_. „L'Hygrr-:ñ
' ›f.'-;_r_
Sebastian Haffner, německo-britský žurnalista a publicista, se na rodil v Berlíně roku 19...
106 downloads
1346 Views
3MB Size
Report
This content was uploaded by our users and we assume good faith they have the permission to share this book. If you own the copyright to this book and it is wrongfully on our website, we offer a simple DMCA procedure to remove your content from our site. Start by pressing the button below!
Report copyright / DMCA form
_. „L'Hygrr-:ñ
' ›f.'-;_r_
Sebastian Haffner, německo-britský žurnalista a publicista, se na rodil v Berlíně roku 1907. V roce 1938 emigroval do Anglie a od roku 1945 pracoval jako oficiální diplomatický korespondent listu „Observeťí Později psal do deníků „Welt“a „Stern“ zejména o vnit ropolitickýcha zahraničně politických otázkách. .Jeho kniha „Anmer kungen zu Hit/er“vydaná v roce 1978 je významným příspěvkem do diskuse k Hitlerovi.
Sebastian Haffner
NĚMECKÁ REVOLUCE
1918-1919
NAKLADATELSTVÍ BOOKS BRNO / 1998
Od Sebastiana Haffnera vyšly také tyto tituly:
Zur Zeitgeschichte (Svazek 3785) Von Bismarck zu Hitler (Svazek 4800)
Tento svazek byl vydán v červnu 1Q91 Droemersche Verlagsanstalt Th. Kmur Nachf., München ©1979 KindlerVerlag GmbH, München Díloa všechny jeho součásti je chráněno autorskými právy. Jakékoli použití mimo rámec zákona na ochranu autorských práv
bez souhlasu vydavatele je nedovolené a trestné. To se vztahuje zejména na rozmnožování, překlad, pořizování mikrofilmů a na ukládání do pamětí a zpracování elektronickými systémy. ISBN80-85914-62-X
„...a dovolte, bych řek tam světu nevědoucímu. jak všechny tyto věci ddły se. T0 bude zvčst 0 činech smilnických a krvavých a nepřirozených, 0 božích soudech, vraždách náhodných,
o smrtích nástrahou i násilím; a koncem úkladyjak selhaly a padly zpět na hlavu strůjcovu. T0 vše vám pravdou mohu povědt't. “ SHAKESPEARE. Hamlet. V. 2 (překl. J. V. Sládek. in: Shakespcre. Tragédie II, Praha. SNKLU. 1962. str. 209)
úvoo
Legenda Franze Kafky Vor dem Gesetz vypráví o muži, který se dožadoval vstupu do dveří, avšak vrátný mu to neustále odpíral. A tak před těmi dveřmi strávil celý život, doufal, Čekal a znovu a znovu se marně pokoušel obměkčit neúprosného vrátného. Ten v hodině smrti zakřičel na muže, který již nedoufal, že k němu promluví: „Tyto dveře byly určeny jen pro tebe. Já teď odcházím a zavírám je.“ Na tuto legendu si vzpomeneme, když hodnotíme dějiny Ně mecké říše a německé sociální demokracie. Vznikly téměř součas ně a jako by byly předurčenyjedna pro druhou: Bismarck vytvořil vnější rámec, v němž se sociální demokracie mohla rozvíjet, a ta doufala, že jej jednoho dne naplní trvalou a smysluplnou politic kou podstatou. Kdyby se jí to podařilo, mohla snad Německá říše existovat dodneška. Ovšem jak je známo, nepodařilo se jí to. Německá říše padla do nesprávných rukou a zahynula. Sociální demokracie, která se od samého počátku cítila být povolána k tomu, vést říši, a mohla ji snad i zachránit, nesebrala během sedmdesáti čtyřlet své existence odvahu k tomu, aby se vzchopila. Stejně jako onen muž v Kafkově legendě se po domácku usadila přede dveřmi. Také na ni by mohla světová historie v roce 1945 zakřičet: „Tyto dveře byly určeny jen pro tebe. Já teď odcházím a zavírám je.“ Na rozdíl od Kafkovy legendy přišel v dějinách okamžik, kdy se zdálo, že se může všechno změnit. Tváří v tvář porážce zvnějš ku dobrovolně otevřeli vrátní císařské říše - nikoli bez postran
níchúmyslů- v roce 1918dloubWené 7
dveřesociálnědemo
kratickým vůdcům a vpustili je do předsálí moci. A vtom sociálně demokratické masy prudce prolomily poslední dveře vedoucí do nitra moci a přitom s dravostí povalily své vůdce. Po půl století čekání se v listopadu 1918 zdálo, že německá sociální demokracie je konečně u cíle. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Sociálně demokratičtí vůd ci dosazení proti své vůli na uprázdněný trůn neprodleně zmobili zovali bývalé palácové stráže, které ztratily své pány, a dali své vlastní přívržence vyhnat. O rok později byli samotní vůdci znovu posazeni přede dveře - navždy. Německá revoluce z roku 1918 byla revolucí sociálně demokra tickou, jež byla potlačena samotnými sociálně demokratickými vůdci: byla to událost, která snad nemá ve světových dějinách obdoby. Jak se odehrála, to má tato kniha předvést scénu po scéně. Ale dříve, než se zvedne opona a začne pochmumé drama, věnujme se v krátkosti jeho dlouhé předehře: půl století dlouhému toužebné mu čekání u dveří moci.
CÍSAŘSTVÍ A SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE
VIV
Německá nse a Sociálně demokratická strana Německa nejenže vznikly současně, ale i na stejném základě, jímž byla potlačená měšťanská revoluce roku 1848. Tato revoluce měla dva cíle: ná rodní sjednocení navenek a demokratickou úpravu uvnitř. Oba ty to cíle padly. Partikularismus a feudalismus - stále ještě základy, na nichž stálo předbřeznové Německo - dospěly ve věku rodícího se průmyslu ke svému deñnitivnímu zániku. Avšak buržoazní revoluce ztroskotala a německá buržoazie se s tímto ztroskotáním smířila. Co bylo její úlohou, převzali na sebe jiní. Národní sjednocení - urovnání přežitých státních hranic obstaral místo ní Bismarck, v čele pruských junkerů, za pomoci pruské armády. Vnitřní modernizaci- vyrovnání překonaných hra nic mezi stavy - převzal čtvrtý stav jako nesplněný úkol ze zesláb lých rukou stavu třetího. Bismarck spolu se vznikajícím němec kým dělnickým hnutím drželi v šedesátých letech v rukách jeden konec niti, přetržené v roce 1849. Kdyby za něj táhli společně, pak by kolem roku 1870 mohli dokázat to, co se nepodařilo uskutečnit v roce 1848, a mohl vzniknout moderní, zdravý, dlouho žijící ně mecký národní stát. Oni ovšem nestáli při sobě, ale proti sobě, a tak nemohlo dojít k ničemu jinému než ke krátkému, okouzlující mu, avšak neplodnému flirtu mezi Bismarckem a Lassallem. Vý sledkem byla Německá říše, navenek silná a obávaná, jejíž vnitřní stav se podoba] nakřivo zapnuté vestě. Že tento výsledek ukazoval národní stát jako něco nedokonalého a náhodného - mnozí Němci i neněmci to, jak známo, vylučovali - bylo patrně nezbytné a mo hlo trvat delší dobu. Ani obzvlášť špatně sestavená, nehodnověmá 9
bismarckovská Ústava s nedořešeným dualismem Ríšea Pruska, zdánlivou mocí zemských knížat a Spolkové rady, nejasne roz dělenou absolutní mocí císaře a říšského kancléře, institumonah zovanou bezmocností říšského sněmu a neintegrovanou .armadou nebyla tím základním neduhem státu; ústavy se dají měnit. '1:0,co dělala Bismarckova Říše - při všem lesku vítězných zbrani, „od začátku až do smrtelně nemoci“ (jak se vyjádřil historik Arthur Rosenberg ve svém díle Entstehung der Weimarer Republik).- by: lo falešné, překonané a ahistorické dělení moci mezi jednotlivyml třídami.
_
Stát byl špatně veden. Hospodářsky upadající pruští junkeřl, za čínající pomalu parazitovat, měli znenadání - aniž věděli,jak se .to stalo - řídit moderní průmyslový stát. Kapitalistická buržanIe, přivyklá od roku 1849 neodpovědností a neodpovědností zhýčka ná, hledala vně státu moc, v níž jí bylo bráněno uvnitř, a tak nalé hala na zahraničně politická dobrodružství. A sociálně demokra tičtí dělníci, objektivně nejsilnější rezerva národa a ochotní vzít na sebe odpovědnost, jíž se buržoazie zřekla, byli „nepřáteli říše“. Byli to skutečně nepřátelé? Byli obávaní, daní do klatby, nená vidění a v posledních dvanácti letech Bismarckovy éry, od roku 1878 do roku 1890, pronásledovaní. Bezpochyby byli tehdy ne smiřitelnými odpůrci státního a společenského uspořádání, jež dal Bismarck své říši. Není pochyb o tom, že proklamovali politickou a sociální revoluci, o které ovšem tenkrát neměli jasnou představu, o konkrétních plánech nemluvě. Stejně jako ostatní „nepřátelé ří še“ - voliči katolického Centra - měli bezpochyby i oni vazby na zahraničí, vůči němuž byli loajální; čím byla pro mnohé katolická církev, tím byla pro ně Socialistická internacionála. A přece nebyli ani jedni, ani druzí nepřáteli říše. Naopak: so ciální demokracie i Centrum byly od počátku vlastními říšskými stranami: v říši, s říší a skrze říši se zrodin a sílily, zakořeněny v ní hlouběji než jejich pruští zakladatelé. Centrum, ani sociální demokraté ani ve snu nepomýšleli na to, aby Německou říši, která byla jejich živnou půdou, ničili, nebo aby si přáli její rozklad. Cítili se od počátku - sociální demokraté ještě více než střed spíše jako čekatelé na její dědictví. Je jen mírně nadsazené to, co píše Arthur Rosenberg: „Tak bylo předsednictvo sociální demo 10
kracie skrytou vzdorovládou a August Bebel ve výšinách svého vlivu jakýmsi proticísařem.“ Sociální demokraté Bismarckovy říše byli revolučními vlas tenci. Zádali vnitřní převrat a přestavbu, ale v žádném případě ne chtěli vnější bezmocnost a rozklad říše. Z Bismarckovy říše chtěli udělat svoji říši - nikoli ji oslabit nebo úplně zrušit, nýbrž ji po vzne'st na úroveň doby. Je to, pravda, teoreticky dosti jasně stano visko, ovšem v praxi značně rozporuplné. Ve svých dvou proslu lých výrocích si dlouholetý stranický předák August Bebel zjevně odporuje, když říká, že: „Tomuto systému ani jednoho muže a ani groš!“ a „Když se půjde proti Rusku, sám vezmu zbraň do ruky!“ Ale není to pouze tento rozpor, na němž ztroskotali sociální demo kratě v roce 1918, existuje ještě i jiný. Německá sociální revoluce, kterou do posledního okamžiku sli bovali a v níž zpočátku také skutečně věřili a usilovali o ni, pro ně vždy byla věcí zítřka, ale nikdy ne požadavkem dne. Německý so ciální demokrat si nikdy nepoložil otázku, kterou si kladl Lenin: „Co dělat?“ Sociální demokraté měli za to, že revoluce někdy „přijde“; nebyla ničím takovým, co by měli dělat sami, dnes a tady na místě. Stačilo přece vyčkávat; a zatím žili v císařství tak jako kdysi: jako přívrženci jedné z politických stran, těšící se na to, že budou sílit od jedněch voleb do říšského sněmu ke druhým. Ale revoluční strana, která se spokojí s tím, že bude na revoluci čekat, přestává být postupně revoluční stranou. Skutečná přítom nost je silnější než kýžená a očekávaná budoucnost, zvláště pak tehdy, posouvá-li se doufání a očekávání do stále vzdálenější bu doucnosti a přítomnost se ukazuje jako stále ještě snesitelná. A to byl právě tento případ. V roce 1891 řekl August Bebel na sjezdu Sociálně demokratické strany Německa toto: „Buržoazní společnost pracuje tak intenzivně na svém vlastním zániku, že potřebujeme vyčkat okamžiku, kdy převezmeme moc, která jí vy padne z rukou... Ano, jsem přesvědčen, že uskutečnění našich ko nečných záměrů je tak blízko, že zde v sále je jen málo těch, kteří se toho dne nedožijí.“ O dvacet let později nenazval revoluci jinak než „velkou pohromou“ - to je výmluvný obrat; velká pohroma není zrovna tím, po Čem by někdo prahnul. Znovu volal na své buržoazní protivníky: „Přijde [pohroma] nikoli díky nám, ale díky 11
vám samotným.“ Ale o tom, že by se den revoluce bezprostředně blížil, se již více nemluvilo, jen o tom, že „ten den přijde;je jen odročen“. Tentokrát bylo v sále Opravdu jen málo těch, kteří se ho neměli dožít: o sedm let později už byli dál. Ale Sociálně demo kratická strana Německa skutečně přestala chtít to, co nazývala „velkou pohromou“.
Je zvláštní, jak přesně do sebe zapadají osudová data dějin Ně mecké říše a dějin sociálně demokratické strany. Čtyřicet osm let císařství zahrnuje třijasně oddělená období: dvacetiletí Bismarcka až do roku 1890; dobu Viléma II. od roku 1890 do roku 1914; a konečně čtyři válečná léta 1914-1918. Naprosto stejná jsou obdo bí dějin sociálně demokratické strany. Za časů Bismarcka byla strana - alespoň ve svém vnitřním hodnocení - stranou rudé revo luce. V letech 1890 až 1914 byli však sociální demokraté revoluč ní pouze ve slovech; skrytě se začala strana sociálně demokratická cítit jako součást Vilémovského Německa. Od roku 1914 byla tato změna zcela zjevná. Na otázku, co způsobilo tuto změnu, je třeba odpovědět přede vším tím, že přestalo stíhání a pronásledování. V posledních týd nech chtěl Bismarck z pozice svého úřaduještě zostřit zákon proti socialistům, až po vyzývání k otevřené občanské válce. Vilém II. jej nechal propadnout. Sociálně demokratičtí předáci a funkcioná ři, žijící v uplynulých dvanácti letech jako psanci a štvanci, mohli vést napříště bezpečný, příjemný a zajímavý život parlamentní honorace. Museli by být něčím víc než lidmi, aby tuto úlevu ne prožívali s opravdovou vděčností. Ale to nebylo všechno. Celá vnitropolitická atmosféra Vilémov ského Německa byla jiná než v době Bismarckově: volnější, uvol něnější, méně tvrdá a méně přísná. Německo přelomu století bylo šťastnější než v letech osmdesátých. V Bismarckově Německu se dýchal dusný vzduch. Vilém II. otevřel okna dokořán a nechal vyvětrat; velká popularita a vděčnost národa, jíž se na počátku své vlády těšil, nebyla náhodnou. Avšak blahodámého zmírnění vnitřního napětí bylo dosaženo uvolněním nahromaděné energie a vnitřního přetlaku směrem ven, takříkajíc na účet zahraničí, které si to nenechalo příliš dlouho líbit. Cenou za to byla nakonec válka. 12
Čeho si sociální demokraté obzvláště všímali, bylo to, Žedusno před bouří, které přímo volalo po revolučním výboji, se vytrácelo. Ještě před rokem 1890 viděli revoluci skutečně „přicházet“; nyní ji viděli ustupovat do stále vzdálenější budoucnosti. Vilémovská „světová politika“ prospívala především kapitalis tické buržoazii, která byla za svoji vnitřní slabost odškodněna - na
rozdíl od doby Bismarckovy-vzrůstem vnější moci. Ale něco z nového blahobytu imperialistické expanze připadlo nakonec i německým pracujícím. Ještě dlouho se jim nepovede dobře, ale přecejen na tom budou lépe než dříve; a kdo již zlepšení pociťuje a další zlepšení očekává, ztrácí chuť do revoluce. „Revizionisté“ v Sociálně demokratické straně Německa, kteří v prvních letech našeho století stáhli revoluci ze stranického pro gramu, cítili naprosto přesně, jaký vítr vane. Byli poražení. Na sjezdech a v projevech strana i nadále pokračovala v proklamová ní revoluce pod rudou vlajkou, avšak mezi slovy a smýšlením se propast stále prohlubovala. „Marxistický střed“ strany tajně doufal v to, co revizionisté otevřeně prohlašovali; sociálně demokratická levice, která v revoluci stále ještě věřila, představovala menšinu. A konečně za třetí: skvělá parlamentní kariéra Sociálně demo kratické strany Německa. Od jedněch voleb ke druhým získávala strana voliče a mandáty. Od roku 1912 byla téměř nejsilnější stra nou v Říšském sněmu. Mohlo to na ní nezanechat stopy? Když byla revoluce stále méně pravděpodobnou, zatímco demokratická frakce v Říšském sněmu zcela legálně neustále rostla - nemuselo ji to nutit k zamyšlení? Říšský sněm Bismarckovy ústavy měl sice malou moc, ale což se to nedalo změnit? Ostatní strany snad nechtěly větší moc? A bylo-li možné dostat se k moci vytvořením parlamentní většiny a parlamentarizací, k čemu tedy bylo třeba revoluce? Nikdo, ani revizionisté, to neříkal otevřeně, ale pravdou zůstává, že od roku 1914 byla SPD jednou z parlamentních stran, nikoli již stranou re voluční. Nechtěla již svrhnout stávající státní řád, nýbrž ve spoje nectví s ostatními parlamentními stranami, s liberály a Centrem, do něj vrůst. Masová shromáždění a rudé vlajky se staly již jen ri tuály. Parlamentní hra a parlamentní ctižádostivost se stala pro stranu skutečností. Po vypuknutí války v roce 1914 se ukázalo, co 13
je zdáním a co skutečností. Po dobu jednoho týdne si SPD udržo vala ještě nezáludnou revoluční tvář. Dne 25. července 1914 zesí lily - v souladu s dřívějšími stranickými usneseními - její „plamenné protesty proti zločineckému běsnění válečných štváčů“. V následujících dnech se v Berlíně konala rovněž sociálně demo kratická pouliční demonstrace proti válce; dvacet až třicet tisíc lidí bylo nyní na nohou. Jeden ze spolupředsedů strany, Friedrich Ebert, odcestoval se stranickými fondy do Curychu; připravovalo se zatýkání, konñskace a zákaz činnosti. Druhý, Hugo Haase, „le vičák“, spěchal do byra Socialistické internacionály do Bruselu, aby se poradil o mezinárodních protiválečných akcích. Ale když už byla válka skutečností, nic z dřívějška neplatilo: devadesáti šesti hlasy proti čtrnácti rozhodla frakce Říšského sně mu o povolení válečných úvěrů; a oněch čtrnáct frakcionářů se bez výjimky sklonilo před většinou (byl mezi nimi pro tento krát i Karl Liebknecht, největší ze všech levičáků). K těm čtrnácti patřil i Hugo Haase, druhý ze spolupředsedů, melancholik, jehož celoživotní role spočívala v tom být přehlasován a následně se podvolit většině. Připadlo mu jménem strany a proti svému vlast nímu přesvědčení pronést 4. srpna toto známé vysvětlení: „Nene cháme vlast ve chvíli nebezpečí na holičkách.“ Císař mu dal stejně známou odpověď: „Již neznám žádné strany, znám jenom Němce!“ Německá sociální demokracie uzavřela s německým císařstvím mír. Chovala se od té chvíle jako státní strana, aniž jí ve skuteč nosti byla. Levice ve straně, která byla věrná starým revolučním cílům, byla touto „zradou“ otřesena a také smír s císařstvím nevydržela a v průběhu války se odštěpila. Následovala ji také část starého „marxistického centra“ a starých revizionistů a od roku 1917 exis tovaly dvě sociálně demokratické strany: SPD a Nezávislá sociál ně demokratická strana Německa (USPD), tedy „většinoví socia listé“ a „Nezávislí“. Jedni zachovávali státu a válce loajalitu, druzí byli paciñsty a - alespoň zčásti- revolucionáři. Ale rozhodnutí ze 4. srpna 1914 nebylo „zradou“, záleželo - podle vývoje, kterým strana v předchozím čtvrtstoletí prošla - v logice její politiky, a to 1tehdy, odmyslíme-li všechno, čím mohly přispět instinktivní pa trlotismus, válečná panika a nadšení pro válku. Strana správně 14
pochopila, Že válka předložila účet pětadvacetileté imperialistické, dalekosáhlé zahraniční politice, a že plodů této zahraniční politiky mohlo požívat i německé dělnictvo s německou sociální demokra cií. Do té míry to byl případ „co sis nadrobil, to si sněz“. Přede vším však: chtěla-li strana srůst s parlamentem a skrze parlament vrůst do státní moci, pak byla válka její šancí. Poprvé ji mohla vy užít. Strana, těšící se důvěře lidových mas, je za války nemohla přehlížet. SPD se domnívala, že když řekla válce své „ano“, stanu la na prahu moci. V tom se mýlila, a zároveň nemýlila. Skutečné moci Říšský sněm, většina v Říšském sněmu a sociální demokracie za celou válku až do posledního okamžiku nedosáhly: tu získala spíše armáda. Německé ústavní poměry se však během války daly do pohybu a Říšský sněm i SPD nepatřily k poraženým, nýbrž k ví tězům ve změněné ústavní skutečnosti. Hlavními poraženými ,byl císař a zemští panovníci, kteří se z nosných pilířů stali pouhými omamenty na ústavní budově. Poraženi byli také kancléř a kabi net: ze zodpovědné instance, jež měla rozhodovat, se stával stále víc a více pomocný orgán vrchního vojenského velení. Vrchní vojenské velení bylo od podzimu roku 1916 skutečnou německou vládou. Opravdovým císařem byl od té doby Hinden burg a skutečným kancléřem Ludendorff. Ale za nadále přetrváva jící monarchistickou fasádou se vytvářela nejen vojenská diktatura, ale i něco jako skrytá republika: jediná protisíla, která se udržela vedle vrchního vojenského velení, nabývala na vážnosti a vynuco vala si stále více pozornosti, byla většina v Říšském sněmu, jež se během války zformovala v koalici SPD, s Pokrokovou stranou a Centrem. (Pokrokovou stranu nezaměňovat se Stranou pokroku. Pokrokova' strana vznikla až v roce 1910 z Německé lidové strany a ze dvou stran svobodomyslných. Ve druhe' polovině války se při dala k Ievz'ci.Strana pokroku zanikla fakticky po 22 letech působe m'v roce 1884. - Pozn. odb. por.) Nová ústavní skutečnost se ukázala jako konečná v červenci ro ku 1917, kdy vrchní vojenské velení a většina v Ríšském sněmu učinily něco, k čemu neměly podle ústavy ani to nejmenší opráv nění: společně totiž - jakkoli měly protichůdné dlouhodobé cíle svrhly říšského kancléře. Ostatně, většina v Ríšském sněmu jeho 15
Friedrich Eben
Wilhelm Groener
Tito čtyři mužove' se měli stát osudovými postavami revoluce. I když se částečně postavili do jejího čela. byli vždy rozhodnuti ji utlumit. Friedrich Ebert jako říšský kancléř uzavřel „spojenectví“ s generálem Groenerem. týkající se nasazení vojsk. navrátivších se do vlasti. proti revoluci. Tím vydal sebe a mladý stát včerejší moci. Philipp Scheidemann, který vy stupoval proti účasti SPD v „bankrotujícím podniku“, vyhlásil svévolnč o několik málo týdnů později republiku. Gustav Noske byl velitelem definitivní porážky revoluce; řekl: „Někdo musí být krvcžíznivcem."
16
Philipp Schcidcmann
Gustav Noskc
nástupce neurčila, jak původně doufala. Určil jej Ludendorff, čímž se znovu ukázalo, kdo nyní v Německu skutečně vládne. I tak měl říšský kancléř za vicekancléře od roku 1917 člena parlamentu; zcela ignorovat se však většina v Říšském sněmu nenechala. Mezi vrchním vojenským velením a většinou v Říšském sněmu panova ly v posledních dvou letech války vztahy ne nepodobné vztahům mezi vládou a Opozicí v parlamentním státu. Vrchní vojenské velení vládlo; a vládlo pevnou rukou - pro střednictvím stanného práva, cenzury a zajišťovací vazby, tedy da leko přísněji a tvrději než ústavní císařská státní moc z předváleč ného období, do jejíchž bot znenadání vklouzlo. Ale na rozdíl od císařských autorit předválečného období nemohlo jen tak přehlížet strany většiny Říšskěho sněmu. Bylo jim dopřáno sluchu, mohly se účastnit rozhovorů, ba dokonce mohly i svrhnout kancléře. Většina Říšskěho sněmu oponovala. Mezí ní a vojenskou mocí se uskutečnila dvě dlouhotrva'ící rokování: o válečných cílech a o změnách v ústavě. Většina v lííšském sněmu nabádala k mírové mu jednání bez velkých anexí. Vrchní vojenské velení se tvrdě stavělo za „vítězný mír“. Většina v Říšském sněmu naléhavě vola la po volebním právu do Říšskěho sněmu pro všechny spolkové státy, po svobodě tisku, demokratizaci a parlamentarizaci. Vrchní vojenské velení odpovědělo: „Až bude dosaženo vítězství - mož ná“. Debaty byly občas vášnivé a příslušníci většiny v Říšském sněmu museli spolknout nejedno ostré slovo - ze strany svých parlamentních kolegů z pravice a „národního“ tisku častěji než od vládnoucí branné moci.
Jejich loajalitě to neuškodilo. V posledním okamžiku povolili všechny válečné úvěry, a zejména SPD ze sebe vydala to nejlepší: přemluvila krvácející a hladovějící, mnohdy již i reptající a stáv kující masy obyvatelstva k tomu, aby si samy říkaly: „Vydržet.“ A aby na to, že by mohly sabotovat válku, i když neprobíhala po dle jejich představ, ani nepomyslely. Tak daleko došli jen Nezá vislí sociální demokraté, kteří se od jara roku 1917 organizovali jako nová levicová strana. V Říšském sněmu měli sice slabou po znej,avšak na venkově byla jejich moc hodna povšimnutí. Ale byli Opet tim, čłímbyla celá SPD za dob Bismarckových: psanci. Jejich poslanecka Imunita je příliš neochraňovala, takže museli počítat 18
s ochrannou vazbou nebo s povoláním k armádě za ženisty a s ná sledným převelením k trestním praporům. Něco podobného nehrozilo ani mužům z většiny v Říšském sněmu, ani sociálním demokratům. Ti se nyní stali distingovanými pány, kteří si chodili do úřadů, a dokonce byli příležitostně přijí máni v samotném generálním štábu, kde jim zdvořile naslouchali. To pro ně byla nezvyklá zkušenost a -jak jinak - měli z této neví dané zdvořilosti a vlídnosti mocných jistý pocit srdečnosti a pří větivosti. Mezi některými předáky SPD a představiteli vojenské hierar chie se dokonce vytvořil jistý druh přátelství, jak tomu bylo na příklad mezi předsedou strany Friedrichem Ebertem a inspekto rem drah generálem Wilhelmem Groenerem. Oba spolu měli leccos do činění a dobře si rozuměli; oba byli z jižního Německa, synové řemeslníků - jeden z Badenu, druhý z Württemberska. Oba byli vážnými, schopnými a rozvážnými muži činu a „muži národa“. Proč tedy měli stát proti sobě jako nepřátelé a být na sebe nadále nevraživí? Sociálně demokratická strana zastupující většinu voličstva sice během války nesrostla se skutečnou mocí, avšak dobře se vcítila do ovzduší moci. Patřila nyní, i když prozatím jen v roli opozice, k „establishmentu“. Byla národní a loajální opoziční a reformní stranou, která sice kritizovala vládu, ale nechtěla, aby se stát zhroutil. S monarchií a kapitalismem se smířila. To, oč usilovala, byl parlamentární způsob vlády a mírové dorozumění. Se svými buržoazními pravicovými protivníky byla připravena se přátelsky střídat ve vládě v parlamentním systému budoucnosti; její buržo azní spojenci z Pokrokové strany a Centra jí stáli mnohem blíže než její odpadlí druhové z USPD. Jedni byli nyní přáteli a partne ry, druzí se stali úhlavními nepřáteli.
To, co bylo v tomto vývoji nesolidní, byl vztah mezi stranic kým vedením a členskou základnou. Vedení stále více lpělo na tu hé kázni; ostatně posměšný výraz „pruská královská sociální demokracie“ pocházel již z předválečných dob. Avšak před válkou existovala mezi prostými „soudruhy“ a jejich vedením značná třídní pospolitost a důvěrné přátelství. Sociálně demokratičtí pře 19
dáci bývali prostými lidmi a jako prostí lidé také mluvili. Nyní ho vořili tu a tam „po pansku“. Zatímco se dělili o starosti vládnoucí vojenské moci a začínali oceňovat její lidské kvality, prostí přívr ženci pociťovali veškerou tvrdost a brutalitu vojenské vlády. Jisté odcizení bylo nevyhnutelně. Některé z bývalých bašt SPD, jako například Berlín, Lipsko, Brémy či Hamburg, se proměnily v cen tra USPD. USPD, která se od roku 1916 zpěčovala válečným úvěrům, věr ně pokračovala v tradicích předválečné sociální demokracie jako strany zastupující většinu voličstva. Zahmovala široké názorové spektrum předválečné sociální demokracie, revizionistickým pře dákem Eduardem Bernsteinem počínaje, přes hlavního ideologa „marxistického Centra“ Karla Kautského, a revolucionáři skupiny Spartakovců Karlem Liebknechtem a Rosou Luxemburgovou kon če. USPD nebyla v žádném případě přísně vyhraněnou revoluční levicovou stranou, jakou byli Leninovi ruští bolševici. Jednoznač ný byl ovšem odpor strany vůči válce, kterou již nepovažovala za válku obrannou, ale imperialisticky dobyvačnou; a také vůči větši novým socialistům, jejichž postoj k válce byl loajální. Nicméně tento rozkol ve straně, který v politicích vzbuzoval tolik hořkosti, ba dokonce i nenávisti, byl pro řadové členy vskutku naivní. Pro mnohé z nich byli většinoví socialisté a Nezávislí vlastně totéž, jen v trochu jiných barvách. Většinoví socialisté se rovněž stavěli za smír, proti stoupencům anexí a proti těm, kdo hodlali prodlužo vat válku; i oni požadovali reformu volebního práva a demokracii, i když poněkud shovívavěji a v mímějším tónu. Také na ně bylo možno se obrátit v případě pocitu osobního ohrožení stanným prá vem, svévolným zatýkáním a šikanováním. Možná dokonce dosá hll svými snášenlivějšími metodami více než „Nezávislí“ svým zavilým radikalismem. Velkých konečných cílů se většinoví so cialisté ostatně nikdy otevřeně nezřekli. Důvěraonezmírá tak rychle. Masy ještě stále věřily svým zave denymovudcum -o těm z SPD jistě ne méně než těm z USPD. Titołvudcove byli vším, co ještě měly. Za velkých stávkových hnutí v lednu 1918 sr stávkující zvolili do svého čela vůdce SPD a
?grilikiuäžůdgeph sevjím nechali přesvědčitvk ukončení stávek. y a porád ješte válka a tu je prece třeba ve zdraví 20
přežít. Většina doufala, že po válce dojde ke znovusjednocení strany.
Po válce. T0 znamenalo pro prostého Němce nejpozději do pozdm'ho léta roku 1918: po vítězství, eventuálně po mírovém do rozumění. Myšlenku na možnou porážku si nikdo nepřipouštěl. Cožpak nebylo po celá čtyři léta nepřetržitě dosahováno vítěz ství? Cožpak se nedobývala na všech frontách nepřátelská území? Cožpak nebylo Rusko zrovna donuceno k uzavření míru? Pro ně meckého občana spočívala válka v tom, že trpěl hladem, staral se o „ty venku“ a poslouchal hlášení o vítězstvích. Vydržel to, zatínal zuby a lopotil se dál - rozzlobený na ty, kteří přes veškerá vítěz ství nechtěli uzavřít mír. Že by mohla být válka prohraná, na to nepomýšlel. V čele Německé říše také nebylo nikoho, kdo by něco takového dal najevo, natož aby to přiznal: možnost porážky si vůdcové prostě nepřipouštěli ještě ani v létě roku 1918, kdy již byla téměř jistá vzhledem k neúspěchu poslední velké německé ofenzívy na západě a nasazení amerických vojsk ve Francii. Měsíce, během nichž bylo nutné přizpůsobit se blížící se porážce, a snad bylo i možné ji alespoň zmírnit, byly promrhány. V srpnu a září nabraly události rychlý spád. Na západě přechá zela spojenecká vojska do ofenzívy na několika úsecích fronty. Území získaná za jarní ofenzívy byla ztracena a ústup byl neza držitelný. Spojenci se hroutili; 13. září vyslalo Rakousko volání o pomoc. 15. září prolomila spojenecká vojska balkánskou frontu. 27. září kapitulovalo Bulharsko. Spojenecká vojska na západě napadla téhož dne frontu na Hindenburgově linii, což byla posled ní vybudovaná obranná linie. A ta byla prolomena. V německém tisku se ještě stále psalo o pevných pozicích a ko nečném vítězství. Poslanci v Berlíně, kteří měli sice zlé tušení, ale nechtěli si připustit myšlenku na blížící se konec, rokovali o tom, zda nenastal čas sestavení nové vlády a hledání cest k mírovému dorozumění. Otázkou nyní bylo, jak celou věc předložit Luden dorffovi. Čekalo je neuvěřitelné překvapení. Byl to totiž sám Ludendorff, 21
který ze dne na den přetvořil vládu a zároveň s ní i ústavu. Učinil takové rozhodnutí, k němuž by poslanci nemohli dospět. Ustano vil Německu parlamentní demokracii, začlenil SPD do vlády, jak bylo jejím přáním. Ale jako dárek jí vložil do rukou porážku a to, co od ní nyní požadoval, nebylo mírové dorozumění, nýbrž ka pitulace. Tím dnem, kdy se toto všechno přihodilo, bylo devětadvacáté září 1918.
22
lto 29.ZÁŘÍ1918
Neděle 29. září 1918 začala jako krásný den pozdního léta a skon čila podzimní bouří a krupobitím: byl to den, ve kterém se onoho roku léto změnilo v podzim. Byl to zároveň den, v němž došlo k nenadálé změně politického ovzduší Německa. Toho dne byla náhle a znenadání přijata rozhodnutí, jež vedla k ukončení světové války a ke zlomení německého odporu; ten den byl také začátkem konce německého císařství. Dvacáté deváté září 1918 patří k nejvýznamnějším datům ně meckých dějin, ale na rozdíl od jiných srovnatelných dat, jako je například 30. leden 1933 nebo 8. květen 1945, se nestalo součás tí německého historického povědomí. To mohlo spočívat částečně i v tom, že nic z toho, co se onoho dne stalo, se v následujících dnech neobjevilo v novinách. Události z 29. září zůstaly na dlouhá léta státním tajemstvím. A přestože byly konečně zveřejněny, zů staly zahaleny mlhou tajemství a nadále si zachovávaly podivně nejasné kontury. Dvacáté deváté září 1918 bylo osmým květnem 1945 a třicátým lednem 1933 v jednom. Přineslo zároveň kapitulaci a přebudování státu. A obojí bylo dílem jednoho muže - a to muže, jehož posta vení mu podle ústavy nedávalo ani to nejmenší oprávnění k tak zásadnímu činu; tím mužem byl generál první ubytovatel vrchního velení Erich Ludendorff. Za událostmi 29. září 1918 stojí záhada jménem Ludendorff: záhadajeho moci, záhada jeho osobnosti a jeho pohnutek. Ludendorffova moc byla v posledních dvou letech války téměř neomezená a nikdy nebyla její neomezenost tak zjevná jako onoho
23
Nejvyšší válečný velitel císař Vilém Il. se svými vlivnými poradci. Generál polní maršál Paul von Hindenburg (vlevo) a nejvyšší ubytovatel generálního štábu Erich Ludendorff (vpravo) při rozhovoru o situaci na bojišti ve vrchním generálním štábu. Od léta roku 1918 byla pro Německo válka beznadějná, a ačkoli se oficiálně stále ještě mluvilo o konečném vítězství. začali se členové sněmovny radit o tom, zda ncnadešel čas změnit vládu a uvazo vat 0 mírove'm porozumění.
24
dne, kdy se jí zřekl a rozbil veškeré její nástroje. Byla to moc, ja kou nebyl dosud žádný Němec před Hitlerem tak posedlý - ani Bismarck: moc diktátorská. Ludendorffův přímý nadřízený velitel vrchního vojenského ve lení generál polní maršál von Hindenburg nebyl, po pravdě řečeno, nikdy ničím jiným než úslužným nástrojem. Císař, podle ústavy „nejvyšší válečný velitel“, si zvykl splnit každé přání vrchního vo jenského velení - jak v oblasti politické, tak i vojenské - jako by bylo rozkazem. Kancléř i ministr se dostavovali k Ludendorffovi, kdykoli jim přikázal. Když se Ludendorff konečně rozhodl, ze dne na den, vytvořit z bismarckovského Německa parlamentní demo kracii a nechal tuto parlamentní demokracii vztyčit bílou vlajku, nenašel se nikdo, kdo by se proti němu postavil nebo kdo by se mu odvážil odporovat. Co nařídil, bylo beze slova a horlivě splně no. A přece byl jen jedním z mnoha generálů, a zdaleka ne s nej vyšší funkcí; ve vrchním vojenském velení byl až druhým mužem, a dokonce bez politické pravomoci či mandátu. Co mu tedy dávalo tak velikou moc? Na to ještě ani dnes není jednoznačná a jasná odpověď. Luden dorffův charakter v sobě skrývá něco záhadného; čím hlouběji jej budeme studovat, tím bude záhadnější. Pro německý lid však Ludendorff neznamena] vůbec nic; nebyl žádným lidovým hrdinou. Tím byl Hindenburg, jemuž Ludendorff ochotně přenechal veškerou popularitu, všechen lesk a slávu. Lu dendorff rozhodně nebyl samolibý. Mohlo by se říci, že mu nezá leželo na lesku moci, ale na moci samotné - kdyby se ovšem při bližším pohledu neukázalo, že i samotná moc mu byla lhostejná. Bylo vůbec kdy podobného diktátora, který by se - tak jako Lu dendorff 29. září 1918 - dobrovolně vzdal moci, a dokonce s dů kladností jemu vlastní svěřil svým politickým odpůrcům zákonné předání svého úřadu? Ostatně, učinil tak v okamžiku porážky a - jak se ukázalo poz ději-nikoli bez postranní'ch úmyslů. Jeho jednání v okamžiku porážky není nepodobné chování Hitlera, ale nutno k tomu dodat, že Ludendorff nebyl chtivý moci. Byl svým vlastním, podivným, až bolavým způsobem nezištný. Ludendorff nebyl ani v nejmenším vůdcem mas, ani tím, kdo by
25
se snažil získat stoupence za každou cenu. Nebyl obdařen ani šar mem, ani démoničností, nedokázal ani okouzlit, ani přesvědčit, ani hypnotizovat. Ve společenském styku byl strohý, suchopárný, nepřívětivý, nevlídný, odmítavý a kontakty nenavazoval snadno. Ve svém oboru, tedy ve vojenství, byl ovšem skutečným znalcem, i když nelze říci, že by byl rozeným vojevůdcem, kterého z něj chtěli později udělat jeho přívrženci. Nebyl géniem, ani Napole onem - tím ostatně nebyl v první světové válce nikdo ani na jed né, ani na druhé straně - ale dobrým organizátorem, úředníkem a válečným technikem; byl chladnokrevným, až bezohledně puntič kářským, ve své práci neúnavným, sch0pným generálem. Ale schopných generálů bylo víc. Budeme-li pátrat po tom, co tohoto buržoazního generála vyvyšovalo nad ostatní a co mu dávalo tak přesvědčivou moc, zjistíme, že to byla veliká, až trochu nadlidská obětavost, jež ho opravňovala být vůlí, nástrojem a ztělesněním něčeho nového. Ano, Ludendorff ztělesňoval jako nikdo jiný novou buržoazní vládnoucí třídu Německa, zatlačující během války starou aristo kracii stále více do pozadí; ztělesňoval její všeněmecké ideje, její nezkrotnou touhu po vítězství, posedlost, s níž se do všeho vrhala a „sahala po světové velmoci“. Protože byl nezištný a nebral ohled na sebe sama a ostatně ani na nic jiného, protože byl naprosto věc ný, věcný až jakýmsi podivným, nadlidským způsobem, byl s to kdykoli jít až do extrému a smělost proměnit v rutinu. To nová vládnoucí třída v Německu vycítila, a proto se právě on stal jejím mužem číslo jedna a proto ho také slepě následovala, zatímco uhlazení aristokraté starého režimu, stojící stále více v pozadí, před jeho nelítostností kapitulovali a okřikovali reptající masy. Ludendorff byl mužem, který se nabídl vyhrát Německu válku, a to totálně; mužem, který byl připraven hrát s ledovým klidem va banque. Ve všech jeho rozhodnutích bylo něco monstrózního, ať už to byla neomezená ponorková válka, podpora bolševické revo luce, vynucený brestlitevský mír či velké tažení na východ v létě roku 1918, podniknuté v téže době, kdy se hledalo rozhodnutí na zapadě: to byl jeho styl, a byl to právě ten styl, v němž se pozná vala německá velkoburžoazie, styl, v němž nacházela výraz svého byti a svých tužeb. S Ludendorffem vstoupil do německé povahy 26
l!IlI f
4m.
.as r
.ł
.
r
'
.l
.I
„r
a
A
_ uł
V. - -
.-
'
_„_
'v
,
. .u J *goal*
& i
A
.
I
„
'1
t; _
„ I
“A
5
4'7 -,
1
'4-\ 'u
r .
.
Hindenburg a Ludendorff se členy generálního štábu. Skutečnou vládu v německé říši představovalo od podzimu roku 1916 vrchní vojenské velení, v jehož čele stál Hinden burg. Největší vliv měl ovšem Ludendorff. To zc ukázalo zejména 29. září 1918, kdy po žadoval okamžitou kapitulaci a přeměny vlády. Přivedl SPD k moci. avšak předal ji záxo veň odpovědnost za porážku: to byl základ ke vzniku legendy o „ráně dýkou“ do zad.
27
nový rys: chladnokrevné, až posedlé zahrávání si s osudem a pře hánění v duchu „všechno, nebo nic“. To bylo pro celou jednu třídu mottem, které už z německých dějin nebylo nikdy vyma záno. Také samotné Ludendorffovo rozhodnutí z 29. září mělo tako výto charakter; bylo jeho charakteristickou osobní reakcí na po rážku.
Často - v podstatě hned od počátku - se říkalo, že Ludendorff onoho dne (nebo, lépe řečeno, v pátek 27. září, kdy se mu v hlave zrodil plán, který pak v neděli předložil) prostě „ztratil nervy“. łe pravdou, že Ludendorff nechtěl až do posledního okamžiku,pr1 pustit možnost porážky, která byla předvídatelná již celé měsrce a v posledních týdnech byla už zcela zřejmá, a náhle, den ze dne, vyměnil až křečovitou víru ve vítězství za přehnaný pesimismus a poraženectví. Ještě v červenci ujišťoval nově zvoleného státního sekretáře zahraničních věcí von Hintzeho, že si od blížící se ně mecké ofenzívy u Remeše slibuje konečné vítězství říšských zbra ní, čímž se již nepochybně snažil přehlušit svůj vlastní nejlepší úsudek. Ještě i v korunní radě konané 14. srpna, po ztroskotání zmíněné ofenzívy a po prvních těžkých porážkách německého vojska stále považoval za možné zmařit válečné záměry nepřátel vojenským odporem a byl srozuměn s tím, že mírovými jednáními se lze dočkat lepší bojové pozice. Nyní, 29. září 1918, požadoval uzavření příměří do čtyřiadvaceti hodin, a to na základě toho, že nemůže zaručit odvrácení vojenské katastrofy na západní frontě déle než dvacet čtyři hodiny. To přirozeně muselo vzbudit dojem, že - vzhledem ke zvlášť hrozivé situaci na frontě - Ludendorff ztrácí nervy. Zejména poté, co v následujících dnech vyšlo najevo, že k obávané katastrofě ne dochází. To se shoduje s tím, že Ludendorffova tvrdost byla nalo mena a že již předtím prožil několikrát nervové krize, které jeho okolí v generálním štábu doslova děsily. Bylo to příznačně něko lik měsíců předtím, kdy sám sebe, proti svému nejlepšímu vojen skému úsudku, nutil k neadekvátnímu optimismu. O historickém víkendu z 28. na 29. září působil znovu nápadně chladným, roz vážným a suverénním dojmem. Nikoli jako muž, který ztratil ner vy, ale spíše jako muž, který se znovu vzpamatoval a postupoval 28
podle předem přesně vytýčeného plánu. Mnohé nasvědčuje tomu, že on sám takový dojem neměl. Ludendorff nebyl nikdy opatrnický, nikdy si nenechával otevře ná zadní vrátka ani otevřené možnosti volby na všech stranách. Skola, kterou prošel v generálním štábu, a jeho osobní tempera ment, ho posílin a vtiskly mu způsob myšlení a jednání, který znal jen rázně, ba extrémní alternativy. Byl zvyklý dotáhnout alternativní myšlenky generálního štábu do konce, pro jednu se rázně rozhodnout a zvolený plán s nevídanou energií uskutečnit. Hnal věci do krajnosti a nedíval se ani napravo, ani nalevo. Když plán ztroskotal, pak začal hledat nové možnosti a přijímat nová radikální rozhodnutí. To, co Ludendorffa v létě roku 1918 soužilo a několikrát přivedlo na pokraj nervového zhroucení, bylo, že byl nucen neplánovitě vytloukat klín klínem: neschopný podívat se možnosti porážky do očí, měl neustále na mysli vítězství, ale pro jeho dosažení již neměl žádný jasný program. A najednou, 27. září 1918, za nepřátelského vpádu do Hindenburgovy linie, už nebylo vyhnutí: díky svému vojenskému úsudku mu jasně před očima vy tanula neodvratná hrozba bezprostřední vojenské katastrofy. K po rážce se postavil čelem, nikoli zády. Šok z takovéhoto zjištění mu sel být strašný, ale zároveň i osvobozující, neboť Ludendorff teď mohl znovu plánovat: plánovat porážku. Plánoval ji stejně, jako předtím plánoval vítězství: jako voják, jako generál, nikoli však jako politik. Tváří v tvář porážce se sou středilna jeden jediný cíl: zachránit armádu.
V každé válce vzniká drobný konflikt mezi vojenským velením a politikou. Vítězství jej mnohdy zatlačí poněkud do pozadí; po rážkajej krutě obnaží. V některých ztracených soudních procesech přijde okamžik, v němž obhájce přestane myslet na zájmy svého klienta a stará se jen o to, jak sám sebe pojistit proti nároku zkla maného klienta na požadování náhrady. Podobně uvažuje velení poražené armády, které se Často nestará o zájmy země, kterou již nemůže nadále bránit, ale jen o zachování vlastní vojenské cti. Tak tomu bylo například ve Francii v roce 1940, tak tomu bylo iv Německu v roce 1918. Ludendorffovým pevným cílem bylo od okamžiku, kdy začal
29
plánovat „jednání o porážce“, zachránění existence a cti armády. Aby byla zachráněna její existence, muselo být uzavřeno příměří, a to rychle a bez průtahů - nejlépe hned zítra, neboť každý den mohl přinéstvojenskou katastrofu. Aby byla zachráněna čest armá dy, musela požádat o příměřívláda, nikoli vrchní vojenské velení. Příměřímuselo být motivováno politicky, nikoli vojensky. Při takovémto stanovení cílů se naskýtají tři otázky: jak motivo vat nabídku příměří politicky, jaká vláda se k takovému kroku propůjčí, a konečně, jaká je záruka, že vítězící nepřítel na požado vané příměřískutečně přistoupí. Odpovědi na tyto tři otázky se vzájemně proplétaly. Aby nabíd ka příměřívypadala jako politicky motivovaná, musela být spo jena s mírovým návrhem a musela být předložena těmi, kdo již
vstoupili do jednání o mírovém dorozumění, tedy politickými stranami většiny Říšského sněmu. Tyto strany musely být tudíž zastoupeny ve vládě, nebo ji musely samy tvořit. Aby se většina Říšského sněmu odhodlala převzít na sebe vlád ní odpovědnost za tak nepříznivých podmínek, bylo nutné jí něco nabídnout, a sice změnu ústavy, po které tolik volala, a přechod k parlamentní formě vlády. Tím by se zvýšily šance na požadová ní příměří:dohodové mocnosti tvrdily, že vedou válku pro demo kracii. Zejména americký prezident Wilson se několikrát vyslovil k otázce válečných cílů a demokratizace Německa. To bylo skvě lé! Kdyby mu nyní byla představena stabilní a silná demokratická vláda, mohl by jen stěží odmítnout požadované příměří.Jeho zná mých čtrnáct bodů by mohlo být přijatojako základ mírových jed nání, a tím by bylo odmítnutí ještě ztíženo. A kdyby přece jen odmítl nebo stanovil ponižující podmínky? Pak by bylo třeba domýšlet věci dál. Je možné, že by lidová vláda rozpoutala lidovou válku - zoufalé Ievěe en masse. A kdyby to ne udělala, a naopak se podrobila, znamenalo by to její podrobení; armáda by byla v každém případě zachráněna: jak její existence, tak její čest. Snad by si dokonce mohla dovolit ihned vyhlásit proti postupnému podrobování beznadějný, a proto neškodný protest a později, po válce, s neporušenou existencí a neposkvměnou ctí po slat kapitulací zneuctěnou parlamentní vládu domů. Takový byl plán - Ludendorffův plán - manipulace s porážkou, 30
kterou již považoval za neodvratitelnou. V tomto smyslu se vy slovil 27. září. Následujícího dne zasvětil do celé záležitosti Hin denburga, který jako vždy se vším souhlasil. 29. září Ludendorff postupnědosáhl souhlasu ministra zahraničních věcí, císaře a kan cléře.To byla Ludendorffova poslední velká operace; na rozdíl od jím připravovaných velkých útoků v roce 1918 tentokrát dosáhl hned napoprvé úplného průlomu.
Celá operace byla provedena s precizností hodnou generálního štábu, při níž hrál moment překvapení rozhodující roli. Až do pá tečního večera neměl nikdo o Ludendorffově celkovém plánu ani ponětí. Ráno 28. září dal prostřednictvím svého styčného důstojní ka plukovníka von Winterfelda říšskému kancléři na vědomí, že vrchní vojenské velení přišlo k tomu názoru, že „přetvoření vlády nebo její sestavení na širší bázi je naprosto nutné“. Zároveň vzkázal říšskému kancléři, aby se okamžitě dostavil do Velkého generálního štábu. Syn hraběte Hertlinga, jeho pobočník, referuje o událostech takto: „Můj otec přišel okamžitě po odchodu plukovníka Winterfelda z jeho pokoje ke mně a zpravil mě o náhlé změně politického ná zoru vrchního vojenského velení. Pochopitelně mě velmi překva pilo slyšet od něj informaci o tom, že vrchní vojenské velení se ze dne na den postavilo na půdu parlamentarismu, jehož přívržencem nikdy předtím nebylo.“ Kancléř se rozhodl odcestovat hned večer. Ještě před ním odjel státní sekretář pro zahraniční záležitosti Paul von Hintze. To se stalo v sobotu 28. září ráno. Teprve v pozdních odpoled ních hodinách, poté, co byl tento krok již učiněn, naznal Luden dorff, že bude nutné, aby se svými záměry seznámil svého pří mého nadřízeného generála Hindenburga. Ve svých Pamětech píše toto: „28. září v šest hodin odpoledne jsem odešel ke generálovi polnímu maršálovi do místnosti, která se nacházela o poscho dí níže. Vyložil jsem mu své úvahy týkající se požádání o mír a o příměří...Naším úkolem nyní bylo jednat rozhodně, jasně a bez průtahů. Generál polní maršál mě s pohnutím vyslechl. Odpověděl, že mi chtěl večer říci totéž a že i on dlouho zvažoval celou situaci a tento krok že považuje za nutný... Rozloučili jsme se pevným 31
stiskem ruky jako dva muži, kteříjako by si nesli cosi drahého do hrobu a kteří chtějí držet pohromadě nejen v dobrých, ale i v těch nejtěžších chvílích lidského života.“ Z tohoto líčení jasně nevyplývá, zda Ludendorff svého nadří zeného zcela zasvětil do svého plánu, nebo zda i jemu odhalil jen jeho polovinu, což se zdá být pravděpodobnější, tedy polovinu vo jenskou, tak jako předtím odhalil říšskému kancléři jen polovinu politickou. Je jisté, že celkový plán, vypracovaný dopoledne, probíral Ludendorff se státním sekretářem pro zahraniční záležitosti von Hintzem, se kterým se mezitím setkal. A je dokonce možné, že po Hintzeho reakci Ludendorff svůj plán ještě upravil a teprve Hintzeho přispěním mu dal konečnou podobu. Hintze byl podob ného ražení jako Ludendorff: byl to mladší muž, energický, chlad nokrevný a bystrý, z rodiny důstojníka námořnictva a stejně jako Ludendorff měl buržoazní původ a pangermánské smýšlení. Z Ludendorffova strohého sdělení, že každým okamžikem může padnout západní fronta a že postavení armády bude vyžadovat okamžité uzavření příměří, byl zdrcen, ale rychle se vzpamatoval. Ludendorffova myšlenka, že nabídka příměří spadá do kompe tence vlády, mu byla jasná, ale šel ještě o krok dál. Ludendorff pa trně pomýšlel nejdříve na to, že do stávající vlády vstoupí zástupci sociální demokracie, Pokrokové strany a Centra, aby odůvodnili požádání o mír a nabídli příměří.To však podle Hintzeho názoru nestačilo. Tváří v tvář „katastrofálnímu vlivu na vojsko, lid, říši a monarchii“, jehož bylo lze se obávat, muselo dojít k úplné, zjevné a osudové změně systému, ke změně ústavy čili k „revolu císhora“. (Tento výraz padl poprvé během onoho rozhovoru; zda jej nejdříve použil Ludendorff, či Hintze, není jasné.) Ludendorff byl toho názoru, že by se takto dala žádost o příměří oddálit, ale nakonec přistoupil na myšlenku státního sekretáře. „Revoluce sho ra“ - jistě, samozřejmě; to odpovídalo jeho zalíbení v radikálním postupu pod heslem „jít do všeho naplno“ a především udělalo de finitivní tečku za jeho plánem. Rozpor mezi dosavadní vládou a ustavou byl zřejmý a byl by hodnověmější, kdyby požadování pří meří vycházelo z vlastní politické vůle nových mužů ve vedení a armáda s tím neměla nic společného. 32
Přizvaný Hindenburg jako vždy souhlasil. Šlo se na oběd. Na odpoledne byla smluvena schůzka s císařem. Nic netušící říšský kancléř hrabě von Hertling byl zatím na ces tě do belgického lázeňského města Spa, kde toho času sídlil Velký generální štáb. Jeho syn, jenž s ním cestoval, vylíčil cestu i to, co se přihodilo při příjezdu do Spa, velmi barvitě: „Byl krásný, te plý, slunečný den. Když jsme projížděli tou známou a milovanou krajinou, kterou jsme opustili právě před měsícem, měl jsem zvláštní pocit. Podzim se mezitím vplížil do okolí a lesy hrály vše mi barvami... Když jsme se blížili ke Spa, počasí se změnilo, na obloze se objevily temné mraky a při příjezdu na náš zámek zača lo drobně pršet. V domě bylo chladno a neútulno. Krátce po našem příjezdu se nechal ohlásit von Hintze... Roz hovor mezi ním a mým otcem byl krátký. Po jeho skončení přišel otec ke mně do pokoje a řekl: ,To je strašné, vrchní vojenské vele ní žádá, aby se dohodovým mocnostem co možná nejdříve nabídla mírová smlouva. Hintzeho pesimismus byl na místě!“ “ Starý kan cléřse již cestou rozhodl požádat o pr0puštění: po celý svůj život byl přesvědčeným monarchistou a s parlamentarizací nechtěl mít nic společného. Na to, že by jí mohl zabránit, když ji Ludendorff žádá, vůbec nepomýšlel. Jako vlastenec byl otřesen. Jako kanc léř,který se již stejně odhodlal k podání demise, cítil jakousi úle vu z toho, že se jej už nic netýká. Rozhodující schůzky Hindenburga s císařem se říšský kancléř vůbec nezúčastnil. Civilní vláda byla zastoupena jen von Hintzem, který se již dopoledne shodl s Hindenburgem a Ludendorffem. Císařse ani v nejmenším nepokusil odporovat a se vším souhlasil: s parlamentarizací, stejně jako s předložením žádosti o příměří. Jen žádost o propuštění, kterou Hintze okamžitě předložil, proza tím odmítl. Když se císař ve čtyři hodiny odpoledne dostavil se svým doprovodem k říšskému kancléři, bylo již vlastně všechno roz hodnuto. Zbývalo jen zredigovat císařský výnos o parlamentariza ci a přijmout demisi hraběte Hertlinga. Nejpozoruhodnější na tom, co se odehrálo v těchto historických dnech, je, jak nedramaticky a klidně, jak hladce a samozřejmě se všechno odehrálo. Slo přece
33
jen o to, prohlásit Čtyři roky trvající válku, vedenou se vší zarpuu lostí, za prohranou a zároveň rozbít Bismarckem vybudovanou ústavu. Nikdo se však nezdá] být pobouřen a jediná věc, ktera vy volávala diskuse, byla otázka demise říšského kancléře a státního sekretáře pro zahraniční záležitosti. Ludendorff všechny prekvapíl a všichni hráli jím předepsané role jako v transu, jako by nevěděli, že dělají něco hrozného. . „Císař,“jak píše Hertling mladší, „mi nepřipadal toho dne o nlc neklidnější než kdykoli jindy... Rozhovor trval dlouho. Von Hin tze, který strávil celou noc na cestě do Spa a celé dopoledne jednal s vrchním vojenským velením, vypadal zcela vyčerpaně aiz pn lišného vypětí spal v našem pokoji a takto čekal, až bude přivolan na poradu... Během toho bylo vypracováváno císařovo prohlašem, v němž byla vyjádřena jeho vůle, aby zástupci lidu byli přibrámke spolupráci, a také souhlas s propuštěním mého otce. Potřeboval jsem si vyzvednout nějaké dokumenty z místnosti, kde stále ješte probíhaly rozhovory. Císař toho příliš nenamluvil. Řeč za nej držel šéf jeho kabinetu, který debatoval tak živě, že jeho slova by la srozumitelná i ve vedlejší místnosti. Propuštění kancléře bylo pro císaře záležitostí více než bolestnou... Rozhovor se chýlil ke konci. Císař se s námi všemi jako vždy přátelsky rozloučil a my jsme zůstali sami. Můj otec byl poměrně klidný. Ale když jsem mu začal vyprávět o tom, že brzy opustíme „nížinu“ a odjedeme do našich milovaných bavorských hor, objevil se mu na tvářiklid ný, až šťastný úsměv.“ A císař? Podle jeho kronikáře Niemanna „29. září večer vládla v okruhu císaře tichá rezignace, provázená ovšem zjevnou rozmr zelostí z generála Ludendorffa“. Tichá rezignace a , jevná“ nevrlost, to bylo vše, co císařa kan cléř postavili proti Ludendorffově vůli: reptat se nikdo ne0povážil. Ústavou stanovené pravomoce císařství 29. září 1918 bez boje kapitulovaly; v jistém smyslu však byly již dávno minulostí. Vytvoření parlamentní vlády v Berlíně, která měla zároveň s vládní mocí nést zodpovědnost za porážku, se však v následu jících dnech neobešlo bez boje. Na štábní důstojníky vrchního vo jenského velení dopadlo rozhodnutí z 29. záříjako bomba.
„Strašně, příšerné!“ napsal si do svého deníku plukovník generál ního štábu von Thaer 1. října po rozhovoru, v němž Ludendorff sdělil samotnému štábu vrchního vojenského velení, co se událo. Von Thaer ve svém deníku pokračuje takto: „Zatímco Ludendorff mluvil, bylo slyšet tiché vzdechy a vzlykání; mnohým přítomným, lépe řečenojejich většině, stékaly bezděčně slzy po tvářích... Když jsem se později dostavil na schůzku, zamířil jsem přímo k Luden dorffovi, s nímž jsme se znali velmi dlouho, oběma rukama jsem jej vzal za pravou paži, což bych si za jiných okolností nikdy nedo volil, a řekl mu: ,Excelence, je to skutečně pravda? To je poslední slovo? Sním, anebo bdím? To je přece hrozné! Co bude dál?“ “ Podobné scény se následujícího rána odehrávaly v berlínském Říšském sněmu, kde Ludendorffův vyslanec major generálního štábu von Bussche oznámil představitelům všech politických stran následující: „Vrchní vojenské velení považuje za nutné navrhnout Jeho Veličenstvu, aby se pokusilo přerušit boje a prohlásilo pokra čování ve válce za beznadějně. Každých čtyřiadvacet hodin se mohou naše pozice zhoršovat a odhalovat nepříteli naše vlastní slabiny.“ Jak toto sdělení na přítomné zapůsobilo, popisuje jeden očitý svědek: „Poslanci byli úplně zdrceni; Ebert byl mrtvolně bledý a nebyl mocen slova; poslanec Stresemann vypadal, jako by ho mě la ranit mrtvice... Ministr von Waldow musel opustit sál a při od Chodu prohlásil, že nezbývá, než si prohnat kulku hlavou.“ Von Heydebrand, vůdce pruských konzervativců, se vyklonil z ochozu a vykřikl:„Čtyři roky jsme byli obelháváni a podváděni!“
35
Zatímco tak vyvedl z míry generální štáb a Říšský sněm - obě centra moci, mezi nimiž se měla od nynějška odehrávat německá politika - Ludendorff opět nabyl duševní rovnováhy. Opět se c1til pánem situace a jako vždy plánoval s chladnou hlavou. Plukovnílt von Thaer, jehož zápisy v deníku jsou neocenitelné, neboť vrce ci méně doslovně reprodukují Ludendorffovy projevy z těchto dnu, popisuje jeho vystoupení těmito slovy: „Když jsme se všichni shromáždili, přišel Ludendorff do na šeho středu s hluboce ustaraným výrazem v obličeji, zsinalý, ale s hlavou vztyčenou. Opravdová postava germánského hrdiny! Ne mohl jsem si nevzpomenout na Siegfrieda, smrtelně zraněného do zad Hagenovým kopím. _ Vyjádřil se v tom smyslu, že je nucen nám sdělit, že naše v0jen ská situace je kromobyčejně vážná. Každým dnem prý může pad nout západní fronta... Na vojenské oddíly, tvrdil, není již žádné spolehnutí... Tak se dá předvídat, že nepřítel dosáhne vbrzku vel kého vítězství, průlomu ve velkém stylu díky pomoci amerických spojenců; potom jednotky na západě ztratí poslední oporu a ho rempádem překročí Rýn a přinesou do Německa revoluci. Takové to katastrofě musí být bezpodmínečně zabráněno. Z uvedených důvodů není možné nechat se zdeptat. Proto vrchní vojenské vele ní požádalo Jeho Veličenstvo a kancléře, aby bez průtahů učinili prezidentu Wilsonovi nabídku k uzavření příměříza účelem dosa žení míru na základě jeho 14 bodů... Pro polního maršála i pro něj to byl strašný okamžik, když mu seli tyto skutečnosti ohlásit Jeho Veličenstvu a kancléři. Hrabě Hertling císaři šetrně vysvětlil, že se musí okamžitě vzdát svého úřadu; po tolika letech počestného života nemohl a nechtěl jako starý muž uzavřít svůj život tím, že nyní předloží nabídku k pří měří.Císařjeho žádost o propuštění přijal. Ludendorff k tomu dodal: ,Prozatím jsme tedy bez kancléře. Kdo jím bude, to se uvidí. Požádal jsem však Jeho Veličenstvo, aby nyní do vlády přivedl ty, jimž vděčíme za to, kam jsme se do stali. Teď tedy uvidíme tyto pány v ministerstvech. Mají jen uza vřít mír, který nyní musí být uzavřen. Ať si sami sní, co si navařili a chtěli to naservírovat nám! “ A když mu potom von Thaer položil ruku na rameno, Zůstal 36
úplně klidný a vlídný a s posmutnělým úsměvem řekl: ,Bohužel, je to tak a já nevidím žádné jiné východisko* “ „Východiskem“, které Ludendorff viděl a které jej nechávalo „naprosto klidným a shovívavým“, bylo odmítání odpovědnosti za porážku, která bude později opředena legendou o „ráně dýkou do zad“. Kdo komu vlastně něco nadrobil? Byla-li porážka již 29. zá řítak neodvratná, jak tvrdil Ludendorff, pak to byla jeho porážka, neboťon měl až do té doby v rukou válečné vedení a válečnou po litiku, on, nikoli jeho kritici. Ale nebyla-li porážka ještě úplná a žádost o příměříbyla ukvapená, pak to byla v první řadě skutečně jeho porážka. Vždyť to byl právě on, kdo požadoval zahájení jed nání o příměří a trval na něm. Jestliže na straně nepřítele byly ještě pochybnosti o vítězství a v Německu zase pochybnosti o porážce, a proto tam nebyli připra veni na jednání a zde na hnutí odporu: žádost o přijetí okamžitého příměří musela tyto pochybnosti okamžitě zmařit. Spolu s tím byla také vyvěšena bílá vlajka. A byl to právě Ludendorff, který trval na tom, aby tomu tak skutečně bylo. Ale nechtěl to připsat na svůj vlastní účet, ale na účet nové vlády většiny v Říšském sně mu: ta si měla „sníst, co navařila“. To byla cena, kterou měla vět šina v Říšském sněmu zaplatit za to, že ji nechal ve vládě. Ludendorff zůstal jako vždy i ve chvíli své porážky mužem chladně a směle plánujícím. Nabídl stranám většiny Ríšského sně mu to, o čem se jim nezdálo ani v tom nejodvážnějším snu: úpl nou parlamentarizaci a úplnou moc. To bylo neodolatelně lákavé vnadidlo! Bylo však otrávené: skrývala se v něm odpovědnost za porážku, za úplnou porážku, k níž po požádání o příměřínezadr žitelně dojde. Ludendorff nastražil svým vnitropolitickým odpůr cům past, tak jak ji kdysi nastražil Rusům u Tannenbergu. Stejně jako tenkrát Rusové, i oni do ní padli - i oni byli nedůvěřiví, past si prozkoumávali a hrozili se jí. Princ Max Bádenský, nový říšský kancléř, liberální kníže, který v minulých letech obezřele kritizo val Ludendorffovu válečnou politiku, zůstal jako opařený, když se l. října při svém příjezdu do Berlína dověděl, co se od něj očeká Vá.Několik dnů sváděl zoufalý boj proti žádosti o příměří.Ta byla odeslána teprve 4. října, a nikoli l. října, jak požadoval Lu dendorff. Philipp Scheidemann, tehdy druhý nejvýznamnější muž
37
SPD a její zahraničně politický mluvčí, vystupoval na zasedání frakce proti vstupování do „bankrotujícího podniku“, čímž získal velkou část frakce na svou stranu. Ti dva muži, kteří překonali rozpory mezi princem a sociálně demokratickými poslanci, byli (což je zajímavé) současnou a bu doucí hlavou státu. Vilém II. se osopil v korunní radě na znechu ceného prince: „Nepřišel jsi sem, abys dělal vrchnímu vojenskému velení potíže.“ A vůdce SPD Friedrich Ebert argumentoval na za sedání frakce SPD tím, že když už se všechno zhroutilo, nesmí se strana vystavovat výčitkám, že odmítala spolupráci v okamžiku, kdy o ni byla ze všech stran důrazně žádána. „Musíme naopak uči nit průlom; musíme vědět, zda jsme získali dostatečný vliv k to mu, abychom prosadili naše požadavky, a je-li to možné, spojilije se záchranou země - je naší povinností to učinit.“ Ebert zvítězil a poslal vzpírajícího se Scheidemanna jako státního sekretáře do vlády prince Maxe. Tak se Německo 5. října ráno dovědělo, že je od nynějška par lamentní demokracií, že má novou vládu, v níž udávají tón sociál ní demokraté, „scheidemannovci“, že říšským kancléřem je libe rální bádenský princ a že tato vláda ze všeho nejdříve adresovala americkému prezidentu Wilsonovi žádost o příměří a mír. O tom, co se odehrálo 29. září, se nikdo nic nedověděl. Že za žádostí o příměří stojí Ludendorff, že si ji přímo vynutil, o tom kromě malého, uzavřeného okruhu lidí neměl nikdo v celém Německu sebemenší tušení. Takové podezření by bylo až absurdní, vždyť Hindenburg a Ludendorff byli přece muži se silnými nervy a pCV' nou vůlí zvítězit, byli samozvanými garanty konečného vítězství. Oproti tomu Scheidemann a poslanec za Centrum Matthias Erzberger, kteří teď znenadání seděli ve vládě, byli muži „mírové rezoluce“ Ríšského sněmu z července 1917, byly to „ubohé po stavičky, pesimističtí škarohlídi, slabošští ustrašenci, kteří sýčko valí jako zlověstní proroci“, jak je na uvítanou titulovalo jedno provolání Svobodné konzervativní strany (FKP). To byli celí oni: ted', když všechno vypadalo špatně, volali rychle po míru! „Mír Hindenburgův“ a „mír Scheidemannův“ - pod těmito hesly se V Nemecku po celá léta bojovalo za válečné cíle. Nyní byl Scheidemann ve vládě - a hned tu byla kapitulace a bylo po všem. 38
Přirozeně, muselo to přijít. S takovouto vládou válka skončila prohrou.
Další novinka - ohlášení pronikavých změn v ústavě a parla mentarizace - byla touto ohromující zprávou téměř překryta. Ebert ovšem v Říšském sněmu oslavoval pátý říjen jako „mezník v dějinách Německa“ a „zrození německé demokracie“, ale málo kdo mu věnoval pozornost. Změny v ústavě byly pro německý lid v této chvíli poměrně nezajímavé; a princ jako říšský kancléř - to na demokracii příliš nevypadalo. Co bylo podstatné, byl konec války,porážka, kapitulace, konec hrůz, avšak konec spojený s oba vami: ten okamžitě rozdělil celou zemi na dva tábory. Jedni to přijímali se zoufalstvím, druzí s úlevou. Válkou unavené, vyhla dovělé masy si oddechly; válkou nadšená buržoazie vzlykala. Jed ni volali: „Konečněl“ druzí: „Zradal“ A oba tábory se na sebe hned začaly dívat s nenávistí. Jen v jednom se všichni shodovali: konečněje po všem. A v tom se právě mýlili: konec na sebe nechal ještě Čekat, a to po celý říjen. Zádost o příměří byla odeslána prezidentu Wilso novi. Ten však reagoval váhavě a nedůvěřivě a své výhrady sdě loval po kapkách. Mezi 8. a 23. říjnem odeslal tři nóty. V první požadoval stažení vojsk z obsazených území, ve druhé zastavení ponorkové války a ve třetí téměř nepokrytě císařovu abdika ci. A válka mezitím pokračovala. Na západní frontě se stále umí ralo a v Německu nadále hladovělo. Dokonce došlo i na další od vody, a tak během října do války masově rukovali sedmnáctiletí chlapci.
O každou odpověď Wilsonovi se v Berlíně, ale i mezi Berlínem a generálním štábem ve Spa vedly celé dny nekonečné spory. A co se nestalo! Fronty se přitom obrátily. V prvním říjnovém týdnu se říšský kancléř zoufale vzpíral po žádat o příměří, na kterém Ludendorff pánovitě trval. Ale nyní, když už bylo všechno jasné, neviděla říšská vláda žádnou možnost obratu, zatímco Ludendorff stále více ustupoval ze svých původ ních pozic. Teď se najednou znovu zasazoval o náhlé přerušení Výměnynót a o pokračování v boji, přestože postavení Německa bylo každým dnem stále pochybnější.
39
.
. a n
r
5.
Císař a jeho nový kancléř. Princi Maxovi Bádenskému. liberálnímu knížetit pňpaglg Rain' cléřství v rámci celkového plánu Ludendorffa. Jeho vládu měla vést vělšma v Rlsskçfřl sněmu, sestávající v té době ze tří stran levého středu: Centra, Pokrokové strany a socm ních demokratů. Konslituční monarchie se měla přeměnit v parlamentní. ale o odstoupcm císaře se nejprve nemluvilo.
40
Velký spojenecký průlom na západní frontě, kterého se Lu dendorff v posledních zářijových dnech tolik obával, se nekonal. Západní fronta se chvěla v základech a povolovala, ale nezhroutila se - ani během října, ba ani v listopadu; ještě v den uzavření pří měříse souvislá německá fronta na západě, třebaže plně na ústupu a bez veškerých nadějí, dokázala ještě jednou zastavit. Poslední spojenci- Rakousko-Uhersko a Turecko - se během října zhrouti li a z Balkánu a z Itálie se dohodové armády nezadržitelně blížily k nechráněným jihoněmeckým hranicím. Každým dnem se dalo očekávat, že bude znemožněn přístup k rumunské naftě, na níž zá viselo pozemní vojsko, letectvo i námořnictvo. Bez ní by jednotky zůstaly stát. I kdyby snad bylo možné se na západě udržet přes zi mu, na nějaké jarní tažení se již nedalo ani pomýšlet. Podceňovali bychom Ludendorffovy vojenské schopnosti, kdy bychom jej podezřívali z toho, že si neuvědomoval, jak se věci mají. Ve druhé polovině října mu muselo být jasné -tak jako každému - že porážka je již neodvratná a že urychleně sjednané příměříje jedinou možností, jak uchránit zemi alespoň od hrůz invaze. A přesto dělal advokáta beznadějněmu boji až do konce, jako by se 29. září vůbec nic nestalo. Pro Ludendorffův obrat nebylo žádné vojenské, ani zahraničně politické vysvětlení, nýbrž pouze vnitropolitické. Ludendorff ne byl ani v nejmenším přítelem parlamentní demokracie. Parlamen tarizaci síce ustanovil dekretem z 29. září, ale jistě ne proto, aby se tak vytvořilo dlouhodobé a úspěšné státní uspořádání, nýbrž proto, aby ji poskvmil porážkou a kapitulací, a potom - po vyko nané práci - mohl co možná nejrychleji a nejbezpečněji přivodit její pád. První krok se mu nade vše očekávání zdařil. Nová parla mentní vláda na sebe vzala veškerou odpovědnost za nabídku pří měřía sejmula ji tak z vrchního vojenského velení. Ještě 16. října bylo na tiskové konferenci říšské vlády vydáno toto prohlášení: „Za všech okolností je třeba zabránit dojmu, že náš mírový krok byl učiněn na podnět vojenských kruhů. K tomuto kroku došlo z vůle říšského kancléře a vlády a tisk na tom nemůže nic změnit.“ Tímto loajálním sebezapřením se vláda většiny v Ríšském sněmu pokusila oklamat znepřátelené země. V Americe, Anglii a Francii si neměl nikdo všimnout toho, že válku prohrálo samotné vrchní 41
vojenské velení. Ale právě tím se mu parlamentní vláda vydala na milost a nemilost. Jestliže totiž vláda trvala na tom, že sama sebe vyvěsila bílé vlajky, pak mohlo vrchní vojenské velení proti takovéto potupné a hanebné rezignaci protestovat a p'n'pravitob vinění, později známé jako legenda „o ráně dýkou do zad“. Od po loviny října Ludendorff opět vystupoval v hrdinské roli nepora ženého a bojechtivého vojáka, stavícího se udatně na odpor mírem a kapitulací posedlé vládě demokratů, kterým se podlamují ko lena.
První Wilsonovu nótu Ludendorff ještě strávil. Nad druhou nevraživě vyjádřil svůj nesouhlas a odmítl odpovědnost za sou hlasnou odpověď. Po třetí 24. října svévolně vydal - aniž Čekal na reakci říšské vlády - armádní rozkaz, v němž prohlásil, že nóta je nepřijatelná a mohla by být „pro nás, vojáky, jen pobídkou k to mu, abychom ze všech sil pokračovali v odporu“. Tentokrát ovšem neměl tak silné trumfy, jak si myslel. Stalo se něco neočekávaného: říšský kancléř princ Max Bádenský, vzneše ný, spíše ústupný muž bez bojovného ducha, se postavil na odpor. Císaři dal možnost volby: „Ludendorff musí odejít, nebo odejdu já.“ A tentokrát to byl Ludendorff, kdo prohrál. Na zasedání kabinetu l7. října, za účasti Ludendorffa, „ztratil princ Max důvěru v Ludendorffa jako člověka“. „Dnes generál Ludendorff ani slůvkem nezmínil naši žádost o příměřía její ka tastrofální účinek v Německu i ve světě, ale naproti tomu berlín ská jednání o příměříučinil zodpovědnými za povzbuzení nepříte le a zhoršení nálady na frontě.“ Princ možná ani zcela neprohlédl Ludendorffovu lstivou hru, kterou hrál s vládou; jako aristokrat z vládnoucího rodu však v Ludendorffově obratu čelem vzad instinktivně cítil cosi neloajálního, něco jako svévoli a nespo lehlivost. Armádní rozkaz z 24. října a Hindenburgova druhá cesta s Ludendorffem do Berlína, podniknutá následujícího dne i přes výslovný nesouhlas kancléře - to už přesahovalo všechny meze. „Pro mě je jisté jedno: tato cesta musí skončit propuštěním gene rála Ludendorffa. Takovéto jednání o vlastní újmě bylo jen podně tem; důležité je, že to bude znamenat úlevu ve vnitropolitické 1zahraničně politické situaci. A rozhodující je ztráta důvěry.“ 42
A teď se náhle ukázalo, že v této krizi mezi říšskou vládou a vrchním vojenským velením již Ludendorff nebyl tím nejsilněj ším: vynucením žádosti o příměří si sám podřezal větev, na které seděl.Základem jeho neomezené moci bylo po celá dvě uplynulá léta to, že se zaručoval za vítězství. Od chvíle, kdy to přestal dělat, byl už jen generálem jako každý jiný. Před 29. zářím Ludendorff přikaždém konfliktu vyhrožoval svým odstoupením, aby prosadil to, co chtěl. Když udělal totéž i tentokrát, dočkal se toho, že mu císařodpověděl: „Dobrá, když chcete mermomocí odstoupit- tak, pro mě za mě, budiž.“ K tomu došlo 26. října ráno kolem desáté hodiny na audienci na zámku Bellevue v Berlíně, kde byl Ludendorff spolu s Hindenbur gem přivítán „velmi nevlídně“. Císař vyčítal Ludendorffovi výzvu k příměřía také jeho svévolný armádní rozkaz z 24. října; přímo mu řekl, že ztratil jeho důvěru. Ludendorff však měl ještě jeden trumf v ruce-anebo si to alespoň myslel. Když císař přijal s pohrdáním generálovu žádost o odstoupení, „přestal se polní maršál [Hindenburg] držet zpátky a požádal také o uvolnění z funkce, což císař stručně a jasně odmítl Slovy: ,Vy zůstaneteľ Polní maršál před tímto císařovým roz hodnutím sklonil hlavu. Sotva císař opustil místnost, došlo ke krátkému, ale vzrušenému rozhovoru mezi Hindenburgem a Lu dendorffem, který polnímu maršálovi vyčítal, že jej nechal v této rozhodující chvíli na holičkách. Hindenburg vyzval generála, aby k němu nastoupil do auta s tím, že odjedou společně. Ludendorff to odmítl a řekl, že se do generálního štábu vrátí sám.“ Takto po psal celou událost plukovník von Haeften, který ji zaznamenal po dle toho, jak mu ji Ludendorff vylíčil bezprostředně po audienci. Tak žalostně skončila diktatura generála Ludendorffa. Je až s podivem, že tento fakt, který by ještě před měsícem otřáslširokou veřejností, zůstal téměř bez povšimnutí. Události již šly mimo Ludendorffovu osobu. Nejen válečná situace, ale také nálady a rozpoložení v Němec ku se během týdnů, které následovaly po žádosti o příměří,značně změnily.Saský vyslanec podává svému ministerstvu zprávu o tom, Že „mezi lidem vládnou dvě nálady. První odráží až do krajnostl
43
vystupňovanou touhu po míru, druhá zřejmé rozhořčení z toho, že předešlé vlády si neuvědomovaly meze německé síly a živily ví ru v neporazitelnost Německa tak intenzívně, že se široké masy nechaly ukolébat falešnou jistotou“. Touha po míru spolu s krizí důvěry, od 5. října spojená s pevnou jistotou, že válka je prohraná a další oběti zbytečné, to vše bylo zdrojem nevypočitatelných, vý bušných nálad širokých lidových vrstev. K tomu je třebaještě při číst den ze dne se stupňující netrpělivost - netrpělivost předráždě nou a již sotva snesitelnou; vždyť příměří, které už mělo být dávno uzavřeno, bylo stále ještě v nedohlednu. Téma k rozhovorům poskytovaly nóty, v nichž prezident Wil son zpochybňoval přes noc vyhlášenou demokratizaci Německa a naléhal na uskutečnění dalších vnitrostátních změn. Výměna nót mezi vládou prince Maxe a americkým prezidentem byla tou nej podivnější ze všech, které jí v minulosti při vyjednávání příměří mezi dvěma válčícími mocnostmi předcházely. Dala by se přirov nat k akademické disputaci mezi státoprávníky odlišných směrů. V německých nótách se znovu a znovu opakovalo ujištění, že od říjnových změn v ústavě již vláda nehájí autokratický režim, ale zodpovídá se výhradně lidu a jeho svobodně zvolenému parla mentu. Prezident tomu nechtěl tak zcela věřit a jeho skepticismus nebyl nepodložený. „Jakkoli závažné a důležité se zdají být ústav ní změny, o nichž mluví sekretář zahraničních věcí ve své nótě z 20. října,“ říká Wilson ve své odpovědi o tři dny později, „nevy plývá z nich zcela jasně, zda základní principy vlády, odpovědné německému lidu, jsou již pevně zakořeněny, nebo zda jsou k dis pozici nějaké záruky, že budou zvažovány a že nyní částečně smluvená zásadní a praktická reforma bude trvalá... Je naprosto jasné, že německý lid nemá žádný mocenský prostředek, jímž by mohl donutit vojenské úřady k tomu, aby se podřídin vůli lidu, že vládnoucí vliv pruského krále na říšskou politiku zůstal neoslaben a že rozhodující iniciativa i nadále vychází z těch, kteří byli až do posud vládci Německa.“ Tak špatný odhad to zase nebyl. Wilson původně profesor státovědy - mohl být doktrinářem; jeho (zcela upřímné) pojetí války jako křižáckého tažení za demokracii v so běomohlo mít něco quijotovského, avšak jeho analýza německé vnitrní Situace se treñla do jádra věci. Neexistovala ve skutečnosti
44
novopečenáparlamentní demokracie jen z milosti vrchního vojen skéhovelení? Seděla skutečně pevně v sedle v době, kdy v celé ze miještě trval výjimečný stav a Německu vládlo vrchní velitelství? Bylavláda prince Maxe něčím jiným než průhlednou parlamentní rouškou na tváři stare' skutečnosti, mohla-li za svou existenci dě kovatjen „revoluci shora“? Od třetí Wilsonovy nóty se v celém Německu jedním dechem vyslovovalyjen dva pojmy, které ještě před třemi týdny nikdo ne slyšel: „otázka císaře“ a „revoluce“. Jestliže osoba císaře stála v cestě příměří, měl by přinést oběť abdikace? To se ptali nejen sociálně demokratičtí dělníci, ale i zavilí monarchisté; nejen lid, ale i ministři. Otázka, zda „monarchie, nebo republika“ se přitom neřešila;mnozí funkcionáři na odpovědných místech, včetně říš skéhokanclěře, viděli naopak v abdikaci císaře možnost -jedinou a nejlepší možnost - jak zachránit monarchii. Počítali s tím, že regentstvím a okamžitým příměřím lze ještě zachránit stát, ústavu i monarchii. Pokud ovšem příměří ztroskotá na „otázce cí saře“,pak hrozí revoluce. Jak a odkud by měla revoluce přijít, ještě nikdo nevěděl. Ale jaksi hrozivě a nehmatatelně již visela ve vzduchu a zdálo se, že vzplane kvůli osobě císaře: masy by mohly v zoufalství povstat a odstranit císaře, který stojí mezi nimi a mírem. A kdyby to uděla ly, smetly by zároveň s císařem i monarchii, stát, pozemní a ná mořnívojsko, vládu a úřednictvo, šlechtu i velkoburžoazii. Tomu je nutno předejít. Tak nepřemýšlel jen princ Max Báden Ský, přemýšlel tak i Ebert. I jemu dělala hrozící revoluce velké starosti. Zahraniční porážku již nebylo možno odvrátit, a to už sa mo o sobě bylo zlé až dost. Porážka v zahraničí a revoluce v ze mi - to už by bylo příliš. Tyto myšlenky naplňovaly Eberta hrůzou. Proto byl jeho nynější program shodný s programem Vlády,kterou podle svých sil zvenčí podporoval. Program by] ná sledující: abdikace císaře - okamžitě uzavření příměří- regent ství- záchrana monarchie. Císař sám na abdikaci nepomýšlel, ale revoluce se přitom obá val také. A právě proto si přál příměří stejně naléhavě jako lid a vláda. V případě, že by vypukla revoluce, potřeboval armádu k je~
45
jímu potlačení. K tomu však bylo třeba uzavřít příměří.Armáda nemohla být nadále vázána na boj s nepřítelem; měla se obrátit če lem vzad a pochodovat do rozbouřené vlasti. Pokud si to Luden dorff nechtěl připustit, musel skutečně odejít. Za velitele vojska, které mělo revoluci potlačit, si císař vyhlédl generála Groenera rozvážného Švába, od něhož se očekávalo, že bude s klidem sná šet porážku v zahraničí, k níž došlo nikoli jeho vinou, ale že ve vlasti nastolí klid a pořádek pevnou rukou. 30. října opustil císař bez ohlášení Berlín, aby se vyhnul netaktním debatám o abdikaci, vedeným v hlavním městě, a stáhl se do generálního štábu mezi své urozeně hrdiny z řad armády.
Měsíc říjen roku 1918 byl nejistým obdobím - obdobím mezi válkou a mírem, mezi císařstvím a revolucí, mezi vojenskou dikta turou a parlamentní demokracii. S rostoucím datem v kalendářise orientační body normálního politického života ztrácer stále více v mlhách. Každý z jednotlivých aktérů se ocital mimo zomé pole toho druhého - a jeden druhého se nedovolal; každý se strachoval o něco jiného: císař o svůj trůn, vrchní vojenské velení o udržení armády pohromadě, kancléř o to, aby příměří bylo sjednáno včas, vedení sociálně demokratické strany o to, aby masy neztratily trpělivost. V Berlíně - a nejen tam - se scházeli spiklenci a pláno vali revoluční akce, zpočátku na 4., pak na ll. listopadu. I oni však měli své obavy. Báli se, zda jsou jejich plány provedi telné. I když všechno napovídalo tomu, že zde možnost revoluce je, nikdo nevěděl, zda jsou masy schopné a připravené k povstání. A nikdo také nevěděl, jak velkou protisílu shromáždí starý mocen ský aparát v případě, že k povstání skutečně dojde. Nakonec to nebyli berlínští strůjci revoluce, kdo ji uvedli do pohybu, a neodstartovala ji ani „otázka císaře“, nýbrž zoufalý čin velení námořního loďstva, s čímž nikdo nepočítal. Abychom jej pochopili, poslechněme si ještě jednou Luden dorffa, který odjel s falešným pasem do Švédska, ale jeho dUCh ještě stále žil ve štábech pozemního a námořního vojska. 31.října se Ludendorff vyjádřil o tom, co ho trápilo, těmito slovy: „Naše postavení se jistě nemohlo zlepšit. Co se děje na jihovýchodě, je vule osudu - o tom není sebemenších pochyb. Největší vypětí sil 46
ů německého lidu by však mohlo zchladit obyvatelstvo i vojska Francie, Anglie a snad i Ameriky. Válku můžeme vést ještě pár měsíců.Pevnost, kterou její obránci vzdají dříve, než ze sebe vy dají poslední síly, bude prokleta hanbou. Lid, který str-pípokoření a nechá si vnutit podmínky ničící jeho existenci, aniž ze sebe vydá všechno,upadne do záhuby. S tím musí být srozuměn poté, co na pne všechny síly - pak bude žít.“ Je v tom mnoho nerealistického a nelogického, ale jeden pocit je správný. Zničení existence se přirozeně nedá nikdy přežít, ani po nasazení veškerých sil k obraně. Wilson to ostatně do svých podmínek nezahrnul. Že Německo může „vést válku ještě pár mě síců“, to snad přicházelo v úvahu před 29. zářím, nikoli však nyní. Když mluví Ludendorff o „kletbě hanby“, která staví boj nad nezpůsobilost k boji, dotýká se vlastně zcela konkrétního pojmu cti, jejž měli v té době němečtí důstojníci v krvi, stejně jako horní vrstvy německého národa; pojem cti, na níž se dnes již tak tvrdo šíjně nelpí. Tehdy ovšem byla čest mocnou psychologickou zbraní. Ovládala myšlení, cítění i jednání horních vrstev, které se touto ctí samy deñnovaly a snímaly ji z mas, netoužících po zadostiučinění. Tento pojem cti byl dělící čarou mezi dvěma světy: mezi vládnoucí třídou a nižšími společenskými vrstvami. Je zvláštní, že Ludendorff na tuto čest zapomněl, ale ostatním ji připomínal.
Jiní na ni nezapomněli, tehdy ještě ne. Připomeňme si reakci Ludendorffových štábních důstojníků na jeho rozhodnutí o kapitu laci: „...bylo slyšet tiché vzdechy a vzlykání; mnohým přítomným, lépe řečenojejich většině, stékaly bezděčně slzy po tvářích.“ Cítili se zahanbeni. Lidové masy ve vlasti, stejně jako vojáci a námořní ci, mohly pociťovat úlevu díky vyhlídkám na uzavření míru - bu dou Žít, i když je válka prohraná, i když byl boj vzdán dříve, než „Ze sebe vydaly poslední síly“. U důstojníků tomu tak nebylo. Vzdát se bylo pro ně hanbou - raději by zemřeli. A vojáci měli umírat s nimi.
Ale ti již umírat nechtěli - nechtěli umírat teď, když byla válka prohraná, a nechtěli umírat ani za zachování cti společenské třídy, k níž nepatřili a která pro ně nic neznamenala. A právě to je ve skutečnosti vedlo k revoluci, nikoli „otázka císaře“.
47
Když námořní důstojníci začali tvrdě vyžadovat, aby ze sebe po sádky „vydali to poslední“, námořníci se vzbouřili a strhli s sebou i vojska ve vlasti a dělníky. K povstání je vyburcovala ta nejpřiro zenější lidská touha - touha žít, která se vzepřela přemrštěněmu uctívání pojmu Čest, která je měla dovést do záhuby. Tři dny po Ludendorffově propuštění, dva dny po přijetí poslední Wilsonovy nóty, v době, kdy se vláda v Berlíně zaobírala tím, jak odstranit císaře a zachránit monarchii, v době, kdy delegace mající vyjednat příměřídokončovala své přípravy k odjezdu, se začala v Německu otřásat půda pod nohama.
AR
REVOLUCE
První historik výmarské republiky Arthur Rosenberg nazval lis topadovou revoluci z roku 1918 „nejneobyčejnější ze všech re volucí“. „Lidové masy, které stály za většinou v Ríšském sněmu, povstaly proti vládě Maxe Bádenského, tedy vlastně samy proti soběf*
Rosenbergova analýza vzniku a dějin výmarské republiky je dodnes nejhlubší a nejobsáhlejší ze všech, které byly dosud na psány, ale v tomto bodě se Rosenberg mýlí. Lidové masy se ne bouřily proti vládě: bouřily se za vládu, třebaže to zní zvláštně. „Zemětřesení“ začalo v druhém listopadovém týdnu, jak zná mo, vzpourou námořníků oceánské flotily proti jejímu velení. Tím vyvolala druhou vzpouru, a sice vzpouru velení flotily proti vládě a její politice, což se ustavičně opomíjí. Když se tomu posádky postavily na odpor, domnívaly se, že jednají ve smyslu politiky vlády. Dramatické měření sil mezi ná mořníky a námořními důstojníky, k němuž došlo 30. října 1918 na Schilligské rejdě před Wilhelmshavenem, kde se zrodila revoluce, nebylo měřením sil mezi vládou a revolucí. Bylo to první měření sil mezi kontrarevolucí a revolucí - a zahajovací tah udělala kontrarevoluce. Po Wilsonem požadovaném a říšskou vládou 20. října naříze ném zastavení ponorkové války se velení flotily přecejen pokusi lo svést rozhodující bitvu s anglickým oceánským loďstvem. Bylo to osamělé rozhodnutí a ve své podstatě rozhodnutí vzbouřenec ké. Bylo přijato za zády nové vlády a přísně před ní utajováno. Mělojednoznačně zhatit její politické záměry. Skrývalo se za ním
49
ätthíebentl'tljcngiirucr! “bedla, 9. 92mm. *Detneue Ołeldpóheąler!ten eelăit folgenbemnm, na Ne beatíąen 'Bůegeez
Mitbüraee!
*Der“Me
gumu
let 'bring mo; von 'lichen bat mir
1mm Samuel!!an bet 'čith n Gtaatłieleetäre Ne 'mabmcbmung bet Oeímm Del mełqnanąlerl übertmqen. 8d) bin lm 'Be tiff. Me neue Quake-uns lm Gimemebmen ml: ben *Damien w b lben
mtb neebe babee über bu bed me.
Qegebnu ber seneumąteie
*Die neue Realem"
'Beta-em
m Rürąe
blrb eine ?umíte lemem idu. Sl):
Met letu mil en, bem Demi en
olte ben ariebeu
Cebuellheu na Fringe. u» Dle ateůlpe e, Ne eo ereuuneu bat. m befemen. Milton-get! ad) um (Hull alle um (Pure Unterhñtnu bet Det Queen umu. Me uníee bot-ee,She some, m: tower ber leg Dle Min." bed 80ml. Ne eehe?Jomuefeoungbet volleiidnn i'elmu. bembe. nm e 'tem »lmMe nnulwng
bol-fNc Emabrungbet 'bevöllemng GOna. Ne erhe !Midi .let in !MN met ?nb blelben, Ne 'lie-obou!“ na üahnugömueln unb !ore głeeíuln-iu Ne Geñlłe ala! au Mahena. foubern m Weber". Webmmłmmelnoe bebeueee*Dlünbemngenunb sme, mit Clenb Ne ale! *Ne !let-'men nürben am “hmmm leiben, Ne Snbufn'łe orbellee am tma-1m gen-onen meebeu.
mu M aległabmugłmmeln obeefonmqenmebadłgegennănun obe! na ben Ne lbee t!Revellan benötiqeeumcrlebtmmeln
berlünblqeMp “to e ee!
Ctnheee!
“Jeer
vetsi-em.
Óbnfle cn bet Genuinede q Mne Cub alle bdngeub: Qerlnit
oral 'Il' Ralpeale) Drums!
Ne
ben9.9łmbee ISIS.
Qer Reidněhmler. Gbert.
Provolání říšskc'hokanclčřc Friedricha Ebcm Žádající podporu vlády v zásobování oby vatclstva.
50
nevyřčenéa snad jen zpola zamýšlené, ale zjevné přání ignorovat „revoluci shora“, která postavila ke kormidlu tuto vládu parla mentních„ubožáčků a spekulantů“. Pozdějibylo vyplutí lodí celé německé oceánské flotily vyklá dánojako pouhá pomocná akce, která měla podpořit silně ohrože nou pozemní frontu, jako rutinní operace, o níž vláda nemusela nic vědět.To však byla pouhá výmluva. Pozemní bitva na západě, jejíž strategické body ležely hluboko ve vnitrozemí, nemohla být rozhodujícím způsobem ovlivněna z moře. O takovou pomoc by nikdo, ani vrchní vojenské velení, nikdy nepožádal. O námořní pomoc pozemním vojsků nikdy nikdo nežádal právě z toho dů vodu, že by byla naprosto nesmyslná. Kdyby německá oceánská flotila, která již dva roky neměla co na práci, měla vyplout na mořev celé své síle, pak by to mohlo mít jen jediný smysl, stejně jako v květnu 1916 ve Skagerraku, a sice vyzvat anglickou flotilu k rozhodující námořní bitvě. Takováto bitva ovšem nemohla otočit kolo válečné štěstěny: dokonce ani v případě nepravděpodobného vítězství nad anglickou flotilou,za níž stála nyní flotila americká, která mohla zahájit blo kádu, i když blokáda v této chvíli, kdy bylo na frontách rozhodnutí o výsledku války na souši na dosah, nehrála již žádnou roli. Ale obávané krvavé oběti velké námořní bitvy měly, jak se i stalo, ještě jednou rozdmýchat rozhořčení a bojové odhodlání nepřátel ských mocností, a tím zmařit naději na okamžité a shovívavé pří měří,o něž německá vláda usilovala. Rozhodnutí o námořní bitvě bylo proto v této chvíli, více než kdykoli jindy, ryze politickým rozhodnutím, rozhodnutím, které bylo přímo fackou vládní politi ce. Jestliže jej velení flotily sve'volně přijalo, dalo tím najevo vy povězení poslušnosti ve velkém stylu, služební nekázeň, ba přímo důstojnickou vzpouru. A této vzpouře důstojníků odpověděly vzpourou posádky lodí.
Nespokojenost posádek německé zámořské flotily rostla již dlouho. Již v roce 1917 se vyskytovaly případy porušení káz ně s politickým podtextem. Byly tvrdě a přísně trestány. Ale od tohoto trestního soudu se již žádné podobné případy neopakovaly a nic, vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by zastrašení námořníci 51
hodlali položit život na poslední chvíli ve vzpouře, a to v okamži ku, kdy byl již vytoužený mír na dosah ruky. Ostatně nehodlali položit život ani v nějaké velké námořní bitvě. Když byly ovšem náhle postaveny před možnost volby riskovat život tak či onak, rozhodly se posádky většiny velkých lodí (ovšem zdaleka ne všechny) nasadit život raději ve vzpouře než v námořní bitvě. Jistě ne ze zbabělosti - vždyť vzpoura v době války vyžaduje mnohem větší osobní odvahu než bojovat v bitvě - ale spíše proto, že věřili, že jsou v právu. Na loď „Thüringen“, která byla jednou ze dvou řadovýchváleč ných lodí, jež 30. října odmítly vyplout na moře, se pár dnů před tím dostavil zástupce námořníků k prvnímu důstojníkovi a objas nil mu, že útok flotily není naprosto v souladu se záměry nové vlády. První důstojník s trpkostí odpověděl: „Ale to je vaše vláda!“ (Citujeme z pozdější výpovědi námořníků před vrchním vyšetřo vatelem válečného soudu.) Slovní potyčka, která okamžitě objas ňuje, kudy tehdy ve skutečnosti probíhala názorová hranice. Byli to právě důstojníci, kteří přestali vládu uznávat za svou; mužstvo ovšem věřilo, že by mělo za „svoji“ vládu bojovat. Jak je zřejmé, vykonávalo legitimní, nutnou obranu státu a hájilo vyšší spravedl nost. Jestliže se mužstvo bouřilo, bouřilo se proti vzbouřencům. Vzpoura na Schilligské rejdě - nejutajenější drama, o němž se po několik dnů nedozvěděl nikdo ani v Berlíně, ani v generálním štábu ve Spa - skončila nerozhodně. Po několika bezdechých mi nutách, během nichž na sebe z bezprostřední blízkosti mířila děla vzbouřených a nevzbouřených německých lodí, se povstalci vzda li. Potud zvítězili důstojníci. Avšak toho, aby s flotilou zaútočili, se zřekli: admiralita se s tak nespolehlivým mužstvem neodvážila jít do námořní bitvy. Potud zvítězily posádky lodí. Flotila, která se shromáždila u Schilligské rejdy, byla zase rozptýlena. Ve Wil helmshavenu zůstala jen jedna eskadra, druhá byla odeslána do Brunsbüttelu a třetí, v níž ke vzpouře nedošlo, odplula zpět do Kielu, kde zakotvila v pátek l. listopadu. Přes tisíc zatčených námorníku bylo dopraveno na pevninu a uvrženo do vojenského vezeni. Čekal na ně válečný soud a popravčí četa,
se
švloěOJLleCh osud. Posádky třetí eskadry se vracely do Kielu eJne t Z ym srdcem, s Jakym tyden předtím vyplouvaly do 52
Wilhelmshavenu. K „jízdě smrti“, která se tenkrát podle mínění námořníkůměla uskutečnit, ovšem nedošlo. Ale jejich druhům, kteříji zmařili, přesto dál hrozila smrt. To námořníky pobuřovalo a zmítalojimi. Pouze posádky lodí „Thüringen“ a „Helgoland“ se nakonecna Schilligské rejdě doopravdy vzbouřily, všichni ostatní stálipřinich, ale nenašli dostatek odvahy k poslednímu rozhodují címu kroku. Teď námořníky trápilo, že jejich druhové z lodí „Thüringen“a „Helgoland“, kteříji nalezli, a stali se tak zachránci jejich životů, by za to měli zemřít. To nemohli připustit. Ale po kud to nechtěli připustit, pak museli najít mnohem větší odvahu než tu, kterou před dvěma dny v Schilligské rejdě v poslední chví li ztratili. Museli se odvážit něčeho neslýchaného a nepředstavitel ného:nejen pouhého vypovězení poslušnosti, ale povstání, použití násilí a uchopení moci. A co bude dál? Z toho se jim samotným zatočilahlava. Ale copak mohli nechat své druhy zemřít? To bylo právětak nemožné, ba ještě nemožnější. Trvalo tři dny, než tito muži získali v Kielu odvahu k revoltě, odvahu, která jim scházela ve Wilhelmshavenu ke vzpouře. První ho dne vyslali k místním velitelům delegaci, která žádala o pro puštění uvězněných námořníků. Její požadavky byly přirozeně odmítnuty. Druhého dne debatovali nekonečné hodiny s vojáky Z námořní pěchoty a dělníky v docích v Kielském domě odborů Otom,jaké další kroky je třeba podniknout, ale nedospěli k žádné mu závěru. Třetího dne, v neděli 3. listopadu, chtěli v diskusích pokračovat, ale dům odborů byl zavřen a před ním hlídkovala ozbrojená stráž. Proto se shromáždili na volném prostranství, na jednom z vojenských cvičišt', kde se k nim připojily tisíce dělníků. Po vyslechnutí řečníků se všichni seskupili v demonstrační prů vod. Někteří demonstranti u sebe měli zbraně. Na jedné křižovatce byl průvod zastaven vojenskou hlídkou. Její velitel, jistý poručík Steinhäuser, vydal demonstrantům povel k rozchodu. Když na něj nereagovali, zavelel: „Palte!“ Na zemi zůstalo ležet devět mrtvých a dvacet devět raněných. Demonstranti se rozptýlili, avšak jeden Z ozbrojených námořníků se rozběhl směrem k poručíkovi Stein häuserovi a zastřelil ho. To rozhodlo. Tímto výstřelem byla odstartována německá re voluce. Rázem si všichni uvědomili, že již není cesty zpět, a ihned
53
Vypuknutí revoluce. Když 30. října vydalo velení Hotin za zády vlády prince Maxe po vel k poslednímu vyplutí zámořské llotilc. došlo ke vzpouře námořníků. 3. listopadu zfor movali spolu s tisíci dělníky vclký demonstrační pochod a následujícího dne byly zvoleny vojenské rady. Námořníci neměli v žádném případě v úmyslu bouřit se proti vládě. nýbrž hodlali jednat v souladu s ní a pro ni. Existuje pro to důkaz: když sociálně demokratický poslanec Gustav Noske jako vyslancc říšské vlády dorazil do Kielu, byl zdraven s jásotem a okamžitě zvolen „gubcmérem“. Vláda však tyto sympatie neopětovala.
54
1
i
'HR 9,.
5
g
t;
'
, .u
„43: If'
Posádky zrcvolucionizovanc' flotily. „Guvemér“ Noskc při přehlídce jednotek v Kielu.
55
v
věděli, co je třeba vykonat. 4. listopadu ráno zvolili všichni námoř níci třetí eskadry vojenskou radu, odzbrojili důstojníky eskadry, sami se vyzbrojili a na stěžních vztyčili rudé vlajky. Jedna jediná loď, „Schlesien“, se nepřidala a uprchla před hrozícími děly svých sesterských lodí na širé moře. Pouze kapitán Weniger z lodi „Kö nig“ hájil se zbraní v ruce vlajkový stěžeň. Byl zastřelen. Ozbrojení námořníci, nyní pod vedením své vojenské rady, v jejímž čele stál jistý starší námořník Artelt, se vydali ve vojen ské formaci na pevninu, obsadili vojenské vězení, aniž jim byl kladen jakýkoli odpor, a osvobodili své druhy. Ostatní obsadili ve řejné budovy, jiní zase nádraží. Odpoledne do Kielu dorazil vojen ský oddíl, který byl hlavním velitelstvím Altona požádán o zlikvi dování vzpoury námořníků; byl však za dojemných scén sbratření odzbrojen. Velitel námořního stanoviště, znenadání zbaven všech mocenských prostředků, přijal delegaci vojenské rady, a třebaže notně skřípal zuby, kapituloval. Námořní pěchota z vojenské posádky vyslovila svoji solidaritu s námořníky, dělníci z doků vy hlásili generální stávku a 4. listopadu večer mělo na čtyřicet tisíc vzbouřených námořníků a vojáků námořnictva Kiel ve svých rukou.
Jak zacházet s nabytou mocí však námořníci nevěděli. Když tam 4. listopadu večer dorazili dva vyslanci vyděšené berlínské vlády, poslanec Gustav Noske a státní sekretář HauBmann, byli zdraveni s jásotem a úlevou, přičemž Noske byl okamžitě zvolen za „guvernéra“. To je další důkaz toho, že se rebelové nevzbouřili proti vládě, ale za vládu, a věřili, že jednají podle jejích představ. Jednu věc však vzbouřenci instinktivně vytušili: poté, co se v Kie lu odvážili tak velkého činu, svrhli místní moc a drželi město ve svých rukou, hnutí nemohlo zůstat omezeno pouze na Kiel. Jinak by totiž zůstali v Kielu jako v pasti. Zbýval jim tedy pouze postup vpřed: museli vyrazit a šířit hnutí dál, neboť jinak by byl jejich po čin stejně sebevražedný, jako byla týden předtím sebevražedná vzpoura na Schilligské rejdě, kvůli níž ještě stále seděly ve vězení ve Wilhelmshavenu a Brunsbüttelu stovky vzbouřenců. Ty bylo třeba osvobodit a potom všude uskutečnit to, co se podařilo v Kielu; jinak budou všichni ztracení. Tak jak se vzpoura přemě 56
nila v revoltu, musí se nyní revolta přeměnit v revoluci. To zna mená,že -tak jako v Kielu - musí vzbouřenci převzít moc i jinde, pokud nechtějí být v Kielu obklíčeni, poražení a krutě potrestáni. Je tedy třeba seřadit se v jeden šik a zapálit oheň revoluce po celé zemi. A to se jim dařilo s takovým úspěchem, ve který ani oni sa mi nedoufali. Všude, kam námořníci dorazili, se k nim připojovaly místní posádky a dělníci z továren, jako by na ně čekali; téměř nikde ne narazili na odpor. Stávající řád všude shořel jako suchý troud. 5. listopadu zachvátila revoluce Lübeck a Brunsbüttelkoog, 6. lis topadu Hamburg, Brémy a Wilhelmshaven, 7. listopadu Hanno ver, Oldenburg a Kolín. Dne 8. listopadu byla již všechna velká německá města na západě pod kontrolou revolucionářů a v Lipsku a Magdeburgu dospěla revoluce až k Labi. Od třetího dne již k ší ření revoluce nebylo námořníků zapotřebí: jako lesní požár za
chvacovala živelně jedno město za druhým. Všude se odehrávalo to samé, jakoby podle tiché úmluvy: vojáci jednotlivých posádek volili vojenské rady, dělníci rady dělnické, vojenské úřady kapi tulovaly nebo se vzdaly, popřípadě se jejich úředníci rozprchli, ci vilní úřady - šokované a vystrašené - uznaly svrchovanost dělnic kých a vojenských rad. Navenek vypadala situace všude stejně: průvody v ulicích, velká lidová shromáždění na náměstích, všude docházelo ke sbratření námořníků s vojáky a pohublými civilisty. Všude byli v první řadě propuštění političtí vězni, poté obsazeny věznice, radnice, nádraží, hlavní velitelství a mnohde také redakce novin. Zvolení dělnických a vojenských rad si nelze představovatjako regulérní volby v době míru. V kasámách byli Často zvoleni svými druhy nejoblíbenější nebo nejváženější vojáci prostě a jednoduše aklamací. Volby dělnických rad probíhaly jen výjimečně přímo v továrnách, ale stejným způsobem jako u vojska; do „dělnické rady“ bylo ve většině případů zvoleno předsednictvo místní stra nické organizace, a to jak SPD, tak Nezávislých, a poté bývala volba potvrzena aklamací na masových shromážděních Často pod širým nebem na ústředním náměstí. Většinou byli v dělnických radách paritně zastoupeni členové obou socialistických stran, neboť vůle lidu jednoznačně vyjadřovala jeho touhu po znovusjednocení 57
obou znepřátelených bratrských stran, které se od sebe za války odloučily. Vládla všeobecná a neoddiskutovatelná shoda v mínění, že jedině spolu mohou tyto strany vytvořit novou, revoluční vládu. Násilí, odpor a krveprolití bylo výjimečné. Typickým pocitem v těchto revolučních dnech bylo ohromení: ohromení zákonné mo ci nenadálou a nečekanou bezmocností, a na druhé straně ohro mení revolucionářů nenadálou a nečekanou mocí. Obojí jednali jako ve snách. Pro jedny to byla noční můra, pro druhé sen, v němž se lze i vznášet. Revoluce byla dobromyslná: v jejím prů běhu se nesetkáme ani s lynčováním, ani s žádnými revolučními tribunály. Mnoho politických vězňů bylo propuštěno, nikdo však nebyl uvězněn. Tu a tam nějakému tomu obzvlášť nenáviděnému důstojníkovi nebo šikovateli vyprášili kožich. Revolucionářům stačilo i to, když nějakému důstojníkovi strhli kokardu nebo hodnostní odznak, což patřilo k revolučnímu rituálu stejně jako vztyčování rudých vlajek. Mnozí z „postižených“ důstojníků však takovouto potupu považovali za smrtelnou urážku. Vítězícím ma sám však byla dobrotivost málo platná, neboť poražení jim vítěz ství neodpustili. A právě ti, kteří byli tehdy dočasně poražení, později psali o historii německé listopadové revoluce, a nelze se tudíž divit, že v knihách popisujících události, k nimž došlo v týdnu od 4. do 10. listopadu 1918, nalezneme vlídných slov jen poskrovnu. Samotné slovo „revoluce“ užívají jen zřídka; pro ně to byl jen nepořádek, zkáza, vzpoura, zrada, zvůle chátry a chaos. Ale to, co se v tomto týdnu odehrávalo, byla, po pravdě řečeno, skutečná re voluce. Události, jež se odehrály 30. října ve Wilhelmshavenu, byly sice pouhou vzpourou - vypovězením poslušnosti nadříze ným úřadům bez jakéhokoli záměru či plánu. To, co se událo v Kielu 4. listopadu, bylo však něčím víc než jen vzpourou, jedna lo se o povstání: námořníci sice svrhli své nadřízené, avšak bez sebemenší představy, jak je nahradit. Západně od Labe ovšem do šlo ke skutečné revoluci, a to tím, že staré nadřízené orgány padly a byly nahrazeny novými. i V tomto týdnu se západní část Německa přeměnila z vojenské diktatury na republiku rad. Masy, které povstaly, nezpůsobovaly 58
chaos; naopak vytvářely prvky nového řádu, i když se zjevnou ne dokonalostí a neomaleností. Byla odstraněna vrchní velitelství, nejvyšší vojenská moc, která po celou válku ovládala za vyhlášení stavu obležení všechna německá města a každý venkovský okrsek a na jejich místo postavena nová revoluční autorita dělnických a vojenských rad. Civilní správní úřady zůstaly nedotčeny a fungo valy dále pod dohledem svrchovaných rad, stejně jako za války fungovaly pod dohledem vojenských úřadů. Soukromého vlastnic tví se revoluce netkla. I v továmách zůstalo všechno při starém. Spolu s doposud všemocnými vojenskými úřady byli smeteni i vládci, jejichž jménem zatím panovaly, a vojenská autorita důs tojníků v armádních formacích. Na jejich místo nastoupily vojen ské rady. Revoluce nebyla socialistická nebo komunistická, nýbrž republikánská a paciñstická. Byla takovou jakoby mimochodem, samozřejmě, aniž to bylo vysloveno nahlas. Především však byla antimilitaristická. Dělnické a vojenské rady odstranily a nahradily kámou moc důstojnického sboru v pozemním a námořním vojsku a diktátorskou výkonnou moc vojenských úřadů, existující od roku 1914.
Lidové masy, které vytvořily nový vládnoucí státní orgán, a sice dělnické a vojenské rady, nebyly žádnými Spartakovci ani bolševiky, nýbrž sociálními demokraty. Přívrženci Svazu Sparta kovců, předchůdci komunistické strany, si nezvolili žádné vůdce ani „náčelníky“. Většinu z nich teprve revoluce vyvedla z vězení; například Rosa Luxemburgová prožila celý tento revoluční týden v městském vězení ve Wroclawi, kde už se nemohla dočkat svo body, ale propuštěna byla po dlouholetém věznění až 9. listopadu. Karl Liebknecht, propuštěný z káznice 23. října, se zdržoval v Ber líně a o tom, co se v říši během onoho revolučního týdne událo, se dozvídal jen z novin. Ruský příklad mohl působit i na dálku jako rozbuška, ale ruští emisaři, kteří by mohli vést revoluci, se tunenacházeli. S vý jimkou Mnichova neměla tato revoluce ostatně žádného vůdce, ani organizaci, nebyl zde žádný generální štáb, ani operační plán. Byla spontánním dílem lidových mas, dělníků a prostých vojínů. V tom byla její slabost, jak se ukázalo, ale také její sláva. Tento revoluční týden nebyl zcela prost slávy, aťse postavíme 59
k jeho cílům jakkoli: masově byly podávány ohromující důkazy řady ušlechtilých vlastností, jako je odvaha, rozhodnost, smysl pro obětování se, svomost, nadšení, iniciativa, inspirace a instinktivní zaměření na určitý cíl, tedy všechno to, co revoluci činí slavnou. A všechny tyto vlastnosti nalézáme u lidových mas bez vedení, a to u mas německých! Neustále se tvrdilo, že Němci nejsou revo luce schopni. Je dobře znám Leninův posměšný výrok o tom, že němečtí revolucionáři nemohou obsadit žádné nádraží, pokud ne bude otevřená pokladna, u níž by si mohli koupit perónní lístek. Revoluční týden, o kterém je řeč, takováto tvrzení vyvrací. Ně mečtí revolucionáři během tohoto listopadového týdne obsadili nejen mnohá nádraží, ale i řadujiných veřejných budov. V jednom městě po druhém nenasazoval lid jen svůj život, ale odvážil se kroku do neznámá, do nevyzkoušené a navíc nepřehledné situace, což vyžadovalo mnohem větší odvahu, než které je třeba k pouhé mu nasazení života - odvahu revoluční, a ne jen čistě vojenskou. Revoluční úsilí německých mas v tomto listopadovém týdnu mů žeme vidět vedle vojenských výkonů během celých čtyřválečných let a nezaostávalo ani za revolučním zápalem ruských mas v břez nové revoluci roku 1917. Vzplanutí a rozmach revoluce v tomto týdnu uchvátil i samotné příslušníky buržoazie. Například Rainer Maria Rilke, který byl vším jiným než revo lucionářem, spíše snobem, napsal 7. listopadu po jednom revoluč ním shromáždění v Mnichově své ženě toto: „Ačkoli se sedělo u výčepního pultu a u stolů tak, že se číšnice jako červotoči pro vrtávaly hustou strukturou člověka, nebylo to pro něj skličující. Výpary z piva, kouř a lidé - nic z toho mu nevadilo, byl stěží po střehnutelný. Bylo tak důležité a nade vše zřejmé, že věci se do káží říci, když na ně konečně přijde řada, a že ty nejprostší a nej platnější z těchto věcí, jsou-li přijatelné předloženy, pochopí obrovské množství lidí a pozdraví je mohutným potleskem. Náhle vystoupil pobledlý dělník a naprosto jednoduše se zeptal: ,Před ložil jste snad vy, nebo vy, nebo vy, nabídku příměří?Museli by chom to udělat my, ne ti pánové nahoře. Zmocníme se rozhlasové stanice a budeme mluvit jako obyčejní lidé k obyčejným lidem a hned bude mír.“ Neopakuji to zdaleka tak dobře, jak to řekl on. Hned jak domluvil, nastaly mu nesnáze a s dojemným gestem, 60
namířeným k Weberovi, 'Quiddovi a dalším profesorům, kteří stáli vedle něj na pódiu, pokračoval: ,Tady ti páni profesoři umí fran couzsky, ti nám pomohou, když jim náležitě řekneme, jak to mys límef Takové momenty jsou kouzelné a jak jsme je právě v Ně mecku postrádali...“ Tento úryvek z dopisu je podstatnou svědeckou výpovědí nejen proto, že s básnickým jemnocitem zachycuje atmosféru německé revoluce, jí vlastní směs vážnosti a dojemné nemotomosti, ale i proto, že osvětluje postoj revolucionářů k vládě. Revolucionáři v Mnichově, stejně jako ti, kteří se vzbouřili o deset dnů dříve na Schilligské rejdě, nestáli proti vládě; naopak chtěli totéž, co chtěla vláda, a věřili, že jí musejí pomáhat. Mír neměl být dílem „pánů nahoře“, masy samotné chtěly dokázat to, co podle jejich mínění zahájila nová vláda a nyní se nedokázala pohnout z místa. „Re voluce zdola“ nechtěla potlačit „revoluci shora“, nýbrž ji oživit, doplnit a popohnat vpřed, tedy udělat z ní skutečnost. Stavěla se nikoli proti nové parlamentní říšské vládě, nýbrž proti vojenské diktatuře, která nadále spoluvládla při zachování výjimečného sta vu, cenzury a zajišťovacích vazeb. Lidové masy správně vycítily, že vojenská moc je jak proti revoluci zdola, tak proti revoluci sho ra, že jí nejde ani o mír, ani o demokracii, že je rozhořčená a ne smiřitelně protirevoluční, a že proto musí být odstraněna z cesty se všemi svými nástroji a odznaky moci, aby bylo možno vytvořit podmínky pro něco nového, pro lidový stát žijící v míru. Sociál ně demokratické lidové masy, které takto smýšlely a byly tvůrci revoluce, se domnívaly, že jsou se svými vůdci zajedno. Jejich tra gédií bylo, že se mýlily.
V tomto revolučním týdnu nikdo netušil přicházející tragédii, a přece se její první příznaky objevily již v onom týdnu. Zatímco se revoluce všude šířila s velkou dravostí - ještě té noci, kdy o ní uchváceně psal Rilke, triumfovala v Mnichově - vyhasla právě tam, odkud vyšla, tedy v Kielu. Tam ještě večer, v revoluční pon dělí, dorazil poslanec SPD Gustav Noske a námořníky byl zdraven a oslavován jako „jejich člověk“. Ovšem příštího večera již telefo noval do Berlína s tím, že má „jen jedinou naději: dobrovolný ná vrat k pořádku pod vedením sociální demokracie; jedině tak zničí 61
rebelie sama sebe...“ Všude prý mezi dělníky a námořníky pozo ruje, že se v nich znovu probouzí Němcům tak hluboce vrozená potřeba pořádku. Říšský kancléř princ Max Bádenský, který tele fonní rozhovor zaznamenal, ještě téhož dne prosadil ve vládě toto rozhodnutí: „Volnou ruku pro Noskeho k pokusu potlačit tamní revoluční vření.“ A o několik dní později mohl spokojeně konsta tovat, že Noske v Kielu ve jménu revoluce revoluci úspěšně zadu sil a obnovil autoritu potupených důstojníků, a dokonce i ozbroje né hlídky u lodí. Námořníky, kteří zde ještě zůstali, přivedl k běžné službě. „Nechtějí tady ty Angličany,“ telefonoval Noske s uspo kojením do Berlína a princ Max byl tím, co se Noskemu v Kielu podařilo, naprosto nadšen a své nadšení vyjádřil takto: „Ten muž předvedl nadlidský výkon.“ Ve svých pamětech později napsal o tom, co mu bezděčně tanulo na mysli: „Osud Německa závisí na tom, zda Ebert dokáže totéž, co jeho straničtí kolegové, a sice uti šit revoluční hnutí v celé zemi.“ Zastavit revoluční hnutí: jedině o to šlo třem mocenským cent rům během onoho revolučního týdne, v němž ještě stále v čele Německé říše stáli císař a vrchní vojenské velení Hindenburga a Groenera v belgickém Spa, říšská vláda Maxe Bádenského v Ber líně, a konečně - rovněž v Berlíně - Ebertem vedená sociální de mokracie, podporující vládu, avšak pocit'ující nyní nutnost vystou pit z pozadí a sama se postavit do čela vlády. Všem se chvěla půda pod nohama; všichni byli zajedno v tom, že revoluce musí být po tlačena a udušena. To jim všem dělalo každým dnem větší a větší starosti. Shodovali se i v tom, že ze všeho nejdříve je nutno sjednat pří měří, nebot' dokud bude pokračovat válka, bude pokračovat i re voluce.
Proto bylo s velkým ulehčením přivítáno sdělení prezidenta Wilsona, které bylo doručeno do Spa i do Berlína ve středu 6. lis topadu dopoledne, v němž stálo, že vrchní velitel spojenců generál Foch je připraven přijmout německou delegaci pro sjednání pří měří ve svém generálním štábu v Compiěgne. Ještě téhož dne se vydal státní sekretář Erzberger, i když proti své vůli, přes Spa do Compiěgne. (Až do poslední chvíle vláda zastávala názor, že s na bídkou příměřímá vystoupit ona sama, a nikoliv vrchní vojenské 62
velení; bylo to do té doby zcela mimořádné pověření civilního orgánu, namísto generála, k vedení delegace, jež měla sjednat pří měří.) V pátek 8. listopadu kolem desáté hodiny dopoledne stanul Erzberger před Fochem v Compiěgne spolu s vojenským doprovo dem, který si vybral cestou ve Spa. Foch jej přijal se slovy: „Co vás sem přivádí, pánové? Co byste si ode mě přáli?“ Na odpověď, že delegace přijíždí předložit návrhy na příměří,suše opáčil: „Ne musím dělat žádné návrhy.“ A skutečně žádné „návrhy“ neudělal. To, co předložil, byl již před deseti dny spojeneckými vládami vy tvořený seznam podmínek příměří a ultimátum s dvaasedmdesáti hodinovou lhůtou k přijetí, nebo odmítnutí. Že bude třeba ultimá tum přijmout, bylo již v tu chvíli jisté. Ale co bude následovat po příměří? V tom se názory ohrože ných pohlavárů ve Spa a v Berlíně rozcházely. Jen v jednom se shodovali všichni, tedy císař, vrchní vojenské velení, kancléř i ve dení SPD: nejbližším úkolem je potlačit revoluci a zachránit to, co ze stávajícího státu zůstane. Zajedno byli i v tom, že rozhodujícím faktorem bude západní vojsko jako jediný dosud poslušný nástroj moci, který ještě nebyl zrevolucionován a díky příměříbude k dis pozici ve vnitrozemí. Pro koho, nebo pro co bude západní vojsko nasazeno, v tom se názory rozcházely. Císař byl přesvědčen, že západní vojsko bude bojovat pod jeho velením - byl ostatně nejvyšším válečným velitelem - jak proti „vnitřnímu nepříteli“, tak proti nepříteli vnějšímu a byl odhodlán po uzavření příměříobrátit vojsko čelem vzad a nechat je pocho dovat proti vlasti zmítané revolucí. Generální ubytovatel vrchního velení Groener a říšský kancléř Max Bádenský toto přesvědčení nesdíleli. Oba byli toho názoru, že osoba Viléma Il. je kamenem úrazu, který musí být odvalen z cesty, má-li vojsko zůstat pod velením svých důstojníků a má-li být nasazeno proti revoluci. Princ Max viděl východisko v tom, aby se císař zřekl trůnu a byl zvolen buďto zástupce, nebo regent; generál Groener se domníval, že panovník by měl nalézt smrt na frontě. Žádný z nich se však neodvážil sdělit císaři svůj názor osobně. Nemluvili o tom s císařem, ale buď se svými kolegy ve vládě, anebo s ostatními generály. Obojí buď sklíčeně souhlasili,
63
nebo vylekaně odmítali, ale s císařem nechtěli mluvit ani oni. Tak plynul den za dnem a vše zůstávalo při starém. Zásluhu na tom, že se konečně začalo něco dít, mělo vedení SPD a zejména jeho předseda Friedrich Ebert, jehož postave ní v popředí dění bylo den ze dne stále pevnější. Nebyl odpůrcem vlády; pomohl jí na svět a od jejího zrodu ji podporoval. V zásadě nebyl ani protivníkem monarchie a už vůbec ne nepřítelem státní ho zřízení: považoval sebe i svou stranu za sílu udržující stát na nohou a za jeho poslední rezervu. Šlo mu, stejně jako Groenerovi a princi Maxovi, o záchranu státu a zastavení revoluce. Uvědomo val si mnohem jasněji než Groener a princ Max, jak je revoluce silná, ale i to, že již nelze ztratit ani den, pokud mají být revoluční nepokoje ukončeny. Na rozdíl od Groenera a prince Maxe měl ještě i jinou starost: jestliže jim šlo pouze o to, jak mohou udržet západní vojsko ve svých rukou, Ebertovi šlo také o to, jak udržet ve svých rukou i SPD; viděl totiž, že na venkově se k revoluci každý den přidávají řadoví členové i funkcionáři. Ve středu 6. listopadu se Ebert spolu se svými kolegy z před sednictva SPD objevil v říšském kanclěřství, kde byl zrovna příto men i Groener, a ultimativně žádal, aby se císař poděkoval. To je nyní naprosto nutné, „má-li se zamezit přechodu lidových mas do tábora revolucionářů“. Je to „poslední příležitost k záchraně moc nářství“. Groener popuzeně odmítl s tím, že o tomto návrhu „nemůže být ani řeč“, načež Ebert dramaticky vysvětlil, že „pak tedy věci vezmou vlastní spád. Od této chvíle se naše cesty rozcházejí a kdoví, zdali se ještě někdy uvidíme“. Jestliže Groener nechtěl již nic víc slyšet - tak Ebert kancléře přesvědčil. Ten jej pozval hned na druhý den ráno, na čtvrtek 7. listopadu, do říšského kancléřství k rozhovoru mezi čtyřma oči ma. Schůzka se odehrála v zahradě kancléřství, která již hrála pod zimními barvami. Procházeli se pod starými stromy, z nichž opa dávalo listí. Princ Max si později doslovně zaznamenal podstatne' části rozhovoru. Sdělil Ebertovi svě rozhodnutí odjet do generál ního štábu a vyzvat císaře, aby se zřekl trůnu. „Když se mi to po daří a císař se trůnu vzdá, mohu s vámi počítat v boji proti sociální revoluci?“ Princ Max dále uvádí: „Ebert odpověděl bez váhání a 64
vyjádřil se jednoznačně: ,Pokud císař neodstoupí, pak je sociální revoluce nevyhnutelná. Ale já ji nechci, vždyť ji nenávidím na
smrtf
Doufal, že po odstoupení císaře přivede svou stranu i lidové masy k vládě. Nadhodili jsme otázku regentství. Já jsem uvedl jméno prince Eitela Friedricha jako ústavně daného regenta Prus ka a Říše. Ebert za sebe i za svou stranu prohlásil, že v těchto ústavních otázkách nebudou dělat vláde zadné potíže. Poté mi s pohnutím popřál, aby má cesta byla úspěšná.“
Příliš pozdě! K plánované cestě už nedošlo a pakt mezi princem Maxem a Ebertem se ještě téhož dne rozpadl. Již v průběhu dne se totiž ukázalo, že revoluce zasáhla i Berlín a že na cestu do Spa už nezbývá Času. Nezávislí, tedy levicová konkúrenční strana SPD, svolali v Berlíně na večer dvacet šest shromáždění. Vláda zamýš lela tato shromáždění zakázat. Oproti tomu byla SPD přesvědčena, že by tento zákaz vedl k vypuknutí revolučních nepokojů v hlav ním městě. SPD chtěla naopak shromáždění umožnit, převzít je a otupit jejich ostří. V pět hodin odpoledne dala vládě nové ulti mátum: požadovala povolení shromáždění a odstoupení císaře do pátečního poledne. Na výtky pobouřeného kancléře Ebert odpo věděl: „Dnes večer musíme ultimátum vyhlásit z každé tribuny, jinak nám celá společnost přeběhne k Nezávislým. Císař musí okamžitě odstoupit, jinak tady máme revoluci.“ Najednou to vypa dalo, že Princ Max a Ebert, jimž šlo přece o totéž - totiž zbavit se císaře a potlačit revoluci- stojí proti sobě jako dva nepřátelé. Za zmatkem, panikou a chaosem se skrývalo v těchto posled ních dnech císařství ještě něco hlubšího, nevysloveného. Všichni odpovědní muži - Groener a princ Max na jedné straně a Ebert na straně druhé - pociťovali, že by to mohlo padnout na jejich hlavy, a to je naplňovalo děsem a hrůzou. Všichni tři totiž věděli, že se musejí stát zrádci, pokud chtějí uskutečnit to, co bylo jejich spo lečným cílem, čímž byla záchrana stávajícího státu a společnosti. Groener a princ Max museli zradit císařskou vrchnost, jíž přísaha li věrnost; Ebert musel zradit revoluční hnutí, které mu s důvěrou nabídlo, aby stanul v jeho čele. Všichni třijen doufal, že zrada to ho druhého je zachrání před tím, aby oni sami byli považováni za
65
zrádce. Za rozhovory, které mezi sebou vedli, se skrývaly rozho vory jiné, nevysloveně, které by zněly asi takto: „Zraďte císaře, a já pak nebudu muset zradit revoluci.“ - „Ne, vezmi ty na sebe na oko revoluci, zraď ji, a my pak nebudeme muset zradit císaře.“ Ale nikdo z nich nechtěl takovýto zamlčený, zoufalý výkřik toho druhého slyšet, a zatím plynu] čas a písek v hodinách se přesýpal. Nakonec nebyl nikdo ze tří jmenovaných mužů ušetřen velké zrady, ze které chtěl každý z nich vinit toho druhého. Hodina pravdy nadešla pro všechny tři ve stejný den - v sobotu 9. listopa du - která se tak stala osudovým dnem německé monarchie a ně mecké revoluce. Toho dne byl císař poražen, a to zásluhou svých urozených hrdinů. A revoluce se téhož dne oddala muži, který byl rozhodnut ji potlačit.
66
9. LISTOPAD
8. listopadu v pátek večer si pruský ministr pro vnitřní záležitosti Drews natahoval při zasedání ministerské rady hodinky a prohlá sil: „Teď je půl desáté. Zamýšlíme zasedání odložit na jindy; zítra bude generální stávka a lze očekávat krvavé nepokoje. Všechno závisí na tom, zda vojsko zachová poslušnost, nebo ne. Jestliže ne, nebude zítra již žádná pruská vláda existovat.“ Ministr války von Scheüch podrážděně odpověděl: „Jak přišla Vaše Excelence k názoru, že by vojsko mohlo vypovědět posluš nost?“ Zhruba ve stejné době stál před Hallskou branou Richard Müller, vůdce ilegální spiklenecké skupiny, plánující již několik dnů puč na příští pondělí. „Těžce ozbrojené pochodové útva ry pěchoty, kulometné roty a lehké polní dělostřelectvo se staho valy do města v nekonečných kolonách, procházejících kolem mne. Vojáci vypadali skutečně směle. Měl jsem z toho skličující pocrt.“ To, co Müllerovi nahánělo strach, bylo právě to, v co von Scheüch vkládal své naděje: čtvrtý pluk myslivců, obzvláště spo lehlivé vojsko, které bylo v létě již několikrát úspěšně nasazeno na východě proti ruským revolucionářům, mělo být nyní nasaze no v Berlíně proti revolucionái'ům německým. Den před tím se vydalo na pochod z Naumburgu, aby posílilo berlínskou vojen skou posádku. V pozdních večerních hodinách 8. listopadu dorazil pluk do Alexandrových kasáren. Hned v noci byly myslivcům vy dávány ruční granáty. Došlo přitom k incidentu. 67
Jistý svobodník něco popuzeně poznamenal. Okamžitě byl za tčen a odveden, což proběhlo bez nesnází. Hned nato začali vojáci k velkému zděšení důstojníků reptat a vykřikovat dotazy. I tento „smělý lidský materiál“ začal najednou vést podivné řeči. Co se vlastně děje? Co mají tady v Berlíně dělat? Cožpak se všude ne mluvilo o konci války a odstoupení císaře? Cožpak nesedí sociální demokraté ve vládě? Mají snad bojovat proti vládě? Ničemu už nerozuměli. Dříve než budou házet granáty na německé vesniča ny, chtějí přesně vědět, o co ve skutečnosti jde. Důstojníci je do kázali poněkud uklidnit příslibem toho, že jim druhého dne ráno podají řádné vysvětlení. Poté šli vojáci spát; byli ostatně unaveni, neboť měli za sebou celodenní náročný pochod. Ale sobotního rá na, hned po budíčku, se rychle shodli na tom, že si pro vysvětlení půjdou sami, a tak odjela vojenská delegace do redakce stranické ho časopisu SPD Vorwärts. Není jasné, zda o tom byli důstojníci informováni a dali k tomu svůj souhlas. V redakci již od sedmi hodin od rána zasedali podnikoví důvěr níci - členové SPD. Čekali na zprávu o tom, zda císař odstoupil, anebo „zda to začne“. Čekali netrpělivě. Svým vlivem v továrnách si už nebyli jisti. Tam měli nyní slovo radikálnější než oni. Po kud se brzy nezačne něco dít, „mohlo by to vypuknout“ bez nich. V jejich nervózním zasedání je překvapili vojáci, kteří vtrhli do redakce. Přišli nás snad zatknout? I to bylo možné. Stáli tam ve dveřích, po zuby ozbrojení, sebevědomí, a něco jistě chtěli. Někdo s nimi má okamžitě jít, aby vojákům vysvětlil situaci. Co to má znamenat? Poslanec za SPD Otto Wels se odvážně rozhodl jít do jámy lvové. Byl to rázný, robustní muž lidových způsobů. Odjel tedy v nákladním autě spolu s vojáky - jeden jediný civilista mezi zamlklými „težkooděnci“ - a nevěděl, co ho čeká. Na nádvoří Alexandrových kasáren již byli vojáci seřazeni v útvaru a jejich důstojníci stáli před nastoupenou jednotkou. Wels nevěděl nic o jejich rozpoložení. Když ho vyzvedli na auto, zahájil svou řeč. Zprvu mluvil obezřetně, v žádném případě ne buřičsky nebo štvavě. Zarmouceně a upřímně hovořil o tom, že je válka prohraná, o tvrdých podmínkách kladených Wilsonem, o císařově neporozumění a mírových nadějích. Během svého projevu vycítil rostoucí souhlas vojáků a nejistotu důstojníků. Pomalu se propra 68
covával ke stále konkrétnějším formulacím, až se nakonec odvážil vyjádřit se naprosto jasně: „Vaší povinností je zabránit občanské válce! Volám k vám: At' žije svobodný lidový stát!“ Na to muž stvo reagovalo souhlasnými výkřiky. Wels zvítězil. Vojáci se k ně mu rozběhli a obstoupili auto, na kterém stál, a byl tak snadným cílem pro toho, kdo by na něj chtěl vystřelit. Ale žádný důstojník nevystřelil. Se šedesáti muži, kteří měli chránit redakci Vorwärts, se Wels triumfálně vrátil zpět a pak objížděl ostatní kasáma ber línské posádky. Teď už věděl, na čem záleží a jak si vojáky získat. Naumburští myslivci ho přivedli na rozhodující myšlenky. Bylo devět hodin ráno. V Berlíně zatím panoval klid a dělníci byli ještě v továmách. Revoluce v hlavním městě zatím nevypuk la, ale o jejím osudu bylo již předem rozhodnuto. Ozbrojená moc v Berlíně byla nyní v rukou SPD. Dnes to znamenalo konec císař ství;již zítra to mělo znamenat konec revoluce. Ve stejnou hodinu, kdy Wels se svým ozbrojeným průvodem dorazil znovu do redakce Vorwärts, odebrali se Groener a Hinden burg ve Spa k císaři, aby mu sdělili, že pozemní vojsko za ním již nestojí. Předešlého dne večer - zhruba v tutéž dobu, kdy pruský ministr pro vnitřní záležitosti naplněn zlými předtuchami řekl: „Vše závisí na tom, zda vojsko zachová poslušnost“ - dostali zdrcující zprávu. Stálo v ní, že „druhá gardová divize, sestávající z královských pruských osobních pluků, která se měla dát na pochod z fronty zpět do Cách, aby dobyla revoluční Kolín, a tak zajistila nejdůležitější zásobovací a ústupove' cesty pozemnímu vojsku, vypověděla důstojníkům poslušnost, a místo aby uposle chla jejich důraznému povelu, zamířila směrem k domovu. Druhá gardová divize! Když už není spoleh ani na tuto divizi, tak je vše ztraceno.“ Ráno dorazilo z fronty třicet devět velitelů vojenských oddílů, kteří měli informovat o tom, zda jsou jejich jednotky připraveny bojovat za císaře proti revoluci. Stručné sdělení o situaci, které si I-lindenburg a Groener vyžádali dříve, než se důstojníci odeberou k císaři a podají bližší vysvětlení náčelníkovi operačního odděle ní, plukovníkovi Heyovi, potvrdilo zkušenost s druhou gardo vou divizí: vojsko nebylo možno použít k nasazení v občanské válce. 69
Den předtím vyložil císař na zasedání svůj záměr, spočíva jící v obnovení pořádku v zemi okamžitě po uzavření příměří,a to pod velením armádní špičky. Výslovně nařídil generálu Groenero vi, aby tuto operaci připravil. Groener nyní musel vysvětlit císaři, že jeho rozkaz je neproveditelný. Vyjádřil se obšírně, suše, věcně a s mnoha technickými podrobnostmi. Jeho vystoupení vyvrcho lilo větou: „Vojsko se semkne pod vedením svých velitelů a velí cích generálů a spořádaně bude pochodovat zpět do vlasti, ale ni koli pod velením Jeho Veličenstva.“ Často citovaná věta: „Přísaha na prapor je v této chvíli pouhou ideou,“ v tomto rozhovoru nepad la. Groener ji nepronesl přímo před císařem, nýbrž o něco později v rozhovoru s ostatními důstojníky. Plukovník Heye, který mezi tím shromáždil názory k posouzení situace od třiceti devíti fron tových velitelů, krátce nato císaři potvrdil, že „vojsko pochoduje samo domů pod velením generálů. Avšak pokud by pochodovalo pod velením Jeho Veličenstva, bylo by to pro něj správné a potě šující. Jen bojovat už armáda nehodlá - proti nepříteli venku, ani proti protivníkům doma.“ Tak padlo ve Spa rozhodnutí: k potlačení revoluce nelze použít ani berlínské posádky, ani pozemního vojska jako celku. Císařství již tedy nemělo žádný mocenský nástroj k obraně své existence ani na frontě, ani ve vlasti.
Říšskému kancléři princi Maxi Bádenskému bylo po obdržení zprávy o odpadnutí armády, což se dozvěděl v Říšském kancléř ství téhož dne odpoledne, zcela jasné to, co později vyjádřil těmito slovy: „Revoluci nadále nemůžeme jen potlačovat, musíme ji za dusit.“ Podobná myšlenka proběhla onoho dopoledne hlavou patr ně i generálu Groenerovi. Zadusit revoluci, to znamenalo dopomo ci jí ke zdánlivému vítězství, nechat ji obsadit vyklizené předsu nuté pozice a pak ji napadnout ze zálohy. Konkrétně řečeno: císař musí abdikovat, napůl sociálně demokratická vláda se musí stát zcela sociálně demokratickou a říšský kancléř se musí jmenovat Friedrich Ebert. Je na Ebertovi, aby potom zdánlivě vítězící revo luci, polekanou a překvapenou příliš snadným vítězstvím „poslal domů“ a obnovil pořádek. Řečeno slovy prince Maxe: udělat ve velkém to, co už v malém udělal Noske v Kielu. 70
K tomu byl Ebert také naprosto připraven a princ Max to věděl; generál Groener to přinejmenším tušil. Všichni tři nejpozději od rána 9. listopadu táhli za jeden provaz. Všichni postupovali podle stejného plánu. Ovšem nikoli podle stejného časového plánu - a z toho se zro dilo drama 9. listopadu, drama, které mělo přes svůj patos a nervo vé vypětí i své komediální rysy. Groener ještě ráno 9. listopadu věřil, že má do uzavření příměří pár dnů čas; princ Max počítal přinejmenším s hodinami - v Berlíně zatím zdánlivě vládl klid. Avšak Ebert už nemohl ztrácet ani minuty: o přestávce na svačinu se již všude v továmách shromáždili dělníci a vytvořili pochodové útvary. Pokud se k nim SPD okamžitě nepřidá a zdánlivě nepře vezme jejich vedení, pak nad nimi ztratí kontrolu. Následkem toho Ebert musel jednat, aniž mohl čekat na prince Maxe, a princ Max musel jednat, aniž mohl čekat na Groenera. Ve Spa se ještě po celý den odehrávalo drama spojené s abdikací, kte rou události v Berlíně už dávno předběhly, a nakonec princ Max po dlouhém vnitřním boji oznámil císařovo odstoupení, aniž k němu došlo; i tak toto lživé oznámení přišlo již příliš pozdě na to, aby mohlo běh událostí zastavit. Téměř nic z toho, co císařské hodnostáře trápilo a deptalo, ne hrálo již ve skutečnosti žádnou roli. Ve Spa a v Říšském kancléř ství bylo se vzrušeným patosem dohráno do konce poslední děj ství hry o císařství. Vypadalo to, jako by herci v hlavních rolích a v přepychových kostýmech s rozmáchlými gesty a vypoulenýma očima deklamovali verše a nevšimli si, že opona už spadla. Ráno, brzy po deváté hodině, zazvonil v Ríšském sněmu tele fon; ze Spa telefonovali (přímou tajnou linkou, která později ještě sehraje důležitou roli), že vrchní vojenské velení je připraveno sdělit císaři, že vojsko za ním již nestojí. Říšské kancléřství tuto zprávu okamžitě sdělilo Ebertovi: revoluce je zbytečná, císař se vzdá trůnu každým okamžikem. Ebert odpověděl: „Už je pozdě! Lavina se už valí. Dělníci z jedné továrny již vyrazili do ulic.“ A po krátké pauze dodal: „Uvidíme, co se dá dělat.“ Avšak bylo-li pro Eberta - k jeho lítosti - příliš pozdě, ve Spa bylo na konečná rozhodnutí ještě příliš brzy. V jedenáct hodin mluvil císař soukromě s jedním ze svých osobních poradců poprvé 71
9. listopad v Berlíně. Revoluční námořníci pochodují Braniborskou branou. Jako všude jinde v Německu i zde se k námořníkům přidávali dělníci.
Reyelučníjednolky nenarazily nikde na odpor. Jejich auta (nahoře) mohla bez problémů propžděl a kasárna se jim dobrovolně olevírala. Na obrázku dole vidíme předání kasáren gardových hulánů.
'
| _
72
Brüder!
. 1
otevřeněo abdikaci. V jeho hlase zazníval mrzutý a pohrdavý tón: „Vládljsem příliš dlouho na to, abych nevěděl, jak je to nevděčné. Nijak na vládnutí nelpím.“ Ale pevné rozhodnutí ještě zdaleka ne bylo na dosah ruky. V následujících hodinách se císař nechal unést novou myšlenkou: vzdát se pouze svého císařského majestátu a ponechat si korunu pruského krále. Ve dvanáct hodin přišel k císaři korunní princ - naivní, nic netušící, ale rázný jako vždy: „Copak těch pár námořníků ještě nepostavili ke zdi?“ Otec a syn spolu ho vořiliv parku. Nikdo neslyšel, o čem mluvili; ale jistě měli důvod k pochybnostem. Z Berlína mezitím ustavičně telefonicky naléha li: abdikace musí být ohlášena okamžitě, pokud má mít ještě něja ký účinek - každá minuta je drahá. Ze Spa uraženě odpovídali: tak závažné rozhodnutí se nedá lámat přes koleno. Jeho Veličenstvo již vyslovilo své rozhodnutí, to však musí být ještě formulováno, a v Berlíně ať mají laskavě trpělivost. Ve dvanáct hodin, kdy do Říšského kancléřstvídocházer zprá vy o obrovských masových průvodech dělníků, ztratil říšský kan cléř trpělivost. Již před několika hodinami dal vypracovat úřední sdělení o abdikaci. Teď je nařídil vydat, ačkoli věděl, že je lživé. Oficiální zpravodajská agentura vydala toto prohlášení: „Císař a král se rozhodl vzdát trůnu. Říšský kancléř zůstane ve svém úřadě tak dlouho, dokud budou upravovány otázky spojené s císařovým odstou ením, odmítnutím nároku na trůn korunním princem Německé Ríše a Pruska a ustavením regentství. Regento vi hodlá navrhnout jmenování poslance Eberta říšským kancléřem a předložit osnovu zákona o okamžitém vypsání všeobecných vo leb do ústavodárného německého Národního shromáždění, které by se zabývalo deñnitivním stanovením budoucí státní formy ně meckého národa, včetně těch jeho částí, které by si přály začlenění do prostoru vymezeného říšskými hranicemi.“ Princ Max měl pocit, že dělá něco obludného, když předjímal rozhodnutí císaře a oznámil národu jeho abdikaci, i když k ní ne došlo. Po celé hodiny se v něm odehrával vnitřní zápas, než zvítě zil sám nad sebou. Byla to pro muže jeho původu a postavení opravdu ničemnost historického dosahu - kdyby ovšem měla něja ký význam. Ve skutečnosti však neznamenala vůbec nic; okázalá gesta prince - kancléře se však podobala gestům cirkusového
73
klauna, který předstírá, že řídí celou cirkusovou podívanou. Byla to jenom komedie, o nic menší než komedie spojená s jeho polovi Čatým rozkazem ohledně použití zbraní, která se vzápětí odehrála. Berlínský vrchní velitel generál von Linsingen se zeptal, zda má být - vzhledem ke skutečnosti, že větší část vojska nehodlá stří let- použito střelných zbraní. Říšský kancléř po krátké poradě se svým štábem odpověděl takto: „Pouze k ochraně života a majetku občanů a k obraně vládních budov.“ Tato odpověď však padla do vzduchoprázdna, neboť Linsingen už mezitím pod tlakem okol ností sám vydal tento rozkaz: „Vojsko nepoužije zbraní, a to ani na obranu budov.“ Ale i tento rozkaz přišel pozdě, neboť vojáci v okamžiku, kdy jej dostali, byli již dávno sbratřeni s dělníky, kte ří se vydali z továren do ulic - a tak jako tak nestříleli. Mezitím se ale - několik minut po dvanácté - v Říšském kan cléřství objevil Ebert i s delegací z předsednictva SPD a žádal, aby vláda byla předána jemu a jeho straně, „aby byl zachován klid a pořádek“. Rozhodnutí, že kancléř zůstane tak dlouho ve svém úřa dě, dokud bude řešena otázka regentství, bylo sice právě ozná meno, stejně jako císařova abdikace, avšak princ neodporoval. V podstatě chtěl totéž, co Ebert, a pro prince Maxe bylo velikou úlevou, že je Ebert připraven zbavit jej veškeré odpovědnosti. Pře dal mu tedy kancléřství, jež bylo stále ještě kancléřstvím císařské vlády, krátce poté, co neprávem a lživě oznámil císařovu abdikaci. I kdyby to neudělal, byl by tento postup státoprávně nemožný, ne boť žádný kancléř nemá právo jmenovat nového kancléře. Ať je tomu jakkoli, vláda, kterou Ebert právě převzal, byla pořád ještě vládou starou. Ve svém úřadě zůstali všichni státní sekretáři, ba dokonce i pruský ministr války von Scheüch; jedinou změnou by lo to, že říšský kancléř se nejmenoval Max Bádenský, nýbrž Ebert. Jeho prvním úředním výkonem bylo vydání následujícího provolání k berlínskému dělnictvu, které táhlo ulicemi: „Spoluob čané! Dosavadní říšský kancléř na mne přenesl za souhlasu všech státních sekretářů správu záležitostí Říšského kancléřství... Spo luobčané! Všechny vás naléhavě prosím: Opusťte ulice! Postarej te se o klid a pořádek!“ S tím však přišel Ebert příliš pozdě. Výzva k opuštění ulic se rozplynula jako dým, stejně jako lživé ohlášení císařovy abdikace a polovičatý rozkaz o použití zbraní. Statisíce 74
lidí už byly mezitím v ulicích a tou dobou - byla už skoro jedna hodina - ovládly střed města. Letáky s Ebertovou výzvou se bez povšimnutí válely po zemi. Byl čas jít k obědu. A právě u oběda se odehrály následující velké scény této bezduché tragikomedie. Byly tři. První se odehrála v Říšském sněmu, kde Ebert se Scheideman nem jedli řídkou bramorovou polévku, která se zde podávala na zvláštních stolech. Tito dva vůdci SPD se neměli zrovna v lásce. Zatímco jedli, ozýval se zvenku hluk mohutného zástupu lidí, kte rý se shromáždil před budovou Říšského sněmu, vyvolával Eberta a Scheidemanna a skandoval: „Pryč s císařem, pryč s válkou!“ a také: „Ať žije republika!“ Poslanci se hmuli dovnitř a naléhali na Eberta a Scheidemanna, aby promluvili k masám. Ebert jen potřá sal hlavou a dál jedl svou polévku. Ale Scheidemann, který byl skvělým řečníkem a nemálo si na tom zakládal, nechal polévku polévkou a spěchal - div neletěl - ven z místnosti okázalými chodbami budovy Říšského sněmu. Když míjel skupinu poslanců a vysokých úředníků, zaslechl, jak s potměšilými úsměšky probí rají otázku regentství. Přistoupil k jednomu z oken a otevřel je. Pod ním spatřil ohromný dav, který se při pohledu na něj ztišil. Tisíce ztrápených, vyhublých, přepadlých, ale důvěřivých lidí s rudými prapory v rukou k němu unešeně vzhlížely. Uchvatný okamžik! Najednou jako by povyrostl; byl schopen improvizova ných a plamenných projevů. Měl k tomu přirozený talent a doká zal toho využít; jazyk mu rozhodně neztěžkl a slova se mu sama od sebe řinula z úst. „Lid zvítězil na celé čáře!“ zakřičel a do do znívajícrho výbuchu jásotu dodal: „Aťžije německá republika.“ Měl pocit, že celou věc zvládl dobře a Spokojeně se vrátil do jídelny ke své již vystydlé polévce. Ale tam stál Ebert u své ho stolu a jeho obličej byl zarudlý vztekem. „Udeřil pěstí do stolu a rozkřičel se na mě: ,Je to vůbec možné?“ Když jsem mu odpově děl, že je to nejen možné, ale snad i samozřejmě, udělal mi scénu, která mi byla velkou záhadou. ,Nemáš žádné právo vyhlásit re publiku! Čím Německo bude, zda republikou nebo čímkoli jiným, o tom rozhodne až ústavodárný sněm!“ “ Takto popisuje tuto udá lost Scheidemann ve své knize: Erinnerungen eines Sozialdemo kraten. Ve skutečnosti to Ebert s ústavodárným sněmem nemyslel 75
tak vážně. Několik hodin poté prosil prince Maxe, který se přišel rozloučit, aby zůstal - jako říšský správce. Byl odhodlán předejít ústavu právě tak jako Scheidemann - jen v opačném smyslu; nechtěl žádnou republiku, chtěl zachránit monarchii, a to i v této situaci. Ale princ Max již neměl sebemenší chuť se na něčem po dílet. Ostatně - měl už sbalené kufry. Hned odpoledne odcestoval do rodného jižního Německa, pryč z rozbouřeného, zjitřeného Berlína - a pryč z dějin. Ve stejnou dobu, kdy Ebert se Scheidemannem obědvali v Říš ském sněmu v Berlíně, ve Spa obědval císař ve svém zvláštním vlaku, kam mu přinesli zprávu, kterou právě telefonicky obdrželi z Berlína, o tom, že princ Max oznámil císařovu abdikaci. Císař byl díky svému postavení naučený sebeovládání, a tak, jako by se nic nedělo, pokračoval v jídle. Po chvíli začal blednout, načež pro nesl: „Aby nějaký bádenský princ svrhl pruského krále...“ Větu už nedokončil, protože mu selhal hlas. To se odehrálo těsně poté, co Jeho Veličenstvo podepsalo listi nu, kterou se vzdávalo císařského trůnu, ale nikoli pruské koruny; zpráva tedy zastihla Viléma II. ve chvíli, kdy se vžíval do své no vé role pruského krále. A najednou toto! Po jídle, při kávě podáva né pro užší společnost, se projevil jeho temperament a rozhořčení: „Zrada, je to hanebná zrada!“ křičel Vilém na přítomné a začal kvapně vyplňovat telegramní blankety a přitom stále břitčeji for muloval své protesty. Telegramy však nebyly nikdy odeslány; ostatně, adresáty by tak jako tak už nezastihly. Oběd v Ríšském kancléřství byl také přerušen, a to telefonátem, ze kterého se v Berlíně dozvěděli o císařově částečné abdikaci, te dy abdikaci jako císaře, nikoli jako pruského krále. Tento akt všechny pohoršil stejně, jako císaře popudilo jednání prince Maxe. „Co říkáte?“ křičel do telefonu státní podtajemník Wahnschaffe, „že císař abdikoval, ale nikoli jako pruský král? To je nám k niče mu, je to státoprávně zcela nemožné!“ Pánové v Říšském kancléř ství nebyli ani tak popuzeni tím, že to bylo státoprávně nemožné, na čemž ostatně málo záleželo - konec konců všechno, co se v po sledních hodinách odehrálo, bylo státoprávně nemožné - ale spíše tím, že jim nikdo o takovém plánu nic neřekl. V tom měli pravdu. To všechno bylo jen divokou improvizací a v Berlíně se o tom 76
neobjevila žádná zpráva. Sdělení bylo uloženo do spisů a nikdy nebylo zveřejněno. Částečná abdikace nikdy nenabyla platnosti. Ve skutečnosti císař 9. listopadu 1918 neabdikoval (učinil tak až o tři týdny později v Holandsku) a Německá říše ještě nebyla republikou. To, že Scheidemann provolával z okna Říšského sně mu slávu republice, bylo ze státoprávního hlediska zcela bezvý znamně. Zpráva o císařově abdikaci, kterou dal vyhlásit princ Max, byla pustou lží. Prohlášení, jímž si chtěl císař zachovat pruskou korunu, zůstalo jako neplatný (a neratiñkovaný) návrh navždy ležet ve spisech Říšskěho kanclěřství. Muž, který se nyní stal - byt' naprosto neregulěrním způsobem - říšským kanclěřem, se stále cítil být císařským říšským kanclěřem a snažil se za kaž dou cenu zachránit monarchii. Ta se však už zachránit nedala. V povědomí celého Německa, včetnějeho monarchisticky smýšlejících občanů, znamenal tento den konec monarchie a poslední ránu z milosti jí zasadil sám cí sař - nikoli abdikací (o tě se ostatně už více nehovořilo), nýbrž svým odjezdem. Kdo přišel s myšlenkou na odjezd, je nejasně. Nebyla to idea, která by se nabízela sama. Císař nebyl vystaven žádnému osob nímu nebezpečí: naprosto nerušeně se pohyboval po Spa mezi re zidencí, generálním štábem a svým dvomím vlakem, stráže mu vzdávaly poctu zbraní jako kdykoli předtím. Ve Spa žádná revo luce nebyla. Frontoví velitelě ještě před několika hodinami ujišt'o valí plukovníka Heye, že jejich jednotky považují za správně a „radostně“, aby se domů vrátily v míru pod císařovým velením. A přece mluvil plukovník Heye po obědě ještě jednou o otázce cí sařovy bezpečnosti a místě jeho budoucího pobytu. Zdálo se, že jsou všichni zajedno v tom, že císař je ohrožen a že musí odces tovat. Pouze Groener zastával odlišný názor: „Upozorňuji však na jedno: pokud se císař vzdá trůnu, může odcestovat, kam bude chtít. Pokud se však trůnu nevzdá, nesmí opustit vojsko. Neabdi kovat a opustit vojsko není prostě možné.“ Odpovědí bylo Groenerovi rozpačitě mlčení. Všichni předsti rali, že ničemu nerozumí. Po krátké pauze dál pokračovala diskuse o možnostech císařova odjezdu, jako by Groener vůbec nic neřekl.
77
Sám Hindenburg, který se jinak toho dne držel v pozadí, několi krát pronesl: „V krajním případě přichází v úvahu odjezd do Holandska.“ Dvomí hodnostáři poznamenali, že pokud císař hodlá odcestovat, bude muset své rozhodnutí sdělit co nejdříve, aby bylo možno uvědomit holandskou vládu. I když žádné konkrétní roz hodnutí nepadlo, okamžitě se začalo horlivě telefonovat. Císař, duchem nepřítomen, náhle svolal na pátou hodinu schůzku se vše mi vrchními veliteli, aby se s nimi rozloučil; generálu Groenerovi však odmítl podat ruku, což komentoval slovy: „Když jsem přestal být nejvyšším válečným velitelem, nemám s vámi již co do Činění.
5. November 1918
Z November 1918
8. November1918
9. November1918
Během pěti dnů se revoluce rozšířila po celém Německu.
78
Vy jste würtemberský generál.“ Očividně se cítil osobně uražen Groenerovým požadavkem, aby zůstal u armády až do okamžiku odstoupení; zjevně se stále cítil být pruským králem. Ale pruský král teď opouštěl armádu. Ve Spa panoval ještě po nějakou dobu zmatek; ozývalo se hned: „Neodjíždíme,“ hned zase: „Odjíždíme“... V každém pří padě však císař nakonec přespal se sbalenými kufry ve svém soukromém vlaku, který se dal druhého dne kolem páté hodiny do pohybu a vyrazil ze Spa směrem k holandské hranici. Stejně jako bádenský princ Max před dvanácti hodinami, odjížděl nyní pryč z dějin i císař a s ním i německá monarchie. Po tomto odjezdu, po dobajícím se útěku, nebylo nikoho a ničeho, co by monarchii mo hlozachránit. Nepoděkovala se - zmizela. Pro vzdálenou budoucnost bylo císařovo „zmizení“, jež zname nalo tichý konec německé monarchie, hroznou událostí. Vyšším vrstvám vzalo jejich zvyklosti a oporu; vtisklo to budoucí kontrarevoluci rysy beznaděje a nihilismu, které by stěží měla jako restaurační monarchistické hnutí; nechalo za sebou vakuum, které nakonec vyplnil až Hitler. Ale pro bezprostřední drama z 9. a lO. list0padu bylo to, co císař učinil či zanedbal, již zcela bezvýznamné. Odstoupení, nebo neodstoupení, setrvání ve Spa, nebo odjezd do Holandska - to už od rána 9. listopadu, od chvíle, kdy se berlínské dělnictvo dalo do pohybu a vojsko se přidalo na stranu SPD, nemohlo události nijak ovlivnit. Od samého rána ne byl obhájcem starého řádu císař, nýbrž Ebert. A odpoledne 9. lis topadu už Ebert neměl čas - na rozdíl od prince Maxe, který jej dopoledne téhož dne ještě měl - aby se staral o císaře; měl úplně jiné starosti, nebot' toho odpoledne hrozilo, že i Ebertovi přeroste revoluce přes hlavu.
79
EBERTOVA CHVÍLE
Friedrich Ebert, který byl 9. listopadu 1918 pro Německo osudo vým mužem, nebyl nikterak oslňujícím zjevem. Byl to malý tlouš tík s krátkýma nohama, krátkým krkem, tvar jeho těla byl hruško vitý a stejně tak i hlava. Nebyl dokonce ani strhujícím řečníkem: měl hrdelní hlas a své projevy vždy četl. A nebyl to ani intelektuál, a už vůbec ne prole tář. Jeho otec byl krejčovským mistrem (stejně jako otec Waltera Ulbrichta) a on sám se vyučil sedlářem. Ebertovou tajnou láskou byla od malička jízda na koni a později, už jako říšský prezident, se každé ráno oddával projížďce na koni v Oboře. Ebert byl typem německého mistra řemeslnické dílny: důklad ný, svědomitý, s omezeným obzorem, ale ve své omezenosti byl vynikajícím představitelem svého oboru; skromný a vážný ve sty ku s vybranými zákazníky, ve své dílně málomluvný a pánovitý. Funkcionáři z SPD se před ním trochu třásli strachy, tak jako se tovaryši a učedníci třesou před svým přísným mistrem. Ve straně nebyl příliš oblíbený, ale těšil se velikému respektu. V bouřlivých diskusích, které před válkou otřásaly stranou - o revoluci nebo re formě, o masových akcích nebo parlamentarismu - nehrál žádnou velkou roli. Když byl ovšem zvolen do předsednictva strany, okamžitě dal vybavit stranické kanceláře telefony a psacími stroji a postaral se i o zřízení spisoven. Za Eberta vládl pořádek. Když vypukla válka, byl to on, kdo byl vyslán se stranickými fondy do Curychu - pro každý případ. Byl mužem, na kterého bylo spoleh nutí; mužem, který vždy věděl, co chce. A co vlastně chtěl? Zcela určitě ne revoluci. Tu nenáviděl „na 80
smrt“. Ještě mnohem víc nenáviděl nedisciplinovanost. V roce 1916 vysvětloval, že „pokud zmizí disciplína a důvěra a rozdrobí se základy organizace, povede to nutně k zániku strany. V tom spočívá pro stranu veliké nebezpečí! Proto se musí takovým chy bám zabránit“. Právě tím však stranu rozštěpil: v roce 1917 se všichni Ebertovi kritici, kteří už déle nemohli snášet přísnou ká zeň, s konečnou platností odštěpili a založili Nezávislou sociálně demokratickou stranu Německa (USPD). Ebert se díval na tuto novou levicovou stranu s nevolí a opovržením. Měl ji za dav bez charakterních lidí bez organizace a bez disciplíny. Pro svou stranu chtěl Ebert to nejlepší a neměl sebemenších po chyb o tom, co by to mělo být: dosáhnout větší moci Říšského sněmu a právo volit do Říšského sněmu i pro Prusko. Pak by SPD zcela určitě jednoho dne patřila k vládním stranám, snad dokonce i k těm nejsilnějším, a mohla by tak provést sociální reformy a zlepšit postavení dělnické třídy. Více toho Friedrich Ebert nechtěl, neboťdále jeho obzor nesahal. Německé říši - takové, jaká byla - Ebert celkem nic nevyčítal. Za války byl samozřejmě vlastencem, ale porážku nenesl nijak zvlášť těžce. V Říšském sněmu 22. října prohlásil: „S klidem a od hodlaností hledíme vstříc tomu, co nám mírové kroky přinášejí. Můžeme přijít o hmotné statky, avšak sílu, která tvoří něco nové ho, nám nikdo nevezme. Co se ostatně může stát: zůstáváme. zemí ve střední Evropě jako početný, zdatný a čestný národ.“ Pro Eberta bylo v říjnu 1918 v podstatě dosaženo všeho, oč usi loval, a jeho strana byla nyní tam, kde ji chtěl mít. To že nevládla sama, ale společně s váženými měšťanskými partnery, bylo pří jemné, právě tak jako fakt, že nad vším stále ještě bděl císař za chovávající si hlubokou úctu. A zrovna ted' musela vypuknout re voluce! A jako z udělání ji museli vést jeho přívrženci! Pro Eberta to bylo velké neštěstí a obrovské nedorozumění. Ale věřil, že je schopen s tím skoncovat. Byl nyní říšským kancléřem, za kterým stojí stát, úřady a úřed nictvo a také ozbrojená moc, nebo alespoň to, co z ní zbylo. Byl ztělesněním pořádku. Což to nic neznamenalo? Cožpak nebylo třeba pořádné vlády k tomu, aby bylo dosaženo příměří a mí ru, po kterém všichni tolik toužili? Cožpak nebylo třeba pořádku 81
k odstranění katastrofálního nedostatku potravin? Ebert chtěl po řádek. Ebert byl pořádkem a bylo by k smíchu, kdyby se Němci co nejrychleji opět nezasadili o znovuobnovení pořádku. Ebert měl však v rukávu ještě jeden trumf: nebyl jen říšským kancléřem, byl také předsedou SPD. Neztělesňoval ledajaký pořá dek, ztělesňoval nový pořádek. Koho jiného by revolucionáři, z velké části sami sociální demokraté, chtěli vidět v čele Říše než předsedu vlastní strany? Jistě, rozjitřilo to už i tak znepokojené přívržence USPD a také toho nepříjemného Karla Liebknechta, který se stal jako mučedník, díky~svému protiválečnému postoji, tak populárním. A tak bylo ve jménu Božím přibráno do vlá dy i několik zástupců USPD, aby se revoluci zacpala ústa. Příliš mnoho škody jistě nenadělají. Dne 9. listopadu, ještě před obě dem, přijal Ebert v Říšském kancléřství delegaci z USPD a poža doval od ní jména tří kandidátů na ministerská křesla. Jeden ze Členů delegace se zeptal, zda mohou uvést jakékoli jméno. „Samo zřejmě,“ odvětil Ebert. „Na personálních otázkách bychom neměli ztroskotat.“ - „Liebknechta můžeme navrhnout také?“ zeptal se znovu jeden z delegátů. „Pokud chcete, přiveďte nám sem i Lieb knechta,“ zněla Ebertova odpověď, „bude nám vítán.“ Pak se všichni odebrali do Říšske'ho sněmu. Ebert, aby si mlčky a sám snědl svou bramborovou polévku, poslanci USPD proto, aby se se svou frakcí dohodli na zastoupení ve vládě, což se jim však za celé odpoledne nepodařilo. Byli jen nedisciplinovaným houfem, v němž měl každý své vlastní mínění. Říšský sněm se to ho odpoledne začal podobat vojenskému ležení. Frakce SPD a USPD nepřetržitě rokovaly a každou chvíli se některý ze členů SPD dotazoval zástupců USPD, zda už konečně dospěli k nějaké mu rozhodnutí. K jednání USPD se připojili i jiní lidé; v jedné chvíli též Karl Liebknecht, aby se dotázal, oč se jedná, a pak na diktoval zapisovateli „triumfálním a rozkazovačným hlasem“ tato slova: „Veškerou výkonnou, legislativní a soudní moc dělnickým a vojenským radám“ - načež se okamžitě rozproudila bouřlivádis kuse. Do Ríšského sněmu dorazili i další hosté - hosté neznární a nezvaní, mnohdy to byly celé průvody s rudými vlajkami. Pořád někdo přicházel a odcházel. Ulice v centru Berlína se 9. listopa du odpoledne podobaly rozbouřenému lidskému moři, z něhož 82
každou chvíli nějaká ta větší vlna narazila až na Říšský sněm. Nikdo nepočítal, kolik lidí se 9. listopadu hmulo do města, ale všichni očití svědkové mluvili o statisících. Demonstranti prožili obrovskou a náhlou změnu nálady: dopoledne byl každý z účastní ků shromáždění připraven na smrt. Nikdo z nich nevěděl nic o tom, že armáda „vypověděla poslušnost“, a tak když se blížili ke kasámám a vládním budovám, očekávali kulometné salvy. V před ních řadách nekonečných, pochmumých a pomalu pochodujících průvodů, přicházejících ze všech stran, byly neseny transparenty s nápisy: „Bratři, nestřílejte!“ V zadních řadách měli mnozí u sebe zbraně. V tragickém ovzduší se očekával boj o kasáma na život a na smrt. Toho dne bylo zataženo, ale na tuto roční dobu až příliš horko, bylo dusno a vzduch byl těžký: skutečně osudný a nešťast ný den, den jako stvořený k umírání. A nakonec se nic nestalo! „Bratři“ skutečně nestříleli, sami ote vírali kasáma, sami pomáhali vyvěšovat rudé vlajky, přidávali se k lidovým masám nebo odhazovali zbraně a zmizeli, jak nejrych leji dovedli; to předvedly strážné oddíly na policejním prezidiu na Alexandrově náměstí. Překvapení bylo tak veliké, že se vytvořily uličky, aby strážníci mohli odejít bez obtíží domů. Ozval se neje den výkřik plný opovržení. Revoluce v Berlíně byla stejně dobro myslná, jako všude jinde. Pokud byla někde prolita krev, bylo to „na druhé straně barikády'*: v gardových kasárnách (V originále je Maikäferkaserne, tedy kasáma gardove'ho střelecke'ho pluku „Maikäfer“. Tento pluk původně ubytovaný ve Špandavě a Po stupimi se „proslavil“ při potlačení květnové/topovstání v roce 1849. Odtud přezdívka. - Pozn. odb. por.) bylo zastřeleno několik důstojníků poté, co vzbouřenci rozkopli dveře místnosti, v níž se důstojníci zabarikádovali. Výsledkem byli tři mrtví; později jich ještě přibylo při dalších incidentech v konírně i na univerzitě, tak že celkem bylo patnáct mrtvých. To však šlo mimo lidové masy. Většina ze vzbouřenců o tom ani nevěděla. Odpoledne, kdy se ukázalo, že napětí je zbytečné a strach z masakru nepodlože ný, se všem ulevilo, ba měli dokonce pocit vysvobození a chuť oslavovat, ale současně se objevilo i něco jako zklamání a bezrad nost. Co ještě zbývalo udělat? Nyní ulice zaplňovala bezcílná tla čenice, všeobecně sbratřování a posmutnělé oslavy - posmutněle' 83
proto, že nebylo co oslavovat; a obava ze smrti ztrácela své opod statnění. Na mnoha místech se lidé s organizačním a improvizačním ta lentem chopili iniciativy, seřazovali ozbrojené průvody nebo kolo ny nákladních automobilů a pouštěli se i do organizování jiných akcí. Nejprve byly jako všude jinde obsazeny věznice a osvoboze ni političtí vězni - pouze političtí, přesně podle protokolu! - po tom následovala nádraží, poštovní úřady a většina redakcí novin. (U redakce Vorwärtsu kladli odpor naumburští myslivci, kteří zde již od rána stáli na stráži.) Vládní budovy, u nichž nestály hlídky, obsazeny nebyly: již v nich zasedala, alespoň podle toho, co se ří kalo, lidová vláda. Ve čtyři hodiny odpoledne kdosi vykřikl povel: „Na zámek!“ O půl hodiny později byl královský zámek obsazen a na balkóně, z něhož viselo rudé plátno, se objevil Karl Liebknecht a podruhé v jednom dni vyhlásil republiku, v tomto případě re publiku socialistickou. Jeho slavnostní, až pastorální hlas zvučel nad prostranstvím, kde se tlačily davy lidí. Na závěr pronesl: „Kdo z vás chce vidět svobodnou, socialistickou německou republiku a uskutečněnou světovou revoluci, nechť zvedne ruku k přísaze.“ Všichni přísahali. Kolik jich tuto přísahu složilo? - Kdo ví? Jméno Karla Liebknechta bylo v těchto dnech snad nejznáměj ším jménem v Německu. Každý o něm věděl a pro nikoho nebylo jeho jméno bezvýznamné. Vzbuzovalo nejhlubší lásku, ale i nej zuřivější nenávist. Ale bylo jen symbolem, nikoli mocí. Teprve před čtrnáci dny byl Liebknecht propuštěn z káznice, kde si jeden a půl roku odpykával trest za svůj osamocený rozhodný protest proti válce. Nebyl přívržencem žádné strany - USPD vznikla až v době, kdy už byl ve vězení- nestála za ním žádná organizace a on sám neměl žádný organizační talent, což se ostatně ukázalo i v následujících týdnech. V revolučních událostech posledního týdne nesehrál vůbec žádnou roli a také 9. listopadu byl takříkajíc pouhým komparzistou. Vůdcem revoluce v žádném případě nebyl a i jeho výstup na zámeckém balkóně byl jen jakousi mezihrou, epizodní senzací, která nijak nezměnila průběh událostí. Ale byla tu jiná skupina mužů, kteří převzali vedení revoluce a díky jejichž zásahu se toho dne, už tak nabitého událostmi, měl běh věcí ještě zdramatizovat: byli to revoluční předáci z berlín 84
ských továren, skupina asi sta mužů, jejichž jádro tvořilo dvanáct z nich. Byli to vzdělaní dělníci a zkušení dělničtí vůdci, jejichž jména (na rozdíl od Liebknechtova) v Německu nikdo jiný než jejich spolupracovníci v továrně neznal, za nimiž však (znovu tře ba říci, že na rozdíl od Liebknechta) stála nějaká organizace, totiž organizace zaměstnanců továrny, kteří byli zvyklí poslouchat své vůdce na slovo. Předešlé zimy během velkých stávek se vytvořila skupina re volučních předáků. Byli to skuteční vůdci stávky. Od té doby se tajně scházeli, již několik týdnů osnovali revoluci a 4. listopadu naplánovali puč v Berlíně na ll. listopadu, obstarali si zbraně a rozdělili si je mezi sebou a načrtli si plán překvapivého útoku na vládní centra. Vývoj událostí se pak revolučním předákům vymkl z rukou, ale v žádném případě jej nehodlali nechat bez povšimnu tí. 9. listopadu odpoledne, zatímco nadšené lidové masy bezcílně a už také trochu unaveně bloumaly berlínskými ulicemi, zatímco Ebert se pokoušel vládnout v Říšském kancléřství a zatímco v jed notlivých místnostech Říšského sněmu vedly frakce SPD a USPD nekonečná rokování a nedokázaly se shodnout na tom, za jakých podmínek by mohla USPD vstoupit do Ebertovy vlády, revoluční předáci se krátce poradili a přikročili k činu. Nebyli to žádní velcí teoretici ani pragmatici, ale prakticky uvažující lidé. Jasně věděli, že je nyní zapotřebí dát masám akce schopné vedení, takový orgán, který by dokázal dělat politi ku, revoluční vládu, která by Eberta a politické strany zatlačila na vedlejší kolej. Svolali pár set lidí a v podvečer, když se už začalo stmívat a lidé pomalu opouštěli ulice, obsadili Říšský sněm.
V Říšském sněmu byl po celý den zmatek; neustále někdo přicházel a odcházel. Skupina, která tam znenadání vtrhla mezi osmou a devátou hodinou, nebyla zprvu vůbec nápadná, neboťvy padala stejně pestře a podivně jako ostatní skupiny, které Ríšský sněm navštívily během dne. Vstupenky se už nevydávaly a lecja ký zvědavec nebo podnikavec, at' už v uniformě nebo v civilu, se připojil k revolučním předákům. Náhle se však v tomto zástupu začal projevovat řád, plán a režie. Skupina čítající několik set osob nejdříve obsadila místnost číslo 17, a potom zasedací místnost. Tu 85
Revoluce probíhá x' Berlíně i přes vyhlášení republiky. 7.de vidíme Spanakovee při prohlí dce zbraní.
Karl Liebknechl na jednom l masových shromáždění. 9. listopadu vyhlásil jako druhýl rc puhliku. tentokrát \'Suk socialistickou.
86
vyzdobili přinesenými rudými šátky, kdosi se ujal předsednictví, předseda zacinkal zvonkem, místa poslanců byla zaujata, do po vykujícího shromáždění se vrátila disciplína, předsednictvo bylo navrženo a schváleno. Ze zasedací místnosti bylo slyšet projevy a bouřlivý potlesk až ven-odehrával se tam zkrátka celý rituál normálního zasedání Říšského sněmu. Poslanci, kteří tím byli ve svých frakčních místnostech rušení, z nich vyběhli, aby se podíva li, co se tam odehrává, a ke svému zděšení viděli na vlastní oči re voluční parlament v akci. Byl to hlučící, nezvolený parlament, který nebyl sestaven podle nějakých kritérií, ale zato zjevně fungoval. Skupina mužů, kteří zaujali místa členů vlády, měla zasedání pod kontrolou. Byli to vůdcové revolučních předáků, z nichž některé tváře nebyly nezná mé. Byli zde mimo jiné i Richard Müller a Emil Barth. Zanícené proslovy říkali jakoby po odstavcích, předávajíce si vzájemně slovo, mluvili stručně a působivě k věci a bylo zjevné, že přesně vědí, co chtějí. Nyní byly dokonce podávány i návrhy a kromě to ho se i hlasovalo. Krátce po desáté se ze zasedací místnosti ode bralo několik členů SPD, kteří chvíli naslouchali a pak co nejrych leji spěchali z Říšského sněmu zpět do nedalekého Říšského kan cléřství, aby sdělili Ebertovi, co se stalo. Právě v té době zasedání v Říšském sněmu rozhodlo o tom, že ráno druhého dne budou ve všech továrnách a kasámách zvoleny dělnické a vojenské rady. Na každých tisíc dělníků měl být zvolen jeden zástupce a jeden za každý vojenský prapor. Tyto zvolené rady se měly shromáždit v pět hodin odpoledne v budově Cirkusu Busch, aby tam jmenova ly prozatímní vládu - „Radu lidových pověřenců“. O Ebertově vládě se přitom vůbec nemluvilo, jako by žádná jiná vláda neexis tovala. Šlo o to ji prostě odsunout na vedlejší kolej. S největší pravděpodobností již teď vyrazili z Říšského sněmu do všech stran poslové, aby svolali dělníky a vojáky k volbám, které se měly uskutečnit druhého dne ráno. Revolučním předákům šlo patrně o státní převrat. O jejich existenci a moci v továrnách se v hru bých rysech vědělo. Ebert si tuto Jobovu zvěst vyslechl mlčky a bez očividného roz čilení, ale tváře měl značně pobledlé a rty sevřené hněvem. „To stačí,“ řekl. „Počkejte tady v předpokoji.“ 87
To, co Ebert toho dne chtěl, bylo jasné z jeho slov i z jeho činů: chtěl ještě v poslední chvíli zabránit revoluci; průvody dělníků ne chat projít jako obyčejnou demonstraci a pod novou firmou zachránit to nejpodstatnější ze starého režimu a jet dál ve starých kolejích. Program prince Maxe: abdikace císaře - regentství - pří měří- Národní shromáždění, byl také programem Ebertovým. Cí til se jen osobně schopnějším a v lepším politickém postavení než princ Max k tomu, aby tento program uvedl do života. Při ná vštěvě na rozloučenou zastihl princ Eberta, „jak se neustále snaží neporušit organickou spojitost s minulostí“. V poledne, když nastoupil do úřadu říšského kancléře, si byl Ebert ještě skoro jistý, že by mohl svůj plán uskutečnit. Převzal hotovou a sehranou vládu, v níž zpočátku neudělal žádnou změnu. Na úřednictvo se obrátil s provoláním, které bylo vydáno odpoled ne a v němž zazníval téměř prosebný a omluvný tón: „Vím, že pro mnohé bude těžké pracovat s novými lidmi, avšak apeluji na vaši lásku k německému národu.“ Ostatně - úředníci nejdou do stávky tak snadno. Vedení SPD měl pevně v rukou a věděl také, že již od rána za ním stojí i berlínská posádka. Pro uklidnění dělnických mas byl připraven přibrat do vlády několik přívrženců Nezávi slých. Znal Nezávislé a nebál se jich. Již od prvních válečných let to byli za jeho předsednictva věmí členové SPD, a ačkoli se po tom pomalu odštěpovali - revolucionářů a radikálů bylo ve straně minimum. V kabinetě by je měl pod kontrolou a jejich spolu vládnutí by bylo užitečným alibi. Když jim v poledne v Říšském kancléřství na odchodu do Říšského sněmu, kam šel na svou bramborovou polévku, řekl mezi dveřmi o koaliční nabídce, učinil tak - podle výpovědi svědků - „dosti stroze“ a „povýšenecky“. Ještě v poledne si totiž myslel, že má v ruce všechny trumfy. Odpoledne však bylo všechno pošlapáno. Vyhlášení republiky Scheidemannem bylo první ránou pod pás; druhou, a ještě horší, bylo odmítnutí prince Maxe stát se místodržitelem a jeho kvapný odjezd. S republikou se Ebert musel chtě nechtě smířit- prostě a jednoduše proto, že už nebylo nikoho, kdo by chtěl ztělesňovat monarchii. To byl fakt, jejž bylo nutno přijmout. Pak zcela neče kaně začali dělat potíže Nezávislí: nejprve se nemohli dohodnout na koaliční nabídce, a nakonec stanovili nepřijatelné podmínky. 88
Ještě ani večer nebyla uzavřena žádná koaliční dohoda a Ebert se musel spokojit se jmenováním několika přísedících státních sekre tářů SPD. Jeho výzva k opuštění ulic nepadla na úrodnou půdu. Naštěstí se alespoň masové demonstrace obešly v podstatě bez krvavých obětí. Ebert doufal, že v neděli ráno už budou demon stranti unavení, budou se chtít vyspat z revolučního opojení a zů stanou doma. Ale ani tento předpoklad Ebertovi nevyšel. Nyní bylo jasné, že i druhého dne budou demonstrace pokračovat ještě v mnohem ne bezpečnější a organizovanější podobě a budou mít jasnější cíle než dnes. Objevila se protisíla, která mu upírala vedení a na rozdíl od něj nechtěla revoluci smést, ale dále v ní pokračovat. Jak s tím měl skoncovat? Ebert se neměl kam stáhnout. Byl největším z levičáků „estab lishmentu“, poslední rezervou starého pořádku, který pro něj zna menal jediný pořádek. Za Ebertem stál zase jen Ebert. Když pro hraje, bude to znamenat jeho konec. Ale otevřený boj? Zakázat volby rad a shromáždění v Cirkuse Busch a v případě nutnosti nechat střílet jedny na druhé? Toho se Ebert hrozil. Jistě, od rána za ním stála berlínská posádka, ale mohl si od ní slibovat všechno? Byla ještě vůbec regulérní, slepě poslušnou vojenskou jednotkou? Před několika hodinami Wels vojáky přesvědčil, aby nestříleli. Dali by se nyní přesvědčit, aby stříleli? A i kdyby se to podařilo, bylo by to vůbec možné? Krve prolití způsobené na sociálně demokratických dělnících, nařízené prvním sociálně demokratickým říšským kancléřem v prvním dni jeho vlády? Ne, to je vyloučeno! Ale potom zbývalo jen jedno: Ebert se musel zříci osobního za chovávání „organické jednoty s minulostí“ a touhy být posledním říšským kancléřem. Místo toho bylo třeba, aby se stal prvním předsedou - jak se to vlastně jmenuje? - „Rady lidových pověřen ců“. Musel si tedy pořídit druhou legitimaci: kromě té, kterou měl od prince Maxe, jíž už končila platnost, potřebovalještě legitimaci vydanou shromážděním v Cirkuse Busch. Že je to nemožné? Ne, není! Konec konců, mezi dělníky je ještě mnoho oddanýc'h sociál ních demokratů; jen je třeba je v pravý čas zmobilizovat. Přede vším bylo třeba dosáhnout spojenectví s Nezávislými i za cenu 89
ústupků. Bylo třeba dokázat se v Cirkuse Busch postavit na odpor dělníkům a vojákům s hotovou věcí plně socialistické vlády. Usmíření a jednota, nikoli „bratrský boj“ - to se nyní muselo stát heslem dne. Ebert znal dělníky dost dobře na to, aby věděl, že je toto heslo nadchne a že mu neodolají. A pak přijdou na řadu vojáci! Ti si take' musí vybrat; at' jsou čímkoli, nejsou to žádní revolucionáři. Dnes ráno ještě ani nebylo jisté, zda revoluci potlačí, nebo ne. Nakonec se proti ní nepostavi li, a to se jim nedá dost dobře připisovat k zásluze; ale přehlasovat revoluci- to ještě mohou. Otto Wels musí znovu mezi ně. Ráno to zvládl na výbornou, zahrál vojákům na jejich strunu, musí znovu do kasáren a tam musí vojáky zpracovat tak, aby druhého dne vo lili správně. A na konec, až bude vše vykonáno, musí samotný Ebert s vybu dovanou koalicí obou socialistických stran vstoupit do Cirkusu Busch a sám sebe nechat zvolit revolučním vůdcem. Ve jménu bo žím bude muset hodinu nebo dvě výt s vlky. To je jediná možná cesta. Čím byl pro říšského kancléře prince Maxe říšský kancléř Ebert, byl pro říšského kancléře Eberta - lidový pověřenec Ebert. Pokud chtěl i teď potlačit revoluci, musel se nejdříve stát - ale spoň zdánlivě - jejím vůdcem. Jinak to nešlo, ale takto to snad půjde. Ebert zavolal své stranické druhy z předsálí zpět k sobě. Ozná mil jim své rozhodnutí a vydal instrukce. Ještě v noci se jeho muži pustili do práce pod vedením úspěšného a neúnavného Otto Wel se. Také revoluční předáci pracovali celou noc. Vypadalo to jako přípravy štábů dvou armád před rozhodující bitvou. Devátý listopad 1918 končil. Přinesl pád monarchie, ale nepři vedl ještě revoluci k vítěznému konci. Její osud byl v noci z 9. na lO. listopad na vážkách. Teprve příští den měl rozhodnout.
90
BITVA NA MARNĚ NĚMECKÉ REVOLUCE
Profesor Ernst Troeltsch - teolog a filosof dějin, od roku 1914 chlouba berlínské univerzity - popsal hned v listopadu 1918, jak prožívalo desátý listopad berlínské měšťanstvo: „Po noci plné obav byl z ranních nedělních novin stav věcí naprosto jasný: císař je v Holandsku, revoluce vítězí v .nejdůleži tějších centrech, zemská knížata se zabývají abdikací. Nikdo ne položil život za říši a za císaře! Úřednictvo vstoupilo do služeb nové vlády! Platnost všech obligací je zajištěna, a žádné útoky na banky! Neděle 10. listopadu byla krásným podzimním dnem. Lidé se jako obvykle procházeli po Grunewaldu - ne v nákladných toale tách, jen tak, prostě oblečení, hluční měšťané na vycházce. Všich ni v sobě něco potlačují, jako lidé, o jejichž osudu se rozhoduje kdesi daleko od nich, ale jsou přece jen spokojení a bezstarostní, protože věří, že je všechno v pořádku. Tramvaje a podzemní dráha jezdí jako dříve, což je jakousi zárukou toho, že bezprostřední ži votní potřeby jsou zajištěny. Ve všech obličejích jako by bylo vepsáno: plat budeme dostávat i nadále.“ Měšťané, kteří se na nedělní procházce po Grunewaldu cítí klid ní, protože ,je všechno v pořádku“, netuší, že právě tohoto neděl ního odpoledne se rozhoduje o jejich osudu - ale ne „kdesi daleko od nich“, nýbrž v jejich blízkosti, kousek východněji od jejich města, na bouřlivém shromáždění v Cirkuse Busch, kde byla lO. listopadu odpoledne svedena a prohrána první velká bitva re voluce - první a rozhodující bitva, kterou lze přirovnat k bitvě na Marně. 91
Sobota 9. listopadu byla vyvrcholením improvizované revoluce, která bez vůdců vypukla v pondělí v Kielu. Neděle byla začátkem jejího konce. Je paradoxní, že to, co mělo zpečetit její porážku, vypadalo navenek jako její triumf. V neděli ráno ještě nebylo nic rozhodnuto. Ulice v centru města, které byly den předtím zapla veny davy lidí, zely v nedělním poklidu prázdnotou. Na ulici Unter den Linden ještě všude visely rudé vlajky; ale jen tu a tam některého z náhodných kolemjdoucích buď potěšily, nebo naopak rozčílily. Dělníci, kteří včera touto dobou zaplnili ulice revoluční mi průvody, byli dnes, v neděli (!), opět v továmách, aby zvolili dělnické rady, jež měly odpoledne v Cirkuse Busch ustavit novou vládu - vládu vítězné revoluce. Byl to skvělý organizační úspěch revolučních předáků, jehož bylo dosaženo díky jejich aktivitě v sobotu pozdě večer. Od úst k ústům se šířila zpráva o shromáž dění, a tak se dělníci sešli téměř v plném počtu, aby hlasovali ve volbách. Avšak nevolili tak, jak si revoluční předáci přáli. Ani SPD totiž v noci nezahálela: její členové v rychlosti navrhli, dali vy tisknout a roznesli tisíce letáků. Stranický list Vorwärts šel ráno v továrnách z ruky do ruky nebo byl předčítán celým skupinám dělníků, kteří přitom souhlasně přikyvovali. Titulek úvodníku: „Nechceme bratrovražedný boj!“ přesně vystihoval všeobecný ná zor. Ten ovšem neodpovídal náladě předešlého rána, což revoluční předáci neuvážili. Včera byli všichni zarputilí, netrpěliví, odbojní, odhodlaní, plní dlouho potlačované zaryté zášti, která mohla kaž dým okamžikem vybuchnout. Byla to prostě ta pravá revoluční nálada. Dnes převládalo uvolnění, velkomyslnost a pocit vítězství, avšak nikoli opojný, ale vděčný: každý pociťoval jakousi vděčnost za to, že vítězství bylo tak snadné, že vlastně nedošlo k žádnému boji, nebylo ani krveprolití, ani obětí. Všichni, kdo se včera zú častnili pochodů městem a byli připraveni na smrt, měli pocit, že je jim znovu darován život. Richard Müller, jeden z vůdců re volučních předáků, referuje o tom, že v několika továmách byli zvoleni do dělnických rad ti samí funkcionáři SPD, které dělníci den předtím rázně vyprovodili z továren za to, že se nechtěli při pojit k revolučním průvodům. 92
Proti takovému sbratření se nedalo nic dělat. Kandidáti revoluč ních předáků z velké Části obstáli, to je sice pravda, ale velká část nově zvolených dělnických rad byla tvořena Ebertovými přívržen ci. To si revoluční vůdci se skřípěním zubů velmi dobře uvědo movali.
Volby v továmách byly poloviční porážkou; v kasámách poráž kou úplnou. Revoluční předáci tam neměli žádné slovo a nikoho tam neznali; tam vládl Otto Wels - a ten mluvil bez servítků. Ni koli smíření, nikoli sbratření - zde šlo o zmaření zlověstného komplotu, kterým měla být SPD překvapena, a tím jí znemožněno vládnout. Cožpak se včera vojáci nepostavili bez ohledu na poli tickou příslušnost na stranu lidu? Postavili, a bylo tedy nyní jejich povinností hájit zájmy lidu. Vojáci museli být k dispozici vládě Eberta a Scheidemanna, tak, jak to včera předvedli naumburští myslivci! Bouřlivý jásot. Rychle bylo rozhodnuto o vytvoření akčního vý boru berlínských vojenských oddílů. Na nádvoří redakční budovy Vorwärtsu se v poledne uskutečnilo masové shromáždění vojáků, zvolených i nezvolených, byli ustanovení jejich zástupci a mluvčí, byl připraven proviant a odpoledne, dlouho před začátkem shro máždění, vyrazili v pochodovém útvaru v čele s Otto Welsem směrem k Cirkusu Busch, kde pak obsadili spodní řady poblíž ma néže. Náladu, která vládla v tomto průvodu, vyjádřil mimochodem Hermann Müller, pozdější kancléř SPD, těmito slovy: „Jeden Spartakovec, který se ze zvědavosti připojil k průvodu vojenských rad cestou k Unter den Linden, zpozoroval, co se děje, a pak - za tímco Welse ohrožoval revolverem - začal křičetjako zběsilý: ,Ty pse, všechno nám pokazíšl' Jen proto, že nevystřelil, nebyl zlyn čován.“ . Tak se již 10. listopadu před polednem a těsně po poledni za čala v továmách a kasámách připravovat porážka revoluce a vítěz ství Eberta. Ale Ebert sám o tom ještě nevěděl. Shromáždění v Cirkuse Busch ho teprve čekalo, tak jako Čekají lvi v klecn na krotitele. Cítil, že bude silnější než oni jen tehdy, když jim bude moci navrhnout koalici s Nezávislými a vládu znovu Sjednoce ných socialistů. Zatímco v továmách a kasámách se agitovalo a 93
volilo, v říšském kancléřství pod Ebertovým předsednictvím roko vala vláda - stále ještě napůl buržoazní říšská vláda prince Maxe. Ve stejné době se v Říšském sněmu znovu sešla frakce Nezávis lých. Na obou zasedáních se jednalo o přetvoření vlády. Na zasedání vlády šlo mimo jiné také o přijetí či odmítnutí pod mínek příměří, avšak debatovalo se o tom jen okrajově, neboť to, že podmínky budou přijaty, bylo předem jasné. A podmínky to byly tvrdé: zbavily Německo jakékoli možnosti dalšího boje. Ovšem fakt, že Německo už nemůže nadále bojovat, byl znám již od 29. září. Vrchní vojenské velení zaslalo telegram, v němž žáda lo, aby byl učiněn pokus o zmírnění podmínek příměří.Nebude-li toho však dosaženo, mělo být v každém případě uzavřeno. „Pro sím, aby vláda v tomto smyslu urychleně jednala. Von Hinden burg.“ A vláda se rozhodla odpovídajícím způsobem. Erzberger, který strávil den v nervózním očekávání v Compiěgne, refe ruje o tom, že pozdě večer dostal otevřenou depeši, která mu dávala podpisové právo. „Nabyl jsem velmi trapného dojmu z to ho, že výsledek dvoudenních jednání byl otevřenou depeší značně zpochybněn.“ (ýřesto prosadil několik úlev.) „Depeše byla po depsána takto: Ríšský kancléř- SchluB. Důstojník, který zde byl jako tlumočník, se zeptal, zda SchluB je jméno nového říšského kancléře. Pakliže ano, kdo je tím mužem; francouzské vrchní veli telství a vláda v Paříži prý o něm nic nevědí. Vysvětlil jsem mu, že SchluB znamená tečku.“ To všechno se však odehrálo takříkajíc mimochodem. Přijetí podmínek příměříjiž nebylo nijak závažnou otázkou. Co Eberta onoho dopoledne skutečně zaměstnávalo, bylo rozhodnutí Nezávi slých. V dané situaci byl připraven přijmout jejich podmínky účasti ve vládě stejně bezvýhradně jako podmínky příměří.Teď Nezávislé ve své vládě potřeboval tak nutně, jak Německo potře bovalo konec války. (V té chvíli si to alespoň myslel.) S vládou socialistického usmíření by se cítil pánem situace; bez takové vlá dy by nevěděl, jak se s odpoledním revolučním shromážděním vypořádat. O půl druhé mu přišla spásná zpráva: Nezávislí se po několika hodinovém handrkování rozhodli jmenovat do Ebertova kabinetu tři „lidové pověřence“. Jejich podmínky byly tvrdé. Včera by je 94
ještě Ebert nebyl přijal, dnes je však jen letmo přečetl a nijak zvlášť se jimi nezabýval. Požadavky byly takové: předat politickou moc do rukou dělnických a vojenských rad, odložit rozhodnutí o Národním shromáždění a zrovnoprávnit všechny „lidové komi saře“. To všechno by se ještě dalo nějak udělat. Teď .bylo ze všeho nejdůležitější mít Nezávislé ve vládě. Jejich kandidátní listina byla celkem uspokojivá. Byli na ní Haase jako předseda - povolný me lancholik, navyklý s naříkáním ustupovat, dále pak Dittmann - na prostá nula, a konečně Emil Barth - jeden z vůdců revolučních předáků. Nebyla to tak špatná myšlenka mít Bartha ve vládě jako jakési rukojmí. Ebert akceptoval jak podmínky, tak i kandidáty na ministerská křesla - bez námitek a bez debat. Když v rychlosti po obědval a dopsal svou řeč, kterou měl pronést na shromáždění, na byl znovu sebejistoty. Před rozhodující bitvou v Cirkuse Busch se toho dne brzy po poledni konalo ještě jedno zasedání, na němž si revoluční předáci stanovili svoji taktiku s přihlédnutím k nově situaci. Na rozdíl od Eberta a Haaseho znali již výsledky dopoledních voleb; oni se jich totiž zúčastnili a věděli, že pro ně nedopadly dobře. Museli tedy nyní přijít na něco nového - a také přišli. Richard Müller o tom píše: „Z výsledku voleb bylo jasné, že pravicoví socialisté s pravým křídlem Nezávislých... mají většinu na své straně. Vlády bez pra vicových socialistů nebylo možno dosáhnout. Bylo nutné to přijmoutjako hotový fakt. Všem bylo také jasné, že pravicoví so cialisté by se pokusili zlomit moc dělnických a vojenských rad, aby dospěli k Národnímu shromáždění, a tím k buržoazně demo kratické republice. Kdyby se to podařilo, byla by revoluce ztra cenaf* Co dělat? Kdosi- není známo kdo - měl spásný nápad. Když se Ebertovi nemohlo zamezit ve vytvoření vlády, je tedy nutné zvolit ještě nějakou jinou korporací, aťuž se jmenuje jakkoli, z níž by se vyvinulo něco na způsob vzdorovlády (V originále Gegenregie rung - může znamenat jak vzdorovládu, tak i revoluční vládu! Pozn. odb. por. ). Nakonec revoluční předáci v roli pořadatelů usta novili předsednictvo shromáždění a určili jednací řád. S dovednou režií spřece musí podařit přivést k životu kromě „Rady lidových 95
DP: Ha*: dřľ Vuls;*;>:›.':uf:rdgten
Proti své vůli .se nechal Ehcn v Cirkusc Busch postavit do Čcla revoluce. Vláda sc nyní na zývala vládou lidových pOVČřchŮ. Průvod nižších důslojníků v Činnc' službě. klcří .sc vyslovili pro vládu. Ta sc však cítila re volucí uhrožcná.
9
..a
pověřenců“ ještě další radu, v níž budou zastoupeni jejich lidé. Ri chard Müller pokračuje: „Bylo usneseno navrhnout shromáždění zvolení Akčního výboru dělnických a vojenských rad. Přitom se nemělo mluvit o jeho úkolech; měl být ustanoven bez debat a do jisté míry i podfukem.“
Tak byly založeny minové podkopy a protipodkopy a v pět ho din odpoledne se dostavily do Cirkusu Busch, do vřícího čaro dějnického kotle, dva až tři tisíce lidí k boji spolu s revolucí a buržoazně parlamentní republikou. Berlín se zatím hroužil do listopadového šera a měšťané se vraceli z odpolední procház ky v Grunewaldu do svých nevytopených bytů. V Cirkuse Busch se však vedl boj pod špatnými korouhvemi: Ebert se cítil revolu cionářem a revolucionáři se vydávali za parlamentáře. O vítězství, nebo porážce však rozhodovalo tak masové shromáždění, jemuž nebylo a v celém Německu ani nebude rovno: v dolních řadách sedělo v polních uniformách na tisíc vojáků, tvořících obrovský, disciplinovaný blok, nahoře se až k šapitó tísnilo v pološeru asi dva tisíce dělníků a dělnic se ztrápeným, bídou poznamenaným, ale roztouženým výrazem ve tvářích. V manéži u improvizova ných dřevěných stolů sedělo předsednictvo a všichni prominenti socialistických stran - od Eberta až po Liebknechta. Shromáždění předseda] Emil Barth, jeden z vůdců revolučních předáků a čerstvě zvolený lidový pověřenec, muž právě tak žíznící po činech, jako ješitný, považující se za Napoleona revoluce. Kro mě toho se velmi rád poslouchal. To se tohoto odpoledne mělo stát osudným jak jemu, tak i věci, za kterou bojoval. Ebert, který mluvil jako první, oznámil sjednocení obou socia listických stran, čímž si okamžitě získal celé shromáždění: přesně to chtěli všichni slyšet. I jinak byla jeho řeč, pronesená otcov ským a zároveň přísným, odvážným tónem, jako vždy skvěle při způsobena náladě mezi přítomnými. Hodně mluvil o klidu a po řádku, ovšem o takovém pořádku, kterého je třeba ke „konečnému vítězství revoluce“. Vůdce Nezávislých, Haase, který vystoupil po Ebertovi, vypadal sklesle. Mohl jen potvrdit, co řekl Ebert, a bylo na něm vidět, že v hloubi duše s koalicí nesouhlasí. To už byl snad Haaseho osud, hájit na veřejnosti usnesení strany schválená 97
proti jeho vůli. Tak tomu bylo 4. srpna 1914 a bylo tomu tak
idnes.
Pak pronesl svůj projev Liebknecht, který se snažil plavat proti proudu. Rozebíral seznam hříchů SPD z předválečné doby; to však v těchto příjemných chvílích vítězství a smíření nechtěl ni kdo poslouchat. Nejednou se ozval pískot a výkřiky nesouhlasu. Zejména vojáci ve spodních řadách, poblíž manéže, byli neklidní. Sborově skandovali: „Svornost, svornost!“ Teď mělo dojít k hlasování, teď měl přijít okamžik - naprosto samozřejmě a jakoby mimochodem, dříve než si kdokoli stačil uvědomit, co se vlastně děje - kdy se bude volit akční výbor. Předsednictvo shromáždění, tedy revoluční předáci, již měli k to muto účelu připraven seznam kandidátů. A právě v tom okamžiku se Emil Barth dopustil veliké chyby. Místo aby vyzval účastníky k hlasování, zahájil v rozporu s programem svůj další, již čtvrtý, dlouhý projev. Snad proto, aby otupil ostří Liebknechtova proslo vu, ale možná také jen z toho prostého důvodu, že se rád poslou chal. Jeho přítel i nepřítel v jedné osobě Richard Müller, který se vedle něj otočil na židli,věřil, že si nikdo ničeho nevšimne, a tak podotkl: „Pozomý posluchač zaznamenal mezi řádky Barthova projevu jeho nejasně vysloveně záměry.“ Všiml si jich zejména Ebert. Přihlásil se ještě jednou o slovo a vyjádřil se krátce a jasně v tom smyslu, že takový výbor je „zbytečný“, ale pokud by byl vytvořen, musely by v něm být- stejně jako ve vládě - zastoupe ny paritně obě strany. Na seznamu, jehož čtení právě naslouchal, postrádal zástupce SPD. Nato se Barth neudržel a definitivně pokazil celou hru. „V této radě,“ křičel rozčileně, „nesmí sedět žádný pravicový so cialista!“ Tím vhodil doutnák do sudu se střelným prachem. „To, co následovalo po Barthově prohlášení,“ píše Richard Müller, „se dá těžko popsat. Vojáci křičeli jeden přes druhého: ,Svomost! Paritu! Paritu!' Kapitán von Beerfelde požádal o se znam vojáků. Pravicový socialista Büchel (tomu se Barth po kusil zabránit v projevu, jak se dovídáme od jiného Müllera, Hermanna Müllera, tím, že jej šťouchal do zad zvonečkem z před sednického stolu) předložil seznam kandidátů své strany. Richard Müller a Karl Liebknecht se pokusili vystoupit proti paritnímu 98
zastoupení, avšak oba byli překřičeni davem. Rozčilení se stup ňovalo a přecházelo v zuřivost. Vojáci se nahmuli do manéže a na tribunu předsednictva. Vyhrožovali, že revoluci povedou dál sami, bez dělníků a bez politických stran a nastolí vojenskou moc. Strhl se takový povyk, že pokračovat v zasedání bylo ne mozne.“
Během přerušení, zatímco vojáci ve spodních řadách běsnili a vykřikovali a dělníci mezi sebou zmateně debatovali, se v manéži před očima rozbouřených mas horečně jednalo. Slyšet ovšem ne bylo nic, protože mikrofony tehdy ještě nebyly. Obě strany dosta ly najednou strach a dělaly zlostné a nerozvážné nabídky. V jedné chvíli se SPD chtěla spokojit se dvěma z jedenácti členů, potom se zase revoluční předáci chtěli vzdát celého akčního výboru. Proti tomu se najednou postavila sama SPD: Jak by to vypadalo! Dobrá, tak tedy paritně zastoupený výbor, ale je třeba se ujednotit na konkrétním obsazení, a to hned a na místě samém. Kdosi navrhl Liebknechta, ale ten o tom nechtěl ani slyšet: nikdy by si nesedl s Ebertem za jeden stůl! Když se už všichni konečně sjednotili, začali dělat těžkosti vojáci: vyžadovali nyní zdvojenou paritu, te dy nejen paritu zástupců SPD a USPD, ale také dělníků a vojáků. Bylo již ovšem pozdě; muselo se dospět k nějakému rozhodnutí a vše k němu bylo již připraveno. Ale teď se vojáci nemohli sjedno tit na návrhu vlastního zastoupení. Zasedání bylo znovu zahájeno, a zatímco se do shromáždění vracel pomalu klid, oznámil Barth vytvoření dvacetičlenné „Výkonné rady dělníků a vojáků“ - de set vojáků a deset dělníků, z nichž byla polovina z SPD a polovina z řad kandidátů revolučních předáků. Zástupci vojáků měli být zvoleni druhého dne. Shromáždění to schválilo; teď už bylo ochotno přijmout téměř všechno. Čas pokročil. Doba večeře už minula a všichni měli hlad a mnozí měli před sebou dlouhou cestu do svých domovů. Najed nou šlo všechno rychle. Byla potvrzena nová říšská vláda, která nyní měla nést název „Rada lidových pověřenců“, a odsouhlase na již dříve vyhotovená rezoluce plná velkých a libozvučných slov o socialistické republice a světové revoluci. Ta vyšla druhého dne v buržoazních novinách; Vorwärts ji však nepublikoval. Pak byla 99
odzpívána Intemacionála, a nakonec - to už byla noc - se Cirkus Busch vyprázdnil. Nikdo z hlavních aktérů se nevracel domů spokojen. Revoluční předáci věděli, že tuto bitvu prohráli. Ebert měl pro svou protire voluční vládu revoluční legitimaci a s výkonnou radou, tak jak vy padala, si na něj nepřijdou. Ale i Ebert byl sklíčený. Zvítězil, to je sice pravda, držel otěže pevně v rukou - ale za jakou cenu! Nezá vislí jsou ve vládě, je tady ta pochybná výkonná rada jako stínová vláda, on sám už není říšským kancléřem, ale „lidovým pověřen cem“, revolučním vůdcem proti své vůli: on, a vůdcem revoluce, kterou chtěl zadusit, takříkajíc anektovat! Budou mu jeho buržo azní parlamentní a ministerští kolegové a vrchní vojenské velení ve Spa ještě důvěřovat? Měl pocit, že byl vmanévrován do nemilé a falešné role. Revoluci nenáviděl vždycky, a teď ji nenáviděl dvojnásobně proto, že z něho, čestného muže, udělala lháře a zrád ce. O jedné věci nepochyboval: pokud chtěl, aby se revoluce „odestala“,a oto mu ještě pořádšlo - nic jiného ani chtít nemohl pak ji musel zradit. Byl odsouzen k tomu, aby hrál dvojí hru. A bude na takovou dvojí hru stačit? Bude mít ještě stát a společ nost, kterou chtěl zachránit, zájem nechat se zachránit právě jím? Pozdě večer Eberta uklidnil nečekaný telefonát. Tajnou linkou, o jejíž existenci do té doby vůbec nevěděl, mu volal generál Groe ner z vrchního vojenského velení ve Spa. Konečně se zase jednou ozval slušný člověk, se kterým se dá mluvit! Doslovné znění tohoto telefonického rozhovoru, který je 0pře den legendami, není známo - zvukové pásky tehdy ještě neexisto valy a žádných svědků není. Jak asi rozhovor proběhl, můžeme usuzovat jen z pozdějších zmínek Groenera; Ebert o tom nikdy ne mluvil. Generál nabídl loajální spolupráci a stanovil její podmín ky: boj proti radikalismu a bolševismu, co nejrychlejší skoncování s „obludnými radami“, Národní shromáždění a návrat ke „spořá daným poměrům“. S tím vším Ebert z celého srdce souhlasil; to bylo přesně to, co on sám chtěl. Zcela jistě se svěřil Groenerovi, neboť ten později zaznamenal, že Ebert se, jak z rozhovoru vy plynulo, „jen stěží držel u kormidla, a nechybělo mnoho, a byl by Nezávislými a Liebknechtovou skupinou převálcován“. Zjevně byl ještě pod vlivem bouřlivého shromáždění, z něhož se před 100
chvílí vrátil. Ebert nakonec generálovi poděkoval. Říšský kancléř děkoval generálovi - a ne naopak! Groener po nějakém čase mluvil o „spojenectví“, které toho ve čera s Ebertem uzavřeli. Bylo to spojenectví v boji proti revoluci, kterou se Ebert před několika málo hodinami nechal vyzdvihnout do jejího čela. „Ebert na můj návrh spojenectví přistoupil,“ píše Groener. „Od té doby jsme se každý večer radili prostřednictvím tajné linky mezi říšským kancléřstvím a vrchním vojenským vele ním o nezbytných opatřeních. Toto spojenectví se osvědčilo.“
101
MEZI REVOLUCÍ A KONTRAREVOLUCÍ
Berliner Tageblatt otiskl 10. listopadu článek jednoho z nejproslu lejších publicistů té doby Theodora Wolffa, který v něm píše: „Největší ze všech revolucí s sebou znenadání jako vichřice strhla císařskou vládu se vším, co k ní náleželo. Může být nazvána největší ze všech revolucí, nebot' doposud se nikdy žádné jiné ne podařilo dobýt jediným nájezdem tak pevnou, silnými zdmi obeh nanou pevnost. Ještě před týdnem existoval tak rozvětvený, vzá jemně propojený a hluboce zakořeněný vojenský i civilní správní aparát, až se zdálo, že jeho vláda bude neochvějná a přetrvá všech ny dějinné změny. Ulicemi Berlína projížděly šedé automobily důstojníků, na náměstích stáli strážníci jako pilíře moci, mohutná vojenská organizace se zdála býti všeobjímající a v úřadech a na ministerstvech trůnila zdánlivě nepřemožitelná byrokracie. Ještě včerejšího rána tomu tak bylo - přinejmenším zde v Berlíně; včera odpoledne už to bylo všechno pryč.“ I když to tak možná 10. listopadu vypadalo, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Stát byl zasažen jen slabě. Úředníci šli ráno po revolučním víkendu znovu do svých úřadů stejně jako jindy a také strážníci, kteří však byli sobotního odpoledne šťastni, neboť dou fali, že budou moci jít bez obtíží domů, byli po několika dnech opět v ulicích. Na západě i na východě veleli vojsku stejní generá lové a důstojníci a samotná říšská vláda zůstala v podstatě nezmě něna, až na to, že v jejím čele stálo místo císařského říšského kan cléře šestičlenné kolegium „lidových pověřenců“; jeden z nich byl však ve skutečnosti stále ještě říšským kancléřem. Tím mužem byl Friedrich Ebert. Všechny konzervativní zemské rady, předsedové 102
vlád i ministerští úředníci se věnovali svým spisům jako dříve. Zádný z nich nebyl propuštěn. Novinkou bylo jen to, že se jim před nosem usídlily nějaké ty dělnické rady, což je hluboce podráždilo. Jejich nálady - stejně jako rozpoložení velké části konzervativ ního měšťanstva - vyjádřil jiný publicista, Paul Baecker. V kon zervativním Deutsche Tageszeitung napsal, rovněž 10. listopadu, toto: „Slovy se ani nedá popsat takové rozhořčení a bol... Dílo, které naši otcové vybudovali, prolévajíce drahocennou krev, bylo sme teno díky zradě, která vyšla z řad vlastního lidu! Německo, ještě včera neporazitelně, bylo vydáno napospas nepříteli vinou mužů, nesoucích německá jména, a díky porušení věrnosti ve vlastních řadách hanebně a bez vlastní viny poraženo! Němečtí socialisté věděli, že mír je již na dosah ruky a že by snad mělo cenu ukázat nepříteli po několik týdnů nebo snad jen po několik dnů sevřenou a pevnou frontu, aby bylo možné si na něm vynutit přijatelné podmínky. Přesto vyvěsili bílou vlajku. To je vina, která nemůže být a nebude odpuštěna. Je to zrada nejen na monarchii a armádě, ale také na samotném lidu, jenž po nese její následky staletími úpadku a bídy.“ Toto vyjádření bylo stejně daleko od pravdy jako Wolffův hymnus na „největší ze všech revolucí“. Bílou vlajku nevyvěsili socialisté, nýbrž Ludendorff; podmínky příměřínemohly být jeho oddálením zmíměny, ale nacpak jedině zpřísněny. A zrada? O té se nedá vůbec mluvit. A ani staletí úpadku a bídy nečekala němec ký lid. Je však nepochybně, že Paul Baecker tomu, co napsal, upřímně věřil a mluvil z duše milionům lidí - důstojníkům, kteří byli zbaveni svých vojenských hodností, konzervativním úřední kům, rozzlobeným na dělnické rady, buržoazii, jež měla pocit, že se zhroutil celý svět, ale i těm malým lidičkám s vyhraněným „ná rodním“ smýšlením, například svobodníku Hitlerovi, v těch dnech upoutanému na lazaretní lůžko v Pasewalku, který se ve vzlycích vrhl na lůžko, a utíraje si slzy vzteku, rozhodl se stát politikem. Zároveň s revolucí se zrodila kontrarevoluce a už 10. listopadu slyšíme její autentický hlas. Ostatně, je pozoruhodné, že tento člá nek mohl bez problémů vyjít v Berlíně 10. listOpadu 1918. Nikdy žádná revoluce neposkytla hned od počátku svým odpůrcům tak 103
neomezenou volnost v agitaci a pomluvách jako německá revolu ce v roce 1918.
Odpůrci jí za to ovšem neděkovali. Paní Ludendorffová (jeho první žena Margarete, nikoli druhá manželka, proslulá Mathilde) o svém muži říká: „Po revoluci často opakoval výrok: ,Největší hlouposti revoluce bylo to, že nás všechny nechala na živu. Kdy bych já byl znovu u moci, tak bych nikoho nepardonoval. S klid ným svědomím bych Eberta, Scheidemanna a jejich druhy pověsil a díval se, jak se houpou na šibenici!“ “ Eberta, Scheidemanna a jejich druhy - ne tedy jen Liebknechta a Rosu Luxemburgovou, kteří revoluci skutečně chtěli. Ebert a Scheidemann si ji vůbec nepřáli, právě naopak, až do poslední chvíle chtěli revoluci zabránit, a od okamžiku jejího prvního vítězství se nezaobírali ničím jiným, než jak ji zastavit, utlumit a pokud možno úplně zadusit. Ale pro Ludendorffa, stejně jako pro mnohé rozhořčené příslušníky a přívržence staré vládnoucí vrstvy, která reagovala stejně jako on, to byli revolucionáři, zrádci a „lis topadoví zločinci“. Skutečně byli vynešeni revolucí do jejího čela a na vrchol moci, stali se „lidovými pověřenci“, a aťuž chtěli nebo nechtěli, ztělesňovali od nynějška revoluci jak pro revolucionáře, tak pro kontrarevolucionáře. Od prvního okamžiku stáli mezi re volucí a kontrarevolucí. Jejich tragédií - či tragikomedií - bylo, že to nevěděli. Neviděli, nebo nechtěli vidět, že od 9. listopadu mají miliony pravicových nepřátel, a to nepřátel úhlavních. Všímali si jen svých dávných od půrců z levice. Scheidemann se například ještě 28. prosince na osudovém zasedání kabinetu vyjádřil takto: „Jistě existuje spousta důstojníků, kteří jsou schopni potřeštěných kousků. Ale na druhe' straně stojí ti, kteří revoluci ohrožují, a právě jim se musíme po stavit na odpor.“ A třetí „lidový pověřenec“ z SPD Dr. Otto Lands berg poznamenal při stejně příležitosti následující: „Pořád se hodně mluví o hrozící kontrarevoluci... Ale tato revoluce se pod statně liší od jiných tím, že všechny mocenske' organizace svržené třídy jsou otřeseny a odstaveny na vedlejší kolej, a to tak důklad ně, že nebezpečí kontrarevoluce by mohlo bezprostředně hrozit jen tehdy, pokud by se nejkrajnější levici podařilo dohnat lidové masy k zoufalství.“ A konečně Hermann Müller, pozdější říšský 104
kancléř, člen SPD, se vyjádřil těmito slovy: „Říkám vám otevřeně, že jsem od 9. listopadu neměl ani jeden den strach z kontra revoluce.“
Ve skutečnosti žili Ebert i jeho političtí přátelé, jako by byl ještě říjen, tedy doba, kdy je rozkolísaná a bořící se monar chie s největší vlídností přimkla na svá prsa jako „druhy bez do moviny“, .svalila na ně svou porážku a je samé nazvala vítanými pomocníky v nouzi. Udělali pro monarchii to nejlepší, co se dalo; sice ji nezachránili, ale ještě stále se pokoušeli zachránit všechno ostatní. Revoluce pro ně byla nedorozuměním či politováníhod ným incidentem, který - jak doufali - bylo stále ještě možné odčinit. Revoluce však nebyla odčiněna, ani tehdy ne, kdy už byla zardoušena a poražena. To, co se v Německu mezi čtvrtým a devá tým listopadem událo, zcela proti vůli sociálně demokratických vůdců, roztrhalo umělá mračna měsíce října, a na politické frontě se tak vyjasnilo. Nečestný zdánlivý smír mezi vrchním vojenským velením a většinou v Říšském sněmu, mezi militarismem a parla mentarismem a k tomu Ludendorffův jemně spředený plán, jenž dopomohl sociálním demokratům a jejich buržoazním spojen cům ke zdánlivé moci jen proto, aby na ně mohla být svalena vina za porážku, zatímco vojenským kruhům zůstala skutečná moc, to všechno smetly spontánní akce sociálně demokratických vojen ských a dělnických mas, podniknuté během revolučního týdne. Revoluce mas dala sociálně demokratickým vůdcům poprvé na ději skutečné moci - pravda na újmu propůjčené a otrávené moci, která jim byla podstrčena Ludendorffem 29. září. Poté, co byli důstojníci zbaveni svých hodností a hlavní velitelství nahrazena dělnickými a vojenskými radami, byl se smířením, byťjen zdánli vým, definitivní konec: otázka moci byla nastolena, a 9. listopadu se dokonce na okamžik zdálo, že je snad i vyřešena. Vojenská dik tatura, která do té doby vládla Německu, byla svržena, aniž kladla výraznější odpor. Když sociálně demokratická vláda dovršila porážku starého vo jenského vedení a vytvořila vlastní revoluční moc, nemusela se již obávat pomsty moci zbavených generálů a důstojníků. Kdyby jim však umožnila, aby se vzpamatovali a znovu pozvedli z ponižují 105
cího a omračujícího úderu, kterým byli v listopadu zasaženi, pak by vláda nemohla očekávat slitování ani se svými revolučními přívrženci, kteří se opovážili „vzbouřit“, ale ani se sebou samou. Neboťtím, že se Ebert, Scheidemann a Landsberg nechali revolucí zvolit „lidovými pověřenci“, ztotožnili se v očích uražených důs tojníků s revolucí. Od této chvíle hráli dvojí hru, aniž si uvědomili, že ji hrají sami proti sobě. Slovy zůstali revolucionáři - a všechno, co řekli, bylo zaznamenáno a později použito proti nim; činy byli kontrarevolu cionáři - aniž to kontrarevoluce ocenila. Avšak lidově masy, ktere' se 9. a 10. listopadu s plnou důvěrou rozhodly pro ně, začaly po zvolna chápat, jaká hra se zde hraje, a obrátily se proti nim. Po dvou měsících vedla Ebertova dvojí hra, kterou spolu s ním hrála i SPD, k občanské válce. O co v těchto dvou měsících šlo? Budeme-li naslouchat teh dejším politikům SPD a pozdějším historikům této strany, pak nabudeme dojmu, že šlo o otázku, zda nastolit diktaturu rad, nebo parlamentní demokracii; jak zabránit bolševizaci a zvolit ústavo dámě Národní shromáždění. Ale to byla tenkrát jen účelová propaganda, kterou známe i dnes. Skutečnost byla jiná. Po pravdě řečeno, otázka by se dala položit takto: revoluce, nebo kontrare voluce? Německu v roce 1918 ani na okamžik nehrozila bolševická dik tatura, a to z toho prostého důvodu, že zde nebyl její nepostrada telný nástroj - diktatury schopná bolševická strana. Karl Lieb knecht s Rosou Luxemburgovou nevytvořili až do 30. prosince 1918 vůbec žádnou organizaci a ta, která vznikla po tomto datu, byla velmi slabá. Nebylo zde tedy nic, co by se dalo srovnat se sborem revolucionářů z povolání Leninem vytvořeným a čtrnáct let cvičeným. V Německu bylo jen pár bezmocných jednotlivců, kteří nemohli usilovat o nic víc než o agitaci a o to, co revoluční předáci s posměchem nazývali „revoluční gymnastikou“: neko nečně demonstrace bez cíle, jejichž prostřednictvím se měli sami demonstranti vcítit do revoluční nálady. „Bolševicke' nebezpečí“ bylo na podzim osmnáctého roku pouhým strašákem, nikoli sku tečností. 106
Na druhé straně volby do Národního shromáždění nebyly opravdovým předmětem sporu; tím bylo spíše datum jejich koná ní. Čas zde totiž hrál nezanedbatelnou roli. Nezávislí chtěli volby co nejvíce oddálit, až do jara roku 1919, aby se revoluce zatím mohla konsolidovat. Naopak SPD chtěla volby uskutečnit co nejdříve, aby Národní shromáždění mohlo takříkajíc pokračovat v duchu starého Říšského sněmu, jako by žádné revoluce nebylo. Ale již koncem listopadu došlo ke kompromisu a dnem voleb byl stanoven šestnáctý únor. Byl to - ač je to paradoxní - právě vše německý kongres rad, tedy nejvyšší revoluční orgán, který v polo vině prosince změnil termín voleb na 19. ledna, což dokazuje, že rady netoužily po vlastní diktatuře, a že tudíž ani o alternativu diktatura rad, nebo parlamentní demokracie - nešlo. Ve skutečnosti se jednalo o něco úplně jiného. V ustavení děl nických a vojenských rad skutečně přetrvávala revoluce, a proto bylo jejich odstranění prvořadým cílem kontrarevoluce. Rady samotné proti parlamentní demokracii nic nenamítaly; nedomní valy se, že jsou náhradou za parlament, nýbrž nástrojem daleko sáhlé revolucionizace a demokratizace výkonné moci, vlastního státního tělesa, tedy správních orgánů a zejména vojenství. Nej prve rady dostaly pod kontrolu starou konzervativní byrokracii a starý konzervativní důstojnický sbor. Obojí hodlaly od základů změnit. Dělníci a vojáci, kteří uskutečnili revoluci, věděli instinktivně, že dokud si důstojnický sbor a stará byrokracie podrží svoji moc, je revoluce ztracena, a to i kdyby měla tu nejkrásnější ústavu a nejušlechtilejší parlament. Skutečnou moc totiž měly v rukou úřa dy, policejní prezidia, vrchní velitelství a justice. Pokud by si ji udržely, využily by první příležitosti k tomu, aby se revoluci pomstily. Pro ně existovala jen jediná možnost: buď a nebo. Byla to právě ona místa, kde se rozhodovalo, zda zvítězí revoluce, nebo kontrarevoluce. A právě v této otázce zaujímali Ebert a vedení SPD jednoznač ně pozice na straně kontrarevoluce. Chtěli zachránit přesně to, co revoluce hodlala odstranit: starý stát, představovaný byrokracií, a starou společnost, jejímž ztělesněním bylo důstojnictvo. Ebert a vedení SPD byli pro parlamentarizaci; hodlali se do ní zapojit 107
a v budoucnu se podűet na vládě. Ale nepořádku a zmatku, který by s sebou revolucionizace přirozeně přinesla, se děsili. Proto se chtěli rad co nejrychleji zbavit, proto je označovali za alternativu Národního shromáždění, což naprosto neodpovídalo vůli většiny rad, a proto rádi přijali nedorozumění v buržoazní propagandě, pro niž byla vláda rad totéž co bolševismus. Spartakovců bylo v radách poskrovnu - Liebknecht se marně ucházel o pověření zúčastnit se všeněmeckého kongresu rad. Od počátku byla SPD většinové zastoupena téměř ve všech místních radách, což se projevovalo ještě zřetelněji, když byly začátkem prosince voleny rady na provinční a zemské úrovni. Lze říci, že rady byly živou součástí SPD, jejími aktivními členy i funkcioná ři. (V menšině byli členové USPD; našlo by se i pár příslušníků buržoazie, to však spíše v radách vojenských.) Rady se pokládaly za věrný pomocný oddíl vlády, kterou stále ještě považovaly za vládu revoluční. V tom bylo to tragické nedorozumění, neboť Ebertova vláda ne byla ani v nejmenším vládou revoluční. Považovala se prostě za „správkyni konkursní podstaty císařství“ (V originále najdeme vý raz Konkursverwalter, který je používán zejména v terminologii právnické. - Pozn. odb. por. ), jak to později sám Ebert jednou for muloval. Vláda oddaně sloužila těm, kteří byli od 9. listopadu je jími nejúhlavnějšími nepřáteli, a nemilosrdně bojovala proti těm, kteří se cítili být jejími štítonoši. Rady také utvořily frontu proti svým nejlepším přátelům: nechtěly vědět nic o Spartakovcích, kte ří volali po diktatuře. Chtěly pouze sociálně demokratickému státu obstarat sociálně demokratickou výkonnou moc. Nikdo to nepochopil lépe než Rosa Luxemburgová a Lieb knecht, který 20. listopadu napsal: „Zvolení dělníci jsou často má lo uvědomělí a mají slabé třídní povědomí, takže dělnické rady... nemají žádný revoluční charakter.“ Rosa Luxemburgová o deset dnů později píše: „Pokud bude revoluce postupovat vpřed s těmi orgány, které byly vytvořeny v prvních dnech, s dělnickými a vo jenskými radami, pak o ni bude špatně postaráno... Revoluce může žít bez rad, ale rady jsou bez revoluce odsouzeny k zániku.“ Ani sociálně demokratickým vůdcům neušlo, že v radách ne jsou ani tak zastoupeni Spartakovci, jako zejména jejich vlastní 108
lidé. Přesto jim byly rady od začátku tmem v oku. Nepočítali s ni mi, nehodily se jim do programu a zamezovaly spojenectví s bur žoazními stranami a vrchním vojenským velením. Musely zkrátka zmizet. Ebert i Scheidemann jednali s radami od samého počátku s nedůvěrou a nelibostí, ba přímo s popudlivostí a nenávistí. Na všeněmeckém kongresu rad Scheidemann dokonce prohlásil: „Jsem pevně přesvědčen, a říkám to po zralé úvaze, že trvalé zři zování dělnických a Vojenských rad by vedlo zcela jistě k záhubě rise.“ Bylo pochopitelně snadné obviňovat rady z neschopnosti. Přiro zeně neměly správní rutinu starých úředníků, ani vojenské znalosti členů generálního štábu. Kde by je také mohly získat? Jejich zasa hování se většinou rovnalo zmatku a nepořádku - ale probíhala snad někdy nějaká revoluce beze zmatků? Přesto je však většina toho, co s nenávistí šířila kontrarevoluce o „chaosu“ a „božím dopuštění rad“, ačkoli i vedení SPD se tohoto hodnocení horlivě drželo, značně přemrštěné. Rady vůbec nebyly nějakou zkaženou, po zábavě toužící revoluční bohémou. Ve většině případů v nich byli zastoupeni solidní, rozvážní příslušníci dělnické inteligence a straničtí a odborářští funkcionáři, kteří byli svým spůsobem stejně pořádkumilovní jako úředníci starého režimu, které chtěli nahra dit. Během čtyř týdnů byly počáteční zmatky postupně odstraněny a na všech úrovních byla vytvořena organizace, fungující paralel ně se starými správními orgány - zkrátka vedení hodné úcty. Eberhard Kolb, autor základního vědeckého dűa Die Arbeiterräte in der deutschen Politik [918/1919 (Dělnické rady v německé po litice let 1918-1919) v něm konstatuje, že začátkem prosince „byl s organizací rad dán nové vládě a stranickému vedení do rukou spolehlivý politický nástroj pro přestavbu státu, kterého by mohly použít, kdyby se k tomu odhodlaly.“
Vláda však byla rozhodnuta pro opak. Chtěla „udělat pořádek“, což jinými slovy znamenalo znovu nastolit starý režim, a to přesně stejným nástrojem, jímž hodlal totéž učinit ještě 8. listopadu sám císař. Tím nástrojem mělo být pozemní vojsko, uvolněné z boje díky příměří,které se vracelo ze západu do vlasti. A to bylo vlast ně také smyslem „spojenectví“ mezi Ebertem a Groenerem. 109
Groener se o tom také později naprosto jasně vyslovil v procesu s původci německé porážky (V originále se jedná se 0 tzv. „Dolch stą/3prozef3“,tedy „Proces proti strůjcům rány dýkou [do zad]“ pozn. red.), který se konal roku 1925 v Mnichově: „Jednalo se především o to, zbavit dělnické a vojenské rady moci v Berlíně. Za tím účelem byl vypracován plán, podle něhož mělo být přesu nuto do Berlína deset divizí. Lidový pověřenec Ebert s tím byl na prosto srozuměn. Do Berlína byl vyslán jeden důstojník, který měl projednat podrobnosti, spolu s pruským ministrem války (tím byl stejně jako před 9. listopadem - stále ještě von Scheüch), který pochopitelně nemohl chybět. Mohu připomenout jen to, že čle nové vlády z řad Nezávislých, takzvaní lidoví pověřenci, a mám pocit, že i vojenské rady - přesně to teď spatra nemohu říci - po žadovali, aby vojsko vtáhlo do Berlína bez ostré munice. Poch0pi telně jsme se proti tomu okamžitě postavili a pan Ebert samozřej mě souhlasil s tím, aby vojsko mělo ostré náboje. Pro tento vpád, který měl být zároveň příležitostí k vytvoření pevné vlády v Berlíně, jsme vypracovali vojenský program na jed notlivé dny. Když už se mě pánové ptali, musím říci, že vypoví dám pod přísahou, takže musím mluvit ve jménu božím, což jsem dosud z pádných důvodů nikdy nedělal. Ve výše zmíněném pro gramu bylo popsáno krok za krokem, co je třeba vykonat: odzbro jení Berlína, jeho vyčištění od Spartakovců atd. Na všechno bylo pamatováno a pro jednotlivé divize rozplánováno na dny.“ Tento „program“, tedy v podstatě po způsobu generálního štábu vypracovaný operační plán, byl zveřejněn mnohem později, až v roce 1940. Obsahuje takové body, jako například: „Kdo ještě vlastní zbraně bez náležitého povolení k držení zbraní, bude za střelen. Kdo si ponechá válečný materiál, včetně automobilu, bude odsouzen podle stanného práva. Dezertéři a námořníci se musí do deseti dnů ohlásit u nejbližších náhradních oddílů vojska nebo u okresního velitelství. Kdo si neoprávněné přisvojí úřednickou funkci, bude zastřelen. (Opatření namířené proti členům dělnic kých a vojenských rad. - Pozn. odb. por. ) Prohledání podezřelých částí města. Ustanovení o nezaměstnaných a nouzových pracích. Autorita důstojníků platí opět v plném rozsahu (hodnostní odzna ky, povinnost zdravit, řády, nošení zbraně, odznaky pozemního 110
vojska). Úřady a branná moc přebírají pravomoci, které jim ze zá kona náležejí. Všechny náhradní vojenské oddíly budou neprodle ně rozpuštěny.“ Groener ve svém svědectví pokračuje: „To bylo dojednáno s panem Ebertem prostřednictvím důstojníka, kterého jsem poslal do Berlína. Jsem za to panu Ebertovi velmi vděčný a pro jeho ne konečnou lásku k vlasti a absolutní oddanost věci jsem jej hájil všude, kde na něj útočilli. Tento program byl dojednán ve shodě s panem Ebertem a za jeho souhlasu.“ Tento Ebertův a Groenerův plán měl být realizován ve dnech od 10. do 15. prosince. Na 16. prosince byl svolán všeněmecký kongres rad, jemuž mělo předcházet „znovunastolení pořádku“, o což se mělo postarat zmíněných deset divizí pozemního vojska, vracejících se z bojišť. Ale nebylo z toho nic. Kontrarevoluce se tentokrát ještě neko nala a sjezd rad se sešel tak, jak bylo naplánováno, aniž tušil, jaké mu osudu unikl. Předně udeřily některé oddíly berlínské posádky příliš brzy. Jejich role byla od prvního revolučního dne dvojsečná, a teď se jim doneslo něco z toho, co bylo naplánováno. V pátek 6. prosince došlo k tomu, co později Scheidemann označil za „bláznivé zjeve ní“ a Richard Müller za „frašku“. Jeden oddíl Franzerova pluku obsadil berlínskou poslaneckou sněmovnu a zatkl členy berlín ského výkonného výboru dělnických a vojenských rad zvolené 10. listopadu v Cirkuse Busch, kteří se s větším či menším úspě chem pokoušeli ve sněmovně úřadovat. Oddíl gardových střelců zastavil na rohu InvalidenstraBe a ChausseestraBe průvod demon strujících Spartakovců a bez varování zahájil kulometnou palbu. Výsledkem bylo šestnáct mrtvých a mnoho raněných. Jiný oddíl Franzerova regimentu se objevil před říšským kancléřstvím a žá dal Eberta, aby vyšel ven, což neobvykle ochotně učinil. Nato byl provolán říšským prezidentem. Mluvčí regimentu, jistý šiko vatel jménem Spiro, zakončil svůj projev těmito slovy: „Tak provolávám slávu německé republice a velkému Fritzi Ebertovi, kterého zde, z vašeho středu, 0píraje se o ozbrojenou moc, provo lávám německým prezidentem s vědomím, že mluvím za celý národ.“ 111
Friedrich Eben spolu s generálem Lequisem a berlínským vrchním starostou Wermuthem zdraví na Pařížském náměstí frontové vojáky. Ti měli být podle uzavřeného spojenectví mezi Ebenem a Grocnerem nasazeni proti revoluci. Z tohoto plánu však nebylo nic: jed notky se začaly ihned po pozdravnčm projevu říšského kancléře rozchzízet.
~ř.1"--~ '
I , "
' tři-'I7' 'V , ...ł
'
Ebert neřekl ani ano, ani ne. Musel by nejprve promluvit se svými přáteli ve vládě. Později se o této věci již nemluvilo, až do chvíle, kdy jej o dva měsíce později, ll. ledna 1919, výmarské Národní shromáždění přece jen prohlásilo říšským prezidentem. Teď na to ovšem bylo zjevně příliš brzy a celý podnik se minul účinkem. Zda o něm Ebert předem věděl, či nikoli, je dodnes nejasné. Nikdo ale nebyl za tento pokus o státní převrat hnán k od povědnosti. Vojáci se vrátili zpět do kasáren, inspirátoři převratu zůstali neznámí a výkonná rada byla propuštěna na svobodu. Všechno bylo zase při starém, jako by se vůbec nic nestalo. Jen zastřelení demonstranti z ChausseestraBe zůstali mrtví... Čtyři dny nato, 10. prosince, vpochodovaly do Berlína - přesně podle plánu - divize navrátivšího se vojska. Ne zrovna v přehlíd
kovém pochodovém tvaru, ale přece jen v jakémsi útvaru-a s ostrými náboji. Ebert, jenž se od 9. listopadu dělnickým masám neukázal, přivítal vo'áky u Braniborské brány projevem plným přemrštěných slov. lgekl v něm mimo jiné: „Žádný nepřítel vás nepřemohl! Nyní leží jednota Německa ve vašich rukou!“ Dál se ovšem nedělo nic. Plán znovunastolení pořádku v Berlí ně a vybudování „pevné“ vlády nebyl uskutečněn a po dlouhá léta se nikdo ani nedozvěděl, že vůbec existoval. Stalo se totiž toto: hned po Ebertově pozdravné řeči se vojáci začali rozcházet - spontánně a neukázněně. Nebylo možné je za držet. Ani Groener, ani Ebert si neuvědomovali, v jakém rozpo ložení se mužstvo nachází. Válka skončila a všichni byli rádi, že ji přežili, a chtěli domů. Vždyť Vánoce byly za dveřmi. Když se vojáci téhož dne večer vrátili do kasáren, nebyli už ani zda leka v plném počtu; druhého dne jich bylo ještě míň a o čtrnáct dnů později zbylo z deseti divizí sotva osm set mužů. Groener to vyjádřil jasně: „Ve vojsku se projevila tak silná touha po domově, že s těmito deseti divizemi se nedalo absolutně nic počít a celý program vyčištění Berlína od bolševických živlů, odzbrojení atd. nemohl než ztroskotat.“ Kontrarevoluce zaznamenala svou první prohru.
Místo toho se 16. prosince, jak bylo ostatně naplánováno, sešli účastníci všeněmeckého kongresu rad v pruské poslanecké sně 113
movně na Lipském náměstí v Berlíně. Nebylo to žádné divoké masové shromáždění, jak tomu bylo v případě revolučních jednání berlínských dělnických a vojenských rad 10. listopadu v Cirkuse Busch. Shromáždění, které nyní probíhalo v Berlíně, bylo řádné, parlamentnímu zasedání podobné shromáždění, při němž se novi nářům neodbytně vybavovala vzpomínka na předválečné Sjezdy SPD: stejné typy lidí, v mnoha případech i stejné tváře, stejná atmosféra, stejně pořádku a počestnosti dbalý způsob, jakým bylo vedeno jednání, a konečně i stejná režie. Čím byla tenkrát levico vá stranická menšina, tím byli tentokrát Nezávislí- a to byl jediný rozdíl. Většina stála pevně za předsednictvem strany. Tato většina sjezdu rad se usnesla - v naprostém souladu s Eber tovým míněním - uspíšit termín voleb do Národního shromáždění, výslovně odmítla návrh Nezávislých na to, aby si sama osobovala nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc, a ponechala šestnácti členné ústřední radě, kterou ustanovila jako orgán nahrazující bý valou berlínskou výkonnou radu, jmenovanou lO. listopadu, za tímní právo zákonodámé činnosti, a to až do vytvoření Národního shromáždění. Nezávislí se roztrpčeně usnesli na tom, že se nebu dou ucházet o zastoupení v ústřední radě, a ta se tím pádem stala výhradně orgánem SPD. S takovou důvěřivostí a dobromyslností proběhl první všeněmecký kongres rad. A přece tento poklidný kongres plný vlídnosti zahájil roztržku mezi vedením strany a je jím členstvem, způsobil krizi revoluce a občanskou válku, která vypukla v lednu roku 1919. V jednom bodě byl totiž neústupný: vojenská diktatura svržená revolucí nesmí být znovu nastolena, moc generality a důstojnického sboru musí být jednou provždy zlomena. Na návrh delegace z Hamburgu přijal kongres velkou většinou hlasů usnesení o zásadním přebudování vojenství. Návrh vešel ve známost pod názvem „Hamburské body“. Podle nich mě la být vrchní velitelská moc lidových pověřenců kontrolována ústřední radou, disciplinární moc měla náležet vojenským radám, důstojníci měli být voleni ve svobodných volbách, rušila se hod nostní označení a vztahy nadřízenosti a podřízenosti mimo službu. Na kongrese byl znovu patrný zásadní antimilitaristický charak ter revoluce. Ve všem ostatním mohly být cíle umíměné nebo i neurčité, avšak v tomto bodě to revoluce myslela opravdu velmi 114
vážně a nekompromisně. Většina delegátů již z vlastní zkušenosti věděla, že nebezpečí kontrarevoluce hrozí právě ze strany důstoj nického sboru. Nejeden z účastníků jednání informoval o nepří jemných věcech, které se udály během zpátečního pochodu vojska ve městech na západě Německa, jako například o zatýkání a týrání dělnických rad, pálení rudých vlajek a tajných rozkazech na vytváření oddílů dobrovolníků pro případ občanské války. Eberta zatím ještě nikdo nepodezíral; o jeho spojenectví s Groenerem se zatím nevědělo. Přijetí „Hamburských bodů“ toto spojenectví bolestně zasáhlo a zahájilo krizi. Hindenburg telefonoval ihned poté, co usnesení kongresu „neuznal“. Groener přicestoval do Berlína a vyhrožoval svým odstoupením, pakliže by „Hamburské body“ měly být uve deny v život. Lidoví pověřenci z řad USPD naopak vyhrožovali odstoupením v případě, že by „Hamburské body“ v praxi realizo vány nebyly. Ebert se snažil získat čas: kojil se nadějí na budoucí prováděcí ustanovení. (Groener konstatuje: „Ebert ovládá umění vyhýbavosti jako nikdo jiný.“) Vrchní vojenské velení zatím začalo na cvičištích v okolí Berlí na vytvářet oddíly dobrovolníků - rázně, spolehlivé a důrazné for mace kontrarevoluce, které se nerozprchnou jako oněch deset frontových divizí, navrátivších se do vlasti. A jednotky v Berlíně, které se původně přidaly na stranu revoluce, i když Často ne zcela jednoznačně, začaly být neklidně. Zatímco se obyvatelé Berlína chystali na první mírové vánoční svátky - nuzné a chudobné - neboť nebudou mít ani štědrovečerní husu, ani vánoční cukroví, ani svíčky, místo nichž si na černém trhu koupí karbidem naplněné nábojnice, které pověsí na vánoční stromek, a ty budou svítit a vydávat nepříjemný zápach - začala na berlínský politický život doléhat tíseň, která před nedávnem předcházela revolučnímu víkendu. A pak, právě na Stědrý den, se strhlo hromobití. Ráno 24. prosince 1918 se Berlín vzbudil duně ním děl.
115
9
VÁNOČNÍ KRIZE
Dne 24. prosince 1918 v ranních hodinách svedla revoluce s kon trarevolucí krvavou bitvu na Zámeckém náměstí v Berlíně. Revo luce zvítězila, ale pak své vítězství „darovala“ kontrarevoluci k Vánocům. V každé revoluci je rozhodující udržení ozbrojené moci. To, co se v posledních týdnech roku 1918 dálo, nebyla jen dvojí hra so ciálně demokratických „lidových pověřenců“. V první řadě došlo k tomu, že se týden po týdnu, ba dokonce den po dni začala situace v otázce ozbrojené moci znepřehledňovat. Nikdo nemohl říci, kde stojí, ani z čeho sestává. To proto, že s uzavřením příměří byla vyhlášena překotná demobilizace. Frontoví vojáci, jejichž po mocí chtěli Ebert s Groenerem v polovině prosince zlikvidovat re voluci, se rozutekli, jakmile se vrátili do vlasti. Nebyli ale jediní. Totéž udělaly i jednotky, které zůstaly v Německu a začátkem lis topadu zahájily revoluci; všichni chtěli trávit Vánoce doma a ne bylo možné je udržet. Zůstali jen důstojníci a z vojáků jen ti, kdo měli „vojančinu“ rádi; revoluci ovšem udělali ti, kdo „vojančení“ rádi neměli. Co se týče stále ještě rozhodující berlínské posádky, již 6. prosince se ukázalo, že v takovém složení byla tou dobou použitelná spíše pro kontrarevoluci než pro revoluci. Přinejmen ším se stala, pod vlivem Otto Welse, který s takovým úspěchem 9. a 10. listopadu zpracoval vojáky a byl pak jmenován velitelem Berlína, naprosto nevypočitatelnou silou. Ale byla zde přecejen jedna výjimka, a sice lidová námořní di vize, která do 9. listopadu ještě neexistovala, ale pak se z ní stala skutečná revoluční garda. Jejím jádrem bylo pár set námořníků, 116
kteří přišli v revolučním týdnu z Kielu do Berlína, kde byli nej prve uvězněni, ale již 9. listopadu propuštění na svobodu. Při dalo se k nim dalších několik set námořníků, kteří už byli doma v Berlíně, a konečně přibylo i dva tisíce mužů, které si Wels z Kielu výslovně vyžádal 12. listopadu. Lidová námořní divize o síle tří tisíc mužů platila v listopadu po jistou dobu za elitní revoluční vojsko. 15. listopadu převzala na povel velitele Berlína zámek, který byl předtím vydrancován, a od té doby tam sídlil její štáb, zatímco mužstvo bylo ubytováno v koňských stájích. Po čtyři týdny byla lidová námořní divize chloubou berlínské ho velitelství. Pak se situace náhle změnila. At' už proto, že se divize vzepřela puči z 6. prosince a sesadila svého velitele, který se do něj zapletl, nebo proto, že zjevně stála v cestě Groenerově plánu „znovunastolení pořádku v Berlíně“, anebo prostě proto, že se obrátil vítr a divize již nebyla žádoucí. Ať tomu bylo tak či onak, od poloviny prosince začal velitel Berlína Wels zjevně usi lovat - buď na vlastní pěst, nebo na pokyn shora - o její rozpuš tění. „Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde,“ říká se v přísloví. Li dová námořní divize byla zničehonic podezírána ze „spartakov ství“ a rabování v zámku, které svou přítomností ukončila, jí na dobré pověsti nepřidalo. Měla být ze zámku přeložena jinam a je jí početní stav měl být snížen na šest set mužů. (Sama se ovšem zredukovala, díky demobilizaci, na přibližně tisíc lidí.) Jako do nucovacího prostředku použil Wels pozastavení výplaty žoldu. A zrovna když se blížily Vánoce. Zní to groteskně: díky tomu, že se vojenský oddíl o tisíci mužích cítil podveden nevyplacením žoldu před Vánocemi, došlo v Berlíně ke krvavé pouliční srážce, vládou to otřáslo tak, že se vytvořily definitivní fronty občanské války; to dalo, ale také vzalo revoluci její poslední šanci. Zní to až operetně. Ale v těsné blízkosti směšnosti se nachází hluboká vážnost. Ve skutečnosti totiž nešlo jen o vánoční výplatu lidové námořní divize, šlo o její samotnou existenci a za dané situace i o existenci revoluce. Události vánočních dnů roku 1918 jsou skutečnou historií; tvoří kapitol ." eckých dějin, u níž pouze
nevíme, zda nad ní plakat, ne
'
..snu-hm;
w. IO”
§73 Qłote ăabne Sentralorgan beö é partatuébunbeé .::il-Illu:nu-0pin-v4 mi mm: :1... !ul !ublch u. GolaElulbu, "-“i“ '-1
l na*
q
.klaun-rv.wc. Saul
„.za:. „.„:.__.„„ „
„mñůšw„„„„„„_3„„„ w* m a.x ._„„ mmmm „WWE „mnm „m„FE „az „ř „am ..rm M.. ..am _r. .::ž 222.5: ...F a„_.. z .É m _nmá ..m4 m. mm.“ Em: „.z „.. „Z .. ammmMm 25.? ::i „uwłmmm „mm „F _ „mm ...ť M1 x.. dua w zE Ju mrf JuWM.. mm „má „w .m .„ „w. „mw m „„„_„§„mm MŠ? w„„..„m..„„„„„ i.: rá. tm _m .._„i u„u ..Nam m.. .F 3mm. mnm mmmw. 7.9.. .h ....na má n„2mm u: „www ?2.53 a:.agrmahwäzľ „„_„ ť.fr š.. „W w m k.. .„ ?Š .” „weaämmą ..a .„„Emma .„. mmmm mwmw .m 2:5.: hr.. ..naraägäz Ě.MĚ„„„„„„„„_„„„„„„m„„„„„_Ě” mmmm mummämmmmm ......__ .nm um m .m umII.mrwďmmąä „mawmhmzmm“. mm „F „Jmmwmmmmw 4m Jam.; řmmmw: anmmľ „má „mm„...m=_.„_„„„. mmwmmä o...maš mšmumä MM.Wm m m Ů.mwzmwirz .„„_„„m„.„.„.w„m„„„mm „mmřrw „mmwmmwmmmv?k:mmäw„w wmmm .mm „v „mam „mmďd u„W„„x„„m„m„„_„ä„„„m„i .„2.5% ...hmm Uvodník R. Luxcmburgovč a K. Licbknechta v „Dic Role Fahne“ Z 25. 12. 1918.
118
P0 celý předvánoční týden jednali na velitelství mluvčí námoř níků s Welsem. Dožadovali se výplaty žoldu. Wels zase žádal, aby divize vyklidila zámek. Námořníci žádali, aby jim Wels zajistil jiné ubytování. Zda se nakonec dohodli, zůstává nejasně. V kaž dém případě se nic nezměnilo: námořníkům náhradní ubytování přiděleno nebylo, zámek nevyklidili a výplatu nedostali. A Štědrý den byl za dveřmi. Dne 23. prosince námořníci ztratili trpělivost. V poledne již jejich vůdci a mluvčí nešli na velitelství, nýbrž přímo do říšského kanclěřství. Tam panovala krizová nálada. „Koalice socialistické jednoty“, vytvořená lO. listopadu, byla v rozkladu. Mezi lidovými pověřen ci z SPD a třemi pověřenci z USPD zavládla nedůvěra, podráždě nost a otevřený spor. Námořníci si nemohli nevšimnout, že s nimi Nezávislí jednají jako s přáteli, naopak členové SPD jako s nepřá teli. Nakonec byli poslání pryč s tím, že jakmile odevzdají klíče od zámku, bude jim vyplacen žold. O jiném ubytování se již neho vořilo. Kam mají klíče odevzdat, jim sděleno nebylo. Ve čtyři hodiny odpoledne byli představitelé námořníků opět v říšskěm kanclěřství s klíči, ale i s ozbrojeným doprovodem, který zůstal stát u vchodu na stráži. Mluvčí námořníků poručík Dorrenbach, který šel v jejich čele jako vůdce, se nechal ohlásit u Emila Bartha, jednoho ze tří lidových pověřenců za USPD, a předal mu klíče. Barth zvedl telefon a řekl Welsovi, že již ma' klíče, a že tedy může námořníkům vydat peníze. Wels se zpěčoval a pravil, že přijímá příkazy pouze od Eberta. Barth tedy poslal ná mořníky za Ebertem. Ten se ovšem nechal zapřít. Teď ale námořníkům došla trpělivost definitivně. Na Dorren bachův povel zahradili všechny východy z říšskěho kanclěřství, obsadili telefonní centrálu a přeřezali telefonní vedení. Lidoví pověřenci tak zůstali v kancléřství jako v domácím vězení. Na mořníci by mohli zatknout říšskou vládu, uvěznit lidově pově řence a pak je zastřelit- kdyby však chtěli. Na to ale Dorrenbach ani jeho muži nepomýšleli. Chtěli přece jen svůj žold! A ze byli rozzlobení, to se rozumí samo sebou. Přišli na to, že. ze všech stran se na ně valí samá hanebnost, a rozhodli se, že 51to nene chají líbit. 119
Ebertovy „krvavé Vánoce“. Vládní jednotky (nahoře) obléhají 24. prosince berlínský zá mek, kdc měly od listopadu svůj štáb clitníjcdnotky z lidové námořní divize (dolc). Pod nčlcm bylo nevyplaccní Žoldu revolučním vojákům. Vc skutečnosti však chtěla vláda dcñ nilivnč skoncnvat s ..ohludnými radami“.
Konec konců, kdo má v rukou zbraně? Kdo je nejsilnější? A kdo vlastně udělal revoluci? Komu vděčí pánové Ebert a Wels za své postavení? - Tito pánové by měli dostat za vyučenou. Podruhé už by si neměli dovolit odepřít revolučním námořníkům jejich výplatu! Zatímco jeden oddíl námořníků zadržoval lidové pověřence v říšském kancléřství, druhý, silnější, pochodoval k velitelství. Stráž kladla odpor a nechtěla námořníky vpustit do budovy. U vchodů vypukla bitka; po chvíli se před kancléřstvím objevil obměný vůz a zahájil palbu do námořníků. Tři z nich byli zastře leni. Teď se teprve námořníci pustili do opravdového boje a vzali budovu útokem. Zatkli Welse spolu se dvěma jemu podřízenými veliteli a odvedli je do konírny. Samozřejmě se to neobešlo bez postrkování, úderů pažbami a vyhrožování zastřelením. Welsovi teď už nepomohlo ani to, že nabízel vyplacení žoldu. Peníze si námořníci vzali, ale s nimi i Welse. Lidoví pověřenci zůstávali i nadále uvězněni v říšském kancléřství. Bylo pět hodin a chýlilo se k večeru. Když námořníci v říšském kancléřství obsadili telefonní centrá lu a přerušili telefonní spojení, naprosto netušili, že mezi Eberto vou pracovnou a vrchním vojenským velením, které v té době již sídlilo v Kasselu, existuje přímá linka, která nejde přes centrálu. A právě prostřednictvím této linky žádal teď Ebert o pomoc. Na jejím druhém konci stál u telefonu muž, který měl později sehrát velkou roli: major Kurt von Schleicher. Tohoto dne poprvé vstou pil na scénu dějin. „Okamžitě zařídím,“ sliboval, „aby ty jednotky z okolí Berlína, které ještě zachovávají věrnost vládě, byly nasaze ny k vašemu vysvobození. Snad,“ dodal s nadějí v hlase, „se teď, po tolika promeškaných příležitostech, nabízí ještě jedna, poslední možnost, zasadit radikálům tvrdou ránu.“ V době, kdy se námořníci vrátili do koňských stájí s penězi, které si násilím vymohli i se zajatým Welsem, vyrazily na povel vrchního vojenského velení z Postupimi a Babelsbergu do Berlína vojenské oddíly. Byly to poslední zbytky schopné nasazení z oněch deseti divizí, které měly mezi lO. a 15. prosincem „sjednat v Ber 121
líně pořádek“: sotva osm set mužů, doprovázených ovšem několi ka dělostřeleckými bateriemi. Námořníci, jichž bylo zhruba tisíc, byli vyzbrojeni jen kulomety a ručními střelnými zbraněmi. Situace se poněkud zamotala. To, co se v podvečer 23. prosince událo, lze z protiřečících si zpráv jen těžko jednoznačně vyložit. Není jasné, zda bylo v té době již odvoláno domácí vězení lido vých pověřenců, nebo ne. V každém případě se ale konalo mezi pátou a sedmou hodinou zasedání kabinetu, na němž se Ebert Ne závislým ani slovem nezmínil o jednotkách, pochodujících k Ber línu. Po večeři tedy nic netušící Nezávislí zasedání opustili, aniž by se čímkoli znepokojovali. Ebert a jeho druhové z SPD zůstali. Není rovněž zřejmé, jak se námořníkům donesla zpráva o jed notkách, blížících se k Berlínu, ale v každém případě o jejich po hybu věděli. Kolem půl deváté, kdy se situace poněkud vyjasnila, skýtala impozantní obraz: ze dvou stran se k říšskému kancléřství s rachotem blížily těžce ozbrojené kolony; od západu, od Obory, jednotky z Postupimi a Babelsbergu se zbraněmi na ramenou a s děly taženými koňmi, od východu, od koníren, celá lidová ná mořní divize v polní výzbroji. Námořníci byli na místě o něco dří ve. Dorrenbach se toho dne již potřetí objevuje u Eberta. V Oboře stojí jednotky připravené k boji. To znamená, že pokud nebudou staženy, dojde právě na tomto místě a právě teď k boji. V tom okamžiku vstoupili do místnosti, kde Ebert jednal s Dor renbachem, velitelé oddílů, které dorazily do Berlína. Podávají hlášení a dožadují se vydání rozkazu k zahájení palby. Vůdcové obou nepřátelských formací se v jedné místnosti setkali tváří v tvář - před Ebertem; soupeři se s nedůvěrou pozorovali navzá jem, sledovali i jeho a v duchu uvažovali. Námořníci o tom, že Ebert je přece stále ještě „lidovým pověřencem“ jejich revolu ce, a důstojníci o tom, že byli povolání, aby jej „vysvobodili“. Dověděli bychom se více, kdyby z tohoto setkání existoval ně jaký zvukový záznam. Bohužel není známo ani slovo z toho, o čem se onoho večera v Ebertově pracovně mluvilo. Je znám pouze výsledek: obě vojska se stáhla. Vojáci se vrátili zpět k Obo ře a námořníci do stáji, kde byli ubytováni. Ví se také, že Ebert slíbil, že celá záležitost bude druhého dne předložena kabine tu k rozhodnutí. Zatím nechťnedojde k žádnému krveprolití! 122
Ví se ale také, že Ebert vydal ve dvě hodiny v noci rozkaz jed notkám, stále ještě přebývajícím u Obory, aby ráno zaútočin na koňské stáje a dostaly lidovou námořní divizi pod kontrolu. Důvody, ktere' Eberta k tomuto povelu vedly, jsou sporné. On sám druhého dne ráno tvrdil, že mu bylo z koníren telefonicky sděleno, že život Otto Welse je v nebezpečí. To zní ovšem při nejmenším nevěrohodně. Kdyby byl Welsův život opravdu ohro žen, pak by byl útok na budovu, kde se nacházel, tím nejjistějším způsobem, jak způsobit jeho smrt. Wels se podle Scheidemannova svědectví nakonec objevil v říšskěm kancléřství ve tři hodiny rá no, tedy několik hodin před zahájením útoku a asi hodinu poté, co k němu byl vydán povel. Vypadal sice velmi ztýraně, ale byl živ a zdráv. Znovu se ukázala dobrota německých revolucionářů z roku 1918, která je zcela neopouštěla ani ve hněvu. Není pochyb o tom, že s Welsem bylo nakládáno hrubě, čímž byla Ebertovi a jeho ko legům úmyslně naháněna hrůza. Ale zůstalo jen u toho; jít až do krajnosti se revolucionáři děsili. Zabíjet nechtěli, a to ani ze zlosti. Kontrarevoluce takové skrupule neměla. Pravděpodobněji zní jiná verze, podle níž vedli Ebert s Groene rem kolem půlnoci velmi vážný telefonický rozhovor, v němž generál Groener Ebertovi vyhrožoval, že mu přestane být spojen cem, pokud nezačne jednat rázněji. Velkého přemlouvání nebylo ostatně třeba, neboť sám Ebert se během odpoledne i večera opravdu bál. A strach se velmi snadno proměňuje ve zlost. Ve dvě hodiny v noci byl vydán z říšske'ho kancléřství rozkaz k útoku a ve tři čtvrtě na osm duněla na Zámec ke'm náměstí děla. Bitva trvala, s několika přerušeními, do dvanácti hodin a skon čila vítězstvím námořníků. Toto je jisté. Podrobnosti o průběhu bojů jsou známy jen z protichůdných a zmatených zpráv. Bezpeč ně se ví to, že dělostřelba, jíž Ebertovy jednotky bitvu zahájily, nebyla úspěšná. Dělostřelecká a kulometná palba byly vedeny z několika stran. Již během první hodiny boje zasáhlo zámek a ko nímy šedesát granátů. Budova byla těžce poškozena, ale námořní ci své pozice udrželi. Mezi devátou a desátou hodinou, kdy bitva nebyla ještě roz hodnuta, se z vedlejších ulic vyhmuly davy civilistů, přivolaných 123
střelbou z děl. Byly mezi nimi i ženy a děti. To, že se zde najed nou objevili civilisté, mělo zjevně demoralizující účinek a vládní jednotky začaly zcela otevřeně stranit námořníkům. Nálada všech připomínala rozpoložení lidových mas z 9. listopadu, kdy se vola lo: „Bratři, nestřílejte!“ Kolem desáté hodiny byla bitva přerušena, aby mohly být že ny a děti odvedeny z bojiště. V 10,30 však byla znovu rozpoutána s ještě větším nasazením. Od této chvíle začala ofenzíva námořní ků. Někteří vojáci v následující hodině patrně přeběhli k námořní kům, jimž přišli na pomoc i ozbrojení civilisté. Ze zprávy, která druhého dne vyšla v deníku Vorwärts, jenž námořníkům nebyl nikterak nakloněn, se dozvídáme, že ve dvanáct hodin „bylo celé okolí koníren, včetně KönigstraBe, až po radnici, obsazeno námoř níky a jejich přívrženci, vyzbrojenými kulomety“. V tu dobu byl boj definitivně ukončen. Jednotky, které jej ráno zahájily, se zavázaly k vyklizení bojiště; byl jim zaručen svobod ný a bezpečný odchod. Námořníci, kterým se podařilo ovládnout bitevní pole, se zase zavázali k tomu, že se vrátí do svých ubyto vacích prostor - tedy tam, odkud se měli podle jednoho z přede šlých rozkazů vystěhovat. Mrtvé a raněně, jejichž počet není znám, odnesly obě bojující strany s sebou.
V hlavním stanu v Kasselu, stejně jako v říšském kancléř ství v Berlíně, vládlo toho odpoledne zděšení a sklíčenost. Major von Harbou, který u nasazených oddílů fungoval jako důstojník generálního štábu, telegrafoval do Kasselu tuto zprávu: „Oddíly pod vrchním velením Lequise již nejsou schopné dalšího nasaze ní. Nevidím možnost, jak dosavadními prostředky chránit vládu. Výsledek dnešního střetnutí může být pro vládu politickou kata strofou. Armádní sbor Lequis se podle mého mínění znemožnil. Doporučuji rozpuštění.“ (Generál Lequis byl vrchním velitelem právě těch deseti divizí, které před čtrnácti dny narukovaly do Ber lína.) Během narychlo svolane' porady štábu v Kasselu se většina důstojníků vyjádřila v tom smyslu, aby bylo vrchní vojenské veli telství rozpuštěno. „Není k užitku vzpírat se nadále osudu. Každý by měl jet domů a hledět ochránit vlastní rodinu a svůj vlastní život.“ 124
Těmto poraženeckým náladám učinil přítrž major von Schlei cher, jenž tak podruhé během dvou dnů zasáhl do dějin Německa: „Pokud nyní nehodíme flintu do žita,“ vyjádřil se prozřetelně, „pak se stane porážka v Berlíně jen pouhou epizodou. O záchra nu se postarají právě sestavené oddíly dobrovolníků.“ Groener se k tomuto názoru připojil. Věděl, Že sestavování sborů dobrovolní ků (tzv. Freikorps) je v plném proudu, a zároveň byl přesvědčen, že čas pracuje pro kontrarevoluci. Ebert neměl v této věci příliš jasno; vrchní vojenské velení nevyložilo karty na stůl ani před ním. Byl si hluboce vědom toho, že se stane bezvýznamným mužem, pokud revoluce dokáže své ho vítězství využít. Počítal téměř najisto s napadením říšského kancléřství a myslel také - nikoli bezdůvodně - na svou bezpeč nost. Groener, jenž s ním na Štědrý večer znovu telefonicky hovořil, líčí Eberta jako klidného, flegmatického a plného humoru. Na otázku, co hodlá podniknout, mu prý Ebert odpověděl: „Přede vším teď půjdu k přátelům a pořádně se vyspím, protože to nutně potřebuji. Ať si Liebknecht klidně obsadí říšské kancléřství, když bude chtít. Najde jen prázdné hnízdo.“ Jiní očití svědkové, kteří s Ebertem na Štědrý den mluvili, jej líčí méně imponujícími slovy. Již předešlé noci, a ještě rozhodně ji po porážce před zámkem, trval Ebert jako posedlý na tom, aby celá vláda opustila Berlín, aby odjela kamkoli na venkov, kde je klid, třebado Rudolstadtu nebo do Výmaru. „Tak - už -to - pros tě - dál- nejde,“ opakoval neustále téměřhystericky Ebert. „Tak
se - prostě- nedá - vládnout.“ Je možné, že se v rozhovoru s Groenerem mírnil a mluvil s ním s větší trpělivostí než se svými kolegy. Že se však necítí] v říš ském kancléřství v bezpečí, to jasně vyplývá z obou dvou svědec tví. A při objektivním pohledu zjistíme, že k tomu měl důvody. Kdyby totiž revoluce měla nějaké vedení, pak by ji na Štědrý den v cestě k moci v hlavním městě vůbec nic nestálo. Revoluce ale žádné vedení neměla; svou obrovskou šanci ne viděla a kromě toho- byly přece Vánoce. Námořníci konečně dostali své peníze, bojovali a zvítězili, a teď chtěli oslavovat a odpočívat. 125
Pokud jde o Liebknechta - ten neměl s událostmi posledních dnů naprosto nic společného - byl celou noc zaneprázdněn tím, aby sestavil co možná nejpůsobivější, „obžalovací“ číslo listu Die Rate Fahne. To vyšlo druhého dne ráno s ohromným, palcovým titulkem: „Ebertovy krvavé Vánoce.“ Revoluční předáci, kteří na Štědrý večer seděli jako většina lidí doma před vánočním strom kem a zpívali „Stille Nacht, Heilige Nacht“, svolali na Boží hod vánoční demonstraci, jejímž mottem bylo: „Situace je smrtelně vážná, revoluce je ve velkém nebezpečí.“ Nezávislí sociální de mokraté v čele s věčně melancholickým Haasem viděli jen jednu možnost: z této vlády musí odejít; s tak hroznými událostmi, které se odehrály 24. prosince bez jejich vědomí a bez jejich přičínění, nechtějí mít nic společného. Tím pravděpodobně prokázali Ebertovi a jeho spolupracovní kům velikou laskavost. Groener vychvaloval Eberta za to, že vánoční krize velmi obratně využil k tomu, aby vypudil Nezávislé z vlády. Tehdejší sekretář šéfa říšského kancléřství Walter Oehme informuje o tom, že se již v předvánočních dnech v říšském kan cléřství otevřeně vystupovalo proti všem třem lidovým pověřen cům z USPD. „Celý den se mluvilo o tom, že jejich odstoupení je snad samozřejmostí. Všichni se již poohlíželi v řadách pravico vých socialistů po nových spolupracovnících. Stál-li již dříve celý aparát říšského kancléřství jednoznačně za lidovými pověřenci ze socialistické pravice, pak od onoho dne [tj. od ukončení všeně meckého kongresu rad a zvolení ústřední rady pouze ze členů SPD] pracoval již výhradně jen pro ně. Pomalu tak byli Haase, Dittmann a Barth vytlačováni z dění.“ Pokud tomu tak bylo z toho důvodu, i když někteří sociálně demokratičtí historici to popírají, nebylo takového úsilí vůbec zapotřebí, nebot' Haase, Dittmann a Barth se vyčlenili sami. Naivita jejich politické taktiky v rozmíšce o událostech z 23. a 24. prosince je vysvětlitelná pouze tehdy, pokud lze předpoklá dat, že neusilovali - at' už vědomě či nevědomé - o nic jiného než o to, aby unikli odpovědnosti za vládu, jíž - jak se ukázalo - ne dorostli. Poté, co se celý den bezvýsledně přeli se svými kolegy z SPD o Oprávněnosti či neoprávněnosti vydání rozkazu ke střel bě z 24. prosince, povolali ústřední radu, složenou výhradně ze 126
zástupců SPD, jako smírčího soudce. Když nakonec rada rozhod la -jak se dalo očekávat- v jejich neprospěch, vystoupili z vlády. To se událo 29. prosince. Již o den později si zvolili tři lidoví pověřenci z SPD dva nové kolegy z vlastní strany, Noskeho a Wissela, a tak pohřbili s neskrývaným triumfem „socialistickou jednotu“, proklamovanou před sedmi týdny. „Tísnivé neshody byly překonány,“ radovala se SPD v jednom z tehdejších provolá ní k německému lidu. Slovo „revoluce“ se v něm již nevyskytlo. Podepsala jej „říšská vláda“; dovětek „rada lidových pověřenců“ byl také vynechán.
Tak se první a jediné vítězství revoluce stalo do pěti dnů její rozhodující politickou porážkou. Ve dnech 9. a 10. listopadu byl Ebert, aby zastavil revoluci, donucen k ústupku a sliboval „vládu socialistické jednoty“. Teď, o sedm týdnů později, byla tato jedno ta - od počátku více zdánlivá než skutečná - znovu rozbita. Všechny politické síly, jež revoluci skutečně chtěly nebo s ní ale spoň sympatizovaly, stály opět mimo ni. Ne však bez jejich vlastní viny: zmeškaly svou hodinu a své šance se nechopily. Nechaly se odstavit na vedlejší kolej - nebo se tam odstavily samy. Dne 30. prosince se od USPD definitivně odtrhla skupina Spar takovců a ustavila se jako Komunistická strana. Přitom se Sparta kovci nepohodli s revolučními předáky, kteří se na založení nové strany nechtěli podílet a Liebknechtovu „pouliční taktiku“, tedy taktiku nepřetržitých demonstrací, shledávali - ostatně už delší dobu - povážlivou a diletantskou. Přímo na zakládajícím sjezdu Komunistické strany Německa (KPD) došlo hned na začátku ke sporu mezi přívrženci strany, po žadujícími okamžitou akci, a vedením, které poukazovalo na dlou hou cestu, která je před nimi. (Rosa Luxemburgová prohlašuje: „Soudruzi, vy si to svým radikalismem děláte poněkud pohodlné... Stojíme teprve na začátku revoluce.“) USPD zůstala i po odstoupení Spartakovců rozpolcená. Někteří její členové z pravicového křídla tíhli k SPD, levé křídlo obžalq vávalo lidové pověřence z toho, že selhali a všechno provedli špatně. Revoluční předáci vyloučili svého dosud jediného zástup ce v radě lidových pověřenců, Emila Bartha, který byl ještě před 127
sedmi týdny členem jejich nejužší vedoucí skupiny, ze své organi zace. Během rozpadu politického vedení levice se o Vánocích v děl nických masách vytvořila nová revoluční nálada. V listopadu masy věřily, že zvítězí. Od Vánoc se cítily zrazeny, okradeny o své ví tězství - ale neporaženy. Je třeba se ještě jednou vzchopit. Cožpak už v listopadu se nepostaraly o všechno samy a bez vedení? Proč by to, co bylo možné tenkrát, mělo být nyní nemožné? Smutečního průvodu, v němž byla v neděli 29. prosince nesena těla padlých námořníků do Bedřichových sadů (Friesdrichshain), aby tam byla pohřbena, se zúčastnilo obrovské množství truch lících - roztrpčených truchlících. Mnozí z nich svírali v rukou transparenty s nápisem: „Vrahy námořníků známe, Eberte, Landsbergu a Scheidemanne.“
A další; „Násilí za násilí!“ Zdvíhali pěsti a sborově křičeli: „Pryč se zrádci!“ Ti, kteří se zde shromáždili a na celé hodiny zaplavili ulice vý chodní části Berlína, byli vlastně druhou vlnou revoluce. O necelý týden později měla být tato revoluce sražena k zemi.
128
10
LEDNOVÉ ROZHODNUTÍ
O osudu německé revoluce bylo rozhodnuto v Berlíně, v týdnu od 5. do 12. ledna 1919. Toto období vstoupilo do dějin pod názvem „Spartakovský týden“ - avšak neprávem. To, co se v těchto dnech odehrálo, nebylo žádné komunistické povstání proti sociálně de mokratické vládě, nýbrž pokus dělnických mas dosáhnout znovu a stejným způsobem toho, co bylo vydobyto 9. a 10. listopadu a do prosince napůl ztraceno. Pátý leden byl druhým devátým listopa dem. Ale to, co se alespoň zdánlivě v listopadu podařilo, v led nu totálně ztroskotalo. Zčásti na tom, že vedení, které měli znovu v rukou revoluční předáci, jednalo s ještě větší neschop ností než v listopadu a stejně jako tenkrát bez plánu, ale hlav ně na tom, že Ebert se nyní cítil natolik silný, že se odvážil toho, na co si tehdy netroufal, a sice zlikvidovat revoluci střel bou. Události, k nimž došlo v Berlíně 5. ledna, nikdo předem neplá noval, ani nepředvídal. Šlo o spontánní výbuch mas, jehož příčina byla prostá. Berlínský policejní prezident, zcela bezvýznamný muž, Emil Eichhorn, který doposud nesehrál a později už ani ne sehraje žádnou významnou roli, se vzepřel proti svému propuště ní, nařízenému pruským ministerstvem vnitra. Byl Členem USPD a obrátil se na berlínskou místní organizaci své strany s žádostí o pomoc. S Eichhornem se v sobotu 4. ledna na policejním ředitel ství sešlo berlínské předsednictvo USPD, revoluční předáci a dva zástupci před pár dny založené komunistické strany, Liebknecht a Pieck, a usnesli se, že na neděli zorganizují demonstraci na protest 129
proti Eichhomově propuštění. Nic jiného je nenapadlo. A pak se mohli jen divit. Demonstrace naplánovaná na druhou hodinu odpolední měla být „impozantní masovou manifestací v Siegesalee. Již dopoledne proudily do centra Berlína - tak jako 9. listopadu - nekonečné zá stupy lidí ze všech dělnických čtvrtí na předměstí a ve dvě hodiny zaplnily statisíce lidí nejen Siegesalee, ale i okolí Obory, celou Unter den Linden, Zámecké náměstí, KönigstraBe, až po Alexan derplatz, kde sídlilo policejní ředitelství. Nebylo to žádné pokojné shromáždění - spíše soustředění vojsk. Mnozí demonstranti měli zbraně; rozlícení byli všichni a všichni toužili po činech. Ani poté, co shromáždění vyslechli pro jevy - mnozí ale neslyšeli vůbec nic, protože tlampače v té době ještě neexistovaly - se nerozešli. Tak jako 9. listopadu, i zde se chopili iniciativy mnozí srdnatí jednotlivci, pronášeli proslovy a seřazovali ozbrojené muže do pochodových útvarů. Nehodlali jen manifestovat, chtěli jednat - jakkoli. Později bylo potvrzeno, že vládní slídilové na tom měli svou zásluhu jako agenti provokatéři. Možná by právě oni vypro vokovali masy k činu, kdyby se ony samy k žádné akci neodhod laly. Odpoledne se demonstrace proměnila v ozbrojenou akci, jejímž hlavním cílem se stala čtvrť,v níž sídlila nakladatelství. Ta největ ší z nich - Scherl, Ullstein, Mosse a Vorwärts byla obsazena, stro je zastaveny a lidé z redakcí poslání domů. Později jiné ozbrojené skupiny obsadily velká nádraží. Ještě v noci bylo centrum Berlína plné rozjitřených průvodů, které vyhledávaly strategické cíle, aby je obsadily, nebo nepřátele, jež považovaly za nutné porazit. Ale nic z toho nenalezly. Revolu ce, která se po 10. listopadu utišila, nyní znovu vypukla a této noci zdánlivě ovládla Berlín. Nikdo nebyl tímto mocným masovým vzplanutím překvapen více než ti, kteří je způsobili. Netušili, jak velkou lavinu s sebou strhnou. Tohoto nedělního večera se na policejním prezidiu sešlo osm desat šest mužů: sedmdesát revolučních předáků, deset členů 130
předsednictva berlínské USPD v čele se stařičkým Georgem Lede bourem, dva zástupci vojáků a dva zástupci námořníků, Lieb knecht a Pieck jako vyslanci KS Německa, a konečně sám Eichhorn. Tato schůze byla podle zpráv účastníků „zcela pod vlivem mohutné demonstrace a trvalo dlouho, než její účastníci rozhodli o tom, jak by se mělo dále postupovat“. Panovala tam „nálada, v níž nebylo možno zaujmout Žádné objektivní stanovis ko. Řečníci se překonávali v silných slovech a požadavcích“. K nejzarputilejším z nich patřil Heinrich Dorrenbach, vůdce lidové námořní divize, který byl nejen opojen - jako všichni ostat ní - událostmi z posledních hodin; stouplo mu do hlavy zejména vítězství ve vánoční bitvě na Zámeckém náměstí. Tvrdil nyní, že „nejen lidová námořní divize, ale i ostatní berlínské pluky stojí za revolučními předáky a jsou připraveny se zbraní v ruce svrhnout vládu Eberta a Scheidemanna“. Na to Liebknecht dodal, že za sou časného stavu věcí je pád vlády možný a naprosto nutný. Lede bour ještě poznamenal: „Když se rozhodneme, musí to proběhnout rychle.“ Oba zástupci vojáků se vyjádřili varovně: „Oddíly za námi možná stojí,“ pronesl jeden z nich, „ale zatím se vždy rozpako valy.“ Druhý byl ještě pesimističtější a poznamenal, že je otázkou, zda za Dorrenbachem stojí jeho vlastní lidé. (Tato skeptická po známka se brzy ukázala jako opodstatněná.) Tito „varující“ ovšem nevystoupili proti opojení z vítězství; ostatně je pozoruhodné, že toto opojení nevnesli vůdci mezi masy, nýbrž naopak masy mezi své vůdce. Většinou osmdesáti hlasů proti šesti bylo rozhodnuto „dát se do boje proti vládě a vytrvat v něm až do její úplné po rážky“. Ještě téže noci bylo vydáno toto provolání: „Dělníci! Vojáci! Soudruzi! Velmi pádně jste v neděli ze své vůle dali najevo, že poslední úklady krví poskvměné Ebertovy vlády jsou zmařeny. Nyní jde ještě o něco více! Všechny kontrare voluční pletichy musí ustat! A proto: vyjděte z továren! Přijďte všichni v jedenáct hodin dopoledne do Siegesallee! Je třeba posílit revoluci a dovést ji až do konce. Vzhůru do boje za socialismus! Vzhůru do boje za moc revolučního proletariátu! Pryč s vládou Eberta a Scheidemanna!“ 131
Revoluce a kontrarevoluce spolu svedly v lednu 1919 kruté pouliční boje. jak dokládá obrázek pořízený v severní části Berlína. Ozbrojení dělníci. Jejich protest byl namířen zprvu proti postupu vlády 24. prosince, který považovali 'za zradu.
132
\"f 1;.; Revolucionáři se opevnilí ve Čtvrti. v níž se nacházely redakce novin. P0 řadu dnů kladli
rázný odpor \'ládnímjcdnotkám V mohutných průvodech požadovali demonstrujíeí dělníci posílení jejich vlivu. který byl stále více omezován.
.z
i* mmmfä
Byl vytvořen „provizorní revoluční výbor“, skládající se z pa desáti tří Členů v čele s Ledebourem, Liebknechtem a jistým Paulem Scholzem. Výbor prohlásil, že „prozatím převzal vládní záležitosti“. Ve skutečnosti ale nepřevzal ani vládní, ani revoluční záležitosti. Výzva ke znovuzahájení bojů v pondělí byla tím jedi ným, co výbor dokázal.
Této výzvy bylo uposlechnuto a v pondělí dopoledne byly na ulicích zase masy lidí, snad ještě početnější než v neděli. Od Siegesallee až po Alexanderplatz byla hlava na hlavě. Ozbrojení demonstranti byli plni očekávání připraveni k boji. Cítili se silní. Včera ukázali, jakou sílu a moc představují - spontánně a bez ve dení. Teď věřili, že vedení mají, a očekávali jeho rozhodnutí, če kali na boj a na vítězství. Ale nedělo se nic - vedení o sobě nedalo ani vědět. Jednotlivé skupiny začaly jednat z vlastní vůle a obsadily několik dalších ve řejných budov - Wolffovu telegrafní kancelář a Říšskou tiskárnu. K rozhodujícímu útoku na vládní budovy se bez rozkazu nikdo ne odvážil; a rozkazy nepřicházely. Před říšským kancléřstvím stálo několik tisíc přívrženců vlády - rovněž ozbrojení civilisté, které zrána svolala SPD. Hodiny ubíhaly. Zimní slunce, které přivítalo nový den, se schovalo za mraky, sychravé odpoledne už nebylo příjemné, po malu se začínalo stmívat a rozkazy stále nepřicházely. Svačiny by ly dávno snědeny a znovu se přihlásil hlad - věčné prokletí této revoluční zimy. Od odpoledne už masy řídly, k večeru se začaly pozvolna rozcházet a kolem půlnoci byly již ulice ve středu Berlí na prázdné. Toho dne 6. ledna 1919, aniž to kdo věděl, německá revoluce zemřela. Co se to vlastně stalo? Především to, že očekávané pomoci ber línských jednotek se revoluci ve druhé vlně nedostalo. Došlo na to, co předvídali předešlého večera zástupci vojáků: oddíly váhaly, debatovaly a nevěděly jistě, co bude dál. Byly zároveň pro revolu ci i pro zachování klidu a pořádku. V žádném případě neměly žád nou radost z toho, že by měly nasazovat život. I samotná lidová námořní divize se prohlásila za „neutrální“. Dopoledne se třiapa desátičlenný revoluční výbor přestěhoval z policejního prezidia do 134
štábu námořníků, tedy do koňských stájí, a už odpoledne byl od tamtud vypoklonkován. Tak minul den. Večer se výbor opět shromáždil na policejním prezidiu, ovšem tentokrát již ve zcela jiném rozpoložení než předešlého dne. Teď už nešlo oto, zda by se měla svrhnout vláda, nýbrž o to, jak by se dalo přijatelným způsobem vyhnout aféře. V pondělí večer se to zdálo být ještě možné, stejně jako v dal ších dvou, třech dnech. Obě strany ze sebe měly vzájemně strach i vláda se bála revoluce. Od neděle jí strach svazoval ruce a v pon dělí mohla přihlížet na WilhelmstraBe dalšímu masovému shro máždění. Unter den Linden se podobala vojenskému ležení: co by se asi stalo, kdyby se tato armáda lidí odhodlala k útoku na vládní budovy? Jak bylo ve skutečnosti revoluční vedení bezmocné, se ještě nevědělo. Na většinu berlínských oddílů nebylo zdánlivě vů bec možno spoléhat - a to se týkalo jak vlády, tak jejích protiv níků. Venku, na braniborských vojenských cvičištích, se forrnovaly oddíly dobrovolníků (Freikorps). Ještě v sobotu byli Ebert s Nos kem mile překvapení, když opět viděli „opravdové vojáky“ nově zformovaného zemského sboru četníků generála Maerckera v Zos senu. Noske zaklepal o dvě hlavy menšímu Ebertovi na ra meno a prohlásil: „Jen se uklidni, všechno bude zase dobré.“ Ale to bylo v sobotu večer v Zossenu, a teď bylo pondělí v Berlíně a na Unter den Linden nestál žádný sbor četníků, nýbrž ozbrojená revoluce. Bylo s povděkem uvítáno, že lidoví pověřenci z USPD, odstou pivší 29. prosince z vlády, se onoho pondělí nabídli jako zpro středkovatelé. Ebert na to přistoupil a měl jen jedinou podmínku: odchod těch povstalců, kteří obsadili redakce novin. Tak mohl ale spoň získat čas. V pondělí večer o tom rozhodoval revoluční výbor. Kdyby by] řekl ano, mohlo by se snad ještě ledacos napravit. Ale on řekl ne.
Hra, kterou tento jednání neschopný, obludný výbor od začátku do konce hrál, byla politováníhodná. Vpřed nemohl a zpět nechtěl. Vystřízlivění ze včerejšího opojení vítězstvím bylo rychlé. Po znat porážku, přiznat si ji a ještě se dát na ústup -to by bylo pro 135
A; i
si."
.
V v'
Kontrarcvoluci představoval Gustav Noskc. Ehcn ho na začátku lcdnových nepokojů jme noval vrchním velitelem. Noskc přcmíslil svůj hlavní stan do poklidnc'ho předměstí Da hlcm a odtud řídil rozmístění sborů dobrovolníků do okolí Berlína za účclcm porážky revoluce.
„/Ak "f ..44'§37, I_7w-.
136
Vládč \'ěrnc'jednotky na Braniborské bráně. Ehcrt neváhal nechal rcvolucx rozslnlcl.
Někdejší revoluční \'ojzíci jsou oddíly Ehcrtovy u Schcidcmannovy \'lady odvadcm na shromaždištč.
v a 'v Š
137
třiapadesát členů výboru více, než mohli za dvacet čtyři hodin vy
konat
Krom toho je všechny patrně trápily pochybnosti, zda budou schopni zaručit vyklizení redakcí. Vždyť k jejich obsazení ani ne vydali povel a nad ozbrojenými skupinami v redakčních budovách neměli žádnou moc a v mnoha případech dokonce ani nevěděli, kdo jim vlastně velí. Ve skutečnosti hrál revoluční výbor v této revoluci roli „Hloupého Honzy“. To ovšem nesmělo vyjít najevo! A tak vyslovil své „Ne“. Ebert tomu byl rád, neboť nechtěl žádné zdánlivé smíření s re volucí, jak tomu bylo 10. listopadu; chtěl zúčtování. („Hodina zú čtování se blíží!“ stálo v jím formulovaném vládním provolání, které vyšlo o dva dny později, tedy 8. ledna.) Zatímco zbytečně protahoval jednání o několik dnů, podařilo se mu vykonat přísluš né vojenské přípravy. Probíhaly po dvou liniích. Jedna byla Noskeho linie, tedy linie sboru dobrovolníků. Noske byl ještě v pondělí v napůl obleženém říšském kancléřství jmeno ván vrchním velitelem. („Pro mne za mne,“ řekl a sám to dosvěd čil, „někdo musí být krvežíznivcem.“) Rychle se odebral z ohrože ného pásma - protlačil se Braniborskou branou mezi ozbrojenými masami, aniž kdo věděl, kdo je tím civilistou s brýlemi. („Zdvořile jsem několikrát požádal, aby mě dav nechal projít, s tím, že mu sím naléhavě zařídit řadu věcí. Všichni mi ochotně uvolňovali cestu.“) Od té doby seděl Noske v Dahlemu, v západním před městí Berlína, v Luisině ústavu šlechtičen, v budově pensionu pro dívky z urozených rodin, a užíval si prodloužených vánočních prázdnin. Tam rozbil svůj hlavní stan, odkud řešil rozestavění no vých sborů dobrovolníků v okolí berlínských předměstí a připra vovaljejich pochod do Berlína. V Dahlemu nebyla žádná revoluce; ostatně, uvidět tam nějakého dělníka bylo vzácností. V rozlehlých zimních zahradách vládl vzácný poklid a Noske tam mohl neruše ně pracovat. . Práce ovšem vyžaduje čas, který Ebert neměl. Berlín byl stále ještě zmítán generální stávkou, redakce novin i nádraží byla i na dále obsazená, na policejním prezidiu ještě stále pobýval revoluč ní výbor a na severu i na východě probíhala masová shromáždění. Nebudou-li sbory dobrovolníků ještě připraveny k útoku, bude 138
možné podniknout něco s berlínskými jednotkami? Ebert se o to chtěl v každém případě pokusit. Některý oddíl snad ještě lze nasa dit proti „Spartakovcům“! Po této druhé linii připravoval sám Ebert útok proti revoluci a kromě toho ještě stále vyjednával a vyjadřoval svůj hluboký odpor ke krveprolití. Ve skutečnosti měly rozhodnout berlínské jednot ky. Sbory dobrovolníků vpochodovaly do Berlína ve chvíli, kdy už bylo po bitvě. Rozhodnutí padlo mezi čtvrtkem 9. ledna a nedělí 12. ledna 1919. Na Ebertův povel byla onoho dne revoluce v hlavním městě doslova rozstřílena. Každý den duněla v Berlíně děla tak silně jako na Štědrý den a pestrý sbor - v jehož sestavě byl obzvláště konzervativní gardový oddíl „MAIKÁFER“; nově vytvořený Ebertovi věrný „Regiment REICHSTAG“; „REINHARD“, oddíl dobrovolníků z pravicových radikálů, sestavený během Vánoc, a konečně o Vánocích ostudně poražený a poté reorganizovaný po
stupimský prapor majora von Stephaniho-nakonec dobyl zpět v těžkých pouličních bojích obsazené budovy, jednu po druhé, až se v neděli podařilo zmocnit se i policejního prezidia. Nejtěžší boje byly svedeny v sobotu ll. ledna dopoledne o bu dovu nakladatelství Vorwärts na LindenstraBe: zpočátku byla dělostřelecká palba bezúspěšná - stejně jako svého času před zámkem. První útok byl odražen. Po něm následovalo ještě inten zívnější ostřelování děly, po němž došlo k něčemu hroznému: po vstalci v budově Vorwärts vyslali šest parlamentářů s bílou vlaj kou, aby jednali o svobodném odchodu z budovy. Jeden z nich byl poslán Zpět s rozkazem, aby se všichni povstalci bezpodmínečně vzdali. Ostatní byli zadržení, odvedeni, mučení, a nakonec zastře leni spolu s dalšími dvěma zadrženými kurýry. Pak byla redakce Vorwärts vzata útokem. Tři sta jejích obránců bylo zajato. Major von Stephani telefonoval do říšského kancléřství a chtěl vědět, co si má počít s tolika zajatci. Jak stojí psáno v jeho vlastní výpovědi, dostal jednoznačnou odpověď: „Všechny postřílet!“ To však odmítl; byl to důstojník ze staré školy. Přesto bylo sedm za jatců zastřeleno, téměř všichni byli surově biti pažbami, aniž to mu mohl von Stephani zabránit. Říšský archivář Volkmann, který sepsal veskrze militantní dějiny této revoluce, se vyjádřil takto: 139
„.n Jedno z propagačních shromáždění uspořádaných SPD. Zatímco se v Berlíně ještě bojova lo, byly připravovány volby do Národního shromáždění.
12. ledna byly vládě včmýmí oddíly drženy pod kontrolou všechny strategické body,jako tomu bylo i v případě Hansovního mostu na obrázku
'I' :ť
Ia...
Do v* 7:02020
140
„Vojáci v sobě stěží potlačují zlost. Když vidí, jak některý z je jich vlastních důstojníků, zajatý a během ostřelování držený v bu dově Vorwärts, podává nějakému Spartakovci ruku a děkuje mu za to, že s ním bylo slušně nakládáno, krvavě jej zbijí.“ Dne 12. ledna byly boje v Berlíně ukončeny. Revoluce byla po ražena. Byla revolucí „spartakovskou“ čili komunistickou? Tak se od počátku vyjadřovali vítězové a takovéto označení revoluce se udržuje až do dneška. (Všimněme si, s jakou samozřejmostí ozna čuje Volkmann okupanty nakladatelství Vorwärts za „Sparta kovce“.) Není tomu tak. KS Německa lednové povstání nepředvídala, nechtěla, neplánovala, ani nevedla. Dokonce se mas bez vedení a bez jasného programu obávala. Tak masové povstání před tím, než je strana náležitě připravena, je dokonce proti všem jejím regulím! Když se Liebknecht objevil 8. ledna znovu v předsednictvu stra ny, byl pro svou svévolnou účast na povstání zahrnut výčitkami. „Karle, takový je náš program?“ zavolala prý na Liebknechta Rosa Luxemburgová; podle jiné verze měla snad říci: „Karle, a co náš program?“
I
Ale politováníhodný „revoluční výbor“, v němž neudávali tón jeho dva členové KPD Liebknecht a Pieck, nýbrž revoluční předá ci, lednové povstání rovněž neplánoval, neprovedl, ani nevedl. To to povstání bylo jen a pouze spontánním dílem dělnických mas, těch samých mas, které provedly listopadovou revoluci. Nebyly tvořeny Spartakovci nebo komunisty, nýbrž z převážně většiny so ciálními demokraty, jimž lednové povstání nebylo ničím jiným, než povstáním listopadovým. Masy prokazatelně nezůstaly němé. Ve druhé polovině onoho tragického lednového týdne, když už jim bylo jasné, že „revoluční výbor“ selhal, a když ve čtvrti s nakladatelstvími promlouvala dě la, formulovaly na obrovském shromáždění pozoruhodně jasně své cíle. Ve čtvrtek 9. ledna se v Humboldtových sadech shromáždili dělníci z AEG (Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschaft, Všeobecná elektrárenská společnost) a ze Schwarzkopfova závodu (Schwarz kopf-Werke) a usnesli se - naprosto stejně jako 10. listopadu - na 141
o“
„sjednocení dělníků všech politických směru a ustanovili za tím to účelem paritně sestavenou komisi. V následujících dnech zasá hlo toto sjednocující hnutí prakticky všechny berlínské továrny. Charakteristická je čtyřbodová rezoluce Špandavských závodů s osmdesáti tisíci dělníky z 10. ledna, obsahující: „1. Odstoupení lidových pověřenců; 2. Ustavení paritních výborů tří politických stran; 3. Nové volby dělnických a vojenských rad, ústřední rady, výkonné rady a lidových pověřenců; 4. Zahájení sjednocování so cialistických stran.“ Příznačnýje rovněž požadavek Jihozápadních elektrotechnických závodů (Elektrizitätswerke Südwest) z Schön bergu z pátku ll. ledna, aby „vůdci všech politických směrů, kteří nebyli schopni zabránit této Strašlivé bratrovraždě“, odstoupili. Toto nejsou cíle ani spartakovskě, ani komunistické. Jsou to přesně ty cíle, jimž s přetvářkou dopřával 10. listopadu sluchu i Ebert: socialistická jednota a žádný „bratrovražedný boj“. Za ty to cíle bojovali berlínští dělníci 9. listopadu a za jejich uskutečně ní sáhli po zbrani - spontánně a bez vedení - znovu v krvavém lednovém týdnu. Chtěli totéž, co v listopadu: sjednocení všech so cialistických stran a odstranění starého feudálně-buržoazního státu a jeho nahrazení novým státem dělníků. 10. listopadu se za tyto cűe naoko postavil i Ebert, ale ve skutečnosti po jejich realizování nikdy netoužil. Od začátku chtěl zachovat starý stát. A právě to berlínští dělníci pochopili v průběhu listopadu až ledna, a z toho duvodu neprovedli revoluci spartakovskou Či snad komunistickou, nýbrž opět stejnou revoluci jako v listopadu. Jestliže však v listo padu 1918 dosáhli alespoň zdánlivého vítězství, tentokrát skončila jejich akce krvavou porážkou. Dělníci, kteří 9. listopadu a 5. ledna vyšli do ulic a 9., 10. a l l. ledna se masově usnesli na svých požadavcích a také je formu lovali, volili 19. ledna ve volbách do ústavodárného Národního shromáždění většinou z pozice sociálních demokratů, neboť se cí tlll byt soc1álními demokraty, a nikoli Nezávislými nebo komunis ty. .Kdo však v jejich očích přestal být sociálními demokraty, to byli pánové Ebert, Scheidemann a Noske. . Ale byli to právě tito tři muži, kteří měli moc v rukou a určova
ll, kdo ma
této chvíle právo se nazývat sociálním demokratem
a kdo Sl musn nechat spílat do „Spartakovců“, Měli takovou moc, 142
že mohli nechat během onoho lednového týdne odhazovat všech ny rezoluce dělníků do odpadkového koše. Aby si uhájili svou moc i před svými vlastními přívrženci, mu seli se nyní opřít i kuriózní spojence - o takové spojence, pro něž byli oni sami polovičními „Spartakovci“. Se stejnou bezelstností, s níž se Ebert před dvěma měsíci odevzdal revoluci, se nyní odevzdal kontrarevoluci. Když Ebert vyhrál boj o Berlín, dokončil i Noske své přípravy: první sbory dobrovolníků byly na světě a mohly vpochodovat do Berlína. V sobotu ll. ledna, když byla útokem dobyta budova Vorwärts - se sbory dobrovolníků vydaly na ukázku do ulic: de monstrační průvod zemského sboru četníků pod velením Maercke ra se vydal na pochod západními měšťanskými Čtvrtěmi Berlína z Lichterfeldu přes Steglitz a Schöneberg k Postupimskému ná městí a dále až k Dönhoffplatz. Konzervativní Post o tom druhého dne přinesl následujícíc zprávu s titulkem „Záblesk naděje“: „Včera odpoledne kolem třetí hodiny se mohlo nejedno národně cítící srdce potěšit tak dlouho odpíraným pohledem. Přes Postu pimské náměstí pochodovaly vojenské oddíly směrem k Dönhoff platzu. Oddíly s důstojnictvem, oddíly se svými veliteli. Nekoneč né množství lidí vytvořilo špalíry a zdravilo vojáky nadšeným provoláváním slávy. Najednou se oddíly zastavily. Řízné povely: ,Roto, zastavit stát!“ a ,K noze zbraňľ byly přesně a rázně prove deny. ,Bravo!* neslo se řadami přihlížejících. S obdivem se všich ni dívali na tyto znamenité, bezúhonné a disciplinované oddíly a jejich velitele.“ Co však Post zamlčel, bylo to, že v čele těchto znamenitých od dílů pochodoval osamocený, vysoký, obrýlený civilista - Gustav Noske. To si nemohl nechat ujít. Již zmíněný Volkmann tento vý jev zachytil touto „momentkou“: „Ve smrtelně vážné tváři se zra čila železná vůle. Vedle něj, napůl směšný, napůl rozpaěitý plu kovník.“ Tento pochod byl jen předehrou. Dne 15. ledna, ve středu po revolučním týdnu, byl celý jih a západ Berlína, stejně jako střed města, obsazen nově zformovanými oddíly armádního sboru gene rála Lüttwitze. Sever a východ města s dělnickými Čtvrtěmi byl 143
prozatím ušetřen. Jejich podmanění, které nemohlo proběhnout bez krveprolití, bylo odloženo na pozdější dobu. Západ Berlína převzala pod kontrolu nově vytvořená gardová jízdní střelecká divize. Ve feudálním hotelu Eden rozbila svůj hlavní stan. Měla s sebou transparenty, na nichž stálo: „Divize gardových dragounů vpochodovala do Berlína. Berlíňané, divize vám slibuje, Že neopustí hlavní město dříve, než bude s konečnou platností znovu nastolen pořádek!“ Ještě v den svého příchodu do Berlína předložila divize svou vizitku: tou bylo zavraždění Karla Liebknechta a Rosy Luxembur gove.
144
11
PRONÁSLEDOVÁNÍ A ZAVRAŽDĚNÍ KARLA LIEBKNECHTA I A ROSY LUXEMBURGOVE
Když byli 15. ledna 1919 večer Karl Liebknecht a Rosa Luxem burgová omráčeni údery pažbou a dopraveni automobilem z hote lu Eden do čtvrti Tiergarten, aby tam byli zavražděni, vůbec nic to na běhu politických událostí nezměnilo. Poslední hodina revoluce, v níž stál Liebknecht zcela na okraji a Rosa Luxemburgová v ní nebyla činná vůbec, již odbila. Její krvavá likvidace se v každém případě blížila. Vražda spáchaná na symbolech revoluce k tomu snad byla signálem. V samotném průběhu věcí se však tento zlo čin nezdál tehdy být ničím víc než pouhou epizodou. Dnes s hrůzou vidíme, že tato epizoda byla vlastně historicky determinovanou událostí německého revolučního dramatu. Když ji posuzujeme s odstupem více než půl století, vidíme, že nabyla něco z nezvykle a nevypočitatelně dalekosáhlého působení událos ti na Golgotě - ta ve své době také nevypadala, že by mohla něco změnit. Smrt Liebknechta a Luxemburgovou sblížila. Zaživa spolu mě li jen málo společného. Měli za sebou odlišnou životní pouť a byli velmi odlišnými osobnostmi. Liebknecht byl jedním z nejstatečnějších mužů, které Německo zplodilo. Velkým politikem ovšem nebyl. Do roku 1914 ho kromě členů SPD znal málokdo a ani ve straně samotné nepatří] k těm nejvýznamnějším; byl zkrátka bezvýznamným synem významného otce, Wilhelma Liebknechta, zakládajícího člena strany, „vznět livý, svéhlavý advokát s dobrým srdcem a sklonem k dramatičnos ti“. Věnoval se práci s mládeží a napsal knihu proti militarismu, která jej přivedla do pevnostního vězení, kde strávil rok a půl. 145
Karl Liebknecht. Vůdce Spanakovců byl bčhem revoluce spíše symbolem. ovšem bez po litické moci. Německu ani na okamžik nchrozilo nebezpečí bolšcvické revoluce. 30. pro since se Spartakovci v čele s Liebknechtcm odlrhli od USPD a založili KPD. Během lednových nepokojů. ktere' vcšly mylně do dějin jako spanakovské povstání, byl na pokyn z nejvyšších míst Licbknechl zavražděn.
146
Rosa Luxemburgová. Téměř cclou válku strávila \'c vězení. Když byla 9. listopadu 1918 propuštčna. zbývaly jí pouze dva mčsícc života. Spolu s Licbkncchtcm založila KPD. sc psala program strany a napsala úvodník do Die Rate Fahne. 15. lcdna 1919 byla spolu s Licbkncchtcm zadržcna v jejich úkrytu a zaslřclcna. Mrtvolu vrahové \'hodili do Land wchrkanalu.
147
Poté z něj strana udělala volebního kandidáta - což bylo napůl ze vzdoru a napůl to mělo posloužit Liebknechtovi jako hojivá ná plast. Od roku 1908 byl poslancem pruského zemského sněmu, od roku 1912 poslancem v Říšském sněmu. Poslance Liebknechta teh dy Rosa Luxemburgová s jistou dávkou ironie popsala takto: „Byl samý parlament, zasedání, komise, rozhovory, uštvaný a stísněný, ustavičně v kvapu - z městské dráhy rychle na tramvaj, z tramvaje do auta, s kapsami naditými poznámkovými bloky a pod paží plno čerstvých novin, i když na to, aby je všechny přečetl, stejně neměl čas. Jeho tělo i duše byly pokryty prachem z ulice...“ Na začátku války, když se ve straně pokusil dát dohromady protiválečnou opoziční skupinu, Luxemburgová napsala: „Je těžké Karla pocho pit, neboťje jako mrak ve větru.“ Rosa Luxemburgová byla oproti němu v Německu již od pře lomu století politickou osobností prvního řádu - ač byla vlastně trojnásobně handicapována - jako žena, jako Židovka a jako polo viční cizinka. (Pocházela z území ruského Polska a Němkou se stala díky formálnímu sňatku.) Díky svým radikálním názorům byla postrachem pro buržoazii, ba dokonce i pro sociální demo kraty. A přece byla obdivována jak přáteli, tak nepřáteli - často proti své vůli - pro mnohostrannost jejího nadání, hraničícího s genialitou: měla bystrý a vytříbený intelekt, brilantní styl, byla strhujícím řečníkem a plnokrevnou a zároveň originální myslite] kou. A přitom zůstávala dobrosrdečnou a fascinující ženou. Díky jejímu důvtipu, ušlechtilé vážnosti, náruživosti a dobrotě člověk zapomínal, že není hezká. Byla právě tak milována jako obávána a nenáviděna. Ve velkých národních i mezinárodních kontroverzích začátku století patřila vždy k předním bojovníkům. Byla rovnocenným spojencem či protivníkem Bebela a Kautského, Lenina a Trocké ho, Jaurěse a Piłsudského. Mezitím podnikla exkurz do ruské re voluce roku 1905 - a k tomu nejedno věznění za urážku Jeho Veličenstva, vybízení k neposlušnosti a za urážku důstojnického sboru. Byla všestrannou, velkou ženou, snad největší ženou sto letí. ł Válkoapak znenadání změnila vše, a to takovým způsobem, kte ry nemuže nepřipomínat Fausta:
148
„...k čemu je ženě těch sto mil? Na to, s Čím chodí skoro rok, postačí muži jeden skok.“ (Goethe, Faust, pře/cl. Olga Mašková, Národní divadlo v Brně, 1996)
Neznámý a nevýznamný poslanec Karl Liebknecht za války předčil velkou Rosu Luxemburgovou a stal se světoznámou po stavou nikoli však svou politickou brilantností nebo intelektuální originalitou, nýbrž dvěma odvážnými činy, svědčícími o jeho odvaze morální: dne 2. prosince 1914 hlasoval v Říšském sněmu jako jediný proti schválení druhé válečné půjčky. Jen ten, kdo ně co ví o tehdejších náladách v Německu a zvláště pak v Říšském sněmu, může posoudit, co to obnášelo. A 1. května 1916 zahájil Liebknecht svůj projev na prvomájově demonstraci na Postupim ském náměstí v Berlíně, která nebyla nijak velká a čítala jen pár stovek, nanejvýš tisíc účastníků, obklopených strážníky, slovy: „Pryč s válkou! Pryč s vládou!“ Dál se nedostal. Strážníci se ho zmocnili, odvedli ho a Liebknecht na rok a půl zmizel v káznici. Těchto pár slov však zapůsobilo silněji než ten nejdelší a nejbri lantnější projev. Když se Liebknecht 23. října 1918 vrátil z káz nice, stal se pro celé Německo, ale i pro zahraničí, ztělesněním protiválečného protestu a zároveň ztělesněním revoluce. Rosa Luxemburgová se vrátila z vězení teprve 9. listopadu 1918. Za mřížemi strávila téměř celou válku: nejprve byla jeden rok ve vězení na základě ještě předválečného rozsudku, a to za po litickou činnost, poté trpěla dva a půl roku v „ochranné vazbě“. V těchto těžkých letech, během nichž stačila napsat kritiky na ně meckou sociální demokracii a bolševickou revoluci, sice zešedivě la, ale její duch neztratil nic na své jiskrné suverénnosti. Od nynějška oběma zbývaly pouhé dva měsíce života, dva mě síce, ve kterých vypukla a ztroskotala německá revoluce. Zeptáme-li se, co Liebknecht a Rosa Luxemburgová dramatu těchto dvou měsíců přinesli, pak jediná čestná odpověď zní: málo nebo nic. Všechno by bylo proběhlo stejně, i kdyby zhola nic ne podnikli. Dokonce i ti, kteří se do revolučních událostí zapojili 149
pouze na jeden jediný den, jak tomu bylo v případě námořní ka Artelta či Dorrenbacha, měli větší momentální vliv na dění než oba revolucionáři. Na samotné hlavní aktéry - na Eberta a jeho muže, na revoluční předáky, námořníky, berlínské oddíly, na obě socialistické strany, na shromáždění rad a lidové masy, zasahující do dění naprosto nevypočitatelně - na ty všechny neměli Lieb knecht a Luxemburgová nikdy skutečný vliv. Liebknecht vystou pil na veřejnosti jen v několika málo případech, Luxemburgová ani jednou. Co během posledních šedesáti sedmi dnů svého života vykona li, lze dopodrobna zrekonstruovat. Založili a redigovali noviny Die Rate Fahne, přičemž museli čelit velkým nesnázím a překoná vat řadu překážek, a denně do nich psali úvodníky. Účastnili se bezúspěšně - zasedání revolučních předáků a berlínské USPD. Kvůli těmto nezdarům se nakonec rozhodli založit novou, vlastní stranu; připravili její zakládající sjezd, realizovali jej, pronesli hlavní referáty a Rosa Luxemburgová sama načrtla program této nové strany - Komunistické strany Německa. Ovšem ani zakláda jící sjezd nebyl pro Liebknechta a Rosu Luxemburgovou žádným osobním úspěchem, neboť v zásadních otázkách byli přehlasováni. Rok 1918 končil. Liebknecht se zúčastnil na vlastní pěst bezvý sledných zasedání třiapadesátičlenného revolučního výboru, kona ných od 4. ledna 1919 na berlínském policejním prezidiu. Rosa Luxemburgová v těchto dnech redigovala Die Rate Fahne sama. Tak byl přesně vyměřený příděljejich dnů pomalu vyčerpán. Když k tomu připočteme účast na demonstracích a tam prone sené improvizované projevy a ustavičné diskuse se stejně smýšle jícími soudruhy, pak dostaneme ten pravý obraz toho, jak naplněný byl jejich čas; na spánek ho mnoho nezbývalo. Mezi 9. listopadem 1918 a 15. lednem 1919 pracovali, jak Liebknecht, tak i Rosa Lu xemburgová, jako posedlí, až na hranici svých sil. Ničeho se jim však nepodařilo dosáhnout. Nebyli vůdci německé bolševické re voluce, nebyli Leninem ani Trockým Německa a ani jimi nechtěli být: Rosa Luxemburgová proto, že z principiálních důvodů zavrho vala násilnost revolučního porodu, porodu císařským řezem, jímž přišla na svět revoluce Lenina a Trockého. Luxemburgová sama neustále objasňovala, že revoluce musí vzniknout přirozeně a de 150
mokraticky z povědomí proletářských mas. Německo stojí teprve na začátku této cesty. Liebknecht proto, že byl přesvědčen, že re voluce se udělá sama, že již vlastně vznikla a nepotřebuje žádnou organizaci a manipulaci. Lenin po svém návratu do Ruska v dubnu 1917 ihned vyhlásil heslo: „Organizace, organizace a ještě jed nou organizace!“ Liebknecht a Luxemburgová neorganizovali nic. Liebknechtovo heslo znělo: „Agitace!“ a heslem Luxemburgové bylo: „Osvěta“ Té se vskutku věnovala. Nikdo nedokázal analyzovat německou revoluci tak jasnozřivě a nepokrytě, jak to od samého počátku dě lala Rosa Luxemburgová den po dni v Die Rate Fahne: neupřím nost SPD, rozháranost USPD a bezkoncepčnost revolučních pře dáků. To ovšem byla její práce novinářky, nikoli revolucionářky. Čeho se jí takto podařilo dosáhnout, byla nenávist, kterou probu dila v těch, kteří prohlédli, i v těch, jejichž slabiny odhalila.
Nenávist to byla v pravém slova smyslu smrtelná. Je známo, že zavražděni Liebknechta a Rosy Luxemburgové bylo naplánováno nejpozději začátkem prosince a systematicky se na něm pracovalo. Již v prvním prosincovém týdnu visely na všech vývěsních plo chách v Berlíně plakáty s následujícím textem: „Dělníci, občané! Vlast se řítí do záhuby. Zachraňte ji! Není ohrožena z vnějšku, nýbrž zevnitř: je ohrožena Svazem Spartakovců. Zasaďte jeho vůdcům smrtelný úder! Zabte Liebknechta! Pak budete mít mír, práci i chléb! Frontoví vojáci.“ Frontoví vojáci v té době ještě nebyli v Berlíně, takže toto volá ní po krvi vycházelo odjinud. Je několik vodítek, která nás mohou přivést k původcům tako výchto výzev. Tehdejší zástupce městského velitele Welse jistý Anton Fischer v roce 1920 potvrdil, že v listopadu a prosinci 1918 bylo úkolem jeho úřadu „dnem i nocí pátrat po Liebknechtovi a Luxemburgové a starat se o to, aby se nedostali ani k agitátor ské práci, ani k organizační činnosti“. Již v noci z 9. na 10. pro since vnikli vojáci druhého gardového pluku do redakce novin Die Rate Fahne s úmyslem (ten byl přiznán později) zavraždit Liebknechta. V procesu, který měl tuto událost prošetřit, vypovída lo šest svědků v tom smyslu, že již v té době byla na Liebknechta 151
a Luxemburgovou vypsána odměna ve výši 50 OOOmarek, a to Scheidemannem a jeho blízkým přítelem, válečným zbohatlíkem, milionářem Georgem Sklarzem. 13. ledna 1919, dva dny před úkladnou vraždou, přinesl Mít teilungsblatt der freiwílligen Hilfskorps in Berlin tuto zprávu: „Existuje vážná obava, že vláda upustila od svého postupu proti Spartakovčíkům“ [sic!]. Ze spolehlivého zdroje je potvrzeno, že s doposud dosaženými výsledky se v žádném případě nespokojí, ale že bude proti předá kům tohoto hnutí postupovat se vší rázností. Berlínské obyvatel stvo nesmí uvěřit tomu, že prozatím prchající předáci se někde těší klidnému a bezstarostnému životu. Již následující dny ukážou, že s nimi bude přísně naloženo.“ Téhož dne se objevila v sociálně de mokratickém ústředním tiskovém orgánu Vorwärts báseň, končící touto strofou:
„Několik set mrtvých v jedné řadě Proletáři! Karl, Rosa, Radek a druhové Nikdo z nich u toho není! Proletáři!“
Několik dnů před tím dal Ebertův vrchní velitel občanské vál ky Gustav Noske osobně v dahlemském Luisině penzionu rozkaz tehdejšímu poručíkovi Friedrichu Wilhelmovi von Oertzen, který tento fakt později potvrdil v písemné svědecké výpovědi, aby byl nepřetržitě odposloucháván Liebknechtův telefon a každý jeho krok - den po dni, hodinu po hodině, byl hlášen kapitánu Pabstovi z gardové jízdní střelecké divize, jenž velel komandu smrti. Byl to právě tento rozkaz, který vedl k dopadení Liebknechta a Rosy Luxemburgové.
Liebknechtovi a Rose Luxemburgové nemohlo uniknout, že jsou sledování. Je pozoruhodné a budiž jim to připsáno ke cti, že ani na okamžik nepomysleli na útěk z Berlína. Odmítli i osobní stráž, kterou jim jejich přívrženci několikrát nabízeli. Soustře dili se na svou novinářskou a politickou práci tak intenzívně, že na 152
to, aby přemýšleli o své bezpečnosti, neměli příliš mnoho času. Možná byli až příliš důvěřiví, protože byli oba zvyklí na zatýkání a věznění,takže jim to nenahánělo strach. Právě díky těmto zkuše nostem si patrně dlouho nedokázali představit, že by jim tentokrát mohlo jít o život. Rosa Luxemburgová si při svém „zatčeni“ s do jemnou péčí balila svůj skrovný majetek do malého kufříku i se svými oblíbenými knihami, které ji už mnohokrát přinášer radost ve vězení.
A přesto se v jejich životě v těchto posledních dnech objevila předtucha smrti. Jejich život byl od počátku uspěchaný. Domů se během oněch šedesáti sedmi dnů téměř nedostali; těch pár hodin, vyšetřených k neklidnému spánku, trávili v redakcích, v hotelo vých pokojích nebo v bytech přátel. Poslední týden života nabyla tato neustálá změna adres nového rozměru - teď už to byl spíše útěk z jednoho nejistého přístřeší do druhého,v který předjímal osud k smrti odsouzených a pronásledovaných Zidů ve Třetí říši. Redakce jejich novin Die Rate Fahne v dolní části Wilhelm straBepřestala být bezpečným místem. Vládní oddíly tam vnikaly téměřdenně. Jedna redaktorka, kterou zadržely v domnění, že jde o Luxemburgovou, unikla smrti jen o vlásek. Rosa Luxemburgová pracovala na redakčních úkolech po několik dnů v bytě jednoho lékaře u Hallské brány. Později, když se její přítomnost stala pro majitele bytu nebezpečnou, pobývala v bytě nějakého dělníka v Neuköllnu. Tam se v neděli 12. ledna přistěhoval i Karl Lieb knecht, ale po dvou dnech, 14. ledna, odtud uprchli poté, co byli telefonicky varování. (Možná šlo o ñngovaný telefonát komanda smrti, které je již po několik dnů sledovalo a možná i organizovalo jejich přesuny z místa na místo.) Uchýlili se do svého posledního úkrytu. Stal se jím byt na Mannheimer StraBe 53, poblíž Fehrbelli ner Platz ve Wilmersdorfu, u Markussohna. Tam napsali 15. ledna dopoledne své poslední články, které se - ne náhodou - čtou jako jejich slova na rozloučenou. Článek Rosy Luxemburgové, nazvaný „V Berlíně vládne pořá dek“, končil slovy: „Vy tupí biřicové! Váš pořádek stojí na hlině ných nohou. Revoluce se již zítra s řinčením pozvedne k výšinám a k vašemu úděsu hlásné trouby rozšíří zvěst: ,Byla jsem a budu!“ “ Liebknechtův článek („Navzdory všemu!“) končí takto: „Kdo jsou 153
dnes poražení, budou zítra vítězi... A budeme-li ještě nažívu ve chvíli, kdy toho bude dosaženo - bude žít í náš program: bude po znán svět osvobozeného lidstva. Navzdory všemu!“ Kvečeru někdo zazvoní] u dveří. Rosa Luxemburgová ležela s bolestmi hlavy a Líebknecht se právě vrátil se sloupcovými ko rekturamí nového čísla Die Rote Fahne. Majitel domu Mehríng vstoupil a ptal se po panu Liebknechtoví a paní Luxemburgové. Nejprve se oba nechali zapřít, avšak Mehríng nepolevíl a zavolal oddíl vojáků, jemuž velel poručík Lindner. Byt byl prohledán a hledaní nalezení. Byli vyzvání, aby šli s sebou. Sbalílí sí pár věcí a byli odvezení do hotelu Eden, jenž byl od onoho rána hlavním stanem gardové jízdní střelecké divize. Tam už byli očekávání. To, co mělo následovat, bylo provedeno rychle; stejně rychle se to dá i vylíčit. V hotelu Eden vše začalo nadávkamí a bítím. Líebknecht byl několikrát udeřen pažbou a ze dvou ran na hlavě mu tekla krev. Když požádal o obvaz, byl mu omítnut, stejně jako když požádal, aby mohl jít na toaletu. Pak byli i s Rosou Luxemburgovou od vedeni ke kapitánu Pabstovi, který celé akci velel, do jeho pokoje v prvním poschodí. O čem s nimi mluvil, není známo. Máme pou ze Pabstovu svědeckou výpověď ze soudního procesu, která je však mnohými považována za lžívou. Pabst ve výpovědí popisuje svůj rozhovor s Rosou Luxemburgovou takto: „Jste paní Rosa Lu xemburgová?“ - „To rozhodněte, prosím, sám.“ - „Podle obrázku byste to měla být vy.“ - „Když to říkáte vy.“ Líebknecht a o něco později i Rosa Luxemburgová byli potom
za neustálého bítí odvedení-čí spíše dokopání-po
schodech
o patro níže a tam předáníjiž připravenému komandu smrtí. Pabst zatím seděl ve své pracovně a sepisoval zevrubnou zprávu, která vyšla druhého dne ve všech novinách. Stálo v ní, že Líebknecht se pří převozu do vyšetřovací vazby cestou do Čtvrti Moabit pokusil o útěk, při němž byl zastřelen, zatímco Rosa Luxemburgová byla vytržena svému doprovodu rozběsněným davem a odvlečena na neznamé místo. Ve skutečností byla ulice, do níž vedl boční východ, jímž byli oba zatčení vyvedení, zahrazena zátarasy a líduprázdná. U tohoto postranního vchodu byl připraven četník jménem Runge, který 154
dostal povel, aby oba eskortované - nejprve Liebknechta a po tom Luxemburgovou - udeřil pažbou do hlavy. Rozkazu také upo slechl, dvakrát silně uhodil, ale tyto údery nebyly ještě smrtelně. Liebknecht a o několik minut později i Rosa Luxemburgová byli omráčeni, nebo napůl omráčeni těmito ranami - vtaženi do připra vených aut. Komandu smrti, které mělo na starosti Liebknechta, velel štábní kapitán von Pflugk-Harttung, komando Luxemburgo vé jednalo pod velením poručíka Vogela. Obě auta vyrazila v odstupu několika minut směrem ke Čtvrti Tiergarten. Na Neuen See bylo Liebknechtovi nařízeno, aby vy stoupil. Poté byl střelen do temene, naložen zpět do auta a jeho tě lo bylo odvezeno na soudní lékařství jako „mrtvola neznámého muže“. Rosa Luxemburgová byla hned po odjezdu z hotelu Eden střele na do spánku a vhozena z Lichtensteinského mostu do Landwehr kanalu. Zemřela-li na následky úderu do hlavy, střelné rány, nebo zda utonula, nelze s jistotou říci. Pitva byla provedena až po měsí cích, kdy bylo její tělo vyplaveno na břeh; ukázala, že spánková kost nebyla roztříštěna, a že tedy střelná rána nemusela způsobit smrt. Proč byli Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová pronásledo váni a zavražděni? Legenda, kterou s horlivostí vytvořili sociální demokraté a komunisté ji s nadsázkou spartakovské účasti na re voluci nedobrovolně podporovali, tvrdošíjně hájí, že se stali obětí jimi samotnými rozpoutané občanské války. Na tom není ani slova pravdy - alespoň pokud jde o Rosu Luxemburgovou. A chce-li se považovat Liebknechtova účast v revolučním výboru během led nového týdne jako účast na jednání o občanské válce, jak se po tom dá vysvětlit, že se nikomu ze zbývajících dvaapadesáti členů výboru nic nestalo, že Georg Ledebour, rovněž člen výboru, který byl zatčen 10. ledna, byl v následujícím procesu zproštěn viny, že Liebknechtovo pronásledování bylo zahájeno již počátkem prosin ce, tedy v době, kdy o lednových událostech, které měly teprve přijít, ještě nikdo neměl ani tušení. Ne, k pronásledování a zavraž dění Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové nedošlo na bojišti občanské války. Mělo jiné důvody. Jedním z nich byl ten fakt, že 155
Liebknecht a Luxemburgová byli v očích přátel i nepřátel sku tečným ztělesněním německé revoluce. Byli jejími symboly a spo lu s nimi byla ubita i revoluce. To platí ještě více o Liebknechtovi než o Rose Luxemburgové. Druhým důvodem bylo to, že poznali jako nikdo doposud, a to hned na začátku, jakou falešnou hru hrají domnělí vůdci revoluce, a tento poznatek denně a nahlas vyslovovali. Byli příliš zasvěce nými svědky, které bylo třeba odstranit, neboť jejich svědectví se nešlo postavit na odpor. To platí ještě více o Rose Luxemburgové než o Karlu Liebknechtovi. Vražda spáchaná na Liebknechtovi a Luxemburgové byla vraž dou spáchanou na jinak neporazitelné odvaze, vynikající nad ostatní. Byla to vražda spáchaná v neposlední řadě i na nevyvrati telné pravdě. A kdo je touto vraždou vinen? Přímým pachatelem je samo zřejmě komando smrti a tehdejší kapitán Pabst, který se o mnoho desetiletí později, v roce 1962, chráněn promlčecí dobou, svým činem otevřeně vychloubal. Ti všichni jistě nebyli jen pouhými stroji, tupě a lhostejně provádějícími příkazy; byli to úslužní a snaživí pachatelě činu. Ale kdo byli skuteční viníci, skuteční a hlavní původci vraždy? Nelze přehlédnout, že pronásledování, otevřené požadování smrti a přípravy na vraždu byly prováděny nejpozději od začátku prosince 1918, tedy dlouho před tím, než se vrazi z gardové jízdní střelecké divize objevili na scéně. Nelze přehlédnout ani odměnu, vypsanou na oba revolucionáře, ani výpověď zástupce berlínského velitele, ani jednoznačné provokování k vraždě, které se objevova lo nejen v buržoazním, ale také v sociálně demokratickém tisku. Po spáchání vraždy ji Scheidemann zaznamenal s licoměmou ob hajobou a Noske s chladným zadostiučiněním; Ebert, jak se dalo předpokládat, se k tomu nevyjadřova] a mlčel jako hrob. A nelze přehlédnout ani nezakryté, ba nestydaté nadržování vrahům justicí i vládními úřady: byli soudním řízením vojenského soudu vlastní divize, které se podobalo frašce, z větší části zproš těni viny; jakkoli museli být někteří z nich odsouzeni k nízkým trestům za „přečin ve strážní službě“ a za „odstranění mrtvoly“, bezprostředně nato jim bylo umožněno uprchnout. A konečně 156
nelze přehlédnout ani reakci celého buržoazního a sociálně demo kratického veřejného mínění na zločin vraždy, které obsahovalo celou škálu názorů od zkrášlující retuše až po otevřené vychvalo vání; je to typická reakce těch, kteří napomáhali zločinu, reakce, na níž se do dnešních dnů nic nezměnilo. Ještě v roce 1954 napsal liberální právník a historik Erich Eyck: „Neomlouváme vraždu, když připomínáme staré rčení, jež praví, že kdo vytasí meč, má být mečem sražen k zemi. A dočkali jsme se tolika krvavých činů od stejně smýšlejících soudruhů Lieb knechta a Luxemburgové, než aby právě jejich osud mohl být vní mán se zvláště silným odporem.“ A v roce 1962 dokonce označil Bulletin des Presse- und Infor mationsamtes der Bundesregierung (Nr. 27) tyto vraždy za „za střelení podle stanného práva“. Vraždy z 15. ledna 1919 byly jen předehrou - předehrou k tisí cům vražd spáchaných v následujících měsících za doby Noskeho, k miliónům vražd v následujících desetiletích za doby Hitlera. Vý střely, které třeskly 15. ledna 1919, odstartovaly všechno to ostat ní vraždění. A právě ony nebyly nikdy odsouzeny, potrestány a odčiněny. Proto jejich zvuk nadále křičí k německému nebi, proto jejich sežehující plameny stále ještě hoří v německé přítomnosti jako smrtonosný laserový paprsek.
157
12
OBČANSKÁ VÁLKA
Od ledna do května 1919 zuřila v Německu krvavá občanská vál ka, která se místy protáhla až do pozdního léta. Nechala za sebou tisíce mrtvých a nevyslovitelnou hořkost. Tato občanská válka přehodila výhybku směrem k osudným dějinám výmarské republiky, která se z ní zrodila, a ke zrodu třetí říše,jež byla během ní zplozena. Způsobila, že rozkol ve staré so ciální demokracii se stal nenapravitelným, připravila přežívající jádro SPD o všechny možnosti budoucího spojenectví s levicí a zatlačila stranu do pozice věčné menšiny. Ve sborech dobrovolní ků, které vedly tuto válku pro vládu SPD a také ji pro ni vyhrály, válka zakořenila smýšlení a praktiky budoucího SA a SS, které se z nich mnohdy formovaly. Občanská válka z roku 1919 se tak stá vá ústřední událostí německých dějin tohoto století. Ale z obrazu německých dějin kupodivu téměř zcela vymizela, vybledla a za hladila své stopy. To má své důvody. Jedním z nich je prostě a jednoduše stud. Všichni zúčastnění se styděli za roli, kterou v této občanské válce hráli. Poražení revolu cionáři se styděli, že nedosáhli vítězství, a to ani částečného, ale naopak ukázali svou zmatenost a nerozhodnost; prostě selhali, byli poražení a zanechali za sebou smrt, tisíce obětí a nesmírné utrpe ní. Ale i vítězové se styděli, neboť vytvořili prapodivnou koalici: koalici sociálních demokratů a nacistů. A ani jeden z koaličních partnerů neměl později radost z toho, k čemu se musel přiznat: sociální demokraté k tomu, že rekrutovali předchůdce a vzory pozdějšího SA a SS a posílali je na své vlastní stoupence; nacisté z toho, že se nechali najímat od sociálních demokratů a učili se 158
pod jejich patronátem prolévat krev. Á právě to, za co se všichni zúčastnění styděli, dějiny zamlčují. Ale jsou ještě další důvody, pro které je občanská válka z roku 1919 vymazána z dějin i ze vzpomínek německého národa; nebyla příjemnou „historkou“, ničím takovým, co by se mohlo s radostí vyprávět, nebylo to drama plné napětí se snadno postižitelnými kulminačními body nebo souvislým dějem, nebyl to ani vzrušující zápas dvou rovnocenných soupeřů. Události, přinášející s sebou krev a utrpení, se těžkopádně vlekly zemí, ale nikdy nepostihly celé Německo najednou. Když na jednom místě vzplál doutnající oheň války, na jiném místě uhasínal. Nejprve se rozhořel začát kem února u břehů Severního moře; jeho ohniskem byly Brémy. V polovině února jeho plameny přeskočily náhle do Porúří, které se na čas stalo největším válečným jevištěm, a koncem února bylo v plamenech Durynsko a střední Německo. První dva týdny břez na šlehaly plameny občanské války v Berlíně, v dubnu pak za chvátily Bavorsko a v květnu Sasko. Mezitím však docházelo na mnoha místech k epizodním střetům a bojům, jako byly například bitvy o Brunšvik a Magdeburg a řada dalších, o nichž zůstalo zná mo jen to, co lze vyčíst v místních kronikách. Byly to zmatené, vzájemně spolu nesouvisející lokální bojůvky, bitky a šarvátky, ale i krvavé bitvy a masakry. Výsledek byl pokaždé od samého začátku jasný a také sché ma, podle něhož vše probűialo, bylo stále stejné. Oněch pět, šest měsíců občanské války lze do detailů vylíčit jen velmi těž ko, stejně jako pět, šest dnů listopadové revoluce z roku 1918, jejímž protějškem občanská válka bezesporu byla. Tehdy se v ce
lém Německu-až na malé místní odchylky-odehrávalo všu de to samé, stejně tak jako nyní: až na to, že revoluce tenkrát vítězila, aniž jí byl kladen odpor, zatímco teď odpor kladen byl, ale zabránit vítěznému tažení kontrarevoluce se nepodařilo. To, co se tehdy tak rychle zběhlo, probíhalo nyní s mučivou, me todickou pomalostí; v roce 1918 nebyla téměř prolita krev, zatímco nyní tekla proudy. Revoluce byla spontánním činem lidových mas bez vedení, jímž se sociálně demokratičtí vůd ci - i když s nevolí - nechali vynést na vrchol moci, zatímco kontrarevoluce byla systematickou vojenskou akcí, probíhající 159
podle rozkazů, které vydávali právě tito sociálně demokratičtí
vůdci
Nemůže být pochyb o tom, že iniciátory občanské války, a tedy i „viníky“ (můžeme-li použít tohoto termínu), byli jednoznačně sociálně demokratičtí vůdci, zejména Ebert a Noske. Druhá strana jim v několika případech nanejvýš poskytla záminku k jejímu roz poutání, ale často ani to ne. Po lednu 1919 proběhla „druhá vlna“ revoluce už jen jednou - v dubnu v Mnichově. Jinak byli Ebert s Noskem od začátku do konce v ofenzívě. Chceme-li pochopit, co se vlastně stalo, musíme si nejprve ujasnit jejich myšlenkové pochody. Co se týče Noskeho, není třeba příliš dlouhého vysvět lování. Noske byl primitivním násilníkem; v politice postupoval podle jednoduchého schématu, postaveného na protikladu přítel nepřítel. V souladu s touto jednoduchou metodou postupoval i proti každému nepříteli tak, že jej pomocí všech dostupných pro středků kdykoli přitlačil ke zdi. Jeho pozdější spisy ho - stejně ja ko jeho činy - ukazují jako člověka zhlížejícího se v násilnostech a neschopného rozlišovat, jako muže, který svou mentalitou mohl vyhovovat NSDAP stejně jako SPD. O Noskem ovšem nelze říci, že by byl hlavou občanské války; byl jen Ebertovou pravou ru kou - nebo spíše pravou pěstí. U Eberta se ještě chvñi zdržíme. Ebert nebyl nacista, nebyl nevědomý a měl dobrou rozlišovací schopnost. Cítil se být veskrze sociálním demokratem a svým způ sobem i přítelem dělníků. Jeho cíle se shodovaly s cíli předválečné SPD, které on sám prezentoval: parlamentarizace a sociální refor my. Revolucionářem však nebyl. Revoluce pro něj byla stejně tak „přebytečná“ (to byl jeho oblíbený výraz) jako nelegitimní. Ebert ji nenáviděl „na smrt“. Všechno, po čem skutečně toužil, se splni lo v říjnu 1918, kdy císař přistoupil na parlamentarizaci a sociální demokraté se dostali do vlády. To, co přinesl listopad roku 1918, už bylo v Ebertových očích pošetilostí, nedorozuměním a zlořá dem. A fakt, že se musel během revoluce přetvařovat, mu revoluci znechucoval ještě víc. Špatné svědomí však Eberta netrápilo proto, že revoluci zradil, nýbrž proto, že jej na určitou dobu donutila hrát dvojí hru. Ještě více ho nicméně trápilo špatné svědomí ve vztahu ke starému 160
režimu, neboť musel - i když přechodně - hrát roli revolucionáře. Okolnosti byly prostě silnější než on a donutily jej k pokrytectví. Spojil se s Nezávislými, nechal se zlegitimnit radami a musel si nechat líbit úlohu „lidového pověřence“. To už samo o sobě bylo dost zlé, avšak v Ebertových očích to bylo všechno bezvýznamné: srdcem zůstal po celou dobu představitelem starého státu a většiny v Říšském sněmu. Když byla ve volbách do Národního shromáždění 19. ledna 1919 tato stará většina Říšského sněmu obnovena (SPD 38%, Centrum 19%, Německá demokratická strana 18%), cítil Ebert znovu pevnou půdu pod nohama. Všechno, co se událo mezi 9. lis topadem a 19. lednem, bylo pro Eberta těmito volbami navždy vy mazáno z dějin. Všechny revoluční instituce, zejména dělnické a vojenské rady, vytvořené v onom období, ztratily nyní- v Eberto vě pojetí - nárok na existenci; a nedokázal pochopit, proč to čle nové těchto institucí neuznávají. Oni sami to tak samozřejmě neviděli, a právě proto musely být tyto orgány odstraněny násilím. A tento zcela bezelstný, i když kromobyčejně subjektivní Ebertův postoj byl příčinou občanské války. To, jak hluboce bylo toto přesvědčení v Ebertovi zakořeněno, dokresluje jedna až groteskní situace. Nejvyšším revolučním stát ním orgánem, od něhož odvozovala svou legitimnost i vláda „lido vých pověřenců“, byla ústřední rada dělnických a vojenských rad, zvolená na všeněmeckém kongresu rad. Tato ústřední rada byla ovšem tím nejpoddajnějším a nejliknavějším orgánem, jaký si lze vůbec představit. Byla složena výhradně ze členů SPD, nikdy ne dělala Ebertovi sebemenší potíže, pomohla mu dokonce k odstra nění USPD z vlády a byla také připravena přenést své pravomoce na Národní shromáždění. Ale právě to Ebert odmítal: podle něj ústřední rada neměla co na koho přenášet; když už existuje Národ ní shromáždění, ústřední rada musí být zticha, sbalit kufry a prostě a jednoduše zmizet ze scény. A právě tento názor vedl k vážným rozporům mezi Ebertem a ústřední radou, která ještě po jistý čas vystupovala jako bezmocný stínový orgán. Je to opravdu až gro teskní příhoda bez politického významu, avšak jasně dokumentuje Ebertův politický postoj: volbou Národního shromáždění, které okamžitě zvolilo Eberta prozatímním říšským prezidentem, byla 161
podle jeho názoru vytvořena nová legitimita, navazující přímo na starou legitimitu z října 1918. Vše, co bylo mezi tím, muselo být nyní prohlášeno se zpětnou působností za nelegitimní. Revoluce byla tedy právně anulována a bylo třeba ji anulovat i fakticky. Dělnické a vojenské rady měly prostě zmizet. Ebert to v dobré ví ře považoval za naprosto samozřejmě. Ale rady už byly jednou zde a dívaly se na celou záležitost přirozeně jinýma očima. Pro ně nebyla revoluce anulována ani právně, ani fakticky; chápaly ji i nadále jako jediný zdroj veš keré nové legitimity. „My můžeme postrádat lidové pověřence, nikoli oni nás,“ tvrdili jinak liknaví členové ústřední rady; místní rady, které doposud v některých městech představovaly mocenský orgán, byly nejdříve ochotny vzít Ebertovy požadavky s hořkým úsměvem na vědomí. Věděly, že za nimi ještě stojí masy dělníků. Ty sestávaly z velké části z demobilizovaných vojáků, plných ne dávných válečných zkušeností a téměř všichni měli doma zbraně. Zbraní a munice bylo v té době - těsně po válce - v Německu víc než dost. Kdo si tedy mohl dovolit poslat ozbrojený lid domů jako bandu nezbedných školáků, kteří provedli nějaký hloupý kousek? Předseda lipské dělnické rady Kurt Geyer později se zármutkem a jistou dávkou sebekritiky napsal, že „udržení lokální moci nedo volovalo radikálním masám vidět jasně skutečné rozložení moci jako celku“.
Ale nebyly to jen „radikální masy“, byly to rady samotné, včet ně jejich umírněných Členů z SPD, které naprosto nechápaly, že revoluce má být najednou pojímána tak, jako by se nikdy neusku tečnila. Ano, bylo zde sice již Národní shromáždění, které bylo zvoleno na základě rozhodnutí všeněmeckého kongresu rad, ale proč by to mělo revoluci sprovodit ze světa, to jim nebylo jasné. V očích rad odvozovalo Národní shromáždění svou existenci a le gitimnost jen a pouze z volebních výsledků kongresu rad. Mělo své jasně stanovené úkoly: vytvořit zákony a ústavu, rozhodovat o rozpočtu a kontrolovat vládu. Nemělo být všemocné, a už vů bec nemělo anulovat revoluci. Vedle něj se rady nadále cítily jako revolucí vytvořené legitimní státní orgány, tak jako se jimi dříve cítily zemské a obecní úřady vedle císařského Říšského sněmu. 162
Do listopadu 1918 vycházel parlament ze všeobecných voleb ve státě, který byl státem třídním; nyní tomu mělo být také tak, ovšem s tím rozdílem, že na místě šlechty a boháčů měli stát jako vládnoucí třída dělníci a revoluční masy. Takového názoru byly rady. Vojenské rady se ještě navíc domáhaly toho, aby byla zacho vána jejich disciplinární moc ve vojsku. Dělnické rady se i nadále cítily být rozhodujícím vrcholným úřadem, a to podle revolučního práva. Když jim to bylo upíráno, byla nastolena otázka moci. Nejsrozumitelněji se vyslovil Noske. Dne 21. ledna vystoupil na zasedání kabinetu s tím, že: „Vládě musí být zjednána autorita prostřednictvím mocenského faktoru. Během týdne byl vytvořen sbor čítající dvaadvacet tisíc mužů, a tím se poněkud mění tón, kterým se dosud jednalo s vojenskými radami. Dříve byly mocen ským faktorem vojenské rady; teď jsme se tímto mocenským fak torem stali my.“ A téhož dne vyhrožoval Noske vyslancům vojen ské rady sedmého armádního sboru v Münsteru, kteří vystoupili proti obnovení hodnostních označení ve vojsku a proti verbování do dobrovolnických sborů (Freikorpsů): „Vy jste se ve svých oprávněních jako vojenská rada naprosto nevyznali; však my vám je v nejbližších dnech vyjasníme! Vláda si vaše prostředky nene chá líbit a zakročí tak, jako už jinde zakročila.“ Slůvkem ,jinde“ naráží Noske na lednové události v Berlíně a na zavraždění Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. A vláda skutečně okamžitě „zakročila“. Nejdříve v Brémách, potom v Porúří, v Durynsku a na dalších místech. Začátkem února se už občanská válka pomalu šířila po celé říši. Pohnutky k zakro čení se změnily. Většinou šlo o důvody vojenského rázu: bojkot verbování mužů do dobrovolnických sborů, odmítání vojenských rad opět zavést hodnostní označení a povinnost zdravit (přitom se rady odvolávaly na rozhodnutí všeněmeckého kongresu rad, která Ebert a Noske již 19. ledna prohlásili za neplatná) a čas od času také stávky a místní nepokoje. Ve skutečnosti však šlo všude o existenci dělnických a vojen ských rad a tím vlastně o legitimnost revoluce. Noskeho „dobyva tel měst“, generál Maercker, velitel zemského sboru četníků, se vyjádřil naprosto otevřeně: „V boji říšské vlády proti levicovým radikálům se jednalo výhradně o udržení politické moci. Za tímto 163
účelem bylo nasazeno vojsko jako mocenský prostředek k upevně ní vnitrostátní politiky. Slabost vlády jí však nedovolila to upřím ně říci. Obávala se přiznat pravdu a otevřeně prohlásit, že dobro volnické sbory slouží k odstranění vlády rad tam, kde ji ještě mě ly. Na tom závisel konečný výsledek. Vláda to obcházela, zatímco z vojenských záležitostí vytvářela pohnutky k zasahování. Tento neupřímný postoj mi nebyl nikterak blízký. Vůči dělnickým vůd cům bych se postavil rázněji, kdybych mohl otevřeně říci: Moje bytí znamená boj proti vládě rad, o niž usilujete, a proti samovládě ozbrojeného proletariátu.“ Maercker sice byl konzervativním, až reakcionářským důstojní kem, ale zároveň důstojníkem ze „staré školy“, zvyklým na disci plinu a poslušnost. Jeho zemský sbor četníků byl - alespoň během občanské války v roce 1919 - poměrně korektním a spolehlivým sborem. O jiných dobrovolných formacích, vytvořených narychlo během několika měsíců občanské války, se to říci nedá. Nakonec existovalo celkem šedesát osm sborů dobrovolníků (Freikorpsů), čítajících podle údajů Noskeho na čtyři sta tisíc mužů, a všichni přísahali na svého vůdce „podobně jako za časů Valdštejnových“ (Noske). Je zvláštní, že Ebert a Noske se nad tím nepozastavova li a ani si kvůli tomu nedělali starosti. Ještě podivuhodnější než nemilosrdná bezohlednost, s jakou postupovali proti levicovým revolucionářům, jimž vlastně vděčili za svou moc, je důvěřivost a bezstarostnost, s níž vyzbrojovali své vlastní úhlavní nepřátele z řad pravice a učili je prolévat krev. O politických postojích drtivé většiny velitelů dobrovolnických sborů a jejich lidí totiž od počátku nebylo sebemenších pochyb. „Byla by to přátelská nadsázka,“ píše tehdejší poručík gardové jízdní střelecké divize von Oertzen, „kdyby chtěl někdo tvrdit, že by členové tehdejší vlády byli důstojníkům z hotelu Eden sym patičtí.“ Například plukovník Reinhard, pozdější velitel zmíněné divize a známý v Berlíně buď jako „osvoboditel“, nebo „krvežíz nivec“, mluvil již o Vánocích roku 1918 o „sociálně demokratic kém čarodějnickém kotli“ a v jednom proslovu ke svému oddílu označil vládu, které sloužil, za bandu lumpů. Vůdce “železné sku piny“ kapitán Gengler si 21. ledna 1919 zapsal do svého deníku o Ebertově vládě toto: „Přijde den, kdy s touto vládou zúčtuji a 164
celé té ubohé, mizemé sebrance strhnu masku z tváře.“ Další zná mý velitel jednoho z dobrovolnických sborů podplukovník Heinz pronesl o několik měsíců později: „Tento stát, zrozený ze vzpou ry, bude vždy naším nepřítelem a je lhostejné, jakou si vytvoří ústavu a kdo bude stát v jeho čele... Za říši! Za lid! Boj vládě! Smrt demokratické republice!“ A Peter von Heydebreck, v té době velitel dobrovolnického sboru „Werwolf“, později jeden z vyso kých důstojníků SA, jenž byl nakonec spolu se svým nadřízeným Röhmem 30. června 1934 na Hitlerův příkaz zastřelen, píše: „Vál ku státu z Výmaru a Versailles! Válku každému dni a veškerými prostředky! Jakkoli Německo miluji, tak republiku z 9. listopadu nenávidím!“ Takto přemýšleli velitelé čtyř set tisíc mužů, které Ebert s Nos kem ozbrojili a pustili je na dělníky; svěřili jim rovněž ochranu buržoazní republiky, stejně jako svůj vlastní osud. Pokud jde o Noskeho, je všechno jasné: měl s těmito muži mnoho společné ho a během následujících let koketoval s myšlenkou nechat se jimi zvolit diktátorem. To by se ještě dalo pochopit. Co se týče Eberta, vidíme u něj zvláštní příznaky omezenosti a nechápavosti. To, co měl na mysli, nebyl stát SS, nýbrž buržoazní parlamentní demo kracie, společná vláda sociálních demokratů a buržoazního středu, klid, pořádek a slušnost, stát středního stavu, v němž se i dělníkům mělo vést dobře. A aby toho dosáhl, poslal na ně divokou smečku, která již vykazovala téměř všechny rysy budoucího SA a SS, tedy muže, z nichž mnozí později sehrají významnou roli při uchope ní moci Hitlerem. Kromě Heydebrecka se setkáváme již během občanské války s takovými jmény, jako na příklad Franz Seldte pozdější ministr Hitlerovy vlády'- či Franz Ritter von Epp - Hitle rův říšský místodržitel v Bavorsku.
Podstata tohoto nacistického předvoje leží zcela zjevně mimo Ebertovo chápání. V pravici viděl jen samé přátelské, kultivované, zámožné osoby a nikdy neměl jiný cíl než se těšit z toho, že jeho samotného i SPD uznávají jako rovnocenné a vlády schopné partnery. A nebylo tohoto cíle od října 1918 dosaženo? Což pak sám Ludendorff nepřistoupil nakonec na parlamentarizaci a účast sociálních demokratů ve vládě, o což Ebert po celou válku 165
usiloval, a cožpak to dokonce Ludendorff sám nenařídil, i když bohužel teprve až v hodině porážky? Že by to mohla být past, na to Ebert nikdy nepomyslel, stejně tak jako nepomyslel na to, že revoluce, která říjnové vládě kryla záda, byla jeho jedinou šancí, jak z této pasti vyváznout. Před očima měl stále jen příkaz, který mu dávala jeho čest: stát se zachráncem státu, který je v nouzi; tomuto příkazu zůstal věren a od pravice neočekával nic než vděč nost. Jediní nepřátelé z pravice, které si dokázal představit, by mo hli být monarchisté (monarchii se mu bohužel zachránit nepodaři lo), ale monarchisté nebyli příslušníky sborů dobrovolníků. To, co chtěli a co si toužebně přáli, za co bojovali, a dokonce i vraždili, bylo něco jiného než monarchie - něco, co mohl vyslovit až muž, který byl tehdy Činný ještě jako obskurní předák bavorského Reichswehru. Jeho duch, duch pozdějších koncentračních táborů a vyhlazo vacích komand, ovládl - v prozatím jen nejasně načrtnutých ry sech - již v roce 1919 oddíly Ebertem přivolané a Noskem řízené kontrarevoluce. Revoluce z roku 1918 byla dobrotivá, kontrarevo luce krutá. Bylo by možné připsat jí k dobru snad jen to, že sku tečně musela bojovat, což nebylo za revoluce nutné, a že i druhá strana se tu a tam dopouštěla surovosti a krutosti. Tak tomu prostě za občanské války bývá. Ale v žádném případě nelze přehlížet, že až na výjimky přísně vedené a dobře vyzbrojené vládní oddíly od samého začátku zdaleka převyšovaly narychlo vytvořené a jen ručními střelnými zbraněmi bojující dělnické oddíly místních rad, takže už v boji byl počet obětí rozdělen mezi obě strany velmi ne rovnoměmě. Skutečné běsnění, „soudy“ podle stanného práva a svévolné hromadné popravy zastřelením, bití a mučení, k tomu všemu docházelo téměř vždy až poté, co vládní oddíly dosáhly ví. tězství, neměly se čeho obávat a mohly se bez zábran a bez překá žek vybouřit. V mnoha německých městech se tehdy odehrály hrůzné scény, o nichž historická literatura mlčí. Avšak ne pro všechny byla kontrarevoluce něčím hrůzostraš ným. Mnozí ji považovali za osvobození a spásu. Zatímco v děl mcvkýchčtvrtích dobytého města převládala hrůza a nepopsatelný hnevnzatímco ulice, o něž se bojovalo, zely prázdnotou a ojedinělí dust0jníci, kteří se odvážili proniknout hlouběji do obsazených 166
oblastí, riskovali, že budou dopadeni a lynčováni, vděčně měšťan stvo čekalo na své osvoboditele: pivo, cigarety, čokoláda, děti a dívky, které posílaly na dálku polibky a mávaly praporky - zná mými červeno-bílo-černými praporky. Tato občanská válka byla jako každá jiná válkou třídní. Zvláštní je na ní to, že právě sociál ně demokratická vláda v ní vedla válku proti dělnické třídě. Jako každá občanská válka zaznamenala i tato ve svém průběhu eskalaci hrůzy. Na začátku - v Brěmách a středním Německu byl ještě průběh války snesitelný; v Porúří, kde se odehrávaly sporadickě boje ještě několik týdnů po únorove'm vyvrcholení, již docházelo k hrůzným scénám. To nejhroznější se ovšem událo v Berlíně, kde Noskeho oddíly zahájily v březnu útok pod velením plukovníka Reinharda a sledovaly dvojí cíl: jednak obsazení děl nických čtvrtí ve východní a severní části města, které byly ledno vých bojů ještě ušetřeny, a dále pak odzbrojení nespolehlivých od dílů berlínské posádky, které se v listopadu podílely na revoluci, a zejména stále ještě existující lidově námořní divize. Jedna zvláště děsivá podrobnost z této samostatně kapitoly se objevuje ve všech dějepisných knihách. Když se námořníci z lidové námořní divize dostavili na základě předvolání beze zbraní do kanceláře na Fran couzské ulici, aby si vyzvedli svě propouštěcí listy a poslední žold, který jim tam měl být vyplacen (u lidově námořní divize se neustále setkáváme s problémy, spojenými s výplatou žoldu), bylo třicet z nich bez jakékoli příčiny a bez výstrahy odvlečeno na dvůr. Tam byli postaveni ke zdi a zastřelení. Těchto třicet námořníků však bylo jen malým zlomkem z cel kového počtu osob, které byly v Berlíně zmasakrovány. Sám Noske odhaduje jejich počet „zhruba na dvanáct set“ a zcela jistě nepřehání. Ostatně, byl to právě on, kdo vydal tento hrůzný roz kaz: „Kdokoli bude přistižen při boji proti vládním jednotkám se zbraní v ruce, bude okamžitě zastřelen.“ Plukovník Reinhard tento příkaz ke střelbě ještě rozšířil: „A dále budou vyvedeni na ulicn obyvatelé z těch domů, z nichž by byla vedena palba na vládní jednotky; všichni obyvatelé bez ohledu na to, zda budou tvrdit, že jsou nevinní, či nikoli. V jejich nepřítomnosti bude provedena do movní prohlídka, aby bylo zjištěno, zda jsou v domě zbraně. Po dezřelě osoby, u nichž by byly zbraně skutečně nalezeny, budou 167
zastřeleny.“ Je třeba si přitom představit přelidněné Činžovní domy ve východní části Berlína. O tom, co se na základě tohoto rozkazu dělo ll., 12. a 13. března 1919 na ulicích v okolí Alexan derplatzu a ve čtvrti Lichtenberg, existují takové zprávy, o kterých by bylo lépe nevědět. Zoufalství vedlo v Berlíně již během břez nových bojů často ke kladení beznadějného odporu s takovou zuřivostí, s níž se do té doby v německé občanské válce ni kde nesetkáme. Avšak březnové boje v Berlíně ještě nebyly vy vrcholením této krvavé občanské války. K tomu došlo o měsíc později v Mnichově.
168
13
MNlCHOVSKÁ REPUBLIKA RAD
Revoluce proběhla v Bavorsku jinak než v ostatních částech Ně mecka. Na rozdíl od Berlína nepadla revoluce v Mnichově hned na počátku do rukou nepřátel; na rozdíl od jiných Částí říše nebyla dílem mas bez vedení, nýbrž naopak měla své vedení a svého vůd ce, jímž byl Kurt Eisner. Nestála za ním žádná organizace, a přes to situaci suverénně ovládal po celé tři měsíce, díky jedinečnému spojení nápaditosti a ráznosti, idealismu a lstivé obratnosti, před vídavosti, taktu a neoblomnosti v rozhodnutích. Dokud Kurt Eisner žil, probíhala revoluce v Bavorsku úspěšně a bez krveprolití. Po jeho vraždě následoval chaos, ale především masové provolávání obžaloby a zuřivá touha po pomstě. K něče mu podobnému zatím nikdy nikde nedošlo, dokonce ani po za vraždění Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Tehdy se ukázalo, že si Eisner v Mnichově získal srdce obyčejných lidí. A to byl patrně jeho nejúžasnější výkon, neboť bavorským lido vým hrdinům nepřispěl vůbec ničím: nepocházel ostatně ani z Ba vorska, nýbrž z Berlína - a byl Žid. A ke všemu ještě literát - inte lektuál jako z obrázkových knih, vousatý, obrýlený a s bohém skými způsoby. Vyrostl mezi Operním náměstím a Kaštanovým lesíkem (Kastanienwäldchen) v Berlíně. Jeho otec měl na Unter den Linden obchod s vojenskou výstrojí a vojenskými řády a bylo možné jej nazývat dvomím dodavatelem tohoto zboží. „Ztracený syn“ byl estét a sociální demokrat, ale jako sociální demokrat vynikal spíše v žumalistice než v politice. Úspěšný byl zejména jako divadelní kritik. Jeho profese jej v roce 1907 přivedlajako čtyřicetiletého do Mnichova. V SPD patřil spíše k pravicovému, 169
liberálnímu, poloburžoaznímu křídlu. Teprve válka jej přivedla do levice a k USPD, která ale měla v Bavorsku jako organizovaná strana jen nepatrný význam. Ani Eisner neudělal nic proto, aby stranu posílil. Nebyl ani politikem, ani stranickým vůdcem. V led nu 1918 se však uplatnil jako organizátor stávek, což bylo jeho první vystoupení na veřejnosti. Byl zatčen a bez procesu držen de vět měsíců ve vyšetřovací vazbě. V říjnu byl propuštěn a v listopa du udělal mnichovskou revoluci. Ano, skutečně ji „udělal“. Listopadová revoluce v Mnichově byla totiž one man show. Všechno to, co v Berlíně revoluce doká zala o víkendu z 9. na 10. listopad - masové průvody, získání sympatií vojska, vyhlášení republiky, revolučního parlamentu, vytvoření vlády a volby rad -to všechno proběhlo v Mnichově, i když v jiném pořadí, o dva dny dříve, v noci ze 7. na 8. listopad, a to v režii Kurta Eisnera a s „režisérem“ Eisnerem ve všech hlav ních rolích zároveň: byl současně Otto Welsem a Liebknechtem, Emilem Barthem a Scheidemannem a v jistém smyslu i Ebertem mnichovské revoluce; to proto, že byl jediným, kdo přesně věděl, co chce, a dokázal to i uskutečnit.
Mnichovská revoluce začala masovým shromážděním na Tere zině louce (Theresienwiese) ve čtvrtek odpoledne 7. listopadu. Královská bavorská vláda tuto manifestaci, organizovanou SPD, povolila, neboť ji považovala za jakýsi ventil, jímž by mohl být vypuštěn revoluční přetlak. Vůdce SPD, Erhard Auer, se zaručil za klid a pořádek s tím, že má své lidi pod kontrolou a že se ne může nic přihodit. A Eisnera prý „přitlačí ke zdi“. Po projevech, v nichž řečníci volali po svržení monarchie a odstranění vlády, prošel Auer s částí demonstrantů ve spořádaném průvodu ulicemi středu města až k Andělovi míru (Friedensengel), kde demonstra ce skončila. Eisner mezitím vyrazil s početným průvodem opač ným směrem; mířili do severní části města - ke kasárnám. Tam se brzy po poledni odehrálo to, co je při každém státním převratu tím nejdůležitějším: „obrácení“ ozbrojené moci. Pod ve dením Eisnera pak byly v Matyášském pivovaru (Matthäserbräu) provizorně vytvořeny první dělnické a vojenské rady a pozdě v noc1,kdy už byl král mimo Mnichov a ozbrojení vojáci projížděli 170
.4 l
'v
.u .ü
či X.; "
Bavorský ministerský předseda Kurt Eisner (vlevo) v prosinci 1918 na říšské konferenci spolkových vládních zástupců v Berlíně. Vedle něj kráčí Dr. Friedrich Mucklc. prozatímní vyslancc Bavorska v Berlíně. Dokud byl Eisner naživu. probíhala revoluce v Bavorsku ne krvavč. Na rozdil od Ebcna si Eisnerjasnč uvčdomoval, že je nutno po válce rázně skon covat se vším starým.
171
v nákladních vozech městem a stavěli hlídky u veřejných budov, byla v zemském sněmu, jenž sídlil v PrannerstraBe, na prvním za sedání rad (neboli „revolučního parlamentu“) vyhlášena republika a Eisner jmenován jejím předsedou. Druhého dne dopoledne vedl Eisner rozhodující politické roz hovory: s královským ministerským předsedou, který s protestová ním opustil své úřadovny, a také s Auerem, vůdcem SPD, jenž byl s notnou dávkou sebezapření připraven převzít v Eisnerově vládě ministerstvo vnitra. Odpoledne Eisner představil na prvním val ném shromáždění „provizorní národní rady“ svůj kabinet. Mni chovská revoluce tak byla završena, a to v provedení „osamělého běžce“ a během čtyřiadvaceti hodin. Za tu dobu nepadl ani jeden jediný výstřel a nebyla prolita ani kapka krve. A muž, kterému se podařil tento mistrovský kousek, byl ještě včera bezvýznamným občanem. Dnes měl v rukou všechny trumfy. Před „provizorní národní radou“ měl Eisner toho večera „na člověka, který probděl téměř celou noc, obdivuhodně souvislý projev“, jak se vyjádřil americký historik bavorské revoluce Allan Mitchell, který jinak k Eisnerovi zaujímal nanejvýš kritický, až nevraživý postoj. Eisnerova řeč z 8. listopadu však byla nejen souvislá, ale i svr chovaně státnická. „V době klidnějšího vývoje“ bude svoláno Ná rodní shromáždění, aby načrtlo konečnou formu republiky, avšak do té doby musí lid vládnout přímo, prostřednictvím „základních hybných sil“ revolučních rad. Nyní je rozhodující začít znovu a nově: je třeba zcela pohřbít starý stát; a zejména bezohledně obě tovat jeho válečnou politiku, má-li být dosažen snesitelný mír. „Vládě, která převzala veškerou odpovědnost za minulost,“ řekl Eisner a úkosem pohlédl směrem k Berlínu, „hrozí strašlivý mír.“ Na rozdíl od Eberta viděl Eisner od prvního dne mezinárodní situaci poraženého Německa zcela zřetelně a měl také jasnou za hraničně politickou koncepci. Uvědomoval si, že hrozí nebezpečí nadiktovaného míru, a pokoušel se tomu předejít jednoznačnými důkazy zřeknutí se všeho starého uvnitř státu a navenek navázá ním kontaktu se zahraničím, především s Amerikou a se západ ními mocnostmi; na kontakty s Ruskem nepomýšlel. Pro tuto po litiku však později v Berlíně nenašel pochopení. Tam byla totiž 172
Gonbctblntt M63.
mnou. Is.má 1919.
wauztifdns $oli3ziblatt Win-hmm...
“10000?Rott ädobnung. !gegen ñodąoertats nad) o a: 3m. 2 m ?36008. m 60W
Ď
crlan'cn gegen ben bin abgcbilbmn Glubcnłcn Nl 3!!nd unb ber Dbilofopbic
'anl't Ěolľcr. (ir
ifl gcborcn um 1. chcmbcr
1593 iu
eulnolfmin in Dofcn, Xcgaöq. ”rombcm. “nie tlolmar, 21mm“. JJłorgonin. old 60b" N' kl'uufmaundcbclcutc :Diaz u. 3M Ioľlcr, gcb. stanu. Iollcr
'
m" M
ifl von frbmădwligcrGlalur
unb lungcn
lmnf; cr m elm 1435-1135 m gtoň, bol maqmł. Imuľcł Gcfufpl, ln'ígl !einen mu. Mt el*
”99'“. [Míla Bllď, [zvládl btim Nachtmannbic !Iugcm bol bulk. MINI“ melligc abumc. fpn'dn fmriñbculfd). si'
[eine (tmrcu'ung unb für »Iillcilungclu Nc su fcinct (łtgrcifung MW".
i Ů! ötbłmunq nou
..m
grlpntanl'ruh
!ilurlz
1ł
Zalykač na básníka Ernsta Tollera. jenž byl jako člen dělnických a vojenských rad a velke! revolučních jednotek po porážce mnichovské republiky rad pronásledován reakcmmx silami.
173
zahraniční politika vedena zcela ve starých kolejích, vyjetých cí sařstvím, a Eisnerovo bezohledné odvrácení se od válečné politi ky z roku 1914 bylo chápáno jako „kálení do vlastního hnízda“. Berlínským politikům bylo, jako by spadli z nebe, když si uvědo mili, že vítězové chápou ve Versailles „novou“ Ebertovu němec kou říšijako představitelku poraženého císařství. Ale zde nás až tak příliš nezajímá Eisnerova zahraniční politika, jako spíše jeho vedení revoluce v Bavorsku, které musíme označit za mistrovské i přesto, že lze pochybovat o tom, zda by úspěšná revoluce v Bavorsku mohla trvale odolávat kontrarevoluci, která v ostatních částech Německa zvítězila. Eisner byl jediným mužem v Německu, který s bystrým postřehem jasně chápal, nač němec kou revoluci zaměřit, a obratně jí pomohl dosáhnout jejího cíle, oproti Ebertovi, který nemyslel na nic jiného než na to, jak revolu ci zardousit, oproti Liebknechtovi, který po ní žádal to, co si sama nepřála. Skutečným Ebertovým protihráčem nebyl Liebknecht, nýbrž Eisner; Arthur Rosenberg jej nikoli nepodloženě nazval je diným tvůrčím státníkem německé revoluce. A co chtěly revoluční masy? Jistě ne socialismus, a už vůbec ne okamžitě. V celém Německu nebyly v listopadu nikde obsazeny továrny a požadavek zespolečenštění se objevil až mnohem poz ději a vlastně jen mezi horníky. Prvořadým cílem bylo bezpo chyby ukončení války, svržení vojenské moci a monarchie. A tím bylo myšleno i odstranění dosud vládnoucí společenské třídy. Děl nické a vojenské rady, které vytvořila revoluce a díky nimž i ona sama mohla existovat, chtěly být nástupcem starého důstojnického sboru a staré byrokracie. Vládnoucími třídami, z nichž získával stát svůj řídící personál, neměla být od nynějška šlechta a velko buržoazie, nýbrž dělnictvo a členové revolučních oddílů. Nový stát měl být státem dělníků. Eisner přičlenil k dělníkům i rolníky. Bavorsko bylo za Eisnera jedinou německou zemí, v níž hrály od samého začátku významnou roli i rolnické rady. Takže chtěly revoluční masy diktaturu rad? V žádném případě. Vždyť tím, kdo nařídil volby do Národního shromáždění, byly ra dy samotné. A v Bavorsku dal sám Eisner podnět k volbě zemské ho sněmu, i když by byl rád volby oddálil, a po svém zvolení nijak 174
nespěchal s jeho svoláním. Rady v žádném případě neprahly po nastolení vlastní diktatury. To, co chtěly, nebyla ani diktatura rad, ani parlamentní diktatura, nýbrž konstituční demokracie rad; v podstatě šlo o ústavní uspořádání podobné Bismarckovu, jenže postavené na hlavu - vlastně z hlavy postavené na nohy. Ústava, o niž německá revoluce usilovala již v roce 1918, měla zakotvit tyto požadavky: dělnické a vojenské rady jako nositelky státní moci v tom smyslu, v jakém jimi byly předtím šlechta a velkobur žoazie, znovusjednocená sociálně demokratická strana jako státní strana a trvalá, na parlamentu nezávislá vláda, jakou představovali dříve konzervativci; vedle toho - tak jako dříve - celým národem, včetně již nevládnoucích tříd, svobodně zvolený parlament jako zástupce lidu, zákonodámý a kontrolní orgán, který by snad mohl mít dokonce ještě větší pravomoce než bývalý Říšský sněm, ale nebyl by všemocný. To tedy měla být ústava, jež vyzařovala ze všech revolučních manifestací, slov i činů, a kdo měl oči k vidě ní -tak jako Eisner - mohl to jasně vidět.
Ebert ani Liebknecht však pro oči neviděli: byli zaslepeni alter nativou, i když každý s opačným akcentem, představující volbu mezi diktaturou rad a buržoazně-parlamentní demokracii. Pouze Eisnerovi bylo jasné, že tuto alternativu nevytvořila revoluce. Tento literát a bohém byl v roce 1918 zároveň jediným reálně uvažujícím revolučním politikem v Německu. Viděl, že skutečnou alternativou není vláda rad nebo vláda parlamentu, nýbrž revoluce nebo kontrarevoluce. A také viděl, že revoluce neznamená ani dik taturu rad, ani diktaturu parlamentu, ale že je vyváženým systé mem „Checksand balances“ mezi mocí rad a parlamentem. Eisner zároveň věděl, že rady byly zvoleny teprve před nedávnem, jsou ještě nezkušené a potřebují čas, aby se zaučily. Proto by býval ra ději odložil volby do zemského sněmu; když toho nedosáhl, odda loval jeho zasedání, jak nejdéle to bylo možné. Jak se dalo v katolickém Bavorsku očekávat, zvítězila ve vol bách buržoazně-katolická většina. Početně nejsilnější byla Bavor ská lidová strana (BVP) (66 ze 180 poslanců) - tatáž strana, která se nyní nazývá Křesťansko-sociální unií (CSU). SPD byla s jede V'VI našedesáti poslanci druhou nejsilnej51 stranou a USPD, jejímž 175
členem byl i Eisner, který se však o ni nijak zvlášť nestaral, zů stala i nadále stranou s nepatmým zastoupením: ze stoosmdesáti křesel zemského sněmu obsadila pouze tři. Eisnera to příliš netrápilo. Neuvažoval v pojmech parlament ních, nýbrž revolučních. Buržoazie sice stále představovala větši nu voličů, avšak byla diskreditovaná válkou a jejími výsledky, zastrašená a pasivní, zatímco masy dělníků a vojáků, ať už volily SPD, nebo USPD, byly ve stavu revolučního vzrušení, aktivity a tvořivé síly. Jejich revolučním orgánem nebyly politické strany, nýbrž rady. Eisner věděl, že za ním tyto masy stojí, když trval na relativizaci moci parlamentu a pevně se držel rad. To vedlo ke konfliktu mezi Eisnerem a ministrem vnitra, vůdcem SPD Aue rem, a ke krizi mezi radami a zemským sněmem. Tato krize bila do očí v týdnu, který předcházel zasedání zem ského sněmu, jež bylo stanoveno na 21. února: v jednom křídle budovy zemského sněmu rokovaly frakce, ve druhém rady. Frakce se pod režií Auerse dohodly na parlamentní koaliční vládě sociál ních demokratů a liberálů, kteří by zatlačili nejsilnější parlamentní stranu, Bavorskou lidovou stranu (BVP), do opozice. Rady se při pravovaly na „druhou revoluci“ pro případ, že by se parlamentní vláda pokusila - tak jako v ostatních částech Německa - revoluci potlačit. Eisner byl připraven odstoupit z postu předsedy vlády a přenechat parlamentní pole působnosti Auerovi. V každém přípa dě však chtěl zůstat v čele rad a v případě nutnosti se postavit do čela „druhé revoluce“. Jeho požadavkem bylo zakotvení rad do nové ústavy. Vypadalo to, že boj o moc stojí přede dveřmi; jeho výsledek zů stával nejistý. Sbory dobrovolníků v Bavorsku neexistovaly a vo jenské oddíly, které ještě nebyly demobilizovány, měly většinou pod kontrolou vojenské rady, podléhající Eisnerovi. A byla zde ještě stále možnost kompromisu. Bavorsko bylo doposud „ukáz kovou zemí“ německé revoluce, která v ní i přes nahodilé kritické okamžiky probíhala bez sebemenšűio krveprolití. Eisner vždy do kázal, často s velkou dávkou osobní odvahy a obratnosti, urovnat nebezpečné situace. Snad by se mu i tentokrát nakonec podařilo dosáhnout urovnání mezi mocí rad a parlamentním dohledem, o které tolik usiloval. 176
Ale když ráno 21. ledna 1919, několik minut před desátou hodi nou Eisner zabočil z Promenádního náměstí do PrannerstraBe, aby tam na zahajovacím zasedání zemského sněmu pronesl řeču příle žitosti svého odstoupení (tu si již nesl připravenou v aktovce), byl zavražděn. Vrah - mladý muž v nepromokavém plášti, který vyšel z prů jezdu jednoho domu, přistoupil k Eisnerovi a z bezprostřední blízkosti ho dvakrát střelil do hlavy - byl mladý nacista položi dovského původu, hrabě Arco-Valley, který byl vyloučen ze spol ku Thule - tedy ze sdružení, které se později vychloubalo tím, že bylo zárodečnou buňkou, z níž se zrodilo nacistické hnutí- proto že zatajil svou židovskou matku. Z toho důvodu chtěl „dokázat, že i poloviční Žid je schopen hrdinského činu“, jak později napsal zakladatel spolku Thule Rudolf von Sebottendorff. (Sebottendorjf R. von: Bevor Hitler kam, Berlin 1933. - Pozn. odb. por.) Eisner byl na místě mrtev. Jeho vraha postřelil Eisnerův tělesný strážce a těžce jej zranil. Arco-Valley však zranění nepodlehl, uzdravil se, byl odsouzen, omilostněn a žil až do roku 1945. Zpráva o Eisnerově zastřelení se okamžitě roznesla po Mnicho vě a probouzela v lidech hrůzu a hněv. Ve stejné hodině došlo ještě k jednomu krvavému činu. Řeznický učeň jménem Lindner, sotva se dověděl o Eisnerově smrti, popadl v záchvatu zuřivosti svůj revolver, běžel k zemskému sněmu, vynutil si vstup do budo vy a vešel do místnosti, kde vůdce SPD Auer právě pronášel obvyklou zanícenou řeč věnovanou památce svého zavražděného protivníka. Namířil na Auera a vystřelil. Je pozoruhodné, že Lind ner považoval za naprostou samozřejmost, že za vraždou revoluč ního vůdce musí stát bezpochyby nynější vůdce SPD. Až tak da leko to tenkrát v Německu došlo. Ve skutečnosti však neměl Auer s vraždou Eisnera vůbec nic společného. Své zranění přežil, ale byl na několik let vyřazen ze hry.
Následky těchto událostí, které se odehrály v tak rychlém sledu, byly děsivé. Dva nejvýznamnější představitelé bavorského politic kého života zde najednou nebyli. Nastalo všeobecné rozjitření vášní, v celém městě, ba v celé zemi zavládla anarchie - všude bylo plno ozbrojených mužů, kteří procházeli městem nebo jím 177
projížděli v nákladních autech a naplnění hněvem a touhou po pomstě řádili v ulicích. Město ovládla panika, docházelo k pře střelkám, k zatýkání, rabování a ke rvačkám. Také v zemském sněmu nastala panika a rozklad. Vláda se v podstatě rozpadla: z osmi ministrů, kteří ji tvořili, byl jeden za vražděn a jeden těžce zraněn, jeden se skrýval a dva rozjitřený Mnichov opustili. Pouze zbývající tři ministři se pokoušeli bez za sedání kabinetu a bez spojení vyřizovat běžné vládní záležitosti. Byla vyhlášena generální stávka a stav obležení. Na Promenádním náměstí, kde byl zavražděn Eisner, byl na místě s krvavou skvmou vytvořen z bajonetů jakýsi oltář s Eisnerovým portrétem. Jeho památce se tam přicházely poklonit tisíce lidí. Eisnerův pohřeb, který se konal o několik dnů později se vší královskou okázalostí, se proměnil v masovou demonstraci hněvu a žalu. Zúčastnilo se ho i venkovské obyvatelstvo a také zarostlí bavorští horalé, v ko žených kalhotách a s kamzičí štětkou za kloboukem, kteří kráčeli za rakví s vážným, slavnostním výrazem ve tvářích, aby doprovo dili zavražděného berlínského Žida, jelikož cítili, že je hluboce chápal. Co bude dál, to nikdo nevěděl. Jedinou autoritou, která zůstala přes všechen zmatek a chaos téměř nedotčená, byly rady. Jejich ústřední rada, jíž předsedal mladý učitel národní školy Ernst Niekisch, který se měl stát slav ným jako věhlasný publicista a mučedník třetí říše, se pokusil na plnit „Eisnerův odkaz“, tedy dosáhnout kompromisu mezi radami, socialistickými stranami a zemským sněmem. O koaliční buržo azně-socialistické vládě se již nehovořilo. Po několikatýdenních bouřlivých jednáních došlo konečně k vytvoření nové, čistě socia listické vlády, v jejímž čele stál Johannes Hoffmann (SPD). Na zasedání kabinetu l7. března získala vláda rozsáhlá zplnomocnění a formálně se stala diktátorskou vládou, i když ve skutečnosti stála na hliněných nohou. Nechtěla být chápána jako vláda rad, avšak kromě rad za ní nikdo jiný nestál. Většiny v zemském sněmu nedosáhla a rady v ni ostatně také neměly příliš velkou důvěru. Hoffmannova vláda tedy nemohla mít dlouhého trvání. Od zavraž dění Eisnera a postřelení Auera si události v Bavorsku vyžadovaly vytvoření republiky rad, neboť ty byly jediným pevným zdrojem moci a jedinou alternativou anarchie a občanské války. 178
k..
_V
Revoluční Čestná stráž. na mnichovské ulici PranncrslruBc, kdc byl 21. února 1919 zavraž děn Kurt Eisner.
Eugen Levinc'. který vybudoval bavorskou SPD. na shromáždění na Ohcrwicsenfcldu.
179
Pochybnosti však vyvolávaly dvě otázky: za prvé, zda je vůbec možné republiku rad v Bavorsku vyhlásit a udržet, když v ostat ních částech Německa jsou rady potlačovány Noskeho sbory do brovolníků; a za druhé, zda jsou rady vůbec schopny vládnout - a zejména teď, když je Eisner mrtev. Kromě umírněné koncepce Niekische, který chtěl naplnit Eisne rův odkaz, se objevily v radách ještě dva protichůdné směry: na jedné straně zde byla intelektuální skupina, vykazující velkomysl nost, cižádostivost a politickou naivitu, k níž patřili expresionistič tí básníci, jako Erich Mühsam a Ernst Toller, akademičtí teoreti kové, jako na příklad literární historik Gustav Landauer a národo hospodáři Otto Neurath a Silvio Gesell; na druhé straně zde byli poprvé v dějinách německé revoluce - komunisté. Lépe řečeno, jeden komunista, Eugen Leviné, energický mladík, který měl na rozdíl od Liebknechta a Rosy Luxemburgové tendenci stát se německým Leninem nebo Trockým. Leviné - narozený v Petrohradě v židovsko-německé rodině a vychovaný v Německu - byl poslán stranickou buňkou z Berlína do Mnichova teprve začátkem března, aby tam vybudoval bavor skou komunistickou stranu. Nejdříve vyloučil pět ze sedmi ko munistů, kteří v Mnichově představovali komunistickou stranu, a potom během jednoho měsíce postavil na nohy stranickou organi zaci - sice malou, ale dodržující přísnou kázeň - a začal na sebe obracet pozornost i v radách jako tvrdý, pánovitý revolucionář bez iluzí. V této fázi byl nejráznějším odpůrcem bavorské republiky rad, jelikož byl přesvědčen,že rady ještě nejsou dostatečně připra veny k tomu, aby převzaly vládu. Tuto tezi zastával téměř tvrdo šíjně. Byl toho názoru, Že by se rady měly nejprve přeorganizovat, měly by posílit disciplínu a být ozbrojeny. Teprve potom -jak se domníval - se mohou rady chopit moci, a to tvrdě a přesvědčivě, bez kompromisů a koaličních partnerů. Všechno, nebo nic; nikoli konstituční demokracie rad, nýbrž diktatura proletariátu - to bylo jeho přesvědčení. Když byla 5. dubna republika rad skutečně vyhlášena, byli Leviné a jeho komunistická strana jediní, kdo pro ti ní hlasovali, a dokonce se od ní distancovali. O týden později, 1%.dubna, však republiku rad převzali do svých rukou, a to stát ním převratem uvnitř státního převratu. 180
Gustav Landaucr
Erich Mühsam
Ernst Toller
Ernst Níckisch
Dělnická a vojenská rada pod vcdcním Emsta Niekische. Po zavražděni Eisncra byly v Ba \'orsku rady jedinou ncdotčcnou nuloriluu.
181
Co se tehdy vlastně událo? V první řadě to, že vypukla občan ská válka.
Poslední podnět k vyhlášení republiky rad dal 5. dubna kupodi vu ministr války sociálně demokratické Hoffmannovy vlády, Ernst Schneppenhorst. Jeho motivy k tomuto počinu byly opředeny ne jednou záhadou, ale jsou v podstatě nasnadě: chtěl dát vyhlášením republiky rad samotným radám tvrdým způsobem jasně najevo jejich neschopnost vládnout, aby je pak .mohl rychle a pokud mož no bezbolestně potlačit vojenským pučem za pomoci mnichovské posádky, kterou měl - alespoň zčásti - pod kontrolou. Nešlo mu stejně jako Hoffmannově vládě, která se uchýlila do Bambergu jen oto, zbavit se rad, ale v první řaděoto, postarat se o jejich lik vidaci ve vlastní režii. Ani on, ani vláda nechtěli mít v zemi pru ské sbory dobrovolníků, které jim sám Noske ochotně nabízel. Vojenský puč, k němuž mělo dojít na Květnou neděli, 13. dub na (tak jak to bylo naplánováno), ztroskotal. V pětihodinově krva vé pouliční bitvě, která začala na náměstí Marienplatz a skončila dobytím hlavního nádraží, byly Schneppenhorstovy oddíly poraže ny improvizovanými rudými bojovými oddíly pod velením námoř níka Rudolfa Eglhofera a Schneppenhorstovy oddíly z Mnichova uprchly po železnici. Také druhý pokus o obsazení Mnichova tentokrát zvenčí - vládě věmými bavorskými oddíly skončil po třech dnech jejich porážkou: v bitvě poblíž Dachau porazila 16. dubna „rudá armáda“ své „bílé“ protivníky a Dachau obsadila. Velitelem „rudých“ byl v této bitvě básník Ernst Toller. Tím byly kostky vrženy: Hoffmannova'vláda v Bambergu od nynějška volala se skřípěním zubů Noskeho na pomoc, a tak prus ké a württemberské sbory dobrovolníků o síle dvaceti tisíc mužů vpochodovaly pod velením pruského generála von Ovena ze seve ru a západu do Bavorska. V Mnichově ovšem mezitím převzal Leviné moc nad radami. Neudržel se a hodil všechen svůj politický realismus přes palubu; teď šlo do tuhého, bylo třeba bojovat a Leviné nechtěl nechat boj ani na Niekischovi, který stále ještě pomýšlel na vyjednávání a kompromisy, ani na „bitevních fantastech“ Tollerovi či Lan dauerovi. 182
Wcrdcnfelscnský sbor dobrovolníků. Společně s pruskými a wüncmbcrskýmj sbory dobro volníků potlačily mnichovskou republiku rad. Vclilclcm revoluční armády, která těmto sborům kladla odpor, byl básník Ernst Tollcr.
Odvádění revoluční dělníci. 2. května byl zlomcn poslední odpor. Pote' byl Mnichov posti Žen bílým lerorcm. jak jej žádné jiné mčslo ncpoznalo. P0 celý týden měli dobyvatclé mnžnml wohodnč střílet.
Leviné neviděl nebo pro hrdinský sebeklam vidět nechtěl, že jak na vyjednávání, tak na boj je již příliš pozdě. Sice se mu po dařilo ještě postavit na nohy „rudou armádu“ o síle asi deseti tisíc mužů a svěřitjejí velení energickému veliteli Eglhoferovi, dát jí základní organizaci i výcvik, avšak k vítězství nad nezadržitelně se blížící přesilou to nestačilo; dokonce to nestačilo ani na kladení výraznějšího odporu. Mnichovská republika rad ovládala prakticky jen oblast, sahají cí na severu po Dachau, na jihu po Garmisch a Rosenheim. Všech ny dodávky potravin byly přerušeny; Mnichov hladověl. V té době se v Mnichově nedostávalo ani platidla: mnichovská filiálka říšské banky stáhla všechnu peněžní hotovost, včetně lisů a matric k tiš tění bankovek. Leviné nařídil konñskaci veškerých peněz i trezo rů, zásoby potravin pak zrekvíroval v domácnostech buržoazie. Bylo to opatření přijaté ze zoufalství, které se zrodilo ze zlosti a nemohlo způsobit nic jiného než zase jen zlost. Leviné dal rov něž - jako první německý revolucionář - zatknout své politické odpůrce. Nakonec, když už všude duněla děla, bylo osm z nich (byli to členové společnosti Thule), spolu se dvěma důstojníky válečnými zajatci, zastřeleno. Za tyto popravy nenese Leviné sám žádnou odpovědnost; kdo je nařídil, se dodneška s určitostí neví. Byl to jediný skutečný teroristický čin, který lze německé revoluci prokázat- a měl být krutě pomstěn. Konec konců to byl čin vykonaný v posledních minutách exis tence vlády rad. Většina ve vládě, vedená Tollerem, přinutila 29. dubna Leviného kvůli této „vraždě rukojmí“, v níž byl spatřo ván důsledek jeho politiky násilí, k odstoupení a ještě jednou se pokusila - marně - vyjednávat s Bambergem. Zbývala zde ještě „rudá armáda“, která na vlastní pěst pokračovala dále v bojích. Ale ani ona nemohla už nic zachránit. 29. dubna padlo Dachau a 30. dubna vtáhly Noskeho oddíly ze tří stran do Mnichova. 2. květ na odpoledne byl zlomen poslední odpor. To, co následovalo, lze nazvat bez nadsázky „bílým běsněním“, které nikdo v žádném jiném německém městě nezažil, ani v břez nu v Berlíně. Po celý týden mohli dobyvatelé na kohokoli svo bodně střílet a s každým, kdo byl „podezřelý ze spartakovství“, dělat cokoli. Za „podezřelé“ bylo v podstatě považováno veškeré 184
dělnické obyvatelstvo Mnichova. Josef Hofmiller, německý nacio nalistický školní rada a literární kritik v jedné osobě, který vedl něco na způsob revolučního deníku, zaznamenává ještě 10. května sdělení nakladatele Bruckmanna, že „služebně v celém domě se rozčilují, neboťjsou tam denně střílení lidé“. Zmiňuje se také, bez většího dojetí, o „Spartakovcích“, kteří byli před jeho očima vy vlečeni z výčepu nebo z vlaku a na místě samém zastřelení. „Jsme už na ustavičné střílení naprosto zvyklí.“ Je do očí bijící, že tento mnichovský teror zjevně vykazuje známky sadismu. Gustav Landauer, velmi vzdělaný ministr škol ství první vlády rad, jehož židovská učenost jistě dráždila jeho mučitele, byl na nádvoří Stadelheimerské věznice doslova ušlapán k smrti. Zjevně nejen ze zlosti, ale iz jakési zrůdné radosti z vítěz ství. Jiná sexuálně podbarvená zvěrstva, jejichž oběťmi byly na mnoze ženy, „manželky Spartakovců“, popisuje s dodatečně vy chutnávaným požitkářstvím tehdejší velitel sborů dobrovolníků Manfred von Killinger, jenž pak za Hitlera udělá obrovskou karié ru, v knize pamětí Ernstes und Heíteres aus dem Putschleben. Další zvláštností mnichovských květnových dnů z roku 1919je, že mají charakter invaze a obsazení cizími vojsky. Pruské dobro volnické sbory se cítily a chovaly jako vítězové v dobyté zemi; shledávaly mnichovské proletáře nesympatickými, nepříjemnými a nečistými, dívaly se na ně povýšenecky a nerozuměly jejich dialektu. To bylo pravděpodobně příčinou nedorozumění, které nakonec vedlo k tomu, aby byla neuváženým popravám konečně učinčna přítrž. Dne 6. května se odvážilo jedenadvacet členů jednoho katolického tovaryšského spolku svolat schůzi pod ochra nou „osvoboditelů“; a právě tito „osvoboditelé“ je pochytali a bez okolků zastřelili, jak bylo ostatně v té době běžné. Schů ze těchto mladiků, zjevně patřících k dělnictvu, byla automaticky považována za „sraz Spartakovců“, a když se snažili, k smrti vy dčšení a rozčilení, celou záležitost vysvětlit, nikdo jim nerozu měl.
Po této „trapné nehodě“ podobné divoké popravy polevily. Dal ší čistky připadly soudům a stanným soudům. Ale ani ty nejednaly s poraženými v rukavičkách a rozsudky smrti se jen sypaly. 185
Levine' využil soudního řízení proti jeho osobě k tomu, aby odešel jako hrdina. „My komunisté,“ řekl ve sve' závěrečné obha jobě, ,jsme mrtví na dovolené. Můžete nyní rozhodnout, zda mi dovolenku ještě jednou prodloužíte, anebo zda budu povolán k Liebknechtovi a Rose Luxemburgové.“ O dvě hodiny později byl zastřelen. Umíral s výkřikem: „Ať žije světová revoluce!“
186
14
NEMESIS
Ted' stane se to nejstrašnéý'ší. Tvrdošú'něbude to svět i potomsrvo nalhávat. Napiš si to věrně do svých zápisků.
GOETHE
V polovině roku 1919 byl německé revoluci zlomen vaz. SPD nyní řídila buržoazní stát, za nímž však jako skutečný nositel moci stála samotnou stranou vyvolaná kontrarevoluce. Navenek působi la pozice SPD tak skvělým dojmem jako nikdy předtím - a jako nikdy potom. V říši, v Prusku a v Bavorsku obsadila strana svý mi lidmi všechny rozhodující pozice. Avšak její moc byla jalová. V buržoazním státě, který znovu vytvořila, se stala cizím tělesem. Pro kontrarevoluční sbory dobrovolníků, s jejichž pomocí stát vy budovala, zůstala nepřítelem. A základy své vlastní moci tato děl nická strana zničila, když potlačila revoluci dělnických mas. Po celý Čas se strana v podstatě snažila o návrat k situaci v říjnu 1918. Tenkrát se totiž díky parlamentarizaci císařství viděla u cíle svých skromných přání. Konečně „vrostla“ do státu a jeho vedení, a dokonce nacházela přízeň u státního a společenského establish mentu, který se jí dvořil. Listopadová revoluce tuto idylu dočasně narušila. Ale teď, když revoluci šťastně překonala, sociálně demo kratičtí vůdci nabyli dojmu, že idylu znovu obnovili, i když jí už neve'vodíosoba císaře. SPD znovu vládla parlamentnímu státu spo lu s Pokrokovou stranou a Centrem jako v říjnu 1918. „Výmar ská koalice“ nebyla ničím jiným než bývalou většinou v Říšském 187
sněmu - stejnou koalicí, jakou přinesla vláda Maxe Bádenského v říjnu 1918.
A přece bylo všechno jinak. V říjnu 1918 klepala revoluce na dveře; teď již nehrozila, protože byla poražena. Tehdy měly buržoazie a feudální společenské třídy strach; nyní nabyly znovu sebejistoty. Tenkrát SPD potřebovaly, aby na sebe převzala odpo vědnost za kapitulaci a zadusila revoluci. Nyní, kdy už bylo obojí splněno, SPD už nikdo nepotřeboval; a pokud ano, tak nanejvýš jen jako obětního beránka a fackovacího panáka za porážku a po válečnou bídu. Od poloviny roku 1919 se Německem valila „pravicová vlna“, jak se vyjádřil jeden z nejbystřejších soudobých pozorovatelů Ernst Troeltsch. Sociální demokraté se stali „listopa dovými zločinci“ a „politiky vzdání se“, kteří „zasadili německé armádě ránu dýkou do zad“. Ani jejich vztahy s vládními partnery, s buržoazními stranami středu, nebyly stejné jako dřív. Před říjnem 1918 táhly všechny tři strany za jeden provaz v boji za parlamentarizaci. Nyní již nebyli demokraté a Centrum spolubojovníky SPD, nýbrž jejími dozorci, kteří dohlíželi na to, aby se sociální demokraté nepřiblížili ani ka pitalistickému průmyslu, ani katolické církvi. Sociální demokraté bez absolutní většiny v parlamentu a bez možných koaličních partnerů z levice byli odkázáni na strany buržoazního středu. Tyto strany ovšem mohly, pokud by chtěly, vládnout stejně dobře ve spojení se stranami buržoazní pravice, které zase stály před volbou, zda vytvořit raději parlamentní buržoazní blok, anebo se paktovat s kontrarevolucí. Ta byla nyní mocí a pro mnohé již mocí skuteč nou. Organizovala se od srpna 1919 v „Národním sjednocení“, což byla skupina spiklenců, plánovitě připravujících státní převrat. Je jími vůdci byli Wolfgang Kapp a organizátor vraždy Liebknechta a Rosy Luxemburgové kapitán Pabst; v pozadí stál jako šedá emi nence Ludendorff, jenž se mezitím vrátil ze Švédska. Od listopadu 1918 do léta roku 1919 šlo v Německu o otázku: revoluce, nebo kontrarevoluce? Teď otázka zněla: buržoazní res taurace, nebo kontrarevoluce? (O deset let později měla Německo trápit otázka: jaký druh kontrarevoluce?) Odeověď závisela jak na vojácích, tak na politicích. Čtyři sta tlSlC mužů „Reichswehru“, vytvořeného v březnu 1919 ze sborů 188
dobrovolníků (Freikorpsů), bylo vojskem svrchovaně politickým, vojskem pravice. Tak jako v politické pravici byla i v pravici vo jenské řadaopatrně taktizujících konzervativců a nedočkavých pu čistů. Jedni byli připraveni dát šanci buržoazně parlamentnímu státu s vládou buržoazního bloku, druzí si zase přáli vojenský stát ní převrat a diktaturu. Pro sociální demokraty byly obě tyto skupi ny nepoužitelné. Někteří udělali výjimku, jen pokud šlo o osobu Noskeho. Po podpisu versailleské smlouvy v červenci roku 1919 se šé fové vrchního vojenského velení Hindenburg a Groener odporou čeli. Od té doby nebylo v Reichswehru o nic méně politiky než v Národním shromáždění. Téměř každý vojenský oddíl měl svůj vlastní politický charakter, tak jako měl své vlastní politické přesvědčení téměř každý generál. Dva z nich se pozvolna dostá vali do popředí jako vedoucí osobnosti obou politických křídel v Reichswehru: náčelník generálního štábu Hans von Seeckt, jenž hodlal Reichswehr přinejmenším „odpolitizovat“, a Walther von Lüttwitz, vrchní velitel sborového velitelství č. l, „otec Freikorp sů“, který již v roce 1919 vytrvale kladl politické požadavky (na příklad zákaz stávek a zrušení podpory v nezaměstnanosti). Diktá torské plány Reichswehru byly od léta roku 1919 neustále hlavním tématem rozhovorů. Také Noske se několikrát podobných rozho vorů zúčastnil, přičemž role, kterou při nich zastával, není zcela jednoznačná: odmítal sice stát se diktátorem cestou vojenského puče, ale na druhé straně nepodnikl nic proti těm důstojníkům, kteří mu dělali podobné nabídky; není ani známo, že by svým mi nisterským kolegům dával zprávy o svém flirtování s velezrádci. Všechny tyto vojenské plány puče a diktatury z druhé poloviny roku 1919 zůstávaly na mrtvém bodě zejména díky váhavosti puči nakloněných důstojníků ohledně otázky, kdo se má stát diktáto rem: někdo z jejich vlastních řad? Noske? Kapp? Ludendorff? Přesvědčivý kandidát chyběl; nikdo takový jako Hitler zde nebyl. Na začátku roku 1920 už byly debaty o puči tak běžné, že je nikdo nebral vážně. A přitom právě to bylo vážné. Dne 10. ledna 1920 vstoupila v platnost versailleská mírová smlouva, jež omezovala početní 189
stav německého vojska na sto tisíc mužů a námořnictva na patnáct tisíc mužů. To bylo snížení velmi výrazné, uvážíme-li, že v roce 1919 čítal Reichswehr 400 000 mužů. Většina Freikorpsů musela být chtě nechtě rozpuštěna; ostatně jich už ani nebylo třeba: vznik ly za účelem potlačení revoluce (a tento úkol splnily) a do zemské obrany rekrutovány nebyly. Staly se tedy zneklidňujícím faktorem a pro stát i vládu představovaly jisté nebezpečí. Nebyly však ochotny nechat se jen tak poslat domů, stejnějako se jejich generálové nehodlali zříci svých oddílů, které pro ně představovaly nástroje moci, které by raději použili, než aby si je nechali vzít. A to vedlo k vojenskému státnímu převratu z 13. břez na 1920, který se zapsal do dějin jako Kappův puč. Tento název je však nesprávný, stejně jako označení „Sparta kovský týden“ pro berlínský revoluční týden z ledna roku 1919. Kapp a jeho „Národní sjednocení“ sehráli v dramatu březnových dnů roku 1920 právě tak nepodařenou vedlejší roli jako třiapade sátičlenný revoluční výbor v lednové tragédii z roku 1920. Tehdy ovšem šlo o spontánní akci mas, zatímco nyní se jednalo o vojen skou vzpouru. Ale jejím vůdcem nebyl Kapp, nýbrž generál von Lüttwitz. Podnětem a startovním výstřelem puče bylo nařízení Noskeho z 29. února 1920, kterým se rušila Ehrhardtova námořní brigáda. Tato brigáda čítající pět tisíc mužů byla vlastně dobrovolnic kým sborem, složeným původně z důstojníků a nižších důstojníků námořnictva, který později posílili „Pobalt'ané“, obyvatelé pobalt ských zemí bojující ještě roku 1919 v Lotyšsku proti bolševickým jednotkám. Za občanské války byla tato brigáda nasazena v Berlí ně a v Mnichově. Z vojenského hlediska šlo o elitní formaci, jež byla co do politických postojů extrémně nepřátelská vládě. Její ne zbytnou součástí byly Červeno-bílo-čemé vlajky; kromě toho měla ve zvyku vydávat denní hesla, jimiž zesměšňovala ministry. Od ledna 1920, kdy ji generál von Lüttwitz přemístil na vojenské cvi čtště Döberitz u Berlína, začalo mužstvo nosit na přilbách hákový knž. Duch této formace byl již v roce 1920 zcela zjevně duchem budoucího SS. Na příkaz k rozpuštění z 29. února reagovala brigáda obrov skou prehlídkou, na niž nebyl pozván ministr říšské branné moci. 190
Hans von Seeckt
Walther von Lüttwitz
Tito generálovč představovali dvě hlavní křídla Reichswehru, který byl v březnu 1919 vy tvořen ze sborů dobrovolníků. Velitel generálního štábu Hans von Seeckt hodlal Reichs wehr odpolitizovat. Walther von Lüttwitz, „otec sborů dobrovolníků“. měl v úmyslu je na sadit vc vojenském puči zprava. 13. března 1920 se připojil k iniciátorům Kappova puče.
191
Generál von Lüttwitz při přehlídce prohlásil: „Nestrpím, aby mi v této bouřlivé době byl rozbít výkvět vojska.“ Tím veřejně vypo věděl poslušnost vládě a to, co říkal, myslel vážně. Někteří důstojníci z jeho štábu byli šokováni a pokusili se v ná sledujících dnech Lüttwitze mírnit. Především zprostředkovali rozhovor mezi Lüttwitzem a vůdci obou pravicových parlament ních stran. Ti právě připravovali vlastní politickou akci: žádali rozpuštění Národního shromáždění, nové volby do Říšského sně mu, vytvoření úřednického kabinetu z „odbomých“ ministrů a okamžité lidové volby říšského prezidenta - naprosto ústavní po žadavky, od nichž si však nyní, kdy se Německem valila „vlna zprava“, slibovali odstranění SPD z vedení říše. Doufali, že tyto požadavky, které vládní strany jistě odmítnou, prosadí během ná sledujících týdnů, nanejvýš měsíců, v propagandistické kampani, kterou chtěli vést ve velkém stylu. Proto teď puč nemohli potřebo vat. Lüttwitz si jejich požadavky pozorně vyslechl, avšak jejich plánem státního převratu se nenechal zviklat: domníval se, že na rozdíl od vůdců pravicových stran nemá dostatek času. Nechtěl, aby došlo až na to, že by přišel o své nejlepší vojsko. Cítil, že je v časové tísni. Ještě silněji to pociťoval v následujících dnech, kdy jej Noske zbavil vrchního velení Brigády Ehrhardt a převedl ji pod námořní velení, od něhož si sliboval, že splní jeho rozkaz k rozpuštění bri gády. Lüttwitz tento příkaz ignoroval, ale nechal se svými štáb ními důstojníky přesvědčit k tomu, aby - dříve než přistoupí ke krajnímu řešení - požádal o rozhovor Eberta. Ebert na jeho žádost laskavě přistoupil a vzdorujícího generála přijal. („Starý pán je trochu podivín,“ prohlásil Ebert.) Dne 10. března v šest hodin od poledne se Lüttwitz s početným doprovodem dostavil k Ebertovi, jenž si k rozhovoru přizval Noskeho. Průběh schůzky byl katastro fální. Lüttwitz „žádal rázně a popuzeně“ nové volby a jmenování „odbomých“ ministrů, což se naučil od vůdců pravicových stran; kromě toho také požadoval, aby byl jmenován vrchním velitelem celého Reichswehru a odvolání povelu k rozpuštění Brigády Ehrhardt. Ebert s Noskem jeho požadavky odmítli - Ebert uváděl otcovským tónem do nejmenších podrobností věcně podložené dů vody, Noske byl podrážděný a mluvil příkře. Druhého dne totiž 192
očekával Lüttwitzovu žádost o propuštění. Rozloučil se velmi rozčilen. Žádosti o propuštění se však nedočkal. Místo ní se Lüttwitz odebral k Hermannu Ehrhardtovi do Döberitze, aby se ho zeptal, zda by se svou brigádou mohl ještě téhož večera vyrazit na pochod do Berlína. Ehrhardt musel odpovědět negativně, neboť potřeboval alespoň jeden den na přípravu. Ale v sobotu ráno 13. března by mohl být s brigádou u Braniborské brány. Na tom se dohodli. Sám Lüttwitz vydal rozkaz k pochodu na Berlín a Ehrhardt okamžitě začal s přípravami. Teprve nyní vtáhl Lüttwitz skupinu spiklenců z „Národního
sjednocení“ do komplotu - Kappa, Ludendorffa, Pabsta a jejich přívržence. Všichni měli být v sobotu brzy ráno připraveni převzít moc v Berlíně. Tato výzva jim nepřišla vhod, nebot' jejich vlastní plány na puč ještě nedozrály, ve vzdálenějších částech Německa zatím nebyly ukončeny nutné organizační přípravy a ani kabinet nebyl dosud sestaven. Ale když už jednou Lüttwitz s Ehrhardtem stanovili termín-puče, Kapp i ostatní se přizpůsobili. I oni byli to tiž v časové tísni, neboť téhož dne byly vydány příkazy k jejich za tčení, i když doposud nebyly vykonány. Berlínská policie, místo aby je zatkla, zaslala jim pouze předběžnou výstrahu otcovským tónem. Byla právě tak „přísně národně“ smýšlející jako Reichs wehr. Následujícího dne - v pátek 12. března - kolovaly Berlínem poplašné zvěsti, a dokonce i v Berlínském večemíku vyšly zprávy o blížícím se puči, připravovaném Brigádou Ehrhardt. Jen Noske nechtěl věřit ve vážnost situace - alespoň se v tomto smyslu poz ději vyjádřil. Je nutné připomenout, že v uplynulých devíti měsí cích bylo vypracováno několik plánů puče a zprávy o nich se vždy ukázaly jako nepodložené. Pro každý případ však Noske učinil preventivní opatření: poslal dva pluky policie a jeden pluk Reichs wehru do vládní čtvrti, aby bylo možné ji v případě ohrožení brá nit ozbrojenými silami. Domníval se, že tím jsou veškerá nutná opatřeníučiněna. Čekalo ho největší zklamání jeho života. Ještě téhož večera se důstojníci všech tří pluků shodli na tom, že rozkazu k obraně vládní čtvrti neuposlechnou. Dohodli se také s veliteli ostatních v Berlíně rozmístěných vojenských jednotek, 193
že žádná z nich podobný povel nesplní. Pro jistotu si ještě vyžáda li souhlas Seeckta, který sice neměl žádnou konkrétní velitelskou pravomoc, ale jako náčelník generálního štábu byl samozřejmě pokládán za váženou vojenskou autoritu. Svůj souhlas komentoval slovy, že pochopitelně nejde o to, „aby se mezi Postupimí a Berlí nem konalo vojenské cvičení s ostrými náboji“. Legenda později tento bujarý výrok, v němž při jeho pronesení zazníval tón důs tojnického klubu, kde byl ostatně pronesen, přetvořila v jadmou větu: „Reichswehr nestřílí na Reichswehr.“ Ve skutečnosti však byl Reichswehr připraven na Reichswehr střílet. Kapitán Ehrhardt totiž téhož večera v deset hodin vydal své brigádě tento rozkaz, aby „pochodovala na Berlín jako ve válce, jakýkoli odpor bozohledně zlomila a obsadila střed města s mi nisterstvy“. Ještě před příchodem do Berlína brigádě důrazně při pomenul: „Dojde-li ve vládní čtvrti k boji s vojenskými oddíly, pak musí být zakročeno co nejenergičtěji.“ Pučistická část Reichs wehru tedy byla připravena střílet na Reichswehr; jen ty jednotky Reichswehru, které měly puči zabránit, nebyly připraveny střílet. Jedna část Reichswehru byla odhodlána svrhnout násilím vládu a druhá ji nebyla ochotna bránit. Obojí se rovnalo vzpouře. Této noci z 12. na 13. březen 1920 nechala Eberta a Noskeho jejich ozbrojená moc na holičkách - stejně jako oni sami císaře Vi léma II. 9. listopadu 1918. Byla to noc bohatá na události. Od desíti hodin večer byla Ehrhardtova brigáda na pochodu k Berlínu; v bojové formaci, se zajištěním jako při postupu nepřátelskou zemí, vojáci měli na zá dech plnou polní a granáty za opasky. O hodinu později už ber línské velitelství o jejím postupu vědělo. Noske byl telefonicky informován a dva generálové z velitelství, von Oven a von Olders hausen, jeli brigádě vstříc, údajně proto, aby se na poslední chvíli pokusili Ehrhardtovi jeho záměry rozmluvit. Tak to alespoň tito dva generálové později po nezdařeném puči uvedli ve svých výpo vědích. Ve skutečnosti to však měl být spíše jejich poslední pokus zprostředkovat jednání mezi Ehrhardtem a Noskem. Za značných obtíží proniin až k Ehrhardtovi a přemluvili ho, aby dal vládě dříve než ji zatkne - příležitost ke kapitulaci: tedy možnost při 194
jmout Lüttwitzovy požadavky do sedmi hodin ráno. Do té doby by mohl se svými oddíly čekat pod vítězným sloupem. Pak oba gene rálové znovu zatelefonovali Noskemu, který se krátce po půlnoci sešel s Ebertem a informoval jej o Ehrhardtově ultimátu. Ebert svolal kabinet na čtvrtou hodinu ranní do říšského kancléřství a Noske si na jednu hodinu v noci předvolal na ministerstvo říšské branné moci v BendlerstraBe jemu podřízené velitele. V rozhovoru je Noske žádal o obranu ministerstev. Marně. Všichni přítomní generálové a štábní důstojníci až na dvě výjimky se zdráhali vykonat rozkaz ke střelbě vydaný vládou. Von Oven a von Oldershausen doporučili vyjednávání s Ehrhardtem. Ostatní se jen vymlouvali na to, že mužstvo by nechápalo smysl rozkazu k boji, nebo na to, že k bitvě s brigádou Ehrhardt není dostatečně silné. Seeckt obšímě mluvil o soudružství a argumentoval tím, že je přece jen lepší, aby Ehrhardt narazil na nečinný Reichswehr, než kdyby měl „jako vítěz v boji dorazit k Braniborské bráně“. Noske to s hořkostí shrnul ve dvou větách: „Vy zjevně nechcete bojovat.“ A když mu nikdo neodporoval, zakřičel: „Copak jsem zůstal úplně sám?“ Důstojníci na to neřekli ani slovo. Zdrcený Noske, všemi opuštěný, se odebral kolem čtvrté hodiny ráno zBendlerstraBe k říšskému kancléřství, aby sdělil kabinetu, že jej už nikdo nechrání. Svým pobočníkům se zmínil o sebe vraždě.
Zasedání kabinetu, jehož členové nocovali přímo v kancléřství, bylo chaotické. Ministři mluvili jeden přes druhého a vzájemně se museli překřikovat; Ebert, který mu předsedal, se pokoušel udržet alespoň minimální řád zasedání. Zbytečně. Přesto však tato porada poznamenaná panikou dospěla ke dvěma důležitým závěrům: za prvé to byl útěk z Berlína, za druhé výzva ke generální stávce. Ani jeden z nich nebyl schválen jednohlasně. Především se bě hem této noci objevily známky rozkolu mezi sociálními demokra ty a jejich buržoazními koaličními partnery, které se ohlašovaly již dříve, avšak byly zahaleny vzrušením a zmatkem posledních dnů. Demokratický vicekancléř Schiffer s několika buržoazními ministry se k útěku vlády včetně Eberta nehodlal připojit. Nechtěl zbořit všechny mosty, které ho mohly spojovat s povstalci. Důle žitější však bylo, že na výzvě ke generální stávce byly pouze 195
podpisy Eberta a sociálně demokratických ministrů. Buržoazní ministři se k ní nepřipojili. Tato výzva byla ostatně hodně silným tabákem; i pro sociální demokraty představovala obrat, jemuž není rovno. Plni beznaděje a zoufalství začali najednou mluvit opět řečírevoluce, kterou před rokem potlačili právě těmi vojsky, která nyní ohrožovala jejich vlastní bezpečnost. Ve výzvě stálo: „Dělníci! Soudruzi! Nedělali jsme revoluci proto, abychom se nyní znovu podrobili krvavému režimu žoldáků. Nepaktujeme se s pobaltskými vrahy... Jde o všechno! Nabízejí se ostré obranné prostředky... Zastavte práci! Stávkujte! Nedovolte této bandě re akcionářů, aby dýchala váš vzduch! Bojujte všemi prostředky za zachování republiky! Zanechte zbytečných sporů! Existuje jediný prostředek proti diktatuře Viléma II.: ochromení veškerého hos podářského života! Nehněte pro něj ani prstem! Žádný proletář nesmí napomáhat vojenské diktatuře! Generální stávku na všech liniích! Proletáři, spojte se! Pryč s kontrarevolucí!“ Provolání sociálně demokratických ministrů, k němuž se bur žoazní ministři nepřipojili, bylo sepsáno šéfem tiskové kanceláře říšské vlády a byla pod ním tužkou napsána jména Eberta a sociál ně demokratických ministrů. Jen říšský kancléř Bauer ho podepsal vlastnoručně; ostatní se k tomu již nedostali. Ve čtvrt na sedm rá no bylo zasedání přerušeno a ministři kvapně nastoupili do připra vených automobilů. Jen o deset minut později pochodovaly kolo ny Ehrhardtových vojáků s chraplavým zpěvem Braniborskou bra nou, kde na ně čekali pánové v uniformách i v civilu, v žaketech a s cilindry na hlavě: Lüttwitz, Ludendorff a Kapp se svými dopro vody. Když Kapp a jeho lidé převzali říšské kancléřství, aby vy hlásili vytvoření nové vlády „činu, pořádku a svobody“, byly židle ještě teplé. Celou sobotu 13. března 1920 se zdálo, že puč byl úspěšný. Ni kde nebyl kladen vojenský odpo'r. Berlínské jednotky stejně jako policie, celé námořnictvo a vojenské velení ve Východním Prus ku, Pomořansku, Braniborsku a Slezsku se ve všem podřídily sa mozvanému vrchnímu veliteli Lüttwitzovi a jeho říšskému kanclé l'l Kappovi. Bavorský Reichswehr využil příležitosti a na vlastní 196
pěst svrhl sociálně demokratickou zemskou vládu v Mnichově a nastolil novou zemskou vládu - pověstnou vládu Gustava von Kahra, za které zesílil i Hitler a úřadovala až do druhého puče v roce 1923, jenž byl již Hitlerovým dílem. V ostatních částech říše se místní velitelě nevyjádřili ani pro Kappa a Lüttwitze, ani proti nim; jejich neutralita však nebyla úplná: čekali jen, jak se si tuace vyvine. Vnitřně všichni sympatizovali s „novou vládou“ a mnozí místní velitelě take' dali své sympatie veřejně najevo. Po dobně se k událostem stavěli i vyšší úředníci: navenek byli ne utrální a vyčkávali, vnitřně však většinou s „novou vládou“ rovněž sympatizovali. Později se potvrdilo, že na zdrženlivosti minister ske'byrokracie Kapp s Lüttwitzem ztroskotali. Nad tímto faktem lze jen pokrčit rameny. Civilní i vojenský státní aparát (s výjim kou „přísně národních“ východních krajů, ktere' „jako jeden muž“ následovaly Kappa a Lüttwitze) si v nejlepším případě počínal s jistou obezřelou opatrností, avšak byl v podstatě naprosto připra ven „splnit svou povinnost“ pod vedením „nove' vlády“, kdyby se situace měla změnit v jejich prospěch. „Stará vláda“ zatím byla v prekěmí situaci uprchlíků. Vládnout již nemohla: ministři na útěku neměli nic - ani úřadovny, ani se kretáře- jen holý život. Nejdříve se odebrali do Drážďan, kterým velel generál Maercker, někdejší Noskeho „dobyvatel měst“. Dou fali, že pod jeho ochranou budou v bezpečí. Maercker ovšem do stal ještě v sobotu ráno telegrañcky rozkaz z Berlína, aby na mi nistry okamžitě uvalil „zajišťovací vazbu“, a byl ochoten rozkaz splnit. Byl natolik zdvořilý, že svým nadřízeným vysvětlil, že je ve skutečnosti zatýká k zajištění jejich vlastní bezpečnosti. Nikoli ministrům, nýbrž vůdci Německé lidové strany (DVP) Heinzemu, který náhodně pobýval v Drážďanech, se podařilo vymluvit Maerc kerovi jeho plán. Později, pote' co si přečetl výzvu ke generální stávce, jež ho pobouřila, se však znovu objevil, aby vládu přece jen zatkl. Ministři museli svatosvatě přísahat na svou čest, že je jich jména se objevila na „elaborátu“ bez jejich souhlasu. Ještě jednou se nechal umluvit. Potřetí již Ebert s Noskem nechtěli po koušet osud, a tak dali po tomto druhém dobrodružství s Maercke rem raději přednost dalšímu útěku i s celou „starou vládou“. Ještě téhož večera se přemístili do Stuttgartu, kde byla branná moc 197
Hermann Ehrhardt, velitel sboru dobrovol níků, který po něm byl pojmenován. Tento sbor byl považován za elitní vojenskou jed notku. jež měla rozhodující podíl na poráž ce revoluce. Hermann Ehrhardt patřil spolu s Lüttwitzcm k nejdůležitějším postavám událostí z března 1920. Právě jeho brigáda 13. března obsadila Berlín.
Vpoehodovani Brigady Ehrhardt do Berlína. Povel k rozpuštění této politicky extrémně Pľmwm'f bngady. vydany 29. unora ministrem Reichswehru Noskem. byl podnětem a “Vi““hlllťlm momcnlcm Kappova puče. Tato brigáda měla na helmzích hákox'č kříže. I..~.a
,ą
ł
'r'
ň'
,„ur k.
\'3 g
,l z
.ls
198
.''
t.
.
ł'
'a' v
Č; 'A'
.
r'Hsf H b
i
Wolfgang Kapp. východopruský generální zemský ředitel. hrál v tomto dramatu břez nových dnů vedlejší roli, ačkoli puč vstou pil do dějin pod jeho jménem. Kapp byl informován až Lültwitzern. Že Brigáda Ehro hardt je připravena k pochodu na Berlín.
Polní tábor Brigády Ehrhardt v Berlíně. Ráno 13. března říšská vláda uprchla před sbory dobrovolníků z hlavního města poté. co generál von Secckt odepřcl nasazeni Rcichswehm proti Brigádč Ehrhnrdt.
Ř'ET'J'fjrl? ';
I.
_. v. .
4'
zatím v klidu. Ale i tam trvalo několik dnů, než tamní velitel vy slovil svou loajalitu s legální říšskou vládou. K tomu došlo vlastně až poté, kdy již byla generální stávka v plném proudu a pozice Kappa a Lüttwitze byla neudržitelná. Generální stávka, která v Berlíně udeřila se vší vehemencí již v neděli 14. března, se v pondělí rozšířila po celém Německu a okamžitě zcela ochromila pučistickou vládu. Byla to nejmohut nější stávka, jakou Německo dosud poznalo. Celá země ztichla. Ustal provoz na železnicích i v ulicích měst, přestaly fungovat po šty a vycházet noviny. Všechny továrny byly zavřeny. Činnost úřadů byla velmi omezená: nižší úřednictvo stávkovalo a vyšší úředníci neměli v kancelářích sebemenší možnost nerušeně praco vat. V Berlíně se nedostávalo vody, plynu a dodávka elektrického proudu byla prakticky přerušena. Lidé stáli v nekonečných fron tách u stařičkých studní a pump, aby si opatřili alespoň trochu pit né vody. Generální stávka připravila již od druhého dne svého trvání pu čistickou vládu v Berlíně o jakoukoli možnost vládnout. Všechna spojení mezi hlavním městem a provinčními oblastmi byla zpře trhána. I v samotném Berlíně ztratila branná moc a byrokracie kontrolu nad obyvatelstvem. „Nová vláda“ ztratila půdu pod noha ma a stala se bezmocnou; státní mašinérie běžela naprázdno. I mezi jednotlivými vojenskými oddíly existovalo spojení jen pomocí kurýrů a poslů. Marně sepisoval Kapp se svými spolupra covníky prohlášení vyzývající dobráckým tónem dělníky k tomu, aby znovu nastoupili do práce, nadarmo sliboval nové volby, zby tečně vyhlásil trest smrti pro vůdce stávky a stejně neúčinné bylo i jeho zrušení - nic z toho situaci ve vládní Čtvrti nevyřešilo. Po třech dnech generální stávky byla pučistická vláda v Berlíně stejně bezmocná jako exilová vláda ve Stuttgartu. Moc obou vlád konči la v předsálí místností, v nichž zasedaly. o Během generální stávky, v týdnu od 14. do 21. března 1920, ještě jednou zopakoval německý proletariát svůj výkon z revoluč ního týdne mezi 4. a lO. listopadem 1918. Podobnost těchto dvou ohromných událostí je uchvacující. Stejně jako tenkrát, odehrálo se 1nyní v celém Německu to samé - bez vedení a bez centrálního
200
plánování, jen ze spontánní pospolitosti myšlení a cítění. Jako v listopadu 1918 byl i v březnu 1920 charakter masových akcí ni koli socialistický, nýbrž demokratický a protimilitaristický: ge nerální stávka byla stejně jako revoluce namířena proti vojenské moci a všichni věřili, že přicházejí na pomoc civilní vládě v zá pase s brannou mocí. Stejně jako předtím byly i nyní stávkující masy sociálně demokratické; pouze s tím rozdílem, že tentokrát je ke stávce vyzvali sami sociálně demokratičtí ministři. Nezávislí se nejdříve k výzvě ke stávce nepřipojili. („SPD se k nám chovala jako ke zvířatům,“ prohlásil jeden z jejich mluvčích, Crispien z berlínského vedení odborů 13. března, „takže po nás teď nemo hou chtít, abychom na všechno zapomněli.“) Berlínské ústředí KPD,jehož vůdcem byl tehdy Ernst Reuter, později v době bloká dy starosta západního Berlína, vydalo téhož dne dokonce výzvu proti stávce: „Nehněte ani prstem pro vládu vrahů Karla Lieb knechta a Rosy Luxemburgové, pro vládu, která se topí v ostudě a hanbě!“To všechno bylo však zbytečné: jak přívrženci.USPD, tak i stoupenci KPD stávkovali jako jeden muž, takže oběma stranic kým vedením nakonec nezbývalo nic jiného než se připojit ke své mu stávkujícímu členstvu. Teď, když nadešla hodina pravdy, ve chvíli, kdy byla kontrarevoluci stržena maska z tváře a také SPD znovu začala mluvit řečí revoluce, se zdálo dělnickým masám, že všechno, co se událo od 9. listopadu 1918, ztratilo význam. Zdálo se, že ještě jednou přišla hodina socialistické jednoty; i v tom, že všichnipovažovali znovusjednocení socialistických stran za samo zřejmě, se masová hnutí z listopadu 1918 a března 1920 shodo vala.
V Sasku, Durynsku a zejména v Porúří se stávka přeměnila Vprůběhu týdne v ozbrojenou revoluci. Podnět k tomu dali mlstnl velitelé Reichswehru, kteří se postavili „na půdu nové vlady“, ,na kasárnách vyvěsili červeno-bílo-Černé vlajky a zatkli hlídky stav kujících. Narazili na odpor a místní přestřelky se změnlly v b0j a pouliční bitvy s rozdílnými výsledky. Znovu vypukla obcanska válkajako na jaře roku 1919, ovšem s tím rozdílem, ze nym se po; měr sil změnil. Tehdy na jaře představovaly sbory dobrovolníků vládní moc, nyní byly ztělesněním vzpoury; tenlfľat byly bOJullcol dělníci často nejednotní a nejistí, teď byly sborum d0bľ0V01ľlÍku 201
rovnocenným soupeřem. V občanské válce byli dělníci v těch čás tech země, kde se právě bojovalo, osamocení a odkázaní sami na sebe, nyní pro ně byli stávkující po celé zemi jakýmsi záložním mužstvem. Především však v této době bojovali z mnohem větší odhodlaností, zuřivostí, hněvem a zoufalstvím než před rokem: mezitím totiž poznali „bílý teror“ a věděli, co je čeká, budou-li po raženi. Revoluce, která se v březnu 1920 „vztyčila s řinčením zbraní“ a ještě jednou se dala do boje, již nebyla tak dobromyslná jako v listopadu 1918, kdy byla opojena vítěznou náladou. V Sasku a Durynsku však i přes všechny krvavé bitvy plné zvratů získala převahu branná moc. V Porúří se odehrál vojenský zázrak. Po prvních vítězných bitvách se improvizovaná „rudá armáda“ valila krajem jako lavina. 17. března dobyla Dortmund, 18. března Hamm, následujícího dne Bochum a 19. března Essen. Nato vydalo oblastní velitelství branné moci v Münsteru povel k ústupu také z Düsseldorfu, Mülheimu, Duisburgu, Hambornu a Dinslakenu. Na konci stávkového týdne bylo celé Porúří ovládnu to ozbrojenými dělníky. Avšak právě tento nečekaný vzrůst moci obnovené revoluce se jí stal osudným. Kappova vláda se sice díky generální stávce ne mohla udržet - to bylo těm, kdo ji podporovali, po pár dnech na prosto jasné. Ale strach z revoluce, o níž si mysleli, že je definitiv ně poražena, a ona najednou zvedla hrdě hlavu, dokázal během několika dnů její protivnñcy z 13. března opět sjednotit. Proti revo luci se buržoazní stát a vojenští rebelové rychle spojili. Netrvalo dlouho a SPD se k této jednotné frontě připojila a revoluci podru hé zradila. 13. března nechal Kapp vzít do ochranné vazby vicekancléře Schiffera, který pobýval v Berlíně, spolu s ministry pruské státní vlády, ale již následujícího dne - to vypukla generální stávka byli všichni propuštění a o den později se začalo vyjednávat. Do jednání se zapojili vůdci obou buržoazních pravicových stran Oskar Hergt a Gustav Stresemann a záhy se projevila instinktivní pospolitost všech čtyř buržoazních stran, které se sjednotily na tom, že největším nebezpečím je nyní „bolševismus“ a prvořadým úkolem „znovuzískání“ důstojnického sboru. Vicekancléř Schiffer řekl nahlas to, co si všichni v duchu mysleli; vyjádřil se v tom
202
smyslu, žeje nežádoucí, aby Kapp a Lüttwitz byli sesazení „vzpou rou“ svých jednotek, nebo generální stávkou; obojí by prý vedlo k „bolševismu“. Mnohem spíše je třeba Kappa a Lüttwitze přimět k dobrovolnému odstoupení; je třeba jim umožnit cestu ke smíru. V těchto dnech se v Berlíně již mlčky utvářela koalice čtyřburžo azních stran - koalice buržoazního bloku, která se o několik mě síců později stane vládou výmarské republiky a s krátkými přeru šeními jí zůstane až do jejího zániku. Kompromis s vojenskými rebely, kterým byl Kappův puč ukončen bez vítězů a poražených, byl prvním politickým činem této koalice. Za dobrovolné odstoupení Kappa a Lüttwitze nabízely tyto čtyři politické strany se souhlasem několika sociálně demokratických politiků, kteří zůstali v Berlíně, nové volby, přetvoření kabinetu a vyhlášení amnestie pro všechny účastníky puče. Rebelové nyní hráli hazardní hru. Nejdříve odvolali jen Kappa, který se jim ostat ně jevil jako neschopný. Lüttwitz se ještě jeden den pokoušel zů stat vojenským diktátorem; rychle ovšem pochopil- podobnějako pár dnů předtím Noske - že jeho velitelé jej Opustili. I oni si uvě domili, že nadešel čas znovuvytvoření jednotné fronty proti „bol ševismu“. Navrhli vicekancléři Schifferovi, jenž nyní v Berlíně vyřizoval vládní záležitosti - stále ještě ve jménu výmarské koali ce, ve skutečnosti již ale pod záštitou čtyř buržoazních stran jmenování generála von Seeckta vrchním velitelem Reichswehru a Schiffer na to jménem Eberta přistoupil. Jednání probíhala vesměs v přátelském ovzduší. Hlavním vy jednavatelem rebelů byl vrah Liebknechta a Rosy Luxemburgové kapitán Pabst, jehož Lüttwitz jmenoval hned 13. března majorem. (Je pozoruhodné, že toto jmenování nebylo nikdy zrušeno.) Když se objevil 16. března večer na zahájení jednání u Schiffera, byl jím ze všeho nejdříve pozván k večeři. „Snad se tak vytvořila nálada, která sice neodpovídala vážnosti situace, ale v žádném případěji neovlivnila nepříznivě,“ poznamenal později vicekancléř. Jakmi le Pabst doručí] vicekancléři o dva dny později Lüttwitzovu žádost o propuštění - tu Schiffer jménem říšského prezidenta okamžitě přijal i s vyžádaným nárokem na penzi - vicekancléř mu svěřil, že se může až do ujasnění otázky amnestie rozhodnout pro bez pečí Národního shromáždění, což platí i pro Lüttwitze. „Schiffer 203
zároveň oběma nabídl peníze a falešné pasy, což Pabst s díky od mítl. Falešné pasy už si pučisté zařídili u svých přátel na policej ním prezidiu.“ Toto uvádí Johannes Erger ve své podrobné studii Der Kapp-Lüttwitz-Putsch na základě shodných výpovědí obou zúčastněných. Ještě lépe než s Pabstem a Lüttwitzem bylo jednáno s Ehrhard tem. Nový velitel Reichswehru Seeckt „se vyjádřil po rozho voru s Ehrhardtem ve svém denním rozkaze z 18. března pochval ně o disciplíně brigády, uznal, že jednala ve víře v to, že slouží zá jmům vlasti, a 19. března Ehrhardtovi písemně přislíbil ochranu před zatčením, dokud bude brigáda pod jeho velením“. (Citováno podle Ergera.) Teprve potom se brigáda vydala na pochod z Berlí na - se zpěvem a vlajkami, stejně jako když do hlavního města vstupovala. Když k ní ale z protestního shromáždění roznícených občanů u Braniborské brány začaly doléhat hlasité projevy nevole a pokřiky jako „fuj !“ a „hanba!“, zahájili vojáci kulometnou palbu do davu. Výsledkem tohoto „pozdravu na rozloučenou“ s rudým Berlínem bylo dvanáct mrtvých a třicet těžce raněných, kteří zů stali ležet na dlažbě Pařížského náměstí. Ríšská vláda se nyní mohla vrátit ze Stuttgartu zpět do Berlína. Její první starostí bylo ukončení stále ještě trvající generální stáv ky; druhou pak odzbrojení „rudé armády“ v Porúří, které stále ještě obsazovala. Sociálně demokratičtí ministři považovali za sa mozřejmě znovu povolat na pomoc revoluci, která je již jednou vysvobodila z nesnází. Vedení odborů, které s ukončením generál ní stávky váhalo, dávali sliby, o jejichž nesplnitelnosti předem vě děli, jako například přísné potrestání pučistů, nebo které sami ani splnit nechtěli, jako například zařazení dělníků do bezpečnostních oddílů. „Rudoarmějcům“ v Porúří stanovili ultimátum ke složení zbraní. Poté přenechali vyřízení této záležitosti na Reichswehru. který „se vrátil na ústavní půdu“. Reichswehr nasadil - nikoli ne úmyslně - za tímto účelem do boje především ty jednotky, které
se
velením Kappa a Lüttwitze postavily proti vládě. Me
21jinými to byly Freikorpsy Epp, Pfeffer, Lützov, Lichtschlag a RoBbach, jakož i námořní brigáda Löwenfeld - sesterské vojsko brigády Ehrhardt. Musely se osvědčit. A jak se o to snažily, to do kresluje následující dopis jednoho z příslušníků Brigády Epp:
204
Zpřelrhanč vedení elektrické dráhy na Alexanderplalzu. Vydání výzvy ke generální stávce uprehnuvší vládou oehromilo po dvou dnech existenci pučislickč vlády. Střelba na Pařížském náměstí při odchodu Brigády Ehrhardl 18. března. Když shromáždě nč masy začaly projevovat hlasitě svou nenávist k Brigádě Ehrhardl. zahájila palbu do davu.
205
„Záložní lazaret I, stanoviště 9. Wischerhöfen 2. dubna 1920 Milé sestřičky a pacienti! Konečně jsem u sve'roty. Včera dopoledne jsem k rotě dorazil a odpoledne v jednu hodinu jsme šli do prvního útoku. Kdybych vám všechno napsal, řekli byste, že jsou to samé lži. Nikoho ne pardonujeme. Dokonce i raněně střílíme. Nadšení je obrovské, až neuvěřitelně. Náš prapor ztratil dva muže. Rudí mají 200 až 300 mrtvých. Všechno, co se nám dostane pod ruku, vyřídíme nejdříve pažbami a až potom kulkou. Během celého útoku jsem myslel na stanoviště A. To proto, že jsme tam zastřelili také deset sester Čer veného kříže najednou; všechny měly u sebe pistole. S radostí se vždycky řítíme na ty hanebnice, a když pláčou a prosí, tak bychom je měli nechat naživu. Kdepak! Když narazíme na někoho, kdo má zbraň, je to náš nepřítel a svému osudu neunikne. K Francouzům
jsme byli na bojišti humánnější. Co nového v lazaretu?-Oby vatelstvo nám dává všechno. V hostinci nás často hostí 20 až 30 mužů. Moje adresa je: Šikovatel mysliveckého praporu Max Ziller, student, ll. rota, Brigáda Epp, pošta Rokow ve Vestfálsku.“ Tak skončil Kappův puč: vražedným soudem, který zinsceno vala sociálně demokratická vláda nad svými zachránci, soudem, jehož rozsudek vykonali ti, před nimiž tuto vládu ještě nedávno bylo třeba chránit. *Ale.samotná SPD byla nyní postavena před soud svými pří vrzencn. Nove' volby, na které si dělali pučiste' právo, se již nedaly odkládat. Ještě v dubnu vbylo rozpuštěno Národní shromáždění a 6. června zvolen nový Ríšský sněm. Při těchto volbách dostala SPD kvitanci za svou ohromnou zradu revoluce, kterou tak Vý razně potvrdila po Kappově puči. Jako mávnutím proutku ztratila Vice než polovinu svých přívrženců. V lednu 1919 při volbách do Národního shromáždění volilo SPODdvanáct a půl miliónu voličů. Nyní bylo těch, kteří jí dali svuj h'las, jen pět a půl miliónu. Zhroucení SPD připravilo záro veň vymarskou koalici o její parlamentní většinu. Navždy. Začala
206
epocha vlád buržoazního bloku, která trvala až do zániku výmar ské republiky, a po založení Spolkové republiky Německo byla znovu zahájena. Šťastnáhvězda SPD očekávaná půl století zazářila a zhasla. Od té doby již uplynulo dalšího půl století a ta hvězda zatím znovu nevyšla.
„Co se v jedné minutě zničí, to věčnost nikdy nevrátí.“
207
15
TŘILEGENDY
Snad o Žádné historické události se nelhalo tolik jako o německé revoluci v roce 1918. Zejména tři legendy vykazují takovou živo taschopnost, že není možné je vymazat z povědomí. První z nich je do dnešních dnů hluboce zakořeněna ze jména u německé buržoazie. Spočívá jednoduše řečeno v popření revoluce. Často i dnes lze slyšet, že ke skutečně revoluci v Ně mecku v roce 1918 prostě nedošlo. Vše, co se odehrálo, je označo váno za úpadek. Jen momentální slabost pořádkově moci umožni la v okamžiku porážky vznik námořnické vzpoury. Když srovnáme rok 1918 a 1945, je na první pohled zřejmě, že tento názor je nesprávný a krátkozraký. Až tehdy šlo skutečně o úpadek. Je samozřejmě, že podnětem k revoluci byla v osmnáctém roce vzpoura námořníků, ale skutečně jen podnětem. Mimořádně bylo právě to, že pouhá vzpoura námořníků v prvním listopadovém tý dnu roku 1918 způsobila zemětřesení, díky němuž se chvělo celé Německo, a také to, že povstalo celé vojsko v zemi, všechno děl nictvo ve městech a v Bavorsku kromě toho i část rolnictva. Toto povstání již nebylo jen vzpourou, ale skutečnou revolucí. Už nešlo jen o vypovězení poslušnosti zámořské flotily jako na Schilligské rejdě 29. a 30. října. Šlo o zhroucení vládnoucí třídy a přebudová ní státu. A co jiného je revolucí, není-li jí právě toto? Tak jako každá jiná revoluce, i tato svrhla starý řád a na jeho místě začala budovat zárodky nového. Nebyla jen ničivá, byla také tvořivá. Jejím výplodem byly dělnické a vojenské rady. Že všech no neproběhlo hladce a spořádaně, že nový řád nefungoval hned 208
od začátku bez třenic jako právě svržený starý řád, že se dopouštěl nepěkností i směšností, to už k revolucím patří. Proběhla snad některá z nich jinak? A že revoluce vypukla v okamžiku slabosti a blamáže starého režimu a právě této slabosti zčásti vděčí za své vítězství, to je také samozřejmostí. Jinak tomu v žádné jiné revo luci na světě nebylo. Naproti tomu je třeba zapsat do knih a oslavit to, že listopado vá revoluce roku 1918 vykazovala sebekázeň, dobrotivost a lid skost, což je hodno povšimnutí zejména proto, že téměř všude probíhala jako spontánní hnutí mas bez pevného vedení. Skuteč ným hrdinou této revoluce byly masy a můžeme to vycítit i z du cha doby: ne náhodou jsou vrcholy divadelní a filmové tvorby té doby poznamenány velkolepými masovými scénami a tehdy nej slavnější revoluční drama Ernsta Tollera nese název Masse Mensch. Jako revoluční dílo mas nezaostává německá revoluce z listopadu ani za francouzským červencem 1789, ani za ruským březnem 1917. Že není německá revoluce ani přeludem, ani fantomem, nýbrž obrovskou živoucí skutečností, o tom svědčí konečně i potoky krve, tekoucí v první polovině roku 1919 během jejího potlačení a poražení. O tom, kdo revoluci potlačil, není třeba pochybovat. Bylo to ve dení SPD, byl to Ebert a jeho lidé. Není ani pochyb o tom, že vůd ci SPD, aby mohli revoluci porazit, se ne'prve nechali postavit do jejího čela, a tak ji mohli posléze zradit. ečeno slovy neúprosné ho a zasvěceného svědka Emsta Troeltsche, vůdci SPD „adopto vali revoluci kvůli působení na masy, revoluci, kterou neudělali a jež byla z jejich pohledu potratem; adoptovali ji jako vlastní, dlou ho slibované dítě“. To je výstižné a platí zde každé slovo. Je pravda, že vůdci SPD revoluci ani neprovedli a ani ji nechtěli. Ale není přesné, když Troeltsch říká, že revoluci jen „adoptovali“. Nejen že ji „adopto vali“, ona byla skutečně jejich vlastním, dlouho slibovaným dítě tem, které padesát let slibovali a kázali o něm. I když to bylo „je jich vlastní, dlouho slibované dítě“, stalo se nyní dítětem nechtě ným: SPD byla ovšem jeho skutečnou matkou, a když zardousila revoluci, zardousila vlastní dítě.
209
Tak jako se každá matka, která zavraždí své dítě, vymlouvá na to, že šlo o potrat nebo že se dítě narodilo mrtvé, tak se pokoušela vymlouvat i SPD. A to je původ druhé velké legendy o německé revoluci, legendy o tom, že nešlo o revoluci, kterou SPD pro klamovala již padesát let, nýbrž o bolševickou revoluci, z Ruska irnportovaný artikl, a že to byla právě SPD, kdo Německo uchrá nil od „bolševického chaosu“. (Dodejme, že výraz „bolševický chaos“ je již sám o sobě terminologickým omylem. Bolševis mus - ač proti němu můžeme namítat cokoli - je opakem chaosu, totiž přísným, diktátorským a chceme-li i tyranským pořád kem.) Tato legenda vybájená sociální demokracií byla chtě nechtě podporována komunisty, neboť právě oni nárokovali zásluhy na revoluci pro KPD nebo pro její předchůdce, Spartakovce; vy chloubavě tedy potvrzovali, co sociální demokraté sami uváděli na svou obhajobu, a zároveň tak obžalovávali revoluci z listopadu 1918 z toho, že byla komunistická (nebo „bolševická“). Ale i když sociální demokraté a komunisté tvrdí výjimečně to též, neznamená to ještě, že je to pravda. Revoluce z listopadu 1918 nebyla žádným artiklem importovaným z Ruska, nýbrž vlastním německým výpěstkem, a nebyla revolucí komunistickou, ale sociálně demokratickou - přesně tou revolucí, kterou SPD již padesát let prorokovala a požadovala a na niž připravovala milió ny svých přívrženců a nabízela se jim po celou dobu své existence jako revoluční orgán. To lze snadno prokázat. Revoluci neprovedl Svaz Spartakovců početně a organizačně chabý - ale milióny dělníků a vojáků - vo ličů sociální demokracie. Vláda, která tyto milióny potřebovala stejně tak v lednu 1919 jako v listopadu 1918 - nebyla vládou Spartakovskou nebo komunistickou, ale vládou znovusjednocené sociálně demokratické strany. Ústava, o kterou usilovala, neměla zakotvit diktaturu proletariátu, ale proletářskou demokracii. Pro letariát (a nikoli buržoazie) se chtěl stát od nynějška vládnoucí tndou a hodlal vládnout demokratický, a ne diktátorsky. Třídy zbavené moci a jejich politické strany se měly účastnit zasedání parlamentu asi tak, jak se jich účastnin ve vilémovské říši sociální demokraté. 210
Take' metody revoluce nebyly - snad k její škodě - bolševické nebo leninské. Přísně vzato nebyly ani marxistické, nýbrž lassal lovské: rozhodujícími mocenskými pákami, kterých se revoluční dělníci, námořníci a vojáci chápali, nebylo vlastnictví výrobních prostředků (jak by odpovídalo marxistickému učení), ale držení státní moc. S jeho pomocí se „vstupuje na cestu, po níž nás vedl Lassalle“, jak se jmenovala jedna sociálně demokratická bojová píseň. Revoluční masy uchopily státní moc v duchu idejí průkopníka sociální demokracie Ferdinanda Lassalla z 60. let 19. století, a ni koli moc hospodářskou, jak tomu mělo být podle Marxe. Neobsa dily továrny, nýbrž úřady a kasárna; zvolily „lidovými pověřenci“ sociálně demokratické vůdce. A tito vůdci využili státní moci, kterou na sebe nechali revolucí přenést, k tomu, aby revoluci krvavě potlačili - svou vlastní, dlou ho očekávanou a konečně zrozenou revoluci. Obrátili děla a kulo mety na své vlastní přívržence. To, o co se marně pokoušel císař, tedy nasadit proti revolučnímu dělnictvu vojsko, které se mělo vrátit z bojišť, o to se od samého počátku revoluce snažil i Ebert. Když se to ani jemu nepodařilo, neváhal jít ještě o krok dál a ozbrojil ty nejextrémističtější přívržence militantní kontrarevolu ce, nepřátele buržoazní demokracie a zároveň i své vlastní nepřá tele, předchůdce fašismu v Německu, a zmobilizoval je do b0je proti svým důvěřivým přívržencům. Skutečnost je taková, že to, co SPD krvavě potlačila a před čím Německo údajně „zachránila“, nebyla komunistická revoluce, ný brž revoluce sociálně demokratická. Ta revoluce, o níž princ Max Bádenský věřil v týdnu před 9. listopadem, že bude „zardoušena“, byla utopena v krvi; ovšem nikoli princi a monarchy, nýbrž jejími samotnými vůdci, které revoluce s důvěrou vyzvedla k mocr. By la potlačena krajně bezohledným násilím nikoli v čestném b0j1, nýbrž zradou. Je lhostejné, na které straně barikády kdo stojí a zda výsledku lituje, nebo jej oslavuje, je to událost, která neslavně zapsala jme na Ebert a Noske do dějin nesmazatelným písmem. Dva názory zpečetěné životem těch, kteří je tehdy vyslovili, zní stále ještě de setiletími. Sociálně demokratický stranický veterán a historik této 211
strany Franz Mehring řekl v lednu 1919 krátce před tím, než sko nal se zlomeným srdcem: „Hlouběji zatím ještě žádná vláda neklesla.“ A Gustav Landauer nedlouho před tím, než nalezl smrt, kterou mu přivodily ruce - lépe řečeno holínky - Noskeho vojáků ze sboru dobrovolníků, prohlásil: „V celém přírod0pise jsem ne nalezl odpornějšího živého tvora, než sociálně demokratickou stranu.“ Eberta ani Noskeho nedělá sympatičtějšími skutečnost, že to nebyli bídáci velkého formátu, ale spořádaní lidé. Zrůdnosti histo rických činů, jichž se dopustili, neodpovídá nic z jejich osobního charakteru. Budeme-li pátrat po motivech, které je vedly k tomu, co dělali, nenalezneme ani stopu démoničnosti či satanské velko leposti. Objevíme jen banálnosti: lásku k pořádku a maloburžo azní šplhounství. To, že se jim ošklivil nepořádek, který doprovází každou revoluci, a že z něj měli panickou hrůzu, to lze snadno po chopit, i když je pozoruhodné, že se neděsili stejně velkého a ještě krvavějšího nepořádku, který s sebou nesla kontrarevoluce. Ještě hlouběji než hrůza z nepořádku v nich však byla zakořeněna pý cha maloměšťáka, který se najednou ocitl ve velkém světě, nebo se dokonce cítil být velkým světem volán na pomoc. Buržoazní ko 'legové z parlamentu znenadání jednali se „soudruhy bez vlasti“ s respektem, muži jako Groener a princ Max Bádenský se k nim chovali s lichotivou důvěrnosti, samotný císař a Hindenburg jim projevovali vlídnou blahosklonnost, všichni tito kdysi obávaní mužové, kterým bylo co závidět, najednou v nouzi volali Eberta a jeho přátele na pomoc, jako by právě oni byli jejich jedinou záchranou. To všechno vyvolalo v těchto vážených pánech vlnu důvěřivé a hrdé loajality, díky níž byli ochotni přinést jakékoli oběti - včetně tisíců lidských obětí. S radostí obětovali ty, kteříje následovali a důvěřovalijim, těm, kteří s nimi jednali blahosklon ně. To nejohavnější bylo vykonáno s dobrosrdečně se tvářící poc tivostí. Ebert důvěřoval generálům, princům a velkoburžoazii, kteří mu „kladli na srdce Německou říši“, právě s takovou bezelstností, s jakou mu důvěřovali sociálně demokratičtí dělníci, námořníci a v0jáci. A tak jak on zradil revoluci, zradili jeho samotného po vy konání práce ti, kterým svou zradou posloužil. Prostředek, jakým
212
to udělali, je poslední ze tří velkých legend spojených s německou revolucí: legenda o „ráně dýkou“ do zad. Tvrzení, že sociálně demokratická revoluce nese vinu za ně meckou porážku a že „zavraždila německou frontu zezadu dýkou“, vypracoval Hindenburg s Ludendorffem poté, co Ebert s Noskem potlačili revoluci. Bylo uvedeno ve známost a německá buržoazie mu po čtvrt století věřila. Samo toto tvrzení bylo ovšem ránou dýkou - ránou do zad so ciálně demokratickým vůdcům, které učinilo císařské Německo v říjnu a listopadu 1918 zodpovědnými za svou porážku a na něž se spolehlo ve věci své záchrany. (Sám Ludendorff prohlásil: „Teď aťsi sami sní...“) Poté, co na sebe loajálně převzali odpovědnost za porážku (Ebert řekl vojsku, které se vrátilo do vlasti: “Žádný nepřítel vás nepřemohl...“) a položili k nohám buržoazie mrtvolu revoluce jako aportující pes, dostalo se jim za to odměny v podobě legendy o „ráně dýkou“ do zad. Ebert sám byl v následujících letech doslo va umořen k smrti neustálými nepodloženými výtkarni z vlastizra dy, které byly i soudně sankcionovány. Mohli bychom s ním mít soucit, kdyby ve způsobu, jakým se na něm dějiny pomstily, nebylo něco z rafmované spravedlnosti. Známá je lyrickoepická báseň od Annette von Droste-Hülshoff, která přesnědokresluje Ebertův osud: Při ztroskotání lodi kdosi usmrtil neznámého spolucestujícího tím, že jej srazil se silného trámu, na kterém se mohl zachránit. Náhodou se mu vštípila do paměti značka vyrytá na trámu: „Ba tavia 510“. O této vraždě se nikdy nikdo nedověděl. Když ale vrah připlul ke břehu, byl omylem považován za dlouho proná sledovaného piráta a odsouzen k trestu smrti. Byl veden k po pravě.
„A když s potupenou pýchou vzhlédl ke klenbě nebeské, tu spatřil na trámu šibenice nápis: Batavia 510“
Báseň se jmenuje : „Odplata “ 213
Stejným způsobem - nepřímo - se dočkal odplaty i Ebert za to, co provedl s revolucí. Byl uštván k smrti lží, obviňován ze zrady, jíž se nedopustil, avšak těchto výtek by se nedočkal, kdyby se sku tečně nedopustil jiné zrady. Nezasadil ránu dýkou do zad vítězné frontě, nýbrž vítězící revoluci. A to z lásky k těm, kteří jej sami zezadu bodali dýkou - dýkou lži. Jisté uspokojení z estetické dokonalosti této komplikované symetrie lze stěží popřít. Člověk se cítí jako při vyvrcholení symfonie, kdy se všechna témata spojí a přitom se odhalí její společné kořeny. Když se díváme jen povrchně, můžeme říci, že se Ebertovi dělo lží o ráně dýkou do zad bezpráví. Avšak při hlubším pohledu zjistíme, že se tak dělo právem. Byl zrazen ăak, il. jak on sám zradil; a nemohl být než zrazen, nebot' sám zra Ludendorff převedl 29. září 1918 svou porážku na sociální de mokraty, aby je později mohl prohlásit za viníky. Revoluce jim přišla na pomoc; pokusila se odstranit past, kterou nastražil a ve které se nevědomky nacházeli. Oni však revoluci zradili a padli do nastražené léčky. Tím je ve zkratce řečeno vše o této historii. His torie je to děsivá, ale není beze smyslu. Mohli bychom ji nazvat:
.zasloužený trest“. Bohužel však tento trest za zradu na německé revoluci z roku 1918 nestihl jen ty, kteří si jej zasloužili. Kolektivní hrdina této revoluce - německé dělnictvo - se z této rány do zátylku, která mu byla tehdy zasazena, již nevzpamatoval. Socralistická jednota, za kterou tak udatně bojovalo a krvácelo, bylaüv roce 1918 jednou provždy ztracena. Od oné velké zrady se datuje schizma socialismu a nesmazatelná nenávist mezi komunis ty a soc1álními demokraty - nenávist jako mezi vlky a psy. (Pes je, jak známo, někdejší vlk, kterého si člověk ochočil k vlastní po trebě. sociální demokracie je někdejší dělnickou stranou, kterou si kapitalismus ochočil ke svým účelům.) Bojový duch dělníků, kte n takvudatně bojovali v roce 1918 - a také v roce 1919 a 1920 bYlJlf VdObč, kdy jej tolik potřebovali k boji s Hitlerem, narušen. A jejich synové již v roce 1945 nebyli schopni zopakovat čin SVYChOÍCUZ ľOkU 1918; jejich vnukové už o nich ani nevědí. Re
voluční tradice německého dělnictva vyhasly.
214
Německý národ jako celek včetně buržoazních vrstev, které ztroskotání revoluce přivítaly s pochopitelným ulehčením a se škodolibostí, musel za tuto porážku draze zaplatit: Třetí říší, další světovou válkou, druhou a ještě drtivější porážkou a ztrátou sve' národní jednoty a suverenity. To vše se již ve svých zárodcích skrývalo v kontrarevoluci, kterou vyvolali sociálně demokratičtí vůdci. V první řadě by mohlo vítězství revoluce zachovat Ně mecko. I dnes je mnoho takových Němců, jako byl Ebert, kteří každou revoluci „na smrt nenávidí“; idnes žije spousta těch, kteřírevoluci z roku 1918 považují za skvrnu hanby národních dějin. Avšak re voluce není hanbou. Byla po čtyřech letech hladovění a krvácení činem slávy. Hanbou zůstává zrada, která na ní byla spáchána. Jistěže revoluce není něčím, co by někdo dělal pro potěšení; je jistě, že patří ke státnickému umění revoluci pokud možno odvrá tit preventivními reformami. Každá revoluce je bolestivou, krva vou a strašlivou událostí stejně jako porod. Ale tak jako porod je každá úspěšná revoluce zároveň i tvořivým a životadárným skutkem. Všechny národy, které prožily velké revoluce, se na ně zpětně dívají s hrdostí; a každý národ, který uskutečnil úspěšnou revoluci se stal alespoň na chvíli mocným: bylo tomu tak v případě Ho landska a Anglie v sedmnáctém století, Ameriky a Francie o stole tí později a Ruska a Číny ve století dvacátém. Národ nechřadne díky vítězně revoluci, ale díky revoluci zadušené a potlačeně, zra zeně a popíraně.
_
Německo churaví zradou na revoluCI z roku 1918 az do nasmh dnů.
215
DOSLOV K NOVÉMU VYDÁNÍ
Tato kniha vznikla před více než deseti lety. Dnes bych ji napsal jinak: klidněji, skeptičtěji a střízlivěji. Mám pocit, Že je v ní příliš mnoho horlivosti. Při opětovném čtení jsem měl Často nutkání ně co přeformulovat, vyškrtnout nebo zmírnit. Ale držím se Piláta: „Co jsem napsal, jsem napsal.“ Dodatečně něco opravovat se mi zdá být nečestné. Proč se tedy vůbec kniha znovu vydává? Krátce řečeno proto, že podle mého názoru i přes všechny nedostatky obsahuje mnoho správného a důležitého. Co se mi na ní nelíbí, se týká jen mne sa motného: můj mnohdy až velmi vroucí postoj vypravěče a příliš citově podbarvená pro a proti. Ale popírat nebo zatajovat kvůli tomu celou knihu by bylo marnivé, neboť pokud jde o věcnou stránku, mám pocit, že jsem z ničeho neustoupil. Fakta souhlasí, stejně jako jejich analýza - alespoň podle mého současného úsud ku. Kniha pojednává o události, která patří v novodobých dějinách Německa k těm nejdůležitějším a nejvýznamnějším. A děl, která by ji podávala srozumitelným a na pravdě se zakládajícím způ sobem, je stále poskrovnu. Za posledních deset let nebyla napsá na téměř žádná. Německá revoluce a její potlačení těmi, které dočasně vynesla až na samý vrchol moci, prakticky vymizela z německého historického povědomí; lze dokonce říci, že z něj byla vypuzena. A pokud moje útlá kniha může alespoň trochu přispět k tomu, aby se tento fakt změnil - i kdyby jen tím, že bu de provokovat k protichůdným či přímo opačným názorům - pak podle mého názoru splní užitečnou funkci. Chtěl bych nyní krátce rozebrat dvě námitky proti tezím obsa 216
ženým v této knize: jednu vyjádřil C. P. Snow v recenzi k anglic kěmu překladu, tu druhou vyslovuji já sám. Lord Snow napsal, že kniha si nevšímá vítězných západních spojenců v tom smyslu, že by skutečnou revoluci v Německu ni kdy nedovolili; a kdyby se ji nepodařilo potlačit samotným Něm cům, pak by vojska spojenců Vpochodovala do Německa a byla by to udělala místo nich. Zní to jako samozřejmost, ale je to pravda? Revoluce z listopa du 1918 byla v první řadě protimonarchistická a antimilitaristická a lze si jen stěží představit, že by spojenci vtáhli do Německa, aby císaře znovu dosadili na trůn a obnovili moc generality. Přinej menším by je stálo značné úsilí vysvětlit svým národům takový to obrat ve válečných cílech, které proklamovaly po celá léta. A i kdybychom odhlédli od těchto skutečností, je zde třeba zmínit i to, že i oni byli unaveni válkou. Po šťastně skončené válce není tak snadné, jak by si někdo mohl myslet, chtít ji znovu zahájit, a ještě ke všemu uprostřed úplné demobilizace. A navíc je nebez pečné vtrhnout do revolucí zmítané země: revoluce jsou nakažli vé. Otázkou také zůstává to, zda by byla protirevoluční intervence spojenců do Německa úspěšnější než ta, k níž se přikročilo v pří padě Ruska. Konečně mám také pocit, že i lord Snow nechává něco bez povšimnutí: kdyby totiž německá revoluce nebyla poho tově potlačena, dalo by to Němcům v boji o mír do rukou novou politickou zbraň. Druhou námitku vznáším sám proti sobě, aby ji moji čtenáři ne vznášeli na vlastní pěst. Několikrát mluvím v knize o tom, že SPD v letech 1918-1919 promeškala svou neopakovatelnou příležitost „navždy“. Kniha vyšla poprvé na podzim roku 1969 a již tehdy se musela tato myšlenka jevit mnohým čtenářům jako unáhlené a promptně vyvratitelné proroctví. Nebyl snad právě na podzim ro ku 1969 spolkovým kancléřem sociální demokrat? A cožpak jím není sociální demokrat i dnes? A navíc všechno nasvědčuje tomu, že bude spolkovým kancléřem ještě pěkných pár let! Není pochyb o tom, že SPD přežila to, co udělala špatně v letech 1918-1919, a nyní je ve Spolkové republice vládnoucí stranou. Ovšem pouze ve Spolkové republice. Nezapomínejme na roz dělení Německa. V letech 1918-1919 existovala ještě Německá
217
VIV
l'lSCa právě v ní a díky ní SPD vyrostla a „doufala, že jednoho dne ji naplní trvalou a smysluplnou politickou podstatou“, mohu-li při pomenout slova z úvodu této knihy. Revoluce z roku 1918 k tomu dala SPD příležitosta ta ji promarnila - „navždy“ - když revoluci potlačila, „zradila“ (jak to v knize s hořkostí nazývám), místo aby jí využila. Tato příležitost se skutečně nikdy neopakovala. Místo toho došlo k nástupu Hitlera, ke druhé světové válce, druhé poráž ce Německa a k jeho rozdělení. Revoluce nabídla tu nejlepší a při zpětném pohledu do historie skutečně jedinou příležitost tomu všemu zabránit; byla však potlačena jejími vlastními, pověstnými vůdci. Proto jsou dějiny německé revoluce stále tak aktuální. Ne zapomínejme ani, že tato skutečnost - odhlédneme-li od všech vnějších mocenských poměrů - vyhloubila propast, která dnes vzájemně odděluje oba německé sta'ty a jejich vlády, i když ne jejich národy. Berlín, leden 1979
S. H.
218
JMENNÝ REJSTŘÍK
Arco-Valley, Anton, hrabě 177 Artelt, vrchní velitel námořnictva 56, 150
Auer, Erhard 170, 172, 176-178
Bádenský, Max princ 37, 38, 40, 42, 44, 45, 49, 54, 62-65, 70 až 74, 76-79, 88, 89, 94, 188, 206, 211, 212 Baecker, Paul 103 Barth, Emil 87, 95, 97-99, 119, 126, 127, 170 Bauer, Gustav, říš. kancléř 196 Bebel, August 11, 148 Beerfelde, hejtman von 98 Bernstein, Eduard 20 Bismarck, Otto von 7, 9, 10, 12, 25, 34 Bruckmann, Wilhelm 185 Büchel, Franz O. 98 Bussche, major von 35
Cn'spien, Artur 201
Dittmann, Wilhelm 95, 126 Dorrenbach, Heinrich 119, 122, 131, 150
Drews, Bill 67 Droste-Hülshoff, Anette von 213
Ebert, Friedrich 14, 16, 19, 35, 38, 39, 45, 50, 62, 64, 65, 70, 71, 73-76, 79-82, 85, 87
až 90, 93-96, 97-102, 104 až 112, 113-120, 121-123, 125-129, 131-135, 137-150, 152, 156, 160-166, 170-175, 192, 194-197, 203, 209, 211
až215 Eglhofer, Rudolf 182, 184 Ehrhardt, Hermann, kapitán 190, 192-196, 198, 199, 204, 205 Eichhorn, Emil 129-131 Eisner, Kurt 169, 170-172, 174 až 181
Eitel, Friedrich princ 65 Epp, Franz rytíř von 181, 195 Erger, Johannes 204 Erzberger, Matthias 38, 62, 94 Eyck, Erich 157 Fischer, Anton 151 Foch, Ferdinand 62, 63
Gengler, hejtman 164 Gesell, Silvio 180 Geyer, Kurt 162 Groener, Wilhelm 16, 19, 46, 62 až 65, 69-71, 77-79, 100, 101,
Ledebour, Georg 131, 155 Lenin, Vladimír lljič 11, 20, 60.
109-111, 113, 115-117, 123.
125,126,189,212
106,148,150,151, 180 Lequis, generál 112, 124 Leviné, Eugen 179, 180, 182, 184, 186 Liebknecht, Karl 14, 20, 59, 82, 84-86, 97-100, 104, 108, 118, 125-127, 129, 131, 134, 141, 144-146, 148-156, 163, 169,
Haase, Hugo 14, 95, 97, 126 Haeften, Hans von 43 Harbou, major von 124 HauBmann, Konrad 56 Heinz, podplukovník 165 Heinze, Rudolf 197 Hergt, Oskar 202 Hertling, Georg hrabě 31, 33, 34, 36 Hertling, Karl hrabě 31 Heydebrand, Ernst von 35 Heydebreck, Peter von 165 Heye, Wilhelm plukovník 77, 74 Hindenburg, Paul von 15, 21, 24, 25, 27, 29, 31, 33, 38, 42, 43, 62, 69, 78, 94, 115, 182, 189, 212, 213 Hintze, Paul von 28, 31-34 Hitler, Adolf 25, 79, 103, 157, 165, 174, 185, 189, 197, 214, 218 Hoffmann, Johannes 178, 182 Hofmiller, Josef 185
170, 174, 175, 186, 188, 201, 203 Liebknecht, Wilhelm 145 Lindner, poručík 154 Linsingen, generál von 74 Ludendorff, Erich 15, 18, 21, 23, 24, 25, 26-43, 46-48, 103 až 105, 165, 166, 188, 189, 193,
196,213, 214 Ludendorffová, Margarete 104 Lüttwitz, Walther von 143, 149, 189, 190-193, 195-200, 203, 204 Luxemburgová, Rosa 20, 59, 104, 106, 108, 118, 127, 141, 144, 145, 147, 148, 157, 163, 169, 180, 186, 188, 201, 203
Jaurčs, Jean 148 Maercker, generál 135, 143, 163. 164, 197 Marx, Karl 13, 14, 20,211 Mehring, Franz 212 Mehring, Gastwirt 154 Mitchell, Allan 172 Muckle, Friedrich 171 Mühsam, Erich 180, 181 Müller, Hermann 93, 98, 104 Müller, Richard 67, 87, 92, 95. 97, 98, 111
Kafka, Franz 7 Kahr, Gustav von 197 Kapp, Wolfgang 188-191, 193,
196-200, 202-204, 206 Kautský, Karl 20, 148 Killinger, Manfred von 185 Kolb, Eberhard 109
Landauer, Gustav 180-182, 185, 212 Landsberg, Otto 104, 106, 128 Lassalle, Ferdinand 9, 211
Neurath, Otto 180
220
Niekisch, Ernst 178, 180-182 Niemann, Alfred 34 Noske, Gustav 17, 54-56, 61, 62, 70, 127, 135, 136, 138, 142, 143, 152, 156, 157, 160, 163 až 167, 180, 182, 184, 189. 190, 192, 195, 197, 198, 203, 211 až 213
Oehme, Walter 126 Oldershausen, generál von 194, 195
109, 110, 111,123,128,
131,
137, 142, 152, 156, 170
Scheüch, Heinrichvon 67, 74, 110 Schiffer, Eugen 195, 202, 203 Schleicher, Kurt von 121, 125 Schneppenhorst, Ernst 182 Scholze, Paul 134 Sklarz, Georg 152 Spiro, 111 Steinhäuser, poručík 53 Stephani, major von 139 Stresemann, Gustav 35, 202
Oertzen, Friedrich Wilhelm von
Pabst, kapitán 152, 154, 156, 188,
Thaer, plukovník von 35, 36 Toller, Ernst 173, 180-184, 209 Troeltsch, Ernst 91, 188, 209 Trocký, Leo 148, 150, 180
193,203, 204 Pflugk-Harttung, štábní kapitán
Ulbricht, Walter 80
152, 164
Oven, generál von 182, 194, 195
von 155 Pieck, Wilhelm 129, 131, 141
Quidde, Ludwig 61 Radek, Karl 152
Reinhard, Wilhelm,
Vilém, korunní princ 76 Vilém Il., císař 12, 13, 24, 38, 63, 194, 196 Vogel, poručík 155 Volkmann, Erich Otto 139, 141, 143
Piłsudski, Josef 148
plukovník
164, 167
Reuter, Ernst 201 Rilke, Rainer Maria 60, 61 Röhm, Ernst 165 Rosenberg, Arthur 10, 49, 152, 156, 174, 184, 186 Runge, 154
Sebottendorff, Rudolf von 177 Seeckt, Hans, generál von 189,
191,194,195, 199, 203,204 Seldte, Franz 165 Scheidemann, Philipp 16, 17, 37, 38, 75-77, 88, 93, 104, 106.
Wahnschaffe, Arnold 76 Waldow, Wilhelm von 35 Weber, Max 61 Wels, Otto 68, 69, 89, 90, 93, 116, 117, 119,121, 123, 151, 170 Weniger, kapitán 56 Wermuth, 112 Wilson, Thomas Woodrow 30, 36, 38, 39, 42, 44, 45, 47-49, 62, 68 Winterfeld, plukovník von 31 Wissell, Rudolf 127 Wolff, Theodor 102, 103, 134
SEZVNAM INSTITUCÍ,
,
KTERÉ ZAPŮJCILY OBRAZOVY MATERIAL
Bildarchiv PreuBischer Kulturbesitz, Berlin Bilderdienst Süddeutscher Verlag, München Bundesarchiv, Koblenz DPA (Deutsche Presseagentur) Keystone, Hamburg Ullstein, Berlin
Dokumenty na str. 24, 50 a 173 dalo k dispozici Interfoto Mnichov. Titulní stranu listu „Die Rote Fahne“ na str. 118 nám poskytl Institut für Zeitungsforschung v Dortmundu, za což mu tímto děkujeme.
222
OBSAH
Úvod
Císařství a sociální demokracie
pwsgwłăww'
p-ay-n
'-'O
29. září 19 l 8
23
Říjen
35
Revoluce
49
9. listopad Ebertova chvíle
67
Bitva na Marně Německé revoluce Mezi revolucí a kontrarevolucí Vánoční krize Lednové rozhodnutí
91
80 102 l 16
129
Pronásledování a zavraždění Karla Liebknechta 145
a Rosy Luxemburgové 12. Občanská válka
158
13.
Mnichovská republika rad 14. Nemesis
169
15.
Tři legendy
208
Doslov k novému vydání
216
Jmenný rejstřík
219
Seznam institucí, ktere' zapůjčily obrazový materiál
222
187
SEBASTIAN HAFFNER
Německá revoluce 1918/1919 Z německého originálu Die deutsche Revolution 1918/19 vydaného nakladatelstvím Th. Knaur Nachf., Mnichov v roce 1991 přeložil Dalibor Vrba
Edito Antonín Pohlodek Odborný poradce PhDr. Libor Vykoupil Odpovědná redaktorka Alena Čadmová Obálka a grafická úprava Boris Mysliveček Sazbá TEMPO - Lubomír Prokeš - polygrañcká výroba, Třebíč Tisk EKON, družstvo. Srázna l7, 586 Ol Jihlava
Vydalo nakladatelství BOOKS s. r. o. Stará 18/20, 602 00 Brno v roce 1998 Vydání první Počet stran 224