Ztracený svět

JOSEF AUGUSTA

ZTRACENÝ SVĚT

STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ PRAHA 1968

KNIŽNICE VŠEOBECNÉHO VZDĚLÁNÍ MLÁDEŽE Z OBORU PALEONTOLOGIE

Na balvanu u bažinatého břehu řeky stál veliký a obludný jestěr Edaphosaurus, jeden z prvních praplazů, kteří se kdy objevili na naší Zemi. (K vyobrazení na obálce z povídky „Ztracený svět“)

Napsal univ. prof. RNDr. Josef Augusta, DrSc, nositel Řádu práce a vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Původní rekonstrukce kreslil podle pokynů autora akademický malíř Zdeněk Burian. Vydáno jako populárně naučná četba doplňující paleontologické učivo učebnic botaniky,zoologie a biologie člověka na všeobecně vzdělávacích školách. © Josef Augusta, 1968 Illustrations © Zdeněk Burian, 1968

Jsou mezi námi ti, kteří denně zaměňují světlo dne za tmu podzemí. Opouštějí náš pozemský svět a sestupují do hlubin světa ztraceného, do světa pohřbeného před nesčíslnými, dávno už minulými věky. Nedbají nebezpečí, nedbají ani námahy a rádi plní úkol vynést z těchto věky zavátých světů přírodní bohatství uhlí a rud, aby se kola našich továren neustále točila a my všichni mohli žít tak, jak žijeme a chceme žít. Proto tuto knihu připisuji DĚTEM NAŠICH HORNÍKŮ, hrdinů práce v černé tmě. Nechť poznají, jak kdysi vypadaly alespoň některé z těch ztracených světů, do nichž jejich otcové denně sestupují, aby z nich vynesli ukryté poklady.

–4–

ÚVOD Z hlubokých propastí nekonečné minulosti, v níž staletí nebyla ničím jiným než nepatrnými pískovými zrnéčky obrovských přesýpacích hodin věčnosti a v níž krása i hrůza zašlých světů jsou zahaleny tisíci hustými závoji do tmy zapomenutí, vynoří se před tebou, milý čtenáři, neuměle vykreslené obrazy z dob tak vzdálených, že počítat je na roky a staletí bylo by jen směšným počínáním. Bádavý lidský duch jako čarovný proutek proměňuje neživé kameny znovu v oživené kraje, jež svítily v pradávnu jiskřivou zelení se stříbrnými stuhami řek, potoků a bystřin, v kraje, jež byly pokryty rozlehlými pralesy, rozsáhlými jezery, bezednými močály nebo jednotvárnou písečnou pouští či nekonečnými mořskými pláněmi. Jak kouzelným proutkem odhaluje člověk i hluboké temno neznámé minulosti a pravěké kraje se zaskví před tvýma očima v sluneční záři za jasu dne, v šeru tichého večera i v temnotě noci, za klidného počasí i ve svištění vichřic a v rachotu bouří. Před zkoumavým zrakem člověka nezůstal utajen ani život pradávných tvorů, kteří jakoby zbaveni svého zakletí opouštějí své kamenné hroby, znovu žijí svým způsobem a opět se probíjejí strastmi denního života. A věz, milý čtenáři, že tyto kouzelné kraje s podivuhodným tvorstvem jsou jen nepatrnými událostmi, drobnými příběhy velkolepých a obdivuhodných pradějin vývoje Země a jejího života.

–5–

ZTRACENÝ SVĚT Nad ztemnělým spícím krajem visela černá klenba oblohy, proděravěná tisíci jiskřícími body žhavých hvězd. Noc kráčela neslyšitelnými kroky temnotou a pomalu mizela v dáli. S ní se ztrácely v hlubinách vesmíru i roje třpytivých hvězd jako žhavý písek v obrovských přesýpacích hodinách. Neproniknutelná tma noci byla ze všech koutů vypuzována šerem svítání a při rozednívání se počínaly rýsovat první nezřetelné obrysy starobylého kraje prvohorní doby v období svrchního karbonu. Netrvalo dlouho a stříbřitým oparem ranních mlh pomalu prozařovalo žhavé slunce. Zlatými pruty svých paprsků zatlačovalo chuchvalce mlhy do nejhustších porostů podivuhodných rostlin, které bujně vyrůstaly z bahna rozsáhlých močálů. Divný kraj se objevoval v záři rodícího se dne! –6–

Byla to nespočetná tříšť ostrovů i rozervaných skalisek, spojená bludištěm průlivů,kanálů a zálivů; kraj byl směsicí mělkých jezer, bažin i suché půdy. Vzduch byl pln bahenních výparů. K oblakům se tyčily úchvatné koruny obrovských stromovitých plavuní Lepidodendronů, jež deštníkovitě rozprostíraly své koruny vysoko nad zemí. Vytvářely jednotvárné háje, vyrůstající z močálů i ze zeleného podrostu mechů, jatrovek a nízkých kapradin. S nimi tu rostly i příbuzné plavuně Sigillarie, jejichž vysoké kmeny trčely za bezvětrných dnů strnule do výše. Kmeny byly pokryty jizvami po odpadlých listech a vypadaly jako obrovské sloupy s chocholatými hlavicemi. Na březích rozlehlých bažin vyrůstaly porosty obrovských přesliček Calamitů, jejichž mohutné a vysoké kmeny s nesčetnými přesleny větví a úzkých listů se zachycovaly silnými kořeny, rozloženými na všechny strany, v řídkém bahně. Všechny tyto lepidodendronové, sigillariové a kalamitové háje splývaly dohromady v nepřehledný prales s neproniknutelnými houštinami mladých porostů, které rychle vyrůstaly všude tam, kde divoké vichřice rozlámaly a vyvrátily obrovské stromovité velikány. Po jejich kmenech šplhaly do výše jako velcí zelení hadi různé liánovité kapradiny, jejichž veliké vějíře listů vlály ve vlhkém vzduchu jako překrásně tkané pentle zelených krajkovin. V místech, kde byla půda sušší, vyrůstaly lesíky ztepilých Cordaitů; byly to již nahosemenné rostliny, jež měly štíhlé vysoké kmeny a mnohonásobně, nepravidelně větvené koruny z dlouhých jednoduchých listů, nahloučených na koncích větví. Tyto listy byly celokrajné, kožovité, trávovitě protáhlé nebo dlouze pásovité; trčely do jasu slunečního dne jako zelené bodáky a chránily žlutavá šišticovitá květenství. Mezi Cordaity vyrůstaly i nesčetné stromovité kapradiny, jež rozprostíraly své obrovské koruny nádherně zpeřených listů doširoka na všechny strany a lačně zachycovaly proud životodárných slunečních paprsků. Z půdy neustále prosáklé vláhou se při okrajích močálů draly k slunci podivuhodné Pteridospermy. Byly to rostliny kapradinovitého vzhledu, nízké, stromovité nebo i liánovité. Ty nízké živořily při –7–

zemi ve stínu, kdežto stromovité trčely korunami vysoko ve vzduchu prozářeném sluncem, a ty liánovité se hadovitě kroutily a ovíjely kolem kmenů stromovitých plavuní a přesliček; obepínaly jejich větve nebo se provlékaly spletí korun jedině proto, aby zachytly svými zelenými vějíři ze sluneční záplavy co nejvíce zlatých šípů. Na rozdíl od kapradin však neměly na spodní části listů výtrusné kupky. Vytvářely už jakási semena, kterými se rozmnožovaly a udržovaly svůj rod. Byly to pamětihodné typy, které představovaly přechod mezi výtrusnými rostlinami kapradinovitými a rostlinami nahosemennými. Byly to typy, které nám ukazují, že vývoj rostlin nezůstával na dosažené výši, ale že se znovu rozvíjel. Tíživé ticho leželo nad celým tímto močálovitým krajem. Nebylo tu ještě tvorů, kteří by svými hlasy rušili ticho kraje. Celá příroda byla jakoby zakleta do věčné němoty. Jen ve dnech, kdy se krajem hnaly větrné vichřice, pralesy se rozezvučely. Nebyl to však lahodný šum nebo vážný hukot našich lesů, nýbrž jen řezavý chřestot, jenž se skřípavě šířil kalamitovými, lepidodendronovými a sigillariovými pralesy. Ale ticho, jež panovalo v této karbonské přírodě prvohorní geologické doby, ještě neznamenalo, že v ní není života. Vody jezírek byly domovem nesčetných ryb, především štíhlých Palaeoniscidů, starobylých a primitivních pražraloků Píeuracanthidů s dlouhými týlními trny, všelijakých praobojživelných krytolebců a místy i prvních obludných praplazů. V bahně dna byli zaryti drobní mlži a různí prapředci dnešního ostrorepa. Mezi zelenými trsy rostlin plavali drobní korýši vidlonožci, skořepatci i jiní a s nimi také nesčetné larvy různého prahmyzu; byli v neustálém nebezpečí života, neboť po nich bez ustání slídily ryby i larvy krytolebců, ba i menší krytolebci sami. Při březích vod, mezi hustým podrostem nízkého kapradí, číhali, na drobný prahmyz jedovatí štíři a velicí prapavouci s článkovanou hlavohrudí a zadečkem. Přes zelené vějíře nízkých kapradin a plazivých plavuní skákaly podivné kobylkovité Oeschidie a Sthenaropody; při dopadu lekaly šelestem nejen sebe, nýbrž i nesčetné šváby, stonožky a mnohonožky, ukryté pod tlejícími rostlinnými zbytky. –8–

Vzduchem chvílemi prolétaly vážky, honící se za kořistí, a to ponejvíce nad vodou, kde ve vířivých rejích tančily jepicím podobné Triplosoby, Mischoptery, Corydaloidi a jiní. Létaly prudce, ale tiše; jen tehdy, když prolétla krajem obrovská Meganeura, zasvištělo to ostřeji a řezavěji vzduchem. Na zjizveném kmenu obrovského Lepidodendronu, jenž vyvrácen vichřicí zapadl svým vrcholem do vody močálu, ležel jako bez života krytolebec Urocordylus. Ale jeho malá očka na přední části trojboké lebky pozorně číhala na nějakého živého tvora. Bloudila z místa na místo, až pojednou utkvěla na dlouhé, pestře zbarvené stonožce, protahující své tenké tělo spletí kořenů a kořínků vyvrácené plavuně. Urocordylus nespustil z ní oči. Byl však příliš daleko, aby se jí mohl zmocnit jediným rychlým pohybem. Čekal proto trpělivě, až se stonožka sama přiblíží. Ale nedočkal se. Pojednou zmizela mezi kořeny a už se neobjevila. Krytolebec ještě chvíli čekal. Když se však pořád nic neobjevovalo, počal opatrně lézt po padlém kmenu, až dospěl k vývratu. Ani tu se však nezastavil, vlezl na jeden z hlavních kořenů a odtud se zvědavě rozhlížel, neuvidí-li někde zmizelou stonožku. Když ji ani tam neobjevil, vracel se nazpět, a jakoby rozmrzen neúspěchem lovu, tiše sklouzl z kmene do vody. Zavesloval mohutným, ze stran zploštělým ocasem a plaval kamsi do středu močálu. Ale pojednou zamířil zpět a po chvíli už zase ležel nepohnutě na silné větvi vyvráceného Lepidodendronu, jež vyčnívala z vody jako zelený ostrůvek. Ležel na samém okraji větve, hlavu měl stočenou dolů a pozoroval hejno malých, ale hbitých rybek Amblypterů. Díval se, jak pečlivě prohlížejí trsy vodních rostlin, nenajdou-li v nich něco dobrého k snědku, a jak pozorně zkoumají bahnité dno, kde bývá skryto mnoho různých červů. Brzy ho však pozorování omrzelo. Popolezl výš na větev, přitiskl se k ní a číhal na kořist. Ležel strnule, bez nejmenšího pohybu. Pojednou se ve vzduchu ozval jemný šelest a na větvičku před Urocordyla usedl podivný veliký prahmyz. Měl úplně rozčlánkované tělo a dva páry velikých stejných křídel, před nimiž byly ještě malé křídlovité tělní výrůstky. –9–

Na kulaté hlavě s dlouhými nitkovými tykadly o stejných článcích měl veliké postranní složené oči a mezi nimi na temeni tři jednoduchá očka. Mohutný článkovaný zadeček měl postranní rozšířeniny a na konci tykadlovité štěty. Byla to Stenodictya, jeden druh z mnoha zástupců nejstaršího okřídleného hmyzu, který se poprvé objevil v močálech svrchního karbonu. Měl ještě mnoho primitivních znaků prapředků, z nichž vznikl. Stenodictya si chtěla na větvičce trochu odpočinout. V sluneční záři se jí třpytila nádhernými stříbřitými odlesky vodorovně roztažená křídla, která nedovedla složit. Urocordylu zasvitlo v očích. V mžiku se vrhl jediným rychlým pohybem svého ještěrkovitého těla na Stenodictyi a zaryl do jejího těla ostré zoubky. A jak polykal její tělo, jedno z křídel padalo jako veliká stříbrná šupina na hladinu vody. Časem se dostalo až ke dnu močálu a tam zapadlo do tmavého kalu. V něm leželo dlouho. Tak dlouho, že určit tu dobu lety není možné. Vždyť se nad místem uložení malého křidélka přehnaly nesmírně dlouhé věky dávno ztracených světů, než bylo člověkem nalezeno a vyneseno z hlubin uhelného dolu znovu do jasu slunečního dne. A tu se poznalo, že je to pozůstatek jednoho z prapředků dnešního hmyzu. Zatím žhavý sluneční kotouč vystoupil už vysoko nad východní obzor a jeho teplé paprsky zahnaly Urocordyla z ranního loviště. Pomalu lezl po zjizveném kmenu nazpět k břehu a tam zmizel v zelené houštině nízkých kapradin, aby se uvelebil v jejich stínu. V plné sluneční záři teprve vynikla nádhera kraje. Už to nebyla pustá souš předcházejícího útvaru devonského, nevlídně ponurá a jen místy zeleně zbarvená nepatrnými ostrůvky rostlin prostých a jednoduchých tvarů. Nyní to už byly první opravdové rozlehlé pralesy, jež hýřily krásou a bohatostí forem. Rostly v něm rozmanité rostliny od světle zelených plazivých jatrovek a polštářků tmavozelených mechů až po velkolepé zpeřené

– 10 –

vějíře listů kapradin, roztřásněné chocholy Sigillarií, košaté koruny Lepidodendronu a přeslenovitě olistěné větve sloupovitých Calamitů. Byl to obraz jako z kouzelně krásné pohádky. Její děj se odehrál v nepředstavitelně vzdálené minulosti, kdy za neobyčejně příznivých podmínek život bujel, vyvíjel se a ve své nevyčerpatelné vynalézavosti vytvářel mnoho nových typů, úžasných, překvapujících a vždy obdařených novou, dosud nevídanou krásou. Byla to jedna z úchvatných scén věčného a nepřetržitého vývoje všeho živého, div, který lidské oko nespatřilo, ale který se člověk naučil svým rozumem a důvtipem vystopovat. Byla to krása němá a studená, strnulá nádhera zelených samot, bujná příroda bez pestrých květů a jejich omamných vůní. V ní ještě nezazněl jediný hlásek, neboť z tehdejšího živočišstva se tu – 11 –

potulovali jako nejdokonalejší tvorové němí a ne příliš bystří krytolebci – Stegocephali. Byli to ocasatí praobojživelníci s tělem podobným mlokům, ještěrkám, krokodýlům, ba i hadům. Měli tvary nejstarších čtvernohých obratlovců nejnižšího vývojového stupně a na jejich kostrách bylo ještě mnoho znaků po rybích prapředcích. Na břišní straně těla měli pevné pancíře, složené ze šupin nebo tyčinek, jež byly sestaveny různým způsobem v rozmanité vzory. Jejich lebky, zpravidla široce trojbokého tvaru, byly ve srovnání s dnešními obojživelníky nahoře zcela uzavřené kostmi. Uprostřed temenní kosti byl kruhovitý otvor pro třetí oko, které bylo sice pokryté kůži, ale mělo ještě jistou smyslovou funkci. Krytolebci byli různých velikostí, od několika centimetrů až k pravým obrům, jejichž lebky měřily přes jeden metr; tito obři nežili však v močálech svrchního karbonu. Domovem krytolebců byly bažiny a močály. Do jejich vod snášely samičky vajíčka, z nichž se za čas vylíhly larvy; ty dýchaly vnějšími žábrami, které v podobě vějířů nebo třepenitých výrůstků zdobily konec jejich hlavy. Dospělí krytolebci žili i na souši, protože při dospívání zaměnili dýchání žaberní za dýchání plicní; nikdy však vodu zcela neopouštěli a nikdy se od ní příliš nevzdalovali. Proto se i náš krytolebec Urocordylus přidržoval okraje tůně a prodíral se pobřežní spletí rostlin. Prohlížel bedlivě každou skulinu mezi kameny, každou hromádku tlejících listů, neboť tam byla vždy možnost ulovit nějakého nepozorného švába, útlou stonožku nebo velkého červa. Dobře se Urocordylu lovilo v zeleném šeru pod vějíři kapradin. Když se nasytil, zatoužil po odpočinku. Prodíral se proto hustými chuchvalci zeleného porostu k břehu líně tekoucí řeky, která vlévala své vody do rozlehlé tůně, spojené průlivy s jinými tůněmi a bažinami, takže celý tento kraj byl podivuhodným bludištěm a nepřehlednou tříští vod a bažinaté půdy. Na břehu řeky ležel veliký plochý balvan. Byl posunut trochu nad hladinu a zastíněn ohromnými vějíři překrásných kapraďosemenných Neuropterisů a velikým pařezem po vyvrácené Sigillarii. Pařez byl pokryt chomáčem světlozelených Sphenophyll, – 12 –

podivuhodných tajnosnubných rostlin, z jejichž uzlin na tenkých stoncích vyrůstaly přesleny klínovitých lístků. Z bahnitého dna mělčiny vyrůstala houština podivných Noeggerathií, jakýchsi záhadných rostlin, nejspíše vodních kapradin, jejichž vějíře jednoduše zpeřených listů, složených z velikých, širokých a kožovitých lístků, měly hustou žilnatinu. Houština vroubila břeh řeky po obou stranách plochého balvanu. A k tomuto balvanu zamířil Urocordylus. Pomalu se k němu blížil, a když se dostal před jeho okraj, vyhledal si nejschůdnější místo, kudy by na něj vylezl. Opatrně se vyšplhal na balvan, zastavil se a rozhlédl se kolem. A tu viděl, že na jednom místě už tu po lovu odpočívá ještěrkovitý Keraterpeton, ozbrojený vzadu na lebce dvěma dlouhými ostrými trny, a opodál něho bylo několik mlokovitých Branchiosaurů. Urocordylus se jim vyhnul a zamířil na neobsazenou stranu balvanu, který tu přečníval přes okraj břehu a nakláněl se nad vodu. Pomalu se Urocordylus ploužil po okraji balvanu, opatrně a pomaloučku, jako by na jeho ještěrkovitém těle spočívala nesmírná tíha všech zašlých věků. Na jednom místě se zastavil, aby si zde odpočinul a v příjemném chládku klidně trávil. Přitiskl se k balvanu a svěsil hlavu přes jeho okraj. Než ale mohl zamhouřit oči, spočinul pohledem na mrtvém těle jednoho Branchiosaura, jež leželo na břehu řeky mezi kameny. Mrtvé tělo bylo obráceno břichem vzhůru a kolem něho se hemžilo hejno droboulinkých Seeleyí, nejmenších známých krytolebců, ne větších než dva až tři centimetry. Slabounkými zoubky se chtivě zakusovaly do branchiosauřího těla, ale jenom do boků, neboť celé břicho bylo pokryto řadami šupin, které vytvářely pevný souvislý pancíř, chránící tělo krytolebce i po smrti.Urocordylus, jako by mu vadil rej Seeleyí kolem mrtvého Branchiosaura, přerušil odpočinek a lenivými kroky popošel po okraji balvanu. Teprve když dosáhl místa, kde balvan sahal nejdále nad hladinu řeky, se zase zastavil a uložil k odpočinku.

– 13 –

S hlavou skloněnou nad vodu pozoroval chvíli zvědavě, co se děje dole ve vodě. S larvami různého prahmyzu proplétali se tu mezi rostlinami malí, asi dva centimetry dlouzí korýši Palaeorchestie s dlouhými tykadly a s úzkým, protáhlým článkovaným tělem, jež mělo na konci vějíř širokých lupínků, a s nimi tu lezlo i hejno jim podobných Gasocarisů. Veselý rej larev prahmyzu a drobných korýšů Urocordyla brzy omrzel. Byl sytý, toužil po odpočinku, co mu tedy bylo do života kolem? Než však zamhouřil své bezvýrazné oči a upadl v dřímotu, spatřil ještě, jak do rostlinného porostu vpadlo hejno mladých rybek Amblypterů a jak se všechny chtivě pustily do larev i korýšů, aby si jimi naplnily hladové žaludky. A byl už zcela v náruči hlubokého spánku, když náhle z tmavého úkrytu pod kamenem vyrazil dlouhý beznohý krytolebec Dolichosoma, nápadně podobný hadu. Jako střela se vrhl doprostřed hejna, a než se překvapené rybky mohly dát na útěk, zaryl do jedné z – 14 –

nich své ostré zoubky a hned vlnovitým pohybem dlouhého těla plaval nazpět do svého tmavého úkrytu, aby tam v klidu pozřel ulovenou kořist. Slunce už bylo vysoko nad obzorem a stoupalo stále výš a výše po modré klenbě oblohy. Neúnavně chrlilo proud zlatých paprsků na celý kraj, na stříbřitě lesklé hladiny vod, na jejich bahnité břehy i na nekonečné moře zelených pralesů, které tu vyrostly účinkem tepelných paprsků jako výsledek dlouhého, statisíce let trvajícího vývoje rostlin od chudičkých jednoduchých tvarů až k obdivuhodně nádherným zeleným krajkovinám kapradinovitých vějířů a roztřepených chocholů Sigillarií, od plazivých šlahounů prvních nevzhledných rostlin až k štíhlým a ladným kmenům stromovitých přesliček, plavuní a kapradin, vznášejících své koruny vysoko nad zemí, blíž k zlatému, zářícímu slunci. A tyto zelené pralesy, které po nesčetných statisíciletích zbavily pevninu tohoto světa pustoty a nicotné prázdnoty a byly prvním příslibem budoucích krás, stály zde němé, jako veliké zelené přírodní chrámy nekonečného ticha a mlčení. Urocordylus stále klidně podřimoval a s ním na druhé straně balvanu i rohatý Keraterpeton a mlokovití Branchiosauři. Vzduch, prosycený bahenními výpary, se rozehříval i v hlubokém stínu a naplňoval se těžkým zatuchlým pachem, který neustále vydechovaly obrovské spousty trouchnivějící rostlinné drti. Všechen život tonul v tomto horkém a vlhkém ovzduší, ale právě proto velmi bujel, poněvadž měl v tomto prostředí všechny příhodné podmínky pro svůj vzrůst, rozvoj a podivuhodné přeměny v tvarech a velikostech živých organismů. A v horkém, dusném vzduchu neustále viselo bezútěšné ticho. Kdesi opodál plochého balvanu, na němž odpočívali krytolebci, vylezla ze spleti kořenů sigillariového pařezu obrovská Arthropleura, přes jeden metr dlouhá. Svým vnějším vzhledem se velmi podobala stonožce. Její tělo bylo úzce protáhlé, článkované a vyklenuté. Každý tělní článek, nesoucí jeden pár dvojitých nožek, byl složen ze středního osního prstence, k němuž přiléhaly dva postranní trojboké laloky. Celé její tělo bylo ozdobeno rozmanitými trny a hrbolky.

– 15 –

Arthropleura pečlivě prolézala hromady tlejících rostlin, dutiny vykotlaných kmenů, pařezů i vývratů, pátrajíc všude po hmyzu, hlavně po švábech, kterých zde bylo hojnost. Slídila i po ohyzdných prapavoucích s článkovitými zadečky rodu Arthrolycosa, Promygale, Rakovnicia a jiných, hledala četné stonožky rodu Archiscuderia, Anthracojulus, Glomeropsis a jiných, z nichž mnohé byly trnité, pestře zbarvené a značné velikosti. Jen štírům rodu Cyclophtalmus a Isobuthus se vyhýbala, setkala-li se s nimi na svých loveckých toulkách; nedbala o ně, snad jí nechutnali, snad měla i obavu z jejich ostrých ostnů s jedovými žlázami. Arthropleura, zabrána do lovu, neustále protahovala své dlouhé, článkované tělo spletí kořenů vyvrácených stromů plavuní – Sigillarií a Lepidodendronu. Ustavičně prolézala kupami tlejících rostlin, sražených k zemi nejen prudkými vichřicemi, ale i stářím. A kdykoliv se ve svém spěchu ocitla v místě, kde štěrbinou zelené – 16 –

klenby pralesa pronikl úzký svazek slunečních paprsků až k zemi, rychle změnila směr své bludné cesty a zmizela pod hustými vějíři nízkých kapradin. Ač její cesta neměla zdánlivě cíl, přec jen směřovala k břehu řeky a k plochému balvanu, na němž odpočívali krytolebci. Nedošla tam však. Veliká a těžká šištice, která z dvacetimetrového Lepidodendronu dopadla s třeskotem na stříbřitou vodní hladinu, ji tolik polekala, že v mžiku zmizela v husté spleti nízkých kapradin a už se neobjevila. Ale hlučný pád šištice poděsil i krytolebce. Rychle sklouzli z balvanu a zmizeli pod kameny nebo v dutinách mezi kořeny. Šištice poplašila ve vodě i hejno malých Acanthodů. Byly to rybky, jejichž vřetenovité tělo bylo pokryto drobounkými, ale silnými šupinkami čtvercovitého tvaru. Jejich všechny ploutve, s výjimkou ploutve ocasní, měly před sebou dlouhý silný trn. Okamžitě přerušily lov a střelhbitě se hnaly z mělké vody u břehu do kalné vody nedaleké hlubiny..

– 17 –

– 18 –

Karbonský černouhelný prales z prvohorní doby – rekonstrukce kapraďorostů a nahosemenných rostlin ( 1 a 2 plavuň rodu Lepidodendron, 3 pařez Lepidodendronu, 4 liánovitá kapradbsemenná rostlina rodu Mariopterís, 5 přesličky rodu Calamites, 6 stromovitá kapradina rodu Hagiophyton, 7 nahosemenný strom rodu Cordaites). Ve vzduchu létaly pravážky rodu Meganeura, které měly při rozpětí křídel šířku 75 cm. (K povídce „Ztracený svět“)

– 19 –

Jejich kvapný útěk poděsil i ostrorepa Prolimula, který na okamžik úplně ustrnul; teprve po chvíli se těžce a namáhavě vlekl znovu po bahnitém dně mezi drobnými mlži rodu Palaeanodonta a jejich příbuznými. Z místa, kam dopadla na hladinu řeky těžká šištice Lepidodendronu, rozbíhaly se vlnky v kruzích stále se zvětšujících, až nakonec všechny zmizely u břehů v zeleni rostlin. A než zmizel poslední kruh, rozhostilo se všude opět ticho… Dlouho byl kraj jako bez života. Najednou však mezi vysokými kmeny Lepidodendronu, jež rostly na bažinatém břehu řeky, objevil se veliký a obludný ještěr. Byl to Edaphosaurus, jeden z prvních praplazů, kteří se kdy objevili na naší Zemi. Nejpodivnější na něm byl hřeben tyčkovitých kostí s trnitými výrůstky, táhnoucích se po celém hřbetě; tato kostěná hřbetní hradba, obalená a spojená kůží, nebyla ničím jiným než neobyčejně prodlouženými hřbetními trny obratlů. Ačkoliv vypadal tento veliký praplaz děsivě, přec jen ostatním živočichům nebyl nebezpečný. Byl to býložravec, jehož pochoutkou byly především různé šťavnaté rostliny. Edaphosaurus mířil k břehu řeky. Jeho cesta teď vedla mladým a ještě nízkým porostem přesliček Calamitů, jejichž strnulou krásu drtil svým tělem a zanechával za sebou širokou brázdu přelámaných kmenů a větví. Konečně se dostal na břeh řeky, která zde tvořila veliký a mělký zákrut. Na bahnitém dně tu odpočívalo a vyhřívalo se několik dvojdyšných ryb Ctenodů. Jejich plovací měchýř byl upraven v pomocné dýchací ústrojí, schopné v čas potřeby zprostředkovat okysličování krve i vzdušným kyslíkem. Chrup těchto rybek se skládal ze zubů přeměněných v široké trojboké desky s četnými vroubkovanými hřebeny. Rybky ležely bez pohnutí v prohřáté vodě, jako by byly bez života. Když však uviděly na blízku obludného Edaphosaura, mrskly sebou, až se voda temně zkalila rozvířeným bahnem, a zmizely v hlubině. Útěk Ctenodů nevyrušil Edaphosaura v jeho pouti. Kráčel po břehu řeky, jejíž břehy byly močálovité a porostlé bujnými pralesy obrovských přesliček a plavuní. Po některých kmenech Calamitů a – 20 –

Lepidodendronu se draly do výše liánovité kapradiny, jejichž vějíře vesele vlály ve výšinách jak útržky zelených krajkovin. Středem řeky táhlo hejno Pleuracanthů, asi tři čtvrti metru dlouhých pražraloků. Za hlavou měli pět žaberních štěrbin a mohutný pilovitý trn. Za ním hned začínala hřbetní ploutev, táhnoucí se až k ocasu. V tlamě měli četné zuby s dvěma rozbíhavými hroty, které se zakusovaly do obětí a způsobovaly jim smrtelné rány. Dnes však Pleuracanti nelovili. Táhli kamsi do klidného koutu vod, aby se tam postarali o zachování rodu. Hledali jen nějakou klidnou zátoku s mělkou, sluncem dobře prosvětlenou a prohřátou vodou, s bohatým rostlinstvem a s hojným drobným živočišstvem, neboť to všechno byly nutné předpoklady pro snesení velikých vajec sešněrovaných širokými blanitými stuhami, a podmínky pro zdárný vývoj mláďat vylíhlých z vajec. Pleuracanti brzy zmizeli Edaphosauru z očí, neboť odbočili kamsi do postranního toku.

– 21 –

Edaphosaurus stále kráčel nevšímavě vpřed, neodbočuje od břehu řeky. Ale brzy se stala jeho cesta neschůdná. Kolem dokola ležely vedle sebe i přes sebe kmeny zpřerážených velikánů. Zaryly se při pádu do měkkého bahna černého rašeliniště a zapadaly do něho tím více, čím více se kmeny na sebe hromadily. Váha navršených kmenů se zvětšovala, tlačila je dolů a lisovala je v jednolitou poddajnou hmotu, která nebyla ničím jiným než společným ložem nesčíslného množství stářím padlých obrovských přesliček Calamitů, plavuní Lepidodendronu i Sigillarií a dlouhých štíhlých stromovitých kapradin Pteridosperm. A z tohoto vlhkého hrobu rostlin v bažině, občas pokrývaného mohutnými nánosy bahna a písku, které přinášely dešťové přívaly, vyrůstaly nové pralesy obrovitých přesliček a plavuní, stromovitých kapradin i podivuhodných Pteridosperm, protože nánosem pokrytá bažina vždy znovu ochotně přijímala semena nahosemenných i jemňounký poprašek výtrusů tajnosnubných rostlin. A sotvaže v těchto nových pralesích padl stářím některý velikán, hned z volného místa vyrůstal nový bujný podrost, v němž každý jedinec bojoval o své místo na slunci.

– 22 –

\

Hůře bylo, když se nad krajem rozbouřily divoké vichřice. Tehdy zazníval z věčně tichých mlčenlivých pralesů zvláštní řezavý a svištivý zvuk, praskot sloupoví strnulých Calamitů a skřípot lepidodendronových větví, jež zmítány vichrem se o sebe otíraly. A když se prudký vítr v náhlých poryvech do nich opřel, bortily se a vyvracely pod jeho nárazy celé kmeny vysokých přesliček a plavuní. Tak se vytvářely vysoké pyramidy zpřeráženého dřeva, zpola ponořené do bahna a zkalené vody močálu. V místech, kde se vichr stočil v strašlivé a vše ničící víry, byli lesní obři vyrváni z bažinaté půdy i s kořeny a hluboké jámy po mích se rychle plnily černým bahnem stékajícím sem ze všech stran. Větrné víry, které zdvíhaly mohutné kmeny obrovskou silou do výšky a unášely je ve své rozbouřené náruči z místa jejich zkázy, odhazovaly je zase brzy s třeskotem a kupily v hromady, které poskytovaly obraz zmatku a zkázy. Když se pak z černých mraků, které přivála vichřice, spustil prudký lijavec, byla zkáza pralesa dokonána. Proudy lijáku bičovaly zpřerážené a zničené stromy i bahno močálu. Do šplíchání a pleskotu – 23 –

vody zaznívaly temné údery posledních lesních velikánů, kteří rozpoutaným živlům nejdéle vzdorovali, ale přece byli nakonec přemoženi a zapadli do chaotické směsi zničeného rostiinstva, rozvířeného bahna a zkalené vody. A nad jevištěm této obrovské zkázy, nad krajem zničeného pralesa, v němž ani jediný strom nezůstal stát, zuřila za nepřetržitého rachotu a burácení hromů divoká vichřice, jako by ještě nebyla spokojená se svým ničivým dílem. Na takovém zpustošeném místě stál právě Edaphosaurus. Těžce se prodíral mezi spletí zpřerážených kmenů, často musel v širokých kruzích obcházet vysoké hromady rozdrcených rostlin, několikrát se i zabořil do kalného bahniska močálů. Koberečky mechů, které ještě před několika dny svítily svěží zelení, byly pokryty naneseným kalem stejně jako zelená krajkovina nízkých kapradin. Tatam byla hluboká a tichá zádumčivost starého pralesa, tatam byla jeho starobylá strnulá krása. Kde byly dříve stinné kouty zeleného šera, černaly se nyní kaluže plné vody. Tam, kde dříve bujel život, nyní zase na čas zavládla pustota. Edaphosaurus ale postupoval přes všechny překážky stále vpřed proti proudu řeky, jejíž rozlité vody se vracely zpět do širokého koryta. Slunce se už pomalu klonilo k západu, když Edaphosaurus na své pouti přišel k místu, kde se koryto řeky zužovalo mezi strmými stráněmi. Tu se všude kolem válelo mnoho velikých balvanů, spadlých ze skalnatých úbočí kopců. A zde Edaphosaurova cesta náhle skončila. Před ním se tyčila hradba pokácených kmenů, které byly křížem krážem přes sebe nakupeny. Byly pevně zaklesnuty mezi balvany a navzájem propleteny nesčetnými chuchvalci kořenů a tlustými provazci lodyh liánovitých kapradin. V té nepředstavitelné směsi zpřerážených kmenů, obrovských balvanů a hromad sesuté půdy ležely sem tam i mrtvoly zvířat, malých i velkých, jež byla zasažena, rozdrcena a rozmačkána padajícími kmeny nebo ubita a utlučena prudkým lijavcem a proudy řítící se kalné vody. Za touto hradbou kmenů a kamenů, která zahradila koryto řeky v soutěsce mezi kopci, vzdula se hladina vody a obrovskou silou tlačila na nakupenou překážku. Zpočátku ji nestačila zdolat, ale voda – 24 –

stále stoupala a počala hráz rozhlodávat tisíci praménky. Hradba dlouho odolávala. Teprve když nové deště spadly na kraj a zachycené vodní spousty se mnohonásobně zvětšily, začala se přírodní přehrada pod stupňujícím se náporem vody zachvívat.Ale i když se otvory v hrázi zvětšily a značně se porušila pevnost jejího základu, přece jen ještě odolávala. Avšak další lijáky, které byly v kraji velmi hojné a naplnily přirozenou nádrž až po okraj, vedly pomalu celou hradbu ke zkáze. Pod náporem tolika vody se začala hráz stále silněji zachvívat, rozpadat a nesčetnými průrvami tryskala skrz ni voda ve velkých obloucích jako vodopád. Edaphosaurus stál nehybně a strnulýma očima pohlížel na rozkládající se hradbu před sebou. Vypadal jako zkamenělá pohádková obluda, hlídající vchod do začarovaného údolí. Mezitím se už sluneční kotouč dotkl západního obzoru a ten se rozhořel zlatem a nachem. Nádhernými barvami západu se rozzářila i hladina vod zadržených hradbou zničených stromů. V té zarudlé ploše vody se všude tam, kam dopadaly ještě sluneční paprsky, zrcadlil žlutavý pruh jakoby roztaveného zlata. A tu pojednou zazněl do němé a ztemnělé krásy večera divoký praskot. Ještě než dozněl, objevila se v hradbě přehrady veliká trhlina. Rychle se zvětšovala náporem silného proudu vod, který odnášel vše, co se mu postavilo v cestu. Do hukotu vody zazníval praskot drcených kmenů, jež se v divokém zmatku sunuly vpřed. Koryto řeky se brzy naplnilo rozpěněnou vodou. A když koryto nestačilo, vyběhla řeka z břehů a rozlila se daleko široko. Pokud neztratila na své dravosti, všude rozmetávala nakupené hromady kmenů z rozvráceného pralesa i spousty usedlého bahna. S nesmírnou rychlostí unášely proudy vod rozlámané kmeny, tloukly jimi o sebe a kupily je v hromady, které v zápětí zase bořily a znovu v šíleném tempu odnášely dál. Vše uchvacovaly do své široké náruče a odnášely až do rozsáhlých mělčin zaplavené roviny, kde se proud zpomaloval, dřevo naráželo na dno, zastavilo se a bylo přikrýváno usazujícím se kalem.

– 25 –

Než se Edaphosaurus vzpamatoval z prvního úleku a než stačil jeho tupý mozek reagovat na nebezpečí, bylo už pozdě. Jeden z divokých proudů uvolněné vody, plný zmítajících se kmenů, prudce narazil na Edaphosaura. V okamžiku ho srazil k zemi a hnal se přes něho s nezadržitelnou divokostí. Zmítal jeho tělem prudkými nárazy zpěněných vln, omračoval ho strašlivými údery kmenů a silných větví. Jen chvíli se Edaphosaurus bránil a snažil se dostat z proudu ven. Brzy však podlehl náporu vody a divoký proud odvlekl jeho obludné roztříštěné tělo. Zlatý sluneční kotouč zmizel za obzorem v propastech západu. Tma rozhodila své černé závoje a přikryla jimi zpustošený kraj i ubitého Edaphosaura … Hukot vod pomalu zmíral, až ztichl úplně. Celý močálovitý kraj byl pokryt stromovitými přesličkami a plavuněmi, stromovitými kapradinami i nahosemennými Pteridospermami, někdy i štíhlými kmeny ztepilých nahosemenných Cordaitů. Vedle kmenů, které se samy zhroutily stářím, ležely zde i kmeny vyvrácené vichřicí a bouří. Pomalu se nořily do měkké kašovité hmoty a naplňovaly močál, jenž se zdál být bezedný. A další bouře a lijavce, stále hojné a časté, pokryly tento velký hrob stromů nánosy hlíny a písku. A tak tam, kde dříve bujel život a kde obrovité stromy se tyčily do výše jako vysoko šlehající plameny zeleného ohně, tam nyní byla pustá pláň bez zeleně a bez života. Mizely však dny a noci v koloběhu let a pustá pláň se počala znovu zelenat. Opět tu vyrostly husté pralesy, znovu v nich kvasil bujný život, ale znovu bylo vše zničeno dlouho trvajícími bouřemi a zasypáno kalem, hlínou a pískem. Míjela staletí a tisíciletí, míjely i věky v koloběhu věčného času. Hroby prastarých pralesů, zatížené obrovskými spoustami hlinitých a písčitých nánosů, se zprvu přeměnily v měkkou a černou rašelinnou hmotu, a ta nakonec ztvrdla v černý kámen, v dnešní černé kamenné uhlí… Nad ztemnělým spícím krajem se vznáší černá klenba oblohy proděravělá tisíci body žhavých hvězd.

– 26 –

Vysoko k obloze se tyčí železná konstrukce těžní věže a k ní spěchají noční tmou matné postavy horníků s rozsvícenými kahanci v rukou. Míří k věži, vstupují do těžní klece a už se řítí tmou šachty hluboko pod zem, aby na několik hodin vyměnili pozemský svět za svět podzemní – ztracený. Dnes je tento ztracený svět světem tmy a černého zlata. Ale dříve, kdy byl světem skutečným, byl rovněž světem slunečního jasu a nádherné zeleně. Tomu je však už velmi dlouho. Tak dlouho, že se člověk o těch 250 miliónech let skoro bojí přemýšlet!

– 27 –

POSLEDNÍ CESTA Nad širokým pruhem pouště v druhohorní době svrchního triasu se vysoko zvedala kopcovitá náhorní planina. Někde se kopce vypínaly prudkými svahy svého úbočí nad pláň červenavého prachu pouště, jinde zas do ní přecházely znenáhla širokými a pozvolnými údolími. Vyvýšená planina stála poušti v cestě jako mohutná a nerozborná hradba. Omezovala ji a zaškrcovala stejně jako z druhé strany moře, které se zakusovalo širokým lemem zeleného břehu do její pustiny. Byly dny, kdy poušť červenavého prachu byla klidná, dusivě tichá, naprosto bez známek života. V takových dnech to byl vyschlý pruh země s nepřehlednými dlouhými řadami nizoučkých hřebenů a mělkých brázd rozžhaveného červenavého prachu. Byla to pustá samota neúprosně tísněná horami a šumícím mořem.

– 28 –

Ale byly i dny, kdy se poušť dala do pohybu. To bylo tehdy, když po dnech děsivého ticha se celým krajem divoce hnaly prudké větry a přinášely s sebou spousty červenavého prachu, který vyvály z jílu, písku a sutí, pokrývajících dna i svahy táhlých údolí hor. Povrch pouště se neustále měnil, jemný prach se kupil v kopce, které zasypávaly konce plochých a širokých údolí hor nebo zelené oázy mořského břehu. Přesto se poušť nezvětšovala. Nemohla se vymanit z tísnivého objetí hor a moře, i když se skalnaté svahy kopců a údolí neustále rozštěpovaly a trhaly velikými tepelnými rozdíly žhavých dnů a mrazivých nocí, jako by byly rozráženy mohutnými klíny. I skaliska z tvrdé žuly se rychlými změnami teplot rozpadávala v drobnou suť, která se nakonec rozpadla v písek a jíl, červenavě zbarvené kysličníky železa; a tento jemný červenavý prach odnášely pak větry do nenasytné náruče pouště. Jako hořící šípy rozpalovaly sluneční paprsky bez ustání prach pouště a měnily ji v ohromnou žhavou výheň, jejíž pekelný žár vysoušel vzduch a sálavým vedrem jej rozechvíval. Nikde nebylo ani nejmenší stopy po životě, všude byl jen rozpálený prach a těžké, ubíjející dusno. Ale v koloběhu věčně se opakujících let se pravidelně dostavovalo i období velikých lijavců, které zasáhly poušť a přeměňovaly jemný prach v jejích mělkých kotlinách v mazlavý jíl, pokrytý slabou vodní vrstvou. Takových mělkých jezírek bylo v dešťovém období na poušti bez počtu. Neměly však dlouhého trvání. Jak začalo dešťů ubývat, také jezírka vysýchala a zmenšovala se; a když skončilo období dešťů, nebylo už po nich ani památky, neboť i jejich dna, tvořená mazlavým lepkavým jílem, byla zasypána navátým prachem. Proto po období dešťů vypadala poušť jako před ním… Ale to se jen zdálo, skutečnost byla jiná! Na kopcovité náhorní planině, zvedající se místy nad pouští červenavého prachu, byla starobylá květena svrchního triasu v nejkrásnějším rozpuku. Bujela a rozrůstala se v zářivém úsměvu zlaté sluneční koule, když ji vzkřísily po dlouhém suchém období vydatné deště k novému životu. – 29 –

V lesklých hladinách jezírek se zrcadlily palmovité koruny vysokokmenných cykasů a pod nimi vyrůstala houština kapradin. Mezi jejich zelenými vějířovitými listy se prodíraly sluneční paprsky jako nádhernou krajkovinou a vytvářely na hnědé půdě skvělou mozaiku světel a stínů. Svahy nízkých pahorků zdobily háje ginkovitých Baierií nebo jehličnatých Voltzií v malebné směsi nesčetných generací. Staří velikáni s rozložitými korunami stáli nepohnutě jako kamenné sloupy a mezi nimi se neproklestitelnou houštinou draly do výše mladé stromky, jejichž koruny se rozechvívaly i lehkým vánkem a šuměly tichým šelestem, když se chtivě rozpínaly po slunci. Vlhké břehy jezer, tůní i močálů, které se v deštivém období vytvořily skoro v každé povrchové prohlubině, byly porostlé koberci zelených mechů nebo lupenitými stélkami jatrovek, které kyprými polštáři pokrývaly i balvany vyčnívající z vody. Z bahnitého dna pobřežní vody vyrůstaly krásné vodní kapradiny rodu Sagenopteris; tenkými oddenky se rozlézaly v bahně pod vodou všemi směry a nad hladinu vztyčovaly dlouze řapíkaté listy s čepelí ozdobně čtyřčetnou. Za nimi, z bahna hlubších vod, vyrůstaly mohutné přesličky rodu Equisetites, dosahující výše až deseti metrů. Z článkovitých oddenků, prodírajících se bahnem skoro vodorovně, vyrůstaly duté článkované lodyhy, které se naspodu jen málo větvily. A tyto větve odstávaly ve své spodní části od hlavní lodyhy mírným a krátkým zakřivením, brzy se však napřímily a rostly rovnoběžně s ní kolmo vzhůru. Každý článek jejich lodyh byl zdoben věncem četných úzkých a zašpičatělých lístečků, srostlých dole v pochvu. Pod vrcholy hlavních i vedlejších lodyh byly výtrusnicové šištice, jakési těžké a tuhé palice, neohebné a nepoddajné, vzdorující větrům i bouřím. A nejen ve vodách, ale i v mokřinách a ve vlhké půdě stinných roklí vyrůstaly rozlehlé porosty těchto stromovitých přesliček, které vytvářely jakési obrovské sloupoví, mrtvě trčící do ticha krajiny.

– 30 –

Smutné a jednotvárné porosty těchto sloupovitých přesliček se střídaly s houštinami jiných přesliček, Neocalamitů, které byly pětkrát menší, ale zato stromovitě rozvětvené; jejich větve byly posázeny úzkými, trávovitými lístečky v přeslenech. Rostly tam v nesmírném množství. Jejich kořeny se rozlézaly všemi směry, proplétaly se navzájem a vysávaly půdu, aby jejími živinami posilovaly své kmeny i rozložité koruny s výtrusnicovými šišticemi. Vítr roznášel po dalekém kraji celé obláčky zahnědlého prachu výtrusů. Nádherná jitra se rodila nad tímto krajem starobylé krásy věčného ticha. Vycházející slunce rozlévalo své světlo a teplo po zelených rostlinách, rozzářilo démantovými barvami kapky rosy a zanedlouho proniklo svým žhavým zlatým deštěm i do korun stromů a rozjasnilo ztemnělé hladiny jezer a tůní. Sluneční paprsky vnikaly jako zlaté šípy i do tmavých koutů hlubokých roklí, vytlačujíce z nich šero i chlad. Před jednou roklí, která se táhla v hadovitých zákrutech daleko do kraje, se rozprostírala veliká tůň, lesknoucí se v záři vycházejícího – 31 –

slunce jako stříbřitá plocha zrcadla, obklopená zeleným rámem bujného rostlinstva. Srázy rokle tvořila rozeklaná skaliska, rozpukaná tisíci trhlinami. Veliké balvany se válely jako poslední pozůstatky zbořeného hradu na dně rokle a mezi nimi si prodíral cestu malý potůček. Protékal mezi kameny, obtékal balvany a přeléval se přes ně malými vodopády. Nedbal žádných překážek a jen s veselým zurčením spěchal neustále vpřed, jako by se nemohl dočkat, až jeho křištálová voda splyne s kalnou vodou tůně. V místech, kde potůček opouštěl rokli a po krátké cestě písčitou rovinou vléval svou vodu do tůně, leželo několik velikých balvanů. Dva z nich ležely zcela blízko vedle sebe a třetí nad nimi na svahu rokle se o ně opřel jako mohutná plochá střecha. Tím vznikla malá sluj. U jejího vchodu rostly nádherné lyrovité vějíře kapradin rodu Dictyophyllum. Nad balvany, porostlými žlutozelenými lišejníky, zvedaly své překrásné koruny stromovité kapradiny rodu Anotopteris, jejichž zelené vějíře se chtivě obracely k slunci; sluneční paprsky se v nich zachycovaly, lámaly a tříštily v nespočetné zářivé skvrny. Ve sluji mezi balvany leželi blízko sebe dva ještěři. Leželi bez pohnutí, ztuhlí chladem uplynulé noci. Pojednou zatančil na jejich zeleném hřbetu sluneční paprsek, pak druhý a třetí, a čím více jich přibývalo, tím více rozehřívaly studenou krev ještěřího těla. Ale trvalo dlouho, než teplé sluneční paprsky přemohly jejich strnulost, než ještěři pozvedli hlavy a otevřeli zelené oči. Teprve po delší chvíli se postavili na dlouhé zadní nohy, krátké přední nohy přitáhli k tělu a stáli jako kamenné sochy v oslnivé záři sálavých slunečních paprsků. A zatímco se takto vyhřívali, majíce oči přivřeny blankami zahnědlých mžurek, začali pociťovat hlad. Náhle jeden z ještěrů mrskl několikrát dlouhým ocasem a zacvakal zubatými čelistmi. Drobnými skoky zamířil k nedaleké tůni, kde se mu vždycky podařilo nejrychleji utišit hlad. A za ním běžel jeho stejně hladový druh.

– 32 –

Byli to dva Procompsognati. Patřili sice do plemene veleještěrů, ale byli tak směšně malí, že proti svým obrovitým druhům, horám masa a kostí, byli opravdovými trpaslíky. Nebyli delší než osmdesát centimetrů a vysocí byli asi půl metru. Ale ačkoli byli malí, přece jen to byli masožravci. Běda červům nebo broukům, kteří jim zkřížili cestu, běda krytolebci, kterého potkali na svých toulkách; v mžiku jejich tlama uchopila oběť, čelisti cvakly a dýky ostrých zubů se vnořily do zmítajícího se těla, pro něž byla vysvobozením jen rychlá smrt. Procomsognati doběhli k tůni a bloudili kolem břehu. Prolézali houštinami kapradin a pátrali, zda pod jejich hustými vějíři ve vlhké půdě nezasvítí tělo nějakého červa, či zda se ve spleti odumřelých tlejících listů nezakmitne velký šváb nebo dlouhá stonožka. Prohlédnuvše houštinu kapradin, kde se jim podařilo ulovit jen několik velkých červů a švábů, běželi dál kolem tůně, slídíce – 33 –

neúnavně na všechny strany, hlavně tam, kde bylo jen trochu naděje, že by se mohla skrývat nějaká kořist. Dospěli k místu, kde voda veliké tůně hraničila s písčinou, jež dále od břehu byla porostlá nízkokmennými cykasy. Na písčině hodovala veliká želva Triasochelys; pochutnávala si na veliké zcepenělé rybě, kterou našla na břehu. Procompsognathům zasvítily oči chtivostí a rychle spěchali k hodující želvě. Želva, vyrušena z klidného pojídání, pohlédla skelnýma očima na oba vetřelce; když je poznala, upokojila se a krmila se dále, neboť věděla, že se ještěři neodváží na ni útočit. Byla mohutná a necítila před nimi žádné nebezpečí, protože její tělo bylo chráněno pevným krunýřem z tlustých kostěných desek, jimiž byla pokryta i její hlava. Zakrnělými zoubky pomalu trhala kousky masa z těla nalezené ryby a vlnitým pohybem drsného jazyka je posouvala do nenasytného jícnu. Cpala se klidně a nerušeně, beze strachu. Procompsognati vzrušeně poskakovali kolem hodující želvy, klapali zubatými čelistmi, mrskali dlouhým ocasem, ale obrat želvu o – 34 –

její potravu se neodvážili. Podle zkušeností na želvu nikdy neútočili, ale nevzdávali se naděje a nevzdalovali se. Pojednou želva přestala hodovat. Snad už jí nechutnalo studené rybí maso a snad se chtěla dosytit šťavnatými rostlinami, jež všude bujně vyrůstaly z vlhké pobřežní půdy. Pomalými kroky se ubírala pryč. Vlekla se těžce a namáhavě, neboť těžký krunýř, chránící ji před nepřáteli, byl jí při chůzi svou ohromnou váhou na obtíž. Procompsognati se vrhli nedočkavě na zbytek rybí mršiny a lačně se do ní zakousli. Prudkým trhnutím hlavy urvali z ní kus masa a hltavě jej polkli. Druh druhu nepřál sousta, každý chtěl uchvátit, co mohl nejvíce. Když jeden urval větší kus, tu druhý, jakoby pln závisti, rychle k němu přiskočil, aby se jeho sousta zmocnil; ncmohl-li jej rychle polknout, pustil ho sice z tlamy, byl však odhodlán podstoupit pro něj boj. Stáli pak proti sobě s rozšklebenou tlamou, mrskajíce vztekle dlouhým ocasem. Ale k boji nikdy nedošlo. Za chvíli se oba vrátili ke kořisti a znovu se zakousli do hromádky rybího masa, kterou si rvali navzájem jeden druhému a hltali s takovou překotností, že se div neudávili. Nic nerušilo hody Procompsognathů. Všude byl klid. Jen slunce žhavějí pálilo a hustými korunami nízkokmenných cykasů sytěji pronikal blankyt oblohy. Pojednou bylo ticho přerušeno šumotem vějířů palmovitých listů cykasů. Jako hora kostí a masa se nad nimi náhle objevil obrovský netvor z plemene veleještěrů. Byl to dravý Halticosaurus, přes tři metry vysoký a přes pět metrů dlouhý, který si mezi cykasy vybral místo k nočnímu odpočinku. Probudiv se ze strnulého spánku, vzpřímil se, nesa své mohutné tělo pouze na dlouhých a silných zadních nohách. Jeho hlava, kymácející se na dlouhém krku, trčela vysoko nad korunami nízkokmenných cykasů. Jeho tlama byla plná ostrých zubů a zelenavé oči se zlověstně zablýskly. Když se Halticosaurus včera ukládal k nočnímu spánku v cykasové houštině, ani netušil, že ho při probuzení bude očekávat chutná snídaně zrovna před nosem. Aby tak vzácnou příležitost nepromeškal, vyrazil proti nic netušícím Procompsognathům, kteří bezstarostně hodovali na písčině před cykasovým hájem. – 35 –

Stačilo několik dlouhých skoků a zubatá tlama Halticosaurova se zakousla do těla jednoho Procompsognatha. Ten sebou prudce trhl leknutím a náhlou bolestí, divoce zamrskal dlouhýma zadníma nohama, snaže se zachytit a drápy rozdrásat břicho útočníka. Halticosaurus však pevně držel svoji kořist a obrovskou silou čelistí, svírajících se pomalu, ale bez přestání, drtil její kosti. Nic nedbal na rány, které mu Procompsognathus nohama neustále zasazoval; ani jich necítil, protože se všechny svezly po jeho tlusté kůži, kterou by stejně nikdy nemohl Procompsognathus prorazit. Byl to boj nerovný a už předem rozhodnutý. Překvapeně pozoroval druhý Procompsognathus nenadálé přepadení a smrtelný zápas svého nešťastného druha. Ale jen na okamžik strnul úlekem. Pak prchal poděšeně pryč, aby zachránil vlastní život. Než zmizel v dáli, byla tragédie chyceného Procompsognatha skončena. Jeho tělo se v tlamě Halticosaurově ještě několikrát zachvělo a nohy udeřily naposled do prázdna. Ocas se bezvládně svěsil, hlava poklesla, jako by se dlouhý krk náhle zlomil, a pak s posledním křečovitým škubnutím zhasla i poslední jiskřička jeho života. Byl mrtev. Když Halticosaurus poznal, že se jeho oběť už nehýbe, rozevřel tlamu a Procompsognathus spadl s temným zaduněním na zem. Halticosaurus kroutil hlavou ze strany na stranu a zelenavýma očima bedlivě pozoroval, zda se zakousnutá oběť nepohne. Byl připraven, že při sebemenším pohybu do ní znovu zaboří své ostré zuby a že jí bude dále drtit svalstvo a tvrdé kosti. Ale mrtvé tělo Procompsognathovo se už ani nepohnulo. Jen jeho rozevřená tlama se pitvorně šklebila na přemožitele, jako by se vysmívala jeho snadnému vítězství. Po chvíli sklonil Halticosaurus hlavu nad mrtvým tělem Procompsognatha, olízl je několikrát dlouhým černým jazykem a pak opět vztyčil hlavu. To se chtěl porozhlédnout krajem, zda je všude klid, zda odněkud nehrozí nějaké nebezpečí. Nemusel se sice obávat žádného nepřítele, neboť on sám byl tehdy nejmocnějším tvorem celého kraje, ale přece jen se chtěl ujistit, zda se nepotlouká kolem některý jeho druh, s kterým by musel – 36 –

vybojovat těžký zápas o kořist, kdyby se vetřelec chtěl zúčastnit hodů z jeho úlovku. Rozhlížel se bedlivě kolem dokola, a když nepostřehl žádné nebezpečí, sklonil hlavu k ulovené kořisti a zakousl se do ní. Ale dlouho Halticosaurus v klidu nehodoval. Z nedaleké rokliny vyšlo z nenadání několik obrovských Plateosaurů, osm metrů dlouhých veleještěrů. Směšně se klátili na vysokých a silných zadních nohách, vyzbrojených ostrými drápy, jež byly tvrdé jako ocel. Malá hlava Plateosaurů seděla na dlouhém krku a krátké přední nohy s roztaženými drápatými prsty se jim rytmicky kývaly dopředu a dozadu jako malé ruce. Kráčeli k tůni a jejich nohy, nesoucí těžké, pestře zbarvené tělo, se bořily do zelených bochníků bujně rostoucích mechů. Rozšlapávali porost krásných kapradinek Chiropterisů, jejichž neveliké vějíře listů vyrůstající po jednom přímo ze země nesly až pět listových laloků svěže zelené barvy. Šli pomalu, při každém kroku klátili hlavou vpravo a vlevo a malýma žlutozelenýma očima slídili, kde by co mohli zhltnout. Pátrali hlavně po rostlinách s křehkými listy, stvoly a pruty. Slídili však i po všech drobných živočiších, jež by mohli uchvátit. Proto se každý z nich občas zastavil, hluboko se sklonil k zemi, aby mohl tlamou uchopit lahůdku, kterou právě objevil. I s tělem hluboko skloněným stáli bezpečně na silných sloupovitých nohách, neboť váha jejich mohutného a těžkého těla byla vyvažována silným a těžkým ocasem. Plateosauři nebyli dravými živočichy, i když mimo rostliny, které byly hlavní součástí jejich potravy, požírali s chutí i drobné živočichy, veliké červy, raky a malé krytolebce, jež náhle překvapovali v mokřinách stinných roklí a strží nebo při březích četných jezer a tůní. Neopovrhli ani zcepenělou rybou, vyhozenou vlnami na břeh, ani zbytky po hodech masožravých Halticosaurů. Větších zvířat si Plateosauři nikdy nevšímali. I kdyby chtěli, nemohli by je zdolat, protože jejich tlama nebyla vyzbrojena řadami velikých a ostrých zubů, kterými by mohli zabíjet a trhat jiného tvora. V jejich čelistech seděly jen slabé, skoro nezašpičatělé zuby.

– 37 –

Pomalu, ale jistě se blížili Plateosouři k hodujícímu Halticosaurovi. Netrvalo dlouho a Halticosaurus, skloněný nad svým úlovkem, spatřil Plateosaury. Jeho skloněné tělo se prudce napřímilo, jako by bylo vymrštěno od země silnou vzpružinou, a obludný ještěr hleděl upřeně svýma žlutýma očima, planoucíma vzrušením, na blížící se Plateosaury. Stál bez hnutí na svém místě, jen dlouhým tenkým ocasem divoce mrskal kolem sebe. Vypadalo to, jako by nějaký obrovský had na něho bez přestání útočil a ovíjel se mu kolem těla a nohou. Nespouštěl z nich oči a bedlivě pozoroval každý jejich krok, sledoval jejich počínání, jsa stále připraven uhájit svou kořist. Plateosauři přešli zatím nevšímavě kolem Halticosaura. Jen jeden z nich se zvědavě přiblížil a pohleděl na zbylou hromádku masa a kostí. Rozšklebená tlama Halticosaura nad ní ho však zastrašila natolik, že se rychle obrátil a spěchal za svými druhy, kteří se zatím ztratili v lesíku stromovitých přesliček, jež zde vyrůstaly nejen z bahnitého dna tůně, nýbrž i z vlhké půdy písčitého břehu. Běžel rychle za nimi, aby je neztratil. Plateosauři nebyli totiž zvyklí bloudit krajem jednotlivě, ale také se neradi přidávali k jiným skupinám. Několik širokých pruhů polámaných kmenů přesliček mu ukázalo cestu, kterou se musel dát, aby dostihl své druhy. Za chvíli se ztratil i on mezi kmeny vysokých sloupovitých přesliček, které se pod jeho těžkými kroky bortily a lámaly s šustivým rachotem. A kudy se prodíral přesličkovou houštinou vpřed, tam se všude rozutíkávali na všechny strany drobní krytolebci, vystrašeni hlukem jeho chůze a praskotem lámaného rostlinstva, a velicí švábi i dlouhé stonožky rychle zalézali do temných úkrytů pod kameny nebo pod tlejícími zbytky rostlin. Plateosaurus už zmizel ve sloupoví nehybného přesličkového pralesa, ale Halticosaurus pořád ještě stál nehnutě. Bez přestání pohlížel k lesíku přesliček, jako by se obával, že se protivník vrátí a že přece jen bude muset bojovat s ním o svůj úlovek. Až když se tam

– 38 –

– 39 –

dlouho nic nehýbalo, tu se teprve jeho hlava, zvednutá na protáhlém krku vysoko do výše, počala otáčet ze strany na stranu a oči bloudily pozorně po celém dalekém okolí, aby je bedlivě obhlédly. Když nikde nic podezřelého nespatřil a když ani žádný podezřelý zvuk nezaletěl k jeho ostražitému sluchu, sklonil se opět, ukolébán v úplnou bezpečnost, nad hromadu masa a pokračoval v přerušených hodech. Své hodování skončil teprve tehdy, když poslední kus masa zmizel v hlubině jeho nenasytného hltanu. Pak napřímil skloněné tělo, několikrát se mlsně olízl dlouhým černým jazykem a pomalými kroky odcházel. Náhle se však obrátil a směšně šermuje před sebou krátkými předními končetinami, kvapně se vracel k opuštěné hromadě kostí. Obcházel je v kruzích, okukoval je ze všech stran, skláněl se nad ně, jako by se chtěl přesvědčit, zda na některé z nich nevisí ještě kus masa. Nic však nenašel, a tak znovu pomalu odcházel, aby se už nevrátil. Zatím stálo už slunce vysoko na blankytu oblohy a vzduch se tetelil sálavým žárem slunečních paprsků. Kolem ohlodaných kostí Procompsognathových bylo pusto, zarážející ticho a dusivá tíže naprosté samoty bez života. Nebylo dosud na světě ptáčka, který by kraji zpíval své písně. Nebylo dosud ani savců, jejichž vítězný řev nebo táhlé bučení by se nesly močálovitou plání a ztrácely se v tichých lesích starobylé nádhery. V celém tehdejším světě panovala čistá a neposkvrněná krása. Byla to však krása němá, pozorovaná jen strnulýma očima obludných ještěrů. Les přesliček, vypadající ve své jednotvárné nehybnosti jako velké voje ohromných kyjů pohádkových obrů, byl v místech, kudy si jím Plateosauři proklestili cestu, zcela zničen. Vysoké duté kmeny byly mohutnými těly ještěrů polámány a zaklesnuty do sebe. Všude, kam vkročila ještěři noha, byly kmeny obrovskou váhou těla rozdrceny v žlutozelenou kaši promíšenou jemnou písčitou zemí. A tato zkáza, změť zpřerážených kmenů, se táhla celou šířkou lesa. Plateosauři se v lesíku nezdržovali. Měli zkušenost, že hluk a nepříjemný skřípot lámaných kmenů plaší všechny živočichy, takže

– 40 –

se dávají na kvapný útěk nebo zalézají do bezpečných skrýší. Proto jím jen rychle prošli, neboť věděli o lepších lovištích. Ale nebylo třeba, aby je dnes vyhledali. Sotva opustili lesík, uzřeli pod svahem skály, omývané zelenavou vodou tůně, hromadu masa a kostí. Rázem se zastavili a s překvapením hleděli na bohatě a lákavě rozestřenou hostinu. Pak opatrně postoupili jen o několik kroků vpřed, protože jim bylo divné, že by tak vábná kořist byla opuštěna, že by nikdo tolik potravy nehájil, nebo že by ji někdo bez boje přenechal jinému. Otáčeli svou malou hlavu na všechny strany, ale když nikoho neuzřeli, dali se do pohybu a nezastavili se dříve, dokud nedošli k mrtvole Capitosaura. Byl to obrovský, skoro dva metry dlouhý krytolebec žabího vzezření. A protože se jim ani nyní nikdo nepostavil v cestu, aby hájil opuštěný úlovek, obstoupili tučné sousto a počali sytit svůj žaludek. A zatímco hodovali, vyplula z hlubiny pod skálou mrtvola obrovského krokodýlovitého ještěra Mystriosucha. Včera za večerního šera přepadl Capitosaura, ale sám byl potom rovněž zabit. Stalo se to takto. Hlubina pod skálou byla již dlouhou dobu domovem Mystriosucha. Ve dne, kdy sluneční paprsky zaplavovaly písčinu před skálou, ležel jako šestimetrová kláda na břehu a vyhříval se. K večeru vycházel na lup. Nejraději lovil ryby, jichž bylo v tůni mnoho. Jako vystřelený šíp hnal se vždycky za vyhlédnutou rybou a sotvaže ji dostihl, chňapl po ní a držel ji v ozubených čelistech jako v kleštích. Byla-li zvlášť veliká, plul s ní rychle ke břehu, byla-li menší, vyhodil ji do vzduchu, chytil do tlamy a pozřel. Když lovil v úzkých ramenech, jimiž tůň vybíhala do skalnatých břehů, rozbouřil vodu mrštnými údery zploštělého ocasu tak prudce, že poděšené ryby vyskakovaly nad hladinu, aby snáze unikly svému pronásledovateli. Ale lstivý ještěr tím snadněji je mohl chytat a této příležitosti také plně využíval.

– 41 –

Jindy zase číhal u břehu v mělké vodě na mladé, ještě nevyspělé krytolebce rodu Metopias; starým jedincům se však vyhýbal, protože byli stejně draví jako on a zápas s nimi byl těžký a nebezpečný. Tak žil v hlubině pod skálou krokodýlovitý Mystriosuchus v nerušeném klidu po dlouhý čas. Jednoho dne se zde objevil nevítaný host. Byl to příslušník téhož rodu, ale ohromný a starý, který ho předstihoval v délce o dobré dva metry. Ten se znenadání objevil u hlubiny pod skálou. Hluboký močál, v němž dříve žil, začal pomalu vysýchat a v dlouhých obdobích sucha se neustále zmenšoval. Proto ubývalo i ryb a dlouho mu vždy trvalo, než jich ulovil tolik, aby zahnal hlad. Když pak sálavý sluneční žár ještě více zmenšil rozlohu močálu, takže jen málokdy mohl odpočívat sytý, vydal se na cestu, aby si našel nový a na ryby bohatší domov. A tak se najednou ocitl u veliké tůně pod skálou. Jakmile došel k jejímu břehu, ihned tiše vklouzl do vody, proplaval tůň všemi směry, ba proslídil i úzké kanály mezi skalisky. Zalíbila se mu a usídlil se tu. Teprve později zjistil, že ve svém novém domově není sám, nýbrž že je tu už usazen jeden jeho druh. To mu však nevadilo.Vždyť ve starém močále dlouho žil v pokoji s několika stejně velikými druhy. A ten zde byl mnohem menší a slabší. Nebude tedy mít soka při lovu potravy a snadno si zajistí největší podíl na všem, co tůň i její břehy poskytují dobrého. A tak už několik dní zde spokojeně lovil nebo se líně vyhříval na slunci. Zato Mystriosuchus, který zde byl už dlouho usazen, se vetřelci zdaleka vyhýbal. Jediný pohled ho poučil o jeho mohutnosti a síle, které mu zaručovaly převahu a nepřemožitelnost. Už nebude moci lovit, kdy a kde se mu zachce. Už nebude zde vládcem, ale jen trpěným příživníkem. To vše ho uvádělo v jakýsi neklid a cítil tím větší zlost, čím více mu bránil strach pustit se s vetřelcem v zápas, neboť nebylo naděje, že by tento boj mohl skončit jeho vítězstvím. Proto se mu raději vyhýbal a jen zpovzdáli ho pozoroval. Ale přišla chvíle, kdy se přece jen utkali v nesmiřitelném souboji.

– 42 –

– 43 –

Krytolebci (Stegocephali) z prvohorní doby byli ocasatí praobojživelníci s tělem podobným dnešním mlokům, ještěrkám, krokodýlům, ba i hadům: Urocordylus scalaris (dva vpředu na plochém balvanu), Branchiosaurus salamandroides (na balvanu vpravo), Dolichosoma longissimum (ve vodě vlevo dole) a Microbrachis pelicani (na břehu vlevo nahoře). (K povídce „Ztracený svět“)

– 44 –

Bylo to jednou zvečera. Na západě se slunce pomalu ztrácelo do nekonečných propastí kosmického prostoru a na celý kraj se kladlo večerní šero. U skály se uložil na číhanou Mystriosuchus. Hlava a předek těla spočívaly na svažujícím se břehu, dlouhý ocas byl ponořen ve vodě. Pojednou uviděl, jak se kapradinovou houštinou lyrovitých Dictyophyll pomalu prodírá bachratý Capitosaurus. Nezamířil k vodě, nýbrž počal vylézat po úzké stezce na plochý výstupek skály, jako by si chtěl odtud prohlédnout krásu kraje a hladinu vody, lesknoucí se matně v záři zapadajícího slunce. Když tam vyšplhal, poznal, že tu cesta končí. Jen příkré skalní stěny se tyčily nad ním vysoko vzhůru nebo se ztrácely dole ve ztemnělé tůni. Nemoha dále vpřed, postoupil až na samý okraj skály a vypoulenýma očima hleděl dolů na vodní tůň a na její zelené břehy. Neodpočíval tu dlouho. Sotvaže si vyhlédl v nedaleké nížině místo k nočnímu odpočinku, obrátil se a sestupoval pomalu po příkré stezce nazpět. Když došel dolů, dal se podle břehu tůně. Ale ušel jen malý kousek cesty. Náhle jako blesk vyrazil proti němu číhající Mystriosuchus, zasekl mu ostré zuby do hrdla a pevně stiskl. Capitosaurus byl nenadálým útokem tak překvapen, že se ani nebránil. A tento malý okamžik úplné bezbrannosti stačil, aby mu Mystriosuchus novým útokem rozerval hrdlo. Se ztrátou krve Capitosaurovi rychle ubývalo sil. Ve chvíli, kdy i jeho vědomí začalo pohasínat, mrskl sebou Mystriosuchus na druhý bok, jeho obrovský ocas zasvištěl vzduchem jako těžký kyj a dorazil zmírající oběť. Zdálo se, že zapadající slunce bylo jediným svědkem této krvavé události. Ale nebylo tomu tak. Na úzké písčité výspě, která vyčnívala z vody, ležel tiše a nehybně v ochranném šeru novokalamitového porostu přesliček druhý Mystriosuchus a napjatě pozoroval útoky svého menšího druha na Capitosaura. Byl sice už nasycen, ale pohled na ubitého krytolebce byl velmi vábný. A tak neodolal lačné chtivosti zúčastnit se nové hostiny a přilepšit si alespoň trochou jiného masa, snad chutnějšího, než bylo rybí. Nad svým druhem cítil velkou převahu

– 45 –

a ubezpečen svou obří silou, blížil se bez rozpaků pomalými kroky k místu, kde se chtěl přiživit. Než tam došel, majitel kořisti jej zpozoroval. Ačkoli byli oba z téhož ještěřího rodu, přece jen menší hleděl na svého obřího druha jako na zlého soka. Z jeho postoje, který zaujal, bylo zřejmé, že se nehodlá vzdát své kořisti, ba že se s obrem nebude o ulovenou kořist ani dělit. Byl hotov pustit se do boje nejen o uhájení Capitosaura, nýbrž i o opětné získání celého loviště, které ztratil příchodem obrovitého druha. Sotva obr došel k mrtvému Capitosaurovi, vrhl se Mystriosuchus proti němu jako vystřelený šíp. Zaťal mu zubaté čelisti své protáhlé tlamy do kůže nad přední nohou a jediným stisknutím mu prosekl tkáně, až hroty ostrých zubů zaskřípaly o kost. Povolil, ale hned se zase znovu zakousl, aby rozdíral strašlivou ránu protivníka, a snažil se mu rozdrtit kost. Ohromnou silou svíral čelisti a každý stisk byl hroznější předcházejícího. Kost nepřítele však byla jako z oceli. Když vycítil, že jeho síla nestačí k rozdrcení kosti, rázem odskočil. – 46 –

Poznal, že se dal do boje, který nemůže nikdy vyhrát, ale v kterém může všechno ztratit. Proto, aby zachránil holý život, dal se na útěk. Jako střela vlétl do vodní tůně a zpěněnou vodou prchal do středu močálu. Za ním střelhbitě sjel do vody i napadený obr. Voda vysoko vystříkla a klidná hladina se proměnila v prudké vlnobití, nad nímž se vznášely mlžné závoje roztříštěných kapek. Rozzuřen drzostí, s jakou se jeho menší druh odvážil na něho zaútočit, a rozvzteklen bolestí, která hlodala v krvavé ráně, hnal se rychle za ním, nespouštěje ho ani na chvíli z očí. V mžiku ho dostihl. Pronásledovaný se obrátil a bičuje ocasem divoce vodu, chystal se k obraně, neboť nyní ho už ani útěk nemohl zachránit. Kdyby prchal ještě dále, zakously by se mu vražedné zuby pronásledovatele do jeho těla zezadu, trhaly by je na nejzranitelnějších místech a ve chvíli by musel být konec. Proto se hbitě uhnul, když se na něho obr vrhl s rozevřenou tlamou. Při novém útoku znovu uhnul, pak opět, ale pojednou se bleskurychle vrhl vpřed, aby sám zaťal své ostré a nebezpečné zuby do hrdla obřího netvora. Ale i ten uhnul, a tak unikl lstivému protiútoku. Ve velikém oblouku se vracel k soupeři, který se hnal proti němu, jako by ho chtěl znovu napadnout. Když byly jejich hrozivé tlamy už blízko sebe, odbočil menší Mystriosuchus rychle stranou a zatímco se obr hnal nezadržitelně vpřed, jeho menší sok se bleskurychle obrátil, a nejsa ohrožován ani zuby, ani ocasem obra, vrhl se mrštně vpřed a zaryl zuby do jeho hrdla. Obr se rázem zastavil, prudce trhl předkem těla, takže se vysoko vztyčil nad rozvířenou vodní hladinu, a útočníka ze sebe setřásl. Než se mohl útočník vzpamatovat, vyrazil naopak obr k protiútoku. V mohutném rozmachu dopadl ocas obří nestvůry s třeskotem na hlavu protivníkovu. Strašlivá rána ho zbavila vědomí a vzápětí se už zarývaly ostré kuželovité zuby do jeho omráčeného těla. Vítězova zuřivost nato počala pomalu mizet. Nejen proto, že protivník byl už mrtev, neboť ležel před ním rozdrásán a s rozdrcenými kostmi, nýbrž i proto, že vlastní těžká zranění nahlodávala stále prudčeji jeho životní energii. Ještě několikrát

– 47 –

– 48 –

oobeplul poraženého, pokaždé ho šlehl prudce ocasem, ale pak plul pryč, kamsi k břehu močálu, aby si tam v úkrytu mezi bujnými rostlinami v klidu odpočinul. Už ho vůbec nelákal zabitý Capitosaurus, na němž si chtěl pochutnat a který mu po vítězném zápase náležel celý. Rozdrásané a zkrvavělé tělo přemoženého ještěra leželo nehybně na hladině rudě zbarvené vody. Po chvíli začalo pomalu klesat pod vodu, a než se dotklo dna, pohasly již daleko na západě poslední záblesky slunečních červánků. Bylo po boji Mystriosuchů. Zmizel poražený, ztratil se i vítěz. Jen na břehu pod skálou se rýsovalo v houstnoucí tmě tělo mrtvého Capitosaura, které jediné zbylo na bojišti obou velkých ještěrů. Tak se stalo, že druhého dne našlo stádo Plateosaurů na břehu hromadu masa, která nikomu nepatřila. Pustili se do ní s chutí a dlouho si plnili hladový žaludek. Jejich splasklá břicha se nadmula jako nafouklé měchy, ale stále neměli dost. Jako v bezedné propasti mizely v jejich útrobách velké kusy masa a tichem, které v okolí vládlo, se bez přestání ozývalo klapání ozubených čelistí. Když skončili hodování, zbyla před nimi jen hromada kostí. Nasyceni téměř až k prasknutí opustili konečně místo svých nenadálých a nezvyklých hodů. Líně se loudali kolem pustých skal, až zmizeli v jakési roklině s porostem sytě zelených kapradin a s černými otvory slují a děr. Mnoho nádherných zarůžovělých jiter přešlo nad tímto starobylým krajem. Ale každé z nich bylo předzvěstí dne, v němž bude slunce pražit více než den před tím, protože vycházející ohnivá koule zaplavovala široký kraj proudem vždy sálavějšího tepla. Nastávalo suché období s jitry bez rosy nad vyprahlým krajem. Bujná květena postupně vadla, usýchala a nakonec byla žhavými slunečními paprsky spálena až ke kořenům. Močály a bažiny vysychaly a jejich dno se v sálavé výhni slunečních paprsků smršťovalo, takže vytvářelo podivné nepravidelné sítě velikých trhlin a puklin, pokryté mrtvolami ryb a drobných vodních živočichů. – 49 –

A bylo čím dál hůře, neboť slunce pálilo stále žhavějí a prudčeji. Velikým ještěrům se počalo špatně dařit, hlavně ohromným ještěrům Plateosaurům, kteří byli zvyklí každodenně si nacpat břicha šťavnatými rostlinami. Bloudili nyní vždy dlouho krajem, než se trochu nasytili, aby se alespoň na chvíli zbavili svíravého pocitu hladu. Plateosauři začali být brzy neklidní. Jakýsi pud hnal jejich stáda stále blíže k okrajům planiny. Když se k nim konečně dostali, vyhledávali mírné svahy, po nichž sbíhali dolů až na samý okraj pouště, kde se zahrabávali do červenavého prachu a vyčkávali příchodu noci. V jednom z těchto stád byl i veliký starý samec. Byl vyzáblý a slabý stářím. Sám si už těžko sháněl potravu, protože období jeho tělesné síly a mrštnosti už dávno minulo. Masitou kořist jen stěží ulovil. Spíše se přiživoval na kořisti druhých nebo si pochutnával jen na nalezených mršinách. I on ležel zahrabán v prachu. Ale každou chvíli se vztyčila jeho hlava na dlouhém krku vysoko do výše a jeho oči se zahleděly kamsi daleko přes širokou poušť. Ani se nepohnul, jenom se díval a díval… Po čisté obloze bez jediného obláčku putovala žhavá sluneční koule pomalu k západu. Než se propadla do nekonečné hlubiny za hrází západního obzoru, naposled ozářila svými paprsky planinu pouště i temena hor, která se tyčila nad ní. Když pak poslední paprsek zmizel, rozhořely se nad horizontem v místech, kde zapadlo slunce, nádherné červánky, jejichž záře se v zlatých a purpurových pruzích rozlévala vysoko po ztemnělé báni oblohy. A večerní ticho padalo plíživě pomalu na celý kraj. Tehdy se Plateosauři vyhrabali z prachu a neklidně pobíhali z místa na místo. Nechystali se k nočnímu odpočinku, jak činívali denně nahoře na planině. Spíše se zdálo, že čekají na noc, aby se mohli vydat na dalekou cestu. Na počátku období sucha opouštěli náhorní planinu a přeběhli poušť, aby dosáhli mořského pobřeží s bohatými lovišti. Teprve když nastávalo opět období dešťů, vraceli se zase nazpět. První cesta přes poušť, to byla cesta za potravou. Ta druhá, zpáteční, to byla cesta domů. – 50 –

Mezitím měsíc vystoupil nad obzor. A sotvaže se stříbrné měsíční světlo rozlilo po rozlehlé poušti, vyrazilo stádo Plateosaurů vpřed. Rychlým pochodem se vzdalovalo od úpatí náhorní planiny a zakrátko se úplně ztratilo v moři načervenalého prachu. Jen malý obláček zvířeného prachu prozrazoval jejich putování za dalekým cílem. A poněvadž těch malých obláčků běželo po poušti více, bylo zřejmé, že se dalo na cestu k dalekému pobřeží vnitrozemního moře již více skupin. Celou noc putovali Plateosauři bez chvíle odpočinku za svým dalekým cílem. Při východu slunce se zastavili, zahrabali se do červenavého prachu a po celý den odpočívali. Unavení a hladoví leželi bez nejmenšího hnutí, zatímco se nad nimi tetelil vzduch, rozžhavený nesmírným slunečním žárem, který působil malátnost a oslaboval jejich životní energii. Teprve za soumraku, když z nekonečných prostorů vesmíru počal padat osvěžující chlad, dala se stáda Plateosaurů na další pouť. Skupina, v níž byl onen veliký a prastarý Plateosaurus, se rovněž chystala vyrazit. Nejprve zvedli ještěři vysoko hlavu, rozhlédli se kolem, a když viděli, že ostatní stáda už v dáli pospíchají, rychle vyskočili a vydali se na cestu. Prach, který se ve zvířených oblacích vznášel do výše a v kotoučovitých chuchvalcích se vinul kolem jejich obrovských těl, zahaloval je načervenalou clonou ze všech stran stále hustěji a hustěji, až se nakonec ostré obrysy ještěřích těl v ní rozplynuly v nejasné černé stíny. V nejhustších mracích prachu mizel jeden stín, druhý, třetí a po nich všechny další. Zvířený prach však pomalu klesal k zemi a za jeho padajícími závoji bylo vidět, jak skupiny Plateosaurů pospíchají po mírném svahu táhlého hřebene k vytouženému cíli. Když dosáhli vrcholu hřebene, sbíhali opět po mírném svahu do veliké ploché pánve. Její dno tvořil nepropustný slín, bránící vodě, aby se vpila do vyprahlé pouště. Za deštivého období bylo tu veliké mělké jezero, které však nemělo dlouhého trvání, protože sluneční žár suchého období je vždycky brzo vysušil. Ani tentokráte nebylo po jezeře už skoro ani památky. Jen uprostřed pánve byla ještě nepatrná kalužina zapáchající vody, ale i – 51 –

tu pomalu a neodvratně vysoušely žhavé paprsky slunce. Lepkavé slínové dno tohoto ztraceného jezera bylo pokryto slabou vrstvičkou jemného prachu a písku, kterou sem nanesly větry, takže nebylo k rozeznání od suchých ploch pouště. Vše bylo stejné, jednotvárné a pusté. Jen hromada sluncem vybílených kostí, zpola zasypaných prachem pouště, svítila výstražně do pusté samoty kraje a varovala před záludným nebezpečím. Když stádo Plateosaurů seběhlo na dno pánve, octlo se brzy na úzkém cípu vysušeného jezera, které tam před časem vybíhalo v dlouhý úzký chobot. Po několika krocích se zabořily mohutné nohy Plateosaurů do měkkého slínu, který se jim obalil kolem prstů, vytvořil na nich lepkavou hroudu, a tím jim neobyčejně ztěžoval chůzi. Tato nečekaná překážka nemálo poděsila putující veleještěry. Každou chvíli zvedal některý z nich nohu do výše a prudkým máváním se snažil setřepat tížící hroudu. Sotvaže se jí zbavil, při novém kroku vyrostla mu na ní nová, větší a těžší. Proto jen pomalu a s velikou námahou postupovali ještěři vpřed. Starý Plateosaurus, zesláblý stářím, nemohl zakrátko z místa. Těžce vytahoval nohy z lepkavého slínu a čím dál tím hůře se zbavoval nalepené přítěže. Už nekráčel pevně a rovně, už se jen kymácel ze strany na stranu. Pak uvázl načisto. Klesl k zemi a strnulýma očima pohlížel za ubíhajícím stádem, které už zatím přešlo nebezpečný cíp vyschlého jezera a pomalu mizelo v dálavě. Starý Plateosaurus nebyl jediný, který uvázl. Nedaleko od něho zápasil o život také jeho druh, statné zvíře v plném rozmachu obřích sil. Odloučil se trochu od skupiny a musel proto přejít širší pruh lepkavého slínu. I on klesl k zemi, ale zakrátko se opět vztyčil a znovu se potácel vpřed. Divoká touha po životě a tělo v plné životní síle překonaly záludné nebezpečí. Když se konečně zase dostal na pevnou půdu, stádo se už dávno ztratilo v dáli. Byl sám se starým umírajícím druhem, ale byl zachráněn.

– 52 –

Dal se rychle na pochod, a než slunce vyšlo, byl u cíle cesty, u pobřeží vnitrozemního moře s četnými lagunami, s háji cykasů a jehličnatých stromů, s bujnými porosty nejrůznějších kapradin a hlavně s bohatými lovišti. Byl konec nouze a hladu. A bylo toho už věru zapotřebí. Celý den a dvě noci ničeho nepozřel a prázdný žaludek se už dlouho hlásil o své právo. Pustil se proto bez meškání do lovu jako ostatní jeho druzi, kteří tu už byli, nebo kteří právě přicházeli. A zatímco zaháněl hlad potravou a pak odpočíval v příjemném stínu cykasů na břehu modré laguny, z těla starého Plateosaura, lapeného v poušti lepkavým slínovým bahnem vyschlého jezera, vyprchal už život. Zašel smrtí, jakou před ním zahynulo mnoho jeho druhů. Jako mnohokrát předtím, tak i tentokrát chtěl přečkat na mořském břehu období, kdy náhorní planina, na níž se zrodil, byla nehostinná.Vždy tam šťastně došel a vždy se také šťastně vrátil. Tentokrát však nedošel. Byla to jeho poslední cesta…

– 53 –

DRAČÍ ZÁTOKA Nesmírná pláň moře v druhohorní době triasové se táhla na míle do šíře i do dálky. Na jednom místě se zakousla hluboko do pevniny a vytvořila tam velikou polokruhovitou zátoku. Z jedné strany byla zátoka ohraničena skalisky s nesčetnými štěrbinami, puklinami i slujemi a na druhé straně byla plochá písčina, jejíž únavná jednotvárnost byla porušena jen několika malými a mělkými lagunami. Kolem těchto lagun vyrůstalo trochu úzkolistých travin a bujné porosty chřestivých přesliček, které pronikaly svými plazivými oddenky i do šedého bahna lagun, z něhož pak vyrůstala nová přesličková houština. Nízké cykasy s chocholy dlouhých, nádherně zpeřených listů vytvářely živé zelené oázy v jednotvárné pláni žlutého písku a tísnily se k břehům lagun, kde svými kořeny sály z nehostinné půdy alespoň tu trochu vody, kterou potřebovaly k skromnému životu v této pusté krajině mořského pobřeží. Noc tiše ležela nad celým krajem … – 54 –

Voda mořské zátoky ztemněla a splynula s tmou noci. Všude byl klid, všude bylo ticho. K ránu se pojednou objevil kdesi daleko na východním obzoru mdlý záblesk. Sotvaže pohasl, objevil se nový, jasnější a zlatovější, který se s jinými rozhořel v žlutou a červenavou záplavu světla nového dne. Z této záplavy zanedlouho vyletěl zlatý šíp, za ním druhý, třetí a pak tisíce a tisíce jiných, které světlem a teplem zaplavily celý kraj. Voda zjasněla, skaliska ztratila část své pochmurnosti a písčitá pláň zasvítila žlutí písku a smaragdovou zelení rostlin. Mírný větřík vesele zadul krajem. Zvlnil hladinu a hnal před sebou široké šumící vlny, které se někde přelévaly po nízkém písčitém břehu, ale jinde se s ostrým sykotem tříštily o tmavá skaliska, přičemž se rozbíjely v tisíce stříbrných kapiček, zapadajících do načechraných chumáčů sněhově bílé pěny. Vlna za vlnou se zvedala z rozlehlé vodní pláně a všechny se hnaly k pevnině, kde se rozplývaly a ztrácely, zanechávajíce po sobě na písčitém břehu vše, co se jim připletlo v cestu a co odnesly sebou. Jednou to byly chuchvalce řas se všemi drobnými živočichy, kteří se v nich skrývali nebo na nich žili, podruhé zase mrtvola ryby nebo prázdné skořápky nesčetných měkkýšů a čtyřžábrých hlavonožců ze skupiny Ammonoideí. To vše vyhazovaly vlny na plochý písčitý břeh bez ladu a skladu, nečiníce rozdílu mezi živým a mrtvým. V bouřlivých dnech to bylo horší. Tehdy šla hrůza krajem. Po hladině zátoky, bičované prudkými údery divoké vichřice, hnaly se k břehům mohutné proudy vod. Po širé vodní pláni letěly vpřed stále nové a větší vlny, jež zaplavovaly písčitou část břehu, nebo se vrhaly střemhlav proti pobřežním skaliskům, kde se tříštily v jemný vodní prach, jenž se vznášel nad zpěněnou vodou divoce hučícího příboje. Vše, co sebou vlny unášely, vyhodila voda daleko na písčinu a hned zanášela nánosem písku a bahna, nebo rozbila o tvrdé stěny skalisek. Takové silné vlnobití vtisklo nesmazatelné znamení celému pobřeží. Bylo zničeno nejen vše živé, co se neskrylo a neustoupilo včas, nýbrž zkáza doléhala i na tvrdá skaliska. Obrovské vlny dopadaly se strašlivou silou a nesmírnou prudkostí na skalní útesy a vnikaly stále znovu a hlouběji do jejich trhlin. Neustále – 55 –

– 56 –

opakovanými nárazy je rozšiřovaly, vylamujíce z nich kusy hornin, a ty se řítily do zpěněné vody, jež při jejich dopadu vysoko vystřikovala. Z puklin vznikaly tímto způsobem klikaté černé sluje, nízké nebo vysoké tunely, které se staly domovem podivných dračích oblud. Paprsky vycházejícího slunce zalétly také do temnoty skalní sluje, jejíž vchod se černal nevysoko nad lesknoucí se hladinou zátoky. V černé a studené tmě velké jeskyně ležel jako zakletý zloduch z příšerné báje obrovský ještěr. Jeho veliké tělo s dlouhým krkem a s dlouhým ocasem leželo ztuhlé na dně jeskyně, podobajíc se kmenu mohutného stromu. Krátké nohy měl přitaženy k tělu a drápaté prsty, spojené mezi sebou plovací blánou, byly zabořeny do bahnitého nánosu, jímž bylo jeskynní dno pokryto. Hrubá lysá kůže nebyla chráněna ani šupinami, ani kostěnými pancíři nebo trny. Na hřbetě a na bocích byla kůže nazelenalá, jako by byla celá porostlá zeleným mechem, kdežto na břichu byla stříbřitá, jako by byla porostlá šedými lišejníky. Byl to Nothosaurus, nejobávanější dravý ještěr triasového moře v druhohorní geologické době. Ležel nepohnutě jako zkamenělý pohádkový drak. Neprobral se ještě z nočního spánku, který se podobal mrtvolné strnulosti. Do tohoto stavu ho uváděla nízká teplota jeho krve, neboť ta se mu měnila podle teploty okolního prostředí. Za chladných nocí mu krev v žilách ztuhla a rozehřívala se teprve teplem paprsků ranního slunce. Teplý sluneční paprsek; který pronikl první do sluje, kde odpočíval Nothosaurus, osvětlil jeskynní přítmí a dopadl až na hlavu spícího ještěra. Za ním sem vlétl druhý, třetí a mnoho dalších, které přeskakovaly z hlavy dračí obludy na dlouhý krk, pak na mohutný trup a po dlouhém ocasu až na jeho konec. Trvalo ovšem chvíli, než každý ze zlatých slunečních šípů zabodl trvale hrot do kůže ještěra a rozproudil svým teplem prudčeji ztuhlou ještěři krev. Několik slunečních paprsků zabušilo jemnými teplými ranami na mžurky ještěra. Ty se zprvu jen jemňoučce zachvěly, ale když krupobití teplých a jasných úderů nepřestávalo, smrštily se a do jasu růžového jitra zasvítily zelené oči procitlého ještěra. – 57 –

Chvíli ležel líně dál v teplé záplavě slunečních paprsků, bez pohnutí a bezvládně, jako by mu noční chlad ochromil krátké končetiny. Pak však vstal a pomalými kroky opouštěl vlhkou sluj. Když z ní vyšel, stanul na širokém skalním výstupku, který spadal příkrou stěnou do vodní hlubiny. Hlavu na dlouhém krku měl vysoko vztyčenou a zelenýma očima se rozhlížel po širém moři, které bylo jeho lovištěm. Byl přes tři metry dlouhý, ale přesto nebyl žádným obrem svého plemene, neboť mnozí z jeho příbuzných dosahovali tak obrovských velikostí, že pouhá jejich lebka byla přes metr dlouhá. Stál nepohnutě, jen se bystře rozhlížel po vodní hladině, která se lehounce houpala v závanech větříku a třpytila se v ranním slunci zlatými odlesky. Rozhlížel se i po skalnatých březích a po plochých pobřežních písčinách, svítících žlutí. Všude kolem bylo hrobové ticho. Jediný zvuk neprolétl rozžhavujícím se vzduchem, jediná ptačí píseň dosud nevítala nový den. Hmyz byl tenkrát velmi vzácný a ptáků tehdy vůbec nebylo. Ještě nesmírné věky musely uplynout, než mohlo být vycházející slunce pozdraveno skřekem prvního praptáka Archaeopteryxe z druhohorní doby jurské, jehož skřehotavý a drsný hlas se lomozivě dral z hrdla přes řady ostrých zoubků jeho tvrdého zobáku. Byl to tichý kraj ponuré a němé krásy. Byl by i nekonečně jednotvárný a smutný, kdyby nebylo na písčitém břehu několik lagun, vroubených chudou zelení, kdyby zde nebyl hřeben rozervaných, zasmušilých skalisek, sestupujících schodovitými výstupky do vodního zálivu. Také několik vzdálených ostrůvků s nízkými i stromovitými cykasy činilo kraj utěšenější a obohacovalo jeho jednotvárnost a chudou krásu. Ačkoliv Nothosaurus dlouho pozoroval břehy i vodní pláň, rozprostírající se před ním do nedozírné dálky, přece jen neobjevil nic, co by mohlo upoutat jeho pozornost a mohlo se stát jeho kořistí. Mrzutě otevřel dlouhou tlamu. V ní se v plné hrozivosti zabělaly řady velikých zašpičatělých zubů, jejichž stisknutí hravě drtilo protivníkovy kosti.

– 58 –

Pomalu slézal ze skalního výstupku, chtěje se dostat na nedalekou písčinu. Pojednou natočil hlavu a pohled jeho zeleného oka zamířil na dno zátoky pod skaliskem, jež právě přelézal. Mezi balvany a trsy kulovitých vápnitých řas uviděl zbytek Ceradota, dvojdyšné ryby, kterou včera ulovil a kterou v klidu požíral na skalisku. Když se nasytil, spadl zbytek ryby do vody a uvázl na dně mezi balvany. Nyní se kolem něho shromáždilo mnoho Pemphixů, desítinohých korýšů, velmi podobných našemu raku. Pochutnávali si na zbytcích jeho včerejší kořisti, vypínali se směšně na vysokých nožkách a výhružně se stavěli proti sobě, když jeden druhému chtěl vyrvat větší nebo chutnější sousto. Nothosaurus chvíli zvědavě pohlížel na hemžící se raky, ale pak znovu pokračoval v cestě. To pro něho nebyla žádná kořist. Raci byli malí, měli tvrdý krunýř a skoro žádné maso. Lovil je pouze tehdy, když měl veliký hlad a když se mu dlouho nepodařilo nic kloudnějšího ulovit. Ale to se stávalo vzácně. Když sešel na písčinu, náhle se zarazil a upřeně se zadíval k jedné z lagun. Vysoko zvedl hlavu a napjatě pozoroval útlého, skoro pět metrů dlouhého ještěra, jehož maličká hlava seděla na velmi prodlouženém, vpravdě žirafím krku. Štíhlý válcovitý trup nesly krátké nožky, z nichž zadní byly delší než přední. Trup pozvolna přecházel v dlouhý ocas, který za sebou táhl jako tlustý bič. Byl to Tanystropheus, který si vyšel k lagunám na lov. Opatrně kráčel po břehu laguny, až se pojednou zastavil pod zeleným baldachýnem palmovitých listů nízkého cykasu. Chvíli napjatě pozoroval dno laguny, porostlé hustou spletí vodních rostlin. Pojednou přistoupil až k samému břehu, ponořil dlouhý krk i s hlavou do vody, a když se po chvíli hlava zase z vody vynořila, třepetala se v jeho zubaté tlamičce drobná rybička. V záři slunečních paprsků se třpytily její drobounké šupinky jako stříbrné perličky a malé ploutvičky hořely jasnou červení. Tanystropheus prohnul dlouhý krk mohutným obloukem a malá hlava s ulovenou rybkou se ocitla nad písčitým břehem laguny. Stříbřité tělo rybky, probodnuté několika ostrými zuby, ještě sebou divoce zmítalo, ale několik nových stisků zubaté tlamičky ještěra – 59 –

stačilo, aby v rybce vyhasla i poslední jiskřička života. Když se již nehýbala, stočil si ji Tanystropheus v tlamičce tak, aby směřovala hlavou do jeho jícnu, a pomalu ji polkl. Když v něm rybka zmizela, několikrát se mlsně olízl dlouhým černým jazykem. Pak znovu natáhl krk nad vodu a i s hlavou ho ponořil do vody. V té chvíli vyrazil Nothosaurus k útoku. Ačkoliv nebyl na suchu tak obratný jako ve vodě, přece jen poměrně rychle dostihl lovícího a nic netušícího Tanystrophea a zaryl mu pilovité řady svých ostrých kuželovitých zubů do krku. Jako dlouhý skvrnitý had se vymrštil Tanystropheův dlouhý krk z vody a žlutě fosforeskující oči se upřely na Nothosaura. Maličká tlama se široce rozevřela a její ostré zuby se zakously do krku útočníka. Byly však příliš útlé a slabé, než aby mohly Nothosaurovi vážně ublížit. Přesto se však napadený znovu a znovu do něho zakusoval, rozdíral mu krk stále silněji krvácející a dlouhým bičovitým ocasem zasazoval Nothosaurovi prudké a tvrdé rány, jež mu bez ustání dopadaly na tělo. Ale Nothosaurus na to nedbal, jen stále hlouběji zarýval své dlouhé ostré zuby do Tanystrophea a s neumdlévající silou mu drtil jeho dlouhý krční obratel. Napadený ještěr se bránil všemi silami. Jeho dlouhé hadovité tělo se prohýbalo ve veliké oblouky a zase narovnávalo. Vysoko se kmitala jeho podlouhlá hlava s rozšklebenou zubatou tlamou, která se střelhbitě zakousávala, kam jen mohla. Dlouhý ocas svištěl vzduchem a dopadal temně dunícími ranami na Nothosaurovo tělo. Nothosaurus stál klidně a nedbal divokého zmítání své oběti. Jen pevně držel to, do čeho se zakousl. Když pak cítil, že Tanystropheus v obraně polevuje, povolil náhle stisk zubatých čelistí, sjel bleskurychle tlamou po jeho krku až k hlavě a tam znovu stiskl. Na tom místě byl krk nejslabší. Jako ocelové svěráky, opatřené ostrými zuby, zakousla se Nothosaurova tlama znovu do své oběti. Chvíli sebou Tanystropheus divoce zmítal na všechny strany, jeho dlouhý ocas se vztyčoval a padal, kroužil a šlehal kolem, když se však ozval praskot rozdrceného krčního obratle, v tom okamžiku se celé jeho tělo bezvládně zhroutilo k zemi. – 60 –

Nothosaurus stál bez pohnutí nad svou velikou kořistí. Divoký lesk mu planul v zelenavých očích a dlouhý ocas, komíhající se vzrušením ze strany na stranu, vyrýval v písku hlubokou brázdu. Chvíli porozoval tělo mrtvého ještěra, pak několikrát přešel kolem něho, narážeje směšně hlavou hned sem, hned tam, jako by zkoumal, kde by bylo nejlépe započít s hodováním. Byl nejvyšší čas, aby dosyta ukojil svůj hladový žaludek a důkladně si odpočinul. Ještěr sklonil hlavu ke kořisti, zakousl se do ní a oddal se hltavému požírání. Dlouho trvalo, než se Nothosaurus nasytil. Z celého Tanystrophea zbyly nakonec jen kusy kůže a rozdrcené kosti, mezi nimiž byly nápadné protáhlé krční obřade svou neobyčejnou délkou. Potom velmi pomalu vystupoval z jednoho skalního výstupku na druhý a často se zastavoval, jako by byl k smrti unaven. Bylo to však jeho plné břicho, které mu překáželo v chůzi, protože bylo nacpáno tak, že je skoro táhl po zemi. Na širokém výstupku před svou slují se oddal odpočinku. Spokojeně se vyhříval v záplavě slunečních paprsků a labužnicky klapal dlouhými čelistmi, v nichž svítily dlouhé zuby. Klidně podřimoval a nedal se ničím vyrušovat. Sám si také ničeho nevšímal, ani svého druha, který se po lovu ryb bez pohnutí vyhříval na žhavém výsluní vedle něho… Daleko od skalisek těchto pohádkových draků, až za samou zátokou, povalovalo se na mořské hladině líně několik podivných ještěrů. Byli to štíhlí ještěři s krátkým krkem, ale s dlouhým ocasem. Jejich trojúhelníkový průřez těla byl způsoben tím, že trup měl na břišní straně silný a pevný krunýř, který vytvořila podivně utvářená a pravoúhle zahnutá břišní žebra. Tento podivuhodný typ břišního pancíře byl mezi plazy jevem zcela novým a ojedinělým a také se již nikdy neopakoval. Vytvářel zcela plochou břišní stranu, s jakou se třeba setkáváme u dnešních želv. Trup těchto ještěrů nebyl pohyblivý. Bylo to způsobeno tím, že obratle trupu měly zvláštní výběžky, které zapadaly přesně do odpovídajících jamek, takže byly navzájem pevně spojeny. U krčních – 61 –

a zejména u ocasních obratlů tomu tak nebylo, a proto hlavně pohyblivost ocasu byla veliká. Mezi prsty obou končetin byla napjata plovací blána. Malá, ale masivní lebka měla kromě dvou postranních očí ještě třetí liché oko, uložené na temenu hlavy. Malá, ale široká tlama byla vyzbrojena podivuhodným chrupem. Vpředu tlamy byly zuby válcovitého tvaru; ty směřovaly z tlamy skoro kolmo vpřed. Vzadu na čelistech a na patru byly veliké a ploché zuby knoflíkovitého až dlaždicovitého tvaru bez jakýchkoliv hrbolů; zato však měly velmi silnou vrstvu skloviny, která chránila zuby proti jakémukoliv porušení nebo dokonce rozlomení při sebesilnějším stisku čelistí. Takové aby jim umožňovaly, aby si ke své obživě vybírali prapodivné zvířectvo: mlže, plže, amenonožce a hlavonožce. Jejich zuby byly přizpůsobeny k drcení tvrdých skořápek a lastur, protože jen tak mohli tito ještěři proniknout k slizkému tělíčku svých obětí. Nosní otvory měli vysunuty nad tlamu. Mělo to dvojí výhodu: nepřekážely při sběru potravy a poskytovaly možnost, že při vdechu mohli ještěři vystrčit z vody pouze nejsvrchnější část hlavy. To bylo pro tyto ještěry, Placody, velmi důležité, protože nemohli být spatřeni Nothosaury, kteří se k nim nechovali nijak přátelsky. Stálé ohrožování od Nothosaurů mělo též za následek, že se Placodi odstěhovali ze zátoky, kde dříve žili. Byli tam v neustálém nebezpečí. Neměli klidu ani při lovu, ani opočinku. Neustále museli dávat pozor, aby se neocitli v blízkosti některého z Nothosaurů, neboť taková setkání končívala obyčejně smrtí Placodů. Opustili proto už dávno skaliska s jejich temnými slujemi u písčiny a našli si nový domov daleko za zátokou. Nebylo, zde sice tolik chutné a rozmanité potravy, nebylo zde ani ve skaliskách tolik vhodných úkrytů, ale zato tu byli klidní a bezpeční. Jen vzácně zabloudil sem některý z Nothosaurů, a to jen tehdy, když se v divokém chvatu hnal za hejnem poděšených ryb. Ale přišel čas, vracející se vždy s neúprosnou pravidelností, kdy někteří z Placodů pouštěli na čas svůj nový domov a pluli na stará známá místa zátoky.

– 62 –

– 63 –

Bylo to vždycky v době, kdy po oplození odplouvaly samice houfně na krátký čas, aby na příhodném místě snesly vejce, z nichž se za čas vyklubala malá ještěří havěť, která měla udržet jejich rod při dalším životě a přenést ho zase na další pokolení. K tomu byla pro ně písčina na břehu zátoky dlouho jediným vhodným místem. Do mělkých důlků, které vyhrabaly pracně tlapkami, snesly samice několik vajec a opatrně je pokryly slabou vrstvou písku. Tím vykonaly vše, aby byl rod zachován. Nato opouštěly rychle písčinu a spěchaly opět k vodě, která byla jejich pravým životním prostředím, v němž se cítily bezpečné a spokojené. Když však žily plakodí samice delší dobu v novém domově, objevily, že i tam je nablízku písčina, vhodná ke kladení vajec. Proto zanechaly poutí přes celou zátoku a kladly vejce na objevené písčině. Jen několik starých samic se jí s jakousi tvrdošíjnou pudovostí vyhýbalo a zůstávalo věrno starému místu na břehu zátoky. Jinak Placodi souš vůbec nevyhledávali. Do štěrbin skal zalézali jedině na noc. Ovšem i za bouřlivých dnů, kdy se hnaly obrovské vlny divoce po hladině, berouce s sebou vše, co jim přišlo do cesty, – 64 –

opouštěli rozbouřenou vodu a v rozeklaných skaliskách vyhledávali dutiny a chodby, v nichž vyčkávali, až se bouře utiší. Nejmilejší jim bylo položit se po lovu na hladinu a nechat se houpat hravými vlnkami, zavřít oči a klidně podřimovat. Jejich hnědá těla, asi dva a půl metru dlouhá, se líně převracela pod sálavými paprsky žhavého slunce a blýskala se všude tam, kde voda opláchla oschlou kůži. A zrovna tak odpočívali i nyní. Najednou se však jeden z Placodů probral z dřímot. Chvíli se ještě líně povaloval na hladině, potom však hlubokým vdechem nasál do sebe vzduch a rychle se ponořil. Zamířil k úpatí skaliska, které se vynořovalo ode dna příkrým svahem a stoupalo kamsi vysoko nad vodu. Plul nízko nade dnem a vše bedlivě pozoroval. Nic mu neušlo. Viděl, jak mezi kameny a kulovými trsy vápnitých řas číhali raci a krabi, malí lupiči s tvrdými krunýři a stopkatýma očima, kteří se odvážně vrhali ze svých úkrytů na drobnou kořist, plující nebo pohybující se kolem; a když ji uchvátili, ihned s ní zmizeli v temných úkrytech a tam ji s chutí požírali. Viděl, jak se červené hvězdice pomalu plížily k nic netušícím mlžům nebo plžům, které znenadání objaly svými chápavými rameny, a z vnitřku otevřených lastur nebo ulit vysály jejich slizké tělo. Viděl, jak ze skalních štěrbin nebo z kamenných hnízd vyplouvaly záludné chobotnice a jak svými dlouhými rameny, posetými přísavnými bradavkami, uchvacovaly drobné rybky a vysávaly je tak, že z nich zbyl pouze beztvarý cár.

– 65 –

– 66 –

Mezi pražraloky (Proselachii) byli nejzajímavější středně velcí s chrupavčitou kostrou rodu Pleuracanthus, kteří žili ve vodách Evropy a Severní Ameriky v mladším období prvohor (ve svrchním karbonu a ve spodním permu). Častou kořistí jejich ostrých zubů se stávaly skelnošupinaté ryby rodu Amblypterus. (K povídce „Ztracený svět“)

– 67 –

Viděl ostnité ježovky, jež přepadaly měkkýše; po zdařilém přepadu roztrhávaly jejich měkká těla kousacím ústrojím, jež bylo složeno z pěti tvrdých vápnitých jehlanců, zakončených ostrým zoubkem. To všechno viděl Placodus, když volně plul nízko nade dnem. Ale nedbal toho. Plul bez přestání k svému cíli, k nedalekým skaliskům, jejichž příkré stěny i přilehlé dno byly pokryty nesmírným množstvím ramenonožců. Tvarově jsou velmi podobní mlžům, liší se však od nich tím, že jejich dvouchlopňové skořápky jsou hřbetní a břišní, ne tedy pravé a levé jako u mlžů, a že mají dvě dlouhá přiústní ramena spirálně stočená a porostlá četnými tykadly. Ramenonožci několika málo rodů, především rodů Terebratula a Coenotíryris dnes už dávno vymřelých, pokrývali v nesčetném množství dno, balvany i skalní stěny; někteří i pevně přirůstali k podkladu, a to svalnatým stvolem, který v podobě dlouhých tuhých štětin vynikal z břišní skořápky. Ve velkém množství terebratulových a coenothyrisových lastur bojovali o kus životního prostředí pro sebe i nesčetní mlži. Malý mlž rodu Placunopsis hustě osídloval dno i skalní stěny, k nimž přirůstal jednou ze skořápek. Když odumřel, padla nepřirostlá lastura ke dnu, a na přirostlou lasturu přilepil jiný živý mlž jednu ze svých. Musel si však pospíšit, jinak by bylo volné místo brzy obsazeno jiným. Mezi ramenonožci a mlži se plazili i různí plži, pomalu a unaveně, jako by je nesmírně tížily jejich skořápky tvaru věžiček nebo nízkých kotoučů. Světelné paprsky zářivého slunce pronikaly čirými vodními vrstvami až ke dnu a tam v modravé hlubině rozehrávaly barvy skořápek v ohnivé jiskry a palety duhových barev. A nad slizkými tělíčky nesčetných ramenonožců, mlžů i plžů, jež lákaly z barevných lastur a skořápek hlad nebo pud po zachování rodu, vznášely se vysoko nade dnem narůžovělé a nafialovělé kalichy nádherných lilijic, připoutaných k bahnitému dnu dlouhými tenkými stonky. Rozevřené kalichy, skvoucí se jako obrovské mnohocípé hvězdy,vztahovaly svá ramena proti mdlému světlu, linoucímu se

– 68 –

shora vrstvami vod. Podobaly se překrásným květům, zakletým do věčného šera mělkých vod. Placodus pomalu připlouval k svému cíli. Nohy přitažené k tělu, jimiž jen chvílemi ledabyle zavesloval, široce roztáhl a zpomalil také vlnění dlouhého ocasu, který byl hlavním ústrojím jeho pohybu ve vodě. Pak pomalu klesl na dno, kde všude kolem ležely rozsety nesčetné lastury, buď volně v písčitém bahně, nebo pevně přirostlé k balvanům a stěnám skalisek, rozevíraly své pevné schránky a vysouvaly svá měkká těla z perleťových skrýší. Jak se Placodus dotkl dna, nemeškal a hned se počal sytit. Předními válcovitými zuby sbíral nebo ode dna odtrhával hustě nahromaděné skořápky ramenonožců. Jazykem je posouval dozadu a tam je drtil plochými zuby knoflíkového tvaru, aby uvolnil měkká těla, jež s chutí polykal a beze spěchu si jimi plnil hladový žaludek. Pojednou přestal hodovat a přitiskl se ke dnu. Jeho liché temenní oko uzřelo nad sebou tmavý stín, který směřoval šikmo dolů do – 69 –

hlubiny. A hned za ním se objevil druhý stín, pohybující se stejným směrem. Placodus ležel zcela bez hnutí. Teprve když stíny přes něj přeběhly, opatrně natočil hlavu na stranu, kam směřovaly stíny, a žlutozeleným okem pozoroval, kde se co objeví a co se bude dít. Dlouho nečekal. Kousek od něho přistál u dna jeho druh a jemu v patách druhý. I je zahnal hlad do hlubiny. Sotva se dostali ke dnu, rozhlédli se kolem a vybravše si každý nejlákavější a nejpříhodnější místo, pustili se hltavě do bezmocných ramenonožců a mlžů. Placodus, jehož svým příchodem vyrušili z hodů, poznal, že mu nehrozí žádné nebezpečí, a proto zbaven strachu a bázně, se rovněž opět oddal svým labužnickým choutkám. Čím více se klonilo slunce k západu, tím větší šero naplňovalo hlubinu, v níž Placodi rozsévali kolem sebe smrt a vytvářeli hrozivý obraz ničivé zkázy. A když se hořící sluneční kotouč dotkl kdesi daleko na obzoru hladiny moře, tu se z toho místa rozlil po hladině nekonečné vodní pláně široký zlatý pruh, svítící a jiskřící krůpějemi roztaveného zlata mezi tříští temných skvrn. V tu chvíli se Placodi vynořili z hlubiny. Pomalu pluli k pobřežním skaliskům, a když jich dostihli, neobratně vystupovali po nerovných kamenných výstupcích k mlčenlivým dutinám a mizeli jeden po druhém v jejich temnotách. Jako jindy, tak i dnes chtěli v nich přečkat noc. Zalezli do temných koutů, přitiskli se k vlhkým stěnám skal a upadli v těžký bezesný spánek. Leželi bez jediného hnutí, mrtvě a strnule, a to tím více, čím jim vnikal do těla větší chlad, který ochlazoval a ztužoval i jejich krev. Široký zlatý pruh, který vytryskl z místa zapadajícího slunce a přeběhl zvlněnou hladinu moře i zálivu, se stále úžil a mizel, až z něho zbyla jen tenounká hořící a stále se zkracující čára. V té chvíli vstoupil do temné sluje ve skále u zátoky také drakovitý Nothosaurus. Sotva v ní zmizel, změnila se hořící čára v jiskřivý bod, který na okamžik jasně zaplanul, pak však slábl a temněl, až náhle zmizel, jako by byl nějaký zlomyslným démonem stržen do tmavých a hlubokých propastí západu. – 70 –

A šero pozdního večera padalo pak tichounce na celý kraj… Čas plynul v stejnoměrném rytmu nekonečným prostorem. Den mizel za dnem a každý z nich byl jen malinkým článkem v nekonečném řetězu zašlých a ztracených věků. Noc plynula za nocí a každá se stávala zapomenutým okamžikem v bezmezné věčnosti. A v těchto zašlých dnech a nocích stejně plynul život ještěrovitým Placodům i drakovitým Nothosaurům. Jednoho dne přišla bouře, kterou předpovídal už krvavý východ slunce. Rozžhavený sluneční kotouč stoupal výš a výše a zaléval slunečním světlem a teplem celý kraj. Nahlédl i do temných slují divoce rozeklaných pobřežních skalisek, vypudil odtud děsivou tmu i chladné vlhko a probudil ztuhlé ještěry k novému životu. Z jedné skalní sluje pomalu a těžkopádně vyšel i Nothosaurus. Nedaleko se zastavil a upřeným pohledem svých zelenavých očí se dlouze zahleděl na širou vodní pláň mořského zálivu. Stál nepohnutě, jako by náhle zkameněl. Ticho růžového jitra rušil lehounký šum moře. Trvalo dlouho, než váhavými kroky počal slézat Nothosaurus skalisko, aby dostihl plochého kamenného výstupku, z něhož vždy sestupoval do vln mořské zátoky. Zdálo se, jako by mu byla teplá sluneční lázeň dnes milejší než lov, jímž začínal každý den, aby se s plným žaludkem cítil spokojenější. Slunce stálo již hodně vysoko nad obzorem, když konečně Nothosaurus vklouzl do vody. Ta se jen málo zpěnila, když přijala do své náruče jeho obludné tělo, prosycené a rozpálené slunečním teplem. S hlavou na dlouhém krku vysoko vztyčenou zamířil Nothosaurus k širému moři. Plul rychle, zanechávaje po sobě širokou brázdu zvlněné vody jako dlouho znatelné znamení svého putování. Nad ním svítilo slunce rozpalující žhavými paprsky vzduch, jenž se jemně chvěl nad rozlehlou mořskou plání. Z hladiny vody slunce dychtivě sálo sloupce vodních par, a ty jako jemňounké, sotva postřehnutelné závoje nepřetržitě stoupaly do rozžhavené výhně

– 71 –

ovzduší, rozplývaly se v ní, stoupaly do nesmírných výšek a tam houstly v zlověstné mraky. Jakási tísnivá nálada dolehla na celý kraj. Udusila i tichounké šumění moře. Vše ustrnulo ve velikém, vše ubíjejícím tichu. Černá mračna se kupila ve velmi bizarní, neustále rostoucí hrady, pokrývající stále větší plochy modré oblohy. Ryb, které pluly při hladině v nesčetných hejnech v rozmarném skotačení nebo v usilovném lovu, se začal zmocňovat neklid. Jakmile černý mrak jako křídlo ohromného ptáka zakryl slunce, shlukly se ryby k sobě, a sotvaže první blesk roztál jako ohnivý meč černé mraky, ztratily se v hlubinách vod. Oslnivý blesk a dunivá rána hromu, která zazněla znenadání v hlubokém tichu věštícím bouři, překvapily i Nothosaura. Zastavil se, natočil hlavu a zahleděl se na temnou oblohu. Zkušenosti jeho dlouhého života nenechaly ho ani na chvíli na pochybách, co se bude dít. Nutily ho, aby se raději ihned obrátil a vydal nazpět, aby se snažil uniknout bouři, před níž ho může nejlépe ochránit jeho doupě ve skaliskách mořské zátoky. Zkušenosti ho nutily k návratu, ale hlad, který už neúprosně svíral jeho útroby, nutil ho zase pokračovat v lovu. Chvíli nerozhodně stál, jako by nevěděl, co počít. Pak se však náhle dal znovu do pohybu a rychlou neklidnou plavbou křižoval hladinu sem i tam. Ale moře bylo prázdné jako bez života. Nikde neuviděl kmitnout se ani nejmenší rybičku, ani sebe odpornějšího hlavonožce, který by mu byl dnes vítanou kořistí, i když jindy jím opovrhoval. Nyní nebylo na hladině ani jediného tvora. Vše se skrylo v hlubinách, do jejichž tišin nemohla žádná bouře vniknout. Ale Nothosaurus štván hladem brázdil dál hladinu všemi směry. Chvílemi se ponořoval, doufaje, že se mu snad v hlubině podaří něco ulovit. Ale vždy se vynořil s prázdnou tlamou. Když pak blesky počaly svými klikatými čárami hustěji protínat temné mraky a když hromy duněly stále děsivějšími zvuky, zanechal hladem štvaný Nothosaurus lovu a zamířil k vzdáleným pobřežním skaliskům zátoky, aby ve své sluji přečkal blížící se bouři.

– 72 –

– 73 –

Plul prudce vpřed, zanechávaje za sebou širokou brázdu zpěněné vody, mizející ve vlnách, které v divokém úprku hnal vítr před sebou. Nothosaurus pudově vycítil, že bouře už nedá na sebe dlouho čekat. Napjal proto všechny své síly, aby jí unikl,než se rozpoutá a plnou silou udeří. Řítil se divoce vpřed, až voda vysoko stříkala a halila jeho dračí tělo v matné závoje bělostné pěny. Vítr, který počal divoce vanout, dorážel prudkými nápory na jeho tělo, opíral se o ně a hnal je dopředu, zvyšuje tak ještě rychlost prchajícího Nothosaura. Ještěr byl už nedaleko pobřežních skalisek zátoky, když na zvlněnou vodní hladinu dopadly s prudkým pleskotem první dešťové kapky. S vypětím všech sil se ještěr plazil ke skalisku, v jehož temné sluji měl doupě. Když se po chvíli dostal až k plochému kamennému výstupku, odkud se vždy vydával na lov, rychle se naň vydrápal a pak spěchal po kamenité stezce rozervanými skalami k svému doupěti, hledaje v něm úkryt i bezpečí. Sotva ho pohltila tma skalní sluje, rozpoutala se venku strašlivá bouře. Vítr se změnil v divokou vichřici, která se rozběsnila nad krajem se skučivým vytím. Z černých mračen se lily proudy vod a bičovaly hladinu rozbouřeného moře. Na jeho hladině se zvedaly s divokým hukotem zpěněné vlny, vrhající se se zběsilou zuřivostí na kamennou hradbu pobřežních skalisek. Sotvaže na ně dopadly, roztříštily se v šedou směsici vody a pěny. V sténavém jekotu a sykotu se propadaly na úpatí skalisek do hlubiny, v níž voda kypěla, bublala, klokotala a ječela jako v přetopeném kotli. A přes ně se přelévaly další vlny a i ty se tříštily o kamenná skaliska. Sloupy jejich zpěněné vody dopadaly s hlučným pleskotem nazpět a rozplývaly se v rozbouřené hlubině na úpatí skalisek. Do skučení větru a do sykotu vody zazníval rachot hromu a všechny tyto úděsné zvuky se spojovaly v ohlušující vřavu rozpoutaných živlů. Hluboko v jeskyni, až na jejím konci, přitisknut k vlhké skalní stěně, stál strnule obludný Nothosaurus. Zelenýma očima neustále hleděl k východu svého bezpečného doupěte, jakoby byl očarován

– 74 –

světlem nesčetných blesků, které v klikatých čárách křižovaly oblohu. A nejen on, nýbrž i jeho druh, ukrytý v nedaleké skalní dutině, se díval upřeně na rozbouřené živly. I on se včas vrátil do svého doupěte, ale rovněž hladový, neboť také jemu přicházející bouře překazila lov. Zato daleko od hladových Nothosaurů, daleko za zátokou, odpočívalo ve skalních štěrbinách a rozsedlinách několik Placodů s plnými žaludky. Byli sice také poděšeni prudkou bouří, ale hlad je netrápil. Nasytili se již dávno před bouří a jejich žaludek byl teď nacpán spoustou slizkých těl ramenonožců, mlžů a plžů. Ale jako hladoví Nothosauři, tak i nasycení Placodi nedočkavě čekali, kdy bouře skončí a vše utichne. A nečekali dlouho. Jak rychle bouře přišla, tak rychle i přešla. Vítr odvál mraky, obloha se vyjasnila a slunce ozářilo celý kraj. Rozbouřená voda se uklidnila, zpěněné vlny se ztratily a rachot hromu zanikl kdesi v dálavách. Ze skalních skrýší vylézali poděšení ještěři a z hlubin vyplouvaly ryby k hladině. Na mořském dně vylézali z úkrytů pod kameny raci i krabi, hvězdice i hadice, trnité ježovky, ba i chobotnice opouštěly svá bezpečná hnízda v hromadách balvanů. Ruch života, přerušený nakrátko divokou bouří, začal znovu kypět. Sotvaže bouře utichla a celý kraj byl opět zalit slunečním jasem, pocítila jedna ze samic Placodů zvláštní nutkání. Cosi ji neustále pudilo, aby vyplula, aby se dala na dlouhou cestu přes vody zátoky, nedbajíc nebezpečí, které jí hrozí od útoku nepřátelských Nothosaurů. Dlouho se tomuto neodbytnému nutkání bránila, ale nakonec mu přece jen podlehla. Přišel totiž čas, kdy bylo třeba snést do prohřátého písku několik vajec, aby se život plakodího rodu nadále zachoval. Jen toto musela pro nové pokolení vykonat, nic více, neboť zrozená ještěři mláďata se uměla o sebe postarat už od toho okamžiku, kdy poprvé spatřila světlo světa. Samice se vydala na cestu docela sama. Ostatní samice vyhledávaly ke kladení vajec už jen písčinu, která byla nedaleko jejich bydliště. Ale tato samice byla velmi stará a po všechna ta léta, – 75 –

co žila, kladla vždy vejce na stejné písčině, v níž byl kdysi dávno mělký důlek také kolébkou vajíčka, z něhož se sama zrodila. Sem se tedy každoročně vydávala bez ohledu na nebezpečí daleké cesty, jen aby snesla vejce tam, kde je byla zvyklá klást, tj. do písku, který neměl být ani příliš jemný, ani příliš hrubý. A tak se i dnes vydala na cestu k známé písčině. Plula k ní rychle a bez zastávky… V době, kdy se vydala plakodí samice na cestu, chystal se k novému lovu i hladový Nothosaurus. Pomalu a opatrně slézal od doupěte k břehu, a jakmile ho dostihl, hned se vrhl do vody. Nehnal se jako střela vpřed, plul spíše pomalu, zato však obezřele pozoroval všechno kolem sebe. Hlava vztyčená vysoko na dlouhém krku se neustále pohybovala ze strany na stranu a zlověstné oči pátraly po kořisti. Pojednou uviděl v dálce rybu, jak se náhle vyšvihla nad vodu a třepetajíc podivně prodlouženými prsními ploutvemi, letěla chvíli nad hladinou a pak se náhle ztratila ve vlnách. Sotva zmizela, vymrštila se do vzduchu jiná, za ní další a další a všechny poletovaly nad hladinou sem i tam, jako by si hrály nebo jen z bujné rozpustilosti vyskakovaly. Byly to létavé skelnošupinaté ryby rodu Dollopterus. Nothosaurovi zasvítily oči, když kořist objevil. Měl ovšem zkušenost, že lov na ně není snadný, že vyžaduje mnoho obezřelosti a opatrnosti, a podaří-li se některou z nich ulovit, že námaha lovu není zcela vyvážena hodnotou kořisti, protože to byly ryby poměrně malé, nanejvýš čtvrtmetrové. Ale krutý hlad, který nemilosrdně svíral Nothosaurovy útroby jako ostré kleště, ho nutil, aby co nejdříve započal s lovem, třebas by to byly tyto malé a těžko ulovitelné ryby. Jako vystřelený šíp hnal se proto vodou k hejnu skotačících ryb. Jedna z nich však, vymrštivši se nad vodu zrovna proti směru, kterým se blížil hladový Nothosaurus, uviděla připlouvajícího ještěra. Rychle zmizela ve vlnách, otočila se a plula nazpět. Nezmírnila svůj útěk ani tehdy, když se octla uprostřed hejna.

– 76 –

Neustále prudce plavala dál a kvapným útěkem vzbudila pozornost ostatních svých družek. Ty okamžitě poznaly, že není něco v pořádku, že hrozí nějaké nebezpečí. Proto když se jedna z nich vymrštila nad hladinu, ostatní ji v mžiku následovaly a všechny se prudkým letem daly na kvapný ústup jako hejno poplašených ptáků. Za nimi se řítil hladový Nothosaurus, vyrývaje v hladině mořské zátoky hlubokou brázdu, lemovanou na okrajích širokými pruhy stříbřité pěny.

Byl ještě daleko od nich, když pojednou ryby zapadly do vody a ztratily se bez nejmenší stopy. Nothosaurus se hnal jako divý k místu, kde ryby zmizely. Tam se prudce zastavil, až voda vysoko vystříkla. Pak se náhle ponořil a i on zmizel hluboko pod vodou … Zatímco Nothosaurus pátral v hlubinách po uniklých rybách, nedaleko odtud prchala v bezhlavém útěku a v smrtelném strachu – 77 –

stará plakodí samice před jiným Nothosaurcm, kterému se při své pouti na vzdálenou písčinu dostala do cesty. Také on, stejně hladový jako jeho druh, který v té chvíli lovil ryby kdesi v hlubinách, začal pronásledovat plakodí samici, sotva ji uviděl. Byl to divoký hon. Samici štval vpřed strach před jistou smrtí, Nothosaura hlad a touha po nasycení. Chvíli se hnali zpěněnou vodou po hladině, pak se potápěli a mizeli nakrátko v hlubině. Ale sotva se plakodí samice vynořila, hned se nad hladinou objevila i hlava ještěra a divoký hon započal znovu. Stará samice unikala rychle vpřed, jako by dobře věděla, co by ji čekalo, kdyby nevypjala všechny síly k záchraně. Mnohokráte již viděla, jak některý z jejích druhů nebo družek skončili v zubaté nothosauří tlamě, z níž nebylo vysvobození. Tyto zkušeností a strach ji nutily prchat neúprosně vpřed tak dlouho, pokud jen jí síly budou stačit. Jedinou její snahou teď bylo uniknout hladovému dravci, uniknout jeho útoku, protože zápas s ním by jí přinesl jen smrt, nikdy vítězství. Byla proti němu bezmocná, mohla být jen jeho obětí, nikoliv soupeřem. Ale přihodilo se něco, co jí zachránilo život. Jak tak zděšeně prchala před svým ještěřím pronásledovatelem, ocitla se u místa, kde se před chvílí potopil Nothosaurus, pronásledující hejno létajících ryb. Ten se znenadání vynořil a zrovna před prchající plakodí samicí. Voda vysoko vystříkla a plakodí samice se v závoji bělostné pěny rázem zastavila. Hleděla poděšenýma očima na vynořivšího se ještěra, v jehož široce otevřené tlamě se hrozivě blyštěla ostří bílých zubů. Strnula úlekem, když poznala, že jí cestu útěku zkřížil jiný ještěři dravec téhož druhu, před nímž prchala. Ale strnulost jejího úleku trvala jen zlomek vteřiny. Než se překvapený ještěr vzpamatoval a zaútočil, zmizela plakodí samice pod hladinou zpěněné vody. Rozevřená tlama Nothosaurova sklapla naprázdno a k pronásledování už neměl čas, protože v té chvíli se před ním objevil první pronásledovatel. Byl zřejmě stejně hladový a nadto rozzuřený, že mu někdo druhý překazil lov a že snad dokonce jeho druh ho chce připravit o jeho kořist. Té se

– 78 –

ovšem nemínil vzdát, ta patřila pouze jemu a s nikým se o ni nechtěl dělit. Proto s divoce planoucíma očima se vrhl na nic netušícího soka. Strašlivým chrupem zakousl se mu zuřivě do těla. Napadený ještěr překvapen vztyčil vysoko hlavu a pak rozvzteklen se dal také do boje. Nothosaurus proti Nothosaurovi, rovný boj dvou silných dravců, boj na život a na smrt. Zubatá tlama obou se zakusovala zuřivě do těla soupeře a dlouhé krky se jim vlnily a kmitaly, uskakovaly a unikaly jako spleť bojujících hadů. Voda kolem nich zrudla krví, která se řinula z utržených ran. Hladina se rozbouřila pod údery končetin i krátkého silného ocasu zápasících nestvůr. V zuřivém boji zapomněli oba ještěři na plakodí samici, která se zatím kdesi opodál vynořila z hlubiny a rychle prchala pryč od místa lítého zápolení. Neobrátila se však nazpět k svému domovu, nýbrž mířila neustále k vzdálené písčině, kde chtěla naklást vejce. Zatímco se stará plakodí samice vzdalovala od bojujících ještěrů, soupeři čím dál krutěji zápasili. Jejich těla byla už poseta nesčetnými ranami, které zubaté tlamy stále znovu a hlouběji rozdíraly, když se zakusovaly tam, kam právě dosáhly. Z otevřených ran stříkala oběma ještěrům krev, proudem jim unikala z nestvůrných těl, ale zuřivý zápas nepolevoval. Plakodí samice dosáhla zatím břehu písčiny. Opatrně vylezla z vody a chvíli pozorně obhlížela celé okolí. Když se nikde nic nehýbalo, dala se na cestu. Kráčela pomalu pískem, zanechávajíc za sebou široké stopy. Po chvíli se zastavila, rozhlédla se kolem, jako by se chtěla přesvědčit, že je opravdu na vhodném místě, a nemotornou tlapou počala vyhrabávat mělký důlek. Když byl hotov, snesla do něho několik vajec a lehce je zasypala pískem. Když se tak postarala, aby její rod nevyhynul, vydala se na zpáteční cestu. Spěchala k pobřeží, neohlížejíc se nazpět. A když ho dostihla, rychle vklouzla do vody. Zápas ještěřích oblud zatím vyvrcholil. V divokých útocích se vrhali na sebe a jejich těla se kroutila a svíjela. Ještěři se zvedali a klesali, otáčeli se kolem sebe a svírali, ale neustále zuřivě útočili, jako by chtěli vybít všechnu svou sílu i za cenu vlastního zničení. – 79 –

Krví zbarvená voda vysoko vystřikovala a rudé kapky dopadaly jako déšť na bojující Nothosaury. Těžké rány, jež si oba bojující Nothosauři zasazovali, brzy ochromily jejich urputný boj. Těla začala ochabovat. Zmítala se sice na všechny strany, ale už to nebyly bojechtivé útoky, spíše zoufalá námaha zachránit se před vlastním, zánikem. Jejich tlamy se už do sebe nezakusovaly, jen s jakousi setrvačností klapaly zubatými čelistmi do prázdna a jejich dlouhé krky se zakrvácenými hlavami se kmitaly bezmocně na rozbouřené hladině. Z ještěřích těl kvapem unikal život.Těla se jim chvěla, ponořovala se a zase vynořovala, až pojednou, téměř současně, se naklonila na stranu a zmizela v hlubinách. Voda se znovu rozvířila, vzdouvala se a vlnila. Řada velikých bublin vyplula na hladinu. Ale pak se voda opět docela uklidnila a veliká rudá skvrna se v ní pomalu rozplývala a ztrácela. Tragédie strašlivého zápasu ještěrů byla dokonána. Byl to zápas bez vítěze a bez poraženého. Do červena zbarvené slunce pomalu zapadalo a rudé záblesky pohasínaly na klidné hladině mořské zátoky. Lehoučké závoje večerního šera se spouštěly k zemi a neslyšitelně se pokládaly na rozlehlou vodní pláň. Stará plakodí samice rychle plula k svému domovu, pronásledovaná jen strachem a úzkostí, nesetká-li se zase s obludnými Nothosaury. Nevěděla, že už pluje nad jejich mrtvolami, nevěděla, že v dračí zátoce se draci sami navzájem zahubili…

– 80 –

PŘECENĚNÉ SÍLY Kdesi vysoko v horách, v houštině zelených kapradin a nízkých přesliček, vyvěral slabounkým praménkem křišťálové vody maličký potůček. S rozpustilostí přeskakovaly jeho stříbrné vlnky přes hranaté kameny úzkého koryta a s rozmarným bubláním pospíchaly z horského svahu do široké kotliny, sevřené hřebeny vysokých hor. Horské hřbety, které kruhovitě obklopovaly tuto širokou kotlinu naplněnou jásavou zelení bujného rostlinstva, zvedaly vysoko k obloze své holé skalní štíty, šedé a smutné, nehybné a mrtvé. V ponurém mlčení trčely do výšky jako tiší, zkamenělí svědkové uplynulých věků, ztracených v hlubokém a nekonečném moři věčného zapomenutí. Když se však kolem jejich holých temen a štítů hnaly divoké bouře, duněl v nich rachot hromů a zněly strašidelné ozvěny, jež se mnohonásobně opakovaly. Hladké skalní stěny se za prudkých lijáků rozezvučely pod údery vodních kapek nebo sténaly – 81 –

pod úhozy ledových valounků při prudkém krupobití. V takové době se nerušené ticho klidných dnů rázem změnilo v jekot a rachot hlučících bouří a smrští. Nad horskými hřbety přecházela staletí jako neustálý van větrů a časté otřesy země bortily jejich skaliska. Roztrhávaly je a rozdrobovaly v balvany, které se řítily po srázných svazích do údolí. Zde vytvářely nepřehlednou kamenitou suť, obraz destruktivního účinku zemětřesení a větrání, které rozházelo po celém úpatí hor spousty obrovských balvanů, takže se zdálo, jako by to bylo opuštěné bojiště nějakých bájných obrů, kteří se tu utkali v nelítostném zápase. Mezi holými temeny hor se šklebily do jasného blankytu oblohy otevřené jícny četných sopek. Jako v obrovském kotli vřela v nich rozžhavená láva, která při hrůzyplných výbuších přetékala přes okraje hlubokých jícnů a valila se v mohutných proudech po svazích sopek. Rozlévala se po okolí, proplétala se mezi obrovskými balvany na úpatí hor a tekla dále do kotliny, kde spalovala travnaté porosty, zapálila křoviny, háje a pohlcovala celé lány pralesů. Vše, co se jí postavilo v cestu, zahubila. Vše, čeho se dotkla a uchvátila do své žhavé náruče, v okamžiku spálila na prach. Teprve v bažinách a v močálech zmíraly tyto smrtonosné proudy žhavé lávy za sykotu a v oblacích bílých par. Hůře bylo, když s výrony žhavé lávy vystupovaly z nitra sopek husté mraky jedovatých plynů, jež se rozptylovaly daleko široko po kraji a udusily všechno živé. Tehdy ze sopečných jícnů vystupovaly i sloupy černého dýmu, v němž probleskovaly rudé jazyky plamenů a obrovské vějíře jisker. Se sloupy dýmu, prošlehávanými červenou září, stoupala do výše k ztemnělé obloze rychlostí střel mračna žhavého popela. Ten vířil ve vzduchu a pak padal k zemi, pokrývaje celé veliké plochy kotliny. Svým žárem zničil popel travnaté louky s nízkými křovinami, hubil drobné tvorstvo a hromadil se ve stále silnější a silnější vrstvě. V těchto strašlivých chvílích prudkých sopečných výbuchů utíkalo vše, co mohlo, z míst zkázy jinam, kde ničivá moc rozbouřených vulkánů již nezasahovala. S vypětím všech sil a s nepopsatelným děsem v očích prchali všichni tvorové pryč z místa, kde se v černých kotoučích rozvaloval dým na všechny strany, kde – 82 –

plameny úžasné délky prošlehávaly dýmem jako hadovité blesky a kde žhavý popel ve velkých spoustách pokrýval zemi. Pod popelem zahynulo vše, protože se kupil ve vrstvu, z níž sálalo takové horko, že se nad ní třásl vzduch jako nad plápolajícím ohněm. Když se rozbouřené sopky zase utišily, byl už kraj kolem nich jediným velikým hrobem. Pod silnou vrstvou popela ležel zničený život. Byly to nespočetné trsy nejrůznějších travin, drobné keříčky a křoviny, drobný hmyz i větší zvířata, jež se už nemohla útěkem zachránit, ba i ohořelé kmeny stromů, které se v plamenech řítily k zemi, když prohořely skrz naskrz. Toto vše zmizelo navždy z povrchu Země a zanechalo po sobě až do dnešních časů jen zkamenělou báj, vepsanou nesmazatelným písmem rozličných zbytků rostlin a zvířecích kostí do sopečného popela. Po zkázonosných dnech se pak vyhrnuli z tichých a tmavých skrýší, z doupat a brlohů v pralesích jen ti živočichové, které nezasáhla láva, ani sopečný popel nebo dusivé plyny. Suché travnaté stepi se pokryly znovu zeleným kobercem a v radostném jasu nového jitra se neslo čistým, ještě rosou posvěceným vzduchem veselé cvrčení, vrzání, bzučení a šumění nejrůznějšího hmyzu. Všechny ty zvuky se spojovaly v jakousi ryčnou píseň nejrozmanitějších hlasů, z nichž každý tvrdošíjně zpíval svou melodii a snažil se přehlušit ostatní. A tak hned na samém okraji ohromného sopečného hrobu při úpatí hor se opět rozbujel rušný život, veselý a bezstarostný, jako by hrůz výbuchu rozpoutaných vulkánů nikdy nebylo. Zase nad krajem svítilo slunce a klenula se blankytná modř jasné oblohy. Vířil v něm a klokotal nový život uprostřed usměvavé krásy zelené kotliny, sevřené kolem dokola horskými hřbety. Krajina v této kotlině byla opravdu pohádkově krásná. Byl to čarovný obraz tropické krajiny, kde se spojily všechny tvořivé i ničivé živly přírody, aby vytvořily dílo nepředstavitelné krásy a velkoleposti. Uprostřed kotliny, daleko od hradby hor, se lesklo jako ohromné stříbrné zrcadlo veliké jezero. V jeho klidné hladině se odrážely rozložité koruny věkovitých dubů, javorů, ořešáků, smokvoní a jinanů, jinde zase koruny jehličnatých cypřišů, tisovců nebo i – 83 –

obrovských sekvojí, které vyrůstaly do závratných výšek. Lesíky bělokorých bříz se střídaly s háji skořicovníků a vavřínů nebo s porosty štíhlých, ztepilých palem, jejichž koruny z nádherných listových vějířů se skvěly ve výšinách v moři bílého světla oslnivou zelení a chvěly se v ohnivém přívalu zlatých slunečních paprsků. Předstihovaly se v kráse a sličnosti se stromovitými cykasy, jejichž zpeřené listové vějíře vlály vysoko ve vzduchu jako nádherné zelené fábory, vynesené nad moře vrbových, lískových a oleandrových houštin. Po vysokých a mohutných kmenech starých stromů šplhaly nesčetné provazce lián. Proplétaly se mezi větvemi korun až k jejich vrcholkům a tam v nekonečném moři světla slunečního jasu rozprostíraly své zelené listy. Na starých větvích, pokrytých mechy a lišejníky, se zelenaly trsy cizopasných rostlin, hlavně nádherných orchidejí, v jejichž nepopsatelně krásných a jemných květech se pojila krása růžových východů a hořících západů, duhových oblouků a klikatých blesků. Když krajem táhly pravidelné větry, tu se kmeny staletých stromů ani nepohnuly. Jen vrcholy rozložitých korun se lehce čeřily a zachvívaly a jejich listy se rozšuměly v slabounký šelest, který se nenápadně snášel do ticha šerých hvozdů. Když se však přes kotlinu hnaly divoké větrné smrště, divá síla jejich točivých vírů objala do své ničivé náruče mnohé staleté velikány, kroutila je a vyrvala ze země za děsivého a naříkavého praskotu přetrhávaných kořenů. Pak s nimi mrštila o zem tak prudce, že se dopadající těžké kmeny lámaly jako slabá dřívka. A nad touto zkázou vyla vichřice hrozným svištěním s ohlušujícím rykem a vřavou svou divou píseň. Jakmile divoké vichřice a větrné smrště vybily svou ničivou sílu, znovu se rozhostil v pralesích velebný klid. Sražení velikáni pomalu tleli, na jejich kmenech se zazelenaly povlaky hustých mechů a ve spleti jejich větví a kořenů si vyhledala své brlohy mnohá zvířata. Do jezera, které leželo uprostřed této veliké zelené kotliny, vlévaly se ze všech stran potoky a řeky, v jejichž vodách žilo mnoho podivných, dnes již vymřelých ryb, mnoho želv a spousty vodního – 84 –

ptactva. Když se tito ptáci v párech nebo ve velkých hejnech vznesli nad vodu, zněl šum ptačích křídel v tichu kraje jako šumění vzdálených vodopádů. Kolem jezera a podél toků vod se rozprostíraly nesčetné bažiny a močály, jež byly zarostlé úžasnou spletí vysokých travin, sítin a rákosí a pokryté mohutnými trsy různých močálovitých rostlin, pod jejichž širokými a měkkými listy se krčily zelené polštářky nízkých mechů. Na jiných místech vytvářely vysoké rašeliníky rozlehlé koberce, jež lemovaly různé játrovky s listově rozšířenými stélkami, zbarvenými zelenavě nebo žlutavě. Bujné porosty zelených přesliček a ozdobných kapradin vytvářely divokou, neproniknutelnou houštinu a zvedaly se nad koberec mechů a rašeliníků jako chuchvalce zelené mlhy, valící se nízko při zemi.

– 85 –

Ale ani volné travnaté plochy se suchou tvrdou půdou nechyběly v tomto kraji. Souvislý, sytě zelený koberec nízkých travin byl postříkán květy nejrůznějších barev, bílými, červenými, žlutými i modrými, a posázen ostrůvky nízkých i vysokých křovisek, na jejichž větvích a listech pořádaly své koncerty nesčetné cikády, a to i tehdy, když ostatní hmyz v žáru žhoucího poledního slunce tiše vskrytu odpočíval. Takový byl kraj, který se rozkládal uprostřed kruhovité hradby hřbetů s dřímajícími nebo soptícími vulkány. Zářivá jitra vstávala nad tímto krajem a tiché soumraky se vpodvečer tiše na něj snášely. A tak tomu bylo po celé střední období eocénu třetihorní doby… Z husté spleti kořenů vyvráceného ořešáku se vynořila dlouhá úzká hlava jakési prašelmy. Kratičké uši byly vztyčeny a černý vlhký čenich se chvěl. Pak se otevřela jeho tlama a z ní jako červený had vyklouzl dlouhý jazyk, který několikrát olízl vysoký horní ret a černý čenich. Z hrdla šelmy se vydral drsný hlas. Bylo to spíše nevrlé zaprskání než krátký řev. A hned nato vystoupil Triternnodon ze svého doupěte celý a tiše stál před jeho tmavým vchodem. Byla to podivná primitivní šelma. Její tělo bylo dlouhé a útlé, nesené tenkými končetinami, z nichž zadní byly delší než přední. Úzká, ale zato protáhlá hlava spočívala na dlouhém krku, který byl stejné široký jako sama lebka. Červenohnědá srst, skoro téže barvy jako okolní skaliska nebo kmeny starých stromů, byla posázena tmavými skvrnami, jež na dlouhém ocasu přecházely v prstencovité kroužky. Byla to lehce stavěná šelma, hbitá, rychlá a krvežíznivá, ale bez velké chytrosti a úskočnosti. Triternnodon se několikrát líně protáhl a pak se měkkými a plíživými kroky vydal na obchůzku kolem doupěte. Krok za krokem se plížil, obezřele a pomalu postupoval, takže stébla trávy se sotva pohnula a nezachvěla se o nic více, než by se zakolébala v slabounkém vánku. Chvílemi se zastavoval a tiše větřil. A když neucítil žádný pach, který by ho ať příjemně, či výstražně podráždil, vydal se znovu na další cestu. Plížil se z pralesa ven a mířil k okraji travnaté stepi. – 86 –

Náhle se zastavil, zalehl do trávy a nepohnutě ležel. Jeho zelenavé oči se upřeně dívaly před sebe a špička jeho dlouhého ocasu se pohybovala krátkými šlehy ze strany na stranu.

– 87 –

– 88 –

Před šelmou byla protáhlá kaluž, téměř už vyschlá. Půda kolem jejích břehů byla rozbrázděna šlépějemi mnoha zvířat, která sem přicházela uhasit žízeň. Ze zbytku vody, který se leskl na dně kalužiny, pil malý pranosorožec Hyrachius, podobný spíše malému koníku než pozdějším potomkům plemene nosorožců. Byl velmi plachý, neboť neměl nic, čím by se mohl bránit při přepadení. Byl malý, štíhlý a měl jemnou kůži, kterou mohly zuby šelem lehce trhat. Jeho hlava nebyla ještě vyzbrojena tupými rohy, jimiž by mohl zasazovat nebezpečné rány. Jedinou jeho ochranou před útoky nepřátel byly štíhlé nohy, které ho odnášely rychlým během z místa nebezpečí a nesčetněkrát mu již zachránily život. Proto také co chvíli přestal pít, vztyčoval hlavu do výše a pozorně větřil. Byl tak opatrný, že otáčel hlavu na všechny strany, ba chvílemi se obracel ke kalužině i zády, jen aby se přesvědčil, že se k němu odnikud neblíží záludný nepřítel. Pojednou, právě když sklonil hlavu k novému doušku, se zarazil. Uslyšel šustot a tento nepatrný zvuk stačil, aby nečekal na plížícího se nepřítele. Uskočil, mrskl ocasem a už byl ten tam, zanechav za sebou polovyschlou louž. Pln vzrušení nad nezdařeným přepadem, stál Triternnodon ještě pořád na místě, kde ho prozradil slabounký praskot větvičky, na niž neopatrně šlápl, když se počal plížit k pranosorožci; a plížit se musel, chtěl-li pranosorožce jediným mohutným skokem přepadnout a srazit k zemi. Nyní však stál zklamán a zuřivě hleděl za prchající kořistí, která se už ztrácela v dáli, neboť šílený strach před hroznou smrtí zvyšoval pranosorožcovu rychlost na nejvyšší míru. Náhle přestal Triternnodon mrskat ocasem, přitiskl se k zemi a obrátil hlavu v místa, odkud zaslechl jakýsi blížící se hlomoz. Brzy uviděl, jak z houštiny mezi několika starými stromy vyšla dvě velká zvířata. Byli to lichoprstí prakopytníci, vzdálení příbuzní dnešních koní, nosorožců a tapírů, ale dnes už dávno vymřelí. Byli to příslušníci Titanotherií, podivných lichoprstců, v jejichž kmenovém vývoji od počátku starších třetihor se objevily zprvu – 89 –

druhy malé, ne větší dnešních ovcí, avšak před koncem jejich zániku už i druhy ohromné, větší než dnešní nosorožci. Hlavy těchto mladších, oligocénních ohromných druhů byly ozdobeny dvěma velikými kostěnými výrůstky, které jako dlouhé rohy vyrůstaly ze silných nosních kostí. Ale jejich starší, eocénní předchůdci měli tyto rohovité nosní výrůstky ještě malé a některým dokonce vůbec chyběly. A na tato dvě Titanotheria z eocénního rodu Palaeošyops chtivě pohlížel lačnýma očima hladový Triternnodon. Obě zvířata se pomalu ubírala k polovyschlé kaluži s klamným pocitem úplného bezpečí, neboť směr vánku jim bránil, aby mohla zvětřit číhající šelmu. Byla veliká jako odrostlá telata, ale mohutnější a těžkopádnější. Jejich velmi široká a nízká hlava byla v poměru k mohutnému tělu malá a maličká očka tupého výrazu byla posunuta daleko dopředu. Nad tlamou měla dva malé kostěné výrůstky, jakési miniaturní růžky, potažené kůží. Kosti, které, tvořily jejich lebku, byly těžké, velmi silné, ale vnitřní lebeční dutina pro mozek byla malá. Proto byl jejich mozek malý, a tím i bystrost jejich smyslů byla nepatrná. Způsobem života byli to mírumilovní tvorové. Nebažili po ničem jiném, než aby jen mohli v klidu a pohodě uhájit své skromné živobytí. Než došli ke kalužině, utrhl si každý z nich několik mladých lopuchových listů a klidně je rozmělňovali velikými nízkými stoličkami. Když se zastavili u kalužiny, ukojili několika dlouhými doušky žízeň a pak se labužnicky položili do mazlavého bahna a rozkošnicky se v něm váleli, až jejich šedá a vrásčitá kůže byla celá pokrytá bahnitým kalem. Když se nabažili bahnité koupele, vzpřímili se, zastříhali krátkýma ušima a počali si hrát. Vráželi do sebe hlavami, radostně kvičeli a frkali, a nakonec se začali nemotorně a těžkopádně honit kolem kalužiny. V laškovné hře zapomněli na celý svět, na opatrnost i na strach, neboť svými smysly nepostřehli ani stín nebezpečí, které číhalo v podobě nebezpečné šelmy nedaleko od nich. Ale skrytá šelma je nehodlala napadnout. Ze zkušenosti věděla, že její síly nestačí k tomu, aby mohla zdolat tak velikou kořist. Byl by to boj, který by ji k smrti unavil a který by jí přesto nepřinesl – 90 –

vítězství. Nač plýtvat silami na to, co je už předem bezvýsledné! Proto se šelma po chvíli zvedla, obrátila se a velikým obloukem se tiše odplížila podél křovin dál do volné stepi.

Zamířila ke skupině několika velikých stromů ořešáků, které jako první prolomily hradbu pralesa a pronikly do stepi. Než k nim došla, vyplašila rodinku Hyopsodů, maličkých hmyzožrayců, kteří prohledávali až se směšnou důležitostí každičký kout, zda by v něm nenalezli něco dobrého k snědku. Jejich těla byla pokryta dlouhými a tuhými chlupy, které trčely výhružně na všechny strany; bílé hroty chlupů vypadaly na nich jako ostré bodliny a proměňovaly celé zvířátko v malou pichlavou kouli. Kolem samečka a samičky se batolilo několik mláďat čekajících nedočkavě na dobré sousto. Už si i sama hledala chutné larvy i velké červy a v směšném úprku se hnala za rychlými brouky, které vyplašila z jejich úkrytů v hustých trsech travin. Když však sameček uzřel plížící se šelmu, zaskučel výstražně a drobnými krůčky utíkal k trnitému keři, aby hledal ochranu v hustší spleti jeho prutů a větví. Za ním běžela obezřetně samička a cupitala – 91 –

bázlivě mláďata. Uprostřed trnitého křoví se pak všichni přitiskli k sobě a se strachem v bázlivých očkách čekali, zda se šelma nepokusí vniknout za nimi, aby nelítostně ukončila jejich pokojný a šťastný život. Dokud šelma nepřešla, seděla celá rodinka tichounce v klubíčku a jen jejich malinká srdíčka divoce bila. Triternnodon je nevšímavě přešel, protože jeho pozornost upoutalo zcela něco jiného. Mezi ořešáky, k nimž mířil, se povalovalo několik kmenů už dávno vyvrácených větrnou vichřicí a pahýly jejich větví tvořily chaotickou spleť odumřelého dřeva, porostlého mechy a lišejníky. Toto místo si vybralo několik veverkovitých hlodavců rodu Paramys k veselé honičce. Jako střely běhali po kmenech nahoru i dolů, míhali se mezi pahýly větví, vnikali do jejich spletitého houští, ztráceli se v něm a opět se objevovali. Přeskakovali ohromnými oblouky z kmene na kmen, houpali se na tenkých větvích a jejich ladná těla, oděná nádherným stříbrošedým kožíškem s tmavým pruhem na bocích i na hřbetě a s malým temným proužkem nad jiskrnýma očima, kmitala se vzduchem jako stříbrné šípy. Do jejich veselé a bezstarostné honičky zaznívalo chvílemi radostné zavřeštění nebo se rozlehl i udivený pískot, když v divokém reji stříbrná zvířátka jen tak tak na sebe nenarazila. A nad místem jejich hry svítilo slunce a rozkládala se zelená klenba mohutných ořešáků. Mírný vánek, který zvlnil proutky nízkých křovin na široké pláni, rozkolébal trsy širokolistých rostlin a rozšuměl listoví stromů a keřů, což způsobilo, že se k nim mohla vlnicí trávou a šumícími křovinami neviditelně a neslyšně přiblížit hladovějící šelma. Přitisknut k zemi jako had plížil se Triternnodon k nic netušícím hlodavcům. Zelenýma očima lačně pohlížel z jednoho na druhého a čekal jen na vhodný okamžik, aby mohutným skokem jednoho z nich ulovil. Nečekal dlouho. Jeden ze stříbřitých hlodavců, prchaje před druhým, přeskočil ladným obloukem z jednoho kmene na druhý, sjel na jeho spodní stranu a zmizel svému pronásledovateli z očí. Zatímco se pronásledovatel překvapeně díval, kam se jeho druh náhle ztratil, objevil se zmizelý na konci vyvráceného stromu, zapanáčkoval a tiše

– 92 –

zapískal, jako by se mu vysmíval, jak ho ošálil, a vyzýval ho tím k další honičce. Ale už se znovu nerozběhl. Mohutným skokem se na něj vrhl hladový Triternnodon, sevřel jeho tělo do svých silných čelistí, stiskl je a kosti mladého hlodavce počaly praskat, jako by byly svírány železným svěrákem. Byl to pro něho konec všeho – hry i života. Triternnodon brzy zhltl tělo malého hlodavce. Neutišil jím ovšem svůj hlad, ba spíše si jen podráždil hladový žaludek. A tak touha po skutečném nasycení ho brzy hnala dále.

Plížil se po okraji pralesa a míjel břehy zarostlých tůní a močálů. Procházel i rozlehlými plochami lesa zničeného vichřicemi, kde trouchnivěly stovky kmenů a rozpadaly se v drť, aby tisíce nových jedinců bujně vyrůstalo a mezi sebou bojovalo o místo a světlo. Pronikal i hustými křovinami, kde se mohla ukrývat drobná zvěř, a přece nikde nic nevyslídil. – 93 –

Trápen hladem, zamířil Triternnodon ven z pralesa, aby zkusil štěstí na travnaté stepní rovině. Sotva ji dostihl, přikrčil se k zemi a opatrně se plížil vysokou trávou. Chvílemi se zastavoval u křovisek a skryt jejich stínem pozoroval bystrým zrakem kraj kolem sebe. Dlouho nemohl nic postřehnout. Proto se vždy znovu dával na další cestu, vždy s novou nadějí, že jeho vytrvalost bude nakonec přece jen odměněna. A dočkal se. Najednou uviděl, jak v dálce putuje stepí malé stádo prakoníků rodu Orohippus. Rychle se přitiskl k zemi a nespustil z nich oči. Dlouhým ocasem bil v rozčilení ze strany na stranu a celým jeho štíhlým tělem probíhalo nedočkavé chvění. Po chvíli počal se k nim plížit s největší opatrnosti. Stádo Orohippů, vedené nádherným hřebečkem s větřícími nozdrami a s ostražitě pátrajícíma očima, se rychle přibližovalo. Byli to malí, necelého půlmetru vysocí prakoníci ze samého počátku vývojového řetězu koní. Jejich přední nožky byly ještě čtyřprsté, zadní tříprsté a na všech prstech byla malinká kopýtka. Ale už na nožkách těchto prakoníků bylo možno pozorovat, že předpěstní a přednártní kosti byly u středních prstů silněji vyvinuty než u prstů postranních. Byl to znak, který se v kmenovém vývoji koní neustále víc a více zesiloval, až nakonec ve čtvrtohorách u starších (pleistocénních) a dnešních (holocenních) koní zůstaly zachovány z prstů na obou párech noh pouze prsty střední, zato se však mohutně vyvinuly a vytvořila se silná kopyta. Postranní prsty se naopak vývojem neustále zmenšovaly, zkracovaly se do výšky, takže se už ani nedotýkaly země, i když byly ještě zřetelně patrné, a byly schovány v podobě malých tyčinkovitých kůstek přímo pod kůží. Tato dalekosáhlá přestavba končetin ve vývoji koní byla způsobena tím, že potomci prakoníků stále víc a více opouštěli bažinaté a močálovité pralesy a počínali žít výhradně na suchých a tvrdých stepích, porostlých trávou a křovinami. Jestliže pro geologicky nejstarší prakoníky byl větší počet prstů na obou končetinách skutečnou výhodou, poněvadž více roztažených prstů jim poskytovalo větší bezpečnost a jistotu v chůzi na měkké bažinaté – 94 –

půdě, pak ve změněném, geologicky mladším životním prostředí bylo pro prakoníky zase výhodnější, když jim postranní prsty znenáhla zakrňovaly a střední prsty zesilovaly. Na suchých travnatých rovinách nebo stepích, kde tito geologicky mladší prakoně žili, bylo našlapování na čtyři nebo tři prsty nevýhodné. Na stepích byla půda pevná, tvrdá, způsobilá nejen pro bezpečnou chůzí, nýbrž i pro rychlý běh. A protože rychlý pohyb byl pro tyto vymřelé stepní prakoníky životně nesmírně důležitý, vždyť je zachraňoval před útoky různých šelem, které je rády lovily, neboť prakoníci byli jinak bezbranní, vyvinuly se jejich končetiny tak, aby byly co nejvýhodněji stavěny pro dosažení největší rychlosti v běhu. Rychlost jejich běhu se mohla zvětšovat jen tehdy, když se mohly nohy co nejsnadněji odpoutat od půdy a běhat po špičce nejdelšího prstu. To se mohlo stát pouze tak, že se postranní prsty zmenšovaly a posunovaly se do výše, aby se už nedotýkaly země. Jejich zakrňováním zároveň sílil a mohutněl na každé noze střední prst, na němž spočívala váha celého těla a kterým se koník při běhu snadno odrážel od tvrdé půdy. Současně s proměnou končetin nastaly ve vývoji koní i změny na jejich chrupu. Byly způsobeny tím, že se změnou životního prostředí změnili koně i způsob výživy. Původní všežravý chrup prakoníků se zvolna přeměňoval v chrup typicky býložravý, protože na stepi se mohli nasytit jedině tvrdými stepními trávami. Býložravý chrup se u nich vyznačoval dlouhými hranolovitými stoličkami a třenovými zuby, které měly ploché, složitě zprohýbané třecí plošky na vysokých korunkách. V souvislosti s těmito změnami končetin a chrupu se prodlužovala za kmenového vývoje koní podstatně i obličejová část lebky a krk. Tyto všechny nové znaky doprovázelo i neustálé zvětšování velikosti těla, které u nejstaršího prakoníka rodu Eohippus z třetihorního spodního eocénu mělo asi velikost dnešní kočky nebo lišky, a teprve koncem třetihor u vymřelých Plessihippů dosáhlo velikosti některých dnešních koní. Bylo k tomu zapotřebí celých dlouhých věků, než živý tvor ve svém obdivuhodném vývoji dospěl od malého Eohippa až k dnešnímu koni, našemu nejušlechtilejšímu zvířeti a věrnému – 95 –

pomocníku člověka. Bylo třeba, aby statisíce pokolení různých rodů prožily své životy, než se ve velkolepém vývojovém řetězu zrodil dnešní náš ušlechtilý kůň. A jedním z těchto původních rodů, který

už dávno zapadl do nekonečného moře minulosti, byl i Orohippus z třetihorního středního eocénu. Něžná a hbitá zvířata se neustále přibližovala k hladovému Tritemnodontu, který vida, že směřují právě k němu, přitiskl se do stínu nízkého křoviska a trpělivě čekal na okamžik vhodný k přepadu. Pozorně sledoval každý jejich pohyb a každé zrychlení nebo zpomalení jejich ladného klusu. Nespustil je z očí, v nichž se mu začaly pomalu rozněcovat blýskavé plaménky loveckého vzrušení. Vedoucí hřebeček se náhle zastavil, pozvedl vysoko hlavu a dlouho pozorně větřil, nasávaje vzduch plnými chřípěmi. Pak prudce zafrkal a oběhl celé stádo, zneklidněný a nedůvěřivý. Ale nikde se nic nehýbalo, všude kolem byl klid a mír.

– 96 –

Stádo se dalo znovu do mírného klusu. Vpředu běžel hřebeček a za ním v širokém zástupu ostatní. Malé hřívy se jim na šíji ani nepohnuly, zato ocasy, jen řídce porostlé žíněmi, jim vesele vlály ve vzduchu. A jejich plavá srst, zdobená několika málo nápadnými podélnými pruhy bělavé barvy, svítila a zářila v slunečním jasu. Klusali stepí stále blíž a blíž k ukryté šelmě. Rozčilení a lovecké napětí Tritemnodonta vzrůstalo tím více, čím se stádo Orohippů více přibližovalo. Konečně se stádo ocitlo v takové blízkostí, že se číhající šelma přichystala k smrtonosnému skoku. Vybrala si mladého hřebečka, který klusal nejblíže. Přikrčivši se, opřela se pevně o zadní nohy, ale v okamžiku, kdy chtěla velikým skokem dopadnout na plece vyhlédnuté oběti, hřebeček náhle uhnul ze směru, v němž až dosud běžel. Triternnodon měl dosti zkušeností, aby poznal, že nyní skočit nemůže, že by to byl marný skok, který by všechno dlouhé čekání jen pokazil. Protože však nechtěl přijít vůbec o kořist, vyrazil jako vystřelený šíp ze svého úkrytu a vletěl mezi koníky do stáda a rovnou na vyhlédnutého hřebečka. Ten se vysoko vzepjal, poděšeně zařičel, obrátil se a hnal se úprkem pryč úplně opačným směrem, než prchali ostatní. A za ním v patách se hnal Triternnodon. Ale nestačil mu. Hřebeček brzy zmizel mezi nízkými křovinami široké travnaté roviny. Klusal neustále, jen občas se na okamžik zastavoval a nezkušeně větřil. Byl k smrti polekán a neklidný ve svém osamění. Od malička byl zvyklý na veselou společnost svých druhů, s nimiž se proháněl širokou rovinou a skákal vysoko do výše, když je rozplameňovala jejich bujná krev. Toulal se s nimi z místa na místo, objevoval stále nová místa, kde traviny byly obzvlášť chutné a šťavnatější než jinde. V dusných hodinách dne odpočíval s nimi v chládku košatých stromů nebo ve stínu křovisek a houštin. Nyní však byl sám a ještě navíc pronásledován vzpomínkou na rozšklebenou zubatou tlamu šelmy. Bez cíle bloudil hřebeček krajem. Chvílemi klusal, pak zase kráčel volným krokem. Všeho se lekal a poděšeně prchal, aby se za chvíli opět zastavil. Srst se mu leskla potem a pruhované boky se – 97 –

prudce vlnily strachem i rychlým dechem. Nakláněl hlavu vpravo, vlevo, dlouho a usilovně větřil, až se mu jemné chřípí chvělo. Když neviděl, ani nezvětřil nic nebezpečného, potřásl hlavou a mírným klusem vyběhl na nízký pahorek. Rozhlížel se odtud na všechny strany, hledaje svoje stádo. Ale ať se díval do širokého kraje všemi směry, neobjevoval po něm ani známky. A nejen po stádě, nýbrž ani po jeho pronásledovateli nebylo nejmenší stopy. Byl opravdu v široširém kraji sám a sám. Poněkud uklidněn seběhl z nízkého pahorku dolů a na jeho úpatí se počal pást, zlákán trsy mladých, svěže zelených travin, plných sladké štávy. Nepásl se ovšem tak bezstarostně, jak tomu byl zvyklý. Tíha samoty ho stále zneklidňovala. Chybělo mu stádo, chyběla mu pospolitost, zaručující ochranu a bezpečí, zatímco opuštěnost přináší jen strach a nesnáze, ba mnohdy i velká nebezpečí a záhubu. A skutečně bylo tomu tak. Smrt v podobě hladové šelmy se plížila pomalu, ale neúprosně za osamělým a zbloudilým hřebečkem. Od okamžiku, kdy se před hladovou tlamou Tritemnodonta dal mladý hřebeček na zděšený útěk, přilepilo se toto krvelačné zvíře na jeho stopu a sledovalo ji s neústupnou vytrvalostí. Zprvu se hnal za hřebečkem dlouhými skoky, později, když mu zmizel z očí, postupoval za ním jen mírným během, neboť musel hledat jeho stopy. S hlavou skloněnou k zemi sál do sebe jemný pach, který zřetelně vyznačoval cestu poděšeného prakoníka. A čím mu byl blíže, tím si počínal opatrněji. Když konečně po dlouhém pronásledování uviděl Triternnodon znovu svou štvanou oběť, přitiskl se k zemi a hleděl se k ní přiblížit opatrným plížením. To bylo ve chvíli, kdy prakoník sestoupil z temene nízkého pahorku a počal se pást na jeho úpatí. Jako had se Triternnodon plazil k nic netušícímu prakoníku. Pozorně kladl tlapu k tlapě, a než se o ně opřel celou váhou těla, opatrně zkoušel, zda nenašlápl na nějakou suchou větvičku, která by praskotem mohla prozradit jeho přítomnost. Chvílemi se vůbec

– 98 –

zastavoval a přitiskl se k zemi tak, že s ní skoro splynul, a nepohnutě ležel, jako by byl náhle zkameněl.

– 99 –

– 100 –

PaPasoucí se hřebeček zvedl pojednou hlavu, zavětřil a vztyčil krátké slechy. Pak zafrkal, sklonil hlavu a opět se počal pást. Ale po chvíli znovu vztyčil hlavu a znovu zavětřil. Jakýsi neklid ho počal svírat a tísnit. Stále silněji a neodbytněji ho nutil zanechat pastvy a odejít jinam. Než se však mohl rozběhnout, prolétlo vzduchem v mohutném oblouku skvrnité tělo šelmy a dopadlo na jeho hřbet. Zubatá tlama se divoce zakousla do šíje a silné drápy se zaryly do jeho kůže. Jen zoufale zařičel a zřítil se k zemi. Těžce padl na bok, několikrát prudce trhl nohama, zrak se mu zkalil a smrtelná agónie obestřela všechny jeho smysly. Silně krváceje z otevřené rány na šíji, brzy dokonal. Nad mrtvým tělem nebohého hřebečka stál vítězný Triternnodon a z jeho hrdla se dralo spokojené vrčení. Ale hlad brzy přemohl Tritemnodontovo uspokojení z podařeného lovu. Přilehl k mrtvé kořisti a dlouhým jazykem dovedně zachycoval řinoucí se teplou krev. Potom se zakousl do masa a hltavě ho po kusech polykal. Dlouho hodoval v klidu, nikým nevyrušován a ničím neobtěžován. Zdálo se, že takto nad ním zapadne i slunce a bude v klidu trávit a odpočívat. Ale bylo to vskutku jenom pouhé zdání. U rozervaného skaliska, ponuře se tyčícího nad čarovnou krásou tropické krajiny, padal potůček maličkým vodopádem do nepatrné tůňky. Z ní se pak rozběhl na smaragdově zelenou lučinu a vinul se jako stříbrná nitka, svítící a zářící v jasu sluneční záře. Kolem tůňky se dařilo bujnému rostlinstvu, jež se ve vlhké půdě rychle rozrůstalo a zabíralo neustále větší a širší okruh kolem dokola. Vyrůstala tu i houština velikých, světle zelených lupenů., orosených kapkami padající a rozstřikující se vody, které v proudu ohnivých slunečních paprsků duhově svítily. Ve skalisku, rozpukaném nesčetnými trhlinami a puklinami, černal se ve stínu několika nízkých palem tmavý otvor. Bylo to doupě mladé a divoké šelmy Synoplotheria. Dlouho hledala, než našla tento vhodný útulek. Sousedství tůňky pod vodopádem a blízkost velikého jezera, do něhož se potůček – 101 –

vléval, přiváděly v tato místa mnoho žíznící zvěře. Šelma se proto nemusela honit za kořistí, nemusela se lstivě plížit trávou a křovím, stačilo, když skrčena v úkrytu čekala na oběť a znenadání ji přepadla. Do celého kraje vnesla hrůzu a děs. Zvěř pralesa prchala před ní do nejhustších houštin nebo hledala spásu v močálech a mokřinách, kde měkká, houpající se půda vždy odradila lovící šelmu od dalšího pronásledování. Zvěř z travnatých stepí, kam také někdy chodila na lov, ustupovala před ní už zdaleka a v nevýslovném strachu se hnala divokým úprkem pryč, lhostejno kam, jen dál od místa hrůzy a smrti, která se vždycky táhla ve stopách záludné a nenasytné prašelmy. Z temné skalní štěrbiny vylezlo tmavohnědé tělo Synoplotheria ven do světla pozdního odpoledne. Šelma se líně protáhla, pak se převalila na bok, olízla si několikrát přední tlapu a počala si jí otírat hlavu, aby se zbavila špíny a nečistoty. Ani na tělo nezapomněla. Když byla s toaletou hotova, svítila její srst hedvábným leskem. Od něho se zřetelně odrážely temné pruhy, které se táhly přes hřbet, na bocích se vytrácely, zato – 102 –

však na dlouhém ocasu se spojovaly v široké prstencovité kroužky. Pak vyskočila na veliký plochý balvan, ležící nedaleko jejího doupěte, a rozhlížela se odtud kolem dokola. Když nikde nic nebylo vidět, ulehla. Přední tlapy spustila přes okraj balvanu a se vztyčenou hlavou pozorovala kraj. Slunce ještě stálo nad vrcholky stromů. Proud jeho zlatých paprsků vnikal do jejich rozložitých korun a rozséval žluté skvrny po listech i na svraštělou kůru. Květy na lučině se široce rozvíraly a ve smaragdové zeleni trav žhnuly červeně, žlutě i oranžově. Velcí, nádherně zbarvení motýli poletovali vonícím vzduchem, vznášeli se nad květy, a když vychutnali jejich sladký nektar, ztráceli se opět v dáli v pestré paletě barev. Z korun stromů zazníval líbezný zpěv, který se linul z něžných hrdélek drobných ptačích pěvců. Do jejich písní drsně zapadal pronikavý skřípot cikád a sarančat, jež bez ustání opakovaly svou vrzavou písničku. Šelma tichounce povstala. Líně se protáhla a svými drápy, jež byly ze stran smáčklé, slabě zahnuté a na dolním konci rozpoltěné, vyryla několik rýh do šedého lišejníku, jímž byl plochý balvan porostlý. Pak se převalila na záda, a majíc nohy vztyčeny do výše, spokojeně se kolébala z boku na bok. Sluneční paprsky, pronikající zpeřenými vějíři palmových listů, kreslily kolem jejího ladného těla podlouhlé skvrny černých stínů, které přeskakovaly i na její tmavohnědý kožich, splývaly s jeho tmavými pruhy nebo uskakovaly stranou podle toho, jakou polohu její tělo při převalování právě zaujalo. Po chvíli se šelma vymrštila na nohy, zavětřila a pozorně naslouchala. Větřík přinesl sem pach, který ji podráždil, a jemné uši postřehly šramot, jehož příčinu bylo nutno bedlivě vyzkoumat. Rychle seskočila z plochého kamene. Plížila se od stromu ke stromu, od křoviska ke křovisku, až zanedlouho se zarazila na břehu mělkého močálu, zarostlého hustým vysokým rákosím. Tu uviděla příčinu šramotu, který ji vyrušil. Párek vodních pranosorožců Amynodontů si vyhlédl močál za místo k hostině i k příjemnému pobytu. Široké pruhy polámaného a podupaného rákosí ukazovaly cestu, kudy Amynodonti vstoupili do mělké vody močálu. – 103 –

Chtivýma očima pohlížela na Amynodonty, kteří se hltavě sytili chomáči měkkých močálovitých rostlin, nic nedbajíce, že se opodál na břehu náhle objevila krvelačná šelma. Byli dosti zkušení, aby věděli, že na ně nemůže; vždyť byli skoro celí pod vodou, jen hlavy a hřbety jim trčely ven. A pak, nebáli se jí, i kdyby se s ní setkali na souši. Byli si dobře vědomi své nezranitelnosti a síly. Jen svoje bezmocná mláďata museli před ní chránit, neboť ta nebyla nikdy jista před jejími útoky. Pohled na pasoucí se Amynodonty rozbouřil v šelmě pocity hladu. S temným zamručením opustila břeh močálu a vydala se na lov. Zlehka našlapujíc, ubírala se kolem břehu močálu a zamířila k vzdálené houštině. Pohybovala se skoro neslyšně a bystrým zrakem neustále pátrala kolem sebe. Když dospěla k houštině, plížila se pomalounku a opatrně od jednoho keře ke druhému. Chvílemi se přitiskla k zemi, pozorně větřila, naslouchala, a nikdy nezapomínala na směr větru. Po delší době se jí podařilo vyslídit několik tapírů vymřelého rodu Helaletes. Vyhlédla si jedno zvíře, které jí bylo z celého stáda nejblíže. Páslo se na malé světlince, kde ukusovalo šťavnaté listy jakési rostliny podobné lopuchu. Plížila se k němu, ukrývajíc se neustále ve stínu křovisek nebo za kmeny stromů. Plazila se neslyšně vysokou trávou, vedena jedinou snahou, dostat se do takové blízkosti, kde by se mohla zastavit a pak hned skočit. Oběť se klidně pásla dále, s chutí uškubávala šťavnaté listy a pochutnávala si na nich. Ani nejmenší znamení ji nevarovalo před nebezpečím. Zatím se šelma pořád nehlučně šinula vpřed, míjela křovisko za křoviskem a strom za stromem. Přibližovala se stále blíž a blíž k vyhlédnuté kořisti, tiše a obezřele. Její oči se vpíjely do nic netušící oběti a neopouštěly ji ani na zlomek vteřiny. Šelma se tak připlížila až k poslednímu stromu a připravovala se ke skoku. Zaryla drápy do země, její mohutné tělo strnulo na okamžik napětím a oči se jí zabodly do těla oběti. Když se konečně odrazila od země, projel náhle vzduchem výstražný pískot. – 104 –

Vyrazila ho z hrdélka malá opička rodu Tetonius. Houpala se na konci větve, která se nakláněla daleko do světliny, v níž se v klidu sytil tapír Helaletes. A právě ve chvíli, kdy se šelma odrazila od země, aby jediným skokem srazila tapíra k zemi, utkvěly na ní vypoulené oči opičky. Poděšena rychle výstražně vypískla a k jejímu pískotu se ihned připojily i její družky. Pískot opičky způsobil, že šelma na zlomek vteřiny odvrátila oči od tapíra. Ten se okamžitě přestal pást, zvedl hlavu a rozhlédl se. Uzřev šelmu, uskočil, neboť už neměl čas k útěku. Ale i tento nepatrný úhybný pohyb stačil, aby zvíře zachránil. Šelma dopadla mohutným obloukem už na prázdné místo a než se vzpamatovala, tapír již uháněl za svými druhy do nedaleké bažiny a všichni ve chvíli zmizeli v neproniknutelné houštině bujného rostlinstva. Šelma stála na místě, kam dopadla, bez hnutí. Šlehala prudce dlouhým ocasem, bila se jím do boků a z očí jí sršely blesky divoké – 105 –

zloby. Uprchlou kořist nepronásledovala. Minula ji ve skoku, a tím ji ztratila navždy. Opodál ve větvích stromů rozčileně poskakovaly malé opičky. Pisklavým hláskem neustále poděšeně pokřikovaly a neutišily se, dokud šelma nezmizela v šeru pralesa. Zneklidněna neúspěchem v lovu a trápena hladem, který se stále víc a více ozýval, pobíhala šelma dlouho pralesem. Nikde však nenašla nic na zub. Proto prales opustila a zamířila do stepi, aby se tam pokusila o lovecké štěstí. Ale i tam dlouho lovila marně. Hlad se už neodbytně ozýval v jejích útrobách, když náhle objevila Tritemnodonta, který již dojídal poslední část uloveného Orohippa. Ale i ta jedna zbylá celá kýta prakoníka vzbudila u Synoplotheria takovou žádostivost po mase, že se bez rozmyslu vrhl k hodujícímu Tritemnodontu, chtěje mu vyrvat aspoň malé zbytky jeho kořisti. Triternnodon se však nehodlal dobrovolně vzdát svého úlovku. Byla to jeho kořist, proto patřila jenom jemu. Postavil se Synoplotheriu na odpor. S divokou zuřivostí se vrhl na Synoplotherium a ostrým chrupem se mu zaryl do šíje. Ale vtom ho už napadený protivník setřásl ze svého těla, a dříve než mohl povstat, opřel se o něho předníma nohama a rozerval mu hrdlo. Krev vytryskla z otevřené rány a stékala po plavé srsti poraženého.Ale poražený se nevzdal. Najednou otočil hlavu a počal vztekle chňapat po nohách protivníka. Ten uskočil a toto chvilkové osvobození Tritemnodontu postačilo, aby se rychle postavil na nohy a dal se na útěk. Synoplotherium, zvítězivší šelma, Tritemnodonta nepronásledovala, ale také neukojila svým malým lupem veliký hlad. Co to také pro ni bylo, jedna kýta z malého prakoníka? Proto sotva ji hladově shltla, znovu se vydala na lov. Neměla však dnes štěstí. Proběhla veliký kus kraje, ale ničeho se nezmocnila, ba ani nezahlédla. Zvěř se už zdaleka před ní dávala na zběsilý útěk. Drobní hlodavci a hmyzožravci kvapem mizeli v hustých trnitých křoviskách a stříbrné veverky pokukovaly na ni jen z korun stromů.

– 106 –

– 107 –

Zneklidněná neúspěchem při lovu i hladem, unavená a uštvaná, vracela se pomalu zpět k svému doupěti. Slunce už zapadlo za hory, když došla před svůj brloh. Nezmizela v jeho temnotě, vyskočila jen na plochý balvan, natáhla se a odpočívala. Na ztemnělou oblohu pomalu vyplouval z vesmírných hlubin stříbrný kotouč měsíce. Jeho bílé světlo se rozlilo po celém kraji. Pod korunami stromů, v křovinách a houštinách i v bujných chomáčích trav se promítaly podivuhodné obrazy tmavých a stříbrných skvrn v neuspořádané směsici, která odpovídala chaotické spleti větví a listí, jimiž pronikala bílá měsíční zář. Čeřící se voda močálů a jezer vypadala v měsíčním světle jako tekutá hmota z černě a roztaveného stříbra. Tenounké niti
– 108 –

– 109 –

Mezi křovisky uviděl Agli na malém palouku vypaseného srstnatého nosorožce (Coelodonta antiquitatis) se samicí a s mládětem. (K povídce „Tajemný idol“)

– 110 –

Podivný byl i chrup. Protože mezičelistní kosti byly zakrnělé, zmizely horní řezáky vůbec. Spodní řezáky byly malé. Téže velikosti a tvaru byly i spodní špičáky. Zato horní špičáky byly veliké, dlouhé, šavlovitého tvaru a po celé jejich délce byla přední část spodní čelisti lalokovitě rozšířena. Tyto šavlovitě prodloužené špičáky nepoužívala Uintatheria jako útočné zbraně, nýbrž k přeřezávání a k přetrhávání měkkých šťavnatých rostlin, bažinných nebo vodních, které hrbolaté stoličky nerozmělňovaly, nýbrž před polknutím pouze rozmačkávaly. Jinak se Uintatheria celkovým vzhledem podobala dnešním slonům. Jejich přední končetiny byly však větší a silnější než zadní. Uintatheria kráčela vážně a klidně přes mýtinu. Vpředu šel samec, jemu po boku samice a za nimi drobnými krůčky cupitalo nemotorné mládě. Narodilo se teprve nedávno v houštině nízkých palem a jeho máma je ošetřovala s největší láskou. Pečlivě se o ně starala a ani na okamžik z něho nespustila oči. A toto mládě kráčelo dnes stejně jako jindy, když se napáslo a – 111 –

vykoupalo, se svými rodiči kamsi do tiché houštiny k nočnímu odpočinku. Uintatheria přešla světlou mýtinu a vešla znovu do lesa. Po úzké stezce kráčela za sebou a pomalu se blížila k tůňce, u níž v rozpukaném skalisku měla své doupě prašelma Synoplotherium. Neodpočívala už na plochém, mechem porostlém balvanu. Zalezla před chvíli do brlohu, schoulila se do pelechu ze suché trávy a listí, zavřela oči a snažila se usnout. Ale spánek nepřicházel. Šelma se převalovala z boku na bok. Byl to hlad, který jí nedal usnout. Zatímco šelma ležela v doupěti v neklidných dřímotách, došla Uintatheria k tůňce a klidně ji přecházela. Ale už nešli všichni tři pohromadě. Unavené mládě cupitalo několik kroků za mámou a ospale klátilo hlavičkou ze strany na stranu. Máma, jindy tak starostlivá, si toho dnes ani nepovšimla. Když mládě přecházelo kolem tůňky, upoutal jeho pozornost jasný cinkot padající vody malého vodopádu. Zastavilo se a s údivem hledělo na stříbrnou nitku, padající v měsíčním světle z temného skaliska na lesknoucí se hladinu. Zvědavě přistoupilo blíže a najednou uzřelo, jak celý jeden břeh tůňky je ukryt pod velikými smaragdově zelenými lupeny, které se jako veliké, měsíčním světlem postříbřené vějíře zrcadlily v křišťálové vodě tůňky. Ačkoliv ještě sálo mléko, přec jen už je máma poučila, že je ještě mnoho jiných dobrých věcí na světě. Mezi dobroty, které se již mládě naučilo mlsat, patřily i veliké šťavnaté lupeny, které u tůňky právě objevilo. Proto s chutí uškublo malou tlamičkou veliký lupen a spokojeně si na něm pochutnávalo. Byl měkkoučký, šťavnatý a chutnal nasládle. Mládě uškublo druhý, pak třetí a zapomnělo přitom na celý svět i na dobrou starostlivou mámu. Nepatrný šramot, který mládě způsobovalo při škubání listů, zalétl až k sluchu šelmy. Bystře vyskočila na nohy a plíživými kroky vyšla z doupěte. Pak se zastavila a pozorně zavětřila. V tom její zrak zamířil k tůňce. V mžiku se přitiskla k zemi a bez jediného pohybu, jako by náhle zkameněla, hleděla divoce planoucíma očima na hodující – 112 –

– 113 –

mládě. Jen slabé mrskání dlouhého pruhovaného ocasu a krvežíznivý lesk očí prozrazoval, že to není mrtvý přízrak, nýbrž živá šelma, hladové Synoplotherium. Šelma tiše pozorovala mládě a zdálo se, jako by byla na rozpacích, zda je má skutečně napadnout. Dospělým Uintatheriím se vždy vyhýbala, neboť skolit tak velikou kořist bylo nad její síly. Nelovila nikdy ani jejich mláďata, protože ta se vždycky zdržovala u svých matek a s nimi nebylo radno se pouštět do boje, poněvadž pro záchranu mláďat bojovaly s vášnivou zuřivostí a bez dlouhého rozmýšlení. Jak by takový zápas dopadl, toho si byla šelma ze zkušenosti dobře vědoma. Ale nyní tomu bylo jinak; před ní bylo maličké mládě samo a bez ochrany. Přesto šelma váhala je napadnout. Rozhlížela se opatrně všemi směry a upírala svůj zrak do všech šerých koutů lesa, neobjeví-li se někde máma mláděte. Ale ať se namáhala sebevíce, nikde nic podezřelého nezpozorovala. Toto zjištění ji znovu ponoukalo k útoku. Ale přesto ji zděděná pudová zkušenost varovala. Nutila ji, aby zanechala nepředloženého úmyslu, který by pro ni mohl mít velmi ošklivé následky. Nebylo pochyby, že by mládě přemohla, ale bylo též jisté, že by podlehla v boji s jeho ochránci. Osamocenost mláděte lákala sice k přepadu, ale zároveň byla také nanejvýš podezřelá. A vše podezřelé může být i nebezpečné. Boj mezi zkušeností a chtivostí šelmy rozhodl hlad. Znovu se přihlásil palčivým pocitem bolesti, která projela celým jejím tělem. To rozhodlo a šelma se chystala k útoku. Pomalu se plazila blíž k tůňce, tichounce a opatrně, že nebylo slyšet ani šelestu trávních stébel. Ale místo, kam se šelma připlazila, nebylo vhodné k smrtícímu skoku. Proto chtěla vystoupit na plochý skalní výběžek, který byl dostatečně veliký, aby se mohla vymrštit a v přímém mohutném oblouku dopadnout na šíji nebohého bezbranného mláděte. Ale to byl počátek záhuby hladové šelmy. Jakmile se opřela o kraj skalního výstupku, na nějž se chtěla tichounce vyšplhat, uvolnil se veliký kámen a s rachotem spadl do tůně. – 114 –

Pád kamene do vody poděsil hodující mládě. Ustrašeně pohlédlo na tůň, na jejíž hladině se objevila stříbřitá kola, vybíhající z místa, kam padl kámen; kola byla napřed malá, pak čím dál větší, až se ta největší ztratila v zelených březích tůňky. Jeho oči se s údivem dívaly na tuto krásnou hru vlnek, ale přímo hrůzné překvapení se v nich zračilo, když mládě uzřelo šelmu. Vystrašené mládě ve svém krátkém životě ještě nikdy nevidělo Synoplotherium. To však nevadilo, aby už na první pohled nepoznalo, že toto zvíře má s ním zlé úmysly a chce ho zadávit. Šelma v okamžiku, když uvolněný balvan předčasně prozradil její přítomnost, vyskočila na plochý skalní výstupek a se zelenavým svitem v očích a se zlobným mručením se chystala ke skoku. A v téže chvíli ubohé a bezmocné mládě vyrazilo z hrdla zděšené vyjeknutí a dalo se do panického úprku. Sotvaže jek poděšeného mláděte rozřízl ticho krajiny, ihned se zastavila obě Uintatheria, kráčející až dosud pomalým krokem k oblíbené houštině, kde zpravidla nocovala. Máma sice již dlouho necítila, že by jí mládě vráželo s čtveráckou rozpustilostí hlavou do boků nebo do nohou, ale nevšímala si toho, neboť mohlo být již trochu unaveno dlouhým pochodem a mohlo kráčet několik málo kroků za ní, jak často činívalo. Ale nyní, když se po ustrašeném výkřiku ohlédla, uzřela, že mládě poděšeně prchá k nim, a za ním v patách se hnala divoká a rozvzteklená šelma. Jako smyslů zbavená vrhla se samice mláděti vstříc. Za ní spěchal i vzrušený samec, vyrážeje z hrdla hluboké chraplavé zvuky, nevěštící nic dobrého. Šelma už mládě doháněla, a teprve nyní zpozorovala dvě veliká Uintatheria opodál. Zarazila se v prvním okamžiku a chtěla se dát na útěk. Ale divoká zuřivost a vztek nad tím, že kořist, které se už téměř zmocnila, jí přece jen unikne, přehlušily v ní i pud sebezáchovy a veškerou opatrnost. A tak se stalo, že místo ústupu se pustila do boje, který nikdy nemohla vyhrát, v kterém naopak musela všechno ztratit. S šílenou zuřivostí skočila na samici, jež právě přiběhla k mláděti. Stačil však pouhý otřes jejího mohutného těla, aby šelma se – 115 –

zaduněním spadla na zem. V okamžiku byla opět na nohou a novým skokem se jí vrhla na šíji. Chtěla se zakousnout do kůže a udržet se na její šíji. Ačkoli vycenila své zuby jako dvě řady ostrých nožů, přece jen byly slabé, aby mohly proniknout tlustou kůží. Chtěla do ní zatnout drápy, ale ty byly zase příliš tupé, aby mohly kůži prorazit. A tak stačil nový otřes tělem a prudké pohození hlavou, aby se samice šelmy opět zbavila. Ta tentokrát dopadla těžce k zemi, a než mohla znovu vyskočit, samec, který právě přispěchal, na ni šlápl a mohutnými sloupy předních nohou jí počal drtit kosti. Vzteklý řev šelmy se brzy změnil v bolestné vytí, které zakrátko doznělo. A než samice došla k mláděti, které stálo opodál a chvělo se ještě strachem, zbyla ze Synoplotheria pod nohama rozzuřeného samce jen hromada masa a zpřerážených kostí. Samec vyrazil z hrdla vítězný skřek a pak se vážným krokem vydal znovu na cestu k houštině, v níž chtěl s rodinou do příštího jitra odpočívat. – 116 –

Za ním stejně vážným krokem šla i samice. Svou velikou rohatou hlavou uštědřila mláděti několik ran. Ač byly spíše něžné a lechtivé než prudké a bolestivé, přece jen mládě žalostně zanaříkalo. A pak šlo poslušně vedle mámy a jako jindy vráželo jí malou nemotornou hlavičkou do boků. Než došli k houštině, kde se chtěli oddat sladkému odpočinku, mládě už zapomnělo na svůj strach i výprask, které ostatně nebyly jistě poslední. Najednou se před Uintatherii objevila zelená hradba houštiny, po jejíchž okrajích se rozlévalo bílé měsíční světlo. Bez rozmýšlení do ní vstoupili. Pružné větve křovisek se ohnuly, přeběhly jim po mohutných tělech a pak se s ostrým zasvištěním znovu spojily v zelený celek. Ještě chvíli bylo slyšet praskot větviček a šustot listí, ale pozvolna vše utichlo a tajemné přítmí přicházející noci se rozhostilo po celém kraji. Jen prales tichounce šuměl dál svou zádumčivou píseň. Nedaleko tůňky leželo rozdupané tělo Synoplotheria. Leželo tam na výstrahu všem, kteří snadno podléhají ukvapené nerozvážnosti a nesmyslně přeceňují vlastní síly. Leželo tam v naprosté opuštěnosti a v tiché samotě – jen stříbrný déšť měsíčních paprsků na ně dopadal a mihotavý třpyt nespočetných hvězd …

– 117 –

JEZERO DĚSU Hluboká tma a ticho naplnily rozlehlý prales. Byl to prales třetihorní doby spodního niocénu. V korunách mohutných stromů se nepohnul ani jediný lístek, neboť mírný vánek, který zvečera rozšuměl sladkou ukolébavkou celý prales, už dávno utichl. Jen tisíce jasných hvězd se třpytilo na tmavé obloze, která na všech světových stranách splývala s tmou povrchu země … Pojednou kdesi daleko na východní straně počalo svítat. Úzký proužek oblohy se tam začal barvit do zlatova. Netrvalo dlouho a celý východ hořel zlatými a rudými červánky. – 118 –

První zlaté paprsky vycházejícího slunce probudily jakéhosi ptáka, který odpočíval v koruně mohutného ořešáku. Protáhl se a z jeho hrdélka zazněl jásavý trylek, drobné veselé popěvky a všechno dohromady spojil v radostnou píseň. Tak vítal pták přicházející den. A tato prostá ptačí píseň probudila celý prales k životu. Byl to ohromný prales, který, jak se zdálo, byl bez konce. Místy byl listnatý s různými druhy dubů, buků, javorů, ořešáků, jilmů, platanů, kaštanů, místy jehličnatý s různými druhy borovic, jedlí, smrků a tisovců. Četné palouky s vysokými travinami a s krásně kvetoucími bylinami, s porosty nízkých i vysokých křovin se střídaly s velikými bažinami a jezery, porostlými při březích bujným rostlinstvem. Hladiny mělkých jezerních vod zdobily nádherné Brasenie, mezi jejichž okrouhlými listy se rozkládaly veliké skvoucí květy, vydechující omamnou vůni; na listech těchto leknínů pořádaly za večerů své skřehotavé koncerty žáby rodu Palaeobatrachus, jichž bylo v těchto močálovitých oblastech všude nadbytek. Jen vzácně vyrůstaly v pralesích ještě i některé palmy; byly to poslední zbytky rostlin, kdysi i v našich krajích hodně rozšířených, které nejdéle dovedly odolávat ani ne tak malému ochlazení, jako spíše vnitrozemskému podnebí, které koncem třetihorního oligocénu a počátkem miocénu zavládlo v celé střední Evropě. Z dalekých hor se vinulo pralesem několik potoků, které stékaly k velkému jezeru, obklopenému velikým travnatým a křovinatým paloukem. Velcí a nádherně zbarvení motýli poletovali z květu na květ a nejrůznější hmyz prolézal traviny a křoviska. Byli to především různí nosatci, rákosníčci, tesaříci a svižníci, různí mravenci, kteří si v nížinách stavěli hnízda pod košatými keři magnólií, pod mladými skořicovníky nebo oleandry a výše na úbočích hor mezi azalkami, pěnišníky a brusnicemi. Bzučiví čmeláci často odehnali z květů různé ploštice, aby sami vychutnali sladký nektar. Všetečné mouchy poletovaly z místa na místo. Nikde se dlouho nezdržovaly, stále přeletovaly sem a tam, nemohouce odolat lákání tolika vábných vůní. A když konečně unaveny usedly, aby si na chvíli odpočinuly, vybraly si vždy takové – 119 –

místo, kde nebyly nikým rušeny a kde si mohly v záplavě slunečních paprsků v klidu a beze strachu vyhřívat svá drobná tělíčka. Nemotorným letem zapadla tu a tam na křovisko i dlouhonohá tiplice; brzy však zase odletěla, zazněla-li na blízku vrzavá serenáda sarančí, jichž bylo všude hojně. Břehy jezera byly lovištěm rychlých vážek, které se jako vystřelené šípy honily za vyhlédnutou kořistí; když ji dostihly, usedly s ní na listy nebo na stébla vysokého rákosu a v klidu ji požíraly. Na písčitém nánosu u ústí jednoho z potoků se vyhřívalo několik obludných Diplocynodontů. Nízká hlava těchto dravých krokodýlů měla úzkou a krátkou tlamu, vyzbrojenou četnými ostrými zuby, které nikdy nepustily to, do čeho se zakously. Jejich tělo bylo chráněno velmi silnou kožní kostrou, složenou na hřbetě i na břiše z kostěných plátů, jež byly čtyřhranné, s nízkým týlem a hluboce dolíčkované. Tyto kostěné pláty byly sestaveny do čtyř podélných řad, které jako pancíře chránily tělo těchto masožravých ještěrů. Diplocynodonti líně odpočívali po ranním lovu. Jen několik z nich se ještě rvalo v jezeře o mršinu obrovského mloka, jehož mrtvé tělo přinesla bystřina z dalekých hor. Tahali se o ně a trhali je na kusy, bijíce přitom ocasy, až se voda pěnila a vysoko vystřikovala na všechny strany. Tahanice o mrtvého velemloka skončila teprve tehdy, když bylo jeho tělo roztrháno a když se posledního zbytku zmocnil jeden z Diplocynodontů, který s ním zmizel rychle v hlubině. Rozvířená a zpěněná voda se uklidnila a zbylí Diplocynodonti loudavě a opatrně vylézali na mělkou písčinu, obezřele se rozhlížejíce kolem sebe svýma zelenýma očima. Když se přesvědčili, že jim nehrozí nebezpečí, pomalu vystupovali z vody. Položili se klidně na vyhřátý písek, obráceni hlavou k zelenému břehu jezera, ale špičky svých dlouhých ocasů měli ještě ve vodě, která je malými vlnkami neustále oplachovala. Položivše se pohodlně vedle sebe i přes sebe, otevřeli několikrát své hrozivě ošklivé zubaté tlamy, jako by chtěli zíváním přivolat příjemný spánek. Snad se jim to i podařilo,neboť pak už leželi bez pohnutí, jako proměněni v zelenavé kmeny stromů, které voda vyplavila na břeh a v nepořádku rozházela po písčině. – 120 –

Slunce pražilo do jejich boků i hřbetů a zalévalo je proudy sálavého tepla. S tlamou družně položenou na hřbetě druhého podřimovali Diplocynodonti pokojně a nechávali si co nejvíce rozehřát svou studenou ještěři krev. V příjemném pocitu sytosti přivírali oči, které viděly už tolik přepadů a úskoků. Diplocynodonti byli na souši bojácní, ve vodě však odvážní, zuřiví a nekonečně lstiví. Tam přepadali a přemáhali vyhlédnuté oběti a mizeli s nimi v černých hlubinách jezerních vod jako temné přízraky. Byli pro ostatní vodními démony, kteří měnili idylu v místo hrůzy a děsu … Kdesi hluboko v pralese se potulovalo malé stádečko pravěkých muntžaků Palaeomeryxů. Byli to malí, asi jako dnešní daňkové velcí jeleni útlého těla na štíhlých nohách. Jejich něžné hlavy nebyly ještě ozdobeny parůžky. Jejich tělo bylo pokryto krátkou, hladkou a hustou srstí žlutohnědé barvy, která na hřbetě přecházela v kaštanovou barvu, na krku v skořicově hnědou, kdežto břicho a spodina krku byly bílé.Krátké ocasy měly porostlé chomáči tenkých tmavohnědých chlupů. Potulovali se nejraději po pahorcích a v údolích na úpatí vysokých hor, které se táhly jako mohutný řetěz horských vrcholů a štítů do nedozírných dálek. Tyto hory jako gigantická hradba chránily kraj před bouřemi a smrštěmi. Ve stádečku vesele poskakovala dvě maličká mláďata, která se narodila teprve před několika týdny v houštině nízkých lísek. Jejich světle hnědá srst byla pokryta bílými skvrnami, jež byly rozloženy nepravidelně po celém jejich něžném tělíčku. Byla to roztomilá mláďata, ještě tak nezkušená a hloupoučká, že se polekala i veselého bublání potůčku nebo bzukotu velikých much. Chodila s mámami, od nichž se učila znát mnoho věcí. Ale spíše než učení bylo to probouzení pudů, jakýchsi zděděných zkušeností, jež byly hluboko zakotveny v jejich zárodečných buňkách jako zkušenosti celého rodu, jako zkušenosti nesčetných generací před nimi, které jim nyní usnadňovaly a prodlužovaly život. Stádečko Palaeomeryxů směřovalo pomalu k palouku u jezera. Procházeli klidně světlými lesy, odpočívajíce časem ve stínu – 121 –

rozložitých korun starých stromů, prolézali husté houštiny s nízce skloněnou hlavou a obratně pronikali mezerami mezi kmeny stromů, které se zřítily stářím nebo byly vyvráceny vichřicemi. Vedoucí sameček vydával chvílemi drsný a ostrý hlas, podobný halekavému štěkotu; jím udržoval v nepřehledné houštině stádečko pohromadě a

naznačoval směr cesty. Dvě malá roztomilá mláďata nespouštěla oči ze svých matek, tlačila se k jejich bokům nebo jim šla v patách, aby se neztratila v chaotické změti zelené džungle. Než však došlo stádečko k palouku u jezera, jedno z mláďat se k smrti polekalo veliké suchozemské želvy, která si vyšla na pastvu. Ale i želva se lekla bázlivého vyjeknutí poděšeného mláděte a rychle se stáhla do pevného krunýře. Když však poznala, že je to jen maličké neškodné mládě, vystrčila hlavu z krunýře a pomalu pokračovala v cestě k místu, kde se včera dobře napásla. Když přišlo stádečko na pokraj pralesa, vedoucí sameček se zastavil a zavětřil. Stál bez hnutí, klidný a spokojený, protože nic – 122 –

podezřelého neviděl, ani necítil. Po chvíli prudce pohodil hlavou. To však chtěl jen odehnat dotěrnou mouchu, která mu usedla právě za ucho a ohlásila se bolestivým bodnutím. Ačkoliv nebylo na blízku žádné nebezpečí, přece jen stádečko zůstalo stát na pokraji lesa a vyčkávalo. Sameček stál a pozoroval břehy jezera, ostatní ulehli do stínu košatého ořešáku a odpočívali. Než se však mohli vydat na cestu k jezeru, vyšlo kousek stranou z pralesa několik ohromných Mastodontů. Byli to velicí chobotnatci sloního vzhledu, ale s protáhlejší lebkou, kratším chobotem a čtyřmi kratšími kly. Šli pomalu vážným krokem k jezeru, aby se napojili a vykoupali. Mířili k místu, kde se vyhřívali krokodýlovití Diplocynodonti. Ti, jakmile je uviděli přicházet, rychle se probrali z dřímot a bez meškání vklouzli do vody. Zmizeli v hlubině nebo ve spleti vodního rostlinstva a vyplašili svým náhlým vpádem mnoho nejrůznějších ryb, které se zděšeně rozprchly. Když Mastodonti došli k břehu jezera, vydalo se na cestu i stádečko Palaeomeryxů. Nemohlo však jít na známé místo k napajedlu, když už tam byli Mastodonti. Proto hledal vedoučí sameček jiné místo, kde by všichni mohli v klidu uhasit žízeň. Opatrně kráčel vpřed, protože břehy tam prudce spadaly do jezera. A když prošli houštinou vrb, dostali se pojednou k jinému napajedlu. Všichni se vrhli k vodě a pili dlouhými doušky. I obě mláďata zvědavě strčila čumáčky do vody a ta jim vnikla hluboko do nozdřiček; proto pohodila hlavou a vylekaně vyfrkla prudce vodu, až se po nich jejich mámy starostlivě ohlédly. Když však viděly, co se stalo, klidně pily dál a nechaly mláďata učit se pít. Opodál Palaeomeryxů se napájel za malou houštinou starý a mrzutý bezrohý nosorožec Aceratherium. Stál ve vodě a pomalu chlemstal zkalenou vodu. Žil osamoceně.Už dlouho bloudil sám a zdaleka se vyhýbal i svým vlastním druhům. Byl čím dál tím mrzutější a každá maličkost ho dovedla rozzlobit až k šílené zuřivosti. Když Palaeomeryxové uhasili žízeň, bloudili někteří kolem břehu, hledajíce něco na zub, ale druzí ulehli do trávy a odpočívali. Jen dvě mláďata vesele skotačila.Oči jim svítily radostí, když – 123 –

zaběhla dále od břehu do hlubší vody, která se pod jejich drobnými skoky rozstřikovala, kropila jim rozehřátá tělíčka a příjemně je osvěžovala. Ale jejich radost brzy skončila. Když jedno ze skotačících mláďat vběhlo v místa, kde z vody vyrůstalo několik mohutných trsů rákosu, tu náhle bolestivě vyjeklo, rázem bylo strženo do vody a zataženo do hlubiny. Druhé mládě, když vidělo, jak byl jeho druh potopen ošklivou krokodýlí damou do zkalené vody, začalo poděšeně bečet. Než sem přiběhla jeho máma a za ní i ostatní Palaeomeryxové, byla hladina už zase skoro klidná. Jen několik velikých bublin vyběhlo ještě z hlubiny, kde Diplocynodon začal své hodování. Jekem mláděte byl také nosorožec Aceratherium vyrušen ze svého klidu. Zlostně zamrkal malýma očima a pak jako blesk vyběhl z vody. Několika rychlými kroky prolétl houštiny a vztekle vyrazil proti stádečku. Jeho vůdce vyrazil z hrdla varovný skřek a dal se rychle na útěk k pralesu. A za ním běželi ostatní. Nosorožec se jim hnal v patách se zlověstným funěním, ale když Palaeomeryxové zmizeli ve stínu pralesa, náhle se obrátil a pomalu kráčel nazpět k jezeru. Několik kachen rychle zmizelo v rákosí a za nimi tam vplouval i párek nádherných labutí. Nic už nepřipomínalo nedávnou tragédii, nic nedosvědčovalo zkázu mladého života v zubaté ještěři tlamě. Událost už zapadala do minulosti k věčnému zapomenutí, jak tomu bylo již nesčíslněkrát před tím a jak tomu bude neméně často i v budoucnu. Jen kdesi daleko odtud v pralese zalehlo k odpočinku stádečko poděšených Palaeomeryxů. K jedné laňce se tisklo její mládě, chvějící se únavou i strachem z prožité hrůzy. Laňka olizovala lehounce hlavičku svého mláděte růžovým jazykem a tím je uklidňovala. Zato laňka, jejíž mládě uloupila krokodýlí tlama, bloudila stále kolem odpočívajícího stáda, jako by kohosi hledala nebo někoho očekávala …

– 124 –

– 125 –

PROHRANÝ ŽIVOT Mírně zvlněná rovina, rozběhlá daleko široko do kraje, byla pokryta smrkovými a jedlovými pralesy. Mezi nimi se rozkládaly veliké travnaté prostory s malebnými skupinami nízkých křovin. Tu a tam se zaskvěly i lesíky bělokorých bříz a háje vysokých topolů, jejichž jehlancovité koruny se svými vrcholky skoro dotýkaly nízko na obloze visících mraků. Jarní větřík se už dlouho opíral plnou silou o šedé mraky, rozprostřené jako černé křídlo obrovského ptáka po celé obloze. Dul do nich tak dlouho, až se mu je podařilo roztrhat v tisíce cárů, a ty pak chtivě uchvacoval do své široké náruče a unášel kamsi daleko na sever. Čím dál tím více se jasnila obloha a modrý blankyt zvědavě prokukoval rozervanými mraky.

– 126 –

Když jarní větry odvály mraky, vyháněly teplé sluneční paprsky ze všech koutů pleistocénní přírody poslední stopy dlouhé a kruté zimy čtvrtohorní doby ledové. Kdesi daleko na severu se táhl horský hřbet. Vrcholy jeho hor byly pokryty mohutnými ledovci, které se třpytily v slunečním jasu pozdního jara tisíci jiskřičkami. Ledovce přikrývaly vrcholy celého horstva a vytvářely na obloze jakousi bílou, jiskřící hranici, za níž směrem k severu nebylo už života. Byly tam pouze rozlehlé ledové pláně, rozryté nesčetnými puklinami, jež byly zaváty sněhovými závějemi. Jinak tomu bylo na jih od této ledové hradby. Při okrajích ledovců vytékaly z tajících ledových mas na všech stranách praménky křišťálově čisté vody a spojovaly se v potůčky a řeky, jež mířily k jihu. Ale i na těchto nehostinných místech až u samého čela roztávajících ledovců se uchytily velmi odolné rostliny, které byly schopny žít a růst i za nejtěžších podmínek. Byly to rostliny, které dnes rostou v nejsevernějších krajinách Evropy a Asie, kde se rozkládají rozsáhlé tundry, nebo které najdeme ve vysokých horách poblíže čáry věčného sněhu. Mezi těmito rostlinami, které už tehdy přestály dlouhé zimy a kruté mrazy, byly veliké a ploché polštáře dryádky horské. Z těchto polštářků s podlouhlými, vroubkovaně pilovitými lístky, které jsou trvalé a na rubu bělostně plstnaté, vykukovaly vzpřímené stopečky nesoucí krásné bílé květy. Bylo jich někdy tolik, že se zdálo, jako by zelené polštáře dryádek byly hustě posypány sněhovými vločkami, nebo jako by na nich odpočívalo tisíce bílých motýlků. Také některé druhy nízkých vrb s poléhavými pníčky tvořily husté porosty, které se vyskytují i dnes. Vrba síťnatá vytvářela veliké porosty, ale pouze na dlaň vysoké. Přízemní pníčky byly posety nápadnými, široce vejčitými lístečky s červenými řapíky a jejich čepele s vystupující síťnatou žilnatinou byly kožovité a přetrvávaly zimu. Ještě nižší porosty, mnohdy jen na prst vysoké, vytvářela vrba zakrslá, která je i dnes nejmenším keříčkem vůbec. Na plazivých pníčcích se zelenaly pouze dva až čtyři okrouhlé lístečky, vroubkovaně zubaté. Porosty této miniaturní vrbičky, vyvýšené sotva – 127 –

nad povrch mokré půdy, pokrývaly i břehy sněhových tůní a ledovcových potoků, kde vrba rostla spolu s mechy a bujnými rašeliníky. Poněkud dále na jih od těchto míst, kde byly tak nepříznivé podmínky pro život rostlin, vyrůstala už bohatší a pestřejší tundrová květena; z nízkého porostu nejrůznějších trav se zdvíhaly nízké stromečky trpasličích bříz, jalovců a nádherně kvetoucích vřesových keříčků. Teprve daleko za touto oblastí, už hodně vzdálenou od ledovců, se objevovaly první jehličnaté stromy. Jehličnaté lesíky se táhly krajem na všechny strany jako obrovské černé skvrny a mezi nimi se rozprostíraly travnaté a křovinaté stepi, prosvítající svěží zelení. V nich se blýskalo na sta jezírek, tůní a močálů a lesklo se nesčetné množství stříbrných nitek potoků a řek. Na jednom místě tohoto severského kraje byla veliká vlhká pánev. Bylo tomu už velmi dávno, kdy zelené mechy a rašeliníky vyplnily tuto mělkou vodní nádrž, a tak celá vlhčina byla jimi zakryta a ozdobena různými ostřicemi, sítinami, kyhankami, a rosnatkami. Trsy rašeliníku v horní části při hladině neustále rostly, v dolní části pod vodou však odumíraly a tvořily i s ostatními odumřelými rostlinami rašelinu, hnědočervenou mazlavou hmotu beze dna. Všechna zvířata se vyhýbala tomuto zrádnému místu, protože zaběhlo-li některé z nich do rašeliniště, nebylo pro ně záchrany; pomalu zapadlo do měkké mazlavé hmoty, která ho nakonec beze stopy pohltila. V zeleném křovisku lísek a vrb, tvořících ostrůvek v široké stepi, se náhle objevil za večerního soumraku mohutný paroháč – Cervus megaceros. Byl to obrovský pravěký jelen, silný a těžký, ale i ztepilý a mrštný, nejnádhernější a nejrychlejší zvíře pleistocénních stepí. Jeho hrdě vztyčená hlava, sedící na silném krku s dlouhou hřívou, byla ozdobena skvělými parohy, nahoře lopatovitě rozšířenými. Byla to koruna jeho hlavy jedinečné krásy a velkoleposti, koruna vskutku královská.

– 128 –

Parohy, které měly v rozpětí tři metry, byly nejen velkolepou ozdobou, ale i strašlivou zbraní, když bojoval jelen se svým sokem o přízeň laní. Jen jednu nevýhodu mu přinášely: nemohl probíhat hlubokými lesy, nedaly mu poznat nitro tajemných hvozdů, neviděl nikdy svou krásnou hlavu v zrcadle lesních studánek. Musel žít jen na volných stepích, na zelených pláních s vysokou trávou, s pestrými koberci květin a s houštinami nízkých keřů, prostě jen tam, kde nic nepřekáželo jeho rozložitým parohům, když se jako o vítr hnal kamsi daleko do zamlžených dálav. Teď tiše stál a větřil. Když zjistil, že odnikud nehrozí žádné nebezpečí, vyběhl několika rychlými skoky z řídkého křoviska a počal se pást. Z počátku uškubával všecko, co mu přišlo v cestu. Ale jak zahnal první hlad, počal si vybírat. Měsíc pomalu vystoupil nad vzdálené lesy a jeho stříbrná zář polila celý kraj. Jelen se přestal pást a s vysoko zvednutou hlavou pohlížel na stříbrný kotouč měsíce. Stál tiše a bez hnutí. Svým štíhlým mrštným tělem s nádherným parožím podobal se v té chvíli mistrovskému sochařskému dílu, které bylo vytesáno z toho nejkrásnějšího a nejušlechtilejšího kamene. Všude kolem bylo ticho a dole na zemi v travinách vytvářelo stříbrné světlo měsíce nepopsatelně krásnou mozaiku stříbřitého jasu a černých stínů. Po chvíli jelen znovu sklonil hlavu a pásl se dále. Nad celou krajinou se sneslo ticho, jen kdesi v dáli chvílemi smutně zahoukala bílá sněžní sova … Tma pozdního večera zavírala oči denním živočichům, zaháněla je do temných houštin, děr a slují k nočnímu spánku a naopak vyháněla odtud noční dravou zvěř. Kdesi daleko v lesích chystala se k lovu smečka vlků. Veliký starý vlk držel ještě smečku pohromadě. Nebyla už tak početná jako v zimě, protože někteří vlci s příchodem jara lovili samostatně, a tak z ní zbyly už jen trosky. Pod vedením starého zkušeného vlka se vydala smečka na lov.

– 129 –

– 130 –

Agli teskně vzpomínal na život v tlupě, kterou opustil. Více lovců zabezpečovalo lépe dostatek potravy pro všechny a měli klidnější a družnější život bez nebezpečí, které jim stále hrozilo od divoké zvěře a přírodních živlů (Na obraze je tlupa neandertálců – Horno neanderthalensis – utábořená v jeskyni; pralovci byli překvapeni objevením se dvou srstnatých nosorožců – Coelodonta antiquitatis.) (K povídce „Tajemný idol“)

– 131 –

. Tiše běželi lesem. Na každém horském hřebenu se zastavili a pozorně prohlíželi údolí i rokliny, zda se v nich někdo neskrývá. Tiskli se ke křovinám nebo k stěnám skalisek, aby je nebylo vidět proti obloze a zůstali nepozorováni. Každou houštinu bedlivě proslídili, každou roklinu pozorně proběhli. Ale neměli mnoho štěstí. Jen starého zajíce běláka vyplašili a zadávili. Byl to však ubohý úlovek pro tolik hladových tlam. Proto chtivě běželi lesem dál, tiše a nehlučně. Jen časem některý vlk zavrčel a vycenil zuby, když do něho jiný v prudkém běhu znenadání vrazil. Pojednou vyběhli vlci z přítmí starého lesa na rozlehlou paseku, ozářenou bělostným světlem měsíčních paprsků. V jejím středu byla veliká houština. Tvořila chaotickou spleť listů a větví, v nichž se měsíční světlo lámalo, svítilo a zářilo, zhasínalo a zase se ztrácelo v temnotě černých stínů. Smečka se okamžitě vějířovitě rozběhla, aby proslídila houštinu. Dva staří zkušení vlci, nejrychlejší z celé smečky, se postavili na bocích v čelo křidel a ostatní vlci se za nimi rozbíhali v pořadí, v kterém předtím běželi. Tak se změnila řada v široký půlkruh, jehož konce byly posunuty daleko dopředu. A tato křídla, která měla za úkol ubíjet vyplašenou zvěř, neustále vrčela nebo vydávala štěkavé zvuky, čímž vedla ostatní a byla s nimi neustále ve spojení. Ačkoli vše bylo provedeno rychle a obezřetně, nic neulovili. Štváni hladem ztratili se znovu v přítmí lesa a v řadě za sebou běželi ve stopách starého vlka. Dlouho klusali lesem, než dospěli na jeho okraj. Zde se starý vlk zastavil a s ním celá divoká smečka. Rozhlíželi se po širé stepi, nevycházeli však ze stínu mohutného smrku, jehož dlouhé spodní větve dosahovaly skoro až na zem. Po chvíli se starý vlk znovu rozběhl a dal se proti větru po okraji lesa. A za ním se pustila opět celá smečka. Netrvalo dlouho a v mdlé záři měsíčního svitu spatřili vlci pasoucího se jelena.V okamžiku se smečka i se starým vlkem – 132 –

zastavila a chtivýma očima pohlížela na vábnou kořist. A pak tichým plížením započal lov. Jak žhavé uhlíky svítily vlkům oči, a čím více se přibližovali k pasoucímu se jelenu, tím více rostlo jejich vzrušení. A tu jeden z vlků, jehož opatrnost přemohla neudržitelná touha být první při přepadu, aby co nejdříve zabořil zuby do hrdla kořisti, stoupl na suchou větvičku, která se s praskotem zlomila. Tento nepatrný zvuk však stačil, aby jelen zbystřil pozornost, vysoko vzpřímil hlavu, napjatě poslouchal a pozorně větřil. Ale mírný vánek mu nepřinášel s sebou žádný podezřelý pach, jen vůni trav a květin. Už chtěl znovu sklonit hlavu a pokračovat v pastvě, když se mu najednou zazdálo, jako by se u lesa pohnul nějaký černý stín, za ním druhý, třetí… To již jelen nečekal a dal se na útěk. Velikými skoky pádil travnatou rovinou, přeskakuje nízké křoviny, které se mu stavěly v cestu. To nebyl útěk, to byl let! Ubíhal podle okraje lesa, stále rychleji vpřed, a za ním se štvala smečka vyjících vlků, zuřících a vzteklých, že se jim nepovedl lstivý přepad. Starý vlk, který vedl smečku, byl zkušenou šelmou a dobře znal kraj, v němž odedávna lovil. Věděl, že les v těchto místech zabíhá do travnaté roviny jako veliký klín. A také dobře věděl, že štvaná kořist, jakmile z jedné strany doběhne dolů k jeho konci, poběží po druhé straně opět nahoru, ale tam, kde končil klín lesa, začínala zrádná oblast rašeliniště. Starý vlk několikrát tiše zaštěkal a vběhl do lesa. Několik vlků ho tiše následovalo, zatímco ostatní se hnali dále za prchajícím jelenem. Rychlým klusem přeběhl starý vlk s několika svými druhy úzký cíp lesa a po chvíli běželi po jeho okraji vstříc pronásledované kořisti. Teprve nyní poznali vlci lovecký úskok starého zkušeného vlčáka: nadběhnout jelenu, zadržet ho a zaútočit zpředu, aby ho mohl zbytek smečky doběhnout a napadnout zezadu. Proto se také štvali vpřed se zuřivou nedočkavostí, lačni kořisti, o níž byli přesvědčeni, že jim už nemůže uniknout. – 133 –

– 134 –

Dupot prchajícího jelena, ženoucího se nevědomky proti starému vlku a jeho druhům, náhle utichl, když v měsíční záři noci uzřel jelen před sebou jejich rozšklebené tlamy. Poznal, že dále nemůže, tudy že neunikne a že se nezachrání, i kdyby se obrátil. Vpředu i vzadu byla cesta zatarasena hladovými vlky, jen cesta k rašeliništi byla volná. Zamířil tedy k rašelinovému močálu. Znal jej dobře a znal i jeho záludnosti. Vyhýbal se mu, i když věděl o uzounkých stezkách, po nichž bylo možno někdy opatrně přeběhnout alespoň jeho okraje. Dnešní noci však bylo rašeliniště pro něho jedinou možnou záchranou. Buď se mu podaří přeběhnout jeho cíp, nebo v něm zahyne. Proto se mohutnými skoky rozběhl k bažině zarostlé rašeliníkem, kde mu svítila malinká jiskřička naděje na záchranu, zatímco vzadu se z rozevřených vlčích tlam na něho šklebila jen jistá smrt. Ze dvou stran se nyní hnali vlci za prchajícím jelenem. Vzdálenost mezi ním a pronásledovateli se neustále zmenšovala. Než jelen doběhl k okraji porostu rašeliníku, starý vlk byl mu už s několika jinými v patách. Jelen se vrhl na rašeliniště hledaje stezku, po níž by mohl přeběhnout. Ačkoliv měl stále ještě pevnou půdu pod nohama, přece jen poznal, že neběží po hledané stezce, že ji nenašel, že ji snad přeběhl. A bylo tomu tak. Pojednou ucítil, že se počíná bořit. Rychle ucouvl, ale blížící se vlčí smečka mu zabránila v ústupu. Běžel proto na okraji bažiny po hřbetu malé vyvýšeniny. Ale i ta se zanedlouho ztratila v rašeliništi, které zde vybíhalo velikým lalokem do stepi. Byl v úzkých. Před ním se rozprostíral bezedný důl černého rašelinového bahna, za ním se blížila smečka hladových vyjících vlků. Před ním smrt – za ním smrt! Byla jen jedna možnost záchrany a o tu se štvaný jelen pokusil. S posledním vypětím sil se odrazil od posledního výstupku pevné půdy, chtěje se mohutným skokem přenést přes nebezpečný cíp záludného rašeliniště. To však bylo nad jeho síly.

– 135 –

Ladným obloukem nádherného skoku dopadl do jeho středu. Mohutným nárazem těžkého těla se hluboko zabořil do měkkého mazlavého bahna a pomalounku se bořil stále hlouběji a hlouběji. Jeho oči zděšeně pozorovaly ženoucí se smečku hladových vlků. Unikl jim, ale přesto to byl jeho konec, přesto prohrál život. A zatímco pomalu zapadal do bezedného močálu, doběhli k jeho vlhkému, ještě otevřenému hrobu hladoví a uštvaní vlci.

Dva z nich, puzeni zuřivou lačností po kořisti, se řítili bez rozmyslu k němu. Ale po několika skocích uvázli rovněž. Jelen tiše, skoro bez hnutí očekával svou smrt, zato vlci v bahně divoce sebou mrskali a jejich žalostné vytí znělo tichem noci.

– 136 –

Na pokraji rašeliniště seděli neklidně ostatní vlci a chtivýma očima hleděli upřeně na jelena a na bezmocné své druhy. Nemohli jim pomoci a kořist jim unikla. Teprve když se bahno rašeliniště nad lapenými oběťmi uzavřelo úplně, odešli odtud, hladoví a uštvaní…

– 137 –

TAJEMNÝ IDOL Hlubokým údolím, sevřeným z obou stran strmými vápencovými skalisky, kráčel silný muž přioděný vlčí kožešinou. Šel úzkou stezkou, vinoucí se kolem potoka zastíněného starými stromy. V pravici svíral těžký oštěp, v levici luk se šípy. Kolem krku mu visel náhrdelník z vlčích a medvědích zubů. Svou bělostí se zuby nápadně odlišovaly od opálené lovcovy hrudi. Kráčel opatrně vpřed, bedlivě prohlížeje skaliska i houštiny. Ale v jeho očích nebylo ani stopy po strachu nebo hrůze. Právě naopak! Jeho oči zářily a svítily odvahou a vědomím síly. Kousek za mužem kráčela mladá žena. I její do bronzová opálené tělo bylo zahaleno měkkými kožešinami, po nichž splývaly dlouhé černé vlasy. Na zádech nesla malé děcko, které se usmívalo na dva hošíky, skotačící kolem ženy. Byl to Agli, pravěký lovec starší doby kamenné, s Ginou a jejími dětmi. Byli již několik dní na cestě. Agli byl mladý a ješitný lovec, který nerad snášel žerty druhých. Když se před několika dny vrátil s Rilem do tábora s prázdnýma rukama z lovu, dobírali si ho ostatní večer u ohně. Čím více se – 138 –

mračil, tím více se ze všech stran ozývaly rýpavé poznámky, že se asi neumí plížit za zvěří, nebo že neví, jak jí má nadběhnout a jak ze zálohy přepadnout. Když pak do smíchu lovců zapadla i pichlavá slova, že jeho oštěp a šípy létají častěji kolem zvěře než do jejich těla, tu rozzlobeně vyskočil a těžce uražen ve své ješitnosti se rozkřikl, že umí všechno to, co ostatní, a že nikoho nepotřebuje, aby byl živ. Naplněn zlobou, nechápal, že lovci žertují, že svými slovy nechtějí nikterak snižovat jeho loveckou zdatnost a šikovnost. Vždyť i jim se častokrát přihodilo, že po dlouhém a opatrném bloudění krajem se vraceli k ohni bez úlovku. Agli nepochopil a ani chápat nechtěl, že se lovci jen tak baví a smějí, třebas to bylo dnes na jeho účet. Rozhodl se proto, že od tlupy odejde, aby všem dokázal, že je dosti silný, odvážný a schopný sám se o vše postarat. K němu se přidal i Ril, jeho věrný druh. Nedbali výstražných slov starých zkušených lovců, kteří je varovali před tíhou a bídou samoty, nedbali ani domluv žen. Jednoho slunečného dne opustili jeskyni, aby se do ní už nikdy nevrátili. Nebyli daleko, když najednou uslyšeli za sebou volání. Když se ohlédli, viděli, že za nimi pospíchá Gina, jedna z žen tlupy, a s ní i její děti. Také ona chtěla navždy opustit jeskyni, protože se jí zdálo, že je tam více sváru a křiku dětí než volného místa a pohodlí. Když je Gina s dětmi doběhla, pokračovali všichni v cestě. Ale již po první noci, kterou strávili mimo jeskyni, vrátil se Ril nazpět do tábora. Agli se za odcházejícím Rilem jen ušklíbl a pokračoval v cestě sám. A za ním vykročila Gina se svými dětmi. Už našel několik jeskyní, ale žádná mu nevyhovovala. Jedna byla příliš vysoko v úbočí strmého skaliska, druhá těsně u dna údolí, kde byla lehce přístupná každé šelmě nebo jinému nepříteli, jiná byla zase malá a těsná. A tak šel Agli dál a stále hledal vhodnou jeskyni. Údolí, jímž Agli právě kráčel, se najednou rozšířilo. Stezka vyběhla ze stínů mohutných smrků, přimkla se k potoku a v slunečním jasu se vinula kolem něho. Než Agli vyšel ze stínu stromů na stezku ozářenou sluncem, zastavil se na chvíli a přeletěl zrakem údolí před sebou. Teprve když se nikde nic nehnulo, pokračoval v chůzi. Mířil k velikému zákrutu – 139 –

potoka, kde se vysoko k obloze tyčila mohutná skála. Její stěny svítily bělostí a strmě se hnaly do výše. Nespočetné věky přešly nad jejím holým vrcholem, ale skála stála jako mlčenlivá sfinga, nedbající času a jeho změn. Když se Agli dostal před skálu, zastavil se a dlouze se na ni zahleděl. Stál nepohnutě, jako z kamene vytesán. Kolem něho zněl šumot starých smrků, šplouchání vlnek v potoku, hlahol ptačího zpěvu i nekonečný bzukot a cvrkot hmyzu, ale Agli nic neslyšel a nevnímal. Byl jako hluchý k hymnu přírody a života. V tu chvíli byla celá jeho bytost naplněna snahou nalézt to, po čem tolik dychtil a za čím se vydal na bludnou pouť. A byl to právě pohled na skálu, který v něm vzbudil znenadání takovou neodbytnou zvědavost. Vždyť skála, před níž stál, podobala se skále, v jejíž podzemní dutině trávil až dosud svůj život. Aniž to pozoroval, došla k němu Gina s dětmi a zastavila se. Chvíli se na něj dívala, pak usedla do bujné trávy, sejmula ze zad nemluvně a počala se s ním mazlit. I malí hoši si unaveně lehli do trávy. Ale dlouho neodpočívali. Jeden z nich uviděl opodál mezi kameny vyhřívat se pestrou ještěrku, vykřikl a už se hnal k ní; a jemu v patách běžel druhý. Výkřik hocha probudil Agliho z jeho zadumání. Ohlédl se, a když viděl, že mladá žena odpočívá v trávě, prohodil: „Už padla únava na tvé tělo, Gino? Odpočiň si tu tedy, ty i děti. Já ještě prohlédnu skálu ze všech stran a pak se k vám vrátím!“ Agli odhodil luk a šípy, a ponechav si pouze oštěp, zamířil ke skále. Po několika krocích se dostal na břeh potoka. V hlubině pod vymletými břehy viděl hejno mrštných ryb, jejichž hnědavá těla byla pokryta červenavými skvrnami, a mezi kořeny a balvany zpozoroval veliké číhající raky. Několika dlouhými skoky z balvanu na balvan přehoupl se Agli přes potok. Proběhl vysokými travinami, nízkým křovím a došel před skálu. Před ním se tyčila strmá a hladká skalní stěna. Nikde na ní

– 140 –

nebylo výstupků a ramp, po nichž by mohl vylézt k temenu skály. Proto se pustil po úpatí. Opatrně kráčel mezi spoustou balvanů, které čas oddrobil ze skalních stěn. Spousta velikých zelených ještěrek prchala před ním a ukrývala se pod kameny nebo mizela v zeleném bludišti křovin. Po chvíli vyplašil i zajíce běláka, který poděšen nenadálým objevením člověka, bleskurychle zmizel v nejbližší houštině. Aglimu zasvítilo v očích, když viděl prchajícího zajíce. Ale nepronásledoval ho. Potlačil v sobě touhu lovce, neboť měl před sebou důležitější cíl: najít teplou a suchou jeskyni pro sebe, Ginu i děti, a tím skončit bludné putování rovinami a údolími, lesy i travnatou stepí; najít bezpečnou skalní dutinu, která by je všechny ochránila před nepřízní počasí, před tmou a hrůzami noci, i před dravou zvěří; najít nový domov, v němž by mohl roznítit oheň, šířící teplo a zahánějící temnotu. Strmá skalní stěna náhle skončila a na druhé straně ubíhala v ostrém úhlu daleko nazad, kde tvořila počátek jakéhosi postranního údolí, které se pomalu zvyšovalo, až se nakonec ztratilo kdesi daleko v rozsáhlé travnaté stepi. Agli se překvapeně zastavil a pozorně prohlížel skalní stráň nového údolí. Skály zde nebyly tak strmé jako v údolí, jímž právě prošel. Ba nebyly ani holé, nýbrž na mnoha místech, kde se časem vytvořily hlinité plošinky, vyrůstaly bujně křoviny nebo i stromy, zapouštějící kořeny hluboko do nesčetných prasklin a puklin, jimiž byla skaliska ve všech směrech prostoupena. Agliho oči, prohlížející bedlivě skalní sráz údolí, se pojednou zastavily a jako očarovány hleděly upřeně na jedno místo. Byla tam jakási tmavá skvrna, vroubená dole nízkým křovím; nahoře se ztrácela ve stínu větví starého, větry ošlehaného smrku, Agli ihned poznal, že je to vchod do jeskyně. A zdálo se mu, že by to mohla být dobrá jeskyně. Ležela nevysoko nad dnem údolí, byla před ní pěkná plošinka a nedaleko byla i voda. Teď záleželo jen na tom, bude-li dosti prostorná a suchá. To bylo třeba zjistit. Agli nemeškal a hned se dal na cestu k jeskyni. Zprvu jen rychle kráčel, pak se však dal do běhu. Klusal – 141 –

přímo k vytouženému cíli, přeskakuje balvany a kmeny vyvrácených stromů, které mu překážely v cestě. Zpocen a udýchán dorazil konečně pod jeskyni. Sotva několikrát hluboce vydechl a setřel z čela pot, počal vystupovat na skalnatý sráz. Zachycoval se všech výstupků, vytahoval se rychle vzhůru a nejednou musel prudce mrštit rukou a pevněji sevřít větev nejbližšího křoviska, když uklouzl na hladkém kamenu nebo sjel po suti, jíž se nemohl vyhnout. Stoupal však bez přestávky vzhůru, stále blíž k tmavému otvoru jeskyně. Konečně se vyšvihl přes okraj plošiny a stál před slují. Viděl před sebou veliký výklenek, který se dozadu znenáhla zužoval a končil dole při zemi nízkým otvorem. Agli opatrně přistoupil k tmavému otvoru, poklekl a zahleděl se do temnoty. Denní světlo, které vnikalo otvorem do podzemí, rozředilo zde tmu v šero a v něm se Aglimu objevil začátek rozlehlé a široké jeskyně, o jaké snil a jakou hledal. Ale dobře věděl, že než si ji zvolí za nový domov, musí ji prohlédnout, je-li suchá a bez průvanu a není-li doupětem jeskynního medvěda nebo ještě strašlivějšího jeskynního lva. To bylo nutno předem zjistit. Proto s velikou pečlivostí prohlížel dno jeskyně, kam jen od vchodu dohlédl. Pátral, neuvidí-li někde v měkké půdě otisk medvědí nebo lví tlapy. Prohlédl i celou plošinu před jeskyní, ale nikde nic nespatřil. To však Aglimu ještě nestačilo. Sebral ze země několik kamenů, přikrčil se před jeskynním otvorem a velikou silou je vrhl do temnoty. Pak přiložil ruce k ústům a vyrazil z hrdla několik divokých skřeků. Křik a rachot vržených kamenů zapadly do tmy jeskyně, byly uchváceny ozvěnou a rozneseny po všech koutech podzemí. Agli, přitisknutý k stěně otvoru, hleděl do nitra jeskyně s napětím a s tvrdou smělostí v očích. Napínal sluch, zda odtud k němu nezalétne nějaký podezřelý hlas či zvuk. V pravici měl připravený oštěp k vrhu a čekal. Ale nic neviděl, ani neslyšel. Ještě několikrát vrhl kameny a divoce zakřičel do podzemí, ale vždy jen hrobové ticho se rozhostilo v odpověď z nitra jeskyně po jeho výzvě. – 142 –

Teprve nyní se Agli rozhodl, že jeskyni, podrobně prozkoumá. Svou výzkumnou výpravu si dobře promyslil a připravil. Opřel oštěp o stěnu výklenku a kožený váček, který měl šlachou upevněný kolem boků, odvázal. Pak poklekl na zem a vysypal jeho obsah. Bylo to několik pazourkových nožů, škrabadel, vrtáků i rydel, kousky dřev a trochu troudu. Pak přihrábl rukama hrst zaschlého mechu, trávy a několik suchých větviček, což vše nakupil na malou hromádku. Když s tím byl hotov, vybral si dvě dřívka, jež s sebou přinesl. Jedno bylo černé, na povrchu zuhelnatělé. To držel pevně mezi nohama a druhým, rovným, které válel mezi dlaněmi, do něho vrtal stále prudčeji a prudčeji, až se mu podařilo roznítit ve dřevě žhavou skvrnku, od které začal doutnat troud. Ten rychle zastrčil do připravené hromádky suchého mechu, trávy a tenounkých větviček, a pak na něj foukal, až se jiskry rozlétly na všechny strany a proměnily v tenké plaménky, jasně svítící v chuchvalci dýmu. Potom Agli vyskočil, přeběhl plošinu a rychle se vyšplhal po skále k starému smrku, který jako nezdolný strážce stál nad vchodem jeskyně. Velikou silou ulomil několik nejdolejších suchých větví, hodil je dolů na plošinu a snesl se pružným skokem na ni. Pak rychle odlomil konečky větví a hodil je na ohníček. Když vzplanuly, házel do plamenů další kusy větví, až mu nakonec zbylo jen několik silných klacků vonících pryskyřicí. Jeden z těchto klacků hodil Agli na oheň. Když vzplanul, uchopil ho do levice a několikrát jím prudce zamával. Když se rozhořel dlouhým čadivým plamenem, Agli se spokojeně usmál, uchopil do pravice oštěp, přikrčil se a protáhl se vchodem do jeskyně. Zář hořící pochodně osvětlila část jeskyně. Agli se zastavil a pozorně se rozhlížel kolem. Viděl širokou jeskyni, jejíž dno bylo na jedné straně poseto velkými balvany, které se kdysi dávno zřítily z její klenby. Nebyla příliš vysoká, ale nebyla zase tak nízká, aby v ní nemohl vzpřímeně chodit. Byla suchá a necítil, že by jí vanul průvan.

– 143 –

Opatrně a tichounce se ubíral vpřed. Kráčel podél závalu spadlých balvanů, stále připraven uskočit mezi ně, kdyby bylo třeba. Nad hlavou mu přelétlo třepetavým letem několik netopýrů, které ze spánku vyrušila zář pochodně a vyhnala je z místa jejich denního odpočinku. U velikého balvanu se Agli zastavil a zahleděl se na protější stranu jeskyně. Skalní stěna tam vytvářela hluboký oblouk, před nímž se rozkládala široká rovinka, jež byla pokryta suchou žlutavou hlínou a sem tam nějakým větším kamenem. Při pohledu na tento jeskynní kout táhla Aglimu živá představa jeho nového domova. Viděl tam planout oheň, pracovat Ginu a skotačit děti, viděl tam své úlovky, zbraně a nástroje, viděl tam i hromadu suchého mechu a trávy, spoustu měkce vypracovaných koží, na nichž budou všichni odpočívat po práci, lopotě i zábavách. A tento obraz vysněného domova, který se už stával skutečností, mu sevřel srdce radostí. Praskot hořící větve vytrhl Agliho z jeho zadumání. Než se však vydal dále, několikrát prudce zakroužil pochodní. Když vzplanula znovu dlouhým plamenem, vykročil v její záři dál do jeskynní temnoty. A za ním běžel jeho stín. V pitvorných podobách pobíhal po hrbolatých stěnách, krátil se a zase natahoval, schovával se za balvany a pod skalní výstupky, ztrácel v štěrbinách, ale hned u nich zase vybíhal a prchal vpřed, jako by se bál tmy, která jej beze stopy pohlcovala. To už kráčel Agli úzkým průchodem mezi spoustou balvanů, které se kdysi dávno sesuly z jeskynního stropu i stěn. Ale po několika krocích se ztratil i tento úzký průchod pod spadlými balvany. Agli však nedbal této překážky. Mrštně vyskočil na kamennou hradbu a obratně skákal z balvanu na balvan. Brzy se zastavil na posledním balvanu kamenné přehrady. A tu viděl, že jeskyně se znovu trochu rozšiřuje a pak se náhle v pravém úhlu stáčí doprava. Konce však nedohlédl, neboť světlo jeho primitivní louče bylo příliš slabé, než aby mohlo proniknout tak daleko černou tmou podzemí. Ale Agli byl rozhodnut dojít až na konec. – 144 –

Sotva však došel k ohybu jeskyně, zastavil se a napjatě poslouchal. Zdálo se mu, že k jeho uším zaletělo slabounké zaskučení. Chvíli bylo ticho, těžké a tísnivé, jaké může být jen v podzemí. Ale potom znovu zaslechl onen tichý naříkavý zvuk, vycházející z tmavého místa úzké postranní chodbičky, u níž právě stál. Agli stočil hlavu a jeho oči se snažily proniknout černou tmu. V pravici pevně sevřel oštěp, levici s hořící pochodní vztyčil vysoko nad hlavu a takto připraven čekal, co bude dále. Srdce mu prudce bilo, ne však bázní, nýbrž vzrušením. Ale nic se nedělo, žádný zvuk se již neozval. Najednou se Aglimu zazdálo, že z postranní chodby svítí proti němu dva žhavé body. A čím upřeněji se na ně díval, tím více zářily. Agli poznal, že stojí před nějakou šelmou, která zde má doupě,nebo která sem jen náhodně zabloudila. Snažil se poznat, je-li to jeskynní medvěd či jeskynní lev. To byly jediné silné a mohutné šelmy, s nimiž boj byl vždy riskantní. Byl rád, že má k ochraně proti jejich útoku i hořící pochodeň. Byla to v tu chvíli mocnější zbraň než těžký oštěp, protože ohně se zvěř bojí a prchá před ním. Agli s napětím čekal, co přinesou příští chvíle. Byl překvapen, když mohl místo obrany sám první zaútočit. Byla to hořící pochodeň, která ukončila napjaté čekání, když najednou prudce a jasně vzplanula. Plamen vysoko vyšlehl a jeho dlouhé rudé jazyky sycené pryskyřicí barvily do červena i hustý dým, valící se v chuchvalcích ke stropu jeskyně. A tehdy uzřel Agli nezřetelný obraz jeskynní hyeny, tisknoucí se k stěně postranní chodbičky. Jako blesk skočil Agli k hyeně a plnou silou jí vrazil oštěp do boku. Pak ho hned vytrhl z rány a hbitě odskočil. Proud krve se vyhrnul hyeně z boku a její oči zasvítily vztekem. V tupé zběsilosti a se zuřivým zavytím se vrhla na Agliho. Nezasáhla ho. Vběhla mu však na jeho nastavený oštěp tak prudce, že lovec odletěl dozadu a převalil se na zem. S podivuhodnou mrštností ihned vyskočil na nohy, hořící pochodní udeřil hyenu do hlavy a hned nato prohnal jí oštěpem srdce.

– 145 –

Hyena se zapotácela a těžce padla na zem. Křečovité škubání těla pomalu ustávalo, až přestalo úplně. Byla mrtva.

Agli odhodil její tělo do tmy postranní chodbičky a chystal se pokračovat v prohlídce jeskyně. Ale najednou mu blesklo hlavou, že musí nejdříve důkladně prohlédnout onu malou chodbičku, kde hyenu objevil. Co kdyby tam byla ještě nějaká. Proto k ní zamířil, osvětlil si ji pochodní a vkročil do ní. – 146 –

Již po několika krocích se musel ohnout, protože strop chodbičky se počal snižovat. Klesal tak rychle, že celá chodbička se změnila v nízkou a úzkou díru. Agli klekl na kolena, sklonil tělo a vysunul hořící louč dopředu tak daleko, kam až rukou dosáhl, A v tom se tichem a tmou rozlehl jeho veselý smích. Na konci chodbičky tiskly se k sobě tři mladé malé hyeny, chvějící se strachem a hrůzou před ohněm a člověkem, dvěma nepřáteli, od nichž nemohly čekat ani soucit, ani milosrdenství. Agli vrazil hořící větev do skalní štěrbiny a plazil se k malým šelmičkám. Pak se ozval krátký nářek – a bylo po všem. Zatímco se lovec vracel do hlavní jeskyně, chladla v tmavém koutě malá tělíčka hyen, i té, která volala slabým skučením svou mámu, když odběhla z pelechu, aby se podívala, kdo to dnes ruší klid jeskyně. Toto slabounké zaskučení, toto toužebné volání po mámě upozornilo člověka a způsobilo jim všem zkázu. Ale na to Agli nemyslel. Jen se radoval a spokojen se pochechtával, neboť teď už věděl, že v jeskyni nečíhá na něj žádné nebezpečí. Opatrná hyena by nikdy neměla pelech a mláďata tam, kde by se necítila v bezpečí. A Agli se nemýlil. Po několika krocích se jeskyně rozšířila v polokruhovitou síň s vysokými, skoro kolmými stěnami. Strop se nad ní klenul v mohutném oblouku a světlo louče ho pokrylo mozaikou světel a stínů neustále se měnících. Tato vysoká podzemní prostora na Agliho mohutně zapůsobila. Prohlížel si ji ze všech stran, pozvedal hlavu k jejímu stropu, až najednou pocítil, jak na něho padá jakási podivná tíseň. Měl pocit vlastní malosti, mlhavé tušení běd, které ho ještě čekají. Stál tu zmaten a stísněn vším tím, co se najednou zvířilo v hlubině jeho nitra a čemu dobře nerozuměl, zato tím více cítil. Pohled na dohořívající pochodeň přiměl Agliho k rychlému návratu. Spěšně proběhl jeskyní, a když opět vyšel do jasu slunečního dne, rozpřáhl ruce a hlásal celému okolí:

– 147 –

„Tato jeskyně je Agliho! Agli ji našel! Nikdo nesmí do ní vstoupit, komu Agli nedovolí! Musí se jí vyhnout medvěd i lev i zbabělá hyena! Agli je silný muž, mocný a udatný bojovník!“ Tím skončil svou pouť za novým obydlím. Oči mu plály radostí, nadšením i odhodláním a s neumdlévající pozorností hleděl do kraje, jako by se chtěl přesvědčit, zda všichni nepřátelé slyšeli jeho hrozbu a varování. Pak odhodil hořící větev na uhasínající oheň, nakladl naň ještě i zbylé větve, a naskládav si do koženého váčku pazourkové nožíky, nástroje, dřívka i troud, jal se vystupovat po skálách nahoru. Chtěl se z nejvyššího místa rozhlédnout po širém kraji, aby poznal oblast, kde bude žít a lovit. Když se vyšplhal až na temeno skal, vzpřímil se a pozorně začal prohlížet kraj kolem dokola. Před ním se táhla do nesmírné dálky širá step, sem tam porostlá nízkými křovinami. Po ní kdesi daleko táhlo několik obrovských huňatých mamutů, kolem nichž se v prudkém běhu přehnalo stádo divokých koní, malých, mladých, ale i velkých, statných, zavalitých a s velkými hlavami. Kus dál se páslo několik rodin praturů a poblíž byl u nich veliký a silný jelen s obrovským, lopatovitě rozšířeným parožím. I vypaseného nosorožce pokrytého dlouhou srstí uviděl se samicí a s mládětem kdesi mezi křovisky. Tam, kde step přecházela v prales, zahlédl několik bizonů s mohutnými hřívnatými šíjemi a s rohatými hlavami. Chvíle míjely a Agli stále ještě nemohl odtrhnout oči od požehnaného kraje, kde se hodlal usídlit. Najednou se šíleně zatočil. Jeho dlouhé vlasy divoce zavlály a jeho nádherné, svalnaté a ramenaté tělo zasvítilo v slunečním jasu bronzovým odleskem. A pak se vesele rozesmál. Nemohl jinak, neboť jeho nitro bylo plné radosti, která se mu nezadržitelně drala v jásavém zvonění smíchu z hrdla. Když ale vlny radosti opadly a smích mu zmizel ze rtů, zašeptal: „Všechen kraj kolem je Agliho loviště! Vše patří Aglimu, ryby v potoce, zvěř na stepi i v pralese! Velké a bohaté loviště našel Agli!“ – 148 –

A do jeho šepotu zalétal šumot pralesa, šelesty travin, šplouchání vlnek v potoce, hlasy zvěře i zpěv ptáků … Najednou prolétla myslí Agliho vzpomínka na Ginu. Bylo třeba se jí pochlubit a zavést ji do krásné suché jeskyně, která se měla stát jejich novým domovem. Agli rychle sešplhal z temene skály, spěšně slezl skalnatou stráň a rozběhl se k místu, kde na něho čekala Gina s dětmi. Už zdaleka na ni vesele mával, a když konečně před ní stál, počal se vychloubat: „Naše cesta skončila, Gino! Našel jsem suchou a pěknou jeskyni. Až v ní vzplane oheň, ochrání nás před zimou, nečasem i dravou zvěří. Na stepi i v pralese budu lovit. Bude dosti masa i kožešin.“ Gina s rozradostněnýma očima pohlížela na Agliho. Byla ráda, že se skončí jejich bludné putování. Těšila se, že bude zase sedět u ohně v teplé jeskyni, že se bude moci věnovat svým obvyklým ženským pracím. Přesto hluboko v jejím nitru se počal tichounce a nesměle ozývat pocit strachu z budoucí osamělosti. Bude zde s Aglim sama, celá tíha života bude spočívat jen na jejích bedrech. V tu chvíli však byla její radost silnější než strach z budoucna. Proto hbitě vyskočila ze země, kde odpočívala, zabalila malé děcko do kožešiny a upevnila si je na záda. Do ruky uchopila kupu svázaných kožešin, zavolala oba chlapce a kráčela pomalu za Aglim, který je vedl k jejich novému domovu. Slunce se pomalu chýlilo k západu, když přišli před vchod jeskyně. Agli odhodil zbraně, přiskočil k uhasínajícímu ohni, rozhrábl jej a shrnuv na plochý kámen několik žhavých uhlíků, protáhl se s nimi úzkým vchodem do jeskyně. Vyhledav zde příhodné místo, vyhrabal plochý mělký důlek a vysypal do něho žhavé uhlíky. Na ně hodil hrst suché trávy a slabých větviček a foukal na uhlíky tak prudce a neúnavně, až z nich vyskočily plaménky, které se rychle rozšířily do připraveného topiva. Když ohýnek vzplanul, vyběhl Agli z jeskyně, vymrštil se nad ni a ze starého smrku urval několik dalších silných suchých větví, které – 149 –

házel na plošinku. Hoši je sbírali a vlekli je k jeskynnímu vchodu, kde je skládali na hromadu. Mezitím Gina prolezla vchodem do jeskyně. Byla radostně překvapena, když uviděla, že hned za vchodem se může vzpřímeně postavit. Líbila se jí i svou prostorností i suchým dnem. Zamířila k ohýnku, odhodila stranou svazek kožešin a ze zad sejmula malé děcko. A pak se hned pustila do práce. Z prostoru kolem ohníčku sebrala kdejaký větší kámen a odnesla jej k protější stěně jeskyně, kde se podél kamenné stěny táhl celý val balvanů. Než s tím byla hotova, byl už Agli zase v jeskyni. Stál u ohně a kladl na něj kusy větví, které s praskotem lámal svýma svalnatýma rukama. Oba hoši pilně vláčeli silné větve zvenku dovnitř a skládali je nedaleko ohně ve velikou hromadu. Oheň vysoko zaplál a šířil kolem sebe příjemné teplo a světlo. A zatímco Gina rozkládala kožešiny kolem ohně a připravovala lůžko pro noční odpočinek, Agli vybíral mezi kameny ploché desky, kterými ovroubil oheň. Pak přivalil k ohni veliký balvan, a když ho pevně zasadil do žluté hlíny, posadil se na něj a hrdě se rozhlédl kolem. Cítil se silný a mocný, chytrý a moudrý, blažený a šťastný. Splnilo se mu jeho přání, došel svého cíle. Než ale měl čas podlehnout těmto pocitům, přistoupila k němu Gina a podávala mu srnčí kýtu. Byl to poslední zbytek masa, který jim zbyl z jeho úlovku a který Gina přinesla ukrytý ve svazku kožešin. Agli vyňal z koženého váčku ostrý pazourkový nožík a uřezával jím tenké kusy masa, které kladl na rozžhavené kameny. Maso syčelo a naplňovalo vzduch vůní, jež příjemně dráždila nos hladových. Oba hoši mlsně obcházeli kolem ohně a nedočkavě čekali, až jim Agli dá kus poloopečeného masa. Když se konečně dočkali, s chutí se do něho zakousli. První kus pozřeli hltavě. Když dostaň druhý, jedli jej už pomaleji a ukousnutá sousta převalovali v ústech po jazyku ze strany na stranu, aby co nejvíce a nejdéle vychutnali lahodu jídla. – 150 –

Také Agli a Gina se s chutí zakousli do opečeného masa. A čím déle jedli, tím více se jim spokojeností jasnily tváře. Ticho večerního hodování přerušil najednou lítostivý pláč malého děcka, ležícího na kupě kožešin. Gina rychle vstala, přiskočila k děcku a vzala je do náruče. Když s ním přisedla k ohni, přiložila jeho malá ústa k nalitému prsu a zašeptala: „I tvé bříško se hlásí, maličký Wane?“ Ale ten už jen spokojeně sál a jeho bříško bylo za chvíli kulaté jak nafouknutý míč. Agli hleděl upřeně na Ginu a na malého Wana. Pak se zadíval i na dva starší hochy, Dyna a Rema, kteří už byli tak velmi unaveni námahou dlouhé cesty, že na vlčích kožešinách tvrdě usnuli. Po chvíli Agli vstal, odešel od ohně a protáhnuv se úzkým vchodem, postavil se na plošince před jeskyní. Slunce dávno již zapadlo a večerní šero padlo na celý širý kraj. Vysoko nad jeho hlavou plálo tisíce hvězd a kdesi daleko nad ztemnělými lesy vystupoval z hlubokých vesmírných propastí stříbrný kotouč měsíce. Ticho, které znenáhla naplnilo vše kolem, bylo přerušováno pouze jednotvárným cvrkotem cvrčků, kteří neustále hudli své věčně stejné písně. Zasněně hleděl Agli do šera letního měsíčního večera. Jeho nitro bylo naplněno událostmi dnešního dne. Jeho srdce překypovalo radostí i štěstím budoucích dnů. Viděl je krásné a slunné. Zapomněl však, že život přináší i dny zlé, chmurné. V blízkém údolí se ozval drsný chechtot jeskynní hyeny, která právě opustila své skalní doupě a vydala se na potulku noční tmou za potravou. Tento příšerný zvuk přerval Agliho myšlenky. Rázem se ocitl ve světě skutečnosti. Ze zkušenosti i z vypravování věděl, že noc je vždy nebezpečná, plná dravé zvěře a všelijakých záhad. Proto nemeškal a zmizel v jeskyni. Než ulehl k odpočinku, přivalil k jeskynnímu vchodu veliký balvan. Ten úplně zahradil vchod do jeskyně a chránil spící před každým vetřelcem zvenčí. Přesto však Agli nemohl dlouho usnout.

– 151 –

Převaloval se z boku na bok, hned ležel na zádech, hned zase na břiše, tu se skrčil do klubka, tu se zase vypjal jako tětiva luku. A když konečně upadl v spánek, házel sebou neklidně a chvílemi i tlumeně vykřikoval… Noc pomalu padala do propasti zapomenutí. Na východním obzoru rozlila se pojednou mdlá zář, která neustále jasněji a zřetelněji svítila, až nakonec z ní vylétly první sluneční paprsky. Jako zlaté šípy rozlétly se po celém kraji, pronikly korunami starých stromů, poskočily dolů na křoviny a odtud se vrhly až do travnaté roviny a na hladinu potoka. V korunách stromů prozpěvovali ptáci, oslavující svou písní příchod světla a tepla nového dne. Vápencové skály zasvítily bělostí, v lesích se rozjasnilo a v rosných kapkách, visících jako veliké slzy na dlouhých listech trav, zrcadlila se v kouzelných odlescích celá nádhera růžového jitra. Vše živé se probouzelo z nočního spánku. I Agli procitl. Rychle vyskočil a rozhrábl popel na ohništi. Pak nahrnul několik žhavých uhlíků na hromádku, hodil na ně hrst suchých větviček, které rychle vzplály. Ohýnek vesele zapraskal a zář jeho plamenů zabušila neodbytně na víčka spící Giny. Zprvu se bránila, násilím je tiskla k sobě, ale nadarmo, víčka se pojednou zachvěla a široce se otevřela. Prvně pohlédla na děti. Všechny ještě tvrdě spaly. Klidně dýchaly a zdravý spánek vykouzlil jim na tvářích růžové květy. Pak její pohled zaletěl k Aglimu, který právě odvaloval balvan od jeskynního vchodu a otvíral tak cestu z šera podzemí do jasu slunečního jitra. A zatímco Gina kladla silné smolnaté větve na oheň, Agli se protáhl vchodem na plošinu před jeskyní. Radostně se rozhlížel kolem sebe a s chutí sál do sebe čerstvý ranní vzduch. Jeho oči bloudily po bílých skálách, po zelených lesích, zapadly do křovinatého údolí a vnořily se i do stříbřité hladiny potoka. Srdce se mu sevřelo radostí, když mu prolétlo hlavou, že tento požehnaný kraj je jeho lovištěm. Vtom se za ním ozval veselý křik.

– 152 –

Obrátil se a viděl, jak k němu běží oba hoši. Šibalství jim svítilo z očí a každý pohyb jejich zdravého těla prozrazoval živelnou radost ze života. Když k němu doběhli, zastavili se a zvědavě se rozhlíželi. Nic zvláštního a neobyčejného neobjevili a tak se posadili k nohám Agliho a v družném povídání nechali na sebe padat teplý proud slunečních paprsků. Najednou Dyn uchopil Rema za ramena a nataženou rukou ukazoval na velikého tesaříka, který pomalu lezl po suché větvi nedaleko křoviska. Rem vyskočil a hnal se po tesaříku. Sotva však sevřel brouka v ruce, už byl u něho Dyn a chtěl jej také mít. „Je můj, já jsem ho uviděl!“ „Ale já jsem ho chytil!“ „Dej mi ho!“ „Nedám!“ „Tak ti ho vezmu!“ A aniž by čekal na odpověď, vrhl se Dyn na Rema, vjel mu rukama do rozcuchaných vlasů, objal ho kolem pasu a snažil se ho srazit k zemi. Podařilo se mu to, ale jen proto, že Rem pořád ještě držel velikého brouka v ruce a nemínil ho ztratit. Jakmile se však Rem ocitl na zemi, musel chtě nechtě pustit tesaříka a dal se do opravdového zápasu s bratrem. Potýkali se statečně, ale jeden druhého nemohl přemoci. Chvíli měl převahu Dyn, chvíli zase Rem. Nad nimi stál Agli a díval se na ně se zápalem bojovníka. Smál se a výkřiky povzbuzoval toho, který právě prohrával. A zatím tesařík, kvůli němuž vzplanul takový zápas, prchal odtud, co mu síly stačily. Jakmile dosáhl křoviska, byl zachráněn. Zápas skončil, když se ozval z jeskyně Ginin hlas a volal je všechny k ohništi na připravenou snídani. Hoši vyskočili a lapali po vzduchu udýcháni zápasem. Mladistvá prsa se jim zdvihala a klesala v prudkém rytmu, pot se z nich řinul, ale jejich obličeje zářily divokou radostí a spokojeností.

– 153 –

– 154 –

Medvědice se již několik dní toulala se svými medvídky lesem, kde sbírali žaludy, bukvice a pásli se na šťavnatých plodech lesních keřů.

– 155 –

„Kde máš brouka?“ zeptal se Dyn. „Pustil jsem ho při zápase z ruky.“ „Najdu ho!“ „I já budu hledat!“ Ale hledali marně. Tesařík byl daleko a oběma hochům se vrývalo v paměť poučení, že když se dva perou, třetí má z toho užitek. „Dyne, Reme!“ ozval se znovu matčin hlas. Hoši sebou trhli, nechali hledání brouka a rychle běželi k jeskyni. Proklouzli úzkým vchodem a několika skoky byli u ohniště. Lačně natáhli ruce po kusu poloopečeného masa, s chutí se do něho zakousli a s mlaskotem je pojídali. Najednou uviděli, jak z temné hlubiny jeskyně přichází v matné záři pochodně Agli.Vlekl za sebou jakési velké zvíře, které držel pravou rukou za krátký ocas. Hoši mu běželi vstříc a zvědavě si zvíře prohlíželi. Poznali, že je to jeskynní hyena. Byla pronásledována a zabíjena vždy a všude. Byla všemi nenáviděna pro svůj noční zlodějský život. Věděli, že toto zvíře krade vše, co není před ním dobře ukryto. I Gina se zvědavě dívala na Agliho a na jeho podivnou kořist. Než se však mohla otázat, kde ji vzal, počal jí sám vychloubavými slovy líčit, jak včera při prohlídce jeskyně zabil hyenu i s jejími mladými. Dyn a Rem s napětím poslouchali. I Gina se zájmem naslouchala. Vždyť Agli svou opatrností, odvahou a silou odstranil ošklivou šelmu, která si tuto jeskyni vybrala dříve než oni za svůj domov. Klid a uspokojení se rozlily Gině nitrem, když ji Agliho vypravování přesvědčilo, že prohlédl celou jeskyni a že jim tedy nehrozí z temnot neznámých prostor žádné nebezpečí. Během svého vypravování Agli pilně pracoval. Ostrým pazourkovým nožíkem stahoval kůži hyeny a pečlivě dbal, aby na ní nezůstalo maso. Když konečně kůži stáhl, odhodil ji k jeskynní stěně. Další zpracování kůže v měkší kožešinu byla práce žen a dospělejších dívek. Věděl proto, že se jí Gina ujme. Zato se chopil holého těla hyeny a vytáhl je z jeskyně ven. Přikročil až na samý okraj plošinky, – 156 –

mohutně se rozmáchl a tělo šelmy daleko odhodil, neboť se mu zdálo příliš vyhublé. Agli se ani nedíval, kam zapadlo. I kdyby je chtěl později vyhledat, nenašel by je, protože možná už této noci je naleznou a sežerou její živé družky, kterým je jedno, co požírají, jen když je to maso. Slunce stálo již vysoko nad obzorem. Vzduch se počal rozechvívat pod neustálým náporem slunečních paprsků. Kraj zvučel cvrkotem a bzučením hmyzu. Agli poznal, že je čas, aby vyšel na lov. Zbyl sice ještě kus masa, ale ne už velký, a jíst se chce stále. A kdo ví, jaké bude mít štěstí v lovu? Vždyť dnes poprvé bude procházet novým lovištěm, bude hledat zvěř, ploužit se za ní s jediným přáním, aby její krví mohl skropit své zbraně. Dnes poprvé ozve se lovištěm jeho vítězný křik, bude-li si počínat opatrně a bude-li mít štěstí. Nemeškal a úzkým vchodem se protáhl do jeskyně. Přikročil k ohni a v jeho záři prohlížel mohutný oštěp i silný luk. Když je shledal v pořádku, připevnil si šlachou k pasu kožený váček s pazourkovými noži a jinými potřebami. „Odcházím na lov,“ řekl Gině. „Ošetřuj oheň a dbej, aby nezhasl! Vrátím se dřív, než se slunce schová za lesy!“ Když Agli opustil jeskyni a vydal se na lov, zavolala Gina oba hochy, vzala nemluvně do náruče a také opustila jeskyni. Opatrně slézala s dětmi do údolí, kde poručila hochům, aby sbírali suché listí a trávu a skládali je na hromadu. I ona pilně sbírala. Chtěla, aby se jim v jeskyni dobře a měkce spalo. Kožešin měli ještě málo, a proto bylo třeba je nahradit větším množstvím suchého steliva. Dlouho sbírali listí i trávu a pilně je v otepích nosili do jeskyně. Vysoko jimi pokryli půdu jeskynního kouta, který si vybrali k nočnímu odpočinku. A když pak Gina pokryla nashromážděnou vrstvu listí a trávy kožešinami, spokojeně se usmála. Tuto noc se jim bude lépe spát. Dyn a Rem neodolali, aby nezkusili, jak je lože měkké. Skočili na ně a s radostným výskotem se po něm váleli z jednoho konce na druhý; skotačili tak, že je musela matka okřiknout.

– 157 –

Učinila tak velmi brzy, neboť nebyl ještě čas na hry a zábavu. Bylo třeba ještě vykonat mnoho jiné práce. „Dyne a Reme,“ přikázala Gina chlapcům, „nasbíráte suché větve, aby oheň měl stále dost dřeva!“ Hoši poslechli, ač neradi přerušili veselé skotačení. A zatímco v nejbližším okolí sbírali palivo a vláčeli těžké svazky chrastí do jeskyně, Gina seděla na plošince před ní a zpracovávala kůži hyeny, kterou ráno Agli stáhl. Blízko ní se rozvaloval na měkké rysí kožešině malinký Wan a spokojeně broukal… Dne pomalu ubývalo. Sluneční koule už dávno přestoupila vrchol svého denního putování po blankytu oblohy a pomalu se skláněla k západu. Ale byla ještě nad lesy, když se z temene skály nad jeskyní ozval veselý výkřik Agliho. Gina mu radostně zamávala, Dyn a Rem jásavými výkřiky odpověděli. Agli, obtížen úlovkem, hbitě sestupoval po skaliskách dolů k jeskyni. Než se nadáli, byl Agli u nich. Odhodil ulovenou srnu a odložil zbraně. Pak vyňal z váčku několik ostrých kamenných nožíků a pustil se do stahování kůže. Přitom vyprávěl, co všechno na lovu zažil, jakou zvěř viděl a jakou stopoval, která zvěř mu unikla a jak přelstil srnu. Vyprávěl, jak nekonečná je zde step a jak hluboké jsou tu lesy se stinnými roklemi, záludnými bažinami, ale i se slunečnými pasekami. Když stáhl kůži, rozřezal tělo srny na několik kusů a odnesl je do jeskyně. Uložil je do temného kouta na několik plochých balvanů. Jen s jedním kusem se vrátil k ohni, který už vysoko plál, a jeho plameny nelítostně rozpalovaly ploché kameny, na nichž se mělo maso opékat. Gina i hoši seděli už u ohně a čekali, až bude maso opečeno. Když pak každý dostal svůj díl, pustili se s chutí do jídla. Jedli dlouho a najedli se dosyta.

– 158 –

I malý Wan dostal kousek opečeného masa. Držel je pevně v malé ručce, jako by se bál, že mu je někdo vezme. Žmoulal je tak

dlouho v malinké pusince, až únavou usnul. Ale i ve spánku svíral v pěstičce užmoulaný kousek masa a jistě se mu o něm i zdálo, neboť chvílemi spokojeně pocumlával. Pojednou oči Agliho zalétly k veliké hromadě roští. „Kdo nasbíral tolik potravy pro oheň?“ zeptal se. „Dyn a Rem“, odpověděla Gina. „To dobře udělali“, řekl Agli. „Oheň je náš přítel, nesmí trpět nouzí“. Agli zmlkl a na chvíli se zamyslil. Pak se dlouze zahleděl na oba hochy, napjatě ho poslouchající, a pokračoval: „Poslyš, Dyne, i ty Reme, co starci vyprávěli! Dlouho trvalo, než se lovci naučili dobře znát oheň, než poznali, co rád jí, protože mu nechutná všechno stejně. Nejraději má vše, co je suché a plné smoly, jako větve starých smrků a borovic. Co je mokré a syrové, oheň odmítá, a není-li dosti silný, aby si to sám vysušil, umírá. Také – 159 –

kameny a hlínu nepojídá, ale zato je naplňuje horkem. Ještě jiným věcem se museli lovci naučit. Když třeba byl oheň příliš veliký a lovci ho chtěli zkrotit, museli vědět, že je nutno rozhrabat žhavé uhlíky nebo hodit ohni mokrou potravu. Když chtěli, aby oheň spal a procitl teprve, až se oni vrátí s kořistí, museli se naučit shrabat uhlíky dohromady a přikrýt oheň popelem“. Agli se znovu zamlčel, jako by mu pod svraštělým čelem táhly chmurné myšlenky. Přenášely ho zřejmě do prastarých časů, kdy lidé nevládli ještě ohni a nedovedli jej ještě ani vyvolat, když ho potřebovali. V té době jej náhodně získávali nebo kradli z cizího ohniště a s velkou námahou jej přenášeli z místa na místo. Proto vyhaslé ohniště znamenalo tehdy pro neopatrného strážce vyhnání nebo i smrt a pro ostatní členy tlupy bědný, strastiplný život. Vrásky mu však po chvíli z čela zmizely a Agli pokračoval: „Oheň je věrný přítel. Když se zakousne do masa, maso lépe chutná. Když se stane velikým, vychází z něho velké teplo a světlo, zahání tmu, chlad, zlo i dravou zvěř. Oheň se nikoho nebojí, každého kousne. Jen voda je silnější než oheň. Ta ho vždy zničí, před tou se musí chránit.“ A po chvíli ještě dodal: „Až spadne listí ze stromů, bude dlouho padat mnoho vody. Potom bude vše mokré, i potrava pro oheň. Proto do té doby budeš muset Dyne, i ty Reme, nanosit do jeskyně ještě mnoho suchých a smolnatých větví, aby se i pak vedlo ohni dobře!“ Dyn a Rem s radostí přisvědčili. Když pak usínali na měkkém loži ze suchých travin, listí a kožešin, dlouho jim zněla v uších Agliho slova o ohni – příteli. Den prchal za dnem, měsíc za měsícem… Agli chodil denně na lov a doma zhotovoval nebo opravoval zbraně a nástroje. Gina sušila pruhy tence nařezaného masa na slunci i nad ohněm, sbírala různé plody, semena i kořínky, zpracovávala kožešiny, šila z nich oděvy, a konečně starala se i o oheň a o děti. Dyn a Rem pilně matce pomáhali.

– 160 –

Jen maličký Wan se bezstarostně povaloval po měkkých kožešinách a spokojeně si broukal, když měl plné bříško a netrápil ho hlad. Přešlo slunné a teplé léto a už dávno nezazníval veselý smích hochů od potoka, v jehož chladné vodě se každodenně koupávali. Unavující vedra přestala a noci se prodlužovaly na újmu dne. Z ptačích písní zmizely všechny jásavé a radostné melodie jara i slunného léta, ba i vrzavé cvrkoty hmyzu zněly řidčeji a nesměleji. Večery a rána se stávaly chladnější. Chuchvalce bílých studených mlh se objevovaly v tento čas nad hladinou potoka, rostly a rozlévaly se na všechny strany, až nakonec naplnily celé údolí. Listí stromů a keřů se zbarvilo žlutě a červeně, a když vítr prudčeji zavál, serval je ze všech větví a větviček a unášel s sebou. Vše nasvědčovalo tomu, že léto je pryč a nastal podzim … Agli se chystal opět na lov. Musel nyní chodit častěji, protože zvěř se stala plachou a opatrnější, když poznala, že se do jejích pastvin a hvozdů nastěhoval chytrý a lstivý lovec, který je jí neustále v patách a strojí jí nesčetné úklady a léčky. Musel nyní chodit daleko, neboť zvěř opouštěla blízké okolí jeskyně a uchylovala se dále do stepi nebo do hlubin pralesa. Ale horší bylo, že mohl lovit jen menší zvěř. Samotný si netroufal na velká a těžká zvířata, která by ho zásobila masem na delší dobu a zbavila ho starostí o výživu Giny i jejích dětí. Jeho síla nestačila, aby se postavil proti větším zvířatům a aby je přemohl v boji. Sám nestačil také na to, aby se mu podařilo odloučit ze stáda některý mladý kus, uštvat ho a zabít. Ani lstí se mu dosud nepodařilo ulovit veliké zvíře. Vykopal sice na různých místech několik hlubokých jam, které dobře a neznatelně zamaskoval větvemi, trávou a hlínou, ale až dosud nenašel ani v jedné z nich kořist, po níž tolik bažil. A v těchto dnech, kdy bloudil od jedné prázdné jámy k druhé, poprvé se na vlastní oči přesvědčil, jak jsou možnosti osamělého lovce omezené, i když mu nechybí síla, odvaha a udatné srdce.

– 161 –

Tenkrát mu poprvé přišlo na mysl, že jediný lovec nemůže nikdy vykonat tolik, kolik vykoná více lovců. Pochopil už, že společná práce, v níž má každý svůj dílčí úkol, přináší daleko více užitku prospěšného všem. A toto poznání se mu hluboce vrylo v mysl a nepřestávalo ho pronásledovat. I dnes mu tyto myšlenky zvučely neodbytně v hlavě. Uvědomil si, že léto, nejvhodnější doba k lovu, je už pryč a že nemají ještě tolik kožešin, kolik by jich potřebovali. Věděl, že ani zásoby vysušeného a zpola vyuděného masa nejsou veliké. Ani Gině se nepodařilo nasbírat dostatečné množství plodů, semen a kořínků; měla příliš mnoho jiné práce, protože všechno musela udělat sama, a pak neznala zdejší kraj a místa, kde by byla hojnost sladkých kořínků nebo chutných hlíz a plodů. Ani pomoc hochů nebyla jim mnoho platná; byli ještě příliš mladí a nevyznali se ani v pracích, ani v lovu. Tvář Agliho byla zachmuřena, když vyšel z jeskyně. Nebyly to však jen starosti lovecké, které trápily Agliho. Bylo mu podivné i chování Giny. Už delší dobu se mu zdálo, že pracovitá a starostlivá Gina je jaksi smutná. Nevěděl proč a Gina mlčela. Ptát se nechtěl, jeho hrdost mu to nedovolila, ale myslet na to musel. Nedovtípil se, že se Gině stýská po společnosti žen a po rozhovorech s nimi. Nevzpomněl si, jak dříve, než opustili tlupu, sesedly se ženy vždy večer po celodenní pilné práci v odlehlých koutech jeskyně, zde mladší, tam starší, a jak odevšad zazníval veselý hovor, jásavý smích i potutelný šepot. A přece si mohl na to Agli vzpomenout, vždyť i jemu se už nesčíslněkrát zastesklo po hovorech lovců a po vzpomínkách starců u plápolajícího ohně. S přicházejícím podzimem počala tedy znatelněji padat na Agliho tíha starostí a pocit osamění. Agli se mrštně vyšplhal na skálu nad jeskyní a stezkou, kterou si sám vyšlapal, stoupal rychle nahoru. Brzy dorazil až na pokraj stepi. Přiložil ruku k očím a dlouze, pozorně prohlížel širokou rovinu před sebou. Pomalu a bedlivě zkoumal každou její část, ale nikde neobjevil ani nejmenší stopu po zvěři. Jen kdesi daleko uzřel malý obláček, který za chvíli zmizel v dálavách. Nevzbudil v něm žádnou – 162 –

naději na lovecký úspěch, neboť poznal, že je to prach zvířený prchajícím stádem divokých koní, které by mohl dohonit jen rychlý vítr. Agli se rozhodl, že půjde lovit do lesa. Opatrně kráčel po okraji skalisek, které tvořily ohromnou kamennou kulisu údolí, nad nímž se černal rozlehlý prales. Netrvalo dlouho a Agli se dostal pod zelenou klenbu korun prastarých stromů. V tom okamžiku Agli zapomněl na vše, co ho tížilo, a stal se jenom lovcem. Opatrně a obezřele se plížil od stromu ke stromu. Dbal, aby byl vždy skryt za mohutnými kmeny, a bedlivě dával pozor, aby pod jeho nohama zbytečně nezapraskaly suché větvičky. Dlouho pátral v pralese po kořisti nadarmo. Roztrpčen neúspěchem, chtěl se už vrátit. Vtom však uviděl, že kousek před ním les přestává a ustupuje travnatému a křovinatému palouku. „Ještě tam se podívám“, řekl si, „snad aspoň králíka, zajíce nebo i slídící lišku tam mohu překvapit a ulovit.“ Když došel k palouku, opatrně se plížil lesem kolem jeho okraje, skrývaje se za kmeny stromů a bedlivě pozoroval celé okolí. Po chvíli se náhle zastavil a v očích mu zasvítilo. Kus před sebou uviděl rosomáka, hodujícího na zbytku mladé srny, kterou zde včera přepadl a roztrhal rys. Drápatou tlapou si přidržoval plece srny a silnými zuby trhal zbytky masa. Agli zkusil luk a nasadil na tětivu šíp. Ale než spustil, poznal, že bude lépe, připlíží-li se ještě blíže k této veliké kunovité šelmě, jejíž hustý, temně hnědý kožich tvořil jen kolem hlavy světlý límec. Rosomák byl tak zaujat žrádlem, že nedbal opatrnosti. Proto bylo už pozdě na záchranu, když se mu hluboko do boku zaryl šíp a palčivá bolest mu projela celým tělem. Nebyla to však jen bolest, která zalomcovala jeho tělem. Dostal divoký vztek. S vyceněnými zuby se rozhlížel kolem, hledaje nepřítele, který ho vyrušil z hodů a těžce ho poranil. Agli byl skryt za kmenem mohutného stromu a ani se nehýbal. Jen opatrně pozoroval zasaženého rosomáka, o němž ze zkušenosti dobře věděl, že je to udatná a odvážná šelma, která se nevyhýbá boji. – 163 –

Při neopatrnosti lovce může mu způsobit nepříjemná a bolestná zranění.

Když rosomák neobjevil skrytého útočníka, snažil se odstranit z těla zabodnutý šíp. Zkusil to tlamou, ale když to nešlo, lehl si na bok a pokoušel se vyrazit šíp tlapou. Než se mu to podařilo, ozvalo se vzduchem slabé zasvištění a nový šíp vnikl mu hluboko do prsou. Rosomák se rychle postavil na nohy a chystal se k útoku. A také hned prudce zaútočil. Stačil nepatrný pohyb Agliho, aby ho rosomák postřehl. Agli neměl už ani čas, aby vystřelil na šelmu další šíp. Tak tak že před rozdrážděným zvířetem uskočil a že do pravice mohl pevně uchopit mohutný oštěp. Ale než se rozpřáhl, aby mu jej vrazil do boku, zvíře znovu zaútočilo, a ačkoli Agli uskočil, zasáhl ho rosomák drápatou tlapou a na stehně mu vyryl několik hlubokých rýh, z nichž vyrazila krev. Avšak v témže okamžiku zabořil Agli oštěp do těla rosomáka, prudce zbraní v ráně zatočil a rychle vytrhl. Nato uskočil hbitě stranou a znovu proklál šelmu, když se na něho zuřivě hnala. – 164 –

Ještě jen malou chvíli trval tento boj. Pak náhle klesl rosomák k zemi, několikrát sebou křečovitě trhl a byl konec. Agli si setřel z čela pot a usedl na zem, aby si trochu odpočinul. Podíval se i na rozdrásanou nohu. Mnoho si ze zranění nedělal. Viděl, že je to jen roztržená kůže, která se brzy zhojí. Byl zvyklý na daleko horší zranění než na takovéto škrábance. Dlouho na tom místě neodpočíval. Po chvíli ho bylo vidět, jak spěchá z pralesa ven. V jedné ruce nesl zbraně, v druhé svíral huňatý ocas rosomáka, kterého si přehodil přes rameno. Rychle se kmital mezi stromy, nedbaje opatrnosti a nevyhýbaje se suchým větvím, které se pod jeho pevnými kroky s praskotem lámaly. Spěchal, aby byl co nejdříve v jeskyni. Už prošel veliký kus pralesa, už byl skoro na jeho okraji, když náhle k jeho sluchu zaletělo hluboké a zuřivé zabučení. Agli se zastavil a napjatě poslouchal. Když se bučení ozvalo znovu, opatrně kráčel směrem, odkud zaznívalo. Jen ušel kousek a spatřil nedaleko před sebou strhující výjev: zápas mohutných bizoních býků. Dvě obrovská těla plná síly stála proti sobě a zlostně se proti sobě vrhala, narážejíce na sebe vysokými a širokými čely neohrabané lebky. Ani jeden z býků nehodlal couvnout před náporem a úderem druhého. Stáli opřeni o sebe navzájem hlavou, jako by byli vytesáni z kamene, ale přesto bylo vidět, jak jsou jejich svaly napjaty. Najednou od sebe odskočili, divoce zahrabali nohama a už se zase jejich široká čela srazila v divokém útoku. S velikým údivem hleděl Agli na bojující býky. Obdivoval jejich mohutná těla plná hrozné síly a zuřivosti, pozoroval jejich skloněné hlavy s rudýma očima a s krátkými rohy a sledoval jejich silné nohy, rozdupávající půdu, jejich smělé útoky, při nichž pohrdali nebezpečím. To vše rozjiskřilo Agliho zrak a prudce mu rozproudilo krev. Do nitra se mu vrýval nesmazatelný obraz všemocné síly a smělosti bizonů. I když býci už přestali bojovat a pokojně se pásli, Agli ještě stále hleděl s obdivem na místo jejich urputného zápasu a nemohl spustit – 165 –

zrak z jejich mohutných těl. Teprve když zmizeli s celým stádem v hlubinách pralesa, vydal se Agli znovu na zpáteční cestu domů. Kráčel zamyšlen, pln dojmů z velkolepého zápasu… Podzim se začal důtklivěji ohlašovat. Slunce se často a nadlouho schovávalo za šedivá mračna. Studené mlhy se valily krajem a na několik dní se silně rozpršelo. Znovu se nakrátko vyjasnilo, ale pak zase nastaly pochmurné dny plné mlh, dešťů a větrů. Venku se citelně ochladilo. Slunce již méně hřálo a větry, které v létě přinášely v dusném vedru lahodné osvěžení, nyní studily, takže Agli, vyšel-li na lov, musel se důkladněji halit do kožešin. Špatně se mu v takových dnech lovilo. Vracel se pozdě, unavený a celý promáčený. Některé dny přišel i bez kořistí. Tehdy usedal se zachmuřenou tváří k plápolajícímu ohni, nemluvil s Ginou, ani nežertoval s hochy, jen mlčky hleděl do ohně. A sotva si trochu ohřál promrzlé tělo, ulehl na lůžko z kožešin a brzy usnul tvrdým spánkem. Do jeskyně se začala pomalu vkrádat nouze … Zase se rozpršelo. Šedé mraky potáhly celou oblohu a voda, která z nich padala v jednotvárném šumotu k zemi, rozbahnila step i les. Kraj zvážněl a zesmutněl. Vážný a smutný byl i Agli. Včera bloudil celý den stepí a lesem a neulovil víc než divokého králíka. Vrátil se unavený a promočený, hladový a promrzlý. Nejhorší bylo, že se nemohl dosyta najíst ani on, ani Gina a její děti. Část úlovku musel ponechat na zítřek, na pozítří a třeba i ještě na další den, neboť počasí je špatné a může se ještě zhoršit. A jeho opatrnost nebyla zbytečná. Sotva se probudil, vyšel před jeskyni, aby se podíval, jaký bude den. Hned poznal, že nebude moci vyjít na lov. Ještě pořád pršelo a déšť byl prudší a hustší než včera. I vítr se zvedl a mezi skalisky hvízdal svou protivnou píseň podzimu. Agli se vrátil do jeskyně a usedl k ohni. Chvíli tiše seděl a zamyšleně hleděl do plamenů. Pak vstal, vyhledal pazourkový úštěpek a jal se ho zpracovávat. – 166 –

Před sebou měl plochý balvan, na kterém přidržoval pazourek jako na kovadlině. Opatrně ho opracovával křemenem, který si přinesl z blízkého potoka. Pozorně ťukal do úštěpku, zprvu jemnými údery, jako by chtěl dosáhnout jistoty v ráně, než zasadí silnější úder.

Dlouho pracoval. Údery křemene dopadaly na pazourkový úštěpek s bezpečnou přesností a v stejnoměrných přestávkách. Když práci skončil, byl kousek hranatého pazourku proměněn v jemně zpracovaný hrot oštěpu. Agli otáčel a obracel v rukou nově vytvořenou zbraň a s očima zářícíma radostí zkoušel prsty ostří jejích hran. S údivem hleděli na hrot i oba hoši, kteří po celou dobu pozorně sledovali Agliho kamenickou práci. Byli hrdi na Agliho, že dovede zhotovit tak dobrou zbraň, a přáli si, aby i oni měli tak dovedné ruce. Agli uschoval zhotovenou zbraň do koženého váčku a z hromady pazourkových úštěpků vybral jiný vhodný kus, který začal zpracovávat. Klepal a klepal, až najednou jeden nepřesný úder odrazil z pazourku veliký odštěpek. Agli nespokojeně prohlížel zbývající kousek, a když viděl, že chybu nelze napravit, odhodil ho. – 167 –

Tento nezdar byl příčinou, že Agli přerušil svou práci. Jindy by to neučinil, protože nepatřil k těm, jimž první neúspěch uzavírá cestu k cíli. Právě naopak, patřil k těm, kteří nikdy nechtějí uznat, že jsou poraženi, a svou houževnatostí a vytrvalostí vždy nakonec dosáhnou vítězství. Rozmrzen a nespokojen vstal Agli od ohně. Zadíval se na Ginu, která právě odložila dlouhou kostěnou jehlu a tenkou vyschlou šlachu, jimiž mu spravovala jeho kožešinový oděv, a skláněla se nad maličkým Wanem, který se s pláčem probudil. Gina dobře věděla, proč malý křikloun pláče. Byl jeho čas a prázdné bříško se hlásilo o své právo. Máma ho vzala jemně do náruče, položila jeho hladovou pusinku k prsu a křik malého Wana rázem ustal. Agli se na ně díval, ale tu si vzpomněl, že je tu ještě Dyn a Rem, dva jedlíci, kteří se už několik dnů dosyta nenajedli. Dnes ještě nedostali vůbec nic k jídlu. Ti jistě také mají hlad, i když se sami o jídlo nehlásí, a trpělivě čekají, až něco dostanou. Je to hrozné, ale co dělat, když masa je málo a vyhlídka na úspěšný lov za tohoto špatného počasí pramalá! Musí ještě do večera počkat! Musí! Jinak nelze! Vždyť jim konečně neuškodí, když se už od samého mládí budou učit snášet občas bídu a nouzi, když se vycvičí v odříkání, které má být vlastností každého opravdového muže. Těžký smutek padal na Agliho. A nejen smutek, byla to znovu i tíha osamění. Jak dobře by mu bylo, i Gině a dětem, kdyby byli zůstali u své tlupy. Tam bylo mnoho lovců a tolik lovců znamenalo vždy dosti masa a málo bídy, více veselí a méně smutku, mnoho klidu a málo nebezpečí. A zde je nyní sám. Starosti o bezpečí a o výživu spočívají pouze na něm. Na nic a na nikoho se nemůže spoléhat, vše musí vykonat a vybojovat sám. I když je odvážný a udatný, přece jen jeho síla nestačí, aby přemohl všechny těžkostí, které s sebou nese osamělý život. Potuluje

– 168 –

se stepí a lesem, nedbá únavy ani nepřízně počasí, a přece jeho kořistí jsou vždy jen malá zvířata, která se brzy sní. Jak jinak tomu bylo, když žil společně se svými druhy! Jaké to byly lovy a jak velká a těžká zvířata ulovili! Jak dlouho mohli bezstarostně hodovat a jak se mohli dosyta najíst masa i chutného morku!

A znovu se Aglimu vrývalo v mysl, že společně a promyšleně se dá vykonat za stejného vypětí sil mnohem více pro celek, pro každého jednotlivce tlupy, než když každý jedinec pracuje sám a na vlastní vrub. Agli zatoužil být se svými myšlenkami sám. Vhodil proto do ohně několik smolných větví, a když vzplanuly, pomalu odcházel do tmavých hlubin jeskyně. V poslední době tam chodil často. Šel vždy až na samý konec jeskyně, do polokruhovité vysoké síně, která již ve chvíli, kdy ji objevil, na něho mohutně zapůsobila a pak ho neustále jakousi tajemnou silou k sobě přitahovala. Už mnoho chvil v ní strávil a vždy – 169 –

v jakémsi nevysvětlitelném niterném rozpoložení. I dnes zaměřil své kroky do této síně. Když do ní došel, zarazil hořící louče do skalních štěrbin, usedl na hranatý balvan a znovu se pohroužil do svých starostí. V jeho mysli se zrodila myšlenka, která ho děsila. Je opravdu tak silný a udatný, aby překonal všechny překážky a všechny těžkosti života? Přemítal o tom, pokud jeho primitivní mozek toho byl schopen. Vzpomínal, jak v hordě byl považován všemi, i starci, za jednoho z nejudatnějších a nejzdatnějších lovců. Vymýšlel plány na ulovení mamutů, divokých koní, praturů i obrovských prajelenů. Připomněl si, jak vymyslel chytrou léčku na ulovení jeskynního lva, který ohrožoval jejich životy. Není tedy slabý a zbabělý, ale jeho síla a udatnost nestačí, aby mohl sám ulovit mamuta nebo pratura, aby sám přelstil rychlé koně a jeleny. Jakou sílu by musel mít, kdyby se měl sám čelem postavit proti bizonímu býku? Ne, na to by sám nestačil, k tomu bylo vždycky třeba více odvážných lovců. To si v tu chvíli jasně uvědomil. Není to tedy jeho slabost a neschopnost, že zde všichni trpí bídou. Není to tedy jeho vinou, že svými silami nestačí na velikou a těžkou zvěř. Žádný z jeho druhů by si na ni také netroufal, žádný z nich by ji nepřemohl. Jen ten lovec by se jí mohl zmocnit, který by byl silný jako bizon. Lovec silný jako bizon! Ten by dokázal mnoho. Pro toho by nebylo překážek, které by nezdolal! Ten by přemohl každé zvíře! Ten by nepoznal bídu a hlad! A v mysli Agliho pomalu vyvstával obraz bojujících bizoních býků, jak se mu nedávno nesmazatelně vryl do paměti. Jak tak upřeně hleděl na jeskynní stěnu, najednou se mu zdálo, že se na její nerovnosti objevuje obraz bizona. Obávaje se, aby mu tento obraz síly, odvahy a houževnatosti nezmizel, vyňal rychle z koženého váčku rydlo, přiskočil ke stěně a několika rychlými tahy zachytil jeho obrys. Když těmito letmými čarami naznačil podobu bizona, uchopil jiné, ostřejší rydlo a jistou rukou počal svůj náčrt pečlivě vyrývat. Zde něco doplnil, tam zase kus čáry vyškrábal, hned radostně

– 170 –

vykřikoval, hned zase zlostně zavrčel, když ruka uklouzla a pazourek ryl tam, kde neměl. Konečně byl s rytinou hotov. Odskočil od stěny a zpovzdáli si prohlížel obraz. A když viděl, jak se mu nádherně podařilo zachytit obraz bizoního býka, radostí se roztančil. Ztřeštěně se točil dokola, vesele výskal, šťasten úspěchem a podařeným dílem. Když konečně unaven a zpocen se zastavil, měl pocit, že z něho spadla všechna tíseň, která ho ještě před chvíli tak urputně svírala. A čím déle hleděl na obraz, tím více cítil, že se jeho nitro naplňuje potěšujícím klidem. Bylo to tím, že už zde nebyl sám, ale že s ním bylo zvíře, které v jeho mysli byli ztělesněnými symboly síly, odvahy, plodnosti i blahobytu... Zase uplynulo několik smutných dnů. Nedbaje počasí, bloudil Agli po stepi, po pralese, zašel i dolů do údolí, ale všechno jeho namáhání stačilo právě na to, že se stěží trochu nasytili. Gina byla celá ustaraná a hoši přestaň už dávno vesele skotačit. Nejen hladové břicho, nýbrž i veliká únava jim bránily v hrách a v přátelském zápolení. Sbírání dřeva na topení nebylo v tento nepřívětivý podzimní čas nijak příjemné. Všude bylo plno bláta, mokré větve a klacky byly nasáklé vodou a nepříjemně studily do rukou. Zhltli přidělený kus jídla a většinou polosyti se převalili na hromadu suché trávy do kožešin a rychle usínali. Jednoho dne se mraky roztrhly a širokou trhlinou zasvitlo slunce. Kraj jako by znovu ožil. Agli chodil pilně na lov a štěstí nebylo už k němu ani tak skoupé. Přinášel aspoň tolik, že se všichni dosyta najedli a ještě něco zbylo. Ba jednoho dne měl obzvlášť velké štěstí. Podařilo se mu vystopovat jelena, kterého nepozorovaně pronásledoval a nakonec šťastně proklál oštěpem. Zaradoval se nad touto kořistí, jež byla největší, jakou zatím vůbec ulovil.

– 171 –

Když však prohlížel ulovené zvíře, jeho radost se trochu zkalila. Zjistil totiž, že jelen má v hrudi zanícenou ránu. Hned poznal, že je to památka na nějaký divoký zápas o samici v době říje. Pochopil také, že právě toto zranění mu ulehčilo ulovení jelena. Přesto radost nad velikým úlovkem přehlušovala v něm ozývající se zklamání nad snadným přemožením oslabeného jelena. Ať už tomu bylo jakkoliv, důležité je, že se stal vlastníkem velikého množství masa, které na delší čas zažene hlad od jeho rodiny a bídu od ohně v jeskyni. Když ostrým pazourkovým nožem vyřízl a odhodil zanícené okraje rány, s námahou si přehodil těžké tělo jelena přes rameno a vydal se vesele na zpáteční cestu. Trvala dlouho, neboť těžká kořist zpomalovala a ztěžovala jeho chůzi. Mnohokrát musel odpočívat, než se dostal na vrchol skály s jeho jeskyní. Tam radostně vykřikl, a když Gina s hochy vyběhli na plošinu před jeskyni, ukázal na jelena a znovu vesele si se všemi společně zavýskl. Po dlouhé době bylo zase v jeskyni veselo. Oheň vysoko plápolal a Agli s Ginou a dětmi seděli kolem. Vesele vypravoval o svém dnešním úspěšném lovu a oči mu svítily radostí. Gina se spokojeně usmívala a hoši s napětím poslouchali. A když potom Agli každého podělil velikým kusem poloopečeného masa, rozzářily se tváře všech blahobytnou spokojeností. Byli šťastni, že mají před sebou řadu štědrých dnů, v nichž nepocítí strádání a hlad. Tu noc také všichni klidně a tvrdě spali. Když se ráno Agli probudil, upravil oheň, aby nevyhasl, odvalil balvan od vchodu jeskyně a vyšel ven. Přivítal ho mírný mrazík, který pronikal celé jeho tělo a nepříjemně štípal a pálil. Vodou nasáklá země ztvrdla jako mozolná dlaň a větve stromů byly obaleny jiskřící jinovatkou. Veliké, kovově šedé mraky se honily po obloze sem a tam. Brzy splynuly v jediný pochmurný mrak, který klesal k zemi, jako by na něm spočívalo něco velmi těžkého. A tato šedivá mračná clona zakryla slunce a zbavila kraj slunečního jasu. Zima ohlašovala svůj brzký příchod. – 172 –

– 173 –

Agli se rychle vrátil do jeskyně. Chvíli nečinně seděl u ohně, pak vstal a zamířil k hromádce pazourků a křemenů. Vybral si několik vhodných kamenů a chystal se vytloukat nové zbraně a nástroje. Ale jen chvíli pilně pracoval. Najednou, jako by mu cosi bleskem kmitlo hlavou, odhodil polorozpracované kameny na hromadu k jiným, navlékl na sebe teplý kožešinový kabátec a kalhoty z kůže, chystal se ven do stepi. Chtěl prohlédnout lapací jámy, neuvázlo-li v některé z nich nějaké zvíře. Uchopiv oštěp, luk a šípy, rychle vyšel z jeskyně. Hbitě se vyšplhal po skaliskách nahoru, a když slezl poslední, přiblížil se k okraji stepi. Bystrým zrakem přehlédl planinu. Když se přesvědčil, že nablízku není nic, co by bylo možno ulovit, vydal se na cestu za svým cílem. Chodil od jedné jámy k druhé, kde bylo co opravit, to spravil nebo lépe zamaskoval, ale v žádné z těch, co už prohlédl, nenašel chycenou kořist. Byl mrzutý a nespokojený. A také nešťastný. Kolik práce a námahy musel vynaložit, než vyhrabal a zamaskoval tolik jam! Tolik naděje do nich vkládal, a zatím vše nadarmo. A přece tolikrát sledoval nejrůznější zvěř, aby poznal, kudy nejraději chodí. A když to vypátral, dlouho přemýšlel a uvažoval, než počal vyhrabávat jámy. Učinil tedy vše, aby jeho práce a přemýšlení nevyzněly naprázdno. Využil všech svých loveckých zkušeností, ale úspěch se pořád nechtěl dostavit. A to ho trápilo a bolelo. Ještě jednu jámu měl Agli prohlédnout. Těšil se, že snad ta ho nezklame, že snad v ní uvidí zapadlého mamuta nebo aspoň pratura. A toto jeho toužebné přání vykouzlilo v jeho mysli vysněný obraz přelstěného zvířete, nad nímž stojí on, Agli, chytrý lovec a udatný bojovník. Agli se tak zahloubal do těchto svých představ, že zapomněl na opatrnost. Jen tak se mohlo stát, že najednou proti němu vyrazil velký nosorožec, pokrytý dlouhou rudohnědou srstí. Rozzlobené frkání vytrhlo Agliho z jeho myšlenek. Ale to už bylo pozdě, aby mohl odskočit stranou a uniknout útoku nosorožce, který se proti němu hnal jako živý tank. Jen trochu prohnul tělo a už rozzuřený nosorožec pohodil skloněnou hlavou a – 174 –

Agli vyletěl vysoko do vzduchu. Pak těžce zapadl doprostřed nedalekého hustého křoviska. Běh nosorožce byl tak prudký, že po útoku na Agliho řítilo se jeho mohutné tělo setrvačností ještě několik kroků vpřed. Když se konečně zastavil, rychle se obrátil a malýma zlostnýma očima hledal Agliho. Ten zatím bezmocně ležel v křovisku, které ho skrývalo před zraky zlého samotářského nosorožce. Když nosorožec nikde neviděl tvora, který se ho odvážil vyrušit z jeho samoty a klidu, mrskl několikrát zlostně chlupatým ocasem a pomalým krokem pokračoval ve své bludné pouti stepí. Už dávno kdesi zmizel a Agli ještě pořád bezmocně ležel v křovisku. Cítil prudkou bolest v boku, která se při každém pohybu ozývala silněji. Ale ani nejmenší sten nevyšel z jeho úst. Cítil, že to není zranění, kterého si nemusí všímat a které brzy přejde. A také pochopil, že dnes mohl lehce ztratit život. Naštěstí ho nosorožec odhodil do křoví, které ho skrylo. Jinak by ho rozzuřené zvíře jistě rozdupalo. Pak už by se nikdy nevrátil k ohni do jeskyně, už by nikdy neuviděl Ginu a její děti. Jeho rozdupané tělo by leželo na stepi a stalo by se vítanou kořistí ohyzdných jeskynních hyen. Těžká a bolestná byla Agliho cesta nazpět k jeskyni. Kráčel pomalu a nejistě. Opíral se o oštěp, který se stal z nelítostné zbraně milosrdnou berlí. Mnohokrát se zastavil, aby si odpočinul, mnohokrát klesl k zemi, když jeho tělem zacloumaly náhlé záchvaty prudké bolesti. Po chvíli odpočinku se dával znovu na pochod, přemáhaje bolest i těžkou únavu, a neustále upíral zrak k temenu skaliska, pod nímž hluboko ve stráni byla jeho jeskyně. Čím déle šel, tím větší únava padala na jeho tělo, a tím úpornější byla bolest, která otupovala jeho smysly. Ale to vše nemohlo v jeho mysli zahladit jedinou myšlenku a touhu: dojít do jeskyně k blahodárnému ohni a k starostlivé Gině, neboť jen ti dva mohou mu nyní zachránit život. Už se jen plížil, když se konečně dostal na skalisko nad jeskyní.

– 175 –

Těžce dopadl na studené kameny. Hlava mu klesla na prsa, lesk v očích pohasl a celá jeho bytost se naplnila neodolatelnou touhou po spánku. Plnou silou své vůle se opřel této nebezpečné touze, která by ho mohla připravit o život u samého cíle jeho cesty k záchraně. Proto se ještě znovu vzchopil a s vypětím posledních tělesných sil počal slézat skalnatý svah. Byla to křížová cesta. Malátně se plazil od jednoho skaliska k druhému. Když mu někdy na vlhkých kamenech uklouzla noha, řítil se bezmocně dolů tak dlouho, dokud se nezachytil nějakého skalního výstupku nebo keře. Smrtelně unaven a strašlivě zbědován klesl konečně před jeskyní. Chvíli ležel jako bez života, stejně mrtvě a nehybně jako jeho oštěp a luk, jež mu vypadly z rukou. Teprve zadlouho, když touha po životě přemohla netečnost a malátnost jeho údů, se pohnul a počal se nekonečně pomalu a těžce plazit k otvoru své jeskyně. Už se jím proplazil, už se ocitl v jeskyni. S námahou a s bolestí se opatrně zvedal ze země. Když se mu konečně podařilo postavit se na nohy, opřel se o stěnu jeskyně a otupělým pohledem se toužebně zahleděl k plápolajícímu ohni, u něhož seděla Gina a kojila malého Wana. Se zděšenýma očima hleděla Gina na Agliho. I oba starší hoši ustali ve škádlení a strnule zírali na zuboženého Agliho, který se pomalu potácel k lůžku, na něž se těžce a bezvládně skácel. V tom okamžiku vyrazila ze sebe Gina srdcervoucí výkřik. Malého Wana rychle položila na rysí kožešinu vedle sebe a přiskočila k Aglimu. Ten tiše a nehybně ležel na měkkých kožešinách. Oči měl zavřené a těžce oddychoval. Ruce a nohy měl na četných místech odřené, zkrvácené, a na boku pod rozhaleným kabátcem se tmavěla veliká, krví podlitá pohmožděnina. Poděšená Gina stála zoufale nad Aglim a upřeně naň hleděla. Najednou uviděla, jak jeho ruka cosi hledá.

– 176 –

Než však mohla uhádnout, co chce nalézt, Agli se na lůžku vztyčil, rozhlédl se kolem a s hrůzou v očích ze sebe vyrazil: „Oštěp … luk!“ A když viděl, že Gina nechápe jeho slova, ukázal rukou k jeskynnímu vchodu a rozčileně volal: „Tam … tam … venku!“ Gina rychle vyklouzla z jeskyně a ve chvilce byla s oštěpem a lukem nazpět. Ležely kousek před vchodem, tam, kde Aglimu vypadly z ruky, když k smrti unaven a zmučen bolestmi skončil svou křížovou cestu na plošině před jeskyní. Jak Agli uviděl Ginu se zbraněmi, zasvitlo mu v očích. Když je pak položila vedle něho, uchopil pevně oštěp do pravice, klesl znovu do měkkých kožešin a rázem upadl do tvrdého a posilujícího spánku. A zatímco nad spícím Aglim zazníval nářek Giny a pláč dětí, na jeho ztrhané tváři se objevil slabounký úsměv, tak slabounký, že ho bylo možno sotva postřehnout. Ten naznačoval, jak Agli, než upadl v spánek, si ještě uvědomil, že přes všechny překážky došel k svému cíli, že přemohl smrtelnou únavu i krutou bolest a že nepřišel ani o svoje zbraně… Zatím přišla chladná noc. Taková tmavá, černá noc, bez svitu hvězd a měsíce. A k ránu začalo sněžit. Nejprve prolétlo vzduchem jenom pár vloček, které se zachytly v korunách stromů, na větvích křovin nebo na balvanech skalisek, kde zářily jako bílí motýli. Všude bylo ticho. Takové hrozné, tísnivé ticho, jako předzvěst čehosi strašného. Do toho ticha počaly najednou padat z olověně šedé oblohy jedna sněhová vločka za druhou. Padaly rovně k zemi, stále hustěji a hustěji, až nakonec vytvořily jakousi bělostnou oponu, za níž mizely nejbližší stromy a skaliska. Najednou se zvedl vítr a divoce rozvířil padající sněhové vločky, jež se v jeho široké náruči bezmocně zmítaly a honily. Zachycovaly se hned zde, hned tam, ale než mohly někde pevně zakotvit, byly větrem opět uchváceny k novému tanečnímu reji.

– 177 –

A vítr sílil. Rychleji se hnal stepí, divočeji pronikal do pralesa a zuřivěji bil do vápencových skalisek. Odevšad zaznívalo svištění a hučení, kvílení i naříkání, pojící se v jedinou strašlivou symfonii, jakou dovede vykouzlit jenom sněhová vichřice… Vichřice nepřestávala. Trvala už dva dni a dvě noci a pořád ještě zuřila plnou silou. Na stepi ostře svištěla, v pralese hučela, ve skalách burácela, jako by měla vyhladit a zničit svým smrtonosným náporem vše živé. Všude zaťala své nelítostné spáry a každý, i ten nejztracenější kout ve skaliskách naplnila štiplavým mrazem. Jen do jeskyně se nemohla vichřice dostat. V cestě jí stál veliký balvan, kterým Gina s námahou uzavřela jeskynní vchod. Uvnitř plápolal oheň, který šířil kolem sebe světlo a teplo. Dobře by bylo v jeskyni, kdyby byl Agli zdráv. Ale ten ještě pořád bezmocně ležel na loži ze suché trávy a kožešin a ještě jím pořád zmítaly vysoké teploty horečky. Nad ním seděla Gina, smutná a plná starostí, jak bude dál. Ještě štěstí, že mají pro první čas dosti dřeva na topení a že Agli den před svým zraněním přinesl celého jelena. Bude-li masem šetřit, nemusí se obávat, že by už v nejbližších dnech měli hlad. Co se však stane, až se maso sní a Agli bude ještě neschopen lovu? Když na to pomyslela, zmocnily se jí obavy. Ale prožívala ještě těžší chvíle. Bylo to tehdy, když úpěla hrůzou při myšlence, jaký by byl její úděl i jejích dětí, kdyby se Agliho srdce navždy zastavilo, kdyby už Agli nikdy neotevřel oči. V takových chvílích otřásalo se její nitro děsivou představou hrozné smrti hladem. V mysli jí rostlo poznání, že to způsobily jen jejich pýcha a samota, které je připravily nejen o radosti a bezpečnost společného života v tlupě, nýbrž které je nyní přivedly až na samý okraj záhuby… A venku sněhová vichřice nepřestávala a neslábla. Ledový vichr se ještě stále divoce proháněl krajem. Pod jeho zuřivým náporem se kymáceli i století velikáni. Do hukotu větru zaznívalo praskání suchých větví, ba chvílemi se ozval i strašlivý

– 178 –

ostrý třeskot, když některý ze stromů neodolal a jeho kmen se náhle při velkém ohnutí zlomil. Sníh stále ještě divoce poletoval a vířil, nebo se v závětří kupil do mohutných závějí. V mlhavém šeru vytvářel jakousi bělavou stěnu, v níž se ztrácelo rozhraní mezi oblohou a zemí, mezi světlem a tmou. Zle bylo venku, velmi zle, jako by sněhová vichřice měla svým smrtonosným útokem zasypat celou přírodu. Teprve pátého dne se sněhová vichřice utišila. Vichr ustal a s ním i kvílení stromů. Sníh přestal padat, mraky zmizely a obloha zářila jasným studeným světlem. Zvěř jen ponenáhlu vylézala z úkrytů, prokřehlá a vyhladovělá. Ale než se vydala na svízelnou cestu za potravou, větřila ostře do vzduchu a zvědavýma očima prohlížela kraj, který pod vysokou sněhovou pokrývkou vypadal jinak než dříve. I Gina odvalila balvan od vchodu a vyšla před jeskyni. Dlouze se zadívala dolů do údolí, jehož dno bylo zcela zaváto sněhem. Zmizely všechny nerovnosti, zmizelo i koryto potoka. Vzhled údolí se změnil. I skalnaté stráně údolí dostaly novou tvář; všechny strže a srázy zmizely pod sněhovými závějemi a jinde ze sněhové pokrývky vyčnívala jen nejostřejší skaliska. Palčivý chlad zahnal Ginu brzy do jeskyně. I oba starší hoši, kteří vyběhli za matkou a zvědavě hleděli na zasněžený kraj, se brzy vrátili a usedli velmi blízko k ohni, aby rozehřáli prochladlá tělíčka. V jeskyni nebylo už tak smutno jako za sněhové bouře. Nejen proto, že se rozpoutané živly utišily, ale hlavně proto, že se zlepšil stav Agliho. Neležel již tak bezmocně a bez zájmu na kožešinovém lůžku a už ho také nesužovaly horečky. Zranění v boku ho sice ještě zlobilo, například při prudším pohybu se vždycky ještě ozvalo ostrou bolestí, ale tělesná vyčerpanost již přešla. Bylo jasné, že silný a zdravý organismus Agliho překonal nebezpečí z těžkého zranění a že spěje k úplnému uzdraveni To Gině působilo radost a zbavovalo ji těch nejhroznějších starostí a obav o budoucnost jich všech. Věděla sice, že i se zdravým

– 179 –

Aglim bude pro ně zima zlá, velmi zlá, ale přece jen měla oprávněnou naději, že ji všichni šťastně přežijí, že si zachrání život… Den plynul za dnem, noc za nocí. Venku se střídaly sněhové vánice se slunečním svitem a s jiskřením hvězd. V jeskyni žili střídavě v obavách a nadějích. A nevítaný host se jim tam znovu neodbytně nastěhoval – hlad! Již několik dní těžce strádali. Z celého jelena zbylo jim jen několik větších kostí, z nichž pečlivě oškrabávali pazourkovými nožíky kousky masa a hltavě je pojídali. Všechny dlouhé kosti rozbíjeli a do poslední špetky z nich vyškrabávali tučný morek. I lebku rozbili a mozek pozorně vybrali. Ještě štěstí, že se Agli rychle zotavoval. Už seděl u ohně. Byl sice přepadlý, ale zase pln staré houževnatosti a jasného lesku v očích. Pečlivě prohlížel oštěp i luk, aby až vyjde na lov, měl zbraně v pořádku. Když byl s opravami zbraní hotov, prohlížel se stejnou pozorností šípy, a kde bylo třeba, přiostřil jejich kamenný hrot. Po chvilkách, když skončil některou práci, vstal a prohnul se, aby narovnal dlouho shrbená záda. Slabé píchnutí v boku připomnělo Aglimu, že rána v boku není ještě zcela zhojená a že se musí pomalu a opatrně pohybovat. „Nejméně dvakrát se bude muset zrodit den, než budu moci vyjít na lov“, pomyslil si Agli, když ucítil slabé zabolení. Netušil, že se vzápětí rozhodne jinak. Jeho oči totiž zabloudily k dvěma starším hochům a strnule se na ně zahleděly. Byli bledí a vyhublí. Dlouhým dřívkem vysunovali z jeleních obratlů kousky míchy, a když už nic nemohli vyškrábnout, počali vycucávat kosti. Bol sevřel Aglimu srdce. Byl sice zvyklý vidět hlad, ale nyní to už nebyl jen hlad, nýbrž dlouhé hladovění, které zeslabuje tělo. „Nelze déle odkládat lov, musím ven, musím něco přinést, abychom měli všichni maso, mnoho masa, dostatek tuku a trochu chutného morku. Musím vyhnat od ohně hlad, aby neničil těla dětí i Giny! Proto se Agli rozhodl vydat se ihned na lov. Zapomněl na nezhojené zranění, nedbal ani na svízele zimy. – 180 –

Rychle na sebe navlékal kožešinový oděv. Kabátec zapjal velikými kostěnými sponami. Konec dlouhých kalhot zasunul do bačkor ze zaječích kůží, které omotal jelenicí a utáhl pevnými šlachami. Hlavu pokryl širokou kapuci, jejíž zadní konec zasunul za kabátec, přední pak utáhl šlachou. Gina s napětím pozorovala Agliho. Když Agli uchopil do rukou oštěp a luk a chystal se opustit jeskyni, přistoupila k němu a starostlivým hlasem mu řekla: „Nechoď daleko lovit! Kdyby se rozpoutala sněhová vánice, zabloudil bys a zahynul!I my bychom pak zahynuli!“ Ani jí neodpověděl a pomalu se protáhl jeskynním vchodem. Po dlouhé době stál opět venku v mrazivém vzduchu. Od severu vál studený vítr a vháněl mu do tváře sněhový prach. Obloha byla jasná, jen kdesi na obzoru vyrůstala clona šedých mraků. Stezka, kterou si vyšlapal skalnatým svahem nahoru k stepi a k pralesu, byla nyní zaváta sněhem. Snad po ní šel, snad ne, sám to nevěděl. Ale stoupání po svahu bylo pro něho velmi namáhavé. Když konečně svah zdolal, udiveně se zahleděl na step. Zdálo se mu, že se celá změnila. Všechny nerovnosti zmizely, jen veliká rovná plošina táhla se do nesmírné dálky, bílá a jednotvárná, smutná a němá. Jen studený vítr prudce vanul, ničím nezadržován ve svém letu. Nikde neuviděl ani stopu po zvěři. Step byla prázdná, bez života. Zamířil proto k pralesu. Šel po okraji skalisek, které vytvářely strmý sráz údolí, šlo se mu dobře, neboť vítr svál odtud sníh do údolí, kde jím vysoko pokryl dno. Hůře bylo, když vešel do pralesa. Zde často zapadl do závějí a sotva se z nich dostal ven, musel se prodírat vysokým sněhem, který mu mnohdy sahal až po pás. Vítr mu vháněl do očí sněhový prach, který vnikal i za kožešiny a tam nepříjemně chladil na těle. Agli se však dral statečně kupředu, nedbaje překážek. Dlouho sice bloudil Agli pralesem, ale po zvěři nebylo ani památky. Často se zastavoval a pozorně naslouchal, neuslyší-li někde – 181 –

zvuky, které by mu prozradily alespoň její přítomnost. Ale hvozdy byly němé. A cesta byla pořád horší a obtížnější. Nebyly to už jen závěje, do nichž zapadal a z nichž mnohdy jen s velikou námahou vylézal. Byly to i obrovské stromy, které divoká vichřice nedávno vyvrátila, pokácela a i s polámanými korunami, zpřeházenými v chaotickou směs, pokryla vysoko sněhem. A tu se často stalo, že Agli zapadl mezi kmeny vyvrácených stromů, když šlápl neopatrně na měkkou zrádnou závěj, jíž byly kmeny pokryty. Ještě hůře bylo, když se propadl do roztříštěné koruny stromu; tehdy se řítil mezi větvemi dolů jako do propasti, takže když se konečně zachytil, musel se s námahou drápat zpět nahoru, jsa celý zasypaný sněhem. Zatímco se Agli tak těžce a namáhavě dral pralesem, obloha se znenadání zatáhla a vítr neobyčejně zesílil. Agli se starostlivě zahleděl na šedou oblohu. Byl dosti zkušený, aby poznal, že je to první předzvěst blížící se vánice. I podivné šero, které pomalu padalo do hlubin pralesa, to potvrzovalo. Věděl, že by se měl rychle vrátit, aby ho vánice nezastihla v plné síle venku, ale uvědomoval si také, že by jeho příchod s holýma rukama nepřinesl do jeskyně radost, že by se musel znovu dívat na ustaranou a ustrašenou tvář Giny a do hladových očí zesláblých hochů, Dyna a Rema. A tato strašlivá představa zatlačovala Agliho starost o vlastní bezpečnost a hnala ho stále vpřed za kořistí. Ale nakonec přece jen se musel obrátit nazpět, protože šero rychle houstlo a pomalu začínalo sněžit. Utěšoval se už jen tím, že snad alespoň na zpáteční cestě se na něho štěstí usměje a že mu nějaké zvíře samo padne do rány. i A náhoda mu tentokrát vskutku přála. Když už byl nedaleko okraje pralesa, uviděl před sebou lišku. Naštěstí ho nezvětřila. Vítr vál od ní, a proto Agli neměl obavu, že ho ucítí. Rychle uskočil za nízký hustý smrk a nespustil z ní oči. Oštěp zabodl do sněhu, na tětivu luku nasadil šíp a pak už jen bez pohnutí trpělivě čekal. – 182 –

Liška se pomalu ploužila sněhem. Ocas, zatěžkaný přimrzlým sněhem, nemohla ani udržet ve vodorovné poloze. Vlekla ho za sebou jako nepříjemnou přítěž, ztěžující jí chůzi. Chvílemi se zastavovala, jako by větřila, kde by co bylo pro ni na zub. Ale všude byl jen sníh a sníh a odevšad se hlásil jen čistý mrazivý vítr, který jí nepřinášel žádný pach od žádoucí kořisti, zato však neúprosně vnikal do jejího kožichu. I liška se vracela z neúspěšného lovu. Dlouho bloudila pralesem, ale nikde na nic nenarazila. Všude bylo tak mrtvo a pusto, že poznala marnost a beznadějnost své dnešní výpravy. A byla nejen hladová, nýbrž i unavená. Proto hledala už jen nějaké závětří, kde by byla chráněna před sněhem a mrazem, než přejde sněhová vánice, která jistě již na sebe dlouho nedá čekat. Agli s napětím pozoroval lišku. Viděl, jak se k němu pomalu blíží. Protáhla se nízkým křoviskem, podlezla větve nizoučkého smrčku a krok za krokem se přibližovala k místu, kde ostražitě číhal. Liška se táhla tiše jako stín. Najednou však uviděla, jak těsně před ní, z úkrytu za smrkem, vystoupil tvor, před nímž bylo nutno co nejrychleji prchnout, když už nebylo možno zdaleka se mu vyhnout. Rychle se obrátila, uskočila stranou a chtěla zmizet v nedalekém mlází. Ale útěk se jí nepovedl. Nebyla dosti rychlá. Sníh, který pokrýval její ocas i kožich, únava a vysílení zbavily ji obvyklé mrštnosti. Učinila skok, pak druhý, ale vtom ucítila v boku prudkou bolest, která rychle proběhla celým tělem a zastřela jí mysl. Padla do sněhu a ten se kolem jejího těla zbarvil červeně krví. Agli přiběhl k zabité lišce, vytrhl jí z rány šíp a dychtivě lokal unikající krev. Prudký nápor větru, který vrhl Aglimu do tváře hrst velikých sněhových vloček, upomenul ho na návrat. Sebral lišku, došel si pro oštěp, který měl zabodnutý za smrkem, a kvapně se dal na cestu. Sníh začal padat velmi hustě a také vítr se divočeji hnal pralesem a výhružně hučel v korunách stromů.

– 183 –

Agli se pomalu prodíral vysokým sněhem. Chvílemi se i zastavoval, aby si za mohutnými kmeny lesních velikánů aspoň trochu odpočinul, protože již pociťoval velikou únavu. A přece v pralese nebylo ještě tak zle, jako když z něho vyšel. Teprve nyní se musel pustit plnými silami v nerovný boj s divokou sněhovou vánicí. Byla to zlá cesta. Sotva vyšel z pralesa na holou pláň, opřel se o něho vichr plnou silou. Bral mu dech, bičoval tváře i oči, které se zalily slzami. Strhoval ho zpět, cloumal jím, takže každý krok dopředu byl kouskem hrdinného boje. Bylo třeba plného vypětí všech sil, aby se udržel na nohou. Také sníh mu strašlivě ztěžoval cestu. Oslepoval ho a v silné vrstvě se kladl na jeho kožešinový oděv. Vnikal mu do vlasů, ba i pod kožešiny, kde na zpoceném těle nepříjemně studil a mrazil. I tma rychle přicházela a bránila mu v rozhledu, stejně již malém. A toho se nejvíce bál, protože dobře věděl, jaké jsou to hrozné chvíle, když se celý kraj ponoří do temnoty; v ní není začátku ani konce, zmizí všechny podrobnosti a vše splyne v jedno. Proti tmě nepomůže člověku ani síla, ani odolnost. Agli hrdinně bojoval svůj nerovný zápas s divokou vánicí. Dral se neustále dopředu, i když pomalu a namáhavě. Najednou uklouzl a těžce dopadl na zem. Oštěp zazvonil o zmrzlou půdu, kterou zde vichr zbavil sněhu, a v boku pocítil ránu. Agli opatrně vstal a nedbaje bolesti, o níž věděl, že není nová, protože vycházela z nevyhojeného zranění, znovu se probíjel sněhovou bouří. Šel nyní přímo proti vichru. Jeho divoké nápory braly mu dech a dráždily ke kašli. Nemilosrdně ho bičovaly sněhem a rozhalovaly mu kožešinový oděv, takže jej nestačil upravovat a pevněji utahovat šlachami. A přece se neubránil tomu, aby mu sníh nevnikal až na holé tělo, kde roztál, ale hned vzápětí proměňoval kožešiny v ledový a nepoddajný krunýř. Byla skoro už úplná tma, když se dovlekl velmi unaven a zcela vyčerpán k temenu skály nad jeskyní, kde na něj již s obavami čekali.

– 184 –

Rychle slezl skalnatý sráz, a když konečně přišel až na plošinku před jeskyní, spokojeně si oddechl. Šťastně došel a jeho lovecká výprava nebyla úplně bezvýsledná. Ulovil sice jen lišku, ale i tato malá kořist je lepší než žádná. Přece jen bude méně hladu, méně strádání a zase jednou lépe usnou. Sotva se Agli protáhl vchodem a vkročil do jeskyně, ozval se od ohně radostný výkřik. To tak Gina uvítala Agliho. Jakmile ho uviděla, spadly z ní okamžitě všechny obavy, které o něho měla, když byl venku v divoké sněhové vánici. A když uviděla, že přinesl i lišku, rozzářily se jí oči; byla šťastná, že dnešního večera zase zavoní jeskyní vůně pečeného masa a že děti, ona i Agli ulehnou dnes k spánku alespoň trochu zasyceni. Zatímco Agli shazoval ze sebe zasněžené, místy i zledovatělé kožešiny a rozvěšoval je po výčnělcích jeskynní stěny poblíž ohně, Gina nakladla na oheň několik smolných větví a upravila kameny, na nichž bude Agli opékat maso. Dyn a Rem si zvědavě prohlíželi lišku a těšili se, jak si na jejím mase pochutnají. Jen maličký Wan se ještě neúčastnil této všeobecné radostí; nepokojně spal na rysí kožešině, když zahnal hlad mlékem z matčina prsu. Jen co si Agli přehodil přes sebe suchou kožešinu, uchopil lišku a počal ji stahovat. Nebyl s ní příliš spokojen. Neměla na sobě mnoho masa, bylo vidět, že i ona měla v poslední době více hladu než jídla. Shrben nad liškou, hbitě ji zbavoval kamenným nožíkem kůže. Najednou se prudce napřímil. Náhlá bolest bodala ho jako tisíci ostrými jehlami v boku a jitřila mu staré, ještě nevyhojené zranění. Agli zaťal zuby, stiskl pevně rty a ani jediným hláskem nedal najevo, že rána v jeho těle je ještě velmi citlivá. Když záchvat bolesti přešel, znovu se sklonil nad liškou a rychle dokončil práci. Staženou kůži odhodil k jeskynní stěně. Pak však zavolal Dyna a poručil mu, aby kůži zvedl a pověsil ji na některý skalní výčnělek, protože sníh a led na ní musí roztát a kůže musí důkladně vyschnout, než ji bude moci Gina zpracovávat. Pak se dlouze zadíval na staženou lišku. Přemýšlel, jak by to měl nejlépe udělat, aby se všichni dosyta najedli a ještě jim něco zbylo pro nejbližší příští dny. Viděl, že úlovek je malý a špatný, že si – 185 –

rozjitřil zranění a že venku začala divoká chumelenice, která může potrvat několik dní. To vše mu přikazovalo šetřit jídlem. Ale proti příkazu rozumu se bouřil cit s hladovými dětmi. Ze zamyšlení ho vytrhl Ginin hlas, která ho vybízela, aby už konečně počal opékat maso a netrápil je déle hladem. A tak Agli uchopil pazourkový nůž a bez rozmyslu oddělil od těla obě kýty. Když je hodil na rozpálené kameny, vrátil se znovu k lišce, a rozevřev jí tlamu, vyřízl z ní ještě jazyk. I ten hodil na jeden z rozpálených kamenů a počal vše opatrně opékat. Vůně opékaného masa se šířila kolem ohně a příjemně dráždila všem nosy a hlavně vyhladovělý žaludek. Netrvalo to dlouho a všichni se s chutí zakousli do poloupečeného masa. Liščí jazyk si ponechal Agli sám. Jen kousek této pochoutky dal Gině, ale ta ho tajně podstrčila Dynovi a Removi; v tom jsou mámy už od pravěku stejné. Spokojeni, i když polosyti, uložili se pak všichni k spánku. Venku zatím zuřila sněhová vichřice. Trvala už několik dní a byla hroznější než prvá. Již několikrát na chvíli ztichla, ale zase se rozdivočila a běsnila nad jeskyní s mrazivým svištěním. Hlad, který se na čas vzdálil z jeskyně, se do ní znovu vrátil a stal se neodbytným hostem jejích obyvatel. To bylo tehdy, když Agli rozdělil poslední kousek masa a poslední morkové kosti z ulovené lišky. Hlad, strašlivý hlad se pak stal pánem jeskyně. Hoši plakali hladem a byli úplně vyhublí. Jako stíny se vlekli mdle jeskyní, pátrajíce po nějaké odhozené kosti z doby blahobytu, zda by na ní ještě našli kousky zaschlého masa. I maličký Wan zneklidněl a často se rozplakal, když dříve tak bohatý pramen mléka z matčina prsu nyní brzy přestal téci a jeho bříško nebylo ještě plné. Také Gina hrozně trpěla a její utrpení bylo dvojnásobné. Měla sama hlad a bolelo ji srdce při pohledu na hlad jejích dětí, což bylo pro ni ještě horší. Ale ani jeden sten nevyšel z jejích úst, ani jediná výčitka. Hrdinně snášela nelítostnou bídu, i když její mysl byla zoufalá a srdce plné bolesti.

– 186 –

Také Agli byl pln starostí. Věděl dobře, co je čeká, nebudou-li mít brzy co jíst. Aby zachránili život, musí mít maso! Čím víc, tím lépe! Ale mít je musí co nejdříve, protože jinak brzy úplně zeslábnou a stanou se z nich stíny bez vůle a bez touhy po životě. A to už je počátek smrti, před níž není záchrany! Proto se rozhodl, že vyjde na lov. Dobře se zahalil do kožešin a jakmile se vichřice trochu utišila, vyšel. Nedbal, že kolem něho víří drobounký sníh, který bodá a pálí. Šel ve větru, který se do něho opíral takovou silou, že až kolísal. Zvolna a těžce se probíjel dopředu, byl však pevně rozhodnut vrátit se s úlovkem nebo zahynout. Ale ani jedno, ani druhé se nesplnilo. Nevýslovně unaven a vyčerpán, vrátil se k večeru do jeskyně. Zasněžené a zledovatělé kožešiny mrzutě odhodil k ohništi, zoufale se vrhl na lože a hned upadl v těžký tvrdý spánek. Jeho návrat byl pro Ginu a i pro hochy velkým zklamáním. Po celou dobu jeho nepřítomnosti se těšili, že budou mít zase na čas co jíst, že se posilní a nasytí. Ani je nenapadlo, že by se vrátil s prázdnýma rukama. Proto byla jejich lítost tím bolestnější. V jeskyni bylo hrobové ticho. Jen oheň chvílemi malounko zapraskal. Do jeho plamenů zamyšleně hleděla Gina. Těžké myšlenky táhly jí hlavou a nemilosrdně jí drtily srdce. Lítostivý vzlyk jednoho z hochů ji vyrušil ze zadumání. Rychle vstala od ohně, přistoupila k hochům a starostlivě se na ně zahleděla. Ti však spali stuleni k sobě. Gina poznala, že to byl vzlyk, který asi jednomu z meh bezděky vyšel z úst. Už ani spánek je nedovedl osvobodit od truchlivých chvil života. A venku zatím zuřila dál sněhová vichřice s nezmenšenou silou. S divokým vytím se proháněla kolem jeskyně po celém kraji… Noc uplynula a nastal den. Agli, nedbaje vánice, vyšel znovu na lov. Ale opět nadarmo. A tak ještě dvakrát marně bloudil stepí i pralesem, i když už ani vánice nezuřila. Nikde však nemohl nic nalézt. Zvěř buď odtáhla jinam, nebo byla ukryta v doupatech. Kolem něho byl jen sníh a – 187 –

stromy. Ale hlavně sníh, jiskřící sníh, který ho svou oslnivou bělostí děsil, protože se v jeho mysli stále určitěji přetvářel v bílý přízrak záhuby. Když se vracel smutný a rozmrzelý z posledního neúspěšného lovu do jeskyně, vířily mu hlavou těžké myšlenky. K čemu mu byly všechny útrapy a smrtelná únava, k čemu lovecká zkušenost a velká odvaha, když se stále vracel bez kořistí a nemohl vyhnat od ohně hlad, který rdousil jejich životy? K čemu mu byl jeho hrdinný boj s nepřízní zimní přírody, když oči Giny i jejích hochů byly po každém návratu smutnější a jejich tváře bledší a hubenější? Věděl však, že už více nemůže dělat, protože se nevyhýbal ničemu, co mu přikazovaly povinnost a starost o Ginu a děti. Učinil vše, co bylo v jeho silách. A nedostavil-li se žádoucí výsledek, pak jistě to nebyla jeho vina, ale snad dílo neviditelných zlých duchů, kteří prý jsou všude a před nimiž se člověk nemůže nikam skrýt, takže je vystaven jejich libovůli. Ti mu jistě odhánějí zvěř z cesty, ti jistě před ním zahlazují její stopy. A on sám nezná kouzla, která prováděl kouzelník jejich tlupy. Všichni věřili, že umí kouzly mařit všechny neblahé zásahy zlých duchů. Tato myšlenka o mstě jakýchsi zlých duchů pronikla hluboko do Agliho mysli a dlouho o ní uvažoval. Přemýšlel, jak by se jim měl zavděčit, aby se mu nemstili a práh mu v lovu. Sliboval jim nejlepší a nejšťavnatější část svého úlovku, nebudou-li mu kazit lov a dopřejí-li mu alespoň malý úlovek. Přemýšlel o tom celou zpáteční cestu. A v jeho bezútěšném smutku a strachu z budoucnosti zasvitla mu jako spásná hvězda naděje, že nyní, když zná příčinu svých bezvýsledných lovů, najde i cestu, jak usmířit zlé duchy, kteří mu škodí a usilují o život jeho, Giny a jejích dětí. Přidal do kroku, neboť chtěl být co nejdříve v jeskyni, kde by u ohně mohl v klidu o tom dále přemýšlet. Spěchal, ale to ještě ubohý Agli nevěděl, že každý krok ho nemilosrdně přibližuje okamžiku, v němž jeho spásná naděje rychle pohasne. Stalo se tak, sotva vstoupil do jeskyně. – 188 –

Zděšeně pohlédl na kupu kožešin za ohněm. Na ní se v bolestech váleli Dyn a Rem. Rukama si tiskli žaludek a žalostně naříkali. A v tom jejich nářku a bědování zazněl Ginin hlas: „Dyn a Rem si naplnili břicha rozžvýkanými šlachami a kusy kůže. Nyní je v těle tlači a působí jim bolest.“ Pak rychle přikročila k Aglimu, vyčítavě se mu podívala do tváře a řekla: „Měli strašlivý hlad, všechny kosti prohlédli, ale na žádné nebyl už ani kousek masa, v žádné ani kousíček morku. I malý Wan pláče hladem u prázdného prsu.

Agli, my všichni zahyneme …!“ „Zlí duchové mi kazí lov“, odvětil Agli dutým hlasem. „Zahánějí přede mnou všechnu zvěř a …“ „Ne zlí duchové, ale naše osamocení nás vede do zkázy“, prudce a rozhořčeně vykřikla Gina. „Proč jsme jen odešli od ohňů tlupy, kde bylo mnoho lovců a málo hladu? Proč jsme jen opustili společný život v tlupě a zvolili bídu samoty? Proč jen? Proč?“ A jistě by byla pokračovala v naříkání – 189 –

a bědování, kdyby nebyl Dyn žalostně vykřikl. Gina se rychle odvrátila od Agliho a přiskočila k hochovi. Poklekla k němu a počala mu rukou třít nafouklé břicho. Přitom ho tichým hlasem těšila a domlouvala mu, aby byl trpělivý, že bolest brzy přejde a bude zase dobře. Agli stál jako zkamenělý a myslí mu divoce bouřila tvrdá Ginina slova. Nejhorší bylo, že cítil tíhu jejich pravdivosti. Rozpomenul se, že už před časem sám o tom všem přemýšlel a že také přišel k poznání, že život v hordě je nejen družnější, veselejší a radostnější, ale i snadnější a bezpečnější. I tam sice časem zabloudí hlad, ale mnoho lovců ho snadněji vypudí než lovec jediný. A pak, nikdy není ve větší tlupě takový hlad, který by vedl až k hrůznému konci – k smrtí. Nejsou to tedy zlí duchové, kteří jim způsobili jejich nynější strasti, ale on sám, jedině on sám, který příliš důvěřoval svým silám a své odvaze a nedbal varování starých a zkušených lovců před odchodem od ohně tlupy. A když sám odešel, neměl dovolit, aby Gina s dětmi šla s ním. Tedy jen on sám bude vinen za smrt hladem jich všech. Ale jak tomu strašnému hladu uniknout? I tato otázka se zaryla Aglimu hluboko do mozku. Nemohl se jí zbavit, ale nedovedl ji ani zodpovědět. Vždyť vykonal vše, co mohl a co bylo v jeho silách! Více už vykonat nemohl! Ale hlad tu byl pořád a všechny krutě sužoval. Z hromady kožešin se znovu ozval nářek Dyna. Hned nato se ozval žalostným pláčem maličký Wan. Nářek a pláč dětí vyvolaly Aglimu na tváři hluboké vrásky. A najednou, jako by nemohl snést dětské naříkám, přiskočil k ohni, sebral z něho silnou hořící větev a i se zbraněmi odcházel tmou jeskyně daleko dozadu. Nezastavil se, dokud se neocitl ve vysoké síni, do jejíž stěny vyryl pazourkovým rydlem obraz bizona. Hořící větev zarazil do skalní štěrbiny a usedl na hranatý balvan. Oštěp a luk se šípy položil vedle na zem, rozpálenou hlavu složil do dlaní a znovu se pohroužil do svých neblahých myšlenek.

– 190 –

Seděl zde smuten, vysílen hladem i únavou a zkrušen těžkým údělem, proti němuž byl bezmocný. Matná zář hořící větve polévala zažloutlým světlem jeho vyhublý, hlubokými vráskami rozrytý obličej a pod vpadlýma očima vykreslila široký půlkruh černého stínu. Náhle pozvedl hlavu a dlouhým pohledem se zahleděl na rytinu bizona. Čím déle na ni hleděl, tím více se mu rozzařovaly oči podivným jasem. Pojednou dostával pocit, že to není mrtvý obraz, na co se dívá, nýbrž skutečný předmět jeho veliké touhy, obrovské živé zvíře s

chutným masem a sladkou teplou krví. Pod tlakem této marnivé představy uchopil do ruky luk, přiložil k němu šíp, zamířil na bizona a spustil. – 191 –

Šíp zasvištěl vzduchem a jeho kamenný hrot zazvonil o skálu. Jasný a zvonivý zvuk vyburcoval Agliho z jeho omámení. Rozmrzen mrštil luk na zem a z úst se mu drala žalostná slova zklamání. Pak jako by chtěl, aby šípy zůstaly zatknuty v těle zvířete, rychle vyňal z koženého váčku pákové rydlo a vyryl do obrazu bizona dva šípy. Už zvedal ruku, aby vyryl třetí. Vtom mu však blesklo myslí, jak je to marné počínání. Ruka mu klesla a ze sevřené dlaně vypadlo pazourkové rydlo. Zlobné rysy ve tváři zmizely a objevily se na ní starostlivé vrásky. Ale své oči nemohl odtrhnout od rytiny bizona. Upřeně se na ni díval a znovu propadal jejímu šalebnému mámení. Jeho prosté srdce, plné hořkostí a útrap, počínalo se chvět v radostném vytržení nad obrazem zvířete, které se před ním měnilo v symbol mohutné síly a plodnosti, štědré hojnosti a blahobytu, sluneční pohody a radosti. A tu se ve svém bezměrném zoufalství vrhl na zem, připlazil se k obrazu a žalostivým hlasem prosil toto veliké a silné zvíře o pomoc a ochranu. „Vystup ze skály, všemocný bizoní býku, opusť své kamenné vězení a zvukem svých tvrdých kopyt rozbouří ticho podzemí! Opusť jeskyni, vyběhni na širou step i do hlubin pralesa a přived zmizelou zvěř! Zbav nás strašlivého hladu a odežeň od nás smrt, která se už plíží k našemu ohni! Pomoz a zachraň nás, ty silný a všemocný!“ A tak se stalo, že Agli, tvrdý muž a udatný lovec, zdeptán nepřízní života a útrapami osamělého lovce, svíjel se v horečné fantazii před rytinou bizona, která se tím okamžikem stala jeho posledním útočištěm, jeho vznešeným idolem … Zatímco Agli ve vzdálené síni jeskyně vzýval obraz bizona, venku byla hvězdná noc. Kdesi daleko v pralese táhla smečka vyhladovělých vlků. Dlouho bloudili kopci i údolími, než našli stopu malého stáda bizonů. Se zježenou srstí a s vyceněnými zuby hnali se po nalezené stopě. – 192 –

Ačkoliv stádo bylo daleko před nimi, přece jen je rychle dobíhali, protože se nemuseli tak pomalu prodírat hlubokým sněhem a závějemi jako těžcí bizoni. Přiblížili se k bizonům, když došli na okraj pralesa. Vlčí smečka se ihned rozdělila na dva houfy. Jeden, vedený starým, zkušeným vůdcem smečky, vyběhl z pralesa a hnal se velikým obloukem stepí, aby napadl stádo bizonů z boku, druhý houf smečky běžel stále rovně, drže se stopy. Krátké a ostré zaštěknutí upozornilo bizony na nebezpečí. Srazili se v houfec a prchali po okraji stepi podél skal do údolí, v němž byla Agliho jeskyně. Pojednou se však ozvalo zuřivé zaštěkám i stranou před nimi, a než se nadáli, vnikli mezi ně zezadu i z boku vlci a snažili se rozrazit jejich shluk. Několik útočících vlků vylétlo prudce do výše, když je bizoní býci nabrali na rohy. S roztrženým břichem dopadli na zem, a než se mohli vzpamatovat, vrhli se na ně býci a rozdupali jejich vychrtlá těla na padrť. Ale vlčí úskok se přece podařil. Několik mladých býčků vlci oddělili a oddalovali je neustále od postupujícího houfu bizonů. Býčci bezhlavě pobíhali z místa na místo a hledali cestu k záchraně. Ale odevšad se na ně šklebily vyceněné zuby vlčích tlam. Jeden z mladých býků se pokusil prorazit zužující se kruh vlků. Prudce vyrazil na nejbližšího vlka, nabral ho na rohy a odhodil ho vysokým obloukem stranou. Pak se dal na šílený útěk. Za ním v patách běželo se zuřivým štěkotem několik vlků. Už ho doháněli, už mu chtěli skočit na hrdlo, když tu náhle uviděli, jak se bizon prudce zastavil a chtěl se otočit nazpět. Ale v tom okamžiku se pod ním utrhlo kus skály a jeho tělo letělo do hlubiny. Vlci se okamžitě zastavili a jen několika opatrnými kroky se přiblížili na okraj skalnatého srázu. Ještě zahlédli, jak tělo bizona několikrát prudce dopadlo na ostré výstupky skal a zůstalo ležet s přeraženými údy hluboko dole pod nimi.

– 193 –

Vlci se chvíli upřeně dívali na červenohnědou skvrnu bizoního těla. Zdálo se, jako by byli v rozpacích, mají-li k ní slézt po strmých skaliskách. Ale divoký štěkot ostatních vlků a vrčení, znějící jim za zády, vrátily je nazpět, protože tam na ně již čekaly bohaté hody … Poslední temnota noci zmizela a denní jas se rozlil po celém kraji. V jeskyni u plápolajícího ohně seděl Agli. Měl strhané rysy v tváři a smutné oči. Také jeho strašlivě mořil hlad a vysával mu poslední zbytky sil z těla. Opodál na hromadě suché trávy ležela Gina s dětmi. Ještě spaly. Agli tiše vstal od ohně a počal se oblékat do teplých kožešin. Chtěl zase vyjít na lov, chtěl zase zkusit štěstí. Jeho pohled zalétl bezděčně na spící a srdce se mu zachvělo. Uviděl vychrtlé hochy, Dyna a Rema, i vyhublou tvář Gininu s rozcuchanými vlasy a s prsy bez mléka, k nimž tiskla hubené tělíčko malého Wana. Už dávno jim zmizela červeň z tváří a s ní se ztratil i lesk jejich svěží kůže. To není už krásná Gina, to nejsou už silné a zdravé děti! A tyto trosky mládí a zdraví z nich udělal hlad, bídný a poťouchlý, krutý a strašlivý. Jak by byl šťasten, kdyby ho mohl zhmotnit a probodnout oštěpem. Agli hodil několik suchých větví do ohně, aby nevyhasl, odvalil od vchodu jeskyně balvan a vyšel ven do mrazivého vzduchu. Už se chystal vyskočit na skalisko nad vchodem jeskyně a dát se kamenitou stezkou k pralesu, když tu jeho oči utkvěly na těle bizona, který se v noci při štvanici vlků zřítil dolů ze skály. Ležel tam jako veliký balvan, tiše a bez hnutí. Zprvu Agli údivem úplně zkoprněl. Teprve za chvíli se hlučně rozesmál a radostně zajásal. Nato se rozběhl k bizonu. Nedbal, že často sklouzl po zledovatělém povrchu skal, nevadilo mu, že mnohdy zapadl do hlubokých jam mezi balvany, když neopatrně šlápl na sněhovou závěj. S veselou tváří zdolával tyto překážky, protože byly nicotné proti hromadě nejchutnějšího masa, které na něho čekalo na konci jeho cesty.

– 194 –

Konečně se dovlekl až k tělu mrtvého bizona. Skákal a křičel, smál se a radostí tančil. Skleslost a zoufalství prchaly z jeho mysli, srdce se mu plnilo příjemným pocitem, že je konec hladu. Už za chvíli, až na ohništi zavoní první kusy opékaného masa, bude hlad vyhnán z jeskyně a s ním i všechny ostatní starosti. Těla dětí znovu zesílí, jejich obličeje se zakulatí a znovu jim zčervenají líčka. Šťasten sklonil se Agli nad bizona a pazourkovým nožem vyřízl z jeho těla veliký kus masa. Pak spěchal nazpátek do jeskyně. Nemohl se dočkat, až dorazí s masem k ohni a až Gině oznámí, co našel. Jak jen nejrychleji mohl, vrátil se k jeskyni. Aniž by si cestou odpočinul, hbitě se protáhl vchodem a zamířil k ohništi.

– 195 –

Šel jako vítěz vzpřímeně a s rukama vysoko vztyčenýma nad hlavou. V jedné ruce třímal oštěp, v druhé svíral kus bizoního masa. Z hromady suché trávy a kožešin na něho vyjeveně hleděly Gina a děti. Náhle Gina se ztřeštěnou radostí prudce vykřikla: „Maso … maso!“ Divoce vyskočila, přiskočila k Aglimu, vyrvala mu maso z rukou a sebravši u ohniště kamenný nožík, rychle odřízla z kusu dva úzké pruhy, jimiž podělila Dyna a Rema. Jeden pruh uřízla i sobě a všichni tři opět jednou po dlouhé době počali s chutí rozžvýkávat syrové maso. I Agli si uřízl kus masa a hltavě je pojídal. Jedli a mlčeli. Do ticha jeskyně zazníval jedině praskot ohně a spokojený mlaskot úst všech žvýkajících. Když ukonejšili žaludek z nejhoršího hladu, nařezal Agli nové pláty masa a hodil je na rozpálené kameny. Raději nyní chvíli počkají, opečené maso lépe chutná. A tu ho také napadlo, že by se měl Gině pochlubit svým objevem. Proto ji vyzval, aby si zabalila nohy do kožešin a vyšla s ním před jeskyni. Když jí odtud ukázal ohromné tělo bizona, zaječela radostí a nadšením. Věděla, že zmrzlé maso velikého zvířete jim vystačí na dlouho. Přízrak strašlivé smrti hladem se před ní rozplynul jak obláček páry. Po dlouhé době zasvítily jí zas oči štěstím a radostí. Nebude již sedět hladová u ohně, nebude se již dívat do smutných očí svých dětí. Nebude již zaznívat v jeskyni pláč místo smíchu. Nebudou již bídně živořit, ale šťastně žít. Než sní maso bizona, uplyne dlouhá doba. A zatím Agli uloví novou zvěř. A pak už bude jistě konec zimy, konec zlé a kruté doby s vysokým sněhem a mrazivým chladem. A až sníh zmizí a slunce rozehřeje celou přírodu, tu země zavoní a stromy se probudí ze spánku. Zas přijde jaro, doba nádherných jiter a omamných večerů, slunných dnů a vlahých nocí, a to bude i doba, kdy opustí tuto strašlivou samotu a vrátí se nazpět k tlupě snad navždy, nenajdou-li jiné lovce a ženy, kteří by chtěli jejich objevenou jeskyň učinit svým – 196 –

novým domovem. Sami se sem už nikdy nevrátí; zakusili až příliš krutost života v samotě, poznali, jak je slabý jedinec v nelítostném zápase s přírodou o udržení holého života. To všechno v mžiku prolétlo Gině hlavou. A když pohlédla do očí Agliho, zdálo se jí, že stejné myšlenky probíhají i jeho myslí. Usmála se na něho a měkkou dlaní mu pohladila hluboké vrásky na čele. Pak ho uchopila za ruku a prudce ji stiskla. Agli se na ni dlouze zadíval a tiše řekl: „Už bude dobře, Gino! Dětem, tobě i mně!“ A jako by se zastyděl, prudce se od Giny odvrátil a spěchal k jeskyni. Gina, záříc štěstím, pospíchala za ním. V jeskyni je přivítala libá vůně opékaného masa. Když oba usedli k ohni, Agli poznal, že jeden kus chybí. Vtom však Gina ho lehce chytla za ruku a zašeptala: „Nechť hněv nenaplní tvé srdce krutostí! Hlad to byl, který vzal maso z ohniště!’ A když čelo Agliho zůstávalo stále zachmuřené, ještě dodala: „Už jsi zapomněl na hrůzu hladu, kterou jsi zde viděl? Buď rád, žes ji vypudí z jeskyně a nevolej sem jinou zlobu!“ Sotva mu dozněla tato slova v uších, blesklo Aglimu hlavou, že on to vlastně nebyl, kdo zahnal hlad a vypudil blížící se smrt. On jen našel to, co mu bylo připraveno, aby všichni nezahynuli… A tu si vzpomněl na rytinu bizona, u níž ve své zoufalosti a v horečné fantazii hledal poslední útěchu a pomoc. „Jen ona to byla“, pomyslil si, „která mně kouzelnou mocí pomohla v mé největší bídě a nouzi.“ Chvíli ještě přemýšlel, načež vstal a řekl Gině: „Rozděl maso sobě a dětem! Můj díl dej stranou. Vezmu si jej, až se vrátím!“ Vzal z ohně silnou větev, několikrát jí prudce zatočil, a když mocně vzplanula odcházel pomalým a vážným krokem do hlubin podzemí. Gina s údivem pozorovala Agliho. Potom však, jako by náhlé rozhodnutí projelo jí myslí, sebrala z horkých kameni dva kusy masa, podělila jimi Dyna a Rema a rychle spěchala za Aglim. Klopýtala tmou, nic nedbajíc bolestivých úderů, když hlavou narážela na ostří výčnělky stěn jeskynní chodby. – 197 –

Náhle se chodba lomila, a když Gina přešla její ohyb, uviděla slabou záři. Pomalu se plížila blíž. Už po několika krocích se zastavila a její nitro naplnil nesmírný údiv, V matné záři hořící větve, zatknuté do skalní štěrbiny, viděla vysokou polokruhovitou síň se skoro kolmými stěnami. Na jednom místě kamenných stěn spatřila nádhernou rytinu mohutného bizoního býka s dvěma šípy v boku. Před rytinou na zemi klečel Agli a upřeně se díval na bizona. Pojednou roztáhl ruce, vztyčil je nad hlavu a před obrazem zvířete se hluboce uklonil. Po chvíli znovu a pak ještě jednou. Gina s údivem hleděla na Agliho… Jarní větry prolétly krajem a slunce hřálo stále tepleji a žhavějí. Poslední sníh zmizel a s ním odešla i zima. Podél břehu potoka, kde rozkvétaly zlaté květy blatouchů, spěchal osamělý lovec a za ním žena s dětmi. Šli stále vpřed, aniž se jen jedenkrát obrátili a spočinuli svými zraky na vchodu jeskyně, kterou právě opustili. Nehodlali se již nikdy do ní vrátit. Neodvažovali se žít dál v jeskyni, v jejíž nejzazší prostoře vyryl lovec v době největších starostí o potravu pazourkovým rydlem do skalní stěny obraz bizona, protože živý bizon se jim v době hladu a nouze stával jen nedosažitelným, posvátným idolem. Šli bez zastávky vpřed a stále rychleji, aby byli co nejdříve u těch, které před časem z nerozvážnosti opustili…

– 198 –

– 199 –

DOSLOV Milý čtenáři, když jsi dočetl knihu až k této stránce, musím ti říci totéž, co jsem řekl čtenáři své knihy Z hlubin pravěku nebo Zavátý život. Příběhy, které jsem ti vypravoval, nejsou zcela vymyšlené. Jsou to vědecká zjištění z některých oblastí, nastřádaná v dlouhém čase paleontology všech zemí, která jsem pouze shrnul v celky a ve formě povídek jsem tě s nimi seznámil. Věz tedy, že zvířata, o jejichž šťastných nebo smutných příbězích života ses dočetl, skutečně žila. Skutečně byla taková, jak byla vylíčena, a opravdu žila v takovém prostředí, jaké jsem ti v povídkách popsal! Nesrovnávej tedy, milý čtenáři, tuto knihu s jinými podobnými, které snad znáš! V těch se pravda a skutečnost většinou ztrácejí jako nejmenší zrnéčka písku v rozlehlé poušti smyšlených fantazií a planých senzací. Proti dějům oněch knih jsou moje povídky snad příliš prosté. Ale právě proto jsou pravdě nejblíže. Každá z povídek líčí událost, která se stala v některé geologické době na určitém malém kousku tehdejšího světa. Zachycuje pouze nepatrnou část tvorstva zmizelých pevnin a moří v tom či onom geologickém období. Po přečtení si uvědomíš, milý čtenáři, že v různých dobách žili na naší Zemi nejen rozliční živočichové, ale i rozmanité typy rostlin, které dnes již nikde nežijí a nerostou. Některé rostlinné typy, které byly v určité geologické době velmi hojně rozšířené, a tím se staly i pro určování jednotlivých geologických útvarů velmi důležité, už dávno vyhynuly, takže v dnešní květeně nezůstalo po nich ani té nejmenší památky. To platí třeba o výtrusných rostlinách — stromovitých přesličkách (Catamites) a plavuních (Lepidodendron a Sigillaria). Právě tak už zanikly i tzv. kordaity (Cordaites). Byly to nahosemenné*) stromy, vysoké a štíhle, s nepravidelně větvenými korunami a s dlouhými kožovitými listy, které byly v hustých spirálách nahloučeny na konci větví. *) Nahosemenné rostliny jsou přechodný vývojový stupeň mezi rostlinami výtrusnými (např. kapradiny) a krytosemennými (např. jabloň, oves). Maji šišticovité květenství a květy bez květních obalů. Vajíčko v květu je nahé, plodolistem nekryté, a proto i semeno je nahé, bez osemeni. Mezi nahosemenné patří dnes hlavně jehličnaté stromy.

– 200 –

Bude tě snad zajímat, milý čtenáři, že tyto vymřelé stromy dostaly své jméno podle botanika a paleontologa, který byl správcem bývalého Musea království českého (dnešního Národního muzea) v Praze. Augustus Josef Corda žil v letech 1809 až 1849 a zahynul při ztroskotání lodi „Viktoria" v bouři kdesi v západoindickém moři, když se plavil domů z výzkumné cesty po Americe. Známe však i takové rostlinné typy, které byly v geologické době, v níž se poprvé objevily, ještě velmi vzácné a teprve později se neobyčejně rozvinuly nebo se zeměpisně značně rozšířily, ačkoli v dnešní době rostou opět jen na určitých místech jako vzácné památky svého dřívějšího rozkvětu. Tak třeba první jehličnaté stromy typu Walchia (rody Lebachia a Ernestiodendrori), které se řadí k rostlinám blahočetovitým (Araucariaceaé), se objevují poprvé ve spodních vrstvách prvohorního útvaru permu. Ačkoli už koncem tohoto geologického útvaru zcela vyhynuly, přece jen se od počátku druhorní doby objevuje podobný a blízce příbuzný typ araukárie (Araucaria — blahočet). Ještě v třetihorní době rostly araukárie i v Evropě, dnes však už jen v zemích jižní polokoule. Tato araukárie ti jistě není neznámá, milý čtenáři, jeden druh (Araucaria excelsa — blahočet ztepilý) se pěstuje často v domácnostech nebo i v okrasných zahradách. Také cypřišovité rostliny (Cupressaceae) rostly v Evropě za třetihorní doby hojněji než dnes. Z těchto jehličnanů stromovitého nebo keřovitého vzrůstu rostou např. divoce ve střední a v severní Evropě pouze jalovce (Juniperus) a ve Středozemí cypřiš pravý vždyzelený (Cupressus sempervirens), jenž se vyznačuje svou jehlancovitou korunou. U nás se často vysazuje i zerav (Thuja), hlavně v parcích a na hřbitovech, ač byl dříve v našich oblastech velmi hojný. Dnes vzácný strom sekvoje (druh Sequoia gigantea je známý severoamerický mamutí strom) byl v křídovém útvaru druhohor a v třetihorách tak rozšířený, že nacházíme jeho otisky a zbytky dokonce i v křídových vrstvách polárních krajů. To je mimo jiné také svědecký doklad, že v geologické minulosti nebylo v polárních končinách tak nehostinné podnebí, jaké je tam dnes. Od prvohorního útvaru karbonu a permu se vyskytují v různých vrstvách zbytky podivných jehličnatých stromů, jejichž nejznámějším dnešním představitelem je jinan dvoulaločný neboli ginko (Ginkgo – 201 –

biloba). První zástupci ginkovitých se objevují již v přechodném útvaru permo-karbonu (Psygmophyllum). Vlastní rod Ginkgo byl velmi hojně a v mnoha druzích rozšířen v druhohorním jurském útvaru, ale již v druhohorním křídovém útvaru a v třetihorách ginkovitých ubývalo. Ginko je vlastně jehličnatý strom, který však má místo jehličí široké dvoulaločné listy s vějířovitou nevětvenou žilnatinou. Na zimu listy opadávají. Dnes roste hlavně v Číně a v Japonsku. U nás i jinde se pěstuje hlavně v parcích jako okrasný strom. Také cykasovité rostliny (Cycadaceae) mají svou dobu rozkvětu a rozšíření již dávno za sebou. Jsou to starobylé nahosemenné rostliny stromovitého nebo nízkého vzrůstu, s krátkým kulovitým nebo válcovitým kmínkem. První jejich zástupci rostli už koncem prvohorní doby; např. permský rod Pterophyllum je znám i z našich moravských vrstev z útvaru spodního permu. V druhohorní době dosáhly cykasovité rostliny velikého rozvoje a patřily k jedněm z nejvýznačnějších rostlin té doby. Stromovité typy cykasů (Cycas a jiné rody) se vnějším vzhledem hodně podobají palmám, a to i svými dlouhými peřenodílnými listy, složenými z velmi tuhých úkrojků. Suché a preparované listy cykasu japonského (Cycas revoluta) se dávají do pohřebních věnců a říká se jim botanicky nesprávně palmové listy. Cykasy se pěstují u nás stejně jako i jinde v Evropě ve sklenících. Volně rostou dnes jen v tropech a subtropech. Děj první povídky Ztracený svět se odehrál asi před 250 milióny let kdesi na Plzeňsku. Bylo to ve svrchním útvaru karbonském prvohorní doby, z níž pocházejí největší ložiska černého kamenného uhlí. V té době byly tam nesčetné bažiny a močály, které byly domovem podivuhodné starobylé květeny. Rostly tam tehdy rozsáhlé pralesy ohromných stromovitých přesliček (Calamites) a plavuní (Lepidodendron, Sigillaria), jež dosahovaly výšky 10 až 30 m při průměru kmenů 10 až 30 cm. Rozlehlé porosty vytvářely kapradiny (Alloiopteris, Mariopteris, Rhacopteris a jiné), jež byly mnohdy liánovitého nebo i stromovitého vzrůstu (Sphenopteris, některé druhy rodu Pecopteris). Zvláštní a zcela samostatnou skupinu květeny ve svrchním karbonském útvaru tvořil vymřelý řád Sphenophyllaceae (rod Sphenophyllum), rostliny popínavé. – 202 –

Podivuhodné typy vytvořili zástupci skupiny Pteridospermae (zvané též Cycadofilicales), česky kapraďosemenné, jež představuji ve vývoji rostlin důležitý přechod mezi rostlinami výtrusnými a semennými (docházelo u nich k tvorbě semen místo výtrusů). Byly to rostliny nízkého, stromovitého i liánovitého vzrůstu a pro svůj kapradinový vzhled byly dříve považovány za tajnosnubné výtrusné. Teprve vynikající slovenský geolog a fytopaleontolog Dionýz Štúr (1827—1893) první upozornil, že tyto rostliny, vytvářející už pravá semena, nepatři ke kapradinám, které se množí výtrusy, i když se jim vnějším vzhledem velmi podobají. K těmto podivuhodným, vývojově velmi důležitým rostlinám patří Alethopteris, Neuropteris, Linopteris, Odon-topteris, Pecopterís Pluckenetti, Sphenopteris Hoeninghausi a mnoho jiných. Z jevnosnubných semenných rostly v močálech svrchního karbonu především různé druhy rodu Cordaites. Byly to nepravidelně větvené stromy s dlouhými listy, jež byly sestaveny na konci větví do hustých spirál; květy (Cordaianthus) byly různopohlavné (měly dvojí květy — samčí i samicí), plody (Cordaicarpus) měly srdčitý tvar. Vzácně se v těchto močálech objevovali i zástupci cykasovitých (Whitleseya) a jehličnatých (Walchia). Význačným znakem těchto rostlin z geologického útvaru svrchního karbonu (a též později spodního permu) byl jejich rychlý růst. Mnozí fytopaleontologové soudí, že růst ohromných přesliček, plavuní a stromovitých i liánovitých kapradin probíhal velmi rychle. Jejich vysoké kmeny vyrostly snad v jednom nebo v několika málo letech. Růst dřevnatých stromů trval ovšem několik desetiletí. Bujný a rychlý růst této květeny vyžadoval kromě jiného i příznivé podnebí. Dříve se soudilo, že toto rostlinstvo bujelo v tropickém podnebí. Avšak poznatky, že stromovité a jiné kapradiny nepotřebují k zdárnému růstu ani tak vysokou tropickou teplotu jako spíše stejnoměrnou teplotu a hojnost vlhka, způsobily mimo jiné v poslední době také obrat v nazírání na podnebí karbonského útvaru prvohorní doby, o němž dnes soudíme, že bylo subtropické a vlhké. Ráz rostlinstva ukazuje na značné vodní srážky, které podle některých učenců měly význam všeobecný, podle jiných jen místní, a to právě pro oblasti pokryté v období svrchního útvaru karbonu pralesy. – 203 –

Příznivý vliv na bujný růst rostlinstva měl asi také veliký obsah kysličníku uhličitého C02, rozptýleného do vzduchu velikou sopečnou činností. Ani se příliš nedivíme, že se bujné a bohaté rostlinstvo stalo základem pro veliký a pestrý rozvoj živočišstva býložravého, a tím pak i živočišstva masožravého. Pralesy v prvohorním útvaru svrchního karbonu se staly domovem podivuhodného prahmyzu (Palaeodictyopterá), jednoho z předků ostatního křídlatého hmyzu, dále zajímavých praobojživelníků krytolebců (Stegocephali), nejstarších suchozemských čtvernožců, a konečně i různých praplazů, z nichž nejnestvůrnější byl obludný Edaphosaurus. Jeho zbytky byly u nás nalezeny na Plzeňsku a na Rosickooslavansku; na druhém jmenovaném nalezišti byl objeven shluk rozbitých obřadových násadců s trny, které se nejpravděpodobněji rozbily při povodních. Ve vodách močálů a řek žilo mnoho starobylých pražraloků (Pleuracanthus) s hrozivým zubatým trnem za chrupavčitou hlavou, pak mnoho malých rybek rodu Acanthodes s drobounkými čtvercovými šupinkami a s trny před všemi ploutvičkami, a také nesčetné skelnošupinaté ryby (Amblypterus, Pyritocepkalus, Palaeoniscus). Pod kameny a pod tlejícími kmeny hledaly úkryt různé prastonožky a pramnohonožky (Glomeropsis, Archiscuderia, Acantherpestes, Euphoberia, Pleurojulus, Hemiphoberia a jiné), někdy i praštíři (Cyclophthalmus) a ohromní, záhadní širokožebernatí členovci rodu Arthropleura. V nesčetných úkrytech číhali na kořist prapavouci (Hemiphrynus, Promygale, Anthracomartus, Rakovnicia, Antracophrynus a jiní), kteří měli ještě zřetelně článkovité zadečky. O poznání tohoto středočeského živočišstva svrchního útvaru karbonského si získal nesmírné zásluhy dr. Antonín Frič (1832—1913), profesor pražské university a přednosta zoologických, paleontologických a geologických sbírek Národního muzea v Praze. K studiu této zvířeny se dostal zcela náhodně. Dověděl se totiž roku 1862, že v pražské plynárně používají k výrobě plynu nýřanského uhlí, které prý obsahuje jakési živočišné zbytky. Fric nemeškal a uhlí prohlédl. Když se přesvědčil, že uhlí z Nýřan u Prahy skutečně obsahuje vzácné zbytky zvířeny, neváhal je vědecky prozkoumat. Během doby získal tolik materiálu z nýřanského – 204 –

svrchního útvaru karbonského (později i z podkrkonošského útvaru permského), že při jeho zpracování napsal čtyři veliké a tlusté knihy. Toto dílo, proslulé především základním zpracováním Stegocephalů (Branchiosaurus, Dawsonia, Limnerpeton, Hyloplesion, Seeleya, Microbrachis, Cochleosaurus, Gaudria, Nyřania, Keraterpeton a jiných), bylo oceněno i v cizině. Londýnská geologická společnost poctila je Lyellovou*) cenou a pařížská Akademie cenou Cuvierovou.**) Pralesy, které vyrůstaly z rozlehlých bažin a močálů vnitrozemských pánví nebo i u moří při ústí velkých řek v prvohorní době v útvaru svrchního karbonu (a stejně i spodního permu), daly vznik černému kamennému uhlí, které má nesmírně velkou národohospodářskou cenu v životě a práci člověka a celé společnosti. V období velkých vodních srážek docházelo ve vnitrozemských pánvích k mohutným záplavám s velikými nánosy písku a kalu, které se dnes jeví v uhelných slojích v podobě souvrství složených z vrstev uhlí, břidlic, lupků, pískovců a slepenců. V období nepatrných vodních srážek nastal zase čas vhodný pro vývoj rostlinstva. Tehdy se počaly rozlehlé pusté pánve zelenat rostlinami. Podle Krauseho byly to stromovité přesličky rodu Calamiles, které první osazovaly pánve pokryté kalem a pískem, a teprve potom, když vytvořily humusovou půdu, objevily se i jiné výtrusné a první semenné rostliny. V době největšího rozkvětu zelenaly se močálovité pánve zeleným hávem plavuňovitých, přesličkovitých i kapradinových rostlin, jejichž kořeny pronikaly do bahnitých a písčitých náplavů. Až dodnes nacházíme v podloží uhelných sloji horniny, které jsou křížem krážem prostoupeny různými kořeny; jsou to Stigmaria. Proto takovým podložním vrstvám uhelných slojí říkáme kořenové nebo stigmariové půdy; tvoří je stigmariové břidlice nebo stigmariové pískovce. Odumřelé kmeny a větve padaly do vlhké bažinaté půdy a tam byly při neustálém pozvolném klesání ve vodě konzervovány; bud úplně, nebo alespoň částečně. Vrstva se kladla na vrstvu, a tím vznikalo rašeliniště, které neustále narůstalo. V dobách, kdy se přehnaly krajem prudké vichřice, zvětšila se rázem výška rašelinové vrstvy, neboť silou vichru *) Charles Lyell (1797—1875), čti čárlz lajel **) Georges Cuvier (1769—1832), čti džorž kyvijé

– 205 –

bylo vyvráceno a sraženo mnoho obrovitých stromů.Z polomů zničených pralesů vyrůstaly pak nové stromy, generace za generací, a všechny přispívaly k zvětšení rašeliniska.V nahromaděných rostlinných tělech na těchto rašeliništích, pokrytých čistou vodou nesčetných toků, které protékaly pánvemi, počal proces prouhelňovánl. Víme, že za nepřítomnosti kyslíku nastává rozklad buničiny neboli celulózy {C6H10O5)a podle vzorce: C6H1005 -> CO2 +3 H2O + CH4 + 4 C Tento proces lze srovnat s rozkladnou tepelnou destilací. Kysličník uhličitý CO2 a uhlovodík metan CH4 unikají z největší části do vzduchu, voda H2O uniká buď v podobě par do vzduchu, nebo se vsakuje do země. Poněvadž se tvoří více kysličníku uhličitého a vody než metanu, ubývá především kyslíku O, méně pak vodíku H a uhlíku C a zbývá vždy hmota, která je bohatší na uhlík C a chudší na kyslík O a vodík H. To je proces, který pokračuje v geologických epochách od rašeliny až k antracitu a je dokončen teprve u tuhy (grafitu), jež obsahuje skoro 100 °/o uhlíku. Uhlík, vodík a kyslík se vyskytují v uhlí v pevných sloučeninách a na jejich vzájemném poměru závisí výhřevnost uhlí. Nahromaděné rostlinné zbytky, které se mění v uhlí, zmenšují neustále svůj objem, a to nejen úbytkem těkavých látek (vody, kysličníku uhličitého a uhlovodíků), nýbrž i tlakem nadložních vrstev hornin. Toto zmenšování objemu nelze vyjádřit určitějšími čísly. Přesto se však často uvádí, že sloj černého uhlí představuje asi 1/8 až 1/5 a sloj antracitu asi l/12 původního objemu rostlinné hmoty. Dovedeš si, milý čtenáři, představit, kolik rostlinné hmoty bylo zapotřebí k vytvoření pittsburské uhelné sloje v USA, která při neustálé tloušťce 2 m zaujímá plochu 5 450 km2? Uhelné sloje (nebo též flece) mají povahu pravých vrstev. Jejich tloušťka (mocnost) je různá, od několika centimetrů až asi do 10 m; mocnosti přes 10 m jsou vzácné. Nejmohutnější černo-uhelnou slojí celého světa je antracitová sloj „Mamut" v severoamerické pensylvánské pánvi; v jižní části pánve dosahuje průměrné mocnosti 15 m. Také rozloha černouhelných pánví je velmi různá. Naše mirošovská pánev má např. rozlohu jen 5 1/2 km2, hornoslezská již 5 757 km2 a missourská v Americe dokonce 202 000 km2.

– 206 –

Podle zevních vlastností rozeznáváme uhlí mdlé (matné) a uhlí lesklé. Lesklé uhlí vzniklo přeměnou kompaktní rostlinné hmoty. Odrůdou mdlého uhlí je uhlí svíčkové či kannelové, jež lze obrábět na soustruhu a leštit; je to výborné uhlí plynové, jež vzniklo z jemných rostlinných částí. V nýřanských dolech, kde se též vyskytuje, mu říkají uhlí plackové. Jemu podobný boghead, nazvaný podle jedné skotské vesnice, liší se pouze větším obsahem popela. Uhlí vláknité, zvané též fusit, vzniklo přímým zuhelnatěním rostlinných částí, třeba při pralesních požárech nebo ze ztrouchnivělých rostlinných částí. Podle obsahu plynů se dělí uhlí na uhlí mastná či žírná (spékavá uhlí s hojným plynem) a na uhlí nemastná či hubená (písčitá a škvářivá uhlí s málo plyny). Jestliže přinášely vodní toky do pánve se zelenými pralesy jen čistou vodu, byly slatiny složeny pouze z rostlin; to se dnes projevuje vrstvou čistého uhlí. Jestliže však časem přitékaly do pánve vody přinášející s sebou bahnitý kal po velkých vodních srážkách, usadil se bahnitý kal mezi rostlinnými kmeny, větvemi a listy, takže vznikla nečistá hořlavina, dnešní uhlí prorostlé neboli hoflák. Byl-li kalový nános mohutnější, pokryl vrstvičkami celou slatinu nebo jen některou její část; to se dnes projevuje jako vložka břidličnatého nebo písčitého proplástku v uhelné sloji. Nastala-li trvalejší změna podnebního období, která se projevila ve vnitrozemí kolem pánví trvalejšími a mohutnějšími vodními srážkami, přinášely vodní toky do nížin a do rašelinových pánví veliké množství kalů i hrubších nánosů. Kal a nánosy se usazovaly v nejhlubších místech pánví, zanášely kořeny stromovitých přesliček (Catamites) a plavuní (Lepidodendron a Sigillaria) i jiných rostlin, dusily je, až nakonec způsobily jejich odumření. Svědectvím tohoto vývoje je dnes mocná břidličnatá nebo písčitá vrstva, jestliže se tyto záplavy častěji opakovaly. Opakováním těchto událostí vznikla mohutná uhlonosná souvrství, v nichž se sloje uhlí střídají s vrstvami břidlic, pískovců, arkóz nebo i slepenců. Tato uhlonosná souvrství jednotlivých černouhelných pánví jsou často několik tisíc metrů mocná. Je to tím, že dno pánve během sedimentačního cyklu neustále mírně klesalo. Tento neustálý pokles půdy

– 207 –

byl příčinou vzniku rostlinných rašelin, neboť půda v propadající se pánvi byla stále močálovitá. Kde pokles půdy ustal, tam byla pánev zanesena nánosy, přestala být močálem, a tak brzy zanikly podmínky pro další tvorbu rašeliny. Rostlinstvo tam sice vyrůstalo, byť jen některé druhy spíše suchozemské (ne vodní), ale když odumřelo nebo bylo větrem vyvráceno, zetlelo na vzduchu a zpráchnivělo, protože nemohlo zapadnout do ochranné vrstvy vody. Z toho vidíme, že vznik uhelných slojí i jejich mocnost a počet v uhlonosném souvrství nebyly nahodilé, nýbrž závisely na mnoha činitelích. Rašeliniska ve svrchním geologickém útvaru karbonu vznikala jednak ve vnitrozemí, daleko od moře, jednak v blízkosti mořského břehu. Vnitrozemské pánve byly vyplňovány výlučně usazeninami sladkovodního původu a označuji se jako uhelné pánve limnické. Naproti tomu rašeliniska ležící při mořských pobřežích byla při kolísání mořské hladiny často zaplavována mořem a pokrývána mořskými usazeninami. Takové uhelné pánve se nazývají paralické a vyznačují se tím, že mezi vrstvami sladkovodního původu, se sladkovodní nebo suchozemskou zvířenou a květenou, jsou vrstvy původu mořského s význačnými mořskými živočichy, třeba trilobity, lilijicemi, ramenonožci a jinými. K limnickým pánvím patří třeba všechny naše černouhelné pánve, k paralickým pánvím pouze ostravský revír hornoslezské pánve. Základem černouhelných slojí, které v dnešní době umožnily rozvoj techniky, byly tedy rostliny bažin a močálů, jež rostly ve stromovitých typech v prvohorní době v útvaru svrchního karbonu (a spodního permu). Kde bychom byli dnes bez uhlí? Bez uhlí by nedošlo například v posledních 100 letech k rozvoji parních strojů na pohon strojů v průmyslových závodech, v elektrárnách a v dopravě. Nadarmo se mu neříká „černé zlato"! A ještě jedna zajímavost se váže k uhlí. Správně ji vystihl inž. dr. Václav Šusta (1892—1953), když napsal tuto myšlenku: „Protože dnešní stromy ve svém dřevě ukládají sluneční energii, kterou přijímají ve formě světla a tepla, mohli bychom říci, že dnes vykopáváme sluneční energii nastřádanou rostlinami před milióny let." – 208 –

Tento názor musíme však poněkud poopravit, neboť kromě slunečního tepla přijímalo karbonské rostlinstvo také teplo zemské. Je tedy uhlí jakousi konzervou energie sluneční i zemské. Lidský vtip říká někdy uhlí „zkamenělá tma". Z toho, co sis v této knize přečetl, víš už sám, milý čtenáři, jak dalece je toto úsloví pravdivé. Pravý opak je pravda. Dnešní uhlí, to byly kdysi pradávno zelené pralesy se slunečním jasem, hrůzami bouří, krásou vycházejícího a zapadajícího slunce, s bohatým a rozmanitým zvířectvem, které prožívalo radosti i strasti života, ale ve světě od našeho nesmírně vzdáleném, ve světě opravdu ztraceném ... Druhá povídka Poslední cesta byla napsána podle objevů z oblastí, kde dnes žijí obyvatelé německé národnosti. Tam byly nalezeny u Trossingen a u Halberstadtu zbytky ohromných veleještěrů rodu Plateosaurus z druhohorní doby triasového útvaru. O jejich vykopávky a výzkum se zasloužil především tůbingenský profesor paleontologie F. von Huene. Podle okolností, za kterých došlo k nálezům, soudí prof. Huene, že plateosauři žili na náhorní planině, která byla oddělena od pobřeží vnitrozemského moře na německém území v době svrchního triasového útvaru širokým pustým pruhem. Byla to jakási písčitá poušť s mělkými pánvičkami, vyplněnými v období velikých dešťů vodou, která nemohla vsáknout do země pro nepropustný slínitý podklad. Ale nakonec přece jen žhavé sluneční paprsky vysušily tyto mělké kalužiny a větry navály na mazlavé slínité dno jezírek slabou pokrývku prachu a písku. To bylo zrovna v době, kdy plateosauři musili opustit náhorní planinu pro nedostatek potravy a vystěhovali se k mořskému pobřeží, kde bylo potravy dost. Když náhodou některé stěhující se stádo vběhlo na vyschlé dno kaluže, zabořily se plateosaurům nohy do měkkého slínu, který se jim kolem prstů nalepil a utvořil slínité koule, jež jim bránily v dalším pohybu. A tak se stalo, že mladí nebo zase velmi staří plateosauři (našly se totiž jen jejich kostry), znaveni dlouhým během, nedovedli se už vyprostit z lepkavého bahna, uvázli v něm a zahynuli. Prof. Huene soudí, že nikdy nedostihli všichni plateosauři mořského břehu, že vždy jich několik zahynulo. A stejně prý tomu bylo, když se zase vraceli od mořského břehu nazpět na náhorní planinu, neboť tyto cesty – 209 –

plateosaurů byly podle prof. Hueneho zcela pravidelné. Jakmile nastávalo na náhorní planině suché období, dávali se na pochod k mořskému pobřeží, kde nacházeli dosti potravy jak na plochém pobřeží, tak i v četných lagunách. Když pak na náhorní planině přicházelo zase vlhké období, vraceli se tam nazpět jako do vlastní domoviny, protože tehdy tam měli v bujné zeleni rostlin opět dosti potravy. Šířku pustého pruhu mezi náhorní planinou a mořským břehem odhadl prof. Huene podle rázu hornin asi na 100 km. Podle délky kroků vypočítal, že plateosauři potřebovali dvou nocí, aby přešli tuto vzdálenost, protože v době denního vedra odpočívali. Za základ výpočtu vzal kostru poměrně mladého plateosaura, jehož zadní noha měřila 1,3 m. Normální krok tohoto jedince činil při obyčejném pochodovém tempu asi 1 m. Za 10 vteřin udělal prý asi 20 kroků, což odpovídá 120 m v 1 minutě, 7,2 km v 1 hodině a asi 100 km ve 12 hodinách. Podle tohoto výpočtu stačil by tedy jeden den či jedna noc, aby plateosauři mohli přeběhnout pustinu. Ale sám prof. Huene se domnívá, že tento veliký pochod přes pustinu byl vykonán ve dvou částech, z nichž hlavně druhá polovina cesty byla pro mladá nebo nemocná a stará zvířata velmi nebezpečná. Kraj byl totiž bez vody, bez rostlinného porostu a poslední úseky této cesty vyžadovaly i od zdravých a silných zvířat plné vypětí všech sil. V povídce jsem vylíčil podle Huenových výzkumů poslední chvíle života starého a nemocného plateosaura na náhorní planině a jeho smrt při cestě k mořskému pobřeží. Velmi mnoho času uplynulo od této události — nejméně 170 miliónů let! Třetí povídka Dračí zátoka líčí život v moři a na jeho pobřeží v nejstarším triasovém útvaru druhohorní doby, a to opět v oblasti obývané nyní Němci. V té době žili tam podivní plazi, z nichž jedni se podobali pohádkovým saním (Nothosaurus), druzí byli trojbokého tvaru těla (Placodus) a třetí měli dlouhý žirafovitý krk (Tanystropheus). Tito poslední jsou vylíčeni podle nálezu švýcarského paleontologa prof. Peyera, který našel jednu skoro úplnou kostru na kopci Mte San Gorgio, vypínajícím se na jižním břehu Luganského jezera. Tanystropheus, jehož zbytky známe už více než sto let, byl až do Peyerova nálezu záhadným zvířetem. Znali jsme pouze jeho dlouhé krční – 210 –

obratle a ty zmátly první badatele tak, že je považovali za kosti končetin veleještěrů nebo později i za kosti létací končetiny ptakoještěrů. Stejně záhadným byl dlouho i Placodus. Z tohoto ještěra jsme znali po dlouhou dobu pouze knoflíkové zuby, jež připisovali badatelé rybám. Teprve když se našla celá lebka, poznalo se, že jde o plaza, ale paleontologové nebyli jednotní v názoru, zda jde o ještěra či o želvu. Teprve šťastný nález redaktora Koniga, který v lomu u Steinsfurtu nedaleko Heidelbergu našel celou kostru, celý spor rázem rozhodl. Jak žili tito podivní plazi, v jakém prostředí měli své domovy a jaké tvorstvo je obklopovalo, to vše ses dověděl, milý čtenáři, jestliže sis pozorně přečetl tuto povídku. Její děj se odehrál asi před 160 milióny let! Děj čtvrté povídky Přeceněné síly zavádí nás z Evropy až daleko za moře do státu Wyomingu v Severní Americe. Ve starším období třetihorní doby se rozprostírala v oblasti dnešního Wyomingu jezernatá a bažinatá území s rozsáhlými lesy. V nich žili četní savci starobylých, dnes už dávno vymřelých rodů, mnohdy velmi podivných tvarů (třeba Vintatherium). Bažiny a vody oživovaly různé ryby a vedle nich tu žili krokodýli a želvy. Kolem se rozprostíralo suché stepní pásmo, které bylo domovem různých stepnich zvířat, především podivuhodných předchůdců dnešního koně (Orohippus). Byl to jeden z krajů, v nichž se vyvíjeli nejstarší savci. A kolem této obrovské jezernaté pánve, vroubené stepí, vypínaly se mohutné sopky, které v dobách, kdy se probouzely z klidu, byly zhoubou pro všechen život kolem nich. V půdním profilu této oblasti nacházíme mocné vrstvy sopečných popelů, které pohřbily mnoho živočichů; celé jejich kostry se zachovaly až do dnešní doby. Ale v dobách, kdy byly sopky v klidu, panoval zde čilý a pestrý život. Kus tohoto života zachycuje naše povídka. Od nešťastného konce prašelmy Synoplotheria, která zahynula pod nohama ohromných Uintatherií kdysi v útvaru středního eocénu třetihorní doby, uplynulo alespoň 50 miliónů let. Pátá povídka Jezero děsu ukazuje kus přírody a jejího tvorstva z mladšího období třetihorní doby, a to v Čechách někde pod Krušnými horami. – 211 –

Bylo to v době, kdy u nás bylo ještě subtropické podnebí; bylo značně vlhké, jak tomu nasvědčuje velké rozšíření listnatých pralesů. Jejich hlavními složkami byly různé druhy dubů, buků, javorů, ořešáků, škump, jilmů, platanů, kaštanů a jiných stromů, jež dnes rostou v jižní Evropě a v Podkavkazí. Rozsáhlé pralesy tvořily i jehličnaté stromy, především borovice, sekvoje tisovce, glyptostroby a jiné. Tropické typy, třeba palmy, ustoupily k jihu nebo se tu udržely už jen v posledních vzácných zbytcích. I v těchto pralesích bylo mnoho jezer, bažin a močálů a na mnohých místech vznikala rozsáhlá rašeliniska, která dala vznik dnešním hnědouhelným pánvím. Je tedy mezi hnědým a černým uhlím velký rozdíl: Hnědé uhlí pochází z třetihor, kdežto černé uhlí z konce prvohor (z karbonu a permu). Hnědé uhlí vzniklo z rostlin jevnosnubných (kvetoucích, jež se rozmnožují semeny), kdežto černé uhlí z rostlin tajnosnubných (nekvetoucích, jež se rozmnožuji výtrusy). A v těchto pralesích žila tehdy i podivná zvířata. Byli to mohutní mastodonti a deinotheria, pratapíři, rohatí i bezrozí pranosorožci, různé praželvy a různí prakrokodýlové. V těchto pralesích se objevili i první jelenovití savci, a to pramuntžakové rodu Palaeomeryx a Dicroceros; poslední byl prvním jelenovitým savcem, u něhož byly hlavy samců zdobeny jednoduchými parůžky. Marně bys ovšem, milý čtenáři, hledal tento kraj pod Krušnými horami, marně bys čekal, že se tam někde v hlubinách lesů setkáš s některým z oněch podivuhodných zvířat. Tak to tam vypadalo nejméně před 10 milióny let a za takovou dobu už se přece něco změní. Děj šesté povídky Prohraný život se mohl odehrát kdekoliv v Evropě ve čtvrtohorní době pleistocénní. Nemuseli to být vždy vlci, kteří štvali obrovské jeleny (Cervus megaceros) do rašelinišť. Mnohdy to byli i pravěcí lovci. Ba i nešťastné náhody pohřbívaly v rašeliništích tyto nádherné paroháče. Stávalo se to v době, kdy za prvních mrazíků ještě dostatečně nezledovatěl povrch rašeliniska, takže slabá ledová pokrývka na některých místech neunesla těžké tělo jelenů; a stejně tomu bylo i zjara, kdy led roztával.

– 212 –

Ve velikém množství se nacházejí kosti těchto jelenů v irských rašeliništích u Ballybetaghu nedaleko Dublina. Vyskytuje se jich tu tolik, že je možno z nich sestavovat úplné kostry, které patří v muzeích k největším atrakcím. Jejich výskyt na tomto nalezišti se však vysvětluje v poslední době jinak než jako výsledek štvanic vlků a pralovců. Od doby, kdy se nad jelenem, hrdinou naší povídky, uzavřel povrch zrádného rašeliniska, uplynulo alespoň 50 000 let! Poslední povídka Tajemný idol mohla se odehrát v Moravském krasu, ale i jinde, a to na konci staršího období čtvrtohorní doby kamenné. Hlavni myšlenkou a účelem této povídky je jasně ukázat, že ve starší době kamenné, stejně jako i později, život v osamocení nebyl pro člověka možný. Jen život v kolektivu mohl usnadnit těžký život každému člověku a přivádět ho stále k vyššímu, vždy dokonalejšímu hospodářskému a společenskému rozmachu. Už od těchto dob byl kolektiv podmínkou lidského vývoje po všech stránkách. Ne v odloučenosti a v osamělosti, ale v kolektivu a společnou prací mnoha pravěkých lovců i žen bylo možno zabezpečit snesitelnější život každého jednotlivce, sílu a rozvoj celé tlupy. A ještě jeden poznatek je zde zdůrazněn: že umělecká díla, ať již rytiny, malby nebo sošky, nevytvářeli pravěcí lovci pro potěšení, nýbrž z mnohem hlubších důvodů. Zvířata byla člověkem ryta, malována nebo i modelována především jako předmět lovu, jako něco, čeho se chtěli lovci zmocnit. Vždyť jen na vydatných a bohatých lovech závisel blahobyt tlupy, a proto se lovci snažili, aby průběh i výsledek lovů mohli nějak příznivě ovlivnit. Proto tyto obrazy jsou (z největší části, ne-li vůbec) předměty magicko-loveckých kultů. Nejsou to tedy obyčejné obrazy, ale spíše tajemné idoly. Tyto obrazy ovšem vůbec nedokazují, že člověku je vrozen náboženský cit, jak by se mohl někdo domnívat. Lovecko-magické i jiné kulty byly jen nutným následkem těžkého života a hluboké nevědomosti tehdejších lidí. Dnes je již každému zřejmé, jak málo jim tato kouzla byla platná, a že jediné, co jim mohlo prospět, byly skutečné znalosti o životě zvěře a jejich lovecké zkušenosti a dovednost. Pravěcí lovci totiž věřili, že zobrazí-li zvíře jako zraněné nebo chycené do pasti, bude zraněno nebo chyceno i ve skutečnosti při nejbližší – 213 –

příležitosti. Věřili, že lov proběhne tak, jak to předvádí kouzelný obraz. Proto na mnohých rytinách zvířat z té doby nacházíme vyryté šípy. Z mnoha dochovaných obrazů stačí vzpomenout rytin bizonů s vyrytými šípy nebo oštěpy, které byly nalezeny v jeskyni Niaux*) ve Francii. Boj bizonů, který viděl Agli, je zachycen v překrásné umělecké památce, vyryté pazourkovým rydlem na žebru divokého koně; byla nalezena v jeskyni Pekárně na Moravě. Obraz bizona, který v době velké nouze vyryl lovec do stěny vzdálené jeskynní prostory a který ve chvílích největšího hladu se mu stal jakýmsi tajemným idolem, možno až dosud vidět i s vyrytými šípy v jeskyni Niaux ve Francii. Nakonec dlužno ještě dodat, že Agli, Gina a její děti netvořili rodinu v našem slova smyslu. Muž tehdy neměl jen svou ženu. Tehdy bylo manželství skupinové a příbuzenské vztahy se odvozovaly po linii matky. Gina se svými dětmi odešla s Aglim jen proto, že i ona byla v jeskyni tlupy nespokojená stejně jako Ril, druh Agliho, který se však brzy a zavčas vrátil nazpět. Po návratu k tlupě žil Agli zase sám mezi lovci a Gina s dětmi mezi ženami. Příběh, který jsme vyprávěli o Aglim, udál se asi před 20 000 až 18 000 lety. Jistě sis, milý čtenáři, povšiml, že každá z povídek tě zavedla do jiného světa s odlišnou květenou a zvířenou. Už jen toto vzbudilo v tobě jistě správnou představu, že náš svět od svého počátku až k dnešku nebyl stále stejný, tak jako nebylo stejné ani rostlinstvo a živočišstvo. Nic nenasvědčuje tomu, že by svět, rostlinstvo a živočišstvo bylo takové, jak to líčí různé náboženské legendy a mýty. Našly se naopak doklady o tom, že se Země a život na ní od prvopočátku opravdu měnily a přišlo se i na to, jak se měnily. To vše přivedlo vědce na myšlenku, jaké byly skutečné a přirozené příčiny jejich vzniku a změn. Čtyři miliardy, podle některých vědců však i sedm miliard let uplynulo od doby, kdy vznikla naše Země. Jak vznikla, to vysvětlují různé kosmogonické teorie, z nichž nejpravděpodobnější bude teorie sovětského akademika Otty Juljeviče Šmidta (1891—1956), který je znám také jako proslulý polární badatel. *) vyslov nyjó

– 214 –

Okolnost, že jde „pouze" o teorii, nesmí tě zmást. Vědecká teorie není žádnou libovolnou fantazií, je to logický a co nejpřirozenější výklad dodnes zjištěných skutečností, důkladně podložený fakty a výpočty a ze všech stran ověřovaný. Vědecká teorie samozřejmě stojí vysoko nad každou domněnkou, která příslušný jev „vysvětluje" odkazem na to, že se stal zázrak. Šmidt tedy soudí, že Slunce, které bylo dříve mnohem větší než dnes a obíhalo před několika miliardami let kolem středu hvězdné soustavy Mléčné dráhy, prošlo mrakem mezihvězdné hmoty a velkou její část svou přitažlivostí strhlo sebou. Po zachycení mezihvězdné hmoty Sluncem obíhal tento gigantický mrak meteorické hmoty kolem něho a nabýval znenáhla tvaru veliké čočky. Nepravidelné pohyby částic se během času vyrovnaly a uspořádaly tak, že převládal jeden směr pohybu. Vzájemnými srážkami ztrácely částice na rychlosti, mnohé z nich dopadaly na Slunce, jiné se začaly sdružovat kolem větších částic a vytvářely tak neustále rostoucí hmotná jádra, z nichž se během času vytvořily planety — Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Komety a meteory jsou prý zbytky tohoto obrovského mraku mezihvězdné hmoty, kterou kdysi Slunce zachytilo a strhlo vlivem své přitažlivosti na svou dráhu prostorem. Podle Šmidta trval celý tento proces zhruba sedm miliard let. Stáří Země, počítáno od doby, kdy se na ní vytvořil tuhý povrch, odhadl na dvě až tři miliardy let. Poněvadž podle teorie akademika Šmidta nevznikla Země ze žhavé sluneční hmoty, vysvětlil Šmidt vysokou teplotu, nitra Země radioaktivitou a radioaktivním vyzařováním tepla z té části zachycených meteorů, z níž se vytvořila zemská kůra.*) Toto vysvětlení je v podstatě naprosto správné a souhlasí se zkušenostmi ostatních vědců. Vlastní geologické dějiny Země začínají dobou, kdy vznikla na jejím povrchu pevná kůra zemská. Začátek geologických dějin tvoří doba prahorni neboli archaikum. *) Podle O. J. Šmidta původní meteority, jež se skládaly částečně ze slitin železa a niklu a částečně z hornin (jak je tomu ostatně i dnes u pozorovaných meteoritů), se v zemském nitru rozdělily. Ty těžké (ze železa a niklu a se skrovným obsahem radioaktivních látek) klesly do hloubky, kdežto ty lehčí (kamenné a s vyšším procentem radioaktivních látek) vytvořily zemskou kůru

– 215 –

V této geologické době rozlišujeme dvě období: 1. období bezvodé (anhydrické), protože tehdy byla veškerá voda při teplotě nad 165 °C proměněna v páry, naplňující ovzduší, a 2. období praoceánské, kdy poklesnutím teploty se srazily vodní páry poprvé z ovzduší a vytvořily v povrchových prohlubeninách pevné zemské kůry první praoceán. Jak vypadal zemský povrch ve svém nejstarším geologickém období, tj. v období bezvodém (anhydrickém), nevíme. Akademik Vasilij Grigorjevič Fesenkov (* 1889) soudí, že jeho vzhled byl patrně podobný měsíčnímu povrchu, kde se pro nedostatek vody a ovzduší zachovala původní tvářnost povrchu až dodnes. V mladším období, praoceánském, nebyly ještě rozděleny vody na slané a sladké. Sopečná činnost byla ještě stále veliká a mohutná. Žhavé páry, plyny, horké vody a obrovské lávové výlevy se draly na zemský povrch sotva ztuhly. Lávy tuhly na povrchu i v hloubce a vytvářely vyvřelé horniny — vyvřeliny. Ještě než ztuhly, oddělily se od nich podle váhy kovy a jejich rudy. Lávových výlevů bylo velmi mnoho a kupily se jeden přes druhý. A tyto první nerovností zemského povrchu byly příčinou první výmolné (erozivni) činnosti prařek, při které se přepravovaly vymleté hmoty do praoceánu, takže tam se na jeho dně hromadily první horniny usazené — usazeniny (sedimenty). Po těchto nejstarších lávových výlevech nacházíme dnes už jen pranepatrné stopy. Řeky, ledovce, vítr pouští, moře, nová sopečná činnost, to vše se během dlouhých geologických dob střídalo na jednom místě a to vše i smazalo prapůvodní sopečný vzhled povrchu Země a vytvořilo jí pestrou geologickou minulost. První reliéf zemské kůry, ne nepodobný dnešnímu povrchu Měsíce, vytvořila tedy sopečná činnost. Dnes nezůstalo po něm ani stopy. Zvětral a rozdrobil se. Tuto rozpadlou suť odnesly vody a po omletí z ní učinily písek a bahno na mořských dnech. Po dlouhé, předlouhé době, kdy zpevňovací (diagenetické) procesy stmelily písek a bahno v písčité, jílovité a slínité horniny, mohly být tyto horniny vyzdviženy horotvornými procesy z hlubokých a neklidných mořských pánví nad hladinu. Z původního mořského dna se stala zase hornatá souš. Vítr, voda a jiné geologické vlivy ovšem opět rozrušovaly obnažená a neporušená skaliska, – 216 –

rozhlodávaly je, až se skaliska nakonec rozpadla a zarovnala v paroviny. A takovéto změny se mnohokrát opakovaly. Mnohdy se však také stalo, že se zemská kůra znovu otevřela a puklinami se vylévaly nové proudy žhavé lávy, které starší horniny přetavily a vytvořily z nich nové horniny, někdy pevnější, než byly původní (horniny přeměněné — krystalické břidlice). A stalo se tak jistě mnohokrát, než se vytvořil některý ten kus prastaré pevniny*), na nějž musíme dnes pohlížet s úctou jako na jednu z nejstarších památek z geologické historie Země. O nejstarších pradějinách naší Země známe toho tedy zatím málo. Zato mnohem více toho víme o dějinách pozdějších dob, a čím jsou tyto doby mladší, tím lépe známe. Víme dnes dobře, kde byly dříve pevniny a kde moře, kde byly rozlehlé a pusté pouště, kde bujné pralesy, kde rozsáhlé sopečné oblasti, kde široké, otevřené krajiny s jezery a močály. Zjistilo se též, kdy se z mořského dna staly pevniny a z pevnin mořská dna. Přišlo se i na to, v kterých dobách byla ohromnými horotvornými procesy vztyčena vysoká horstva, vypočítalo se, jak dlouho to trvalo, než byla horstva zase rozrušena a odnosem zarovnána v paroviny. Máme doklady i o tom, jaké bylo podnebí v jednotlivých geologických dobách a kde se změnilo. Už jen toto stačí, abychom se přesvědčili, že se Země již od samého počátku neustále měnila vyvíjela. A každá ta změna měla svou přirozenou příčinu. V mnoha případech byla tato příčina už bezpečně zjištěna a příslušný jev je vědecky plně objasněn. A tak tomu bylo i s vysvětlením vzniku života na Zemi. Nejen vesmír a Země, ale ani život nebyl stvořen Bohem nebo bohy. Živá hmota vznikla zcela přirozeným způsobem a zákonitě z hmoty neživě. Dějiny jejího vzniku se shodují s částí dějin vývoje celé Země. Není tedy život ničím jiným, než jen vyšším vývojovým stupněm neživé přírody. Existuje opět několik teorií o vzniku první živé hmoty. *Prahorní (archaické) oblasti Země jsou složeny z krystalických břidlic, prostoupených vyvřelinami (žulami, syenity, diority ap.). Bylo by ovšem chyba, kdybychom všechny podobně složené asti chtěli považovat za prahorní; jsou z největší části původu daleko mladšího. Skutečné horní oblasti jsou vzácné; v naší vlasti například prahory úplně chybějí

– 217 –

Možnost několikerého výkladu není ovšem svědectvím o nemohoucnosti nebo o malé důvěryhodnosti vědy, nýbrž ukazuje pouze, že problém nebyl ještě úplně dořešen. Každý z těchto dohadů, ať jsou jakkoli navzájem odlišné, je každopádně blíž pravdě než náboženské učení tvoření, které nic nevysvětluje a odkazuje nás na zázraky nadpřirozených bytostí, nejpravděpodobnější, a proto i nejpřijatelnější z těchto teorií je teorie sovětského akademika Alexandra Ivanovice Oparina (* 1894)), který při řešení problému vzniku života vyšel nejen z nejmodernějších poznatků fyzikálně chemických a biochemických, ale i z myšlenek Bedřicha Engelse (1820—1895), který se velmi zajímal o otázku vzniku a vývoje života. Podle akademika Oparina hrál při vzniku života významnou úlohu uhlík, a to nejen pro své některé význačné chemické vlastnosti (třeba pro svou velikou slučivost), ale i proto, že je to prvek v celém vesmíru neobyčejně rozšířený, ovšem v různé formě. Ve žhavých vesmírných tělesech se uhlík vyskytuje kromě volného v atomech a molekulách už i v jednoduchých sloučeninách a ve vychladlých vesmírných tělesech, třeba v meteorických železech, bývá jednak v čistém stavu, tj. v podobě grafitu, jednak sloučený, a to nejčastěji s některým kovem ve formě karbidů. Pokud Země nebyla ještě dostatečně vychladlá, byl její povrch obklopen ovzduším bez kyslíku a dusíku, ale zato s velkým množstvím vodních par. Karbidy, které byly neustále vyvrhovány ze zemského nitra ven na povrch, přicházely do styku s vodními párami, čímž se rozkládaly a vytvářely uhlovodíky. Do styku s vodními parami přicházely však i nitridy, tj. sloučeniny dusíku s různými kovy*); jejich rozkladem vznikal amoniak NH3, tj. sloučenina, v jejíž molekule je jeden atom dusíku a tři atomy vodíku. Uhlovodíky, které byly složeny z uhlíku, vodíku a kyslíku (přibralyli k sobě později i molekulu vody), reagovaly pak s amoniakem. Tím vznikaly ústrojné (organické) sloučeniny, stále složitější a svou strukturou vyšší celky, které představovaly zároveň i vyšší stupeň ve vývoji hmoty na naší Zemi.**) *) Volný dusík tehdy ještě nebyl. **) Z toho vyplývá důležité poznání, že ústrojné látky vznikaly mnohem dříve, než vznikl život sám.

– 218 –

Když se při dalším ochlazení Země a ovzduší srazily vodní páry a padaly v podobě mohutných lijáků na povrch Země, kde vytvořily v prohlubeninách první praoceán, dostaly se z ovzduší do praoceánu i ony primitivní ústrojné sloučeniny. V horkém praoceánu za silného působení ultrafialových paprsků slunce vznikaly potom dále nové a složitější chemické sloučeniny; k jejich vzniku nebylo zapotřebí žádných nadpřirozených zásahů. Z jednoduchých sloučenin se vytvářely přirozeným a zákonitým způsobem (který v těchto poznámkách nelze podrobně vykládat) stále složitější, až nakonec vznikaly i vysokomolekulámí ústrojné sloučeniny podobné těm, které nyní nacházíme v tělech rostlin a živočichů. A z těchto vysokomolekulárních ústrojných sloučenin byly to především primitivní bílkoviny, které podle Engelse i Oparina byly nezbytným předpokladem pro vznik života. Vytvoření bílkovin byla tedy významná událost při vzniku života. Předpokladem k tomu byla přítomnost aminokyselin, z nichž jsou bílkoviny převážně složeny. A ve vodách teplého prvotního praoceánu byly všechny podmínky pro jejich vznik. Podle Oparina prvotní primitivní bílkoviny měly stavbu velmi nestejnorodou, chaotickou a nebyly totožné s žádnou dnešní bílkovinou. Je to nejen správné, ale i vývojově nutné, neboť v dobách, kdy se vytvářely, byly na Zemi jiné poměry, a to jak v mořích samých, tak i v ovzduší. A tak jako bílkoviny nevznikly náhodou, tak se také musely za měnících se poměrů v pozdějších dobách dále měnit a vyvíjet. A to znamenalo další důležitý a vyšší stupeň ve vývoji hmoty. V případě bílkovin se tento vyšší stupeň ve vývoji hmoty projevoval např. i v tom, že bílkoviny, jsou-li v roztoku, tvoří tzv. koloidní roztoky. Koloidy mají pak schopnost sdružovat se ve větší útvary, ač jejich molekuly jsou již samy o sobě veliké, někdy i nadměrné (tzv. makromolekuly). Smícháme-li třeba mezi sebou dvě různé bílkoviny, vidíme, že roztoky dříve jen slabounce zkalené se po smícháni zkalí mnohem nápadněji. Pod mikroskopem zjistíme, že zákal způsobily drobounké kapičky, které dokazují, že hmota bílkoviny, dříve ve vodě stejnoměrně rozptýlená, se počala shlukovat a oddělovat od vodního prostředí. Tyto kapičky, ač obsahují vodu, se přece jen jako celek od ni oddělují a stávají se jakýmisi samostatnými útvary. Tomuto jevu říkáme koacervace (shlukování, seskupování).

– 219 –

Koacervátová kapička, která podle Oparina získala už určitou individuálnost, představuje další velmi důležitý a vzestupný stupeň ve vývoji neživé hmoty v živou. Je to již soustředění důležitých molekul v jeden útvar, odlišení vnitřní části od vnější, odlišení primitivního útvaru od prostředí, přičemž mezi oběma dochází už i k jakési prvotní látkové výměně, ovšem ještě nijak pravidelné a zdaleka ne takové, jakou my známe u živých tvorů dnes. V prvotním praoceánu vznikalo jistě veliké množství koacervátových kapiček, lišících se od sebe především stavbou vnitřní struktury; některé byly velmi primitivní, jiné však už složitější a s větším povrchem, jenž umožňoval dokonaleji rozvíjet různé chemické procesy. U těch dosáhly chemické reakce už i jakési určité posloupnosti a nakonec se u nich objevil i ten pamětihodný úkaz, že koacervátová kapička rostla pouze do určité velikosti a pak se rozdělila v kapičky dvě. Počet kapiček se začal samovolně rozmnožovat. Při vývoji koacervátových kapiček hrál podle Oparina důležitou úlohu už jakýsi přirozený výběr, kterým se zdokonaloval a usměrňoval jejich vývoj v určitém prostředí a kterým se i upravovala a stabilizovala rychlost probíhajících chemických dějů, dříve jen pomalých. Zrychlení chemických reakcí v koacervátových kapičkách se dělo neustálým zdokonalováním tzv. enzymového systému kapičky*), přičemž ty enzymy, které se ukázaly zvlášť důležité v určitých životních podmínkách, se zdokonalovaly a stabilizovaly, kdežto enzymy, které v tehdejším prostředí, a případně i ve vývojovém procesu ztrácely na významu, se zeslabovaly nebo vůbec zanikaly, vznik enzymových systémů dodal koacervátové kapičce stabilitu a ještě větší individualitu. A od tohoto vývojového stadia neživé hmoty byl už jen zcela malý krůček k tomu, aby z koacervátových kapiček dokonalé a složité stavby vznikl onen malý chomáček hmoty, který již měl všechny hlavní znaky života, tj. výměnu látkovou (metabolismus), růst a rozmnožování, jak je pozorujeme pod mikroskopem na protoplazmě rostlinné buňky. Jestliže dnes víme, že život vznikl z neživé hmoty, a to ne náhodně, nýbrž zcela zákonitě přirozeně, pak je jasné, že se počal ze stejně přirozených příčin a podnětů také ihned vyvíjet rozvíjet všemi směry. *Enzymy — biokatalyzátory — jsou látky, které často již v poměrně nepatrném množství íožňují a regulují různé chemické reakce v živé hmotě a v organismech

– 220 –

Mýlil se tedy starý slavný švédský učenec Karel Linné (1707— 1778), když prohlásil: „Tot sunt species, quot ob initio creavit infinitum Ens". („Tolik je druhů, kolik jich na počátku stvořil Bůh"). Mýlil se, když i dodal, že druhy jsou neměnitelné. I když před svou smrtí sám začal pochybovat o svém výroku o neměnitelnosti druhů, přec jen měl některé následovníky, kteří jeho výroky důsledně obhajovali, věřili v ně a také je dále rozšiřovali. Jedním z nich byl George Cuvier (1769—1832), jinak význačný francouzský paleontolog. Ten však při svém studiu vymřelých obratlovců poznal, že vrstvy různých geologických úvarů chovají zbytky různých zvířat. Aby tuto nepopiratelnou skutečnost mohl nějak vysvětlit, začal hlásat, že veškeré tvorstvo čas od času bylo zničeno velkými katastrofami, po nichž bylo vždy znovu stvořeno (teorie katastrof — kataklyzmat). Ani jeho autorita nepomohla, aby se brzy proti jeho nesprávným a falešným názorům neozvaly hlasy jiných učenců, kteří na základě zjištěných fakt zavrhovali jeho myšlenky a hlásali nové, zastaralými názory a nedokazatelnými tvrzeními nezatížené. Tato cesta k pravdě, pevně zakotvená v zevrubném zkoumání skutečnosti a v materialistickém světovém názoru, byla sice zpočátku trnitá, plná překážek, ale šli po ní mužové odvážní a nebojácní, které lidská zatvrzelost, ješitnost a malichernost mohly zadržet jen na chvíli, ale nikdy zastavit. Byli to mužové povznesení nad uštěpačnost, posměch a ponižování, byli to muži tvrdí k nenávisti ostatních, ochotni snášet i hmotné škody, které jim nepřátelé působili. Proto nakonec slavně zvítězili a s nimi i jejich nové myšlenky o vývoji všeho živého, člověka v to počítaje. Dnes není už jediného přírodovědce, který by nezastával vývojové učení proslovené poprvé J. B. Lamarckem (1744—1829) a nezvratně doložené slavným Ch. Darwinem (1809—1882). I ve vědě tedy kdysi vládl názor, že svět ve své podivuhodné mnohotvárnosti musel být někým stvořen. Ale fakta zjištěná dalším důkladným zkoumáním to úplně vyvrátila a naopak potvrdila, že svět vznikl a vyvíjel se podle naprosto přirozených vlastností hmoty a že v něm není místa pro nějakou nadpřirozenou tvůrčí a řídící bytost. Domněnka o Bohu a bozích ve světle nezvratně zjištěných skutečností ztrácí jakékoliv opodstatnění a smysl. – 221 –

Jednotlivé povídky, milý čtenáři, jsou sestaveny podle určitých skutečností. To už ostatně víš. Líčení vlastního života všech zvířat těchto povídek je výsledkem výzkumů osteologických, paleobiologických, geologických i paleoklimatologických. Podávat k nim jednotlivá vysvětlení není možné pro jejich obsáhlost a až přílišnou odbornost. Zde tě musím, milý čtenáři, poprosit, abys o pravdě nepochyboval. Nezlob se, milý čtenáři, že jsem vymřelým zvířatům i rostlinám svých povídek ponechal jejich učená latinská jména. Učinil jsem tak z toho jednoduchého důvodu, že pro ně v naší krásné mateřštině jména nemáme. Překládat tato jména dobře nelze a nechtěj na mně, abych jim vymýšlel jména nová! Nedovedeš-li ta jména vyslovit, poučím tě o jejich výslovnosti, která není těžká: Acanthodes čti Akanthodes, Anthracojulus Anthrakojulus, Archaeopteryx Archeopteryx, Archiscuderia Archiskuderia, Arthrolycosa Arthrolykóza, Baiera Bajera, Brasenia Brazénia, Catamites Kala-mites, Capitosaurus Kapitosaurus, Coenothyris Cenothyris, Cordaites Kordaites, Ctenodus Ktenodus, Cyclophthalmus Cyklofthalmus, Dictyophyllum Dyktyofylum, Dicroceros Dykroceros, Diplocynodon Dyplokynodon, Edaphosaurus Edafosaurus, Equisetites Ekvizetytes, Gasocaris Gazokaris, Halticosaurus Haltykosaurus, Neocalamites Neokalamites, Oeschidia Eschidya, Palaeanodonta Paleanodonta, Palaeomeryx Paleomeryx, Palaeorchestia Paleorchestya, Palaeosyops Paleosyops, Pemphix Pemfix, Placodus Plakodus, Placunopsis Plakunopsis, Pleuracanťhus Pleurakanthus, Procompsognathus Prokompsognathus, Sesleya Síleja, Sphenophyllum Sfenofylum, Stenodictya Stenodyktya, Titanotherium Tytanotherium, Tanystropheus Tanystrofeus, Urocordylus Urokordylus a Voltzia Voicia. Všechna ostatní jména vyslovuj tak, jak jsou napsána! A ještě na jedno bych tě rád upozornil: kdyby ses chtěl podrobněji poučit o zvířatech, která vystupují v jednotlivých povídkách, najdi si o nich příslušné kapitoly v mé knize Divy prasvěta! I tuto knihu, kterou máš před sebou, ilustroval akademický malíř Zdeněk Burian. Všechny ilustrace zhotovil pod mým vedením a po studiu příslušného kosterního i obrazového materiálu. Jsou tedy i kresby vědecky správné. Jako se autor i ilustrátor snažili, aby ti podali, milý čtenáři, několik obrázků z pradávných ztracených světů co nejnázorněji a nejpoutavěji, tak – 222 –

bylo snahou nakladatelství, aby se ti tato kniha dostala do rukou v dokonalé úpravě. Jak se nám to povedlo, posud! sám! Těšilo by nás, kdybys byl plně spokojen!

– 223 –

PŘEHLEDNÁ TABULKA GEOLOGICKÝCH DOB A ÚTVARŮ Doba (éra, epocha) ČTVRTOHORY (Věk člověka) TŘETIHORY (Věk savců) DRUHOHORY (Věk plazů) PRVOHORY (Věk obojživelníků, ryb a bezobratlých) Období Útvar mladší starší mladší starší mladší starší STAROHORY (Vývoj bezobratlých) PRAHORY (Vývojpočátků života) ZEMĚ (Vznik a hvězdná — astrální doba) Délka trvání Doba vzdále-útvaru v mili- ná od součas-ónech let nosti v miliónech let í praoceánské (se vznikem života) holocén (dnešek) (aluvium) pleistocén (diluvium) pliocén miocén – 224 –

oligocén 54 eocén paleocén 55 křída 65 120 jura 35 155 trias 35 190 perm 25 215 karbon 85 300 devon 50 350 silur 70 420 ordovik 60 480 kambrium 70 550 algonkium \ m huron 1200 900 nejméně 400 (1500) 2100 nejméně 2500 Stáří geologických dob a jednotlivých útvarů bylo stanoveno radioaktivní metodou. Naše Země dosáhla úctyhodného stáří kolem 3 až 4 miliard let. Od vzniku prvního života na Zemi uplynulo již nejméně jeden a půl miliardy let.

– 225 –

TABULKA KULTURNÍHO LIDSTVA STARŠÍ DOBY KAMENNÉ

VÝVOJE

Doba Období Kultura Vývojové stadium člověka STARŠÍ DOBA KAMENNÁ (paleolit) mladší období svrchní (miolit) starší období spodní (protolit) magdalénien solutréen i aungnacien předvěcí lidé lovci mamutů a sobů (Homo sapiens fossilis) začátek poslední (wiirmské) doby ledové třetí (risswiirmská) doba meziledová konec třetí (risské) doby ledové moustenen acheulien abbevillien (dříve chellien) lovci jeskynních medvědů a sibiřských kozorožců (Homo neanderthálensis) opolidé (Pithecanthropus, Sinanthropus, Protanthropus, Africanthropus, Atlanthropus) Magdalénien byl nazván podle jeskyně La Madelaine (čti la madelén) u Tursacu v kraji Dordogne ve Francii. Solutréen (čti solytreén) podle Solutré u města Macon v kraji Saóneet-Loire. Aurignacien (čti oryňasién) podle pyrenejské osady Aurignac v kraji Haute-Garonne. – 226 –

Moustérien (čti musterién) nebo i moustierien (čti mustierién) podle La Moustier na pravém břehu řeky Vézery nedaleko městečka Peysac, kraj Dordogne. Acheulien (čti ašelién) podle Saint Acheul (čti sentašel) u Amiensu v údolí řeky Sommy. Abbevillien podle města Abbeville, ležícího v ústí řeky Sommy v Picardii, severně od Paříže, kraj Somme; dřívější název chellien (čti šelién) je podle městečka Chelles (čti šel), východně od Paříže, kraj Seine-etMarne. Po starší době kamenné (paleolitu) nastoupila mladší doba kamenná neboli neolit. Je význačná tím, že se v ní objevují počátky zemědělství, chovu domácích zvířat a hrnčíř-ství. Kamenné nástroje si v té době člověk zhotovoval z hadců, amfibolitů, žuly, břidlic, buližníků a jiných celistvých hornin. Z pazourku a obsidiánu vyráběl pouze malé šipky a nožíky. Všechny tyto kamenné nástroje jsou hlazené a broušené, což je značný rozdíl od kamenných nástrojů paleolitických, které mají na svém povrchu vždycky stopy po odštěpování. Přechodná doba mezi paleolitem a neolitem se v novější době nazývá mezolit, neboli střední doba kamenná. Člověk této doby byl především rybářem a vynalezl člun; jako prvního z živočichů si ochočil psa.

– 227 –

REJSTŘÍK rostlin a živočichů jsou v rejstříku jen jména těch, o nichž jsou v povídkách a v doslovu uvedeny větší podrobnosti. Čísla mimo závorku udávají stránky, na nichž jsou v textu důležité nebo zajímavé poznatky, a v závorce udávají stránky, na nichž je popisovaný objekt vyobrazen. Obrázky na barevní přílohách jsou označeny stránkou, za níž je příloha vložena. mthodes (strunohřbetá paryba) 16,149 ratherium (bezrohý nosorožec) 91 blypterus (skelnošupinatá ryba) 10,14, 49 (15, za 48) ynodon (pravěký nosorožec) 76 nopteris (stromovitá kapradina) 26 25) ukárie (jeldičnatý strom) 148 (22) •¦haeopteryx (pravěký pták) 44 •hropleura (trojlaločný členovec) 16,149 on (turovitý sudokopytník) 109, 120, .41, 142, 155, (140, 143, 146, 168) mehiosaurus (mlokovitý krytolebec) 13, 50 (14, za 32) isenia (vodní rostlina) 88 dlice krystalické (horniny přeměněné) .57 — stigmariové (horniny prorostlé rořínky) 150 lamites (stromovitá přeslička) 9, 12, 18, 147, 148, 150, 151 (na předsádce, 8, za 16) Capitosaurus (krytolebec) 32, 33 (34) Ceradotus (dvojdyšná ryba) 45 Cervus megaceros (jelen obrovský) 96, 154 (94, 99, 100) Coelodonta antiquitatis (nosorožec srst-natý) za str. 80 a 96 CORDA Josef Augustus (český paleontolog) 147 Cordaites (nahosemenný strom) 9, 147, 149 (na předsádce, 8, za 16) Ctenodus (dvojdyšná ryba) 17 CUVIER George (francouzský vědec) 159 cykas (nahosemenný strom) 25, 26, 41, 45, 148 (22, 27, 30, 47) cypřiš (jehličnatý strom) 148 – 228 –

DARWIN Charles (anglický vědec) 160 Dictyophyllum (kapradina) 26, 33 (25) Diplocynodon (pravěký krokodýl) 88, 89 (90) 163 Dolichosoma (hadovky krytolebec) 14 (15, za 32) Dollopterus (skelnošupinatá létající ryba) 57 (57) dryádka horská (jevnosnubná rostlina) 95 (94) Edaphosaurus (permokarbonský ještěr) 17, 19, 149 (na obálce) ENGELS Bedřich (německý vědec) 157 Eohippus (pravěký koník) 71 Equisetites (stromovitá přeslička) 24 (24) erozívní (výmolná) činnost vody 156 FESENKOV V. G. (sovětský vědec) 156 FRIC Antonín (český přírodovědec) 149 ginko (jehličnatý strom) 148 Hagiophyton (stromovitá kapradina) na obálce a na příloze za str. 16 Halticosaurus (masožravý veleještěr) 28 (30) Helaletes (pravěký tapír) 77, 78 (77) horniny přeměněné (krystalické břidlice) 157 — usazené (usazeniny, sedimenty) 156 — vyvřelé (vyvřeliny) 156 HUENE F. (německý vědec) 152, 153 hvězdice (ostnokožec) 50 (50) hyena jeskyní (šelma hyenovitá) 107(106) Hyopsod (pravěký hmyzožravec) 67 Hyrachius (pravěký nosorožec) 65 (64) Chamaecyparis (jehličnatý strom) na příloze za str. 64 Chiropteris (kapradina) 29 (30) idol (modla, zde symbol síly a hojnosti) 124, 141, 146, 155 (140, 146, 168) jelen obrovský (pravěký sudokopytník) 96, 97, 98, 109, 154 (94, 99, 100) kapradiny (tajnosnubné rostliny cévnaté) 148 (8, 11, 30) kapraďosemenné rostliny 149 Keraterpeton (ještěrkovitý krytolebec) 13, 15, 150 (3, 14) krystalické břidlice (horniny přeměněné) 157 krytolebci (praobojživelnici) 12, 149, 15 (za 32) kult magicko-lovecký 155 – 229 –

LAMARCK J. B. (francouzský vědec) 160 Lepidodendron (stromovitá plavuň) 9, 12, 18,147,148, 151 (na předsádce, 8, 11, za 16) LINNÉ Karel (švédský botanik) 159 liška (šelma psovitá) 134 lovec pravěký (neandertálec) 101, 154, 155 (za 96, 101, 106, 123, 127, 140, 143, 146) LYELL Charles (anglický geolog) 150 Mariopteris (kapraďosemenná rostlina) 148 (za 16) Mastodon (pravěký chobotnatý mnohokopytník) 91, 154 (92) medvěd jeskynní (šelma medvědovitá) na příloze za str. 112 Megamura (obrovitá pravážka) 10 (za 16) Metopias (krytolebec) 32 Microbrachis (krytolebec) 150 (za 32) mlži (měkkýši) 50 (50) Mystriosuchus (krokodýlovitý ještěr) 32, 33 (36) neandertálec (pravěký lovec — Horno neanderthalensis) na příloze za str. 96 164 Neocalamites (druhohorní přeslička) 24 (24) Neuropteris (kapradosemenná rostiina) 13, 149 Noeggerathia (karbonský kapraďorost) 13 nosorožec srstnaíý (hchokopytník) 109, 128 (127, za 80, za 96) Nothosaurus (masožravý veleješíěr) 42, 44, 52, 55, 56, 58, 153 (41, 43, 47, 54) Nyssa (listnatý strom) na příloze za str. 64 OPARIN A. I. (sovětský vědec) 157, 158 Orohippus (pravěký kůň) 69, 70, 71, 154 (71, 73, 79) Paramys (pravěký hlodavec) 68 (67, 69) Palaeobatrachus (pravěká žába) 88 Palaeomeryx (pravěký sudokopytník) 89, 154 (87, 90) °alaeoniscus (skelnošupinatá ryba) 10, 149 7alaeotapirus (pravěký tapír) na příloze

– 230 –

za str. 64 ^emphix (pravěký rak) 45 'EYER (švýcarský paleontolog) 153 ylacodus (vodní ještěr) 48, 49, 51, 52, 53, 56, 59, 153 (48) lacunopsis (vodní mlž) 51 Hateosaurus (všcžravý veleještěr) 29, 37, 152 (30, 40) 'lessihippus (pravěký kůň) 71 íeuracanthus (pravěká žralokovitá ryba) 10, 17, 149 (18, za 48) lži (měkkýši) 50 (50) rahory 156 rales karbonský černouhelný (příloha za str. 16) - hnědouhelný (příloha za str. 64) oces horotvorný 157 — zpevůovací (diagenetický) 157 — zuhelňovací (prouhelňování) 150 Procompsognathus (masožravý ještěr) 26 (25, 27, 30) Pteridospermae (kapraďosemenné rostliny) 9, 18, 148, 149 ramenonožci (vodní červi ve 2 plochých skořápkách) 50, 51 rašeliniska 152 (100) rosomák (šelma kunovitá) 118, 119 (119) Sagenopteris (vodní kapradina) 23 sedimenty (horniny usazené — usazeniny) 156 Seeleya (nejmenší známý krytolebec) 13, 150 sekvoje (jehličnatý strom) 148, 154 (92) Sigillaria (stromovitá plavuň) 9, 12, 15, 18, 147,148,151 (na předsádce, 8) sopečná činnost 156 Sphenophyllum (polehavá až liánovité šplhající tajnosnubná rostlina) 13, 148 srna (sudokopytník) 118 (119) Stegocephali (praobojživelní krytolebci) 12, 149, 150 (za 32) Stenodictya (okřídlený hmyz) 11 (11) Stigmaria (hornina prorosdá kořeny) 150 Synoplotherium (pravěká šelma psovitá) 75, 76, 82, 154 (75, 77, 79, 83, 85) ŠMIDT O. J. (sovětský vědec) 156 ŠTÚR Dionýz (slovenský paleontolog) 149 ŠUSTA Václav (český profesor) 152 Tanystropheus (masožravý ještěr) 45, 153 (41, 47) Taxodium (jehličnatý strom) na příloze za str. 64 165 teorie katastrof (kataklyzmat) 159 – 231 –

— kosmogonické 155 — vzniku první živé hmoty 157, 158 Tetonius (pravěká opička) 78 (77) Titanotherium (pravěký lichokopytník) 66 Triasochelys (nejstarší suchozemská želva z triasu) 26 (27) Triternnodon (pravěká šelma psovitá) 65, 68, (64, 69, 71, 73, 79) uhlí černé kamenné 150, 151, 154 — hnědé 154 Uintatherium (pravěký mnohokopytník) 80, 81, 153 (81, 83, 85) Urocordylus (krytolebec) 10 (11, za 32) usazeniny (horniny usazené, sedimenty) 156 vlk (šelma psovitá) 96, 97, 98, 141, 142, (99, 100) vrba síťnatá 95 — zakrslá 95 vyvřeliny (horniny) 156 výmolná (erozívní) činnost vody 156

– 232 –

OBSAH Úvod.................................... 5 ZTRACENÝ SVĚT ............................. 6 POSLEDNÍ CESTA............................. 27 DRAČÍ ZÁTOKA ............................. 53 PŘECENĚNÉ SÍLY............................. 80 JEZERO DĚSU ............................... 117 PROHRANÝ ŽIVOT............................ . 125 TAJEMNÝ IDOL ............................. 137 Doslov................................... 199 Přehledná tabulka geologických dob a útvarů................... 223 Tabulka kulturního vývoje lidstva starší doby kamenné............... 225 rejstřík................................... 227

– 233 –

Edice Knižnice všeobecného vzděláni mládeže Prof. RNDr. JOSEF AUGUSTA, DrSc, NOSITEL ŘÁDU PRÁCE A VYZNAMENÁNÍ ZA ZÁSLUHY O VÝSTAVBU ZTRACENÝ SVĚT Ilustrace a obálka ZDENĚK BURIAN Vydání 3. (v SPN 1.) — Praha 1968 — Počet stran 168 a 7 barevných příloh Odpovědný redaktor RUDOLF TUREK Výtvarná redaktorka: MARIE TŮMOVÁ Technická redaktorka: EVA DUCHEČKOVÁ Z nové sazby písmem Plantin a se 48 obrázky v textu vytiskly Tlačiarne SNP, n. p., Ma Formát papíru 70 x 100 cm — AA 15,52 (11,29 textu, 3,38 grafiky, 0,85 barevných přil VA 16,68 — Náklad 50 000 výtisků Tematická skupina a podskupina 14/76 Vydalo Státní pedagogické nakladatelství, n. p., v Praze jako svou publikaci č. 86-19-15 Cena vázaného výtisku Kčs 25,00 510/22, 875 15-914-68 Kčs 25,00