O sofistickych dukazech

O sofistických důkazech Aristotelés Z řeckého originálu Aristoteles graece ex recensione Immanuelis Bekkeri. Edidit Academia Regia Borussica. Volumen prius. PERI TÓN SOFISTIKÓN ELEN-CHÓN. Berolini (apud Georgium Reimerum) a. 1831 a s přihlédnutím k vydání Strache-Walliesa (Lipsiae 1923) a Rossovu (Oxonii 1958) – přeložil dr. Antonín Kříž, upravil a k vydání připravil dr. Milan Mráz. Úvodní studii, poznámkový komentář a závěrečnou studii napsal kandidát filosofických věd doc. dr Karel Berka. Translation © Antonín Kříž-Milan Mráz 1978 Introduction, Notes and Epilogue © Karel Berka 1978

ARISTOTELOVA KRITIKA ERISTIKY Rozborem dialektiky, která je v Aristotelově pojetí především obecnou metodou invence, a vytvořením analytiky, zahrnující ucelenou teorii assertorické sylogistiky, není ještě uzavřeno jeho úsilí vypracovat systematicky metodologii vědeckého důkazu, která je v apodeiktice spjata hlavně s deduktivní a definitorickou výstavbou vědeckých systémů. K zabezpečení této metodologie nestačí jen pozitivní výklad, ale je třeba ještě důkladněji rozebrat i logické nebo metodologické chyby a věcné omyly, jichž se může nevědomě a bez zlého úmyslu dopustit i nejzkušenější odborník. Potřeba takového kritického rozboru jevila se Aristotelovi nezbytnou i v důsledku působnosti sofistů. Záporný postoj vůči učení sofistů, reprezentovaných zejména Protagorovým relativismem a Gorgiovým skepticismem*, sdílel Aristoteles se všemi příslušníky Akademie. Pod Platónovým vlivem vytýkal sofistům, že se tváří jako filosofové, třebaže sofistika ve skutečnosti „pěstuje moudrost pro zdání, nikoli pro skutečnou moudrost“** a ,,týká se pouze toho, co je nahodilé“***. Avšak na rozdíl od svého učitele nechová vůči sofistům ony nenávistné pocity představitele otrokářské aristokracie, který z ideologických důvodů odmítá jejich obecně vzdělávací činnost a z čistě osobního zaujetí jimi opovrhuje kvůli tomu, že za svou práci přijímají peněžní odměnu. Aristoteles bere společenský a kulturní význam sofistiky vážně. Jeho střízlivější hodnocení tohoto specifického jevu athénského městského státu je podmíněno i tím, že spolu se sofisty sdílí velký zájem o rétoriku a problematiku jazyka. Jeho kritika je hlavně * Srov. Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944, str. 116nn. •* Met. IV c. 2 p. 1004b 26 (čeg. překl. str. 101). *** Anal post. I c. 2 p. 71b 9n (ces. překl. str. 30).zaměřena proti jejich způsobu argumentace, založeném na vědomém

využívání logických a věcných chyb i neobratností protivníka v diskusi ve svůj prospěch. Tato kritika se ve svých důsledcích nevztahuje ovšem jenom na sofisty jeho epochy, ale na každou eristickou argumentaci. Soustavné studium eristiky, kterou Aiistoteles považuje za „hašte-řivé

umění“ polemiky, zaměřené na oklamání protivníka a dosažení osobních výhod, bylo historicky v úzké spojitosti s jeho snahou o systemizaci Platónovy dialektické metody. Spis 0 sofistickych důkazech byl zřejmě koncipován jako devátá kniha Topik. 0 tom svědčí odkazy na toto dílo v jiných jeho logických spisech*, které se obsahově zcela nepochybně vztahují na jeho kritický rozbor eristiky. O návaznosti mezi oběma spisy svědčí však nejlépe to, že Aristoteles poukazuje teprve až v poslední kapitole své práce 0 sofistickych důkazech na své vlastní zásluhy o metodologické rozpracování Platónovy filosofické metody. Obsahová spojitost mezi oběma, dnes odděleně pojatými částmi Organa se projevuje ve vztahu mezi dialektickou rozmluvou a eristickou polemikou. V obou případech jde v podstatě o diskusi mezi tázajícím se a odpovídajícím. Z tohoto důvodu je teprve rozbor eristické argumentace dovršením Aristotelova úsilí podat metodicky propracovaný návod, jak vést věcnou diskusi mezi dvěma partnery, jimž jde o nejpravděpodobnější řešení nějakého nevyjasněného či sporného problému. Mezi dialektikou, pochopitelně jedině v jejím aporématickém a kritickém aspektu**, a eristikou existuje s ohledem na formální stránku argumentace mnoho společného. Protože však eristikovi nejde o skutečné poznání jádra sporného problému ani o přesvědčení svého partnera na základě nejpravděpodobnějších argumentů, ale o vítězství za každou cenu bez ohledu na to, zda jeho argumenty jsou opravdu přiměřené, není eristická argumentace založena na logicky korektním a věcně oprávněném zdůvodnění. Eristik se snaží * Srov. De interp c. 11 p. 20b 26; Anal. pr. II c. 17 p. 76b 16. Viz naopak Soph. elen. c. 5 p, 167b 21nn, c. 6 p. 168b 22nn; c. 17 p. 175b 26nn; c. 29 p. 181a 31nn. ** Srov. podrobněji předmluvu k Aristotelovým Topikám, Praha 1975, str 19n,

jedině o to, aby zdánlivě průkaznou argumentací, která je však ve skutečnosti formálně nebo obsahově vadná, uvedl svého protivníka do nevýhodné nebo paradoxní situace, kdy nevidí žádné jiné východisko než souhlasit s nějakým stanoviskem, které osobně nezastává a o němž je dokonce přesvědčen, že je nesprávné, nedovede však proti němu uvést vhodné protiargumenty. Mezi dialekticky postupujícím partnerem v diskusi a eristickým protivníkem, který jen idánlivě používá metodických postupů vědecké rozmluvy, je proto podle Aristotela obdobný vztah jako například mezi geometreni a tím, kdo zkresluje jeho vyjadřovací prostředky*. Eristika je proto ve své podstatě zneužitím dialektiky. To lze snadno přehlédnout. A právě proto je znalost eristického způsobu vedení argumentace nezbytným doplněním metodických návodů dialektické diskuse, neboť jen tak lze čelit všem možným uskokům a klamům v polemice s eristickým protivníkem.

Obrana proti eristice není omezena jenom na oblasti dialektické argumentace, ale je důležitá, ne-bi ještě důležitější v oblasti analytiky, apodeiktiky a filosofie. Proto také Aristoteles ve svém výkladu logiky i ve svých úvahách o jejím metodologickém uplatnění ve vědě neopomíjí sofistické aspekty a neustále poukazuje na možnost nejrůznějších chyb a omylů, které samy o sobě ještě nemusejí mít nic společného s eristikou. Činí tak zřejmě proto, že si je velmi dobře „vědom toho, že proti každému logickému zákonu nebo pravidlu lze chybovat nejen z neznalosti, ale i z neschopnosti uplatňovat je na nějaký konkrétní případ. Pro filosofii je zkoumání eristické argumentace důležité ze tří důvodů**. Protože se taková argumentace často opírá o zneužívání jazykového vyjadřování, umožňuje nám znalost sofistickych klamů lépe pochopit význam různých termínů a tak zprostředkovaně zjišťovat i shodné a rozdílné vlastnosti předmětů, na něž se vztahují. Za druhé je to užitečné pro vlastní filosofickou práci. Myslitel, který se dá snadno oklamat a nepozná, že mu někdo nastražil léčku, může se snadno dopouštět chyb a omylů, uvažuje-li o nějakém filosofickém problému. Za třetí je žádoucí, aby i filosof byl dobře obeznámen • Srov. Soph. elen. c. 11 p. 171b 34nn. ** Srov. Soph. elen. c. 16 p. 175a 5nn.s eristikou a dovedl sám takto i argumentovat. Pak se bude moci účinně ubránit proti eristicky postupujícímu protivníku, který klade na sofistickou argumentaci mnohem větší váhu než na věcně podložené zdůvodnění. Bez znalostí eristiky nemůže ani kritizovat tento způsob argumentace a prokázat, v čem vlastně tkví jeho vadnost a záludnost. Aristoteles klade proto důraz nejen na teoretické znalosti, ale i na praktické dovednosti v eristické argumentaci. Jenom tak bude moci čelit eristickému protivníkovi s patřičnou obratností a zároveň přesvědčit posluchače o převaze filosofie nad sofistikou. Po konstituci své analytiky modifikuje Aristoteles nejen svůj postoj k platónské dialektice, ale i vůči eristice. Kategorický sylogismus se stává v jeho naukovém systému obecným prostředkem deduktivního usuzování, uplatňovaným nejen ve vědeckém důkaze a dialektické rozmluvě, ale i v eristické argumentaci. Za eristicky sylogismus* považuje pak každý takový sylogismus, který se zdá být logicky platným, třebaže ve skutečností není. Buď to ani sylogismus v pravém slova smyslu není, nebo je správně utvořen podle formač-ních pravidel sylogistiky, ale alespoň jedna z premis je jen zdánlivě pravděpodobná nebo z obsahového hlediska nepřiměřená danému zkoumání. Eristicky sylogismus je vědomě zaměřen na oklamání protivníka v diskusi i přítomných posluchačů. Tohoto cíle lze dosáhnout nejlépe tím, že logické nebo metodologické chyby nejsou příliš zjevné. Tak lze spíše

vzbudit zdání hodnověrnosti, ztížit odhalení klamu a znesnadnit jeho vyvracení. Specifickou variantou eristickeho sylogismu je pak sylogismus sofistický, který navíc slouží k dosažení materiálních výhod. Ve spise 0 sofistických důkazech, který byl ve své původní verzi, jak se zdá, koncipován o něco později než druhá až sedmá kniha Topik, ale rozhodně dříve než obojí Analytiky, se tento nový postoj vůči eristice příliš výrazně neprojevuje. To je patrno z toho, že se jeho kritika eristické argumentace podstatněji neopírá o sylogistickou techniku. Jednotná klasifikace sylogismů, založená na obsahové diferenciaci premis, svědčí sice o tom, že Aristoteles tento spis * Srov. Top. I c. 1 p. 100b 23nn; Soph, den. c. 2 p. 165b 7n; c. 8 p. 169b 20nu; c. 11 p. 171b 7nn. později přepracoval*, přesto však svůj původní výklad nějak zásadněji nepozměnil. Z tohoto důvodu zde ani podrobněji nerozebírá logické chyby vůči sylogistickým pravidlům formace a transformace. Této problematice jsou věnovány kapitoly 32-35 první knihy Prvních Analytik. O věcných a metodologických chybách v důkazových postupech se pojednává v kapitolách 16-21 druhé knihy Prvních Analytik a v první knize Druhých Analytik. Odkazy na Analytiky ve spise O sofistických důkazech** byly zřejmě vloženy až později, možná až uspořadatelem Organa Andronikem Rhódským. Ve spise O sofistických důkazech klade si Aristoteles za úkol klasifikovat prostředky, jichž lze využívat v eristické argumentaci, ukázat jejich vadnost a podat praktický návod, jak se proti nim bránit. Sofisté sledují v eristicky vedené argumentaci pět základních cílů. Za prvé usilují o to, aby vyvolali dojem, že vyvrátili stanovisko svého soupeře. Za druhé předstírají, že se dopustil nějakého věcného omylu. Za třetí se snaží dovést ho k nějakému paradoxnímu tvrzení. Za čtvrté se pokoušejí přimět ho k tomu, aby ve své odpovědi použil nějakého gramaticky nesprávného tvaru či výrazu, tzv. soloikismu. A konečně za páté hledí ho přivést alespoň k tomu, aby se ve svých vývodech jen zcela redundantně opakoval. Zcela obecně řečeno – bez ohledu na to, zda máme na mysli praxi eristiky nebo apodeiktiky – je pro Aristotela vyvrácení „sylogismus stanovící protiklad“***, totiž protiklad vzhledem k sylogismu, jímž se něco dokazuje. Protože vyvrácení není nic jiného než důkaz proti-kladuf, liší se dokazování a vyvracení jedině tím, že v prvním případě dokazujeme pravdivost nějakého tvrzení, kdežto v druhém jeho nepravdivost. Při dokazování se v argumentaci snažíme prokázat, že určitá these opravdu logicky plyne z pravdivých argumentů, a je proto pravdivá. Při vyvracení

usilujeme naopak o to, abychom ukázali, že these buď z argumentů logicky neplyne, anebo je odvozo – • Srov. P. Wilpert, Die Lage-der Aristoteles Forschung, Zeitschrifl fůr philo – sophische Forschung, (1), 1946, str. 129. •• Srov. např. Soph. dm. c. 2 p. 169b 9. *** Anal. pr. II c. 20. 66b 17n (čes. překl. str. 123). t Srov. Soph. e\en. c. 6 p. 167b 36nn; Rhel. III c. 17 p. 1418b Irm.vána z nepravdivých argumentů, a je proto argumentací

nezdůvodněna nebo je nepravdivá. Protože \ obou případech využíváme týchž logických prostředků, musí pro vyvrácení „platit totéž určení jako pro sylogismus“*. Ve spise 0 sofistických důkazech nejde však Aristotelovi ani o rozbor takového typu vyvrácení, který by měl stejné formální vlastnosti jako vědecký důkaz, ani o podrobný výčet jednotlivých druhů vytrácení ani o výklad nesprávných důkazů a vyvrácení v různých konkrétních vědních oborech, závisejících na specifických věcných znalostech. Protože eristika se omezuje jenom na takovou argumentaci, v níž se má pomocí zdánlivě průkazných argumentů, které ve skutečnosti nejsou danému spornému problému přiměřené, dosáhnout vítězství v diskusi, soustřeďuje se Aristoteles pouze na rozbor sofistického způsobu vyvracení. Rozdíl mezi vyvrácením založeným na věcné a na sofistické argumentaci lze například doložit vyvrácením tvrzení, že úhlopříčka čtverce je souměřitelná s jeho stranou**, a vyvrácením tvrzení, že je vhodné se po obědě procházet, pomocí Zénónových argumentů proti pohybu***. V prvním případě máme co činit s nepřímým důkazem, založeným na věcném zdůvodnění. Předpoklad jejich souměřitelnosti je totiž podle Aristotelova názoru v rozporu s rozlišením sudých a lichých čísel. Kdyby byly souměřitelné, „rovnala by se lichá čísla sudým“, což je zřejmě absurdní, takže je nutno uznat, že souměřitelné nejsou. Toto tvrzení nelze však zdůvodnit pomocí Zénónových argumentů proti nemožnosti pohybuf, neboť tyto argumenty nejsou z věcných ■důvodů přiměřené. V druhém případě je vyvrácení zjevně formálně i obsahově nekorektní. Místo toho, aby se uvedl nějaký vhodný lékařský argument, využívá se obecného, danému problému však nepřiměřeného argumentu. A právě taková zdánlivá vyvracení jsou hlavním předmětem kritiky eristiky ve spise 0 sofistických důkazech. Aristoteles rozlišuje dva základní typy sofistických důkazů: sofismata, respektive paralogismy „para tén lexin“ (in dictione, * Anal. pr. II c. 20 p. 66b 17n (čes. překl. atr. 123). •* Soph. elen. c. 9 p. 170a 25n; srov. obd. Anal. pr. I c. 23 p. 41a 26nn. **• Soph. elen. c. 11 p. 172a 8nn. t Anal. pr. II c. 17 p. 65b 17n.

secundum dictionem), které jsou podmměné jazykovým vyjádřením, a „exó tés lexeós“ (extra dictionem), které na jazykovém vyjádření

nezávisejí. S některými z nich se setkáváme i při výkladu vadných enthymémat v Rétorice*. Paralogismy prvního typu jsou charakterizovány různým způsobem: homonymií, amfibolií, spojováním slov, rozdělováním slov, přízvukem ve výslovnosti a tvarem slovního vyjádření. Homonymie je podmíněna významovou víceznačností slov**; například slovo „nutnost“ lze chápat ve významu přírodní zákonitosti nebo ve významu mravní závaznosti. Amfibolie je způsobena víceznačností vět. V řečtině a latině nemusí být například jasno, zda určité slovo ve větě je podmětem nebo doplňkem. Obdobně se v těchto jazycích může částice záporu vztahovat buď na předcházející nebo na následující slovo. Známou antickou věštbu „Ibis redibis non morieris in bello“ lze interpretovat bud! ve významu „Půjdeš, vrátíš se, nezemřeš ve válce“ nebo ve významu „Půjdeš, nevrátíš se, zemřeš ve válce“. Při spojováni slov se chybně spojuje to, co má zůstat rozděleno. Tak například tvrzení „Je možné, aby se sedící člověk procházel“ má smysl jedině tehdy, interpretujeme-li je ve významu „Ten, kdo sedí, může se také procházet“. Při rozdělování slov se naopak rozděluje to, co má být spojeno. S tímto jazykově podmíněným paralogismem se například setkáváme v této argumentaci: „Číslo pět je dvě plus tři; číslo dvě je sudé a č^slo tři je liché; tedy číslo pět je zároveň sudé a liché“. Paralogismy opírající se o chybný přizvuk, přičemž dochází k významové záměně slovních výrazů, jsou specifické pouze pro řečtinu. Konečně paralogismy podmíněné tvarem slovního vyjádření jsou například spjaty se záměnou rodu u podstatných jmen nebo s nesprávným zařazováním slov do gramatických kategorií. Paralogismy, jež jsou nezávislé na jazykovém vyjádření, člení Aristoteles do sedmi skupin, jež jsou dodnes běžně známé pod svými pozdějšími latinskými názvy: fallacia accidentis (ex accidente), fallacia a dieto simpliciter ad dictum secundum quid (respektive naopak), ignoralio elenchi, fallacia a consequentis (ex consequente • Srov. Rhet. II c. 23-25 (čes. překl. str. 162nn). •* Srov. obd. Cat. c. 1 p. la lnn.ad antecedens), petitio principii, fallacia non causa pro causa (de non causa ut causa), respektive fallacia post hoc, ergo propter hoc afallucia plurium quaestionum. V prvním případě se chybuje tím, že se nějaká nahodilá vlastnost vztahující se na predikát subjekt-predikátového výroku, který je však rovněž vyjádřen jen nějakou nahodilou vlastností, přisuzuje i subjektu výroku. Známý příklad na tento nesprávný způsob argumentace nacházíme v Platónově dialogu Euthydémos: ,,Není-li tedy ten pes jejich otec?… Nuže, není-li ten pes tvůj?… Tedy je otec a je tvůj, takže podle toho je pes

tvůj otec a ty jsi bratr štěňať’*. Aristoteles uvádí jako příklad tento úsudek: „Sokrates je člověk; Koriskos je jiný než Sokrates; tedy Koriskos je něco jiného než člověk“**. Obdobný charakter má i vadný úsudek „Sokrates je bílý; b*lá je barva; tedy Sokrates je barva“, v němž se přehlíží zásadní rozdíl mezi vlastnostmi individuí a vlastnostmi tříd individuí; jinak řečeno rozdíl mezi vztahem členství \e třídě a inkluzí tříd. Takové paralogisrny porušují teorii logických typů, která byla zavedena v moderní formální logice jako prostředek k eliminaci logických paradoxů***. V druhém případě dochází k záměně mezi tím, co platí jen relativně vzhledem k nějakému určení (času, místa apod.), a tím, co platí absolutně. O tuto záměnu se například opírá sofisma „Afričan je černý, ale s ohledem na své zuby je bílý; tedy je zároveň bílý a černý“, které jev rozporu se zásadou sporu. Nekorektnost tohoto lísudku je ířejmě dána tím, že se zde nepřihlíží k nutným podmínkám „zároveň a v témže vztahu“f, bez nichž tato zásada není obecně platná. Takzvané ignoratio elenchi, které Aristoteles pokládá za základní formu paralogismů a sofismat, tkví ve vědomém porušování principů logicky a metodologicky správného způsobu vyvracení. Buď se při vyvracení dopouštíme nějaké logické chyby anebo nahrazujeme * Eulh. 298 (čes. překl. str. 52); srov. Soph. elen. c. 24 p. 179a 34n; p. 179b 14nn. •* Soph. elen. c. 5 p. 166b 33nn. *** Srov. B. Russell, Mathematical Logic as Based on the Theory of Types, The American Journal of Malhematics, (30), 1908, str. 236nn; A. N. Whitehead – B. Russell, Principia Mathematica, sv. I, Lap. II. t Met. IV c. 3 p. 1005b 19n

spornou thesi – nejčastěji na základě jazykové víceznačnosti – jinou, významově odlišnou thesí. Dopustíme-li se nějaké logické chyby, nemůžeme považovat vyvracení za formálně korektní. Dojde-li k nahrazení sporné these, vztahuje se vyvracení na něco docela jiného. Závěr takového vyvracení není proto ve skvitečnosti protikladem tvrzení, které obhajuje náš protivník. Specifičnost so-fistického zneužívání „neznalosti toho, co se má vyvrátit“ spočívá především v druhé možnosti. Nedovede-li eristik vyvrátit nějakou thesi, snaží se ji zaměnit jinou, proti níž by snáze nalezl vhodné protiargumenty, a pak předstírá, že vyvrátil původní thesi, třebaže ve skutečnosti vyvrátil docela jiné tvrzení, které jeho protivník ani nezastával. Fallacia consequentis, která je logickou chybou vůči úsudkovému schématu modus ponens nebo modus tollens, se opírá o formální vlastnosti implikace. V tzv. hypoteticko-kategorickém sylogismu lze správně usuzovat jedině dvojím způsobem: buď z kladení antecedentu na kladení konsekventu nebo z popření konsekventu na popření antecedentu. Vyvozuj e-li se však například na základě implikace „Jestliže prší, jsou na obloze

mraky“ z kladení jejího konsekventu „Na obloze jsou mraky“ v závěru daného hypoteticko-kategorického sylogismu kladení jejího konsekventu „Prší“, usuzuje se zcela ejevně nesprávně. To plyne z toho, že implikace nebo důsledkový vztah, jak si to Aristoteles velmi dobře uvědomuje*, nejsou symetrické, a proto nelze jejich členy libovolně zaměňovat. Petitio principii, které Aristoteles velmi podrobně rozebírá i v jiných částech Organa**, spočívá v tom, že to, co má být teprve dokázáno nebo vyvráceno, považuje se již za dokázáno či vyvráceno a klade se pak neprávem jako jeden z předpokladů v argumentaci. Tato metodologická chyba je známa i ve variantě tzv. „prvotního omylu“ (proton pseudos). V tomto případě je argumentace založena na nějakém výchozím, často velmi neurčitě i obecně formulovaném předpokladu, který je přijímán s postačující evidencí, třebaže je z věcnýoh důvodů nepřijatelný nebo alespoň problematický. * Soph. elen. c. 5 p. 167b Irm. ** Sror. Anal. pr. II c. 16 p. 64b 28im; Top. VIII c. 12 p. 162b 31nn.Paralogismy non causa pro causa, jež Aristoteles omezuje na nepřímé důkazy*, jsou podmíněny tím, že se za důvod pro uznání nějakého tvrzení přijímá něco, co jím ve skutečnosti není. V širším slova smyslu jsou tato nekorektní zdůvodnění, jež_ jsou také známá pod názvem „potom, tedy proto“, charakterizována tím, že se v nich nesprávně usuzuje na příčinnou souvislost jevů, mezi nimiž však reálně existuje pouze časová následnost. Z časové následnosti, která může být zcela nahodilá, nelze ovšem vyvozovat žádné opodstatněné závěry o kauzálním vztahu mezí různými jevy. Posledním druhem paralogismů, jež nezávisejí na jazykovém vyjadřování, je tzv. chyba „mnoha otázek“. V tomto případě se spojují dvě zjišťovací otázky, na něž je nutno odpovědět protichůdným způsobem, v jednu složenou otázku, například „Jsou žluč * med sladké?“. Na takovou otázku nelze pochopitelně dát jednoznačnou odpověď „ano“ nebo „ne“. Kromě zdánlivého vyvracení, založeného na paralogismech a sofismatech, sleduje eristik pochopitelně i ostatní cíle sofistické argumentace, které mají své uplatnění přímo ve způsobu vedení diskuse. Na rozdíl od věcné argumentace – tzv. argumsatací al rem –, zaměřené na přesvědčování přímých i nepřímých Ú5a5ttúki diskusí o oprávněnosti zdůvodňované these na základě věcných argaoxsntá, zaměřuje se sofistika na nevěcnou argumentaci – tzv. argumentaci ad hominem (k člověku) v nejširším slova smyslu. Eristicky postupující protivník hledí proto v prvé řadě navodit v diskusi takovou situaci, aby se jeho partner dopustil nějakého věcného či logického omylu, který by se pak dal zneužít proti němu osobně nebo proti stanovisku, jež zastává**. Dále se ho snaží přimět k tomu, aby vyslovil

nějaké paradoxní tvrzení nebo alespoň nějaké tvrzení, které se takto jenom jeví, aby ho pak mohl u posluchačů diskreditovat. Usiluje také o to, aby »e jeho partner při vymezování pojmů, především relačních, jen verbálně opakoval, aniž by tím však prokázal, v jakém významu je vlastně chápe***. A pokud diskutuje s protivníkem, • Srov. obd. Anal. pr. II c. 17 p. 65a 38nn. *• Srov. Soph. elen. c. 12 p. 172b Hnu. *** Srov. Soph. elen. c. 13 p. 173a 31nn.

který se nedovede gramaticky nebo lexikálně správně vyjadřovat*, využívá ve svůj prospěch alespoň těchto nedostatků. Základních cílů sofistické argumentace lze dosáhnout nejrůznějšími způsoby. Aristoteles je podrobněji rozebírá a zároveň ukazuje, jak se lze proti nim účinně bránit. Sofisté kladou například v diskusi otázky obecné povahy, které často nemají ani zprostředkovaně nějaký vztah k jádru sporného problému. Vycházejí přitom ze zkušenosti, že se lidé mnohem •nadněji dopouštějí formálních nebo obsahových omylů, hovoří-li o nějakém problému obecně a abstraktně. Obecný výrok lze také snadněji vyvrátit než partikulární výrok. K vyvrácení obecného výroku totiž postačí uvést jedinou námitku**. Pokud nelze nalézt nějaký vhodný protipříklad, lze použít jiného uskoku. Rozšíří-li se obecná these tak, aby překračovala svůj původní objektivně daný rozsah platnosti, lze pochopitelně vždy nalézt nějakou protichůdnou instanci, která se však ve skutečnosti vztahuje jedině proti takto zaměněné thesi. Nepostřehneme-li tuto záměnu, může eristik předstírat, že jeho námitka vyvrací výchozí tvrzení. Uváděním různých doplňujících otázek se eristik dále snaží vzbudit zdání, že sporný problém neaí přesně vyinizsn 5i jeln.3zai5a3 ohraničen. Tím nutí svého protivníka k tomu, aby uváděl další odpovědi, které však již nemusejí být danému problému přiměřené. Eristik pak záměrně přehlíží věcně zaměřené odpovědi a soustřeďuje se výlučně jenom na kritiku těchto nepodstatných odpovědí, které si předtím na svém odpůrci vynutil, aby mohl později prokazovat neopodstatněnost jeho stanoviska. Sofista dává přednost rozvláčné, neurčitě formulované argumentaci, zahrnující různé podružné otázky, které mají zdánlivě upřesňovat jádro sporného problému. Tento způsob argumentace je však ve skutečnosti jenom zatemňuje a činí nepřehledným. Aby zakryl své pravé cíle, jež v polemice sleduje, klade sofista zcela neuspořádaně různé otázky, které na první pohled ani bezprostředně nesouvisejí s vyvrácením soupeřova stanoviska. Nezkušený člověk pak jen • Srov. Soph. elen. c. 14 p. 173b 17nn. ** Srov. Anal. pr. II c. 26 p. 69b lun; Anal. post. I c. 12 p. 77b 34nn; Top. VIII c. 2 p. 157a 34nja.těžko rozpozná, proti jakým zdánlivým argumentům se má bránit,

a ztrácí i přehled o celé argumentaci*. Přenesením celé diskuse na aematiku, v níž se jeho partner dobře vyzná, nebo uváděním tako-tých argumentů, na něž má předem připraveny vhodné příklady, vteré jeho soupeř neočekává, snaží se ho sofista uvést do rozpaků k oslabit jeho pohotovost reagovat přiměřenými protiargumenty. Neméně oblíbeným prostředkem eristické argumentace ad hominem je využívat klamných obvinění nebo působit na protivníkovu vznětlivost. Podlehne-li svým emocím, přestává se ovládat a v citovém rozrušení snadno připustí nějaké tvrzení, které by jinak při střízlivém uvažování nikdy neuznal. K docílení téhož výsledku někdy postačí, podřizuje-li eristik svou argumentaci slabým stránkám protivníkovy osobnosti. Obdobně postupuje eristik i tehdy, chce-li svého protivníka zaplést do nějaké paradoxní výpovědi. Toho lze dosáhnout již kladením takových otázek, jako například „Přestal jsi bít svého otce?“, z nichž paradoxní odpověď zcela nutně vyplývá. V polemice s protivníkem, který se veřejně hlásí k nějaké filosofické škole, snaží se konstruovat rozpor mezi nějakou obecnou thesí, kterou by jako stoupenec své školy měl v každém případě zastávat, a jeho konkrétním stanoviskem k diskutovanému problému. Přimět protivníka k uznání nějakého tvrzení, které odporuje běžnému mínění lidí, přináší vždy značné výhody jak pro věcnou, tak pro nevěcnou argumentaci. Zvláště pro argumentaci ad hominem je užitečné poukazovat na rozpor mezi tím, co soupeř říká, a tím, co si vlastně opravdu myslí, nebo mezi tím, co si skutečně přeje, a tím, co připouští, že si přeje. Lidé si přece často nepřejí to, co veřejně přiznávají, a projevují spíše takové názory, které poukazují na jejich dobrý a ušlechtilý charakter, třebaže ve skutečnosti sledují jen své sobecké zájmy. Obrana proti sofistice, která disponuje ještě celou řadou dalších erištických prostředků, musí být zaměřena jednak proti její klamné argumentaci, jednak proti úskočnému způsobu vedení diskuse. Protože pro vědecké vyvracení paralogismů a sofismat je nutno ukázat, v čem tkví jejich nekorektnost, je třeba přesně odlišit, zda se opírají o nějakou logickou či metodologickou chybu, nebo zda jsou • Srov. i Anal. pr. II c. 19 p. 66a 33nn; Top. VIII c. 1 p. 156a 23im.

laloženy na věcném omylu. Jinak řečeno, musíme ukázat, že porušují zákony a pravidla logiky, jsou vadné in dictione či extra dictio-nem, anebo že vycházejí ze zdánlivě piavděpodobných nebo nepřiměřených předpokladů. Prokážeme-li, že eristická argumentace je z logických důvodů vadná, postačí to již k tomu, abychom ji mohli vyvrátit. Každému zdůvodňování koresponduje vždy nějaký deduktivní úsudek, který lze považovat za úsudek v pravém slova smyslu jenom tehdy, je-li logicky

správně utvořen. Je-li však odpovídající úsudek logicky správný nebo nepodaří-Ii se zjistit, zda je nesprávný, jde-li totiž o nějakou logickou či spíše metodologickou ehybu, kterou lze jen těžko odhalit, musíme se snažit dokázat, že alespoň jedna z premis je jenom zdánlivě pravděpodobná, nebo zeje nepřiměřená danému problému. V každém případě, jak Aristoteles výslovně zdůrazňuje*, musíme vždy konkrétně dokázat, proč je sofistická argumentace vadná. Máme-li ji vědecky vyvrátit a přesvědčit o tom i případné posluchače, rozhodně nestačí jen prohlásit, že je nepravděpodobná nebo absurdní. V polemice se sofistickým protivníkem je třeba krok za krokem odhalovat jednotlivé uskoky, poukazovat na jejich neoprávněnost z hlediska věcné argumentace a využívat proti nim vhodných obranných prostředků. Tak například proti otázkám, které mají umožnit sofistovi rozvinout klamnou argumentaci, je třeba namítnout, že takové otázky nejsou v dané souvislosti přípustné, protože nejsou v žádném relevantním vztahu k předmětu diskuse.** Pokud možno je třeba přimět eristického protivníka k tomu, aby byl nucen diskutovat podle návodů dialektické rozmluvy. Nechce-li však přistoupit na věcnou argumentaci, pak je třeba proti němu použít jeho vlastních prostředků a dokázat mu, že jich dovedeme používat neméně tak dobře, ba dokonce lépe než on sám. A právě z tohoto důvodu považuje Aristoteles, jak jsme již uvedli, za nezbytné, aby i filosof byl s eristickými klamy a uskoky dobře obeznámen. Spis 0 sofistických důkazech obsahuje vedle analýzy eristické argumentace ještě velmi cenný materiál pro studium různých anti-nomií a sofismat i pokusy o jejich řešení. Tato problematika byla ve • Soph. elen. c. 24 p. 179b 18nn. •• Soph. elen. c. 12 p. 172b 21n.starších interpretacích Aristotelova Organa přehlížena, protože se neprávem soudilo, že to jsou jenom plané hříčky, a nikoli vážné problémy.* Tento názor dnes již nikdo nezastává. Objev antinoinií v teorii množin koncem minulého století a jejich odstranění pomocí teorie logických typů a diferenciací objektového jazyka a metajazyka se staly velkým impulsem pro studium základů matematiky i pro rozvoj moderní formální logiky a logické sémantiky.** Některé z antických sofismat a antinomií, např. „Mluvíš-li něco, prochází to tvými ústy; mluvíš o voze; prochází tedy tvými ústy vůz“***, se nám dnes zdají značně naivní. Bez ohledu na jejich konkrétní formulaci skrývá se však za nimi vždy nějaký problém, v daném případě nutnost rozlišovat mezi slovy a předměty, jež označují. Tento vztah je nám dnes již zcela jasný, ale v době, kdy toto sofisma vzniklo, nebyl rozdíl mezi označeným a označujícím nijak samo-řzejmý. Aristoteles právě tak jako později i starší peripatetikové a stoikové

nepovažuje antinomie a sofismata za pouhé neplodné slovní hříčky, a proto jejich výskyt nikterak nepodceňoval. Protože si byl dobře vědom, že jejich existence narušuje jistotu vědeckého myšlení, snažil se piokázat, že reflektují nějaký závažný problém, který je však chybně formulován nebo nesprávně řešen. Je dokonce přesvědčen o tom, že všechny antinomie, například i Zénónovy paradoxy o nemožnosti pohybu, jsou v zásadě řešitelné, i když připouští, že to v tomto případě není nikterak snadné.f Pokusil se rozřešit i anti-nomii Lháře, která se obvykle připisuje megarikovi Eubúlidovi. Podle jeho mínění lze tuto antinomii, jejímuž rozboru věnoval jeho žák Theofrastos tři knihy a stoický logik Chrýsippos dokonce až osmadvacet knih, odstranit tím, že je třeba rozlišovat mezi tím, co platí absolutně, a tím, co platí jenom z určitého hlediska nebo s ohledem na něco/j“]“ Aristotelův pokus o vyřešení této antinomie * Srov. např. K. Prantl, Geschichte der Logik im Abendlande, Berlin 1955 (nezměněný otisk z roku 1855) I, str. 50nn. ** Srov. např. K. Berka-L. Kreiser, Logik-Texte, Berlin 1973, str. 326n. *** DL VII 187. t Srov. Soph. elen. c. 24 p. 179b 18nn. tf Soph. elen. c. 25 p. 180b 2nn.

nelze považovat za úspěšný. Tato antinomie není totiž případem paralogismu a dieto simpliciter ad dictum secundum quid, ale typickou sémantickou antinomií, která byla vyřešena až v našem století rozlišením dvou úrovní jazyka.* Podle dnes obecně uznávané koncepce logické sémantiky je třeba přísně rozlišovat tvrzení o pravdivosti nějakého výroku od tohoto výroku samého. Tak například tvrzení „Je pravda, že sněží“, je výrokem metajazyka, kdežto výrok „Sněží“ patří do objektového jazyka. Kritický rozbor erístické argumentace i úvahy o povaze antinomií, jak se s nimi setkáváme v poslední části Organa, vyvolávaly pro svou závažnost z teoretických důvodů i s ohledem na potřeby společenské praxe vždy velký zájem** a neztratily svůj význam ani v současnosti. Odhalování uskoků eristické argumentace, obrana proti logickým chybám a klamným úsudkům a jejich vědomému sofistickému zneužívání, jež tvoří nezbytné předpoklady logicky důsledného způsobu usuzování, jsou také podstatnou součástí marxisticko-leninské kritiky nevědeckých myšlenkových směrů. Karel Berka Srov. např. A. Tarski, Der Wahrheitsbegriff in den formalisierten Sprachen, Studia philosophica, I, Leopoli 1935, přetištěno v: K. Berka-L. Kreiser, Logik-Texte, Berlin 1973, str. 447nn. ** Viz např. B. Bolzano, Wisseníchafulehre, Sulzbach 1837, sv. III, § 377, str. 478-495, A. Schopenhauer, „Zur Logik und Dialektik“, Parerga und Paralipomena, 2. sv., kap. 2, L. S. Stebbing, Thinking on Some Purpoae, London 1939. K historii ohlasů na Aristotelovu kritiku eristiky srov. např. C. L. Hamblin, Fallacies, London 1970.ARISTOTELES

O SOFISTICKÝCH DŮKAZECHI. kapitola Pojednejme tu o sofistiekém způsobu vyvracení,1 tj. o důkazech, které zdánlivě něco vyvracejí, avšak ve skutečnosti to jsou para-logismy, nikoli správné důkazy. Začněme při tom tím, co podle přirozenosti věci je první.a Je jistě zřejmo, že jedny sylogismy jsou skutečné sylogismy, druhé se však jimi zdají, ačkoli ve skutečnosti jimi nejsou.3 Neboť jako je určitá podobnost mezi skutečným a zdánlivým i u jiných věcí, tak je tomu i u argumentace. Vždyť i postavu jedni mají urostlou skutečně, druzí však jen zdánlivě, protože se snaží – podobně jako kmeny při obětech – budit dojem větší velikosti a tomu přizpůsobují i svůj šat; a jedni jsou skutečně krásní pro svou krásu, kdežto druzí se takovými jen zdají, poněvadž se nalíčili. Zcela tak je tomu i u neživých věcí; i tu jedno je pravé stříbro a druhé pravé zlatc, kdežto jiné pravé není, zdá se jím však pro vnímání; např. to, co je z cínu a z olova, zdá se stříbrným, a to, co je zbarveno do zlatožlutá, zdá se zlatým. Stejně tak i u sylogismů a vyvrácení: jedny jsou jimi skutečně, druhé nikoli, pro nezkušenost se však jimi zdají; neboť nezkušení lidé na ně pohlížejí tak, jako by je pozorovali zdálky. Sylogismus4 totiž spočívá na něčem, co je dáno, a to tak, že něco jiného, různého od toho, co je dáno, právě z tohoto daného5 nutná vyplývá; vyvrácení pak je sylogismus, jímž se získává protiklad předtím předloženého závěru.6 Zdánlivé sylogismy a vyvrácení takové nejsou,7 zdají se však takovými z mnoha příčin. Jedna z nich vede k nejpřirozenějšímu a nejobvyklejšímu způsobu zdánlivého dokazování: je to ten, který se opírá o síova. Protože totiž není možné vést íozmluvu zacházením se samotnými věcmi, které jsoupředmětem diskuse, a místo nich musíme užívat slov jako znaků,8 domníváme se, že k tomu, k čemu dochází u slov, musí docházet i u věcí, jak to platí při počítání s početními kamínky.9 Avšak to není podobné. Neboť slov a složených výrazů je omezený počet, věcí je však co do čísla neomezeně mnoho.10 Proto je nutné, že tentýž složený výraz nebo jedno slovo značí více věcí. Jako tudíž při počítání ti, kteří nejsou zběhlí v užívám kamínků, nechají se klamat znalci, tak je tomu i při argumentaci: ti, kdo neznají význam slov, dopouštějí se nesprávných úsudků, a to jak tehdy, když rozmlouvají sami, tak tehdy, když poslouchají jiné. Z této příčiny i z dalších, o kterých bude ještě řeč,11 je možný jak sylogismus, tak vyvrácení, které se správnými jen zdaj’, aniž takové ve skutečnosti jsou. Ježto však jsou jistí lidé, pro něž je výhodnější, aby se moudrými jen zdáli, než aby vskutku moudří byli a takovými se nezdáli (zdánlivá je totiž moudrost sofistická, ale žádná opravdová moudrost,13 a sofista je člověk, kterému plyne peněžitý zisk ze zdánlivé moudrosti, nikou z moudrosti opravdové), je zjevno, že nutně dají

přednost také tomu, aby i úkol mudrce plnili jen zdánlivě, než aby jej plnili skutečně a beze zdání. Lze toho dosáhnout tím, že se v každém jednotlivém případě klade jedno stanovisko proti druhému, přičemž ten, kdo danou věc zná, neříká o ní nic nepravdivého a umí odhalovat mylná tvrzení jiných. To znamená, že musí být schopen jednak argumentovat proti tvrzení druhého, jednak prosazovat argumenty pro své vlastní tvrzení. Je tedy jistě nutné, aby si ti, kdo chtějí dělat sofistu, hleděli osvojit tento druh argumentace, neboť je ku prospěchu v jejich činnosti. Taková schopnost totiž působí zdání moudrého, k čemuž právě směřuje jejich záměr. Tak je zjevné, že je jistý takový druh argumentace a že ti, které nazýváme sofisty, k této dovednosti směřují. Kolik však je způsobů sofistické argumentace a z kolika prostředků se na počet tato dovednost skládá a kolik právě je částí tohoto zkoumání, i co ještě jinak náleží k tomuto umění, o tom již teď pojednejme. 2. kapitola V rozmluvách se používají čtyři druhy argumentů: didaskalické, dialektické, peirastické a eristické. Didaskalické argumenty jsou ty, při nichž se usuzuje z počátků vlastních danému oboru, nikoli z mínění toho, kdo odpovídá (neboť ten, kdo se učí, musí být předběžně o něčem přesvědčen);1 dialektické jsou ty, při nichž se z pravděpodobných premis usuzuje na protiklad předloženého tvrzení;2 peirastické jsou ty, při nichž se usuzuje z premis, jež zastává ten, kdo odpovídá, a jež musí vědět ten, kdo si osobuje vědění (jakým způsobem, bylo vyloženo jinde);3 eristické konečně jsou ty, při nichž se usuzuje z premis, které se zdají pravděpodobnými, ale nejsou, a přitom se usuzuje buď skutečně, nebo jen zdánlivě.4 O dokazovacích argumentech byla řeč v Analytikách;5 o dialektických a peirastických na jiných místech;6 nyní pojednejme o argumentech agónistických a eristických. 3. kapitola Nejprve je třeba poznat, k jakým cílům směřují ti, které přivádí k rozmluvě pouze snaha o překonání protivníka nebo potěšení ze sporu. Takových cílů je počtem pět:1 vyvrácení, nepravda, rozpor s běžným míněním, jazyková vada3 a za páté, že se protivník svede k mnohomluvnosti – to znamená, že se přinutí vícekrát říci totéž. Rovněž je možno směřovat k pouze zdánlivému, nikoli skutečnému dosažení každého z těchto cílů. Především totiž směřují k tomu, aby budili zdání, že protivníkovu thesi vyvracejí, za druhé, aby dokázali, že protivník tvrdí něco nepravdivého, za třetí snaží se jej vést k tvrzení, které je s běžným míněním v rozporu, za Čtvrté ho chtějí přimět k jazykové chybě (tj. k tomu, aby se

při své odpovědi na předložený argument prohřešil proti správnému způsobu vyjadřování) a konečně usilují o to, aby vícekrát řekl totéž.4. kapitola

Způsoby vyvrácení jsou dvojí; jedny totiž mají základ ve slovním vyjádření, druhé mimo ně.1 Způsobů, jimiž lze na základě slovního vyjádření vytvářet zdánlivé argumenty, je počtem šest. Využívá se při nich stejnojmemiosti, dvojznačnosti, spojování, rozdělování, přízvuku ve výslovnosti a tvaru slovního vyjádření.2 O správnosti tohoto výčtu je možno se přesvědčit jednak indukcí, jednak sylogismem, 3 připojí-li se ještě další premisa, že totiž je právě tolik způsobů, jak lze stejnými slovy nebo složenými výrazy vyjadřovat to, co není totéž. O stejnojmennost4 se opírají takové argumenty, jako např. „Vědoucí se učí; neboť gramatikové se učí tomu, co zpaměti předříkávají“.5 Slovo „učit se“ je totiž stejnojmenné: jednou znamená „upevňovat si své vědomosti jejich využíváním“ a za druhé má význam „poznáváním vědomostí nabývat“.9 A podobně, jestliže se řekne „Zlo je dobro; neboť dobro je to, co být musí, zlo však musí být také“. Výrazu „musí být“ se totiž užívá ve dvou významech:7 jednou se jím označuje to, co je nevyhnutelné, což se stává často i u zla (zlo je totiž něčím nevyhnutelným), jednak to, co být má – jak to také míníme, když říkáme, že dobro být musí. Dále: „Tentýž člověk sedí a stojí, tentýž je zdráv a nemocen; neboť právě ten, kdo vstal, stojí, a právě ten, kdo se uzdravil, je zdráv; vstává však ten, kdo sedí, a uzdravuje se ten, kdo je nemocen“. Rekneme-K totiž „nemocný něco činí“ nebo „nemocný něco zakouší“, neznamená to vždy totéž: jednou míníme toho, kdo je nemocen (popř. sedí) nyní, po druhé toho, kdo byl nemocen dříve.8 Může se ovšem říci, že ten, kdo je nemocen, se uzdravuje, i že se uzdravuje nemocný, ale zdráv je nikoli ten, kdo je nemocen, nýbrž nemocný, mínímeli tímto slovem nikoli toho, kdo je nemocen nyní, nýbrž toho, kdo byl nemocen dříve. K dvojznačnosti9 je možno uvést třeba tyto příklady: „Nepřátele nechej mne napadnout“.10 A: „Poznává-li někdo něco, poznává to?“. V druhé části této věty může být ovšem jako poznávající míněn jak ten, o kom bylo uvažováno, že poznává, tak to, co jím má být poznáváno.11 A: „Vidí-li někdo něco, vidí to? Jestliže ano, pak sloup, když je někým viděn, také vidí“.12 A: „Říká-li někdo, že je to a to, říká tak, že je tím a tím? Jestliže ano, pak někdo, když řekne, že kámen je, říká o sobě, že je kamenem“.13 A: „Může se mlčící vyjádřit slovy?“.14 Neboť „mlčící se může vyjádřit slovy“ znamená dvojí, jednak, že může

promluvit ten, kdo mlčí, jednak že se může mluvit o věcech, které samy hovořit nemohou. O stejnojmennost se mohou opírat tři druhy argumentů: prvé, kdykoli složený výraz se běžně užívá ve více významech, jako např. slovo „orel“15 a „pes“;16 druhé, kdykoli z více významů myslíme při řeči pouze ten, na nějž jsme zvyklí; třetí, kdykoli spojení nějakých slov má více významů, kdežto každé z těchto slov zvlášť má význam jen jeden, jako např. „znalost písmen“. Prvé i druhé slovo z tohoto spojení, tj. „znalost“ a „písmena“, snad totiž značí jen jedno, ale obě dohromady mají významů více: bud se nvní, že písmena sama mají znalost, nebo že někdo jiný má znalost písmen. Těmito způsoby lze tudíž využívat dvojznačnosti a stejnojmennosti. Ke spojení17 je možno uvést třeba tyto příklady: „Sedící může jít“ a „Nepíšící může psát“. Jeden význam, od dalšího odlišný, zde totiž vzniká, oddělí-li se slovo „může“ a spojí s ostatními v tom smyslu, že je možno, aby někdo chodil, když sedí; rovněž tak lze spojit slova „nepíšící“ a „psát“: znamená to pak, že je možno, aby někdo psal, když nepíše. Nespojí-li se však slova takto, vzniká jiný význam: míní se, že někdo má schopnost psát, ač právě nepíše. A: „Nyní se učí gramatice, jestliže se učí právě tomu, co zná.“. Dále: „Ten, kdo může nést jen jedno, může nést mnohé“.18 O rozděleni19 se opírají argumenty, jako např. „Pět jsou dvě a tři, tedy pět je sudé a liché“ a: „Větší je rovno menšímu; je ho totiž zrovna tolik a ještě něco k tomu“. Neboť táž věta dělená a spojená neznamená asi vždy totéž, např. „Otrokem byv svobodným jsi se z vůle mé stal“80 a: „Padesát mužů ztrativ sto božský má Achilleus“.41 Využívat přízvuku ve výslovnosti k argumentaciaa není lehké při h nepsaných, pouze ústních rozmluvách, u písemných záznamů a básní je to však snazší. Tak např. někteří opravují i Homéra13 se zřetelem k výtkám, že je nesmyslné, když říká „to men ú katapythe-tai ombró“; řeší totiž obtíž změnou přízvuku, vyslovujíce to „ú“ostřeji.?* Také u verše,34 který se týká Agamemnónova snu, soudí, že Zeus sám neřekl „didomen de hai euchos aresthai“,*9 ale rozkázal, aby slávu přál Agamemnónovi Sen. Takové jsou tedy příklady argumentů, které se opírají o příevuk ve výslovnosti. O tvar slovního vyjádření se argumenty mohou opírat, kdykoli se to, co není totožné, vyjadřuje v řeči stejným způsobem.“ K tomu dochází, vyjadřuje-li se např. mužské stejně jako ženské, nebo ženské jako mužské nebo jako to, co je uprostřed mezi obojím, anebo zase kvalita stejně jako kvantita, nebo kvantita jako kvalita, anebo činné stejně jako trpné, nebo jsoucí ve stavu jako činné, a tak dále, jak dříve*8 bylo rozděleno. Něco, co není činností, je totiž možno v řeči označit výrazem, který má stejný tvar jako výrazy pro činnosti. Tak např. to, že někdo je zdráv,*’ se vyjadřuje v

řeči výrazem podobného tvaru, jaký mají výrazy, jimiž se vyjadřuje, že někdo něco krájí, nebo že staví dům; přesto však prvým výrazem je vyjadřována jakási kvalita a určitý stav, druhými určité činnosti. Stejně je tomu i v ostatních případech.30 To jsou tedy způsoby, jimiž je možno něco vyvracet na základě slovního vyjádření. Paralogismů, které mají svůj základ mimo slovní vyjádření, je sedm druhů. Jeden se opírá o případek, druhý záleží v tom, že se výrazu užije neoprávněně bud1 ve smyslu naprostém anebo ve smyslu, při němž se míní něco nikoli naprosto, nýbrž se zřetelem k určitému způsobu, času nebo vztahu, třetí se opírá o neznalost vyvrácení, čtvrtý o důsledek, při pátém se požaduje souhlas s tím, co má být teprve dokázáno, při šestém s e uvádí za příčinu to, co příčinou není, při sedmém se pak z více otázek činí jedna. 5. kapitola Paralogismy, které se opírají o případek,1 tedy vznikají, kdykoli se eoudí, že cokoli náleží věci stejným způsobem jako jejímu případku. Poněvadž totiž s touž věcí bývají spojeny různé případky, není nutno, aby vše, co náleží těmto případkům, náleželo i věci samé.* Např.: „Je-li Koriskos něco jiného než.člověk’, je něco jiného nežli on sám; neboť je přece člověk“. Nebo: „Je-li Koriskos něco jiného než Sokrates, Sokrates je však člověk, pak se uznává“, –říkají– „že Koriskos je něco jiného než člověk, protože ,být člověkem’ náleží Sokratovi, o němž se řeklo, že je jiný“. Paralogismy, které se opírají o to, že se nějakého výrazu užívá neoprávněně ve smyslu naprostém nebo se zřetelem k určitému způsobu, a nikoli ve vlastním smyslu,3 mohou vzniknout tehdy, kdykoli se to, co se míní částečně, uzná jako míněné naprosto. Tak např.: „Je-li nejsoucí předmětem mínění, pak nejsoucí je“; „být něčím“ a „být naprosto“ neznamená ovšem totéž. Nebo: „Jsoucí není jsoucí, jestliže není něčím ze jsoucího, např. není-li člověkem“. Není zajisté totéž „nebýt něčím“ a „nebýt naprosto“, zdá se to však týmž pro blízkou příbuznost slovního vyjádření a proto, že „být něčím“ se jen málo odlišuje od „být“ a „nebýt něčím“ od „nebýt“.4 Podobně je tomu také tam, kde jde o to, co je určitým způsobem, a o to, co je naprosto. Tak např.: „Ind je celý tmavý, ale při tom je bílý, máme-li na mysli jeho zuby; je tedy bílý a nebílý“. Nebo z toho, že něco protivného náleží věci dvěma odlišnými způsoby, se usuzuje, že „protivné náleží něčemu zároveň“.5 Klamnost takových argumentů může být v některých případech každým snadno prohlédnuta, např. jestliže někdo získá souhlas s tím, že Aithiop je černý, a potom se táže, zda je bílý, pokud jde o jeho zuby; připustí-li se, že Aithiop je po této stránce skutečně bílý,

lze tedy podle názoru takového účastníka rozmluvy na základě jeho otázky sylogisticky* vyvodit, že Aithiop je černý a nečerný. V některých případech však klamnost bývá často skryta, v těch totiž, kdykoli se něco říká se zřetelem k určitému způsobu a při tom se zdá, že to náleží i naprosto, a v těch, kde je nesnadno vypozorovat, která z obou udávaných vlastností se má přisuzovat ve vlastním smyslu. K tomu dochází tam, kde nějaké opaky náležejí stejným způsobem; tu se totiž zdá, že v naprostém smyslu se musejí přisuzovat buď oba nebo žádný z nich; např. je-li jedna polovina bílá, druhá však černá, je otázka, zda celek je bílý či černý. Jiné paralogismy7 spočívají v tom, že se přesně neurčí, co je sylogismus nebo co je vyvrácení, nebo vznikají zámlkou, tj. tím, že se jedna část určení vynechá; vyvrácení je totiž prokázání protikladudaného tvrzeni, a to nikoli pouze podle jména, nýbrž pro věc samu, a podle jména, které není souznačné, nýbrž značí totéž; závěr musí při tom nutně vyplývat z toho, co bylo dáno, aniž je do toho zahrnut, a musí se týkat téže věci jako vyvracené tvrzení, v témž vztahu, způsobu a době.8 Shodným způsobem se může vymezit i vyvrácení klamné. Někteří vynechají něco z toho, co bylo uvedeno, a získají tak zdánlivé vyvrácení, např. závěr, že totéž je dvojnásobné a není dvojnásobné; neboť dvě jsou dvojnásobkem jedné, ale ne dvojnásobkem tří. Nebo tehdy, když prokazují, že totéž je dvojnásobkem téhož a není dvojnásobkem téhož. Není tomu tak ovšem vzhledem k témuž: vzhledem k délce totiž je něco dvojnásobkem, vzhledem k šířce dvojnásobkem není. Nebo tehdy, když nějaký závěr se týká téže věci, v témž vztahu a v témž způsobu, ale neplatí pro tutéž dobu; právě proto tu jde o vyvrácení zdánlivé. Ostatně tento druh klamných důkazů se asi může počítat i k těm, které mají svůj základ ve slovním vyjádření.9 Paralogismy, které se opírají o uznání toho, co má být teprve dokázáno,10 mohou vzniknout tak a tolikerým způsobem, kolikerým se může při dokazování žádat předběžně souhlas s dokazovanou thesí. Ke zdánlivému vyvrácení zde dochází pro neschopnost přehlédnout v celku, co je totožné a co různé. Vyvrácení, která se opírají o důsledek,11 vznikají z domněnky, že se při vyplývání může pořadí obrátit. Kdykoli totiž, je-li to a to, nutně je něco jiného, má se za to, že také, je-li toto druhé, nutně je ono první.12 Odtud vznikají také klamy v těch míněních, při nichž se vychází ze smyslového vnímání; často se totiž tvrdí, že žluč je med, protože s medem bývá spojena žlutá barva. A ježto země po dešti bývá vlhká, domníváme se, že pršelo, jeli vlhká.13 To však není nutné. Také důkazy ze znaku, které jsou používány v rétorice,14 se opírají o

důsledek. Chce-H se totiž dokázat, že někdo je cizoložník, vezme se na pomoc to, co s tím bývá spojeno: zejestrojivý, nebo že je ho vidět v noci se potloukat na ulici. Než to je možné u mnohých, aniž jim náleží ona přisuzovaná vlastnost. Podobně to bývá i při usuzovacích postupech.15 Jako příklad může být uvedena argumentace, jíž Melissos dokazuje, že vesmír je neomezený. 16 Důkaz vychází z tvrzení, že vesmír je nevzniklý – neboť z ničeho nic by nemohlo vzniknout –, vzniklé však že vzniklo z počátku. Jestliže tudíž vesmír nevznikl, nemá počátek, a tak je neomezený. Avšak to z toho nutně nevyplývá, neboť jestliže všechno vzniklé má počátek, nelze z toho soudit, že také vše, co má počátek, vzniklo.17 Právě tak, jestliže ten, kdo má horečku, je teplý, nevyplývá z toho, že i ten, kdo je teplý, má nutně horečku.18 Paralogismus, který se opírá o to, že se za příčinu uvádí něco, co příčinou není,19 vzniká, kdykoli se do argumentace zahrne to, co je příčinou jen zdánlivě, a dále se postupuje tak, jako by bylo získáno skutečné východisko pro vyvrácení. To se stává u sylogismů, jimiž se dokazuje něco nepřímo;*0 při těchto důkazech je totiž nutno vyvrátit některou z daných premis. Jestbže se tudíž do otázek, které jsou nutné k dosažení nemožného závěru, zahrne ještě něco, co je zde příčinou jen zdánlivě, může se často zdát, že právě tato zdánlivá příčina je základem celého vyvrácení, jak je tomu např. tehdy, když se dokazuje, že duše a život není totéž. Usuzuje se totiž takto: je-li protivou zániku vznik, bude protivou určitého zániku určitý vznik; smrt pak je určitý zánik a je protivou života, takže život je vznikem a žít je vznikat; to však je nemožné. Tedy duše a život není totéž. Důkaz tím ovšem nebyl podán, neboť nemožný závěr vyplývá i tehdy, jestliže se neřekne, že život s duší je totéž, a pouze se připustí, že život je protivou smrti, která je zánikem, a že protivou zániku je vznik. Takové argumentace jsou tudíž nesylogistické, ne však naprosto, nýbrž pouze se zřetelem k dokazované thesi. Tato okolnost zůstává často skryta právě těm, kdo kladou otázky. Takové jsou tudíž argumenty, které se opírají o důsledek a o to, co není příčinou. Argumenty, při nichž se ze dvou otázek činí jedna, vznikají tehdy, kdykoli zůstává skryto, že je tu více otázek, a jako by byla jen jedna, dá se jen jedna odpověď.21 V některých případech lze tedy snadno nahlédnout, že otázek je více a že se nemá dát jedna odpověď, jako např. při otázce, zda země je mořem či nebem. Mnohdy je to méně zřejmé a na otázku se pohlíží, jako by byla jen jedna; pak se buď mlčením dá za pravdu tomu, kdo se táže, nebo se mu odpoví tak,že vzniká možnost zdánlivého

vyvrácení. Např.: „Je ten a ten i onen člověk? Jestliže ano, pak někdo, když udeří toho a toho i onoho, uder člověka, ale nikoli lidi“. Nebo se uvedou věci, z nichž jedny jsou dobré, druhé nedobré, a položí se otázka: „Jsou všechny dobré či nedobré?“. Ať se totiž odpoví kladně nebo záporně, poskytuje se tím příležitost ke zdánlivému vyvrácení nebo k výtce, že odpověď je nepravdivá; vždyť říci, že z věcí nedobrých je některá dobrá, nebo že z věcí dobrých je některá nedobrá, byla by nepravda. Když se však ještě připojí dodatečné otázky, může vzniknout i skutečné vyvrácení. Tak je tomu např. tehdy, jestliže někdo připustí, že se jedna věc a množství věcí ve stejném smyslu nazývá bílým, nahým a slepým. Je-li totiž slepé to, co nemá zrak, ale přirozeně jej mít má, tak slepým by bylo i množství těch tvorů, kteří nemají zrak, ale přirozeně jej mít mají. Kdykoli tudíž jeden z nich má zrak, druhý nikoli, byli by oba buď vidoucí, nebo slepí, a to právě je nemožné.24 6. kapitola

Zdánlivé sylogismy a vyvrácení je nutné buď dělit tak, jak se to stalo, nebo je všechny zpětně převést na neznalost skutečného vyvrácení a tu učinit jejich základem. Všechny uvedené způsoby je totiž možné vyložit z výměru vyvrácení.1 Předně je nutno se tázat, zda nejsou nesylogistické;2 závěr totiž má z toho, co bylo dáno, vyplývat tak, aby byl nutný skutečně, nikoli pouze zdánlivě. Potom je třeba přihlížet, i k ostatním částem výměnu. Z paralogismů totiž, které mají svůj základ ve slovním vyjádření,3 jedny se opírají o dvojznačnost. Tak je tomu např. tehdy, využívá-li se stejnojmennosti, dvojznačnosti složeného výrazu a stejného tvaru slovnťho vyjádření (neboť máme sklon chápat všechny výrazy tak, jako by označovaly určité „toto zde“). Ze spojení však a z rozdělení a z přízvuku ve výslovnosti vznikají paralogismy proto, že nějaký složený výraz v nich není týž jako v před cházejících otázkách, nebo proto, že jméno je různé. Je totiž třeba, aby jméno bylo stejné, jako i věc musí být totožná, má-li vzniknout skutečné vyvrácení nebo sylogismus. Tak např. použilo-Ji se v otáz – kách názvu „vrchní oděv“, musí se v závěru mluvit nikoli o plášti, nýbrž o vrchním oděvu. Neboť onen závěr by byl sice pravdivý, ale nebyl by sylogisticky vyvozen;4 kdyby někdo hledal jeho příčinu, musela by se položit ještě otázka, zda „vrchní oděv“ a „plášť“ znamená totéž. Paralogismy, které se opírají o případek, mají rovněž svůj původ v neznalosti skutečného vyvrácení, jak se to stane ihned zřejmým, přihlédneli se k určení sylogismu. Neboť totéž určení musí platit i pro vyvrácení, rozdíl je pouze v tom, že zde je třeba připojit zmínku o protikladu. Neboť

vyvrácení je sylogismus, kterým se prokazuje protiklad.5 Jestliže se tedy sylogismus netýká případku, pak ani vyvrácení. Když např. platí, že je nutně to a to, je-li ono, a přitom to a to je bílé, pak to, že je bílé, nevyplývá nutně ze sylogismu.6 A jestliže trojúhelník má tři úhly, které se rovnají dvěma pravým, a přitom je s ním spojeno, že je obrazcem nebo počátkem nebo základem, pak z toho nevyplývá, že uvedená vlastnost náleží trojúhelníku jako obrazci nebo základu nebo počátku. Neboť ne jako o obrazci nebo o základu, nýbrž jako o trojúhelníku platí o něm důkaz této vlastnosti. Podobně je tomu i v ostatních případech. Je-li tedy vyvrácení druhem sylogismu, pak argumentace, kterou se něco vyvrací na základě případku, nebude vyvrácením skutečným. To je však důvod, proč se i odborníkům a vůbec znalcům může stát, že jejich tvrzení bude zdánlivě vyvráceno těmi, kdo věc neznají; úsudky, kterými se odporuje mínění znalců, se totiž opírají o případek. Tito pak, poněvadž nejsou schopni rozlišovat, buď připouštějí to, co se jim v otázkách předkládá, anebo i když tak nečiní, mylně se domnívají, že to učinili…… Paralogismy, které se opírají o to, že se nějakého výrazu užívá neoprávněně buď se zřetelem k určitému způsobu nebo ve smyslu naprostém, mají také svůj pm^od v neznalosti skutečného vyvrácení, což je patrné, bere-li se v úvahu, že klad a zápor se zde netýká téhož. Neboť záporem „tak a tak bílého“ je „ne tak a tak bílé“ a záporem „naprosto bílého“ je „ne naprosto bílé“. Jestliže se tudíž připustí, že něco je v určitém způsobu bílé, a pak se postupuje tak, jako by se– uznalo, že to je bílé naprosto, nedojde se ke skutečnému vyvrácení, ale k takovému, které je důkazem pouze zdánlivě, pro neznalost toho, jak se vyvrácení určuje.Nejzřejmější je tento základ u paralogismů, které se vyznačují – jak jsme je popsali výše’ – právě tím, že jsou přímo proti výměru vyvrácení; podle toho je také označujeme. Klamná představa, že jde o vyvrácení, je zde totiž způsobována opomenutím nějaké části jeho výměru; jestliže však dělíme paralogismy uvedeným způsobem, je nutno dodat, že opominutí toho, jak se vyvrácení určuje, je jejich společným znakem. Paralogismy, které se opírají o předběžný souhlas s tím, co má být teprve dokázáno, a také další, při nichž se jako příčina uvádí to, co příčinou není, mohou být objasněny rovněž z určení sylogismu. Zá-věr totiž musí vyplývat „z toho, co bylo dáno“8 a tak tomu není právě u toho, co není příčinou; také musí vyplývat, aniž je v něm uvedeno to, co bylo uznáno na počátku,9 a to právě není u paralogis-mu, kde se požaduje předběžně souhlas s dokazovanou thesí. Vyvrácení, která se opírají o důsledek, jsou částí paralogismů, při nichž se vychází z případku: důsledek se totiž týká věci stejným způsobem jako

případek. Liší se však od případku tím, že ten se uvažuje se zřetelem pouze k jednomu, jako např. že totéž je žluté a med a totéž je bílé a labuť; důsledek’ je naopak při těchto para-logismech vždy chápán ve vztahu k více věcem; domníváme se totiž, že to, co je totožné se zřetelem k jednomu a témuž, je totožné i mezi sebou navzájem;10 tak vzniká vyvrácení z důsledků. Nedospěje se ovšem vždy k tomu, co je pravdivé, jako např. právě tehdy, když něco je totožné s něčím jiným se zřetelem k tomu, co se má k obojímu jako případek. Vždyť i sníh a labuť jsou totožné se zřetelem k tomu, že jsou bílé. 11 Nebo lze uvést opět domněnku, s níž jsme se setkali12 v Melissově důkaze: že totiž „být vzniklým“ a „mít počátek’’ je totéž; nebo domněnku, že je totéž „rovnat se“ a „mít tutéž velikost“. Poněvadž totiž vzniklé má počátek, má se za to i obráceně, že to, co má počátek, vzniklo, jako by obé, vzniklé a omezené, protože jedno i’druhé má počátek, bylo totéž. Podobně je tomu i u toho, co se rovná: jestliže to, co má tutéž a jednu velikost, se navzájem rovná, prý i to, co se navzájem rovná, má jednu velikost. Právě tak se ůsueuje z důsledku. Poněvadž tedy vyvrácení, ktefé se opírá o případek, má svůj základ v neznalosti toho, jak se vyvrácení určuje, je zřejmo, že stejně je tomu i u paralogismů z důsledku. Tím se budeme ještě zabývat i z jiného Wediska.13 Paralogismy, při nichž se z více otázek činí jedna, mají svůj původ v tom, že se nerozezná složený výraz, který odpovídá premise. Skutečná premisa je totiž ta, která vypovídá jedno o jednom;14 neboť toto určení platí i tehdy, míní-li se při něm pouze jednotlivá věc, i tehdy, míní-li se věc naprosto, jako např. platí stejné, jde-li 0 „člověka“ nebo pouze o jednotlivého člověka; a podobně je tomu 1 u ostatního. Je-li tedy jedna premisa ta, která tvrdí jedno o jednom, pak bude premisou i taková otázka, při níž se to míní naprosto. Ježto pak sylogismus vzniká z premis a vyvrácení je sylogismus, bude z premis vznikat také vyvrácení. Jestliže tudíž skutečná premisa je ta, která vypovídá jedno o jednom, je zřejmo, že také tento druh paralogismů má svůj základ v neznalosti toho, jak se vyvrácení určuje; neboť premisou se při nich zdá být to, co ve skutečnosti premisou není. Jestliže se potom dá odpověď na otázku tak, jako by byla jedna, bude tu skutečné vyvrácení; neodpoví-li se však takto a zdánlivě se přisvědčí, bude také vyvrácení zdánlivé. A tak všechny uvedené způsoby spadají pod neznalost skutečného vyvrácení: ty, které mají svůj základ ve slovním vyjádření, sem náleží proto, poněvadž se při nich dochází pouze ke zdánlivému protikladu – prokázání protikladu je právě vlastním a podstatným znakem vyvrácení – ostatní pak opomíjejí určení sylogismu.

7. kapitola

Klam při argumentech, které se opírají o stejnojmennost a dvojznačnost, pochází odtud, že při mnohosti významů nejsme schopni je náležitě rozlišovat (neboť v některých případech se význam nedá rozlišit snadno, např. jde-li o „jedno“, „jsoucí“ a „totožné“) 1 při argumentech, které se opírají o spojení a rozdělení, pochází odtud, že podle našeho domnění nevzniká žádný rozdíl, chápe-li se věta jako spojená nebo rozdělená, jak tomu ve skutečnosti také bývá. Podobně je tomu také u argumentů, které se opírají o přízvuk ve výslovnosti; neboť, jak se zdá, výraz neznamená něco jiného, je-lipřízvuk slabý nebo ostrý – má se za to, že k takové změně nedochází v žádném případě, nebo jen málo kdy. U argumentů, kteréj se opírají o tvar slovního vyjádření, vzniká klam z podobnosti výrazových prostředků. Je totiž obtížné rozlišit, co se označuje výrazy stejného tvaru, a co výrazy rozdílného tvaru.2 (Kdo je toho schopen, přibližuje se již téměř k poznání pravdy a nejlépe ví, čemu má přisvědčit). Příčina této obtíže tkví v tom, že všechno, co se o něčem vypovídá, pokládáme za označení toho, co je určité „toto zde“, a pohlížíme na ně tak, jako by se týkalo jen jedné věci; neboť, jak se zdá, „toto zde“ a „jsoucí“ se pojí především s jedním a s podstatou.3 Proto je třeba upozornit na způsob, jakým se to projevuje i při jiných argumentech, které mají svůj základ ve slovním vyjádření. Předně je nutno říci, že klam zde vzniká spíše tehdy, zkoumáme-li něco spolu s jinými, než tehdy, zabýváme-li se tím sami (zkoumání spolu s jinými se totiž děje pomocí slov, kdežto při zkoumám o samotě se více přihlíží k věci samé). Dále: i když zkoumáme věc sami, může dojít také k omylu, jestliže se naše zkoumání zaměřuje na slova. A konečně je třeba říci, že klam vzniká z podobnosti, podobnost pak ze slovního vyjádření. Paralogismy, které se opírají o případek, vznikají proto, že nejsme s to rozlišovat totožné a různé a jedno a mnohé,4 a také proto, že ani nejsme schopni určit, zda vše, co náleží tomu, co se o věci vypovídá, náleží také věci samé.5 Podobně je tomu také u paralogismů, které se opírají o důsledek; neboť důsledek je určitým druhem případku. Dále v mnohých případech se zdá a pokládá za pravdivé, že tehdy, jestliže se to a to nemůže oddělit od onoho, ani toto druhé se nemůže oddělit od prvního. U paralogismů, při nichž se opomíjí, jak je vyvrácen* určeno, a u těch, při nichž se nějakého výrazu používá neoprávněně buď se zřetelem k určitému způsobu, nebo ve smyslu naprostém, spočívá klam v nepatrnosti rozdílu; neboť omezení na určitou věc, zřetel, způsob a dobu přehlížíme,

jako by neměla na význam předpokládané otázky vliv, a při odpovědi souhlasíme obecně. Podobně je tomu také u paralogismů, při nichž se požaduje předběžný souhlas s tím, co má být teprve dokázáno, a u těch, při nichž se za příčinu uvádí to, co příčinou není, a u těch, při nichž se z více otázek činí jedna; neboť u všech těchto paralogismů klam vzniká pro nepatrnost rozdílu: z řečeného důvodu nemáme totiž dostatečně na zřeteli, jak se premisa a sylogismus určuje. 8. kapitola

Protože víme, podle kolika způsobů1 vznikají zdánlivé sylogismy, víme také, podle kolika asi vznikají sofistické sylogismy a vyvrácení. 2 Sofistickým vyvrácením a sylogismem nazývám nejen zdánlivý sylogismus nebo vyvrácení, tj. to, co jimi ve skutečnosti není, ale i to, co je jimi skutečně, avšak jen zdánlivě je věci vlastní.3 Takové jsou sylogismy, jimiž se nevyvrací z hlediska věci, ale dokazuje se neznalost druhých lidí – právě to je věcí peirastiky. Peirastika je částí dialektiky; v ní se může vyvozovat nepravdivý závěr pro neznalost toho, kdo na otázku odpovídá.4 Soíistická vyvrácení však, i když se při nich vyvozuje protiklad daného tvrzení, nečiní zjevným, je-li protivník neznalý; vždyť sofisté uvádějí svými argumenty do rozpaků i znalce.5 Je zjevno, že oba tyto druhy paralogismů dostáváme toutéž metodou;6 neboť z týchž důvodů, proč se posluchačům zdá, že se závěr správně vyvodil z daných otázek, může asi takové mínění vzniknout i u toho, kdo odpovídá, takže tu budou klamné sylogismy z týchž příčin, buď ze všech nebo z některých; neboť i ten, kdo nebyl tázán, ale domnívá se, že odpověď byla dána správně, by odpověděl totéž, kdyby mu otázka byla položena. 7 Leč alespoň v některých případech se stává, že položením protiotázky na to, co je zapotřebí vysvětlit, vychází i klam ihned najevo, jak je tomu např. u paralogismů, které mají svůj základ ve slovním vyjádření a v jazykových chybách.8 Jestliže se tedy paralogismy, jimiž se prokazuje protiklad daného tvrzení, opírají o to, jak lze zdánlivě vyvracet, je zjevno, že také sylogismy, v nichž se vyvozuje nepravdivý závěr, vznikají týmž počtem způsobů jako zdánlivá vyvrácení.9 Toto zdánlivá vyvrácení pak vychází z částí výměru, jímž se určuje vyvrácení skutečné; opomene-li se totiž jedna z nich, bude vyvrácení asi jenzdánlivé.10 Taková jsou např.11 vyvrácení, která se opírají o něco, co z argumentů nevyplývá (sem patří i převedení na nemožnost),13 nebo ta, při nichž se v premise ze dvou otázek činí jedna, také ta, při nichž se místo něčeho o sobě uvažuje případek, a rovněž – jako část posledně uvedených – ta, která se opírají o důsledek. Dále jsou taková vyvrácení, při nichž se přihlíží nikoli k věci, nýbrž jen k použitému výrazu; potom ta, při

nichž, místo aby se vyvozoval protiklad obecně, tj. se zřetelem k témuž, v témž vztahu a způsobu, přihlíží se pouze k něčemu nebo jen k některému z těchto požadavků. A konečně jsou taková ještě ta vyvrácení, při nichž se opomíjí požadavek „nežádat souhlas na počátku“, tj. ta, při nichž se předběžná požaduje souhlas s dokazovanou thesí. A tak máme asi způsoby, kterými vznikají paralogismy; více jich asi není, a v těch, které jsme uvedli, budou zahrnuty všechny. Sofistické vyvrácení není vyvrácením naprosto, nýbrž směruje proti určité osobě;13 a tak i sofistický sylogismus. Jestliže se ovšem nexizná, že stejnojmenné výrazy značí jedno a že stejným tvarem slovního vyjádření se označuje jen to, co spadá do téže kategorie, a podobně i v ostatních případech, pak tu nebudou ani příslušná vyvrácení ani sylogismy, a to nejen naprosto, ale ani pro toho, kdo byl na to tázán. Jestliže se to však uzná, budou tu sice sylogismy a vyvrácení pro tázaného, ale ne naprosto; neboť se tu uznalo něco, co značí jedno jen zdánlivě, nikoli skutečně, a o to se paralogismus opírá. 9. kapitola Podle kolika hledisek se vyvracejí tvrzení odpůrců, není třeba pokoušet se vyšetřovat, nemáme-li vědění všeho jsoucího.1 To však není úkolem žádného zvláštního oboru; neboť vědy jsou počtem neomezené, takže je zjevno, že také důkazy. Rovněž tak i skutečná vyvrácení; vždyť ve všech případech, kdy lze něco dokázat, lze i vyvrátit tvrzení, v němž se předpokládá protiklad toho, co je pravdivé;2 např. jestliže se tvrdilo, že úhlopříčka čtverce je souměřitelná se stranou, je to možno vyvrátit důkazem, že je nesouměřitelná. A tak bychom se museli vyznat ve všem; neboť jednou se vyvrácení budoUj opírat o počátky geometrie a závěry z nich vyplývající, podruhé o počátky lékařství a jindy zase o počátky jiných věd. Ale také klamná vyvrácení jsou stejně v neomezeném počtu; neboť v každém oboru je možný klamný sylogismus, jako např. v geometrii geometrický a v lékařství lékařský. 3 Výrazem ,,v oboru“4 zde míním, že se takový sylogismus opírá o počátky, které jsou vlastní dané vědě. Je tedy zjevno, že se tu nemohou vyšetřit obecná hlediska pro všechna vyvrácení, nýbrž je nutno se omezit na ta, která mají svůj původ v dialektice; ta jsou totiž společná pro každý obor a pro každou schopnost. A vyvrácení musí znalec zkoumat se zřetelem k příslušné jednotlivé vědě a hledět na to, není-li vyvrácením jen adánlivě, a je-li skutečně, proč jím je. „Vyvrácení, které je možno získat podle společných hledisek,* tj. nikoli podle hledisek vlastních jen jednomu oboru, je však věcí dialektiků. Jestliže totiž víme, podle jakých hledisek je možno v každém oboru dojít k pravděpodobným sylogismům, pak také

víme, podle jakých hledisek je možno dojít k odpovídajícím vyvrácením; vždyť vyvrácení je sylogismus, jímž se prokazuje protiklad, takže buď sylogismus nebo dva sylogismy, jimiž se získává protiklad, tvoří vyvrácení. Známe tedy hlediska, kolik jich všechna taková vyvrácení užívají, a známeli to, známe také jejich řešení; neboť vyvrácení se řeší tím, že se proti němu vznesou námitky. Známe však také, kolik je toho, z čeho vznikají zdánlivá vyvrácení, tj. zdánlivá ne pro každého, nýbrž pro osoby zběhlé v dialektice. Neboť takových hledisek je bez konce, chtěli-li bychom vyhledat všechno, co působí, že se kdekomu něco zdá tak a tak, aniž je to takové ve skutečnosti. A tak je patrno, že je to úkolem dialektika,’ aby byl schopen vystihnout, kolik je způsobů, jimiž může na základě společných hledisek vznikat vyvrácení, ať skutečné nebo zdánlivé, dialektické anebo peirastické. 10. kapitola Není žádný takový rozdíl mezi argumenty, o němž někteří mluví, že totiž jedny se prý předkládají se zřetelem k slovu, kdežto druhé sezřetelem k vyjadřované myšlence; neboť je nevhodné si myslet, že jedny argumenty jsou se zřetelem ke slovu, kdežto druhé se zřetelem k myšlence, a že nejsou totéž. Vždyť co znamená „ne se zřetelem k myšlence“ jiného než to, že se neužívá slova v témž významu, na který myslel při své odpovědi na předloženou otázku druhý účastník rozmluvy? Právě to však je také řečeno výrazem „se zřetelem k slovu“.1 Avšak „se zřetelem k myšlence“ znamená, že se slovo pojímá tak, jak je mínil tázaný ve své odpovědi. Jestliže by pak ten, kdo se táže, i ten, kdo odpovídá, měl za to, že slovo, které má více významů, má jen jeden (jako např. asi „jsoucno“ nebo „jedno“ znamená mnohé,* ale když ten, kdo odpovídal, i ten, kdo kladl otázky,3 postupovali v souhlasu s domněnkou, že tato slova mají význam jen jeden, pak argumentace vyústila v závěr, že všechno je jedno), byla by rozmluva vedena spíše se zřetelem k slovu, než se zřetelem k myšlence, kterou tázaný s daným slovem spojuje.4 Jestliže však ovšem někdo má za to, že „jsoucí“ a „jedno“ znamená mnohé, je zjevno, že se rozmluva nevede se zřetelem k myšlence.5 Předně totiž ono rozlišování ,,se zřetelem k slovu“ a „se zřetelem k myšlence“ se vyskytuje tam, kde přichází v úvahu více významů, dále je to však možné i u jakýchkoli jiných argumentů; neboť že se argumentuje se zřetelem k myšlence, nezávisí na argumentu, nýbrž na tom, že ten, kdo byl tázán, zaujímá ve své odpovědi určité stanovisko. Potom je možné, že všechny argumenty jsou „se zřetelem k slovu“. Neboť „se zřetelem k slovu“ je tu tolik, co „ne se zřetelem k myšlence“. Jestliže to totiž nemohou být všechny, musí být ještě některé jiné

argumenty, které nejsou ani se zřetelem k slovu ani se zřetelem k myšlence: avšak při onom rozlišování se míní všechny a že vSechny jsou bud se zřetelem k slovu nebo se zřetelem k myšlence, jiných že není. Ale sylogismy, které se opírají o slova, jsou jen druhem těch, které se opírají o mnohovýznamnost slov.6 Neboť je to nesmyslné tvrzení, že by všechny argumenty, které mají svůj základ ve slovním vyjádření, patřily mezi ty, které se opírají o slova; ale jsou přece paralogismy, které nespočívají v tom, že k nim odpovídající zaujímá určité stanovisko, nýbrž v tom, že argument sám obsahuje mnohoznačnou otázku. Vůbec je nesmyslné mluvit o vyvrácení dříve než o sylogismu; neboť vyvrácení je přece sylogismus, takže je také třeba mluvit dříve o sylogismu než o klamném vyvrácení;7 vždyť takové vyvrácení je zdánlivý sylogismus, jímž se dochází k protikladu předloženého tvrzení. Příčina zdánlivosti zde proto bude bud1 v sylogismu nebo v protikladu ■– zmínku o protikladu je totiž nutno připojit8 – někdy však také v obou, je-li vyvrácení zdánlivé. Použije-li se argumentu „mlčící se může vyjádřit slovy“, je chyba v protikladu, nikoli v sylogismu;9 u argumentu „někdo dává, co nemá“, v obojím;10 a u argumentu, že Homérovy básně mají podobu obrazce, poněvadž jsou kruhem, je < tyba v sylogismu.11 Pravdivý sylogismus11 je ten, u kterého není chyba ani v jednom ani v druhém. Ale abychom se opět vrátili k vlastnímu předmětu:13 jsou matematické argumenty se zřetelem k myšlence či ne? A jestliže se někomu zdá, že „trojúhelník“ znamená mnohé, a při tom uznal – aniž myslel na obrazec, kterého se závěr týká – že trojúhelník má součet úhlů rovný dvěma pravým, vedla se rozmluva se zřetelem k příslušné myšlence či ne?14 Dáie, značí-li sice slovo mnohé, avšak ten, kdo v rozmluvě odpovídá, to nepostřehuje nebo nebere v úvahu, jak potom ten, kdo se táže, má vést rozmluvu, aby nebyla se zřetelem k myšlence? Nebo jak je třeba tázat se, leč tak, že se tomu, kdo odpovídá, ponechává dělení, jako např. otáže-li se někdo: „Může se mlčící vyjádřit slovy či ne?“. Nebo: „Neříká odpověď v jednom smyslu ,ano’, v druhém ,ne’?“. Jestliže se mu pak řekne, že odpověď nepřipouští „ano“ v žádném smyslu, a on to při pokračování rozhovoru neuznává, neargumentuje se zřetelem k myšlence? A přece se zdá, že jeho argument bude náležet k těm, které se opírají o slova. Není tedy nějaký zvláštní rod argumentů, které by byly jen „se zřetelem k myšlence“. Jsou ale argumenty jen „se zřetelem k slovu“; avšak nejsou takové všechny, nejenže ne všechna vyvrácení, nýbrž ani zdánlivá vyvrácení. Neboť jsou také taková zdánlivá vyvrácení, která nemají svůj základ ve slovním vyjádření15, např. ta, která se opírají o případek, a

jiná.Jestliže by však někdo žádal, aby se rozlišovalo a řeklo asi: „Výrazem ,mlčící se vyjadřuje’ míním v jednom smyslu to a to a v druhém ono“, byl by to předně požadavek nesmyslný – neboť někdy se zdá, že to, co je v otázce obsaženo, není mnohoznačné, a je nemožné rozeznávat tam, kde rozdíly nejsou tušeny. A potom co by to bylo jiného než poučování?16 Neboť by se tak jádro problému činilo protivníkovi zřejmým, aniž by byl o tom přemýšlel nebo to věděl nebo soudil, že otázka má ještě jiný smysl. Co pak brání tomu, aby se to nedělalo i u dvojznačných slov? Otázky by se doplňovaly např. takto: „Jsou jednotky ve čtveřici rovny dvojicím? Dvojky však jsou v ní obsaženy jednou tak a tak, podruhé jinak, podle toho, jak se to bére.“17 A: ,,Je jedna věda o protivách či není? Z protiv jsou však jedny známé, jiné neznámé“.18 A tak ten, kdo klade takový požadavek, patrně neví, že poučovat je něco jiného než vést rozhovor,19 a že ten, kdo poučuje, nemusí se tázat, nýbrž má sám vysvětlovat, ten však, kdo vede rozhovor, má se tázat. JI. kapitola Mimoto ještě žádat od jiného kladnou nebo zápornou odpověd* nespadá do činnosti toho, kdo dokazuje, nýbrž toho, kdo se zabývá zkouškou. Neboť peirastika je druh dialektiky1 a nemá na zřeteli toho, kdo ví, nýbrž toho, kdo neví a pouze předstírá, že ví. Ten tudíž, kdo ve vztahu k věci hledí na obecné počátky, je dialektik, ten však, kdo to činí jen zdánlivě, je sofista. A eristický a sofistický sylogismus je – souhrnně vzato – přece jen zdánlivý sylogismus,a týkající se něčeho, v čem dialektika postupuje peirasticky. Závěr při tom může být i pravdivý (sylogismus tu totiž klame tím, že udává nesprávné „proč“);3 a jsou to paralogismy, které se sice zdají být v souladu s příslušným oborem vědění, ale přece neodpovídají metodě, jakou vyžaduje daný předmět. Neboť chybně nakreslené obrazce nejsou eristické4 (vždyť paralogismy, které při nich vznikají, opírají se o to, co spadá do příslušného oboru); a nejsou jimi ani tehdy, týká-li se chybně nakreslený obrazec něčeho pravdivého, jako např. obrazec Hippokratův, nebo kvadratura kruhu pomocí půlměsíců.5 Ale pokus Brysónův sestrojit kvadraturu kruhu je sofistický, byť se tím i kvadratura kruhu utvořila, poněvadž postup neodpovídá věci.6 Eristickou argumentací je tedy jednak sylogismus, který se sice týká věci, ale je sylogismem jen zdánlivě; dále i sylogismus, který jen zdánlivě odpovídá věci, je eristickou argumentací, a to i tehdy, je-li to sylogismus skutečný; je totiž zdánlivý z hlediska věci, takže klame a je nepoctivý. Vždyť jako nepoctivost v závodění mívá jistou tvářnost a bývá jistý druh nepoctivého boje, tak v slovním zápase eristika je nepoctivým

bojem; neboť jako tam ti, kdo za každých okolností chtějí být vítězi, chápou se všemožných prostředků, tak i tu eristikové. Ti tudíž, kdo jsou takoví jen kvůli vítězství, jsou patrně lidé hádaví a milovníci sporu, ti však, kteří to činí jen pro slávu, která vede k peněžitému zisku, jsou sofisté. Vždyť sofistika, jak jsme již řekli,7 je jakýsi druh výdělkářství zdánlivou moudrostí; proto usilují o zdánlivý důkaz. A milovníci sporů a sofisté používají týchž argumentů, ale ne s týmiž úmysly, a tentýž argument bude sofistický i eristický, ale ne z téhož hlediska; eristický bude, pokud se jím usiluje o zdánlivé vítězství, sofistický, pokud se jím usiluje o zdání moudrosti; vždyť i sofistika je jakási zdánlivá moudrost, ale není to moudrost skutečná. Eristik je k dialektikovi ve stejném poměru jako ten, kdo chybně kreslí obrazce, ke geometrovi; neboť eristik vychází při svých paralogismech z týchž počátků jako dialektik, a ten, kdo chybně kreslí obrazce, přihlíží zase k počátkům geometrie. Ale on není eristikem, poněvadž své chybné obrazce kreslí na základě počátků a závěrů, které spadají do daného oboru; ten však, kdo vychází jen z počátků dialektiky při takové argumentaci, v níž je nutno brát za základ i něco jiného, je zjevně eristikem. Např. řešení kvadratury kruhu pomocí půlměsíců není eristické, Brysónův postup však ano; prvního způsobu není možné užít jinde, než právě v geometrii, protože se zakládá na jejích vlastních počátcích, druhý způsob se však odvolává na obecné mínění těch, kteří nevědí, co je možné a co je nemožné v každém jednotlivém oboru, neboť pro ně je taková argumentace vhodná. Eristický je rovněž způsob, jakým řešil kvadraturu kruhu Antifón.8 Podobně bytomu bylo např. také tehdy, jestliže by někdo tvrdil, že není lépe po jídle se procházet, a to tvrzení opíral o nauku Zénónovu; neby] by to lékařskýargument, neboť Zénónovo tvrzení je obecného rázu.9 Jestliže je tedy eristik po věecb stránkách ve stejném poměru k dialektikovi jako ten, kdo chybně kreslí obrazce, ke geometrovi, nebylo by v oboru geometrie pro eristický argument místa. Než dialektik nemá co činit s nějakým určitým rodem, ani nemá co dokazovat,10 ani si nevede tak, jako ten, kdo pojednává o obecnu. Neboť ani všechno nenáleží k jednomu určitému rodu, a kdyby i k němu náleželo, nebylo by možné, abyjsoucna spadala pod tytéž počátky.11 A tak žádný z oborů, v nichž se dokazuje přirozenost něčeho, nepostupuje kladením otázek;12 nelze totiž připustit cokoli z celku dvou možných odpovědí; vždyť závěr nelze vyvodit z obou.13 Dialektika však kladením otázek postupuje. Kdyby ovšem dokazovala, zdržela by se otázek, když ne všech, tak alespoň těch, které se týkají prvních počátků a počátků vlastních danému oboru. Neboť kdyby je protivník nepřipouštěl, neměla by dále, z čeho by ještě vedla rozhovor proti námitce.1*

Dialektika je též i peirastická. Neboť peirastika není takového druhu jako geometrie, ale je taková, že ji může ovládat i někdo, kdo nemá odborné znalosti. Vždyť zkoušce může podrobit nevědoucího i ten, kdo nezná věc, jestliže ovšem zkoušený bude připouštět předkládané otázky nikoli na základě toho, co o věci ví, nebo toho, co jí je vlastní, nýbrž na základě toho, co je s předmětem spojeno tak, že je docela dobře možné to vědět, aniž se zná příslušný obor, ale zase že ten, kdo to nezná, je nutně také neznalý onoho oboru. A tak je zřejmo, že peirastika je věda, která není omezena na určitý předmět. Proto se také týká všech předmětů; neboť všechny vědy užívají i jistých obecných počátků;15 proto všichni, i neznalí, mohou jistým způsobem být Činní v dialektice a peirastice; všichni totiž až po jistou míru chtějí zkoušet ty, kteří prohlašují, že něco vědí. To, čeho se při tom užívá, jsou společné počátky; neboť zkoušející je neznají o nic méně než znalci příslušného oboru, i když těm se zdá, že při zkoušce se nemluví k věci. Všichni se tudíž snaží vyvracet tvrzení jiných; neuměle totiž provádějí to, čím se odborně zabývá dialektika, a ten, kdo zkouší sylogistickou metodou,16 je dialektik. Poněvadž pak je mnoho týchž počátků pro všechno, ne však takových, že by byly určité přirozenosti a rodu, nýbrž takových, jako jsou např. zápory17 – jiné počátky ale nejsou pro všechno, nýbrž jsou vlastní jen něčemu – je možné na jejich základě provádět zkoušku z čehokoli a může být určitý obor, který však není takový jako ty, v nichž se něco dokazuje. Proto právě u eristika není tomu tak jako u toho, kdo chybně kreslí obrazce; neboť eristik netvoří paralogismy na základě počátků určitého oboru, nýbrž bude eristický argumentovat s využitím jakýchkoli počátků. To by tedy byly způsoby sofistických vyvrácení, že je to však úkolem dialektika, aby to zkoumal a také sám byl schopen to činit, není obtížné nahlédnout; neboť je to nauka o premisách,18 která obsahuje toto celé zkoumání. 12. kapitola

Tolik o zdánlivých vyvráceních. Pokud však jde o důkaz, že protivník tvrdí něco nepravdivého, a o snahu dovést jej k tvrzení, které je s běžným míněním vrozporu (to totiž bylo uvedeno1 jako druhý ze sofistických cílů), tak se toho dosahuje, v prvé řadě a zpravidla určitým způsobem vyptávání a otázkou.2 Neboť tázat se tak, že se to netýká žádného určitého předmětu, patří právě k sledování toho cíle; chyb se totiž dopouštějí spíše ti, kdo mluví bez přehledu; přehled však postrádají, kdykoli si neuvědomují, o co v rozmluvě přesně jde.3 A tázat se na mnohé, i když předmět rozmluvy je určitý a tázaný se vybízí, aby řekl své mínění, poskytuje jistou příležitost

přivést jej k nevěrohodným nebo chybným tvrzením, a jestliže odpovídá „ano“ nebo „ne“, vést jej k tomu, co lze snadno napadnout. Současně však tento postup může dávat ve srovnám s dříve uvedenými způsoby menší vyhlídky na zaskočení protivníka; neboť ten může položit protiotázku: „Jak to souvisí s předloženou thesí?“. Základním prostředkem k dosažení něčeho nepravdivého nebo nepravděpodobného je netázat se bezprostředně k předložené thesi, nýbrž říkat, že otázka se dává z touhy poučit se: neboť takovým vyptáváním se získá prostor k útoku.4 K tomu, aby se dokázalo, že se tvrdí něco nepravdivého, je vlastní sofistické hledisko, totiž svádět protivníka k takovým tvrzením,proti jejichž napadení je dostatek argumentů. To pak je možné činit obratně nebo neobratně, jak jsme uvedli dříve.8 Aby se zase dal podnět k tvrzením, jež jsou s běžným míněním v rozporu, je třeba přihlížet k tomu, z které školy protivník pochází, a potom se tázat na to, o ěem se tam mluví tak, že to odporuje obecnému mínění; neboť v každé škole se něco takového vyskytuje.6 Základním prostředkem při tom je, že se takových thesí, jak je zastávají jednotlivé školy, užívá v premisách. Protivník to může vhodně řešit objasněním, že nepravděpodobný závěr nevyplývá z předložených argumentů; právě toto však zamýšlí také sofista, který usiluje o vítězství v polemice. Dále se při tom vychází z tajných přání a zjevně vyslovených názorů protivníkových. Neboť lidé nechtějí totéž, co říkají, nýbrž spíše vyslovují názory, které v řeči velmi pěkně vypadají, přejí si však to, co se jim zdá prospěšným;7 např. říkají, že se má raději slavně zemřít než žít v rozkoši a že se raději má žít v chudobě spravedlivě než hanebně v bohatství, přejí si však opak toho. Toho tudíž, kdo mluví podle svého vlastního přání, je třeba vést k vyslovení názorů, které se zastávají před veřejností, a toho, kdo mluví podle nich, ke skrytým přáním; v obou případech se totiž nutně uvede něco odporujícího; neboť to, co řeknou, odporuje bud! těm názorům, které vyslovují veřejně, nebo těm, jež zastávají skrytě. Nejčastější hledisko pro to, aby se protivník přiměl k tvrzením, která jsou s běžným míněním v rozporu, ukazuje také Kallikleova argumentace v Gorgiovi. 8 Tam totiž praví – jak také všichni staří sofisté měli za to – že „podle přirozenosti“ a „podle zákona“ stojí proti sobě;9 neboť přirozenost a zákon jsou prý něco protivného a spravedlnost je sice podle zákona něco krásného a dobrého, podle přirozenosti však není ničím krásným ani dobrým. Je tudíž třeba tomu, kdo mluví z hlediska přirozenosti, odporovat hlediskem zákona, toho však, kdo z hlediska zákona, vést k hledisku přirozenosti. V obou případech totiž vyplývají tvrzení, která jsou s běžným míněním v rozporu. Při tom však za pravdivé pokládali to, co je podle

přirozenosti, kdežto to, co je podle zákona, bylo pro ně jen projevem toho, že se tak uzdálo mnoha lidem. A tak je zjevno, že i oni, právě tak jako dnešní sofisté, usilovali o to, aby buď vyvrátili protivníkovu thesi, nebo ho měli k tomu, aby vyslovil tvrzení, které je 8 běžným míněním v rozporu. Některé otázky jsou takové, že odpověď na ně bývá v obou případech nevěrohodná, např.: „Má se poslouchat moudrých mužů či otce?“. A: „Má se konat to, co je prospěšné, či to, co je spravedlivé?“. A: „Je žádoucnější bezpráví trpět či jinému škodit?“.10 Sofista musí toho, kdo odpovídá, vést k tomu, co se protiví běžnému mínění a mínění moudrých lidí; a sice k tomu, co odporuje běžnému mínění, mluví-li protivník ve smyslu lidí vzdělaných, a k tomu, co odporuje názoru lidí vzdělaných, mluví-li ve smyslu běžného mínění. Vzdělanci totiž praví, že šťastný člověk je nutně spravedlivý; podle běžného mínění je však nevěrohodné, že by král nebyl šťasten.11 Svedení k tomu, co je takto nevěrohodné, je totéž, co dovedení do rozporu mezi tím, co je podle přirozenosti a co podle zákona; vždyť zákon je běžné mínění většiny, moudří lidé však mluví z hlediska přirozenosti a pravdy. 13. kapitola

Podle těchto obecných hledisek je asi třeba vyhledávat tvrzení, jež jsou s běžným míněním v rozporu. Pokud jde o to, jak přivést protivníka k mnohomluvnosti, vyložili jsme již nahoře,1 co mnohomluvností nazýváme. K tomuto počínání směřují všechny argumenty takovéhoto druhu: jestliže není žádný rozdíl v tom, uvede-li se jméno nebo odpovídající složený výraz, pak „dvojnásobek“ a ‘dvojnásobek poloviny“ je totéž; je-li tedy dvojnásobek dvojnásobkem poloviny, bude dvojnásobkem poloviny poloviny.2 A opět: jestliže se místo „dvojnásobek“ klade „dvojnásobek poloviny“, bude to řečeno třikrát: „dvojnásobek poloviny poloviny poloviny“. A dále: Je žádostivost žádostivostí rozkoše? To však je touha po rozkoši; tedy žádostivost je touhou po rozkoši rozkoše. Všechny argumenty tohoto druhu se získávají v oblasti vztahů, při nichž se jménem vyjadřuje nejen rod vztažného, nýbrž také to, k čemu se vztažné vztahuje, a toto se udává jako jedno a totéž – např. žádostivost je žádostivost něčeho a touha je touha po něčema dvojnásobek je dvojnásobek něčeho, totiž dvojnásobek poloviny;3 lze je však získat i v těch případech, kdy se o něčem vypovídá to, co není vztažné, ale je takové, že v jeho určení je zahrnut poukaz na podstatu4 – tak je tomu všeobecně u stavů a vlastností. Např. „liché“ je „číslo, které má střed“; je však i „liché číslo“; „liché“ je tedy „číslo, které je číslem majícím střed“.5 A jestliže „plosko-nosost“ je „zakřivenost nosu“, a nos je ploský, pak je to nos se zakřiveností nosu.6 Takové argumenty dosahují svého cíle někdy jen zdánlivě, nikoli

skutečně, poněvadž nebývá výslovně položena otázka, zda „dvojnásobné“ samo o sobě něco znamená či ne, a jestliže něco znamená, zda totéž či něco jiného, 7 ale ihned se vyslovuje závěr. Nežprotože slovo je totéž, vzniká zdání, že totéž také znamená. 14. kapitola

Co je jazyková chyba, bylo vyloženo již dříve.1 Té je možno dopustit se předně skutečně,2 za druhé se může jen zdát, že se jí dopouštíme, aniž tomu tak je, a za třetí je možné se jí dopustit, aniž se to zdá, jako např. Prótagorás, když řekl,3 že „zlost“ a „přílbice“ jsou slova rodu mužského. 4 Neboť pak ten, kdo říká o zlosti „zhoubná“, dopouští se podle něho jazykové chyby, ostatním se to však nezdá, kdežto tomu, kdo řekne „zhoubný“, se to zdá, avšak ve skutečnosti se jazykové chyby nedopouští. Je tudíž zjevné, že takové chyby mohou být vytvářeny uměle; proto se u mnohých argumentů zdá, že vedou k závěru s jazykovou chybou, kdežto ve skutečnosti tomu tak není, právě tak jako při vyvráceních.8 Zdánlivé jazykové chyby se skoro vesměs zakládají na slově „toto“,6 a to tehdy, kdykoli mluvnický tvar nevyjadřuje ani mužské ani ženské, nýbrž to, co je uprostřed. Neboť „tento“ označuje něco mužského* „tato“ něco ženského; „toto“ chce sice znamenat to, co je uprostřed, často však znamená také jedno z oněch dvou, např. při otázce: „Co je to?“. Odpověď: „to je Kalliopé“, „to je dřevo“, „to je. Koriskos“.7 U mužských a ženských slov jsou jednotlivé mluvnické tvary vesměs různé, avšak u slov uprostřed mezi nimi jedny jsou, druhé nikoli.8 Udává-li se pak „toto“, vyvozuje se často závěr, jako by bylo řečeno „tohoto“; podobně se také jinak užívá jednoho mluvnického tvaru místo druhého. Paralogismus vzniká tím, že „toto“ je společné pro více mluvnických tvarů; neboť „toto“ odpovídá svým významem někdy tvaru „tento“, jindy tvaru „tohoto“. Je však třeba brát zřetel i na střídání významu: „toto“ ve spojení s „je“ odpovídá svým významem tvaru „tento“, ve spojení s „být“ pak tvaru „tímto“, jako např. „je Koriskos“ a „být Koriskem“. A rovněž tak je tomu u ženských slov a u těch, která sice znamenají něco neživého,9 ale mají zakončení rodu ženského nebo mužského. Pouze totiž ta slova, která končí na o a n, mají zakončení, jež odpovídá neživým věcem, např. „xylon“, „schoinion“;10 druhá slova mají zakončení rodu mužského nebo ženského, přičemž se však některých užívá také o neživém, např. „askos“11 má zakončení mužského rodu, „klíne“12 rodu ženského. Proto také u takových slov bude rozdíl mezi spojením s „je“ a spojením s „být“. Argument založený na jazykové chybě se také podobá vyvrácením, která se opírají o to, že něco, co není podobné, se označuje podobně;13 neboť jako tam vznikají chyby vzhledem k věcem, tak tu

vzhledem k jmá-nům; totiž „člověk“ a „bílé“ jsou jak věci, tak jména.14 Je tudíž zjevno, že ten, kdo chce vyvozovat závěr na základě jazykové chyby, musí vycházet z uvedených mluvnických tvarů. To by tak byly druhy, složky druhů a způsoby agónistických argumentů.15 K nemalým rozdílům pak dochází, jestliže se kladení otázek uspořádává určitým způsobem, aby záměr toho, kdo se táže, zůstával skryt – právě tak tomu bývá i při dialektické argumentaci.18 O tom tudíž musí být pojednáno nejprve, přičemž je třeba vycházet z toho, co již bylo řečeno. 15. kapitola

Jedním prostředkem k sofistickému vyvracení je délka argumentu; neboť je obtížné mít současně na zřeteli mnoho věcí. K prodloužení argumentů je třeba užít základních prostředků, jak jsme je naznačili dříve.1Druhým je rychlý spád řeči; neboť ti, kdo zůstávají pozadu, mohou být snadno méně prozíraví. Třetím je hněv a svárlivost; neboť všichni, kdo jsou rozrušeni, mohou být méně ve střehu. Základním prostředkem k tomu, aby se vyvolal hněv, je dávat protivníkovi najevo, že se mu chce činit bezpráví a že se při tom postupuje zcela bez ostychu. Čtvrtým je kladení otázek na přeskáčku,3 což je možné tehdy, kdykoli je po ruce více argumentů, které vedou k témuž závěru, a kdykoli jsou argumenty i pro to, že je něco je tak a tak, i pro to, ře tak a tak to není; neboť při takovém postupu musí být protivník na pozoru zároveň bud“ před více argumenty, nebo před argumenty, které jsou navzájem protivné. Vůbec pak všechno, co bylo dříve řečeno3 se zřetelem k zastření cíle, je prospěšné i pro agónistickou argumentaci; vždyť zastírání má účelem, aby něco zůstalo skryto, a skrývání jepro to, aby se klamalo.4 Má-li se co činit s protivníky, kteří popírají všechno, o čem si myslí, že by argumentaci prospívalo, je nutné tázat se záporně, jako by se usilovalo o opak toho, čeho se chce ve skutečnosti dosáhnout, anebo se také otázka může klást tak, jako by se stejně očekávala kladná i záporná odpověď; 5 neboť není-li úmysl otázky zjevný, působí protivníci méně obtíží. A když ten, kdo odpovídá, připustí při dílčích otázkách, že něco platí v jednotlivých případech, je často třeba vyvodit obecnou platnost toho indukcí, aniž se tento závěr učiní předmětem zvláštní otázky, a dále postupovat tak, jako by to bylo v odpovědích již uznáno;“ někdy totiž ti, kterým se otázka klade, jsou sami toho mínění, že to připustili, a také posluchačům se tak zdá, protože mají na mysli indukci a předpokládají, že otázky na jednotlivé nebyly dány nadarmo.7 A v těch případech, kdy pro něco obecného není jméno, musí se pro svůj účel užít podobnosti; neboť se často nezpozoruje, že je tu jen

podobnost.* Aby se získala určitá premisa, je třeba tázat se tak, že se vedle ní klade současně její opak. Je-li např. třeba získat premisu „Ve všem se má poslouchat otce“, musí se položit otázka takto: „Má se ve všem poslouchat rodičů či ve všem neposlouchat?“. A jestliže jde o premisu „V mDohém se má často poslouchat otce“, je třeba se tázat: „Má se poslouchat otce v mnohém či jen v nemnohém?“. Neboť spíše, jestliže je to vskutku nutné, bude se asi zdát, že v mnohém; kladou-li se totiž protivy vedle sebe do těsné blízkosti, jedna z nich se zdá menší a druhá větší, jedna horší a druhá lepší.“ Silné a časté zdání, že tvrzení protivníka bylo vyvráceno, působí onen nejvíce sofistický uskok, k němuž dochází, když se nevytvoří sylogismus a neklade se poslední otázka,10 ale řekne se, jako by šlo o sylogisticky vyvozený závěr: „Není tedy to a to“.11 Sofistické je také, jestliže se chce dokázat něco, co je s běžným míněním v rozporu,18 a postupuje se tak, že se nejprve požaduje souhlas s tvrzením, které podporuje dokazovanou thesi a je zdánlivě pravděpodobné – správná odpověď se proto zdá nepravděpodobnou – přičemž se příslušná otázka klade takto: „Uznáváš to či ne?“. Je-li totiž tato otázka taková, že na jejím základě lze vytvořit sylogismus, bude nutným výsledkem buď vyvrácení nebo tvrzení, které je s běžným míněním v rozporu; připustí-li totiž odpovídající to, na co je tázán, vznikne vyvrácení; tvrzení, které je s běžným míněním v rozporu, vznikne, jestliže to nepřipustí a řekne, že se mu to nezdá pravděpodobným, a něco podobného vyvrácení vznikne, jestliže to nepřipustí, ale přisvědčí, že je to pravděpodobné. Dále, jako též při rétorické argumentaci,13 tak i podobně při soíistických vyvraceních, je třeba zkoumat to, co odporuje buď vlastním tvrzením protivníka, nebo názoru těch, o nichž se souhlasně uznává, že správně mluví a jednají, a těch, kdo za takové platí nebo jsou jim podobni, a to většiny nebo všech. A jako odpovídající, kteří zastávají vyvracené tvrzení, uchylují se často – když vyvrácení již bezprostředně hrozí – k rozlišování dvojího smyslu předkládaných argumentů, tak tohoto prostředku musí někdy proti námitkám užít také ti, kdo se táží.14 Jestliže námitka je vzhledem k jednomu smyslu otázky oprávněná, vzhledem k druhému nikoli, musí říci, že argument mínili právě v posledním smyslu, jak to Kleofón činí v Mandrobúlu.15 Ten, kdo se táže, musí také umět argumentaci vhodně přerušit, aby protivníkovi neposkytnul příležitost k dalším námitkám,16 a ten, kdo odpovídá, musí zase, předvídá-li to, vznést námitky a předem je

oznámit.Někdy se tázající musí zaměřit na něco jiného, co se netýká sporné these, a tuto nechat padnout, jestliže nemá již žádný prostředek k jejímu napadení; to právě učinil Lykofrón, když mu byl dán úkol, aby oslavoval lyru.17. Jestliže však ten, kdo se táže, je odpovídajícím vyzván, aby uvedl proti jeho určitému tvrzení argumenty – neboť se soudí, že tázající se je povinen zdůvodnit, proč protivníkův názor není správný – musí něco uvést, ale bedlivě se střežit obecného závěru, k němuž se dojde teprve při vyvrácení, a tvrdit jen to, co je protikladné; tedy to, co odpovídající řekl, popřít a co onen popřel, tvrdit; nesmí však určitě označit závěr, k němuž chce dojít, např. že o protivách je jen jedna věda, nebo že není o nich pouze jedna.18 Konečně ten, kdo se táže, nesmí se na závěr své argumentace tázat jako na premisu19 a mnohé nesmí vůbec ani pojmout do svých otázek, nýbrž musí toho užívat tak, jako by to bylo uznáno. 16. kapitola

Bylo tedy řečeno, podle jakých hledisek se v agónistických rozmluvách získávají argumenty a jak se musí klást. Nyní musíme pojednat o odpovědi a vyložit, jak se má nalézat řešení a k čemu a k jakému účelu jsou takové argumenty prospěšné. Pro filosofii jsou jistě prospěšné ze dvou důvodů. Předně proto, že se zpravidla tvoří na základě slovního vyjádření, a tak způsobují větší pohotovost v posouzení různých významů každého slova a v postižení toho, co u věcí i u slov platí ve stejném smyslu a co v různém. Za druhé prospívají vlastnímu zkoumání. Neboť ten, kdo je snadno sveden paralogismy druhého a nepostřehne to, může často klamat i sám sebe. Konečně – za třetí – to ještě dodává vážnosti, je-li zjevné, že jsme ve všem vycvičeni a že nejsme v ničem nezkušení; neboť účastníme-li se diskusí a jen zlehčujeme argumenty protivníka, aniž umíme říci něco určitého o jejich chatrnosti, budí to podezření, že činíme nesnáze nikoli pro pravdu, nýbrž z vlastní nezkušenosti. Jak se však má takovým argumentům čelit, je zřejmo, jestliže jsme vskutku v předchozím výkladu1 správně objasnili zdroje paralogismů a jestliže jsme dostatečně rozlišili, jaké uskoky se vyskytují v otázkách. Pochopit argument, prohlédnout a vysvětlit jeho vadu není však totéž jako být s to položené otázce rychle čelit. Neboť to, co víme, často nepoznáváme, je-li to jinak položeno.2 Dále pak, jako v jiných věcech, tak i v rozmluvách závisí rychlost a zdlouhavost na cviku, takže je-li nám i něco zřejmé, ale chybí nám pohotovost, přicházíme často pozdě a promeškáme vhodnou dobu. Má se to tu někdy jako u geometrických obrazců; vždyť i

tam býváme někdy schopni rozložit obrazec v jeho části, aniž je umíme opět spojit: tak i u vyvrácení často víme, o co se opírá postup argumentace, jsme však na rozpacích, jak ji vyvrátit. 17. kapitola

Předně tedy, jak podle našeho výkladu je mnohdy třeba dát přednost pravděpodobnému důkazu před pravdivým, tak i při vyvracení sofistických argumentů je nutno někdy užít spíše toho, co je pravděpodobné, než toho, co je pravdivé.1 Vůbec totiž musíme eristiky potírat ne jako lidi, kteří skutečně něco vyvracejí,2 nýbrž jako lidi, kteří to činí jen zdánlivě; neboť popíráme, že by vskutku usuzovali sylogisticky, a tak náš postup musí být zaměřen proti tomu, co činí jen zdánlivě. Je-li totiž skutečné vyvrácen* prokázáním protikladu, které vychází z něčeno, co bylo dáno, a neopírá se o nic stejnojmenného, pak není třeba žádného rozlišování vzhledem k dvojznačnosti a stejnojmennosti: neboť ty nevedou k sylogismu. Pro takové rozlišování není žádný jiný důvod než ten, že závěr zde má podobu vyvrácení jen zdánlivě. Tedy je třeba mít se na pozoru ne před tím, že naše tvrzení bude vyvráceno skutečně, nýbrž před tím, že k tomu dojde zdánlivě, ježto otázky využívající dvojznačnosti a stejnojmennosti – a které jsou ještě jiné takové šálící prostředky – jednak zakrývají skutečné vyvrácení, jednak nečiní zjevným, zda these toho, kdo odpovídá, je vyvrácena či nikoli. Ježto totiž je možné, že ten, jehož these měla být vyvrácena, nakonec při závěru prohlásí, že nebylo popřeno to, co on právě tvrdil, nýbrž že se téhož slovaužilo stejnojmenně,3 pak i tehdy, jestliže se v argumentaci mínilo ono slovo ve stejném smyslu, přece je nezjevné, zda k vyvrácení došlo; není totiž jasné, zda protivník říká nyní pravdu. Kdyby se však byl tázal s cílem rozlišit významy toho, co je stejnojmenné a dvojznačné, nebylo by ve vyvrácení nejasnosti a postupovalo by se tak, jak si eristikové nyní méně, dříve více žádali, že by totiž tázaný odpovídal buď „ano“ nebo „ne“.4 Protože se však za dnešních dob neklade již otázka správně, musí tázaný nutně ke své odpovědi ještě něco přidat, aby napravil nedostatek příslušné premisy; vždyť jen patřičné rozlišení umožňuje, aby odpovídající byl nucen říci „ano“ nebo „ne“.5 Pokládalo-li by se však za skutečné to vyvrácení, které se opírá o stejnojmennost, nebylo by vlastně možné, aby tvrzení toho, kdo odpovídá, nebylo vyvráceno; u viditelných předmětů by jméno, které řekl, musel totiž odmítnout, a to, které dříve odmítl, říci.6 Neboť řešení, které mnozí uvádějí, není k ničemu. Neříkají totiž: „Koriskos je vzdělaný a nevzdělaný“, nýbrž „tento Koriskos je vzdělaný a tento Koriskos je nevzdělaný“.7 Vždyť to bude totéž, řekne-li se „Koriskos je vzdělaný“ (nebo: „nevzdělaný“) anebo

„tento Koriskos je vzdělaný“, což právě zároveň tvrdí a popírají. Ale snad to přece neznačí totéž (neboť ani tam není jméno ve stejném významu), a tak je v tom jistý rozdíl? Jestliže se jednomu dá jednoduše označení „Koriskos“ a u druhého se přidá „jistý“ nebo „tento“, bude to nesmyslné; neboť obojí, co bylo přidáno, není přiměřené jednomu více než druhému; nezáleží zajisté na tom, ke kterému se to připojí. Poněvadž nicméně není zjevné, zda tvrzení toho, kdo dvojznačnost určitě nerozlišil, bylo vyvráceno či nebylo, a ježto v rozmluvách je rozlišování dovoleno, je to zřejmě chyba, jestliže se otázka prostě připustí bez rozlišení, takže, i když není vyvrácena zastávaná these, vzniká dojem, že došlo alespoň k vyvrácení podaných argumentů.8 Ostatně se často stává, že odpovídající dvojznačnost sice postřehuje, ale zdráhá se učinit potřebné rozlišení pro množství těch, kteří takové dvojznačné otázky předkládají, neboť nechce, aby se zdálo, že ve všem působí nesnáze; potom však často tam, kde vůbec nepředvídal, že by na tom byl závislý argument, setká se s tím, že odpověděl něco, co je s běžným míněním v rozporu. A tak, poněvadž je dovoleno rozlišení, jak jsme řekli nahoře,9 nesmí se zdráhat je uvést. Jestliže ten, kdo se táže, nečiní ze dvou otázek otázku jednu,10 nevznikl by žádný paralogismus na základě stejnojmennosti a dvojznačnosti, nýbrž jen skutečné vyvrácení anebo žádné. Neboť jaký je rozdíl mezi otázkou, jsou-li Kalliás a Themistoklés vzdělaní, a mezi tím, zda oba mají jedno jméno, ač jsou to různé osoby?11 Neboť jestliže jméno označuje více než jedno, byla též otázka na více než jedno. Jestliže proto není správné žádat na dvě otázky jednu jednoduchou odpověď,12 je zřejmé, že na otázku, která se týká něčeho stejnojmenného, nemusí nikdo odpovědět jednoduše, a to ani v tom případě, kdyby odpověď byla pro všechny významy pravdivá,13 jak to někteří žádají. Neboť není žádný rozdíl mezi tím, a otázkou, zda Koriskos a Kalliás jsou doma či nejsou doma, ať už by tam oba byli nebo nebyli; v obou případech je totiž více premis; neboť i kdyby se mohla na obě otázky dát jedna jednoduchá a správná odpověď, přece se tím otázka nestane jednou. Je totiž také možné na deset tisíc různých otázek jednoduše odpovědět bud „ano“ nebo „ne“ a přitom mluvit pravdivě, ale přece se na ně nesmí odpovídat jednou odpovědí; vždyť tím se rozmluva znemožní. Je to podobné, jako by se chtělo dát různým věcem totéž jméno. Jestliže se tedy na dvě otázky nesmí dát jedna odpověď, je zřejmo, že ani u toho, co je stejnojmenné, se nemá říci jednoduše „ano“ nebo „ne“. Vždyť ten, kdo to tak řekl, nedal vlastně ani odpověď, ale jen promluvil. Než přesto se to při rozmluvách pokládá v jisté míře za odpověď,1* protože se nepostřehuje chyba, k níž zde

dochází. Jak jsme tudíž řekli,15 ježto jsou vyvrácení, která jimi ve skutečnosti nejsou, a přece se jimi zdají, týmž způsobem budou také mnohá zdánlivá řešení, aniž to jsou řešení skutečná; o těchto pak pravíme, že se jich v agónistických rozmluvách a při odpovědi na dvojznačné otázky musí někdy užívat spíše než řešení pravdivých. Při tom, co je pravděpodobné, musí se odpovědět slovy: „Pro mne a za mně, budiž!“16 Tak totiž jen asi zřídka kdy dojde ke klamnému vyvrácení. Jsme-li však donuceni říci něco, co je s běžným míněním v rozporu, musí se tví především k odpovědí přidat: „Zdá se to tak“.17Tak totiž asi ani nedojde ke zdánlivému vyvrácení, ani nevznikne dojem, že odporujeme běžnému mínění. Ježto je dále zjevné, jakým způsobem se požaduje souhlas s tím, co má být teprve dokázáno,18 a soudí-li se, že premisy, které jsou již zcela blízké závěru, je nutno stůj co stůj odmítat a nepřipouštět žádnou z nich, jako by se jimi uvádělo to, co se má nejprve dokázat, tak je třeba užít tohoto prostředku i tehdy, kdykoli se předpokládá něco takového, co nutně vyplývá z dané these a je přitom nepravdivé nebo nepravděpodobné;19 neboť to, co nutně vyplývá, zdá se, že patří k samotné thesi. Dále, kdykoli protivník získal souhlas s něčím obecným, jež však nebylo uvedeno svým jménem, nýbrž přirovnáním,20 musí se říci, že ono obecné není pojímáno ani v tom smyslu, v němž se připustilo, ani v tom, v jakém je sám uvedl;21 vždyť i na základě toho často vzniká vyvrácení. Jsou-li však všechny tyto prostředky vyloučeny, je třeba přikročit k tomu, že se ukáže na nesprávnost podané argumentace, přičemž se musí vycházet z uvedeného výměru vyvrácení.22 U jmen užívaných ve vlastním smyslu je proto nutné odpovídat buď jednoduše, nebo s rozlišením. 83 Vkládá-li se však do tvrzení skrytý smysl, což se stává např. tehdy, když otázka je kladena nikoli zřetelně, nýbrž kuse, může z toho vzniknout vyvrácení. Např.: „Je to, co patří k Athénám, vlastnictvím Athén?“ – „Ano“. – „A podobně je tomu s vlastnictvím v jiných případech. Nuže, náleží pak člověk k živočichům?“ – „Ano“. – „Člověk je tedy vlastnictvím živočichů“.44 –– Neboť o člověku říkáme, že náleží k živočichům, poněvadž je živočichem, a Lysandros k Lakónům, poněvadž je Lakón. Je tudíž zjevné, že v těchto případech, kdy premisa není zřetelná, nesmí se jednoduše připustit. Kdykoli jde o dvě věci, o nichž se obecně soudí, že tehdy, je-li jedna z nich, je nutně i druhá, je-li však tato, není nutně ona první,20 musí se na otázku připustit spíše to, co je slabší26 (neboť je obtížnější vyvodit zá\ěr z více premis). Jeslliže však protivník namítá, že jedna z nich má protivu,

druhá nikoli,27 musí odpovídající, je-li tvrzení pravdivé, říci, že i ona má protivu, ale že pro ni není ustaveno jméno. Ježto z toho, co se běžně uznává, je něco takové, že o tom, kdo je nepřipouští, se zdá, že mluví nepravdu, něco však takové není, např. to, o čem se názory různí (neboť v otázce, zda duše zvířat zaniká či je nesmrtelná, není obecné mínění vyhraněno), tak v těch případech, kdy je nezjevné, v jakém smyslu se předložená premisa obyčejně míní, je třeba odpovědět podle obecných názorů38 (neboť obecnými názory se nazývají jak pravdivá mínění, tak obecná popření) nebo na způsob tvrzení, že úhlopříčka je nesouměřitelná. Dále tam, kde se názory o tom, co je pravdivé, rozcházejí, může odpovídající nejlépe uniknout vyvrácení, jestliže nepozorovaně zaměňuje slova. Neboť tu se jeho postup nebude pokládat za sofistický, protože je nezjevné, na čí straně je pravda, a při různosti mínění se nebude zdát, že si počíná sofistický; záměna slov totiž učiní jeho argumentaci nevyvratitelnou. Mimoto tam, kde odpovídající předvídá otázku, musí předem najít námitkya9 a také je předem ohlásit; tak totiž asi nejspíše se bude moci odporovat tázajícímu se. 18. kapitola

Ježto správné řešení záleží v odhalení nepravdivého sylogismu a v ukázání otázky, v které spočívá nepravda,1 a o nepravdivém sylogismu se mluví v dvojím smyslu (buď totiž tehdy, vyvodí-li se sylogisticky nepravdivý závěr, nebo tehdy, zdá-li se, že je to sylogismus, ač ve skutečnosti není), tak asi řešení právě uvedené, 2 jakož i řešení zdánlivého sylogismu bude opravou otázky, kterou protivník dosáhl zdání sylogismu. A tak řešení skutečných sylogismů provádí se popřením, řešení zdánlivých rozlišením. Ježto však zase ze skutečných sylogismů jedny mají závěr pravdivý, druhé nepravdivý, je možné ty, jejichž závěr je nepravdivý, řešit dvojím způsobem;3 totiž jak tím, že se něco z premis popře, tak i tím, že se ukáže, že závěr nesouhlasí. Ty však, jejichž premisy jsou nepravdivé, je možné řešit jen popřením jedné premisy, neboť závěr je pravdivý. A tak ten, kdo chce řešit klamnou argumentaci, musí nejprve přihlížet k tomu, je-li sylogismus utvořen správně či nesprávně, potom, zda závěr je pravdivý nebo nepravdivý, abychomřešili buď rozlišením nebo popřením, a to popřením bud jedním nebo druhým způsobem, jak jsme je uvedli nahoře.* Je však velmi značný rozdíl v tom, zda argumentace se má řešit při odpovědi na danou otázku či nikoli; neboť předvídat, k čemu se dojde, je těžké, vidět to však ve volné chvíli je snazší. 19. kapitola

Z klamných vyvrácení, která se opírají o stejnojmennost a dvojznačnost, jedna mají premisu1 s více významy, kdežto u druhých je mnohoznačný závěr; jde-li např. o to, že „mlčící se vyjadřuje slovy“, závěr je dvojznačný,2 jde-li však o to, že „ten, kdo ví, zároveň neví“, je dvojznačná jedna z premis.3 A dvojznačné je jednou v obou významech pravdivé, jindy nikoli, nýbrž v jednom významu znamená to, co je, v druhém to, co není. Tam tudíž, kde víceznačnost je až na konci argumentace, nevznikne žádné vyvrácení, nepřibéře-li se protiklad,4 jak je tomu např. tehdy, jde-li o to, že „slepý vidí“;5 neboť bez protikladu, jak jsme řekli, není tu vyvrácení. Tam však, kde je dvojznačnost již v otázkách, není nutné, aby ji odpovídající napřed popřel; vždyť argumentace k tomu nesměřuje, nýbrž se na tom zakládá.6 Proto se musí hned na počátku odvětit na dvojsmyslnost v slově i v argumentu, že to v jednom smyslu tak je, v jiném nikoli, jako např., že v jednom smyslu „mlčící se vyjadřuje slovy“, v jiném nikoli, a že co musí byl, může se rozumět tak, že se má konat, ale také tak, že se nemusí konat. Neboť „musí být“ se říká ve více významech.7 Je-li však dvojznačnost skryta,8 musí se to ke konci9 napravit tím, že se k otázce něco přidá; na otázku, zda mlčící se vyjadřuje slovy, se odpoví: „Nikoli, nýbrž toto mlčící se vyjadřuje“. Rovněž tak, je-li víceznačnost v premisách. „Neví se tedy, co se ví?“ – „Ano, ale ne, ví-li se to takto“. Neboť to není totéž, že se vůbec neví, co se ví, a že ti, kdo něco v určitém způsobu vědí, to nevědí. A vůbec se musí odporovat tím, že protivník, i když vyvodil závěr vzhledem k jednoduché odpovědi, řekl něco, co popírá nikoli věc, nýbrž slovo, takže to není žádné vyvrácení. 20. kapitola

Je také zřejmo, jak se musí řešit klamná vyvrácení, která se opírají o rozdělení a spojení slov; jestliže totiž argument značí něco jiného, –je-li rozdělený nebo je-li spojený, pak ten, kdo odpovídá, musí tvrdit protivu toho, co vede k závěru.1 Všechny argumenty, které se opírají o spojení nebo rozdělení, jsou takového způsobu: „Cím jsi ty viděl, že tento člověk byl bit, tím byl bit?“ – „A čím byl bit, tím jsi jej viděl bitého?“.2 Takové argumenty tudíž mají v sobě také něco z dvojznačných otázek, ale jsou to ty, které se opírají o spojení. Neboť to, co se opírá o rozdělení, není dvojznačné3 (argument totiž, rozděluje-li se, nezůstává týž), ačli slovo „oros“, popř. „horos“,4 nemá různé významy podle toho, jak se vyslovuje. Ale v písmě je slovo totéž, kdykoli se píše týmiž písmeny a týmž způsobem (i tam se již k tomu připisuje zvláštní znaménko), jsou-li však obě slova pronesena hlasitě, nejsou jedno a totéž.5 A tak argumenty, které se opírají o rozdělení, nejsou dvojznačné. Je však také zřejmo, že ne všechna klamná vyvrácení se opírají o dvojznačnost, jak někteří tvrdí.

Odpovídající tudíž musí slova otázky rozdělit; neboť není to totéž vidět „očima, že někdo je bit“, a říci „vidět očima“, že někdo je bit. Toho druhu je také argument Euthydémův: „Víš ty o troj radních lodích jsoucích na Sicílii nyní jsa v Peiraieu?“.8 A opět: „Je možné, že švec, jsa dobrý, je špatný? Jistě někdo, jsa dobrým ševcem, je špatný. A tak dobrý švec bude špatný.“7 – „Je dobré učit se o tom, co vědět je dobré? Je však dobré učit o se zlu. Tedy zlo je dobrým předmětem učení. Ale věru zlo je i zlé, i předmět učení, a tak zlo je zlým předmětem učení. Avšak je přece dobré vědět o zlu.“8 – „Je pravdivé ,říci nyní, že ses narodil’? Narodil ses tedy nyní.“ Než rozdělí-li se to, je význam jiný; vždyť je nyní pravdivé říci, že ses narodil, ale není pravdivé, že ses nyní narodil.9 – „Jak a co můžeš, tak i to bys učinil? Když nehraješ na kitharu, máš možnost na ni hrát; hrál bys tedy na kitharu, když na ni nehraješ.“ A přece tomu tak není: Nemáš možnost hrát na kitharu a přitom na ni nehrát, nýbrž když nehraješ, máš možnost to činit.10 Tento argument někteří řeší také jinak. Neboť jestliže odpovídajícípřipustil, že by něco činil tak, jak může, nevyplývá z toho podle nich, že hraje na kitharu, i když nehraje; vždyť tím prý se nepřipustilo, že to, co je možné tak a tak, by bylo učiněno za jakýchkoli okolností; není prý to přece totéž, něco činit, jak se může, a činit, jak se může za jakýchkoli okolností. Ale toto řešení zřejmě není správné; neboť argumenty, které se zakládají na témž hledisku, vyžadují také téhož řešení. Takové řešení se však nebude hodit na všechno, co je předmětem otázek, ani na všechny způsoby dotazování: je podáno se zřetelem k tomu, kdo se táže, nikoli se zřetelem k jeho argumentaci.11 21. kapitola

Paralogismy, které se opírají o přízvuk ve výslovnosti, nevyskytují se ani v písmě ani v mluvě, leč, jsou-li některé, tak snad jen několik málo,1 např. tento: „Je místo, kde (hú) se zastavuješ, dům?“ – „Ano“. – „Tedy není slovo ,ne (ú) – zastavuješ se’ záporem slova ,zastavuješ se’?“ – „Ano“. – „Rekl’s však, že místo, kde (hú) se zastavuješ, je dům; dům tedy je záporem“. Jak se to má řešit, je zjevné; neboť slovo neznamená totéž, je-li vysloveno jednou s přídechem ostrým, podruhé s jemným. 22. kapitola Je také zjevné, jak se má odporovat paralogistnům, které se opírají o to, že něco, co není totožné, se vyjadřuje v řeči stejným způsobem: právě k tomu máme různé kategorie.1 Jeden z účastníků rozmluvy totiž na otázku připustil, že z toho, co označuje „co to je’“,2 riie nenáleží něčemu jinému; druhý však ukázal, že něčemu jinému náleží něco ze vztahů nebo kvantit,

jež pouze zdánlivě – pro způsob slovního vyjádření – označují „co to je“.3 Např. v tomto argumentu: „Je možné, že totéž zároveň něco činí a učinilo?“ – „Nikoli.“ – „Ale je přece možné na něco patřit a zároveň totéž a v témž vztahu mít spatřeno.“4 – „Je něco z trpných stavů něčím ze stavů činných?“ – „Nikoli“. – „Což tvary ,je krájeno’, ,je páleno’, ,je soustředěno na vnímání’5 nejsou po slovní stránce stejné, a neznamenají tedy ■vesměs něco trpět? A opět: výrazy ,mluviť, ,běžeť, ,viděť, spadají pod stejný způsob vyjádření, ale sloveso ,viděť znamená přece něco vnímat, takže znamená zároveň něco trpět i činit.“ Jestliže však při tom někdo tvrdí, že není možné zároveň totéž činit a učinit a mít učiněno, a současně připouští, že se může zároveň něco vidět a mít uviděné, tak nedojde ještě k vyvrácení, pokud se neřekne, že ,viděť není jen něco činit, ale i něco trpět;6 této otázky je totiž ještě zapotřebí. Ale u posluchače vznikne dojem, že to bylo připuštěno již tehdy, když se připustilo, že ,krájeť je ,něco činit’ a ,mít nakrájeno’ je ‘mít učiněno’ a podobně i u jiného, o čemž se tak mluví. Ostatní si totiž přidává posluchač sám, poněvadž se to vyjadřuje stejným způsobem. Neříká se to však ve stejném smyslu, zdá se to jen pro způsob slovního vyjádření.7 Tu se stává totéž, co při stejnojmennosti; neboť také u toho, co je stejnojmenné, kdo nezná význam slov, míní, že popřel věc, o které mluvil, a nikoli slovo. Avšak to vyžaduje ještě otázky, zda to, co je stejnojmenné, bére se ve stejném smyslu; neboť jen tehdy, jestliže se to připustí, bude to skutečné vyvrácení. Uvedeným argumentům se podobají také tyto: „Kdo něco má a potom nemá, ztratil to; neboť kdo ztratil jen jednu kostku z desíti, nebude mít deset kostek’’. Než ztratil jen to, co již nemá, ale předtím měl, avšak není nutné, aby to, co nemá, ztratil dříve ve stejném množství. Ten, kdo se tedy otázal, „co“ má, vztahuje závěr na to, „kolik“ má; neboť deset je kvantita.8 Kdyby se ovšem tázající hned z počátku otázal: „Ztratil někdo tolik, kolik již nemá, ač to předtím měl?“, tak by to nikdo nepřipustil, nýbrž by řekl: „Buď zrovna tolik nebo jen část z toho.“ Podobný je i argument: „Někdo dává to, co nemá; neboť nemá pouze jednu kostku“. Avšak dává ne to, co neměl, nýbrž tak, jak to neměl, totiž „jednu“; neboť „pouze“ neznamená „toto zde“, ani kvalitu ani kvantitu, nýbrž jen vztah k něčemu, např. že něco není spolu s něčím. 9 Je to zrovna tak, jako kdyby se byl tázal: „Může někdo dát, co nemá?“. A nebude-li to připuštěno, tázal by se dále: „Může někdo dát něco rychle, co rychle nemá?“. A je-li na to přisvědčeno, hned by usuzoval: „Někdo může dát, co nemá“* A jeířejmo, že se tu neusuzuje správně; vždyť slova „rychle dát“ neznamenají „toto dát“ nýbrž jen „tak a tak dát“; pak někdo může něco dát

v tom způsobu, v kterém to nemá, např. něco může dát rád nebo nerad.10 Podobné jsou i všechny takové argumenty jako:11 „Může někdo bít jednou rukou, kterou nemá?“. Nebo: „Může někdo vidět jedním okem, které nemá?“. Nemá totiž jen jednu ruku, jedno oko. To někteří řeší tak,12 že říkají, že kdo má více než jedno oko apod., má také jen jedno. Jiní to řeší tak, jak se postupuje u argumentu „co někdo má, to dostal“; druhý mu totiž dal jen jeden kamínek; také on, říkají, má jediný kamínek právě jen od toho druhého. Další však ihned popírají tuto premisu a říkají, že někdo může mít, co nedostal, např. že dostal sladké víno, to se však zatím při přijetí zkazilo, a tak má víno kyselé.13 Ale, jak jsme řekli již dříve,14 všichni tito podávají řešení, které se týká nikoli argumentu, nýbrž člověka. Kdyby to totiž bylo skutečné řešení, pak řešit takové argumenty, jakmile by se uznal opak toho, co se zde připouštělo, by nebylo vůbec možné – právě tak jako v ostatních případech.1* Např. kdyby řešení bylo: „v jednom smyslu je to tak a tak, v druhém nikoli“, vyvodí se klamný závěr, jestliže se to v odpovědi připustí jednoduše, nelze-li však závěr vyvodit, pak nejde o skutečné řešení. Tím je i řečeno, že v příkladech dříve uvedených se k sylogismu nedojde, a to ani tehdy, jestliže se připustilo vše, co bylo v otázkách předkládáno. Dále sem náležejí ještě tyto argumenty: „Zdalipak je napsáno právě to, co někdo napsal?“ – „Ano“. – „Je pak nyní napsáno, že sedíš, a to je nepravdivé tvrzení; bylo však pravdivé, když bylo psáno; zároveň tedy bylo psáno nepravdivé a pravdivé tvrzení.“16 Vždyť to, že tvrzení nebo mínění jsou nepravdivá nebo pravdivá, neznačí „toto“, nýbrž „takové“;17 neboť i u mínění je tentýž poměr. A: „Zdalipak to, čemu se učící učí, je právě tím, čemu se učí?“ – „Ano“. – „Učí se však pomalu“. Tedy tu se neřeklo, čemu se učí, nýbrž jak se učí.19 A: „Přibližuje se někdo k tomu, k čemu jde?“ – „Ano“ – „Jde však k večeru“.1* Než tu nebyla řeč o místě, nýbrž o době chůze. Právě tak jestliže se řekne „pít číši“, nemluví se o tom, co se pije, nýbrž o tom, z čeho se pije. A: „Co někdo ví, ví buď proto, že se tomu naučil, nebo že to sám nalezl?“ – „Ano“ – „Jestliže však jedno z toho nalezl a druhému se naučil, ani obojí nenalezl, ani se obojímu nenaučil“. Než jednou se tu míní všechno dohromady, podruhé však každé jednotlivě. A že je ještě nějaký třetí člověk20 mimo člověka o sobě a mimo jednotlivé lidi; „člověk“ ovšem jako všechno, co je společné, neznačí „toto zde“, nýbrž určitou kvalitu nebo vztah nebo něco jiného, co je takové. Podobně je tomu také s otázkou, zda „Koriskos“ a „vzdělaný Koriskos“ je totéž či různé? Neboť jedno značí „toto zde“, druhé kvalitu, takže tato

nemůže být sama odloučena.31 K třetímu člověku se přece nedochází odloučením, nýbrž připuštěním, že člověk je právě „toto zde“; neboť není možné, že člověk o sobě je „toto zde“ právě tak jako Kalliás.22 A jestliže by někdo řekl, že to, co je odloučené, je takové nikoli jako „toto zde“, nýbrž jako kvalita, nebude v tom žádný rozdíl; neboť to, co je mimo mnohé, bude jedno, např. „člověk“. Je tudíž zřejmo, že nelze připustit, že to, co se vypovídá společně o všem, je „toto zde“, nýbrž musí se říci, že to znamená kvalitu nebo vztah nebo kvantitu, nebo něco jiného, co je takové. 23. kapitola

Vůbec je tomu tak, že se při řešení těch argumentů, které se zakládají na slovním vyjádření,1 vychází vždy z opaku toho, na čem buduje svůj důkaz protivník. Jestliže se např. argument opírá o spojování slov, tak řešení o jejich rozdělení, a jestliže se opírá o rozdělení, tak řešení o spojování, A opět, opírá-li se argument o ostrý přídech, je řešení v přídechu jemném a naopak. Jestliže se opírá o stejnojmennost, musí jeho řešení záležet v tom, že se uvede opačné jméno; je-li např. z našich odpovědí vyvozován nesprávný závěr, že něco není oživené, je nutno to popřít a ukázat, v jakém smyslu se tu hovoří o oživeném; jestliže se však mluvilo o neoživeném a protivník sylogisticky vyvodil, že je oživené, musí seříci, v jakém smyslu se tu hovoří o neoživeném. 2 Podobně je tomu i u dvojznačnosti. Opírá-li se argument o podobnost slovního vyjádření, bude řešení vycházet z opaku. „Může někdo dát, co nemá?“. „Ne, nemůže dát, co nemá, ale může dát něco, co nemá určitým způsobem, např. jednu kostku“. – „Co někdo ví, ví buď proto, že se tomu naučil nebo že to nalezl?“. „Ano, ale ne tak, že by se všechno, co ví, mínilo dohromady“. A: „Přibližuje se někdo k tomu, k čemu jde?“. „Ano, ale ne tak, že by ee mínila doba“. A podobně je tomu i v ostatních případech.3 24. kapitola

Pro všechny argumenty, které se opírají o případek, 1 je jedno a totéž řešení. Ježto totiž je neurčité, kdy to, co náleží případku, může se vypovídat i o věci samé, a v mnohých případech se to sice zdá a tvrdí, že tomu nutně tak je, v některých však nikoli, musí se tedy po vyvození takového závěru pro všechno shodně tvrdit, že to, co náleží případku, nenáleží nutně také věci. Ale je třeba k tomu mít po ruce příklady. Tak se opírají o případek vesměs argumenty tohoto druhu:2 „VÍŠ, na co se tě chci tázat?“3 – „Znáš příchozího nebo zahaleného?“4 „Je socha tvoje dílo?“8 – „Je pes tvůj otec?“6 – „Je mnohokrát nemnoho nemnoho?“7 Ve všech těchto argumentech zřejmě není nutné, aby se to, co se pravdivě vypovídá o případku, vypovídalo také pravdivě 0 věci; neboť jen u toho, co

je z hlediska podstaty nerozdílné a j«dno, náleží, jak se zdá vždy totéž.8 „Dobro“ však není totéž co „být dobré“ a „být předmětem otázky“; a „příchozí“ nebo „zahalený“ není totéž co „být příchozím“ a „být Koriskem“; a tak znám-li i Koriska a příchozího neznám, nevyplývá z toho, že téhož znám a neznám; á jestliže toto, co je moje, je dílo, není to přece dílo mnou zhotovené, nýbrž můj majetek nebo moje věc nebo něco jiného. A totéž platí i pro ostatní případy. Někteří tu vyvrácení řeší tím, že rozlišují smysl otázky. Praví totiž, že je možné tutéž věc znát a neznat, ale ne se zřetelem k témuž. Protože tudíž příchozího neznají, ale Koriska ovšem ano, praví, že totéž znají a neznají, ale ne se zřetelem k témuž. A přece, jak jsme již řekli,9 argumenty, které se zakládají na témž hledisku, vyžadují téhož způsobu nápravy. Ale nebude tomu tak tehdy, vztahujc-) i někdo touž premisu10 nikoli na vědění, nýbrž na bytí nebo na nějaký způsob bytí,11 např.:“Je to otec? Je však tvůj“.13 Jestliže totiž v několika případech je to pravdivé a je možné totéž znát a neznat, přesto však to nemá nic společného s tím, co bylo řečeno. Nic však nebrání tomu, aby tentýž argument neměl více nedostatků. Avšak odhalení každého nedostatku není řešení;13 neboť je možné ukázat, že se vyvozuje nepravdivý závěr, aniž se ukáže, o co se vyvození opírá, jak je tomu např. u argumentu Zénónova, že není žádný pohyb.1* A tak i kdyby se někdo pokoušel prokázat nepravdivost závěru tím, že by ho při své argumentaci považoval za možný, chybuje, i kdyby vyvodil desettisíckrát sylogisticky závěr, neboť to není řešení, Řešení totiž záleží vždy v odhalení nepravdivého sylogismu, v ukázání toho, o co se při své nepravdivosti opírá. Jestliže tudíž protivník nevyvodil závěr správně – ať již chce vyvodit závěr pravdivý nebo nepravdivý – je objasnění tohoto nedostatku skutečným řešením. V některých případech snad nic nebrání tomu, aby se onoho řešení nepoužilo; toliko v těchto případech se zdá, že tomu tak není; vždyť se ví, že Koriskos je Koriskos a že příchozí je příchozí. Zdá se však, že je možné totéž znát a neznat, např. vědět, že Koriskos je bílý, ale neznat, že je vzdělaný; neboť takto se totéž ví a neví, ale ne se zřetelem k témuž. O příchozím však a o Koriskovi se ví, že je to příchozí a že je to Koriskos.15 Podobně chybují také ti, kteří řeší klamný důkaz, že každé číslo je malé, jak jsme o nich mluvili;18 jestliže se totiž závěr nevyvodil správně, chybují v tom, že to opomíjejí a prohlašují jej za pravdivý – neboť to činí, když říkají, že každé číslo je jak velké, tak malé. 17 Někteří pak také řeší sylogismy tím, že ukazují na dvojznačnost, např. jde-li o argument, že „tvůj je otec“ nebo „syn“ nebo“otrok“. Opírá-li se

zdánlivé vyvrácení o mnohoznačnost, je přece zřejmé, že slovo nebo složený výraz musí mít více významů ve vlastním smyslu.Nikdo však neříká ve vlastním smyslu, že to je dítě toho a toho, je-li tento pánem dítěte,18 ale toto spojení se zakládá spíše na nahodilé okolnosti: „Je toto tvé?“ – „Ano“. – „Je to však dítě; tedy je to tvé dítě“. Ale není to tvé dítě, poněvadž je nahodile i tvé i dítě. Rovněž tak je tomu u klamného důkazu, že něco zlého je dobré; rozumnost je totiž vědění zlého. Ale výraz „to je toho a toho“ není mnohoznačný, nýbrž značí vlastnictví.19 I kdyby se užíval ve více významech – neboť také říkáme, že „člověk“ je rodem živočichů, ale nemíníme tím vlastnický poměr; a jestliže se o něčem mluví ve vztahu ke zlému jako o tom, co je „toho a toho“, tak se to týká zlého, není to však proto samo zlé – bude to jen zdánlivé a bude se to opírat o rozdíl mezi tím, co se míní se zřetelem k určitému způsobu, a tím, co naprosto. A přece je však možné, že dobré je něco zlého a že toto spojení je skutečně dvojznačné, ale ne tak jako v uvedeném závěru, nýbrž spíše tak, jako když je něco dobrého otrokem zlého. 20 Ale snad ani tu není žádná dvojznačnost; neboť je-li něco dobrého a náleží zlému, tak mu proto nepřináleží zároveň jako dobré. Ani tehdy, jestliže se řekne, že člověk patří k živočichům, nevypovídá se to ve více významech;21 mnohoznačnost totiž nevzniká ihned, naznačuj eme-li někdy něco se zámlkou, neboť i když např. vyslovíme polovinu verše a řekneme: „Dej mně ,0 hněvu, bohyně, pěj“‘,32 znamená to: „Dej mně íliadu“. 25. kapitola

Argumenty, které se opírají o to, že nějaký výraz se ve vlastním smyslu říká se zřetelem k určitému stanovisku, nebo místu, nebo způsobu, nebo vztahu, a nikoli naprosto,1 musí se řešit tak, že závěr se zkoumá se zřením k jeho protikladu, aby se zjistilo, zda může podléhat některému z těchto omezení. Neboť je nemožné, aby protivné a opačné, klad a zápor, náležely témuž naprosto,3 avšak nic nebrání tomu, aby jedno a druhé nenáleželo se zřetelem k určitému stanovisku nebo vztahu nebo způsobu, anebo aby jedno náleželo se zřetelem k určitému stanovisku, druhé naprosto.3 A tak jestliže jedno náleží ve smyslu naprostém, druhé však se zřetelem k určitému stanovisku, není to ještě žádné vyvrácení. Toto se musí zkoumat při závěru se zřením k jeho protikladu. Uvedený rys mají všechny argumenty tohoto druhu: „Je možné, že nejsoucí je?“ – „Ne“. – „Ale je přece něčím, ač není“.4 Podobně pak také jsoucí nebude; neboť nebude něčím jsoucím.5 „Je možné, že tentýž zároveň přísahá pravdivě a křivě?“. „Může tentýž témuž zároveň věřit a nevěřit?“.

Než není totéž „být něčím“ a „být“ – vždyť nejsoucí, je-li něčím, není jsoucí naprosto; a jestliže někdo v určité věci nebo z určitého stanoviska pravdivě přísahá, není nutné, že vůbec pravdivě přísahá – vždyť ten, kdo se zapřísáhl, že bude přísahat křivě, a potom křivě přísahá, dodržuje svou přísahu pouze z onoho stanoviska, ale nedodržuje přísahu naprosto; a ten, kdo nevěří, současně věří, ale nikoli naprosto, nýbrž jen něčemu.6 Podobně je tomu s argumentem, že tentýž člověk zároveň lže a mluví pravdu, ale protože není snadné vyzpytovat, zda se má uznat, že naprosto mluví pravdu či naprosto lže, zdá se to nesnadno řešitelné. 7 Ale je zcela dobře možné, že tentýž člověk, i když lže naprosto, mluví z určitého stanoviska nebo v nějaké věci pravdu, a že tak vzhledem k něčemu je pravdomluvný, naprosto pravdomluvný však není. Podobně je tomu u výrazů, v nichž jde o vztah, místo a čas; opírají se totiž o to všechny argumenty tohoto druhu: „Je zdraví nebo bohatství dobrem?“ – „Ano“. – „Ale pro člověka nerozumného a pro toho, kdo jich správně neužívá, nejsou dobrem; jsou tedy dobrem, a nejsou dobrem“. „Je větším dobrem být zdráv než být ve státě mocný?“ – „Ano“. – „Ale je možná doba, kdy to není lepší; totéž tedy pro téhož člověka je dobrem, a není dobrem“. Než je možné uznat, že něco, co je dobré naprosto, pro toho a toho dobré není, nebo že pro toho a pro toho je sice dobré, ale ne nyní nebo ne na tomto místě. „Je to zlo, co by si rozumný nepřál?“ – „Ano“. – „Nepřeje si však ztratit dobro; dobro tedy je zlo“. Vždyť to není totéž, řekne-li se „dobro je zlo“ a „dobro ztratit je zlo“. Podobně je tomu také v argumentu o zloději; neboť je-li zloděj něco špatného, není proto také něčím špatným vzít něco. Nechce tudíž špatné, nýbrž dobré; vzít totiž dobré je dobré.A nemoc je zlo, ale nikoli pozbýt nemoc. „Je třeba dát přednost spravedlivému před nespravedlivým a tomu,co se děje spravedlivě, před tím, co nespravedlivě?“ – „Ano“. – „Ale nespravedlivé smrti je třeba dát přednost“. „Je spravedlivé, že každý má své?“ – „Ano“. – „Co však soudce podle svého názoru někomu přisuzuje, je platné podle zákona, i když soudil nesprávně; totéž tedy je spravedlivé a nespravedlivé“. A: „Má se soudit ten, kdo říká něco spravedlivého, či ten kdo něco nespravedlivého?“ – „Ten druhý“. – „Ale je přece spravedlivé, že i ten, komu se děje bezpráví, správně říká, co utrpěl; to však, co utrpěl je nespravedlivé“. Je-li totiž třeba dát přednost tomu, aby se trpělo něco nespravedlivě, neznamená 8 to, že se musí dávat přednost nespravedlivému konání před

spravedlivým, nýbrž to, co se děje spravedlivě, zasluhuje přednost; avšak v jednotlivém případě je možné uznat, že nespravedlivé konání zasluhuje přednost před spravedlivým. A mít své je spravedlivé, mít však cizí je nespravedlivé; avšak přece soudní rozhodnutí může zcela dobře být spravedlivé, jak asi je podle názoru soudcova; vždyť je-li spravedlivé v tomto nebo v onom způsobu, není ještě spravedlivé naprosto. Rovněž tak je dobře možné, že říci něco nespravedlivého je spravedlivé; vždyť je-li spravedlivé něco říci, není ještě nutně spravedlivé to, co se říká, jako ani, je-li prospěšné něco říci, nemusí ta věc sama být prospěšná. Podobně je tomu i u toho, co je spravedlivé. A tak je-li to, co se říká, nespravedlivé, neznamená to, že svoji při nevyhraje ten, kdo o nespravedlivých činech mluví; vždyť říká jen to, co říkat je spravedlivé, uvažováno však naprosto a ze stanoviska toho, kdo takovými činy trpí, spravedlivé není. 26. kapitola

Zdánlivým vyvrácením, která se opírají o výměr vyvrácení,1 inusí se, jak jsme dříve naznačili,2 odpírat tak, že se zkoumá závěr se zřením k jeho protikladu a přihlíží se k tomu, jak je splněn požadavek, že se má týkat téže věci, s týmž zřetelem, v témž vztahu, způsobu a době. 3 Sleduje-li to protivník hned na počátku ve svých otázkách, nemá se připouštět, že je nemožné, aby totéž bylo dvojnásobné a nikoli dvojnásobné, nýbrž má se říci, že je to možné, ale nikoli tak, že by ve shodě s tím mohla být jednou vyvrácena naše these. 4 O takové chyby se opírají všechny další argumenty. „Zná věc ten, kdo ví, že je tím, čím je?“. A obdobně: „Nezná přece věc ten, kdo to neví?“ – „Ano“. – „Ten však, kdo ví, že Koiiskos je Koriskos, může nevědět, že je vzdělaný, takže totéž ví a neví“.5 „Je čtyřloketné větší než tříloketné?“ – „Ano“. – „Z tříloketného se však může stát jiné, jež má z hlediska délky čtyři lokte; větší však je větší než menší; tedy totéž je z téhož hlediska větší a menší, než je samo“.6 27. kapitola

U zdánlivých vyvrácení, která se opírají o to, že se předběžně žádá a získává souhlas s dokazovanou thesí,1 nesmí se, jakmile je cíl otázky zřejmý, připustit v odpovědi nic, co k němu směřuje, a to ani tehdy, jde-li o něco pravděpodobného: protivníkovi je třeba v takovém případě ihned říci pravdu.2 Zůstal-li však tento záměr skryt, musí se využít vady takových argumentů a nedostatek důvtipu přičíst navrub tomu, kdo kladl otázky, s odůvodněním, že rozmluvu vedl nesprávně;3 neboť skutečné vyvrácení se musí obejít bez předběžného souhlasu s tím, co bylo na počátku rozmluvy stanoveno jako jeho cíl. Taktéž se musí říci, že při našich předchozích

odpovědích jsme vycházeli z předpokladu, že protivník jich chce užít nikoli jako premis, nýbrž jako thesí, proti nimž zaměří svoji argumentaci, tj. že usiluje o prokázání protivy toho, k čemu došel zdánlivým vyvrácením. 28. kapitola

A u zdánlivých vyvrácení, která se opírají o důsledek,1 musí se ukázat na vadu argumentu samého. Vyplývání důsledků je dvojí: buď totiž takové, jaké je mezi částečným a obecným, které je s nim spojeno, jako např. je s člověkem spojen „živočich“ (soudí se pak: pojí-li se to a to k tomu a tomu, pojí se i toto druhé k onomu prvnímu); nebo takové, které je podle opaku (jestliže totiž to a to provází něco jiného, pak opak tohoto provází opak onoho). O to se opírá také důkaz Melissův:2 má-li vzniklé počátek, tak podle něho nevzniklé nemá žádný, takže je-li svět nevzniklý, je i neomezený. Ale tomu tak není; vyplývám je právě obrácené. 29. kapitola

U zdánlivých vyvrácení, v nichž se vyvození závěru opírá o to, že se něco přidalo,1 je třeba zkoumat, zda závěr, který vyplývá po vynechání přídavku, není o nic méně nemožný, než byl předchozí. A potom je to třeba odhalit a říci, že se přídavek připustil nikoli proto, že by se pokládal za případný, nýbrž jen proto, aby se pomohlo diskusi: protivník ho však použil pro svoji argumentaci, ačkoli se k ní nikterak nevztahuje. 30. kapitola

Ke zdánlivým vyvrácením, při nichž se z více otázek činí jedna,1 je třeba vyjádřit se určitě hned na počátku;2 neboť jedna otázka je taková, na kterou se dává jedna odpověď, takže se musí tvrdit nebo popírat nikoli mnohé o jednom ani jedno o mnohém, nýbrž jedno o jednom. Jako však u dvou věcí, které jsou stejnojmenné, se stává, že něco náleží jim oběma, něco žádné z nich, takže nevzejdou žádné obtíže těm, kteří dají jednoduchou odpověď,3 ačkoli otázka nebyla jednoduchá, tak je tomu i tu. Kdykoli tudíž jednomu náleží mnohé nebo mnohému jedno, nevzniká pro toho, kdo to jednoduše připustí, a tak se dopustí oné chyby, ještě žádné nebezpečí; kdykoli však něco sice jednomu náleží, ale druhému nikoli, nebo kdykoli se může říci mnohé o mnohém a v jednom smyslu obé náleží obému, v druhém smyslu zase nenáleží, pak právě proto je nutno mít se na pozoru.4 Tak je tomu např. v těchto argumentech: Je-li jedno dobré, druhé špatné, nesmí se připustit,5 aby se na základě odpovědi mohlo pokládat za pravdivé, že totéž je dobré a špatné, a pak zase, že není ani dobré ani špatné (neboť každé z obou není obojím), takže totéž by bylo jak dobré a špatné, tak zase ani dobré ani špatné. A jestliže každé se sebou samým je totožné a od jiného různé, pak – ježto věci nejsovi totožné s jinými,6 nýbrž se sebou totožné a od jiných různé – je třeba se vyhnout tomu, aby se mohlo tvrdit,

že tytéž věci jsou jak totožné, tak různé od sebe samých. Dále: Jestliže z dobrého vzniká špatné a ze špatného dobré, mohlo by se dojít k tvrzení, že z každého z nich vzniká dvojí. Rovněž: každé z toho, co je navzájem nerovné, je rovné sobě samému; a tak by se mohlo tvrdit, že obojí je sobě rovné i nerovné. 7 Pro tato zdánlivá vyvrácení jsou ovšem ještě i jiná řešení; slova „oba“ a „všechno“ mají totiž více významů;8 z toho tudíž vyplývá, že se tvrdí a popírá ne právě totéž, vyjma jméno: a to podle nás není vyvrácení.9 Není-li však položena jedna otázka o mnohém a v odpovědích se tvrdí nebo popírá jedno o jednom, je zřejmé, že nemůže vzejít nic nemožného.10 31. kapitola

Co se týká argumentů, které odpovídajícího svádějí k tomu, aby často uváděl totéž,1 nesmí se zřejmě připustit, že něco z toho, co se říká vztažně, podržuje si význam i tehdy, je-li to uvažováno odloučeně samo o sobě, jako např. že slovem „dvojnásobné“ lze nahradit výraz „dvojnásobné poloviny“, poněvadž ten je v onom zdánlivě obsažen. Vždyť i „deset“ je obsaženo v „deset méně jedna“ a „učinit“‘ v „neučinit“ a vůbec v záporu klad;2 ale přece řekne-li někdo, že to a to není bílé, neříká, že je to bílé. „Dvojnásobné“ však o sobě neznamená snad vůbec nic, jako ani „polovina“; jestliže to přece něco znamená, nebude to totéž jako při spojení.3 Také „věda“ jako něco obecného neznamená totéž jako ve svém druhu (např. jde-li o výraz „lékařská věda“); ona „věda“ je vědou věditelného.4 U toho však, co se o něčem vypovídá a je takové, že se objasňuje právě tím, čemu se přisuzuje, je třeba říci, že ono objasňované není totéž, je-li odloučeně o sobě nebo je-li ve složeném výrazu. Neboť „zakřivené“ označuje společně jak u nosu, tak u nohou totéž, přidá-li se však jedno z toho, pak významy mohou být zcela dobře jiné: jeden význam se bude týkat nosu, druhý nohy; tam totiž znamená „ploské“, tu „ploché“, a není rozdíl v tom, řekne-li se „ploský nos“ nebo „zakřivený nos“. Mimoto se výraz nesmí přidat v přímém pádu, bylo by to totiž nesprávné. Neboť ploskonosé5 není zakřivený nos, nýbrž něco, co se týká nosu (jako např. vlastnost), takže to není nic nesmyslného, je-li ploskonosý nos nosem, který má zakřivení nosu. 32. kapitola

O jazykových chybách a o tom, z čeho zdánlivě pocházejí, promluvili jsme již dříve.1 Jak se však musí řešit,2 bude zřejmé z příslušných argumentů samých. K uvedené chybě jistě směřují všechny argumenty tohoto druhu: „Co pravdivě jmenuješ, je to také tak pravdivé?“ – „Ano“. – „Jmenuješ

pak něco jako kámen; tedy je něco jako kámen“. Než jmenovat něco jako „kámen“ není říkat „kdo, co“, nýbrž „koho, co“, ani „toto“, nýbrž „tohoto“.3 Jestliže se tudíž někdo táže: „Koho pravdivě jmenuješ, je také ,tohoto’?“, takto zřejmě nebude mluveno správně řecky, právě tak jako kdyby se tázal: „ ,Kterou’ ho nazýváš, je ,tento’?“. Jestliže se tak mluví o dřevu nebo vůbec o něčem, co není ani ženské ani mužské, není v tom žádný rozdíl.4 Proto také nevzniká jazyková vada, klade-li se otázka: „Je toto tím, čím to nazýváš?“. Nazýváš to pak dřevem, tedy je to dřevem. Ale „kámen“ a „tento“ mají zakončení mužské. Kdyby se tak někdo tázal: „Je ,tento’ ,tato’?“ pak zase: „Jak? Není tento Koriskos?“, a potom chtěl tvrdit: „Tedy tento je tato“, nedojde se tím závěrem k jazykové chybě,5 a to ani tehdy ne, kdyby jméno „Koriskos“ znamemalo právě „tuto“, odpovídající to však nepřipouštěl – pak by bylo třeba ještě zvlášť se na to tázat. Jestliže však tomu ani tak není, ani se to nepřipouští, nevyplývá žádný závěr ani skutečně, ani se zřetelem k tomu, kdo byl dotazován. Stejně tudíž by musel i v uvedeném příkladě6 „tento“ znamenat „jako kámen“. Jestliže to však není ani pravdivé, ani se to nepřipouští, nemůže se vyslovit závěr; zdá se však, že jazyková vada tu je, protože se různé pády slova „toto“ zdají podobnými. 7 „Je pravdivé říci, že ,tato’ je, za co ji právě prohlašuješ?“ – „Ano“. – „Prohlašuješ ji pak za pavézu;8 ,tato’ je tedy ,pavézu’“. Než to není nutné, jestliže „tato“ neznamená „pavézu“, nýbrž „pavéza“, „pavézu“ však znamená „tuto“.9 A jestliže „tento“ je, za co jej prohlašuješ, a prohlašuješ jej za Kléona, není tedy tento „Kléona“; není totiž „tento Kléona“; neboť bylo řečeno, že co jmenuji jako „tohoto“, je „tento“, nikoli „tohoto“, vždyť by se nemluvilo správně řecky, kdyby se otázka takto řekla. „Znáš toto?“ – „Ano“. – „Toto je však skála; znáš tedy skála.“ Než „toto“ neznamená totéž ve spojení „znáš toto“ a ve spojení „toto je kámen“, nýbrž v prvním případě je to „tohoto“, v druhém „tento“. „Znáš to, čeho znalost máš?“ – „Ano“. – „Máš pak znalost kamene; znáš tedy ,kamene’“.10 Než jednou se tu říká „kamene“, podruhé „kámen“; byloli však připuštěno, že se ví to, čeho znalost máš, tak se tím míní, nikoli že se „toho“ zná, nýbrž že se „to“ zná, takže se nezná „kamene“, nýbrž „kámen“. Z toho tudíž, co bylo řečeno, je zřejmo, že při takových argumentech dochází k jazykové vadě nikoli skutečně, nýbrž jen zdánlivě; vysvítá také, čím vzniká toto zdání a jak se tomu má čelit. 33. kapitola

Je třeba ještě poznamenat, že u všech klamných úsudků lze poznat – u jedněch snadno, u druhých nesnadněji – na základě čeho a v čem klamou posluchače, a že často jde o tytéž argumenty, jakými jsme se zde zabývali. Argument se musí nazývat týž, jestliže se opírá o totéž.1 Tentýž argument se však miiže opírat podle zdáníjedněch o slovní vyjádření, podle druhých o případek a ještě podle jiných zase o něco jiného, protože ne každý úsudek je zjevně stejný, použij e-li se jiných výrazů. Jako tudíž z klamných vyvrácení, která se opírají o stejnojmen-nost – což je právě způsob, který se u paralogismů zdá nejobyčejnějším – mnohá jsou kdekomu jasná (vždyť i téměř všechny žertovné argumenty se zakládají na slovním vyjádření, jako např. ,,Muž si nesl potah po schodech“;2 „K čemu ta výstroj?“3 – „K bidlu“;4 „Která ze dvou krav vpřed6 slehne?“ – „Žádná, nýbrž obě vzad“; „Je severní vítr čistý?“6 – „Rozhodně ne; neboť zahubil žebráka a kupce“; „Je to Euarchos?“ – „Vůbec ne, nýbrž Apollóni-dés“; 7 téměř stejně je tomu i u většiny jiných sofismat), kdežto jiná, jak se zdá, ujdou pozornosti i velmi zkušených mužů. (Známkou toho je, že se přitom často vede spor jen o slova, např. o tom, zda „jsoucno“ a „jedno“ znamená ve všech případech totéž nebo něco různého;8 jedni totiž jsou toho mínění, že „jsoucno“ a „jedno“ znamenají totéž, druzí řeší argument Zénónův a Parmenidův9 tím, že říkají, že „jedno“ i „jsoucno“ má mnoho významů.) Podobně i z klamných vyvrácení, která se opírají o případek a ostatní prostředky, je možné jedny snadněji poznat, druhé nesnadněji. Také není stejně snadné u všech postihnout, do kterého rodu náležejí a zda je to vůbec nějaké vyvrácení či nikoli. Úskočná argumentace je ta, která působí nejvíce nesnází; neboť nejvíce zlobí. Nesnáz je tu však dvojí; jiná je při skutečných úsudcích, kdy se neví, která z premis10 se má vyvracet, a jiná při eristických,11 kdy se neví, jak protivník došel k tvrzení, které předkládá. Proto ty ze skutečných úsudků,12 které jsou úskočnější, podněcují k přes nějšímu zkoumání. Nejúskočnější13 je pak skutečný úsudek tehdy, vyvrací-li se jím na základě velmi pravděpodobných premis velmi pravděpodobné tvrzení. Jestliže je to totiž jeden úsudek, pak všechny sylogismy, které vzniknou po změně v protiklady, budou si onou vlastností podobné; neboť vždy budou na základě pravděpodobných premis vyvracet něco stejně pravděpodobného; proto nutně vzniká nesnáz. Tento druh je totiž nejúskočnější, to je ten, při němž se v závěru popírá něco, co je právě tak pravděpodobné jako premisy. Další druh je ten, při němž jsou všechny premisy stejně pravdě – podobné; ten totiž stejně uvede do nesnází, neboť se neví, která z premis se má vyvracet. To je věc nesnadná; vyvracet se totiž musí, není však zřejmé co.

Z eristických argumentací je nejúskočnější ta, u níž hned zpočátku není jasné, zda se závěr vyvozuje správně, 14 tj. je-li to skutečný úsudek, či nikoli, a zda se řešení má opírat o nepravdivost premis nebo o rozlišení; jako druhou je z ostatních nutno uvést tu, u níž je sice zřejmé, že se řešení má opírat o rozlišení nebo o popření, není však jasné, která z premis se má popřít nebo rozlišit, aby se získalo řešení, a zda se při tom má vycházet ze závěru nebo z některé premisy. Argumentace, při níž se nevyvozuje závěr správné, je někdy zcela prostoduchá, jsou-li bezprostřední premisy zcela nepravděpodobné nebo nepravdivé; jindy ji však nelze podceňovat. Kdykoli se totiž vynechá některá z těch premis, jež se týkají něčeho, oč při argumentaci jde,15 a jimiž se dochází k závěru, pak důkaz – pokud se taková premisa dodatečně nepřipojí a závěr se nevyvodí správně – je prostoduchý; kdykoli se však vynechá něco, co je mimo vlastní argumentaci, nemůže se důkaz nikterak podceňovat: je příhodný, ale tázající se netázal správně. Jako se pak řešení týká někdy argumentace, jindy toho, kdo klade otázku, a někdy také ani toho ani onoho, podobně je možné také otázky a vyvozování závěru zaměřovat jak proti thesi, tak proti odpovídajícímu, a také je klást se zřetelem k době, 16 kdykoli řešení vyžaduje více času, než pro ně poskytuje přítomná chvíle probíhající rozmluvy. 34. kapitola

Tolik budiž námi pojednáno o všem, tj. o tom, z kolika a z jakých zdrojů vznikají v rozmluvách paralogismy a jak můžeme ukázat to, co je nepravdivé, a způsobit, aby protivník tvrdil něco, co je s běžným míněním v rozporu, o tom, na čem se zakládají jazykové vady, 1 a jak je třeba klást otázky a jaké je pořadí otázek, a také o tom, k čemu jsovi prospěšné všechny takové argumenty,2 a o každéodpovědi, jaká má vůbec být, a jak se musí řešit jednotlivé argumenty a jazykové vady.3 Nyní jen zbývá, abych těm, kdo si vzpomínají na náš úkol, který jsme si vytyčili na počátku, 4 pověděl o tom ještě několik slov a pak ukončil naši rozpravu. Předsevzali jsme si tedy, ža nalezneme určitou schopnost vyvozovat sylogisticky závěry k předloženému thematu, a to z těch po ruce jsoucích premis,5 které jsou co nejvíce pravděpodobné, neboť to je úkol dialektiky o sobě a peirastiky.6 Ježto však pro blízkou příbuznost se sofistikou náleží k tomu ještě dále, abychom mohli vyzkoušet protivníka nejen dialekticky, nýbrž i jako znalci dané věci,7 proto jsme si za úkol svého zkoumání stanovili nejen to, co bylo právě uvedeno, tj. abychom byli schopni argumenty získávat, nýbrž také to, abychom uměli si je zabezpečit při obhajobě stanovené these, využívajíce při tom stejným způsobem toho, co je nejvíce pravděpodobné.8 Důvod toho jsme již uvedli.9 Proto se také

Sokrates obvykle jen tázal, ale neodpovídal; přiznával totiž, že odpověď neví. V dřívějších knihách jsme však objasnili, kolik je prostředků, které je nutno mít při tom na zřeteli, a na jejichž základě je možné toho dosáhnout,10 a odkud si jich dostatek opatříme,11 a také, jak je třeba se tázat nebo v jakém pořadí se musí klást jednotlivé otázky,12 a jak se má odpovídat a řešit protivníkovy úsudky.13 Bylo také vysvětleno, 14 co ještě jinak náleží právě k této metodě rozmlouvání.15 A kromě toho, jak jsme poznamenali již dříve, vyložili jsme para – logismy. 18 Je tak zřejmo, že naše předsevzetí je sdostatek splněno; naší pozornosti však nesmí ujít ještě něco, co s tímto zkoumáním souvisí. Ze všech vynálezů totiž jedny byly převzaty od těch, kteří dříve na nich pracovali, a později po částech byly dále rozvíjeny těmi, kteří je přejali: druhé však od počátku nalezeny doznaly obvykle nejprve jen malého vzrůstu, avšak mnohem prospěšnějšího než pozdější rozšíření na něm založené; vždyť počátek je snad ze všeho nejdůležitější, jak se říká.17 Proto také nejobtížnější; neboť o co je větší svým významem, o to je mnohem těžší ho sledovat, protože je velice málo patrný. Byl-li však nalezen počátek, je již snazší k němvi přidávat a rozmnožovat jej o to, co zbývá; a ten vývoj je také ve výkladech rétoriky a téměř i u všech ostatních oborů. Neboť ti, kteří nalezli počátky, pokročili jen docela něco málo; ale vynikající znalci naší doby převzali tyto počátky podáním od mnohých, kteří si je předávali na způsob následnictví a část po části v nich pokročili a dále je rozvinuli:18 Teisiás po prvních, Thrasymachos pak po Teisiovi, Theodóros19 pak po tomto, a tak mnozí v mnoha částech přispěli; proto se nelze nijak divit, jestliže onen obor má bohatý obsah. Avšak v oboru tohoto našeho zkoumání nebylo tomu tak, že by něco bylo již zpracováno, jiné ještě nikoli, nýbrž v něm nebylo započato vůbec nic. Vždyť i vyučovací metoda těch, kteří si z eristických argumentů činili peněžitý výdělek, byla něco podobného jako metoda Gorgiova;20 jedni totiž ukládali učit se zpaměti rétorickým řečem, druzí těm, při nichž se otázky střídají s odpověďmi, neboť 0 obojích si mysleli, že při rozmluvách dvou odporujících si stran přicházejí nejčastěji. Proto vyučování pro žáky, kteří se u nich učili, bylo sice rychlé, ale neodborné; neučili totiž umění, nýbrž sdělujíce jen výsledky umění domýšleli se, že vzdělávají, zrovna tak, jako by někdo sliboval, že naučí umění, které odstraňuje otlačeniny na nohou, potom by však neučil obuvnictví a prostředkům, kterými by se to opatřilo, nýbrž místo toho by předkládal mnoho druhů rozmanitých střevíců; neboť ten tím odpomůže

sice potřebě, ale nenaučí řemeslu. 1 v rétorice bylo mnohé vysloveno již dávno, ale pokud se týká usuzování, neměli jsme docela nic, co by dříve bylo řečeno, leč zabývajíce se hledáním s námahou jsme tím trávili mnohý čas. Podíváte-li se na věc blíže a dojdete k názoru, že nauka, jež vznikla z takového počátečního stavu, dopadla ke spokojenosti ve srovnání s ostatními vědeckými výklady, které se rozvinuly podáním od jednoho k druhému, pak asi vám všem posluchačům zbývá jen úkol, abyste prominuli nedostatky této nauky a za to, že byla vynalezena, abyste byli velmi vděčni.POZNÁMKY český překlad spisu O sofistických důkazech byl pořízen podle Strache-Walliesova textu (Lipsiae 1923) s přihlédnutím k vydání Bekkerovu (Berolini 1831) a Rossovu (Oxonii 1958). Při zpracování poznámkového komentáře bylo využito poznámek uvedených v řeckém vydání Th. Waitze, Aristotelis Organon graece (Lipsiae 1846) a v překladech E. Rolfesa (Leipzig 1922), W. A. Pickarda-Cambridge (Oxford 1928), J. Tricota (Paris 1939) a P. Gohlka (Paderborn 1952). Očíslování poznámek a odkazů, použitá symbolika a terminologické konvence navazují na české překlady předcházejících částí Aristotelova Organa. Spis O sofistických důkazech, obsahující celkem čtyřiatřicet kapitol, lze tematicky rozčlenit do dvou částí. V první (kap. 1 –15) nacházíme přehled o cílech sofistické argumentace a popis sofismat. Druhá část (kap. 16-34) zahrnuje řešení těchto klamných úsudků a návod, jak se bránit proti sofistickému způsobu argumentace. I. kapitola 1 K Aristotelovu pojetí vyvracení (elenchos) srov. Anal. pr. II c. 20 p. 66b Un. Viz pozn. 1 k Anal. pr. II, 20; str. 211. 2 Přesněji řečeno „společné“. Srov. Alex. In Arist. Soph. elen., p. 7, 15 (ed. M. Wallies). 3 Srov. Rhet. II c. 24. 1400b 34-37 „Ježto pak mohou být skutečné a zdánlivé sylogismy, jsou nutně také skutečná enthymémata a taková, jež jimi nejsou, ale zdají se být“ (óes. překl. str. 174). * Obdobnou definici sylogismu nacházíme v Anal. pr. I c. 1 p. 24b 18 – 20 a Top. I c. 1 p. 100a 25-27. 1 Doslovně „právě pro toto dané“. • Srov. obd. Soph. elen. c. 5 p. 167a 21-35; c. 6 p. 168a 21-22; c. 9 p. 170a 24-26; c. 10 p. 171a 1-2; c. 26 p. 181a 1-2. 7 Sofisté neformulují ani opravdové sylogismy ani skutečná vyvrácení. Srov. Auon., In Arist. Soph. elen. p. 2, 28 (ed. M. Hayduck).8 K Aristotelovu pojetí vztahu jazyka a myšlení arov. zvláště De inlerp. c. 1 p. 16a 3nn, c. 4 p. 17a lnn; Anal. post. I c. 10 p. 76b 24nn; Top. VII c. 5 p. 154b lOn; De sensu c. 1 p. 437a 12nn; Met. IV c. 7 p. 1012a 23n; Rhet. III c. 1 p. 1404a 20n. 9 Narážka na etymologii alova „pséíizein“ (počítat) ve vztahu ke slovu „pséfos“ (kamínek). 10 Sémantická víceznačnost jazyka plyne také z rozporu mezi konečným počtem slov a nekonečným počtem jejich desiguátů. 11 Odkaz na Soph. clen. c. 4. 12 Srov. obd. např. Met. IV c. 2 p. 1004b 18n „Sofistika je totiž jenom zdánlivou moudrostí“ (čes. překl. str. 100). 2. kapitola

1

Viz pozn. 1 k Top. I, 2, str. 191. Srov. Top. I c. 1 p. 100a 29n. 3 Odkaz na Top. VIII c. 5. Viz též Anal. post. I c. 1. * Eristický úsudek není zde ještě charakterizován jako paralogismus. Srov. obd. Top. I c. 1 p. 100b 23nn. 6 Tento souborný odkaz na Analytiky byl patrně vložen do textu až při redigování Aristotelova Organa v době Andronika Rhódského. 6 Souborný odkaz na Topiky. 3. kapitola 1 Tyto cíle sofistické argumentace jsou postupně zkoumány v kapitolách 4 – 11, 12, 13 a 14. 2 Tzv. soloikismos. Tento termín vznikl podle jména athénské kolonie Soloi v Malé Asii, kde se prý mluvilo špatnou řečtinou. (Srov. Rhet. III c. 5 p. 1407b 17n.) 4. kapitola 1 Tj. „para tén lexin“, tzv. fallaciae dictionis, a „exó tés Iexeós“, tzv. fallaciae extra dictionem, podmíněné v prvním případě jazykovými chybami a v druhém věcnými. 2 Tj. „homónymiá“, „amfiboliá“, „synthesis“, „diairesis“, „prosódiá“ a „schéma Iexeós“. 3 Aristoteles zde explicitně rozlišuje induktivní a deduktivní postupy. K jeho pojetí indukce srov. např. Anal. post. II c. 3 p. 90b 14n; Top. I c. 8 p. 103b 3nn, Phys. VII c. 2 p. 244b 2n. 4 Tj. tzv. fallacia aequivocationis, kdy se používá téhož slova v různých významech. K problematice homonymie srov. i Cat. c. 1, Rhet. II c. 24. 6 K tomuto sofismatu srov. Plat. Euthyd. 275D-276C, kde se na otázku „Kteří z lidí jsou ti, kteří se učí, moudří či nemoudří?“ dospívá postupně k závěru, ža „nemoudří se učí a ne moudří“ (čes. překl. str. 16n). 6 Sloveso „manthanein“ je totiž také synonymní se slovesem „xynienai“ (chápat, rozumět). Srov. Eth. Nic. VI c. 11 p. 1143a 15nn. 7 Sloveso „dein“ lze chápat buď ve významu „přírodní nutnosti“ nebo „mravní povinnosti“. 8 Toto sofisma je založeno na vědomé záměně mezi přítomným a minulým časem. 8 Tj. tzv. fallacia ambiguitatis, při níž se víceznačnost týká celé věty. Srov. Poet. c. 25 p. 1461a 25n. 10 Tuto větu lze chápat buď ve významu „abych já napadl nepřátele“ nebo „aby nepřátelé mne napadli“. Tento rozdíl je patrnější ve dvojí interpretaci latinské věty „Velle capere me hostes“: buď „me capere hostes“ nebo „hostes capere me“. 11 Tj. buď ve významu subjektu nebo objektu poznání. 12 V tomto sofismatu je víceznačnost podmíněna tím, že slovo „to“ je ve větě podmětem nebo předmětem.. – 13 Toto sofisma je v řečtině založeno na záměně nominativu a akuzativu; v češtině na analogické záměně mezi nominativem a instrumenlálem. 14 Srov. obd. Plat. Euthyd. 300 B –C, kde se uvažuje o tom, zda je možno, aby člověk mluvil a nic neříkal, zda je možno spojovat mluvení s mlčením nebo mlčení s mluvením (ěes. překl. str. 54).15 Slovo „aetos“ označuje v řečtině orla nebo lomenici (štít domu). 2

16

Slovo „kyón“ označuje v řečtině psa, peí hvězdu (Sirius) a popřípadě metaforicky i kynického filozofa. Srov. obd. Rhet, II c. 24 p. 1401a 15 – 19. 17 Tj. tzv. fallacia composilionis, založená na nesprávném spojování toho, co má zůstat rozděleno. 18 Může více věcí po sobě, nikoli však najednou, jak se v sofistickém slova smyslu předpokládá. 19 Tj. tzv. fallacia divisionis, kdy se naopak nesprávně rozděluje to, co má zůstat spojeno. V Rétorice (II c. 24 p. 1401a 24nn) uvádí Aristoteles nesprávné spojení a nesprávné rozdělení jako jedno kritérium klamných enthymémat.

10 Větu ,,egó s’ ethéka dúlon onť eleutheron“ lze chápat ve dvojím významu podle toho, zda se spojuje ,,onta“ s „dúlon“ nebo s „eleutheron“: buď „já jsem tě učinil otrokem svobodného“ nebo „já jsem tě otroka učinil svobodným“. 81 Větu „pentékonť andrón hekaton lipe diós Achilleus“ lze doslovně interpretovat dvojím způsobem podle toho, spojí-li se „pentékonta andrón“ nebo „andrón hekaton“: „padesát mužů ze sta…“ nebo „z padesáti mužů sto…“. a2 Tj. tzv. fallacia accentus, založená na víceznačnosti přízvuku, intonace či důrazu. Např. „Ty jsi štědrý člověk“ – „Ty jsi štědrý člověk“.

„Hom. Ilias XXIII 328 (čes. překl. O. Vaňorného, str. 549). „ Srov. obd. Poet. c. 25 p. 1461a 23, čes. překl. str. 116. 85 Původ tohoto verše je sporný. Tricot soudí, že se spíše vztahuje na Iliadu XXI, 297 „vždyť přejem ti dosící slávy!“ (čes. překl. O. Vaňorného, str. 501) než na íliadu II, 1-35 (čes. překl. str. 29). *6 Víceznačnost je podmíněna tím, že se ve slově „didomen“ klade přízvuk buď na první nebo druhou slabiku, že se tedy míní „přejeme“ nebo „přát“. Srov. obd. Poet. c. 25 p. 1461a 22n. 87 Tj. tzv. fallacia figurae dictionis, spočívající v nesprávné větné vazbě nebo v nepřiměřené etymologii slova. 28 Odkaz na Top. I c. 9 p. 103b 20nn. 29 Slovo „hygiainein“ (být zdráv) je v činném rodu: obdobně i české slovo „stonat“. 30 Srov. až Soph. den. c. 22. 5. kapitola 1 Tj. tzv. fallacia accidentis („para to symbebékos“, „z nahodilé vlastnosti“), při níž dochází k záměně mezi nepodstatnými a podstatnými atributy. Výraz „symbebékos“ označuje v tomto textu jakýkoli predikát. Srov. obd. Met. V c. 30 p. 1025a 30 – 32, kde se explicitně tvrdí: „Výrazu ,případek’ se užívá i v jiném smyslu, totiž v tom, co náleží věci o sobě, aniž je obsaženo v její podstatě; tak například trojúhelníku náleží, že jeho úhly tvoří dva pravé“ (čes. překl. str. 164). Viz též Rhet. II c. 24 p. 1401b 15-20. * Anticipace rozdílu mezi predikací vztahující se na nějaké individuum a na třídu individuí, resp. mezi „členstvím ve třídě“ a „inkluzí tříd“. Vlastnost, která se přisuzuje třídě, nemusí se vztahovat i na její prvky. Tak např. z výroků „Tráva je zelená“ a „Zelená je barva“ nelze vyvozovat závěr „Tráva je barva“. ‘ Tj. tzv. fallacia secundum quid („para to pé“, „v jistém ohledu“), respektive a dieto secundum quid ad dictum simpliciter, založená na záměně toho, co platí jen za jistých okolností, a co se neoprávněně predikuje obecně, naprosto (haplós). * Paralogismus opírající se o odlišné užití slovesa „einai“ – jakožto spony a predikátu existence. ‘ Touto formulací není porušena zásada sporu, protože v tomto případě není splněna nutná podmínka „a v témž vztahu“ a s ohledem na „jiná určení“, která „je nutno pokládat za připojená“. Srov. Met. IV c. 3 p. 1005b 20-22 (čes. překl. str. 103). 6 Termín „syllogistikós“ označuje zde zcela obecně jakýkoli deduktivní postup. Závěr „Aithiop je černý a nečerný“ není totiž vyvozen pomocí pravidel kategorického sylogismu. 7 Tj. tzv. ignoratio elenchi („para tú elenchú agnoian“, „neznalost toho, co má být vyvráceno“). V sofistické argumentaci se této logické chyby využívá k vědomé záměně dokazovaného tvrzení jiným tvrzením, na něž se pak vztahuje důkazový postup, aby se nakonec dosažený výsledek neoprávněně přenesl na původní tvrzení. 8 V této pasáži (167a 23-27) vymezuje Aristoteles nutné a postačující podmínky logicky korektního postupu vyvracení. Srov. obd. Anal. pr. II c. 20 p. 66b 11-17.* Příbuznost tzv. ignoratio elenchi a paralogismy in diclione plyne z možné záměny významově neurčitého tvrzení (srov. 167a 24n). 10 Tj. tzv. petitioprincipii („para to en arché lambanein“, „požadování důkazového důvodu“), kdy se neoprávněně klade jako dokázané to, co má být teprve dokázáno. Srov. obd. Anal. pr. II c. 16 p. 64b 28nn, Anal. post. I c. 10 p. 76b 31nn; Top. Vlil c. 13 p. 162b 31nn. 11 Tj. tzv. fallacia consequentis („para to hepomenon“), při níž se nesprávně zaměňuje pořadí antecedentu a konsekventu v implikativních výrocích. Srov. též Rhet. II c. 24 p.

1401b 20-29. 12 Aristoteles zde výslovně popírá platnost formule (? –*?) „– > («-*•!>) –

13

Odpovídající úsudek

P –» 9’ 9 9

je neplatný, protože v rozporu s modem tollens se zde z kladení konsekventu usuzuje na kladení antecedentu. 14 Srov. Rhet. I, c. 2 p. 1357a 32nn (čes. překl. str. 35nn), II c. 25 p. 1402a 34nn (čes. překl. str. 179nn) a Anal. pr. II c. 27 p. 70a 2nn (čes. překl. 131nn). 15 „En tois syllogistikois“. Srov. pozn. 6 k Soph. elen. c. 5. 18 Meliasos (kolem r. 440 před n. 1.) dokazoval svou thesi o neomezenosti vesmíru takto: „Jestliže tedy nevzniklo a jest, vždy bylo a vždy bude, pak nemá počátku ani konce, ale je neomezeno. Neboť kdyby bylo vzniklo, mělo by počátek – bylo by totiž někdy počalo vznikati – a mělo by konce – bylo by totiž někdy přestalo vznikati –; ježto se však ani nepočalo, ani neskončilo a vždy bylo i vždy bude, tedy nemá počátku ani konce, neboť není možno, aby bylo vždy to, co není naprosto“, Zlomek B 2 ze Simplikia (K. Svoboda, Zlomky předsokra-tovských myslitelů, Praha 1944, str. 45). K Aristotelově kritice Melissovy argumentace srov. Phys. I c. 2 a 3. 17 Aristoteles využívá ve své kritice teorie obratu: pro obecné kladné výroky neplatí obrat prostý, ale jenom obrat po případě. Srov. Anal. pr. I c. 2 p. 25a 7nn. 18 V Rétorice spojuje Aristoteles takové úsudky s „usuzováním z jednotlivé známky“ (II c. 24 p. 1401b 9nn, čes. překl. str. 176n). K jeho pojetí „známky“, příznaku (sémeion) srov. Rhet. I c. 2 p. 1357b lnn. 11 Tj. tzv. fallacia propter non causám ut causám („to mé aition hós aition tithenai“, „z příčiny, která není příčinou“), respective post hoc, ergo propter hoc (potom, tedy proto), při níž se nesprávně usuzuje na příčinnou souvislost mezi dvěma jevy, mezi nimiž však existuje nanejvýše jen časová násl»dnost. Srov. i Anal. pr. II c. 17 p. 65a 38nn, Rhet. II c. 24 p. 1401b 29-34. 20 K Aristotelovu pojetí nepřímého důkazu srov. zvláště Anal. pr. I c. 23 p. 41a 23nn. c. 29 p, 45a 23nn, Anal. pr. II c. 11 p. 61a 18nn. 81 Tj. tzv. fallacia plurium interrogantium ut unius („ta pleió erótérnata hen poiein“, „z více otázek činit jednu“), resp. fallacia plurium quaestionum („mnoha otázek“), při níž se spojují dvě zjišťovací otázky, na něž je nutno odpovědět protichůdným způsobem, v jednu složenou otázku a pak se požaduje jednoznačná odpověď. 22 Podle Waitze {Aristotelis Organon Graece, II, str. 537) má zde Aristoteles na mysl slepá mláďata, která postupně začínají vidět; proto o nich nelze říci, že jsou zároveň obě vidoucí nebo slepá. 6. kapitola 1 Všechna sofisinata jsou v rozporu s definicí pojmu vyvrácení, jak byla uvedena při výkladu „neznalosti toho, co má být vyvráceno“ (c. 5 p. 167a 23 – 27). 2 Tj. zda porušují logická pravidla odvozování. s Paralogismy podmíněné jazykovými důvody lze v obecnější formulaci charakterizovat významovou dvojznačností a formální růzností jazykového vyjádření. * Při vyvozování je třeba důsledně dbát na formální postup; proto nelze ani využívat různých slov majících přesně stejný význam. 5 Vyvrácení musí z hlediska formálního splňovat tytéž vlastnosti jako důkaz. Srov. obd. Anal. pr. II c. 20 p. 66b 4-17. 6 Protože se nahodilá vlastnost nepredikuje v jedné hierarchicky uspořádané

posloupnosti termínů téže kategorie, není tranzitivní. 7 Odkaz na Soph. elen. c. 5 p. 167a 21 – 35. 8 Citace Anal. pr. I c. 1 p. 24b 18.9 Citace Soph. elen. c. 5 p. 167a 25. 10 Explicitní formulace zákona tranzitivnosti pro identitu ( (* = y) & (y = «) ) –> (* = *). 11

Jinak bychom mohli z premis „Labuť je bílá“ a „Sníh je bílý“ vyvozovat vadný závěr „Labuť je sníh“. 12 Odkaz na Soph. elen. c. 5 p. 167b 13nn. 13 Odkaz na pozdější výklad v Soph. elen. c. 24 p. 179a 26nn a c. 28 p. 181a 22nn. 11 K definici pojmu premisy (protasis) srov. Anal. pr. I c. 1 p. 24a 16n. 7. kapitola 1 O významových odlišnostech mezi pojmy „on“ „hen“, a „tauton“ pojednává Aristoteles obšírně v Metafysice (V, c. 6, 7 a 9). 2 Forma jazykových výrazů je často stejná, ale pojmy patří do různých kategorií. 3 Jde tu o záměnu mezi „první podstatou“ (próté úsiá) a „druhými podstatami“ (deuterai úsiai), tj. mezi individui a třídami individuí, resp. jedinečnými a obecnými pojmy. Srov. podr. Cat. c. 5. 1 Identifikuje-li se např. „Koriskos“ a „člověk“ (srov. c. 5 p. 166b 32nn). 6 Srov. Soph. elen. c. 5 p. 166b 30. Viz též Met. V, c. 29 p. 1024b 30. 8. kapitola 1 O třinácti způsobech paralogismů in dictione a extra dictionem pojednal Aristoteles v kapitolách 4 a 5. a Termíny „fainomenoi syllogismoi“, „sofistikoi syllogismoi“ a „sofistikoi elenchoi“ jsou synonymní. 3 Sofistický sylogismus je vadný buď z hlediska formálního nebo obsahového. V prvním případě porušuje pravidla sylogistiky, takže to ani sylogismus v pravém slova smyslu není. V druhém případě je sice formálně správný, ale z hlediska obsahového nikoli, protože se nevztahuje na důkaz pravdivosti nějakého tvrzení. Srov. obd. Top. I e. 1 p. 100b 23nn. 4 Peirastické úsudky jsou zaměřeny na zkoušení znalostí protivníka. Mají prokázat, zda protivník, který předstírá určité věcné znalosti, je opravdu také má. Srov. Soph. elen. c. 2 p. 165b 4nn, c. 11 p. 171b 4nn. 6 Sofistické sylogismy se odlišují od peirastických, které jsou zaměřeny na vyvracení protivníka, jenž své věcné znalosti jen předstírá, právě tím, že mohou formálně nesprávnou argumentací uvést do nesnází i odborníka. 6 Totiž pomocí zdánlivých sylogismů. 7 Sofistické argumentaci může podlehnout nejen ten, kdo se sofistickým protivníkem diskutuje a nedokáže nalézt vhodné obranné prostředky, ale i posluchač, který neprohlédne, že způsob vedení diskuse je klamný. * Srov. kapitoly 4 a 14. 9 Tato analogie není příliš jasná. Pokud správně vyvozujeme nepravdivý závěr z nepravdivých premis, je odpovídající důkaz platný, a nikoli jen zdánlivý. Srov. Anal. pr. II c. 2-4. 10 Srov. c. 6 p. 168a 18n. Zdánlivé sylogismy a vyvrácení lze v zásadě redukovat na ignoratio elenchi. 11 Následující výčet jednotlivých, již dříve uvedených paralogismů je vztažen a srovnáván s logicky korektním způsobem vyvrácení, uvedeným v c. 5 p. 167a 23nn. 18 V tomto případě jde v podstatě o logickou chybu ,,non sequitur“ (neplyne), kterou Aristoteles explicitně neuvedl mezi paralogismy extra dictionem, protože ji zřejmě považoval za druh paralogismůpropter non causám ut causám v nejširším slova smyslu. Za

nevyjasněné je třeba považovat to, co se uvádí v závorce, totiž „ho eis to adynaton“, neboť tzv. reductio ad impossibile je korektní důkazový postup. 13 Sofistické vyvrácení není založeno na věcné argumentaci, argumentaci ad rem, ale je spjato 9 nevécnou argumentací ad hominem (k člověku). Srov. obd. c. 20. 9. kapitola 1 Bez univerzálních znalostí, které jsou ovšem nedosažitelné, nelze uvést všechny možné klamy, kterých se lze v různých oborech dopouštět při vyvrácení názorů protivníků. Proto je nutné, jak Aristoteles později uvádí, omezit se na zkoumání obecných dialektických principů vyvrácení.2 Z hlediska logického i metodologického není žádný rozdíl mezi důkazem a vyvrácením: jednou se dokazuje nějaká these a podruhé se dokazuje její protiklad. 3 Srov. obd. Anal. post. I c. 12 p. 77b 16nn, Top. I c. 1 p. 101a 5nn. 4 Výraz „kata tén technén“ je zde pojímán – bez ohledu na Aristotelovu diferenciaci mezi „epistémé“, „techné“ a „poiésis“ – v korelaci k „dynamis“ (schopnost). K Aristotelově klasifikaci věd srov. např. Top. VI c. 6 p. 145a, 15nn, VIII c. 1 p. 157a lOnn; Met. VI c. 1 p. 1025b 25nn. 6 Tj. obecných hledisek, jimiž se Aristoteles zabýval v Topikách. * Srov. předmluvu k Topikám. 10. kapitola 1 Ve správné argumentaci nedochází k rozporu mezi smyslem a jazykovým vyjádřením nějaké myšlenky. 1 Aristoteles nepovažuje totiž pojmy „on“ (jsoucno) a „hen“ (jedno) za kategorie, protože se podle jeho názoru vztahují na všechny kategorie. Srov. Cat. c. 5 p. 2a Unn; 34n; Top. IV c. 6 p. 127a 27n; Met. X c. 2 p. 1053b 16nn. s Ve shodě s Th. Waitzem (II, 546), W. A. Pickard-Cambridgem a J. Tricotem vynecháváme v 170b 23 slovo „Zénón“ jakožto zjevnou glossu. 4 Použijeme-li víceznačného slova a chápeme-li je pouze v jednom jeho významu, vztahuje se pochopitelně argumentace na myšlenku i na dané slovo. s Pak se ovšem vede „se zřetelem k slovu“. 6 Rozlišení argumentace „se zřetelem k slovu“ a „se zřetelem k myšlence“ zatemňuje rozdíl mezi paralogismy extra dictionem a in diclione. ‘ Protože vyvrácení je druhem sylogismu, je třeba nejdříve znát podmínky, za nichž je sylogismus platný, a to bez ohledu, zda jím dokazujeme nebo vyvracíme. Teprve potom je třeba zkoumat nesprávné druhy vyvrácení. Srov. Anal. pr. II c. 20 p. 66b llnn, Soph. elen. c. 1 p. 165a 2nn. 1 Rozumí se v definici pojmu vyvrácení. „Srov. c. 4 p. 166a 13 V tomto případě nejde o skutečný protiklad, protože obě víceznačná tvrzení, totiž „mlčící se může vyjádřit slovy“ (dovede-li mluvit, ale v daném případě mlčí) a „mlčící se nemůže vyjádřit slovy“ (je-Ii hluchoněmý), mohou být zároveň pravdivá. 10 Srov. Soph. elen. c. 22 p. 178a 37. Na otázku „Lze dávat, co nemáme?“ odpovídá sofista kladně a argumentuje například takto: „Lakomec dává peníze s lítostí, lakomec nemá peníze s lítostí, tedy lakomec dává to, co nemá“. V tomto případě nejde ani o správný sylogismus ani o správné vyvrácení. 11 Termín „kyklos“ označuje „kruh“ i cyklus epických básní. Srov. obd. Anal. post. I c. 12 p. 77b 32n. Sofista může formulovat tento sylogismus Každý kruh je geometrický obrazec Homérovy básně jsou kruhem Homérovy básně jsou geometrický obrazec.

V tomto případě je porušeno pravidlo, že každý úplný, jednoduchý kategorický sylogismu.-, má obsahovat právě jenom tři termíny. Tato chyba byla později nazývána „quaternio terminorum“ (čtveřice termínů). Srov. Anal. pr. I c. 25 p. 41b 36n; c. 28 p. 44b 6n; Anal. pr. II c. 2 p. 53b 19. 11 V souladu s Aristotelovou koncepcí pravdivosti jakožto vlastností výroků (Srov. De interp. c. 4 p. 17a 2n, c. 8 p. 18a 40nn; De an. II c. 6 p. 430a 27nn; Met. IX c. 10 p. 1051b 3nn) je termín „aléthés syllogismos“ správně užit jen tehdy, chápeme-li sylogismus jako složený implikativní výrok. la Tj. 170b 40. 14 Uvedený příklad je dalším dokladem proti oprávněnosti rozlišovat argumenty „se zřetelem k slovu“ a „se zřetelem k myšlence“. V tomto případě se vlastnost „mít součet vnitřních úhlů rovný dvěma pravým“ vztahuje na každý trojúhelník, třebaže pojem „trojúhelník“ je víceznačný. 15 Srov. c. 4 p. ]66b 21nn. Jsou to paralogismy extra dictionem. 16 Pak ovšem nejde o dialektickou diskusi mezi dvěma partnery. 17 Otázka „Jsou v čísle 4 jednotky rovny dvojkám?“ je víceznačná. V běžné interpretaci je zřejmé, že „I-f-l + l-|-l“ se co do počtu prvků nerovná „2 + 2“. Připus-tí-li se však jako „jednotka“ dvojnásobek, pak se číslo 4 skládá ze dvou „dvojek“, z nichž každá obsahuje dvě „jedničky“. 18 Máme-li odpovědět na otázku, zda existuje jedna věda o protivách, která patří mezi základní problémy Aristotelovy „próté filosofiá“ (srov. Met. IV c. 2 p. 1004a llnn, p. 1005a 3nn), musíme vzít v úvahu jen známé protivy, protože o neznámých nevíme vůbec nic.19 Uvedené příklady mají doložit, že eliminací víceznačnosti doplňujícími otázkami činí z dialektické diskuse poučování. K rozdílu mezi dialektickou rozmluvou a poučováním srov. Top. VIII c. 5 p. 159a 25nn, Soph. elen. c. 2 p. 165a 39nn. 11. kapitola 1 Srov. obd. Soph. elen. c. 8 p. 169b 25nn. 2 Srov. obd. Top. I c. 1 p. 100b 23nn. 3 V sofistickém sylogismu může být závěr pravdivý, přesto však není logicky správně odvozen z premis, neboť neudává správně, „proč“ z nich vyplývá. Tuto myšlenku rozpracoval Aristoteles důslednou diferenciací, že závěr plyne z premis a proč z nich plyne v Anal. pr. II c. 2-4. 4 V tomto případě jde prostě o chybu, které se dopouští geometr z důvodů přiměřených jeho oboru zkoumání: buď dokazuje nepravdivý závěr vhodnými anebo pravdivý závěr nevhodnými geometrickými prostředky. 5 Protože Hippokratés z Chiu (2. pol. 5. stol. před n. 1.) se pokusil vyřešit jeden z ústředních problémů antické geometrie, tzv. kvadraturu kruhu, právě pomocí půlměsíců, lze souhlasit s H. Dielsem a J. Tricotem, že formulace „nebo kvadratura kruhu pomocí půlměsíců“ (p. 171b 15) je dodatečná glossa, osvětlující princip navrhovaného řešení. 6 Brysónovo řešení se opírá o předpoklad, že to, co může být větší a menší než něco jiného, může být také rovno s ním, konkretizovaný na danou úlohu takto: Existuje-li kvadratura, která je větší než daný kruh a kvadratura, jež je menší, pak musí také existovat taková kvadratura, která je mu rovna. Hledaný čtverec je tedy podle Brysónova návrhu něco středního mezi čtvercem opsaným a vepsaným danému kruhu. Aristoteles považuje Hippokratovo i Brysónovo řešení za nesprávné, činí však mezi nimi rozdíl: Hippokratův postup neodporuje geometrickým prostředkům, a je proto „negeometrický“. Brysón využívá aritmetických argumentů, které nejsou pro řešení tohoto geometrického problému přiměřené a z tohoto důvodu je pak jeho postup „sofistický“. Srov. obd. Caí. c. 7p. 7b 31nn, Anal. pr. II c. 25 p. 69a 32nn; ^noí. post. I c. 9 p. 75b 41. Viz pozn. 2 k Anal. post. I, 9.

7

Odkaz na Soph. elen. c. 1 p. 165a 22n. Sofista Antifón (konec 5. stol. před n. 1.) navrhl ve spisu „O pravdě“ řešení kvadratury kruhu pomocí vepsaných čtverců. Kritiku jeho postupu uvádí Aristoteles i ve Fyzice (I c. 2 p. 185a 14nn). 9 K Zénónovým aporiím srov. Phys. VI c. 2 p. 233a 21nn, c. 9 p. 239b 14nn (vií Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944, str. 43n). Zénónovy argumenty o nemožnosti pohybu se vztahují na filosofickou explikaci pohybu, a jsou proto v kontextu lékařství nepřiměřené. Z tohoto důvodu je uvedená argumentace eriatická. Viz též pozn. 3 k Anal. pr. II, 17. 10 Dokazování v rámci nějaké oblasti zkoumání je záležitostí apodeiktiky. Dialektika naproti tomu není takto omezena a je uplatnitelná ve všech oborech. Protože však nevychází ze specifických počátků, přiměřených jen jednomu oboru, nelze dialektickou argumentací podávat přesné důkazy, Srov. obd. Anal. post. I c. 11 p. 77a 29nn; Top. I c. 1 p. 100 c. 19n. 11 Tato charakteristika se opírá o Aristotelovo učení o kategoriích i o jeho klasifikaci vědních oborů založených na různých, specifických počátcích, tj. na odlišných základních pojmech a axiómech přiměřených jen jedinému oboru. 12 Srov. obd. De interp. c. 11 p. 20b 22nn – čes. překl. str. 36. Anal. pr. I c. 1 p. 24a 22nn – čes. překl. str. 27. 13 Formulace zásady sporu. Srov. obd. Cat. c. 11 p. 14a lOnn, De interp. c. 7 p. 17b 20nn, Anal. pr. I c. 46 p. 51b 36nn; Top. II c. 7 p. 113a 25n; Met. IV c. 3 p. 1005b 19n, c. 6 p. 1011b 15n. 14 K uskutečnění dialektické rozmluvy je třeba, aby oba partneři připustili jako východisko diskuse nějaké předpoklady, které ovšem nemusejí být axiómy společné více vědním oborům nebo přiměřené jenom jednomu. Srov. obd. Anal. post. I c. 12 p. 77a 36nn; Top. I c. 10 p. 104a 33nn, c. 14 p. 105b 29nn. 15 Srov. Anal. post. I c. 7 p. 75a 41n; c. 10 p. 76a 37nn, c. 11 p. 77a 26nn; Met. III c. 2 p. 996b 28nn. Viz pozn. 5 k Anal. post. I, 7. 16 Termín „techné syllogistiké“ není zde ještě užit ve významu běžném v Analytikách. 17 Srov. De interp, c. 2 p. 16a 30nn a pozn. 15 k De interp. 18 Premisou se zde pochopitelně rozumí „dialektická otázka“ (erótésis dialektiké), a nikoli subjekt-predikátový výrok kategorického sylogismu. Viz pozn. 4 k Top. I, 4. 12. kapitola 1 Odkaz na Soph. elen. c. 3 p. 165b 19nn.s Výklad této kapitoly se vztahuje na sofístický způsob vedení diskuse. 3 Sofista se snaží zastřít jádro sporu a činí jej záměrně nevyjasněným, aby jeho partner ztratil přehled a připustil nějakou thesi, která by se pak dala proti němu zneužít. 4 Pomocí doplňovacích otázek hledí sofista vyvolat zdání, že sporný problém není dostatečně ohraničen. Jeho partner je pak nucen uvádět další odpověď, která nemusí být přiměřená. Sofista se pak soustřeďuje na nepodstatné, popřípadě i nesprávně zodpovězené otázky a zneužívaje k tomu, aby poukázal na nezdůvod-něnost argumentace svého partnera v diskusi. 5 Odkaz na Top. II c. 5 p. 111b 32nn. 6 Sofista se snaží zjistit, k jaké filosofické škole se jeho partner hlásí, a pak mu záměrně klade takové otázky, které jsou v této škole řešeny odlišným způsobem, než je to jinak běžné. 7 Sofisté s oblibou uplatňují postup demagogů, kteří předstírají ušlechtilé záměry a veřejně prohlašují to, co neodpovídá jejich pravým cílům. s Srov. Platónův dialog Gorgiás 482 E (ées. překl. str. 56) „A namnoze jsou si tyto věci navzájem protivné, příroda a zákon“. 8 K Aristotelově diferenciaci mezi pojmy „fysis“ a „nomos“ srov. Eth. Nic. I c. ] p. 8

1094b 16nn; V c. 8 p. 1133a 31nn a Pni. I c. 3 p. 1253b 21nn, c. 6 p. 1255a 6nn, c. 9 p. 1257bb llnn; III c. 9 p. 1280b lOnn. 10 Obdobný charakter má i známé antické sofisma: „Přestal jsi bít svého otce?“. Na kladnou odpověď odvětí sofista „Proč jsi ho tedy bil?“ a na zápornou „Proč ho ještě biješ?“ (DL II, 135). 11 Aristoteles rozlišuje ve svých etických názorech pojmy „eudaimoniá“ (blaženost), spočívající ve shodě s mravním řádem, a „eutychiá“ (štěstí), záležející v pomíjejících věcech, např. bohatství. Srov. Eth. Nic. I c. 2, 13. 13. kapitola 1 Odkaz na Soph. elen. c. 3 p. 165b 16nn. 2 Kromě zjevné nadbytečnosti, vzniklé opakováním téhož termínu, jde tu i o nesprávné pojetí relačních termínů „dvojnásobek“ a „polovina“, které jsou navzájem korelativní. Termín „dvojnásobek poloviny“ nemá stejný význam jako termín „dvojnásobek“ a vede navíc k tomu, že termín „dvojnásobek“ je považován za vlastnost poloviny. 3 Tvrzení, že dvojnásobek je dvojnásobek něčeho, nelze přesně vzato chápat ve významu „dvojnásobek poloviny“. Aristoteles najedná straně správně poukazuje na to, že „dvojnásobným se nazývá, co o sobě má vztah k něčemu jinému, neboť se říká, že je toho dvakrát tolik než něčeho jiného (Cat. c. 7 p. 6a 39nn – čes. překl. str. 43), a zdůrazňuje, že „všechno vztažné se dá navzájem obrátit“ (Cat. c. 7 p. 6b 28 – čes. překl. str. 44). Používá však nevhodného vyjadřování: „dvojnásobné se nazývá dvojnásobným poloviny a polovina polovinou dvojnásobného“ (Cat. c. 7 p. 6b 30n – čes. překl. str. 44), které se vztahuje na členy této dvoumístné relace, a nikoli na jejich relátory. Termín „polovina“ se kromě toho používá i zcela obecně, nikoli jen korelativně k termínu „dvojnásobek“, totiž ve významu poloviny libovolného celku. 4 Srov. Anal. post. I c. 4 p. 73a 37nn (čes. překl. str. 34n). 6 Střed lichých čísel tvoří podle názoru řeckých matematiků „jednotka“ (monas), např. 5 = 2 + 1 + 2, 7 = 3 + 1 + 3 atd., a tím se tato čísla liší od sudých čísel, která takový „střed“ nemají, např. 4 = 2 + 2, 6 = 3 + 3 atd. 6 „Ploskonosost“ je vlastnost, kterou si nelze představit bez určitého předmětu, jemuž náleží. Srov. obd. Met. VII c. 5 p. 1030b 29nn (čes. překl. str. 181). 7 V diskusi se sofistickým partnerem je třeba předem vyjasnit význam relačních termínů i jejich jazykové vyjádření. 14. kapitola 1 Odkaz na Soph. elen. c. 3 p. 165b 20nn. Viz též Rhet. III c. 5 (čes. překl. str. 195nn). 2 Běžnou, skutečnou jazykovou chybou je např. použití nesprávného gramatického rodu. 3 Aristoteles považuje Prótagoru za původce klasifikace jnien podle rodu. Srov. Rhet. III c. 5 p. 1407b 7n. Viz též Poet. c. 21 p. 1458a 8nn. 4 Slova „ménis“ (přesně přeloženo „hněv“) a „péléx“ (přílbice) jsou ovšem v řečtině rodu ženského. 6 V daném případě nejde o jazykovou chybu v pravém slova smyslu, a proto nelze při vyvracení poukazovat na to, že se protivník dopustil prohřešku proti obecně uznávaným podmínkám jazykové správnosti.6 Kecké slovo „tode“ je středního rodu, užívá se však často nesprávně i pro označeni podstatných jmen lodu mužského a ženského. 7 Otázka „Co je to“ se postupně vztahuje na podstatná jména rodu ženského, středního a mužského. 8 Pro podstatná jména rodu středního jsou nominativ, akuzativ a vokativ vyjádřeny stejným, ale genitiv a dativ odlišným způsobem. 9 Termín „skeué“ označuje podstatná jména rodu středního. V obdobném významu se

užívalo i jiných termínů. Srov. Rhet. III c. 5 p. 1407 b 8; Alex. In Arist. Soph. elen. (ed. M. Wallies) p. 108, 7. 10 Tj. ,dřevo’ a ,provaz\ 11 Tj. ,měch’. 12 Tj. ,lehátko’. 13 Srov. Soph. elen. c. 4 p. 166 b lOnn. 14 Na toto rozlišení mezi slovy ve vztahu k označovaným objektům a slovy samými navázala již středověká logika odlišením výrazů první a druhé intence. V moderní formální logice je tato problematika obsažena v diferenciaci objektového jazyka a metajazyka. 18 Shrnutí předcházejícího výkladu v kapitolách 4-10. 16 Srov. Top. VIII c. 1 p. 155b 18nn. 15. kapitola 1 Odkaz na Top. VIII c. 1 p. 155b 26nn. * Srov. obd. Anal. pr. II c. 19 p. 66a 33nn; Top. VIII c. 1 p. 156a 23nn. Tímto způsobem lze totiž přimět protivníka k uznání argumentů, pomocí nichž lze zdůvodnit thesi, kterou by jinak neuznal. 3 Odkaz na Top. VIII c. 1 p. 155b 26nn. * Srov. obd. Top. I c. 10 p. 104a 8an. 6 Tj. jeho explicitně formulovaná alternativní otázka – „probléma“ – na rozdíl od jednoduché otázky – „erótésis“. Srov. Top. I c. 4 p. 101b 29nn. 0 Srov. obd. Anal. post. II c. 5 p. 91b 15nn, c. 7 p. 92a 37nn; Top. VIII c. 2 p. 157a 21nn; Rhet. I c. 2 p. 1356b 8nn. 7 Sofistieky postupující protivník se snaží z několika případů odvodit obecné tvrzení a předstírá, že při tom postupuje induktivně. Pomocí indukce lae však dojít pouze k závěru, který je platný s určitou mírou pravděpodobnosti, a to jenom tehdy, je-li vyvozován z většího počtu kladných instancí. 8 K Aristotelovu pojetí analogie srov. Anal. post. I c. 5 p. 74a 18nn; II c. 14 p. 98a 20nn; Hist. anim. I c. 1 p. 486b 19nn; De part. anim. II c. 8 p. 654a 20nn. 9 Tento dojem je způsoben kontrastem protiv; např. bílá plocha více vynikne, je-li umístěna blízko černé. 10 Srov. obd. Top. VI c. 2 p. 139b 26nn; VIII c. 2 p. 157a 32nn. 11 Jinak řečeno, odpověď na danou otázku není pravdivá. 12 Takový způsob sofistické argumentace popsal výstižně Platón v dialogu Gorgias (470 Dnn). 13 Tj. v argumentaci, která slouží k přesvědčování posluchačů. 14 Srov. Rhet. I c. 1 p. 1355a 33nn. lo Básník Kleofón žil v 5. stol. před n. 1. Není však známo, zda tuto tragédii napsal či nikoli. Srov. obd. Poet. c. 21 p. 1458a 20. 16 Srov. Plat. Gorg. 497 C. 17 Lykofrón byl neznámý sofista. Srov. Rhet. III c. 3 p. 1405b 35, c. 9 p. 1410a 17. Lykofrón neoslavoval hudební nástroj, ale souhvězdí Lyry a lyriku. Analogicky, nemohou-li sofisté popřít nějaké tvrzení, popírají něco jiného a tváří se, jako kdyby popírali původní tvrzení. 18 O této problematice pojednává Aristoteles obšírněji v Met. IV c. 2 p. 1004a 9nn. 19 Srov. Top. VIII c. 2 p. 158a 7. 16. kapitola 1 Odkaz na předcházející výklad v kap. 4 až 11 a 15. * Otázka může být totiž formulována tak, že se ihned nepostřehne chyba, která je jinak dobře známá.17. kapitola 1 Při řešení sofistických důkazů je třeba často používat stejných prostředků, tj. vyvracet je na základě pravděpodobných výroků.

2

Srov. Soph. elen. c. 8 p. 170a 12nn. Užití homonymních nebo synonymních výrazů ztěžuje vyvracení, a proto je lze snadno zneužívat v sofistické argumentaci. 4 Sofisté rádi kladou takové zjišťovací otázky, na něž kladná i záporná odpověď vede ke sporu nebo k nějakému paradoxnímu tvrzení, např. „Je odlišná jedna ze dvou věcí od druhé?“, „Ano“. „Je rozdíl mezi konáním dobrodiní a dobrem?“, „Ano“. „Není tedy konání dobrodiní dobrem“ (DL II, 134). Alexander z Afro-disiady (/re Arist. Soph. elen. p. 125, 16nn) uvádí tento doklad: Koriskos je zahalen rouškou. Sofista se táže: „Víš, že Koriskos je hudebník?“. Dotazovaný, který Koriska dobře zná, odpoví: „Ano“. Sofista položí další otázku: „Víš, že tento zahalený člověk je hudebník?“. Dotázaný odpovídá: „Nevím“. Nyní sofista odkryje roušku a řekne: „Koriskos a člověk, který byl předtím zahalen, je jedna a táž osoba. Ty však víš, že Koriskos je hudebník. Ty jsi však nesprávně řekl, že nevíš, že tento člověk je hudebník. Tedy popíráš, co jsi tvrdil, a tvrdíš, co jsi popřel“. 6 Srov. Top. VIII c. 7 p. 160a 17nn. 6 Protože smyslově vnímatelné věci se mění a vyvíjejí, lze o nich vypovídat v různých časových intervalech výroky, jež si odporují. 7 V prvním výroku se zjevně porušuje zásada sporu, ale v druhém nikoli, protože výraz ,tento“ se nemusí nutně vztahovat na tutéž osobu. 8 Odpovídající má rozlišovat různé významy víceznačných významů. Jestliže tak nečiní, připravuje svému sofisticky postupujícímu protivníkovi vhodnou půdu pro vyvracení: buď vlastní these nebo alespoň argumentů, kterými se ji snaží zdůvodnit. • Odkaz na Top. VIII c. 7 p. 160a 23nn. 10 V sofistické argumentaci se často zneužívá logické chyby „mnoha otázek“ (plurium quaestionum), při níž se nesprávně spojují dvě zjišťovací otázky v jednu složenou, na kterou nelze dát jednoznačnou odpověď „aco“ nebo „ne“, např. „Jsou med a žluč sladké?“. 11 V obou případech je třeba rozhodnout, zda jde o jednu či dvě osoby. la Srov. De interp. c. 11 p. 20b 15nn. Viz i pozn. 92. 13 Homonymní termín označuje vždy alespoň dva různé předměty. Proto nelze na otázku, v níž se takový termín vyskytuje, dát jenom jednu odpověď, i kdyby byla shodou okolností v obou případech pravdivá. 14 Jednoznačnou odpověď na víceznačnou otázku není správná, neboť není zřejmé, zda se vztahuje na jeden či druhý význam dané otázky. 3

„Odkaz na Soph. elen. c. 1 p. 164b 25nn. Viz též Top. VIII c. 11 p. 161a 24nn. 16

Tímto výrazem se dává najevo, že dané tvrzení připouštíme jen z důvodů argumentace. Tím ještě více zpochybňujeme hodnověrnost daného tvrzení. Kdybychom byli přesvědčeni o jeho oprávněnosti, řekli bychom prostě „Je tomu tak“. 18 K petitiu principii srov. výklad v Soph. elen. c. 5 p. 167a 37nn. Viz též Top. VIII c. 13. 19 Jestliže z dané these nutně vyplývá něco nepravdivého nebo pravděpodobného, znamená to, že daná these je sama nepravdivá nebo pravděpodobná. 20 Srov. pozn. 8 k Soph. elen. c. 15. 21 Protože podobnost – na rozdíl od totožnosti – připouští i různost, lze namítnout, že jsme připustili podobnost v docela jiném smyslu. 82 Tj. z definice uvedené v Soph. elen. c. 6. 23 S rozlišením je třeba odpovědět na víceznačné otázky, ať již je tato víceznačnost zjevná nebo skrytá. %i Výraz „náležet“ je víceznačný: jednou znamená „být prvkem (členem, pod-třídou) “, podruhé „být vlastnictvím“. 15 Aristoteles má zde zřejmě na mysli bud“ vztah mezi rodovými a druhovými pojmy nebo mezi obecnými a částečnými výroky. Co se vypovídá o druhu, nevypovídá se nutně o rodu, avšak to, co platí o rodu, nutně platí i o druhu. Je-li pravdivý obecný výrok, je pravdivý i podražený částečný výrok, avšak je-li pravdivý částečný výrok, pak ještě nutně neplatí, že i nadřazený výrok obecný je pravdivý. i7 26 Tj. čáitečné tvrzení nebo druhový pojem. Má-li rod protivu, musí být protivou i 17

podražený druh. Srov. podr. Top. IV c. 3. a8 Termín „gnómé“ je v Rétorice (II c. 21 p. 1394a 22nn) vymezen jako obecný výrok vztahující se k jednání, jež je žádoucí a kterému je třeba se vyhýbat. V Bijce Nikomachově

(VI c. 11 p. 1143a 19 – 21) je tento termín chápán jako správný soud o tom, co je slušné. 28 K Aristotelovu pojetí námitky srov. pozn. 20 k Top. II, 2. 18. kapitola 1 Srov. Anal. pr. II c. 18. 2 Odkaz na předcházející kapitolu. 3 Srov. podr. Aristotelův výklad o platných sylogismech s ohledem na pravdivostní hodnotu premis a závěru v Anal. pr. II c. 2 – 4; Anal. post. I, c. 6a 16. 4 Odkaz na Soph. elen. c. 18 p. 176b 36nn. 19. kapitola 1 Termín „erótéma“ je zde užit ve významu „premisy“ obdobně jako termín „erótésis“ v Topikách. Srov. pozn. 3 k Top. I, 4. 1 Dvojznačný závěr „mlčící se vyjadřuje slovy“ je odvoditelný např. z premis „Kniha mlčí“ a „Kniha se vyjadřuje slovy“. Srov. Soph. elen. c. 4 p. 166a 12nn. 1 Dvojznačnost slova „ví“, totiž ve významu „znát nějaké slovo“ a „znát jeho smysl“, vede v premisách k logické chybě známé pod jménem „čtveřice termínů“. Srov. Soph. ehn. c. 4 p. 166a 18nn. * Srov. obd. Anal. pr. II c. 20 p. 66b 11 (český překl. str. 123) „Neboť vyvrácení je sylogismus stanovící protiklad“. s Výraz „slepý vidí“, totiž ve významu „slepý může vidět“, lze také interpretovat ve významu „je možné vidět slepého“. • Popření dvojznačnosti by ovšem bylo nezbytné, kdyby se objevovalo v závěru. 7 Srov. obd. Soph. elen, c. 4 p. 165b 35n. 8 Tj. jestliže se ihned při kladení problému nepostřehla dvojznačnost některého termínu. 9 Rozumí se v „závěru argumentace“. 20. kapitola 1 Jestliže tedy sofistický protivník nesprávně spojuje rozdělená slova, je třeba rozdělit spojená slova a naopak. 2 Z uvedených premis lze konstruovat tato dvě sofismata: (a) Čím jsi ty viděl, že tento člověk byl bit, tím byl bit; jsou to tvé oči, jimiž jsi viděl, že byl bit; tedy byl bit tvýma očima. (b) To, čím byl bit, tím jsi jej viděl bitého; byl bit holí; tedy jsi ho viděl holí. Víceznačnost je zde podmíněna tím, že slovo „čím“ se jednou spojuje s „očima“ a podruhé s „holí“. Srov. obd. Soph. elen. c. 4 p. 166a 23nn. 3 Aristoteles nepovažuje sofismata založená na nesprávném spojování nebo rozdělování slov za případ sofismat podmíněných víceznačností. 4 Tj. „hora“ a „mez“. 6 Řečtina neměla zvláštní písmeno „h“. Místo toho používala přídechu: ,,ó“ čteme jako „ho“, ale „6“ jako „o“. 6 Sofisma vzniká tím, že se slovo „nyní“ může spojovat s výrazem „jsoucích na Sicílii“ a s výrazem „jsa v Peiraieu“. Je-li někdo v Peiraieu, nemůže nic vědět 0 lodích jsoucích na Sicílii, může ovšem něco o nich vědět, jestliže je dříve na Sicílii viděl. Sofista tento rozdíl ovšem přehlíží. Srov. obd. Rhet II c. 24 p. 1401a 26n. ‘ Zřejmě dobrý švec může být špatným člověkem. Srov. De interp. c. 11 p. 20b 13nn. 8 Je-li něco dobrým (tj. žádoucím) předmětem učení, neznamená to ještě, že je to samo o sobě dobré, neboť je vhodné poučit se i o zlu. Právě tak nelze spojovat, že „zlo je zlé“ a „zlo je předmětem učení“ a vyvozovat z toho, že „zlo je zlým předmětem učení“. 8 Výraz „nyní“ se ve skutečnosti vztahuje na dva různé časové okamžiky. 10 Pokud někdo umí hrát na kytharu, pak má možnost (tj. schopnost) na ni hrát, 1 když právě nehraje. Jestliže však někdo vůbec neumí hrát na kytharu, pak na ni

nehraje právě proto, že k tomu nemá možnost (tj. schopnost). 11 Jde tedy o případ kritizovaný v Soph. elen. c. 8 p. 170a 12nn.21. kapitola 1 Aristoteles zahrnuje do klamných argumentů „para tén prosódian“ jak ty, které se opírají o změnu přízvuku (srov. Soph. elen. c. 4 p. 166b lnn), tak i ty, u nichž se mění přídech, totiž v daném případě „ú“ (ne) a „hu“ (kde). Srov. obd. Soph. elen. c. 23 p. 179a 14n. 22. kapitola 1 Tento druh sofismat lze řešit na základě nauky o kategoriích. Srov. Cat. c. 4nn. a V textu je uveden výraz „ti esti“, tj. podstata ve smyslu ontologickém, místo výrazu „úsiá“, tj. podstaty ve smyslu kategoriálním, který by byl s ohledem na nauku o kategoriích přiměřenější. Srov. Cat. c. 4 p. lb 26. Synonymní užití obou těchto výrazů, s nimiž se také setkáváme v Topikách, zřejmě obráží ještě plně nevyzrálé stanovisko k této problematice. Srov. pozn. 1 a 2 k Top. I, 9. 3 V daném případě jde o záměnu mezi kategorií podstaty a nějakou jinou kategorií na základě podobnosti slovního vyjádření. 1 Rozdíl mezi řeckými slovesnými tvary vyjadřujícími přítomný děj a děj minulý dokonavý, trvající svými následky v přítomnosti, se tradičně překládá obraty „mám učiněno“, „mám spatřeno“ apod. 5 Výraz „je soustředěno na vnímání“ má vystihnout pasivní tvar „aisthanetai“. 8 Tato slovesa spadají některými svými tvary do kategorie činnosti a jinými do kategorie trpnosti. 7 Aby nedošlo k záměně obou kategorií, podmíněné stejnojmenností slovního vyjádření daného slovesa, je třeba doplňující otázkou zjistit, který tvar máme vlastně na mysli. 8 Sofisma „Ten, kdo něco měl a nemá to již, ztratil to. Měl deset kostek a z nich ztratil jednu. Nemá proto již to, co měl předtím. Ztratil tedy deset kostek“ je založeno na záměně kategorie podstaty a kvantity. Známější variantou tohoto sofismatu je sofisma „Rohatý“: „Co jsi neztratil, to máš; neztratil jsi rohy, tedy jsi rohatý“; připisované megarikovi Eubúlidovi (DL II, 108). 9 Toto sofisma je založeno na záměně mezi kategoriemi podstaty a vztahu. 10 V obou případech nejde o to, co máme, ale jak to máme. 11 1 následující sofismata jsou podmíněna tím, že se zaměňuje kategorie podstaty s kategorií vztahu. 12 Aristoteles kritizuje různá řešení sofismat tohoto druhu, jež jsou založená buď na popření závěru nebo vyšší premisy. 18 V tomto případě jde spíše o záměnu kategorie podstaty a kategorie kvality. „ Odkaz na Soph. elen. c. 20 p. 177b 31nn. 15 Řešení předcházejících sofismat netkví v tom, že se popře závěr nebo vyšší premisa, protože tím se vlastně připouští pravdivost protikladného výroku. Protože však tato sofismata jsou způsobena víceznačností termínů v nich obsažených, je třeba nejdříve tuto víceznačnost odstranit. Kdybychom však jenom jednoduše připustili, že víceznačné výroky jsou v jednom případě pravdivé, kdežto v druhém nepravdivé, má sofista vždy možnost vyvodit z nich paradoxní závěr. 16 Za předpokladu, že Koriskos sedí, napsal někdo větu „Koriskos sedí“, která je v daném časovém okamžiku pravdivá. Předpokládáme však, že Koriskos později vstal. Pak je ovšem původně napsaná věta „Koriskos sedí“ nepravdivá. Z toho pak sofista odvozuje sporné tvrzení, že byla zároveň napsaná pravdivá a nepravdivá věta, nebo paradoxní tvrzení, že dané tvrzení nebylo vlastně vůbec napsáno, protože původně byla napsána pravdivá věta. Tato sofistická argumentace je podmíněna tím, že se v ní vědomě přehlíží fakt, že pravdivostní hodnota nějakého syntetického výroku je závislá na objektivním stavu věcí, k

němuž se vztahuje. 17 Podle Aristotelova názoru je toto sofisma založeno na neoprávněné záměně mezi kategorií podstaty a kvality. 18 Sofisma je založeno na vědomé konfúzi mezi „předmětem učení“ a „způsobem, jak se někdo učí“ – např. pomalu či rychle. „V originále „badizei de tén hémeran holen“, doslovně „jde po celý večer“. V daném případě nejde o to, kam nebo po čem někdo jde, ale jak dlouho jde. V češtině lze tento rozdíl vystihnout vazbami „jít po něčem“, např. „po silnici“, a „jít po určité době“, např. „po obědě“. 20 Mají-li být jednotlivé věci podobné idejím a ideje jednotlivým věcem, musejí mít něco společného, čím se podobají. Tak např. „tento člověk“ a „člověk o sobě“ musí mít něco společného, totiž „třetího člověka“ (tritos anthrópos). Tento předpoklad (srov. Plat. Parm. 132 Dnn) vede však k nekonečné posloupnosti takovýchto ideálních objektů, neboť mezi třetím člověkem a ideou člověkamusí existovat opět něco, čemu se podobají atd. Pro Aristotela je tento důsledek Platónovy nauky o idejích nepřijatelný a je kromě dalších námitek, např. proti Platónovu tvrzení, že ideje jsou nehybné, jeden z hlavních argumentů proti oprávněnosti této koncepce. V Metafysice (XI, c. 1 p. 1059b 8n) Aristoteles zcela jednoznačně prohlašuje: „Ale není třetího člověka nebo koně mimo člověka o sobě a koně o sobě a mimo jednotlivé lidi a koně“. Srov. obd. Met. I c. 9 p. 990b 17nn; VII, c. 13 p. 1038b 34nn. 21 Tj. od substrátu, a proto nemůže sama existovat. Srov. Met. VII c. 6 p. 1031a 21nn; XIII c. 3 p. 1086 32nn. Termín „ekthesis“ je zde synonymem termínu „chórismos“ (odloučení). V Aristotelově logice má ovšem termín „ekthesis“ ve významu „vynětí“ zcela specifické užití. Srov. pozn. 6 k Anal. pr. I, 2. 22 Sofistické užití argumentace „třetího člověka“, podmíněné objektivně nepochopením dialektiky obecného a zvláštního, lze charakterizovat takto: Rekneme-li, že se člověk prochází, nevztahuje se to ani na člověka o sobě (tj. na pojem člověka) ani na nějakého určitého člověka, např. na Koriska, protože se neřeklo, který člověk se v daném okamžiku skutečně prochází. Není to ani „člověk o sobě“ ani „tento zde“, a přesto se něco vypovídá o člověku. Musí se to tedy vztahovat na „třetího člověka“. 23 kapitola 1 V této kapitole Aristoteles shrnuje výklad předcházejících kapitol, věnovaných řešení klamných úsudků podmíněných jazykovými chybami. 2 V komentáři Alexandra z Afrodisiady (In Arist. Soph. elen. p. 159, 30nn) jsou uvedeny tyto příklady možných sofismat: „Kniha poučuje; co poučuje, je oživené; tedy kniha je oživená“; „Platón poučuje; co je neoživené, např. kniha, poučuje; tedy Platón je neoživený“. 3 Tj. v případě sofismat, uvedených v Soph. clen. c. 23 p. 178b 32ni). 24. kapitola 1 Srov. pozn. 1 k Soph. elen. c. 5. 2 Následující sofismata jsou podmíněna tím, že to, co se vypovídá o nějaké nahodilé vlastnosti určitého předmětu, vztahuje se neoprávněně i na předmět sám. 3 Toto sofisma zní takto: „Víš, na co se tě chci tázat? – Ne. – Víš však, že dobro je dobré. – Ano. – A právě na to se tě chci tázat. Nevíš tedy, že dobro je dobré“ (respektive, „Víš tedy, na co se tě chci tázat“). 4 Toto sofisma, známé pod jmény „Skrytý“, „Zahalený“ nebo „Elektra“, je připisováno megarikovi Eubúlidovi (DL II, 108): „Znáš toho, kdo je zahalený? – Ne. – Odkrývám roušku. Znáš nyní toho člověka? – Ano. – Tedy znáš a neznáš téhož člověka“. Ve variantě „Elektra“ je zahalenou osobou její bratr Orestes. 5 Sofista ukáže na nějakou sochu, která je v majetku nějakého člověka a zeptá se ho: „Je tato socha něčím dílem?“. Po kladné odpovědi položí další otázku: „Je tvoje?“. Odpoví-li pak dotazovaný, že ano, odvodí sofista tento paradoxní závěr: „Socha je tedy tvoje dílo, ačkoli je dobře známo, že ji vytvořil slavný sochař Feidiás“. Variantní formulace tohoto sofismatu se připisuje megarikovi Stilpónovi (DLII, 116):,“Je Athéna, dcera Diova, bohem? – Ano. – Tato Athéna však není Diova, nýbrž Feidiova. – Ano. – Není tedy bohem“. 6 Odpovídající sofisma, totiž „Je pes otec? – Ano. – Je tvůj? – Ano. – Je to tedy tvůj otec“,

nacházíme v Platónovu dialogu Euthydémos (298 Dn). 7 Toto sofisma lze reprodukovat takto: „Je násobek malého čísla malým číslem malý? – Ano. – Sto je násobek dvou malých čísel, totiž deset krát deset; avšak sto je velké číslo. Tedy velké číslo je malé“. 8 Anticipace Leibnizova principu totožnosti věcí nerozlišitelných. Srov. pozn. 13-15 k Top. VII, 1. 0 Odkaz na Soph. elen. c. 20 p. 177b 31nn. 10 Termín „axióma“ je zde zřejmě užit ve významu „protasis“ (premisy). Srov. Alex. In Arist. Soph. elen. p. 162, 10. 11 Tzv. fallacia accidentis (Srov. pozn. 1 k Soph. elen. c. 5) se nemusí vztahovat jen na argumentaci, v níž se klamně vyvozuje paradoxní závěr, že se něco o něčem ví a zároveň neví. Setkáváme se s ní i v případech, v nichž se něco vypovídá o tom, že to je a není nebo jak to je a není. 12 Jiná formulace předcházejícího sofismatu (srov. pozn. 6 k Soph. clen. c. 24): „Tento pes je otec, tento pes je tvůj; tedy tento pes je tvůj otec“. Js Nestačí jen popřít platnost sofistické argumentace. Je třeba zdůvodnit, v čem tkví klamnost sofistických úsudků, a to z hlediska formálního i obsahového. 14 Srov. Phys. VI c. 2 p. 233a 21nn, c. 9 p. 239b 9nn; Anal. pr. II c. 17 p. 65b 18nn; Top. VIII c. 8 p. 160b 8nn. Viz pozn. 9 k Soph. elen. c. 11. 15 Někdy lze řešit klamné úsudky „z nahodilé vlastnosti“ rozlišením toho, že je možné něco mít a něco nemít, pokud se to vztahuje k různým vlastnostem da – 103ného předmětu. Jestliže se však jedná o určitou vlastnost, pak ji buď lze nebo nelze přisuzovat nějakému předmětu. 19 Odkaz na Soph. elen. c. 24 p. 179a 35. 17 Rozumí se velké, respektive větší vzhledem k nějakému číslu a malé, respektive menší vzhledem k jinému. 18 Termín „dítě“ není víceznačný, třebaže jím označujeme vlastní dítě nebo dítě někoho jiného. 19 Srov. obdobný příklad v Soph. elen. c. 17 p. 176a 38nn. 20 Jestliže nějaké „dobro“, totiž dobrý otrok, je vlastnictvím „zlého“, totiž zlého otrokáře, pak z toho neplyne, že je jeho „dobrem“. 21 Výraz „člověk patří k živočichům“ je zkráceným vyjádřením výrazu „člověk je jedním druhem živočichů“. 22 Tj. část prvního verše Homérovy lliady. 25. kapitola 1 Řešení klamných úsudků založených na logické chybě ,,v jistém ohledu“. Srov. pozn. 3 k Soph. elen. c. 5. 2 Formulace zásady sporu. Srov. podr. Met. IV c. 3 p. 1005b 19im. c. 6 p. 1011b 16nn. Viz též Anal. pr. I c. 46 p. 51b 36nn, De interp. c. 7 p. 17b 20nn; Top. II c. 7 p. 113a 25n. Viz pozn. 13 k Soph. elen. c. 11. 3 Srov. příklady uvedené v Top. II c. 11 p. 115b 23nn a Soph. elen. c. 5 p. 167a llnn. 4 K tomuto příkladu srov. Soph. elen. c. 5 p. 167a lnn. Nejsoucí objektivně neexistuje, a proto není předmětem vědění. Může však být předmětem mínění. Z toho pak sofista vyvozuje chybně na základě logické chyby „v jistém ohledu“, že jest, tj. že je předmětem vědění. 5 Obdobně dokazuje sofista neoprávněně, že jsoucí není, tj. že něco neexistuje, protože to v daném případě není ani člověkem ani koněm atd. Srov. Alex. In Arist. Soph. elen. p. 170, 2nn. ‘ Ve všech těchto případech jde o záměnu mezi tím, co platí za určitých podmínek, a co platí absolutně. 7 Formulace sémantické antinomie „Lháře“ připisovaná megarikovi Eubúlidovi {DL II, 108). Srov. obd. Cicero, Acad. pr. II, 95n; A. Gellius, Noct. Attic. XVIII 2, 10; Augustinus, Contra Acad. III, 13, 29; Alex. In Soph. elen., p. 171, 18n. – Aristotelův výklad není ovšem řešením této antinomie, které byla vyřešena až v moderní logice rozlišením jazyka a metajazyka. 8 Aristoteles se snaží řešit předcházející sofismata tím, že poukazuje na relativnost pojmu spravedlnosti, a to jak s ohledem na určité zákonodárství tak se zřetelem na rozhodování soudců. 26. kapitola 1 Řešení klamných úsudků založených na logické chybě „ignoratio elenchi“. a Odkaz na Soph. elen. c. 5 p. 167a 21nn. 3 Paradoxní tvrzení porušuje zásadu sporu jenom tehdy, jsou-li splněny všechny podmínky, za nichž tato zásada opravdu platí.

4

Pomocí tvrzení, jež porušuje zásadu sporu, nelze v žádném případě vyvracet obhajovanou thesi. Srov. překlad uvedený v Soph. elen. c. 22 p. 178b 39nn; c. 24 p. 179b 2nn, 27nn. ‘ Z téhož hlediska nemůže být něco větší a menší, než je samo. Nemůže to však být ani z odlišných hledisek. Vztah „být větší“, respektive „být menší“ je ireflexivní. 27. kapitola 1 Řešení klamných úsudkxi založených na logické chybě „petitio principii“. Srov, pozn. 10 k Soph. elen. c. 5. a Tj. říci tázajícímu se, že tvrzení, které mu máme připustit, musí být teprve dokázáno. 3 Nepostřehne-li se na počátku diskuse, že se protivník dopustil logické chyby „petitio principii“, lze toho později využít k vyvracení jeho argumentace, popřípadě obvinit ho, že nesprávně argumentuje.28. kapitola 6

1 Řešení klamných úsudků založených na tzv. fallaeia consequentis. Srov. Soph. elen. c. 5 p. 167b lnn. 2 Srov. pozn. 16 k Soph. elen. c. 5. 29. kapitola 1 Řešení klamných úsudků založených na tzv. fallaeia propter non causám ut causám. Srov. pozn. 19 k Soph. elen. c. 5. 30. kapitola 1 Řešeni klamných úsudků založených na logické chybě ,,z více otázek činit jednu“. Srov. pozn. 21 k Soph. elen. c. 5. 2 Tj. přesně rozlišovat obě otázky, které sofista neoprávněně spojuje v jednu. 3 Vztahuje-li se nějaký atribut na víceznačný termín, lze dát i jednoduchou odpověď, pokud se tento atribut vztahuje na všechny významy daného termínu. 4 Jestliže se však jeden atribut vztahuje na daný termín, kdežto druhý nikoli, nebo když se dva atributy vztahují k dvěma termínům jenom v jednom významu, neměla by se dávat jednoduchá odpověď. 6 Tento důsledek plyne jen za nesprávného předpokladu, že lze dát jednoznačnou odpověď na otázku, která se jeví jako jednoduchá, třebaže je ve skutečnosti složená. 6 Každý předmět je sám se sebou totožný, avšak dva předměty, pokud nemají všechny vlastnosti společné, jsou různé. ‘ Dvě různé veličiny jsou navzájem různé, ale každá z nich je sama o sobě totožná, např. 5 ^t 7, 5 = 5, 7 = 7. Tvrzení, že jsou stejné a různé, porušuje zásadu sporu, a nemůže být proto pravdivé. 8 Termíny „oba“ a „všichni“ jsou víceznačné. Lze je chápat buď ve smyslu kolektivním, tj. obě, respektive všechny, zároveň, nebo ve smyslu distributivním, tj. obě, respektive všechny, odděleně. V prvním případě jde o jedinou, kdežto v druhém o dvě otázky. 9 Vyvracení se totiž musí vztahovat na věc samu, a nikoli na její jazykové vyjádření. 10 Sofistické argumentaci se lze ubránit tím, že odpovíme odděleně na každou jednoduchou otázku. 31. kapitola 1 Obrana vůči sofistické argumentaci založené na verbalismu. Srov. Soph. elen. c. 3 p. 165b 16nn, c. 13 p. 173a 31nn. 2 Každé popření implikuje tvrzení. 3 Každý relační termín implikuje inverzní termín. Srov. obd. Cat. c. 7 p. 6a 36nn, c. 13 p. 14b 26nn. Viz též pozn. 38 ke Cat. 4 Lékařská věda je totiž vědou o zdraví a nemocech. 5 Srov. pozn. 6 k Soph. elen. c. 13. 32. kapitola 1 Odkaz na Soph. elen. c. 3 p. 165b 20nn, c. 14 p. 173b 17nn. 2 Obrana proti sofistické argumentaci založená na soloikismech.

3

Soloikismos je podmíněn tím, že se v odpovědi zachovává akuzativ („lithon“). V češtině jsou ovšem oba pády vyjádřeny stejným způsobem. 4 Řecké slovo „xylon“ (dřevo) je neutrum. Akuzativ a nominativ jsou pak vyjádřeny stejným způsobem, takže záměnu pádu nelze ani postřehnout. 5 V tomto případě nemůže sofista zneužít záměny mezi rodem mužským a ženským. 6 Totiž v prvním příkladu. 7 Akuzativ tohoto zájmena má totiž stejný tvar jako nominativ. 8 V textu je použito slova „aspis“ (štít). Protože v češtině je slovo „štít“ rodu mužského, bylo v překladu použito slova „pavéza“.• Opět nesprávná záměna akuzativu a nominativu. 10 Nesprávná záměna genitivu a akuzativu. 33. kapitola 1 Sofistické úsudky určitého druhu je třeba vždy klasifikovat podle toho, čím jsou podmíněny, i když se to tak na první pohled nezdá. 2 Řecké slovo „difros“ znamená „vůz“, „korba“, „potah“ nebo „sedadlo“. Řecké slovo „klimax“ znamená „žebřík“, „schody“ a „zábradlí“. Víceznačnost této slovní hříčky, jejíž výklad činil značné potíže antickým komentátorům (srov. např. Alex. In Arist. Soph. elen. p. 187, 28 – 189, 2), může být způsobena oběma slovy. 3 Řecké sloveso „stellesthai“ je dvouznačné: Znamená buď „vystrojovat se do boje“ nebo „vystrojovat loď k plavbě“. 4 Řecké slovo „keraia“ znamená „ráhno“, „trám“, „bidlo“, „bodec“ nebo „kloun“. 6 Slovo „emprosthen“ má význam buď příslovečného určení místa („vpředu“) nebo času („předtím“). 6 Dvojznačnost tohoto výrazu je podmíněna slovem „katharos“, které je použitelné ve významu „čistý“ nebo „nevinný“. Severní vítr, totiž Boreas, je sice čistý, není však nevinný. ‘ Vlastní jméno Euarchos znamená etymologicky „dobrý vládce“ (eu-archos). Vlastní jméno Apollonides připomíná svým zněním sloveso „apollynai“ (ničit, zkazit). V češtině to lze snad vyjádřit dvojicí vlastních jmen „Dobromil“ a „Kazimír“. 8 K vztahu pojmů „on“ (jsoucno) a „hen“ (jedno) srov. např. Met. IV c. 2 p. 1003b 22nn. Viz též pozn. 1 k Soph. elen. c. 7 a pozn. 2 k Soph. elen. c. 10. ‘ Srov. Phys. I c. 2 a 3. 10 Protože se v této souvislosti mluví o skutečných úsudcích, překládáme „tón erótématón“ (z otázek) výrazem „z premis“. Srov. pozn. 3 k Top. I. 4. 11 Srov. pozn. 8 k Top. I, 1. 12 Aristoteles nejdříve analyzuje logicky správné úsudky, v nichž je však závěr odvozen jenom ze zdánlivě pravděpodobných premis. 13 Tento případ je obvykle vysvětlován v závislosti na komentáři J. Pacia tímto příkladem (srov. poznámky J. Tricota a W. A. Pickarda-Cambridge): Předpokládejme, že diskutovanou thesí je velmi pravděpodobné tvrzení „Médeia (která podle řeckých bájí zavraždila své a Iásonovy děti) nemilovala své děti“. Sofista formuluje pak nejdříve úsudek: (a) Všechny matky milují své děti; Médeia byla matka; tedy Médeia milovala své děti, v němž jsou obě premisy velmi pravděpodobné a závěr právě tak pravděpodobný jako protikladné tvrzení, totiž výchozí these. Na základě nauky o transpozici sylogismů (srov. Anal. pr. II, c. 8-10 a pozn. 2 k Anal. pr. II, 8) lze pak formulovat dva další, formálně ekvivalentní sylogismy: (b) Všechny matky milují své děti; Médeia nemilovala své děti; tedy Médeia nebyla matkou. (c) Médeia nemilovala své děti; Médeia byla matkou; tedy některé matky nemilují své děti. Rovněž o premisách v těchto úsudcích se předpokládá, že jsou velmi pravděpodobné.

Závěr druhého (třetího) sylogismu je právě tak pravděpodobný jako jeho protiklad, tj. nižší (vyšší) premisa prvního sylogismu; tedy v obou případech také velmi pravděpodobné. Úskočnost této argumentace se pak projevuje v tom, že každý ze tří výroků právě tak jako jejich protiklady, objevující se v premisách nebo závěrech těchto sylogismů, se jeví jako stejně pravděpodobné. Toto zdání je ovšem klamné. Výrok a jeho protiklad mohou být stejně pravděpodobné jen tehdy, mají-li pravděpodobnostní hodnotu p = 0,5, nikoli však v tom případě, že jeden z nich je velmi pravděpodobný, např. p = 0,9. Další potíž uvedeného výkladu tkví v tom, že kontraposice sylogismů používaná Aristotelem při nepřímém důkazu vztahujícím se na sylogismy formulované jako implikativní výrokové formy je uplatnitelná jenom v rámci dvouhodnotové logiky. Jen za tohoto předpokladu jsou uvedené sylogismy z formálního hlediska ekvivalentní. To ovšem neplatí pro pravdivostní hodnoty jednotlivých výroků. Jsou-li premisy a závěr prvého sylogismu pravdivé, pak jsou v obou dalších sylogismech vždy závěr a jedna z premis nepravdivými výroky. 14 U dalších druhů sofistických úsudků je třeba zjistit, zda jsou logicky správně vyvozeny či nikoli, a jsou-li správně vyvozeny, zda jedna z premis není nepravděpodobná či nepravdivá, nebo zda není třeba provést nějaké dodatečné rozlišení, jak je tomu např. v případě víceznačnosti či stejnoznačnosti použitých termínů. 15 Jestliže vynecháváme nějaké tvrzení, které je zcela nezbytné k důkazu či vyvrácení dané these, je celá argumentace vadná. Jestliže naopak dodáme nějaké nadbytečné tvrzení, nelze celou argumentaci odmítnout. Můžeme ovšem poukázat na to, že protivník nevhodně argumentuje. „Srov. obd. Top. VIII c. 2, 10a 14. Viz též Anal. post. I e. 12 p. 77b 34nn.34. kapitola 1 Místo „syllogismos“ čteme podle J. Tricota a W. A. Pickarda-Cambridge „soloikismos“; Obdobné v p. 183 a 33. Srov. Soph. elen. c. 3 p. 165b 19n. s „Tús logús“ znamená zde argumenty mající jen zdánlivě povahu sylogismů. 3 Aristoteles shrnuje svůj výklad o sofistické argumentaci v předcházejících kapitolách. I Srov. Top. I c. 1 p. 100a 18nn: „Úkolem tohoto pojednání je nalézt metodu, která nám umožní vyvozovat závěry z toho, co je pravděpodobné o každé dané otázce, a neodporovat si při podávání důkazu“ (čes. překl. str. 25). 5 Uvedením této i předcházející věty v závěrečné kapitole spisu O sofistických důkazech se zcela jasně projevuje bezprostřední souvislost mezi tímto spisem a Topikami. ‘ Srov. pozn. 4 k Soph. elen. c. 8. ‘ Sofista totiž předstírá, že rozumí tomu, co nezná, a proto klade nejen otázky, ale také na ně odpovídá a snaží se obhájit své vlastní these. Srov. obd. Top. VIII c. 5 p. 159a 32nn, c. lip. 161a 33nn. 8 Cílem Aristotelovy kritiky je osvětlit příčiny sofistické argumentace a poskytnout tak vhodné prostředky, jak se jí ubránit. 9 Odkaz na Soph. elen. c. 1 p. 165a 27nn. 10 Odkaz na Top. I c. 4, 5 a 8. II Odkaz na Top. II-VII. 12 Odkaz na Top. VIII, e. 1-3. la Odkaz na Top. VIII c. 4nn. 14 Odkaz na Soph. elen. c. 34 p. 183a 27. 15 Srov. např. Top. VIII c. 14. 16 To je právě předmětem Aristotelových zkoumám ve spise O sofistických důka zech. „Srov. obd. Pol. V c. 4 p. 1303b 29: „Počátek je polovinou celku“; Eth. Nic. I c. 7 p. 1098b 6nn: „Zdá se totiž, že počátek je více než půle celku, a mnoho z toho, co hledáme, je jím objasněno“. 18 Obdobný důkaz o postupné historické návaznosti různých koncepcí zastává Aristoteles i v Metafysice (II, c. 1 p. 993b 15nn).

19

Sicilský rétor Teisiás (5. stol. před n. I.) je spolu se svým učitelem Koraxem považován za zakladatele nauky o řečnictví (Srov. Cic. Brutus, 12). Sofista a rétor Thrasymachos z Kalchédonu (2. pol. 5. stol. před n. 1.), známý z 1. knihy Platónovy Ústavy, považoval spravedlnost za ,,nic jin ho než prospěch silnějšího“ (Zl. B 6a z Platóna, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944, str. 131). Srov. též Rhet. III c. 1 p. 1404a 14; c. 8 p. 1409a 2; c. 11 p. 1413a 8. O rétorovi Theodorovi se zmiňuje Aristoteles v Rétorice (II c. 23 p. 1400b 15n) v souvislosti s výkladem enthymémat. Viz též Rhet. III c. 11 p. 1412a 25; DL II, 104. !0 Gorgiás z I.eontín (483 – 380 před n. I.), autor filosofického spisu „O nejsoucím“ čili „O přírodě“, v němž vyslovil tři skeptické these: „Nic není. Je-Ii něco, nemůže to člověk poznat. Lze-li to i poznat, nelze to přece s bližním sdělit a jemu to vyložit“ (Zl. B 2 ze Sexta, Zlomky předsokratovských myslitelů, str. 117), se proslavil nejen jako sofista a rétor, ale i jako jeden ze zakladatelů řecké umělecké prózy. Výraz „metoda Gorgiova“ označuje zde prostě postup sofistických rétorů.VZNIK A VÝVOJ ARISTOTELOVY

LOGIKY Jako závěr k překladům Aristotelových logických spisů považujeme za vhodné zmínit se ještě o jednom problému. Za jakých okolností vznikala a jak se postupně vyvíjela Aristotelova logika? Dokud obecně převládal názor, že jeho naukové dílo tvoří jednotný, ucelený a uzavřený systém, nikdo si takovou otázku ani nekladl. Takový postoj k jeho myšlenkovému odkazu, který nebyl charakteristický jenom pro středověký peripatetismus, ale i pro novověký apriorismus I. Kanta, přetrvává s jistou setrvačností přes celé devatenácté století až do dvacátých let našeho století. A právě tento nedialektický přístup k Aristotelovi kritizoval také V. I. Lenin, když napsal, že „z logiky Aristotelovy… udělali mrtvou scholastiku, vyhodivše všechno hledám, kolísání a způsoby kladení otázek“*. Teprve od dvacátých let našeho století začínají se v bádání o Aristotelovi postupně prosazovat nové interpretace. W. Jaeger a jeho žák Fr. Solmsen a další badatelé** nastiňují jiný obraz o jeho díle, než jaký po staletí podávaly starověký i pozdější peripatetismus, středověká scholastika i aristotelikové XIX. století. V tomto mnohem věrnějším pohledu se tento nejvýznamnější myslitel antiky již nejeví jako tvůrce uceleného filosofického systému s neochvějnými „věčnými“ principy, do něhož musejí být jednotlivé poznatky stůj co stůj vtěsnány, jen aby nebyla narušena vyspekulo – * V. I. Lenin, Spisy, sv. 38, Praha 1960, str. 374. ** W. Jaeger, Aristoteles, Grundlegung einer Geschichte seiner Enlwicklung, Berlin 1923; Fr. Solmsen, Die Entivicklung der Aristotelischen Logik und Rhetorik, Berlin 1929; J. H. Randall, Aristotle, New York 1960; V. P. Zubov, AristoteV, Moskva 1963; I. Důring, Aristoteles, Darstellung und Interpretation seines Denkens, Heidelberg 1966.váná

systémovost. Aristoteles je ovšem systeinatikem, ale docela jiného druhu. Jde mu o systematické prozkoumání a rozpracování určité problematiky ze všech možných hledisek, o vřazení nějakého dílčího problému do širších

souvislostí, ale myšlenka uzavřeného filosofického systému je jeho intelektuálnímu zaměření i metodickému způsobu práce cizí. Aristoteles je tvůrcem exaktních důkazových postupů, systematizátorem invenčních metod, všestranným myslitelem, který si v různých oblastech lidského vědění klade neustále nové a nové problémy, pedagogem, který vychovával své žáky k cílevědomé a soustavné vědecké práci, i významným organizátorem vědecké spolupráce. Tento nový pohled na Aristotelovu filosofii je metodickým východiskem i pro zkoumání vývoje jeho logických názorů. Výklad této problematiky je vždy založen na určité pracovní hypotéze o povaze Aristotelovy logiky a na přiměřených proporcích mezi filologickými a obsahovými hledisky, které by zaručovaly co nejautentičtější interpretaci zachovaného textu. Pouze textovou kritikou, která pro obsáhlost jeho díla zatím ještě nepřistoupila k aplikaci statistických metod při rozboru jeho jazyka, či zkoumáním pravosti jednotlivých spisů a určením jejich posloupnosti na podkladě vzájemných odkazů nelze rekonstruovat ani nejpravděpodobnější uspořádání jednotlivých součástí Organa. Obsahová analýza Aristotelova myšlenkového vývoje bez ohledu na textově podloženou explikaci může zase velmi snadno vést k tomu, že se do jeho logiky neoprávněně transponují koncepce moderní formální logiky. Jedině v dialektické jednotě obou těchto základních hledisek lze přistoupit k rekonstrukci Aristotelových názorů v závislosti na konkrétních společenských podmínkách, ve spojitosti s tehdejší úrovní vědeckého a filosofického bádání, v souvislosti s názory jeho předchůdců a především ve vztahu k vnitřním vývojovým tendencím a systémovým relacím v logice samé. Přitom je třeba vzít v úvahu nejen počátky logiky, pokud je můžeme přiměřeně interpretovat bez neoprávněného promítání soudobých názorů do doby tak časově vzdálené, ale i její současný stav. Tento postup je zcela nezbytný, uvědomíme-li si pozoruhodné osudy Aristotelových spisů. V soupise jeho prací, jak jej nacházíme u Diogena Laertia*, je uvedeno 146 různých titulů, které však netvoří celé Corpus Aristotelicum, jak je nám dnes známé. Naše znalosti o Aristotelovu dílu se opírají pouze o jeho poznámky k přednáškám, jak je konal pro úzký okruh svých žáků, o jeho naukové práce – tzv. esoterické spisy –, které sám neuveřejnil. Z jeho populárnějších přednášek pro širší okruh zájemců a uveřejněných prací – tzv. exoterických spisů –, které začal psát již v době svého působení v Akademii, se nám zachoval jenom nepatrný počet zlomků. Zvláště zlomky ze spisů 0 duši, věnovaný Eudémovi, 0 filosofii a Protreptikos tvoří dnes hlavní materiál pro všechny pokusy rekonstruovat filosofické názory jeho nejmladšího období, kdy byl

ještě pod velmi silným vlivem Platónových koncepcí. Náš obraz o Aristotelovi má takto docela jinou podobu než pro jeho současníky a dalšíj generace, které s výjimkou jeho žáků znali až do prvního století n. 1. právě jenom jeho exotericke spisy, v nichž se ještě Aristoteles neprojevuje ve vší své velikosti. Podle staré tradice převzal esoterické spisy do úschovy jeho nástupce v peripatetické škole Theofrastos, který je zase odkázal Nélcovi, synovi akademika Koriska, s nímž Aristoteles žil během svého pobytu v Assu. Néleovi dědici je pečlivě schovali do sklepa ve Skepsis, kde je šťastnou náhodou objevil jistý Apellikón, který je koncem roku 100 před n. 1. dal převézt do Athén. Po dobytí Athén římskými vojsky pod Sullou v roce 86 před n. 1. byly dopraveny do Říma, kde se jich ujal řecký gramatik Tyrannión, který také přiměl peripatetika Andronika Rhódského, aby je uspořádal a vydal. A tak teprve Andronikovo vydání z druhé poloviny prvního století před li. 1., kterým se zahajují vlastní dějiny aristotelismu, zpřístupňuje dalším generacím i spisy Organa. Andronikovo vydání, které bylo opatřeno předmluvou, životopisem a soupisem Aristotelových spisů, se rovněž nedochovalo. Různé rukopisy, podle nichž bylo pořízeno první kritické vydání I. Bekkera v první polovině minulého století, pocházejí až ze středověku. Není proto divu, že si dokonce můžeme položit otázku, do jaké míry je vlastně naše Corpus Aristotelicum autentické? Jeho autentič – * DL V 22-27.nost vcelku je ovšem zaručena celou řadou řeckých, latinských, arabských a hebrejských komentářů, ale v detailech zůstanou různé pochybnosti i sporné výklady některých textů patrně nezodpovězeny. To je podmíněno především tím, že jeho naukové spisy se skládají z kratších nebo delších přednášek, jimž Aristoteles sám říkal metho-doi*, a z výpisků či různého přípravného materiálu, který pocházel z různých období jeho vědecké činnosti. Je zřejmé, že Aristoteles sám je později ještě upravoval, doplňoval a spojoval ve větší celky. Dost možná, že na nich dále pracoval i Theofrastos** nebo některý jiný peripatetik***. Avšak konečná úprava Aristotelova duchovního odkazu, zhruba v té podobě, jak jej dnes známe, je teprve dílem Andronika Rhódského, který svou redakční prací chtěl dodat souboru jeho zachovaných spisů zdání uceleného a didakticky propracovaného systému. Jeho redakční činnost, která ve skutečnosti stírá vývojové změny v Aristotelových názorech reflektovaných v jeho původních přednáškových textech, působí dokonce místy značně nedbale. Při studiu Organa si přece často musíme klást otázku, proč se analýza určité tematiky neočekávaně přerušuje nějakým exkursem, který s ní bezprostředně ani nesouvisí, proč se najednou začíná nový, obsahově

značně odlišný výklad jiné tematiky, proč závěr nějaké partie neodpovídá celému předcházejícímu textu apod. Z tohoto hlediska je třeba také kriticky posuzovat použité filologické metody a jejich interpretaci. Protože pro textovou kritiku jsou směrodatná především jazyková, a nikoli obsahová kritéria, postupuje se při kritickém vydání nějakého autora tak, že se srovnávají různé rukopisy a komentáře s cílem nalézt nejpřiměřenější čtení textu. Nebývá však již zvykem upravit text, který je obsahově v rozporu s jinými pasážemi, pokud pro to neexistuje nějaký filo – * Srov. I. Diiring, Von Aristoteles bis Leibniz, Antike und Abendland, 4, 1954 str. 123. ** Koncepce J. Zůrchera (Aristoteles’ Werk und Geist, Paderborn 1952, str. 17, 62 aj.), že celé Corpus Aristotelicum, zvláště Aristotelova logika, je vlastně dílem Theofrastovým, který je měl celých třicet let rozpracovávat, je ojedinělá a bezesporu nepřijatelná. *** K. Prantl (Geschichte der Logik im Abendlande, Berlin 1855, sv. I, str. 361, 393) soudí, že peripatetik Straton přepracoval Topiky.

logický důvod. Můžeme však vzít takové kritické vydání, v němž se setkáváme s více či méně zjevnými obsahovými nesrovnalostmi, které si textová kritika prostě nedovolila odstranit, protože nenašla žádný podklad v zachovaných rukopisech, za skutečný základ filosofické interpretace? A překročíme-li již tyto „dovolené“ meze, jak a kde máme vést přesnou hranici mezi věcným výkladem, vycházejícím z celého autorova díla, a vlastní interpretací? Tvto problémy rozhodně nejsou neopodstatněné, uvědomíme-li si, že nejen každá obsahová interpretace, ale i jazyková úprava textu jsou v každé epoše vždy podmíněny dosaženou úrovní teoretických znalostí a často i čistě subjektivními zřeteli. To platí tím spíše právě pro zachovaný text Organa, jehož kritické vydání prodělalo tak složitou historii. Markantním výrazem této skutečnosti je neurčenost a víceznačnost Aristotelovy logické terminologie, např. alespoň dvojí vyjádření vztahu mezi subjektem a predikátem v premisách a závěru kategorického sylogismu – „kategoreisthai“ a „hyparchein“, odlišné chápání termínu „syllogismos“ v různých knihách Topik, široké pojetí tohoto základního termínu ve významu úvahy nebo úsudku vůbec na straně jedné a jeho úzké užití ve významu závěru kategorického sylogismu na straně druhé. Tyto terminologické nedůslednosti jsou dobře známy a jsou obvykle také brány v úvahu. Jak si však máme vysvětlit například zjevnou záměnu mezi relativně ustálenými termíny „dialektiko“ a „analytiko“‘, uvedenou v Rétorice: „Enthyméma pak je druhem sylogismu a o všech sylogismech bez rozdílu pojednávat je úkolem dialektiky buď celé, nebo její určité části“* a „Neboť je skutečně pravda, co jsme řekli již dříve, že se totiž rétorika skládá jednak z vědy analytické a jednak z vědy politické“**?

Komu máme připisovat tuto zjevnou nesrovnalost? * Rhet. I c. 1 p. 1355a 8nn. Srov. však Anal. pr. II c. 1 p. 52b 38nn „Vyložili jsme tedy již (rozumí se v Anal. pr. I), v kolika figurách vzniká sylogismus, kolik má premis a jaké, kdy a jak vzniká, mimo to, k čemu je třeba přihlížet při vyvracení a dokazování…“. ** Rhet. I c. 4 p. 1359b 8nn. Srov. však Rhet. I c. 2 p. 1356a 25nn „… že rétorika je, abychom tak řekli, druhem odnože dialektiky a nauky, jež pojednává o mravních povahách a kterou plným právem je nazývat naukou politickou“.Aristotelovi, Andronikovi

Rhódskému či některému středověkému písaři? Kdo by zde zastával zdánlivě přísné stanovisko littera scripta manet, mohl by snadno dospět k problematickému závěru. Jak si však máme počínat, jde-li o mnohem skrytější nesrovnalosti? Smíme je prostě inteipretovat jako nedopatření způsobené opisováním či přímo již při první ediei, anebo v tom máme hledat nějaký věcný rozdíl, který může sloužit jako vodítko pro zkoumání vývojových tendencí v Aristotelových názorech? Soudíme, že zde nelze dát jednoznačnou odpověď, a že se proto musíme vždy rozhodnout podle dané situace pro tu či onu možnost výkladu. S něčím obdobným se setkáváme i při řešení otázky vzájemných odkazů v Aristotelových logických spisech, které jsou pokládány za vhodné kritérium pro stanovení jejich relativní posloupnosti.* Při použití této metody je ovšem třeba určit, zda ten či onen odkaz je „pravý“ nebo „nepravý“, jinak řečeno, zda je z obsahové souvislosti zřejmé, že se v daném výkladu něco předpokládá, co již bylo dříve vyloženo, nebo zda jde spíše o pozdější přídavek uvedený jenom proto, aby byla patrnější souvislost mezi tematicky obdobnými pasážemi. Můžeme však na základě těchto odkazů říci, že Aristoteles napsal daný text dříve nebo později? Není mnohem přijatelnějším vysvětlením předpokládat, že jednotlivé odkazy, ať se nám dnes již jeví na základě určité hypotézy o vývoji jeho názorů jako pravé či nepravé, obrážejí spíše pozdější uspořádání jeho naukových spisů s velkou pravděpodobností až v pojetí Andronika Rhód-ského? Jakou funkci mají tyto odkazy splňovat? Nacházíme je proto, že se Aristoteles nechce opakovat, nebo je to spíše důsledek snahy jeho následovatelů skloubit až ex post jednotlivé partie ve vzájemně propojený systém? Podle našeho názoru mají spíše dodat jeho ne-uveřejněným přednáškám zdání ucelenosti. Z tohoto důvodu nemají pro posouzení relativní posloupnosti jeho spisů příliš velký význam ani „pravé“ odkazy, které většinou patrně pocházejí až z doby Andronika Rhódského. Tím méně se ovšem o ně můžeme opřít, chceme-li podat nástin jeho myšlenkového vývoje. Rovněž na otázku chronologie existují velmi různé názory. * Srov. W. D. Eoss, The Development of Aristotle’s Thought, Aristotle and Plato in the Mid-Fourth Cenlury, Goteborg 1960, str. 16. Většinou se alespoň shodují v tom, že druhá až sedmá kniha Topik,

popřípadě první až sedmá, jsou starší než kterákoli část obou Analytik. Do této doby se také řadí Kategorie – pokud se uznává jejich autentičnost – shodující se obsahově s tematikou nejstaršího nástinu Aristotelovy logiky, tzv. první logiky. Osmá kniha Topik a spis O sofistických důkazech jsou obvykle považovány za díla, která vznikla o něco později, protože se v nich již podpokládá znalost kategorického sylogismu. Co však následuje po rozpracování problematiky dialektiky v Topikách: výstavba analytiky nebo apodeiktiky – První analytiky nebo Druhé analytiky? Jaký je vlastně vztah mezi těmito základními spisy, které Aristoteles sám patrně ani nerozlišoval? Na tento problém nacházíme v aristotelské literatuře dvě odpovědi. Podle názoru H. Maiera vypracoval Aristoteles nejdříve První analytiky, kdežto podle mínění Fr. Solmsena tomu bylo právě naopak. Obě tyto koncepce byly modifikovány dalšími autory, kteří nakonec dospěli k mnohem zdrženlivějšímu závěru: vzájemnou chronologii obou těchto spisů nelze jednoznačně rozhodnout.* Připustíme-li ještě možnost rozlišovat nejen mezi vznikem Aristotelových přednášek o logice a jejich pozdějším uspořádáním, ale i mezi jejich koncipováním a textací, můžeme tento problém řešit jedině na základě obsahových kritérií. Tím se konečně dostáváme konkrétněji k otázce vzniku a vývoje Aristotelovy logiky, která svým způsobem osvětluje i problém chronologie jeho logických spisů. Nepůjde nám přitom o podrobnější rozbor obecných historických podmínek, které vedly v antickém Řecku ke vzniku formální logiky jakožto vědy,** ale spíše o nástin vlastního Aristotelova myšlenkového vývoje v této oblasti. * Srov. J. L. Stocks, The Composition of Aristotle’s Logical Works, The Classical Quarterley XXVIII, 1933, str. 116; P. Gohlke, Die Entstehung der aristotelischen Logik, Berlin 1936, str. 58, W. D. Ross, The Diseovery of the Syllogismus, The Philosophical Review XLVIII 1939, 267n; W. D. Ross, Aristotle’s Prior and Posterior Analytics, Oxford 1949, str. 7; W. Kneale-M. Kneale, The Development of Logic, Oxford 1962, str. 24. ** Srov. k této problematice K. Berka, Historické poznámky ke vzniku výrokové logiky stoiků, Acta Univ. Carolinae, Phil. 1956, str. 1 – 20; O vzniku logiky, SNPL, Praha 1959. Viz též V. Filkorn, Predheglovská logika, Bratislava 1953.Působnost sofistů, kteří

poukázali na možnost vědomého narušování běžného způsobu myšlení, rostoucí vliv rétoriky ve společenském životě řeckých městských států, uvědomování si závažnosti gnoseologické problematiky v řecké filosofii, zaměřené zpočátku jenom na otázky ontoiogické, skeptické názory kyniků a megariků, jejichž paradoxy otřásly naivní důvěrou ve schopnost poznávat okolní svět, vzrůstající množství konkrétních vědeckých poznatků, které bylo třeba nějak uspořádat a utřídit, snaha po zpřesnění běžně používaných pojmů a řada dalších okolnotí vyvolaly v této době v antickém Řecku

potřebu zkoumat také bezprostředně proces myšlení i způsob jazykového vyjadřování jeho výsledků. Všechny tyto vnější podmínky vedly takto k hledání nějaké vhodné metody, která by zaručovala jistotu, jednoznačnost a důslednost lidského myšlení a byla zároveň obecně použitelná ve všech oblastech společenské praxe. Taková metoda se poprvé objevuje ve formě Sokratovy ,,babické“ metody, založené na diskusi mezi dvěma partnery, která by měla vést k objasnění a upřesnění významu nejasného nebo nepřesně používaného pojmu. Tyto počátky jsou dále rozvíjeny a prohloubeny v Platónově dialektické metodě, která má sloužit k vymezení podstaty pojmu stanovením jeho definice. K nalezení takové definice využívá Platón svého známého diairetického postupu, který vedle synoptického tvoří základ jeho filosofické metody. Platónova metodologie i jeho názory o povaze vědy, které jsou u něho bezprostředně spjaty s učením o idejích, stávají se pak východiskem i pro Aristotelovy úvahy. Také on jde zpočátku ve šlépějích sókratovskoplatónské tradice a snaží se v různých svých pracích upřesňovat význam důležitých pojmů, například duševních schopností, náhody, pohybu, nekonečna, místa, prázdna, času* apod. Aristoteles se však nespokojuje jenom s tím, že používá Platónovy dialektické metody, ale vytyčuje si za úkol podrobněji ji analyzovat a systemizovat. Tuto počáteční etapu můžeme sledovat právě v Topikách, které jsou vlastně jakýmsi kadlubem, v němž se postupně vykrystalizovaly jeho vlastní názory na povahu logiky. * Srov. postupně De an. II c. 4, III c. 1-10; Phys. II c. 4-6, III c. 1-3, c. 4-8, IV c. 6-9, c. 10-14. Kdyby se však spokojil jenom s tím, že by převzal a rozpracoval logické prvky v Platónově učení, nemohl by nikdy dospět k vytvoření své sylogistiky, kterou byly zároveň položeny pevné základy k dalšímu rozvoji formální logiky. Teprve rozhodný odklon od Platónova objektivního idealismu a oslabení vztahu mezi logickou a ontologic-kou problematikou otevírají cestu k jeho vlastní práci na tomto poli. V Topikách je tato tendence, kterou je třeba považovat za jedno z důležitých obsahových kritérií pro určení relativní posloupnosti jeho logických spisů, ještě velmi pozvolná. Aristoteles zde docela běžně užívá termínu „metechein“ (mít účast), který je tak charakteristický pro Platónovo učení o idejích, uznává i jeho dělení duše* a pod jeho vlivem zastává i názor, že definici lze dokázat.** Toto stanovisko však již v druhé knize Druhých analytik velmi rozhodně odmítá. Při analýze problematiky definice, k níž Aristoteles přistupuje pod vlivem finitismu řecké vědy, který ovlivňuje i jeho pojetí důkazu, dochází k

vypracování nauky o predikabiliích a kategoriích. Z tohoto hlediska i kvůli řadě dalších obsahových souvislostí spadají Kategorie bezpochyby do stejného údobí jako nejranější část Topik. Rozhodný krok vpřed činí Aristoteles teprve tím, když dospívá k závěru, že topický úsudek, který je třeba považovat za prvotní formu kategorického sylogismu, je mnohem vhodnějším prostředkem jak „dokazovat“‘ definice než diairetická metoda. Tím je již v Topikách udán směr jeho dalš^o myšlenkového vývoje dovršeného rozpracováním problematiky analytiky a apodeiktiky. Kdy k tomu dochází, dá se určit jen s jistou pravděpodobností. Při posuzování této otázky nás nesmí svádět k nesprávným závěrům, že i v nejranější části Topik nacházíme termín „syllogismos“***, který nelze interpretovat ve významu kategorického sylogismu. To platí i pro sedmou knihu Topik, která byla počínaje třetí kapitolou koncipována patrně o něco později než původní jádro Aristotelova * Srov. např. Top. II c. 7 p. 113 a 36nn; IV c. 5 p. 126a 8nn; V c. 1 p. 129a llnn; c. 4 p. 133a 30nn, c. 8 p. 138b 13nn. ** Srov. např. Top. VII c. 3 p. 153a 6nn. **• Srov. např. Top. V c. 2 p. 130a 7; VI c. 2 p. 139b 30; c. 10, p. 148b 8; c. 12 p. 149a 37.dialektického zkoumání v tomto spise. V topických úsudcích,

obecně zaměřených na zjišťování toho, zda daný predikát vyjadřuje rod, zvláštní vlastnost, nahodilou vlastnost nebo definiens subjektu, projevuje se již vztah nadřazenosti či podřazenosti mezi dvěma termíny buď v hierarchicky uspořádané řadě termínů nebo v kategorickém výroku mezi jeho subjektem a predikátem –vztah subsumpce (respektive inkluze tříd), který je jedním ze základních relačních pojmů jeho sylogistiky. Aristoteles přejímá do své analýzy tento relační pojem i pod vlivem řady dalších okolností, především v důsledku svých vlastních výzkumů v oblasti biologických věd, v nichž se klasifikační hledisko, tak typické pro úroveň řecké vědy, také nejvýrazněji uplatňovalo. V Topikách můžeme nalézt mnohem širší náběh k analýze logické problematiky, než jak ji později v Prvních analytikách systematicky rozvinul. Aristoteles se zde zmiňuje také o dalších logických pojmech, které dnes řadíme do výrokové logiky, logiky relací a teorie identity, avšak s výjimkou některých poznatků z výrokové logiky, například složeného zákona kontrapozice použitého při konverzi sylogismů*, je ani implicitně nevyužívá ve své sylogistice. Proč plně soustředil svou pozornost pouze jedním směrem, lze nepochybně vyložit jeho závislostí na sókratovskoplatónské tradici. Neméně důležitým vlivem, usměrňujícím celkové zaměření jeho logických zkoumání, je reálný stav řecké vědy, v níž mimo matematiku a geometrii se systémovost projevovala teprve svým nejzákladnějším rysem – klasifikací vědeckých poznatků. A tak již v

Topikách a ještě mnohem explicitněji v Kategoriích nacházíme formulaci: „kdykoli se jedno druhému přisuzuje jako svému podmětu, všechno, co platí o pří-sudku, bude platit také o podmětu“**, kterou tradiční logika interpretovala již jako ,axióma sylogismu’, tzv. dictum de omni et nullo, které však Aristoteles sám nepovažoval za základ své sylogistiky. V Topikách nacházíme i počátky jeho apodeiktiky, zaměřené na zkoumání deduktivní a definitorické výstavby systémů vědy, která se velmi podstatně odlišuje od Platónovy koncepce vědy. * Srov. Anal. pr. II c. 8 – 10. ** Cat. c. 3 p. lh lOnn (čes. překl. str. 34).

Aristoteles se již zde staví skepticky vůči možnosti univerzální vědecké metody a považuje každý vědecký postup za oprávněný jenom tehdy, je-li přiměřený dané oblasti zkoumání, určitému oboru, který se odlišuje od všech ostatních svými specifickými předpoklady. Tím, jak se postupně utvářejí jeho názory o povaze vědy, vyjasňuje se také jeho poměr k dialektice, která nakonec zaujímá v jeho pojetí vědy funkci obecné metody invence. Aby přesně ohraničil dialektickou rozmluvu, jak o ní pojednává především v osmé knize Topik, od eristické argumentace, považuje Aristoteles za nezbytné podrobit zevrubné kritice i klamné praktiky eristiky a sofistiky. S tímto problémem se vyrovnává ve spise O sofistických důkazech, který obsahově i časově navazuje na osmou knihu Topik. Kategorie, Topiky a spis O sofistických důkazech, v nichž se ještě neprojevují důsledky plynoucí z Aristotelova objevu kategorického sylogismu, tvoří zjevně nejranější vrstvu Organa. Mezi touto vývojovou etapou, jejímž nejdůležitějším výsledkem se zdá být topický úsudek, a dalším stadiem, v němž je již kategorický sylogismus plně zvládnut, jeví se úvahy o povaze kategorických výroků ve spise O vyjadřování jako nezbytný spojovací článek. V tomto období se mění také zjišťovací otázky z Topik ve výroky, v nichž se něco o něčem klade nebo popírá. Pro další vývoj Aristotelových názorů na logiku považujeme za směrodatné zdokonalování logické techniky, upřesňování použité terminologie a vzrůstající tendenci ke kvazi-formálnímu způsobu vyjadřování. Tato tendence neztrácí však nikdy svůj úzký kontakt ani s jeho metateoretickými úvahami o deduktivní a definitorické výstavbě vědy ani s jeho filosofickým učením. Propracování Aristotelovy logiky lze velmi jasně prokázat na vývoji jeho názorů o povaze kategorického sylogismu, důkazových prostředků používaných při „zdokonalování“ nedokonalých sylogismů, modální sylogistiky i na rozvoji různých deduktivních systémů assertorické sylogistiky.

Jak se však v tomto období vyvíjí jeho apodeiktika? Uvážíme-li, že oba krajní názory o vzájemném vztahu analytiky a apodeiktiky neobjasňují uspokojivě ani vývoj Aristotelovy logiky ani chronologii jeho spisů, můžeme považovat za přijatelnější třetí možnou hypotézu. Rozvoj jeho koncepce analytiky a apodeiktiky patrně neprobíhá*postupně od analytiky k apodeiktice nebo naopak, ale spíše současně v dialektické jednotě logických a metalogických výzkumů. Vyjdeme-li z této koncepce, můžeme do údobí vzniku spisu 0 vyjadřování, popřípadě o něco později, řadit i výklad o definicích v druhé knize Druhých analytik (c. 1 –10), který navazuje na problematiku šesté a sedmé knihy Topik a obráží již zcela jednoznačně Aristotelovo vlastní pojetí vědy. Jakmile si Aristoteles uvědomil, že definice nelze dokazovat, rozdvojuje se jeho analýza dvěma směry: k deduktivní a k definitorické výstavbě vědeckých soustav. Rozpracování nového pojetí definice, které překonává původní stanovisko uplatňované pod Platónovým vlivem v Topikách a historicky bezprostředně navazuje na rozbor nauky o subjekt-prediká-tových výrocích ve spise O vyjadřováni, znamená začátek druhého vývojového stadia. Do této etapy spadá podle našeho názoru i problematika poslední části druhé knihy Prvních analytik (c. 16-21), v níž v návaznosti na kritiku eristiky ve spise O sofistických důkazech nacházíme sice kratší, ale formálně mnohem propracovanější rozbor logických chyb. Na druhé straně je ovšem třeba poznamenat, že celou druhou knihu Druhých analytik rozhodně nelze řadit do této etapy. Proti takové chronologii svědčí především příklady na deduktivní postupy, které jsou vybrány z různých empirických disciplín zřejmě proto, aby prokázaly jejich uplatnitelnosti i mimo oblast matematických oborů. To lze říci i o její poslední kapitole, která výkladem otázky evident-nosti axiómů obsahově dovršuje jeho teoretické úvahy o deduktivní a definitorické výstavbě vědeckých systémů v první knize. Některé partie druhé knihy byly proto zřejmě koncipovány dokonce ještě později než první kniha, kterou je třeba podle našeho názoru řadit již do třetího vývojového stadia. Toto vyzrálé vývojové stadium zahrnuje tzv. druhou Aristotelovu logiku*, reprezentovanou systematizací assertorické sylogistiky v první knize Prvních analytik (c. 2, 4-7, 23-29 a 45) a meta-teoretickými analýzami v první knize Druhých analytik. V tomto * I. M. Bocheňski, Formale Logik, Freiburg/Mťinchen 1956, str. 51; J. Corcoran, Aristotle’s Natural Deduction System, in: J. Corcoran (vyd.) Ancient Logic and Its Modem Interpretations, Dordrecht-Boston 1974, str. 88.

stadiu je sylogistická technika již dokonale rozpracována. Ve formulaci

sylogismů se zásadně využívá písmen ve významu proměnných, aniž by však byl explicitně stanoven intendovaný obor proměnnosti. Systematizace assertorické sylogistiky je realizována ve formě deduktivních systémů s různými dokonalými sylogismy jakožto archai, v nichž jsou nedokonalé sylogismy dokazovány přímým důkazem, nepřímým důkazem a někdy důkazem vynětím. Zároveň je zde podán i nástin metalogického systému sylogistiky. Jak si však máme vysvětlit, že se v první knize Druhých analytik tato formální vytříbenost Aristotelovy logické techniky zřetelně ztrácí? Je to způsobeno obtížností „filosofické logiky“ na rozdíl od čistě „mechanického“ rozpracování sylogistiky*, nebo spíše ne-vyspělostí sylogistické techniky v důsledku toho, že apodeiktika předchází analytice?** Obě tyto explikace nevystihují podle našeho mínění podstatný rozdíl mezi formálním postupem a obsahovým výkladem v prvních knihách obou Analytik, jemuž na vyšší úrovni v soudobé logice odpovídá rozdíl mezi logickým kalkulem a odpovídající logickou teorií. Assertorickou sylogistikou a metateoretickými úvahami o povaze vědy nekončí ještě vývoj Aristotelových názorů. Již ve spise O vyjadřování se setkáváme s rozborem modality, ale teprve v třetí a osmé až dvaadvacáté kapitole první knihy Prvních analytik rozv^í svůj vlastní specifický systém modální logiky. Aristotelova modální logika v Analytikách je založena na jiných předpokladech než ve spisu O vyjadřování a je také mnohem úžeji spjata s jeho filosofií, v níž učení o skutečnosti, možnosti a nutnosti zaujímá tak významné místo. Jeho modální sylogistika, která není tak dokonale propracována jako nauka o assertorickém sylogismu, spadá do poslední vývojové etapy, která však z hlediska obsahového není příliš rozdílná od předcházející. Kdyby se nám zachovaly logické spisy jeho bezprostředního následovníka Theofrasta, který měl ze všech antických peripatetiků nej – * W. D. Ross, The Discovery of the Syllogismus, The Philosophical Review, XLVIII 1939, str. 269. ** Fr. Solmsen, Die Entwicklung der aristotelischen Logik und Rheíorik, Berlin 1929, str. 59.větší porozumění pro problematiku logiky, mohli bychom

celý vývoj Aristotelových koncepcí dokreslit mnohem přesněji. Jak lze vyvozovat ze zachovaných zlomků, viděl Theofrastos také nejlépe, kde práce jeho učitele nebyla do všech důsledků rozpracována, kde zůstaly nevyřešené problémy, kde lze nalézt další podněty pro rozšíření výzkumů, jež Aristoteles nedokázal z časových i koncepčních důvodů realizovat. Reprodukce vnitřního vývoje Aristotelovy logiky je nezbytným předpokladem pro co nejvěrnější reprodukci její systematizace v

jednotlivých relativně uzavřených vývojových etapách. Tato systematizace musí být primárně historicky založenou interpretací s přesným rozlišením toho, co lze na základě textu Organa zdůvodněně doložit a co lze s ohledem na soudobý stav logické teorie jen hypoteticky předpokládat. Jen tak můžeme překlenout úskalí zjednodušeného či zkresleného výkladu, ovlivněného tradičním úsilím o ucelenou a sjednocenou interpretaci Aristotelovy logiky. Ze zorného úhlu soudobých metalogických koncepcí můžeme však nicméně ve smyslu Marxova tvrzení, že „buržoazní ekonomie poskytuje klíč k antické“* říci, že již u Aristotela lze sledovat základní tendenci, která je tak charakteristická pro vývoj moderní formální logiky. Postupná formalizace, která je nutná k upřesňování vyjadřovacích prostředků a deduktivních postupů, není něčím samoúčelným. Syntaktická výstavba logiky není postačující ani ke skutečnému postižení její funkce a významu ani pro její uplatnění ve společenské praxi. Na určitém vývojovém stupni se dříve nebo později musí projevit potřeba sémantické formulace, která je ze systémového hlediska prvotní, a v důsledku toho i nutnost zabývat se jejím ontologickým založením. A tak se tedy nejen dnes, ale již v samých počátcích u Aristotela objektivně prosazuje materialistický základ formální logiky. Karel Berka • K. Marx-B. Engels, Spisy, sv. 13, Praha 1963, str. 680.DODATEČNÉ OPRAVY TISKOVÝCH CHYB