CLAIRE HOY VICTOR OSTROVSKY
LSTÍ A KLAMEM Znepokojivý pohled do nitra Mosadu
2
OBSAH ÚVODNÍ SLOVO AUTORŮ PROLOG: OP...
73 downloads
2855 Views
5MB Size
Report
This content was uploaded by our users and we assume good faith they have the permission to share this book. If you own the copyright to this book and it is wrongfully on our website, we offer a simple DMCA procedure to remove your content from our site. Start by pressing the button below!
Report copyright / DMCA form
CLAIRE HOY VICTOR OSTROVSKY
LSTÍ A KLAMEM Znepokojivý pohled do nitra Mosadu
2
OBSAH ÚVODNÍ SLOVO AUTORŮ PROLOG: OPERACE SFINX Část 1 KADETNÍ KURS 1. Verbování 2. Školáčci 3. Elévové 4. Kadeti 5. Bažanti Část 2 PŘIJAT A VYPOVĚZEN 6. Belgický stůl 7. Příčesek 8. Vítej – a odejdi Část 3 LSTÍ A KLAMEM 9. Strela 10. Carlos 11. Exocet 3
12. Mat 13. Na pomoc Arafatovi 14. Toliko v USA 15. Operace Mojžíš 16. Přístavní pojištění 17. Bejrút EPILOG
POSTSKRIPTUM K PAPERBACKOVÉMU VYDÁNÍ SOUDNÍ AKTA PŘÍLOHY SLOVNÍČEK SPECIÁLNÍCH TERMÍNŮ INDEX
4
Všem, kdo ochotně obětovali své životy, třebaže měli být ušetřeni. VICTOR OSTROVSKY Lydii, mé nejtajnější inspiraci. CLAIRE HOY
5
Úvodní slovo autorů ZVEŘEJNIT FAKTA, s nimiž jsem se měl možnost seznámit v průběhu čtyř let strávených ve službách Mosadu, pro mne nebyl nijak snadný úkol. Pocházím z přísně sionistického prostředí, které mi vštěpovalo zásadu, že stát Izrael nemůže chybovat. Zásadu, že my jsme Davidem v onom nekončícím zápase s ustavičně sílícím Goliášem. Zásadu, že jediný, kdo nás může ochránit, jsme toliko my sami - životní pocit umocňovaný svědectvím těch, kdo přečkali holocaust a kdo dosud žijí mezi námi. Nám, Izraelcům nové generace, příslušníkům národa znovuvzkříšeného ve své vlastní zemi po více než dvou tisících letech exilu, byl tak vkládán do rukou osud celé národní pospolitosti. Velitelům naší armády se neříkalo generálové, ale vojevůdci. A naše vůdčí osobnosti, to byli kapitáni u kormidla velkého korábu. Byl jsem nadšen, když jsem prošel výběrem a když mi bylo dopřáno privilegium stát se příslušníkem Mosadu, této - jak jsem se tehdy domníval - elitní organizace. Jenže uvnitř Mosadu mě čekalo střetnutí s pokřivenými ideály a s egocentrickým pragmatismem, doprovázeným kolektivní chamtivostí, posedlostí sexem a naprostou absencí respektu k ceně lidského života. To vše mě posléze přimělo k výpovědi, která je obsahem této knihy. K tomu, že bez obalu hovořím o svém životě a že budu muset čelit těm, kdo na sebe vzali odpovědnost za proměnu sionistických snů v noční můru těchto přítomných dnů, mne vede láska k Izraeli jako zemi svobodné a spravedlivé. Mosad, jemuž jako zpravodajské službě byla svěřená odpovědnost za nalézání správné cesty vpřed pro vůdce u kormidla státu, se této důvěře zpronevěřil. Začal určovat směr postupu podle vlastních zájmů. Z nicotných, toliko jemu samotnému sloužících hledisek zavedl celý národ na kolizní kurs směřující k totální válce. Nemohu už déle mlčet. Nemohu také zpochybnit důvěryhodnost této publikace tím, že bych skutečnost maskoval smyšlenými jmény a zkreslenou identifikací postav (třebaže jsem u některých osob činných v terénu užil toliko iniciál, abych uchránil jejich životy). Alea iacta est. Kostky jsou vrženy. VICTOR OSTROVSKY, červenec 1990 * * * Za víc než pětadvacet let novinářského řemesla jsem přišel na to, že nemám nikdy říkat ne, když mi někdo nabízí nějaké téma, byť vypadalo na první pohled sebebizarněji. Jako většina žurnalistů jsem si samozřejmě i já musel už ve svém životě vyposlechnout příslušný podíl všelijakých těch bez dechu chrlených historek, proč vlastně mluvčímu už tak dlouho brání intergalaktické marťanské spiknutí publikovat jeho různá senzační sdělení. Na druhé straně ovšem snad každý novinář zakusil onen vzrušující okamžik poznání, že za tipem, na který pohotově zareagoval, se skrývá skutečný sólokapr. Byl jsem toho dubnového odpoledne v roce 1988 na svém obvyklém místě na novinářské galerii v budově parlamentu v Ottawě, když mi tam zatelefonoval Victor Ostrovsky a sdělil mi, že má něco s mezinárodním dosahem, co by mě snad mohlo zajímat. Vyšel mi tehdy právě kontroverzní bestseller Vysoce postavení přátelé, o malérech současného kanadského ministerského předsedy a členů jeho vlády. Victor mi sdělil, že se mu líbí můj přístup k oficióznosti a jejím nositelům a že se proto rozhodl nabídnout svůj příběh právě mně. Podrobnosti neuvedl žádné, ale navrhl mi, abychom se za čtvrt hodiny sešli v blízké kavárničce, kde bych si je mohl poslechnout osobně. Po dalších třech hodinách jsem mu stále ještě pozorně naslouchal. Měl věru o čem vyprávět a bylo to bezesporu zajímavé. Moje prvá soukromá úvaha ovšem nevyhnutelně byla, kde vzít jistotu, že ten člověk skutečně je tím, co mi tu říká? Nu, chtělo to pár dotazů prostřednictvím různých známých, k tomu jsem připočetl i jeho otevřenost s jakou uváděl osoby a jména a s jakou hovořil i sám o sobě, a 6
zanedlouho už nebylo tak těžké si připustit, že před sebou skutečně mám nefalšované eso: bývalého kacu, příslušníka Mosadu. Bude asi dost lidí, kteří nebudou příliš nadšeni tím, co se v této knize dočtou. Je to znepokojivý příběh, který má dosti daleko k legendám o tom, co je v člověku nejlepšího. Mnozí asi budou ve Victorovi spatřovat zrádce Izraele. Budiž. Pro mě zůstane mužem, jenž dospěl k přesvědčení, že Mosad je organizace užitečná, leč poněkud zakyslá; zůstane v mých očích člověkem, jehož idealismus se sesul pod nelítostným náporem reality; je to pro mě občan, který je přesvědčen, že Mosad - stejně jako kterákoli jiná vládní organizace - je povinen veřejně skládat účty ze své činnosti. Dokonce i CIA se zodpovídá volenému orgánu. Ne tak Mosad. Dne prvého září 1951 vydal David Ben Gurion, tehdejší izraelský premiér, pokyn, jímž se zřizuje Mosad jako zpravodajská organizace nezávislá na izraelském ministerstvu zahraničí. Do dnešního dne, třebaže kdekdo o jeho existenci ví - a různí politici se dokonce čas od času pochlubí jeho úspěchy - Mosad zůstává po všech stránkách stínovou veličinou. Nenajdete o něm například ani zmínku v izraelském rozpočtu. A jména jeho šéfů, v době, kdy zastávají funkci, nejsou nikdy zveřejňována. Jedním z vůdčích témat této knihy je Viktorovo přesvědčení, že se Mosad vymkl všem kontrolám, takže ani ministerský předseda, třebaže je mu nominálně nadřízen, nemá na jeho činnost naprosto žádný vliv. Premiér je často vmanévrován do situace, kdy buď musí schvalovat anebo dokonce podnikat akce, které jsou sice v plném souladu se zájmy vedení Mosadu, avšak nejsou nezbytně totožné se zájmy Izraele. Již samotnou povahou zpravodajské služby je dán značný stupeň utajení jejích aktivit, ovšem některé její prvky jsou nicméně v jiných demokratických státech plně přístupné. Ve Spojených státech například jsou ředitel a náměstci ředitele CIA nejprve jmenováni prezidentem, poté podrobeni veřejnému výslechu před senátním výborem pro zpravodajskou službu a konečně musí být do funkce potvrzeni většinou hlasů senátu. Tak se například 28. února 1989 tento výbor sešel pod předsednictvím Davida L. Borena v místnosti SH-216 Hartovy senátní budovy ve Washingtonu, aby vyslechl kmenového pracovníka CIA Richarda J. Kerra v souvislosti s jeho nominací na funkci zástupce ředitele této organizace. Ještě než se podrobil tomuto veřejnému výslechu, musel Kerr vyplnit vyčerpávající dotazník o čtyřiceti pěti položkách, který rozebíral veškerá fakta jeho osobního života, zkoumal jeho studijní dráhu a odbornou praxi. Obsahoval otázky o stavu jeho financí, pozemkové držbě, platu za posledních pět let a o uzavřených hypotékách, spolu s dotazy o organizacích, jichž byl kdy členem, a o jeho osobním postoji k životním problémům a ke zpravodajské službě. Když senátor Boren tento výslech zahajoval, podotkl, že je to pro výbor vzácná příležitost vést svá jednání veřejně. „Zatímco v některých státech je dozor nad zpravodajskou činností svěřován legislativním složkám, má šíře tohoto procesu v naší zemi naprosto jedinečnou povahu." Mezi jiným hodnotí výbor čtvrtletně veškeré utajené akce schvalované prezidentem a schází se k mimořádnému projednání, kdykoli prezident dá podnět k novému takovému programu. „Nemáme sice pravomoc utajené akce vetovat," pokračoval, „avšak prezident až dosud přijímal naše doporučení a korigoval nebo rušil aktivity, o nichž se výbor domníval, že jsou chybně koncipovány anebo že s sebou nesou zbytečná rizika pro zájmy bezpečnosti státu." V Izraeli naproti tomu ani premiér, třebaže oficiálně zpravodajskou službu řídí, často není o utajených akcích informován, dokud nejsou realizovány. Pokud jde o veřejnost, ta se o nich zřídka doví vůbec. A samozřejmě neexistuje žádná forma komisionelního hodnocení činnosti Mosadu a jeho příslušníků. Závažnost náležitého politického řízení zpravodajské služby shrnul Sir William Stephenson v předmluvě ke knize Muž bez bázně, kde říká, že výzvědná služba je nezbytnou součástí každé demokracie, má-li se stát vyhnout katastrofám, ba možnému zániku. „V stále komplikovanějším arzenálu všech zemí světa představuje zpravodajská služba velice podstatnou zbraň, snad právě tu nejzávažnější," píše. „Ovšem tím, že je tajná, je 7
zároveň i zbraní nejnebezpečnější. Je nezbytné koncipovat opatření zabraňující jejímu zneužití, trvale je aktualizovat a hlavně je striktně uplatňovat. Nicméně, tak jako v každém podnikání, je nakonec rozhodující míra charakteru a moudrosti těch, jimž je tato služba svěřována. V integritě tohoto vedeni tkví sama naděje svobodných lidí na přežití a na vítězství.“ Jiná oprávněná otázka spojená s Victorovým vyprávěním zní: jak se mohl relativně nevýznamný příslušník takové instituce, jakou představuje Mosad, toho o ní tolik dovědět? Odpověď je překvapivě snadná. Předně je Mosad organizace nevelká. Ve své knize Špionážní hry napsal Nigel West (vlastním jménem Rupert Allason, britský konzervativní poslanec), že velitelství CIA v Langley ve státě Virginia, k němuž „řidiče spolehlivě navádějí silniční směrové ukazatele již od dálnice George Washingtona v předměstí Washingtonu, DC“, má kolem 25 000 pracovníků, z nichž „převážná většina se nijak nesnaží tajit charakter svého zaměstnání“. Celý Mosad má sotva 1200 zaměstnanců, včetně sekretářek a uklízeček, a ti všichni mají pokyn na případné dotazy odpovídat, že pracují na ministerstvu obrany. West rovněž uvádí, že „podle zpráv shromážděných od sovětských přeběhlíků jen prvý odbor KGB zaměstnává kolem 15 000 agentů“ rozmístěných po celém světě a asi „3000 osob, které pracují přímo na velitelství v Ťoplyjstanu, bezprostředně za dopravním okruhem, na jihozápad od Moskvy." To bylo v roce 1950. Novější zprávy udávají, že celosvětový počet osob pracujících pro KGB přesahuje 250 000. I kubánská výzvědná služba DGI má asi 2000 agentů umístěných v kubánských diplomatických misích po celém světě. Mosad - věřte nebo ne - má něco mezi 30 až 35 rezidentů, kaců, kteří působí současně v celosvětovém měřítku. Hlavní příčinou tohoto mimořádně nízkého stavu je skutečnost, jak se v této knize dále dočtete, že na rozdíl od ostatních zemí má Izrael možnost obracet se na významný a loajální kádr světové židovské populace žijící mimo Izrael. Děje se tak prostřednictvím pozoruhodného systému sajanů, dobrovolných pomocníků. Victor si vedl deník jak o svých vlastních poznatcích, tak i o těch, které se dozvídal od ostatních. Jeho pravopis je přímo katastrofální, ale zato má fotografickou paměť na schémata, plány a ostatní vizuální informace, klíčově důležité pro úspěšnou výzvědnou činnost. A jelikož Mosad je tak malá, přímo komprimovaná organizace, měl přístup i k tajným počítačovým databázím a k ústním sdělením, jejichž analogie by byly pro subalterního pracovníka CIA nebo KGB absolutně nedostupné. Již jako frekventanti kursů měl on i jeho kolegové ze třídy k dispozici terminál hlavního počítače Mosadu a bezpočet vyučovacích hodin strávili detailní a mnohokrát opakovanou analýzou desítek skutečných operací Mosadu - s cílem nacvičit s novými adepty dokonalou organizaci akcí a pomoci jim vyhnout se minulým chybám. Navíc tu působí historicky daná soudržnost židovské pospolitosti, jakkoli obtížné by bylo exaktně ji kvantifikovat. Vědomí, že bez ohledu na rozdíly v politických názorech musí komunita držet pohromadě, aby dokázala čelit svým nepřátelům, vede k vzájemné otevřenosti, jakou bychom sotva našli třeba mezi pracovníky CIA nebo KGB. Stručně řečeno, mají pocit, že mezi sebou mohou mluvit volně a do všech podrobností. A přesně to také dělají. Chci samozřejmě poděkovat Victorovi, že mi dal příležitost tuto pozoruhodnou historii vypovědět. A chci také vyslovit dík své ženě Lydii za neúnavnou podporu, jakou mi při práci na knize poskytovala, zejména s ohledem na to, že vzhledem k povaze příběhu musím čelit mnohem větším tlakům, než jaké s sebou nese moje běžná politická žurnalistika. K tomu všemu mi, jako ostatně vždy, prokázala mimořádné služby parlamentní knihovna v Ottawě. CLAIRE HOY, červenec 1990
8
Prolog: Operace Sfinx B
UTRUSOVI IBN HALÍMOVI lze prominout, že ta žena upoutala jeho pozornost. Vždyť šlo o provokativní blondýnku s oblibou nosící těsně přiléhavé kalhoty a blůzky s hlubokým výstřihem, které odhalovaly právě tolik, aby muži dostali chuť poznat z její osobnosti i trochu více. Objevovala se tu na autobusové zastávce ve Villejuif na jižním předměstí Paříže poslední týden denně. A jelikož tu zastavovaly pouze dvě linky - jedna místní a jedna RATP do Paříže - a jelikož tu obvykle postávalo jenom pár dalších cestujících, bylo vyloučeno nepovšimnout si ji. A třebaže si to Halím ani neuvědomil, přesně o to také šlo. Byl srpen roku 1978. Zdálo se, že blondýnka má stejně stabilní denní rozvrh jako on sám. Když Halím docházel na svůj autobus, stála už pokaždé na zastávce. O chvíli později se vždycky přiřítil modrooký elegán v červeném dvousedadlovém ferrari BB512, zastavil, blondýnka nasedla a oba odsvištěli bůhví kam. Halím, Iráčan, jehož manželka Samíra už měla po krk jeho samého i jejich nudného společného života v Paříži, trávil valnou část své samotářské cesty do zaměstnání úvahami o té ženě. Času na to měl věru dost. S nikým se během celé jízdy nedával do řeči a od irácké rozvědky měl příkaz volit cestu oklikou a často trasu měnit. Jejími jedinými pevnými body byla autobusová zastávka poblíž jeho domova a stanice metra u nádraží Saint-Lazare. Tam Halím přestupoval na vlak do Sarcelles, na sever od města, kde pracoval na přísně utajovaném projektu, jehož součástí byla výstavba jaderného reaktoru pro Irák. Jednoho dne přijel druhý autobus o něco dříve než ferrari. Žena se nejprve ohlédla, zapátrala, kde by vůz mohl být, pak pokrčila rameny a nasedla. Halímův autobus měl mezitím malou „nehodu", když mu nečekaně vjel do cesty jakýsi peugeot. Za pár okamžiků se pak ferrari přece jen objevilo. Řidič se rozhlížel po blondýnce a Halím, který si domyslel, co se asi stalo, na něho francouzsky křikl, že nasedla do autobusu. Na muži byl patrný zmatek, odpověděl anglicky a Halím mu poté informaci zopakoval rovněž v angličtině. Řidič se Halíma vděčně zeptal, kam má namířeno. Halím odpověděl, že jede na stanici Madeleine, odkud je to k Saint-Lazare už jen kousek cesty pěšky. Řidič, Ran S. - jehož ovšem měl Halím poznat pod jménem Angličana Jacka Donovana - prohlásil, že jede týmž směrem, a nabídl mu, že ho sveze. Proč ne, pomyslel si Halím, vklouzl dovnitř a usadil se. Ryba spolkla háček. A šťastnou náhodou to byl pro Mosad kapitální úlovek. * * * Operace Sfinx skončila efektním ohňostrojem 7. června 1981, kdy izraelské stíhací bombardéry americké výroby napadly a zničily irácký nukleární komplex Tamuze 17 (jinak Osirak) v Tuwajtě v bezprostřední blízkosti Bagdádu za odvážného náletu v týlu nepřátelského území. K tomu ovšem došlo až poté, co mezinárodní intriky, diplomacie, sabotáže a vraždy organizované po celá léta Mosadem stačily výstavbu objektu sice pozdržet, avšak nedokázaly ji zcela překazit. Izrael byl projektem vysoce znepokojen od samého počátku, kdy Francie podepsala v období doznívající ropné krize z roku 1973 s Irákem, tehdy svým druhým nejdůležitějším dodavatelem ropy, smlouvu, podle níž mu měla pomoci vybudovat na jeho území pracoviště jaderného výzkumu. Krize vystupňovala zájem o jadernou techniku jako alternativní energetický zdroj a země vyrábějící potřebná zařízení pronikavě rozšiřovaly jejich prodej do zahraničí. Tehdy se také ve Francii zrodil záměr prodat Iráku 700-megawattový komerční jaderný reaktor. Irák od počátku prohlašoval, že jaderný výzkum je orientován na mírové účely a že v 9
podstatě jde o zajištění elektrické energie pro Bagdád. Izrael se ovšem z pochopitelných důvodů obával, že by ho mohlo být využito i jinak - pro výrobu jaderných bomb určených proti němu. Francouzi potvrdili pro dva reaktory dodávku třiadevadesáti-procentního obohaceného uranu, produkovaného jejich armádním zařízením v Pierrelate. Francie tehdy souhlasila s prodejem náplně pro čtyři sady palivových článků do Iráku; šlo zhruba o 70 kilogramů obohaceného uranu, který by postačil také k výrobě čtyř jaderných pum. Ovšem právě v té době začal tehdejší americký prezident Jimmy Caitei budovat celou svou zahraniční politiku na odmítavém postoji k šíření jaderných zbraní a američtí diplomaté proto v y v í j e l i tlak jak na Francii, tak i na Irák, aby v již uzavřených dohodách došlo ke změně. I Francouzi sami již tou dobou zpozorněli, pokud jde o skutečné záměry Iráku. Stalo se tak poté, co tato země rezolutně odmítla jejich nabídku, podle níž by obohacený uran byl nahrazen méně nebezpečným palivem nazývaným „karamel", jehož sice lze využít k produkci jaderné energie, nikoli však jaderných bomb. Irák neústupně trval na svém. Smlouva je smlouva. Na tiskové konferenci v Bagdádu v červenci roku 1980 ironizoval představitel irácké tvrdé linie Saddám Hussein obavy Izraele poukazem na to, že ještě před pár lety „sionistické kruhy v Evropě pohrdavě mluvily o Arabech jako o necivilizovaných a zaostalých kmenech zvládajících leda jízdu pouští na velbloudu. A podívejme se, jak dnes tíž lidé bez mrknutí oka prohlašují, že Irák stojí na prahu vývoje vlastní atomové pumy." Skutečnost, že se Irák tomuto bodu zřejmě rychle přibližuje, přiměla na konci sedmdesátých let AMAN, izraelskou vojenskou rozvědku, obrátit se na Cvi Zamira, vysokého, štíhlého a mírně plešatícího bývalého generála, který byl tou dobou šéfem Mosadu. AMAN tak učinil memorandem označeným černým štítkem na znamení, že jde o přísně tajné sdělení. Požadoval detailnější špionážní informace o tom, jak pokračuje vývoj iráckého projektu. David Biran, velitel Cometu, akvizičního odboru Mosadu, byl v této souvislosti pozván k jednání se Zamirem. Biran, zavalitý a s kulaťoučkou tváří, veterán Mosadu a vyhlášený elegán, sezval vzápětí náčelníky svých oddělení a uložil jim neprodleně vytipovat vhodný irácký kontakt ve výrobním závodě v Sarcelles ve Francii. Dvoudenní vyčerpávající probírka kartotékami nepřinesla výsledek, a tak Biran zavolal vedoucímu pařížské rezidentury Davidu Arbelovi, bělovlasému polyglotovi a dlouholetému důstojníku Mosadu, a poskytl mu veškeré informace nezbytné pro splnění tohoto úkolu. Jako všechny podobné pobočky je i pařížská rezidentura umístěna v důkladně pancéřované místnosti v suterénu izraelského velvyslanectví. Arbel byl jako vedoucí rezidentury postaven služebně výše než sám velvyslanec. Personál Mosadu kontroluje kurýrní zavazadla a veškerou docházející i odesílanou poštu velvyslanectví. Má na starosti i tzv. útulky, konspirační byty; jen londýnská rezidentura disponuje více jak stovkou takových útulků a dalších padesát bytů si najímá navíc. Paříž disponovala rovněž příslušným počtem sajanů, dobrovolných židovských spolupracovníků z všemožných oblastí života. Jeden z nich, kódovým jménem Jacques Marcel, byl shodou okolností zaměstnán v osobním oddělení jaderných závodů v Sarcelles. Kdyby akce nebyla tak naléhavá, nebylo by po něm požadováno obstarání autentického dokladu. Normálně by byl podal potřebnou informaci ústně, anebo by si ji byl pořídil opisem. Odcizení dokumentu s sebou nese i zvýšené riziko dopadení a vystavuje sajana mimořádnému nebezpečí. V tomto případě však bylo přesto rozhodnuto, že originál dokumentu je naprosto nezbytný, zejména proto, že arabská jména jsou často matoucí (v různých situacích se užívá různých pojmenování). Aby byla získána potřebná jistota, byl Marcel požádán o seznam všech Iráčanů, kteří v závodě pracují. Vzhledem k tomu, že měl Marcel tak jako tak následující týden ve svém běžném pracovním programu cestu na poradu v Paříži, dostal pokyn, aby seznam pracovníků uložil spolu s ostatními listinami, které s sebou oficiálně poveze, do kufru svého vozu. Večer předtím se s ním sešel jeho příslušný řídící důstojník Mosadu, kaca. Vyzvedl si od něho duplikát klíče ke kufru a předal mu podrobné instrukce. V určenou dobu má Marcel projet postranní ulicí 10
poblíž École Militaire: tam uvidí červeného peugeota označeného na zadním okně dohodnutou nálepkou. Půjde o najatý vůz, který bude celou noc stát před kavárnou, tak aby bylo zajištěno parkovací místo, což je v Paříži vždy hlavní problém. Marcel objede blok a až bude uličkou projíždět podruhé, peugeot odjede a dovolí mu tak zaparkovat. A pak už má Marcel podle pokynu klidně odejít na poradu a personální seznam nechat v kufru. Jelikož zaměstnanci v zpravodajsky senzitivních provozech bývají podrobováni namátkovým bezpečnostním kontrolám, byl Marcel, aniž o tom věděl, cestou na schůzku sledován Mosadem. Když se znovu ubezpečili, že vůz není pod dohledem, dvojice příslušníků Mosadu vyzvedla seznam z kufru a odešla s ním do kavárny. Zatímco jeden z obou mužů si objednával u vrchního, druhý odešel na toaletu. Tam vyňal kameru s připevněnou čtveřicí skládacích hliníkových nožek, které se říká „krab". Zařízení značně šetří čas, neboť fixuje aparát v rovině ostrosti a užívá speciálních kazet vyráběných fotografickým oddělením Mosadu a dovolujících až 500 expozic na jediné náplni. Jakmile jsou nožičky sestaveny, fotografující už může rychle vkládat a vyměňovat podklady a exponovat stiskem zubů za pomoci gumového nástavce spouště. Když takto nasnímali všechny tři strany seznamu, uložili ho nazpět do kufru auta a zmizeli. Jména byla okamžitě prostřednictvím počítače odeslána pařížskému referátu v Tel Avivu s využitím standardního dvojitého kódovacího systému Mosadu. Každý fonetický prvek v něm má své číslo. Pokud jméno zní například Abdul, pak pro „Ab" lze zvolit třeba sedmičku a pro „dul" číslo 21. A aby byl postup dále zkomplikován, má navíc každé číslo svůj další kódový přepis - písmeno anebo jiné číslo - a tento vnější „šifrérský rukáv" se jednou týdně obměňuje. Navíc obsahuje každá zpráva jen polovinu sdělení, takže v jedné je přenášen kód kódu „Ab" a v druhé kód kódu „dul". I kdyby bylo vysílání odposlechnuto, nedávalo by pro toho, kdo se ho pokusí dekódovat, žádný smysl. Touto cestou byl na velitelství ve dvou počítačových relacích předán rádiem celý seznam personálu. Jakmile byly jména a funkce v Tel Avivu dešifrovány, byly okamžitě postoupeny analytickému odboru Mosadu a také AMANU. Ovšem vzhledem k tomu, že Iráčané pracující v Sarcelles byli vesměs vědci nepovažovaní až dosud za nijak nebezpečné, existovaly o nich v Mosadu jen minimální záznamy. Vzkaz od šéfa Cometu, který došel jako reakce, zněl „Po větru" - čili najděte nejdostupnější cíl. A to rychle. A tak padla volba na Butruse Ibn Halíma. Ukázalo se pak, že to byla dobrá trefa, ovšem prapůvodní hledisko výběru bylo, že Halím jako jediný irácký vědec uvedl svou adresu. Znamenalo to, že ostatní byli buď disciplinovanější, pokud jde o bezpečnostní hlediska anebo byli ubytováni ve vojenských objektech poblíž závodu. Halím byl rovněž ženatý - to platilo jen o polovině íráckých pracovníků ve Francii - ovšem neměl žádné děti. Nemít děti je u dvačtyřicetiletého Iráčana dost neobvyklé a nesvědčí o normálním, šťastném manželství. Když byl cíl takto zvolen, nastával další problém, jak ho „akvirovat", zejména proto, že pokyn z Tel Avivu zněl, že je to operace ajn efes , což je v hebrejštině velice silný výraz a rovná se požadavku stoprocentního úspěchu. K provedení úkolu byly určeny dva útvary. Prvý, Jarid, který má na starosti špionážní záležitosti v Evropě, měl prozkoumat denní rutinu jak Halímovu, tak i jeho ženy Samíry, prověřit, zda není pod francouzským nebo iráckým dohledem a prostřednictvím sajana (zaměstnaného v jisté pařížské realitní kanceláři a pověřovaného zajišťovat bez dalších otázek potřebné objekty v určené lokalizaci) obstarat v blízkosti Halímova bydliště konspirační byt. Druhý útvar, Neviot, obstarává nezbytné průniky, vloupání do bytu vytipovaného objektu a instalaci odposlouchávacích zařízení - „dřevíčka", jde-li o montáž někam do stolu nebo pod podlahovou lištu, či „sklíčka", pokud je nějak využito telefonu. Útvar Jarid, který patří do špionážního odboru, se skládá z tří týmů po sedmi až devíti lidech, z nichž dva pracují v zahraničí a jeden je v záloze v Izraeli. Zajistit pro akci kterýkoli z těchto týmů je zpravidla spojeno se značným handrkováním, jelikož každý považuje především svou operaci za vitálně důležitou. Rovněž útvar Neviot má tři týmy expertů 11
školených v metodách, jak získávat informace prostřednictvím neživých objektů, což zahrnuje techniku vloupání, fotografování dokumentů, vnikání do místností a budov a montáž odposlechových a jiných technických zařízení bez sebemenší stopy po vstupu do objektu a jeho opětovném opuštění a bez kontaktu s kýmkoli z jeho uživatelů. K arzenálu nástrojů těchto týmů patří například univerzální klíče z většiny velkých evropských hotelů, neustále jsou tu propracovávány nové metody otevírání dveří zajišťovaných kartou, kódem nebo různými jinými způsoby. Existují už například hotely, které mají zámky reagující toliko na otisk palce ubytovaného hosta. Jakmile budou v Halímově bytě umístěna odposlouchávací zařízení, „štěnice", a jakmile budou uvedena do provozu, pracovník Šiklutu (odposlechového oddělení) bude sledovat a zaznamenávat veškerou konverzaci. Kazety z prvého dne budou odeslány do Tel Avivu, kde bude určeno, o jaký konkrétní dialekt jde, a na místo bude v nejkratší době vyslán marac, „posluchač", který nejlépe ovládá dané nářečí a který bude pokračovat v elektronickém odposlechu a zajistí pro pařížskou rezidenturu okamžitý překlad. Jenomže v této fázi celé operace neměli zatím nic víc než jméno a adresu. Neměli ani Halímovu fotografii, a naprosto chyběla jakákoli záruka, že jim může být k něčemu užitečný. Tým Jaridu začal pracovat v podstatě na ulici, pozorováním budovy, kde byl Halímův byt, a sledováním z jednoho z bytů poblíž se snažil získat představu, jak vlastně Halím a jeho žena vypadají. K prvému skutečnému kontaktu došlo o dva dny později, kdy na dveře Halímova bytu zaťukala mladá, atraktivní dívka s nakrátko přistřiženými vlasy a představila se jako Jacqueline. Byla to Dína, pracovnice Jaridu, která neměla za úkol nic víc než dobře si Halímovu ženu prohlédnout a pro tým ji pak bezpečně identifikovat, tak aby sledování mohlo začít „naostro“. Díninou krycí identitou byl prodej kosmetiky, byla vybavena úctyhodným množstvím parfémů. Krytí bylo dokonalé, včetně elegantního kufříku a tištěných objednávek. Aby nevzbudila podezření, prošla Dína celý třípatrový dům od dveří ke dveřím a všude nabídla své zboží. Načasovala obchůzku tak, aby byla v Halímově bytě dřív, než se on vrátí z práce. Samíra byla z nabídky parfémů celá pryč. Stejně ostatně reagovala i většina ostatních žen v domě. Nebylo divu, ceny byly podstatně nižší než v obchodech. Po zákaznicích Dína žádala polovinu ceny předem a polovinu při dodávce, navíc pak přislíbila ještě malý „dáreček", až bude zakázka vyřízena. Co víc, Samíra pozvala „Jacquelinu" dál a otevřela jí srdce, vyzpovídala se jí, že je tu nešťastná, že se její manžel nijak nesnaží prosadit, že ona pochází z majetné rodiny a že už ji unavuje věčně dosazovat na živobytí ze svého a - pozor - že za čtrnáct dní odlétá domů do Iráku, neboť její matka má podstoupit nějakou větší operaci. Manžel tu tedy zůstane sám a bude ještě bezbrannější. „Jacqueline" se prohlásila za studentku z dobré rodiny na jihu Francie, která si prodejem parfémů jen přivydělává a získala si za dané situace veškeré Samířiny sympatie. Třebaže měla původně za úkol Samíru toliko identifikovat, tento úspěch byl nesporným krokem navíc. Při sledování se o každém sebemenším detailu po ukončené fázi referuje v „útulku", kde pak tým informace zpracovává a kde se plánuje další postup. Znamená to zpravidla celé hodiny dotazů a odpovědí, rozebírání každé podrobnosti, kdy se často debata někdy i přiostřuje, když se hodnotí význam dílčích akcí, ba i každé věty. Cigarety se zapalují jedna od druhé, káva teče proudem a atmosféra v „útulku" je každou hodinou dusnější a napjatější. Tak bylo také rozhodnuto, že když už Dína (Jacqueline) tak šťastně uhodila u Samíry na správnou strunu, je třeba příležitosti využít. Jejím příštím úkolem mělo být dostat Samíru z bytu, a to dvakrát - jednou, aby se tým mohl rozhodnout pro optimální umístění odposlouchávacího zařízení, podruhé pak, aby ho mohl instalovat. Znamenalo to nejprve byt navštívit, pořídit snímky, změřit si vše potřebné, odebrat vzorky nátěrů, zkrátka všechno, co je nezbytné k tomu, aby se dala zhotovit přesná replika, ovšem s implantovaným odposlechem. Jako ve všem, co Mosad podniká, i zde bylo hlavním hlediskem snížit riziko na minimum. 12
Během prvé Díniny návštěvy si Samíra postěžovala, že má problém najít tu dobrého kadeřníka, který by něco svedl s barvou jejích vlasů. Když se Dína o dva dny později znovu dostavila s objednaným zbožím (tentokrát těsně před Halímovým předpokládaným příchodem, aby mohla zjistit, jak vlastně vypadá), vyprávěla Samíře o svém vlastním kadeřníkovi v proslulé oficíně na levém břehu Seiny. „Andrému jsem už o vás říkala, a on povídal, že by byl nadšen, kdyby vám směl s vlasy něco udělat," říkala Jacqueline. „Bude to chtít jít tam víckrát. On si na všem dává záležet. Ale moc ráda k němu s vámi zajedu." Samíra se nabídnuté příležitosti okamžitě chopila. Neměli s manželem v celém okolí žádné skutečné přátele, společenský život tu byl takřka nulový, a tak vyhlídka na nějaké to odpoledne strávené ve městě, daleko od všední nudy domova, jí připadala víc než vítaná. Jako pozornost od firmy za nákup parfémů, „dáreček", přinesla Jacqueline Samíře krásnou klíčovku, pro každý jednotlivý klíč měla i samostatný štítek. „Ukažte," řekla. „Půjčte mi klíček od bytu, já vám ukážu, jak se nasazuje do kroužku." Čeho už si Samíra nepovšimla, když jí klíč dávala, bylo malé asi pěticentimetrové pouzdro s pantíkem po straně, ambaláží zcela shodné s ostatními dárkovými krabičkami, jenže vyplněné plasticinou poprášenou mastkem, aby z ní nic na klíči neulpělo. Jacqueline klíč do pouzdra nepozorovaně zasmekla, vmžiku pouzdro stiskla a uvnitř zůstal dokonalý otisk, z něhož bylo možno pořídit duplikát. Neviot by byl dokázal vniknout dovnitř i bez klíče, ale nač zvyšovat riziko odhalení, když se to dá zařídit tak, že člověk prostě vejde hlavními dveřmi tak samozřejmě, jako kdyby tam bydlel? A jakmile budou jednou uvnitř, pak za sebou jako obvykle zamknou a ještě podloží zevnitř kliku tyčí vzepřenou proti podlaze. I kdyby někdo prošel nepozorovaně kolem venkovní hlídky Neviotu a zkusil odemknout, domníval by se, že zámek prostě zaskočil, šel by shánět zámečníky a poskytl by tak technikům uvnitř dostatek času nepozorovaně zmizet. Jakmile byl Halím bezpečně identifikován, zahájil Jar id takzvané stacionární sledování, techniku, jak stanovit denní rutinu sledovaného objektu bez nebezpečí prozrazení. Znamená to pozorování v jednotlivých fázích jeho pohybu, nikoli kopírováni jeho cest v určitém odstupu, a to tak, že hlídka nejbližší bydlišti vypozoruje, kterým směrem objekt zpravidla odchází. Po několika dnech naváže na takto zjištěnou pravidelnou trasu hlídka u dalšího bloku a tak dále. V Halímově případě to bylo mimořádně snadné, neboť každý den chodil na tutéž autobusovou zastávku. Odposlechovým zařízením si tým bezpečně zjistil, kdy odlétá Samíra domů do Iráku. Vyslechli také, jak jí Halím říká, že se musí dostavit na Irácké vyslanectví k bezpečnostní prověrce - připomínka Mosadu, že maximální opatrnost je nezbytná. Stále však ještě neměli představu, jakým způsobem by ho bylo možno naverbovat, akvirovat, a vzhledem k tomu, jak vysoká priorita byla akci přiřazena, neměli ani příliš mnoho času k úvahám, zda Halím bude vůbec ochoten ke spolupráci či ne. Otěr, placený arabský agent užívaný k získávání kontaktů s jinými Araby, nepřicházel jako prostředník v úvahu, proti tomu se postavila operační ostraha, které jeho nasazení právě v této akci připadalo příliš riskantní. Měli v hlavni jeden jediný náboj a absolutně se nesměli minout cíle. Počáteční naděje, že by se k Hal í m o v i mohla prostřednictvím jeho ženy nějak přitočit Dína se ukázaly liché. Po druhém sezení u kadeřníka už Samíra nechtěla s Jacquelinou nic mít. „Já jsem moc dobře viděla, jak ses na tu holku díval," vyčetla Samíra Halímovi během jednoho ze svých domácích kázání. „A nemysli si, že mi tu budeš něco provádět, až odjedu. Já tě moc dobře znám." A tak se zrodil plán s dívkou na autobusové zastávce, v němž byla Ranovi S. přidělena úloha rozmařilého Brita, Jacka Donovana. Ferrari si pronajali, zbytek iluze dotvářela Donovanova zbohatlická garderóba. * * * Když se Halím vezl ve ferrari poprvé, nepodřekl se ani slůvkem, pokud jde o jeho 13
zaměstnání, utrousil jen cosi o tom, že v Paříži studuje. Student poněkud v letech, pomyslel si Ran. Zmínil se ale, že mu na nějaký čas odjíždí žena, a že rád dobře jí, třebaže jako muslim nepije. Donovan své povolání zatím nijak neupřesňoval, chtěl si v tomto směru ponechat jistou volnost; řekl, že se věnuje zahraničnímu obchodu, a nadhodil, že by ho Halím třeba mohl navštívit a povečeřet s ním a s jeho ženou v jeho vile na venkově. Halím na to neřekl nic. Den na to byla blondýnka opět na svém místě a Donovan ji naložil jako obvykle. Nazítří se objevil Donovan, ale dívka nikde, takže opět nabídl Halímovi, že ho do města odveze, tentokrát však navrhl, že by si mohli nejprve v místní kavárničce spolu vypít šálek kávy. Pokud jde o jeho krásnou společnici, Donovan příliš mnoho nevysvětloval: „Ale to je jen taková bréca, kterou jsem někde sebral. Začínala mít najednou nějak moc požadavků, tak jsem ji pustil k vodě. Škoda, jinak byla moc prima, jestli mi rozumíte. Ale takových se najde, kamaráde." Samíře se o svém novém příteli Halím nezmínil. Chtěl si to ponechat pěkně pro sebe. Když Samíra odletěla do Iráku, Donovan, který už Halíma vozil zcela pravidelně a přešel na důvěrný přátelský tón, řekl, že odjíždí obchodně asi na deset dní do Holandska. Dal Halímovi svou obchodní vizitku - fingovanou samozřejmé, nicméně opřenou o skutečně existující kancelářské místnosti v reprezentativní renovované budově v horní části Champs Elysées, včetně firmy na dveřích a sekretářky, pro případ že by Halím zavolal anebo se přišel podívat na vlastní oči. Celou tuto dobu ovšem Ran (Donovan) ve skutečnosti bydlel v konspiračním bytě („útulku"), kde se po každém setkání s Halímem scházel s náčelníkem pařížské rezidentury nebo s jeho zástupcem, aby naplánovali další kroky, a kde také psal zprávy, pročítal přepisy monitorovaných odposlechů a probíral veškeré možné varianty dalšího scénáře. Prvá fáze této každodenní rutiny bylo kličkování na zpáteční cestě, při němž si ověřoval, že není sledován. V „útulku" si pak vyměnil osobní doklady, britské tu zanechával. Informační zpráva, prvý ze dvou materiálů, které pokaždé psal, obsahovala podrobný záznam o tom, co kdo v průběhu setkání řekl. Osnovou druhého materiálu, operační zprávy, byla anglická mnemotechnická pomůcka pěti W - who, what, when, where, why, neboli kdo, co, kdy, kde, proč. Zahrnovala vše, co se během setkání událo. Tuto druhou zprávu, odděleně uloženou, přejímal bodel, kurýr, který zprostředkovává přesun materiálů mezi „útulky" a ambasádou. Operační i informační zprávy jsou do Izraele odesílány odděleně, buď počítačovou relací anebo diplomatickou poštou. V operační zprávě je provedena separace na dílčí úseky, aby byla dále znemožněna její nežádoucí dešifrace. Prvá část třeba obsahuje sdělení: „Setkal jsem se s objektem (viz dále)". V další části je pak teprve uvedena lokalizace apod. Každé osobě jsou přiřazena dvě kódová označení, a ani nositelé sami je neznají. Jedno označení je informační, druhé operační. Právě interní komunikace dělá Mosadu největší starost. Jelikož dobře vědí, co sami v tomto směru dokáží, umějí si udělat i představu, že ani jiné státy za nimi nezaostávají. Když Samíra odletěla, ztratil Halímův denní rozvrh veškerou pravidelnost. Cestou domů z práce se třeba Halím stavil ve městě a zcela sám tam povečeřel anebo šel do kina. Jednou také zatelefonoval svému novému příteli Donovanovi a nechal pro něho zprávu. Tři dny poté mu Donovan zavolal. Halím dostal chuť někam si vyrazit, a tak ho Donovan vzal do dosti drahého kabaretu. Trval na tom, že bude platit veškerou útratu. Halím neodmítl ani alkohol a v průběhu toho dlouhého večera mu Donovan popsal obchodní transakci, kterou se pravě zabývá, prodej starých přepravních kontejnerů k bytovým účelům pro africké země. „Ta potřeba bydlet je tam někde tak zoufalá, že si prostě do těch škatulí proříznou okna a dveře a klidně se do nich nastěhují," říkal Donovan. „Mám tip na partii v Toulonu, dostanu je za babku. O víkendu se tam asi podívám. Nechceš si vyjet se mnou?" „Asi bych ti jen překážel," řekl Halím. „Nemám o kšeftu ani ponětí." „To je nesmysl. Je to kus cesty a já mám při řízení rád někoho vedle sebe. Vyspíme se tam 14
a v neděli se zase vrátíme. Nebo už máš na tenhle víkend nějaký jiný program?" Plán téměř selhal, neboť místnímu sajanovi v poslední chvíli selhaly nervy a dostal strach. Nakonec musel zaskočit jeden z kaců a sehrát úlohu „majitele", který bude Donovanovi kontejnery nabízet. Když se tito dva kolegové naoko dohadovali o ceně, zahlédl Halím, že jeden z kontejnerů, který byl právě vyzdvižen jeřábem, má prorezavělé dno (všechny byly zrezavělé - upřímně doufali, že si toho Halím musí povšimnout). Odvedl Donovana stranou a upozornil ho na to, takže jeho přítel vzápětí usmlouval slevu z ceny asi u dvanácti set kontejnerů. U večeře dal Donovan Halímovi tisíc amerických dolarů v hotovosti. „Jen ber," říkal. „Ušetřil jsi mi mnohokrát víc, tím že sis toho všiml. Ne že by to tak moc vadilo odběrateli, samozřejmě, ale ten pacholek, co mi je prodával, to stejně neví." Halím si v této chvíli prvně uvědomil, že nové přátelství kromě příjemných kratochvílí může znamenat i zdroj zisků. Pro Mosad, který dobře ví, že za pomoci peněz, sexu a jistých druhů psychologické motivace - anebo jejich kombinace - lze získat prakticky každého, byl v tomto okamžiku už háček zaseknut. Nastal čas odstartovat s Halímem už nějaký skutečný byznys, tačles. Když si byl teď Donovan jist, že Halím plně uvěřil v jeho krycí identitu, pozval ho do svého luxusního apartmá v hotelu Sofitel-Bourbon v rue Saint-Dominique 32. Pozval i jednu mladou profesionální slečnu, Marii-Claude Magalovou. Poté, co objednal večeři, oznámil svému hostu, že musí nečekaně odjet z Paříže v naléhavé obchodní záležitosti, a nechal na stole i fingovaný telex, aby si ho tam mohl Halím přečíst a ověřit si tak věrohodnost výmluvy. „Poslyš, mě to hrozně mrzí," řekl na odchodu. „Ale nějak si to tu beze mě užijte, já se ti pak ozvu." A tak si Halím a slečna užívali. Epizoda byla celá filmována, ani ne tak pro případné vydírání, jako spíš k orientaci, co se bude dít, co bude Halím říkat a dělat. Izraelský psychiatr už mezitím pilně analyzoval každý detail dosavadních zpráv o Halímovi a pátral v nich po záchytných bodech pro nejefektivnější postup vůči němu. Připraven byl i izraelský jaderný fyzik pro případ, že by bylo třeba jeho pomoci. Jak se ukázalo, měla tato eventualita záhy nastat. Za dva dny se Donovan jakoby vrátil a Halímovi zavolal. Nad kávou pak Halím na příteli jasně viděl, že je čímsi znepokojen. „Měl bych možnost získat báječnou zakázku od jedné německé společnosti, jde o speciální pouzdra pro pneumatický transport radioaktivních materiálů v medicínské praxi," řekl Donovan. „Je to samá technika. Jsou v tom obrovské peníze, jenomže já o tom nemám ani páru. Nastrčili mi nějakého britského vědce, který by byl ochoten pouzdra prověřit. Jenomže on za to chce nestoudně moc a já ani nevím, jestli mu můžu věřit. Mám pocit, že je s těmi Němci ve spojení." „Možná, že bych ti v tom mohl pomoct," řekl Halím. „Děkuju ti, jenomže já na to otestování potřebuju někoho s vědeckou kvalifikací." „Vždyť já ji mám," řekl Halím. Donovan s překvapeným výrazem řekl: „Co tím máš na mysli? Já myslel, že tu teprve studuješ?" „To jsem ti musel napoprvé říct. Jenže já jsem ve skutečnosti fyzik a Irák mě sem vyslal na takový speciální úkol. Určitě bych ti dokázal pomoct." Jak později Ran doznal, když mu Halím poprvé uvedl své skutečné poslání, připadal si, jako kdyby mu někdo nejprve z těla vypustil veškerou krev a vpravil do žil jed, pak ho opět vyčerpal a napumpoval do nich místo něho vroucí vodu. Mají ho! Jenže toto vzrušení nesměl dát nijak najevo. Musel zůstat navenek naprosto klidný. „Poslyš, mám se s tou bandou setkat o víkendu v Amsterodamu. Pojedu tam o den nebo o dva dřív, ale co kdybych pro tebe v sobotu ráno poslal svého tryskáče?" Halím nebyl proti. „Nebudeš litovat," řekl Donovan. „Dá se na tom vydělat moře peněz, jestli ty kapsle opravdu k něčemu budou." Tryskový letoun s dočasně namalovaným Donovanovým firemním emblémem patřil ve skutečnosti Learjetu a přiletěl z Izraele za tímto jediným 15
účelem. Amsterodamská kancelář patřila zámožnému židovskému podnikateli. Ran nechtěl přejíždět hranice společně s Halímem, neboť při cestování užíval svých skutečných dokladů, a nikoli falešného britského pasu, což je zásada, která předchází riziku možného odhalení při pasové kontrole. Když Halím dorazil do amsterodamské kanceláře limuzínou, která na něj čekala na letišti, už tam byli všichni připraveni. Oba obchodníky představovali Icik E., kaca Mosadu, a Benjamin Goldstein, izraelský jaderný fyzik s německými doklady. Ten s sebou také přinesl na ukázku jedno z pouzder pro pneumatickou poštu, aby je mohl Halím prověřit. Po úvodní diskusi Ran a Icik z místnosti kamsi odešli, údajně proto, aby vypracovali finanční podrobnosti, a ponechali oba fyziky pohromadě k projednání technické stránky věci. Vzhledem ke společnému oboru a shodným zkušenostem došlo mezi nimi k rychlému sblížení a Goldstein se Halíma zeptal, čím to je, že toho tolik ví o jaderném průmyslu. Byl to výstřel do tmy, ale Halím, jako by byl zbaven všech zábran, mu řekl, na čem pracuje. Když později Goldstein referoval Icikovi o Halímově sdělení, dohodli se, že pozvou nic netušícího Iráčana na večeři. Ran se nějak omluví a nezúčastní se. Při večeři oba muži popisovali projekt, na němž údajně pracují: jde o prodej jaderných zařízení zemím třetího světa - výlučně pro mírové účely samozřejmě. „Váš navrhovaný závod by byl ideální model, který by se těm lidem dal krásně nabídnout," řekl Icik. „Pokud byste nám dokázal obstarat nějaké detaily, plány a tak dále, mohli bychom na tom všichni vydělat obrovský majetek. Ovšem muselo by to zůstat jen mezi námi. Nechtěli bychom do toho zasvěcovat Donovana, ten by hned chtěl podíl pro sebe. My máme kontakty a vy zase zkušenosti. K ničemu ho vlastně ani nepotřebujeme." „To se mi nezdá," řekl Halím. „Donovan se ke mně vždycky choval velice slušně. A není to taky, víte, trochu nebezpečné?" „Ne. Absolutně žádné nebezpečí tu nehrozí," řekl Icik. „Vy přece musíte mít běžně k těmhle věcem přístup. Chceme toho užít jen jako typový vzor, to je všechno. Vám samozřejmě dobře zaplatíme a nikdo se nic nedoví. Jak by se taky dověděl? Tohle se přece děje pořád." „To snad ano," řekl Halím, stále ještě váhaje, ale zlákáván vidinou velkých peněz. „Ale co Donovan? Strašně nerad bych dělal něco za jeho zády." „A vy si myslíte, že on se s vámi o všechny své zisky poctivě dělí? Prosím vás! Ten se o tom jaktěživ nedozví. Můžete klidně zůstat nadále v přátelském vztahu s Donovanem a v obchodním vztahu s námi. My mu nic vyprávět nebudeme, po nás by jen chtěl podíl ze zisku taky pro sebe." A teď ho už doopravdy měli v hrsti. Příslib netušeného bohatství byl příliš velkým lákadlem. Koneckonců se mu ten Goldstein docela zamlouval a nešlo o to, že by mu napomáhal vyvíjet atomovou pumu. A Donovan o tom skutečně nemusí nic vědět. Tak proč ne, říkal si? A tím byl Halím oficiálně akvirován, naverbován a jako tolik jiných „rekrutů" si toho ani nebyl vědom. Donovan vyplatil Halímovi osm tisíc amerických dolarů za jeho pomoc s pouzdry pro pneumatickou poštu a když to šťastný Iráčan náležitě oslavil nákladnou snídani se slečnou ve svém pokoji, odletěl soukromým tryskovým letadlem nazpět do Paříže. * * * V tomto bodě se předpokládalo, že Donovan zcela zmizí z obrazu, aby zbytečně neuváděl Halíma do rozpaků nad tím, že před ním něco tají. Na čas se také skutečně vytratil, třebaže mu nechal londýnské telefonní číslo pro případ, že by se s ním Halím chtěl vidět. Na vysvětlenou Donovan jen uvedl, že do Anglie jede obchodně a že neví, jak dlouho bude pryč. Dva dny nato se Halím setkal se svými novými obchodními partnery v Paříži. Icik, který byl mnohem agresivnější než Donovan, chtěl po Halímovi celkový plán závodu spolu s detaily o jeho umístění, kapacitě a s přesným harmonogramem výstavby. 16
Halím se zprvu bez zjevných problémů požadavkům podřídil. Oba Izraelci ho naučili kopírovat pomocí kontaktního papíru, který se prostě na doklad položí, zatíží knihou nebo čímkoli jiným a nechá pár hodin ležet. Obraz se tak přenese na papír, který stále ještě vypadá jako normální prázdný list, ale po vyvolání obsahuje zrcadlový obraz kopírovaného dokumentu. Icik mámil z Halíma další a další informace, po každé etapě mu náležitě zaplatil, ovšem Iráčan začal jevit známky toho, čemu se říká konspirační reakce: návaly horka, zimnice, zvýšenou teplotu, nespavost, neklid - fyziologické důsledky navozené obavami z prozrazení. Čím víc toho člověk provede, tím větší je jeho strach z důsledků. Co si počít? Jediná věc, která Halíma napadla, bylo zavolat Donovanovi. Ten si bude vědět rady. Zná se přece s lidmi na vysokých a tajuplných místech. „Musíš mi nějak poradit," naléhavě prosil Donovana, když se mu konečně ozval. „Mám nějaký problém, ale do telefonu ti o tom nemohu nic říct. Stal se asi malér, potřebuju prostě pomoct." „To je samozřejmé, od toho tu kamarádi jsou," uklidňoval ho Donovan a řekl, že za dva dny přiletí z Londýna do Paříže a že se setkají v apartmá v hotelu Sofitel. „Sehráli to na mě," bědoval Halím, když se vyzpovídal z celé té „tajné" dohody, kterou s německou společností uzavřel v Amsterodamu. „Je mi to hrozně líto. Vždyť ty ses ke mně odjakživa choval jako přítel. Ale mně se nějak zatočila hlava z těch peněz. To žena, ta mě pořád moří, proč víc nevydělávám, proč se víc neprosazuju. A já v tom, pitomec, viděl příležitost. Idiotské sobectví to bylo. Prosím tě, odpusť mi to. Potřebuju, abys mi nějak pomohl." Donovan to velkoryse přešel mávnutím. Řekl jen: „To už patří k byznysu." Ale vzápětí se zamyslel a pak prohodil, že by ti Němci vlastně taky docela dobře mohli pracovat pro CIA. Halíma to dorazilo. „Já už jim přece dal všechno, k čemu jsem měl přístup," řekl k Ranovu nemalému uspokojení. „Ale oni po mně chtějí čím dál tím víc." „Nech to na mně, já něco vymyslím," řekl Donovan. „Pár lidí bych znal. Nejsi ostatně první chlap, kterého popletly peníze. Teď se na to klidně vykašli, trochu si vyrazíme. Tyhle věci nejsou nikdy tak horké, jak se zdá, počkej, až se na to podíváme trochu zblízka." Večer šel Donovan s Halímem na večeři a na nějakou skleničku. Později Donovan Halímovi ještě zařídil a zaplatil slečnu. „Ta ti dá nervy do pořádku, uvidíš," smál se. Bylo to ostatně zapotřebí. Uteklo sotva pět měsíců od zahájení operace a vzhledem k jejímu rozsahu a dosahu to byla relativně krátká doba. Ovšem právě proto, že bylo tolik v sázce, považovali všichni toto rychlé tempo za nezbytné. Heslem však i v této fázi zůstávala opatrnost. A když se tedy Halím najednou dostává do takovéhoto stavu napětí a úzkosti, je třeba ho vést dál co nejšetrněji. Po dlouhé a rozohněné debatě v „útulku" bylo přijato rozhodnutí, aby se Ran znovu vydal za Halímem a sdělil mu, že je to akce CIA. „Oni mě oběsí," lamentoval Halím. „Docela určitě mě za to oběsí!" „Ale kdepak," řekl Donovan. „To není tak hrozné, jako kdybys pracoval pro Izrael. Ostatně, kdo se o tom vůbec doví? Já jsem s nimi udělal takový kšeftík. Potřebují se dovědět už jen jednu maličkost a pak ti dají pokoj." „Ale co? Co já jim můžu ještě dát?" „Mně to sice nic neříká, ale ty se v tom asi vyznáš líp," řekl Donovan a vytáhl z kapsy papírek. „Aha, tady to mám. Oni by chtěli vědět, jak bude Irák reagovat, jestli Francie navrhne, že by ten obohacený prevít nahradili - jak se tomu říká? Tady - karamelem. Dej jim ještě tuhle informaci a oni tě pak nechají být. Nemají žádný zájem tě nějak trápit. Chtějí si jen ujasnit tenhle detail." Halím mu řekl, že Irák trvá na obohaceném uranu, ale že ostatně teď má na pár dní přijet na inspekci celého projektu Jahjá al-Mešad, fyzik egyptského původu, a ten že je zplnomocněn takovéto otázky jménem Iráku řešit. 17
„A uvidíš se s ním?" zeptal se Donovan. „Jistě, jistě. Bude jednat s námi se všemi, kdo na projektu pracujeme." "Výborně. Takže bys možná z něho tu informaci mohl nějak vypáčit a budeš mít po starostech.“ Zdálo se, že se Halímovi trochu ulevilo, a začal mít najednou naspěch. Od té doby, co byl při penězích si totiž navykl chodit za slečnami na vlastní pěst a našel si tak jednu kamarádku Marie Claude Magalové, dámičky, která se domnívala, že informace, které bokem prodává dál, jsou pro místní policii, ale ve skutečnosti za ně byla placena Mosadem. Ba dokonce poté, co se jí Halím svěřil, že by se rád stal pravidelným zákazníkem, ho právě na Donovanovu osobní radu poslala za svou přítelkyní. Donovan požadoval, aby Halím zorganizoval s Mešadem, až přijede, večeři v jednom bistru, kde by se „náhodou" objevil i on. Toho večera sehrál tedy Halím překvapeného a představil Donovana Mešadovi. Opatrný Mešad se nicméně omezil na zdvořilý pozdrav a řekl Halímovi, ať přijde zpátky k jejich stolu, až si to s kamarádem dopovědí. Halím byl natolik vystrašený, že se Mešadovi o „karamelu" neopovážil ani zmínit, a fyzik neprojevil sebemenší zájem o Halímovy chvalozpěvy, že jeho přítel Donovan je schopen nakupovat kdeco a že by jim možná mohl být jednoho krásného dne i užitečný. Později toho večera zatelefonoval Halím Donovanovi a sdělil mu, že se mu z Mešada nepodařilo nic vypáčit. Když se nazítří večer sešli v hotelovém apartmá, přesvědčoval Donovan Halíma, že podaří-li se mu sehnat přepravní terminář dodávek ze Sarcelles do Iráku, mělo by to CIA plně uspokojit a už by pak po něm nikdy nic nechtěli. Mezitím už si Mosad od jednoho ze svých „bílých" agentů, činného ve finančních službách francouzské vlády, zjistil, že Irák návrh na záměnu obohaceného uranu „karamelem" není ochoten přijmout. Ovšem přesto by mohl být Mešad, jako řídící pracovník celého iráckého projektu, velice užitečná akvizice. Pokud by se ovšem našla cesta, jak ho získat. Z Iráku se zatím vrátila Samíra a našla Halíma jako vyměněného. Prohlásil, že ho povýšili a že mu přidali, měl najednou romantické sklony a začal Samíru vodit do restaurací. Zauvažovali dokonce i o koupi vozu. Ač jako vědec měl Halím přímo brilantní mozek, nejevil přílišnou moudrost v tom nejběžnějším slova smyslu. Jeden večer, krátce po ženině návratu, se jí začal svěřovat se svým vztahem k novému příteli Donovanovi a také se svými problémy s CIA. Samíra se rozběsnila. Dvakrát dospěla v průběhu tohoto výbuchu ke slovům, že je za tím spíš izraelská rozvědka než CIA. „Co by s tebou Američani dělali, prosím tě!" ječela na něj. „Kdo jiný než Izraelci a slabomyslná jediná dcera mé matky o tebe vůbec může zavadit?" S její slabomyslností to ostatně nebylo tak zlé. * * * Řidičům dvou kamionů vezoucích motory pro stíhačky Mirage ze závodu Dassault Brequet do skladištních hangárů v městě La Seyne-sur-Mer na francouzské Riviéře nebylo nijak nápadné, když se k nim cestou připojil ještě třetí náklaďák. Na informaci získané od Halíma vybudovali Izraelci nejmodernější verzi příběhu s trojským koněm; ukryli do velkého kovového kontejneru pětičlennou sabotážní skupinu, složenou z jaderného fyzika a čtyř specialistů Neviotu, všechny v běžném civilním oblečení a umožnili jim tak hladce proklouznout do střeženého objektu jakožto závěr tříčlenného konvoje. Věděli, že strážní se vždycky spíše zajímají o zboží, které se expeduje, než o dodávky směřující dovnitř objektu. Riskovali a předpokládali, že hlídka prostě řidičům mávne, aby jeli dál - prostě se na to plně spolehli. Jaderný fyzik byl do Francie pro tuto akci speciálně letecky dopraven z Izraele; měl za úkol přesně lokalizovat, kam umístit nálože na uskladněné sady palivových článků, výsledek tříletého úsilí, tak aby způsobená škoda byla co největší. Jeden ze strážných ve službě byl nováček, pracoval tu teprve pár dní, ale přijat byl s tak vynikajícími doporučeními, že nikoho ani ve snu nenapadlo podezírat ho, že právě on sebral 18
klíče ke skladišti, kde čekala zásilka pro Irák na nalodění plánované v nejbližších dnech. Izraelský tým rozmístil podle fyzikových pokynů pět náloží plastické trhaviny na strategicky nejúčinnější body soupravy článků. Pozornost strážných u brány náhle upoutal rozruch na silnici, kde, jak se zdálo, se nějaký vůz otřel o chodkyni, atraktivní mladou ženu. Nevypadalo to, že by byla nějak vážně zraněna. Hlasivky měla alespoň naprosto v pořádku, soudě podle vulgárních výlevů, kterými častovala rozpačitého řidiče. Ve chvilce se kolem nich shromáždil hlouček lidí, včetně sabotážního týmu, který mezitím přelezl vzadu ohradu a obešel celý objekt až k hlavní bráně. Poté, co si ověřili, že všichni francouzští strážní jsou u brány, a tedy mimo nebezpečí, jeden ze specialistů v klidu a nepozorovaně odpálil dálkovým ovládáním roznětku. Následný výbuch zničil 60 procent reaktorových součástí, způsobil škodu za 23 miliónů dolarů a měl za následek několikaměsíční zdržení v iráckých záměrech, kupodivu však nenatropil jinak žádnou zkázu na ostatním zařízení, které bylo v témže hangáru uskladněno. Jakmile strážní zaslechli odkudsi ze skladového areálu tlumenou detonaci, rozběhli se všichni do jednoho k postižené hale. Mezitím vůz, který se podílel na „nehodě", odjel a sabotážní komando i poškozená chodkyně se nepozorovaně rozptýlili do přilehlých uliček, dobře v tomto směru vycvičeni. Akce měla plný úspěch, znamenala závažný přeryv v iráckých plánech a navíc ještě postavila do trapného světla iráckého vůdce, Saddáma Husseina. K odpovědnosti za výbuch se přihlásila jakási dosud neznámá ekologická organizace nazývající se Groupe des écologistes francais, o níž před tímto atentátem nikdy nikdo ještě neslyšel, třebaže francouzská policie tuto verzi nepřijala. Avšak moratorium, které vyhlásila na jakékoli zprávy o vyšetřování, vedlo noviny k nejrůznějším spekulacím, kdo by za sabotáží mohl stát. France Soir například napsal, že policie z atentátu podezírá „krajní levici", zatímco Le Matin prohlásil, že ho provedli Palestinci v libyjských službách; týdeník Le Point zase ukazoval prstem na FBI. Jiné listy obviňovaly Mosad, ovšem mluvčí izraelské vlády nařčení odmítl jako projev „antisemitismu". * * * Halím se Samírou se vrátili domů dosti dlouho po půlnoci, Z poklidné večeře v jednom bistru na levém břehu Seiny. Halím zapnul rádio, chtěl si pustit ještě nějakou hudbu a trochu se před spaním odreagovat. Namísto toho uslyšel zprávu o explozi. Zachvátila ho panika. Začal běhat po bytě sem a tam, pohazoval věci po zemi a beze smyslu cosi vykřikoval. „Co je zas s tebou," vřískla do toho rámusu Samíra. „Zbláznil ses snad?" „Vyhodili do povětří reaktor!" řval na ní. "Vyhodili ho do povětří, rozumíš? A teď vyhodí do povětří i mne!" Volal Donovana. Ani ne za hodinu mu jeho přítel telefonoval zpátky. „Ne abys udělal nějakou hloupost," řekl mu. „Buď klidný, Tebe s tím absolutně nikdo nemůže spojovat. Zítra večer se sejdeme v hotelu." Halím se ještě celý třásl, když večer dorazil na schůzku. Nespal, byl neoholený. Vypadal hrozně. „Teď mě Iráčani pověsí," sténal. „Nebo mě předají Francouzům a půjdu pod gilotinu." „Tohle s tebou přece nemá naprosto nic společného," říkal mu Donovan. „Přemýšlej trochu. Nikdo nemá sebemenší důvod klást ti to za vinu." „Je to strašné. Strašlivé. Je možné, že by za tím byli Izraelci? Samíra si myslí, že to udělali oni. Bylo by to možné?" „Ale, ale, tak se přece vzchop, člověče. O čem to mluvíš. Ti lidé, s kterými jsem ve styku, by nic takového přece neprovedli. V tom bude nejspíš nějaká průmyslová špionáž. V téhle branži zuří konkurenční boje. Vždyť jsi mi o tom sám vyprávěl." Halím prohlásil, že se vrátí do Iráku. Jeho žena prý chce tak jako tak odjet a on už si své v 19
Paříži taky odsloužil. Chce pryč od těch lidí. Do Bagdádu za ním nemůžou. Donovan, ve snaze rozptýlit podezření z izraelské účasti, rozpřádal dál teorie o průmyslové sabotáži a nadhodil Halímovi, že pokud by měl opravdu v úmyslu začít úplně nový život, pak by stálo za úvahu zkusit kontakt přímo s Izraelci. Měl pro to dva důvody: jednak chtěl tímto návrhem dát co nejmarkantněji najevo, že s Izraelci nemá nic společného; za druhé pak tím konečně učinil pokus o Halímovo přímé naverbování. „Dají ti peníze. Obstarají ti úplně novou identitu a poskytnou ti ochranu. Určitě by dokázali ocenit, co všechno o tom závodě víš." „Ne, to nemůžu," řekl Halím. „S nimi nechci mít absolutně nic společného. Pojedu domů." A jel. Problémem zůstal Mešad. Byl to jeden z mála arabských vědců s autoritou v oblasti jaderné fyziky, navíc měl blízko k iráckým vojenským i civilním orgánům, a tak se Mosad nevzdával myšlenky, že by ho snad přece jen mohli naverbovat. Jenomže i přes Halímovu bezděčnou pomoc zůstávaly v tomto směru některé klíčové otázky dosud nezodpovězeny. Dne 7. června 1980 se Mešad vydal na další ze svých pravidelných cest do Paříže, tentokrát přijížděl sdělit některá rozhodnutí finančního rázu. Za návštěvy v závodě v Sarcelles oznámil francouzským vědcům: „Dospíváme k zásadní proměně v dějinách arabského světa." Přesně toho se Izrael obával. Izraelci zachytili francouzské telexy s informacemi o Mešadově cestovním programu a o jeho ubytování (hotel Meridien, pokoj 9041), takže měli usnadněno umístění odposlechového zařízení, které instalovali ještě dříve, než se ubytoval. Mešad se narodil v Banhamu, v Egyptě, 11. ledna 1932. Byl to vynikající a respektovaný vědec, s hustými černými vlasy, viditelně už ustupujícími z čela. V pase měl v rubrice povolání uvedeno, že přednáší na katedře jaderné techniky na univerzitě v Alexandrii. V interview pro jeden egyptský list později jeho žena Zanúba uvedla, že byli spolu se třemi dětmi (dvěma děvčátky a chlapcem) právě před odletem na dovolenou do Káhiry. Mešad už měl dokonce koupené i letenky, když mu náhle volal někdo z šéfů ze sarcelleského závodu. Slyšela manžela, jak říká: „A proč zrovna já! Můžu vám tam poslat plně kvalifikovaného subalterního pracovníka!" Říkala, že byl od té chvíle velice nervózní a popudlivý a že ona sama se domnívá, že někde ve vládní organizaci ve Francii seděl izraelský agent, který ho vlákal do pasti. „Nebezpečí samozřejmě existovalo trvale. Ale nejednou mi přesto říkal, že bude v práci na atomové pumě pokračovat, i kdyby za to měl zaplatit životem." Oficiální verze, tak jak ji pro sdělovací prostředky formulovala francouzská úřední místa, zněla, že Mešada oslovila na sklonku bouřlivého třináctého června 1980, okolo sedmé hodiny večer, ve výtahu prostitutka, když se vracel do svého pokoje v devátém poschodí. Mosad si již dříve získal informaci, že Mešad má poněkud abnormální záliby v sexu, v podstatě sadomasochistické, a že ho pravidelně chodí oblažovat slečna s přezdívkou Marie Express. Měla se dostavit v půl osmé. Její skutečné jméno bylo Marie-Claude Magalová, táž, kterou původně Ran nasadil na Halíma. Třebaže pro Mosad vykonala hezký kus práce, nikdy se nedověděla, kdo vlastně jsou její chlebodárci. A pokud platili, ani ji to nezajímalo. Věděli o něm také, že je to tvrdá nátura, ne tak důvěřivá jako byl Halím. A jelikož se měl zdržet jen pár dní, bylo přijato rozhodnutí obrátit se na něj s přímou nabídkou. „Pokud bude souhlasit, bude z něho akvizice první třídy," vysvětloval Arbel. „A pokud ne, tak z něho bude nebožtík." Mešad souhlasit nemínil. Krátce před tím, než měla za Mešadem přijít Magalová, zaklepal u jeho dveří Jehuda Gil, arabsky hovořící kata. Mešad dveře sotva pootevřel, nechal je zajištěné řetězem a vyštěkl jen štěrbinou: „Co jste zač? Co chcete?" „Jdu vám jménem jisté mocnosti nabídnout slušné peníze za odpovědi na pár otázek," řekl Gil. „Koukej zmizet, ty čubko, než na tebe zavolám policii," odpověděl Mešad. Gil tedy zmizel, dokonce okamžitě a dokonale. Odletěl ihned zpátky do Izraele, aby jeho osobu nikdo nemohl uvádět do souvislosti s dalším Mešadovým osudem. 20
Mešada čekal zcela odlišný osud. Mosad nesahá k fyzické likvidaci, s výjimkou těch případů, kdy lidé mají na svých rukou sami krev. A tento člověk, pokud by se mu podařilo projekt dokončit, by brzy měl na rukou krev dětí Izraele. Nač tedy otálet? Izraelská rozvědka alespoň vyčkala, až Magalová Mešada potěšila a o pár hodin později od něho odešla. Ať si aspoň umře oblažen, uvažovali. Když už Mešad spal, vklouzli do jeho apartmá za pomoci univerzálního klíče tiše dva muži a podřízli mu hrdlo. Tělo zalité krví ráno objevila pokojská. Několikrát už chtěla vejít, ale pokaždé se dala odradit visačkou Nerušit. Posléze přece jen zaťukala, a když se nikdo neozýval, vešla dovnitř. Francouzská policie tehdy prohlásila, že to je zcela profesionální práce. Nic se z pokoje neztratilo. Nezmizely žádné peníze, žádné doklady. Jen v koupelně na podlaze se našel ručník se stopami od rtěnky. Magalovou to otřáslo, když se o vraždě doslechla. Mešad byl koneckonců naživu, ještě když od něho odcházela. Zčásti aby chránila sama sebe, zčásti vedena nějakým podezřením, šla na policii a informovala ji, že Mešad byl při jejím příchodu celý rozzlobený a že se rozčiloval na nějakého drzého chlapa, který za ním krátce předtím přišel a mámil od něho informace za peníze. Svěřila se s tímto kontaktem s policií také své přítelkyni, někdejší Halímově stálé „hostitelce", která zase nevědomky předala zprávu dál informátorovi Mosadu. Pozdě večer 12. července 1980 Magalová šlapala na bulváru St. Germain, když u chodníku zastavil černý mercedes a řidič ji pokynem vyzval, aby vůz obešla k jeho okénku. Na tom nebylo pranic divného, jenomže sotva se dala do řeči s potenciálním zákazníkem, vyrazil zezadu další černý mercedes, který čekal opodál, a řítil se rychle bulvárem. V přesný okamžik řidič stojícího vozu do Magalové prudce strčil, až se zapotácela nazad, přímo do cesty přijíždějícímu mercedesu. Byla na místě mrtvá. Oba vozy pak plnou rychlostí zmizely v pařížské noci. * * * Oba dva, Magalová i Mešad, byli sice zlikvidováni Mosadem, ovšem interní mechanismus, jímž bylo o jejich smrti rozhodnuto, se dramaticky lišil. Nejprve k Magalové. Poplach v příslušném referátu centrály v Tel Avivu musel nastat už v okamžiku, kdy byly získány, dekódovány a analyzovány prvé zprávy z terénu, z nichž bylo zřejmé, že se obrátila na policii a že by to mohlo vyvolat vážné potíže. Tento signál měl svou systémovou cestu vzhůru po administrativním žebříčku, až konečně dospěl na stůl šéfa Mosadu, kde jedině bylo možno přijmout potřebné rozhodnutí o „eliminaci" Magalové. Její odstranění spadalo do kategorie operačních nezbytností, takového typu situace, jež nastává nečekaně v průběhu akce a v níž je třeba rozhodovat rychle, toliko na základě konkrétních okolností případu. U Mešada naproti tomu vyplynul ortel z ultratajné interní procedury, která zahrnuje dokonce i formální „seznam odsouzených" a kde se vyžaduje souhlas izraelského premiéra. Počet osob na tomto seznamu je značně proměnlivý, někdy je to jedno jméno nebo dvě, jindy až stovka, podle toho, jak rozsáhlá je v daném okamžiku protiizraelská teroristická činnost. O zanesení jména kohokoli do seznamu odsouzených žádá šéf Mosadu úřad předsedy vlády. Dejme tomu, že je proveden teroristický útok na izraelský cíl - což nemusí nezbytně znamenat toliko židovskou populaci. Mohlo by třeba jít o pumový útok na kancelář letecké společnosti El Al v Římě, při níž by zahynulo několik italských občanů. Ovšem tím by šlo i o útok na Izrael sám, jelikož jeho smyslem by bylo zastrašit cestující před užíváním izraelské linky. A předpokládejme ještě, že by Mosad bezpečně zjistil, že viníkem, který nařídil anebo organizoval útok, byl člověk jménem Achmed Džibril. V tom okamžiku by navrhl úřadu předsedy vlády, aby toto jméno bylo zařazeno na seznam, a premiér by návrh postoupil zvláštnímu tribunálu, natolik utajenému, že o jeho existenci neví ani izraelský nejvyšší soud. 21
Tribunál, který zasedá jakožto vojenský soud a soudí obžalované teroristy v nepřítomnosti, in absentia, je sestaven z příslušníků rozvědky, armády a pracovníků ministerstva spravedlnosti. Přelíčení probíhají obdobně jako soudní řízení a konají se na různých místech, někdy i v soukromých bytech. Jak složení tribunálů, tak i místo líčení se pro každý projednávaný případ obměňují. K případu jsou povoláváni dva právníci, jeden reprezentuje stát, druhý obhajobu, třebaže obviněný o celém procesu ani neví. Soud pak na základě předložených důkazů rozhodne, zda obviněný - ve zvoleném příkladě Achmed Džibril - je vinen ve smyslu obžaloby. Jestliže je shledán vinným, a viník zpravidla bývá v této fázi procesu vždy usvědčen, může „soud" dospět k dvěma výrokům: buď ho eskortovat do Izraele a postavit před řádný soud, anebo, pokud by to bylo příliš nebezpečné anebo prostě neproveditelné, popravit ho při nejbližší možné příležitosti. Než dojde k provedení rozsudku, musí však rozkaz k popravě podepsat premiér. Praxe se pak může lišit, podle osoby premiéra. Někteří dokument podepisují bezodkladně. Jiní trvají na tom, aby bylo ověřeno, zda v dané chvíli nezpůsobí exekuce nějaké politické nesnáze. V každém případě náleží k jedné z prvých povinností každého nově jmenovaného izraelského ministerského předsedy pročíst tento popravčí seznam a rozhodnout se u každého z jmen, zda k němu připojí svou parafu či ne. * * * Byly čtyři hodiny odpoledne sedmého června 1981. Za jasné slunné neděle z letiště v Berševě (nikoli z Elatu, jak tvrdily četné zprávy, jelikož ten leží v dosahu jordánských radarů) odstartovala skupina čtyřiadvaceti stíhacích bombardérů F-15 a F-16 americké výroby. Čekal je riskantní, přes tisíc kilometrů dlouhý devadesátiminutový let napříč nepřátelským územím, až nad Tuwajtu v těsném sousedství Bagdádu, s cílem vymazat irácký jaderný závod z povrchu zemského. Doprovázelo je cosi, co poněkud připomínalo komerční nákladní letoun Aer Lingusu (Irové běžně pronajímají svá letadla Arabům, takže by jejich letadlo ve vzdušném prostoru nebylo budilo dojem ničeho mimořádného), ovšem ve skutečnosti šlo o izraelský boeing 707 určený k tankování za letu. Stíhačky se držely v sevřené formaci, boeing těsně pod nimi, takže je bylo možno považovat za jediný vzdušný objekt, za civilní letadlo při zcela civilním letu. Bombardéry dodržovaly režim rádiového klidu, což znamená, že se zdržely jakéhokoli vysílání, ale samy přijímaly zprávy od doprovodného letadla vybaveného pro radioelektronický boj, které současně rušilo všechny ostatní signály včetně nepřátelských radarů. Asi v polovině cesty, nad iráckým teritoriem, bojové letouny doplnily pohonné hmoty z boeingu natankováním za letu. (Zpáteční let do Izraele byl příliš dlouhý, než aby ho bylo možno zvládnout bez tankování, a přečerpávat až po vzdušném útoku by bývalo spojeno se značným rizikem, neboť mohlo dojít k pronásledování; proto také ono furiantsky vyzývavé gesto čerpání paliva přímo nad Irákem.) Když bylo tankování ukončeno, boeing se od formace oddělil a doprovázen dvěma stíhačkami zamířil zkratkou přes syrské území k severozápadu, až posléze přistál na Kypru, jako kdyby šlo o běžný komerční let. Obě stíhačky boeing střežily, dokud neopustil nepřátelské území, a pak se vrátily na základnu v Berševě. Zbývající bojová letadla mezitím pokračovala v původním kursu, vybavena raketami Sidewinder, klasickou pumovou výzbrojí a tisícikilogramovými, laserem řízenými pumami (které „jedou" po zaměřovacím laserovém paprsku přímo na cíl). Díky informacím získaným prapůvodně od Halíma věděli Izraelci přesně kam udeřit, aby způsobená škoda byla co největší. Klíčový zásah postihl a zničil kopulovitou konstrukci v samém srdci jaderného zařízení. V prostoru operoval rovněž izraelský agent vybavený směrovacím radiomajákem, který intenzivními krátkými signály na předem dohodnuté frekvenci naváděl bombardéry přímo na cíl. Existují v podstatě dvě cesty, jak cílový objekt nalézt. Předně ho lze vyhledat vizuálně. Ovšem dokázat to za rychlosti přesahující 1400 kilometrů v hodině znamená prostor dobře 22
znát, zejména jde-li o relativně malý cíl. Řídit se musíte podle terénních prvků, jenomže v tom případě je nutné ovládat výrazné orientační body v něm, a Izraelci samozřejmě neměli možnost nacvičit nejprve potřebné manévry přímo nad Bagdádem. Provedli nicméně nácvik nad vlastním územím, na maketě závodu, dřív než se pustili do útoku naostro. Druhá metoda je použít jako vodítka naváděcího zařízení, radiomajáku. Jeden byl umístěn mimo závod, ale aby předem získali naprostou jistotu zásahu, měl jistý Damien Chassepied, francouzský technik naverbovaný Mosadem, za úkol uložit uvnitř budovy aktovku, v níž byl vysílač ukryt. Z neznámých důvodů Chassepied v objektu setrval, a stal se tak jedinou lidskou obětí tohoto pozoruhodného náletu. V 18.30 iráckého času, těsně před dosažením cílového prostoru, se letouny z přízemní hladiny, na níž až dosud letěly (aby unikly radarům) a z níž bylo možno pozorovat i rolníky na polích, naráz zvedly do výše asi sedmi set metrů. Byl to tak prudký manévr, že zmátl radiolokátory obránců, zatímco slunce zapadající v pozadí nalétávající formace oslepovalo obsluhu protiletadlových baterií rozmístěných kruhem kolem objektu. Jeden po druhém se pak stíhací bombardéry střemhlav vrhaly na cíl, takovou rychlostí, že vše, nač zbyl iráckým protiletadlovcům čas, bylo pár neškodných salv pánubohu do oken. Zejména pak nebyla odpálena ani jediná střela SAM. Žádná irácká letadla rovněž nebyla vyslána k pronásledování útočníků vracejících se nazpět do Izraele, teď již ve větší výšce a kratší cestou přes Jordánsko. Za sebou zanechali v troskách sen Saddáma Husseina, že promění Irák v jadernou velmoc. Pokud jde o závod sám, byl zcela zpustošen. Obrovitý kopulovitý kryt nad reaktorovou budovou byl jakoby odstřižen přímo u základů a mohutně armované stěny se za výbuchů rozvalily na všechny strany. Dvě další klíčově důležité budovy, pro chod závodu absolutně nezbytné, byly těžce poškozeny. Videozáznam pořízený izraelskými piloty a předvedený později členům izraelského parlamentního výboru zachytil i okamžik, kdy se roztržené jádro reaktoru rozlétává na všechny strany a kdy jeho části dopadají do chladicí nádrže. Begin původně počítal s náletem někdy koncem dubna na základě zpravodajského poznatku získaného Mosadem, že k 1. červenci má být reaktor spuštěn. Oddálil však úder poté, co se v novinách začalo psát, že předchozí ministr obrany Ezer Weizman údajně o Beginovi před přáteli prohlásil, že „chystá nějakou dobrodružnou předvolební operaci". Další stanovené datum akce, desátý květen, jen sedm týdnů před izraelskými volbami plánovanými na 30. červen bylo rovněž stornováno ve chvíli, kdy vůdce labouristické strany Šimon Peres zaslal Beginovi „osobní" a „přísně tajný" list, v němž naléhal, aby od náletu upustil, jelikož zprávy získávané Mosadem nelze považovat za „dostatečně realistické." Peres předpovídal, že takový útok by způsobil izolaci Izraele, který by zůstal osamocen „jako strom uprostřed pouště." * * * Pouhé tři hodiny po startu se všechna letadla vrátila bezpečně do Izraele. Dvě hodiny pak ještě ministerský předseda, Menachem Begin, čekal doma ve svém sídle v ulici Smolenskin za přítomnosti celého kabinetu na předložení zprávy. Krátce před sedmou hodinou zatelefonoval generál Rafael Eitan, vrchní velitel izraelské armády, a sdělil Beginovi, že mise, jejíž závěrečná fáze nesla kódové označení Operace Babylon, byla se zdarem ukončena a že všichni účastníci se vrátili beze ztrát. Begin prý nato řekl pouze „Baruch hašem", což v hebrejštině znamená „Bohu budiž chvála". Bezprostřední reakce Saddáma Husseina nebyla nikdy zveřejněna.
23
Část 1 Kadetní kurs
24
1 Verbování
KONCEM
DUBNA 1979 jsem se právě vrátil do Tel
Avivu po dvoudenní službě na ponorce, když mi můj velitel ve vojenském námořnictvu předal rozkaz, abych se zúčastnil jakési schůzky ve vojenské základně Šališut na okraji předměstské čtvrti Ramat Ganu. Měl jsem v té době hodnost kapitána a byl jsem náčelníkem zbrojní zkušební služby při operačním oddělení telavivského velitelství izraelského námořnictva. Narodil jsem se v Edmontonu v kanadském státě Alberta dne 28. listopadu 1949 a byl jsem ještě dítě, když se moji rodiče rozvedli. Otec za druhé světové války sloužil v kanadském letectvu a zúčastnil se ve svém bombardovacím lancasteru bezpočtu náletů na Německo. Po válce se přihlásil jako dobrovolník do izraelského osvobozeneckého boje: jako kapitán velel letecké základně Sede Dov v severním předměstí Tel Avivu. Také moje matka, rodem z Izraele, sloužila v průběhu války vlasti jako řidička kamiónů dopravovala v britských službách zásoby z Tel Avivu do Káhiry. Aktivně se pak zapojila do izraelského hnutí odporu, do Hagany. Jako učitelka se potom se mnou přestěhovala do města London ve státě Ontario, nato krátce do Montrealu a posléze, když mi bylo šest, do Holonu, města poblíž Tel Avivu. Otec z Kanady emigroval do Spojených států. Matka se znovu vrátila do Kanady, ale když mi bylo třináct, byli jsme už zase zpátky v Holonu. Matka se posléze vrátila do Kanady, ale já jsem zůstal v Holonu s matčinými rodiči, Chajmem a Ester Margolinovými, kteří v roce 1912 spolu se synem Rafou uprchli před pogromy z Ruska. Jejich druhý syn byl při pogromu zabit. V Izraeli měli dvě další děti, syna Mazu a dceru Miru, mou matku. Byli to skuteční pionýři v Izraeli. Dědeček byl účetní, ale dokud se mu nepodařilo získat z Ruska své doklady, jimiž mohl svou kvalifikaci prokázat, myl podlahy v UJA (United Jewish Agency). Stal se posléze jejich vrchním účetním revizorem a byl velice váženou osobností. Byl jsem vychován jako sionista. Můj strýc Maza byl příslušníkem elitní armádní jednotky z období ještě před vznikem našeho státu, která se jmenovala „Samsonovi vlci", a sloužil pak i za osvobozovací války. Dědeček s babičkou byli velcí idealisté. I já sám, když jsem dospíval, jsem si představoval Izrael jako zemi oplývající mlékem a strdím. Věřil jsem, že stojí za všechny strázně a utrpení. Věřil jsem, že je to země, která se nemůže dopustit žádného zla, že neučiní nikomu na světě žádné příkoří, že to bude vzor, jaký budou ostatní národy respektovat a následovat. A pokud snad bylo v naší zemi něco po stránce finanční nebo politické v nepořádku, připisoval jsem to nižším článkům státní moci - byrokratům, kteří si snad nakonec budou umět vyčistit stoly sami. V podstatě jsem věřil, že existují lidé, kteří střeží naše práva, velcí lidé jako byl Ben Gurion, jemuž jsem se upřímně obdivoval. Vyrůstal jsem v odporu k Beginovi, považoval jsem ho za militantního extrémistu, kterého jsem nemohl vystát. V prostředí, kde jsem dospíval, byla základním životním pravidlem politická tolerance. Arabové byli považování za lidské bytosti. Žili jsme s nimi kdysi v míru a k míru s nimi jsme posléze měli opět dospět. Taková byla moje představa o státu Izrael. Těsně před dovršením osmnáctého roku jsem nastoupil povinnou tříletou službu v armádě a po devíti měsících jsem dosáhl hodnosti podporučíka u vojenské policie - byl jsem tou 25
dobou nejmladším důstojníkem izraelské armády. Sloužil jsem během těchto tří let u Suezského kanálu, na Golanských výšinách a v oblasti Jordánu. Byl jsem u toho, když Jordánsko vytlačovalo OOP ze svého území a když náš stát tehdy povolil průjezd jordánských tanků přes naše území, aby mohli Palestince obklíčit. Bylo to zvláštní. Jordánci byli naši nepřátelé, ale větším nepřítelem pro nás byla OOP. Po skončení povinné vojenské služby v listopadu jsem se na pět let vrátil do Edmontonu a vystřídal jsem tam různá povolání, od inzertního agenta až po vedení oddělení koberců v edmontonském supermarketu Londonderry, takže říjnovou válku v roce 1973 (Jom Kippurovou válku) jsem zmeškal. Ale věděl jsem dobře, že válka pro mě neskončí, dokud i já něco neobětuji. V květnu roku 1977 jsem se do Izraele vrátil a přihlásil jsem se do válečného námořnictva. * * * Když jsem se dostavil na základnu v Šališutu na onu schůzku, poslali mě do malé kanceláře, kde seděl kdosi, koho jsem neznal, před sebou na stole pár lejster. „Vytáhli jsme si vaše jméno z computeru," řekl. „Odpovídáte celkem našim požadavkům. Víme o tom, že své vlasti sloužíte už teď dobře, ale je tu cesta, jak jí posloužit ještě líp. Máte zájem?" „Ale jistě, zájem bych měl. Ale o co půjde?" „Nejdřív přijdou na řadu testy, aby bylo jasné, jestli jste způsobilý. Dáme vám vědět." O dva dny později jsem byl vyzván, abych se dostavil do jistého bytu v Herzlii v osm hodin večer. Byl jsem dosti překvapen, když mi přišel otevřít psychiatr z námořní základny. V tom udělali chybu. Řekl mi jen, že tuhle práci dělá pro bezpečnostní složku a že se o tom na základně nesmím zmiňovat. Povídal jsem, že je to samozřejmé. V nejbližších následujících hodinách jsem byl podroben nejrozmanitějším psychologickým testům, od inkoustových skvrn až po detailní otázky po mých pocitech vůči všemu myslitelnému na světě. Za týden jsem pak byl zavolán na další schůzku v severní části Tel Avivu poblíž Bejt hachajálu. Řekl jsem o tom mezitím své ženě. Měli jsme trochu pocit, že za tím asi bude Mosad. Když člověk v Izraeli vyroste, tak už tyhle věci rozpozná. Kdo jiný by také za tím mohl koneckonců vězet? Stalo se z toho první setkání z celé řady mých schůzek s člověkem, který se představil jako Ygal, po ní následovala dlouhá setkání v telavivské kavárně Scala. Celou tu dobu nepřestával zdůrazňovat, jak důležité to všechno je. Hustil to do mě takřka nepřetržitě. Vyplnil jsem stovky formulářů, odpovídal jsem na otázky typu: „Považoval byste zabití člověka v zájmu vaší vlasti za cosi negativního? Máte dojem, že svoboda je důležitá? Existuje podle vás něco důležitějšího než svoboda?" A tak podobně. Jelikož už jsem si byl jist, že jde o Mosad, nebylo těžké si domyslet, jaké odpovědi asi očekávají. A já jsem začínal dost stát o to, abych prošel. V další etapě pak tyto schůzky probíhaly každý třetí den - celá procedura trvala téměř plné čtyři měsíce. V jedné fázi jsem byl podroben komplexnímu lékařskému vyšetření na vojenské základně. Když člověk kroutí základní službu a jde za doktorem, bývá v čekárně normálně asi tak 150 lidí. Je to úplná fabrika. Ale tady najednou měli deset vyšetřoven, v každé lékař a sestra, a všichni už na mě čekali. Každý tým na mě měl půl hodiny, prošel jsem postupně všemi ordinacemi. Odbyl jsem si veškerá myslitelná vyšetření. Nechyběl mezi nimi ani zubař. Teď teprve jsem si začal připadat opravdu důležitý. Ale ani po tom všem jsem ještě stále nevěděl prakticky nic o tom, co je to vlastně za práci, na kterou se mě s takovým úsilím snaží zlákat. I tak jsem však byl rozhodnut přijmout ji, ať si bude jaká bude. Posléze mi Ygal sdělil, že během výcviku budu převážně v Izraeli, ovšem nikoli doma. S rodinou se budu moci vídat jednou za dva nebo tři týdny. Nakonec pak budu vyslán do 26
zahraničí a za rodinou se dostanu asi tak v dvouměsíčních intervalech. Řekl jsem Ygalovi, že to nejde, že bych nechtěl opouštět rodinu na tak dlouho. Ale když mě požádal, abych o tom přece jen ještě zauvažoval, souhlasil jsem. Pak volali mé ženě Belle. A nepřestali nás otravovat telefonem po celých následujících osm měsíců. Jelikož jsem už tak jako tak byl v ozbrojených silách, nepřipadalo mi, že bych se nějak zpronevěřoval své vlasti. A tenhle pocit mě utěšoval. Byl jsem tehdy spíše pravicového smýšlení - politicky, nikoli sociálně. Věřil jsem tenkrát, že člověk může tyto dvě stránky od sebe oddělit, zejména je to možné v Izraeli. A kromě toho jsem o tu práci měl opravdový zájem, jenom jsem se nemohl natolik vzdálit od rodiny. Nikdo mi tehdy přesně neřekl, o jakou činnost se to ucházím, ale později, když už jsem se stal příslušníkem Mosadu, jsem se dověděl, že mě připravovali pro Kidon, likvidační jednotku Mecady. (Mecada, v současné době nazývaná Komemjut, je odbor přímo řídící agenty a špióny.) Jenomže já jsem si tehdy pořád ještě nebyl zcela jist, co bych si vlastně chtěl se svým životem počít. * * * V roce 1981 jsem z loďstva odešel, poté co jsem ještě na začátku války sloužil nějaký čas v Libanonu. Byl jsem absolventem výtvarné a grafické školy, a tak jsem se rozhodl, že si založím vlastní firmu a že se budu věnovat vitrážím. Pár jsem jich navrhl a realizoval a pokusil jsem se je prodat, ale brzy mi došlo, že barevná mozaiková okna nejsou v Izraeli příliš v oblibě, zčásti asi proto, že lidem příliš připomínají kostel. Okna zkrátka nikdo kupovat nechtěl. Řada lidí zato projevila zájem naučit se, jak se vytvářejí, a tak jsem svůj ateliér proměnil ve školu. V říjnu 1982 jsem dostal domů telegram s telefonním číslem, na které jsem měl zavolat ve čtvrtek někdy mezi devátou ráno a sedmou večer. Měl jsem se ptát po Deboře. Volal jsem bez meškání. Dostal jsem adresu: hlavní obchodní patro v Hadar Dafna Building, kancelářském mrakodrapu na Bulváru krále Saula v Tel Avivu. Později jsem zjistil, že je to budova ústředí Mosadu - jinak je to taková ta šedivá betonová kostka, v jakých si Izraelci tolik libují. Vešel jsem do vestibulu. Po pravé ruce byla banka a na stěně nalevo od vchodu visela malá nenápadná tabulka: Náborová kancelář bezpečnostních služeb. Moje předchozí zkušenost se mi nepřestávala vtíravě připomínat. Cítil jsem, že jsem tehdy asi nějak neuspěl. Byl jsem dosti napjat, přišel jsem o celou hodinu dříve a zašel jsem si do kavárny v druhém poschodí, která je přístupná veřejnosti. V tomto traktu dodávalo pár soukromých firem věžové stavbě jakéhosi zdání normálnosti. Jenomže hlavní stan Mosadu byl konstruován jako budova uvnitř budovy. Objednal jsem si zapékaný sendvič se sýrem - dodnes se na to jasně pamatuji. Jedl jsem, rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil jsem se odhadnout, jestli tam sedí ještě někdo, koho si zavolali právě tak jako mne. Když nadešel čas, sešel jsem dolů do kanceláře, jejíž adresu mi dali, a byl jsem posléze uveden do malé místnůstky s velkým stolem ze světlého dřeva. Jinak byla jen spoře vybavena. Na stole stály košíky na docházející a odcházející korespondenci a telefon, na stěně viselo zrcadlo a fotografie kohosi, kdo mi byl povědomý, třebaže jsem si ho nedokázal přesněji nikam zařadit. Příjemně vyhlížející muž za stolem otevřel útlé desky, nahlédl do nich zběžně a řekl: „Hledáme lidi. Náš hlavní cíl je zachraňovat Židy po celém světě. Máme pocit, že byste byl vhodný typ. Jsme jako rodina. Práce je to těžká a může být i nebezpečná, ale víc vám zatím neřeknu, dokud si vás neotestujeme." Vysvětlil pak, že po každé sérii testů mi budou znovu volat. Pokud bych v kterémkoli z nich neuspěl, všechno tím padá. A když projdu, dostanu detailní pokyny pro test další. „Jestli propadnete anebo jestli to vzdáte, tak už nás nevolejte. Odvolací řízení žádné neexistuje. My rozhodneme, a tím to také končí. Je to jasné?" „Ano." „Prima. Ode dneška za dva týdny vás tu chci v devět nula nula vidět a začneme s testováním." 27
„Bude to znamenat nějakou delší ztrátu kontaktu s rodinou?" „Ne, nebude." „Dobrá. Za dva týdny jsem tu." Když onen den nadešel, zavedli mě do velké místnosti. V lavicích už tam sedělo devět dalších lidí, každému z nás vydali třicetistránkový dotazník s otázkami osobního rázu a s bezpočtem testů všeho druhu vesměs směřujících k tomu, aby bylo možno zjistit, co jste zač a jak smýšlíte. Když jsme je vyplnili a vrátili, řekli nám jen: „Ozveme se telefonicky." O týden později jsem byl předvolán na schůzku s mužem, který měl prověřit mou angličtinu. Hovořím zcela bez izraelského přízvuku. Vyptával se mě na smysl celé řady slangových výrazů, ale sám už trochu pokulhával za dobou s takovými obraty jako třeba „biják". Hodně se mě taky vyptával na města v Kanadě a ve Spojených státech, kdo je americkým prezidentem a na různé podobné věci. Tyhle schůzky trvaly asi tři měsíce, ale na rozdíl od mé předchozí zkušenosti se konaly ve dne v kanceláři v centru města. Prošel jsem znovu lékařskou kontrolou, ale tentokrát už jsem tam nebyl jediný kandidát. Dvakrát mě také testovali na polygrafii, detektoru lži. Všem uchazečům nepřestávali vtloukat do hlavy, aby se nesvěřovali s ničím jeden druhému. „Sebe si nechte pro sebe," znělo heslo. Jak testování pokračovalo, byl jsem čím dál tím netrpělivější. Muž, který se mnou dělal pohovory, se jmenoval Uzi, později jsem ho pak poznal jako Uziho Nakdimona, šéfa personálního náboru. Konečně mi sdělili, že jsem si už s úspěchem odbyl všechno, kromě zbývající poslední zkoušky, ale před ní že chtějí ještě hovořit s Bellou. Její pohovor trval šest hodin. Uzi se jí vyptával na všechno, co si jen lze představil, a to nejen o mně, ale také o jejím vlastním politickém profilu, o jejích rodičích, o jejich silných a slabých stránkách, nádavkem následoval obsáhlý průzkum jejích názorů na stát Izrael a na jeho pozici ve světe. Jako tichý pozorovatel se zúčastnil i jejich psychiatr. Po této rozmluví si Uzi zavolal opět mne a řekl mi, abych se hlásil v pondělí v sedm nula nula. S sebou jsem si měl vzít dva kufříky se vším možným oblečením, od džínů až po společenský oblek. Měla to být má poslední dvou až třídenní zkouška. Pokračoval vysvětlením, že celý program zahrnuje dvouletý výcvik a že můj plat bude odpovídat o stupeň vyšší hodnosti, než jakou dosud mám. To není špatné, říkal jsem si. Byl jsem tehdy podplukovník, tím bych povýšil na plukovníka. Docela mě to už vzrušovalo. Konečně k tomu tedy dochází. Mel jsem pocit, že jsem dosti výjimečný člověk, až později jsem pak zjistil, že těmito pohovory procházejí tisícovky lidí. Kurs se koná přibližně jednou za tři roky, pokud seženou dostatek účastníků. Konečný počet frekventantů bývá kolem patnácti, někdy kurs absolvují všichni, někdy ani jeden. Neexistují žádné předem určené výsledky. Uvádí se, že na každého z patnácti přijatých kursistů připadá 5 000 osob, s nimiž je provedeno výběrové řízení. Mosad si volí ty správné, což neznamená nutně ty nejlepší. V tom tkví veliký rozdíl. Většina posuzovatelů přichází z terénu, mívají ve zvyku vyhledávat zcela specifické talenty. Nedají to však najevo. Nechají vás v představě, že jste přesně ten pravý člověk, jako stvořený k tomu, aby byl takto testován. * * * Krátce před stanoveným datem mi kurýr doručil domů dopis, v němž se připomínal čas a místo nástupu a pokyn, abych se vybavil oblečením pro rozmanité příležitosti. Ukládalo se mi v něm rovněž, abych neužíval svého vlastního jména. Zvolené krycí jméno jsem měl napsat na připojený papír spolu se stručnou charakteristikou mé nové identity. Vybral jsem si jméno Šimon Lahav. Můj otec se jmenuje Šimon a jak mi říkali, jméno Ostrovsky znamená v polštině anebo v ruštině břitkou čepel. Lahav je hebrejsky čepel. Do charakteristiky jsem uvedl, že jsem grafik na volné noze. Využil jsem tím své odbornosti, avšak nevázal jsem se na žádnou příliš úzkou specializaci. Udal jsem adresu v Holonu, o níž jsem bezpečně věděl, že je to zcela prázdné pole. 28
Když jsem se podle programu těsně před sedmou hodinou za deštivého lednového rána dostavil na určené místo, nalezl jsem tam dvě ženy, osm dalších mužů plus další tři nebo čtyři, o nichž jsem usoudil, že jde o instruktory. Když všichni odevzdali obálky s údaji o své nově zvolené identitě, odvezli nás autobusem do známého komplexu penziónů Country Club, kus za Tel Avivem při výpadové silnici na Haifu. Honosí se nejrozsáhlejším rekreačním vybavením ze všech izraelských letovisek. Rozdělili nás po dvojicích do jednopokojových apartmá, měli jsme si tam uložit zavazadla a shromáždit se pak v Pavilónu 1. Na vrchu přehlížejícím celý Country Club se rozkládá takzvaná letní rezidence předsedy vlády. Ve skutečnosti je to však Midraša, výcviková akademie Mosadu. Hned toho prvého dne jsem se tam nahoru zvědavě zahleděl. Kdekdo v Izraeli ví, že onen objekt má cosi společného s Mosadem, a já jsem zauvažoval, jestli se tam někdy propracuji. Připadalo mi tehdy, že všichni ostatní jsou tu jen proto, aby mě náležitě otestovali. Může se to zdát paranoické, ovšem paranoia může znamenat v této branži jisté plus. Středem rozlehlého vstupního sálu Pavilónu 1 se táhla tabule prostřená k vybrané snídani. Byl tam neuvěřitelně bohatý bufet, jídla víc než jsem v životě kdy viděl, a kromě toho stál opodál připraven i chef, pro případ, že by někdo dostal chuť na něco mimořádného. Spolu s deseti frekventanty se tam hemžil ještě asi tucet jiných lidí, všichni se věnovali snídani. Kolem půl jedenácté se skupina přesunula do sousedící konferenční místnosti, vybavené rovněž dlouhým stolem uprostřed, kolem něhož se rozsadili posluchači, a dalšími stolky podél stěny vzadu, kde usedli ostatní. Nikdo na nás nijak nespěchal. Snídaně proběhla v pohodě, v konferenčním sále se servírovala káva - a jako obvykle všichni kouřili. Slova se ujal Uzi Nakdimon a oslovil účastníky: „Buďte vítáni k závěrečné zkoušce. Strávíme tu tři dny. Nedělejte nic, o čem usoudíte, že se to od vás očekává. Užívejte svého vlastního úsudku, ať nastanou jakékoli okolnosti. Hledáme takové lidi, jakých je zapotřebí. Řadou testů už jste prošli. Teď bychom se chtěli přesvědčit, že jste opravdu ti praví. Každému z vás bude přidělen instruktor," pokračoval. „Všichni jste si zvolili krycí jména a profese. Budete se snažit, aby toto mimikry obstálo, současně je však vaším úkolem demaskovat každého z dalších přítomných u tohoto stolu." Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale toto byla prvá skupina adeptů, do níž byly zahrnuty i ženy. Vedly k tomu jisté politické tlaky, které naléhaly, aby i ženy byly pověřovány funkcí kaců. Vedení tedy rozhodlo několik jich do testovacího programu začlenit, údajně proto, aby bylo možno ověřit, zda výcvik zvládnou. Ve skutečnosti ovšem neměli v úmyslu připustit, aby se tak stalo. Bylo to pouhé gesto. Existují sice ženy ve funkcích agentek, ale vedení až dosud nikdy nepřipustilo, aby se z některé stala kaca, řídící pracovnice, rezidentka. Jednak jsou ženy zranitelnější, ale hlavně šlo o to, že terčem Mosadu jsou především muži. Arabové. Žena je sice může zlákat a obelstít, ale žádný Arab nebude pro ženu pracovat. A tak nepřipadá v úvahu, že by žena dokázala Araba naverbovat, akvirovat. Všech deset uchazečů se pak začalo představovat pod novými jmény a s uváděním své krycí identity. V průběhu jednotlivých proslovů se ostatní účastníci testu začali kandidáta vyptávat. Čas od času položil otázku i některý z přísedících rozmístěných u stolků vzadu za námi. Příběh, který jsem si já zvolil, mi značně usnadnil situaci. Nemusel jsem uvádět, že pracuji u té a té firmy, a riskovat, že někdo bude situaci u firmy znát. Uvedl jsem, že mám dvě děti, ovšem řekl jsem, že jsou to chlapci, jelikož skutečné detaily nebylo povoleno odkrývat. Snažil jsem se nicméně držet se co nejblíž skutečnosti. Bylo to snadné. Nepociťoval jsem žádnou tíseň. Byla to prostě hra a mně se zalíbila. Tato část testu trvala asi tři hodiny. V jedné chvíli, kdy jsem já sám kladl nějakou otázku, naklonil se ke mně jeden z examinátorů s blokem v ruce a řekl: „Promiňte, já jsem přeslechl vaše jméno ..." Taková drobnost, jak prověřit vaši schopnost soustředění. Člověk musí být nepřetržitě na stráži. Když bylo shromáždění u konce, řekli nám, abychom se rozešli do svých pokojů a převlékli se do vycházkového. „Pojedete do města." Byli jsme rozděleni do skupin po třech a přisedli jsme do vozů, kde už sedělo po dvou 29
instruktorech. Když vůz dojel do Tel Avivu, čekali nás na rohu bulváru Krále Saula a ulice Ibn Gabirol další dva instruktoři. Bylo přibližně půl páté. Jeden z instruktorů se ke mně naklonil a řekl: „Vidíte ten balkón tamhle nahoře? Chci po vás, abyste tu teď tři minuty postál a popřemýšlel. Pak půjdete do toho domu a během šesti minut vás chci vidět stát na tom balkóně společně s majitelem nebo nájemníkem z toho bytu, a chci abyste v ruce držel sklenici vody." Dost mě to vylekalo. Neměli jsme u sebe žádný osobní průkaz a nemít průkaz je v Izraeli protiprávní. Řekli nám, že smíme použít toliko krycího jména, ať se děje cokoliv. V Izraeli člověk bez dokladů prostě nevyjde ven. A dále nám nařídili, abychom v případě, že se nějak zapleteme s policií, uvedli rovněž jen krycí identitu. Co tedy dělat? Mým prvým problémem bylo vypátrat, který byt to vlastně je. Zdálo se, že mi trvá celou věčnost, než jsem byl s to instruktorovi ohlásit, že jsem připraven. „Jaký máte obecný plán?" zeptal se mě. „Všeobecně řečeno budu natáčet film," odpověděl jsem. Třebaže instruktoři vyžadovali akce pokud možno spontánní, chtěli po nás také, abychom si spíše vytvářeli pro své akce základní plán, než abychom jednali podle arabského rčení „Ala báb Alláh", čili co má být, má být, nechme to na Alláhovi. Napochodoval jsem rázně do budovy, cestou po schodech jsem odpočítával patra už od přízemí, abych trefil to správné. Na zaklepání mi otevřela asi pětašedesátiletá paní. „Dobrý den," pozdravil jsem hebrejsky. „Já bych se představil. Jmenuji se Šimon a jsem z dopravního odboru. Tady na té křižovatce před vámi dochází dost často k dopravním nehodám." Odmlčel jsem se a vyčkával její reakce. „Ano, to ano, já vím," řekla. (Vzhledem k tomu, jak Izraelci řídí, dochází na řadě křižovatek velice často k nehodám, takže s tímto výchozím předpokladem jsem nemohl narazit.) „My bychom si rádi najali váš balkón, kdyby to bylo možné." „Můj balkón?" „Ano. Chtěli bychom provoz na té křižovatce filmovat. Nebyli by tu u toho žádní lidé. Jen bychom vám tam namontovali kameru. Mohl bych se na něj kouknout, jestli ten záběr bude z potřebného úhlu? A pokud bude v pořádku, vyhovovalo by vám pět set liber měsíčně?" „Ale jistě," řekla a vedla mě na balkón. „Jo, prosím vás pěkně, nerad vás obtěžuju, ale nemohl bych dostat sklenici vody? Je strašlivé horko." Brzy jsme stáli na balkóně oba dva společně a d í v a l i jsme se dolů na ulici. Bylo mi velkolepě. Viděl jsem, že nás všichni pozorují. Když se žena ohlédla na druhou stranu, pozvedl jsem jim sklenici na pozdrav. Zapsal jsem si ženino jméno a telefon, řekl jsem jí, že si potřebujeme ověřit ještě nějaká další umístění a že se jí ozveme, jestli jsme se rozhodli pro ten její balkón. Když jsem scházel ze schodů, jeden z dalších frekventantů se právě vydával splnil svůj úkol. Šel k bankovnímu automatu na výplatu peněz, kde se měl pokusit vypůjčit částku v hodnotě deseti dolarů od kteréhokoli cizího člověka, který si přijde vybírat ze svého vkladu. Řekl komusi, že nutně potřebuje peníze na taxíka, jelikož jeho žena právě rodí v nemocnici a on u sebe momentálně peníze nemá. Vyptal se muže na jméno a adresu, poznamenal si je a slíbil, že mu peníze pošle. Muž mu je dal. Další z účastníků takové štěstí neměl. Měl se ukázat na balkóně v jiném činžovním domě, takže si nejprve zjednal přístup na střechu pod záminkou, že jde zkontrolovat televizní anténu. Na smůlu, když pak šel do určeného bytu se svou historkou a požádal majitele bytu, jestli by se nemohl podívat na anténu z jeho balkónu, zjistil, že ten člověk je zaměstnán u firmy, která antény montuje. „Co mi to tu vykládáte?" zeptal se ho muž. „S tou anténou přece nic není!" Frekventant musel rychle vycouvat, když muž pohrozil, že na něj zavolá policii. Po této rozcvičce nás zavezli na Ha-jarkonskou třídu, hlavní tepnu vedoucí podél pobřeží Středozemního moře, kde jsou soustředěny všechny velké hotely. Zašli jsme do vestibulu Sheratonu a tam mi řekli, abych se posadil. 30
„Vidíte ten hotel naproti nám - Basilej?" řekl jeden z instruktorů. „Chci abyste tam zašel a podíval se mi na jméno hosta, třetí shora v jejich seznamu." Knihy hostů v izraelských hotelech nezůstávají ležet na pultě v recepci, ale schovávají se pod něj a jako mnoho ostatních věcí jsou považovány za důvěrné. Když jsem se vydal přes ulici, začínalo se už stmívat a já jsem stále ještě nevěděl, jak na to. Věděl jsem sice, že už mám něco za sebou. Věděl jsem, že je to všechno jenom hra. Ale přesto jsem pociťoval strach i vzrušení zároveň. Chtěl jsem to prostě dokázat, i když otevřeně řečeno to byl úkol dosti pitomý. Rozhodl jsem se pro angličtinu, jelikož to okamžitě znamená slušnější jednání. Začnou vás považovat za turistu. Když jsem zamířil k recepci, abych se zeptal, jestli tam pro mě nemají nějaký vzkaz, napadl mě starý kanadský žertík. Zavoláte někomu a zeptáte se, jestli je tam Dave. Párkrát to zopakujete a znovu a znovu se sháníte po Davovi a dotyčný je čím dál tím vzteklejší, že pořád voláte na špatné číslo. Načež zavoláte ještě jednou a řeknete: „Haló, tady je Dave, nemáte tam pro mě nějaký vzkaz?" Recepční se na mě podíval. „A vy jste náš host?" „Ne, nejsem," řekl jsem. „Ale mám se tu s někým setkat." Recepční řekl, že pro mě žádnou zprávu nemá, takže jsem si sedl v hale a čekal. Asi po půl hodině, kdy jsem se neustále díval na hodinky, jsem šel znovu k přepážce. „Možná, že už je tu a že jsem ho zmeškal," řekl jsem. „Jak se jmenuje?" zeptal se recepční. Zamumlal jsem jméno, které znělo trochu jako „Kamalunke". Sáhl pro knihu hostů a začal ji prohlížet. „Jak se to píše?" „To nevím. Buď s C nebo s K," řekl jsem a naklonil jsem se přes pultík, jako bych chtěl recepčnímu pomoci s hledáním, ale ve skutečnosti jsem si přečetl to jméno na třetí řádce shora. Pak, jako bych si najednou uvědomil svou chybu, jsem řekl: „Ale tohle je hotel Basilej, že ano? Já myslel, že jsem v City Hotelu. Promiňte, prosím vás. Taková hloupost!" A zas mi bylo tak prima. Pak mě napadlo, jak si asi ti mí instruktoři budou moci vůbec ověřit, že to jméno, které jsem zjistil, je skutečně to správné. Jenomže v Izraeli mají tihle lidé přístup naprosto ke všemu. Tou dobou se začaly hotelové haly plnit lidmi a já s dvěma instruktory jsme vyšli na ulici. Jeden z nich mi řekl, že tenhle test bude dnes už poslední a podal mi telefonní mikrofon, k němuž byly připojeny dva kabílky. Součástka měla na zadní straně písmeno k snadné identifikaci. Dostal jsem za úkol vejít do hotelu Tal, jít k telefonnímu automatu na stěně v hale, odmontovat ze sluchátka mikrofon a nahradil ho tím, který jsem právě obdržel, a s demontovaným se vrátit, přičemž telefon musí zůstat schopný provozu. U telefonu stála fronta zájemců, ale já jsem si řekl, že to prostě dokázat musím. Když na mě přišla řada, zasunul jsem minci do štěrbiny, vytočil jsem namátkou nějaké číslo a přidržel jsem si sluchátko u tváře. Kolena se mi pojednou roztřásla. Za mnou stála řádka lidí čekajících na hovor. Odšrouboval jsem kryt mikrofonu, pak jsem vytáhl z kapsy blok a předstíral jsem, že si do něj chci něco poznamenat. Sluchátko jsem stiskl mezi bradu a rameno a něco jsem do něj anglicky říkal. V tu chvíli už stál nejbližší z čekajících těsně za mnou, téměř mi dýchal na krk. Spustil jsem tedy ruku s blokem dolů, otočil jsem se k němu a řekl jsem: „Promiňte, prosím," a v okamžiku, kdy ukročil, zasunul jsem náhradní součástku. Někdo se teď na mém náhodně zvoleném čísle ozval a právě se začal dotazovat: „Kdo je tam?" Ale jakmile se mi podařilo našroubovat kryt mikrofonu zpátky, zavěsil jsem. Celý jsem se třásl, když jsem mluvítko ukrýval do kapsy. Nikdy v životě jsem nic takového neprovedl - nikdy jsem ještě nic neukradl. Když jsem došel k instruktorovi a mikrofon mu podával, byl jsem takřka grogy. Brzy už nás všech pět frekventantů směřovalo nazpět do Country Clubu, žádný z nás toho cestou příliš mnoho nenamluvil. Po večeři nás požádali, abychom do rána sestavili zevrubnou zprávu o veškeré naší činnosti za celý den s pokynem nic nevynechávat - i kdyby se nám podrobnosti zdály zcela nepodstatné. 31
Kolem půlnoci jsme byli oba, můj spolubydlící i já, dosti unaveni a už jsme se jen dívali na televizi, když na dveře zaklepal jeden z instruktorů. Řekl mi, ať si vezmu džíny a jdu s ním. Zavezl mě do jakéhosi sadu a sdělil mi, že se v tomto prostoru pravděpodobně bude konat nějaká schůzka. V dálce bylo slyšet štěkat šakala, všude kolem nás bez přestání vrzali cvrčci. „Ukážu vám, kde asi," povídal. „Potřebuju se dovědět, kolik lidí se schůzky zúčastní a o čem budou mluvit. Vyzvednu si vás tu asi za dvě, za tři hodiny." „Okey," řekl jsem. Vedl mě kamenitou cestou na dno nějakého wadi (koryto vyschlého potoka, které se naplňuje jen v době dešťů). Zbýval v něm jen pramíneček vody, který protékal pod cestou betonovým potrubím, které mělo sotva sedmdesát centimetrů v průměru. „Tady," ukázal na ústí roury. „To je pro úkryt jako stvořené. Jsou tam nějaké staré noviny, tak si je narovnejte před sebe." Pro mne to byla zkouška zkoušek. Trpím klaustrofobií, to o mně dobře věděli z psychotestů. A nenávidím hmyz a podobnou havěť: šváby, červy, krysy. Nerad se proto například koupu v jezerech, kvůli všemu takovému neřádu na dně. Když jsem do roury nakoukl, nedohlédl jsem druhého konce. Byly to nejdelší tři hodiny mého života. A samozřejmě, že se tam nikdo ani neukázal. Žádná schůzka se nekonala. Bránil jsem se spánku. Neustále jsem si připomínal, kde to jsem, jen abych neusnul. Konečně se instruktor vrátil. „Potřebuju podrobnou zprávu o té schůzce," řekl. „Nikdo tu nebyl," odpověděl jsem. „Víte to určitě?" „Ano." „A co když jste zrovna spal?" „Nespal jsem." „No, ale já sám jsem tudy prošel," řekl instruktor. „To jste musel procházet někudy jinudy. Nikdo se tu neukázal." Cestou zpátky mi řekl, abych se o tom nikde nezmiňoval. Následující večer řekli celé naší skupině, abychom se oblékli do všedního. Měli nás odvézt do Tel Avivu a každému samostatně určit budovu, kterou bude sledovat. O všem, co uvidíme v průběhu tohoto pozorovatelského výcviku, si máme dělat poznámky. A také jsme si měli připravit krycí verzi pro případ, že bychom měli někomu vysvětlovat, co tam vlastně děláme. Kolem osmé večer mě odvezli do města dva muži, jedním z nich byl Šaj Kauly, veterán mezi kacy , s jehož jménem byla spojena dlouhá řada úspěšných operací. 1*) Vysadili mě o jeden blok před Dizingoffovou ulicí, hlavní telavivskou třídou, uložili mi sledovat jednu pětipatrovou budovu a zaznamenat každého, kdo do ní vejde: přesný čas příchodu, čas odchodu, která světla v budově svítí, která ne, odkdy dokdy. Řekli, že si mne vyzvednou později a že na mě zablikají dálkovými světly. Má první myšlenka byla, že bych se snad měl někde schovat. Jenže kde? Dostal jsem příkaz, abych byl někde na dohled. Nevěděl jsem, co mohu očekávat. Pak jsem dostal nápad, abych si prostě sedl a začal si budovu kreslit. V náčrtku budu moci současně zaznamenat informace, které potřebuji, tím že je budu vpisovat anglicky, literami skrytými do kresby a psanými pozpátku. Na vysvětlenou, proč si skicu pořizuji zrovna v noci, bych mohl uvádět, že tu jsem při práci rušen méně než ve dne; a vzhledem k tomu, že pořizuji černobílou kresbu, nepotřebuji ani tolik světla. Když uběhlo v pohodě asi půl hodiny tohoto cvičného úkolu, byl jsem z klidu a míru náhle vyrušen zaskřípěním auta zajíždějícího k chodníku. Vyskočil z něho chlap a mávl mi před očima odznakem. „Co jsi zač?" obořil se na mě. „Šimon Lahav." „Co tu děláš?" „Kreslím." 1
*) Viz kapitola 9: Strella
32
„Volali odtud ze sousedství. Prý sleduješ tu banku." (V prvém patře budovy byla skutečně banka.) „Ne, jen si kreslím. Podívejte se." Ukazoval jsem tomu fízlovi své dílo. „Nech si ty kecy! Do vozu!" Uvnitř byl řidič a ještě jeden člověk, escort neměl žádné služební označení. Odhlásili rádiem, že někoho sebrali, a ten, kdo si pro mě šel, se teď nacpal ke mně na zadní sedadlo. Chlap vpředu se opakovaně ptal: „Jak se jmenuješ?" Dvakrát za sebou jsem mu odpověděl: „Šimon." Zeptal se znovu, a když jsem se chystal znovu odpovědět, muž vedle mě mi vrazil facku a řekl: „Drž hubu." „On se mě přece ptal," řekl jsem. „Nikdo se tě nic neptal," štěkl. Byl jsem dosti vyveden z míry. Uvažoval jsem, kde asi mohou být ti mí chlápci, kteří mě tam vyvezli. Pak se mě ten vedle zeptal, odkud jsem. Řekl jsem, že z Holonu, a ten vpředu mě praštil do čela a řekl: „Ptal jsem se tě, jak se jmenuješ." Když jsem řekl, že jsem Šimon z Holonu, policista vedle mne řekl: „Tak ty si z nás budeš dělat srandu?" Srazil mi hlavu kupředu a zacvakl mi na zápěstích za zády pouta. Nadával mi, až se hory zelenaly, spílal mi do všivejch prodavačů drog. Řekl jsem, že jsem si tam jen kreslil, ale on chtěl vědět, co vlastně dělám. Tak jsem mu řekl, že jsem výtvarník. Tou dobou už jsme vyrazili. Fízl na předním sedadle řekl: „Heleď, teď si tě zavezeme k nám do města a tam si tě teprve trochu podáme." Sebral mé malůvky, zmuchlal je do koule a hodil je na zem. Pak mi nařídil, abych se zul, což s pouty na ruce byl dosti obtížný cvik. „Tak kde to máš, pochlub se!" „A o co vám jde? Já u sebe žádné drogy nemám. Já jsem fakt výtvarník." „Máš to marný. Když to nevyklopíš hned, budeš zpívat pozdějc," řekl na to. Mezitím mě nepřestávali mlátit. Jeden mi ubalil takovou do čelisti, že jsem si myslel, že mi vyrazil zub. Ten na předním sedadle si mě přitáhl za hlavu a řval mi do ucha, vyhrožoval mi vším možným a pořád chtěl vědět, kde že mám schované ty drogy. Řidič zatím bezcílně bloudil po městě. Domýšlel jsem se, že jde o holé vydírání. Sebrali chlapa na chodníku a teď z něj chtějí vyrazit úplatek. Už jsem o takových věcech slyšel, takže jsem se dožadoval, aby mě zavezli na stanici, abych se mohl spojit s advokátem. Když už to trvalo asi hodinu, zeptal se mě jeden z nich, v jaké galerii vystavuji. Znal jsem všechny galerie v Tel Avivu - a věděl jsem také, že touhle dobou už budou dávno zavřené, takže jsem nějaké jméno plácl. Když jsme tam dojeli, já pořád ještě v poutech, ukázal jsem jen hlavou: „Tady vevnitř mají vystaveny mé kresby." Další problém byl, že jsem neměl žádné doklady. Řekl jsem, že jsem je nechal doma. Tak mi stáhli kalhoty, s tím, že je chtějí prohledat, jestli v nich nemám drogy schované. Necítil jsem se dobře, ale oni najednou nějak změkli a zdálo se, že mi začínají věřit. Prohlásil jsem, že chci zpátky, kde mě zajistili, ale že nevím, jak se tam dostat. Taky jsem řekl, že u sebe nemám žádné peníze, ale že se tam pro mne má později stavit kamarád. Zavezli mě tedy nazpět do míst, kde všechno začalo, a zarazili u autobusové zastávky. Pak jeden z těch dvou fízlů sebral z podlahy vozu mé kresbičky a vyhodil je z okna. Sundali mi pouta a chvilku jsme ještě seděli, zatímco jeden z nich sepisoval hlášení. Pak přijel autobus. Můj soused mě vyrazil ze dveří vozu a já jsem upadl. Vyhodil za mnou kalhoty a boty a křikl ještě, ať si dám pozor, aby mě tam neviděli, jestli ještě jednou pojedou kolem. Ležel jsem na zemi, bos a bez kalhot, a kolem mne se hrnuli lidé vystupující z autobusu. Ale první, co jsem udělal, bylo, že jsem rychle popadl ty zmačkané papíry. Bylo mi, jako kdybych byl právě dostoupal na vrchol Mount Everestu. Pocit splněného úkolu! Půl hodiny poté, co jsem se oblékl a dal se znovu do hlídání, jsem postřehl zablikání reflektorů, došel jsem k autu a odjeli jsme nazpět do Country Clubu, kde jsem se dal do psaní zprávy. S těmi „policisty" jsem se pak o mnoho později ještě setkal. Pochopitelně nešlo vůbec o policii. Jak jsem zjistil, takřka všichni jsme toho večera byli „zadrženi". Patřilo to k testu. 33
Jeden z frekventantů byl perlustrován policisty pod stromem, kde stál. Když se ho ptali, co tam dělá, řekl že pozoruje sovy. A když mu policista namítl, že tam žádné nevidí, odpověděl: „Bodejť byste je viděl, když jste mi je všechny vyplašili." Taky ho vzali na projížďku. Dalšího „zatkli" na Kikar ha-mdina, známém náměstí. Říkávali jsme o něm, že je to věrný obraz státu Izrael. V létě tam stával cirkus, v zimě tam nebylo nic než bláto. Zrovna tak jako v Izraeli. Půl roku bahno, půl roku cirkus. Tenhle hoch se ovšem ukázal jako naprostý idiot. Řekl, že je tu za tajným posláním. Že prochází náborovým testem Mosadu a tohle že jedna ze zkoušek. Samozřejmě že ho nakonec vyrazili. Ostatně ze všech deseti uchazečů, s nimiž jsem společně podstupoval tento první křest, jsem se pak setkal už jen s jedinou osobou. Byla to jedna ze dvou účastnic kursu. Ve funkci plavčíka hlídala bazén Mosadu o víkendech, kdy tam měli přístup i rodinní příslušníci. Třetího dne po snídani nás odvezli zpátky do Tel Avivu. Mým prvým úkolem bylo zajít do restaurantu, dát se do řeči s člověkem, kterého mi označili, a sjednat si s ním na ten večer schůzku. Chvíli jsme restaurant pozorovali, než jsme vešli dovnitř a já jsem si všiml, jak toho člověka náramně uctivě obskakuje pan vrchní. Usoudil jsem, že to je zřejmě šéf podniku. Posadil jsem se ke stolu vedle něho a postřehl jsem, že čte nějaký filmový magazín. Vybavil se mi ten trik s natáčením, který mi už před dvěma dny pomohl dostat se na onen balkón, a zdálo se mi, že by mohl posloužit ještě jednou. Zeptal jsem se číšníka, jestli bych mohl mluvit s šéfem, protože právě točím film a tohle by se mi zdálo jako dosti vhodné prostředí. Ještě než jsem tu větu dokončil, seděl už ten člověk vedle mne. Řekl jsem mu, že se potřebuji podívat ještě na nějaká další vytipovaná místa, ale domluvil jsem si s ním schůzku na večer. Podali jsme si ruce a já šel. Později nás pak všech deset vyvezli do parku poblíž Rothschildova bulváru a řekli nám, že tudy projde dosti velký chlap v černočervené kostkované košili. Měli jsme ho nenápadně sledovat. Požadavek nenápadnosti byl dosti obtížný, když za ním šlo deset uchazečů a následovalo je přinejmenším dvacet hodnotitelů. Trvalo to skoro dvě hodiny. Vykukovali jsme po něm z balkónů, zpoza stromů, byli jsme všude kolem něho. Hodnotitelé byli hlavně zvědaví na naše instinkty. Chtěli vědět, jak budeme reagovat. Když tahle část skončila a když jsme dopsali svá hlášení, rozdělili nás opět po jednom. Mne zavezli znova do ulice Ibn Gabirol, jenže tentokrát zastavili přímo před bankou Ha-poalim. Dostal jsem za úkol jít do banky a zjistit jméno ředitele banky, adresu jeho bytu a co nejvíc informací o něm samém. Musíte mít na paměti, že Izrael je země, kde každý podezřívá každého ze všeho možného a v každé denní i noční době. Měl jsem na sobě společenský oblek, vešel jsem a otázal jsem se vrátného, jak se jmenuje ředitel banky. Pověděl mi to a na mou další žádost mě pak poslal do druhého patra. Vyjel jsem tam a šel jsem se po něm shánět. Vykládal jsem, že jsem žil delší dobu ve Spojených státech, ale že se teď chci natrvalo usídlit v Izraeli a rád bych převedl nějaké větší peněžní obnosy na nový účet. Požádal jsem o osobní rozmluvu s ředitelem. Když jsem vcházel do jeho kanceláře, všiml jsem si, že má na stole plaketu lóže Bnai Brith. Takže jsme se rozpovídali na tohle téma a než jsem se nadál, už jsem měl pozvání k němu do bytu. Měl být vbrzku přeložen do New Yorku jako zástupce ředitele. Vyměnili jsme si adresy a já jsem mu slíbil, že ho navštívím. Vyprávěl jsem mu, že tentokrát jen projíždím a nemám zatím telefon, kam by mě mohl volat, ale že se ozvu sám, když mi dá číslo. Dal mi dokonce přinést kávu. Napovídal jsem mu, že jde zatím o 150 000 dolarů pro první čas, než se usadím. Řekl jsem mu také, že když teď vidím, jak to všechno dlouho trvá, budu na něm asi chtít, aby mi převedl ještě další sumu. S finančními otázkami jsme byli hotovi za takových deset, patnáct minut a pak už jsme pokračovali ve zcela osobním tónu. Během hodiny jsem o tom člověku věděl prakticky všechno. Když byla tato část testu u konce, odvezli nás znovu do hotelu Tal a řekli nám ať tam počkáme, až se vrátí i všichni ostatní. Nebyli jsme tam ještě ani deset minut, když se ve dveřích najednou objevilo šest mužů. Jeden z nich řekl: „To je on!" a ukázal prstem na mne. „Pojďte s námi," řekl druhý. „A nedělejte tu v hotelu žádné scény." 34
„Co tím chcete říct?" zeptal jsem se. „Nic jsem přece neprovedl." „Půjdete s námi," řekl jeden z nich a kmitl mi před očima odznakem. Nastrkali nás všechny tři do furgonu, zavázali nám oči a začali jezdit sem a tam, křížem krážem po městě. Posléze nás zavedli do nějaké budovy, s očima stále ještě zavázanýma, a rozdělili nás. Slyšel jsem, jak se tam pohybují nějací lidé, jak přicházejí a opět vycházejí, ale pak mě strčili do malé místnůstky velikosti záchodu a nařídili, abych se tam posadil. Asi po dvou nebo třech hodinách mě z prostůrku zase pustili. Zřejmě jsem celou tu dobu seděl na toaletní míse v nějaké malé umývárně. Bylo to v Akademii (výcvikové škole Mosadu) ve druhém poschodí, ovšem to jsem tehdy ještě netušil. Odvedli mě do další komůrky situované stranou od chodby. Okno bylo začerněno a seděl tam robustně vyhlížející chlapík. Měl v duhovce malou černou tečku: vyhlíželo to, jako kdyby měl dvě panenky. Začal polehounku, vyptával se mě. Jakpak se jmenuju? Pročpak jsem onehdy rozebíral ten telefon v hotelu? Nechystám náhodou nějaký teroristický útok? A kdepak vlastně bydlím? V jedné chvíli prohlásil, že mě tedy na tu adresu zavezou, a já jsem se dal do smíchu. Zeptal se mě, čemu se směju, a já jsem odpověděl, že mi celá ta situace připadá komická. V duchu jsem si totiž představil, jak mě tam dovezou a jak já řeknu: „Můj dům! Kam se poděl můj dům?" Nedokázal jsem ten smích přemoct. Prohlásil, že chce mé sako. Byl to kousek od Pierre Balmaina. Sebral mi ho. Pak mi sebral i všechno ostatní oblečení. Nahého mě odvedli znovu do té umývárničky a těsně předtím, než za mnou zavřeli dveře, na mě někdo chrstl celý kbelík vody. Nechali mě tam klepat se nahého dobrých dvacet minut, pak mě zavedli znovu k tomu pořízkovi. „Tak co, ještě je vám do smíchu?" zeptal se mě. Asi čtyřikrát nebo pětkrát mě tak převáděli mezi umývárnou a tou kanceláří. Kdykoli někdo zaklepal na dveře, musel jsem se schovat pod stůl. Stalo se to asi tak třikrát. Konečně ten chlap povídal. „Nic ve zlém. Bylo to jen nějaké nedorozumění." Vrátil mi šaty a povídal, že mě zavezou tam, kde mě sebrali. Znovu mi zavázali oči a strčili do furgonu, ale sotva řidič nastartoval motor, někdo křikl. „Moment! Přiveďte ho sem! Zkontrolovali jsme tu adresu, nic tam není." „Nevím, o čem to mluvíte," řekl jsem, ale odvedli mě zpátky do koupelny. Minulo dalších dvacet minut, pak mě dostrkali opět do té kanceláře a někdo z nich povídal: „Promiňte, došlo k nějakému omylu!" Vysadili mě u Country Clubu, znovu se mi omluvili a odjeli. Čtvrtého dne toho týdne, brzy ráno, nás jednoho po druhém volali na pohovor. Mne se zeptali: „Tak co vy o tom soudíte? Myslíte si, že jste uspěl?" „To já nevím," řekl jsem. „Nevím, co ode mne chcete ještě slyšet. Dostal jsem od vás pokyn, že ze sebe musím vydat všechno, což jsem učinil." Někdo tam byl i dvacet minut. Mně to trvalo necelých čtyři pět minut. Nakonec mi řekli: „Takže vám děkujeme. Zatelefonujeme vám." A po čtrnácti dnech zavolali. Následujícího dne časně ráno jsem se měl hlásit u nich v kanceláři. Vzali mě. Ty opravdové zkoušky jsem ovšem měl teprve před sebou.
35
2 Školáčci
V IZRAELI ŽIJE ŘADA LIDÍ, kteří věří, že jejich vlast je v
trvalém ohrožení. Ani silná armáda pro ně nepředstavuje dostatečně účinnou záštitu. O tom jsem byl tehdy přesvědčen i já. Když si člověk začne uvědomovat tuto neodbytnou potřebu většího bezpečí, napadne ho vzápětí, že právě proto přece máme cosi jako organizaci jménem Mosad. V Izraeli sice oficiálně Mosad vlastně vůbec neexistuje, ale přesto o něm každý dobře ví. Představuje samo ztělesnění touhy po jistotě, vrcholek bezpečnostní pyramidy. A každý rovněž tak ví, že jde o společenství s vysokým stupněm utajení. A tak - když vás tito lidé povolají do svých řad uděláte všechno, co vám nařídí, neboť v nitru cítíte, že v pozadí toho je skryto jakési svrchované mystérium, které vám bude v pravý čas zjeveno. Ten, kdo vyrůstá v Izraeli, má tyhle věci v krvi. Začíná to tím, že chodíte do brigád mládeže. Mne tam naučili zacházet s puškou. Už ve věku čtrnácti let jsem se umístil jako druhý v celostátní soutěži ve střelbě na terč. Odstřelovačskou puškou značky Shtutser jsem tehdy nastřílel 192 bodů z možných dvou set a zůstal jsem o pouhé čtyři body za vítězem. Strávil jsem řadu let v armádě. Takže jsem věděl - anebo jsem si alespoň myslel, že vím - co mě čeká. Ne všichni Izraelci jsou ochotni jít na rozkaz slepě vpřed, to je samozřejmé. Jenomže lidé, kteří vybírají nové adepty pro službu v Mosadu, tedy ti, kteří mají celé to psychologické testování na starosti, si vyhlížejí právě takové typy, které jsou ochotny podvolit se. V této fázi se předpokládá především to, že jste člověk, který provede, co se mu nařídí. Jedinec, který si začne klást otázky, by v pozdějším nasazení mohl ohrozit celou operaci. Byl jsem v té době členem labouristické strany v Herzlii a vyvíjel jsem v ní dosti značnou aktivitu. Měl jsem také poměrně liberální názory, a žil jsem proto od té chvíle v trvalém rozporu mezi svými zásadami a svou novou subordinací. Celý ten systém spočívá především ve výběru vhodných kandidátů a poté v dobře režírovaném propagandistickém propíráním mozků, jímž jsou adepti utvářeni do žádoucí podoby. Jak se v Mosadu říká: chcete-li připravit tomatový protlak, vybírejte si zralá rajčata. Nač brát zelená? I ta lze sice rozdrtit, ale dá to víc práce. * * * Mých prvých šest týdnů proběhlo dosti všedně. Pracoval jsem v kanceláři ve městě, fungoval jsem jako poslíček, zakládal jsem materiály. Ale pak jsem se jednoho zebavého únorového rána roku 1983 najednou ocitl společně se čtrnácti ostatními v minibusu. Nikoho z nich jsem předtím nespatřil, všichni jsme však zažívali stejné vzrušení, když vozidlo posléze začalo stoupat do příkrého kopce, projelo střeženou bránou a zastavilo před rozlehlou dvoupatrovou budovou Akademie. Napochodovali jsme, všech patnáct frekventantů, do budovy s plochou střechou, kde uprostřed prostorného sálu stál ping-pongový stůl. Na zdech visely dvě letecké fotografie Tel Avivu, jednou prosklenou stěnou bylo vidět do zadní zahrady. Vedly z něho dvě dlouhé chodby a zavěšená konstrukce betonového schodiště, které jako by se vznášelo nahoru do prvého 36
poschodí. Fasáda budovy byla z bílých neomítnutých cihel. I stěny uvnitř byly z bílých cihel, zatímco podlahy byly dlážděny světlým mramorem. Okamžitě jsem si uvědomil, že už jsem tu jednou byl. Když mě tenkrát za předvýcvikového testování vlekli do té umývárničky, podařilo se mi vyhlédnout zpod pásky, kterou jsem měl uvázánu přes oči, a tohle schodiště jsem zaregistroval. Za chvíli přišel snědý muž s prošedivělými vlasy a odvedl si nás zadními dveřmi do jedné ze čtyř přilehlých učeben. Oznámil nám, že ředitel přijde co nevidět. I v této místnosti bylo spousta místa, okna měla po obou stranách, na čelní stěně tabuli a uprostřed dlouhý stůl ve tvaru T, na němž stál demonstrační projektor. Jako skupina jsme byli vedeni pod označením Kadetní kurs 16, jelikož šlo o výcvikový kurs kadetů Mosadu, a to šestnáctý v pořadí. Vzápětí se ozvaly venku na štěrkovém parkovišti rychlé kroky a do místnosti vstoupili tři muži. Jeden byl menší, snědý a přitažlivého zevnějšku, druhý, kterého jsem už znal, byl starší a měl trochu povznesený výraz, třetí byl dlouhán dobrých sto devadesát centimetrů vysoký, světlovlasý padesátník s hranatými brýlemi ve zlatých obroučkách, sportovně oblečený v rozhalence a ve svetru. Prošel svižně do čela stolu, ostatní dva usedli vzadu v místnosti. „Jmenuji se Aharon Šerf," představil se. „Jsem ředitelem Akademie . Vítám vás v Mosadu. Jeho plné jméno zní Ha Mosad, le-modiyn ve-le-tafkidim mejuchadim (Institut pro zpravodajské a speciální operace). Naším mottem je: Lstí a klamem povedeš svůj boj." Byl bych si potřeboval trochu loknout kyslíku. Věděli jsme už samozřejmě, že jde asi o Mosad, jenže teď nám konečně někdo výslovně potvrdil, že tomu tak skutečně je. Pane Bože, opravdu bych se byl rád zhluboka nadechl vzduchu. Šerf - znám spíše jako Araleh, což je domácká forma Aharona - tam stál opřen o stůl, narovnal se a znovu se podepřel. Působil dojmem strohosti a síly. „Budete tvořit ucelený tým," pokračoval. „Byli jste vybráni z celých tisícovek lidí. Abychom dali dohromady tuto vaši skupinu, museli jsme prosít bezpočet jedinců. Vy máte všechny předpoklady stát se lidmi, jaké potřebujeme. Máte příležitost sloužit své zemi způsobem, jaký je umožňován jen nemnohým. Je třeba, abyste měli na paměti, že v naší organizaci neexistují žádné plánované kvóty absolventů. Byli bychom šťastni, kdyby všichni z vás uspěli a rozešli se plnit tak potřebné a naléhavé úkoly. Na druhé straně však neudělíme absolutorium nikomu, kdo nezíská stoprocentní kvalifikaci. A i pokud by to mělo znamenat, že z celého počtu neabsolvuje úspěšně žádný, bylo by to okey. I to už se v minulosti stalo. Tato Akademie má svůj zvláštní rys. Budete nám nápomocni ve výukovém procesu tím, že budete přetvářet sebe samy. V současné chvíli jste teprve surovinou pro příští úkoly v oblasti bezpečnosti. Až dospějete k závěru výcviku, budou z vás nejlépe připravení zpravodajci na celém světě. Pro výcvik nemáme žádné pedagogy. Přijdou před vás pracovníci z terénu, kteří věnuji část svého času tomu, aby se v Akademii stali na určitou dobu vašimi instruktory. Pak se opět vrátí na svá působiště. Budou vás školit jakožto své příští partnery a kolegy, nikoli jako žáčky. Nic z toho, co vám řeknou, není vytesáno do kamene. Vše je třeba prověřovat praxí a všechno také může mít dosti proměnnou podobu, od jednoho pracovníka k druhému. Ale jejich znalosti jsou opřeny o zkušenost a přesně to chceme přenést na vás. Jinými slovy jejich snahou bude předat vám kolektivní poznatky a paměť Mosadu, tak jak je znají oni sami a jak se jim i oni sami museli učit, cestou zkušeností, pokusů i omylů. Hra, do které právě teď vstupujete, je nebezpečná. Je třeba mnohému se naučit. A není to hra jednoduchá. Život v této hře není vždy mezní hodnotou. Mějte trvale na paměti, že v naší činnosti nutně musíme společně jeden vedle druhého táhnout za týž provaz - jinak bychom společně a vedle sebe mohli na provaze skončit. Jsem ředitelem jak Akademie, tak i výcvikového střediska. Jsem tu nepřetržitě. Mé dveře jsou trvale otevřeny. Přeji vám mnoho zdaru. A teď vás tu nechám s vašimi instruktory." Odešel. Za čas jsem ocenil paradoxnost nápisu, který měl Šerf pověšen nad dveřmi ve své 37
pracovně. Byl to citát připisovaný americkému prezidentu Warrenu Hardingovi a zněl: „Nedopouštějte se ve jménu morálních cílů nemorálností". Bylo to poselství, které bylo v rozporu se vším, co se v Akademii učí. Ještě za Šerfova proslovu vstoupil do místnosti další člověk a posadil se vzadu. Když ředitel odešel, přešel tento hřmotný muž hovořící se severoafrickým přízvukem do čela stolu a představil se. „Jmenuji se Eiten. Mám na starosti vnitřní bezpečnost. Rád bych vám řekl pár věcí, ale nebudu vás zdržovat dlouho. Budete-li mít jakékoli otázky, klidně mě přerušujte a ptejte se." Jak se brzy ukázalo, každý z lektorů začínal svou přednášku týmiž slovy. „Chtěl bych vás především upozornit, že stěny mají uši. Technické prostředky se nepřetržitě vyvíjejí a vy budete mít možnost se s nimi seznámit, ovšem existují i taková nová zařízení, která ani my sami dosud neznáme. Zachovávejte mlčenlivost. Víme, že všichni máte za sebou vojenskou dráhu, ale tajemství, jejichž nositeli se v budoucnosti stanete, jsou ještě mnohem závažnější. Prosím vás, nepřestávejte na to myslet. Za druhé zapomeňte na jméno Mosad. Úplně ho vypusťte z paměti. Nechci ho tu už nikdy slyšet. Absolutně nikdy. Ode dneška to pro vás bude pouze Institut. V jakémkoli rozhovoru bude řeč jen a jen o Institutu. Nechci slyšet jméno Mosad." Eiten se odmlčel, pak pokračoval: „Svým přátelům - až se budou ptát - řeknete, že pracujete na ministerstvu obrany a že o své činnosti nemůžete hovořit. Uvidí koneckonců sami, že nejste zaměstnáni někde v bance anebo v továrně. A něco jim říct musíte, jinak budete mít s jejich zvědavostí stejně problémy. Takže jim povíte tohle. Pokud jde o nová přátelství, budete je navazovat výhradně s naším souhlasem. Je to jasné? Za žádných okolností nebudete o své práci hovořit telefonem. Jestliže někoho přistihnu, že o úřadě a jeho záležitostech mluví ze svého telefonu doma, bude přísně potrestán. Neptejte se mne, jak zjistím, o čem hovoříte ze své soukromé linky. Velím vnitřní bezpečnosti v úřadu a dovím se všechno, co mě zajímá. A pokud se potřebuji o něčem informovat, užívám veškerých prostředků, které jsou k dispozici. Chci ovšem, abyste věděli, že ta historka ještě z mého působení v Šabaku, podle které jsem měl při výslechu jednomu mládenci nešťastnou náhodou ukroutit varlata, nemá nic společného se skutečností. Jednou za tři měsíce se podrobíte testu na detektoru lži. A také později, pokaždé když se vrátíte z mise do zahraničí, z nějaké návštěvy anebo z pobytu mimo Izrael, budete požádáni, abyste test na polygrafu absolvovali znovu. Máte právo test odmítnout a v tom případě pak zas mám já právo vás zastřelit. Budeme se v budoucnu občas setkávat a budeme probírat některé další věci. Během pár dnů obdržíte identifikační štítky. Přijde fotograf a pořídí vaše snímky. Vy mi současně přinesete veškeré osobní doklady zahraničního původu, které máte, jakékoli pasy nebo osobní průkazy - vaše, vašich manželek a vašich dětí. Vzhledem k tomu, že v nejbližší budoucnosti nebudete nikam cestovat, budou zatím uloženy u nás." Pro mne osobně to znamenalo vrátit kanadské pasy, můj i celé mé rodiny. Eiten krátce kývl a opustil místnost. Byli jsme všichni zaraženi. V jeho chování a jednání bylo cosi hrubého, vulgárního. Nebyl to rozhodně příjemný člověk. Ovšem během dvou měsíců stejně vypadl ze hry a já už jsem ho pak nikdy nespatřil. V tomto okamžiku přešel do čela snědý muž sedící až dosud vzadu a sdělil nám, že se jmenuje Oren Riff a že je velitelem našeho kursu. „Já tu za vás za všechny budu odpovědný, děťátka. Udělám všechno pro to, aby váš pobyt tady byl příjemný. Doufám, že se toho naučíte co nejvíc," řekl a pak ještě uvedl jméno nejmenšího muže z celé instruktorské skupiny - Rana S. („Donovana" z operace Sfinx) asistenta kursu. Konečně poslední z instruktorů, perfektně oblečený a poněkud blazeovaný, byl Šaj Kauly, zástupce velitele Akademie, který se zúčastnil už mého předchozího testování. Na začátek nám Riff vyprávěl něco o svém vlastním osudu. Pracoval v úřadě už mnoho let. Jedním z jeho prvých úkolů byla pomoc Kurdům v Kurdistanu v jejich bojích s Irákem za války o nezávislost. Sloužil také jako spojka s úřadem Goldy Meirové, jako kaca v pařížské 38
expozituře a jako kontakt na mnoha dalších místech zeměkoule. „Jak si dnes věci stojí," povídal, „existuje jen málo míst v Evropě, kam bych se mohl v bezpečí odvážit." 2*) Poté Riff uvedl, že začneme dvěma předměty, které nám zaberou většinu našeho času po dobu prvých dvou tří měsíců. Prvním z nich bude vnitřní bezpečnost státu, kterou budou vyučovat instruktoři z Šabaku, druhý byl označen zkratkou NAKA, což značí jednotný systém záznamů. „Znamená to, že veškerá hlášení je třeba psát určitým způsobem a jen tímto způsobem. Pokud něco uděláte a nepodáte o tom hlášení, jako by se to neudálo. Na druhé straně jestliže něco neuděláte, ale vypracujete o tom zprávu, je to jako byste to byli provedli," zasmál se. „Takže," ohlásil, „dáme se do studia NAKA." 3**) Pokud jde o písemnou podobu hlášení a zpráv, nejsou přípustné žádné odchylky. Papír musí být bílý, čtvercový nebo obdélný. V záhlaví je nutno uvést stupeň utajení a údaj podtrhnout, aby tak bylo jednoznačně stanoveno, jde-li o materiál tajný, přísně tajný anebo neutajovaný. Vpravo se uvádí jméno příjemce a kdo všechno se má zprávou zabývat a reagovat na ni; může jít o jednu osobu nebo o dvě nebo tři, jméno každé z nich musí být podtrženo. Pod tento výčet je třeba vypsat jména všech dalších příjemců, kteří si vyžadují kopii, ale na informaci nemusí přímo navázat svou činností. Jako odesílatel se zpravidla uvádí spíše oddělení než jednotlivec. Datum se píše vlevo spolu se stupněm přepravní naléhavosti - telegramem, spěšným telegramem, konvenční přepravou atd. - a s identifikačním číslem písemnosti. Pod všemi těmito údaji se uvede formou titulku umístěného na střed strany jednovětná charakteristika zprávy ukončená dvojtečkou, vše opět podtrženo. Dále pod tím je nutno uvést odkazy, např. „K vašemu dopisu 3J" a příslušné datum. Pokud jsou v seznamu příjemců zahrnuty i osoby, které materiál, na nějž zpráva odkazuje, nemají, je třeba zaslat jim i jeho kopii. Jedná-li se o více témat, jsou rozdělena do samostatně a jednoznačně číslovaných oddílů. Všude, kde jsou ve sděleních uváděny nějaké číselné údaje, například „Objednal jsem 35 kotoučů toaletního papíru", se číslo zásadně opakuje: „Objednal jsem 35 x 35 ..." Tímto způsobem zůstávají čísla jednoznačně čitelná, i kdyby došlo k nějakému zkreslení při zpracování zprávy počítačem. Při podpisu v dolní části stránky se vždy užívá krycího jména. Čekalo nás mnoho hodin nácviku NAKA, jelikož hlavní náplní organizace je sběr zpráv a jejich předávání dál. Přednáška na téma vnitřní bezpečnosti následujícího dne byla odložena a namísto toho nám rozdali kupu novin, v nichž byly zatržením označeny určité články. Každému z nás bylo zadáno jisté téma a měli jsme za úkol s využitím tisku jako informačního pramene rozčlenit získané zprávy podle zadání a zpracovat na jejich podkladě zprávy. Poté, co jsme všechny informace do hlášení beze zbytku zahrnuli, museli jsme ještě na závěr uvést formuli „Veškeré informace zpracovány a vyčerpány", což znamená, že v daném okamžiku je zpráva úplná a skončena. Osvojili jsme si rovněž návyk psát charakteristiku zprávy až poté, co jsme zformulovali její text. Touto dobou jsme stále ještě na přednášky denně dojížděli z domovů. Teď jsme obdrželi malé bílé identifikační přívěsky, na nichž byla toliko naše fotografie a záznam v čárovém kódu. V závěru prvého týdne nám Riff oznámil, že se budeme věnovat tématu osobní bezpečnosti. Sotva začal přednášet, byly náhle dveře učebny kopnutím rozraženy a dovnitř vnikli dva muži. Jeden byl vyzbrojen velkou pistolí značky Eagle, druhý samopalem, a oba začali okamžitě střílet. Frekventanti se vrhli na zem, avšak jak Riff, tak Ran S. se zhroutili nazad ke stěně, zaliti krví. Než by byl člověk stačil říci to příslovečné „švec", byli oba útočníci opět ze dveří, naskočili 2 3
*) Viz kapitola 10: Carlos **) Viz Příloha II 39
do vozu a odjeli. Byli jsme v naprostém šoku. Ale ještě než jsme stačili vůbec nějak zareagovat, Riff vstal, ukázal na Jerryho S., jednoho z kadetů, a řekl: „Okey, právě mě tu zastřelili. Chci, abyste nám popsal, kdo to udělal, kolik ran bylo vypáleno a veškeré další informace, které by nám pomohly vysledovat atentátníky." Jerry formuloval popis a Riff ho souběžně zapisoval na tabuli. Probral ho i se všemi ostatními frekventanty, vyšel potom ven a vrátil se s oběma „vrahy". Absolutně se nepodobali tomu, jak jsme je předtím dokázali popsat. Vůbec jsme je ani nepoznali. Ve skutečnosti šlo o Mousu M., náčelníka výcvikového oddělení operační zabezpečovací taktiky, zkratkou APAM, a o jeho asistenta, Dova L. Mousa byl nápadně podobný Tellymu Savalesovi, onomu herci, který představoval Kojaka. „Vysvětlím vám, nač to psychodrama," řekl Mousa. „My plníme převážnou část úkolů v cizině. Pro nás je každý buď cílem anebo nepřítelem. Přátele tam nemáme žádné. Absolutně žádné, to vám říkám otevřeně. Přitom ovšem nesmíte propadat paranoie. Nesmíte pořád jen uvažovat o nebezpečí, v němž se nacházíte, žít jen ve strachu, že jste sledováni nebo střeženi. Pokud byste se tomuto pocitu poddali, nedokážete absolutně zvládnout své poslání. APAM je prostě nástroj. Jeho celé jméno je Avtachat peilut modiinit, neboli operační zabezpečovací taktika zpravodajské činnosti. Má vám zajišťovat ostrůvky klidu a bezpečnosti, tak abyste mohli plnit své vlastní úkoly a plně se na ně soustředit. V APAMU se nelze dopustit ani jediné chybičky. Archanděl Gabriel by vám eventuálně poskytl ještě jednu šanci, ale u nás znamená každý omyl katastrofu. Váš výcvik v operační bezpečnostní taktice proběhne po etapách. A i kdybyste byli ve všech ostatních předmětech sebelepší, ať budete schopní a nadaní sebevíc, pokud neabsolvujete APAM k mé spokojenosti dobře, tak vypadnete. Nechce to žádný specializovaný talent, jen musíte být schopni se učit. Musíte poznat strach a naučit se s ním vypořádat. Musíte si zvyknout mít trvale na paměti především svůj úkol. Systém, podle něhož vás budu v průběhu příštích dvou nebo tří let připravovat a učit, je neomylný. Byl už ověřen. Byl trvale zdokonalován. A vylepšován bude i nadále. Má takovou logiku, že i kdyby ho vaši nepřátelé znali stejně dobře jako vy sami, přesto se jim nepodaří vás dopadnout." Mousa nám ještě sdělil, že naším instruktorem bude Dov, třebaže některá témata bude přednášet i on sám anebo nám bude pomáhat při nácviku. Vzal pak do ruky výtisk našeho učebního rozvrhu, ukázal na něj a řekl: „Vidíte ten interval mezi poslední lekcí jednoho dne a první přednáškou následujícího dne? To je doba, kdy mi budete patřit. Užijte si ještě svého posledního víkendu stráveného ve slepotě, protože už příští týden vám začneme postupně otvírat oči. Mé dveře máte trvale otevřeny. Pokud budete mít nějaké problémy, neváhejte a přijďte za mnou. Ale pokud mne požádáte o radu, budu předpokládat, že se jí budete i řídit." Když jsem o Mousovi naposledy slyšel, byl vedoucím operační bezpečnosti pro celou Evropu. Přišel z Sabaku, podobně jako Eitan. Patříval svého času k útvaru 504, pohraniční jednotce působící pro vojenskou rozvědku. Byl drsný a uměl být i tvrdý. Přesto však to byl správný chlap. Oddaný věci, s hlubokým vlastním přesvědčením. A rozuměl i žertu. 4*) Ještě než jsme se rozešli na víkend, museli jsme se představit sekretářce školy, Ruty Kimči. Její manžel býval svého času vedoucím náborové kanceláře Mosadu a později, jako náměstek ministra zahraničí, sehrál závažnou roli v izraelské účasti na tragické válce v Libanonu. Podílel se později i na aféře Írán -Contras. Dny byly zpravidla rozděleny do pěti bloků, ráno od osmi do deseti, od deseti do jedenácti a od jedenácti do jedné, odpoledne pak od dvou do tří a od tří do osmi. Měli jsme pravidelné dvacetiminutové přestávky mezi jednotlivými sezeními a oběd od jedné do dvou v jiné budově o kus dál pod námi. Na cestě byl také kiosk, kde jsme si mohli koupit cigarety, čokoládu a ovoce, vše se slevou. Kouřil jsem tou dobou něco mezi dvěma až třemi balíčky 4
*) Viz kapitolu 13 : Na pomoc Arafatovi
40
cigaret denně. Platilo to takřka o všech lidech v Akademii. Náplň kursu byla rozdělena do čtyř hlavních předmětů: NAKA, APAM, všeobecná vojenská příprava a krycí technika. Ve všeobecné vojenské přípravě jsme probírali tanky, letectvo, námořnictvo, strukturu základen, sousedící země, jejich politické, náboženské a sociální složení - k těmto tématům zpravidla přednášeli hutné informace univerzitní profesoři. Dny ubíhaly a nám postupně narůstalo sebevědomí, v učebnách se vykládaly vtipy, nálada byla výborná. Po třech týdnech trvání kursu se k nám připojil nový frekventant, čtyřiadvacetiletý Josi C. Byl to kamarád dalšího z kadetů, Chajma M. Chajm byl pětatřicetiletý holohlavý dlouhán s obrovským bambulovitým nosem, který mluvil arabsky a neustále se lišácky usmíval. Byl ženatý a měl dvě děti. Josi s ním pracoval ještě v Libanonu v útvaru 504 a právě se vrátil z Jeruzaléma, kde dokončil šestiměsíční kurs arabštiny. Hovořil jí plynně, třebaže jeho angličtina byla úděsná. Byl ženatý, čekali rodinu. Jako ortodoxní žid měl Josi na hlavě vždycky jarmulku, ovšem čím vskutku proslul, byl jeho talent získávat ženské. Měl sexappeal, to je pravda. Ale dovedl ho také plně využívat. Po skončení výuky, pokud už nebyly žádné další úkoly a cvičení, jsem cestou domů do Herzlie často poseděl chvilku u kávy a dortů u Kapulského, jedné z mnoha kavárniček této firmy v Ramat Ha-šaronu. Později jsem se stal jedním z členů party, která se tam utvořila a k níž patřil kromě Josiho a Chajma ještě Michel M., francouzský spojový odborník, který přišel do Izraele před říjnovou (Jom Kippurovou) válkou a pracoval v útvaru 8200. Spolupracoval už předtím s Mosadem v Evropě, ještě než se zapojil jako takzvaný „balený expert". Vzhledem k tomu, že jeho mateřštinou byla francouzština, byl považován za nadějného adepta. Do kursu proto proklouzl jaksi zadními vrátky. Nad kávou jsme probírali nejrůznější plány a strategie. Josi ovšem zpravidla řekl: „Počkejte pak na mě," objednal si kávu a moučník a zmizel. Vrátil se za půl hodiny a ohlásil jen, že se jmenovala tak a tak. „Musel jsem ji trochu povyrazit," říkával vždycky. Ta povyražení obstarával zcela pravidelně. Říkali jsme mu, že ještě něco chytne, ale on pokaždé odpovídal: „Vždyť jsem mladý a Hospodin je koneckonců na mé straně." Frekvence těchto odskoků byla tak absurdní, že jsme si ho dobírali, jestli to nemá jako druhé zaměstnání. Krycí techniku přednášeli hlavně kacové Šaj Kauly a Ran S. Kauly nám řekl: „Jakmile začnete obstarávat informace, už nejste Victor nebo Chajm nebo nějaký Josi, jste kaca. Naprostá většina akviziční činnosti probíhá pod nějakou maskou, inkognito. Nepřijdete samozřejmě za člověkem a neřeknete mu: 'Heleďte, já dělám pro izraelskou rozvědku a chtěl bych od vás pár zpráviček, dám vám za ně peníze.' Pracujete tedy pod krycí identitou. Což znamená, že nejste tím, za koho se vydáváte. U kacy se předpokládá, že je modifikovatelný. To je klíčový pojem - modifikovatelnost. Můžete mít v jednom dni tři schůzky a na každé z nich budete někým jiným, ovšem to znamená, že budete někým naprosto jiným a odlišným. Co tvoří dobrou krycí identitu? Něco, co dokážete vyjádřit jedním slovem. Něco, co v sobě skrývá nejširší škálu možností. Když se vás někdo zeptá, co děláte, a vy odpovíte: „Já jsem zubař," je to velkolepé krytí. Kdo je zubař, ví každý. Když ovšem na to někdo otevře ústa a bude po vás chtít ošetření, pak jste v rejži." Nad krycí technikou jsme trávili spoustu času, za pomoci materiálů z knihovny jsme si nastudovávali různá města, učili jsme se hovořit o daném místě, jako kdybychom tam byli strávili celý svůj život. Nacvičovali jsme také vytváření krycí identity a obsáhnutí krycí profese během jediného dne. Zahrnovalo to i konfrontaci se zkušenými kacy, při níž v průběhu běžné konverzace bylo naše mimikry zevrubně testováno. Tato cvičení se odbývala v místnosti vybavené televizními kamerami, takže je ostatní kadeti mohli sledovat v učebně. Jedna z prvých věcí, které jsme se při nich naučili, bylo nevydávat se z informací příliš nakvap. Není to ani přirozené. Velice názorně se o tom poučil dvaačtyřicetiletý Cvi G., psycholog, prvý z frekventantů, 41
který byl této oponentuře podroben. Cvi měl kacu před sebou a dvacet minut na něj bez přestávky chrlil všechno, co se naučil o své krycí profesi a o městě své údajné lokalizace. Kaca neříkal vůbec nic. My v učebně jsme se smáli, až jsme se za břicha popadali, jak se říká. Když pak skončil, vrátil se do třídy a oddychl si: „A mám to za sebou." Byl tak šťastný, chudák. Byli jsme vesměs vychováni ve vojenském prostředí, kde se člověk naučí být ke svým kamarádům loajální, takže když se nás Kauly poprvé zeptal, co si o rozmluvě myslíme, povídal jsem, že podle mého názoru se Cvi dobře připravil, že se naučil perfektně znát to město. Někdo další řekl, že hovořil jasně a že jeho krycí story byla i srozumitelná. Nato vstal Ran ze židle a povídal: „Moment. To mi vážně chcete říct, že souhlasíte s tou šaškárnou, co se tam odehrála? Copak opravdu nevidíte, jaké chyby tam ten puc nadělal? A to si říká psycholog ! Přemýšlíte vy chlapi vůbec? Je tohle obrázek, jak váš kurs skutečně vypadá? Já bych jen rád věděl, co si teď myslíte. Co si doopravdy myslíte. Ať laskavě začne Cvi G. sám." Cvi připustil, že to trochu přehnal, že vystupoval až příliš nervózně. To v nás otevřelo stavidla. Ran nás požádal, abychom řekli všechno, co nás napadne, protože nás nakonec všechny pošlou tam ven, a pokud to nezvládneme, ukřižují nás. „Tahle zkušenost vám jednoho krásného dne může třeba zachránit i život," řekl. Během příštích devadesáti minut z Cviho nezbylo absolutně nic. Každá ještěrka, která by sebou byla mrskla učebnou, by bývala považována za inteligentnějšího tvora. Dospělo to tak daleko, že jsme si vyžádali i přehrání videozáznamu, jen abychom tu jeho stupiditu mohli konkrétně demonstrovat. A všichni jsme to náramně prožívali. Tak to dopadá, když se dá dohromady skupina vysoce ctižádostivých lidí a když jsou zapomenuta pravidla civilizovaného chování. Byli byste překvapeni, jak bezohledného jednání se můžete dočkat. Když si na to vzpomenu, bylo to otřesné. Proměnilo se to ve štvanici. V soutěžení, kdo dokáže Cviho zasáhnout tvrději, kdo na něm najde ještě citlivější místo. Kdykoli naše opovržení začínalo ochabovat anebo polevilo v intenzitě, roznítili ho Ran a Kauly další otázkou. Mívali jsme pak tato cvičení dvakrát nebo i třikrát týdně. Byla často brutální, ale zato nás naučila, jak správně budovat krycí identitu. Tou dobou nám už uběhlo jedenáct týdnů kursu. Praktická cvičení zahrnovala dokonce i víno jako jeden z předmětů výuky: jak dobré víno rozpoznat, jak o něm hovořit, odkud vína pocházejí. Nacvičovali jsme dokonce i stolováni ve slavnostní jídelně předsedy vlády s využitím skutečných menu významných světových restaurantů celé zeměkoule, abychom se naučili jídla správně objednávat a také je jíst. V jednom z koutů ping-pongového sálu Akademie běžely nonstop televizní záznamy programů kanadských, britských, amerických a evropských stanic, ba i takových seriálů jako byl „I Love Lucy", a různých televizních slaďáčků, abychom se seznámili s americkou televizní produkcí. Tak například když člověk zaslechl hudební motiv z některého seriálu, musel poznat, odkud je a musel být schopen se o něm rozhovořit. Je to něco podobného jako s novými kanadskými jednodolarovými mincemi. V Kanadě se jim hovorově říká „loonies", to jest cvoci. Pokud by člověk okamžitě nepochopil, o čem je to řeč, a přitom předstíral, že je Kanaďan, má rázem po mimikry, je odkryt. Při APAMU jsme se jako prvou věc učili sledování, nejprve ve skupinách, pak individuálně. Jak se vmísit mezi lidi, jak zaujmout pozorovací stanoviště, jak se vytratit, rozdíl mezi sledováním v „rychlé" oblasti (rušné ulice, kde je třeba sledovat z větší blízkosti) a v „pomalé", jak využít princip „prostoru a času", což znamená návyk odhadovat, jakou vzdálenost ujde sledovaný objekt za určitý čas. Dejme tomu, že pozorovaná osoba odbočí ve městě za roh, a když se k rohu dostanete i vy, je už pryč. Musíte v tom případě propočíst, zda za dobu, kdy jste ji ztratili z dohledu, mohla dojít až k dalšímu rohu. Pokud tomu tak není, víte, že zašla do nějaké budovy a že musíte vyčkat. Jakmile jsme trochu zvládli techniku sledování, museli jsme se naučit i rozpoznat, zda nejsme sami sledováni - postupem nazvaným „trasová rutina". Zavedli nás do nové učebny v hlavní budově. Bylo to v druhém poschodí, místnost byla 42
velká, s dvaceti křesly - něco jako v letadle, s vyklápěcím stolkem před vámi a s popelníčkem v opěradle. V čele místnosti byl stupínek, na něm stolek a židle. Za nimi byla zavěšena velká tabule z plexiskla před projekční plochou, na niž se po jednotlivých částech promítala mapa Tel Avivu. Každý z nás musel po nácviku na mapě předvést svou „trasu". Trasa je základ každé této činnosti. Bez ní by nebylo možno výcvik provádět. Frekventanti byli rozesláni do různých výchozích bodů, byl jim určen čas, kdy z nich mají vyrazit, dále museli projít stanovenou trasou a pak podat zprávu, zda byli sledováni či ne. Pokud sledováni byli, měli hlásit, koho viděli, kolik to bylo lidí a jak vypadali. Kadeti, kteří udali, že sledováni nebyli, měli za úkol uvést, kde a kdy se o tom ujistili a proč se domnívají, že je nikdo nesledoval. To vše se kreslilo speciálními značkovači na plexisklo před promítanou sekcí mapy. Zprávy podávali kadeti zpravidla následujícího rána a teprve když nás všech patnáct svá hlášení ukončilo, sdělili nám, kdo skutečně sledován byl a kdo ne. Vědět, že agent není sledován, je stejně důležité jako poznatek, že sledován je. Pokud se domníváte, že jste sledováni, nelze pokračovat v akci. V Evropě například, pokud kaca ohlásí, že byl sledován, rezidentura zastaví operace na měsíc až dva, dokud se nepodaří věc prověřit. Říci, že je člověk sledován, je závažná informace, neboť pochopitelně vzápětí následuje otázka, kdo vás sleduje a proč. Další součástí cvičení bylo sdělení, že naše domy a byty, kde bydlíme, budou považovány za „útulky". Museli jsme kontrolovat, zda nejsme sledováni, když ráno vycházíme z domova anebo když se večer vracíme. Pro tuto suponovanou situaci pak byla obdobně Akademie považována za rezidenturu. Trasa bývala obvykle rozdělena na dvě části. Plánovala se na mapě. Z daného místa člověk vycházel nejprve zcela normálně a choval se naprosto přirozeně. Pak už bylo třeba si vyhledat výhledové stanoviště. Muselo to být takové místo, kde nebylo nápadné se zdržovat a z něhož bylo možno přehlédnout prostor, odkud jste přišli, avšak kde jste sami nemohli být pozorováni. Dejme tomu, že ve třetím patře budovy sídlil dentista. V onom patře také bylo okno vedoucí do ulice, kterou jste právě prošli. Pokud jste cestou trochu zakličkovali, než jste na výhled dospěli, byli byste snadno zjistili, že vás někdo sleduje. Z okna byste ho spatřili, jak se rozhlíží a jak pak čeká. Pokud bych byl sledován celou skupinou a vycházel právě z hotelu, obklopili by mě kruhem. Nasadil bych tedy ostré tempo jedním směrem, abych kruh poněkud protáhl do délky. Pak bych se několika kličkami uchýlil někam do budovy, našel si výhled a pozoroval, jak se reorganizují. Potom bych se snažil vyloučit jakýkoli faktor náhodnosti. Sedl bych na autobus, přejel na opačnou stranu města a tam bych celý postup zopakoval. Provedl bych to velice pomalu, tak abych dal protivníkům možnost navěsit se na mě. Jedné věci se člověk dopustit nesměl, byl-li sledován. Nesměl pronásledovatele ztratit z očí. Pokud by k tomu došlo, jak by se pak vůbec dalo ověřit, že jde o sledování? Vycházel bych v tom případě z předpokladu, že se pronásledovatelé opět objeví, a přerušil bych veškerou plánovanou činnost. Snad bych šel někam do kina - ale pokud šlo o tyto naše nácviky, byl bych měl prostě konec denního zaměstnání. Nosili jsme všichni v kapse čepičku a když jsme si byli jisti, že sledováni jsme, nasadili jsme si ji na hlavu. Pak jsme došli k nejbližšímu telefonu, vytočili jsme číslo, představili jsme se a ohlásili, že jsme byli - anebo nebyli - sledováni a pak už jsme jeli domů. Dosti často jsme se pak scházeli u někoho doma a prodiskutovávali jsme situaci. Za celou dobu výcviku jsem chybu učinil jen jednou. Ohlásil jsem sledování v době, kdy jsem sledován nebyl. Bylo to proto, že jeden z kadetů prostě okopíroval mou trasu a s odstupem pěti minut mě následoval. Já jsem postřehl skupinu, která sledovala jeho, a domníval jsem se, že jdou za mnou. Zato on si jich nepovšiml. V tu dobu už se třída rozštěpila na několik skupinek, včetně té naší. V kolektivu se začal projevovat pocit zranitelnosti. Člověk musel být každým okamžikem ve střehu proti nějakému útoku a nikdo ze třídy toho nebyl ušetřen. Jakmile jsme se pak začali sdružovat po třech, čtyřech lidech do part a skupinek, poskytovali jsme si navzájem rady a dokonce jsme 43
začínali provádět i „akvizici" mezi instruktory ve snaze získat pro skupinky podporu: To, čemu jsme se učili, jsme zkrátka začali praktikovat na lidech, kteří nás tomu učili. V této fázi instruktoři začínali do výkladu zahrnovat i aplikace toho, co přednášeli. „Teď, když jste se naučili, jak chránit sebe sama, začnete studovat způsob, jak provádět akvizici," řekli nám. „Přijdete na místo, ověříte si, že jste čistí, nato začnete se sháněním informací a nakonec o tom podáte hlášení, tak jak jste se o tom učili v NAKA. A jak údajů využít, to už vám řeknou samy informace, až se vám začnou hrnout." Pamatuji si ještě, jak nám Mousa řekl: „V tomto okamžiku, přátelé, už začínáte naklovávat skořápku." Jenže žloutku na nás bylo pořád ještě dost.
44
3 Elévové
V
TETO
FÁZI
KURSU už všichni frekventanti
nashromáždili značné množství technických poznatků. Teď jsme je měli poprvé aplikovat, využít jich prakticky. Jednou z. forem, jimiž jsme to nacvičovali, byla série etud, které se nazývaly „boutiques" a které jsme absolvovali denně, některé dny i dvakrát. Jejich smyslem bylo naučit nás, jak organizovat průběh následné schůzky, poté, co už jsme navázali úspěšný počáteční kontakt s potenciálním spolupracovníkem. Opět jsme všichni horlivě sledovali na obrazovce v oddělené místnosti, jak si právě vede náš kolega, a potom jsme jeho úsilí podrobovali intenzivnímu a často i zaujatému a nepřátelskému rozboru. Cvičení trvala asi 90 minut a doslova se z nich někdy zvedal žaludek. Všechno bylo podrobeno kritice, rozcupováno, každé slovo, každý náš pohyb, všechno, co jsme dělali. „Dal jste do té návnady dost velký háček? Kam jste mířil tou poznámkou, že má pěkný oblek? Proč jste se ho ptal na tohle? A na tamto?" Omyl v průběhu „boutique" byl sice nepříjemný, nikoli však osudný; chyba ve skutečném světě špionáže by asi naproti tomu fatální byla. A my jsme se přece všichni chtěli do toho světa propracovat. Přáli jsme si docílit v hodnocení tak velkou bodovou rezervu, aby vyrovnala nějaký ten případný neúspěch v dalším průběhu kursu. Měli jsme nesmírný strach ze selhání. Začínali jsme na vidin ě naší příští činnosti v Mosadu nějak náramně viset. Zdálo se nám najednou, že už si život mimo Mosad nedovedeme ani představit. Co bychom byli dělali? Co, po zkušenostech z Mosadu, by nám bylo ještě dokázalo vehnat adrenalin do žil? Další klíčové téma kursu přednesl Ami Jaar, šéf oddělení pro Dálný Východ a Afriku v Tevelu (odbor styčných pracovišť na ambasádách). Věci, které nám vyprávěl, byly tak fascinující, že jsme se ho - když už skončil - ptali jeden přes druhého: „Berete ještě lidi?" Jaarova sekce měla své pracovníky rozmístěny po celém Dálném Východě, vlastní zpravodajské činnosti přitom prováděli pramálo; spíše se zabývali vytvářením kostry budoucích obchodních a diplomatických vztahů. Sekce měla například svého muže v Džakartě, s britským pasem, jenž působil v ilegalitě. Znamenalo to, že indonéská vláda o něm věděla, že patří k Mosadu. Měl trvale připravenu únikovou trasu, včetně opasku se zlatými mincemi pro případ potřeby, kromě dalších bezpečnostních zajištění. Jeho hlavním úkolem bylo zprostředkovávat v dané oblasti prodej zbraní. Dalšího měli v Japonsku, po jednom také v Indii a v Africe, občas i na Srí Lance a v Malajsii. Každoroční konferenci svého štábu odbýval Jaar na Seychellách. Vcelku si dost užívali, riziko přitom podstupovali jen minimální. V Africe procházely Jaarovým lidem rukama při obchodu se zbraněmi milióny dolarů. Tito styční důstojníci měli operace rozděleny na tři etapy. Nejprve si vytvořili potřebné kontakty, aby zjistili, co daná země potřebuje, čeho se obává, koho považuje za své nepřátele - vesměs informace, které získávali na místě. Záměr byl vybudovat akci na těchto potřebách, vytvořit těsnější vzájemné vztahy a pak dát najevo, že Izrael může dodat zbraně a zajistit i výcvik cokoli bude potřeba. V konečné fázi tohoto procesu, když už byla vůdčí osobnost země plně zavázána dodávkami zbraní, jí pracovník Mosadu oznámil, že musí, dejme tomu, nakoupit od Izraele i určité zemědělské stroje. Nato nezbývalo politikovi v čele země nic jiného, než 45
konstatovat, že rozšířit obchodní vztahy s Izraelem by mohl jedině za předpokladu, že budou vytvořeny i formální diplomatické vztahy. V podstatě to byla cesta, jak k těmto vztahům dospět zadními vrátky, třebaže ve většině případů byly samy zbrojní obchody tak lukrativní, že pracovníkům Tevelu už o dovršení oné poslední fáze ani příliš nešlo. Ne tak ve Srí Lance. Ami Jaar vytvořil potřebná spojení, zavázal si stát vojensky, tím že zajistil dodávky podstatného zbrojního materiálu, včetně hlídkových torpédovek pobřežní stráže. A současní dodávali Jaar a spol. revoltujícím Tamilům zbraně proti torpédovkám k boji s vládními silami. Izraelci rovněž zajišťovali výcvik elitních jednotek obou bojujících stran, aniž o tom kterákoli z nich měla ponětí 5*), a hlavně napomáhali Srí Lance podvádět Světovou banku a ostatní investory o milióny dolarů používaných na úhradu zbraní, které od Izraele kupovala. Vláda na Srí Lance měla různé starosti s nepokoji mezi rolníky - ekonomické problémy mají v této zemi předlouhou tradici - takže měla v úmyslu zemědělce rozptýlit a přestěhovat je z jednoho konce ostrova na druhý. To byla Jaarova chvíle. Byl to on, kdo zosnoval gigantický „Projekt Mahaweli", rozsáhlé technické dílo, jehož cílem bylo odklonit řeku Mahaweli z jejího přirozeného řečiště a zavlažovat jejími vodami suchá území na opačné straně země. Podle projektantů by bývalo mělo dojít ke zdvojnásobení výroby energie v hydroelektrárnách na Srí Lance a k zúrodnění 300 000 hektarů půdy. Vedle Světové banky investovaly do projektu v celkové hodnotě dvě a půl miliardy amerických dolarů velké částky Švédsko, Kanada, Japonsko, Německo, Evropské hospodářské společenství a Spojené státy. Od samého počátku šlo o přespříliš ambiciózní plán, avšak ani Světová banka ani ostatní investoři to nevnímali, a z jejich hlediska projekt stále ještě pokračuje dál. Rozvržen byl původně na třicetileté období, ale v roce 1977 došlo náhle k podstatné aktivizaci, když prezident Srí Lanky Junius Jayawardene zjistil, že s trochou pomoci od Mosadu by plán mohl nabýt ještě jiného, mimořádného významu. Aby se Světová banka (zejména ona, se svým příspěvkem ve výši 250 miliónů dolarů) utvrdila v přesvědčení, že je tento záměr proveditelný - a aby se také stal dostatečným zdůvodněním pro vykázání rolníků z jejich půdy - zajistil Mosad, aby dva izraelští vědci, ekonom z Jeruzalémské univerzity a agrotechnik, zpracovali každý jedno samostatné odborné dílo přinášející rozbor naléhavosti projektu a nezbytných nákladů na něj. Velká izraelská stavební firma, Solel Bona, přitom získala na část prací značně velkou zakázku. Světová banka vysílala na místo pravidelně své představitele na kontrolu prací, jenomže místní činitelé byli předem poučeni, jak tyto inspektory ošálit. Vozili je nejprve všelijakými oklikami snadno zdůvodnitelnými údajnými bezpečnostními riziky - a pak se s nimi vrátili nazpět do téže nevelké oblasti, kde se skutečně něco málo stavělo, převážně právě pro tento účel. Později, když jsem pracoval v Jaarově oddělení, jsem byl pověřen doprovodem Jayawardenovy snachy - jmenovala se Penny - při její tajné návštěvě v Izraeli. Znala mě jako „Šimona". Vodili jsme ji, kam se jí zachtělo. Hovor se držel v obecné rovině, ale ona mi mermomocí stále chtěla vykládat, jak to vlastně s tím projektem je a jak jsou prostředky na něj odčerpávány na výzbroj pro armádu. Stěžovala si, že práce nepostupují dost rychle kupředu. Bylo to groteskní, protože celý projekt byl přece přímo koncipován tak, aby peníze od Světové banky mohly být převáděny na zaplacení zbraní. V té době neměl Izrael se Srí Lankou diplomatické styky. Dokonce vůči nám tehdy jakoby uplatňovali embargo. Ale ona mi líčila se všemi podrobnostmi, jak tyto tajné politické schůzky probíhají. Komické na tom bylo, že když o jednáních pak pronikly nějaké informace do tisku, tvrdilo se, že na Srí Lance pracuje 150 izraelských agentů. Tolik jsme jich neměli po celém světě. Ve skutečnosti to všechno zvládal jen sám Ami ještě s jedním pomocníkem a oba tam přitom ještě byli jen na krátké návštěvě. Jiný nový svět se mně i ostatním otevřel přednáškou v centrále Mosadu zaměřenou na PAHA, Peilut chablanit ojenet, neboli oddělení pro aktivní sabotážní činnost nepřítele 5
*) Viz kapitolu 6: Belgický stůl
46
především OOP. Tomuto oddělení se někdy také říká PAHA - ZAHRANIČÍ. Jeho pracovníci jsou v podstatě úředníci a mají jedno z nejlepších analytických pracovišť v celé organizaci, pracující v podstatě v reálném čase. Byl to i pro nás dosti velký šok. Zavedli nás do místnosti v šestém poschodí, rozesadili nás tam a řekli, že tady se průběžně shromažďují veškeré informace dne o všech pohybech OOP a dalších teroristických organizací. Instruktor potom odkryl panel široký skoro třicet metrů, na němž byla mapa celého světa - s výjimkou oblastí severního pólu a Antarktidy - a pod ní řada počítačových terminálů. Panel byl členěn na nevelké prosvětlované čtverečky. Když jste si na klávesnici terminálu vyťukali třeba „Arafat", rozsvítil se na mapě čtverec s jeho poslední registrovanou lokalizací. A když jste si vyžádali „Arafat, tři dny zpětně“, rozsvítila se mapa ve všech místech, kde se Arafat poslední tři dny pohyboval. Čtverec běžného dne zářil nejjasněji; čím dále do minulosti, tím víc světlo sláblo, Mapa poskytovala informaci o řadě lidí. Pokud jste třeba potřebovali znát činnost deseti klíčových postav Z OOP, načetli jste jejich jména a každý z nich pak byl vyznačen odlišnou barvou. Kdykoli bylo třeba, mohli jste dostal informaci i vytištěnu. Mapa měla neocenitelný význam tím, že umožňovala rychlý rozbor korelací. Mohlo se, například stát, že osm ze sledovaných deseti se najednou objevilo týž den v Paříži. To by znamenalo, že cosi připravují, a bylo možno podniknout potřebné „kroky". Hlavní počítač Mosadu měl ve své paměti více než půl druhého miliónu jmen. Každému, kdo do ní byl Mosadem načten jako příslušník OOP anebo jinak nepřátelská osoba, se říkalo „paha", podle názvu oddělení. Oddělení mělo svou vlastní počítačovou síť, ale současně bylo napojeno i na paměť hlavního počítače. Mosad byl vybaven počítači Burroughs, zatímco armáda a ostatní zpravodajské orgány pracovaly s počítači IBM. Obrazovky terminálů umístěných u boční stěny bylo možno využít k členění mapy na ještě menší detaily - například na města. Jakmile došlo z kterékoli rezidentury hlášení týkající se OOP, počítač je ihned signalizoval na obrazovce. Operátor ve službě ho přečetl a vytiskl (na obrazovce se objevil také záznam, že byl pořízen tisk a kdy). Na celém světě se prakticky OOP nemohlo hnout, aniž by se to okamžitě nepromítlo na projekční stěnu Mosadu. Jakmile nastoupila službu nová směna, pracovník si jako prvý úkon vyžádal úplný přehled pohybů za posledních čtyřiadvacet hodin. Pokud například existoval tábor OOP v severním Libanonu a místní spolupracovník zaregistroval příjezd dvou nákladních vozidel, dostala se tato informace k pracovníkovi ve službě. Další krok byl ověřit, co ony náklaďáky vezly. Kontakt s takovými spolupracovníky byl každodenní, někdy dokonce se opakoval i v hodinových intervalech podle jejich umístění a podle předpokládaného stupně nebezpečí pro Izrael. Zkušenost potvrdila, že i zdánlivě nepodstatné události mnohdy mohou signalizovat velké akce. V jednom případě, před vypuknutím války v Libanonu, přišla například zpráva od agenta, že do tábora OOP v Libanonu byla dodána zásilka kvalitního hovězího masa, cosi, co se v těchto táborech nikdy neobjevilo. Mosad věděl, že OOP plánuje útok, ale neměl představu, kdy k němu má dojít. Dodávka hovězího jim to napověděla. Bylo určeno pro slavnostní večeři na oslavu vítězství. Na základě této informace provedla izraelská námořní komanda preventivní úder a zlikvidovala 11 příslušníků OOP právě v okamžiku, kdy se naloďovali do gumových výsadkových člunů. Byl to další příklad, jak závažné mohou být i útržkovité informace - a jak důležité je všechny údaje přesně předat dál. Na počátku druhého měsíce výcviku nám byly vydány osobní zbraně. Byly to Beretty kalibru .22, oficiální výzbroj kaců, třebaže jen málo z nich je v terénu skutečně má u sebe, jelikož z toho mohou vznikat dosti vážné problémy. Kupříkladu ve Velké Británii je nošení zbraně nezákonné, takže nestojí za to vystavovat se riziku, že s ní člověk bude přistižen. Pokud pracujete dobře, zbraň nepotřebujete. A je mnohem lepší spasit se útěkem anebo se v případě potřeby z kalamitní situace vylhat, než střílet. Nicméně jsme byli školeni v tom smyslu, že když už dá váš mozek signál ruce, aby po pistoli sáhla, pak musíte vypálit tak, abyste zabili. V hlavě už musíte mít představu, že ten 47
chlapík naproti vám je mrtvý. Je to buď - anebo, buď vy - anebo on. I zacházení se zbraní si vyžadovalo detailní nácvik. Skoro jako u baletu - každý pohyb se piloval samostatně. Pistole se nosí za pasem kalhot. Někteří kacové užívají pouzder, ale většina se bez nich obejde. Beretta je ideální zbraň, protože je malá. Ukázali nám, jak všít do podšívky předního dolního cípu saka plochá olůvka; usnadňuje to rychlé rozevření saka v okamžiku, kdy saháte po zbrani. Jde o pohyb, kdy se současně shýbáte a natáčíte, tak abyste poskytovali co nejmenší cíl; chvilka potřebná k nějakému rozepínání saka by vás docela dobře mohla stát i život. Když už musíte střílet, pak vypálíte na protivníka tolik ran, kolik stačíte. A když už leží na zemi, jdete k němu, přiložíte mu pistoli ke spánku a vystřelíte ještě jednou. Pak teprve máte jistotu. Kacové zpravidla užívají munici s tupou špičkou, střel dum-dum, které jsou na čele buď ploché anebo vyhloubené, při zásahu se roztáhnou a způsobují zvlášť těžká poranění. Střelecký výcvik se konal na vojenské základně poblíž Petach Tikva, kde izraelská armáda také provádí speciální výcvik pro jiné státy. Nacvičovali jsme celé hodiny střelbu na pevné terče na střelnici stejně tak jako pudovou střelbu ve střelecké galerii, kde se lepenkové figuríny objevovaly znenadání, když jsme jí procházeli. Měli tam i zařízení, které imitovalo hotelovou chodbu. Museli jsme jí procházet, zabočit v ní vpravo, pak znovu doprava, v ruce „klíč od pokoje" a aktovku. Někdy jsme dospěli až ke dveřím suponovaného pokoje bez incidentu. Jindy se náhle otevřely nějaké dveře a z nich vyrazila lepenková figurína. Cvičili nás v reakci pustit všechno, co v tom okamžiku člověk drží, a střílet. Učili jsme se také, jak tasit pistoli, když sedíme někde v restaurantu, pokud by taková nutnost nastala. Jedna možnost je převrátit se i s židlí nazad a střílet pod stolem, jiná je v pádu nazad odkopnout současně stůl (tohle jsem nikdy nezvládl, ale některým z nás to docela šlo) a vypálit, vše v jednom jediném pohybu. Co se stane nevinným lidem, kteří se vyskytují nablízku? Učili nás, že pokud dojde k přestřelce, nic takového pro nás prostě neexistuje. Náhodný divák bude buď svědkem vaší smrti anebo smrti toho druhého. Pokud to budete vy, bude vám ještě záležet na tom, byl-li raněn? Samozřejmě že ne. Platí jediné pravidlo - přežít. A je třeba abyste to byli vy, kdo přežije. Musíte zapomenout na všechno, co jste si až dosud vštípili o spravedlnosti a nespravedlnosti. Vaším posláním je chránit vlastnictví Mosadu: to jest sebe. Jakmile tohle jednou pochopíte, přestanete se stydět za jakékoli sobecké úvahy. Sobectví se vám pak dokonce může začít zdát cennou hodnotou - něčím, co pak dost těžko odvrhujete, když se večer vracíte domů. Když jsme se po intenzivním střeleckém výcviku vrátili konečně do učebny, Riff nám řekl: „S pistolí jste se naučili zacházet dokonale. A teď na to na všechno zapomeňte. Nebudete ji vůbec potřebovat." Seděli jsme celí zaražení - nejrychlejší pistolníci Západu a on nás shodí řečmi, že nám zbraně nebudou k ničemu! A stejně jsme si v duchu říkali, jen si vykládej, já moc dobře vím, že mi bude pistole ještě dobrá. Výcvik v této fázi spočíval v dlouhých hodinách přednášek prostřídaných tréninkem v Tel Avivu, kdy jsme dolaďovali svou obratnost ve sledování a v detekci těch, kdo měli sledovat nás. Mimořádně otravné byly proslovy kohosi, kdo byl v té době vůbec nejstarším majorem izraelské armády. Víc jak šest hodin nám monotónním tichým hlasem vykládal o kamufláži a detekci zbraní a výzbroje, předváděl nám stovky diapozitivů zamaskovaných objektů. Jediný pohyb, který přitom vykonával, byla výměna diapozitivů. „Tohle je egyptský tank," říkal. A pak zase: „To je letecký snímek čtyř zamaskovaných egyptských tanků." Na pouštní scenérii, kde je pár dobře zamaskovaných tanků, toho věru moc k vidění není. Vypadá to skoro stejně jako poušť, kde vůbec žádné tanky nejsou. Měli jsme také možnost vidět syrské džípy, americké džípy, egyptské džípy, zamaskované i nezamaskované. Byly to nejnudnější řeči, jaké jsem kdy v životě musel poslouchat. Později jsme se dověděli, že si je musel protrpět každý. Mnohem praktičtější byla přednáška bezprostředně následující. Připravil ji pro nás 48
Pinchas Aderet a týkala se dokumentů: pasů, osobních průkazů, kreditních karet, řidičských průkazů a tak dále. Nejdůležitější doklady představují pro Mosad pasy, pro jejichž hodnotu existuje čtyřstupňová klasifikace: perfektní, vyhovující, terénní a odkladové. Odkladové pasy byly buď nalezeny anebo odcizeny a užívaly se jen pro případ, kdy je stačilo toliko letmo ukázat. K prokazování totožnosti sloužit nemohly. Měnila se na nich fotografie, někdy i jméno, ale v podstatě to bylo proti zásadě pozměňovat na dokladech co nejméně. Při bližším prozkoumání by takový dokument neobstál. Používali je například pracovníci Neviotu (kteří prováděli vloupání, prohledávali objekty a tak dále). Užívalo se jich také při cvičných operacích uvnitř státu Izrael anebo při akvizici uvnitř Izraele. S každým přiděleným pasem byl vydáván i doprovodný informační list, v němž bylo uvedeno jméno a adresa společně s fotokopií plánu té části města, v níž bylo údajné bydliště situováno. Dům byl na plánu označen a připojena byla i jeho fotografie a popis jeho okolí. Pokud člověk náhodou narazil na někoho, kdo oblast znal, nebylo riziko, že ho uvede do rozpaků nějaká banální otázka v této souvislosti. Ten, kdo byl vybavován pasem odkladové kvality, se v informačním listu dověděl, kde bylo pasu používáno předtím. Neprokazoval se jím pak třeba v hotelu Hilton, jestliže se tam s týmž pasem dříve vyskytovala jiná osoba. Navíc musel mít jeho držitel připravenu krycí story , která by vyhověla všem vstupním a výstupním vízům, vyznačeným v něm příslušnými pasovými kontrolami. Pasy terénní kvality se užívaly pro rychlé práce v zahraničí. Ne však pro překračování hranic. Kacové vlastně jen zřídka užívali při přechodu z jedné země do druhé falešných osobních dokladů, ledaže by hranice překračovali ve společnosti dalšího agenta. Tomu se ovšem vždy snažili vyhnout. Falešné pasy se přepravují v diplomatických vacích zapečetěných pomocí tzv. „bordero", šňůrky s voskovou pečetí, zřetelně hlásající, že zavazadlo nelze nepozorovaně otevřít. Vaků se užívá k dopravě pošty pro vyslanectví a na celém světě se respektuje zásada, že je při přechodu hranice není dovoleno otevírat. Jejich doprovod je chráněn diplomatickou imunitou. (Pas lze kacovi v jiné zemi dopravit pochopitelně i pomocí spojky, bodela, anebo kurýrem.) Voskové pečetě se zhotovovaly tak, aby i tato zavazadla mohla být otevřena a opět uzavřena bez jejich viditelného porušení. Pasy vyhovující kvality, v podstatě skutečné pasy, byly opřeny o kacovu krycí identitu, avšak reálná osoba k nim neexistovala. Pasy perfektní kvality byly naproti tomu jednak v souladu s krycí story , jednak existovala i konkrétní osoba, která krycí identitu mohla podepřít. Byly s to obstát při jakémkoli prověřování, včetně kontroly v zemi deklarovaného původu. Pasy se vyrábějí z papíru různých druhů a kvalit. Neexistuje například cesta, jak získat koupí od kanadské vlády papír, kterého se užívá ke zhotovování kanadských pasů (jimž dává Mosad přednost před všemi ostatními). Ovšem falešný pas nelze vyrobit na podezřelém papíru, takže si Mosad v suterénu Akademie zřídil malou papírnu vybavenou chemickou laboratoří, kde se různé typy papírů pro pasy vyrábějí. Chemici provedou analýzu papíru původního pravého dokladu a připraví přesný postup, jak zhotovit papír požadovaného druhu. V rozměrném skladu se papír skladuje za přesně udržované teploty a vlhkosti. Na policích jsou tam uloženy stohy papíru na pasy většiny států světa. Jiný druh těchto operací představovala výroba jordánských dinárů. Bylo jich úspěšně užito k výměně za nefalšované dolary a také k zaplavení Jordánska touto měnou, čímž byla dále zvyšována inflace v této zemi a problémy s ní spojené. V době, kdy jsem měl jako frekventant možnost si tuto továrničku při exkurzi prohlédnout, zahlédl jsem tam velký balík kanadských bianco pasů. Zřejmě byly odcizeny. Působily dojmem, že jde o kompletní a nedotčenou původní výrobní ambaláž. Muselo jich být přes tisíc. Nepamatuji se, že by se kdy byla objevila zpráva o jejich zmizení - alespoň ne ve sdělovacích prostředcích. Mnohým imigrantům do Izraele je kladena otázka, zda se vzdají svých pasů ve prospěch 49
záchrany dalších Židů. Tak například ten, kdo se do Izraele právě přistěhoval z Argentiny, asi nebude želet obětovat svůj argentinský pas. Doklad pak skončí ve velkém sále podobném knihovně, kde je uloženo mnoho tisíc pasů, roztříděných podle zemí, měst ba i městských obvodů, na židovsky i nežidovsky znějící jména, označených podle věku jejich původních nositelů - přičemž veškeré údaje o nich jsou uloženy v počítači. Mosad má také rozsáhlou sbírku vízových razítek a podpisů, jichž užívá k označování pasů vlastní výroby. Také pro ně je veden seznam. Mnoho je jich získáváno za pomoci policie, která si pasy návštěvníků může dočasně vyžádat a ponechat, a při té příležitosti pořídit fotografie razítek, dřív než doklad jeho držiteli opět vrátí. I razítkování a další označování pasů je prováděno metodicky. Pokud by měl můj pas například být jakoby orazítkován v určitý den v Aténách, oddělení by prověřilo své archivní záznamy a vyznačilo by údaje příslušného dne, se správnou hodinou odletu, takže kdyby někdo v Aténách kontroloval, který úředník měl právě službu, podpis by souhlasil. Všichni v oddělení byli na svou práci velice hrdí. Do některých pasů doplňovali až dvacet razítek. Řekli nám k tomu, že se ještě nestalo, že by nějaká operace ztroskotala na vadných osobních dokladech. Navíc bych obdržel spolu s pasem ještě písemný přehled, který bych se naučil zpaměti a pak zničil a v němž by byly všechny informace o onom dnu, který jsem údajně v Aténách strávil: počasí, novinové titulky, hlavní témata běžných rozhovorů, kde jsem bydlel, co jsem v Aténách dělal atd. Před vysláním do akce dostávají kacové kromě toho malé rekapitulační výpisky o jejich předchozí činnosti na místě; například nezapomeňte, že tehdy a tehdy jste bydlel v tom a v tom hotelu pod tím a tím jménem. Obsahují i přehled všech osob, s nimiž jsme se setkali a jednali, což je jen další důvod, proč je třeba do zpráv zahrnout sebemenší detaily, ať se na prvý pohled zdají sebemalichernější. Pokud bych například chtěl někoho akvirovat, získat pro spolupráci, počítač by nejprve přezkoumal každého, kdo se mnou kdy byl v nějakém kontaktu - prakticky každého, s kým jsem se v minulosti setkal. Totéž by pak provedl s osobou, kterou bych měl v úmyslu zpracovávat. Takže pokud bych šel s daným objektem na večírek, nestalo by se, že bych se tam najednou srazil s někým z jeho přátel, jehož jsem už předtím akviroval pod jiným svým krycím jménem. * * * Hodinu nebo dvě denně nám pak v příštích šesti týdnech přednášel profesor Arnon na téma islám v každodenním životě muslima; byla to zasvěcená studie o různých islámských sektách, o historii a zvycích islámu, o jeho svátcích, o tom, co je jeho vyznavačům povoleno činit - a jak se skutečně chovají - o jeho různých zápovědích, zkrátka o všem, co bylo třeba znát k dokreslení portrétu protivníka a k pochopení hnací síly jeho života. Na závěr jsme věnovali celý jeden den napsání uložené samostatné práce o konfliktu na Středním východě. Dalším tématem našeho studia byli bodlim (jednotné číslo zní bodel). Jsou to spojky mezi konspiračními byty a domy („útulky") a vyslanectvími anebo mezi jednotlivými „útulky" navzájem. Základní výcvik dostává bodel v APAMU, soustřeďuje se na detekci, zda je sledován, a transportuje pak materiály v diplomatických obálkách nebo vacích. Průvodce vaku má diplomatickou imunitu, která je dána i jeho příslušným osobním dokladem. Jejich hlavním posláním je dopravovat pasy a ostatní doklady kacům , vyzvedávat od nich jejich zprávy a odnášet je na ambasádu. Ne vždy je kacům umožněno vstupovat na půdu velvyslanectví, záleží to na povaze jejich poslání. Bodlim jsou zpravidla mladí muži kolem pětadvaceti let, svou práci obvykle konají rok nebo dva. Často jsou to izraelští studenti, kteří prošli bojovými jednotkami, což zaručuje jejich spolehlivost. Třebaže základní výcvik v ochraně před sledováním je u nich nezbytností, mohou přesto svou práci vykonávat při studiu. Na rezidenturách jsou řazeni k nižším funkcím, ale stejně to není pro vysokoškoláka špatné zaměstnání. 50
Většina rezidentur má dva až tři bodlim. K jejich dalším povinnostem patří péče o „útulky". Bodlim jedné rezidentury mohou „obývat" řekněme celkem šest konspiračních bytů, takže sousedům se nestane nápadným trvale prázdný byt či dům anebo kupící se pošta před dveřmi. Bydlí v „útulcích" bezplatně, starají se o to, aby v ledničkách byla zásoba jídla a pití, aby byly včas zaplaceny účty a tak dále. Pokud nastane potřeba „útulku" využít, „nájemník" - bodel - se přesune do jiného anebo se dočasně ubytuje v hotelu, dokud není vzduch opět čistý. Bodlim si nesmějí do konspiračních bytů vodit přátele anebo přítelkyně, ale jejich odměny plynoucí ze zaměstnaneckých smluv se pohybují od tisíce do patnácti set dolarů měsíčně, podle toho, o kolik objektů současně pečují. A vzhledem k tomu, že neplatí činži, neplatí za jídlo ani za nápoje a také žádné studijní taxy a školné - ty za ně hradí Mosad není to tak marný obchod. Dalším předmětem se pro nás kadety staly mišlašim , čili ve zpravodajské terminologii mrtvé schránky. Prvé pravidlo, které jsme se naučili respektovat, byla zásada, že mrtvé schránky jsou přísně jednosměrné: od nás k nim. Neexistovalo, aby řízený agent nechával v mrtvé schránce zprávu pro kacu, neboť by to velice pravděpodobně mohla být i past. Skupina pracovníků z oddělení Mosadu, které se schránkami zabývá, formulovala základy umění zacházet s nimi. Jakmile existuje v definitivní podobě materiál, který musí být předán touto formou, jsou určujícími hledisky pro úspěšnou realizaci čtyři podmínky: umístění zásilky musí zabrat minimum času; zásilka musí vypadat zcela nenápadně, když ji nesete na místo uložení; vysvětlení lokalizace, které poskytujete příjemci, musí být co nejjednodušší; při vyzvednutí nesmí zásilka působit nezvykle nebo nápadně. Zhotovil jsem například jednu takovou schránku z plastikové krabičky na mýdlo. Nastříkal jsem ji šedým sprejem, odstínem shodným s kouskem barvy odloupnutým z šedě natřeného sloupu elektrického vedení, a červenou barvou jsem na ni namaloval symbol blesku. Nalepil jsem na ni čtyři šrouby a matky, rovněž šedě nastříkané, a zespoda jsem na ni upevnil magnet. Magnetem jsem schránku uchytil zespodu na kapotu motoru, zastavil jsem u sloupu, jako kdybych měl na motoru nějakou poruchu, kapotu jsem otevře], přemístil jsem schránku na vnitřní plochu jedné z podpěr sloupu a odjel jsem. Schránka nebyla absolutně vidět. A i kdyby ji byl někdo spatřil, nedotkl by se jí, protože působila dojmem, že patří k elektrickému vybavení stožáru. A agentovi by bylo postačilo hmátnout pro ni, přichytit ji magnetem třeba na bok motoru a odjet. Učili jsme se, jak vytvářet různé skrýše, v domě nebo v bytě, na místě, které není obtížně dostupné, ale které protivník snadno nenajde. Jsou lepší než sejfy. Pokud jste někde, kde potřebujete rychle něco ukrýt, není těžké takovou skrýš připravit těmi nejjednoduššími věcmi, které koupíte v každém železářství anebo v obchodě s různými drobnými potřebami. Jedna z nejdostupnějších schovávaček jsou dveře zhotovené z rámu oboustranně krytého překližkou. Chcete-li skrýt menší předmět, navrtáte do nich z horní hrany otvor a do dutiny ho zavěsíte. Pak jsou tu tyče na zavěšení ramínek ve skříních. V těch je také spousta místa. Ten, kdo něco hledá, sundá třeba i šaty z ramínek, ale podívat se do trubky, na níž jsou rozvěšena, ho zpravidla nenapadne. Běžný je i způsob jak pronést tajný dokument anebo peníze celnicí. Koupí se dvoje tlustší noviny a v jedněch se vystřihne střed, takže v nich vznikne malá kapsička. Přes ni se svrchu i zespodu přelepí shodná část z druhého výtisku. Je to starý kouzelnický trik. Dost jsme si četli ve všelijakých takových návodech a knížkách pro salonní kouzelníky. S oněmi novinami projdete například zcela hladce celnicí - můžete je dát dokonce celníkovi i podržet, zatímco vás odbavuje. Další soubor praktických cvičení se jmenoval „kafe" a probíhal ve skupinách po třech lidech. Josi, Arik F., nábožensky založený dvoumetrový obr, a já jsme společně se Šaj Kaulym jako instruktorem šli do hotelové čtvrti kolem ulice Ha-jarkon, poseděli jsme chvilku v kavárně a pak jsme jeden po druhém byli zavedeni do haly některého hotelu. Každý z nás měl falešný pas a krycí story, Kauly vešel s námi, rozhlédl se, někoho si vybral a pak nám řekl, abychom s ním navázali kontakt. Někdy to byli nastražení lidé, jindy ne, ale naším úkolem bylo získat o nich co nejvíc informací a dát si s nimi další schůzku. 51
Přišel jsem takhle k člověku, který byl reportérem časopisu Afrique-Asie, a zeptal jsem se ho, jestli nemá zápalky. Uspěl jsem. Ovšem pak se ukázalo, že to byla nástraha, že jde o kacu, který předtím absolvoval úkol sledovat sjezd OOP v Tunisu v úloze zpravodaje onoho listu. Dokonce pro ně tenkrát napsal i pár článků. Jako obvykle jsme po každém takovém cvičení museli napsat úplnou zprávu o tom, jak jsme dosáhli kontaktu s objektem, co bylo v průběhu setkání řečeno, zkrátka o všem, co se odehrálo. Druhý dne jsme pak v učebně rozebírali a kritizovali jeden druhého. Samozřejmě, že se občas stalo, že člověk přišel do učebny a objekt tam už seděl. Jako všechna praktika se i toto cvičení znovu a znovu opakovalo. Náš rozvrh, tak jako tak už dost nabitý, začínal nabírat přímo horečné tempo. Stále ještě jsme byli ve výcviku, ale teď už jsme se hnali za praktickým využitím získaných poznatků s takovou vervou, že jsme si přímo sami vyhlíželi lidi, s nimiž bychom mohli uskutečnit kontakt. Nedokázali jsme se už vůbec dát do hovoru, aniž bychom automaticky nenastražovali návnady. Už když člověk říkal hello, uvažoval, jak a zač se v další rozmluvě zachytit. Normálně, když začínáte akvirovat, je nejlepší vystupovat jako zámožný člověk, ale do přílišných podrobností jít nelze; na druhé straně o svém majetku nesmíte mluvit příliš neurčitě, jinak byste vypadali jako hochštapleři. Celý kurs samozřejmě představoval jednu jedinou obrovskou školu balamucení - školu, která člověka učila, jak v cílovém teritoriu dosáhnout virtuozity v podvádění. Po každém takovém tréninkovém vystoupení, v němž jsem se dejme tomu vypracoval na zazobaného podnikatele, se opakoval stejný problém: jak sestoupit znovu dolů na zem. Najednou už jsem pak nebyl zdaleka tak bohatý; živil jsem už zase jen jako obyčejný státní zaměstnanec, třebaže v dosti neobyčejné oblasti, a už zase mi nastávala ta povinnost sepsat včas obvyklou zprávu. V průběhu nácviku „kafe" se věci občas trochu zkomplikovaly. Někteří frekventanti nereferovali dostatečně přesně o tom, co se ve skutečnosti odehrálo, spolehli se na to, že se jejich objekty nejevily jako nastražení pracovníci Mosadu, a považovali to za příležitost jak se trochu vytáhnout. Jeden z našich mládenců, Joade Avnec, nám od samého začátku tak trochu připomínal jednoho ptáka, dosti nemotorného, kterému pod běháky visí jakési bambule, takže při každém dosednutí se ozývá hlučné čučuč , a podle tohoto zvuku se mu také tak říká. Pokaždé, když si Joade odbyl „kafe", napovídal o tom úplně fantastické věci - ledaže by byl ovšem hovořil s naším pracovníkem. Opakoval tuto praktiku znovu a znovu, až jednou ráno mezi nás o přestávce přišel Šaj Kauly a vyvolal ho jménem. „Zde!" ohlásil se Joade. „Spakujte si věci a vypadněte odsud." „Cože!" zařval Avnec s nakousnutým sendvičem v ruce. „A proč?" „Pamatujete se ještě na včerejší trénink? Tak to bylo to stéblo, které velbloudovi konečně zlomilo hřbet." Joade, jak se ukázalo, sice kontaktoval svůj objekt, ale zeptal se ho všehovšudy, jestli si smí k němu přisednout. Ten člověk přikývl, jenže Joade už pak neotevřel ústa, třebaže ve zprávě popsal živý rozhovor. Mlčení v tomto případě zdaleka neznamenalo zlato a Joadeho kariéra tím vzala naráz za své. Prvou půlhodinu každé ráno teď v učebně zabíralo cvičení, v němž se kadeti postupně střídali a které se jmenovalo da, neboli „vědět". Spočívalo v podrobném rozboru obsahu denních zpráv. Dostávali jsme tím naloženo dalších úkolů, ale vedení chtělo, abychom si byli dokonale vědomi, co se kolem nás děje. Když je člověk naplno zapřažen do výcviku, může snadno dojít k tomu, že se odtrhne od reality okolního světa, a to se mu může stát osudným až příliš doslova. Získávali jsme tak i praxi ve veřejných proslovech a nutilo nás to denně sledovat tisk. Když někdo načal nějaké téma, mohli jsme se předvést, že o něm něco víme, a s troškou štěstí jsme ho někdy mohli usvědčit i z omylu. Zanedlouho jsme pak dospěli k cvičením označeným jako „zelená". Šlo o osvojení speciální 52
stykové problematiky. Dejme tomu, že bychom se dozvěděli o hrozbě diverze, o chystaném útoku PAHA na nějaké zařízení v zemi našeho působení. Kolem analýzy a vyhodnocování takovýchto hrozících útoků jsme si museli odbýt mnoho diskusí. V podstatě - pokud by šlo o útok namířený proti místnímu zařízení, které nemá nic společného se státem Izrael, a pokud by bylo možno před ním varovat bez rizika prozrazení zdroje této informace - bychom mohli podat zprávu příslušným činitelům, zpravidla anonymním telefonátem anebo přímo, prostřednictvím kontaktů styčných pracovníků obou stran. Jestliže by šlo o situaci, kde by bylo možno informaci poskytnout, aniž budeme zdroj vůbec uvádět, dalo by se i říci, kdo a co jste zač, takže by vám byli pro budoucnost zavázáni. Pokud by šlo o izraelský cíl, pak by bylo nutno užít všech dostupných prostředků, aby byla hrozba odvrácena, i kdyby to znamenalo odkrýt zdroj informace. I kdybychom museli třeba i „položit" agenta v cílové zemi, abychom tím ochránili svá vlastní zařízení v kryté oblasti, byli bychom to nuceni udělat. Taková oběť byla považována za nezbytnou. (Arabské státy se souborně označují jako „cílové země", zatímco ty, kde má Mosad zřízenu rezidenturu, jsou nazývány „kryté země".) Pokud by nešlo o náš vlastní cílový objekt a pokud by jakákoli informace znamenala ohrožení zdroje, pak bychom nepodnikli nic. Mosadu by se to prostě netýkalo. Nanejvýš by bylo možno dát jen opatrné varování, cosi ve smyslu, že je třeba dát pozor, aby k něčemu nedošlo. Takováto obecná výstraha by patrně ovšem zanikla mezi tisícovkami jiných podobných. 6*) Tento postoj nám byl vštěpován hluboko do našich myslí. Měli jsme dělat maximum pro naše vlastní dobro a kašlat na všechny ostatní, neboť od nich jsme se přece také nemohli nadít žádné pomoci*. V Izraeli čím víc jste napravo, tím častěji právě tohle uslyšíte. Pokud ve státě Izrael zůstáváte na pozici, kde jste, začnete se automaticky posouvat doleva, neboť celá země, jak se zdá, teď rapidně spěje doprava. Víte asi, co se v Izraeli říkává: „Pokud nás za druhé světové války sami nespalovali, tak při tom aspoň napomáhali, a pokud nepomáhali, tak jim to aspoň bylo jedno." Přitom si ale nevybavuji, že by byl v Izraeli šel někdo demonstrovat, když byly vyvražďovány třeba ony spousty lidí v Kambodži. Tak proč tedy předpokládat, že by se měl kdekdo angažovat právě kvůli nám? Zakládá snad fakt, že Židé trpěli, právo způsobovat příkoří a bolest jiným? Jako složka Cometu jsme byli také podrobeni výcviku v instruktáži agentů vysílaných do cílových zemí. Spolupracovníkům na elementárním stupni - je jich dost - se říká „signalizační agenti". Může jím být třeba ošetřovatel v nemocnici, jehož úkolem je upozornit Mosad, pokud by se připravovala další lůžka, chystalo otevření nových oddělení anebo vytvářely mimořádné zásoby léků - zkrátka cokoli, co by napovídalo přípravy na válečný stav. Signalizační agenti jsou rozmístěni například v přístavech, odkud podávají zprávy, zda připluly lodi s mimořádným nákladem; agenti v požárních ústřednách si zase mají všímat, zda nezačínají nějaké speciální přípravy; a agenti v knihovnách měli za úkol podat zprávu, pokud by byla například náhle celá polovina personálu povolána na cvičení s odůvodněním, že jejich práce není nezbytná. Válka zahrnuje spoustu aktivit, takže při instruování agenta je nutno jít do značných podrobností. Pokud například syrský prezident hrozí válkou - což se stává dosti často - a nic dalšího se přitom neděje, není třeba se na něj příliš ohlížet. Ale hrozí-li válkou a objeví-li se současně celá řada logicky souvisících indicií, pak se právě o nich potřebujete dovědět včas, neboť je riziko, že by to tentokrát mohl myslet vážně. David Diamond, náčelník Kešetu, později přejmenovaného na Neviot, nás učil, jak vyhodnocovat a využívat „neživé zdroje", čili budovy. Bylo to jen samé povídání, žádná praxe. Dával nám suponované příklady. Dejme tomu, že váš objekt je v šestém poschodí budovy a má v držení doklad, který bychom potřebovali vidět. Jak na to? Prošel s námi všechno, pozorování budovy, její podrobné prozkoumání, průzkum okolní dopravy, pohyby policie v její blízkosti, zjištění nebezpečných míst - nestát například dlouho před bankou - jak 6
*) Viz kapitolu 17: Bejrút 53
zpracovat plán únikových cest, kdo se účastní vniknutí, signalizaci všech druhů. Pak jsme se dostali k dalším lekcím o utajeném spojení, rozděleným na samostatný výklad o vysílání a o přijímání zpráv. Mosad zprávy odesílá rádiem, poštou, telefonem, prostřednictvím mrtvých schránek anebo ústně v průběhu instrukčních schůzek. Každému agentovi, jenž má přidělenu radiostanici, je vyhrazena určitá hodina, kdy pro něho budou vysílány relace speciálním vysílačem s nepřetržitým chodem, dnes už komputerizovaným; tak například se ozve „Pro Charlieho" a pak následuje šifra ve skupinách po pěti znacích. Zpráva se mění jednou týdně, tak aby agent měl dostatek času ji zachytit. K jeho vybavení patří rádio a samostatná vnější anténa, umístěné zpravidla u něj v bytě anebo na pracovišti. Jinou speciální komunikační techniku představují takzvané „plováčky", nepatrný mikrofilm umístěný na vnitřní straně obálky dopisu. Agent obálku otevře a ponoří film do sklenice s vodou. Nalepí ho pak zvenčí na sklenici a zprávu si přečte pomocí lupy. Zprávy opačným směrem, od agentů ke kacům, přicházejí telefonem, dálnopisem, poštou, v dopisech psaných speciálními inkousty, na schůzkách anebo v takzvaném „komprimovaném" radioprovozu, kdy je celá relace odvysílána v jediném kratičkém shluku na speciální frekvenci. Takové vysílání je obtížné lokalizovat, a pokud je k němu agent vybaven, používá navíc pokaždé jiného krystalu, takže se vysílání nikdy neopakuje na téže frekvenci. Proměna kmitočtů se děje podle předem stanoveného pořadí. Základní požadavek je, aby spojení bylo co nejjednodušší. Jenomže čím déle se agent zdržuje v cílové oblasti, tím větším množstvím informací disponuje - a tím složitější zařízení také potřebuje. To může představovat jistý problém, jelikož dopadení s takovým vybavením je značně nebezpečné. Kromě toho je třeba agenta v jeho užívání vyškolit, a čím víc se toho v průběhu instruktáží musí učit, tím je i nervóznější. Aby v nás upevnili a povzbudili naše sionistické cítění, účastnila se kompletní třída jednodenní exkurze do Domu diaspory při univerzitě v Tel Avivu, muzea, v němž jsou shromážděny modely synagog z celého světa a kde je ukázána historie židovského národa. Pak následovala závažná přednáška lektorky jménem Ganit, která byla vedoucí jordánského oddělení, na téma král Husajn a palestinský problém. Po ní přišel výklad o operacích egyptské armády, která tou dobou dovršovala období ohlášené desetiletky její výstavby. Dva dny, kdy nám pracovníci Šabaku vysvětlovali metody a operace PAHA v Izraeli, byly završeny dvouhodinovou přednáškou Lipeana, kronikáře Mosadu, jíž byla prvá část našeho učebního programu zakončena. To bylo v červnu 1984. Značná část našeho výcviku se opírala o využití zcela nevinných lidí. Zpozorovali jste možný objekt kontaktu, perspektivní akvizici, a řekli jste si: „S ním musím navázat hovor a přimět ho, abychom se pak znovu sešli. Ten by nám mohl být užitečný." Vytvářelo to zvláštní pocit sebevědomí. Naráz se kdokoli na ulici stával jakoby vaším nástrojem. Člověk si říkal „Prima, teď si s nimi prostě můžu cvičit". Najednou všechno spočívalo v obratném lhaní; mluvit pravdu ztratilo nějak smysl. Jediné, oč vám šlo, bylo „Okey, tenhle stroječek se nám hodí do výbavy. Jakpak on se asi spouští? A jak by mohl fungovat v můj prospěch - totiž v prospěch mé vlasti?" Bylo mi naprosto jasné, co to tam na vrcholu onoho kopce vlastně je. Všichni jsme to dobře věděli. Někdy je to doopravdy letní rezidence předsedy vlády – anebo se sídla využívá k ubytování významných návštěv. Golda Meirová ho tak používala. Ale my jsme znali, co jiného ještě znamená. Když člověk vyrůstá v Izraeli, tak o tom ví i z doslechu – že ten dům patří Mosadu. Izrael je národ bojovníků, což znamená, že přímý kontakt s protivníkem je hodnocen jako nejvýznamnější životní postoj. To přispívá k tomu, že být v Mosadu je tu symbolem nejvyššího postavení vůbec. Byl jsem tedy nyní jeho členem. Poskytovalo to pocit moci, jaký lze jen těžko popsat. Vše, čím jsem musel projít, abych toho dosáhl, stálo za to. Vím dobře, že v Izraeli nebylo mnoho lidí, kteří by si se mnou v tu chvíli nevyměnili místo.
54
4 Kadeti
J
AKO FREKVENTANTŮM nám nepřestávali klást na srdce, abychom byli pružní a přizpůsobiví, abychom stavěli na každé kvalitě, kterou v sobě máme. Cokoli se nám podaří v přípravě docílit, mělo by se v budoucnosti projevit jako cenná hodnota v naší práci, a tak jsme byli povzbuzováni naučit se toho co nejvíc. Dva z našeho úzkého kroužku, Michel M. a Chajm M., ovšem do kursu vklouzli jaksi zadními vrátky. Zato byli oba náramní hovorkové. Znali se osobně s většinou přednášejících a měli plno řečí o tom, jak budou verbovat generály a jiné vysoce postavené funkcionáře. Já jsem měl z celého kursu nejlepší angličtinu, nepočítám-li Jerryho S., a kromě toho jsem vynikal v tom, čemu se tam říkalo operativní myšlení, to jest v rozvažování, jaké různé eventuality mohou nastat, a v předvídání problémů, ještě než se dostaví. Jelikož mi Chajm a Michel v té době připadali světáčtější, trochu jsem se v nich zhlížel a oni se ke mně zase chovali poněkud protektorsky. Bydleli jsme všichni v téže oblasti a jezdívali jsme na přednášky a nazpět domů společně vozem - na zpáteční cestě jsme se zpravidla stavovali na kousek řeči při kávě a zákusku u Kapulského, kde mívali nejlepší schwarzwaldský koláč, jaký jsem kdy v životě jedl. Drželi jsme pevně pospolu. Společně jsme přemýšleli, společně jsme i útočili. Snažili jsme se obvykle dostat na praktická cvičení jako skupinka, protože jsme se mohli spolehnout jeden na druhého - anebo jsme se to alespoň domnívali. A nikdo se nám v tom nepokoušel bránit. Oren Riff, náš vedoucí instruktor, který pracoval pro Tevel neboli oddělení styčných pracovníků, nepřestával zdůrazňovat význam stykového propojení, liaison. Asi 60 až 65 procent všech získaných informací pochází z neutajovaných zpráv sdělovacích prostředků - z rozhlasu, novin, televize; přibližně 25 procent se získává odposlechem ze spojových zdrojů ze satelitů, telexu, telefonu a rádiového spojení; něco mezi 5 a 10 procenty ze stykového propojení, liaisonu, a 2 až 4 procenta tvoří humant, informace od agentů a dalších osobních zdrojů vytěžovaných Cometem (později nazývaným Melucha). Ovšem právě tato percentuálně nejmenší složka je nejdůležitější ze všech zpráv vůbec. Mezi přednáškami této druhé části kursu bylo dvouhodinové pojednání Zave Alana, zázračného dítěte v oblasti propojení mezi Mosadem a CIA. Hovořil o Spojených státech a Latinské Americe. Alan nám vysvětlil, že když jednáte se styčným pracovníkem jiné organizace, považuje vás on za pojítko, a vy jeho za pojítko a zdroj zároveň. Vy mu toliko předáváte informace, o nichž se vaši nadřízení domnívají, že by měly být postoupeny jeho organizaci, a naopak. Nejste nic víc než konektor tohoto vedení. Ovšem vzhledem k tomu, že jste oba jen lidé, má svůj význam i jistý chemismus. Z tohoto důvodu se styční pracovníci někdy i vyměňují, pokud se to ukáže potřebné. Jakmile spolu chemismus obou partnerů začne pozitivně reagovat, vytvoříte si navzájem určitý osobní vztah. A jak tento vztah sílí, začnete ve svém partnerském pracovníku budit i jisté sympatie. Začne vnímat, jakým nebezpečím musí čelit vaše země. Záměrem proto je dovést zpravodajskou výměnu na takovou osobní úroveň, abyste nakonec spolupracovali s přítelem. Musíte mít ovšem stále na paměti, že on nepřestává být součástí obrovité organizace. Ví toho daleko více, než má povoleno vám sdělit. Někdy ovšem se můžete dostat i do situace, kdy potřebujete informace, jaké by vám mohl sdělit jen jako příteli, s vědomím, že jemu to neuškodí, a také s vědomím, že vy naproti tomu 55
nepřipustíte jejich další únik. Takové informace jsou mimořádně cenné a ve zprávě, v níž je uvádíte, je klasifikujete jako poznatky třídy „jumbo". Alan, dívaje se na nás brýlemi, jaké nosíval John Lennon, se chlubil, že on sám získal větší kvantum „jumbo" informací než celý ostatní Mosad dohromady. Naproti tomu my sami jako důstojníci Mosadu takové „jumbo" informace neposkytujeme vůbec. Občas sice imitaci takového „jumba" také vyprodukujeme a na úrovni osobních styků ji předáme dál oplátkou za osobní informaci od protějšku. Avšak dát v plen skutečnou zprávu třídy „jumbo" by bylo jednoznačně považováno za velezradu. Alan se nám svěřil, že má v americké rozvědce mnoho přátel. „Jenomže si nepřestávám uvědomovat jednu věc," dodal a pro efekt udělal pauzu. „Když já sedím se svým přítelem ve dvou, tak on přitom nesedí se svým přítelem." A s touto závěrečnou poznámkou odešel. Po Alanově přednášce následoval výklad o vzájemné technické spolupráci mezi agenturami, v němž jsme se dověděli, že Mosad nad všechny ostatní vyniká v ilegálním otevírání zámků. Různí výrobci zámků ve Velké Británii například posílají své nové mechanismy k otestování britské zpravodajské službě; a ta je obratem předává Mosadu k podrobnému prozkoumání. Dál už to probíhá zpravidla tak, že naši lidé analýzu provedou, zjistí, jak je lze otevřít, a pak je vrátí s vyjádřením, že jsou to zámky k nerozlousknutí. Toho dne po obědě odvedl Dov L. celou třídu na parkoviště, kde stálo sedm bílých fordů. (V Izraeli jsou vozy Mosadu, Šabaku a policie většinou bílé, třebaže ředitel Mosadu tehdy jezdil ve vínově červeném lincolnu.) Měli jsme se naučit, jak zjistit, že nás sleduje jiný vůz. Je to něco, co i pak člověk cvičí neustále. Neexistuje samozřejmě nic takového, co vídáváte v kině anebo čítáte v knížkách, že by se vám totiž v okamžiku, kdy se za vás někdo postaví, zježily vlasy v zátylku a prozradily vám ho tak. Naučíte se to jen a jen praxí a zase praxí. Každý večer, když jsme jeli domů, a každé ráno, když jsme z domova odjížděli do školy, jsme byli povinni se ujistit, zda nejsme sledováni. Následující dopoledne přednášel Ran S. o sajanech, jedinečné a závažné složce operací Mosadu. Sajani - asistenti - musí být stoprocentní Židé. Žijí v cizině, a třebaže to nejsou izraelští občané, k mnohým vede spojení prostřednictvím jejich příbuzných v Izraeli. Izraelec s příbuznými žijícími v Anglii může být například požádán, zda by nenapsal dopis, v němž se sděluje, že doručitel zastupuje organizaci, jejímž hlavním cílem je pomoc Židům v diaspoře. Nemohl by mu být onen britský příbuzný v něčem nápomocen? Počet sajanů ve světě jde do tisíců. Jen v samotném Londýně jich je asi 2 000 aktivních a dalších 5000 je na seznamu. Plní mnoho úkolů. Automobilový sajan například, jenž vlastní půjčovnu vozů, může Mosadu pomoci tím, že mu umožní pronájem vozu bez vyplňování obvyklé dokumentace. Realitní sajan zase najde ubytování, aniž vzbudí nejmenší podezření, bankovní sajan obstará peníze, i kdybyste je potřebovali třeba 0 půlnoci, lékař, který je sajanem, ošetří střelné poranění, aniž ho ohlásí policii, a tak dále. Je tu zkrátka rozsáhlá záloha lidí ochotných pomoci, kteří to navíc dělají z oddanosti k věci a zachovávají přitom mlčení. Platí se jim pouze přímé výlohy. Kacové této loajality sajanů někdy i zneužívají pro svůj osobní prospěch. Sajan nemá žádnou možnost prověřit si to. Jednou věcí si můžete být jisti, že i když třeba s vámi Židé ochotni spolupracovat nejsou přičemž dobře vědí, že jde o Mosad - v žádném případě vás nepůjdou udat. Máte tím k dispozici bezrizikový akviziční systém, jaký představuje rezervoár miliónů Židů, na něž se můžete obrátit i za hranicemi vašeho státu. S pomocí získanou na místě samém se pracuje neskonale snadněji a sajani poskytují neuvěřitelnou praktickou podporu všude na světě. Nejsou nikdy vystavováni sebemenšímu riziku - a také ovšem naproti tomu nemají nárok dovídat se utajované informace. Představme si, že by v průběhu operace potřeboval kaca znenadání jako součást krycí identity například sklad spotřební elektroniky. Na pouhý telefonát sajanov, pracujícímu v daném oboru může dostat třeba 50 televizorů nebo 200 videorekordérů - zkrátka cokoli, co je třeba - z jeho skladů přímo do domu, a vmžiku tu máte obchod se zbožím za 3 nebo 4 milióny dolarů. Jelikož převahu své činnosti vyvíjí Mosad v Evropě, je výhodné uvádět jako svou obchodní 56
adresu Severní Ameriku. Také tam existují sajani využívaní pro adresy a další sajani pro telefonní čísla. Pokud kaca potřebuje udat adresu anebo telefonní číslo, užije sajanovy. A pokud mu přijde dopis anebo pokud ho někdo volá, sajan umí okamžitě reagovat. Někteří sajani pracující v komerční oblasti mají zvláštní oddělení až o dvaceti lidech, kteří berou telefony, píší dopisy, telefaxují zprávy - všechno jako pláštík pro činnost Mosadu. Bizarní je, že asi 60 procent zakázek společností, které se v Evropě živí tímto telefonním servisem, pochází právě od Mosadu. Kdyby Mosad přestal existovat, položily by se. S tímto systémem je spojen jeden velký problém. Mosadu je zjevně lhostejné, jak zničující účinek na postavení Židů v diaspoře by mělo, kdyby vešel ve známost. Když se na to zeptáte, dostanete odpověď: „A co by se oněm Židům v nejhorším případě vlastně mohlo stát? Odstěhovali by se všichni do Izraele, ne? No, to je přece výborné!" Činnost sajanů řídí v rezidenturách přímo kacové, přičemž nejaktivnější z nich navštěvuje kaca přibližně každé tři měsíce. Pro kacu z toho plynou dvě až čtyři osobní setkání denně, kromě bezpočtu telefonních rozhovorů. Tento systém umožňuje Mosadu pracovat toliko s nejzákladnějším personálním vybavením. Proto také třeba rezidentura KGB by zaměstnávala kolem stovky lidí, zatímco srovnatelná rezidentura Mosadu vystačí s šesti nebo sedmi. Lidé jsou na omylu, pokud se domnívají, že Mosad je v nevýhodě, nemá-li rezidentury v evidentních cílových státech. Spojené státy sice mají například rezidenturu v Moskvě a Rusové mají zase rezidentury ve Washingtonu a v New Yorku. Naproti tomu Izrael svou vlastní rezidenturu třeba v Damašku nemá. V čem tedy spočívá onen omyl? Mosad prostě považuje za svou cílovou oblast celý svět vně hranic státu Izrael, včetně Evropy a Spojených států. Většina arabských zemí například stejně sama nevyrábí zbraně, které potřebuje pro své armády. Většina také nemá vojenské školy vyššího stupně. A pokud chcete akvirovat syrského diplomata, nemusíte to rovněž provádět zrovna v Damašku. Můžete to s úspěchem zkusit v Paříži. Potřebujete-li údaje o arabské raketové zbrani, získáte je snáze v Paříži nebo v Londýně nebo v USA, podle toho, která z těchto zemí je produkuje. O Saudské Arábii se toho dovíte víc od Američanů než od saudských Arabů samých. Co mají Saudové? AWACY. Ty přece vyrábí Boeing a Boeing je americká firma. Takže k čemu by vám v tomto směru Arabové byli? Veškerou akvizici ze Saudské Arábie za doby mé služby v Institutu představoval jeden tamní atašé na japonském velvyslanectví. To bylo vše. A pokud byste chtěli získat nějaké vyšší důstojníky, tak ti zase studují v Anglii nebo ve Spojených státech. Jejich komanda se připravují v Itálii a ve Francii. Akvirovat je můžete přímo tam. Je to snadnější a méně nebezpečné. Ran S. ve své třídě také přednášel o „bílých" agentech, kteří jsou získáváni buď pod záminkou anebo přímým náborem a kteří zčásti vědí a zčásti nevědí že pracují pro Izrael. Zásadně jde o ne-Araby, kteří jsou na tom zpravidla mnohem lépe, pokud jde o technické znalosti. V Izraeli totiž existuje předsudek, podle něhož se Arabové v technice moc nevyznají. Svědčí o tom četné vtipy, jako například anekdota o člověku, který prodává arabské mozky po 150 dolarech za libru a židovské po 2 dolarech. Když se ho ptají po důvodu, proč jsou arabské mozky tak drahé, odpoví: „Protože jsou prakticky nepoužité." Jde o pohled na Araby běžně zastávaný v Izraeli. Práce s „bílými" agenty je zpravidla méně riskantní než s „černými" neboli arabskými. Především jsou Arabové pracující v zahraničí zhusta sledováni arabskými rozvědkami - a když ty vás přistihnou, že jste Araba získali jako „černého" agenta, budou se vás určitě snažit zabít. Nejhorší, co se může stát kacovi dopadeném při práci s „bílým" agentem ve Francii, je deportace. Ovšem „bílý" agent sám by mohl eventuálně být vystaven i obvinění z velezrady. Uděláte samozřejmě vše, co je ve vašich silách, k jeho ochraně, ale stejně je v nebezpečí. Pokud pracujete s Arabem, jste nebezpečí vystaveni oba. Zatímco přednášky v Akademii pokračovaly dál, urychloval se praktický výcvik na vozech. Učili jsme se technice nazývané maulter, neplánovanému využití vozu při detekci sledováni anebo při improvizovaném sledování vlastním. Pokud musíte řídit vůz v oblasti, kterou dobře neznáte, a nemáte tedy předem připravenou trasu, provádíte sérii manévrů - odbočujete vlevo, pak vpravo, jedete, zastavujete, a tak dále - hlavně proto, abyste vyloučili náhodnou 57
shodu výskytu vozů za sebou a ujistili se, zda jste anebo nejste sledováni. Připomínali nám přitom často, že k autům nejsme „přišroubováni". Pokud se budeme domnívat, že sledováni jsme, ale nebudeme s to plně si to ověřit, bude lepší zaparkovat, vydat se na další cestu pěšky a zjistit to obvyklou technikou. Další z přednášek, kterou připravoval kaca jménem Rabitz, popisovala rezidenturu „Izrael", čili odbor, který se stará o Kypr, Egypt, Řecko a Turecko. Jejího kacům se říká desanti nebo také „skokani", jelikož operují přímo z telavivského ústředí. Akvizici provádějí za krátkých, několikadenních pobytů, „odskoků", v příslušné zemi, v jejichž průběhu musí zajistit vše, co souvisí s řízením agentů a sajanů. Všechny tyto země jsou pro operace nebezpečné, jelikož jejich vlády inklinují k OOP. Rezidentura „Izrael" není mezi kacy příliš populární. Také Ran S. na ni během své přednášky dosti nasazoval. Ironií osudu byl později jmenován jejím šéfem. * * * Abychom si trochu oddychli, pustili jsme se do sportovních soutěží s dalším kursem, který v budově Akademie probíhal - měl 25 členů a byl určen pro úředníky, operátory počítačů, sekretářky a další příslušníky administrativy. Procházeli tu základním školením o tom, jak organizace funguje, a ve srovnání s námi to brali nesmírně vážně. O vysoce ceněný ping-pongový stůl nám bylo líto se dělit, a tak jsme schovávali míčky i rakety, ale na basketbalovém hřišti jsme se pravidelně utkávali. My kadeti jsme hráli takříkajíc o soupeřovo bezživotí. Jeden z našich si vzal na starost tabuli s výsledky a vyhráli jsme prostě vždycky. Soupeři ječeli, ale přesto jsme po dost dlouhou dobu sehrávali zcela pravidelná utkání jednou týdně, každé úterý od dvanácté do jedné. Lekce zatím pokračovaly dál, v hustém a rychlém sledu. Poté, co jsme se naučili objekt po úvodním kontaktu zpracovávat postupně až k akvizici, naverbování, školili jsme se v taktice užívání peněz. Tak například dříve, než jsme cokoli slíbili anebo než jsme se nějak zavázali, bylo vždy třeba nejprve zhodnotit finanční situaci získávaného spolupracovníka. Není například účelné nemajetného člověka zasypat penězi, neboť by to okamžitě vzbudilo podezření. Dejme tomu, že se agent vrací do cílové země a že je třeba ho finančně vybavit. Vyjděme z předpokladu, že má smlouvu na dva roky a že jeho měsíční příjem od Mosadu činí 4 000 dolarů. Jestliže tento agent dokáže spotřebovat o 1 000 dolarů měsíčně víc než dosud, aniž by tím zároveň nápadně změnil svůj životní styl anebo na sebe upozornil jiným způsobem, kaca na jeho jméno otevře bankovní účet, třeba v Anglii, a na něj mu uloží celý plat za prvý rok. Agent tedy dostane 12 000 dolarů jako zálohu předem a kromě toho má deponováno 36 000 dolarů na svém londýnském účtu. Druhý rok - předpokládali jsme dvouletou smlouvu - obdrží opět předem dalších 12 000 dolarů a na konto mu přibude ještě jednou 36 000 dolarů. Neposkytujete mu tedy toliko finanční prostředky ze dne na den, nýbrž mu zajišťujete přímo jeho budoucnost. Tím ho také připoutáváte těsněji k sobě. Chráníte tak své nejvlastnější zájmy. Kromě toho existoval i systém prémií - například odměn za každý dopis - odstupňovaných podle kvality informace a postavení agenta. Jejich rozpětí se pohybovalo v průměru od 100 do 1 000 dolarů za dopis, ovšem třeba takový syrský ministr mohl za jedno komuniké obdržet od 10 000 do 20 000 dolarů. Ze třiceti až pětatřiceti kaců působících v daném okamžiku souběžně míval každý nejméně dvacítku agentů. Každý z těchto zhruba šesti set agentů dosahoval v průměru platu 3 000 dolarů měsíčně, prémie k tomu činily také asi 3 000 dolarů, ovšem mnozí vydělávali mnohem víc, což všechno dohromady stávalo Institut 15 miliónů dolarů měsíčně jen na odměnách agentům. Navíc tu byly výlohy spojené s akvirováním, provoz „útulků", operační náklady, vozidla a četné další platby, což vše dohromady dosahovalo každý měsíc stamilionových částek. Kaca denně snadno utratí od 200 do 300 dolarů za obědy a večeře a jeho ostatní denní výlohy činívají kolem 1 000 dolarů. To znamená dalších třicet až pětatřicet tisíc dolarů denně 58
jen na krytí potřeb kaců. A to jsme zatím neuvažovali jejich platy, které se pohybují od 500 do 1 500 dolarů měsíčně, podle jejich hodností. Nedá se říci, že by špionáž byla levná záležitost. Následoval Dovův výklad o technice „jištěné trasy". Znamená to naplánovanou cestu, jejíž bezpečnost zajišťují jiní pracovníci. Dozvěděli jsme se o vazbě na Jarid (v překladu „vesnický trh"), což je název pro skupinu operačního zabezpečení, a shlédli jsme dlouhý výcvikový film na toto téma. Týmy Jaridu sestávají z pěti až sedmi lidí. Tou dobou existovaly celkem tři. Když operovaly v Evropě, byl jejich velitelem náčelník oddělení evropské bezpečnosti. Hlavním smyslem přednášky sice bylo předvést, jakou formou Jarid podporuje činnost kaců, avšak zároveň byla i návodem, jak si trasy zajišťovat vlastními silami, není-li v dané době Jarid k dispozici. 7*) Když jsem tuto látku zvládl, jako by se přede mnou otevřel celý nový svět. Chodíval jsem i předtím do telavivských kaváren, jenže teď teprve jsem si najednou začal všímat oné čilé aktivity na ulicích, kterou jsem předtím vůbec nevnímal policie sledující lidi. Děje se to běžně, jenže dokud v tomto směru nezískáte potřebný výcvik, nepostřehnete pranic. Pak mezi nás přišel Jehuda Gil s přednáškou o různých finesách akvizice. Gil byl legendární kaca, jehož Riff uvedl jako „mistra". 8**) Začal konstatováním, že pro verbování lidí, akvizici, existují tři základní „háčky": peníze, emoce (ať už je to touha po pomstě anebo ideologie) a sex. „Pamatujte si, že za všech okolností musíte postupovat zvolna a s citem," řekl nám Gil. „Buďte opatrní. Budete mít, dejme tomu, vyhlédnutého někoho, kdo v dané zemi patří k menšinové skupině, kdo si zakusil svoje a kdo by to moc rád oplatil. Ten se dá určitě získat. A jakmile mu zaplatíte a on peníze přijme, ví už, že byl akvirován. Každému je jasné, že mu nedáváte peníze pro nic a za nic, a nikdo také neočekává že dostane peníze, aniž se za ně od něj bude něco chtít. Pak je tu sex. Je užitečný, ale není považován za platidlo, protože většina lidí, které akvirujeme, jsou muži. A víte, co se říká: Žena dává a odpouští, muž dostává a opouští. Proto také nepatří sex k formám platby. Peníze - ty naproti tomu člověk jen tak neopustí." I kdyby se vám určitá metoda osvědčila, říkal Gil, neznamená to, že musí být správná za všech okolností. Jestliže je správná, pak bude fungovat pokaždé, ale i kdyby byla chybná, může přece jen někdy být účinná. Vyprávěl nám záležitost s arabským pracovníkem, jakým se říká oter (v překladu „pátrač"). Ten měl za úkol zorganizovat mu setkání s objektem vyhlédnutým k akvizici. Gil čekal ve voze a oter mu tam „rekruta" přivedl. Gilova krycí story zněla, že jsou obchodní partneři. Oter pracoval pro Mosad už dosti dlouhou dobu, nicméně když s „rekrutem" došel ke Gilovu vozu a představil je navzájem, Gila jako Alberta a „rekruta" jako Ahmeda, řekl pak: „Tak tohle je ten chlápek z izraelské rozvědky, o kterém jsem ti vyprávěl, Ahmede. Alberte, Ahmed je za dva tisíce dolarů měsíčně ochoten pro vás pracovat. Udělá všechno, co budete chtít." Oterů, - bez výjimky jsou to vždy Arabové - se užívá proto, že jen velmi málo kaců hovoří arabsky, a navazování prvého kontaktu s Arabem je pro Araba vždy jednodušší. Zhruba řečeno: oterové slouží k prvému prolomení ledů. Kaca si teprve v průběhu spolupráce ověřuje, jaký užitek mu z ní plyne. V příkladu, který uvedl Gil, sice přímá technika zafungovala. Ahmed byl ke spolupráci získán, ale provedeno to bylo evidentně chybně. Gil se vyjádřil, že život je pohyb a že když se snažíte o akvizici, musíte jít s tímto proudem. Věci se musejí dít v souladu se svým přirozeným během. Dejme tomu, že například víte, že muž, kterého máte pro spolupráci, bude určitého večera v jednom pařížském bistru. Víte, že mluví arabsky. Gil se posadí vedle něj a oter bude už předtím sedět opodál, u baru. Oter si po chvilce Gila jakoby „všimne", pozdraví se s ním, přisedne a dají se spolu do řeči, v arabštině. Nebude dlouho trvat a chlapík sedící mezi nimi se do rozhovoru vmísí. Budou samozřejmě předem znát něco o jeho pozadí, 7 8
*) Viz Příloha I **) Viz Prolog: Operace Sfinx, kapitolu 12: Mat a kapitolu 15: Operace Mojžíš 59
takže rozmluvu povedou tak, aby odpovídala jeho spádům. Gil se pak může otera zeptat: „Čekáš tu na holku?" A oter mu odpoví: „Jo, jenže ona s sebou přitáhne kamarádku, a před ní si to asi sotva budeme moct spolu rozdat. Nechtěl by ses k nám přidat?" Gil na to řekne, že nemůže, že nemá čas. V tu chvíli jejich objekt s největší pravděpodobností řekne, že on by čas měl - a tak sám navodí další cestu ke své akvizici. „Představte si to jinak," pokračoval Gil. „Kdyby tohle všechno proběhlo v hebrejštině v nějakém pařížském baru, tak byste se k akvizici nabídli třeba i vy sami. Lidi to vždycky táhne, když někde v cizině někoho zaslechnou mluvit jejich jazykem." Vtip je v tom, že první kontakt je třeba navodit co nejpřirozeněji, takže i když o něm bude objekt zpětně uvažovat, nic mu na něm nesmí připadat strojené. To také zaručí, že i když se vám ho získat nepodaří, „nespálíte" ho. Nikdy nesmí nabýt přesvědčení, že se stal cílem snahy získat ho pro spolupráci. Ovšem ještě než byste k němu v nějakém tom pařížské bistru prvně přistoupili, měli byste zevrubně prostudován jeho osobní záznam, věděli byste všechno dostupné o tom, co má rád a co ne, a také vše o jeho plánech na ten večer - zkrátka tolik, abyste vyloučili moment překvapení a náhody, a tak snížili i riziko. Následující dosti závažnou přednášku pronesl Jecak Knafy, který s sebou přinesl kupku tabulek a diagramů, aby na nich mohl demonstrovat systémovou pomoc poskytovanou Cometu (odboru řídícímu činnost kaců) v průběhu jeho operací ostatními složkami. Je obrovská, počínaje nasazením sajanů přes peníze, vozy, byty atd. Ovšem hlavní oporou je firemní kulisa pro krycí identitu. Kaca o sobě třeba uvede, že je majitelem továrny na láhve, anebo že je reprezentantem zahraniční filiálky IBM. To je vůbec báječná firma; je tak obrovská, že jako její údajný pracovník můžete bez rizika odhalení vystupovat celá léta. Zařídili jsme si dokonce i vlastní „sklad IBM" a nabízeli jsme havarijní služby. Měli jsme kanceláře, zaměstnance, kompletní pobočku a v IBM se na nic nepřišlo. Ovšem zřídit firmu, třeba jen předstíranou, není zase tak docela jednoduché. Potřebujete se vybavit obchodními dopisními papíry, vizitkami, zařídit telefony, telex a ještě mnoho dalšího. Mosad má takové fingované společnosti pohotově na skladě, takřka jako balené zboží, ucelené firemní komplety, s adresou, registračním číslem, jen je probudit k životu. Dokonce jimi nechává probíhat i nějaké peníze, dost na to, aby se dala vyplňovat příslušná daňová přiznání a aby tak nevznikala zbytečná podezření. Takových společností jsou po světě k dispozici celé stovky. V ústředí bylo pět místností zcela zaplněno vybavením fiktivních firem, seřazeným podle abecedy, každé v samostatné kartotéční zásuvce. V každém z pěti sálů bylo osm řad skříní, po šedesáti zásuvkách v jedné registratuře. Informace zahrnovaly „historii" každé z těchto společností, jejich bilance, vysvětlení významu a původu firemního znaku, kdo figuroval při její registraci, zkrátka cokoli, co by se od kacy čekalo, že bude jako člověk s ní spojený znát. * * * Přibližně po šesti měsících trvání kursu jsme absolvovali pololetní poradu nazvanou bablat, což je v hebrejštině zkratka rčení bilbul baitsim znamenajícího doslova „míchat kuličky", jinak také mluvit bez hlavy a paty. Shromáždění trvalo pět hodin. Dva dny předtím jsme absolvovali cvičení, kdy nám - mému kolegovi Arikovi F. a mně bylo uloženo jít si sednout do kavárny v ulici Henrietty Soldové poblíž Kikar ha-mdiny. Zeptal jsem se Arika, jestli přišel „čistý". Řekl mi, že ano. Tak jsem mu povídal: „Okey, já vím, že jsem přišel čistý, ty taky říkáš, že jsi přišel čistý, tak proč si nás tamhleten chlap tak prohlíží? Pokud jde o mě, končím. Mizím odsud." Arik řekl, že to nejde, že musí počkat, až si nás vyzvednou. „Jestli tu chceš zůstat, fajn," povídal jsem mu. „Ale já jdu." Arik mi řekl, že dělám chybu, ale já jsem odpověděl, že na něj počkám na Kikar ha-mdině. Dal jsem mu třicet minut času. Když jsem ho opouštěl, řekl jsem si, že tu kavárničku ohlídám. Času jsem měl dost, takže jsem absolvoval únikovou trasu, ověřil jsem si, že jsem skutečně „čistý", vrátil jsem se a vylezl jsem si na střechu jedné budovy poblíž, odkud jsem na 60
restaurant dobře viděl. Po deseti minutách vešel muž, na kterého jsme tam měli počkat, a po dalších dvou minutách obklíčily celý ten prostor policejní vozy. Vyvlekli je oba ven a ztloukli je tam do bezvědomí. Volal jsem ihned na naše tísňové číslo. Později se ukázalo, že za celou tou epizodou bylo spojené cvičení Akademie a tajných složek telavivské policie. A my jsme byli návnadou. Arik, kterému tehdy bylo osmadvacet let, hovořil anglicky a byl nesmírně podobný Terrymu Waiteovi, unesenému představiteli anglikánské církve. Než přišel do kursu, sloužil ve vojenské rozvědce. Byl to největší lhář na celé zemi. Když ráno řekl „To je venku krásně", bylo třeba podívat se nejdřív z okna, jestli je to pravda. Arik v té záležitosti s policií nedostal tak strašnou nakládačku, protože mluvil - lhal bezpochyby, ale mluvil. Arik věděl, že dokud mluvíte, nebudou vás mlátit. Ale ten druhý mládenec, Jakob, nepřestával opakovat „Já nevím, co ode mě chcete". Hromotlucký policajt ho uhodil lak, že Jacob narazil hlavou na zeď. Utrpěl vlasovou frakturu lebeční spodiny, dva dny byl v bezvědomí a šest týdnů si pak poležel v nemocnici. Dostal celoroční plat předem, ale z kursu odešel. Když nás někde tloukli, bylo to něco jako závody. Ti fízlové vytáhli do boje, jen aby dokázali, že jsou lepší než my. Bylo to skoro horší než být doopravdy dopaden. Velitelé obou stran se jeden na druhého vytahovali „Vsaď se, že z těch mých kluků nic nevymlátíš". A dostávali odpověď „Vážně? A jak daleko až můžu jít?" V průběhu bablatu jsme si postěžovali, že dát se tak surově mlátit nemá žádný smysl. Říkali nám, že jakmile padneme na zem, nemáme se už bránit, máme začít mluvit. Dokud mluvíte, nesáhnou vaši přemožitelé k žádným drastickým metodám. Jakmile jsme byli na cvičení v terénu, hrozilo vždycky nebezpečí, že nás policie někde sbalí. Naučilo nás to aspoň dávat si dobrý pozor. Jednou měla naše třída na rozvrhu na příští den přednášku Marka Hessnera. 9*) Tématem byly společné operace s jinými organizacemi a jmenovalo se to „Operace Ben Baker", což byla akce podniknutá Mosadem ve spolupráci s francouzskou tajnou službou. Dohodli jsme se v užším kroužku, že se postaráme o malý předstih a že si případ prostudujeme už večer před lekcí. A tak jsme se po vyučování ten večer vrátili do Akademie a šli rovnou nahoru do „šestky", místnosti, kde byly uloženy archivní materiály. Bylo to v srpnu 1984, za krásného pátečního večera, a my jsme tam úplně ztratili pojem času. Bylo už k půlnoci, když jsme místnost opouštěli a zamykali. Vůz jsme měli na parkovišti poblíž jídelny a právě jsme se vydali tím směrem, když jsme od bazénu zaslechli nějaký halas. „Co to je, ksakru?" zeptal jsem se Michela. „Pojďme se tam podívat," řekl. „Moment, moment," povídal Chajm. „Jenom tiše, prosím vás." „Já vím něco lepšího," navrhoval jsem, „vraťme se nahoru do prvního patra, odtamtud musí být vidět, co se to tam děje." Rámus nerušené pokračoval a my jsme se zatím přikradli po schodech nahoru až k malému okénku umývárničky, kde jsem byl za předběžného testování kdysi také zavřen. Nikdy nezapomenu na to, co jsem pak uviděl. V bazénu a kolem něj bylo asi pětadvacet lidí a žádný z nich na sobě neměl ani nitku. Byl tam i zástupce ředitele Mosadu - dnes je ředitelem. Byl tam Hessner. Nejrůznější sekretářky. Bylo to neuvěřitelné. Na některé chlapy nebyla zrovna nejkrásnější podívaná, ale většina dívek působila neobyčejně pěkně. Musím říct, že vypadaly o mnoho líp než v uniformách. Povětšinou to byla děvčata odbývající si základní vojenskou službu, do Mosadu byla převelena a bylo jim sotva osmnáct, dvacet let. Pár účastníků laškovalo v bazénu, jiní tancovali a ostatní byli rozloženi na dekách napravo i nalevo od bazénu a vesele tam šukali. V životě jsem nic podobného neviděl. „Pojďte, sepíšeme seznam, kdo tam všechno je," řekl jsem. Chajm navrhl, abychom si šli pro aparát, ale Michel řekl: „Já odtud padám. Nerad bych přišel o místo." Josi s ním souhlasil a i Chajm připustil, že pořizovat fotodokumentaci by asi nebylo dosti prozíravé. 9
*) Viz kapitola 9 Strella 61
Vydrželi jsme tam asi dvacet minut. Byla to samá smetánka organizace a pilně střídali partnerky. Mnou to otřáslo. To by byl člověk prostě nečekal. Díváte se na ty lidi jako na hrdiny, připadá vám, že jsou o celá patra výše nad vámi, a pak je najednou zastihnete při gruppen-sexu u bazénku. A věřte nebo ne, Chajm ani Michel nevypadali nijak překvapeně. Tiše jsme se vytratili, došli jsme k vozu a až za bránu jsme ho raději odtlačili. Nenastartovali jsme motor, dokud jsme nebyli z vrat venku a nesjeli dolů pod kopec. Trochu jsme si to pak prověřovali a ukázalo se, že takováhle party se tam odehrávala co chvíli. Prostor kolem bazénu patří k těm nejbezpečnějším v celém Izraeli. Nedostane se tam nikdo, kdo nepatří k Mosadu. Co nejhoršího se vám tam může stát? Že vás zblýskne nějaký ten kadet? No a co? Popřít se to přece dá vždycky. Byl to zvláštní pocit, sedět pak ráno v učebně a poslouchat Hessnera, po tom, jak jsme ho viděli vyvádět předchozí večer. Pamatuji se, že jsem mu pak položil otázku. Prostě jsem musel. „Co vaše záda?" řekl jsem. „A proč?" zeptal se. „Podle chůze to vypadá, že jste si je nějak namohl," řekl jsem. Podíval se na mě a brada mu div nespadla až na samou podlahu. Po Hessnerově dlouhé a suché přednášce jsme si museli odbýt ještě jednu, o organizaci syrské armády. Je dosti obtížné při takovýchto lekcích neusnout. Kdyby člověk byl tam venku, někde na Golanských výšinách, pak by to mohlo být docela zajímavé, ale jinak byly všechny ty výklady o tom, kde a jak jsou Syřané rozmístěni, trochu nudné, třebaže povšechný obraz jsme si z toho přece jen odnášeli. A to bylo asi taky jediné, co si organizátoři od nich slibovali. * * * Na pořad se pak dostal nový předmět, jak zabezpečovat schůzky v krytých zemích. Při prvé lekci se promítal také instrukční film Mosadu na toto téma. Nijak se nám nezapsal do srdcí. Byli to jen samí lidé posedávající po restaurantech. Důležité je, jak se takový restaurant vybírá a jak se stanoví termín schůzky. Před každým setkáním musíte prověřit, zda místo není někým střeženo. Jestliže se máte setkat s agentem, musí on vejít první a posadit se, takže máte možnost přesvědčit se, že je „čistý". Každý pohyb, který uděláte, má v téhle branži své zákony. Porušíte-li je, můžete na to doplatit životem. Pokud byste na agenta čekali v restaurantu vy sami, pak jste sedící terč. A i kdyby si jen odskočil na toaletu, je líp nečekat tam, až se vrátí. Taková věc se jednou přihodila v Belgii, když měl kaca jménem Cadok Offir schůzku s arabským agentem. Chvíli spolu seděli a pak se Arab zvedli, že si potřebuje něco obstarat. Když se vrátil, Offir tam dosud seděl. Agent vytáhl pistoli a nasázel do Offira olovo. Offir jako zázrakem přežil a agent byl později zabit v Libanonu. Offir tuhle historku vykládá každému, kdo je ochoten ho poslouchat, jen aby ukázal, jaké následky může mít docela obyčejná chybička. Nepřestávali nás školit, jak si zajišťovat vlastní bezpečnost. Neustále nám opakovali: „Teď se vlastně jakoby učíte jezdit na bicyklu a musíte to natrénovat tak perfektně, abyste na to potom venku, až se tam dostanete, už vůbec nemuseli myslet." Akvizice je něco podobného jako kutálet kameny z kopce dolů. Užívali jsme pro to termín le-darder, což znamená stát nahoře na kopci a shazovat balvan ze svahu dolů. Přesně tím způsobem probíhá akvirování. Někoho si vytipujete a snažíte se ho postupně přimět buď k něčemu nezákonnému anebo k něčemu nemorálnímu. Popostrkujete ho na šikmou plochu. Ovšem pokud stojí na pevném piedestalu, ani trochu vám s tím nepomůže. Konečným cílem je lidí využívat. Ale aby se dali využívat, musíte je nejdřív zpracovat. A když narazíte na člověka, který nepije, nestojí o sex, nepotřebuje peníze, nemá žádné politické problémy a je se svým životem spokojen, akvizice se vám prostě nemůže podařit. Ve všem, co děláte, proto hrají hlavní úlohu zrádci. Agent je zrádce, ať si to pro sebe zdůvodňuje, jak chce. A vy se živíte kontaktem s nejhorším lidským odpadem. Říkávali jsme, že my přece lidi nevydíráme. Že to nemusíme vůbec dělat. Že stačí je jen trochu postrčit. Nikdo netvrdí, že je to hezká práce.
62
5 Bažanti
NA ZAČÁTKU BŘEZNA 1984 nadešel konečně den, kdy jsme opustili učebnu. V kursu nás v tu chvíli bylo stále ještě třináct a byli jsme rozděleni do tří skupin, rozmístěných po bytech v Tel Avivu i mimo město. Moje skupina byla ubytována v bytě v Givataim; další bydlela v centru poblíž Dizengoffovy ulice; třetí sídlila v Ben Gurionově Avenui, v severní části města. Každý z bytů představoval jakoby „útulek" a současně i sídlo rezidentury. Náš byl ve čtvrtém patře bez výtahu, vpředu před obývacím pokojem měl balkónek, vchod na další balkón byl z kuchyně, a kromě dvou ložnic měl ještě koupelnu a odděleně umístěný záchod. Spoře vybavený prostor patřil kacovi, který byl v té době v zahraničí. Naše pobočka spojená s „útulkem" podléhala Šaj Kaulymu. Bydleli tam se mnou psycholog Cvi G., Arik F., Avigdor A., můj dobrý kamarád, a pak ještě jeden muž, který se jmenoval Ami, přepjatý jazykovědec. Kromě jiných svých nedostatků, patrných na prvý pohled, to byl také zatvrzelý nekuřák, a to prosím v prostředí, kde zapalovat si jednu cigaretu od druhé patřilo prostě k místnímu rituálu. Ami byl svobodný, pocházel z Haify, vypadal jako filmový herec a měl stále strach, že ho někdo zmlátí. Nepochopil jsem, jak vůbec mohl projít úvodním testováním. Všech pět nás do bytu dorazilo asi v devět ráno, kufry nadité a tři sta dolarů v kapse, úhledná sumička, uvážíme-li, že plat takového bažanta byl tou dobou 500 dolarů měsíčně. Nebyli jsme příliš nadšeni tím, že má Ami bydlel s námi, protože to byl dosti nesnesitelný fňukal. A tak jsme se před ním začínali bavit o tom, co budeme dělat, až přijde policie a jak se obrnit proti bolesti, a to všechno jen proto, aby byl Ami ještě víc nesvůj. Byli jsme takoví parchanti, že nám to dělalo potěšení. Když se pak ozvalo zabouchání na dveře, Ami se vymrštil a nedokázal skrýt napětí. Návštěvníkem byl ovšem Kauly, který nám každému přinesl po jedné velké žluté obálce. Ami na něho zaječel: „Já už tohle dál nevydržím!" Kauly mu na to řekl, ať se vrátí do Akademie a hlásí se u Araleha Šerfa, ředitele. Převeleli ho pak ke skupině v Dizengoffově ulici, ale když tam jednou v noci vtrhla policie a vykopla dveře, vstal, řekl „Já už toho mám všeho dost", utekl a víc se nevrátil. Zbývalo nás dvanáct. Kaulyho obálky obsahovaly naše výcvikové úkoly. Já jsem dostal příkaz navázat kontakt s mužem jménem Mike Harari, což mi tou dobou nic neříkalo; dále jsem měl zjistit veškeré informace o člověku známém mezi přáteli pod jménem „Mikey", dobrovolníku, který sloužil v osvobozenecké válce koncem čtyřicátých let jako pilot. Kauly nám řekl, že si v plnění úkolů máme navzájem pomáhat. Vztahovalo se to na návrh operačního plánu a na zajištění bezpečnosti našeho bytu. Předal nám také nějaké osobní doklady - já jsem se stal opět „Šimonem" - a blankety na psaní zpráv. Nejprve bylo třeba vytvořit úkryty pro naše papíry a pak dát dohromady nějakou krycí story, která by v případě policejní šťáry vysvětlovala, proč jsme všichni pohromadě v tomhle bytě. Nejlepší způsob je formulovat „řetězové zdůvodnění". Já bych mohl uvést, že jsem z Holonu a že jsem při návštěvě Tel Avivu potkal v kavárně Jacka, kterému byt patří. „Jack povídal, že tu můžu zatím klidně bydlet, protože on na dva měsíce odjíždí," řekl bych asi. 63
„Pak jsem se v jednom restaurantu náhodou sešel s Arikem. Znám se s ním z vojny, byli jsme oba v Haifě, tak je tu teď se mnou." Avigdor by byl zase Arikův kamarád, i oni by měli připravenu svou vlastní story, a tak dále, což by mohlo všechno vcelku znít dosti věrohodně. A pokud jde o Kaulyho, řekli jsme mu, aby si svou krycí identitu laskavě formuloval sám. Skrýš jsme si udělali ve stole v obývacím pokoji, byl to typ s rámovou konstrukcí, kde dřevěnou vrchní desku krylo ještě sklo. Vyrobili jsme pečlivě ještě další, falešný panel, a zasadili jsme ho pod sklo. Sklo se zvedlo a dřevěná deska se odsunula. Skrýš byla snadno dostupná a navíc v místě, kde by asi jen málo lidí napadlo hledat. Dohodli jsme si také způsob, jakým se budeme ohlašovat zaťukáním na dveře - běžná dvě ťuknutí, pauza, jedno ťuknutí, dvě zaťukání, jedno ťuknutí - signál, že za dveřmi je jeden z nás. Ještě než se budeme vracet, zatelefonujeme dohodnuté heslo. A pokud by v bytě nebyl vůbec nikdo, měl čistý vzduch signalizovat žlutý ručník pověšený na šňůře na balkónku před kuchyní. Nálada byla fantastická. Připadali jsme si, jako bychom se přímo vznášeli. Dostali jsme se ke skutečné práci, třebaže to byly zatím stále ještě cvičné úkoly. Ještě než od nás ten den Kauly odešel, připravili jsme si plány, jak se k našim objektům přiblížit a jak nashromáždit předběžné informace o nich. Jelikož jsme měli jejich adresy, bylo logickým prvým krokem pozorování. A tak šel za mě Avigdor hlídat Harariho dům, zatímco já jsem šel sledovat Arikův kontakt, muže, který vlastnil společnost jménem Bukis Toys. Vše, co jsem k Hararimu měl, bylo jeho jméno a adresa. V telefonním seznamu nebyl. Ale v knihovně jsem ho našel uvedeného v izraelském oddílu Who's Who. O jeho osobním pozadí tam mnoho nebylo, jen to, že je prezidentem pojišťovny Migdal, jedné z největších v zemi, která má ústředí ve čtvrti Ha-kirja. Je tam i mnoho vládních budov. V heslu bylo také uvedeno, že Harariho žena pracuje jako knihovnice na telavivské univerzitě. Rozhodl jsem se, že se budu v pojišťovně Migdal ucházet o místo. Poslali mě do osobního oddělení. Čekal jsem ve frontě a všiml jsem si přitom muže přibližně mého věku, který pracoval v jedné z kanceláří poblíž. Slyšel, jsem, jak ho někdo ze zaměstnanců oslovuje „Jakov". Sebral jsem se, šel jsem k němu a řekl jsem „Jakov, že ano?" „Ano. A vy jste kdo?" zeptal se. „Šimon. Pamatuju se na vás. Byli jsme spolu v Tel Ha-šome-ru," řekl jsem. Šlo o hlavní vojenský přijímač, kudy procházejí všichni Izraelci. „Který rok jste tam byl?" zeptal se mě. Místo abych mu odpověděl přímo, řekl jsem : „Já jsem dvěstětrojka." Číslo 203 je úvodní trojčíslí identifikačního znaku a znamená spíše časový segment doby narukování než určitý rok nebo měsíc. „Já taky jsem dvěstětrojka," řekl Jakov. „U letectva?" „Ne, já byl u tanků." „Ale! Takže z vás nakonec byl pongos" zasmál jsem se. (Pongos je hebrejský výraz, který parafrázuje termín fungus, houba, a jako přezdívka tankistů naráží na skutečnost, že uvnitř tanku je vždycky tma a často i vlhko.) Řekl jsem, že trochu znám Harariho, a zeptal jsem se Jakova, jestli přijímají síly. „Ale jo, berou agenty," řekl mi Jakov. „Je Harari ještě prezidentem?" „Kdepak!" Uvedl jakési jiné jméno. „Aha. A co teď Harari dělá?" „Je diplomat," řekl Jakov. „A kromě toho má exportní a importní firmu v Kur Building." V duchu se mi rozsvítilo červené světélko. Avigdor hlásil, že před Harariho domem viděl stát mercedesku s diplomatickou bílou poznávací značkou. Trochu mě to nejdřív mátlo. Jakmile se někdo s hebrejským jménem vyskytne ve spojení s cizím diplomatem, je v Izraeli okamžitě v podezření. Všichni diplomaté v této zemi jsou považováni za špióny. Proto také izraelský voják, který stopuje, nesmí přijmout nabídku svezení vozem, který má 64
diplomatickou značku, šel by jinak okamžitě před polní soud. A když Avigdor spatřil tu mercedesku, netušili jsme, že je to vlastně jeho vůz. Domnívali jsme se, že patří nějakému návštěvníkovi. Tlachali jsme s Jakovem ještě chvíli, pak si pro mě přišla nějaká úřednice, že mám jít k pohovoru. Nechtěl jsem vzbudit podezření, takže jsem pohovor podstoupil, ale záměrně jsem ho zpatlal tak, abych neuspěl. Takže zatím jsem věděl, kde pracuje Harariho žena - na telavivské univerzitě - a že Harari sám je diplomat. Ale kde? A pro koho pracuje? Mohl bych se pověsit za jeho vůz, jenže jako diplomat má Harari určitě zpravodajský výcvik; a já jsem zrovna nestál o to, abych se spálil hned v průběhu svého prvního samostatného cvičení. Druhý den jsem řekl Kaulymu, že bych své úkoly rád plnil postupně. Nejdřív bych chtěl navázat kontakt s Hararim; pak teprve budu pátrat, kdo je to ten Mikey. Bylo pravděpodobné, že kdykoli odcházíme z bytu, můžeme být sledováni. Pokud by se to stalo, musel bych varovat všechny kolegy z „útulku", že už přestal být útulkem bezpečným. Každý z nás ovšem věděl, kam ostatní jdou, protože jsme to uváděli ve zprávách pro Šaj Kaulyho. APAM bych byl tou dobou už dokázal provádět i ve spaní. Čtvrtého dne, když jsem se vydal ke Kur Building, jsem postřehl, že se poblíž Ha-kirje na mě někdo zavěsil. Má obvyklá bezpečnostní trasa byla cesta autobusem z Givataim až na Derech Petach Tikva; vystupoval jsem na rohu Kaplanovy ulice, která prochází napříč celou čtvrtí Ha-kirija. Ten den jsem vystoupil z autobusu, udělal okruh - což jsem provedl již před nástupem do autobusu v Givataim - rozhlédl jsem se napravo a nikoho jsem tam nespatřil. Ovšem nalevo jsem si povšiml nějakých mužů ve voze odstaveném na parkovišti. Nevypadali nějak, že by tam patřili, takže jsem si řekl okey, rozdáme si to a nažerete se trochu prachu. Vyrazil jsem k jihu po Derech Petach Tikva, hlavní šestiproudové tepně, což znamenalo, že vůz z parkoviště by mě musel předjet, jinak by mě ztratili z dohledu. Došel jsem až k místu, kde ulici Petach Tikva překlenuje most do Kalka Building. Bylo asi tři čtvrti na dvanáct a nastávala značně silná dopravní špička. Vyšel jsem po schodech nahoru na most, zastavil jsem se a uviděl jsem, jak se po mně řidič vozu dívá, nepředpokládal zřejmě, že bych se i já mohl podíval z mostu dolů. Opodál za mnou byl další muž, ale ten se ke mně nemohl příliš přiblížit, protože jinak bych ho byl nutně postřehl. Na druhé straně mostu byl ještě jeden, připravený sledovat mě, kdybych se pustil k severu, a další, který by byl za mnou pokračoval směrem k jihu. Z mostu byl výborný rozhled, takže jsem tohle všechno dokázal dobře přehlédnout. Pod mostem byl úsek, kde se dalo otáčet do protisměru. Místo abych pokračoval po mostě dál, sehrál jsem divadýlko, praštil jsem se do čela, jako bych byl něco zapomněl, pak jsem se otočil a šel jsem zpátky ke Kaplanově ulici - tak pomalu, aby mě stačili dohonit. Musel jsem se v duchu smát, když jsem uslyšel houkat všechny ty klaksony za vozem, který mě sledoval a který se teď v hustém provozu pokoušel vynutit si obrat do opačného proudu. Na Kaplance jim nezbylo nic jiného, než aby šli všichni v zástupu za mnou. Došel jsem do poloviny ulice, až k vojenské stráži naproti „Viktorově bráně" (nesla jméno po mém někdejším plukovním seržantovi), a tam jsem se propletl mezi vozy na druhou stranu rušné ulice ke kiosku, kde jsem si koupil dánský koláček a gazoz, sycenou limonádu. Stál jsem a pozoroval jsem, jak se vůz zvolna přibližuje. A pak jsem najednou zjistil, že ho řídí Dov L. Dojedl jsem, vydal jsem se napříč ucpanou vozovkou až k autu - v tu chvíli beznadějně zazděnému v dopravní zácpě - a ještě jsem si dovolil opřít se mu o kapotu, než jsem se vyhoupl opět na protější chodník. Slyšel jsem ještě, jak Dov za mnou zahoukal tú-tútú, jako by říkal „Okey, jedna nula pro tebe, dostal jsi mě". Byl jsem bez sebe radostí. Krásná psina. Dov mi později řekl, že ho v životě nikdo takhle nepřevezl, a byl z toho dosti špatný. Když jsem se ujistil, že teď už jsem čistý, dojel jsem si taxíkem až na druhou stranu Tel Avivu, kde jsem zopakoval bezpečnostní trasu a ověřil si, že to nebyl jen trik, abych polevil v pozornosti. Pak teprve jsem se vrátil do Kur Building a u informací dole jsem prohlásil, že 65
mám schůzku s Mikem Hararim. Poslali mě do čtvrtého poschodí, kde byla malá červená cedulka s firmou znějící nějak jako Import/Export/ Zasílatelství. Rozhodl jsem se záměrně pro tuto polední dobu, neboť v Izraeli vedoucí pracovníci zřídka zůstávají kolem oběda na pracovišti. Chtěl jsem v této fázi toliko mluvit se sekretářkou a získat jeho telefonní číslo. Pokud by Harari byl náhodou v kanceláři, byl bych se z toho musel zkrátka nějak vylhat. Naštěstí tam byla sekretářka sama. Pověděla mi, že se firma zabývá hlavně přepravou svých vlastních produktů, převážně jihoamerického původu, ale že někdy přibírá i cizí náklad, buď jako samostatný transport, anebo i jako doplněk k plnému vytížení lodi. Řekl jsem jí, že jsem v pojišťovně slyšel, že u nich pracuje pan Ha ra r i . „Ale kdepak," povídala. „Je to sice společník, ale tady vůbec nepracuje. Je to přece panamský velvyslanec." „Promiňte," řekl jsem (což byla nešikovná reakce, ale její sdělení mě trochu zaskočilo) „já jsem se domníval, že je to Izraelec?" „Jistě," řekla. „Ale současně je honorárním velvyslancem Panamy." A tak jsem se odporoučel, absolvoval jsem bezpečnostní trasy a sepsal jsem podrobnou zprávu o celé své činnosti toho dne. Když přišel Kauly a ptal se, co mám, chtěl vědět, jak plánuji navázání kontaktu. „Půjdu na panamské velvyslanectví." „A proč?" řekl Kauly. Měl jsem už svůj plán. Perlové souostroví při pacifickém pobřeží Panamy bývalo známé bohatou produkcí uměle pěstovaných perel. Izrael má v Rudém moři pro kultivaci perel optimální podmínky. Moře je klidné, s přiměřenou salinitou, a Perský záliv kousek odtud perlami přímo oplývá. O tom všem - zejména o technice pěstování umělých perel - jsem se už mezitím poučil v knihovně. Vydám se na ambasádu, uvedu se jako partner bohatého amerického podnikatele, který by chtěl založit perlovou farmu v Eilatu. Vzhledem k vysoké kvalitě panamských perel bychom rádi do Izraele dovezli celý kontejner perlových ústřic jako základ budoucího chovu. Tento záměr by byl formulován tak, aby naznačil, že jde o lidi se značnými fondy a že jejich zájem je vážný - že nevyhledávají okamžitou návratnost investice -jelikož s prvým ziskem lze počítat až po třech letech. Kauly to schválil. Schůzku jsem ovšem musel sjednávat spíše s Hararim osobně než jako s oficiálním panamským velvyslancem. Když jsem na ambasádu volal, představil jsem se jako Šimon Lahav. Řekl jsem, že bych rád navrhl jistou investici, která se dotýká Panamy. Sekretářka mi řekla, že by to se mnou mohl projednal jejich atašé. Ale já jsem to odmítl. „Ne, prosím vás, já bych potřeboval mluvit s někým, kdo má obchodní zkušenosti," a na to ona odpověděla „Tak pak byste se snad mohl sejít přímo s panem Hararim". Dohodli jsme schůzku hned na příští den. Řekl jsem jí ještě, že podrobnosti mi může zavolat do Sheratonu. Byl jsem tam přihlášen na základě dohody Mosadu s bezpečnostními odděleními různých velkých hotelů: pracovníci Mosadu tam mají zařízen záznam včetně čísla pokoje, takže si mohou tímto způsobem nechávat do hotelu směrovat vzkazy. Ještě týž den pak tam pro mne přišla telefonická zpráva, že mám za Hararim přijít příští odpoledne v šest hodin. Připadalo mi to trochu divné, protože všude na vyslanectvích se končí v pět. Panamské velvyslanectví je na pobřeží, jižně od letište Sede Dov, v prvém patře činžáku. Přijel jsem tam v plné parádě, ve společenském obleku, připraven na obchodní jednání. Požadoval jsem přidělení pasu, protože jsem nevystupoval jako Izraelec, ale jako obchodník z Britské Kolumbie v Kanadě. Předtím už jsem telefonoval starostovi v Eilatu, Rafi Hochmanovi, kterého jsem znal ještě z doby, kdy jsem asi rok v Eilatu žil. Chodili jsme spolu na střední škole do téže třídy. Nevykládal jsem samozřejmě Hochmanovi, co právě dělám, ale probral jsem s ním ovšem svůj návrh pro případ, že by si Harari chtěl věc ověřovat. Kaulymu se naneštěstí nepodařilo potřebný pas zajistit, takže jsem šel bez něj. Řekl jsem 66
si, co se k čertu budu starat, i kdyby se po něm sháněl, řeknu mu, že jako Kanaďan ho nejsem zvyklý nosit s sebou a že ho mám v hotelu. Když jsem přišel na ambasádu, byl tam Harari sám. Usedli jsme naproti sobě v marnotratně zařízené kanceláři, Harari za obrovským psacím stolem naslouchal výkladu o mém plánu. Jeho prvá otázka byla, „Máte za sebou banku, anebo jde o soukromou investici?" Řekl jsem, že jde o podnikatelskou záležitost, kapitálově nutně rizikovou. Harari se usmál. Chtěl jsem se pustit do detailů chovu ústřic, ale Harari se zeptal: „A o jakém finančním objemu je vůbec řeč?" „Financování by neměl být problém, až do patnácti miliónů dolarů. Náš odhad je, že provozní náklady v příštích třech letech by neměly přesáhnout tři milióny." „Tak nač tak vysoký strop, když kalkulujete takové nízké náklady?" zeptal se Harari. „Proto, že potenciální zisky jsou značné a můj partner má dosti rozsáhlé možnosti, pokud jde o zajištění kapitálu." Byl bych se rád pustil do technických podrobností projektu, byl bych do toho chtěl zamontovat jméno eilatského starosty a všechny další detaily. Ale Harari nad tím jen mávl rukou. Opřel se o stůl a řekl, „Za slušnou cenu dostanete v Panamě všechno, oč budete stát." Stál jsem před opravdovým problémem. Měl jsem původně v úmyslu do toho člověka trochu mluvit, začít ho malinko postrkovat dolů z onoho svahu, nepatrně ho nejdřív do něčeho namočit. Přišel jsem v roli počestného obchodníčka, a přitom ještě dřív, než jsem stačil pořádně otevřít ústa, už se mě tu snaží kulit z kopce on. Sedím na ambasádě a mluvím s honorárním velvyslancem. On mě vůbec nezná, a už se začínáme bavit o úplatcích. A tak jsem odpověděl, „Co tím máte na mysli?" „Panama je dost zvláštní stát," řekl Harari. „On to vlastně ani není stát. Je to spíš taková obchodní firma. Já samozřejmě znám ty správné lidi - nebo abych to vyjádřil přesněji skladníka. V Panamě ruka ruku myje. Vy dnes potřebujete jednat o tom vašem perličkovém byznysu. A my zas od vás můžeme něco potřebovat zítra. Jsou to všechno vlastně obchodní jednání a my ovšem jsme i pro dlouhodobé dohody." Harari se odmlčel a pak řekl, „Ale než budeme pokračovat, mohl bych vidět vaše osobní doklady?" „Jaké doklady?" „Váš kanadský pas, přece." „Já s sebou pas nenosím." „V Izraeli byste měl zásadně nějaký průkaz nosit u sebe. Zavolejte mi, až ho budete mít, a pak si promluvíme," řekl. „Teď už, jak víte, je na ambasádě po úředních hodinách." Vstal, doprovodil mě ke dveřím a neřekl už ani slovo. Nezvládl jsem situaci, když se Harari začal shánět po mém pasu. Zaváhal jsem, téměř jsem se zakoktal. Zřejmě jsem vyburcoval jeho vnitřní bezpečnostní signalizaci a vzbudil v něm nedůvěru. Začal dokonce rázem vypadat dosti nebezpečně. Vrátil jsem se do bytu, poté co jsem absolvoval obvyklé bezpečnostní procedury, a kolem desáté jsem měl hotovou zprávu, pro kterou si Kauly zvlášť přišel a kterou si hned přečetl. Kauly pak odešel a vzápětí se objevila policie. Vyrazili dveře i s rámem. Sebrali nás bažanty do jednoho a odvezli na policejní stanici v Ramat Gan, kde nás zavřeli odděleně do cel a kde nás podrobili výslechu. Znovu to v nás upevnilo přesvědčení, že naším největším nepřítelem mohou být místní úřady. Pokud zjistíte, že jste sledováni, musíte ve zprávě například přesně uvést, zda se domníváte, že jde o místní orgány, nebo ne. Nechali si nás tam celou noc, ale když jsme se vrátili do bytu, byly už dveře na svém místě. Asi po deseti minutách zazvonil telefon. Byl to Araleh Šerf, ředitel školy. Řekl, „Viktor? Přeruš celou akci. Potřebuju, abys přijel sem. Hned." Jel jsem taxíkem na roh poblíž Country Clubu, tam jsem vystoupil a došel jsem až ke škole pěšky. Něco nebylo v pořádku, to mi bylo jasné. Snad už přišli na to, že ten výrobce hraček byl kdysi příslušníkem Mosadu, stejně tak jako Avigdorův kontakt, majitel lihovaru. Šerf řekl, „Povím ti to rovnou. Mike Harari je bývalý náčelník Mecady. Měl jediný průser 67
za celou dobu, co šéfoval, tu záležitost v Lillehammeru. Šaj Kauly je na tebe náramně pyšný. Dával mi číst tvou zprávu, ovšem podle tebe Harari nevypadá nejlíp. Tobě se spíš jeví jako hochštapler. Takže jsem mu včera večer zavolal a zeptal jsem se ho, co tomu říká. Tvou zprávu jsem mu přečetl. Povídal, že všechno, co tam máš, je nesmysl." Pak mě Šerf seznámil s Harariho verzí. Podle ní jsem přišel, musel jsem dvacet minut čekat, než mě přijal, a pak jsem mu něco začal vykládat mizernou angličtinou. Uvedl, že hned zjistil, že fixluju, a že mě vyhodil. Prohlásil, že o žádné záležitosti s perlami vůbec neví, a obvinil mě, že jsem si celou věc od začátku až do konce vymyslel. „Harari byl můj velitel," řekl Šerf. „To chceš, abych věřil takovému bažantovi jako jsi ty, anebo spíš jemu?" Vnímal jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. Začínal jsem už mít vztek. Paměť na jména mám dost mizernou, to je pravda, ale moje zprávy bývaly odjakživa zatraceně přesné. Než jsem začal s Hararim jednat, spustil jsem magnetofon ukrytý v aktovce, a teď jsem kazetu podal Šerfovi. „Tady je náš rozhovor. A pak mi řekněte, komu jste ochoten věřit. Zpráva je přepsaná z pásku, slovo od slova." Šerf kazetu vzal a odešel z kanceláře pryč. Za čtvrt hodiny se vrátil. „Mám tě dát odvézt zpátky do bytu?" řekl. „Tamto bylo zřejmě nějaké nedorozumění. Tady v těch obálkách máš peníze pro chlapy." „Můžu dostat zpátky tu kazetu?" řekl jsem. „Mám na ní něco z té druhé operace." „Jakou kazetu?" řekl Šerf. „Tu, co jsem vám před chvílí dával." „Heleď," povídal Šerf. „Já vím, že máš za sebou dosti tvrdou noc na policejní stanici. A je mi líto, že ses sem musel pro ty peníze vláčet, Ale to víš, tak už to chodí." Když jsme se o tom později bavili s Kaulym, řekl mi, že byl strašně rád, když se dověděl, že jsem si rozmluvu nahrál. „Jinak," povídal, „bys byl padl pořádně na hubu a asi bys byl rovnou vypadl i z kursu." Kazetu jsem pak už neviděl, ale své poučení jsem si z toho pochopitelně odnesl. Trochu to ovšem zkalilo můj pohled na Mosad. Člověk má před sebou hrdinu. Už předtím jsem slyšel o Harariho úspěších, ovšem jen pod jeho kódovým označením „Kobra". A pak si najednou ověřím, co on je doopravdy zač. Když USA krátce po půlnoci dne 20. prosince 1989 vojensky obsadily Noriegovu Panamu, objevila se zprvu zpráva, že byl zajat i Harari. V reportážích byl označován za „temnou postavu bývalého příslušníka izraelské zpravodajské organizace Mosad, který se stal jedním z nejvlivnějších poradců generála Manuela Noriegy". Oficiální mluvčí nové, Američany dosazené vlády, nad tím vyjádřil uspokojení, s tím, že hned po Noriegovi byl Harari „nejdůležitější figurou v Panamě." Jásání bylo předčasné. Noriegu dopadli, ale Harari zmizel a objevil se krátce poté opět v Izraeli, kde se zdržuje i nadále. * * * Zbývalo mi dokončit ještě druhý úkol, obstarání informací o bývalém letci známém jako „Mikey". Můj otec, Syd Osten (své původní jméno Ostrovsky si anglicizoval), který nyní žije v Omaze v Nebrasce, býval kapitánem v izraelských dobrovolnických leteckých jednotkách, takže jsem dobře znal jejich hrdinství i skvělé eskapády v průběhu osvobozeneckých bojů. Byli to převážně letci amerických, britských a kanadských leteckých sil z druhé světové války, kteří se později dobrovolně přihlásili ke službě ve válce za nezávislý Izrael. Mnoho z nich sloužilo na letecké základně Sede Dov, jejímž velitelem byl můj otec. V archívu jsem našel mnoho jejich jmen, ale nepodařilo se mi objevit žádnou zmínku o člověku známém jako „Mikey". Nejprve jsem zatelefonoval náčelníku operační ostrahy Mousovi M. a požádal jsem ho o registraci v Hiltonu. Pak jsem si obstaral nějaké stojánky a pár kartónů a zavolal jsem na útvar vnějších vztahů vojenského letectva. Prohlásil jsem, že jsem kanadský filmař a že bych 68
rád natočil dokument o dobrovolnících, kteří napomáhali vzniku izraelského státu. Uvedl jsem, že budu dva dny v Hiltonu a že bych jich rád poznal co nejvíce. Nebylo tomu ani měsíc, co se v letectvu slavnostně předávala jubilejní vyznamenání, takže adresář byl ještě plně aktualizován. Styčný pracovník mi potvrdil, že se spojil s třiadvaceti lidmi a že asi patnáct z nich přislíbilo, že mne v Hiltonu vyhledají. A pokud bych ještě cokoli potřeboval, ať mu samozřejmě zavolám. Sedl jsem si nad kartóny a vyrobil jsem cedule, na kterých stálo: Planoucí nebe: Příběhy z války za nezávislost. Nahoru nad to jsem napsal Kanadský ústav dokumentárního filmu. V pátek v deset hodin jsme spolu s Avigdorem nakráčeli do Hiltonu. Avigdor byl v montérkách a nesl cedule. Já jsem měl na sobě společenský oblek. Avigdor umístil jednu z tabulek u vchodu, na ní byl uveden pokoj, v němž se schůzka koná. Nikdo z hotelových pracovníků se nás ani nezeptal, co to provádíme. Měl jsem tam ty lidi skoro pět hodin, na stole magnetofon. Jeden z nich - aniž si toho byl vědom - mi dokonce vyprávěl příběh mého vlastního otce. V jednom okamžiku, kdy probíhaly dva nebo tři rozhovory souběžně, jsem řekl „Mikey? Jaký Mikey?", třebaže nikdo z účastníků rozmluvy se o něm vůbec nezmínil. „Jo, to je Jack Kohen," prohlásil jeden z mužů. „Byl pak lékařem v Jižní Africe." Rozhovořili se pak chvíli o „Mikeym", který teď trávil polovinu svého času v Izraeli, polovinu ve Spojených státech. Brzy nato jsem jim všem poděkoval a řekl jsem, že už budu muset odejít. Nemusel jsem nikomu dát jednu jedinou obchodní vizitku. Nikomu jsem nic nemusel slíbit. Měl jsem pohromadě veškerá jména. Všichni do jednoho mě pozvali na oběd. Všechno šlo jako po másle. Byl bych si s nimi mohl dělat, co bych chtěl. Jenže tímhle to všechno končilo. Vrátil jsem se pak do bytu, napsal jsem zprávu a řekl jsem Kaulymu, „Jestli je na pásku něco, o čem se nemám ve zprávě zmiňovat, povězte mi to radši hned." Kauly se zasmál. * * * V době, kdy jsme končili tuto část kursu, v březnu roku 1984, přihlásil nás Araleh Šerf k účasti v programu organizovaném známým izraelským filmařem Amosem Etingerem v koncertním sále Muzea člověka v Tel Avivu pro každoroční sjezd Mosadu. Do jeho konání zbývalo tou dobou jeden a půl dne. Tamara Avidarová, Etingerova žena, je známá novinářka, fejetonistka, svého času zastávala také funkci izraelského kulturního atašé ve Washingtonu. Šlo o akci, která představovala poměrně vzácné chvíle, kdy se Mosad nějak objevoval na veřejnosti, dokonce za účasti externistů, třebaže i tito nečlenové představovali cosi jako širší příbuzenstvo - převážně to byli politici, lidé z vojenské rozvědky, veteráni a pár lidí od novin. Byli jsme dosti vyčerpáni. Museli jsme ještě dopisovat zprávy pro Kaulyho a velice málo jsme se vyspali, protože jsme navíc taky nacvičovali naše vystoupení pro onu show. Josi naší skupině navrhl, abychom se přemístili k němu domů, abychom si přece jen trochu před představením zdřímli, a přitom abychom zůstali pěkně pohromadě. Pak ovšem najednou prohlásil, že kousek dál v naší ulici bydlí nějaké děvče, za kterým ještě slíbil zajít. Takže ten tedy nešel spát vůbec. Povídal jsem mu, „Člověče, vždyť ty jsi přece čerstvě ženatý. Čekáš mimino. Proč ty ses vůbec ženil? Ty si nedáš a nedáš pokoj. Jsi jak ta ryba ve vodě. Alespoň kouskem těla pořád nepřestáváš plavat." Vysvětlil mi, že jeho tchán s tchýní mají obchod na náměstí Kikar Ha-mdina (které se v současné době charakterem blíží newyorské luxusní Páté Avenue), takže peníze u nich nehrají roli. A že je ortodoxní, takže jeho vlastní rodiče zase od něho očekávají vnuka. „Je to odpověď na to, nač ses ptal?" otázal se mě. „Částečná," odpověděl jsem. „Člověče, copak ty svou ženu vůbec nemiluješ?" „Ale miluju," řekl Josi, „minimálně dvakrát týdně." 69
Jediný, kdo v těchto sexuálních udatenstvích s Josim soupeřil, byl Chajm. Byl svým způsobem kuriozita. Josi byl mazaný, Chajm ne. Nikdy jsem nepochopil, jak mohl Mosad do svých řad přijmout někoho tak pitomého, jako byl Chajm. Dokázal sice dobře kličkovat v ulicích, ale tím to končilo. Jeho jediná touha byla přešukat Josiho. Navíc i Jimmy Durante by zase byl nad Chajmem hladce vyhrál v soutěži mužské krásy. Chajm měl totiž neuvěřitelně velký frňák, schnozzle. Jenže jemu šlo vždycky spíš o počet než o kvalitu. Spoustu lidí oslní, když se dozvědí, že pracujete pro Mosad. Napovídá to, že máte vliv a moc. Tihle hoši své příslušnosti k Mosadu využívali k tomu, aby udělali dojem na ženské. Hlavně tak dosahovali svého. Spočívalo v tom ovšem dosti velké nebezpečí. Znamenalo to porušení veškerých pravidel. Jenže na to oni právě hráli. Nepřestávali se vytahovat svými úspěchy. Chajm byl ženatý a spolu se svou ženou k nám domů často zavítali na večírky. Jeho žena se jednou svěřovala Belle, mé paní, že ona o Chajma strach mít nemusí, „protože je to jeden z nejvěrnějších chlapů na světě". Byl jsem úplně paf, když jsem se to pak doslechl. Co mě ze všech Josiho výkonů šokovalo nejvíc, bylo to, co se odehrálo ve čtrnáctém poschodí na ústředí v Tel Avivu, v „komnatě ticha", místnosti, které se užívá k telefonickým rozmluvám s agenty. Telefonní systém je tam vybaven zařízením, které umožňuje, aby kaca zavolal z Tel Avivu svého spolupracovníka, dejme tomu v Libanonu, avšak každému, kdo by se pokusil vysledovat, odkud bylo telefonováno, by se hovor jevil jako vedený z Londýna, z Paříže nebo z jiného evropského hlavního města. Pokud byla tato místnost v provozu, rozsvítilo se nad dveřmi červené světlo - a nikdo tam nesměl vstoupit. Josi si tam přivedl sekretářku, což představovalo hrubé porušení kázně, a svedl ji, zatímco vedl nefalšovaný rozhovor se svým agentem v Libanonu. Aby prokázal, že se mu to podařilo, slíbil Chajmovi, že tam pod monitorem nechá ležet na zemi její kalhotky. Chajm se tam pak šel podívat a kalhotky skutečně našel. Odnesl je té dívce a povídá, „Nejsou náhodou vaše?" Sekretářka v rozpacích prohlásila, že ne, ale Chajm jí je pohodil na stůl a odešel se slovy: „Abyste se nám tu nenastydla." Kdekdo v baráku o tom věděl. Já jsem tím, že jsem se držel zpátky, přicházel o spoustu vzájemných vazeb. Mezi chlapy, kteří tam takhle prosouložili dny a noci, existovalo jakési vzájemné pouto. Pro mne to znamenalo dosti značné zklamání. Domníval jsem se, že vstupuji na jakýsi izraelský Olymp, avšak pak jsem shledal, že jsem namísto toho ocitl uprostřed Sodomy a Gomory. Neslo se to celou jejich činností. Skrze sex byli doslova provázáni jeden s druhým a všichni se všemi. Byl to hotový systém úsluh a závazků. Máš to u mě. Mám to u tebe. Ty pomůžeš mně. Já zas pomůžu tobě. A takhle vypadal celý služební postup kaců, nebo lépe řečeno jejich „souložební" postup. Sekretářky v domě byly většinou velice pěkné holky. Byly podle toho ostatně také vybírány. Dospívalo to však až do takového stupně, že tam prostě byly k použití, že to patřilo k jejich náplni. Nikdo samozřejmě nespal se svou vlastní sekretářkou. To by bylo nedělalo dobře v práci. Byly případy, že kombatanti zůstávali v terénu tři i čtyři roky. Kacové, kteří je z Mecady řídili, představovali jediné pojítko mezi nimi a jejich rodinami. Mezi nimi a manželkami kombatantů docházelo nejprve k pravidelnému styku jednou týdně, po čase to přestala být pouhá konverzace a postupně se z toho stával styk docela jiného druhu. Takovému kacovi člověk mohl sice svěřit svůj život, nikoli však svou ženu. Vy budete v bůhvíjakém arabském státě a on vám ji zatím doma bude svádět. Bylo to něco tak běžného, že se až začalo říkat, že když se někdo uchází o práci v Mecadě, zeptají se ho, „A proč, to jste tak nadržený?" My bažanti jsme na show přišli se scénkou nazvanou „Stíny". Byl to špionážní příběh, který se celý odehrával za třemi velkými plátny, na něž se děj promítal zezadu v podobě siluet. Vzhledem k tomu, že se z nás vesměs měli stát kacové, nesměly se naše tváře objevit na veřejnosti. Náš výstup byl zahájen břišním tancem s příslušnou tureckou muzikou a pak se na 70
projekční ploše objevil muž s aktovkou. Byl to takový domácí vtípek. Říkalo se, že kaca se pozná podle tří S : Sedmi hvězd (deník vázaný v kůži), aktovky značky Samsonite a hodinek značky Seiko. Další scénka předváděla akviziční operaci. Pak byla na programu groteska s otvíráním diplomatického vaku, po níž se děj přenesl do londýnského bytu, v němž jeden muž sedí v pokoji a telefonuje, zatímco ve vedlejší místnosti (nebo v tomto případě za sousedním plátnem) je druhý, se sluchátky na uších, a hovor odposlouchává. Následovala ukázka večírku v Londýně, v níž se předváděli Arabové se svými všelijakými šály kolem hlavy. Všichni pili a pili a dostávali se do čím dál tím přátelštějších vztahů navzájem. Na sousedním plátně probíhalo setkání kacy s Araby. Vyměňovali si mezi sebou aktovky značky Samsonite. Na závěr přišli všichni účinkující až těsně k plátnům, vzali se za ruce a zazpívali hebrejskou píseň „Čekání na nový den", což je hudební obměna starého rčení „Příštího roku v Jeruzalémě", tradičního židovského přání ještě z dob před vznikem státu Izrael. O dva dny později jsme uspořádali na závěr školního roku večeři na rožni na vnitřní zahradě školy, v sousedství ping-pongového sálu. Byly tam naše manželky, instruktoři a všichni, kdo se na kursu nějak podíleli. Konečně jsme to měli za sebou. Byl březen roku 1984, první rok byl za námi, další dva nás čekaly.
71
Část II Přijat a vypovězen
72
6 Belgický stůl
V
DUBNU 1984 ještě nebyli členové mé skupiny
kacové, ale už to také nebyli pouzí kadeti. V podstatě jsme dosáhli stupně mladších kaců neboli praktikantů, ovšem čekaly nás stáže v ústředí a pak ještě druhý běh kursu pro zpravodajce, dříve než si budeme moci doopravdy říkat kacové. Byl jsem přidělen do analytického oddělení. Jak nám následující dopoledne Šaj Kauly vysvětlil, praktikanti stráví zhruba rok rotací z oddělení do oddělení, přibližně vždy po dvou měsících, tak aby poznali chod celého aparátu, dříve než nastoupí do druhého běhu kursu. Po dlouhé rozpravě, jejíž interpunkci tvořilo obvyklé vtipkování, cigarety a popíjení kávy, Kauly oznámil, že k nám chce promluvit Aharon Sahar, náčelník Komemijutu (dříve nazývaného Mecada, avšak přejmenovaného pak současně se všemi ostatními organizačními celky, poté co v londýnské pobočce došlo v červenci 1984 ke ztrátě kódové příručky). Vybral si pro svůj útvar dva z nás: psychologa Cviho G. a Amirama, tichého, příjemného člověka, který přešel do Institutu přímo z armády v hodnosti podplukovníka. Oba se měli stát řídícími důstojníky kombatantů. Komemijut, což v překladu znamená „nezávislost se vztyčenou hlavou", představuje cosi jako ještě jeden Mosad uvnitř Mosadu. Je to útvar pracující v přísném utajení, který přímo řídí činnost kombatantů, skutečných „špiónů", Izraelců vysílaných do arabských zemí v podmínkách dokonalého krytí. Při tomto útvaru také e xistuje menší interně vyčleněná jednotka nazývaná Kidon, čili bodák, která je rozdělena na tři komanda přibližně po dvanácti lidech. Jsou to zabijáci, eufemisticky nazývaní „prodloužené rameno izraelské spravedlnosti". Zpravidla jsou vždy dvě z těchto komand na výcviku v Izraeli a jedno plní operační úkoly v zahraničí. Nevědí nic o ostatní činnosti Mosadu a neznají ani navzájem svá skutečná jména. Kombatanti naproti tomu jsou nasazováni v těsné spolupráci, vždy po dvou mužích. Jedním je cílový kombatant (v cílové zemi), druhým krycí kombatant (v kryté zemi, kde existuje rezidentura Mosadu). Neprovádějí žádnou výzvědnou činnost uvnitř přátelských zemí, jako je třeba Anglie, avšak mohou tam mít společnou obchodní firmu. Když je třeba, cílový kombatant se vydá do svého teritoria, zatímco jeho partner, krycí kombatant, působí jako jeho záchranné lano a poskytuje mu veškerou potřebnou podporu. Jejich úloha se léty postupně proměňovala, tak jak se vyvíjel i stát Izrael sám. Kdysi vysílal Mosad své lidi ven do arabských zemí na dlouhodobé nasazení, ovšem mnohdy trvalo až příliš dlouho a často pak bývali kombatanti „položeni". Mosad v tomto směru spoléhal především na „arabisty", na Izraelce, kteří hovořili arabsky a jako Arabové mohli i vystupovat. V raném období země, kdy přicházelo mnoho Židů z arabských zemí, nebyla o „arabisty" nouze. To už ovšem neplatí, a arabština, tak jak se učí ve školách, není považována za vyhovující pro potřebu perfektního krytí. Nyní se kombatanti maskují jako Evropané. Upisují se na čtyřleté období. Pro krycí identitu je nezbytné, aby měli faktickou účast v nějakém podnikání, které jim dovoluje vycestovat a přemísťovat se kdykoli kamkoli a co nejpohotověji. Mosad je vybavuje partnerem - krycím kombatantem. Obchodní činnost pak spolu skutečně provozují. Není to pouhé krytí, ale reálný obchod - zpravidla dovozní a vývozní firma. 73
Asi 70 procent firem v kryté oblasti sídlí v Kanadě. S Institutem jsou kombatanti ve styku výhradně prostřednictvím svého řídícího důstojníka, rezidenta. Každý rezident řídí čtyři až pět skupin kombatantů, ne víc. V Komemijutu je skupina, v níž pracuje asi 20 komerčních expertů. Analyzují každou z těchto společností a všechny jejich trhy a výsledné informace postupují příslušným řídícím pracovníkům, kteří pak instruují kombatanty, jak obchodní činnost usměrňovat a vést. Kombatanti jsou vybíráni z nejširších vrstev Izraelců. Jsou to lidé ze všech oblastí života lékaři, právníci, technici, vědci - lidé ochotní věnovat čtyři roky života službě své vlasti. Jejich rodiny dostávají kompenzaci ve výši průměrného platu v Izraeli, kromě toho však se kombatantům na zvláštní konto ukládají za činnost v zámoří prémie. Na závěr oněch čtyř let mívají na těchto kontech od 20 000 do 30 000 dolarů. Kombatanti neshromažďují přímé poznatky - například pozorování pohybu zbraní nebo příprav na válku v nemocnicích - nýbrž poznatky nepřímé, což zahrnuje ekonomické zprávy, pověsti, náladu a morálku obyvatelstva a tak dále. Mohou se bez problémů pohybovat a věnovat se těmto pozorováním, aniž podstupují skutečné riziko. Nevysílají z cílové zemi žádné zprávy rádiem, ale někdy tam určité zásilky přece jen přepravovat musí - peníze, zprávy. Do mnoha mostů v arabských zemích jsou již při jejich stavbě přímo do betonu zabudovány nálože. Všichni kombatanti procházejí výcvikem v destrukční technice. V případě válečného konfliktu by tyto mosty mohly být snadno zničeny kombatantem vyslaným k jejich odpálení. Navíc, když už byli Cvi a Amiram přiděleni ke Komemijutu, měl pro nás Kauly ještě jednu zprávu. Týkala se přislíbené dovolené. „Jak asi víte," řekl, „každý plán je především východiskem pro změny. Je mi jasné, že se už všichni na dovolenou těšíte, ale ještě než se na ni odeberete, musíte něco udělat. Budete první kurs, který projde intenzívním výcvikem v komplexním využití kancelářského počítače. Nezabere to víc jak tři týdny, a pak si můžete vybrat, co vám z dovolené zbyde." Už jsme se naučili u Mosadu s takovými věcmi počítat. Stávalo se, že se blížilo volno a že nám řekli, že můžeme odejít v pátek v poledne. Pak přišlo páteční poledne a někdo si najednou vzpomněl, že by nás přece ještě mohli upotřebit, ne na dlouho, jen asi tak na čtyřiadvacet hodin. Dali nám ještě dvacet minut na telefonát domů a všichni jsme se vrhli k aparátům. Pro plně kvalifikované kacy existoval systém vzkazů, který automaticky nastartoval na daný povel. Vzkaz býval kratičký, asi takovýto, „Haló, volám z Institutu. Váš manžel nepřijde domů tak, jak původně předpokládal. Dá vám zprávu, jakmile bude moci. Pokud byste mezitím měli nějaký naléhavý problém, volejte Jakoba." Dělali to schválně. Nedokážete si představit, jak důležitou roli v životě kacy hraje sex. Onen faktor absolutní nejistoty mu zaručoval naprostou svobodu. Když kaca někde sbalil vojandu a chtěl s ní strávit víkend, nebyl to problém, jeho žena už přivykla skutečnosti, že třeba nepřijde domů. Tento druh svobody si pro sebe dokonce nepokrytě reklamovali. Groteskní na tom ovšem bylo, že se člověk nemohl stát kacou, pokud nebyl ženatý. Nepustili vás do zahraničí. Zdůvodňovali to tak, že svobodný chlap si tam bude běhat od sukně k sukni a může přitom třeba padnout na nastrčenou holku. Na druhé straně spal kdekdo s kdekým, a byla to tedy ideální půda pro vydírání. Tohle všichni až moc dobře věděli. Pro mě to zůstávalo naprostou záhadou. Pro computerový kurs vyklidili jednu místnost v prvém poschodí Akademie, stoly sestavili do tvaru velikého C a pro každého z nás tam byl k dispozici samostatný terminál. Instruktorka nám promítala obrázky na stěnu, tak abychom je všichni dobře viděli: nejprve jsme se učili vyplňovat osobní data uživatele podle „karotkového" formuláře; na tomto oranžovém listu byl soubor otázek, na které bylo nutno odpovědět, než člověk získal přístup do výpočetního systému. Naše výcvikové terminály byly totiž plně funkční, napojeny na ústředí, dovolovaly přístup ke skutečným datovým souborům a učily nás jak pracovat s daným programem a jak vyhledávat a získávat údaje podle nejrůznějších hledisek a potřeb. 74
Vzpomínám na jednu příhodu z tohoto výcviku, která je spojena s programem nazvaným kšarim („uzly"), což jsou záznamy o všech kontaktech daného jednotlivce. Arik F. se jednoho dne posadil k terminálu instruktorky, která tam právě nebyla, vyťukal si „Arafat" a potom „kšarim". Jelikož Arafat patří k OOP, má v systému prioritu. Čím vyšší je priorita osoby, na kterou se ptáte, tím rychleji dostanete odpověď. Neexistuje příliš mnoho vyšších priorit, než je Arafatova, jenže skutečný problém byl ve statisících jeho známých kontaktů, takže když začal počítač na obrazovku chrlit sáhodlouhé seznamy jmen, přetížilo to systém tak, že se zastavily všechny ostatní terminály. Počítač musel vyhledávat takovou spoustu údajů, že nic jiného už vedle toho dělat nestačil. Arik svým dotazem prakticky vyřadil počítač Mosadu na osm hodin z provozu; tehdy ještě v programech neexistovala možnost daný příkaz zrušit. Mezitím už byly samozřejmě v systému provedeny potřebné úpravy, takže pro jeden dotaz je odpověď limitována třemi sty jmény, a kromě toho se teď již vyžadují dotazy daleko přesnější. Neptáte se už na všechny Arafatovy podchycené kontakty, nýbrž třeba na jeho kontakty v Sýrii. Když uběhl počítačový kurs a to, co zbylo z mé dovolené - tři dny - byl jsem přidělen do analytického oddělení k saudské skupině. Řídila ji žena jménem Aerna a sousedili jsme s jordánskou skupinou, kterou vedl Ganit. Žádné z nich se nepřipisovala příliš velká důležitost. Mosad měl tehdy v Saudské Arábii jediný zdroj informací, člověka na japonské ambasádě. Všechno ostatní o této oblasti jsme se dovídali z novin, časopisů a ostatních médií a dále z rozsáhlého odposlechu zajišťovaného útvarem 8200. Aerna měla plno práce s pořizováním rodokmenu vládnoucí saudskoarabské královské rodiny. Shromažďovala také informace o plánovaném druhém ropovodu, který měl vést napříč touto zemí. Na něj se chtěli napojit po jeho vybudování i Iráčané, aby jím mohli expedovat a prodávat svou ropu a financovat tak válku s Íránem. Vzhledem k bojům bylo totiž mimořádně nesnadné využívat k přepravě ropy tankerů, plavba Perským zálivem nebyla bezpečná. Seznámili jsme se se zajímavými zprávami o Saudské Arábii pořízenými britskou zpravodajskou službou. Byly psány vynikajícím způsobem, představovaly ovšem spíše komplexní politickou analýzu situace, nikdy neobsahovaly skutečné špionážní poznatky. Pokud jde o sdílení takovýchto informací, bylo to s Brity velice špatné. Jedna z jejich zpráv uváděla, že Saudiové mají dojem, že situace s ropou má tendenci se zlepšit a že by proto ropovod měli rozhodně vybudovat. Ovšem Britové naopak usoudili, že ropy bude nadbytek a že saudská ekonomika utrpí, jakmile jí dojdou prostředky věnované na rozsáhlý program bezplatné nemocniční péče a na vzdělávací soustavu. Brali jsme Brity vážně, ale kdekdo v baráku říkal, že podlehli iluzím a že za to může „ta mrcha". Tak se v Mosadu běžně titulovala Margaret Thatcherová. Ocejchovali ji jako antisemitku. Kdykoli se něco událo, zaznívala jedna jediná a jednoduchá otázka: „Je to pro Židy dobré, anebo ne?" Kdepak nějaká politika anebo něco podobného! Tohle bylo to jediné, co platilo, a podle odpovědi se pak z lidí dělali antisemité, ať si to zasloužili nebo ne. Dostávali jsme dlouhatánské pásy papíru, který trochu vypadal jako bílý karbonový papír, s přepisy rozhovorů odposlouchaných z napíchnutých telefonních linek. Byly to rozmluvy saudského krále a jeho rodiny, vše samozřejmě již v překladu. Přišel například záznam hovoru, v němž princ mluví s někým ze svých příbuzných v Evropě. Sděluje, že je bez peněz, a předává sluchátko někomu, kdo dostal za úkol vyřešit, jak z té situace ven. Ten pak vysvětluje, že do Amsterodamu pluje tanker s desítkami tisíc tun ropy, a dává onomu členu rodiny v Evropě instrukce, kterak provést změnu v deklaraci zásilky, tak aby zněla na princovo jméno, a jak potom převést peníze za prodej lodního nákladu na jeho konto ve Švýcarsku. Bylo až neuvěřitelné, jaké obrovské částky Saudiové lehkou rukou přesouvali sem a tam. V jednom takovém rozhovoru, jaký člověku nevymizí z paměti, se Arafat dovolával královy pomoci, jelikož se právě marně pokoušel dostat k syrskému prezidentu Asadovi. Král nato Asada zavolal, poctíval ho názvy jako „Otec všech Arabů" a „Syn Svatého meče". Asad si se saudským králem sice porozprávěl, Arafata nicméně ani pak přijmout nemínil. 75
Tou dobou jsem se náhodně seznámil s člověkem jménem Efraim (zkracovaným na Effy), někdejším styčným pracovníkem pro CIA, v dobách, kdy ještě sídlil jako pracovník Mosadu ve Washingtonu. Efraim se rád chlubil, že on byl tím, kdo přivodil pád Jicchaka Rabina v roce 1977, poté, co byl pouhé tři roky izraelským labouristickým ministerským předsedou. Mosad neměl Rabina v lásce. Jako někdejší izraelský velvyslanec ve Spojených státech se Rabin poté, co z této funkce odešel, vrátil do Izraele a vystřídal premiérku Goldu Meirovou. Rabin požadoval od zpravodajských orgánů syrová data namísto destilovaných verzí, jaké se normálně nabízejí, a ztěžoval tím Mosadu takové využití informací, které by následné rozhodování ovlivnilo směrem prospěšným pro Mosad. V prosinci 1976 Rabin s celým kabinetem odstoupil, poté co předtím odvolal z funkcí tři ministry Národní náboženské strany za to, že se v Knesetu zdrželi hlasování o důvěře. Rabin pak zůstal premiérem v prozatímní vládě až do voleb v květnu 1977, kdy se ministerským předsedou stal k velké radosti Mosadu Menachem Begin. Co Rabínovi vskutku zlomilo vaz, byl „skandál" odhalený známým izraelským žurnalistou Danem Margalitem krátce před volbami. Pro izraelské občany bylo tehdy nezákonné vlastnit bankovní konto v zahraničí. Rabínova manželka měla konto v New Yorku, jeho výše však nedosahovala ani 10 000 dolarů; užívala ho při cestách do zahraničí, třebaže jako manželka premiéra měla nárok na úhradu veškerých výloh vládou. Nicméně Mosad o kontě věděl a Rabin věděl, že Mosad ví, ale nebral to příliš vážně. V tom ovšem udělal chybu. Když nastal vhodný čas, Margalit dostal tip, že Rabin má konto v cizině. Podle Efraima obdržel od něho Margalit veškerou potřebnou dokumentaci o kontu, ještě dříve než odletěl do USA, aby si informaci ověřil. Následný poprask představoval podstatnou pomoc Beginovi při Rabínově porážce. Rabin byl čestný chlap, ale Mosad ho neměl rád. A tak si ho tedy podali. Efraim se nepřestával vytahovat, že on byl tím, kdo se o to zasloužil. Neslyšel jsem, že by mu v tom byl kdy někdo odporoval. Během prvé části kursu absolvovali frekventanti i exkurzi do závodů Israeli Aeronautical Industries (IAI, Izraelský letecký průmysl). V saudském oddělení jsem se potom dozvěděl, že prostřednictvím nějaké třetí země (které nevím) prodáváme Saudské Arábii zařízení pro přídavné palivové nádrže. Saudským stíhačkám to umožňuje létat s větší zásobou paliva a prodloužit si tak dolet, pokud je to třeba. Smlouvu na dodávku téhož zařízení měl Izrael i s USA. Saudiové si spočetli, že je dosavadní úmluva přichází příliš draho, a tak se obrátili na Američany s dotazem, zda by nemohli ono zařízení kupovat od nich. V tom okamžiku se Izrael postavil na zadní a začal ječet, že to nejde. Celá židovská lobby v USA se rovněž vrhla do boje proti takovémuto obchodu, neboť by údajně poskytl saudským stíhačkám F-16 možnost napadnout Izrael. My jsme ovšem věděli, že je to nepoctivý argument, jelikož se jim tato technika stejně pod nějakou civilní firmou už dávno přenechávala, ovšem za mnohem vyšší cenu, než jakou by byli účtovali Američané. Saudské Arábii se těmito cestami prodávala spousta věcí. Je to prostě lákavý trh. Analytické oddělení bylo umístěno v suterénu a v přízemí budovy ústředí. V těchto prostorách sídlil vedoucí oddělení a jeho zástupce, dále tam byla vměstnána knihovna, místnost s computerovými terminály, pisárna a stykové pracoviště pro kontakt s dalšími analytickými útvary. Většina personálu byla přidělena k některé z patnácti analytických skupin, členěných podle sledovaných teritorií a témat: USA, Jižní Amerika, všeobecné informace (zahrnující Kanadu a západní Evropu), atomová skupina (žertem nazývaná „kaput parta"), Egypt, Sýrie, Írán, Irák, Jordánsko, Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty, Libye, Maroko - Alžír - Tunis (pod společným jménem MAG-HRIB), Afrika, Sovětský svaz a Čína. Analytické oddělení vydávalo krátké denní zpravodajské přehledy, které byly jako prvý materiál dne k dispozici každému hned ráno na jeho počítačovém terminálu. Kromě toho produkovalo jednou týdně rozsáhlejší čtyřstránkový materiál na světlezeleném papíru, věnovaný především záležitostem arabského světa, a každý měsíc publikovalo poměrně 76
podrobný patnáctistránkový až dvacetistránkový elaborát, značně podrobný a doplněný mapkami a tabulkami. Zpracovával jsem jednu z map zachycujících navrhovaný nový ropovod, se všemi potřebnými údaji, a dále tabulku s propočtem stupně rizika, jež v té době podstupovaly tankery při plavbě Perským zálivem. Vycházela mi třicetiprocentní pravděpodobnost úspěšného proplutí. Obecně platila zásada, že jakmile tato provědpodobnost dosáhla hranice osmačtyřiceti procent, Mosad zasahoval. Oběma válčícím stranám začal poskytovat informace o pohybu plavidel protivníka. V Londýně jsme měli člověka, který volával na obě ambasády, iráckou i íránskou. V obou případech se ohlásil jako vlastenec a odtelefonoval příslušné údaje. Obě strany se s ním několikrát chtěly setkat, navrhovaly, že mu za jeho informace zaplatí, neboť byly skutečně perfektní. Ale on pokaždé odpovídal, že to dělá pro vlast, nikoli pro peníze. Určitý počet iráckých a íránských lodí jsme nechávali proplout, ale víc ne, a zajistili jsme, aby se o každé další dozvěděla druhá válčící strana a mohla ji napadnout a zničit. Válku jsme tím dokázali udržet nažhavenou. Dokud je zaměstnávalo vzájemné střetnutí, neměli čas bojovat s námi. * * * Po několika měsících strávených v analytickém oddělení jsem byl převelen do sekce, která mne z celého baráku vzrušovala nejvíc, do Kajsarutu, neboli řídícího orgánu styčných pracovníků. Přidělili mě do oddělení Dardasimů, jinak také „Smerfů", které má na starosti Dálný Východ a Afriku. Pracoval jsem pod vedeními Amiho Jaara. Připadal jsem si spíše jako na nádraží, nebo jako na miniaturním ministerstvu zahraničí pro všechny státy, s nimiž Izrael neudržuje formální styky. Neustále se tam potloukali všelijací bývalí generálové a někdejší rozvědčíci, každý s přívěsnou jmenovkou, a všichni využívali svých dřívějších známostí z Mosadu k současným zájmům svých firem - povětšině to byl obchod se zbraněmi. Jelikož tito „poradci" se do některých zemí nemohli vypravit jako Izraelci, stykové oddělení napomáhalo prodeji zbraní tím, že je vybavovalo falešnými pasy a dalšími nezbytnostmi. Nebylo to správné, ale nikdo ani nehlesl. Každý si spočítal, že i on bude jednou kdosi „bývalý" a že patrně bude dělat totéž. Ami mi řekl, že pokud se setkám s nějakým neobvyklým požadavkem, nemám se vyptávat proč a nač, ale prostě ho upozornit. Jednoho krásného dne se u mne kdosi objevil a chtěl podpis na kontrakt, který vyžadoval souhlas ministerského předsedy. Šlo o prodej určitého počtu amerických stíhaček Skyhawk, něco mezi dvaceti až třiceti, do Indonésie, tedy o cosi, co bylo v rozporu se zbrojní dohodou mezi Izraelem a Spojenými státy. Izrael podle ní neměl prodávat takováto množství výzbroje dalším zájemcům, aniž k tomu měl souhlas USA. „Okey," řekl jsem mu, „můžu-li poprosit, přijďte laskavě zítra, anebo mi tu nechte své telefonní číslo. Zavolám vám, jakmile to bude vyřízeno." „Ne, já si počkám," řekl mi na to. V průběhu exkurze do IAI jsme viděli asi třicítku těchto tryskových Skyhawků vyrovnaných na ranveji; byly dokonale zabaleny do jasně žluté fólie, jen je naložit. Když jsme se na to tehdy zeptali, zněla odpověď, že půjdou za moře, ale nikdo se nevyjádřil kam. Byl jsem si naprosto jist, že neexistuje možnost, že by Američané na prodej těchto letadel do Indonésie mohli kývnout. Bylo by to v oné oblasti zcela změnilo rovnováhu sil. To ovšem nebyla tak docela moje starost. Takže když tenhle člověk prohlásil, že si tam na schválení ministerského předsedy Perese počká, otevřel jsem jen zásuvku mého psacího stolu, nakoukl jsem do ní a zavolal jsem „Šimone, Šimone!" Pak jsem se znovu obrátil k němu a řekl jsem: „Lituji, ale pan Peres tu momentálně není." Teď teprve se doopravdy dopálil a chtěl po mně, abych šel hned za Amim. Když jsem o tom tedy Amiho informoval, trhl sebou: „A kde je? Kde je teď?" 77
„Venku na chodbě." „Tak ho pošli sem, i s tou smlouvou," řekl Ami. Asi po dvaceti minutách se muž vynořil z Jaarovy kanceláře a procházel před mými dveřmi. Smlouvu držel pod bradou, tak abych ji nemohl přehlédnout, zubil se a povídal: „Takže tu pan Peres přece jen asi byl někde schovaný." Peres ovšem ve skutečnosti byl patrně kdesi v Jeruzalémě a zcela určitě nevěděl pranic o tom, že se jeho podpis na těch dokladech vůbec ocitl. Šlo v podstatě o interní dokument, kterému se říkalo „krytí zadku" a který měl toliko ubezpečit spediční firmu anebo kohokoli, kdo se o transport staral, že finančně je zásilka zajištěna, když už s transakcí vyslovil souhlas i premiér. Oficiálně samozřejmě zaměstnanci Mosadu pracují pro úřad předsedy vlády. Premiér je v zásadě o finančních operacích informován, ovšem faktický průběh obchodování většinou nesleduje. Často je to pro něj i lepší. Někdy je líp nevědět. Pokud by se totiž věci dozvídal, musel by i činit rozhodnutí. Kdežto tímto způsobem by byl měl možnost - v případě, že by se o takovéto záležitosti Američané doslechli - říci, že o ničem neví, a pohyboval by se stále ještě v mezích, které Američané definují jako „věrohodné odmítnutí odpovědnosti". V bezprostředním sousedství ústředí stála budova Asia Building, která patřila zámožnému izraelskému průmyslníkovi Saulu Eisenbergovi. Vzhledem ke svým konexím na Dálném Východě fungoval pro Mosad jako spojovací můstek s Čínou. Spolu se svými lidmi provozoval v nejrůznějších oblastech značně čilý obchod se zbraněmi. Dosti podstatnou část z něho tvořila vyřazovaná nadpočetná výzbroj, materiál sovětské výroby ukořistěný v průběhu válek Egypťanům a Syřanům. Když potom Izraeli už docházela zásoba takto odprodávaných sovětských pušek sedmačtyřicítek (AK-47), začal vyrábět své vlastní - křížence mezi sovětskou AK-47 a americkou automatickou M-16 - pod názvem Galii. Prodávaly se pak po celém světě. Když měl člověk obsloužit všechny tyhle soukromé konzultanty, připadal si jako příručí v obchodním domě. Měli vlastně být pouhými nástroji v našich rukou, jenomže se nám nějak z těch rukou vymkli. Měli mnohem víc zkušeností než my sami, takže ve skutečnosti využívali oni nás. Jedním z mých úkolů v půli července 1984 byl doprovod skupiny jaderných fyziků z Indie, kteří začali mít obavy z „islámské" bomby (atomové pumy pákistánské výroby) a přijeli do Izraele s tajným posláním sejít se s izraelskými nukleárními experty a vyměnit si s nimi navzájem zkušenosti. Dopadlo to tak, že Izraelci s povděkem přijali informace od Indů, ale sami jim nebyli ochotni poskytnout oplátkou pranic. Den poté, co odjeli a co jsem se pustil do své rutinní administrativy, zavolal si mě Ami do kanceláře a nadělil mi další dvě záležitosti. Prvou z nich bylo vybavit materiálně i personálně skupinu Izraelců odjíždějících do Jižní Afriky, kde měli převzít výcvik jednotek tamější tajné policie. Poté jsem měl zajít na jistou africkou ambasádu a vyzvednout tam člověka, který se údajně právě vracel do vlasti. Měl jsem s ním zajet nejprve do jeho bydliště v Herzlia Pituach, načež jsem ho měl zavézt až na letiště a projít s ním letištní bezpečnostní kontrolou. „Na letišti se pak sejdeme," řekl Ami, „protože nám přiletí skupina lidí ze Srí Lanky k výcviku." Když jsem ho na letišti našel, čekal Ami na letadlo z Londýna, kterým měli přicestovat. „Ne abys dělal ksichty, až se tady ti hoši objeví!" povídal. „Nechci žádné komentáře." „Co tím myslíte?" vyptával jsem se. „No, protože to jsou takové opičky. Jsou z nerozvinuté oblasti. Zrovna slezli se stromů. Tak nečekej žádné zázraky." Spolu s Amim jsme vyvedli devět Srílankanů zadními vraty rovnou do klimatizovaného minibusu. Byla to prvá část skupiny, která měla posléze skoro padesát lidí. Byli pak rozděleni na tři menší skupiny: - Protiteroristickou jednotku přidělenou na vojenskou základnu Kfar Sirkin poblíž Petach Tikva, kde probíhal výcvik v zásazích proti únoscům autobusů a letadel, v boji proti únoscům v budovách, v sestupu z helikoptér po laně a v ostatních prvcích protiteroristické taktiky. 78
Samozřejmě že si pak také nakoupili samopaly UZI a další výzbroj izraelské výroby, včetně neprůstřelných vest, speciálních granátů a podobně. - Obchodní skupinu, která měla za úkol nákup zbraní ve velkém. Zakoupili tak například sedm nebo osm velkých hlídkových torpédovek třídy Devora, jichž pak využívali převážně ke střežení severního pobřeží proti Tamilům. - Skupinu vyšších důstojníků, kteří měli zájem o nákup radarového zařízení a jiné výzbroje pro námořnictvo, tak aby mohli čelit Tamilům pronikajícím stále ještě z Indie do vod Srí Lanky a kladoucím tam miny. Já sám jsem byl určen za doprovod Penny 10*), snachy prezidenta Jayawardena, pro prvé dva dny, kdy měla navštívit obvyklé turistické pozoruhodnosti. Pak se jí ujal někdo další z Institutu. Penny byla příjemná žena, fyzicky jakási indická obdoba Corazon Aquinové. Byla buddhistka, neboť i její manžel byl buddhista, avšak současně byla tak trochu křesťanka, takže chtěla spatřit všechna místa posvátná pro křesťany. Druhý den jsem ji pak zavezl do Vered ha-Galil, Růže galilejské, což je restaurant vybudovaný z horského hřebčince, s krásným rozhledem a výbornou kuchyní. Měli jsme u nich otevřený účet. Nato jsem byl přidělen k oné skupině vyšších důstojníků, kteří chtěli nakoupit radarovou techniku. Dostal jsem pokyn, abych je zavezl k firmě Alta v Ašdodu, která by byla schopna případnou zakázku výrobně zajistit. Když se ale zástupce Alty podíval na specifikaci jejich objednávky, řekl jen: „Tohle je jenom předstíračka. Ti si od nás naše radary koupit nepřijeli." „Jak to?" zeptal jsem se. „Tu konsignaci přece nepsaly tyhle opice," řekl mi. „Ta je od britského výrobce, Deca se ta firma jmenuje, takže ti hoši už moc dobře vědí, co si nakonec koupí. Dejte jim každému banán a pošlete je domů. Maříte s nimi jen čas." „Okey, ale co kdybyste jim dal aspoň nějaký ten prospekt nebo brožuru, aby měli radost?" Rozhovor probíhal v hebrejštině, zatímco jsme seděli u kávy a čaje a mísy zákusků. Zástupce od Alty povídal, že jim klidně udělá třeba i celou přednášku, aby neměli pocit, že jsme je odbyli, „Ale když už, tak už - ať je přitom legrace." Odešel do sousední kanceláře a vrátil se soupravou velkých diapozitivů zobrazujících soustavu obrovitých vysavačů, jaké se užívají k čištění přístavů při úniku ropy. K tomu měl i barevná schémata pracovních postupů. Popisky byly všechny v hebrejštině, ale on k obrázkům proslovil anglickou přednášku o tomto „vysoce výkonném radarovém zařízení". Dalo mi dost práce, abych nevyprskl. Nešetřil barvami, tvrdil, že tenhle radar odhalí i maníka, který plave ve vodě, a určí bezmála číslo jeho bot, jméno, adresu a krevní skupinu. Když skončil, hoši ze Srí Lanky poděkovali, pravili, že jsou přímo udiveni tímto výkřikem techniky, ale že by se na jejich lodích nedal instalovat. Zrovna oni nám budou něco vykládat o svých lodičkách! Vždyť i ty jsme jim postavili my! Když mě Ami vysadil u mého hotelu, informoval jsem ho, že si Srílankani naše radary koupit nehodlají. „No jistě, to jsme přece věděli od samého začátku," odpověděl jenom. Pak mě poslal do Kfar Sirkimu, kde probíhal výcvik speciální jednotky ze Srí Lanky, abych jim byl nápomocen, kdyby snad něco potřebovali, a večer abych je pak vyvezl do Tel Avivu. Upozornil mě, že si musím program ovšem předem dohodnout s Josim, který byl v onom týdnu čerstvě převelen rovněž do této sekce. Josi měl také na starosti skupinu procházející izraelským výcvikem. Jenomže s mými svěřenci se setkat nesměla. Byli to Tamilové, zapřísáhlí nepřátelé mé sinhálské výpravy. Tamilové, převážně hinduisti, tvrdí, že jsou od roku 1948, kdy si někdejší Ceylon vydobyl na Velké Británii nezávislost, na Srí Lance diskriminováni buddhistickou sinhálskou většinou. Z přibližně šestnácti miliónů obyvatel Srí Lanky je asi 74 procent Sinhálců, naproti tomu Tamilů, soustředěných v severní oblasti ostrova, je toliko asi 20 procent. Přibližně od roku 1983 zahájily tamilské gerilové jednotky, známé pod společným jménem Tamilští tygři, ozbrojené akce za vytvoření samostatného tamilského území na severu, nazývaného Eelam, které se změnily v trvalou válku s tisíci obětí na obou stranách. 10
*) Viz kapitolu 3: Elévové 79
V jihoindickém státě Tamilnádu, kde žije čtyřicet miliónů Tamilů, chovají k tamilské populaci na Srí Lance vřelé sympatie. Mnoho rodin ze Srí Lanky tu hledalo útočiště před krveprolitími ve své vlasti, a vláda Srí Lanky obviňovala indická oficiální místa, že Tamily vyzbrojují a cvičí. Měli se s touto žalobou obrátit spíše na Mosad. Tamilové prodělávali školení ve výcvikovém středisku komand na námořní základně, učili se vnikat do objektů, klást pozemní miny a nástrahy, ovládat spojovou techniku a cvičili se v sabotážních akcích proti lodím třídy Devora. V obou našich skupinách jsme měli po osmadvaceti mužích, takže bylo dohodnuto, že Josi své Tamily odveze do Haify, zatímco já Sinhálce vezmu do Tel Avivu, abychom se vyhnuli jakémukoli náhodnému setkání. Problém pak ovšem nastal po dvou týdnech, kdy jak Tamilové, tak Sinhálci - aniž jedni věděli o druhých - prodělávali výcvik v Kfar Sirkinu. Základna je to dosti rozlehlá, ovšem i tak se stalo jednou nebo dvakrát, že se obě skupiny při kondičním běhu jen těsně míjely. Po skončení základního kursu v Kfar Sirkinu byli Sinhálci přesunuti na námořní základnu a tam byli školeni, jak čelit taktickotechnickým operacím, v nichž Izraelci právě vycvičili Tamily. Byly to hektické dny. Museli jsme si vymýšlet důvody k trestům anebo různá noční cvičení, jen abychom měli jednotky doma a abychom zabránili tomu, že by se v Tel Avivu mohly ocitnout ve stejnou dobu pospolu. Podnikání jediného člověka (Amiho) by bylo mohlo ohrozit politickou situaci v celém Izraeli, kdyby se byly tyto skupiny náhodně střetly. Peres by byl asi nezamhouřil oka, kdyby tušil, co se tam odehrává. Jenomže on samozřejmě nevěděl nic. Když už končil třetí týden a Sinhálci se chystali k přesunu do Atlitu, přísně utajené námořní základny pro komanda, řekl mi Ami, že on s nimi nepojede. Péči o další výcvik měl převzít Sajret macal. Byla to špičková průzkumná jednotka rozvědky, ta, která provedla proslulý útok u Entebbe. (Námořní komanda jsou obdobou amerických Tuleňů, Seals). „Heleď, je to s problémem," povídal Ami. „Jede k nám sedmadvacet chlapů z indického SWATU." „Proboha," povzdechl jsem si. „Co to má znamenat? Už tu máme Sinhálce, Tamily, a teď ještě Indy navrch. Kdo přijede ještě navíc?" SWAT měl odbývat svůj výcvik na stejné základně, kde Josi proháněl své Tamily. Prekérní a dosti nebezpečná situace. A já měl navíc svou normální práci v kanceláři a denní psaní zpráv. Večer jsem vodil tým SWATU na večeři, poté, co jsem se ujistil, že se tam náhodou neobjeví žádná z obou dalších skupin. Denně mi chodila obálka s přibližně třemi sty dolary v izraelské měně, jimiž jsem hradil výlohy s nimi. Tou dobou jsem vedl také jednání s tchajwanským generálem letectva jménem Key, představitelem jejich zpravodajské skupiny v Izraeli. Pracoval z půdy japonské ambasády a měl zájem 0 nákup zbraní. Měl jsem ho trochu provést, ale nic mu neprodat, jelikož Tchajwanci dokáží za den za dva okopírovat všechno, co koupili, a vzápětí s Izraelem soupeřit na trhu. Vzal jsem ho do továrny Sultan v Galilu, kde se vyráběly minomety a munice pro ně. Udělalo to na něj dojem, ale výrobce mi sdělil, že prodat mu tak jako tak nic nemůže: jednak proto, že je to Tchajwanec, ale hlavně proto, že celá jejich produkce je už vyprodána. Řekl jsem na to, že jsem neměl tušení, že výcvik našich minomeťáků je tak intenzívní. „Náš ani tak ne," odpověděl, „ale zato Íránci s nimi pilně cvičí." To také firmu drželo. V jedné fázi těchto kontaktů také ujednali, že do Izraele pošlou na výcvik celou tchajwanskou jednotku. Svým způsobem to byl kompromis. Původně žádali Mosad, aby jim dodal přímo kombatanty v Číně, ovšem s tím Mosad nesouhlasil; namísto toho získali kompletní výcvik jednotky obdobné Neviotu, útvaru technických akcí, specializovaného na získávání informací z neživých objektů. Ve stejném období do sekce proudili i Afričané; přijížděli, odjížděli a dostávali nabídky nejrůznějších služeb. Na Amiho zvláštní přání jsem v sekci sloužil o dva měsíce déle, než byl původní výcvikový předpoklad - to byla jednak poklona, jednak to mohl být dosti užitečný příspěvek do mého osobního spisu. K ilustrací, za jak prapodivné zbytečnosti Afričani občas vyhazovali peníze, kolovala historka o rampě jebloonga. Jednou se zeptali jednoho afrického vůdce a státníka, jestli už si pořídil jebloonga rampu. On ji pochopitelně ještě nevlastnil, takže mu nabídli, že by mu ji 80
za pětadvacet miliónů dolarů postavili. Když byla obrovitá konstrukce, přes dvě stě metrů vysoká a s téměř třísetmetrovým ramenem čnějícím nad hladinu řeky, vybudována, odebral se její tvůrce znovu ke státníkovi a sdělil mu, že na dokončení realizace jebloonga by potřeboval dalších pět miliónů. Dostal je a zkonstruoval zdvíhací systém, který dokázal vynést a dopravit až na samý konec ramena mohutnou kouli z nerezové oceli, víc jak dvacet metrů v průměru. Všichni státníkovi poddaní a také hostující hodnostáři z ostatních afrických zemí se shromáždili v den slavnostního „odpáleni"' na břehu řeky, aby uviděli tu ohromující jebloongovou mašinérii v akci. Když byla uvedena do chodu, elevátor uchopil kouli do drapáku, dostoupal s ní až nahoru a pak se zvolna sunul na konec výložníku. Tam se drapák otevřel, obrovitá koule sletěla do řeky a udělala „žbluňk". Je to jen anekdota, ale příliš daleko od pravdy není. Nikdy v životě jsem neviděl, aby tolik peněz procházelo tolika rukama tak rychle, jako když jsem sloužil pod Amim. Mosad všechny tyto dohody a smlouvy považoval za prvopočáteční kontakty, z nichž by se časem mohly vyvinout i diplomatické vztahy, takže peníze nehrály roli. A obchodníci - ti se na ně dívali z hlediska zisků. Každý z nich si zakalkulovával svá kulaťoučká procenta. Poslední věc, kterou jsem u Amiho dostal na starost, byl čtyřdenní výlet po Izraeli s Číňankou a Číňanem, kteří chtěli nakoupit nějakou elektroniku. Dopalovalo je, že se jim předvádí zařízení nižší úrovně, než jaké už doma měli. Postěžovali si na to. „Tak co nám vlastně chtějí nabídnout ke koupi, ponožky?" A to mně tedy přišlo k smíchu. Už jsem totiž dlouho říkal, že kdybychom dokázali čínské armádě prodávat ponožky, byli bychom na tom ekonomicky nejlíp. Každý by štrikoval. S oním čínským párem se nezacházelo nejlíp, bylo to proto, že se Ami domníval, že nepřijela delegace na dosti vysoké úrovni. Bylo to zvláštní. Ami celý svůj život pracoval pro vládu za plat vládního úředníka, žil ovšem na svých statcích severně od Tel Avivu, ve veliké vile, k níž patřil i jeho vlastní lesík. Občas jsme se tam stavovali na skleničku, když se pracovalo o víkendech; po zastřižených loučkách se tam trvale promenovali byznysmeni a gril se snad vůbec nepřestával otáčet. Jednou jsem se ho zeptal. „Jak tohle všechno utáhnete?" a on mi řekl, „Musíš makat a šetřit, a pak utáhneš všechno." No jistě. * * * Poté jsem byl převelen do Cometu (neboli Meluchy), kde mě zařadili do belgického oddělení. K mým povinnostem tam patřilo schvalovat dánské žádosti o víza. Jednotlivá oddělení jsou v Cometu od toho, aby sloužila příslušným rezidenturám, nikoli aby je řídila. Rezident, jakožto šéf re z id e n tu ry, je opravdovým šéfem a většinou je hodností roven vedoucímu odboru, jemuž podléhá. (Je to tedy naopak než v Kajsarutu, kde jsem až do této doby pracoval. Tam se rozhoduje v odborech a odděleních, takže vedoucí stykového oddělení v Londýně podléhá například přímo vedoucímu londýnského oddělení v Tel Avivu, které plně odpovídá za celé řízení.) Prvý odbor Cometu má oddělení několik. Jedno z nich, nazývané Benelux, má na starosti Belgii, Nizozemí, Lucembursko a také skandinávské státy (tj. rezidentury v Bruselu a v Kodani); další oddělení jsou francouzské a britské s rezidenturami v Londýně, v Paříži a v Marseille. Existuje ještě druhý velký odbor s italským oddělením (rezidentury v Římě a v Miláně), německým a rakouským oddělením, tehdy s rezidenturou v Hamburku (později přemístěnou do Berlína) a konečně třetí odbor s oddělením desantů v Tel Avivu, kterému se říká izraelský odbor a jehož kacové podnikají podle potřeby krátké výpady do Řecka, Turecka, Egypta a Španělska. Rezident má tedy hodnost stejnou jako vedoucí odboru a pokud se to ukáže nutné, má pravomoc měnit i jeho rozhodnutí a obracet se v tom případě přímo na velitele sekce 81
(Cometu). Tahle struktura nebyla organizačně docela čistá, neboť i kdyby nebyl pochodil u šéfa sekce, měl rezident stále ještě možnost jít se svou věcí na vedoucího evropského velitelství v Bruselu. Ten jako velitel v prvém sledu mohl rozhodnout třeba i proti vedoucímu odboru. Stala se z toho trvalá tahanice o pravomoci a s každou personální změnou se pohnula i mocenská základna. Cosi jako rozkaz v Mosadu neexistovalo. Bylo to tak lepší. Předně se náčelníkům nechtělo lidi dopalovat, za druhé pak vlastně nikdo ani nemusel udělat to, co by mu byl někdo nařídil. Každý měl v daném systému alespoň jednoho nebo dva „strýčky", říkalo se jim koně zpravidla jednoho zjevného a druhého tajného, skrytého. Zjevný kůň vás pomáhal tlačit nahoru, ten tajný za vás hasil vaše průšvihy. A tak se lidé nepřestávali dohadovat, kdo je čí chráněnec a proč. Když se na terminálech počítače objevila zprávička od agenta, jenž pracoval jako asistent leteckého přidělence na syrském velvyslanectví v Paříži, že velitel syrského letectva (a současně šéf jejich zpravodajské služby) se objeví v Evropě, aby si tu nakoupil nějaký luxusní nábytek, evropské velitelství okamžitě zareagovalo. Začalo zvažovat cesty, jak vytvořit něco, co by dokázalo „hovořit" díky implantovanému zařízení. Počítači byl dán příkaz vyhledat veškeré sajanim pro nábytek. Byl navržen plán připravit „mluvící" stůl pro renovované pracoviště na hlavním velitelství syrského letectva. K řízení celé akce byl do Paříže povolán londýnský kaca, třebaže Mosad už věděl, že generál bude nábytek kupovat v Belgii, a ne ve Francii. (Jenom neznali důvod, proč tomu tak je.) Ještě před generálovým příletem se londýnský kaca etabloval v nábytkářské branži jako zprostředkovatel, který vám dokáže sehnat jakýkoli kus bytového zařízení, na nějž si vzpomenete, ale za levnou cenu. Věděli jsme, že generálovi o peníze příliš nepůjde. Byl bohatý a částku stejně dostane v hotovosti od vyslanectví, a bude tedy v hotovosti i platit. Nešlo tedy získat přístup k němu, nýbrž k jeho pobočníkovi, jemuž bude faktický nákup nakonec svěřen. Měli jsme na přípravu necelé tři týdny. Vstoupili jsme do styku s jedním známým architektem specializovaným na interiéry, sajanem, obstarali jsme si fotodokumentaci jeho prací a během pár dnů jsme o jeho tvorbě dali dohromady brožuru a předali ji firmě, která prodávala dobrý nábytek za slušné ceny. Plán měl tři varianty. Předně jsme se chtěli pokusit zapůsobit na pobočníka přímo. Vnutit mu brožuru, zjistit, jestli návnadu spolkl a jestli nábytek koupí přímo od Mosadu. Pokud by tato alternativa nevyšla, zjistili bychom, odkud se nákup uskuteční, a pak bychom zařídili, aby nám byla svěřena spedice. Poslední možnost, kdyby se žádná z těchto variant nezdařila, byla zmocnit se zásilky s nábytkem únosem. Věděli jsme, v kterém bruselském hotelu se generál ubytuje, a věděli jsme také, že se v hotelu zdrží i se svými osobními strážci po tři dny, než bude pokračovat v další cestě do Paříže. Sledovali jsme generála a jeho pobočníka od jednoho obchodu ke druhému a pozorovali jsme, jak si pobočník dělá poznámky. Za této situace už se kaca začal obávat, že celý plán selhal. Nevěděli jsme, jak dál. Den uplynul a generál se vrátil do hotelu. Náš člověk na syrském velvyslanectví nás informoval, že generál se vrací do Paříže už nazítří, ale že jedna z letenek byla zrušena. Usoudili jsme, že to může být jedině proto, že pobočník v Bruselu zůstane a nákup dokončí sám. Bylo to tak. Ráno jsme pobočníka sledovali do velice luxusního obchodu s exkluzivním nábytkem. Měl tam dlouhé jednání s personálem a kaca se rozhodl, že teď nastal pravý okamžik, kdy vstoupit do hry. Vešel do obchodu a začal se rozhlížet. Nato se objevil sajan , šel ke kacovi a začal mu srdečně a hlučně děkovat za nábytek, který mu obstaral, a zejména za to, že mu pomohl při nákupu ušetřit tisíce dolarů. Když pak sajan opět zmizel, generálův pobočník se za ním zvědavě díval. „Kupujete nábytek?" zeptal se kaca. „Ano." „Prohlédněte si tohle," řekl mu kaca a podal mu speciálně připravenou brožuru. „Vy pracujete u téhle firmy?" zeptal se trochu udiveně pobočník. „Ne, kdepak. Já svým klientům zprostředkuji nákupy přímo od výrobce," odpověděl kaca. 82
„Dělám velké uzávěrky, a mám proto výhodný rabat. Zařizuji i transport a poskytuji výhodné platební podmínky." „Co to znamená?" „Mám zákazníky po celém světě. Přijedou, vyberou si podle svého vkusu a já už pak za ně zařídím celý zbytek nákupu sám. Pak zboží vyexpeduji a oni mi teprve po dodání zaplatí. Takže si nemusejí dělat zbytečné starosti, když se cestou něco poškodí. S nikým se nepotřebují dohadovat. Nestarají se o reklamace, o slevu, o nic." „A kdo vám zaručuje, že vám skutečně zaplatí?" „Tyhle problémy já absolutně nemám." Tou dobou už se pobočníkovi postupně začínalo rozsvěcovat v hlavě. Postřehl možnost, jak si přijít na pěkné peníze. Kacovi to sice trvalo skoro celé tři hodiny, ale posléze měl v ruce soupis všeho, co generál potřebuje. Jenom nábytek sám byl účtován 180 000 dolarů, nepočítaje ambaláž a dopravu, a kaca ho pobočníkovi hotově „prodal" za 105 000 dolarů, takže 75 000 dolarů šlo pobočníkovi rovnou do kapsy. Snad nejkomičtější na celé věci bylo, že pobočník sice udal správný název přístavu, Latakia, ale namísto svého i generálova skutečného jména uvedl jiná, smyšlená. Takže vlastně to jediné, co zůstalo při celé operaci nezfalšované, bylo místo, kde měl zásilku převzít. Povídal ještě, že pokud bychom si chtěli totožnost ověřit, máme si zavolat na syrské velvyslanectví v Paříži. Půl hodiny poté, co se s naším kacou rozloučil, volal už našemu člověku na ambasádě. Řekl mu, že kdyby někdo telefonoval a chtěl si ověřit ona jména a adresu, má je potvrdit, neboť jde o akci s nejvyšší prioritou. Dva dny nato byl umný belgický stůl odeslán do Izraele. Tam ho rozkuchali a instalovali do jeho ledví odposlechovou a vysílací elektroniku v ceně 50 000 dolarů, včetně speciální baterie s tříletou až čtyřletou životností. Zařízení bylo adjustováno takovým způsobem, že nebylo možné ho odhalit, ledaže by ze stolu někdo sejmul vrchní desku a rozřízl ji na dvě slabší. Pak putoval stůl nazpět do Belgie a byl včleněn do zásilky nábytku pro Sýrii. Mosad dosud marně čeká, až se stůl ozve. Už vysílali na obchůzky i kombatanty se speciálním přijímacím zařízením, aby se pokusili signály zachytit, ale nezjistili pranic. Bývala by to přímo pohádka, kdyby to bylo vyšlo. Stůl mohl být samozřejmě nastěhován na pracoviště někde v bunkru v Damašku. Rusové jich tam pár postavili, a to byly prostory neprostupné pro vysílací frekvence. Ale jestli tajemství stolu odhalili, určitě ho sami využili. Jinak byla moje práce v tomto oddělení dosti jednotvárná. Zařazoval jsem doklady, sledoval jsem plány a zejména jsem dělal zeď šéfům, když je sháněly jejich manželky a vyptávaly se, kde jsou - musel jsem pokaždé říct, že v akci. Jako všichni ostatní i já jsem byl zaměstnancem bordelu.
83
7 Příčesek
B
YLO 27. ŘÍJNA 1984. Moji kolegové a já jsme právě jako mladší kacové, neboli praktikanti dokončili semestr strávený v sídle ústředí a chystali jsme se k návratu do Akademie, do výcvikového kursu výkonných zpravodajských důstojníků. Umístěni jsme tentokrát byli ve velkém sále v prvém poschodí hlavní budovy. Z původních patnácti nás zbývalo už jen dvanáct, ale připojili se k nám tři muži z předchozích turnusů, kde zbylo tak málo praktikantů, že nestálo za to tento kurs pro ně pořádat. Byli to Oded L., Pinchas M. a Jegal A. Byly i další změny. Araleh Šerf odešel z funkce ředitele Akademie, aby převzal úsek Cafririm, neboli „Jitřní vánek", a byl vystřídán Davidem Arbelem, někdejším šéfem pařížské rezidentury, později ovšem spíše spojovaném s neblaze proslulou Lillehammerskou aférou byl to on, kdo o celé záležitosti vypovídal před místními úřady. Šaj Kauly byl stále ještě na svém místě, ale Oren Riff byl přeložen do sekretariátu ředitele Mosadu. Novým vedoucím našeho kursu byl Icik E. 11*), další kaca s poněkud pošramocenou pověstí - jeden ze dvou mužů, jejichž hebrejský rozhovor, poté co v Orly vypravili velice cenného agenta na cestu do Říma, odposlechli příslušníci OOP. Arbel, bělovlasý, pomenší, plachý a obrýlený človíček nenavozoval pocit sebejistoty. Icik naproti tomu se obracel přímo k publiku, vystupoval v roli stoprocentního kacy přicházejícího rovnou z terénu, kde právě úspěšně ukončil funkci zástupce pařížského rezidenta. Mluvil plynně francouzsky, anglicky a řecky a okamžitě mu padl do oka Michel M., narozený a vychovaný ve Francii. Oba spolu nepromluvili jinak než francouzsky a brzy přešli k bratříčkování, které jen vyostřilo jistou nechuť, jakou ostatní už začínali vůči Michelovi pociťovat. Moje parta s ním zpočátku vycházela dobře, ale později došlo k určitému odcizení - hlavně proto, že Michel využíval francouzštiny, aby se Icikovi vlichotil a aby současně na ostatní, mne nevyjímaje, nasazoval. Říkali jsme Michelovi „žabák", ale ne pro nějakou vnější podobu. Jak ho někdo viděl přicházet, už ukazoval na dlani, jak mu po ní skáče žába. Michel nedokázal ani na chvíli nechat řečí o francouzské kuchyni, jaká je báječná, o francouzských vínech, o všem možném, co podle něho mělo onu skvělou francouzskou příchuť. Oblíbili jsme si anekdotu o Izraelci, který přijde do francouzského restaurantu a ptá se vrchního: „Máte žabí stehýnka, prosím vás?" „Ale jistě, pane, samozřejmě že mám." „Tak laskavě hupsněte do kuchyně a přineste mi chummus 12**)." Michel tou dobou už tedy k mé partě nepatřil, ale Josi i Chajm ano. Celá třída byla nějak vyběhanější a vypráskanější, byli jsme do jednoho banda pěkných pacholků. Mysleli jsme si o sobě, že už jsme spolkli všechnu moudrost. Takže teď, řekli nám úvodem, by nás tedy měli trochu poučit o samé podstatě zpravodajské činnosti. Až do této chvíle jsme nacvičovali, jak se chovat a jednat při získávání špionážních informací na té nejzákladnější úrovni. Nyní bychom měli postoupit až k samým základům práce rozvědčíka. Prvé, co nám předvedli Nachaman Lavy z bezpečnostního útvaru a nějaký muž jménem Tal, byl další instrukční film Mosadu nazvaný „Pro hřebíček", známou historku o tom, jak armáda prohrála válku, jelikož velitelově koni chyběl v podkově jeden jediný hřebík. Smysl 11 12
84
*) Viz Prolog: Operace Sfinx **) cizrnová kaše, podobná hrachové
toho byl, že žádný detail není příliš malý. Ať se navenek jeví sebepodružnější, zanedbaná drobnost může nakonec zhatit celou operaci. Byla to část čtyřhodinového výkladu, který zahrnoval i přednášku o sebeovládání, bezpečnosti a spolehlivosti. Poté jsme strávili hodinu s Urim Dinurem, naším novým instruktorem v NAKA. Potom jsme začali s intenzívním kursem mezinárodního obchodu, učili jsme se, jak je řízen, jak se organizuje zásilkový obchod, jak vypadá struktura managementu, jaké vztahy se vytvářejí mezi řídícím aparátem firmy a jejími akcionáři, jaké jsou povinnosti předsedy správní rady, jak pracují burzy cenných papírů, seznámili jsme se s přípravou zámořských kontraktů, s expedicí na dobírku, s účtováním franko paluba, zkrátka se vším nezbytným, co je třeba znát o chodu firmy, pokud bychom jí užívali jako krycí identity. Obchodní příprava probíhala po celý náš poslední studijní rok, měli jsme minimálně dvouhodinovou lekci každý týden a k tomu spoustu písemných prací a testů. Zcela nový předmět s námi začal probírat Icik. Učil nás řídit agenta až do toho posledního a nejmenšího detailu. Další novinkou byl nácvik usmrcení agenta, který se dopustil zrady, a to v situaci, kdy bychom nemohli čekat, až Mecada vyšle k jeho likvidaci Kidon. Byli jsme rozděleni do tří týmů po pěti lidech. Každý tým měl svůj vlastní „objekt", o němž si měl obstarat potřebné poznatky a pak navrhnout plán jeho odstranění. Mému týmu trvalo získání informací tři dny. Jediný pravidelný úkon, který se na našem objektu dal vysledovat, byl každodenní nákup dvou balíčků cigaret v místním obchodě v půl šesté odpoledne. Člověk by si podle toho byl mohl řídit hodinky. Bylo to evidentně nejvhodnější místo, kde se ho zmocnit. Měli jsme k tomu i řidiče; s dalším členem týmu jsme se posadili dozadu do vozu. Když jsem na agenta z vozu zavolal, poznal mě jako svého kacu a bez odporu si k nám přisedl. Vyjeli jsme z města ven a na předem vyhlédnutém místě jsme mu přitiskli na obličej éterovou masku, abychom ho omámili. Celá tato část akce byla samozřejmě jen suponována. Zbytek plánu se soustředil na to, aby celá likvidace vypadala jako nehoda. Jeho vůz bychom měli připravený v úkrytu poblíž skalního srázu; do něj bychom omámeného agenta posadili; kornoutem z novinového papíru bychom mu pak nalili do krku vodku (která dobře hoří), počkali bychom, až se mu alkohol dostane do krevního řečiště - pro případ, že by to někdo později chtěl prověřovat - umístili bychom ho za volant, rozlili zbytek vodky po sedadlech a vedle něho bychom nechali ležet zapalovač a nedopalek cigarety. To by pak vypadalo jako příčina požáru. A závěr plánu byl postrčit pak hořící vůz ze srázu dolů. Jeden z dalších týmů zjistil, že jejich muž chodívá denně večer do klubu. Zvolili poněkud otevřenější postup, obstoupili ho venku na ulici, poblíž klubu. Pětkrát na něj vystřelili slepými náboji, vtáhli ho do vozu a pak prostě odjeli. Mezitím jsme dál a dál pracovali na nácviku inkognita, učili jsme se, jak používat různé pasy souběžně. Mohlo by se nám třeba stát, že bychom šli po ulici pod určitou identitou, byli bychom zadrženi, udrželi si svou story během výslechů a dostali se opět ven. Tam by nás vyhledal bodel a předal by nám nový pas. Jenomže - sbalil by nás pro změnu jiný policista, a my bychom museli naráz obhajovat úplně jinou krycí identitu. Dovídali jsme se teď také něco víc o Cafririm a o skupinách („Frames"), které Židé zřizují a organizují jako obranné jednotky po celém světě. Dostávali jsme se v tomto směru do problémů, alespoň někteří z nás. Nemohl jsem například dost dobře souhlasit s principem, že by takovéto ochranné organizace měly existovat bez výjimky všude. Zdálo se mi alespoň, že třeba v Anglii, kde se ve „Frames" už děti učí znát vhodné úkryty pro zbraně k obraně synagog, jsou pro židovskou obec spíše škodlivé než užitečné. Přihlásil jsem se s názorem, že i když dojde k útlaku celé skupiny lidí a i když je třeba učiněn pokus zcela ji vyhladit - tak jak to zažili ve zcela nedávné minulosti právě Židé - není tím ještě dáno právo chovat se v demokratických zemích obstrukčně. Dokážu to pochopit v Chile nebo v Argentině anebo v kterékoli jiné zemi, kde lidé na ulici prostě mizí beze stopy, avšak nikoli v Anglii nebo Francii anebo v Belgii. Skutečnost, že existují nějaké antisemitské skupiny, ať už reálné anebo jen imaginární, přitom nepostačí jako omluva. Stačí se jen trochu porozhlédnout doma, na vlastním dvorku, 85
a hned tam uvidíte obdobné skupiny antipalestinské. A budeme z toho vyvozovat, že Palestincům je tím dáno právo vytvářet si zbrojní sklady a organizovat strážní službu? Neoznačili bychom je my sami spíš za teroristy? Takovéto řeči samozřejmě nebyly uvnitř Mosadu populární, zejména v souvislosti s holocaustem. Vím dobře, že holocaust byla jedna z nejstrašnějších věcí, jaká kdy Židy postihla: Bellin otec například strávil čtyři roky v Osvětimi a vyhubena byla většina její rodiny. Ovšem nezapomínejme, že zemřelo dalších takřka padesát miliónů lidí. Němci se pokusili vyhladit cikány, různé náboženské skupiny, Rusy a Poláky. Holocaust se mohl, a já si myslím, že i měl, stát spíše pramenem porozumění s ostatními národy, nikoli prostředkem k odcizení od nich. Jenže to byl jen můj osobní názor a vyslovit ho nebylo příliš mnoho platné. Naše pravidelné týdenní „sportovní" odpoledne se také dramaticky změnilo, objevily se v něm tělovýchovné prvky dosti riskantní pro naše zdraví a bezpečí. Vozili nás do cvičného objektu ve vojenské výcvikové základně poblíž Herzlie a tam jsme běhali po schodech nahoru a dolů, stříleli jsme z pistole ostrými náboji a byli jsme zároveň ostřelování ze samopalu, sice jen dřevěnými projektily, ale přesto to dosti bolelo, když ji člověk dostal zblízka. Smysl tohoto cvičení byl naučit nás současně se krýt a střílet, zvykat si na pistoli a přitom trochu prohnat tělo. Nacvičovali jsme také slaňování - spouštěli jsme se po laně podél stěny budovy, kdy se musíte odrazit, popojet kousek dolů, opět se odkopnout a opakovat to tak dlouho, až jste konečně na zemi. Prakticky jsme si vyzkoušeli i spouštění po laně z helikoptéry a jiné techniky boje přepadových oddílů, jako například střelbu v pádu na únosce v autobusu. Jiná lekce kursu byla nazvána „akvizice za spoluúčasti přátelské rozvědky", to jest společné získávání agenta dejme tomu s CIA. Přednášející svůj výklad uvedl výrokem, že takový je alespoň učební cíl tohoto tématu. „A jak se to dělá?" zeptal se, a hned si sám odpověděl: „To se vůbec nedělá. My to alespoň neděláme. Jestliže někdo z nich má vyhlédnutý objekt, tak mu s ním pomůžeme a budeme se tvářit, jako že je to akce něco za něco. Ale pokud můžeme svou akvizici vůbec provést, tak to uděláme sami." Učil nás, jak přetáhnout agenta přátelské rozvědky tím, že začneme jakoby společnou operaci, nato změníme teritorium jeho nasazení, dáme mu separátní instrukce a přátelské rozvědce sdělíme, že jsme s agentem ztratili kontakt. Byl to prajednoduchý recept. S agentem se sejdu, okouknu ho, jestli má pro nás cenu, odvedu jim ho a zdvojnásobím jeho odměny. A od toho okamžiku už je to náš člověk, „modrobílý" agent, jak jsme jim říkali podle barev izraelské vlajky. Jedním z mimořádně složitých témat kursu byl film nazvaný „Prezident na nitkovém kříži", podrobná studie o atentátu na Johna F. Kennedyho provedeného dne 22. listopadu 1963. Mosad měl svou vlastní teorii, že totiž opravdoví atentátníci odstřelovači z americké mafie, nikoli Lee Harvey Oswald - ve skutečnosti chtěli zavraždit tehdejšího texaského guvernéra Johna Connallyho, který jel s Kennedym ve voze, avšak byl pouze raněn. Na Oswalda se tvůrci filmu dívali toliko jako na nastrčenou figurku; faktickým cílem gangu, který se snažil prodrat do ropného byznysu, byl podle nich Connally. Mosad byl přesvědčen, že oficiální verze o atentátu byla čirý podfuk. Aby si tuto teorii vedení Mosadu ověřilo, byla uspořádána přesná simulace tehdejší prezidentovy jízdy. Cílem bylo zjistit, zda zkušení odstřelovači, s výzbrojí vysoce předčící tehdejší Oswaldovy zbraně, dokáží zasáhnout pohybující se cíl na vzdálenost, jaká byla uváděna v úřední zprávě. Nedokázali. Bývalo by to tehdy dokonalé zastření stop. Kdyby byl zastřelen Connally, každý by se asi domýšlel, že vlastně šlo o atentát na Kennedyho. Pokud by byli chtěli zastřelit Kennedyho, mohli tak učinit kdekoli. Uvádělo se, že střela byla jediná, že Kennedymu vnikla do hlavy, vyšla ven z jeho těla hrudí a pak zasáhla ještě Connallyho. Když se podíváte na onen film, uvidíte, že tyto body vůbec neležely v jedné přímce. Ledaže by ovšem nějaký drezér ten projektil předem naučil salta. Mosad měl k dispozici veškeré filmy zachycující dallaský atentát, fotodokumentaci celého prostoru, topografické materiály, letecké snímky, prostě všechno. Za použití manekýnů opakovali znovu a znovu průběh tehdejší prezidentovy cesty. Všichni profesionálové totiž 86
jdou na věc obvykle shodně. Pokud se rozhodnu použít dalekonosné pušky a střeliva s vyšší průrazností, pak je můj výběr palebného postavení omezen jen na několik málo míst, a z nich ještě mohu upotřebit jen ta, odkud budu mít cíl co nejdéle v dohledu, kde budu v postačující blízkosti a kde bude navíc i minimální riziko, že bych byl zpozorován. Podle těchto předpokladů jsme zvolili několik takovýchto pozic a střelbu z nich zkoušelo vždy více snajperů z nejrůznějších úhlů. Oswald použil pušky vzoru Mannlicher-Carcano, opakovačku ráže 6,5 mm s čtyřnásobně zvětšujícím zaměřovacím dalekohledem, kterou si objednal na dobírku. Navíc byl vyzbrojen revolverem Smith & Wesson, ráže .38. Nebylo bezpečně zjištěno, zda vypálil jednu ránu nebo tři, ví se však, že užil normálních celoplášťových vojenských střel s úsťovou rychlostí 660m/sec. V průběhu simulačního testu měli odstřelovači Mosadu, vybavení daleko lepším a účinnějším zařízením, zbraně fixovány na stativech, a v okamžiku, kdy by byli stiskli spoušť, ohlásili ránu do mikrofonu a laserový zaměřovač pak označil, kam by bývali lidé ve voze zasaženi a kudy by střely z těl unikly. Podle toho, co bylo tímto způsobem zjištěno, byla puška nejpravděpodobněji zamířena na týl Connallyho hlavy a J. F. Kennedy se v nevhodný okamžik buď pohnul anebo někomu zamával - anebo možná také atentátník zaváhal. Bylo to jen cvičení. Ale prokázalo, že to, co se Oswaldovi přisuzovalo, nebylo prostě vůbec možno provést. Nebyl to ani profesionál. Stačí se podívat na vzdálenost, jakou si zvolil, na umístění střelce u okna v šestém patře budovy, na způsob, jakým byl vyzbrojen. Neopatřil si ani průbojnou munici. Pušku měl docela novou. Každý přece ví, že justáž zaměřovacího dalekohledu na nové pušce vyžaduje jistou zkušenost a čas. Oficiální verzi prostě nelze absolutně brát vážně. Koho jsme zato brali velice vážně, byl muž, který mezi nás přišel jednoho rána na sklonku prvého měsíce tohoto posledního semestru. Neměl mnoho přes sto šedesát centimetrů, ale byl robustní a přednášku začal těmito slovy: „Na mém jménu nesejde, ale budu vám vyprávět všechno, co vím o záležitosti, na které jsem se podílel s jistým panem Amikanem. Byl jsem po nějakou dobu zařazen k jednotce nazývané Kidon a moje skupina dostala příkaz odstranit vedoucího pobočky OOP v Aténách a jeho zástupce. O Amikanovi bych rád řekl, že to byl nábožensky založený člověk, vazba jako já, jenže měřil ke dvěma metrům. Vypadal trochu jako vrata." Mluvčí byl Dan Drory a záležitost, kterou pak podrobně popisoval, nesla název Operace Pasát, což byla úspěšná akce Mosadu v Aténách v polovině sedmdesátých let. Drory, který zjevně miloval své řemeslo, pak otevřel kufříkovou aktovku a řekl, „Tuhle mám rád," a vytáhl z ní při těch slovech Parabellum, německou pistoli podobnou Lugeru, a položil ji před sebe na stolek. „Tahle se mi taky líbí, jenže tu nesmím nosit, mám zákaz," a přidal na stůl ještě Eagla, v podstatě Magnum izraelské výroby se vzduchovým chlazením. „Ale s tímhle si taky poradím," řekl a vyňal z kufříku ještě Berettu, dvaadvacítku s vynikající průrazností. „Její výhoda je, že nepotřebujete žádný tlumič." Odmlčel se a po chvíli pak pravil, „Ale nejraději ze všech mám tohle". Vykouzlil z aktovky stiletto, smrtonosnou dýku s uzounkou, u špičky rozšířenou čepelí. „Bodnete, vytrhnete - a žádné krvácení navenek. Jak se s ní vracíte, maso se samo svírá. Její výhoda je, že snadno projede mezi žebry, a jak je jednou uvnitř, můžete s ní zakroutit sem a tam, takže tam všechno rozerve. A potom už ji stačí jen vytáhnout." Nakonec si nechal jakéhosi boxera, speciální rukavici ve tvaru spáru, která na sobě měla připevněny dvě čepele, jednu po délce palce, druhou na ukazováku - jednu bylo možno zatlačit jako u vystřelovacího nože, druhá připomínala řezač koberců. Nasadil si ji na ruku a povídal, „Tak tuhle má zase rád Amikan. Čapnete soupeře pod krkem, a pak už jen sevřete ruku v pěst. Funguje to jako nůžky. Projede absolutně vším. Chlapec ani nehlesne. Je to smrťák, ale ne zas okamžitý, a to se na tom Amikanovi právě zamlouvá. Chvilku to pacholkovi trvá, než zhasne. Ale hodí se to jen pro opravdu silného mužského - jako je Amikan." Rázem mi bylo jasné, že s Amikanem bych se nerad někdy setkal. Musela to být povedená kopa. 87
Amikan jako ortodoxní věřící člověk trval na tom, aby mohl za každých okolností mít na hlavě jarmulku. Vzhledem k tomu, že pracoval v ilegalitě a většinou v nepříliš přátelském prostředí, to stěží mohla být čepička tradiční podoby, to by byl budil nežádoucí pozornost. Vyholil si tedy vlasy na temeni hlavy a upletl si jarmulku z vlastních vlasů - příčesek, který mu i v inkognitní situaci plně posloužil ve funkci povinné čapky. Když dostali příkaz zlikvidovat ony dva představitele OOP, odcestovali Drory, Amikan a zbytek jejich týmů do Atén. Oba muži byli brzy lokalizováni. Každý z nich měl svůj vlastní byt ve městě, ale třebaže se oba účastnili pravidelných strategických porad, nijak se navzájem mimo tyto schůzky nestýkali. Institut stále ještě citelně trpěl nežádoucí publicitou kolem aféry v Lillehammeru, kde byl usmrcen nesprávný člověk. Nový ředitel Mosadu, Jicchak Hofi, trval na tom, že osobně prověří cíle a pak teprve dá na místě souhlas k završení akce. Chtěl oběti nejprve vidět, ještě dříve, než budou zastřeleny. Pro zjednodušení předpokládejme, že vedoucí pobočky OOP se jmenoval Abdul a jeho zástupce Said. Když byla zhodnocena situace, ukázalo se, že v Abdulově bytě se věc provést nedá. Ovšem oba muži se scházeli k poradám v hotelu na poměrně rušné ulici - zpravidla každé úterý a čtvrtek, společně s několika dalšími činiteli OOP. Cíle byly sledovány téměř měsíc, než bylo přijato nějaké rozhodnutí. Oba dva byli opakovaně fotografováni a byly prověřeny a znova revidovány jejich osobní záznamy, jen aby se předešlo jakémukoli omylu. Abdul byl kdysi ještě jako mladík zatčen ve východním Jeruzalémě jordánskou policí, a jeho rejstřík zůstal zachován i po izraelské okupaci. Takže si teď dokonce obstarali i skleničku, z které v hotelu pil, aby si jeho totožnost s osobou podchycenou v rejstříku ověřili ještě podle otisků prstů. Byl to nesporně on. Abdul odjížděl po schůzce v hotelu pokaždé vozem k jedné ze svých přítelkyň. Said odcházel nezávisle na něm. Schůzek se účastnil v ležérním oblečení, vracel se vozem asi dvacetiminutovou jízdou do svého bytu v prominentské vilové čtvrti na předměstí, tam se převlékl do společenského obleku a teprve potom vyrážel ven, strávit večer ve městě. Bydlel v prvém poschodí jednopatrové vilky se čtyřmi byty. Z boku byly pod budovou čtyři parkovací kóje s příjezdem ze silnice. Said vždy s vozem zajížděl do druhého stání od konce, pak se vracel kousek zpátky po silnici k hlavnímu vchodu. Přímo naproti parkovacím kójím byl stožár pouliční lampy a další světla byla na stěně proti parkujícím vozidlům. Abdul byl spíše politická figura a jeho osobní ostraha byla minimální. Said byl naproti tomu angažován především ve vojenské složce. Bydlel společně se čtyřmi dalšími členy OOP, z nichž přinejmenším dva byli jeho ozbrojení strážci. Bylo to cosi jako „útulek" po palestinsku. Vozovka před hotelem měla po dvou proudech v každém směru, uprostřed byla rozdělena chodníčkem. Nebyla to nijak rušná oblast, pěších tam chodívalo jen minimálně. Po straně bylo parkoviště pro hosty restaurantu, tam stavěli vozy jak Abdul, tak i Said, a další parkoviště určené hostům bylo vzadu za hotelem. Když zvážili všechny okolnosti, rozhodli se Drory a Amikan uskutečnit „eliminaci" po jedné čtvrteční večerní poradě. Naproti přes ulici, o půl bloku pod hotelem, byl telefonní automat, další byl na dohled od Saidova bytu. Vzhledem k tomu, že Said odcházel z porad v hotelu vždy před Abdulem, byl přijat záměr zlikvidovat Abdula přímo před hotelem a pak dát hned zprávu muži hlídkujícímu u telefonního automatu poblíž Saidova bytu, že i jeho „eliminace" může být provedena. Jednotku určenou k Saidově likvidaci měl na starosti Amikan. Měl příkaz užít pistole ráže 9 mm a jeho velitel dvakrát překontroloval jeho munici, aby se ujistil, že to nejsou střely dum-dum. O Mosadu bylo známo, že jich používá, a proto chtěli při tomto dvojnásobném útoku tentokrát odvést pozornost a podezření raději k některé frakci OOP, než sklízet nevděk - anebo možná i slávu - sami. Stanoveného večera stála přímo proti hotelu, u protějšího chodníku, za dělícím středním chodníčkem, zaparkovaná dodávka střežící ulici směrem vzhůru. Jeden z mužů seděl v 88
hotelové hale, zatímco Drory se měl vydat k hlavnímu vchodu směrem od postranního parkoviště, sledován Jicchakem Hofim. Oba měli vyčkat ve voze na parkovišti, až se ozve série cvaknutí v malých přenosných vysílačkách, na znamení, že je čas vyrazit. Z nějakého důvodu však onoho čtvrtečního večera vycházeli oba muži z hotelu společně poprvé, co se tak vůbec stalo - takže nikdo nezahájil činnost. Připravení atentátníci jen pozorovali, jak oba muži sedají do vozů a odjíždějí. Následující čtvrtek se tým opět rozestavil do pohotovostních postavení. Tentokrát Said opustil poradu kolem deváté hodiny a vydal se ke svému vozu. Vůz Mosadu na parkovišti trochu popojel, jako by byl právě dorazil a ještě doparkovával, zatímco Said nastartoval a odjel. Asi po dvou minutách uslyšeli zlověstné zatikání vysílačky muže v hotelové hale. Abdul přicházel k východu. Hotel měl otáčivé turniketové dveře a vedle nich ještě další normální jednokřídlový východ. Aby měli jistotu, že Abdul užije turniketu, byly sousední dveře předem zablokovány. Muž umístěný v hotelové hale prošel turniketem těsně za Abdulem, venku zůstal stát a dveře zadržel, tak aby jimi nikdo další nemohl otočit a projít. Další z mužů stál připraven u telefonního automatu opodál, měl již spojení se svým protějškem u automatu naproti Saidovu bytu. Abdul sešel po schodech a odbočoval doleva směrem k parkovišti, když k němu přistoupil Drory, s Hofim v těsné blízkosti za sebou. Holi řekl, „Abdul?" Když se ozvala kladná odpověď. Drory ho střelil dvakrát do prsou a pak ještě do hlavy a nechal ho ležet mrtvého na chodníku. Hofi už byl mezitím na cestě k dodávce, která se zvolna dávala do pohybu, a muž u telefonu oznámil „Je to hotové". Dal tím druhé skupině signál, že mají provést druhou fázi operace, likvidovat Saida. Pokud jde o Droryho, ten se prostě otočil, došel na postranní parkoviště, sedl do vozu a odjel. Muž, který měl původní stanoviště v hotelové hale, se vrátil turniketem dovnitř, přešel halu a zmizel z hotelu zadním vchodem, kde i on měl připraven vůz. Celá akce trvala jen asi deset sekund; pokud by ji byl kdokoli sledoval zevnitř haly, byl by se musel domnívat, že ten člověk jen prošel dveřmi ven a něco asi zapomněl, takže se vrátil do hotelu. Trvalo skoro deset minut, než Abdulovo tělo na parkovišti někdo objevil. Když Said zaparkoval v kóji u svého bytu, Amikan čekal schován v křoví mezi vilami. Lampa naproti kójím nesvítila, ale zadním oknem vozu a proti světlům na stěně kójí Amikan uviděl, že Said cestou domů zřejmě někoho naložil. Byl to samozřejmě problém, nedokázal rozlišit, který z nich je Said a který ne. Vyšel tedy z předpokladu, že přítel jeho nepřítele musí nutně rovněž patřit k nepřátelům. Došel zezadu k vozu a devítimilimetrovou pistolí s nasazeným dvojitým zásobníkem jim prostřílel hlavy jedenácti ranami, střídaje v rychlosti levý a pravý cíl. Obešel pak vůz z řidičovy strany, aby se ujistil, že jsou oba dva mrtví. Vzhledem k tomu, že střílel zezadu, žádný z nich už neměl obličej. Střelba byla rychlá, ale značně hlučná. Třebaže Amikan užil tlumiče, třesk skla a střely odrážející se od stěny přivolaly pozornost Saidových osobních strážců. Vyběhli na balkón v prvém poschodí, světlo z místnosti v zádech, civěli dolů do tmy a volali Saida jménem. Další člen Amikanovy skupiny, který byl umístěn před budovou jako záloha pro případ potřeby, na ně křikl arabsky „Lehnout! Lehnout!", což oni také učinili. Mezitím i s Amikanem přeběhl vozovku, naskočili do vozu řízeného mužem, který předtím stál u telefonu, a odjeli do noci. Nejvíc ze všeho mi utkvěl v paměti způsob, jakým Drory popisoval svou vlastní akci. Bylo to podáno tak, jak by člověk asi líčil dobrou večeři, na které si pochutnal ve vybraném restaurantu. Vynikající večeři. Nezapomenu, jak Drory předváděl svůj střelecký part. Zvedl ruce před sebe, jako by v nich držel pistoli, a pak jakoby vystřelil. Bylo to děsivé. Viděl jsem v životě ledacos, dokonce po mně i stříleli. Ale Droryho tvář v onom okamžiku mi nevymizí z paměti. Byl tak vzrušen, že až skřípal zuby. Krátká chvilka pak byla vyhrazena dotazům. Kdosi se Droryho zeptal, jaký je to pocit střílet na někoho, když to není v sebeobraně ani na bojišti. „Tohle přece byla vlastenecká sebeobrana!" odpověděl. „On na mě sice nestřílel, ale bylo to, jako kdyby byl držel pistoli 89
namířenou na můj národ. Pocity s tímhle nemají co dělat. Ostatně, tak špatný pocit to zase nebyl." Na dotaz, nač asi myslel jeho kolega Amikan, když se skrýval v křoví a čekal, až se jeho oběť vrátí domů, nám Drory řekl, že podle toho, co od něho slyšel, se pořád díval na hodinky, protože se už připozdívalo a on dostával hlad. Chtěl už to mít za sebou, padat odtamtud a jít se někam najíst - jako každý, koho práce zdržuje od večeře. Nikdo už se pak téměř na nic dalšího nezeptal. * * * Brzy nás čekal obsažný kurs fotografie. Seznamovali jsme se s užitím různých typů kamer a se zpracováním filmů, včetně metody spočívající v rozpuštění dvou tablet ve vlažné vodě a vložení filmu na devadesát vteřin, takže sice není plně vyvolán - lze to učinit dodatečně - ale dovoluje kontrolu, zda se vytvořil požadovaný obraz. Cvičili jsme se také v používání různých objektivů a v pořizování snímků kamerou skrytou v rozličných předmětech, například v závěsné kabele na boku. Pinchas Majdan, jeden ze tří nových příchozí, který se k našemu kursu připojil až na tento poslední semestr, si usmyslel tenhle fotografický výcvik dobře zpeněžit. Podél pláže severně od Tel Avivu se táhne písčitý pruh nazývaný Tel Barbach, je to docela blízko Country clubu. Postávají tam prostitutky, čekají zákazníky, kteří sem přijíždějí auty, vyberou si, poodejdou s nimi za písečné duny, odbydou si svoje a zase odjedou. Pinchas se rozhodl, že se tam vydá se svým vybavením pro noční fotografování. Usadil se na kopci nad dunami, nafotil si muže s partnerkami ve vozech a díky vysoce kvalitnímu vybavení a výkonným teleobjektivům získal tak pár pozoruhodných snímků. Naučili jsme se už, jak se napojovat na policejní počítač připojením do výpočetní sítě, aniž to policie věděla anebo dokonce schválila - takže si Majdan prostě zjištěné poznávací značky sjel na computeru, aby si zjistil jména a adresy držitelů, a pak je začal vydírat. Zatelefonoval, sdělil, že má k dispozici kopromitující fotografie, a řekl si o peníze. Chvástal se, jak dobrý kšeftík to je. Neřekl, kolik mu vynesl, ale pak si někdo stěžoval a Majdan šel na koberec. Myslel jsem, že ho vykopnou. Ale komusi to zřejmě naopak připadalo jako projev iniciativy. Zdá se, že když člověk trčí tak hluboko v hnoji, už mu pak ani nepřijde, že něco smrdí. Pořizování takovýchto fotografií může podle filozofie Mosadu samozřejmě někdy znamenat mocný nástroj při akvizici - někdy ovšem se lze setkat i s pravým opakem. Vykládalo se o jednom vyšším činiteli ze Saudské Arábie, který byl takto vyfotografován přímo v posteli. Jeho partnerka, nájemná dámička, dostala předem pokyn, aby zaujala takovou polohu, při níž by byla na snímku patrná jak Arabova tvář, tak i orgán, který do ní vniká. Později ho lidé z Mosadu seznámili s doklady o jeho sexuálních výbojích, rozestřeli před něj fotografie na stůl a pravili, „Možná, že byste měl zájem o spolupráci s námi". Jenže Arab, místo aby se zhroutil v šoku, byl fotkami úplně fascinován. „To je báječné," povídal. „Od téhle bych potřeboval dvě kopie, a tamtu mi udělejte třikrát," a dodal, že je musí ukázat všem kamarádům. Není třeba dodávat, že z akvizice nebylo nic. Kurs pokračoval školením, jak čelit zpravodajským organizacím v různých arabských zemích. Praktikanti strávili také dost času rozhovory s bezpečnostními úředníky z různých hotelů, aby se naučili dívat na věci i jejich očima. Vzhledem k tomu, že řada našich operací probíhala právě v hotelích, museli jsme se naučit vyvarovat se chyb, které přivolávají pozornost bezpečnostního aparátu - takových těch zdánlivých drobnůstek. Když například pokojská zaklepe na dveře a vstoupí a když všichni zmlknou a mlčí celou dobu, po kterou se zdržuje v místnosti, půjde zcela jistě ohlásit domácím detektivům, že se v tom pokoji asi něco děje. Ale pokud všichni klidně mluví dál, jako by tam nebyla, nevyvolá to v ní sebemenší podezření. Odbyli jsme si také řadu přednášek o všech evropských policejních sborech, dovídali jsme se o jejich přednostech i slabinách. Studovali jsme problematiku islámské bomby a 90
navštěvovali jsme různé vojenské základny, stejně tak jako jaderný závod ve výzkumném středisku Dimona v Negevu, asi 60 kilometrů severovýchodně od Berševy. Původně byl komplex maskován jako textilní továrna, poté jako „čerpací stanice", až konečně v prosinci 1960 získala CIA ze špionážního letadla U-2 snímky, které prokázaly, že v objektu je ukryt jaderný reaktor. Existoval ještě jeden, mnohem menší reaktor nazývaný KAMG (což je zkratka názvu Kure garni le-mechkar, neboli Zařízení pro jaderný výzkum) v Nachal Soreku, v prostoru vojenské letecké základny nedaleko na jih od Tel Avivu. Navštívil jsem obě střediska. Poté, co bylo v roce 1960 tajemství odhaleno, David Ben Gurion formálně oznámil existenci izraelského „mírového" atomového programu, třebaže mnoho z něho má i nadále velice daleko k mírovému poslání. V roce 1986 prozradil Mordechaj Vanunu, Izraelec původem z Maroka, jenž v Dimoně pracoval od roku 1976 až do svého odchodu do Austrálie v roce 1985, že do zařízení propašoval fotoaparát a že pořídil 57 snímků přísně tajného zpracovatelského zařízení umístěného několik pater pod terénem. Byla v něm tou dobou uskladněna zásoba vojensky využitelného plutonia, které by postačilo na výrobu 150 nukleárních a termonukleárních náloží. Potvrdil rovněž, že Izraelci pomohli Jižní Africe odpálit v září 1979 v jižní oblasti Indického oceánu nad neobydlenými ostrovy Prince Edwarda a Marion jadernou bombu. V procesu, konaném v Jeruzalémě s vyloučením veřejnosti, dostal Vanunu nakonec za všechno své úsilí 18 let za špionáž. Byl zajat Mosadem poté, co ho půvabná agentka vylákala na plavbu jachtou po Středozemním moři jižně od Říma. Londýnský list Sunday Times se chystal uveřejnit jeho vyprávění i jeho fotografie, ale Vanunu byl omámen, propašován na palubu izraelské lodi, bez meškání souzen, odsouzen a uvězněn. Vanunuův únos představoval v podstatě dosti lajdáckou práci. Vanunu v podstatě nebyl profík a neznamenal ani žádné nebezpečí, zato způsob, jakým byl únos proveden, mu zajistil širokou publicitu. Výsledkem operace sice bylo, že Mosad nakonec dostal Vanunuho do Izraele, ale příliš hrdý na ni být nemohl. Podle mých vlastních poznatků ze závodu v Dimoně byl Vanunuho popis velice přesný. A nejen to, přesná byla i jeho interpretace. Řekl, že se tam vyrábějí pumy a že jich bude také použito, pokud to bude nezbytné. To je pravda. Ani v Institutu nebylo žádným tajemstvím, že jsme Jihoafrické republice pomáhali s jejím jaderným programem. Dodali jsme jim většinu jejich výzbroje. Cvičili jsme jejich speciální jednotky. Pracovali jsme s nimi ruku v ruce po celá dlouhá léta. Obě tyto země usoudily, že tuto apokalyptickou zbraň potřebují, a obě dospěly k rozhodnutí ji použít. Dimona byla chráněna nejen mimořádně přísnými bezpečnostními opatřeními, ale také kruhem odpalovacích ramp pro rakety země-vzduch Hawk a Chapparal. Při naší návštěvě stanovišť raket Hawk nám tehdy připadalo dosti komické, že jsme je shledali zrezivělé. Nebyly by dokázaly ubránit vůbec nic. A přesto jsme je pak ještě prodali Íránu. Dost jsme se bavili. Mladší kacové se museli rovněž seznámit se systémem mezinárodních spojů, zejména se Středomořským kabelem, jenž vyúsťuje v Palermu na Sicílii, kde se napojuje na satelity přenášející většinu arabských relací. Izrael získává propojení prostřednictvím útvaru 8200 a má přístup prakticky ke všemu, co Arabové odvysílají. Jiným pravidelným prvkem našeho kursu se stal „sociometrický test", který jsme vypracovávali písemně každých čtrnáct dní a v němž musel každý stanovit žebříček, jak se mu jeví ostatní frekventanti podle různých kategorizací: operační způsobilost, důvěryhodnost, spolehlivost, přátelské chování, srdečnost a tak dále. Nešlo mi to špatně, ale celá ta věc nebyla dost poctivá. Nikdo se neměl dovědět skutečné výsledky testu, ale samozřejmě jsme je znali. Pokud člověk někoho neměl rád, zařazoval ho prostě na dolní příčky žebříčků. A protože nikdo z nás nebyl přespříliš důvěřivý, Josi, Chajm a já jsme si pro jistotu prohlíželi testy navzájem. Byli jsme připraveni pro závěrečné cvičení. Během dvou týdnů se z nás měli stát plně kvalifikovaní kacové. 91
8 Vítej a odejdi
DEN PŘED ZAHÁJENÍM závěrečného třítýdenního
cvičení mi zavolal můj kolega z kursu, Jerry S. V tu chvíli jsem ještě neměl ani tušení, jak dalekosáhlý význam pro mne ten zdánlivě bezvýznamný telefonát bude mít. Jerry, jemuž tehdy bylo dvaatřicet, byl americký občan. Nosil plnovous a knír, byl už trochu prošedivělý, štíhlý. Jako právník kdysi pracoval v soukromé advokátní kanceláři Cyruse Vance, který byl za prezidenta Jimmyho Cartera ministrem zahraničních věcí USA. Byl jsem s Jerrym v přátelském vztahu, třebaže se tu a tam naznačovalo, že prý je homosexuální. Jerry sice jeden čas kdekomu vykládal, že má přítelkyni, která za ním přiletěla ze Států a žila tu s ním, ale která se pak musela vrátit, protože byla vdaná. Jenomže ji nikdo nikdy nespatřil, a tak ony pověsti přetrvávaly dál. Jerry mne mnohokrát navštívil doma, a naopak i já jeho, a dost často jsem mu pomáhal s jeho krycí identitou. Až na tamtu drobnou nejasnost jsme spolu vycházeli dobře. Nebylo tedy pranic divného, když mě pozval, abych ho přišel navštívit. Řekl, že by si jen rád popovídal a něco mi ukázal. Prima, proč ne, odpověděl jsem. Když jsem k němu dorazil, připravil nám svůj oblíbený nápoj, koktejl z vodky, ledu a rozmačkaných jahod, vše zamícháno v šejkru. Ještě než se usadil, zasunul do videorekordéru kazetu. „Chci ti něco předvést," řekl, „ale než to pustím, tak ti musím říct, že jsem se dostal k důvěrnému zdroji domácích informací a že od této chvíle, ještě před začátkem cvičení, budu vědět, jestli jsme sledováni. Budu ti moct taky říct, kdy a kde jsou. Tyhle blbiny už přece nemáme zapotřebí." „Mám-li být upřímný, Jerry," řekl jsem, „mně to sledování tak moc nevadí. Vlastně mi to docela sedí. Je to docela příjemné vzrušení," „Poslyš," namítl, „já už jsem o tom řekl taky Ranovi H. (to byl další z kolegů, který měl vždycky s APAMEM dosti vážné potíže), a ten byl přímo nadšen." „To mě nepřekvapuje. Ale komu tím chceš pomoct?" „No, pořád ti přece ještě zbývá zjišťovat, jak tě vlastně sledovali," řekl už trochu kousavě Jerry. „Okey, Jerry, dělej jak myslíš," řekl jsem. „Mně je to jedno. Jestli se domníváš, že ti to bude k něčemu, prima. Ale zvědavý jsem, to přiznám. Odkud ty informace máš?" „Je v tom ta ženská, co ji chodí Icik šukat," řekl. „To pověstné číslo čtyři. Trochu jsem to s ní taky rozjel, a ona mi o něm a o jeho pohybech řekne první poslední." „Kecáš." „Já věděl, že mi asi nebudeš chtít věřit. Tak si sedni, dej si pohov a podívej se na ten videozáznam." Před nějakým časem se Jerry stavoval doma u Icika a před domem tam potkal ženu, která právě odcházela. Byla atraktivní, krásně opálená, měla světlehnědé vlasy a nádhernou figuru. Jerry sledoval, jak se vzdaluje, počkal ještě chvíli a pak teprve vešel. Icikova manželka zrovna nebyla doma. O té ženské venku se Jerry nezmínil. Jarid, útvar zajišťující operační bezpečnost v evropském teritoriu, si své praktiky nacvičuje pochopitelně nejprve v Izraeli. Jeden z nejúčinnějších tréninků představuje sledování 92
mladších kaců. Užívají při něm mezi sebou toliko čísel, nikoli jmen, a kacové by se vlastně neměli dozvídat, kdo je vlastně kdo. Nicméně tato dívka mezi nám vešla ve známost jako „čtyřka". Jerry ji postřehl v průběhu předchozího cvičení, a třebaže tehdy ještě vůbec nevěděl, kdo to vlastně je, uvedl ji ve svém hlášení. Když ji pak uviděl vycházet z Icikova bytu, dal si ta dvě fakta dohromady. Pozoroval ji, jak nasedá do vozu, zapsal si číslo, prověřil ho v policejním počítači a získal tak její jméno a adresu. Chtěl tohoto poznatku využít. Předně věděl, co se o něm říká, a byl by rád ty pověsti rozptýlil. A byl by se také chtěl dovědět, kdo a kdy bude v jednotlivých dnech nadcházejícího c v i č e n í sledován, tak aby se nemusel neustále trápit s APAMEM. Nebyl v něm nijak vynikající, takže by byl uvítal možnost dosáhnout takovouto zkratkou cíle v jednom z nejdůležitějších předmětů kursu. Bez úspěšného absolvování APAMU nemůže být kaca vyslán do zahraničí. Jerryho byt, který byl přeplněn veškerou myslitelnou elektronikou, byl vybaven také velkým posilovacím zařízením značky Soloflex, kde byla i lavice a nad ní zavěšená hrazdička. Jedno z cvičení probíhalo tak, že se kolem kotníků utáhly gumové upínačky, pak je člověk zasmekl na hrazdičku, dal se vytáhnout do visu a v něm pak hlavou dolů cvičil shyby a posiloval si tak břišní svalstvo. Dalším důležitým prvkem jeho vybavení byla i malá zvuková videokamera zabudovaná do aktovky - užívala se při mnoha cvičeních. Podle potřeby si ji bylo možno vypůjčit z Akademie. Aktéři nejenže nevěděli, že se s nimi právě natáčí záběr, ale vystupovali pro záznam, který měl naprosto perfektní kvalitu, schopnou obstát i v televizním vysílání. Na začátku Jerryho záznamu byl širokoúhlý záběr celé místnosti. Závěsy byly staženy, ale světla v ní bylo i tak víc než dost. Stranou stály světlá dřevěná skříňka a jídelní stůl, ale uprostřed místnosti vévodil Soloflex. Zpočátku si Jerry s číslem čtyři jen vyprávěl. Pak se začali líbat a laskat. „Pojď, zacvičíme si," řekl jí potom Jerry, a když svlékla strečky, začal jí uvazovat kolem kotníků gumové závěsy. A pak ji vytáhl do visu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Pane Bože, říkal jsem si, tohle snad není vůbec pravda. Ale byla to pravda pravdoucí. Když už visela hlavou dolů, Jerry ustoupil, rozpřáhl ruce, jako by to bylo gesto pro kameru, a řekl jen „Ta-da!" Tričko se jí samozřejmě svezlo dolů přes hlavu a uvolnilo jí ňadra. Jerry jí tričko stáhl, shýbl se k ní a znovu ji začal líbat. Pak jí vsunul ruku do kalhotek a hladil ji. Když už to chvíli trvalo, Jerry se rovněž svlékl a posledních pár minut snímku předvádělo, jak tam sedí nahý na lavici, zatímco ona visí hlavou dolů a kouří ho. „Jerry, tys ani nemusel pořizovat žádné video, abys ji přiměl ke spolupráci," řekl jsem mu, když bylo promítání u konce. „Možná že ne. Ale řekl jsem si, že pokud by nechtěla spolupracovat, tak jí tenhle záznam ukážu, a ona si to pak rozmyslí. Je to rajc, co?" „Svým způsobem ano," řekl jsem opatrně. „Ty asi víš, co se o mně u nás vykládá?" „Že jsi homouš?" „Jo." „To je tvá věc, mně do toho nic není. Nejsem tu od toho, abych tě soudil." V tu chvíli si přisedl blíže. Hodně blízko. „Podívej, teď jsi přece viděl, že nejsem homouš." „Proč mi vlastně vůbec tohle všechno vykládáš, Jerry?" zeptal jsem se, trochu už znervóznělý. „Víš, já to mám rád obojí," řekl mi na to. „Já myslím, že by to mezi námi mohlo být krásnější, než si vůbec dovedeš představit." „Jerry, rozumím ti dobře, co mi to tu vykládáš?" „Já doufám." Byl jsem jako omráčen, ale zároveň se mě přitom zmocňoval vztek. Vstal jsem z gauče a vykročil jsem ke dveřím. Jerry mi položil ruku na rameno, aby mě zadržel. A v té chvíli jsem už viděl rudě. Ruku jsem mu srazil a uhodil jsem ho. V životě jsem předtím nikomu nedal takovou ránu do žaludku. Seběhl jsem ze schodů a ven na ulici, abych byl na čerstvém 93
vzduchu. Dal jsem se do běhu a klusal jsem celou cestu až do Akademie, může to být dobrých čtyřicet minut, takových šest, osm kilometrů. Nebyl jsem sice právě v nejlepší kondici, kašlal jsem, ale nezastavil jsem se. V Akademii jsem narazil rovnou na Icika. „Iciku, musím ti o něčem říct," povídal jsem. „Tohle musí přestat." „Pojď ke mně do kanceláře." Vyprávěl jsem mu o všem, co se přihodilo. Nebyla to asi příliš souvislá výpověď, časem jsem se i zakoktával, hledal slova. Ale smysl byl jasný. Řekl jsem mu všechno, že má Jerry videozáznam, jak šuká s jeho přítelkyní, a že mi dělal milostné návrhy. „Tak se uklidni, prosím tě, uklidni se trochu," řekl Icik. „Já tě zavezu domů." Poděkoval jsem mu a řekl jsem, že mám v Akademii kolo a že bych se na něm rád projel cestou domů. „Podívej se," řekl mi pak Icik. „Už jsi mi o tom řekl. Teď na všechno zapomeň." ,,Jak to myslíš - zapomeň?" ,,Povídám ti: zapomeň na to. Už o tom nechci nic slyšet." „Co má ten chlap vlastně za koně (,strýčka'). Není to náhodou nějaký trojský kůň?" „Zapomeň na to!" Nic jiného jsem taky udělat nemohl. To, že mi Icik takhle rázně nařídil, abych na všechno zapomněl, aniž se vůbec nejdřív přesvědčil, co je na mém vyprávění pravdy, bylo až neskutečné. Dodal pak ještě, „A nechci o tom slyšet ani od nikoho jiného. Nevykládej o tom nic Chajmovi anebo Josimu anebo komukoliv jinému. Rozuměl jsi?" „Okey, já na to tedy zapomenu. Ale dám ti to ještě písemně a budu chtít archivovat kopii." „Prima, to můžeš." Archivovat kopii znamenalo, že průklep písemnosti určené někomu do vlastních rukou, se vložil do obálky, zapečetil a předal do computerové archivace, kde zůstal neotevřen, ale trvale uložen. Příjemce ovšem kopii musel podepsat na důkaz, že originál četl, a k tomu se zaznamenávalo i datum. Dejme tomu, že kaca svým nadřízeným sděloval, že Syřané připravují na příští týden zahájení ofenzívy, ale že toto varování bylo ignorováno. Když pak k útoku došlo, začali se lidé shánět po důvodech, proč nebyli předem upozorněni. Pokud měl kaca kopii archivovánu, pak si ji prostě vyzvedl a dokázal, že on sám dal signál včas. Cestou domů jsem se stavil u šéfa vnitřní bezpečnosti Mousy M., u něho doma, a o všem jsem mu pověděl. „Měli byste změnit program a to děvče z něho vynechat." „Pověděl jsi o tom Icikovi?" „Ano." „A co on na to řekl?" „Abych na všechno zapomněl." „Takže tu holku odvolat nemůžu," řekl Mousa, „protože v tom okamžiku bude Icikovi jasné, že jsi mne informoval." * * * Prvním úkolem po zahájení našeho závěrečného třítýdenního cvičení v polovině října 1985 pro každý ze tří pětičlenných týmů bylo usadit se v konspiračních bytech. Jeden z týmů sídlil v Haifě, druhý v Jeruzalémě a můj vlastní dostal přidělen byt ve třetím patře domu vedle kina Mugrabi, poblíž Allenbyho a Ben Jehudovy ulice, v jižní části centra Tel Avivu - v dosti zanedbané čtvrti, kde se venku procházelo plno lehkých holek. Kromě Jerryho se můj tým skládal z Arika, Odeda L. a Michela. Když jsme si vybudovali skrýš v jedné ze skříní a připravili všechna ostatní bezpečnostní zařízení pro náš „útulek" a „rezidenturu" v jednom, dostali jsme pasy, odvezli nás na letiště a řekli, abychom prošli celní a pasovou kontrolou dovnitř, jako kdybychom byli do Izraele právě přiletěli. Já sám jsem byl vybaven kanadským pasem. Vzal jsem si poté taxík a dojel jsem do blízkosti bytu, prozkoumal jsem okolí, obhlédl, kde jsou telefonní automaty, a tak dále a zbývalo mi ještě spoustu času do informační porady 94
svolané na jednu hodinu. (Z tohoto cvičení jsme měli povoleno zaskočit si občas domů, ale byla nutná určitá rotace, protože během noci musel být konspirační byt trvale obsazen.) Když jsem se do „útulku" vrátil, vypadalo to, jako by se bylo mezi mnou Jerrym vůbec nic neodehrálo, až na to, že teď už mi bylo jasné, že ho nemám možnost shodit a že navíc nemám ani dost účinných prostředků se před jeho vlivem chránit. Ten jeho „strýček" musel být náramně silný „kůň". První úkol v terénu začal tím, že jsme se odebrali do hotelu Grand Beach, na rohu Dizingoffovy ulice a Ben Gurionovy Avenue, naproti budově, která kdysi patřívala Sheratonu. Starý hotel Sheraton byl předán Američanům, kteří stavěli letiště v Negevu jako součást dohod z Camp Davidu, poté co se Izrael vzdal letišť na Sinai. Objednal jsem si předtím v hotelu Grand Beach pokoj, Jerry se měl dole v jeho hale setkat se svým kontaktem. Kontakt měl mít doklady v aktovce v kufru svého vozu, náš úkol byl vyzvednout aktovku z vozu, pořídit snímky dokumentů a aktovku zase vrátit do kufru, aniž kdo něco postřehl Klíče od vozu jsme už měli a vozidlo mělo stát na šestém vyhrazeném parkovacím místě od vchodu do bývalého Sheratonu. Jenomže postaveno bylo na třetím, rovnou před očima vrátného ze starého Sheratonu. Jerryho úkolem bylo bavit se s kontaktem v horní části haly hotelu Grand Beach a sednout si přitom tak, aby mě viděl, jak vcházím s aktovkou a nesu ji napříč halou k výtahům. Až pak budou hotovy snímky dokumentů, pořízené v hotelovém pokoji, všechny doklady budou vráceny na své místo, z aktovky budou odstraněny otisky prstů a já ji pak odnesu zpátky do auta. J a k m i l e bude aktovka v kufru, dám signál Arikovi, který ho předá Jerrymu a ten poté nechá muže odejít. Celá tato činnost měla proběhnout, aniž o tom kontakt věděl. Jediný háček byl v tom, že ten vrátný měl vůz příliš na očích. Zeptal jsem se tedy Arika, jestli u sebe má náprsní tašku, řekl jsem mu, ať z ní vyndá všechno kromě nějaké menší hotovosti - která z ní může trochu vyčuhovat - a ať pak jde k vrátnému s tím, že ji tam našel a že chce, aby ji vrátný předal do ztrát a nálezů. Vrátný tak bude alespoň na chvíli pryč a já zatím aktovku vyzvednu z vozu. Když jsem scházel ze schodů opět dolů, Arik už znal jméno toho vrátného a volal ho telefonem, jakoby v naléhavé záležitosti. Vrátný odešel dovnitř k aparátu a já jsem aktovku vrátil na místo do kufru automobilu. O dvě hodiny později jsme se sešli v bytě. Všichni byli zticha, ale nezdálo se, že by byl někde nějaký problém. Brzy se objevil Icik se Šajem Kaulym. Všichni jsme podrobně popsali, co a jak proběhlo, ale když už jsme skončili, Jerry se obrátil na Icika a řekl, „Já bych chtěl pro záznam uvést stížnost na Vicův postup." Byl jsem jako opařen. Já udělal mnohem víc, než se ode mne chtělo, a tenhle šašek na mě bude ještě žalovat a chtít to uvést do záznamu? Ale Jerry pokračoval. „Když Victor ještě pracoval v Kajsarutu pro Smerfy, tak měl v tamtom hotelu ubytované nějaké Afričany. Tím, že absolvuje tohle cvičení v hotelu, kde ho znají, ohrozil celou operaci." „Tak moment," řekl jsem. „Cvičení už jsme dělali v kdejakém pitomém hotýlku v tomhle městě. A konečně, podle námětu toho cvičení jsme vlastně v Paříži, a tam mě nezná v žádném hotelu nikdo." Nic to nebylo platné. Icik to sice vyslechl, ale pak si něco psal do notýsku. „To beru." Obrátil jsem se na Kaulyho. „Šaj -" „Heleď," odpověděl Kauly, „do toho mě netahej." * * * Druhý den jsem požádal, abych mohl začít se svým druhým úkolem ihned. Dávalo mi to možnost na pár dní z toho „útulku" vypadnout. Bylo mi ze společného pobytu s Jerrym už pomalu nanic. Úkol zněl navázat kontakt s britským diplomatem, který měl na starosti péči o všechny 95
naše válečné hřbitovy (převážně ještě z prvé světové války) v Izraeli. Kancelář měl v Ramle, nedaleko na východ od Tel Avivu, kde byl současně i velký hřbitov, a další pracoviště měl na britské ambasádě v Tel Avivu. Šabak ho při několika příležitostech viděl zastavovat na silnici, fotografovat vojenská zařízení a pak jet opět dál. Podezřívali ho, že je buď příslušníkem rozvědky, anebo že pracuje pro někoho dalšího. Výsledkem bylo, že Šabak podal návrh, aby byla jeho činnost prověřena. V prvé řadě bylo třeba vymyslet si nějakou přijatelnou záminku, pod níž by bylo možno se s tím člověkem sejít. Proč nezopakovat tu filmovou fintu? Najal jsem si pokoj v hotelu Carleton na telavivské Ha-jarkonské třídě, přímo naproti Marině, a pak jsem se vydal k pomníku poblíž místa, kde jednotky britského generála Allenbyho v průběhu prvé světové války překročily řeku Jarkon a skoncovaly tak s čtyřsetletou ottomanskou okupací Svaté země. Vštípil jsem si do paměti data bitev a názvy brigád, které v nich bojovaly, a zajel jsem si na další britský hřbitov v blízkosti Haify. Procházel jsem mezi pomníčky, až jsem si konečně na jednom našel jméno vojáka, jenž se těchto bojů zúčastnil a jenž v nich také padl. Znělo McPhee. Představoval jsem se jako kanadský obchodník z Toronta, byl jsem vybaven příslušnými obchodními vizitkami, a vysvětloval jsem, že mám v plánu natočit film o rodině, která se z Londýna přestěhovala do Kanady, ale jejíž jeden člen padl v bitvě o Svatou zemi. Volal jsem nejprve do kanceláře v Ramle a vyprávěl jsem tuhle historku nějaké křesťanské Arabce, která tam pracovala. Od ní jsem získal telefon našeho objektu přímo na ambasádu, takže jsem mu obratem zavolal, povídku jsem mu zopakoval s tím, že jsem udal jméno McPhee (s dovětkem, že nevím, kde leží pohřben), a řekl jsem, že bydlím v hotelu Carleton a že bych ho prosil o schůzku. Bylo to bez problémů. Angličan přikvačil ještě s kolegou a ve třech jsme si dvě a půl hodiny pěkně popovídali. Diplomat byl původním povoláním zahradní architekt a byl ochota sama. Přinesl už i záznam o onom jméně a podrobné instrukce, kde hrob hledat. Byl naprosto přesvědčen, že jde o reálnou záležitost, a dokonce jsme už začali projednávat i možnost, že by spolupracoval na inscenaci velkých bitevních scén, o nichž jsem předstíral, že je budu točit. Řekl jsem, že brzy opět odlétám, ale že se mu do měsíce opět ozvu. Měl jsem instrukce nepostupovat dál, než vyžadovalo vytvoření prvého kontaktu a pootevření dveří k němu. Poté jsem měl navázat styk s mužem ve Východním Jeruzalémě, který měl obchod se suvenýry v Saladinově ulici. Prošel jsem si okolí, pořídil jsem skrytou kamerou pár snímků a pak jsem si s tím chlapíkem docela přátelsky popovídal. Patřil k OOP, proto se o něm naši také chtěli něco víc dovědět. Ke zvládnutí dalšího úkolu mě Icik zavezl před činžovní dům v Tel Avivu a řekl mi, že ve třetím poschodí bydlí někdo, kdo má u sebe právě návštěvu, a já že mám dvacet minut na to, abych se s jeho hostem dostal do rozhovoru. „Tak tohle je tedy chucpe," povídal jsem jen. „Definuj mi, co to je chucpe'' řekl Icik. „Vykadit se někomu před dveře, zazvonit a chtít na něm toaletní papír. To je chucpe." Zašel jsem do nedalekého obchodu a koupil jsem tam dvě láhve claretu Mouton Cadet. Vstoupil jsem pak do vestibulu, prohlédl jsem si jména na seznamu, stiskl jsem jeden knoflík a do mikrofonu jsem řekl, že mám jedné paní doručit balíček. „Á, to asi jdete za Dinou," řekl hlas z reproduktoru. „Je Dina vdaná?" zeptal jsem se. „Ne," zněla odpověď. Zazvonil jsem u Dininy jmenovky, ale naštěstí nebyla doma. Vešel jsem do budovy a vydal jsem se po schodech vzhůru. Byl to ten typ stavby, kde cestou procházíte postupně podél všech dveří. Když jsem došel až do třetího patra, kde byly mé cílové objekty, zvedl jsem jednu z lahví do výšky a pustil jsem ji, takže se s třeskem rozbila právě před dveřmi onoho bytu. Zaklepal jsem na dveře. „Moc se omlouvám," řekl jsem, když se dveře otevřely. „Šel jsem nahoru za Dinou, ale ona není doma. A teď mi tu upadla láhev. Neměli byste tu něco, čím bych to mohl uklidit?" 96
Oba dva, muž i jeho host, mi pomohli. Navrhl jsem, abychom se na oplátku podělili o druhou z lahví, a zůstal jsem tam celé dvě hodiny. Dozvěděl jsem se během té doby životní příběh každého z nich. Úkol splněn. Haifský tým se mezitím soustředil na jednotky Organizace spojených národů, zejména na Kanaďany. Kanaďané byli báječnými cíli. Byli přátelští. Snažili se být i laskaví. Připadali si v Izraeli jako v nějaké západní zemi, cítili se tu dobře - o mnoho líp, než v nějakém arabském státě. Koneckonců, pokud si chcete vyrazit někam za zábavou, kam asi pojedete - do Damašku? Existovalo několik kanadských duvšanim (doslova „perníčků", příslušníků mírových jednotek OSN placených za transport zpráv a zásilek), kteří pro nás přenášeli určité balíčky oběma směry přes hranice. Dvě cvičení obsahovala prvek vloupání do policejních budov, jednou z nich se stalo místní oddělení na Dizingoffově ulici v Tel Avivu, druhou pak byly prostory zvláštního vyšetřovacího štábu v Jeruzalémě. Sídlila tam speciální skupina vyšetřovatelů zaměřená na podvody, řídil ji jakýsi Zigel. Jeden z případů, na nichž v té době pracoval, byl znám pod jménem „Broskvový šanon" (v hebrejštině Tik Afarsek). Když jsme pronikli do místnosti štábu, byl s námi i takzvaný „balený expert", který nám určil, které šanony máme odnést. Ukázalo se, že „Broskvový šanon" se týká stařičkého ortodoxního ministra Josefa Burga, jednoho z nejstarších poslanců v Izraeli. Burg byl ve funkci tak neuvěřitelně dlouho, že začala kolovat taková archeologická anekdota. Tři vědci, Američan, Angličan a Izraelec, našli egyptskou mumii starou tři tisíce let. Když hrobku otevřeli, mumie se probrala k životu a povídala Američanovi: „Odkudpak jsi?" „Z Ameriky. Ohromná země, za oceánem. Nejmocnější země na světě." „V životě jsem o ní neslyšela," pravila mumie, obrátila se na Brita a opakovalo se totéž. Pak se konečně podívala na Izraelce.„A ty jsi odkud?" „Z Izraele," zněla odpověď. „A, Izrael, to znám. Mimochodem - co Burg, pořád je ještě ministrem?" Dodnes nevím, co vlastně v šanonu bylo anebo čeho se vůbec vyšetřování týkalo, ale zato vím, že „Broskvový šanon" zmizel na žádost sekretariátu ministerského předsedy a že se pak celé vyšetřování muselo zastavit, neboť chyběla dokumentace. Jestli za tím byl Begin, Peres nebo Šamir, na tom nezáleží. Jakmile tu byl k dispozici nástroj, bylo ho i náležitě využito. A Mosad nikdy neselhal. Mladší kacové takovýchto cvičení nepodnikali mnoho, ale ti, kdo prodělávali výcvik pro Neviot, je absolvovali pravidelně. K nácviku zdolávání střežených objektů jsou dobře hlídané budovy přece nejvhodnější. A to by policejní stanice bezesporu být měly. Byl jsem těmito praktikami dosti vyveden z míry a vyptával jsem se, proč vlastně takové věci vůbec děláme, když jsou přece evidentně proti našim vlastním zákonům. Měli jsme pracovat mimo naši vlast, ne na její půdě. Oren Riff, kterého jsem považoval za přítele, mi na to odpověděl, „Když hledáš něco, co jsi vytrousil, tak hledej tam, kde jsi to ztratil, a ne pod lucernou." Byla to narážka na vtip o muži, který cosi ztratil ve tmě, ale hledal to pod lampou. Když se ho ptali, proč to hledá tam, a ne na místě, kde to ztratil, odpověděl, že je tam tma a že tam není vůbec vidět, kdežto tady na světle ano. „Radši drž hubu a starej se o své," dodal Riff ještě, „protože po tomhle ti vůbec nic není." A nato vykládal tu historku o muži, který žil bůhvíkde na pouští a jednoho krásného dne najednou narazil na železniční koleje. Stál na nich, slyšel pískat přijíždějící lokomotivu, ale nevěděl, co to je. Pak už ten obří vehikl uviděl, jak se na něj řítí, ale protože stejně pořád nechápal, co je to vlak, zůstal stát a lokomotiva ho porazila. Nějak to přežil, a když ho po dlouhém čase konečně pustili z nemocnice, odvezli si ho přátelé domů a na oslavu mu přátelé přichystali večírek. Někdo postavil na oheň konvici a chtěl uvařit čaj, jenže jak ten přejetý muž uslyšel zapískat konvici, v níž přišla voda do varu, vyskočil, popadl sekeru a konvici rozmlátil na padrť. A když se ho ptali, proč to udělal, řekl, „Něco vám řeknu. Tyhlety potvory je třeba hubit, dokud jsou ještě docela mrňavé." 97
A nakonec mi Oren řekl, „Dobře mě poslouchej. Ty osobně už s tím pískáním jednou laskavě přestaň. Pískat si budeš moct, až trochu povyrosteš a až budeš o hodný kus větší než ti hoši, na které by ses teď rád vytáhl." ,,Tak s tímhle mi můžeš políbit víš co," odsekl jsem vztekle a vypadl jsem z jeho kanceláře. A měl jsem pocit, že jsem v právu. Když jsem o těchto věcech totiž někdy mluvil s ostatními mládenci v Institutu, to znamená se samými takovými malými brambůrkami, jako jsem byl já sám, tak mi všichni vždycky dávali za pravdu. Jenomže nikomu z nich se ovšem nechtělo otevřít pusu. Stáli pěkně v lati, protože všichni by byli chtěli vyrazit na zahraniční posty a to bylo jediné, co je zajímalo. Jenomže s tímhle postojem jde pak stejně všechno do hajzlíčku. Člověk potom nehne vůbec s ničím. * * * Když jsme v polovině listopadu 1985 kurs dokončili a stali se konečně kacy - celkem nám to zabralo tři roky - byla nálada tak mizerná, že jsme ani neuspořádali žádný večírek na oslavu. Oded neuspěl, ale stal se pak komunikačním specialistou Institutu pro oblast Evropy. Ani Avigdor nezískal absolutorium. Prostřednictvím Mika Harariho ho zapůjčili komusi v Jižní Americe jako pistolníka. Michel odešel do Belgie a Agasy Y. se stal stykovým pracovníkem v Káhiře. Jerry se dostal do Cafririm, kde pracoval u Araleha Šerfa. Poslední, co jsem o něm slyšel, bylo, že připravoval operaci v Jemenu, aby ověřil možnost dostat odtamtud nějaké Židy do Izraele. Chajm, Josi a já jsme byli přiděleni do rezidentury „Izrael". Kurs jsem absolvoval dobře, ale nadělal jsem si dost nepřátel, a to dosti vlivných protivníků. Efraim Halevy například o mně prohlašoval, že mě miluje jako osinu v zadku. Přesto jsem však byl určen ke službě v Belgii a pro takového bažanta to byla dosti velká pocta dostat se rovnou do ofenzivní složky kaců. Icikovi to také bylo silně proti mysli. Takových míst opravdu nebylo mnoho. A pokud bych se na ně dostal, zablokoval bych ho na dobré tři roky, nebo možná i pět. Zatím jsem pracoval jako desant pod Ranem, až do chvíle, kdy se Ran musel přesunout do Egypta, aby tam pomohl zajistit akviziční úkoly. Egyptská televize totiž uvedla film nazvaný „Muž s očima pokušitele", který zaujal velice kritické stanovisko k Mosadu, a hlavně obsahoval značné množství důvěrných informací odkudsi zevnitř. Ovšem namísto aby vzbudil ve veřejnosti očekávaný odpor, vyvolal opačnou reakci - příliv dobrovolníků hrnoucích se na naši ambasádu a dobrovolně se hlásících ke spolupráci s Mosadem. Dva týdny poté, co jsem nastoupil v rezidentuře „Izrael", dostal jsem za úkol předisponovat balík, který přivezlo letadlu El Alu z Dálného Východu, na jistou panamskou adresu udanou Mikem Hararim. Dojel jsem si pro něj vozem Suburu, ale když jsem ho pak na letišti uviděl, zjistil jsem k svému překvapení, že jde o žok o rozměru třikrát dva metry, skoro půl druhého metru vysoký, celý zatavený do fólie a obsahující spoustu menších balíčků. Do auta se mi to absolutně nemohlo vejít. Zatelefonoval jsem tedy, aby mi poslali nákladní vůz, abych mohl zásilku dát převézt do kanceláře, přebalit a pak odeslat dál do Panamy. Zeptal jsem se Amiho Jaara, co v těch balíčcích je. „Po tom ti vůbec nic není," řekl Jaar. „Hlavně sebou mrskni!" Na letišti pak ovšem balík nebyl naložen do panamského letadla, jak mi původně řekli, nýbrž do letounu izraelských vzdušných sil. Říkal jsem, že to bude asi mýlka. Ale odpověděli mi, „Ne, ne, to je v pořádku. Tohle letadlo má Panama pronajato." Byl to transportní letoun Hercules. Když jsem se vrátil do kanceláře, šel jsem si postěžovat. Bylo mi jasné, co to posíláme. Tak hloupý jsem nebyl, abych to nepochopil. Překupnictvím zbraní z Dálného Východu jsme se nikdy nezabývali. Tohle nemohlo být nic jiného než drogy. Takže jsem se šel zeptat, proč jsme na to museli použít izraelského letadla, a dověděl jsem se, že panamské vojenské letectvo stejně řídí Harari, takže o co mi vlastně jde? Slyšeli mě u oběda i v kanceláři, jak se hádám, proč vlastně Harariho v takovéhle činnosti vůbec podporujeme. Uvnitř Institutu fungoval sice stížnostní systém, člověk své námitky mohl 98
sdělit do počítače a odtamtud šly rovnou orgánům vnitřní bezpečnosti. Já jsem si ovšem šel stěžovat osobně. S formalizovanými stížnostmi byl ten problém, že načtený materiál byl dostupný vyšším funkcionářům; Harari by se byl o něm brzy dověděl. A tohle bylo to stéblo slámy, které zlomilo velbloudovi hřbet. Zasáhl jsem svým počinem Harariho slabé místo. Navíc mě odjakživa neměl rád, protože už jsme si spolu jednu takovouhle historii odbyli. * * * Tou dobou se rozvíjel případ, kvůli němuž jsem byl nakonec vyslán na Kypr. Původně to měl být někdo jiný, ale Icik trval na tom, abych jel já. Byl jsem stejnou měrou překvapen, že právě on chce, abych byl vyslán já, jako vzrušen, že mě konečně čeká činnost v zahraničí. Mým úkolem v operaci, která již byla v běhu, bylo sehrát úlohu obchodního zprostředkovatele. O podrobnostech jsem toho věděl jen minimálně, ale měl jsem se sejít s jistým člověkem a dohodnout s ním postup, jakým v Evropě převezme zásilku speciálních výbušnin. Byl to Evropan a na Kypru fungoval jednak jako stykový prostředník OOP, jednak se zabýval obchodem se zbraněmi. Cílem akce bylo veškerou tuto činnost potlačit hned v zárodku. Od tohoto člověka nakupovali především další obchodníci se zbraněmi. Pokud by se nám bylo podařilo je položit, pak by se podle našeho předpokladu nutně museli domnívat, že to byla zrada některé z frakcí OOP. Měl jsem zajistit, aby zúčastnění přijeli převzít zboží na určené místo v Bruselu. Do Bruselu proto, že výbušniny a roznětky byly z ústředí Mosadu v Tel Avivu do Evropského velitelství v Bruselu odesílány diplomatickou poštou, vakem. Vzhledem k významu bruselského zastupitelského úřadu bývaly totiž jejich diplomatické vaky často dosti objemné. Kupující byli detailisté v oboru a pocházeli z Belgie a z Holandska. Záměr byl zaplést je do tohoto obchodu, vyvolat v jejich zemích vyšetřování a nechat je do toho spadnout. Policie ovšem bude chtít nějaké důkazy. Ty měl právě obstarat Mosad, aniž by jeho účast policejní orgány tušily. Část plánu byla opřena o Michelovu účast, vzhledem k jeho perfektní francouzštině. Měl po nějaký čas dávat policii tipy, které by postupně dospěly až do fáze, kdy se uskuteční vlastní dodávka. Ubytoval jsem se v hotelu Sun Hall, z kterého je krásný pohled na celý přístav v Larnace. Zásilka výbušnin měla být dopravena do Belgie a umístěna v osobním automobilu. Měl jsem u sebe soupravu klíčů k tomuto vozu, kterou jsem měl na Kypru předat jednomu člověku z oné skupiny, a sdělit mu současně, že dostanou přesný pokyn, kdy a kde si mají vůz převzít. Chtěli, abych se s nimi sešel na Butterfly Hillu, ale já jsem trval na tom, že jim klíče předám v hotelu. Belgická policie je pak všechny sebrala přímo při činu -včetně onoho člověka, jemuž jsem dal klíčky - právě když otevírali vůz. Bylo to 2. února 1986. Zabaveno při tom bylo víc jak sto kilogramů plastické trhaviny a 200 až 300 roznětek. Byl jsem poté připraven vrátit se domů. Netušil jsem vůbec, že jsem na Kypr byl vyslán za zcela jiným účelem - jako součást operace, kterou jsem už trochu znal ze zpráv služebního počítače. Podle nového rozkazu jsem měl zůstat, kde jsem byl, v hotelu, a čekat na telefonát od kombatanta vyslaného Mecadou, který střežil letiště v Tripolisu, v Libyi. Ona magická větička měla znít: „Kuřata vylétla z kukaně." Jakmile zprávu obdržím, měl jsem každých patnáct sekund zapnout vysílačku a neustále opakovat, „Kuřata vylétla z kukaně." Relaci měla převzít torpédovka plující v blízkosti Kypru a předat ji dál izraelským vzdušným silám. Ty udržovaly v pohotovosti ve vzdušném prostoru letadla, jež měla za úkol přinutit libyjský soukromý letoun Gulfstream 11 k přistání v Izraeli. „Kuřata", o něž se jednalo, patřila k teroristům z OOP, nejnebezpečnějším a nejhledanějším na celém světě; byli to: Abú Chálid Amlí, Abú Ali Mustafa, Abdal Fattáh Ghámín a Arabi Awád Ahmad Džibríl z velení Lidové fronty za osvobození Palestiny. Džibríl před časem provedl únos italské lodi Achille Lauro a on to také byl, kdo do té míry 99
znepokojoval Olivera Northe, že si tento plukovník americké armády pořídil domů velice nákladný zabezpečovací systém. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí svolal do Tripolisu třídenní schůzku, kterou nazval Spojené vedení revolučních sil arabského národa a jíž se měly zúčastnit delegace 22 palestinských a ostatních arabských organizací. Měla se konat v jeho opevněném sídle, v kasárnách Bab al Azizia. Kaddáfí tím reagoval na námořní manévry loďstva Spojených států u libyjského pobřeží a delegáti na ní schválili formování sebevražedných komand pro útoky na americké cíle ve Spojených státech a kdekoli jinde ve světě, pokud by se Spojené státy odvážily zahájit agresi proti Libyi anebo jiné arabské zemi. Mosad tuto akci pochopitelně monitoroval. A stejně pochopitelné bylo, že Palestinci počítali s tím, že tomu tak bude. A tak došlo k tomu, že se proslechlo, že nejvyšší představitelé OOP mají v plánu odcestovat z konference ještě před jejím zakončením a přeletět soukromým tryskovým letadlem cestou do Damašku nad jihovýchodním pobřežím Kypru. Mosad měl rozmístěny dva kombatanty , kteří se navzájem neznali - což bylo běžné u dvou telefonů. Jeden z nich sledoval provoz na letišti. Jeho úkolem bylo sledovat, až tito lidé budou nastupovat do letadla. Jakmile odstartují, měl to telefonicky ohlásit druhém kombatantovi. Ten měl zprávu obratem odtelefonovat mně. A já jsem měl za úkol vysílačkou ji pak ihned předat na torpédovku. Na Kypr jsem vstoupil pod jménem Jason Burton. První část cesty jsem se plavil na hlídkové torpédovce, zbytek jsem dokončil na soukromé jachtě z larnackého přístavu. Ale podle víz v pase jsem přicestoval letadlem. Bylo chladno a větrno a turistů bylo poskrovnu. Zato bylo v mém hotelu ubytováno poměrně hodně Palestinců. Poté, co jsem ukončil svůj prvý úkol a už jsem jen čekal na onen telefonát, neměl jsem vlastně nic na práci. Mohl jsem se vzdálit z pokoje, nikoli však z hotelu, takže jsem prostě řekl recepčními, aby mě dal vyvolat, kdybych měl nějaký telefon, že budu určitě v budově. Byl večer 3. února 1986, když jsem si všiml toho člověk v hale. Byl perfektně oblečen, měl brýle se zlatými obroučkami a na pravé ruce tři velké prsteny. S knírkem a malou bradkou vypadal tak na pětačtyřicet. Černé vlasy mu začínaly trochu šedivět. I obut byl luxusně a vlněný oblek mu dokonale padnul, zjevně byl šit na míru. Seděl v hale, prohlížel si nějaký arabský magazín, ale zpozoroval jsem, že uvnitř má vložen také výtisk Playboye. Viděl jsem, že je to Arab, a dokázal jsem odhadnout, že si připadá velice důležitý. Takže jsem si řekl, co, k čertu, nemám co dělat, uděláme si jednu kontaktáž. Měla náramně jednoduchou formu. Šel jsem prostě k němu a anglicky jsem mu řekl, „Dovolil byste, abych se podíval na tu vyklápěčku?" „Co byste rád?" odpověděl mi angličtinou silně zabarvenou cizím přízvukem. „No, na tu slečnu, víte? Na tu fotku uprostřed." Zasmál se a pak mi ji předvedl. Představil jsem se jako britský obchodník, který strávil většinu života v Kanadě. Rozvinul se velice přátelský rozhovor a v jeho průběhu jsme se rozhodli, že spolu i povečeříme. Muž byl Palestinec, žil v Ammánu a povolání měl shodné s mou krycí identitou, zahraniční obchod. Rád se napil, takže jsme se po večeři uchýlili k baru, kde se postupně namázl. Já jsem zatím dával najevo hluboké sympatie k Palestincům a jejich boji. Zmínil jsem se i o velkých ztrátách, které jsem utrpěl na dodávkách do Bejrútu v důsledku války. „Všechno kvůli těm izraelským prevítům," řekl jsem. Muž se nepřestával vybavovat o svých obchodech s Libyí a povzbuzen pitím a mými projevy náklonnosti pak najednou řekl, „Zítra necháme Izraelce pěkně si líznout vlastních sraček." „No fajn, fajn. A jak to provedete?" „Získali jsme z jednoho pramene zprávu, že Izrael jede po té schůzce u Kaddáfího. Máme na ně nachystaný pěkný trik na letišti. Izraelci se domnívají, že celá smetánka z OOP poletí určitým letadlem, jenže my je trochu převezeme." Musel jsem se násilím nutit do klidu. Neměl jsem sice žádné kontakty navazovat, ale teď 100
jsem prostě musel něco udělat. Konečně asi v jednu hodinu se mi podařilo mého nového „přítele" setřást, pospíchal jsem do pokoje a zavolal jsem na naše poplachové číslo. Chtěl jsem mluvit s Icikem. „Nemohu spojit. Není volný." „Ale já s ním nutně potřebuju mluvit. Je to poplachová priorita. Tak mi dejte šéfa Cometu." „Lituji, ten také není volný." Už jsem uvedl i své kódové označení kacy, ale přesto - bylo to neuvěřitelné - jsem spojení nedostal. Volal jsem tedy Aralehu Šerfovi domů, do bytu, jenže ani ten se nehlásil. Nakonec jsem to zkusil přes kamaráda v rozvědce námořnictva a požádal jsem ho, aby se mě pokusil spojit do místnosti, kde touto dobou budou bezpochyby shromážděni všichni jeho šéfové, do sídla válečné rady zřízeného útvarem 8200 na letecké základně v Galilu. Samozřejmě že se u telefonu najednou ozval Icik. „Proč mě voláš sem?" „Poslouchej dobře, je to všechno jen trik! Ti chlapi v tom letadle nebudou." „A jak ty to můžeš vědět?" Vyložil jsem mu, co právě proběhlo, ale Icik jen řekl, „Tohle vypadá na LAP (psychologickou operaci). Kromě toho jsi nebyl pověřen, abys nějaké kontakty vůbec navazoval." „Ale to vůbec není tvoje starost," odsekl jsem. Tou dobou už jsme jeden na druhého do telefonu řvali. „To je fakt k smíchu, co mi tu říkáš." „Podívej se, nám je i bez tebe dost jasné, co je třeba udělat. Ty se starej o svoje. Pamatuješ si, co tam vlastně máš za úkol?" „Jo, moc dobře. Ale pro záznam - chci, abys vzal na vědomí, co jsem ti řekl." „Okey. A teď si jdi po své práci." Nespal jsem celou noc, ale nazítří kolem poledního se konečně ozvalo to hlášení. „Kuřata vylétla z kukaně." Jenomže ke smůle Mosadu žádná kuřata ve skutečnosti ovšem nevylétla. Já jsem nicméně zprávu předal dál, pak jsem okamžitě hotel opustil, šel do přístavu, nalodil se na soukromou jachtu a pak mě převzal torpédový člun připravený nedaleko ostrova, aby mě odvezl nazpět do Izraele. * * * Toho dne, 4. února, přinutili Izraelci soukromé tryskové letadlo přistát na letecké základně Ramat David poblíž Haify. Místo vedoucích postav OOP však na jeho palubě našli pouze devět bezvýznamných syrských a libanonských činitelů, což znamenalo velkou mezinárodní ostudu jak pro Izrael, tak i pro Mosad. Po čtyřech hodinách je opět propustili, ale mezitím stačil Džibríl uspořádat tiskovou konferenci, na níž oznámil: „Řekněte celému světu, aby přestal létat americkými a izraelskými letadly. Od této chvíle přestáváme brát ohled na civilisty, kteří vstoupí na jejich palubu." V Damašku požádal syrský ministr zahraničí Fárúk aš-Šara'a okamžité svolání bezpečností rady OSN. Její zasedání se konalo ještě v témže týdnu, avšak přednesený návrh rezoluce odsuzující Izrael na něm Spojené státy vetovaly. V Sýrii prohlásil náčelník generálního štábu generálmajor Hikmat Šihábí, „Odpovíme na tento zločin takovým poučením, že na ně jeho pachatelé do smrti nezapomenou. Formu, čas a místo zvolíme sami." Kaddáfí oznámil, že vydal libyjským vzdušným silám rozkaz stíhat izraelská letadla v prostoru Středozemního moře, donutit je k přistání v Libyji a tam je podrobit prohlídce, jestli se na jejich palubě nenacházejí „izraelští teroristé". Libye obvinila mimo jiné i americkou šestou flotilu, že se operace účastnila. V Knesetu sdělil rozpačitý ministerský předseda Šimon Peres výboru pro bezpečnost a zahraniční vztahy, že vzhledem k existující informaci, že letadlem cestuje vysoký palestinský funkcionář, „bylo přijato rozhodnutí ověřit, zda je skutečně na jeho palubě. Povaha této informace byla taková, že dávala solidní podklad pro rozkaz letadlo přimět k přistání ... Ukázalo se však, že byla mylná." 101
Ministr obrany Jicchak Rabin řekl, „Nenašli jsme to, co jsme doufali nalézt." Zatímco toto všechno probíhalo, byl jsem na palubě torpédovky na cestě domů. Brzy jsem se dověděl, že vedení Mosadu obviňuje z debaklu mě, a aby si zajistili, že se náhodou neobjevím, abych se mohl hájit, dostal velitel torpédovky, jehož jsem znal ještě z dob mé vlastní služby u námořnictva, rozkaz, aby zůstal na moři asi patnáct mil před Haifou „pro poruchu na motoru". Když loď zastavila, právě jsem pil kávu. Šel jsem se velitele zeptat, co to provádí. „Dostal jsem pokyn, že mám poruchu," řekl mi jenom. Trčeli jsme tam dva dny. Nebylo mi ani povoleno použít vysílačky. Kapitán jinak velel celé malé flotile jedenácti torpédovek, ale pro tento úkol byl specielně vyčleněn. Asi se domnívali, že mladšího bych snad mohl nějak zastrašit. Toto byl námořník, kterého jen tak něco nevylekalo. Získal si před lety slávu za jedné mlhavé noci, když na radaru najednou uviděl „skunka". Zdálo se, jako by jeho zařízení nějak přestávalo pracovat. Mohl sice signály vysílat, ale byl bez příjmu. Když se stín zvětšoval a zvětšoval, vyslal varovný signál, „Zastavte, nebo zahájím palbu". Právě v okamžiku, kdy už se chystal vystřelit z malého protiletadlového děla na zádi lodi, se z mlhy vynořila obrovitá letadlová loď třídy Nimitz a rozsvítila si na něj všechny reflektory. A on byl rozhodnut střílet. Kotva na Nimitzu byla větší, než celá ta jeho torpédovčička. To bylo smíchu tenkrát! Zato nad blamáží s vynuceným přistáním letadla se teď nikdo nepousmál ani trošku - s výjimkou Arabů a Palestinců - a když mi konečně bylo povoleno vylodit se, řekl mi Oren Riff, „Vybouchlo to všechno jen kvůli tobě." Začal jsem mu vysvětlovat, jak to doopravdy bylo, ale on na to jen řekl, „Nic nechci slyšet." Opakovaně jsem žádal o rozhovor s Nachumem Admonym, ředitelem Mosadu, ale ten se mnou odmítl mluvit. Pak mi sdělil vedoucí personálního oddělení Amiram Arnon, že se mě chtějí zbavit. Doporučil mi, abych na svou funkci raději rezignoval sám. Řekl jsem, že nepůjdu, a Arnon odpověděl, „Okey, tak prostě dostanete poslední plat a je to." Došel jsem si za Riffem a řekl jsem mu, že trvám na žádosti o rozmluvu s Admonym. Riff povídal, „Nejen že si s tebou nepřeje hovořit, ale nechce ani, abys ho zastavoval někde na chodbě nebo u výtahu. A pokud bys to zkusil někde mimo budovu, bude to považovat za osobní útok na sebe." Což znamenalo, že jeho osobní strážci začnou střílet. Mluvil jsem o tom s Šerfem, ale ten řekl, že ani on s tím nedokáže nic udělat. „Ale vždyť je to vyložený faul," řekl jsem. „To je jedno," odpověděl mi Šerf. „Nedá se s tím absolutně nic dělat." Takže jsem tedy šel. Bylo to v posledním týdnu března roku 1986. Druhý den mě volal kamarád z námořnictva a ptal se mě, proč byl můj spis vyňat ze zvláštního uložení, kam se dávaly doklady důstojníků Mosadu, kteří neměli být povoláváni na cvičení. (Většina občanů Izraele slouží každý rok 30, 60 nebo 90 dní v ozbrojených složkách jako rezervisté. Týká se to mužů až do věku 55 let a neprovdaných žen. Čím vyšší hodnosti dosáhli, tím delší je doba jejich každoroční služby.) Normálně se u lidí, kteří odcházejí z Mosadu, zakládá osobní spis zpět do běžného registru pro rezervisty, ovšem s pokynem, že tato osoba nemá být nasazována do akcí prvé linie. Je to proto, že toho až příliš mnoho vědí. A tak tohoto mého přítele, který žil v blaženém nevědomí o vnitřních problémech Mosadu, dosti udivilo, proč můj spis tak rychle přesunuli. Předpokládal, že jsem o to snad zažádal sám, neboť normálně by trvalo pět až šest měsíců od chvíle ukončení služby v Mosadu, než by se tato věc administrativně provedla. Co bylo horšího, se spisem šel pokyn, abych byl přeložen ke spojové jednotce u jiholibanonského armádního sboru, což se pro bývalého pracovníka Mosadu rovnalo rozsudku smrti. Řekl jsem si, že tohle už zachází trochu daleko. Promluvil jsem s Bellou, zabalil jsem si zavazadla, odletěl jsem chartrovým spojem společnosti Tower Air do Londýna a odtamtud s TWA do New Yorku. Tam jsem strávil pár dní a pak jsem se letěl podívat na tatínka do Omahy. Den poté, co jsem odjel, mi přišel kurýrem povolávací rozkaz domů do mého bytu v Tel 102
Avivu. Normálně by tato procedura trvala asi 60 dní, navíc by se nejméně dalších 30 dní připravovala. Bella přijetí potvrdila. Ale už druhý den začal řinčet telefon a velitelství se začalo shánět, kde jsem. Proč jsem ještě nenastoupil službu. Bella řekla, že jsem v zahraničí. „Jak to?" pravil onen činitel. „Vždyť přece nemá povolení od vojenské správy!" To jsem náhodou měl. Nu, ne právě od vojenské správy. Vyrobil jsem si ho sám, orazítkoval a pak jsem z té kukaně vylétl jak ta kuřátka. Práskl jsem do bot. Na pár dnů jsem si zajel do Washingtonu, v marné snaze navázat kontakt se stykařem z Mosadu. Neměl jsem úspěch. Nikdo z nich nechtěl ani jít k telefonu, a já jsem zase nechtěl prozradit, odkud volám. Pak za mnou do Washingtonu přiletěla i Bella, zatím co naše dvě dcerky odcestovaly letecky do Montrealu. Nakonec jsme se usadili v Ottawě. * * * Nemám pocit, že mým jediným problémem bylo odmlouvání. Byli by mě stejně asi použili jako obětního beránka a pak by se mě byli tak jako tak zbavili. Tak už to na světě chodí. Ale vzpomínáte si ještě na onoho Palestince na Kypru, který mi prozradil, jaký trik se chystá? Ten řekl ještě něco mnohem otřesnějšího. Povídal, že má dva přátele, kteří hovoří hebrejsky jako rození Izraelci, Araby, kteří vyrostli v Izraeli a kteří teď začali v Evropě budovat bezpečnostní firmu tvářící se, jako by byla ve spojení s izraelskými orgány. Akvirují přitom Izraelce, aby jim pomáhali sestavovat příručky pro výcvik ilegálních organizací. Přitom jde o podvrh. Nejde jim o nic jiného než o získávání informací - je to jen cesta, jak Izraelce přimět, aby se rozhovořili tak bez obalu, jako kdyby byli sami mezi sebou. Když jsem se o tom zmínil před pár lidmi ještě v Institutu, řekli mi, že jsem se asi zbláznil, že takového něco se prostě nemůže stát, a že se ta zpráva nesmí dostat ven, protože by způsobila zděšení. Zeptal jsem se jich, o čem to vlastně mluví. Musíme přece lidi varovat. Ale oni byli neoblomní. Palestinec přede mnou tehdy patrně rozvázal proto, že věděl, že už je dosti pozdní hodina v noci před onou akcí a že spolu koneckonců sedíme kdesi v baru v jednom larnackém hotelu, takže stejně - co bych tak jako tak asi ještě dokázal podniknout? Nakonec i náš kombatant v Tripolisu přece viděl ty těžké váhy z OOP nastupovat do soukromého tryskového letadla. Co ovšem neviděl bylo, že letadlo, rolující už na start, za hangáry zastavilo, že z něj tito lidé zase vystoupili a že letadlo přijalo nové pasažéry. Měli mě asi nechat dovést rozehranou operaci s oním Arabem až do konce. Zřejmě toho dost věděl. Ale k tomu jsem nedostal příležitost. Kdyby situace byla normální - už vzhledem k tomu, že jsem byl kaca - pak by byli po mém telefonátu neměli brát zřetel na žádné informace osobního rázu. Byli bychom si tak mohli ušetřit jednu ostudu a možná i přelstít druhou stranu dvojtrikem. Celou tuto hru bylo možno předvídat. Vždyť ti jejich náčelníci byli před námi celí podělaní strachy. A že by si jich teď bylo sedlo pět najednou do jednoho letadla? Normálně přece byli zalezlí někde pod kamenem. Byli mazaní, zkušení. Mohli jsme tušit, že jde o úskok. Mosad ostatně nepotřeboval žádného prostředníka na Kypru, aby předával tu zprávu dál. Co potřeboval, byl obětní beránek. A tím jsem se měl stát já. Mé problémy začaly už v době, kdy jsem byl ještě pouhý kadet, ale mí instruktoři zřejmě doufali, že z nich vyrostu a že se celému tomu systému dokážu lépe přizpůsobit. Svou práci jsem koneckonců dělal dobře a oni do mě už taky dost investovali. Zdaleka ne všichni byli proti mě také zaujati. A tak ještě nějaký čas trvalo, než v nich posléze dozrálo rozhodnutí, že ze spolupráce se mnou plyne víc potíží než užitku. Dovršeno to bylo mým konfliktem s Jerrym. Musel mít mimořádně mocného „strýčka", který za ním stál. A který se asi postavil proti mně. Mosad zjevně nijak nevítá lidi, kteří zapochybují o jeho principech, a dokonce už ne ty, kteří se je snaží pozměnit. Dává přednost tomu, kdo je poslušně přijímá, tak jak jsou, a třeba jich i dovede využít k svému prospěchu. Pokud přitom nehoupá lodičkou, nikomu to zřejmě 103
nevadí. Nicméně - v průběhu dlouhého období přípravy i za své krátké kariéry kacy jsem se naučil vést si deník, takže jsem tímto způsobem nashromáždil rozsáhlý informační materiál o početných operacích Mosadu. Kromě toho vedli řadu výcvikových kursů přímo ti, kdo se těchto akcí osobně účastnili. Jako frekventanti jsme museli jejich operace studovat do nejmenších detailů, přehrávat si je, dát si vysvětlit každou podrobnost. A konečně mi volný přístup ke computerům Mosadu dovolil získat obsáhlé znalosti o jeho organizaci a jeho činnosti. Na dalších stránkách se o nich dočtete více. Mnohdy jde o informace, které takto budou zveřejněny vůbec poprvé.
104
Část III Lstí a klamem
105
9 Střela
DNE
28. LISTOPADU ROKU 1971 zavraždili při
bezostyšném přepadu čtyři teroristé jordánského premiéra Wasfí Talia v okamžiku, kdy vstupoval do hotelu Sheraton v Káhiře. Tall, prozápadní Arab připravený jednat s Izraelem, se tak stal prvým cílem vražedné skupiny Palestinců, která si říkala Černé září, v arabštině Ajlúl al-Aswad, a která si své jméno zvolila podle tohoto měsíce roku 1970, v němž jordánský král Husajn rozdrtil palestinské gerilové oddíly ve své zemi. Černé září, složené bezpochyby z nejkrvelačnějších a nejurputnějších z fidá'íjů - jak se arabsky říká gerilovým bojovníkům - si po atentátu na Talia pak pospíšilo s vraždou pěti Jordánců žijících v Západním Německu, které předtím obvinilo ze špionáže pro Izrael. Pokusilo se o atentát na jordánského velvyslance v Londýně a odpálilo ničivé nálože v hamburském závodě, kde se vyráběla zakázka elektronických součástek pro Izrael, a také v rafinérii v Terstu, o které prohlásilo, že zpracovává ropu k „prosionistickým cílům" v Německu a v Rakousku. Dne 8. května 1972 se skupina dvou mužů a dvou žen na telavivském mezinárodním letišti Lod zmocnila tryskového letounu společnosti Sabena s 90 cestujícími a 10 členy posádky na palubě a pokusila se vynutit si tak propuštění 117 fida'íjů vězněných v Izraeli. Následujícího dne byli oba teroristé zastřeleni izraelským komandem, teroristky byly zneškodněny a odsouzeny pak k doživotnímu vězení. Dne 30. května tři japonští radikálové placení fidá'íji a ověšení samopaly zahájili palbu na londýnském letišti, 25 turistů postříleli a dalších 85 zranili. Potom, 5. září 1972, v době, kdy vrcholily olympijské hry v Mnichově, přepadlo komando skupiny Černé září izraelský areál v olympijské vesničce a povraždilo 11 izraelských atletů a trenérů. Průběh následného střetnutí útočníků s německou policií přenášela televize živým vysíláním do celého světa. Členové skupiny působili v Německu delší dobu a do Mnichova přicestovalo postupně několik příslušníků Černého září již týden před začátkem Olympijských her. Přivezli si tam celý arzenál sovětských samopalů Kalašnikov, pistolí a ručních granátů. O tři dny později reagoval Izrael na tento brutální čin vysláním 75 letadel k náletu na cíle v Sýrii a Libanonu, o nichž prohlásil, že jde o diverzantské základny. Byly to nejtěžší nálety od roku 1967 a měly za následek 66 mrtvých a další desítky raněných. Izraelské letecké síly dokonce sestřelily nad Golanskými výšinami tři syrská letadla, zatímco Sýrie zničila dvě z izraelských tryskových stíhaček. Izrael také vyslal pozemní jednotky do Libanonu proti palestinským teroristům, kteří kladli miny na izraelské komunikace, a syrská armáda se soustřeďovala na hranicích s Izraelem pro případ, že by válečné akce propukly plnou silou. Izraelci, značně již znepokojení akcemi podnikanými proti nim zvenčí, byli doslova ohromeni, když 7. prosince Šin Bet, jak se tehdy nazývala izraelská organizace střežící vnitřní bezpečnost státu, zatkla 46 osob buď proto, že aktivně pracovaly pro syrské Deuxiéme Bureau (G-2), anebo že o špionážní organizaci věděly a neoznámily ji úřadům. Co je šokovalo nejvíc bylo, že čtyři ze zatčených byli Židé a dva z nich, včetně vedoucího skupiny, byli dokonce sabras, Židé narození v Izraeli, kteří byli přesto dopadeni při špionáži pro arabský stát. Bezprostředně po událostech v Mnichovu ministerská předsedkyně Golda Meirová nařídila 106
provést odplatu. Tato žena, která již měla za sebou sedmdesátku a byla babičkou, se při tryzně za oběti masakru na mnichovských olympijských hrách veřejně přihlásila k odvetné válce, v níž Izrael bude bojovat „neúnavně a nejúčinnějšími prostředky na odlehlé a nebezpečné linii fronty". Přeloženo to znamenalo, že Mosad pachatele dopadne, neboli, jak to zpravidla formuloval Mosad: „Nikdo neunikne prodlouženému ramenu izraelské spravedlnosti." Meirová podepsala rozsudky smrti asi nad 35 tehdy známými teroristy z organizace Černé září, včetně jejího šéfa Muhammada Júsufa Abú Naddžára, známého jako Abú Júsufa, který měl základnu v Bejrútu a patřil kdysi jako vyšší zpravodajský důstojník k Arafatovu Al-Fatahu. K této skupině náležel také zajímavý, avšak brutální Alí Hasan Abú Saláma, jehož Mosad nazýval „Rudý princ". Byl duchovním otcem mnichovského masakru a pokračoval pak v činnosti z Východního Německa. Osudným se mu posléze stal výbuch automobilu s třaskavinami v roce 1979 v Bejrútu. Vzhledem k tomu, že to byla Golda Meirová, kdo dal příkaz Mosadu najít zabijáky z Černého září a zlikvidovat je, kdekoli budou dostiženi, stala se rázem sama pro teroristy terčem číslo jedna. Pro Mosad znamenal její pokyn pustit ze řetězu Kidon, popravčí četu Mecady. První pomnichovská návštěva Kidonu platila římskému představiteli OOP, osmatřicetiletému Abdalovi Wá'ilu Zu'ajtarovi, který 16. října 1972 čekal na výtah v domě, kde bydlel, a dočkal se místo toho dvanácti ran vypálených z bezprostřední blízkosti. Dne 8. prosince zvedl čtyřiatřicetiletý Mahmúd Hamšari, hlavní představitel OOP ve Francii ve svém pařížském bytě telefon. „Haló." „Je tam Hamšari?" „Ano." Prásk! Tým Mosadu do sluchátka namontoval výbušninu; když Hamšari přiložil sluchátko k uchu a když byl identifikován, nálož byla dálkově odpálena. Hamšari byl těžce zraněn a měsíc po výbuchu zemřel. Koncem ledna 1973 uléhal do postele ve druhém patře hotelu Olympic v Nikósii třiatřicetiletý Husajn al-Bašír, údajný šéf Palmyra Enterprises, cestující na syrský pas. V příštím okamžiku došlo k explozi, která rozmetala celý pokoj i s Bašírem, reprezentantem AlFatahu na Kypru. Strůjce atentátu prostě vyčkal, až Bašír v pokoji zhasne, a pak odpálil na dálku nálož, kterou ukryl pod jeho lůžko. Ve smutečním projevu přísahal Arafat svému mrtvému druhovi, že ho pomstí, avšak „nikoli na Kypru, nikoli v Izraeli a nikoli na okupovaném území" - jasné varování, že připravuje eskalaci v teroristické ofenzívě v mezinárodním měřítku. Celkem bylo v odvetné válce vyhlášené Goldou Meirovou zabito přes deset členů Černého září. Aby byla celá akce co nejvýmluvnější, začal Mosad uveřejňovat v místních arabských časopisech nekrology za dosud žijící podezřívané teroristy. Dalším z nich začaly chodit anonymní dopisy prokazující detailní znalost jejich soukromého života, především jejich sexuálních vztahů, a obsahující radu, aby zmizeli z města. Navíc mnoho Arabů v Evropě i na Blízkém východě bylo zraněno při otevírání balíčkových bomb doručených poštou, které Mosad vyráběl. Třebaže by se tomu byli v Mosadu rádi vyhnuli, utrpělo v této kampani odplaty zranění i mnoho nevinných osob náhodně stojících v blízkosti exploze. Ale i OOP odesílalo takové pekelné stroje představitelům Izraele po celém světě a prominentním osobám židovského původu, vesměs s amsterodamským poštovním razítkem. Devatenáctého září 1972 otevřel takovouto zásilku čtyřiačtyřicetiletý Ami Šachori, zemědělský poradce na izraelském velvyslanectví v Londýně, a byl na místě mrtev. Jistá část útoků na příslušníky Mosadu v této době ovšem ve skutečnosti představovala tak zvaný „bílý šum" - pověsti, které pronikají do tisku mnohdy přičiněním Mosadu, aby bylo veřejné mínění dezinformacemi ještě více zmateno. Klasickým příkladem byla událost z 26. ledna 1973, kdy byl na nejživější madridské třídě Gran Via zastřelen izraelský obchodník Moše Chanan Išai (podle pozdějších informací šlo o 107
kacu Mosadu, sedmatřicetiletého Barucha Kohena). Pachatelem byl terorista ze skupiny Černé září, jehož údajně Išai sledoval. Ve skutečnosti nesledoval nikoho. Ale Mosad si přál, aby to tak lidé viděli. Jinou ukázkou byla smrt syrského žurnalisty Chydra Kanúa v listopadu 1972. Tento šestatřicetiletý údajný dvojagent byl zastřelen ve dveřích svého bytu v Paříží, neboť se Černé září domnívalo, že předává informace o jeho činnosti Mosadu. Nepředával. Ale v tomto smyslu se o jeho smrti hovořilo ve sdělovacích prostředcích. O dvojagentech, pracujících pro dvě strany současně, se hodně píše, ale ve skutečnosti jich existuje pramálo. A pokud takoví jsou, musí pracovat v poklidném světě byrokracie, aby takovou úlohu vůbec mohli sehrát. * * * V onom podzimu roku 1972 hledala Golda Meirová způsob, jak Izraelce zbavit děsu z mezinárodního terorismu a jak překonat rostoucí izolaci země po Šestidenní válce. Přinejmenším v politickém smyslu potřebovala pozornost usměrnit někam jinam. Tou dobou byla dosud otevřena otázka Izraele o přijetí jeho představitele u papeže Pavla VI., o něž Izraelci projevili zájem. A tak v průběhu listopadu, poté, co z Vatikánu obdržela kladné stanovisko k žádosti o audienci, Golda Meirová pověřila svůj aparát, aby podnikl potřebné kroky. Řekla jim ovšem, „Já nepojedu do žádné Canossy," což je i v Izraeli běžná narážka na italský hrad, kde se roku 1077 Jindřich IV., císař Svaté říše římské, pokořil před papežem Řehořem VII. a připutoval před něho jako prostý kajícník. Papež ho záměrně nechal tři dny čekat venku, než mu posléze udělil rozhřešení, a tak se cesta do Canossy stala symbolem podrobení. Bylo přijato rozhodnutí, že ve dnech 13. a 14. ledna Golda Meirová navštíví Paříž, zúčastní se tam neoficiální mezinárodní socialistické konference - kterou tehdy silně kritizoval francouzský prezident Georges Pompidou - pak stráví jeden den, patnáctý leden, ve Vatikáně. Poté měla ještě dva dny jednat s prezidentem Pobřeží slonoviny Felixem HouphouetemBoignym, dříve než se vrátí nazpět domů do Izraele. Během týdne byla audience u papeže formálně potvrzena, třebaže zveřejněno toto ujednání zatím nebylo. Jelikož asi tři procenta populace Izraele, čili asi 100 000 obyvatel, tvoří křesťanští Arabové, udržuje OOP s Vatikánem dobré vztahy a má tam i zdroje interních informací. Tak se také o chystané návštěvě Goldy Meirové u papeže okamžitě dozvěděl Abú Júsuf. Neprodleně odeslal Alímu Hasanu Salámovi do Východního Německa sdělení, v němž se pravilo: „Nadešel čas zbavit se konečně té, která prolévá naši krev po celé Evropě." (Toto poselství, podobně jako mnoho dalších materiálů použitých v této kapitole, zůstalo Izraelcům neznámo až do doby, kdy se v roce 1982, za libanonské války, zmocnili celé hory dokladů OOP.) Jak Goldu Meirovou zabít, a hlavně kdy přesně, bylo ponecháno na rozhodnutí Rudému princi, avšak rozhodnutí udeřit přijato bylo, a Alí Hasan byl odhodlán ho provést. Nešlo jen o fakt, že Golda Meirová byla jejich nejzřejmějším nepřítelem, Júsuf v chystaném úderu viděl i vítanou příležitost předvést světu, že s Černým zářím je i nadále třeba počítat. * * * Koncem listopadu 1972 přijala londýnská rezidentura Mosadu neočekávaný telefonát od muže jménem Akbar, palestinského studenta, který si občas přivydělával prodejem informací Mosadu, ale který už o sobě dost dlouho nedal slyšet. Třebaže šlo o „zamrzlého" agenta, měl Akbar styky s OOP a dal teď najevo, že situace naléhavě vyžaduje schůzku. Jelikož už nebyl delší dobu aktivní, neměl spojení na určitého kacu. Třebaže udal správná identifikační jména, musel zatím nechat jen číslo, kam mu lze volat zpátky. Jeho ohlašovací heslo znělo přibližně: „Řekněte Robertovi, že volá Izák," plus telefonní číslo a město, protože by se mohlo stát, že někdo sice pracuje v Paříži, ale pak volá z 108
Londýna. Heslo pak bylo operačním důstojníkem okamžitě načteno do počítače. V tomto případě se ukázalo, že třebaže Akbar přijel do Anglie skutečně studovat, v naději, že ze špionážních kontaktů nějak vybředne, byl to přesto bývalý „černý" čili arabský agent. Ze záznamu bylo možno vyčíst, kdy s ním byl poslední kontakt. Záznam obsahoval i jeho fotografie. Nahoře na stránce byl umístěn velký portrét, další tři byly ve spodní části a ukazovaly jeho podobu z obou profilů a dále tvář s vousy i bez vousů. Jakmile jde o styk s někým jakkoli souvisícím s OOP, jsou podnikána mimořádná bezpečnostní opatření, takže proběhly i zvlášť důkladné procedury APAMU, než se kaca s Akbarem konečně sešel. Akbar byl prokazatelně „čistý". Začal vykládat, že ho jeho spojka z OOP vyzvala, aby odjel do Paříže na schůzi. Měl podezření, že jde o nějakou velkou operaci - proto také byli asi povoláváni i lidé tak málo významní, jako byl on - specifickou informaci však v tom okamžiku ještě neměl žádnou. Chtěl peníze. Byl celý napjatý, rozrušený. Nechtěl se vlastně znovu takhle zaplétat, ale současně si uvědomoval, že nemá příliš na vybranou, jelikož OOP o něm vědělo, kde je. Kaca předal Akbarovi peníze na místě a současně mu dal telefonní číslo, kam má v Paříži zavolat. Vzhledem k tomu, že pro Palestince je dosti obtížné - zejména musí-li to být narychlo povolávat do Evropy týmy z arabských států, které nejsou v evropském prostředí doma a jsou tam proto nápadné, čerpá OOP pomocníky z okruhu studentů a lidí, kteří přišli do Evropy za prací. Jelikož tu už tak jako tak žijí, mohou cestovat, aniž vzbudí nějaké podezření a aniž si potřebují vymýšlet nějakou krycí story. Z týchž důvodů často užívají i služeb evropských radikálních skupin, třebaže jim OOP příliš mnoho nedůvěřuje, ani si jich nijak zvlášť neváží. Další kolo bylo na Akbarovi. Odletěl do Paříže na schůzku u Pyramid, což je stanice metra, kde se měl sejít s ostatními lidmi z OOP. Pařížská rezidentura Mosadu měla dát Akbara cestou na tuto schůzi sledovat, ale nějak to nevyšlo. Když se konečně dostali na ono místo, Akbar i jeho hostitelé už byli pryč. Kdyby byli schůzku monitorovali a kdyby byli pořídili fotografie, bylo by to podstatně usnadnilo rozmotávání té pavučiny intrik, kterou Černé září splétalo ve své snaze zavraždit Goldu Meirovou. K vnitřním bezpečnostním opatřením OOP náleželo, že jejich operativci, jakmile převzali instrukce, cestovali vždy ve dvou, avšak Akbarovi se přesto podařilo uskutečnit rychlý telefonát na udané číslo ve chvíli, kdy jeho společník šel na záchod. Prozradil, že se chystá další schůzka. „A cíl?" zeptal se kaca. „Někdo od vás," zněla odpověď. „Teď nemůžu mluvit." Zavěsil. Všechny zachvátila panika. Okamžitě byla varována veškerá izraelská pracoviště na celém světě. Na všech rezidenturách byl vyhlášen nejvyšší stupeň poplachu, Rozbřesk, a kdekdo vyslovoval dohady, často ty nejbizarnější, kdo by oním cílem mohl být. Do začátku cesty Goldy Meirové zbývaly dosud dva měsíce a veřejně zatím ani nebyla oznámena, takže na ni nepomyslel nikdo. Nazítří volal Akbar znovu a sdělil, že odpoledne odlétá do Říma. Potřeboval peníze a žádal o schůzku, ale neměl příliš mnoho času, neboť už musel na letiště. Byl poblíž Rooseveltovy stanice metra, takže dostal pokyn, aby jel nejbližším vlakem metra až na Place de la Concorde a dál pak šel pěšky udaným směrem. Měl přitom opakovat stejná bezpečnostní opatření jako při prvé schůzce. Chtěli se s ním sejít v hotelovém pokoji, ale znovu se potvrdilo, že na pohled tak prostý úkon, jako zajistit si pokoj v hotelu, je ve zpravodajské činnosti vším možným, jenom ne jednoduchou záležitostí. Především jsou k tomu zapotřebí pokoje dva, sousedící; místnost, kde se má jednat, musí být snímána monitorovací kamerou a v sousedním pokoji musí být dva ozbrojení muži z bezpečnostní ostrahy, připravení vniknout dovnitř, pokud by se agent pokusil kacu nějak napadnout. Kaca také musí obdržet klíč předem, tak aby pak nemařil čas u hotelové přepážky. Jelikož Akbar potřeboval stihnout letadlo do Říma, neměl času nazbyt, takže schůzku v hotelu vzdali a namísto toho ho vzali do vozu, když šel po ulici. Řekl, že ať je to jaká chce operace, něco na ní je ryze technického, nějaké zařízení že má být propašováno do Itálie. 109
Tento drobný a zdánlivě podružný poznatek se později ukázal být klíčovým prvkem pro dořešení celého rébusu. A vzhledem k tomu, že tato operace spadala do oblasti pařížské rezidentury, bylo rozhodnuto vyslat do Říma kacu, který tam bude působit jako Akbarův kontakt. Jako ostraha byli Akbarovi přiděleni dva muži, aby ho odvezli na letiště. Oba dva byli shodou okolností kacové, neboť bezpečnostního personálu byl v tu chvíli nedostatek. Jeden z nich, Icik, se později stal mým učitelem v Akademii. Ovšem jeho tehdejší činnost zdaleka nemůže sloužit kacům za příklad, leda za odstrašující. 13*) Jelikož přicházeli ze zabezpečeného setkání v prověřeném vozidle, měl Icik i jeho partner pocit, že jsou „čistí". Nicméně pravidla říkají, že kacové se nesmějí promenovat po letištních budovách, neboť vzniká riziko, že budou sledováni a pak identifikováni při nějaké pozdější obdobné operaci. Nesmějí také porušit své inkognito, pokud není prostor prověřen jako naprosto bezpečný. Po příjezdu na letiště Orly šel jeden z kaců na šálek kávy, zatímco druhý doprovodil Akbara k přepážce, kde se odbavují cestující a podávají zavazadla, a setrval s ním tak dlouho, až se ujistil, že skutečně nastupuje let. Snad si tehdy představovali, že Akbar je jediný Palestinec, který cestuje do Říma, ovšem v tom se mýlili. Jak Mosad po letech zjistil z dokladů ukořistěných v průběhu libanonské války, hlídal tehdy na letišti Akbara příslušník OOP. Když zjistil, že ho kdosi doprovází, obezřetně neznámého muže sledoval a spatřil, jak se připojil k někomu dalšímu v bufetu. A ač to zní přímo neuvěřitelně, tito dva kacové se tam poté spolu začali bavit hebrejsky, třebaže už měli být dávno z letiště pryč. Palestinec se otočil a spěchal k nejbližšímu telefonu oznámit do Říma, že Akbar není čistý. Akbar i Mosad později za tuto nedbalost Icika a jeho společníka draze zaplatili. * * * Alí Hasan Saláma, lépe známý jako Abú Hasan a v Mosadu nazývaný Rudý princ, byl elegán a dobrodruh, jehož druhou ženou se stala libanonská krasavice Georgina Rizaková, Miss Universe roku 1971. Byl stejně krutý, jak byl atraktivní; byl to on, kdo zosnoval krveprolití v Mnichově. A nyní se tedy rozhodl zničit pomocí sovětských raket Strela - v SSSR nazývaných SA-7 a v NATO známých pod kódovým označením „Grál" – letadlo Goldy Meirové, až bude přistávat v Římě. Tyto rakety, koncipované podle americké raketové zbraně Redeye, jsou na cíl odpalovány z ručního zařízení o váze 10,6 kg, které obsluha přenáší na popruhu na rameni. Střela sama váží 9,2 kg, má třístupňový raketový pohon na tuhé palivo, infračervený pasivní naváděcí systém a maximální účinný dosah 3,5 km. Jako většina raketových střel to v podstatě není zbraň nijak zvlášť rafinovaná, zato však dokáže být smrtelně nebezpečná, neboť je na cíl naváděna tak, že je svým čidlem automaticky směrována na výfukové roury horkých motorů. Pokud je odpálena proti vysoce pohyblivým a rychlým tryskovým stíhačkám, je vzhledem ke své nízké manévrovací schopnosti málo účinná. Ale je-li zamířena na pomalé a velké cíle, takové jaké představují osobní trysková letadla, není před ní úniku. Obstarat dostatečnou zásobu Strel nebyl žádný problém. OOP je měla ve svých výcvikových táborech v Jugoslávii, takže vše, co bylo třeba udělat, bylo propašovat je přes Jaderské moře do Itálie. OOP tehdy vlastnila skromnou jachtu s několika ubytovacími kabinami, která byla zakotvena poblíž Bari, u východního pobřeží Itálie, přímo naproti jugoslávskému Dubrovníku. Abú Hasan prolezl pár špinavých hospod v Hamburku, největším německém přístavu, až našel Němce, který měl jakési ponětí o navigaci a za peníze byl ochoten udělat cokoli. Najal pak ještě dvě dámičky, které sebral v jiné hospodě a které měly rovněž živý zájem o to, co jim 13
*) Viz kapitolu 7: Příčesek
110
bylo nabídnuto, o peníze, sex, drogy a krásnou vyjížďku po Jadranu. Poslali je všechny tři letecky do Říma a odtamtud dál do Bari, kde se nalodili na jachtu OOP, bohatě zásobenou jídlem, drogami a pitím. Dostali jediný úkol, doplout k malému ostrůvku u Dubrovníku, vyčkat, až jim tam muži, kteří je už budou očekávat, dodají do lodního skladu ještě nějaké dřevěné bedýnky, a pak se vrátit na určené místo u pobřeží severně od Bari. Tam je budou čekat jiní muži, kteří jim každému vyplatí pár tisíc dolarů navíc. Ještě dostali pokyn, ať si to pěkně užijí, ať nespěchají, že se plavba může klidně na tři čtyři dny protáhnout, a ať si zatím užijí všech pozemských radovánek, na jaké dostanou chuť -čemuž bezpochyby vyhověli s poslušností přímo nábožnou. Abú Hasan si vybral Němce, protože pokud by byli dopadeni, úřady by o nich asi usoudily, že patří spíše k Frakci rudé armády anebo jiné podobné organizaci, než aby za nimi hledaly OOP. Na neštěstí pro ně ovšem Abú Hasan nebyl ten, kdo by měl ve zvyku brát na sebe v závěru akce ve vztahu k takovýmto externím partnerům jakákoli zbytečná rizika. Když Němci i s bedničkami raketových střel na palubě připluli, příslušníci OOP přirazili k jachtě v malém člunu, náklad vyložili, poté všechny tři odvlekli, podřízli jim hrdla, do jachty prorazili díry a čtvrt míle od břehu ji potopili. Strely byly naloženy do dodávkového fiatu a z Bari pak s nimi příslušníci OOP pojížděli sem a tam, nejprve do Avelina, odtud do Terracina, pak do Anzie, Ostie a konečně do Říma, vesměs po vedlejších silničkách a toliko za dne, aby nevzbudili sebemenší podezření. V Římě byly rakety uloženy v bytě, kde měly být uskladněny až do doby, kdy jich bude zapotřebí. * * * Zpráva o tom, že Akbar hraje dvojí úlohu, byla neprodleně odeslána vůdci hnutí Černé září Abú Júsufovi do Bejrútu. Avšak namísto aby ho dal ihned odpravit a tím dost možná ohrozil celou operaci, Júsuf se rozhodl že tohoto poznatku využije, aby Izraelce zavedl na scestí. Bylo mu jasné, že už sice vědí, že se chystá útok, avšak že zatím nemají představu, jak a kam bude veden, neboť Akbar byl o operaci jako celku informován jen v minimální míře. „Musíme teď udělat něco, po čem si Izraelci řeknou: Aha, tak o tohle šlo!" řekl Júsuf vedení organizace. A jen proto také podniklo hnutí Černé září dne 28. prosince 1972, necelé tři týdny před návštěvou Goldy Meirové v Římě plánovanou na 15. leden, akci, která se v té chvíli jevila jako naprosto nevysvětlitelná - přepad izraelské ambasády v Bangkoku v Thajsku. Šlo zjevně o nepříliš připravený podnik. Organizace Černé září pro něj zvolila den, kdy byl v parlamentu slavnostně instalován jako následník trůnu princ Vajiralongkorn a kdy se ceremonie spolu s naprostou většinou cizích diplomatů zúčastnil i izraelský velvyslanec Rechevam Amir. Magazín Time popsal, jakým způsobem teroristé velvyslanectví na Soi Lang Suan (ulice „Nad ovocným sadem") obsadili: „Pod žhavým tropickým sluncem, v pravé poledne, se přes zeď ohraničující sídlo ambasády přehoupli dva muži v kožených bundách, zatímco další dva, v perfektním tmavém společenském obleku volným krokem vešli hlavní branou. Než stačil strážný vyhlásit poplach, hleděl do ústí samopalů. Arabská teroristická skupina Černé září, původce mnichovského masakru, udeřila znovu." To ano. Jenomže šlo evidentně o odvedení pozornosti. Zmocnili se velvyslanectví, z okna vyvěsili zelenobílou palestinskou vlajku. Strážné a thajský personál nechali odejít, avšak ponechali si jako rukojmí šest Izraelců, včetně Šimona Avimora, izraelského velvyslance v Kambodži. Brzy obklíčilo budovu 500 mužů thajské policie a armády a teroristé vyhodili z oken písemný požadavek, aby Izrael propustil 36 vězněných Palestinců, jinak že zničí výbuchem velvyslanectví včetně všech, kdo jsou uvnitř, sebe nevyjímajíce. Stanovili lhůtu dvaceti hodin. Postupně pak dovolili vstup do budovy velvyslanectví ministru zahraničí Chartichaimu Choonhavenovi a leteckému maršálovi Dawee Chullaspayovi, společně s egyptským velvyslancem v Thajsku Mustafou el-Essawayem, aby s nimi zahájili vyjednávání. Izraelský velvyslanec Amir zůstal mimo budovu a dal v jedné blízké kanceláři instalovat dálnopis, aby 111
mohl zůstat v trvalém spojení s Goldou Meirovou a jejím kabinetem v Jeruzalémě. Jednání trvalo jen asi hodinu, pak teroristé souhlasili s nabídkou volného odchodu z Thajska výměnou za propuštění všech rukojmí. Poté si ještě pochutnali na kuřatech na kárí a na skotské whisky (laskavou péčí thajské vlády) a za úsvitu odlétli thajským speciálem do Káhiry, doprovázeni Essawayem a dvěma vysoce postavenými thajskými vyjednavači. V hodnocení celé události Time poznamenal, že vzhledem k Essawayově účasti šlo „o vzácný případ arabsko-izraelské spolupráce ... Za ještě mimořádnější je třeba považovat skutečnost, že teroristé uposlechli hlasu rozumu. Incident je prvou známkou, že se Černé září dalo na cestu zdrženlivosti." Novináři tehdy ovšem ještě netušili, že právě toto bylo po celou tu dobu hlavním cílem. Nenapadlo to ani Izraelce, a všichni - až na jedinou výjimku, Šaj Kaulyho, tehdy vedoucího milánské rezidentury Mosadu - uvěřili, že právě toto byla operace, před kterou je varoval Akbar. Aby měli jistotu, že Mosad se dá léčkou oklamat, požádali Akbara jeho druhové z OOP, aby se ještě zdržel v Římě, ale současně mu řekli, že operace je tak jako tak plánována do země ležící daleko od běžných bojišť terorismu v Evropě a na Blízkém východě. Akbar přirozeně předal tuto informaci Mosadu, takže když útok v Bangkoku pak proběhl, ústředí v Tel Avivu nejenže bylo přesvědčeno, že tu šlo o onu avizovanou akci, ale překypovalo nadšením, že nedošlo k úmrtí ani ke zranění žádného Izraelce. V Mosadu sice došlo k bouřlivému jednání, avšak toliko nad faktem, že přes varování se nepodařilo nebezpečí včas lokalizovat. Ještě roztřesenější byl Šabak, který odpovídá za bezpečí izraelských velvyslanectví a jiných objektů v zahraničí. Akbar nijak nepochyboval, že cílem, o nějž šlo, byl Bangkok, takže vstoupil do styku se svým kacou v Římě a požádal ho o další schůzku. Vzhledem k tomu, že úzkostlivost Mosadu, pokud jde o operační zabezpečení, je dobře známa, Palestinci nechtěli riskovat sledování Akbara na žádnou ze schůzek, aby nebyli odhaleni a aby Mosad neupozornili na to, že po Akbarovi jdou. Jejich hlavní starost bylo zásobit ho informacemi, které by mohl předávat dál Mosadu. Nyní, přesvědčen, že je akce u konce, požadoval Akbar peníze. Vzhledem k tomu, že se měl už brzy vrátit do Londýna, požádal ho londýnský kaca, aby z „útulku" OOP obstaral co největší počet dokumentů. Schůzka se měla konat v malé vesničce jižně od Říma a začala zcela běžným způsobem - výzvou, aby Akbar přišel do jisté římské trattorie - odkud pak už byly prováděny standardní bezpečnostní procedury APAMU. Nijak běžný ani standardní zato nebyl závěr tohoto setkání. Když Akbara strčili do kacova auta a když jako obvykle hodili jeho aktovku na přední sedadlo, jeden z příslušníků ostrahy ji otevřel. Vůz okamžitě explodoval, Akbar, kaca i oba strážci při výbuchu všichni zahynuli. Řidič sice přežil, ale byl raněn tak těžce, že je dodnes bezvládným invalidou. Tři další příslušníci Mosadu za nimi jeli dalším vozem a jeden z nich se později zapřísahal, že zaslechl - instalovaným rádio-spojením - jak Akbar zděšeně říká, „Neotvírejte to!", jako by věděl, že v aktovce je výbušnina. Mosad nedokázal bezpečně stanovit, zda Akbar věděl anebo nevěděl, že jeho zavazadlo je vybaveno explozivní nástrahou. V každém případě muži v druhém voze okamžitě povolali další tým, připravenou ambulanci, kompletní i se sestrou a lékařem - místním sajanem. Pozůstatky tří mrtvých kolegů, spolu s těžce raněným řidičem, byly rychle odstraněny ze scény a později odeslány do Izraele. Akbarovo silně ohořelé tělo nechali v troskách vozu, kde je potom nalezla italská policie. Jak se ukázalo, OOP udělalo chybu tím, že Akbara zabilo ještě před operací proti Goldě Meirové. Byli by mohli snadno vyčkat, až se vrátí do Londýna. Třebaže i pak by bývalo Mosadu jasno, kdo ho usmrtil, nebylo by jim to pak muselo už příliš vadit. Golda Meirová mezitím přibyla do Francie, prvé zastávky cesty, která ji posléze měla přivést do Říma. Šéfové v Mosadu se tajně pošklebovali, že si s sebou tentokrát ani nebere Izraela Galiliho, ministra bez portefeuille, s nímž ji pojil už dlouhá léta úzký vztah. Mnohá z 112
jejich soukromých schůzek se odehrávala v Akademii a tento něžný poměr byl zdrojem veselí po celém Institutu. * * * Mark Hessner 14*), vedoucí římské rezidentury, byl zcela v zajetí bangkokské lsti zosnované OOP. Avšak Šaj Kauly v Miláně setrvával v přesvědčení, že cosi na tom scénáři nehraje. Kauly byl tvrdošíjný, pečlivý člověk s dobře zaslouženou pověstí puntičkáře. Někdy to byla nevýhoda. Jednou se stalo, že zdržel odeslání důležité zprávy, jen aby se v jejím textu opravila gramatická chyba. V tomto případě však Kaulyho neústupnost měla zachránit Goldě Meirové život. Procházel znovu a znovu všechny zprávy, které se týkaly Akbara a souvisících akcí OOP. Nedávalo mu smysl, proč by útok v Bangkoku měl být identický se záměrem, o kterém informoval Akbar: proč by jeho součástí mělo být pašování nějakých technických prostředků do Itálie? Když pak byl Akbar usmrcen, stal se Kauly ještě podezřívavějším. Proč by ho vlastně zabíjeli, pokud by se ovšem byli nedověděli, že jde o izraelského agenta? A pokud to o něm skutečně věděli, pak celé to přepadení v Bangkoku bylo jenom vytíráním zraku, uvažoval Kauly. Přesto neměl stále ještě nic konkrétního, oč se v dalším postupu opřít. Institut za atentát činil odpovědného londýnského kacu, s tím, že když požádal Akbara, aby přinesl doklady, neposkytl mu dostatečné varování, jak se chovat, aby nebyl dopaden. Co se týče Hessnera, pak jeho osobní zaujetí proti Kaulymu se mělo brzy stát značně komplikujícím faktorem v dalším vývoji událostí. Když byl Hessner ještě jako kadet v Akademii, byl několikrát přistižen při lži, pokud jde o jeho pohyby, jednou dokonce samotným Kaulym, který byl tehdy jeho instruktorem. Hessner nepostřehl, že je sledován, a namísto za uloženým úkolem šel tenkrát rovnou domů. Když ho Kauly požádal o předložení zprávy, napsal v ní Hessner něco, co se diametrálně lišilo od skutečnosti. To, že ho rovnou nevyrazili, znamenalo, že musel mít někde uvnitř velice silného a vlivného „strýčka", ale Hessner přesto Kaulymu nikdy neodpustil, že ho nachytal, právě tak jako ho zase naopak Kauly nikdy nepovažoval za kvalifikovaného profesionála. Jak se blížila návštěva Goldy Meirové, bezpečnostní opatření se utužovala. Kauly si opakovaně pročítal zprávy a snažil se doplnit si chybějící kousíčky mozaiky. * * * Jak se v takovýchto situacích často stává, dostalo se Kaulymu nejvýznamnější pomoci ze zcela nepředpokládaného zdroje. V Bruselu existovala jazykově i jinak mimořádně nadaná žena, jejíž byt byl dočasným útočištěm bojovníků z OOP hledajících oddych v neutuchající válce s Izraelem. Na jedné straně to byla prostitutka s notně vysokými taxami, na druhé straně uměla být ve službách OOP i neuvěřitelně vynalézavou partnerkou. Jelikož jí Mosad jak napíchl telefon, tak i umístil v bytě odposlechové zařízení, staly se záznamy o jejích stycích s přáteli v různých fázích sexuálního vzrušení oblíbenou zábavou činitelů Mosadu po celém světě. Říkalo se o ní, že umí sténat v šesti jazycích. Pouhých pár dnů před očekávaným příletem Goldy Meirové řekl kdosi - Kauly se domníval, že to byl Abú Hasan osobně, ale potvrzeno to nikdy nebylo - v onom bytě jeho majitelce, že si musí zavolat do Říma. Tomu, kdo v Itálii pak zvedl telefon, řekl, aby „vyklidili byt a všech 14 koláčů vzali s sebou". Telefonát do Říma by byl za normálních okolností nevzbudil žádnou pozornost ani podezření, ale ve spojení s nadcházející návštěvou Meirové a s Kaulyho pochybami to byl přesně onen signál k akci, jaký potřeboval. 14
*) Viz kapitolu 4: Kadeti 113
Kauly se narodil v Německu, měřil jen asi metr šedesát, měl ostré rysy, světlehnědé vlasy a světlou pleť. Byl nevtíravý a nebylo mu dáno, aby nějak ohromoval své nadřízené. Proto taky byl v Miláně, na podružné rezidentuře, zatímco Hessner seděl v Římě. Když Kauly slyšel záznam pořízený v Bruselu, volal okamžitě přítele ze stykové služby, liaisonu, který pak vzápětí zatelefonoval svému kamarádovi v italské rozvědce, Vito Michelovi, a řekl mu, že naléhavě potřebuje adresu k jednomu telefonnímu číslu. (Kauly, jako příslušník Cometu, rekrutujícího agenty, byl veden jako přidělenec na konzulátě, takže se nesměl místním orgánům prohlásit jako kaca. Michela proto nemohl volat přímo.) Michele prohlásil, že tohle nemůže udělat bez souhlasu svého šéfa, Amburga Vivaniho, načež mu stykař řekl, že tedy Vivanimu zavolá. Což také učinil. O to, jakými kanály si italská rozvědka tuto informaci nakonec opatřila, se Kauly příliš nezajímal. Věděl jen, že ten neznámý člověk v Římě dostal pokyn z bytu zmizet do následujícího dne, takže ke zjištění oné adresy a k rozhodnutí, zda tato záležitost má co činit s operacemi OOP, zbývalo jen minimum času. Adresu Vivani zjistil, avšak - je to téměř k neuvěření - styčný pracovník Mosadu v Římě, namísto aby ji ihned sdělil Kaulymu do Milána, poslal ji na římskou rezidenturu. Tam o její závažnosti neměli ani tušení - stejně jako o rozbrojích mezi Kaulym a Hessnerem - a tak na ní klidně seděli až do příštího dne. Kauly mezitím nějak adresu vysledoval sám. Volal ihned na rezidenturu do Říma, aby se do toho bytu okamžitě rozjeli, vzhledem k možné souvislosti s příletem Goldy Meirové. Kauly ovšem až do tohoto okamžiku stále ještě pracoval s pouhými předpoklady, ale osobně byl přesvědčen, že se chystá cosi dramatického. Mezitím Mosad byt konečně našel, ovšem prázdný. Při jeho prohlídce však přesto nalezli závažnou stopu: útržek papíru s nákresem zadního dílu rakety Strela a s několika slovy v ruštině, která byla částí popisu celého jejího mechanismu. Kauly šílel. Do příletu ministerské předsedkyně zbývaly už pouhé dva dny a on věděl, že ve městě je plno operativců OOP, že chystají útok, že jsou vyzbrojeni raketami a že je Meirová odhodlána přistát. Jistotu měl však pouze o tomto posledním faktu. Výsledkem všech těchto zjištění totiž bylo, že Golda Meirová sice byla upozorněna na bezpečnostní rizika, ovšem její odpověď řediteli Mosadu zněla, „Já se chci setkat s papežem. Takže se vy a vaši mládenci postarejte o to, abych tam přistála bezpečně." Za tohoto stavu věcí se Kauly vydal za Hessnerem, aby s ním projednal otázku, zda přizvat anebo nepřizvat na pomoc místní úřady. Hessner pokračoval ve své koncepci přesilové hry, poděkoval Kaulymu za jeho dosavadní pomoc, avšak dodal, „Vaše rezidentura je v Miláně. Tady jsme v Římě." Řekl mu, ať padá. Jako šéf Cometu v římské rezidentuře tu měl Hessner automaticky velení. I kdyby byl chtěl převzít velení v Římě někdo z jeho nadřízených v Izraeli, byl by nejprve musel osobně přiletět na římskou rezidenturu. K tomu tehdy ovšem nedošlo. Dnes by se to patrně stalo. Kaulymu ovšem šlo daleko víc o bezpečnost premiérky, než o nějaké kompetenční spory. Hessnerovi řekl, že se může jít vycpat. „Já tu zůstávám," trval si na svém. Rozzuřený Hessner volal na ústředí a stěžoval si, že Kauly způsobuje chaos v operačním velení. Nato ústředí Kaulymu nařídilo, ať případ nechá být a vrátí se do Milána. Jenže Kauly se z Říma nehnul. Měl s sebou oba kacy z Milána, Milán nechal neobsazený, a Hessnerovi řekl, že se porozhlédnou kolem a nikomu že se nebudou plést do cesty. Hessner ani tímto řešením nebyl příliš nadšen, avšak po organizační lince si k tomu už své řekl, takže teď vyslal veškerý personál na letiště a do jeho okolí, aby zkusili dostat se teroristům nějak na kobylku. Ovšem lidé z OOP, kteří předpokládali, že by Mosad mohl o jejich plánech vědět daleko víc, než ve skutečnosti znali, přijali mimořádná bezpečnostní opatření. Odjížděli na noc k pobřeží a nocovali ve vozech. Ani důkladná prohlídka, kterou Mosad zorganizoval v kdejakém hotýlku a ubytovně v Lidu di Ostia a v okolí a dále ve všech známých úkrytech OOP onu noc před plánovaným příletem Goldy Meirové 15. ledna, nepřinesla žádný výsledek. Mosad nicméně znal účinný dosah oněch střel, takže alespoň věděl, jaký prostor je třeba 114
propátrat, dřív než letadlo s Goldou Meirovou půjde na přistání. Bylo to ovšem území značně rozlehlé, měřilo zhruba osm kilometrů napříč a dobrou dvacítku kilometrů podélně, a tento problém byl ještě dále zkomplikován Hessnerovým stupidním rozhodnutím nepodávat o možném nebezpečí žádnou informaci italské policii. Strela může navíc být odpálena i na dálku. Samonaváděcí systém je v tom případě aktivován automaticky, jakmile se cíl přiblíží na dostřel; po odpálení je pak už raketa samočinně nasměrována k letadlu. Teroristé měli možnost získat přesný časový údaj o příletu, jelikož od svých pařížských agentů věděli, kdy letadlo startovalo z Paříže. A mělo to navíc být jediné letadlo El Alu, které bylo toho dne v Římě očekáváno. Letiště Leonarda da Vinciho v Římě označovali sami činitelé společnosti Alitalia za „nejstrašnější letiště na světě". Chronicky přecpané, plné zmatků, přílety notoricky opožděné, mnohdy až o tři hodiny, jelikož k dispozici jsou jen dvě přistávací dráhy, a letiště přitom ve špičkové sezóně přijímá až pět set letadel denně. Letadlo s Goldou Meirovou na palubě mělo ovšem vyhrazenu prvořadou prioritu, ale stálý chaos na letišti příliš nepřispíval k průběhu pátrání, jež prováděli příslušníci Mosadu, pobíhající sem a tam ve snaze odhalit někde v onom prostoru skupinu teroristů a jejich rakety. Atentátníci mohli být vlastně ukryti kdekoli - v letištních budovách samých, v přilehlých hangárech nebo na polích obklopujících letiště. Kauly sám pátral přímo na letišti a narazil přitom na kacu z římské základny. Zeptal se ho, kde jsou stykaři Mosadu, pracovníci z liaisonu. (Jedině oni mohli totiž v naléhavém případě vyrozumět italskou policii, kacové sami nic takového udělat nesměli.) „A jací stykaři?" odpověděl mu onen muž. „Cože, vy je tu nemáte!" Kauly nevěřil vlastním uším. „Ne," pravil kaca z římské rezidentury. Kauly okamžitě volal liaison do Říma a řekl jim, ať ihned telefonují Vivanimu a informují ho o tom, co se právě odehrává. „Nasaďte všechny páky, jaké budou zapotřebí. Potřebujeme tu naléhavě posily." Nejpravděpodobnější se zdálo být, že teroristé budou sice někde mimo bezprostřední okruh letiště, nicméně na dostřel od dráhy přistávajícího letadla Goldy Meirové. Na území letiště totiž neexistoval dostatek vhodných úkrytů. Přesto bylo celé prohledáno, poté, co se k nim zanedlouho připojil i Adaglio Malti z italské rozvědky. Malti neměl vůbec ponětí, že má kolem sebe plno pracovníků Mosadu. Objevil se tam proto, že dostal od římského stykaře tip - OOP prý chce Italy zcela znemožnit tím, že sestřelí letadlo s Goldou Meirovou na palubě raketou sovětské výroby přímo nad římským letištěm. (Tato informace měla ovšem být správně nejprve schválena vedením liaisonu v Tel Avivu, dříve než byla předána Italům.) * * * Teroristé se touto dobou rozdělili na dvě skupiny. Jedna se čtyřmi raketami se odebrala na jih od letiště, druhá, s osmi dalšími, zaujala postavení na severu. Okolnost, že do celkového počtu 14 „koláčů" dva chyběly, měla, jak se v průběhu operace ukázalo, závažný význam. Tou dobou však severní oddíl už umístil dvě ze střel na poli vedle zaparkované dodávky. Netrvalo dlouho a zpozoroval je člen ostrahy Mosadu, který pročesával okolí. Vykřikl. Oddíl zahájil palbu. Nastal zmatek. Dorazila italská policie a muž z Mosadu, který je nečekal - jelikož policii mezitím povolal Kauly - a který nechtěl, aby ho spatřili, utekl. V chaosu, který zavládl, se jeden z teroristů pokusil uprchnout, ale důstojníci Mosadu, kteří akci sledovali, ho brzy dostihli, svázali ho, hodili ho do vozu a rychle s ním odjeli do jednoho skladového přístřešku na letišti. Za krutého a neustávajícího bití terorista doznal, že připravili atentát na Goldu Meirovou, a ještě se chvástal, „S tím už nedokážete nic provést." „Jak to myslíš, že nedokážeme? Máme přece tebe!" odpověděl jeden z důstojníků, a mlácení pokračovalo. 115
Kauly mezitím zaslechl ve vysílačce, že mají zajatce. Okamžitě zamířil do přístřešku. Důstojníci Kaulymu sdělili, že tohoto teroristu polapili a že Italové sebrali nějaké další a s nimi i devět nebo deset raket. Jenomže Kauly si dobře zapamatoval onen telefonát z Bruselu, že mají vzít „všech čtrnáct koláčů". Nejenže tedy problém pro Mosad nekončil, ale do přistání Goldy Meirové už zbývalo pouhých třicet minut. Někde ještě musí být ty zbývající střely. Jenže kde? Zajatec byl v bezvědomí. Kauly ho polil vodou. „S tebou je konec," řekl mu pak. „Shodils to. Za čtyři minuty přistane. Už nemůžeš udělat vůbec nic." „Máte po premiérce," dráždil terorista své přemožitele. „Všechny jste nás nedostali." Potvrdil tak Kaulyho nejčernější obavy. Někde tam venku byla sovětská raketa a měla na sobě napsáno jméno Goldy Meirové. V tom okamžiku kdosi z ostrahy uhodil zajatce tak, až znovu omdlel. Prve, když ho chytili, našli u něho výbušnou nástrahu, které se říkalo „hopsavá Betka" a které užívali teroristé dosti často. Zahrabává se do země podobně jako podzemní miny, ale je navíc za roznětku připoutána šňůrkou k zaraženému kolíku. Položili ji teď vedle něho, navázali na šňůrku delší provaz, vyšli z budovy, zatáhli za provaz a výbuch muže roztrhal na kusy. Napětí nesnesitelně narůstalo. Kauly se vysílačkou spojil s Hessnerem a požádal ho, aby dal rádiem zprávu pilotovi letadla, že přistání je třeba odložit. Není dodnes jasné, zdali se tak stalo či ne. Jasné zato je, že další z členů ostrahy Mosadu, který vozem propátrával silnici v těsné blízkosti letiště, si náhle povšiml čehosi nezvyklého na pojízdném jídelním stánku u cesty. Projížděl kolem něho už dvakrát, avšak teprve potřetí se mu rozbřesklo: ze střechy trčely tři komínové roury, avšak jenom z jedné se kouřilo. Teroristé odstranili majitele prodejničky, prorazili do střechy dvě další díry a vysunuli rakety Strela dírami ven. Jejich plán byl jednoduchý: jakmile se letadlo Goldy Meirové přiblíží na dostatečnou vzdálenost a jakmile začne signalizační zařízení pípat, vše, co zbyde udělat, bude zatáhnout za spoušť, a o patnáct vteřin později bude letadlo zničeno. Muž z Mosadu neztratil ani vteřinu, ostře otočil do protisměru a najel pak vozem přímo do stánku, převrhl ho a oba ukryté teroristy tak uvěznil pod ním. Vyskočil, ujistil se, že jde skutečně o dvě rakety - a že teroristé nemohou ven. Pak už uviděl, jak k němu dojíždějí policejní vozy, vletěl zpátky do vozu, obrátil se a vyrazil směrem k Římu. Jakmile o tom uvědomil ostatní kolegy z Mosadu, zmizeli všichni ze scény, jako by se tam byli vůbec nikdy neobjevili. Italská policie zatkla pět členů organizace Černé září, ale kupodivu, třebaže byli dopadeni přímo při činu i s raketami, připraveni spáchat atentát na Goldu Meirovou, byli za pár měsíců opět propuštěni a letecky dopraveni do Libye.
116
10 Carlos
DNE 21. ÚNORA 1973 vyslali Izraelci dvě stíhačky typu Phantom proti neozbrojenému Boeingu 727 společnosti Libyan Arab Airlines, který letěl do Káhiry, avšak odchýlil se od kursu. Vojenská letadla ho sestřelila, ze 111 lidí na palubě jich 105 zahynulo. Stalo se to přesně dvanáct hodin poté, co izraelská komanda provedla odvážný útok na Bejrút, při němž vyhodila do povětří četná zařízení OOP, ukořistila značné množství různých dokumentů a usmrtila několik čelných představitelů OOP, včetně vůdce skupiny Černé září Abú Júsufa a jeho manželky. Zničení civilního letadla bylo tragickým omylem. Izrael v té době dostával vyhrůžky, že proti Tel Avivu bude vysláno letadlo plné bomb. Nešťastný boeing mířil přímo nad jednu z největších vojenských základen na Sinai, a když se nepodařilo nalézt velitele leteckých sil, vydal nakonec nějaký kapitánek rozkaz ke střelbě. Mosad čekalo ještě dalších šest let, než se mohl definitivně vypořádat s Rudým princem, ovšem posedlost Goldy Meirové její osobní vendetou proti Černému září mezitím drasticky pozměnila úlohu Institutu. OOP se pro Mosad stalo nejdůležitější složkou jeho činnosti; to nebyla příliš šťastná situace, neboť vedla k oslabení pozornosti vůči ostatním nepřátelským zemím, například Egyptu nebo Sýrii, kde neutuchalo hlučné volání po válce - a kde se také válka pilně chystala; Anvar Sadat zřizoval tou dobou orgány, kterým se už nepokrytě říkalo „válečné rady". Ale Mosad trávil takřka veškerý svůj čas stíháním teroristů z Černého září. Šestého října, pár měsíců po incidentu se Strelou, prohlašoval na tiskové konferenci v Tel Avivu náčelník vojenské zpravodajské služby generál Eliahu Zeira: „Žádná válka nebude." Uprostřed tiskovky vstoupil do místnosti izraelský major a podal generálovi telegram. Zeira si ho přečetl a beze slova odešel. Egypt a Sýrie zaútočily, Jom Kippurová válka začala a Izraelci měli hned prvý den 500 mrtvých a víc než 1000 raněných. Za pár dní se pak sice vzpamatovali a začali útočníky zatlačovat zpět, avšak válka natrvalo změnila obraz Izraele jako neporazitelné síly, a to jak navenek, tak i pro Izraelce samé. Golda Meirová žila - díky Mosadu - ale jedním z výsledků války byla její rezignace dne 10. dubna 1974. Pokud jde o Šaj Kaulyho, ten si nepřestával být vědom toho, že dvě z raket Strela zůstávají stále ještě i po nezdařeném pokusu o atentát na Goldu Meirovou nezvěstné. Bezprostřední hrozba však zatím pominula, Kauly se vrátil do Milána a starosti s válkou brzy zastínily všechny ostatní problémy. Italská policie se po nezdařeném pokusu o atentát cítila značně nesvá. Došlo tu koneckonců ke spiknutí směřujícímu k zavraždění významné politické osobnosti přímo před jejich nosem, a oni se nezmohli na víc, než dorazit pozdě a posbírat, co jim Mosad za sebou nechal. Italská rozvědka neměla o plánu na zavraždění Meirové ani ponětí. Veřejnost sice o této epizodě nevěděla nic, ale lidé z tajné služby ano. A tak Italové nakonec požádali Izraelce, aby žádné detaily nepublikovali. Mosad byl toho názoru, že pomůže-li někomu něco utajit, získává tím jistou výhodu. A tak nikdy neodmítal pomoci zachraňovat svým partnerům tvář - ovšem za předpokladu, že si 117
tento partner nepřestává být vědom, jakým hlupáčkem v očích Mosadu byl a zůstává. A tak bylo oddělení LAP, neboli Lochama psichologit, útvar Mosadu pro vedení psychologického boje, požádáno, aby vypracovalo krycí story. Vztahy mezi Izraelem a Egyptem byly v té době mimořádně napjaté, ale jelikož Mosad věnoval tolik úsilí pátrání po členech skupiny Černé září, unikly jeho pozornosti závažné příznaky signalizující válku. Tím, že Mosad nemíval více než 35 až 40 aktivních kaců operujících v zahraničí, stačilo jejich plné soustředění na činnost OOP - s tisícovkami lidí činných v jeho rozmanitých frakcích - odčerpávat veškeré jeho síly a vytvářelo tak závažnou mezeru v monitorování činnosti ostatních hlavních nepřátel Izraele. LAP sice požadovaný krycí příběh vypracovalo, tak aby ho Italové mohli publikovat, avšak souběžně informovalo britskou, francouzskou a americkou tajnou službu, jaký byl skutečný průběh událostí. Ve zpravodajském řemesle existuje takzvané „pravidlo třetí strany": jestliže například Mosad poskytne informaci CIA, vzhledem k tomu že mezi oběma těmito organizacemi vládne vztah dobré spolupráce, CIA nemůže tutéž informaci předat třetí straně, jelikož ji nezískala sama, ale od partnerské organizace. I toto pravidlo lze samozřejmě obejít tím, že se část poznatků přestylizuje a pak se teprve postoupí dál. V době incidentu na římském letišti a v následném zamaskování celé záležitosti Mosad pravidelně předával CIA seznamy sovětské výzbroje odesílané do Egypta a do Sýrie, včetně sérií identifikačních čísel zbraní a jejich individuálního číselného označení. Mělo to dvojí účel: jednak představit Mosad jako dobrého partnera, jemuž nečiní potíže takovéto údaje obstarat, jednak tím i doložit, že vyzbrojování arabských zemí skutečně sílí. To zase pomáhalo CIA přesvědčovat americkou vládu, aby zintenzívnila svou podporu Izraeli. CIA sice nemohla Kongresu prozrazovat, odkud tyto údaje bere, ale zato touto formou vlastně potvrzovala obdobné informace, jež Kongresu dodávaly jednotlivé skupiny židovské lobby. Američané si už zvykli považovat libyjského Muammara Kaddáfího za nebezpečného blázna, a uprostřed sedmdesátých let se navíc začínalo zdát, že celý svět upadá do zmatků a že drobné revoluční teroristické skupiny vyrážejí v kdekteré zemi jako houby po dešti. Ve Francii to byla Action Directe, v Německu skupina Baadera a Meinhofové, Rudá armáda v Japonsku, Rudé brigády v Itálii (jejich dílem byla vražda italského premiéra Aldo Mora v roce 1978), baskická ETA ve Španělsku (která se přihlásila k odpovědnosti za vraždu španělského premiéra Carrera Blanca v roce 1974) a k tomu je třeba připočíst ještě asi pět různých palestinských organizací. Dokonce i ve Spojených státech se objevily skupiny Weathermen a Symbionese Liberation Army - ti, kdo unesli v roce 1974 milionářskou dědičku Patricii Hearstovou. Uprostřed těchto bouří byly v Evropě napadeny pumovými útoky četné synagogy a další židovské instituce, a tak nazrál čas, aby Mosad italskou eskapádu svedl na Egypťany a Libyjce, třebaže ti s ní neměli pranic společného. Mosad si nejprve obstaral seznam raket Strela, které Italové zkonfiskovali. Bylo jich sice pouze dvanáct, ale pokud jde o zbývající dvě, bylo dost času dělat si s nimi starosti až později. Důležité bylo, že výrobní čísla oněch dvanácti střel byla připojena k seznamům zbraní exportovaných Sověty do Egypta, třebaže Mosad z výslechů teroristů bezpečně zjistil, že tyto konkrétní rakety pocházely z Jugoslávie. Ovšem historka, kterou nabídlo LAP italské veřejnosti ke konzumaci, zněla tak, že teroristé, kteří zbraně dostali z Libye, odjeli z Bejrútu vozem koncem prosince 1972, do Itálie se přepravili trajektem a pak pokračovali cestou přes Řím s údajným záměrem napadnout židovský cíl ve Vídni. Důvodem pro tuto okliku, jak se v této verzi pravilo, bylo to, že je snadnější cestovat z jedné západoevropské země do druhé, než se vystavovat celním prohlídkám na hranicích s některou z komunistických zemí. Teroristé byli „oficiálně" zatčeni italskou policii 26. ledna 1973 pro přepravu výbušnin, poté co byli od neúspěšného pokusu o atentát až do této chvíle drženi v izolaci, zatímco LAP kuchtilo svou krycí story. Mezitím ovšem Američané sytili všemi těmito informacemi, jimiž je zásoboval Mosad, svůj armádní computerový systém. Když konečně Italové 26. ledna oznámili, že teroristy zadrželi a že jim zabavili zbraně, postoupili i oni výrobní čísla ukořistěných Strel americké CIA, která 118
údaje předala armádní zpravodajské službě. Když pak byla tato čísla zkontrolována s těmi, jež Mosad uvedl jako čísla zbraní domněle putujících ze Sovětského svazu cestou přes Egypt a Libyi, ejhle, počítač potvrdil shodu obou seznamů. Američané od toho okamžiku pevně věřili, že Rusové skutečně tyto zbraně vyvezli do Egypta, který je pak předal Kaddáfímu a ten že jimi vyzbrojil teroristy - další důkaz pro ně, že libyjský vůdce je tím, za koho ho oni považují. Jedině Mosad znal pravdu. Zdá se, že jediným důvodem, proč Italové teroristy propustili, byly jejich obavy, že by mohlo dojít k soudnímu procesu, protože tam by vyšla najevo pravda: že italská rozvědka dovolila teroristické buňce dostat se až na sám pokraj vraždy jednoho z vedoucích světových představitelů. A to by byl notný skandál. * * * Mosad nepřestávalo tou dobou znepokojovat, že dvě z raket jsou stále ještě nezvěstné. Zato Italové byli spokojení, protože zmizel důvod jejich rozpaků, zatímco Američané se domnívali, že za celou věcí vězí Kaddáfí. Dokud byli teroristé ještě ve vězení, vyslýchaly je bezpečnostní síly Šabaku a zjistily, že mezi organizátory byl Alí Hasan Saláma, Rudý princ. A o toho nesmírně stál Mosad. Italská policie povolila Šabaku provést výslech Palestinců v Římě. Probíhalo to pravděpodobně tak, že dvojice pracovníků Šabaku přišla do místnosti, kde byl vězeň sám, na židli, ruce spoutány za zády; spoutány měl i nohy a pouta byla zajištěna řetězem. Prvá věc, co Šabak patrně udělal, bylo, že požádal italskou policii, aby odešla. „Tohle je teď izraelská půda. My si za vězně odpovídáme." Vězně z OOP to bezpochyby vyděsilo. Koneckonců asi šel do Evropy hlavně proto, aby se vyhnul riziku, že by mohl padnout do rukou Izraelcům. Když zavřeli dveře, řekli asi důstojníci z Šabaku arabsky cosi jako „My jsme vaši přátelé z Muchábarátu." (Muchábarát je přezdívka, kterou Arabové užívají k označení všech tajných služeb. Dokonce i mnoho arabských zpravodajských služeb nese přímo toto jméno.) Určitě stáli o to, aby si vězeň dobře uvědomil, koho má před sebou a v jaké je situaci. Nato by mu asi sňali normální pouta a nahradili by je mnohem tužšími, jimž dávali přednost. Jsou z plastiku, vypadají trochu jako poutka, jimiž se připevňují jmenovky na zavazadla, jenomže jsou pochopitelně mnohem silnější, a k utažení a zajištění proti skluzu jsou přezky opatřeny malými břity. Na rozdíl od normálních pout, která dovolují alespoň nepatrný pohyb, plastikové náramky jsou přitahovány na doraz, brání krevnímu oběhu a způsobují značnou bolest. Poté, když už by jimi měl vězeň spoutány ruce i nohy, zatímco oni by se s ním celou tu dobu vesele bavili na téma nešťastné situace, do které se dostal, by mu pracovníci Šabaku patrně také navlékli přes hlavu jutový pytel. Nato by mu byli asi ještě rozepnuli kalhoty a vytáhli přirození a nechali ho tam sedět spoutaného, oslepeného, odhaleného. „Tak co, je ti dobře?" posmívali by se mu. „Pojď, trochu si spolu promluvíme." Za takovéto situace by na sebe výpověď nedala dlouho čekat. Jenomže v tomto případě Šabak naneštěstí neměl představu, že vězňové budou tak brzy propuštěni, takže se začal dlouze a široce vyptávat na Alího Hasana Salámu. Tak dopodrobna, že jakmile se ocitli na svobodě, dostala se rychle až k Rudému princi zpráva, že se stal pro Mosad cílem číslo jedna. * * * V té době byla skupina Černé září v ofenzívě. Běžnými se staly balíčkové bomby zasílané poštou a pumové a granátové přepady se odehrávaly po celé Evropě. Zatímco Mosad intenzívně usiloval o to, aby dostal Alí Hasana Salámu, vedení Černého září v Bejrútu vyvíjelo nemenší úsilí, aby ho ochránilo. Byl to jejich milovaný syn. Varovali ho proto, aby se na čas ztratil z dohledu. Mezitím vůdce Černého září, Abú Júsuf - kterého čekala v pár týdnech smrt z rukou 119
izraelských komand při jejich útoku na jeho bejrútský hlavní stan 20. února 1973 - rozhodl, že organizace musí Alí Hasana nahradit, alespoň dočasně, aby bylo možno řídit operace v Evropě. Rozhodli se pro Mohammeda Boudiu, Alžířana, dobře známého v pařížské mondénní společnosti. Boudia ustavil svou vlastní buňku, která nesla i jeho jméno. Boudiovým plánem bylo integrovat všechny teroristické organizace operující v Evropě do jedné jediné smrtonosné podzemní armády. Zajistil pro členy různých skupinek výcvik v Libanonu a takřka přes noc utvořil velkou teroristickou síť, cosi jako spojovací centrálu všech frakcí. Teoreticky to byla myšlenka dobrá, ovšem hlavní problém spočíval v tom, že rozličné frakce OOP byly silně nacionalistické, zatímco ostatní skupiny vyznávaly radikální marxismus, a islám a marxismus spolu prostě nejdou dohromady. Boudia měl svého vlastního spojovacího pracovníka, který putoval sem a tam mezi Paříží a Bejrútem, Palestince jménem Moukharbel. Při útoku na bejrútský hlavní stan ukořistila izraelská komanda spolu s mnoha dalšími materiály i kompletní Moukharbelův spis včetně jeho fotografie, a přivezla ho domů do Tel Avivu. Na scénu vstupuje kaca Mosadu, Oren Riff. Půda byla žhavá. Na obvyklé opatrné přípravy nebyl čas. Riff, který mluvil arabsky, dostal v červnu 1973 pokyn, aby podnikl přímý pokus o získání Moukharbela, to jest, aby ho vyhledal a bez obalu mu nabídl obchod. (Touto technikou lze mnohé získat: někdy objekt na nabídku přistoupí; pokud se návrh nesetká s pozitivním ohlasem, může se i tak objekt vylekat natolik, že přeruší práci pro druhou stranu anebo konečně dojde k přerušení jeho činnosti jiným způsobem a je konec, tak jako tomu bylo u Mešada, egyptského fyzika. 15*) Moukharbel bydlel v luxusním hotelu v Londýně. Byl sledován půldruhého dne a hotel byl obsazen pracovníky Mosadu. Posléze bylo rozhodnuto, že Riff zaklepe na jeho dveře, jakmile se Moukharbel vrátí z procházky. Pokoj byl mezitím prohledán, nejsou-li v něm ukryty zbraně; nenašly se žádné a také v něm nebyla přítomna žádná jiná osoba. Když Moukharbel vyjížděl výtahem nahoru, kdosi do něho „náhodou" vrazil a při té příležitosti se hmatem přesvědčil, že u sebe nemá žádnou zbraň. Jelikož Moukharbel náležel k OOP, byl považován za mimořádně nebezpečného, avšak když už si Riff zajistil všemi dostupnými způsoby bezpečnost, počkal jen, až muž vejde do pokoje, a pak šel přímo k jeho dveřím a vstoupil. Rychlým pohledem se ujistil, že Moukharbel nesahá po zbrani, a pak stejně rychle odrecitoval vše z jeho osobního listu z dokumentace Černého září: jméno, adresu, věk - vše, co záznamy obsahovaly. Pak řekl, „Jsem z izraelské výzvědné služby a rádi bychom vám dobře zaplatili. Chceme, abyste pro nás pracoval." Moukharbel, pohledný, inteligentní, vybraně oblečený, se podíval Riffovi zpříma do očí, pak roztáhl ústa v širokém úsměvu a pravil, „A proč vám to trvalo tak dlouho?" Oba muži se asi pět minut krátce radili a ujednali si další schůzku, která už by měla být formálnější a lépe zabezpečena. Moukharbelovi nešlo ani tolik o peníze, třebaže o ně samozřejmě stál, ale hlavně chtěl získat dvojí krytí, takže pokud by se na jedné anebo na druhé straně cokoli přihodilo, měl by stále ještě zajištěno bezpečí. Pro něho to byla především otázka osobního přežití, a pokud mu byly obě strany navíc ještě ochotny platit, prima. Přímo na místě uvedl Riffovi většinu míst, kde se Boudia zdržuje. Boudia miloval ženy a měl po Paříži spoustu milenek. Věděl dobře, že po něm jdou, a využíval bytů těchto žen jako úkrytu, střídal je každou noc. Jakmile Riff jejich seznam předal Mecadě, začalo sledování Boudii na každém kroku. Zjistilo se brzy, že pilně předisponovává peníze pro nějakou nadcházející operaci jakémusi muži z Venezuely jménem Ilyich Ramirez Sanchez, který pocházel z bohaté rodiny, studoval v Londýně a v Moskvě a žil teď v Paříži a pracoval zčásti pro OOP. Mecada brzy zjistila, že Boudia je člověk velice opatrný. Jedna z věcí, kterou se zpravodajské služby snaží zjistit, jsou takzvané konstanty - činnost, kterou objekt pravidelně 15
*) Viz Prolog: Operace Sfinx
120
opakuje. Zpravodajec nemůže jednat impulzivně: „Tamhle je: zabijeme ho!" To se prostě nedělá. Vše je nutno naplánovat, aby byly vyloučeny jakékoli komplikace. Nejpravidelnější konstantou se u Boudii ukázalo, že kamkoli jel, vždy to bylo jeho modrým Renaultem 16. A pak ještě měl jedno místo, byt na Rue des Fosses-St-Bernard, které navštěvoval častěji než ostatní. Ovšem Boudia nikdy nevstoupil do vozu, aniž nejprve otevřel kapotu, nepodíval se pod vůz a neprohledal kufr i okolí výfuku, není-li tam nálož. Mecada se proto rozhodla umístit tlakovou minu přímo do sedadla. Ale jelikož nechtěli, aby podezření Francouzů padlo na Mosad, byla nálož záměrně vyrobena tak, aby vyhlížela jako domácká práce, její náplň tvořily matičky a sekané železo. Naspodu byla vybavena těžkou železnou deskou, aby exploze směřovala vzhůru, a ne dolů, až bude puma tlakem přivedena k výbuchu. Dne 28. června 1973 vyšel Boudia z činžovního domu, provedl obvyklou kontrolu vozu, pak otevřel dveře u řidiče a vklouzl dovnitř na sedadlo. Když dovíral dveře, vůz vyletěl do povětří a Boudia byl na místě mrtev. Síla exploze byla taková, že mnoho matek a šroubů z šrapnelové náplně proletělo jeho tělem a ještě proděravělo střechu vozu jako síto. Francouzská policie, která znala jeho vztahy k teroristickým skupinám, se domnívala, že zahynul nešťastnou náhodou, když vybuchly třaskaviny, které převážel, což je závěr, jaký policie zhusta přijímá, když nemá lepší vysvětlení. Třebaže Černé září nemělo žádný přímý důkaz, že Boudiu má na svědomí Mosad, byli si tím jisti. Nařídili okamžitou vraždu Izraelce odvetou za jeho smrt. Jeden z palestinských studentů na univerzitě v Los Angeles v jižní Kalifornii dostal pokyn, aby si obstaral pistoli a odjel k izraelské ambasádě ve Washingtonu. Vedení Černého září totiž usoudilo, že zcela neznámá osoba má větší šanci střelit a zmizet, než někdo, kdo je členem teroristické organizace a kdo by mohl případně být i sledován americkou zpravodajskou službou. A tak přistoupil 1. července 1973 k plukovníku Josefu Alonovi, asistentovi leteckého atašé na izraelském velvyslanectví, zcela neznámý mladý muž, zastřelil ho na místě a utekl. Nebyl nikdy dopaden. Mosad zjistil souvislost tohoto útoku s operací Boudia až později, z dokumentů ukořistěných v průběhu Jom Kippurové války. Po Boudiově smrti Moukharbel zpravil Riffa o tom, že Černé září do Paříže povolalo Venezuelana Sancheze, aby převzal řízení jeho operací v Evropě. Mosad o něm zatím věděl velice málo, ale brzy zjistili, že jeho oblíbený pseudonym je Carlos Ramirez - anebo později jen Carlos. Brzy se měl stát jedním z nejznámějších a nejobávanějších lidí na světě. * * * Alí Hasan Saláma nebyl pošetilý, péči o svou bezpečnost vzal do vlastních rukou a nezahálel. Chtěl se vyhnout střetnutí s Mosadem a současně chtěl přitom ukázat Izrael v nejhorším světle. Našel si dobrovolníky, kteří se prostřednictvím dvou různých ambasád dali naverbovat Mosadem. Měli za úkol podstrčit Izraelcům určitou sérii dat a míst, jimiž by byly zmapovány Alího pohyby, a to samozřejmě nikoli pohyby skutečné, nýbrž takové, které jim chtěl Alí podsunout. Tyto údaje posléze Mosad dovedly do norského městečka Lillehammer, asi stopadesát kilometrů severně od Osla. Tam totiž pracoval v jednom restaurantu číšník, jenž byl Rudému princi až neuvěřitelně - a pokud jde o něj samého, i tragicky - podoben. Velitel Mecady Mike Harari řídil operaci, jejímž cílem bylo Alího Hasana zlikvidovat. Saláma šel tak daleko, že za nic netušícím číšníkem, v době, kdy už ho Mosad sledoval, posílal svoje lidi, kteří se s ním dávali do hovoru a utvrzovali tak Mosad v přesvědčení, že je tím, za koho ho Mosad považuje. A ač tomu tak nebylo, jedenadvacátého července 1973 nevinného číšníka Mosad zavraždil. Tři lidé za to šli do vězení. Jeden z nich, David Arbel 16*), dosti mluvil a „Lillehamerská aféra" se stala snad největším skandálem a nejtrapnější záležitostí v celé historii Mosadu. V Paříži se ujímal vlády Carlos. Evropské rozvědky o něm nevěděly zhola nic. Arabsky 16
*) Viz kapitoly 7 Příčesek a 15 Operace Mojžíš 121
neuměl; co víc, ve skutečnosti neměl Araby ani příliš v lásce. (O Palestincích se Carlos vyjádřil, „Pokud by ti mládenci byli aspoň zpola tak dobří, jak to o sobě tvrdí, pak mi není jasné, proč Izraelci ještě pořád tvrdnou v Palestině?") Avšak Moukharbel, nedávno získaný Orenem Riffem jako agent Mosadu, zůstával i nadále styčným pracovníkem, nyní Carlosovým. V průběhu své pařížské operace Carlos postupně získal kontrolu nad výzbrojí organizace Černé září, porůznu zatím rozptýlené po Evropě. Mezi jiným zdědil i ony dvě „nezvěstné" rakety Strela, které byly součástí příprav na nezdařený atentát na Goldu Meirovou. Moukharbel ke své funkci spojovacího pracovníka organizace Černé září navíc vykonával tutéž činnosti i pro dvě další palestinské skupiny - pro Lidovou frontu za osvobození Palestiny a pro Organizaci palestinské mládeže. Objem informací, které předával Mosadu, byl udivující, a Mosad - poté co je sežvýkal a uchoval, co potřeboval sám pro sebe - jimi začal zásobovat ostatní evropské zpravodajské služby a CIA v takové míře, že ani nevěděli, co si s nimi počít. Anekdota zdomácnělá mezi kolegy z jiných tajných služeb to formulovala jako otázku, „Už jste dostali dnešní vydání té knihy z Mosadu?" Propojení s CIA bylo tak těsné, že Američané v žertu mluvili o „mosadském oddělení v Langley" (hlavní velitelství CIA ve Virginii). Toto zaplavování trhu informacemi možná nikomu příliš neprospělo, ale nikdo si také alespoň nemohl dodatečně stěžovat, že se to neb ono nedověděl včas. Byl to systém, kterého Mosad úspěšně využíval i později. Carlos měl pochopitelně zájem o obě rakety Strela, které zbyly v Římě. Když se tehdy skupina rozdělila na dva oddíly, nechali je patrně v nějakém „útulku", o němž Mosad nevěděl. Kdyby byli neusmrtili onoho teroristu, kterého se jim podařilo chytit v průběhu pokusu o atentát, byli by patrně byt odhalili. K jednotce, která ho užívala, náležel i zabitý atentátník. Třebaže Carlos až dosud nezaútočil na žádné židovské cíle, Mosad si začínal uvědomovat, jak nebezpečný je to člověk. O raketách se mezitím sice od Moukharbela už dozvěděli, ale zatím nemělo smysl jít si pro ně. Zaútočit na onen útulek by bylo znamenalo „položit" Moukharbela, který každé dva nebo tři dny odtelefonovával další a další informace; jeden čas bylo nutno kvůli němu dokonce zřídit nepřetržitou operátorskou službu, která byla v pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně. Carlos by byl chtěl raket užít proti izraelskému letadlu. Nechtěl se však osobně angažovat v jakékoli operaci, která by vyžadovala příliš složité přípravy. Byla to jeho zásada - a zčásti i důvod, proč nebyl nikdy dopaden. On operace naplánoval a dohlédl, aby byly realizovány, ale sám se jich neúčastnil. Pro Mosad představovaly tyto dvě rakety problém. Moukharbel byl bezesporu příliš cenný spolupracovník, než aby byl „položen" kvůli této jediné operaci. Avšak pokud by se s nimi Palestinci dostali do blízkosti letiště, dokázali by bez obtíží sestřelit nějaké izraelské dopravní letadlo. Celou tu hru režíroval Oren Riff, Moukharbelův kaca. Riff byl přímočarý, nesmlouvavý chlap. Byl jedním z oněch jednácti rebelantských kaců, kteří v roce 1975 společně podepsali dopis řediteli Mosadu, v němž obvinili Mosad, že stagnuje, že se v něm plýtvá a že jeho postoj k demokracii není správný. Všichni ostatní z této jedenáctky dostali padáka. On sám byl pak dvakrát vynechán při povyšování. Když potom v roce 1984 požádal, aby se mohl seznámit se svým osobním spisem a přesvědčit se, proč nebyl povýšen, sdělili mu, že spis byl omylem založen - dosti nepravděpodobná pohádka, jelikož celá organizace neměla víc jak 1200 zaměstnanců, včetně sekretářek a řidičů. Jedním z důsledků tohoto dopisu byla změna předpisů NAKA v tom smyslu, že nadále nebylo dovoleno, aby písemnost spolupodepisovala více než jedna osoba. Nicméně, Riff teď zavolal liaison v Římě a požádal je, ať zavolají toho svého přítele z italské rozvědky, Amburga Vivaniho a dají mu adresu bytu, kde jsou rakety uschovány. „Řekněte mu ale, že mu zatelefonujete, až tam budou všichni pohromadě, dřív ať se tam neukazuje," dodal Riff. „Pak je bude moci sbalit všechny najednou." Jednotka Neviotu měla byt pod dohledem, a 5. září 1973, když měli ověřeno, že všichni 122
teroristi jsou uvnitř, zavolali to italské rozvědce. Italové byli připraveni poblíž - stejně byl nachystán i Mosad, jenže ten Italy registroval, zatímco oni Mosad nikoli - vnikli do bytu a sebrali pět lidí, Libanonce, Libyjce, Alžířana, Iráčana a Syřana - a také obě rakety. Ve zprávě, která o tom byla vydána, se říkalo, že pětice měla v úmyslu sestřelovat civilní letadla startující z římského letiště Fiumicino. Dosti legrační historka, neboť nad oním bytem absolutně žádná letadla nepřélétávají. Ale to příliš nevadilo. Lidé tomu uvěřili. Tou dobou měl ředitel italské zpravodajské služby velice blízko k Mosadu. Italové tehdy dokonce jezdili po arabských státech a skrytou kamerou filmovali pro Mosad vojenská zařízení. Třebaže Italové přistihli teroristy evidentně v akci, se dvěma termosenzitivními raketami v rukou, dva z nich ihned propustili na kauci. Samozřejmě, že ti z Říma ihned zmizeli. Další tři byli později propuštěni do Libye. Jenže dakota, která je tam odvezla, na zpáteční cestě do Říma 1. března 1974 explodovala ve vzduchu a pilot i posádka zahynuli. Policejní vyšetřování tohoto pumového útoku dosud nebylo uzavřeno. Italové tvrdí, že atentát provedl Mosad, ale Mosad to nebyl. Nejspíš za ním bylo OOP. Zřejmě se obávali, že posádka cosi zahlédla, když teroristy v Libyi propouštěla na svobodu, nebo že by mohli někoho identifikovat při jiné operaci. Kdyby byl letadlo zničil Mosad, pak by to byl udělal v době, kdy teroristé byli ještě na jeho palubě. Dvacátého prosince 1974 byl Carlos v Paříži. Ubytoval se na předměstí, v muničním skladu OOP. Mosad hledal záminku, jak předat jeho adresu Francouzům, aniž „položil" svého cenného agenta, Moukharbela. Toho dne ráno předvedl Carlos svůj vlastní styl teroristického útoku - nechvalně proslulou techniku úderu a odskoku, prásk, prásk, a pryč. Z bytu odešel s granátem v ruce, skočil do vozu, projížděl ulicí, granát hodil do židovského knihkupectví, zabil tam jednu ženu a šest dalších lidí zranil. To byl dostatečný důvod, aby Mosad oznámil adresu muničního skladu, avšak při přepadu tam pak francouzská policie našla jen zbraně, pušky, granáty, roubíky TNT, propagační letáčky a asi tucet lidí, ale Carlose nikoli. Opustil ještě týž den Francii. Den na to volal Moukharbela z Londýna, chtěl, aby tam za ním přijel. Moukharbel odpověděl, že nemůže, že ho britská policie stíhá. Mosad se ho pokoušel přesvědčit, aby cestu podnikl, ale on nechtěl, takže na nějaký čas Mosad ztratil o Carlosových pohybech přehled. ... Pak 22. ledna Carlos volal Moukharbela znovu. „Tady je Ilyich," ohlásil se. „Vracím se do Paříže. Musím tam podepsat nějakou smlouvu, zítra anebo pozítří." Izraelci v Británii vyhlásili okamžitý poplach. Nemohl to ovšem být viditelný stav poplachu, pro případ, že si Carlos tímto způsobem jenom ověřuje Moukharbelovu loajalitu. Věděli už, že Carlos je vždy o krok napřed před všemi ostatními. O dva dny později, 24. ledna, projížděl kolem izraelské banky v Londýně vůz obsazený toliko řidičem. Muž hodil proti bance granát a zranil jednu ženu. Následujícího dne si v Paříži Carlos vyžádal schůzku s Moukharbelem. Řekl mu, že prozatím bude muset izraelské cíle nechat nějaký čas na pokoji, že už je kolem nich až příliš dusno, a že si také potřebuje vyřídit nějaké účty s japonskými a německými gangy, dřív než zase bude moci věnovat svůj čas OOP. Mosad nad touto zprávou víceméně pocítil úlevu, celkem se to shodovalo i s jinými informacemi, které získal. Jenže u Carlose netrvají úlevy příliš dlouho. Třetího srpna toho roku byly v Paříži nastraženy tři automobilové pumy, dvě před redakcemi časopisů a jedna (odhalená dříve, než stačila vybuchnout) před rozhlasovou stanicí. Francouzská policie se domnívala, že je to práce Action Directe. Byla, jenže s adjustací náloží a s jejich umístěním k objektům jim pomáhal Carlos. Poté odjel na opačnou stranu Paříže, aby byl od operace samé co nejdál. Krátce nato se Mosad dozvěděl, že Carlos získal sadu sovětských protitankových raketových granátometů RPG-7. Je to kompaktní, snadno přenosná zbraň, váží necelých deset kilogramů a má maximální účinný dostřel 500 metrů na pevné cíle a 300 metrů na pohyblivý cíl. Střela proniká pancéřem až do síly 300 milimetrů. 123
Třináctého ledna 1975 se Carlos ve společnosti Wilfreda Boseho vydal k letišti v Orly a jejich cesta nevěstila nic dobrého. (Bose, člen bandy Baadera a Meinhofové, byl pak zabit 27. června 1976 při proslulé akci k záchraně rukojmí v Entebbe v Ugandě.) Pátrali na odstavné ploše, až konečně zahlédli vyčuhující ocasní část izraelského letounu. Carlos projel stejnou cestou ještě jednou, zastavil a vylil na vozovku v místě, odkud bylo izraelské letadlo vidět nejlépe, lahvičku mléka. S Carlosem na střeše svého Citroenu 2CV, usazeným v hlubokém podřepu, s nohama zaklesnutýma pod střešním nosičem, pak Bose nejprve zacouval kus cesty zpátky a potom se pomalu, asi patnáctikilometrovou rychlostí opět rozjel kupředu. Když se přiblížili k místu, kde bylo rozlité mléko, Carlos se z dřepu vztyčil a odpálil protitankový granát. Izraelský letoun sice minul, avšak poškodil jugoslávské letadlo a jednu z letištních budov. Kousek ještě popojeli a zastavili. Carlos seskočil se střechy, vklouzl vedle řidiče a rychle odjeli. Když se vrátil do bytu, kde měl úkryt, řekl Moukharbelovi, co má za sebou, ale Moukharbel mu řekl, že o tom právě slyšel v rádiu a že Carlos izraelské letadlo minul. Carlos odpověděl, „Ano, tentokrát jsme ho minuli, jenže devatenáctého si to zopakujeme." Moukharbel tento pamlsek samozřejmě předal Orenu Riffovi. Ovšem zase tu byl problém, zda „položit" tak cenného agenta, takže Riff nařídil zdvojnásobit ostrahu a přemístit všechna izraelská letadla na severní stranu letiště, kam vedla jen jedna jediná přístupová cesta, pro případ, že by Carlos měl v úmyslu hrozbu splnit. Devatenáctého ledna, poté, co Francouzi byli varováni, že pravděpodobně dojde k dalšímu teroristickému útoku, se Carlos s dalšími třemi muži ve voze u letiště skutečně objevil. Projeli cestu třikrát a pak zastavili, jenže vtom jim silnici přehradily vozy francouzské policie, sirény puštěné naplno. Muži ve voze nevypálili. Namísto toho předstírali, že odhazují zbraně, a dali se na útěk. Auto nechali za sebou. Carlos se zmocnil náhodné chodkyně a přitiskl jí pistoli k hlavě. Jeden z jeho druhů následoval jeho příkladu. Dalších třicet minut se vyjednávalo. Nepadla jediná rána a teroristům se útěk nakonec nějak zdařil. Jejich výzbroj zůstala ve voze a Carlos zmizel. Ani Moukharbel neměl potuchy, kde by mohl být. * * * Pět dalších měsíců uběhlo poměrně v klidu. Moukharbel stále dodával cenné informace, ale o Carlosovi se nedoslechl nic. Začínal již také být nervózní: přátelé z Bejrútu mu sdělili, že pár lidem v Bejrútu začíná být jeho činnost trochu podezřelá a že by si s ním chtěli promluvit. Mosad byl tou dobou rozhodnut s Carlosem skoncovat, jenže Moukharbel už nechtěl nic než získat novou identitu a vypadnout z celé hry tak rychle, jak to jen bude možné. Začal se obávat, že po něm Carlos jde. Ústředí nechtělo, aby se s Carlosem utkal přímo Riff, ani si nepřálo vysílat k jeho likvidaci Mecadu, takže bylo přijato rozhodnutí, že celou věc přenechají Francouzům, jimž v tom mohli pomoci nějakými informacemi. Desátého června telefonoval Carlos Moukharbelovi, ten zpanikařil a řekl Carlosovi, že musí z Paříže odjet. Ale Carlos ho pozval do bytu, který měl v rue Toullier v pátém pařížském obvodu. Byl to jeden z oněch domů, který je postaven vzadu za jinou budovou a k němuž se dá buď projít průjezdem a zahrádkou, anebo předním traktem po schodech nahoru a pak pavláčkou. Nicméně měl vlastně jen jediný vchod a tím i jediný východ, což bylo pro člověka, jako byl Carlos, dosti zvláštní bydlení. Prostřednictvím realitního sajana se Riffovi podařilo najmout místnosti v předním traktu, z nichž bylo vidět na dvoreček a na Carlosův byt. Šlo o nevelké podstřešní prostory, takové, jaké si zpravidla na den nebo na týden najímají turisté. Riff měl shora odtamtud výhled na vše, co se dole děje. Francouzská policie dostala zprávu, že v bytě se zdržuje člověk, který je ve spojení se známým obchodníkem se zbraněmi, a pak ještě jeden (Moukharbel), který by se rád nějak dostal z ožehavé situace a který je ochoten mluvit. Ve zprávě se neříkalo, že jde o Carlose, ani 124
že Moukharbel je agent. Moukharbelovi to Riff vysvětlil tak, že zajistí, aby si ho převzala francouzská policie. „Řeknete jim, že chcete odjet do Tunisu. My zajistíme, že na vás nebudou nic mít. Víte dobře, že dokud běhá Carlos na svobodě, neexistuje pro vás nikde žádné bezpečí. Ukáží vám fotografii, na které jste zachycení společně s Carlosem, a budou chtít vědět, kdo to je. Pokuste se z toho nějak vymotat, řekněte jim, že je to nějaká bezvýznamná nula. Oni ho přesto budou chtít vidět, takže je pak za Carlosem zavedete. Oni ho sbalí, že ho jako předvedou k výslechu. A my jim pak dodáme všechnu dokumentaci, takže má kriminál jistý navěky, a vy si budete žít na svobodě v Tunisu." V tomto plánu zely obrovité díry, avšak pokud by znamenal konec Carlose, bylo to Mosadu celkem jedno. Riff si z Tel Avivu vyžádal souhlas předat většinu Carlosových materiálů Francouzům, aby věděli, s kým vlastně mají tu čest. Argumentoval tím, že jim Mosad předává i svého agenta, a pokud by se nedověděli, kdo je to Carlos, tento agent, Moukharbel, by se dostal do značného nebezpečí. A co víc, i Francouzi by byli vystaveni riziku, pokud by se na Carlose řádně nepřipravili. Koneckonců toho o něm zatím věděli pramálo. Odpověď zněla, že přesun informací zajistí liaison, pokud to bude třeba, jakmile bude Carlos zatčen, ovšem až v závislosti na tom, co budou Francouzi ochotni nabídnout oplátkou. Jinými slovy, pokud budou Francouzi stát o nějaké informace, budou za ně muset něčím zaplatit. Důvod, proč se Francouzi nedověděli o Carlosovi nejpodstatnější věci včas, byla primitivní rivalita a žárlivost mezi dvěma útvary Mosadu: Cometem, později nazývaným Melucha, který řídil 35 aktivních kaců a byl klíčovým úsekem pro nábor agentů z nepřátelských řad, a Tevelem neboli Kajsarutem, sekcí styčných pracovníků (liaisonem). Tevel byl s Cometem v trvalém sporu, chtěl předávat informací spíš víc. Podle jejich názoru čím více poznatků by mohli dávat k dispozici ostatním zpravodajským službám, tím přátelštěji by se tito partneři chovali a tím víc zpráv by poskytovali i oplátkou. Comet se tomu ovšem odjakživa vzpíral, tvrdil, že informací by se Mosad neměl vzdávat tak snadno a že za každý poznatek by měl partner okamžitě poskytnout něco výměnou. Ovšem v tomto případě, když se sešli velitelé obou sekcí, aby projednali žádost Orena Riffa (jenž v té době podléhal Cometu) o poskytnutí podstatné části dokumentace o Carlosovi Francouzům, se situace obrátila. Comet byl pro její předání, Tevel nikoli. Velitel Tevelu využil této příležitosti, aby posílil své postavení, a pravil, „Cože, zrovna Francouzům máme dávat nějaké informace gratis? Když chceme předávat poznatky my, tak nás nenecháte. Takže tentokrát jsme proti zase my." Mohl si to klidně dovolit, protože nebyl nikdo, kdo by jeho postup následně hodnotil. Nikdo, komu by se zodpovídal. Pravidla si prostě pro sebe stanovoval každý sám. V určený den Riff sledoval, jak Carlos vchází do bytu. Styční pracovníci, liaison, nato informovali Francouze, prozradili jim, kde mohou sebrat Moukharbela, a oni to také provedli. V Carlosově bytě byla skupinka dalších Jihoameričanů. Pořádali tam nějaký večírek. Moukharbela přivezli v neoznačeném policejním voze tři francouzští policisté. Dva z nich s ním zůstali poblíž schodů, třetí zaklepal na dveře. Carlos otevřel, policista, který byl v civilu, se představil a Carlos ho pozval dál. Hovořili spolu asi dvacet minut. Carlos se mu bezpochyby jevil jako docela příjemný chlapík, bez problémů. Zatím ho nikdy neviděli, neslyšeli o něm. Pokud věděli, šlo o jakési udání. Nic zvláštního. Riff později vyprávěl, že byl při sledování průběhu tak rozčilen, že už chtěl nechat všeho, letět tam a policisty varovat. Ale neudělal to. Nakonec zřejmě asi policista Carlosovi řekl, že s sebou přivedl někoho, koho asi zná. „Já bych rád, abyste si s ním promluvil. Šel byste laskavě se mnou?" V tom okamžiku dal pokyn svým dvěma kolegům na pavlačce, aby přivedli Moukharbela. Jakmile ho Carlos spatřil, odhadl okamžitě, že ho Moukharbel asi „položil". Ovšem 125
Moukharbel se jen chystal říci Carlosovi, aby si nedělal starosti, že na ně poldové nic nemají. Carlos nicméně policistovi řekl, „Samozřejmě, půjdu s vámi." Po celou tu dobu držel Carlos v ruce kytaru, na kterou předtím právě hrál, když policista zaťukal na dveře. Ostatní muži v místnosti neměli ponětí o tom, co se venku děje, takže večírek probíhal nerušeně dál. Carlos se zeptal, jestli si může uklidit kytaru a vzít si sako, a policista neviděl důvod, proč by mu to neměl dovolit. Mezitím všichni tři ostatní docházeli ke dveřím. Carlos šel do sousedního pokoje, kytaru položil na zem, vzal si sako, otevřel kytarové pouzdro a vytáhl z něho samopal ráže .38. Šel ke dveřím, okamžitě zahájil palbu a prvého policistu vážně zranil průstřelem krku. Pak na místě zabil další dva a nato usmrtil Moukharbela třemi ranami do prsou a čtvrtou ještě zblízka do hlavy - aby měl jistotu, že je skutečně mrtvý. Riffa, který vše pozoroval ze své místnosti, se zmocnila hysterie. Zbraň neměl žádnou. Bezmocně přihlížel, jak Carlos likviduje Moukharbela a pak klidně opouští scénu. Jedno však bylo Riffovi jasné: francouzská policie dobře ví, kdo je on sám. Vědí, že sem jejich lidi přivedl, a z jejich hlediska se jim to muselo jevit jako nastražená past. Za dvě a půl hodiny už Riff v uniformě stevarda nastupoval na palubu linky El Al do Izraele. 17*) Zraněnému policistovi poskytli pomoc účastníci večírku, kteří také zavolali záchrannou službu. Neměli vůbec představu, kdo Carlos vlastně je. Policista zranění přežil a vypověděl později, že když začal Carlos střílet, neustále vykřikoval, „Já jsem Carlos! Já jsem Carlos!", znovu a znovu. Carlos si tím dnem získal proslulost. * * * Carlos byl v podezření, že měl co činit s operací proti ústředí OPEC ve Vídni 21. prosince 1975. Vtrhlo tam tehdy šest propalestinských příslušníků gerilové skupiny, kteří začali střílet, tři lidi usmrtili, další zranili a zajali 81 rukojmí. V následujících několika letech se mu pak připisovaly celé desítky pumových útoků a dalších teroristických akcí. Jen v letech 1979-1980 - to bylo naposledy, co o něm Mosad slyšel - neslo asi šestnáct explozí připisovaných Action Directe vesměs výrazné znaky Carlosova stylu. Jeden z problémů zpravodajských služeb je, že se za zavřenými dveřmi zabývají věcmi, které se pak dotýkají řady lidí v mezinárodním měřítku. A jelikož se tak děje právě za zavřenými dveřmi, nenesou za ně zpravidla žádnou odpovědnost. Zpravodajská agentura, která nad sebou nemá žádnou dohlédací instanci, je jako neupevněný kanón, až na jeden rozdíl. Je to neovladatelná zbraň, obdařená navíc ještě i špatnými úmysly. A interní rivalitou lze její obsluhu kromě toho i zcela oslepit. Neexistoval jediný důvod, proč by byli museli zemřít oni dva francouzští policisté, ani další z lidí, které Carlos povraždil. Nebyl ani důvod, proč dovolit Carlosovi dál volně pobíhat po ulicích. V takovýchto případech škodí Mosad, jenž se nezodpovídá nikomu, nejen Institutu samému, ale přímo státu Izrael. Spolupráce se nedá provádět jen na principu něco za něco. Časem přestanou zpravodajské služby ostatních zemí Mosadu důvěřovat. A pak ztratí Mosad i veškerou prestiž mezi zpravodajci samými. Přesně k tomuto osudu spěje. Izrael by se mohl stát nejslavnější zemí na světě, jenže ho ničí Mosad - tím, že manipuluje mocí nikoli v zájmu Izraele, nýbrž toliko ve svůj vlastní prospěch.
17
*) Viz kapitolu 2: Školáčci
126
11 Exocet
ZA DEŠTIVÉHO JITRA DNE 27. září 1976 vyšel ze svého domova na
elegantní washingtonské Embassy Row čtyřiačtyřicetiletý Orlando Letelier a jako obvykle si sedal za volant své modré Chevelly. Leteliera, někdejšího ministra ve vládě osudové tragické postavy chilských dějin, marxistického prezidenta Salvadora Allende Gossense, doprovázel jeho americký odborný spolupracovník, pětadvacetiletý Ronni Moffit. V příštím okamžiku rozmetala vůz na kusy dálkově odpálená bomba a oba muže na místě usmrtila. Jak se v takovýchto situacích často stává, mnoho lidí tehdy činilo za atentát odpovědnou CIA. Veřejnost vůbec přisuzovala CIA větší úlohu v Allendově pádu roku 1973, než jakou skutečně sehrála; stávala se ostatně už dlouhou dobu oblíbeným hromosvodem při všech aktech mezinárodního násilí. Jiní, správněji, poukazovali na chilskou tajnou policii, DINU, kterou pak vskutku po roce, pod značným tlakem Spojených států, musel rozpustit jako nová hlava státu generál Augusto Pinochet Ugarte (byla ovšem zanedlouho opět obnovena, toliko s pozměněnou hierarchií). Na Mosad neukázal prstem nikdo. Třebaže sice Mosad neměl na vraždě nařízené šéfem chilské služby DINA Manuelem Contrerasem Sepulvedou žádnou bezprostřední účast, sehrál přesto závažnou, byť nepřímou roli v jejím provedení, a to dohodou uzavřenou s Contrerasem o tajné koupi francouzské námořní rakety Exocet typu země - země. Vražedné komando tedy při atentátu na Leteliera nevyužilo Mosadu přímo, nicméně při něm Chilané nesporně bohatě zužitkovali veškeré znalosti, které od Mosadu získali jako součást obchodu, jejž s ním Contreras v souvislosti s dodávkou rakety uzavřel. V srpnu 1978 byla proti Contrerasovi vznesena obžaloba před federální porotou. Spolu s ním byli obviněni ze spoluúčasti na této vraždě operační šéf DINY Pedro Espinoza Bravo, agent DINY Armando Fernandez Larios a dále čtyři kubánští emigranti, členové fanatické proticastrovské organizace v USA. Klíčové svědectví obžaloby, která měla patnáct stran, zaznělo z úst Michaela Vernona Townleyho, narozeného ve Spojených státech, který se ve věku patnácti let odstěhoval s rodiči do Chile, stal se tam automechanikem a byl DINOU získán jako agent. Byl sice uveden jako spoluúčastník spiknutí, avšak žaloba proti němu v tomto smyslu vznesena nebyla; jako svědek obžaloby byl odsouzen jen v nejnižší výměře trestu, k vězení v délce tří let a čtyř měsíců. Obviněné Chilany Pinochetův režim vydal americkým úřadům, kubánští emigranti uprchlí (jednoho ovšem 11. dubna 1977 zatkli v St. Petersburgu na Floridě, kde tou dobou žil). Jenom Contrerase, muže který celou vraždu Leteliera zosnoval, se Chile vydat zdráhalo. Contreras nebyl za svůj zločin nikdy postaven před soud, třebaže ho v říjnu roku 1977 Pinochet přiměl - ve snaze poněkud zlepšit pošramocenou mezinárodní pověst chilské junty - aby se vzdal svého postavení. * * * Jednou do roka se v Izraeli všechny zpravodajské složky armády scházejí, aby sestavily 127
celoroční plán akcí. Náleží k nim i každoroční setkání tajných služeb, armádních i civilních, které se nazývá Corech jediot chašuvot, nebo zkráceně Ciach, což doslova přeloženo znamená „nezbytné informace". Na těchto schůzích se odběratelé informací - například AMAN, úřad ministerského předsedy a vojenská rozvědka - zabývají kvalitou poznatků poskytovaných v uplynulém roce a dále požadavky na rok následující, seřazenými podle pořadí důležitosti. Dokumentu, který z těchto jednání vzchází, se rovněž říká Ciach, a pro Mosad a ostatní dodavatele informací - třeba pro vojenskou zpravodajskou službu - má značnou cenu, neboť se rovná přímé zakázce na získávání a dodávání poznatků, která je v pak v platnosti po celý následující rok. Existují v podstatě tři okruhy poznatkových zdrojů: humant, neboli vytěžování osob, tak jak získávají informace například kacové od různých agentů, které řídí; elint, čili vytěžování radiospojů, které provádí útvar 8200 z vojenské zpravodajské služby; a konečně signt, excerpce informací z běžných masových médií, která zaměstnává stovky lidí z jiné speciální vojenské jednotky. V průběhu jednání Ciach odběratelé nejen formulují, jaké poznatky budou od zpravodajských orgánů požadovat, ale individuálně také hodnotí agenty podle jejich přínosu za poslední rok. Každý agent má dvojí označení, operační kód a informační kód. Operační zprávy, které zpracovávají kacové Mosadu, odběratelé zásadně nedostávají do ruky. Nevědí ani, že vůbec existují. Odděleně od nich přicházejí informační zprávy, separované podle různých kategorií. Na podkladě těchto informačních zpráv klasifikují odběratelé informací jednotlivé agenty písmeny od A až do E. Z agentů prakticky žádný nedosahuje klasifikace A, ovšem kombatant by tohoto stupně hodnocení docílit mohl. Avšak i klasifikace B představuje velice hodnověrný zdroj; stupeň C znamená taktak; hodnocení D říká, aby agentova slova byla brána s rezervou; písmeno E znamená přestaňte s ním pracovat. Každý z kaců je seznamován s hodnocením svých agentů a snaží se je dovést na vyšší stupeň. Když se například agent rok držel na klasifikaci C, a pak se posune do kategorie B, dostává za odměnu prémii. Když kaca tyto zprávy zpracovává, vyplňuje v jejím záhlaví rubriku s dvěma políčky. V levém je agentova klasifikace, vpravo je pak uvedeno číslo, počínaje jedničkou. Číslo 1 znamená, že agent sdělovaný poznatek viděl nebo slyšel na vlastní oči a uši; číslo 2 označuje informace, jež agent slyšel od důvěryhodné osoby, avšak sám uváděné skutečnosti neviděl; konečně číslo 3 se užívá pro zprávy, které má agent jen z doslechu, víceméně jako pověsti. Takže například zpráva, která nese v záhlaví označení B-l obsahuje informace od dobrého agenta, který měl možnost fakta sám ověřit. V čele všech vojenských zpravodajských útvarů je náčelník armádní zpravodajské služby, ovšem každá ze složek ozbrojených sil má organizačně vyčleněnu svou vlastní rozvědku. Existuje pěchotní rozvědka, rozvědka tankových vojsk, letecká rozvědka a námořní rozvědka. (Prvé dvě byly nyní sloučeny do výzvědné služby pozemních vojsk.) Vrchním velitelem armády, která nese oficiální název Izraelská branná moc (v angličtině označovaná zkratkou IDF, Israeli Defence Force), je generálporučík, jehož hodnostní označení na náramenících tvoří meč zkřížený s olivovou ratolestí a dvě fíkové větévky, falafely. Na rozdíl od Spojených států, kde jednotlivé složky ozbrojených sil jsou samostatné, izraelská branná moc představuje v podstatě jediný organizační celek členěný na různé zbraně, jako je například letectvo nebo námořnictvo. Velitelé zbraní (a služeb) mají hodnost generálmajora a jejich distinkce nesou kromě zkříženého meče a olivové ratolesti jeden falafel. O stupeň nižší hodnost brigádního generála mají velitelé zpravodajských služeb jednotlivých zbraní. Dalším nižším hodnostním stupněm je hodnost plukovníka - tu jsem měl i já, poté, co jsem byl po nástupu k Mosadu o jeden stupeň povýšen. Podtržením významu rozvědky je pro Izraelce skutečnost, že náčelník armádní zpravodajské služby má stejnou hodnost - generálmajora - jako velitelé námořnictva, letectva, pěchotních vojsk, tankových vojsk a vojenské soudní služby. Náčelník námořní rozvědky je zařazen o jeden hodnostní stupeň níže. Velitel AMANU, rozvědky pozemních vojsk, má sice stejnou hodnost jako velitelé 128
výzvědných služeb ostatních zbraní, ale prakticky je nadřízen všem ostatním vyšším zpravodajským důstojníkům, jelikož je v systému velení přímo odpovědný ministerskému předsedovi. Rozdíl mezi AMANEM a armádní zpravodajskou službou spočívá v tom, že AMAN poznatky dostává, zatímco zpravodajská služba má za úkol tyto informace v terénu získávat. Koncem roku 1975 sdělila na těchto pravidelných každoročních jednáních námořní rozvědka, že nutně potřebuje získat střelu Exocet. Této raketě, vyráběné francouzskou firmou Aerospatiale, se říkává „žabka"; je odpalována z lodi, po vypuštění vystoupí do takové výše, z níž je schopna identifikovat naváděcím zařízením cíl, a poté klesne a pokračuje v letu těsně nad hladinou, takže je obtížné zachytit ji radarem a hlavně se proti ní bránit. Jediný způsob, jak proti takovéto střele najít obranu, je důkladně ji prozkoumat. Izrael se vážně obával, že si tyto rakety budou chtít koupit některé arabské země, zejména Egypt. Pokud by se tak stalo, muselo na ně být námořnictvo připraveno. Nebylo dokonce ani nutné získat střelu celou - byla by stačila její hlavice, kde jsou umístěny veškeré elektronické systémy. Ten, kdo prodává raketu, o ní kupci nikdy neposkytne úplné informace. Nebude ji před ním samozřejmě zkoušet z hlediska možné obrany, předvede ji toliko jako útočnou zbraň. A i kdybyste od firmy, jako je Aerospatiale, dostali ty nejpodrobnější údaje, představí vám jen maximální účinnost rakety. Koneckonců jim jde především o to prodat. Proto si Izrael potřeboval tyto testy provést sám, jenomže nákup rakety přímo od Francouzů nepřipadal v úvahu. Francie vyhlásila na prodej zbraní do Izraele embargo. Dělá to mnoho zemí, neboť vědí, že v okamžiku, kdy Izrael určitou zbraň získá, začne ihned pracovat na jejím okopírování. Úkolem sehnat Exocet byl pověřen Mosad, jehož ředitel vzápětí uložil realizaci tohoto požadavku izraelského vojenského námořnictva Tevelu. Izrael měl již o Exocetu k dispozici dosti značný objem informací, z valné části díky sajanovi, který v Aerospatiale pracoval a který o raketě poskytl dosti detailní poznatky. Proběhla i jistá nevelká operace, kdy do závodu tajně pronikl tým Mosadu, který s sebou přivedl raketového experta, letecky dopraveného z Izraele jen pro účely tohoto vloupání. Byl do továrny přiveden v úloze „baleného experta" a uvnitř mu pak předkládali jednotlivé komponenty k posouzení. Jeho úkolem bylo rozhodnout, co z nich nafotografovat. Skupina strávila uvnitř objektu čtyři a půl hodiny a zmizela pak, aniž zanechala sebemenší stopu. Ovšem přes všechny snímky rakety a přes její úplnou technickou dokumentaci se jevilo jako nezbytné pracovat i se skutečným a funkčním modelem rakety. Střelu vlastnili například i Britové, ale nijak se neměli k tomu, aby alespoň jeden exemplář poskytli Izraeli. Evropa tedy představovala na cestě k vyřešení tohoto úkolu slepou uličku. Ovšem Mosadu bylo známo, že Exocety má i několik jihoamerických států. Za jiných okolností by bývala vhodným zdrojem Argentina, jenomže v té době Argentinci uzavřeli s Izraelem smlouvu na dodávku tryskových stíhaček izraelské výroby a Mosad se střežil podniknout jakoukoli operaci, která by mohla tento výhodný obchod ohrozit. Nejbližší přijatelnou volbu představovalo Chile. Shodou okolností tento stát zcela nedávno předložil Izraeli požadavek na výcvik vnitřních bezpečnostních sil - což je obor, v níž jsou Izraelci známými experty. Izrael takovéto své úspěšné akce sice nijak otevřeně nezdůrazňuje, avšak jeho výcvikovými institucemi již prošly tak rozdílné jednotky, jako je obávaný íránský Savak, bezpečnostní sbory z Kolumbie, z Argentiny, ze Spolkové republiky, z Jižní Afriky a z několika dalších afrických zemí, až po tajnou policii někdejšího ugandského diktátora Idi Amina. Izrael prováděl i výcvik tajné policie nedávno sesazeného panamského vůdce Manuela Noriegy 18*). Noriega se dokonce výcviku osobně zúčastnil a trvale měl na pravém nárameníku své uniformy symbol křidélek, označení paradesantních jednotek Izraele (které je ovšem nosí na levém rameni). Vzhledem k nevalné mezinárodní pověsti chilské DINY se Pinochet začal shánět, kterak tuto tajnou službu oprášit, a pověřil před časem jejího šéfa, generála Manuela Contrerase, aby tento 18
*) Viz kapitolu 5: Bažanti 129
záměr propracoval do potřebných detailů. A jelikož Contreras tou dobou už v tomto směru zahájil s Izraelem konkrétní jednání, uložil nyní Nachum Admony svému oddělení MALAT ze stykové koordinace, aby se zabývalo i požadavkem námořnictva. Oddělení MALAT mělo na starosti celou Jižní Ameriku a nebylo velké, mělo všehovšudy jen vedoucího a tři pracovníky. Dva z nich trávili většinu času cestami po Jižní Americe, kde se zabývali hlavně iniciováním obchodních vztahů s Izraelem. Jeden, jménem Amir, byl tehdy právě v Bolívii na prohlídce továrny postavené izraelským průmyslníkem Saulem Eisenbergem 19*). To byl člověk tak vlivný a mocný, že izraelská vláda navrhla speciální zákon, podle něhož byl osvobozen od většiny vysokých daní, jen proto, aby přesunul ústředí své firmy do Izraele. Eisenberg se specializoval na takzvané podnikání na klíč - budoval skutečně továrny až do fáze výstavby, kdy mohl zákazníkům předat klíče od hotového a fungujícího provozu. V roce 1976 se Eisenberg stal ústřední postavou politického skandálu v Kanadě. Nález generálního auditora ve věci daňové revize jeho hospodaření a daňového pořádku jeho rozličných společností tehdy vyústil v předepsání doplatku daní v minimální výši 20 miliónů dolarů. Šetření se týkalo jeho funkce zprostředkovatele pro AECL (Atomic Energy of Canada Limited) při realizaci zamýšleného prodeje nukleárního reaktoru CANDU do Argentiny a do Jižní Koreje. Prezident AECL L.Lorne Grey tehdy doznal, že „nikdo v Kanadě neví, kam se ony peníze vlastně poděly." Dříve než Amir odjel z Bolívie, byly mu na tamější ambasádu odeslány veškeré základní a podstatné informace. Poskytly mu maximum údajů o tom, s jakými lidmi se v Chile setká, jaké jsou jejich silné a slabé stránky - vše, o čem se ústředí domnívalo, že by mu mohlo pomoci. Veškeré jeho letenky, hotelové rezervace a další náležitosti byly vybaveny z Tel Avivu - až po láhev Contrerasova oblíbeného francouzského vína, jehož značka byla rovněž součástí záznamů v paměti počítače Mosadu. Amir dostal za úkol zúčastnit se schůzky v Santiagu, avšak k ničemu se zatím nezavazovat. Ústředí v Tel Avivu mezitím již reagovalo na chilskou žádost o výcvik příslušníků tajné policie, s tím, že vysílají svého pracovníka Amira, aby záměr blíže projednal, avšak aby se zatím zdržel všeho, co by v kterémkoli směru mohlo znamenat nějaké závazky. Účelem schůzky, jak rovněž uvedli, mělo být toliko úvodní zhodnocení záměru. Na letišti v Santiagu očekával Amira pracovník izraelského velvyslanectví a odvezl ho do hotelu. Následující den se Amir sešel s Contrerasem a s některými z jeho vedoucích pracovníků. Contreras při tomto jednání připustil, že jim v tomto směru už před časem poskytla jistou pomoc CIA. Současně však uvedl, že podle jeho názoru CIA nadále nebude ochotna asistovat u některých záležitostí, které Chile potřebuje řešit. V podstatě jim šlo o výcvik jednotky zaměřené na vnitřní bezpečnost, která by se specializovala na obranu proti terorismu - únosům a pumovým útokům - a také na ochranu oficiálních návštěv. Po schůzce odletěl Amir do New Yorku, kde se setkal s vedoucím oddělení MALAT v konspiračním bytě zajištěném Mosadem. (MALAT měl tento „útulek" vlastně půjčený od oddělení AL, které působí výhradně ve Spojených státech; jednání pracovníků MALATU v tomto konspiračním bytě bylo co do bezpečnosti takto zajištěno lépe, než kdyby byl naopak někdo letěl za Amirem do Chile.) Když vedoucí oddělení vyslechl podrobný Amirův popis průběhu setkání, řekl, „My od těch hochů budeme něco potřebovat. Ale ať si nejdřív maličko cucnou. Něco s nimi trochu rozjedeme a pak obrátíme list a vytasíme se s tím naším požadavkem. Teď je zkraje necháme chytnout se trochu za provaz, a potom teprve cukneme a pěkně si je na něm přitáhneme." Bylo dohodnuto, že se Amir s Contrerasem znovu sejde a že společně vypracují návrh smlouvy o výcviku oné chilské policejní jednotky, o níž už jednali. V té době byl Izrael jediným státem, který byl takové proškolení schopen nabídnout. Pozdější praxe ovšem byla, že izraelští instruktoři byli vysíláni přímo do zemí, které si výcvik objednaly, například do Jižní Afriky 19
*) Viz kapitolu 6: Belgický stůl
130
nebo na Srí Lanku. Avšak v letech 1975-1976 ještě platila zásada, že ti, kdo se výcviku chtěli podrobit, museli přijet do Izraele. * * * Takovýto výcvik se stále ještě odbývá na bývalé britské vojenské letecké základně nedaleko na východ od Tel Avivu, která se jmenuje Kfar Sirkin. Kdysi ji užíval Izrael jako základny pro výcvik svých důstojníků, později se stala objektem speciálních služeb a byly do ní soustředěny kursy pro policejní a jiné služby cizích zemí. Kursy zpravidla trvají šest týdnů až tři měsíce, podle nároků na rozsah výcviku. A jsou nákladné. Izrael účtoval tou dobou od 50 do 75 dolarů za každého frekventanta a za den výcviku, plus stodolarovou odměnu denně instruktorům. (Instruktoři z ní samozřejmě neviděli ani cent. Výcvik museli vést za svůj normální armádní plat.) Navíc se účtovalo na jednoho frekventanta 30 až 40 dolarů denně za stravu a asi 50 dolarů denně za zbraně, munici a další pomůcky. Výcvik jednotky o šedesáti mužích, při nákladech zhruba 300 dolarů na jednoho účastníka, přišel celkem na 18 000 dolarů denně. Za tříměsíční kurs to činilo 1.6 miliónu dolarů. K tomu se připočítávaly poplatky 5000 až 6000 dolarů za každou hodinu provozu jedné helikoptéry, přičemž při jednom cvičení jich bývalo nasazeno až patnáct. Navíc se účtovala speciální munice spotřebovaná v průběhu výcviku: střela do pancéřovky například stála asi 220 dolarů, zatímco miny do těžkých minometů byly po 1000 dolarech za kus; protiletadlová děla -někdy byla používána i osmerčata - vypálí v průběhu několika sekund tisíce nábojů a každý se účtoval 30 až 40 dolarů. Je to holý byznys. Jen na výcviku takto izraelští organizátoři vydělávají spoustu peněz, aniž zatím prodali jednu jedinou zbraň. Ovšem poté, co se tyto jednotky zacvičí na používání izraelské výzbroje, chtějí si s sebou domů odvézt pochopitelně jak zbraně, tak i munici do nich. Amir řekl Contrerasovi, aby pro výcvik zvolil 60 ze svých nejlepších mužů. Funkční rozlišení kursu bylo třístupňové: mužstvo, seržanti, velitelé. Pro každou z těchto úrovní byly koncipovány samostatné výcvikové programy. K základnímu výcviku nastupovaly tři skupiny po 20 mužích společně. Nejlepších dvacet z nich se kvalifikovalo pro výcvik na velitelské funkce. A z těch byli posléze vybíráni seržanti a vyšší velitelé. Jakmile Amir předložil Contrerasovi celkový plán, Chilan bez váhání řekl, „To bereme." Byl rovněž rozhodnut odkoupit veškerou výzbroj, s níž jednotka prodělá výcvik, a dále požádal o dodávku a výstavbu menšího zbrojního závodu, anebo o zřízení plně zásobeného doplňovacího skladu munice a náhradních dílů na šestiletou spotřebu. Poté, co se Contreras o přijetí nabídky zásadně rozhodl, začal trochu smlouvat, v jednom okamžiku dokonce nabídl Amirovi úplatek několika tisíc dolarů, aby z ceny slevil. Ale Amir odmítl a Contreras na navrženou částku nakonec přistoupil. Těsně před závěrem základního výcviku přiletěl Amir do Santiaga ke schůzce s Contrerasem. „Kurs proběhl dobře," sděloval Amir. „Teď se právě vybírají účastníci pro výcvik seržantů. Byli výborní. Jenom dva neuspěli." Contreras, který frekventanty vybíral osobně, byl polichocen. Když se ještě chvíli bavili o dalším programu, Amir na závěr řekl, „Poslyšte, něco bychom od vás potřebovali." „A co to má být?" zeptal se Contreras. „Hlavici k raketě Exocet." „To by snad neměl být takový problém," řekl Contreras. „Zdržte se tu ještě den dva v hotelu a já se poptám. Ohlásím se vám pak." Za dva dny pozval Contreras Amira k jednání. „Nechtějí ji za nic dát," stěžoval si. „Dost jsem na ně naléhal, ale oni si postavili hlavu." „Jenže my bychom ji dost nutně potřebovali," řekl Amir. „Vyšli jsme vám přece vstříc, pokud šlo o ten kurs. Doufali jsme, že teď zas na oplátku uděláte 131
vy něco pro nás, když chceme nějakou protislužbu." „Tak dobře," odpověděl Contreras. „Já vám ji seženu osobně. Na nějaké ty oficiální kanály prostě zapomeneme. Vy dáte milión amerických dolarů, v hotovosti, a bude vaše." „K tomu si budu muset vyžádat souhlas," řekl Amir. „Vyžádejte si ho. Kde mě najdete, víte," řekl Contreras. Amir zavolal svého šéfa do New Yorku a pověděl mu o Contrerasově návrhu. Věděli dobře, že generál tyto možnosti má, ovšem ani vedoucí odboru nemohl dát souhlas jen o své vůli, takže telefonoval Admonymu do Tel Avivu. Mosad se zeptal námořnictva, jestli jsou za raketu ochotni zaplatit milión dolarů. Ochota byla. „Ujednáno," řekl Amir Contrerasovi. „Výborně. Tak si sem zavolejte někoho, kdo ví, co vlastně potřebujete, a pojedeme s ním na zdejší námořní základnu. Tam mi přesně ukáže, co chcete. A pak si to odvezete." Izraelský raketový expert ze závodu Bamtam, továrny na výrobu izraelských raketových střel v městě Atlitu jižně od Haify (kde byla vyvíjena i raketa Gabriel), sedl ihned do letadla. Vzhledem k tomu, že potřebovali plně funkční vzorek, kladl si jako podmínku, že střelu je třeba vzít přímo z lodi - s aktivní hlavicí. Jedině tak si budou jisti, že je někdo nenapálí hlavicí cvičnou anebo nějak porouchanou, která by potřebovala opravu a nebyla proto provozuschopná. Na Contrerasův rozkaz byla raketa rovnou z lodi naložena na trailer. Částku jeden milión dolarů složili Izraelci předem. „Je to ono, co jste chtěli?" zeptal se Contreras. Izraelský námořní důstojník střelu nejprve prozkoumal. Pak řekl Amir, „Ano, je to ona." „Dobrá," odpověděl Contreras. „Takže my teď tu hlavici dáme do bedny, zapáskujeme ji a zapečetíme a odvezeme ji do jedné místnosti v Santiagu. Můžete si k ní postavit stráže, jestli si budete přát, mně to nebude vadit. A než si ji odvezete, budu od vás ještě něco chtít." „Jak to?" řekl Amir znepokojeně. „Na něčem jsme se přece domluvili. A my jsme svůj závazek splnili!" „Přesně to udělám i já," řekl Contreras. „Ale nejdřív zavolejte toho svého šéfa a řekněte mu, že s ním chci mluvit." „To není třeba. Jednat jsem schopen i já," řekl Amir. "Ne, jen řekněte šéfovi, že chci, aby přijel sem, že s ním potřebuju mluvit osobně." Amir neměl na vybranou. Contreras si zjevně uvědomil, že Amir má relativně nízkou funkci, a chtěl nátlakem získat veškeré výhody, jakých jen byl schopen dosáhnout. Ze svého hotelového pokoje volal Amir svému vedoucímu do New Yorku, a ten zase obratem telefonoval Admonymu v Tel Avivu, aby mu vysvětlil situaci. Ještě týž den se Admonymu podařilo stihnout letadlo do Santiaga, aby se mohl setkat s chilským generálem. * * * „Chci, abyste mi pomohli vybudovat mou osobní bezpečnostní službu," řekl mu Contreras. „Ale to se přece právě děje," řekl Admony. „A vaši lidé si ve výcviku vedou přímo znamenitě." „Ne, ne. Vy jste mi nerozuměl. Chci zřídit jednotky, které mi pomohou zbavit se nepřátel, ať jsou kdekoli. Tak jako to děláte vy s OOP. Ne všichni naši nepřátelé jsou v Chile. Chceme být schopni zbavit se lidí, kteří pro nás znamenají přímou hrozbu. Existují teroristické skupiny v zahraničí, které nás ohrožují, zrovna tak jako jiné skupiny zase představují hrozbu pro vás. Chceme získat možnost likvidovat je. My víme, že vy sami užíváte dvou způsobů, jak toho dosáhnout. Budete se mnou asi souhlasit, že vaši lidé si s takovými věcmi umějí dobře poradit, když už jednou nějaký problém vznikne. Víme ovšem, že vás o takové služby žádal například Tchajwan, a že jste odmítli. My jsme spíš pro nasazení našich vlastních mužů - ovšem s tím, že byste nám je vycvičili, jak se vypořádávat s teroristickými hrozbami ze zahraničí. Udělejte to, a raketa je vaše." 132
Tato zcela nová podmínka byla pro oba dva, pro Admonyho i Amira, notným šokem. Vzhledem k povaze požadavku řekl Admony Contrerasovi, že dřív než bude jednat dál, musí si vyžádat souhlas svých nadřízených. Aby si ho obstaral, vrátil se Admony do Tel Avivu na poradu na nejvyšší úrovni v ústředí Mosadu. V Mosadu se nejprve všichni vztekali, že si Contreras najednou takhle o své vůli rozšiřuje dohodu o nepředpokládaný dodatek. Pak dospěli k názoru, že věc si vyžaduje rozhodnutí nikoli bezpečnostního charakteru, ale politické: ať se rozhodne přímo vláda, jestli Contrerasovi poskytne to, oč požádal, anebo jestli celý záměr raději vzdá. Ani vláda ovšem nijak netoužila zaplést se do takovéhoto obchodu, takže její vyjádření mělo onu obvyklou podobu, která znamená: „My o takových věcech raději nechceme nic vědět." Takže k dokončení celého tohoto obchodu bylo třeba sehnat nějakou privátní osobu. Vybrán byl ředitel velké izraelské pojišťovací společnosti, Mike Harari, před nedávnem penzionovaný vedoucí jednoho z oddělení Mosadu, ten, který řídil zfušovaný vražedný útok v Lillehammeru. Jako jeden z nejvlivnějších poradců diktátora Manuela Noriegy pomáhal předtím také s výcvikem panamské speciální antiteroristické jednotky K-7. Měl řadu předpokladů k tomu, aby z chilského generála vyrazil splnění uzavřené dohody, navíc však byl tehdy jako obchodní partner přímo zúčastněn na velké zasílatelské firmě. To představovalo přímo ideální záštitu pro bezpečný a nenápadný přesun hlavice rakety do Izraele. Ještě jako pracovník Mosadu velel Harari Mecadě, útvaru, jenž má na starosti řízení kombatantů, a také jeho vyčleněné jednotce Kidonu. Dostal pokyn, aby Contrerasovi řekl, že jeho speciální antiteroristickou skupinu naučí všechno, co sám ovládá. Nepředal jim ovšem asi doslova veškeré své znalosti. Musel si ostatně od Mosadu tak jako tak vyžádat souhlas se vším, v čem je cvičil - a Mosad si rád ponechává znalost určitých technik jen pro sebe. Avšak naučil je toho přesto bezpochyby dost, aby dokázali zorganizovat účinné útoky proti svým nepřátelům v zahraničí, ať již šlo o nepřátele skutečné, anebo smyšlené. Úhrada za tento výcvik šla z tajného fondu spravovaného DINOU přímo Hararimu. Tato speciální úderka se celá skládala z Contrerasových lidí. Nebyla to žádná oficiální jednotka. On si je vybíral. On je platil. Oni pracovali jen pro něho. Jejich metody výslechu patrně přesáhly i to, co je Harari učil, ale nesporné nakonec bylo jedno - Contreras získal výcvik pro svou speciální skupinu a Izrael získal Exocet. Harari přednášel techniku mučení, k níž patřily elektrické šoky, znalost bodů zvlášť citlivých pro bolestivé podněty, tlakových bodů, využití časového faktoru nátlaku. Hlavním cílem všech výslechů by samozřejmě mělo být získání informací. Jenže tihle Chilané to zvláštním způsobem překroutili. Zdálo se, jako by si oblíbili výslechy pro výslechy samé. Často jim ani o informace příliš nešlo. Prostě jim činilo potěšení působit někomu bolest. * * * Onoho zmoklého dne v září 1976, kdy se Letelier vydával na svou poslední cestu, nikdo ovšem ani v nejmenším netušil, že vrah prošel výcvikem Mosadu. Na toto spojení nikdo nepoukázal. A nikdo také nevěděl, že Izrael získal Exocet. Izraelci provedli s hlavicí potřebné pokusy tak, že ji upevnili pod trup stíhačky Phantom, připojili na všechny výstupy čidel měřicí zařízení a zjišťovali jejich reakce za rozdílných podmínek, prováděli průlety nízkým letem a simulovali skutečné dráhy rakety. Vyzkoušeli si, jak ji zachycuje radar, jak ji lze sledovat z lodí, jak pracuje její telemetrie. Testování trvalo čtyři měsíce a prováděly je tryskové stíhačky vzlétající ze základny Chacerim poblíž Berševy.
133
12 Mat
J
EŠTĚ JAKO CHLAPEC, doma v Sýrii, sníval Madžíd o tom, že bude jednoho dne hrát v mezinárodním šachovém turnaji. Šach byl pro něj vším, studoval jeho dějiny, znal nazpaměť kdejaký tah velmistrů. Později pak Madžíd, sunnitský muslim, žil v Egyptě - od oněch bouřlivých dnů konce padesátých let, kdy se Gamál Abdal Násir, jehož cílem byla široká arabská unie pod egyptským vedením, stal v roce 1958 konečně i hlavou formální unie Sýrie a Egypta, Sjednocené arabské republiky. Teď bylo léto roku 1985 a Madžíd právě přibyl do Kodaně, v naději, že se tu uchytí jako soukromý bankéř. Hned prvý den si všiml vybraně oblečeného muže v hotelové hale, který měl před sebou šachovnici a navíc studoval nějakou šachovou literaturu. Madžíd spěchal na jakousi schůzku, měl už zmeškáno, takže neměl čas se zastavit. Ovšem příští den tam muž seděl znovu. Šachovnice na Madžída působila jako magnet, šel k muži, poklepal mu na rameno a pozoruhodně dobrou angličtinou řekl, „Promiňte, prosím." „Teď ne!" utrhl se na něj muž. Madžíd se trochu zarazil, ustoupil, chvíli situaci na šachovnici tiše zkoumal a pak přece jen šeptl logický obranný tah. A teď zase projevil zájem onen cizí pán. „Hrajete dobře?" zeptal se. Dali se do řeči. Madžíd byl odjakživa ochoten rozpovídat se o šachu, jakmile k tomu dostal sebemenší příležitost, a tak se rozhovor s novým přítelem (jenž se představil jako Mark, kanadský podnikatel) na téma hry, pro kterou byli oba, jak se zdálo, tolik nadšeni, protáhl na více jak dvě hodiny. Mark byl ve skutečnosti Jehuda Gil, jeden ze skupiny kaců vyslaných do Bruselu, jenž měl za úkol navázat s Madžídem úvodní kontakt. Nezajímali se ovšem o Madžída, nýbrž o jeho bratra Džadída, úředníka ze syrského ministerstva obrany, jehož doufali získat. Jeden takový pokus už předtím proběhl ve Francii, jenže bylo málo času a akvizice se nezdařila. Džadíd tehdy ani nevnímal, že ke snaze o přiblížení vůbec došlo - a dokonce už nevěděl, že ho Mosad poctil kódovým označením „Vývrtka". * * * Tento příběh se začal vlastně odvíjet 13. června 1985, když kaca jménem Ami měl službu v dánském oddělení v sedmém patře ústředí Mosadu (sídlícím tehdy v Hadar Dafna Building na Bulváru krále Saula). Přijal tehdy právě rutinní sdělení spojovacího důstojníka Mosadu v Dánsku, jenž mu touto zásilkou postupoval žádost „Purpuru A", což je kódové označení Dánské tajné bezpečnostní služby (ve styku v angličtině DCSS, Danish Civil Security Service). Šlo o prověrku seznamu asi 40 osob s arabským jménem a/nebo původem, které žádaly buď o vstupní anebo imigrační víza k návštěvě Dánska anebo k trvalému pobytu. Co dánská veřejnost neví - a co vědí jen nemnozí dánští státní činitelé - je, že Mosad na dánské přání běžně kontroluje veškeré tyto žádosti o víza, a že v případě, kdy u žadatele neshledává problémy, kopii žádosti také viduje. A pokud problém zjistí, pak o něm buď informuje Dány, anebo - je-li to pro Izrael k něčemu užitečné - si žádost ponechá k dalšímu prozkoumání. 134
Vztahy mezi Mosadem a dánskou zpravodajskou službou jsou tak důvěrné, že se blíží až nestoudné intimitě. Ovšem není to počestnost Mosadu, která by těmito styky brala úhonu; spíše dává v sázku svou čest Dánsko. Je to všechno zaviněno mylnou představou Dánů, že když v průběhu druhé světové války zachránili tolik Židů, jsou jim Izraelci za to zavázáni vděčností - a že se tedy mohou na Mosad plně spolehnout. Tak například sedí pracovník Mosadu, marac, přímo v ústředí DCSS a monitoruje veškeré materiály docházející do jejich oddělení odposlechu, pokud jakkoli souvisejí s Araby a Palestinci -v oblasti výzvědné služby vskutku dosti neobvyklé organizační řešení. Jako jediný, kdo na onom pracovišti umí arabsky, zprávám sice rozumí, avšak přesto odesílá pásky se záznamy k překladu do Izraele (všechny relace procházejí stykovým pracovištěm s kódovým označením „Hombre" při oficiální rezidentuře Mosadu v Kodani). A ně vždy jsou tyto informace v úplném znění předávány Dánům zpět. Nevracejí se ani pásky s původním záznamem. Je celkem jasné, že Mosad si Dánů nijak zvlášť nepovažuje. Přezdívají jim fercalach, což je hebrejský termín pro větry, tedy řekněme „prďolové". Dánové se Mosadu svěřují naprosto se vším, co podnikají. Jenomže Mosad do svých tajností nedá nahlédnout nikomu. Prověřit 40 jmen pomocí počítače v Mosadu normálně netrvá ani celou hodinu. Shodou okolností však to bylo poprvé, co měl Ami co činit s Dány, takže si na terminál začal vyvolávat informační blok o DCSS. A na obrazovce se objevil dopis s číslem 4647, s označením „tajné", detailní popis struktury a personálního obsazení dánské bezpečnostní služby, ba dokonce i popis některých jejích operací. Jednou za tři roky odjíždějí vedoucí pracovníci dánské zpravodajské služby do Izraele na seminář, organizovaný Mosadem, kde se projednávají nejnovější poznatky o teroristické činnosti a o technikách, jak terorismu čelit. Tímto způsobem získává Mosad úplný obraz o přibližně půltisícové palestinské obci v Dánsku a získává také příslib „plné spolupráce v oblasti tance (sledování osob), pokud se to ukáže nutné, mezi Mosadem a Purpurem." 20*) V dopisu byl jako vedoucí DCSS uveden Henning Fode, tehdy osmatřicetiletý, který byl do této funkce jmenován v listopadu 1984 a jehož návštěva v Izraeli byla plánována na podzim roku 1985. Jeho zástupcem byl Michael Lyngbo, a třebaže neměl dostatek zkušeností ze zpravodajské služby, byl mu v organizaci svěřen úsek sovětského bloku. Právním poradcem Fodeho byl Paul Moza Hanson, styčný pracovník Mosadu, jemuž však mělo již služební období zanedlouho vypršet. Šéfem oddělení boje s terorismem a podvratnou činností byl Halburt Winter Hinagay. I on se zúčastnil předchozího semináře o terorismu, konaného v Izraeli. (Ve skutečnosti ovšem Mosad takovýchto seminářů koná celou řadu a zve na ně vždy jen jednu zpravodajskou službu. Vytváří si tím jednak cenné kontakty, současně pak tím své hosty utvrzuje v představě, že žádná organizace si nedovede poradit s terorismem tak dobře jako Izraelci.) Další dokument na Amiho obrazovce obsahoval celý název Dánské všeobecné zpravodajské služby: Politiets Efterretnings-tjeneste Politistationen (PEP). Uváděl řadu jeho jednotlivých oddělení. Odposlech telefonů spadá do oddělení S : zprávou z 25.8.1982 pro Hombre dávalo oddělení na vědomí, že plánuje nový výpočetní systém a že bude moci poskytnout Mosadu až 60 „náslechů" (60 lokalit, kde pak skutečně instalovali pro Mosad zařízení pro odposlech). Namontována byla i celá řada odposlechových přístrojů do veřejných telefonních automatů, a to „podle našeho (tj. Mosadem formulovaného) návrhu, kryjícího oblasti známé zvýšenou citlivostí, pokud jde o podvratnou činnost." Pro funkci vedoucího této služby byla plánována hodnost detektiva-inspektora - což v Izraeli odpovídá okresnímu prokurátorovi. Zpráva Mosadu dále obsahovala postesknutí, že dánská sledovací jednotka je nevalné úrovně: „Její příslušníky lze příliš snadno rozpoznat. Nedokáží splynout s okolím, patrně vzhledem k vysokému procentu personálních obměn, 20
*) Viz Přílohu II 135
neboť jsou v jednotce ... asi dva roky, a pak odcházejí na jiné funkce." Nábor členů do této služby má na starosti policie, je to však obtížný úkol, neboť prostor pro povyšování je naprosto nedostatečný. Dne 25. června 1982 se Hombre dotazoval na jednu severokorejskou tajnou operaci probíhající v Dánsku, dostal však odpověď, že ta se provádí na americkou objednávku, takže „dotaz by nebylo účelné opakovat." Když Ami zapátral v paměti počítače po dalších informacích, vyjel mu z tiskárny list nadepsaný „Purpur B", s detailním popisem Dánské obranné zpravodajské služby (Danish Defense Intelligence Service, DDIS). To je rozvědka dánských ozbrojených sil, která podléhá přímo veliteli armády a ministru obrany. Je členěna do čtyř sekcí: řídící, odposlechové, analytické a výzvědné. V rámci NATO sleduje za pomoci složitého zařízení dodaného Spojenými státy oblast Polska a NDR a pohyby sovětských lodí v Baltském moři. Interně odpovídá za vojenské a politické analýzy, za „pozitivní"' vyhledávání a získávání poznatků uvnitř dánských hranic (tj. informací o faktech, která viděli a tlumočili dánští občané), na rozdíl od „negativního" získávání zpráv, což by znamenalo výzvědnou činnost mimo dánské území. Zabývá se rovněž mezinárodní styčnou činností a zpracovává hodnotící zprávy pro dánskou vládu. V dané době plánovala tato služba zřízení jednotky, jež by sledovala záležitosti Středního východu (zpočátku ji měl představovat jeden člověk, jenž by této práci věnoval jeden den v týdnu). Služba je proslulá vynikajícími fotografiemi sovětských námořních, vzdušných i pozemních aktivit, dosahujícími pozoruhodné ostrosti. Byla to prvá zpravodajská služba, která Izraeli poskytla snímky sovětských střel SSC-3 (typu země-země). Od roku 1976 řídil Purpur B Mogens Telling. Izrael navštívil v roce 1980. Vedoucím sekce pro humant byl Ib Bangsbore, jenž měl v roce 1986 odejít do výslužby. Mosad měl řadu dobrých pramenů jak v DDIS, tak i v Dánském výzkumném ústavu obrany (Danish Defense Research Establishment, DDRE). Dánská rozvědka vyvíjela užší součinnost spíše se Švédskem (kódové označení „Burgundsko") než se svým partnerem v NATO, s Norskem. Příležitostně měl Purpur B styky i s „Kolotočem", což bylo kódové jméno pro britskou tajnou službu, s níž spolupracoval případ od případu a s níž se také podílel na některých operacích proti sovětským zpravodajcům. Všechny tyto informace si Ami vyvolal z paměti počítače a pročetl je, dřív než si dalším příkazem vyžádal na obrazovku referenční dotazník, který umožňuje načíst do databanky jméno, číselné údaje, krátce vše, čeho lze využít k pátrání v údajích uložených ve výpočetním systému. Pokud by dotyčná osoba byla Palestinec a pokud by se na obrazovce neobjevily žádné bližší údaje, předal by Ami žádost o vízum palestinskému oddělení Mosadu. To by pak mohlo pátrat dál, anebo by prostě uložilo údaje z žádosti do databanky. Všechna oddělení Mosadu jsou napojena na obří hlavní počítač v budově ústředí. Každý večer se disk s denním přírůstkem informací odnáší a ukládá na bezpečném místě. Amimu zbývala už jen čtyři jména do konce seznamu, který kontroloval, když se zastavil u Madžídova příjmení. Zpozorněl. Před krátkým časem se Ami bavil s kolegou v analytickém oddělení a tam uviděl fotografii muže stejného jména, stojícího hned vedle syrského prezidenta Háfize al-Asada. Mnoho arabských jmen si je navzájem podobných, ale vždycky stojí za to si je prověřit. V databance o Madžídovi nebylo nic, a tak Ami zavolal do analýz a požádal svého přítele v syrském oddělení, aby s sebou vzal kopii onoho snímku, až půjde v poledne na oběd do jídelny v devátém poschodí, tak aby si ji Ami mohl porovnat s Madžídovou podobenkou připojenou k žádosti o vízum. Po obědě, s Džadídovou fotografií při ruce, Ami znovu zapátral v paměti počítače po dalších podrobnostech, ověřoval si, zda má Džadíd nějaké příbuzné, a tak posléze objevil, že má skutečně bratra, jehož popis a životopis se shoduje s údaji obsaženými v Madžídově žádosti o vízum. Otevřelo to možnost jak najít „most", tj. pokusit se získat určitou osobu jen proto, aby umožnila přístup k dalšímu objektu. Ami tedy napsal zprávu v tomto smyslu a předal ji do denní interní pošty. Žádost o vízum už byla mezitím připojena k ostatním bez jakýchkoli poznámek, takže Dánové si z toho bezpochyby vyvodí, že s žadatelem není spojen žádný 136
problém, neboť jinak by je Izraelci upozornili. V Ciachu, každoroční knize „potřebných informací", v níž Mosad uváděl soupis požadovaných zpravodajských poznatků, zaujímaly údaje o syrských ozbrojených silách již po léta vytrvale nejvyšší příčky žebříčku důležitosti. Mosad proto vyzval AMAN, rozvědku izraelských pozemních vojsk, aby zpracoval seznam údajů, které potřebuje o stupni připravenosti syrské armády získat, a aby je seřadil podle pořadí důležitosti. Výsledný jedenáctistránkový dotazník, který AMAN připravil 21*), zahrnoval mj. i tyto otázky: počet bojeschopných praporů syrské armády; bojovou připravenost šedesáté a šedesáté sedmé obrněné brigády a osmdesáté sedmé mechanizované brigády; počet brigád začleněných do čtrnácté divize sil zvláštního nasazení; kromě toho zahrnoval celou řadu souvisících otázek, jako například podrobnosti o pověstech, že má dojít k vystřídání šéfa státní bezpečnosti Ahmada Dijába prezidentovým bratrem Rifatem Asadem. Mosad už měl v Sýrii značný počet informačních zdrojů - říkalo se tomu systém včasného varování – například v nemocnicích nebo ve stavebnictví, zkrátka všude, kde tito agenti mohli získat a předat dál útržkovité zprávy, které uspořádány do jednoho velkého celku by byly mohly Izraeli poskytnout včasné varování před válečnými přípravami. Syřané zaujímali již po léta na Golanských výšinách vysloveně útočnou sestavu, takže spolehlivým a průběžně získávaným informacím vojenského charakteru byl přikládán klíčový význam. Akvizice takového vysoce postaveného syrského zdroje by bývala proto považována za prvořadou událost. Mosad se na Sýrii dívá jako na „říši rozmaru". Zjednodušeně řečeno, vzhledem k tomu, že je řízena jediným člověkem, Asadem, by se podle Mosadu mohlo klidně stát, že se jednoho krásného dne prezident probudí a řekne „A já chci jít do války." Jediný způsob, jak se to dovědět včas, je najít si informační pramen co možná nejvýše. V oné době Mosad bezpečně věděl, že Asad by rád dobyl zpět Golanské výšiny. Ovšem Asadovi bylo jasné, že by rychlým úderem sice dokázal získat území, ale že by se nemohl proti Izraelcům dostatečně dlouho bránit; proto se v osmdesátých letech snažil získat od Sovětského svazu záruku, že bude v takovém případě intervenovat prostřednictvím OSN anebo jinou cestou, aby se případná válka brzy skončila. SSSR však nesouhlasil, takže Asad svým tankům povel k útoku nikdy nevydal. * * * Takže takhle delikátně vypadala situace, v jejímž světle dostal záměr získat Madžídova bratra ke spolupráci naprosto svrchovanou prioritu. Během pár hodin byl už Jehuda Gil (pro Madžída ovšem Mark) na cestě do Kodaně, aby tam vyčkal příjezdu svého objektu. Další tým byl už pověřen vniknutím do Madžídova pokoje, aby tam instaloval potřebné odposlechové a televizní zařízení - vše, co bylo nezbytné k tomu, aby byl akvirován nejprve on, a jeho prostřednictvím pak jeho mnohem důležitější bratr. Nápad využít k navázání kontaktu šachu byl Gilův, ovšem zrodil se v kodaňském konspiračním bytě, „útulku", po dlouhé a vzrušené poradě. Hned při prvé dlouhé rozmluvě s Markem Madžíd zřejmě nabyl pocit, že našel přítele, jemuž může plně důvěřovat. Svěřil se Markovi s průběhem celého svého dosavadního života a navrhl, aby ten večer spolu šli i na večeři. Mark souhlasil a vrátil se předtím ještě do konspiračního bytu, aby průběh večera předem probral s kolegy. Během večeře měl v úmyslu zjistit, co by mohl nabídnout Madžíd, kolik toho přímo on sám ví. Měl v úmyslu představit se jako zámožný podnikatel (což je osvědčená a oblíbená krycí story), s přístupem k nejrůznějším nákupním i prodejním transakcím. Madžíd mu o sobě vyprávěl, že má rodinu v Egyptě, ale že by chtěl, aby za ním později přijeli do Dánska; ovšem zatím ještě ne, chtěl si tu nějaký čas užít v pohodě. Hledal právě nějaký vhodný byt, který by si mohl najmout; později, až za ním přijede žena a až se on sám 21
*) Viz Přílohu III 137
uchytí, by si pak rádi koupili dům. Mark mu nabídl pomoc, slíbil, že mu příští den pošle do hotelu nějakého dobrého realitního agenta. Do týdne už Madžíd bydlel. A byt mu Mosad předtím stačil ještě bohatě prošpikovat vším možným odposlechem, až po kamery ve stropě, jimž stačil ke snímání otvůrek ne větší než špendlíková hlavička. V průběhu další schůzky v konspiračním bytě bylo rozhodnuto, že Mark oznámí Madžídovi, že se musí z obchodních důvodů na měsíc vrátit do Kanady, což zatím poskytne Mosadu čas plně využitkovat instalovaného odposlouchávacího zařízení a videokamer. Zjistili už, že o drogy Madžíd nejeví zájem, ale zato ho projevoval - a to v nemalé míře - o docela normální sex. Luxusní byt si mezitím zaplnil nejmodernější elektronikou: videorekordéry, magnetofony a podobně. K velké radosti Mosadu Madžíd dvakrát týdně telefonoval bratrovi. Brzy bylo jasné, že ani Džadíd není žádný andílek, ale že má s Madžídem všelijaké temné obchůdky. Džadíd nakupoval v Dánsku velká kvanta pornografie a s obrovským ziskem ji pak v Sýrii rozprodával. V jednom z rozhovorů se zmínil, že asi za šest týdnů by za bratrem chtěl přijet do Kodaně na návštěvu. Vyzbrojen těmito poznatky dohodl si Mark s Madžídem další schůzku a v úloze vedoucího pracovníka kanadské firmy (nikdy to nesměl být majitel, jelikož by se tím zbavoval časové rezervy, jakou mu dovolovala výmluva, že se jde poradit se „šéfem" - ve skutečnosti šlo o poradu se skupinou v konspiračním bytě) ho začal stále intenzivněji tlačit k nějakému obchodu. „Naše běžná praxe je, že našim klientům poskytujeme investiční analýzy," říkal Mark. „Dáváme radu, zda v určité zemi investovat, anebo ne, takže si musíme o takové zemi také umět sehnat nezbytné informace. Jsme vlastně taková malá soukromá CIA." Zmínka o CIA neměla na Madžída žádný viditelný účinek, což Izraelce zprvu poněkud znepokojilo. U Arabů řeč o CIA totiž zpravidla vyvolá prudkou negativní reakci, takže se Mosad začal obávat, jestli už náhodou Madžída neakviroval někdo jiný. Ale nic takového se neprokázalo. Madžíd byl prostě jen případ nevzrušivého zákazníka. „My přirozeně," pokračoval Mark, „velice rádi honorujeme informace, které nám dovolí posoudit, zda jsou investice bezpečné - lze-li je v různých částech světa, o které může jít, odpovědně doporučit. Jsme zavedeni na velké ryby, chápete, proto také hledáme detailní a plně spolehlivé informace, ne něco, co někdo sebral venku na ulici na rohu." Jako příkladu užil Mark Irák, který má světovou pověst jako producent datlí. „Jenomže objednával byste odtamtud datle v době, kdy zuří [íránsko-irácká] válka? Ano, možná, ale jen tenkrát, pokud byste věděl, že se dá zaručit jejich doprava. Pak byste to asi udělal. A právě k těmto účelům potřebujete dostat politické a vojenské informace na normální trh, jako zboží. A to my děláme." Madžída to zjevně začalo zajímat. „Poslyšte, já v téhle oblasti samozřejmě nepracuju," řekl. „Ale znám někoho, kdo by vás možná mohl zajímat. Já vás s ním seznámím, pokud o to budete stát. Jenže co by z toho v tom případě plynulo pro mě?" „No, zpravidla nabízíme nálezné plus procenta ze všeho, co tímto způsobem získáme. To dost záleží na ceně těch informací, a také na tom, o jakou jde zemi. Může být řeč o tisících dolarů, ale taky o statisících. Přijde na to." „A o jaké země máte momentálně zájem?" zeptal se Madžíd. „Teď právě hledáme informace o Jordánsku, Kypru a Thajsku." „A co takhle Sýrie?" „Snad. Musel bych se zeptat. Dám vám vědět. Zase - ono velice záleží na tom, co potřebují vědět naši klienti a na jaké úrovni jsou ty informace získávány." „Okey, tak se zeptejte," řekl Madžíd, „ale ten člověk, kterého mám na mysli, sedí v Sýrii opravdu dost vysoko." Dohodli se, že se sejdou znovu za dva dny. Mark, stále ještě s hráčským klidem, řekl Madžídovi, že by snad Sýrie mohla být eventuálně zajímavá. „Pro nás to není jednička," řekl Arabovi, „ale vydělat by se na tom snad dalo, pokud by ty informace byly skutečně dobré." Už den předtím ovšem Madžíd volal bratrovi a sděloval mu, že má pro něho cosi důležitého 138
a že by měl svůj příjezd do Kodaně pokud možno uspíšit. Džadíd bez váhání souhlasil. Hned příští den po Džadídově příletu se Mark s oběma bratry sešel v Madžídově bytě. Nedal samozřejmě najevo, že zná Džadídovo postavení, ale položil mu řadu otázek po typu informací, které by od něho mohl očekávat, údajně aby zjistil, jaký zájem jeho firma projeví. Mluvil o vojenských záležitostech, ale prostřídával je množstvím otázek bez jakéhokoli vztahu k armádě, aby zamaskoval skutečné ohnisko svého zájmu. Po několika setkáních, za nichž byly dohadovány konkrétní podmínky - o každé z nich se pak v „útulku" pořizovala obsažná zpráva - nabídl Mark Madžídovi 30 000 dolarů nálezného, Džadídovi pak 20000 dolarů měsíčně, plus 10 procent - anebo 2000 dolarů měsíčně Madžídovi. Odměna za prvých šest měsíců měla být splatná jako záloha předem a uložena v bance na konto, které by tam Mark pro Džadída zřídil. Pokud by poté přijel ze Sýrie s dalšími informacemi, byl by placen po dalších šest měsíců, a tak dále. Dalším krokem bylo naučit Džadída psát tajné dopisy chemicky speciálně připravenou tužkou. Informace měl předávat na rubu svých normálních dopisů posílaných bratrovi. Mark Džadídovi navrhl, aby si psací potřeby vzal rovnou s sebou zpátky, ale Džadíd odmítl, takže se dohodli, že vše bude odesláno rovnou do Damašku. „Vy fakt pracujete úplně jako nějaká tajná služba," komentoval to jednou v průběhu jednání. „Skoro," řekl Mark. „My dokonce i zaměstnáváme bývalé špióny. Rozdíl je jen v tom, že my v tom jedeme kvůli penězům. A informace předáváme dál jen tomu, kdo je za ně ochoten zaplatit a kdo je využívá k investičním účelům." Pak začal Mark s Džadídem probírat soubor otázek. Vsouval do něho spoustu klamných dotazů, například o cenách pozemků nebo o změnách ve vládním aparátu, s cílem kamuflovat obsah dotazníku natolik, aby v něm otázky vojenského rázu nedominovaly. Po několikerém nácviku záznamu speciální tužkou a po upřesnění, kde bude možno Džadída kontaktovat a sdělit mu, jakým způsobem si v Damašku vyzvedne dotazník, to konečně vypadalo, jako když je zcela přesvědčen, že je všechno v naprostém pořádku. V průběhu celé operace totiž trvalo v Mosadu jisté podezření, zda snad oba bratři nakonec přece jen netuší, že mají pracovat pro Izrael; nicméně se hrálo dál. Ovšem s ohledem na trvající pochybnosti byla opatření k zajištění kacovy bezpečnosti značně prohloubena. Slib doručit zásilku Džadídovi vyzněl, jako by to byla ta nejjednodušší záležitost na světě, ovšem ve skutečnosti byl podmíněn celou sérií složitých manévrů, které měly vyloučit jakékoli riziko odhalení Mosad k tomu užil „bílého", neboli nearabského agenta. V tomto případě šlo o jednoho z osvědčených kurýrů, kanadského důstojníka mírových sborů OSN. Byl posádkou v Naharii, přímořském městě v severním Izraeli, poblíž neutrální zóny, která odděluje Izrael od Sýrie. Tito důstojníci smějí překračovat libovolně hranici. Kanaďan obdržel svou pravidelnou odměnu 500 dolarů za to, že položí preparovaný kámen s vyhloubenou dutinou, kde byly papíry ukryty, na určeném místě u silnice do Damašku: přesně pět kroků od stanoveného kilometrovníku. Jakmile se Kanaďan opět bezpečně vrátil nazpět přes hranici, šel kámen vyzvednout kombatant Mosadu operující v Sýrii. Odnesl si ho do hotelu, v pokoji z něho odstranil kryt otvoru a vyňal z něho dotazník, tužku a přiloženou částku pro Džadída. Vše zabalil, balíček uložil v úschovně, lísteček strčil do kapsy a odletěl do Itálie. Odtamtud poslal lístek expresním dopisem do ústředí Mosadu v Tel Avivu. Tam jenom lístek vložili do jiné obálky a odeslali ho Madžídovi, který ho posléze poštou poslal bratrovi. Tak se tedy posléze objevil v Džadídově běžné poště, v normálním dopisu od bratra a nevzbudil nijaké podezření. Brzy pak už začaly chodit dopisy zpět; Džadíd dotazník procházel svědomitě bod za bodem a vypisoval pečlivě vše, co Izraelci potřebovali vědět o stavu syrských vojenských příprav. Tento systém fungoval perfektně asi pět měsíců a Mosad si už začínal libovat, že konečně mají nic netušícího spojence přímo na nejvyšších místech, a hlavně na neohraničenou dobu. Ovšem pak, jak se ve zpravodajském řemesle až příliš často stává, se náhle vše změnilo. Syřané sice neměli ani nejmenší potuchy o tom, že Džadíd provádí špionáž pro Izrael, ale 139
zato ho začali stále více podezírat, že je zapleten v obchodu s drogami a s pornografií. Aby se přesvědčili, nastražili na něj léčku: měl být zatčen syrskou policií, až bude se zásilkou heroinu z Libanonu odlétat ze země na služební cestu po několika evropských hlavních městech. Džadíd měl být totiž členem komise, která jela na inspekci protokolů vojenských aktivit některých syrských velvyslanectví. Je až paradoxní, že Džadída zachránila před dopadením chamtivost dalšího Syřana, muže jménem Chálid, který byl zástupcem vojenského přidělence na syrském velvyslanectví v Londýně. Chálid byl již před delší dobou akvirován Mosadem a prodával mu kódy velvyslanectví, které se měnily každý týden. Mosad tak byl schopen rozšifrovat veškeré zprávy, které syrské ambasády po celém světě přijímaly a vysílaly. Jedna z těchto zpráv obsahovala informaci, že Džadíd byl jmenován do inspekční komise. Avšak další zpráva, odesílaná z Damašku do Bejrútu, sdělovala, že Džadíd má být zatčen pro pašování heroinu ze Sýrie. Pro oba dva, pro Džadída i pro Chálida, měla mít tato druhá zpráva dalekosáhlé důsledky. Mosad potřeboval Džadída varovat. Do spuštění klece chyběly už jen tři dny, takže museli narychlo vyslat do Sýrie kombatanta v roli britského turisty. Ten prostě z hotelového pokoje Džadídovi zatelefonoval a řekl mu jen, že se cosi zadrhlo a že nemá ani chodit na plánovanou schůzku s překupníky, ani zboží vyzvedávat. A že mu bude doručeno, jakmile on sám dorazí na místo určení v Holandsku. Překupníci se ovšem na rozdíl od Džadída na smluvenou schůzku dostavili, jenže v závěsu za nimi šla i policie a několik lidí zatkla. A od té chvíle začala po Džadídovi jít i parta překupníků, která se pochopitelně domnívala, že past na ně nastražil on. Džadíd tou dobou dosud nic netušil. Když přiletěl do Holandska a stále ještě se mu ve věci onoho obchůdku nikdo neozýval, zavolal do Sýrie, aby zjistil, co se vlastně děje. Teprve pak zjistil, že ho podezírají jak překupníci drog, tak i vláda, a že by se domů snad raději ani neměl vracet. Vše se uzavřelo tak, že poté, co z Džadída Mosad vytáhl vše, co ještě věděl - a bylo toho dost - vybavil ho novou identitou a pomohl mu usídlit se v Dánsku, kde Džadíd žije dodnes. * * * Zato s Chálidem to v Londýně nebylo zdaleka tak jednoduché. Jakmile se na velvyslanectví dostaví inspekce, první, co udělá, je že ambasádu hermetizuje, což znamená, že až do odvolání má příslušná část velvyslanectví zákaz jakéhokoli spojení s ostatními ambasádami. Jako u většiny zastupitelských úřadů je i na syrských vyslanectvích vojenská agenda zcela oddělena od ostatní činnosti. Jako zástupce vojenského přidělence měl Chálid volný přístup k sejfu vojenského oddělení. Využil ho k tomu, že si z něj „vypůjčil" 15000 dolarů na nákup nového vozu. Třebaže měl v úmyslu „půjčku" postupně splatit ze svých pravidelných měsíčních příjmů od Mosadu, s takovouto přepadovou kontrolou zapomněl počítat. Naštěstí pro něj se o ní Mosad dozvěděl včas. Kaca, aby měl naprostou jistotu, Chálidovi ještě zatelefonoval na jeho soukromou linku na ambasádu a pod svým obvyklým kódovým jménem a pomocí smluveného hesla ho pozval na schůzku. Chálid už věděl, že heslo se rovná pokynu k setkání v určitém restaurantu - jenž se pravidelně obměňoval, aby nedošlo k odhalení - a to ve smluvenou dobu. Věděl také, že tam musí vyčkat 15 minut; pokud by se kaca nedostavil, byl to signál, že má volat určité telefonní číslo. A pokud telefon nikdo nezvedne, znamená to, že má jít na další předem dohodnuté místo - téměř vždy šlo o restaurant. Pokud by byl Chálid sledován anebo pokud by existoval jiný důvod, proč se schůzce na sjednaném místě vyhnout, kaca by naopak telefon vzal a sdělil by mu potřebné další instrukce. V tomto případě nebyl už ani s prvním restaurantem žádný problém: kaca se tam s Chálidem sešel, sdělil mu, že následující den se na ambasádu dostaví inspekční komise a pak Chálida opustil v přesvědčení, že se není čeho obávat. Jak se alespoň domníval ... Asi za hodinu, když už byl kaca zpátky v konspiračním bytě a psal zprávu, Chálid najednou 140
volal na speciální číslo, kterým ho Mosad pro tyto potřeby vybavil. Aniž o tom věděl, telefonoval vlastně na izraelské velvyslanectví (každá ambasáda má několik „neregistrovaných" telefonních linek). Jeho kódovaná zpráva mohla znít nějak jako: „Michael volá Alberta." Když operátor, který telefonát přijímal, vyťukal heslo na svém počítači, zjistil, že je to žádost o naléhavou schůzku. Chálid, který měl hodnost plukovníka, za celé tři roky, co byl placen Mosadem, tohoto tísňového kódu ještě nikdy nepoužil; podle zpráv izraelského psychologa šlo o zcela vyrovnanou osobnost. Muselo tedy zřejmě dojít k něčemu mimořádně vážnému. Jelikož na ambasádě věděli, že Chálidův kaca je stále ještě v „útulku", poslali pro něho bodela. Poté, co se ujistil, že není sledován, bodel do konspiračního bytu odtelefonoval kódované sdělení, dejme tomu „Čekám na vás za čtvrt hodiny u Jacka." Tímto místem by patrně byl předem dohodnutý telefonní automat. Kaca se okamžitě vydal z konspiračního bytu na cestu, a když absolvoval příslušnou trasovou rutinu a přesvědčil se, že ho nikdo nesleduje, šel k příslušnému automatu, zavolal bodela, a ten mu kódovaně sdělil, že se s ním chce Chálid sejít v určeném restaurantu. Mezitím už vyrazili z ambasády další dva kacové, kteří měli službu; odbyli si své vlastní bezpečnostní rutiny a vydali se do onoho restaurantu na obhlídku, zda je „čistý". Jeden vešel dovnitř, druhý vyčkal na smluveném místě, tak aby se s ním ještě před schůzkou mohl Chálidův kaca setkat a zjistit, co se vlastně děje. Vzhledem k tomu, že Chálid byl Syřan a že Mosad dosud nevěděl, jaký byl důvod k poplachovému telefonátu, bylo toto setkání považováno za rizikové. Vždyť ještě před hodinou, v průběhu Chálidovy řádné schůzky s kacou, se všechno zdálo být v perfektním pořádku. Chálidův kaca nejprve krátce promluvil s mužem umístěným před restaurantem, pak zavolal telefonicky Chálida - představil se mu svým kódovým jménem - a řekl mu, že se má přemístit do jiného restaurantu. Druhý z asistujících kaců si ověřoval, zda Chálid před odchodem nikomu netelefonuje. Za normálních okolností by při takovéto příležitosti nebyli povolávání další kacové z pohotovosti, avšak jelikož podnětem byla poplachová zpráva, byla vyhlášena „důstojnická akce", což znamená, že operaci šlo zajistit přímo osazenstvo rezidentury. Když se oba muži konečně sešli, byl Chálid jako křída a celý se třásl. Byl tak vyděšený, že si i nadělal do kalhot a šířil kolem sebe odporný puch. „Co se stalo?" uhodil na něj kaca. „Před chvílí jsme spolu jednali a všechno bylo přece v pořádku!" „Já nevím, co mám dělat! Já nevím, co budu dělat!" mlel nepřetržitě Chálid. „A proč? Uklidněte se přece. Kde je jaký problém?" „Oni mě oddělají," hlesl Chálid. „Je po mně." „Kdo vás oddělá? A proč by vás měl zabíjet?" „Nasazoval jsem pro vás pořád život. Tak mi teď pomozte!" „Pomůžeme. Ale co je to vlastně tedy za problém?" „Ten auťák. Peníze na můj vůz." „Prosím vás, zbláznil jste se? To mi voláte uprostřed noci jen proto, že si chcete koupit auto?" „Ne, ne. To už mám." „No, a co je s ním?" „Nic. Ale já jsem si na něj půjčil peníze ze sejfu na ambasádě. A vy jste mi řekl, že přijede ta inspekce. Zítra, až tam přijdu, tak mě zastřelí." Chálid si totiž v prvé chvíli přílišné starosti nedělal, protože měl zámožného přítele, který mu z různých předchozích drobných malérů už několikrát pomohl. Předpokládal, že si od něho ty peníze vypůjčí, jen na pár dní, dokud bude na velvyslanectví ona inspekce; pak, až by odjeli, mohl by si je ze sejfu opět vzít, známému je vrátit a částku v sejfu postupně doplňovat ze svých příjmů od Mosadu. Ale pak Chálid zjistil, že přítel odjel z města někam pryč. A on neměl žádnou možnost, jak za jedinou noc onu částku sehnat a vrátit ji do sejfu svého oddělení. Vyhrkl konečně, že by 141
chtěl od Mosadu zálohu. „Do půl roku ji zase vrátím. Víc nic nechci." „Tak poslouchejte, tohle nějak vyřešíme. Nedělejte si s tím starost. Ale já si o tom musím nejdřív s někým taky promluvit." Než kaca spolu s Chálidem z restaurantu odešel, zavolal kolegovi, který byl v pohotovosti u telefonního automatu, a řekl mu heslo, znamenající, že má co nejrychleji jít do blízkého hotelu a najmout pokoj na předem dohodnuté jméno. Jakmile se tam pak s Chálidem „ubytovali", poslal ho na toaletu a do koupelny, aby se trochu upravil. Rezidentura byla mezitím uvedena do poplachového režimu Rozbřesk. Chálidův kaca zavolal svému veliteli, který byl v konspiračním bytě, stručně mu vylíčil situaci a požadoval ihned a v hotovosti částku 15 000 dolarů. Technicky vzato by s každou takovou operací, která přesahovala výši 10 000 dolarů, byl měl nejprve vyslovit souhlas Tel Aviv, ovšem za hrozících důsledků dal šéf rezidentury osobní souhlas. Řekl kacovi, aby za ním za půldruhé hodiny přišel, a pak ještě dodal, „A jestli to nevyjde, půjdeš do prdelky." Velitel rezidentury se dobře znal se sajanem, který vlastnil kasino a míval vždy po ruce značné částky v hotovosti (rezidentura jeho služeb využila již i v minulosti a zpravidla peníze vracela hned druhý den), a tak si od něho potřebnou sumu vypůjčil. Sajan mu dal ještě 3000 dolarů navíc se slovy, „Pro jistotu, co kdybyste je potřebovali." Zástupce velitele rezidentury se mezitím sešel s kacou jménem Barda, z operačního tranzitu, který přijel do Londýna v souvislosti se zcela jinou akcí. Barda totiž krátce předtím, v roli inspektora Scotland Yardu, získal ke spolupráci dva noční strážné z iráckého velvyslanectví. Stalo se tak v souvislosti s přípravou na samostatnou operaci, která zahrnovala i vniknutí do budovy ambasády. Když už teď měli potřebnou sumu k dispozici, zůstával problém, jak ji vrátit do sejfu, dříve než bude ráno. To si musel vzít na starost Chálid, který znal kombinaci zámku a mohl se vždycky na něco vymluvit, kdyby ho někdo náhodou při této příležitosti v noci v budově ambasády zpozoroval. Barda se o to postaral tak, že si sjednal oddělené schůzky s oběma strážci, s každým v jiném restaurantu (oba žili v přesvědčení, že službu zatím drží jeho kolega), a tak Chálidovi uvolnil cestu, aby mohl peníze do sejfu bezpečně vrátit. Když se poté Chálid opět sešel se svým řídícím důstojníkem v hotelovém pokoji, sdělil mu kaca, že ona částka není žádná záloha (vedla k tomu úvaha, že pokud by mu ji vyplatili, ztratil by tím motivaci k další spolupráci), ale že mu budou v průběhu příštích patnácti měsíců strhávat 1000 dolarů měsíčně. „Pokud přijdete s něčím mimořádným, zdvojnásobíme vám prémie, takže byste to mohl splatit i dřív," podotkl ještě kaca. „Ale jestli ještě jednou provedete na ambasádě něco nezákonného, tak vás osobně zabiju." Chálid to evidentně bral vážně, a dobře učinil. Jak se zdá, „nevypůjčil" si pak už nikdy ani centík.
142
13 Na pomoc Arafatovi
ROK
1981 PŘEKYPOVAL UDÁLOSTMI. Týž den,
kdy Ronald Reagan skládal přísahu jako prezident USA, propustil Irán po 444 dnech zajetí 52 rukojmí. Třicátého března postřelil Ronalda Reagana John Hinckley. V Polsku vytáhl hrdina Solidarity Lech Walesa do boje za svobodu, krok, který pak v závěru desetiletí pomáhal otvírat brány převratným politickým změnám ve východní Evropě. V Londýně si za krásného jitra dne 29. července získali srdce všech romantiků a royalistických fanoušků princ Charles a lady Diana přenosem svého sňatku do všech zemí světa. Ve Španělsku sváděli baskičtí teroristé pravidelné bitvy s vládními orgány. A ve Washingtonu sílily požadavky po odstoupení ředitele CIA Williama Caseyho, pro jeho podporu nezdařených tajných pokusů o násilné odstranění libyjského vůdce Muammara Kaddáfího a proto, že jmenoval svého politického kamarádíčka, Maxe Hugela, šéfem tajných operací CIA, třebaže pro tuto funkci Hugelovi zjevně chyběla jakákoli kvalifikace. Hugel pak rezignoval 14. července sám, poté, co ho jeho dva bývalí obchodní společníci obvinili s nezákonných burzovních operací. Pro Izrael to byl rovněž mimořádně rušný rok, a to i podle domácích měřítek. Inflace v roce 1980 dosáhla dvou set procent a šplhala spirálovitě vzhůru takovou rychlostí, až to dalo vzniknout vtipu, že člověk může koupit tvaroh, který má na obalu postupně nalepených šest stále vyšších cenovek, a přitom je stále ještě čerstvý. Tomu už se říká inflace! Premiér Menachem Begin, tou dobou sedmašedesátiletý, a jeho vládnoucí strana Likud museli čelit silnému tlaku o deset let mladšího Šimona Perese, přičemž situaci ještě značně zkomplikovala aféra Abu Hacrey, jednoho z Beginových ministrů, který byl přistižen při finančních machinacích v předvolební kampani a šel do vězení. Volby skončily nerozhodným výsledkem 48 -48, ale Begin si dokázal zajistit podporu některých okrajových stran a slepit tak ve stodvacetičlenném Knesetu těsnou většinu 61 mandátů. Krátce předtím, sedmého června, na sebe Izrael přivolal hněv Spojených států, když letecky napadl a zničil irácké jaderné zařízení 22*), a Američané nato uvalili dočasné embargo na dodávky stíhaček F-16 do Izraele, ba dokonce podpořili v Organizaci spojených národů rezoluci odsuzující tento útok. Izrael rovněž stupňoval své útoky v Libanonu a koncem července se nějaký čas dokonce zdálo, že se chystá rozpoutat válku proti Sýrii. Mimořádný vyslanec Spojených států Philip Habib, bývalý dlouholetý diplomat libanonského původu, křižoval Střední východ ve snaze dosáhnout přijetí mírového plánu. Robert McFarlane byl jako poradce amerického ministerstva zahraničí vyslán v červenci za Beginem, s úkolem přimět ho, aby své válečné mašinérii poněkud přitáhl uzdu. Tohle všechno se Mosadu nejevilo nijak špatně. Jedinou věc si nepřáli, aby najednou před jejich očima nepropukl všeobsáhlý mír. A tak se rozvinula čilá agenda cele zaměřená na to, aby překazila jakákoli vážně míněná jednání - další doklad, jak nebezpečné je zřídit si organizaci, která se pak nikomu nemusí zodpovídat ze své činnosti. Ani pro Jásira Arafata a jeho OOP to nebyl nijak klidný rok. V roce 1974 Arafat odsoudil teroristické činy, spáchané jeho organizací za hranicemi Izraele, převážně v Evropě. Ovšem 22
*) Viz Prolog: Operace Sfinx 143
nejrůznější palestinské frakce, stojící v opozici k Arafatovi, tu v terorismu pokračovaly i nadále. Arafatova moc je totiž omezena na okupovaná území, mimo ně nemá přílišný vliv. Jeho síla tkví na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy, kde se mezi palestinským obyvatelstvem - s výjimkou muslimských fundamentalistů - těší obrovské osobní popularitě. Jeden z největších problémů představovala pro Arafata Organizace černého června (Black June Organization, BJO), v jejímž čele stál Sabrí al-Banná, známý spíše jako Abú Nidál. Příslušníci BJO, palestinští muslimové, jsou známi svým náboženským zápalem, a právě proto jsou nebezpečnější než mnohé ostatní skupiny. Tato organizace byla koncem sedmdesátých let společným úsilím Sýrie a libanonských křesťanů již takřka zlikvidována, avšak Nidál vše přežil, třebaže nad ním Arafat vyslovil rozsudek smrti. Veškeré vraždy Palestinců, pokud je nebylo možno přisoudit Izraelcům, se házely na Abú Nidála, jenž si získal i ve světě terorismu pověst „zlého muže". Byl to právě pokus o atentát na izraelského velvyslance v Londýně, Shlomo Argového, podniknutý v roce 1982 příslušníky BJO, kterým Izrael zdůvodnil rozpoutání války proti Libanonu. Begin ji nazval „výběrová válka", čímž měl na mysli okolnost, že na rozdíl od všech předchozích válek, kdy Izrael neměl na vybranou a válčit musel, v tomto případě si cestu války skutečně zvolil. Nebyla to patrně ta nejlepší volba, spíše tu sehrála svou úlohu Beginova demagogie. Argové atentát dokonce přežil, ovšem jen jako trvale paralyzovaná troska. A přisuzován byl Arafatovi, třebaže ten s ním neměl pranic společného. Ještě před touto aférou s Argovém vedl Izrael tichá jednání s OOP Jásira Arafata o dosažení jakéhosi neoficiálního příměří, aby tak ukončil ostřelování Izraele z jižního Libanonu sovětskými kaťušemi. Dohoda měla navenek vypadat jako jednostranný ústupek OOP. Arafat tehdy začal pilně zajíždět do různých zemí východního bloku, které ho podporovaly. Mosad se dověděl, že Arafat se chce v Evropě pokusit o nákup většího množství lehkých zbraní, které měly být dodány do Libanonu. Otázka byla, proč vlastně? Mohl si přece zajet třeba do Československa a říci, že ty zbraně potřebuje. Oni by jen řekli, „Tadyhle nám to podepište," a expedovali by cokoli, co by požadoval. Vypadalo to, asi jako když člověk bydlí rovnou u studny, ale pro vodu si chodí bůhsámví kam, deset kilometrů daleko. Takové jednání nedává žádný smysl, ovšem jen do té doby, než vám někdo vysvětlí, že voda v té studni je slaná. Arafatovou slanou vodou byl dvacetitisícový kádr dobře vycvičených bojovníků nazývaný Palestinská osvobozenecká armáda (Palestinian Liberation Army, PLA). V jejím čele stál brigádní generál Tarík Chadra, jenž v roce 1983 Arafata jako vůdce OOP odsoudil a odmítl ho nadále podporovat. PLA se připojila k syrské armádě, takže se naplnilo úsloví kolující po Mosadu, podle něhož „Syřané budou bojovat s Izraelem do posledního Palestince." Země východního bloku sice byly odevždy ochotné zbraně Palestincům dodávat, avšak toliko formálně uspokojivou cestou. V onom roce 1981 to podle nich znamenalo, že požaduje-li Arafat výzbroj, pak mu ji pošlou na adresu PLA. Do jisté doby to jakž takž vyhovovalo. Jenomže po masakru v Mnichově v roce 1972 si Arafat zřídil svůj vlastní speciální bezpečnostní útvar. V ústředí OOP v Bejrútu ho měl dokonce přímo na domácím telefonu, na lince 17. Odtud i název Brigáda 17. Velel jí Abú Tajjib, početně kolísala mezi dvěma sty až šesti sty muži, vesměs velice tvrdými chlapy. Kromě toho se Arafat plně spoléhal na svého šéfa výzvědné a bezpečnostní služby, Abú Za' íma. * * * Pro Mosad byl nejdůležitějším ze všech zúčastněných jistý Durák Kásim, Arafatův řidič a osobní strážce, příslušník Brigády 17. Kásim byl Mosadem získán jako agent v roce 1977, kdy studoval v Británii filozofii. Byl neuvěřitelně lačný peněz, zprávy podával téměř denně, vysílal je v podobě komprimovaných relací, za něž za každou dostával po 2000 dolarech. Informace 144
předával také telefonicky a pravidelně i poštou, a jednou se dokonce osobně dostavil i do „ponorky" - podzemní rezidentury v Bejrútu - což byla značná nehoráznost a současně drsné překvapení pro jejího operátora, že někdo jako Kásim zná její adresu. Kásim byl Arafatův nejbližší pobočník. On také údajně pomáhal vyhledávat pro Arafata i chlapce. Homosexualita se sice nesrovnává s učením islámu, avšak v praxi není tak neobvyklá. Nehledí se na ni s takovým nesouhlasem jako na západě. Přísně vzato neměl Mosad vůbec žádný důkaz o tom, že by měl Arafat v nezletilých chlapcích zálibu. Neměl v tomto směru k dispozici ani žádnou fotografii, prostě nic. Bývala by to jinak jistě vítaná cesta, jak Arafata zdiskreditovat; dělalo se to běžně i s četnými dalšími arabskými vůdci, do světa šly zprávy o tom, jak si žijí, jak sbírají smetanu na úkor hnutí. Ale o Arafatovi to dost dobře říci nemohli. Arafat totiž skutečně žije skromným životem, uprostřed svého národa. V době obléhání Bejrútu měl například mnohokrát příležitost uniknout, ale on město neopustil, dokud nezajistil odchod všech svých lidí, a tak o něm ani Mosad nemůže jen tak prohlásit, že jedná ze sobeckých pohnutek a zájmů. Snad o něm tedy vypustili náhradou do světa alespoň onu chýru, že má zálibu v mladých chlapcích. Tou dobou ovšem pravé křídlo v Mosadu naléhalo, aby byl Arafat odstraněn. Jejich argument zněl, že pokud by se podařilo zlikvidovat Arafata atentátem, Palestinci by ho nahradili někým agresivnějším, kdo by nebyl přijatelný ani pro Západ, ani pro izraelskou levici, a tak by nehrozilo smírné vyřešení celého problému. Cestu k míru si Mosad totiž neuměl představit jinak než jako ozbrojený konflikt s Palestinci a posléze jejich bezpodmínečnou kapitulaci. Naproti tomu námitky proti úmyslu zabít Arafata uváděly, že Arafat představuje to nejmenší zlo, že je to ze všech špatných ještě ten nejlepší, že jde o vzdělaného člověka, o sjednocující prvek mezi Palestinci, takže pokud by se situace někdy vyvinula až k nějakému jednání, bude alespoň s kým hovořit, a bude to někdo, kdo Palestince skutečně reprezentuje. Zpravodajským průzkumem v obsazených územích se měl jak Mosad tak i Šabak možnost přesvědčit, že Arafat je tam všeobecně vážen, ano, i uctíván, třebaže právě tyto poznatky jejich pracovníci patrně nepředkládali svým šéfům. V polovině roku 1986 tyto debaty právě končily. Pravice vítězila. Ovšem z Arafata se mezitím stala příliš známá osobnost. Mosad neměl po ruce žádný argument, jímž by dokázal ospravedlnit jakýkoli útok na něj. Toto řešení nicméně stále ještě nebylo staženo z programu. Jakmile ho někdy začne Mosad považovat za schůdné, pak k němu bezpochyby také sáhne. Dalším z protagonistů byl tou dobou Mustafa Did Chalíl, známý jako Abú Ta'an, vůdce Palestinského velení ozbrojeného odporu (Palestininan Armed Struggle Command, PASC), Arafatovy koordinační skupiny. Říkávalo se jí Palestinská koordinační rada, avšak poté, co se Arafat sám v roce 1974 odřekl užití násilí vně Izraele, mnoho organizací sdružených v OOP přijalo pro vnitřní potřebu militantnější a bombastičtější jména, aby se vyhnuly jakémukoli podezření, že snad zaujímají příliš smířlivé postoje. Jinou skupinou, kterou je užitečné připomenout, byla Arabská fronta osvobození {Arab Liberation Front, ALF), v jejímž čele stál Abdal Wahháb Kajálí. Byl zavražděn v Bejrútu v prosinci roku 1984 a na jeho místo nastoupil Ahmad Abd ar-Rahím, jeho dosavadní zástupce. Arafat za této situace potřeboval získat lehké zbraně, aby mohl svou Brigádu 17 vyzbrojit a dále rozšířit. Avšak když o ně požádal generála Chadru, náčelníka generálního štábu syrské armády, byl odmítnut. Chadra Arafatovi řekl, ať nemá žádné obavy, že mu poskytne veškerou ochranu sám. Jenže Arafat se jistých obav zbavit nedovedl. Chadra tedy kontroloval veškerou výzbroj dodávanou OOP východním blokem, a to byla příčina, proč se musely frakční organizace obracet na jiné arabské země - například na Libyi nebo na Irák - aby jim nákup zbraní z východních států umožnily jako zprostředkovatelé. Sedmnáctého ledna 1981 odletěl Arafat do východního Berlína na schůzku s východoněmeckým prezidentem Erichem Honeckerem, který mu dal k dispozici 50 německých „poradců", aby se podíleli na výcviku příslušníků OOP v Libanonu. Šestadvacátého ledna se Arafat znovu sešel s východoněmeckými představiteli, tentokrát v Bejrútu, a opět žádal o zbraně, pokoušeje se dojednat nějakou tichou dohodu, která by obešla 145
Chadru. Díky informacím nepřetržitě docházejícím od Kásima byl Mosad informován, že Arafat je deprimován vnitřními problémy a možným izraelským útokem. Dvanáctého února se Arafat sešel s vietnamskými představiteli v Damašku a znovu se pokusil o nějakou dohodu. Nabídli mu rakety, jenomže on potřeboval pěchotní lehké zbraně. O tři dny později jel do Tyru (Suru) v Libanonu, na schůzku s vůdci různých skupin OOP, a pokoušel se je přesvědčit, aby frakce přestaly válčit jedna s druhou a spojily síly proti společnému nepříteli, Izraeli. Jedenáctého března Arafatova nervozita stoupala, doufal stále ještě, že získá nějaký příslib před zahájením vrcholného setkání OOP chystaného na patnáctý duben v Damašku. Jen toho jediného dne měl v Bejrútu tři schůzky s velvyslanci Maďarska, Kuby a Bulharska, avšak závazný slib ani teď neobdržel. Tou dobou znervózněl už i Mosad, neboť se obával, že by Arafat požadované zbraně přece jen nakonec mohl sehnat. Co je ovšem doopravdy vyděsilo, byly výroky vůdce OOP, že by byl rád, kdyby někdo z OOP začal jednat jeho jménem s izraelskými diplomaty, aby chystaný útok na Libanon byl odvrácen. Mosad znal toto velké tajemství mnohem dříve, než se o něm vůbec dozvěděla izraelská vláda, což ostatně bylo dosti obvyklé. Dvanáctého března se Arafat v Bejrútu sešel s Na' ímem Chádirem, představitelem OOP v Belgii, a požádal ho, aby využil svých tamějších kontaktů s pracovníky izraelského ministerstva zahraničí a vyvolal jednání, jimiž by se předešlo dalším krveprolitím. Mosad to značně znepokojilo. Jeho představa byla, že pokud by docílil, aby Izrael zasáhl v Libanonu a pomohl tam libanonským křesťanům, pak by se bezpochyby podařilo Palestince v Libanonu úplně zlikvidovat. Jakmile by ovšem začaly nějaké rozhovory, pak k něčemu takovému nebude vůbec příležitost. Mezi Mosadem a ministerstvem zahraničí vznikal jakýsi spodní protiproud. Ministerstvo ho snad ani nevnímalo, ale faktem zůstávalo, že Institut se pokoušel, seč byl, aby válka začala, zatímco ministerstvo se současně namáhalo, aby k ní nedošlo. Palestinci hledali kdejakou nitku k izraelským diplomatům, a Mosad se je všechny snažil včas pečlivě přestřihávat. V té době Mosad zjistil, že se Arafat chce pokusit využít služeb Francoise Ganuda, tehdy pětašedesátiletého ženevského bankéře, který finančně podporoval také Carlose. Arafatova představa, bezprostředně nato tlumočená Mosadu Kásimem, byla získat od Ganuda peníze na nákup zbraní v Německu. V nákupu tam měla pomoci skupina nazývající se Černý blok, odnož RAF (Rote Armee Fraktion), která se v únoru toho roku účastnila v Libanonu výcviku vedeného německými poradci od Honeckera. Mosad nebyl příliš nadšen zřejmým pokrokem, který se jevil v průběhu mírové mise amerického velvyslance Philipa Habiba. Rozhodli se zapojit do hry CIA, sdělit agentuře, že OOP sice hovoří o míru, ale připravuje se na válku, a tak onu iniciativu umrtvit anebo ji přinejmenším přibrzdit. Begin se v té době chystal na volby, chtěl se znovu ucházet o funkci premiéra, a o plánech Mosadu se nedozvěděl. Operace už měla i své kódové označení, „Cedry libanonské", a Mosad již začal přesunovat spojovacím orgánům CIA prvé informace. Ale když se 30. března pokusil John Hinckley o atentát na prezidenta Reagana, odvedlo to veškerou pozornost CIA jiným směrem a tato část akce byla proto uložena k ledu. Desátého dubna se Arafat sešel s Honeckerem ve východním Berlíně. Následujícího dne už byl v Damašku na patnáctém zasedání Palestinské rady. Patnáctého května kontaktoval Mosad německou protiteroristickou jednotku, GSG-9 (Grenzschutzgruppe), kterou měl v úmyslu zapojit do této operace, se záměrem pozdějšího dalšího využitkování tohoto styku. Prvého června, téměř tři měsíce po svém setkání s Arafatem, zatelefonoval brzy ráno Na' ím Chádir ze svého bytu úředníku izraelského ministerstva zahraničí v Bruselu a ujednal si s ním na třetího června schůzku, kde by byla prozkoumána možnost zahájení mírových rozhovorů. Když pak šel později toho dne Chádir do práce, přistoupil k němu na ulici muž tmavé pleti, oblečený do tříslově hnědé kožené bundy a s uzounkým knírkem, pětkrát ho 146
střelil do srdce, a pak ještě do hlavy, sešel s chodníku, naskočil do kolemjedoucího „taxíku" a zmizel. Třebaže to tehdy ještě Arafat netušil, Mosad již udeřil. Kásim ve své zprávě uváděl, že Arafat byl tou dobou nesmírně rozrušený. V noci nezamhouřil oka. Byl dočista zničený. Potřeboval ochranu a nesmírně už si přál, aby se jednání o výzbroj pro Brigádu 17 konečně rozběhlo. Začátkem července proběhla v Německu série demonstrací proti americkým raketám, které tam byly umístěny. Devátého července byl Arafat v Bělehradu, v Jugoslávii, stále ještě v honbě za zbraněmi. Přibližně ve stejné době se argentinský letoun, startující z Izraele a naložený výzbrojí pro Írán, srazil v sovětském vzdušném prostoru se sovětským letadlem. Američané, rozlíceni tím, že Izrael prodává zbraně Íránu, na Begina poslali Roberta McFarlana, krok, který signalizoval začátek aféry Írán-Contras, jež pak propukla veřejným skandálem o pár let později. 23*) Sýrie ve stejném čase dopravila do Libanonu rakety a urychlila tím další krizi. Libanonský vůdce Bašír Džumajjil varoval Sýrii, že to může vést k rozpoutání otevřené války. Syřané ovšem soustavně mění adresáty své podpory v Libanonu, z jedné skupinky na druhou, na základě taktiky, kterou oni sami nazývají „rovnováha slabosti". Věří, že pokud by jedna ze soupeřících frakcí zesílila, musí Sýrie věnovat podporu jiné skupině, aby proti ní bojovala. Tímto způsobem udržují oslabené všechny frakce a sami si tak uchovávají kontrolu nad situací. Mosad se stále ještě snažil nalákat do hry Američany a ředitel Mosadu, Jicchak Hofi, uložil oddělení LAP, aby dalo dohromady materiál, který by je přesvědčil, že OOP nespěje k míru, ale že chystá válku. Smyslem bylo ospravedlnit ve Spojených státech obsazení jižního Libanonu Izraelem. LAP připravilo fotografie všech zbrojních skladů PLA generála Chadry. Jelikož šlo o jednotky, jež byly součástí syrské armády, nebylo nic překvapujícího, že si pro své úkoly zřizovaly potřebné doplňovací sklady výzbroje, avšak přesto snímky poskytly vhodné „svědectví", že se PLA chystá napadnout Izrael, třebaže Mosad věděl o Arafatově úporné snaze válce se vyhnout. LAP ukázal CIA také dokumentaci, kterou ukořistil od OOP a která obsahovala autentické operační plány pro ofenzívu do severního Izraele. Ani to není nic mimořádného a nesvědčí to nezbytně o hrozícím útoku. Takové podrobné plány se najdou na každé vojenské základně. Zda jich mělo OOP v úmyslu skutečně užít anebo zda byly vůbec schváleny, je druhá věc. Avšak Mosad nepřipustil, aby se takovéto úvahy postavily do cesty jeho intrikám. Ještě dříve, než propukly boje, byly už v předstihu také připravovány zpravodajské relace a fotografické materiály pro tisk. Po zahájení operací by pak byla ta nejsnadnější věc vytasit se s dokumentací dokládající „hrozbu", jakou pro Izrael Palestinci představují. Podle Arafatových instrukcí vyslal Abú Ta' an, šéf koordinační jednotky PASC, do Frankfurtu dva muže, aby tam nákup zbraní organizačně zajistili. Akci dostal na starost major Džawad Ah-mad Hámid Alúní, který v roce 1969 absolvoval vojenskou akademii v Alžíru; prošel pak v letech 1978 a 1979 politickým školením v Číně a v roce 1980 ukončil ještě vojenské učiliště v Maďarsku. Doprovázel ho seržant Abdarrahmán Ahmad Hásim aš-Šaríf, jenž prošel kubánskou vojenskou akademií, kterou dokončil v roce 1979, a poté navíc stejným maďarským vojenským učilištěm jako Alúní. Mosad nebyl s německou spolkovou policí v nijak vynikajících vztazích. Zato však jednotka GSG-9, která prošla výcvikem v Izraeli, spolupracovala s mimořádnou ochotou, stejně jako hamburský speciální antiteroristický policejní útvar, který Mosad označil kódovým jménem Tuganim neboli pomfrity. Tuganim zajistili pro pracovníky Mosadu krycí identitu s takovou péčí, jako kdyby pracovali přímo pro ně. Vždyť je Mosad koneckonců vycvičil. Dokonce jim pomáhali i vyslýchat Araby. Vzhledem k této ochotě Hamburčanů se Mosad rozhodl uskutečnit celou operaci zde, v 23
*) Viz kapitolu 17: Bejrút 147
Hamburku. Stejně jako tomu bylo se vztahy k federální policii, i k ústřední spolkové zpravodajské službě měl Mosad poměr nevalný. Ovšem každá německá země má svou vlastní policii a zpravodajskou službu, takže Mosad navazuje kontakty přímo s nimi. Mosad už mezitím zjistil, že Arafat zamýšlí zapojit do projednání půjčky od švýcarského bankéře Ganuda, určené k nákupu lehkých zbraní pro Brigádu 17, Isáma Sálima, lékaře, který byl představitelem OOP ve východním Berlíně. Ganuda již požádali, aby měl příslušnou částku pohotově pro případ, že by OOP potřebovalo krátkodobou pomocnou půjčku. Zbraně jsou obecně považovány za „horké" zboží, nikdo je u sebe nedrží rád dlouho, takže nutnost prozatímních půjček, aby obchod proběhl co nejrychleji, nastává dosti často. V téže době se Arafat také rozhodl vyvézt z Libanonu velkou zásilku hašiše. Skupina Černý blok, náhradou za výcvik, jehož se jí v Libanonu právě dostalo, měla hašiš dopravit do Evropy, cestou ho postupně prodat překupníkům a hotovost pak předat Isámovi Sálimovi. Ten by pak buď zaplatil za zbraně přímo, anebo by peníze vrátil Ganudovi, pokud by nákup probíhal za pomoci prozatímní půjčky. Arafat také plánoval, že tyto členy Černého bloku využije i k transportu zbraní zpět do Libanonu. Všechny tyto informace dostávalo ústředí Mosadu prostřednictvím své složky nazývané Jahalomim („Diamanty"), která zajišťuje transport zpráv od agentů. Jakmile se agent dostane do cílové země, neřídí ho už bezprostředně jeho kaca. Kontakt mezi agentem a Mosadem nadále probíhá skrze ústředí v Tel Avivu. Vyzbrojeni těmito informacemi se sesedli ředitel Mosadu a velitelé Cometu, Tevelu a úseku operační ostrahy a začali formulovat svou strategii. Hlavní cíle byly čtyři: zabránit Arafatovi v získání zbraní; vyloučit zamýšlená přímá jednání mezi OOP a izraelským ministerstvem zahraničí; zmocnit se celého nákladu hašiše a prodat ho pak za hotové; a konečně z Ganuda vymámit onu půjčku a nechat OOP na holičkách. Navíc k zjevným politickým a strategickým ziskům, které by operace bezesporu přinesla, vyřešil by tím Mosad i vážné platební problémy s hotovostí, které v té době měl on sám stejně tak jako izraelský stát; trvale se hledaly nové zdroje příjmů. * * * V květnu 1981 byl do Hamburku vyslán tým Neviotu, aby tuto gigantickou past technicky zajistil. Začal přípravou vhodného doku a skladiště. Vyslán sem byl i kaca z londýnské rezidentury, s pověřením rozjet přípravu operace naostro. Asi ve stejnou dobu byla určena skupina lidí z Mecady, která měla zajistit, že Na' ím Chádir nedá do chodu žádná vážná mírová jednání. Jinými slovy - měl být odstraněn. Jak byla vražda připravena, se lze toliko domýšlet, ale provedena byla způsobem, který nesl pečeť Mosadu: jednoduše, rychle a definitivně, na veřejné ulici, za denního světla, čím více svědků, tím lépe; vše, co zůstalo jako vizitka po pachatelích bylo pár neoznačených nábojnic a mrtvola. Útočník bezpochyby užil pistole s devíti náboji v zásobníku, šest z nich bylo určeno oběti. Od okamžiku, kdy už nežila, až do chvíle, kdy zabiják nasedl do vozu, by kdokoli, kdo by se ho pokusil zadržet, byl skončil na zemi vedle mrtvého a následoval by jeho osudu. Nastrojeno to bylo tak, aby z této vraždy podezřívali Abú Nidála nejen nezúčastnění pozorovatelé, ale i Arafat a izraelské ministerstvo zahraničí. Však se také nedlouho po Chádirově smrti najednou objevily ve sdělovacích prostředcích reportáže hovořící o Nidálovi jako o nejnebezpečnějším a nejhledanějším teroristovi na světě. Pětičlennému týmu Neviotu v Hamburku velel Mousa M., v Mosadu relativní nováček, který do Institutu přešel z Šabaku a měl za sebou již i zkušenosti z útvaru 504. Ubytovali se v tomto druhém největším německé městě s veškerým luxusem, v hotelu Atlantic Kempinski u Alsterského jezera. Lidé z Mosadu Hamburk přímo milují, jednak pro dobré podmínky spolupráce s místní protiteroristickou jednotkou a s představiteli zpravodajské služby, jednak pro jeho pověstnou čtvrť erotických show a červených luceren, kde místní dámičky předvádějí své půvaby za 148
výklady anebo i neoděny na procházkách uličkami. To samozřejmě byly až večery. Během dne měl tým plno práce v hamburských docích na jižním břehu Labe, kde vyhledávali vhodné přístavní objekty, jež by byly poněkud stranou, a přitom relativně dobře přístupné, a jež by jim dovolily i pozorování a fotografování, aniž by je kdo při tom mohl odhalit. Zatím si žili celkem v pohodě, neboť Arafat tou dobou dosud neměl jednání o nákupu zbraní zdaleka ještě uzavřena. A tak se Mousa, jenž se osobně prostitutkám i erotickým představením vyhýbal, rozhodl trochu si zažertovat s jedním ze svých hochů. Jelikož dosud nebyli v akci, neprováděli příslušníci týmu normální operační bezpečnostní rutiny, APAM. Mousa proto mohl bez nesnází jednoho z nich sledovat až do hotelu, kde se sešel s dámou vyšší cenové skupiny. Když muž na chvíli odešel na toaletu, Mousa si vylehčenou dívku vyfotografoval, zatímco postávala sama u baru, a zmizel. Příští večer šel muž za toutéž dámičkou znovu a strávil s ní opět větší část noci. Následujícího rána, když se dostavil na schůzku do Mousova hotelového pokoje, byli už všichni na místech. Seděli mlčky, kouřili a vypadali ustaraně. Vycítil napětí ve vzduchu. „Co se děje?" zeptal se Mousy. „Poplach," odpověděl Mousa. „Musíme prohledat město. Dostal jsem zprávu z ústředí, že je tu sovětská agentka, která předstírá, že je prostitutka. Navázala už prý kontakt s někým z Mosadu. Musíme ji sehnat a vyslechnout, pak najít toho parchanta a poslat ho zpátky do Izraele, kde se bude zodpovídat z obvinění z velezrady." Muž byl dosti unavený a držela se ho i kocovina, ale neměl jinak žádný důvod k znepokojení. Ovšem jen do té chvíle, než dal Mousa kolovat fotografii, zvětšeninu 20 x 30, na níž byla „sovětská agentka". V tu chvíli nabyla jeho kůže vysloveně voskové barvy. „Můžu s tebou na moment mluvit, Mouso?" zamumlal. „Ale jo, oč jde?" „No, soukromě bych s tebou potřeboval promluvit." „No jo, samozřejmě." „Víš určitě, že je to agentka?" „Jistě že jo. A proč?" A kdy ji s tím člověkem viděli?" „Tenhle týden, pokud vím," řekl Mousa. „A víc než jednou." Trvalo ještě několik minut, než z hocha konečně vylezlo, že s tou holkou byl, trval však na tom, že jí absolutně nic neřekl a ona že se ho také na nic nevyptávala. Naléhavě žádal Mousu, aby mu uvěřil, že mluví pravdu, a aby mu pomohl. Nakonec se na něj Mousa jen podíval a vyprskl. Takže tohle byl Mousa. Odjakživa na čekané, vždycky s něčím v rukávě. Ostatním nezbývalo než doufat, že zrovna nejede po nich. Konečně tým našel, co hledal, vhodné skladiště, a Mousa, když o tom informoval londýnského kacu, nakonec dodal, „Koukejte si s tím pospíšit, ať ty své mládence odtud zase odvezu, dřív než tu něco chytnou." * * * Díky vztahům k miliardáři ze Saudské Arábie, Adnanu Khashoggimu, jenž byl kdysi získán jako agent, 24*) navázal Mosad kontakt s jedním obchodníkem ze Saudské Arábie, který legálně exportoval zbraně do Evropy. Měl oprávnění vyvážet UZI a další zbraně na soukromý evropský trh. Součástí plánu bylo přimět tohoto Khashoggiho přítele, aby obstaral vhodné americké zbraně, které by vyhovovaly Arafatovým požadavkům. Prezentovány by ovšem byly jako odcizené z různých skladů vojenských základen v Evropě. Tou dobou kontaktoval Isáma Sálima, Arafatova muže ve východním Berlíně, kaca Mosadu Daniel Aitan, vystupující pod krycím jménem Harry Stoler. Arafat sice až dosud Sálima ještě o obstarání zbraní nepožádal, avšak díky trvajícím stykům s Kásimem Mosad věděl, že k tomu co nejdříve dojde, a tak se rozhodl zasáhnout již předem. Aitan, který hovořil německy a představoval výraznou individualitu, se Sálimovi představil 24
*) Viz kapitolu 17: Bejrút 149
jako „Harry Stoler", obchodník, který se zabývá „prodejem různého vybavení a materiálu". Co bylo nejdůležitější, sdělil Sálimovi také, že může zaručit slušné ceny a bezpečné doručení zboží. Řekl mu dále, že ač se politice vyhýbá a nechce s ní nic mít, považuje přesto palestinskou věc za spravedlivou a doufá, že se Palestinci posléze dočkají úspěchu. Ujednali si další schůzku. Třebaže Sálim patřil k OOP a byl proto považován za nebezpečného partnera, věděli o něm, že nebyl zapleten do žádných teroristických akcí v Evropě. Kacovo bezpečí proto nebylo nijak ohroženo, a hlavně - Sálim se dal zřejmě Stolerovou reklamou zcela okouzlit a získat. V průběhu následující tajné schůzky mezi čtyřma očima - „jen my dva" - se Stoler zmínil, že čas od času dostává zprávy o „zatoulané" výzbroji z amerických vojenských základen v Německu a že jsou to položky, které nikdy dlouho na skladě neleží. Řekl také, že pokud by měl Sálim zájem, mohl by případně na nějaké takové dodávky „zadními vraty" přijmout objednávku. Mosad zatím opakovaně ujišťoval GSG-9, že má Černý blok trvale pod dohledem a že jim dají tip, kdy a kde je budou moci dopadnout i s usvědčujícím kontrabandem, postačujícím na to, aby se jich natrvalo zbavili. Jak věděli předem, Arafat konečně odeslal Sálimovi do Berlína svůj požadavek, doručený osobně majorem Alúním a seržantem aš-Šarífem, muži od Abú Ta' ana, šéfa PASC. Předali Sálimovi seznam výzbroje nezbytné pro Brigádu 17, spolu s příkazem udržet jednání v nejpřísnější tajnosti. Dále ho informovali, že zbrojní materiál je původem ze Západu a že oni jako Arafatovi emisaři jsou oba v přímém spojení s Abú Ta' anem. Sálimovi se předaným pokynem ukládalo, aby se spojil s přáteli v RAF (s Černým blokem) anebo s kýmkoli jiným ze známých kruhů schopným tento obchod pro Arafata uskutečnit. „Odešleme prvotřídní 'tabák', který bude sloužit jako platidlo," říkalo se dále v pokynech. „Pokud by to bylo nutné, zajistí krátkodobé prozatímní financování Abú Ta' an. Doručitelé tohoto dopisu jsou ve vašem terénu poprvé, takže mohou být nasazeni jako prostředníci, a podléhají proto vašemu velení." Když Sálim tuto zprávu obdržel, zavolal pochopitelně Daniela Aitana, alias Harryho Stolera. Sálim mu řekl, že by se obchod měl co nejrychleji zkoordinovat a že mu posílá svého zplnomocněnce (Alúního) se seznamem potřebné výzbroje. Chtěl vědět, jak dlouho bude trvat napsání a odeslání objednávky. Až do této chvíle měl Mosad v plánu zmocnit se obratně vedeným jednáním celé částky investované OOP a navíc i hašiše, avšak jistá informace od Kásima jim napověděla, že Arafat má možná ještě také záložní plán. Arafat chtěl totiž uzavřít podobnou dohodu o prodeji zbraní také s Gházím Husajnem, představitelem OOP ve Vídni, a to pro případ, že by neuspěl Sálim. Mosad okamžitě vyslal další tým, aby ve Vídni zajistil sledování Husajna. Vídeň byla pro Mosad dosti citlivá oblast, neboť to byla konečná stanice prvé etapy ruských židů na cestě do Izraele. S Rakouskem pojily Izrael v té době velice srdečné vztahy. Ovšem Mosad tam neměl na koho se obrátit. Rakušané brali svou neutralitu velice vážně. Žádnou tajnou službu prakticky neměli. Hašiš, který měli přivézt teroristé z Černého bloku, byl adjustován obvyklým způsobem, v lisovaných žocích, kterým se přezdívalo „podrážky", neboť přesně tak vypadaly. Podle plánu měly být odeslány lodí z Libanonu do Řecka, kde k jejich vylodění využil Černý blok svých kontaktů s celníky. Vzápětí byly přeloženy do osobních vozů, jimiž je 25 až 30 zúčastněných evropských teroristů mělo provézt až do skladiště ve Frankfurtu. Jeden z nich byl určen, aby pak jako vedoucí skupiny zařídil odprodej hašiše a zajistil další pokračování akce se Sálimem. Jenomže GSG-9, na podkladě tipu poskytnutého Mosadem, ho zadržela pro údajné podezření z podvratné činnosti namířené proti americkým základnám. Němcům Mosad neřekl o hašiši pranic, ale zato dostal svolení zatčeného vyslechnout. Německy hovořícímu příslušníku Mosadu, který vystupoval jako člen německé bezpečnostní služby, se z něho podařilo pod slibem nějaké kompromisní dohody vymámit jméno jeho zástupce v organizaci. Poté Mosad Němce požádal, aby zadrženého důsledně izolovali od světa, dokud nebude celá akce ukončena. 150
„Vím všechno o té zásilce drog," řekl muž z Mosadu uvězněnému teroristovi. „Pokud mi teď neřeknete, s kým se má jednat o těch zbraních, tak strávíte zbytek života tady. Ne kvůli podvratné činností, ale za kšeftování s haší." A tak se mohli lidé z Mosadu, s Arafatovým soupisem v ruce, vydat za Khashoggiho saudským obchodníkem vyplnit objednávku. Alúnímu vzkázali, že on jako voják bude odpovědný za věcnou kontrolu dodané výzbroje a že má zajistit řádnou ambaláž a zaplombování zásilky před jejím odesláním do Libanonu. Do Hamburku putovaly zbraně v kamionech. Němcům o nich Mosad nic neřekl. Ale i kdyby nás byli při jejich transportu nachytali, jistě by se bylo vše nějak vysvětlilo. Stoler se mezitím v rozhovoru se Sálimem dotkl otázky bejrútské adresy, na kterou by měly být zbraně odeslány. Byl to holý výstřel do tmy; v dané fázi nikdo v Mosadu nepředpokládal, že by se fingovaná obchodní transakce dostala tak daleko, aby se už jednalo o faktické naloďování. Ale Stoler přesto vysvětloval Sálimovi, že náklad bude nutně vyžadovat kamuflování, jelikož přece musí projít libanonskou celní kontrolou. V těchto věcech je jen moudré, řekl, když se nějaké takové opatření podnikne včas, aby prostě celá záležitost začala vypadat jako legální obchod. Na to Sálim pravil, že on má v Bejrútu příbuzného, který má velkoobchod rozinkami a který by jim svou adresu mohl jako příjemce dát k dispozici. „Dovážet do Libanonu rozinky z Německa?" řekl Stoler. „Není to jako kdyby se sem importovaly štrůdly ze Senegalu?" Kupodivu tomu tak vůbec nebylo. Jak se ukázalo, existuje dosti čilý export rozinek a ostatního sušeného ovoce, které se do Německa dováží ve velkém a odtud se pak expeduje za výhodnější ceny, než může nabídnout Řecko anebo Turecko. Stoler tedy Sálima požádal, aby mu takovou „legální" objednávku na rozinky laskavě obstaral. „Pak už to budu moci rozjet," dodal. V pozadí této rozmluvy byl záměr nechat Sálima samostatně naplánovat co největší díl celé této manipulace, tak aby si neměl čas uvědomit, že je vlastně k něčemu postrkován. Nakonec ještě Stoler připomněl, že zatím není zajištěna loď. Sálim mu odpověděl, že to nevadí, jelikož zásilka bude kontejnerována, takže se prostě k nákladu kontejnerů připravených pro Libanon přidruží ještě jeden navíc. Mezitím předal styčný pracovník Mosadu potřebné informace Cometu dalšímu kacovi, který se chystal navázat kontakt se zástupcem vedoucího Černého bloku. Když se pak kaca s tímto zástupcem sešel, sdělil mu, že jeho zadržený kamarád dostal prostřednictvím vězeňských kontaktů jistou zprávu. Podle ní se plány změnily. Místo prodeje má být hašiš přímo vyměněn za zbraně. Konečný termín akce se blížil. Mosad už měl zbraně objednány; věděli také, že si Sálim bude muset peníze vypůjčit od Abú Ta' ana, jelikož za hašiš je teď už získat nemohl. Tuto situaci měl Mosad bezpečně v rukou. Sálim si nebude dělat žádné starosti. Ví, že může počítat s krátkodobým úvěrem, a domnívá se ovšem, že ho splatí, až bude prodán hašiš. Černému bloku Mosad navíc slíbil dodat také nějaké lehké raketové zbraně, přičemž se jim samozřejmě chystal dát toliko plastikové makety, výcvikové modely, které sice vypadají naprosto přesně jako zbraň skutečná, ale odpálit je nelze, protože uvnitř nic není. Jednotlivé kamínky mozaiky do sebe v Hamburku i ve Frankfurtu začínaly pěkně zapadat, jediným problémem byl Ghází Husajn ve Vídni. Ten ovšem, naštěstí, jakmile obdržel od Arafata onu objednávku zbraní, volal ihned Sálima. Arafatovi by to asi nikdy nepřiznal, ale Sálimovi řekl, že v téhle oblasti nemá žádné styky. Sálim mu na to odpověděl, že zná někoho, kdo by v tom snad mohl pomoci. Oba dva dobře věděli, že by se neměli takhle smlouvat, ale co jiného jim zbývalo? * * * Operační ostraha Mosadu si zatím rvala své kolektivní vlasy. Rozsáhlá operace s proradným OOP byla už v plném proudu - a zabezpečení veškeré žádné. Ale kromě organizace schůzek pod širým nebem anebo někde v kavárně a kromě toho, že vyloučili jakákoli setkání s lidmi s OOP 151
někde v uzavřené místnosti, se za daných okolností o mnoho víc ani podniknout nedalo, leda snad si stěžovat a odesílat zprávy odsuzující tak katastrofálně nezabezpečené akce a odříkající se jakékoli odpovědnosti, až někde něco bouchne. Začátkem června už celý plán dostával jasnou podobu. Dát dohromady takovou zbrojní zásilku chce čas, ovšem nervozita během čekání stejně narůstala. Koncem června jak Husajn z Vídně, tak Sálim z východního Berlína informovali Arafata, že jeho požadavku vyhověli a že ho budou během dvou tří týdnů připraveni splnit. Major Alúní zatím přece jen trochu zneklidněl, pokud jde o peníze, které očekával za prodej hašiše. Dosud mu nedal zprávu nikdo, kdo by s ním měl být v tomto směru v kontaktu. Nevěděl ani dokonce, kdo je to a kde je. Jedinou orientací pro něj byla adresa a telefonní číslo jednoho z mužů Černého bloku. Jenže vůdce skupiny byl ve vězení a jeho zástupce požádal pracovník Mosadu, tvářící se jako přítel, aby obtelefonoval celou jednotku a sdělil jí, co na případné dotazy odpovídat: hašiš bude vyměněn přímo za zbraně. A pokud by vznikly problémy anebo pokud by je někdo volal, mají se s ním ihned telefonicky spojit. Když Alúní konečně na své stykové číslo znovu zatelefonoval, dověděl se, že vůdce Černého bloku byl zadržen a je dosud ve vězení, ale že onu známou akci už má na starosti někdo další. Podle instrukcí pak muž, jemuž Alúní volal, dal okamžitě zprávu zástupci velitele. Kaca Mosadu, který byl nasazen na spolupráci se saudským dodavatelem zbraní, začal naléhat, aby si s jejich obstaráním pospíšil, jelikož odběratel je už netrpělivý. Z Alúního telefonátu si Mosad odvodil, že se asi vyptával, ovšem to nepředstavovalo žádný velký problém, jelikož dostal právě takovou odpověď, jakou oni potřebovali. Muž, s nímž Mosad obchod ujednával, ujistil Alúního, že potíže nejsou veškeré žádné. Všechno že už se připravuje. Dostal instrukci, aby řekl jen toto a nic víc, a jinak že dá Alúnímu vědět, okamžitě jakmile bude dodávka zkompletována. Alúní dokázal pochopit, že takovýhle obchod chce svůj čas, takže se nezdálo, že by byl nějak nadměrně znepokojen. Věděl totiž, že v průběhu výcviku v táboře OOP se podařilo vštípit Němcům strach. Jakmile by se pokusili OOP přelstít, nemají šanci přežít - podle starého úsloví: utéct můžeš, ale schovat se nemáš kde. Plánům Mosadu velice prospělo, že účastníci této hry z OOP nebyli zdaleka tak informováni, jako Mosad sám. Například Sálim ve východním Berlíně netušil, že Arafatův požadavek Husajnovi ve Vídni představuje jen alternativní řešení. Nebyl ostatně také vznesen Abú Ta' anem, jenž jednal se Sálimem, nýbrž velitelem Arafatovy osobní stráže Abú Za' ímem. A zatím co Sálim věděl alespoň to, že zbraně jsou určeny pro Brigádu 17, Husajn neměl nejmenší ponětí, nač je Arafat chce. Vídeňský pracovník Mosadu zatím spolu s Husajnem začali nicméně podnikat vlastní kroky k zaplacení a přesunu zbraní. Husajn měl možnost dopravovat zboží libyjským letadlem bez jakékoli kontroly; jak to mělo proběhnout, nevysvětloval, požadoval jen, aby zbraně byly v kontejnerech, jejichž dopravu do Bejrútu už pak zajistí sám. Podle plánu měly část dodávky tvořit autentické zbraně; ovšem právě tak jako v Hamburku a Frankfurtu veškeré ruční raketové střely měly být pouhé makety. Klíčovou otázkou byla synchronizace všech akcí ve Vídni, v Hamburku a ve Frankfurtu. Pokud by na kterémkoli z těchto míst plán v něčem selhal, zhatila by se nejen celá akce, ale vznikly by i značně nebezpečné situace. V Hamburku, kde byly zbraně uskladněny v jednom z řady naprosto stejně vyhlížejících skladišť, měly být podle plánu zbraně předvedeny Alúnímu a seržantu aš-Šarífovi již naložené do kontejneru, kde naspodu i navrchu byla vrstva rozinek. Poté měl být kontejner zaplombován, sklad uzamčen a klíče od skladu měl převzít Alúní. Na následující ráno měla být dohodnuta schůzka, z níž se mělo znovu jet ke skladišti. Tam měl být kontejner naložen na kamion a převezen na loď s nákladem pro Bejrút. Poté, co by Alúního odvezli nazpět do jeho bytu, měli se příslušníci Mosadu vrátit ke skladišti, odmontovat z vrat číslo a zámek a přemístit je na bránu sousedícího skladu, který vyhlížel k nerozeznání stejně. Tam měli naplnit jiný kontejner rozinkami, spíše levnějšího druhu. A ty by Alúní dopravil lodí Arafatovi. Stoler (Aitan) řekl Alúnímu, aby peníze vzal rovnou s sebou, jelikož sám potřeboval pár 152
hodin na to, aby se pak ztratil. „To nebude žádný problém," řekl Alúní. „Peníze přinesu. Ale spát budu u rozinek, ve skladišti." „Okey," řekl Stoler, a srdce se v něm na okamžik zastavilo. „V šest večer vás zítra vyzvednu." „Ale vždyť jste říkal, že hned ráno!" řekl Alúní. „Já vím, jenže se tam motá kolem dost lidí. S tím nákladem zbraní uvnitř by nebylo dobré chodit tam za dne." Když se Aitan posléze se všemi opět sešel v konspiračním bytě, uvědomovali si, že vznikl notný problém. Jak dokážou zaměnit ve skladišti kontejnery, když u nich bude Alúní nocovat? Mezitím už byl také malý rodinný domek nedaleko Vídně nacpán zbraněmi, které objednal Husajn. Kaca Husajna informoval, že transakcí provede jeho asistent, a požádal ho, aby na místo schůzky s sebou přinesl 3,7 miliónu dolarů. Pak dostane klíče od domku a jeho adresu. Podle plánu chtěli naložit jednoho z Husajnových lidí a se zavázanýma očima ho pak odvézt do domku, kde si bude moci výzbroj zkontrolovat. Povolí mu pak zatelefonovat Husajnovi (linku pak odstřihnou), aby mu potvrdil, že vše je na místě. Nato bude v domku uzamčen, bude převzata dohodnutá částka a Husajn dostane klíče i s adresou, kde se domek nachází. Husajn souhlasil. Bylo 27. června 1981 a v Hamburku se stále ještě potýkali s problémem Alúní. Zbraně, které měly být do kontejneru naloženy, už byly uvnitř ve skladišti. Vysoko u stropu byl zdvižen další, zcela identický kontejner, zavěšený na dvoudráhové kočce, jež se používá ke zvedání těžkých kusů a beden. V Ženevě zatím Ganud už poskytl přibližně 5 miliónů dolarů na krátkodobé financování hamburského nákupu a 3,7 miliónu dolarů pro Vídeň. Osmadvacátého června v šest večer Alúního vyzvedli a odvezli ho do skladiště. Požádal, aby mohl provést namátkovou kontrolu několika kartónů. Když se ujistil, že je vše v pořádku, naložili zboží do kontejneru, svrchu ho pokryli rozinkami a kontejner pak zaplombovali. Alúní pak chtěl Stolerovi předat peníze, ale Stoler řekl, „Tady ne, je tu kolem moc lidí. Pojďme do vozu, tam budeme mít trochu soukromí." Ve voze pak prováděl kontrolu zase Stoler, ověřoval si na elektronickém zařízením na některých svazcích dolarových bankovek, že mezi nimi nejsou padělky. V tomto mezičase byl ve skladišti jeřábem duplicitní kontejner rychle spuštěn dolů a kontejner se zbraněmi byl zdvižen ke stropu a horem přesunut dozadu a uložen mezi mnoha dalšími. Záměna trvala pouhých 10 nebo 15 minut, a když se Alúní vrátil, uviděl kontejner, který vyhlížel naprosto stejně, ba i plomba na něm byla totožná se skutečnou. Co neuviděl, byl jeho obsah. Následujícího dne, když už měl rozinky bezpečně naloženy na lodi, odplul Alúní do Bejrútu. Jakmile Alúní odrazil od břehu, muži z Mosadu se vrátili do skladiště, zbraně z původního kontejneru přeložili opět na kamion a odvezli je zpět k prodejci. Odtamtud byly odeslány do Izraele, jako kompenzace za investici do rozinek. Týž večer se ve Frankfurtu uskutečnila výměna zbraní za hašiš a muž z Černého bloku dostal pokyn, aby si zbraně přišel se svými lidmi příštího rána odvézt. Hašiš převzal kdosi z panamské jednotky F-7 (speciálního bezpečnostního oddílu, který prošel Harariho výcvikem). Pak byla droga odvezena do Panamy, kde za ni byl získán úvěr ve výši asi sedmi miliónů dolarů. Podle plánu měla být rozprodána na trzích ve Spojených státech, kde bylo možno docílit mnohem vyšší ceny než v Evropě. A jakmile by Panamci prodej uskutečnili, měli Mosadu uhradit oněch úvěrovaných 7 miliónů dolarů, přičemž jim měly zůstat veškeré případné zisky navíc. Když si členové Černého bloku ráno přišli pro zbraně, čekala je už policie. Zatčeno bylo asi dvacet mužů. Téhož dvacátého devátého června byli na vídeňském letišti zatčeni tři muži s částí zbraní z předměstského domku. Mosad dal policii tip, že Husajn spolu s dalšími komplici právě přiletěl z Libanonu a že propašovali do Rakouska zbraně určené k útoku na židovský cíl. Husajn byl později deportován. Jeho dva pomocníci byli odsouzeni k trestu vězení. Podstatnou část 153
zbraní, které zůstaly v domku, odtamtud Mosad ovšem včas vyzvedl a odvezl. Nechal jich tam jen pár, tak aby je tam mohla objevit policie, až bude vyšetřovat verzi, podle níž je v domku skladoval Husajn. Vcelku Mosad shrábl něco mezi 15 až 20 milióny dolarů a notně poničil mnoho nepřátelských pozic. Chádir byl zabit, Husajn vypovězen, jeho dva pomocníci a dalších dvacet teroristů z Černého bloku byli ve vězení a jméno OOP v mnoha zemích značně očerněno. V Mosadu tento úspěch nesmírně zvedl morálku. OOP nejenže přišlo o všechno, navíc ještě také za toto všechno mělo nesplacený dluh u svého bankéře. Brigáda 17 zůstala po této machinaci ještě nějaký čas i nadále nevyzbrojena a OOP si nutně muselo připadat jako hlupáček. Co se stalo s rozinkami, které byly expedovány do Libanonu, zůstává záhadou. * * * Dovětkem k tomuto příběhu je další osud Arafatova řidiče a osobního strážce Duráka Kásima. Při izraelském náletu na palestinskou základnu v Tunisu přišel o nohu. Podával Mosadu zprávy i z tohoto tábora, avšak nebyl varován před hrozícím útokem. Roztrpčený Kásim vzdal obě svá zaměstnání a odstěhoval se kamsi do Jižní Ameriky.
154
14 Toliko v USA
KDYŽ BYLI koncem listopadu
1985 - po marném
předchozím pokusu získat azyl na izraelském velvyslanectví ve Washingtonu - zatčeni jedenatřicetiletý Jonathan J. Pollard a jeho pětadvacetiletá manželka Anne Hendersonová Pollardová, pochopitelný politický rozruch, který to vyvolalo, se soustředil zejména na nepříjemnou a choulostivou otázku: provádí Mosad aktivní operace uvnitř Spojených států? Oficiálně Mosad odpovídá ne, ne a tisíckrát ne! Absolutně ne. Nejen to, kacové Mosadu mají dokonce zakázáno používat padělané americké pasy nebo užívat ke kamuflování americké krycí identity, tak citlivý je vztah mezi státem Izrael a jeho nejvlivnější oporou ve světě. Jak tedy vysvětlit aféru Pollard? Snadno. Pollard nepatřil vůbec k Mosadu. Nebo lépe řečeno, od počátku roku 1984 dostával 2500 dolarů měsíčně od organizace jménem Liška lekišrej mada neboli LAKAM, což je hebrejská zkratka pro Kancelář pro styk s vědeckými pracovišti při izraelském ministerstvu obrany. Pollard dodával utajované materiály do bytu sekretářky izraelského velvyslanectví. Šéfem LAKAMU byl v té době Rafael Eitan, který veřejně jakékoli takové spojení popřel; šlo nicméně o bývalého kacu Mosadu, který se účastnil v roce 1960 únosu Adolfa Eichmanna z Argentiny. Pollard byl žid, pracoval v analytickém oddělení Servisního střediska zpravodajské služby v Suitlandu ve státě Maryland, které bylo jako státně řízená organizace součástí rozvědky amerického válečného loďstva. V roce 1984 byl přeložen do Antiteroristického poplachového ústředí této rozvědky, a to do oddělení analýzy ultimát. Přesun to byl dosti zvláštní, vzhledem k tomu, že už byl v minulosti svými nadřízenými napomínán za poskytování informací jihoafrickému vojenskému atašé. Na novém působišti měl přístup k materiálům poměrně vysokého stupně utajení. Netrvalo příliš dlouho zjistit, že Pollard je předává Izraelcům, a když ho vyšetřovala FBI, byl dokonce ochoten ke spolupráci s nimi, s tím, že je dovede ke svým izraelským kontaktům. Byl umístěn pod nepřetržitý dohled FBI, ale pak zpanikařil a šel požádat o azyl. Oba pak byli zatčeni, když vycházeli z budovy velvyslanectví, Pollardova žena pro spoluvinu. Američané pochopitelně požadovali vysvětlení. Poté, co ministr zahraničí George Shultz telefonoval prvého prosince ve tři hodiny třicet ráno jeruzalémského místního času izraelskému předsedovi vlády Šimonu Peresovi, premiér, jenž kdysi ještě jako náměstek ministra obrany v šedesátých letech osobně LAKAM zřizoval, se formálně omluvil: „Špionáž proti Spojeným státům je v naprostém protikladu k naší politice. Tato činnost, v rozsahu, v jakém byla konstatována, byla chybou a izraelská vláda se za ni omlouvá." Peres pak pokračoval, že pokud v ní byly angažováni pracovníci izraelských úřadů, „budou voláni k odpovědnosti, útvar, který se této činnosti účastnil ... bude úplně a natrvalo rozpuštěn a budou přijata potřebná organizační opatření, aby takovéto akce byly v budoucnosti zcela vyloučeny." (Vše, co se stalo, bylo, že LAKAM změnil adresu a že byl připojen k ministerstvu zahraničí.) Ale i když Peres nemyslel svou omluvu příliš vážně, zdálo se, že americkou administrativu jeho prohlášení celkem uspokojilo. Bývalý ředitel CIA Richard Helms řekl, že ani mezi spřátelenými státy není vzájemná špionážní činnost jednoho proti druhému tak docela neobvyklá. „Každý dělá, co umí. Jediným hříchem je nechat se chytit." 155
A zatím co Pollardovi putovali za špionáž do vězení - Mosad tak jako tak považuje LAKAM za pouhé diletanty ve zpravodajské profesi - Shultz později novinářům řekl, „Izraelská omluva a vysvětlení pro nás byly uspokojivé." Po kratičkém, avšak nemilém vzedmutí zájmu o Izrael, se na tento drobný střet brzy opět zapomnělo. Trvaly sice jisté pochybnosti, pokud jde o Pollardovo postavení v celé záležitosti, zdá se však, že i CIA pevně věří, že až na onen problematický pokus Mosad ve Spojených státech - s výjimkou vzájemné styčné činnosti - aktivně naprosto nepracuje. Žije ovšem v omylu. Pollard nepatřil k Mosadu, avšak mnozí další tam přesto provádějí aktivní špionáž, získávají agenty, organizují a provádějí tajné akce - hlavně v New Yorku a ve Washingtonu, o nichž hovoří jako o svých „hřištích". Náleží ke speciálnímu, supertajnému oddělení Mosadu, pojmenovanému prostě Al, což v hebrejštině znamená „nahoře". Je to jednotka s tak přísným utajením a tak oddělená od hlavního organizačního celku, že naprostá většina zaměstnanců Mosadu ani neví, co vlastně dělá, a nemá ani přístup k jejím materiálům v počítači. Nicméně však existuje, má něco mezi 24 až 27 pracovníky, vesměs veterány se zkušenostmi z práce v terénu, z nichž tři jsou aktivní kacové. Většina její činnosti, i když ne absolutně všechna, probíhá na americké půdě. Jejich prvořadým úkolem je získávání špionážních poznatků o arabském světě a o OOP, nikoli tedy o záležitostech Spojených států. Ovšem jak ještě uvidíme, dělící čára je tu dosti nejasná, a pokud o ní vzniknou nějaké pochyby, Al ji nijak neváhá překračovat. Říci, že se Al nezabývá vyhledáváním informací o Američanech, je asi stejná pravda, jako když se řekne, že hořčice přece není hlavní chod. Ovšem ta její troška na párku chutná. Dejme tomu, například, že se Mosad začne zajímat o senátora, který sedí ve výboru pro obranu. Al jenom zřídka užívá sajanů, ovšem senátorovy papíry a všechno, co se odehrává v jeho kanceláři, by znamenaly cennou informaci, a tak se cílovým objektem stane senátorův asistent. Pokud je to náhodou žid, volí se k němu - anebo k ní - obdobný přístup jako k sajanům. Jinak se provede akvizice jako u běžných agentů, anebo se hledá cesta přátelských styků. Někdo se s ním zkrátka sblíží a naslouchá mu. Velice důležitý je v tomto směru washingtonský koktajlový život. Jsou přidělenci, kteří ho velice pečlivě registrují a frekventují. A není problém vmísit do jeho okruhu kohokoli dalšího, takovým způsobem, aby tam jeho přítomnost působila zcela přirozeně. Dejme tomu, že třeba firma McDonell Douglas chce odprodat letadla americké výroby Saudské Arábii. Čí je to záležitost, americká, nebo izraelská? Pokud jde o Institut, pak jednoznačně izraelská. Když se jim takováto příležitost naskytne, je těžké odolat jí. A Mosad příliš odolávat neumí. K nejpověstnějším akcím Alu patřila krádež výzkumné dokumentace několika předních amerických firem leteckého průmyslu, která pomohla Izraeli zajistit si v lednu roku 1985 pětiletý kontrakt s americkým námořnictvem na dodávky v celkové ceně 25,8 miliónů dolarů. Šlo o zakázku na vybavení lodí a námořních výsadkových jednotek jedenadvaceti pětimetrovými bezpilotními letadly Mazlat Pioneer 1, plus dodávku pozemních kontrolních a řídících stanovišť, vypouštěcích ramp a zařízení pro opětné naloďování letounů. Bezpilotní stroje, které mají namontováno naspodu televizní snímací zařízení, slouží k vojenskému průzkumu. Mazlat, pobočka státem řízeného Izraelského leteckého průmyslu a Tadiranu, „vyhrála" v soutěžním řízení nad konkurenčními americkými firmami. Ve skutečnosti ovšem AI odcizil materiály z jejich výzkumu. Izrael sice na vývoji bezpilotního letounu rovněž pracoval, nedospěl však v přípravách ještě tak daleko, aby se mohl do takovéto soutěže vůbec pustit. Pokud ovšem nemusíte do nabídky vůbec zakalkulovávat náklady na výzkum, pak se vám to soutěží. Poté co Mazlat zakázku získal, uzavřel dohodu se společností AAI Corporation v Baltimore, ve státě Maryland, aby ji mohl dokončit. Al se podobá Cometu, avšak nespadá pod pravomoc jeho velitele. Podléhá přímo řediteli Mosadu. Na rozdíl od rezidentur Mosadu nevyvíjí činnost na půdě velvyslanectví. Jeho vlastní 156
rezidentury jsou vesměs rozmístěny v konspiračních bytech a domech. Al disponuje třemi týmy, které jsou vesměs organizovány jako samostatné jednotky nebo rezidentury. Představme si, že by se z nějakých důvodů zcela zhroutily vztahy mezi Izraelem a Velkou Británií a že by Mosad musel Spojené království opustit. Už nejbližší následující den by mohl být do Londýna vyslán tým Alu a vzápětí by fungovala podzemní organizace v plném rozsahu. Kacové útvaru Al patří k nejzkušenějším v celém Institutu. Spojené státy jsou místem, kde jakákoli chyba s sebou nese nedozírné následky. A to, že se v činnosti nelze opřít o velvyslanectví, přináší značné obtíže, zejména pokud jde o spojení. Pokud jsou příslušníci Alu ve Spojených státech dopadeni, jdou za špionáž do vězení. Neexistuje pro ně žádná diplomatická imunita. To nejhorší, co se může přihodit kacovi, který pracuje v normální rezidentuře a je diplomatickou imunitou chráněn, je vyhoštění. Oficiálně má ovšem Mosad ve Washingtonu toliko spojovací pracoviště, nic víc. Existuje další problém, který vylučuje práci na půdě izraelského velvyslanectví ve Washingtoně, a to je jeho umístění - za nákupním centrem, v kopci na International Drive. Kolem není už takřka žádná zástavba, s výjimkou jordánské ambasády nahoře na vršku, z něhož je na izraelské vyslanectví dobře vidět - čili pramálo vhodné podmínky pro utajené operace. Naproti tomu, přes všechny pověsti tvrdící opak, nemá Mosad žádnou rezidenturu v Sovětském svazu. Takřka 99.99 procent informací o zemích východního bloku získává Mosad „pozitivním průzkumem", což jednoduše znamená výslechy židů imigrujících ze sovětského bloku a následnou analýzu takto shromážděných informací. Lze tak získat poměrně přesný obraz o tom, co se v SSSR odehrává, a Institut tím dokonce nabývá pověsti zpravodajské služby, která si tyto poznatky dokáže obstarat přímo na místě. Jenomže práce v SSSR bývala příliš nebezpečná. Jedinou aktivitou v tomto směru bylo proto pomáhat lidem dostat se ven - vytvářet únikové cesty a podobně. Zabývá se tím samostatná organizace náležející k Mosadu; nazývá se Nativ, což v hebrejštině znamená „stezka". Informace z východního bloku mají dobrou směnnou hodnotu. Spolu s poznatky získanými od dalších zemí - například s radarovými pozorováními Dánů - napomáhají vytvářet obraz Mosadu jako dobře informované organizace. Američané si vůbec neuvědomují, jak mnoho informací dostává Izrael prostřednictvím organizace NATO; jde o zprávy, s jejichž využitím lze vytvářet daleko plastičtější obraz skutečnosti. V předgorbačovském období nebyly naproti tomu sovětské sdělovací prostředky ani zdaleka takovýmto plodným zdrojem poznatků, ale údaje lze získávat stejně tak i z různých fám a sdělení, jež putují od úst k ústům. Dokonce i o vojenských přesunech. Stačí, když si někdo třeba postěžuje, že mu kamsi přeložili bratrance a že o něm není vůbec slyšet. Kdyby do Izraele přijíždělo jen deset lidí denně, lze už z toho vytěžit značný objem informací. Třebaže se rezidentury Alu nacházejí mimo půdu ambasády, pracují v podstatě obdobně jako ostatní expozitury Mosadu. S ústředím v Tel Avivu udržují spojení telefonem, dálnopisem nebo počítačovým modemem. Komprimovaných radiových relací neužívají, neboť třebaže by je Američané nedokázali dešifrovat, zjistili by přinejmenším, že kdesi v jejich okolí probíhá nějaká skrytá činnost, a tomu se chce Mosad vyhnout. Určitou roli tu hraje i vzdálenost od Izraele. Kacové útvaru Al jsou jediní v celé organizaci, kdo užívá amerických pasů. A porušují také dvě základní pravidla: operují v cílové zemi a užívají ke svému krytí přímo té země, v níž jsou nasazeni. Zásada je, že v Anglii nikdy nehrajete Brita anebo ve Francii Francouze. Tím by se totiž pro místní orgány a partnery značně zjednodušovala prověrka vaší dokumentace a identity. Když například francouzskému policistovi předložíte francouzský řidičský průkaz, pozná na první pohled, zda je platný, či ne. Alu tyto věci vždy projdou, neboť jejich dokumenty jsou prvotřídní kvality. Musí být. Na nepřátelském území se nesmíte dát dopadnout, protože vás tam zastřelí. Ve Spojených státech, nejpřátelštější zemi ze všech, se nesmíte dát chytit, protože by odstřelili celou vaši zem. FBI patrně svá podezření čas od času má, ale pravdu se stejně nedozví. * * * 157
Následující příběh mi vyprávěl Uri Dinure, můj někdejší instruktor v NAKA, jenž tehdy řídil newyorskou rezidenturu Alu. Dinure byl osobně zapojen do operace, která ovlivnila americkou zahraniční politiku, způsobila vážné vnitropolitické problémy pro prezidenta Jimmyho Cartera a vyvolala nepěkný rasový konflikt mezi americkými židy a vůdci černošské komunity v USA. Kdyby se byli Američané dozvěděli o povaze a rozsahu akcí Mosadu, bylo by to patrně narušilo dobré historické vztahy mezi oběma našimi zeměmi a dost možná, že by je to bylo zcela zpřetrhalo. Nejprve však pohled na rok 1979. Nejzávažnější událostí onoho roku byl konečný osud dohod uzavřených v Camp Davidu v září 1978, onoho „mírového plánu" podepsaného Carterem, egyptským prezidentem Anwarem Sadatem a izraelským ministerským předsedou Menachemem Beginem. Pro většinu arabského světa znamenal tento plán šok, a hněv Arabů se snášel na Sadatovu hlavu. Pokud jde o Begina, ten začal celé té věci litovat takřka už na odletu z Camp Davidu. Americký ministr zahraničí Cyrus Vance se v jedenáctihodinovém diplomatickém jednání, kdy jako zprostředkovatel přecházel od jednoho partnera k druhému, pokusil dosáhnout nějaké shody ještě dříve, než uplyne lhůta sedmnáctého prosince stanovená dohodami z Camp Davidu. Pokus v poslední chvíli ztroskotal, poté co Begin odmítl vážně jednat a vyvolal tak krizi důvěry mezi Washingtonem a Jeruzalémem. Začátkem roku 1979 pak Begin vyslal svého legendárního ministra zahraničí Moše Dajana do Bruselu, aby se tam sešel s Vancem a egyptským premiérem Mustafou Chalílem a prozkoumal cesty, jimiž by bylo možno ochromená jednání opět oživit. Současně však Begin stroze oznámil, že Dajan bude diskutovat pouze na téma „jak, kdy a kde" by se rozhovory mohly opět zahájit, aniž by projednával vlastní obsah dohod z Camp Davidu. Koncem prosince 1978 jinak zpravidla nejednotný izraelský Kneset šedesáti šesti proti šesti hlasům podpořil Beginův neústupný postoj vůči Washingtonu a Káhiře. Aby tuto svou náladu dal patřičně najevo, zastavil Izrael odvoz vojenské výzbroje, jenž byl plánován pro urychlení jeho odchodu ze sinajského poloostrova, jakmile bude uzavřena mírová smlouva. Izrael rovněž vystupňoval útoky na palestinské tábory v Libanonu, což vše inspirovalo demokratického senátora Richarda Stona z Floridy, předsedu senátního podvýboru pro blízkovýchodní a jihoasijské záležitosti, k výroku, že Izraelci zjevně „začali stahovat své vozy do kruhové hradby". Po hlasování v Knesetu telefonoval Begin čelným židovským činitelům v USA a naléhal na ně, aby proizraelské skupiny zahájily akci dopisů a telegramů adresovaných Bílému domu a Kongresu. Skupina třiatřiceti židovských intelektuálů, zahrnujících i taková jména, jako byli spisovatelé Saul Bellow a Irving Howe, která předtím kritizovala Beginovu nepružnost v jednání, odeslala nyní Carterovi dopis, v němž označila podporu Washingtonu stanovisku Káhiry za „nepřijatelnou". V únoru 1979, v naději, že se hovory opět obnoví, požádaly Spojené státy jak Izrael, tak i Egypt, aby se sešly s Cyrusem Vancem znovu v Camp Davidu. Obě strany souhlasily, třebaže Izrael byl pobouřen zprávou o lidských právech, kterou pro Kongres připravilo Vanceovo ministerstvo a která citovala údaje o „systematickém" pronásledování Arabů na okupovaném západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Čtrnáct dní předtím, než tyto zprávy uveřejnil Washington Post, vnikly za úsvitu tanky izraelské armády do vesnic na západním břehu a zdemolovaly tam čtyři arabská obydlí. Vláda také zřídila nové předmostí, předchůdce civilního osídlování, v Nueimě, severovýchodně od Jericha - již jedenapadesáté na západním břehu Jordánu - kde se uprostřed 692 000 Palestinců usídlilo 5000 židovských obyvatel. Uprostřed této chaotické situace se Carter v březnu osobně vydal na šestidenní cestu do Káhiry a Jeruzaléma. Přestože zdánlivě neměl naději na úspěch, podařilo se mu přimět obě strany k souhlasu s americkým kompromisním návrhem, jenž znepřátelené státy dovedl k míru blíže, než byly za celých uplynulých třicet let. Cena, kterou za to musel Carter zaplatit, byla víc než pět miliard mimořádné pomoci, kterou měly v podobě mimořádných pomocí obdržet v nejbližších třech letech Egypt a Izrael. Dvě hlavní překážky představovaly navrácení obsazených naftových polí na Sinai Izraelem, který sám trpěl nedostatkem 158
ropných zdrojů, a samozřejmě také stále ještě nedořešená otázka palestinské autonomie. V květnu jmenoval Carter šedesátiletého Texasana Roberta S. Strausse, někdejšího předsedu Demokratického národního výboru, zvláštním velvyslancem pro druhou fázi mírových jednání. Izrael sice vyslovil formální souhlas, ale v útocích na základny OOP v Libanonu pokračoval dále. Beginův kabinet se rozhodl osmi proti pěti hlasům založit na okupovaném západním břehu Jordánu další židovskou osadu v Elon More, což vedlo 59 významných židovských představitelů v USA k napsání dopisu Beginovi, v němž zřizování nových židovských osad na územích hustě osídlených Araby podrobili kritice. Věci dále zkomplikovalo to, že Begina postihl lehký infarkt a u Dajana byla zjištěna rakovina. Inflace v Izraeli dosahovala jednoho sta procent. Roční deficit země se blížil čtyřem miliardám dolarů a celkové zadlužení v zahraničí se v průběhu pěti let zdvojnásobilo na třináct miliard dolarů, což signalizovalo narůstající vnitropolitickou krizi. Ta byla ještě dále vyhrocena Carterovým přirovnáním situace Palestinců k hnutí za lidská práva ve Spojených státech. Jak Sadat tak Carter začali na Izrael naléhat, aby vyslovil souhlas s plánem na palestinskou autonomii. Arabské země dávaly přednost myšlence samostatného a nezávislého státu na okupovaných územích a v pásmu Gazy, jakožto domovu pro Palestince, kteří tam už byli usídleni, i pro další milióny žijící rozptýleně mimo tato území. Izraelci byli zásadně proti myšlence nepřátelského státu - zejména pokud by jeho hlavou byl vůdce OOP Jásir Arafat zřízeného přímo na jeho hranici. Izrael choval podezření, že americká závislost na arabské ropě značně vychyluje sympatie USA ve směru arabských zájmů. Za nepřítomnosti Menachema Begina, který se ještě zotavoval ze srdečního záchvatu, se Dajan snažil zajistit chod vlády. V srpnu varoval Spojené státy před uznáním OOP a před podporou varianty vzniku zcela nezávislého palestinského státu na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Na závěr bouřlivého pětihodinového zasedání vlády Izraelci odhlasovali varování Spojeným státům, aby dostáli svým dřívějším závazkům, zejména svému slibu vetovat jakýkoli pokus arabských států změnit rezoluci Organizace spojených národů číslo 242 z roku 1967, jíž se uznává právo státu Izrael na existenci. Izrael pohrozil, že se zcela stáhne z přerušených rozhovorů o „autonomii", pokud na něho budou Spojené státy ještě dále vyvíjet nátlak, aby s OOP navázal styky. Co Izraelce přímo rozlítilo, byla koordinovaná přesilovka rozehraná na počátku léta Saudskou Arábií, Kuvajtem a OOP s cílem prosadit svou. Začala tím, že Saudská Arábie zvýšila produkci ropy počínaje červencem na dobu tří měsíců o jeden milión barelů denně a tak pomohla odstranit nedostatek benzínu v USA, jenž znamenal v květnu a červnu toho roku nekonečné fronty u čerpadel. Dále zaujalo OOP alespoň na veřejnosti poněkud smířlivější stanovisko, v naději, že poněkud napraví nepříliš příznivý dojem, jímž až dosud působilo na západní země; konečně podali v OSN kuvajtští diplomaté návrh, podle něhož by rezoluce stanovující právo Izraele na existence (rezoluce číslo 242) byla doplněna ještě ustanovením o mezinárodním uznání práva Palestinců na sebeurčení. Plán vzešel z červnové schůzky, na niž pozval korunní princ Saudské Arábie Fahd Jásira Arafata do Rijádu a na níž ho přesvědčil, že by měl začít budovat lepší vztahy se Spojenými státy, počínaje utlumením teroristické činnosti, alespoň na nějaký čas. Kuvajt byl přizván vzhledem k široce uznávaným diplomatickým schopnostem svého velvyslance Abdalláha Ja' kúba Bišáry, jenž byl tou dobou v Radě bezpečnosti OSN. Američané, ve snaze Izrael usmířit, kategoricky odmítli hlasovat pro jakýkoli návrh obsahující požadavek na vznik nezávislého palestinského státu, avšak nevyloučili jednání o nějaké umírněnější rezoluci, jež by prostě potvrzovala legitimní politická práva Palestinců a uvedla tak znění rezoluce č. 242 do souladu s dohodami z Camp Davidu. Když egyptský premiér Mustafa Chalíl oznámil v průběhu jednání o autonomii, konaných v hotelu Mount Carmel shlížejícím na přístav v Haifě, že jeho země hodlá podpořit rezoluci OSN o palestinských právech, izraelský ministr spravedlnosti Šmuel Tamir obvinil Egypt, že „ohrožuje celý současný mírový proces." Zcela nevyhnutelně dělal vývoj situace starosti i Mosadu, především mu vadil rostoucí 159
význam ministra obrany Ezera Weizmana doma v Izraeli. Mosad mu nedůvěřoval. Weizman byl bývalý pilot, v Šestidenní válce byl zástupcem velitele branných sil, byl to hrdinný velitel, tvůrce legendárního izraelského letectva. Mosad ho přitom považoval za arabofila a šel až tak daleko, že ho podezříval ze zrady. Toto zaujetí proti němu bylo až směšné. Třebaže to byl ministr obrany, neposkytovali mu žádné přísně tajné informace. Weizman byl nadán svobodným duchem, byl to typ člověka, který s vámi dokáže plně souhlasit v jedné věci a naprosto se s vámi přitom rozejít v názoru na něco jiného. Nikdy nerespektoval nějakou stranickou linii. Dělal to, co sám považoval za správné. Lidé jako on jsou nebezpeční, protože jednají nepředvídatelně. Jenže Weizman se bezesporu osvědčil. V zemi, kde prakticky každý prochází vojenskou službou, je armádní kariéra velice důležitá. Proto také je nakonec ve vládě sedmdesát procent generálů. A lidé většinou nechápou, co by na tom mohlo vadit těm druhým, co ohrnují nos při sebemenším závanu střelného prachu. I mezi Beginem a Dajanem docházelo k rozporům. Dajan, někdejší labourista, tuto stranu opustil a přešel do tábora podmanivé pravicové osobnosti Menachema Begina. Avšak jejich pohled na Palestince zůstával diametrálně odlišný. Dajan, jako většina labouristů jeho generace, na Palestince pohlížel jako na protivníky, avšak přesto jako na lidi. Begin a jeho strana při pohledu na Palestince neviděli lidi; viděli problém. Dajan říkával, „Raději bych s nimi žil v míru - já dobře pamatuji dobu, kdy tomu tak bylo." Begin naproti tomu říkal, „Přál bych si, aby tu vůbec nebyli, ale příliš mnoho pro to nemohu udělat." Byl to tak rozdílný přístup, že nebylo divu, když pak mezi nimi vznikaly třenice. Uprostřed toho všeho navázal Mosad prvý kontakt s producenty opia v Thajsku. Američané se snažili donutit rolníky, aby přestali s pěstováním opia a věnovali se místo toho pěstování kávy. Plánem Mosadu bylo proniknout tam, pomoci jim s rozvojem produkce kávy, avšak současně jim také pomáhat exportovat opium a vytvořit tak další zdroj příjmů k financování operací Mosadu. Jednou z takových akcí byly i pokračující snahy Alu v New Yorku a ve Washingtonu podminovat arabské úsilí o americkou podporu pro záměr, aby OOP - anebo Palestinci vůbec získali prostřednictvím OSN vyšší statut. Izraelci, zcela pochopitelně, nebyli touto myšlenkou nijak nadšeni. Trvaly neustálé útoky na izraelské osady, docházelo k masakrům, trval stav ustavičného ohrožení. A i když na chvíli ustalo dělostřelecké ostřelování, stále ho každý cítil v zádech. V obchodních domech a v kinech se prohlížely kabely. Pokud někdo uviděl brašnu odloženou v autobusu, zjevně bez majitele, ihned to ohlásil to řidiči a všichni cestující urychleně vystoupili. Pokud někdo někde nechal omylem ležet aktovku, mohl si být jist, že bude zabavena a někde na odlehlém místě pro jistotu zničena výbuchem. Ze západního břehu Jordánu proudili do Izraele Palestinci, kteří tam byli zaměstnáni. Mnoho Izraelců konalo na západním břehu strážní službu a dobře všichni věděli, jak je tam Palestinci nenávidí. A i kdyby člověk byl nakrásně třeba levicového smýšlení a řekl si, že na svou nenávist mají svaté právo, přesto by se asi nerad dal roztrhat nějakou bombou na kusy. Lidé stojící napravo běžně dávali svou nedůvěru k Palestincům otevřeně najevo; měli pocit, že jakékoli vyjednávání s nimi představuje jenom pohyb v začarovaném kruhu. Levě orientovaný Izraelec by třeba řekl, „Ať si tedy uspořádají volby," a pravičák by odpověděl, „Na to zapomeňte. Ještě by si zvolili někoho, s kým já pak nebudu ochoten mluvit." Na to by levičák řekl, „Ale oni vyhlásili příměří." A pravičák by odpověděl, „Jaké příměří? My přece neuznáváme Palestince za skupinu, která by měla co vyhlašovat nějaké příměří!" Potom by následující den někde něco bouchlo a pravičák by řekl, „Tak vidíte, já vám hned říkal, že oni to příměří dodržovat nebudou." * * * Al se v New Yorku aktivizoval někdy v roce 1978, kdy se pokusil proniknout do činnosti arabských států v souvislosti s mírovými rozhovory, na něž tehdy naléhal Carter. V září 1975 160
ministr zahraničí Henry Kissinger oficiálně prohlásil, že Spojené státy neuznají OOP ani s ním nebudou jednat, dokud OOP neuzná právo Izraele na existenci. Toto stanovisko pak potvrdili jak prezident Gerald Ford, tak i prezident Carter. Ale Izraelci Američanům stále ještě plně nevěřili. V listopadu roku 1978, po rozhovorech v Camp Davidu, předal republikánský kongresman Paul Findley, člen výboru pro zahraniční otázky, Arafatovi při schůzce v Damašku poselství prezidenta Cartera. Arafat při této příležitosti prohlásil, že se OOP napříště zřekne násilí, pokud bude zřízen nezávislý palestinský stát na územích západního břehu Jordánu a v pásmu Gazy, propojených koridorem. Carter volal po „vlasti" pro Palestince již v roce 1977, a na jaře roku 1979 se Milton Wolf, americký velvyslanec v Rakousku a prominentní židovská vedoucí osobnost, setkal s tamějším představitelem OOP Isámem Sartáwím, nejprve na recepci pořádané rakouskou vládou a poté ještě znovu na koktajlu pořádaném arabskou ambasádou. Wolf přitom postupoval podle instrukcí z Washingtonu, které mu ukládaly, aby se se Sartáwím sešel, aby však zatím neprojednával nic podstatného. V polovině července, když Arafat přicestoval do Vídně, aby se tam setkal s rakouským kancléřem Bruno Kreiskym a s bývalým západoněmeckým kancléřem Willy Brandtem, sešel se Wolf se Sartáwím k zásadnímu jednání o chystaných rozhovorech. Jakmile zprávy o tom proskočily na veřejnost, Státní department prohlásil, že Wolfovi bylo „oficiálně" připomenuto americké stanovisko proti jakýmkoli dohodám s OOP, ovšem Mosad přesto dobře věděl, že Wolf jednal na základě výslovných instrukcí z Washingtonu. Ve Spojených státech zatím narůstaly tendence dosáhnout určitého mírového urovnání. I Arabové už začínali nahlížet jeho užitečnost a Mosad zjišťoval - prostřednictvím sítě odposlechových zařízení namontovaných v kancelářích i v domovech různých arabských velvyslanců a vedoucích osobností v New Yorku a ve Washingtonu - že OOP se pozvolna kloní k uznání Kissingerova požadavku z roku 1975 a k uznání práva Izraele na existenci. Velvyslancem Spojených států u Organizace spojených národů byl v té době Andrew Young, černý liberál z Jihu a blízký přítel Jimmyho Cartera. Byl jedním z prvých, kdo prezidenta podporovali v začátcích jeho dráhy, a byl považován za hlavní pojítko administrativy mezi Bílým domem a černošskou obcí. Young byl jako velvyslanec přímý a otevřený politik, byl produktem amerického hnutí za lidská práva a měl tendenci stranit slabšímu, což si Izrael interpretoval jako postoj spíše protiizraelský než propalestinský. Young věřil, že Carter si přeje nějaké rozřešení celého sporu, dohodu, která by pomohla Palestincům ze situace, do níž byli vehnáni, a která by současně napomohla vnést do regionu mír. Young sice nesouhlasil se zakládáním nových osad na západním břehu Jordánu, ale přesto žádal, aby Araby navrhovaná rezoluce o uznání OOP byla zatím odložena. Jeho argument zněl, že by stejně nikam nevedla, takže by bylo lépe formulovat rezoluci umírněnější, která by posléze rovněž tohoto cíle dosáhla, ale měla by v současné chvíli více předpokladů, aby byla přijata a schválena. Hnací silou v pozadí arabské rezoluce byl kuvajtský velvyslanec Bišára, který byl samozřejmě v trvalém kontaktu s neoficiálním reprezentantem OOP u OSN, Zuhdím Labíbem Tarzím. Vzhledem k tomu, že Al měl po New Yorku a Washingtonu najaty byty a instalována odposlouchávací zařízení, vyslechl 15. července rozhovor mezi Bišárou a Youngem v tom smyslu, že Arabové nemohou přistoupit na odložení debaty v Radě bezpečnosti k návrhu své rezoluce, ale že doporučují, aby ji Young prodiskutoval s někým z OOP. Young sdělil Bišárovi, že se „nemůže dost dobře sejít s představitelem OOP," ale, jak dodal, „stejně dobře by nemohl ani odmítnout pozvání člena Rady bezpečnosti k návštěvě v jeho domově, kde by se mohlo jednat i o pracovních záležitostech." Oním členem Rady bezpečnosti byl samozřejmě míněn Bišára, a Young ještě dodal, že kromě toho, že nemůže odmítnout pozvání, nemůže mu ani „předpisovat, kdo u něho smí anebo nesmí být doma na návštěvě." Dne 25. července 1979 přišel do ústředí Mosadu v Tel Avivu telegram z New Yorku. Zněl: 161
„Americký velvyslanec u Spojených národů se má sejít s dezignovaným představitelem OOP u OSN." Šifra byla označena „Urgentní - Tygr - Černá!" což znamenalo, že je určena jen pro premiéra a několik nejvyšších činitelů, patrně maximálně pět osob. V kódované podobě byla doručena na stůl ředitele Mosadu Jicchaka Hofiho. Dešifrovanou zprávu vezl Hofi osobně Beginovi. Izraelští představitelé byli zděšeni, že se má Young sejít s Tarzím. Ve zprávě byl uveden i pramen informace, odposlech z Bišárovy soukromé telefonní linky v jeho kanceláři v budově OSN, z něhož vyplynulo, že Younga pozval k sobě domů a že pozvání Young přijal. Otázka byla, zda schůzce zabránit, anebo zda k ní nechat dojít. Nechat ji proběhnout by znamenalo přinést důkaz, že obavy Izraele jsou zcela oprávněné a že v postoji USA vůči Izraeli došlo ke zřetelnému posunu. A to by pomáhalo přesvědčit jeho přátele na nejvyšších místech Spojených států, že nebezpečí hrozí od této zcela konkrétní administrativy, a tak navodit proizraelské změny. Ukázalo by to, že celý tento proces zatím představuje ohrožení bezpečnosti Izraele. Navíc by se mohlo podařit zbavit se Younga, v němž Mosad viděl přílišnou hrozbu vzhledem k jeho nepředpojatému přístupu k problémům a k jeho kladnému vztahu k OOP. Potřebám Izraele Young prostě neodpovídal. Šestadvacátého července vešel Young spolu se svým šestiletým synkem do Bišárova domu na Beekman Place. Mikrofony Alu zachycovaly každé slovíčko, jimiž Younga vítal Bišára a syrský velvyslanec. Pět minut nato dorazil Tarzí, a zatímco chlapec si asi čtvrt hodiny hrál sám, tři diplomaté se rozhovořili, a jak se zdálo, dohodli se, že schůze Rady bezpečnosti by měla být odložena z dvacátého sedmého července na 23. srpna (odložena pak také skutečně byla). Bezprostředně nato pak Young i se synkem odešli. Během hodiny pořídil kaca pracující pro Al úplný přepis záznamu celého rozhovoru a šéf rezidentury, Uri Dinure, ho vezl spojem El Alu letecky z New Yorku do Tel Avivu. Na letišti už ho čekal Jicchak Hofi na základě telegramu, který Uriho příletu předcházel: „Pavouk spolkl mouchu." Oba muži odvezli přepis neprodleně Beginovi. Hofi si ho ještě cestou pročítal. Dinure se zdržel v Izraeli pouhých šest hodin, než se zase vracel s kopií přepisu, kterou měl předat izraelskému velvyslanci u Organizace spojených národů, Jehudovi Blumoví, expertu na mezinárodní právo narozenému v Československu. Hofi si nepřál, aby zpráva o setkání pronikla do sdělovacích prostředků. Zejména pak nechtěl „položit" síť existující v New Yorku. Tvrdil, že Begin může docílit mnohem víc, tím že se obrátí přímo na americkou administrativu a promluví si s nimi - stejná taktika, jakou zvolili po setkání Miltona Wolfa s OOP ve Vídni. Hofi byl toho názoru, že politicky by nebylo šťastné zaútočit na Younga, který byl populární mezi americkými černochy, a že se tak jako tak nejlépe daří docílit od Američanů ústupků jednáním v zákulisí. Jenže Begina žádná diplomacie nezajímala. Lačnil po krvi. „Jen s tím běžte ven!" řekl. Dohodli se alespoň, že by nemělo cenu poskytnout tuto informaci se všemi detaily a riskovat tak, že bude odhalen způsob, jakým byla získána, a tak dostal magazín Newsweek jen stručnou zprávičku, že se Young sešel s Tarzím. Ta ovšem měla vzápětí odezvu na Státním departmentu, který začal zjišťovat co a jak a o vysvětlení byl požádán i Young. Jeho prvá verze byla, že šel se synem na procházku a rozhodl se zajít na skok k Bišárovi, kde, k svému překvapení, narazil na Tarzího. Uvedl, že spolu strávili deset až dvacet minut a že setrvali u společenských frází, nic víc. Když už se zdálo, že se bouřka přehnala, zařídil Mosad, aby se k Youngovi donesla zvěst, že pokud se domnívá, že o tom všem Izrael prostě pomlčí, pak se důkladně mýlí. Znepokojený Young požádal o setkání Jehudu Bluma, které pak proběhlo a trvalo dvě hodiny. Young nevěděl, že Blum má v ruce přepis jeho rozmluvy ze setkání s Bišárem a Tarzím. A tak se Blumoví podařilo z Younga dostat daleko víc, než řekl na ministerstvu zahraničí. Blum se ovšem celou věcí s Youngem nedal zase tak příliš vyvést z míry. Ve většině svých zpráv necenil Younga nijak vysoko. Jenže Blum byl i zkušený diplomat. Vzhledem k tomu, že 162
měl písemný záznam rozhovoru a že věděl, co se při něm odehrálo, byl schopen z epizody těžit dál. To znamená, že mohli využít Younga jako pramene a nepotřebovali odkrývat, že stejně už dávno vědí, jak to doopravdy proběhlo. Young, který se domníval, že hlavním cílem Izraele je dospět k nějakým jednáním, nevystihl, že jde o jeho hlavu. Po jeho setkání s Blumem a po tom, co o svém jednání s Tarzím sám uvedl, byl povolán americký velvyslanec v Izraeli k Beginovi a byl mu předán formální protest. Stížnost obdržel ve stejnou dobu velvyslanec i sdělovací prostředky, tak aby v průběhu dalšího řízení náhodou nějak nezapadla. Čtrnáctého srpna v sedm hodin ráno už měl Vance na stole pilný telegram z amerického velvyslanectví v Izraeli, který rekapituloval, co podle Izraelců sdělil Young Blumoví a co se dosti podstatně lišilo od toho, co předtím řekl na ministerstvu zahraničí - a co také dal Státní department předchozího dne k dispozici tisku. Vance odjel do Bílého domu a řekl Carterovi, že Young bude muset rezignovat. Carter sice předběžně souhlasil, ale řekl, že by se na to ještě „rád vyspal." Young dorazil do soukromé části Bílého domu v deset hodin ráno následujícího dne, 15. srpna 1979, písemnou rezignaci s sebou. Po jedenapůlhodinové rozmluvě se na chvíli vzdálil, načež se opět vrátil ke Carterovi. Společně pak šli do úřadovny Hamiltona Jordana, kde už byli shromážděni vedoucí pracovníci Bílého domu. Young, kterého Carter objímal paží kolem ramen, sdělil přátelům, že právě složil funkci. O dvě hodiny později tiskový tajemník Bílého domu Jody Powel, stěží se ovládaje, oznámil, že Young bohužel rezignoval. Vedoucí mírové mise Spojených států Strauss, na palubě letadla mířícího na Střední východ, poznamenal, „Ta záležitost s Youngem ... jen podpoří nepodložená podezření, že Spojené státy kdesi v přítmí tajně vyjednávají s OOP." Young se své jednání později pokusil ospravedlnit. „Nelhal jsem," řekl, „jen jsem jim [na ministerstvu zahraničí] neřekl celou pravdu. Předeslal jsem ovšem: 'Povím vám teď oficiální verzi', a oficiální verzi jsem pak také uvedl, a ta v žádném směru nelhala." Jenomže napáchaná škoda už se nedala vzít zpátky. Younga zastavili a odstavili, a dost dlouho mělo ještě trvat, než se nějaký Američan znovu pokusí o jednaní s OOP. A tak dokázal Al pomocí své rozsáhlé sítě tajných akcí ukončit kariéru jednoho z nejbližších Carterových přátel - jelikož se nezdál mít dostatečně přátelský postoj k Izraeli. * * * Během pár dnů, které uběhly od okamžiku, kdy se záležitost s Youngem ocitla pod titulky na prvých stranách novin, posílal už Uri Dinure zprávu, že půda se stává neúnosně horkou, a žádal o odvolání. Všechny konspirační byty Mosadu byly uzavřeny, veškeré newyorské operace přeneseny jinam. Mosad s jistotou očekával, že bude následovat odveta, jenže k ničemu takovému nedošlo. Bylo to jako když už člověk slyší svištět bombu, ještě než dopadne. Sedí, čeká výbuch, a pak nic. Ovšem politické důsledky této šarvátky se rychle promítly do židovsko-černošských vztahů v USA a napsaly jednu z jejich nejčernějších kapitol. Vůdci amerických černochů byli Youngovým odchodem otřeseni. Richard Hatcher, starosta města Gary ve státě Indiana, řekl v rozhovoru s magazínem Time, že šlo o „vynucenou rezignaci" a o „urážku černého obyvatelstva". Benjamin Hooks, ředitel NAACP {National Association for the Advancement of Colored People, Národní asociace pro povznesení barevných občanů), řekl, že Young se stal „obětním beránkem za situaci, která se vymykala jeho možnostem." Dodal, že Young by byl měl za svůj „brilantní diplomatický tah" dostat spíš „prezidentskou medaili, a ne vyhazov." Reverend Jesse Jackson, který později kandidoval na úřad prezidenta, řekl, „Ve vzduchu visí obrovské napětí kvůli té vynucené rezignaci." Uvedl, že vztahy mezi černou a židovskou složkou populace jsou „napjatější, než kdy byly za celých posledních dvacet pět let." Young sám prohlásil, že mezi židovskými a černými předáky snad nedojde k roztržce, ale 163
předpověděl, že proběhne „cosi jako hádka mezi přáteli". Vysvětlil, že na formující se postoj černých občanů vůči Střednímu východu nelze „v žádném případě hledět jako na protižidovsky orientovaný. Snad je nyní svým způsobem propalestinský, což se dříve říci nedalo, ale v tom případě je na židovské pospolitosti, aby na to dokázala reagovat, aniž se projevila jako protičernošská." Ostatní černošští předáci chtěli vědět, proč Young musel odejít kvůli jedné schůzce s OOP, zatímco americký velvyslanec Wolf, prominentní židovský činitel, propuštěn nebyl, třebaže měl s OOP schůzek dokonce několik. Ten hlavní rozdíl ovšem spočíval asi v tom, že Wolf se nedal přistihnout při pokusu nějak se z těchto záležitostí vylhat. Kdo se z této hry plné intrik zdál kupodivu vycházet vítězně nebyl Izrael, ale OOP. Věc OOP, kterou až dosud sdělovací prostředky povětšině ignorovaly, se náhle zdála získávat víc a víc pozitivního zájmu. Koncem srpna se vydala do New Yorku delegace vedená reverendem Josephem Lowerym, prezidentem Konference jižanských představitelů křesťanských církví, aby Tarzímu tlumočila svou bezpodmínečnou podporu „lidských práv všech Palestinců, včetně práva na sebeurčení v jejich vlasti." Následujícího dne se skupina setkala i s velvyslancem Blumem, jemuž sdělila, že se „nehodlá omlouvat za svou podporu lidských práv Palestinců, stejně tak jako se nebude omlouvat OOP za svou trvající podporu státu Izrael." Z Blumovy odpovědi se citoval výrok, že „je směšné srovnávat nás a OOP. Je to jako vést paralelu mezi zločinci a policejními silami." O týden později zasedala skupina dvou set představitelů amerických černošských organizací v ústředí NAACP v New Yorku a prohlásila, „Z některých židovských organizací a intelektuálů, kteří se v minulosti ztotožňovali s tužbami černých Američanů ... se stali obhájci rasového statu quo ... Židé budou v budoucnosti muset projevit větší citlivost a více ochoty konzultovat svá stanoviska, dříve než zaujmou postoje zpochybňující ty nejčistší zájmy černé pospolitosti." Skupina jedenácti židovských organizací odpověděla, že „tyto výroky vyslechla s lítostí a s hněvem. Nemůžeme spolupracovat s lidmi, kteří se utíkají k polopravdám, lžím a fanatismu všeho druhu, ať pochází odkudkoli a vystupuje v jakémkoli převleku ... Nemůžeme spolupracovat s těmi, kdo se poddávají arabskému vydírání." Magazín Time ve svém čísle z 8. října přinesl fotografii, na níž se Jesse Jackson objímá s Jásirem Arafatem u příležitosti své cesty po Středním východě, na niž se vydal ze svého vlastního rozhodnutí a která začala tím, že se s ním Begin odmítl setkat vzhledem k jeho sympatiím projeveným vůči OOP. Jackson nazval tento krok „odvržením černých občanů Spojených států, jejich podpory i jejich peněz." Během této cesty, jíž se účastnil jako Jacksonův doprovod, se Lowery připojil k Arafatovi při společném zpěvu refrénu písně „We shall overcome". Později téhož měsíce se pokusil rozbouřené vody uklidnit Vernon E. Jordan mladší, vůdce National Urban League, když při projevu v Kansas City řekl, „Černošsko-židovské vztahy by neměly být ohrožovány nedomyšleným flirtováním s teroristickými skupinami orientovanými na zničení Izraele. Hnutí černochů za lidská práva nemá nic společného s organizacemi, jejichž nároky na legitimitu jsou zproblematizovány chladnokrevnými vraždami nevinných civilistů a dětí." Jackson, který OOP nazval „exilovou vládou", se s Jordanem sešel v Chicagu a Jordan poté prohlásil, „Shodli jsme se, že se neshodujeme, aniž jsme s přitom nějak vzájemně shazovali." Takového něco neplatilo pro Moše Dajana. V říjnu 1979, unaven Beginovou politickou tvrdé ruky vůči Palestincům -Dajan podal demisi - přímo uprostřed nedělního ranního zasedání kabinetu - a přiměl tak Begina, aby se ujal osiřelého ministerstva zahraničí. V interview pro Time, s vedoucím jeho jeruzalémské pobočky Deanem Fischerem a jeho dopisovatelem Davidem Halevym, Dajan prohlásil, „Palestinci o mír stojí a už jsou zralí na to, aby došlo k nějaké dohodě. Já osobně jsem přesvědčen, že k ní dospět lze." Snad ano. On sám se jí však nedožil. * * * 164
Celá záležitost jen otevřela cestu celé řadě dalších takových operací, jejichž cílem bylo těžení informací od senátorů a kongresmanů, neboť vyvolala dojem, že se setkala takřka s pochvalným přikývnutím. Něco o účasti Mosadu muselo nesporně vejít v širší známost, avšak nic se přesto nestalo. Nikdo neřekl ani slovo. Když ve zpravodajské hře někoho zpozorujete v akci, a ohlédnete se raději na druhou stranu, vyvodí si z toho oprávnění podnikat operace ještě smělejší, dokud ho nepraštíte přes ruku anebo přes hlavu, podle toho, co právě nastrčí. Al dále pilně získával záznamy z nejrůznějších bytů, shromažďoval informace ze senátu i z kongresu, navazoval kontakty, tu se někde vmísil do rozprávějící skupinky, tam se opět někoho pokusil akvirovat, sháněl kopie dokumentů, otevíral diplomatickou poštu, tak jak to zpravidla chodí na všech rezidenturách. Ve Washingtonu i v New Yorku chodili kacové po večírcích. Každý samozřejmě vyvíjel kromě toho nějakou legální obchodní činnost. Jeden z nich se zabýval ozbrojenou ochranou zásilek a tato firma existuje dodnes. Mosad do dnešního dne existenci nějakého Alu odmítá připustit. V Institutu samém se tvrdí, že Mosad pracuje všude, toliko ve Spojených státech nikoli. Avšak většina lidí tam přesto dobře ví o tom, že Al existuje, třebaže nemají přesnou představu o tom, co vlastně dělá. Když propukl onen malér LAKAMU s Pollardovým případem, platilo za nejlepší domácí vtip v Mosadu, že „jedna věc je jistá: Mosad dělá cokoli a kdekoli, toliko v USA nikoli." Jak je vidět, ani špiónovi se nedá vždycky věřit.
165
15 Operace Mojžíš
HOSTÉ TAM BYLI nejrůznější: cizí diplomaté
prchající před dusným vedrem Chartúmu, turisté z Evropy, dychtící zvládnout techniku potápění v Rudém moři anebo vychutnat na organizovaných výpravách Núbíjskou poušť, i vysocí súdánští státní úředníci - všichni se sjeli za odpočinkem do nově postaveného turistického komplexu sto dvacet kilometrů severně od Port Súdánu, přímo naproti Mekce na protilehlém břehu Rudého moře. Jak mohli tušit, že to všechno je jen nakamuflováno Mosadem? Dokonce ještě ani onoho jitra na počátku ledna 1985, když se probudili a zjistili, že zmizel veškerý personál - až na pár místních zaměstnanců, kteří zde zůstali, aby servírovali snídani - neměli představu, co se tam vlastně odehrávalo. A jen málo lidí to ví i dnes. Legitimní turisté se z oznámení, která ve středisku byla vyvěšena, dozvěděli, že evropští vlastníci udělali úpadek, avšak současně je tato sdělení ubezpečovala, že jejich nároky na náhradu budou plně uspokojeny (což se také stalo). Osazenstvo se v noci potichounku vytratilo, zčásti na člunech, zčásti letecky. Nechali hostům bohaté zásoby jídla a také čtyři nákladní vozy, aby měli čím se dopravit nazpět do Port Súdánu. To, co v tomto objektu do té chvíle probíhalo, byl jeden z největších masových útěků, jaké historie pamatuje, příběh světu jen zčásti známý jako Operace Mojžíš - záchrana tisíců černých etiopských Židů (neboli Falášů) z vyprahlé, válkou zbídačelé Etiopie a jejich přesun do Izraele. Byla napsána řada článků, ba i knih popisujících Izraelem organizovaný tajný a smělý letecký most, jímž byli dopravováni Falašové z uprchlických táborů v Súdánu a Etiopii. Boeing 707 společnosti Trans-European Airways, najatý v Belgii k charterovým letům, je odvážel velkou oklikou buď z Chartúmu anebo z Addis Abeby přes Atény anebo Brusel, Řím či Basilej, a odtamtud pak do Tel Avivu. Tyto historky - vesměs inspirované specialisty Mosadu na dezinformace - hlásají, že touto rychlou a pozoruhodnou operací bylo zachráněno asi 12 000 etiopských Židů. Ve skutečnosti jich bylo přes 18 000, ale jen asi 5 000 jich cestovalo tímto veřejně oslavovaným belgickým charterovým letadlem. Ostatek putoval „turistickým střediskem" na břehu Rudého moře. * * * Na přelomu století žilo v Etiopii ještě několik set tisíc Falášů, avšak v osmdesátých letech se jejich počet zmenšil až na pouhých 25000, žijících rozptýleně hlavně v severozápadní provincii Gondar. Celá dvě staletí Falášové toužili po zaslíbené zemi, ale teprve v roce 1972 byli oficiálně uznáni Izraelem za Židy. Sefardský vrchní rabín Ovadia Josef rozhodl, že Falášové „pocházejí nepochybně z kmene Dan", čímž byli prohlášení za potomky obyvatelů biblické země Chavily, dnes jižní části Arabského poloostrova. Falášové věří v Tóru, základ židovského Písma; jsou obřezáni, světí šabat a dodržují přikázání týkající se pokrmů. Paradoxem je, že jedním z klíčů k rabínově výroku, že Falášové jsou skutečně Židy, byla skutečnost, že neuznávají chanuku. Tento svátek připomíná vítězství Judy Makabejského nad Antiochem IV. roku 167 př.n.l., po němž byl chrám očištěn a byly v něm obnoveny židovské bohoslužby. 166
To ovšem nemůže být součástí historie Falášů, neboť ti opustili Izrael s královnou ze Sáby dávno předtím, za vlády krále Šalamouna. Jako důsledek nálezů vrchního rabinátu rozhodl vládní výbor, že se na tyto Etiopce vztahuje zákon o navrátilcích, který přiznává všem Židům občanství v okamžiku, kdy se vrátí do Izraele, aby tam trvale žili. Když se Menachem Begin stal v roce 1977 ministerským předsedou, zavázal se, že pomůže Falášům navrátit se do zaslíbené země. Etiopský vůdce Mengistu Haile Mariam, jenž se na začátku sedmdesátých let ocitl uprostřed rozhořčené občanské války, nařídil přísně potrestat každého Etiopce, který by se pokusil o útěk. Begin tedy přišel s návrhem na tajnou dodávku zbraní do Etiopie výměnou za souhlas s utajenými akcemi podnikanými jak v Etiopii, tak i v Súdánu k záchraně Falášů. Když Moše Dajan, tehdy ve funkci izraelského ministra zahraničí, prozradil 6. února 1978 rozhlasovému reportéru v Curychu, že Izrael dodává do Etiopie zbraně, bylo z Adis Abbeby letecky přepraveno teprve pouhých 122 Židů. Mariam, jenž si utajení prodeje kladl jako podmínku celé dohody, úmluvu okamžitě zrušil. Když v roce 1979 Begin a egyptský prezident Anwar Sadat podepsali campdavidské dohody, přesvědčil Begin Sadata, aby promluvil se súdánským prezidentem Dža' farem anNumajírím a přiměl ho k souhlasu s odchodem Falášů z utečeneckých táborů do Izraele. V příštích letech pak tento odsun sice začal probíhat, ovšem jen tenounkým pramínkem, jen asi 4000 Falášů se takto dostalo do Izraele. Avšak pak byl i tento plán zmařen, poté co se Sadat v roce 1981 stal obětí atentátu a co Numajírí konvertoval k fundamentalismu. V roce 1984 se situace stávala kritickou. Falášové spolu s tisícovkami Etiopců trpěli strašlivým suchem a hladomorem. Nahrnuli se do Súdánu v pouti za potravou. V září 1984, když se tehdejší místopředseda vlády Jicchak Šamir setkal ve Washingtonu s americkým ministrem zahraničí Georgem Shultzem, požádal Američany, aby využili svého vlivu jak v Egyptě tak i u Saudské Arábii a přesvědčili jejich prostřednictvím an-Nu-majírího, aby dal souhlas k záchraně Falášů pod formální hlavičkou akce Mezinárodní potravinové pomoci Súdánu, který měl své vlastní problémy se suchem a s občanskou válkou na jihu země, nijak nevadila představa, že bude mít o pár tisíc hladových krků méně. Jak súdánští, tak i egyptští představitelé však znovu požadovali naprosté utajení této operace. Od listopadu 1984 do ledna 1985 probíhal přesun skutečně v tajnosti. V prvém lednovém týdnu 1985 dal George Bush, tehdy ještě jako viceprezident, příkaz, aby do Chartúmu odletělo letadlo amerického válečného letectva Herkules, které tam pak naložilo 500 Falášů a dopravilo je přímo do Izraele. O této části operace se později široce referovalo v publikacích i v novinářských reportážích. Vědělo o ní mnoho lidí, včetně Američanů, Britů, Egypťanů, Súdánců i samotných Etiopců, stejně tak jako značný počet pracovníků různých aerolinií v Evropě. Ti všichni dokázali uchovat vše v tajnosti, až teprve Jehuda Dominic, jeden z vedoucích pracovníků United Jewish Agency, prozradil reportéru Nekudy, malého časopisu osídlenců ze západního břehu Jordánu, že tato záchranná operace je právě v běhu. Tím byla zmařena nejen polooficiální akce, o které se Dominic rozpovídal, ale i ona druhá, tajná, kterou zorganizoval Mosad na březích Rudého moře. Jak to bývá v takovýchto případech pravidlem, žurnalisté v Izraeli o operaci věděli od samého počátku - respektive se dozvěděli tolik, kolik si přál Mosad a úřad předsedy vlády. Shodli se ovšem nepublikovat o ní nic, dokud nedostanou souhlas tuto zprávu zveřejnit. V Izraeli existuje rada šéfredaktorů, Vaadat orchim, kde jsou zastoupeny všechny nejdůležitější sdělovací prostředky. Na pravidelných schůzkách s vládními představiteli získává tento orgán podrobnější informace pro běžné zpravodajství. Izraelská televize je řízena státem, rovněž tak rozhlas, až na jednu pirátskou stanici, takže ani rozhlasové vysílání není problém ovlivnit. Vláda dává tisku k dispozici takovéto upravené podklady se záměrem vzbudit v novinářích pocit, že se na jejich znění sami nějak podílejí. Někdy bývají žurnalisté k vybraným akcím přímo přizváni, vždy ovšem za předpokladu, že úplné informace obdrží, až bude pro publikování zprávy z hlediska Izraele optimální termín. Jsou lidé, kteří mají pocit, že tato metoda je lepší než cenzura (třebaže i ta v Izraeli existuje). 167
Jakmile se zpráva o oné tajné operaci dostala na veřejnost, reagovali Arabové způsobem, který bylo možno předvídat. Libye požádala o svolání mimořádného zasedání Arabské ligy a tisk v mnoha arabských zemích odsoudil Súdán za spolupráci s Izraelem. Súdánská vláda popřela jakoukoli svou účast na letecké přepravě Falášů; ministr zahraničí Osmán Hášim si povolal arabské, africké a asijské diplomaty a obvinil před nimi Etiopii, že „mhouří oči" nad exodem Falášů výměnou za peníze a zbraně z Izraele. Etiopský ministr zahraničí Goshu Wolde na to odpověděl, že Súdán podplatil „značný počet etiopských Židů, aby uprchli z Etiopie." Kuvajtský list Ar-Ra´ j al-ámm napsal v rozhořčeně stylizovaném úvodníku: „Pašování etiopských Židů přes území Súdánu nelze považovat jen za nějakou epizodu. Je to další porážka, kterou utrpěl arabský národ." Představte si, jak by je asi bylo vyvedlo z míry, kdyby byli znali celou pravdu. * * * V době, kdy operace probíhala, ministerský předseda Šimon Peres veřejně prohlásil: „Nedopřejeme si klidu, dokud se naši bratři a sestry z Etiopie nenavrátí k nám domů." Na jaře 1984 se situace hladovějících Falášů dále horšila. Peres začal svůj sen uskutečňovat. Zatímco probíhala jednání s vládami dalších států o leteckou přepravu Falášů přes Brusel, Peres si pozval Nachuma Admonyho, v té době ředitele Mosadu (s kódovým jménem ROM), aby zjistil, zda by nebylo možno vypracovat plán k záchraně dalších Falášů. Admony, který si byl plně vědom naléhavosti situace, dostal od Perese i souhlas k užití dalších zdrojů mimo Mosad, pokud by se to ukázalo nutné, a to jak civilních, tak i vojenských. Po této schůzce si Admony zavolal Davida Arbela, tehdejšího velitele Cafririm, což v překladu znamená „Jitřní vánek", sekce, jejímž jediným posláním je zachraňovat Židy odkudkoli, kde jsou nějak ohroženi. Arbel, jak jsme viděli, si už získal určitou pověst, ovšem nepříliš valnou, v Lillehammerském debaklu. Arbelova sekce odpovídala za zřizování židovských oddílů sebeobrany nazývaných misgarot nebo „frames" (valy) v nejrůznějších částech světa. Dochází k tomu nyní již i v některých oblastech Spojených států, kde je nutno považovat antisemitismus za vážnou hrozbu. Často jsou jako jejich záložní síly využíváni i lidé speciálních profesí, například lékaři, a jsou krátkodobě povoláváni, aby těmto oddílům poskytli pomoc. Běžně jsou do funkcí velitelů v jednotlivých zemích jmenováni bývalí pracovníci Mosadu. Toto pověření se všeobecně považuje za jakousi prémii za věrné služby, čupar. Když už tyto zkušenosti mají, proč jich nevyužít, zdůvodňuje se jejich jmenování. Hlavním úkolem těchto velitelů je pomáhat vedoucím představitelům židovských pospolitostí mimo Izrael zorganizovat si svou vlastní ochranu. Zčásti se to děje za pomoci izraelské organizace Chets-va-kešet, neboli „Šíp a luk", branných brigád mládeže. Veškerá mládež v Izraeli, chlapci i děvčata, je členem Edudai noar ivri, neboli „Praporu hebrejské mládeže", a také mladí lidé z jiných zemí přijíždějí do Izraele strávit tu léto předvojenským výcvikem, získáváním zkušeností s překonáváním překážek, se stavbou stanů, s odstřelovačskými puškami, se samopaly UZI. Jiní se učí i vyšším stupňům bezpečnostní taktiky, zřizování skrýší pro zbraně a doklady stejně jako základům pátrání a získávání informací. Žádný vládní činitel nedal nikdy souhlas k jiným způsobům užití Cafririm než k účelům obrany, vědí však o nich všichni vedoucí pracovníci Mosadu. Zcela určitě o nich také věděl Jicchak Šamir, nevěděl však o nich patrně Šimon Peres, třebaže zastával úřad premiéra neboť ten členem Mosadu nikdy nebyl. Izrael těmto oddílům v zahraničí nedodává výzbroj přímo, ale zajišťuje jim vyzbrojení oklikou, dohodou se známými obchodníky se zbraněmi. Mosad v těchto oddílech nespatřuje nástroj k přímému získávání špionážních poznatků, třebaže jejich vedoucí ze zkušenosti dobře vědí, že nejspolehlivější cesta, jak získat uznání, je dodávat užitečné informace. Mnozí z mladých lidí, kteří prošli letními výcvikovými tábory v Izraeli, se však později stávají sajany, a v každém případě se tady rodí výrazná skupina ochotných pomocníků, kteří už překonali jazykové rozdíly a kteří už také prokázali schopnost 168
postavit se případným protivníkům. S výjimkou Kanady a větší části Spojených států mají všechny židovské obce mimo stát Izrael své Cafririm, oddíly vycvičené a ozbrojené tak, aby se v případě potřeby dokázaly bránit. Ovšem pro tuto speciální operaci si musel Mosad získal pomoc ještě jinak. Po schůzce s Admonym shromáždil Arbel veškeré vedoucí pracovníky ze sekce. „Chci svoje Entebbe," řekl jim. „Chci, aby moje jméno vešlo do historie." Vysvětlil jim pak, že by chtěl vyvézt ze Súdánu tolik Falášů, kolik jen bude možné. „Všechny!" skončil svůj projev. A pak jim uložil, aby vypracovali postup, jak toho dosáhnout. Arbelova sekce zpravidla pracovala jen s haléřovým rozpočtem, avšak tentokrát bylo jasné, že cokoli budou potřebovat, to také dostanou. Řízením tajné operace Mojžíš byl pověřen Chajem Eliaze, vedoucí oddělení specializovaného na podzemní činnost zaměřenou na záchranu Židů z nepřátelského území. Dostal pokyn, aby co nejdříve předložil operační plán. Během tří dnů shromáždil Eliaze svůj tým k dlouhé poradě, „brainstormingu", v sídle své sekce, mimo hlavní budovu ústředí Mosadu, v ulici Ibn Gabirol v Tel Avivu, jen o patro výš, než je sídlo jihoafrického velvyslanectví. Po stěnách byly rozvěšeny podrobné reliéfní mapy, na stole měl každý před sebou informace shromážděné Mosadem o Súdánu a každý pak také vystoupil se svým názorem na situaci a s návrhy optimálního přístupu k řešení. Falášové byli z větší části soustředěni v táborech Kassala a Alatarch, v oblasti východně od Chartúmu, při hranicích s Etiopií. Se vzbouřenci na jihu Súdánu, kteří již po léta válčili s ústřední vládou, nebylo možno v žádném směru počítat jako s nějakou pomocí pro chystanou operaci. V průběhu těchto porad poznamenal jeden z mužů studujících mapy dané oblasti, že mu připomínají jeden incident, který se před časem odehrál v oblasti Magny, v severovýchodním cípu Rudého moře. Jeden z izraelských raketových člunů začal tehdy mít na zpáteční plavbě Suezským průplavem problémy s radarem, poté co mu vysadil gyrokompas. Loď se pak uchýlila z kursu a uprostřed noci se přídí zaryla do pláže na saudskoarabském břehu a málem rozpoutala mezinárodní zápletku. Nějakým zázrakem si raketový člun, který plul rychlostí dobrých třicet uzlů, našel před svým nedobrovolným přistáním v písečném břehu přece jen jakýsi průchod mezi korálovými útesy. Na rádiovou zprávu dorazilo na místo během několika málo hodin izraelské námořní komando a loď převzalo. Veškeré dokumenty byly zničeny, posádka byla převezena na jiný raketový člun a komando zaujalo obrannou sestavu na předmostí vytvořeném na pobřeží, aby své postavení mohlo v případě potřeby hájit. Když vyšlo slunce, objevil se dosti bizarní pohled na izraelskou raketovou loď střeženou příslušníky komanda, jak si tam sedí v písku Saudské Arábie. Jelikož spolu tyto dvě země vlastně nekomunikovaly, izraelské úřady požádaly Američany, aby Saudům sdělily, že nejde o invazi, ale pouze o nehodu, a aby je ovšem současně varovaly, že pokud se někdo k lodi přiblíží, bude zastřelen. Normálně by se tam byl v okruhu stovky kilometrů od tohoto zapomenutého koutu pouště vůbec nikdo vyskytovat neměl, ale čirou náhodou právě toho dne asi dva kilometry od místa nehody cosi slavil nějaký beduinský kmen. Naštěstí je nenapadlo k lodi se přiblížit. Saudové vyslali k pobřeží pár pozorovatelů a jinak bylo dosaženo dohody, že pokud komando opustí pobřeží, Saudové nechají Izraelce loď vyprostit a odtáhnout zpět na moře. Prvý plán byl zničit loď výbuchem, ale námořnictvo se postavilo proti (několik těchto člunů bylo později odprodáno jihoafrickému námořnictvu, které jich používá dodnes). Namísto toho tam tedy dopravili zásobu tekuté polystyrénové pěny, kterou nastříkali na celý trup, pak uchytili člun za příď lany ke dvěma dalším raketovým člunům, zabrali, strhli ho ze břehu a poté ho odvlekli do eilatského přístavu. Jak se často při technice brainstormingu stává, reprodukování takovéhoto příběhu vyvolá nejrůznější nápady. V průběhu vyprávění jeden z mužů řekl, „Moment, vždyť my přece máme u súdánských břehů právo plavby. Naše raketové čluny by se tam mohly dostat až těsně kde břehu. Tak proč my ty Faláše vlastně neodvážíme po moři?" 169
Pinkali si tu představu chvíli sem a tam jako míč přes síť, ale pak ji z řady důvodů opustili. Naloďování by bylo časově náročné a nedalo by se provést nepozorovaně. „Tak bychom tam aspoň mohli zřídit nějakou přestupní stanici," trval autor nápadu na svém. „A jak bys to chtěl udělat? Dát tam ceduli 'Operační základna Mosadu - prosíme nevstupovat'?" odbýval ho někdo. „Ne," odpověděl muž. „Zřídil bych tam prostě potápěčský klub. Rudé moře je učiněný ráj pro potápění." Porada zprvu návrh zamítla, ale jak čas utíkal a další a další nápady se vynořovaly a byly opět pohřbívány, představa potápěčského klubu a školy začínala zapouštět kořeny. Vzpomněli si už mezitím dokonce na kohosi, kdo na onom pobřeží takzvaný klub má a vede. A třebaže ten člověk tráví většinu času spíše vlastním potápěním pro zábavu, má přece jen v těch místech zcela postačující formální opodstatnění své existence. Kdyby se to dobře naplánovalo a kdyby se sehnaly příslušné souhlasy z Chartúmu, dala by se tam vybudovat docela slušná operační základna. Jehuda Gil, jeden z nejzkušenějších kaců, který nadto hovořil i arabsky, se vypravil do Chartúmu v roli zástupce belgické turistické firmy, která by ráda v Súdánu realizovala program zaměřený na potápění v Rudém moři a na vyhlídkové jízdy pouští. Normálně nejsou kacové do arabských zemí vysíláni, vzhledem k množství různých informací, které nosí v hlavě, a k nebezpečí, že by je nepřítel mohl v případě jejich dopadení donutit, aby se s ním o ně rozdělili. Avšak situace byla tak naléhavá, že bylo přijato rozhodnutí pro tentokrát toto riziko podstoupit. Gilovým úkolem bylo získat potřebná povolení, což s sebou neslo i nutnost podplatit několik úředních činitelů, aby trochu popohnal realizaci turismu, který jeho firma naplánovala. Najal si dům v lepší čtvrti severního Chartúmu a dal se do práce. Současně odletěl jiný člen Mosadu nejprve do Chartúmu a odtamtud do Port Sudanu, odkud se vydal vozem podél pláže, aby vyhledal muže, který tam vlastnil onen potápěčský miniklub. Štěstí Mosadu přálo, toho člověka už právě přestávalo súdánské pobřeží bavit. Po trošce nezbytného handrkování nakonec došlo k dohodě, podle níž mu zaplatili cestu do Panamy (kde žije dodnes a kde tráví čas jako správný plážový flákač); jeho klub okamžitě přešel pod nového majitele. * * * V Mosadu už začínali tušit, že by se z této operace mohl stát další „Kouzelný koberec" (proslulá záchrana Židů z Jemenu, kteří tehdy byli do Izraele transportováni letadlem Herkules). Bylo už přijato rozhodnutí, že k odvozu Falášů bude i tentokrát využit spolehlivý Herkules, ovšem turistická základna bude muset být podstatně rozšířena, aby operaci poskytla potřebné krytí. Mezitím už Gil zařídil registraci nové společnosti a začal v Evropě organizovat nábor na legitimní turistické výpravy, aby do klubu co nejdříve přijeli první návštěvníci. Asi sto metrů od břehu kromě toho našli v hloubce dvaceti metrů potopenou loď; byl to výborný objekt pro mělké potápění a vynikající turistická atrakce. V místě stavby už zatím zahájili mezi místními vesničany nábor pracovníků. V témže čase si vyhledávali vedoucí pracovníci úseku Cafririm v tichosti kuchaře, potápěčské instruktory a další zaměstnance nezbytné k provozu základny. Potřebovali hlavně lidi hovořící francouzsky nebo anglicky. Ale i znalost arabštiny byla výhodou, protože umožňovala sledovat rozhovory mezi arabskými diplomaty a vyššími státními úředníky, kteří se dali mezi budoucími hosty předpokládat. Uchazeči byli vybíráni především z lidí už v minulosti zapojených do operací, které prováděl Cafririm, a za pomoci rozvědky válečného námořnictva si našli i potápěče, kteří by mohli působit jako instruktoři turistů. Úkol dát areálu urychleně konečnou podobu dostal tým asi 35 Izraelců. Každý z nich měl i nezbytné doklady, a jelikož časová tíseň byla značná, organizovali výstavbu skupinově. Místní stavební dělníci pracovali ve čtyřech partách, na každou vycházela směna vždy jednou za čtyři 170
dny. Izraelské týmy pracovaly k urychlení výstavby i v noci. Vzhledem k střídavým denním směnám neměl nikdo z místních zaměstnanců důvod k podezření, když se v průběhu týdne dostavil opět do práce a další části budov už mezitím byly dostavěny. Také izraelští dělníci byli pravidelně obměňováni; než aby jim však vždy znovu vyřizovali nová a nová vstupní povolení, vybavil Mosad raději každého nového izraelského dělníka osobními doklady, které odpovídaly vstupnímu povolení již jednou vydanému; každá nová parta tak nastupovala s osobními dokumenty, které se shodovaly se schváleným seznamem jmen. Pokud jde o vozidla, dostali povolení dovézt jen tři - Land Rovera a dva nákladní vozy - ale ve skutečnosti měli aut devět. Vyrobili si prostě duplikáty poznávacích značek a nákladní vozy, které byly navíc, ukryli. Celá operace málem ztroskotala na hloupé chybičce. Kdosi rozhodl vylodit za noci celý náklad drnu, takže když se ráno dostavila do práce skupina místních dělníků, skvěl se na místě, kde po staletí nebylo nic než písek, rozlehlý zelený pažit. Jak se dá takový trávník vypěstovat přes noc? A i když jim vysvětlíte, že je to položený drn, kdepak se dá takový drn v Súdánu najít? Naštěstí však šli místní lidé, až na pár udivených pohledů, klidně po své práci. Gil se už zatím v Chartúmu vytasil s brožurkami představujícími nový klub veřejnosti a začal je i distribuovat prostřednictvím cestovních kanceláří v celé Evropě. Nabízel speciální individuální ceny. Základna zásadně nenabízela ubytování skupinám. Vyplývalo to z úvahy, že ve skupinách se lidé již před nástupem zpravidla znají navzájem a jejich zvědavost se pak spíše obrací k okolí. Celá základna byla postavena asi za měsíc. Kromě hlavní budovy pro turisty, kuchyně, ložnic a dalších staveb v ní bylo i několik skladových objektů pro komunikační zařízení a zbraně. (Mosad se na takováto místa nechtěl vydat neozbrojen.) Propašovali tam i kompletní zařízení nezbytné pro osvětlování improvizované přistávací dráhy v poušti: majáky, osvětlení, pojezdová světla, ukazatele větru a laserové naváděcí zařízení. Potrava a další nezbytné zásoby byly přiváženy izraelskými raketovými čluny, které připlouvaly až na několik metrů k pobřeží asi o kilometr dále po pláži. Jelikož tam pracoval asi půltucet místních zaměstnanců, bylo třeba vždy ověřit, kde přesně jsou, dříve než byla vyloďována další dodávka, tak aby se u ní náhodou nenaskytli. Zatímco všechny tyto přípravy postupovaly dál, probíhala i další operace Mosadu, která byla spojena s charterovou leteckou dopravou přes Belgii. Mosad musel v souvislosti s ní vydávat nesmírné částky na úplatky súdánským činitelům. Jedním z nich byl generál Omar Muhammad at-Tajjib, dřívější viceprezident, jenž se za vlády prezidenta Numajírího stal šéfem bezpečnosti; později v roce 1896 byl za svou pomoc při úniku Falášů odsouzen k dvojnásobnému trestu doživotního vězení a k pokutě 24 miliónů súdánských liber. V tomto období se v ústředí Mosadu doslechli, že jeden z vysokých súdánských představitelů pro sebe požaduje bicykl s desetirychlostní převodovkou, aby mohl uspíšit dopravu potřebných dokladů Falášům. Jelikož v tomto řemesle věci zpravidla nebývají takové, jak se na prvý pohled jeví, cítili se v ústředí tímto přáním poněkud zaskočeni a zpětným dotazem svému agentovi žádali bližší objasnění. Znovu přišla táž informace, že ten a ten úředník chce desetirychlostní kolo. V Mosadu se pokoušeli představit si, oč může jít. Chtěl snad zlato ve váze takového kola? Stále ještě zmateni dotaz opakovali a opět se dozvěděli, že ten člověk zkrátka chce desetirychlostní kolo, tečka. Takže jim konečně došlo, že on si opravdu přeje bicykl, a poslali mu jednoho Raleighe, což bylo asi tak to nejmenší, co pro něj mohli udělat. V „rekreačním středisku" zatím Izraelci studovali informace o súdánském radarovém systému. Posléze v něm našli přece jen otvůrek, oblast, která byla jen zčásti kryta egyptskými a saudskými radary, v oblasti Ra' s al Hadáriba, hornatého terénu poblíž egyptsko-súdánské hranice, kde by bylo možno při nízkém letu proniknout, aniž by letoun byl radarem zjištěn. Bylo proto rozhodnuto, že letadlo typu Herkules odstartuje z vojenské základny Uvda u Eilatu, poletí nad Akabským zálivem a Rudým mořem až k oné mezeře v nepřátelské obraně a pak provede obrat k přistávacím dráhám, které byly právě v poušti upravovány. K jejich výběru 171
byli do „klubu" vysláni čtyři izraelští piloti, pod záminkou, že jsou to průvodci k výpravám do pouště. S tímto krytím mohli zcela legálně pojíždět vozem po poušti a zaznamenávat si do map orientační body. Instruovali také ostatní personál střediska, jak se dráhy vytyčují, jaké mají rozměry, jak se rozmisťuje jejich označení a osvětlení a jaké jsou zásady pro rádiové spojení. I u pracovníka tajné služby se čas od času může projevit smysl pro humor. V jedné chvíli si vyjel příslušník Cafririm služebně do Chartúmu a vzal s sebou jednoho z pilotů. Skončili ve vile patřící jednomu z místních podnikatelů. Byl tam přítomen i Gil, a zatímco on i muž z Cafririm jeden o druhém dobře věděli, co je zač, pilot se domníval, že Gil je řádným obchodníkem. V jedné chvíli, když se hostitel na chvíli omluvil, se pracovník Cafririm pozeptal Gila po jeho povolání, a nato mu řekl Gil, „A co děláte vy?" „No, víte, já jsem izraelský špión," zněla odpověď. Pilot zbledl, ale jeho kolega se jen zasmál a pilot pak už nic neřekl, dokud nebyli opět na zpáteční cestě. Několik mil za Chartúmem se najednou na svého společníka rozeřval, „Ty idiote! Takovou věc přece nemůžeš vyslovit ani žertem!" Hochovi z Cafririm trvalo snad čtvrt hodiny, než se pilot uklidnil natolik, aby si to dal vysvětlit. Největším úkolem pro organizátory operace zůstávalo, jak dostat Faláše ven z utečeneckých táborů. Tou dobou v nich byly i statisíce černých Etiopců, kteří uprchlí před válkou a hladem ve své zemi a nahrnuli se do súdánských uprchlických táborů, takže byl i problém, jak odlišit Židy od ostatních běženců. Aby to bylo možno provést, přihlásili se někteří odvážní Falášové, kteří už byli v bezpečí v Izraeli - a kterým hrozila v případě dopadení smrt - že se do táborů vrátí a že zorganizují své lidi do skupin. Mezi Faláši se to velice brzy rozkřiklo, avšak zpráva se absolutně nedostala mimo jejich pospolitost, a netrvalo dlouho, a tato fáze operace byla ukončena. Někdy v březnu 1984 dorazila do klubu prvá skupina evropských turistů a v diplomatických a vládních kruzích v Chartúmu se roznesla zpráva o tomto nádherném rekreačním zařízení. Od chvíle, kdy klub otevřeli, až do oné noci, kdy ho opět ve spěchu a v tichu opustili, měli stále plně obsazeno a odpovídal tomu i obchodní úspěch. V jedné chvíli si pohrávali i s myšlenkou, vylákat tam vedení OOP, aby si tam uspořádalo své shromáždění. OOP by se bylo v Súdánu cítilo zcela bezpečné, s Mekkou přímo naproti přes moře, a plán předpokládal, že by tam bylo pak jedné noci vysláno komando, které by vedení OOP nahnalo do izraelského raketového člunu a jako vězně je odvezlo do Izraele. Bylo by to mohlo klidně vyjít. * * * Vše bylo nyní připraveno k závěrečné fázi operace. Byla zřízena přistávací dráha a určeno místo uprostřed pouště, kde měly na uprchlíky čekat nákladní vozy a odkud je pak čekala šestihodinová strastiplná cesta k letadlu Herkules. Předpokládány byly skupiny po 100 osobách, ale často se na korby vměstnal až dvojnásobek, lidé zesláblí, na kost vyhublí, stlačeni pod plachtami po celou tu dlouhou cestu necestu. Stovky Falášů, tělesně příliš zmořených hladem a nemocemi, umíraly na této etapě své pouti, a další stovky zemřely ještě i na palubě přeplněného Herkulesu, jelikož však byli uznáni za Židy, byli všichni převezení k řádnému pohřbu do Izraele. Před každou jednotlivou cestou lokalizovalo izraelské výzvědné letadlo, operující na vysoké letové hladině, súdánské silniční zátarasy (rozestavované zpravidla uprostřed odpoledne) a podávalo o nich zprávu komunikačnímu centru v „rekreačním klubu" komprimovanými digitálními relacemi. Prvé noci se zdálo, že všechno probíhá bez jediné chybičky. Nákladní vozy a uprchlíci se sešli přesně na dohodnutém místě v poušti. Vyhnuli se všem nastraženým zátarasům. A k přistávací dráze dospěli ještě předtím, než Herkules využívající dvou pruhů světla protínajících písek pouště přistál. Když se pak Herkules vynořil ze tmy noci, Falášové, kteří ještě nikdy v životě takovou věc neviděli zblízka, sledovali, jak obrovský pták přistává proti větru, jak se obrací a pojíždí proti nim, jak se za jeho burácejícími motory zvedá písek a prach. V tom okamžiku, přemoženy strachem, se dvě stovky Falášů rozprchly do hluboké tmy a 172
poschovávaly se, kde jen mohly, jen aby unikly a skryly se před touto mechanickou obludou. Izraelcům se podařilo shromáždit jich sotva dvacet. Poté, co ještě chvíli prohledávali okolí, rozhodli se, že nechají Herkules odstartovat. Zbytek Falášů měl být naložen až příští noc. Ráno pak našli téměř všechny, až na jednu starou ženu, která jako zázrakem přečkala třídenní pochod nazpět až do svého tábora a byla později převezena do Izraele s jednou z dalších skupin. Izraelci se pak rozhodli, že nadále budou Faláše nechávat čekat v nákladních autech, dokud Herkules nezastaví a nevyklopí svůj zadní nástupní most. Pak vozy najedou až dovnitř a tam teprve své cestující vyloží rovnou do letadla. Dokud se nedostala na veřejnost zpráva o oné prapůvodní operaci Mojžíš, probíhal tajný pouštní letecký most takřka bez problémů. Létali po většinu nocí, často byla nasazena dvě i tři letadla současně, tak aby bylo převezeno co nejvíc Falášů v co nejkratší době. Docházelo ovšem i k nevyhnutelným komplikacím. Při jedné jízdě se prázdný nákladní automobil včas nevyhnul čerstvě postavenému zátarasu, a jelikož řidič ani spolujezdec neměli řádné doklady, dva súdánští vojáci, kteří u zátarasu měli službu, je zadrželi, spoutali a strčili do stanu, který měli postaven poblíž. Zátarasy, jejichž hlavním úkolem bylo sledovat činnost povstalců na jihu země, byly obsazovány jen dvoučlennými vojenskými hlídkami. Rádiové spojení tito vojáci neměli žádné, zůstávali na jednom místě vždycky po několik dnů. Když se ona posádka nákladního automobilu nevrátila na klubovou základnu, vydala se ji hledat pátrací skupina. Jakmile zahlédli jejich opuštěný vůz, podnikli neprodleně akci k jejich záchraně. Nákladní vůz pátrací skupiny dojel rychle až k zátarasu a řidič křikl na oba muže ve stanu, aby si lehli na zem. Súdánští vojáci se právě vydali k vozu, když tu se zadní stěna nákladního vozu otevřela a palba ze samopalů je srazila na místě. Izraelci pak stan zapálili, zatížili plynový pedál druhého vozu velkým kamenem a poslali ho neobsazený pryč do pouště aby vše vypadalo, jako že útok podnikly gerilové oddíly. V každém případě upadl tento incident v zapomnění. Jediná oběť na izraelské straně byl cestující v jiném nákladním voze jedoucím do Chartúmu. Opět šlo o střetnutí s hlídkou u zátarasu, a když vůz nezastavil, nepřátelští vojáci zahájili palbu a spolujezdce zastřelili, zatímco řidič pokračoval dál. Oba súdánští vojáci, kteří neměli ani dopravní ani komunikační prostředky, nemohli dělat nic jiného než pálit, dokud nebyl vůz z dostřelu. Ovšem potom, oné noci na počátku ledna 1985, přišla náhle z Izraele zpráva s rozkazem „ihned balit". Jehuda Gil v Chartúmu pobral pár osobních potřeb a všechny své dokumenty a stihl ještě nejbližší letecký spoj do Evropy, odkud se pak vrátil do Izraele. A zatímco v klubu na březích Rudého moře hosté ještě spali, Izraelci už měli veškeré své zařízení na lodích, Land Rovera a dva nákladní vozy naložili do Herkulesa a pak tiše ze země vyklouzli. Chajem Eliaze, který měl rekreační objekt celý na starosti, spadl při nakládání do letadla z vozu a zlomil si nohu. Přesto ale už za dvě a půl hodiny byl Eliaze zpátky doma v Izraeli a hřál se na výsluní pochval. Nepřestával však želet toho, že jeden upovídaný činovník a jeden reportérek dokázali naráz zmařit snad nejúspěšnější tajnou záchrannou operací v dějinách. Několik tisíc Falášů naneštěstí zůstalo tam, kde byli, teď již mimo dosah operace Mojžíš. Falášský aktivista Baruch Tanga se k tomu vyjádřil: „Celá ta léta bylo tak těžké odcházet... A zrovna teď, kdy tam ještě zůstala polovina našich rodin, to někdo musí uveřejnit. Jak nám jen mohli takovou věc provést?" Nebyl sám, kdo tak cítil.
173
16 Přístavní pojištění
V
LÉTĚ ROKU 1985 se libyjský prezident Muammar
Kaddáfí stal pro většinu západního světa přímo vtělením samotného ďábla. Reagan byl sice jediný, kdo schválil plán vojenské operace proti němu, ale i Izraelci se domnívali, že Kaddáfí je odpovědný za dodávky většiny zbraní Palestincům a ostatním jejich arabským nepřátelům. Akvirovat Libyjce je obtížné. Nikde je nemají rádi, což je problém sám o sobě. Získávání musí proběhnout v Evropě, jenomže Libyjci nejsou žádní velcí cestovatelé. Libye má dva hlavní přístavy: jeden v hlavním městě Tripolisu a druhý v Benghází, v severovýchodní části zálivu Velká Syrta. Izraelské válečné námořnictvo trvale monitorovalo libyjskou činnost, převážně pomocí pravidelné hlídkové služby po celé délce Středozemního moře. Izrael považuje koridor od svých břehů po Gibraltar za svůj „přívod kyslíku". Je pro něj jediným spojením pro veškerý import i export jak do Ameriky, tak i do Evropy. V roce 1985 měl Izrael poměrně slušné vztahy se všemi ostatními zeměmi rozkládajícími se na jižním středozemním pobřeží - s Egyptem, Marokem, Tunisem i s Alžírem - jen s Libyí nikoli. Libye měla dosti velké loďstvo, avšak trpěla vážnými problémy pokud jde o posádky a údržbu plavidel. Jejich lodi byly na rozpadnutí. Vlastnili sice velké sovětské ponorky, které si nakoupili, ale buď se s nimi ponořovat nenaučili, anebo se to prostě báli vůbec zkusit. Přinejmenším dvakrát na ně narazily izraelské hlídkové čluny. V normálních podmínkách by ponorka zacinkala a šla pod vodu. Ale tyto ponorky se namísto toho daly plnou silou na útěk po hladině zpět do přístavu. Izraelci měli na Sicílii zřízenu pobočnou odposlechovou stanici, což jim umožňovaly jejich svazky s Italy, kteří tam rovněž mají zřízen odposlech. Ale to všechno nestačilo, neboť Libyjci svou podporou OOP a ostatních podvratných skupin přímo ohrožovali izraelské břehy. A Izrael považuje svoje pobřeží za „měkký podbřišek" své země, za svou nejzranitelnější hranici, a je to i domov většiny jeho obyvatelstva a sídlo jeho průmyslu. Podstatná část veškerých zbraní a munice pro OOP přichází po moři z Libye, zčásti přes Kypr - neboli cestou, které se říká trasa TNT a která vede z libyjského Tripolisu do libanonského Tripolisu. Něco málo informací o libyjské činnosti se dařilo Izraelcům získávat prostřednictvím Středoafrické republiky a Čadu, který se střetával s Kaddáfího jednotkami v dosti závažných pohraničních konfliktech. Mosad sice měl několik „námořních pozorovatelů", většinou civilistů, akvirovaných evropskými rezidenturami, jejichž úkolem bylo pořizovat snímky v době, kdy jejich loď vplouvá do přístavu. Nebyly to akce nijak nebezpečné a jejich výsledky poskytovaly jistou vizuální orientaci o tom, co se všechno na přístavištích děje. Ovšem třebaže tyto snímky občas zachycovaly - víceméně šťastnou náhodou - i naloďování zbraní, existovala zřejmá potřeba získat přístup k specifikovaným informacím o plavebním provozu v obou libyjských přístavech, v Tripolisu i v Benghází. Na společné schůzce oddělení Mosadu pro analýzu činnosti OOP s vedoucím odboru Cometu pro Francii, Velkou Británii a Belgii bylo přijato rozhodnutí pokusit se akvirovat dispečera přístavního provozu anebo někoho jiného, kdo pracuje v přístavním kapitanátu v 174
Tripolisu nebo má přístup k podrobnějším informacím o jménech a pohybu lodí. Mosad sice znal jména lodí OOP, ale neměl žádné zprávy, kde se v daném okamžiku nacházejí. Pokud chcete loď potopit anebo zadržet, musíte ji nejdřív najít. A to je dosti obtížné, pokud neznáte její kurs ani čas vyplutí. Mnoho se jich drží těsně při pobřeží - v Mosadu se tomu říká „koníčkováni"' - a vyhýbají se volnému moři, kde by je mohl zachytit radar. Pro radar je nesnadné lokalizovat loď, která je blízko pobřeží, protože její obraz je snadno pohlcován šumem okolních kopců, anebo je loď ukryta v některém z přístavů a pak je pro radar zcela nepozorovatelná. Když se poté přece jen vynoří, její totožnost bývá dosti nejistá. Ve Středozemním moři pluje neustále velké množství lodí - americká šestá flotila, ruská flotila, nejrůznější plavidla a obchodní lodi z celého světa. Mosad tu nemá možnost podnikat, co by se mu zachtělo. Všechny země na březích Středozemního moře jsou vybaveny vlastními radarovými systémy a Mosad musí velice opatrně zvažovat každý krok. Záměr získávat informace přímo v Libyi se snáze formuluje, než uskutečňuje. Vyslat tam někoho, aby verboval agenty na místě, bylo příliš nebezpečné, a tak si Mosad marně lámal svou kolektivní hlavu. Posléze se na poradě ozval kdosi, kdo jeden čas pracoval jako „reportér" v Tunisu a v Alžíru pro časopis Afrique-Asia, 25*) francouzsky vydávaný list věnovaný arabské problematice. Povídal, že nejlepší by snad bylo začít tím, že by někdo jednoduše zavolal do přístavu v Tripolisu a zjistil, u koho se vlastně soustřeďují ony informace, které Mosad potřebuje. Tímto způsobem by zatím alespoň mohli upřesnit, kam se zaměřit. Byl to jeden z oněch prajednoduchých nápadů, jaké se nedostavují, dokud je člověk příliš zaměstnán složitými intrikami a realizačními podrobnostmi. Takže byla zřízena telefonní linka, z níž se sice dalo volat z Tel Avivu, jež však byla propojena přes byt a kancelář v Paříži pro případ, že by někdo chtěl vypátrat, odkud jde hovor. Instalována byla v jedné pařížské pojišťovací společnosti, která patřila sajanovi. Dříve než prvně zavolal, vybudoval si kaca plnou krycí identitu jako pojišťovací vyšetřovatel. Měl i kancelář se sekretářkou. Tomuto typu pracovnice se říkalo bat levaja, což doslova znamená „doprovod" (nikoli v sexuálním smyslu). Označuje se tím místní pracovnice, která nemusí nezbytně být židovského původu, akvirovaná jako pomocná agentka pro činnosti, kde je žena nezbytná. Zpravidla ví o tom, že prostřednictvím velvyslanectví Izraele pracuje pro jeho tajnou službu. Plán byl založen na principu mikrim ve-tguvot, což je hebrejský výraz pro akci a reakci. Svou akci znali, teď bylo třeba odhadnout, jaké budou pravděpodobné reakce. A pro každou z možných reakcí bylo nutno připravit další akci. Je to jako obří šachy, až na to, že zpravidla se neplánuje na víc než na dvě reakce dopředu, jelikož by hra začala být příliš komplikovaná. Tato technika je součástí běžného operačního plánování a zahrnuje každý podnikaný krok. S kacou v jedné místnosti, se sluchátky na uších, seděli Menachem Dorf, vedoucí oddělení pro OOP, a Gidon Naftaly, hlavní psychiatr Mosadu, jehož úkolem bylo ještě v průběhu příposlechu okamžitě provádět rozbor osobnosti, která hovoří u druhého aparátu. Muž, který zvedl telefon, nehovořil francouzsky, takže sluchátko předal komusi dalšímu. Ten se ohlásil, sdělil na dotaz jméno člověka, který za provoz přístavní správy odpovídá, řekl ještě, že tam není a že se vrátí za půl hodiny a pak okamžitě zavěsil. Když kaca volal znovu, chtěl už přístavního kapitána přímo jménem, dostal spojení a představil se jako vyšetřovatel francouzské pojišťovny. Měli jen jednu ránu, a musela tedy sedět. Nejenže musí přesvědčivě znít sama krycí story, i ten, kdo ji vypráví, musí působit, jako když ji zcela prožívá. A tak kaca líčil muži na druhém konci linky, co dělá za práci, že potřebuje získat přístup k některým detailům o určitých lodích v přístavech a že by jeho společnost potřebovala vědět, kdo v jejich přístavě tuto činnost řídí. „Za to odpovídám já," zněla odpověď. „A co bych pro vás mohl udělat?" „No, podívejte se, my například víme, že u vás občas zakotví loď, kterou nám majitel hlásí jako poškozenou anebo nezvěstnou. My jako pojišťovna nemáme vždycky možnost si tyhle věci ověřit sami, takže bychom v 25
*) Viz kapitolu 3: Elévové 175
tom potřebovali pomoc." „A co se chcete dovědět?" „Potřebovali bychom například zjistit, jestli ty lodi jsou v opravě, anebo jestli právě nakládají anebo vykládají. My u vás nemáme zřízeno zastoupení, jak asi víte, ale rádi bychom tam získali alespoň někoho, kdo by chránil naše zájmy. Pokud byste nám mohl někoho doporučit, rádi mu slušně zaplatíme." „Já myslím, že bych vám mohl v tomhle pomoct," řekl muž. „Tyhle informace já mám, a nevidím v tom žádný problém, pokud mluvíme o civilní plavbě, a ne o válečných lodích." „Vaše válečné loďstvo nás pochopitelně nezajímá," pravil kaca. „To my nepojišťujeme." Rozhovor trval asi 10 nebo 15 minut a v jeho průběhu se kaca zeptal na pět nebo šest lodí. V přístavu se právě opravovala jen jedna z nich, byla to loď OOP. Kaca se ještě zeptal, na jakou adresu může poslat honorář, předal kapitánovi přístavu i svou vlastní adresu a telefon (obojí krycí) a požádal ho, aby zavolal, kdykoli by se domníval, že má nějakou informaci, která by pro pojišťovnu mohla být závažná. Jednání probíhalo tak hladce a objekt vypadal tak neznepokojeně, že si kaca troufl i na otázku, zda by onen muž nedostal svolení k vedlejšímu zaměstnání, jako zástupce pojišťovací společnosti, mimo svou normální práci v přístavu. „To bych mohl," odpověděl přístavní kapitán, „ale jen na částečný úvazek. Alespoň zatím, než uvidím, jak by to vypadalo." „Prima. Pošlu vám náš manuál a obchodní vizitky. Až budete mít čas si to projít, můžeme si o tom popovídat." Rozhovor skončil. Od této chvíle měli v přístavu placeného agenta. Ani o tom nevěděl, že byl právě akvirován. Nejbližší další úkol byl vyžádat si od obchodního oddělení Mecady takový text přislíbeného manuálu, který by po obchodní stránce dával smysl a přitom dovolil Mosadu získávat ty informace, o které jim šlo. Během několika dnů už byl manuál na cestě do Tripolisu. Pokud se v průběhu akvizičního procesu někomu poskytne telefon a adresa, musejí být udržovány aktivní přinejmenším po další tři roky, i kdyby prvá fáze akvizice vůbec nebyla dovedena do konce - ledaže by došlo k nějaké situaci hrozící kacovi odhalením. V tom případě se okamžitě ruší veškerá instalovaná zařízení. Asi tak po dva měsíce podával nový rekrut pravidelné zprávy, ale pak se v průběhu jednoho telefonického rozhovoru zmínil, že manuál už prostudoval, ale stále ještě mu není jasné, co by vlastně jako agent pojišťovny měl dělat. „Já to chápu," řekl mu na to kaca. „Pamatuji se, že když jsem ho poprvé dostal do ruky, taky jsem z něj nebyl příliš moudrý. Poslyšte, kdy si budete brát nějakou dovolenou?" „Za tři týdny." „To je výborné. Než abych vám to dlouze vysvětloval po telefonu - co kdybyste se na nás přijel na naše náklady podívat do Francie? Pošlu vám jízdenky. Udělal jste pro nás už kus práce, takže bychom vám rádi poskytli nějaký oddych na jihu Francie, a s tím příjemným bychom mohli třeba spojit i něco užitečného. A abych vám nalil úplně čisté víno - ono je to pro nás i z daňového hlediska výhodnější, když vy přijedete za námi." Šéf přístavu byl přímo nadšen. Dostával od Mosadu sice jen 1000 dolarů měsíčně, ale zato byl od chvíle, kdy ho akvirovali, již třikrát na výletě ve Francii. Byl to sice užitečný kontakt, avšak jinak, kromě informací o lodích v přístavě neměl žádné další styky a znalosti, takže se Mosad přiklonil k tomu, raději ho neohrožovat nějakými dalšími požadavky. A poté, co se uskutečnilo osobní setkání, se ukázalo, že bude nejlepší opustit představu, že by pro Mosad mohl dělat i něco víc, avšak že ho lze i nadále využívat jako zdroje informací o lodích OOP. Ze začátku se ho vyptávali pouze na některé z lodí, které vplouvaly do přístavu, předstírali, že jde o plavidla pojištěná u jejich společnosti. Později mu pak navrhli systém, kdy by jim poskytoval úplné seznamy všech kotvících lodí. Slíbili mu, že i odměna bude odpovídající. Napovídali mu, že budou tyto informace předávat i dalším pojišťovnám, které za ně velice rády zaplatí; a oni se o výtěžek zase podělí s ním. Takže se celý šťastný vrátil do Tripolisu, kde pokračoval v předávání informací o veškerém přístavním plavebním provozu. Konečně došlo k tomu, že v přístavu začali nakládat loď patřící Abú Nidálovi, nenáviděnému vůdci PFLP-GC, frakce OOP. Náklad tvořil vojenský 176
materiál - včetně ručních protiletadlových raketových zbraní a různé další výzbroje, kterou by byli Izraelci neradi viděli skončit v rukou palestinských bojovníků na svých hranicích. O Nidálově lodi se dověděli už z odposlechu rádioprovozu OOP, díky tomu, že Nidál v rozporu se svou obvyklou zdrženlivostí tentokrát v rozhovoru trochu ujel, a zbývalo se tedy jen zeptat blaženého kapitána přístavu, kde teď loď kotví a jak dlouho se tam zdrží. Muž uvedl umístění plavidla, a dodal ještě , že je tam i další loď, která přibírá náklad s určením pro Kypr. Dva izraelské raketové čluny třídy SAAR-4 konaly zdánlivě svou obvyklou hlídkovou službu, jenomže tentokrát zastavily na moři na tak dlouho, aby mohly spustit na vodu šestičlenné komando v malé, elektřinou poháněné ponorce. Podmořské plavidlo mělo svrchu připevněnu jakousi kabinku a vypadalo trochu jako stíhačka z druhé světové války bez křídel - anebo jako dlouhé torpédo s vrtulí na zádi. Říkalo se mu mokrá ponorka; členové komanda seděli pod krytem vybaveni do akce, v neoprénových oblecích a s dýchacími přístroji. Poté, co je hlídkový člun spustil na vodu, dopluli rychle s ponorkou k jedné z lodí vplouvajících právě do přístavu, přichytili se k jejímu trupu magnety a svezli se tak bezplatně až na kotviště. Kryt na ponorce pro ně představoval životně důležitý štít, neboť Mosad věděl z rozhovorů s kapitánem přístavu, že každých pět hodin křižují přístavem libyjské bezpečnostní jednotky, házejí do vody ruční granáty a vytvářejí tak mohutné tlakové vlny, které jsou schopné vyřídit jakéhokoli žabího muže v jejich dosahu. Mosad to zjistil při jednom z rozhovorů, kdy kaca v telefonu uslyšel výbuchy a prostě se pana kapitána zeptal, co je to tam za rámus. V přístavech zemí, které se považují být ve válečném stavu, je to běžné bezpečnostní opatření. Dělají to i Sýrie a Izrael. A tak komando prostě vyčkalo ve své mokré ponorce, až čluny bezpečnosti objedou svůj pravidelný okruh, pak tiše vyklouzli do vody i s přísavnými minami, které s sebou vezli. Poté, co je upevnili na obě lodi OOP, které právě braly náklad výzbroje, vrátili se do své ponorky. Celá akce trvala jen asi dvě a půl hodiny. Jelikož věděli, která loď v noci vyplouvá, vydali se k tankeru kotvícímu poblíž vjezdu do rejdy, avšak pak se rozhodli nenapojovat se na něj, jelikož by se mohlo ukázat dosti obtížné jejich titěrné plavidlo opět bezpečně odpoutat, jakmile by už tanker nabral plnou rychlost. V ponorce naneštěstí došla zásoba kyslíku a tím se vybily i baterie. Nemělo smysl pokoušet se ji vléci za sebou, když už byli na otevřeném moři, takže ji upoutali u bóje, odkud ji bylo možno odvléci později, uvázali se navzájem lanem a utvořili cosi, čemu se říká „slunečnice". Znamená to, že nafoukli neoprénové obleky stlačeným vzduchem, takže vyhlížely jako balóny a umožnily žabím mužům prostě splývat, aniž se museli jakkoli namáhat plaváním. Dokonce si i na směny zdřímli, přičemž vždy aspoň jeden z mužů setrvával na hlídce. Za pár hodin se k nim přikradl izraelský hlídkový člun přivolaný signalizací jejich vysílačky, vylovil je a rychle s nimi ujížděl do bezpečí. Asi v 6 hodin ráno se pak v přístavu ozvaly čtyři velké exploze a dvě lodi OOP šly ke dnu, i s nákladem vojenské výzbroje a munice v ceně miliónů dolarů. Kaca se domníval, že to panu kapitánovi bude stačit. Výbuchy v něm určitě vzbudí nějaké podezření. Namísto toho, když mu ten den volal, jevil šéf přístavního kapitána jenom mimořádné vzrušení. Vy mi ani nebudete věřit, co se u nás stalo!" vyhrkl. „Vyhodili mi tu do povětří dvě lodi, přímo uprostřed přístavu!" „A kdo?" „No Izraelci, samozřejmě," řekl pan ředitel. „Neumím si vůbec představit, jak je vypátrali, ale povedlo se jim to. Naštěstí to nebyla žádná z těch, které jsou u vás pojištěné." Kapitán přístavu pokračoval v práci pro Mosad ještě asi osmnáct měsíců. Nadělal si pěkné peníze, až pak jednoho dne prostě zmizel a zanechal v lodní brázdě za sebou jen řádku lodí OOP se zbraněmi na palubě, potopených nebo zadržených.
177
17 Bejrút
NEBYLA TO ZROVNA nejšťastnější hodina Izraele. Obrazy
masakru oblétly v polovině září 1982 celý svět, objevily se v televizi, v denících, v magazínech. Všude mrtvoly. Muži, ženy, děti. I koně byli pobiti. Některé z obětí byly střeleny zblízka do hlavy, jiné měly podřezána hrdla, někteří muži byli vykastrováni; mladí muži byli sehnáni dohromady do skupin po deseti nebo dvaceti a pak hromadně postříleni. Téměř všech osm set Palestinců, kteří zemřeli ve dvou bejrútských utečeneckých táborech, Sabra a Šatíla, byli neozbrojení nevinní civilní obyvatelé, zastižení vražednou pomstou libanonských křesťanských falangistů. Byl to nepopsatelný čin, jejž izraelské okupační jednotky nejenže strpěly, ale přímo umožnily. Ronalda Reagana, tehdejšího amerického prezidenta a nejsilnějšího spojence Izraele v mezinárodních vztazích, to přimělo k postesknutí, že Izrael se z Davida stal Goliášem Středního východu. O dva dny později pak Reagan vyslal do Bejrútu námořní pěchotu jako součást americko-francouzsko-italského mírového sboru. Reakce vůči Izraeli byla jednomyslná. V Itálii například dokaři odmítli nakládat izraelské lodi. Británie v oficiálním prohlášení Izrael odsoudila a Egypt odvolal svého velvyslance. Masové protesty se konaly i v Izraeli samém. 26*) * * * Od samého počátku existence svého státu snilo mnoho Izraelců o tom, že budou moci s arabskými zeměmi spolupracovat - že se stanou součástí světa, v němž lidé smějí svobodně překračovat vzájemné hranice a jsou přitom pozdravováni jako přátelé. Představa otevřené hranice, takové, jakou je třeba tolik opěvané pomezí Spojených států a Kanady, zůstává nicméně pro Izraelce dodnes až nepochopitelná. Koncem sedmdesátých let došlo k tomu, že Admony, tehdy ještě vedoucí stykového oddělení Mosadu, navázal prostřednictvím CIA a jejích evropských tykadel spojení s libanonským křesťanským falangistou Bašírem Džumajjilem, člověkem právě tak brutálním, jak byl mocný. Admony dokázal umluvit Mosad, že Libanon potřebuje jeho pomoc. A Mosad zase dokázal přesvědčit izraelskou vládu, že Džumajjil - blízký přítel Alí Hasana, Rudého prince - je seriózní partner. Celá léta se zpravodajské informace pro vládu takhle destilovaly. Džumajjil v té době pracoval i pro CIA, ale pro Mosad prostě představa, že získají „přítele" uvnitř jedné z arabských zemí, znamenala neodolatelné lákadlo. Navíc neměl Izrael nikdy v minulosti z Libanonu strach. Koloval vtip, že kdyby mezi těmito dvěma zeměmi vypukla válka, stačilo by, aby na ně Izrael poslal jednu vojenskou kapelu, a bylo by po boji. Ostatně Libanonci stejně byli natolik zaměstnáni vnitřními vzájemnými střety, že by jim byl na někoho dalšího ani nevybyl čas. Různé moslimské a křesťanské skupiny válčily o nadvládu, tak jak to ostatně dělají dodnes, a Džumajjil, jehož síly se ocitly v obležení, se rozhodl požádat o pomoc Izraelce. Mosad měl svou představu, co si z tohoto obchůdku odnese jako svou prémii - domníval se, že právě toto by mohla být cesta, jak zbavit Izrael jeho nepřítele číslo jedna - OOP. A tak po celé toto období, dávno poté, co už Izraeli přinesly tyto jeho akce zcela 26
*) Viz ediční poznámku na str. 400.
178
nežádoucí odezvu, patřilo v Mosadu propojení na Libanon k nedotknutelným zásadám. Admony, jeho nynější šéf, tyto vazby přece kdysi začal osobně budovat a teď je považoval za korunu všech svých úspěchů. Dnešní Libanon v mnoha směrech připomíná Chicago a New York dvacátých a třicátých let, kdy v těchto městech různé gangy a rodinné mafie otevřeně bojovaly o moc. Tehdy tam také zavládlo otevřené a neskrývané násilí a po nějaký čas se zdálo, jako by si s tím vláda a její aparát nedokázali anebo nechtěli nijak poradit. I Libanon má svoje „rody", každý se svou vlastní armádou nebo „milicí", loajální toliko vůči „donovi". Ovšem loajalita vůči náboženské skupině nebo rodinným vztahům už dávno hraje jen druhé housle, prvé pořadí zaujaly moc, peníze z obchodu s drogami a bezpočet mafiózních operací, které živí mašinérii libanonské korupce a přispívají k udržení stavu chronické anarchie. Platí to například o Drúzech. Je to čtvrtá nejsilnější z více než tuctu libanonských sekt, odnož ismá' ílíjských muslimů, která má v Libanonu asi 250 000 přívrženců (dalších 260 000 jich žije v Sýrii, která je podporuje, a 40 000 v Izraeli). Je řízena Walídem Džumblátem. Vládní systém se opírá o poslední sčítání lidu z roku 1932, kdy křesťané ještě tvořili většinu. Podle ústavy tedy prezident musí být křesťan, třebaže se obecně dnes připouští, že muslimové tvoří asi 60 procent z celkového počtu 3,5 miliónu obyvatel. Největší podskupina, muslimští Šíité, z toho sami představují asi 40 procent, jejich vůdcem je Nabíh Barrí. Jinou významnou bojovou sílu na počátku osmdesátých let představovali sunnitští muslimové vedení Rašídem Karamím. Křesťanské síly jsou rozděleny do dvou hlavních skupin, Džumajjilovu a Faranžíjovu. Pierre Džumajjil (Gemayel) založil falangistickou organizaci a Sulajmán Faranžíja byl jeden čas prezidentem. Když se začal do úřadu prezidenta prosazovat Bašír Džumajjil, zlikvidoval svého hlavního rivala, Tonyho Faranžíju v červnu 1978 při útoku na jeho vilu v Ehdenu. Jeho falangistické oddíly zavraždily Tonyho, jeho ženu, jejich dvouletou dcerku a několik osobních strážců. Džumajjil, hrdlořez, který prošel jezuitskou školou a který se vlivem Mosadu měl stát novým „přítelem" Izraele, útok přešel jako „sociální vzpouru proti feudalismu". V únoru 1980 přišla při výbuchu pumy ukryté v automobilu Džumajjilova osmnáctiměsíční dcera a tři osobní strážci. V červenci 1980 Džumajjilovy jednotky doslova vyhladily křesťanské milice Národní osvobozenecké strany bývalého prezidenta Kámila Šamúna. Džumajjil vládl z tři sta let starého rodinného sídla v Bikfáji, v horách východně od Bejrútu. Rodina vydělala bezpočet miliónů na podvodu, jenž začal v okamžiku, kdy získali smlouvu na stavbu silnice hornatou krajinou. Dlouhodobý kontrakt zahrnoval i mnohaleté platby za údržbu a opravy komunikace. Jediný problém byl, že onu silnici nikdy nepostavili. Tvrdili ovšem, že poplatky za údržbu pobírat musejí, protože kdyby to nedělali, přišla by kontrola a zjistila by, že silnice neexistuje. Džumajjil nicméně ve svých pětatřiceti letech vyhrál v září 1982 prezidentské volby na příští šestileté období. Nástupu do funkce se stejně nedožil, ale tou dobou byl jediným kandidátem. Na mimořádnou schůzi, která ho měla zvolit, se však dostavilo pouze 56 poslanců - o šest méně, než bylo podle ústavy třeba -a tak Džumajjilova milice si rychle dojela pro dalších šest vzpurných členů parlamentu a Džumajjil pak byl zvolen padesáti sedmi hlasy, pět poslanců se hlasování zdrželo, proti nebyl nikdo. Begin mu poslal blahopřejný telegram začínající slovy, „Drahý příteli." Kromě těchto vládnoucích rodů se v Libanonu vyskytovala spousta různých gangů, které s klíčovými skupinami nesouvisely. Vedeny byly svéráznými, ale brutálními typy jako byli Elektroman, Toaster, Kovboj, Ohňostroj nebo Král. Elektroman dostal svou přezdívku poté, co mu Syřané prostřelili hrdlo. Byl poslán na léčení do Izraele, kde mu implantovali do krku elektronickou zvukovou náhradu. Toaster byl znám tím, že když dopadl lidi, kteří se mu nezamlouvali, uvázal k nim vysokonapěťové vodiče a doslova je upekl. Ohňostroj dostal jméno celkem počestně, byl to pyroman, který ze všeho na světě měl nejraději pohled na hořící dům. Kovboj vyhlížel, jako 179
kdyby utekl z hollywoodského westernu, na hlavě širák, po obou bocích pistoli v nízko zavěšeném pouzdře. A Král, věřte nebo nevěřte, si o sobě myslel, že je Elvis Presley; nosil účes jako Elvis Presley, snažil se mluvit huhňavou nosovou angličtinou jako Elvis Presley a rodinu oblažoval falešným podáním Presleyových písní. Členové gangů se projížděli po městě v mercedesech a bavorácích, nosili nejjemnější hedvábné obleky z Paříže. Jedli vybraně. I když třeba byli půl roku v obklíčení, snídali ústřice. Stalo se dokonce, že když v roce 1982 vrcholilo obléhání Bejrútu, jeden libanonský restauratér se pokoušel koupit vyřazenou německou ponorku - ne proto, že by se s ní chtěl vydat do boje, ale aby mohl pro svůj podnik dovážet z Evropy čerstvé potraviny a víno. Tyto gangy, kromě své privátní kriminální činnosti, se často dávaly do služeb hlavním rodinným klanům, vykonávaly například takové služby, jako hlídkování u silničních zátarasů. V těch dnech například prezident, když se chtěl dostat do sídla vlády, musel projet dvěma takovými překážkami a u každé náležitě zaplatit. V Bejrútu si lidé mohou žít velice dobře, jenom nikdo neví, jak dlouho. Nikde snad není konec tak blízko, jako v Bejrútu, což také vysvětluje, proč ti, kdo jsou spojeni s rodovými mafiemi nebo s gangy, užívají života tak naplno, dokud ještě mohou. Počet těchto požitkářů se odhaduje na 200 000, zbývá tedy přes milión Libanonců v Bejrútu a v jeho okolí, kteří živí sebe a své rodiny za nepředstavitelných podmínek. V roce 1978 požádal Bašír Džumajjil, se svou dětskou tvářičkou a s kontakty s Mosadem, o zbraně pro svůj pokračující spor s rodinou Faranžíjů. (Tony Faranžíja s Mosadem dobré vztahy neměl.) Mosad jim zbraně prodal, a byl to nákup, jaký ještě v Mosadu předtím nikdo nezažil. Skupina falangistů prodělávala v roce 1980 výcvik na vojenské základně v Haifě. Učili se mimo jiné ovládat malé dělové čluny Dabur, které stavěla izraelská zbrojovka, sídlem - kde jinde - v Berševě, městě uprostřed pouště, ale také uprostřed cesty spojující Středozemní a Rudé moře. Když kurs skončil, velitel tohoto libanonského křesťanského válečného loďstva, ve svém obvyklém lesklém hedvábném obleku připlul s třemi osobními strážci a třemi pracovníky Mosadu do Haify, s několika kufříky na palubě. Džumajjilovi lidé zakoupili pět těchto člunů, každý v ceně zhruba šesti miliónů amerických dolarů, a zaplatili za ně hotově bankovkami, které si s sebou přivezli v kufřících. Čluny odvezli do Džuníje, malebného přístavu na středomořském pobřeží severně od Bejrútu. Když byly kufříky otevřeny, velitel této libanonské válečné flotily se zeptal vedoucího skupiny z Mosadu, jestli si přeje peníze přepočítat. „Ne, věříme vám," zněla odpověď. „Ale jestli bude něco chybět, tak je z vás mrtvola." Přepočetli peníze dodatečně. Byly všechny. „Loďstva" většinou falangisté využívali tak, že křižovali rychlostí pěti uzlů - to je asi devět kilometrů za hodinu - podél břehu kolem západního Bejrútu a pálili na muslimy z kulometů; byly to akce, při kterých zahynuly stovky nevinných civilistů, přičemž vojenský účinek měly minimální. Vzhledem ke svým vztahům k Mosadu povolil libanonský vůdce Džumajjil Izraeli vybudovat v Džuníji v roce 1979 námořní radarovou stanici s posádkou asi třiceti Izraelců prvou izraelskou základnu v Libanonu. Jejich přítomnost samozřejmě dodala falangistům oporu, jelikož muslimové - ba ani Syřané -nijak netoužili po tom s Izraelci se střetnout. Mnoho porad o zřízení stanice mezi Mosadem a Džumajjilem se konalo v jeho rodinném sídle severovýchodně od Bejrútu. A aby Džumajjilovi nějak vynahradili starosti, které s radarovou základnou měl, platili mu Izraelci měsíčně něco mezi 20 000 až 30 000 dolary. V témže čase měli Izraelci na jihu Libanonu ještě jednoho přítele - majora Sa' da Haddada, křesťana, který velel milici složené převážně z muslimských Šíitů a který takřka stejně toužebně usiloval o to, vytlačit z jižního Libanonu palestinské jednotky Jásira Arafata, jako sami Izraelci. I on se ukázal jako ochotný spojenec, když nadešel čas zahájit proti Arafatovi akci. Rezidentura Mosadu v Bejrútu, které se říkalo „Ponorka", byla umístěna ve sklepě jedné bývalé vládní budovy poblíž hranice mezi křesťany ovládaným východním Bejrútem a muslimským západním Bejrútem. Trvale v ní pracovalo asi deset lidí, sedm až osm z nich byli 180
kacové, s nimi tam pak byli jeden nebo dva příslušníci útvaru 504, analogie Mosadu v izraelské armádě, kteří se s nimi dělili o místo v kanceláři. Na začátku osmdesátých let se Mosad intenzívně zajímal o několik dalších libanonských „rodin", které se účastnily bojů, platil je za informace, předával tyto informace jednotlivým skupinám dál, platil dokonce i gangům a některým Palestincům v uprchlických táborech za dodávané zprávy a další služby. Kromě Džumajjila byly na výplatní listině Mosadu i rodiny Džumbláta a Barrího. Byla to situace, jakou Izraelci nazývali arabským slovem halemh, čili „zmatkárna". Tou dobou chaos dále narůstal, tím že začaly únosy návštěvníků ze Západu. V červenci roku 1982 byl například čtyřmi ozbrojenými muži unesen osmapadesátiletý David S. Dodge, rektor bejrútské Americké univerzity, když se pěšky vracel z univerzitního areálu domů. Běžný způsob transportu rukojmí byl nazýván „mumiové baleni"'. Znamenalo to, že člověka pevně olepili od hlavy až k patě hnědou plastikovou lepicí páskou a ponechali mu jen otvor pro nos, aby mohl dýchat, načež „balík" strčili do kufru vozu anebo pod sedadlo. Několik obětí tam nechali takto ležet a zahynout, zpravidla tehdy, když únosci náhodou narazili na silniční zátaras zřízený rivalitními oddíly. V Libanonu se to zlehčovalo slovy, že na tom není nic hrozného, ledaže by to potkalo zrovna vás. * * * A tak, zatímco Mosad dál spřádal všelijaké libanonské kontakty a zatímco ministra obrany Ariela Šarona - „jestřába mezi jestřáby", jak mu říkali Američané - už všechno pálilo, jen aby mohl vyrazit do boje, začínal narůstat i tlak na Begina; přinejmenším že už je čas vypráskat konečně to OOP z jižního Libanonu, kde svého postavení beztak jen využívá k ostřelování izraelského území a k přepadům izraelských osad poblíž severní hranice. Šarona jeho jednotky po Jom Kippurové válce v roce 1973 pozdravovali „Arik, Arik, král Izraele!" Stokilovému, necelých sto sedmdesát centimetrů vysokému Šaronovi, jemuž se říkalo pro jeho figuru a chování „buldozer", bylo sotva pětadvacet let, když velel útoku komanda, které pobilo desítky nevinných Jordánců a donutilo prvého ministerského předsedu Izraele k veřejné omluvě. Později ho Moše Dajan málem postavil před válečný soud za neuposlechnutí rozkazu během Sinajského tažení v roce 1956, když Šaron podnikl výsadkářský manévr, jenž stál životy desítek izraelských vojáků. Řadu měsíců předtím, než k izraelské invazi do Libanonu došlo, OOP už tušilo, že se útok chystá, a Arafat nařídil, aby ustalo bombardování izraelských osad. Přesto však na jaře roku 1982 Izrael celkem čtyřikrát vysunul své útočné síly k severní hranici a pokaždé je teprve v poslední minutě stáhl, hlavně vzhledem k tlaku Spojených států. Begin Američany ujišťoval, že pokud by někdy izraelští vojáci zaútočili, nepostoupili by dále než k řece Litani, necelých třicet kilometrů severně od izraelské hranice, jen aby vytlačili Palestince z dostřelu izraelských osad. Slib nedodržel, a vzhledem k tempu, s jakým izraelské jednotky dorazily až do Bejrútu, to zřejmě nikdy ani neměl v úmyslu. Dnem 25. dubna 1982 stáhl Izrael své jednotky z poslední třetiny sinajského poloostrova, který okupoval od Šestidenní války v roce 1967, a splnil tak egyptsko-izraelskou dohodu z Camp Davidu z roku 1979. Avšak v téže chvíli, kdy izraelské buldozery likvidovaly zbytky izraelských osad na Sinai, porušil Izrael příměří na celé sto kilometrů dlouhé hranici s Libanonem, které vstoupilo v platnost v červenci 1981. Předtím, v roce 1978, už jednou Izrael do Libanonu vtrhl s 10 000 muži a 200 tanky, avšak OOP se mu odtamtud přesto nepodařilo vytlačit. V Galilei bylo slunné nedělní jitro, 6. června 1982, když Šaron dostal od Beginova kabinetu konečně onen pokyn „vpřed" a invaze mohla začít. Toho dne si irský generálporučík William Callaghan, velitel jednotek OSN v Libanonu, zašel na skok do předsunutého velitelského stanoviště izraelského Severního okruhu v Zefatu, aby projednal rezoluci Rady bezpečnosti OSN požadující ukončení pohraničních srážek Izraele a OOP. Namísto očekávané diskuse mu náčelník izraelského generálního štábu generálporučík Rafael Eitan sdělil, že během 28 minut vstoupí Izrael do Libanonu. Vzápětí vskutku vtrhlo do Libanonu 60 000 mužů a 500 181
tanků a zahájili tak neblahou ofenzívu, která sice dokázala vypudit asi 11 000 bojovníků OOP ze země, avšak poskvrnila jméno Izraele před celou světovou veřejností, stála životy 462 izraelských vojáků a připsala si na konto dalších 2218 zraněných. Většina sil OOP byla zničena během prvých 48 hodin ofenzívy, třebaže Palestinci kladli houževnatý odpor v Sajdě, Súru a Damuru. Begin reagoval na dva naléhavé dopisy od Reagana, jimiž ho americký prezident žádal, aby se Izrael útoku na Libanon zdržel. Ve své odpovědi Begin uvedl, že Izrael chce toliko zatlačit OOP dál od svých hranic. „Krvežíznivý útočník stojí přímo na našem prahu," psal. „Cožpak nemáme ta nejzákladnější práva na sebeobranu?" Zatímco izraelské síly na jihu napadly OOP, na předměstích Bejrútu se připojily k Džumajjilovým křesťanským falangistům. Nejprve byli Izraelci při vstupu do města bejrútskými křesťany pozdravováni jako osvoboditelé a zasypáváni rýží, květinami a cukrovinkami. Zanedlouho obklíčili v západní části Bejrútu několik tisíc členů palestinských komand, a s nimi ovšem asi i půl miliónu bejrútských obyvatel. Pro izraelské vojáky neznamenal pobyt v Libanonu jen a jen válku; našli tam i čas na milování v jedné vesnici hned za jeho obvodem. Proslula dvěma věcmi: že tam Žily krásné ženy a že jejich manželé nebyli doma. Smrtící dělostřelecké bombardování však pokračovalo dál a v srpnu, za narůstající domácí i zahraniční kritiky, že usmiřováni nejsou bojovníci, ale civilní obyvatelstvo, Begin pravil, Děláme jen to, co dělat musíme. Západní Bejrút není město. Je to vojenský cíl obklopený civilisty." Konečně po desetitýdenním obležení, děla umlkla a komanda OOP město vyklidila. Ministerský předseda Libanonu Šafík al-Wazzán k tomu řekl, „Došli jsme na konec našich strastí." Byl to předčasný komentář. Koncem srpna přibyl do Bejrútu nevelký americko-francouzsko-italský mírový sbor, avšak Izraelci nepustili obklíčené město ze svého sevření. V úterý čtrnáctého září 1982 v šestnáct hodin osm minut odpoledne detonovala ve třetím poschodí ústředí Křesťanské falangistické strany stokilogramová nálož, odpálená na dálku, a zabila nově zvoleného prezidenta Bašíra Džumajjila, když tam konal za přítomnosti asi stovky členů své strany pravidelné týdenní shromáždění. Spolu s ním zahynulo dalších 25 osob. Bašíra vystřídal jeho čtyřicetiletý bratr Amín. Jako pachatel pumového útoku byl zjištěn Ptabib Šartúní, šestadvacetiletý člen Syrské lidové strany, protivníků falangistů. Operaci řídila syrská rozvědka v Libanonu pod velením podplukovníka Muhammada Gháníma. Od doby, kdy CIA pomohla vytvořit vztahy mezi Džumajjilem a Mosadem, měli Američané s Izraelci dohodu o sdílení zpravodajských poznatků (z níž těžil převážně Mosad, protože ten se s nikým příliš rád o své vlastní získané informace nedělí). A jelikož Mosad se na CIA díval jako na „hráče, kteří nesmějí vstoupit do hry," nepochybně musel znát roli Sýrie v atentátu na Džumajjila. Avšak dva dny po onom výbuchu přivítal velitel Severního okruhu generálmajor Amir Drori na svém velitelském stanovišti v Bejrútském přístavu hosty: náčelníka generálního štábu libanonské armády Fádího Frama a jejich pověstného šéfa rozvědky Iljáse Hubajku. Byl to malebný zjev, který chodil neustále vyzbrojen pistolí, nožem a ručním granátem navíc, ovšem zrůdná povaha. Syrským vojákům, které zabil, uřezával uši a navlékal si je doma na drát. Hubajkovým blízkým druhem byl křesťanský generál Samír Za' za'; později se oba ve velení křesťanské armádě dosti často střídali. Pro Mosad představoval Hubajka důležitý kontakt. Byl to absolvent Štábní a velitelské akademie v Izraeli. A byl to hlavní velitel jednotek, jež vtrhly do utečeneckých táborů a povraždily tam civilisty. Hubajka, který Amína Džumajjila nenáviděl a chtěl ho teď zaskočit a blamovat, se právě stal terčem rozhořčených vnitřních útoků, obviňovali ho, že nedokázal poskytnout Bašírovi Džumajjilovi dostatečnou ochranu. 182
V pět hodin ráno šestnáctého září Hubajka shromáždil své jednotky na bejrútském mezinárodním letišti a vyrazil do tábora Šatila, ozařovaného světlicemi Izraelských branných sil a ostřelovaného pak jejich podpůrnou palbou. V prohlášení izraelského kabinetu předaného pak tisku se pravilo, že Izraelské branné síly „zaujaly postavení v západním Bejrútu, aby předešly hrozbě násilí, krveprolití a anarchie." Následující den získal Hubajka od Izraelců souhlas přivést do táborů dva další prapory. Izrael věděl, že se tam odehrává masakr. Izraelské jednotky měly dokonce zřízeno v posledním patře sedmiposchoďové budovy u kuvajtského velvyslanectví pozorovací stanoviště, z něhož měli volný výhled na ona jatka. Pobouřen masakrem a rolí, kterou v něm sehrál Izrael, stupňoval Reagan válku slov s Beginem, až konečně začátkem října poslal do Bejrútu 1200 mužů námořní pěchoty, jen devatenáct dnů poté, co se odtamtud stáhli. Připojili se k 1560 francouzským výsadkářům a 1200 italským vojákům a vytvořili tak další mírový sbor. * * * Po celý ten čas rezidentura Mosadu v Bejrútu pilně pracovala. Jedním z jejích informátorů byl „práskač", („stinker", což je termín z jidiš užívaný pro donašeče v Izraeli stejně jako v USA a odpovídá britskému „stool pigeon"). Byl ve spojení s jednou garáží, která se specializovala na úpravy vozidel pro účely pašování. Mnoho příslušníků izraelské armády například takto pašovalo nezdaněné videorekordéry a cigarety do Izraele, kde daň za ně činí až 100 procent i 200 procent jejich ceny. Mosad občas předával příslušné hlášení izraelské vojenské policii, takže nejeden pokus o nelegální dovoz ztroskotal. V létě 1983 tento informátor Mosadu vyprávěl o velkém nákladním mercedesu, v němž muslimští Šíité zřejmě upravují prostory pro umístění náloží. Říkal, že jsou to dutiny mnohem větší, než obvykle bývají, takže ať už má být zasaženo cokoli, bude' to zřejmě něco velkého. Mosadu muselo být jasné, že vzhledem k předpokládané velikosti cíle může jít jen o několik lokalit a že jednou z nich nutně jsou i objekty areálu americké armády. Otázka byla, zda Američany varovat, aby zvýšili bdělost, pokud jde o nákladní vozy odpovídající získanému popisu, či ne. Šlo o příliš závažné rozhodnutí, než aby bylo přijímáno v Bejrútu, takže rezidentura podala zprávu do Tel Avivu. Admony, tehdejší šéf Mosadu, nařídil, aby Američanům dali běžnou výstrahu, neurčitou zprávu, že mají důvod se domnívat že se snad proti nim chystá nějaká operace. Avšak tato informace byla tak povšechná a všední, že zapůsobila asi jako vysílání povětrnostních zpráv; nebylo pravděpodobné, že by vyvolala nějaký zvláštní poplach anebo si vynutila zvýšená bezpečnostní opatření. V průběhu šesti měsíců po přijetí této informace se například objevila víc než stovka takových obecně formulovaných varování před pumovým útokem provedeným za pomoci automobilu. Jedno další upozornění navíc tedy bdělost a ostražitost americké strany příliš zvýšit nemohlo. Když Admony zakazoval poskytnout Američanům specifické informace získané o onom nákladním automobilu, řekl, „Ba ne, my tam nejsme proto, abychom chránili Američany. Je to dost velká země. Pošlete normální sdělení." V téže chvíli však obdržela veškerá izraelská zařízení detailní informace a byla před vozidlem odpovídajícím popisu varována. Ráno dne 23. října 1983, v šest hodin dvacet minut se blížil velký nákladní mercedes k bejrútskému letišti, přejel na dohled od stráží u nedaleké izraelské základny, projel kontrolním stanovištěm libanonské armády a odbočil vlevo k parkovišti. Strážný americké námořní pěchoty, když zjistil, že vozidlo nabírá rychlost, stačil ještě vyhlásit poplach, ale než mohl podniknout cokoli dalšího, nákladní vůz se s naplno řvoucím motorem rozehnal proti vchodu čtyřpatrové betonové budovy leteckého provozu, jež sloužila jako velitelství osmému praporu americké námořní pěchoty. Nákladní vůz prolomil kovanou železnou mříž, prorazil bariéru z pytlů s pískem chránící strážní postavení, prolétl další bariérou a rozhodil ještě stěnu z pytlů s pískem ve vstupní hale. 183
Pak vybuchl s takovou ničivou silou, že se celá budova okamžitě proměnila v hromadu sutě. O pár minut později jiný nákladní vůz narazil plnou rychlostí do velitelství francouzských výsadkových jednotek v Bír Hasunu, přímořské obytné čtvrti vzdálené pouhé tři kilometry od amerického areálu, a zasáhl je takovou silou, že celý barák posunul o deset metrů a zabil 58 vojáků. Smrt 241 příslušníků americké námořní pěchoty, v době sebevražedné akce většinou ještě spících na lůžcích ve svých ubikacích, představovala největší americké ztráty za jediný den od vietnamské války, kdy za ofenzívy u Tetu 13. ledna 1968 zahynulo 246 Američanů. Během několika málo dnů Izraelci předali CIA jména 13 lidí, o nichž uvedli, že jsou v nějakém spojení s pumovými útoky na příslušníky americké námořní pěchoty a francouzských parašutistů. Na seznamu byli členové syrské rozvědky, Íránci z Damašku a Šíita Muhammad Husajn Fadlalláh. V ústředí Mosadu se ozval úlevný povzdech, že výbuch tentokrát nepostihl nás. To, že jsme na stopu jeho příprav narazili, a nikomu nic neřekli, se v Mosadu považovalo jen za malé opomenutí. Byl s tím přece tak jako tak spojen problém - kdybychom informaci poskytli dál a kdyby pak byl případně vysledován její původ, byli by nám zabili našeho informátora. A příště, až bychom přišli v sérii atentátů na řadu třeba my sami, nedověděli bychom se to včas! Obecný postoj k Američanům byl asi takovýto: „Ale co, pořád chtěli do téhle libanonské záležitosti strkat nos, tak ať aspoň vědí, co to obnáší." Pro mne samotného to znamenalo prvý případ, kdy mě pořádně setřel můj nadřízený z Mosadu, spojovací důstojník Ami Jaar. Řekl jsem tenkrát, že na americké vojáky zabité v Bejrútu budeme vzpomínat déle než na naše vlastní padlé, protože tam přišli z dobré vůle, aby nám pomohli z kaše, kterou jsme si sami navařili. „Ty drž laskavě hubu," řekl mi na to Jaar. „Co se hádáš za cizí klub? Dáváme Američanům mnohem víc, než od nich sami dostáváme." Tohle se říkalo vždycky, ale není to pravda. Kolik jsme jen měli americké výzbroje, a také Mosad jim byl za mnohé zavázán. V této době pokračovalo věznění několika unesených západních rukojmí a došlo také k novým únosům, na nichž se podílely nejrůznější frakce. Jednoho dne koncem března 1984 odešel z domu vedoucí rezidentury CIA v Bejrútu William Buckley, oficiálně vedený jako politický pracovník amerického velvyslanectví, a byl pod hrozbou zastřelení unesen třemi šíitskými vojáky. Byl pak 18 měsíců vězněn, krutě mučen a konečně brutálně zavražděn. I on mohl být zachráněn. Mosad, díky své rozsáhlé síti informátorů, měl dosti dobrou představu o tom, kdo a kde mnohé z rukojmí zadržuje. I když třeba chybí přesný údaj o tom, kde je zajatec ukryt, rozhodující je vždy informace, kdo je vlastně jeho věznitelem, protože jinak se může klidně stát, že budete vyjednávat s někým, kdo žádné rukojmí vůbec nedrží. Vykládala se historka o Libanonci, který uložil svému adjutantovi, aby mu našel někoho, s kým by mohl vyjednávat o propuštění rukojmí. Adjutant se zeptal, „A z které země on vlastně pochází?" Odpověď zněla: „Zjistěte mi nějaký stát, a já už si příslušné rukojmí obstarám." Muži Buckleyovy třídy jsou považováni za zvlášť důležité, protože toho spoustu nosí v hlavě. Pokud se z nich tyto informace podaří vynutit, může to znamenat rozsudek smrti pro mnoho operativců pracujících po celém světě. K odpovědnosti za Buckleyův únos se přihlásila skupina nazývající se Islámský džihád (Islámská svatá válka). Bill Casey, šéf CIA, měl tak velký zájem na Buckleyho záchraně, že byla do Berjútu vyslána skupina expertů FBI, speciálně vycvičená na pátrání o obětech únosů. Ale uplynul měsíc a nepodařilo se jim zjistit nic. Oficiální americká politika tehdy vylučovala jakákoli jednání o výkupném za propuštění rukojmí, avšak Casey dal souhlas k uvolnění mimořádných částek na odměny informátorům, a pokud by to bylo nutné, i na zaplacení za Buckleyovo propuštění. Netrvalo dlouho a CIA se obrátila o pomoc na Mosad. Brzy po Buckleyově únosu požádal spojovací důstojník CIA v Tel Avivu Mosad, aby mu poskytl veškeré dostupné informace, jaké jen může obstarat, o Buckleyovi a o některých dalších rukojmích. 184
Asi v půl dvanácté dopoledne se jednoho dne ozval v ústředí Mosadu domácí rozhlas a vyzval všechen personál, aby na dobu jedné hodiny opustil všechny prostory přízemí a výtahů, ježto budou přijímáni hosté. Pak přivedl doprovod dva pracovníky CIA a odvezl je k Admonymu do jeho pracovny v devátém patře. Ředitel Mosadu jim řekl, že jim dá vše, co Mosad má, ale jestli mají nějaké speciální přání, pak že by bylo nejlépe, kdyby se obrátili přímo na ministerského předsedu, „protože on je naším nejvyšším představeným." Ve skutečnosti po nich Admony chtěl, aby o tuto službu požádali i formálně, aby pak mohl později podle potřeby žádat příslušnou protihodnotu. To Američané také učinili, formou žádosti svého velvyslance adresované tehdejšímu premiérovi, Šimonu Peresovi. Peres uložil Admonymu, aby předal CIA vše, co by jim situaci kolem amerických rukojmí umožnilo zvládnout. Normálně jsou takové žádosti spojeny s různými omezeními, jako například „Dáme vám všechno co víme, pokud to ovšem neohrozí naše vlastní pracovníky" - ale v tomto případě žádná taková podmínka formulována nebyla, což byl jasný signál, za jak závažnou záležitost jak Spojené státy, tak i Peres otázku rukojmí považují. Politicky se z těchto věcí může snadno stát dynamit. Reaganova administrativa si až příliš dobře vzpomínala na nenapravitelné politické škody a pokoření, jaké utrpěl Jimmy Carter, v době kdy byli po šáhově svržení zadržováni američtí rukojmí v Íránu. Admony ujistil Perese, že provede všechno, co bude v jeho silách, aby Američanům nějak pomohl. „Mám pocit, že v tomto směru něco udělat můžeme," řekl. „Myslím, že máme pár informací, které by jim mohly pomoci." Ve skutečnosti jsme vůbec neměli v úmyslu takovou pomoc poskytnout. Oba pracovníci CIA byli pozváni na schůzku s oddělením Sajfanim („Zlaté rybky"), specialisty na OOP. Schůzka se konala v Midraše neboli v Akademii. Jelikož Izrael považuje OOP za svého hlavního nepřítele, Mosad často počítá s tím, že pokud se něco dá svést na OOP, splnil tím už svůj úkol. Takže začali i z únosů vinit OOP, třebaže mnozí z nich věděli, že většina z nich, včetně únosu Buckleyho, nemá s OOP co dělat. Nicméně, aby vypadali, jako že plně spolupracují, rozvěsili po stěnách plno map a nabídli Američanům spoustu všeobecných údajů o tom, kde by rukojmí mohli být drženi; třebaže zajatci byli neustále převáženi do nových a nových úkrytů, Mosad zpravidla měl dosti přesnou představu, kde jsou. Mosad vypouštěl mnoho detailů, které se od svých informátorů dozvídal, ale říkal přitom Američanům, že je na nich, aby se sami rozhodli, zda má smysl jít do podrobností. Byla to všechno součást nepřiznaného, avšak reálně existujícího systému zajišťujícího splácení dluhů, jakýchsi směnek na protislužby vyžadované v budoucnosti. Po schůzce byla zpracována zpráva pro Admonyho. Američané se odebrali domů projednat ji se svými šéfy. Za dva dny byli zpátky, chtěli podrobnější informaci o jedné z odpovědí, kterou dostali při prvé poradě. CIA se domnívala, že narazila přímo na surový diamant, ale chtěli si ještě ověřit detaily. Požádali, aby si směli promluvit se zdrojem informace. „Na to zapomeňte," řekl pracovník Mosadu. „Se zdrojem nemůže hovořit nikdo cizí." „Okey," odpověděl muž z CIA. „To je rozumné. A co kdybychom si promluvili s jeho řídícím důstojníkem?" Identitu svých kaců Mosad žárlivě střeží. Nemohou prostě připustit, aby se s nimi někdo setkal jako s kacy. Koneckonců, kdo může říci, kdy je pak někde v terénu identifikuje? Kaca, který dnes operuje v Bejrútu, může být zítra kdekoli jinde ve světě, tam může narazit na onoho člověka z CIA a „položit" tak celou akci. Jenže přesto všechno přece existuje řada cest, jak zařídit rozhovor, aniž se obě strany skutečně setkají a vidí. Je možno například mluvit přes závěs a zajistit i potřebné zkreslení hlasu a pro tento účel by bývalo stačilo i použít docela obyčejnou kápi. Jenomže Mosad žádnou takovou pomoc ve skutečnosti nabídnout nemínil. Přes přímý příkaz, který jim už dal jejich „šéf, Peres, prohlásili vedoucí Sajfanim, že se o tom musí nejprve poradit s ředitelem Mosadu. Po ústředí se rozneslo, že Admony má svůj špatný den. Špatný den prý má i jeho milenka, dcera velitele Cometu. Má prý menses - potud aspoň domácí žert. V jídelně se při obědě nemluvilo o ničem jiném než o rukojmích. Než dospěl citovaný Admonyho výrok až sem, ke stolům, dostal možná trochu výraznější zabarvení, nicméně se prý přesto ředitel vyjádřil, „Co 185
si vlastně ti zasraní Američani myslí? To za ně máme jít hledat i jejich vlastní rukojmí? Nejsou padlí na hlavu?" V každém případě zněla odpověď: ne! Ani s kacou nebylo Američanům dovoleno promluvit. Navíc bylo Američanům ještě řečeno, že informace, které dostali, jsou stejně zastaralé a že s vztahují k jinému případu a s Buckleyovým únosem nemají nic společného. Nebyla to pravda, ale Mosad tu verzi vylepšoval ještě dál, požádal Američany, aby na ony informace zapomněli, jinak že by to mohlo ohrozit životy dalších rukojmí. Naslibovali dokonce, že na oplátku zdvojnásobí své úsilí, aby mohli Američanům nějak pomoci. Mnoho lidí v Institutu tenkrát říkalo, že toho Mosad bude jednoho dne litovat. Ale většina z toho měla radost. Odpovídalo to obecnému postoji, „Heleďte, teď jsme jim to ukázali! Nedáme se přece od nějakých Američanů buzerovat. Jsme přece Mosad! Jsme jedničky, ne?" * * * Byly to právě obavy o Buckleye a o ostatní rukojmí, kvůli kterým se Casey rozhodl obejít autoritu amerického kongresu a pustit se do akce dodávek embargovaných zbraní Íráncům, výměnou za bezpečí amerických rukojmí, která posléze vyústila ve skandál Írán-Contras. Kdyby byl Mosad od počátku projevil více ochoty pomoci, byl by patrně nejen mohl zachránit Buckleye a další rukojmí, ale byl by pomohl i odvrátit tento obrovský skandál americké politiky. Peres evidentně nahlížel, že spolupráce je v nejvlastnějším zájmu Izraele, jenže Mosad - a zvláště pak Admony - měli své vlastní zájmy a dokázali je bez skrupulí také sledovat. Konečná fáze tragické, Mosadem zosnované účasti v libanonské zápletce nastala, když Izraelci ukončili činnost rezidentury „Ponorka". Nechali za sebou spoustu agentů a jejich síť se prostě zhroutila. Mnoho z nich bylo zabito. Jen některé se podařilo úspěšně propašovat ven ze země. Izrael válku nezačal ani neukončil. Je to trochu, jako když si člověk vyrazí do kasina zahrát si blackjack. Tam také hru nenačínáte ani neuzavíráte. Prostě se jí účastníte. Jenomže na Izrael v tomto případě nevybyla žádný výhra. Peresovým „poradcem pro otázky terorismu" se v této době stal muž jménem Amiram Nir. Když začal mít Peres podezření, že Mosad neprojevil při jednání s Američany dostatek ochoty pomoci, rozhodl se využít Nira jako svého osobního styčného pracovníka mezi oběma zeměmi. Byl to krok, který Nira posléze dovedl až k americkému podplukovníkovi Oliveru Northovi, ústřední postavě pozdější aféry Írán-Contras. Nirova účast v oné složité hře spočívala v tom, že on byl tím, kdo u sebe měl onu proslulou bibli s podpisem Ronalda Reagana, zatímco North a bývalý americký poradce ve věcech bezpečnosti Robert McFarlane - za použití falešných irských pasů - tajně navštívili v květnu roku 1986 Írán ve věci prodeje zbraní. Peníze vydělané na tomto prodeji pak byly užity k nákupu zbraní pro Američany podporované Contras v Nikaragui. Nir byl člověk s mnoha konexemi a znaly mnoha důvěrných informací. Byl to on, kdo sehrál rozhodující úlohu v dopadení únosců luxusní turistické lodi Achille Lauro v roce 1985 a kdo později informoval amerického viceprezidenta (a předchozího ředitele CIA) o zbrojních jednáních s Íránem. Byl zaznamenán Nirův výrok, že on a North osobně dohlíželi na několik protiteroristických operací v letech 1985 a 1986, schválených tajnou americko-izraelskou dohodou. V listopadu roku 1985 se North Nirovi svěřil s nápadem prodávat zbraně Íránu a z docíleného zisku platit jiné tajné operace. Nirova účast v celém tomto komplexu se jeví ještě záhadnější, vezmeme-li v úvahu jeho vztah k temné postavě íránského obchodníka Manuchera Ghorbanifara. Ředitel CIA Bill Casey dokonce Northe varoval, že Ghorbanifar je s největší pravděpodobností agentem izraelské špionážní služby. Přesto se Ghorbanifar s Nirem dokázali společně zasloužit o íránskou pomoc při propuštění reverenda Lawrence Jencoa, amerického rukojmí zadržo186
vaného libanonskými extremisty. Během pár dnů od Jencoova osvobození už informoval Nir George Bushe, že je třeba reagovat dodávkou zbraní do Iránu. Ghorbinafar byl získán CIA jako zdroj informací již v roce 1974. On také v roce 1981 rozšířil zprávu o libyjských vražedných komandech vyslaných do USA, aby zabily prezidenta Reagana. O dva roky později, kdy CIA dospěla k názoru, že tyto zvěsti byly jen vymyšlené, ukončila s Ghorbanifarem styky jako s informátorem a roku 1984 vydala formální „likvidační" prohlášení, tím, že před ním varovala jako před „talentovaným dezinformátorem''. Nicméně to byl právě Ghorbinafar, kdo pomohl vytvořit přemosťovací úvěr ve výši pěti miliónů dolarů, získaný od saudsko-arabského miliardáře Adnana Khashoggiho, jímž se podařilo překonat jistou nedůvěru mezi Íránem a Izraelem ve věci zbrojních dodávek. Khashoggi sám byl před mnoha lety získán Mosadem jako agent. Dokonce i jeho okázalé tryskové letadlo, o němž se toho už tolik napsalo, dostalo konečné vybavení v Izraeli. Khashoggi nedostával od Mosadu žádný základní plat, tak jako ostatní agenti, ale užíval namísto toho fondů Mosadu ke svým četným transakcím. Dostal půjčku, kdykoli potřeboval překlenout nějakou finanční mezeru, a Khashoggiho dceřinými společnostmi procházelo i mnoho peněz Mosadu. Z větší části pocházely od Ovadiiy Gaona, židovského multimilionáře marockého původu, jenž žil ve Francii a na nějž se Mosad často obracel, když byly zapotřebí nějaké větší peněžní částky. V daném případě nechtěl Írán platit, dokud nebude mít zbraně v ruce, a Izrael nechtěl expedovat rakety 508 TOW, dokud nebude mít v ruce peníze, takže krátkodobá půjčka od Khashoggiho byla pro celou transakci klíčovým prvkem. Krátce po tomto jednání byl propuštěn další americký rukojmí, reverend Benjamin Weir, a Američané se tak mohli přesvědčit, že navzdory svému lhářskému talentu Ghorbanifar stále ještě umí díky svým kontaktům v Íránu dostat rukojmí na svobodu. Tou dobou prodával Izrael tajně výzbroj v ceně asi půl miliardy dolarů íránskému ájatolláhu Chomejnímu, takže není pochyb o tom, že Ghorbanifar a jeho společník Nir tohoto obchodu užili jako páky k osvobození amerických rukojmí. Dne 29. července 1986 se Nir sešel s Bushem v hotelu Krále Davida v Jeruzalémě. Podrobnosti o jejich setkání jsou obsaženy v třístránkovém, přísně tajném záznamu pořízeném Craigem Fullerem, vedoucím Bushova štábu. Je v něm citován Nirův výrok, když Bushovi referoval o izraelské účasti, „My jednáme s těmi nejradikálnějšími složkami [v Íránu, jelikož] jsme zjistili, že ony něco dokážou, zatímco umírněné nikoli." Reagan nepřestával vyhlašovat, že pokud on posílá do Íránu zbraně, jedná vždy s íránskými „umírněnými". Nir řekl Bushovi, že Izraelci „tento kanál aktivizovali. Zařídili jsme pro onu operaci potřebné krytí, vybavili jsme pro ni základnu, zajistili jsme letadla." Nir se měl stát v roce 1989 klíčovým svědkem v procesu proti Oliveru Northovi v aféře Írán - Contras, zejména od chvíle, kdy prohlásil, že protiteroristické operace, nad kterými on a North dozírali v letech 1985 a 1986, se opíraly o tajnou americko-izraelskou dohodu. Jeho svědectví by bývalo nejen přivedlo do značných rozpaků Reaganovu administrativu, ale bylo by i ukázalo, jak velkou účast měli na skandálu Izraelci. Nir ovšem mezitím 30. listopadu 1988, za přeletu Cessnou T210 nad rančem vzdáleným asi 180 kilometrů na západ od Mexico City, přišel údajně i s pilotem letadla při jeho havárii o život. Mezi dalšími třemi cestujícími, kteří vesměs utrpěli jen lehčí zranění, byla i pětadvacetiletá Kanaďanka Adriana Stantonová z Toronta, která prohlásila, že k Nirovi neměla žádný vztah. Mexičané přesto uvedli, že je to jeho „sekretářka" a „průvodkyně". Pracovala u firmy, s níž byl Nir přímo spojen. Jakékoli další komentáře odmítla. Nir přiletěl do Mexika, aby tam projednal nějaké otázky marketingu avokadových plodů. Devětadvacátého listopadu ještě navštívil balírnu plodů v západomexickém státě Michoacán. Měl na firmě značný finanční podíl. Pod jménem Pat Weber si na příští den objednal k letu do Mexico City lehké chartrové letadlo a podle úředního nálezu zahynul při jeho havárii. Nicméně jeho „tělo" identifikoval jen jakýsi záhadný Argentinec, Pedro Cruchet, který pro Nira pracoval a v Mexiku se zdržoval ilegálně. Policii uvedl, že svůj osobní průkaz ztratil 187
kdesi při býčích zápasech, ale i bez něj mu byly vydány Nirovy pozůstatky. Kromě toho původní zpráva státního návladního uváděla, že jak Nir tak i Stantonová, ačkoli oba údajně přiletěli v legální obchodní záležitosti, cestovali pod falešnými jmény. Inspektor z místa odletu později prohlásil, že to není pravda. Tento rozpor vysvětlen nebyl. Na Nirův pohřeb přišlo v Izraeli přes tisíc lidí a ministr obrany Jicchak Rabin hovořil o „jeho misi s tajným posláním, s cílem jejž zatím nelze jmenovat, a o tajemstvích, která uchoval pevně uzamčena ve svém srdci." Bezprostředně po Nirově havárii byl v listě Toronto Star citován nejmenovaný pracovník zpravodajské služby, který řekl, že nevěří, že by Nir byl mrtvý. Spíše si podle něho dal chirurgicky změnit tvář v Ženevě, „kde jsou tyto kliniky velice kvalitní, velice soukromé a velice diskrétní." Ať se s Nirem stalo cokoli, můžeme se jen domýšlet, kolik škody by bývalo způsobilo jeho svědectví Reaganově administrativě a izraelské vládě v nadcházejících výsleších o aféře Írán -Contras a v navazujícím trestním řízení. V průběhu šetření před výborem amerického senátu v červenci 1987 bylo projednáváno mimo jiné i memorandum, které napsal North bývalému poradci pro národní bezpečnost viceadmirálu Johnu Poindexterovi s datem 15. 9. 1986 a které bylo z bezpečnostních důvodů cenzurováno. Memorandum doporučovalo Poindexterovi, aby prodej zbraní nejprve projednal s Caseym, a pak teprve o něm informoval prezidenta Reagana. Poindexter byl jediným ze všech sedmi obžalovaných, kdo si šel odpykat trest do vězení. Dne 11. června 1990 byl odsouzen na šest měsíců a rozsudek doprovodil soudce okresního soudu Harold Greene přísným ponaučením, že si Poindexter uvěznění zasluhuje jakožto „hlavní strůjce operace Írán-Contras". Robert McFarlane byl dne 3. března 1989 odsouzen k pokutě 20000 dolarů a k podmíněnému trestu vězení na dva roky, poté co doznal, že se cítí vinen ve čtyřech bodech obžaloby ze zatajování informací před Kongresem. Oliver North po procesu ve Washingtonu, který se stal senzací, byl 6. července 1989 odsouzen k pokutě 150 000 dolarů a k 1200 hodinám veřejně prospěšné práce. Byl předtím 4. května 1989 porotou uznán vinným ve čtyřech z dvanácti bodů obžaloby. Dále byl odsouzen k podmíněnému trestu vězení na tři roky a ke dvěma rokům ochranného dohledu. Northovo memorandum Poindexterovi jen podtrhuje význam Nirovy úlohy v této aféře, a to v této pasáži: „Amiram Nir, zvláštní poradce ministerského předsedy (Šimona) Perese pro boj s terorismem, naznačil, že v průběhu patnáctiminutového soukromého rozhovoru s prezidentem se patrně Peres hodlá zmínit o několika citlivých otázkách." Tou dobou již byli na svobodě tři americká rukojmí, a to v souvislosti s prodejem zbraní. Byli to Jenco, Weir a David Jacobsen. Pod titulkem „rukojmí" se v memorandu říká: „Před několika týdny vyslovil Peres znepokojení nad možností, že by Spojené státy mohly uvažovat o ukončení současných snah v Iránu. Izraelci pohlížejí na otázku rukojmí jako na překážku, kterou je nutno překonat cestou k rozšíření strategických vztahů k íránské vládě. Je pravděpodobné, že Peres bude očekávat ujištění, že Spojené státy jsou skutečně odhodlány pokračovat v současné 'společné iniciativě', vzhledem k tomu, že ani Weir ani Jenco by dnes bez izraelské pomoci nebyli opět na svobodě... bylo by patrně užitečné, kdyby prezident prostě Peresovi vyjádřil vděčnost za jejich diskrétní přispění." Což Reagan zřejmě učinil. A je velice pravděpodobné, že Peres rovněž vyjádřil vděčnost, alespoň zčásti. Nirova velice včasná „smrt" předešla tomu, že by byl jinak veřejně vypovídal jako svědek. Je nesnadné získat si v tomto směru jistotu, avšak vezmeme-li v úvahu podivné okolnosti havárie - a připočteme-li i skutečnost, že izraelští obchodníci zbraněmi právě tou dobou pilně expedovali výzbroj a výcvikové programy od karibské oblasti až po kolumbijskou narkotikovou šlechtu - je dost nepravděpodobné, že by Nir už opravdu nežil. S určitostí se to asi nedozvíme nikdy. Co však víme bezpečně je, že kdyby býval Mosad ochotnější, pokud jde o informace o vězněných Američanech a ostatních západních rukojmích, nebylo by muselo k aféře Irán-Contras patrně vůbec dojít. 188
Epilog D
NE 8. PROSINCE 1987 narazil v Gaze izraelský vojenský nákladní automobil do několika menších vozů, přičemž 4 Arabové zahynuli a 17 dalších bylo zraněno. Incident vyvolal příští den rozsáhlé protesty, zejména když se rozkřiklo, že havárie představovala záměrnou odvetu za smrt izraelského státníka, jenž byl 6. prosince v Gaze ubodán. Den nato přehradili protestující obyvatelé Gazy silnice barikádami z hořících pneumatik. Na izraelské vojenské jednotky házeli kamení, zápalné láhve a železné tyče. Desátého prosince se protesty rozšířily až do uprchlického tábora Balata, poblíž města Nábulus. Dne 16. prosince použily speciální zásahové jednotky proti demonstrujícím poprvé vodních děl a do pásma Gazy byl vyslán velký počet izraelských vojáků v pokuse utlumit rostoucí nepokoje. O dva dny později, po pátečních modlitbách, se vyhrnula palestinská mládež z mešit a střetla se s izraelskými jednotkami v pravidelných pouličních bitvách. Tři další Arabové byli zastřeleni. Poté izraelské jednotky vzaly ztečí nemocnici Šifa v Gaze, zatkli desítky raněných Arabů a zbily lékaře a sestry, kteří se pokoušeli své pacienty chránit. Započala intifada. Dne 16. května 1990 byla publikována tisícistránková zpráva sponzorovaná švédskou odbočkou Fondu pro záchranu dětí a financovaná Fordovou nadací, která Izrael obvinila z „hrubého, diskriminačního a opakovaného" násilí vůči palestinským dětem. Podle jejího odhadu bylo pro zranění ošetřeno mezi 50 000 až 63 000 dětí, počítaje v to přinejmenším 6500 dětí se střelnými poraněními. Ve zprávě se uvádělo, že většina dětí, které byly střelbou zabity, se ve chvíli, kdy byly zasaženy, nijak neprovinila házením kamení, a v jedné pětině případů, které komise projednala, se ukázalo, že oběti byly zasaženy střelou buď doma anebo v blízkosti domova, ne dále než 10 metrů od něj. Intifada zuří dál a její konec je v nedohlednu. K červenci 1990 bylo podle agentury Associated Press zabito 722 Palestinců Izraelci, dalších 230 palestinskými extremisty; ve stejném období zahynulo přinejmenším 45 Izraelců. Během roku 1989 dostoupil počet vojáků, které Izrael vysílal do pásma Gazy a na západní břeh Jordánu, maxima 10 000 mužů. V dubnu 1990 tento počet klesl na 5000. Ve svém vydání z 13. února 1990 informoval Wall Street Journal, že podle izraelské bankovní studie stály prvé dva roky povstání Izrael 1 miliardu dolarů na sníženém tempu růstu a výroby. Navíc musel stát vydat 600 miliónů dolarů na armádní jednotky nasazené k potlačení intifady. Na 373 čtverečných kilometrech pásma Gazy je směstnáno více než 600 000 Palestinců. Asi 60 000 jich jezdí denně za prací do Izraele, kde převážně vykonávají špatně placenou ruční dřinu, a na noc se musejí vracet domů, jelikož zdržovat se v místě pracoviště přes noc mají zakázáno. Dne 16. března 1990 byla při hlasování v Knesetu poražena vláda Jicchaka Šamira poměrem 60 ku 55 hlasům, bylo to poprvé vůbec, co v Izraeli došlo k pádu vlády po vyslovení nedůvěry. Stalo se tak poté, co Šamir odmítl přijmout americký plán na zahájení izraelskopalestinských mírových rozhovorů. Sedmého června pak Šamir a jeho pravicová strana Likud utvořili koalici s některými drobnými stranami a získali tak dvoumandátovou většinu v Knesetu. Většina pozorovatelů tuto vládu považuje za nejpravicovější v celých dějinách Izraele, která Šamirovi dovoluje pokračovat v politice podpory zřizování nových sídel na sporných územích a odmítat jednání s Palestinci. Dne 15. listopadu 1988 vyhlásila na závěr svého čtyřdenního zasedání v Alžíru Palestinská národní rada, kterou OOP považuje za svůj exilový parlament, zřízení samostatného 189
palestinského státu a prvně hlasovala pro přijetí klíčových rezolucí OSN, které výslovně uznávají právo Izraele na existenci. * * * V průběhu tohoto vleklého období neklidu utrpěla pověst Izraele ve světě podstatnou újmu. Přes narůstající snahy izraelských představitelů omezit zprávy o nepokojích na západním břehu Jordánu a v Gaze, začal opakující se pohled na ozbrojené jednotky bijící a střílející neozbrojenou palestinskou mládež otřásat i některými z nejtvrdošíjnějších spojenců Izraele. Tři dny poté, co Šamir prohrál hlasování o důvěře, řekl někdejší americký prezident Jimmy Carter, který byl právě na cestě touto oblastí, že povstání „je udržováno při životě mimo jiné i násilím páchaným na Palestincích" izraelskými vojáky a spočívajícím v nezákonném zabíjení, demolicích obydlí a zadržování bez soudního procesu. „Na západním břehu se sotva najde rodina, která by neměla alespoň jednoho mužského člena v daném okamžiku zadržovaného vojenskými úřady," řekl Carter. Čísla publikovaná izraelskou armádou vykazují, že Palestinci až dosud měli něco mezi 15 000 a 20 000 raněných a zatčeno že jich bylo až 50 000. Asi 13 000 jich setrvává ve věznicích. V průběhu velikonočního týdne, 12. dubna 1990, se skupina asi 150 židovských krajních nacionalistů nastěhovala do prázdného komplexu čtyř budov se sedmdesáti dvěma pokoji nazývaného Útulek sv. Jana, v samém srdci křesťanské čtvrti Jeruzaléma. Čin působil dojmem záměrně provokace vůči křesťanské obci. Útulek je jen pár metrů od Chrámu sv. Hrobu, uctívaného křesťany jako tradicí dochované sídlo Kristovy hrobky. Po deset dní popírala izraelská vláda jakoukoli účast na této události. Posléze musela přiznat, že skupině tajně poskytla částku 1.8 miliónu dolarů, celých 40 procent sumy potřebné k pronajmutí onoho komplexu. Americký senátor Robert Dole v průběhu jednoho z interview za své cesty po Izraeli nadhodil, že by Spojené státy asi měly zredukovat svou velkorysou pomoc, kterou Izraeli poskytují, tak aby si uvolnily fondy pro rodící se demokracie ve východní Evropě a Latinské Americe. Dne 1. března 1990 řekl americký ministr zahraničí James Baker, Že Bushova administrativa je nakloněna zvážit „očesáni"' pomoci poskytované Izraeli a dalším zemím, tak aby mohla podpořit vznikající nové demokracie. Baker nesmírně popudil Šamira, když vázal splnění izraelské žádosti o záruku na čtyřsetmiliónovou půjčku na zmrazení jakéhokoli budování dalších sídel na okupovaných územích. Snad nejlepší obraz o převažujících náladách pravice v Izraeli poskytl proslulý případ rabbiho Moše Levingera, vůdce krajně pravicového Hnutí židovských usedlíků. V červnu 1990 byl Levinger odsouzen k šesti měsíců vězení pro nedbalost: postřelil a zabil Araba. Levinger řídil dne 7. října 1988 vůz v Hebronu, kde po něm kdosi hodil kamenem. Levinger vyskočil a začal střílet z pistole, přičemž zabil Araba stojícího ve svém holičském krámku. V průběhu líčení Levinger předstoupil před soud, zamával pistolí nad hlavou a prohlásil, že zastřelit Araba bylo „vyvolením", jež na něho bylo sesláno. Poté, co byl odsouzen, ho jásající dav odnášel na ramenou. Rabbi Moše Cvi Neria, hlava proslulé náboženské školy Bnej akiva ješiva, prohlásil při přednášce uspořádané k Levingerově podpoře, že „přemýšlet teď není čas, čas je jen střílet, střílet napravo i nalevo." Soudce Chajm Kohen, bývalý soudce izraelského Nejvyššího soudu, řekl, „Přitom, jak se situace nyní vyvíjí, si vůbec netroufnu odhadnout, kam směřujeme. Nikdy v životě jsem neslyšel o nikom, kdo by byl odsouzen pro nedbalost, poté co někoho chladnokrevně zastřelil. Asi stárnu." * * * 190
Intifada a následný kolaps mravního pořádku a lidskosti jsou přímým důsledkem velikášství, které je tak charakteristické pro činnost Mosadu. Tam to všechno začíná, oním pocitem, že můžete provádět cokoli chcete a komukoli chcete a jak dlouho se vám zachce, jen proto, že máte moc. Izrael musí čelit největší hrozbě ve svých dějinách. Tato instituce je nezvládatelná. V Izraeli pokračuje dál bití Palestinců a Šamir k tomu říká, „To oni nás nutí ke krutostem. To oni nás dohánějí k tomu, že musíme bít děti. Nejsou hrozní?" To je výsledek předlouhých let tajnůstkaření; k tomu vedla slova „My jsme v právu, my musíme být v právu, ať se děje, co se děje" sem vedla léta záměrného klamání izraelských představitelů léta ospravedlňování násilí a nelidskosti pomocí podvodů, neboli, jak praví heslo Mosadu, „lstí a klamem." Je to choroba, která začala v Mosadu a zachvátila pak i vládu a řadu složek izraelské společnosti. V Izraeli existují síly, které proti tomuto úpadku protestují, ale jejich hlas není slyšet. A s každým krokem níž a níž je stále snazší v onom sestupu pokračovat dál a stále obtížnější zastavit ho. Nejsilnější prokletí, jakým dokáže na půdě Mosadu stihnout jeden kaca druhého, je docela prosté přání: „Rád bych si o tobě jednou přečetl něco v novinách!" Dost možná, že je to jediná cesta, jak věci změnit.
191
Postskriptum k paperbackovému vydání NELZE
ŘÍCI, že by to pro mne bylo tak úplně nečekané
překvapení. Byl jsem právě v kuchyni a vařil jsem si kávu, bylo tři čtvrti na deset, pátého září, když někdo zabouchal u předního vchodu. Bella šla otevřít. Stáli tam Oren Riff, někdejší velitel mého kursu, a Araleh Šerf, ředitel Akademie, oba dva vyšší důstojníci Mosadu. Riff stál napravo, měl černou koženou bundu a bílou košili a přes rameno měl přehozen řemen kožené brašny. Šerf měl hnědé sako, hnědé kalhoty, košili a vázanku. „Potřebujeme si s tebou promluvit," rozkřikl se na mě Šerf hebrejsky. „Není o čem," odpověděl jsem, zvedl jsem telefon a vytočil 911. „Jenom minutu," řekl Šerf. Zavěsil jsem. O pár vteřin později už telefonovala policie zpátky, ptali se, jestli jsem volal tísňové číslo 911. Řekl jsem, že ano, ale že je zatím všechno v pořádku. Šel jsem ke dveřím. Byli by chtěli jít dál, ale to jsem odmítl. Tou dobou naše dcera Leeorah, která zaslechla hebrejský hovor a domnívala se, že máme nějaké hosty z Izraele, seběhla celá šťastná napůl cesty dolů se schodů, ale rychle se zase vrátila, když mě slyšela rozzlobeně reagovat. Bella byla ještě více zneklidněna, zejména pokud jde o Šerfa, který se mnou před časem odmítl vůbec hovořit, když jsem tehdy s někým moc potřeboval mluvit, a teď tu stál před mými dveřmi. „Nevěřil jsem, že bys to dokázal udělat," řekl Riff. „Jednejme jako civilizovaní lidé," dodal v očekávání, že je pozvu dál a že se posadíme. Na to zapomeň. Není o čem mluvit." „Víme už o té knize," řekl Šerf, jako by mi nebylo jasné, proč asi"za mnou přišli. „Chceme vědět, v jakém je stádiu. Víš dobře, že jdeme do války." „Pokud vím, tak do ní jdou Američani a Kanaďani, a ne vy." „Pomoz nám tu knížku zarazit," řekl. „Jestli jde jen o Kanadu, tak jak velký ten náklad může být? Podívej, zaplatíme všechno, co to stálo tebe a ty lidi, s kterými v tom jedeš. A dostaneš tolik, kolik by ti bylo vyneslo." „Ty to musíš zastavit," skočil mu do řeči Riff. „Dobře víš, že peníze nehrají roli," pokračoval Šerf. „Musíš myslet na svou rodinu, na děti. Znáš ty lidi z OOP a z ostatních skupin. Půjdou teď po tobě." „Proč by po mně OOP mělo jít?" „Budou si myslet, že toho víš ještě víc, a budou tě chtít dostat." Uvědomil jsem si, že dva takhle vysocí oficíři z Mosadu se asi za mnou nevydali, aniž si zajistili příslušné sledování a pozorování; bezpochyby tedy věděli, že v domě není nikdo, kdo by jim mohl vadit, a že je to pro ně čistý terén. Byla by to ta nejlepší chvíle, kdy mě unést. Nebyl jsem ještě známý a kniha ještě také nebyla venku. Zahrál jsem o čas. „Na mně to není. Potřeboval bych o tom s někým mluvit. Zajdu pak za vámi. Kde vás najdu?" Šerf uvedl číslo, na které se ho mohu dovolat do Izraele. Řekl jsem mu, aby nebyl směšný a dal mi nějaký zdejší telefon. Odpověděl, ať ho tedy zavolám na izraelský konzulát v Torontu. „A proč ne na zdejší ambasádu?" zeptala se Bella. Riff, Šerf i já jsme současně řekli, „Ne, ne, na konzulát." V té chvíli velvyslanectví o téhle jejich operaci určitě ještě nevědělo. Politicky bylo velice choulostivé pracovat v cizí, třebaže spřátelené zemi prostřednictvím ambasády, takže jejich akci zřejmě musel zajišťovat Šabak anebo interní bezpečnost na konzulátě. Dali mi lhůtu, měl jsem zavolat do osmi hodin ráno. Venku ještě asi deset minut seděli v červeném středně 192
velikém najatém voze s quebeckou poznávací značkou. Pak odjeli. Bylo mi jasné, že i já musím odejít. Předně, pokud by se mě pokusili odstranit, nechtěl jsem, aby se to stalo před mou rodinou, která by tím rovněž byla vystavena nebezpečí. Ale za druhé a hlavně - vůbec už jsem nechtěl, aby mě dostali. Na začátku onoho týdne jsme se společně s Claire Hoyem setkali v Torontu s vedením Stoddart Publishing Company a s vedoucími pracovníky ze St. Martin's Press z New Yorku. Vzhledem k tomu, že se Američané o knize dověděli teprve v srpnu, bylo dohodnuto, že její uvedení na trh bude v Kanadě o měsíc pozdrženo, ze 4. září na 4. říjen, takže St. Martin's tím dostanou možnost vydat ji v USA souběžně. Bylo to paradoxní - nebýt tohoto jednání, bývala by kniha mezitím už v prodeji, ještě dříve, než se za mnou vypravil Mosad. Teď ten závod vypadal na prohru. Počkal jsem hodinu, sbalil jsem si věci do aktovky, sedl do vozu a udělal jsem pár kliček, abych zjistil, jsem-li sledován. Samozřejmě, že jsem sledován byl, nějakými muži v menším šedivém třídveřovém voze a pak ještě tmavou dodávkou. Setřásl jsem je a jel jsem rovnou na letiště v Ottawě. Do Toronta nic neletělo, až příští den ráno, takže jsem zašel na letištní oddělení Královské kanadské jízdní policie, ukázal jsem jim obálku knihy což podle mého názoru bylo asi tak všechno, co tou dobou mohl mít Mosad v ruce řekl jsem jim o návštěvě z Mosadu a hlavně jsem jim sdělil, že zůstanu na letišti přes noc. Slíbili, že mě budou pravidelně kontrolovat. Asi v jednu hodinu v noci jsem zavolal do bytu jak nakladateli Jacku Stoddartovi, tak i Hoyovi a vysvětlil jsem jim situaci. Když jsem příští den dorazil ke Stoddartům, dověděl jsem se, že právě obdrželi od advokátní kanceláře Joela Goldenberga dopis v zastoupení státu Izrael, jímž jim oznámil, že požádal soud v Ontariu o vydání vykonávacího příkazu k zastavení distribuce knihy. Dobrá zpráva byla, že v rozporu s obvyklou politikou Mosadu Goldenbergův dopis veřejně potvrdil, že jsem pracoval pro Mosad a že jsem získal informace, které - pokud by byly zveřejněny - by se mohly stát nebezpečnými pro mnoho lidí a států. Skončily se tím naše obavy, že Izrael prostě popře, že by cokoli věděl o mně anebo o věcech, o nichž se v knize píše. Špatná zpráva naproti tomu byla, když následujícího rána ctihodný soudce Robert Montgomery vydal na žádost Izraele vykonávací příkaz, jímž na deset dní pozastavil rozšiřování naší knihy, prvý případ v historii kanadské nakladatelské činnosti, kdy takovéhoto pozastavení dosáhl cizí stát. (Texty vykonávacího příkazu soudce Montgomeryho a návrhu žaloby jsou připojeny v závěru tohoto postskripta.) Po odpolední improvizované tiskové konferenci byla mou bezprostřední starostí vlastní bezpečnost. Musel jsem předpokládat, že se mě Mosad pokusí unést a propašovat zpět do Izraele. Nelson Doucet, jeden ze Stoddartových vedoucích pracovníků, mě odvezl k Thomasovi Milakovicovi, členu zpravodajského oddělení Metropolitní torontské policie. Byla kontaktována bezpečnostní složka RCMP (Královské kanadské jízdní policie), která rozhodla, že mě dopraví domů, jelikož tam bude podle jejich názoru snazší zajistit mi ochranu proti případnému pokusu o únos. Když se v hotelu Prince objevil Hoy s mou aktovkou, informovala ho RCMP, že už mě odvezli zpět do Ottawy. Hoy pak odjel do Brantfordu, menšího městečka západně od Toronta, a strávil víkend v domě svých rodičů. Brantfordská policie, která dostala výstrahu od RCMP, brala hrozbu do té míry vážně, že pověřila detektiva Dana Camilleriho z kriminální zpravodajské jednotky, aby Hoye vyhledal, aby za ním zašel několikrát během víkendu a aby zajistil u domu jeho rodičů mimořádnou policejní hlídkovou službu. Belle mezitím telefonovali staří přátelé z Izraele a sdělili jí, že se jich má celá skupina vydat letecky do Kanady, aby mě přesvědčili, že mám od vydání knihy upustit. Bella jim řekla, ať se o to nestarají, ale oni jí odpověděli, že už jen čekají na letenky. Riff Belle rovněž volal několikrát denně a naléhal na ni, aby mě požádala, abych se s ním spojil a umožnil věc projednat. Když mu Bella řekla, ať našim izraelským přátelům poradí, aby za námi nejezdili, odpověděl, „Nevím, o čem to vůbec mluvíte." Bella mu jen řekla, „Jestli stojíte o to, abych váš vzkaz Vickymu vyřídila, tak to řekněte svým lidem, kteří jistě dobře vědí, o čem mluvím." 193
Udělal to a naši přátelé cestu odvolali. V Izraeli vytáhly sdělovací prostředky do boje, tiskly o mě historky, podle nichž jsem měl být lhář, opilec, usvědčený zloděj a mnohé další. Objevila se i povídačka, že v mém bytě v Tel Avivu byla nalezena krabice s kartotékou Mosadu. Prvá verze dokonce uváděla, že ji kdosi našel někde v zastrčené uličce, ale pak si asi uvědomili, že lepenková kartotéková krabice plná kartiček by asi pod širým nebem sotva po ty čtyři roky vydržela, takže story byla obměněna tak, že ji našli na půdě v mém bytě v Tel Avivu. Jenže já jsem žádný byt v Tel Avivu neměl a nemám. Pak někde vyhrabali příhodu, kdy jsem pomáhal policii zatknout pár lidí pro podvody s kreditními kartami, a nechali do sdělovacích prostředků prosáknout zvěsti, že místo abych byl tehdy pracoval pro policii, byl jsem vlastně součástí té bandy. Další historka zněla, že jsem neobstál při bezpečnostním testu - což, vzhledem k tomu, že mě do zaměstnání přijal zrovna Mosad, je dosti směšné obvinění od organizace, jež se chlubí, že je tou nejvybíravější tajnou službou na celém světě. Navíc se tyto pověsti pokoušely zkrátit období mé služby v Mosadu tak drasticky, že si Hoy zažertoval, „Poslouchej, co přijde dál - neřeknou teď o tobě, že jsi vlastně strávil v Akademii jen takový delší víkend?" Nebyl jsem nijak překvapen, že se Mosad pokouší mě očernit, třebaže bych byl očekával něco vkusnějšího. Byli jsme dost otráveni, protože soudní příkaz znamenal svého druhu náhubek, zatímco Mosad a sdělovací prostředky si o mně mohli rozhlašovat, co se jim zachtělo. V jednom hotelu v centru Ottawy seděl izraelský novinář a předčítal knihu svým posluchačům v Izraeli, ale my - její autoři a vydavatelé - jsme se o jejím obsahu nesměli ani zmínit. Když jsem dorazil domů z Toronta v doprovodu RCMP, byly čtyři hodiny ráno. Na rozdíl od názoru RCMP jsem já osobně domov pro sebe nepovažoval v tu chvíli za ideální místo k pobytu. Později dopoledne mě pak Bella odvezla na nádraží, kam jsme dojeli tři minuty předtím, než odjížděl vlak do Toronta. Pokud by se na mě byli chtěli přilepit, byl bych je už zpozoroval; byl jsem poslední, kdo do vlaku nastupoval. Devátého září, asi v sedm večer, si najal pokoj v hotelu Sheraton Centre uprostřed Toronta pod svým vlastním jménem Bill Hanna, Stoddartův viceprezident pro zahraniční autorská práva (takže mé jméno se vůbec v záznamech neobjevilo), odnesl nahoru má zavazadla a sešel se pak se mnou u řádky telefonních automatů vzadu za hlavní halou. Věděl jsem, že Mosad bude pročesávat všechny velké hotely. Mohli na to klidně zmobilizovat dvacet nebo třicet bezpečáků z velvyslanectví a z konzulátu i z různých operací, které byly v běhu v New Yorku. Ti ovšem nepatřili k těm nejlepším sledovačům. My jsme jim říkávali „prstíčky". Jejich úkolem je vyšťourat vás někde, pak o tom někomu říct a zmizet. Zatímco jsme s Billem spolu telefonicky hovořili prostřednictvím dvou z hotelových automatů, instalovaných vedle sebe, všiml jsem si muže v tmavomodrém saku. Měl tmavé, nakrátko přistřižené kudrnaté vlasy a prohlížel si mě. Zahlédl jsem v zrcadle, jak dává komusi signál potrhávaním hlavy ke straně, podíval jsem se tím směrem a uviděl jsem toho druhého. Ten byl v džínech, ve svetru a na nohou měl palladijky - okrové, basketbalové plátěnky, jaké se v Izraeli nosí při výcviku komand. Řekl jsem Billovi, že sejdu dolů do nákupního centra, a požádal jsem ho, ať dává pozor, jestli se ti chlapci přesunou na určitá místa. Po dvou minutách sešel Bill dolů za mnou a sdělil mi, že udělali přesně to, co jsem předvídal. Řekl jsem mu, ať odejde a ať přesně za hodinu čeká u postranního vchodu. Vrátil jsem se do haly a upřeně jsem se zahleděl na toho v džínech. Byl celý nesvůj a zašel za sloup. Vydal jsem se rovněž na opačnou stranu sloupu, a on se přemístil. Šněrovali jsme takhle chvíli chodbu, až toho konečně nechal a odešel a já jsem vyjel výtahem nahoru k sobě do pokoje. Osprchoval jsem se a oholil jsem si knír. Když jsem jel nahoru, měl jsem na sobě rovněž džíny. Když jsem se pak vracel opět dolů, byl jsem v tmavém obleku. Hoch v džínech civěl rovnou na výtah, z něhož jsem vystupoval. Vmísil jsem se předtím do rozhovoru dvou pánů z Alberty, něco o tom, jak nám stárne skot, a muž střežící výtah si mě vůbec nepovšiml. Vycházel jsem právě ze dveří, když předjel Bill s autem; rychle jsem nasedl a odjeli jsme. Celý ten týden jsem trávil večery a noci střídáním 194
hotelů a noclehováním u různých zaměstnanců od Stoddartů. Dne 11. září se novináři otázali Pierra Cadieuxe, jenž jako ministr odpovídá za Kanadskou bezpečnostní a zpravodajskou službu, jak to, že je příslušníkům Mosadu dovoleno obtěžovat kanadského občana. Cadieux odpověděl, že bez jeho souhlasu nemůže přece v Kanadě operovat tajná služba žádného spřáteleného státu. „Nejsem informován o žádné podobné žádosti ... a podle mých informací taková akce v Kanadě v současné době neprobíhá." Pokud Cadieux skutečně věří, že Mosad provádí ve spřátelených zemích své operace opravdu toliko po oficiálním souhlasu jejich představitelů, bude se muset ještě dost učit. Snad o tom opravdu nevěděl, ale v Izraeli mezitím zdroj z Mosadu již potvrdil, že Mosad skutečně vyslal dva muže, aby se mě pokusili přesvědčit, abych vydání knihy pozastavil, a že existoval i plán, jak mě mají unést, ale že tento záměr vzdali, poté co jsem se před nimi ukryl. Podle časopisu Boston Globe to potvrdil i Yossi Melman, spoluautor dalšího bestselleru o izraelské výzvědné službě nazvaného Každý špión je princ, jenž byl údajně „autoritativně" informován, že Mosad má v úmyslu mě unést zpět do Izraele. Pravda je, že únosy lidí, jež chtěl Mosad potrestat v Izraeli, měly už svou tradici. Většina lidí si patrně vybaví případ Mordechaje Vanunu, který byl vylákán na jednu jachtu poblíž Říma krásnou agentkou jménem Cindy. Výtisk izraelského listu Maariv z 19. září, který mi přišel do ruky, obsahoval malý, ručně přitištěný inzerát, jenž měl zřejmě upoutat mou pozornost. Zněl: „Viktoru Ostrovskému. Přeji šťastný a sladký nový rok (ať jsi kde právě jsi). Přijedu za tebou brzy na návštěvu. Cindy." Kniha už začínala budit jistou pozornost v zahraničí, ale na mezinárodním fóru skandál vybuchl až v okamžiku, kdy se skupina asi deseti právníků nahrnula do obývacího pokoje soudce Nejvyššího soudu státu New York Michaela J. Dontzina na Páté avenui. Stalo se to 11. září. Izrael požádal téhož dne obrovitou newyorskou advokátní kancelář Skadden, Arps, Slate, Meagher & Flom, aby si v jeho zastoupení u soudu vyžádala vykonávací příkaz k zastavení publikace. Právní zástupci Izraele požádali asi v půl desáté večer o naléhavou schůzku a Dontzin souhlasil. Skadden vyslal do bytu k Dontzinovi celý tým právníků, včetně předních procesních expertů a svých společníků Jonathana Lernera a Barryho Garfinkela. Americké nakladatelství, St. Martin's Press, bylo reprezentováno svým právním zástupcem a jeho společníkem a dále známými právními experty na občanská práva Johnem Lankenauem a Robertem Balinem z advokátní kanceláře Lankenau & Bick-ford. Oč neobvyklejší byla pozdní večerní hodina k takovéto schůzce, o to podivnější byl i její výsledek. Dontzin, aniž knihu vůbec četl, dal souhlas k vydání vykonávacího příkazu k jejímu pozastavení, prvé takové rozhodnutí vůbec, jaké kdy bylo přijato americkým soudem ve prospěch cizího státu, s odůvodněním, že jde o zájem národní bezpečnosti. Izrael uváděl, že vydání knihy by mohlo způsobit ohrožení lidských životů, Dontzinovi ovšem o tom nebyly předloženy žádné důkazy. Reakce na Dontzinův vykonávací příkaz, jímž bylo vydání knihy pozastaveno, se jak ve sdělovacích prostředcích, tak i v celé právní veřejnosti rovnala explozi. New York Times uveřejnily článek na prvé stránce, po něm večer následovaly zpravodajské relace na kdejakém televizním programu národních i kabelových sítí. Soudní orgány nepotřebovaly příliš mnoho času, aby dospěly k závěru, že nárok státu Izrael není podložen. Dontzin nejprve rozhodl, aby se obě strany před něj dostavily v pátek 14. září k řádnému projednání věci, avšak právní zástupci firmy St. Martin's se proti jeho rozhodnutí okamžitě odvolali. Dne 12. září sdělil oběma sporným stranám soudce odvolací instance Ernst Rosenberg, že návrh firmy St. Martin's, aby vykonávací příkaz soudce Dontzina byl zrušen, projedná plénum odvolacího senátu. Následující ráno pak právní zástupci obou stran přednesli svá stanoviska. Ve čtyři hodiny odpoledne odvolací soud vyhlásil, že odůvodnění žaloby státu Izrael nebylo shledáno průkazné, a kromě toho - vzhledem k okolnosti, že už značný počet knihkupectví a dalších distributorů jakož i recenzentů všech hlavních sdělovacích prostředků knihu obdržel ještě před vydáním Dontzinova vykonávacího příkazu - by stejně jakýkoli zákaz opírající se o argument ohrožení bezpečnosti postrádal opodstatnění. Dva dny po tomto rozhodnutí, ve světle nesmírné publicity zaplavující všechna média, jsem se rozhodl 195
vyjít z úkrytu a vrátit se domů. Usoudil jsem, že tam už budu v relativním bezpečí, alespoň po nějaký čas, než zájem sdělovacích prostředků opět opadne a lidé na mě zapomenou. Vím, že kdo nezapomíná, je Mosad, ale s tímto vědomím jsem se pro tento krok už dříve rozhodl. Když jsem opouštěl Toronto, sdělil jsem Jacku Stoddartovi a Nelsonovi Doucetovi, že jsem si jist, že moji bývalí kolegové jsou dosud ve městě. V pondělí, 17. září, zdeptán rozhodnutím newyorského soudu a bouřlivou reakcí veřejnosti, se Izrael rozhodl netrvat na zákazu rozšiřování publikace v Kanadě. V průběhu předchozího víkendu došlo ještě k vloupání do kanceláří firmy Stoddart. Policie pachatele nezjistila, ale prohlásila, že šlo o profesionály. Nic se neztratilo, avšak zásuvky zůstaly zotvírané, klíče ležely na stolech, jako by tím někdo chtěl vzkázat „byli jsme tu a můžeme se vrátit, kdykoli se nám zachce." Čeho ovšem tato právnická bitva dosáhla, bylo, že z knihy Lstí a klamem se rázem stal nejrychleji rozebraný titul nakladatelství St Martin's. Objednávky pršely závratným tempem a z prapůvodních 42 000 vyletěly během pár dnů až na 300 000. Kniha je v současné době překládána do 23 jazyků a společně s Hoyem isme pořídili i zvukovou verzi na audiokazetách. Existence knihy a její úspěch, stejně tak jako nezdar pokusů Mosadu o její potlačení, měly ohlas i v Izraeli samém. Kneset sáhl k dosti nezvyklému kroku a předvolal ředitele Mosadu, aby podal zprávu, jaké škody na vztazích mezi Izraelem a Spojenými státy je nutno předpokládat v důsledku zveřejněných skutečností a také v důsledku kroků podniknutých Izraelem k zákazu knihy. Politici, včetně některých členů strany Likud premiéra Jicchaka Šamira, kritizovali bezkoncepční a neobratné pokusy vlády knihu pohřbít. Tou dobou už totiž bylo zřejmé, že jediným výsledkem těchto snah je, že se kniha dostala během jediného týdne na prvou příčku žebříčku bestsellerů jak v Kanadě, tak i v USA, takže se Izrael nejen předvedl jako utlačovatel, ale zároveň se i zesměšnil. Úspěch knihy vyvolal i vlnu kritiky, která se soustředila převážně na mou důvěryhodnost a na čistotu mých úmyslů. Původní obvinění - že kniha ohrozila životy agentů Mosadu anebo jejich kontaktů - byla v tichosti opuštěna. Můj americký nakladatel se mne na tato rizika zevrubně vyptával, dříve než se rozhodl ji vydat. Přesvědčil jsem ho, že u všech osob, u nichž by takové ohrožení bylo mohlo sebeméně přijít v úvahu, byla jejich identita buď dokonale zastřena, anebo o nich vůbec nepadla v knize zmínka. To se ukázalo být pravdou. Většina výpadů poněkud kulhala v důsledku své rozporuplnosti. V Izraeli prohlásil premiér Šamir v rozhovoru pro list Jerusalem Post, že „celá tato kniha je psána se zlým úmyslem. Jsem přesvědčen, že vše, co obsahuje, je založeno na zlé vůli a lžích, se záměrem poškodit Izrael." Ovšem odmítnutí knihy jako „lživé" je v přímém rozporu s listinami předloženými Izraelem u kanadského soudu, kde jsou - vedle verifikace mého zaměstnaneckého poměru s Mosadem jmenovitě uváděny doklady, schémata, mapy a další informace, jichž jsme v knize použili, jakožto - bona fide - vlastnictví izraelského státu. V Izraeli dominovala „aféra Ostrovsky" po nějaký čas ve všech médiích. V listě Maariv zaplnila celou prvou stranu vydání ze 14. září, přičemž dosti značný prostor zabrala koláž, která ze mne dělala dvojníka Saddáma Husajna. Rozhlasový reportér, který mne interviewoval pro jednu izraelskou stanici, o mně mluvil jako o „zrádci" a v Jediot acharonot, listu vycházejícím v masovém nákladu, kdosi napsal „Moje první pomyšlení bylo, že by tomu Victoru Ostrovskému měl už někdo konečně prostřelit palici." Dřívější ředitelé Mosadu Meir Amit a Isser Harel se objevili ve zpravodajských relacích, jen aby mě zdiskreditovali. Základním tématem všech těchto útoků bylo, že text knihy prozrazuje státní tajemství vysokého stupně závažnosti - a že to jsou všechno lži. Navzdory opakovanému paušálnímu obviňování z nepravdivosti neuvedli mluvčí Mosadu ani v jednom jediném případě nic, co by nějak zpochybňovalo základní publikované údaje. Kromě toho kniha obstála i při intenzívním zkoumání na mezinárodním fóru. Ve Srí Lance byla našimi odhaleními vláda natolik znepokojena, že ustavila vyšetřovací komisi k jejich prozkoumání, a její předseda přiletěl do Kanady, aby si ode mne vyžádal přísežné svědectví. V Dánsku se 196
využívání dánské zpravodajské služby Mosadem stalo hlavním tématem dne, poté co vešlo ve známost, že její bývalí příslušníci veřejně potvrdili naši verzi celého tohoto případu. Informace o tom, že Izrael disponoval dánským odposlechem palestinských telefonních rozhovorů, se stala součástí klíčového procesu s teroristickou skupinou, jež po řadu let měla svou operační základnu v Kodani. Izrael Dánům údajně sdělil, že dodatek knihy věnovaný dánské zpravodajské službě je podvrh. Je ovšem citován spolu s ostatními materiály v návrhu žaloby u kanadského soudu jako bona fide majetek Mosadu. Buď tedy byl obelháván kanadský soud, anebo Dánsko. Pozornost médií v USA, pokud jde o americké vydání, byla značná a vesměs objektivní, nikdo se zatím nepokusil zpochybňovat podstatné údaje, které kniha obsahuje o činnosti Mosadu v Severní Americe. Největší publicitu doznala záležitost, která se Američanů přímo dotýká - to, že Mosad vědomě neposkytl Američanům všechny informace, které měl k dispozici o bombě umístěné v nákladním mercedesu, jenž pak byl přiveden k výbuchu u námořní základny v Bejrútu. Mosad nyní tvrdí, že Američanům dal výstrahu nejvyššího stupně. Pokud by ji ale byli skutečně vyhlásili, byla by měla i písemnou podobu a tu by nyní mohli předložit jako důkaz. Nepředložili. Co víc - pokud byl Mosad tímto útokem skutečně překvapen, jak mohl hned příští den předat seznam třinácti pachatelů spojených s tímto atentátem? Většina kritiků správně odhadla pomlouvačný charakter izraelské kampaně proti mně, naproti tomu se objevilo jedno téma, k němuž se opakovaně vraceli - otázka, zda je možné, že jsem měl skutečně přístup ke všem publikovaným informacím vzhledem ke svému relativně subalternímu postavení v Mosadu. Tato úvaha je zcela oprávněná a my jsme podstatě tohoto problému patrně v původním vydání knihy nevěnovali dostatečný prostor. Jako frekventant kursu kaců Mosadu jsem měl přímý přístup k hlavnímu počítači Mosadu. Stejný přístup jsem měl, tak jako ostatní účastníci kursu, i k archívním dokladům, protokolům a ústním popisům jednotlivých operací, včetně magnetofonových záznamů odposlouchávaných rozhovorů a jejich přepisů, tak jak jsou v knize uvedeny. Ne pro každého, kdo pracuje v ústředí Mosadu, jsou informace takto dostupné, ale pro kacy je tento přístup prakticky bez omezení. Vzpomeňme si, že je to vlastně malý klub, v němž se jednotliví členové nejen všichni znají navzájem, ale pojí je také vzájemná důvěra plynoucí z boje za společnou věc. Samozřejmě, computerové informace jsou segmentovány pro jednotlivá oddělení, ale pokud chce pracovník získat přístup k informacím z jiného oddělení, pak se prostě sebere a přejde sálem ke kolegovi a požádá ho o ně. Děje se to běžně. Navíc by nemělo nikoho překvapit, že i mimo Institut, venku, ve vzájemném společenském styku jednotlivých pracovníků i v prostředí našich rodin jsme vždy tyto věci probírali naprosto volně a bez zábran. Mosad zaujímá v přístupu k závažným informacím značně podobný postoj, jaký je zaveden v izraelské armádě. Na rozdíl od mnoha armád, kde v podstatě jen generálové a pár vyšších důstojníků skutečně ví o tom, co se odehrává, v Izraeli je zvykem zapojit do tohoto okruhu daleko více lidí, odshora až dolů. Důvodem je zásada, že pokud padne vyšší důstojník, jeho podřízený zná plně vytčený cíl. A pokud padne i on, zná ho i jeho další podřízený a tak dále. Mezi kacy byla uplatňována stejná filozofie. Reakce židovské obce v Kanadě a ve Spojených státech vůči knize i vůči mně osobně byla smíšená. Značnou měrou byla nepřátelská. V Ottawě mě například středisko židovské náboženské obce škrtlo ze svého adresáře a jeden významný rabín informoval skupinu lidí, že připravuje veřejné spálení knihy Lstí a klamem. Prvopočáteční výkřiky „Zrádce!" zaznívaly z úst lidí, kteří knihu nečetli a číst ji nikdy nebudou. V průběhu měsíců, které od vydání knihy uplynuly, jsem se stále častěji setkával s Židy, kteří si ji přečetli a pochopili, že to není útok na Izrael, nýbrž na agenturu, jež se vymkla kontrole a jejíž program a činnost s sebou často nesou více škod než užitku. Já sám jsem Izraelec, nikdy jsem nepřestal být oddán myšlence přežití a dobra pro náš národní izraelský stát. A vím také dobře, že Izrael Mosad potřebuje - ovšem lepší Mosad, než je tento. Nepsal jsem knihu Lstí a klamem pro peníze. Kdyby tomu tak bylo, pak bych byl asi mohl klidně přijmout nabídku, kterou mi Mosad učinil v Ottawě. Psal jsem ji proto, že hluboce 197
věřím -a protože se současně bojím a hněvám - že je Izrael zraňován, jak Mosadem, tak i některými kroky své vlády. A v okamžiku, kdy jsem k tomuto přesvědčení dospěl, pocítil jsem narůstající nutkání říci to tak hlasitě, jak jen dokážu. Byl jsem si přitom plně vědom, co zpravidla stíhá toho, kdo se ozve, a nechci předstírat, že to nebolí. Ale nebudu toho želet, pokud má kniha v Izraeli vyvolá sebekritické zamyšlení, z něhož posléze vzejde stát silnější a zdravější, na nějž národ bude moci být plným právem hrdý.
198
Soudní akta Soudní příkaz soudce Montgomeryho Soud v Ontariu (Všeobecné oddělení) ve věci zamýšleného jednání Ctihodný soudce Montgomery 1990
Pátek, dne 7. září
mezi spornými stranami: žalobce: žalovaná strana:
STÁT IZRAEL STODDART PUBLISHING CO.LTD., VICTOR OSTROVSKY a CLAIRE HOY
PŘÍKAZ Návrh žalující strany na vydání vykonávacího příkazu, podaný bez předběžného oznámení, byl dnešního dne projednán v Torontu. Po přečtení předloženého návrhu na usnesení, ověřeného prohlášení Yoava Ben-Drora a podnětu právního zástupce žalující strany k vydání soudního rozhodnutí v co nejkratší lhůtě bylo rozhodnuto následovně: 1. Soud nařizuje, aby se žalovaná strana a každý z žalovaných zdrželi tisku, příprav k tisku, příprav k rozšiřování, k rozmnožování a k distribuci jakýchkoli knih, studií anebo článků obsahujících informace poskytnuté žalovaným Victorem Ostrovskym anebo kýmkoli jednajícím v jeho zastoupení, které uvedený Victor Ostrovsky získal v průběhu svého služebního poměru anebo své činnosti pro Mosad, Institut pro zpravodajské a speciální funkce státu Izrael, a to až do pondělí 17. září 1990 anebo do lhůty, kterou tento ctihodný soud dále nařídí. 2. Soud rozhodl, aby předložený návrh usnesení, ověřené prohlášení Yoava Ben-Drora přísežně učiněné dne 6. září 1990 a předložený návrh na opatření byly považovány za důvěrné a aby byly nadále vedeny jako tajný spis a netvořily součást veřejně přístupných listin.
NÁVRH ŽALOBY Soudní spis č. 54362I90Q Soudní dvůr v Ontariu (Všeobecné oddělení) žalobce: žalovaná strana:
STÁT IZRAEL STODDART PUBLISHING CO. LTD., VICTOR OSTROVSKY a CLAIRE HOY 199
Návrh žaloby (návrh na opatření předložen 7. září 1990) Žalující strana požaduje: 1. a) prohlášení, že každý z žalovaných složí do depozita ve prospěch žalobce veškeré příjmy, které již vyplynuly anebo dále vyplynou z prodeje knihy nazvané „Lstí a klamem" anebo z jakýchkoli jiných knih, studií a článků obsahujících informace zpracované a dodané žalovaným Victorem Ostrovskym anebo jinou osobou v jeho zastoupení, které Victor Ostrovsky získal v průběhu svého služebního poměru s Institutem pro zpravodajské a speciální funkce státu Izrael, včetně odměn z veškerých licenčních a autorských smluv, které by kdokoli z uvedených žalovaných uzavřel ve vztahu k řečené knize anebo k jiným knihám, studiím a článkům; b)vydání příkazu k vyúčtování veškerých plateb již přijatých anebo v budoucnosti přijímaných z prodeje knihy „Lstí a klamem" a ostatních výše uvedených knih, studií a článků; c)vydání příkazu stanovujícího žalovaným povinnost převést k dobru žalobce veškeré platby podle vyúčtování až dosud uskutečněné; d)vydání prozatímního a trvalého zákazu žalované firmě Stoddart Publishing Co.Ltd. vyplácet žalovaným Ostrovskému a/anebo Hoyovi jakékoli částky, které by jim náležely z vydání a prodeje knihy „Lstí a klamem" v návaznosti na rozhodnutí tohoto soudu; e)vydání příkazu, aby žalovaný Ostrovsky navrátil žalobci deník a veškeré doklady a fotografie obsahující informace náležející žalobci, které byly nezákonně získány přímo anebo nepřímo žalovaným Victorem Ostrovskym v souvislosti s jeho služebním poměrem v Institutu zpravodajských a speciálních funkcí státu Izrael, včetně všech kopií a překladů těchto informací, a to v jakékoli podobě záznamu, kopie anebo reprodukce; f)vydání příkazu k utajení tohoto soudního spisu podle odst. 147 Zákona o soudech, 1984, S.O, 1984 c. 11 a dodatků; g)náhradu škody ve výši $ 2,000.000,00; h) náhradu soudních výloh a nákladů spojených se zastoupením a přípravou spisů v tomto sporu; i) ochranu prejudikovaných zájmů podle Zákona o soudech, 1984, viz výše; j) jiné a další náhrady, které soud uzná za náležité. Sporné strany 2.
Žalobcem je suverénní stát, který má zastupitelský úřad ve městě Ottawě, v městském obvodu Ottawa-Carlton, a konzulární úřad v město Toronto, v městském obvodu Metropolitan Toronto. 3. Žalobci náleží agentura ve státě Izrael známá jako Institut pro zpravodajské a speciální funkce státu Izrael ( Mosad"). 4. Žalovaná firma Stoddart Publishing Co. Ltd. (Stoddart) je obchodní organizace v Ontariu provozující nakladatelskou činnost v provincii Ontario a v dalších územích. 5. Žalovaný Victor Ostrovsky („Ostrovsky"), bytem v městském obvodu Ottawa-Carlton, byl po celou předmětnou dobu jak občanem Kanady, tak i státu Izrael. 6. Žalovaný Claire Hoy („Hoy"), bytem v městském obvodu Ottawa-Carlton, je spisovatel.
200
Služební smlouva 7. K 30. prosinci 1984 anebo v termínu blízkém tomuto datu nastoupil Ostrovsky službu u žalobce. Po nástupu služby byl přidělen k Mosadu. 8. Jako součást podmínek spojených s nástupem služby u žalobce Ostrovsky přistoupil k 31. prosinci 1984 anebo v termínu blízkém tomuto datu na Prohlášení o uchování informací, čímž vyjádřil souhlas se zachováváním vnitřních pravidel Mosadu. Vyjádřil tak rovněž souhlas s tím, že neposkytne dalším osobám informace, které získá ve svém služebním poměru. Prohlášení o uchování informací akceptoval ve státu Izrael. 9. Odstavec 4 Statutu státní služby, ustanovení 70. 01. 16, zakazuje publikování knih, studií a článků a podobných materiálů obsahujících informace, k nimž zaměstnanec získal přístup v důsledku své funkce anebo náhodně v průběhu výkonu služby anebo pracovní činnosti, i kdyby tyto informace přímo nesouvisely s jeho vlastním pověřením. Odstavec 4 rovněž zakazuje poskytování jakýchkoli informací komukoli dalšímu s cílem umožnit mu napsání knihy, studie anebo článku atd., které by obsahovaly uvedené informace. 10. Ke dni 18. ledna 1985 anebo v termínu blízkém tomuto datu uzavřel Ostrovsky se zástupcem žalobce jako podmínku dalšího trvání služebního poměru služební smlouvu („Služební smlouva"). Služební smlouva byla realizována ve státu Izrael. 11. Odstavec 1 služební smlouvy stanoví, že smlouva je uzavírána ve shodě s ustanovením 1(2) Statutu státní služby (jmenování) (zvláštní smlouva) 5720 - 1900 a s odstavcem 16.413 Takshiru. Takshir opakuje závazek dodržování služebního tajemství jak v průběhu zaměstnání, tak i po jeho skončení. 12. Odstavec 8 služební smlouvy výslovně zahrnuje platnost Statutu státní služby a platnost dalších nařízení Komisariátu pro státní službu, tak jak jsou postupně vydávána. 13. STATUT STÁTNÍ SLUŽBY STANOVÍ MIMO JINÉ: [Překlad] 42.512 Informace - včetně informací nesprávných, a dále každý popis, plán, symbol, vzorec, předmět nebo jeho část, který informace obsahuje anebo by mohl posloužit jako jejich zdroj. 42.52 OPRÁVNĚNÍ A ZÁKAZ POSKYTOVÁNÍ INFORMACÍ 42.421 b)Žádný zaměstnanec, který k tomu není řádně zmocněn, nesmí poskytovat informace, které získal ve své funkci, osobám, jež nemají oprávnění k přístupu k nim. c)Žádný zaměstnanec si nesmí bez zákonného oprávnění ponechat doklad, který získal v souvislosti s výkonem své funkce. Zaměstnanec, který ze služby odchází... předá veškeré doklady, které získal z titulu své funkce, pověřené osobě. 42.523 Zaměstnanec, který chce použít informací, jež získal v souvislosti s výkonem své funkce, v publikaci (tak jak je definována v odstavci 42.522), na jejímž vydání se má podílet, předloží v tomto smyslu sekretariátu vlády žádost společně s konceptem publikace, kterou má v úmyslu 201
uveřejnit ... Zaměstnanec žádost předkládá generálnímu řediteli ministerstva, kde je zaměstnán, anebo, pokud už ze státní služby odešel, generálnímu ředitelství toho ministerstva, v němž byl dříve zaměstnán. 42.525 Je zakázáno poskytovat informace novinářům, pokud k tomu zaměstnanec nebyl výslovně zmocněn ... 42.531 Zaměstnanec nesmí zveřejnit obsah žádného úředního dokladu anebo informace, kterou získal ve své pracovní činnosti, pokud k tomu nebyl zmocněn generálním ředitelem ministerstva, kde je zaměstnán ... 42.532 Zaměstnanec nesmí zveřejnit nic, co by bylo v souvislosti s jeho oficiálním pověřením anebo se záležitostmi, které tvoří součást jeho funkční náplně, pokud k tomu nejprve nezískal souhlas generálního ředitele ministerstva, kde je zaměstnán... 42.54 VYDÁVÁNÍ KNIH 42.541 Pokud chce zaměstnanec zveřejnit knihu s tématem souvisícím s jeho pracovní náplní anebo se záležitostmi, za něž ze své funkce odpovídá, a pokud generální ředitel anebo jiná osoba jím pověřená poskytne k uveřejnění takové knihy anebo její části souhlas ... má oprávněná osoba právo podmínit udělení takového souhlasu formou oficiálního dokladu. 42.542 Pokud byl souhlas s uveřejněním publikace udělen s podmínkou, že kniha bude zveřejněna jako oficiální dokument v souladu s odstavcem 42.541, je zaměstnanec oprávněn přijmout odměnu dohodnutou mezi ním a odpovědnou osobou, jež nepřesáhne sazbu stanovenou dohodou mezi svazem nakladatelů a svazem autorů, anebo odměnu v jiné výši stanovené po souhlasu komise pro státní služby... 14. Dne 9. března 1986 anebo v termínu blízkém tomuto datu, když odcházel ze zaměstnání u žalobce, podepsal Ostrovsky prohlášení o ochraně služebního tajemství v souvislosti s ukončením své činnosti v Mosadu, v němž mimo jiné uznal: a)svůj závazek nezveřejnit žádné informace, k nimž měl přístup vzhledem ke své funkci anebo v průběhu výkonu svého zaměstnání v Mosadu; b)že nesmí uveřejnit knihy, články, zprávy atd., které by obsahovaly informace, jež získal v souvislosti se svou funkcí a činností; c)že nesmí novinářům, autorům, nakladatelům a dalším publicistům sdělovat žádné údaje, s nimiž se seznámil v průběhu svého zaměstnání anebo jeho prostřednictvím. Porušení smlouvy 15.
V průběhu své služby u žalobce měl Ostrovsky přístup k informacím chráněným ustanoveními služební smlouvy o operacích prováděných žalobcem. V této době si Ostrovsky vedl deník obsahující informace podléhající této ochraně a neoprávněně si přisvojil doklady náležející žalobci („Dokumenty"), zejména: a)organizační schémata Mosadu; b)organizační schéma Cometu; c)plán Akademie Mosadu; d)výcvikové pomůcky, včetně map; e)tisky z počítače, včetně souboru popisujícího dánskou výzvědnou službu; f)dotazník AMANU; g)fotografie a 202
h) další a jiné doklady, které budou specifikovány před soudním jednáním. 16. Ostrovsky porušil služební smlouvu tím, že neodevzdal žalobci svůj deník a že opomněl vrátit uvedené dokumenty. 17.
V průběhu dubna 1988, v rozporu se svou služební smlouvou, Ostrovsky předal Hoyovi informace o operacích Mosadu a o jeho spolupracovnících, s nimiž se seznámil jako zaměstnanec žalobce a které jsou chráněny služební smlouvou. 18. Za příslib podílu na výtěžku publikace vyslovil Hoy souhlas, že spolu s Ostrovskym napíše knihu „Lstí a klamem" („Knihu"), která zveřejní informace od Ostrovského, chráněné služební smlouvou. 19. V období od dubna 1988 do listopadu 1989 Hoy a Ostrovsky společně vypracovali rukopis knihy s použitím informací, deníku a dokumentů, vesměs chráněných služební smlouvou. 20. V měsíci listopadu 1989 uzavřeli Hoy a Ostrovsky smlouvu se Stoddart Publishing, podle níž získala firma Stoddart Publishing za autorský honorář vyplacený Hoyovi a Ostrovskému výhradní práva vyrobit, vydat a prodávat uvedenou knihu a poskytnout obdobná práva dalším vydavatelům v jiných zemích 21. V uvedené době si Ostrovsky nevyžádal souhlas nebo oprávnění předpokládané služební smlouvou, aby mohl formou publikace anebo v jiné formě použít uvedených informací, včetně deníků a dokumentů. 22. Žalobce viní Hoye a Stoddarta, že se podíleli na porušení služební smlouvy Ostrovským. K porušení smlouvy s žalobcem ho nabádali zejména tím, že: a)Hoy a Stoddart znali Ostrovského závazek nezveřejňovat informace, k nimž měl přístup v době své služby u žalobce; b)Hoy a Stoddart si byli vědomi, že zveřejněním knihy budou porušeny Ostrovského závazky vůči žalobci; c)Hoy a Stoddart nabádali a napomáhali Ostrovskému v napsání knihy a v přípravě jejího vydání, které je porušením služební smlouvy; d)Hoy a Stoddart přijali a využili pro svou potřebu uvedené informace, deník a dokumenty, přestože znali jejich povahu utajovaných materiálů. Svémocné jednání 23.
Dne 6. září 1990 informoval právní zástupce žalobce zástupce firmy Stoddart o úmyslu žalobce vyžádat si ve sporné věci neprodlený soudní příkaz ráno dne 7. září 1990. 24. Zástupce žalobce se dostavil k tomuto ctihodnému soudu v ranních hodinách v pátek 7. září 1990 a dosáhl vydání soudního příkazu zastavujícího publikování jakýchkoli informací poskytnutých Ostrovským anebo jinou osobou v jeho zastoupení, jež Ostrovsky získal v souvislosti se svým služebním postavením anebo v průběhu své pracovní činnosti v Mosadu, a to až do 17. září 1990 anebo do lhůty kterou by ctihodný soud dále nařídil. 25. V ranních hodinách dne 7. září 1990, s plným vědomím, že tou dobou žádá žalobce o uvedený soudní příkaz, a se záměrem protiprávně zmařit jakýkoli zákonný pokus žalobce o soudní pozastavení publikování knihy anebo chráněných informací, které kniha obsahuje, Stoddart a Ostrovsky se sešli se zástupci sdělovacích prostředků a rozdali jim informační 203
materiály o obsahu knihy. 26. Výsledkem schůzky Stoddarta a Ostrovského se zástupci sdělovacích prostředků bylo uveřejnění chráněných informací televizní společností Global Television Network dne 7. září 1990 a časopisem Toronto Star dne 8. září 1990. 27. Vdobě po listopadu 1989 uzavřel Stoddart smlouvu s afiliovanou společností v USA, St. Martin's Press Inc. („St. Martin's") o distribuci knihy ve Spojených státech. S distribucí se mělo započít v říjnu 1990. 28. K 7. září 1990 anebo v termínu blízkém tomuto datu, po informaci o soudním příkazu tohoto ctihodného soudu, přiměl Stoddart firmu St. Martin's, aby posunula termín distribuce ve Spojených státech na 17. září 1990. S distribucí knihy pak bylo ve Spojených státech započato dne 11. září 1990 anebo v termínu blízkém tomuto datu. 29. Žalobce viní Stoddarta, že porušil soudní příkaz tohoto soudu a že se záměrem protiprávně zmařit účinky jakéhokoli opatření soudu v Ontariu dal podnět k zahájení distribuce knihy ve Spojených státech, dříve než se návrh žalobce dostal na pořad jednání soudu. 30. Výsledkem předčasného zveřejnění knihy ve Spojených státech je zmaření účinnosti jakékoli snahy žalobce dosáhnout soudního zastavení publikace v Ontariu a tím i poškození jeho zájmů. S distribucí knihy v Ontariu započal Stoddart dne 17. září 1990 anebo v termínu blízkém tomuto datu. 31. Žalobce uplatňuje nárok, aby žalovaní nezískali prospěch ze svého protiprávního jednání. Nárok na vyúčtování 32. Žalobce konstatuje, že informace, včetně deníku a dokumentů, které Ostrovsky získal v souvislosti se svým zaměstnáním v Mosadu, představují chráněné poznatky a jsou výlučným majetkem žalobce. 33. Žalobce viní žalované, že využili ke svému vlastnímu prospěchu chráněné poznatky, včetně deníku a dokumentů, náležející žalobci, a požaduje od žalovaných vyúčtování veškerých zisků plynoucích z jejich použití, včetně příjmů za publikování a prodej knihy. Depozitum 34. Žalobce konstatuje, že použití uvedených informací a publikování knihy v rozporu se služební smlouvou představuje získání neoprávněného majetkového prospěchu na straně žalovaných, a to ke škodě žalobce. 35. Žalobce požaduje, aby každý z žalovaných složil do depozita v jeho prospěch veškeré příjmy z prodeje knihy a jakýchkoli dalších knih, studií nebo článků obsahujících informace poskytnuté Ostrovskym anebo jinými osobami v jeho zastoupení, jež Ostrovský získal v souvislosti se svým zaměstnáním v Mosadu, včetně plateb z autorských anebo licenčních smluv, které uzavřel kdokoli z žalovaných na uvedenou knihu anebo jiné knihy, studie nebo články.
204
Náhrada škod 36. Žalobce konstatuje, že jednání Stoddarta a Ostrovského, tak jak je uvedeno v odstavcích 24 až 31 včetně, odhlédnuto od porušení služební smlouvy Ostrovskym, bylo úmyslné, zlovolné a trestuhodné a že se v něm projevilo naprosté pohrdání oprávněnými zájmy žalobce i postupem tohoto soudu, takže žalované je nutno postihnout náhradou škod v kárné, zpřísněné anebo exemplární výměře. Místo procesu 37. Žalobce navrhuje, aby se proces v uvedeném sporu konal v městě Torontu. Datum podání:
GOODMAN AND CARR Advokátní kancelář 200 King Street West Suite 2300 Toronto, Ontario M5H 3W5 Joel Goldenberg (416) 595-2300 právní zástupci žaloby
205
Příloha I
Organizační schémata a dokumenty
206
207
208
209
210
211
212
213
Příloha II Zpráva Mosadu o struktuře dánské výzvědné služby (Překlad výstupní sestavy pořízené počítačem Mosadu) Teritorium 4647 1985
reprint kopie pro teritorium
Kurýrem - 1536 13. června 1985 Adresát: Mashove Odesílatel: teritorium TAJNÉ - 4647 Purpur A - Dánská civilní bezpečnostní služba (DCSS) 1.Dánská civilní bezpečnostní služba je integrální částí policie. Je podřízena ministerstvu spravedlnosti. 2.Policie zajišťuje pro službu personál a věcné služby; ministerstvo dozírá na činnost služby. Dozor zahrnuje schvalování jednotlivých operací, individuálně podle charakteru cílů. 3.Řediteli služby a jeho náměstkovi podléhají tři právní poradci, kteří fungují jako spojovací článek velení k realizační úrovni. Každý z těchto tří poradců pracuje s několika jednotkami. 4.Hlavním úkolem služby je boj proti špionáži a proti terorismu. Služba odpovídá rovněž za ochranu dánských zahraničních zařízení a vyslanectví. Vůči Izraeli je zavázána zajišťovat trvalé sledování palestinské obce v Dánsku - asi 500 osob. 5.Vůči činnosti DCSS existuje v zemi podezřívavý až nepřátelský postoj. Tím je limitována i jeho akceschopnost. Nad službou vykonávají dohled rovněž právní struktury, které omezují její aktivitu. Služba je povinna vysvětlovat, analyzovat a zdůvodňovat veškeré akce, které hodlá podniknout, zejména jsou-li operací dotčeny individuální svobody. Vzhledem k tomu, že v čele služby stojí právníci, je tím prakticky paralyzována. 6. Naše kontakty s Purpurem jsou časté. Pokud potřebujeme nějaké objasnění týkající se objektů našich operací, lze schůzku zorganizovat během několika hodin. Jednou za tři roky se koná seminář PAHA. Poslední z nich proběhl minulý měsíc. 7. Spolupráce s Purpurem A je velice těsná. Vztahy jsou dobré a srdečné. Jeden z našich operátorů odposlechu [marac] je umístěn přímo v příslušném oddělení Purpuru a působí současně jako konzultant pro PAHA. Purpur s námi konzultuje a bude i napříště konzultovat lokalizaci majanotů [kódové označení odposlechových bodů; doslovný překlad je „pramen" nebo „zdroj"]. Jednou z nejvýznamnějších společně podniknutých akcí byla operace „Friendship" [výslech palestinského pilota pracovníkem ústředí Mosadu z Tel Avivu v dánské nemocnici. Kód užívaný pro telavivské ústředí je HA-Y-HAL neboli „palác"]. Při této akci, kdy byl akvirován pilot z Iráku, podstoupil Purpur značná rizika, přičemž celá operace je zužitkována výlučně námi. V minulosti jsme zahájili operace „Šosanimo" a „Abú 'l-Fidá", o nichž jsme předpokládali, že proběhnou v Dánsku. Operace nebyly realizovány, a to z našeho rozhodnutí. 8.Informace, které dostáváme z majanotů nám poskytují úplný a srozumitelný obraz o palestinské obci v Dánsku a částečně i materiál o politické aktivitě OOP. 9.Dialog ke všem uvedeným tématům je dobrý. 214
10.Pokud
jde o mahol [doslova „tanec" - vztahuje se ke společným akvizičním operacím], existuje plná součinnost, kdykoli o ni požádáme. 11.Vedoucí pracovníci A. Hennig Fode - ředitel služby. Jmenován v listopadu 1984. B. Michael Lyngbo - zástupce ředitele od srpna 1983. Nemá žádnou zkušenost se špionážní činností, avšak přesto odpovídá za kontrašpionáž. C. Paul Moza Hanson - právní poradce ředitele služby, je naším kontaktem v Purpuru. Jeho hlavní náplní je boj s terorismem. Jeho služební období má skončit. Hanson se účastnil posledního semináře PAHA v Izraeli. D. Halburt Winter Hinagay - vedoucí oddělení pro boj s terorismem a podvratnou činností, účastnil se posledního semináře PAHA v Izraeli. Teritorium 4648 Kurýrem-1024 14. června 1985
reprint kopie pro teritorium
Adresát: Mashove Odesílatel: teritorium TAJNÉ - 4648 Purpur B - Dánský „Mosad" (Dánská obranná bezpečnostní služba, DDIS) 1. Všeobecná charakteristika Dánský „Mosad" je zpravodajskou organizací dánské armády. Je přímo podřízen jejímu vrchnímu veliteli a ministru obrany. Vedoucí DDIS zastává v armádě funkci vedoucího odboru. 2. Struktura „Mosadu" A. B. C. D.
DDIS se skládá ze čtyř složek. Administrativa Odposlech (8200). Analýzy. Akvizice agentů.
3. Rozsah úkolů DDIS A. Pro NATO: (1)Pokrytí Polska a východního Německa. (2)Krytí pohybů loďstva zemí východního bloku, za použití výkonného a technicky dokonalého zařízení. B. Interní záležitosti: (1)Politické a vojenské analýzy. (2)Pozitivní sběr poznatků uvnitř Dánska. (3)Styčná činnost s cizími službami. (4)Rozbory situace v jednotlivých státech. [Všeobecně řečeno se DDIS zajímá o východní blok.] C. V současné době vzniká nová funkce, která má pokrýt Střední východ. Zprvu bude obsazena jednou osobou po jeden den v týdnu. Cílem je získávat informace od dánských komerčních pracovníků, kteří přicházejí do styku se Středním východem, tak jak jsme doporučili na konferenci PAHA. 215
4. Materiály, které od DDIS dostáváme, se týkají převážně zemí východního bloku, např. sovětské činnosti pozemní, námořní i ve vzdušném prostoru. DDIS se specializuje na fotografování sovětských letadel. Zvláštní důraz byl kladen na instalaci nových antén do letadel. Purpur je prvá služba, která nám předala fotografie systému SSC-3. Od návštěvy vedoucího jejich leteckého výzkumu v Izraeli a vedoucího jejich námořního výzkumu v Haifě nastalo ve vztazích s DDIS oživení. V srpnu se má konat společné jednání vojenských činitelů v Izraeli. 5.
6.Vedoucí pracovníci A. Mogens Telling. Ve funkci od roku 1976; roku 1980 navštívil Izrael. B. Ib Bangsbore. Vedoucí oddělení humant [informační vytěžování osob]od roku 1982. V roce 1986 plánuje odchod.
216
Příloha III Dotazník Amanu o stupni připravenosti syrské armády [Překlad autentického dokumentu předaného vysoce postavenému syrskému agentovi před jeho odletem z Evropy zpět do Sýrie] Toto je osnova pro zpravodajskou instruktáž objektu, který odjíždí do cílové země. Otázky jsou seřazeny podle závažnosti, v sestupném pořadí. Podle vlastní úvahy můžete vypustit body, o nichž usoudíte, že na ně daný zdroj nebude schopen odpovědět.
STAV BOJOVÉ POHOTOVOSTI A POPLACHOVÉ STUPNĚ 1.
Jak jsou stanoveny jednotlivé stupně bojové připravenosti v syrských pozemních jednotkách a jak se jeví z těchto hledisek: a)Přítomnost mužstva na základnách b)Výcvikový režim c)Připravenost výzbroje d)Početní stavy zbraní a munice 2. Jaká je současná bojová připravenost syrských pozemních sil pro případ válečného konfliktu podle těchto kritérií: a)Početní stavy jednotek b)Úroveň výzbroje c)Stav zásob munice a ostatního vybavení (týlové zabezpečení) d)Dosažený stupeň výcviku jednotek e)Úroveň strategických zásob v Sýrii - potraviny, pohonné hmoty 3. Kolika prapory disponují následující brigády: a)Obrněná 60. brigáda b)Obrněná 67. brigáda c)Mechanizovaná 87. brigáda 11. obrněné divize d)14. divize „sil zvláštního nasazeni"' VÝCVIKOVÝ PROGRAM PRO ROK 1985 Jaké jsou cíle výcvikového programu syrské armády pro rok 1985? U kterých jednotek na úrovni brigády nebo divize se v letošním roce předpokládá cvičení v režimu plné mobilizace a kdy? 6. Jaká cvičení se předpokládají na velitelské úrovni sboru a divize a jaký je jejich harmonogram? 7. Jaká poučení odvodila syrská armáda z výcvikového roku 1984? 8. Které jednotky vynikly v tomto výcvikovém roce a jakých mimořádných výsledků dosáhly? 4. 5.
217
SPECIÁLNÍ OTÁZKY 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15.
Jaká technika byla prověřována v nácviku ofenzivního boje? Kolik času je věnováno nácviku vedení bitvy na různých úrovních výcviku? Jaký je podíl výcviku prováděného za noci? Jaká cvičení proběhla u 11. obrněné divize a jejích jednotlivých jednotek? Proběhla v letošním roce cvičení, při nichž by byly zařazeny rakety zem - zem? Které jednotky komand procházely výcvikem v roce 1984 a na jaké úrovni? Co odvodila syrská armáda z akce Galilej v následujících kategoriích: a)Obrněné jednotky b)Jednotky komand c)Dělostřelecké a protiletadlové jednotky d)Velení a kontrola e)Jak daleko dospěli Syřané v řešení souvisících otázek?
VÁLEČNÁ DOKTRÍNA 16. Syrská válečná doktrína, pokud jde o proniknutí opevněným prostorem, jakým jsou například Golanské výšiny: a)Jak hodnotí Syřané izraelská opevnění a jakou mají představu o jejich technické stránce? b)Jaké mají Syřané k dispozici prostředky k jejich překonání? c)Mají Syřané modely izraelské obranné linie? d)Jakou doktrínu Syřané přijali nebo vyvinuli k proniknutí izraelskými opevněními? e)Které jednotky jsou vyčleněny k vytvoření průlomu? Jaké prostředky jim mají být přiděleny pro tento úkol v průběhu válečných operací a jakými disponují dnes? f)Jak kvalitně jsou pro tento úkol tyto jednotky vycvičeny? SYRSKÁ KOMANDA 17. Jak má 14. divize „sil zvláštního nasazení" operovat jako paradesantní jednotka, jestliže podle „zdroje" mají Syřané omezenou transportní kapacitu helikoptér? 18. Jsou komanda vybavena obrněnými transportéry nebo budou jimi vybavena v budoucnosti? Pokud ano, s jakým posláním? 19. Budou Syřané vytvářet další divize „sil zvláštního nasazení"? Pokud ano, pro jaké účely? 20 a)Plánují Syřané výsadek komand do prvé pevnostní linie? b)Plánují Syřané výsadek komand na Tell Abú Nidá? c)Plánují Syřané výsadek komand na Tell el-Hansir? d)Plánují Syřané výsadek komand na Tiel Pars? e)Plánují Syřané výsadek komand na hřeben Bukata? f)Budou komanda vysazována na křižovatky? g)Budou komanda nasazována proti velitelským stanovištím? 21. Jakou technikou chtějí Syřané komanda přepravovat a nasazovat? ZÁKLADNÍ STRATEGICKÉ OTÁZKY 22. Jaká síla je podle syrského odhadu potřebná, aby Syřané dosáhli strategické rovnováhy s Izraelem? a) Jaký počet divizí a sborů předpokládají Syřané, že budou potřebovat k dosažení tohoto cíle? 218
23.
24.
25. 26.
27.
b) Kolik tanků, obrněných transportérů a dělostřelectva se Syřané domnívají, že budou potřebovat k dosažení tohoto cíle? c) Kolik speciálních prostředků (viz dále) potřebují k dosažení tohoto cíle? (1)Mosty a techniku k překonávání minových polí (2)Rakety země-země (3)Chemické bojové prostředky d)Jaké přepravní kapacity vrtulníků usiluje syrská armáda dosáhnout? e)Jaký podíl z toho mají tvořit vrtulníky určené pro boj s tanky? Jaká je podstata víceletého plánu výstavby armády? (Podrobné otázky viz dále.) a) Byl plán výstavby armády v roce 1984 splněn? Pokud ano: (1)Jaké byly jeho původní cíle? (2)Kolika z nich bylo dosaženo? (3)Domnívají se Syřané, že úkoly splnili? S jakým stupněm úspěchu? b) Jaké jsou cíle současného plánu výstavby armády? (1)Jaký počet jednotek/pluků má být zformován nebo zrekonstruován? (2)Jaké má plán kvantitativní cíle, pokud jde o tanky, protitankové kanóny, dělostřelectvo, protiletadlové dělostřelectvo a ženijní techniku? (3)Jakým procesem má armáda dále projít podle tohoto plánu? (4)Jaký je harmonogram pro jednotlivé části tohoto plánu? Kdy má být celý proces ukončen? Současná struktura domobrany. a)Jaké jednotky jsou zařazeny do domobrany? b)Jaká je v jednotkách domobrany hierarchie? c)Které jednotky byly z domobrany přesunuty do Siroka? d)Došlo k projevům vzpoury v souvislosti s přesunem vojáků z domobrany k jiným jednotkám? e) Jaké jsou současné operační cíle jednotek domobrany? 14. divize „sil zvláštního nasazení" a)Které jednotky jsou v současnosti do divize zařazeny? b)Existuje plán vytvořit více podpůrných a týlových jednotek a podřídit je velení divize? Republikánská garda a) Jaké podřízené jednotky jsou v současné době do gardy zařazeny a jak jsou vyzbrojeny? b) Existují plány gardu rozšiřovat? Rezervní jednotky v syrské armádě a)Jsou takové jednotky (kromě povolávání záložníků k doplnění stavů při ztrátách za války) organicky vyčleněny? b)Které jednotky to jsou a jaké je jejich rozmístění? c) Jakým výcvikem procházejí a jaká je úroveň jejich pohotovosti k nasazení?
JEDENÁCTÁ OBRNĚNÁ DIVIZE Zjistit veškeré podrobnosti o vnitřní organizaci divize (organické prapory brigád, prapory dělostřeleckých baterií a prapory podřízené přímo velení divize). Výzbroj a zásobení jednotek; velitelský sbor a mužstvo 11. divize; současné rozmístění, stupeň výcviku a stupeň bojové pohotovosti divize. 29. Úkoly a cíle 11. divize. Bude mít divize povahu rezervy generálního štábu pro rozmístění v týlu, anebo se má stát částí nového sboru? 30. Jakými typy tanků disponují jednotlivé brigády 11. divize? Jaký je jejich počet na jednu brigádu k listopadu 1984? 31. Brigády č. 87 a 60. Specifikujte jejich členění na nižší jednotky, jejich početní stavy, jejich výzbroj a vybavení, mužstvo a velitelský sbor, současné rozmístění, výcvik a stupeň 28.
219
bojové připravenosti. STODVACÁTÁ HORSKÁ BRIGÁDA 32.
a) Komu je 120. brigáda v současné době podřízena? b)Kde je v současné době nasazena? c)Kde jsou její trvalé základny? 33. Uveďte jednotky začleněné do 120. brigády, výzbroj, vybavení, údaje o mužstvu a velitelském sboru a výcviku. 34. Úkoly a cíle brigády. Kde bude v bojové situaci nasazena a pod čí velení bude spadat? TERITORIÁLNÍ VELITELSTVÍ V SYRSKÉ ARMÁDĚ Uveďte jednotlivá teritoriální velitelství a jednotky, které jsou podřízeny jejich operačnímu velení. 36. Velitelský sbor a mužstvo na jednotlivých velitelstvích. 37. Povinnosti jednotlivých velitelství v míru a za války. 38. Vojenské tábory a zařízení spadající pod jednotlivá velitelství. 35.
SBORY V SYRSKÉ ARMÁDĚ Existují plány na vytvoření dalších sborů v syrské armádě? Pokud ano, uveďte které a připojte časový harmonogram. 40. Pokud takové sbory budou zřizovány, budou pak i nadále existovat rezervy hlavního velení? 39.
HLAVNÍ VELENÍ BOJOVÝCH JEDNOTEK 41. 42. 43. 44. 45.
V jaké fázi je nyní budování hlavního velení bojových jednotek? Které jednotky budou takovému velení podřízeny? Důstojníci a mužstvo přidělené tomuto velení. Rozmístění jednotek a velitelských stanovišť, rutinní a bojové. Účel takového velitelství?
PROTITANKOVÉ JEDNOTKY GENERÁLNÍHO ŠTÁBU 46.
sbor. 47. 48. 49.
Uveďte seznam protitankových jednotek generálního štábu, jejich stavy a velitelský Jejich současné rozmístění. Úkoly a bojové cíle. Standardní výzbroj jednotky.
NÁKUP ZBRANÍ Uveďte podrobnosti o nákupních kontraktech se Sovětským svazem od Asadovy návštěvy v Moskvě v říjnu 1984, se zvláštním zřetelem k moderním zbrojním systémům (typ, množství, termín dodávky, způsob platby). 51. Které jednotky dostanou jako prvé moderní zbrojní systémy (inovované tanky T-72, obrněné transportéry BMP.l, protitankové systémy, doprovodnou techniku, dělostřelectvo), 50.
220
které mají být dodány v tomto roce? 52. Kontakty a uzavřené smlouvy se západoevropskými zeměmi v průběhu posledního roku a v nejbližší budoucnosti, se zvláštním zřetelem k moderním zbrojním systémům (tanky, protitanková děla, samohybné dělostřelectvo, doprovodná technika). SKLADOVÉ KAPACITY 53. Uveďte skladové kapacity pro nově nakoupenou výzbroj a starší výzbroj syrské armády. Rozměr, začlenění, určení. 54. Specifikujte u každého skladu uložený materiál. NOKTOVIZORY 55. Existuje v syrské armádě zájem o nákup takového vybavení a pro jaké účely? Odkud je takové zařízení nakupováno? Zdá se divné, že by „zdroj" nevěděl o využití tohoto zařízení v syrské armádě. PROTITANKOVÁ OBRANA Oč opírá „zdroj" svůj názor, že protitankový faudž nebude přetvořen v protitankovou brigádu? [Faudž je jednotka menší než brigáda; je to organizační prvek arabských armád.] 57. Jaký je rozdíl mezi protitankovým faudžem a protitankovou brigádou? 56.
SÍLY ZVLÁŠTNÍHO NASAZENÍ Oč opírá „zdroj" svůj názor, že komanda organizovaná jako faudže nebudou přetvořena v prapory? 59. Jaký je rozdíl mezi komandem s organizační výstavbou typu faudž a praporem komand? 58.
DŮSTOJNÍCI A MUŽSTVO Uveďte nová jmenování do funkcí a odvolání z funkcí podle bulletinu očekávaného v lednu 1985. 61. Změny očekávané ve velitelském štábu po návratu Rif´ata Asada a po sjezdu strany Ba's. 62. Proč se Halmat Šábí neúčastní vojenských formálních vystoupení a jednání, kde se předpokládá přítomnost náčelníka generálního štábu? Čeká se nějaká změna v jeho pověření jako náčelníka štábu? 63. Co je pravdy na pověstech, že Ebráhím Sáfí z první divize má být jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu, až by Alí Aslan vystřídal ve funkci Šábího? 64. Čekají se nějaké změny, pokud jde o přidělení Alí Duby a jeho zástupce Madžída Sa'ída? Pokud ano, kam mají přejít a kdo přijde na jejich místa? 65. Očekávají se nějaké změny v pravomocech a úkolech orgánu, který má napříště řídit Rif´ at Asad? Podle „zdroje" nahradí Rif´at Ahmada Dijába ve funkci šéfa úřadu pro národní bezpečnost. 66. Nová jmenování v 569. divizi. 67. Struktura syrského ministerstva obrany. 68. Uveďte podrobnosti o výcvikovém programu kadetů ve vojenské akademii v Homsu. 69. Jak rozsáhlý je nový kadetní kurs, který má začít s výcvikem v roce 1985 ve vojenské 60.
221
akademii v Timzu? 70. Podle jakého systému se přidělují již předem sériová čísla kadetům ve vojenské akademii v Homsu? Vysvětlete podrobně. 71. Počty mužstva v syrské armádě v porovnání s výkazy žoldu, specificky podle divizí. 72. Seznamy důstojníků, v co největším počtu jednotek syrské armády. 73. Kódy pro členění rezerv podle profesí anebo podle specifikovaných jednotek. 74. Umístění výše uvedených kódů? (73 x 73) 75. Jak často jsou tyto kódy obměňovány? 76. Specifikujte předpokládaný odvodní ročník 84 - 85 podle struktury vzdělání.
222
Slovníček speciálních termínů AGENT - Široce a nepřesně užívaný termín. V podstatě jde o placeného spolupracovníka, nikoli o příslušníka zpravodajské služby. Mosad má těchto spolupracovníků ve světě asi 35 000, z toho je 20000 aktivních a 15 000 „spících", tj. v záloze.„Černí" agenti jsou Arabové, „bílí" agenti jsou ne-arabští spolupracovníci. „Signalizační"' agenti jsou strategicky rozmístění agenti, využívaní k varování o přípravách na válečné akce; může to být např. lékař v syrské nemocnici, který registruje nenadálá zvýšení dodávek léků a ostatního zdravotnického materiálu, anebo zaměstnanec přístavu, jenž sleduje jakoukoli zvýšenou aktivitu válečného loďstva. AKADEMIE (Midraša) - Výcvikové středisko Mosadu severně od Tel Avivu, oficiálně označované jako letní sídlo předsedy vlády. AL - Tajná jednotka mimořádně zkušených kaců , kteří operují v hlubokém utajení ve Spojených státech. AMAN - Rozvědka pozemních vojsk. APAM (Avtachat peilut modiinit) - Operační zabezpečovací taktika příslušníků zpravodajské služby. BABLAT - Zkratka rčení bilbul bejcin, doslova „míchat kuličky", jinak také mluvit bez hlavy a paty. BALDAR - Kurýr. BALENÝ EXPERT - Termín užívaný pro odborníka specializovaného v oborech mimo zpravodajskou a výzvědnou činnost, který se účastní akce, aby odborně posoudil dokumenty nebo materiály z oblasti své odbornosti. „Balený" je obrazné vyjádření toho, že jeho přeprava na místo operací je komplexně zajišťována týmem Mosadu. BAT LEVAJA - Profesionální společnice, nenasazované pro sexuální účely; zpravidla jde o ženy pocházející z místního obyvatelstva (nikoli nezbytně z židovské populace), které jsou placenými pomocnými agentkami. BENELUX - Oddělení v ústředí Mosadu, které zajišťuje činnost v Belgii, Nizozemí a Lucembursku. BODEL (množné číslo bodlim , jinak také lehavdil) - Prostředník, spojka mezi konspiračními byty a ambasádami anebo mezi jednotlivými konspiračními byty. CAFRIRIM - V překladu „Jitřní vánek". Odbor organizující židovské komunity mimo stát Izrael; pomáhá budovat jednotky sebeobrany „Frames". ClACH (Corech jediot chašuvot) - Každoroční setkání izraelských vojenských i civilních zpravodajských organizací; současně také název dokumentu formulující zpravodajské úkoly pro následující rok, seřazené podle pořadí důležitosti. CÍLOVÁ ZEMĚ - Kterýkoli arabský stát. COMET („ohnisko") - Viz MELUCHA DARDASIM (Smerfové) - Oddělení v sekci Kajsarut; jeho příslušníci jsou činni v Africe, v Číně a na dálném Východě a jejich úkolem je budovat základní vztahy. DESANT („jumper") - Řídící důstojník umístěný v záloze v Izraeli, který je krátkodobě nasazován v jednotlivých teritoriích; kaca na rozdíl od něho sídlí dlouhodobě v zemi své působnosti. DIAMANT (Jahalomim) - Jednotka Mosadu, která zajišťuje spojení s agenty v cílových oblastech. DUVŠANIM („perníčky") - Osoby placené za dopravu zpráv a zásilek přes izraelskoarabské hranice (zpravidla příslušníci mírových sborů OSN). FALACH - Arabský rolník v Libanonu; falachové jsou často získáváni izraelskou armádou jako nekvalifikovaní agenti. FRAMES (Misgarot, „Valy") - Jednotky židovské sebeobrany zřizované v různých zemích světa. 223
GADNA - Izraelské polovojenské mládežnické brigády. HUMANT - Informační vytěžování osob (zejména agentů). CHETS-VA-KEŠET („Šíp a luk") - Emblém a jméno letního výcvikového tábora organizace GADNA. INSTITUT - Oficiální název Mosadu. V hebrejštině se Mosad jmenuje Ha-mosad le-modiin ve-le-tafkidin mejuchadim (Institut pro zpravodajské a speciální operace). JARID („Vesnický trh") - Týmy zajišťující bezpečnostní operace v Evropě. JUMBO - Poznatky získané spojovacími důstojníky Mosadu v osobním styku se svými protějšky z jiných zpravodajských služeb, např. CIA. KACA - Rezident, řídící důstojník. Mosad má těchto kaců, kteří řídí nábor agentů v nepřátelských zemích, ve světě nasazeno jen asi 35. Pro srovnání: CIA a KGB disponují tisícovkami rezidentů. KAJSARUT (původně Tevel, „Impérium") - Styční pracovníci Mosadu na izraelských vyslanectvích; místním úřadům jsou známi jako zpravodajští důstojníci. KEŠET (pozdější název Neviot) - Vytěžování informací z neživých zdrojů, tj. pomocí vloupání, odposlechových zařízení aj. („technické akce"). KlDON („Bodák") - Operační složka Mecady, která provádí popravy a únosy. KOMBATANTI - „Špióni" v nejvlastnějším smyslu slova: Izraelci vysílaní do arabských zemí, kteří pracují pod krycí identitou („nelegálové"). KOMEMIJUT - Viz MECADA. KRYTÉ ZEMĚ - Západní Evropa, Spojené státy, Kanada; souhrn území, kde má Mosad vybudovány základny. KŠARIM - Uzly. Počítačové záznamy o vzájemných vazbách osob. LAKAM (Liška le-kišrej mada) - Kancelář izraelského premiéra pro styk s vědeckými pracovišti. LAP (Lochama psichologit) - Psychologické bojové prostředky a operace. MABUA - Osoba, která podává informace odvozené z nějakého jiného zdroje, nikoli získané přímo. MALAT - Oddělení pro spojení s Jižní Amerikou. MARAC („posluchač") - Překladatel odposlechem zachycených materiálů. MASLUH („trasa") - Systém pohybu („kličkování, protisledovačka") sloužící k detekci sledování a tím k sebeobraně. MAULTER - Hebrejský výraz znamenající „neplánovaný". Užívá se ho k označení nepředpokládané nebo improvizované bezpečnostní trasy. MECADA (později Komemijut) - Vysoce utajený útvar, cosi jako Mosad uvnitř Mosadu; řídí kombatanty. MELUCHA (původně Comet, „Království") - Sekce pro akvizici (nábor) agentů, která řídí kacy . MlSGAROT - Viz FRAMES MIŠLAŠIM - Mrtvé schránky. MOLICH („slepecký pes"); pomocný agent, osoba akvirovaná nikoli kvůli sobě samé, ale jako vodítko ke komusi dalšímu. NAKA - Mosadem užívaná jednotná formalizace pro záznam operačních hlášení a informačních zpráv. NATIV - Útvar pro shromažďování informací o SSSR; pomáhá vytvářet únikové cesty pro Židy z východní Evropy. NEPŘÍMÉ POZNATKY - Zprávy, které nejsou objektivizovatelné, jako např. ekonomické ukazatele, pověsti, stav morálky, všeobecně sdílené pocity. NEVIOT - Viz KEŠET OTER - Arab placený jako prostředník při vytváření kontaktů s jinými Araby, využívaný často při procesu akvizice (náboru), honorovaný obvykle od 3 000 do 5 000 dolarů měsíčně, plus výlohy. PAHA (Peilut chablanit ojenet) - Aktivní sabotážní činnost nepřítele, např. OOP. PŘÍMÉ POZNATKY - Objektivně zjistitelné aktivity nebo pohyby, které lze přímo pozorovat; např. 224
přesuny zbraní nebo jednotek, přípravy na válečné operace v nemocnicích nebo přístavech. ROZBŘESK („Daylight") - Nejvyšší stupeň pohotovosti v rezidenturách Mosadu. ŘÍDÍCÍ DŮSTOJNÍK (case officer, gathering officer) - Ve většině zpravodajských služeb název funkce, pro kterou se v Mosadu užívá termín kaca. V Mosadu se nazývají řídícími důstojníky ti členové Mecady, kteří přímo řídí kombatanty. SAJAN (množné číslo sajanim) - Dobrovolní pomocníci Mosadu z řad židovské populace mimo stát Izrael. SEDM HVĚZD - Malá, v kůži vázaná knížečka, která obsahuje zakódovaná telefonní čísla a adresy kontaktů a kterou u sebe nosí kacové. SEJFANIM („Zlaté rybky") - Oddělení Mosadu, které se zabývá činností OOP. ŠABAK - Izraelská obdoba FBI; organizace střežící vnitřní bezpečnost státu. ŠIKLUT - Oddělení řídící činnost odposlechového personálu, maraců . ŠIN BET - Dřívější název ŠABAKU. TAČLES - Meritorní jednání; jít k věci. TAJESET - Krycí název výcvikového oddělení. TEUD („doklady") - Zhotovování dokumentů, např. pasů. TEVEL - Viz KAJSARUT TRASA - Viz MASLUH ÚTULKY - Přezdívka pro konspirační byty nebo domy, které jsou vlastnictvím Mosadu anebo v jeho nájmu a kterých se využívá pro tajné schůzky a jako operačních základen. ÚTVAR 504 - Mini-Mosad; zpravodajská jednotka izraelské armády pro příhraniční výzvědnou službu. ÚTVAR 8200 - Vojenská jednotka zajišťující pro Mosad veškeré komunikační kontroly, odposlechy a rádiorozvědku. ÚTVAR 8513 - Fotografické oddělení vojenské rozvědky. VÝVOJ - Složka vojenského útvaru 8520; zhotovuje speciální zámky, kufry s dvojitým dnem atd.
225
Rejstřík Action Directe, 213, 223, 228 Admony, Nachum, 184, 234, 238-9,303-4, 323, 332, 336-7 Ahmad, Abd ar-Rahím, 263 Aitan, Daniel, 270-3, 276-7 Akbar (dvojagent), 196-204 AL (útvar Mosadu), 281-4, 290-2, 294, 297-8 Al Fatah, 193 ¨ Alon, Josef, 219 Alúní, Džawad Ahmad Hámid, 266, 271, 274-7 AMAN, 15, 232, 247 Amikan (agent Kidonu), 157-62 Amin, Idi, 234 Amir, Rechevam, 201 Amit, Meir, 357 Amlí, Abú Chálid, 180 antisemitismus, 32, 136, 154, 303 Arabská liga, 302 Arafat, Jásir, 134-6, 193, 259-78, 287, 290, 296, 328 Arbel, David, 16, 35, 151, 303-4 argentinské letadlo (kolize se sovětským), 265 Argové, Shlomo, 260 Arik F., 91, 108-9, 113-5, 134, 172 Arnon, Amiram, 184 Asad, Háfiz al- 135, 247 Asad, Rif´at, 247 Aš-Šaríf, Abdarrahmán Ahmad Hásim, 266, 271, 276 Avidarová, Tamara, 125 Avimor, Šimon, 201 Avnec, Joade, 92-3 Baader-Meinhofová (teroristická skupina), 213, 223 Baker, James, 346 Balata (uprchlický tábor), 343 Barrí, Nabíh, 324 Bašír, Husajn al-, 193 Begin, Menachem, 40, 44, 137, 258-9, 264, 285-9, 292-4, 297, 301, 325, 328-31 Below, Saul, 285 Ben Gurion, David, 44, 164 Biran, David, 15-6 Bišára, Abdalláh Ja'kúb, 288, 291-3 BJO (Black June Organization), 259 Blanco, Carrero, 213 Blum, Jehuda, 293-6 Bose, Wilfred, 223 Boudia, Mohammed, 216-9 Brandt, Willy, 290 Buckley, William, 334, 337 Burg, Josef, 175 Bush, George, 301, 338-9 Cadieux, Pierre, 353 226
Callaghan, William, 329 Camp David, 285, 290, 301 Carter, Jimmy, 15, 285-7, 291, 294, 335, 345 Casey, William, 334, 337, 338, 340 Cessna T210 (havárie), 339 CIA, 28, 99, 155, 213-4, 220, 229, 264-5, 280-1, 323, 334-6 Connally, John, 156-7 Contreras, Sepulveda Manuel, 229-30, 234-40 Černé září, 191-202, 210-12, 216-20 Dajan, Moše, 285-8, 297, 301, 328 Dawee, Chullasapya, 201 Deuxiéme Bureau (tajná služba - syrská), 192 Dijáb, Ahmad, 247 Dimona (jaderné zařízení), 164-5 DINA (chilská tajná služba), 229-30, 234, 240 Dinure, Uri, 152, 284, 292-3, 295 Dodge, David S., 327 Dole, Robert, 345 Dontzin, Michael J., 354, 355 Dorf, Menachem, 317 Drori, Amir, 330 Drory, Dan, 157-62 Džibríl, Arabi Awád Ahmad, 180, 183 Džumajjil, Amín, 330 Džumajjil, Bašír, 265, 323-7, 330 Džumajjil (Gemayel), Pierre, 324 Eisenberg, Saul, 140, 234 Eitan, Rafael, 40, 279, 329 Eliaze, Chajem, 304, 313 Espinoza, Bravo Pedro, 230 Essaway, Mustafa el-, 201-2 Etinger, Amos, 125 Fadlalláh, Muhammad Husajn, 333 Fahd (saudský princ), 287 Falášové, 299-313 FBI, 280 Faranžíja, Sulajmán, 324 Faranžíja, Tony, 324-6 Fernandez, Larios Armando, 230 Findley, Paul, 290 Fischer, Dean, 297 Fode, Henning, 244 Fram, Fádí, 330 Fuller, Craig, 339 Ghámín, Abdal Fattáh, 180 Ghorbanifar, Manucher, 338-9 Gil, Jehuda, 35, 106-7, 243, 248, 306-10, 313 Greene, Harold, 341 Grey, L. Lorne, 235 GSG-9 (Grenzschutzgruppe), 265, 267, 271-2 Goldenberg, Joel, 350 Habib, Philip, 259, 264 Hacrea, Abu, 259 Haddad, Sa'd, 327 227
Halevy, David, 297 Halevy, Efraim, 177 Halím, Butrus, 13-4, 19-31, 32-3, 39 Hamšari, Mahmúd, 193 Hanson, Paul Moza, 244 Harari, Mike, 114-6, 118-23, 178, 219, 240 Harel, Isser, 357 Hatcher, Richard, 295 Hearstová, Patricia, 213 Helms, Richard, 280 Hendersonová-Pollardová, Anne, 279-80 Hessner, Mark, 110-1, 203-6, 209 Hofi, Jicchak, 158, 160-1, 266, 292-3 Hochman, Rafi, 120 Honecker, Erich, 263-5 Houphouet-Boigny, Felix, 195 Howe, Irving, 285 Husajn, Ghází, 272, 274-5, 276-8 Husajn (jordánský král), 96, 191 Hussein, Saddám, 15, 39-40 Hoy, Claire, 350-352 Hubajka Iljás, 330-1 Chádir, Na' ím, 264-5, 278 Chadra, Tarík, 260, 263 Chalíl, Mustafa, 285, 288 Chartichai Choonhaven, 201 Chassepied, Damien, 39 Chomejní (ájatolláh), 339 Icik E., 26-7, 151-2, 167, 169-70, 172-4, 182-3, 198-9 Írán - Contras (aféra), 337-42 Išai, Moše Chanan, 194 Jaar, Ami, 80, 139-46, 178 Jackson, Jesse, 295-7 Jacobsen, David, 341 Jayawardene, Junius, 81 Jayawardene, Penny, 82, 142 Jenco, Lawrence, 338, 341 Jom Kippurová (říjnová) válka, 45, 212,219 Jordan, Hamilton, 294 Jordan, Vernon E. Jr., 297 Josef, Ovadia, 300 Júsuf, Abú, 193, 195-6, 200-1, 211, 216 Kaddáfí, Muammar, 180-2, 213-5, 314 Kajálí, Abdal Wahháb, 263 Kanú, Chydr, 194 Karami, Rašíd, 324 Kásim, Durák, 261, 263-5, 270-2, 278 Kauly, Šaj, 56, 68, 73, 91, 113-5, 119-22, 125, 131, 133, 151, 172, 202, 203-9, 212 Kennedy, John F., 156-7 Khashoggi, Adnan, 270, 272, 339 Kidon (likvidační jednotka), 46, 132, 157, 193 Kissinger, Henry, 291 Knafy, Jecak, 107 228
Kohen, Baruch, 194 Kohen, Chajm, 346 Kohen, Jack, 124 Kreisky, Bruno, 290 Letelier, Orlando, 229-30, 241 Levinger, Moshe, 346 libyjský Boeing 727 (sestřelen 21.2.1973), 211 libyjský Gulfstream 11 (přinucen k přistání), 183 lillehammerská aféra, 219 Lowery, Joseph, 296 Lyngbo, Michael, 244 Majdan Pinchas, 162 Marcel, Jacques, 16-7 Margalit, Dan, 137 Mariam, Mengistu Haile, 300 McFarlane, Roben, 259, 265, 337, 341 Meirová, Golda, 97, 192-212 Mešad, Jahjá al-, 29-30, 34-6 Moffit, Ronni, 229 Montgomery, Robert, 350 Moro, Aldo, 213 Moukharbel (dvojagent), 216-27 Mousa M., 70-1, 78, 123, 170, 268-70 Mustafa, Abu Ali, 180 Naftaly, Gidon, 317 Nachal Sorek (jaderné zařízení), 164 Neria, Moše Cvi, 346 Nidál, Abú (Sabrí al-Banná'), 260, 268, 319 Nir, Amiram, 337-42 Noriega, Manuel, 123, 234, 240 North, Oliver, 337-42 Numajírí, Dža' far an-, 301, 309 Offir, Cadok, 112 OOP (Organizace pro osvobození Palestiny), 82-4, 157-60, 179-80, 182-3, 187, 193-210, 2112, 215-8, 222-3, 259-68, 272-8, 287-97, 315-21, 323, 328-30, 335, 344 Osten, Syd (otec V. Ostrovského), 43, 123 Oswald, Lee Harvey, 156-7 Pavel VI, 195 Peres, Šimon, 40, 140, 183, 259, 280, 303-4, 335-7, 341 Pinchas M., 151 Pinochet, Ugarte Augusto, 229-30, 234 PLA (Palestinská osvobozenecká armáda), 260-1, 266 Poindexter, John, 340-1 Pollard, Jonathan J., 279-81, 298 Pompidou, George, 195 Powell, Jody, 294 Rabin, Jicchak, 136-7, 184, 340 Ramirez, Carlos, 219-28 Reagan, Ronald, 314, 322, 331, 335, 337, 341 Riff, Oren, 68-70, 85, 99, 106, 151, 176, 184, 216-21, 225-7, 348-9 Rosenberg, Ernst, 355 Sabra (uprchlický tábor), 322 Sadat, Anwar, 211, 284-5, 287, 301 229
Saláma, Alí Hasan (Abú Hasan, „Rudý princ"), 193 195, 199-200, 205, 211, 215 Sálim Isám, 267, 270-75 Sartáwí, Isám, 290 SAVAK (íránská tajná služba), 234 Shultz, George, 280, 301 Stoddart, Jack, 350, 355 Stone, Richard, 285 Strauss, Robert S„ 286, 294 ŠABAK, 68, 96, 202, 215-6, 262 Šahar, Aharon, 131 Šachori, Ami, 194 Šamir, Jicchak, 301, 304, 344, 346, 356 Šamún, Kámil, 324 Šara' a, Fárúk aš-, 183 Šaron, Ariel, 328 Šartúní, Ptabib, 330 Šatila (uprchlický tábor), 322, 331 Šerf, Aharon (Araleh), 65-6, 114, 121-2,124, 151, 177, 182, 185, 348-9 Šihábí, Hikmat, 183 Šin Bet, 192 Ta' an, Abú (Mustafa Did Chalíl), 262,266,271,273,275 Tamir, Šmuel, 288 Tajjib, Abú, 261 Tajjib, Omar Muhammad at-, 309 Tall, Wasfí, 191 Tarzí, Zuhdí Labíb, 292-4 Telling, Mogens, 246 Thatcherová, Margaret, 136 Townley, Michael Vernon, 230 Tuwaitha (jaderné zařízení), 14, 38 Vance, Cyrus, 285, 294 Vanunu, Mordechaj, 164, 354 Vivani, Amburgo, 205, 208, 221 Wazzán, Šafík al- 330 Weir, Benjamin, 339, 341 Weizman, Ezer, 40, 288 Wolde, Goshu, 302 Wolf, Milton, 290, 293, 296 Young, Andrew, 291-5 Za' ím, Abú, 261, 275 Zamir, Cvi, 15 Zeira, Eliahu, 212 Zu'ajtar, Abdal Wá' il, 193
230
Ediční poznámka K prvému vydání této publikace (nakladatelství Stoddart Publishing Co., Toronto, 1990) je připojen opravný lístek tohoto znění: Erratum Okolnosti, které nastaly až po vytištění této knihy, nás vedly k tomu, že jsme odstranili některé pasáže na stranách 309 - 312 a 319 - 320, včetně celé strany 311. Tyto stránky byly z knihy vyňaty a jsou přetištěny - bez vypuštěných pasáží - společně s tímto sdělením. Uvedené strany, které jsou z originálu knihy vystřiženy a nahrazeny přiloženým separátem s novým textem, odpovídají úsekům na stranách 322-323 a 329-331 tohoto vydání českého překladu. Jde o kapitolu 17: Bejrút.
Claire Hoy Victor Ostrovsky LSTÍ A KLAMEM Znepokojivý pohled do nitra Mosadu Z anglického originálu By Way of Deception - A Devastating lnsider's Portrail of the Mossad (Stoddart Publishing Co. Limited. Toronto 1990) přeložil Vladimír Svoboda. Graficky upravil Daniel Mráz. Vydalo vydavatelství Ikar. a. s.. Bratislava roku 1991. jako svou 31. publikaci. AA 24.2. VA 24.5. Vytiskly Tlačiarne BB, š. p., Banská Bystrica. TS 02
231