Feudální společnost

•

MARC

FEUDÁLNÍ

Argo 2010

BLOCH SPOLEČNOST

Tato kniha vychází s laskavou pomocí Ministerstva zahraničních věcí Francouzské republiky, Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice a Francouzského institutu v Praze v rámci podpůrného programu F. X. Šalda. Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme d'aide à la publication V

F. X. Salda, bénéficie du soutien du Ministère Français des Affaires Étrangères, de l'Ambassade en République tchèque et de l´Institut français de Prague.

Edici řídí Martin Nodl Argo, 2010 Copyright © Editions Albin Michel, S.A. - Paris 1994. Published by arrangement with Literary Agency „Agence de l´Est". Translation © Irena Kozelská ISBN 978-80-257-0236-9

OBSAH ÚVOD - OBECNÉ ZAMĚŘENÍ VÝZKUMU

15

1. DÍL - VZNIK VZTAHŮ ZÁVISLOSTI

21

1. ČÁST - PROSTŘEDÍ

23

1. KNIHA - POSLEDNÍ NÁJEZDY

25

1. Muslimové a Maďaři

25

Evropa pod nájezdy a v obležení

25

Muslimové

25

Vpád Maďarů

30

Konec maďarských nájezdů

33

2. Normané

37

Obecné rysy skandinávských nájezdů

37

Od nájezdů ke kolonizaci

41

Území osídlená Skandinávci: Anglie

44

Území osídlená Skandinávci: Francie

48

Christianizace severu

53

Hledání příčin

57

3. Některé důsledky nájezdů a jejich význam

61

Anarchie

61

Lidský vklad: svědectví jazyka a jmen

64

Lidský vklad: svědectví práva a společenské struktury

69

Lidský vklad: otázka původu

72

Závěry

74

2. KNIHA - ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA 1. Hmotné podmínky a ráz hospodářství

79 79

Dva feudální věky

79

První feudální věk: lidnatost

80

První feudální věk: kontakty mezi lidmi

81

První feudální věk: obchod

86

Hospodářská revoluce druhého feudálního věku

89

2. Vnímání a myšlení

92

Vztah člověka k přírodě a k času

92

Vyjadřování

95

Kultura a společenské vrstvy

99

Náboženská mentalita 3. Kolektivní paměť

102 108

Historiografie

108

Epos

112

4. Intelektuální renesance druhého feudálního věku Některé rysy nové kultury Sebeuvědomění 5. Základy práva Moc zvykového práva Rysy zvykového práva Obnova psaného práva

122 122 126 128 128 131 135

2. ČÁST - MEZILIDSKÉ VZTAHY

139

1. KNIHA - POKREVNÍ VAZBY

141

1. Rodová soudržnost „Pokrevní přátelé" Vendeta Ekonomická solidarita 2. Povaha a proměny příbuzenských vztahů Realita rodinného života Struktura rodu Pokrevní vazby a feudalità

2. KNIHA - VAZALITA A LÉNO

141 141 143 148 151 151 153 158

161

1. Vazalský slib 161 Člověk jiného člověka 161 Homagium ve feudální éře 162 Geneze vztahů osobní závislosti 163 Vojáci přebývající pod pánovou střechou 167 Karlovská vázali ta 172 Vznik tradiční vazality 176 2. Léno 178 Beneficium a léno: držba jako odměna 178 Oblenění vazalů 183 3. Nástin evropského vývoje 190 Rozmanitost francouzského vývoje: jihozápad a Normandie — 190 Itálie 191 Německo 193 Prostor mimo sféru karlovského vlivu: anglosaská Anglie a španělská království Asturie a Leonu — 195 Importované feudální systémy 202 4. Jak se léno stalo součástí vazalova dědictví 204 Problém dědičnosti: „hodnosti" a prostá léna 204 Vývoj: případ Francie 208 Vývoj: říše 212 Proměny léna z hlediska lenního dědického práva 214

Obchod s věrností

223

5. Člověk několika pánů

225

Vícečetná homagia

225

Hlavní homagium, jeho vzestup a úpadek

228

6. Vazal a pán

232

Pomoc a ochrana

232

Vazalita namísto rodu

238

Vzájemnost vztahů a jejich zpřetrhání

241

7. Paradox vazality

243

Rozporuplné svědectví pramenů

243

Právní vazby a mezilidský kontakt

248

3. KNIHA - VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD 1. Panství

251 251

Panská půda

251

Expanze dominií

252

Pán a nájemci

259

2. Nevolnictví a svoboda

264

Počátky: postavení jedinců ve franské době

264

Francouzské nevolnictví

270

Případ Německa

277

Anglie: proměny venkova

280

3. Cesta k novým formám poddanství

285

Ustálení závazků

285

Proměna vztahů mezi jednotlivci

288

2. DÍL - SPOLEČENSKÉ TŘÍDY A ZPŮSOB VLÁDNUTÍ Upozornění čtenáři 1. KNIHA - SPOLEČENSKÉ TŘÍDY 1. Urození jako faktická třída

291 292 293 293

Zánik starší aristokracie krve

293

Různé významy slova „urozený" v prvním feudálním věku

296

Třída urozených jako třída pánů

298

Válečné poslání

299

2. Život urozených

302

Válka

302

Obydlí urozeného

308

Zaměstnání a zábava

311

Pravidla chování

314

3. Třída rytířů

321

Pasování

321

Rytířský kodex

326

4. Proměna faktické šlechty v šlechtu právní

329

Dědičnost pasování a povýšení do šlechtického stavu

329

Proměna potomků rytířských rodů v privilegovanou třídu

334

Právo urozených

336

Výjimka: Anglie

338

5. Třídní rozdíly v rámci šlechtického stavu

341

Hierarchie moci a postavení

341

Ministeriálové a nesvobodní rytíři

346

6. Duchovenstvo a pracující třídy

354

Církevní společnost v rámci feudálního systému

354

Sedláci a měšťané

361

2. KNIHA - MOC NAD LIDMI 1. Soudy

367 367

Obecné rysy soudnictví

367

Rozdrobenost soudnictví

369

Soud rovných, či soud pána?

377

Na okraji rozdrobenosti: přežitky a nové faktory

378

2. Tradiční mocnosti: království a císařství

383

Zeměpis království

383

Tradice a povaha královské moci

388

Předávání královské moci; dynastické problémy

392

Císařství

398

3. Od teritoriálních knížectví po chdtellenies

402

Teritoriální knížectví

402

Hrabství a chdtellenies

407

Církevní panství

409

4. Chaos a boj proti chaosu

415

Meze jednotlivých pravomocí

415

Násilí a mírové snahy

418

Mír a „boží příměří"

420

5. Směřování k přestavbě států: vývoj v jednotlivých zemích

428

Příčiny přeskupení sil

428

Nová monarchie: Kapetovci

429

Konzervativní monarchie: Německo

433

Anglonormandská monarchie: důsledky normanského vpádu a germánské pozůstatky Národnosti

437 439

3. KNIHA - FEUDALITÀ JAKO SPOLEČENSKY MODEL AJEJI PŮSOBENÍ 1. Feudalità jako společenský model Feudalità či feudality: singulár či plurál? Základní rysy evropské feudality Rez srovnávacími dějinami 2. Pozdní projevy evropské feudality Trvání a návraty Válečnické poslání a představa smlouvy

445 445 445 447 450 452 452 455

POZNÁMKY

457

BIBLIOGRAFIE

481

JMENNÝ REJSTŘÍK

515

ÚVOD

OBECNÉ

ZAMĚŘENÍ

VÝZKUMU

Teprve něco málo víc než dvě století má kniha s názvem Feudální společ­ nost naději, že si její čtenář udělá jakousi představu o jejím obsahu. Ne, že by snad toto adjektivum nebylo samo o sobě dost staré. V latinské podobě - feodalis - se objevuje už ve středověku a o něco mladší substan­ tivum feudalità se také vyskytuje nejpozději v 17. století. Obě slova však mají dlouho úzce právní význam. Protože léno je, jak uvidíme později, způsob držby věcných majetků, pod slovem „feudální" se rozumělo to, co „se týká léna" (tak se alespoň vyjadřovala Akademie). Slovem „feudalita" zase označovalo buď „status nějakého majetku jakožto léna", nebo povinnosti, které z takové držby vyplývaly. Roku 1630 to byly, jak říká lexikograf Richelet, „termíny soudní", nikoli historické. Kdy se tedy jejich význam rozšířil natolik, že se začaly užívat jako označení celé ci­ vilizace? S tímto významem se „feudální vláda" a „feudalita" objevují v Historických listech o Parlamentech (Lettres historiques sur les Parlements), které vyšly roku 1727, pět let po smrti jejich autora, hraběte de Boulainvilliers.1) Tento příklad je nejstarším, jaký se mi na základě poměrně pokročilého průzkumu podařilo objevit. Jiný badatel však možná jed­ nou bude mít větší štěstí. Představa, že vynálezcem této nové historické klasifikace byl podivín de Boulainvilliers, přítel Fénelona a zároveň pře­ kladatel Spinozy, především však zuřivý obhájce šlechty, o níž se do­ mníval, že pochází z germánských předáků, zkrátka jakýsi předobraz Gobineaua, ovšem méně nadšený a vzdělanější, je ale nanejvýš lákavá. Přesně o to jde: historiografie zaznamenala jen málo tak zásadních okamžiků, jako byla chvíle, kdy „říše", dynastie a velká století, nazvaná podle eponymních hrdinů, kdy zkrátka všechna tato starší dělení, od­ rozená z monarchické a řečnické tradice, začala ustupovat jinému typu členění, založenému na pozorování společenských jevů. Tento pojem i nálepka však zdomácněly díky jinému, slavnějšímu spisovateli. Montesquieu přečetl dílo de Boulainvillierse a právnický slovník ho nemohl ničím překvapit: Neobohatil snad literární jazyk tím, co ukořistil z právnického cechu? Pokud se však zjevně vyhýbal pojmu „feudalita", který mu jistě připadal na jeho vkus příliš abstraktní, byl to

16

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

nepochybně právě on, kdo kultivované publikum svého století naučil, že „feudální zákony" charakterizují konkrétní období dějin. Z Francie se tato slova a s nimi i tyto představy rozšířily i do ostatních jazyků Evropy, a to buď jako prosté kalky, nebo jako překlady, jako je tomu například v němčině (Lehnwesen). Postupné zobecnění tohoto názvu nakonec za­ vršila Francouzská revoluce, která se postavila právě proti pozůstatkům institucí, jež kdysi de Boulainvilliers pokřtil se zcela opačnými úmysly. „Národní shromáždění," říká slavný dekret z 11. srpna 1789, „ruší feu­ dální režim." Lze snad od tohoto okamžiku zpochybnit existenci spo­ lečenského systému, jehož vyvrácení stálo tolik utrpení? 2 ) Musíme si však přiznat, že toto slovo, jež mělo dosáhnout takového úspěchu, nebylo zvoleno právě nejšťastněji. Důvody, jež původně roz­ hodly o jeho prosazení, se přitom zdají být zcela zřejmé. Boulainvilliers i Montesquieu pokládali rozdrobení moci mezi četné drobné vládce nebo dokonce pány jednotlivých vesnic za nejcharakterističtější rys stře­ dověku. Domnívali se, že použitím slova feudalità vyjadřují právě tento rys. Když totiž hovořili o lénech, měli na mysli jak územní knížectví, tak i jednotlivá panství. Všechna panství však nebyla lény a ani všechna léna knížectvími či panstvími. Především máme důvod pochybovat, zda lze nějaká velmi složitá společenská uspořádání šťastně označovat jeho ryze politickým aspektem, nebo, budeme-li „léno" chápat v jeho úzce právním významu, formou majetkového práva. Slova jsou však jako opotřebované mince, které časem zcela ztrácejí svůj etymologický re­ liéf. Dnes se „feudalita" a „feudální společnost" běžně používají jako název pro celou spleť jevů, kde vlastní léno ztratilo svůj prvořadý vý­ znam. Pokud však tyto výrazy budeme pokládat za prosté nálepky, jež posvětil čas a jejichž obsah bude teprve třeba definovat, může je histo­ rik používat stejně klidně jako fyzik, který i přes původní řecký význam slova atom nazývá atomem skutečnost, kterou se snaží neustále štěpit na stále menší částice. Je zásadní otázkou, zda jiné společnosti v jiných dobách a na jiných místech neměly strukturu, jež se v hrubých rysech natolik podobala struktuře naší západní feudality, a zda by si tyto společnosti rovněž ne­ zasloužily označení „feudální". K tomuto problému se vrátíme na konci této knihy, obecně se jím však zabývat nebudeme. Pokusíme se o ana­ lýzu té feudality, jež toto jméno dostala jako první. Co se týče chrono­ logického rámce, naše pátrání se až na několik problémů souvisejících s počátky a přežíváním těchto jevů omezí na období našich dějin, jež se

OBECNÉ ZAMĚŘENÍ VÝZKUMU

17

táhne přibližně od 9. století až do prvních desetiletí 13. století, a co se týče rámce zeměpisného, na západní a střední Evropu. Toto časové vy­ mezení zdůvodní až samotná studie, vymezení prostorové si však žádá krátký komentář už nyní.

*** Starověká civilizace se soustředila kolem Středozemního moře. „Z celé země," píše Platon, „obýváme jen tu část, jež se táhne od řeky Fasis až po Herkulovy sloupy. Mačkáme se kolem moře jako mravenci či žáby 3 kolem rybníka". ) I přes časté výboje zůstalo Středomoří centrem Ro­ manie i o staletí později. Akvitánský senátor tak mohl udělat kariéru na břehu Bosporu a zároveň vlastnit rozsáhlá dominia v Makedonii. Velké výkyvy cen otřásaly hospodářstvím od Eufratu až po Galii. Bez afrického obilí by existence římské říše byla nemyslitelná, stejně jako katolická teologie bez Afričana Augustina. Za Rýnem naopak začínala nesmírná říše Barbarů, podivná a nepřátelská. Na prahu období, které nazýváme středověk, však tuto rovnováhu, jež už tehdy byla jistě do značné míry narušena zevnitř, což zde ale ne­ budeme řešit, zničily dva významné přesuny lidských mas, které ji na­ hradily zcela jinou konstelací. Nejprve to byly invaze Germánů a později muslimské výboje. Země obývané Germány spojila s většinou oblastí, jež byly kdysi součástí západořímské říše, někdy stejná vláda, každo­ pádně však jednota týchž mentálních a sociálních zvyklostí. Pomalu se k tomuto celku připojily také keltské ostrovní skupinky, jež pak byly více méně asimilovány. Severini Afriku naopak čekal zcela jiný osud. Opětovná ofenziva Berberů už dříve připravila zlom, který následně završil islám. Arabská vítězství na březích Levanty ostatně vytlačila bývalou východořímskou říši na Balkán a do Anatolie a proměnila ji v říši řeckou. Nesnadné dopravní spojení, svébytná společenská a po­ litická struktura, náboženská mentalita a církevní uspořádání značně odlišné od latinských tradic ji od tohoto okamžiku stále více izolovaly od křesťanů Západu. A konečně, ačkoli měl Západ směrem na východ kontinentu značný vliv na slovanské kmeny a u některých z nich šířil společně se svou specifickou náboženskou formou, s katolictvím, také své myšlení a dokonce i některé ze svých institucí, sledovala společen­ ství, jež náležela k této jazykové větvi, většinou zcela specifický vývoj.

18

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Románsko-germánský svazek, hraničící s těmito třemi bloky (islám­ ským, byzantským a slovanským), který se od 10. století neustále snažil posunout kupředu své hranice, měl k dokonalé jednotě velmi daleko. Jeho jednotlivé součásti byly poznamenány rozdíly plynoucími z jejich odlišné minulosti, příliš výraznými, aby se jejich vliv neprojevil i v pří­ tomnosti. Dokonce i tam, kde byla výchozí situace velmi podobná, šel pozdější vývoj místy vlastní cestou. Jak bychom však za těmito rozdíly, jakkoli intenzivními, mohli nevidět společné rysy jediné civilizace, ci­ vilizace Západu? Ze se mi na následujících stránkách občas přihodí, že tam, kde by se dalo očekávat označení „západní a střední Evropa", řeknu zkrátka jen „Evropa", není pouze dílem snahy ušetřit čtenáře námahy s příliš dlouhými přívlastky. Co totiž toto slovo a jeho vyme­ zení znamenalo ve starém, umělém zeměpise „pěti částí světa"? Vý­ znam měl jen jeho lidský rozměr. Kde jinde tedy vznikla a rozvinula se evropská civilizace, aby se odtud rozšířila po celé planetě, ne-li mezi lidmi, kteří žili mezi Tyrhénským mořem, Jadranem, Labem a Atlanti­ kem? Tak to v hrubých rysech vnímal už onen španělský kronikář, který v 8. století rád označoval jako „Evropany" Franky Karla Martela, kteří zvítězili nad islámem, nebo zhruba o dvě století později saský mnich Widukind, který v osobě Oty Velikého, který odrazil Maďary, nadšeně 4 oslavoval osvoboditele „Evropy". ) V tomto smyslu, který je z hlediska historického obsahu nejbohatší, byla Evropa výtvorem raného středo­ věku. Existovala tedy už v okamžiku, kdy se před ní otevřely brány vlast­ ního feudálního věku.

*** Nezáleží na tom, že feudalità jakožto označení pro jednu fázi evrop­ ských dějin, s takto stanoveným vymezením, byla, jak uvidíme později, předmětem téměř protichůdných interpretací. Už samotná existence tohoto pojmu je důkazem jedinečnosti, jež je instinktivně přisuzována období, které označuje. V tomto smyslu lze knihu o feudální společ­ nosti chápat jako snahu o to najít odpověď na otázku, kterou klade už samotný její název: Jaké zvláštní rysy charakterizují tento úsek minu­ losti, že vedle jiných tvoří samostatné dějinné období? Našim cílem je ji­ nými slovy pokus o analýzu a výklad jisté společenské struktury s jejími vazbami. Takový postup se ze zkušenosti jeví jako plodný a své využití snad najde i v dalších oblastech studia, vymezených jinými hranicemi.

OBECNÉ ZAMĚŘENÍ VÝZKUMU

19

Snad bude to, co je na tomto projektu nepochybně nové, omluvou za chyby, jichž jsem se při psaní dopustil. Už vzhledem k šíři takto pojatého výzkumu bylo nezbytné výsled­ nou prezentaci nějak rozčlenit. První část popisuje obecné podmínky společenského prostředí a dále utváření vztahů osobní závislosti, které představují nejvýraznější rys feudální struktury. Druhý svazek se za­ bývá vývojem jednotlivých tříd a mocenským uspořádáním. Vždycky je ale těžké zachytit skutečnosti v jejich vývoji. Okamžik, kdy se jasněji vymezily staré třídy, kdy se nová třída, měšťanstvo, prosadila jako spe­ cifická vrstva a veřejná moc se vzpamatovala z dlouhého oslabení, byl v tomto smyslu také okamžikem, kdy západní civilizace začala ztrá­ cet nejvýraznější rysy feudální společnosti. První z obou studií, jež po­ stupně předkládáme čtenáři, bude studií o genezi a ta druhá, aniž by bylo možné je striktně chronologicky oddělit, o konečném vyústění a pozůstatcích feudality. Historik však zdaleka není svobodný. Z minulosti zná jen to, co mu tato minulost sama svěří. Nadto, je-li studovaná látka příliš rozsáhlá na to, aby mohl sám prostudovat všechna svědectví, cítí se ve svém bá­ dání neustále omezený stavem výzkumu. Je jisté, že zde nenajdeme vý­ klad žádné z oněch polemik, jejichž jevištěm se erudice nejednou stala. Jak bychom mohli strpět, aby historie ustoupila do pozadí před his­ toriky? Nikdy jsem se však nesnažil skrývat mezery či nespolehlivost našich znalostí, ať už měly jakoukoli příčinu. Nedělal jsem si starosti s tím, že bych tak mohl čtenáře znechutit. Toho bych se měl obávat spíš tehdy, kdybych vědu, jež je bytostně spjata s pohybem, vylíčil jako nějakou zkostnatělou nauku. Anglický právník Maitland, který je jed­ ním z lidí, kteří středověkým společnostem nejlépe porozuměli, říkal, že kniha o dějinách musí vzbuzovat hlad. Tedy, abychom si rozuměli, hlad po nových poznatcích a především po nových objevech. Nepřál bych si tedy nic jiného, než aby tato kniha vzbudila alespoň u několika málo badatelů apetit. 5 )

1. K N I H A

P O S L E D N Í NÁJEZDY

1. MUSLIMOVÉ A MADARI Evropa pod nájezdy a v obležení „Před vašimi zraky zuří hněv boží. [...] Města jsou vylidněna, kláštery strženy či vypáleny, pole zpustlá. [...] Mocní všude utlačují slabé a lidé jsou jako ryby v moři, jež se požírají navzájem." Tak mluvili v roce 9 0 9 na shromáždění v Trosly biskupové z remešské provincie. Literatura 9. a 10. století, listiny i usnesení koncilů jsou plné takových nářků. I když vezmeme v úvahu patos a pesimismus, jež byly pro církevní řeč­ níky charakteristické, musíme nutně v tomto stále opakovaném motivu, který ostatně potvrzuje celá řada faktů, rozpoznat i něco jiného než pouhé klišé. Bystří lidé schopní vnímat souvislosti, zejména pak klerici, museli mít nutně pocit, že žijí ve strašlivé době plné zmatků a násilí. Středověká feudalità se zrodila uprostřed nesmírně pohnuté doby a do jisté míry vznikla přímo z tohoto chaosu. Mezi příčinami, které přispěly ke vzniku či k udržování takové bouřlivé atmosféry, však byly i takové, jež neměly s vnitřním vývojem evropských společností nic společného. Nová západní civilizace, která se o několik století dříve utvořila v taví­ cím kotli germánských invazí, se sama stala obleženou citadelou či lépe řečeno citadelou víc než z poloviny čelící útokům. A to hned ze tří stran najednou: na jihu islámskými věřícími, tedy Araby nebo poarabštěnými populacemi, na východě Maďary a na severu Skandinávci. Muslimové Z tohoto výčtu nepřátel byl islám bezpochyby nejméně nebezpečný. Ne že bychom snad chtěli hned ukvapeně mluvit o jeho úpadku. Oproti nádheře Bagdádu či Cordóby neměla chudá města Galie a Itálie ani zda­ leka dlouho co nabídnout. Západ byl ekonomicky až do 12. století zcela ve vleku muslimského a také byzantského světa: jediné zlaté mince, kolu­ jící v našich končinách, pocházely z řeckých či arabských mincoven nebo

26

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

byly napodobeninami jejich ražeb, podobně jako tomu bylo u mnoha mincí stříbrných. A i přesto, že se v 8. a 9. století navždy rozpadla jed­ nota velkého chalifátu, zůstaly nástupnické státy, jež se pozvedly z jeho trosek, i nadále obávanými mocnostmi. Od tohoto okamžiku se však mnohem víc než o invaze ve vlastním smyslu slova jednalo o pohraniční války. Nechejme stranou Východ, kde basileové z amorejské a makedonské dynastie (828-1056) těžce a statečně dobývali zpět Malou Asii. Západní společnosti narážely na islámské státy jen na dvou frontách. Jednak v jižní Itálii. Ta byla jakýmsi lovištěm panovníků, kteří vládli bývalé římské provincii Afrika - aghlábovských emírů z Kairuánu a od počátku 10. století fatimovských chalífů. Aghlábovci na Recích po­ stupně dobyli Sicílii, která byla pod řeckou nadvládou od dob Justiniána a jejíž poslední pevnost, Taormina, padla roku 902. Arabové zároveň vstoupili i na poloostrov a přes byzantské provincie v jižní Itálii začali ohrožovat zpola nezávislá města na pobřeží Tyrhénského moře a malá langobardská knížectví v Kampánii a Beneventsku, jež byla více méně podřízena konstantinopolskému protektorátu. Ještě na začátku 11. století podnikali Arabové nájezdy až k Sabinským horám. Houf se sídlem v lesnatých kopcích Monte Argenta v těsné blízkosti Gaety byl rozprášen až roku 915, po dvaceti letech pustošení. Roku 982 se vydal na výpravu do Itálie mladý „císař Římanů" Ota II., který byl sice Sas, ale v Itálii i jinde byl pokládán za dědice césarů. Dopustil se však překva­ pivě pošetilé chyby, kterou po něm ve středověku zopakovalo mnoho jeho následovníků, totiž že své vojsko, zvyklé na zcela jiné podmínky, vedl do těchto sluncem rozpálených krajů v létě. Dne 25. července na­ razil na východním pobřeží Kalábrie na islámské houfy a utrpěl zde po­ tupnou porážku. Muslimové pak tyto kraje ohrožovali až do chvíle, kdy se v průběhu 11. století hrstka dobrodruhů z francouzské Normandie příležitostně postavila proti Byzantincům i Arabům. Francouzští Nor­ mané nakonec spojením Sicílie s jihem poloostrova vytvořili mocný stát, který jednak jednou provždy útočníkům přehradil cestu a zároveň se ujal role mimořádně schopného prostředníka mezi latinskou civilizací a islámem. Jak vidíme, na italské půdě měl boj proti Saracénům, jenž byl zahájen v 9. století, sice dlouhé trvání, ale územní zisky zazname­ naly na obou stranách jen dosti slabý pokrok. Především se však pro katolický svět týkaly už jen velmi okrajového území. Další fronta se nacházela ve Španělsku. Zde se, co se týče islámu, ne­ jednalo o nějaké razie či krátkodobé anexe. Populace islámské víry žily

POSLEDNÍ NÁJEZDY

27

na těchto územích v hojném počtu a arabské státy měly ve vnitrozemí svá centra. Na začátku 10. století se saracénské houfy ještě občas vydaly přes Pyreneje. Tyto nájezdy na velké vzdálenosti však byly stále vzácnější. Křesťanská rekonkvista postupovala i přes řadu nezdarů a ponížení po­ malu od severu poloostrova stále níže. V Galicii a na severozápadních náhorních plošinách, kde cordóbští emírové či chalífové, usazení příliš daleko na jihu, nikdy nedosáhli pevné vlády, expandovala od poloviny 11. století drobná křesťanská království, někdy rozdrobená, někdy zase sjednocená pod vládou jediného panovníka, až po řeku Duero. Území k řece Tajo bylo získáno až v roce 1085, blízký tok Ebro na úpatí Pyrenejí naopak zůstal dosti dlouho pod muslimskou nadvládou. Zaragoza padla až roku 1118. Boje, jež ostatně nijak nevylučovaly ani mírovější vztahy, zaznamenaly vesměs jen velmi krátká příměří a vtiskly španěl­ ským společnostem specifický ráz. Co se týče Evropy „na druhé straně průsmyků", té se boje týkaly jen potud, pokud její jízdě poskytovaly pří­ ležitost k prestižním, výnosným či zbožným výpravám a jejím venkova­ nům možnost usadit se na vylidněných územích, kam je zvali španělští králové a páni. Vedle vlastních válek však musíme zmínit také pirátství a lupičství. Především touto cestou totiž Saracéni přispívali k všeobec­ nému chaosu na Západě. Arabové ovládali umění mořeplavby už dlouho. Jejich korzáři vyplouvali na moře ze svých doupat v Africe, Španělsku a především na Baleá­ rách. V těchto vodách, které brázdilo jen velmi málo lodí, však pirátské řemeslo příliš nevynášelo. Saracéni tak stejně jako v téže době Skandi­ návci viděli v mořeplavbě způsob, jak dosáhnout pobřeží, kde se daly podniknout výnosné razie. Roku 842 se proti proudu Rhóny dostali až do blízkosti Arles, přičemž při cestě vyplenili oba břehy. V této době ob­ vykle vyráželi z Camargue. Brzy jim však náhoda opatřila nejen jistější základnu, ale i možnost značně své pustošivé cesty rozšířit. V době, kterou lze těžko upřesnit, pravděpodobně však kolem roku 890, vrhla vichřice na provensálské pobřeží nedaleko dnešní obce SaintTropez malou saracénskou loď plující ze Španělska. Její posádka zůstala přes den v úkrytu a v noci pobila obyvatele blízké vesnice. Tento kout, hornatý a porostlý lesem, kterému se tehdy říkalo Freinet,1) „země ja­ sanů", se dal snadno bránit. Stejně jako jejich krajané, kteří se v téže době usadili na Monte Argentu v Kampánii, se naši lidé opevnili na jed­ nom kopci uprostřed trnitého houští a přivolali k sobě své kamarády. Tak vzniklo nejnebezpečnější lapkovské hnízdo v Evropě. Zdá se však,

28

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

že s výjimkou Fréjusu, který byl vypleněn, města chráněná hradbami jejich útoky přímo netrpěla. Vesnice v celém okolí pobřeží však byly strašlivě zdevastovány. Lupiči z Freinetu s sebou brali velké množství zajatců, které pak prodávali na španělských trzích. Své nájezdy také začali brzy směřovat hluboko do vnitrozemí. Pro­ tože jich však bylo jistě jen velmi málo, neměli zřejmě příliš chuť vy­ dávat se do údolí Rhóny, jež bylo relativně lidnaté, a nadto obklopené opevněnými městy a hrady. Alpský masiv naopak malým tlupám Saracénů dovoloval nepozorovaně proniknout hluboko do vnitrozemí, buď po hřebenech, nebo napříč houštinami - pokud však dokázali šlapat jako horalé. A vzhledem k tomu, že pocházeli ze španělských Sierras či z maghribské pahorkatiny, byli tito Saracéni, jak řekl jeden mnich ze St. Gallen, „obratní jako kozy". I samotné Alpy nabízely i přes svou zdánlivou nehostinnost velmi uspokojivý lup. V jejich nitru se chou­ lila úrodná údolí, na něž se dalo snadno nenadále udeřit z vrcholků okolních hor. Takový osud potkal například Graisivaudan. Tu a tam zde stálo nějaké opatství, což byla vůbec nejlákavější kořist. Roku 9 0 6 tak byl vypleněn a vypálen klášter v Novalaise, odkud uprchla většina řeholníků. Přes průsmyky ale především proudily skupinky obchodní­ ků či poutníků směřujících do Říma, aby se pomodlili u hrobů apoš­ tolů. Nebylo nic snadnějšího než si na ně počkat. Už roku 9 2 0 či 921 byli v jedné soutěsce ukamenováni anglosaští poutníci, a tyto útoky se pak neustále opakovaly. Arabští lupiči se nebáli pustit ani překvapi­ vě daleko na sever. Roku 9 4 0 byli zaznamenáni v okolí horního údolí Rýna a ve Valais, kde podpálili slavný klášter Saint-Maurice ďAgaune. Přibližně ve stejnou dobu jeden z jejich oddílů zasypal šípy mnichy ze St. Gallen, kteří právě v poklidu kráčeli v procesí kolem svého kostela. Tento houf byl ale rozprášen skupinou klášterních manů, které opat narychlo svolal. Několik zajatců, kteří byli odvedeni do kláštera, pak hrdinsky zemřelo hladem. Zajistit dohled nad Alpami nebo provensálským venkovem přesa­ hovalo síly soudobých států. Nebylo tedy jiné cesty než zničit přímo hnízdo ve Freinetu. Zde však vznikla jiná překážka. Tuto citadelu totiž nebylo možné obklíčit, aniž by zároveň nebyla odříznuta od moře, odkud získávala posily. Ani králové země (na západě králové provensálský a burgundský a na východě král italský), ani jejich hrabata však neměli k dispozici flotily. Mezi křesťany byli jedinými zdatnými námořníky Rekové, kteří ostatně stejně jako Saracéni tohoto svého umu

POSLEDNÍ NÁJEZDY

29

někdy zneužívali a oddávali se korzárství. Nevyplenili snad řečtí piráti roku 848 Marseille? Byzantská flotila se tak dvakrát, roku 931 a 942, objevila nedaleko Freinetu, a to přinejmenším roku 942, ale pravděpo­ dobně už i o jedenáct let dříve na žádost italského krále Huga z Arles, který měl v Provence své zájmy. Oba pokusy však byly bezvýsledné. Je ale třeba říci, že roku 942 Hugo obrátil kabát přímo uprostřed boje a rozhodl se uzavřít se Saracény spojenectví s cílem odříznou s jejich pomocí přechody přes Alpy posilám, jež očekával jeden z jeho soupeřů v boji o langobardskou korunu. Králem Langobardů se však stal roku 951 Ota Veliký, král Francie Orientalis, dnes bychom řekli „Německa". Ten se snažil ve střední Evropě a v Itálii vybudovat mocnost, jež měla být stejně jako říše Karlovců mocností křesťanskou a mírotvornou. Ota, který se pokládal za dědice Karla Velikého, jehož císařskou korunou byl později, v roce 962, korunován, pokládal za svou povinnost se skandál­ ním drancováním Saracénů skoncovat. Nejprve se o to snažil diploma­ tickou cestou, přičemž se pokusil od cordóbského chalífý získat příkaz k vyklizení Freinetu. Pak pojal myšlenku, že proti lupičskému hnízdu sám podnikne výpravu, kterou však nikdy neuskutečnil. V roce 972 však lupiči chytili převzácného zajatce. Na cestě přes velký svatobernadrský průsmyk jim v údolí řeky Dranse padl do léčky clunyjský opat Majolus, který se právě vracel z Itálie, a byl odvlečen do jednoho z oněch horských útočišť, jichž Saracéni, kteří se nemohli pokaždé vracet na svou základnu, často využívali. Opat byl propuštěn teprve tehdy, když za něj jeho mniši zaplatili tučné výkupné. Majolus, který zreformoval řadu klášterů, byl ale ctěným přítelem, zpovědníkem a - je-li to možné takto říci - také světcem, blízkým mnoha králům a ba­ ronům, zejména pak provensálskému hraběti Vilémovi. Ten bandu, jež se dopustila onoho svatokrádežného útoku, dohonil na zpáteční cestě a uštědřil jí zdrcující porážku. Poté pod svým velením shromáždil ně­ kolik pánů z údolí Rhóny, mezi něž měla být následně rozdělena znovudobytá půda, a zaútočil na pevnost Freinet. Tentokrát citadela padla. Pro Saracény to znamenalo konec rozsáhlého loupení na souši. Provensálské i italské pobřeží však bylo přirozeně i nadále vystaveno jejich výpadům. Ještě v 11. století mniši z Lérins vykupovali křesťany, které arabští piráti unesli a odvlekli do Španělska. Mnoho lidí bylo zajato také roku 1178 při jednom takovém přepadení u Marseille. Na provensálském venkově a v Předalpí se ale znovu začala obdělávat půda a alp­ ské cesty se opět staly stejně bezpečnými či, chceme-li, nebezpečnými

30

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

jako všechny ostatní stezky v evropských horách. V samotném Stře­ domoří přešla na počátku 11. století do útoku italská kupecká města, Pisa, Janov a Amalfi. Ta muslimy vyhnala nejprve ze Sardinie a posléze si pro ně došla až do přístavů v Maghribu (roku 1015) a ve Španělsku (roku 1092). Zahájila tak čistky ve vodách, jejichž alespoň relativní bez­ pečnost - která se až do 19. století výrazně nezměnila - byla nesmírně důležitá pro jejich obchod. Vpád Maďarů Maďaři se stejně jako kdysi Hunové objevili v Evropě téměř nečekaně. Středověcí autoři, kteří měli možnost se s nimi až příliš dobře seznámit, se naivně podivovali nad tím, že se o nich římští autoři vůbec nezmi­ ňují. Jejich prehistorie je nám ostatně známa ještě méně než prehistorie Hunů. Čínské prameny, které nám umožňují sledovat jejich stopu s vel­ kým náskokem před západní tradicí, totiž v tomto ohledu mlčí. Tito noví útočníci jistě patřili k onomu zvláštnímu světu nomádů z asijské stepi, k němuž příslušely národy často velmi odlišných jazyků, ale pře­ kvapivě podobného způsobu existence, jaký si vynucovaly společné ži­ votní podmínky. Byli to pastevci koní a válečníci, kteří se živili mlékem svých kobyl a kořistí z lovu či rybolovu, a především úhlavní nepřátelé zemědělců z periferie. Svými hlavními rysy patří maďarština k tzv. ugrofinským jazykům. Dnes se tato řeč blíží nejvíc jazykům některých sibiřských etnik. Během svého putování se však původní etnický fond smísil s řadou prvků tureckého jazyka a byl silně ovlivněn kulturami této skupiny.2) Maďaři začali obtěžovat populace žijící na břehu Azovského moře na území chazarského chanátu a byzantských kolonií už roku 833, což je také datum, kdy se poprvé zmiňuje jejich jméno. Záhy hrozilo, že kaž­ dou chvíli odříznou cestu po Dněpru, jež byla v této době mimořádně živou obchodní tepnou, po níž kupci převáželi od jednoho trhu ke druhému kožešiny ze severu, med a vosk z ruských hvozdů a otroky ze všech možných končin, aby je směnili za zboží či zlato z Konstantinopole nebo Asie. Obchodníky však začaly ustavičně napadat další hordy, jež se po Maďarech vynořily zpoza Uralu, totiž Pečeněhové. Cestu k jihu jim ale úspěšně přehradila bulharská říše. Poté, co byli takto odraženi, a i přesto, že se jedna jejich frakce chtěla vydat raději do stepí daleko na východě, překročila většina z nich kolem roku 896 Karpaty a rozlila

POSLEDNÍ NÁJEZDY

31

se po rovině Tisy a středním Dunaji. Tato rozsáhlá území, jež byla od 4. století mnohokrát vypleněna, vypadala na demografické mapě teh­ dejší Evropy jako obrovská bílá skvrna, „pustina", jak napsal kronikář Regino z Priimu. Toto vyjádření však nesmíme brát doslova. Různé populace, jež zde kdysi měly významná sídla nebo tudy jen prošly, po sobě pravděpodobně zanechaly řadu zpozdilých skupinek. Především sem však postupně pronikly dosti početné slovanské kmeny. Krajina však byla nepochybně i nadále osídlena jen velmi řídce, o čemž svědčí to, že po příchodu Maďarů zde došlo k téměř úplnému přetvoření ze­ měpisné nomenklatury, a to včetně názvů vodních toků. Od doby, kdy Karel Veliký rozdrtil Avary, už nadto žádný konsolidovaný stát nebyl schopen útočníkům účinně odolávat. Pouze předákům z kmene Mora­ vanů se v této době podařilo vytvořit v severozápadním úhlu této oblasti dosti mocné a už oficiálně křesťanské knížectví, jež bylo vůbec prvním pokusem o skutečný ryze slovanský stát. Maďarské útoky jej ale roku 906 definitivně zničily. V této době vstupují dějiny Maďarů do nové fáze. Už je nelze nazývat kočovníky ve vlastním slova smyslu, protože mají na rovinách, jež dnes nesou jejich jméno, své trvalé sídlo. Odtud se však vrhají v houfech na okolní země. Nesnaží se ale dobýt půdu: jejich jediným cílem je rabovat a s kořistí se vzápětí vrátit zpět do svého stálého útočiště. Úpadek bul­ harské říše po smrti cara Simeona (927) jim otevřel cestu do byzantské Thrákie, kterou vyplenili hned několikrát. Přitahoval je však především mnohem hůře hájený Západ. Maďaři vstoupili do styku se Západem dost brzy. Už roku 862, do­ konce ještě dříve, než překročili Karpaty, je jedna z jejich výprav zavedla až na území germánských marek. Později byli někteří z nich najati krá­ lem této země Arnulfem jako posily v jedné z jeho válek proti Morava­ nům. Roku 899 udeřily jejich hordy na Pádskou nížinu a následujícího roku na Bavorsko. Od této chvíle nemine rok, kdy by se v letopisech ve­ dených v klášterech v Itálii, Germanii a brzy i v Galii ohledně té či oné provincie neobjevil záznam: „řádění Maďarů". Trpěla především se­ verní Itálie, Bavorsko a Švábsko. Celá oblast na levém břehu řeky Enže, kde Karlovci zřídili pohraniční pevnosti a rozdali pozemky klášterům, musela být opuštěna. Nájezdy však směřovaly hluboko za tato území. Jejich rozsah se zdá být šokující. Musíme si však uvědomit, že dlouhé pastevecké jízdy, jimž se Maďaři kdysi oddávali na plochách nesmírných rozměrů a jež pak praktikovali i v užším rámci dunajské pusty, pro ně

32

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

byly úžasnou školou. Kočovný život pastevce, který se podobal životu stepního piráta, byl skvělou přípravou na kočovný život lupiče. Smě­ rem na severozápad bylo roku 9 0 6 zasaženo Sasko, jež se táhlo od Labe až po střední Rýn a jež pak bylo vydrancováno ještě několikrát. V Itálii dorazili Maďaři až k Otrantu. Roku 917 přes Vogézy pronikli až k bo­ hatým opatstvím nad řekou Meurthe a jejich častým lovištěm se od to­ hoto okamžiku stalo Lotrinsko a severní Galie. Odtud se pak pouštěli až do Burgundska a dokonce až na jih od Loiry. Ačkoli pocházeli z ro­ viny, nebáli se v případě potřeby překročit ani Alpy. Právě „oklikou přes tyto hory" vpadli roku 9 2 4 na cestě z Itálie do okolí Nimes. Maďaři se nesnažili systematicky vyhýbat boji proti organizovaným silám. Svedli hned několik bitev se střídavými úspěchy. Obvykle však dávali přednost rychlému ústupu. Byli to skuteční divoši, jež jejich vůd­ cové vedli do boje pod ranami biče, ale i obávaní bojovníci, kteří uměli v případě střetu obratně útočit z boku, neúnavně pronásledovat svou kořist a důmyslně se vyvléknout z nejtěžších situací. Pokud bylo třeba překonat nějakou řeku či benátskou lagunu, dokázali kvapně postavit čluny z kůže či dřeva. Při svých zastávkách si stavěli stany jako praví lidé ze stepi nebo se stáhli do budovy opuštěného kláštera a odtud pak úto­ čili na okolí. Protože byli lstiví jako primitivní lidé a v případě potřeby si dokázali obstarat informace přes vyslance, které posílali před sebou spíš jako špiony než kvůli vyjednávání, prohlédli velmi rychle dosud ještě dosti neobratné intriky západní politiky. Měli čerstvé zprávy o in­ terregnech, jež byla obzvláště příznivým obdobím pro jejich nájezdy, a uměli využít rozporů mezi křesťanskými knížaty, přičemž se dávali do služeb jedné či druhé ze soupeřících stran. Tak jako bandité ve všech dobách si Maďaři někdy nechávali vyplá­ cet určitou sumu peněz za příslib, že kraj ušetří drancování. Někdy do­ konce požadovali pravidelný tribut: toto ponížení muselo po několik let trpět Bavorsko i Sasko. Zmíněné postupy se však daly používat jen v provinciích hraničících s vlastními Uhrami. Jinde se Maďaři spo­ kojili se zabíjením a drancováním, a to otřesných rozměrů. Podobně jako Saracéni jen velmi zřídka útočili na opevněná města. Pokud se o to pokusili, obvykle neuspěli, jako pod hradbami Kyjeva při prvních nájezdech do okolí Dněpru. Jediným významným městem, jež se jim podařilo dobýt, byla Pavie. Maďaři však představovali nebezpečí přede­ vším pro vesnice a kláštery, ležící často osaměle v krajině, nebo pro ne­ chráněná předměstí před hradbami opevněných měst. Zdá se však, že

POSLEDNÍ NÁJEZDY

33

jim šlo především o zajatce, které si uměli pečlivě vybírat, přičemž byli schopni ušetřit z celé skupiny jen mladé ženy a malé chlapce, jednak nepochybně pro své potřeby a potěšení, ale hlavně za účelem prodeje. Příležitostně neváhali najít pro tento lidský dobytek odbytiště přímo na západních trzích, kde se vždycky našli kupci, kteří si s původem ot­ roků nelámali hlavu. Roku 9 5 4 byla ve Wormsu prodána urozená dívka, kterou Maďaři zajali v okolí města. 3 ) Častěji však nešťastníky vlekli až do Podunají, kde je nabízeli řeckým překupníkům. Konec maďarských nájezdů Dne 10. srpna 9 5 5 se však král Francie Orientalis Ota Veliký, jehož zburcovala zpráva o nájezdu na jižní Německo, střetl na břehu Lechu s vra­ cejícím se maďarským houfem. V krvavém boji zvítězil a obratně využil pronásledování. Takto potrestaná loupežná výprava měla být posled­ ním maďarským nájezdem. Od tohoto okamžiku se na hranicích Bavor­ ska riziko omezilo na pomezní střety. Ota záhy v souladu s karolinskou tradicí obnovil pohraniční pevnosti. Vytvořil zde dvě marky, jednu v Al­ pách, na řece Mur, a druhou severněji, nad řekou Enží. Ta se brzy stala známou jako „Východní marka", Ostarrichi, dnes Österreich, a už na konci tohoto století sahala až po Vídeňský les a v polovině 11. století pak až po řeky Litavu a Moravu. Jediný válečný úspěch, jakým byla bitva na Lechu, by však i přes svůj lesk a morální dopad samozřejmě nemohl sám o sobě razie náhle ukon­ čit. Maďaři, jejichž vlastní území nebylo postiženo, neutrpěli ani zda­ leka tak zdrcující ránu, jako kdysi Avaři za Karla Velikého. Rozprášení jedné z jejich tlup, z nichž mnohé už porážku zažily, by jejich způsob života nedokázalo změnit. Pravda je taková, že zhruba od roku 9 2 6 byly jejich nájezdy sice zuřivější než kdykoli předtím, ale také stále řid­ ší. I v Itálii ustaly po roce 954, aniž by zde došlo ke střetu. Jihovýchod­ ně se nájezdy do Thrákie omezovaly od roku 9 6 0 na malé loupeživé výpravy. Je velmi pravděpodobné, že tento jev způsobilo celé spektrum hlubokých příčin. Byly tyto dlouhé výpravy napříč západní Evropou, jež byly dědictvím starých zvyklostí, vždy úspěšné a výnosné? Obecně vzato o tom lze po­ chybovat. Maďarské hordy po cestě sice způsobovaly strašlivé škody, ne­ mohly se však zatěžovat příliš velkým nákladem kořisti. Otroci, kteří je jistě následovali pěšky, je museli na cestě zdržovat, a nadto bylo těžké

34

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

je uhlídat. Prameny se často zmiňují o uprchlících, jako byl například onen farář z remešského kraje, který byl zavlečen až do Berry, kde se však v noci svým únoscům ztratil, pak se několik dnů krčil v močále, až se nakonec plný zážitků vrátil zpět do své vesnice.4) Co se týče cenných předmětů, bylo mnohem těžší a mnohem méně bezpečné převážet je na vozech po tehdejších mizerných cestách a napříč nepřátelským úze­ mím, než na lodích plavících se po krásných evropských řekách, jako to dělali Normané. Ve zdevastované krajině se koně často neměli čím živit. Byzantští generálové dobře věděli, že „Maďaři při svých útocích nará­ žejí na jednu velkou překážku, totiž na nedostatek pastvy pro koně".5) Na cestě bylo třeba často podstoupit boj. I když skončil pro Maďary vítězstvím, jejich houfy byly těmito náhlými přepady zcela zdecimované. Další metlou pro ně byly nemoci: když v Remeši klerik Flodoard dokončoval ve svých letopisech zápis o roce 924, s potěšením k němu připsal čerstvou zprávu o „moru" úplavice, jemuž údajně podlehla vět­ šina lupičů, kteří předtím vyplenili okolí Nîmes. Ostatně jak plynula léta, přibývalo opevněných měst a hradů, které přehrazovaly otevřenou krajinu, jež byla jediným vhodným prostředím pro případné výpady. Konečně, zhruba kolem roku 930, se kontinent zbavil noční můry normanských nájezdů. Králům a baronům se od této chvíle uvolnily ruce, a tak se mohli obrátit proti Maďarům a systematičtěji se jim postavit. Z tohoto hlediska bylo od Oty Velikého mnohem záslužnější, že zřídil marky, než že se s Maďary utkal na řece Lechu. Na tom, že se maďar­ ský národ odvrátil od podniků, jež přinášely nepochybně stále méně zisku a stály je čím dál víc lidí, měla tedy podíl celá řada příčin. Jejich dopad však byl tak silný z toho důvodu, že sama maďarská společnost v té době procházela závažnou změnou. V tomto ohledu ale nemáme k dispozici takřka žádné prameny. Stejně jako řada jiných národů si začali i Maďaři vést letopisy až poté, co se přiklonili ke křesťanství a k latinské kultuře. Zdá se však, že vedle chovu zvířat se pomalu začalo prosazovat i zemědělství. Byla to ale pro­ měna velmi pozvolná, neboť ještě dlouho přežívaly přechodné formy bydlení na půl cesty mezi kočovnictvím pasteveckých národů a už zcela usedlým životem společenství skutečných rolníků. Život tehdejších Ma­ ďarů měl příležitost pozorovat bavorský biskup Ota z Freisingu, který se roku 1147 plavil coby křižák po Dunaji. Jejich rákosové a vzácněji dře­ věné chýše jim sloužily jako přístřeší pouze v chladném období, neboť „v létě a na podzim" žili Maďaři „pod stany". Stejné střídání obydlí

POSLEDNÍ NÁJEZDY

35

zaznamenal o něco dříve jeden arabský geograf u Bulharů na dolní Volze. Sídelní jednotky byly malé a velmi mobilní. V letech 1012-1015, už velmi dlouho po christianizaci Maďarů, jedna synoda zakázala, aby se vesnice budovaly příliš daleko od kostela. Pokud se přesunuly příliš 6

daleko, musely zaplatit pokutu a „vrátit se zpět". ) Tradice dlouhých jízd se však pomalu vytrácela. Je nanejvýš pravděpodobné, že velké loupeživé migrace začala v této době během léta hatit především starost 0 žně. Tyto změny ve způsobu života, které možná urychlily cizí etnické prvky, jež byly asimilovány masou Maďarů (totiž slovanské kmeny, které tehdy žily už dlouho usedlým způsobem, a zajatci, kteří pochá­ zeli ze starých rolnických civilizací Západu), šly ruku v ruce s hlubo­ kými politickými změnami. U starých Maďarů lze nad drobnými pokrevnými společenstvími či společenstvími, jež se za taková pokládala, tušit existenci širších usku­ pení, ostatně dosti proměnlivých: „Jakmile je po boji," píše císař Lev Moudrý, „vrací se každý do svého klanu (yévr|) a kmene (
36

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

mezi své světce. Jako o každou rozsáhlou „no man's land" východní Evropy od Moravy až po Bulharsko a Rusko se o pohanské Uhry přely nejprve oba týmy lovců duší, které zastupovaly dva velké systémy, tehdy už dosti jasně odlišené, jež si rozdělily křesťanský svět, totiž církev by­ zantská a církev římská. Maďarští předáci se nechali pokřtít v Konstantinopoli a kláštery řeckého ritu se v Uhrách udržely až hluboko do 11. století. Byzantské mise, jež přicházely z příliš velké dálky, však na­ konec musely ustoupit svým sokyním ze Západu. Konverze, kterou připravila sňatková spojení královských dynastií, jež sama o sobě potvrzovala snahu o sblížení, se aktivně ujalo bavorské duchovenstvo. Celé dílo vzal za své zejména biskup Pilgrim, který v le­ tech 971-991 spravoval pasovské biskupství. Pilgrim snil o tom, že jeho kostel se stane metropolí maďarských misií, stejně jako byl Magdeburk metropolí slovanských církví za Labem a Brémy centrem skandináv­ ských národů. Na rozdíl od Magdeburku a Brém byl ale Pasov pouhým sufragánním biskupstvím Salzburku. Pasovští biskupové, jejichž die­ céze byla ve skutečnosti založena v 8. století, se však pokládali za ná­ sledovníky biskupů, kteří v době Římanů sídlili v opevněném městysu Lorch na Dunaji. Podobně jako mnoho lidí jeho stavu i Pilgrim podlehl pokušení a nechal zhotovit sérii falešných bul, které Lorch prohlašo­ valy za metropoli „Panonie". Pak už jen stačilo tuto starobylou provin­ cii znovu vytvořit. Kolem Pasová, který měl zpřetrhat všechny vazby se Salzburkem a ujmout se svého údajně starobylého postavení, se měla soustředit nová biskupství maďarské „Panonie". Přesvědčit se však ne­ dali ani papež, ani císařové. Maďarští vládcové sice byli připraveni přijmout křest, velice jim však záleželo na tom, aby nebyli závislí na německých prelátech. Jako misi­ onáře a později jako biskupy povolávali raději české či dokonce benát­ ské kněze, a když kolem roku 1000 Štěpán zřídil církevní hierarchii svého státu, stalo se tak s papežským souhlasem pod vedením vlastního metropolity. Po Štěpánově smrti sice boje o následnictví zajistily jistou prestiž některým vůdcům, kteří zůstali pohany, jeho dílo však vesměs nenarušily. Poslední z národů, které přišli ze „Skýtie", jak říká Ota z Freisingu, tak definitivně upustil od nájezdů gigantických roz­ měrů a od této chvíle se jeho život odehrával v neměnném rámci jeho polí a pastvin. Války s panovníky blízkého Německa byly i nadále časté. Od tohoto okamžiku se v nich ale utkávali králové dvou usedle žijících národů.8)

POSLEDNÍ NÁJEZDY

37

2. NORMANÉ Obecné rysy skandinávských nájezdů Vzhledem k tomu, že od dob Karla Velikého byly všechny populace, mluvící germánskými jazyky a sídlící na jih od Jutlandu, christianizovány a přičleněny k franckým královstvím, nacházely se ve sféře vlivu západní civilizace. Severněji žili naopak jiní Germáni, kteří si spolu se svou nezávislostí zachovali i své specifické tradice. Jejich jazyky, jež se lišily mezi sebou a ještě víc pak od jazyků vlastní Germánie, patřily k jedné z větví, jež se kdysi vydělily ze společného jazykového kmene: dnes ji nazýváme větví skandinávskou. Odlišnost jejich kultury od kul­ tury jejich jižnějších sousedů zpečetily velké migrace, jež ve 2. a 3. sto­ letí našeho letopočtu takřka vylidnily germánské země podél Baltiku a kolem ústí Labe, a vymítily tak řadu prvků, jež původně zajišťovaly styk mezi oběma oblastmi a jejich vzájemné ovlivňování. Tito obyvatelé nejsevernějších oblastí však netvořili ani nějaké roz­ drobené kmeny, ani jednotný národ. Žili tu Dánové, kteří tehdy obý­ vali Skanii, ostrovy a o něco málo později pak poloostrov Jutland, dále národ Gótar, po němž dodnes nesou název švédské provincie Oestergótland a Vestergótland,9) Švédové kolem jezera Málar, a konečně různé skupiny, které obsadily údolí a pobřeží země, jež měla záhy dostat jméno Norsko; ty od sebe sice oddělovaly rozsáhlé lesní plochy a zpola zasněžené či zamrzlé planiny, ale spojovalo je blízké moře. Všechny tyto populace si však byly zjevně příliš blízké a nepochybně se také velmi často mísily, aby jejich sousedy nenapadlo dát jim společné jméno. Pro­ tože pro cizince, jenž je svou podstatou bytostí záhadnou, se nezdálo být nic charakterističtějšího než obzor, zpoza něhož měl ve zvyku náhle se vynořit, začali Germáni za Labem těmto lidem říkat prostě Normané, „lidé ze severu". Podivné je, že toto slovo přijaly i přes jeho exotický tvar také románské populace Galie, a to buď proto, že ještě dříve, než měly samy příležitost tento „divoký národ Normanů" poznat, se o jeho exis­ tenci dozvěděly z vyprávění, jež se k nim dostala z hraničních provincií, nebo, což je pravděpodobnější, protože prostí lidé toto označení slyšeli nejprve od svých předáků, královských úředníků, z nichž většina na za­ čátku 9. století pocházela z austrasijských rodin, a tudíž obvykle mluvila franským jazykem. Toto označení se také užívalo výhradně na konti­ nentě. Angličané se buď snažili jednotlivé národy co nejlépe rozlišovat,

38

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

nebo je všechny označovali jménem jednoho z nich, Dánové, s nimiž 10

byli nejčastěji ve styku. ) Takoví byli „pohané ze severu", jejichž nájezdy, které zahájili náhle kolem roku 800, měly Západ sužovat víc než jeden a půl století. Dnes můžeme zrekonstruovat historické pozadí „normanských" nájezdů lépe než hlídky, které kdysi z francouzských břehů ostražitě sledovaly moře a třásly se, aby nezahlédly příď nepřátelské lodi, nebo mniši, kteří byli ve svých skriptoriích zaměstnáni sepisováním škod, jež tito rabiáti na­ páchali. Objektivně vzato už nám tyto razie připadají jen jako pouhá epizoda, i když po pravdě řečeno obzvláště krvavá, jednoho velikého lidského dobrodružství: totiž oněch rozsáhlých skandinávských migrací, jež zhruba v téže době utkaly hustou síť obchodních a kulturních styků od Ukrajiny až po Grónsko. Vysvětlit, jak se prostřednictvím těchto rol­ nických, obchodnických a válečnických epopejí rozšířil obzor evropské civilizace, však bude úkolem jiné knihy, jež bude věnována počátkům evropské ekonomiky. Drancování a dobývání Západu nás zde budou zajímat jen jako jedna z příčin vzniku feudální společnosti. Díky pohřebním obřadům si můžeme poměrně přesně představit, jak taková normanská flotila vypadala. Oblíbenou hrobkou norman­ ských vůdců totiž byla loď ukrytá pod hromadou nakupené zeminy. Vykopávky, zejména v Norsku, v nedávné době odkryly několik tako­ vých plovoucích rakví: ve skutečnosti se jednalo o slavnostní plavidla, určená spíš k poklidnému cestování z jednoho fjordu do druhého než k cestám ke vzdáleným zemím; podle potřeby však byla schopná velmi dlouhých přesunů, protože loď, postavená jako věrná kopie jed­ noho takového plavidla, nalezeného v Gokstadu, dokázala ve 20. sto­ letí přeplout celý Atlantický oceán. „Dlouhé lodě", jež na Západě šířily paniku, byly zjevně jiného typu. Avšak ne zase natolik, abychom si o nich s pomocí svědectví, jež nám přinášejí pohřební plavidla, řádně doplněného a opraveného na základě pramenů, nemohli udělat po­ měrně jasnou představu. Byly to lodě bez paluby, které byly svým řemeslným zpracováním mistrovským dílem národa dřevařů a dů­ myslností svých proporcí zase výtvorem národa námořníků. Obvykle byly dlouhé něco přes dvacet metrů, daly se pohánět buď vesly, nebo s pomocí plachet a každá z nich vezla v průměru čtyřicet až šedesát lidí, kteří se tu jistě museli dost tísnit. Soudě podle modelu, postave­ ného podle nálezu z Gokstadu, dosahovaly bez problému rychlosti de­ seti uzlů. Měly nízký ponor, něco málo přes jeden metr, což byla velká

POSLEDNÍ NÁJEZDY

39

výhoda, když bylo třeba opustit širé moře a vydat se do ústí řek či ještě dál po jejich toku. Pro Normany stejně jako pro Saracény totiž byla voda jen cestou ke kořisti, která čekala na souši. I když příležitostně nepohrdli pou­ čením od nějakého křesťanského přeběhlíka, měli jakýsi přirozený cit pro říční plavbu a složitou říční síť ovládli tak rychle, že už roku 8 3 0 mohli někteří z nich navigovat arcibiskupa Ebbona, prchajícího před císařem z Remeše. Rozvětvená síť přítoků před příděmi jejich lodí ot­ vírala rozmanité zákruty příhodné pro nečekané útoky. Na řece Seldě viděli Normany až u Cambrai, na Yonně až u Sens, na Euře u Chartres, na Loiře u Fleury, hluboko za Chartres. Dokonce i v Británii, kde jsou vodní toky za hranicí přílivu mnohem hůře splavně, je řeka Ouse do­ vedla až do Yorku a Temže a jeden z jejich přítoků zase až do Readingu. Pokud plachty a vesla nestačily, vlekly se lodě z břehu. Aby plavidlo ne­ bylo příliš zatížené, často je část posádky následovala po souši. Když bylo třeba přirazit k příliš mělkému břehu nebo kvůli kořisti vklouz­ nout do nějaké říčky s malou hloubkou, přišly na řadu čluny. Pokud bylo naopak nutné vyhnout se opevnění, jež přehrazovala tok, lodě se pohotově přenesly po souši, jako roku 8 8 8 a 890, když bylo třeba vy­ hnout se Paříži. Copak se na východě na ruských rovinách skandinávští kupci už dávno nenaučili střídat plavbu s přenášením lodí, když bylo nezbytné dostat se z jedné řeky na druhou nebo se vyhnout peřejím? Tito skvělí námořníci se rozhodně nebáli ani souše s jejími cestami a ozbrojenými střety. V případě potřeby neváhali opustit řeku a pustit se za kořistí jako ti, kdo roku 8 7 0 sledovali napříč Orlěanským lesem, podle kolejí vyjetých vozy, mnichy z Fleury, prchající ze svého opat­ ství na břehu Loiry. Normané pro své přesuny (mnohem více než pro boj) stále častěji používali koně, z nichž většinu si samozřejmě opat­ řili přímo v kraji při svých výpravách. V roce 8 6 6 jich ukořistili velké množství ve východní Anglii. Někdy je převáželi z místa na místo, tam, kde se nabízel nový lup, jako například roku 885 z Francie do Anglie.11) Mohli se tak pouštět dál a dál od řeky. Roku 8 6 4 tak nechali své lodě na Charentě a na koních se pustili až do Clermontu v Auvergne, který dobyli. Nadto jim rychlejší tempo dovolovalo účinněji překvapit ne­ přítele. Uměli také obratně zbudovat náspy a zpoza nich se pak bránit. Ba co víc, dokázali zaútočit i na opevněná místa, v čemž měli navrch nad maďarskou jízdou. Roku 8 8 8 už byl seznam měst, jež i navzdory svým hradbám podlehla útoku Normanů, velmi dlouhý: Kolín, Rouen,

40

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Nantes, Orléans, Bordeaux, Londýn, York, pokud uvedeme jen ta nejslavnější. Po pravdě řečeno, kromě toho, že někdy sehrála svou roli náhoda jako v případě Nantes, jež bylo dobyto v den svátku, staré řím­ ské hradby zdaleka nebyly vždy dobře udržované, nemluvě o zbabě­ losti obránců. Existovaly ale i světlé výjimky. Zatímco roku 8 4 5 byla téměř vylidněná Paříž vypleněna, a pak zažila stejné příkoří pravděpo­ dobně ještě dvakrát, roku 8 8 8 se hrstce energických lidí podařilo opra­ vit opevnění starého města a najít dost odvahy k boji, takže tentokrát se ubránili. Drancování bylo výnosné a hrůza, jakou už předem vyvolávalo, ob­ rovská. Jako první se začala vykupovat společenství, která pochopila, že je správní orgány nedokážou ochránit - jako roku 810 některé skupiny fríského obyvatelstva. Totéž platilo i o izolovaných klášterech. Pak si na tento postup zvykli i samotní panovníci: ti dostávali za úplatu od loupeživých band slib, že alespoň dočasně přestanou s pustošením nebo že svou pozornost obrátí na jinou kořist. Ve Francii Occidentalis šel v tomto ohledu příkladem Karel Holý roku 845. Lotrinský král Lothar II. udělal po jeho vzoru totéž roku 8 6 4 . Ve Francii Orientalis jej roku 882 následo­ val Karel Tlustý. U Anglosasů se možná roku 8 6 2 přiklonil k témuž ře­ šení král Mercie a roku 8 7 2 s jistotou král Wessexu. Pro toto výkupné bylo charakteristické, že „s jídlem rostla chuť", a že jakmile bylo jednou vyplaceno, bylo požadováno znovu a znovu. Protože vládcové museli nezbytné sumy vybrat od svých poddaných a především od svých kos­ telů, mezi ekonomikou Západu a hospodářstvím skandinávským se na­ konec vytvořil plynulý tok prostředků, jež odcházely na sever. I dnes lze ve vitrínách skandinávských muzeí kromě mnoha jiných památek po těchto bohatýrských dobách vidět překvapivé množství zlata a stříbra, jež určitě z velké části pocházelo z obchodu, ale často, jak říkal německý kněz Adam z Brém, také „z lupu". Je ostatně zajímavé, že drahé kovy, které Normané nakradli nebo získali jako tribut buď v podobě mincí, nebo ve formě šperků podle západní módy, byly obvykle přetaveny, aby z nich mohly být vyrobeny ozdoby podle vkusu jejich nových majitelů. To dokazuje, že tato civilizace si byla překvapivě jista svými tradicemi. Na sever se odváželi i zajatci, až na vzácné případy, kdy byli vykoupe­ ni. Krátce po roce 860 takto byli v Irsku prodáni černí zajatci z Maro­ 12 ka. ) K tomu konečně připočtěme skutečnost, že tito severští válečníci bažili po smyslových požitcích, měli zálibu v krvi a ničení a občas se oddávali nezřízeným a poťouchlým orgiím, kdy násilí neznalo žádných

41

POSLEDNÍ NÁJEZDY

mezí, jako v případě oné slavné hostiny roku 1012, během níž byl arci­ biskup z Canterbury, jehož únosci dosud prozíravě věznili, aby za něj později získali výkupné, „ukamenován" kostmi zvířat snědených při hostině. V jedné sáze se hovoří o jistém Islanďanovi, který se zúčastnil tažení na Západ a kterému se říkalo „ochránce dětí", protože je odmí­ 13

tal nabodávat na kopí, „jako to měli ve zvyku jeho druhové". ) To stačí, abychom si představili děs, jaký útočníky všude předcházel. Od nájezdů ke kolonizaci Od dob, kdy Normané roku 793 vyplenili první klášter na pobřeží Northumbrie a v roce 8 0 0 přiměli Karla Velikého, aby urychleně zorganizo­ val obranu franského pobřeží Lamanšského průlivu, však normanské akce výrazně změnily svůj charakter i rozsah. Z počátku to byly sezónní přepady podél severských břehů (při pobřeží Britských ostrovů a podél přímořských nížin velké severské roviny a neustrijských útesů), jež sku­ pinky „Vikingů" podnikaly v teplém období roku. Etymologie slova „Viking" je sporná. 14 ) Je však jisté, že označovalo dobrodruha bažícího po kořisti a válečných zážitcích a že takto utvořená uskupení vznikala bez ohledu na rodinné svazky či etnickou příslušnost přímo za účelem takovýchto dobrodružství. Pouze dánští králové, kteří stáli v čele státu s alespoň elementární úrovní organizace, se už v této době pokoušeli na jižní hranici o skutečné výboje, ostatně bez valného úspěchu. Záhy se rozpětí normanských nájezdů velmi rychle rozšířilo. Lodě vyrážely až do Atlantického oceánu a ještě dál směrem na jih. Roku 8 4 4 piráti zavítali do některých přístavů západního Španělska. Roku 8 5 9 a 8 6 0 došlo na Středozemní moře. Návštěvou Normanů byly postiženy Baleáry, Pisa a dolní tok Rhóny. Údolím Arna se Normané dostali až do Fiesole. Tento nájezd na Středomoří měl ostatně zůstat ojedinělý. Ne, že by se snad objevitelé Islandu a Grónska báli velkých vzdáleností. Nepustili se snad v 17. století Berbeři opačným směrem až do blízkosti Saintonge, ba dokonce až k mělčinám Nové země? Moře však bylo nepochybně příliš dobře hájeno arabskými flotilami. Nájezdy se naopak zakusovaly stále hlouběji do vnitrozemí, a to jak na kontinentu, tak i v Británii. Nic nám jejich rozsah nepřiblíží lépe než nákres putování mnichů z opatství sv. Filiberta s klášterními relikvi­ emi. Opatství bylo založeno v 7. století na ostrově Noirmoutier. Dokud bylo zdejší moře více méně klidné, žili zde mniši v bezpečí. Jakmile se

42

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

však v zálivu objevily první skandinávské lodě, stala se tato lokalita mimořádně nebezpečnou. Krátce před rokem 819 si řeholníci nechali zbudovat útočiště na pevnině, v Dées na břehu jezera Grandlieu. Záhy si zvykli jezdit sem vždy na počátku jara, a jakmile příchod chladného období nepřátelům znemožnil plavbu, ostrovní kostel se znovu otevřel bohoslužbám. V roce 8 3 6 však mniši dospěli k závěru, že klášter Noirmoutier, jenž byl znovu a znovu devastován a jehož zásobování nepo­ chybně naráželo na stále větší obtíže, je nadále nehájitelný. Tak se Dées, jež bylo dosud jen sezónním přístřeším, stalo trvalým sídlem společen­ ství a nedávno získaný klášter v Cunauld, ležící hlouběji ve vnitrozemí proti proudu řeky Saumur, začal od této chvíle sloužit jako ústupová pozice. Roku 8 5 8 se však museli řeholníci znovu stěhovat. Dées, jež se nacházelo příliš blízko pobřeží, bylo vyklizeno a mniši se usadili v Cunauld. Lokalita, ležící na snadno splavně Loiře, však byla bohužel zvolena nešťastně. Už roku 8 6 2 se řeholníci museli stáhnout ještě hlou­ běji do vnitrozemí, do Messay v Poitou. Po deseti letech se však ukázalo, že vzdálenost od oceánu je stále ještě nedostatečná. Tentokrát mniši neváhali překročit ochrannou hradbu Centrálního masivu a roku 8 7 2 či 8 7 3 uprchli až do Saint-Pourcain-sur-Sioule. Ani zde však dlouho nevydrželi. Jejich azylem se nakonec stal opevněný městys Tournus na řece Saóně, ještě dál na východ, kde roku 8 7 5 svaté ostatky konečně po tolika letech putování našly „místo spočinutí", o němž se zmiňuje 15 jedna královská listina. ) Tyto výpravy na velké vzdálenosti vyžadovaly přirozeně zcela jinou organizaci, než jaká stačila při někdejších rychlých nájezdech. Přede­ vším bylo třeba mnohem početnějších sil. Malé houfy, jež se soustředily kolem „krále moří", se proto začaly spojovat, až vznikly skutečné ar­ mády, jako bylo „velké vojsko" (magnus exerátus), jež se utvořilo na Temži, po přesunu na pobřeží Flander se rozrostlo o několik osamocených tlup, roku 8 7 9 a 8 9 2 strašlivě zpustošilo Galii a nakonec se vrátilo do Kentu, kde bylo rozpuštěno. Především už nebylo možné vracet se každý rok zpátky na sever. Vikingové si tak zvykli zimovat mezi dvěma taženími přímo v kraji, který si vybrali jako loviště. Od roku 8 3 5 tak trávili zimu v Irsku, v Galii poprvé roku 8 4 3 , v Noirmoutier, roku 851 v ústí Temže, na ostrově Thanet. Nejprve tábořili na pobřeží. Brzy se však nebáli usa­ dit ani mnohem hlouběji ve vnitrozemí. Často se opevnili na nějakém říčním ostrově nebo se spokojili s místem v dosahu vodního toku. Ně­ kteří s sebou na tyto prodloužené výpravy brali i ženy a děti. Pařížané

POSLEDNÍ NÁJEZDY

43

mohli roku 888 na hradbách slyšet, jak v nepřátelském táboře zpívají ženy žalozpěvy za mrtvé bojovníky. I přes hrůzu, jaká obklopovala tato loupežnická hnízda, odkud neustále vyrážely nové výpravy, se někteří obyvatelé z okolí odvážili k zimujícím bojovníkům, aby zde prodali své zboží. Doupata se tak příležitostně proměňovala v trh. Normané, kteří sice byli stále poberty, ale poberty napůl usedlými, se tak připravovali na existenci dobyvatelů půdy. Tyto někdejší zloděje vedlo ke změně životního stylu po pravdě ře­ čeno všechno. Vikingové, jež přitahovalo bohatství Západu, pocházeli stejně tak z lidu rolníků, kovářů, řezbářů a obchodníků jako z lidu vá­ lečníků. I když je z domova odvedla touha po majetku a dobrodruž­ ství a někdy také rodinné vendety nebo soupeření mezi jednotlivými předáky, necítili proto za sebou méně tradice společnosti, jež měla svůj vlastní pevný rámec. Skandinávci se také už od 7. století usazovali jako osadníci na západních souostrovích od Fár-Óěr až po Hebridy a jako osadníci a skuteční dobyvatelé panenské země roku 8 7 0 přistoupili k velkému „záboru půdy", Landnáma, na Islandu. Jelikož byli zvyklí mísit obchod s pirátstvím, vytvořili kolem Baltu celý kruh opevněných tržišť. Společným rysem prvních knížectví, jež v průběhu 9. století za­ ložili někteří z jejich předáků na obou koncích světa (v Irsku u Dub­ linu, Corku a Limericku a na Kyjevské Rusi podél veliké říční cesty), byl jejich charakter jako ryze městských států, jež z městského centra ovládaly okolní kraj. Dějiny kolonií, jež se utvořily na západních ostrovech, zde i přes je­ jich poutavost musíme nechat stranou. Omezíme se jen na základní údaje: Shetlandy a Orkneje, které byly od 10. století připojeny k Nor­ sku, se staly součástí Skotska až na samém konci středověku (1468); Hebridy a ostrov Man tvořily až do poloviny 13. století nezávislé skan­ dinávské knížectví. Království na irském pobřeží, jejichž expanze se zastavila na počátku 11. století, definitivně zanikla až přibližně o sto­ letí později dílem anglických výbojů. Na těchto územích, ležících na samém okraji Evropy, se skandinávská civilizace střetávala s keltskými společnostmi. Podrobněji se musíme zmínit jen o přesídlení Normanů na území dvou významných „feudálních" zemí, totiž starého franského státu a anglosaské Británie. Je sice pravda, že mezi oběma zeměmi i blíz­ kými ostrovy průběžně docházelo k obousměrnému proudění populace, že La Manche nebo Irské moře vždycky snadno překonávaly ozbro­ jené skupiny a konečně že jejich předáci měli v případě neúspěchu na

44

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

jednom z břehů ve zvyku hledat štěstí na břehu protějším. Pro větší přehlednost však bude nezbytné zabývat se každým z obou území vý­ bojů odděleně. Území osídlená Skandinávci: Anglie Jak už jsme viděli, pokusy Skandinávců o přesídlení na britskou půdu se projevily už při jejich prvním přezimování na ostrovech roku 851. Od tohoto okamžiku se zde sice vystřídala celá řada normanských tlup, ale svou kořist Seveřané už nikdy nepustili. Některé z anglosaských stá­ tečků zanikly, jakmile byl zabit jejich král, jako například Deira na zá­ padním pobřeží mezi řekami Humber a Tees nebo západní Anglie mezi řekami Temže a Wash. Jiné, jako Bernicie na severním okraji a Mercie ve středu země, ještě nějakou dobu přežívaly, ale pouze na velmi ome­ zeném prostoru a pod jistou formou protektorátu. Nezávislost se po­ dařilo uhájit pouze Wessexu, který se tehdy rozkládal v celé jižní části ostrova, ovšem za cenu těžkých bojů, jež počínaje rokem 871 proslavilo moudré a trpělivé hrdinství krále Alfreda. Alfred představoval dokonalý produkt této anglosaské kultury, jež dokázala lépe než jakákoli jiná ci­ vilizace v rámci barbarských království sloučit vklady velmi odlišných kulturních tradic a na jejich základě vytvořit zcela specifickou syntézu, byl králem nejen učeným, ale i neohroženým. Kolem roku 8 8 0 se mu podařilo ovládnout zbytek někdejší Mercie, jež se tak zbavila dánského vlivu. V téže době však musela být útočníkovi prostřednictvím skutečné smlouvy postoupena celá východní část ostrova. Ne že by snad tímto okamžikem na tomto obrovském území, jehož východní hranici vyme­ zila římská cesta, jež spojovala Londýn s Chesterem, vznikl jednotný stát dobyvatelů. Zemi si coby nástupci vládců Bernicie totiž rozdělili skan­ dinávští králové či „iarls", mezi nimiž se nepochybně tu a tam prosadili i nevýznamní anglosaští vůdcové, přičemž se chvílemi spojovali na zá­ kladě vztahů spojenectví či podřízenosti a chvílemi mezi sebou válčili. Jinde se zase utvořily drobné aristokratické republiky podobného typu jako na Islandu. Byly zbudovány opevněné městysy, jež sloužily různým „armádám", které začaly žít usedlým způsobem života, jako opěrný bod a zároveň i jako trh. A protože bylo třeba zámořské oddíly uživit, půda byla rozdělena mezi válečníky. Na pobřeží však jiné tlupy Vikingů po­ kračovaly v drancování. Za těchto okolností se nemůžeme divit tomu, že Alfred, který ke konci své vlády pořizoval překlad Boethiovy Útěchy,

POSLEDNÍ NÁJEZDY

45

se pod vlivem vzpomínek na tak strašlivé události nedokázal ubránit tomu, aby do pasáže o Zlatém věku nevložil tuto vlastní poznámku: „To 16

bylo v dobách, kdy ještě nikdo neslyšel mluvit o válečných lodích." ) Stav anarchie, v jakém se nacházela „dánská" část ostrova, vysvětluje, proč právě králové Wěssexu, kteří jako jediní měli moc nad rozsáhlým územím a disponovali relativně značnými prostředky, se mohli počí­ naje rokem 8 9 9 pokusit o znovudobytí ztraceného území a s oporou postupně zbudované sítě opevnění v tomto snažení uspět. Roku 9 5 4 byla po velmi tvrdém boji jejich svrchovaná autorita uznána v celé ob­ lasti dosud okupované nepřítelem. Stopy po skandinávském osídlení tím ale nebyly smazány. Je pravda, že několik earlů se spolu se svými věrnými pustilo znovu více či méně dobrovolně na moře. Většina ně­ kdejších dobyvatelů však zůstala: tito předáci si i pod královskou he­ gemonií zachovali svá velitelská práva a obyčejní lidé zase svou půdu. Ve vlastní Skandinávii však mezitím došlo k hlubokým politickým změnám. Nad rámcem chaotické existence drobných kmenových sku­ pin se zkonsolidovaly či utvořily skutečné státy, dosud ještě velmi nesta­ bilní, zmítané nesčetnými dynastickými spory a neustále zaměstnané boji mezi sebou, jež však byly alespoň příležitostně schopné úctyhodně zkoncentrovat své síly. Vedle Dánska, kde se moc panovníků výrazně upevnila na konci 10. století, a království Švédů, jež pohltilo říši lidu Gótar, se utvořila nejmladší ze severských monarchií, kterou kolem roku 900 založil rod lokálních předáků, jenž původně sídlil na relativně otevřené a úrodné půdě v okolí fjordu Oslo a jezera Mjósen. Tak vzniklo království „severní cesty" či, jak dnes říkáme, Norsko. Už sám jeho název, jenž odpovídá prostému určení směru a neodkazuje k žádnému etniku, poukazuje na moc, která se prosadila nad partikularismem kdysi jasně rozlišených kmenů až poměrně pozdě. Vládcům těchto nejmocnějších politických jednotek byl život Vikinga velmi blízký. I oni se v mládí, ještě před nástupem k moci, plavili po mořích a později, když je nějaký náhlý zvrat přinutil k útěku před mocnějším rivalem, se znovu vydá­ vali za dobrodružstvím. A když už prokázali schopnost sebrat na roz­ sáhlém území značnou sílu vojsk a lodí, začali celkem přirozeně hledět k pobřeží za obzorem, kde se nabízela příležitost k dalším výbojům. Je charakteristické, že jakmile začaly roku 980 nájezdy na Britské os­ trovy znovu nabírat na síle, záhy vidíme v čele nejvýznamnějších houfů hned dva uchazeče o severská království, a to v prvním případě o ko­ runu norskou a ve druhém o korunu dánskou. Oba se také později stali

46

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

králi. Zatímco Nor Olaf Tryggvasson už se ale na ostrov nikdy nevrátil, Dán Sven Forkbeard (Sven Rozčísnutá brada) cestu do Británie nikdy nezapomněl. Po pravdě řečeno jej sem původně zavedla jedna z oněch vendet, jíž se skandinávský hrdina nesměl vyhnout, nechtěl-li být zostuzen. Protože loupežné výpravy mezitím pokračovaly pod vedením jiných předáků, anglického krále Aethelreda napadlo, že se lupičům nej­ lépe ubrání, najme-li některé z nich do vlastních služeb. Postavit takto Vikingy proti Vikingům byla obvyklá hra, na jakou několikrát přistou­ pili vládcové z kontinentu, téměř vždy však pouze s chabým úspěchem. Aethelred, který na vlastní kůži poznal proradnost svých „dánských" žoldáků, se pomstil tak, že dal 13. listopadu 1002, v den svatého Brictia, rozkaz k vyvraždění všech těchto námezdních bojovníků, jež bylo možné dostihnout. Pozdější tradice, kterou nelze ověřit, vypráví, že mezi oběťmi byla také Svenova vlastní sestra. Od roku 1003 začal dán­ ský král vypalovat anglická města a od tohoto okamžiku zemi ničila takřka neustálá válka, jež měla skončit až po Svenově a Aethelredově smrti. V prvních dnech roku 1017 uprchli poslední zástupci dynastie Wessexu do Galie nebo byli vítěznými Dány vyhnáni do vzdálených krajů Slovanů a „Moudří muži" země - tedy shromáždění velkých ba­ ronů a biskupů - uznali jako krále všech Angličanů Svenova syna Knuta. Nešlo však jen o prostou výměnu dynastií. Knut sice v okamžiku svého nástupu v Anglii dosud nebyl králem Dánska, kde vládl jeden z jeho bratrů, ale stal se jím o dva roky později. Následně dobyl také Norsko a pokusil se prosadit i nad Slovany a Finy za Baltem, až po Es­ tonsko. Loupežné výpravy, k nimž vedla cesta po moři, zcela přirozeně vystřídala snaha o vytvoření námořní říše. V ní Anglie figurovala jen jako nejzápadnější provincie. Ve skutečnosti to však byla právě ang­ lická půda, kterou si Knut vybral, aby zde strávil celý konec svého života, a právě anglické kněze žádal, aby zřídili misijní kostely ve skandináv­ ských státech. Ačkoli byl Knut synem pohanského krále, který snad později přijal křesťanství, byl sám oddaným stoupencem římské církve, zakladatelem klášterů, zbožným zákonodárcem a moralistou po způ­ sobu Karla Velikého. Tím byl blízký svým britským poddaným. Když po vzoru několika svých anglosaských předchůdců roku 1027 absolvoval pouť do Říma „za vykoupení své duše a spásu svých národů", zúčast­ nil se též korunovace největšího panovníka Západu, císaře Konráda II., krále Německa a Itálie, setkal se zde kromě jiných s králem Burgund­ ska a jako dobrý syn lidu, který byl vždy stejně tak lidem obchodníků

POSLEDNÍ NÁJEZDY

47

jako válečníků, se mu podařilo vymoci si na těchto strážcích alpských cest výhodné osvobození od plateb pro anglické kupce. Hlavní část sil, jež mu umožňovaly držet ostrov, však čerpal ze skandinávských zemí. „Tento kámen nechal vyzdvihnout Aale, který v Anglii vybíral daň pro krále Knuta. Bůh ochraňuj jeho duši." Tento nápis v runovém písmu lze dodnes číst na jedné pohřební stéle poblíž jedné vesnice ve švédské provincii Upland.17) Tento stát byl oficiálně státem křesťanským, ačkoli na jeho územích žily i nadále početné pohanské či jen povrchně christianizované populace. Prostřednictvím křesťanství byl otevřen pronikání vlivu starověkých literatur a dokázal propojit dědictví anglosaské civi­ lizace, jež byla sama civilizací zároveň latinskou a germánskou, s tra­ dicemi skandinávských národů. Tato mocnost, rozkládající se okolo Severního moře, tak byla křižovatkou všech možných civilizačních proudů. Možná právě v této době - či o něco málo dříve - zveršoval ne­ známý anglosaský básník v Northumbrii, osídlené někdejšími Vikingy, staré legendy země lidu Gótar a příběhy z dánských ostrovů a složil Píseň o Beowulfovi, plnou ohlasů dosud ještě zcela pohanské epické tra­ dice. Toto podivné a temné vyprávění, v němž nechybějí pohádkové příšery, známe z rukopisu, jenž je dalším svědectvím o oné souhře roz­ manitých vlivů, protože v něm figuruje mezi jedním Aristotelovým lis­ iS tem určeným Alexandrovi a fragmentem překladu Knihy Júdit. ) Tento zvláštní stát byl ale vždycky dost slabý. Dopravní spojení na tak velké vzdálenosti a po velmi drsných mořích představovalo značné V"

riziko. Na Knutově prohlášení, jež při cestě z Říma do Dánska roku 1027 adresoval Angličanům, bylo cosi znepokojivého: „Vrátím se k vám, jakmile bude ve východní části říše sjednán pořádek (...) a jakmile se mi v létě podaří opatřit si flotilu." Ty části říše, které panovník nemohl spravovat osobně, musely být svěřeny místokrálům, kteří nebyli vždy loajální. Svazek, který Knut vytvořil a udržoval násilím, se tak po jeho smrti zhroutil. Anglie byla nejprve udělena jednomu z Knutových synů jako samostatné království a pak ještě nějakou dobu spojena s Dán­ skem (když se Norsko definitivně odtrhlo). Roku 1042 zde byl konečně znovu uznán králem vládce z wessexské dynastie Eduard, později na­ zývaný „Vyznavač". Skandinávské útoky na britské pobřeží však úplně neustaly a nevyhasly ani ambice vůdců ze severu. Anglický stát, oslabený tolika vál­ kami a drancováním, s rozvrácenou politickou a církevní strukturou a narušený soupeřením baronských rodů, byl zjevně schopen už jen

48

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

chabého odporu. Na tuto kořist číhali útočníci ze dvou stran: za Sever­ ním mořem skandinávští králové, za Lamanšským průlivem vévodové z francouzské Normandie. Jejich poddaní už v průběhu celého prvního období vlády krále Eduarda, jenž byl vychován na vévodském dvoře, za­ ujali vysoké pozice ve vladařově okolí a v řadách církevních hodnostářů. Když byl po Eduardově smrti vysvěcen na krále jeden z nejvýznamnějších magnátů království Harald, velmož skandinávského jména a z po­ loviny také skandinávského původu, na anglickém pobřeží se vylodily asi s týdenním odstupem dvě armády. Ta první, na řece Humber, byla armádou norského krále Haralda III. Sigurdssona (Harald Hardrade), o němž vyprávějí ságy: byl to pravý Viking, který dosáhl koruny až po dlouhém dobrodružném putování, kdy se stal postupně kapitánem skandinávských gard na konstantinopolském dvoře, velitelem byzant­ ských vojsk vyslaných proti sicilským Arabům, zetěm novgorodského knížete a konečně odvážným průzkumníkem arktických moří. Druhé armádě, jež se vylodila na pobřeží Sussexu, velel normandský vévoda Vilém Levoboček.19) Nor Harald byl poražen a zabit na stamfordském mostě. Vilém zvítězil na kopci u Hastingsu. Knutoví nástupci se svého snu o dědičném království nepochybně hned nevzdali: za Vilémovy vlády se Dánové dvakrát znovu objevili v Yorkshiru. Tyto válečné pod­ niky však upadaly a měnily se v obyčejné loupežné akce. Skandináv­ ské výpravy se tak na konci vrátily k charakteru, jaký měly na počátku. Anglie, jež se tehdy vymanila z okruhu severského vlivu, k němuž se, jak se zdálo, mohla v jistém okamžiku definitivně přiklonit. Zhruba na jeden a půl století se stala součástí státu, jenž se rozkládal na obou březích La Manche, a jednou provždy se přimkla k politickým zájmům a civilizačním proudům blízkého Západu. Území osídlená Skandinávci: Francie Dokonce i vévoda Normandie, dobyvatel Anglie, jakkoli byl svým ja­ zykem a životním stylem Francouzem, patřil k pravým potomkům Vikingů. I na kontinentě se totiž podobně jako v Británii stal nejeden „král moří" vlastníkem půdy a jejím pánem či knížetem. Tento vývoj zde byl zahájen velmi brzy. Už zhruba od roku 8 5 0 se rýnská delta stala svědkem prvního pokusu o vytvoření skandináv­ ského knížectví, jež bylo vklíněno do politické stavby franského státu. V této době získali dva členové dánské královské dynastie, toho času

POSLEDNÍ NÁJEZDY

49

ve vyhnanství, od císaře Ludvíka Zbožného jakožto „beneficium" kraj, jenž se rozkládal v okolí Durstede, tehdy nejvýznamnějšího přístavu říše v Severním moři. Území, jež jim bylo takto postoupeno a jež se poz­ ději rozrostlo o různé další územní zisky ve Frísku, mělo v budoucnu zůstat i nadále v rukou příslušníků tohoto rodu, a to až do roku 885, kdy byl poslední z nich na příkaz svého pána Karla Tlustého zrádně zavražděn. To málo, co víme o historii těchto knížat, stačí, abychom si uvědomili, že byli vazaly, jimž nebylo záhodno důvěřovat, a špatnými ochránci země, jejichž pohled se upíral někdy k Dánsku s jeho dynastic­ kými spory a někdy zase k franským provinciím, na jejichž území ne­ váhali podnikat výnosné nájezdy, a to i přesto, že se sami stali křesťany. Tato nizozemská Normandie sice zanikla, ale pro historiky je mimo­ řádně zajímavá jako předzvěst budoucího vývoje. O něco později žila v Nantes či jeho okolí v dobré shodě s bretonským hrabětem zřejmě dosti dlouho jiná skupina Normanů, dosud ještě pohanů. Předáky to­ hoto houfu si několikrát najali do svých služeb franští králové. Kdyby například onen Vólundr, jehož homagium přijal roku 8 6 2 Karel Holý, nebyl krátce poté zabit v soudním duelu, jistě by ho bylo záhy třeba oblenit, a není pochyb o tom, že král byl s tímto nutným důsledkem už předem srozuměn. Na počátku 10. století totiž představa takového osidlování zjevně visela ve vzduchu. Jak a v jaké formě byl konečně jeden z těchto projektů realizován? O tom máme jen velmi povšechnou představu. Technická stránka věci je v tomto případě natolik závažná, aby si historik mohl dovolit čtenáře do ní nezasvětit. Pootevřeme tedy na okamžik dveře laboratoře. V této době působili při různých kostelích klerici, kteří se zabývali zaznamenáváním událostí rok po roce. Byl to starý obyčej, který kdysi vznikl z užívání nástrojů komputu, do něhož se vpisovaly mimořádné události uplynulého či stávajícího roku. Na prahu středověku, kdy se ještě datovalo pomocí jmen konzulů, se přistoupilo k používání veliko­ nočních tabulek, které určovaly posloupnost proměnlivých dat tohoto svátku, podle něhož se řídí takřka celá liturgie. Později, na počátku karolínské éry, se historické memento z kalendáře vydělilo, přičemž si ale zachovalo své striktní roční členění. Přístup těchto memoralistů se přirozeně výrazně lišil od toho našeho. Krupobití, neúroda vína či obilí a podivuhodné události je zajímali skoro stejně jako války, úmrtí vládců a zvraty v dějinách států či církve. Nadto byli tito muži nejen nestejné inteligence, ale i velmi rozdílného rozhledu. Lišili se mírou

50

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

zvídavosti, uměním klást si otázky i horlivostí. Množství a hodnota se­ sbíraných údajů však závisela především na poloze jejich kláštera, na jeho významu a jeho více či méně úzkých vazbách s dvorem a význam­ nými osobnostmi. Na konci 9. a během 10. století byli nepochybně nejlepšími letopisci Galie anonymní mnich z velkého opatství Saint-Vaast v Arrasu a dále remešský kněz Flodoard, který vynikal nejen výjimečnou vnímavostí, ale zároveň těžil i z toho, že žil v mimořádně významném ohnisku intrik a nejnovějších zpráv. Anály z opatství Saint Vaast bohu­ žel končí náhle uprostřed roku 900 a co se týče análů Flodoradových, ty začínají, tedy alespoň v podobě, v jaké se dochovaly, protože na nich zapracoval zub času, až roku 919. A mrzutou shodou okolností tato mezera odpovídá právě usídlení Normanů v západní Francii. Tyto anály ale nejsou jedinými historickými díly, jež po sobě zane­ chala doba, která se o minulost velmi zajímala. Sotva sto let od založení normanského knížectví na dolní Seině se vnuk jeho zakladatele, vévoda Richard I., rozhodl, že nechá sepsat hrdinské skutky svých předků i své vlastní. Tímto úkolem pověřil Doona, kanovníka ze Saint-Quentin. Dílo dokončené před rokem 1026 je mimořádně poučné. Dovoluje nám udělat si představu o práci dějepisce 11. století, jenž pilně kompiloval údaje ze starších análů, které nikdy necitoval, s ústními sděleními, jimž věnoval velkou pozornost, a okrasami, jež ho napadaly na základě jeho vlastní četby nebo byly jednoduše dílem jeho představivosti. Můžeme si tak jasně uvědomit, jaké příkrasy se podle vzdělaného klerika ho­ dily k tomu, aby dodaly lesku nějakému vyprávění, a jaké mohly podle zkušeného pochlebníka zalichotit jeho pyšným pánům. S pomocí ně­ kolika autentických dokumentů, jež nám dovolují si toto svědectví ově­ řit, můžeme posoudit, do jaké míry dokázala historická paměť lidí této doby za několik generací zapomínat a překrucovat fakta. O mentalitě konkrétního prostředí a doby je to zkrátka nesmírně cenné svědectví. O samotných událostech, jež jsou zde vylíčeny, alespoň tedy co se týče nejstarších dějin normandského vévodství, představují „skutky" v pod­ statě bezcenný pramen. Na základě několika nepříliš zdařilých análů a hrstky archivních pramenů si lze tedy o těchto nejasných událostech udělat následující představu. Zhruba od roku 885 se úsilí Vikingů zaměřovalo stále výrazněji na údolí Loiry a Seiny, ačkoli jejich významnými cíli byla i ústí Rýna a Seldy. Jedna z jejich tlup se roku 8 9 6 usadila zejména na dolní Seině a odtud

POSLEDNÍ NÁJEZDY

51

pak podnikala loupeživé výpravy do širokého okolí. Tyto výjezdy na velké vzdálenosti však nekončily vždy úspěchem. Normanští lupiči byli několikrát poraženi v Burgundsku a roku 911 též pod hradbami Char­ tres. V Roumois a sousedním kraji však byli pány a je jisté, že pro účely přezimování už zde také obdělávali či nechávali obdělávat půdu. A to tím spíš, že první příchozí, kterých byla jen hrstka, následoval další pří­ liv lačných dobrodruhů. Ze zkušenosti jasně vyplynulo, že zatímco jejich pustošení bylo jistým způsobem možné brzdit, přeložit jejich hnízda jinam se ukázalo být naopak úkolem přesahujícím síly jediné moci, která mohla zasáhnout, tzn. krále. Blíže položená mocenská centra se totiž záhy ocitla zcela mimo hru. Ve strašlivě drancované zemi, jejímž jediným střediskem bylo už jen město v troskách, se naprosto zhroutila lokální správa. Nový král Francie Occidentalis, Karel Prosťáček, který byl vysvěcen roku 893 a všeobecně uznán po smrti svého soupeře Euda, tak začal ihned po svém nástupu k moci uvažovat o dohodě s útočníkem. K té se také odhodlal v průběhu roku 897, když k sobě povolal tehdej­ šího vůdce Normanů od dolní Seiny, jemuž se nabídl jako kmotr. Tento první pokus však zůstal bez výsledku. Nemůžeme se tedy divit, že se k této myšlence o čtrnáct let později vrátil znovu, přičemž se tentokrát obrátil na Rollona, který se ujal velení normanské „armády" po Karlově někdejším „kmotřenci". Rollo tehdy právě utrpěl porážku před Char­ tres a tento neúspěch mu logicky otevřel oči ohledně obtíží, jež mohly v budoucnu stát v cestě dalším nájezdům. Zdálo se mu tedy moudré královu nabídku přijmout. Oboustranně to znamenalo veřejně uznat to, co už bylo dávno hotovou věcí. Pro Karla a jeho rádce měl tento krok tu výhodu, že k sobě vazalským slibem, z něhož vyplývala povinnost vojenské pomoci, připoutal knížectví, jež bylo ve skutečnosti již zcela dotvořené a kromě toho mělo ty nejlepší důvody k tomu, aby bránilo pobřeží před útoky dalších pirátů. V listině ze 14. března 918 král zmi­ ňuje donace, jež postupuje „Normanům od Seiny, tedy Rollonovi a jeho druhům (...) za účelem obrany království". K dohodě došlo v den, jenž nelze přesně stanovit, jistě však po bitvě u Chartres (20. července 911), či pravděpodobně krátce po ní. Rollo a mnoho jeho věrných tehdy přijali křest. Co se týče území, nad nimiž Rollo od této chvíle vládl prakticky jako dědičný hrabě, což byla nejvyšší hodnost lokálního úředníka franské hierarchie, jeho součástí bylo - jak se dovídáme z jediného hodnověrného pramene, totiž z Flodoardových Dějin remešského kostela - „několik hrabství" v okolí Rouenu.

52

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Podle všeho šlo o tu část rouenské diecéze, jež se rozkládala od Epty k moři, a dále o část diecéze Évreux. Normané však nepatřili k lidem, kteří by se dlouhodobě spokojili s tak omezeným prostorem. Nový pří­ liv přistěhovalců je nutil k další expanzi. Obnovení dynastických válek v království jim záhy poskytlo příležitost, aby ze svého přispění vytěžili další územní zisky. Roku 9 2 4 předal král Raul Rollonovi kraj Bessin 20 ) a roku 9 3 3 pak Rollonovu synovi a nástupci diecéze Avranches a Coutances. Neustrijská „Normandie" tak postupně získala obrysy, jež si měla uchovat i nadále. Zbývali však ještě Vikingové na dolní Loiře. Ti představovali stejný problém jako jejich krajané v ústí Seiny a pro začátek také stejné řešení. Roku 921 vévoda a markrabě Robert, který měl jakožto bratr někdej­ šího krále Euda na západě v držení velký správní celek a choval se zde prakticky jako nezávislý vládce, postoupil říčním pirátům, z nichž jen někteří se nechali pokřtít, hrabství Nantes. Skandinávská tlupa však byla zřejmě slabší a atraktivita Rollonových center, jež byla legitimizována už o desetiletí dříve, jí bránila v dalším růstu. Nantský kraj nadto nebyl volným majetkem jako hrabství v okolí Rouenu ani majetkem izolovaným. Je jistě pravda, že v království či vévodství armorských Bretonců, jehož součástí se kraj stal krátce po roce 840, byly boje mezi pretendenty a vlastní skandinávské nájezdy příčinou krajní anarchie. Za legitimní pány této marky, kde se hovořilo románským jazykem, se však pokládali vévodové či uchazeči o vévodskou hodnost, zejména hrabata z blízkého Vannes. Při jejím dobývání se mohli opřít o houfy, jež postavili ze svých stoupenců z vlastní Bretaně. Útočníky nakonec vyhnal jeden z těchto pretendentů, Alan Křivovous, který se roku 9 3 6 vrátil z Anglie, kam předtím uprchl. Normandie na Loiře tak na rozdíl od té na Seině měla jen jepicí trvání.21) Usazením Rollonových druhů na břehu Lamanšského průlivu dran­ cování ihned neskončilo. Osamělí předáci ještě nějakou dobu tu a tam napadali vesnice, a to ještě lačněji než dříve, protože měli zlost, že sami 22 nezískali žádnou půdu. ) Burgundsko bylo znovu vypleněno roku 924. K těmto banditům se někdy přidávali i Normané z Rouenu. Ani samotní vévodové najednou neupustili od starých zvyklostí. Remešský mnich Richer, který psal v posledních letech 10. století, je jen zřídka opomíná nazvat „pirátskými vévody". Jejich válečné výpravy se totiž příliš nelišily od někdejších výbojů. A to tím spíš, že při nich často využívali tlup Vikingů, kteří teprve nedávno připluli ze severu, jako

POSLEDNÍ NÁJEZDY

53

například roku 1013, tedy víc než sto let po Rollonově vazalském slibu, 23

oněch „nenasytných" ) dobrodruhů, „jež vedl jeden z uchazečů o nor­ skou korunu, Olaf, tehdy ještě pohan, jenž se však měl po svém křtu stát ve své vlasti národním světcem. Další bandy operovaly na vlastní pěst na pobřeží. Jedna z nich se v letech 9 6 6 - 9 7 0 odvážila až na španěl­ ské pobřeží a dobyla Santiago de Compostela. Ještě roku 1018 se jiná tlupa objevila na pobřeží Poitou. Skandinávské lodě však pomalu za­ pomínaly cestu do vzdálených vod. Za hranicemi Francie se uvolnila také delta Rýna. Kolem roku 9 3 0 se mohl utrechtský biskup vrátit do svého sídelního města, kde se jeho předchůdce nemohl dlouhodobě zdržovat, a nechal je znovu postavit. Břehy Severního moře však jistě i nadále sužovaly nejrůznější přepady. Roku 1006 byl vypleněn přístav Tiel na řece Waal a v ohrožení se ocitl Utrecht. Jeho obyvatelé sami zapálili stavby na nábřeží a kupecký městys, který nechránily žádné hradby. O něco později jeden fríský zákon uvažoval o situaci, kdy by byl nějaký člověk unesen „Normany" a násilím naverbován do jedné z jejich band, jako by šlo o téměř běžnou věc. Skandinávští námořníci ještě dlouho na Západě udržovali onen stav ohrožení, jenž je tak cha­ rakteristický pro jisté stadium civilizace. Doba dalekých výprav a přezimování však minula a totéž lze po porážce na stamfordském mostě říci i o době výbojů. Christianizace severu I sever se však postupně christianizoval. Civilizace, jež pomalu pře­ chází na jinou víru: historik zná jen málo jevů, jež by nabízely tak za­ jímavé postřehy. To platí především tehdy, umožňují-li prameny i přes nevyhnutelné mezery dostatečně zblízka sledovat jeho vývoj, a tak jej vnímat jako jakýsi přirozený experiment, jenž pak může osvětlit jiné změny podobného druhu. Podrobná studie na toto téma by však pře­ sahovala rámec této knihy, a tak se budeme muset spokojit s několika základními poznatky. Tvrdit, že severské pohanství nevyvinulo dostatečný odpor, by ne­ bylo moc přesné, protože bylo třeba tří staletí, aby bylo zcela vymýceno. Tušíme však, že jisté vnitřní příčiny tuto konečnou porážku pohanství usnadnily. Proti dobře organizovanému duchovenstvu křesťanských ná­ rodů nemohla Skandinávie postavit žádnou obdobnou strukturu. Jedi­ nými knězi zde byli předáci pokrevních uskupení či národů. Především

54

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

králové měli jistě důvod se obávat, že případná ztráta práva na posvátné oběti by vedla k zániku základní složky jejich moci. Jak ale uvidíme později, křesťanství je nenutilo k tomu, aby zcela zavrhli své pojetí po­ svátna. Co se týče rodových a kmenových předáků, lze se domnívat, že hluboké změny ve společenské struktuře, související jednak s migracemi a jednak s utvářením států, znamenaly pro jejich kněžskou prestiž těž­ kou ránu. Starému náboženství nechyběla jen církevní hierarchie. Zdá se, že v době konverze vykazovalo sama o sobě příznaky jakéhosi sa­ movolného rozkladu. Skandinávské texty často uvádějí na scénu sku­ tečné bezvěrče. Tento hrubý skepticismus musel v dlouhodobé časové perspektivě vést nikoli přímo k zániku víry, jenž je takřka nemyslitelný, nýbrž k přijetí víry nové. Samotný polyteismus konečně otevíral snad­ nou cestu ke změně obedience. Lidé, kteří nevědí nic o kritice svědectví, nemají tendenci popírat nadpřirozeno, a to ať už jakéhokoli původu. Když se křesťané odmítali modlit k bohům různých pohanských nábo­ ženství, obvykle tak nečinili proto, že by nepřipouštěli jejich existenci. Naopak je pokládali za zlé démony, sice nebezpečné, avšak slabší než jediný Stvořitel. Četné texty podobně prokazují, že když se Normané seznámili s Kristem a jeho svatými, rychle je začali pokládat za cizí bož­ stva, s nimiž bylo možné bojovat s pomocí vlastních bohů a vysmívat se jim, ale jejichž temná moc byla příliš nebezpečná, aby za jiných okol­ ností nebylo moudré si je naklonit a respektovat záhadnou magii jejich kultu. Copak se jistý nemocný Viking neobrátil o pomoc na svatého Riquiera? O něco později zase jeden islandský předák, jenž se s upřímným přesvědčením obrátil na křesťanskou víru, v jistých závažných přípa­ dech nadále vzýval Thora. 2 4 ) Cesta od uznání křesťanského Boha coby nebezpečné síly až k jeho přijetí jakožto jediného Boha se dala urazit po téměř nepostřehnutelných etapách. Na konverzi měly vliv i samotné výpravy přerušované příměřími a vy­ jednáváním. Nejeden severský mořeplavec přivezl po návratu z váleč­ ných cest domů i nové náboženství, jako by šlo o jistý druh kořisti. Oba velcí králové, kteří Norsko obrátili na křesťanskou víru, Olaf, syn Trygviho, i Olaf, syn Haraldův, přijali křest (první z nich na anglické půdě roku 994, druhý pak na půdě francouzské roku 1014) v době, kdy ještě bez království veleli tlupám Vikingů. Těchto přestupů a příklonů ke Kristovu zákonu bylo tím víc, čím častěji se tito zámořští dobrodruzi na svých cestách setkávali se svými krajany, kteří se usadili na starých křes­ ťanských územích a většinou se přidali k náboženství podmaněných

POSLEDNÍ NÁJEZDY

55

či sousedních populací. Jejich konverzi usnadňovaly obchodní vztahy, jež časově předcházely velkým válečným podnikům, které je nikdy ne­ přerušily. Ve Švédsku byli prvními křesťany většinou obchodníci, kteří často navštěvovali přístav Durstede, jenž byl tehdy hlavním komunikač­ ním uzlem mezi íránskou říší a severními moři. Jedna stará gotlandská kronika o ostrovních obyvatelích píše: „Se svým zbožím cestovali do všech krajů. U křesťanů viděli křesťanské obyčeje, i tu byli někteří z nich pokřtěni a přivezli s sebou kněze." Nejstarší společenství, o nichž existují nějaké doklady, se totiž utvořila v kupeckých městysech, jako byla Birka na jezeře Málaren nebo Ribe a Šlesvik na dvou koncích cesty, která vedla od jednoho moře ke druhému přes jutlandskou šíji. Jak vní­ mavě podotýká islandský dějepisec Snorri Sturluson, v Norsku na po­ čátku 11. století „většina lidí žijících při pobřeží přijala křest, zatímco v hlubokých údolích a v hornatých krajích byl lid i nadále zcela pohan­ 25 ský". ) Tyto kontakty, jež navázali jednotlivci při krátkodobých migra­ cích, byly dlouho mnohem účinnějšími zprostředkovateli cizí víry než církevní misie. Ty přitom začaly už velmi brzy. Karlovci totiž vnímali potírání po­ hanství jako svou povinnost, plynoucí z jejich postavení křesťanských vládců, a zároveň jako nejjistější cestu k rozšíření vlastní hegemonie nad světem, jenž by byl napříště sjednocený ve společném náboženství. Totéž platilo i o velkých německých císařích, kteří na tyto tradice na­ vázali. Jakmile byla na křesťanství obrácena vlastní Germánie, jak by mohli nepomyslet na Germány ze severu? Na popud Ludvíka Zbožného proto odešli misionáři hlásat Krista k Dánům a Švédům. Mladí Skan­ dinávci byli kupováni na trzích s otroky, aby byli připraveni ke kněžství a apoštolátu, tak jako to kdysi plánoval Řehoř Veliký v souvislosti s Angličany. Christianizace konečně získala opěrný bod zřízením arci­ biskupství v Hamburku, jehož prvním metropolitou se stal pikardský mnich Anschar, který se tehdy právě vracel ze Švédska. Byl to dosud arcibiskup bez sufragánů, před nímž se však za skandinávskými a blíz­ kými slovanskými hranicemi otevírala nesmírná provincie, jež čekala na své dobytí. Na to, aby se tyto velké sny mohly rychle uskutečnit, však byly staré víry dosud příliš pevně zakořeněné, franští kněží, kteří byli pokládáni za služebníky cizích vládců, vyvolávali příliš silnou nedůvěru a konečně i samotné skupiny hlasatelů nové víry se i přes zápal někte­ rých jedinců, jako byl Anschar, jen těžko dávaly dohromady. Roku 845 byl Hamburk vypleněn Vikingy a mateřský kostel misií přežil jen díky

56

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

rozhodnutí, že bude připojen ke staršímu a bohatšímu biskupskému stolci v Brémách, který byl vyčleněn z kolínské provincie. Přinejmenším šlo o jakousi ústupovou a vyčkávací pozici. Z brémsko-hamburské arcidiecéze totiž v 10. století vzešlo nové úsilí, jež se setkalo s větším úspěchem. Zároveň se o čest pokřtít skandinávské po­ hany přeli se svými německými bratry angličtí kněží, kteří přišli z jiné oblasti křesťanského světa. Jejich žeň byla zřejmě mnohem větší. Lo­ vení duší se totiž věnovali už dlouho a mohli rovněž využívat častých styků mezi ostrovními přístavy a protějším břehem, a konečně také působili méně podezřele. Je charakteristické, že například ve Švéd­ sku tvoří křesťanskou terminologii častěji výpůjčky z anglosaštiny než z němčiny nebo že mnohé farnosti zde přijaly za patrony britské světce. Ačkoli měly diecéze, jež se s více méně pomíjivým výsledkem zakládaly ve skandinávských zemích, podle hierarchických pravidel záviset na brémsko-hamburské provincii, králové, pokud byli křesťané, nechávali s oblibou své biskupy světit v Británii. Tím spíš působil anglický vliv za časů Knuta a jeho prvních následovníků na Dánsko, ba i na Norsko. Postoj králů a významných předáků byl totiž po pravdě řečeno roz­ hodující. Církev si byla této skutečnosti dobře vědoma a vždy se k sobě snažila připoutat v prvé řadě vládce. Zejména jak postupně přibývalo křesťanských skupin a jak vzhledem ke svému úspěšnému šíření nará­ žely na skupiny pohanské, jež si tak lépe uvědomily nebezpečí, v jakém se nacházejí, a byly tudíž spíše odhodlány k boji, vkládaly obě strany své největší naděje právě do panovníků, kteří mohli vyvinout nátlak na ten či onen tábor, a to někdy s krajní tvrdostí. Bez jejich pomoci tedy bylo nemyslitelné zbudovat v zemi síť biskupství a opatství, bez nichž by křesťanství nedokázalo udržet svůj duchovní řád a zasáhnout i ty nejspodnější vrstvy obyvatelstva. Ve válkách mezi pretendenty, jež ne­ ustále otřásaly skandinávskými státy, se zase využívalo náboženských neshod. Utvářející se církevní organizaci nejednou dočasně zničil dy­ nastický převrat. Triumf křesťanství byl jistý teprve tehdy, když se ve všech třech královstvích začali plynule střídat křesťanští králové. Nej­ prve se to podařilo v Dánsku počínaje Knutem, v Norsku pak s nástupem Magnuse Dobrého roku 1035 a ve Švédsku se značným zpožděním počínaje králem Ingem, který na konci 11. století zničil starou svatyni v Upsale, kde jeho předchůdci tak často obětovali těla zvířat i lidí. Stejně jako v případě Uher musela christianizace těchto severských zemí, jež si žárlivě střežily svou nezávislost, nutně vést k vytvoření

POSLEDNÍ NÁJEZDY

57

vlastních církví, přímo podřízených Římu. Na brémsko-hamburském arcibiskupském stolci se jednoho dne ocitl politik dost prozíravý, aby se smířil s tím, co bylo nevyhnutelné, a pokusil se obhájit alespoň část svrchovanosti, na níž si jeho církev dělala už dlouho nároky. Arcibis­ kup Adalbert, který svůj úřad zastával od roku 1043, pojal myšlenku rozsáhlého severského patriarchátu, v jehož rámci by se pod dohledem nástupců svatého Anschara utvořily národní metropole. Římská kurie, která zprostředkujícím mocenským institucím nebyla příliš příznivě na­ kloněna, však tento záměr raději obezřetně nepodpořila. Adalbert nadto plán nemohl dostatečně důsledně prosazovat už vzhledem k bojům mezi barony ve vlastním Německu. Roku 1103 tak bylo založeno arci­ biskupství v Lundu v dánské Skanii s pravomocí nad všemi skandináv­ skými zeměmi. Roku 1152 pak získalo své vlastní arcibiskupství také Norsko, jež je zřídilo v Nidarosu, tedy v Trondheimu, u hrobu krále mučedníka Olafa, jenž se stal skutečným národním symbolem. Švédsko konečně svou křesťanskou metropoli postavilo v těsné blízkosti místa, kde v pohanských dobách stávala královská svatyně v Upsale. Skandi­ návská církev tak unikla vlivu německé církve. Podobná situace nastala i v politické oblasti: panovníkům Francie Orientalis se nikdy nepodařilo přimět severské krále k dlouhodobějšímu placení tributu, jenž byl zna­ kem podřízenosti, ani výrazněji posunout vlastní hranice, a to i přes své nesčetné zásahy do dynastických válek v Dánsku. Mezi oběma velkými větvemi germánských národů bylo odcizení stále citelnější. Tehdy ani nikdy později Německo nepředstavovalo celou Germanii. Hledání příčin Byla to snad právě jejich konverze, co Skandinávce přesvědčilo, aby upustili od svých starých zvyků a přestali s drancováním a nájezdy do vzdálených zemí? Chápat výpravy Vikingů jako náboženskou válku, kterou vyvolal neúprosný pohanský fanatismus (to je vysvětlení, které se v minulosti občas naznačovalo), je v příliš zjevném rozporu s tím, co víme o těchto lidech, kteří měli sklon mít v úctě magii. Nemůžeme na­ opak uvažovat o tom, že šlo o důsledek hluboké změny mentality pod vlivem přechodu na jinou víru? Dějiny normanských plaveb a nájezdů by byly bezpochyby nepochopitelné, kdybychom nevzali v úvahu onu vášeň pro válčení a dobrodružství, jež v severské morálce koexistovala s poklidnějšími činnostmi. Titíž lidé, kteří jako obratní obchodníci

58

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

běžně navštěvovali evropské trhy od Konstantinopole až po přístavy v rýnské deltě či kteří obdělávali islandskou pustinu pokrytou jinovat­ kou, neznali větší radost ani jistější zdroj prestiže než „řinčení železa" a „nárazy štítů": to dosvědčuje množství básní a příběhů, jež byly sice písemně zaznamenány až ve 12. století, ale jsou věrným ohlasem věku Vikingů, a totéž platí i o stélách, náhrobních kamenech či prostých kenotafech, jež na vršcích, rozesetých po skandinávské krajině, podél cest nebo v blízkosti shromaždišť dodnes nesou nápisy v jasně červe­ ném runovém písmu, vytesaném v šedém kameni. Většinou nepřipo­ mínají jako tolik řeckých či římských hrobů mrtvé, kteří by v poklidu zemřeli v rodném domě. Téměř výhradně evokují památku hrdinů, kteří padli během nějaké krvavé výpravy. Je zřejmé, že toto emocio­ nální zabarvení se jeví jako neslučitelné s Kristovým zákonem, jenž je chápán jako učení dobroty a milosrdenství. Později však budeme mít mnohokrát příležitost konstatovat, že u západních národů se ve feu­ dální éře spojovala hluboká víra v křesťanská mystéria se zálibou v ná­ silí a kořistění, ba dokonce i se zcela uvědomělým uctíváním války. Je sice pravda, že Skandinávce nyní spojovalo s ostatními přísluš­ níky katolického světa stejné credo, že čerpali z týchž zbožných legend, vydávali se na stejné poutní cesty, a pokud toužili po vzdělání, četli a nechávali si předčítat stejné knihy, v nichž se odrážela více či méně zdeformovaná řecko-římská tradice. Zabránila však někdy tato obecná jednota západní civilizace vnitřním válkám? Nanejvýš lze připustit, že představa jediného všemocného Boha spolu se zcela novým pojetím onoho světa nakonec zasadily krutou ránu oné mystice osudu a slávy, jež byla tak charakteristická pro starou severskou poezii a z níž před­ tím nepochybně nejeden Viking čerpal omluvu pro své vášně. Kdo ale může posoudit, zda to stačilo k tomu, aby zdejší vůdcové ztratili veške­ rou chuť pouštět se ve stopách Rollona či Svena nebo aby jim to zabrá­ nilo verbovat válečníky, kteří byli podmínkou ukojení jejich ctižádosti? Problém, který jsme si výše stanovili, popravdě řečeno není zformulo­ ván zcela přesně. Jak bychom mohli pátrat po tom, proč nějaký jev skon­ čil, aniž bychom si položili otázku, proč k němu vůbec došlo? Možná tak v tomto případě jen celý problém posouváme hlouběji do minulosti: důvody vzniku skandinávských migrací totiž nejsou o nic jasnější než důvody jejich zániku. Ne, že bychom tu snad měli dlouze přezkoumá­ vat, proč byly pro severské společnosti tak přitažlivé jižněji položené země, které byly obecně úrodnější a jejichž civilizace byla starší. Nebyly

POSLEDNÍ NÁJEZDY

59

snad dějiny velkých germánských nájezdů a migrací, jež jim předchá­ zely, jednou velkou cestou za sluncem? Stará byla i tradice zámořských loupeživých výprav. U Řehoře Tourského či v Beowulfovi se v obdivu­ hodné shodě dochovalo svědectví o výpravě, kterou kolem roku 5 2 0 podnikl jeden král lidu Gòtar na pobřeží Fríska. O dalších podobných pokusech nevíme jistě jen kvůli nedostatku pramenů. Přesto je jisté, že ke konci 8. století tyto daleké cesty náhle dosáhly dosud nevídané šíře. Máme tedy uvěřit tomu, že se špatně hájený Západ najednou stal snad­ nější kořistí, než tomu bylo v minulosti? Kromě toho, že bychom toto vysvětlení mohli aplikovat pouze na události, jež se odehrály v temže ča­ sovém okamžiku, kdy došlo k osídlení Islandu a založení varjažských krá­ lovství na ruských řekách, naprosto nelze tvrdit, že by snad merovejský stát působil v době svého rozkladu nebezpečněji než monarchie Ludvíka Zbožného, neřkuli říše jeho synů. Klíč k osudu severských zemí musíme nepochybně hledat právě ve studiu těchto oblastí, nikoli na druhé straně. Srovnání lodí z 9. století s několika staršími nálezy potvrzuje, že skandinávští mořeplavci v době těsně předcházející věku Vikingů vý­ razně zdokonalili konstrukci svých lodí. Není pochyb o tom, že bez tohoto technického pokroku by daleké cesty za moře nebyly možné. Pustili se však všichni tito Normané daleko od své domoviny jen pro radost z plavby na těchto lépe postavených lodích? Spíš uvěříme tomu, že svá plavidla upravili právě proto, aby se mohli pustit dál na moře. Už v 11. století přece navrhl jiné vysvětlení přímo dějepisec francouz­ ských Normanů, Doon ze Saint-Quentinu. Příčinu migrací viděl v přelid­ nění skandinávských zemí a důvod tohoto přelidnění zase v provozování polygamie. Tuto poslední interpretaci nechrne stranou: kromě toho, že skutečné harémy měli jen předáci, z demografických pozorování nikdy nevyplynulo, a to ani náznakem, že by snad polygamie vedla ke zvýšení populace. Na první pohled se tedy i sama hypotéza přelidnění může jevit jako pochybná. Národy, jež se staly obětí nájezdů, se jí oháněly téměř vždy, v dost naivní naději, že svou porážku zdůvodní přílivem neuvěřitel­ ného množství nepřátel: to platí o středomořských populacích v souvislosti s Kelty stejně jako o Římanech ve vztahu ke Germánům. Tentokrát si však tato teorie zaslouží větší pozornost, a to jednak proto, že ji Doon převzal nikoli z tradice poražených, nýbrž z tradice vítězů, a především z důvodu jakési vnitřní podobnosti. Populační pohyby ve 2.-4. století, jež měly nakonec zničit římskou říši, nepochybně způsobily vylidnění velkých ploch na Skandinávském poloostrově, baltských ostrovech i na

60

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Jutlandu. Skupiny, jež setrvaly na místě, se mohly po několik století volně rozpínat. Někdy v 8. století však přišel okamžik, kdy jim začal scházet prostor, tedy alespoň vzhledem ke stavu jejich zemědělství. Cílem prvních výprav Vikingů na Západ nebylo ani tak dobytí tr­ valých sídlišť, jako spíš kořist, jež měla být odvezena zpět do jejich domovů. Ale i to byl způsob, jak předejít nedostatku půdy. Díky této kořisti získané u jižních civilizací si mohl vůdce, jenž si s obavami uvě­ domoval hranice svých polí a pastvin, udržet svůj životní styl a být i nadále štědrý ke svým druhům, což bylo podmínkou jeho prestiže. V chudších vrstvách emigrace druhorozeným umožňovala uniknout ubohému živoření na rodné hroudě, kde už bylo příliš těsno. V teh­ dejší době se jistě nejedna venkovská rodina podobala té, kterou za­ chycuje vyobrazení jednoho švédského náhrobního kamene z počátku 11. století: z pěti synů zůstal v kraji jen prvorozený a benjamínek; zbylí tři zemřeli daleko od domova, jeden na Bornholmu, druhý ve Skot­ sku a třetí v Konstantinopoli.26) Musel-li některý z mužů opustit gaard svých předků kvůli sporu či vendetě, jejichž častý výskyt podporovala společenská struktura a mravy, vzhledem k nedostatku neosídleného prostoru pro něj bylo stále těžší najít si nový domov přímo v zemi, a tak coby štvanec často nenašel jiný azyl než moře a daleké končiny, k nimž moře otevíralo cestu. A to tím spíš, byl-li nepřítelem, před nímž prchal, jeden z králů, kterým hustější osídlení umožňovalo účinněji dohlížet na rozsáhlejší území. Zvyk a úspěchy však způsobily, že to, co bylo dříve nutností, záhy získalo punc přitažlivosti a dobrodružství, jež se obvykle ukázalo jako výnosné, se zároveň stalo řemeslem i zábavou. Podobně jako počátek normanských nájezdů nelze ani jejich konec vysvětlit stavem politické moci v napadených zemích. Otonská mo­ narchie byla jistě lépe připravena k ochraně svého pobřeží než říše posledních Karlovců a Vilém Levoboček i jeho nástupci by v Anglii před­ stavovali nebezpečné protivníky. Přesto najednou jedni ani druzí neměli takřka co hájit. A jen těžko uvěříme, že Francie od poloviny 10. století a Anglie za Eduarda Vyznavače působily jako příliš těžká kořist. Podle všeho nakonec pramen vysušila konsolidace moci v jednotlivých skan­ dinávských královstvích, a to i přesto, že zpočátku tyto migrace na okamžik zesílila, když na moře vyvrhla řadu vyhnanců a zklamaných pretendentů. Napříště však mobilizaci mužů i lodí zmonopolizovaly jednotlivé státy, které přistoupily zejména k velmi pečlivé rekvizici pla­ videl. Králové také přestali podporovat ojedinělé výpravy, jež udržovaly

POSLEDNÍ NÁJEZDY

61

neklid a jež poskytovaly příliš snadná útočiště psancům, jak vidíme ze ságy o svatém Olafovi, a konspirantům zase prostředek k získání bo­ hatství, nezbytného pro jejich nekalé plány. Vyprávělo se, že Sven tyto výpravy zakázal, jakmile se stal pánem Norska. Předáci si tak pomalu zvykli na klidnější způsob života a své ambice se snažili ukojit přímo ve své vlasti, po boku svého panovníka či jeho rivalů. Nová území se získá­ vala aktivnějším klučením v rámci vlastního území. Zbývaly tak už jen dynastické výboje jako v případě Knutová triumfu či pokusu Haralda Hardrade. Královská vojska však byla těžkopádným strojem, jenž se ve státě s tak nestabilní organizací uváděl do chodu jen těžko. Poslední pokus dánského krále o dobytí Anglie, v době Viléma Levobočka, ztros­ kotal z důvodu palácového převratu ještě dříve, než panovníkova flotila zvedla kotvy. Norští králové své záměry záhy omezili na upevňování či prosazování své vlády na západních ostrovech od Irska až po Hebridy. Králové dánští a švédští napříště podnikali již jen další dlouhé výpravy proti svým slovanským, litevským a finským sousedům, jež byly repre­ sivními podniky, protože pirátské nájezdy těchto národů na oplátku neustále udržovaly neklid v Baltském moři, a zároveň i výbojnými vál­ kami a křížovými výpravami, jež se občas velmi nápadně podobaly vý­ padům, jimiž tak dlouho trpěly břehy Seldy, Temže či Loiry.

3. NĚKTERÉ DŮSLEDKY NÁJEZDŮ A JEJICH VÝZNAM Anarchie Z bouře posledních nájezdů vyšel Západ pokrytý ranami. Ušetřena ne­ byla ani města, alespoň tedy ne Skandinávci, a dokázalo-li se po vyple­ nění či vylidnění mnoho z nich pozvednout z vlastních trosek, tento brutální zásah do běžného chodu života je na dlouhou dobu oslabil. Řada z nich však měla menší štěstí: dva nejvýznamnější přístavy karlovské říše v severních mořích, Dorestad v rýnské deltě a Quentovic při ústí řeky Canche, klesly jednou provždy na úroveň samoty o něko­ lika domech či rybářské vesnice. Doprava po říčních cestách ztratila veškerou bezpečnost: v roce 861 byli pařížští kupci prchající na svých lodích dostiženi normanskými plavidly a odvlečeni do zajetí. Strašlivě trpěl zejména venkov, a to do té míry, že se občas proměnil ve skuteč­ nou pustinu. V Toulonsku musela být po vyhnání banditů z Freinetu

62

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

půda znovu vyklučena. Staré hranice mezi jednotlivými pozemky zde už nebylo možné rozeznat, a tak „si každý urval půdy podle svých sil", jak se píše v jedné listině.27) V okolí Tours, kudy Vikingové často táhli, se jiná listina ze 14. září 9 0 0 zmiňuje o malém panství Vontes v údo­ lí Indry a o vesnici Martigny na Loiře. Ve Vontes by prý mohlo „držet půdu" pět manů, „kdyby panoval mír". V Martigny jsou platby pečlivě rozepsány. Vztahují se však k minulosti. Ačkoli zde lze ještě rozlišit se­ dmnáct samostatných držav, nepřinášejí už vůbec žádný zisk. Na této zchudlé hroudě žije už jen šestnáct manů, tedy o jednoho méně, než kolik je zde držav. Jindy zde přitom musely být některé z nich obsaze­ ny dvěma i třemi rodinami. Někteří z těchto mužů „nemají ani ženu, ani děti". A následuje stejný tragický refrén: „Tito lidé by mohli v míru držet půdu." 28 ) Všechno toto ničení ale nebylo dílem útočníků. Čas­ to totiž bylo nutné nepřítele zlikvidovat vyhladověním. Jak tvrdí do­ bová kronika, roku 8 9 4 , když se jedna banda Vikingů musela ukrýt za starými hradbami Chesteru, anglické vojsko „odvedlo z okolí vše­ chen dobytek, spálilo úrodu a celý okolní kraj nechalo spást koňmi". Ze všech společenských tříd propadali největší beznaději samozřejmě sedláci. A to do té míry, že mezi Seinou a Loirou a v blízkosti Mosely se v náhlém návalu energie několikrát pod přísahou spojili a společně se vrhli na lupiče. Jejich špatně organizované oddíly se však pokaždé ne­ chaly pobít.29) Nebyli však jedinými, kdo tvrdě doplácel na zpustošení venkova. Města trpěla hladem, i když jejich hradby úspěšně odolávaly. Páni, jejichž příjmy pocházely z půdy, chudli. Zejména církevní panství přežívala jen s velkými obtížemi. Z tohoto stavu vyplynul - stejně jako po stoleté válce - hluboký úpadek řeholnictví, a tudíž i intelektuál­ ního života. Zasažena byla především Anglie. Král Alfred v předmluvě ke svému překladu Liber regule pastoralis Řehoře Velikého s bolestí při­ pomíná „dobu, kdy anglické kostely, dnes vypleněné či spálené, překy­ 30 povaly poklady a knihami". ) Anglosaské církevní kultuře, jež kdysi oslňovala celou Evropu, nyní odzvánělo. K nejdlouhodobějším důsled­ kům patřil všudypřítomný strašlivý úbytek sil. Jakmile došlo k obnově relativní bezpečnosti, lidé, jejichž řady rovněž prořídly, stáli najednou před rozsáhlými, kdysi obdělávanými plochami, jež však mezitím znovu zarostly vegetací. Dobývání panenské půdy, jíž bylo dosud víc než dost, se tak zpozdilo o více než sto let. Nešlo však jen o toto hmotné ničení. Musíme vzít v úvahu i psycho­ logický efekt této bouře. Ten byl tím hlubší, že především ve franské

POSLEDNÍ NÁJEZDY

63

říši smršť vystřídala období alespoň relativního klidu. Karolínský mír samozřejmě netrval příliš dlouho a nikdy nebyl úplný. Lidská paměť je však krátká a schopnost věřit iluzím nekonečná. O tom svědčí dějiny postupného opevňování Remeše, které se s drobnými odchylkami opa­ 31

kovaly v nejednom městě. ) Za Ludvíka Zbožného požádal arcibiskup o povolení použít kameny ze starých římských hradeb na rekonstrukci své katedrály. Flodoard píše, že v monarchovi, „jenž se tehdy těšil z hlu­ bokého míru a pyšnil se slavnou mocí své říše, nevzbuzovaly nájezdy barbarů ani ty nej menší obavy, a tak arcibiskupovi dal svůj souhlas. Uplynulo sotva padesát let, barbaři byli zpátky a hradby se musely ve spěchu stavět znovu. Zdi a palisády, jimiž se tehdy Evropa zježila, byly viditelným symbolem veliké úzkosti. Drancování se napříště stalo běž­ nou záležitostí, s níž opatrní lidé počítali při uzavírání svých smluv. O tom svědčí smlouva o pronájmu pozemků v okolí Lukky z roku 876, jež si vymiňovala pozastavení nájmu, „pokud barbarské plémě vypálí či zničí domy a jejich vybavení nebo mlýn",32) nebo o deset let dříve závěť wessexského krále, v níž se říká, že almužny, jež ukládá svým majetkům, budou vypláceny pouze tehdy, bude-li každý takto zatížený pozemek „osazený lidmi a dobytkem a nebude-li proměněn v pustinu". 33 ) Po celém Západě se ozývaly rozechvělé modlitby, jež se dochovaly v litur­ gických knihách a které se sice liší svým použitím, ale spojuje je stejné citové naladění. V Provence slyšíme: „Věčná Trojice (...) osvoboď svůj lid od útlaku pohanů," jimiž se zde myslí jistě Saracéni. V severní Galii zase: „Osvoboď nás, ó Bože, od zuřivého plemene Normanů, jež ničí naše království." V Modeně, kde se lidé obraceli ke svatému Gemignanovi, znělo: „Bud* naším ochráncem před šípy Maďarů." 3 4 ) Jen si na okamžik představme pocity věřících, kteří se den co den připojovali k těmto úpěnlivým prosbám. Zije-li nějaká společnost v neustálé poho­ tovosti, neděje se tak bez následků. Arabské, maďarské či skandinávské nájezdy jistě nenesly veškerou zodpovědnost za tento tíživý stín, jenž trvale znepokojoval věřící, nesly ji však z velké části. Tento otřes ale nebyl smrtelný a sama tato anarchie vedla k jistým změnám, někdy velmi hlubokým, v siločárách západní civilizace. V Galii došlo k pohybům obyvatelstva, jejichž důsledky byly jistě da­ lekosáhlé, ačkoli se v tomto ohledu můžeme opřít jen o jejich tušení. Už za Karla Holého vláda bez valného úspěchu usilovala o to, aby se sed­ láci, kteří uprchli před útočníky, vrátili zpět do svých domovů. Vrátili se lidé z Dolního Limousinska, o nichž v pramenech čteme, že hledali

64

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

několikrát útočiště v horách, vždy tam, odkud přišli? Vylidněním byly zřejmě spíš než výše položené kraje postiženy roviny, zejména v Bur­ 35

gundsku. ) Ze starých vesnic, které mizely na všech stranách, ostatně všechny nebyly zničeny mečem či ohněm. Rada z nich byla prostě opuš­ těna výměnou za bezpečnější útočiště. Všeobecné ohrožení tak jako obvykle vedlo ke koncentraci osídlení. Spíše než putování laiků známe přesuny mnichů. Kromě jejich relikviářů je na cestách provázely i je­ jich zbožné tradice, čímž docházelo k míšení legend, jež účinně posilo­ valo nejen kult světců, ale i katolickou jednotu. Zejména díky velkému exodu bretaňských relikvií se významně rozšířila znalost této specifické hagiografie, kterou věřící, jež na těchto příbězích okouzloval zvláštní svět zázraků, velmi dobře přijímali. Po mimořádně rozsáhlé a dlouhé okupaci postihl nejcitelnější úpa­ dek politickou a kulturní mapu Anglie. Zhroucení kdysi mocných království Northumbrie na severovýchodě a Mercie ve středu ostrova usnadnilo vzestup Wessexu, který byl zahájen už v předchozím období, a z králů, kteří pocházeli z tohoto jižně položeného kraje, se stali, jak se píše v jedné jejich listině, „císařové celé Británie". 36 ) Knut a Vilém Dobyvatel se později vlastně jen zmocnili tohoto dědictví. Poklady, jež střežily hrady ve městech na jihu země, ve Winchesteru a později v Londýně, se tak nyní rozrůstaly o výnosy z daní, vybíraných v celé zemi. Northumbrijská opatství, kde žil Beda a odkud odešel Alcuin, byla věhlasnými středisky vzdělanosti. Tuto intelektuální hegemonii však ukončilo drancování Dánů spolu se systematickým pleněním, jež podnikal Vilém Dobyvatel s cílem potrestat vzpoury či jim předcházet. Ba víc než to: část severní oblasti se jednou provždy vyčlenila z Anglie: nížiny v okolí northumbrijské citadely Edinburghu, kde se mluvilo an­ glosaským dialektem, byly odříznuty od ostatních populací téhož ja­ zyka usazením Vikingů v Yorkshiru a dostaly se pod nadvládu keltských vůdců z hor. Dvojjazyčné skotské království tak vzniklo jako odpověď na skandinávské nájezdy. Lidský vklad: svědectví jazyka a jmen Ani saracénští bandité, ani maďarští nájezdníci za hranicemi dunajské roviny nemísili v podstatnější míře svou krev s krví staré Evropy. Skan­ dinávci se naopak neomezovali jen na plenění: do svých sídel v Anglii a neustrijské Normandii vnesli jednoznačně také nový lidský prvek. Jak

POSLEDNÍ NÁJEZDY

65

tento vklad vyhodnotit? Antropologické údaje nám v tomto ohledu za současného stavu vědění nemohou poskytnout přesnější představu. Musíme tak přezkoumat různé typy svědectví méně exaktní povahy. U Normanů od Seiny se v okolí Rouenu přestal severský jazyk po­ užívat kolem roku 940. V této době se jím naopak dál mluvilo v Bessinu, který možná s jistým zpožděním osídlila nová vlna přistěhovalců. V tomto knížectví byla tato řeč natolik rozšířená, že vládnoucí vévoda pokládal za nezbytné, aby sejí naučil i jeho dědic. Je zarážející shodou náhod, že v téže době naposledy zaznamenáváme existenci dostatečně mocných pohanských skupin, aby sehrály jistou roli v nepokojích, jež následovaly po smrti vévody Viléma Dlouhého meče, zavražděného roku 942. Je jisté, že až do prvních let 11. století byli v okolí „rouenských ierlů", kteří zůstali dlouho věrni „památce svého příbuzenství" s vůdci ze severu, jak se dovídáme z jedné ságy,37) stále tací, kdo kromě románštiny dokázali stále ještě používat i skandinávské jazyky. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit, že kolem roku 1000 příbuzní vicehraběnky z Limoges, jež byla unesena bandou Vikingů na pobřeží Poitou a pak svými únosci odvlečena „za moře", využili pro její záchranu prostřed­ nictví vévody Richarda II., že mohl tentýž vladař roku 1013 najmout do svých služeb Olafovy hordy a že následujícího roku několik jeho poddaných zřejmě bojovalo v armádě dánského krále vládnoucího v Dublinu? 38 ) Jazyková asimilace, kterou usnadňovalo jak náboženské sblížení, tak zpomalení přílivu přistěhovalců, který se v době bezpro­ středně po prvním osídlení opakoval v krátkých intervalech, však byla v této době už jistě dovršena. Ademar z Chabannes, který psal roku 39 1028 či krátce předtím, ji pokládal za již ukončenou. ) Z jazyka Rollonových druhů převzal normandský románský dialekt a jeho prostřed­ nictvím pak i obecná francouzština jen několik odborných termínů, jež se vztahují - necháme-li prozatím stranou zemědělský život - buď k mořeplavbě, nebo k topografii pobřeží: to se týká například pojmů bav re (přístav) či crique (zátoka). Zůstala-li tato slova i přes postupnou romanizaci stále živá, stalo se tak proto, že v jazyce pevninského lidu, který nedokázal stavět lodě ani popsat fyziognomii pobřeží, nebylo možné najít příslušné ekvivalenty. V Anglii se situace vyvíjela zcela jinak. Skandinávci tu sice po pravdě řečeno netrvali o nic víc než na kontinentě na své jazykové izolaci a na­ učili se anglosaštinu, zacházeli s ní však velmi zvláštním způsobem. Pod­ řídili se sice jakž takž její gramatice a přijali velkou část její slovní zásoby,

66

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

ale ve velké míře ji mísili se slovy z vlastního jazyka. Domácí obyvatelstvo si zase v úzkém kontaktu s přistěhovalci zvyklo hojně používat jejich ci­ zího slovníku. Nacionalismus slova a slohu byl tehdy ještě neznámým pojmem. A to i u autorů, kteří nejvíc lpěli na tradicích svého národa: není snad jedním z nejstarších příkladů výpůjček z jazyka Vikingů píseň 0 bitvě u Maldonu, která oslavuje bojovníky z Essexu, padlé roku 991 v boji proti bandě oněch „vrahounských vlků"? Není zde ani třeba listo­ vat odbornými slovníky. Na severu totiž vznikla též slova, jež nám dnes připadají jako typicky anglická, jako zcela běžně užívaná podstatná jmé­ na sky (nebe) či fellow (druh, kamarád), přídavná jména low (nízký) nebo ill (nemocný) a slovesa, jež má každý neustále na jazyku, jako to call (vo­ lat) či to take (vzít si), ba dokonce i některá zájmena (ve třetí osobě množ­ ného čísla). Kdyby lodě „lidí z moře" nikdy nezakotvily u břehů Northumbrie, miliony lidí, jež ve 20. století hovoří tímto nejrozšířenějším evropským jazykem, by se v každodenním životě vyjadřovaly zcela jinak. Historik, který by na základě srovnání tohoto bohatství s tím, jak málo výpůjček ze skandinávských jazyků existuje ve francouzštině, usu­ zoval na to, že počet přistěhovalců byl přímo úměrný počtu přejatých slov, by byl ale velmi neopatrný. Vliv zanikajícího jazyka na jeho pře­ žívajícího soupeře nelze přesně posoudit podle počtu jedinců, kteří se onou první řečí původně dorozumívali. Stejně významnou roli hrají 1 vlastní podmínky jazykových jevů. V době Vikingů se dánština a norština, které od románských dialektů Galie oddělovala skutečná propast, naopak velmi podobaly staré angličtině, která vznikla stejně jako tyto dva jazyky ze společného germánského prajazyka. Některá slova byla na obou stranách stejná, a to jak svým významem, tak i tvarem. Jiná měla zase stejný význam, ale lehce odlišné tvary, mezi nimiž bylo snadné zavá­ hat. I tam, kde skandinávský pojem nahradil pojem anglický, formálně zcela odlišný, jeho zavedení často usnadnila skutečnost, že v domácím jazyce existovala jiná slova stejného kořene, jež se vztahovala k obdob­ nému myšlenkovému řádu. Přesto je pravda, že vznik tohoto druhu hantýrky by byl nevysvětlitelný, kdyby řada Skandinávců nezačala žít na anglické půdě a udržovat nepřetržité styky se staršími obyvateli ostrova. Pronikla-li nakonec řada těchto přejatých slov do obecného jazyka, stalo se tak ostatně téměř vždy prostřednictvím jazyků, jimiž se mlu­ vilo v severní a severovýchodní Anglii. Jiné výpůjčky pak zůstaly pouze součástí místních dialektů. Zde, zejména v Yorkshiru, Cumberlandu, Westmorelandu, na severu Lancashiru a v kraji „Pětiměstí" (Lincolnu,

POSLEDNÍ NÁJEZDY

67

Stamfordu, Leicesteru, Nottinghamu a Derby), si totiž zámořští earlové rozdělili svá nejvýznamnější a nejtrvalejší panství a především zde došlo k pověstnému velkému záboru půdy. Anglosaské kroniky vyprávějí, že roku 876 postoupil vikinský náčelník, sídlící v Yorku, svým druhům kraj v okolí Deiry „a ti jej od této chvíle začali obdělávat". K roku 877 dále uvádějí, že „po žních přišla do Mercie dánská armáda a jednu její část si rozdělila". Svědectví narativních pramenů o tomto pozemkovém záboru plně potvrzují jazykové údaje, jež jsou mimořádně zajímavé i v jiných ohledech. Většina převzatých slov totiž označovala obyčejné předměty nebo zcela běžné činnosti: pouze venkované v přátelském kontaktu se svými cizími protějšky mohli své sousedy naučit nová slova označující chléb (bread), vejce (egg) či kořen (root). Na anglické půdě vyplývá rozsah a hloubka tohoto cizího vkladu dosti zřetelně ze studia vlastních jmen. Nejsměrodatnější nejsou ta, jež se používala ve vyšších vrstvách, protože zde se volba řídila především prestiží hierarchické módy, jež byla následována tím ochotněji, že je­ jímu kouzlu v 10. a 11. století nekonkuroval žádný jiný princip: pravidla tradování rodinných jmen se zcela rozvolnila, kmotři dosud neměli ve zvyku dávat kmotřencům svá jména a totéž platilo i o otcích a matkách vůči jejich potomkům. Ani mezi velmi zbožnými lidmi ještě neexistoval zvyk dávat dětem jména světců. Zhruba sto let po výboji roku 1066 tak všichni, kdo si dělali nároky na urozenost, jednomyslně upustili od jmen skandinávského původu, jež byla až do té doby mezi anglickou aristokracií velmi rozšířena. Ta se naopak ještě velmi dlouho užívala v řadách venkovského i měšťanského lidu, který se neuskutečnitelnou touhou po průniku do vítězné kasty nezabýval: ve východní Anglii až do konce 13. století, v hrabstvích Lincoln a York až do následujícího století, v hrabství Lancaster až do samého konce středověku. Nic nás samozřejmě neopravňuje tvrdit, že tato jména tehdy nosili výhradně potomci Vikingů. Svou roli sehrálo na venkově v rámci rolnické vrstvy jistě i napodobování cizích vzorů a smíšená manželství. Tyto vlivy však mohly působit jen proto, že se mezi staršími obyvateli usadili četní při­ stěhovalci a žili po jejich boku stejně prostým způsobem života. V neustrijské Normandii nám to málo, co lze vzhledem k bohužel chybějícímu pokročilejšímu výzkumu vytušit, dovoluje usuzovat na velmi podobný vývoj, jaký nastal v anglických hrabstvích, jež byla skan­ dinávským kulturním vlivem zasažena nejvíce. Ačkoli se užívání někte­ rých severských jmen, jako například Osbern, ve šlechtických vrstvách

68

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

udrželo přinejmenším do 12. století, zdá se, že se vyšší společenské třídy vesměs brzy připojily k francouzským obyčejům. Nešel snad příkla­ dem sám Rollo, když svého syna narozeného v Rouenu nechal pokřtít jménem Vilém? Později už se žádný z vévodů v tomto ohledu k tradi­ cím svých předků nevrátil. Zjevně se totiž nechtěli lišit od ostatních velkých baronů království. Nižší vrstvy obyvatelstva však stejně jako v Británii projevily k tradici mnohem loajálnější postoj. O tom svědčí skutečnost, že se v Normandii dosud vyskytuje několik patronym od­ vozených ze starých skandinávských jmen. Nic z toho, co víme o ro­ dinné onomastice, nám vesměs nedovoluje uvažovat o tom, že by se tato příjmení dědičně ustálila dříve než ve 13. století. Tyto skutečnosti poukazují stejně jako v Anglii na jistý stupeň venkovského osídlení, jež však bylo vzhledem k nižšímu počtu přistěhovalců řidší než v Anglii. Z toponomastiky zase vyplývá, že v oblastech, kde Vikingové způso­ bili vylidnění, sami založili řadu nových osad. V Normandii po pravdě řečeno není vždy jednoduché rozlišit skandinávské místní názvy od starší germánské vrstvy, jež by eventuálně pocházela ze saské koloni­ zace, která je jasně doložena zhruba po dobu barbarských nájezdů, při­ nejmenším tedy v Bessinu. Zdá se však, že ve většině případů musíme spor rozhodnout ve prospěch mladší imigrace. Pokud například sesta­ víme soupis pozemků, které v okolí dolní Seiny vlastnili ke konci merovejské doby mniši ze Saint-Wandrille, což lze s jistou přesností provést, dospějeme ke dvěma závěrům: názvy vesměs pocházejí z galorománské či franské éry a mnoho z nich už nadto nelze identifikovat, jistě proto, že většina dotyčných lokalit byla v době normanských vpádů zničena či přejmenována.40) Pro nás jsou ostatně podstatné jen hromadné jevy, které jsou nejspolehlivější. Vesnice se skandinávsky znějícími názvy se vyskytují nahuštěné na malé ploše v Roumois a Caux. Dále se objevují řidčeji v místy ještě relativně hustých seskupeních, jako ona skupinka mezi Seinou a Riselou poblíž lesa Londe, jehož název je sám severského původu, která ukazuje na klučení osadníky, zvyklými ze své vlasti na život lovců kožešin. Podle všeho se dobyvatelé snažili příliš nerozpty­ lovat v krajině a zároveň nevzdalovat od moře. Ve Vexinu, Alenconais a Avranches po nich naopak zjevně neexistují žádné stopy. Na druhé straně La Manche bychom našli stejné kontrasty, ale rozmís­ těné na mnohem rozsáhlejších plochách. Charakteristická jména, zcela skandinávská či občas jen poskandinávštělá, jsou mimořádně stěsnaná ve velkém hrabství York a v krajích, které lemují Irské moře na jih od

POSLEDNÍ NÁJEZDY

69

zátoky Solway, a postupně se stále víc rozptylují v prostoru, postupujeme-li směrem k jihu či do středu ostrova, až se konečně omezí na několik osamělých sídlišť, jakmile dosáhneme hrabství Buckingham a Bedford a sousedství kopců, které na severovýchodě vymezují nížinu Temže. Z míst, takto pojmenovaných po vikingském způsobu, jistě nebyla všechna nutně novými aglomeracemi nebo aglomeracemi s kompletně obnoveným osídlením. Výjimečně se však vyskytovaly i opačné příkla­ dy, jejichž existence je nezpochybnitelná. Napadlo-li osadníky, kteří se usídlili na březích Seiny při ústí malého údolíčka, že budou této ves­ nici ve svém jazyce říkat „chladný potok" (jde o dnešní Caudebec), jak bychom mohli pochybovat o tom, že všichni či bezmála všichni mu­ seli mluvit severskou řečí. Na severu Yorkshiru se několik lokalit jme­ nuje „ves Angličanů", Ingleby, přičemž slovo by je jasně skandinávské­ ho původu: takové označení by zcela evidentně nemělo smysl, kdyby v jistém okamžiku nebylo v tomto kraji velmi zvláštní, že na nějakém osídleném místě žije anglická populace. V případech, kdy měla im­ portované jméno sama aglomerace i různé části přilehlého území, je zřejmé, že takto mohli původní toponymii polí přetvořit jen venkova­ né. Tento případ je častý v severovýchodní Anglii. Ohledně Norman­ die musíme znovu přiznat neuspokojivost stavu bádání. Jiná svědectví jsou bohužel méně spolehlivá. Ve Velké Británii i v okolí Seiny má řada vesnic složený název, jehož první část tvoří mužské jméno skandináv­ ského původu. To, že byl touto eponymní postavou, jež jistě předsta­ vuje místního předáka, nějaký přistěhovalec, ještě nutně neznamená, že téhož původu byli i jeho poddaní. Kdo ví, kolik ubožáků, z jejichž dřiny tyl vesnický pán Hastein z Hattentotu v Caux nebo Tofi z Townhorpe v Yorkshiru, žilo na temže panství už celé generace? Tato opa­ trnost je nezbytná tím spíš, je-li druhý prvek tohoto složeného názvu na rozdíl od předchozích příkladů domácího původu: lidé, kteří půdu pana Hakona nazývali Hacquenville, nepochybně jazyk dobyvatelů zapomněli nebo jej, což je ještě pravděpodobnější, nikdy nepoužívali. Lidský vklad: svědectví práva a společenské struktury Ani v právní oblasti nejsou všechna svědectví stejně závažná. Některé výpůjčky stačí vysvětlit působením vlivu hrstky cizích vládců. Jelikož se v dobyté Anglii o výkon práva starali earlové, jejich poddaní, včetně anglických, si zvykli dovolávat se spravedlnosti pod názvem, jenž byl

70

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

blízký lidem ze zámoří, tedy jako lagu, law. Okupovaná zóna byla roz­ dělena na správní jednotky známé ze severu, wapentakes a ridings. Dílem cizích předáků se prosadilo zcela nové právo. Kolem roku 962, po ví­ tězství králů Wessexu, jeden z nich jménem Edgar prohlašoval: „Chci, aby se i nadále mezi Dány řídilo světské právo svými dobrými zvyky."41) Hrabství, jež musel Alfred kdysi přenechat Vikingům, tak z velké míry zůstala až do 12. století součástí celku obecně nazývaného „země dán­ ského práva" - Danelaw. Takto označená oblast však sahala daleko za hranice území, jehož toponomastika ukazuje na husté skandinávské osídlení. V rámci každého kraje totiž stanovovala platné obyčeje velká lokální soudní shromáždění, kde měli mocní, byť i jiného původu než většina obyvatelstva, rozhodující slovo. Označoval-li se v Normandii ně­ jakou dobu druh importovaným termínem dreng či podržel-li si mírový právní řád až do konce znaky skandinávského vlivu, patří tyto přežitky k těm, jež o rozsahu imigrace nedovolují vyslovit žádné spolehlivé zá­ věry. Slovník solidarity v rámci vůdcovy družiny se týkal jen poměrně 42 úzkého prostředí a veřejný pořádek byl logicky záležitostí vládce. ) Normanské právo ztratilo jako celek a s jistými výhradami vůči některým zvláštnostem souvisejícím s hierarchií vojenských tříd, o níž bude řeč níže, velmi záhy veškeré původní etnické zabarvení. Koncentrace moci v rukou vévodů, kteří se brzy přiklonili k mravům velkých francouz­ ských baronů, byla pro právní asimilaci jistě příznivějším faktorem než mocenská rozdrobenost v Danelaw. Abychom účinek skandinávské okupace posoudili do hloubky, mu­ síme se na obou stranách zaměřit spíš na strukturu skupin nižšího řádu, než je provincie či hrabství, totiž na anglické městysy, z nichž řada, jako například Leicester či Stamford, zůstala dlouho věrná právním tradi­ cím válečníků a kupců, kteří se zde usadili v době invaze. V Normandii i Anglii je třeba zaměřit se též na drobná venkovská společenství. Ve středověkém Dánsku se pozemky, patřící k nějakému venkov­ skému domu, nazývaly bol. Toto slovo proniklo i do Normandie, kde se později stalo součástí některých místních jmen nebo se přiklonilo k vý­ znamu hrazeného pozemku, který zahrnoval kromě zahrady či sadu také hospodářské budovy. Na rovině u Caen a ve velké části Danelaw toto slovo označuje soubor rovnoběžných, přiléhajících parcel: ve Fran­ cii zní delle, v Anglii dale. Tak nápadnou shodu u dvou oblastí bez pří­ mých styků lze vysvětlit jen společným etnickým vlivem. Pays de Caux se od sousedních francouzských krajů liší zvláštním, zhruba čtvercovým

POSLEDNÍ NÁJEZDY

71

tvarem polí a jejich jakoby nahodilým rozmístěním. Tato zvláštnost je zřejmě dílem pozemkové reorganizace, k níž došlo až dlouho po osíd­ lení tohoto kraje. V „dánské" Anglii byl zvrat natolik závažný, že způso­ bil zánik původní polní míry, hide, a její nahrazení menší „plužinou".43) Je vůbec možné, že by několik vůdců, kteří s uspokojením převzali vládu nad místními venkovany, mělo zájem či moc změnit prosté názvosloví polí a rozvržení hranic mezi jednotlivými pozemky? To ale není vše. V Danelaw i v Normandii měla společenská struk­ tura jeden společný rys, který jasně poukazuje na hluboké příbuzenství zdejších institucí. Nevolnictví, jež ve zbytku severní Francie vytvářelo mezi pánem a jeho „člověkem" mimořádně silné a tuhé dědičné pouto, normanský venkov vůbec neznal, nebo, pokud se snad začalo utvářet před Rollonovou vládou, se tehdy jeho vývoj náhle zastavil. Síře svobod neznevolněného obyvatelstva charakterizovala rovněž severní a severo­ východní Anglii. Mnozí z drobných zemědělců sice podléhali panským soudům, ale byli zcela svobodného postavení: mohli libovolně přechá­ zet pod jiného pána, každopádně volně prodávali své pozemky a obecně byli zatíženi menšími a jasněji stanovenými dávkami, než jaké drtily některé z jejich méně šťastných sousedů a většinu venkovanů žijících mimo „dánský" kraj. Je jisté, že v době Vikingů skandinávské národy seniorátní systém rozhodně neznaly. Lze se však domnívat, že by se oněch několik doby­ vatelů, kteří by měli možnost žít jen z práce podmaněného obyvatelstva, postavilo proti tomu, aby toto obyvatelstvo žilo i nadále v podřízeném postavení? To, že útočníci přinesli do svých nových sídel starou tradici poddanské nezávislosti, zcela jasně poukazuje na mnohem masovější zalidnění. Radovi válečníci, kteří po rozdělení půdy vyměnili kopí za pluh či motyku, nepřišli hledat tak daleko od svých domovů znevolnění, jež v jejich vlasti neexistovalo. Potomci prvních přistěhovalců však museli jistě dost záhy přijmout některé prvky vlády, jež si vynucovaly okolní podmínky, a normanští vůdcové se zase snažili následovat vý­ hodného příkladu svých cizích protějšků. Obnovená církev se zacho­ vala obdobně. Normandie ani Danelaw tedy rozhodně nebyly zeměmi, které by neznaly seniorátní systém. Po dlouhá staletí v nich však bylo poddanství méně svazující a méně rozšířené než jinde. Vše tak vede ke stejným závěrům. Není scestnější představy než se na základě příkladu „francouzských" druhů Viléma Dobyvatele domnívat, že skandinávští přistěhovalci náleželi všichni k vůdčí třídě. K břehům

72

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Normandie i severní a severovýchodní Anglie připlulo na severských lodích jistě mnoho podobných válečníků-sedláků, jaké představuje ona již zmiňovaná švédská stéla. Těchto osadníků, kteří se usídlili buď na území, o něž připravili jeho bývalé okupanty či které jim zanechali uprchlíci, nebo v mezerách původního osídlení, bylo dost, aby založili či přejmenovali celé vesnice, rozšířili kolem sebe vlastní slovník a onomastiku a v několika zásadních ohledech pozměnili agrární strukturu, ba dokonce i strukturu samotných venkovských společenství, kterou už ostatně hluboce rozvrátila invaze. Ve Francii však byl skandinávský vliv v konečném součtu méně silný a až na výjimku venkova, který je ze své podstaty konzervativní, se uká­ zal jako méně trvalý než na anglické půdě. V tomto ohledu potvrzují právě uvedená svědectví i archeologické doklady. I přes politováníhod­ nou neúplnost francouzských inventářů totiž nelze pochybovat o tom, že pozůstatky severského umění jsou v Normandii mnohem vzácnější než v Anglii. Tyto rozdíly lze vysvětlit několika příčinami. Skandinavizované území Francie bylo vzhledem ke své malé rozloze přístupnější vnějším vlivům. Mnohem jednoznačnější odlišnost mezi domácí kultu­ rou a kulturou importovanou dále znesnadňovala jejich vzájemnou ko­ munikaci, a vedla tak k úplné asimilaci té z nich, která prokázala menší odolnost. Francie byla také pravděpodobně vždy lidnatější, a tudíž si skupiny domácího obyvatelstva až na výjimku strašlivě zpustošeného Roumois a Caux uchovaly i po nájezdech větší hustotu osídlení. A ko­ nečně útočníků, kteří sem připluli v několika vlnách v poměrně krátké době, zatímco v Anglii trval příliv Seveřanů v opakovaných vlnách více než dvě století, bylo nepochybně mnohem méně, a to i vzhledem k roz­ loze okupovaného území. Lidský vklad: otázka původu Konstatovali jsme více či méně husté osídlení lidmi ze severu. Z jakých severských regionů však přesně pocházeli? Rozlišení bylo někdy těžké i pro jejich současníky. Lidé mluvící různými skandinávskými dialekty se v této době mezi sebou ještě bez obtíží dorozuměli. Především první tlupy dobrodruhů, které se utvářely kvůli lupu, byly dosud zřejmě vel­ mi promísené. Každý národ měl však své tradice a vědomí vlastní ná­ rodní jedinečnosti, jež bylo vždy velmi silné a s postupným utvářením velkých království se ještě vyostřilo. Kruté války udělaly z Dánů a Norů

POSLEDNÍ NÁJEZDY

73

protivníky na bitevních polích. Tito znepřátelení bratři se přeli postup­ ně o Hebridy, o královstvíčka na irském pobřeží, o království Yorku a Pětiměstí a dánské posádky volaly na pomoc proti nepřátelské armá­ 44 dě anglického krále Wessexu. ) Už vzhledem k tomuto partikularismu, jenž vyplýval z někdy velmi rozdílných etnických tradic, by stálo za to pokusit se v každé z okupovaných oblastí určit přesný původ dobyvatelů. Jak už jsme viděli, mezi dobyvateli Anglie pod Knutovým velením figurovali i Švédové. Ti se zúčastnili i drancování franského státu, jako například onen Gudmar, jehož kenotaf v provincii Sódermanland při­ 45 pomíná jeho smrt „tam na západě, v Galii". ) Většina jejich krajanů však dávala přednost jiným cílům: východní či jižní břehy Baltu byly příliš blízké a kořist, kterou nabízely trhy na ruských řekách, příliš lá­ kavá, aby se trmáceli jinam. Norové, kteří dobře znali námořní cestu, jež kopírovala britské severní pobřeží, zase poskytli podstatnou část kon­ tingentu, který kolonizoval poloostrovy podél této trasy a také Irsko. Právě odtud, spíš než ze skandinávského poloostrova, vypluli Norové dobýt Anglii. Tak lze také vysvětlit skutečnost, že byli téměř jedinými útočníky, kteří osídlili hrabství na západním pobřeží od zálivu Solway až po Dee. Jejich stopy lze dosud nalézt i hlouběji ve vnitrozemí, ze­ jména na západě Yorkshiru, a mnohem vzácněji pak ve zbytku tohoto hrabství a v okolí Pětiměstí. V tomto případě jsou však všude vázány na dánské osídlení, jež bylo v celé této smíšené zóně celkově nesrovnatelně hustší. Většina přistěhovalců, kteří se usadili na anglické půdě, zjevně náležela k nejjižnějšímu ze skandinávských národů. Ohledně Normandie jsou narativní prameny zoufale chudé a nadto, což je ještě horší, si protiřečí: zatímco zdejší hrabata si zřejmě sama při­ suzovala dánský původ, jedna norská sága představuje Rollona jako Nora. Zbývají doklady toponymie a agrárního úzu, jež byly ale v obou případech dosud nedostatečně prozkoumány. Přítomnost dánských prvků se zdá jistá stejně jako zastoupení lidí z jižního Norska. V jakém poměru a geografickém rozložení, to prozatím nelze říci. A pokud se os­ mělím poukázat na to, že naprosto zjevné rozdíly mezi pozemky v Caux a na rovině u Caen by konečně mohly odpovídat rozdílům v osídlení (nepravidelná pole v Caux připomínají pole norská a podlouhlá v Bessinu zase dánská), troufám si tuto zatím ještě velmi křehkou hypotézu vyslovit jen proto, abych se držel jistého základního pravidla, totiž nikdy čtenáři nezamlčovat, že historie má stále ještě kouzlo nedokon­ čeného pátrání.

74

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Závěry To, že hrstka lupičů, která se usadila na jistém provensálském kopci, mohla zhruba sto let šířit neklid podél celého jednoho horského ma­ sivu a zčásti přehradit některé z klíčových cest křesťanstva, že byla ještě déle ponechána drobným hordám jezdců ze stepi volnost, aby plenili křížem krážem celý Západ, že lodě ze severu vrhaly na germánské, gal­ ské a britské břehy rok co rok počínaje Ludvíkem Zbožným až po první Kapetovce a v Anglii dokonce až po Viléma Dobyvatele bandy lačnící po kořisti a konečně že na utišení těchto lupičů bylo třeba platit tučné výkupné a nejobávanějším z nich nakonec postoupit rozsáhlá území, to vše jsou velmi překvapivé skutečnosti. Jako však postup nemoci od­ krývá lékaři vnitřní život organismu, nabývá vítězné tažení této obrov­ ské pohromy v očích historika charakter příznaku, jenž poukazuje na stav společnosti, postižené touto katastrofou. Saracéni z Freinetu získávali posily z moře. Mořské vlny nesly k dobře známým lovištím i lodě Vikingů. Přehradit útočníkům cestu přes moře by byl bez nejmenších pochyb nejúčinnější způsob, jak pře­ dejít jejich plenění. O tom svědčí krok španělských Arabů, kteří skan­ dinávským pirátům zapověděli jižní vody, později vítězství flotily krále Alfreda, kterou nakonec přece jen postavil, a v 11. století čistky ve Stře­ dozemním moři, k nimž přistoupila italská města. V tomto ohledu však alespoň zpočátku projevovaly křesťanské mocenské struktury takřka všeobecnou neschopnost. Nežádali snad páni onoho provensálského pobřeží, kde se dnes krčí tolik rybářských vesnic, o pomoc vzdálené řecké námořnictvo? Rozhodně přitom nelze tvrdit, že by snad vládcové neměli k dispozici válečné lodě. Za tehdejšího stavu lodního stavitelství by jistě stačilo zabavit malé rybářské a kupecké lodě nebo v případě po­ třeby požádat o pomoc zručné řemeslníky, kteří by nepochybně doká­ zali vyrobit dokonalejší plavidla. Zdá se však, že lidé na Západě zcela zapomněli činnosti související s využitím moře. Tento podivný nedosta­ tek je velmi pozoruhodným odhalením výzkumu nájezdů. Na pobřeží Provence se města, jež se v době Římanů rozkládala přímo na březích zátočin, stáhla do vnitrozemí. 46 ) Alcuin uvedl v dopise, který napsal králi a baronům Northumbrie po prvním normanském drancování, jež zasáhlo Lindisfarne, působivou větu: „Člověk by nikdy nevěřil, že se lze takto plavit po moři." 47 ) A to šlo přitom jen o přeplutí Severního moře! Když se o sto let později Alfred odhodlal k boji s nepřítelem na

POSLEDNÍ NÁJEZDY

75

vodě, živlu, který mu byl nejbližší, musel část námořníků najmout ve Frísku, jehož obyvatelé už dlouho provozovali krátké plavby podél po­ břeží, od nichž jejich sousedé takřka úplně upustili. Ochranu domá­ 48 cích vod však řádně zajistil až jeho pravnuk Edgar (959-957). ) Galii trvalo ještě mnohem déle, než se naučila hledět za hranici pobřežních útesů a dun. Je příznačné, že francouzské námořní výrazivo se alespoň na západě zformovalo z valné části pozdě a tvoří je skandinávské, a do­ konce i anglické výpůjčky. Jakmile se saracénské či normanské bandy ocitly na souši, bylo ne­ smírně těžké je zastavit, stejně jako maďarské nájezdy. Hlídkování je snadné jen tam, kde bydlí lidé blízko sebe. V této době však byla podle našich současných měřítek hustota obyvatelstva i v nejbohatších krajích velmi nízká. Neosídlené plochy, planiny a lesy všude nabízely vhodný prostor pro překvapivé přesuny. Bažinaté houštiny, které jednoho dne skryly prchajícího krále Alfreda, mohly stejně tak dobře posloužit jako clona pochodujícím útočníkům. Vlastně šlo o stejný problém, na jaký později naráželi francouzští důstojníci, když se snažili udržet pořádek na marockém pomezí nebo v Mauretánii, jen o to složitější, že v době nájezdů neexistovala žádná vyšší moc, jež by dokázala účinně kontro­ lovat rozsáhlá území. Saracéni ani Normané nebyli vyzbrojeni lépe než jejich protivníci. Ve vikingských hrobech nesou nejkrásnější meče známky franské výroby. Jde o ony „flanderské meče", o nichž se tak často mluví ve skandináv­ ských legendách, v nichž také hrdinové běžně nosí „velšské helmy". Ma­ ďaři byli jakožto stepní lovci na koních pravděpodobně lepšími jezdci a především lepšími lukostřelci než lidé ze Západu. Přesto však byli v běžné bitvě několikrát poraženi. Útočníci sice měli početní převahu, ta ale nebyla ani tak technické jako spíš společenské povahy. Maďaři byli stejně jako později Mongolové připravováni na válku už svým způ­ sobem života. Jsou-li obě strany stejně početné i stejně silné, zvítězí ta, jež lépe snáší kočovný život." Tato poznámka pochází z pera arabského dějepisce Ibn-Chaldúna49) a ve starém světě měla téměř všeobecnou platnost, alespoň tedy do doby, než se usedle žijící populace mohly spo­ lehnout na dokonalejší politickou organizaci a skutečně promyšlenou výzbroj. Kočovník je totiž „rozeným vojákem", který je vždy hotov vyra­ zit na tažení se svými skromnými prostředky, koněm, vybavením a záso­ bami, a který se dokáže v prostoru orientovat na základě strategického instinktu, jenž je usedlým populacím většinou cizí. Co se týče Saracénů

76

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

a především Vikingů, jejich oddíly se už od počátku zřizovaly za úče­ lem boje. Co asi proti těmto připraveným vojskům zmohly narychlo postavené houfy, sebrané ze všech koutů již napadené země? Anglické kroniky nabízejí srovnání mezi elánem here, dánské armády, a neohrabaností anglosaského fyrd, což bylo vojsko, které fungovalo dlouhodoběji jen díky systému nahrazování mužů, kteří se v pravidelných intervalech vraceli na svou půdu. Tyto rozdíly však byly silné především zpočátku. Jak se z Vikingů postupně stávali osadníci a z Maďarů, zejména těch od Dunaje, zase sedláci, začaly jejich přesunům bránit nové překážky. Ne­ vznikla ostatně na Západě spolu s vazalským a lenním systémem záhy i třída profesionálních bojovníků? To, že tento mechanismus, zřízený pro účely války, prostředky opravdu účinného odporu nedokázal po­ skytnout, však vypovídá mnohé o jeho vnitřních slabinách. Měli však tito profesionální vojáci skutečně zájem se bít? „Všichni berou nohy na ramena," píše k roku 862 nebo krátce poté mnich Ermentarius. 50 ) První útočníci totiž zřejmě budili i u na pohled nejotrlejších lidí panickou hrůzu, jejíž paralyzující účinky ve svých textech neodolatelně popisují etnologové v souvislosti se zbrklým úprkem ně­ kterých primitivních kmenů, přitom však velmi bojovných, před jakým­ 51 koli cizincem. ) Zatímco tváří v tvář známému nebezpečí jsou divoši velmi stateční, překvapení či záhadu obvykle nedokážou zvládnout. Jen se podívejme, s jakým pohnutím konstatuje mnich ze Saint-Germain-des-Prés, který roku 845 vylíčil nedávnou plavbu normanských lodí proti proudu Seiny, „že o něčem takovém nikdo nikdy neslyšel ani 52 nečetl v knihách". ) Tuto emotivnost živila bájná a apokalyptická at­ mosféra, v níž lidé žili. Remigius z Auxerre vypráví, že „nespočet lidí" v Maďarech poznával lid Gog a Magog, biblické ohlašovatele Anti­ krista.53) Už sama všeobecně rozšířená představa, že tyto pohromy jsou božím trestem, stačila, aby se lidé podrobili. Dopisy, které Alcuin poslal do Anglie po útoku na Lindisfarne, jsou jen výzvami ke ctnosti a po­ kání. O organizaci obrany v nich nepadlo ani slovo. I v tomto případě však projevy zjevné zbabělosti spadají do nejstaršího období. Později však lidé jednali o něco srdnatěji. Nemůžeme tvrdit, že by vůdcové nebyli schopni bojovat, pokud jim šlo o život či majetek; spíš nedokázali systematicky zorganizovat obranu a - až na několik výjimek - pochopit vztah mezi osobním a obecným zájmem. Ermentarius měl naprostou pravdu, když řadil k příčinám skandinávských vítězství vedle zbabělosti a „strnulosti" křesťanů také

POSLEDNÍ NÁJEZDY

77

jejich „rozepře". To, že se jeden italský král spolčoval s bandity z Freinetu, že jiný italský král, Berengar I., najal do svých služeb Maďary a akvitánský král Pipin I. zase Normany, že Pařížané poslali roku 885 Vikingy na Burgundsko a Gaetu, která byla dlouho spojencem Saracénů z Monte Argento, souhlasila až za půdu a zlato s tím, že podpoří ligu, jež se utvořila, aby tyto lupiče vyhnala ze země, vrhá, stejně jako další epizody, kruté světlo na tehdejší obecnou mentalitu. Snažili se panovníci i navzdory tomu bojovat? Jejich snaha končila často stejně jako roku 881, kdy Ludvík III. „nenašel nikoho", kdo by hájil hrad, který předtím nechal postavit na řece Seldě, aby tak přehradil cestu Norma­ nům. Vyskytlo se jen málo královských vojsk, o nichž by se dalo prohlá­ sit alespoň něco podobného, co nejspíš dost optimisticky pronesl jeden pařížský mnich o sbírání hotovosti v roce 845: z válečníků, kteří byli po­ 54

voláni, přišli mnozí, nikoli však všichni. ) Nejpříznačnější je ale nepo­ chybně případ Oty Velikého, který, ač nejmocnější z monarchů své doby, nedokázal postavit ani malý houf, jehož útok by ukončil skandální řá­ dění banditů z Freinetu. V Anglii sice králové Wéssexu vedli válku proti Dánům udatně a důsledně až do konečného zhroucení a stejně postu­ poval v Německu Ota proti Maďarům, skutečně zdařilou obranu však na kontinentě podnítily obecně spíš mocenské autority v jednotlivých krajích, jež se pomalu utvořily nad drobnými, rozdrobenými panstvími, protože byly blíže lidem a neměly přílišné ambice, a staly se tak silněj­ šími než autority královské. Jakkoli poučné je studium posledních nájezdů, nesmíme dopustit, aby závěry, jež z něho vyplývají, zastřely jinou, mnohem významnější skutečnost: konec samotných nájezdů. Až dosud byly pustošivé útoky cizích hord a velké přesuny národů skutečnou páteří dějin Západu i zbytku světa. Na rozdíl od valné části ostatních oblastí jich však Západ měl být napříště ušetřen. Mongolové i Turci se v budoucnu měli už jen dotknout jeho hranic. Západ měl samozřejmě trpět svými neshodami, nyní však už jen v uzavřené nádobě. Tento stav umožnil mnohem klid­ nější kulturní a společenský vývoj, beze zlomů, způsobených útokem z vnějšku nebo vpádem cizího lidského elementu. Podívejme se naopak na osud Indočíny, kde se ve 14. století zhroutila velkolepá moc Chámů a Khmérů pod tlakem útočníků z Annamu a Siamu. Především se však podívejme na bližší východní Evropu, kterou až do novověku drtily stepní národy a Turci. Jen si zkusme na okamžik představit, jaký by byl osud Ruska bez Polovců a Mongolů. Je legitimní se domnívat, že toto

78

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

mimořádné privilegium imunity, jehož kromě nás požívalo už jen Ja­ ponsko, bylo v hlubokém, pravém smyslu slova jedním ze základních faktorů evropské civilizace.

2. K N I H A

ŽIVOTNI PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA 1. HMOTNÉ PODMÍNKY A RÁZ HOSPODÁŘSTVÍ Dva feudální věky Výklad institucionální struktury, jež řídí nějakou společnost, by se měl v konečném důsledku opřít o znalost celého lidského prostředí. Fikce přístupu, který bytost z masa a krve dělí na přízraky jako homo oeconomicus, homo philosophkus nebo homo juridicus, je nepochybně nezbytná, ale je přijatelná jen tehdy, nenecháme-li se jí oklamat. Proto jsem usoudil, že i přesto, že různým aspektům středověké civilizace budou v rámci téže ediční řady věnovány jiné svazky, které k této problematice přistu­ pují z odlišného úhlu pohledu, bude dobré si připomenout základní rysy historického klimatu evropské feudality. Snad ani nemusím dodá­ vat, že když tento přehled kladu téměř na začátek celé knihy, rozhodně tak nemám v úmyslu ucházet se o nějaké iluzorní prvenství pro fakta, jež v něm budou stručně připomenuta. Jde-li o to konfrontovat dva jevy, z nichž každý patří k jinému okruhu, například srovnat rozložení osídlení s jistými formami právních skupin, nutně přitom vyvstává oše­ metná otázka příčiny a následku. Není však nic nesmyslnějšího než di­ chotomie, jež by v rámci často staletého vývoje postavila proti sobě dvě řady svou podstatou odlišných jevů a na jejímž základě bychom pak prohlásili: „Zde máme na jedné straně všechny příčiny a zde, na straně druhé, zase všechny následky." Není snad společnost stejně jako myslící jedinec utkána z neustálých interakcí? Každé pátrání však sleduje svou vlastní cestu a zatímco z pohledu jinak zaměřených projektů je analýza hospodářství či mentality cílem, pro historika společenské struktury naopak představuje východisko. V tomto předběžném, vědomě stručném nástinu bude třeba za­ měřit se jen na to, co je skutečně podstatné a co vyvolává nejméně pochybností. Jedna úmyslná mezera si však vedle všech ostatních za­ slouží krátké vysvětlení. Úctyhodný umělecký rozkvět ve feudální éře, alespoň tedy od 11. století, nezůstal v očích následujících generací jen

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

80

nejtrvalejší slávou této epochy lidstva. Ve své době bylo umění vyjadřo­ vacím prostředkem nejvyšších forem náboženského prožívání i onoho tak charakteristického propojení posvátné a profánní sféry, jehož nejprostším a nejupřímnějším dokladem jsou některé kostelní vlysy a slou­ pové hlavice. Umění bylo často také jakýmsi útočištěm hodnot, jimž se jinde nedařilo prosadit. Střídmost, jež byla cizí eposu, musíme hledat v románských stavbách. Myšlenková přesnost, které se nedařilo dosáh­ nout notářům v listinách, řídila činnost stavitelů oblouků. Vztahy mezi výtvarným vyjádřením a jinými aspekty civilizace jsou však dosud příliš málo objasněné, dávají tušit značnou složitost a mají příliš často sklon ke zpoždění či odchylkám. Proto je velmi nesnadné řešit zde otázky, související s tak křehkými vazbami a na první pohled s tak překvapi­ vými rozpory. Bylo by ostatně velkou chybou pojednávat o „feudální civilizaci" jako 0 epoše, tvořící v čase jediný blok. Kolem poloviny 11. století totiž po­ zorujeme sérii velmi hlubokých a všeobecných změn, jež vyvolal nebo umožnil konec nájezdů, a to se zpožděním několika generací, protože šlo o následek této významné události. Nejednalo se samozřejmě o ně­ jaký zlom, ale o změnu orientace, jež i přes nevyhnutelný časový posun podle zemí či jevů, jež bereme v úvahu, postupně zasáhla téměř všechny sféry společenské aktivity. Stručně řečeno existovaly dva po sobě ná­ sledující „feudální" věky, z nichž každý měl zcela svébytný ráz. V ná­ sledující části se pokusíme náležitě popsat jak jejich společné rysy, tak 1 specifičnost obou těchto fází. První feudální věk: lidnatost Stanovit byť i jen přibližný počet obyvatel v našich krajích v prvním feudálním věku není a nebude možné. Jistě tehdy existovaly i velké místní rozdíly, které se neustále prohlubovaly v důsledku společen­ ských zmatků. Vedle skutečné pustiny, jež se rozkládala na iberských plošinách a jež oblastem na rozhraní mezi křesťanským světem a is­ lámem vtiskla ráz rozsáhlé „no man's land", ba dokonce i vedle staré Germánie, kde se jen pomalu zaplňovaly díry po migracích předešlého věku, působily flanderské či lombardské kraje jako relativně lidnaté zóny. Jakkoli velké však byly tyto rozdíly a jejich vliv na všechny as­ pekty civilizace, zůstává základním rysem všeobecný a hluboký pro­ pad demografické křivky. Nejenže byla populace na celé ploše Evropy

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

81

12. století nesrovnatelně méně početná než v 18. věku, ale podle všeho žilo v těchto někdejších římských provinciích také citelně méně lidí než za časů impéria. Dokonce i ve městech, z nichž i ta největší čítala nanejvýš pár tisíc lidí, byly domy obklíčeny pozemky neurčitého účelu, zahradami, poli, ba dokonce i pastvinami. Nízkou hustotu osídlení ještě zhoršovalo jeho velmi nerovnoměrné rozložení. K udržování velkých rozdílů v osídlení jistě přispívaly i pří­ rodní podmínky a společenské zvyky. Někdy se rodiny, nebo alespoň některé z nich, usazovaly ve značných rozestupech, každá uprostřed svého hospodářství jako například v Limosinu, jindy žily naopak téměř všechny ve vesnici jako v Ile-de-France. Obecně však přílišnému roz­ ptýlení sídel bránil jak tlak shora, tak především obava o bezpečnost. V raném středověku vedl neklid k častému shlukování domů. V těchto aglomeracích žili lidé sice v těsné blízkosti, ale odděleni řadou nezasta­ věných pozemků. Už sama orná půda, z níž vesnice žila, byla vzhledem k počtu obyvatel mnohem rozlehlejší než dnes. Zemědělství představo­ valo ohromného žrouta prostoru. Na zoraných polích, jež byla obdě­ lána jen částečně a ve valné většině případů zcela nedostatečně hnojena, nerostlo obilí ani dost nahusto, ani nevynášelo dost zrna. Úroda hlavně nikdy nepokryla celou rozlohu polí. I ty nejdokonalejší osevní postupy vyžadovaly, aby každý rok ležela ladem polovina či třetina obdělávané půdy. Úhor a sklizeň se dokonce často střídaly bez nějaké pravidelnosti a období, kdy na poli volně bujela přirozená vegetace, se neustále pro­ dlužovala v neprospěch období sklizně. Pole se tak stávala pouhými provizorními a krátkými výboji na úkor úhoru. Příroda tak měla i upro­ střed jednotlivých hospodářství sklon neustále získávat navrch. Za hra­ nicí obdělávaných polí se pak táhly lesy, houštiny a pláně, nekonečná divočina, která pole obkličovala a útočila na ně. Zde jen vzácně nežili žádní lidé, ale ať už šlo o uhlíře, pastýře, poustevníky či psance, vstupo­ vali sem jen za cenu dlouhého odloučení od ostatních lidí. První feudální věk: kontakty mezi lidmi Mezi takto rozptýlenými skupinami lidí bylo možné udržovat kontakty jen za cenu značných obtíží. Zhroucení karlovské říše v této době zni­ čilo poslední mocenskou autoritu, jež byla dost soudná, aby se starala o veřejné práce, a dost mocná, aby alespoň některé z nich dokázala rea­ lizovat. Kvůli nedostatečné údržbě chátraly i staré římské cesty, které

82

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

byly postaveny méně solidně, než se lidé často domnívali. Na vodních tocích především chyběly mosty, které se přestaly opravovat. K tomu dodejme nebezpečí na cestách, jež se ještě zhoršilo s úbytkem populace, kterou ostatně samo z části vyvolalo. Poslové, kteří roku 841 přinesli z Akvitánie na dvůr Karla Holého v Troyes královské insignie, vyvolali hotové pozdvižení: jaký div, že taková hrstka mužů urazila bez nehody takovou dálku s tak vzácným nákladem, když všude hrozilo riziko pře­ padení loupežníky!l) Mnohem méně údivu projevuje anglický kronikář, který vypráví, jak roku 1061 zajalo u bran Říma pár banditů jednoho z největších baronů Anglie, hraběte Tostiga, a jak za něj žádali výkupné. Ve srovnání s dneškem nám rychlost dopravy v prvním feudálním věku připadá zcela nepatrná. Na této úrovni se však udržela až do konce středověku, ba dokonce až do počátku 18. století. Na rozdíl od dneš­ ního stavu se odbývala ve valné míře po moři. Sto až sto padesát ki­ lometrů za den nebyl pro loď žádný mimořádný rekord, tedy pokud samozřejmě vál příznivý vítr. Po souši zřejmě dosahoval běžný denní úsek v průměru třicet až čtyřicet kilometrů - tedy u cestujících, kteří příliš nespěchali, jako například kupecké karavany, významný pán, který objížděl hrady či kláštery, nebo armáda s proviantem. Posel či hrstka odhodlaných mužů však mohli, pokud napnuli síly, ujet přinejmenším dvakrát tolik. List, který napsal Řehoř VII. v Římě 8. pro­ since 1075, dorazil do Goslaru na úpatí Harzu 1. ledna následujícího roku. Jeho doručitel překonal vzdušnou čarou 47 kilometrů denně, tedy ve skutečnosti mnohem víc. Aby cestování nebylo příliš únavné a po­ malé, bylo třeba jet v sedle či na voze: kůň či mula se pohybují nejen rychleji než člověk, ale lépe zvládnou i špatnou cestu. Proto se řada spo­ jení na přechodnou dobu přerušovala, a to ani ne tak z důvodu špat­ ného počasí, jako spíš pro nedostatek píce: už karolínští missi se snažili nezahajovat své objížďky dříve, než vyraší první tráva.2) Vycvičený cho­ dec však podobně jako v dnešní Africe dokázal v několika dnech urazit překvapivě dlouhé vzdálenosti a některé překážky překonával nepo­ chybně snáze než jezdec na koni. Karel Holý měl při organizování své druhé výpravy do Itálie v úmyslu zajistit spojení s Galií přes Alpy pro­ střednictvím běžců.3) Cesty či stezky sice byly špatné a nebezpečné, nikoli však pusté. Právě naopak. Tam, kde je doprava složitá, je nejsnazší, když si člověk pro to, co potřebuje, dojde sám. Osobní kontakt mezi lidmi především ne­ mohla nahradit žádná instituce či technika. Vládnout státu z paláce

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

83

by bylo neúnosné: pro udržení země nebylo jiného prostředku než ne­ ustálé cestování na koni křížem krážem. Králové prvního feudálního věku se doslova ujezdili k smrti. Císař Konrád II. se například během roku 1033, který nebyl ničím výjimečný, přesunul z Burgundska na pol­ skou hranici, odtud pak do Champagne a nakonec zpátky do Lužice. Baron se svou družinou neustále objížděl své statky, a to nejen proto, aby na ně takto lépe dohlížel. Musel také přijet zkonzumovat potraviny, jejichž převoz do společného centra by byl nepraktický a také nákladný. Jelikož kupci neměli k dispozici pomocníky, kteří by za ně nakupovali a prodávali, a mohli si být jisti, že by na jednom místě nenašli dosta­ tečně širokou klientelu, jež by jim zajistila slušný zisk, byl každý z nich jakýmsi kolportérem, „vandrákem", který šel za svým výdělkem přes hory a doly. Také klerik, lačnící po vědění a askezi, se musel potloukat po Evropě a hledat mistra podle svých představ: Gerbert z Aurillaku se naučil matematice ve Španělsku a filozofii v Remeši, Angličan Štěpán Harding zase dokonalému mnišství v burgundském opatství Molesmes. Před ním prochodil Francii svatý Odo, budoucí clunyjský opat, v naději, že nalezne klášter, kde se žije ve shodě s řeholí. I přes dřívější odpor benediktinské řehole vůči potulným mnichům, oněm neřádným řeholníkům, kteří se neustále někde potloukali, však vše v mnišském životě toto kočovnictví podporovalo: univerzalita církve, to, že učení kněží a mniši používali latinu jako společný jazyk, filiace klášterů, rozdrobenost jejich územních statků a konečně i „reformy", jež v pravidelných intervalech otřásaly tímto velkým církevním orga­ nismem a z míst, jež byla novým duchem zasažena jako první, dělala centra, kam přicházeli mniši ze všech koutů hledat tu správnou řeholi, nebo odkud se naopak horliví řeholníci vydávali získat katolický svět pro novou myšlenku. Kolik cizinců bylo přivítáno v takovém Čluny a kolik clunyjských mnichů se rozptýlilo po cizích zemích! V Norman­ dii Viléma Dobyvatele, kterou tehdy právě zasáhly první vlny „gregoriánského" obrození, stáli v čele téměř všech diecézí a velkých opatství Italové či Lotrinci. Rouenský arcibiskup Maurille pocházel z Remeše a předtím, než usedl na neustrijský stolec, studoval v Lutychu, vyučoval v Sasku a v Toskánsku žil jako poustevník. Po cestách Západu se však pohybovalo i dost obyčejných lidí: uprch­ líci, které vyhnala válka nebo hladomor, dobrodruzi, kteří se živili napůl jako vojáci a napůl jako bandité, sedláci, kteří v touze po lepším životě hledali daleko od své vlasti několik polí, jež by mohli vyklučit, a konečně

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

84

také poutníci. Už sama náboženská mentalita totiž vedla k cestování a nejeden dobrý křesťan, ať už bohatý či chudý, klerik či laik, věřil, že spásu svého těla či duše si zajistí jen za cenu dlouhé pouti. Je dobře známou skutečností, že kvalitní cesty snižují provoz na okolních komunikacích. Ve feudální době, kdy byly cesty vesměs špatné, jich dokázalo stáhnout dopravu jen málo. Ve prospěch některých tras hrály přírodní překážky, tradice, tu trh, jinde zase nějaká svatyně, ob­ vykle však jen krátkodobě, jakkoli si někteří historici, kteří se zabývali literárními či estetickými vlivy, mysleli opak. K tomu, aby se provoz odklonil jiným směrem, a to někdy i na velmi dlouhou dobu, stačila nějaká nečekaná událost, například nehoda nebo vyděračství pána, který se ocitl ve finanční tísni. Postavení hradu na staré římské cestě, který držel rod loupeživých rytířů, pánů z Méréville, a zřízení převorství Saint Denis v Toury několik mil odtud, kde našli kupci a poutníci naopak vřelé přijetí, stačilo k tomu, aby byl úsek cesty z Paříže do Or­ leansu, který vedl přes kraj Beauce, definitivně sveden k západu, a tak jednou provždy opustil cestu dlážděnou starými římskými kostkami. Cestující měl především od výchozího místa až do svého cíle na vybra­ nou z několika různých tras, z nichž žádnou nebylo nutné nevyhnu­ telně absolvovat. Doprava zkrátka nebyla svedena do několika velkých tepen, ale naopak se vrtošivě rozlévala do velkého množství drobných komunikací. Neexistoval hrad, městys či klášter, jakkoli zastrčený, jenž by občas nenavštívili nějací poutníci, kteří představovali živé spojení se širým světem. Míst, kde by k těmto zastávkám docházelo pravidelně, bylo naopak málo. Překážky a nebezpečí na cestách tak rozhodně nebyly důvodem k omezení cestování. Každá cesta se však stávala výpravou, ba přímo dobrodružstvím. Lidé se tedy v případě nutnosti sice nebáli podnikat poměrně dlouhé cesty, a možná se jich báli dokonce méně než ve sta­ letích bližších naší době. Mnohem raději než my se ale vyhýbali opako­ vanému pendlování na krátké vzdálenosti, jež přitom u jiných civilizací tvoří osnovu každodenního života. To platilo zejména o prostých lidech, kteří vzhledem ke své práci žili usedlým způsobem života. Z této situace vyplýval nezvyklý systém spojení. Nebylo koutu, který by se občas nenapojil na onen Brownův pohyb, neustálý a zároveň neuspořádaný, který se šířil celou společností. Mezi dvěma blízkými aglomeracemi byly naopak styky mnohem vzácnější a troufl bych si říct, že i lidské odci­ zení mnohem hlubší, než je tomu dnes. To, že nám civilizace feudální

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

85

Evropy připadá, podle toho, pod jakým úhlem se na ni díváme, někdy neskutečně univerzalistická a jindy zase mimořádně rozdrobená, bylo způsobeno především povahou styků, jež byly příhodné pro šíření nejrůznějších vlivů na velké vzdálenosti, a přitom se v detailu vzpíraly uniformizujícímu účinku sousedských vztahů. Jediný více méně pravidelný převoz listů existoval v celé feudální éře mezi Benátkami a Konstantinopolí. Západ však prakticky nic podob­ ného neznal. Poslední pokusy udržet systém přepřahacích stanic, jež by sloužily vladaři podobně jako v dobách římského impéria, zanikly spolu s karlovskou říší. Pro všeobecný rozklad starého pořádku je pří­ značné, že ani němečtí panovníci, kteří byli autentickými dědici starých císařů a jejích ambicí, buď neměli dostatečnou autoritu, nebo nebyli dost prozíraví, aby oživili instituci, jež přitom byla pro správu rozsáh­ lých území zcela nezbytná. Panovníci, baroni a preláti museli svou ko­ respondenci svěřovat zvláštním poslům, popřípadě se lidé - zejména osoby méně významné - museli spolehnout na laskavost projíždějících cestujících, jako tomu bylo například u poutníků směřujících do San­ tiaga de Compostela v Galicii.4) Vzhledem k relativní pomalosti poslů a nehodám, jež je mohly zadržet na každém kroku, byla jedinou sku­ tečně fungující mocí místní správa. Vladařovi lokální zástupci, kteří museli stále častěji přebírat iniciativu i v těch nejzávažnějších otázkách, tak zcela přirozeně směřovali k převzetí moci a v konečném důsledku i k prosazení vlastního rodu jako nezávislé dynastie. Co se týče zpráv z dalekých krajů, musel se každý, ať už byl jakého­ koli postavení, spolehnout na náhodná setkání. I nejinformovanější lidé měli o soudobém světě jen velmi neúplný přehled. O tom si mů­ žeme udělat představu na základě mezer, jimž se nevyhnuly ani nejlepší klášterní anály, jež působí jako zápisky lovců novinek. Tento přehled byl zároveň jen vzácně aktuální. Je zarážející, že u člověka z hlediska přísunu zpráv tak dobře situovaného, jako byl biskup Fulbert ze Chartres, vyvolala údiv skutečnost, že jeho kostelu poslal dary Knut Veliký: domníval se totiž, jak sám přiznal, že tento vladař byl ještě pohanem, ačkoli byl ve skutečnosti pokřtěn už v dětském věku.5) Mnich Lambert z Hersfeldu, který má velmi dobré informace o dění v Německu, kupí ty nejpodivnější lži, jakmile přejde k líčení závažných událostí, k nimž došlo v jeho době ve Flandrech, jež přitom ležely v těsné blízkosti říše a z části byly říšským lénem. Takové primitivní představy poskytovaly pro politiku s velkými plány chabou oporu!

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

86

První feudální věk: obchod Evropa prvního feudálního věku nežila zcela uzavřená do sebe. Mezi ní a sousedními civilizacemi existovala řada kontaktů. Zřejmě nejaktivnější pojily Evropu s muslimským Španělskem, o čemž svědčí množství zlatých arabských mincí, jež touto cestou pronikaly na sever od Pyrenejí a byly zde natolik ceněny, že se staly předlohou častých imitací. Zá­ padní Středomoří naopak vůbec neznalo plavbu na velké vzdálenosti. Hlavní spojnice s Východem ležely jinde. Jednou z nich byla námořní cesta přes Jadran, na níž působily Benátky jako byzantský fragment zasazený do cizího světa. Dunajská cesta po souši, kterou na dlouhou dobu přehradili Maďaři, byla téměř pustá. Severněji po svazích, jež spo­ jovaly Bavorsko s velkým trhem v Praze, a odtud pak dál přes terasy na severním úbočí Karpat až k Dněpru proudily karavany, jež na zpáteční cestě vezly zboží z Konstantinopole a Asie. V Kyjevě se tato stezka napo­ jovala na velkou příčnou cestu spojující přes roviny a po proudu říčních toků baltské země s Černým a Kaspickým mořem a s oázami v Turkestánu. Na Západě v této době totiž neexistovalo povolání „obchodního cestujícího", jenž by zprostředkovával obchody mezi severem či severo­ východem kontinentu a východním Středomořím, a nebyl zde ani do­ statečný oběh zboží, jaký vedl k rozkvětu Kyjevské Rusi. Obchod na Západě, který se soustředil do několika menších sítí, pouze živořil. Ba co hůř, jeho bilance byla zřejmě jasně deficitní. Alespoň tedy v obchodování s Orientem. Ze zemí Levanty se na Západ dováželo téměř výhradně jen některé luxusní zboží, díky jehož ceně, v poměru k jeho váze velmi vysoké, bylo možné nedbat nákladů a nebezpečí spo­ jených s jeho přepravou. Za toto zboží však mohl Západ nabídnout jen otroky. I zde se však zdá, že většina tohoto lidského dobytka, se­ braného na slovanských a litevských územích za Labem nebo získa­ ného od překupníků z Británie, cestovala do muslimského Španělska. Ve východním Středomoří bylo tohoto druhu zboží dostatek, takže se sem nemuselo ve větším množství dovážet. Zisky z prodeje otroků, cel­ kově dosti slabé, tak nestačily kompenzovat výdaje za nákup cenných předmětů či koření na trzích v byzantském světě, Egyptě a Přední Asii. Tento stav vedl k pomalému odlivu stříbra a především zlata na Vý­ chod. Dálkovému obchodu nepochybně vděčilo za své bohatství ně­ kolik kupců, ale pro společnost jako celek byl jen důvodem navíc, proč jí chyběla hotovost.

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

87

Na „feudálním" Západe měna jistě nikdy nebyla při transakcích zcela mimo hru, a to ani v rámci venkovských vrstev. Především zde nikdy nepřestala hrát roli směnečné jednotky. Dlužník často platil v naturáliích, jež byly ale obvykle jednotlivě „oceněny", takže jejich celková hod­ nota odpovídala ceně vyjádřené v librách, solidech a denárech. Raději se tedy vyhněme zjednodušujícímu a neurčitému pojmu „naturální hos­ podářství". Spíše lze hovořit o jakémsi peněžním hladomoru. Nedo­ statek mincí ještě zhoršovala anarchie ražeb, jež byla sama výsledkem politické rozdrobenosti a zároveň obtížnosti dopravy. Každý významný trh totiž potřeboval vlastní mincovnu, protože jinak hrozilo, že mincí nebude sdostatek. Až na výjimku napodobenin exotických ražeb a ně­ kterých drobných penízků se totiž vyráběly už jen denáry, což byly stří­ brné mince s nízkým obsahem cenného kovu. Zlato bylo v oběhu jen v podobě arabských a byzantských mincí nebo jejich kopií. Libra a solid byly jen aritmetickými násobky denáru, jež ve skutečnosti neobsaho­ valy adekvátní množství cenného kovu. Ale i denáry měly i přes spo­ lečný název co do obsahu stříbra různou hodnotu, podle toho odkud pocházely. Ba co hůř, i mince ražené na temže místě vykazovaly podle emise hmotnostní odchylky či odchylky v kvalitě slitiny. Mince, jež byly v konečném důsledku vzácné a vzhledem ke své nestálé hodnotě ne­ praktické, ostatně obíhaly příliš pomalu a neplynule, a lidé tak nikdy nezískali pocit, že si je v případě potřeby mohou kdykoli opatřit. Tento stav vyplýval z nedostatečného obchodování. I zde se však vyvarujme jednoho ukvapeného pojmu, totiž pojmu „uzavřené hospodářství". Ten totiž nelze s přesností použít ani na drobná venkovská hospodářství. Víme o existenci trhů, kde lidem z města, klerikům či vojákům prodávali úrodu ze svých polí a dvorků právě venkované. Právě tak získávali denáry, jimiž pak platili dávky. A byl velmi chudý ten, kdo si nikdy nekoupil pár uncí soli či železa. Co se týče „soběstačnosti" velkých panství, o té by se dalo mluvit jen v pří­ padě, že by se jejich páni obešli beze zbraní a šperků, nikdy by nepili víno, v případě, že by jejich půda žádné neplodila, a na svoje šaty by se spokojili s hrubými látkami, jež by utkaly ženy jejich nájemců. Tak do­ konce i nedostatky zemědělské techniky, společenské nepokoje a ne­ přízeň počasí přispívaly k udržování jistého stupně vnitřního obchodu. Protože i když byla úroda natolik špatná, že mnozí lidé doslova umí­ rali hlady, nikdy nebyla zasažena celá populace. Víme, že mezi úrodněj­ šími kraji a těmi, jež byly postiženy hladomorem, se rozvinul obchod

88

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

s obilím, který nabízel příležitost k řadě spekulací. Obchodování tedy neustalo. Bylo však nanejvýš nepravidelné. Společnost tak v této době jistě dobře znala jak nákup, tak i prodej, avšak nežila z nich jako ta naše. Obchod, byť i ve formě výměny, ale nebyl jediným, ba dokonce ani nejvýznamnějším kanálem, jehož prostřednictvím v této době docházelo napříč všemi společenskými vrstvami k oběhu zboží. Rada výrobků přecházela z jedněch rukou do druhých v podobě dávek, jež se odváděly pánovi jako odměna za jeho ochranu nebo prostě jako výraz uznání jeho autority. Totéž platilo i o jiném druhu zboží, jakým byla lidská práce: robota znamenala významnější přísun pracovní síly než práce na základě dohody. Obchod v úzkém smyslu slova zkrátka zaujímal v ekonomickém životě nepochybně menší prostor než povinné odvody. Jelikož tedy byl vzácným jevem a přitom jen chudáci žili pouze z toho, co sami vyrobili, byly bohatství a blahobyt zjevně neoddělitelně spjaty s mocenskými strukturami. Takto nastavené hospodářství konečně poskytovalo i mocným jen velmi omezené prostředky zisku. Peníze předpokládají možnost rezervy, umění čekat a „předjímat budoucí hodnoty", tedy vše, co je naopak ob­ tížné, je-li mincí nedostatek. Lidé se jistě snažili ukládat majetek jinou formou. Baroni a králové ve svých truhlách hromadili zlaté či stříbrné nádobí a šperky, kostely zase kupily liturgické předměty ze zlata. Objevila-li se nějaká náhlá vydání, prodala se nebo zastavila koruna, pohár či krucifix, nebo se tyto předměty odnesly do blízké mincovny na roz­ tavení. Právě z důvodu zpomalení obchodu však toto zpeněžení nikdy nebylo jednoduché a ani nezaručovalo jistý zisk. Ani samotné poklady nedosahovaly většinou nijak závratné hodnoty. Malí i velcí žili ze dne na den a museli se spoléhat na okamžitý zdroj příjmů, které byli záro­ veň často nuceni okamžitě utratit. Neduživost obchodu a peněžního oběhu měla ještě jinou příčinu, a to mimořádně závažnou. Naprosto totiž minimalizovala společen­ skou roli mzdy. Ta na straně zadavatele předpokládá dostatečnou ho­ tovost a také jistotu, že její zdroj každou chvíli nevyschne, a na straně zaměstnaného pak zase záruku, že si za takto získané peníze bude moci koupit věci, které k životu nezbytně potřebuje. To jsou přesně podmínky, které prvnímu feudálnímu věku chyběly. Na všech úrovních hierarchie, ať už se jednalo o krále, který si chtěl zajistit služby nějakého vyso­ kého úředníka, nebo o venkovského šlechtice, který chtěl zabránit v od­ chodu některému ze svých družiníků či čeledínů, bylo třeba se uchýlit

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

89

ke způsobu odměňování, který nebyl založen na pravidelném vyplácení konkrétní peněžní částky. Nabízela se dvě řešení: vzít si dotyčného člo­ věka k sobě a sytit ho a šatit, nebo mu dát jako odměnu za jeho práci půdu, jež by ho živila, a to tak, že by ji sám obdělával, nebo by z ní měl dávky od nájemců, kteří by na ní pracovali místo něj. Obě tyto metody se přitom podílely, i když každá jinak, na utvoření mezilidských vazeb velmi odlišných od zaměstnaneckého poměru. Je zcela přirozené, že mezi držitelem jisté prebendy a jeho pánem, v jehož stínu žil, bylo pouto mnohem užší než mezi zaměstnavatelem a zaměst­ naným, který jakmile dokončí svou práci, může odejít se svým platem v kapse. Výše zmíněný vztah se naopak rozvolnil, jakmile se závislý člověk usadil na nějaké půdě, kterou začal zcela přirozeně postupně pokládat za svou, přičemž se snažil snížit její zatížení povinnými služ­ bami. K tomu dodejme, že v době, kdy bylo vzhledem k nesnázím spo­ jeným s cestováním a k neduživosti obchodu těžké zajistit takové širší domácnosti relativní hojnost, bylo udělování prebend celkově mnohem vzácnější než odměňování prostřednictvím pozemků. Pohybovala-li se feudální společnost neustále mezi těmito dvěma póly, tedy úzkou vazbou mezi jednotlivci a rozvolněným vztahem pozemkové držby, lze zodpovědnost za tento stav přičítat ekonomickému systému, v němž alespoň zpočátku neexistoval pracovní poměr. Hospodářská revoluce druhého feudálního věku Ve druhé části této knihy se pokusíme popsat postupné osídlování Ev­ ropy, jež v letech 1050-1250 změnilo její tvář. Na okrajích západního světa byly kolonizovány iberské plošiny a velká rovina za Labem. Přímo v srdci starého osídlení pluhy vytrvale ukusovaly z plochy pokryté lesy a úhory. Na otevřených pasekách mezi stromy a houštím se na panen­ ské zemi zachytily drápkem úplně nové vesnice. V okolí starého osídlení zase díky neúnavnému klučení rostla rozloha jednotlivých hospodář­ ství. Bude tedy třeba rozlišit jednotlivé etapy a charakterizovat krajové rozdíly. Prozatím se však zaměříme na samotný jev hospodářské revo­ luce a na jeho hlavní důsledky. Nejcitelnějším z nich nepochybně bylo zkrácení vzdáleností mezi jednotlivými skupinami lidí. Až na výjimku některých mimořádně ne­ hostinných krajů už mezi osadami neexistovala rozsáhlá neosídlená území jako dříve. I případné dlouhé cesty nyní lidé absolvovali mnohem

90

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

snadněji. Došlo totiž ke konsolidaci starých mocenských struktur a ke vzniku nových, jejichž vzestup byl usnadněn právě nárůstem populace. Tyto struktury se s rozšířením vlastního pole působnosti nutně zamě­ řily na nové okruhy zájmu: mám na mysli jednak měšťanstvo, jež by bez obchodu nebylo ničím, a dále královskou a knížecí moc, jež měla na rozkvětu obchodu rovněž zájem, protože jí prostřednictvím daní a mýt přinášel tučné sumy peněz. Knížata a králové si nadto lépe než v minulosti uvědomovali, že je pro ně životně důležité, aby jejich roz­ kazy a armády mohly snadno cirkulovat. Těmto snahám v době onoho rozhodujícího zvratu, jaký představovala vláda Ludvíka VI., odpovídala valná část aktivit Kapetovců, jejich válečné úsilí, pozemková politika i jejich role v organizaci osídlení. Jejich cílem bylo podržet si kontrolu nad cestami mezi dvěma metropolemi, Paříží a Orleansem, a za Loirou a Seinou zajistit spojení s Berry a s údolími Oisy a Aisny. Zlepšení do­ hledu nad cestami však automaticky nevedlo ke kvalitativní změně je­ jich technického stavu. Pozemní stavitelství však zaznamenalo značný pokrok: jen si uvědomme, kolik mostů vzniklo ve 12. století na všech evropských řekách! V téže době se pak rovněž výrazně zvýšily výnosy z orby díky lepšímu způsobu zápřahu. Stejnou proměnu pozorujeme i ve styku se sousedními civilizacemi. Středozemní moře brázdí stále více lodí, jeho přístavy od skalnatého Amalři až po Katalánsko se pozvedají na úroveň významných obchod­ ních center, stále narůstá vliv benátského obchodu a přes dunajské nížiny táhnou těžké vozy karavan. Tyto skutečnosti jsou samy o sobě významné. Kontakty s Orientem se však staly nejen snadnějšími a inten­ zivnějšími, ale především změnily svůj charakter. Zatímco v minulosti byl Západ téměř výhradně dovozcem, nyní se stal významným vývoz­ cem výrobků. Do byzantského světa, islámské či latinské Levanty, ba dokonce, byť v menší míře, i do Maghribu se masově vyváží zboží nejrůznějšího druhu. Jeden artikl však zdaleka převládá. Při expanzi ev­ ropského hospodářství ve středověku hrály látky stejnou vůdčí úlohu jako metalurgie a bavlnářství v Anglii 19. století. Je-li ve Flandrech, Pikardii, Bourges, Languedoku, Lombardii i jinde slyšet rachocení stavů a tlukot valch, děje se tak pro účely vnitřní spotřeby, stejně - či bezmála stejně - jako pro potřeby exotických trhů. Vysvětlit tuto revoluci, jež na Východě zahájila světovou hospodářskou expanzi Západu, by předpo­ kládalo vyjmenovat řadu příčin a dívat se přitom - je-li to možné - na Východ i na Západ. Přesto lze říci, že tato revoluce byla možná jen díky

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

91

demografickým jevům, jež jsme právě připomněli. Jak jinak by se mohlo ve městech uživit tolik tkalců, barvířů a postřihačů, kdyby nebyla popu­ lace početnější než dříve a obdělávaná plocha rozsáhlejší a kdyby pole, lépe a především častěji obdělávaná větším počtem rukou, nepřinášela vetsi a castejsi zne? Stejně jako Východ je v této době dobyt i Sever. Od konce 11. sto­ letí se v Novgorodu prodává flanderské sukno. Cesta přes ruské roviny pomalu upadá, až k úplnému zániku. Skandinávie a baltské země se tak obrátí na západ. Tato transformace skončí až v okamžiku, kdy se během 12. století připojí k Baltu německý obchod. Od této chvíle se přístavy v Nizozemí, zejména Bruggy, stanou místem, kde se severské produkty směňují nejen za výrobky samotného Západu, ale i za zboží, jež Západ dováží z Orientu. Obě fronty feudální Evropy tak přes Ně­ mecko a především přes trhy v Champagni propojí mocný kanál celo­ světových styků. Tak příznivá bilance vnějšího obchodu do Evropy logicky přiváděla peníze a drahé kovy, a umožnila tak značné zvýšení objemu platebních prostředků. K tomuto alespoň relativnímu peněžnímu blahobytu při­ stupovalo zrychlené tempo oběhu, jež ještě zvyšovalo efekt měnového nadbytku. Obchod na Západě totiž oživila řada příčin, například po­ stupující osidlování, snazší doprava nebo konec normanských vpádů, jež předtím západní svět ponořily do atmosféry zmatku a paniky. Pro jejichž hlubší přezkoumání nám zde ale chybí prostor. Pozor však na unáhlené soudy. Tento přehled by se měl pečlivě upřešnit kraj po kraji a vrstvu za vrstvou. Zít soběstačně bylo ještě dlouhá staletí ideálem řady venkovanů a většiny vesnic, čehož bylo ostatně do­ saženo jen zřídka. Dále je třeba si uvědomit, že hluboké transformace ekonomiky postupují poměrně pomalým tempem. Je příznačné, že z obou zásadních symptomů peněžního rázu se ten první, ražba vel­ kých stříbrných mincí, mnohem těžších než denár, objevuje až na za­ čátku 13. století (a to v této době jen v Itálii), a ten druhý, obnova ražby zlatých mincí, dokonce až ve druhé polovině téhož století. Druhý feu­ dální věk tak zažil ani ne tak zánik dřívějších podmínek jako spíš jejich postupné oslabování. Za zmínku stojí role vzdálenosti stejně jako způ­ sob obchodování. Ze si však králové, vysocí baroni a páni mohli díky daním vytvořit značné peněžní rezervy a že mzda znovu zaujala místo mezi způsoby odměňování služeb, a pomalu dokonce začala převažovat, byť v právních podobách, jež se poněkud neobratně inspirovaly starší

92

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

praxí, všechny tyto znaky obnovující se ekonomiky začaly od 12. století samy působit na celou strukturu mezilidských vztahů. To ale není všechno. Vývoj hospodářství vedl ke skutečné revizi spole­ čenských hodnot. Vždy existovali řemeslníci a kupci. Jakožto jednotlivci mohli dokonce ti druzí jmenovaní hrát občas významnou roli, jakožto skupina však jedni ani druzí neměli valný význam. Od konce 11. století se ale vrstva řemeslníků a obchodníků, nyní početnější a pro život všech nezbytnější, prosazuje v městském kontextu stále výrazněji, což se týká především vrstvy kupecké. Od velké obnovy těchto rozhodujících let měl totiž středověkou ekonomiku ovládat obchodník, nikoli výrobce. Právní systém předešlého věku, založený na ekonomickém režimu, kde tito lidé zaujímali jen nevýznamné postavení, nebyl stvořen pro ně. Je­ jich praktické požadavky a mentalita do něj musely přirozeně vnést nové prvky. Evropská feudalità, jež se zrodila ve společnosti utkané z velmi řídkých spojovacích vláken, kde doprava byla nepodstatná a pe­ níze vzácné, se hluboce změnila, jakmile se její osnova zahustila a oběh majetků a peněz získal na intenzitě.

2. VNÍMÁNÍ A MYŠLENÍ Vztah člověka k přírodě a k času V obou feudálních obdobích byl člověk mnohem blíže přírodě než my a příroda zase byla mnohem divočejší a nepřátelštější než dnes. Ven­ kovská krajina, kde úhor zabíral značný prostor, nesla mnohem méně výrazné stopy lidské činnosti. Divoká zvířata, jež se dnes objevují tak nanejvýš v pohádkách pro děti, totiž medvědi a hlavně vlci, se potulo­ vala pustinou, ba dokonce i po obdělaných polích. Lov tak byl nejen zábavou, ale i nezbytným prostředkem obrany a také téměř stejně dů­ ležitým obohacením stravy. Sběr divokých plodů a medu se praktikoval i nadále jako v nejstarších dobách lidstva. Při výrobě nástrojů převažo­ valo dřevo. Noci byly temnější, protože člověk znal jen špatné osvětlení, a zimy drsnější, a to až po hradní sály. Celý společenský život se zkrátka odehrával na pozadí primitivity, podřízenosti nezkrotným silám a os­ trých fyzikálních protikladů. Neexistuje nástroj, jenž by dovolil změřit, jaký vliv má takové prostředí na člověka. Jak bychom ale mohli pochy­ bovat o tom, že měl podíl na jeho drsné povaze?

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

93

Historie, jež by byla spíše hodna tohoto jména než nesmělé pokusy, s nimiž se dnes musíme spokojit vzhledem k našim možnostem, by vě­ novala patřičný prostor dějinám těla. Je velmi naivní se domnívat, že lidem porozumíme, aniž bychom věděli cokoli o jejich zdraví. Naše am­ bice však narážejí na meze, jež před ně klade stav pramenů a ještě víc pak nedostatečná přesnost našich badatelských metod. Dětská úmrt­ nost, jež byla ve feudální Evropě nepochybně velmi vysoká, jistě způso­ bila určité otupění zármutku nad ztrátami, jež se staly takřka běžnou věcí. Co se týče života dospělých, ten byl v průměru a dokonce bez ohledu na válečné nehody relativně krátký: alespoň soudě podle vla­ dařů, k nimž se vztahují jediné jakž takž přesné údaje, jež máme k dis­ pozici. Robert Zbožný zemřel kolem šedesátky, Jindřich I. v 52 letech, Filip I. a Ludvík VI. v 56 letech. V Německu se první čtyři císařové saské dynastie dožili přibližně 60, dále 2 8 , 22 a 52 let. Stáří začínalo zřejmě velmi brzy, už ve věku, který my pokládáme za zralý. Tento svět, jenž se považoval, jak uvidíme, za velmi starý, ve skutečnosti řídili velmi mladí muži. Rada předčasných úmrtí byla způsobena velkými epidemiemi, jež pravidelně útočily na lidstvo, které bylo pro boj s nimi špatně vybaveno; u chudých lidí byl jejich častou příčinou také hlad. Tyto katastrofy spo­ lečně s každodenním násilím dávaly životu pachuť neustálé nejistoty. To byl zřejmě důvod citové nestability, tak charakteristické pro menta­ litu feudální éry, a zejména pro její první věk. K této nervozitě jistě při­ spívala i nedostatečná hygiena. Odborníci vynaložili spoustu námahy, aby dokázali, že aristokratická společnost znala lázeň. Je trochu dětin­ ské, když pro takové konstatování zapomeneme na tolik jiných těžkých životních podmínek, zejména na podvýživu u chudých a u bohatých zase na nestřídmé stravování. Konečně, jak bychom mohli pominout dopady překvapivé vnímavosti vůči domněle nadpřirozeným jevům? Lidé byli díky ní neustále a téměř chorobně pozorní vůči všem druhům znamení, snů a halucinací, což platilo především pro řeholní prostředí, kde se k vlivu uvažování, jež se otázkami nadsmyslového světa zabývalo odborně, připojoval efekt umrtvování těla a potlačování nežádoucích představ. Tyto sny nikdy žádný psychoanalytik nezkoumal tak horlivě jako mniši 10. či 11. století. I laici však přinášeli vlastní vklad do emotiv­ ního prožívání typického pro civilizaci, jejíž morální či mondénní kodex dobře vychovaným lidem ještě nepřikazoval potlačovat slzy a mdloby. Pro historiky, kteří instinktivně tíhnou k rekonstruování minulosti na

94

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

základě logického vývoje, představují projevy beznaděje, zuřivosti, třeš­ tění a náhlých změn velký problém. Tyto prvky, jež nepochybně hrály zásadní roli v celých dějinách, měly na vývoj politických událostí ve feu­ dální Evropě vliv, který by se neměl přecházet mlčením jen kvůli něja­ kému zbytečnému ostychu. Tito lidé, kteří podléhali tolika spontánním silám kolem sebe i v sobě samých, žili ve světě, jehož plynutí unikalo jejich kontrole, a to tím spíš, že čas dokázali jen špatně měřit. Vodní hodiny, drahé a neprak­ tické, existovaly jen v několika málo exemplářích. Přesýpací hodiny byly zřejmě rozšířenější. Nepřesnost slunečních hodin je zřejmá, zejména vzhledem k proměnlivému počasí. To vedlo ke kuriózním řešením. Krále Alfreda, který se snažil dát řád svému kočovnému životu, napadlo, že s sebou bude všude vozit stejně dlouhé svíce, které bude zapalovat 6 jednu za druhou. ) Takové úsilí o stejnoměrné rozdělení dne bylo ve své době výjimečné. Obvykle se po vzoru starověku odpočítávalo dvanáct denních a dvanáct nočních hodin bez ohledu na roční období, takže se nejvzdělanější lidé snažili vyrovnat s tím, že každý jednotlivý dílek neustále roste či se zkracuje v závislosti na pohybu slunce. Tato situace se měla udržet až do 16. století, kdy hodiny se závažím přinesly s me­ chanizací nástrojů měření také mechanizaci času. Toto neustálé kolísání času výborně osvětluje epizoda z jedné hennegavské kroniky. V Mons se měl konat soudní duel. Za svítání však předstoupí jen jeden z obou bojovníků. Jakmile nadešla devátá hodina, kdy měla vypršet lhůta předepsaná obyčejem, rytíř požádal, aby bylo vyhlášeno, že jeho protivník nedodržel závazek. Z právního hlediska o tom nebylo pochyb. Bylo však skutečně tolik hodin, kolik rytíř tvr­ dil? Soudci z hrabství se dohadovali, sledovali slunce, vyptávali se kle­ riků, kteří vzhledem k provozování liturgie a pravidelnému odzvánění hodin měli mít lepší časový odhad. Soudní dvůr se nakonec jasně vy­ slovil v tom smyslu, že devátá hodina již uplynula.7) Jak tato společnost, kde se musel soud dohadovat a pátrat po tom, kolik je hodin, připadá vzdálená naší civilizaci, která je zvyklá žít s očima neustále upřenýma na hodinky! Nedokonalost měření času přitom byla jen jedním z mnoha pří­ znaků takřka všeobecného nezájmu o čas. Nebylo nic snadnějšího ani užitečnějšího než přesně zaznamenávat tak významná data, jakými byla narození knížat. A přesto se muselo v roce 1284 rozpoutat ho­ tové pátrání, aby se alespoň přibližně stanovil věk jedné z největších

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

95 8

dědiček kapetovského království, mladé hraběnky ze Champagne. ) V10. a 11. století nenese nespočet listin a přípisů, jejichž jedinou funkcí přitom bylo uchovat paměť, žádný chronologický údaj. Jsou-li některé zaopatřeny lépe, pak zase notář, který používal zároveň několik sys­ témů datování, často nedokázal tyto různé propočty skloubit. To ale není všechno. Nebyla to jen oblast trvání, ale celá oblast čísel, kterou obestíraly tyto tíživé mlhy. Nesmyslné číselné údaje kronik jsou jen li­ terární nadsázkou a dokladem absence jakéhokoli citu pro statistickou pravděpodobnost. Zatímco Vilém Dobyvatel v Anglii ve skutečnosti jistě nezřídil víc než pět tisíc rytířských lén, dějepisci následujících staletí, ba dokonce i někteří správci, kteří se přitom mohli poměrně snadno in­ formovat, mu ochotně připisovali zřízení třiceti dvou až šedesáti tisíc vojenských držav. Tato doba sice měla, zejména od konce 11. století, své matematiky, kteří odvážně tápali jako předtím Rekové a Římané, a stavitelé a sochaři uměli uplatňovat poměrně jednoduchou geometrii. Z účtů, jež se dochovaly, jich však jen velmi málo nevykazuje zarážející chyby, a to až do konce středověku. Ty nelze vysvětlit jen nepraktickým počítáním s římskými číslicemi, jež ostatně vynalézavě ulehčilo použití abaku. Pravdou je, že zájem o přesnost, jež by byla jistější oporou, a re­ spekt k číslům byl lidem zcela cizí, a to včetně vládců. Vyjadřování Na jedné straně řeč kultury, jíž byla téměř všude latina, a na straně druhé rozmanitost jazyků, užívaných v běžném životě: takový byl zvláštní dualismus, v jehož znamení žila téměř celá feudální éra a jenž byl specifickým rysem vlastní západní civilizaci a jedním z aspektů, které ji stavěly do ostrého protikladu k jejím sousedům: ke keltskému a skandinávskému světu, kde existovala bohatá básnická a didaktická literatura, k řeckému Východu i k islámu, přinejmenším tedy ke sku­ tečně arabizovaným oblastem. Jedna západoevropská společnost však představovala výjimku: an­ glosaská Británie. Ne, že by se zde nepsalo latinsky: psaná latina zde naopak dosahovala velmi vysoké úrovně. Nebyla však zdaleka jediným jazykem, jenž se při psaní používal. Na úroveň literárního a právního jazyka se velmi záhy pozvedla i anglosasština. Král Alfred si přál, aby se jí mládež učila ve školách dříve, než ti nejnadanější přejdou k latině.9) Básníci ji používali ve zpěvech, které nejen recitovali, ale nechávali je

96

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

i přepisovat. Králové formulovali v anglosasštině zákony, kanceláře zase listiny, sestavené pro krále a významné osobnosti, a konečně mniši své kroniky: byl to v této době skutečně ojedinělý případ civilizace, která dokázala udržet kontakt s výrazovými prostředky mas. Normanský výboj však rázem tento vývoj zastavil. Počínaje dopisem, který Vilém adresoval obyvatelům Londýna ihned po bitvě u Hastingsu, až po ně­ kolik ojedinělých mandátů z konce 12. století byly všechny královské listiny sepsány v latině. Až na jedinou výjimku anglosaské kroniky v po­ lovině 11. století utichají. Co se týče děl, jež by se dala s trochou dobré vůle označit za literární, ta se měla znovu objevit až krátce před rokem 1200, a to zpočátku jen ve formě několika naučných děl. Na kontinentě chvályhodné úsilí karolínské renesance na národní ja­ zyky úplně nezapomnělo. Ve skutečnosti však tehdy nikoho nenapadlo, že by se románské dialekty, jež působily jako strašlivě zkomolená latina, daly pokládat za jazyky hodné písma. Germánské dialekty oproti tomu požívaly značného zájmu a mnoho lidí ode dvora či z prostředí vyso­ kého duchovenstva je považovalo za svůj mateřský jazyk. Přepisovaly se staré básně, jež doposud existovaly jen v ústní formě, skládaly se nové, zejména s náboženskými náměty, rukopisy v germánském jazyce figu­ rovaly v knihovnách magnátů. I zde však politické události - v tomto případě zhroucení karlovské říše a s ním spojené nepokoje - znamenaly zlom. Od konce 9. až do konce 11. století se objevuje jen několik zbož­ ných básní a pár překladů: tato hubená žeň představuje vše, co v této době mohou zaznamenat historikové německé literatury. Ve srovnání s latinskou literaturou, jež vznikla ve stejném období na téže půdě, to z hlediska množství i intelektuální hodnoty není téměř nic. Nemysleme si však, že latina feudální éry vypadala jako nějaký mrtvý jazyk, se vším stereotypem a uniformitou, jež toto označení evokuje. K prosazování nových slov a obratů, i když v nestejné míře podle pro­ středí či jedinců, přispívalo i přes zálibu v opravování a purismu, kterou znovu nastolila karolínská renesance, vše, počínaje nutností vyjádřit skutečnosti či myšlenky, zejména náboženského rázu, jež starověk ne­ znal, přes kontaminaci logickými mechanismy, známými z lidových jazyků a přitom velmi odlišnými od tradiční gramatiky, až po nevzděla­ nost či polovzdělanost. Podporuje-li kniha neměnnost, není snad slovo naopak faktorem změny? Latina nesloužila jen k písemnému projevu. Zpívala se, o čemž svědčí poezie, která alespoň ve formách, jež byly nejvíce prosyceny opravdovým citem, upouštěla od klasické prozódie

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

97

dlouhých a krátkých slabik a přecházela k rytmu založenému na dů­ raze, jehož hudebnost byla napříště jedinou, jakou dokázaly uši roz­ lišit. Latinou se také mluvilo. Jistý italský učenec, jenž byl povolán ke dvoru Oty I., sklidil krutý výsměch od jakéhosi mníška ze St. Gallen, 10

když se dopustil v konverzaci syntaktické chyby. ) Když se biskup Notker z Lutychu obracel při kázání na laické publikum, používal valonštinu; pokud měl před sebou mnichy, mluvil naopak latinsky. Mnoho duchovních, zejména mezi faráři, latinu nedokázalo vyslovit, natož jí rozumět. Pro vzdělané kněží a mnichy si však stará X

01VI

Í církve ucho­

vala funkci dorozumívacího nástroje. Jak jinak by spolu komunikovali při velkých koncilech na papežském dvoře nebo při putování z jednoho opatství do druhého všichni ti lidé, kteří pocházeli každý z jiné vlasti? V téměř každé společnosti se výrazové prostředky samozřejmě liší podle použití a společenských tříd, a to někdy velmi citelně. Rozdíly se však obvykle omezují na odchylky od gramatické správnosti nebo na kvalitu slovníku. Ve feudální společnosti však byly nesrovnatelně hlubší. Ve velké části Evropy patřily běžně užívané jazyky náležející ke germán­ ské skupině ke zcela jiné jazykové rodině než jazyk kultury. I románské jazyky se od svého společného základu odchýlily tak výrazně, že k tomu, aby dokázal člověk přejít z jednoho z nich do latiny, musel podstoupit dlouhou školní průpravu. Jazykové schizma nakonec vedlo k rozdělení společnosti na dvě skupiny. Jednak na naprostou většinu nevzdělaných, kteří žili každý v uzavřeném světě svého krajového nářečí a literárně byli vybaveni jen několika profánními, téměř výhradně ústně tradovanými říkankami, a oněmi zbožnými kantilénami, jež prozíraví klerikové slo­ žili pro prostý lid v lidovém jazyce a které někdy zaznamenávali na per­ gamen. Na druhém břehu stála hrstka bilingvních vzdělanců, kteří se neustále pohybovali mezi dialektem, jenž byl řečí jejich každodennosti, a učeným a univerzálním jazykem. Právě jim byla určena teologická a historická díla, jež byla všechna psána v latině, a sdělení obsažená v li­ turgii i v obchodních dokumentech. Latina nebyla jen nástrojem výuky, byla také jediným vyučovaným jazykem. Umět číst znamenalo zkrátka umět číst latinu. Ze se občas stalo, že někdo výjimečně v právním textu užil národního jazyka? V takové anomálii, ať už se objevuje kdekoli, se nesmíme bát rozeznat symptom nevzdělanosti. Jsou-li od 10. století některé latinsky psané listiny z jižní Akvitánie celé prošpikované provensálskými výrazy, je tomu tak proto, že v klášterech v Rouergue či Quercy, jež stály stranou velkých center karolínské renesance, už žilo jen

98

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

několik málo mnichů, kteří měli jazykové vzdělání. Jelikož Sardinie byla chudou zemí, jejíž obyvatelé uprchli z pobřeží rabovaného piráty a žili pak v téměř naprosté izolaci, jsou první sardsky psané dokumenty vý­ razně starší než nejstarobylejší italské texty, jež vznikly na poloostrově. Nejzjevnějším důsledkem této jazykové hierarchie je nepochybně sku­ tečnost, že nám velmi nemile zakalila obraz, jaký po sobě první feudální věk sám zanechal. Kupní či donační listiny, listiny poddanských povin­ ností či svobod, rozsudky, královská privilegia, zápisy o manských sli­ bech - dokumenty o soudobé praxi jsou nejcennějšími prameny, o něž se historik zabývající se společností může opřít. Nejsou-li vždy upřímné, mají na rozdíl od narativních textů určených budoucím generacím ales­ poň tu výhodu, že se snaží klamat nanejvýš tak své současníky, jejichž důvěřivost měla jiné hranice než ta naše. Tyto materiály však byly až na několik výjimek, jež jsme právě objasnili, až do 13. století soustavně re­ digovány v latině. Ony skutečnosti, jejichž paměť se snažily uchovat, se však původně nevyjadřovaly tímto jazykem. Když se dva páni dohado­ vali o ceně nějakého pozemku či ohledně závislého poměru, jistě spolu přitom nemluvili v jazyce Cicerona. Bylo pak na notáři, aby jejich do­ hodu oděl stůj co stůj do klasického hávu. Bezmála každá latinská listi­ na či připiš je tak výsledkem překladu, který dnes historik musí znovu pořídit, avšak naruby, chce-li se dobrat pravdy skryté za maskou slov. To by bylo ještě relativně schůdné, kdyby se tyto převody řídily stále stejnými pravidly. Tak tomu ale vůbec nebylo. Překlady pokrývaly celé kvalitativní spektrum, od školního cvičení, které neohrabaně reprodu­ kovalo mentální schéma lidového jazyka, až po pečlivě vybroušenou la­ tinskou řeč, napsanou učeným klerikem. Někdy - a to je jednoznačně nejšťastnější případ - je běžně užívané slovo jen nešikovně zamaskováno dodatečným připojením latinské koncovky, jako v případě románského hommage proměněného v homagium. Jinde se naopak projevuje snaha užívat jen těch nejklasičtějších výrazů, a to do té míry, že slovo arcibis­ kup se přepisuje pojmem archiflameny jenž takřka rouhačsky ztotožňuje kněze Jupiterova s knězem živoucího Boha. Nejhorší bylo to, že se puristé při hledání odpovídajících výrazů neváhali řídit spíš zvukovou než významovou shodou. Jelikož francouzské slovo comte, hrabě, mělo v prvním pádě tvar cuens, přepisovalo se jako consul. Fief> léno, se zase zcela nahodile překládalo jako fiscus. Je pravda, že postupně se ustálily obecné systémy transkripce, z nichž některé se podílely na univerzál­ nosti učeného jazyka: „léno", jež se v němčině vyjadřovalo slovem Lehn,

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

99

se v Německu v latinských listinách přepisovalo obvykle slovy utvo­ řenými z francouzských termínů. Notářská latina však i ve svých nejzdařilejších výkonech nikdy nepřekládala bez alespoň malé deformace původního smyslu. I odborný právní jazyk tak disponoval jen příliš archaickým a záro­ veň nejednoznačným slovníkem, aby mohl pevně uchopit skutečnost. Co se týče slovní zásoby běžně užívaných jazyků, ta trpěla veškerou nevyhraněností a nestálostí čistě ústní a lidové nomenklatury. Ve sféře společenských institucí přitom nepořádek v terminologii vede téměř nevyhnutelně k nepořádku ve věcech. Už jen vzhledem k nedokonalosti terminologie tak bylo klasifikování právních vztahů mezi jednotlivci poznamenané velkou nepřesností. Toto konstatování však musíme ještě rozšířit. Předností latiny, ať už se používala k jakýmkoli účelům, bylo, že intelektuálům této doby poskytovala mezinárodní dorozumívací prostředek. Zároveň však měla jednu nebezpečnou nevýhodu, totiž že u většiny lidí, kteří ji používali, byla radikálně oddělena od vnitřní řeči, a tudíž je neustále nutila sdělovat své myšlenky jen s určitou přibližností. Jak bychom mohli k rozmanitým příčinám této chybějící myš­ lenkové přesnosti, jež byla, jak jsme viděli, jedním z charakteristických rysů této doby, nepřičíst také toto neustálé přecházení z jedné jazykové roviny do druhé? Kultura a společenské vrstvy Do jaké míry byla středověká latina, jež byla jazykem kultury, také ja­ zykem aristokracie? Do jaké míry se jinými slovy skupina gramotných, litterati, ztotožňovala se skupinou vůdců? Co se týče církve, není o tom pochyb. A nezáleží přitom na tom, že špatný systém jmenování občas tu a tam vynesl na nejvýznamnější místa naprosté nevzdělance. Biskupské dvory, velké kláštery, kaple panovníků, zkrátka všechny štáby církevní armády měly vždycky k dispozici dost učených kleriků, ostatně často původem z baronských či rytířských rodů, kteří byli vychováni v kláš­ terních a především katedrálních školách. Otázka je ale složitější, jak­ mile se dotkneme laického světa. Nepodléhejme však falešné představě o společnosti zaujaté vůči ja­ kékoli intelektuální potravě, byť šlo o nejtemnější okamžiky dějin. Ze se obecně pokládalo za velmi užitečné, aby měl vůdce přístup k po­ kladnici myšlenek a vzpomínek, k němuž poskytovala klíč jen znalost

100

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

písma, tudíž latiny, o tom jasně svědčí to, jaký význam tehdy řada pa­ novníků přikládala vzdělání svých následníků. Robert Zbožný, „učený král v Bohu", byl v Remeši žákem slavného Gerberta. Vilém Dobyvatel přidělil svému synovi jako učitele jednoho mnicha. Mezi panovníky byli skuteční milovníci knih: Ota III., jehož však vychovala jeho matka, byzantská princezna, která do své nové vlasti přinesla mnohem rafi­ novanější kulturu, mluvil plynně latinsky a řecky; akvitánský vévoda Vilém III. shromáždil úctyhodnou knihovnu, kde čítával někdy až do pozdních nočních hodin.11) K tomu si připojme ony nijak vzácné pří­ pady knížat, kteří byli původně zasvěceni církvi a ze své přípravy na du­ chovní dráhu si odnesli znalosti a zájmy typické pro duchovní kulturu. To platí například o jeruzalémském králi Balduinovi z Boulogne, jenž byl jinak drsným válečníkem. Toto pokročilé vzdělání však vyžadovalo atmosféru, jakou dokázaly vytvořit jen nejurozenější rody s upevněnou dědičnou mocí. Není nic příznačnějšího než téměř pravidelně se opakující protiklad mezi zakla­ dateli německých dynastií a jejich následníky. Proti Otovi II., třetímu saskému králi, a Jindřichu III., druhému králi sálské dynastie, kteří oba měli důkladné vzdělání, stojí jejich otcové Ota Veliký, který se naučil číst ve 30 letech, a Konrád II., o němž jeho kaplan přiznal, že „neuměl látku". Jak už tehdy bylo obvyklé, oba byli vrženi do života plného zvratů a nebezpečí příliš mladí, než aby se stihli připravit na roli vůdců jinak než praxí a zkušenostmi, jež jim předala ústní tradice. Tyto pří­ pady byly tím častější, čím níže sestoupíme po společenském žebříčku. Relativně oslnivá kultura několika královských a baronských rodů nás nesmí splést. Totéž platí i o přežívání jisté úrovně vzdělanosti, ostatně jen elementární, v rámci rytířských tříd Itálie a Španělska: Cid a Xi12 mena se uměli alespoň podepsat, nebyl-li jejich rozhled ještě širší. ) Není pochyb o tom, že přinejmenším severně od Alp a Pyrenejí tvořili většinu malých a středních pánů, kteří tehdy měli v rukou nejdůležitější správní funkce, skuteční analfabeti, a to v plném smyslu slova. Si­ tuace byla tak vážná, že v klášterech, kam se někteří z nich uchylovali na sklonku svého života, byl synonymem slova conversus, jež označo­ valo člověka, který se pro řeholní dráhu rozhodl opožděně, pojem idiota, který označoval mnicha, jenž neuměl číst Písmo svaté. Tento nedostatek vzdělání ve světské sféře vysvětluje, proč hráli kle­ rikové roli tlumočníků myšlenek vysoce postavených osobností a zá­ roveň roli strážců politických tradic. Vladaři museli od této kategorie

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

101

služebníků nevyhnutelně žádat to, co jim ostatní z jejich okolí nedoká­ zali nabídnout. Kolem poloviny 8. století mizí poslední laičtí úředníci merovejských králů a teprve v dubnu roku 1298 předává Filip Sličný pečeti rytíři Petru Flottovi: mezitím uplynulo víc než pět století, kdy stáli v čele francouzských panovnických kanceláří výhradně církevní představitelé. Obdobná situace panovala i jinde. Nesmíme podcenit skutečnost, že rozhodnutí mocných tohoto světa někdy podnítili a vždy tlumočili lidé, kteří, ať už byl jejich sociální či národní postoj jakýkoli, patřili celou svou výchovou ke společnosti univerzálního charakteru, založené na duchovních hodnotách. Není pochyb o tom, že nad zmat­ kem drobných lokálních konfliktů tito lidé přispívali k udržování snahy o širší obzory. Jelikož byli pověřeni sepisováním politických aktů, zcela logicky měli také tendenci oficiálně je zdůvodňovat motivy, odvozenými z jejich vlastního morálního kodexu, a tak v dokumentech téměř celé feudální éry rozšířili onen nátěr víc než z poloviny lživých odůvodnění, o nichž svědčí zejména preambule tolika osvobození od plateb, jež byla ve skutečnosti draze vykoupena, a královských privilegií, jež jako by ve­ směs diktovala ta nejbanálnější zbožnost. Stejně jako se dlouhou dobu v rukou kleriků nacházela historiografie se svými hodnotovými soudy, podílely se myšlenkové a slohové konvence duchovenstva i na opřádání cynické reality lidských pohnutek závojem církevní morálky, jejž měli až na prahu novověku nemilosrdně rozcupovat Commynes a Machiavelli. Přesto však byli laici v rámci světské společnosti v mnoha ohledech významnými činiteli. Nevzdělanost však ještě nutně neznamenala hlou­ post. Kromě toho, že si nechávali přeložit to, co si sami nedokázali pře­ číst, čerpali, jak za okamžik uvidíme, množství zkušeností a myšlenek z textů v lidovém jazyce. Uvědomme si však, v jaké situaci se nacházela většina pánů a mnozí z vysokých baronů: byli správci, kteří si nedoká­ zali sami přečíst zprávu či účet; byli soudci, jejichž rozsudky byly se­ psány - pokud se tak vůbec stalo - v jazyce, kterému nerozuměli. Jak se potom můžeme divit tomu, že tito předáci, kteří se při rekonstruo­ vání svých minulých rozhodnutí museli obvykle spolehnout jen na svou paměť, často neměli žádný smysl pro důslednost, kterou se jim dnešní historikové snaží občas zcela neoprávněně přisuzovat? Jelikož obvykle neuměli číst, byli k psanému slovu často lhostejní. Když roku 962 obdržel Ota Veliký císařskou korunu, nechal svým jmé­ nem po vzoru „paktů" karlovských císařů a možná podle svědectví his­ toriografie vystavit privilegium, jímž papežům přiznával „až do konce

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

102

věků" vlastnictví obrovského území. Tímto darem postoupil císař a král Patrimoniu svatého Petra většinu Itálie, ba dokonce i kontrolu nad nejvýznamnějšími alpskými cestami. Ota si jistě ani na okamžik ne­ pomyslel, že by se toto uspořádání, přitom velmi přesně definované, mělo někdy důsledně uplatňovat. Byli bychom asi méně překvapeni, kdyby se jednalo o onen typ lživých smluv, jež se pod tlakem okolností podepisují v každé době s pevnou vírou, že se nikdy neuskuteční. Saského vladaře však k takové vytáčce vůbec nic nenutilo, snad jen více či méně špatně pochopená historická tradice. Na jedné straně pergamen a inkoust a na straně druhé čin, který neměl k těm prvně jmenova­ ným žádný vztah: takový byl konečný a v této mimořádně hmatatelné podobě výjimečný výsledek mnohem obecnějšího rozkolu. Jazyk, jenž se jediný zdál být hoden toho, aby spolu s poznatky, které jsou pro člověka a jeho spásu nejdůležitější, zaznamenal i výsledky celé spole­ čenské praxe, byl tehdy pro řadu lidí ve vůdčím postavení zcela nesro­ zumitelný. Náboženská mentalita Jde-li o to charakterizovat náboženský postoj feudální Evropy, s oblibou se hovoří o společenství věřících. Chápeme-li tím to, že lidem této doby bylo zcela cizí jakékoli pojetí světa, kde by neexistovalo nadpřirozeno, a že jejich představa o osudech člověka a vesmíru téměř jednohlasně odpovídala schématu, jež narýsovala západní křesťanská teologie a es­ chatologie, pak je to zcela v pořádku. Pochybnosti, jež se tu či onde obje­ vily ohledně biblických „báchorek", nejsou podstatné. Tento primitivní skepticismus, který zcela postrádal jakýkoli racionální základ a obvykle byl vlastní ne právě kultivovaným osobám, roztával v ohrožení jako sníh na slunci. Dokonce lze říci, že víra si toto označení nikdy nezasloužila víc než v této době. Úsilí učenců opřít mystéria o logickou spekulaci, jež bylo přerušeno zánikem starověké křesťanské filozofie a jen dočasně oživeno za karolínské renesance, totiž mělo být obnoveno až před kon­ cem 11. století. Přisuzovat těmto věřícím striktně jednotné přesvědčení by naopak bylo závažnou chybou. Katolictví totiž tehdy mělo ještě velmi daleko k definitivní formulaci své dogmatiky, a to do té míry, že i ta nepřísnější ortodoxie byla mno­ hem volnější, než jakou se stala později, po svém utužení scholastickou teologií a protireformací. Na okraji křesťanského společenství, kde se

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

103

kacířství stavělo proti křesťanství, si místy udržel nemálo stoupenců starý manichejismus. Po pravdě řečeno nevíme, zda jeho příznivci svou víru převzali od skupin, jež zůstaly této pronásledované sektě věrné od prvních století středověku, nebo zda ji naopak přijali z východní Evropy, po dlouhé pauze. Nejzávažnější však bylo to, že katolictví ovládlo masy jen neúplně. Farní duchovenstvo nebylo po intelektuální ani morální stránce s to dostát svým úkolům. Jeho nábor probíhal bez dostatečné kontroly a jeho příprava stála na chatrných základech - obvykle jen na pár zběžných lekcích od faráře, který sám neměl pořádné vzdělání, nebo od hošíka, který ministroval v kostele a přitom se připravoval na řeholní dráhu. Kazatelství, jež jako jediné lidem dokázalo zpřístupnit mystéria Písma svatého, bylo provozováno jen nesystematicky. Nebyl snad roku 1031 koncil v Limoges nucen protestovat proti omylu, jenž kazatelství vyhrazoval pouze biskupům, kteří přitom mohli jen stěží sami šířit křesťanství po celé své diecézi? Katolická mše se sloužila více či méně správně - někdy však i s vel­ kými chybami - ve všech farnostech. Fresky a basreliéfy, „písmo těch, kteří neuměli číst", hýřily na zdech a sloupových hlavicích nejvýznamnějších kostelů působivými, avšak nepřesnými lekcemi. Věřící jistě měli v naprosté většině případů obecné znalosti o těch aspektech minulosti, přítomnosti a budoucnosti světa, jež na křesťanských vyobrazeních nejvýrazněji oslovovaly jejich představivost. Vedle toho však nábožen­ ský život ovlivňovala řada věr a praktik, jež byly buď dědictvím milenaristických magií, nebo se zrodily v relativně nedávné době uprostřed civilizace, jež se vyznačovala hojností mýtů. Tyto magické a pohádkové představy vyvíjely na oficiální doktrínu neustálý tlak. V bouřných mra­ cích lidé stále viděli pochod přízračných armád: armád mrtvých, jak tvrdili prostí lidé, či armád šálivých démonů, jak prohlašovali učenci, kteří měli spíš sklon najít pro tyto vidiny nějaký více méně ortodoxní vý­ klad, než je popírat.13) Na venkově se sloužily nesčetné přírodní obřady, z nichž jsou nám díky poezii dobře známy svátky májového stromu. Teologie zkrátka nikdy nebyla vzdálenější kolektivnímu náboženství, tzn. náboženství, které lidé skutečně vnímali a prožívali. I přes řadu odchylek, způsobených různým prostředím a krajovými tradicemi, lze náboženskou mentalitu feudální Evropy charakterizo­ vat několika obecnými znaky. Ačkoli nám tak unikne nejeden skrytý či působivý rys a nejedna mimořádně zajímavá otázka, která nikdy ne­ ztratí svůj lidský rozměr, budeme se zde muset omezit na ty aspekty

104

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

myšlení a prožívání, jejichž vliv na společenské chování se jeví jako ob­ zvláště silný. V očích všech lidí schopných přemýšlet byl smyslový svět jen jakousi maskou, za níž se odehrávaly všechny skutečně důležité věci. Byl také jazykem, jenž prostřednictvím znaků vyjadřoval hlubší skutečnost. Je­ likož se tomuto vnějšímu obalu přisuzovala jen malá hodnota, vedla tato předpojatost k všeobecnému upřednostňování výkladu před po­ zorováním. Hrabán Maurus v 9. století ve svém drobném pojednání 0 vesmíru, jež se velmi dlouho těšilo značné oblibě, svůj záměr vysvětlil následujícím způsobem: „Napadlo mne složit dílko (...) jež by pojedná­ valo nejen o povaze věcí a vlastnostech slov (...) ale i o jejich mystickém významu."14) Tak lze z velké části vysvětlit nezájem vědy o přírodu, jež sama o sobě lidem nepřipadala hodna pozornosti. Technika se svými někdy značnými pokroky představovala výsledek pouhé zkušenosti. Tato zneuznaná příroda nadto byla pokládána za neschopnou vyvo­ zovat ze sebe sama svou vlastní interpretaci. Nebyla snad v nesčetných detailech svého klamného vývoje především dílem skrytých mocností? Mocností v množném čísle, alespoň podle mínění prostých lidí, ale 1 řady učenců. Lidé si totiž většinou představovali, že pod zastřešu­ jící vládou jediného Boha existuje celý zástup dobrých či zlých bytostí, světců, andělů a především ďáblů, podřízených jeho Všemocnosti. Smysl této podřízenosti přitom obvykle chápali jen nejasně. „Každý přece ví," píše kněz Helmold, „že války, vichřice, morové rány a všechny katastrofy, jež postihují lidské pokolení, jsou dílem démonů." l s ) Všim­ něme si, že války se zde zmiňují nahodile vedle bouřek, tedy společenské katastrofy vedle těch, jež bychom dnes označili za katastrofy přírodní. Tato skutečnost byla příčinou myšlenkového postoje, jenž vyplynul už z dějin invazí, totiž sklonu uchylovat se k prostředkům jednání, jež byly pokládány za účinnější než lidské snažení. Silně realistické instinktivní reakce se samozřejmě vyskytovaly v každé době. Histori­ kové, kteří se pobuřují nad tím, že Robert Zbožný či Ota III. přisuzo­ vali pouti stejný význam jako nějaké bitvě či zákonu, nebo za těmito zbožnými cestami odmítají spatřovat skryté politické cíle, prostě jen dokazují svou neschopnost odložit brýle lidí 19. a 20. století. Tyto krá­ lovské poutníky nevedla jen sobecká vidina osobní spásy. Od svatých ochránců, které šli vzývat, očekávali pro sebe i své poddané nejen pří­ slib věčnosti, ale i dobro na zemi. Věřili, že ve svatostánku stejně jako v boji či u soudu jednají v souladu se svým posláním národních vůdců.

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

105

Tento svět zdání byl také světem přechodným. Představa konečné katastrofy, jež je sama o sobě neoddělitelná od jakékoli křesťanské vize vesmíru, jen vzácně ovládala lidské myšlenky tak silně. Stala se předmě­ tem meditací; vyhodnocovala se znamení, jež ji měla ohlašovat. Jedna z nejvýznamnějších světových kronik, kronika biskupa Oty z Freisingu, začíná Stvořením a končí obrazem Posledního soudu. A to přirozeně s nevyhnutelnou mezerou, vymezenou rokem 1146, kdy autor přestal psát, a dnem onoho velkého zhroucení. Ota jistě věřil, že tato proluka bude jen krátká. Na několika místech píše: „My, co stojíme na konci časů." Tak se běžně uvažovalo v jeho době i dříve. Nemysleme si, že ta­ kovýto postoj zaujímali jen klerici. To by znamenalo ignorovat, že obě skupiny, duchovní a světská, se neustále vzájemně ovlivňovaly. I mezi těmi, kteří nezacházeli tak daleko jako svatý Norbert, který katastrofu považoval za tak blízkou, že ji podle jeho soudu měla zažít ještě jeho generace, nikdo nepochyboval o její bezprostřední hrozbě. Zbožné duše viděly v každém špatném vladaři dráp Antikrista, jehož strašlivá vláda měla předcházet příchodu Božího království. Kdy však měla tato blízká hodina nadejít? Odpověď na tuto otázku dávala zřejmě Apokalypsa: Jakmile uplyne tisíc let..." Bylo tím myšleno tisíc let od smrti Krista? Mnozí se domnívali, že ano, a tak na základě obvyklého výpočtu kladli vypršení oné pověstné lhůty do roku 1033. Tato interpretace byla zřejmě nejrozšířenější. Je ale jisté, že v předvečer roku 1000 oznamoval jistý kazatel v pařížských kostelích konec světa. Mezi lidmi se však tehdy nerozšířila všeobecná panika, jak mylně tvr­ dili mistři francouzského romantismu, a to především proto, že lidé byli v této době sice vnímaví ke střídání ročních dob a běhu liturgic­ kého roku, ale většinou neuvažovali o letopočtech, a už vůbec ne o le­ topočtech propočítaných na stejném principu. Viděli jsme, kolik listin postrádalo jakýkoli chronologický údaj. A kolik jiných používalo zcela rozdílné způsoby datace, z nichž většina neměla k životu Spasitele žádný vztah. Jednou šlo o roky vlády či pontifikátu nebo o astrono­ mické propočty všeho druhu, jindy zase o patnáctiletý cyklus indikce, odvozený z praxe římského daňového systému. Celá jedna země, totiž Španělsko, obecněji ve větší míře než jiné územní celky užívala dato­ vání pomocí konkrétních ér, přičemž z nejasných důvodů této éře při­ suzovala počátek, který neměl s evangelii žádnou souvislost, a to rok 38 př. Kr. Pokud se lidé v listinách a častěji v kronikách výjimečně při­ klonili k propočtu dat od Vtělení, bylo ještě třeba vzít v úvahu odchylky

106

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

ve stanovování počátku roku. Církev totiž odmítala 1. leden, který byl pohanským svátkem. Podle jednotlivých provincií či kanceláří tak rok označovaný jako tisící začínal jedním ze šesti či sedmi různých dat, která byla podle našeho kalendáře rozmístěna mezi 2 5 . březnem roku 9 9 9 a 31. březnem roku 1000. Ba co hůř, některé z těchto počátků byly stanoveny na ten či onen liturgický okamžik velikonočního období, tudíž byly logicky pohyblivé, a tedy nepředvídatelné bez příslušných tabulek, které měli k dispozici jen učenci a které také mohly lidem de­ finitivně zamotat hlavu, protože odsuzovaly po sobě následující roky k velmi nerovnoměrné délce. Pod stejným letopočtem tak často dochá­ zelo k návratu téhož data v měsíci, v březnu či dubnu, nebo k návratu svátku téhož světce. Většina lidí si tedy pod pojmem „rok 1000", který měl být údajně pln obav, nedokázala představit žádnou etapu, kterou by završovalo nějaké konkrétní datum v běhu dní. Je ale tato představa stínu, který údajně na duše věřících vrhlo ohla­ šování Dne hněvu, úplně scestná? Celá Evropa se na konci prvního ti­ síciletí netřásla strachy, ani se vzápětí, jakmile minul tento letopočet, jemuž se přisuzovaly ony neodvratné události, zase nenadále neuklid­ nila. Tyto vlny rozechvění se však, což je možná ještě horší, šířily takřka neustále všemi směry, a pokud se někde utišily, o něco dál zase nabíraly na síle. Někdy je uvedlo do pohybu vidění či velká dějinná katastrofa, jako zničení Božího hrobu roku 1009, nebo prostě například prudká bouře. Jindy to byl zase výpočet liturgistů, který z učených kruhů pro­ nikl až k masám. „Po světě kolují zvěsti, že konec přijde, jakmile při­ padne Zvěstování a Velký pátek na stejný den," píše krátce před rokem 1000 Abbo z Fleury.16) Mnozí teologové, kteří měli na paměti výrok sva­ tého Pavla o tom, že Pán lidi překvapí „jako zloděj uprostřed noci", tyto neuctivé pokusy o rozptýlení mystéria, jímž Božstvo rádo zahaluje své blesky, ve skutečnosti kritizovali. Bylo však čekání méně znepokojující, nebyl-li znám den, kdy udeří? Lidé této doby ve všeobecném zmatku, který bychom dnes ochotně nazvali kvasem dospívání, jednomyslně vi­ děli chátrání „zestárlého" lidstva. V lidech však bujel nezdolný život. Při jejich meditacích jim ale žádný pocit nebyl tak cizí jako pocit nezměrné budoucnosti, jež se otevírá před mladými silami. Zdálo-li se, že celé lidstvo spěje rychle ke svému konci, tím spíš se vztahoval tento pocit „putování" na každého jednotlivce zvlášť. Nebyl snad věřící podle metafory často užívané v náboženských spisech na tomto světě jen „poutníkem", pro nějž je cíl jeho cesty logicky mnohem

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

107

důležitější než nebezpečí, která ho na ní mohou potkat? Většina lidí jistě nemyslela na svou spásu neustále. Pokud se však lidé touto myšlen­ kou zabývali, byl to pocit nesmírně intenzivní, který především prová­ zely velmi realistické představy. Tyto působivé obrazy je obvykle ovládaly nárazově, protože jejich bytostně nestabilní psychika snadno podlé­ hala náhlým zvratům. Obava o odměnu na věčnosti spolu s příchutí popela, jakou vyvolávala představa světa spějícího ke svému zániku, ukončila nejednu životní dráhu nečekaným vstupem do kláštera, ba dokonce uťala i další vývoj nejednoho šlechtického rodu, jako v případě šesti synů pána z Fontaine-lěs-Dijon, kteří pod vedením nejslavnějšího z nich, Bernarda z Clairvaux, společně odešli do kláštera. Náboženská mentalita svým způsobem podporovala míšení společenských vrstev. Rada křesťanů však v sobě necítila dostatečné odhodlání, aby se podrobila tvrdým řeholním praktikám, a mnozí z nich měli také pocit, možná nikoli bezdůvodný, že jen vlastními ctnostmi nebe nedosáhnou. Své naděje tak vkládali do modliteb zbožných duší, do zásluh, jež ve prospěch všech věřících nasbíralo několik skupin asketů, nebo do pří­ mluvy světců, které viděli zhmotněné v relikviích a které před nimi za­ stupovali mniši, jejich služebníci. V křesťanské společnosti se nezdála žádná funkce kolektivního zaměření důležitější než role těchto duchov­ ních institucí. A to právě jejich role duchovní. Charitativní, kulturní a hospodářská funkce velkých katedrálních kapitul a klášterů byly jistě velice významné, v očích lidí této doby však byly jen funkcemi vedlej­ šími. Představa pozemského světa prostoupeného nadpřirozenem zde šla ruku v ruce s posedlostí oním světem. Blaho krále a království na tomto světě a spása královských předků i krále samotného na věčnosti: toto dvojí dobrodiní očekával Ludvík Tlustý, jak sám prohlašoval, od založení společenství řeholních kanovníků u sv. Viktora v Paříži. „Vě­ říme," tvrdil podobně Ota I., „že ochrana naší říše závisí na rostoucím blahobytu svatostánků."17) Na jedné straně tu jsou mocné a bohaté kos­ tely, které dávají vzniknout originálním právním institucím, na straně druhé množství vášnivě prodiskutovávaných otázek, které vyvolává choulostivé přizpůsobování se této náboženské „obce" „obci" světské a které se v budoucnu stanou tíživým problémem celého západoevrop­ ského vývoje. Jak tváří v tvář těmto rysům, jež nelze oddělit od žádné správné vize feudálního světa, nevidět právě ve strachu z pekla jeden ze základních aspektů této doby?

108

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

3. KOLEKTIVNÍ PAMĚŤ Historiografie Zálibu v minulosti podněcovala ve feudální společnosti řada faktorů. Svaté knihy byly knihami o historii; náboženské svátky připomínaly historické události; náboženství ve svých nejlidovějších formách čer­ palo z vyprávění o světcích, kteří žili v dávných dobách, a jelikož hlásalo brzkou zkázu lidstva, nepodléhalo iluzi, jež vede epochy plné velkých nadějí k výhradnímu zájmu o přítomnost či budoucnost. Kanonické právo se opíralo o staré texty a právo světské zase o precedenty. Volný čas v klášteře či na zámku vhodně vyplňovala četba dlouhých příběhů. Ve školách se sice historie nevyučovala samostatně, ale jen prostřednic­ tvím četby, jež se v zásadě zaměřovala na jiné cíle: v náboženských spi­ sech se hledalo teologické a mravní poučení; díla klasického starověku měla poskytovat především příklady dobrého projevu. Přesto však his­ torie zaujímala takřka prvořadé postavení v rámci všeobecné intelek­ tuální výbavy. Z jakých pramenů mohli čerpat učenci, kteří se zajímali o to, co bylo před nimi? Dějepisci latinského starověku, známí jen zlomkovitě, neztratili nic ze své prestiže. Titus Livius, který nebyl právě obvyklou četbou, figuruje mezi knihami, jež se v letech 1039-1049 rozdávaly clunyjským mnichům jako četba pro masopustní období.18) Zapomenuta nebyla ani narativní díla raného středověku: dochovalo se například několik exemplářů kroniky Řehoře z Toursu pořízených v 10.-13. sto­ letí. Nejsilnější vliv však měli nepochybně autoři, kteří se v rozhodující době přelomu 4. a 5. století ujali úkolu vytvořit syntézu obou historic­ kých tradic, jež si byly dosud velmi vzdálené a jejichž odkaz se přitom v obou případech prosazoval i v novém světě: na jedné straně dědictví Bible a na straně druhé dědictví Řecka a Říma. Klerikové, pokud chtěli zužitkovat úsilí těchto iniciátorů smíření obou kulturních vkladů, ne­ museli nutně sáhnout přímo po dílech Eusebia z Kaisareje, svatého Je­ ronýma nebo Pavla Orosia. To podstatné z jejich textů se dál tradovalo v řadě novějších spisů. Potřeba dát vyniknout za přítomným okamžikem valící se veliké řece časů totiž byla tak silná, že řada autorů, dokonce i těch, kteří upí­ nali svou pozornost k nejčerstvějším událostem, pokládala za uži­ tečné přistoupit na úvod k jakémusi celkovému přehledu obecných

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

109

dějin. V Análech, které sepsal kolem roku 1078 mnich Lambert ve své cele v Hersfeldu, hledáme jen údaje o zmatcích v říši za vlády Jindři­ cha IV. Anály přitom začínají Stvořením. Kolik badatelů z těch, kteří dnes ohledně íránských království, jež vznikla po zhroucení karlovské moci, studují kroniku Reginona z Průmu nebo pročítají kroniku worcesterskou či peterboroughskou v souvislosti s anglosaskými spo­ lečnostmi nebo konečně Anály z Beze k tématu drobných specifik bur­ gundských dějin, mají příležitost si všimnout, že osudy lidstva jsou zde vylíčeny od Vtělení? I tehdy, je-li vyprávění pojato méně velkoryse, často začíná v době mnohem starší, než kam sahají pamětníkovy vzpomínky. Tyto dlouhé úvody, sestavené s pomocí často špatně strávené či špatně pochopené četby, z nichž se o vzdálenějších událostech, které se snaží vylíčit, jen těžko něco dozvíme, naopak představují cenné svědectví o dobové mentalitě: ukazují nám totiž, jakou představu měla feudální Evropa o vlastní minulosti, a zároveň přesvědčivě dokládají, že autoři kronik či análů neměli záměrně zúžený obzor. Jakmile však dějepisec opustil jisté útočiště literatury a najednou byl odkázán na vlastní infor­ mace, na jeho znalostech se bohužel ihned negativně projevila rozdrobenost společnosti. Paradoxně je tak vyprávění často stále podrobnější, ale zároveň se jeho prostorový záběr trvale zužuje. Velké dějiny Francouzů, které sepsal Ademar z Chabannes v klášteře nedaleko Angouléme, krok za krokem postupně ústí v prosté dějiny Akvitánie. Už sama rozmanitost žánrů používaných dějepisci ostatně svědčí o všeobecné zálibě ve vyprávění. Univerzální dějiny, či takové, jež se za univerzální pokládaly, a dějiny národů a kostelů existovaly vedle pro­ stých sbírek nejnovějších událostí sestavovaných rok za rokem. Jakmile lidi zasáhly nějaké významné děje, stávaly se předmětem celých vyprá­ věcích cyklů, jako například spory císařů a papežů či křížové výpravy. V módě byla i biografie (a to nejen biografie hagiografická), ačkoli spi­ sovatelé nebyli v zobrazování jedinečných rysů, jež z lidské bytosti dě­ lají specifickou osobnost, o nic zručnější než sochaři. Vilém Dobyvatel nebo němečtí panovníci Jindřich IV. a Konrád II., kteří jistě nebyli žád­ nými světci, vyhledali kleriky, aby zaznamenali jejich hrdinské skutky. Ještě dál zašel v 11. století jistý vysoký baron, totiž Fulko Réchin, který sám sepsal či pod svým jménem nechal sepsat svou vlastní historii a his­ torii svého rodu. Takový význam přikládali mocní té doby paměti. Je pravda, že některé kraje působí relativně zanedbaně, jistě proto, že zde byla nízká literární aktivita. Akvitánie a Provence, jež jsou na kroniky

110

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

či letopisy mnohem chudší než kraje kolem Seiny a Rýna, také vypro­ dukovaly mnohem méně teologických děl. Nenechme se však splést: tento věk, který se tak zálibně obracel k mi­ nulosti, se obklopoval spíš hojným než pravdivým líčením dějin. Obtíže související se získáváním informací dokonce i o nejčerstvějších událos­ tech a nepřesnost myšlení odsuzovaly většinu historických děl k podiv­ ným deformacím. Celá italská narativní tradice, jejíž počátek sahá do poloviny 9. století, pomíjí korunovaci roku 8 0 0 a za prvního karlovského císaře vydává Ludvíka Zbožného.19) Kritika svědectví, v podstatě neoddělitelná od jakékoli úvahy, jistě nebyla sama o sobě zcela neznámá, o čemž svědčí zajímavé pojednání o relikviích Guiberta z Nogentu. Nikdo však nepomýšlel na její systematické uplatňování při studiu sta­ rých dokumentů, tedy přinejmenším nikoli před Abelardem. A i v pří­ padě tohoto velikána se tak dělo jen v dost omezené míře.20) Autoři byli poznamenáni mrzutým dědictvím klasické historiografie, totiž úsilím o rétorický účinek a snahou o hrdinský nátěr. Některé klášterní kro­ niky sice překypují archivními dokumenty, většinou však jen proto, že si skromně stanovily jediný cíl, a to obhájit práva společenství na jeho dědictví. Když naopak takový Gilles z Orvalu, který se ve svém díle vznešenějšího tónu pokusil o vylíčení velkých skutků lutyšských bis­ kupů, narazil na jednu z prvních listin městských svobod vystavenou pro město Huy, rozhodl se ji raději nerozebírat, z obavy, aby „nenudil" svého čtenáře. Jednou z předností islandské školy, jež svým přístupem k historii o tolik předčila kroniky latinského světa, bylo právě to, že si podobné starosti nedělala. Uchopení skutečnosti komplikovala i sym­ bolická interpretace. I Písmo svaté bylo samozřejmě vnímáno jako kniha o dějinách, ale přinejmenším jedna část této historie, totiž his­ torie První úmluvy, byla podle exegeze chápána ani ne tak jako přehled událostí, jež by měly smysl samy o sobě, ale spíš jako předobraz toho, co po nich mělo následovat, jako „stín budoucnosti", jak říkal svatý Au­ 21 gustin. ) Líčení dějin však bylo konečně a především negativně pozna­ menáno nedokonalým vnímáním rozdílů mezi jednotlivými rovinami časové perspektivy. Ne že by snad, jak nepřesně prohlásil Gaston Paris, lidé této doby zatvrzele věřili v neměnnost věcí. Takový sklon by se neshodoval s před­ stavou lidstva, spějícího rychlými kroky k předem danému cíli. O pro­ měnlivosti časů - tak nazval v souladu s obecně rozšířeným přesvědčením svou kroniku Ota z Freisingu. Básně v lidovém jazyce přesto obvykle

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

111

zpodobňovaly karolínské paladiny, Attilovy Huny i starověké hrdiny s rysy rytířů 11. a 12. století, aniž by to kohokoli zaráželo. Ačkoli tedy nikdo tuto věčnou proměnlivost nepopíral, lidé si zároveň vůbec nedoká­ zali uvědomit její šíři. A to jistě jednak z neznalosti, ale především proto, že příliš silné vědomí návaznosti dneška na minulost zakrývalo rozdíly, ba dokonce prostě nevyvolávalo potřebu tyto rozdíly vnímat. Jak by lidé mohli odolat pokušení představovat si císaře starého Říma jako dnešní panovníky, když byli přesvědčeni, že římská říše stále trvá a že saští a sálští vládcové jsou v přímé linii následníky Julia Caesara a Augusta? I každé náboženské hnutí vnímalo samo sebe jako reformu v původním smyslu slova, tedy jako návrat k prvotní čistotě. Není snad tradicionalistický postoj, který neustále přítomnost vztahuje k minulosti, a tak zcela přirozeně zaměňuje charakteristické rysy obou z nich, přesným proti­ kladem historického myšlení, jemuž dominuje smysl pro odlišnost? Tento obvykle nevědomý klam byl někdy ale zcela promyšlený. Velká falza, jež ovlivňovala světskou i náboženskou politiku feudální éry, jsou nepochybně o něco málo starší než tato epocha. Podvržená Konstanti­ nova donace pochází z konce 8. století. Výtvory oné obdivuhodné dílny, jíž vděčíme zejména za falešné dekretály zaštítěné jménem Isidora Sevill­ ského a za podvržené kapituláře jáhna Benedikta, byly plodem kvetoucí karolínské renesance. Tento příklad však měl překonat věky. Kanonická sbírka, kterou v letech 1008-1012 zkompiloval svatý biskup Burchard z Wormsu, se jen hemží klamnými údaji o autorství a téměř cynickými úpravami. Falza se vyráběla i na císařském dvoře a kvanta dalších zase v klášterních skriptoriích, jež byla v tomto ohledu natolik nechvalně proslulá, že překroucení, která zde byla rozšířená jako nějaká neblahá nákaza, přispěla značnou měrou k diskreditaci psaného svědectví: „Psát si může, kdo chce, co chce," prohlásil jistý německý pán během soud­ 22 ního procesu. ) Zaznamenala-li produkce falzifikátorů a mystifikátorů, jež je sama o sobě věčná, v těchto několika staletích mimořádný rozkvět, mohou za to z velké části jednak podmínky právního života, jenž spočíval na precedentech, a dále všeobecný nepořádek. Nejeden vymyšlený dokument měl jen nahradit zničený autentický text. To, že tehdy vzniklo tolik lživých výtvorů, že se tolik zbožných a nepochybně ušlechtilých osobností propůjčilo k těmto machinacím, jež přitom byly už ve své době výslovně odsuzovány právem i morálkou, je ale psycho­ logickým symptomem hodným zamyšlení: z úcty k minulosti lidé pa­ radoxně historii rekonstruovali do podoby, jakou podle nich měla mít.

112

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Historické spisy, jakkoli hojné, byly ostatně dostupné jen poměrně úzké elitě. Kromě anglosaské kultury totiž byla jejich jazykem latina. Minulost, ať už autentická či překroucená, tedy ovlivňovala vůdčí osob­ nosti podle toho, zda patřily k úzkému kroužku gramotných, liiteratiy či nikoli. O tom v Německu svědčí politika reminiscencí, jakou pěstoval Ota III., jenž nastoupil po realistickém Otovi I., či vytříbená vzdělanost Jindřicha III., „římského patricije" a reformátora papež­ ství, jenž vystřídal analfabeta Konráda II., který byl ochoten ponechat Věčné město bojům mezi zdejšími aristokratickými klikami a slabou papežskou mocí. Z této pokladnice vzpomínek jistým způsobem tě­ žili i ti nejméně kultivovaní vůdcové. Jistě jim v tom pomáhali kle­ rici, kteří působili v jejich blízkosti. Ota I., který byl nepochybně méně vnímavý k prestiži římské atmosféry než jeho vnuk, přesto pokládal za důležité nechat se jako první ze svého rodu korunovat korunou římských císařů. Už nikdy se zřejmě nedozvíme, kteří učenci tomuto téměř negramotnému králi vštípili imperiální tradici, kterou pak sám obnovil, a z jakých děl, ve formě překladu či shrnutí, přitom vyšli. Epická vyprávění v lidových jazycích byla především historickými knihami pro lidi, kteří sice neuměli číst, ale rádi poslouchali. Otázky související s eposy patří v medievistice k těm nejspornějším a k přezkou­ mání jejich složitosti by několik stran nestačilo. Na tomto místě tedy bude vhodné přistoupit k nim z hlediska, jež je důležité především pro historii společenské struktury a které možná skýtá značné možnosti i obecněji: totiž z hlediska kolektivní paměti. Epos Dějiny francouzských eposů, v podobě, v jaké je můžeme vysledovat, za­ čínají kolem poloviny 11. století (či snad o něco dříve). Je totiž jisté, že od tohoto okamžiku v severní Francii kolovaly hrdinské „zpěvy" v lido­ vém jazyce. O těchto skladbách relativně staršího data máme bohužel jen nepřímé zprávy, především narážky v kronikách a jeden zlomek la­ tinského překladu (záhadný „haagský fragment"). Žádný epický ruko­ pis není starší než z druhé poloviny následujícího století. Ze stáří opisu však nemůžeme usuzovat na stáří přepisovaného textu. Z jasných in­ dicií víme, že přinejmenším tři básně existovaly už nejpozději kolem roku 1100 ve formě velmi blízké té, v jaké je můžeme číst dnes, a to Píseň o Rolandovi, Píseň o Vilémovi, v níž se mimochodem zmiňuje několik

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

113

dalších zpěvů, jejichž stará verze se nedochovala, a konečně vyprávění, označované badateli jako Gormont a Isembart, známé díky začátku jed­ noho rukopisu a výkladům, z nichž nejstarší pochází z roku 1088. Zápletka Rolanda vychází spíše z folkloru než z historie, soudě podle hlavních motivů, jimiž jsou nenávist mezi nevlastním synem a otčímem, závist a zrada. Ta se objevuje i v Gormontovi. Cistě legendární je i osnova Písně o Vilémovi. Zcela, smyšlená je zřejmě i řada aktérů jednotlivých zá­ pletek včetně těch nejvýznamnějších: to platí o Olivierovi, Isembartovi i Vivienovi. Za ornamenty fabule ale musíme vysledovat i reálné histo­ rické děje. Dne 15. srpna 7 7 8 byl při přechodu přes Pyreneje přepaden nepřátelským houfem zadní voj Karla Velikého - podle historie houfem Basků, podle legendy Saracénů. V této krvavé vřavě spolu s mnoha dal­ šími bojovníky opravdu zahynul hrabě jménem Roland. Na rovinách ve Vimeu, kde se odehrává děj Gormonta, zvítězil nad skutečnými po­ hany pravý král Ludvík, onen Karlovec Ludvík III. Ve skutečnosti šlo ale o Normany, jež fikce proměnila ve vojáky islámu. Hrabě Vilém i jeho žena Guibourc žili za Karla Velikého a hrabě byl stejně jako v Písni o Vi­ lémovi udatným muslimobijcem, který byl nevěřícími občas i poražen, vždy se však zachoval jako hrdina. Ve druhém plánu všech tří děl, ne­ řkuli v lidském hemžení na jejich pozadí, lze vedle smyšlených přízraků poměrně snadno rozpoznat nejednu osobnost, jež sice básníky nebyla správně časově zařazena, ale není proto o nic méně reálná: to platí o ar­ cibiskupu Turpinovi, pohanském králi Gormontovi, jenž byl slavným Vikingem, až po onoho temného hraběte z Bourges jménem Esturmi, jehož chmurný obraz v Písni o Vilémovi je bezděčným ohlasem despektu, jemuž byl ve své době vystaven pro svůj nevolnický původ. Stejný kontrast existuje i ve velmi hojných básních s obdobnými ná­ měty, které byly do psané podoby převedeny v průběhu 12. a 13. století. Ty jsou plné fabulací, jež zaujímaly stále větší prostor vzhledem k tomu, že tento kvetoucí žánr dokázal oživovat své náměty jen s pomocí fikce. Téměř vždy, alespoň tedy v dílech, jejichž celkový rámec, ne-li přímo dnes známý zápis, spadají do dosti vzdálené doby, je ale možné přímo v jádru děje postřehnout nějaký jednoznačně historický motiv, nebo naopak v detailech zaznamenat tu či onu nečekaně přesnou reminis­ cenci, jako například nějakou epizodní postavu či hrad, které měly být už dávno zapomenuty. Před badatelem tak vyvstávají dva neřešitelné problémy. Jednak otázka, jak tyto znalosti dospěly přes často staletou propast až k našim básníkům? Jaká tradice například utkala záhadné

114

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

nitky spojující tragédii 15. srpna 7 7 8 s Písní o Vilémovi z posledních let 11. století? Od koho se ve 12. století dozvěděl truvér Raoul z Cambrais o útoku, který roku 9 4 3 podnikl proti synům Herberta z Vermandois Raoul, syn Raoula z Gouy? Odkud se doslechl o smrti tohoto útočníka a odkud znal vedle zmíněných událostí, jež tvořily páteř celého dramatu, také jména několika hrdinových současníků, totiž Yberta, pána na Ribemontu, Bernarda z Rethelu a Ernauta z Douai? V tom spočívá první záhada. Zde je však druhá, o nic méně závažná hádanka: Proč jsou tyto přesné údaje tak podivně překroucené? Či spíše, jelikož celé překrou­ cení nemůžeme přičítat jen autorům posledního zápisu, jak je možné, že se k nim zrno dostalo jen s tolika plevami? Na jedné straně prvky au­ tentické, na druhé prvky smyšlené: jakýkoli pokus o interpretaci, který by opomněl poukázat stejnou měrou najeden i druhý aspekt, by se už z tohoto důvodu sám odsoudil k nezdaru. Epická „gesta" v zásadě nebyla určena ke čtení, nýbrž k deklamaci či ke zpěvnému přednesu. Od hradu k hradu či od jednoho veřejného místa k druhému je šířili profesionální recitatori, kterým se říkalo „žakéři". Ti nejprostší z nich žili ve skutečnosti z drobných mincí, jež každý 23 posluchač vytáhl „z cípu košile", ) a kromě řemesla potulných vypra­ věčů provozovali i živnost komediantskou. Jiní, kteří měli větší štěstí, se dostali pod ochranu nějakého významného pána, k jehož dvoru se připojili, a zajistili si tak přiměřené živobytí. Autoři básní pocházeli právě z řad těchto účinkujících. Zakéři jinými slovy recitovali skladby jiných a zároveň sami skládali zpěvy, které pak předváděli. Mezi oběma extrémy ostatně existoval nespočet variant: truvér jen zřídkakdy vymýš­ lel celou látku sám a interpret se zase jen ojediněle zdržel jakýchkoli úprav. Jaké bylo pozadí této literatury? Publikum, velmi rozmanité, bylo většinou negramotné a téměř všeobecně neschopné posoudit au­ tentičnost faktů. Mnohem víc než autentičnosti si ostatně všímalo zá­ bavy a vzrušení. Tvůrci, zvyklí neustále látku svých příběhů upravovat, žili způsobem života, jenž sice příliš nepřál studiu, ale zase umožňoval občasné styky s mocnými, jimž bylo třeba se zalíbit. Chceme-li přijít na to, jak do této literatury proniklo tolik přesných reminiscencí, mu­ síme si položit otázku, jakými cestami se žakéři mohli o událostech a jménech dozvědět. Je téměř zbytečné to připomínat: všechny pravdivé údaje, jež, pokud víme, tyto písně obsahují, se nacházely v jiné formě v kronikách či lis­ tinách. Kdyby tomu bylo jinak, jak bychom dnes dokázali určit, co je

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

115

pravdivé a co není? Nechceme-li však sklouznout ke krajní nepravděpodobnosti, neměli bychom si žakéře představovat jako nějaké knihomoly. Naopak je zcela legitimní položit si otázku, zda k písemnostem, jež si nedokázali pročíst sami, neměli přístup nepřímo. Jako o prostřední­ cích můžeme uvažovat o obvyklých strážcích těchto dokumentů, tedy o klericích a zejména o mniších. Tato myšlenka sama o sobě v ničem neodporuje podmínkám feudální společnosti. Historikové romantické inspirace, kteří mají tendenci ve všech otázkách klást do protikladu „přirozenou" kulturu a kulturu „učenou", si totiž zcela neopodstatněně představovali mezi zástupci tzv. lidové poezie a oněmi profesionálními stoupenci latinské literatury, jimiž byli klerikové, bůhvíjakou nepřeko­ natelnou propast. Rozbor Gormonta v kronice mnicha Hariulfa, „haag­ ský fragment", který je pravděpodobně školním cvičením, a latinská báseň o Ganelonově zradě, kterou složil ve 12. století jistý francouzský klerik, nás i přes nedostatek dalších svědectví dostatečně ujišťují o tom, že ve stínu klášterů nebyl epos v lidovém jazyce ani neznámý, ani opo­ vrhovaný. I Waltharius, jehož vergiliovské hexametry tak pozoruhodně oblékají německou legendu, vznikl v Německu ze školního cvičení a v Anglii 12. století údajně dojímalo patetické vyprávění o Artušových dobrodružstvích k slzám laiky i mladé mnichy.24) Dodejme, že někteří mravokárci tyto „komedianty" zavrhovali, ale duchovní zcela přirozeně usilovali o šíření slávy svých založení a jejich největších klenotů, relik­ vií, a byli si velmi dobře vědomi toho, že žakéři, kteří obvykle dokázali na veřejných místech přecházet od těch nejprofánnějších zpěvů až ke zbožným hagiografickým vyprávěním, představují prostředek propa­ gandy, jemuž se co do síly žádný jiný nevyrovná. Jak ukázal nezapomenutelným způsobem Joseph Bédier, nejedna epická legenda totiž nese zřetelné řeholní znamení. Přenesení děje Gérarda z Rousillonu do Burgundska, ačkoli jsou jeho historické prvky spjaty s břehy Rhóny, lze vysvětlit jen naléháním mnichů z Pothiěres a zejména z Vézelay. Bez opatství Saint-Denis-de-France a jeho trhů a ostatků si nelze představit Pouť Karla Velikého, jež je humornou vari­ ací na dějiny relikvií, určenou jistě spíše zákazníkům tržiště než poutní­ kům směřujícím ke kostelu. Totéž platí o Floovantovi, který zpracovává seriózněji, ale méně poutavě podobné téma, a pravděpodobně také o mnoha jiných písních, v nichž se na pozadí s rýsujícím se klášterem objevují karlovští panovníci, jejichž památka zde byla zbožně ucho­ vávána. O podílu tohoto velkého společenství, jež bylo spojencem

116

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

a rádcem kapetovských králů, na vytvoření tematiky související s Kar­ lem Velikým jistě nebylo vyřčeno poslední slovo. Existuje však mnoho jiných děl, zejména mezi těmi nejstaršími, kde by se stopy po řeholním vlivu, alespoň tedy po tom záměrném a podpo­ rovaném, hledají jen stěží: to platí například o Písni o Vilémovi, o Raoulovi z Cambrai nebo o celém cyklu Lotrinců. Je-li pravdivá hypotéza, že Píseň o Rotandovi souvisí s poutní cestou do Compostely, jak je potom možné, že se mezi tolika svatými v Rotandovi neuvádí jméno svatého Jakuba a mezi tolika španělskými městy velká svatyně v Galicii? A jak vysvětlit to, že v díle údajně řeholní inspirace dává básník tak jedno­ značně najevo své pohrdání klášterním životem? 25 ) Ostatně, je-li nezpo­ chybnitelné, že by veškeré autentické údaje, jež byly v gestech použity, mohly pocházet z archivů a knihoven, zároveň je třeba říci, že doku­ menty, v nichž figurují, je obvykle uvádějí vedle řady dalších faktů, které použity nebyly. Vybrat je z těchto textů a vybrat právě jen tyto by tak znamenalo postupovat na základě srovnávání a selekce, zkrátka na zá­ kladě erudovaných metod, jež přitom byly intelektuálním přístupům této doby zcela cizí. Předpokládat, že u vzniku každé písně stála pe­ dagogická dvojice tvořená vzdělaným klerikem v roli učitele a učenli­ vým žakéřem v úloze žáka, by konečně a především zjevně znamenalo rezignovat nejen na objasnění pravdy, ale i na vysvětlení omylů. I přes průměrnost soudobé letopisné literatury, zamoření mnišských tra­ dic legendami a podvrhy a sklon žakéřů vymýšlet si a zapomínat by se totiž i to nejhorší vyprávění sestavené s pomocí kronik či listin ne­ mohlo dopustit ani čtvrtiny chyb, jimiž se provinila ta nejméně lživá píseň. Máme zde však i zcela opačný případ: kolem poloviny 12. století převedli dva klerici do francouzských veršů a do stylu zhruba napo­ dobujícího epos historickou látku, jejíž přinejmenším valná část byla přejata z rukopisů. V Romanu o Rollonovi, jehož autorem je Wace, ani v Dějinách normandských vévodů od Benedikta od sv. Maura legendy ani zmatky samozřejmě nechybějí. Vedle Rolanda se však jedná o mistrov­ ské ukázky přesnosti. Musíme-li tedy pokládat za nepravděpodobné, že „truvéři" konce 11. a prvních let 12. století čerpali alespoň ve většině případů při sklá­ dání jednotlivé prvky svých textů z kronik či archivních materiálů, byť 26 jen nepřímo, ) musíme zároveň připustit, že základ jejich příběhů tvoří starší tradice. Tuto hypotézu, dlouho všeobecně přijímanou, bohužel znevážila forma, v jaké byla až příliš často prezentována. Na počátku

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

117

měly být údajně kratičké popěvky, jež vznikly v téže době, kdy se ode­ hrály události, tvořící jejich námět. V podobě, v jaké je dnes známe, měly písně vzniknout opožděně a více méně neobratně seskládáním těchto původních „kantilén". Východiskem měla být zkrátka živelnost lidové duše a vyústěním výsledek práce literáta: tato představa, jejíž prostota působila lákavě, je však po bližším přezkoumání neudržitelná. Všechny písně samozřejmě nejsou ze stejného těsta a některé nesou zjevné stopy necitlivého vložení cizích prvků. Kdo z těch, kteří si nezaujatě přečetli Rolanda, by ale popřel, že jde o dílo vytvořené naráz, o dílo jediného člověka, a to člověka výjimečného, jehož estetika není osobní, ale tlu­ močí koncepce jeho doby. Který nestranný čtenář Rolanda by mohl tvr­ dit, že jde o vybledlý odlesk ztracených zpěvů? V tomto smyslu je zcela na místě říci, že chansons degeste „se zrodily" na konci 11. století. Je ale otázkou, zda básník, nebyl-li právě mimořádným talentem (běžné to však rozhodně nebylo - až příliš se totiž zapomíná na to, do jaké míry je krása Rolanda výjimečná), obvykle postupoval jinak, než že podle svého umu využíval témat, jejichž společné dědictví mu předaly před­ cházející generace. Uvědomíme-li si totiž, jaký význam přikládali lidé feudální epochy minulosti a jak rádi si o ní nechávali vyprávět, nemůžeme se divit tomu, že určitá narativní tradice mohla přežívat tolik staletí. Jejími oblíbenými centry byla všechna místa, kde se setkávali lidé na cestách, tedy stezky a tržiště, obvyklé trasy poutníků a obchodníků, o nichž se zmiňuje tolik básní. Díky jednomu textu víme, že němečtí kupci cestující na velké vzdálenosti seznámili skandinávský svět s některými německými legendami.27) Proč by nemohli podobně kupci francouzští předat na opačném konci své obvyklé trasy kromě štůčků látky či pytlíků s koře­ ním také řadu hrdinských námětů, nemluvě o prostých jménech? Právě z jejich vyprávění a z vyprávění poutníků se žakéři naučili zeměpisnou nomenklaturu Orientu a severští básníci poznali krásu středomořského olivovníku, který v naivní zálibě pro exotično a s podivuhodnou lhos­ tejností k místnímu koloritu nechávali ve svých písních klidně růst na kopcích Burgundska či Pikardie. Mimořádně příznivým prostředím pro šíření příběhů byly také kláštery, a to i přesto, že zde veřejné čtení le­ gend nebylo obvyklé. Prošlo tudy však mnoho poutníků, paměť se zde vázala na řadu starých památek a mniši konečně měli vždycky vyprá­ vění v oblibě - až příliš, jak tvrdili někteří puritáni jako Petr Damiani.28) Nejstarší příběhy o Karlu Velikém byly zapsány v 9. století v St. Gallen

118

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

a na počátku 11. století se legendárními prvky jen hemží kronika kláš­ tera Novalaise, který ležel na cestě do Mont-Cenis. Nepředstavujme si však, že vše vyšlo z těchto svatyní. Své vlastní tra­ dice měly i panské rody, odkud pochází nejedna reminiscence, ať už přesná či překroucená. V hradních sálech se vyprávělo o dávných před­ cích se stejným zaujetím jako pod arkádami klauzury. Víme, že vévoda Godefroy Lotrinský rád bavil své hosty historkami o Karlu Velikém.29) Máme se snad domnívat, že tuto zálibu měl jen on sám? V eposu lze ostatně poměrně snadno rozlišit dva zcela protichůdné obrazy velkého Karlovce: proti ušlechtilému panovníkovi z Rolanda, který je obklopen téměř zbožným uctíváním, stojí „chtivý" a „pošetilý" stařec z řady jiných písní. První tendence odpovídala vulgátě církevní historiografie a potře­ bám kapetovské propagandy. V té druhé pak lze jen těžko nerozpoznat antimonarchický postoj baronské vrstvy. Takto se mohou velmi dobře tradovat různé anekdoty, aniž by se při­ tom přetvořily do podoby básní. Tyto skladby však nakonec skutečně vznikly. Kdy k tomu došlo? Tato otázka je téměř neřešitelná. Máme totiž co do činění s francouzštinou, jež byla pokládána za pouhou zko­ moleninu latiny a jíž trvalo několik staletí, než se pozvedla na úroveň literárního jazyka. Pronikl snad nějaký historický prvek už do „pro­ stých písní", tedy do písní v lidovém jazyce, jež orleánský biskup na konci 9. století zakazoval svým kněžím? To se nikdy nedozvíme, pro­ tože toto všechno se odehrávalo v oblasti ležící hluboko pod zorným polem vzdělanců. Aniž bychom chtěli z argumentu ex silencio vyvozovat nějaké přehnané závěry, musíme přesto konstatovat, že první zmínky o epických zpěvech se objevují až v 11. století a náhlý výskyt těchto svě­ dectví po dlouhé noci hovoří spíš pro to, že se veršovaná gesta neza­ čala rozvíjet výrazně dříve, alespoň tedy nikoli v hojnějším počtu. Dále je velmi pozoruhodné, že ve většině starých písní figuruje jako obvyklá rezidence karlovských králů Laon. Dokonce i Rolandy který toto posta­ vení vrací Cáchám, nese jakoby z nepozornosti stopy laonské tradice. Ta přitom nemohla vzniknout dříve než v 10. století, kdy „Mont-Loon" skutečně hrál roli, jež mu byla připisována. Později i dříve by byla ne­ vysvětlitelná.30) Se vší pravděpodobností se tedy hlavní náměty eposu ustálily právě v tomto století, ne-li přímo ve veršované podobě, pak ales­ poň v takové, jež se dala snadno převést do veršů. Jedním ze základních rysů písní byl jejich téměř výhradní zájem o dávné události. Z aktuálních dějů si epické zpracování zasloužily

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

119

pouze křížové výpravy. Nechybělo jim totiž nic, co podněcovalo ob­ razotvornost, jistě už proto, že přenášely do současnosti jistou formu křesťanského heroismu, jež byla od 11. století obvyklým prvkem těchto básní. Tato díla o čerstvých událostech žakéřům poskytovala příležitost vyvíjet na své mecenáše jemný nátlak. Jméno Arnolda z Ardres bylo na­ příklad vyškrtnuto z Antiochijské písně, protože tento pán jejímu auto­ rovi upřel pár šarlatových punčoch.31) Pokud však dějištěm soudobých válek nebyla Svatá země, nenašel se nikdo, kdo by pány takto opěvoval, a to i přes potěšení, jaké museli baroni pociťovat, když jejich hrdinské skutky zněly z úst básníků. Znamená to snad, jak tvrdil Gaston Paris, že „epický kvas" ustal v okamžiku, kdy se definitivně dotvořil francouzský národ? Tato teze, jež je sama o sobě dost nepravděpodobná, by byla při­ jatelná pouze za předpokladu, že vyprávění, vztahující se k 9. a 10. sto­ letí, získala ihned veršovanou podobu, což vůbec není jisté. Pravda je nepochybně taková, že lidé, kteří žili úctou k uplynulým věkům, se uměli nadchnout jen pro vzpomínky, které už požívaly prestiže, jež je vlastní starobylým skutkům. Roku 1066 k Hastingsu doprovázel normanské bojovníky jeden žakéř. O čem zpíval? O „Karlovi Velikém a Rolandovi". Jiný vedl roku 1100 bandu burgundských loupežníků 32 do malé lokální války. Co bylo jeho námětem? „Velké činy předků." ) Záliba v minulosti byla stále živá i tehdy, když už byly rytířské střety 11. a 12. století dávnou historií. Tento zájem však byl uspokojován jiným způsobem. Eposy nahradila historie, občas ještě veršovaná, jež se však od tohoto okamžiku opírala o písemnou tradici, a tudíž mnohem méně podléhala legendě. Ve feudální době nebylo historické a legendární vyprávění oblíbené jen ve Francii. Zájem o ně byl společný celé Evropě, uspokojován však byl různými způsoby. Jakkoli hluboko sestoupíme do dějin germánských národů, konsta­ tujeme, že k jejich zvykům vždycky patřilo opěvování slavných skutků, kterých dosáhli jejich hrdinové. Dokonce se zdá, že Germáni obývající kontinent a Británii provozovali stejně jako Skandinávci paralelně dva druhy válečnické poezie: první okruh byl zasvěcen starobylým postavám, někdy mytickým, a druhý velebil tehdy ještě žijící či nedávno zemřelé vůdce. V 10. století bylo zahájeno období, kdy se psalo jen málo a až na několik vzácných výjimek pouze v latině. V těchto temných staletích je přežívání starých legend na německém území doloženo pouze jedi­ ným latinským převodem, Walthariem, a přesunem některých témat do

120

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

severských krajů, kde pramen lidové literatury stále ještě prýštil silným proudem. Přesto byly tyto legendy stále živé a přitažlivé. Dáme-li na slova jednoho z bamberských kanovníků, biskup Gunther, který v letech 1057-1065 spravoval bamberskou diecézi, dával před četbou svatého Augustina či svatého Řehoře přednost vyprávění o Attilovi a Amalech, tedy o staré ostrogótské dynastii, která vymřela v 6. století. Možná - text je v tomto ohledu nejasný - dokonce sám na tyto světské náměty „veršo­ val".33) V jeho okolí se tedy dál vyprávěly příběhy dávno zemřelých králů a jistě se také dál zpívaly v obecném jazyce. O tom se však nedochovaly žádné doklady. Také život arcibiskupa Annona, zveršovaný v němčině krátce po roce 1077 klerikem z kolínské diecéze, náleží spíš k hagiografii než k narativní literatuře určené širokému okruhu posluchačů. Tato clona se zvedá až zhruba sto let po vzniku francouzských gest, přesněji poté, co už celá jedna generace německého publika dokázala díky napodobování těchto starých eposů či novějších děl téže proveni­ ence ocenit velké poetické fresky v lidovém jazyce. První heroické básně domácí inspirace získaly podobu blízkou té, v jaké je známe dnes, nej­ dříve na konci 12. století. Od tohoto okamžiku přenechaly velké skutky svých současníků kronikářům či latinským básníkům a své náměty čerpaly stejně jako ve Francii z příběhů vycizelovaných dlouhou tra­ dicí. Je zajímavé, že v této oblasti vzbuzovala zájem minulost mnohem vzdálenější, než tomu bylo v případě Francie. Jen jediná píseň - ta o vé­ vodu Arnoštovi - vypráví událost z počátku 11. století, ostatně podivně překroucenou. Všechny ostatní jsou směsí čirých legend, někdy ještě zcela pohanského zázračná a starých vzpomínek na dobu invazí, jež zde ostatně obvykle nemají rozměr světové katastrofy, ale jen banální osobní odplaty. Jedenadvacet hlavních hrdinů, jež lze v rámci celé této literatury vyčíslit a identifikovat, pokrývá období, jež ohraničuje na jedné straně jeden z gótských králů, který zemřel roku 375, a na straně druhé jistý langobardský král, jehož úmrtí je datováno rokem 575. Ze se tu a tam náhodou objeví nějaká postava mladšího data? V Páni o Ni­ belunzích například v už tak podivně nesourodé společnosti, kterou vedle přízraků bez historické podstaty, jako jsou Siegfried a Brunhilda, tvoří také Attila, Teodorich Veliký a burgundští králové od Rýna, figu­ ruje i jeden biskup z 10. století. Tento vetřelec se zde však objevuje jen epizodně, pravděpodobně dílem nějakého místního či církevního vlivu. Jistě by tomu tak nebylo, kdyby básníci získali své náměty od kleriků, kteří trávili svůj čas nahlížením do psaných dokumentů: zakladateli

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

121

německých klášterů přece nebyli barbarští vůdcové, a pokud kroniky hovořily o Attilovi, nebo dokonce o „tyranu" Teodorichovi, pak v mno­ hem temnějších barvách, než v jakých je líčí epos. Existuje však něco frapantnějšího než právě tento rozpor? Když se po své nejvzdálenější tradici ohlédla Francie, jejíž civilizace v tavicím kotli raného středověku prošla hlubokou proměnou a jejíž jazyk byl jakožto skutečně svébytná lingvistická jednotka relativně mladý, narazila na Karlovce (merovejská dynastie se, pokud vím, objevuje jen v jediné písni, ve Floovantovi, jenž je mladšího data a pravděpodobně je součástí skupiny děl přímo in­ spirovaných učenými mnichy ze Saint-Denis). Německo mělo naopak k dispozici nesrovnatelně starší látku, z níž mohlo čerpat náměty pro své příběhy, protože proud vyprávění a možná i zpěvů, dlouho skrytý, zde nebyl nikdy přerušen. Poučný příklad poskytuje také Kastilie. Hlad po vzpomínkách zde byl stejně silný jako jinde. V zemi rekonkvisty však paměť sahala jen do zcela nedávné doby. Tak se stalo, že žakéři, kteří nenapodobovali cizí předlohy, čerpali inspiraci v sotva vychladlých událostech. Smrt Cida je datována 10. červencem 1099 a jediná dochovaná píseň z celého sou­ boru věnovaného hrdinům nedávných válek, Píseň o Cidoviy pochází zhruba z roku 1150. Podivnější je však případ Itálie. Ta zřejmě nikdy ne­ měla vlastní epos. Proč? Bylo by pošetilé se domnívat, že na tak znepoko­ jivou otázku je možné odpovědět jedinou větou. Jedno řešení však stojí za zmínku. Itálie byla ve feudální době jednou z mála zemí, kde řada lidí z řad panstva a nepochybně také mezi kupci uměla číst. Nevedla-li zde záliba pro minulost ke vzniku zpěvů, není možné, že se tak stalo proto, že tento zájem dostatečně uspokojovala četba latinských kronik? Tam, kde se taková četba mohla rozvinout, působil epos na lidskou představivost tím silněji, že nebyl vnímán jen zrakově jako kniha, ale těžil z veškeré vřelosti lidského slova a oné možnosti myšlenkového zdokonalování, jež je výsledkem neustálého hlasitého opakování týchž námětů, ba dokonce týchž dvojverší. Jen se dnešních vlád zeptejme, zda není rádio ještě účinnějším prostředkem propagandy než noviny. Kul­ tivovanější kruhy v rámci vrstvy urozených začaly nepochybně zejména od konce 12. století své legendy reálně prožívat: jistý rytíř například ne­ našel peprnější ani jasnější způsob, jak se vysmát jakémusi zbabělci, než narážku z dvorského románu. O něco později se celá skupina kyperské šlechty bavila ztělesňováním postav z cyklu o Lišákovi, podobně jako se celkem ne tak dávno provozovala v jistých mondénních kruzích hra na

122

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

balzakovské hrdiny.34) Už před rokem 1100, kdy byly francouzské chánsons degeste sotva na světě, páni s oblibou svým synům dávali jména Olivier a Roland, zatímco jméno Ganelon, ocejchované znamením zrady, navždy zmizelo z onomastiky.35) Stávalo se, že se lidé na tyto příběhy odvolávali, jakoby šlo o nějaké autentické dokumenty. Slavný senešal Jindřicha II. Plantageneta Renoul z Glanville, který byl přitom dítětem doby už mnohem výrazněji orientované na knihy, odpověděl na otázku, proč francouzští králové tak dlouho nedokázali odolávat normandským vévodům tvrzením, že to způsobily války, jež kdysi „téměř zni­ čily" francouzské rytířstvo: to prý dokládají příběhy Gonnonta a Raoula z Cambrai.36) Tento velký politik se jistě naučil přemýšlet o historii právě díky těmto básním. Pojetí života, jež zobrazovaly chansons degeste, bylo v mnoha ohledech jen odrazem světonázoru, vlastního jejich publiku. Společnost se vždycky v literatuře zhlíží jako v zrcadle. Se vzpomínkou na minulé události, jakkoli zmrzačenou, však prosákla i celá řada sku­ tečně autentických tradic, s jejímiž otisky se setkáme ještě mnohokrát.

4. INTELEKTUÁLNÍ RENESANCE DRUHÉHO FEUDÁLNÍHO VĚKU Některé rysy nové kultury Vznik velkých epických básní ve Francii 11. století lze chápat jako jeden z prvních symptomů, ohlašujících mocný kulturní rozvoj následujícího období. Často se v tomto smyslu hovoří o „renesanci 12. století". Pokud vezmeme v úvahu, že toto slovo, budeme-li je interpretovat doslovně, evokuje spíš prosté oživení než změnu, můžeme u této formulace zů­ stat, avšak za předpokladu, že jí nebudeme přisuzovat příliš přesný chronologický význam. I když totiž toto hnutí dosáhlo celé své šíře až v průběhu století, jež je obvykle vnímáno jako součást označení ce­ lého fenoménu, jeho první projevy, stejně jako projevy demografických a ekonomických změn, k nimž došlo v téže době, spadají do skutečně rozhodující epochy, jakou byla dvě či tři desetiletí bezprostředně před­ cházející roku 1100. V tomto okamžiku vzniká, budeme-li citovat jen několik příkladů, filozofické dílo Anselma z Canterbury, práce nejstarších italských odborníků na římské právo i dílo kanonistů, jejich rivalů, ave školách v Chartres se rodí studium matematiky. Na úrovni myšlení

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

123

ani v žádné jiné oblasti nebyla tato revoluce úplná. Jakkoli je však i na­ dále druhý feudální věk svou mentalitou blízký věku prvnímu, má jisté nové intelektuální rysy, jejichž působení se musíme pokusit upřesnit. Zesílení kontaktů, jež je tak zřejmé na hospodářské mapě, není o nic méně čitelné ani na mapě kulturní. O tom, že je tato civilizace nyní v častějším styku s okolím, svědčí množství překladů řeckých a zejména arabských děl, jež ostatně jen zprostředkovávala intelektuální výdo­ bytky helénské kultury, a jejich vliv na myšlení a filozofii Západu. Není náhoda, že mezi překladateli narážíme na řadu příslušníků kupeckých kolonií založených v Konstantinopoli. I v nitru Evropy působí staré kelt­ ské legendy přenesené ze západu na východ svým podivným kouzlem na představivost francouzských vypravěčů. Francouzské básně - staré cbansons de geste či vyprávění podle novějšího vkusu - jsou napodobo­ vány v Německu, Itálii i ve Španělsku. Velké mezinárodní školy v Boloni, Chartres a Paříži, Jakubově řebříku, šplhajícímu k nebi",37) se stávají centry nové vědy. Románské umění vyjadřovalo tím, co na něm bylo i přes nesčetné krajové odchylky obecné, především jistou kulturní jed­ notu či vzájemné působení řady drobných ohnisek vlivu. Gotické umění mělo být oproti tomu příkladem expanze estetických forem, jež sice měly podléhat, což je zcela přirozené, nejrůznějším úpravám, ale měly se šířit z jasně vymezených center, totiž z Francie mezi Seinou a Aisnou a z cisterciáckých klášterů v Burgundsku. Opat Guibert z Nogentu, který se narodil roku 1053 a kolem roku 1115 napsal svá Vyznání, srovnává počátek a konec svého života těmito slovy: „Těsně předtím, než jsem se narodil, a ještě v době mého dětství bylo učitelů tak málo, že v městečkách člověk nenašel žádného a ve městech jen velmi zřídka. Pokud měl štěstí a na nějakého narazil, jeho vědění bylo tak hubené, že by se nedalo přirovnat ani ke znalostem dnešních toulavých mníšků."38) Není pochyb o tom, že vzdělanost ve 12. století dosáhla jak co do kvality, tak co do rozšíření napříč všemi společenskými vrstvami nesmírných pokroků. Víc než kdykoli jindy vycházela z napodobování antických vzorů, jež možná nebyly uctívány víc, než tomu bylo dříve, ale byly lépe známé, lépe pochopené i lépe vnímané. U některých básníků na okraji světa duchovních, jako byl na­ příklad slavný rýnský Arcipoeta, dokonce vedla k rozvoji jistého druhu morálního pohanství, jež bylo předcházející epoše zcela cizí. Tento nový humanismus byl však obecně spíš humanismem křesťanským. J s m e tr­ paslíci stojící na ramenou obrů": tento často opakovaný výrok Bernarda

124

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

ze Chartres dokládá šíři dluhu, jaký nejváženější intelektuálové této doby pociťovali vůči starověku. Čerstvý vítr ovanul i laické prostředí. Už nebyly výjimečné případy, jaký představoval hrabě ze Champagne Jindřich Štědrý, který si četl Vegecia a Valena Maxima, nebo hrabě z Anjou Godefroy Sličný, který podle Vegecia stavěl pevnost.39) Obvykle však tyto záliby narážely na bariéru vzdělání, jež bylo stále ještě příliš primitivní na to, aby umož­ ňovalo proniknout do tajemství děl psaných v jazyce učenců. Lidé s podobnými zájmy přesto nerezignovali na uspokojení svých intelek­ tuálních tužeb. Jen si vzpomeňme na Balduina II. z Guines (f 1205): tento pikardský pán, lovec, pijan a velký sukničkář, znalec chansons de geste i obhroublých fabliauxjako nějaký žakéř, neměl zálibu jen v hrdin­ ských či rozpustilých příbězích. Vyhledával také rozhovory s kleriky, kterým oplácel „pohanskými" historkami, a díky těmto učeným kon­ verzacím byl prý vzdělaný až příliš, jak tvrdil jeden kněz z jeho kraje. Používal snad onoho teologického poučení, jež si odnesl z rozmluv, při hádkách se svými duchovními rádci? Slovní půtky mu však nestačily. Nechal také přeložit do francouzštiny nejednu knihu: vedle Písně písní, Evangelií SL Života svatého Antonína také Aristotelovu Fyziku a starý Zeměpis Římana Solina.40) Z těchto nových potřeb se tak téměř v celé Evropě zrodila literatura v lidovém jazyce, určená lidem světského stavu, jež si nekladla za cíl jen jejich pobavení. Nezáleží na tom, že ji původně tvo­ řily téměř výhradně jen parafráze. I přesto otevírala široké možnosti přístupu k celé jedné tradici a zejména k minulosti vylíčené v méně smyšlených barvách. Historická vyprávění v národních jazycích zůstávala po pravdě ře­ čeno dlouho věrná veršované formě i tónu starých gest. K jejich pře­ chodu k próze, jež je přirozeným nástrojem literatury faktu, došlo až v prvních desetiletích 13. století. Tehdy začaly psát paměti osobnosti, které nepatřily ani ke světu žakéřů, ani k prostředí kleriků, jako byl vý­ znamný baron Villehardouin či prostý rytíř Robert z Clary. Objevily se také první kompilace výslovně určené k poučení širokého publika, jako například Skutky Římanů, suma, jež nesla bez falešného studu název Úplné dějiny Francie, či saská Obecná kronika. Zhruba ve stejném období vznikly ve Francii a potom i v Nizozemí a Německu první, dosud velmi ojedinělé listiny zformulované v jazyce každodenního života, jež lidem uzavírajícím nějakou smlouvu umožnily seznámit se s jejím přesným zněním. Propast mezi činem a jeho vyjádřením se zacelovala jen pomalu.

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

125

Na kultivovaných dvorech, jež se utvářely okolo významných vůdců (v anjouovské říši kolem Plantagenetů, v Německu kolem Welfů), se rozvíjela rozsáhlá bájná a snová literatura, která přispívala k posílení jejich prestiže. Chansons degeste, více či méně přizpůsobené aktuálnímu vkusu a hýřící novými epizodami, se jistě nepřestaly líbit. Vzhledem k tomu, že místo eposu začala v kolektivní paměti pomalu zaujímat skutečná historie, zrodily se nové básnické formy, původem provensálské či francouzské, jež se záhy rozšířily po celé Evropě. Byly to čistě fiktivní romány, kde se fantastické souboje, jež měla tato v zásadě stále ještě válečnická společnost pořád v oblibě, odehrávaly na pozadí světa plného podivných kouzel. Tyto příběhy postrádaly jakoukoli historic­ kou ctižádost a místo ní nabízely únik do světa vil, což svědčí o tom, že tento věk je již velmi rafinovaný a dokázal oddělit popis skutečnosti od ryzího literárního rozptýlení. Dále to byly krátké lyrické básně, svými prvními příklady takřka stejného stáří jako samotné hrdinské zpěvy, ale skládané ve stále hojnějším počtu a se stále větší vynalézavostí. Vytří­ benější estetické cítění totiž přisuzovalo stále větší hodnotu formální originalitě, neřkuli preciznosti. Právě z této doby pochází přiléhavý verš, jímž jeden ze soupeřů Chrétiena z Troyes složil nádhernou poklonu tomuto autorovi, jehož 12. století pokládalo za nejuhrančivějšího ze svých vypravěčů: „francouzštiny bral plnými hrstmi". Romány a lyrické básně se už především neomezují jen na líčení dějů a snaží se, často sice nešikovně, ale tím horlivěji, rozebírat lidské city. Dokonce i ve válečných epizodách získává duel dvou bojovníků navrch nad velkými srážkami armád, které měly v oblibě staré zpěvy. Nová li­ teratura se každopádně snaží o znovuzačlenění individuálna a své po­ sluchače ponouká k meditaci nad sebou samými. V této introspektivní tendenci jde tato literatura ruku v ruce s jistým vlivem náboženského rázu, totiž s praxí „ušní" zpovědi, tedy se zpovědí věřícího svěřenou knězi, jež byla dlouho záležitostí řeholního světa a teprve ve 12. sto­ letí se rozšířila mezi laiky. Člověk doby kolem roku 1200 se řadou rysů podobá svému předkovi z předcházejících generací: vyznačuje se touž násilnickou povahou, stejnými náhlými změnami nálad, týmž znepoko­ jením tváří v tvář nadpřirozenu, které, co se týče posedlosti přítomností ďábla, možná ještě zesiluje onen dualismus, jenž tehdy šířily kvetoucí manichejské hereze dokonce i v ortodoxních kruzích. Ve dvou ohle­ dech se však tento člověk od svého předchůdce výrazně liší. Je vzděla­ nější a uvědomělejší.

126

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Sebeuvědomění Toto sebeuvědomění se rozšířilo z jedince na celou společnost. Celý pro­ ces uvedla ve druhé polovině 11. století do pohybu velká náboženská „obroda", kterou jsme si zvykli označovat jako gregoriánskou reformu, podle papeže Řehoře VIL, jenž byl jedním z jejích hlavních aktérů. Bylo to hnutí velmi složité, v němž se úsilí kleriků a především mnichů, po­ učených starými texty, mísilo s řadou představ prýštících z hloubi li­ dové duše: myšlenka, že kněz, jehož tělo bylo pošpiněno sexuálním aktem, ztrácí schopnost řádně celebrovat božská mystéria, našla své nejhorlivější adepty nikoli u teologů, nýbrž vedle řeholních asketů ze­ jména u laických mas. Bylo to hnutí rovněž neuvěřitelně mocné, jímž lze bez obav z krajních soudů datovat definitivní dotvoření latinského katolictví, jež se tehdy zcela záměrně, a nikoli následkem nějaké shody okolností, odděluje jednou provždy od východního křesťanství. Jakkoli rozmanité byly projevy této mentality, jež byla mladší, než za jakou se sama pokládala, její podstatu lze shrnout několika slovy: ve světě, v němž se dosud posvátné a profánní prolínalo téměř neoddělitelně, se gregoriánské úsilí pokusilo obhájit specifičnost a svrchovanost du­ chovního poslání církve a knězi vyčlenit místo vedle prostého věřícího a nad ním. Ti nejpřísnější z těchto reformátorů jistě nebyli právě příznivci ro­ zumu. Filozofie se obávali a rétorice se vysmívali, i když sami často podléhali její prestiži: „Mou gramatikou je Kristus," prohlašoval Petr Damiani, který přesto skloňoval i časoval velmi správně. Tito rigoristé soudili, že řeholník má plakat, a nikoli studovat. Ve velkém dramatu vědomí, jež od dob svatého Jeronýma cloumalo nejedním křesťanským srdcem, rozpolceným mezi obdivem ke starověkému myšlení a umění a žárlivými nároky asketického náboženství, se zkrátka jednoznačně řadili na stranu nesmiřitelných, kteří v pohanských filozofech odmí­ tali respektovat osoby „Bohem osvícené", jako to dělal Abelard, a na­ opak v nich po vzoru Gerhoha z Reichersbergu viděli jen „nepřátele Kristova kříže". Ve své snaze o obrodu a později v průběhu bojů, jež na základě svého programu museli nevyhnutelně vyhlásit světské moci a zejména říši, však byli nuceni dát svým ideálům nějakou intelektuální podobu, uvažovat a ponoukat k úvahám. Otázky, jež dosud vzrušovaly jen hrstku učenců, tak náhle získaly obrovskou aktuálnost. Nečetly se snad v Německu, či nenechávaly se zde alespoň překládat dokonce i na

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

127

veřejných místech a v kramářských boudách spisy, v nichž klerikové v bojovém zápalu pojednávali z různých úhlů o smyslu státu a o prá­ 41 vech králů, jejich poddaných a papežů? ) Ostatní země nebyly zasaženy tak silně. Tyto polemiky však nikde nezůstaly bez následků. Uvažování o lidských záležitostech bylo od tohoto okamžiku vnímáno jako smys­ luplnější, než tomu bylo v minulosti. Tuto rozhodující metamorfózu podpořil ještě jiný fenomén. Ob­ nova učeného práva, kterou se budeme zabývat níže, se v této době, kdy musel být každý muž činu tak trochu i právníkem, týkala širo­ kých kruhů a vedla k chápání společenských skutečností jako něčeho, co lze systematicky popsat a odborně zpracovat. Nejhmatatelnější dů­ sledky nové právní výchovy je však nepochybně třeba hledat jinde. Ať už bylo téma uvažování jakékoli, toto vzdělání rozvíjelo především for­ mální myšlení, v čemž šlo ruku v ruce s pokroky filozofické spekulace, jež jsou s ním ostatně úzce spjaty. Logické úsilí takového svatého An­ selma, Abelarda či Petra Lombardského mohlo sledovat jistě jen pár lidí, kteří pocházeli téměř výhradně z řad kleriků. I tito klerikové se však často podíleli na aktivnějším životě: Reinald z Dasselu, někdejší žák pařížských škol, pak říšský kancléř a nakonec kolínský arcibiskup, řídil dlouhá léta německou politiku; prelát a filozof Štěpán Langton se v době Jana Bezzemka postavil do čela vzbouřených anglických baronů. Na to, aby byl člověk ovlivněn nějakým myšlením, se ostatně nikdy ne­ musel podílet na vzniku jeho nejvýznamnějších plodů. Jen si náhodně srovnejme dvě listiny, z nichž jedna pochází z doby kolem roku 1000 a druhá z posledních let 12. století: ta druhá bude téměř ve všech pří­ padech explicitnější, přesnější a přehledněji uspořádaná. Ne, že by se snad i ve 12. století nenašly mezi dokumenty značné rozdíly podle toho, z jakého prostředí pocházely: městské listiny diktované měšťanstvem, jež bylo spíše chytré než vzdělané, svým vnitřním uspořádáním obvykle vysoce převyšují například navenek působivé dokumenty z učené kan­ celáře Fridricha Barbarossy. S jistým odstupem je však odlišnost obou epoch i tak zcela zřejmá. Formální vyjádření zde totiž bylo neoddě­ litelné od svého obsahu. Lze snad v dějinách vztahů mezi myšlením a praxí, dosud ještě tak záhadných, přehlížet fakt, že na konci druhého feudálního věku disponovali politicky angažovaní lidé obecně lepšími nástroji duševní analýzy než dříve?

128

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

5. ZÁKLADY PRÁVA Moc zvykového práva Byl-li v předfeudální Evropě počátku 9. století soudce pověřen výkonem práva, jeho první povinností bylo konzultovat právní literaturu, a to římské kompilace, pokud měl být proces rozsouzen podle římských zákonů, dále obyčeje germánských národů, jež byly v naprosté většině případů postupně rovněž zaznamenány písemně, a konečně právní na­ řízení, která v hojném počtu vydávali panovníci barbarských království. Tam, kde hovořily tyto památníky, šlo jen o to následovat jejich literu. Úkol však nebyl vždy tak snadný. Ponechme stranou případ, v praxi ne­ pochybně dost častý, kdy rukopis buď nebyl k dispozici, nebo se s ním těžko pracovalo, jako například s oněmi těžkými římskými sbírkami. Za takových okolností sice dané ustanovení pocházelo z konkrétní knihy, ve skutečnosti ale bylo známé jen díky tradici. Nejzávažnější problém představoval fakt, že žádná kniha nedokázala rozhodnout všechny pří­ pady. Celé úseky společenského života - poměry v rámci šlechty, vztahy mezi jednotlivci, kde už se ohlašovala feudalità - byly v literatuře rozve­ deny jen velmi nedokonale, nebo dokonce vůbec. Vedle psaného práva tak existovala celá oblast ryze ústní tradice. Jedním z nedůležitějších rysů následujícího období - tedy jinými slovy věku, kdy se skutečně utvořil feudální režim - bylo to, že tato okrajová oblast se nesmírně roz­ rostla, a to do té míry, že v některých zemích ovládla celou právní sféru. V Německu a ve Francii dosáhl tento vývoj svých nejzazších mezí. Zákony zde neexistovaly žádné: ve Francii pochází poslední „kapitulář", ostatně dost nepůvodní, z roku 8 8 4 a v Německu pramen vyschl zřejmě už s rozpadem říše po smrti Ludvíka Zbožného. Územní vládcové, jako byl normandský vévoda či vévoda bavorský, sotva tu a tam vyhlásili jedno či dvě nařízení obecnějšího dopadu. Tato nouze se občas poklá­ dala za důsledek slabosti, do níž upadla královská moc. Vysvětlení, jež bychom mohli být v pokušení připustit, kdyby se jednalo jen o Francii, samozřejmě nelze uplatnit na mnohem silnější vládce Německa. Saští a sálští císařové, kteří na sever od Alp řešili v listinách výhradně indivi­ duální případy, ve svých italských státech vystupovali jako zákonodárci, ačkoli zde jistě nedisponovali větší mocí. Pokud za alpským masivem nebyla pociťována potřeba něco dodávat k pravidlům, jež byla výslovně zformulována už dříve, tvořila pravý důvod této situace skutečnost, že

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

129

sama tato pravidla upadla dávno v zapomnění. V průběhu 10. století se postupně přestaly přepisovat barbarské zákoníky i karolínská nařízení, jež se v obou případech zmiňovaly jen v letmých narážkách. Pokud se ještě nějaký notář snažil citovat římské zákony, udával přitom většinou banální nebo zcela nesmyslné odkazy. Jak také jinak? Znalost latiny, jež byla na kontinentě společným jazykem všech starých právních doku­ mentů, byla až na pár výjimek monopolem kleriků. Církevní společ­ nost si přitom vytvořila vlastní právo, jež uplatňovala stále výlučněji. Toto kanonické právo, jež se zakládalo na právních textech (jediné franské kapituláře, jež se dál komentovaly, představovaly ty, které se týkaly církve), se vyučovalo ve školách, a to ve školách výhradně církev­ ních. Světské právo se naopak nepřednášelo nikde. Vzhledem k exis­ tenci právnické profese ale znalost starých právních sbírek jistě zcela nezanikla. V procesu však nevystupovali advokáti a soudcem byl každý, kdo měl v rukou moc. To znamenalo, že většina soudců neuměla číst, což byl pro udržování psaného práva jistě dost špatný předpoklad. Úzké souvislosti, jež tak ve Francii a Německu spojovaly úpadek sta­ rých práv s úpadkem laického vzdělání, ostatně jasně vyplývají i z ně­ kolika zkušeností v opačném směru. V Itálii si v 11. století tento vztah obdivuhodně uvědomil jistý cizí pozorovatel, totiž říšský kaplan Wipo. V této zemi, kde, jak říká, „posílali všechnu mládež [tzn. mládež vlád­ noucích tříd] do školy, aby zde pracovala v potu tváře",42) nepřestaly být studovány, resumovány a glosovány barbarské zákoníky, karolínské kapituláře a římské právo. Rada aktů, sice nepříliš početná, ale zjevně souvislá, zde rovněž dokládá trvání legislativní tradice. V anglosaské Anglii, kde byl jazyk zákonů jazykem všech, a kde si tudíž, jak popisuje životopisec krále Alfreda, i negramotní soudcové mohli nechat přečíst rukopisy a porozumět jim,43) se až do doby krále Knuta vládcové snažili obyčeje kodifikovat či je doplňovat prostřednictvím ediktů, ba dokonce je takto i záměrně upravovat. Po normanském výboji se zdálo nezbytné zpřístupnit dobyvatelům podstatu těchto textů, jejichž jazyk byl pro ně nesrozumitelný. Od počátku 12. století se tak na ostrově začalo rozvíjet něco, co na druhé straně la Manche v této době neexistovalo, totiž práv­ nická literatura psaná sice latinsky, ale svou podstatou anglosaská. 44 ) I přes tyto značné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi feudální Ev­ ropy se vývoj ubíral v zásadě všude stejným směrem. Tam, kde se právo přestalo opírat o písmo, se řada starých pravidel různé provenience zachovala díky ústnímu tradování. A naopak v krajích, kde byly staré

130

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

zápisy stále známy a respektovány, vzniklo ze společenské nutnosti množství nových obyčejů, jež původní kodifikovanou legislativu dopl­ ňovaly nebo úplně nahrazovaly. Všude zkrátka o osudu právního dědic­ tví minulého věku rozhodovala táž autorita, totiž zvyk, jenž byl v této době jediným živoucím zdrojem práva a jejž vládcové při své zákono­ dárné činnosti, jak se domnívali, jen interpretovali. Pokroky tohoto zvykového práva provázela hluboká transformace právní struktury. V kontinentálních provinciích staré Románie obsa­ zené barbary a později též v Germanii dobyté Franky vedlo soužití lidí, náležejících svým původem k odlišným národům, nejprve ke vzniku té nejpodivnější směsice, jakou by ve svých nejčernějších snech vyplodil nějaký profesor práv. Jedinec, ať už žil kdekoli, byl v zásadě s výhradou vůči odlišnostem, vyplývajícím z konkrétní aplikace toho či onoho zá­ kona, i nadále podřízen pravidlům, jimiž se řídili jeho předkové: jak vyjádřil svým slavným výrokem jeden lyonský arcibiskup, nebylo nic divného na tom, že z pěti lidí žijících ve franské Galii, z nichž jeden byl Říman, druhý sálský Frank, třetí Frank ripuárský, čtvrtý Vizigót a pátý Burgund, podléhal každý jinému zákonu. Už v 11. století bylo každému rozumnému pozorovateli jasné, že se tato situace, kterou si kdysi vy­ nutily naléhavé okolnosti, stala nesmírně tíživou a že stále méně vyho­ vuje společnosti, v níž už jednotlivé etnické prvky splynuly v podstatě v jeden celek. Anglosasové, kteří na původní obyvatelstvo nikdy nemu­ seli brát příliš ohled, tento stav nepoznali a vizigótská monarchie jej roku 6 5 4 vědomě eliminovala. Pokud však byly jednotlivé právní sys­ témy zaznamenány písemně, jejich odolnost byla i nadále značná. Je příznačné, že zemí, kde se tato nejednotná právní podřízenost udržela nejdéle - až do počátku 12. století -, byla učená Itálie. A to ovšem pouze za cenu podivné deformace. Jelikož totiž bylo stále těžší určit přísluš­ nost k tomu či onomu okruhu, prosadil se zvyk, podle něhož každý, kdo přistupoval k nějakému právnímu aktu, nejprve upřesnil, k jakému právu se hlásí. Tato právní příslušnost se ale často udávala nikoli na zá­ kladě původu člověka, nýbrž podle povahy dotyčného právního kroku. Na zbytku kontinentu upadly už v 10. století zákony předešlého věku v zapomnění, což umožnilo nastolení zcela nového řádu, jenž je někdy označován jako systém krajových zvyků. Nepochybně by však bylo lépe hovořit o zvycích skupinových. Každé lidské společenství, ať už velké či malé, s jasnými územními hranicemi či nikoli, má totiž tendenci rozvinout vlastní právní tradici.

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

131

Člověk tak podle různých aspektů své činnosti přechází postupně z jedné právní oblasti do druhé. Vezměme si například nějakou ven­ kovskou aglomeraci. Rodinný status sedláků se obvykle řídí v celém kraji zhruba týmiž normami. Pozemkové právo naopak odpovídá zvyk­ lostem jednotlivých obcí. Z povinností, jimiž jsou venkované zatíženi, jsou některé, jimž podléhají jakožto nájemci půdy, stanoveny obyčejem panství, jehož hranice ani zdaleka ne vždy splývají s hranicemi území vesnice. Jiné závazky, jež na ně doléhají v případě, že jsou v nevolnickém postavení, se řídí zákony skupiny, obvykle užší, kterou tvoří nevol­ níci téhož pána žijící na stejném místě. To vše samozřejmě nemá vliv na různé smlouvy či precedenty, jež mohou být ryze osobní, nebo se vztahovat k celému rodu. Dokonce i v případě, že se ve dvou menších sousedních společenstvích s obdobnou strukturou utvořily původně zhruba stejné zvykové systémy, se postupně začaly nevyhnutelně od­ lišovat, protože nikdy nevykrystalizovaly do písemné podoby. Který historik nebyl před takovým propletencem občas v pokušení podepsat rezignovaný výrok autora Pojednáni o anglických zákonech, jež vzniklo na dvoře Jindřicha II.: „Zákony a práva království jsou ve své mnohosti tak propletené, že všechny je sepsat by dnes bylo nesplnitelným úkow4S lem. ) Tato pestrost však spočívala spíš v detailu a ve formě. Pravidla, jež byla uplatňována v různých skupinách v rámci jednoho kraje, si byla většinou velmi blízká. Ve feudální éře vládlo právu několik kolektivně sdílených myšlenek, silných a jednoduchých, vlastních buď té či oné z evropských společností, nebo společných celé Evropě. A platí-li, že rozmanitost jejich konkrétních aplikací byla nekonečná, pak toto spek­ trum, rozkládající celý vývoj na řadu dílčích faktorů, poskytuje historii mimořádně bohatou hru přirozených experimentů. Rysy zvykového práva Právní systém prvního feudálního věku, jenž byl stejně jako všechny ostatní civilizace této doby bytostně tradicionalistický, tedy spočíval na myšlence, že to, co bylo, má právě proto právo na existenci, nikoli však bez jistých výhrad inspirovaných vyšší morálkou. Zejména klerici měli tváří v tvář světské společnosti, jejíž dědictví se ani zdaleka neshodo­ valo s jejich ideály, dobré důvody k tomu, aby odmítali zaměňovat to, co je staré, za to, co je správné. Jak prohlašoval už Hincmar z Remeše,

132

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

král neměl soudit podle obyčeje, který se ukázal krutější než „křes­ ťanská spravedlnost". Papež Urban II. mluvil v dopise řlanderskému hraběti z roku 1092 jako tlumočník gregoriánského ducha, který ve stoupencích čistoty probouzel skutečně revoluční závan. Přivlastnil si přitom jako přirozené dědictví výrok jiného bojovníka s tradicemi, starého Tertulliana: „Tvrdíš, že ses dosud jen podroboval prastarému světskému zvyku? Musíš přece vědět, že tvůj Stvořitel řekl: ,Mé jméno je 46

Pravda/ a nikoli ,Mé jméno je Zvyk/" ) Mohly tedy existovat i „špatné zvyky". Tento výraz skutečně velmi často používají dokumenty souvi­ sející s právní praxí. Většinou však proto, aby tak odsoudily pravidla, jež byla zavedena nedávno, či jež za taková byla pokládána, tedy ony „odporné novoty" či „neslýchané vyděračství", jež kritizují texty kláš­ terního původu. Zvyk se jinými slovy jevil jako odsouzeníhodný, byl-li příliš nový. Ať už se jednalo o reformu církve či o proces mezi dvěma sousedícími pány, prestiž minulosti mohla být zpochybněna jen minu­ lostí ještě úctyhodnější. Zajímavé je to, že toto právo, jemuž se každá změna jevila jako zlo, nebylo ani zdaleka neměnné, ba dokonce patřilo k nejtvárnějším práv­ ním systémům, jaké kdy existovaly, a to především z toho důvodu, že právní úkony ani zákony neměly pevnou písemnou formu. Většina soudů vynášela jen ústní rozhodnutí. Chtěl-li někdo rekonstruovat jejich přesné znění, musel se doptat soudců, pokud byli ještě naživu. Smlouvy se uzavíraly především prostřednictvím gest a někdy i ustále­ ných formulí, zkrátka s pomocí celého formálního systému, jenž doká­ zal účinně zasáhnout představivost těchto lidí lhostejných k abstrakci. Písmo hrálo při uzavírání smluv výjimečně roli v Itálii, ale i zde bylo vnímáno jako rituální prvek: na znamení postoupení půdy si zúčast­ něné strany předaly z ruky do ruky listinu, podobně jako si jinde předá­ valy hroudu hlíny či stéblo slámy. Pokud náhodou vstoupil pergamen do hry severně od Alp, sloužil jen jako memento. Tento zápis měl pře­ devším zaznamenat seznam svědků. Vše totiž spočívalo na svědectví, a to i tehdy, když byly věci sepsány „černé na bílém". Tím spíš to pak platilo v jistě mnohem četnějších případech, kdy se tak nestalo. Jelikož vzpomínka mohla žít tím déle, čím déle chodili po zemi ti, kdo ji v sobě uchovávali, vodili s sebou lidé k uzavření smlouvy také své děti. Pokud měli obavy z nepozornosti vlastní tomuto věku, existovaly různé po­ stupy, jak jí vhodnou asociací vzpomínek předejít, například políčkem, drobným dárkem, ba dokonce i nucenou lázní.

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

133

Ať už se však jednalo o dílčí transakce či o obecná pravidla, jak po­ stupovat, tradice neměla jiné ručitele než paměť. Lidská paměť, „odplývající" paměť, jak řekl Beaumanoir, představuje mimořádný nástroj, co se týče škrtů a proměn. To platí zejména o paměti, kterou nazýváme pamětí kolektivní, jež je ve skutečnosti jen tradováním z generace na generaci a která, pokud se nemůže uchýlit k písmu, přidává k chybám záznamu v jednotlivých lidských myslích ještě nedorozumění plynoucí z řeči. Kdyby tak ještě ve feudální Evropě existovala jedna z oněch profe­ sionálních kast strážců právní paměti, jaké byly známy v jiných civiliza­ cích, například u Skandinávců, ve feudální Evropě a mezi laiky se však většina lidí, kteří měli na starost výkon práva, touto činností zabývala jen příležitostně. Jelikož nepodstoupili žádnou metodickou přípravu, byli obvykle odkázáni, jak si jeden z nich posteskl, na „své možnosti či 47 rozmary". ) Právní praxe byla zkrátka spíše výrazem potřeb než zna­ lostí. Jelikož měl první feudální věk ve své snaze o následování minulých příkladů k dispozici jen nespolehlivá zrcadla, proměnil se velmi rychle a velmi hluboce, i když sám vnímal jen a jen své trvání. Ostatně v jistém smyslu usnadňovala změnu sama autorita, jež se tradici přisuzovala. Každý jednou provedený úkon, či ještě lépe úkon několikrát zopakovaný, se totiž mohl stát precedentem, a to i přesto, že byl původně zcela výjimečný, ba dokonce zcela neoprávněný. Když v jednou v královských sklepích ve Ver došlo víno, požádali mnichy ze Saint-Denis o dvě stě sudů. Od tohoto okamžiku se však od nich tato dodávka požadovala každoročně a k jejímu zrušení bylo třeba až pa­ novnické listiny. V Ardres prý žil zase kdysi medvěd, jehož sem přivedl zdejší pán. Lidé se rádi chodili dívat na jeho potyčky se psy, a tak se na­ bídli, že ho budou živit. Zvíře pak pošlo, ale pán pro něj dál požadoval potravu.48) Pravdivost této historky je možné zpochybnit, nikoli však její symbolický význam. Rada dávek vznikla právě takto, z dobrovolných darů, a dlouho se tak také nazývala. Jakmile se naopak nějaká renta několik let nevyplácela nebo se přestal opakovat nějaký rituální úkon vyjadřující podřízenost, téměř fatálně docházelo k jejich zániku z pro­ mlčení. Prosadil se tak zvyk sestavovat ony zvláštní dokumenty, jimž diplomatikové říkají „vysvědčovací listiny". Baron či biskup žádají po opatovi nocleh; král ve finanční tísni apeluje na štědrost svého podda­ ného. Ano, odpovídá dotázaný, ale pod podmínkou, že bude černé na bílém upřesněno, že se moje vstřícnost nestane mou povinností. Tato opatření, jež si mohli dovolit vyžadovat jen lidé vyššího postavení, však

134

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

byla účinná jen tehdy, nebyl-li poměr sil příliš nevyrovnaný. Jedním z častých důsledků zvykového práva byla legitimizace násilí a vzhledem k jeho výhodám také rozšíření jeho použití. Když byla v Katalánsku pro­ dána nějaká půda, kupec si obvykle vymínil prohlášení s mimořádně cy­ nickým zněním, totiž že pozemky byly postoupeny se všemi výhodami, kterých požíval jejich dřívější majitel, ať už „po dobrém či po zlém".49) Tato úcta ke starší události velmi silně ovlivnila systém majetkových práv. V průběhu celé feudální éry se jen velmi vzácně hovořilo o vlast­ nictví, půdy nebo konkrétního práva, a ještě ojedinělejší byly případy (mimo Itálii se s nimi dokonce vůbec nesetkáváme), kdy se tohoto vlast­ nictví týkal nějaký proces. Strany se téměř vždy dovolávají nikoli vlast­ nictví, ale „vlastnického práva" (francouzsky saisine, německy Geweré). Ve 13. století si dokonce i soud kapetovských králů, dbalý římských tradic, vyhrazuje ve všech rozhodnutích o vlastnických právech tzv. pétitoire, tedy debatu o dotyčném majetku. Ve skutečnosti však tuto pro­ ceduru nikdy nezahájil. Co tedy bylo ono vlastnické právo? Nebylo vlastnictvím, jež by vzniklo pouhým přisvojením si půdy či práva. Bylo to vlastnictví, jehož úctyhodnost vyplývala z jeho starobylosti. Když se dvě strany přely o půdu, ať už byl jejím současným držitelem kdokoli, vyhrál ten, kdo mohl dokázat, že ji obdělával v minulých letech, či ještě lépe, že tak činili už jeho předkové. Nedošlo-li na ordál či soudní sou­ boj, obvykle se strany odvolávaly na vzpomínky, „kam až lidská paměť sahá". Pokud byly předloženy důkazy, dělo se tak jen proto, aby tyto vzpomínky podepřely, a pokud postoupení potvrzovaly, bylo to už po­ stoupení nikoli vlastnictví, nýbrž opět těchto vlastnických práv. Jakmile byl takto předložen doklad o jejich dlouhém užívání, nikoho už nena­ padlo, že by snad bylo třeba jiného důkazu. Pojem vlastnictví ve vztahu k nějaké nemovitosti byl však v tehdejší době bezpředmětný i z jiných důvodů. Jaký smysl by měl výraz, který se začal hojně uplatňovat až později, když byla k dispozici lépe propra­ covaná právní terminologie, totiž vlastnictví toho či onoho práva na pozemek. Téměř každý kus půdy, ba dokonce i mnozí lidé totiž byli v této době zatíženi břemenem nejrůznějších práv, z nichž každé si, jak se zdálo, zasloužilo v rámci svého okruhu stejnou úctu. Žádné nemělo ono přísně výsadní postavení, typické pro vlastnictví římského typu. Vlastník, jenž - obvykle z otce na syna - obdělává a sklízí; jeho přímý pán, který od něj vybírá dávky a v jistých případech může na půdu vztáhnou ruku; pán tohoto pána a tak pořád dál až na špičku feudální

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

135

hierarchie: kolik lidí tehdy mohlo stejně oprávněně prohlašovat: toto je mé pole! To ale zdaleka není všechno. Tyto vazby se totiž větvily nejen vertikálně, ale i horizontálně: zmínit je třeba i vesnické společenství, jež po sklizni obvykle zabralo k užívání veškeré pozemky, dále rodinu vlastníka, bez jejíhož souhlasu nesměl být majetek prodán, a konečně rodiny jednotlivých pánů. Tato spletitá hierarchie vztahů mezi člově­ kem a půdou vyrůstala z nepochybně velmi hlubokých kořenů. Nebylo snad ve velké části samotné Románie občanské vlastnictví jen fasádou? Tento systém se však ve feudální době rozvinul s výjimečnou silou. Tato překrývající se vlastnická práva na tutéž věc tyto lidi málo vnímavé k rozporům ničím nezarážela. Nejlépe by snad bylo tento právní stav a postoj charakterizovat známým sociologickým termínem, totiž jako mentalitu právní „participace". Obnova psaného práva Jak jsme již viděli, studium římského práva v italských školách nikdy neustalo. Ke konci 11. století se však podle svědectví jednoho mnicha z Marseille tlačily na právních lekcích, jež vedly stále početnější a lépe organizované skupiny mistrů, hotové „davy".50) To platilo zejména o Boloni, kterou proslavil veliký Irnerius, přezdívaný „pochodeň práva". Současně se hluboce proměnila vyučovaná látka. Do popředí se znovu dostaly původní prameny, jež se ještě nedávno až příliš často zanedbá­ valy ve prospěch průměrných shrnutí. Zejména Digesta, jež téměř upadla v zapomnění, nyní otevřela přístup k té nejrafinovanější podobě latin­ ského právního myšlení. Tato obnova zcela zjevně souvisela s ostat­ ními intelektuálními hnutími této doby. Krize gregoriánské reformy vzbudila ve všech táborech zájem o právní a politickou spekulaci. Není náhoda, že velké kanonické sbírky, které reforma přímo inspirovala, vznikly v téže době jako první práce boloňské školy. A jak ostatně právě v těchto textech nevidět známky onoho návratu k antice a k oné zálibě v logické analýze, jež se měly záhy rozvinout v nové latinské literatuře a v ohrožující se filozofii? Obdobné potřeby se zhruba ve stejnou dobu objevily i ve zbytku Evropy. I tam začali zejména mocní baroni pociťovat potřebu pomoci profesionálních právníků: zhruba od roku 1096 se mezi soudci tvo­ řícími soudní dvůr hraběte z Blois objevují osoby, jež se poněkud ne­ skromně titulují jako „učenci ve věcech práva".51) Možná své znalosti

136

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

načerpali z těch několika textů starověkého práva, jež tehdy ještě pře­ chovávaly klášterní knihovny na druhé straně Alp. Tyto prvky však byly příliš vzácné, aby samy poskytly podklady pro domácí renesanci práva. Impulz vzešel z Itálie. Vliv boloňské školy, který podněcovaly intenziv­ nější styky než dříve, se šířil prostřednictvím výuky otevřené cizím po­ sluchačům, prostřednictvím spisů a konečně i díky emigraci několika boloňských mistrů. Fridrich Barbarossa, jenž byl stejně tak panovníkem italského království jako Germánie, přijal v průběhu svých italských ta­ žení lombardské právníky do své družiny. Někdejší boloňský žák Pla­ cen tin se krátce po roce 1160 usadil v Montpellier a jiný, Vaccarius, byl o několik let dříve povolán do Canterbury. V průběhu 12. století pro­ niklo římské právo do škol ve všech krajích. Kolem roku 1170 se napří­ klad vyučovalo spolu s právem kanonickým ve stínu katedrály v Sens.52) Římské právo však po pravdě řečeno vyvolávalo prudké antipatie. Jelikož bylo ryze světské, svým latentním pohanstvím znepokojovalo řadu duchovních. Strážci klášterní ctnosti je obviňovali z toho, že od­ vádí řeholníky od modliteb. Teologové mu zase vyčítali, že nahrazuje spekulace, jichž jsou hodni pouze klerici. I francouzští králové či jejich rádci, přinejmenším počínaje Filipem Augustem, zřejmě pojali pode­ zření vůči obhajobám, jež římské právo příliš snadno poskytovalo teo­ retikům císařské hegemonie. Tyto útoky, jež ale ani zdaleka nedokázaly hnutí zastavit, jen potvrzovaly jeho sílu. V jižní Francii, kde si zvykové právo zachovalo znaky římského vlivu, vyvrcholilo úsilí právníků povznesením „psaného" práva na úroveň jaké­ hosi obecného práva, jež se používalo tehdy, nebyl-li výslovně předepsán úzus opačný. Totéž se dělo i v Provence, kde od poloviny 12. století při­ padala dokonce i laikům znalost Justiniánova zákoníku natolik důležitá, že byl pořízen jeho výtah v lidovém jazyce. Jinde nebyl římský vliv tak bezprostřední. I tam, kde se setkal s obzvláště příznivým přijetím, byla stará pravidla příliš pevně zakořeněná v „lidské paměti" a také příliš úzce spjata s celým systémem společenské struktury, velmi odlišným od systému starého Říma, aby utrpěla nárazem pouhé vůle několika profe­ sorů práv. Je jisté, že odpor vůči starým důkazním metodám, zejména vůči soudnímu souboji, jenž se uplatňoval při každé příležitosti, a vznik pojmu urážky majestátu v rámci veřejného práva vděčily za mnohé pří­ kladům z Corpus Juris a jeho výkladům. I v tomto případě však napodo­ bování antiky výrazně podpořily zcela jiné vlivy, jako odpor církve ke krvi a ke všem ostatním praktikám, jež působily jako „pokoušení Boha",

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA

137

dále upřednostňování praktičtějších a racionálnějších postupů, zejména ze strany obchodníků, a konečně také obroda monarchické prestiže. Někteří notáři 12. a 13. století sice těžkopádně vyjadřovali skutečnosti své doby v terminologii zákoníků, ale tyto neobratné pokusy neměly na podstatu mezilidských vztahů velký vliv. Učené právo působilo na živé právo jinou cestou: učilo je totiž lépe si uvědomovat vlastní existenci. Lidé vzdělaní v římském právu museli nutně usilovat o vyřešení roz­ porů a nejasností těchto ryze zvykových nařízení, jimiž se společnost ří­ dila, ať už dobře či špatně, až do této doby. Ostatně, jelikož se takovéto postoje obvykle šíří rychle všemi směry, záhy tyto tendence přesáhly re­ lativně úzké kruhy, které ovládaly pozoruhodné nástroje intelektuální analýzy, jež byly dědictvím starověkého právního učení. I v tomto pří­ padě šly tyto snahy ruku v ruce s řadou spontánních pohnutek. Tato nyní vzdělanější civilizace prahla po písmu. Silnější společenství, ze­ jména městské vrstvy, se dovolávala jasného stanovení pravidel, jejichž neurčitost byla příčinou tak častých zneužití. Spojování společenských prvků ve velké státy či knížectví podpořilo nejen renesanci zákonodár­ ství, ale i šíření jednotné soudní praxe stmelující rozsáhlá území. Není náhoda, že autor Pojednáni o anglických zákonech postavil na konci již citované pasáže proti demoralizující mnohosti místních obyčejů mno­ hem lépe uspořádanou praxi královského dvora. Je charakteristické, že v kapetovském království se kolem roku 1200 objevují vedle obvyk­ lých poznámek o místním zvykovém právu v nejužším smyslu slova také názvy širších zvykových okruhů: například okolí Paříže, Norman­ die, Champagne. Všechny tyto znaky připravovaly krystalizaci, jejíž symptomy, ne-li přímo završení, se měly projevit koncem 12. století. V Itálii se od vydání pisánské listiny roku 1132 hojně sepisovala měst­ ská statuta. Severně od Alp měly měšťanské svobody tendenci proměnit se v podrobné výklady zvyklostí. V Anglii rozvinul značné legislativní úsilí Jindřich II., král právník, jenž byl „vzdělán v ustavování a úpravách zákonů a obratně nacházel neobvyklá právní řešení".53) Pod rouškou mírového hnutí pronikla zákonodárná praxe znovu i do Německa. Filip August, který chtěl ve všem napodobit své anglické rivaly, upravil ve Francii prostřednictvím královských nařízení různé aspekty feudálních 54 poměrů. ) Bez oficiálního pověření, pouze za účelem usnadnění každo­ denní praxe, se řada autorů snažila pořídit přehledy lokálních právních norem platných v jejich okolí. Iniciativa logicky vyšla z prostředí, jež se už dlouhou dobu nespokojovalo jen s ústní tradicí, totiž ze severní Itálie,

138

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

kde jistý kompilátor sepsal kolem roku 1150 soubor dobrozdání o lenních právech, k nimž právníky jeho země inspirovaly zákony, jež vydali císařové pro lombardské království. Další impulz vzešel z Anglie, kde kolem roku 1187 vzniklo v okolí justiciare Renoula z Glanville ono Po­ jednání, z něhož jsme výše už několikrát citovali. Kolem roku 1220 násle­ dovala nejstarší normandská sbírka zvykového práva a kolem roku 1221 vzniklo Saské zrcadlo, sepsané jakýmsi rytířem v lidovém jazyce,5S) což hned dvojím způsobem dokládá hloubku výdobytků nového myšlení. Toto úsilí aktivně pokračovalo i v následujících generacích. Chceme-li tak pochopit společenskou strukturu, jež byla před 13. stoletím jen ne­ dokonale popsána a jejíž mnohé rysy v Evropě velkých monarchií i přes závažné změny přežívaly i později, musíme se - s veškerou nezbytnou opatrností - obrátit právě na tato relativně pozdní díla, v nichž se od­ ráží přehlednost věku katedrál a teologických sum. Kdo z historiků feudálního věku by se vzdal pomoci nejobdivuhodnějšího analytika středověké společnosti, rytíře Filipa z Beaumanoir, básníka a právníka, bailliho synů a vnuků Svatého Ludvíka a autora Obyčejových práv kraje Beauvoisis z roku 1283? Jak by také právo neztratilo mnoho ze své tvárnosti a zároveň i roz­ manitosti? Z části se nyní ustálilo legislativní cestou a v celé šíři se vyu­ čovalo a zaznamenávalo písemně. Nic mu samozřejmě nebránilo v tom, aby se dál vyvíjelo, což se také skutečně dělo. Proměňovalo se však uvě­ doměleji než dříve, a tudíž i vzácněji. Přemýšlet nad změnou totiž vždy znamená riskovat, že bude tato změna zamítnuta. Mimořádně nestálou dobu, věk nejasných, ale hlubokých příprav tedy v polovině 12. století vystřídala éra, kdy společnost začala směřovat k přísnějšímu uspořádání mezilidských vztahů, ke stanovení jasnějších hranic mezi jednotlivými třídami, k likvidaci řady lokálních odlišností a konečně k pomalejším transformacím než v minulosti. Tuto rozhodující metamorfózu, k níž došlo kolem roku 1200, jistě nezpůsobily jen rozmary právní menta­ lity, jež úzce souvisely s ostatními kauzálními řetězci. Není však pochyb o tom, že na ni měly značný podíl.

2. ČÁST

M E Z I L I D S K É VZTAHY

1. K N I H A

P O K R E V N Í VAZBY

1. RODOVÁ S O U D R Ž N O S T „Pokrevní přátelé" Vazby založené na pokrevním příbuzenství, mnohem starší a svou pod­ statou velmi odlišné od mezilidských vztahů charakteristických pro feudalitu, nadále hrály i v rámci nové struktury příliš významnou roli, než aby se daly vyloučit z jejího nástinu. Jejich studium je však bohužel slo­ žité. Ve staré Francii se venkovská rodová společenství bezdůvodné ne­ nazývala „tichými" obcemi, rozumějme obcemi „mlčícími". Pro vztahy mezi příbuznými je přirozené, že se obejdou bez písemných dokladů. Pokud se k nim lidé přesto výjimečně uchýlili, většinou se tyto doku­ menty, pořizované téměř výhradně jen pro potřeby vyšších tříd, nedo­ chovaly. Tedy alespoň ne starší než ze 13. století. Až do této doby totiž máme k dispozici jen archivy církevní. To ale není jediná překážka. Bez obtíží lze sestavit přehled feudálních institucí, protože ty vznikly v temže okamžiku, kdy se utvořila Evropa, a bez podstatných rozdílů se rozšířily po celém evropském světě. Příbuzenské instituce naopak znamenaly pro každou ze skupin, jež začaly i přes odlišný původ žít dílem osudu vedle sebe, dědictví mimořádně pevně svázané s vlastní minulosti. Jen si srovnejme takřka jednotvárná pravidla dědičnosti vo­ jenského léna s rozmanitými předpisy upravujícími převody ostatních majetků. V následujícím výkladu se víc než kdy jindy budeme muset spokojit s tím, že naznačíme jen několik hlavních tendencí. Pokrevně spřízněné skupiny tedy existovaly v celé feudální Evropě. Označovaly se však poměrně proměnlivými pojmy: ve Francii je to ob­ vykle termín parenté („příbuzenstvo") či lignage („rod"). Tyto vazby se přitom pokládaly za nesmírně silné. V tomto smyslu je charakteris­ tické, že ve Francii a v Německu se příbuzní obecně označují prostě jako „přátelé" (amis, Freundé). Tyto „přátele" vyjmenovává listina napsána v i l . století v Ile-de-France, „čímž se míní jeho matka, bratři, sestry a ostatní příbuzní spříznění krví či sňatkem".1) Jen vzácně se ze snahy

142

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

o přesnost dodává, že jde o přátele „pokrevní" (amis charnels). Jakoby ve skutečnosti existovalo pravé přátelství jen mezi lidmi stejné krve! Největší loajality požíval hrdina, který byl se všemi svými bojovníky svázán bud* novým, ryze feudálním poutem vazality, nebo starým vzta­ hem příbuzenství: tato dvě pouta se často kladla na stejnou úroveň, a je­ likož byla obě stejně zavazující, jevila se jako nadřazená všem ostatním. Magen und mannen: tato aliterace je v německých eposech téměř příslo­ večná. Rovnocennost obou vazeb však nedokládá jen poezie: všímavý Joinville si byl ve 13. století dobře vědom toho, že houf Guyho z Mauvoisinu bojoval tak udatně jen proto, že sestával výhradně z vazalů to­ hoto vůdce a z rytířů jeho rodu. Tato oddanost dosahovala nejvyšší horlivosti, když se obě vazby překrývaly, jako v případě vévody Běgua, jehož tisíc vazalů bylo, jak se tvrdí v chanson degeste, „z jediného rodu". Z čeho plynula podle svědectví kronik moc takového barona, ať už byl z Normandie či Flander? Určitě z hradů, jež měl v držení, z výše jeho pří­ jmů a množství vazalů. Zároveň však i z početného příbuzenstva. Totéž platilo i o nižších příčkách společenského žebříčku. O kupcích, oněch měšťanech, o nichž jistý autor, který je dobře znal, prohlásil, že dispo­ novali dvojí silou: „svými věžemi", totiž patricijskými věžemi, jejichž kamenné zdi ve městech vrhaly temný stín na prosté dřevěné domky, a „svým příbuzenstvem". A také, alespoň tedy z části, o prostých svobod­ ných lidech, jež charakterizoval skromný výdělek 2 0 0 šilinků, a prav­ děpodobně především o venkovanech, příslušnících oněch rodů, proti nimž chtěli ve druhé polovině 10. století vyrazit do boje Londýňané, „pokud nám budou i nadále bránit v prosazování našich práv tím, že budou ochraňovat zloděje".2) Byl-li člověk pohnán před soud, našel ve svých příbuzných přiro­ zenou oporu. Oni „spříseženci", jejichž společný slib stačil k očištění obžalovaného či potvrzení stížnosti žalujícího, totiž museli tam, kde se tento starý germánský úzus stále používal, vzejít podle zákona či na základě konvencí právě z řad „pokrevních přátel": to platilo o oněch čtyřech příbuzných z Usagry v Kastilii, kteří byli předvoláni, aby přísa­ 3 hali spolu s ženou, jež se označila za oběť znásilnění. ) Byla snad jako důkaznímu prostředku dána přednost soudnímu duelu? Ten mohl být, jak líčí Beaumanoir, teoreticky požadován jen jednou či druhou stranou, tedy až na dvě výjimky: o možnost bojovat za svého pána mohl požádat jeho vazal a totéž platilo o kterémkoli člověku, jehož příbuzného obvi­ nili. Oba vztahy zde znovu figurují na stejné úrovni. Podobně vidíme, jak

POKREVNÍ VAZBY

143

v Ptsni o Rolandovi vybírají příbuzní Ganelona jednoho člověka ze svého středu, aby bojoval proti tomu, kdo Ganelona obvinil ze zrady. Rodová solidarita zde ostatně zachází ještě mnohem dál. Po porážce Ganelonova obhájce je všech třicet příbuzných společně oběšeno na stromě v Pro­ kletém lese. Nepochybně jde o básnickou nadsázku. Epos je jako zvětšo­ vací sklo. Jeho imaginace však mohla mít úspěch jen tehdy, vycházela-li vstříc obecnému postoji. Kolem roku 1200 normandský senešal, který byl představitelem pokrokovějšího práva, stěží zabránil svým zmoc­ něncům, aby spolu se zločincem nepotrestali i celé jeho příbuzenstvo.4) Rod byl nejen oporou, ale svým způsobem i soudcem. Dáme-li na chansons de geste, právě rod měl rytíř na paměti v okamžiku ohrožení. „Přispěchejte mi na pomoc, / abych se nedopustil zbabělosti, / jež by byla přičítána mému rodu." Těmito slovy Vilém z Oranžský oddaně vzýval Pannu Marii.5) A odmítl-li Roland přivolat na pomoc armádu Karla Velikého, učinil tak z obavy, aby kvůli němu nepadla hanba na jeho příbuzné. Cest či naopak zneuctění jednoho z příslušníků klanu se dotýkaly celého tohoto malého společenství. Veškerá síla příbuzenských vazeb se však projevovala především v po­ krevní mstě. Vendeta Téměř celý středověk a zejména pak feudální éra žily ve znamení sou­ kromé msty. Ta byla jakožto nejsvětější povinnost především záležitostí poškozeného. A to i po jeho smrti. Jeden bohatý Florenťan jménem Velluto di Buonchristiano, který se narodil v prostředí měšťanstva, jež už vzhledem ke své nezávislosti na velkých státech zůstalo dlouho věrné tradičnímu kodexu cti, byl smrtelně raněn jedním ze svých nepřátel. Proto roku 1310 sepsal závěť. V tomto dokumentu, jenž byl plodem zbožnosti stejně jako prozíravosti a v této době představoval především způsob, jak si zbožnými dary zajistit spásu duše, se nebál odkázat část dědictví svému mstiteli, pokud se nějaký najde.6) Sám toho člověk ale moc nezmohl. Vždyť šlo také obvykle o odplatu za smrt. Do hry tak vstupovala celá rodina a rázem byla na světě faide, řečeno starým germánským výrazem, jež se postupně rozšířila po celé Evropě: „pomsta příbuzných, kterou nazýváme faide", říká jeden ně­ 7 mecký kanonista. ) Žádná morální povinnost se nezdála svatější než tato. Ve Flandrech žila na konci 12. století jedna urozená paní, jejíž

144

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

manžel a dva synové padli rukou svých nepřátel. Od té chvíle sužovala vendeta celý okolní kraj. Jistý svatý muž, totiž soissonský biskup Arnoul, přišel kázat usmíření, vdova však dala zdvihnout padací most, aby ho nemusela vyslechnout. U Frísů volala po pomstě už sama mrt­ vola: pověšená v domě vysychala až do chvíle, kdy příbuzní vykonali faide, a získali tím právo mrtvého pochovat.8) Proč ve Francii moudrý Beaumanoir, jenž byl ze všech královských služebníků nejhorlivějším ochráncem míru, pokládal ještě v posledních desetiletích 13. století za důležité, aby každý uměl spočítat příslušný stupeň příbuzenství? Prý proto, aby člověk mohl v soukromých válkách vyhledat „pomoc přítele". Celý rod se tedy, obvykle pod velením jednoho „válečného kapitána", chopil zbraně, aby potrestal vraždu nebo jen urážku některého z pří­ buzných. Rodina se však nestavěla výhradně jen proti původci křivdy. Aktivní solidaritě totiž odpovídala stejně silná solidarita pasivní. Aby mohlo být ve Frísku uloženo tělo zavražděného do hrobu, nebylo ne­ zbytně nutné pomstít jeho smrt přímo zabitím jeho vraha. Stačila smrt jednoho z členů vrahovy rodiny. A když Velluto našel čtyřiadvacet let po sepsání své závěti mezi svými příbuznými konečně vytouženého msti­ tele, odplata opět nezasáhla vlastního viníka, nýbrž jednoho z jeho pří­ buzných. Nic nepochybně nedokládá lépe, nakolik byly tyto představy silné a trvalé, než jeden relativně pozdní výrok pařížského soudu. Roku 1260 vznesl rytíř jménem Ludvík Defeux před soudem žalobu na jistého Tomáše z Ouzoueru, který ho zranil. Obviněný tento skutek nijak nepopíral. Vysvětlil však, že byl předtím sám napaden příbuzným oběti. Co je mu tedy vyčítáno? Copak v souladu s královskými nařízeními ne­ počkal čtyřicet dnů, než vykonal svou pomstu? (Tato doba byla poklá­ dána za nezbytnou lhůtu, během níž měly být rody náležitě varovány před nebezpečím.) Dobrá, odpověděl rytíř, ale co provedl můj příbuzný, se mě netýká. Tento argument však neobstál: čin jednotlivce se týkal ce­ lého příbuzenstva. Tak alespoň rozhodli soudcové zbožného a mírumi­ lovného Svatého Ludvíka. Krev tak volala po krvi a znepřátelené rody proti sobě štvaly nekonečné spory, jež často vznikaly z malicherných příčin. V i l . století se konflikt mezi dvěma urozenými burgundskými rody protáhl na třicet let a od prvních střetů ztratila jedna ze stran víc 9 než jedenáct lidí. ) Z těchto vendet kroniky zaznamenaly především boje mezi význam­ nými rytířskými rody, jako v případě „vleklé nenávisti", provázené kru­ tými zradami, jež proti sobě ve 12. století postavila v Normandii rody

POKREVNÍ VAZBY

145

Giroie a Talvas.10) Ohlas vlastních vášní zvětšených do epických roz­ měrů nacházeli páni i ve zpívaných vyprávěních žakéřů. Odplata „Lotrinců" vůči „bordeauxským" či msta rodu Raoula z Cambrai na klanu Herberta z Vermandois jsou náplní jedněch z nejkrásnějších francouz­ ských chansons de geste. Smrtelná rána, kterou jednoho svátečního dne zasadil jeden z infantů z Lary příbuznému své tety, vedla k sérii vražd, jejichž řetěz tvoří páteř jednoho slavného španělského eposu. Stejné mravy však vítězily napříč celou společností. Když se ve 13. století šlechta definitivně proměnila v dědičnou kastu, nepochybně se snažila udržet si jako znak své důstojnosti všechny formy užití zbraní. Touto cestou se vydala právní doktrína i správní autority (například roku 1276 hraběcí dvůr v Henegavsku),11) a to jednak ze sympatií k zavede­ ným šlechtickým pořádkům a dále proto, že vládcové a právníci, usilu­ jící o nastolení míru, si více či méně instinktivně uvědomovali nutnost kompromisu. Už tak bylo velkým úspěchem, že dosáhli rezignace na jakoukoli formu msty u zbytku populace, když bylo prakticky nemožné a morálně nemyslitelné, aby si ji vynutili na válečnické kastě. Tak se ná­ silí stalo třídním privilegiem. Alespoň tedy teoreticky, protože i autoři, kteří jako Beaumanoir soudili, že „jiní než urození válčit nesmějí", nás ohledně reálného dopadu tohoto pravidla vyvádějí z omylu. Arezzo roz­ hodně nebylo jediným městem, odkud mohl svatý František vymítat dé­ mony nešváru, jak je to zobrazeno na zdech baziliky v Assisi. Byl-li mír prvořadým zájmem prvních městských ústav, jež byly v zásadě a i podle názvu, jímž se občas samy označovaly, „mírovými" smlouvami, dělo se tak zejména proto, že vedle řady dalších příčin nepokoje bylo rodící se měšťanstvo, jak tvrdí opět Beaumanoir, zmítáno „spory a zlou vůlí, jež štvaly jeden rod proti druhému". To málo, co víme o skrytém životě na venkově, ukazuje na obdobný stav věcí. Tyto postoje přesto nepanovaly bezvýhradně. Narážely totiž na jiné morální hodnoty: na odpor k prolévání krve hlásaný církví, na tra­ diční myšlenku veřejného míru a především na potřebu takovéhoto míru. Níže bude řeč o bolestné snaze o vnitřní klid, jež byla po celou feudální éru jedním z nejkřiklavějších příznaků problémů, proti nimž se tato doba snažila s větším či menším úspěchem zasáhnout. „Ne­ návist až za hrob", sousloví, jež se stalo takřka odborným termínem, kterou neustále vyvolávaly vztahy mezi rody, nepochybně patřila k hlav­ ním příčinám obecného nepokoje. Byla neoddělitelnou součástí mrav­ ního kodexu, jemuž v hloubi duše zůstávali věrni jistě i ti nejhorlivější

146

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

apoštolově pořádku, tudíž na její úplné vyvrácení mohlo pomýšlet jen několik utopistů. Mnohé mírové smlouvy výslovně uznávaly le­ gitimitu vendety, přičemž stanovovaly příslušné sazby či místa, kde k násilí, ať už jakéhokoli druhu, nesmělo docházet. Veřejné autority většinou nejednaly jinak. Usilovaly o ochranu nevinných proti nejkřiklavějším případům zneužití kolektivní solidarity a stanovovaly vý­ stražné lhůty. Zároveň se snažily rozlišovat povolená odvetná opatření od obyčejné zločinnosti prováděné pod rouškou odplaty.12) Někdy se pokoušely omezit množství a povahu křivd, jež mohly vyvolat touhu po pomstě: podle normandských nařízení Viléma Dobyvatele mělo takovou závažnost jen zavraždění otce či syna. Čím silnější se tito re­ prezentanti veřejné moci cítili, tím častěji si troufali osobní mstě pře­ dejít represemi čerstvých deliktů či zločinů, jež spadaly pod hlavičku narušení míru. Především však vyvíjeli nátlak na znepřátelené skupiny, často v tom smyslu, aby uzavřely příměří či smír pod dohledem soudu. Kromě Anglie, kde byl po dobytí francouzskými Normany zánik ja­ kéhokoli legálního práva na pomstu jedním z aspektů královské „ty­ ranie", se veřejné autority omezily prostě na zmírnění excesů v těchto praktikách, jimž nemohly a možná ani nechtěly zabránit. Však i sa­ motné soudní procedury, pokud jim náhodou poškozená strana dala přednost před bezprostřední intervencí, byly jen formou legalizované vendety. Jen se podívejme na příznačné vyrovnání, jež v případě úmy­ slného zabití předepisovala listina města Arque v Artois z roku 1232: pánovi měl připadnout majetek viníka a příbuzným oběti jeho tělo, ji­ nými slovy jeho život.13) Možnost vznést žalobu náležela téměř vždy vý­ 14 hradně příbuzným. ) Ještě ve 13. století v nejcivilizovanějších městech a knížectvích, například ve Flandrech či v Normandii, vrah nemohl získat milost od panovníka či soudců, pokud se předtím nedohodl s příbuznými oběti. Jakkoli úctyhodné se totiž zdály být „tyto staré, dobře zachovalé křivdy", o nichž s oblibou mluví španělští básníci, nemohly se vléci do nekonečna. „Msta za mrtvé", jak se říká v Písni o Girartovi z Rousillonuy musela být dříve či později odpuštěna. Podle velmi starobylého obyčeje byl smír obvykle uzavřen prostřednictvím odškodnění. „Raději kopí za­ plať, než bys ho měl v hrudi." Rada tohoto starého anglosaského poře­ kadla neztratila nic ze své moudrosti.15) Obvyklé sazby za smíření, jež byly kdysi tak podrobně rozepsány v barbarských zákonících, zejména pak propracovaná škála „ceny

POKREVNÍ VAZBY

147

člověka" v případě vraždy, se udržely po pravdě řečeno jen místy, a to ostatně ve značně změněné podobě: například ve Frísku, ve Flandrech a na několika místech ve Španělsku. V Sasku, jež přitom bylo obecně spíš konzervativní, sice v Sachsenspieglu z počátku 13. století existuje kon­ strukce tohoto druhu, působí však již jako celkem neúčelný archaismus. Za Svatého Ludvíka se odškodnění za zabití, jež některé texty z údolí Loiry i nadále pokutují 100 solidy, vymáhalo jen ve výjimečných přípa­ dech.16) Jak také jinak? Stará etnická práva nahradily skupinové zvyky, společné populacím s původně rozdílnými trestními tradicemi. Veřejné autority, jež měly dříve zájem na řádném vyplácení předepsaných částek, protože jim část z nich náležela, nadto v anarchii 10. a 11. století ztratily moc cokoli vymáhat. A především se konečně také hluboce proměnilo rozlišení jednotlivých tříd, na němž spočívaly staré propočty. Zánik pevných sazebníků však neznamenal zánik peněžního odškodňování. To přežilo až do konce středověku vedle trestů omezují­ cích osobní svobodu, jež se prosadily s vlnou mírů jakožto tresty, jež mohly od zločinu odrazovat. Napříště došlo pouze k té změně, že cena za urážku či prolitou krev, k níž občas přistupovalo nějaké zbožné za­ ložení ve prospěch zemřelého, byla v každém jednotlivém případě ur­ čena na základě soudní dohody, arbitráže či rozhodnutí. Uvedeme-li jen dva příklady z opačných konců hierarchie, roku 1160 tímto způsobem získal biskup z Bayeux kostel od příbuzného jistého pána, jenž zabil jeho neteř, a roku 1227 dostala jedna venkovanka z okolí Sens drobnou částku od vraha svého manžela.17) Stejně jako vendeta se celé skupiny týkalo i odškodnění, jež zname­ nalo její konec. Po pravdě řečeno, jednalo-li se o pouhou křivdu, kom­ penzace se na základě zjevně velmi starého obyčeje omezovala jen na poškozenou osobu. Pokud šlo naopak o vraždu či vzácněji o zmrzačení, cena člověka byla vyplacena příbuzenstvu oběti, a to celému nebo části. Na odškodnění se každopádně podílelo příbuzenstvo viníka, a to na základě zcela legálního závazku a podle předem stanovených norem, tedy tam, kde byly i nadále v platnosti pevné sazby. Jinde rozhodoval zvyk nebo možná prostá slušnost, jež byly i přesto v obou případech dostatečně zavazující, aby jim veřejné autority přiznaly téměř platnost zákona. „O vyplácení přátel", právě tak nazvali klerikové z kancléřství Filipa Sličného vzor listiny, který přepsali do svého formuláře podle krá­ lovského mandátu, jenž přikazoval stanovit po přezkoumání konkrét­ ního obyčeje poměrný podíl pro jednotlivé „pokrevní přátele" přizvané

148

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

k řízení. Jistě tak učinili proto, že se domnívali, že jej v budoucnu ještě 18 častokrát použijí. ) Odškodnění však k uzavření smlouvy obvykle nestačilo. K tomu bylo třeba vyjádřit oběti či jejím příbuzným kajícnou omluvu, popřípadě se jim rovnou podrobit. To mělo nejčastěji, přinejmenším mezi osobami relativně vyššího postavení, formu podřízení se v tehdy nejzávažnějším smyslu tohoto slova, tedy formu homagia „polibkem a vložením rukou". I zde se tedy utkaly spíš skupiny než jednotlivci. Když roku 1208 uza­ víral majordomus řeholníků ze Saint-Denis v Argenteuil mír s major­ domem pana z Montmorency, jehož zranil, musel přivést dvacet devět svých „přátel", aby se stali svědky kajícného homagia. V březnu 1134 se po zavraždění orléanského podděkana sešli všichni příbuzní mrtvého, aby přijali hold nejen od jednoho z vrahů a jeho spoluviníků a vazalů, ale také od „jeho nejvýznamnějších příbuzných", celkem od dvou set čtyřiceti lidí.19) Čin člověka se šířil ve vlnách po celém společenství rodu. Ekonomická solidarita Feudální Západ jednomyslně uznával legitimitu soukromého vlastnic­ tví. V praxi však soudržnost rodu často přecházela ve společenství se sdíleným vlastnictvím. Na venkově spojovala četná „bratrstva" několik spřízněných rodin kolem společného „ohně" a „hrnce" a na společných polích. Pán život v takových společenstvích často podporoval či si jej vy­ nucoval, protože tak mohl od jeho příslušníků chtě nechtě vyžadovat solidaritu ve vyplácení dávek. V případě nevolníků se ve velké části Fran­ cie řídil dědický řád jediným principem, podle něhož majetek připadal již existujícímu společenství. Práva přirozeného dědice, syna či někdy bratra, zanikala ve prospěch práv pána pouze v případě, že dědic opustil společný krb ještě před otevřením dědické otázky. Tyto mravy byly ne­ pochybně méně rozšířené ve vyšších třídách, jednak proto, že s větším bohatstvím bylo nutně snazší i jeho dělení, a především možná proto, že panské příjmy byly neoddělitelné od správní moci, jež se logicky dala jen stěží vykonávat kolektivně. Rada drobných pánů, zejména ve střední Francii a v Toskánsku, se však stejně jako venkované držela nedílného spoluvlastnictví. Svého dědictví užívali společně a společně také žili na rodovém hradě, nebo se zde alespoň střídali v hlídkování. Byli to „spolupodílníci s děravou kápí", jejichž zástupce, trubadúr Bertrand z Bornu, se stal přímo modelem chudého rytíře. Jiným příkladem je k roku 1251

POKREVNÍ VAZBY

149 20

jedenatřicet spoluvlastníků hradu Gévaudanu. ) Pokud se podařilo připojit ke skupině nějakému cizinci, ať už sedlákovi či osobě vyššího postavení, přijetí do společenství často nabývalo formy fiktivního „bra­ trstva", jakoby neexistoval skutečně pevný společenský svazek kromě toho, jenž i přesto, že se neopíral o pokrevní příbuzenství, alespoň na­ podoboval jeho vazby. Tento pospolitý život vedli někdy i velcí baroni: Bosonovci, kteří vládli provensálským hrabstvím, pokládali po několik generací obecnou vládu nad svým lénem za nedělitelnou a všichni bez rozdílu se honosili touž hodností „hraběte" či „knížete" celého Provensálska, i když si každá z rodových větví ponechávala vlastní oblast vlivu. Vlastnictví ostatně neunikalo dohledu celé rodiny dokonce ani tehdy, kdy skutečně bylo majetkem jednotlivce. Tento věk právní „spoluúčasti" mezi oběma statusy, jež bychom dnes ochotně pokládali za zcela pro­ tichůdné, neviděl žádný rozpor. Jen si prolistujme kupní či donační smlouvy, jež se pro 10., 11. a 12. století dochovaly v církevních chartuláriích. V preambulích, které formulovali klerikové, prodejce často prohlašuje, že má právo volně nakládat se svým majetkem. Taková totiž byla teorie církve: sama neustále bohatla donacemi, a nadto bděla nad osudem duší. Jak by pak mohla připustit, že by věřícím, toužícím po tom zajistit zbožnými dary spásu sobě i svým drahým, mohla stát v cestě nějaká překážka? Stejným směrem se ubíraly i zájmy vysoké aris­ tokracie, jejíž majetek se rozrůstal o půdu, kterou jim více či méně dob­ rovolně postupovali drobní vlastníci. Není náhodou, že už v 9. století uvádí saský zákoník v rámci okolností, kdy je prodej povolen, i kdyby měl vést k vydědění rodu, vedle projevů štědrosti vůči kostelům a králi také případ ubožáka, který by svou půdu postoupil někomu mocněj­ šímu, proto „aby se vyhnul hladovění", a pod podmínkou, že jej tento mocný bude živit.21) Jakkoli nahlas se listiny a přípisy zaklínají právy jednotlivce, téměř nikdy nezapomínají vzápětí zmínit, že s transakcí souhlasí i příbuzní prodejce či dárce. Toto schválení se zdálo natolik nezbytné, že bylo obvykle bez váhání finančně odměňováno. Někdy se stalo, že se příbuzný, který v daném okamžiku nebyl požádán o vyjád­ ření, začal někdy i po dlouhých letech dovolávat anulace smlouvy. Noví majitelé pak protestovali proti nespravedlnosti či bezbožnosti, a někdy záležitost dokonce hnali před soud a v procesu zvítězili.22) V devíti případech z deseti však i přes protesty a soudní řízení museli ustou­ pit. Abychom věc správně pochopili, rozhodně se nejednalo o ochranu dědiců v úzkém smyslu slova, jako je tomu v našem zákonodárství.

150

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Protože žádný ustálený princip nestanovoval okruh příbuzných, jejichž souhlas má být vyžádán, bylo zcela obvyklé, že i přes existenci potomků vstupovali do hry i vzdálení příbuzní nebo že v rámci jedné větve byly k souhlasnému vyjádření vyzvány různé generace. Ideální byl stav, jehož se podařilo dosáhnout jednomu chartreskému soudnímu úředníkovi, který si kromě souhlasu své ženy, dětí a sester opatřil také příznivé vy­ jádření „všech příbuzných, o nichž věděl".23) Jakmile člověk ztrácel vliv na nějaký majetek, cítilo se poškozené celé příbuzenstvo. Od 12. století však začalo tyto často nejasně vymezené zvyky, jež ale podléhaly několika klíčovým kolektivním představám, pomalu nahrazo­ vat právo, usilující o větší přesnost a přehlednost. Vzhledem k transfor­ macím ekonomiky byly nadto stále neúnosnější překážky bránící směně. Dříve byl prodej nemovitostí dost vzácný, a pokud neměl jako omluvu velkou „chudobu", byla podle obecného mínění pochybná i jeho legiti­ mita. Byla-li kupcem nějaká církevní instituce, prodej se s oblibou vydá­ val za almužnu, nebo, což je nepochybně přesnější, prodejce od této jistě dost průhledné kamufláže očekával dvojí zisk: na tomto světě cenu, jež byla možná nižší, než jakou by dostal od kupce, který by mu k ní nena­ bízel žádnou další odměnu, a na onom světě spásu, jíž měl dosáhnout díky modlitbám božích služebníků. Později se stal prostý prodej naopak častou operací, jež se otevřeně přiznávala. K jeho naprostému osvobo­ zení bylo samozřejmě třeba společnosti zvláštního typu, kde se uplat­ ňoval obchodní duch a chuť riskovat, jaké projevovaly některé velké měšťanské rody. Mimo tyto kruhy se prodej upravil pouze zvláštním právem, jež bylo jasně odlišeno od práva darovacího. Toto právo dosud sice podléhalo řadě restrikcí, bylo však méně omezeno než v minulosti a mnohem lépe definováno. V první fázi se vyžadovalo, aby byl majetek, jenž se měl prodat, nabídnut nejprve příbuzným, alespoň tedy v případě, pokud byl původně součástí dědictví: už to bylo závažné omezení, jež se měla udržet ještě velmi dlouho. 24 ) Zhruba od počátku 13. století pak byla členům příbuzenstva ve stanoveném rozsahu a pořadí přiznána možnost již prodaný majetek znovu vyplatit. Ve středověké společnosti nebylo rozšířenější instituce než tento „rodový odkup". Ten se prosa­ dil od Švédska až po Itálii, s jedinou výjimkou, kterou představovala 25 Anglie, ) a to ještě s výjimkou některých zdejších systémů městského zvykového práva. A nebylo ani institucí pevněji zakořeněnou: ve Fran­ cii byla svržena až Revolucí. Hospodářská moc rodu se v jasněji vyme­ zených a zmírněných formách udržela po dlouhá staletí.

POKREVNÍ VAZBY

151

2. POVAHA A PROMĚNY P Ř Í B U Z E N S K Ý C H VZTAHŮ Realita rodinného života Bylo by však chybou představovat si vnitřní život takového rodu, i přes jeho podpůrnou a nátlakovou sílu, v idylických barvách. Ze by se rody s oblibou mezi sebou pouštěly do krevních odplat, ještě nevylučovalo nejkrutější spory přímo v jejich středu. Beaumanoir sice pokládal války mezi příbuznými za nežádoucí, ale zjevně nikoli za výjimečné, ba do­ konce, až na výjimku válek mezi bratry z téhož lože, ani za přísně za­ kázané. V tomto ohledu by stačilo nahlédnout do dějin knížecích rodů a generaci za generací sledovat například osud Anjouovců, kteří byli skutečnými Atridovci středověku: narazili bychom na Godefroye Martela, který po sedm let vedl „víc než občanskou" válku proti svému otci, hraběti Fulkovi Nerrovi, dále na Fulka Réchina, který vydědil svého bra­ tra, jehož vsadil do žaláře, odkud ho propustil šíleného až po osmnácti letech, na syny Jindřicha II., které proti otci pudila zuřivá nenávist, a ko­ nečně na Jana Bezzemka, který zavraždil svého synovce Artuše. Na nižší úrovni to byly krvavé spory řady menších a malých pánů okolo rodin­ ného hradu. Takový byl osud onoho flanderského rytíře, který poté, co byl vyhnán ze svého sídla svými dvěma bratry a co na vlastní oči viděl, jak zavraždili jeho mladou ženu a dítě, vlastníma rukama zabil jednoho 26 z vrahů. ) Podobný příběh vypráví i gesta vikomta z Combornu, jedno z oněch působivých líčení, jež ani zprostředkováním klidným hlasem klášterního pisatele nijak neztrácejí na působivosti.27) Na začátku zabije vikomt Archibald jednoho ze svých bratrů z dru­ hého lože, aby pomstil svou opuštěnou matku. Mnoho let poté pak získá odpuštění svého otce tím, že zavraždí rytíře, jenž kdysi starému baronovi zasadil nezhojitelnou ránu. Archibald po sobě zanechá tři syny. Prvorozený, který zdědí otcovské dominium, brzy umírá, přičemž po sobě zanechá jediného dědice, dosud útlého věku. Ještě předtím však z obav z druhého ze svých bratrů předá správu pozemků na dobu sy­ novy nezletilosti nejmladšímu z nich, Bernardovi. Jakmile malý Eble, právoplatný dědic, dosáhne rytířského věku, začne se marně dovolávat svého dědictví. Díky přátelským přímluvám však získá alespoň hrad Comborn. Zde žije s hněvem v srdci až do chvíle, kdy mu dílem ná­ hody padne do rukou jeho teta, kterou veřejně znásilní v naději, že tak přiměje jejího manžela, aby ji zapudil. Bertrand však svou ženu znovu

152

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

přijme a začne připravovat pomstu. Jednoho dne se objeví pod hrad­ bami hradu s malou družinou, jakoby ze vzdoru. Eble, který právě vstal od stolu s hlavou zatemnělou opilostí, jej začne zuřivě pronásledovat. V jisté vzdálenosti se však domnělí uprchlíci otočí, zmocní se mladíka a smrtelně jej zraní. Tento tragický konec, křivdy, jež oběť utrpěla, a pře­ devším chlapcovo mládí dojmou lid, jenž po několik dnů přináší dary na jeho prozatímní hrob, který stál přímo na místě, kde předtím padl, ja­ koby šlo o relikviář nějakého mučedníka. Strýc však křivě přísahá a hrad i panství zůstanou bez dalších obtíží v rukou vraha a jeho potomků. Nevnímejme věc hned jako rozporuplnou. V těchto staletích násilí a nervozity mohly být společenské vazby klidně pokládány za velmi silné, ba dokonce se tak mohly i projevovat, zároveň však mohly být vydány na milost záchvatům vášně. Pokud se oprostíme od těchto ná­ hlých zvratů, jež mohly být vyvolávány jak chtivostí, tak hněvem, mů­ žeme připustit, že v běžných podmínkách vedle sebe existoval velmi vyvinutý smysl pro společenství s poměrně vlažnými vztahy k jednot­ livcům. Jak bylo možná přirozené pro společnost, kde bylo příbuzenství vnímáno především jako prostředek vzájemné pomoci, skupina měla mnohem větší váhu než její jednotliví členové. To dokládá příznačný výrok předka jistého významného baronského rodu, za jehož uchování vděčíme oficiálnímu dějepisci, kterého si rodina vydržovala. Jelikož an­ glický maršálek Jan odmítal i přes své sliby vrátit králi Štěpánovi jednu z jeho pevností, jeho nepřátelé mu pohrozili, že dají před jeho očima popravit jeho malého syna, kterého jim předtím vydal jako rukojmí: „Co je mi do děcka," odpověděl pán, „copak pořád ještě nemám kovad­ linu a kladivo, kterými bych si ukul hezčí?" 28 ) Co se týče sňatku, ten byl často prostě jen zištným spojením a pro ženy ochrannou institucí. Jen si poslechněme, jak v Písni o Cidovi reagují dcery hlavního hrdiny na otcovo oznámení, že je zaslíbil infantům z Carrionu. Dívky, které své snoubence samozřejmě nikdy neviděly, otci děkují těmito slovy: „Až nás provdáte, stanou se z nás bohaté paní." Tyto koncepce byly tak silné, že u národů, jež přitom byly hluboce křesťanské, vedly k podivnému roz­ poru mezi mravy a náboženskými předpisy. Církev příliš neschvalovala druhé a třetí sňatky, i když je otevřeně ne­ odsuzovala. Napříč celou společností byl ale opakovaný sňatek téměř pravidlem, nepochybně proto, aby se tělesné uspokojení odehrávalo pod hlavičkou svátosti, ale také z toho důvodu, že zemřel-li jako první muž, zdál se osamělý život pro ženu příliš nebezpečný a vrchnosti se

POKREVNÍ VAZBY

153

obávaly, že z pozemků, které byly zděděny v ženské linii, nebudou do­ stávat náležité poplatky a služby. Když roku 1119 po zdrcující porážce antiochijského rytířstva na Krvavém poli přistoupil jeruzalémský král Balduin II. k reorganizaci knížectví, předsevzal si, že sirotkům zachová jejich dědictví a vdovám najde nové manžely. A Joinville dodává ohledně svých šesti rytířů, kteří zemřeli v Egyptě, prosté: „A tak se stalo, že se všech šest žen znovu provdalo."29) Páni někdy sami energicky zasaho­ vali, aby „se našli manželé" pro venkovanky, jimž nepříhodné vdovství bránilo v patřičném obdělávání půdy a dodržování předepsané roboty. Církev hlásala nerozlučnost manželského svazku. To ale zdaleka ne­ vylučovalo případná zapuzení manželky, k nimž často docházelo ve vyš­ ších třídách a jež obvykle vyvolávaly ty nejpřízemnější důvody. O tom vedle řady dalších příkladů svědčí manželské peripetie maršálka Jana, jež s monotónní lhostejností vylíčil truvér, který působil ve službách Janových vnuků. Jan se oženil s urozenou paní, jež podle slov básníka vynikala všemi tělesnými i duševními přednostmi, „a byli spolu šťastni". Jan měl ale bohužel také jistého „velmi mocného souseda", jehož bylo z opatrnosti třeba si usmířit. Zapudil tedy svou ženu a za choť pojal sestru tohoto nebezpečného člověka. Kdybychom však manželství pokládali za klíčový prvek v rámci ro­ dinné skupiny, nepochybně bychom feudální poměry závažně překru­ covali. Zena patřila rodu, do něhož řízením osudu vstoupila, jen na půl a možná jen na krátký čas. „Mlčte," říká hrubě Garin Lotrinský vdově po svém zavražděném bratrovi, jež pláče a naříká nad jeho hrobem, „vás se 30 ujme nějaký pohledný rytíř. [...] To já musím chovat hluboký smutek." ) Mstí-li se v relativně pozdní Písni o Nibelunzích Kremhilda na svých brat­ rech za smrt Siegfrieda, svého prvního chotě, ačkoli se tento čin vůbec nezdá být oprávněný, v původní verzi vede naopak vendetu za své bra­ try proti jejich vrahovi a svému druhému manželovi Attilovi. Svým ci­ tovým životem i rozsahem bylo příbuzenstvo zcela odlišné od malé manželské rodiny moderního typu. Jak tedy ve skutečnosti vypadalo? Struktura rodu Rozsáhlé gentes, silně stmelené ať už skutečným či iluzorním vědomím společného potomstva, a tudíž přesně vymezené, znal Západ ve feudální éře už jen na svém nejzazším okraji, mimo skutečně feudalizované ob­ lasti: do této kategorie patřily Geschlechter na březích Severního moře, ve

154

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Frísku či v Dithmarschen, a keltské kmeny či klany na západě. Podobné skupiny existovaly se vší pravděpodobností také u Germánů v době in­ vazí: například lombardské a franské farae, jejichž název dodnes nese nejedna italská či francouzská vesnice, či alemanské a bavorské genealogiae, jež byly podle některých textů vlastníky půdy. Tyto příliš rozsáhlé jednotky se však postupně rozdrobily. Také římská gens vděčila za svůj výjimečně plynulý vývoj právě jed­ noznačnému prvenství posloupnosti v mužské linii. Ve feudální době však nic takového neexistovalo. Už ve staré Germanii měl každý jedi­ nec dva typy příbuzných, jedny „po meči" a druhé „po přeslici", vůči nimž byl více méně stejně solidární, jakoby u Germánů nebylo vítězství mužského principu nikdy natolik úplné, aby způsobilo zánik stop po starším systému ženské filiace. O rodinných tradicích původního obyvatelstva zemí podrobených Římem bohužel nevíme téměř nic. Ať už si ale o těchto otázkách počátků myslíme cokoli, je každopádně jisté, že na středověkém Západě příbuzenství získalo či si zachovalo jasně roz­ dvojený charakter. To, jaký citový význam přikládá epos vztahům mezi strýcem z matčiny strany a synovcem, je jen jedním z projevů systému, kde vazby plynoucí ze svazků se ženami více méně stejně významné jako vazby plynoucí z otcovského pokrevního příbuzenství.31) O tom mimo jiné svědčí i spolehlivá svědectví onomastiky. Většina germánských osobních jmen byla tvořena dvěma spojenými prvky, z nichž každý měl vlastní význam. Dokud přežívalo vědomí od­ lišnosti obou částí, bylo ne-li přímo pravidlem, pak alespoň častým zvykem udávat filiaci převzetím jedné z těchto složek, a to i na římské půdě, kde se díky prestiži dobyvatelů v domácí populaci hojně rozší­ řilo napodobování římské onomastiky. Tímto způsobem se potomci hlásili více méně libovolně buď k otci, nebo k matce. Ve vesnici Palaiseau na začátku 11. století osadník Teud-ricus a jeho žena Ermen-berta pokřtili jednoho syna Teuťhartus, druhého Erment-arius a třetího jmé­ 32 nem Teut-bertuSy jež odkazovalo na oba rodiče. ) Pak se prosadil zvyk dávat dětem z generace na generaci jméno celé, přičemž se opět střídala jména z obou linií. Ze dvou synů Lisoise, pána z Amboise, jenž zemřel kolem roku 1065, tak prvorozený dostal jméno Sulpice po svém dědovi a strýci a druhý po otci. Mezi těmito dvěma způsoby tradování jmen se váhalo ještě i později, když se ke křestnímu jménu začalo připojovat příjmení. „Říkají mi Jana z Arku nebo Jana Roméeová," prohlásila před svými soudci dcera Jakuba z Arku a Isabelly Roméeové, kterou

POKREVNÍ VAZBY

155

zná historie pouze pod prvním z obou jejích jmen. Jana přitom po­ dotkla, že v jejím kraji je zvykem dávat dívkám spíše přízvisko po matce. Tato podvojnost vztahů měla závažné důsledky. Každá generace měla svůj vlastní okruh příbuzných, který se vůbec neshodoval s tím, jenž obklopoval předcházející generaci. Sféra rodových závazků tak neustále měnila své obrysy. Povinnosti sice byly jasně stanoveny, avšak skupina zůstávala příliš nestálá, aby mohla sloužit jako základna celého spo­ lečenského uspořádání. Ba co hůř, když se dva rody dostaly do sporu, mohlo se klidně stát, že tentýž jedinec patřil k oběma z nich, k jednomu z otcovy strany a ke druhému z matčiny. Jak si potom vybrat? Beaumanoir moudře radí připojit se k bližšímu příbuznému a v případě stej­ ného stupně příbuzenství se boje zdržet. Není pochyb o tom, že v praxi rozhodovaly osobní preference. S tímto právním zmatkem se setká­ váme i v souvislosti s vlastními feudálními vztahy, v případě vazala se dvěma pány. Tento chaos charakterizoval celou mentalitu a v dlouhé perspektivě mohl příbuzenskou vazbu jen rozvolnit. Jak křehký musel být v jádru rodinný systém, který připouštěl, jako ve 13. století v Beauvaisis, válku mezi dvěma bratry, kteří měli stejného otce, ale každý jinou matku, a kteří byli zataženi do války mezi klany, do nichž náleželi ze strany svých matek! Kam až sahaly v obou liniích závazky k „pokrevním přátelům"? Jejich přesněji určené hranice nacházíme jen ve společenstvích, jež se i nadále držela pevných sazeb odškodného. A i v tomto případě byly jednotlivé zvyky zaznamenány písemně až v relativně pozdní době. Tím spíš je příznačné, že stanovují překvapivě široké okruhy aktivní i pasivní so­ lidarity, okruhy ostatně odstupňované, protože vyplácené a přijímané částky se lišily podle stupně příbuzenství. Aby v Sepulvedě v Kastilii nebyla ve 13. století pomsta na vrahovi příbuzného pokládána za zlo­ čin, stačilo mít s obětí společného prapraděda či praprabábu. Podle zákona platného v Audenarde dával týž vztah člověku právo na podíl z ceny krve a v Lilie mu zase ukládal povinnost přispět na její vyplacení. V Saint-Omer tato povinnost předpokládala, že vrah i plátce pocházejí ze společného praděda či prabáby.33) Jinde byl okruh příbuzenstva vy­ značen méně jasně. Jak už jsme ale konstatovali, opatrnost nařizovala získat při prodeji souhlas všech dosažitelných vedlejších příbuzných. Co se týče „tichých" společenství na venkově, ta byla dlouho velmi po­ četná: v Bavorsku 11. století čítala až padesát jedinců a v Normandii 15. století dokonce sedmdesát.34)

156

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Při bližším pohledu se však zdá, že od 13. století se víceméně všude začala příbuzenstva smršťovat. Někdejší rozsáhlá rodová společenství nahradily skupiny mnohem bližší dnešním užším rodinám. Beaumanoir měl na konci 13. století pocit, že okruh lidí, jež spojovala povin­ nost odplaty, se stále zužuje, a to natolik, že na rozdíl od předcházející epochy už zahrnuje příbuzenstvo jen po bratrance z druhého kolena, ba dokonce že je tento závazek silně pociťován už jen v okruhu vlastních bratranců. Od posledních let 12. století registrujeme ve francouzských listinách tendenci omezit souhlas rodových příslušníků na nejbližší příbuzné. Pak nastoupil systém práva na odkup. Vzhledem k tomu, že toto právo stanovovalo rozdíl mezi akvizicemi v manželství a rodovým majetkem a jeho prostřednictvím pak rozdíl mezi majetky, jež podle je­ jich provenience mohly požadovat jednotlivé linie, buď otcovská, nebo mateřská, odpovídalo mnohem méně než starší praxe představě takřka nekonečného rodu. Vývoj přirozeně postupoval v různých oblastech různým tempem. Na tomto místě postačí jen ve stručnosti naznačit nejobecnější a nejpravděpodobnější příčiny této pro budoucnost tak významné transformace. Jakožto ochránci míru se na úpadku rodové solidarity jistě podílely i veřejné autority, a to různým způsobem, zejména omezením okruhu legitimních pomst, jako to učinil Vilém Dobyvatel, a především možná podporou rezignace na jakoukoli účast na vendetě. Dobrovolné vyvá­ zání se z příbuzenstva bylo starobylé a všeobecné právo. Umožňovalo-li člověku vyhnout se řadě nebezpečí, zároveň ho do budoucna zbavovalo podpory, jež byla dlouho pokládána za nezbytnou. Jakmile byl ale stát schopen zajistit jednotlivci účinnou ochranu, staly se tyto kroky méně riskantními. Někdy si je mocenská autorita neváhala vynutit, jako roku 1181 henegavský hrabě, který dal po jedné vraždě vypálit domy všech příbuzných viníka, aby si na nich vymohl slib, že vrahovi nepomohou. Drobení a zmenšování rodu jakožto hospodářské jednotky a orgánu vendety bylo ale zjevně výsledkem hlubších společenských změn. Roz­ voj obchodu vedl k omezení rodových zásahů do majetkových trans­ akcí a rozvoj dopravy zase k rozbití příliš širokých společenství, jež si vzhledem k neexistujícím nacionáliím mohla uchovat vědomí souná­ ležitosti jen tehdy, pokud se soustředila na jednom místě. Už invaze takto zasadily téměř smrtelnou ránu mnohem pevněji uspořádaným Geschlechter staré Germánie. Prudké otřesy, jež utrpěla Anglie (skandi­ návské nájezdy a migrace a dále normanský vpád), hrály v předčasném

POKREVNÍ VAZBY

157

zhroucení starých rodových struktur jistě značnou roli. Přitažlivost no­ vých městských center a vesnic založených na zelené louce v době ko­ lonizace jistě způsobila v téměř celé Evropě rozpad řady venkovských společenství. Není náhoda, že se přinejmenším ve Francii tato bratrstva udržela mnohem déle v nejchudších provinciích. Je pozoruhodné, nikoli však nevysvětlitelné, že právě v tomto ob­ dobí, kdy se začala rozsáhlá příbuzenstva předešlých věků takto rozpa­ dat, se objevila rodinná příjmení, ostatně dosud jen v primitivní formě. Stejně jako římské gentes měly svou tradiční nálepku i Geschlechter ve Frísku a v Dithmarschen a totéž platilo v germánské době o dědičně posvátných vládnoucích dynastiích. Rody feudální éry naopak dlouho zůstaly anonymní, nepochybně z důvodu své nevymezenosti, a také proto, že jejich genealogie byly příliš dobře známé, než aby rody cítily potřebu nějaké slovní mnemotechnické pomůcky. Později, především od 12. století, se prosadil zvyk k dříve jedinému jménu - našemu křest­ nímu jménu - připojovat ještě přezdívku nebo druhé „křestní" jméno. Zánik řady starých jmen, jež postupně zastarala, a nárůst populace také vedly k velmi problematickému přibývání homonym. Vzhledem k transformaci práva, jež už běžně užívalo psaného projevu, a proměně mentality, která mnohem víc než v minulosti toužila po přehlednosti, byly zároveň stále neúnosnější zmatky, plynoucí z nedostatku onomastického materiálu, jež si vynucovaly hledání rozlišovacích prostředků. Dosud šlo ale jen o individuální označení. Rozhodující krok byl učiněn až tehdy, když se druhé jméno, ať už jakéhokoli tvaru, stalo dědičným a proměnilo se v příjmení. Je charakteristické, že užívání skutečně ro­ dinných jmen se prosadilo nejprve v prostředí vysoké aristokracie, kde byl člověk jednak mobilnější, a zároveň měl větší zájem na tom, aby ani na dálku neztrácel podporu celé skupiny. V Normandii 12. století se už běžně hovořilo o rodech Giroie a Talvas a na latinském Východě zase kolem roku 1230 „o příslušnících rodu, kteří si říkají Ybelinové".35) Tento trend se pak rozšířil i v rámci měšťanstva, jež bylo rovněž zvyklé cestovat a vzhledem k potřebám obchodování se obávalo záměny osob, ba dokonce celých rodin, jež často představovaly obchodní spolky. Na­ konec se úzus prosadil v celé společnosti. Musíme si však uvědomit, že skupiny, jejichž identifikace se takto zpřesňovala, nebyly ani příliš stabilní, ani nedosahovaly šíře srovna­ telné se starými příbuzenstvy. Tradování jména, jež někdy kolísalo mezi oběma liniemi, otcovskou a mateřskou, trpělo řadou přerušení. Jak

158

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

se od sebe rodové větve vzdalovaly, dostaly se nakonec často do po­ vědomí pod jinými jmény. Poddaní zase naopak hojně užívali jména svého pána. Obecně se tedy v souladu s celkovým vývojem pokrevních vztahů jednalo mnohem spíš než o rodová jména o přezdívky jednotli­ vých příslušníků domácnosti, jejichž trvání bylo vydáno na milost těm nejmalichernějším náhodám, k nimž docházelo v osudech skupiny či jednotlivce. Přísnou dědičnost jmen si vynutily až mnohem později ve­ řejné autority, jež jejich prostřednictvím usilovaly o usnadnění plnění své kontrolní a administrativní funkce. Stálé příjmení, jež se objevuje až s velkým odstupem od posledních vývojových etap feudální společ­ nosti a jež dnes pod stejným označením spojuje osoby, které nesdílejí žádné živoucí vědomí sounáležitosti, mělo být v Evropě nakonec výtvo­ rem nikoli rodového ducha, nýbrž instituce tomuto duchu bytostně protikladné, totiž svrchovaného státu. Pokrevní vazby a feudalità Nesmíme si však představovat, že se jedinec od dávných kmenových dob postupně emancipoval. Zdá se, že přinejmenším na kontinentě byl v době barbarských království prodej majetku mnohem méně závislý na dobré vůli příbuzných než později, v průběhu prvního feudálního věku. Totéž platilo o majetkových převodech po smrti člověka. V 8. a 9. sto­ letí člověku umožňovaly více méně svobodně ošetřit dědictví buď závěť v duchu římské tradice, nebo různé systémy vyvinuté germánskými zvy­ kovými právy. Až na výjimku Itálie a Španělska, kde se, jak víme, udr­ želo starší psané právo, v i l . století možnost svobodně odkázat majetek na dlouhou dobu zanikla a majetkové převody získaly téměř výhradně podobu donací, jež přirozeně závisely na souhlasu rodu. To se hodilo církvi. Pod jejím vlivem se ve 12. století závěť ve vlastním smyslu slova znovu prosadila, nejprve pod hlavičkou zbožných milodarů a později s rozšířenými možnostmi, ale s jistými omezeními ve prospěch přiroze­ ných dědiců. Byl to okamžik, kdy byl souhlas rodu s prodejem pomalu nahrazen zmírněným režimem odkupu již prodaného rodového ma­ jetku. Právní normy států, jež se zformovaly pod vlivem nájezdů, rela­ tivně omezovaly i pole působnosti vendety. Jakmile tyto bariéry padly, krevní msta zaujala (či opět zaujala) přední místo v trestním právu, a to až do okamžiku, kdy byla znovu vydána napospas útokům kon­ solidované královské či knížecí moci. Vývoj zkrátka v obou případech

POKREVNÍ VAZBY

159

probíhal naprosto paralelně. Období rozkvětu vztahů ochrany a pod­ řízenosti, jež jsou charakteristické pro společenský stav, jenž označu­ jeme jako feudalitu, se vyznačuje také výrazným utužením pokrevních vazeb: jelikož byly tyto časy pohnuté a veřejná moc slabá, člověk si sil­ něji uvědomoval své vazby na malé skupinky jakéhokoli druhu, od nichž mohl očekávat pomoc. Staletí, jež později přihlížela zhroucení a postupné metamorfóze původní feudální struktury, poznala vedle rozdrobení velkých příbuzenstev také příznaky pomalého vymizení rodové solidarity. I v průběhu prvního feudálního věku však pro jedince ohrožovaného řadou nebezpečí, plynoucích z atmosféry násilí, nepředstavovalo pří­ buzenstvo dostatečně jisté přístřeší. Na to bylo, ve formě, v jaké tehdy existovalo, nepochybně příliš nejasně definované, příliš proměnlivé ve svých obrysech a zevnitř příliš podrývané podvojností linií, ženských i mužských. Proto lidé museli vyhledávat či trpět jiné vazby. Máme o tom přesvědčivý doklad: jediné kraje, kde přežily silné skupiny zalo­ žené na příbuzenství v mužské linii (německá pobřežní území při Sever­ ním moři a keltské ostrovní země), neznaly vazalitu, léno ani venkovské dominium. Síla rodu byla jedním ze základních prvků feudální společ­ nosti a její relativní slabost vysvětluje, proč existovala feudalità.

2. KNIHA

VAZALITA A LÉNO

1. VAZALSKÝ SLIB Člověk jiného člověka Být „člověkem" jiného člověka: ve feudální terminologii nebylo rozší­ řenějšího ani významově plnějšího slovního spojení. Existovalo v ro­ mánských i germánských jazycích, kde se užívalo k vyjádření osobní závislosti. A to ostatně bez ohledu na právní povahu této vazby i na třídní příslušnost. Hrabě byl „člověkem" krále stejně jako byl nevol­ ník „člověkem" svého vesnického pána. Někdy tento pojem označoval dokonce v jediném textu a jen několik řádků od sebe osoby radikálně odlišného společenského postavení, jako v případě žádosti normandských řeholnic z konce 11. století, které si stěžovaly, že jejich „lidi" - tedy jejich sedláky - jistý baron nutí pracovat na hradech svých „lidí", ro­ zumějme svých rytířů, vazalů.1) Tato dvojznačnost tehdy nepůsobila nijak zarážejícím dojmem, protože i přes propastný rozdíl v postavení byl kladen důraz na podstatný společný prvek: na podřízenost jednoho jedince druhému. Princip tohoto lidského pouta sice ovlivňoval celý společenský život, ale jeho formy byly poměrně jednotvárné, s často téměř nepostřeh­ nutelnými přechody od nejvýše postavených až k těm nejprostším. K tomu si však připojme rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Nejlépe bude držet se jako osy výkladu nejvýznamnějšího z těchto vztahů zá­ vislosti, a to vazalského pouta. To prostudujeme nejprve v nejlépe „feudalizované" oblasti Evropy, totiž v srdci staré karlovské říše, v severní Francii a porýnském a švábském Německu. A konečně, dříve než při­ kročíme k jakémukoli embryologickému studiu, pokusíme se popsat alespoň nejvýraznější rysy této instituce v době jejího plného rozkvětu, tedy od 10. do 12. století.

162

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Homagium ve feudální éře Proti sobě stojí dva lidé: první chce sloužit, druhý přijímá či žádá roli vůdce. První spojí ruce a takto je vloží do rukou druhého: jde o jasný symbol podřízenosti, jehož smysl je někdy ještě umocněn pokleknutím. Osoba s vloženýma rukama zároveň vysloví několik velmi krátkých slov, jimiž se prohlásí „člověkem" svého protějšku. Vůdce a podřízený se pak políbí na ústa, na znamení shody a přátelství. Taková byla velmi pro­ stá gesta, jež sloužila k navázání jednoho z nejsilnějších společenských pout, jaká feudální éra znala, a jež už svou prostotou působila mimo­ řádně silně na lidi velmi vnímavé k zrakovým zážitkům. Tato ceremonie, jež byla nesčetněkrát popsána či zmíněna v textech a zpodobněna na pečetích, miniaturách a basreliéfech, se nazývala homagium, „člověčen­ ství" (v němčině Mannschaft). Pro nadřízeného, jehož obřad povyšoval do této role, existoval jediný, velmi obecný pojem „pán".2) Podřízený byl také často označován prostě jen jako „člověk" tohoto pána a někdy přesněji jeho „člověk polibkem a rukama". Používaly se však i odbor­ nější termíny, totiž „vazal" nebo přinejmenším až do 12. století také „oddaný" (commendé). Takto pojatý rituál byl zcela prost jakýchkoli známek křesťanského vlivu. Takový nedostatek, jenž lze vysvětlit vzdálenými germánskými po­ čátky symboliky tohoto obřadu, se nemohl udržet ve společnosti, v níž už dávno nebylo možné připustit, že by nějaký slib byl platný, aniž by byl Bůh jeho garantem. Samo homagium se po formální stránce nikdy nezměnilo. Pravděpodobně od karlovské doby jej však doplnil ještě druhý, ryze náboženský rituál: vazal přísahal svému pánovi věrnost s rukou vztaženou k Evangeliím či relikviím. Toto gesto se nazývalo „věrnost" (francouzsky fbi, německy Treue a archaicky Huldé). Ceremoniál byl tedy dvoufázový, obě etapy však neměly stejnou hodnotu. Tato „věrnost" totiž nebyla ničím specifická. V nepokojné společnosti, kde byla pochybnost pravidlem a apel na boží sankce se jevil jako jedna z vzácných, relativně účinných brzd, existovalo tisíc důvodů, proč se přísaha věrnosti běžně vyžadovala. Královští či panští úředníci všech úrovní ji skládali při nástupu do funkce, preláti ji s oblibou žádali od svých duchovních a pozemkoví páni někdy od svých sedláků. Na rozdíl od homagia, kterým se člověk zavazoval s okamžitou platností a bezvý­ hradně a jež bylo obecně pokládáno za neobnovítelné, mohl být tento téměř banální příslib zopakován před stejnou osobou hned několikrát.

VAZALITA A LÉNO

163

Mnoho slibů tak proběhlo bez homagia. Neznáme však žádné případy homagia bez slibu věrnosti. Když byly nadto oba rituály spojeny, před­ nostní postavení homagia se projevovalo jeho pořadím v rámci celé ceremonie: vždy se totiž odehrávalo jako první. Homagium také jako jediné do obřadu zapojovalo obě osoby v úzkém sepětí. Slib věrnosti oproti tomu představoval jednostranný závazek, jemuž ze strany pána odpovídal podobný slib jen vzácně. Vazalský vztah s oběma jeho aspekty závislosti a ochrany zkrátka vytvářelo pouze homagium. Takto utvořené pouto trvalo v zásadě tak dlouho jako životy, jež spojilo dohromady. Jakmile naopak jeden či druhý zúčastněný zemřel, vazba sama od sebe zanikla. Po pravdě řečeno ještě uvidíme, že se v praxi vazalita obecně velmi rychle proměnila v dědičný status. I přes tento reálný stav se však až do konce feudální éry toto právní nařízení ne­ změnilo. Nezáleželo na tom, že se syn zesnulého vazala zavázal homagiem pánovi, který předtím přijal homagium od jeho otce, ani že dědic předchozího pána přijal homagium od otcových vazalů, jak se zpravidla stalo: rituál se musel zopakovat pokaždé, když se změnilo složení dvo­ jice. Stejně tak nemohlo být homagium dáno ani přijato na základě zpl­ nomocnění: opačné příklady pocházejí vesměs z velmi pozdní doby, kdy už byl význam starých úkonů téměř zapomenut. Ve Francii byla vůči králi tato možnost legální až od doby Karla VIL, a to nikoli bez jistých rozpaků.3) Natolik platilo, že je tato společenská vazba neoddělitelná od takřka fyzického kontaktu, jaký tento obřad vytvářel mezi oběma muži. Obecný závazek pomoci a poslušenství sdílel vazal s kýmkoli, kdo se stal „člověkem" jiného člověka. Lišil se však v dílčích povinnostech, k nimž se ještě podrobněji vrátíme. Jejich povaha odpovídala dosti úzce vymezeným podmínkám postavení a způsobu života daného člověka. I přes značné rozdíly v majetnosti a prestiži totiž vazalové ani zdaleka nepocházeli ze všech vrstev populace. Vazalita byla formou závislosti charakteristickou pro vyšší třídy, jež se vyznačovaly především bojovým a správním posláním. Takovou se tedy alespoň stala. Abychom správně pochopili její podstatu, pokusíme se nyní vysledovat, jak se postupně vyčlenila z celého systému osobních vztahů. Geneze vztahů osobní závislosti Potřeba ochrany, ochota ochraňovat: tyto zájmy existují v každé době, avšak pouze v civilizacích, kde ostatní společenské rámce selhávají,

164

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

vedou ke vzniku specifických právních institucí. To byl případ Galie po zhroucení římské říše. Představme si, jak ve skutečnosti vypadala společnost v merovejské době. Stát ani rod tehdy nedokázaly jedinci poskytnout dostatečnou ochranu. Vesnické společenství mělo dost sil jen na vnitřní dohled a městská komunita tehdy byla sotva na světě. Slabý všude pociťoval potřebu uchýlit se k mocnějšímu a mocný zase dokázal obhájit svou prestiž a bohatství, a dokonce si zajistit svou vlastní bezpečnost jen za předpokladu, že si přesvědčováním či donucovacími prostředky opatřil podporu níže postavených, nucených mu pomoci. Na jedné straně tu byl útěk k vůdci a na straně druhé často násilné převzetí moci. A vzhle­ dem k tomu, že pojmy slabosti a síly jsou vždy jen relativní, stával se v řadě případů tentýž člověk závislým na silnějším a zároveň ochrán­ cem slabších. Tak se začal budovat rozsáhlý systém osobních vztahů, jehož propletené nitky šly napříč všemi úrovněmi společenské stavby. Tyto generace, jež se takto podrobily momentální nutnosti, rozhodně neměly v úmyslu vytvořit nějaké nové společenské formy, a dokonce si tohoto vývoje ani nebyly vědomy. Každá z nich se instinktivně sna­ žila využít možností, jaké jí nabízela stávající struktura, a pokud tak nakonec vzniklo jaksi nevědomky něco nového, stalo se tak ze snahy přizpůsobit se tomu, co bylo staré. Dědictví institucí či praktik, které existovaly v této společnosti zrozené z invazí, bylo ostatně podivně pes­ tré: k odkazu Říma a národů, které Řím dobyl, aniž by zcela zničil je­ jich specifické zvyklosti, se ještě připojily germánské tradice. Nenechme se však mýlit a nehledejme konkrétní etnickou filiaci vazality či obec­ něji feudálních institucí. Tím bychom se totiž znovu uzavřeli do zná­ mého dilematu, zda vše vzniklo v Římě, či „v lesích Germánie". Tyto hádanky ponechme věkům, které o tvořivé síle vývoje věděly méně než my. Stejně jako Boulainvilliers se tak mohly domnívat, že šlechta 17. sto­ letí pocházela vesměs z franských válečníků, a spolu s mladým Guizotem interpretovaly Francouzskou revoluci jako odplatu Galorománů. Podobně si i staří fyziologové představovali ve spermatu už hotového homunkula. Poučení plynoucí z feudální terminologie je přesto jasné. Nenabízí nám snad tato nomenklatura, v níž, jak uvidíme, koexistovaly prvky nejrůznějšího původu (některé převzaté z jazyka poražených či vítězů a jiné zase, jako samo homagium, nově utvořené), věrný odraz společenského zřízení, jež sice silně podléhalo vlivu minulosti, už tak velice složité, ale i přesto bylo především výsledkem momentálních

VAZALITA A LÉNO

165

specifických podmínek? Jak říká jedno arabské přísloví, lidé se více po­ dobají své době než svým otcům. Ti nejslabší ze slabých, kteří hledali nějakého ochránce, se stávali prostě otroky, k čemuž kromě sebe zavazovali i své potomstvo. Radě ji­ ných, i mezi chudými, však záleželo na tom, aby si uchovali postavení svobodného člověka. Osoby, které získávaly jejich poslušenství, obvykle neměly důvod s takovým přáním nesouhlasit. V době, kdy veřejné insti­ tuce ještě nepodlehly tlaku osobních vazeb, „svoboda" teoreticky zna­ menala plnoprávnou příslušnost k národu ovládanému merovejskými panovníky, k populus Francorum, jak se běžně říkalo bez rozlišování do­ byvatelů a poražených. Synonymita termínů „svobodný" (libré) a „írán­ ský" (jřanc), která vznikla z totožnosti těchto dvou kategorií, měla přežít celé věky. Pro vůdce totiž bylo v mnoha ohledech výhodnější obklopit se závislými osobami s právními a vojenskými privilegii než mít k dis­ pozici jen hordu otroků. Tyto vztahy „svobodné" závislosti (ingenuili ordine), jak se píše v jed­ nom textu z Tours, se vyjadřovaly pomocí pojmů, z nichž velká část po­ cházela z ryze latinské slovní zásoby. I přes všechny proměny pohnuté historie totiž starý úzus patronátu z římského či romanizovaného světa nikdy zcela nevymizel. Zejména v Galii se prosadil tím snáze, že byl to­ tožný se zvyky podrobených populací. Nebylo galského vůdce, který by před příchodem legií nebyl obklopen skupinou věrných, a to jak sed­ láků, tak bojovníků. Nemáme přesnou představu o tom, co z těchto starých domácích obyčejů mohlo po výboji a pod nátěrem jednotné civilizace přežít. Vše však nasvědčuje tomu, že tyto zvyky, více či méně hluboce proměněné pod tlakem zcela odlišného politického stavu, pře­ trvaly i později. Vzhledem ke zmatkům předcházejících let však bylo každopádně v celé říši víc než kdy jindy nezbytné uchýlit se k bližším a účinnějším autoritám, než byly veřejnoprávní instituce. Každý, kdo se chtěl ve 4. či 5. století vyzbrojit proti tvrdým požadavkům daňových úředníků, naklonit si soudce či si prostě zajistit úctyhodnou kariéru, nemohl učinit lépe než se i přes svobodné postavení a někdy i urozený původ poddat nějaké výše postavené osobě. Tyto vazby, které oficiální právo neznalo, nebo naopak dokonce zakazovalo, nebyly nijak právně podepřené. Přesto však představovaly jeden z nejpevnějších společen­ ských tmelů. Když obyvatelé Galie, jež se stala Galií franskou, uzavírali dohody o ochraně a poslušenství, domnívali se, že nedělají nic, pro co by se v jazyce jejich předků snadno nenašlo patřičné označení.

166

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Dáme-li stranou všechny literární reminiscence, byl starší pojem „kli­ entela" zastaralý už v posledních letech římské říše. V merovejské Galii se však stejně jako v Římě i nadále o vůdci říkalo, že si podřízeného „bere na starost" (suscipere), čímž se stával jeho „patronem", a o pod­ řízeném zase, že se „poroučel" (commendare), tedy odevzdával svému ochránci. Takto přijaté závazky se běžně označovaly jako „služby" (servitium). Ve svobodném člověku by ještě nedávno toto slovo vyvolávalo odpor. Klasická latina jej totiž znala jen jako synonymum otroctví. Jedinými závazky slučitelnými se svobodou byla officia. Od konce 4. sto­ letí už ale servitium tento hanlivý význam nemělo. Svůj vklad však poskytla i Germanie. Ochrana, kterou mocný posky­ toval slabému, se často nazývala mundium, mundeburdum, coi. se mělo ve francouzštině proměnit v maimbour, nebo také v mitium. Toto posledně jmenované slovo znamenalo právo a pověření zastupovat závislou osobu před soudem: to vše byly germánské výrazy špatně maskované polatinštěnou formou, kterou si vynucovaly listiny. Tyto různé pojmy, mezi sebou více méně zaměnitelné, se použí­ valy zcela libovolně, bez ohledu na původ, římský či barbarský, obou smluvních stran. Vztahy osobní podřízenosti unikaly nařízení etnic­ kých zákonů, protože dosud zůstávaly na okraji všech práv. Protože tyto vztahy nebyly legalizovány, projevovaly tím větší schop­ nost přizpůsobovat se nesmírně rozmanitým situacím. Samotný král, který měl jako vůdce lidu ochraňovat všechny své poddané bez výjimky a který byl oprávněn vyžadovat od nich věrnost stvrzovanou kolektivním slibem svobodných lidí, však některým z nich přiznával ještě zvláštní maimbour. Kdo uškodil osobám, jimž takto „dal svůj slib", jako by ura­ zil jeho samotného, a uvaloval tím na sebe výjimečně přísný trest. Z po­ měrně pestrého davu vystupovala užší a význačnější skupina králových věrných, kteří se označovali jako vladařovi leudes, lidé, a kteří měli v anar­ chii konce merovejské doby nejednou v rukou korunu i stát. Mladý muž z dobré rodiny, který toužil prorazit, se stejně jako kdysi v Římě „ode­ vzdával" někomu z mocných, pokud mu ale prozíravý otec takto nezajis­ til budoucnost už v dětství. I přes rozhodnutí koncilů se nebála vyhledat patronát laiků ani řada duchovních nejrůznějšího postavení. Vztahy podřízenosti však byly záhy nejrozšířenější i nejtužší v nižších vrstvách společnosti. Jediné dochované znění dohody o patronátu uvádí na scénu ubožáka, který se pánovi podrobuje jen proto, že „nemá co do úst ani na sebe". Mezi těmito různými aspekty závislosti, ze společenského

VAZALITA A LÉNO

167

hlediska přitom tak protichůdnými, ostatně nebyl žádný formální rozdíl a ani rozdíl obsahový, alespoň tedy ne na první pohled patrný. Ať už byl „oddaným" kdokoli, téměř vždy zřejmě skládal svému pá­ novi přísahu. Bylo zvykem podrobit se také formálnímu aktu pod­ řízení? To s jistotou nevíme. Oficiální právní systémy se vztahovaly výhradně ke starším společenským a rodovým strukturám a v tomto ohledu mlčí. Co se týče dílčích dohod, ty se nezaznamenávaly písemně, a tudíž po sobě nezanechaly stopy. Od druhé poloviny 8. století však dokumenty začínají zmiňovat rituál vložení rukou. Po pravdě řečeno se používal nejprve jen mezi osobami nejvyššího postavení: chráněncem byl cizí vládce a ochráncem franský král. Touto předpojatostí pisatelů se ale nenechejme splést. Ceremoniál si zřejmě zasloužil podrobnou zmínku jen tehdy, byl-li zapleten do událostí vysoké politiky a odehrálli se během setkání dvou vladařů. V běžném životě byl pokládán za zcela banální, a tudíž nehodný pozornosti. Obřad existoval jistě už předtím, než takto vyšel na světlo prostřednictvím textů. Totožnost franských, anglosaských a skandinávských obyčejů svědčí o jeho germánském původu. Tento symbol byl ale natolik zřejmý, že jej snadno přijalo veš­ keré obyvatelstvo. V Anglii a Skandinávii vyjadřoval libovolně velmi rozmanité formy podřízenosti, například závislost otroka na pánovi nebo svobodného bojovníka na válečném vůdci. Podle všeho se lze do­ mnívat, že stejná situace dlouho panovala i ve franské Galii. Toto gesto sloužilo k uzavírání různých smluv o ochraně, nebylo však pokládáno za nezbytné, protože někdy provedeno bylo a jindy nikoli. Každá insti­ tuce vyžaduje poměrně jednoznačnou terminologii a relativně ustálený rituál. V merovejském světě však byly osobní vztahy dosud jen praxí. Vojáci přebývající pod pánovou střechou Jedna skupina závislých osob, lišící se od ostatních specifickými život­ ními podmínkami, už ale existovala. Byla to skupina domácích bojov­ níků, která obklopovala každého mocného, včetně samotného krále. Nejnaléhavějším problémem, jaký vyvstával před vládnoucími třídami v době míru, totiž zdaleka nebyla správa státu či dílčích majetků, ale spíš otázka, jak si opatřit prostředky k boji. Válka, ať už veřejná či sou­ kromá, vedená z nadšení či na obranu majetku a životů, byla po staletí páteří každodenního života každého vůdce a základním opodstatně­ ním každé moci.

168

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Když se franští králové stali pány Galie, převzali dva starší systémy tvoření armády, z nichž oba počítaly s mobilizací mas: v Germanii byl válečníkem každý svobodný člověk a Rím zase nabíral bojovníky v řa­ dách zemědělců, alespoň tedy dokud ještě používal domácí vojska. Franský stát zachoval za obou dynastií princip všeobecné mobilizace, který se měl ostatně udržet po celý feudální věk. Královská nařízení se sice snažila tuto povinnost přizpůsobit výši majetku a nejchudší obyva­ telstvo rozdělit do skupin, z nichž každá musela poskytnout jednoho vojáka, ale tato praktická opatření, jež se měnila podle momentálních potřeb, se obecného pravidla nijak nedotýkala. Podobně neváhali ani velcí baroni povolávat při svých sporech do boje své sedláky. V barbarských královstvích, kde správa zvládala svou funkci stále hůře, se způsob povolávání do armády stal příliš těžko ovladatelným nástrojem. Výboj dále narušil staré struktury, které si germánské společ­ nosti vytvořily pro válku i pro mír. Obyčejný German, který byl v době migrací spíš bojovníkem než sedlákem, se konečně pomalu stával spíš sedlákem, jehož zdržovala péče o nyní již stabilnější zemědělství. Když byl kvůli tažení odtržen od půdy někdejší římský kolon, jistě toho o válce nevěděl o moc víc. Ocitl se však v řadách uspořádaných legií, jež ho na boj připravily. Ve franském státě naopak mimo gardy, jež ob­ klopovaly krále a velké barony, neexistovala žádná stálá vojska, a tudíž ani žádný soustavný výcvik rekrutů. Těm tak chyběla motivace a zku­ šenost a také výzbroj - za Karla Velikého bylo třeba zakázat nástup do armády jen s holí. Tyto nedostatky začaly nepochybně velmi záhy ne­ gativně ovlivňovat vojenský systém merovejské doby a ještě více se pak začaly projevovat v časech, kdy na úkor pěšáků získali na bitevním poli převahu jezdci vybavení kvalitní útočnou i obrannou výzbrojí. Opatřit si bojového koně a vybavit se od hlavy až k patě totiž předpokládalo jistý majetek nebo výpomoc někoho bohatšího. Podle ripuárského zá­ koníku měl kůň cenu šesti krav a totéž platilo i pro kožený kyrys zpev­ něný kovovými destičkami. Helma stála jen o polovinu méně. Copak roku 761 nepostoupil jistý drobný vlastník z Alemanie svá rodinná pole a jednoho otroka za koně a meč? 4 ) Umět ovládat koně v boji a složitě šermovat s těžkým brněním také vyžadovalo dlouhý výcvik. „Rytíře můžeš udělat z dospívajícího chlapce, později však ne." Tento aforis­ mus se stal za prvních Karlovců příslovím.5) Proč ale došlo k tomuto úpadku pěšáka, jehož společenský dopad měl být tak značný? Někdy byl pokládán za důsledek arabských invazí:

VAZALITA A LÉNO

169

Karel Martel prý z Franků udělal jezdce, aby odolali nárazu saracénské jízdy, nebo ji mohli pronásledovat. Toto tvrzení je zjevně přehnané. I když budeme předpokládat, co už bylo zpochybněno, totiž že jízda hrála v tehdejších islámských armádách tak rozhodující roli, Frankové, kteří měli vždycky jízdní vojska, rozhodně nečekali na Poitiers, aby jim začali vyhrazovat stále širší prostor. Když Pipin roku 755 přeložil každo­ roční sjezd magnátů a vojska z března na květen, kdy nadcházela doba první píce, znamenalo toto příznačné opatření jen vyvrcholení staletého vývoje. Jeho příčiny, jež se vyskytují ve většině barbarských království, a dokonce i ve východořímské říši, nebyly vždy správně pochopeny, a to jednak proto, že nebyly dostatečně vyhodnoceny jisté technické faktory, a dále proto, že ve vlastní oblasti vojenství se pozornost zaměřovala téměř výhradně jen na taktiku boje na úkor jeho východisek a důsledků. Třmeny a podkovy, které starověké středomořské společnosti ne­ znaly, se v západních ikonografických dokumentech objevují až v 9. sto­ letí. Zdá se však, že vyobrazení zde mělo zpoždění za realitou života. Třmeny, které pravděpodobně vynalezli Sarmate, pronikly na Západ s kočovníky z eurasijské stepi a jejich rozšíření bylo jedním z důsledků nyní mnohem užších styků, k nimž v době nájezdů docházelo mezi západními usedlými a kočovnými civilizacemi velkých rovin. Buď šlo o kontakt přímý, díky migracím Alanů, kteří kdysi sídlili na sever od Kavkazu a jejichž několik frakcí odvlečených germánským proudem našlo azyl v srdci Galie či Španělska, nebo o kontakt zprostředkovaný germánskými národy, jež žily nějakou dobu na březích Černého moře, jako například Gótové. Z Východu pravděpodobně pocházela i podkova. Okování velmi usnadňovalo jízdu a útok na koni v nejhorších terénech. Třmeny zase snižovaly únavu při jízdě, a tím, že jezdci umožňovaly lépe zaujmout polohu, také zvyšovaly důraznost startu. Co se týče boje, útok na koni se jistě stal jedním z jeho nejčastějších způsobů. Nikoli však jediným. Když to vyžadovaly podmínky terénu, jezdci z koně sesedali a během útoku bojovali dočasně jako pěšáci. Vá­ lečné dějiny feudální éry jsou plné příkladů této taktiky. Protože však chyběly vhodné cesty a vojska nebyla vycvičena k těmto umně koordi­ novaným manévrům, jimž za své úspěchy vděčily římské legie, byl kůň jediným prostředkem, jak zvládnout dlouhé výjezdy, jaké si vynucovaly války mezi jednotlivými vladaři, a jak uskutečnit nečekané přepady, v nichž si libovala většina předáků. Zároveň byl ale i způsobem, jak rychle a bez přílišné únavy dojet přes zoraná pole a mokřiny na bitevní

170

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

pole a rozladit nepřítele nečekanými přesuny, nebo jak příhodně unik­ nout masakru v případě, že se karta obrátila. Když byli roku 1075 Sašové poraženi Jindřichem IV., šlechta díky čilosti svých koní utrpěla mnohem menší ztráty než pěší sedláci, kteří nedokázali jatkám zavčas uniknout. Ve franské Galii tedy okolnosti vedly k tomu, že se potřeba profesio­ nálních bojovníků, kteří by byli formováni tradicí své skupiny a kteří by bojovali zejména v sedle, stávala stále naléhavější. I když králové i na­ dále a téměř až do konce 9. století vyžadovali službu na koni v zásadě od všech svobodných mužů, kteří byli dost bohatí na to, aby se jí mohli podrobit, jádro těchto vycvičených a dobře vyzbrojených jízdních houfů, od nichž se jako od jediných očekávala skutečná účinnost, přirozeně tvo­ řili ozbrojení družiníci, kteří už dlouho obklopovali vladaře a magnáty. Byl-li rámec pokrevních společenství a národů ve starých germán­ ských společnostech dostačující pro běžný život, touha po dobrodruž­ ství a ctižádost volaly po jiném uspořádání. Vůdcové, především mladí, kolem sebe soustředili takzvané „druhy" (ve staré němčině gisind, což znamenalo přesně „druh na cesty" a co Tacitus velmi přesně přeložil latinským výrazem comes). Tyto druhy vedli předáci do boje a na lup a v době odpočinku je hostili ve velkých dřevěných sálech, kde se konaly dlouhé pitky. Toto malé vojsko svému kapitánovi umožňovalo účinně zasáhnout ve válkách a vendetách a zjednávalo mu autoritu na shromáždění svobodných mužů. Štědré dary - potraviny, otroci, zlaté prs­ teny -, jimiž je obdarovával, představovaly nezbytný prvek jeho prestiže. Tak tuto společnost popisuje Tacitus v souvislosti s Germanií 1. století a v téže podobě ožívá i o mnoho století později v Beowulfovi a s jistými nevyhnutelnými odlišnostmi také ve starých skandinávských ságách. Jakmile se tito barbarští vůdcové etablovali na troskách Románie, ne­ měli důvod se této praxe zříkat, protože ve světě, kam pronikli, kvetlo užívání soukromých bojovníků už dlouho. V posledních staletích Říma nebylo příslušníka vysoké aristokracie, který by je neměl. Často se jim říkalo buccellariiy podle pečiva (buccella) lepší kvality než běžný chléb, které obvykle dostávali. Byli to ostatně spíš žoldáci než druhové, ale dost početní a loajální, aby jejich soukromé eskorty, jež se soustředily kolem pánů, z nichž se stali generálové impéria, mohly zaujmout často prvořadé místo v rámci bitevních sil. Ve zmatcích merovejské doby musela být potřeba takových ozbroje­ ných družin naléhavější než kdykoli předtím. Vlastní gardu měl král: nazývala se truste a vždy byla přinejmenším z velké části jízdní. Totéž

VAZALITA A LÉNO

171

platilo i o jeho nejvýznamnějších poddaných, ať už íránského či román­ ského původu. Dokonce i kostely pokládaly za nutné si takto zajistit vlastní bezpečnost. Tito „gladiátoři", jak říkal Řehoř Tourský, tvořili dost nesourodé skupiny, kde nechyběli ani skuteční rabiáti. Páni do těchto družin neváhali najímat ani své nejsilnější otroky. Z valné části je však tvořili svobodní lidé. Ti ale svým původem vždy nepatřili k vy­ soce postaveným. Sama služba jistě představovala různé stupně váže­ nosti a byla odměňována v různé výši. Je ale příznačné, že v 7. století se darování „malého pozemku" nějakému otrokovi a donace ve prospěch „druha" (gasindus) vyjadřovaly týmž formálním obratem. V pojmu gasindus poznáváme starší výraz pro blízkého druha v boji. V merovejské Galii, jako ostatně v celém barbarském světě, se zřejmě běžně používal jako označení pro soukromého bojovníka. Postupně však uvolnil místo domácímu termínu „vazal" (vassus, vassalus), jehož čekala velká budoucnost. Tento nováček však nebyl římského, nýbrž keltského původu.6) Do galské hovorové latiny však jistě pronikl mnohem dříve, než se poprvé objevil v písemné podobě v Sdlském zákoníku: toto slovo totiž muselo být přejato dávno před Chlodvíkem, v době, kdy na území Galie ještě žily vedle populací, jež se přiklonily k jazyku Říma, také velké skupiny, které zůstaly věrné řeči svých předků. Uctívejme v něm tedy, chceme-li, jedno z autentických dítek Galů, jehož užívání proniklo až do spodních vrstev francouzštiny. Z jeho začlenění do feudální termi­ nologie ale nesmíme usuzovat na bůhvíjak vzdálené kořeny vojenské vazality. Systém „družiny", který se v mnoha ohledech podobal sys­ tému, jaký existoval ve staré Germanii, znala galská společnost, stejně jako všechny ostatní keltské společnosti, už před římským výbojem. Ať už ale z těchto obyčejů přežilo pod římskou nadvládou cokoli, jisté je jedno: označení pro ozbrojeného „klienta", jež známe díky Juliu Caesarovi, totiž ambactus či v Akvitánii soldurius, zmizelo beze stopy.7) Pojem vazal měl v okamžiku, kdy přešel do hovorové latiny, mnohem skrom­ nější význam: označoval chlapce (s tímto významem se měl udržet po celý středověk ve formě diminutiva válet), nebo také domácího otroka, a to na základě sémantického posunu, k jakému došlo i u latinského slovapuer. Nenazývá snad vychovatel ty, jež má neustále kolem sebe, zcela přirozeně svými „chlapci"? Ve franské Galii tomuto slovu dávaly tento druhý význam ještě různé texty z 6.-8. století. Pak se postupně utvořil jeho nový význam, který ještě v 8. století konkuroval významu prvnímu, až jej konečně zcela nahradil. Přijetím do pánovy gardy byl „poctěn"

172

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

nejeden domácí otrok. V obydlí svého pána však žili i ostatní členové této kohorty, aniž by přitom byli otroky, a museli zde vykonávat nejrůznější služby a přijímat pánovy bezprostřední rozkazy. I oni byli jeho „chlapci". Spolu se svými druhy otrockého původu tak byli označováni společným pojmem „vazalové", který se touto cestou přiklonil k významu druha ve zbrani. Tato společná nálepka, jež evokovala úctyhodnou blízkost k pánovi, byla nakonec vyhrazena pouze svobodným mužům z družiny. Dějiny tohoto pojmu, který vzešel ze dna otroctví, aby si postupně získal úctu, přitom odrážejí vývoj vlastní instituce vazalství. Jakkoli skromné totiž bylo na začátku postavení mnoha „nájemných vrahů", jež si vydržovali magnáti i sám král, vykazovalo už v tomto okamžiku jisté skutečně prestižní rysy. Vazby mezi družiníky a jejich vůdcem pa­ třily k oněm svobodně uzavíraným dohodám, jaké se nevylučovaly ani s nejúctyhodnějším společenským postavením. Termín, který označo­ val královskou gardu, truste, tedy „věrnost", je zcela příznačný. Nováček, přijatý do této družiny, přísahal králi věrnost a král se zase zavazoval, že mu bude „nápomocen". Byl to princip všech slibů věrnosti. Mocní a jejich gasindi či vazalové si jistě vyměňovali obdobné sliby. Být pod ochranou nějaké vysoce postavené osoby ostatně přinášelo nejen zá­ ruku bezpečnosti, ale i společenské uznání. Vzhledem k tomu, že v roz­ kládajícím se státě musel každý mocný hledat podporu zejména mezi lidmi, kteří mu byli bezprostředně poddáni, a při upadající vojenské morálce se potřeba profesionálních bojovníků stávala každým dnem naléhavější a role každého, kdo nosil zbraň, respektovanější, bylo po­ stupně stále zřejmější, že nejprestižnější ze všech forem podřízenosti je služba ve zbrani pánovi, jehož věrným se podřízený slavnostně prohlásil. Zde už byl ale cítit jistý vliv, který měl instituci vazality hluboce po­ znamenat a do značné míry ji odklonit od její původní vývojové osy. Do těchto mezilidských vztahů, jež dosud neměly s politickou suprastrukturou nic společného, zasáhl stát, a to stát ne-li nový, pak přinejmenším obnovený: říše Karlovců. Karlovská vazalita O politice Karlovců, kterou musíme chápat jako souhrn osobních zá­ měrů panovníků, z nichž někteří byli mimochodem výjimečnými osob­ nostmi, a spolu s tím i jako dílo jejich rádců, můžeme říci, že se řídila jak tradicí, tak novými zvyklostmi. První příslušníci rodu, který vzešel

VAZALITA A LÉNO

173

z aristokracie a dosáhl moci po dlouhém boji s původní královskou dynastií, se postupně stali pány franského lidu právě tak, že se obklo­ pili houfy na nich závislých ozbrojenců a že svou „ochranu", maimbour, vnutili ostatním předákům. Jakmile se ocitli na vrcholu, pokládali tyto vazby přirozeně i nadále za zcela standardní. Už od dob Karla Martela nadto bylo jejich ctižádostí opět zrekonstruovat onu veřejnou moc, na jejímž zničení se původně spolu s jinými aristokratickými rody podí­ leli. Chtěli, aby v jejich státech panoval křesťanský řád a mír. A potře­ bovali vojáky, aby svou vládu mohli rozšířit i na vzdálená území a vést svatou válku proti nevěřícím, válku, přinášející moc a spásu duším. Staré instituce však na takový úkol zjevně nestačily. Monarchie měla k dispozici jen málo úředníků, ostatně ne příliš spolehlivých a - s vý­ jimkou několika duchovních - bez znalosti tradice a bez odborné pří­ pravy. Zřízení rozsáhlého systému placeného úřednictva nedovolovaly ekonomické podmínky. Cestování bylo pomalé, nepohodlné a nebez­ pečné. Hlavním problémem centrální správy tedy byl přímý kontakt s jednotlivci, vymáhání povinných služeb a uplatňování nezbytných sankcí. Z této situace se zrodila myšlenka, že by se síť už velmi pevně zformovaných vztahů podřízenosti dala využít i pro účely vlády. Pán by se na všech úrovních hierarchie stal ručitelem svého „člověka" a zá­ roveň by byl pověřen dohledem nad plněním jeho povinností. Karlovci na tuto koncepci rozhodně neměli monopol. Z této myšlenky vyšla při vytváření mnoha legislativních nařízení už španělská vizigótská mo­ narchie. K rozšíření a docenění těchto principů možná přispěli právě španělští uprchlíci, kterých bylo po arabské invazi na franském dvoře hodně. Obdobné postoje vyplývaly i z velmi silné nedůvěry, jakou poz­ ději chovaly anglosaské zákony vůči „člověku bez pána". Tato politika ale byla jen velmi výjimečně prosazována tak uvědoměle a důsledně, jako tomu bylo ve franské monarchii kolem roku 800. „Nechť každý předák na svých podřízených vymáhá plnění císařských příkazů, aby je 8 tito podřízení plnili stále smířeněji." ) Tato věta z jednoho kapituláře z roku 810 shrnuje ve výmluvné zkratce jedno ze základních pravidel stavby, kterou zbudovali Pipin a Karel Veliký. Podobně se prý v Rusku v době nevolnictví chlubil car Mikuláš I. tím, že má ve svých poměščicích, tedy v obyvatelích venkova, „sto tisíc policejních komisařů". Nejnaléhavějším opatřením v této oblasti bylo samozřejmě uzáko­ nění, a tudíž ustálení vazalských vztahů, které představovalo jediný způsob, jak z nich učinit pevnou oporu centrální správy. „Darovaní"

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

174

nižšího postavení se svému pánovi záhy zavazovali doživotně, jako onen hladovějící, jehož známe z tourského textu. Rada družiníků sice nepochybně v praxi sloužila svému předákovi doživotně už dávno, ať už proto, že se k tomu tito bojovníci výslovně zavázali, nebo že jim ta­ kový postoj ukládaly jejich mravy či zájmy, nic však nedokazuje, že by bylo toto pravidlo za Merovejců všeobecně rozšířené. Ve Španělsku vizigótské právo nikdy nepřestalo respektovat právo soukromých vojáků na změnu pána: zákon totiž říkal, že „svobodný člověk má vždy vládu nad sebou samým". Za Karlovců se naopak různé královské a císařské výnosy zabývaly přesným stanovením přestupků, jež, pokud se jich pán dopustí, opravňují jeho vazala k odstoupení od dohody. To jinými slovy znamenalo, že kromě těchto případů a s výjimkou rozluky na základě vzájemné dohody bylo pouto po dobu života nerozlučitelné. Pán byl dále oficiálně zodpovědný za to, že se jeho vazal dostaví před soud či se připojí k armádě. Sám byl součástí vojska a jeho vazalové bo­ jovali pod jeho velením. Pouze v jeho nepřítomnosti přecházeli jeho va­ zalové pod přímé velení králova zástupce, hraběte. K čemu by ale bylo dobré snažit se takto využít pány k připoutání vazalů, kdyby sami tito pánové nebyli s panovníkem pevně svázáni? Karlovci přispěli k mimořádnému rozšíření společenského uplatnění vazality právě svým úsilím naplnit tuto nezbytnou podmínku svého velkého plánu. Jakmile se dostali k moci, museli své „lidi" nějak odměnit. Rozdělili jim tedy půdu, na základě postupu, který upřesníme později. Jako ma­ jordomové a později coby králové si museli opatřit nezbytnou podporu a především postavit vlastní armádu. Proto k sobě museli připoutat ještě celou řadu dalších osob, většinou už relativně vysoko postavených. Někdejší příslušníci vojenského doprovodu, kteří se usadili na pozem­ cích, jež jim vladař postoupil, byli i nadále pokládáni za jeho vazaly. Týmž poutem k němu měli být připoutáni i jeho noví poddaní, kteří nikdy jeho druhy nebyli. První i druzí sloužili v jeho vojsku, kam je ná­ sledovali jejich vlastní vazalové, pokud nějaké měli. Protože však museli většinu času trávit daleko od panovníka, jejich životní podmínky se hlu­ boce lišily od těch, v jejichž rámci se kdysi odvíjela existence domácích bojovníků. Jakožto od předáků více či méně rozsáhlých skupin závislých osob se od nich naopak očekávalo, že budou mezi těmito lidmi udr­ žovat pořádek, a případně dokonce vykonávat obdobný dohled i nad svými sousedy. Tak se v rámci populací obrovské říše vyčlenila zvláštní

VAZALITA A LÉNO

175

třída, ve srovnání s ostatními velmi početná, totiž třída „pánových va­ zalů" (vassi dominici), rozumějme vazalů „pana krále", kteří měli utvořit, pod zvláštní ochranou panovníka a s povinností poskytnout mu vel­ kou část svých oddílů, rozsáhlou síť věrných napříč všemi provinciemi. Když k sobě chtěl Karel Holý roku 871, krátce po vítězství nad svým synem Karlomanem, připoutat spojence mladého vzbouřence, domní­ val se, že nejlépe uspěje tehdy, pokud každého přiměje vybrat si mezi královskými vazaly pána podle vlastní vůle. To ale nebylo všechno: toto vazalské pouto, jež se z praxe ukazovalo jako velmi pevné, se Karlovci rozhodli využít k zajištění věčně selháva­ jící loajality svých úředníků. Ti byli vždy vnímáni jako lidé pod zvláštní ochranou panovníka, vždy mu skládali slib a stále častěji byli vybíráni z řad mužů, kteří předtím, než byli pověřeni tímto úkolem, králi sloužili jako vazalové. Tato praxe se postupně všeobecně rozšířila. Přinejmen­ ším od vlády Ludvíka Zbožného už neexistuje dvorská či významná správní funkce, zejména hraběcí, jejíž držitel by se nejpozději při ná­ stupu do úřadu nemusel stát vazalem monarchy, jemuž se spojenými dlaněmi skládali slib. Dokonce i od cizích knížat, která uznávala franský protektorát, se od poloviny 8. století vyžadovalo, aby se podřídila tomuto ceremoniálu, čímž se stávala královými či císařovými vazaly. Od těchto významných osob jistě nikdo neočekával, že budou stejně jako někdejší družiníci hlídkovat na pánově hradě. Přesto však svým způso­ bem náleželi k jeho vojenské družině, protože mu byli povinováni nejen oddaností, ale i vojenskou pomocí. Také magnáti si však už dávno zvykli vidět ve svém ozbrojeném do­ provodu důvěryhodné osoby, jimž mohli svěřit nej různější poslání. Pokud některého z těchto loajálních družiníků přiměl k odchodu z osobní služby nějaký vzdálený úkol, zisk pozemku či dědictví, pře­ dák ho i nadále pokládal za svého věrného. I zde měla zkrátka vazalita sklon zcela spontánně přesahovat úzký kruh panské domácnosti. Tyto dosud proměnlivé zvyky se ustálily díky příkladu králů a vlivu právních nařízení, která králové vydali. Páni i podřízení přirozeně spěli k typu dohody, jež nyní obsahovala i legální sankce. Hrabata k sobě vazalskými vazbami připoutávala nižší úředníky a biskupové a opati zase laiky, jimž svěřovali konkrétní funkce při výkonu spravedlnosti nebo v rámci vo­ jenských hotovostí. Mocní, ať už jakéhokoli postavení, se k sobě snažili přitáhnout stále větší množství drobných pánů, kteří sami jednali stejně vůči ještě slabším. Tito soukromí vazalové tvořili smíšenou společnost,

176

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

jejíž součástí byli dosud i jedinci poměrně skromného postavení. Mezi těmi, které směli hrabata, biskupové, opati a abatyše zanechat v kraji, když se svolávalo vojsko, byli i tací, jimž byl jakožto jakýmsi „pánovým vazalům", vassi dominia, v malém předán čestný úkol udržovat mír. Jiní byli zase pověřeni skromnějším úkolem: střežit pánův dům, vést skli­ zeň či dohlížet na služebnictvo.9) To už byly přinejmenším správní funkce s jistou prestiží. Stejně jako v případě králů se i u předáků jakéhokoli postavení stala někdejší čistě domácí služba modelem pro všechny druhy prestižní podřízenosti. Vznik tradiční vazality Pak přišlo zhroucení karlovského státu: rychlá a tragická porážka hrstky lidí, kteří se za cenu řady archaismů a neobratností, ale s ne­ smírnou dobrou vůlí snažili zachovat jisté hodnoty řádu a civilizace. V tomto okamžiku začalo dlouhé období nepokojů a zároveň i příprav, kdy měla vazalita konečně získat přesnou podobu. V trvalém válečném stavu způsobeném nájezdy a vnitřními spory, v němž tehdy Evropa žila, člověk víc než kdykoli předtím hledal pomoc předáka a předáci zase pomoc lidí. Tyto ochranné vazby se však přestaly šířit ve prospěch králů. Napříště se stávaly stále častějšími homagia sou­ kromá. Zejména kolem hradů, jež začaly na venkově od skandinávských a maďarských nájezdů vyrůstat ve stále hojnějším počtu, se páni, kteří těmto pevnostem veleli svým vlastním jménem či jménem někoho moc­ nějšího, snažili soustředit vazaly, kteří by je střežili. „Král už má z krále jen jméno a korunu (...) a před nebezpečím nedokáže ochránit ani své biskupy, natož ostatní své poddané. Jedni i druzí také odcházejí se spo­ jenýma rukama sloužit magnátům, protože jen tak dosáhnou míru." Tak vylíčil roku 1016 jistý německý prelát anarchii v burgundském krá­ lovství. V Artois jeden mnich v následujícím století výstižně objasňuje, jak se jen několika málo „urozeným", kteří se vyhnuli vazbám poddan­ ské závislosti, podařilo dosáhnout toho, že „i nadále podléhali jen ve­ řejným trestům". A to zde ještě musíme tímto obratem zjevně rozumět ani ne tak příliš vzdálenou královskou autoritu jako spíš autoritu hra­ běte, jenž byl namísto panovníka držitelem zbytku pravomocí, svou podstatou nadřazených vztahům osobní podřízenosti.10) Vztahy závislosti se přirozeně šířily napříč celou společností, nikoli jen mezi „urozenými", o nichž mluví náš mnich. Mezi těmito různými

VAZALITA A LÉNO

177

formami závislosti, jež charakterizovala pokaždé jiná společenská atmo­ sféra, se tehdy dotvořila hranice, která začala vznikat už v karlovské době. Jazyk i mravy si jistě ještě dlouho uchovaly stopy dřívějších zmatků. Někteří velmi chudí panští poddaní, kteří byli nuceni vykonávat opo­ vrhované polní práce a zastávat úkoly, jež byly nyní pokládány za ot­ rocké, se až do 12. století označovali jako comtnendés, což bylo v Písni o Rolandovi označení pro nejvyšší vazaly. O nevolnících, kteří byli „lidmi" svého pána, se často říkalo, že žijí v jeho „homagiu". Tímto pojmem se označovala i řada obřadných aktů, jejichž prostřednictvím se jedinec prohlašoval nevolníkem někoho jiného. Tyto rituály dokonce tu a tam připomínaly charakteristická gesta homagia „rukama".11) Tam, kde se toto nevolnické homagium praktikovalo, se však liši­ lo od homagia vazalského jedním rozhodujícím rysem: nemuselo se obnovovat z generace na generaci. Vývoj spěl totiž ke stále jasnějšímu rozlišení dvou různých způsobů svázanosti s předákem. Jednak to byla svázanost dědičná. Pro tu byly charakteristické nejrůznější závazky, považované za méněcenné. Především proto, že tato forma vylučovala v rámci vztahu podřízenosti jakoukoli možnost volby, byla pokládá­ na za opak toho, co dnes nazýváme „svobodou". Bylo to nevolnictví, k němuž sklouzla většina prostých „oddaných", a to i přesto, že jejich podřízenost měla původně, v době, kdy se společenské třídění řídilo odlišnými principy, „svobodný" ráz. Druhé pouto, jež se označuje jako vazalita, trvalo, ne-li ve skutečnosti, pak alespoň z právního hlediska až do smrti jednoho či druhého z takto spojených lidí. Tento aspekt vazalitu ušetřil nelichotivé nálepky pokrevně dědičné povinnosti a zajistil jí i nadále charakter prestižní služby ve zbrani. Forma pomoci, jež byla její součástí, byla totiž ryze vojenská. Na základě charakteristické sy­ nonymity označují od konce 9. století latinské listiny člověka libovolně jako pánova vazala či jako miles. Tento druhý pojem by se měl doslovně překládat jako „voják". Francouzské texty počínaje těmi nejranějšími jej však převádějí slovem „rytíř" a právě tento výraz z vernakulárního jazy­ ka měli v hlavě jistě i notáři starší doby. Pravým vojákem byl ten, který sloužil na koni ve velkém válečném brnění, a funkce vazala spočívala především v boji za pána, a to právě v takovéto zbroji. Běžný jazyk tedy nakonec začal jinou formou tohoto starého pojmu, kdysi tak prosté­ ho významu, pojmem „vazalství" (vasselage), nazývat nejkrásnější ctnost, jakou znala tato neustále bojující společnost, a to chrabrost. Takto sta­ novený vztah závislosti se uzavíral prostřednictvím homagia s vložením

178

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

rukou, jež bylo nyní vyhrazeno zejména pro tuto příležitost. Tento ri­ tuál hlubokého oddání však byl zřejmě v 10. století všeobecně doplněn polibkem, který tím, že mezi oběma jedinci nastoloval rovnost přátel­ ství, dodával podřízenosti vazalského typu větší důstojnost. Ve skuteč­ nosti už se ale týkal jen osob vyššího, a někdy dokonce velmi vysokého postavení. Vojenská vazalita, jež se postupně vyhranila ze staré a nejas­ ně definované „oddanosti" (commendisě), tak představovala beze sporu nejvyšší aspekt tohoto obřadu.

2. LÉNO Beneficium a léno: držba jako odměna Ve franské éře většina „oddaných" od svého nového pána nečekala jen ochranu. Od tohoto mocného, jenž byl zároveň i bohatý, žádali také zlepšení vlastního živobytí. Od svatého Augustina, který na konci řím­ ské říše vylíčil, jak chudí hledají patrona, jenž by jim „dal najíst", až po merovejský text, který jsme citovali už několikrát, slyšíme stále týž na­ léhavý hlas: hlas prázdného žaludku. Ani pán neměl jen ctižádost lidi ovládat. Přes ně se snažil často dosáhnout na majetek. Vztahy závis­ losti měly zkrátka od začátku také ekonomický aspekt. To platilo o vazalitě stejně jako o jiných formách závislosti. Štědrost, kterou předák projevoval vůči svým druhům v boji, se v tomto vztahu jevila tak zá­ sadní, že v karlovské době tvořilo předání několika darů - koně, zbraní, šperků - často téměř rituální odpověď na gesto osobního podrobení. Kapituláře sice vazalovi zakazovaly pouto rozvázat, avšak, jak se upřes­ ňuje v jednom z nich, pod podmínkou, že člověk již od svého pána ob­ držel dar v ceně jednoho zlatého solidu. Jediným opravdovým pánem byl ten, který svého člověka obdaroval. Obecné podmínky hospodářství dávaly předákovi skupiny vazalů stejně jako každému jinému zaměstnavateli na výběr jen ze dvou způ­ sobů odměňování. Jednak mohl svého člověka nechat u sebe doma a na vlastní náklady ho živit, šatit a vyzbrojovat, nebo mu mohl přidělit půdu, či alespoň pevný příjem z půdy, a tak nechat starost o obživu na něm: mohl ho „obdařit domem", chasser, jak se říkalo v krajích, kde se mluvilo francouzským jazykem. Zbývá vysvětlit, jak v tomto posledně jmenovaném případě probíhalo postoupení majetku.

VAZALITA A LÉNO

179

Prosté darování, bez zvláštního ustanovení, jež by vylučovalo či ome­ zovalo dědičnost, bylo v dřívějších dobách zřejmě poměrně rozšířené. Právě tímto způsobem postoupil podle textu ze 7. století jistý předák svému „druhovi" malé panství a později takto několikrát projevili svou štědrost vůči svým vazalům tři synové Ludvíka Zbožného, s neskrýva­ ným úmyslem přimět je k plnění jejich závazků a s možností darování odvolat, pokud se tak nestane. Protože však měly tyto majetky, jež pře­ dák obvykle rozděloval mezi lidi ze své družiny, spíš povahu žoldu než odměny, bylo důležité, aby se mu zase bez potíží vrátily, jakmile došlo k ukončení služby, tudíž nejpozději v okamžiku, kdy smrtí vazala vazba zanikla. Jinými slovy, jelikož vázali ta nebyla pokrevně dědičná, logicky takovou nemohla být ani odměna. Oficiální římské právo ani germánské zvykové právo se svými pev­ nými systémy dvoustranných smluv neposkytovaly podobným po­ zemkovým propůjčkám, jež byly ze své podstaty přechodné, žádné precedenty. V římské říši se naopak pod vlivem mocných praxe tako­ vých dohod hojně rozšířila v souvislosti s patronátem, protože ten před­ pokládal, že se pán postará o živobytí svého chráněnce. Terminologie těchto dohod byla dost nestálá, což je pro instituce na okraji zákonnosti vpodstatě přirozené. Užívalo se termínu precarium, podle prosby (preces), jež vzešla či měla vzejít ze strany obdarovaného, nebo také „dobrodiní", beneficium. Nebylo na závadu, že zákon, který takové dohody neznal, neposkytoval pronájemci žádný prostředek, jímž by se před soudem domohl plnění závazků, které na majetek obvykle sám uvalil, protože si vždy mohl vzít zpět, co bylo v zásadě jen milostivým darem. Oba vý­ razy se pak dál používaly i ve franské Galii, precarium však v jiném gra­ matickém tvaru, který si historikové vykládali nejrůznějšími způsoby. Pojem totiž přešel od středního rodu k rodu ženskému - precaria. Se vší pravděpodobností šlo jen o jeden z mnoha příkladů v pozdní latině hojně rozšířeného jazykového jevu, který kontaminací koncovky a slov středního rodu množného čísla udělal mimo jiné ze slova foliům fran­ couzské feuille. Proměnu v tomto případě usnadnil vliv podstatného jména, jež označovalo samotnou prosbu žadatele, totiž „prosebný list", epištola precaria. Precarium, beneficium: oba termíny se zřejmě původně užívaly více méně libovolně. Vzhledem k tomu, že precarium postupně přejalo prvky z nájemního práva a přetvořilo se v pevně stanovenou smlouvu, bylo toto označení časem vyhrazeno nájmům za poplatek. Nálepka

180

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

beneficium, neurčitější a zároveň úctyhodnější, protože nevyvolávala představu ponížené prosby, se naopak užívala spíše jako označení pro dočasné dary, určené osobám připoutaným k panským domům, a ze­ jména vazalům jako odměna za jejich služby. Toto rozlišení pomohla stanovit jistá významná událost. Když Karlovci potřebovali půdu, za kterou by získali podporu svých věrných, bezostyšně čerpali z bohat­ ství církve. První zábor za Karla Martela byl drastický. Jeho následov­ níci v tomto zcizování sice pokračovali, snažili se však legitimizovat jak minulé, tak současné zpronevěry, a tak si v jisté míře zajistit práva zá­ konných vlastníků. Biskupovi či klášterům však z půdy, kterou museli královskému vazalovi postoupit k doživotnímu užívání, plynul jistý fi­ nanční příjem; vazalská služba však byla vykonávána pouze ve prospěch krále. Z pohledu kostela byl tedy z právního hlediska majetek precariem. Zároveň jej daný člověk obdržel od krále jakožto beneficium. Toto slovo se v latině kanceláří a kronikářů používalo až do pozd­ ního 12. století jako označení pro pozemky, které se postupovaly vý­ měnou za službu, a zejména pak za službu vazalskou. Na rozdíl od skutečně živých právních termínů, jako byl například „oddaný" (commendé), však z „beneficia" v románských jazycích nevznikla žádná od­ vozenina: to svědčí o tom, že tento pojem, jenž pronikl do výraziva, tvořeného u kleriků oblíbenými reminiscencemi, až poměrně pozdě, v mluveném jazyce už dávno vystřídalo jiné slovo. Pro francouzské pí­ saře feudální doby a možná už v 9. století znamenalo beneficium „léno". I přes jisté fonetické potíže, jež se ostatně týkaly spíš latinských pře­ 12 pisů než románských tvarů, jsou dějiny tohoto slůvka jasné. ) Ve všech starogermánských jazycích existovalo slovo, vzdáleně příbuzné s latin­ ským pecus, které sloužilo buď k označování movitého majetku obecně, nebo jeho tehdy nejrozšířenější a také nejcennější formy, totiž dobytka. Němčina, která slovo používala v tomto druhém významu, jej zná do­ dnes ve tvaru Vieh. Galorománština, která je převzala od germánských útočníků, z nich udělala fief(v provensálštině feu), a to původně při­ nejmenším v jednom z jeho tradičních významů, v tom širším, tedy ve významu movitého majetku. Ten je doložen až do počátku 10. století nejrůznějšími burgundskými listinami. Ty nám například sdělují, že nějaká osoba získala pozemek, jehož cena byla stanovena podle běžné peněžní soustavy. Jelikož však kupec neměl k dispozici hotovost v této výši, zaplatil v souladu s tehdy běžným územ v naturáliích stejné hod­ noty, což texty vyjadřují následovně: „Dostali jsme od tebe dohodnutou

VAZALITA A LÉNO

181

cenu ve feos, oceněných na tolik a tolik liber, solidů a denárů."13) Srov­ nání s jinými dokumenty ukazuje, že se obvykle jednalo o zbraně, oděvy, koně a někdy i o potraviny, tedy o totéž, co dostávali družiníci vydr­ žovaní v pánově domě či vyzbrojovaní na jeho náklady. I zde se nepo­ chybně hovořilo o feos. Protože však toto slovo pocházelo z jazyků, jimž už ve franské Galii nikdo nerozuměl, a bylo tak odstřiženo od všech vazeb na zbytek slovní zásoby, v jejímž kontextu původně existovalo, začalo se snadno odchy­ lovat od svého etymologického obsahu. V panských domácnostech, kde se výraz obvykle používal, časem získal význam prosté odměny, bez ohledu na její movitou či nemovitou povahu. Pokud družiník, jehož až dosud předák živil, získal od tohoto předáka půdu, byla i ona ozna­ čována jako feus tohoto člověka. Později, když se půda postupně stala běžnou odměnou vazala, začalo toto staré slovo, jež mělo původně zcela opačný význam, označovat právě tuto formu odměny. Sémantický vývoj tím, jako ostatně často, dospěl až k protimluvu. Nejstarší příklad exis­ tence těchto vazalských pozemkových lén, jenž pronikl do psaných do­ 14 kumentů, pochází ze samého konce 9. století. ) Vděčíme za něj jedné z oněch jihofrancouzských listin, jež psali nevzdělaní klerikové, kteří věnovali hovorovému slovníku mimořádně široký prostor. V následují­ cím století se pak objevují další languedocké texty. Purističtější ostrovní, severofrancouzské a burgundské kanceláře ustoupily tlaku obecného jazyka až kolem roku 1000, a to ze začátku tak, že lidový výraz snížily na úroveň glosy, jež měla objasňovat široké veřejnosti výraz klasický. „Beneficium, jež se lidově nazývá léno", čteme k roku 1087 v jedné he15 negavské listině. ) V německy mluvících zemích si však slovo Vieh zachovalo význam dobytka, aniž by zároveň mělo i významy vznešenější. Jazyk listin si však mohl bez jakýchkoli zábran vypůjčit od galských notářů ten či onen latinský kalk, jenž významově obohatil románské „léno" (fiefi. Nejroz­ šířenější z nich, feudum, znaly německé kanceláře stejně dobře jako ty kapetovské. Lidový jazyk však k vyjádření každodenní reality potřebo­ val vlastní slovo. A protože se půda rozdělovala mezi služebné osoby teoreticky jen dočasně, začala se označovat podstatným jménem odvo­ zeným od velmi běžného slovesa, jež znamenalo „dočasně postoupit", „půjčit". Léno bylo půjčkou - Lehn.16) Protože ale mezi tímto termí­ nem a jeho slovesným kořenem, jenž se i nadále v široké míře používal, existoval stále citelný vztah, nedosáhl tento pojem nikdy tak naprosté

182

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

specializace jako jeho francouzský ekvivalent. Přinejmenším v lidovém úzu se i nadále používal na označování všech možných druhů pozem­ kových darů. Natolik platí, že přejatá slova se přizpůsobují novému a přesnému odbornému významu snáze než všechna ostatní. Beneficium, fief> Lehn: tato různá synonyma se snažila vyjádřit vcelku velmi jasnou myšlenku, a to, abychom se nemýlili, myšlenku ve své podstatě hospodářského rázu. Lénem se mínila především půda, po­ stupovaná nikoli za peněžní závazky (pokud do hry vstupovala finanční břemena, pak jen doplňkově), nýbrž za závazky faktické. Přesněji ře­ čeno, aby se dalo hovořit o lénu, nestačilo, aby hlavní zatížení majetku představovaly služby. Bylo nezbytné, aby tyto služby byly přesně spe­ cifikovány a individualizovány. Pacht, který listiny 11. století stavějí s předstihem před právníky 13. století výslovně do protikladu k lénu, byl kromě plateb zatížen ještě pracemi. Robota na poli, potah, dodávky nejrůznějších produktů domácí výroby, tyto povinnosti byly zjevně ta­ kového druhu, že je mohl vykonávat kdokoli. Nadto se řídily obecnou tradicí. Panskému „ministeriálovi" byla půda postoupena naopak pod podmínkou, že bude věrně vládnout ostatním nájemcům, malíři zase za výzdobu kostela jeho pánů, řeholníků, tesaři či zlatníkovi, pokud své umění dá do pánových služeb, knězi jako odměna za jeho péči o duše v rámci farnosti a konečně vazalovi jakožto ozbrojenému družiníkovi a profesionálnímu bojovníkovi. Držba podmíněná velmi specifickými službami, jež byly v každém jednotlivém případě stanoveny jinou do­ hodou či tradicí, byla definována především svou povahou odměny: 17 zkrátka jako držba-plat. Té se říkalo léno, ) a to bez ohledu na spole­ čenské postavení dotyčného jedince a samozřejmě, jednalo-li se o pro­ stého dělníka, aniž by od něj bylo vyžadováno povinné homagium. Nevolníkem byl často i panský úředník a jistě ani kuchaři benediktinů z Maillezais nebo hraběte z Poitou či felčar, jehož úkolem bylo pravi­ delně pouštět žilou mnichům z Trěves, kvůli těmto svým obvyklým čin­ nostem nepožívali nijak výjimečné prestiže. Vzhledem k tomu, že byli všichni zaopatřeni vlastní držbou, místo aby si je pán prostě vydržoval ve svém domě, byli tito kvalifikovaní služebníci legitimně zahrnováni mezi obleněné závislé osoby. Někteří historikové z těchto několika pří­ kladů prostých lén usuzovali, že jde o pozdní odchylku. V tom se ale mýlili. Už urbáře z 9. století znaly beneficia venkovských rychtářů, ře­ meslníků či podkoní. Einhard se v době Ludvíka Zbožného zmiňuje o beneficiu jistého malíře. Když se v letech 1008-1016 objevuje pojem

VAZALITA A LÉNO

183

léno poprvé v Porýní, ještě v polatinštěné podobě, vztahuje se k držbě jakéhosi kováře. Původně obecně rozšířená instituce se postupně pro­ měnila v instituci třídní: takový byl ve feudálním věku vývoj léna stejně jako vazality a mnoha jiných právních forem. Nikoli naopak. V dlouhodobém výhledu totiž obecná mentalita začala vnímat jako jaksi nepatřičné, aby se stejným pojmem označovaly majetky, které byly samy o sobě velmi odlišných rozměrů i povahy, a nadto je drželi lidé tak rozdílného postavení jako venkovský rychtář, kuchař, válečník, jenž byl sám pánem řady sedláků, nebo konečně hrabě či vévoda. Nepociťu­ jeme snad i dnes, v relativně demokratických společnostech, potřebu postavit na úrovni jazyka jakousi bariéru úctyhodnosti mezi mzdu děl­ níka pracujícího rukama, plat úředníka a honoráře svobodných pro­ fesí? Tato dvojznačnost se však udržela dlouho. Ve Francii 13. století se dál mluvilo o lénech panských úředníků a řemeslníků: právníci tak ve snaze vyčlenit vazalská léna tyto majetky s oblibou charakterizovali přívlastkem „svobodné" (franc), tedy podřízené pouze takovým povin­ nostem, jaké byly pokládány za hodné zcela svobodného člověka. Jiné jazyky, které přejaly slovo z francouzského úzu, jej používaly v obecném významu mzdy ještě déle, a to dokonce i ve smyslu, který neměl s da­ rováním půdy nic společného: v Itálii se ve 13. století jako fio označo­ valy peněžní platy některých městských úředníků a v Anglii se dodnes označují jako fee honoráře lékaře či advokáta. Pokud se však toto slovo používalo bez zvláštního určení, stále častěji bylo chápáno ve vztahu k nejčetnějším a zároveň společensky nejvýznamnějším lénům, kolem nichž se rozvinulo vlastní „feudální" právo, totiž ve vztahu k držbám, zatíženým službami charakteristickými pro vázali tu, a to v jasně vyhra­ něném smyslu slova, jejž toto slovo předtím získalo. „Léno je," jak se píše ve 14. století v jedné glose v Sachsenspieglu, „žoldem rytíře." Oblenění vazalů Oba způsoby odměňování vazala, lénem i přímým vydržováním v pá­ nově domě, nebyly zcela neslučitelné. I když se pánův věrný usadil na své půdě, nezříkal se ani jiných projevů panské štědrosti - zejména pak darů v podobě koní, zbraní a především rouch, plášťů a „popeličiny", které řada zvykových práv nakonec kodifikovala a jimiž neopovrhovaly dokonce ani nejvýše postavené osoby, jako například henegavský hrabě, který byl vazalem lutyšského biskupa.

184

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Někteří rytíři někdy žili se svým předákem, od něhož dostávali „ne­ zbytné zaopatření", 18 ) i přesto, že byli náležitě obdarováni půdou. Až na několik výjimečných situací však domácí a oblenění vazalové před­ stavovali skutečně dvě jasně rozlišené kategorie a z pohledu pána také kategorie různým způsobem užitečné: od vlády Karla Velikého tak bylo pokládáno za krajně neobvyklé, aby měl králův vazal sloužící v paláci zároveň v držbě nějaké beneficium. Zatímco pomoc a radu v ohrožení a dohled v době míru bylo možné vyžadovat od všech vazalů bez vý­ jimky, různé služby v rámci pánova ozbrojeného doprovodu či ve vyso­ kých úřadech v jeho domě bylo možné očekávat jen od vazalů domácích, kteří mohli být v pánově domě trvale přítomni. Jelikož tedy obě katego­ rie nebyly zaměnitelné, nelze říci, že by jejich odlišnosti byly odlišnostmi dvou po sobě následujících stadií vývoje. Typ druha vydržovaného v pá­ nově domě byl samozřejmě starší. Dlouho však koexistoval s mladším typem obleněného vazala. Pokud člověk získal po nějaké době služby v bezprostředním pánově doprovodu léno, jeho místo u panského stolu zaujal někdo další, často dospívající chlapec, který dosud nepřevzal své dědictví, či některý z druhorozených. Tato jistá existence a útočiště se jevily natolik lákavé, že si středně významné rytířské rody občas vy­ mohly příslib, že takto budou zajištěni jejich nejmladší členové.19) Na začátku vlády Filipa Augusta bylo těchto vazalů bez léna ještě tolik, že jim král ve snaze neopomenout žádnou kategorii poplatníků vy­ hradil ve svém nařízení ohledně křižáckého desátku zvláštní místo. Přesto nelze pochybovat o tom, že už v karlovské epoše se mezi oběma skupinami vazalů začal projevovat jistý nepoměr ve prospěch držitelů léna, který se pak stále zvětšoval. K tomuto trendu a přinejmen­ ším k několika jeho příčinám máme k dispozici výjimečně působivé svědectví, které nám poskytuje jistá příhoda, jež se sice odehrála mimo Francii, ale přesto ji zde můžeme oprávněně zmínit vzhledem k fran­ couzskému původu institucí, o nichž je řeč. Když Vilém Levoboček dobyl Anglii, nejprve se postaral o to, aby na své nové dominium přenesl specifický systém získávání vojenských sil, a to po vzoru svého normandského vévodství. Svým nejvýznamnějším poddaným tedy uložil povinnost mít pro jeho potřeby neustále k dis­ pozici určitý počet rytířů, jenž byl stanoven jednou pro vždy pro kaž­ dou baronii. Každý velký pán bezprostředně závislý na králi tak byl nucen si k sobě připoutat alespoň jistý počet vojenských vazalů. Bylo však samozřejmě na něm, jakým způsobem si je bude vydržovat. Rada

VAZALITA A LÉNO

185

biskupů a opatů jim ze začátku raději poskytovala ubytování a stra­ vu „na panství", aniž by je oblénila. To bylo v očích církevních předá­ ků všech zemí přirozeně nejlákavější řešení, protože se domnívali, že tak uchrání ode všech škod nezcizitelné dědictví, jež dostali do péče. Zhruba o století později blahopřál životopisec salzburského arcibisku­ pa Konráda I. svému hrdinovi k tomu, že dokázal vést války, „aniž by si své rytíře naklonil jinak než movitými dary". Až na několik málo výji­ mek se však angličtí preláti museli tohoto systému, který původně tak vyhovoval jejich záměrům, dost rychle vzdát a péči o královské vojsko přenést na léna vykrojená z církevní půdy.20) Kronikář z Ely vypráví, že v dobách, kdy byli vazalové živeni přímo klášterem, se stali nesnesitelný­ mi kvůli důrazným stížnostem, jimiž zahrnovali zdejšího celleraria. Jistě si snadno představíme, že taková hlučná tlupa ozbrojenců s nemírným apetitem musela být pro klidný klášter nemilým sousedem. V samotné Galii podobné mrzutosti jistě nebyly vzácností, vzhledem k rychlému a časnému úbytku těchto domácích klášterních vazalů, jichž bylo ještě na počátku 9. století kolem velkých náboženských komunit tolik, že jim například v Corbie mniši vyhrazovali zvláštní chléb, jemnější, než jaký jedli ostatní. K této nevýhodě, s níž se potýkala panství jistého druhu, ještě přistupovala jiná vážnější obtíž, jež sice praxi vyživování vazalů neznemožňovala úplně, ale přinejmenším ji výrazně omezova­ la. Rádně zásobovat širší skupinu byl v prvním feudálním věku veliký problém. Nejeden letopisec mluví o hladu v refektáři. V řadě případů bylo pro pána i ozbrojeného družiníka nejjistější, když ten druhý do­ stal k dispozici nezbytné prostředky a o svou obživu se postaral sám. Systém zajišťování obživy vazalů se stával tím problematičtější, když byli vazalové, jejichž věrnost měla být odměněna, příliš vysokého po­ stavení, aby se smířili s existencí v pánově stínu. Těm bylo třeba zajistit nezávislé příjmy vázáné na výkon správní moci, jež by jim dovolovaly žít v podmínkách odpovídajících jejich prestiži. Toto opatření si často vynucovaly i samotné vazalské povinnosti. Karlovský vassus dominicus musel vzhledem ke své roli trávit většinu času dohledem nad svou pro­ vincií. Rozšíření vazalských vztahů v karlovské epoše, a to nejen co do počtu, ale, lze-li to takto vyjádřit, také co do výše, šlo totiž ruku v ruce s rozsáhlým rozdělováním beneficií. Kdybychom však předpokládali, že u zrodu všech lén byl pán udě­ lující půdu vazalovi, měli bychom o rozšíření feudálních vztahů velmi zkreslenou představu. Jakkoli se to může zdát paradoxní, ve skutečnosti

186

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

vznikla řada z nich naopak tak, že vazal daroval půdu pánovi. Člověk hledající ochránce si tuto ochranu musel často koupit. Mocný, který nutil slabšího, aby se k němu připoutal, s oblibou vyžadoval, aby mu byly věci podrobeny stejně jako lidé. Níže postavení tak předákovi spolu s vlastní osobou odevzdávali i své pozemky. Jakmile byl vztah osobní podřízenosti dohodnut, předák svému novému vazalovi tento dočasně postoupený majetek vrátil, přičemž jej však podřídil vlastnímu svrcho­ vanému právu, jež se navenek projevovalo jeho zatížením různými bře­ meny. Tato rozsáhlá vlna darování půdy pokračovala ve franské epoše a prvním feudálním věku ve všech vrstvách společnosti. Postoupení po­ zemků však mělo velmi rozmanité formy podle postavení „oddaného" a jeho způsobu života. Sedlákovi byla jeho půda vrácena zatížená natu­ rálními či peněžními dávkami a robotou na poli. Výše postavený člověk s bojovým výcvikem získal po složení homagia zpět své staré dědictví s úctyhodnou nálepkou vazalského léna. Tak se dotvořilo rozlišení mezi dvěma velkými třídami faktického práva: na jedné straně stála léna a skromné držby sedláků, jež podléhaly kolektivním zvykům jed­ notlivých dominií, a na straně druhé „alody", jež zůstaly dlouho zproš­ těny jakékoli závislosti. Pojem „alod" byl stejně jako „léno" germánského původu, měl však mnohem přímější etymologickou filiací (z výrazů od, „majetek", a snad al, „souhrn"). Stejně jako léno přešel i alod do románských jazyků (alleu) a později se udržel jen v tomto novém jazykovém prostředí. Němčina v tomto významu používala slovo Eigen. I přes nějaké to zkomolení zů­ stal význam obou synonym naprosto neměnný od franské epochy až do konce feudálních věků, a dokonce i později. Někdy byl definován jako „úplné vlastnictví", ale tento výraz v souvislosti se středověkým právem nelze dost dobře použít. Dokonce i tehdy, odmyslíme-li si obvyklá ro­ dová omezení, mohl mít vlastník léna, byl-li sám pánem, pod sebou nájemce, nebo dokonce vazaly, jejichž práva na užívání půdy, v praxi nejčastěji dědičná, drasticky omezovala ta jeho. Alod tedy jinými slovy směrem dolů nutně absolutním právem nebyl. Byl jím však směrem nahoru. Němečtí právníci konce středověku mu říkali půvabně „léno slunce", tedy léno, jež na zemi nemá pána. Tohoto privilegia mohla přirozeně požívat jakákoli nemovitost či nemovitý příjem bez ohledu na jejich povahu, počínaje malým venkov­ ským hospodářstvím až po širší systém poplatků či správní moci, a také bez ohledu na společenské postavení držitele. Mezi alodem a pachtem

VAZALITA A LÉNO

187

tak existoval protiklad jako mezi alodem a lénem. Prozatím se však bu­ deme zabývat jen touto druhou dvojicí. Z tohoto hlediska se francouz­ ský a porýnský vývoj vyznačoval dvěma etapami nestejné délky. Anarchie, jež provázela rozpad karlovského státu a následující ob­ dobí, nejprve řadě feudálů poskytla příležitost, aby se zkrátka a jed­ noduše zmocnili lén, jejichž podmínečného udělení se jim předtím dostalo. A to především tehdy, když byl lenním pánem nějaký kostel či král. Podívejme se například na dvě limousinské listiny, jež od sebe dělí osmatřicet let. Listinou z roku 876 předává Karel Holý svému podda­ nému Aldebertovi „k užívání jako beneficium" pozemek Cavaliacus na dobu jeho života a života jeho synů. Listinou z roku 914 však Aldebertův syn Alger daruje kanovníkům v Limoges „svůj alod zvaný Cavaliacus, jejž zdědil po rodičích".21) I tehdy, pokud jako v tomto případě nepadly do klína duchovenstva, si tyto uzurpované alody ani skutečné staré alody tuto povahu dlouho neudržely. Jak vypráví jistý kronikář, byli jednou dva bratři, jménem Herroi a Hacket, kteří si po smrti svého otce, bohatého pána z Poperinghe, rozdělili jeho alody. Hrabě bouloňský a hrabě guineský je však neustále nutili, aby jim za tato panství složili homagium. Hacket, „který se bál lidí víc než Boha", ustoupil nátlaku hraběte z Guines. Herroi, který se nechtěl podrobit žádnému z obou pronásledovatelů, naopak předal svou část dědictví biskupovi z Thérouanne a přijal ji od něj jako 22 léno. ) Tato tradice, vyprávěná se zpožděním a bez záruk, není v po­ drobnostech spolehlivá. Svou podstatou však jistě poskytuje přesný obrázek toho, jaký osud mohl potkat tyto drobné vlastníky alodů, zmí­ tající se mezi ambicemi soupeřících vysokých baronů ze sousedství. V důvěryhodné kronice Gilberta z Monsu podobně vidíme, jak si henegavská a flanderská hrabata postupně podrobila hrady postavené na alodních panstvích v okolí Henegavska a proměnila je v léna. Vzhle­ dem k tomu, že feudální režim, který je definován v prvé řadě jako síť závislostí, nikdy nedosáhl, a to ani v oblastech, kde vznikl, stavu doko­ nalého systému, alody tu a tam stále přežívaly. Zatímco za prvních Karlovců byly ještě velmi časté (natolik, že vlastnictví alodu, jenž by ležel přímo v hrabství, tvoří v této době nezbytnou podmínku, aby mohl být člověk označen jako fojt - advocatus - nějakého kostela, tedy jako jeho světský představitel), od 10. století začal jejich počet prudce klesat, při­ čemž počet lén neustále stoupal. Půda vstupovala do podřízeného po­ stavení spolu s lidmi.

188

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Ať už byl skutečný původ vazalského léna jakýkoli, tedy ať už šlo o část předákova majetku či o „znovupřijaté" léno, jak budou později říkat právníci, tedy o postoupený alod, jenž pak jeho původní vlastník znovu přijal jako léno, oficiálně bylo prezentováno jako půda udělená pánem. Proto se celá věc řešila obřadným aktem, pojatým po vzoru forem, které tehdy byly společné všem tradicím majetkového práva a jimž se říkalo „investitury". Pán při investituře předával vazalovi před­ mět symbolizující majetek. Často stačila jen obyčejná hůlka. Někdy však byl použit raději výmluvnější symbol, například hrouda hlíny na zna­ mení postoupené země, kopí, jež připomínalo službu ve zbrani, či ko­ rouhev, pokud byl vazal nejen válečníkem, ale také vojevůdcem, který měl sám vést pod svým praporcem jiné rytíře. Na pozadí této základní osnovy, původně dost neurčité, vytvořila tradice a právníci pomalu celou řadu rozdílů, lišících se zemi od země. Pokud byla novému vaza­ lovi udělena i půda, investitura se odehrála ihned po homagiu a slibu věrnosti, a nikdy ne v opačném pořadí. 23 ) Rituál ustavující věrnost nutně předcházel odměně za tuto věrnost. Lénem mohl být v zásadě jakýkoli majetek. Pokud se však jednalo o vazalská léna, vynucovalo si společenské postavení jejich držitele v praxi jistá omezení. Tedy přinejmenším od okamžiku, kdy mezi růz­ nými formami závislosti vzniklo jasně vymezené třídní rozlišení. V textu dochovaném v jednom dokumentu ze 7. století, v němž je zazname­ náno darování půdy „druhovi", se zjevně počítalo s případnou robotou na poli. V pozdější době však vazal nebyl ochoten pracovat manuálně, tudíž musel žít z práce druhých. Jakmile obdržel půdu, zařídil, aby byla osídlena pronájemci, kteří by měli povinnost jednak odvádět dávky a dále vykonávat práce na části pozemků, jejichž obdělávání měl na starost přímo pán. Většina vazalských lén byla zkrátka většími či men­ šími panstvími. Existovala však i taková, jež spočívala v platech, jako byly desátky, příjmy kostelů, poplatky z trhů či mýtné, které svým pří­ jemcům rovněž umožňovaly vést zahálčivý život a přitom k nim nepat­ řila moc nad jinými závislými osobami, a pokud ano, pak jen okrajově. I práva tohoto posledního typu, jež byla do jisté míry vázána na půdu, patřila podle středověkého třídění po pravdě řečeno k nemovi­ tostem. Teprve později, když pokroky dopravy a správního uspořádání umožnily v královstvích a velkých knížectvích hromadění relativně značných peněžních zásob, začali králové a vysocí baroni rozdělo­ vat jako léna prosté renty, jež sice neměly žádnou vazbu na půdu, ale

VAZALITA A LÉNO

189

i přesto byly podmíněné složením homagia. Tato „komorní", tedy pe­ něžní léna měla řadu výhod. Nebyla ohrožena zcizením pozemků. Jeli­ kož obecně nebyla poznamenána vývojem, jenž, jak uvidíme, proměnil většinu pozemkových lén v dědičné majetky, a tudíž zůstala nanejvýš doživotní, udržovala držitele v mnohem užší závislosti na dárci. Hlavy států si jejich prostřednictvím mohly pojistit věrnost vzdálených podda­ ných, dokonce i mimo území bezprostředně podřízené jejich panování. Angličtí králové, kteří již záhy disponovali značným bohatstvím, zřejmě patřili k prvním, kdo se uchýlili k tomuto postupu, který od konce 11. století používali ve vztahu k vlámským pánům s hrabětem v čele, je­ jichž vojenskou pomoc potřebovali. Později se jim pokusil na téže půdě stejnou metodou konkurovat Filip August, který byl vždy hotov Piantagenety napodobovat. Stejně si ve 13. století Staufové usmiřovali rádce Kapetovců a Kapetovci zase rádce Staufů a Svatý Ludvík k sobě týmž způsobem bezprostředně připoutal Joinvilla, který byl dosud jen jeho nepřímým vazalem.24) Pokud se naopak jednalo o příslušníky pánova ozbrojeného doprovodu, peněžní odměňování předcházelo obtížím se zásobováním. To, že v průběhu 13. století počet doma vydržovaných vazalů rychle poklesl, bylo v nejednom případě výsledkem nahrazení přímého vydržování pevným peněžním platem ve formě léna. Bylo však přidělení ryze movitého příjmu jakožto léna skutečně le­ gitimní? Nešlo jen o problém slovního charakteru. Bylo totiž zcela na místě klást si otázku, kam až mohou sahat velmi specifická právní pravidla, jež se postupně utvořila kolem konceptu vazalského léna. V Itálii a Německu, kde se v odlišných podmínkách, jež vyložíme poz­ ději, toto ryze feudální právo nejlépe přetvořilo v samostatný systém, proto právní věda a soudní praxe nakonec peněžním rentám povahu léna upřely. Ve Francii naopak tento problém právníky zjevně nezne­ pokojoval. Významné baronské a knížecí rody zde pod záštitou staré nálepky vojenské držby přešly k téměř mzdovému systému, typickému pro novou ekonomiku založenou na prodeji a koupi. Jakožto žold „oddaného" bylo léno propůjčováno na dobu, po kte­ rou trval osobní vztah, jenž byl důvodem jeho existence. Přibližně od 9. století se všeobecně soudilo, že vazalita svazuje dohromady dva životy. Vazal měl tudíž držet své beneficium či léno až do své smrti či do smrti svého pána, nikoli však déle. Takové bylo až do konce pravidlo, jaké předepisoval právní formalismus: stejně jako trval vazalský vztah mezi přeživším z původní dvojice a následníkem jeho zemřelého protějšku

190

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

jen za cenu obnovení homagia, vyžadovalo i další držení léna dědicem vazala či potvrzení držby dědicem pána zopakování investitury. Za okamžik však uvidíme, že skutečnost tyto principy záhy jasně popřela. Jelikož byl ale tento vývoj stejný v celé feudální Evropě, bude vhodné pokusit se nejprve nastínit vývoj shodných či obdobných institucí, jako byly ty, jež jsme právě popsali, v zemích, které doposud stály stranou našeho zorného pole.

3. NÁSTIN EVROPSKÉHO VÝVOJE Rozmanitost francouzského vývoje: jihozápad a Normandie Každý ví či cítí, že už od středověku Francie směřovala k utužování ná­ rodní jednoty celého souboru společností, jež od sebe původně vzdalo­ valy silné odlišnosti: jak to působivě vyjádřil Mistral, Rhóna přijímala vody Durance. V žádné oblasti studia se dnes ale nepokročilo méně než v tomto společenském zeměpise. Na tomto místě tak budeme moci ba­ datelům předložit jen několik základních mezníků celkového vývoje. Nejprve se podívejme na akvitánský jih, tedy na oblast Toulouse, Gaskoňska a Guyenne. V těchto krajích ve všech ohledech zvláštního uspořádání a jen pod slabým vlivem franských institucí zřejmě šíření vztahů závislosti naráželo na řadu překážek. Alody, a to jak drobná venkovská hospodářství, tak i velká dominia, se v nich udržely až do konce v hojném počtu. I samotný pojem léno, jenž zde byl přesto za­ veden, rychle ztratil jasné obrysy. Kolem Bordeaux a Toulouse se takto od 12. století označovaly nejrůznější typy držeb včetně těch, které byly zatíženy skrovnými poplatky z půdy či robotou na poli. Totéž platilo o pojmu „hodnost" (honneur), jenž se stal na severu v důsledku séman­ tického vývoje, který naznačíme níže, takřka synonymem slova „léno". Oba výrazy byly jistě přejaty nejprve ve svém běžném, úzce zaměřeném významu. K jejich významové deformaci, kterou skutečně feudalizované země nikdy nepoznaly, došlo až později. Tato regionální společnost se zcela odlišnými zvyky nesprávně pochopila už samy tyto právní pojmy. Rollonovi Skandinávci, zvyklí na systém družin, blízký původním franským obyčejům, naopak v okamžiku svého osídlení Neustrie ze svých národních tradic neznali nic, co by se podobalo lénům a vztahu vazality, jaký se v této době rozvinul v Galii. Jejich předáci se mu však

VAZALITA A LÉNO

191

přizpůsobili překvapivě pružně. Nikde jinde nedokázali vládcové využít sítě feudálních vztahů ve prospěch vlastní autority lépe než na této do­ byté půdě. Přesto se však v hlubokých vrstvách společnosti i nadále pro­ jevovaly jisté exotické rysy. V Normandii stejně jako na březích Garonny se slovo léno záhy přiklonilo k obecnému významu držby. Nestalo se tak však z úplně stejných důvodů. V Normandii totiž neexistovalo jinde tak rozšířené vnímání odlišnosti jednotlivých tříd, a tudíž ani třídění pozemků podle životního stylu jejich držitele. O tom svědčí existence specifického práva drobných vazalů, nazývaných vavasseurs. Toto slovo nebylo samo o sobě ničím výjimečné. V celé románské oblasti označo­ valo ty nejníže postavené v hierarchii vlastníků vojenských lén, tedy ty, kteří ve srovnání s králi či velkými barony byli jen vazaly vazalů (vassus vassorum). Zvláštnost normandského „vavasora" však spočívala v po­ divné směsi závazků, jimiž byl obvykle zatížen jeho majetek. Vedle po­ vinné vojenské služby, na koni či pěší, se musel smířit také s dávkami, ba dokonce i s robotou: šlo zkrátka zpola o léno a zpola o pacht. Máme snad pochybovat o tom, že tato anomálie je pozůstatkem doby Vikingů? K rozptýlení všech pochybností stačí podívat se na anglickou Norman­ dii, tedy na severní a severovýchodní hrabství „dánského zvykového práva". Pozemky závislých, kteří zde byli označováni jako drengs, tedy v původním smyslu slova - stejně jako v případě pojmu vazal - „chlapci", byly zatížené stejnými dvojími závazky. Termín drengs byl tentokrát ryze severský a, jak už jsme viděli, ihned po nájezdech se ostatně používal zřejmě i na březích Seiny.25) Vdvasseur a dreng způsobily v následujících staletích značné starosti právníkům, kteří se nedokázali vymanit z kla­ sifikace, jež se postupně ustálila. Ve světě, který kladl boj nad všechny ostatní společenské aktivity a vyhrazoval mu zvláštní postavení, půso­ bily tyto pojmy jako nezdolný a obtížný pozůstatek věku, kdy, jak mů­ žeme stále dobře vidět v islandských ságách, nedělila u „lidí ze Severu" život sedláka od života válečníka žádná propast. Itálie Langobardská Itálie zaznamenala spontánní rozvoj typu osobních vztahů, který téměř ve všech ohledech odpovídal vazbám „oddanosti", jaké existovaly v Galii, od prostého poddanství až po začlenění do vo­ jenské družiny. Přinejmenším v okolí králů, vévodů a nejvýznamnějších předáků váleční druhové nosili obecné germánské označení gasindi.

192

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Mnozí z nich dostávali půdu, avšak pod podmínkou, že ji předákovi vrátí, jakmile se vyprostí ze závislosti na něm. V souladu s obyčeji, které všude stály u zrodu tohoto druhu vztahů, nebyla v této době tato vazba nerozlučitelná: pokud svobodný Langobard neopustil království, zákon mu výslovně přiznával právo „odejít se svým rodem, kam se mu zlíbí". Právní kategorie majetků, určených k odměňování služeb, se zřejmě jasně zformovala až poté, co byl lombardský stát začleněn do státu karlovského. Beneficium bylo v Itálii franským importem. Záhy se zde ostatně stejně jako ve vlasti této instituce prosadil pojem „léno". Langobardský jazyk toto slovo chápal ve starším smyslu movitého majetku. V okolí Lukky je však od konce 9. století doložen jeho nový význam jako vojenské léno.26) Galofranský pojem „vazal" zároveň postupně nahradil germánský termín gassindus, který se začal používat v užším významu neobleněného druha ve zbrani. Cizí nadvláda totiž ovlivnila i samot­ nou podstatu těchto skutečností. Rozšíření patronátu nejrůznějšího druhu nezpůsobila jen společenská krize, již vyvolaly výboje a o níž 27 přináší zajímavé svědectví jeden karolinský kapitulář, ) ale i ambice cizí aristokracie, jež ovládla vysoké úřady. Karlovská politika původně poměrně rozvolněný systém osobních a pozemkových závislostí upev­ nila a zároveň rozšířila i na této straně Alp. Pokud byla severní Itálie zemí, kde se systém vazality a léna přiblížil z celé Evropy nepochybně nejvíc situaci ve vlastní Francii, stalo se tak proto, že na obou stranách existovaly takřka shodné podmínky: v obou případech byl východis­ kem společenský substrát stejného typu, v němž se úzus římského klientelismu mísil s tradicemi Germánie a jejž svým organizačním úsilím přetvořili první Karlovci. V této zemi, kde nikdy nedošlo k přerušení právních činností a práv­ ního vzdělávání, však muselo feudální a vazalské právo velmi záhy ztra­ tit podobu značně proměnlivého souboru tradic a právních příkazů téměř výhradně ústní povahy. Kolem nařízení, jež ohledně tohoto práva v roce 1037 vyhlásili panovníci italského království, kteří byli ve skuteč­ nosti německými králi, vznikla celá odborná literatura, jež se kromě ko­ mentování těchto zákonů snažila popsat také „dobré zvyky dvorů". Její nejvýznamnější texty byly, jak víme, zkompilovány do slavné sbírky Libri Feudorum. Vazalské právo, tak jak je vyloženo v těchto textech, však vy­ kazuje jeden zvláštní rys: nikdy se zde nezmiňuje homagium polibkem a rukama a slib věrnosti se zde jeví jako dostačující krok k ustavení zá­ vislosti. Po pravdě řečeno šlo o projev systematizace a obratnosti, jenž

VAZALITA A LÉNO

193

byl v souladu s duchem téměř všech teoretických děl této doby. Doku­ menty z praxe však dokládají, že v Itálii feudální doby občas ke sklá­ dání homagia franského typu docházelo. Nikoli však vždy a možná ani ne většinou. Homagium se zkrátka nezdálo být nezbytným předpokla­ dem pro vznik vazalského pouta. Právní mínění, jež dokázalo mnohem snáze než na druhé straně Alp přijmout závazky smluvené bez jakého­ koli formálního aktu, homagium jakožto importovaný rituál nepo­ chybně nikdy zcela nepřijalo. Ostré světlo na samotný pojem vazalského léna vrhá jeho historie v jiném italském regionu, a to v rámci Patriomonia svatého Petra. Roku 999 vynesla přízeň císaře Oty III. na papežský stolec rodáka z Akvitánie, který v průběhu své skvělé a bouřlivé kariéry přišel do styku s monar­ chiemi a velkými církevními panstvími staré franské říše i langobardské Itálie. Byl to Gerbert z Aurillaku, papežským jménem Silvestr II. Ten zjistil, že jeho předchůdci léno neznali. Římská církev měla samozřejmě své věrné, jimž rozdávala půdu. Používala však přitom starých římských forem, zejména emfyteuze. Tyto smlouvy, přizpůsobené zcela odlišným společenským podmínkám, už nevyhovovaly potřebám přítomnosti. Je­ jich součástí nebyly služebné závazky. Ty sice byly dočasné, přesto však trvaly po několik generací, a konečně neznaly prospěšnou povinnost navrácení majetku donátorovi v každé generaci. Gerbert chtěl tento sys­ tém nahradit skutečným obléňováním a také vysvětlil proč. 2 8 ) Ačkoli při tomto prvním pokusu zjevně příliš neuspěl, léno a homagium po jeho smrti postupně pronikly do praxe papežské vlády. Natolik se tato zdvojená instituce zdála být nezbytným předpokladem každého dob­ rého uspořádání závislostí v rámci válečnické třídy. Německo V podobě, v jaké se německý stát definitivně dotvořil kolem počátku 10. století, spojoval na ploše provincií při toku Maasy a Rýna, které byly původně součástí království založeného Chlodvíkem a ohnisky karlovské moci, rozsáhlá území, která zůstala stranou velkého míšení lidí a institucí, typického pro galofranskou společnost. To platilo zejména o saské rovině táhnoucí se od Rýna až k Labi, jež byla okcidentalizována teprve v době Karla Velikého. Praxe léna a vazality se však rozšířila po celém zarýnském Německu, aniž by však, zejména na severu, prostou­ pila celou společnost tak důkladně jako ve staré franské říši. Jelikož

194

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

vyšší třídy nepřijaly homagium jakožto osobní vztah vlastní jejich po­ stavení tak bezvýhradně jako ve Francii, zůstala tato instituce blíže své původní povaze, jež z něj dělala rituál prostého podřízení se: polibek, který pána a vazala stavěl takřka na stejnou úroveň, provázel vložení rukou jen ve zcela výjimečných případech. Je možné, že příslušníci vý­ znamných předáckých rodů ze začátku cítili jakýsi odpor vůči přijetí vazeb, jež byly dosud pokládány za zpola nevolnické. Ve 12. století se v okolí Welfů vyprávělo, jak se jeden z předků dynastie, který se dozvě­ děl o tom, že jeho syn složil králi homagium, nad tímto aktem, v němž viděl útok na „urozenost" a „svobodu" své krve, natolik rozčílil, že se stáhl do kláštera a až do smrti odmítal viníka znovu spatřit. Tradici, do níž se přimísily genealogické chyby, nelze samu o sobě pokládat za zcela autentickou. Není však proto o nic méně příznačná: ve zbytku feudálního světa se s ničím podobným nesetkáváme. Dále zde trvalo déle než v jiných oblastech, než se utvořil protiklad služby ve zbrani a obdělávání půdy, který se stal jinde skutečným zá­ kladem štěpení tříd. Jindřich I., který byl sám Sas, vybavil v prvních le­ tech 10. století východní hranici Saska, neustále ohrožovanou Slovany a Maďary, opevněnými opěrnými body, jejichž obranu svěřil váleční­ kům, kteří prý byli rozděleni do stejných devítičlenných skupin. Prvních osm bojovníků se usadilo v okolí pevnosti a na její obranu přispěchalo jen v případě poplachu. Devátý zde žil trvale a dohlížel na domy a zá­ soby určené pro své druhy. Tento systém je na první pohled obdobou opatření, jež byla v téže době přijata na obranu řady francouzských hradů. Při bližším ohledání se však rýsuje jeden mimořádně hluboký rozdíl. Místo aby tito dohližitelé nad saskou hranicí žádali stejně jako „usazení" vazalové (estagiers) ze Západu prostředky na svou obživu od pána, buď ve formě materiálního zajištění, nebo v podobě léna, z něhož by jim plynuly povinné poplatky, byli sami skutečnými sedláky, kteří obdělávali půdu vlastníma rukama: byli agrarii milites. Tuto méně pokročilou feudalizaci německé společnosti potvrzo­ valy až do konce středověku dva rysy. Jednak počet a rozloha alodů, zejména pak knížecích. Když byl roku 1180 Welf Jindřich Lev, vévoda bavorský a saský, na základě soudního procesu zbaven svých říšských lén, jeho alodní panství, jež zůstala v rukou jeho potomků, se ukázala natolik rozsáhlá, že dala vzniknout skutečnému knížectví, které se o pětasedmdesát let později samo stalo říšským lénem a pod názvem vévodství brunšvické a luneburské se přetvořilo v základ brunšvických

VAZALITA A LÉNO

195

a hannoverských států budoucí německé konfederace.29) Ostatně, místo aby v Německu lenní a vazalské právo neoddělitelně splynulo s celou právní sítí jako ve Francii, bylo záhy pojato jako samostatný systém, jehož pravidla, aplikovatelná jen na některé pozemky a osoby, příslu­ šela zvláštním soudům, podobně jako dnes ve Francii uniká právo obchodních aktů a obchodníků právu občanskému. Lehnrecht, lenní právo, Landrecht, obecné zemské právo: velké soubory právních textů 13. století stojí celé na tomto dualismu, o němž Beaumanoir nikdy ani nesnil. Tato dvojkolejnost měla smysl jen proto, že řada právních vztahů dokonce i v rámci nejvyšších tříd vůbec nespadala do feudální kategorie. Prostor mimo sféru karlovského vlivu: anglosaská Anglie a španělská království Asturie a Leonu Barbarská království na území dnešní Velké Británie nebyla za kaná­ lem La Manche, který dokonce i v nejtěžších dobách nikdy nepřestaly brázdit bárky, stranou franských vlivů. Obdiv, jaký v ostrovních mo­ narchiích vzbuzoval zejména karlovský stát, někdy zjevně zacházel až ke skutečnému kopírování. O tom svědčí výskyt evidentně přejatého pojmu „vazal" v několika listinách a narativních textech. Tento zahra­ niční vliv však zůstal jen povrchní. Anglosaská Anglie nabízí historikovi feudality ten nejcennější přirozený experiment, totiž pohled na společ­ nost s germánským uspořádáním, jež až do konce 11. století sledovala takřka zcela spontánní vývoj. Anglosasové nenacházeli stejně jako všichni jejich současníci v etnic­ kých a pokrevních vztazích dostatečnou oporu pro slabší část populace ani uspokojení mocenského instinktu pro část silnější. Od okamžiku, kdy se na začátku 7. století zvedá závoj dějin, jež dosud postrádaly pí­ semné záznamy, se před našima očima začíná rýsovat předivo systému závislostí, jehož vývoj završí o dvě století později velké zmatky souvi­ sející s dánskou invazí. Tyto vztahy, jež se i zde označovaly latinským pojmem commendatio, šlo-li o to vyjádřit podřízenost níže postaveného, nebo germánským výrazem mund, jakmile se důraz kladl na ochranné působení pána, byly od začátku legitimizovány a ošetřeny příslušnými zákony. Přinejmenším od 10. století je podporovali i králové, kteří je po­ kládali za užitečné pro udržení veřejného pořádku. Jak v letech 9 2 5 - 9 3 5 nařizoval Aethelstan, pokud člověk neměl pána a shledalo se, že tento

196

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

stav je na překážku výkonu zákonných trestů, rodina dotyčného byla povinna určit mu před veřejným soudem příslušného lorda. Pokud tak učinit nechtěla či nemohla, byl tento člověk postaven mimo zákon, a kdokoli jej potkal, mohl jej zabít jako nějakého lupiče. Toto pravidlo se zjevně netýkalo osob, jež dosáhly natolik vysokého postavení, že byly bezprostředně podřízené autoritě panovníka. Ty byly ručiteli samy sobě. V této podobě však alespoň teoreticky toto pravidlo, o němž nevíme, do jaké míry bylo účinně uplatňováno v praxi, zacházelo dál, než se kdy Karel Veliký či jeho následovníci odvážili žádat. 30 ) Králové také těchto vazeb hojně využívali ve svůj prospěch. Jejich ozbrojení podřízení, kteří se označovali jako thegns, byli stejně jako řada vassi dominia rozptýleni po celém království, přičemž byli chráněni zvláštními smluvními tarify a pověřeni skutečnými správními funkcemi. Pokud přesto v Anglii před normanským výbojem vztahy závislosti nikdy nepřekročily dosud neur­ čitý stav, odpovídající stadiu merovejské Galie, příčinu je třeba hledat ani ne tak ve slabosti královské moci, hluboce zasažené dánskými vál­ kami, ale spíš v trvání specifické společenské struktury. Z houfu závislých se stejně jako jinde záhy vyčlenili ozbrojení věrní, jimiž se obklopovali magnáti a králové. Tito domácí bojovníci byli ozna­ čováni různými názvy, jež se vyskytovaly buď zároveň, nebo postupně a jež spojovalo dosti skromné a domácké vyznění: samozřejmě slovem gesith, s nímž jsme se setkali už mnohokrát, dále gesella s významem druha sdílejícího sál, geneat s významem druha sdílející potravu, thegn, což byl pojem vzdáleně příbuzný s řeckým xéxvov a stejně jako vazal původně znamenal „chlapec", a také slovem knight, jež je shodné s ně­ meckým Knecht, tedy služebník či otrok. Od Knutový vlády se ozbrojení družiníci krále a magnátů s oblibou označovali termínem housecarl, „do­ mácí hoch", přejatým ze skandinávštiny. Pán, a to jak pán vojenského vazala, tak prostšího „oddaného", ba dokonce i otroka, byl označován jako hlaford (z čehož vzniklo slovo lord v současné angličtině), doslova „chlebodárce", podobně jako se lidem soustředěným v jeho domě říkalo „pojídači chleba" (hlafoetan). Nebyl snad pán zároveň obráncem i živi­ telem? Jedna pozoruhodná báseň líčí stížnost jednoho z těchto druhů ve zbrani, který si po smrti svého vůdce musí hledat novou „poklad­ nici": jde o působivé lamento jakéhosi společenského solitéra, který přišel zároveň o ochranu, cit a základní radosti života. „Chvílemi sní o tom, jak objímá a líbá svého pána a klade mu ruce a hlavu do klína jako kdysi v blízkosti trůnu, odkud přicházely dary. Potom se muž bez

VAZALITA A LÉNO

197

přátel probudí a vidí před sebou jen temné vlny. [...] Kdepak jsou ra­ dosti hodování? Kde, běda, lesklý pohár?" Alcuin, který roku 801 popsal jednu z těchto ozbrojených družin v okolí arcibiskupa z Yorku, se zmiňuje o tom, že zde bok po boku pů­ sobili „urození i neurození válečníci". To svědčí jednak o promísenosti, jež byla původně charakteristická pro všechny podobné houfy, ale záro­ veň i o rozdílech, které se v jejich řadách začaly projevovat. Anglosaské dokumenty nám mimo jiné prokazují tu službu, že v tomto ohledu podtrhují jistou příčinnou vazbu, kterou z žalostně chudých merovejských pramenů nelze postřehnout: rozlišení sice bylo přirozenou sou­ částí vývoje, zjevně je však urychlil záhy se rozšířivší zvyk usazovat tyto ozbrojence na pozemcích. Rozloha a povaha propůjčky se lišila podle postavení člověka, a tak v praxi završovala vyhranění protikladu mezi urozenými a neurozenými. Není nic příznačnějšího než proměny ter­ minologie. Z pojmů, vyjmenovaných před chvílí, se některé přestaly po­ užívat. Jiné se zase zaměřily na označování buď těch výše, nebo naopak níže postavených. Geneatje na začátku 7. století označením pro skuteč­ ného válečníka a poměrně významnou osobu, ale v 11. století už jen pro skromného držitele půdy, který se od ostatních sedláků liší pouze povinností hlídkovat u pána a nosit jeho vzkazy. Thegn zůstal naopak nálepkou pro mnohem váženější kategorii ozbrojených závislých. Vzhle­ dem k tomu, že většina takto označovaných jedinců byla postupně vy­ bavena držbami, se však záhy projevila potřeba nového termínu, jenž by označoval domácí ozbrojence, kteří vystřídali tyto obleněné druhy ve vojenské službě v pánově blízkosti. V tomto významu se prosadil pojem knight, který se tak zbavil hanlivého významu služebníka či ot­ roka. Trend, směřující ke zřízení instituce pozemkové odměny, byl ale natolik silný, že v předvečer normanského výboje už byl vybaven půdou také nejeden knight Po pravdě řečeno, to, nakolik byly tyto pojmové rozdíly i nadále pro­ měnlivé, naznačuje, do jaké míry zůstalo toto rozlišení ve skutečnosti nedokonalé. Jiné svědectví přináší samotná formálnost aktů podřízení se, jež mohly bez ohledu na svůj společenský dopad až do konce obsa­ hovat gesto vložení rukou, nebo se naopak obejít bez něj. Ve franské Galii existoval dvojí základní rozlišovací princip, který nakonec dospěl k jasnému oddělení vazality od nižších forem slibů věrnosti: jednak to byla neslučitelnost dvou různých způsobů života, a tudíž i různých zá­ vazků, totiž života válečnického a života sedláckého, a dále rozpor mezi

198

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

doživotní, z právního hlediska svobodně zvolenou vazbou na jedné straně a dědičnými pouty na straně druhé. Ani jeden z obou faktorů však v anglosaské společnosti nepůsobil se stejnou intenzitou. Agrarii milites, „vojáci-sedláci": toto slovní spojení, s nímž jsme se se­ tkali už v Německu, použil v roce 1159 jeden kronikář, když chtěl cha­ rakterizovat jisté tradiční prvky anglických vojenských sil. Ty tato země, jejíž struktura nebyla normanským výbojem zcela rozvrácena, dávala i nadále k dispozici svému králi cizího původu.31) Skutečnosti, k nimž se vztahovala tato narážka a jež byly tehdy už jen pouhými přežitky, odpovídaly praktikám, které byly o sto let dříve velmi rozšířené. Nebyli snad ve skutečnosti zmiňovaní geneat nebo také radmen, jejichž držby, v 10. století tak časté, byly zatíženy povinnou službou v panské družině či doručováním pánových vzkazů stejně jako dávkami a robotou na poli, zároveň vojáky i sedláky? A nepodléhali snad samotní thegns jako držitelé půdy kromě vojenské služby také obyčejné robotě? Jak absence onoho galorománského společenského substrátu, jenž se v Galii zjevně podílel na prosazení třídního rozlišování, ačkoli jeho přesný účinek nelze určit, tak vliv severských civilizací (vedle nám už dobře známých drengs se venkovští thengs vyskytovali především v hluboce poskandinávštělých severních hrabstvích), tak konečně i nevelký význam, jaký se přikládal koni, přispívaly k udržování promísenosti společenských kate­ gorií. Ne, že by snad neměla řada anglosaských vazalů koně. V boji však obvykle sesedali na zem. Bitva u Hastingsu byla v prvé řadě porážkou pěchoty smíšeným vojskem, kde jezdectvo svou taktikou podporovalo pěšáky. Anglie před normanským výbojem neznala na kontinentě běž­ nou rovnocennost pojmů „vazal" a „rytíř", a pokud se nakonec knight začal po příchodu Normanů, nikoli bez jistého váhání, používat jako synonymum druhého z těchto dvou termínů, stalo se tak nepochybně proto, že rytíři, které si přivedli okupanti, byli většinou stejně jako valná část knights válečníky bez půdy. Který sedlák však potřeboval kvůli pře­ sunu na smluvené místo ovládat a neustále trénovat činnosti, nezbytné pro řízení koně v bojové vřavě a pro práci s těžkými zbraněmi v sedle? Co se týče rozdílů, které jinde vyplývaly z více či méně dlouhého tr­ vání pouta, ty neměly v Anglii možnost výrazněji se projevit. S výjimkou vlastního nevolnictví se totiž vazby závislosti daly na všech úrovních poměrně snadno rozloučit. Je sice pravda, že zákony člověku zakazovaly opustit pána bez jeho svolení. Tento souhlas však závislému nemohl být upřen, pokud vrátil majetky, jež mu byly předtím předány výměnou za

VAZALITA A LÉNO

199

jeho služby, a pokud nedlužil nějaký závazek z minulosti. Kdykoli „si najít nového pána" bylo zjevně trvalou výsadou svobodného člověka. Jakmile došlo k vyrovnání," říká Aethelstan, „nechť mu žádný pán ne­ brání." Dílčí dohody, místní či rodové zvyky a konečně zneužití moci byly ale někdy silnější než zákonná pravidla: nejeden vztah podříze­ nosti se v praxi proměnil v doživotní, ba dokonce dědičné pouto. Rada závislých, někdy velmi prostého původu, si přesto zachovala možnost „odejít k jinému pánovi", jak říká Domesday Book. Systému osobních vztahů ostatně neposkytovala oporu žádná pevná klasifikace majet­ kových vztahů. V době první vazality sice angličtí páni udělili stejně jako na kontinentě svým věrným řadu pozemků bezvýhradně, mnohé z nich však byly nepochybně propůjčeny jen na tak dlouho, jak dlouho trvalo samo pouto věrnosti. Tato dočasná postoupení se stejně jako v Německu často označovala jako „půjčky" (laen, latinsky praestitum). Nevidíme však, že by se jasně zformovala instituce majetku-odměny s povinností jeho navrácení dárci po smrti odměněného. Když k tako­ výmto propůjčkám, podmíněným poslušenstvím, odváděním dávek a vojenskou službou, přistoupil kolem počátku 11. století worcesterský biskup, učinil tak starým, církvi blízkým způsobem pronájmu na tři generace. Stávalo se, že obě vazby, osobní a majetková, zůstávaly oddě­ lené: člověk, který v době Eduarda Vyznavače přijal půdu od nějakého církevního pána, rovněž na tři generace, od něj získal zároveň i svolení „přejít během této doby k pánovi podle vlastní volby", tedy odevzdat se i se svými pozemky jinému pánovi, než byl ten, jenž mu je postoupil: šlo o dualismus, který by byl ve Francii v téže době, alespoň tedy ve vyš­ ších vrstvách, zcela nemyslitelný. Jakkoli významnou se však stala v anglosaské Anglii role vztahů ochrany jakožto stmelujícího společenského prvku, ani zdaleka ne­ dosahovala takového významu, aby udusila vazby ostatní. Pán sice ve­ řejně zodpovídal za své lidi, ale vedle této sounáležitosti pána s jeho podřízeným přežívaly i starší vztahy kolektivní solidarity v rámci rodu a sousedských společenství, velmi silné a pečlivě upravené zákonem. Udržela se i vojenská povinnost všech příslušníků národa, více či méně odstupňovaná podle majetku každého jednotlivce. Králi sloužily dva typy plně vyzbrojených bojovníků: theng, který byl vpodstatě obdobou franského vazala, a prostý svobodný člověk, pokud měl jistý majetek. Obě kategorie se logicky částečně překrývaly, protože theng obvykle roz­ hodně nebyl nemajetný. Kolem 10. století se tak prosadil zvyk označovat

200

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

jako thengs, tedy thengs královské, s veškerými výsadami vyplývajícími z tohoto postavení, všechny svobodné poddané krále, kteří vlastnili dostatečně rozsáhlé pozemky nebo úspěšně obchodovali se zámořím, tudíž i ty, kteří na něm nebyli bezprostředně závislí. Stejný pojem tedy označoval jak stav, který vznikal aktem osobního podrobení se, tak pří­ slušnost k hospodářské třídě: šlo o dvojznačnost, jež byla i přes pozoru­ hodnou lhostejnost k principu rozporu přípustná jen proto, že osobní vazba nebyla chápána jako natolik silné pouto, že by se jí nemohlo nic vyrovnat. Možná by nebylo úplně nepřesné, kdybychom si zhroucení anglosaské civilizace vyložili jako neúspěch společnosti, jež si sice byla vědoma postupného rozkladu starých společenských struktur, ale ne­ dokázala je nahradit sítí přesně definovaných a jasně hierarchizovaných vztahů závislosti. Chce-li historik feudality najít skutečně specifické srovnávací pole na Iberském poloostrově, nemá smysl zaměřit se na severovýchodní Španělsko. Katalánie byla jakožto vzdálená marka karlovské říše hlu­ boce ovlivněna franskými institucemi. Totéž platí, i když méně bezpro­ středně, také o sousedním Aragonu. Naopak není nic originálnějšího než struktura společností asturoleónské skupiny, tedy Asturie, Leonu, Kastilie, Galicie a později i Portugalska. Její studium ale bohužel nepo­ kročilo příliš daleko. Ve stručnosti se tedy podívejme, jaké závěry z něj 32 lze předběžně vyvodit. ) Rozvoj osobních závislostí zde stejně jako jinde podnítilo dědictví vizigótské společnosti, zprostředkované prvními králi a aristokracií, a ži­ votní podmínky, které byly podobné jako na celém tehdejším Západě. Zejména předáci měli své osobní bojovníky, které obvykle označovali jako své criados, tedy „strávníky", a které texty někdy nazývají rovněž „vazaly". Tento posledně jmenovaný pojem byl ale přejatý a vcelku jen velmi vzácně užívaný a pro nás je zajímavý především jako důkaz, že i tato mimořádně autonomní oblast iberského světa byla přesto pod stále silnějším vlivem zapyrenejských feudálních systémů. Jak také jinak, když průsmyky neustále proudilo tolik francouzských rytířů a kleriků? Podobně narážíme i na slovo homagium a spolu s ním i na příslušný rituál. Domácí gesto oddání se však bylo jiné: bylo jím políbení rukou, které ostatně provázely mnohem volnější formality, jež se mohly po­ měrně často opakovat a podobaly se spíš aktu prosté zdvořilosti. Ač­ koli pojem criodos označoval zřejmě především domácí okruh věrných a ještě i Píseň o Cidovi hrdinovy družiníky charakterizuje jako „ty, kdo

VAZALITA A LÉNO

201

jedí jeho chléb", přesto se zde pozvolna prosazoval týž vývoj, který všude jinde směřoval k nahrazení přídělu potravin a darů přídělem půdy. Zde konkrétně byl ale zpomalen výjimečným bohatstvím, jež králům a mag­ nátům plynulo z kořisti z razií na maurském území. I přesto zde ale vznikla poměrně jasně vyhraněná kategorie držby, zatížené službami a odvolatelné v případě jejich neplnění. Některé dokumenty, inspiro­ vané cizí terminologií a v jistých případech sepisované kleriky fran­ couzského původu, tuto držbu nazývají „lénem" (v latinských tvarech). Běžný jazyk si ale zcela nezávisle vytvořil vlastní pojem, prestamo, který znamenal doslova „půjčka", čímž představoval zvláštní myšlenkovou shodu s německým Lehn. Tyto praktiky však nikdy nevedly ke vzniku mocné, rozpínavé a dobře uspořádané sítě vazalských a feudálních závislostí jako ve Francii. Dě­ jiny asturoleónských společností totiž poznamenaly dvě významné udá­ losti: jednak rekonkvista a dále nové osídlení. Na rozsáhlých územích dobytých na Maurech byli jako osadníci usazeni sedláci, kteří většinou nepodléhali přinejmenším těm nejtíživějším formám panské podří­ zenosti a kromě toho si jakožto jakási pohraniční milice nutně ucho­ vali bojeschopnost. Z toho vyplývalo, že příjmy z práce nájemců půdy, odvádějících dávky a vykonávajících robotu, mohlo zajistit mnohem méně vazalů než ve Francii, a především že ozbrojení věrní nebyly jedi­ nými bojeschopnými osobami, ba dokonce ani jedinými bojeschopnými osobami na koních. Vedle rytířů criados totiž existovali ještě „venkovští rytíři", k nimž patřili nejbohatší svobodní sedláci. Moc krále jakožto hlavního vojevůdce zde také zůstávala mnohem efektivnější než severně od Pyrenejí. Vzhledem k menší rozloze království nadto panovníci mno­ hem snadněji uplatňovali moc nad masou svých poddaných. Nedošlo tak ke splynutí vazalského homagia se závazkem úředníka, tedy léna a úřadu, ani k odstupňování homagií, jež by až na výjimku přerušení hierarchie alodem stoupala stupínek za stupínkem od nejprostšího ry­ tíře až ke králi. Tu a tam zde sice existovaly skupinky vazalů, kteří byli za své služby často odměňováni půdou. Jelikož však byli mezi sebou jen nedokonale provázáni, jen těžko mohli utvořit v podstatě jedinou strukturu společnosti a státu. Natolik platilo, že zjevným předpokla­ dem každého završeného feudálního režimu bylo splnění dvou podmí­ nek, totiž téměř úplný monopol vazala na bojovnickou funkci a více méně záměrný ústup všech ostatních prostředků působení veřejných autorit před vazalským poutem.

202

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Importované feudální systémy S usazením normandských vévodů v Anglii se dotýkáme pozoruhod­ ného fenoménu právní migrace, totiž přenosu francouzských feudál­ ních institucí na dobytou půdu. Došlo k němu hned třikrát během jediného století. Po roce 1066 za kanálem La Manche, zhruba po roce 1030 v jižní Itálii, kde si dobrodruhové původem rovněž z Normandie začali zakládat vlastní knížectví, jež se zhruba o sto let později měla spojit v tzv. Sicilské království, a konečně v Sýrii, ve státech zakláda­ ných od roku 1099 křižáky. Na anglické půdě usnadnila přijetí cizího režimu existence už téměř vazalských zvyků u poražených. V latinské Sýrii se začínalo od začátku. Co se týče jižní Itálie, ta byla před přícho­ dem Normanů rozdělena mezi tři vlády. V langobardských knížectvích, Beneventu, Capuy a Salernu, byla praxe osobních závislostí velmi roz­ šířená, aniž by však tyto vazby utvořily jasně hierarchizovaný systém. V byzantských provinciích ovládaly řadovou populaci pozemkové, vo­ jenské a často i obchodnické oligarchie, jež byly s lidem někdy svázány jistým druhem patronátu. Nic ani vzdáleně podobného feudalitě ale neexistovalo ani tam, kde vládli arabští emírové. Jakkoli silné však byly tyto rozdíly, implantaci feudálních a vazalských vztahů všude usnad­ ňoval jejich charakter třídní instituce. Vládnoucí skupiny, sestávající převážně z dobyvatelů, k nimž se v Anglii a především v Itálii připo­ jily jisté prvky domácích aristokracií, tvořily nad venkovským lidem a někdy i nad měšťanstvem, v obou případech archaického typu, ja­ kési koloniální společnosti, jež se řídily stejně exotickými zvyky, jako byly ony samy. Společným rysem těchto importovaných feudalit byla mnohem lepší uspořádanost než v zemích, kde byl jejich vývoj zcela spontánní. Po pravdě řečeno, v jižní Itálii, jež byla postupně dobyta prostřednictvím válek stejně jako dohod, vyšší třídy ani jejich tradice zcela nezanikly a udržely se zde také alodní majetky. Rada z nich zůstala v rukou sta­ rých městských aristokracií, což bylo pro zdejší poměry charakteristické. V Sýrii i Anglii, necháme-li stranou jisté počáteční odchylky v termino­ logii, bylo alodní vlastnictví naopak nepřípustné. Každý kousek půdy byl propůjčen nějakým pánem a tento souvislý řetězec dospíval článek za článkem až k osobě krále. Každý vazal tak byl k panovníkovi při­ poután nejen jako poddaný, ale také na základě vazby, jež postupně spojovala vždy dvě osoby. Starý karlovský princip pánovy „donucovací"

VAZALITA A LÉNO

203

autority na těchto územích, jež ke staré říši nikdy nenáležela, našel téměř dokonalé uplatnění. V Anglii, kde existovala silná královská moc, která na dobytou půdu přenesla zažitý správní úzus rodného vévodství, se takto implantované instituce nestaly jen základem přísněji uspořádané struktury než kde­ koli jinde. Důsledkem jakési kontaminace, postupující shora dolů, tyto instituce postupně prostoupily téměř celou společnost. V Normandii, jak víme, slovo „léno" zaznamenalo hluboký významový posun, až na­ konec začalo označovat jakoukoli držbu. Tento vývoj byl zahájen prav­ děpodobně už před rokem 1066, aniž by ale byl k tomuto datu plně završen. Ačkoli k němu došlo paralelně na obou březích kanálu La Manche, nestalo se tak zcela shodnými cestami. Anglické právo do­ spělo ve druhé polovině 12. století k jasnému rozlišení dvou velkých kategorií držby. Ta první, která nepochybně zahrnovala většinu drob­ ných venkovských hospodářství, byla označována za držbu nesvobod­ nou a pokládána za dočasnou. Nadto byla poznamenána ponižujícími službami. Druhou kategorii držeb, jejichž vlastnictví bylo chráněno královskými soudy, tvořila skupina pozemků svobodných. Právě na ty se vesměs vztahovalo označení „léno" (feé). Rytířská léna zde tedy sou­ sedila s rolnickými či městskými pachty. Nepředstavujme si však, že šlo jen o čistě slovní asimilaci. Jak brzy uvidíme, v celé Evropě 11. a 12. sto­ letí se vojenské léno proměnilo v prakticky dědičný majetek. Jelikož se pokládalo za nedělitelné, v řadě zemí se nadto dědilo z prvorozeného na prvorozeného. To byl zejména případ Anglie. Zde se však primoge­ nitura postupně rozšířila všeobecně. Vztahovala se na všechny pozemky označované jako fees a někdy i na pozemky nižšího řádu. Tato výsada pr­ vorozenství, jež se měla stát jedním z nejpůvodnějších rysů anglických společenských mravů a také jedním z těch, které měly největší dopad na další vývoj, tak byla svou podstatou projevem jakési sublimace léna v prvořadé majetkové právo svobodných lidí. Anglie tvoří na žebříčku feudálních společností jakýsi protipól Německa. Protože se nespoko­ jila s tím, že by jako Francie přetvořila zvykové právo obleněných osob ve specifický právní systém, celá jedna část oblasti, jež v Německu spa­ dala do kategorie Landrecht a týkala se pozemkových práv, zde předsta­ vovala Lehnrecht.

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

204

4. JAK SE LÉNO STALO SOUČÁSTÍ VAZALOVA D Ě D I C T V Í Problém dědičnosti: „hodnosti" a prostá léna Zavedení dědičnosti lén zařadil Montesquieu mezi základní stavební prvky „feudální vlády", stojící v protikladu k „vládě politické". Nikoli bezdůvodně. Vezměme však na vědomí, že přísně vzato je tento pojem nepřesný. Vlastnictví léna se nikdy nepřenášelo automaticky smrtí před­ chozího držitele. Až na výjimku jistých přípustných, úzce specifikova­ ných případů však pán ztratil možnost odmítnout přirozenému dědici novou investituru, které předcházelo také nové homagium. Vítězství takto pojaté dědičnosti bylo vítězstvím společenských sil nad již ne­ platným právem. Abychom pochopili příčiny tohoto vývoje, musíme se pokusit představit si postoj zúčastněných stran, přičemž se prozatím omezíme na nejjednodušší případ, totiž na případ, kdy po sobě vazal zanechal jediného syna. Ve společnosti, kde byly pokrevní vazby tak silné, měl slib věrnosti přirozenou tendenci spojovat ani ne tak dva jedince jako spíš dva rody, z nichž jeden byl předurčen k vládě a druhý k poslušnosti, a to i přesto, že při tomto slibu nedošlo k žádnému postoupení půdy. Celý středověk přikládal značnou citovou hodnotu výrazům, které označovaly „přiro­ zeného" pána, tedy „přirozeného" rodem. Jakmile však šlo o léno, syn musel žádat o převzetí závazků věrnosti po otci téměř nevyhnutelně. Odmítnout složit homagium nebo si nevyžádat jeho přijetí znamenalo ztratit zároveň léno i značnou část otcovského dědictví, ba dokonce i dědictví celé. Takový krok se musel jevit tím drastičtější, jednalo-li se o léno „znovupřijaté", tedy ve skutečnosti o starý rodový alod. Tím, že praxe pozemkového odměňování vedla k sepětí osobní vazby s půdou, nevyhnutelně vedla i k jejímu sepětí s rodem. Postavení pána bylo méně zřejmé. V prvé řadě musel dosáhnout toho, aby byl „křivopřísežný" vazal potrestán a aby se v případě, že ne­ plnil své povinnosti, léno uvolnilo pro spolehlivějšího služebníka. Jeho zájem ho jinými slovy tlačil k tomu, aby trval na principu odvolatelnosti. Vůči dědičnosti naopak zaujatý nebyl. Potřeboval totiž přede­ vším lidi. A kde je mohl získat snadněji než mezi potomky těch, kteří mu už sloužili? K tomu dodejme, že kdyby synovi upřel otcovo dědic­ tví, neriskoval by jen ztrátu nových věrných, ale vystavil by se mnohem závažnějšímu nebezpečí, že proti sobě popudí své ostatní vazaly, kteří

VAZALITA A LÉNO

205

by se začali přirozeně obávat o osud vlastních potomků. Jak prohlásil mnich Richer, který psal za vlády Huga Kapeta, připravit dítě o jeho dědictví znamenalo vyvolat beznaděj ve všech „chrabrých lidech". Tento pán, jenž se dočasně zřekl části svého dědictví, však mohl pánovi tě trvat na tom, že mu budou půda, hrad či správní funkce navráceny, nebo že v případě, že se k novému oblenění přeci jen odhodlá, dá před dědicem předchozího vazala přednost jinému „oddanému", jehož pokládal za spolehlivějšího či užitečnějšího. Kostely, které střežily svůj teoreticky nezcizitelný majetek, konečně uznávaly definitivní charakter odevzdání léna, s nímž předtím souhlasili nejčastěji jen proti své vůli a s mimo­ řádnou nechutí. Složitá souhra těchto rozmanitých tendencí se nikdy neprojevila jas­ něji než za prvních Karlovců. Od tohoto okamžiku se beneficia často předávala potomkům, jako například panství Folembray, jež bylo krá­ lovským beneficiem a zároveň precariem remešského kostela a které pro­ šlo od vlády Karla Velikého až do doby Karla Holého rukama čtyř po sobě následujících generací.33) Na prosazení dědičnosti se někdy podiv­ nou oklikou podílela dokonce i úcta, jež náležela žijícímu věrnému. Jak se dovídáme od arcibiskupa Hincmara, pokud vazal, oslabený věkem či nemocí, nebyl nadále schopen vykonávat své povinnosti a nechal se v je­ jich plnění zastupovat svým synem, pán jej nesměl připravit o jeho ma­ jetek.34) To v podstatě znamenalo předem tomuto dědici potvrdit nárok na majetek, jehož služebné břemeno přijal už za života jeho zákonného držitele. Za velmi kruté bylo pokládáno dokonce už to, byl-li o otcovské beneficium připraven sirotek, a to i přes jeho dětský věk, a tudíž i ne­ schopnost boje. Copak se v podobné situaci nenechal obměkčit pros­ bami jedné matky i Ludvík Zbožný a Loup z Ferriěres neapeloval na dobré srdce jistého preláta? Přesto dosud nikdo nepochyboval o tom, že z přísně právního hlediska je beneficium pouze doživotní držbou. Roku 843 věnoval jistý Adalard klášteru St. Gallen rozsáhlé majetky, jejichž část byla rozdělena mezi vazaly. Ti, jakmile přešli pod správu kláštera, měli mít svá beneficia v držbě na dobu svého života a po nich jejich synové, pokud by přistoupili na dohodnutou službu. Poté měl 35 opat s půdou naložit podle vlastního uvážení. ) Svazovat mu neko­ nečně ruce se zdálo být samozřejmě v rozporu s dobrými mravy. Zá­ roveň je ale možné, že měl Adalard starost jen o blaho těch dětí, které mohl sám ještě poznat. Homagium, jež bylo dosud blízké svým koře­ nům, vzbuzovalo jen úzce osobní city.

206

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Na tomto prvotním základě praktických opatření se v průběhu po­ hnutého období plného změn, které bylo zahájeno rozdrobením karlovské říše, postupně ustavila skutečná dědičnost. K tomuto cíli směřoval vývoj všude. Problém však nebyl stejný u všech druhů lén. Jednu kate­ gorii musíme pojednat samostatně, a to léna, která odborníci na feu­ dální právo později nazvali lény „úředními". Těmi byla léna tvořená veřejnými úřady obsazovanými králem. Jak jsme již viděli, už od prvních Karlovců si k sobě král připoutával vazalskými vazbami osoby, jimž svěřoval nejvýznamnější státní funkce, zejména pak správu nad velkými celky, jako byla hrabství, marky či vévodství. Tyto funkce, jež si zachovaly staré latinské označení honores, se však důsledně odlišovaly od beneficií. Na rozdíl od nich totiž nebyly do­ životního charakteru. Jejich držitelé mohli být kdykoli odvoláni, i když se nedopustili žádné chyby, a to dokonce mnohdy ve svůj vlastní pro­ spěch. Změna úřadu totiž někdy znamenala povýšení, jako v případě onoho nevýznamného hraběte od břehů Labe, který byl roku 817 po­ staven do čela důležité frioulské marky. Na jedné straně honores a na straně druhé beneficia: texty z první poloviny 9. století, vyjmenovávající projevy přízně, jimiž panovník poctil toho či onoho ze svých věrných, nikdy nezapomínají tyto dvě kategorie rozlišovat. Vzhledem k tomu, že ekonomické podmínky neumožňovaly vyplá­ cení úředníka v penězích, byla funkce mzdou sama o sobě. Hraběti ne­ náležela jen třetina zisku z pokut plynoucích z jeho okrsku, ale kromě jiného i právo užívat některých fiskálních pozemků, určených speciálně na jeho obživu. Dokonce i moc nad obyvatelstvem se v této době, kdy opravdové bohatství vyplývalo z vlády nad druhými, musela jevit jako významný zdroj zisků, a to i v případě, že nebudeme brát v úvahu pří­ jmy nelegální, k nimž taková autorita až příliš často sváděla. Propůjčení nějakého hrabství tak bylo v nejednom smyslu slova jedním z nejcennějších darů, jakými mohl být vazal odměněn. Kromě toho, že se tak obdarovaný stával také soudcem a vojevůdcem, se možná až na spole­ čenské postavení v celku v ničem nelišil od řady držitelů prostých be­ neficií: jejich součástí totiž většinou bylo i uplatňování panských práv. Zbývala tak už jen odvolatelnost. Od vlády Ludvíka Zbožného se však tento princip, jenž byl pojistkou centrální moci, vzhledem k postup­ nému slábnutí královské moci prosazoval stále hůř. Hrabata se totiž na sklonku merovejské dynastie vrátila ke starým aristokratickým zvykům a stále úspěšněji pracovala na své proměně v územní mocnáře pevně

VAZALITA A LÉNO

207

zakořeněné v půdě. Nesnažil se snad roku 867 Karel Holý jednomu vzpurnému služebníkovi marně odejmout hrabství Bourges? Od to­ hoto okamžiku už nic nestálo v cestě asimilaci, kterou připravily zcela zjevné shodné rysy obou kategorií. Už za zlatých časů karlovské říše se začala za honores s oblibou označovat všechna beneficia královských va­ zalů, kteří byli vzhledem ke své roli ve státě skutečně mimořádně blízcí úředníkům ve vlastním slova smyslu. Slovo se nakonec stalo prostým synonymem léna, avšak až na jedinou výhradu, totiž že přinejmenším v některých zemích, například v normanské Anglii, se projevovala ten­ dence omezit jeho užívání na léna největšího rozsahu, k nimž patřila také významná správní moc. Pozemky, určené jako odměna za vyko­ návání úřadu, byly zároveň označovány jako beneficia či léna a na zá­ kladě mnohem závažnějšího významového posunu se pak takto začal nazývat i samotný tento úřad. V Německu, kde zůstaly tradice karlov­ ské politiky výjimečně živé, v roce 1015 biskup a kronikář Thietmar, který se držel prvního z obou těchto úzů, ještě velmi zřetelně rozlišo­ val hrabství Merseburk od beneficia, jež k tomuto hrabství náleželo. Běžný jazyk se však tehdy už dlouho podobnými odstíny nezabýval: to, čemu se říkalo beneficium či léno, byl zkrátka a dobře celý úřad, tedy nedělitelný zdroj moci a bohatství. Od roku 881 se ve Fuldských análech psalo ohledně Karla Tlustého, že toho roku dal svému příbuznému Hugovi „jakožto beneficium několik hrabství jako odměnu za věrnost". Těm, které církevní autoři s oblibou nazývali novými „satrapy" pro­ vincií, však nestačilo jen vyvozovat z královského pověření podstatu moci, které chtěli využívat ve vlastní prospěch. K tomu, aby zemi drželi pevně v rukou, potřebovali víc: tu a tam získat nové pozemky, budovat hrady v blízkosti křižovatek, vystupovat jako uvědomělí ochránci nejvýznamnějších kostelů a především v daném místě získat věrné. Toto časově náročné dílo vyžadovalo trpělivé úsilí řady generací, které se vy­ střídaly na téže půdě. Snaha o prosazení dědičnosti zkrátka vznikala zcela přirozeně z potřeb územní moci. Bylo by tedy závažným omylem pokládat ji jen za důsledek ztotožnění hodností s lény. Stejně jako írán­ ská hrabata se s touto tendencí museli smířit i anglosaští earls, jejichž rozsáhlé správní celky nikdy nebyly pokládány za držby, i gastaldes v langobardských knížectvích, kteří ani v nejmenším nebyli vazaly. Protože se však ve státech, které vznikly z franské říše, knížectví, marky a hrabství velice záhy staly předmětem feudálních darů, jsou dějiny jejich změn v rodové majetky neoddělitelně spjaty s dějinami

208

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

dědičnosti lén obecně, a to i přesto, že nikdy nepřestaly být jakýmsi zvláštním případem. V každé zemi však probíhala geneze obyčejných lén a lén spojených s vykonáváním určitého úřadu odlišným způsobem. A pokud přejdeme od jednoho státu ke druhému, vidíme, že tento pro­ tiklad měl dokonce i opačný význam. Vývoj: případ Francie Ve Francii occidentalis a v Burgundsku způsobilo časné oslabení královské moci, že beneficia, jež byla tvořena správními funkcemi, patřila k prv­ ním, která si vydobyla dědičnost. V tomto ohledu není nic poučnějšího než opatření, jež přijal Karel Holý v roce 8 7 7 při pověstném soudním zasedání v Quierzy. Ještě před svým odjezdem do Itálie se tehdy snažil vyřešit otázku správy království po dobu své nepřítomnosti. Jak si po­ čínat, pokud zemře některé z hrabat? Především bude nutné oznámit to panovníkovi, jenž si vyhrazuje právo konečného rozhodnutí. Svému synu Ludvíkovi, jehož pověřil regentskou vládou, přiznával jen moc určit dočasné správce. V této obecné formě odpovídalo opatření duchu žárlivě střežené autority, o níž přináší zbytek kapituláře množství dů­ kazů. Jistá zmínka, jež výslovně upozorňuje na dva zvláštní případy, však dokazuje, že nařízení bylo přinejmenším stejnou měrou inspiro­ váno i snahou omezit rodové ambice magnátů. Ta se týká situace, kdy by zemřelý hrabě po sobě zanechal syna, jenž by se právě nacházel na zaalpském tažení. Karel, který upírá regentovi moc zajistit za zesnulého náhradu, chtěl touto úvahou především uklidnit své druhy ve zbrani: měli by snad být pro svou věrnost zbaveni naděje na vytoužené dědic­ tví? Dále se v textu řeší situace, kdy by syn sice zůstal ve Francii, ale byl byl ještě „úplně malý". V takovém případě bude hrabství spravováno jménem tohoto dítěte služebníky jeho otce, a to až do okamžiku, kdy bude známo panovníkovo rozhodnutí v této věci. Dál edikt nezachází. Zjevně se zdálo vhodnější neformulovat princip dědičnosti doslovně formou zákona. Tato zdrženlivost se už naopak neprojevuje v prohlá­ šení, které dal císař přečíst před shromážděním svým kancléřem. Zde sli­ buje, že otcovské hodnosti budou synovi, který by byl na tažení v Itálii či dětského věku, předány bez okolků. Jistě šlo o momentální opatření diktovaná potřebami panovnické politiky. Do budoucna sice nebyla výslovně závazná, zároveň však potvrzovala zavedenou praxi. Na jistou dobu zkrátka oficiálně uznávala obvyklé privilegium.

VAZALITA A LÉNO

209

Abychom pochopili, jak v praxi došlo k příklonu k dědičnosti, stačí také sledovat (tam, kde je to možné) krok za krokem posloupnost nejvýznamnějších hrabat. Podívejme se například na předky třetí dynastie francouzských králů. Ještě v roce 8 6 4 mohl Karel Holý odebrat Robertu Silnému jeho neustrijské hodnosti, aby mohl využít jeho služeb jinde. Pouze však na krátkou dobu. Když roku 8 6 6 padl Robert u Brissarthe, stál už tehdy opět v čele správního celku ležícího mezi Seinou a Loirou. Ačkoli po sobě zanechal dva syny, po pravdě řečeno opravdu nízkého věku, žádný z nich jeho hrabství nezdědil. Tato území král předal ji­ nému magnátovi. Bylo třeba vyčkat smrti tohoto vetřelce roku 886, aby prvorozený Eudes získal zpět Anjou, Tourraine a možná i Blésois. Tato hrabství od tohoto okamžiku už nikdy neopustila rodinné dědictví. Alespoň tedy až do chvíle, kdy z nich Robertovce vyhnali jejich vlastní služebníci, kteří se mezitím sami stali dědičnými mocnáři. Souvislou řadu hrabat téhož rodu, která se v Poitiers vystřídala zhruba od roku 885 až do vymření dynastie roku 1137, přerušuje jediný interval, ostatně velmi krátký (890-902), který vyvolala nezletilost jednoho z kandidátů, ztížená podezřením na nemanželský původ. A i v tomto případě bylo hned dvojnásob charakteristické, že tohoto vydědění, o němž rozhodl sám monarcha, nakonec i přes vladařovy příkazy využil člověk, který se jakožto syn jednoho z dřívějších hrabat mohl rovněž dovolávat ro­ dových práv. I o mnoho staletí později budou Karel V. či Josef II. držet Flandry jen proto, že se k nim prostřednictvím série sňatků dostala tro­ cha krve onoho Balduina I., jenž roku 862 tak odvážně unesl dceru fran­ couzského krále. Jak vidíme, vše nás vede ke stejné dataci: rozhodující etapa se nepochybně odehrála někdy kolem druhé poloviny 9. století. Co se však dělo s obyčejnými lény? Opatření z Quierzy se výslovně vztahovala nejen na hrabství, ale i na beneficia královských vazalů, jež byla svým způsobem také „hodnostmi". Edikt i prohlášení však zašly ještě dál. Karel vyžadoval, aby pravidla, k nimž se zavázal vůči svým va­ zalům, tito vazalové sami uplatňovali ve vztahu ke svým vlastním lidem. I v tomto případě šlo zcela evidentně o nařízení diktované zájmy ital­ ského tažení: nebylo snad vhodné uklidnit nejen několik významných předáků, ale i řadové vojsko, sestávající z vazalů jiných vazalů? Přesto se zde ale dotýkáme čehosi hlubšího než jen pouhého příležitostného opatření. Ve společnosti, kde bylo tolik jedinců zároveň „oddanými" i pány, bylo jen těžko možné připustit, aby některý z nich požíval jako vazal určitých výhod, zatímco jako pán by je upíral těm, kteří s ním

210

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

přitom byli spojeni stejnou formou závislosti. Počínaje starým karolinským kapitulářem až po Magnu chartu, která je tradičním základem anglických „svobod", měl tento druh rovnosti privilegií, která takto sestupovala shora dolů, zůstat jedním z nejplodnějších principů feu­ dálního zvykového práva. Veřejné mínění ovládala právě tato myšlenka rovnosti výsad a ještě více pak velmi silné vědomí jakési rodové návratnosti, která ze služeb vykonávaných otcem vyvozovala práva pro jeho potomstvo. V civilizaci bez psaných zákoníků a organizované soudní praxe mělo toto veřejné mínění tendenci splývat s právem. Věrný ohlas našlo i ve francouzském eposu. Ne, že bychom mohli bezvýhradně přijmout obrázek, jejž nám předkládají básníci, kteří pod vlivem tradice, jež jejich tvorbě vnucovala specifický historický rámec, otázku formulovali jen ve vztahu k velkým královským lénům. Nadto si nikoli bezdůvodně představovali první karlovské císaře, o nichž psali, jako mnohem mocnější panovníky, než byli králové 11. či 12. století, a tudíž ještě dost silné na to, aby volně na­ kládali s královskými úřady, byť by to bylo na úkor přirozených dědiců, čehož už Kapetovci časem nebyli schopni. Svědectví žakéřů má tedy v tomto ohledu hodnotu pouze přibližné rekonstrukce minulosti, jež už dávno pozbyla platnosti. Z jejich vlastní doby je naopak jejich po­ stoj k těmto praktikám, který nepochybně vztahují na všechny druhy lén. Tyto postupy nepokládají přímo za protiprávní, ale z morálního hlediska za odsouzeníhodné. Způsobují katastrofy, jakoby je trestalo samo nebe: nejsou snad hned dva případy takového vydědění příčinou neslýchaných neštěstí, jichž je plný příběh Raoula z Cambrai? Dobrým pánem je ten, jenž pamatuje na myšlenku, kterou jedna z chansons de geste řadí mezi naučení, jež dal Karel Veliký svému následníku: „Dbej, 36 abys nezcizil léno osiřelého dítěte." ) Kolik však bylo dobrých pánů či těch, kteří byli nuceni takovými být? Při psaní dějin dědičnosti by se měla pro každé období sestavit statis­ tika dědičných a nedědičných lén, což je při dnešním stavu pramenů jednou provždy neuskutečnitelný sen. V každém dílčím případě samo­ zřejmě výsledek dlouho závisel na poměru sil. Zdá se, že kostely, slabší a často špatně spravované, začaly na začátku 10. století obecně ustupo­ vat tlaku svých vazalů. Ve velkých laických knížectvích naopak existo­ vala až do poloviny následujícího století ještě velmi proměnlivá tradice. Víc nám napoví osudy jednoho anjouovského léna, panství Saint-Saturnin, za hrabat Fulka Nerra a Godefroy Martela (987-1060). 3 7 ) Hrabě

VAZALITA A LÉNO

211

si léno nebere zpět až při prvním náznaku neposlušnosti, či snad do­ konce tehdy, hrozí-li, že by odchod vazala do sousední provincie mohl být na překážku výkonu vazalské služby. Ani v nejmenším nemáme pocit, že by cítil povinnost respektovat rodová práva. Z pěti držitelů, kteří se na panství vystřídali za období padesáti let, byli zřejmě jen dva - dva bratři - pokrevně spřízněni. Mezi těchto pět lidí se dokonce vloudil i jeden cizinec. Ačkoli byli dva rytíři shledáni hodnými toho, aby panství Saint-Saturnin drželi po dobu celého svého života, po je­ jich smrti jejich rod o panství přišel. Nic po pravdě řečeno výslovně nenaznačuje, že by po sobě zanechali nějaké syny. I když však budeme předpokládat, že v obou případech žádní mužští potomci neexisto­ vali, není nic příznačnějšího než mlčení, jaké v tomto ohledu zacho­ vává onen velmi podrobný připiš, jemuž vděčíme za naše údaje. Ten měl stanovit práva mnichů z Vendôme, jimž nakonec majetek připadl. Pokud opomíjí zdůvodnit vymřením příslušných linií jednotlivé pře­ vody, na nichž mělo v konečném důsledku vydělat opatství, děje se tak zcela evidentně proto, že připravit dědice o majetek se tehdy vůbec ne­ jevilo jako nezákonné. Tak časté změny držitele však tehdy byly už velmi ojedinělé. V samot­ ném Anjou byly přední knížecí dynastie založeny už kolem roku 1000. Kolem roku 1066 muselo být ostatně všeobecně pokládáno za dědičné i léno v Normandii, poněvadž v Anglii, kam bylo tehdy importováno, se tento jeho rys nikdy nezpochybňoval. Když v 10. století nějaký pán náhodou souhlasil s předáním léna z otce na syna, nechal tento ústu­ pek výslovně zaznamenat do příslušné listiny. V polovině 12. století se situace obrátila: nezbytná se jevila jen ta ujednání, která omezovala užívání léna na dobu života prvního držitele, což byly sice vzácné, ale stále povolené výjimky. Zvyk začal hrát ve prospěch dědičnosti. Kdo v této době ve Francii či v Anglii vyslovil pojem „léno", mínil tím léno dědičné. Když například církevní společenství v rozporu se starým ja­ zykovým územ toto označení veřejně upírala statkům svých služebníků, chtěla tak vyjádřit prostě jen svůj odmítavý postoj k jakékoli povin­ nosti, jež by je zavazovala souhlasit po smrti otce se službou syna. Praxe, která už od karlovské doby hrála ve prospěch potomků a v tomto pří­ stupu byla posvěcena existencí řady „znovuzískaných" lén, jež měla už vzhledem ke svému původu téměř nevyhnutelně rodový charakter, však v době posledních Karlovců a prvních Kapetovců již více méně všude počítala s tím, že po investituře otce bude následovat investitura syna.

212

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

V průběhu druhého feudálního věku, pro nějž bylo všude charakteris­ tické jakési právní uvědomění, se pak tato praxe stala právem. Vývoj: nse Konflikt společenských sil, který probíhal na pozadí vývoje léna, nikde nevyplývá na povrch jasněji než v severní Itálii. Představme si hierar­ chické uspořádání feudální společnosti lombardského království: na jejím vrcholu stál král, který byl od roku 951 s krátkými přestávkami zároveň i králem německým, a pokud byl vysvěcen rukou papeže, pak i císařem. Místo hned pod ním zaujímali jeho nejvýznamnější vazalové, tedy vysoká církevní a světská knížata. Ještě nižší příčka náležela davu nebohatých vazalů těchto baronů, tedy nepřímých královských vazalů, kteří proto byli všeobecně označování jako vavassores, tedy vassi vassorum. Poslední dvě jmenované skupiny rozdělil na začátku 11. století závažný spor. Vavassores svá léna pokládali za rodový majetek, zatímco velcí baroni trvali na držbě omezené na délku lidského života a na její libovolné odvolatelnosti. Roku 1035 tyto střety vyvolaly skutečnou třídní válku. Vavassores z Milána a okolí spojení přísahou uštědřili ar­ mádě magnátů zdrcující porážku. Do sporu vstoupil i Konrád II., jehož v dalekém Německu zburcovala zpráva o těchto nepokojích. Konrád se v rozporu s politikou svých předchůdců Otonů, kteří ctili v prvé řadě nezcizitelnost církevního vlastnictví, zasadil zavázaly nižšího řádu, a je­ likož byla Itálie dosud zemí zákonů, která, jak sám říkal, „po zákonech přímo prahla", upravil 28. května 1037 právo prostřednictvím skuteč­ ného právního nařízení ve prospěch svých chráněnců. Rozhodl se, že napříště budou pokládána za dědičná z otce na syna, vnuka či bratra všechna beneficia, jejichž pánem je laický baron, biskup, opat či abatyše. Totéž pak mělo platit i ohledně lén, jež by vznikla přímo na těchto beneficiích. O udělování lén na základě souhlasu alodních pánů tu není ani zmínka. Konrád se zjevně domníval, že jeho zákonodárná moc plyne ani ne tak z jeho role panovníka jako spíš z jeho postavení hlavy feudální hierarchie. Ať už tak či onak, uplatňoval touto cestou svůj vliv na na­ prostou většinu malých a středně velkých lén. Ačkoli mohl být ke svému postoji veden jistými příležitostnými důvody, zejména pak osobním ne­ přátelstvím vůči úhlavnímu nepříteli vavassores, milánskému arcibisku­ povi Aribertovi, zdá se, že jeho úmysly přesahovaly jeho momentální zájmy či zášť. Usiloval o spojenectví proti velkým feudálům, kteří byli

VAZALITA A LÉNO

213

pro monarchii vždy nebezpeční, a hledal je ve spojení s jejich vlastními houfy. O tom svědčí skutečnost, že v Německu, kde mu chyběla zbraň zákona, se snažil dosáhnout téhož cíle jinými prostředky, pravděpo­ dobně ovlivňováním soudní praxe královského tribunálu. I zde si podle svědectví svého kaplana „získal srdce rytířů tím, že nestrpěl, aby beneficia udělená otcům byla jejich potomkům odňata". Po pravdě řečeno byl tento zásah císařské moci ve prospěch dědič­ nosti součástí již víc než z poloviny završeného vývoje. Nevznikla snad v Německu od začátku 11. století řada soukromých dohod, které uzná­ valy práva potomků na to či ono konkrétní léno? Ačkoli se lotrinský vévoda Godefroy ještě v roce 1069 domníval, že může volně nakládat s „nájemnými držbami" svých rytířů a věnovat je jednomu kostelu, stě­ žovali si takto vydědění poddaní tak nahlas, že po jeho smrti musel jeho 38 nástupce dát kostelu místo tohoto daru nějaký jiný. ) V Itálii, kde přeží­ valy právní zvyklosti, v Německu podřízeném relativně mocným králům i ve Francii bez zákona a prakticky i bez krále svědčí podobnost vývoje o působení hlubších sil, než byly politické zájmy. Přinejmenším tedy pokud šlo o běžná léna. Specifické rysy, jaké dějinám německé a italské feudality vtiskla centrální moc, jež zde byla účinnější než kdekoli jinde, je třeba hledat v přístupu k úředním lénům. Nařízení Konráda II. se jich netýkala, protože byla držena z říše. Zbýval tak ještě jiný příznivý faktor, totiž obecně rozšířený respekt k pokrevním právům. Ten sehrál svou roli i zde. Od 11. století se pa­ novník odhodlal porušit tuto tak úctyhodnou tradici jen výjimečně. A pokud se tak rozhodl, obecné mínění, jehož ohlas nám přinášejí kronikáři, s oblibou poukazovalo na královskou zvůli. Pokud se však ve skutečnosti jednalo o to odměnit nějakého dobrého služebníka, nebo obejít dítě příliš nízkého věku či člověka, jenž byl pokládán za nespolehlivého, byl tento krok učiněn velmi často. A nezáleželo ani na tom, zda byl takto vyděděný potomek následně odškodněn uděle­ ním jiného podobného úřadu. Zejména hrabství se už totiž dědila jen v rámci poměrně úzkého počtu rodin, a hraběcí titul se tak stal sám o sobě dědičným mnohem dříve, než se takovými stala sama hrabství. Nejdéle také zůstaly napospas těmto autoritativním zásahům největší správní celky, totiž marky a vévodství. Například bavorské vévodství bylo v průběhu 10. století dvakrát upřeno synovi jeho předchozího dr­ žitele. Totéž se stalo roku 935 v míšeňské marce a roku 1075 v marce lužické. Dílem jednoho z oněch archaismů, jež jsou pro středověké

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

214

Německo typické, tak zůstala nejvýznamnější říšská léna v konečném důsledku až do konce 11. století zhruba ve stejném stavu jako ve Fran­ cii za Karla Holého. Nikoli však déle. Už v průběhu tohoto století se začal vývoj postupně zrychlovat. Od samotného Konráda II. se dochovala listina o dědičném postoupení jednoho hrabství. Jeho vnuk Jindřich IV. i pravnuk Jin­ dřich V. přiznali stejný charakter korutanskému a švábskému vévodství a hrabství holandskému. Ve 12. století už tento princip nebude zpo­ chybňován. I zde musela práva pána, byť by jím byl sám král, pomalu ustoupit právům vazalských rodů. Proměny léna z hlediska lenního dědického práva Syn, jediný syn, jenž by byl nadto schopen ihned převzít otcovské dě­ dictví: tato hypotéza sice naší analýze poskytla praktické východisko, skutečnost však byla mnohdy složitější. Od okamžiku, kdy se začala všeobecně uznávat pokrevní práva, se vyskytly nejrůznější rodinné si­ tuace, z nichž každá vyvolávala specifické potíže. Alespoň zběžný roz­ bor řešení, jež našly různé společnosti pro tyto problémy, nám umožní uvědomit si proměny léna a vazalských vazeb přímo v průběhu vývoje. Syn či vnuk, byl-li syn už po smrti, se zdáli být přirozenými pokra­ čovateli otce či děda v plnění služeb, které ještě za života těchto svých předků sami pomáhali plnit. Životní dráha bratra či bratrance se už oproti tomu odvíjela obvykle jinde. Uznání dědičnosti ve vedlejší linii nám proto dovoluje uvědomit si ve skutečně ryzí podobě proměny starého beneficia v patrimonium. 39 ) Odpor proti tomuto opatření byl silný, především pak v Německu. Císař Jindřich VI., který od svých ba­ ronů žádal souhlas s jiným typem dědičnosti, totiž s dědičností králov­ ské koruny, mohl ještě v roce 1196 odměnit magnáty za tak velkolepý dar oficiálním uznáním převodu lén na vedlejší linie. Jeho plán ale nakonec nebyl realizován. Jestliže neexistovaly výslovné dispozice pů­ vodního obdarování, resp. pokud neexistovalo nějaké obyčejové právo, jako například takové, jimž se ve 13. století řídila léna říšských ministeriálů, pak se ve středověku nikdy neuvažovalo o tom, že by němečtí lenní páni měli právo udělovat investituru jiným dědicům než bezpro­ středním pokrevním potomkům. Praxe ale často byla jiná. Jinde se je­ vilo jako logické zavedení jiného opatření: léno se dědilo všemi směry v rámci potomstva pocházejícího z jeho prvního držitele. Nikoli však

VAZALITA A LÉNO

215

nad tento rámec. Takové bylo rozhodnutí lombardského práva, které ve Francii a Anglii 12. století inspirovalo ustanovení poměrně četných listin zřizujících nová léna. Zde ale tato praxe představovala odchylku od obecného práva. V západních královstvích byl totiž trend směřující k dědičnosti dostatečně silný, aby se prosadil ve prospěch téměř všech příbuzných. To, že se feudální obyčej vytvořil ve znamení služby, zde i nadále připomínal už jen jediný postoj: dlouho zde obecné mínění odmítalo připustit, že by po zemřelém vazalovi dědil jeho otec; v Ang­ lii to bylo dokonce zcela vyloučeno. Zdálo se logické, že vojenská držba nemůže přejít z mladého člověka na starce. Povaze léna se nic nepři čilo víc, než že by je dědily ženy. Ne že by byly ve středověku pokládány za neschopné spravovat nějaké území. Nikdo se nepodivoval tomu, když urozená paní předsedala baronskému soudu místo svého nepřítomného manžela. Zeny však nenosily zbraně. Je cha­ rakteristické, že v Normandii konce 12. století byl úzus, který usnadňo­ val převod dědictví na dcery, rázem zrušen Richardem Lví srdce, jakmile vypukla neúprosná válka s Kapetovcem. Právní systémy, které se snažily nejžárlivěji uchovat původní charakter této instituce, především tedy langobardské zákoníky, zvykové právo latinské Sýrie a jurisdikce němec­ kého královského soudu, nepřestaly nikdy dědičce teoreticky upírat to, co by přiznaly dědici. To, že Jindřich V. odměnil své nejvýznamnější va­ zaly zrušením této diskriminace stejně jako té, jež se týkala vedlejších příbuzných, dokazuje, nakolik bylo toto pravidlo v Německu stále ještě živé. Tato epizoda však vypovídá mnohé také o úmyslech baronátu: tento ústupek, který Stauf předhodil jako návnadu svým vazalům, vy­ žadovali o něco později od svého budoucího panovníka také zakladatelé latinského císařství v Konstantinopoli. I tam, kde toto omezení teore­ ticky dosud existovalo, totiž v praxi, záhy zaznamenalo řadu výjimek. Kromě toho, že je pán mohl vždy ignorovat, se stávalo i to, že ustoupilo tomu či onomu specifickému zvyku nebo bylo výslovně odvoláno přímo v listině o postoupení léna jako roku 1156 v souvislosti s rakouským vévodstvím. Ve Francii a normanské Anglii tehdy už dávno platilo, že v případě chybějícího mužského dědice mají dcery, ba dokonce i jiné příbuzné, pokud chyběli mužští příbuzní téhož stupně příbuzenství, na léna i jiné majetky stejná práva jako synové. Velmi záhy si zde totiž lidé uvědomili, že ačkoli žena nemůže vykonávat vazalskou službu, může ji zastat její manžel. Na základě charakteristické vývojové podobnosti se všechny nejstarší příklady, kdy se původní vazalské zvykové právo

216

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

takto vychýlilo ve prospěch dcery či zetě, vztahují k oněm velkým fran­ couzským knížectvím, jež si jako první vymohla dědičnost samu o sobě a k nimž už ostatně osobní služba ani nenáležela. Robertovec Ota získal jakožto manžel dcery „nejvýznamnějšího burgundského hraběte" sou­ bor burgundských hrabství, jež se stala hmotnou základnou jeho bu­ doucí vévodské hodnosti. Před feudálními rody, ať už malými či velkými, se tak otevřela celá oblast sňatkové politiky. Dědická práva v ženské ro­ dové linii přitom byla legalizována přibližně v téže době jako dědická práva žen jednotlivě. Jeden z nejznepokojivějších problémů, jaké muselo feudální právo od začátku řešit, vyplýval z nezletilosti dědice. Je příznačné, že literární díla pojímala velkou diskusi ohledně dědičnosti především z tohoto hlediska. Jaký nesmysl předat vojenskou držbu dítěti! Jaká krutost připravit „malého" o jeho dědictví! Řešení tohoto dilematu bylo nalezeno už v 9. století. Nezletilý byl tehdy uznán dědicem, ale do chvíle, než byl schopen plnit své vazalské povinnosti, měl místo něj držet léno dočasný správce, který měl složit homagium a zastávat příslušné služby. Nepo­ kládejme ho za poručníka. Tento baillisíre, jemuž takto připadly závazky spojené s lénem, totiž získal zároveň i nárok na příjmy z tohoto léna, aniž by měl přitom k nezletilému jiné povinnosti než jej živit. I když byl vznik statusu takového dočasného vazala pro vlastní představu va­ zalského pouta, chápaného jako doživotní, citelnou ranou, instituce příliš zdařile smiřovala zájmy rodu s potřebou plnění služby, a tak byla v široké míře přijata všude, kde se rozšířil systém lén odvozený z franské říše. S prostým poručnictvím se spokojila jen Itálie, která nerada povo­ lovala výjimečná opatření ve prospěch feudálních zájmů. Přesto se záhy objevila podivná odchylka. Nejpřirozenější se zdálo vybrat zástupce, který by za dítě léno spravoval, mezi příslušníky jeho rodu. Takové bylo se vší pravděpodobností původní obecné pravidlo, jehož se řada zvykových práv držela až do konce. Ačkoli měl i pán vůči sirotkovi jisté povinnosti, jež vyplývaly ze slibu, který kdysi složil otec dítěte, představa, že se během nezletilosti může stát zástupcem vlast­ ního vazala na úkor příbuzných, byla nejprve pokládána za absurdní: tento pán přece potřeboval člověka, a nikoli půdu. Skutečnost však brzy tyto zásady popřela. Je příznačné, že jeden z nejstarších příkladů po­ kusu o nahrazení příbuzného v roli „správce" (baillistré) pánem, svedl dohromady francouzského krále Ludvíka IV. a mladého dědice jednoho z největších lén království, Normandie. Král jistě dával přednost osobní,

VAZALITA A LÉNO

217

bezprostřední správě Bayeux či Rouenu před nejistou pomocí regenta knížectví. K zavedení seniorátní správy docházelo v mnoha oblastech v okamžiku, kdy hodnota léna jakožto materiálně využitelného majetku převyšovala hodnotu služeb, jež bylo možné z tohoto léna očekávat. Tento úzus nikde nezakořenil pevněji než v Normandii a Anglii, kde byl vazalský systém uspořádán ve prospěch špičky hierarchie. Ang­ ličtí baroni tímto režimem trpěli, byl-li oním pánem král, a naopak z něj těžili, pokud měli sami toto právo uplatňovat vůči svým vazalům. A to do té míry, že když roku 1100 dosáhli navrácení lén do rukou jed­ notlivých rodů, nedokázali či nechtěli zabránit tomu, aby se zmíněné opatření stalo mrtvou literou. V Anglii se ostatně tato instituce záhy natolik vzdálila svému původnímu významu, že páni - a král na prv­ ním místě - běžně postupovali či prodávali dohled nad dítětem spolu se správou jeho lén. Takový dar byl na dvoře Plantagenetů jednou z nejzáviděníhodnějších odměn. Jakkoli bylo lákavé požívat díky tak úcty­ hodnému poslání výhod, jako byl dohled nad hrady, pobírání rent, lov v lesích či čerpání ze sádek, pozemky tvořily v takovém případě už jen tu méně podstatnou část daru. Ještě cennější byla osoba dědice či dě­ dičky. Pán či jeho zástupce, kteří vykonávali dohled nad dítětem, totiž měli, jak ještě uvidíme, za úkol svého svěřence také oženit či provdat. A i toto právo uměli výhodně zpeněžit. Není nic zřejmějšího než to, že léno mělo být ze své podstaty nedě­ litelné. Pokud šlo o správní funkci, kdyby svrchovaná autorita strpěla její rozdělení mezi více osob, riskovala by, že dojde k oslabení správní moci uplatňované jejím jménem a zároveň že bude složitější na tuto moc dohlížet. Co se týče obyčejných rytířských lén, jejich rozdrobení vnášelo zmatek do plnění služeb, které se daly jen velmi těžko spraved­ livě rozdělit mezi všechny podílníky. Jelikož byla nadto původní propůjčka vyměřena tak, aby poskytla obživu jedinému vazalovi a jeho družině, existovalo nebezpečí, že její díly nebudou stačit na výživu je­ jich nových držitelů, kteří se tak buď nebudou moci dostatečně vy­ zbrojit, nebo budou nuceni hledat štěstí jinde. Bylo tedy vhodné, aby držba, nyní již dědičná, přecházela alespoň na jediného dědice. V tomto ohledu však nároky feudálního systému narážely na obvyklá pravidla následnictví, jež se v převážné části Evropy přiklonila k rovnosti dědiců téhož stupně příbuzenství. Pod vlivem protichůdných sil dospěla tato závažná právní diskuse k různým řešením, podle toho kde a kdy došlo k jejich prosazení.

218

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

První problém byl následující: podle jakého kritéria vybrat jediného dědice mezi všemi žadateli stejného stupně příbuzenství vůči zemře­ lému, například mezi jeho syny? Po staletích existence dynastického a šlechtického práva jsme si zvykli jaksi automaticky počítat s privile­ giem prvorozenosti. Ve skutečnosti není tato výsada o nic samozřejmější než tolik jiných mýtů, na nichž dnes stojí naše společnosti, například fikce většiny, která dělá z vůle převažující části legitimního tlumoč­ níka všech včetně oponentů. Dokonce i v královských dynastiích byla ve středověku primogenitura přijata jen se značným odporem. V ně­ kterých venkovských oblastech sice prastaré obyčeje upřednostňovaly jednoho z chlapců, ale tím byl ten nejmladší. Pokud šlo o léno, pů­ vodně se zřejmě pánovi přiznávala moc udělit je tomu ze synů, jehož pokládal za nejzpůsobilejšího. Takové pravidlo platilo ještě roku 1060 v Katalánsku. Někdy navrhoval svého nástupce pánovi sám otec poté, co jej už za svého života zapojil ve větší či menší míře do plnění služby. Pokud konečně dědicové zůstali u nedílného spoluvlastnictví, přijímali investituru kolektivně. Tyto archaické postupy nikde neprokázaly větší životnost než v Ně­ mecku, kde se používaly ještě hluboko ve 12. století. Vedle nich, ales­ poň tedy v Sasku, odrážel hloubku rodové soudržnosti ještě jiný obyčej: synové si zde sami volili ze svého středu toho, jemuž mělo připadnout dědictví. Přirozeně se mohlo stát, a také se často stávalo, že volba padla na prvorozeného, ať už byla metoda výběru jakákoli. Přesto se však ně­ mecké právo bránilo tomu, aby z této přednostní volby udělalo povin­ nost. Byl to, jak říká jeden básník, „velšský" obyčej či „cizí postup".40) Nenaložil snad roku 1169 sám císař Fridrich Barbarossa s královskou korunou ve prospěch mladšího syna? Vzhledem k neexistenci principu, jenž by mezi dědici jasně rozhodl, však bylo velmi obtížné dodržovat zá­ sadu nedělitelnosti. Starší kolektivní reprezentace, které se stavěly proti nerovnosti mužů stejné krve, nenacházely na říšské půdě ve feudální politice, jakou vedla královská či knížecí moc, tak silnou protiváhu jako jinde. Němečtí králové a územní předáci, kteří byli na službách svých vazalů méně závislí než ve Francii a kterým struktura ještě z dob karlovského státu zjevně dlouho stačila jako opora jejich mocenských práv, věnovali systému lén přirozeně menší pozornost. O zákaz drobení „hrabství, marek a vévodství" usilovali téměř výhradně jen králové, jako roku 1158 Fridrich Barbarossa. A to už v této době dělení hrabství při­ nejmenším začalo. Roku 1225 byla poprvé rozdělena bavorská vévodská

VAZALITA A LÉNO

219

hodnost a spolu s ní i samotné území vévodství. Co se týče běžných lén, zákon z roku 1158 musel uznat přípustnost jejich dělení. Zemské právo, Landrecht, nakonec celkově zvítězilo nad právem lenním, Lehnrecht. Re­ akce přišla až mnohem později, ke konci středověku, a to na základě působení různých sil. Ve velkých knížectvích se drobení těžce nabyté moci snažila předejít samotná knížata příslušnými dědickými usta­ noveními. Zavedení prvorozenství odklonem od majorátu bylo u lén obecně chápáno jako prostředek posílení šlechtické moci. Dynastické záměry a třídní cíle tak opožděně dosáhly toho, co nedokázalo usku­ tečnit feudální právo. V převážné části Francie se vývoj ubíral velmi odlišnými cestami. Brá­ nit tříštění velkých územních knížectví, tvořených aglomeracemi něko­ lika hrabství, bylo v zájmu králů jen do té doby, dokud tato mocenská uskupení mohli využít k obraně země. Provinční předáci se však velmi rychle stali pro královskou moc spíše soupeři než služebníky. Jednotlivá hrabství se dělila jen vzácně, ale z jejich uskupení si synové odkrajovali každý svůj dědický díl. V každé generaci tak hrozilo rozdrobení těchto územních celků. Knížecí dynastie si poměrně rychle toto nebezpečí uvě­ domily a tu dříve, tu později řešily situaci prvorozenstvím. Ve 12. století už šlo téměř všude o hotovou věc. Stejně jako v Německu, avšak mno­ hem dříve než zde, se velké správní celky vrátily k nedělitelnosti, spíše však jako státy nového typu než jako léna. Co se týče menších lén, ta byla v zájmu plnění služby, jež byla na této požehnané půdě feudality chována v mnohem větší úctě, po jistém po­ čátečním tápání záhy podřízena jednoznačnému zákonu primogenitury. Vzhledem k tomu, že se někdejší držba pozvolna proměňovala v rodový majetek, se však najednou zdálo tvrdší vyloučit z následnictví druhorozené. Tento princip si tak v nejpřísnějšř podobě zachovaly jen některé ojedinělé systémy zvykového práva jako například v Caux. Jinde prvoro­ zený, který měl morální povinnost zajistit svým bratrům živobytí, těmto svým sourozencům mohl, ba dokonce musel postoupit k užívání ně­ kolik útržků otcovského panství. Tak vznikla v řadě provincií instituce obecně známá pod označením parage. Homagium skládal pánovi jen pr­ vorozený, který tudíž také sám přijímal zodpovědnost za plnění závazků. Mladší bratři pak své díly přijímali od něj. Někdy, jako v Ile-de-France, mu také skládali homagium a jindy, jako v Normandii a Anjou, se zase zdálo, že vzhledem k pevnosti rodinného pouta v rámci této skupiny příbuzných už není třeba jiné formy vztahu, alespoň tedy do chvíle, kdy

220

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

hlavní léno a léna podřízená nepřešla na nové generace a příbuzenské vztahy mezi následníky původních držitelů nedosáhly příliš vzdále­ ného stupně, aby nadále stačilo spoléhat se jen na pokrevní soudržnost. Tento systém přesto ani zdaleka nedokázal předejít všem nevýho­ dám plynoucím z drobení pozemků. V Anglii byl zaveden po normanském vpádu, ale z tohoto důvodu se od něj kolem poloviny 12. století zase upustilo, přičemž byla dána přednost přísné primogenituře. V sa­ motné Normandii vévodové dokázali z feudálních závazků jednotli­ vých osob obdivuhodně těžit při budování svých vojsk, a proto parage připouštěli pouze tehdy, když dědictví tvořilo několik rytířských lén, která bylo možné rozdělit mezi jednotlivé dědice. Pokud sestávalo z je­ diného léna, pak celé připadlo prvorozenému. Vymezit s takovou dů­ sledností územní jednotky, z nichž vyplývaly vazalské povinnosti, ale bylo možné jen pod vlivem výjimečně mocné správní autority, schopné prosadit svou představu celkového uspořádání. Ve zbytku Francie sice zvykové právo teoreticky bránilo dělení přinejmenším těch největších lén, označovaných jako baronie, ve skutečnosti si však většinou dědi­ cové celou pozůstalost rozdělili, aniž by brali v úvahu její jednotlivé složky. Cosi ze staré nedělitelnosti si podrželo jen homagium, které se skládalo prvorozenému a jeho potomkům podle pořadí narození. Pak zanikla i tato pojistka, a to v podmínkách, jež vrhají ostré světlo na po­ slední proměny feudální instituce. Než se dědičnost stala právem, byla dlouho pokládána za projev pánovy milosti. Zdálo se tedy vhodné, aby nový vazal pánovi vyjádřil svůj vděk nějakým darem. Tento úzus je doložen od 9. století. V této společnosti, založené výhradně na zvykovém právu, se ale každý opa­ kovaný dobrovolný dar stával nevyhnutelně povinností. Tato praxe se prosadila se silou zákona tím snadněji, že zde existovaly jisté precedenty. Rolnickou půdu, zatíženou dávkami a službou pánovi, tehdy jistě už velmi dlouho nemohl získat nikdo, kdo by od pána předem nedosáhl investitury, jež obvykle nebyla zadarmo. Vojenské léno sice bylo speci­ fickou držbou, přesto se však začlenilo do tohoto propleteného systému majetkových práv, který byl pro středověký svět charakteristický. Reliéf, rachat, mainmorte - tyto různé výrazy pro odúmrť jednohlasně svědčí o tom, že majetek vazala, sedláka i nevolníka byl ve Francii všude zatí­ žen poplatkem za následnictví. Ryze feudální reliéf se však vyznačoval jistými zvláštnostmi. Stejně jako většina obdobných poplatků se až do 13. století odváděl alespoň

VAZALITA A LÉNO

221

částečně v naturáliích. Zatímco dědic sedláka musel odevzdat například jeden kus dobytka, dědic vojenského vazala musel odevzdat válečnou výstroj, tedy koně či zbroj nebo obojí. Pán tak zcela přirozeně přizpů­ 41 soboval své požadavky formě služeb, jimiž byla půda zatížena. ) Někdy byl nový leník pánovi povinován jen touto výstrojí, přičemž mohl záva­ zek běžně vyrovnat ekvivalentní sumou v penězích. Jindy musel kromě bojového koně či valacha zaplatit ještě poplatek v hotovosti. V někte­ rých případech, když ostatní povinnosti ztratily svůj původní smysl, se v penězích odbývalo dokonce celé vyrovnání. V detailu tak existoval téměř nekonečný počet variant, protože vývoj zvykového práva dospěl v každém kraji, vazalské skupině, ba dokonce i v rámci každého léna ke vzniku zvláštních obyčejů, jež se zrodily často z těch nejrozmarnějších náhod. Příznakovou hodnotu však mají jen základní odlišnosti. Německo záhy omezilo povinnost poplatku za dědictví téměř vý­ hradně jen na léna nižšího řádu, jež měli v držení panští služebníci, kteří byli často nevolnického původu. Nepochybně zde šlo o jeden z projevů třídní a majetkové hierarchizace, jež byla ve středověku pro německou strukturu tak charakteristická. Dopad tohoto omezení měl být značný. Když zhruba ve 13. století nastal úpadek služeb a léno se nadále nedalo využívat jako zdroj vojáků, německý pán už z něj neměl vůbec žádný prospěch: byl to závažný nedostatek především pro jed­ notlivé státy, protože nejvíc lén a těch nejbohatších bylo přirozeně zá­ vislých na knížatech a králích. Západní království naopak zaznamenalo přechodné stadium, kdy léno, jež jako zdroj služeb téměř úplně ztratilo význam, zůstávalo i na­ dále lukrativní jakožto zdroj zisků, a to především díky velmi rozší­ řenému poplatku za dědictví. Anglickým králům z něj ve 12. století plynuly obrovské částky. Právě z tohoto titulu si Filip August nechal ve Francii postoupit pevnost Gien, která mu otevírala cestu přes Loiru. Páni vesměs dospěli k názoru, že masa drobných lén je zajímavá už jen jako zdroj těchto dědických poplatků. Nebylo snad ve 14. století v pa­ řížském kraji nakonec oficiálně připuštěno, že odvod „valacha" zbavuje vazala všech osobních závazků až na čistě pasivní povinnost neškodit svému pánovi? Jak ale léna vrůstala do rodových majetků, jejich drži­ telé se stále hůře smiřovali s tím, že investituru, jež se nyní jevila jako jejich právo, obdrží jen tehdy, pokud povolí tkanice svého měšce. Pro­ tože nebyli schopni dosáhnout úplného zrušení tohoto závazku, po­ stupně si vymohli alespoň jeho citelné ulehčení. Některá zvyková práva

222

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

jej zachovala jen u vedlejších příbuzných, jejichž dědické nároky se zdály být méně samozřejmé. V souladu s hnutím, které se ve 12. století roz­ vinulo napříč všemi společenskými vrstvami, se projevila především snaha tyto proměnlivé poplatky, jejichž výše byla v každém jednotli­ vém případě stanovována na základě pánova vlastního rozhodnutí či po svízelném vyjednávání, nahradit jasně odstupňovanými tarify. Situace byla ještě únosná, pokud byla podle úzu obvyklého ve Francii přijata jako norma hodnota ročních příjmů z daného pozemku: takový výměr byl totiž uchráněn měnových výkyvů. Tam, kde byly naopak stanoveny pevné peněžní sazby (nejznámějším příkladem tohoto přístupu je an­ glická Magna charta), dávka postupně ztrácela na hodnotě, což měl být od 12. století až do novověku nevyhnutelný osud všech definitivně vy­ číslených pohledávek. Pozornost věnovaná těmto proměnlivým poplatkům však mezitím zcela změnila formulaci dědické otázky. Systém parage, nedílného spo­ luvlastnictví léna, sice zachovával plnění služeb, ale omezoval zisk z po­ platků za dědictví. Ty se totiž týkaly jen změn v rámci hlavní rodové linie, jež byla jediná bezprostředně svázána s pánem léna. Tato ztráta zisku, na kterou páni snadno přistupovali, dokud byly služby důleži­ tější než všechno ostatní, se ukázala být neúnosnou, jakmile se těmto službám přestal přikládat větší význam. Právě zrušení instituce parage se týkal vůbec první zákon vydaný kapetovským králem ve vztahu k feu­ dálním poměrům, který si francouzští baroni roku 1209 vymohli prav­ děpodobně bez obtíží na panovníkovi, jenž byl sám největším pánem království. Ani v nejmenším nešlo o zákaz drobení lén, jež se stalo defi­ nitivně součástí běžné praxe. Napříště však měly být všechny pozemky závislé přímo na původním pánovi. Ustanovení Filipa II. Augusta ale ve skutečnosti zřejmě nebylo důsledně dodržováno. Staré tradice rodo­ vého práva se tak opět ocitly v rozporu s vlastními feudálními principy: poté, co se pod vlivem rodového práva prosadilo dělení léna, toto právo začalo přispívat k drobení majetků a k podrývání rodové solidarity. Sys­ tém parage vymizel jen pomalu. Radikální změna postoje francouzské baronské obce k této instituci však s ojedinělou přesností vyznačuje okamžik, kdy se léno, které bylo ve Francii kdysi odměnou za vojenskou pomoc, stalo lénem orientovaným na finanční zisk.42)

VAZALITA A LÉNO

223

Obchod s věrností Představa, že by vazal mohl léno libovolně prodat, se za prvních Karlovců zdála absurdní hned ze dvou důvodů: tento majetek mu totiž ne­ patřil, a nadto mu byl svěřen jen za zcela osobní závazky. Jelikož však byla původní dočasnost propůjčky pociťována stále méně zřetelně, měli vazalové v peněžní či materiální tísni stále častěji tendenci volně na­ kládat s tím, co nyní pokládali za vlastní majetek. V tomto postoji je podporovala církev, která v průběhu středověku s úspěchem pracovala na likvidaci rodových i seniorátních překážek, jimiž stará práva ome­ zila individuální vlastnictví: kdyby všichni páni, jejichž jediným vlast­ nictvím byla léna, nemohli ze svého dědictví odkrojit část ve prospěch Boha a jeho světců, neexistovaly by milodary; pekelný oheň, který tyto almužny hasily „jako voda", by plál bez ustání, a náboženským spole­ čenstvím by konečně hrozilo, že padnou vysílením. Prodej léna měl po pravdě řečeno dva velmi odlišné aspekty. Někdy se týkal jen části celého majetku. Obvyklé závazky, jež se dříve vztahovaly k celku, se tak v jistém smyslu přesunuly na tu část, která zůstala v rukou vazala. Až na hypotetickou a stále výjimečnější možnost konfiskace či odúmrtě tedy pán nepřicházel o nic podstatného. Přesto se však mohl obávat, že takto zmenšené léno už nebude stačit na ob­ živu vazala, který měl vůči němu své povinnosti. Dílčí prodej - napří­ klad spolu s osvobozením ode dávek, udělovaným obyvatelům žijícím na prodávané půdě - zkrátka znamenal znehodnocení, „krácení" léna, jak tento úkon nazývalo francouzské právo. Zvykové právo na ně rea­ govalo různě. Některé systémy zvykového práva prodej nakonec povo­ lily, zároveň ho však omezily. Jiné až do konce trvaly na jeho podřízení souhlasu bezprostředního pána, či dokonce všech jednotlivých pánů v hierarchii. Toto svolení se přirozeně obvykle kupovalo, a jelikož bylo zdrojem výnosných příjmů, bylo stále těžší si představit, že by pán sou­ hlas odmítl dát. Snaha o zisk opět narážela na prospěch ze služby. V ještě hlubším rozporu se smyslem léna byl prodej úplný. Ne, že by snad v tomto případě hrozil zánik závazků. Ty byly nedílnou součástí půdy. Měnil se však jejich vykonavatel. Znamenalo to zahnat do krajnosti paradox, jaký vyplýval už z dědičnosti. Ona bytostná oddanost, kterou si s jistou dávkou optimismu bylo možné slibovat od jednotlivých gene­ rací téhož rodu, se totiž jen těžko dala očekávat od neznámého, který si vazalské pouto, jehož závazky na sebe takto přijímal, vysloužil jen tím, že

224

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

se v pravou chvíli objevil s plným měšcem. Pokud bylo k prodeji nezbyt­ né pánovo schválení, což dlouho platilo, toto nebezpečí po pravdě řeče­ no odpadalo. Pán si v tomto případě nechal léno nejprve vrátit, a pokud chtěl, vzápětí je kupci znovu udělil, přičemž od něj přijal homagium. Samozřejmě, že prodejce či donátor se na základě předběžné dohody s pánem léna mohl svého majetku zbavit až poté, co pán jeho nástup­ ce předběžně schválil. Takto pojatý obchod se odehrával nepochybně už od počátku existence léna a beneficií. Rozhodující etapa však byla stejně jako u dědičnosti překonána tehdy, jakmile pán ztratil možnost novou investituru odmítnout, nejprve před lidmi a pak i před zákonem. Nepředstavujme si však nějaký nepřetržitý vývoj. Ve zmatcích 10. a 11. století upadla práva lenních pánů často v zapomnění. Někdy byla znovu obnovena v následujících stoletích následkem rozvoje práv­ ního myšlení a zároveň pod tlakem některých států, které měly zájem na dobré organizaci feudálních vztahů. To platí například o plantagenetovské Anglii. V jednom ohledu tehdy bylo toto upevnění starých práv dokonce téměř všeobecné. Ve 13. století se v mnohem větší míře a s mnohem větší samozřejmostí než v minulosti připouštěla možnost, že pán zcela zamítne převod léna na nějaký kostel. Pravidlo, jež se zaklá­ dalo na nezpůsobilosti kleriků ke službě ve zbrani, tehdy zjevně víc než kdy jindy potvrzovala už sama snaha duchovenstva vymanit se z feu­ dální společnosti. Králové a knížata na jeho dodržování trvali, protože v něm viděli jak pojistku proti nebezpečnému skupování lén, tak pro­ středek k vymáhání daní. Až na tento případ souhlas lenního pána jako obvykle záhy ztratil svůj původní význam, až nakonec prostě jen legitimizoval vybírání po­ platku za převod léna. Je sice pravda, že pánovi byl nejčastěji přiznán jiný zdroj příjmů: mohl si totiž při převodu léno sám ponechat a záro­ veň odškodnit zájemce o jeho koupi. Oslabení svrchovanosti lenního pána se tak projevilo zřízením stejné instituce jako v případě úpadku rodu: tato podobnost byla tím nápadnější, že tam, kde se jako v Anglii léno nevracelo rodu, nevracelo se ani feudálnímu pánovi. Nic ostatně nedokládá lépe než toto poslední privilegium, nakolik už bylo léno pevně zakořeněno v dědictví vazala: aby totiž lenní páni znovu získali to, co bylo ve skutečnosti jejich zákonným majetkem, museli napříště složit stejnou částku jako každý jiný kupec. Přinejmenším od 12. sto­ letí se totiž léna prodávala či postupovala téměř libovolně. Věrnost se tak stala součástí obchodování, což znamenalo jen její další oslabení.

VAZALITA A LÉNO

225

5. CLOVEK NĚKOLIKA PANU Vícečetná homagia „Samuraj nemá dva pány": toto staré japonské přísloví, kterým ještě roku 1912 maršál Nogi zdůvodňoval, proč nechce přežít svého císaře, vyjadřuje nevyhnutelný zákon každého přísně pojímaného systému věrnosti. Tímto pravidlem se zpočátku nepochybně řídila i franská vazalita. Karlovské kapituláře je sice výslovně nezmiňují, zřejmě proto, že se jevilo jako zcela samozřejmé, ale všechna jejich ustanovení s ním zjevně počítají. „Oddaný" mohl změnit pána, pokud mu osoba, které původně slíbil věrnost, tento slib vrátila. Odevzdat se druhému pánovi, a přitom zůstat člověkem pána prvního, bylo přísně zakázáno. Smlouvy 0 rozdělení říše často přijímají nezbytná opatření, jež by zabránila ja­ kékoli vazalské přelétavosti. Vzpomínka na tuto původní přísnost se udržela dlouho. Kolem roku 1160 jeden mnich z Reichenau sepsal řád, upravující službu ve vojsku pro potřebu římských tažení císařů. Mnicha napadlo text apokryfně zaštítit ctihodným jménem Karla Ve­ likého. „Pokud se náhodou stane," říká slovy, jež mu nepochybně při­ padala v souladu s duchem starých mravů, „že se týž rytíř připoutá k více pánům najednou, aby od každého získal zvláštní beneficium, příčí se to Bohu." 43 ) Tehdy se však příslušníci rytířské třídy už dávno stávali vazaly dvou 1 více pánů. Nejstarší dosud nalezený příklad tohoto jevu pochází z roku 8 9 5 a je tourské provenience.44) Tyto případy jsou v následují­ cích staletích stále častější, dokonce natolik, že v 11. století pokládal jistý bavorský básník tuto situaci za zcela běžnou, stejně jako na konci 12. století jeden lombardský právník. Počet těchto homagií byl někdy velmi vysoký. V posledních letech 13. století se jistý německý baron stal vazalem dvaceti různých pánů a jiný dokonce třiačtyřiceti. 45 ) To, že tato kumulace vztahů podřízenosti zcela popírá onu bytost­ nou oddanost svobodně vyvolenému pánovi, jejíž příslib vyžadovala vazalská smlouva v raných dobách, chápali nejuvědomělejší lidé této doby stejně dobře jako my. Tu a tam připomíná nějaký právník, kro­ nikář, či dokonce král, jako například Svatý Ludvík, vazalům melan­ cholicky tato slova Kristova: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům." Ke konci 11. století se jeden znalec kanonického práva, biskup Ivo ze Chartres, domníval, že jednoho rytíře vyvázal ze slibu věrnosti Vilému

226

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Dobyvateli, a to se vší pravděpodobností ze slibu vazalského. „Takové závazky," tvrdí tento prelát, „jsou totiž v rozporu s těmi, jež tento člo­ věk na základě své urozenosti přijal vůči svým zákonným pánům, od nichž předtím dědičně přijal svá beneficia." Překvapivé je, že k této do očí bijící odchylce došlo tak brzy a v tak široké míře. Historikové tento jev rádi přičítají zvyku odměňovat vazaly lénem. Nelze totiž pochybovat o tom, že touha po pěkných pozemcích na vý­ sluní přivedla nejednoho válečníka k tomu, že složil homagium hned několika různým pánům. Když za Huga Kapeta odmítl králův přímý vazal pomoci jistému hraběti, dokud jej tento posledně jmenovaný ne­ přijme se spojenýma rukama za svého člověka, učinil tak podle svých vlastních slov proto, „že u Franků není zvykem bít se jinak než v pří­ tomnosti svého pána či na jeho příkaz". Výmluva to byla působivá, rea­ lita ale již tak příznivá nebyla. Tento nový slib věrnosti totiž, jak víme, 46

stál onoho hraběte jednu vesnici v Ile-de-France. ) Zbývá však vysvětlit, proč páni tak snadno přijímali, ba dokonce žádali tyto polovičaté pro­ jevy oddanosti, a jak mohli vazalové bez okolků poskytovat tolik slibů, jež si vzájemně odporovaly. Máme se snad místo samotné instituce vo­ jenské držby zaměřit spíš na vývoj, který z někdejší osobní propůjčky udělal dědičný majetek a předmět obchodování? Jistě si těžko před­ stavíme, že by rytíř, který již složil slib věrnosti jednomu pánovi a pak zdědil či koupil další léno, závisející na jiném pánovi, tento příhodný majetkový zisk raději odmítl, než aby se podrobil dalšímu homagiu. Buďme však v tomto ohledu obezřelí. Z hlediska vývoje dvojí homa­ gium nenásledovalo po vítězství dědičnosti. Nejstarší příklady tohoto jevu se naopak objevují téměř ve stejné době jako dědičnost, a to ve stavu teprve se utvářející praxe. Dvojí homagium tudíž logicky nebylo jejím důsledkem. Japonsko, které až na výjimečné případy vícečetná pouta věrnosti nikdy nepoznalo, mělo svá dědičná, ba dokonce i pro­ dejná léna. Jelikož je však vazal držel všechna od jediného pána, jejich předávání z generace na generaci prostě vyústilo v připoutání rodu slu­ žebníků k rodu předáků. Co se týče postoupení lén jinému držiteli, to bylo povoleno jen v rámci skupiny vazalů soustředěných kolem společ­ ného pána. Šlo o velmi jednoduchá pravidla, z nichž to druhé často mu­ seli respektovat závislí nižšího stupně, tedy držitelé venkovských panství. Ačkoli se z tohoto pravidla dalo vyvodit ochranné právo vazality, zjevně tato možnost nikoho nenapadla. I když se měla vícečetnost homagií stát jednou z hlavních příčin rozkladu feudální společnosti, byla sama

VAZALITA A LÉNO

227

0 sobě původně jen jedním z příznaků téměř přirozené slabosti, jakou z důvodů, jež musíme ještě prozkoumat, trpělo pouto, které navenek vypadalo jako nesmírně pevné. Tyto mnohačetné vazby byly problematické v každé době. V krizo­ vých okamžicích se dilema stávalo příliš naléhavým na to, aby je teorie 1 praxe mohly ignorovat. Pokusily se tedy najít jeho řešení. Jak se měl zachovat vazal, jehož dva páni spolu začali válčit? Kdyby neudělal nic, jeho zrada by se tak jen prohloubila. Musel si tedy vybrat. Ale jak? Kolem této otázky vznikla celá kasuistika, na kterou neměla monopol jen díla právníků. Ve formě pečlivě zformulovaných ustanovení se pro­ jevuje i v listinách, které od okamžiku, kdy se písmo začalo dovolávat svých práv, stále častěji provázely sliby věrnosti. Veřejnost zřejmě vá­ hala mezi třemi hlavními měřítky. Homagia bylo možné seřadit jednak chronologicky: starší tak mělo přednost před novějším. Věrnost, kdysi slíbenou předchozímu pánovi, vazal často výslovně zmiňoval přímo ve formuli, jejímž prostřednictvím se prohlašoval člověkem nového pána. Nabízela se však i jiná myšlenka, jejíž prostota vrhá ostré světlo na po­ zadí řady slibů věrnosti: více úcty si zasluhoval ten z pánů, který byl dárcem bohatšího léna. Už v roce 8 9 5 hrabě z Mans, kterého kanovníci od Svatého Martina prosili, aby domluvil jednomu ze svých vazalů, po­ dobně odpověděl, že tento člověk „je spíše" vazalem hraběte opata Ro­ berta, „protože od něj drží větší beneficium". Tak znělo ještě na konci 11. století pravidlo, jímž se v případě střetu lenní věrnosti řídil katalán­ ský hraběcí dvůr.47) Konečně se také stávalo, že byla za prubířský kámen pokládána sama příčina rozepře, přičemž se jádro sporu přenášelo na druhou stranu: naléhavější se jevila povinnost vůči tomu pánovi, který se sám pustil do boje na obranu své věci, než vůči tomu, který spoléhal jen na pomoc svých „přátel". Žádné z těchto řešení ostatně otázku zcela nevyčerpávalo. To, že měl nějaký člověk bojovat proti svému pánovi, už bylo samo o sobě velmi zá­ važné. Co říci teprve o tom, že k tomuto účelu používal příjmy z lén, jež mu byla původně svěřena se zcela jiným záměrem? Potíž byla vyřešena tak, že bylo pánovi povoleno zabavit majetky, jimiž kdysi oblénil nyní jednoznačně nevěrného vazala, dokud nebude dosaženo míru. Nebo se ještě paradoxněji připouštělo, aby vazal, který sám musel sloužit tomu z obou znepřátelených pánů, jemuž byl povinován přednostní věrností, shromáždil na pozemcích, které držel od druhého pána, vojsko, které tvořili zejména jeho vlastní vazalové, pokud nějaké měl. Ty potom dal

228

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

k dispozici jejich nepřímému pánovi. Podobně jako v případě prvního střetu zájmů tak i člověku dvou pánů hrozilo, že se na bitevním poli střetne s vlastními poddanými. Tyto drobné rozpory, které ještě komplikovaly časté pokusy o smí­ ření jednotlivých systémů, měly obvykle za následek, že nechávaly roz­ hodnutí, často dlouho projednávané, na libovůli vazala. Když roku 1184 vypukla válka mezi henegavským a flanderským hrabětem, pán z Avesnes, vazal obou baronů, si nejprve u dvora prvního z nich nechal sdělit soudní výrok, který přesně stanovil jeho povinnosti. Teprve pak se přidal se všemi svými silami na vlámskou stranu. Byla však tato ne­ stálá věrnost vůbec ještě věrností? Hlavní homagium, jeho vzestup a úpadek V této společnosti, která nenacházela dostatečné stmelující prvky v rám­ ci státu ani rodiny, byla potřeba pevně spojit podřízené s předákem natolik silná, že když běžné homagium zcela selhalo, objevil se pokus vytvořit nad ním jakési „nadhomagium" či „hlavní homagium", hommage lige. I přes jisté fonetické obtíže, jež ve středověku poznamenaly dějiny řady právních pojmů (pravděpodobně proto, že jakožto termíny zároveň učenecké i lidové neustále přecházely z jednoho okruhu slovní zásoby do druhého), nelze pochybovat o tom, že adjektivum lige bylo odvo­ zeno z franského pojmu, jehož obdobou v moderní němčině je slovo ledig, „svobodný", „čistý". Tento vztah pociťovali už porýnští notáři, kteří ve 13. století překládali pojem bomme lige jako ledichman. Dáme-li stranou problém geneze, jenž je druhořadý, není na tomto přívlastku, v podobě, v jaké jej používala středověká francouzština, nic nejasného. Porýnští notáři měli opět správnou intuici, když tento pojem převáděli tentokrát do latiny jako absolutus. Slovo „absolutní" by dodnes poskyto­ valo nejméně nepřesný překlad tohoto výrazu. O nuceném pobytu ně­ kterých kleriků v kostele se například říkalo, že má být „osobní a lige". Ještě častěji se takto označoval výkon nějakého práva. Lige byla na trhu v Auxerre váha, která představovala hraběcí monopol. Vdova, která se smrtí manžela zbavila jeho všemocného dohledu, na svých vlastních pozemcích vládla z titulu svého vdovství, charakterizovaného přívlast­ kem lige. V Henegavsku tvořilo panství, jež pán bezprostředně využíval, jeho liges terres, stojící v protikladu k lénům. Pokud si v Ile-de-France

VAZALITA A LÉNO

229

rozdělily dva kláštery dosud celistvé panství, pak se každá polovina stala součástí ligesse toho či onoho řeholního společenství, jež se tak stalo jejím jediným vlastníkem. Stejného vyjádření se užívalo i tehdy, pokud se tato výsadní moc vztahovala nikoli na věci, nýbrž na osoby. Opat z Morigny, nad nímž nestál nikdo jiný než jeho arcibiskup, se prohla­ šoval lige Monsignora ze Sens. V řadě krajů byl nevolník, jehož k jeho pánovi poutaly nejpevnější vazby, jaké tehdy existovaly, označován jako jeho homme lige (v Německu se někdy ve stejném významu používalo slovo ledig).48) Když se jedno z vazalových homagií začalo vyznačovat natolik „absolutní" věrností, že získalo přednost před všemi ostatními lenními sliby, začalo se mluvit o hommages liges, o seigneurs liges, tedy o pá­ nech s tímto přívlastkem, a také - s onou obdivuhodnou lhostejností k dvojznačnosti, s níž jsme se už setkali - o hommes liges, tedy o stejně charakterizovaných „lidech", jimiž se však v tomto smyslu mínili vaza­ lové, nikoli nevolníci. Na počátku vývoje stály závazky, jež dosud neměly specifickou ter­ minologii: pán, který přijímal homagium, nechal vazala jednoduše odpřisáhnout, že takto ujednanému slibu dává přednost před všemi ostatními povinnostmi. Až na výjimku několika krajů, kam příslušný slovník pronikl až opožděně, se tato fáze anonymní geneze ztrácí v mlze časů, kdy ani nejsvětější přísahy neměly písemnou podobu. Pojem lige totiž stejně jako příslušná realita vstupuje v široké oblasti na scénu těsně poté, co došlo k zobecnění řady typů věrnosti. Takto označovaná homagia se od roku 1046 nahodile objevují v textech v Anjou, o něco málo později v Namurois a od druhé poloviny téhož století také v Norman­ dii, Pikardii a burgundském hrabství. Roku 1095 už byla natolik roz­ šířená, aby se jimi zabýval i koncil v Clermontu. Zhruba v téže době se homagia pod jinou nálepkou objevila v barcelonském hrabství: namísto „svobodný člověk", homme lige, Katalánci říkali v čisté románštině „pevný člověk" (soliu). Tato instituce zřejmě dosáhla maximálního možného rozšíření na konci 12. století, alespoň tedy potud, pokud slovo lige od­ povídalo nějaké živoucí skutečnosti. Později se, jak ještě uvidíme, jeho původní smysl výrazné oslabil a jeho užívání kancelářemi se stalo otáz­ kou téměř módních vln. Pokud dáme na dokumenty z doby těsně před­ cházející roku 1250, pohled na mapu nám poskytne jasnou informaci, jakkoli zůstávají její obrysy vzhledem k chybějícímu systematickému sběru údajů nejednoznačné. Skutečnou vlastí nového homagia byly společně s Katalánském, jež představovalo jakousi silně feudalizovanou

230

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

koloniální marku, také Galie mezi Maasou a Loirou a Burgundsko. Odtud toto homagium proniklo do importovaných feudalit Anglie, normanské Itálie a Sýrie. Kolem svého prvního ohniska se jeho uží­ vání rozšířilo směrem na jih až do Languedoku, zřejmě však jen dost sporadicky, a dále směrem na severovýchod až po údolí Rýna. Zarýnské Německo a severní Itálie, kde se lombardská Kniha lén držela chro­ nologické klasifikace lén, jej v jeho skutečné síle nikdy nepoznaly. Tato druhá vlna vazality - dokonce snad ještě silnější než ta první - vyšla ze stejných oblastí jako v prvním případě. Nedospěla však tak daleko. „Ať už se člověk hlásí k jakémukoli počtu pánů," píše se kolem roku 1115 v jedné anglonormanské sbírce zvykového práva, „nejsilněji je při­ poután k tomu z nich, jehož je lige." A níže čteme: „Věrnost je třeba za­ chovávat všem svým pánům, včetně předešlého. Nejpevnější oddanost však patří tomu z nich, jehož je člověk lige" Podobně se píše v Katalánsku v Usatges de Barcelona hraběcího dvora: „Soliu je povinen pomoci svému pánovi proti komukoli a nesmí nikomu pomáhat proti němu."49) Hommage lige tedy mělo větší váhu než všechna ostatní homagia, bez ohledu na chronologické pořadí. Bylo zkrátka skutečně mimo jakou­ koli třídu. Tato „čistá" vazba každopádně obnovovala původní osobní pouto v jeho celistvosti. Pokud byl vazal zabit, získal ze všech jeho pánů cenu krve, tedy odškodné za jeho smrt, bylo-li nějaké vyplaceno, právě sire lige. Pokud měl být, jako za Filipa Augusta, vybrán desátek na kří­ žové výpravy, každý pán měl vybrat příslušnou část z lén, jež na něm byla závislá. Pán, označovaný jako lige, však měl vybrat daň z movitého majetku, jenž byl ve středověku vždy pokládán za velmi osobní. Kanonista Vilém Durand ve své promyšlené analýze vazalských vztahů, kte­ rou napsal krátce po smrti Svatého Ludvíka, kladl velmi správně důraz právě na tento „především osobní" charakter homagia označovaného jako lige. Návrat k živoucí prapodstatě íránské „oddanosti" by nebylo možné vyjádřit lépe. Právě proto, že bylo toto hommage lige jen vzkříšením původního ho­ magia, nevyhnutelně jej musely přivést k úpadku tytéž příčiny. Muselo jim podlehnout tím snadněji, že kromě křehké ústní či písemné do­ hody je nic neodlišovalo od prostých homagií, jejichž rituály napodo­ bovalo bez jakýchkoli změn, jakoby po 11. století schopnost vymýšlet novou symboliku náhle zanikla. Rada hommes liges záhy obdržela půdu, svrchovanou moc a hrady. Jak by totiž bylo možné připravit poddané, jejichž věrnost představovala hlavní oporu pána, o tuto odměnu či

VAZALITA A LÉNO

231

0 tyto obyklé nástroje moci? Zavedení léna tedy i zde vedlo k obvyklým důsledkům: podřízený se vzdálil svému předákovi, závazky se pomalu oddělily od člověka a začaly se vztahovat k půdě, a to natolik, že se 1 toto léno začalo označovat jako lige. Nakonec se tato léna stala dědič­ nými a, což bylo ještě závažnější, stala se i předmětem obchodu. Drtivý dopad měla také kumulace vztahů podřízenosti, jež byla skutečným morem vazality. Tato druhotná přísaha věrnosti přitom vznikla právě proto, aby s ní bojovala. Od posledních let 11. století však barcelonské Obyčeje počítají s jistou znepokojivou výjimkou. „Nikdo se nesmí stát soliu více pánů, pokud nedostane svolení toho, jemuž složil přísahu jako prvnímu." Asi o století později byla tato etapa překonána téměř všude. Stalo se běžnou záležitostí, že se jediný člověk hlásil ke dvěma či více seigneurs liges. Přísliby s takovouto nálepkou měly i nadále přednost před ostatními. Mezi nimi bylo naopak nezbytné závazky odstupňovat s pomocí měřítek, jaká sloužila už pro roztřídění obyčejných homagií. Alespoň tedy teoreticky. V praxi to znamenalo znovu otevřít dveře téměř nevyhnutelné felonii. Vývoj tak v souhrnu dospěl jen k vytvoření dvou pater vazality. Toť vše. I tato hierarchizace však záhy začala působit jako zbytečný archaismus. Hommage lige mělo totiž tendenci stát se rychle běžným označením pro téměř každé homagium. Prosadila se představa dvou druhů va­ zalského pouta: silnějšího a slabšího. Kdo z pánů však byl dost skromný, aby se smířil s tím druhým? Kolem roku 1260 složili prosté homagium 50 nanejvýš čtyři ze čtyřiceti osmi vazalů hraběte z Forezu. ) Když byl tento závazek ještě výjimečný, zachovával si možná jakousi účelnost. Jakmile ale zcela zobecněl, ztratil veškerou svou specifickou náplň. Není nic příznačnějšího než případ Kapetovců. Když přesvědčili nejvyšší ba­ rony království, aby se stali jejich hommes liges, dosáhli pouze toho, že tito největší teritoriální vlastníci, jejichž postavení bylo neslučitelné s bezvýhradnou oddaností ozbrojeného družiníka, přistoupili na to, co je nic nestálo, totiž že složí jakýsi nevyhnutelně bezobsažný slib. Zna­ menalo to umocnit na druhou iluzi Kapetovců, kteří se domnívali, že si homagiem zajistí věrnost svých pomocníků. V rámci dvou importovaných feudalit, totiž v anglonormanském státě po výboji Viléma Dobyvatele a v jeruzalémském království, se vývoj vychýlil z původní osy vlivem lépe vyzbrojené královské moci. Králové, kteří se domnívali, že jich je hodna jen fot lige, tedy umocněná a před­ nostní přísaha, se nejprve snažili, nikoli neúspěšně, vyhradit si monopol

232

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

na přijímání takto označovaných slibů. Svou autoritu ale nechtěli ome­ zit jen na své vlastní vazaly. Poslušenstvím jim byl povinován kdokoli z jejich poddaných, i kdyby svou půdu nedržel přímo od krále. V těchto zemích se tak pomalu prosadil zvyk pokládat za lige ten závazek věr­ nosti, často stvrzovaný přísahou, který se vůči králi vyžadoval od všech svobodných lidí, ať už bylo jejich postavení ve feudální hierarchii jaké­ koli. Představa takovéhoto „absolutního" pouta si tak uchovala cosi ze své původní hodnoty jen tam, kde byla tato vazba vyčleněna ze systému vazalských rituálů a jakožto akt podřízení suigeneris přispívala pod hla­ vičkou veřejného práva k soustředění sil v rámci státu. Ve vztahu ke sta­ rému osobnímu poutu, postiženému nevyhnutelným úpadkem, však byla neúčinnost tohoto léku zcela zřejmá.

6. VAZAL A PÁN Pomoc a ochrana „Sloužit" či, jak se také říkalo, „pomáhat" na jedné straně a „ochraňo­ vat" na straně druhé: právě těmito prostinkými slovy shrnovaly nejstarší texty vzájemné závazky mezi ozbrojeným družiníkem a jeho předákem. Toto pouto nikdy nebylo vnímáno silněji než v době, kdy byly jeho dů­ sledky vyjádřeny tímto zobecňujícím, a tudíž nejsrozumitelnějším způ­ sobem. Neznamená snad přesná definice vždy jisté omezení? Potřeba upřesnit právní dopad homagia byla přesto nevyhnutelně pociťovaná stále intenzivněji, zejména pak co se týče závazků podřízeného. Jakmile však vazalita překročila skromný rámec domácí loajality, žádný z vazalů už nepokládal za slučitelné s jeho důstojností, aby se o něm jako za sta­ rých časů říkalo, že musí „pánovi pomoci s každou prací, jež mu bude nařízena".51) Od lidí, kteří nyní žili většinou daleko od pána, na svých lénech, se nadto ani nedalo očekávat, že budou i nadále kdykoli po ruce. Profesionální právníci ovlivnili postupné ustálení homagia až v jeho pozdní fázi a jen nepodstatně. Biskup Fulbert ze Chartres, který byl díky studiu kanonického práva zběhlý v metodách právního myšlení, se sice pokusil o analýzu homagia a jeho důsledků už kolem roku 1200, ale tato snaha, zajímavá jakožto příznak pronikání učeného práva do oblasti, která jím dosud nebyla poznamenána, se však nedokázala po­ vznést nad celkem jalovou scholastiku. Stejně jako jinde mělo i zde

VAZALITA A LÉNO

233

rozhodující vliv zvykové právo, jež se opíralo o precedenty a postupně vykrystalizovalo působením dvorských soudů, kde zasedala řada vazalů. Pak se tato dříve ryze ústní ustanovení začala stále častěji zahrnovat do samotné dohody. Jejich detailnost se lépe slučovala s přísahou věrnosti, která se dala donekonečna prodlužovat, než s oněmi několika slovy, jež provázela homagium. Bezvýhradnou podřízenost člověka tak nahradila opatrně upřesněná smlouva. Z opatrnosti, jež vypovídá mnohé o osla­ bení tohoto pouta, tak vazal pánovi nesliboval už jen pomoc, ale i to, že mu nebude škodit. Ve Flandrech dosáhla na začátku 12. století tato ne­ gativní ustanovení takové šíře, že dala podnět k sepisování zvláštní lis­ tiny: toto „ujištění", musel vazal odpřisáhnout vzápětí po složení slibu věrnosti. V případě, že je porušil, směl pán stanovenou zástavu zabavit. I nadále však logicky převažovala ustanovení pozitivní. Prvořadou povinností vazala byla logicky vojenská pomoc. „Člověk rukama a ústy" měl v prvé řadě osobně pánovi sloužit na koni a v plné zbroji. Jen vzácně jej však vidíme osamělého. Kromě toho, že se pod jeho korouhví obvykle shromáždili jeho vlastní vazalové, pokud ně­ jaké měl, jej z důvodu jeho pohodlí, prestiže a někdy i tradice doprová­ zel přinejmenším jeden až dva štítonoši. V jeho houfu naopak obvykle chyběli pěšáci. Jejich význam v boji se jevil jako zanedbatelný a uživit větší skupinu lidí se nadto zdálo být příliš obtížné, aby to předákovi stálo za to naverbovat venkovany z vlastních panství či z majetků kos­ telů, jimž poskytoval svoji ochranu. Vazal měl také často povinnost hlídkovat na panském hradě, a to buď pouze v neklidných dobách, nebo kdykoli, střídavě se sobě rovnými, protože pevnost nesměla zů­ stat nehlídaná. Pokud měl sám opevněné sídlo, musel svému pánovi kdykoli otevřít jeho bránu. Postupně do těchto povinností pronikla řada variant, jež plynuly z rozdílu v postavení a moci a z nutně odliš­ ných tradic, dílčích dohod, ba dokonce i přestupků, jež se časem staly právem. V konečném důsledku se tak stalo téměř vždy za účelem uleh­ čení těchto závazků. Závažný problém vznikal z hierarchického uspořádání homagií. Ne­ jeden vazal byl zároveň poddaným i pánem, a tak měl sám k dispo­ zici vlastní vazaly. Na základě povinnosti, jež mu nařizovala pomáhat svému pánovi ze všech sil, se měl hlásit v panském vojsku s celým hou­ fem těchto svých podřízených. Obyčej mu však záhy dovoloval při­ vést s sebou jen jednou provždy daný počet služebníků, a to mnohem nižší, než kolik jich mohl zapojit do svých vlastních válek. Podívejme

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

234

se například na případ biskupa z Bayeux z konce 11. století. Službou ve zbrani mu byla povinována více než stovka rytířů. Vévodovi, svému bezprostřednímu pánovi, jich však musel poskytnout jen dvacet. Ba co hůř: pokud vévoda požadoval prelátovu pomoc jménem krále, od nějž držel Normandii lénem, pro tento vyšší stupeň číslo kleslo na deset. Toto omezování vojenské povinnosti směrem vzhůru, proti němuž se monarchie Plantegenetů ve 12. století pokusila bez valného úspěchu zasáhnout, bylo nepochybně jednou z hlavních příčin konečné neúčinnosti vazalského systému jakožto prostředku obrany či útoku v rukou 52

veřejných autorit. ) Velcí i malí vazalové především usilovali o to, aby ve službě nemu­ seli zůstat na neurčitou dobu. K omezení služebné lhůty neposkytovaly přímé precedenty ani tradice karlovského státu, ani původní vazalské obyčeje: poddaný jakožto domácí válečník zůstával ve zbrani tak dlouho, dokud se králi či předákovi zdála jeho přítomnost nezbytnou. Stará ger­ mánská práva naopak v široké míře užívala jakési modelové lhůty, sta­ novené na čtyřicet dnů, či jak se říkalo postaru, na čtyřicet nocí. Tou se neřídily jen četné procesní předpisy. Přijalo ji i samotné řranské vojen­ ské zákonodárství jako hranici období odpočinku, na nějž měla vojska právo mezi dvěma svoláními hotovosti. Toto tradiční číslo, jež se pou­ žívalo zcela spontánně, se na konci 11. století stalo obvyklou normou vazalské vojenské povinnosti. Jakmile tato lhůta vypršela, mohli se vaza­ lové volně vrátit do svých domovů, obvykle na rok. Nepochybně se stá­ valo, a to dost často, že i přesto ve vojsku zůstali. Některá zvyková práva se dokonce snažila z této prodloužené služby udělat povinnost. Nyní se tak však mohlo dít jen na náklady lenního pána. Léno, které bylo kdysi platem ozbrojeného „satelitu", přestalo natolik plnit svůj původní účel, že jej bylo třeba nahradit jinou formou odměňování. Pán k sobě své vazaly nepovolával jen kvůli válce. V míru tvořili jeho „dvůr", který pán v hojném počtu svolával ve více či méně přesně stano­ vené dny, které obvykle odpovídaly hlavním liturgickým svátkům. Dvůr je zároveň soudním i poradním orgánem, jehož míněním se měl pán podle soudobé politické morálky řídit ve všech komplikovaných zále­ žitostech, a konečně i prestižní institucí: předstoupit před zraky všech ve společnosti mnoha vazalů, přijímat od těchto poddaných, z nichž někteří byli už velmi vysokého postavení, veřejné projevy úcty (služby maršálka, číšníka či stolníka), jimž tato doba, vnímavá ke zrakovým vje­ mům, přisuzovala značnou symbolickou hodnotu. Mohla pro vládce

VAZALITA A LÉNO

235

existovat působivější demonstrace prestiže či slastnější způsob, jak si ji uvědomit? Epické básně velkolepost těchto „podivuhodných a kypících" dvorů, jež jsou jednou z jejich obvyklých kulis, naivně přeháněly. Příliš licho­ tivý obrázek podávají i ty, kde králové rituálně vystupují s korunou na hlavě, a tím spíše pak ty, kde se mluví o skromnějších shromážděních kolem drobných či středních baronů. Zcela důvěryhodné texty nám však nedovolují pochybovat o tom, že se na těchto sjezdech jednalo 0 řadě věcí, že ty nejskvělejší z nich provázel celý složitý ceremoniál a že kromě svých běžných účastníků obvykle přilákaly také dav, v němž ne­ chyběli dobrodruzi, komedianti či zloději. Pán na základě tradice, ale 1 ve svém vlastním zájmu, vazalům rozdával dary v podobě koní, zbraní a oděvů, jež byly zárukou jejich věrnosti a zároveň znakem jejich pod­ řízenosti. Účast vazalů se vždy striktně vyžadovala, a to, jak předepiso­ val opat ze Saint-Riquier „s okázalostí, jaká příslušela jejich postavení". Podle Barcelonských obyčejů musel hrabě při dvorském sjezdu „soudit (...) pomáhat utlačovaným (...) v hodině jídla ohlásit hostinu hlaholem trub, a sezvat tak ke stolu urozené i neurozené, rozdávat šlechticům pláště, uspořádat vojsko, jež půjde plenit španělské země, pasovat nové rytíře". Na nižším stupni společenské hierarchie přislíbil drobný pikardský rytíř, který se stal roku 1210 bomme lige Vidama z Amiens, svému pánovi jed­ ním dechem vojenskou pomoc na dobu šesti týdnů a dále, že „se do­ staví, bude-li o to požádán, na oslavu řečeného Vidama a pobude zde na své náklady se svou ženou osm dnů".53) Tento poslední příklad spolu s řadou dalších ukazuje, jak se dvor­ ská služba stejně jako služba ve vojsku pomalu vyhranila a vymezila předpisy. Ne, že by byl postoj vazalských skupin k oběma povinnostem úplně stejný. Služba ve vojsku byla pouze břemenem, zatímco přítom­ nost u dvora s sebou nesla i řadu výhod jako panské dary, plný žalu­ dek a podíl na rozhodování. Povinnostem u dvora se tudíž vazalové snažili vyhýbat mnohem méně. Tato shromáždění, která do jisté míry vyvažovala odcizení, jehož příčinou byla praxe udělování léna, se až do konce feudální epochy podílela na udržování osobního kontaktu mezi pánem a jeho lidmi, bez něhož žádné osobní pouto nemůže existovat. Vazalovi jeho přísaha ukládala „pomáhat" pánovi za všech okolností. Pomáhat mu mečem či radou bylo samozřejmé. Přišel však okamžik, kdy k těmto povinnostem přistoupila ještě pomoc finanční. Žádná in­ stituce nedokládá lépe než tato peněžní podpora hlubokou jednotu

236

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

systému závislostí, na němž byla feudální společnost zbudována. Ne­ volník, tzv. „svobodný" pachtýř na nějakém panství, poddaný v rámci království a konečně vazal: kdokoli v závislém postavení měl vůči svému pánovi povinnost pomoci mu v nouzi. Ničeho přitom nebyl takový ne­ dostatek jako peněz. Samotné pojmy, označující příspěvek, který pán v případě potřeby mohl od svých lidí žádat, byly přinejmenším v ob­ lasti francouzského feudálního práva stejné, a to od nejvyšších až po nejnižší příčky žebříčku. Hovořilo se jednoduše o „pomoci" nebo také 0 taille, „skroji" či „berni", což byl obrazný výraz odvozený od slovesa tailler, které znamenalo doslova „skrojit kus z něčeho", tudíž zdanit. 54 ) 1 přes tuto základní podobnost se samotné dějiny této povinnosti ubí­ raly přirozeně velmi odlišnými cestami, podle toho, v jakém společen­ ském prostředí byla tato zátěž uplatňována. Prozatím se zaměříme na „skroj" vazalů. V jeho počátcích šlo o prosté odevzdávání darů, výjimečné a více méně dobrovolné. Německo ani lombardská Itálie toto stadium zjevně nikdy nepřekročily: v jedné příznačné pasáži ze Saského zrcadla se zmi­ ňuje vazal, který „slouží svému pánovi tím, že mu dává dary". V těchto zemích nebylo vazalské pouto dostatečně pevné, aby v případě, že si vazal náležitě splnil své prvořadé povinnosti, mohl pán, který od něj žádal další pomoc, udělat z prosté žádosti příkaz. Ve francouzské ob­ lasti tomu bylo jinak. Na konci 11. století či v prvních letech následu­ jícího věku, tedy v temže okamžiku, kdy se na jiné společenské úrovni rozšířilo zdanění prostého obyvatelstva, jež vedlo k všeobecnému zesí­ lení peněžního oběhu a nárůstu potřeb předáků, a naopak k omezení možností poplatníků, se zde pod vlivem zvykového práva prosadila po­ vinnost odvádět poplatky a náhradou bylo stanoveno, při jaké příleži­ tosti je lze požadovat. Roku 1111 tak bylo jedno léno v Anjou zatíženo „čtyřmi přímými berněmi: na pánovo výkupné, pokud bude zajat, až bude jeho prvorozený syn pasován na rytíře, při svatbě jeho prvorozené dcery, a konečně pokud bude sám muset přistoupit ke koupi půdy".55) Posledně jmenovaný případ, jehož uplatnitelnost byla příliš svévolná, z většiny soupisů rychle zmizel. První tři se naopak prosadily téměř všude. K nim někdy přistupovaly další: zejména pomoc při křížové vý­ pravě či daň, kterou pán vybíral, když ho jeho lenní páni sami žádali o zaplacení berně. Do starého vztahu, tvořeného věrností a příslušnými činnostmi, tak pomalu pronikal peněžní prvek, jehož jsme si všimli už ve formě poplatku za postoupení dědictví.

VAZALITA A LÉNO

237

Peněžní povinnosti se měly stát součástí vztahu podřízenosti ještě jinou cestou. Občas nevyhnutelně nastala situace, kdy vazal nemohl dostát své povinnosti a nastoupit vojenskou službu. V takovém pří­ padě pán požadoval vyplacení pokuty či odškodného, a někdy je vazal dokonce skládal předem. Tento poplatek byl označován jako „služba", v souladu s územ středověkých jazyků, které vyplacení náhrady běžně nazývaly stejně jako povinnost, jež tak měla být smazána. Ve Francii se používal také pojem taille de Vost. Praxe těchto osvobození za peněžní poplatek se popravdě řečeno rozšířila jen u dvou kategorií lén: jednak u těch, jež se dostala do rukou církevních společenství, nezpůsobilých k boji, a dále u těch, jež závisela přímo na velkých monarchiích, které dokázaly obrátit ve prospěch svého berního systému dokonce i sla­ biny systému vazalských vztahů. Od 13. století se v rámci feudálních vztahů vojenská povinnost stále častěji zanedbávala, a to bez finanční náhrady. Dokonce i peněžní pomoc často nakonec upadla. Léno pře­ stalo poskytovat dobré služebníky a dlouho nezůstalo ani výnosným zdrojem příjmů. Zvykové právo pánovi obvykle neukládalo žádný ústní slib, jenž by odpovídal přísaze vazala. Sliby lenních pánů se objevily až v pozdní době a i nadále zůstaly výjimečné. Nenaskytla se tedy příležitost sta­ novit povinnosti lenního pána stejně podrobně jako povinnosti podří­ zeného. Povinnost ochrany se dala ostatně jen těžko rozvést s takovou přesností jako služebné závazky. Pán měl svého člověka chránit „před jakýmkoli živým či mrtvým stvořením". Chránit měl především jeho osobu, ale na druhém místě i jeho majetek a zejména léna. Vazal kromě toho od tohoto ochránce, jenž se stal, jak uvidíme, i jeho soudcem, oče­ kával řádný a rychlý výkon spravedlnosti. K tomu si připojme nehmatatelné, ale cenné výhody, jež v této velmi anarchické společnosti přinášel, ať už právem či neprávem, patronát nějaké mocné osoby. To vše ale ne­ bylo ani zdaleka zanedbatelné. I tak měl ale vazal v konečném důsledku více povinností než výhod. Tento nepoměr původně vyrovnávalo léno jakožto odměna za vazalskou službu. Jak se však postupně proměnilo v rodový majetek, jeho původní funkce upadla v zapomnění a převaha závazků se stala tím zřetelnější. Ti, které tato disproporce znevýhodňo­ vala, tím víc toužili po ulehčení tohoto břemene.

238

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Vazalita namísto rodu Kdybychom se však spokojili s tímto přehledem „má dáti - dal", zís­ kali bychom o pravé podstatě vazalského pouta jen velmi povrchní představu. Vztahy osobní závislosti vstoupily do dějin jakožto jakási náhražka či doplněk rodové soudržnosti, která ztratila svou původní účinnost. Podle anglosaského práva 10. století byl člověk bez pána psancem, pokud jeho osud nevzal do rukou jeho rod. 56 ) Vazal vůči pá­ novi a pán vůči vazalovi byli dlouho jakýmisi vedlejšími příbuznými, kteří se pokrevním příbuzným podobali jak svými povinnostmi, tak i právy. Fridrich Barbarossa v jednom ze svých mírových ustanovení nařizuje, že pokud nějaký žhář požádá o azyl na nějakém hradě, pán pevnosti, nechce-li být pokládán za spoluviníka, musí uprchlíka vydat, „pokud není jeho pánem, vazalem či příbuzným". Nebylo náhodou, že nejstarší normandský soupis zvykového práva řadil zabití vazala jeho pánem či pána jeho vazalem vedle téže kapitoly do nejstrašlivějších případů zabití člověka v příbuzenstvu. Z tohoto téměř rodinného cha­ rakteru vazality vyplývalo několik trvalých rysů právních předpisů. Prvořadou povinností příbuzného byla msta. Totéž platilo i pro toho, kdo složil či přijal homagium. Nepřekládala snad už stará ger­ mánská glosa latinské slovo ultor, mstitel, příznačným starohornoněmeckým mundporo, patron? 5 7 ) Toto obdobné poslání rodu a vazalského pouta, jež začínalo vendetou, pokračovalo i před soudcem. V jedné an­ glické sbírce zvykového práva z 12. století se píše, že nikdo nemůže ni­ koho obvinit z vraždy, nebyl-li sám jejím svědkem, což ale neplatí pro příbuzného tohoto zemřelého, jeho pána či člověka, který mu složil homagium. Tato povinnost se ukládala stejně naléhavě i pánovi vůči jeho vazalovi. Mezi oběma případy ale existoval jistý rozdíl, odpovída­ jící duchu tohoto vztahu podřízenosti. Dáme-li na báseň Beowulf, měli druhové zabitého předáka ve staré Germanii nárok na část z ceny krve. To už neplatilo v normanské Anglii. Pán zde získal podíl z vyrovnání, jež se vyplácelo za vraždu vazala, ale vazal z odškodnění za vraždu pána nedostával nic. Ztráta služebníka se tedy platila, ztráta pána však nikoli. Syn rytíře byl jen vzácně vychováván v otcovském domě. Podle tra­ dice, která se ctila od doby, co se mravy feudální éry výrazněji prosa­ dily, jej měl otec ještě v dětském věku svěřit svému pánovi či jednomu ze svých pánů. Chlapec u tohoto předáka sloužil jako páže a zároveň si osvojoval umění lovu a boje a později i zdvořilé způsoby: v reálném

VAZALITA A LÉNO

239

životě byl takto u flanderského hraběte Filipa vychován například mladý Arnold z Guiñes a v legendě zase malý Garnier z Nanteuil, který tak dobře sloužil Karlovi Velikému: „Pustí-li se král do lesa, chlapec je mu v patách. Tu mu nese luk, tu podrží třmen. Jde snad král k řece? Garnier za ním, na ruce sokola, který zná jeřáby lovit. Chce-li král spát, Garnier přichvátá a pro rozptýlení mu píseň zpívá." Obdobné postupy, jež měly prostřednictvím dětí oživovat vazby, které se vzhledem k odloučení vazala a pána mohly snadno rozvolnit, exis­ tovaly i v jiných společnostech středověké Evropy. Irský fosterage však zřejmě sloužil především k utužení pouta mezi dítětem a mateřským klanem a někdy také k upevnění pedagogické prestiže nějakého spo­ lečenství učených kněží. U Skandinávců naopak povinnost vychovat potomstvo pána připadala jeho podřízenému. Jak vypráví jedna sága, když chtěl dát Harald Anglický okázale najevo, že je mu podřízen an­ glický král Aethelstan, nečekaně nechal položit svého syna na kolena tohoto živitele, který tak neměl na vybranou. Specifikem feudálního světa bylo, že tento vztah pojímal opačně: jako závazek výše postave­ ných vůči níže postaveným. Takto smluvený závazek úcty a vděčnosti byl pokládán za velmi silný. Někdejší chlapec si měl celý život pamato­ vat, že býval pánovým nourri, tedy „schovancem". Tento pojem stejně jako příslušná skutečnost spadají v Galii do franské epochy a vyskytují 58 se ještě u Commynesa. ) Podobně jako jinde jistě i zde skutečnost často popírala pravidla cti. Nelze však popřít, že tento zvyk dával pánovi do rukou nejen cenné rukojmí, ale v každé generaci vazalů oživoval cosi z oné existence v předákově stínu, na níž stál z podstatné části lidský rozměr první vazality. Ve společnosti, kde jedinec sám sobě náležel tak málo, nepůsobil sňa­ tek, který, jak už víme, představoval tolik různých zájmů, ani zdaleka jako akt osobní vůle. Rozhodnutí spočívalo především na otci: „Chce se dožít svatby svého syna, koupí mu tedy dceru urozeného pána." Tak se bez okolků vyjádřil autor starobylé Básně o svatém Alexisovu Vedle otce někdy zasahovali do hry i příbuzní, především však v případě, že byl otec již po smrti. Pokud ale byl sirotek synem vazala, vložil se do věci

240

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

často i pán, ba dokonce, jednalo-li se o pána, i jeho vazalové. V tomto posledním případě po pravdě řečeno pravidlo nikdy nepřesáhlo význam pouhé zdvořilosti. Baron se musel se svými lidmi poradit za všech zá­ važných okolností, a tato k nim patřila. Od pána k vazalovi byla práva stanovena naopak s mnohem větší přesností. Tato tradice spadala až do doby nejvzdálenějších počátků vazality. „Pokud po sobě buccellarius zanechá jen dceru," říká v 5. století jeden vizigótský zákoník, „chceme, aby zůstala v moci patrona, který jí najde manžela stejného postavení. Pokud si vyvolí chotě sama, proti vůli patrona, musí mu vrátit všechny dary, které od něj dostal její otec." 59 ) Dědičnost lén, která už se ostatně v primitivní formě vyskytuje i v tomto textu, poskytla pánům další a velmi silný důvod, aby dohlíželi nad sňatky, které jim, pokud se půda dědila po přeslici, vnucovaly poddaného, který nepatřil do původního rodu. Jejich manželské pravomoci se však plně rozvinuly jen ve Francii a Lotharingii, které byly skutečnou vlastí vazalského systému, a dále v prostředí, kam byl feudalismus importován. Rytířské rody zde ne­ pochybně nebyly jedinými, které musely strpět podobné vměšování, protože autoritě seniora byla jinými cestami podřízena i řada jiných klanů a i sami králové se někdy domnívali, že z titulu své svrchované moci mají právo nakládat alespoň s rukou svých poddaných ženského pohlaví. Ve vztahu k vazalům, a někdy i ve vztahu k nevolníkům, kteří představují jiný případ osobní závislosti, se však téměř všeobecně poklá­ dalo za legitimní to, co se vůči vůči podřízeným jiného řádu považovalo za zneužití moci. „Nebudeme provdávat vdovy a dívky proti jejich vůli," sliboval Filip August lidem z Falaise a Caen, „pokud od nás ale nedrží vojenské léno či jeho část." Pán se však měl podle vžitého úzu dohod­ nout s příbuznými: tuto spolupráci se ve 13. století snažilo prosadit například orléanské zvykové právo a za anglického krále Jindřicha I. se jí zabývá jedna pozoruhodná královská listina. 60 ) Pokud byl pán ale mocný, dokázal se všech soupeřů zbavit. V Anglii Plantagenetů nako­ nec tato instituce, odvozená z principu poručnictví, upadla na úroveň podivného kuplířství. Králové i baroni - ale především králové - sirotky dávali za účelem sňatku k dispozici či přímo prodávali jako o závod. Vdovy, kterým hrozilo nechtěné manželství, zase platily tučné sumy, aby takový sňatek mohly odmítnout. Jak vidíme, i přes postupné uvol­ nění pouta se vazalita ani zdaleka nevyhnula onomu druhému nebez­ pečí, jehož stín číhá v téměř každém systému osobní ochrany, totiž že se promění v mechanismus, který umožňuje silnějšímu zneužívat slabšího.

VAZALITA A LÉNO

241

Vzájemnost vztahů a jejich zpřetrhání Vazalská dohoda svazovala logicky dva lidi různého postavení. V tomto ohledu není nic výmluvnějšího než jedno ustanovení normandského práva: pán, který zabil svého vazala, i vazal, který zabil svého pána, sice měli být oba odsouzeni k trestu smrti, ale zločin proti seniorovi byl po­ kládán za jednoznačně závažnější, protože v tomto případě se měla po­ prava odbýt potupným oběšením.61) Jakkoli nevyrovnané byly závazky vyžadované na obou stranách, přesto tvořily nerozlučitelný celek. Pod­ mínkou vazalovy poslušnosti byla pánova důslednost v plnění vlastních slibů. Tato vzájemnost v nerovných povinnostech, o níž už v 11. století hovoří Fulbert ze Chartres a jež byla až do konce velmi silně pociťována, tvoří věru charakteristický rys evropské vazality. Ta se tak lišila nejen od staršího otroctví, ale velmi hluboce i od forem volné závislosti, typic­ kých pro jiné civilizace, jako například pro Japonsko, nebo blíže k nám i pro některé společnosti sousedící s feudální zónou v pravém smyslu slova. Tento protiklad v dostatečné míře potvrzují samotné rituály: proti čelnímu pozdravu ruských služebníků a políbení ruky kastilských bojovníků stojí francouzské homagium, které na základě gesta rukou vložených do rukou a polibku na ústa nedělalo z pána jen prostého nadřízeného, který by pouze přijímal, ale jednu ze dvou stran oprav­ dové smlouvy. „Z titulu homagia," píše Beaumanoiť, „je člověk svému pánovi povinován věrností a oddaností stejně jako pán svému člověku." Tento slavnostní akt zakládající dohodu byl pokládán za natolik vý­ znamný, že i v případě nejtěžšího zanedbání vazalských povinností bylo jen těžko možné si představit, že by se jeho účinky daly smazat, aniž by se přistoupilo k obdobnému rituálnímu kroku. Alespoň tedy ve starých franských zemích. V Lotharingii a severní Francii se utvořil rituál od­ stoupení od homagia, v němž možná ožila vzpomínka na gesta, jejichž prostřednictvím se sálský Frank kdysi zříkal svého rodu. Pán a ještě čas­ těji pak vazal při této příležitosti oznámil svůj úmysl „zříci se" svého felonního, tedy „věrolomného" protějšku, přičemž prudce hodil na zem větvičku, kterou předtím někdy zlomil, nebo kus ze svého pláště. Aby ceremoniál působil stejně závazně jako ten, jehož účinnost měl ukon­ čit, účastnili se ho oba jedinci. To se však neobešlo bez jistých úskalí. Rituál odhození „stébla", který nepřekonal stadium, kdy se nějaký zvyk stane pravidlem, a tak pomalu upadal v zapomnění, začal být stále čas­ těji nahrazován prostým vypovězením přísahy listem či prostřednictvím

242

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

herolda. Ti nejméně ohleduplní, kterých nebylo právě málo, přirozeně rovnou zahájili nepřátelské kroky, aniž předtím přistoupili k ozná­ mení rozluky. V obrovské většině případů ale byla osobní vazba posílena majet­ kovým poutem. Co se mělo stát s lénem, jakmile došlo k rozvázání vazalského vztahu? Pokud byla chyba na straně vazala, věc byla jed­ noduchá: majetek náležel poškozenému pánovi. To byla tzv. commise, konfiskace. K jejím nejslavnějším příkladům patří „vydědění" vévody Jindřicha Lva Fridrichem Barbarossou a Jana Bezzemka Filipem Augus­ tem. Pokud byl naopak za rozluku zjevně zodpovědný pán, byl problém choulostivější. Léno jakožto odměna za služby, které už nebyly plněny, bezpochyby ztrácelo své opodstatnění. Jak ale připravit o majetek ne­ vinného? Tuto nesnáz vyřešilo hierarchické uspořádání lén. Práva ni­ čemného pána přecházela na jeho vlastního pána, jako by se přeskočilo jedno očko a řetěz se znovu uzavřel. Po pravdě řečeno, pokud bylo léno drženo přímo od krále, který představoval poslední článek řetězce, ne­ dalo se toto řešení použít. Zřejmě však panovalo přesvědčení, že vůči králi nelze nikdy od homagia odstoupit dlouhodobě. Zvláštní případ představovala pouze Itálie. Léno vazala, který se stal obětí panské felonie, se zde prostě změnilo v alod, což vedle mnoha dalších skutečností svědčilo o tamější neúčinnosti základních feudálních koncepcí. Karlovské zákonodárství kdysi stanovilo křivdy, které vazala oprav­ ňovaly k tomu, aby svého pána opustil. Všechna jeho nařízení přitom neupadla v zapomnění. V básni Raoul z Cambrai se „schovanec" Bernier zřekne Raoula i přes řadu důvodů k nenávisti až poté, co ho Raoul udeří. I karolinský kapitulář hlásal: „Žádný svého pána neopustí, jak­ mile od něj jednou dostal cenu jednoho solidu (...) nechtěl-li jej však tento pán udeřit holí." Tento důvod zrušení vztahu, který se o něco poz­ ději zmiňuje i v jednom dvorském románu při příležitosti jisté pře, jež je zajímavým příkladem feudální kasuistiky, ještě ve 13. století výslovně uvádějí různé soupisy francouzského zvykového práva a na začátku sto­ 62 letí následujícího také soud prvních panovníků z rodu Valois. ) I ta nejpevnější ze starých právních nařízení však ve feudální době přežívala už jen jako součást proměnlivé tradice. Se zvůlí, jaká vznikla poté, co se právní kodex proměnil v nejasně definovaný soubor morálních práv, mohly bojovat jen soudy, jež by dokázaly stanovit a prosadit pevnou právní doktrínu. Některé soudy se v praxi takovým debatám v zásadě otvíraly. Nejprve to byly seniorátní soudy, složené ze samotných vazalů,

VAZALITA A LÉNO

243

kteří byli pokládáni za přirozené soudce sporů mezi seniorem, jenž byl jejich nadřízeným, a jeho člověkem, který byl jedním z nich. Na vyšším stupni pak následoval soud výše postaveného seniora, jemuž složil homagium sám pán. Některé systémy zvykového práva, záhy zaznamenané písemně, jako například zvykové právo platné v Bigorre, se snažily po­ psat řízení, jemuž se musel vazal podrobit, aby mohl být jeho „odchod" legitimizován.63) Velkou vadou feudality však byla právě její neschop­ nost vybudovat skutečně souvislý a účelný právní systém. V praxi věc vypadala tak, že se jedinec, který byl obětí toho, co pokládal či vydával za poškození svých práv, rozhodl pro rozvázání vztahu a o výsledku sporu pak rozhodoval poměr sil. Jako by k manželství patřila možnost rozvodu, jehož důvody by však předem nikdo nestanovil, a aniž by exis­ tovali úředníci, kteří by je mohli uplatnit.

7. PARADOX VAZALITY Rozporuplné svědectví pramenů Řadě dílčích otázek, které vyvolává historie evropské vazality, vládne jeden problém lidského rázu. Jak byl skutečně pevný tento stmelující společenský princip v praxi a v lidském vnímání? Dokumenty budí v tomto ohledu na první pohled dojem jakési podivné rozporuplnosti, před nímž ale nesmíme kapitulovat. Člověk tyto texty nemusí právě dlouze přezkoumávat, aby z nich po­ řídil působivou antologii na oslavu vazalské instituce. Taje opěvována především jako velmi cenné pouto. Obvyklým syno­ nymem „vazala" je ami> „přítel", a ještě častěji starobylé, pravděpodobně keltské slovo dru zhruba téhož, i když užšího významu. Ačkoli se totiž někdy používalo také k označení milostné náklonnosti, na rozdíl od pojmu „přítel" se zřejmě nikdy nerozšířilo i na vztahy příbuzenské. Šlo ostatně o termín společný galorománštině i němčině, užívaný napříč věky v těch nejvýmluvnějších textech: „V poslední hodince," říkali už roku 8 5 8 Ludvíku Němci galští biskupové, „ti nepomůže žena ani syn, druhové (drus) ani vazalové." Tato náklonnost mezi vazalem a pánem byla přirozeně oboustranná. „Girart se stal věrným Karla Velikého," prohlašuje jedna postava francouzského eposu, „a tak získal jeho přá­ telství i půdu." Pouhé výplody literatury, namítnou možná historikové,

244

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

kteří naslouchají jen dutému hlasu listin. To ale na věci nic nemění. , Já jsem pánem této země," řekl podle svědectví mnichů ze Saint-Serge jistý venkovský šlechtic, „protože Godfrýd, který ji vlastní, ji dostal ode mě jako léno na důkaz přátelství." A jak bychom mohli zavrhnout tyto verše z Doona Mohučského, které tak nelíčené vyjadřují skutečné splynutí duší, takové, kdy si nelze představit život jeden bez druhého: ,Je-li můj pán zabit, nechť zabijí i mne. Je-li pověšen, pověste mne s ním. Je-li vydán ohni, i já chci uhořet, a utopí-li ho, hoďte mne za ním." 64 ) Tato vazba vyžaduje také pevnou oddanost a člověk pro ni musí, jak se říká v Písni o Rolandovi, vystát „horko i chlad". „Budu milovat, co ty miluješ, a nenávidět, co ty nenávidíš," přísahal anglosaský „oddaný". A na kontinentě slyšíme: „Tví přátelé budou i mými přáteli, tví nepřá­ telé mými nepřáteli." Prvořadou povinností dobrého vazala je přirozeně umět zemřít za svého pána s mečem v ruce: po takovém konci touží vazal nejvíc, protože je koncem mučednickým, který otevírá brány ráje. Tak nemluvili jen básníci, ale i církev: „Přijmeš pro něj smrt," prohla­ šuje jistý biskup roku 1013 na synodě v Limoges, „a skrze svou věrnost se staneš Božím mučedníkem." 65 ) Zradit toto pouto konečně znamená dopustit se nejstrašnějšího ze všech hříchů. Král Alfred píše, že když lid Anglie přijal křesťanskou víru, stanovil pro většinu provinění milosrdné pokuty, „kromě zrady pána jeho člověkem, protože se neodvážil použít tohoto milosrdenství u tako­ vého zločinu (...) stejně jako je ani Kristus nedopřál těm, kteří ho vydali na smrt". „Není vykoupení pro člověka, který zabil svého pána," opa­ kuje o více než dvě století později v Anglii, již feudalizované po vzoru kontinentu, sbírka zvykového práva zvaná Zákony Jindřicha I, „takovému patří smrt v nejkrutějších mukách." V Henegavsku se vyprávělo, že jistý rytíř, který zabil v souboji mladého flanderského hraběte, svého pána, kajícně vyhledal papeže, podobně jako legendární Tannháuser. Papež přikázal, aby mu usekli obě ruce. Protože se však ani nezachvěly, trest odvolal, avšak pod podmínkou, že bude rytíř celý svůj život svůj zločin oplakávat v klášteře. ,Je mým pánem," prohlásí ve 13. století pán z Ybelinu, jemuž navrhnou, aby zavraždil císaře, který se stal jeho úhlavním nepřítelem, „a my mu zachováme věrnost, ať už se dopustil čehokoli."66)

VAZALITA A LÉNO

245

Toto pouto bylo pokládáno za natolik pevné, že se jeho obraz pro­ mítal do všech mezilidských vztahů, a to i mnohem starších a zjevně úctyhodnějších. Vazalita tak ovlivnila i rod. „Při soudních procesech mezi rodiči a dětmi," rozhodl barcelonský hraběcí dvůr, „bude s rodiči nakládáno, jako by byli pány, a s dětmi, jako by byli jejich lidmi, jež se jim oddali vložením rukou." Když provensálská poezie vymyslela dvor­ skou lásku, pojala cit dokonalého milence po vzoru vazalské odda­ nosti. A to ostatně tím snadněji, že milovník byl ve skutečnosti často nižšího postavení než paní jeho snů. Toto ztotožnění dospělo tak da­ leko, že jméno a přezdívka milované bylo na základě zvláštní jazykové spodoby často v mužském rodě, jak se patřilo na jméno předáka. Bel Senhor, „Sličný pán": tu, které dal Bertrand z Bornu své přelétavé srdce, známe jen pod tímto pseudonymem. Rytíř si někdy na svou pečeť nechával vyrýt ruce vložené do sepjatých rukou své milované. Nepřežívá snad vzpomínka na tuto symboliku ryze feudální náklonnosti, kterou zřejmě oživila záliba pro dávnou minu­ lost v době romantismu, v pravidlech slušného chování, jež nám pře­ depisují téměř výhradně jednostranné použití značně vybledlého slova hommage ve smyslu „úcty" či „oddanosti"? Dokonce i sama náboženská mentalita přijala tento vypůjčený nátěr. Odevzdat se ďáblu znamenalo stát se jeho vazalem. K nejlepším vyobrazením homagia, jaká máme k dispozici, patří vedle pečetí s milostným gestem vložení rukou také tradiční výjevy oddání se démonu. Podle Anglosasa Cynewulfa jsou andělé božími thengs a podle bamberského biskupa Eberharda Kristus vazalem svého Otce. Nepochybně však neexistuje výmluvnější svědek všudypřítomnosti vazalské příchylnosti a jejích různých podob, než je samotný rituál oddání se: v celém katolickém světě se stalo výsadním gestem modlitby gesto spojených rukou napodobující obřad commendise, „oddání se", které při modlení nahradilo starší postoj s rozepjatýma rukama. 67 ) Rádný křesťan se v hloubi duše cítil před Bohem jako vazal klečící před svým pánem. Přesto se však vazalská povinnost musela nevyhnutelně dostat do konfliktu s jinými závazky, například poddanskými či příbuzenskými. Téměř vždy však nad těmito svými soupeři zvítězila. A to nejen v praxi, ale i podle práva. Když Hugo Kapet roku 991 znovu dobyl Melun, vi­ komt, který proti němu hájil pevnost, byl i se svou ženou oběšen: jistě ani ne tak jako vzbouřenec proti králi, ale z toho důvodu, že nedostál svému slibu hraběti, svému bezprostřednímu pánovi, který patřil ke

246

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

královskému táboru. Hugovi druhové naopak žádali milost pro rytíře, kteří bránili hrad: nepodali snad důkaz své „ctnosti", jak říká kronikář, když se coby vikomtovi vazalové přidali k jeho vzpouře? Touto „ctností" se mínila jejich oddanost homagiu, která měla přednost před loajalitou vůči státu. 6 8 ) Před povinnostmi plynoucími z osobní závislosti ustu­ povala dokonce i pokrevní pouta, jež se přitom zdála být jednoznačně svatější než veřejnoprávní vazby. ,Je dovoleno pozvednout zbraně na obranu svého nespravedlivě napadeného příbuzného," hlásají v An­ glii Alfredovy zákony, „nikoli však proti svému pánovi. To dovoleno není." Ve slavné pasáži jedné anglosaské kroniky se líčí, jak vendeta mezi dvěma pány rozdělila příslušníky jednoho rodu, kteří se hlásili k jednomu či druhému z obou protivníků. Tento úděl přijali bezvý­ hradně: „Nikdo z příbuzných nám není bližší než náš lord" prohlásili. Jde o závažný výrok, jehož ohlasem je ve 12. století v Itálii dbalé zákonů tato věta z Knihy lén: „Vazalové musí svému pánovi pomáhat proti všem: proti svým bratrům, synům i otcům." 69 ) Jedna anglonormanská sbírka zvykového práva však na tomto místě pozvedá prst: „Není platného řádu nad boží přikázání a přikázání kato­ lické víry." Tak uvažovali klerikové. Rytířská obec však v tomto smyslu vyžadovala jisté sebezapření. „I kdyby byl můj pán Raoul věrolomnější než Jidáš, zůstává mým pánem": chansons degeste vytvořily nespočet va­ riací na toto téma. A totéž někdy platilo i o dohodách, jež se uplatňo­ valy v praxi. „Pokud bude opat pohnán před královský soud," říká se v jedné anglické lenní smlouvě, „vazal se za něj zasadí, nikoli však proti králi." Ponechme stranou tuto poslední výhradu, která ukazuje, jak mi­ mořádný respekt si dokázala vymoci monarchie, jež se zrodila z výboje. Všeobecnou platnost má jen první část ustanovení, zformulovaná s cy­ nickou prostotou. Povinnost zachovat pánovi věrnost byla zjevně pří­ liš jednoznačná, než aby zbyl prostor pro otázku, na čí straně je právo. Proč se ostatně zabývat tolika ohledy? Nezáleží na tom, je-li můj pán v neprávu, domníval se Renaud z Montaubanu, „vina stejně padne na jeho hlavu". Kdo se zcela odevzdal svému pánovi, se tímto gestem zří­ 70 kal i osobní zodpovědnosti. ) Pokud i po prolistování této antologie, kde jsme nutně připomněli svědectví různého druhu i stáří, máme stále ještě obavu, že staré prameny, právní texty a poezie přehánějí oproti životnějším a méně odtažitým faktům, tyto pochybnosti rozptýlí svědectví poklidného pozorova­ tele Joinvilla z doby vlády Filipa Sličného. Tuto pasáž jsem už citoval:

VAZALITA A LÉNO

247

jistý houf se zvláště vyznamenal v boji. Žádný div, když takřka všichni bojovníci patřili k rodu velitele oddílu, nebo byli alespoň jeho vazaly. Věc ale měla i své stinné stránky. I sám tento epos, jenž tak vysoko cenil vazalskou ctnost, je jen dlouhým výčtem bojů, které vazalové vedli proti svým pánům. Básník je sice někdy kárá, ale častěji se vyžívá v zá­ libných rozborech pohnutek svědomí. Nepochybně je si však vědom toho, že tyto vzpoury jsou příčinou všední tragiky lidské existence. V tomto smyslu jsou chansons degestejen bledým odleskem skutečnosti. Boje velkých magnátů proti králům, vzpoury, jež proti těmto vysokým baronům vedli jejich vlastní lidé, dezerce ze služby, slabost vazalských armád, jež nedokázaly zastavit útočníky: tyto události čteme na každé stránce feudálních dějin. Jedna listina z konce 11. století popisuje, jak se mniši ze Saint-Martin-des-Champs snažili vyřešit vyplácení renty z jednoho mlýna v případě, že by byl vypleněn během bojů mezi dvěma venkovskými pány, kteří měli poplatek odvádět. Text popisuje situaci následujícími slovy: „Stane-li se, že budou válčit se svými pány či s ji­ 71 nými lidmi." ) Ze všech příležitostí k pozvednutí zbraně se tak na prv­ ním místě vtírala na mysl válka proti vlastnímu pánovi. Ve skutečnosti byl postoj k těmto údajným zločinům kupodivu mnohem shovívavější, než jak jej popisuje literatura. O Herbertovi z Vermandois, který tak nestoudně zradil svého pána a krále Karla Prosťáčka, legenda vyprávěla, že zemřel oběšením jako Jidáš. Z historie však víme, že podlehl přiro­ zené smrti ve vysokém věku. Přirozeně bylo nevyhnutelné, že vedle dobrých vazalů existovali i va­ zalové špatní, a především že se řada z nich podle svých zájmů a mo­ mentální nálady pohybovala mezi oddaností a zradou. Lze však tváří v tvář tolika svědectvím, jež se zjevně vzájemně popírají, bezvýhradně souhlasit s autorem Ludvíkovy korunovace? „Tam všichni přísahali. Přísahal, kdo měl slib čestně dodržet, i ten, kdo ho vůbec nedbal." Tento přímočarý výklad jistě nelze zcela zavrhnout. Člověk feudálních věků, bytostně přimknutý k tradici, ale prudkých mravů a nestálé po­ vahy, měl každopádně spíše sklon pravidla uctívat než je trvale respekto­ vat. Nezaznamenali jsme snad tyto rozporuplné reakce už v souvislosti s pokrevními vztahy? Přesto se ale zdá, že příčinu tohoto nesouladu je

248

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

v tomto případě třeba hledat dál, totiž ve vazalské instituci samotné, v jejích proměnách a rozmanitosti. Právní vazby a mezilidský kontakt První vazalita, která soustředila ozbrojené druhy kolem jejich seniora, jakoby byla i ve své terminologii cítit domácím chlebem. Pán byl „sta­ řešinou" (senior) či „chlebodárcem" (lord). Lidé zase jeho „druhy" (gasindi), „hochy" (vassi, thengs, knights) či „strávníky" (buccellarii, hlafoetan). Věrnost se zkrátka zakládala na osobním kontaktu a podřízenost měla blízko ke kamarádství. Postupně však toto původně domácké pouto nesmírně rozšířilo své pole působnosti, protože se jeho respektování vyžadovalo i od lidí, kteří poté, co nějakou dobu pobývali v pánově domě, začali žít daleko od něj a často na půdě, kterou jim sám daroval. Především ale proto, že magnáti a zejména králové viděli tváří v tvář rostoucí anarchii v tomto tak silném poutu či jeho napodobeninách lék na ochabující věrnost a mnoho ohrožených lidí zase způsob, jak si opatřit nějakého ochránce. Každý člověk jistého společenského postavení, který chtěl či musel slou­ žit, tak byl ztotožněn s ozbrojeným družiníkem. Jelikož se však vyžadovala takřka osobní oddanost od lidí, kteří už se seniorem nesdíleli stůl ani život, od lidí, jejichž zájmy byly často v protikladu k zájmům pánovým a kteří nejenže od něj nedostávali žádné dary, ale dokonce byli někdy nuceni postoupit mu vlastní dědictví, aby je pak znovu přijali z jeho rukou zatížené novými závazky, ztratila na­ konec tato tak vyhledávaná přísaha celý svůj živoucí obsah. Závislost jednoho člověka na druhém se záhy stala jen průvodním jevem závis­ losti jednoho pozemku na druhém. Sama dědičnost, namísto aby zpečetila soudržnost dvou rodů, na­ opak přispěla k rozvolnění vazby, protože se týkala především pozem­ kových zájmů: dědic skládal homagium jen proto, aby si udržel léno. Tento problém vyvstal jak v souvislosti se skromnými lény řemeslníků, tak ve vztahu k úctyhodným lénům rytířstva a na obou stranách byl vyřešen obdobným způsobem. Syn malíře či tesaře zdědil otcův maje­ 72 tek pouze tehdy, zdědil-li zároveň i jeho řemeslo. ) Stejně tak dosáhl syn rytíře investitury jen v tom případě, že se zavázal, že bude pokračo­ vat v plnění otcovských závazků. Zručnost kvalifikovaného řemeslníka byla ale mnohem jistější hodnotou než oddanost bojovníka, kterou bylo

VAZALITA A LÉNO

249

příliš snadné slíbit a potom nedodržet. Jak je vidět z jednoho příznač­ ného detailu, nařízení z roku 1291, vyjmenovávající důvody k zamítnutí některého ze soudců královského tribunálu, pokládalo za podezřelého z předpojatosti jen toho z vazalů té či oné soudící se strany, který své léno obdržel pouze na dobu svého života: natolik se zděděné pouto je­ vilo již oslabené! 73 ) Možnost svobodné volby zanikla do té míry, že se stalo zvykem, že vazal spolu s lénem prodal i vazalské povinnosti a že pán se svými poli, lesy a hrady někomu dal či prodal také věrnost svých mužů. Léno nepo­ chybně teoreticky nemohlo změnit držitele bez pánova svolení. A i va­ zalové jistě často žádali, aby léna byla postoupena s jejich souhlasem: roku 1037 tak figurovalo oficiální uznání tohoto práva mezi ústupky, které císař Konrád přiznal italským vavasorům. Praxe však záhy tyto křehké zábrany rozvrátila. S výjimkou Německa, jež bylo, jak uvidíme, těchto excesů více méně ušetřeno díky mimořádně vyvinutému smyslu pro hierarchii, měla proměna feudálních vztahů v obchodní artikl kromě jiného ten absurdní následek, že se mocný často stával „polib­ kem a rukama" člověkem mnohem slabšího jedince, než byl on sám: máme snad uvěřit tomu, že nějaký významný hrabě, jenž získal léno závislé na malém hradním pánovi, bral někdy vážně rituál oddání se, jemuž se z přežité tradice musel podrobit? A konečně, i přes pokus o zá­ chranu původní myšlenky vazality, jakým byl sekundární systém vazeb mezi hommes liges a seigneurs liges, nakonec vícečetnost homagii, jež byla sama důsledkem oslabení vazalské vazby, toto pouto připravila i o akce­ schopnost. Z druha ve zbrani, jehož oddanost posilovaly neustálé dary a osobní kontakt, se stal vazal jakýmsi nájemcem, který nebyl v placení nájemného v podobě služeb a poslušenství právě horlivý. Přesto zde zůstávala jistá brzda: úcta ke složené přísaze. Ta měla i nadále znač­ nou sílu. Jakmile se však příliš nechávaly slyšet pohnutky plynoucí z osobního zájmu či vášně, tato abstraktní zábrana odolávala jen těžko. Tak tomu bylo přinejmenším tehdy, když už se vazalita zcela vzdá­ lila své původní povaze. Tento vývoj však prošel řadou etap. Bylo by závažnou chybou pokládat často neutěšené vztahy mezi velkými či středními barony a králi nebo teritoriálními knížaty, kteří byli jejich pány, za model vazalské oddanosti. K tomuto přesvědčení nás zjevně vedou kroniky a chansons de geste, protože pohled historie i fikce přita­ hovaly především tyto do očí bijící zrady magnátů, které představovaly prvoplánová dramata politické scény. Co však dokazují jiného, než že

250

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

se Karlovci a jejich epigoni, kteří byli přesvědčeni, že si tímto poutem, vypůjčeným ze zcela jiné oblasti, účinně připoutají své přední služeb­ níky, strašlivě napálili. Na nižším stupni společenského žebříčku lze z textů vytušit mno­ hem sevřenější skupiny kolem předáků, kteří měli se svými vazaly bližší vztah a kterým tito podřízení také lépe sloužili. Patřili k nim především oni neoblenění rytíři, bacheliers de la mesnie, „domácí panoši", jejichž ži­ votní styl se na celém Západě svými rysy dlouhá staletí podobal exis­ tenčním podmínkám prvních vazalů.74) Francouzský epos se v tomto smyslu nespletl. Jeho velcí vzbouřenci, Ogier, Girard či Renaud, byli mocnými feudály. Dobrého vazala však vylíčila jako onoho Berniera z Raoula z Cambrai, který zůstává věrný i přesto, že jeho pán vede proti jeho rodu nespravedlivou válku, a to i poté, co jeho vlastní matka uhoří při požáru založeném tímto Jidášem". Ačkoli jej nakonec krutá potupa přiměje tohoto bídného pána opustit, zůstává, stejně jako básník, na pochybách, zda měl právo takto se zříci dané přísahy. Bernier je přitom pouhým panošem, jehož oddanost posiluje vzpomínka nikoli na půdu, kterou by snad dostal, nýbrž na velkoryse darovaného koně a oděv. Tito loajální služebníci také pocházeli z řad početnějšího houfu chudých „vavasorů", jejichž malá léna často obklopovala hrad, kam chodili stří­ davě hlídkovat jakožto estagiers, vazalové dočasně přebývající na pánově hradě. Obvykle byli příliš chudí, než aby za své pozemky mohli pánovi nabídnout víc než jen pouhé homagium či alespoň hommage ligey hlavní homagium. 75 ) Byli také příliš slabí, aby nepřisuzovali značný význam ochraně, kterou jim mohlo zajistit jen důsledné plnění jejich povin­ ností, a příliš vzdáleni velkým událostem doby, než aby se jejich zájmy a city přirozeně nezaměřovaly na pána, který je pravidelně svolával ke svému dvoru, vyrovnával příhodnými dárky hubené zisky z polí či pachtů, bral si k sobě jejich děti jako „schovance" a v neposlední řadě je vedl do války, veselé a výnosné. Tak vypadala různá prostředí, kde si vazalská přísaha i přes nevyhnu­ telné výbuchy vášně dlouhou dobu udržela svou svěžest a kde také, jak uvidíme, tuto formu osobní závislosti nahradily jiné formy, jakmile se její staré rituály definitivně přežily. Na začátku se vazalský vztah opřel o přá­ telské sdílení domova i dobrodružství a později, jakmile překročil tento domácí kruh, si zachoval cosi ze svého lidského rozměru jen tam, kde bylo odcizení pána a jeho člověka nejmenší: tento vývoj je charakteris­ tickým znakem evropské vazality i důvodem jejích zdánlivých paradoxů.

3. KNIHA

VZTAHY Z Á V I S L O S T I V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD 1. PANSTVÍ Panská půda Relativně výše situovaná společenská prostředí, jež byla charakteristická pro vojenské homagium, nebyla jedinými, kde existovali „lidé" jiných lidí. Na nižším stupni však vztahy závislosti našly svůj přirozený rámec v uskupení, jež bylo mnohem starší než vazalita a jež mělo existovat ještě dlouho po jejím úpadku, a tím byl statek. Počátky seniorátního systému ani jeho role v hospodářství se nás zde ale netýkají. Význam má pro nás jen jeho místo ve feudální společnosti. Zatímco svrchovaná moc, která vyplývala z vazalského homagia, se stala zdrojem zisků až později a jednoznačným odklonem od svého pů­ vodního významu, v případě dominia byl ekonomický aspekt prvořadý. Ne-li přímo výhradním, pak přinejmenším převládajícím cílem senio­ rových pravomocí bylo zajistit si příjmy prostřednictvím výnosů z půdy. Dominium tedy bylo především „půdou" (hovorová francouzština pro něj ani jiné označení neznala), avšak půdou osídlenou poddanými. Ob­ vykle se takto vymezený prostor dále dělil na dvě části, které na sobě vzájemně úzce závisely. Jednak to bylo „dominium", z něhož si pán bral všechny plodiny přímo, a dále „držby", tedy drobná a středně velká venkovská hospodářství, jež se ve větším či menším počtu soustředila kolem panského „dvora". Výrazem pánova svrchovaného majetkového práva, jemuž podřídil sedlákovu chalupu, pole a louku, byl jeho zásah při nové investituře, jen vzácně bezplatné, jež byla nutná pokaždé, když tyto statky změnily držitele. V případě odúmrti či legitimní konfiskace si je měl přivlastnit a konečně a především měl dále nárok na výběr daní a pomoc poddaných. Ty spočívaly většinou v robotě na půdě dominia. Alespoň z počátku feudální éry, když tyto pracovní povinnosti předsta­ vovaly ještě mimořádně těžké břemeno, tak držby nepřidávaly k výno­ sům z polí, obdělávaných přímo pánem, jen další obilí či denáry, ale byly zároveň i zdrojem pracovní síly, bez níž by tato pole musela ležet ladem.

252

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Všechna seniorátní panství samozřejmě nebyla stejně velká. V krajích se soustředěným osídlením pokrývala ta největší z nich celou plochu půdy náležející k vesnici. Tento případ však od 9. století zřejmě nebyl nejobvyklejší. I přes občasný výskyt těchto populačních uskupení se v celé Evropě měly stát časem stále vzácnějšími, a to nepochybně důsled­ kem dědického dělení, ale i lenní praxe. Nejeden senior musel rozdělit svou půdu na menší díly, aby mohl odměnit své vazaly. Podobně jako se dost často stávalo, že si nějaký mocný podřídil venkovská hospodářství rozptýlená v poměrně širokém okruhu, jež dostal darem či odkoupil, nebo která získal díky jednomu z oněch aktů pozemkového podřízení, jejichž princip popíšeme níže, dosahovala řada panství svými chapadly na několik vesnických pozemků zároveň, aniž se přitom s některým z nich přesně překrývala. Ve 12. století se jejich hranice shodovaly už jen v nedávno vyklučených oblastech, kde bylo dominium založeno v temže okamžiku jako vesnice, na zelené louce. Většina sedláků tak byla závislá na dvou trvale odlišených skupinách: na skupině tvořené poddanými téhož pána a na skupině příslušníků téhož rolnického spo­ lečenství. Zemědělci, jejichž domy stály v těsné blízkosti a jejichž pole vrůstala jedno do druhého na téže obecní půdě, totiž nutně vzhledem k nejrůznějším vazbám obecného zájmu a společným robotním po­ vinnostem tvořili jediné společenství, a to i přesto, že jejich pozemky spadaly pod několik různých panství. Tato dvoukolejnost měla být pro panskou správní autoritu v dlouhé časové perspektivě závažným oslabu­ jícím faktorem. Co se týče oblastí, kde žily rodiny patriarchálního typu buď izolovaně, nebo nanejvýš po dvou či třech v malých vesnicích, zde bylo panství tvořeno obvykle větším či menším počtem těchto drobných osad a kvůli této rozptýlenosti mělo nepochybně citelně řidší strukturu. Expanze dominií Kam až sahala moc dominií? A je-li pravda, že vždycky existovaly jisté nezávislé ostrůvky, v jakém byly v různých dobách a na různých mís­ tech poměru? Jde o mimořádně složité otázky. Pouze panství - alespoň tedy církevní - si totiž vedla archivy a pole bez pána jsou také poli bez historie. Objevuje-li se některé náhodou ve světle textů, je zachyceno v prchavém okamžiku, kdy písemnost konstatuje jeho definitivní pohlcení složitým systémem vrchnostenských práv. Čím déle tak trvalo vynětí půdy z tohoto komplexu, tím méně o ní víme. Abychom alespoň

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

253

částečně překonali tuto nepřízeň, bude vhodné přinejmenším pečlivě rozlišit dvě formy podřízenosti: podřízenost člověka osobně a pod­ řízenost, jež se ho týkala jen jako držitele pozemku. Samozřejmě, že mezi oběma formami existovaly úzké vztahy, takže jedna vedla často ke vzniku druhé. V nižších třídách však - na rozdíl od světa homagia a léna - ani zdaleka nesplynuly. Začneme závislostí půdy či závislostí prostřednictvím půdy a osobní podřízeností se budeme zabývat až v jedné z následujících kapitol. V zemích, kde rolnickou společnost hluboce poznamenaly římské instituce, jež převrstvily starší italické či keltské tradice, mělo domi­ nium velice zřejmé rysy už za prvních Karlovců. Ve villae franské Galie a Itálie lze dosud poměrně snadno nalézt stopy jejich jednotlivých vrstev. Některé z držeb či manses, jak se říkalo těm nejvýznamnějším z nich, jež byly charakteristické svou nedělitelností, se označovaly jako „nevolnické". Tento přívlastek stejně jako těžší a libovolněji určované závazky, jimž byly podřízeny, připomínaly doby, kdy pánové, kteří je vytvořili, rozdělili svým otrokům, z nichž udělali sedláky, rozsáhlé díly svých starých latifundií, které přestaly být výnosné za přímého obdělá­ vání. Toto rozdrobení, jehož se zúčastnili i svobodní rolníci, dalo vznik­ nout zároveň i dalším typům pozemkových propůjček, které se měly stát v budoucnosti součástí obecné kategorie „svobodných" držeb. Je­ jich označení připomínalo nezávislé postavení jejich prvních držitelů. Většina z četných držeb označovaných tímto přídavným jménem však byla zcela jiného původu. Byla to odvěká venkovská hospodářství, mno­ hem starší než pozemky postoupené na úkor upadajícího hospodář­ ství, ba stejně stará jako zemědělství samo. Dávky a robota, jež na nich lpěly, byly původně jen projevem závislosti jejich obyvatel na vesnickém, kmenovém či klanovém seniorovi či klientelskému patronovi, kteří se postupně proměnili ve skutečné pány. Konečně - stejně jako ještě ne­ dávno v Mexiku sousedily s „haciendami" skupiny venkovských vlast­ níků - existovalo stále značné množství původních rolnických alodů, vyňatých z jakékoli formy panské svrchovanosti. Co se týče čistě germánských oblastí, jejichž nejryzejším typem byla nepochybně saská rovina mezi Rýnem a Labem, i zde se vyskytovali ot­ roci, osvobození otroci, ba nepochybně i svobodní rolníci, kteří všichni žili na pozemcích mocných, jimž poskytovali dávky a služby. V zástupu sedláků však byl rozdíl mezi rolníky závislými na jednotlivých vrchnos­ tech a alodními vlastníky mnohem méně zřetelný, protože samotná

254

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

instituce dominia se ohlašovala teprve prvními příznaky: sotva zde bylo překonáno stadium, kdy se vůdce vesnice či její části začal proměňovat v pána a kdy dary, jež tradičně dostával - jak to ohledně germánských předáků dokládá Tacitus -, začaly získávat podobu dávek. V průběhu prvního feudálního věku se však měl na obou stranách ubírat vývoj týmž směrem, totiž směrem k neustálé expanzi panství, k více méně úplnému splynutí různých druhů držeb, k obohacení pan­ ství o nové pravomoci a především k přechodu řady alodů pod autoritu někoho z mocných: k těmto jevům tehdy došlo všeobecně či bezmála všeobecně. Avšak tam, kde z počátku existovaly dosud jen poměrně volné a nejasné pozemkové vazby, se tyto vztahy navíc postupně ustá­ lily a daly vzniknout skutečnému panství. Nepředstavujme si však, že k tomu došlo zcela spontánně. Svou roli sehrálo společné působení různých vlivů, které podpořila imigrace a výboje. Taková byla situace v Německu, kde biskupové, opati a magnáti z franského království při­ spěli na jihu už před karlovskou epochou a v samotném Sasku v době Karlovců k rozšíření společenských zvyklostí své vlasti, jež domácí aris­ tokracie snadno převzala. Ještě jednoznačněji to platilo o Anglii. Dokud zde převládaly anglosaské a skandinávské tradice, zůstávala síť pozem­ kových závislostí podivně propletená a bez trvalého účinku a domi­ nium a držby byly jen nedokonale propojené. K nástupu mimořádně striktního systému panství došlo až po roce 1066 dílem násilného zá­ sahu cizích pánů. Při tomto vítězném postupu panství ostatně nikde nebylo zneuží­ vání síly zanedbatelným prvkem. Už oficiální texty karlovské epochy naříkaly plným právem nad utlačováním „chudých mocnými". Mocní se však už vesměs nesnažili připravit člověka o půdu, protože půda bez rukou, jež by ji obdělávaly, neměla velkou cenu. Jejich cílem bylo pod­ řídit si rolníky i s jejich poli. Rada z nich našla účinný prostředek k uskutečnění tohoto cíle ve správní struktuře franského státu. Každý, kdo dosud unikal vrchnos­ tenské autoritě, závisel teoreticky na králi, což v praxi znamenalo na jeho úřednících. Hrabě či jeho zástupci stáli v čele vojsk složených z těchto lidí, předsedali soudům, kde byli tito lidé souzeni, vybírali od nich to, co přežívalo z veřejných poplatků, to vše samozřejmě ve jménu vládce. Vnímali však jasně tento rozdíl sami poplatníci? Každopádně je jisté, že královští úředníci začali záhy od svobodných poddaných, kteří se ocitli pod jejich dohledem, vyžadovat nejednu platbu či pracovní

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

255

povinnost ve svůj prospěch, obvykle pod úctyhodným názvem „dar" či „dobrovolná služba". Jak říká jeden kapitulář, toto vydírání se záhy stalo „zvykem".1) V Německu, kde trvalo dlouho, než se stará karlovská stavba rozpadla, zůstala přinejmenším nová práva odvozená z této uzurpace poměrně často součástí úřadu. Hrabě je z titulu své funkce uplatňoval vůči lidem, jejichž majetky nebyly připojeny k panské půdě. Jinde díky rozdělení hraběcí moci mezi dědice prvního nositele titulu, podřízené hraběte a jeho vazaly splynul někdejší alodní vlastník, jenž měl nyní po­ vinnost odvádět dávky a robotovat, zkrátka a dobře s masou panských poddaných a jeho pole získala status lén. K tomu, aby člověk legitimně disponoval částí veřejných pravomocí, ani nebylo nutné mít nějakou funkci v pravém smyslu slova. Prostřed­ nictvím „franské" imunity získala většina církevních pánů a značný počet pánů světských alespoň jistý díl soudních pravomocí státu, na­ příklad právo vybírat ve vlastní prospěch některé ze státních příjmů. Samozřejmě však pouze z pozemků, které už na nich byly závislé, či se v budoucnu takovými měly stát. Imunita tak sice posilovala pan­ skou autoritu, ale nevytvářela ji, přinejmenším tedy v teoretické rovině. Panství však měla jen vzácně jediného držitele. Často do nich vrůs­ taly drobné alody, které byly pro královské úředníky velmi těžko do­ sažitelné. Někdy byly tyto svobodné pozemky na základě výslovného rozhodnutí panovníka ponechány soudní a daňové pravomoci pána, požívajícího imunity. Mnohem častěji a dříve však této fatální přitaž­ livosti podlehly samy. Konečně tu bylo, a nikoli právě zřídkakdy, i holé násilí. Zhruba na počátku 11. století žila v Lotrinsku na svém alodu jistá vdova. Jelikož zůstala po smrti svého manžela bez ochránce, úředníci sousedního pána se pokusili vynutit si na ní placení pachtovného, jež bylo u po­ zemku znakem podřízenosti. V tomto případě se pokus nezdařil, pro­ 2 tože se žena uchýlila pod ochranu mnichů. ) Kolik jiných vyděračů, jejichž snahy se nezakládaly na právu o nic víc než v právě jmenova­ ném případě, však bylo úspěšnějších! Domesday Book> jež nám posky­ tuje jakoby dva po sobě následující řezy dějinami anglické půdy, jeden bezprostředně před normanským výbojem a druhý o osm až deset let později, ukazuje, jak byla v průběhu tohoto přechodného období řada drobných nezávislých majetků „připojena" bez jakéhokoli jiného řízení k seniorátním panstvím či, abychom se vyjádřili jazykem anglonormanského práva, k sousedním „usedlostem" (manoirs). Kdyby existoval

256

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

odpovídající německý nebo francouzský text, srovnatelný s Domesday Booky jistě by vynesl na světlo nejednu takovou „anexiw. Seniorátní panství se však rozšiřovala také a především jiným způ­ sobem, jenž byl, alespoň tedy zdánlivě, mnohem čistší: totiž prostřed­ nictvím smluv. Drobný alodní vlastník svou půdu postoupil (někdy, jak uvidíme, i se svou vlastní osobou), aby ji vzápětí znovu přijal ja­ kožto držbu, stejně jako rytíř, který přijal svůj alod jako léno z téhož přiznaného důvodu, totiž aby si našel ochránce. Tyto dohody se bez vý­ jimky stavěly jako zcela dobrovolné. Byly však takovými vždy a všude? S tímto přídavným jménem bychom měli zacházet velice opatrně. Jistě existuje řada způsobů, jak může silnější vnutit slabšímu svou ochranu, třebaže tak, že jej začne pronásledovat. K tomu dodejme, že původní dohoda nebyla vždy respektována. Lidé z Wohlenu ve Švábsku, kteří si vzali za ochránce jednoho venkovského šlechtice ze sousedství, mu při­ slíbili pouze pachtovné, brzy však byli podobně jako ostatní pachtýři téhož potentáta přinuceni robotovat na jeho polích a užívat blízkého lesa jen za příslušné dávky.3) Jakmile člověk do tohoto soukolí vložil prst, mohlo ho semlít celého. Nepředstavujme si však, že by postavení člověka bez pána bylo všeobecně záviděníhodné. Onen sedlák z Forez, který k pozdnímu datu roku 1280 proměnil svůj alod v úroční půdu pod podmínkou, že bude napříště „pod dohledem, ochranou a zášti­ tou" johanitů z Montbrisonu, svých nových pánů, „stejně jako ostatní lidé náležející k tomuto domu", se jistě nedomníval, že udělal špatný obchod. 4 ) A to byly přitom časy mnohem méně pohnuté než v prvním feudálním věku. Někdy se podřídila autoritě mocného celá vesnice. Tento případ byl častý zejména v Německu, protože na začátku celého vývoje zde dosud v hojném počtu přežívala rolnická společenství, jež zcela unikala vrchnostenské moci. Ve Francii a Itálii, kde tato moc od 9. století výrazně rozšířila svůj záběr, měly smlouvy ohledně postou­ pení půdy obecně individuální charakter. Nebyly však proto méně časté. Kolem roku 9 0 0 tak zatížilo své vlastní majetky robotou vůči opatství v Brescii až čtrnáct svobodných mužů. 5 ) Nejočividnější násilí stejně jako nejupřímněji míněné smlouvy ve skutečnosti poukazovaly na stejnou hlubokou příčinu jednání nezá­ vislých sedláků, totiž na jejich slabost. Nepokládejme tento jev za tra­ gédii hospodářského rázu. To by znamenalo zapomenout, že expanze seniorátního panství se netýkala jen rolnického prostředí: neproniknul snad po vzoru starověkých venkovských villae systém držby se svými

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

257

obvyklými závazky dokonce i do starých římských obcí či přinejmen­ ším do řady z nich, jež přitom pod nadvládou Říma nic podobného nepoznaly? Především by to však znamenalo na základě rozdílu mezi systémem malého a velkého hospodářství, jaký existoval u jiných civili­ zací, srovnávat něco, co se srovnávat nedá. Seniorátní panství totiž bylo především aglomerací drobných poddanských statků a alodní vlastník, jenž se stal nájemcem, sice musel přistoupit na nové povinnosti, ale podmínky jeho hospodaření se tím nijak nezměnily. Pána hledal či trpěl jen proto, že jiné společenské struktury, jako byla rodová solidarita či státní moc, selhaly. V tomto smyslu je příznačný případ lidí z Wohlen, kteří si coby oběti nejzjevnější tyranie chtěli stěžovat u krále: nakonec uvízli v davu na dvorském sjezdu a jejich prostou žádost se jim ani ne­ podařilo přednést. Na úpadku veřejné správy měla svůj podíl i slabost obchodu a oběhu peněz. Jelikož rolníky připravila o možnost uložit si stranou nějaké finanční prostředky, přispěla i k oslabení jejich schop­ nosti odporovat. Hospodářské podmínky však ovlivňovaly společen­ skou krizi rolnictva jen těmito nepřímými cestami. V prostém selském dramatu musíme rozeznat aspekt téhož vývoje, jaký na vyšším stupni společenské hierarchie přivedl tolik lidí do sítě vazalské podřízenosti. Však by také stačilo spolehnout se ohledně této vazby na různé pří­ klady, jež nám Evropa nabízí. Středověk po pravdě řečeno znal jednu společnost s širokým uplatněním vrchnostenského, nikoli však feu­ dálního systému, totiž Sardinii. Vzhledem k tomu, jak dlouho se této půdě vyhýbaly významné pevninské vlivy, také není divu, že se zde mohl udržet starý systém venkovských občin, ustálený v průběhu římského období, aniž by moc lokálních aristokracií získala specifickou formu franské „oddanosti". Naopak neexistovala země bez panství, jež by ne­ byla zároveň i zemi bez vazality. Tento fakt dokládá většina keltských ostrovních společností, skandinávský poloostrov a konečně v samotné Germanii nížiny při pobřeží Severního moře: Dithmarschen za ústím Labe a Frísko od Labe až po Zuidersee. V této posledně jmenované ob­ lasti tomu tak bylo přinejmenším až do chvíle, kdy se někdy v průběhu 14. a 15. století prosadilo nad zástupem svobodných sedláků několik vůdčích rodů (francouzské chef dokonale odpovídá frískému hovelingj. Tito vesničtí tyrani, jejichž moc plynula z po generace střádaného po­ zemkového bohatství, z ozbrojených hord, jež si vydržovali, a z uzurpace některých soudních funkcí, dokázali opožděně vytvořit skutečné zárodky vlastních panství. V tehdejší době se totiž začaly rozpadat staré

258

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

struktury fríské společnosti, založené výhradně na pokrevných vztazích. V době, kdy se jinde rozvíjely feudální instituce, znaly jistě i tyto různo­ rodé civilizace na okraji Západu závislost drobného sedláka, ať už otroka, osvobozeného či svobodného, na někom, kdo byl bohatší než on sám, i oddanost bojovníka vůči vládci či vojevůdci. Neexistovalo zde však nic, co by připomínalo rozsáhlou, hierarchicky uspořádanou síť vztahů sel­ ského poddanství a vojenské věrnosti, kterou označujeme jako feudalitu. Byla jedinou příčinou tohoto stavu skutečnost, že tyto země nikdy nepodléhaly výraznějšímu franskému vlivu, protože i v samotném Frísku se správní organizace zavedená Karlovci záhy zhroutila? Tento faktor je nepochybně významný, ale vysvětluje spíš to, proč se pouto mezi pánem a příslušníkem jeho družiny neproměnilo ve vazalský vztah. Směrodatné skutečnosti překračovaly rámec otázek ohledně franského vlivu. Tam, kde byl svobodný člověk jakéhokoli postavení i nadále scho­ pen nastoupit službu, kdykoli byl o to požádán, a kde se svou výzbrojí v ničem nelišil od elitních vojsk, sedlák snadno unikal vrchnostenské moci a ozbrojené družiny neměly důvod proměnit se v rytířskou třídu s jasným zaměřením a vlastní právní strukturou. V oblastech, kde se lidé všech stupňů mohli opřít o jinou moc a jiné systémy solidarity, než byla osobní ochrana (u Frísů, obyvatel Dithmarschen a Keltů zejména o příbuzenstvo a u některých typů skandinávských národů o příbuzen­ stvo a zároveň i o veřejnoprávní instituce), společenský život neovládly ani vztahy podřízenosti typické pro pozemkové dominium, ani homagium a léno. To ale není vše. Seniorátní systém měl stejně jako systém feudální dosáhnout stavu naprosté dokonalosti jen v zemích, kde byl ryzím im­ portem. Anglie normanských králů neznala rolnické alody, stejně jako nepřipouštěla alody rytířské. To na kontinentě tyto svobodné pozemky houževnatě odolávaly. Ve Francii mezi Maasou a Loirou a v Burgund­ sku se ve 12. a 13. století staly po pravdě řečeno mimořádně ojedině­ lými a na rozsáhlých plochách zde zřejmě zcela zanikly. Ve více či méně hojném, ale stále nezanedbatelném počtu se však udržely v jihozápadní Francii, v některých středofrancouzských provinciích, jako byl Forez, a dále v Toskánsku a především v Německu, kde bylo Sasko jejich vyvo­ lenou zemí. Slo o tytéž kraje, kde i nadále existovaly také alody předáků, jež byly aglomeracemi držeb, dominií a svrchovaných pravomocí, jejichž vlastnictví nevyžadovalo žádnou formu homagia. Venkovské panství bylo mnohem starší než skutečně typické instituce prvního feudálního

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

259

věku. Vše však napovídá tomu, že vítězství, jichž dosáhlo v průběhu to­ hoto období, i jeho částečné prohry lze vysvětlit týmiž příčinami, jež napomohly či zabránily úspěchu vazality a léna. Pán a nájemci S výjimkou smluv o individuální závislosti, jejichž ustanovení byla ostatně zformulována stejně povšechně, jako se na ně rychle zapomí­ nalo, se vztahy mezi pánem a jeho pachtýři držely jediného zákona, a tím byl „krajový obyčej": ve francouzštině se dokonce označovaly dávky prostě jako „obyčeje" (coutumes) a poplatník jako „člověk obyčeje" (homme coutumier). Od okamžiku, kdy existoval seniorátní systém, byť i jen v zárodečném stadiu, například od dob římské říše či anglosaské Anglie, definovala každé panství jakožto skupinu lidí odlišnou od sou­ sedních společenství právě tato specifická tradice. Precedenty, jež rozho­ dovaly o životě kolektivu, byly tedy samy kolektivní povahy. Nezáleželo na tom, že některá z držeb už dávno přestala vyplácet nějakou daň, tvr­ dil v zásadě výnos královského soudu za Svatého Ludvíka. Pokud jej v tomto mezidobí řádně odváděla ostatní hospodářství, byla i nadále 6 povinná i pro statek, který se jí tak dlouho vyhýbal. ) Tak uvažovali právníci. Praxe byla často nepochybně volnější. Tato prastará pravidla museli teoreticky dodržovat všichni, pán i jeho podřízení. Žádný pří­ klad by však nemohl doložit lépe, do jaké míry byla tato domnělá věr­ nost minulosti klamná. Panství 9. století se totiž nic nepodobalo méně než panství 13. století, jež přitom s tím prvně jmenovaným spojoval napříč staletími údajně neměnný obyčej. V tomto případě nemůžeme z této proměny obvinit ústní tradování. V době Karlovců nechala řada pánů přešetřit a zapsat obyčeje svého kraje formou podrobných charakteristik, jež se později začaly označo­ vat jako censiers či terriers. Tlak okolních společenských podmínek byl ale naléhavější než úcta k minulosti. Pod vlivem tisíce sporů každodenního života se právní paměť ne­ ustále rozšiřovala o nové precedenty. Zvyk mohl být především skutečně zavazující pouze tam, kde našel strážkyni v nestranné a respektované soudní autoritě. Ve franském státě se v 9. století této role ujaly královské soudy. A pokud od nich máme k dispozici výhradně zamítnuté stížnosti pachtýřů, důvodem je možná prostě to, že církevní archivy se nenamá­ haly ostatní rozhodnutí uchovávat. Později už nebyla podobná odvolání

260

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

vzhledem k panské uzurpaci soudních pravomocí možná. I ti nejohleduplnější z pánů občas neváhali tradici zvrátit, pokud ohrožovala jejich vlastní zájmy či zájmy, jež jim byly svěřeny: neblahopřál si snad opat Suger ve svých spisech k tomu, že si dokázal autoritativně vymoci na sedlácích z jednoho z jeho pozemků, aby místo peněžní renty, kterou platili od nepaměti, odváděli díl ze sklizně, jenž sliboval větší zisk?7) Je­ dinou protiváhou panského nátlaku - a po pravdě řečeno někdy velmi účinnou - byla neuvěřitelná netečnost rolnické masy a chaotičnost sa­ motné vrchnostenské správy. Na panství nebylo v prvním feudálním věku nic proměnlivějšího než závazky nájemce. V pevně stanovené dny přinášel vrchnostenskému úředníkovi několik drobných mincí či častěji obilí ze svých polí, ku­ řata ze svého dvorka a včelí plástve ze svých úlů nebo z blízkého lesa. Jindy dřel na polích či lukách dominia, převážel do pánových vzdále­ nějších sídel sudy s vínem či pytle s obilím nebo v potu tváře opravo­ val hradní zdi a příkopy. Pokud měl pán hosty, sedlák stáhl pokrývku z vlastní postele, aby měli pod čím spát. Když přišla doba velkých lovů, živil smečku. Vypukla-li válka, stal se dočasně pěšákem či vojenským sluhou pod korouhví rozvinutou vesnickým rychtářem. Podrobné pře­ zkoumání těchto povinností je především úkolem pro studii, jež by se zabývala panstvím jakožto hospodářským „podnikem" a zdrojem příjmů. My se zde zaměříme na otázku vývoje, která ovlivnila vlastní osobní pouto nejhlouběji. Výrazem závislosti těchto venkovských hospodářství na společném pánovi bylo vyplácení jakéhosi nájemného z půdy. V tomto ohledu první feudální věk celou věc především zjednodušil. Poměrně značné množ­ ství poplatků, jež se ve franské době vyúčtovávaly odděleně, nakonec splynulo v jedinou pozemkovou rentu, jež byla v případě, že se vyrovná­ vala v penězích, ve Francii známa pod názvem cens. Některé z těchto star­ ších poplatků však vrchnostenská správa původně vybírala teoreticky ve prospěch státu. To platilo o dodávkách pro královskou armádu či o jejich finančních úhradách. Sloučení těchto plateb v jedinou, která šla výhradně ve prospěch pána a byla chápána jako výraz jeho svrchovaných práv na danou půdu, velmi jasně dokládá to, jakou převahu získala blíz­ ká autorita drobného místního pána na úkor všech vazeb vyšší úrovně. Otázka dědičnosti, jedna z nejožehavějších, jaké vyvolala instituce vojenského léna, nezaujímá v dějinách venkovských držeb takřka žádný prostor. Přinejmenším tedy v průběhu feudální éry. Generace sedláků

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

261

se střídaly na týchž polích téměř všude. Byl-li pachtýř nevolníkem, byli někdy po pravdě řečeno z nástupnictví vyloučeni vedlejší příbuzní. Právo potomků muselo být naopak vždy respektováno, pokud však předčasně neopustili rodinný kruh. Pravidla následnictví byla stano­ vena starými krajovými zvyky, aniž by do něj páni zasahovali jinak, než že se v jistých dobách a zemích snažili dohlížet na nedělitelnost ma­ jetku, kterou pokládali za nezbytnou pro efektivní výběr poplatků. Dě­ dičnost pachtů se nadto zdála být natolik samozřejmou, že se o ní texty, jež tento princip pokládaly za přirozenou danost, zmiňovaly obvykle jen v narážkách. Dělo se tak proto, že takový byl odvěký zvyk, jímž se řídila většina venkovských hospodářství ještě předtím, než se původní vztahy závislosti proměnily v poddanskou závislost, a tento úzus se po­ stupně rozšířil i na držby, které se vyčlenily z dominia až později? To ne­ pochybně. Bylo tomu tak ale i z toho důvodu, že senioři neměli žádný zájem na tom, aby se od tohoto obyčeje upustilo. V této době, kdy bylo půdy víc než lidí a kdy nadto hospodářské podmínky nedovolovaly ob­ dělávat příliš rozsáhlá dominia s pomocí placené či doma vydržované pracovní síly, bylo praktičtější mít neustále k dispozici ruce a příspěvky závislých osob, které by se uživily samy. Ze všech břemen, jež se nyní ukládala pachtýřům, byly nepochybně nejcharakterističtější nejrůznější monopoly, které si pán přivlastnil na jejich úkor. Někdy si v průběhu jistých období roku vyhrazoval právo prodávat víno či pivo, jindy zase výsadní právo poskytovat za úplatu býka či kance nezbytné k reprodukci stád nebo také koně, kteří se v ně­ kterých jižních oblastech používali při mlácení obilí. Častěji však nutil sedláky mlít v jeho vlastním mlýně, péci chleba v jeho peci a lisovat víno na jeho lisu. Příznačné bylo už samo označení těchto břemen. Obecně se jim říkalo banalités. Ty ve franské době ještě neexistovaly a později byla jejich jediným opodstatněním pánova moc vydávat rozkazy, jež se nazývala starogermánským slovem ban. Přirozeně šlo o pravomoc ne­ oddělitelnou od autority kteréhokoli seniora, a tudíž velmi starou, jež ale v rukou drobných lokálních pánů mimořádně vzrostla, jakmile byla posílena jejich soudcovská role. Stejně poučné je i rozložení těchto bře­ men a povinností v prostoru. Jejich vyvolenou vlastí byla Francie, kde dospělo oslabení veřejné moci a uzurpace soudních pravomocí nejdále. I zde je ale uplatňovali páni, kteří měli nejvyšší, tzv. „vrchní" soudní pra­ vomoci. V Německu, kde se tato břemena a povinnosti nevztahovaly na tak široký okruh činností, je zřejmě často uplatňovali přímí dědicové

262

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

hrabat, oněch výsadních soudců íránského státu. V Anglii byly obdobné povinnosti zavedeny - ostatně jen částečně - až po normanském vpádu. Z hlediska břemen a povinností pak vrchnostenská správa snadno pře­ konala v dané době jen chabou konkurenci „pomocí", jež měly být po­ skytovány králi či jeho zástupcům. Farní kostel závisel téměř všude na pánovi či jednom z pánů, pokud jich v téže farnosti bylo více, obvykle nepochybně na tom, jehož před­ chůdce na příslušné doméně kdysi kostel postavil. Tato skutečnost však nebyla jako důvod k takové uzurpaci nezbytná. Místo kolektiv­ ního kultu tehdy totiž bylo pokládáno za věc věřících. Tam, kde jako ve Frísku panství neexistovalo, patřil kostel přímo venkovskému spole­ čenství. Ve zbytku Evropy, kde společenství sedláků postrádala právní statut, je musel zastupovat jejich představený či jeden z představených. Toto vlastnické právo, jak se říkalo před gregoriánskou reformou, či právo patronátní, jak se skromněji říkalo později, spočívalo především v právu jmenovat či navrhovat správce farnosti. Páni z něj však vyvo­ zovali také právo ponechávat si alespoň část farních příjmů. Občasný zisk z těchto odvodů nebyl právě zanedbatelný, vcelku však nebyl nijak vysoký. Mnohem výnosnější byl desátek. Poté, co byl dlouho pokládán za ryze morální povinnost, bylo jeho vyplácení povinně uloženo všem věřícím, ve franském státě prvními Karlovci a v Británii zhruba v téže době anglosaskými králi, kteří Karlovce napodobovali. Teoreticky šlo o dávku v naturáliích, která představovala desetinu všech příjmů bez výjimky. Ve skutečnosti se však začala velmi rychle vztahovat téměř vý­ hradně na zemědělské produkty. Uzurpace desátku jednotlivými pány nebyla ani zdaleka úplná. Anglie se jí více méně vyhnula díky pozd­ nímu rozvoji vrchnostenského systému. I přímo na kontinentě si farář a někdy i biskup z desátků často udrželi jistý díl. Náboženská obroda, jež se zrodila z gregoriánské reformy, nadto rychle dospěla k požadavku, aby byla duchovenstvu, což v praxi znamenalo ve většině případů kláš­ terům, „navrácena" řada desátků, jež předtím upadly do laických rukou, a spolu s nimi ještě větší počet kostelů. Uzurpace této dávky duchov­ ního původu ryze světskými pány však byla i přesto jedním z nejviditelnějších a také nejvýnosnějších projevů expanze moci, jež zjevně nikomu dalšímu nepřiznávala právo cokoli žádat od jejích poddaných. Peněžní „pomoc" (aide), či jinými slovy taille venkovských pachtýřů vznikla v téže době jako „pomoci" vazalů a z téže obecné povinnosti podřízeného pomáhat svému představenému. Pachtýřská „pomoc" byla

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

263

také stejně jako „pomoc" vazalská zpočátku často označována jako dar, což se až do konce odráželo v některých označeních těchto „pomocí": ve Francii „žádost" (demandé) či „pohledávka" (questé) a v Německu „prosba" (Bedé). Nazývala se však, s větší upřímností, také „berně" (toulte, od slovesa tolir, „brát"). Ačkoli její dějiny začínají opožděně, v mnoha ohledech se podobají dějinám vrchnostenských monopolů. Tato fi­ nanční pomoc, velmi rozšířená ve Francii a do Anglie importovaná normanskými dobyvateli, zůstala v Německu privilegiem pouze menšího počtu pánů, totiž těch, kteří měli vyšší soudní pravomoci, jež zde byly méně rozdrobené než ve Francii. Natolik platilo, že pánem mezi pány byl ve feudální éře vždy soudce. Stejně jako berně vazalská neunikla ani poddanská berně usměrňujícímu působení obyčeje, i když s citelně od­ lišnými výsledky. Jelikož v této vrstvě poplatníci nedisponovali dostateč­ nou silou, aby si vynutili přesné vymezení případů, kdy může být daň požadována, byla tato původně výjimečná platba vymáhána ve stále kratších intervalech, úměrně k tomu, jak sílil peněžní oběh. K tomu ostatně docházelo se značnými odchylkami podle jednotlivých panství. Kolem roku 1200 tak spolu v Ile-de-France sousedily pozemky, kde se daň vybírala každoročně, nebo dokonce dvakrát do roka, s pozemky, kde se tak dělo jen čas od času. Právo bylo téměř všude nejasné. Na to, aby se tento z chronologického hlediska poslední závazek snadno za­ členil do systému „dobrých zvyků", totiž nebyl jen příliš mladý. Jeho nepravidelnost a tam, kde se jeho periodicita ustálila, proměnlivá výše požadované částky mu dodávaly charakter zvůle. Jeho legitimitu zpo­ chybňovali v církevním prostředí někteří „stateční lidé", jak se říká v jed­ nom pařížském textu. Zvláštní odpor k této dani měli sedláci, které často nutila k prudkým vzpourám. Tradice panství, která se z poloviny utvořila ještě v době peněžního nedostatku, se špatně přizpůsobovala potřebám nového hospodaření. Na konci 12. století tak pachtýř vyplácel desátek, berni a řadu po­ platků plynoucích z „pomocí", tedy celý soubor plateb, které dokonce i v oblastech, kde mělo panství nejdelší minulost, jeho předchůdce na­ příklad z 8. století neznal. Finanční závazky tudíž zcela zjevně narostly. Nikoli ovšem - alespoň tedy v některých zemích - bez kompenzace v oblasti pracovních povinností. Jaksi v návaznosti na dělení, jehož obětí se kdysi stalo římské lati­ fundium, totiž začali ve značné části Evropy páni odkrajovat rozsáhlé části svých dominií, buď aby je kousek po kousku rozdali mezi své

264

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

staré pachtýře, nebo aby z nich vyčlenili nové držby, či někdy dokonce i drobná vazalská léna, jež měla být záhy sama rozdrobena na nájemní půdu. Tento vývoj, který vyvolaly příčiny především hospodářského rázu, jež zde nemůžeme rozebírat, byl zahájen zřejmě už v 10. a 11. sto­ letí ve Francii, Lotharingii a Itálii a později dospěl i do zarýnského Německa a ještě pomaleji a nikoli bez jistých rozmarných oklik také do Anglie, kde se i samotný vrchnostenský systém prosadil až později. Menší dominium ale nutně znamenalo zrušení roboty či její zmírnění. Tam, kde musel pachtýř za Karla Velikého pracovat na panské půdě několik dnů v týdnu, obstarával jeho následovník ve Francii Filipa Au­ gusta či Svatého Ludvíka panská pole či louky jen několik dnů v roce. Rozvoj nových povinností v jednotlivých zemích souvisel nejen s více či méně pokročilou uzurpací moci, ale i s rezignací pána na přímé obdě­ lávání části jeho půdy. Sedlák, který tak najednou získal víc času i půdy, mohl zároveň také víc platit. A pán se zase přirozeně snažil dohnat na jedné straně to, co ztrácel na druhé: nemusel by snad francouzský vrch­ nostenský mlýn, který přišel o pytle s obilím z dominia, zastavit bez prímusu svá kola? Tím, že pán od svých poddaných už nepožadoval robotní povinnosti po celý rok, umožnil, že se mohli definitivně změnit ve výrobce, sice těžce zatížené daněmi, ale z hospodářského hlediska sa­ mostatné. Tam, kde tento vývoj proběhl ve své úplnosti, tedy pán nevy­ hnutelně způsobil jakési rozvolnění vztahu osobní nadvlády. Stejně jako dějiny léna byly konečně i dějiny venkovské držby dějinami přechodu od společenské struktury založené na službě k systému pozemkových rent.

2. NEVOLNICTVÍ A SVOBODA Počátky: postavení jedinců ve franské době Představme si osobu, která se ve franském státě - na nějž se prozatím zaměříme - snaží tváří v tvář lidské mase rozlišit právní postavení kon­ krétních jedinců: třebas takového vysokého úředníka královského pa­ láce vyslaného do provincií, preláta počítajícího své ovečky či pána sna­ žícího se podchytit všechny své poddané. Na takovém výjevu není nic nereálného. Víme o řadě takových pokusů, jež vyvolávají dojem velké­ ho váhání a nestálosti. V rámci téhož kraje nevidíme v krátkém časo­ vém intervalu nikdy dva urbáře, v nichž by byla užívána stejná kritéria.

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

265

Lidé této doby zjevně sami jasně nechápali strukturu společnosti, v níž žili. Jednotlivé klasifikační systémy se totiž částečně překrývaly. Některé převzaly už tak nejednoznačnou římskou či germánskou terminologii a současnosti se přizpůsobovaly jen velmi nedokonale, jiné se zase sna­ žily co nejlépe vyjádřit realitu, přičemž se dopouštěly řady neobratností. Ve skutečnosti se nabízel jeden základní, velmi prostý protiklad: na jedné straně svobodní lidé, na druhé otroci (latinsky servi). Tito servi byli podle práva i nadále věcí pána, který měl svrchovanou moc nad jejich osobou, prací i majetkem, i když původní tvrdé principy zaznamenaly jisté zmírnění pod vlivem pozůstatků humánního zákonodárství řím­ ských císařů, křesťanského ducha a nevyhnutelných kompromisů kaž­ dodenního života. Otrok zbavený vlastní právní identity tak působil jako naprostý cizinec na okraji společnosti. Nebyl povoláván do králov­ ského vojska, neúčastnil se soudních shromáždění, nemohl sám vzná­ šet stížnost a soudu podléhal jen v případě, že se dopustil závažného přečinu na jiné osobě a byl svým pánem vydán soudnímu stíhání. To, že populus Francorum tvořili jen svobodní lidé, mimochodem nezávisle na etnických rozdílech, dokazuje synonymita, jež se nakonec utvořila mezi označením národa a právním statusem: pojem „svobodný" (libře) a „franský" (franc) se staly zcela zaměnitelnými termíny. Tento zdánlivě tak jasný protiklad však při bližším přezkoumání od­ rážel skutečnou rozmanitost postavení jednotlivých lidí jen velmi ne­ přesně. Stávající způsob života vnesl hluboké rozdíly i mezi otroky, jichž bylo ostatně jen relativně málo. Část z nich, která vykonávala nejhrubší domácí či polní práce, žila v pánově domě či na jeho hospodářstvích. Ti zůstávali i nadále skutečně jen jakýmsi lidským dobytkem, jenž se oficiálně řadil k movitému majetku. Otrok, který byl pachtýřem, měl naopak vlastní domov a žil z plodů vlastní práce. Nic mu nebránilo v tom, aby případný přebytek vlastní úrody prodal a výdělek si pone­ chal. Nebyl už kvůli své výživě přímo závislý na pánovi, jehož moc poci­ ťoval jen příležitostně. Vůči majiteli panského „dvora" měl jistě i nadále nesmírně těžké závazky. Ty však byly alespoň omezeny, právně sice jen zřídka, reálně ale vždycky. V některých urbářích se sice tvrdí, že člověk „musí nastoupit do služby vždy, když je mu to přikázáno", v praxi však bylo přirozeně v pánově zájmu, aby každému drobnému hospodáři po­ nechal několik volných dnů k obdělávání propachtované půdy, protože jinak by přišel o příslušné dávky. Servus vybavený půdou, který tak vedl podobný život jako ostatní tzv. „svobodní" pachtýři, s jehož rodinami

266

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

se poměrně často sňatkově spojoval, se jim začal podobat ještě jiným, zcela zásadním rysem, totiž svým právním statusem. Královské soudy uznávaly, že také jeho povinnosti jsou určeny obyčejem příslušného panství, což mu zajišťovalo stabilitu, v naprostém protikladu k samotné instituci otroctví, jejímž zásadním prvkem je zvůle. A konečně víme, že někteří otroci působili v ozbrojených družinách, jimiž se obklopovali magnáti. Prestiž služby ve zbrani, důvěra, jaké požívali, zkrátka „va­ zalská čest", abychom se vyjádřili stejně jako jeden listinář, jim zajišťo­ valy společenské postavení a volnost jednání, jež byly natolik vzdálené jakékoli poskvrně otroctví, že i králové pokládali za dobré, aby od nich byl výjimečně vyžádán slib věrnosti, jenž se jinak teoreticky týkal jen skutečných „Franků", tedy svobodných lidí. U svobodných byla různorodost ještě pestřejší. Značné rozdíly v ma­ jetnosti se zde projevovaly i v právním postavení. Mohl být člověk, který se sice narodil jako svobodný, ale byl příliš chudý, aby si pořídil náleži­ tou výzbroj, a tudíž ani nemohl být povolán do služby ve vojsku, nebo se jí alespoň nemohl zhostit z vlastních prostředků, stále pokládán za právoplatného člena íránského lidu? Nanejvýš byl, jak se říká v jednom listináři, jen „svobodným člověkem nižšího řádu". Jedno nařízení do­ konce klade ještě surověji do protikladu „svobodné" a „chudé".8) Vět­ šina teoreticky svobodných lidí byla především nejen poddanými krále, ale i podřízenými toho či onoho předáka, přičemž postavení jedince určovaly v každém jednotlivém případě právě tyto téměř nesčetné va­ rianty podřízenosti. Svobodní pachtýři z jednotlivých panství jsou v oficiálních, latinsky psaných dokumentech obvykle označováni jako „kolóni". V těch čás­ tech franského státu, jež byly kdysi římské, totiž řada z nich pocházela z předků, kteří podléhali zákonům kolonátu. Připoutání k půdě, jež bylo dříve základní charakteristikou statusu kolona, však pomalu ztra­ tilo aktuálnost. O několik století dříve se pozdní římská říše pokusila každého či bezmála každého člověka připoutat k jeho dědičnému za­ městnání a zároveň i daňovému výměru: vojáka k armádě, řemeslníka k jeho řemeslu, „decuriona" k městskému senátu a rolníka zase k jeho hroudě, kterou nemohl opustit a z níž ho svrchovaný vlastník této půdy nemohl vyhnat. Moc říšské správy nad územím nesmírné rozlohy tehdy byla taková, že tento sen téměř dokázala uskutečnit. Barbarská králov­ ství, stejně jako většina středověkých států, jež byly jejich nástupci, na­ opak neměla dostatečnou autoritu, aby mohla pronásledovat sedláka

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

267

na útěku či zabránit tomu, aby jej přijal nějaký nový pán. Úpadek daně z půdy, k němuž došlo v rukou neschopných vládců, nadto připravil podobné snahy o veškerý smysl. Je příznačné, že v 9. století bylo množ­ ství kolónů usazeno na „otrockých" držbách, tedy takových, které byly kdysi rozděleny mezi otroky, a řada otroků zase na držbách „svobod­ ných", které byly původně přiděleny kolónům. Tento nesoulad mezi statutem člověka a statutem půdy, jejíž specifické zatížení i nadále připomínalo minulost, nejenže zhoršoval nepřehlednost tříd, ale zá­ roveň dokládal, nakolik přestala být nepřetržitá posloupnost na téže „hroudě" respektována. Jaký smysl také mohla mít pro dobu, jež byla příliš realistická na to, aby všechny společenské vztahy nepřevedla na vzájemnost založenou na poslušnosti a ochraně mezi bytostmi z masa a kostí, tato abstraktní myšlenka římského práva, jež z kolona, který byl svým osobním posta­ vením svobodným člověkem, udělala „otroka půdy, na níž se narodil", zkrátka jedince závislého nikoli na jiném jedinci, nýbrž na věci. Tam, kde jedno ustanovení z doby římské nařizovalo, aby byl „kolon navrá­ cen své rodné půdě", prohlašovala příručka římského práva, sepsaná na počátku 6. století pro potřeby vizigótského státu, že má být „navrá­ cen svému pánovi".9) V 9. století byl kolon, stejně jako jeho vzdálený předchůdce, jistě i nadále před zákonem svobodnou osobou. Skládal slib věrnosti panovníkovi a občas se zúčastňoval soudních shromáž­ dění. S veřejnými autoritami byl ale v kontaktu jen vzácně a na dálku. Pokud měl nastoupit do vojska, odcházel pod korouhví seniora, od něhož předtím získal svou držbu. Souhra jednotlivých imunit a ještě více pak samotné obyčeje, jež tato privilegia zpravidla jen potvrzovala, mu ukládaly jako obvyklého soudce opět tohoto pána. Jeho místo ve společnosti bylo zkrátka stále více určováno jeho podřízeností vůči ji­ nému člověku, a to ve skutečnosti podřízeností tak úzkou, že bylo po­ kládáno za přirozené, aby byl jeho rodinný status omezen zákazem ženit se mimo panství, že byl jeho sňatek s plně svobodnou ženou po­ kládán za „nerovný", že kanonické právo mělo sklon upírat mu vstup do církevního řádu a světské právo na něj nakládalo tělesné tresty, jež byly dříve vyhrazeny otrokům, a že když mu konečně pán vrátil jeho závazky, tento akt se obvykle nazýval osvobozením. Není náhodou, že na rozdíl od řady výrazů latinské právní terminologie zůstal pojem colonus v galorománských dialektech bez následovníků. Přežívání jiných slov, jež rovněž označovala postavení jedince, bylo přirozeně vykoupeno

268

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

množstvím významových posunů. Přesto však dokládá vědomí či iluzi kontinuity. Kolon se naopak už v karlovské epoše začal ztrácet v nerozlišeném zástupu osob závislých na jednotlivých dominiích, jež listiny označovaly vesměs jako mancipia (což bylo v klasické latině kdysi sy­ nonymum pro otroky), a lidový jazyk ještě obecněji jako pánovy „lidi". Kolóni, kteří měli z jedné strany velmi blízko k otrokům usazeným na půdě, z druhé téměř splývali s chráněnci ve vlastním smyslu slova, tedy s těmi, kdo nebyli válečníky, a to natolik, že se mezi nimi v terminolo­ gii ztrácí jakékoli rozlišení. Praxe dobrovolného odevzdání vlastní svobody (commendise) se totiž, jak víme, neomezovala jen na vyšší třídy. Mnozí svobodní lidé prostého postavení si hledali ochránce, aniž by souhlasili s tím, že se stanou ot­ roky. V okamžiku, kdy tomuto ochránci předali svou půdu, aby ji od něj vzápětí přijali jako držbu, se mezi oběma stranami utvořil osobnější vztah, jenž byl ostatně dlouho jen nejasně definován. Tato vazba se pak začala vyhraňovat podle jiné formy závislosti, která byla velmi rozšířená, a tudíž jakoby předurčená k tomu, aby posloužila jako vzor pro všechna pouta podřízenosti u lidí prostého postavení: totiž podle statusu osvo­ bozeného člověka s příslušným „poslušenstvím". V zemích, které tvořily franský stát, byl od posledních staletí řím­ ské říše osvobozen nespočet otroků a mnoha dalším byla každoročně dána svoboda i v době Karlovců. Vše hovořilo pro to, aby páni sledo­ vali právě tuto politiku. Změny ve způsobu hospodaření si vynucovaly rozvolnění početných skupin vázaných pracovníků, které kdysi sloužily k obdělávání nyní rozdrobených latifundií. Stejně jako se napříště mělo bohatství zakládat spíše na nároku na dávky a služby než na přímém obdělávání rozsáhlých dominií, našla i vůle vládnout v ochraně rozší­ řené na svobodné lidi, příslušníky lidu, mnohem účinnější nástroj, než jaký jí mohlo poskytnout vlastnictví lidského dobytka zbaveného veš­ kerých práv. Konečně obava o spásu, jež se stávala mimořádně naléha­ vou s blížící se smrtí, vedla věřící k tomu, aby poslouchali hlas církve, která se sice nestavěla proti otroctví jako takovému, ale osvobození ot­ roka vnímala jako výsadní projev zbožnosti. Dosažení svobody také bylo vždy, v Římě stejně jako v Germanii, obvyklým vyústěním životní dráhy mnoha otroků. V barbarských královstvích se toto tempo zjevně jen postupně zrychlilo. Páni se však chovali navenek tak velkoryse jen proto, že se ani zda­ leka nemuseli všeho vzdát. Ve franském státě 9. století neexistovalo na

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

269

první pohled nic složitějšího než způsob osvobozování otroků. Tradice římského světa na jedné straně a různé systémy germánského práva na straně druhé poskytovaly řadu odlišných způsobů, jak úkon pro­ vést, a definovaly postavení osvobozených otroků v neuvěřitelně roz­ manitých pojmech. Pokud se však budeme držet praktických výsledků, vesměs nabízely na výběr mezi dvěma základními postupy. Buď osvo­ bozený do budoucna nepodléhal žádné jiné soukromé autoritě než té, jejíž podporu později z vlastní vůle vyhledal, nebo naopak zůstal i ve svém novém postavení podřízen jistým povinnostem, vyplývajícím z jeho podřízenosti vůči jeho bývalému pánovi nebo vůči novému pat­ ronovi (například vůči nějakému kostelu), jemuž se ho bývalý pán roz­ hodl postoupit. Jelikož byly tyto závazky obecně chápány jako přenosné z generace na generaci, vedly nakonec k utvoření skutečné dědičné klientely. První typ osvobození byl ojedinělý, druhý byl naopak velmi častý, protože jako jediný odpovídal momentálním potřebám. Pokud pán souhlasil s tím, že se vzdá otroka, zároveň trval na tom, že si udrží podřízeného. I sám propuštěný otrok, který se nyní neodvažoval žít bez ochránce, tak rázem našel žádanou ochranu. Takto dohodnutá pod­ řízenost byla pokládána za natolik pevnou, že církev, která měla ten­ denci vyžadovat od svých kněží naprostou nezávislost, odmítala přiznat svěcení osvobozeným, kteří dosud byli i přes svůj nový status poutáni vazbami, jež sama pokládala za příliš úzké. Osvobozený byl nadto ob­ vykle zároveň i pachtýřem svého pána, a to bud* proto, že od něj dostal pozemek už předtím, než se zbavil otrockého jha, nebo že jeho osvo­ bození provázelo darování půdy. Podřízenost dále často dotvrzovaly závazky osobnějšího charakteru. Patron si někdy v okamžiku úmrtí osvobozeného bral část dědictví zpátky. Ještě častěji pak na osvoboze­ ného doléhala každoroční daň z hlavy a po jeho smrti pak na celé jeho potomstvo. Tato daň, která pánovi zajišťovala pravidelný příjem, jehož celková výše nebyla zanedbatelná, bránila vzhledem ke svému krátkému intervalu postupnému zániku vazby kvůli nedbalosti podřízeného či nadřízeného. Příslušný vzor poskytly některé způsoby osvobozování v Germanii. Tento model začaly záhy napodobovat téměř všechny akty osvobození, pokud ale bylo jejich součástí i „poslušenství". Díl z dědictví a daň z hlavy: tyto dva projevy podřízenosti měly mít ve středověké společnosti dlouhou budoucnost. Přinejmenším ten druhý z nich se měl přitom přestat záhy vztahovat jen na úzký okruh osob zproštěných otroctví. Jak výslovně uvádějí některé osvobozovací listiny,

270

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

cenu za ochranu, kterou pán, z něhož se stal patron, poskytoval svému bývalému otrokovi, představovalo několik každoročně vyplácených de­ nárů či odevzdaných včelích pláství. Osvobození přitom nebyli jedinými tzv. svobodnými lidmi, kteří se chtě nechtě museli nakonec podvolit dohledu některého z mocných. Počínaje 9. stoletím se daň z hlavy, jež se šířila jako olejová skvrna, stala specifickým znakem celé jedné sku­ piny osobních závislostí, jejichž společným rysem bylo, nad všemi roz­ mary terminologie, poměrně prosté podřízení se na straně chráněnce, obvykle dědičné, a na straně ochránce účinný dohled, z něhož plynuly výnosné zisky. Ve zmatku dosud velmi propletených vztahů mezi jed­ notlivci se tak začaly rýsovat některé základní tendence, kolem nichž měly postupně vykrystalizovat instituce následujícího věku. Francouzské nevolnictví Ve vlastní Francii a Burgundsku dospěla série souběžných dějů, k nimž došlo v průběhu prvního feudálního věku, k úplnému odstranění staré společenské nomenklatury. Psané zákony byly zapomenuty. Z urbářů franské epochy některé podlehly zkáze a ty ostatní se kvůli proměně pojmosloví a zvratům, jež ovlivnily osudy mnohých pozemků, daly číst už jen s velkými obtížemi. A konečně páni a soudcové byli obvykle příliš nevzdělaní, aby se zabývali právní minulostí. V nové klasifikaci společenského postavení, jež se v této době utvořila, však připadla vý­ znamná role myšlence, kterou znalo kolektivní vědomí už od nepaměti, totiž protikladu svobody a otroctví. Stalo se tak ale za cenu hluboké proměny jeho významu. To, že začal původní smysl tohoto protikladu lidem unikat, nezna­ menalo nic divného. Ve Francii už totiž v této době neexistovali téměř žádní otroci v pravém smyslu slova a záhy měli vymizet úplně. Životní podmínky pachtýřů otrockého postavení neměly s tradičním otroctvím nic společného. Co se týče skupinek otroků, které kdysi žily v pánově domě, jejich řady nenapravitelně řídly, z části dílem úmrtnosti, z části dílem osvobozování. Náboženské přesvědčení totiž zakazovalo zotročovat křesťanské válečné zajatce. Sice tu byl ještě obchod s otroky, který se zásobil nájezdy v pohanských zemích, ale jeho velké kanály buď ne­ vedly až do francouzských krajů, nebo se přes ně jen ubíraly směrem do muslimského Španělska či na Východ. Oslabení státu ostatně zcela zbavovalo smyslu starší rozlišení mezi svobodným člověkem, jenž byl

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

271

plnoprávným poddaným, a otrokem, který nemohl zasahovat do chodu veřejných institucí. Přesto si lidé i nadále představovali, že společnost tvoří osoby svobodné a osoby nesvobodné, které se stále označovaly starým latinským slovem servi, který francouzština proměnila v pojem serfs. To, co se nepozorovaně posunulo, bylo tedy rozhraní oddělující obě skupiny. Mít pána se nezdálo být nijak v rozporu se svobodou. Kdo jej také neměl? Prosadila se však představa, že svoboda končila tam, kde chyběla možnost volby, kterou bylo jinak možné uplatnit přinejmenším jed­ nou v životě. Jinými slovy, jako otrocká byla vnímána všechna dědičná pouta. Nebyla snad nevyhnutelná vazba na pána, kterou dítě získávalo „už v matčině břiše", jednou z největších krutostí tradičního otroctví? Postoj k této téměř fyzické povinnosti přiléhavě vyjadřoval výraz homme de corps, „člověk tělem", který vznikl v lidové mluvě jako synonymum nevolníka. Vazal, jehož homagium se nedědilo, byl oproti tomu, jak jsme viděli, člověkem bytostně „svobodným". Pod společnou hlavičku nevolnictví se vedle potomků pachtýřů otrockého postavení, kterých bylo poměrně málo, řadil také mnohem početnější zástup závislých, jejichž předkové zaslíbili spolu s vlastní osobou i své potomstvo: totiž dědicové osvobozených otroků či „darovaní" prostého původu. Totéž platilo příznačně i pro levobočky, cizince a někdy také pro Židy. Jeli­ kož neměli žádnou přirozenou oporu v rodině či v určitém společenství, byli podle starších práv automaticky svěřováni dohledu vladaře nebo seniora, který vládl v místě, kde pobývali. Ve feudální éře se z nich stali nevolníci, kteří byli z tohoto titulu podřízeni pánovi kraje, v němž žili, nebo přinejmenším tomu, kdo zde měl vyšší soudní pravomoci. V karlovské době platilo stále více chráněnců daň z hlavy, avšak pod podmín­ kou, že si udrží či získají status svobodných lidí. Otrok měl totiž pána, který si od něj mohl brát vše, a nikoli ochránce, kterému by náležela příslušná náhrada. Tato daň, jež byla kdysi pokládána za zcela úctyhod­ nou, však postupně získala nádech opovržení a nakonec byla soudy za­ hrnuta mezi charakteristické rysy nevolnictví. I nadále byla požadována od týchž rodin jako kdysi a z naprosto stejných důvodů. Změnilo se jen místo, jaké se v běžné klasifikaci přisuzovalo poutu, které se navenek projevovalo vyplácením této dávky. Tyto velké změny v systému společenských hodnot, jež byly pro lidi této doby takřka nepostřehnutelné, ostatně jako všechny významové posuny, ohlašovalo už od franské epochy velmi rozvolněné užívání

272

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

terminologie související s otroctvím, jež tehdy začala kolísat mezi svým starým a novým významem. Toto tápání trvalo ještě dlouho. Hranice nomenklatury se lišily podle krajů a kleriků, kteří sestavovali listiny. V několika provinciích si jisté skupiny, pocházející z otroků, kteří byli kdysi osvobozeni za příslib „poslušenství", zachovaly až do počátku 12. století specifické označení culverts, odvozené z latinského collibertusy „osvobozený", jež bylo jakýmsi cejchem jejich původu. Bez ohledu na osvobození, k nimž došlo v minulosti, byli tito lidé nyní pokládáni za „nesvobodné" v novém smyslu slova. Podle obecných představ však tvořili vyšší třídu, než byli obyčejní „nevolníci". Jiným rodinám zase tu a tam zůstalo i přes faktické splynutí všech povinností, vyplývajících z nevolnického postavení, označení „darovaní" (commendé) nebo „chrá­ něna" (gens ďavouerie). Pokud se člověk přihlásil i se svým potomstvem k nějakému pánovi, jemuž kromě jiných závazků přislíbil i daň z hlavy, byl tento úkon někdy výslovně pokládán za dobrovolné znevolnění. Někdy bylo do smlouvy naopak vsunuto zvláštní ustanovení ohledně zachování svobody, stejně jako v původním franském znění commendise. Občas byla v textu také opatrně vynechána jakákoli zavádějící formu­ lace. Jakmile však nějaký soubor dokumentů, jako například v opatství svatého Petra v Gentu, pokrýval několik staletí, lze v něm s postupují­ cím časem poměrně snadno vysledovat stále jednoznačnější deklarace nevolnictví. Jakkoli vysoký byl počet případů dobrovolného vzdání se svobody, jejichž podíl, v poměru k nedostatku našich dokumentů obecně pozo­ ruhodně vysoký, vzbuzuje překvapení a respekt, je zcela zjevné, že tyto případy nebyly jedinými, které přispívaly k rozvoji nevolnictví. Mimo jakoukoli konkrétní dohodu, jen na základě pouhé souhry nařízení, nátlaku a změn, k nimž došlo v názorech právníků, sklouzla k tomuto postavení, které určovalo starobylé slovo a téměř úplně nová kritéria, pomalu celá masa starých i nových poddaných jednotlivých panství. Ve vesnici Thiais v pařížském kraji, kde na počátku 9. století připadalo na 146 hlav rodin jen 11 otroků, zatímco kolónů se zde nacházelo 130, a na níž nadto záviselo 19 chráněnců platících daň z hlavy, tvořily za vlády Svatého Ludvíka téměř celou populaci osoby, jejichž postavení bylo charakterizováno jako nevolnické. Až do konce středověku existovali jedinci, ba dokonce i celá spole­ čenství, u nichž se nevědělo, kam je přesně zařadit. Byli sedláci z Rosnysous-Bois nevolníky opatství Saint-Geneviève či nikoli? A byli lidé

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

273

z Lagny nevolníky svého opatství? Těmito otázkami se od dob Lud­ víka VIL až do časů Filipa III. zabývali papežové i králové. Příslušníci různých měšťanských společenství ze severní Francie, kteří byli dědičně podřízeni vyplácení daně z hlavy a dalším „obyčejům", jež byly podle obecného mínění v rozporu se svobodou, přesto ve 13. století odmí­ tali, aby s nimi bylo nakládáno jako s nevolníky. Váhání a odchylky od normy však neměly žádný vliv na podstatu věci. Nejpozději v polovině 12. století, kdy tzv. culverts přestali existovat jako specifická třída a kdy se jejich označení stalo pouhým synonymem nevolníka, se utvořila je­ diná kategorie závislých prostého původu, kteří byli ke svému pánovi připoutáni svým původem, a tudíž poznamenáni „cejchem" nevolnictví. Ani zdaleka se zde však nejednalo jen o prostou otázku pojmosloví. Některé degradující znaky, jež byly tradičně vnímány jako neodděli­ telná součást nevolnictví, byly téměř nevyhnutelně vztaženy i na tyto nesvobodné nového typu, jejichž nedávné zařazení mezi nevolníky ne­ bylo vnímáno nijak citelně. To platilo například o zákazu vstupu do cír­ kevního řádu, o zákazu svědčit proti svobodným lidem (až na zvláštní výsady, jež se teoreticky přiznávaly královským nevolníkům a byly roz­ šířeny i na nevolníky některých kostelů) a obecně o velmi bolestném cejchu méněcennosti a opovržení. Nadto se utvořil skutečný status ne­ volníka, definovaný především souborem specifických závazků. Ty byly i přes obrovskou rozmanitost, vyplývající z odlišných zvyků jednotlivých skupin, v hrubých rysech více méně obdobné: tento rozpor se v této zá­ roveň rozdrobené a přitom bytostně jednotné společnosti opakoval ne­ ustále. Byla to jednak daň z hlavy, dále zákaz uzavřít sňatek s osobou odlišného postavení nebo jiného pána (pokud dotyčný neměl zvláštní svolení, za něž se velmi draze platilo) a konečně jistý druh daně z dě­ dictví. V pikardských a vlámských krajích měla tato „odúmrť" obvykle podobu pravidelného dědického poplatku: pán při každém úmrtí vy­ bíral buď malou částku, nebo častěji nejlepší kus movitého majetku či dobytka. Jinde zase tato daň závisela na uznání rodinného společenství: pokud zesnulý zanechal syny (někdy také bratry), kteří s ním žili u stej­ ného „krbu", pán nedostal nic; v opačném případě však zabavil všechno. Jakkoli tíživé se tyto povinnosti mohly zdát, byly v podstatě na­ prostým opakem otroctví, protože jejich předpokladem byl skutečný dědičný majetek v rukou poplatníka. Jakožto pachtýř měl nevolník naprosto stejné povinnosti a stejná práva jako kterýkoli jiný člověk: jeho vlastnictví nebylo o nic nejistější, a jakmile odvedl příslušné dávky

274

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

a vykonal služebnou práci, plody jeho práce patřily pouze jemu. Ne­ představujme si ho ani jako kolona připoutaného „ke své hroudě". Páni se samozřejmě snažili si své sedláky udržet: k čemu by jim byla půda bez člověka? Odchodům však bylo těžké zabránit, protože rozdrobení autority vylučovalo víc než kdykoli jindy jakýkoli účinný dozorčí ná­ tlak. Jelikož byl nadto neobdělané půdy stále dostatek, nemělo celkem žádný smysl hrozit zabavením majetku uprchlíkovi, který měl více méně vždy jistotu, že se bude moci usadit jinde. Páni se tak s větším či men­ ším úspěchem snažili předejít samotnému opuštění držby. Konkrétní status hospodáře přitom nebyl podstatný. Pokud se dva páni dohodli, že nebudou přijímat poddané toho druhého, obvykle se nesnažili nijak rozlišit, zdaje jedinec, jemuž měli takto zabránit v migraci, nevolného či svobodného postavení. Ostatně vůbec nebylo nutné, aby byly v rámci podřízenosti osudy pole neoddělitelně spjaty s osudy člověka. Nic v zásadě nebránilo tomu, aby byl nevolník vlastníkem alodů, které nespadaly pod žádnou pozem­ kovou správu. Po pravdě řečeno se v takovém případě předpokládalo (o takových příkladech víme až do 13. století), že pozemek sice nebude podřízen povinnostem, charakteristickým pro pachty, ale nebude ani prodán bez svolení pána dané osoby, což bylo v praxi v rozporu s alodním vlastnictvím v přesném smyslu slova. Mnohem častější byl případ, kdy nevolník, který vlastnil pouze pachty, nedržel tyto statky - nebo alespoň ne všechny - od pána, k němuž byl připoután vazbami plynou­ cími z jeho postavení. A dokonce existovaly i takové případy, kdy žil ne­ volník nějakého pána na půdě pána jiného. Byly však takové mocenské zmatky ve feudální éře někdy na závadu? „Odevzdávám toto hospo­ dářství i s jeho příslušenstvím svatému Petrovi v Čluny", jinými slovy „postupuji tomuto kostelu výhradní práva na tuto půdu", „s výjimkou sedláka, který obstarává hospodářství, a jeho ženy, dcer a synů, protože ti mi nepatří": takto se ke konci 11. století vyjadřovala jedna burgund­ ská listina.10) Už od počátku byl tento dualismus nedílnou součástí postavení některých chráněnců. Díky přesunům obyvatelstva se pak stá­ val stále méně výjimečným. I přesto přirozeně vyvolával ožehavé spory ohledně dělení svrchované moci, v jehož rámci nejeden pán, buď půdy nebo člověka, nakonec přišel o svá práva. V jednom velmi příznačném ohledu se však více méně jednohlasně přiznávalo prvenství vazbě člo­ věka k člověku. Panovalo přesvědčení, že nevolníka měl přinejmenším v případě, že se dopustil zločinu, který vyžaduje trest „na krvi", soudit

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

275

výhradně pán „nad jeho tělem", a to bez ohledu na obvyklé soudní pra­ vomoci tohoto pána a bydliště souzeného. Nevolníka zkrátka neurčo­ valo pouto k půdě. Jeho charakteristickým znakem byla úzká závislost na jiné lidské bytosti; kamkoli se hnul, tato vazba jej pronásledovala a doléhala i na jeho potomstvo. Stejně jako tedy nevolníci většinou nepocházeli z bývalých otroků, nebylo ani jejich postavení pouhou zmírněnou podobou někdejšího otroctví nebo římského kolonátu. Tato instituce, jež zastřešovala sta­ rými termíny rysy převzaté z různých období, odrážela potřeby a kolek­ tivní představy prostředí, v němž sama vznikla. Osud nevolníka byl jistě velmi tvrdý. Za chladným sdělením textů je třeba rekonstruovat veške­ rou syrovost a někdy i tragiku života. Genealogie jednoho nevolnického rodu, jež byla sestavena v Anjou 11. století pro potřeby jistého soudního procesu, se uzavírá touto poznámkou: „Nive, jež byla zavražděna Vialem, svým pánem." Pán se byť i na úkor zvykového práva často domníval, že je nevolník vydán napospas jeho libovůli: „Patří mi od hlavy až k patě," prohlašoval o jednom ze svých nevolníků opat z Vézelay. Nejeden nevol­ ník se zase snažil uniknout jhu lstí či útěkem. Přesto však jistě není zcela od věci výrok onoho arraského mnicha, který nám vylíčil nevolníky svého opatství připravené pouto ke svým pánům stejně tak popřít, když jejich život plynul poklidně, jako se k němu veřejně hlásit, jakmile je hrozící nebezpečí nutilo najít si nějakého ochránce.11) Ochrana a útlak: mezi těmito dvěma póly kolísá téměř nevyhnutelně takřka každý systém založený na klientelských vztazích. A nevolnictví vzniklo ve skutečnosti původně právě jako jeden ze základních článků takovéhoto systému. Všichni sedláci se však nestali nevolníky, a to ani tehdy, když jejich půda upadla do poddanství nebo v něm setrvávala. Texty, jež po sobě nepřetržitě následují po celou feudální éru, uvádějí vedle nevolníků na scénu i skupiny výslovně označované jako „svobodné". Hlavně si nepředstavujme, že hospodáři udržovali se svrchovaným pánem své půdy jen chladné vztahy dlužníků ke svému věřiteli. Tito lidé, žijící ve společenské atmosféře, kde každý vztah podřízeného k nad­ řízenému nabýval velmi osobního rozměru, neměli vůči pánovi jen povinnost řady dávek a služeb, které lpěly na jejich domech a polích. Dlužili mu také pomoc a poslušenství. Sami ale naopak počítali s jeho ochranou. Solidarita, jež takto vznikala, byla dost silná, aby měl pán právo na odškodnění, pokud byl jeho „svobodný" závislý zraněn, a aby naopak v případě vendety nebo i obyčejných odvetných opatření, jež

276

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

proti němu byla vedena, bylo pokládáno za legitimní považovat za provinilou celou skupinu jeho poddaných, bez ohledu na jejich status. Tato solidarita se jevila také jako dostatečně úctyhodná, aby předčila i zdánlivě vyšší povinnosti. Měšťanům, kteří žili v jednom nově založe­ ném městě, jež vlastnil Ludvík VI. spolu s pánem z Montfortu, dovolo­ vala výsadní městská listina zachovat neutralitu v případě války mezi oběma jejich pány, a to i tehdy, pokud byl jeden z nich zároveň i jejich králem.12) Jakkoli byl tento vztah svazující, neřídil se žádnými obecně platnými předpisy. Jen se podívejme na svědectví pojmů. Vilain, tedy člo­ věk žijící na nějakém panství, jež se latinsky označovalo jako villa, hóte („domácí"), manant („přebývající"), couchant a kvant („lehající" a „vstáva­ jící"): tato slova, jež vyvolávají zkrátka představu bydliště, se vztahovala na všechny pachtýře jako takové, včetně nevolníků. „Svobodný" pachtýř ale jiné jméno neměl, protože byl „obyvatelem" ve vlastním smyslu slova. Pokud chtěl prodat, darovat či opustit svou půdu a odejít jinam, k pánovi, jehož kousek země předtím obdělával, už jej nic nepoutalo. Právě proto byl tento vilain či manant pokládán za svobodného, a - tu a tam s výjimkou období geneze a nejistot - tudíž i za zproštěného oněch omezení manželského a dědického práva, jež byla u nevolníka znakem tuhé podřízenosti, která se týkala rodiny stejně jako jednotlivce. Kolik skutečností bychom se mohli dozvědět z mapy zachycující roz­ ložení svobodného a nevolného venkovského obyvatelstva! Protože však žádnou podobnou mapu k dispozici nemáme, můžeme si dovolit jen hrubé odhady. Už víme, z jakých důvodů by Normandie po zásazích způsobených skandinávskými nájezdy tvořila na tomto hypotetickém plánku rozsáhlou bílou skvrnu. Tu a tam by se vyskytly i další oblasti bez nevolnictví; byly však méně rozlehlé a hůře interpretovatelné, jako například Forez. Ve zbytku země bychom viděli drtivou většinu ne­ volníků, ale mezi nimi rozseté v různé hustotě i svobodné sedláky. Ti byli někdy promíseni s nevolným obyvatelstvem, s nímž žili v těsném sousedství a podléhali téže panské autoritě. Jindy se naopak nevolnic­ tví vyhnuly téměř celé vesnice. I kdybychom věděli víc, souhru náhod, která přiměla tu nějakou rodinu k dědičné závislosti a jinde zase jiné rodině umožnila udržet si svobodu, by stejně nebylo možné vysvětlit beze zbytku. Výsledek, kterému často předcházela řada výkyvů, závisel na nesmírně těžko měřitelném poměru sil a někdy i na úplné náhodě. Ten nejpoučnější jev možná nakonec představuje právě tato přetrváva­ jící směsice podmínek. V dokonalém feudálním režimu by se stal každý

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

277

člověk vazalem nebo nevolníkem a každý pozemek lénem či venkovskou držbou. Fakta nám však naštěstí připomínají, že společnost není žád­ ným geometrickým útvarem. Případ Německa Aby tato studie o evropském panství ve feudální éře byla kompletní, museli bychom se nyní přesunout na jih Francie, kde bychom vedle osobního nevolnictví zaznamenali také existenci jakéhosi nevolnic­ tví pozemkového. To přecházelo z půdy na člověka, jehož k této půdě připoutávalo: šlo o instituci tím záhadnější, že její výskyt lze jen velmi těžko datovat. Pak by bylo třeba rekonstruovat vývoj nevolnictví v Itálii, kde byl tento jev úzce spjat se vznikem francouzského práva, ale zřejmě méně rozšířen a s proměnlivějšími obrysy. A konečně Španělsko by na­ bídlo očekávaný protiklad mezi Katalánském s jeho nevolnictvím fran­ couzského typu a dobytými územími, Asturií, Leónem a Kastilií, jež byla stejně jako celý zbytek poloostrova zeměmi přežívajícího otroc­ tví, které se zde udrželo kvůli svaté válce. Tato část poloostrova znala v rámci domácího obyvatelstva jen poměrně volné vztahy osobní závis­ losti, které tudíž nebyly poznamenány cejchem nevolnictví. Spíše než se pokusit o tento přehled, příliš dlouhý a plný dohadů, však bude lépe zaměřit se na dva obzvláště bohaté příklady, totiž na Německo a Anglii. Hovořit o německém venkově jako o jednotném celku lze jen velmi obtížně. Studium kolonizovaných území na východ od Labe jednak přesahuje období, které jsme si vytyčili. V samotném srdci starého Německa nadto stavěly výrazné rozdíly do protikladu Švábsko, Bavorsko, Franky a levý břeh Rýna, kde byla existence velkých dominií relativně dávným a etablovaným jevem, a Sasko, které vzhledem k počtu svobod­ ných sedláků - svobodných jak ve vztahu k půdě, tak i ke své vlastní osobě - působilo jako přechod mezi prvně jmenovanými územími a Frískem, kde nebyly žádní nevolníci. Zůstaneme-li však u nejzákladnějších vývojových tendencí, jasně si uvědomíme existenci některých specifických národních rysů. Stejně jako ve Francii - a týmž způsobem - zde došlo k masovému rozšíření vztahů dědičné podřízenosti. V německých listinářích jsou lis­ tiny zaznamenávající donaci vlastní osoby stejně časté jako v listinářích francouzských. Stejně jako ve Francii se postavení těchto nových chráněnců začalo blížit postavení starších poddaných jednotlivých panství.

278

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Takto utvořený status se stal v mnoha ohledech předlohou typu pod­ řízenosti, jaký představovalo osvobození s příslušným „poslušenstvím": šlo o filiaci, kterou měl v tomto případě jasně zdůraznit i jazyk. Slovem Laten, jehož etymologie evokuje představu osvobození, se kdysi v ger­ mánském právu označovala právně jasně vymezená třída, jež vedle cizinců a někdy i příslušníků poraženého obyvatelstva zahrnovala ze­ jména osvobozené osoby připoutané ke svým bývalým pánům jakýmsi druhem patronátu. Stejným pojmem se v severním Německu 12. sto­ letí označovaly rozsáhlé skupiny závislých, v jejichž rámci tvořili otroci kdysi proměnění v klienty jistě jen menšinu. Daň z hlavy a dědické po­ platky, nejčastěji v podobě kusu movitého majetku, které se vybíraly v každé generaci, se staly charakteristickými závazky osobní podříze­ nosti stejně jako zákaz sňatků mimo panství a svou třídu. Stejně jako ve Francii se zde konečně projevovala tendence pokládat za nevolnictví každé dědičné pouto, čímž ztrácela svůj původní smysl myšlenka svo­ body a nesvobody. Na pozemcích alsaského kláštera Marmoutier jsou držby, jež se ještě v i l . století rozlišovaly na svobodné a nevolné, zahr­ nuty ve 12. století do jediné kategorie držeb nevolných. I přes své ozna­ čení se Laten feudální éry - stejně jako francouzští ouverts, jejich obdoba za hranicemi - přestali obecně pokládat za svobodné osoby: pokud se pán svých práv nad nimi vzdal, tzv. tak osvobozoval tyto v minulosti přitom již osvobozené jedince. „Svoboda" byla naopak všeobecně při­ znávána tzv. Landsassen („lidem usazeným na půdě"), označovaným také jako Gàste, hosté, opět stejně jako ve Francii (hôtes), kteří byli skutečnými usedlými, jejichž jedinými závazky byly povinnosti, jež vyplývaly z jejich trvalého pobytu v daném místě. Do tohoto vývoje však vnesly zmatek jisté, specificky německé pod­ mínky. Původní pojetí svobody se ve Francii nemohlo příliš změnit z důvodu úpadku státu, zejména v právní oblasti. V Německu, přede­ vším pak severním, se však po celou feudální éru místy udrželo veřejné soudnictví staršího typu, konkurující vrchnostenským soudům: jak by mohla nepřežít více či méně jasná představa, že svobodnými jsou všichni lidé a pouze ti, kteří zasedají na shromážděních a jsou jimi sou­ zeni? Tam, kde existovalo, jako například v Sasku, mnoho venkovských alodů, se objevovala další příčina komplikací. Alodní vlastník a pachtýř, ačkoli byli oba zproštěni jakékoli osobní a dědičné vazby, byli nevyhnu­ telně vnímáni jako lidé nestejné úrovně. Svoboda alodního vlastníka se zdála být úplnější, protože byla rozšířena i na půdu. Alodní vlastník

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

279

tak byl jako jediný schoffenbarfrei, jinými slovy mohl zastávat roli soudce v rámci tribunálu. A svůj vliv měly i jevy ryze hospodářského rázu. Ot­ roctví v pravém smyslu slova sice ve feudálním Německu nebylo tak za­ nedbatelné jako ve Francii, protože blízkost slovanských zemí neustále zásobily loupeživé nájezdy a obchod s otroky, nehrálo zde však nijak významnou roli. Někdejší servi, usazení na dominiích, se naopak ne­ proměnili v pachtýře stejnou měrou jako ve Francii, protože samotná dominia si často zachovala větší rozlohu. Většina otroků sice byla ve skutečnosti svým způsobem „obleněna", pouze však bezvýznamnými částmi půdy. Tito „nádeníci" (Tagesschalken), kteří byli skutečnými ne­ svobodnými pracovními silami s povinností každodenní roboty, jaké Francie neznala, žili ve stavu tuhé podřízenosti, jakou nebylo možné nevnímat jako zcela otrockou. Někteří historikové, kteří zapomněli, že společenská klasifikace exis­ tuje konečně jen na základě představ, jež si o ní udělají lidé, a že nemusí nutně vylučovat přítomnost jakékoli rozporuplnosti, se nechali svést k tomu, že do osobního práva, tak jak fungovalo ve feudálním Německu, násilně zavedli přehlednost a řád, jež mu byly zcela cizí. V tomto úsilí je předešli, stejně neúspěšně, už středověcí právníci. Musíme si uvědomit, že systémy, jež nám předkládají velcí autoři sbírek zvykového práva jako Eike von Repgow ve svém Saskem zrcadle (Sachsenspiegel), nejsou jen špatně propojeny mezi sebou, ale nadto se neshodují ani s řečí listin. Neexis­ tuje zde nic, co by se podobalo relativní jednoduchosti francouzského nevolnictví. V praxi nebyly dědičně závislé osoby z jednotlivých panství téměř nikdy zahrnuty do jediné třídy se stejnými povinnostmi. Nadto se případ od případu výrazně lišily hranice jednotlivých skupin i jejich nomenklatura. Jedno z nejběžnějších kritérií poskytovala daň z hlavy, jež si dosud podržela cosi ze svého dřívějšího významu znaku ochrany bez hanlivého zabarvení. Osobně nesvobodní nádeníci, natolik chudí, že bylo často nutné odpustit jim dokonce i dědické poplatky, samozřejmě tuto daň neplatili. Ta však nefigurovala ani v tradičním souboru zá­ vazků, přitom velmi tíživých, jež musela plnit celá jedna část pachtýřů nevolného postavení. Rodiny, jež charakterizovala tato dávka, připomí­ nající kdysi dobrovolné vzdání se svobody, se tak i přesto, že byly samy vzhledem k dědičnosti této závislosti často považovány za nesvobodné, zpravidla pokládaly za výše postavené, než byli ostatní „nesvobodní". Jinde se potomci někdejších chráněnců i nadále nazývali starobylým slovem Muntmen, odvozeným z germánského pojmu Munt, jenž kdysi

280

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

označoval autoritu ochránce. V románských zemích by se řeklo commendés. Zatímco na francouzském venkově si ve 12. století tito commendés, ostatně jen nízkého počtu, zachovali ze svého původního statusu jen nyní už bezobsažné označení a stali se součástí „nevolnictva", jejich ně­ mečtí protějškové si často dokázali udržet postavení specifické třídy, ba někdy dokonce teoreticky i svobodu. Pevné bariéry mezi těmito vrst­ vami poddanského obyvatelstva pomáhal udržovat zákaz sňatků mezi příslušníky různých tříd nebo alespoň ztráta statusu, jakou z právního hlediska vyvolávalo uzavření manželství s níže postaveným partnerem. Možná byl ale hlavní příčinou originality německého vývoje přede­ vším časový posun. Panství německého typu se svými nedělitelnými držbami, často rozčleněnými do několika právních kategorií, s řadou šuplíčků, kam se snažilo zařadit jednotlivé osoby s jejich specifickým postavením, bylo kolem roku 1200 celkem vzato stále velmi blízké karolinskému modelu: jistě mnohem víc než v téže době panství francouzské. I Německo se však mělo začít od tohoto vzoru v následujících dvou sto­ letích stále více vzdalovat. Ve 13. století, tedy o dvě či tři století později než ve Francii, došlo zejména k začlenění všech dědičně závislých osob do společné právní kategorie. I zde nová nomenklatura přejímala pojmy z terminologie zavánějící otroctvím. Pojem „vlastní člověk" (homo proprius, Eigen), který původně označoval úžeji nesvobodné osoby držené jako čeleď na dominiu, se postupně rozšířil na řadu pachtýřů, pokud byli k pánovi připoutáni z otce na syna. Pak se tento pojem začal dopl­ ňovat jiným slovem, které jasně vyjadřovalo osobní povahu vazby: po­ divnou shodou s nejrozšířenějším označením francouzského nevolníka se do budoucna mělo stále častěji říkat eigen von dem Lipe Leibegen. Řadu rozdílů mezi touto pozdní Leibeigenschaft, jejíž studium přesahuje tema­ tiku feudální éry, a francouzským nevolnictvím 12. století přirozeně způ­ sobily odlišnosti vyplývající z jiného prostředí a doby. Přesto však platí, že se zde opět setkáváme s onou specifickou archaičností, jež téměř po celou feudální éru působí jako charakteristický rys německé společnosti. Anglie: proměny venkova Stav venkovských tříd v Anglii v polovině 11. století opět připomíná staré karolinské urbáře: ukazuje sice na mnohem volnější uspořádání pozemkového panství, ale zároveň i na více méně stejně složitý systém vztahů závislosti mezi jednotlivci. S tímto zmatkem se potýkala řada

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

281

pevninských kleriků zvyklých na zcela jiné podmínky, které Vilém Do­ byvatel pověřil sestavením katastru svého nového království. Termino­ logie, kterou používali, převzatá obvykle ze západní Francie, odpovídala ostrovním skutečnostem jen nepřesně. Z těchto zápisů však jasně vy­ plývá několik základních rysů. Jednak zde existovali skuteční otroci (theows), z nichž někteří získali vlastní pozemky, dále pachtýři zatížení dávkami a službami, kteří však byli pokládáni za svobodné, a konečně „darovaní", lidé podřízení nějakému ochránci, který nemusel být nutně pánem jejich držby, pokud nějakou měli. Tato podřízenost člověka člo­ věku byla někdy ještě natolik volná, že od ní podřízený mohl z vlastní vůle odstoupit. Jindy bylo pouto naopak nerozlučitelné a dědičné. Ko­ nečně zde byli - bez označení - také opravdoví venkovští alodní vlast­ níci. Vedle tohoto rozdělení nadto existovaly ještě dva další rozlišovací principy, jež se nemusely nutně překrývat: ten první byl odvozen z pro­ měnlivé rozlohy jednotlivých hospodářství a ten druhý z podřízenosti tomu či onomu rodícímu se vrchnostenskému právu. Tento systém rozvrátil a zjednodušil normanský vpád, který téměř úplně obnovil osazenstvo držitelů panství. Po dřívějším stavu zůstala nepochybně řada stop, zejména na severu, kde sedláci-bojovníci způ­ sobili, jak jsme již viděli, spoustu starostí právníkům, zvyklým na zcela jiné rozdělení tříd. Sto let po bitvě u Hastingsu se však situace v celku velice přiblížila Francii. Vedle pachtýřů, kteří záviseli na jediném pánovi, od něhož drželi svůj dům i pole, se utvořila třída „vázaných lidí" (bond­ men) či „narozených lidí" (nativi, niefi), což byli osobní a dědiční poddaní, kteří byli z tohoto důvodu pokládáni za „nesvobodné". Ti byli zatíženi povinnostmi a zákazy, jejichž účel, v podstatě stále týž, už známe: šlo o zákaz vstoupit do církevního řádu a uzavírat sňatek mimo panství a svou vrstvu, odvádění nejlepšího kusu movitého majetku při každém úmrtí, daň z hlavy (ta se však podle obyčeje, s jehož obdobou se v jistých ohledech setkáváme v Německu, vybírala obvykle jen tehdy, pokud jedi­ nec nežil na půdě svého pána). K tomu přidejme povinnost, jejímž smys­ lem překvapivě byla ochrana dobrých mravů a s jejíž obdobou - natolik byla tato feudální společnost jednotná - se setkáváme ve vzdáleném Katalánsku: pokud se dcera nevolníka spustila s nějakým mužem, mu­ sela svému pánovi zaplatit pokutu. Tito nesvobodní se někdejším ot­ rokům, oproti nimž byli mnohem početnější, nepodobali ani svým způsobem života, ani právem, jímž se řídili. O tom svědčí skutečnost, že na rozdíl od tbeow anglosaské doby se v případě vraždy jejich rodina

282

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

dělila s pánem o příslušný peněžní trest. Rodová solidarita, jež byla ot­ rokovi cizí, byla naopak nedílnou součástí života nevolníka nové doby. V jistém ohledu se však projevoval jeden skutečně hluboký rozdíl oproti Francii. Anglickému pánovi se dařilo mnohem lépe než jeho pevninskému sousedovi udržet na své půdě nevolníky, ba dokonce i obyčejné pachtýře. V této úctyhodně sjednocené zemi totiž měla krá­ lovská autorita dostatečnou sílu, aby vypátrala niefs na útěku a potres­ tala ty, kteří je přijali na svém panství. Pán měl také v rámci vlastního panství k dispozici instituci, jež mu umožňovala držet své poddané pevně v rukou. Její precedenty byly nepochybně anglosaské, ale první normanští králové, kteří usilovali o důsledný dohled nad svým úze­ mím, ji upravili a rozvinuli. Nazývala se frankpledge, což znamenalo ru­ čení - rozumějme vzájemné ručení - svobodných lidí. Jejím cílem totiž bylo zřízení rozsáhlé sítě solidarity pro účely represe. Téměř na celém anglickém území bylo proto obyvatelstvo rozděleno do skupin po de­ seti. Každá skupina byla zodpovědná za to, že se její členové dostaví v případě předvolání před soud. Vůdce skupiny měl v určeném čase předvést viníka či obžalovaného před zástupce veřejné moci, který měl zároveň prověřit, že touto sítí nikdo nepropadl. Původně měli být do tohoto systému začleněni všichni svobodní lidé s výjimkou nejvyšších tříd, tedy služebníků a bojovníků žijících v panských domech, jejichž přirozeným ručitelem byl jejich předák, a konečně s výjimkou kleriků. Pak došlo velmi rychle k závažné transformaci. Instituci frankpledge byly podřízeny jen závislé osoby z jednotlivých panství, které této instituci podléhaly bez výjimky a bez ohledu na postavení. Tak se stal lživým i samotný její název, protože řada těchto závislých už nebyla pokládána za svobodné, což byl paradoxní, ale zároveň výmluvný důkaz významo­ vého posunu, s jakým jsme se setkali už mnohokrát. Jelikož nadále ne­ bylo možné, aby právo vykonávat takovýto soudní dohled uplatňovali úředníci, kterých bylo jen málo, přecházela tato pravomoc stále častěji přímo na pány nebo přinejmenším na mnohé z nich. V jejich rukou se pak stala mimořádně účinným nástrojem nátlaku. Normanský vpád, který vtiskl panstvím tak pevnou strukturu, však napomohl také zřízení výjimečně dobře vyzbrojené královské moci. Ja­ kási hraniční dohoda, kterou obě mocnosti uzavřely, vysvětluje poslední proměnu, jaká ve středověké Anglii potkala klasifikaci jednotlivých sta­ tusů, včetně pojmu svobody. Od poloviny 12. století zaznamenaly soudní pravomoci monarchie pod vlivem normanské a později anjouovské

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

283

dynastie mimořádný rozvoj. Tato výjimečná pokrokovost však byla pat­ řičně vykoupena. Soudci Plantagenetů, nucení respektovat bariéru, kte­ rou pro pomaleji se formující státy, jako například pro Francii, následně nebylo tak těžké překonat, se po jistém váhání rozhodli nevměšovat mezi lorda příslušného panství a jeho poddané. Ne, že by tito poddaní neměli přístup ke královským soudům. Pán či jeho dvůr měli výhradní právo soudit pouze ty případy, jež souvisely se vztahy mezi poddanými a pánem. Tyto kauzy se však dotýkaly prvořadých zájmů těchto prostých lidí, totiž výše dávek a vlastnictví a převodu držby. Počet lidí, jichž se tato opatření týkala, byl přitom značný, protože vedle „vázaných" (bondmen) k nim patřila i většina obyčejných pachtýřů, jež se běžně ozna­ čovali jako vilains, tedy slovem převzatým z francouzštiny. Anglickou společnost tak rozdělila další trhlina, jejíž reálný rozsah byl zcela zjevný: jednu část tvořili skuteční poddaní krále, nad nimiž se jednou pro­ vždy rozprostíral ochranný stín jeho spravedlnosti, a část druhou ven­ kovská masa, která byla víc než z poloviny ponechána panské libovůli. Představa, že být svobodný znamená především mít právo být sou­ zen veřejným soudem, zatímco otrok podléhá pouze pánovu potrestání, pravděpodobně nikdy zcela nezanikla. Právníci tak budou obratně tvr­ dit, že vůči svému pánovi, avšak jen vůči němu (protože ve vztahu ke třetím osobám nic nebránilo odvolání se na běžné soudnictví), je vilain nesvobodný. Obecné smýšlení a dokonce i soudní praxe však na věc na­ hlížely méně poučeně a jednodušeji. Od 13. století se obecně připouštěla synonymita pojmů vilain siserfyjež byly stejně jako ve Francii kdysi téměř protikladné. Šlo o velmi závažné ztotožnění, protože se ani v nejmenším neomezovalo pouze na výrazové prostředky. Ty totiž ve skutečnosti vyja­ dřovaly živoucí kolektivní představy. Také status člověka označovaného jako vilain se stal napříště dědičným, a ačkoli v rámci těchto vilains vyčle­ ňoval jakýsi cejch méněcennosti potomky někdejších bondmen, jichž bylo ostatně zřejmě vždy méně než francouzských nevolníků, stále víc se pro­ jevovala snaha podřídit všechny příslušníky nové nevolnické třídy povin­ nostem a poskvrně, jež kdysi lpěly pouze na těchto „vázaných lidech". Říci však, že vilain je člověk, který v rámci vztahů se svým pánem podléhá výhradně jeho soudu, a následně (protože v důsledku přeno­ sitelnosti pozemkového majetku přestával být stále častěji status člo­ věka totožný se statusem půdy) že vlastnictví venkovské držby už není chráněno královskými soudy, to nepochybně znamenalo definovat jis­ tou společenskou třídu či kategorii nemovitostí. Neznamenalo to však

284

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

stanovit jejich obrysy. K tomu totiž bylo potřeba ještě najít způsob, jak určit, kdo z těchto lidí a pozemků bude podléhat tomuto omezení, z něhož vyplývalo všechno ostatní. Bylo nemyslitelné, aby se pod tak opovrženíhodnou hlavičku zařadili všichni jedinci, kteří měli nějakého pána, či všechny nemovitosti v lenní závislosti. Nestačilo ani vyloučit všechna rytířská léna. Mezi vlastníky pachtů, jež byly součástí nějakého panství, bylo mnoho lidí příliš vysokého postavení, nemluvě o řadě sed­ láků, jejichž svoboda byla doložena příliš dlouho a jednoznačně, než aby bylo možné tyto osoby zčistajasna zahrnout do nevolnické masy. Soud­ nictví se tak uchýlilo ke kritériu, které mu i v tomto případě poskytlo dědictví představ či předsudků, hluboko vrostlých do obecného myšlení. Veškerá práce otroka náležela jeho pánovi. Muset pánovi věnovat velkou část svého času se tak logicky jevilo jako závažné omezení svobody, a to především tehdy, když takto požadované úkony patřily k oněm hrubým manuálním pracím, jež byly vnímány jako potupné a v celé Evropě ob­ vykle příznačně označovány jako „otrocké". Venkovská držba tudíž vůči pánovi zavazovala k těžkým rolnickým pracím, někdy natolik těžkým, že byly téměř nezákonné, a jiným službám, pokládaným za degradující. Lidé, kteří tyto pozemky ve 13. století vlastnili, se tak stali základnou třídy označované jako vilains. V dílčích případech bylo rozlišení často proměnlivé a existovaly kraje, jež byly této klasifikace téměř úplně ušet­ řeny. Princip však byl nalezen. Konkrétní problém, který vyvstal před právníky Plantagenetů v dů­ sledku koexistence předčasně rozvinutého královského soudnictví a mocné pozemkové aristokracie, byl stejně jako samotné tyto skuteč­ nosti specificky anglický. Totéž platí i o rozlišení tříd, které tuto otázku umožnilo vyřešit a jehož dalekosáhlé důsledky, překračující námi vyty­ čené období, měly být mimořádně závažné. Samotné koncepce, jež vy­ tvořila právní obec, aby podložila novou myšlenku nevolnictví, naopak náležely ke společnému dědictví feudální Evropy. To, že má mít sedlák, byť by byl svobodný, jediného soudce, totiž vlastního pána, obhajoval ještě jistý francouzský právník z okolí Svatého Ludvíka. A velmi dobře víme, nakolik zůstala totožnost svobody s veřejným soudnictvím živá v Německu. Přesvědčení, že povinnost vykonávat jisté služby, chápané jako potupné či příliš těžké, je znakem nevolnictví, podněcovalo v Ile-deFrance kolem roku 1200 spory mezi jednotlivými vesnicemi, a to i přesto, že bylo v rozporu s přísným výkladem práva, a tudíž potíráno soudy.13) Ve Francii však pomalý, záludný, ale spolehlivě postupující vývoj státu

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

285

zabránil tomu, aby mezi soudními pravomocemi krále najedná straně a pánů na straně druhé vznikla takto ostrá hranice. Co se týče před­ stavy degradujících prací, ta sice hrála jistou roli při vymezování fran­ couzské aristokratické třídy, ale nikdy se jí nepodařilo nahradit stará kritéria nevolnictví. Nic si totiž nevynucovalo potřebu nového roztří­ dění jednotlivých statusů. Případ Anglie tak mimořádně jasně ukazuje, jak mohly v rámci civilizace, jež byla v mnoha ohledech velmi jednotná, některé určující představy, jež vykrystalizovaly pod vlivem daného pro­ středí, vyústit ve vznik zcela originálního právního systému, zatímco jinde je příslušné podmínky odsoudily ke stavu jakési trvalé zárodečnosti. Tento příklad tak nabývá hodnoty skutečné metodické lekce.

3. CESTA K NOVÝM FORMÁM PODDANSTVÍ Ustálení závazků Hluboké transformace, jež od 12. století začaly ovlivňovat vztahy mezi poddaným a pánem, se měly protáhnout na několik století. Na tomto místě tak postačí naznačit, jakým způsobem seniorátní systém přetrval po celé období feudalismu. Od doby, kdy v praxi nepoužitelné a stále hůře srozumitelné karolinské urbáře upadly v zapomnění, hrozilo nebezpečí, že se vnitřní život jednotlivých panství, a to i těch největších a nejobstojněji spra­ vovaných, bude řídit už jen ryze ústními pravidly. Po pravdě řečeno nic nebránilo tomu, aby byly po vzoru těchto urbářů sestaveny nové soupisy majetků a práv, jež by byly lépe uzpůsobeny okamžitým pod­ mínkám. Tak se totiž zachovaly některé kostely v krajích, kde byla karolinská tradice i nadále mimořádně živá, jako například v Lotrinsku. Zvyk sestavovat tyto inventáře neměl v budoucnosti nikdy zcela zanik­ nout. Záhy se však pozornost zaměřila na jiný typ písemnosti, jež na­ místo popisu půdy stanovovala poměry mezi jednotlivými lidmi, a tak zjevně lépe odpovídala potřebám doby, kdy se panství stalo především souborem správních pravomocí. Pán stanovoval listinou zvyková práva té či oné půdy. Tyto drobné lokální ústavy, teoreticky poskytované pří­ slušným pánem, byly i přesto obvykle výsledkem předběžných jednání s poddanými. Taková dohoda se zdála být tím nezbytnější, že se její text nejčastěji neomezoval na zaznamenání starší praxe, ale naopak ji

286

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

v jistých ohledech upravoval. To platí například o listině, kterou opat ze Saint-Arnoul v Metách roku 967 zmírnil služebné břemeno lidem z Morville-sur-Nied, nebo v opačném smyslu také o „paktu", jímž mniši z Beze v Burgundsku vnutili poměrně tvrdá ustanovení obyvatelům jisté vyhořelé vesnice za příslib pomoci při její rekonstrukci.14) Až do počátku 12. století však byly tyto dokumenty stále ještě velmi vzácné. Z řady příčin se však od této doby staly stále častějšími. V panských kruzích zajistil vítězství písma nový zájem o právní přehlednost. Písmo se však díky pokroku vzdělanosti začalo cenit dokonce i v řadách pro­ stých lidí. V naprosté většině případů tito lidé sice nebyli schopni sami číst, ale skutečnost, že se tolik venkovských společenství dožadovalo lis­ tin a uchovávalo je, nepochybně znamená, že v jejich bezprostředním okolí působili lidé, klerikové, kupci či právníci, kteří byli připraveni jim tyto dokumenty vyložit. Proměny společenského života vedly především k ustálení závazků a zmírnění jejich tíživosti. Téměř v celé Evropě i nadále pokračovala velká vlna klučení. Kdo chtěl na svou půdu přilákat nové osadníky, musel jim slíbit výhodné podmínky. Osadníci mohli přinejmenším žádat, aby byli předem uchráněni jakékoli zvůle. Jejich příkladu pak byli nuceni následovat i předáci starších vesnic v okolí nově kolonizovaných oblastí, aby tak předešli odchodu svých poddaných na půdu s méně tíži­ vým břemenem povinností. Jistě není náhoda, že obě ustanovení zvyko­ vého práva, jež se měla stát předlohou tolika dalším podobným textům, totiž listina obce Beaumont-en-Argonne a listina obce Lorris v blízkosti orléanského lesa, z nichž ta první byla udělena tehdy nedávno založené aglomeraci a druhá naopak velmi staré osadě, a jež tedy obě vznikly na okraji velkých zalesněných masivů, mají jeden společný rys, totiž že se v nich ozývají rány dřevorubeckých seker. A je stejně příznačné, že v Lot­ rinsku se slovo Villeneuve („nové město") stalo nakonec názvem každé lokality, která získala podobnou listinu, byť by byla sebestaršího zalo­ žení. Stejným směrem se odvíjel i vývoj měst. Jelikož i ona byla podří­ zena světským nebo duchovním pánům, mnohým z nich se od konce 11. století podařilo vydobýt si závažné výhody, jež byly zaznamenány na pergamen. Vyprávění o jejich triumfech dodávalo odvahu venkov­ ským masám a zájem, jenž mohla vyvolat privilegovaná města, vzbuzo­ val obavy venkovských pánů. Zrychlení hospodářské výměny konečně nejenže ponoukalo pány, aby pomýšleli na jisté změny v rozdílení po­ vinností, ale tím, že přivedlo jakousi finanční hotovost dokonce i do

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

287

truhliček chudiny, otevíralo před těmito nejníže postavenými nové mož­ nosti. Tito venkované, kteří nyní byli méně chudí, a tudíž i méně bez­ mocní a rezignovaní, mohli od této chvíle buď nakupovat, čeho se jim nedostávalo, nebo si to vzít násilím: všechny ústupky pánů totiž ani zda­ leka nebyly zadarmo ani výsledkem ryzí dobré vůle. Počet oněch drob­ ných venkovských ústav tak na horách i v údolích postupně vzrostl. Ve Francii se jim říkalo listiny „zvyků" či „svobod". Někdy stála obě slova vedle sebe, přičemž to druhé z nich nutně neznamenalo zrušení nevol­ nictví, ale spíš připomínalo nejrůznější zmírnění tradičních závazků. Listina zvyků byla v Evropě konce feudální éry a následujícího ob­ dobí velmi rozšířenou institucí. S mnoha jejími příklady se setkáváme v celém francouzském království, v Lotharingii a Arelatském království, v porýnském Německu, v téměř celé Itálii včetně sicilského království a konečně i na celé rozloze Iberského poloostrova. Španělské poblacio­ nes a fueros či italské statuti se od francouzských listin neliší samozřejmě jen svým názvem a ani ve Francii je nelze všechny hodit do jednoho pytle. Značné rozdíly se v jednotlivých zemích či provinciích projevují i v hustotě a dataci jejich výskytu. Nejstarší španělské poblaciones, jež se objevují zároveň s úsilím křesťanů o znovuosídlení dobytých území, spadají do 10. století. Na středním Rýně nejsou první vesnické listiny starší než z doby kolem roku 1300 a napodobují zde západnější vzory. Jakkoli se mohou zdát tyto odlišnosti důležité, otázky s nimi spojené jsou malicherné vedle těch, které vyvolává existence dvou obrovských bílých skvrn na mapě venkovských „svobod", a to jednak Anglie a dále zarýnského Německa. Ne, že by snad na obou těchto stranách nezís­ kalo dost společenství od svých pánů příslušné listiny. Téměř výhradně se však jednalo o skupiny městské. Téměř v každém středověkém městě, s výjimkou velkých obchodních metropolí, nepochybně stále přežívalo cosi z venkovského života: společenství mělo své pastviny, obyvatelé města svá pole, která ti nejchudší obdělávali vlastníma rukama. Prosté „městysy", řekli bychom dnes o většině takto privilegovaných německých či anglických lokalit. Přesto však platí, že o udělení takovýchto výhod rozhodovala pokaždé existence trhu, obchodnické třídy a řemeslnictva. Jinde naopak tento trend zasáhl obyčejné vesnice. To, že Anglie listiny venkovských zvyků neznala, stačí vysvětlit pevnou strukturou panství a jeho vývojem, jenž byl v jistém smyslu mimořádně příznivě nakloněn rozhodčí roli pánů. Lordi měli své urbáře a svitky s výnosy svých soudních dvorů. Nač by pak pociťovali potřebu jinak

288

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

kodifikovat zvyky, jejichž proměnlivost jim sama měla postupně umož­ nit, aby s vlastnictvím pachtů nakládali podle svého. K tomu dodejme, že vzhledem k tomu, že klučení bylo na ostrově zjevně relativně málo intenzivní a že zde páni nadto disponovali velmi účinnými prostředky zadržování poddaných, hrála zde tato příčina, která na pevnině patřila k nejsilnějším popudům k vydávání ústupků, jen nevýznamnou roli. V Německu nic podobného neexistovalo. Listina zvyků zde také zů­ stala čímsi výjimečným jen z důvodu obliby jiného způsobu zazname­ návání závazků, nazývaného Weistum. Charles Edmond Perrin Weistum vynalézavě navrhl nazývat ve francouzštině rapport de droits, tedy „sdě­ lení práv". Jelikož se na německých panstvích udržel zvyk svolávat zá­ vislé na pravidelná shromáždění, jež navazovala na karlovská soudní shromáždění, zdálo se praktické přednést jim při této příležitosti tra­ diční ustanovení, jimiž se měli řídit a k jejichž respektování se měli svou přítomností při tomto prohlášení přihlásit: šlo o jakýsi neustále opakovaný průzkum zvyků, který se svou podstatou silně podobal šet­ řením, jejichž výsledky kdysi zaznamenávaly urbáře. Tak byly pořízeny texty, k nimž se občas připojovaly i nějaké dodatky. Vlastní doménou tohoto „sdělení práv" bylo zarýnské Německo. Na levém břehu až po území francouzského jazyka se táhla rozsáhlá přechodná zóna, kde „sdělení" koexistovalo s listinou zvyků. Weistiimer sice byly obvykle po­ drobnější než zvyková listina, ale jejich zásady se daly snadněji upravo­ vat. Základní výsledek však byl v obou případech stejný. Ačkoli vždycky všude existovala řada vesnic, kde neměli Weistum ani zvykovou listinu, a tam, kde se tato opatření vyskytovala, neobsahoval ani jeden z obou způsobů právo vynášet hrdelní rozsudky, započala nová fáze dějin ev­ ropského panství ve skutečnosti právě ve znamení rostoucí stability vztahů mezi pány a poddanými. „Nechť není vybírána žádná daň, jež není předepsána." Tato věta, jež pochází z jedné roussillonské listiny, zněla jako program právní mentality a struktury, jež už byla na hony vzdálená prvnímu feudálnímu věku.15) Proměna vztahů mezi jednotlivci Jak se vnitřní život panství postupně ustaloval, zároveň se v jistých ohledech i zcela změnil. Obecně došlo k omezení robot, k nahrazování robotních prací a naturálních dávek peněžními platbami a konečně i k postupnému odstranění toho, co bylo v systému závazků stále ještě

VZTAHY ZÁVISLOSTI V RÁMCI NIŽŠÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD

289

poznamenáno nejednoznačností a nahodilostí: zápisy o těchto skuteč­ nostech se od této chvíle nacházely v chartulářích na každé stránce. Ze­ jména kdysi zcela libovolně vypisovaná berně se ve Francii proměnila v pravidelně vybíraný poplatek pevné výše. Podobně nahradila paušální daň dodávky, jež musely být pánovi poskytnuty při jeho samozřejmě ne­ předvídatelném pobytu na určitém místě. I přes řadu rozdílů, krajových či místních, bylo zřejmé, že poddaný měl stále častěji tendenci stát se poplatníkem, jehož daňový výměr se rok od roku měnil jen minimálně. Forma závislosti, v níž našla podřízenost člověka vůči jinému člo­ věku své nejryzejší vyjádření, buď zcela zanikla, nebo se výrazně změ­ nila. Od 13. století značně snižovala počet francouzských a italských nevolníků častá osvobození, jež se někdy vztahovala na celé vesnice. Jiné skupiny dosáhly svobody jen díky tomu, že se na jejich původní status časem zapomnělo. To ale není všechno: tam, kde nevolnictví ve Francii dosud přežívalo, se postupně vzdálilo dřívějšímu hommage de corps, „tě­ lesnému homagiu", tedy dobrovolné odevzdání vlastní svobody. Nebylo už tak silně vnímáno jako osobní pouto, ale spíš jako výraz třídní méně­ cennosti, jež mohla jakousi formou kontaminace přecházet z pozemku na člověka. V této době tak existovaly nevolné držby, jejichž vlastnictví z člověka dělalo nevolníka a jejichž opuštěním člověk naopak někdy dosáhl svobody. Samotný soubor specifických povinností se v nejedné provincii rozpadl. Objevila se nová kritéria nevolnictví. Zatímco kdysi byl podřízen nepravidelné berni nespočet pachtýřů, nyní dostali nevol­ níci, kteří nevolníky zůstali, přesný daňový výměr. Platit podle pánovy libovůle bylo napříště přinejmenším předpokladem nevolnictví. To vše tehdy náleželo k téměř všeobecně rozšířeným novinkám. Byl snad an­ glický vilain i přes svá tak nápadná specifika něčím jiným než statusem definovaným nejednoznačnými povinnostmi, například robotou, a zá­ vazky pevně vázanými na konkrétní nemovitost? Zatímco dříve, v době, kdy kromě „vázaných lidí", bondmen, dosud neexistovali jiní nesvobodní, bylo znakem nevolnictví zavázání vlastní osoby, do budoucna měl být člověk takto ocejchován jakožto vilain. A tím byl zejména ten, kdo byl podřízen nejednoznačné stanoveným službám a „večer nevěděl, co bude dělat druhého dne ráno". V Německu, kde se třída eigen von dem Lipe Leibegen sjednotila až velmi pozdě, byl vývoj pomalejší. I přesto se však nakonec ubíral více méně stejnými cestami. Panství samo o sobě nelze pokládat za vlastní feudální instituci. Ko­ existovalo a v budoucnosti mělo i nadále koexistovat se silnějším státem,

290

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

řidšími a méně stabilními klientskými vztahy a mnohem rozsáhlejším oběhem peněz. Toto staré uspořádání vděčilo novým životním podmín­ kám, jež se začaly utvářet zhruba od 9. století, nejen za rozšíření své pů­ sobnosti na mnohem větší část populace, ale i za úctyhodné upevnění své vnitřní struktury. Panství bylo stejně jako rod hluboce ovlivněno prostředím. V době, kdy se rozvinula vazalita, bylo panství především společenstvím závislých, kteří byli zároveň ochraňováni, ovládáni a vy­ sáváni svým předákem a z nichž mnozí k němu byli připoutáni jakýmsi dědičným údělem, bez ohledu na vlastnictví půdy či bydliště. Panství přežilo, ač s jinými rysy, úžeji spjatými s půdou a jednoznačněji hos­ podářskými, i tehdy, když skutečně typické vztahy feudality ztratily funkčnost. Určitý typ společenského uspořádání, pro nějž jsou charak­ teristické specifické vazby mezi lidmi, se tak může projevovat nejen no­ vými výtvory, ale zároveň také přetvářet to, co přijímá z minulosti a co předává následujícím epochám.

2. DÍL

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY A ZPŮSOB VLÁDNUTÍ

UPOZORNĚNÍ ČTENÁŘI Síť vztahů závislosti, jež svými nitkami spojila jednotlivé příčky spo­ lečenského žebříčku od těch nejvyšších až po nejnižší, vtiskla civili­ zaci evropské feudality její nejcharakterističtější rys. V předcházejícím svazku jsme se pokusili ukázat, jakým způsobem, pod vlivem jakých okolností a jaké myšlenkové atmosféry a s pomocí jakých prvků pře­ vzatých z minulosti se tato tak specifická struktura mohla zrodit a vy­ víjet. Ve společnostech, k nimž se tradičně váže přívlastek „feudální", se však individuální osudy nikdy neřídily výhradně jen těmito vztahy bezprostřední podřízenosti či nadřazenosti. Lidé se v nich dělili také do hierarchicky uspořádaných skupin, které se lišily svým odborným zaměřením a stupněm moci a prestiže. Nad mračnem nesčetných drob­ ných ohnisek moci nejrůznějšího druhu nadto stále přežívaly autority širšího dosahu a odlišné povahy. Počínaje druhým feudálním věkem se jednak stále přísněji uspořádávaly jednotlivé třídy a dále se stále energič­ těji moc soustředila kolem několika velkých panovníků a významných cílů. Právě na studium tohoto druhého aspektu společenské organizace se nyní musíme zaměřit. Poté se konečně budeme moci pokusit odpo­ vědět na otázky, jež zjevně od prvního okamžiku ovládaly celý výzkum: Na základě jakých základních rysů, ať už odpovídaly této konkrétní fázi západoevropského vývoje či nikoli, si těchto několik století vysloužilo označení, jež je takto vyděluje z našich dějin? A co z jejich dědictví pře­ trvalo i v dobách, jež po nich měly následovat?

1. K N I H A

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

1. UROZENÍ JAKO FAKTICKÁ TŘÍDA Zánik starší aristokracie krve Autorům, kteří jako první použili pojem feudalità, stejně jako osob­ nostem Francouzské revoluce, které usilovaly o její zničení, připadal pojem šlechta neoddělitelně spjatý s feudální problematikou. Ne­ existuje přitom chybnější myšlenková asociace, alespoň tedy pokud chceme historické terminologii ponechat určitou přesnost. Společ­ nosti feudální éry samozřejmě nebyly v ničem rovnostářské. Každá vládnoucí třída ale nutně nemusí být šlechtou. Aby si zasloužila toto označení, musí zjevně splňovat dvě podmínky, a těmi jsou jednak exis­ tence specifického právního statusu, jenž potvrzuje a ztělesňuje nad­ řazenost, k níž se tato třída hlásí, a dále předávání tohoto statusu krví, za předpokladu, že k němu budou mít otevřený přístup i některé nové rody, i když jen v omezeném počtu a na základě jasně stanovených pravidel. Řečeno jinými slovy, k tomu, aby se někdo pokládal za pří­ slušníka této třídy, mu nesmí stačit ani faktická moc, ani ona forma rodové podpory, v praxi přitom tak účelná, jež plyne z předávání ma­ jetku či z pomoci dobře situovaných rodičů dítěti. Kromě těchto sku­ tečností je dále nezbytné, aby společenská privilegia, jako například dědičnost, byla uznána právně. Copak dnes pokládáme, ne-li snad ironicky, naši vysokou buržoazii za kapitalistickou šlechtu? Dokonce i tam, kde stejně jako v našich demokraciích tato zákonná privilegia zanikla, posiluje třídní vědomí paměť těchto starších výsad: není sku­ tečným šlechticem, kdo nemůže prokázat, že těchto výhod požívali už jeho předkové. V tomto smyslu, který je jediný legitimní, však na Zá­ padě šlechta vznikla až relativně pozdě. První obrysy této instituce se začaly objevovat nejdříve ve 12. století a pevně se tato třída utvořila až ve století následujícím, když byly léno a vazalita už na sklonku své existence. Celý první feudální věk a doba bezprostředně předcházející šlechtu vůbec neznaly.

294

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Tím se tato epocha lišila od civilizací, jejichž vzdálený odkaz přijala. Pozdní římská říše měla senátorský řád, z něhož za prvních Merovejců hrdě odvozovali své genealogie nejvýznamnější římští poddaní írán­ ského krále, a to i přesto, že někdejší právní privilegia tohoto stavu už dávno zanikla. U mnoha germánských národů existovaly rody oficiálně označované jako „urozené", čemuž v lidovém jazyce odpovídalo slovo edelinge, které latinské texty překládaly jako nobiles a které dlouho pře­ žívalo ve frankoburgundském dialektu ve tvaru adelenc. Z tohoto titulu zmíněné rody požívaly přesně stanovených výsad, zejména vyšší ceny krve. Jejich příslušníci se, jak se říká v anglosaských dokumentech, „ro­ dili cennější" než ostatní lidé. Tam, kde získal stát podobu monarchie, tyto dynastie, které se vší pravděpodobností pocházely ze starých rodů místních vůdců, „knížat jednotlivých krajů", o nichž hovoří Tacitus - ve většině případů ztratily svou politickou moc ve prospěch královské dy­ nastie, která původně vzešla z jejich řad. I přesto si však zachovaly ne­ jednu známku své dřívější prestiže posvátných rodů. Tyto rozdíly ale nepřežily dobu barbarských království. Řada rodů takovýchto edelinge nepochybně brzy vymřela. Sama jejich velikost byla oblíbeným cílem soukromých odplat, pronásledování a válek. S výjim­ kou Saska jich od dob, jež následovaly bezprostředně po věku nájezdů, zbylo jen velmi málo: například u Bavorů jen čtyři. U Franků, budeme-li předpokládat, že i zde byla tato aristokracie krve zastoupena už v nejstarší době, což nelze prokázat, zanikly ještě před vznikem prvních íránsky psaných dokumentů. Podobně tvořil i senátorský stav jen oje­ dinělou a křehkou oligarchii. Tyto kasty, jež svou hrdost odvozovaly z paměti, se však dál přirozeně neobnovovaly. V nových královstvích byly aktuální příčiny nerovnosti mezi svobodnými lidmi zcela jiného typu: patřilo k nim bohatství a jeho důsledek, moc, a dále služba králi. Oba atributy sice v praxi často přecházely z otce na syna, i tak ale po­ nechávaly volnou cestu náhlým vzestupům i pádům. V Anglii si od 9. či 10. století zachovali právo označované jako aetherling na základě vysoce příznačného omezení jen osoby blízké králi. Dějiny vládnoucích rodů v prvním feudálním věku také nemají ná­ padnější rys, než je zanedbatelná délka jejich genealogií, alespoň tedy pokud se shodneme na tom, že spolu s báchorkami, jež si vytvořil sám středověk, odmítneme i důmyslné, leč křehké domněnky, které dosud nashromáždili různí odborníci ohledně až příliš hypotetických pravi­ del předávání vlastních jmen. Například nejstarším známým předkem

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

295

Welfů, kteří sehráli značnou roli v rámci Francie Occidentalis a v letech 888-1032 nosili burgundskou korunu, byl jistý bavorský hrabě, s jehož dcerou se oženil Ludvík Zbožný. Za Ludvíka Zbožného se zrodil i rod hrabat z Toulouse a za Karla Holého dynastie markrabat z Ivrée, kteří se později stali králi Itálie. Dnes je pravděpodobně nejstarší dynastií v Ev­ ropě rod Liudolfingů, saských vévodů a později králů Francie Orientalis a rovněž císařů. Co však víme o původu jejich prapředka, Roberta Sil­ ného, který ve své době patřil ke galským magnátům a byl zabit roku 866? Známe jen jméno jeho otce a to, že v jeho žilách patrně kolovala i saská krev.1) Jakoby se v okamžiku, kdy dosáhneme oné osudné hranice roku 800, vše nevyhnutelně ponořilo do tmy. A to se zde jedná o mimo­ řádně starobylé rody, jež přímo či oklikou navazovaly na ony dynastie, většinou původem z Austrasie či Zarýní, jimž první Karlovci svěřili hlavní správní funkce po celé říši. Attonovci, kterým v i l . století patřily v severní Itálii hory a roviny na rozsáhlých plochách, pocházeli z jistého Siegfrieda, který vlastnil značné majetky v hrabství Lucca a který zemřel krátce před rokem 950. Za tímto datem se však nelze dopátrat žádného dalšího údaje. Polovina 10. století je rovněž okamžikem, kdy se náhle objevuje švábský rod Záhringenů, dále Babenberkové, zakladatelé Ra­ kouska, páni z Amboise a další. A kdybychom přešli k méně významným panským rodům, nit by se nám přetrhla v rukou ještě mnohem dříve. V tomto ohledu přitom nestačí jen obviňovat špatný stav našich pramenů. Kdyby byly v 9. a 10. století listiny méně ojedinělé, jistě by­ chom objevili ještě několik dalších genealogií. Je ale zarážející, že tyto nahodilé dokumenty vůbec potřebujeme. Liudolfingové, Attonovci, páni z Amboise i další rody měly v době své slávy své vlastní dějepisce. Jak je možné, že tito klerikové nic nevěděli nebo nám nechtěli nic sdě­ lit o předcích svých pánů? Genealogie islandských sedláků, jež se po staletí tradovaly výhradně ústně, jsou ve skutečnosti mnohem lépe známé než filiace středověkých baronů. V okolí těchto rodů se zájem o posloupnost generací objevil zjevně až v okamžiku, obvykle relativně pozdním, kdy se některý z nich poprvé prodral na skutečně vysokou pozici. Jistě existovalo dost dobrých důvodů se domnívat, že za tímto slavným datem by dějiny rodu neposkytly nic mimořádně zářného, a to buď proto, že rod vzešel ve skutečnosti z poměrně skromných poměrů (předkem slavné normandské dynastie Bellémovců byl zřejmě obyčejný 2 lukostřelec Ludvíka Zámořského), ) nebo častěji z toho důvodu, že zů­ stal dlouho napůl skrytý v houfu oněch vlastníků drobných panství,

296

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

jejichž počátky jakožto skupiny vyvolávají, jak uvidíme, značné obtíže. Hlavní příčinou tohoto zdánlivě tak podivného mlčení ale bylo to, že tito mocní netvořili urozenou třídu v plném významu tohoto slova. Ho­ vořit o šlechtě znamená hovořit o genealogiích. V tomto případě však genealogie neměly žádný význam, protože šlechta zkrátka neexistovala. Různé významy slova „urozený" v prvním feudálním věku To ale neznamená, že bychom se se slovem „urozený" (latinsky nobilis) v 9.-11. století často nesetkávali. Tento pojem však označoval jen ja­ kousi výsadu bez vztahu ke konkrétnímu právnímu významu, a to na základě takřka pokaždé odlišných kritérií. Téměř vždy byla jeho sou­ částí představa urozeného původu, ale zároveň i jistého bohatství. Jen se podívejme, jak obvykle srozumitelný Pavel Diákon při glosování Řehole svatého Benedikta v 8. století váhal mezi oběma těmito interpretacemi a jak se do nich zapletl.3) Tyto významy, příliš proměnlivé, aby snesly přesné definice, odpovídaly od počátku feudální éry přinejmenším ně­ kolika základním tendencím, jež jsou poučné už svými transformacemi. V dobách, kdy muselo tolik lidí přistoupit na to, že budou svou půdu držet od nějakého pána, se už samotný fakt, že člověk této závis­ losti unikl, jevil jako známka nadřazenosti. Nelze se tak divit tomu, že vlastnictví alodu, byť by byl jen obyčejným venkovským majetkem, bylo někdy pokládáno za dostatečný předpoklad pro to, aby byl jeho maji­ tel označován za „urozeného" (nobley edel).Je ostatně pozoruhodné, že ve většině textů, v nichž figurují drobní alodní vlastníci s tímto ozna­ čením, se titulem honosí jen proto, aby se ho vzápětí vzdali a stali se nájemci či nevolníky někoho z mocných. Pokud se s těmito „uroze­ nými", kteří byli ve skutečnosti jen poměrně prostými lidmi, od konce 11. století už nesetkáváme, nestalo se tak jen z toho důvodu, že pojem urozenosti vykrystalizoval na základě zcela jiných kritérií. Sama tato společenská kategorie totiž ve velké části Západu téměř úplně zanikla vymřením jednotlivých rodů. Ve franské době získalo obrovské množství otroků svobodu. Rodiny, jež nikdy nebyly poznamenány cejchem otroctví, přirozeně tyto vetřelce nepřijímali snadno jako sobě rovné. Římané kdysi znali vedle katego­ rie „svobodných", kam mohli patřit i osvobození otroci či jejich blízcí potomci, ještě třídu „těch, kteří se svobodní narodili" (ingenui). V pozd­ ní latině se ale oba tyto pojmy staly téměř synonymními. Nebyla však

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

297

právě takováto vrstva bez poskvrny skutečnou šlechtou, v obecném smyslu, jaký obvykle toto slovo má? „Být urozeným znamená nemít mezi předky žádného otroka." Tak se ještě kolem počátku 11. století vyjadřovala jedna italská glosa, která tak definovala úzus, jehož řadu 4

stop nacházíme i jinde. ) Ani zde však toto užití nepřežilo proměny spo­ lečenské klasifikace. Jak už jsme viděli, ve většině případů se dědicové někdejších osvobozených záhy stali zcela jednoduše znovu nevolníky. Existovali však jedinci, a to i v řadách obyčejných lidí, kteří sice byli podřízeni nějakému pánovi prostřednictvím své půdy, ale přesto si do­ kázali udržet osobní „svobodu". Tato nyní tak vzácná vlastnost se nevy­ hnutelně pojila s vědomím mimořádné úctyhodnosti, jež se v souladu s dobovými zvyklostmi mohla označovat jako „ušlechtilost". Některé texty tak mají tu a tam tendenci přiklánět se ke ztotožnění obou sku­ tečností. Tato synonymita ale nemohla být naprostá. Bylo možné na­ zývat šlechtou masu tzv. svobodných lidí, z nichž mnozí byli jakožto pachtýři podřízeni tíživé a potupné robotě? Na to, aby tuto myšlenku přijalo obecné mínění, se příliš příčila představě, jakou si veřejnost utvá­ řela ohledně společenských hodnot. Na okamžik tušená synonymita slov „urození" a „svobodní" tak měla zanechat trvalé stopy jen v termi­ nologii jedné zvláštní formy podřízenosti, totiž vojenské vazality. Na rozdíl od řady venkovských či domácích závislých se věrnost vazalů nedědila a jejich služba nebyla v ničem v rozporu ani s tou nejpřísnější definicí svobody: ze všech pánových „lidí" byli zejména oni jeho „svo­ bodnými lidmi" a ze všech lén náleželo, jak víme, právě jejich držbám označení „svobodná léna". A jelikož jim role ozbrojených družiníků a rádců propůjčovala v pestrém houfu, žijícím v panovníkově stínu, podobu aristokracie, lišili se od tohoto zástupu působivým označením „šlechta". Kostelík, který kolem poloviny 9. století vyhrazovali řeholníci ze Saint-Riquier pobožnostem služebných vazalů, jež si vydržovali na opatském dvoře, se označoval jako „kaple urozených", na rozdíl od „kaple prostého lidu", kde přihlíželi mši řemeslníci a sluhové, kteří se rovněž soustředili kolem kláštera. Když Ludvík Zbožný zproštbval vo­ jenské povinnosti pachtýře mnichů z Kempten, upřesnil přitom, že tato výjimka se netýká „urozenějších osob" držících klášterní „beneficia".5) Ze všech významů termínu „šlechta" se tak měl nejdéle udržet právě ten, jenž měl tendenci splývat s pojmem „vazalita". Na nejvyšším stupni mohl konečně tento obecný termín sloužit k vyčlenění nejmocnějších, nejstarobylejších a nejúctyhodnějších rodů

298

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

z masy lidí, kteří nebyli ani otrockého původu, ani svázáni pouty nižší formy podřízenosti. „Cožpak už v království není urozených," prohla­ šovali podle svědectví jednoho kronikáře „magnáti" Francie Occidentals, když viděli, jak se Karel Prostaček ve všem řídí radami svého oblíbence Haganona. 6 ) Ačkoli byl v očích velkých hrabských rodů tento povýšenec nízkého původu, jistě nebyl nižšího postavení než oni domácí váleč­ níci, jimž byla otevřena capella nobilium kláštera Saint-Riquier. Evokoval však tehdy tento přívlastek něco jiného než jen relativní nadřazenost? Je příznačné, že byl často užíván v komparativním tvaru nobilior, tedy „urozenější" ve srovnání s někým jiným. V průběhu prvního feudálního věku se však užívání tohoto přívlast­ ku v jeho nejskromnějším významu postupně vytrácelo a stále častěji se vyhrazoval oněm skupinám mocných, jimž slabost státu a zobecnění vztahů ochrany umožnily dosáhnout ve společnosti rostoucí převahy. Dosud měl jen velmi nejasný význam, který neměl nic společného s vyhraněností třídního či kastovního statusu. Už v této době však vzbu­ zoval velmi silnou představu nadvlády takto označované vrstvy. Strany přistupující roku 1023 k mírové smlouvě, v níž přísahaly, že nezaútočí na „urozené ženy", jistě pronásledovala představa přísně hierarchicky chápaného řádu: o jiných ženách zde totiž nepadla ani zmínka. 7 ) Ře­ čeno jednoduše, ačkoli šlechta jakožto právní třída dosud neexistovala, za cenu lehkého zjednodušení terminologie je od této chvíle zcela legi­ timní hovořit o společenské třídě urozených a především o urozeném způsobu života. Toto společenství se totiž charakterizovalo zejména po­ vahou svého majetku, výkonem správní moci a svými mravy. Třída urozených jako třída pánů Někdy se tvrdilo, že tato vládnoucí třída byla třídou pozemkových vlastníků. Pokud budeme tento výrok chápat tak, že příslušníkům této třídy plynuly příjmy především z jejich pozemkového vlastnictví, pak s ním můžeme souhlasit. Z jakých jiných zdrojů je také měli získávat? A to je ještě třeba dodat, že k vyhledávaným majetkům patřilo - tam, kde to situace dovolovala - také vybírání mýtného, poplatků z trhu či dávek, požadovaných od určité skupiny řemesel. Charakteristický rys spočíval ve formě exploatace. Pokud urozeného živila pole nebo mno­ hem vzácněji také krámek či dílna, dělo se tak vždy díky práci jiných lidí. Jinými slovy, tento urozený byl především pánem. Přinejmenším

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

299

pak platilo, že i když všechny osoby, jejichž způsob života lze označit jako šlechtický, neměly to štěstí a nebyly svrchovanými pozemkovými vlastníky (vzpomeňme si na vazaly, kteří žili v pánově domě, nebo na druhorozené, kteří byli často odsouzeni ke skutečnému válečnému kočovnictví), řadil se k vyšší vrstvě společnosti každý, kdo byl pánem, a to už z tohoto titulu. Na tomto místě ale vyvstává otázka, jež patří k těm nejsložitějším, jaké vyvolává geneze naší civilizace. Jistá část panských rodů pocháze­ la nepochybně z dobrodruhů, kteří začali od nuly, z bojovníků, kteří se na úkor majetku svého předáka stali jeho obléněnými vazaly. Před­ ky dalších z nich byli možná někteří z oněch bohatých sedláků, jejichž proměnu v rentiéry pronajímající soubor držeb lze vytušit z někte­ rých dokumentů 10. století. To ale jistě nebyl nejrozšířenější případ. Ve značné části Západu bylo dominium se svými nejprve více méně ele­ mentárními formami velmi starou strukturou. Ať už se tak na věc dí­ váme z jakékoli strany, třída pánů musela být nutně stejně stará jako svrchovaná pozemková dominia. Kdo nám kdy poví, kolik lidí z těch, jimž venkované feudálních časů odváděli dávky a pro něž robotova­ li, mohlo - kdyby to věděli - do svých genealogických rozrodů zanést záhadná eponyma tolika francouzských vesnic (jméno Brennose v pří­ padě Bernay, Cornelia v souvislosti s Coriglianem, Gundolfa u Gundolfsheimu či Aelfreda v případě Alvershamu), popřípadě některého z oněch místních předáků Germánie, o nichž Tacitus píše, že bohatli díky „darům" prostých lidí? Tato nit nám ale zcela uniká. Není však vyloučeno, že se s tímto základním protikladem mezi seniory a nespo­ četným davem pachtýřů dotýkáme jednoho z nejstarších společenských rozdělení. Válečné poslání Bylo-li vlastnictví nějakého panství znakem skutečně šlechtické dů­ stojnosti a spolu s majetkem v penězích či klenotech jedinou formou bohatství, jaké se pokládalo za slučitelné s vysokým postavením, bylo tomu tak především díky správní moci, jaká k vlastnictví takového pan­ ství náležela. Existovala snad někdy jistější záruka prestiže než moci prohlásit: „To je má vůle"? Urozenému však zapovídalo jakoukoli pří­ mou hospodářskou aktivitu už samo jeho poslání. Tělem i duší patřil roli válečníka. Tento posledně jmenovaný rys, který je zcela zásadního

300

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

významu, vysvětluje podíl vojenských vazalů na utváření středověké aristokracie. Tu netvořili celou sami. Nelze opomenout ani vlastníky alodních panství, kteří svými mravy ostatně rychle splynuli s obléněnými vazaly, a někdy byli dokonce mocnější než oni. Vazalské skupiny však v rámci šlechty tvořily základní prvek. I v tomto ohledu dokládá vývoj anglosaské slovní zásoby obdivuhodným způsobem přechod od staršího pojetí aristokracie jakožto posvátného plemene k nové myš­ lence šlechty definované životním stylem. Tam, kde staré zákony sta­ věly do protikladu pojmy eorl a ceorl (tedy „urozený" v germánském významu tohoto slova a „prostý svobodný člověk"), zachovaly zákony novější pouze druhý prvek z této dvojice protikladů a první nahradily slovy jako thegn, tkegpborn či gesithcund, tedy „druh" či „vazal", především pak vazal královský nebo „potomek vazala". Ne, že by snad byl vazal jediným, kdo se mohl, musel, či dokonce chtěl bít. V prvním feudálním věku, kdy celou společnost ovládala zá­ liba v násilí či naopak obava z něj, tomu ani nemohlo být jinak. Zákony, jež měly usilovat o omezení či zákaz nošení zbraní v nižších třídách, se objevily až ve druhé polovině 12. století, tedy v téže době, kdy došlo k rozvoji právního rozčlenění společnosti a zároveň i k relativnímu zklidnění nepokojů. Jak líčí jedno usnesení Fridricha Barbarossy, kupec se svou karavanou objížděl kraj „s mečem u sedla", a tyto zvyky, jež si osvojil při onom dobrodružném životě, jaký tehdy obchodování před­ stavovalo, si udržel i tehdy, když se vrátil do svého kupeckého domu. V těchto dobách bouřlivé obrody měst se dalo o mnoha měšťanech říci, že byli „velmi zdatní v boji", jak prohlásil Gilbert z Monsu o měšťanech ze Saint-Trondu. Tradiční postava opatrného obchodníka, který se vy­ hýbá ranám, odpovídá - potud, pokud přesahuje svůj ryze literární rozměr - době stabilního obchodu a stojí v protikladu k dřívějšímu „vandrování". K této proměně však došlo nejdříve ve 13. století. Ostatně jakkoli nízkého početního stavu dosahovaly středověké armády, odvod se nikdy neomezoval jen na šlechtickou složku. Pán nabíral své pěšáky mezi vlastními sedláky. A i když se od 12. století vojenské povinnosti venkovského obyvatelstva neustále zmírňovaly a velmi časté omezení účasti v boji na jeden den vedlo především k omezení působnosti ven­ kovských houfů na prostý místní dohled, tato transformace se odehrála přesně v téže době, kdy došlo i k oslabení lenní služby. Vazalové tudíž v tomto okamžiku nenahradili píkaře či lučištníky z řad venkovanů. Ti se stali zbytečnými z toho důvodu, že byli na jejich místo povoláni

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

301

žoldáci, čímž se vyřešilo i selhávání obléněného rytířstva. „Urozený" prv­ ního feudálního věku, tedy vazal, nebo tam, kde tací dosud existovali, dokonce alodní pán, se však lišil od zástupu příležitostných vojáků tím, že měl lepší výzbroj a byl bojovníkem profesionálním. Jednak se bil na koni, i když z něj příležitostně uprostřed boje sesedal, a v každém případě se v sedle přesouval z místa na místo. A nadto bojoval v plné zbrojí. Její útočnou složku tvořilo kopí a meč a někdy také sudlice; složku obrannou pak helmice, která ochraňovala hlavu, dále kyrys, vyrobený částečně či zcela z kovu, a konečně štít nošený na paži, trojúhelníkovitý nebo okrouhlý. Rytíře tedy přesně řečeno ne­ dělal jen kůň. Cožpak koně nepotřeboval i rytířův prostší společník, podkoní, jenž byl pověřen péčí o tato zvířata a jenž na cestě vedl pá­ novy záložní koně? Vedle těžké rytířské jízdy byli někdy součástí vojsk dokonce i lehčeji vyzbrojení jezdci, kteří se obvykle označovali jako „seržanti". Nejvyšší vrstvu bojovníků tedy charakterizoval jak kůň, tak kompletní výzbroj. Vzhledem k tomu, že se od franské doby tato výzbroj neustále zdo­ konalovala, čímž se zvyšovala její nákladnost i náročnost jejího ovlá­ dání, se každému, kdo nebyl bohatý či nepatřil k oblíbencům někoho bohatého a kdo zároveň nebyl profesionálním bojovníkem, přístup k tomuto způsobu válčení stále striktněji uzavíral. Zhruba v 10. století bylo se zavedením třmenů nutné upustit od užívání staršího krátkého kopí, jež se vrhalo jako oštěp. To bylo nahrazeno modernějším dlou­ hým těžkým kopím, které držel válečník ve vřavě v podpaží a v klidu zbraní si je opíral přímo o třmen. K helmici byl připojen nánosník a později ještě hledí. A konečně brogne, jakási kombinace látky a kůže, na níž se přišívaly kovové kroužky či destičky, ustoupila drátěné košili, možná okopírované od Arabů. Ta byla celá utkána z kovových oček; byla tedy mnohem náročnější na zhotovení, i když se nemusela dová­ žet. Třídní monopol, který si původně vynutila prostá praktická nut­ nost, ostatně začal pronikat i do práva. Krátce po roce 9 7 0 zakazovali mniši z Beaulieu nošení štítu a meče vrchnostenským úředníkům, které se snažili udržet v mezích rozumnější stavovské průměrnosti, a řeholníci ze St. Gallen vyčítali zhruba v téže době svým úředníkům, že mají 8 příliš krásné zbraně. ) Jen si představme nějaké vojsko této doby s jeho bytostnou dvojakostí. Na jedné straně pěšáci, špatně vybavení k útoku i k obraně, pří­ liš pomalí pro výpad i pro útěk a rychle unavení dlouhými přesuny po

302

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

špatných cestách či přes pole. Na straně druhé pak zocelení vojáci, shlí­ žející ze svých ořů na pěší chudáky, vláčející „nízce", jak se píše v jednom dvorském románu, své nohy v blátě a prachu; připravení bojovníci, hrdí, že se mohou bít a obratně, důmyslně a účinně manévrovat; po pravdě jediná síla, jejíž početní stav má smysl zjišťovat při sčítání vojska, jak prohlásil Cidův životopisec.9) V civilizaci, kde byla válka běžnou věcí, neexistoval lepší protiklad než právě tento. „Rytíř" se stal téměř syno­ nymem nejen vazala, ale i šlechtice. Ve vztahu k prostým lidem zase ne­ jeden text povyšuje na úroveň takřka právního termínu hanlivé slovo pedones, tedy „pěšáci". Jak řekl arabský emír Usáma, u Franků „náleží výsadní místo jezdcům. Jen ti skutečně něco znamenají, jen na nich je poskytovat rady, jen oni soudí druhé."10) Jak potom neměl být v očích společnosti, která měla dobré důvody hodnotit velmi vysoko sílu v její neprimitivnější podobě, nejlepší bo­ jovník logicky také tím, jehož se lidé nejvíc obávali, kterého vyhledávali a k němuž měli největší úctu. V této době se lidské společenství dělilo podle velmi rozšířené teorie na tři „řády": na ty, kdo se modlí, ty, kdo bojují, a ty, kdo pracují. A to jednoznačně proto, aby se tak zdůvodnila nadřazenost druhého řádu nad řádem třetím. Svědectví eposů však zachází ještě dál: voják zde neváhal pokládat své poslání za vyšší než poslání duchovního. Hrdost je jedním ze základních předpokladů kaž­ dého třídního vědomí. V tomto smyslu byla hrdost „urozených" feu­ dální éry především hrdostí válečnickou. Válka pro tyto aristokraty nebyla jen příležitostnou povinností vůči pánovi, králi či rodu. Znamenala mnohem víc: smysl života.

2. ŽIVOT U R O Z E N Ý C H Válka „Mám rád veselý čas Velikonoc, / kdy pučí listy a květy, / a rád poslou­ chám veselí / ptáků, jejichž zpěvy rozeznívají křoviny. / Líbí se mi však i pohled / na stany stojící v polích / a cítím velkou radost, / když vidím seřazeny / šiky rytířů a koní ve zbroji, / a pookřeji, když za nimi spat­ řím zástup ozbrojenců, / a moje srdce jásá, když vidím hrady v oble­ žení/ a prolomené hradby v troskách / a vojsko na břehu / obklopené příkopy / s řadou silných, zkřížených kůlů. [...] Sudlice, meče, barevné

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

303

helmy / a štíty rozletí se na kusy, / jakmile vypukne boj, / a řada vazalů společně padne, / a tak budou bloumat nazdařbůh / koně mrtvých a raněných. / A jakmile začne vřava, / nechť žádný muž dobrého rodu / nemyslí na nic kromě ran, / protože lépe být mrtev než poražen a živý. / Řeknu vám, že mne zdaleka tak nepotěší / jíst, pít či spát / jako slyšet křičet ,Na ně!ť / z obou stran a koně bez jezdců rzát ve stínu / a slyšet volat ,Pomoc! Pomoc!' / či vidět za příkopy padat k zemi pány i chlapy / a hledět na mrtvé, co v boku / mají dosud ještě úlomky kopí i s praporci." Tak zpíval ve druhé polovině 12. století jistý trubadúr, jehož mu­ síme pravděpodobně ztotožnit s perigordským šlechticem Bertrandem z Bornu. 11 ) Obrazová konkrétnost a nadšení, jež porušují fádnost této obvykle konvenčnější poezie, jsou dílem neobvyklého talentu. Co se týče postoje, ten naopak ve své době nebyl nijak výjimečný, o čemž svědčí řada jiných textů pocházejících z téhož prostředí, v nichž je vy­ jádřen sice s menším nadáním, ale stejně spontánně. Na „svěží a veselé" válce, jak řekl nedávno kdosi, komu bylo dáno pozorovat ji z větší dálky, urozený oceňoval především možnost rozvinout bujnou tělesnou sílu, kterou už od raného věku systematicky pěstoval neustálým výcvikem. Jak řekl jeden německý básník, v jehož výroku zaznívalo jedno staré karolinské přísloví, „kdo místo v sedle zůstal do dvanácti let ve škole, je 12 dobrý leda na to, aby se stal knězem". ) Výmluvnými psychologickými dokumenty jsou i nekonečná líčení jednotlivých střetů, jimiž překypují eposy. Dnešní čtenář, který usíná nad jejich monotónností, jen stěží uvěří tomu, že někdejší posluchače mohly tak vzrušovat. Je to však jen postoj intelektuála ke komentáři sportovních událostí. V literárních dí­ lech i v kronikách se při popisu dobrého rytíře zdůrazňují především jeho atletické kvality: je „šlachovitý", „pevných údů", s „dobře stavěným" tělem zjizveným úctyhodnými šrámy, široký v ramenou i „v rozkroku", jak se patří na člověka jezdícího na koni. A jelikož si taková síla žádá pa­ třičnou stravu, vizitkou udatného bojovníka je zjevně také veliká chuť k jídlu. Poslechněme si, jak se ve starobylé Písni o Vilémovi, v níž se tak silně ozývají barbarské tradice, paní Guibourc obrací na mladého Girarta, poté co obsloužila velkou tabuli na hradě tohoto šlechtice: „Probůh, sličný pane, tenhle musí být vaší krve, co takhle zhltne čtvrtku kance a na dva loky zvrátí žejdlík vína. S tím musí být těžké měřit síly."13)

304

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Snad ani není třeba říkat, že pružné a svalnaté tělo ještě ideálního rytí­ ře nedělalo. Tomu nesměla chybět ani odvaha. V těchto lidech, pro něž byla kuráž a pohrdání smrtí svým způsobem mravním kodexem jejich profese, válka vzbuzovala takové nadšení právě proto, že této ctnosti po­ skytovala příležitost se projevit. Tato udatnost samozřejmě nevylučovala ani panické reakce (takový příklad jsme viděli v souvislosti s vikinskými útoky) a zejména pak užívání takřka divošských uskoků. Ze se však ry­ tířská třída uměla bít, v tom je historie s legendou zajedno. Její nezpo­ chybnitelné hrdinství vycházelo střídavě z řady předpokladů: ze zoufalé zuřivosti (i „mírný" Olivier, jakmile ucítil, že je „smrtelně zraněn", bojo­ val tak zběsile jen proto, aby se „do sytosti pomstil"), dále z oddanosti panovníkovi či věci, jednalo-li se o svatou válku, z touhy po osobní či ko­ lektivní slávě, z odevzdanosti nevyhnutelnému osudu, jejíž nejpůsobivější příklady poskytuje literatura v posledních zpěvech Páně o Nibelunzích, a konečně z naděje na odměnu na onom světě, jež náležela nejen tomu, kdo položil život za svého Boha, ale i tomu, kdo zemřel za svého pána. Pro rytíře, zvyklého nebát se nebezpečí, měla válka ještě jiné kouzlo, totiž kouzlo léku na nudu. Každodenní život těchto mužů, jejichž roz­ hled byl dlouho jen elementární a kteří až na výjimku několika vysokých baronů a lidí z jejich okolí neměli nijak zvlášť náročné správní povin­ nosti, totiž snadno zabředával do monotónnosti. Tak se zrodila jejich touha po rozptýlení, kterou se v případě, že se jim ho nedostávalo na rodné půdě, snažili uspokojit daleko od domova. Vilém Dobyvatel, který od svých vazalů vyžadoval přísnou disciplínu, prohlásil o jednom z nich, jemuž právě zabavil léna jako trest za to, že se odvážil vydat se bez jeho svolení na křížovou výpravu do Španělska: „Myslím, že lepší rytíř by se našel jen stěží. Je však nestálý a marnotratný a svůj čas tráví potlou­ 14 káním se po zemi." ) O kolika dalších by nejspíš mohl říci totéž? Tato kočovnická povaha byla zjevně obzvlášť rozšířená mezi Francouzi. Jistě proto, že jim jejich vlast neposkytovala příležitost k výbojům či vpádům jako například napůl muslimské Španělsko či do jisté míry i Německo se svou slovanskou hranicí. Francouzům se nedostávalo ani vzrušení z vel­ kých tažení za císařskou korunou jako v případě Německa. Rytířská třída zde byla také pravděpodobně početnější než jinde, a tudíž odsouzena ke stísněným poměrům. Často se tvrdilo, že v samotné Francii byla ze všech provincií nejbohatší na odvážné bojovníky Normandie. Už Němec Ota z Freisingu hovořil „o neklidném plemeni Normanů". Byly to hlasy vikinské krve? Možná ano. Především však šlo o důsledek relativního

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

305

klidu, který vévodové v tomto úctyhodně centralizovaném knížectví prosadili už v rané době: příležitost pro vysněné bitky tak bylo nutné hledat jinde. Flandry, kde se politické podmínky od Normandie příliš nelišily, poskytly válečnickým potulkám téměř stejně velký kontingent. 15 Tito „bludní" rytíři (tento výraz je dobový) ) pomohli španělským křesťanům dobýt zpět na islámu sever Iberského poloostrova, v jižní Itá­ lii založili normanské státy, ještě před první křížovou výpravou vstou­ pili na východě jako žoldáci do služeb Byzance a své přednostní pole působnosti našli i v dobývání a ochraně Božího hrobu. Nenabízela snad svatá válka, ať už se odehrávala ve Španělsku či v Sýrii, jak kouzlo dob­ rodružství, tak i konání zbožného díla? „Už není třeba vést tvrdý život v nejpřísnějším řádu," zpíval jeden trubadúr, „uniknout peklu skutky, 16 jež zároveň přinášejí slávu: Co víc si přát?" ) Tyto migrace se podílely na udržování styku mezi světy, které oddělovaly obrovské vzdálenosti a hluboké rozdíly, a zároveň šířily západní a především pak francouz­ skou kulturu za hranicemi jejího vlastního teritoria. Nedráždí snad představivost například osudy takového Hervého „Francopula", který byl v roce 1057 zajat jedním emírem, když velel houfům na břehu jezera Van? Toto pouštění žilou nejproblematičtějším skupinám Západu zá­ roveň chránilo civilizaci před zkázonosnými guerillami. Ze staré země našly při každé křížové výpravě trochu klidu a lépe se jim dýchalo, si dobře uvědomovali i kronikáři.17) Válka, jež byla nezřídka právní povinností a často zábavou, mohla být rytíři někdy uložena z důvodu cti. Cožpak se ve 12. století nezbarvil krví celý Périgord jen proto, že jistý pán, jemuž se zdálo, že jeden z jeho urozených sousedů má neotesané způsoby, neměl dost dobrého vkusu, aby si tento svůj soud nechal pro sebe?18) Nadto a možná pře­ devším byla válka zdrojem zisku, skutečným šlechtickým průmyslem. Výše jsme citovali lyrické výlevy Bertranda z Bornu. Ani on sám se přitom netajil neslavnými pohnutkami, které ho vedly k tomu, „aby v míru více nenalézal žádné slasti". Proč toužil, jak sám kdesi řekl, po tom, „aby se bohatí nenáviděli"? „Ve válce je totiž bohatý člověk šle­ chetnější, velkorysejší a vstřícnější než v míru." A ještě syrověji reagoval na ohlášení nepřátelství: „To se nasmějeme, protože si nás teď baroni budou předcházet. [...] A pokud budou chtít, abychom při nich zůstali, budou nám muset řádně zaplatit." Tato velká vášeň pro boj však měla ještě jiný důvod: „Trubky, bubny, praporce a vlajky, / korouhve a koně bílí i černí, / to vše zakrátko uvidíme. A přijdou dobré časy, / protože

306

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

vezmeme majetek lichvářům / a soumaři už nebudou chodit po ces­ tách / bez obav z nebezpečí, / ani měšťané beze strachu, / ani kupec, který jede do Francie. / A bohatý bude naopak ten, kdo bude brát bez starosti." Tento básník patřil k oné třídě drobných vlastníků, vavassores, jak se také sám nazýval, jejichž existence v rodném domě nebyla jen neveselá, nýbrž i nelehká. Válka této nouzi předcházela díky darům vý­ znamných předáků a dobré kořisti. Baronovi velela starost o vlastní prestiž a samozřejmě i jeho vlastní zájem, aby nešetřil dary ani vůči svým vlastním vazalům, kteří přitom měli povinnost mu pomoci. Pokud je chtěl zdržet déle, než bylo stano­ veno, odvést je dál nebo je povolat častěji, než dovoloval stále přísnější obyčej, musel být velkorysý dvojnásob. Záhy konečně nebylo armády, jež by nemusela řešit rostoucí nespolehlivost vazalských oddílů s pomocí oné masy „bludných válečníků", jimž bylo kromě vyhledávaných bitek třeba přislíbit i zisk. Sám Bertrand z Bornu se takto cynicky nabízel hraběti z Poitiers. „Mohu vám pomoci. Však už mám na krku štít i hel­ mici na hlavě. [...] Jak se mám ale vydat na tažení s prázdnou kapsou?" 19 ) Nejcennějším předákovým darem však byl jeho souhlas s kořistěním. To bylo také hlavním zdrojem zisku, jaký rytíř bojující sám za sebe oče­ kával od drobných lokálních válek. Šlo ostatně o dvojí kořist: jednak věcnou, jednak lidskou. Křesťanský zákon už samozřejmě nedovoloval zajatce zotročovat. Nanejvýš bylo násilně přesídleno několik sedláků či řemeslníků. Běžně se naopak užívalo výkupného. Pokud padli tvr­ dému a rozumnému panovníkovi, jako byl Vilém Dobyvatel, do rukou nepřátelé, pokládal za lepší je už nikdy až do jejich smrti nepropustit. Většina válečníků ale neuvažovala v tak daleké perspektivě. Obecně roz­ šířená praxe výkupného tak měla někdy krutější následky než dřívější zotročení. Eposy, jež byly jistě inspirovány skutečnými praktikami, vy­ právějí, jak večer po bitvě Girart z Rousillonu se svými druhy vyvraždili bezejmenný zástup zajatců a raněných, přičemž ušetřili jen „vlastníky hradů", kteří jediní byli schopni vykoupit se zvonivými denáry.20) Co se týče drancování, to bylo tradičně tak běžným zdrojem zisku, že je v do­ bách, kdy se hojněji užívalo písma, jako takové klidně zmiňují i právní texty. Barbarské zákoníky a žoldnéřské smlouvy ze 13. století se v tomto ohledu shodují, ačkoli je dělí celý středověk. Za armádami jezdily těžké vozy, které měly pojmout kořist. Nejzávažnější bylo to, že od téměř le­ gitimních forem těchto násilností, jako bylo zabavování, nezbytné pro armádu bez hospodářské správy, nebo represe vůči nepříteli či jeho

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

307

poddaným, vedla řada mezistupňů, pro tyto poměrně prosté lidi téměř nepostřehnutelných, až k obyčejnému lupičství, brutálnímu a ubohému: k obírání kupců na cestách a krádežím ovcí, sýra a kuřat v ovčínech či na dvorcích, jakých se na začátku 13. století dopouštěl jistý katalán­ ský venkovský šlechtic, který takto zatvrzele deptal své sousedy z opat­ ství Canigou. Podivné zvyky přebírali i ti nejlepší. Vilém le Maréchal byl jistě udatným rytířem. Když ale ještě jako nemajetný mladík jezdil Francií křížem krážem od turnaje k turnaji, potkal na cestě mnicha prchajícího s jakousi urozenou dívkou. Reholník mu nadto důvěřivě sdělil, že chce dát své peníze na lichvářský úrok. Vilém si denáry nebo­ hého řeholníka bezohledně přivlastnil, aby tak prý potrestal tyto nečisté úmysly. A to mu jeden z jeho druhů ještě vyčetl, že si nevzal také koně.21) Takové mravy přirozeně předpokládaly značnou lhostejnost k životu a lidskému utrpení. Válka feudálního věku se v ničem nepodobala válce v krajkách. Provázely ji zvyky, jež nám dnes připadají na hony vzdálené od zdvořilých způsobů: to platilo o častém vyvraždbvání či mrzačení posádek, které odolávaly „příliš dlouho", a to někdy i přes danou pří­ sahu. Její nedílnou součástí bylo také pustošení nepřátelského území. Tu a tam mohli básník jako Huon z Bordeaux či později zbožný král Svatý Ludvík nakrásně protestovat proti těmto raziím, které nevinným přinášely strašlivou bídu. Německé i francouzské eposy, které věrně od­ rážely realitu, jsou plné výjevů země, „z níž vůkol stoupá dým". „Není 22 pravé války bez ohně a krve," prohlašoval přímý Bertrand z Bornu. ) Autor Písně o Girartovi z Rousillonu a anonymní životopisec císaře Jindřicha IV. nám ve dvou nápadně si podobných pasážích ukazují, co znamenal pro „chudé rytíře" návrat míru: obava z neúcty, v jaké je nyní budou mít velcí baroni, kteří už je nebudou potřebovat, těžkopádný va­ lach do zápřahu namísto bujného oře, železné ostruhy místo zlatých, zkrátka ekonomická krize a úpadek prestiže.23) Pro obchodníka a sed­ láka mír naopak znamenal novou možnost pracovat, najíst se, prostě žít. Dejme znovu slovo moudrému truvérovi Girarta Rousillonského. Girart, pronásledovaný a kající se, bloudí se svou ženou zemí. Když po­ tkají kupce, vévodkyně pokládá za rozumné je přesvědčit, že Girart, jehož, jak se domnívali, rozpoznali v tomto vyhnanci, už není mezi ži­ vými: „Girart je mrtev, sama jsem viděla, jak jej pochovávali." „Chvála Bohu!" odpovídají kupci, „protože nám neustálými válkami způsoboval jen samé utrpení." Po těchto slovech Girart zbrunátní, a kdyby měl při sobě meč, „jednoho z nich by proklál". Tato epizoda je velmi realistická

308

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

a dobře ilustruje nepřátelství mezi jednotlivými třídami. To bylo obou­ stranné, protože také rytíř pohrdal z výše své odvahy a obratnosti lidmi, kteří neuměli vládnout zbraněmi, oněmi imbellis, totiž sedláky, kteří se pokaždé před armádou rozprchli „jako nevolníci", a později i měšťany, jejichž ekonomická moc se mu jevila tím odpornější, že jí dosahovali prostředky, jež mu byly záhadou a jež byly zároveň v přímém rozporu s jeho vlastními aktivitami. Byl-li sklon k násilí rozšířený všeobecně (dokonce i nejeden opat se stal obětí klášterních intrik), pojetí války jako nutnosti, ve smyslu zdroje cti i obživy, patřilo k prvkům, jež sta­ věly úzkou společnost „urozených" stranou ostatních lidí. Obydlí urozeného I tato tolik milovaná válka však měla svou mrtvou sezonu. Rytířská třída se ale i v tomto mezidobí odlišovala od ostatních vrstev svým ryze šlechtickým způsobem života. Nepředstavujme si, že se tato existence nutně odehrávala v nějakém čistě venkovském rámci. V Itálii, Provence či Languedoku přežívala tisí­ ciletá tradice středomořských civilizací, jejichž strukturu kdysi upevnil Řím. Každé drobné společenství se zde tradičně soustředilo kolem ně­ jakého města či městečka, jež bylo zároveň střediskem, trhem i svatyní, a tudíž i obvyklým sídlem mocných. Ti pak už nikdy nepřestali být po­ strachem starých městských center, kde se podíleli na všech revolucích. Ve 13. století byl tento městský charakter šlechty z jihofrancouzských oblastí pokládán za jedno z jejích specifik. Na rozdíl od Itálie, prohlá­ sil františkán Salimbene, rodák z Parmy, který navštívil království Sva­ tého Ludvíka, žili ve francouzských městech pouze měšťané, zatímco rytířstvo pobývalo na svých panstvích. V době, kdy tento dobrý bratr zaznamenal své svědectví, sice tento protiklad dosud v hrubých rysech existoval, nikoli však už v tak radikální podobě jako v prvním feudál­ ním věku. Ryze kupecká města, jež se především v Nizozemí a zarýnském Německu utvořila téměř od základu v 10. či 11. století (Gent, Bruggy, Soest, Lůbeck a tolik jiných), jistě neznala jinou vládnoucí vrstvu, než jakou tvořili lidé, kteří zbohatli obchodem. Nanejvýš se zde kvůli přítomnosti správce knížecího rodu zdržoval omezený okruh slu­ žebnictva skládající se z neobléněných vazalů či těch, kteří si sem pra­ videlně přicházeli splnit své vazalské povinnosti. Ve starých římských městech jako například v Remeši či Tournai naopak zřejmě dlouho

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

309

žily skupiny rytířů, z nichž mnozí byli nepochybně připoutáni k bis­ kupským či opatským dvorům. Mimo Itálii či jižní Francii se rytířské kruhy vzdálily životu ryze městského obyvatelstva jen pozvolna a ná­ sledkem pokročilejšího rozlišení tříd. Urozený sice město jistě i nadále navštěvoval, ale objevoval se zde jen příležitostně, buď kvůli rozptýlení, nebo z důvodu výkonu některých funkcí. K odsunu šlechtice na venkov ostatně přispívalo vše: stále rozšířenější zvyk odměňovat vazaly prostřednictvím lén, která v převážné většině případů představovala venkovská panství, oslabení feudálních povin­ ností, které u nyní obléněných ozbrojených družiníků podporovalo tendenci žít samostatně, daleko od králů, vysokých baronů a biskupů, kteří byli pány měst, a konečně i obliba volnosti, pro tyto sportovce při­ rozená. Není snad dojemná ona epizoda, kterou vypráví jeden německý řeholník o hraběcím synovi, kterého jeho rodina zasvětila klášternímu životu a který se v den, kdy byl podroben tvrdé klauzurní řeholi, vy­ škrábal na nejvyšší věž kláštera, aby „své tulácké duši dopřál alespoň pohled na hory a pole, přes něž už nesměl více chodit"? 24 ) Tento vývoj se urychlil také pod tlakem měšťanů, kteří ani v nejmenším netoužili po tom, přijmout mezi sebe živly, které neměly nic společného s jejich. vlastními činnostmi a zájmy. I když bylo třeba podrobit mylnou představu od počátku výhradně venkovské šlechty jistým korektivům, zůstává pravdou, že od doby, co existovali rytíři, sídlila na severu a často i v zemích ležících při Stře­ dozemním moři většina z nich obvykle na venkově a časem tato jejich převaha jen rostla. Panské sídlo se nejčastěji nacházelo na území aglo­ merace či v její blízkosti. Někdy jich bylo v téže vesnici i několik. Toto sídlo se jasně lišilo od okolních chatrčí (ostatně stejně jako ve městě od obydlí chudých), a to nejen lepší konstrukcí, ale především proto, že bylo téměř vždy uzpůsobeno obraně. Snaha bohatých ochránit svá obydlí před útokem byla přirozeně stejně stará jako samy nepokoje. O tom svědčí ony opevněné vMae, je­ jichž výskyt na galském venkově kolem 4. století svědčí o úpadku řím­ ského míru. Tato tradice se tu a tam udržela i ve franské době. Většina „dvorců" obývaných bohatými vlastníky, a dokonce i samotné královské paláce však dlouho zůstaly téměř úplně bez prostředků trvalé obrany. Venkovské pevnosti vyrostly spolu s městskými hradbami, opravenými či znovuzbudovanými, od Jadranu až po roviny severní Anglie, až pod vlivem normanských a maďarských nájezdů a jejich stín od této chvíle

310

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

tížil celou Evropu. Jejich počet záhy rozmnožily vnitřní války. Podílem velkých mocenských prvků, královských či knížecích, na tomto náh­ lém přírůstku hradů a snahou těchto autorit o dohled nad stavbou těchto pevností se budeme zabývat později. V tomto okamžiku nás tyto otázky nemusí zajímat. Pevnosti drobných pánů, rozptýlené po horách i údolích, totiž byly téměř vždy zbudovány bez svolení vyšších autorit. Reagovaly na základní potřeby, spontánně pociťované i uspokojované. Jistý hagiograf tyto zájmy vyjmenoval velmi přesně, i když se zjevnými antipatiemi: „Tito lidé, kteří se neustále zabývají jen spory a vraždě­ ním, se chtějí především ukrýt před nepřáteli, zvítězit nad sobě rov­ nými a utlačovat slabší."25) Stručně řečeno chránit se a zároveň ovládat. Tyto stavby byly obvykle velmi jednoduchého typu. Nejrozšířenější, alespoň tedy mimo středomořské země, byla dlouho dřevěná věž. V jedné pozoruhodné pasáži ze Zázraků svatého Benedikta se ke konci 11. století popisuje primitivní uspořádání jedné z nich: v prvním patře se nacházel sál, kde „mocný s domácími žil, rozmlouval, jedl i spal", v přízemí pak sklep na uchovávání potravin. 26 ) U paty věže byl obvykle vyhlouben příkop a kousek dál se vinula hradba z udusané země s dře­ věným opevněním, obklopená druhým příkopem. Ta umožňovala za­ bezpečit různé hospodářské budovy a také kuchyni, jež se z důvodu nebezpečí požáru stavěla stranou. V případě potřeby sloužil tento pro­ stor jako útočiště poddaným, dále chránil věž před přímým napadením a rovněž znesnadňoval použití nejúčinnějšího způsobu útoku proti vnitřní stavbě, jímž byl oheň. Jeho hájení však vyžadovalo více ozbrojen­ ců, než kolik jich mohla většina rytířů uživit. Věž s hradbou se konečně poměrně často tyčila na přirozeném či alespoň zčásti uměle vytvořeném návrší. Nebylo snad výhodné postavit útoku do cesty strmou překáž­ ku a zároveň i lépe střežit okolí? Ke kameni se uchýlili nejprve magnáti, oni „bohatí basúdari", jež Bertrand z Bornu líčí, jak s nadšením „dělají z vápna, písku a opracovaného kamene (...) portály a věžičky, věže, ob­ louky a točitá schodiště". Do obydlí drobných a středních rytířů kámen pronikal jen pomalu, v průběhu 12., či snad dokonce až 13. století. Před ukončením velkého klučení se totiž lesy jevily jako snazší a levnější zdroj materiálu než kamenolomy a zatímco zednické práce vyžadovaly specia­ lizovanou pracovní sílu, pachtýři, vždy připravení robotovat, byli téměř všichni tak trochu tesaři i dřevorubci. O tom, že občas mohl sedlák v malé panské pevnosti najít ochranu a přístřeší, nelze pochybovat. Lidé této doby však měli dobré důvody

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

311

vidět v ní především nebezpečné hnízdo. Mírové instituce, města usilu­ jící o prosazení svobodného pohybu i králové a knížata neměli na práci nic naléhavějšího než strhávat tyto nesčetné věže, jimiž tolik lokálních tyranů pokrylo otevřenou krajinu. Ostatně, ať už o této otázce bylo ře­ čeno cokoli, hrady, malé i velké, neměly hladomorny jen v románech Anne Radcliffové. Když Lambert z Ardres popisoval věž v Tournehemu, znovu zbudovanou ve 12. století, nezapomněl se zmínit ani o životu na dně podzemního žaláře, „kde vězni ve tmě, mezi hmyzem a ve špíně jedí bolestný chléb". Rytíř žil, jak naznačuje už sama povaha jeho příbytku, v neustálé pohotovosti. Věž hlídal každou noc strážný, postava, jež zdomácněla v eposu i lyrické poezii. Níže, ve dvou či třech místnostech úzké pev­ nosti se v neustálé promiskuitě tísnila celá společnost stálých obyvatel i projíždějících hostů: byl to nepochybně důsledek nedostatku místa, ale i zvyků, jež se tehdy dokonce i u nejvýznamnějších osob jevily jako nezbytná součást existence každého předáka. Baron doslova dýchal jen v obklíčení členů své družiny (ozbrojenců, služebnictva, neobleněných vazalů a mladých urozenců, svěřených jeho péči jakožto „schovanci"). Ti mu posluhovali, hlídali ho, rozmlouvali s ním, a jakmile nadešla ho­ dina spánku, dál jej ochraňovali svou přítomností v blízkosti manžel­ ského lože. V Anglii se ještě ve 13. století mladé aristokracii vštěpovalo, že není vhodné, aby pán jedl sám. 27 ) Stoly ve velkém sále byly dlouhé a sedadla měla téměř výhradně tvar lavic, kde se sedělo bok po boku. Pod schodištěm měli své místo chudí. Zde zemřeli dva slavní kajícníci, legendární svatý Alexius a hrabě Simon z Crépy. Tyto mravy, vylučující jakoukoli možnost rozjímání, byly v této době všeobecně rozšířené. Do­ konce i mniši měli své dormitare a nikoli cely. Tyto způsoby vysvětlují některé případy úniku k jediným formám života, jež tehdy umožňo­ valy vychutnat si samotu, totiž k existenci poustevníka a také tuláka. U šlechticů byly tyto mravy spjaty s kulturou, v níž se znalosti předá­ valy mnohem častěji četbou nahlas, rytmickou recitací a mezilidskými styky, než prostřednictvím knihy a studia. Zaměstnání a zábava Jakkoli bylo jeho obydlí rustikální, neměl urozený s rolníkem nic spo­ lečného. Vzít do ruky motyku či pluh by pro něj bylo známkou úpadku, jako v případě onoho nebohého rytíře, o němž se dozvídáme z jedné

312

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

sbírky exempel. I když někdy rád sledoval, jak lidé pracují na polích či jak zlátne obilí na jeho pozemcích, nezdá se, že by sám běžně řídil polní práce.28) Jakmile se začnou psát příručky, jak dobře spravovat panství, budou určeny nikoli pánovi, nýbrž jeho úředníkům. Typ venkovského šlechtice náleží do zcela jiné doby, jež nastala až po majetkové revoluci 16. století. Ačkoli byla soudní pravomoc venkovského šlechtice nad jeho pachtýři jedním z hlavních zdrojů jeho moci, obvykle ji jen zřídka uplat­ ňoval osobně. Naopak ji často přenášel na své zmocněnce, kteří byli sami sedláckého původu. Soudní praxe však byla bez nejmenších pochyb jed­ ním z vzácných mírových zaměstnání rytíře. Obvykle se jí však věnoval jen v rámci své třídy: buď rozhodoval spory svých vlastních vazalů, nebo zasedal jako soudce jemu rovných u dvora, kam ho povolal jeho lenní pán, nebo se konečně účastnil hrabských či celozemských soudů, avšak pouze tam, kde si právo, jako tomu bylo v Anglii či Německu, uchovalo veřejnoprávní charakter. To už stačilo, aby se z právní kultury stala jedna z civilizačních forem, jaké se v rytířských kruzích rozšířily nejčasněji. Výsadní šlechtické záliby byly poznamenány válečnickou letorou. Především pak lov. Už bylo řečeno, že lov nebyl jen hrou. V našich kli­ matických podmínkách totiž člověk ještě nežil uprostřed přírody, jež by byla definitivně zpacifikována vyhubením divokých zvířat. V době, kdy nedostatečně živený a špatně vytříděný dobytek poskytoval jen hu­ benou porci masa, tvořila zvěřina zejména u bohatých převážnou část masité stravy. Protože lov zůstával z těchto důvodů téměř nezbytnou aktivitou, nebyl ani třídním monopolem v úzkém smyslu slova. Případ Bigorru, kde se od počátku 12. století prostým lidem rybolov zakazoval, je zřejmě výjimečný.29) Králové, knížata i páni se jej však snažili každý v rámci své moci omezit na vyhrazená území: lov velkých zvířat na plo­ chu tzv. foréts (tento pojem, který má v dnešní francouzštině obecný vý­ znam lesa, původně označoval jakékoli takto vymezené teritorium, ať už bylo zalesněné či nikoli) a lov králíků a zajíců zase na obory zvané garennes. Právní zdůvodnění těchto nároků je nejasné. Se vší pravdě­ podobností prostě vyplynuly z pánovy vůle. Zřízení královských lesů, a to někdy i na úkor orné půdy, zcela logicky přineslo ty nejpodivnější excesy v dobyté zemi, jakou byla Anglie normanských králů. Podobné projevy zvůle dokládají, s jakou náruživostí se pěstovala tato záliba, jež tvoří jakýsi třídní rys. Totéž platí i o požadavcích ukládaných pachtýřům: o povinnosti ubytovat a nasytit panskou družinu a o stavbě les­ ních „chýší" v době velkých loveckých slavností. Nevyčítali snad mniši

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

313

ze St. Gallen svým ministeriálům, které obviňovali ze snahy povznést se na úroveň urozených, že chovají psi pro účely honů na zajíce, ba co hůř i honů na vlky, medvědy a kance? Provozování tohoto sportu v jeho nejatraktivnějších podobách, jako byl lov s pomocí chrtů a především sokolů, který převzal Západ spolu s mnoha dalšími prvky od jezdec­ kých civilizací asijských rovin, však vyžadovalo značné bohatství, dosta­ tek volného času a také poddaných. O nejednom rytíři by se tehdy dalo říci totéž, co prohlásil o guineském hraběti kronikář jeho rodu, totiž že „jestřáb s tlukoucími křídly měl pro něj větší cenu než kázající kněz", nebo zopakovat nelíčený a pů­ sobivý výrok, jaký jistý žakéř vložil do úst jedné ze svých postav, stojící nad zavražděným hrdinou, kolem něhož žalostně vyje jeho smečka: „Byl to šlechtic, soudě podle lásky jeho psů."30) Tím, že lov tyto válečníky přibližoval přírodě, vnášel do jejich mentální struktury prvek, jaký by jí byl jinak jistě cizí. Kdyby nebyli tradičně vychováváni „ke znalosti lesa a řek", našli by básníci urozeného původu, kteří měli dát tolik ze sebe sama francouzské lyrice i německému minnesángu, tak přiléhavé tóny k oslavě svítání či května? Válečný duch se odrážel i v turnajích. Ty byly ve středověku ochotně pokládány za relativně nový vynález, a dokonce se uvádělo i jméno jejich údajného tvůrce, jistého Geoffroye z Preuilly, který měl zemřít roku 1066. Ve skutečnosti však byla tradice těchto předstíraných sou­ bojů mnohem starší, o čemž svědčí „pohanské hry", někdy osudné, jež k roku 8 9 5 zmiňuje koncil v Triburu. Jejich provozování se udrželo při některých svátcích, spíše pokřesťanštělých než křesťanských, jako byly například ony jiné „pohanské hry" (opakování tohoto výrazu je pří­ značné), během nichž byl roku 1077 smrtelně zraněn syn jednoho ševce 31 z Vendóme, který se jim oddával spolu s dalšími mladými lidmi. ) Ne­ jsou snad souboje mezi mládeží téměř všeobecným folklorním jevem? Ve vojsku ostatně vždy sloužilo napodobování války jednak k výcviku, jednak z zabavení vojáků: během slavného setkání, jemuž dodaly lesk „štrasburské přísahy", si podobnou podívanou dopřáli i Karel Holý s Ludvíkem Němcem, a dokonce se jí neváhali sami zúčastnit. Specifi­ kem feudální éry bylo, že z těchto soubojů vytvořila relativně jasně de­ finovaný typ fiktivní bitvy, kterou obvykle provázelo udělování cen a jež byla vyhrazena především jízdním šermířům s rytířskými zbraněmi. Šlo tudíž o skutečnou třídní vášeň, jakou urozené kruhy později po pravdě řečeno už nikdy nepoznaly.

314

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Vzhledem k tomu, že se tyto sjezdy, jejichž pořádání se neobešlo bez poměrně vysokých nákladů, odehrávaly obvykle při příležitosti velkých „dvorů", jež králové a baroni čas od času svolávali, jejich milovníci jez­ dili světem křížem krážem od turnaje k turnaji. Nebyli to jen nema­ jetní rytíři, kteří se občas spojovali do „družin", ale i páni nejvyššího postavení jako například henegavský hrabě Balduin IV. nebo z anglic­ kých vladařů „mladý král" Jindřich, který přitom v těchto bitkách pří­ liš nevynikal. Stejně jako při dnešních sportovních událostech se rytíři rozdělovali podle krajové příslušnosti: když se jednoho dne u Gournay připojili Henegavští k Francouzům místo k Vlámům a obyvatelům Vermandois, kteří byli, alespoň tedy na této půdě, jejich obvyklými spojenci, vyvolalo to veliký skandál. Není pochyb o tom, že tyto herní spolky přispěly k posílení soudržnosti jednotlivých provincií. A to tím spíš, že se ani zdaleka vždy nejednalo o nějaké souboje pro zábavu: zranění, ba dokonce ani osudné rány, když se bitva „zvrhla", jak řekl autor Raoula z Cambrai, nebyly ničím vzácným. Nejrozumnější panovníci proto tyto potyčky, v nichž se plýtvalo krví jejich vazalů, nepodporovali. Jin­ dřich II. Plantagenet je v Anglii přísně zakázal. Ze stejného důvodu, a také kvůli jejich vazbě na veselí lidových svátků, jež zavánělo pohan­ stvím, je přísně zapovídala i církev, a to natolik, že zakazovala pohřbí­ vat do svěcené půdy rytíře, byť i kajícné, kteří zemřeli při turnajích. To, že se však tuto tradici i přes politické a náboženské zákony nepoda­ řilo vykořenit, ukazuje, nakolik hluboké vášni tato zábava odpovídala. Po pravdě řečeno, podobně jako ve skutečné válce nebyla tato vášeň vždy nezištná. Vzhledem k tomu, že se vítěz často zmocnil výzbroje a koní poraženého soupeře, a někdy dokonce i jeho vlastní osoby, kte­ rou propustil jen za výkupné, přinášela obratnost a síla své ovoce. Ne­ jeden „turnajový" rytíř si tak z bojového umu udělal doslova živnost, a to živnost velmi výnosnou. Natolik láska urozence k boji neodděli­ 32 telně spojovala potěšení a potřebu zisku. ) Pravidla chování Bylo přirozené, že třída tak jasně vymezená svým životním stylem a spo­ lečenskou nadvládou si nakonec stanovila vlastní kodex chování. Tyto normy však vykrystalizovaly a zároveň se i vytříbily až v průběhu dru­ hého feudálního věku, který byl v každém případě obdobím společen­ ského sebeuvědomění.

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

315

Termín, kterým se zhruba od roku 1100 označoval soubor výsadních ušlechtilých vlastností, je sám o sobě příznačný Slovo courtoisie, „zdvoři­ lost", pocházelo od slova cour, „dvůr", které se tehdy psalo i vyslovovalo s -t na konci. Tyto zákony se totiž zformovaly na stálých či krátkodoběj­ ších fórech, jež se utvořila kolem nejvýznamnějších baronů a králů. Izo­ lace rytíře v jeho „věži" by tento posun nikdy neumožnila. K tomu bylo naopak zapotřebí soutěživosti a mezilidských styků. Proto byl tento pokrok morálního prožívání spjatý s konsolidací velkých knížectví či monarchií a s návratem intenzivnějšího společenského života. Zároveň se používalo i výrazu prudhomme, doslova „udatný muž", a to stále čas­ těji a ve stále elitnějším významu, úměrně k tomu, jak se slovo courtois, „zdvořilý", začalo v souladu se svými počátky přiklánět stále více k ryze mondénnímu smyslu. Bylo to tak silné slovo, že už jeho vyslovení „pl­ nilo ústa", jak tvrdil Svatý Ludvík, který se tak chtěl kromě mnišských ctností dovolat i nároku na ctnosti světské. I v tomto případě je séman­ tický vývoj mimořádně poučný. Pojem prudhomme byl totiž ve skuteč­ nosti původně synonymem slova preux, „udatný", které se z původního, poměrné nevyhraněného významu „užitečné ci „vynikající osoby vyvi­ nulo především v označení válečnické způsobilosti daného jedince. Oba termíny se významově odlišily (slovo preux si přitom podrželo svůj tra­ diční význam), jakmile se prosadilo přesvědčení, že síla a odvaha ještě nedělají dokonalého rytíře. „Preux a prudhomme zdaleka neznamenají totéž," prohlásil údajně Filip II. August, podle něhož stál prudhomme mnohem výš než preux.33) Byla to malichernost jen zdánlivá. Pronikneme-li k jádru věci, jde o cenné svědectví o vývoji rytířského ideálu. Ať už se jedná o prostá pravidla slušného chování či o ryze morální předpisy, zrodil se tento nový kodex jednoznačně na dvorech Francie a krajů při toku řeky Maasy, jež byly ostatně bez výjimky francouz­ ské jazykem i mravy. Od 11. století se začaly francouzské způsoby na­ 34 podobovat v Itálii. ) V následujících dvou stoletích se pak jejich vliv projevoval ještě silněji, o čemž svědčí německý rytířský slovník plný francouzských slov (názvů zbraní, částí oděvu a prvků chování), jež do této oblasti pronikla zpravidla přes Henegavsko, Brabantsko či Flandry. I slovo höflich je jen kalkem pojmu courtois. Tyto výpůjčky se nepředávaly jen prostřednictvím literatury. Nejeden mladý německý šlechtic se jezdil učit k francouzským knížatům nejen jazyk, ale i pravidla slušného cho­ vání. Nenazývá snad básník Wolfram z Eschenbachu Francii „zemí pra­ vého rytířstva"? Síření této formy aristokratické kultury bylo po pravdě

316

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

řečeno jen jedním z řady aspektů vlivu, jakým francouzská kultura jako celek v této době působila na celou Evropu - a to i v tomto případě sa­ mozřejmě zejména na nejvyšší třídy. K dalším projevům patřilo šíření uměleckých a literárních slohů, prestiž škol v Chartres a později v Pa­ říži a téměř mezinárodní užívání francouzského jazyka. A nepochybně lze najít některé z příčin tohoto jevu: dlouhé výpravy, jež napříč celým Západem podnikali největší dobrodruzi mezi rytíři, relativní prosperita země, jíž se mnohem dříve než Německa (to ale neplatí o Itálii) dotkl pokrok obchodování, v rané době vyhraněné odlišení rytířské třídy od davu oněch imbelles, kteří byli nezpůsobilí k boji, a i přes řadu lokálních válek žádné podobné rozepře, jaké v říši vyvolal spor císařů a papežů. Přesto si však musíme položit otázku, zda má smysl snaha vysvětlit to, co je při stavu našeho vědění o člověku součástí sféry nevysvětlitelného: máme tu na mysli tonus dané kulutry a její magnetické vlastnosti. „O tomto dni," prohlásil hrabě ze Soissons při bitvě u Al Mansurah, „budeme později vyprávět v dámské komnatě." 35 ) Tento výrok, jehož ob­ doba se marně hledala v chansons degeste, jejž však počínaje 12. stoletím mohl vyslovit nejeden románový hrdina, ukazuje na společnost, kde se prosadila mondénnost a s ní také ženský vliv. Urozená žena nikdy ne­ byla zavřená v gyneceu. Obvykle vedla dům ve společnosti svých služeb­ ných, ale stávalo se i to, že vládla celému lénu, a to někdy tvrdou rukou. Dvanácté století však vytvořilo typ vysoce postavené, učené paní, která pravidelně přijímá společnost. Byla to hluboká změna, uvědomíme-li si, jak mimořádně vulgární postoj vůči ženám, byť by to byly královny, často připisovali svým hrdinům starší epičtí básníci, a to až po nejhrubší urážky, jež rozzuřená žena oplácela políčky. Jako by k nám do­ léhal obhroublý smích dobových posluchačů. Dvorské publikum vůči tomuto nevybíravému žertování neochladlo. Připouštělo je však, jako ve fabliauXy už jen na úkor venkovanek či měšťanek. Zdvořilost totiž byla zásadně třídní záležitostí. „Pokoj urozených paní" a obecněji dvůr jsou nyní místem, kde se rytíř snaží vyznamenat a překonat své soupeře: věhlasem svých hrdinských skutků, oddaností dobrým mravům a také svým literárním nadáním. Jak už jsme viděli, urozené kruhy nikdy nebyly zcela nevzdělané a ještě méně pak lhostejné k vlivu literatury, kterou vnímali spíš po­ slechem než četbou. Obrovský krok byl však vykonán v okamžiku, kdy se rytíři sami stali literáty. Je příznačné, že žánrem, jemuž se téměř výhradně oddali, byla lyrická poezie. Nejstarší nám známý trubadúr,

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

317

dodejme však, že jistě ne první, Vilém IX. Akvitánský (f 1127), patřil k nejmocnějším knížatům francouzského království. Na seznamu provensálských pěvců, kteří přišli po něm, stejně jako později mezi lyrickými básníky severní Francie, soupeři lyriků z jihofrancouzských oblastí, byly hojně zastoupeny kruhy vysokého, střed­ ního i nižšího rytířstva, samozřejmě vedle profesionálních žakéřů, kteří žili na útraty magnátů. Tyto krátké a obvykle důmyslně propracované básně, někdy dokonce až záměrně hermetické, jako v případě pověst­ ného trobar clus, se výborně hodily k předvádění při aristokratických sešlostech. Ze schopnosti vychutnat požitek, který sama rafinovanost těchto textů upírala zbytku populace, čerpala tato třída, jež si v ní li­ bovala, tím vyhraněnější vědomí nadřazenosti, že šlo o rozkoš ve sku­ tečnosti často velmi intenzivní a upřímnou. O nic menší působivost neměla ani hudební složka, úzce spjatá s kouzlem slova - poezie se totiž obvykle opírala o zpěv a hudební doprovod. Vilém le Maréchal, ten kdysi tak drsný bojovník, se prý sice neodvážil podlehnout na smr­ telné posteli neodbytné touze sám si zazpívat, ale svým dcerám dal sbohem teprve tehdy, když naposledy vyslechl „sladký zvuk" několika jejich písní. A burgundští hrdinové Písně o Nibelunzích se za klidné noci oddávají poslednímu spánku na této zemi za zvuků Volkerovy písně. Zdá se, že se k tělesným požitkům rytířská třída v praxi stavěla velmi realisticky a stejný byl i přístup celé této epochy. Církev svým členům ukládala askezi a laikům přikazovala omezit sexuální styk na manžel­ ství a plození. Svá nařízení však sama jen těžko uváděla do praxe, pře­ devším pak u kněžského duchovenstva, kde dokonce i gregoriánská reforma dosáhla čistoty jen u episkopátu. Nevyprávělo se snad obdivné o zbožných osobách, a zejména pak o farních knězích, ba dokonce o opatech, že „údajně" zemřeli jako panicové? Příklad duchovenstva dokazuje, nakolik se tělesná zdrženlivost lidem příčila. Pro věřící tento příklad každopádně nebyl následováníhodný. Epos byl ve skutečnosti poměrně cudný, dáme-li však stranou některé záměrně komické epi­ zody jako například Olivierovo chlapácké vychloubání v Pouti Karla Veli­ kého. Bylo tomu tak proto, že epos popisu zábavy, na níž ve skutečnosti nebylo nic epického, nepřikládal žádný význam. I v méně zdrženlivých textech dvorského věku je smyslnost často prezentována spíše jako věc ženy než mužských hrdinů. Tu a tam však nějaký náznak pozvedá cíp závoje: tak například ve starobylém eposu o Girartu Rousillonském, kde jistý vazal nabídne na noc krásnou dívku poslovi, jemuž poskytl

318

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

přístřeší. A na milostných setkáních, k nimž, dáme-li na romány, hrad 36 poskytoval tak snadnou příležitost, také jistě nebylo vše smyšlené. ) Svědectví dějin je ještě zřejmější. Manželství urozeného bylo, jak víme, často jen formalitou. Panské domy se jen hemžily levobočky. S nástu­ pem kurtoazie se na těchto mravech na první pohled zřejmě nic nezmě­ nilo. Některé písně Viléma Akvitánského opěvují rozkoš neotesaným stylem a tento tón měl u básníků, kteří přišli po něm, najít nejednoho napodobitele. U Viléma, který byl zřejmě dědicem tradice, jejíž počátky nám unikají, už se však objevuje i jiné pojetí lásky, ona „dvorská" láska, která byla jednoznačně jedním z nejpozoruhodnějších výtvorů mo­ rálního rytířského kodexu. Můžeme snad oddělit Dulcineu od dona Quichota? Charakteristické rysy dvorské lásky lze shrnout poměrně jednoduše. Neměla nic společného s manželstvím, ba dokonce byla v přímém roz­ poru s jeho zákony, protože milenkou byla obvykle vdaná žena a mi­ lencem nikdy nebyl manžel. Tento cit se běžně obracel k paní vyššího postavení a jeho nedílnou součástí byla v každém případě hluboká oddanost ženě. Stavěl se jako stravující, neustále mařená vášeň, často poznamenaná žárlivostí a sílící už díky těmto mukám. Její stereotypní průběh však záhy začal obsahovat cosi rituálního. Tato literatura se nebála ani kasuistiky. A konečně byla tato láska často láskou „z dáli", jak řekl trubadúr Jaufroi Rudel v básni, jejíž obrácená interpretace dala vzniknout slavné legendě o „vzdálené kněžně". To ale neznamená, že by se tento cit ze zásady vzpíral tělesné rozkoši. I když se náhodou musel vzdát „nejvyššího požitku", jak to vyjádřil André le Chapelain, jenž z této možnosti učinil pravidlo, toužil alespoň po špetce tělesných rozkoší. Odloučení a překážky lásku neničily, ale naopak jí dodávaly půvabu svou melancholickou poetikou. Pokud se vytoužené objetí ukázalo jako nemožné, cit žil přesto dál jako milostné dráždidlo a pal­ čivá „radost". Takový obrázek líčí mnozí básníci. Dvorskou lásku totiž známe jen z literatury, a proto jen těžko můžeme určit, co z ní je dílem módy a fikce. Je jisté, že i když se tato láska snažila do jisté míry oddělit cit od těla, nijak tělu nebránila v tom, aby se samo za sebe i nadále poměrně surově uspokojovalo. Víme ostatně, že u většiny lidí má citová upřím­ nost více úrovní. Je ale nezpochybnitelné, že takovéto pojetí milostných vztahů, na nichž dnes mimochodem nacházíme tolik prvků, jež se pro nás staly důvěrně známými, představovalo v době svého vzniku velmi

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

319

originální spojení. Nemělo totiž mnoho společného s antickými trak­ táty o lásce ani s vždy poněkud dvojsmyslnými pojednáními, jaká řeckořímská civilizace věnovala rozboru přátelství mezi muži, i když k těm mělo možná o něco blíž. Novým postojem byla zejména podřízenost milence. Už jsme viděli, že se často vyjadřovala v termínech přejatých ze slovníku vazalského homagia. Tento přenos se netýkal jen výraziva. Splynutí milované bytosti s postavou nadřízeného odpovídalo pro stře­ dověkou společnost zcela charakteristické tendenci kolektivní morálky. Ještě méně závisel tento milostný kodex na náboženském myšlení, a to ať už bylo ohledně této věci řečeno cokoli.37) Pokud pomineme ně­ kolik povrchních formálních podobností, které jsou nanejvýš znám­ kou vlivu prostředí, musíme dokonce uznat, že byl s tímto myšlením v přímém rozporu, aniž by si však jeho stoupenci tento protiklad jasně uvědomovali. Nebyla snad v tomto kodexu láska mezi stvořeními téměř prvořadou ctností a jednoznačně největší radostí? A neproměňovala snad dvorská láska, i tehdy, když na tělesnou rozkoš rezignovala, v cosi vyššího, ba z hlediska lidské existence dokonce v cosi svrchovaně napl­ ňujícího onen cit, který se zrodil z tělesné žádosti, jejíž legitimitu křes­ ťanství připouštělo jen v mezích manželství (dvorskou láskou hluboce opovrhovaného), již tolerovalo jen v zájmu rozmnožování, na které tato láska vůbec nepomýšlela, a již pokládalo za citový prožitek nižšího řádu? Skutečný ohlas křesťanského smýšlení této doby o sexuálním životě najdeme v rytířské lyrice jen stěží. V nesmiřitelné podobě zazní v textu zbožného a církevní kulturou prosyceného Hledáni svatého Grálu, v němž vidíme Adama a Evu, jak před početím „Ábela Spravedlivého" prosí Pána, aby na ně seslal hlubokou tmu, a tak „utěšil" jejich stud. Tento protiklad dvou morálek také možná poskytuje klíč k hádance, jakou před společenský zeměpis staví geneze těchto milostných speku­ lací. Ty se stejně jako lyrická poezie, jež je předumočila, zrodily na konci 11. století v dvorském prostředí jižní Francie. To, co se z nich o něco poz­ ději projevilo ve Francii severní, rovněž ve formě lyriky nebo prostřed­ nictvím románů, a co potom přešlo do německého minnesangu, bylo jen odleskem původní slávy. Bylo by však nesmyslné dovolávat se pro okcitánskou civilizaci nějaké nadřazenosti. Tato snaha je stejně neudržitelná, ať už se zaměříme na uměleckou, intelektuální či ekonomickou sféru. Znamenalo by to popřít jedním rázem význam francouzsky psaných eposů, gotického umění, prvních projevů filozofického úsilí ve školách mezi Loirou a Maasou, trhů v Champagni a ruchu flanderských měst.

320

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Naopak nelze zpochybnit, že na jihu byla především v průběhu prvního feudálního věku církev méně bohatá, vzdělaná i činorodá než v sever­ ních provinciích. Z této oblasti nevzešlo žádné z velkých děl církevní literatury ani žádné významné hnutí řeholní reformy. Jen existence těchto relativně slabých náboženských center může vysvětlit výjimečné úspěchy, jakých od Provence až po Toulousko dosáhla různá kacířství, jež jsou sama o sobě nadnárodní. Z toho také nepochybně vyplynulo, že se vzhledem ke slabšímu vlivu duchovenstva na vyšší laické třídy v těchto elitních vrstvách volněji rozvinula morálka, jednoznačněji tíh­ noucí k mondénnosti. Ostatně to, že se tato pravidla rytířské lásky poz­ ději tak snadno rozšířila i jinde, dokládá, nakolik odpovídala novým potřebám této třídy. Té napomohly uvědomit si sebe sama. Neznamená snad milovat jinak než běžní smrtelníci cítit se odlišný? Ze si rytíř pečlivě přepočítal hodnotu kořisti či výkupného nebo že po návratu domů připravil své sedláky na daních o značné jmění, nás nijak nezaráží, či alespoň ne příliš. Zisk byl zkrátka legitimní. Avšak s jednou podmínkou, totiž že bude rychle a velkoryse utracen. „Mohu vám zaručit," prohlásil jeden trubadúr, jemuž bylo vyčítáno jeho lupičství, „že jsem nebral z hamižnosti, nýbrž abych mohl rozdávat." 38 ) Jistě máme právo pokládat za poněkud podezřelé, s jakým důrazem žakéři, tito profesionální parazité, kázali ze všech povinností zejména o velko­ rysosti, oné „paní a královně ctností, jež se nad ostatními skvěje". Není také pochyb o tom, že mezi drobnými a středními pány se vždy našli i lakomci či prostě opatrníci, kteří vzácnými penězi či šperky raději pl­ nili své truhly, než aby je rozdávali. Přesto platí, že tím, že si urozený nechal protéci mezi prsty rychle nabyté i rychle pozbyté jmění, snažil se dát najevo svou nadřazenost nad třídami, jež se k budoucnosti sta­ věly méně důvěřivě a jež projevovaly větší snahu kalkulovat. Tato chvá­ lyhodná marnotratnost se vždy neomezovala jen na štědrost a luxus. Díky jednomu kronikáři se dochovala vzpomínka na podivuhodnou soutěž v rozhazování, jejímž dějištěm se stal jednoho dne „dvůr" po­ řádaný v Limousinsku. Jeden z rytířů nechal předem upravenou zemi pokrýt stříbrnými penízky, druhý pálil svíce kvůli vaření a další zase nechal „z chvastounství" upálit za živa třicet svých koní.39) Co by si 0 tomto předhánění, kde mělo být plýtvání důkazem prestiže, podobně jako ve vyprávění některých etnografů, pomyslel nějaký obchodník? 1 zde vyznačoval přístup ke cti dělicí čáru mezi jednotlivými společen­ skými skupinami.

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

321

Společenská třída urozených, jež se takto odlišovala svou mocí, pří­ stupem k majetku, životním stylem, ba dokonce i morálkou, byla kolem poloviny 12. století připravena zkonsolidovat se jako právní a dědičná třída. Viditelně stále častější označování jejich příslušníků pojmem gentilhomme, tedy „muž dobrého rodu", ukazuje na rostoucí význam dob­ rého původu. K této krystalizaci došlo ve vztahu k jistému rituálu: totiž k rytířskému pasování.

3. TŘÍDA RYTÍŘŮ Pasování Od druhé poloviny 11. století se stále častěji začíná v různých textech zmiňovat, že tu či onde proběhl ceremoniál, při němž byl, jak se v nich tvrdí, „pasován nový rytíř". Tento rituál sestával z několika úkonů. Adeptovi, který sotva dosáhl dospělosti, nejprve nějaký starší rytíř pře­ dal zbraně charakteristické pro jeho nový stav, a především mu připásal meč. Poté téměř vždy následovala silná rána dlaní, kterou chlapci tento jeho kmotr zasadil na temeno či na tvář: francouzské dokumenty jí ří­ kají paumée či colée. Šlo o zkoušku odolnosti, nebo, jak se už ve středo­ věku domnívali někteří pozdní vykladači tohoto rituálu, o způsob, jak mládenci vrýt do paměti vzpomínku, jež mu bude, jak tvrdil Ramon Lull, celý život připomínat „daný slib"? Básnické texty totiž často líčí, jak se hrdina snaží neucuknout před tímto surovým políčkem, jediným, jaký kdy rytíř musí přijmout, aniž by ho vrátil, jak podotýká jeden kro­ 40 nikář. ) Víme také, že facka byla v rámci právních obyčejů této doby jedním z nejčastěji užívaných postupů zapamatování, jaké se po pravdě často ukládaly nikoli zúčastněným stranám právních aktů, nýbrž jejich svědkům. Toto gesto, jež se obvykle pokládalo za tak významnou část celého ceremoniálu, že se sám začal označovat jako adoubement, „polí­ ček" (ze starogermánského slovesa, jež znamenalo „udeřit"), však mělo původně zřejmě zcela jiný a mnohem méně racionální význam. Kontakt ruky pasujícího s tělem pasovaného měl z jednoho na druhého přenášet jakousi sílu, stejně jako plácnutí, jež dává biskup duchovnímu, kterého vysvěcuje. Slavnost konečně uzavíral jakýsi důkaz rytířské způsobilosti. Nový rytíř se vyšvihl na koně a úderem kopí probodl či srazil figurínu na kůlu, tzv. quintaine.

322

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Svými počátky a svou povahou pasování zjevně náleží k oněm ini­ ciačním obřadům, jejichž příklady poskytují v hojném počtu jak pri­ mitivní společnosti, tak společnosti antického světa: jde o různé formy praktik, jejichž společným cílem bylo povznést chlapce na úroveň pl­ nohodnotného příslušníka skupiny, z níž ho dosud vylučoval jeho věk. U Germánů tyto rituály odpovídaly bojovnické civilizaci. Vedle dalších prvků, jako bylo případně ustřižení vlasů, jež se později občas vyskytlo v Anglii spolu s pasováním, ceremonie spočívala především v předání zbraní, jež popsal Tacitus a jehož existenci v době nájezdů dokládá několik textů. Mezi germánským a rytířským rituálem existuje nepo­ chybná spojitost. Nové okolnosti však také vedly ke změně společen­ ského významu tohoto obřadu. U Germánů byli všichni svobodní muži válečníky, a tudíž měli také všichni právo na iniciační obřad s předáním zbraní. Alespoň tedy tam, kde tuto praktiku, o níž nevíme, zda byla rozšířena všeobecně, ukládala tradice příslušného lidu. Jedním z charakteristických rysů feudální spo­ lečnosti naopak bylo zformování skupiny profesionálních bojovníků, kterou tvořili především vojenští vazalové a jejich předáci. Uplatnění starobylého ceremoniálu se tak logicky mělo omezit na tyto výsadní vojáky. Po pravdě řečeno však hrozilo nebezpečí, že tímto posunem obřad přijde o veškerý společenský substrát, jakkoli nestabilní. Dříve sloužil jako rituál přijetí do společenství lidu. Nyní už však lid ve star­ ším smyslu slova, tedy jakožto užší obec svobodných lidí, neexistoval, a tak začal obřad sloužit jako rituál přijetí do společenství třídy. Tato třída ale dosud neměla přesné obrysy. Obřad tak místy zanikl (to platí zřejmě o Anglosasech), a naopak se udržel v zemích poznamenaných franským zvykovým právem, aniž by se však dlouho užíval všeobecněji či byl v jakémkoli smyslu povinný. Později, jak si rytířské kruhy začaly jasněji uvědomovat, čím se liší od masy „neozbrojených" a co je staví nad tuto vrstvu, byla najednou na­ léhavěji pociťována potřeba stvrdit vstup do takto vyhraněného spole­ čenství nějakým formálním aktem. A to ať už byl novým členem mladík, který se narodil v prostředí „urozených" a dosáhl přijetí do společnosti dospělých, nebo jednalo-li se, což bylo mnohem vzácnější, o několik šťastných povýšenců, kteří se díky své nedávno nabyté moci či díky své síle a obratnosti zdáli být rovni příslušníkům starých rodů. Když od konce 11. století v Normandii někdo prohlásil o synovi vazala, že „není rytířem", znamenalo to, že je dosud pokládán za dítě či nedospělého.41)

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

323

Snaha o to dát očividným gestem najevo každou změnu právního sta­ tusu či jakoukoli dohodu samozřejmě odpovídala typickým sklonům středověké společnosti. O tom svědčí často mimořádně barvitý rituál vstupu do společenství řemeslníků konkrétního odvětví. K prosazení takovéto obřadnosti však bylo třeba ještě to, aby tato změna stavu byla jako taková jasně pociťována. Proto bylo obecné rozšíření pasování pří­ znakem skutečně hluboké proměny pojetí rytířstva. V prvním feudálním věku označoval pojem rytíř především buď fak­ tické postavení, nebo právní vztah, jenž měl ale ryze osobní charakter. Rytířem se nazýval ten, kdo bojoval na koni a v plné zbroji. Rytířem ně­ jaké osoby byl ten, kdo od ní držel léno a kdo byl z tohoto titulu povi­ nen jí takto vyzbrojen sloužit. Nyní však k dosažení tohoto označení nestačilo vlastnit nějaké léno či splnit nutně poněkud proměnlivé kri­ térium patřičného životního stylu. Bylo k tomu třeba ještě jakéhosi po­ svěcení. K této transformaci došlo kolem poloviny 12. století. Její dopad lépe pochopíme na základě jistého jazykového obratu, užívaného od konce 11. století. Rytíř nyní nebyl pouze „pasován", ale také „povýšen do řádu", „ordinován". Tak se k roku 1098 vyjádřil hrabě z Ponthieu při předání zbraní budoucímu Ludvíku VI. 42 ) Společenství pasováných rytířů tak začalo tvořit ordo, „řád". Šlo o učená slova z církevní terminologie, jež však od začátku slyšíme i z laických úst. V žádném případě však, tedy alespoň původně, neměla budit dojem podobnosti s kněžským svěcením. Ve slovníku, který křesťanští autoři převzali od římského starověku, byl „řád", ordo, jednotkou společnosti, a to svět­ ské stejně jako církevní. Šlo však o stabilní, jasně vymezenou jednotku, odpovídající božímu plánu. Zkrátka o instituci, nikoli jen o prostý fakt. Ve společnosti zvyklé žít ve znamení nadpřirozena původně ryze svět­ ský rituál předání zbraní nevyhnutelně získal punc svatosti. Jako výcho­ disko pro zásah církve posloužily dva velmi starobylé obyčeje. Jednak posvěcení meče. Vše, co sloužilo člověku, si tehdy zjevně za­ sloužilo být takto chráněno před ďáblovými léčkami. Sedlák si nechá­ val posvětit úrodu, stádo i studnu, novomanžel svatební lože a poutník zase svou cestovní hůl. Bojovník přirozeně jednal stejně ve vztahu k ná­ strojům patřícím k jeho profesi. Neznalo snad už staré langobardské 43 právo přísahu na „posvěcené zbraně"? ) Po takovémto očištění však volaly zejména ty zbraně, jimiž se měl poprvé ozdobit mladý bojov­ ník. Jeho základním prvkem byl rituál doteku. Budoucí rytíř na oka­ mžik položil svůj meč na oltář, přičemž toto gesto provázely či po něm

324

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

následovaly modlitby. Po vzoru obecného schématu svěcení se však záhy začal provádět obřad v podobě přijetí řeholního roucha. V této formě figuruje už krátce po roce 9 5 0 v pontifikálu sepsaném v opatství sv. Albana v Mohuči. Tato sbírka, jež jistě ze značné části sestávala z prvků převzatých ze starších pramenů, se rychle rozšířila po celém Německu, v severní Francii, Anglii, ba dokonce i v Římě, kde se prosadila díky vlivu otonského dvora. Díky ní se tak model svěcení „nově připásaného" meče rozšířil ve velkém okruhu. Uvědomme si však, že toto posvěcení tvořilo pouze jakýsi úvod celého obřadu. Pasování se pak odehrávalo na základě zvláštních forem. I zde si však církev mohla udržet svou roli. Vyzbrojit dospívajícího mohl původně jen již pasovaný rytíř, například mladíkův otec či pán. Občas se však stalo, že byl tento úkol svěřen nějakému prelátovi. Už roku 8 4 6 předal Karlovci Ludvíku II. Němcovi řemen na zbraň papež Sergius II. Stejně tak nechal později Vilém Dobyvatel pasovat jednoho ze svých synů arcibiskupem z Canterbury. Tato čest prelátovi nepochybně spíš než jakožto knězi náležela jakožto církevnímu knížeti, jenž byl pře­ dákem mnoha vazalů. Mohl se však papež či biskup zříci náboženské nádhery? Liturgii se tak otevřela cesta k ovládnutí celého ceremoniálu. V i l . století už byl tento vývoj završen. Je pravda, že pontifikál z Besanconu, který vznikl v této době, obsahuje jen dvě formule svěcení meče, a to v obou případech velmi jednoduché. Z druhé z nich však jasně vyplývá, že kněz sloužící obřad měl zbraň předat sám. Abychom však našli pravý náboženský obřad pasování, musíme se zaměřit víc na sever, na oblast mezi Seinou a Maasou, jež byla skutečnou kolébkou vět­ šiny vlastních feudálních institucí. Naším nejstarším svědectvím je zde pontifikál remešské provincie, který na počátku 11. století zkompiloval jeden klerik, který se nechal inspirovat míšeňskou sbírkou, ale zároveň také hojně čerpal z místních obyčejů. Vedle svěcení meče, které repro­ dukuje obřad z rýnského originálu, liturgie obsahuje další modlitby ob­ dobného vyznění, jež bylo možné použít na ostatní zbraně či insignie, totiž na korouhev, kopí a štít, s jedinou výjimkou ostruh, jejichž předání bylo až od konce vyhrazeno laickým rukám. Poté následuje posvěcení samotného budoucího rytíře. A konečně výslovná zmínka, že připásání meče provede biskup. Po časové proluce téměř dvou století se pak plně rozvinutý ceremoniál objevuje opět ve Francii, v pontifikálu biskupa z Mende Viléma Duranta z doby kolem roku 1295, jehož základní prvky však pocházejí pravděpodobně z doby vlády Svatého Ludvíka. Zde je

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

325

světící role preláta zahnána do nejzazších mezí. Ten nejenže připásává meč, ale zasazuje i ránu dlaní: text říká, že uchazeče „vyznamenává ry­ tířstvím". Toto původem francouzské schéma, jež přešlo ve 14. století i do Římského pontifikálu, se mělo stát oficiálním křesťanským rituálem. Co se týče vedlejších praktik (očistné lázně, jež napodobovala lázeň katechumenů, a rytířských vigilií), ty se zřejmě neprosadily dříve než ve 12. století a vždy byly výjimečné. Vigilie také nebyly vždy zasvěceny pouze zbožnému rozjímání. Dáme-li na jednu Beaumanoirovu báseň, občas se stalo, že se odehrála po světsku za zvuku niněr. 44 ) Nenechme se však splést: žádné z těchto náboženských gest nebylo pro tento akt nikdy nezbytné. Jejich vykonání ostatně poměrně často bránily okolnosti. Nebyli snad rytíři v každé době pasováni na bitev­ ním poli, před či po bitvě? O tom ještě svědčí plácnutí, nikoli dlaní, ale mečem, podle obyčeje vrcholného středověku, jež po bitvě u Marignana uštědřil Bayard svému králi. Roku 1213 uspořádal Simon z Montfortu pasování svého syna v atmosféře zbožného lesku, hodného hrdiny, který přijal kříž a jemuž nyní za zvuku chorálu Veni Creator předávali rytíř­ ské zbraně ke službě Kristovi dva biskupové. Mnich Petr z Vaux-de-Cernay, který se slavnosti zúčastnil, při ní příznačně zvolal: J a k é rytířské novoty! Neslýchané novoty!" Jak píše Jan ze Salisbury, skromný obřad 45 posvěcení meče se rozšířil teprve od poloviny 12. století. ) Od tohoto okamžiku se však tento rituál stal velmi častým. Církev se zkrátka sna­ žila proměnit starší předání zbraní ve „svátost". V době, kdy měla teolo­ gie ještě daleko ke scholastické přísnosti a kdy se tímto pojmem běžně označovaly všechny druhy svěcení, tento výraz, s nímž se setkáváme v textech kleriků, ničím nezarážel. Tato proměna se však církvi nepoda­ řila úplně. Z obřadu si však uhájila tu větší, tu menší část. Jelikož tyto snahy svědčily o tom, jaký význam rituálu svěcení sama přikládala, měly značný podíl na posílení přesvědčení, že rytířstvo je společenstvím za­ svěcenců. A protože tento ceremoniál potřeboval přizdobit legendární nádherou stejně jako každá křesťanská instituce, na pomoc přispě­ chala hagiografie. „Když se při mši čtou listy svatého Pavla," prohlásil jeden liturgista, „rytíři poslouchají vstoje, aby mu vzdali hold, protože byl rytířem." 46 )

326

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Rytířský kodex Jakmile však tento náboženský prvek jednou vstoupil na scénu, neome­ zil své působení jen na to, že v rytířském světě posílil vědomí přísluš­ nosti k této kastě. Silný vliv měl rovněž na mravní kodex této skupiny. Dříve než si budoucí rytíř vzal z oltáře svůj meč, byl od něj obvykle vy­ žádán slib, upřesňující jeho povinnosti.47) Všichni pasovaní jej však ne­ skládali, protože si všichni nenechávali ani posvětit zbraně. V souladu s Janem ze Salisbury se však církevní autoři často domnívali, že i ti, kteří jej svými ústy nevyslovili, se mu podřídili „mlčky" na základě ja­ kési kvazi-smlouvy už tím, že přijali rytířství. Takto zformulovaná pra­ vidla postupně pronikla i do jiných textů: nejprve do modliteb, často velmi krásných, které členily průběh celé ceremonie, a později, s nevy­ hnutelnými odlišnostmi, do různých spisů v lidovém jazyce. To platí například o slavné pasáži z Percevala Chrétiena z Troyes z doby krátce po roce 1180, v následujícím století pak o několika stranách Lancelota, románu v próze, v německém minnesangu o jednom z děl Heinricha von Meissen zvaného Meissner, a především o drobné francouzské div

daktické básni nazvané Řád rytířstva - VOrdene de Chevalerie. Toto dílko dosáhlo značného úspěchu. Záhy bylo parafrázováno v jednom „věnci" italských sonetů a v Katalánsku imitováno Ramonem Lullem, čímž otevřelo cestu kvetoucí literatuře, jež měla v průběhu posledních sto­ letí středověku zcela vyčerpat symbolickou exegezi pasování a svými excesy upozornit nejen na úpadek instituce, jež se z práva stala pou­ hou nálepkou, ale i na ústup ideálu, jenž byl přitom pokládán za tak oslnivý. V raných dobách své existence však tento ideál nepostrádal živoucnost. Překrýval se s pravidly chování, jež vznikla spontánně už dříve, když si rytířská třída uvědomila sebe sama, totiž s kodexem věrnosti vazalů (tento přechod se jasně projevuje ke konci 11. století v Knize křesťanského života biskupa Bonizona ze Sutri, pro něhož je rytíř zjevně stále ještě především obléněným vazalem), a zejména s třídním kode­ xem urozených a „kurtoazních" lidí. Z těchto systémů světské morálky převzal nový dekalog principy, jež byly pro křesťanské smýšlení nejpřijatelnější: štědrost, hledání slávy a zásluh, pohrdání zahálkou, odvahu tváří v tvář utrpení a smrti. „Nechť zapomene na rytířskou dráhu, kdo 48 chce žít bezstarostně," prohlásil německý básník Thomasin. ) I tyto normy přitom nové desatero překrylo křesťanským nátěrem a tradiční

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

327

soubor ctností očistilo od výrazné profánních prvků, které v minulosti v těchto pravidlech zaujímaly a v praxi měly i nadále zaujímat značný prostor. Zbavilo je tak onoho „odpadu", který na rtech tolika rigoristů, počínaje svatým Anselmem a svatým Bernardem konče, vyvolával pra­ starou slovní hříčku, překypující pohrdáním klerika světskou společ­ ností: non militia, sed malitia.49) „Rytířstvo rovná se zlo": který autor by se však nyní, když církev rytířské ctnosti definitivně přijala, tento příměr odvážil zopakovat? K takto očištěným starým pravidlům se konečně připojila další, jež nesla punc ryze duchovních snah. Ohledně rytíře se tedy duchovní i laici shodli na požadavku zbož­ nosti, bez níž se ani podle samotného Filipa II. Augusta neobešel žádný skutečný prudbomme. Rytíř musel chodit na mši, a to „denně", nebo ales­ poň „často", a v pátek se postit. Tento křesťanský hrdina však i přesto zůstával svou povahou válečníkem. Neočekávalo se snad od svěcení zbraní především to, že se tak stanou účinnými? Modlitby tuto víru jasně vyjadřují. Takto posvěcený meč sice rytíři v případě potřeby nikdo nezakazoval tasit proti jeho osobním nepřátelům či nepřátelům jeho pána, obdržel jej však především proto, aby jej dal do služeb dobré věci. Už staré světící formule z konce 10. století zdůrazňují tuto myšlenku, kterou pak široce rozvíjejí liturgie pozdnější. Tak se však do starého ideálu války pro válku či války pro zisk vetřelo jisté upřesnění rozho­ dujícího významu. Tímto mečem bude pasovaný hájit svatou církev, zejména proti pohanům. Bude chránit vdovy, sirotky a chudé a proná­ sledovat škůdce. K těmto obecným příkazům laické texty často připojují několik přesnějších doporučení, týkajících se vedení boje (rytíř nezabije poraženého, který se nemůže bránit), dále praxe soudů a veřejného ži­ vota (nebude se podílet na podvrženém soudu ani na zradě, a pokud jim nemůže zabránit, dodává pokorně Řád rytířstva, alespoň se vzdálí), a konečně incidentů každodenního života (rytíř neposkytne špatnou radu paní, a bude-li s to, pomůže bližnímu v nouzi). Jak se divit tomu, že skutečnost plná lsti a násilí ani zdaleka ne vždy odpovídala těmto snahám? Pokud bychom však měli tendenci pokládat takový soupis hodnot, buď z hlediska morálky „společenské" inspirace, nebo z hlediska vlastního křesťanského kodexu, za poněkud stručný, znamenalo by to nechat se unést snahou soudit tam, kde musí histo­ rik jen chápat. Důležitější je si všimnout, že od církevních teoretiků či liturgistů k laickým popularizátorům se seznam rytířských ctností po­ měrně často dost znepokojivě zkrátil. „Nejvyšším řádem, jaký kdy Bůh

328

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

stvořil a řídil, je řád rytířstva," prohlásil s obvyklou velkorysostí Chrétien z Troyes. Je ale třeba přiznat, že lekce, jež následují po tomto zvuč­ ném úvodu a které jeho prudhomme dává mladíkovi, jemuž právě předal rytířské zbraně, působí dost úsporně. Chrétien po pravdě řečeno zastu­ puje možná spíše „kurtoazii" velkých knížecích dvorů 12. století než onu prudhommie, ideál prodchnutý náboženskými vlivy, jaký v následu­ jícím století zazníval v okolí Ludvíka IX. Nepochybně není náhodou, že doba i samotné prostředí, v němž žil tento pasovaný světec, daly vznik­ nout ušlechtilé modlitbě, jež byla zaznamenána v Pontifikálu Viléma Duranda. Ta nám poskytuje jakýsi liturgický komentář k oněm kamenným rytířům, které středověcí sochaři vyzdvihli na portál v Chartres či na zadní stranu remešské fasády: „Nejsvětější pane, všemohoucí Otče. [...] Ty, jenž jsi dovolil použít na zemi meče k potírání zla zlých a k obraně spravedlnosti, ty, jenž jsi k ochraně lidu ráčil zřídit řád rytířstva (...) učiň, aby tento tvůj služebník otevřel svoje srdce dobru a aby nikdy tohoto či jiného meče nezneužil k nespravedlivému poškození kohokoli, nechť s ním naopak vždy naloží k obraně spravedlivé věci a práva." Tím, že církev rytířstvu přisoudila ideální poslání, završila legitimizaci tohoto „řádu" válečníků, který byl chápán jako jedna z nezbyt­ ných složek civilizované společnosti a který se stále více ztotožňoval se společenstvím pasovaných rytířů: „Ó Bože, jenž si po pádu zřídil v celém světě tři stupně lidí," čteme v jedné z modliteb z besanconské liturgie. Zároveň to ale znamenalo této třídě poskytnout argu­ ment na podporu oprávněnosti její společenské nadvlády, jež byla už dlouho fakticky pociťována. Neříká snad krajně ortodoxní Rád rytířstva ohledně rytířů, že je třeba je ctít nade všechny ostatní lidi, s výjimkou kněží? A netvrdí snad totéž, avšak ještě otevřeněji, také román o Lancelotoviy kde je nejprve vyloženo, jak bylo rytířstvo zřízeno „na ochranu slabých a bezbranných", a kde se pak v souladu se zálibou v symbolice, jež byla vlastní celé této literatuře, přirovnávají koně, jež rytíři sedlají, k „lidu", který tito rytíři drží ve „spravedlivém područí"? „Lid totiž sedlá rytíř. A stejně, jako se kůň bodá do slabin a jako jej ten, kdo na něm sedí, vede, kam chce, musí i rytíř vést lid sobě po vůli." A Ramon Lull později rozhodně nebude mít pocit, že snad urazil křesťanské cí­ tění, když prohlásil za mravné, že rytíř „čerpá svůj blahobyt" z věcí, jež mu přináší „dřina a lopota" jeho lidu.50) Byl to výraz šlechtického po­ stoje, jenž byl mimořádně příznivě nakloněn rozkvětu šlechty v nejužším smyslu slova.

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

329

4. PROMĚNA FAKTICKÉ Š L E C H T Y V Š L E C H T U PRAVNI Dědičnost pasování a povýšení do šlechtického stavu Templářský řád, založený kolem roku 1119 na ochranu osad ve Svaté zemi, zahrnoval dvě kategorie bojovníků, lišící se oděvem, zbraněmi a postavením: vyšší kategorii „rytířů" a nižší kategorii prostých „ser­ žantů", bílé pláště proti plástům hnědým. Není pochyb o tom, že tento protiklad od začátku odpovídal rozdílnému společenskému původu na­ verbovaných vojáků. Nejstarší regule z roku 1130 však v tomto ohledu neformuluje žádnou konkrétní podmínku. O přijetí do jedné či druhé hodnostní kategorie zjevně rozhodoval daný stav věcí, stanovený obecně rozšířeným postojem. Druhá regule, starší o více než sto let, naopak po­ stupuje se skutečnou právní přesností. Bílý plášť si smí obléci jen ten žadatel, který byl pasován ještě před vstupem do řádu. Ale ani to nestačí. Nadto musí být ještě „synem rytíře či z otcovy strany z rytířského rodu", jinými slovy gentilhomme, jak se říká v jiné pasáži této regule. Poněvadž, jak se v textu dále upřesňuje, pouze za této podmínky člověk „musí a může" dosáhnout rytířství. To ale není všechno. Pokud se stane, že mezi seržanty proklouzne nový příchozí, který zamlčel svou rytířskou 51 hodnost, bude vsazen do želez, jakmile vyjde pravda najevo. ) V polo­ vině 13. století překřičela kastovní pýcha, jež pokládala za zločin každý dobrovolný pád, křesťanskou pokoru i u řádových bojovníků. Rok 1130 a zhruba rok 1250: Co se tedy odehrálo v tomto mezidobí? K ničemu menšímu než k proměně práva na pasování v dědičné privilegium. V zemích, kde zákonodárná tradice nezanikla nebo kde byla znovu oživena, nové právo upřesnila různá nařízení. Roku 1152 zakazo­ vala mírová konstituce Fridricha Barbarossy, aby „chlapi" nosili kopí a meč, tedy rytířské zbraně, a zároveň uznávala za „právoplatného ry­ tíře" pouze toho, jehož předkové byli rytíři. Jiné zřízení z roku 1187 synům sedláků výslovně zakazovalo nechat se pasovat. Sicilský král Roger II. v roce 1140, aragonský král Jakub I. roku 1234 a provensálský hrabě Karel II. v roce 1294 přikazovali, aby byli mezi rytíře přijati pouze potomci rytířů. Ačkoli ve Francii v této době zákony ještě neexistovaly, praxe královského soudu za Svatého Ludvíka hovoří jasně. A totéž platí o sbírkách zvykového práva. S výjimkou zvláštní královy milosti nemělo platnost platné žádné pasování, pokud otec pasovaného či jiný předek v mužské linii nebyli rytíři (možná už od této doby, každopádně však

330

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

později začaly provinční systémy zvykového práva akceptovat, že se tato „urozenost" může přenášet i „matčiným břichem"). Táž koncepce byla zřejmě podstatou jedné po pravdě řečeno méně jasné pasáže velkého pojednání o kastilském právu, Siete Partidas, které kolem roku 1260 ne­ chal sepsat král Alfons Moudrý. Není nic pozoruhodnějšího než takřka současný výskyt těchto různých textů a jejich dokonalá shoda, jednak mezi sebou, ale také s templářskou řeholí. Přinejmenším na kontinentě protože Anglii, jak uvidíme, musíme dát stranou - postupoval vývoj nejvyšších tříd týmž tempem. 52 ) Je jisté, že když panovníci a soudy výslovně stanovili tuto překážku, sotva měli pocit nějaké inovace. Převážná většina pasovaných vždy po­ cházela z řad potomků rytířů. V očích této stále výlučnější skupiny byl jedinec způsobilý k dodržování životní morálky, k němuž se zavazoval přijetím rytířských zbraní, pouze díky svému původu, jenž byl „záru­ kou trvání staré cti", jak měl později prohlásit Ramon Lull. „Ó, Bože! Jak zlé odměny se dočká dobrý válečník, který ze sedlákova syna udělá rytíře!" zvolal kolem roku 1160 autor Girarta Rousillonského.53) Kritika, jakou si vysloužili tito vetřelci, však dokazuje, že tyto případy nebyly vý­ jimečné. Nezakazoval je žádný zákon ani obyčej. Pro nábor do armády se zdál tento postup někdy takřka nezbytný, protože se jevilo jako těžko přijatelné, že by se právo bojovat na koni a s výzbrojí od hlavy až k patě dalo oddělit od pasování. Nezasadila snad vlámská knížata ve snaze opatřit si jízdní vojsko ještě roku 1302, v předvečer bitvy u Courtrai, ránu dlaní několika bohatým měšťanům, jimž jejich jmění dovolovalo 54 obstarat si koně a nezbytné vybavení? ) Okamžik, kdy se to, co bylo dlouho jen faktickým dědičným posláním, jež trpělo nejrůznějšími vý­ kyvy, stalo legitimním, přísně stanoveným privilegiem, byl tedy velmi významným datem, i když si toho lidé této doby nebyli úplně jasně vě­ domi. Na prosazení tak drakonických opatření se jistě značnou měrou podílely hluboké společenské změny, k nimž tehdy docházelo na hra­ nicích rytířského světa. Ve 12. století se zrodila nová mocnost: městský patriciát. Přísluš­ níci válečnických rodů v těchto bohatých kupcích, kteří se často stá­ vali držiteli panství a mnozí z nich by pro sebe či pro své syny rádi získali „rytířský pás", nemohli nevidět elementy mnohem vzdálenější jejich mentalitě a životnímu stylu a svým počtem také mnohem nebez­ pečnější nájemní vojáci či panští úředníci, z jejichž řad dosud, samo­ zřejmě vedle urozených jedinců, pocházeli téměř všichni kandidáti na

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

331

zasvěcení mečem a ranou dlaní. Díky Otovi z Freisingu známe reakce německých baronů na pasování, jež se podle nich v severní Itálii příliš lehkomyslně rozdávalo „plemeni řemeslníků". A Beaumanoir ve Francii velmi jasně vyložil, jak tlak nových vrstev, snažících se vložit svůj kapi­ tál do pozemků, přiměl krále k přijetí nezbytných opatření, zabraňu­ jících tomu, aby koupě léna nestavěla kteréhokoli zbohatlíka naroveň potomka rytířského rodu. Třída má tendenci uzavírat se především tehdy, cítí-li se ohrožena. Nepředstavujme si však, že šlo o nějakou ze zásady nepřekonatelnou překážku. Třída mocných se nemohla proměnit v absolutně dědičnou kastu, aniž by se odsoudila k vyloučení nových mocenských prvků ze svých řad, jejichž nevyhnutelný výskyt je přímo zákonem života, a tudíž aniž by se jakožto společenská síla odsoudila k osudnému slábnutí. Vývoj právního mínění na konci feudální éry zkrátka mnohem méně než k přísnému zákazu přijímání nových jedinců směřoval k jejich pod­ řízení velmi přísnému dohledu. Dříve mohl nového rytíře pasovat kdo­ koli z rytířů. Tak uvažovaly ještě ony tři postavy, jež ke konci 13. století uvedl na scénu Beaumanoir: ačkoli byly samy rytířského stavu, podle platného obyčeje jim k dodržení podmínek legitimního soudu chyběl ještě čtvrtý aktér téže hodnosti. Co naplat! Popadli tedy na cestě sedláka, jemuž zasadili do týla políček se slovy: „Budiž rytířem!" V této době to však znamenalo být pozadu za vývojem práva a spravedlivým trestem za takovýto anachronismus byla vysoká pokuta. Právo rytíře pasovat nového adepta totiž nyní bylo v úplnosti zachováno jen za předpokladu, že tento žadatel pocházel z rytířského rodu. Pasování však bylo možné i v případě, že tuto podmínku nesplňoval. Pouze však tehdy, bylo-li toto povýšení speciálně povoleno jedinou mocí, která tehdy měla podle obecně rozšířených koncepcí právo pozměnit účinnost pravidel zvyko­ vého práva, totiž král, jenž byl, jak řekl Beaumanoir, jediným, kdo mohl zavádět nějaké „novoty". Taková byla, jak jsme viděli, soudní praxe francouzského králov­ ského dvora od dob Svatého Ludvíka. V okolí Kapetovců se záhy prosa­ dil zvyk dávat těmto povolením podobu listin vycházejících z královské kanceláře, téměř od počátku označovaných jako „nobilitační", tedy ta­ kové, jež dokládaly povýšení do šlechtického stavu: neznamenalo snad povolení dosáhnout rytířství možnost získat stejné postavení jako dě­ diční „urozenci"? První dochované příklady tohoto druhu dokumentů, který měl v budoucnosti dosáhnout nesmírného významu, pocházejí

332

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

z doby Filipa III. či Filipa IV. Podle starobylého obyčeje král někdy to­ hoto svého práva užíval k odměňování udatných bojovníků na bitevním poli, jako například Filip IV. Sličný, který po bitvě u Mons-en-Pevěle 55 povýšil do rytířského stavu jednoho řezníka. ) Nejčastěji tak ale vy­ znamenával dlouhé služby či uznával nějaké mimořádné společenské postavení. Tento úkon nevytvářel jen nového rytíře. Jelikož se právo být pasován dědilo z generace na generaci, dával tak jedním rázem vznik­ nout celému novému rytířskému rodu. Sicilské zákonodárství i praxe se inspirovaly stejnými principy a totéž platilo i o Španělsku. V říši po pravdě řečeno Barbarossovy konstituce s ničím takovým nepočítaly. Víme však, že si císař vyhrazoval právo pasovat rytířskými zbraněmi 56 prosté vojáky. ) Necítil se tedy být osobně vázán zdánlivě absolutními zákazy svých vlastních zákonů. Počínaje vládou jeho nástupce však si­ cilský příklad zapůsobil i na tyto německé panovníky, kteří měli na víc než půlstoletí sloučit obě koruny. Od doby Konráda IV, který začal sa­ mostatně vládnout roku 1250, němečtí panovníci dovolili prostřednic­ tvím zvláštních listů přijmout „rytířský řemen" řadě osob, které přitom k tomuto kroku nebyly svým původem způsobilé. Monarchie tento monopol jistě nedokázaly prosadit bez obtíží. Sám sicilský král Roger II. udělal výjimku ve prospěch opata kláštera Cava. Ve Francii si ještě roku 1298 osobovali urození a preláti ze senešalství Beaucaire právo libovolně pasovat rytíře z řad měšťanů, i když nevíme, s jakým úspěchem.57) Odpor byl silný především ze strany velkých feudálů. Za Filipa II. musel královský dvůr zahájit proces proti hrabatům z Flander a Nevers, kteří se provinili pasováním „chlapů", jimiž byly ve skutečnosti osoby značného jmění. Později, v nepokojných dobách vlády rodu Valois, si toto privilegium s menšími obtížemi přivlastnili všichni velcí feudálové. V říši se právo umožnit novým uchazečům pří­ stup k rytířství nakonec jako obvykle rozdělilo mezi větší počet rukou: jednak mezi říšská knížata, jako v roce 1281 v případě štrasburského biskupa,58), a v Itálii dokonce i mezi městské obce. Šlo však o něco ji­ ného než o rozdrobení regálií? Princip, který přiznával právo snížit překážku pouze panovníkovi, totiž zůstával nedotčen. Závažnější byly případy vetřelců, kteří dokázali, jistě v hojném počtu, využít momen­ tální situace, aby neoprávněně pronikli do rytířských vrstev. Protože šlechta zůstávala ve značné míře i nadále třídou, vyznačující se mocí a jistým způsobem života, obecné mínění i přes znění zákonů neupíralo vlastníkovi vojenského léna, pánovi venkovského panství či vojákovi,

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

333

který zestárnul v brnění, ať už byli jakéhokoli původu, označení šlech­ tic, a tudíž i právo být pasován. A jelikož se titul rodil jako obvykle z dlouhého užívání, po několika generacích už nikoho nenapadlo jej zpochybňovat. A jedinou nadějí, jež nakonec vládám zbyla, bylo právo potrestat tento přestupek a na těch, kteří z něj měli prospěch, si vymoci nějaké peníze. Přesto platí, že proměnu praktické dědičnosti v dědič­ nost právní, která se dlouho a spontánně připravovala, umožnilo jen upevnění monarchické či knížecí moci, jež byla jediná schopna prosadit přísnější společenskou organizaci a stanovit pravidla nevyhnutelných i blahodárných povýšení, včetně trestů za jejich porušování. Kdyby ne­ existoval pařížský parlement nebo kdyby neměl dostatečnou moc, aby vykonal své rozsudky, nebylo by v království tak málo pánů, kteří by pokračovali v rozdávání symbolických políčků. V této době neexistovala instituce, jež by se v rukou vlády, která byla věčně bez prostředků, neproměnila dříve či později ve stroj na peníze. Tomuto obecně sdílenému údělu se nevyhnula ani povolení k pasování. Stejně jako všechny dokumenty vycházející z královské kanceláře nebyly ani královské listy až na vzácné výjimky zadarmo. Někdy se platilo také za zproštění povinnosti prokázat patřičný původ.59) Filip IV. Sličný byl zřejmě prvním panovníkem, který dokázal povýšení do rytířského stavu důmyslně zpeněžit. V roce 1302, po porážce u Courtrai, projížděli jeho komisaři křížem krážem provincie s pověřením vyhledávat kupce, kteří by měli zájem o povýšení do rytířského stavu, a prodávat jim jako krá­ lovským poddaným svobodu. Nezdá se však, že by od této chvíle byla tato praxe v Evropě, ba i v samotné Francii obecně rozšířena, nebo že by hodně vynášela. Králové se později měli naučit, jak z povýšení udělat jeden z trvalých příjmů své pokladnice, a bohatí daňoví poplatníci zase způsob, jak za jednorázovou platbu uniknout daním, jichž byla šlechta zproštěna. Až do poloviny 14. století však zůstalo daňové privilegium urozených definováno stejně nejasně jako sama státní daň. A vědomí sounáležitosti, v rytířských kruzích, k nimž se počítali i sami vládcové, velmi silné, by nepochybně nedovolilo, aby se plýtvalo s ústupky, vní­ manými jako znevážení čistoty krve. Skupina dědičných rytířů se sice úplně neuzavřela, ale její dveře byly jen slabě pootevřené - jistě byly kaž­ dopádně mnohem méně průchodné než kdykoli předtím i potom. To byl důvod prudké protišlechtické reakce, která vypukla, alespoň tedy ve Francii, ve 14. století. Lze si snad představit výmluvnější důkaz sta­ bility a výlučnosti nějaké třídy než prudkost útoků, jejichž je tato třída

334

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

cílem? „Povstání neurozených proti urozeným": tento obrat, který se v době sedláckých vzpour užíval téměř oficiálně, je příznačný. A totéž platí i o soupisu bojovníků. Štěpán Marcel, bohatý měšťan a první ze soudců nejvznešenějšího ze všech měst, se výslovně prohlašoval za ne­ přítele šlechty. Za Ludvíka XI. či Ludvíka XIV. by byl přitom sám jedním z nich. Léta 1250-1400 byla na pevnině obdobím nejpřísnější hierarchizace společenských vrstev. Proměna potomků rytířských rodů v privilegovanou třídu Omezit pasování na příslušníky rodů, kteří byli v tomto postavení již potvrzeni, a na ty, kteří požívali mimořádných ústupků, by však k utvo­ ření skutečné šlechty nestačilo. To by totiž znovu znamenalo podřídit privilegia, jejichž šlechtická podstata vyžadovala, aby byla spjata pouze s urozeností, rituálu, který mohl, ale nemusel být naplněn. Nejednalo se přitom jen o prestiž. Výsadní postavení, jež se obecně rytířům přisu­ zovalo jakožto „posvěceným" válečníkům a zároveň vazalům, pověře­ ným nejvyšším posláním, totiž bojem a radou, mělo stále více tendenci zkonkretizovat se v pevně stanovený právní kodex. Od konce 11. století až po první léta 13. století se tak napříč celou feudální Evropou objevila obdobná pravidla. Člověk mohl těchto výhod podle katalánských zvyklostí požívat pouze v případě, že se zhostil svých vazalských po­ vinností: „Nechť má zbraně a koně a nechť se, dokud mu to věk dovolí, účastní hotovosti a jízd, shromáždění a dvorů." Dále musel být takový člověk pasován. Všeobecné oslabení vazalských služeb však postupně vedlo k tomu, že se na první podmínce přestalo trvat. Nejmladší texty ji přecházejí mlčením. Druhá podmínka se naopak udržela dlouho. Ještě roku 1238 přisuzuje jedno soukromé rodové nařízení, totiž statuta po­ dílníků, kteří společně vlastnili hrad La Garde-Guérin v Gévaudanu, prvenství druhorozenému před prvorozeným, pokud dosáhne rytířství, zatímco jeho starší bratr nikoli. Pokud se stalo, ať už kdekoli, že by se syn rytíře tomuto ceremoniálu nepodrobil a zůstal by příliš dlouho pouhým écuyer, tedy „štítonošem", jak se ve Francii obvykle označovala tato čekatelská pozice, podle tradiční role mladého šlechtice po boku těch, kteří ho předešli v kariéře, byl krutě vyvržen mezi „chlapy", jak­ mile překročil věkovou hranici, za níž už zjevně nebylo možné takové zanedbání strpět, ve Flandrech a Henegavsku v pětadvaceti letech, v Ka60 talánsku ve třiceti letech. )

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

335

Svou důstojnost si však urození začali uvědomovat příliš naléhavě, než aby se tyto požadavky mohly udržet věčně. K jejich zániku došlo po etapách. V Provence ještě roku 1235 a zhruba v téže době i v Normandii se výhody otcovského postavení přiznávaly pouze synovi, aniž by přitom musel být pasován. Pokud ale měl tento syn sám syna, pak musel, jak upřesňuje provensálský pramen, tento posledně jmenovaný, pokud chtěl rovněž požívat těchto výsad, osobně dosáhnout rytířství. Ještě výmluvnější je soubor královských privilegií, udělených lidem z Oppenheimu: roku 1226 byla táž práva udělena pouze rytířům, roku 1269 už „rytířům 61 a synům rytířů" a roku 1275 „rytířům a jejich synům a vnukům". ) Toto počítání generací však přirozeně začalo být únavné. Je jisté, že slavnostní přijetí zbraní bylo i nadále pokládáno za stavovskou povinnost, jíž se uro­ zený nemohl vyhnout, aniž by přitom neztratil cosi ze svého postavení. Již dříve vzbudila údiv jedna zvláštní pověra, na jejímž základě se v dy­ nastii provensálských hrabat, pocházejících z barcelonského královského rodu, tato ceremonie co nejvíc oddalovala, jako jakási předzvěst blízké smrti.62) Jelikož se zdálo, že je tento obřad zárukou toho, že si urozený pořídí kompletní výzbroj, nezbytnou pro řádné plnění služby ve zbrani, francouzští králové, počínaje Filipem II. Augustem a Filipem IV. Slič­ ným konče, se jeho absolvování snažili svým poddaným z rytířských rodin uložit jako povinnost. To se jim však nepodařilo: královská sprá­ va, která nedokázala udělat výnosný daňový postup ani z výběru po­ kut či z prodeje dispensů, se nakonec musela spokojit s tím, že nařídila prosté vlastnictví výzbroje, jakmile se na obzoru začala rýsovat válka. V posledních letech 13. století byl tento vývoj už více méně všude završen. Urozeným se od této chvíle člověk nestával na základě dřívěj­ ších iniciačních úkonů, které se staly pouhou konvenční formalitou, jež se většinou zanedbávala už proto, že obvykle vyžadovala značné vý­ daje. Byl jím na základě dědičného práva na výhody plynoucí z tohoto rituálu, a to bez ohledu na to, zda onoho práva bylo či nebylo využito. Jak píše Beaumanoir, šlechticem se nazývá každý, kdo pochází „z ry­ tířského rodu". A nejstarší povolení k pasování, z doby krátce po roce 1284, udělené kanceláří francouzských králů osobě, jež z takového rodu nepocházela, přisuzuje „privilegia, práva a svobody, jichž tradičně poží­ vají urození v obou rodových liniích", rovnou a bez jakýchkoli výhrad veškerému potomstvu tohoto povýšence.63)

336

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Právo urozených Takto utvořený šlechtický kodex, jenž byl potud, pokud to dovolovala odlišnost pohlaví, společný šlechtičnám i šlechticům, se v detailech ci­ telně lišil podle jednotlivých zemí. Zformoval se ostatně jen pomalu a časem se podstatně proměnil. Na tomto místě se tak omezíme jen na jeho nejobecnější rysy, jak se vyhranily v průběhu 13. století. Vazalská pouta tradičně představovala formu závislosti charakteris­ tickou pro vyšší třídy. I zde však stejně jako v jiných oblastech došlo k nahrazení státu quo právním monopolem. Dříve byl člověk pokládán za šlechtice, protože byl vazalem. Na základě skutečného převrácení lo­ gického pořádku však bylo od této chvíle teoreticky nemožné, aby se jedinec stal vazalem, tedy držel nějaké vojenské léno či léno „svobodné", pokud již nefiguroval mezi urozenými. Kolem poloviny 13. století už šlo o více méně všeobecně přijímaný fakt. Nárůst měšťanského majetku a peněžní potřeby, jaké staré rody tak často pociťovaly, ale neumožňo­ valy zachovat toto pravidlo beze zbytku. Nejenže bylo často porušováno v praxi, což otevřelo dveře řadě šlechtických uzurpací, ale dokonce bylo nutné počítat s jistými výjimkami i v právní oblasti. A to jednak s vý­ jimkami obecnými, jako například ve prospěch jedinců, kteří byly po­ 64 tomky urozené matky a neurozeného otce, ) ale především s výjimkami individuálními. Těch nakonec opět využily monarchie, které měly jako jediné právo takováto porušení společenského řádu uzákonit a zároveň nebyly zvyklé rozdávat své ústupky zadarmo. Jelikož lénem bylo obvykle nějaké panství, moc nad obyčejnými lidmi měla pod vlivem těchto po­ rušení pravidel tendenci oddělit se od šlechtické hodnosti. Pokud pat­ řila k lénu naopak moc nad vavassores, jeho neurozený držitel obvykle neměl právo vyžadovat od nich homagium, pokud byli sami urození. Vlastník léna se tak musel spokojit s dávkami a službami bez nároku na jakékoli gesto věrnosti. Podobně se jevilo jako nepřijatelné, aby sám jakožto feudál podstoupil tento rituál vůči nadřízenému pánovi. Celý ceremoniál se tak omezoval jen na přísahu věrnosti, nebo se z něj ales­ poň vyloučil polibek, pokládaný za příliš rovnostářský. Neurozenému člověku byly zkrátka zapovězeny i jisté úkony, a to až po způsob, jak žádat o poslušnost či ji sjednávat. Vojenští vazalové se v této době již dlouho řídili právem odlišným od obecných pravidel. Nebyli souzeni stejnými soudy jako ostatní závislí. Jejich léna se nedědila jako ostatní majetky. Dokonce i jejich rodový

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

337

status byl ovlivněn jejich postavením. Když vzešla z vlastníků vojen­ ských lén šlechta, to, co bylo dříve obyčejem, spjatým s výkonem nějaké funkce, mělo tendenci stát se obyčejem skupiny rodů. V tomto ohledu je poučná jedna změna názvu: tam, kde se dříve ve Francii hovořilo o feudální „správě" (bail - tato instituce byla definována na začátku to­ hoto svazku),65) se nyní začalo mluvit o „šlechtickém dohledu" (garde noble).Jak bylo přirozené pro třídu, která vyvozovala svou výjimečnost z někdejšího lesku starobylých institucí, podrželo si soukromé právo urozených i tento záměrně archaický obrat. Společenská nadvláda této třídy a její charakter bojovnického řádu se projevovaly i v celé řadě dalších rysů. Pokud se jednalo o to uchránit čistotu krve, nebylo samozřejmě účinnějšího prostředku než zakázat jakoukoli mesalianci. Tak daleko však dospěla jen jedna importovaná feudalità, kyperská, a dále hierarchické Německo. A v této posledně jme­ nované zemi, pro níž byl charakteristický velmi propracovaný žebříček šlechtických hodností, se nadto toto opatření týkalo jen vyšší vrstvy, jež se tak uzavřela, nikoli však drobného rytířstva, pocházejícího z ně­ kdejších ministeriálů. Jinde sňatkovou sféru ne-li přímo v praxi, pak alespoň z právního hlediska i nadále ovlivňovala vzpomínka na dří­ vější rovnost svobodných lidí. Některá velká řeholní společenství, jež dosud dávala najevo své aristokratické smýšlení jen tím, že odmítala žadatele nevolnického původu, se naopak všude rozhodla přijímat jen 66 potomky urozených. ) Všude lze také tu dříve, tu později konstatovat, že osoba urozeného požívá zvláštní ochrany před neurozeným, že je urozený podřízen mimořádnému trestnímu právu s obvykle vyššími pokutami než v případě obyčejných lidí, že se prosazuje tendence vy­ hradit mu právo na soukromou mstu, jež se pokládala za nedílnou sou­ část práva nosit zbraň, a rovněž v omezováních výdajů na luxus je mu přisouzeno zvláštní a výjimečné postavení. Význam přisuzovaný rodu jakožto nositeli privilegia se projevil proměnou starších individuálních „rozpoznávacích" znamení, namalovaných na štítě rytíře či vyrytých na jeho pečeti, v erby, které se někdy předávaly s lénem, častěji však byly dě­ dičné z generace na generaci, a to i bez majetku. Užívání těchto symbolů kontinuity, jež se zrodilo nejprve v královských a knížecích dynastiích, kde byla rodová hrdost obzvláště silná, a záhy se rozšířilo i v mnohem méně významných rodinách, se od této chvíle stalo monopolem rodů, jež se řadily mezi urozené. A konečně vojenská povinnost, jež se ze sta­ rého vazalského závazku vyvinula v prvořadou šlechtickou povinnost,

338

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

nyní urozence zbavovala všeobecných peněžních závazků, které nahra­ dilo jeho válečné poslání. Ať už však byla účinnost práv plynoucích z urozenosti jakákoli, ne­ byla taková, aby nemohla zaniknout následkem provozování některých činností, pokládaných za neslučitelné s významem příslušného po­ stavení. Pojem zbavení šlechtictví tehdy samozřejmě ještě ani zdaleka nebyl utvořen. Zákaz obchodovat v této době urozeným zjevně ukládala některá městská statuta, jež se tak snažila spíš ochránit takřka úplný monopol kupeckého měšťanstva než posloužit pýše nepřátelské kasty. Zemědělské práce však byly jednoznačně pokládány za činnosti odpo­ rující šlechtické důstojnosti. Jak rozhodl pařížský parlament, rytíř, který získá venkovský pacht, se nesmí podrobovat polní robotě, byť by tak chtěl učinit z vlastní vůle. „Orat, okopávat, nosit dřevo či hnůj": všechny tyto činnosti vedly podle jednoho nařízení z Provence automaticky k odnětí rytířských privilegií. Nebyla snad v Provence také urozená žena charakterizována jako ta, jež nechodí „péct, prát ani mlíť? 6 7 ) Urozenost se přestala definovat vykonáváním konkrétní funkce, funkce ozbroje­ ného družiníka. A nebyla už ani třídou zasvěcenců. Napříště ji naopak charakterizoval jistý způsob života, a tak tomu již zůstane navždy. Výjimka: Anglie V Anglii, kam byly všechny vazalské a rytířské instituce importovány, se vývoj faktické šlechty odvíjel nejprve více méně stejnými cestami jako na kontinentě. Ve 13. století však nabral velmi odlišný kurz. Normanští a později anjouovští králové, kteří byli pány velmi moc­ ného ostrovního království, jež chápali především jako výchozí bod pro svou skutečně imperiální politiku, zde usilovali o maximální vy­ užití možností vojenské povinnosti. K tomuto účelu střídavě používali dvou principů, původně z různých epoch: jednak hromadného odvodu všech svobodných lidí, a dále vojenské služby, kterou požadovali od svých vazalů. V letech 1180-1181 přiměl Jindřich II. poddané ze svých kontinentálních držav a později i z Anglie, aby si opatřili zbraně podle svého postavení. Výnos shromáždění anglických baronů kromě jiného upřesňuje, jaké zbraně budou požadovány od držitele rytířského léna. O pasování zde není jediná zmínka. Tento rituál ale byl, jak víme, po­ važován za jistou záruku rytířovy dostatečné vojenské výbavy. Roku 1 2 2 4 a 1 2 3 4 tedy Jindřich III. usoudil, že bude moudré uložit všem

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

339

vlastníkům takových lén, aby se bez okolků tomuto zasvěcení podro­ bili, alespoň tedy - na základě druhého z obou nařízení - tehdy, pokud mělo být homagium složeno přímo králi. Až potud na těchto opatřeních nebylo nic, co by se výrazně lišilo od kapetovského zákonodárství téže doby. Jak by si však anglická vláda se svými silnými správními tradicemi mohla neuvědomit, že starý sys­ tém lenní služby je odsouzen ke stále závažnější neúčelnosti? Mnoho lén bylo rozdrobeno. Další nebyla podchycena při soupisech pozemků, neustále opakovaných a vždy jen neúplných. Jejich počet byl konečně v součtu nutně omezený. Nebylo rozumnější opřít radikálně vojenskou povinnost, a tudíž i povinnost se vyzbrojit, na mnohem hmatatelnější skutečnosti: na pozemkovém vlastnictví, ať už jakékoli povahy? Ta­ kový byl mimochodem princip, který se už roku 1180 snažil uplatnit Jindřich II. v případě svých kontinentálních držav, kde nebyla feudální organizace ani zdaleka všude tak pevná jako v Anglii či v normandském vévodství. Tentýž přístup se pak v roce 1254 začal uplatňovat i na os­ trově, s pomocí různých hospodářských kritérií, jejichž podrobný roz­ bor nás zde nezajímá. Tam, kde se Jindřich II. omezil jen na otázku výzbroje, se nyní od všech svobodných vlastníků svobodné půdy jisté rozlohy vyžadovalo v souladu s přijatými zvyklostmi pasování. A to ne­ pochybně tím ochotněji, že očekávaná neuposlechnutí slibovala králov­ ské pokladnici vítané pokuty. Ani v Anglii však nebyla žádná státní mašinérie natolik funkční, aby zajistila přísné dodržování takovýchto opatření. Pravděpodobně už na konci 13. století, nepochybně však ve století následujícím se staly tyto kroky více méně neúčinnými. Nakonec od nich bylo třeba ustoupit a ry­ tířský ceremoniál, který se prováděl stále méně systematicky, byl stejně jako na kontinentě vyobcován mezi doplňky zastaralé etikety. Z krá­ lovské politiky, k níž se nevyhnutelně připojila nulová snaha postavit nějakou překážku obchodování s lény, však vyplynula jedna velmi zá­ važná skutečnost. V Anglii, kde se rytířské pasování přetvořilo v insti­ tut závislý na určitém majetkovém censu, se nemohlo stát ohniskem formování se třídy založené na principu dědičnosti. Tato třída zde po pravdě řečeno ani nikdy neměla vzniknout. Ve fran­ couzském či německém smyslu slova středověká Anglie žádnou šlechtu neměla. Jinými slovy se zde v řadách svobodných lidí neutvořila žádná nadřazená skupina, jež by byla obdařena specifickým právem, předáva­ ným pokrevně. Zdánlivě šlo o překvapivě rovnostářskou strukturu. Při

340

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

hlubším ohledání však spočívala na existenci mimořádně nepropustné hierarchické hranice, i když ležící poměrně nízko. V temže okamžiku, kdy se všude jinde povznesla nad stále početnější masu obyvatelstva označovaného jako „svobodné" kasta urozených lidí, se totiž v Anglii naopak rozšířila kategorie poddanství, a to natolik, že toto ocejchování postihlo většinu venkovské populace. Na anglické půdě se tedy od této chvíle prostý freeman z právního hlediska nelišil od šlechtice. Tito Jřeemen však sami představovali jistou formu oligarchie. To ale neznamená, že by za kanálem La Manche neexistovala stejně mocná aristokracie jako ve zbytku Evropy, ba dokonce ještě mocnější, protože rolnická půda jí zde byla více vydána na milost. Byla to třída vlastníků panství, válečníků či vojevůdců, královských úředníků a zá­ stupců hrabských soudů u soudu královského, tedy vesměs lidé, jejichž způsob života se výrazně a vědomě lišil od existence obyčejných svobod­ ných lidí. Jejich špičku pak tvořil úzký okruh hrabat a „baronů". V prů­ běhu 13. století začala ve prospěch této skupiny vznikat poměrně jasně definovaná privilegia. Byla však téměř výlučně politické či čestné povahy. Jakožto součást čestného (honor) léna přecházela jen na prvorozeného syna. Třída šlechticů zkrátka v Anglii zůstala obecně spíše „společenská" než „právní". A i když se moc a příjmy přirozeně dědily a i když zde byla stejně jako na kontinentě prestiž krve pociťována velmi silně, toto spo­ lečenství bylo příliš špatně definováno, aby nezůstalo široce otevřeno. K souhlasu s pasováním, ba přímo k povinnosti nechat se pasovat sta­ čil ve 13. století pozemkový majetek. O zhruba jeden a půl století poz­ ději měl tento majetek - stále omezený podle charakteristické normy na „svobodná" léna - opravňovat k volbě zástupců jednotlivých hrabství Commons ofthe land. A i když se i od těchto zástupců, známých pod příznačným označením „hrabští rytíři", kteří měli být původně vybíráni právě mezi pasovanými rytíři, až do konce středověku teoreticky poža­ dovalo, aby byli schopni poskytnout důkaz o vlastnictví dědičného erbu, nezdá se, že by v praxi nějaká dobře zajištěná a společensky významná rodina měla větší problémy s tím, aby si obstarala potvrzení o tom, že 68 takovéto znaky už dlouhou dobu používá. ) U Angličanů této doby žádné nobilitační listiny neexistují (zřízení baronetů chudou monar­ chií Stuartovců bude jen pozdním napodobením francouzských mravů). Zkrátka jich nebylo třeba. Tyto dokumenty nahradil faktický stav. A právě z toho, že se nevzdálila skutečnostem, které představují sku­ tečnou moc nad lidmi, a že se vyhnula zkostnatění, jaké číhá na třídy,

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

341

jež jsou příliš dobře vymezené a příliš závislé na urozenosti, anglická šlechta nepochybně čerpala to podstatné z oné síly, jež měla překo­ nat věky.

5. T Ř Í D N Í ROZDÍLY V RÁMCI Š L E C H T I C K É H O STAVU Hierarchie moci a postavení I přes společné rysy, jaké vykazovalo vojenské poslání a specifický ži­ votní styl, měla faktická a později i právní skupina urozených vždy da­ leko ke společenství rovných. Hluboké rozdíly v majetku, moci, a tudíž i prestiže mezi nimi utvářely skutečnou hierarchii, jež se více či méně ne­ obratně projevovala nejprve v postojích a později i ve zvycích a zákonech. V době, kdy se vazalské povinnosti ještě přísně dodržovaly, klasifi­ kační princip obvykle vycházel z hierarchie homagií. Na nejnižší úrovni figuroval vavassor, který jakožto vazal mnoha vazalů (vassus vassorum) ne­ byl pánem žádného dalšího válečníka. To platilo alespoň tehdy, pokud byl tento pojem, společný pro celou románskou oblast, chápán v úzkém smyslu slova. Nikomu nevládnout nebo vládnout jen sedlákům zname­ nalo jen pramalou vážnost. V praxi toto právní postavení odpovídalo téměř vždy jen velmi skromnému majetku a chudému životu drobného venkovského šlechtice vydanému všanc náhodě. Podívejme se na por­ trét otce hrdinky z Chrétienova Ereka („jeho dvůr byl chudičký"), nebo na portét vavassora s velkým srdcem a sedlačkou zbrojí z básně Gaydon. Mimo literární oblast si vzpomeňme na nuznou domácnost, z níž utekl za dobrodružstvím a kořistí jistý Robert Guiscard, na žebráckou existenci Bertranda z Bornu či na ony rytíře, kteří měli podle svědec­ tví různých listin z jednoho provensálského chartulária jako léno jen jednu manse, tedy ekvivalent venkovského hospodářství. V obdobném významu jako vavassor se někdy používalo také pojmu bachelier, což doslova znamenalo „mladík". Takové totiž samozřejmě bylo běžné po­ stavení řady mladých lidí, kteří dosud nezískali žádné léno nebo byli zatím jen nedostatečně zajištěni. Stávalo se však, že v takovéto situaci 69 setrvali velmi dlouho. ) Jakmile se stal urozený pánem jiných urozenců, jeho vážnost vzrostla. Barcelonské obyčeje připojují k soupisu odškodnění, náležejících rytíři, který byl udeřen, uvězněn či s ním bylo jinak špatně naloženo, tuto

342

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

poznámku: „Pokud má však na pozemcích patřících k jeho panství jiné dva rytíře a dalšího živí ve svém domě, smírčí poplatek bude zdvojná­ soben."70) Pokud urozený pod svým praporcem soustředil rozsáhlou skupinu oněch ozbrojených družiníků, říkalo se mu banneret, „korouhevník". Pokud se podíval výše a zjistil, že jej žádná další příčka nedělí od krále či teritoriálního knížete, jemuž přímo složil homagium, nazý­ val se také captal, „nejvyšší leník", či „baron". Toto posledně jmenované slovo, přejaté z germánských jazyků, se od původního významu „člověk" posunulo k významu „vazal": nezna­ menalo snad slíbit pánovi věrnost stát se jeho „člověkem"? Později se tento pojem začal užívat úžeji jako označení nejvýznamnějších vaza­ lů velkých vládců. V tomto smyslu však vyjadřoval jen zcela relativ ní nadřazenost nad ostatními příslušníky téže skupiny. Biskup z Chesteru či pán z Belléme měli své barony stejně jako králové. Pro běžný jazyk však byli „baroni" nejvýznamnějšími feudály monarchií a nejmocnějšími z mocných. Pojem pair, „rovný", který byl téměř synonymem pojmu „baron" (ně­ které texty jej vskutku používají jako jeho přesný ekvivalent), však měl od počátku přesnější právní obsah a náležel do slovníku soudních in­ stitucí. To, že mohl být vazal na dvoře svého pána souzen pouze ostat­ ními pánovými vazaly, bylo jedním z jeho nejcennějších privilegií. Tato rovnost vyplývala z totožného pouta k pánovi, a tak „rovný" rozhodoval o osudu „rovného". Osoby, které držely své léno nezprostředkovaně od téhož pána, však měly velmi nestejnou moc i vážnost. Jen stěží tak bylo možné připustit, aby na základě této předpokládané totožnosti závis­ lého postavení přiměl nějaký bezvýznamný šlechtic bohatého korouhevníka, aby se podrobil jeho výroku. I zde narážely důsledky právního stavu na vnímání konkrétnějších skutečností. Záhy se tak na mnoha místech začalo právo zasedat při procesech, jež se týkaly nejvýznamněj­ ších feudálů, a dále právo poskytnout jim radu v závažných věcech vy­ hrazovat pouze osobám, jež jim byly co do důstojnosti skutečně rovny. Kruh výsadních pairů se tím zúžil, a to často na nějaký tradiční či mys­ tický počet, například sedm podle sedmi soudců v rámci karolinských veřejnoprávních soudů, nebo dvanáct podle dvanácti apoštolů. Tento kruh existoval na středně velkých panstvích, například na panství mni­ chů z Mont-Saint-Michel, stejně jako ve velkých knížectvích, jakými byly například Flandry. A francouzský epos si kolem Karla Velikého před­ stavoval francouzské pairy v apoštolském počtu.

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

343

Kronikářům a básníkům však při líčení postav velkých aristokratů vyvstávala na mysli i jiná slova, jež prostě zdůrazňovala moc a bohat­ ství. Zástupu rytířů podle nich z náležité výše vládli „magnáti" (magnats), „mocni" (poestatz) či „páni" (demeines). Ve skutečnosti totiž byly i uvnitř šlechty rozdíly v postavení velmi ostré. Podle Barcelonských obyčejů se od rytíře, který poškodil jiného rytíře, nesmělo žádat kajícné homagium, pokud byl viník vůči oběti „nadřazený".71) V Písni o Cidovi pokládají hr­ dinovi zeťové, kteří přitom pocházejí z téhož hraběcího rodu, svůj sňa­ tek s dcerami obyčejného poddaného za mesalianci: „Neměli jsme je k sobě přijmout ani jako konkubíny, a pokud ano, pak jen kdyby nás o to prosily. Na to, aby spaly v naší náruči, nám nebyly rovny." Ve vzpo­ mínkách „chudého rytíře" z Pikardie Roberta z Clary na čtvrtou křížo­ vou výpravu se zase dochovaly hořké ohlasy pomalu narůstající zášti „řadového vojska" vůči „bohatým mužům" či „baronům". Bylo na 13. století, věku přehlednosti a hierarchie, aby se tyto odliš­ nosti, dosud spíš živě pociťované než přesně definované, pokusilo pro­ měnit v přísně promyšlený systém, a to v případě právníků nikoli bez jistých excesů exaktního myšlení, špatně se přizpůsobujícího skuteč­ nostem, které zůstaly mnohem tvárnější. A u jednotlivých národů také se značnými vývojovými rozdíly. Omezíme se zde tedy jako obvykle jen na nejcharakterističtější případy. V Anglii, kde aristokracie dokázala ze starobylé feudální povinnosti účastnit se zasedání dvorských soudů učinit mocenský nástroj, slovo „baron" i nadále označovalo nejvýznamnější královy feudály, kteří byli na základě faktického monopolu, jenž se pomalu proměnil v přísně dě­ dičné poslání, povoláváni na jeho „Velkou radu". Tyto osoby se rovněž rády zdobily označením „zemští pairové", jehož užívání se jim nakonec 72 podařilo prosadit oficiálně. ) Ve Francii se naopak oba tyto pojmy významově výrazně rozešly. O vavassores a baronech se zde sice hovořit nepřestalo, ale obvykle se tak vyjadřoval jen rozdíl v majetnosti a uznání. Úpadek vazalského vztahu zbavoval kritéria, odvozená z hierarchie homagií, veškerého dopadu. Od­ borníky, kteří chtěli mezi oběma postaveními vyznačit jasnější hranici, tak napadlo použít principu hierarchie soudních pravomocí: zatímco pro barony byl charakteristický výkon vyššího soudnictví, léno vavassora bylo omezeno na soudnictví nižší a střední. V tomto smyslu, k němuž se ostatně běžný jazyk nikdy úplně nepřiklonil, bylo v zemi mnoho ba­ ronů, ale naopak velmi málo francouzských pairů. Vzhledem k tomu,

344

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

že vliv legendy působil ve prospěch čísla dvanáct, si totiž výlučné privi­ legium tohoto titulu dokázalo přivlastnit pouze šest nejvýznamnějších vazalů Kapetovce spolu se šesti nejmocnějšími biskupy či arcibiskupy, jejichž kostely závisely přímo na králi. Ve svém úsilí vyvodit z tohoto postavení nějaká praktická privilegia dosáhli však mnohem menšího úspěchu. I jejich právo být souzeni jen mezi sebou bylo omezeno pří­ tomností královských soudních úředníků na zasedání tribunálu. Bylo jich příliš málo a také jejich zájmy velkých územních knížat byly celkově příliš cizí zájmům vysoké šlechty i samotného království, aby svou vý­ lučnost dokázali převést do sféry politické reality a zabránit tomu, aby zůstala pouhou nálepkou. Jelikož tři z původních šesti laických pairů v průběhu století zanikli následkem znovupřipojení lén, jež jim sloužila jako základna, ke královskému dominiu, začali králové od roku 1297 vytvářet z vlastní autority pairy nové.73) Po věku spontánního vzniku šlechty tak následoval věk, kdy moc stanovovat a měnit postavení od nejvyšších až po nejnižší příčky společenského žebříčku získal stát. Totéž ponaučení ve Francii vyplývá i z dějin šlechtických titulů. Mezi magnáty zde na první příčce vždy figurovala hrabata - spolu s vévody či markrabaty, kteří byli hlavami vždy několika hrabství. Vedle nich zaujímali toto postavení také příslušníci jejich rodů, kteří se na jihu označovali jako comtors. Tyto pojmy, odvozené z franské nomenklatury, však původně vyjadřovaly jasně definovanou správní funkci. Vztaho­ valy se výhradně k dědicům velkých „hodností" karlovské epochy, což byly kdysi veřejné úřady a nyní léna. Pokud přesto záhy došlo k něja­ kým uzurpacím, týkaly se na prvním místě podstaty samotné funkce. Až poté následovala i uzurpace titulu. Soubor hrabských práv se však, jak ještě uvidíme, pomalu drobil, až ztratil jakýkoli specifický obsah. Držitelé hrabství sice i nadále vlastnili četná práva, jež ve skutečnosti zdědili po svých předchůdcích-úřednících, ale vzhledem k tomu, že se v jednotlivých hrabstvích jejich soupis výrazně lišil a hrabata na ně měla jen vzácně naprostý monopol, jejich výkon se už nespojoval s předsta­ vou hraběcí autority univerzálního charakteru. Titul přežíval v každém dílčím případu vesměs jen jako symbol značné moci a prestiže. Neexis­ toval už tedy platný důvod, proč jeho užívání omezovat na nástupce někdejších provinčních vládců. Nejpozději od roku 1338 začali králové hrabata jmenovat.74) Vznikla tedy formální klasifikace, svými jazyko­ vými prostředky sice zdánlivě archaická, ale svým duchem nová, jež se dále měla ještě více komplikovat.

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

345

Musíme si uvědomit, že tyto stupně důstojnosti a někdy i privilegovanosti u francouzské šlechty nikdy hlouběji nenarušily jednotu tříd­ ního vědomí. Francie 13. století sice mohla ve srovnání s Anglií, kde neexistovala šlechtická práva odlišná od práv svobodných lidí, působit jako hierarchizovaná společnost, tato specifická práva zde ale byla ales­ poň v hrubých rysech společná všem osobám způsobilým k rytířství. V Německu se vývoj ubíral velmi odlišným směrem. Na začátku stojí jedno specifické pravidlo německé feudality. Zdá se, že se zde záhy prosadilo přesvědčení, že osoba jistého společenského postavení nemůže držet léno nižšího významu, aniž by přitom toto postavení neztratila. Řečeno jinými slovy, zatímco jinde určovala postavení hierarchie homagií, zde se utvořil žebříček podle již existujícího tříd­ ního rozdělení. Toto přísné uspořádání „rytířských štítů" sice v praxi nebylo vždy přísně dodržováno, ale velmi zřetelně vyjadřovalo ducha společnosti, která sice vazalské vazby s jistým odporem přijala, zároveň však odmítala, aby šly proti pevně zakořeněnému hierarchickému cítění. Zbývalo tak jen stanovit jednotlivé stupně. Na vrchol laické aristokracie byli jednomyslně kladeni ti, kteří se nazývali „prvními", Fürsten. Latin­ ské texty tento pojem překládají jako principes, ve francouzštině se jim začalo říkat jim princes, „knížata". I v tomto ohledu je charakteristické, že toto kritérium původně nebylo odvozeno z ryze feudálních vztahů. Na začátku se totiž tímto pojmem označovali držitelé hrabských pra­ vomocí, a to i tehdy, pokud investituru získali od nějakého vévody či biskupa, a tudíž nefigurovali mezi přímými královými vazaly. V této říši, kde zůstal karlovský vliv i nadále velmi silný, byl hrabě vždy pokládán za osobu, jež svůj úřad vykonává ve jménu monarchie, bez ohledu na to, kdo mu udělil dané důstojenství. Všechna takto určená knížata za­ sedala na velkých dvorských sněmech, kde se volili králové. Rostoucí moc významných teritoriálních knížat a zároveň i stále ci­ telnější feudalizace německých institucí však kolem poloviny 12. století způsobily velmi zřetelný posun hranic mezi jednotlivými hodnostmi. Na základě hned ze dvou důvodů příznačného omezení se nyní začal knížecí titul vztahovat jen na přímé královy vazaly a mezi nimi nadto jen na ty, kteří vládli několika hrabstvím zároveň. Jen tito magnáti prv­ ního řádu také byli, spolu se svými církevními protějšky, připouštěni k volbě panovníka. Alespoň tedy až do okamžiku, kdy dal záhy druhý rozkol vzniknou jim nadřazené a ještě užší skupině dědičných „volitelů". Nová třída laických knížat, kam patřili i tito „volitelé", utvořila

346

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

s konečnou platností třetí stupeň hodností, za králem a církevními knížaty, což byli biskupové a významní opati závisející přímo na mo­ narchii. Ani zde ale po pravdě řečeno nerovnost nezašla tak daleko, aby si šlechta, zejména díky vzájemným sňatkům, nezachovala cosi ze své původní jednoty, s výjimkou poslední rytířské hodnosti, jež byla ne-li přímo jako společenská vrstva, pak alespoň jako právní skupina vysoce charakteristická pro pokročilou hierarchizaci, pro tehdejší německou společnost typickou: totiž ministerialita čili služebné rytířstvo. Ministeriálové a nesvobodní rytíři Mocný nikdy nežije bez služebníků a nevládne bez pomocníků. I pán toho nejskromnějšího venkovského panství potřeboval zástupce, který by řídil obdělávání dominia, vymáhal robotu a dohlížel na její plnění, vybíral dávky a bděl nad tím, aby mezi poddanými panoval pořádek. Tento správce (maire, bayle, Bauermeister, reevé) měl často sám své po­ mocníky. Dříve se předpokládalo, že tak prosté funkce budou stří­ davě zastávat jednotliví pachtýři, ba dokonce že ze svého středu budou tyto dočasné pověřence sami vybírali. Tak tomu bylo velmi často v An­ glii. Na kontinentě naopak tyto úkoly, jež zde přirozeně také vyko­ návali sedláci, téměř vždy představovaly skutečné povinnosti, trvalé, placené a podřízené výhradně nařízení seniora. Přímo ve svém domě soustředil venkovský šlechtic či baron celé společenství čeledínů, ře­ meslníků, připoutaných k dílnám u „dvora", a úředníků, kteří mu pomáhali řídit lidi či domácnost, a to samozřejmě v nesmírně kolísa­ vém počtu, podle pánova majetku či postavení. Pokud se tyto různé druhy služby řadili pod úctyhodnou hlavičku rytířských povinností, jazyk mezi nimi rozlišoval jen obtížně. Řemeslníci, domácí služebnic­ tvo, poslové, správci pozemků, vedoucí personálu v nejbližším seniorově okolí, ti všichni se označovali týmiž pojmy. Mezinárodní jazyk - latina listin - jim říkal obecně ministeriales, francouzština sergents a němčina 75 Dienstmdnner. ) Jako obvykle se nabízely dva způsoby, jak tyto rozmanité služby od­ měňovat: buď vydržováním dotyčného v pánově domě, nebo jeho zao­ patřením půdou, jež se vzhledem k tomu, že byla zatížena povinnostmi profesionálního charakteru, v tomto případě nazývala léno. Pro venkov­ ské seržanty to však ve skutečnosti nehrálo žádnou roli. Jakožto sed­ láci, kteří už vzhledem ke svým funkcím žili daleko od svého mnohem

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

347

toulavějšího pána, byli logicky pachtýři. Jejich „léna" se alespoň z po­ čátku lišila od okolních pachtů jen tím, že byla osvobozena od některých poplatků a robotních prací, což bylo přirozenou protiváhou zvláštních povinností, jež byly příslušnému jedinci uloženy. Plat těchto ministeriálů doplňovalo jisté procento z dávek, jejichž vybíráním byli pověřeni. Životním podmínkám domácích řemeslníků či úředníků jistě lépe vy­ hovoval režim přímé výživy v pánově domě. Vývoj, který vedl k oblénění tolika vazalů, se však opakoval i na nižší úrovni služby. Záhy bylo obléněno také značné množství ministeriálů tohoto typu. To jim ale v žád­ ném případě nebránilo v tom, aby i nadále čerpali nezanedbatelnou část svých příjmů z tradičního rozdávání potravin a oděvů. Rada ministeriálů všech kategorií byla nevolného postavení. Tato tradice sahala velmi hluboko: otroci byli v každé době pověřováni dů­ věrnými úkoly v pánově domě a ve franské době se, jak víme, podařilo nejednomu z nich proniknout do řad prvotního vazalstva. S tím, jak se rozvíjely vztahy osobní a dědičné podřízenosti, jež se nyní označo­ valy jako nevolnictví, však pán tyto úřady, jejichž monopol nevyhra­ zoval jen svým vazalům, zcela přirozeně raději svěřoval právě závislým tohoto typu. Neposkytovali snad vzhledem ke svému nízkému posta­ vení, síle svého pouta k pánovi a skutečnosti, že už od svého narození neměli možnost se svého jha zbavit, zjevně spíš než svobodný člověk záruku okamžité a bezvýhradné poslušnosti? Ačkoli nevolná ministerialita nikdy netvořila ministerialitu celou (znovu konstatujme, že tato společnost neodpovídala žádné poučce), její rostoucí význam v prvním feudálním věku je nezpochybnitelný. O jednom člověku, kterého mniši z opatství Saint-Pěre v Chartres nejprve zaměstnali jako kožešníka a pak mu svěřili úřad vrchního správce jejich sklepů, se v dobové poznámce píše, že se chtěl „vyšplhat výš". Tento výraz je svou nelíčeností mimořádně příznačný. Ministeriálové, které spojovala představa stejného typu služby, jak naznačovalo už jejich společné označení, a kteří nadto byli většinou poznamenáni také stejným nevolnickým „cejchem", přesto tvořili společnost nejen rozma­ nitou, ale i stále rozvrstvenější. Jejich funkce byly příliš různorodé, aby nevedly ke značným rozdílům ve způsobu života i vážnosti. Při stejných úkolech závisela ve všech konkrétních případech úroveň, jaké se jim podařilo dosáhnout, na specifických zvycích skupiny, příležitosti či ob­ ratnosti daného člověka. Obecně však venkovské správce a hlavní dvor­ ské úředníky pozvedly nad drobný potěr držitelů malých venkovských

348

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

úřadů, služebníků ve vlastním smyslu slova a domácích řemeslníků tři rysy: jmění, podíl na správních pravomocích a nošení zbraní. Byl ministeriál sedlákem? Jistě ano, přinejmenším na začátku a někdy až do konce. Od počátku však byl sedlákem bohatým, jenž nadto díky svým funkcím bohatl čím dál víc. Přípustné zisky totiž byly samy o sobě značné, a tím spíš pak ty, které plynuly z obyčejného zne­ užívání situace. Jak by se v této době, kdy byla jedinou účinnou mocí ta, která se nacházela poblíž, neopakovaly i na nižších příčkách žebříčku, v prostém rámci vesnice, uzurpace pravomocí, které z tolika vysokých královských úředníků udělaly prakticky panovníky na vlastní účet? Už Karel Veliký projevoval vůči ministeriálům svých villae oprávněnou ne­ důvěru: nedoporučoval snad, aby nebyli vybíráni mezi příliš mocnými lidmi? Po pravdě řečeno, ačkoli se tu a tam podařilo několika „hrabivcům" zcela nahradit pánovu autoritu vlastní mocí, takové do očí bijící excesy byly vždy výjimečné. Kolik věcí bylo naopak zcizeno z panských sýpek či pokladnic? Moudrý Suger tvrdil, že panství zanechané minis­ teriálům je panství ztracené. Kolik dávek a roboty si takový tyran vynu­ til na sedlácích, kolik slepic sebral na jejich dvorcích, kolik sudů vína si vyžádal z jejich sklepů či plátů slaniny z jejich spíží, kolik tkalcovských prací uložil jejich ženám! To vše byly na počátku jen dary, které se však od tohoto okamžiku přijímaly automaticky a které zvyk jako obvykle rychle proměnil v povinnosti. To ale nebylo všechno. Tento rodilý sedlák byl ve své sféře pánem. Teoreticky nepochybně vládl ve jménu někoho mocnějšího, než byl on sám. Jeho moc však proto nebyla o nic menší. Ba co víc, byl dokonce i soudcem. Sám předsedal venkovským dvorům a někdy kvůli závažnějším sporům zasedal i po boku opata či barona. K jeho pravomocem patřilo i právo stanovovat sporné hranice mezi jed­ notlivými poli: Jaká funkce mohla mít u venkovských lidí větší úctu? V okamžiku ohrožení konečně cválal v čele oddílu sedláků. Ani básník nedokázal po bok smrtelně zraněnému vévodovi Garinovi postavit lep­ šího služebníka, než byl věrný ministeriál. Společenský vzestup měl jistě nesmírně rozmanité stupně. Jak by­ chom ale mohli zpochybnit tvrzení tolika listin a klášterních kronik, jejichž nářky zní stejně od Němec až po Limousinsko, nebo svědectví literárního žánru fabliaux? Vyvstává z nich portrét, jehož živé barvy by sice neodpovídaly skutečnosti všude, mnohde však jistě: portrét šťast­ ného ministeriála. Ten nepožívá jen značného blahobytu. Jeho jmění už nemá nic společného s majetkem sedláka. Vlastní desátky a mlýny.

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

349

Na svých vlastních pozemcích usadil pachtýře, ba dokonce vazaly. Jeho obydlí je pevností. Obléká se „jako šlechtic". Ve svých stájích chová vá­ lečné koně a v psinci lovecké psy. Nosí meč, štít a kopí. Nejvýznamnější ministeriálové, kteří kolem baronů tvořili jakýsi „ge­ nerální štáb", už tak bohatli zásluhou svých lén a neustálého přílivu darů. Ještě vyššího postavení dosahovali díky své přítomnosti v páno­ vě blízkosti, díky důležitým posláním, jež jim musel tento pán svěřit, a také díky své jezdecké vojenské úloze, ba dokonce i postavení velite­ lů menších oddílů. Tito „neurození rytíři" působili například u pana z Talmontu, jak uvádí jedna listina z 11. století, která je zmiňuje ved­ le „urozených rytířů". Zasedali na soudních dvorech a radách a svěd­ čili při nejzávažnějších právních aktech. To vše přitom někdy platilo i o osobách, které měly vzhledem ke svým skromným funkcím jedno­ značně náležet spíš k čeledi. Neúčastnili se snad ministeriálové z ku­ chyně arraských mnichů soudů? A nesnažil se snad zámečník mnichů ze Saint-Trond, který byl zároveň i jejich sklenářem a lékařem, promě­ nit svůj pacht ve „svobodné rytířské léno"? Ještě více a ještě obecněji to pak platilo pro ty, jež můžeme označit za nejvyšší správce panovníkova dvora: o senešalovi, jenž byl pověřen zásobováním, o maršálkovi, jemuž připadala péče o stáje, a dále o číšníkovi a komorníkovi. Většinu těchto domácích úřadů původně zastávali vazalové, a to nej­ častěji vazalové neoblenění. Hranice mezi pravomocemi vazalů a těmi, jež mohly připadnout i jiným, však až do konce středověku zůstala velmi neurčitá. V souvislosti s tím, jak vazalita získávala na důstoj­ nosti a stále více se vzdalovala svým původním rysům a jak se s rozšíře­ ním lenní praxe rozptýlila dřívější domácí družina ozbrojenců, zvykli si páni jakéhokoli postavení svěřovat úkoly ve svém okolí raději méně urozeným závislým, kteří byli po ruce a byli pokládáni za snadněji ovladatelné. Roku 1135 nařizuje listina císaře Lothara, určená klášteru svatého Michala v Lůneburku, aby opat přestal udělovat beneficia svo­ bodným lidem a napříště je postupoval už jen ministeriálům kostela. V této společnosti, jež při svých prvních krocích tolik očekávala od va­ zalské věrnosti, byl dynamický rozvoj dvorské ministeriality příznakem rozčarování. Mezi oběma typy služby a oběma třídami služebníků tak vznikla skutečná konkurence, jejíž ohlas se zachoval v epické či dvor­ ské literatuře. Je třeba si poslechnout, jakými slovy blahopřeje Wace jednomu ze svých hrdinů za to, že „práce ve svém domě" svěřil vždy jen „šlechticům". V jiném básnickém textu však narazíme na portrét,

350

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

jenž byl sice rovněž napsán tak, aby se líbil hradnímu publiku (později se totiž ukáže, že člověk, o němž je řeč, je zrádce), ale sám o sobě jistě odpovídal dobře známé realitě: „Byl tam baron, jehož měl Girart za nejvěrnějšího ze svých služebníků. Byl jeho nevolníkem a senešalem mnoha jeho hradů." 76 ) Vše přispívalo k tomu, aby se z těchto předních ministeriálů stala společenská skupina ohraničená přinejmenším směrem dolů jasnými a pevnými obrysy, mezi nimiž hrála prim dědičnost. I přes opačné snahy, iniciované zejména kostely, se totiž většina ministeriálních lén rychle proměnila, často z právního hlediska a v praxi téměř vždy, v léna dědičná. V držení půdy i funkce střídal syn otce. Dalším určujícím prvkem byly vzájemné sňatky, jež lze od 12. století snadno vysledovat díky smlou­ vám o výměně nevolníků, které uzavírali dva různí páni. Jakmile syn či dcera ministeriála nenašli ve své vesnici druha svého postavení, museli ho nevyhnutelně hledat ve vesnici sousední. Existuje snad výmluvnější projev třídního vědomí než touha ženit se a vdávat jen „mezi svými"? Tato zdánlivě tak pevně zformovaná skupina však trpěla jedním V'

zvláštním vnitřním rozporem. Radou rysů se totiž podobala vazalské „šlechtě": svými pravomocemi, mravy, typem majetku a vojenským po­ sláním. Tento paradox se často projevil v oblasti právních gest. Předně užíváním homagia „ústy a rukama": tato podmínka sice ani zdaleka nebyla součástí všech ministeriálních lén, ale mnohá z těch nejvýznamnějších tento rituál věrnosti zjevně vyžadovala. Dalším projevem tohoto paradoxu bylo rytířské zasvěcení: mezi ministeriály a dvorskými úřed­ níky byl nejeden pasovaný rytíř. Tito rytíři, tito mocní adepti šlech­ tického života však většinou zároveň byli i nevolníky a jako takoví podléhali odúmrti a zákazu sňatku s osobou z jiného panství (až na výjimky, které byly vždy drahé), a byl jim upřen i kněžský stav. Pokud nedosáhli osvobození, neměli právo svědčit u soudu proti svobodným lidem a především byli poznamenaní potupným cejchem podřízenosti, která vylučovala jakoukoli volbu. Právní podmínky zkrátka radikálně popíraly podmínky faktické. Co se týče řešení tohoto rozporu, byl vývoj v různých zemích nakonec velice odlišný. V Anglii ministeriálové jakožto zvláštní společenská vrstva nikdy nehráli nijak významnou roli. Jak jsme viděli, venkovští ministeriálové obvykle nebyli žádnými profesními specialisty. Dvorští úředníci běžně nepocházeli z řad bondmen, kteří byli příliš prostého původu a jichž bylo velmi málo. Protože však byli tito bondmeni později zbaveni povinnosti

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

351

vykonávat jakékoli robotní povinnosti, nemohli již být zaraženi mezi selské vrstvy. Většinou tak unikali starší i novější formě nevolnictví. Ja­ kožto svobodní lidé požívali práv všech svobodných lidí a jakožto paso­ vaní, pokud tedy byli pasováni, a také úcty, jež náležela rytířům. Právní systém se spokojil s vypracováním zvláštních pravidel pro ministeriálská léna, jež se lišila od lén ryze vojenských, a především se jako jeden z prvních pokusil stanovit stále zřejmější hraniční čáru mezi „největšími" a nejúctyhodnějšími lény, která vyžadovala homagium, a lény „drobnými", jež více méně splývala s venkovskými pachty. Ve Francii došlo k rozkolu. Ti z ministeriálů, kteří měli menší moc či méně štěstí, zůstali prostě bohatými sedláky, kteří se někdy promě­ nili v nájemce dominia a panských práv a občas se také postupně zcela vzdálili jakékoli správní funkci. Jakmile totiž hospodářské podmínky opět umožnily vyplácení mzdy, mnoho pánů znovu odkoupilo právo na výběr dávek a správu svých pozemků svěřilo za plat skutečným úřední­ kům. Jistá část úředníků baronských dvorů, kteří se již velmi dlouho po­ díleli na vrchní správě panství, se nakonec prosadila do řad městského patriciátu. Spousta jiných naopak pronikla spolu s nejlépe situova­ nými venkovskými ministeriály do řad šlechty, v okamžiku, kdy se aris­ tokracie utvářela jakožto právní třída. První náznaky tohoto splynutí se projevily velmi záhy, zejména ve formě stále častějších sňatků mezi rody ministeriálů a rody rytířské vázali ty. Trampoty rytíře nevolnického původu, který se snaží vymanit z tohoto jha, aby nakonec znovu padl pod pánovu tvrdou pěst, se pro kronikáře a vypravěče 12. století staly častým tématem. Nevolnictví totiž představovalo jedinou překážku, jež se mohla účinně postavit této asimilaci, kterou podporovalo tolik společných rysů. Ve 13. století se tato překážka mohla začít jevit v jistém smyslu víc než kdy jindy jako nepřekonatelná. Právní věda se totiž v tomto oka­ mžiku příznačně odvrátila od téměř odvěkého obyčeje a začala pasování pokládat za neslučitelné s nevolnictvím: natolik získalo hierarchické smýšlení na síle. Zároveň to však byla i doba velké vlny osvobozování. Ministeriálové, kteří měli víc peněz než obyčejní nevolníci, si všude ku­ povali svobodu mezi prvními. Od této chvíle tedy nic nebránilo tomu, aby se právo přizpůsobilo realitě a aby ti z ministeriálů, kteří měli nejblíž rytířskému životu a pocházeli z rytířského rodu, dosáhli bez obtíží stavu, jehož příslušníci byli k rytířství způsobilí svým původem. Jelikož do těchto řad vstupovali očištěni od jakékoli poskvrny, ničím se už také

352

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

nelišili od ostatních lidí tohoto postavení. Jistě byli zakladateli značné části drobné venkovské šlechty, jejíž rámec někdy překročili. Vévodové ze Saulx-Tavannes, kteří před revolucí figurovali na vrcholu staré šlechty, byli potomky soudního úředníka ve službách pána ze Saulx, který zís­ kal svobodu v roce 1284. 7 7 ) V Německu dosáhla skupina dvorských služebníků (Dienstmdnner) spolu s některými venkovskými ministeriály velmi záhy výjimečného významu. Vazalský vztah v německé společnosti bezpochyby nikdy nezaujímal tak rozhodující místo jako v severní Francii či Lotharingii. O tom, že zde každopádně záhy došlo k úpadku tohoto pouta a že už se zde nepodniklo nic na jeho záchranu, jasně svědčí skutečnost, že se v této oblasti neobjevila snaha o jeho vzkříšení, jakou jinde představo­ vala instituce hlavního léna (hommage ligé). Víc než v kterékoli jiné zemi zde tedy bylo zjevně žádoucí, aby úřady na panovnických dvorech byly svěřeny právě oněm nesvobodným ministeriálům. Tito „nevolníci žijící po rytířsku", jak je označil jeden německý text, se od počátku 11. sto­ letí vyskytovali v okolí nejvýznamnějších magnátů v tak hojném počtu a jejich drobná, nepokojná společenství žila tak silným pocitem sou­ náležitosti, že dali vzniknout celé sérii zvykových práv, jež zachycovala a stanovovala jejich privilegia a byla záhy zaznamenána písemně, při­ pravena spojit se v jediné třídní zvykové právo. Jejich existence se zdála být natolik záviděníhodná, že se v následujícím století stal nejeden svo­ bodný člověk úctyhodného postavení nevolníkem, aby se stal ministeriálem: hráli prvořadou roli při vojenských taženích, osazovali soudní tribunály a na základě rozhodnutí říšského sněmu směli tvořit knížecí soudy, pokud po jejich boku zasedali alespoň dva „urození". Jejich po­ stavení v radách magnátů demonstruje i císařské nařízení z roku 1216, podle něhož může císař prodat knížecí léno pouze se souhlasem da­ ného knížete a se souhlasem jeho ministeriálů. Na církevních panstvích se někdy účastnili volby biskupa či opata a v jeho nepřítomnosti tero­ rizovali mnichy. Nejvyšší příčku zaujímali dvorští úředníci (Dienstmdnner) samotného panovníka. Významné dvorské úřady, jimiž Kapetovci pověřovali pří­ slušníky vazalských rodů, totiž jejich němečtí sousedé svěřovali obyčej­ ným ministeriálům, kteří se narodili v nevolnictví. Francouzský král 78 Filip I. učinil jednoho svého nevolníka komorníkem. ) Šlo však o re­ lativně skromný úřad a o výjimečný případ. Senešalem francouzského krále byl někdy vysoký baron, maršálkem pravidelně drobní šlechtici

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

353

z oblasti mezi Loirou a Sommou. V Německu, kde popravdě řečeno časté dynastické změny a - jak ještě uvidíme - jistá specifičnost státních struktur králům zabránily v tom, aby si utvořili obdobu Ile-de-France, tedy zdroj oddané a stabilní šlechty - byli senešalové a maršálkové vět­ šinou vybíráni jen z řad nevolníků. Aristokracie s tím nesouhlasila (je­ jich protesty, jak to můžeme tušit z ohlasů literatury dvorského okruhu, často stávaly na počátku aristokratických vzpour). I přes její nevoli ale hráli ministeriálové prim v dvorské společnosti sálských i štaufských králů. Právě jim připadala výchova mladých princů, dohled nad nejvýznamnějšími hrady a někdy, přinejmenším v Itálii, také významné správní funkce. A také nejryzejší tradice říšské politiky. V časech Barba­ rossy a jeho prvních následovníků vyniká jen málo lidí tak jako drsná postava senešala Markvarda z Anweileru, který zemřel jako regent Si­ cílie: svobodu získal až v roce 1197, tedy v den, kdy mu jeho pán udělil v léno ravennské vévodství a anconskou marku. Je zcela zřejmé, že nikde jinde moc a životní styl tolik nepřibližovaly tyto povýšence světu vazalů. Přesto zde ministeriálové ani zdaleka ne­ pronikali mezi šlechtu vazalského původu, jak se to téměř nepostřeh­ nutelně dělo ve Francii. Na to jich bylo příliš mnoho a jejich třídní charakter byl vzhledem ke specifickému zvykovému právu, jímž se ří­ dili, už příliš dlouho jasně deklarován. V Německu se nadto přikládal příliš velký význam starobylé myšlence svobody ve smyslu veřejného práva. A německé právní cítění si konečně příliš libovalo v hierarchic­ kých odlišnostech. Rytířství sice nevolníkům zapovězeno nebylo, ale nevolní rytíři, kteří se někdy z přehnané rafinovanosti sami dělili na dvě vrstvy, tvořili v rámci obecné třídy urozených zvláštní příčku, a to tu nejnižší. A žádný problém nenadělal teoretikům i soudní praxi tolik starostí jako otázka, kam vzhledem k obyčejným svobodným lidem zařadit tyto jedince, tak mocné a přitom poznamenané takovou po­ skvrnou. Měšťané a obyčejní sedláci totiž sice nedosahovali hodností, z nichž ministeriálové čerpali svou prestiž, ale i přesto jim byli čistotou svého původu nadřazeni. Byl to závažný problém, především jednalo-li se o sestavování soudů. „Napříště vás nebude soudit žádný člověk ne­ volného postavení." Tento slib dodnes můžeme číst v privilegiu, které udělil Rudolf Habsburský sedlákům z divokého Švýcarska.79) Nakonec stejně přišel den, kdy stejně jako ve Francii, avšak vzhledem k obvyklému časovému posunu ve vývoji v těchto dvou zemích se zpož­ děním sta či sto padesáti let došlo k nevyhnutelnému. Ti méně šťastní

354

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

z dvorských ministeriálů zůstali v řadách bohatých sedláků, popřípadě pronikli mezi měšťany. Naopak ti, jimž se dostalo rytířského pasování, se přestali jakýmkoli způsobem lišit od rytířů svobodného původu (v důsledku kastovního ducha německého šlechtického práva nadále zůstávali odděleni pouze od nejvýše postavených šlechticů). I zde, a to je nepochybně nejdůležitější ponaučení, jež dějiny ministeriality přiná­ šejí, nakonec právní tradice kapitulovala před realitou.

6. DUCHOVENSTVO A PRACUJÍCÍ TŘÍDY Církevní společnost v rámci feudálního systému Ve feudální éře mezi kleriky a světskými lidmi neexistovala ona hranice, ona jasná a nepropustná čára, již se měla zhruba v době tridentského koncilu pokusit vyznačit katolická reforma. Plémě „postřižených", je­ jichž postavení bylo dosud nejasně definováno, tvořilo neurčitou spo­ lečnost na rozhraní obou těchto stavů. I přesto však duchovenstvo představovalo nanejvýš vyhraněnou právní třídu. Jakožto celek jej totiž charakterizovalo velmi specifické právo a žárlivě střežená právní privi­ legia. V jeho řadách však koexistovaly lidské typy nesmírně rozmanité svým životním stylem, mocí i prestiží. Nejprve se podívejme na zástup mnichů, kteří byli sice všichni „syny svatého Benedikta", ale ve skutečnosti podléhali stále rozmanitějším formám původního benediktinského zákona. Byl to svět rozpolcený a pulzující, neustále se zmítající mezi ryzí askezí a přízemnějšími sta­ rostmi, které přinášela správa značného jmění i prostá obava o každo­ denní chléb. Nepředstavujme si však, že tento svět dělily od laického lidu nějaké nepřekonatelné bariéry. I sama pravidla, inspirovaná nejnesmlouvavějším samotářstvím, se nakonec musela vždy sklonit před nut­ ností konat. Mniši se starali o věřící ve farnostech. V klášterech otevírali své školy žákům, kteří nikdy neměli obléknout mnišskou kutnu. Od gregoriánské reformy se staly kláštery především líhní biskupů a papežů. Na nejnižší příčce světského duchovenstva vedli správcové ven­ kovských far jen s elementárním vzděláním a hubenými příjmy život, který se jen málo lišil od života jejich oveček. Před Řehořem VII. byli téměř všichni ženatí. I poté, co se světem přehnal vichr asketismu, kte­ rý - jak se píše v jednom klášterním textu - rozpoutal onen „učitel

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

355

80

nemožného", ) měla „knězova žena", jeho družka v životě a někdy i po­ dle zákona, zůstat ještě dlouho jednou z dobře známých postav venkov­ ského folkloru. V tomto ohledu tak mohlo být slovo „třída" chápáno téměř ve svém nejužším významu: v Anglii Tomáše Becketa nebyly dy­ nastie kněží zjevně o nic vzácnější než rody popů v dnešních ortodox­ 81

ních zemích, a obecně ani méně vážené. ) Na vyšších stupních to pak bylo majetnější a vzdělanější prostředí městských farářů, kanovníků žijících ve stínu katedrál, kleriků či hodnostářů biskupských dvorů. Na vrcholku pak stáli preláti, kteří svým způsobem spojovali obě hierarchie, řeholní a světskou, totiž opati, biskupové a arcibiskupové. Svým majetkem, mocí a správními funkcemi se tito velcí církevní páni rovnali nejvyšším světským baronům. Na tomto místě se však budeme zabývat jen jedinou otázkou, a to otázkou společenského rázu. Toto společenství božích služebníků, jehož poslání, plynoucí z velmi starobylé tradice, bylo teoreticky i na­ dále vzdálené jakýmkoli světským starostem, si přesto muselo najít své místo v rámci charakteristické struktury feudální společnosti. Do jaké míry tedy působilo na okolní instituce a nakolik jimi bylo samo ovlivněno? Řečeno jinými slovy, jelikož si historikové zvykli hovořit o „feudalizaci" církve, jaký konkrétní smysl bychom tomuto pojmu měli přisuzovat? Klerikové, které zdržovaly povinnosti související s liturgií či askezí, dále starost o věřící a také studium, se nemohli živit vlastní produk­ tivní prací. Reformátoři mnišství se sice opakovaně pokoušeli řeholníka přivést k tomu, aby se živil jen plody polí, jež by obdělával vlastníma rukama, ale tyto pokusy vždy narazily na stejný základní problém: čas, věnovaný těmto příliš materiálním činnostem, pak chyběl při medita­ cích a bohoslužbách. A pokud jde o systém peněžních odměn, ten byl v tomto případě zcela nemyslitelný. Mnich a kněz tedy museli žít stejně jako rytíř, o němž hovořil Ramon Lull,82) z „lopoty" ostatních lidí. I ven­ kovský farář, ačkoli se příležitostně jistě neštítil pracovat s pluhem či motykou, získával valnou část svých hubených důchodů z vedlejších příjmů či desátků, které mu velkoryse postoupil k užívání pán příslušné vesnice. Patrimonium velkých kostelů či spíše Patrimonium „světců", protože takové tehdy bylo jeho běžné označení, jež ani zdaleka nepřed­ stavovalo jen pouhou právní fikci, tvořilo jmění z almužen věřících, jež se dále rozrůstalo koupěmi majetků, při nichž ostatně často figuroval jako jedna ze složek celkové ceny příslib modliteb za duši prodejce. Svou

356

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

podstatou tedy bylo panské povahy. V rukou řeholních společenství či prelátů tak vyrostlo nesmírné bohatství, jež někdy dosahovalo rozměrů oněch takřka knížecích aglomerací, tvořených nejrůznějšími pozemky a právy, jejichž rolí při zřizování územních panství se budeme zabývat níže. Panství však znamenalo nejen dávky, ale i vykonávání správní moci. Reprezentanti církevních panství tedy vládli mnoha laikům nejrůznějšího postavení, počínaje vojenskými vazaly, nezbytnými pro dohled nad tak rozsáhlými majetky, až po sedláky a „darované" nižšího řádu. Na církevní panství houfně přicházeli zejména tito posledně jmeno­ vaní. Bylo to proto, že se život „pod berlou" zdál výhodnější než život „pod mečem"? Tato polemika spadala do velmi rané doby: už ve 12. sto­ letí postavila clunyjského opata, který chválil mírnost klášterní vlády, 83

proti kritickému Abelardovi. ) Pomineme-li individuální faktor, dala by se shrnout otázkou, zdaje důsledný pán, jakým klerikové obvykle byli, lepší než pán nepořádný. Ve skutečnosti šlo o neřešitelný problém. Dvě věci jsou však jisté. Církevní instituce byly pro svou kontinuitu a váž­ nost pro prosté lidi obzvláště vyhledávanými ochránci. Kdo se nadto odevzdal nějakému světci, nesmluvil si jen pojistku proti nehodám na tomto světě. Zajistil si tak i neméně cenný prospěch ze zbožného skutku. Byla to dvojí výhoda, kterou listiny sepisované v klášterech rády zdůrazňovaly, přičemž tvrdily, že stát se nevolníkem nějakého kostela ve skutečnosti znamená dosáhnout pravé svobody. Jinými slovy, aniž by se vždy jasně rozlišovalo mezi oběma pojmy, znamenalo to podílet se na tomto světě na svobodách privilegovaného společenství a na onom světě si zajistit „věčnou svobodu, jakou je Kristus".84) Nežádali snad vděční poutníci od svého původního pána, aby se i se svým potomstvem směli podřídit zástupcům mocného přímluvce, který je uzdravil?85) Při utvá­ ření sítě osobních závislostí, jež byla pro tuto dobu tak charakteristická, patřily svatostánky k nejsilnějším magnetům. Vzhledem k možnostem takovéto proměny ve významnou světskou mocnost se však církev feudální éry vystavovala dvojímu nebezpečí, jehož si lidé této doby byli jasně vědomi. První spočívalo v tom, že cír­ kev příliš snadno zapomene na své původní poslání. J a k by bylo krásné být remešským arcibiskupem, kdyby se nemusely sloužit mše." Tento výrok se obecně přisuzoval arcibiskupu Manassovi, který byl v roce 1080 zbaven úřadu papežskými legáty. Tato historka, ať už je pravdivá či jen pouhou pomluvou, symbolizuje v dějinách francouzského episkopátu období, kdy bylo nejtěžší získat zodpovědné duchovní správce.

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

357

Po gregoriánské reformě by její cynismus působil příliš nepravděpo­ dobně. Typ preláta-válečníka, oněch „dobrých rytířů z řad duchoven­ stva", o nichž mluvil jeden německý biskup, však překonal věky. Pohled na bohatství, které klerikové nashromáždili, a zášť, jakou v srdcích „ožebračených" dědiců vzbuzovala vzpomínka na úrodné, prosluněné pozemky, jež jejich předkové kdysi postoupili mnichům, jež uměli ob­ ratně hrát na strunu pekelných muk, to byla potrava, jakou se - kromě opovržení válečníka vůči podle jeho soudu příliš pohodlnému životu klerika - v laické aristokracii živil jakýsi primitivní antiklerikalismus, 86 který zanechal v řadě pasáží z eposů tak drsné výroky. ) Ačkoli tyto pocity ve chvílích výčitek či v poslední hodince nevylučovaly, že se věřící vrátí ke štědrosti v podobě milodarů, měly stát v pozadí nejednoho po­ litického postoje a zároveň i nejednoho náboženského hnutí. Ve světě, který měl sklon představovat si všechny mezilidské vazby po vzoru té nejpůsobivější z nich, ovlivnily zvyklosti vazality téměř ne­ vyhnutelně i mnohem starší a svou podstatou velmi odlišné vztahy podřízenosti, jaké existovaly v rámci společenství duchovních. Stávalo se, že si biskup vyžádal homagium od hodnostářů své kapituly či od opatů své diecéze, a kanovníci, zaopatření největšími prebendami, zase od svých méně šťastných spolubratři. Rovněž faráři často museli skládat homagium představenému církevního společenství, na němž byla zá­ vislá jejich farnost.87) Zavedení tak zjevně světských mravů do duchovní obce muselo nutně vyvolat protesty rigoristů. Mnohem závažnější však byla skutečnost, že se ruce kněze, posvěcené požehnaným olejem a sty­ kem s eucharistií, ocitly kvůli rituálu podřízení v rukou laiků. V tomto ohledu tento problém nelze oddělit od rozsáhlejší otázky, jistě jedné z nejznepokojivějších, jaké kdy před církví vyvstaly, totiž od otázky jme­ nování hodnostářů církevní hierarchie. Nápad nechat výběr duchovních pastýřů na světské moci se nezro­ dil ve feudální éře. U venkovských far, s nimiž pánové nakládali více méně volně, spadal tento zvyk už do samých počátků farního systému. Pokud se jednalo o biskupy či opaty, jediným pravidlem vyhovujícím kanonickému právu byla jednoznačně volba: volba duchovenstvem a lidem dané obce v případě prvních z nich a mnichy v případě těch druhých. V poslední fázi římské nadvlády však císařové neváhali voli­ čům v jednotlivých obcích vnutit svou vůli; někdy biskupy dokonce přímo jmenovali. Panovníci barbarských monarchií jednali po vzoru obou těchto příkladů a mnohem siřeji než dříve pak zejména podle

358

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

toho druhého. Co se týče klášterů, ty, které nezávisely přímo na králi, své opaty často přijímaly z rozhodnutí zakladatele řeholního domu či jeho dědiců. Žádná zodpovědná vláda samozřejmě nemohla tolerovat, aby její kontrole unikalo přidělování úřadů, jejichž součástí byl vedle závažné duchovní zodpovědnosti, kterou neměl právo zanedbat žádný předák, který se staral o blaho svého lidu, také tak značný díl ryze svět­ ské vlády. Myšlenka, že králové mají „určovat" biskupy, potvrzená karlovskou praxí, se nakonec stala jakýmsi aforismem. V 10. a na začátku 11. století ji souhlasně vyjadřují papežové i preláti.88) Zde, stejně jako jinde, však měly být instituce a tradice zděděné z mi­ nulosti ovlivněny novou společenskou atmosférou. Udělení čehokoli, půdy, práva či úřadu, se ve feudální éře odbývalo předáním nějakého hmotného předmětu, který měl představovat po­ stoupenou hodnotu, z ruky do ruky. Klerik, pověřený nějakým laikem vedením farnosti, diecéze či kláštera, tedy od tohoto svého protějšku získával „investituru" v tradičních formách. Zejména v případě biskupa byla už od prvních Karlovců tímto symbolem zcela přirozeně berla,89) k níž byl později připojen ještě pastýřský prsten. Toto předání insignií světským pánem samozřejmě duchovního nezprošťovalo povinnosti li­ turgického vysvěcení. V tomto smyslu tedy nemělo moc ustavit nového biskupa. Velmi bychom se však mýlili, kdybychom si představovali, že se role tohoto rituálu omezovala jen na symbolické postoupení majetku, jenž se vázal k prelátově nové hodnosti. Touto cestou mu bylo uděleno právo vykonávat svěřenou mu funkci a zároveň i právo na příslušnou odměnu, a to aniž by kdokoli pociťoval potřebu tyto dvě neoddělitelné složky rozlišovat. Tato ceremonie tak sice poměrně nevybíravě zdůraz­ ňovala výsadní roli, jakou si v rámci jmenování osobovaly světské moc­ nosti, ale sama o sobě nijak neměnila už dlouho zřejmou skutečnost. To ale neplatilo o jiném gestu, v němž se ozývaly mnohem starší spo­ lečenské reminiscence. Místní pán či panovník očekávali od duchovního, jemuž svěřili cír­ kevní úřad, neochvějnou oddanost. Od vzniku karlovské vazality však žádný takový slib nebyl pokládán za závazný, alespoň tedy ve vyšších třídách, pokud se neuzavřel formou franské „oddanosti" (commendisé). Králové a knížata si tedy zvykli vyžadovat od biskupů a opatů, které jmenovali, povinnost homagia. A páni jednotlivých vesnic chtěli totéž od svých farářů. Homagium však bylo ve své podstatě rituálem pod­ řízení. A to rituálem velmi respektovaným. Podřízenost představitelů

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

359

duchovní moci zástupcům moci světské se tak nejen dávala okázale na­ jevo, ale ještě se tím i posilovala. A to natolik, že spojení obou formál­ ních aktů - homagia a investitury - upevňovalo nebezpečné ztotožnění prelátského úřadu s vazalským lénem. Výsostně regální právo jmenovat biskupy a významné opaty se ne­ mohlo vyhnout drobení monarchických práv, jež tvořilo jeden z cha­ rakteristických rysů feudálních společností. Tato fragmentace se však všude neodehrávala ve stejné míře, a měla tudíž i místně odlišný vliv na obsazování církevních beneficií. Tam, kde jako ve Francii, zejména jižní a střední, upadla řada biskupství pod dohled vysokých, ale i středních baronů, našly svou vyvolenou zemi ty nejhorší excesy, počínaje dědič­ ným převodem diecézí z otce na syna až po jejich otevřeně přiznávaný prodej. Naopak v Německu králové dokázali zůstat pány téměř všech biskupských stolců. K této volbě je jistě nevedly jen výhradně duchovní pohnutky. Nepotřebovali snad především preláty schopné vládnout, ba dokonce i bojovat? Biskup z Toulu Bruno z Egisheimu, jenž se měl pod jménem Lev IX. stát velmi zbožným papežem, za své biskupské křeslo vděčil především svým kvalitám vojevůdce. Panovník dával s oblibou chudým kostelům bohaté biskupy. Neváhal přijímat dary, jež měly ten­ denci proměnit se z tradice v povinnost od osob žádajících investituru, bez ohledu na to, zda bylo předmětem investitury služebné léno či cír­ kevní hodnost. Není však pochyb o tom, že za saské dynastie a prvních panovníků dynastie sálské říšský episkopát jako celek svým vzděláním a morálkou nijak výrazně nepřesahoval biskupské sbory sousedních zemí. Od okamžiku, kdy se církev musela podřídit světské moci, pro ni bylo samozřejmě výhodnější záviset na nějaké výše postavené auto­ ritě s širšími zájmy. Poté přišlo gregoriánské duchovní vzedmutí. Okolnosti tohoto váš­ nivého pokusu o vyrvání nadpřirozených sil světské vládě a omezení lidských pravomocí na nenápadně podřízenou roli obyčejných přisluhovačů velikého díla spásy se nás zde netýkají. Co se týče konečné bilance tohoto hnutí, pomineme-li řadu národních odlišností, lze ji shrnout několika slovy. Hlavní úsilí reformátorů se nezaměřovalo na farní systém. Na práv­ ním statutu farností se toho ve skutečnosti moc nezměnilo. Příkré slovo vlastnictví bylo definitivně nahrazeno decentnějším pojmem patronát a výběr farářů byl podřízen o něco přísnějšímu dohledu biskupské auto­ rity. Tyto skromné inovace mohly jen stěží vyvážit jmenovací právo, jež

360

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

si páni v praxi udrželi. Jediný nový prvek jakéhosi dopadu náležel spíše do oblasti faktické než právní: značný počet vesnických kostelů přešel darováním či koupí z laických rukou do vlastnictví církevních založení, zejména klášterů. Panská vláda ale přetrvala. Alespoň však šla na vrub pánů, kteří patřili k armádě duchovních. Opět se prokázalo, že ve spole­ čenském stroji feudality tvořilo venkovské panství, jež bylo samo o sobě starší než ostatní kolečka soukolí, jednu z nejodolnějších součástek. Co se týkalo vysokých církevních hodností, nejskandálnější formy podřízenosti vůči světské moci byly odstraněny. Kláštery už si nemohly otevřeně „přivlastňovat" místní dynastie. Světským baronům bylo za­ povězeno stavět se v roli opatů či „arciopatů" do čela tolika zbožných domů. Investitura se nesměla dál provádět vlastními insigniemi duchov­ ní moci: žezlo nahradilo berlu a prsten a kanonisté teoreticky stanovili, že jediným účelem takto pojatého obřadu bude udělení hmotných práv spojených s výkonem duchovní funkce, jež bude předána nezávisle. Vol­ ba byla všeobecně uznána za pravidlo a laikové byli, i jakožto obyčejní voliči, vyloučeni z jakékoli řádné formy výběru biskupa, který byl od to­ hoto okamžiku v důsledku vývoje, který vyplnil celé 12. století, jmenován kolegiem, omezeným na kanovníky katedrálního kostela. Byl to nový prvek, v naprostém protikladu k původnímu zákonu, který vypovídal víc než kterýkoli jiný o prohlubující se rozluce mezi kněžstvem a laiky. Tento volební princip však fungoval špatně, protože se toto prostředí těžko smiřovalo s tím, že se prostě jen sečtou hlasy. Rozhodnutí bylo zjevně nikoli jednoduše na většině, ale jak se tradičně říkalo, na „nejpočetnější a nejzdravější" části. Která menšina však mohla odolat po­ kušení upřít svým soupeřům, zvítězivším podle počtu hlasů, tu hůře zvážitelnou z obou těchto předností? Z toho plynul častý výskyt zpo­ chybněných voleb. Ty poskytovaly příležitost pro zásah výše postave­ ných autorit: papežů, ale i králů. K tomu dodejme, že nikdo nemohl mít iluze ohledně předpojatosti velmi úzkých volebních kolegií, která velice často podléhala vlivu těch nejnepřípustnějších lokálních zájmů. Ani nejrozumnější kanonisté nepopírali, že kontrola širšího dosahu by půso­ bila blahodárně. I v tomto ohledu však svrchovaná hlava církve a státní představitelé usilovali o totéž. Následkem obecného přeskupování po­ litických sil v převážné části Západu ku prospěchu králů či několika obzvláště mocných knížat se totiž pomalu redukovala původně po­ četná vrstva baronů. Panovníci, kteří tak zůstali jedinými pány situace, touto cestou získali větší prostor k obratnému zacházení s různými

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

361

nátlakovými prostředky, které měli vůči církevním sborům k dispozici. Nebyla snad roku 1122 legitimita jednoho z těchto zastrašujících po­ stupů, totiž přítomnosti při volbě, uznána konkordátem, uzavřeným mezi papežem a císařem? Monarchové, kteří si byli nejvíce jisti svou mocí, neváhali přistupovat k přímé designaci. V dějinách druhého feu­ dálního věku stejně jako v dějinách následujících století se tak ozývá hluk nesčetných sporů, jež napříč celým katolickým světem vyvolávala biskupská či opatská jmenování. Celkem však musíme konstatovat, že vyrvat velkým světským mocnostem ono kormidlo, kterým bylo právo vybírat nejvýznamnější církevní hodnostáře či přinejmenším dohlížet na jejich výběr a které bylo ve skutečnosti téměř nezbytné pro samou existenci těchto struktur, gregoriánská reforma nedokázala. Biskup či opat nových časů, obdařený rozsáhlými panstvími, jež mu ukládala obvyklé závazky vysokého barona vůči králi či knížeti, ba do­ konce i povinnost jistých služeb mimořádného významu (vazba mezi církevním dominiem a dominiem královským byla totiž chápána jako mimořádně úzká). I nadále byl svému panovníkovi zavázán věrností, jejíž legitimní účinnost nemohl nikdo popřít. Reformátoři se omezili jen na požadavek, aby tato věrnost byla vyjádřena v souladu s výsadní důstojností duchovního. Prelát vysloví slib věrnosti, ale nepodstoupí homagium: taková byla velmi logická a velmi jasná teorie, jakou od konce 11. století na koncilech energicky rozvíjeli papežové a teologové. Ačkoli se od ní praxe na dlouho vzdálila, postupně začala doktrína znovu získávat navrch, až kolem poloviny 13. století téměř všude zvítě­ zila, tedy až na jednu výjimku značného významu. Francie, jež byla vy­ volenou zemí vazality, se v tomto ohledu dál zatvrzele držela tradičních postupů. Těm měla, s výhradou několika zvláštních privilegií, zůstat věrná až do 16. století. To, že se Svatý Ludvík nebál přimět k posluš­ nosti jednoho ze svých biskupů slovy: „Vy jste mým člověkem, vlastníma rukama," je nejvýmluvnějším svědectvím o mimořádně houževnatosti těchto nejcharakterističtějších představ feudality, a to i ve sféře du­ chovní společnosti, kam se rozšířily nad rámec své vlastní domény.90) Sedláci a měšťané Zdá se, že rytířská literatura vnímala pod úrovní urozeného či klerika pouze nerozlišitelný zástup „křupánu" či „chrapounů". Tento nesmírný dav ve skutečnosti protínalo značné množství zcela zřetelných dělících

362

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

čar. To platilo i o vlastních sedlácích, v přesném a úzkém smyslu slova. Nejenže v jejich řadách vyznačovaly různé stupně podřízenosti vůči pá­ novi nestálé právní hranice, jež se pomalu proměnily v protiklad „ne­ volnictví" a „svobody". Vedle těchto odlišností v postavení rozdělovaly drobná venkovská společenství rovněž závažné hospodářské nerovnosti, jež neodpovídaly rozdílům v statusu. Budeme-li citovat jen nejprostší a nejdříve formulovaný protiklad, který „oráč", hrdý na svá tažná zví­ řata, by přijal za sobě rovné ony brassiers ze své vesnice, kteří měli k ob­ dělávání svých skromných políček jen vlastní ruce? Stranou venkovské populace především vždy existovaly osamocené ostrůvky obchodníků a řemeslníků, předurčených k úctyhodným správ­ ním úkolům. Hospodářská revoluce druhého feudálního věku těmto zárodkům umožnila rozrůst se v mocnou masu městských tříd, posí­ lenou o nesčetné nové vklady a dobře rozlišenou. Studii o společnos­ tech tak zjevně odborného zaměření však nelze podniknout bez hlubší analýzy jejich ekonomiky. K určení jejich postavení v rámci feudality zde ale postačí jen jejich stručná charakteristika. Žádný jazyk feudální Evropy nedisponoval pojmy, jež by umožňovaly jasně rozlišit město a vesnici jakožto dvě různá osídlená místa. Výraz „město" (ville, town, Stadt) se používal libovolně jako označení obou těchto typů uskupení. Slovo Burg označovalo všechny opevněné pro­ story. Pojem cité byl vyhrazen střediskům diecézí nebo v širším smyslu slova některým jiným centrům mimořádného významu. Od 11. století stojí naopak slova „rytíř", „duchovní" a „sedlák" v jasném protikladu ke slovu „měšťan", bourgeois, pojmu francouzského původu, jenž se však záhy začal užívat v mezinárodním měřítku. Byla-li tedy sama aglome­ race anonymní, lidé, kteří zde žili, nebo přinejmenším ty prvky této populace, které byly nejčinorodější a svými kupeckými a řemeslnými aktivitami nejspecifičtěji městské, měly od této chvíle ve společenské nomenklatuře své vlastní místo. Spolehlivý instinkt tak pochopil, že město je především společenstvím lidí zvláštního druhu. Tento protiklad bychom mohli samozřejmě snadno zpochybnit. Měš­ ťan prvního městského věku sdílel s rytířem válečnickou letoru i zvyk nosit zbraně. Jako sedlák zase obdělával pole, jejichž brázdy se táhly někdy dokonce i uvnitř opevnění, a za hradbami posílal svá stáda na

363

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

Činnosti, které měšťana zdánlivě sbližovaly s ostatními třídami, však pro rytíře byly ve skutečnosti jen vedlejšími aktivitami, které nejčas­ těji působily jako pozůstatky starého a pomalu opouštěného způsobu života. Měšťan žil především ze směny. Obživu získával z rozdílu mezi kupní a prodejní cenou nebo mezi půjčeným kapitálem a vyplacenou hodno­ tou. A vzhledem k tomu, že teologové popírali legitimitu zisku ze zpro­ středkování, pokud nebyl prostým platem dělníka či přepravce, a rytíři zase dobře nerozuměli jeho povaze, kodex jednání měšťana se ocitl v ne­ popiratelném rozporu s okolními morálkami. Jelikož měšťan chtěl mít možnost spekulovat s pozemky, panské překážky lpící na jeho nemovi­ tostech pro něj byly nesnesitelné. Protože potřeboval rychle řešit své ob­ chodní záležitosti, které při jejich překotném rozvoji vyvolávaly neustále nové právní problémy, pomalost, složitost a zastaralost tradiční právní praxe jej pobuřovaly. Zástup pánů, kteří se mezi sebou dělili o moc ve městě, negativně vnímal jako překážku hladkého chodu transakcí a jako urážku soudržnosti jeho třídy. Nejrůznější imunity, jichž požívali jeho sousedé z řad církve či rytířstva, se mu jevily jako omezování svobody jeho vlastních zisků. Na cestách, kudy neustále putoval, měl stejný odpor k vyděračství výběrčích mýtného i k hradům, odkud na karavany útočili loupeživí páni. Na institucích, které vytvořil svět, v němž měšťan dosud zaujímal jen malý prostor, jej zkrátka zaráželo či obtěžovalo téměř všech­ no. Město, které měšťan toužil zbudovat, město, jež by bylo obdařeno svobodami, vydobytými násilím či získanými za úplatu, a uspořádané ve skupinu dobře vyzbrojenou k hospodářské expanzi i k nezbytným odvet­ ným opatřením, působilo ve feudální společnosti jako cizí organismus. Kolektivní nezávislost, která byla ideálem tolika nadšených spole­ čenství, měla nakonec jen vzácně překročit vcelku poměrně skromnou správní autonomii různého stupně. Uniknout vynalézavému útlaku lokálních tyranií se však dalo ještě jiným způsobem, který možná pů­ sobil jako krok z bláta do louže, ale v praxi se často ukázal jako nejjistější: uchýlením se pod ochranu velkých klášterů či teritoriálních knížat, která dokázala na rozsáhlých územích udržet pořádek a stále lépe si uvědomovala, že už v zájmu svých vlastních příjmů musí dbát na pro­ speritu svých bohatých poplatníků. I touto cestou a zde možná s největ-

i

o

Í _

v

v

j

—

_

M „ J

364

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Vstup nového městského společenství na scénu, ať už za účelem vzpoury či pevnějšího uspořádání, se obvykle projevoval jistým mimo­ řádně příznačným právním krokem: vzájemnou přísahou měšťanů. Až dosud existovali jen izolovaní jedinci. Nyní se však zrodila kolektivní bytost. Právě takovýto přísežný spolek se ve Francii původně označo­ val jako „komuna". Žádný jiný pojem nebyl nikdy předmětem tolika vášní. Jako bojový pokřik měšťana v okamžiku vzpoury i jako jeho vo­ lání o pomoc v ohrožení vzbuzoval v třídách, jež kdysi byly jedinými, které vládly, dlouho doznívající zášť. Proč „toto nové a ohavné slovo", jak prohlásil Guibert z Nogentu, vzbuzovalo takový odpor? Na tom měla svůj podíl řada postojů: obava mocných, kteří se cítili být ohro­ ženi na své autoritě, příjmech i prestiži, strach, jaký nikoli bezdůvodně podněcovaly mezi preláty ambice skupin, které neměly žádnou úctu k církevním „svobodám", pokud jim byly na překážku, opovržení a zášť rytíře vůči obchodníkovi, ctnostné pobouření, jaké v srdci duchovního vyvolávala nestoudnost oněch „lichvářů", oněch „prospěchářů", jejichž zisky podle nich plynuly z nečistých zdrojů.91) Byly tu však další a zá­ važnější skutečnosti. Ve feudální společnosti byl slib pomoci a „přátelství" jedním ze zá­ kladních stavebních kamenů celého systému. Poddaného však k předá­ kovi poutal slib podřízeného k nadřízenému. Specifikem obecní přísahy bylo oproti tomu to, že spojovala osoby, které si byly rovny. Tento rys samozřejmě nelze vydávat za zcela nový. Jak ještě uvidíme, obdobné sliby skládali „jeden druhému" i členové oněch obchodnických „gild", jež zakazoval Karel Veliký, a později také příslušníci mírových spolků, na něž měly komuny v nejednom ohledu navázat. Totéž platilo i o pří­ sahách, které spojovaly kupce, soustředěné v menších sdruženích, jež se také někdy označovala jako „gildy" a jež sice vznikala jen pro po­ třeby obchodování, ale přesto byla i jedním z nejstarších projevů měš­ ťanské solidarity, ještě před prvními kroky měst k samostatnosti. Před vlnou komun však praxe těchto vzájemných přísah nikdy nedosáhla takové šíře ani neprojevila takovou sílu. Tato „spiknutí", vznikající na všech stranách, byla skutečně jako „svazky spleteného trní", 92 ) jak se píše v jedné sbírce kázání. Právě tato spříseženství představovala sku­ tečně revoluční jádro komuny, stojící radikálně proti hierarchizovanému světu. Tyto prvotní městské skupiny v sobě samozřejmě neměly nic demokratického. „Vysocí měšťané", kteří byli jejich skutečnými za­ kladateli a s nimiž drobní měšťané často jen těžko drželi krok, byli pro

SPOLEČENSKÉ TŘÍDY

365

prostý lid tvrdými pány a nelítostnými věřiteli. Tím, že však nahradili slib poslušnosti, odměněný ochranou, slibem vzájemné pomoci, vnesli do Evropy nový prvek společenského života, velmi vzdálený duchu, jaký lze označit za feudální.

2. KNIHA

MOC NAD

LIDMI

1. SOUDY Obecné rysy soudnictví Jak byli lidé souzeni? Pokud se jedná o nějaký společenský systém, ne­ existuje lepší prubířský kámen než právě tento. Podívejme se tedy z to­ hoto hlediska na situaci v Evropě kolem roku 1000. Už po prvním přezkoumání na povrch vyplyne několik výrazných rysů, které z výšky dominují detailu soudní praxe. Je to jednak nesmírná rozdrobenost soudních pravomocí, dále jejich propletenost a konečně nedostateč­ ná účinnost. Nejzávažnější spory se řešily současně u celé řady soudů. Rozdělení jejich kompetencí samozřejmě teoreticky stanovovala jistá pravidla, jež ale nechávala otevřené dveře neustálým nejistotám. Akta jednotlivých panství tak ve stavu, v jakém se dochovala, překypují listi­ nami, v nichž konkurenční soudní autority vzájemně zpochybňují svá rozhodnutí. Žalující strany, které si zoufale lámaly hlavu nad tím, u kte­ rého soudu řešit své spory, se často domlouvaly na společném soudci nebo dávaly před rozsudkem přednost mimosoudní dohodě, kterou se pak ale často vůbec neřídily. Tribunál, který si nebyl jistý svou pra­ vomocí ani silou, někdy před či po procesu požadoval od obou stran souhlas se svým výrokem. Pokud člověk dosáhl příznivého rozsudku, jeho naplnění se až příliš často dočkal teprve po smíření s nepoddajným odpůrcem. Z této situace je zřejmé, že chaos někdy může být svým způsobem historickým faktem prvořadého významu, zároveň však fak­ tem, který je třeba vysvětlit. V našem případě z velké části viditelně zá­ visel na koexistenci dvou protichůdných, ale neustále se prolínajících principů, z nichž každý vycházel z jiné tradice. Oba se ale musely více či méně neobratně přizpůsobit potřebám této mimořádně proměnlivé společnosti. Zároveň však tento chaos vyplýval z konkrétních rozporů, které společenské prostředí kladlo před výkon spravedlnosti. V této společnosti, v níž bujely nejrůznější formy vztahů závislosti, chtěl každý předák - a těch bylo tehdy nepočítané - působit jako soudce.

368

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Právo soudit totiž poskytovalo jediný účinný prostředek, jak poddané udržet v poslušnosti. A protože je zbavovalo nutnosti podrobit se roz­ sudkům jiných soudů, zároveň také představovalo nejjistější způsob, jak je chránit i ovládat. Mimo to bylo i velmi výnosné. Jeho součástí byl výběr pokut a poplatků za soudní řízení a výnosné příjmy ze zaba­ vení majetku. Především však víc než kterékoli jiné právo podporovalo onu proměnu tradičních úkonů v povinnosti, z nichž pánům plynuly tak značné zisky. Nebylo náhodou, že slovo justicia se někdy významově rozšířilo natolik, že označovalo všechny panské pravomoci. Po pravdě řečeno to byla v mnoha ohledech nevyhnutelná potřeba, jaká se proje­ vuje v životě téměř každé skupiny: není snad i dnes každý zaměstnava­ tel ve svém podniku stejně jako každý vojenský velitel svým způsobem i soudcem? Tyto kompetence se však omezují jen na přesně vymezenou sféru činnosti. Takový předák soudí a může soudit výhradně dělníka či vojáka jako takové. Předák feudálních časů mířil dál, protože vazby podřízenosti měly tendenci spoutat člověka celého. Soudit ve středověku nebylo nic složitého. Jistě k tomu byla zapo­ třebí jistá znalost práva. Tam, kde stále existovaly psané zákoníky, spočí­ val tento um ve znalosti jejich nařízení, zpaměti či díky předčítání. Tato pravidla přitom byla sice četná a podrobná, ale natolik jednoznačná, že člověka do značné míry zbavovala nutnosti vlastního uvažování. Pokud naopak ústní zvykové právo vytlačilo právo psané, stačilo jen zhruba si osvojit tuto vágní tradici. V každém případě bylo rovněž vhodné znát předepsané úkony a nezbytné obraty, které proces svíraly do korzetu formálnosti. Šlo tedy vesměs o to mít dobrou paměť a jistou praxi. Dů­ kazní prostředky byly primitivní a jejich použití jednoduché. Nepříliš časté užívání svědectví se spíše omezovalo na pouhé vyslechnutí výpo­ vědi než na její přezkoumání. Vzít na vědomí obsah nějaké autentické písemnosti (což bylo ostatně dlouho poměrně vzácné), přijmout slib jedné ze stran či slib spolupřísahajících, konstatovat výsledek ordálu či soudního souboje (ten byl stále rozšířenější, na úkor jiných forem bo­ žího soudu): tyto úkoly nevyžadovaly žádnou zvláštní technickou pří­ pravu. Samotné procesy se týkaly jen několika málo oblastí, jež nadto nebyly nijak komplikované. Sféru smluv omezovala na minimum neduživost obchodu. Jakmile se v jistých specifických prostředích začalo znovu rozvíjet aktivnější směnné hospodářství, neschopnost obecného práva i běžných soudů řešit tyto otázky záhy přiměla skupiny obchod­ níků k tomu, aby je řešily mezi sebou, nejprve na základě rozhodnutí

MOC NAD LIDMI

369

smírců a později prostřednictvím soudního rozhodnutí. Takzvaná saisine, tedy vlastnictví plynoucí z dlouhého užívání, a pravomoci nad lidmi a věcmi: takový byl obvyklý předmět téměř všech sporů, samo­ zřejmě spolu se zločiny a přestupky. V tomto ohledu byl ale vliv soudů v praxi výrazně omezen osobní mstou. Tomu, aby se na soudce nepovýšil každý, kdo disponoval náležitou pravomocí nebo kdo jí byl pověřen, tedy nebránila žádná intelektuální překážka. Vedle běžných soudů však existoval ještě systém soudů specializo­ vaných, totiž soudy církevní. Ty však působily pouze v oblasti souvi­ sející s výkonem vlastního poslání církve. Soudní pravomoci, jež měli biskupové či kláštery nad svými poddanými z téhož titulu jako řada světských pánů, totiž přirozeně nespadaly pod hlavičku vlastního cír­ kevního soudnictví. To mělo dvojí pole působnosti. Jednak se snažilo rozšířit svou pravomoc na všechny osoby poznamenané puncem sva­ tosti, tedy na kleriky a mnichy. A dále si více či méně kompletně při­ vlastnilo některé přečiny či kroky, jimž byl přisuzován náboženský charakter - počínaje kacířstvím až po přísahu či sňatek, a to i tehdy, když se jich dopustili či je podnikli laikové. Vývoj církevního soudnictví v průběhu feudální éry neodhaluje jen slabost významných světských autorit - karlovská monarchie v tomto ohledu svému duchovenstvu dopřála mnohem menší nezávislost. Dokládá také snahu světa duchov­ ních o zvětšení propasti mezi úzkým společenstvím božích služebníků a profánním zástupem. I v tomto ohledu vyvolala otázka kompetencí prudké spory ohledně jejich vymezení, jež v praxi zesílily především od okamžiku, kdy se proti zásahům církve do cizích pravomocí znovu po­ stavily skutečné státní autority. Ale právě proto, že církevní soudnictví a právo působily mezi typickými feudálními institucemi jako stát ve státě, nebude nijak v rozporu s realitou, když je poté, co jsme stručně připomněli jejich roli a význam, ponecháme stranou. Rozdrobenost soudnictví Stejně jako právu dominoval v barbarské Evropě i soudnímu systému tradiční protiklad svobodných lidí a otroků. Ti první byli teoreticky souzeni soudy, které samy sestávaly ze svobodných lidí a jejichž jed­ nání řídil králův zástupce. Nad těmi druhými uplatňoval - ve sporech, které měli mezi sebou - rozhodčí a nápravnou pravomoc pán. Ta se však řídila výhradně jeho libovůlí, takže ji bylo jen těžko možné označit

370

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

za spravedlnost. Po pravdě řečeno se výjimečně stávalo, že byli otroci předvoláni před veřejný soud, buď proto, že tento způsob zvolil sám majitel, aby se tak zbavil zodpovědnosti, nebo že mu to v zájmu dob­ rého pořádku ukládal v jistých případech zákon. I tehdy však byl osud otroků v rukou nadřazených osob, nikoli jim rovných. Tento protiklad svobody a otroctví byl zcela zřejmý. Záhy však musel ustoupit neúpros­ nému tlaku života. V praxi totiž měla, jak víme, puklina mezi oběma těmito soudními kategoriemi tendenci se stále více zacelovat. Spousta otroků se stala pachtýři z téhož titulu jako řada svobodných lidí. A mnozí svobodní zase žili pod autoritou nějakého pána, od něhož drželi svá pole. Pán tak nakonec své nápravné právo zcela přirozeně rozšířil na celé toto promísené společenství, které spojovaly vazby téže podřízenosti, a po­ výšil se na soudce sporů, jež se v této skupině objevily. Tyto soukromé soudy mocných, někdy i s vlastními žaláři, se začaly líhnout na okraji zákona od konce římské epochy. Když chválil životopisec svatého Caesaria z Arles (f 5 4 2 ) svého hrdinu za to, že žádnému ze svých podda­ ných nikdy neuštědřil víc než třicet devět ran holí, alespoň tedy ne najednou, chtěl tak zdůraznit, že tuto shovívavost projevoval nejen vůči svým otrokům, ale i vůči „těm ze svých poddaných, kteří se naro­ dili svobodní". Bylo pak na barbarských monarchiích, aby tuto faktic­ kou situaci uznaly i právně. Takový byl zejména jeden z hlavních původních cílů a záhy i sku­ tečný důvod existence franské „imunity", jež byla v Galii velmi starého data a dílem Karlovců se rozšířila po celé jejich rozsáhlé říši. Tento pojem označoval spojení dvou výsad: jednak osvobození od některých daní a dále ochranu „imunního" území před zásahy královských úřed­ níků, a to z jakéhokoli důvodu. Z toho téměř nevyhnutelně vyplývalo, že jisté soudní pravomoci nad obyvatelstvem byly přeneseny na pří­ slušného pána. Tyto imunity se udělovaly zřejmě jen kostelům, prostřednictvím zvláštních listin. Několik ojedinělých dokladů odlišné praxe, jež by­ chom mohli být v pokušení uvést, pochází nejen až z pozdní doby, ale zjevně je také vysvětlují zcela výjimečné okolnosti. Víc důvěry než vždy podezřelé mlčení chartulárií si zaslouží spíš absence listin tohoto znění ve formulářích používaných franskou kanceláří: předlohu pro listinu tohoto typu, jejímž příjemcem by byl nějaký laik, bychom v nich hle­ dali marně. Rada laiků však v praxi dosáhla stejných výsad jinou cestou.

MOC NAD LIDMI

371

Mezi „imunní" se tradičně řadily i královské majetky. Ty jakožto po­ zemky využívané v přímý vládcův prospěch a spravované zvláštním sborem úředníků nespadaly pod autoritu úředníků běžného personálu. Hrabě a jeho podřízení z těchto pozemků nesměli žádat žádné poplatky, ba dokonce na ně ani vstupovat. Jakmile král některé ze svých panství postoupil jako odměnu za vykonané služby či služby budoucí, obvykle mu ponechal dřívější výjimku. Nezůstávalo tak ale toto dočasně udělené „beneficium" teoreticky součástí královského dominia? Mocní, jejichž majetek plynul ze značné části z těchto darů, tak na mnohých svých panstvích požívali stejných zákonných privilegií jako držitelé imunit z řad církve. Není ostatně pochyb, že se jim často podařilo, i když méně legitimní cestou, rozšířit tyto výhody i na své rodové majetky, na nichž už dávno vládli jako svrchovaní páni. K těmto ústupkům, v nichž se mělo pokračovat v průběhu celého prvního feudálního věku a jejichž předlohy měly kanceláře uchová­ vat ještě i mnohem později a už více méně zbytečně, vedly panovníky velmi rozdílné, ale stejně naléhavé důvody. Pokud se jednalo o kostely, zahrnovat je pozornostmi bylo v podstatě povinností dobrého vládce. Touto cestou král svému lidu zajišťoval požehnání nebes. Co se týče magnátů a vazalů, štědrost vůči nim se zdála být nezbytnou cenou za jejich vratkou loajalitu. Mělo ostatně zúžení pole působnosti králov­ ských úředníků nějakou závažnou nevýhodu? Vzhledem k tvrdosti, s níž postupovali vůči odbojným poddaným, vzbuzovalo jejich jednání znač­ nou nedůvěru. Od tohoto okamžiku tak monarchie svěřila péči o pořá­ dek a poslušnost také předákům menších skupin, na něž se rozpadala masa poddaných. Posílením autority těchto nadřízených chtěla králov­ ská moc upevnit svůj vlastní dohlížitelský systém. Soukromé soudnictví se konečně dlouho rozpínalo tím snadněji, že o jeho hranicích rozho­ dovala jen moc příslušného pána, z níž se samo zrodilo. Jeho legalizace měla zároveň umožnit i jeho návrat do patřičných mezí. Tento posledně jmenovaný cíl, který byl v rámci karlovské imunity velmi zřetelný, byl součástí obecné reformy soudního režimu, k níž přistoupil Karel Veliký a jež měla silně ovlivnit celý následující vývoj. V merovejském státě bylo základním soudním okrskem území po­ měrně malé rozlohy: řádově - a samozřejmě s ohledem na nesčetné lokální odlišnosti - stejně velké jako nejmenší napoleonské okresy. Obecně se označovalo římskými či germánskými pojmy, s významem „setnina" (centena): šlo o poměrně nejasné označení, jež pocházelo z dob

372

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

starých institucí germánských národů a možná i z odlišného početního systému, než je ten náš (původním významem slova, jež se v moderní němčině píše hundert, bylo původně pravděpodobně sto dvacet). V ze­ mích románského jazyka se jim také říkalo voirie či viguerie, z latinského vicaria. Hrabě při svých cestách po jednotlivých okrscích, jež spadaly pod jeho autoritu, svolával na místo konání soudu všechny svobodné lidi. Zde pak pronášela příslušné výroky skupinka soudců, vybraných z řad shromážděných. Role královského úředníka se z počátku ome­ zovala jen na předsednictví při jednáních a později na výkon rozsudků. Praxe však ukázala, že tento systém měl dvě nevýhody: jednak oby­ vatelstvu ukládal příliš častou účast na shromážděních, zároveň však hraběti svěřoval příliš náročný úkol, aby ho mohl zodpovědně vykoná­ vat. Karel Veliký jej tedy nahradil dvoustupňovým soudnictvím, přičemž každému stupni vyhradil zvláštní sféru. Hrabě se i nadále pravidelně do­ stavoval do příslušného okrsku, kde se konal soud. Toho se mělo stejně jako dříve teoreticky účastnit veškeré obyvatelstvo. Tato shromáždění se však konala pouze třikrát ročně: jejich četnost mohla být snížena díky omezení jejich pravomoci. Tato „obecná shromáždění" totiž nyní měla řešit jen ty spory, jež se týkaly nejdůležitějších záležitostí, tzv. „velkých kauz". Co se týče „malých kauz", ty byly od této chvíle vyhrazeny méně ojedinělým a zároveň užším zasedáním, kam měli povinnost se dostavit pouze soudcové a jejichž předsednictví bylo svěřeno zástupci hraběte, tzv. „centenariovi" či „vikáři" (centenier, vqyer)y jenž byl jeho zástupcem v příslušném kraji. Jakkoli jsou naše dokumenty velmi nepřesné, nelze pochybovat o tom, že za Karla Velikého a jeho bezprostředních následovníků od­ povídala šíře soudních pravomocí imunních pánů nad svobodnými lidmi z jejich panství obecně „malým kauzám". Jinými slovy, takto pri­ vilegovaný pán vykonával na svém území funkci centenaria. Pokud se naopak jednalo o „velkou kauzu", imunita hraběti zakazovala chopit se na vyňatém území obžalovaného, předvolaného či spolupřísežníků; byl však zodpovědný za to, že předvolané osoby předvede před hrabský soud. Panovník tak obětoval, co už nebylo možné zachránit, a zároveň měl naději, že veřejnoprávním soudům zachová alespoň nejzávažnější rozhodnutí. Rozdělení kauz na velké a malé (causae maiores etcausae minores) mělo mít v budoucnosti dlouhodobý vliv. Právě toto rozlišení existovalo po celou feudální éru a ještě i mnohem později pod novými názvy, totiž

MOC NAD LIDMI

373

jako „vyšší" a „nižší" soudnictví. Tento základní protiklad, společný všem zemím, které byly vystaveny karlovskému vlivu (a pouze jim), i nadále odděloval dva stupně pravomocí, které na jednom území ne­ byly nutně v jedněch rukou. Hranice takto se překrývajících kompe­ tencí ani jejich rozdělení však ani zdaleka nezůstaly takové, jak byly původně stanoveny. Pro „velké kauzy" z oblasti trestního práva stanovila karlovská epo­ cha po jistém váhání kritérium, odvozené z povahy trestu: k smrti nebo k otroctví mohl člověka odsoudit pouze hrabský tribunál. Tento velmi jasný princip překonal věky. Vzhledem k vývoji kategorie svobody trest otroctví ve skutečnosti záhy zanikl (případy, kdy musel vrah nějakého nevolníka přijmout tytéž závazky vůči pánovi oběti, spadaly pod zcela jinou hlavičku, tedy do sféry odškodnění). Soudce vyššího soudnictví zůstal oproti tomu obvyklým soudcem „hrdelních" zločinů, tedy těch, jež se trestaly popravou. Novinkou bylo, že tyto „mečové kauzy", jak se říkalo v normandském právu, přestaly být privilegiem několika význam­ ných soudů. V prvním feudálním věku tak nenajdeme charakterističtější, rozšířenější - ve Francii obzvlášť - a pro osudy lidských společenství dů­ ležitější rys, než bylo množství drobných předáků s pravomocí odsuzo­ vat k smrti. Co se tedy stalo? Je zcela zřejmé, že takové rozbujení si nelze vysvětlit jen rozdrobením některých hrabských pravomocí dědickými převody či dary ani obyčejnými uzurpacemi. Různé údaje také jasně dokládají, že došlo ke skutečnému přesunu soudních hodnot. Hrdelní soudnictví od této chvíle vykonávala všechna velká církevní dominia, a to buď přímo, nebo prostřednictvím svých zástupců. Bez ohledu na starší pravidla se tedy stalo přirozeným důsledkem imunity. Někdy se označovalo jako centaine nebo voirie, což byla cesta, jak svým způsobem oficiálně konstatovat, že se nyní pokládá za pravomoc soudů druhého stupně. Řečeno jinými slovy, bariéra, kterou kdysi stanovili Karlovci, v tomto ohledu padla. Tento vývoj samozřejmě má své vysvětlení. Nenechme se totiž mýlit: těchto hrdelních výroků, jež byly dříve vy­ hrazeny hrabským soudům (stejně jako na vyšší úrovni královskému tribunálu či zasedáním svolávaným karlovskými misst), nebylo ve franské epoše nikdy mnoho. Podobnými tresty byly postihovány pouze zlo­ činy, pokládané za útok na veřejný mír. Mnohem častěji se role soudců omezovala na návrh či uložení dohody a později na stanovení odškod­ nění v zákonné výši, z něhož část náležela autoritě obdařené soudními pravomocemi. V okamžiku velkého úpadku státu však přišlo období

374

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

téměř neustálých vendet a násilí. Tento starý represivní systém, na jehož neúčinnost jakoby poukazovaly už samotné jeho projevy, záhy vyvo­ lal reakci, úzce spjatou s hnutím božího míru. Jejím nejcharakterističtějším projevem byl zcela nový postoj nejvlivnějších církevních kruhů. Dříve z odporu ke krveprolití a k vleklým záštím podporovaly praxi fi­ nančního „smíření". Nyní se naopak začaly horlivě dožadovat toho, aby byla tato příliš snadná vykoupení nahrazena tresty omezujícími osobní svobodu, jež byly podle nich jediné dostatečně zastrašující. Právě v této době - tedy někdy v 10. století - začal v Evropě získávat trestní zákoník onu mimořádně tvrdou podobu, jejíž stopy měl nést až do poměrně nedávné doby, kdy se objevily snahy o jeho humanizaci: byla to drsná proměna, jež sice dlouhou dobu udržovala lhostejnost k lidskému utr­ pení, ve své podstatě však byla inspirována úmyslem samotnému to­ muto násilí předejít. Nižší soudnictví, tedy soudní zasedání „setnin" či imunitních pan­ ství, však zůstávalo kompetentní ve všech trestních kauzách jakékoli vážnosti, do nichž nezasahoval kat. Soudci zůstali stále stejní, i když finanční odškodnění pomalu ustoupilo trestu. Změnila se jen povaha rozsudků a hrabata přestala mít monopol na trest smrti. Tento posun ostatně usnadnily dva rysy dřívějšího režimu. Soudy setníků měly vždy právo trestat popravou viníky přistižené při cizoložství. Panovalo totiž přesvědčení, že tento postup si žádá péče o veřejný pořádek. Tento zájem také tyto soudy přiměl k tomu, aby tuto mez přestaly respekto­ vat. Imunní páni mohli vždy volně nakládat se životem svých otroků. Bylo otázkou, kde nyní končila hranice otroctví. Kromě zločinů měla hrabská soudní zasedání ve výlučné kompe­ tenci ještě dvě kategorie sporů: jednak ty, které se týkaly svobodného či nevolného statusu jedné ze stran nebo vlastnictví otroka, a dále ty, jež souvisely s vlastnictvím alodů. Toto dvojí dědictví nemělo přejít do rukou mnohem početnějších vysokých soudců následující epochy beze změn. Spory ohledně alodů - ostatně stále vzácnější - zůstaly často mo­ nopolem skutečných dědiců hrabských práv: to platilo až do 12. století například o Laonu, kde byl hrabětem biskup.1) Co se týče otázek sou­ visejících s nevolnictvím či otroky, ty byly vzhledem k takřka úplnému zániku domácího otroctví a vzniku nového pojetí svobody zahrnuty mezi masu nejrůznějších majetkových sporů či sporů o závislost člo­ věka, tedy kauz, které nikdy nepatřily mezi „velké". Vyšší soudnictví, takto okrájené shora i zespoda, mohlo budit dojem, že je odsouzeno

MOC NAD LIDMI

375

k roli čistě trestní jurisdikce. „Občanské" právo, v moderním smyslu slova, se však do této sféry vrátilo prostřednictvím procedury. Ve feu­ dální éře bylo mnoho sporů nejrůznější povahy řešeno soubojem. Na základě přirozené myšlenkové asociace se přitom dospělo k závěru (jistě ne vždycky, avšak velmi často), že tento krvavý důkazní prostředek se může odehrávat pouze před „hrdelními" soudy. Ve feudálních dobách měl každý soudce vyššího soudnictví na území, jež spadalo pod jeho přímou pravomoc, na starost rovněž soudnictví nižší. Opak však nebyl možný, nebo se takovým měl stát nanejvýš jen v některých zemích - jako například, dáme-li na Beaumanoira, v Beauvaisis ve 13. století - a nadto až po dlouhém vývoji. Jinými slovy nebylo dlouho žádnou výjimkou, že lidé, kteří ve sporech nižšího stupně spa­ dali pod pána, na jehož půdě žili, řešili nejzávažnější kauzy před sou­ dem sousedním. Roztříštěnost soudních pravomocí, jakkoli závažná, však nezpůsobila zánik stupňovitého rozdělení kompetencí, avšak s tím, že došlo celoplošně k poklesu o jeden stupeň. Podobně jako se nástupci vikářů, centenariů či nositelé nejrůznějších imunit, stejně jako jistě celá řada obyčejných mocipánů bez jakýchkoli privilegií, zmocnili hrabského monopolu na velké kauzy (s výjimkou alodních sporů), a povýšili se tak na soudce vyššího soudnictví, ztratili zároveň vlastní monopol na kauzy malé, jež připadly mase pánů. Nyní disponoval každý, kdo se ocitl na čele nějaké skupinky nejprostších poddaných, nebo vybíral dávky z nějakého drobného souboru venkovských držeb, přinejmenším nižší soudní pravomocí. V nižším soudnictví se ostatně smísilo množ­ ství prvků nejrůznějšího stáří a povahy. Jeho součástí bylo souzení všech sporů mezi pánem a jeho pachtýři, jež se týkaly povinností těch posledně jmenovaných. Je zbytečné zde připomínat dědictví oficiálních právních systémů. Toto právo v prvé řadě vyplývalo z velmi staré a stále silněji vnímané představy o pravomocech předáka, či lépe řečeno o pravomocech osoby, ať už jakékoli, která se ocitla v situaci, kdy mohla od jiného člověka vyžadovat pl­ nění povinnosti s nádechem podřízenosti. Nenechal si snad ve Francii 12. století držitel skromného venkovského pachtu, který sám pronajal jinému hospodáři, od svého vlastního pána potvrdit, že pokud tento nájemce nezaplatí příslušnou částku, „bude mít právo jej za to sou­ dit"? 2 ) Od soudního výroku až po jeho vykonání věřitelem osobně, což byla v této době velmi častá a nezřídka i legálně uznávaná praxe, ne­ byly přechody vždy citelné a obecné mínění mezi oběma kategoriemi

376

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

nepochybně špatně rozlišovalo. Soudní řízení ohledně dávek, tzv. „po­ zemkové spory", jak je označovali právníci následujícího věku, však ne­ tvořila náplň celého nižšího soudnictví. Soudce nižší justice byl pro lidi žijící na jeho půdě zároveň i běžným soudcem více méně všech civil­ ních sporů, a to s možností použití soudního souboje, i všech lehkých a středně těžkých přečinů: byla to role, která spojovala odkaz „malých kauz" s dědictvím rozhodčích a trestních pravomocí, jimiž páni dispo­ novali již velmi dlouho. Vyšší i nižší soudnictví bylo vázáno na půdu. Kdo na ní žil, byl mu podřízen, kdo žil mimo, nikoli. V této společnosti, kde byly vazby mezi jednotlivci tak silné, však tomuto teritoriálnímu principu neustále kon­ kuroval princip osobní. Každý, kdo ve franské době poskytl „ochranu" někomu slabšímu, měl zároveň právo a povinnost doprovodit svého chráněnce před soud, hájit jej a ručit za něj. Odtud pak nebylo daleko k požadavku práva na vyslovení rozsudku. K tomuto kroku také došlo na všech úrovních společenské hierarchie. V nejnižším postavení a nejtužším poddanství žili ti z osobně závis­ lých jedinců, kteří se z důvodu dědičného pouta k pánovi označovali jako nesvobodní. Obvykle se soudilo, že nesmí mít jiného soudce, při­ nejmenším tedy hrdelního, než je jejich vlastní pán. A to i v případě, že nežili na jeho půdě nebo že tento pán neměl nad ostatními svými pachtýři vyšší soudní pravomoc. Často se vyskytly snahy vztáhnout obdobné principy i na jiné typy prostých podřízených, kteří sice k pánovi nebyli připoutáni dědičně, ale přesto se s ním zdáli být úzce svázáni, totiž napří­ klad na čeleď nebo na obchodníky, které církevní vrchnosti ve městech pověřovaly finančními a obchodními operacemi. Tyto požadavky, které se jen těžko uváděly do praxe, byly neustálým zdrojem nejistot a sporů. Po pravdě řečeno potud, pokud si nové nevolnictví udrželo jisté rysy nevolnictví starého, mohla být pánova výlučná soudní pravomoc nad jeho nevolníky pokládána za přirozený důsledek staršího trest­ ního práva: tuto myšlenku ostatně zřejmě vyjadřuje jeden německý text z 12. století. 3 ) Vojenští vazalové jakožto svobodní lidé naopak v karlovské době spadali výhradně pod veřejné soudnictví. Přinejmenším tedy podle práva. Jak bychom ale mohli pochybovat o tom, že se pán pokoušel řešit potíže, jež mohly vnést zmatek mezi jeho poddané, ve skutečnosti sám, nebo že osoby poškozené „satelity" nějakého předáka pokládaly za jistější hledat nápravu právě u tohoto pána? V 10. století z těchto praktik vzniklo specifické soudnictví. Tuto proměnu ostatně

MOC NAD LIDMI

377

usnadnil a někdy učinil téměř nepostřehnutelnou obecný vývoj pravo­ mocí, který způsobil zánik veřejných soudů. „Hodnosti", z nichž se stala rodová léna, většinou padly do rukou magnátů. Ti je obsadili svými leníky. V některých knížectvích je pak možné sledovat, jak se hrabský soudní dvůr s tímto složením pomalu proměnil ve skutečný feudální soud, kde spory vazalů řešili především jiní vazalové. Soud rovných, či soud pána? Na jedné straně svobodný člověk souzený skupinou svobodných lidí a na straně druhé otrok trestaný pouze svým pánem: toto rozdělení nemohlo přežít bouřlivé proměny společenské struktury, zejména znevolnění značného počtu původně svobodných lidí, kteří si i v rámci těchto nových vazeb uchovali řadu rysů svého dřívějšího statusu. Právo být souzen „sobě rovnými" nebylo nikdy upřeno ani osobám sebenižšího postavení. Dělo se tak ale prosazením se hierarchických vztahů, které, jak jsme viděli, hrubě narušily starší princip právní rovnosti, která vznikla jednoduše ze společně sdílené svobody. Na řadě míst se nadto praxe souzení, ne-li vždy osobami zcela rovného postavení, pak alespoň sbory složenými z poddaných téhož pána, rozšířila na všechny závislé včetně nevolníků. V krajích mezi Seinou a Loirou se vyšší soud­ nictví i nadále odbývalo na obecných soudních zasedáních, jichž se mělo účastnit veškeré obyvatelstvo daného území. Co se týče soudců, ty v souladu s nejryzejší karlovskou tradicí často i nadále doživotně jme­ noval držitel soudních pravomocí (to byli oni karlovští „sudí" - échevins), nebo se povinnost zasedat u soudu spojila pod vlivem feudalizace funkcí dědičně s některými držbami. Jinde se zase pán či jeho zástupce zřejmě spokojili s tím, že se obklopili svými nejvýznamnějšími úředníky, místní „honorací". Nad těmito odlišnostmi však zůstal jeden obecný fakt. Hovořit o královském, baronském či panském soudnictví může být praktické. Legitimně tak ale můžeme postupovat pouze tehdy, nezapomeneme-li, že král ani vysoký baron osobně nikdy nesoudili a že totéž platilo i o mnoha pánech či vesnických správcích. Právo „pronášel" či „nacházel", tedy hledal v paměti příslušná nařízení, jež pak vkládal do svého rozsudku, dvůr, který panovník svolával a jemuž často předse­ 4 dal. „Soudí dvůr, nikoli pán," říká doslova jeden anglický text. ) A nepo­ chybně by bylo stejně neopatrné přehánět i zcela popírat záruky, jež byly takto souzeným poskytovány. „Hněte sebou, ať mám rozsudek rychle

378

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

v rukou," prohlásil netrpělivý Jindřich Plantagenet, když od svých pod­ daných žádal odsouzení Tomáše Becketa.5) Tento výrok poměrně trefně vystihuje jak meze, případ od případu nesmírně proměnlivé, jež kladla před nestrannost soudců předákova moc, tak i nezbytnost kolektivního soudu, kterou musel respektovat i ten nejlítější tyran. Avšak představa, že jediným soudcem nesvobodných a na základě přirozené asimilace rovněž nejprostších závislých je jejich pán, byla v myslích lidí příliš hluboce zakořeněná, aby se snadno vymýtila. V ze­ mích, které byly kdysi romanizovány, nadto nacházela oporu v hmot­ ných či mentálních pozůstatcích římských institucí, kde byli soudní úředníci souzeným nadřízeni, nikoli rovni. Střet různých principů, mezi nimiž bylo třeba si vybrat, se opět projevil rozmanitostí obyčejů. V růz­ ných krajích, ba dokonce v různých vesnicích byli sedláci souzeni buď místními soudy, nebo pouze pánem či jeho zástupcem. Tento systém zřejmě nebyl zpočátku nejčastější. V průběhu druhého feudálního věku se k němu ale vývoj víceméně jasně přiklonil. Na jedné straně „baronský soud", sestávající ze svobodných pachtýřů, kteří rozhodovali o osudu jiných svobodných pachtýřů, a na straně druhé „soud zvykový", kde sedlák, který byl nyní pokládán za nesvobodného, skláněl hlavu před rozsudky senešala: takové bylo rozdělení, které se ve 13. století snažili vnést angličtí právníci do dosud mnohem jednodušší soudní struk­ tury anglických panství. Podobně i ve Francii chápala doktrína, jejímž tlumočníkem je Beaumanoir, soud jako monopol šlechty, a to i přes dosud velmi rozšířenou praxi opačnou. Hierarchizace, jež tvoří jeden ze znaků této doby, přizpůsobila svým cílům dokonce i systém soudnictví. Na okraji rozdrobenosti: přežitky a nové faktory Jakkoli bylo soudnictví rozparcelované a rozdělené mezi jednotlivé pány, bylo by vážným omylem se domnívat, že ve feudálním světě ne­ přežilo nic ze starých soudních systémů. Jejich odolnost, která nikde ne­ byla zanedbatelná, však v různých zemích dosahovala velmi odlišného stupně. Přišel tedy okamžik zaměřit se podrobněji, než jsme dosud měli možnost, na národní rozdíly. Vývoj v Anglii vykazuje i přes nezpochybnitelné rozdíly zcela zjevné analogie s vývojem ve franském státě. I zde tvořila základ soudní or­ ganizace „setnina" a její tribunál svobodných soudců. Později, někdy v 10. století, se začínají nad „setninami" utvářet hrabství (shires). Na

MOC NAD LIDMI

379

jihu tato hrabství odpovídala živoucím etnickým jednotkám, totiž ně­ kdejším královstvím, jež byla pomalu pohlcena rozsáhlejšími monar­ chiemi (to platilo například o Kentu či Sussexu), nebo skupinám, které se spontánně utvořily v rámci pomalu se ustavujícího národa, - to byl případ Suffolku či Norfolku, tedy „jižního" a „severního lidu", před­ stavujících dvě poloviny původní východní Anglie. Ve středu země a na severu byla hrabství naopak od počátku pouze správními a vojenskými okrsky, které vznikly později a nahodileji v době válek proti Dánům. Jejich střediskem byla vždy konkrétní pevnost; proto nesly shires v této části země většinou jednoduše jméno svého centra. I hrabství mělo nadále svůj soud svobodných lidí. Rozdělení kompetencí zde však ani zdaleka nebylo tak ostré jako v karlovské říši. I přes jisté snahy o to, aby bylo hrabskému tribunálu zachováno souzení některých zločinů v přík­ rém rozporu s veřejným mírem, bylo toto rozdělení uplatněno přede­ vším v případech, kdy se nižší soudní pravomoc ukázala bezmocnou. Tak si lze vysvětlit, proč si anglický systém nikdy neosvojil rozštěpení na nižší a vyšší soudnictví. Stejně jako na kontinentě tyto soudy veřejné povahy narážely na konkurenci soudů jednotlivých panovníků. Brzy se zde začalo hovo­ řit o zasedáních, jež pán pořádal v sále (halí) svého domu. Králové pak tento faktický stav legalizovali. Od 10. století jsme svědky toho, jak pa­ novník na všech stranách uděluje právo soudit, tzv. právo sake and soke (slovo sake, odpovídající německému substantivu Sache, mělo význam „kauzy" či „sporu", a soke, příbuzné s německým slovesem suchen, ozna­ čovalo soudcovo „hledání", tedy jeho rozsudky). Takto udělené pravo­ moci, jež bylo možné uplatnit buď na nějakém území, nebo ve vztahu ke konkrétní skupině lidí, více méně splývaly s velmi širokou kompe­ tencí anglosaské „setniny", o níž jsme už mluvili: to těmto pravomocem od začátku zajištbvalo sice větší dosah, než teoreticky měla karlovská imunita, ale srovnatelný s právy, jež si v 10. století dokázali přivlastnit jednotliví páni těšící se těmto imunitám. Dopad těchto pravomocí na společenské vazby se zdál být natolik závažný, že se svobodný pachtýř začal označovat podle své příslušnosti k pánovu soudu běžně jako sokeman. Někdy dokonce některé církevní vrchnosti či světší magnáti zís­ kali jako věčný dar právo pořádat „setninový" soud. A situace dospěla tak daleko, že několika klášterům (skutečně však jen několika z nich) bylo přiznáno právo soudit všechny zločiny, byť by jejich souzení bylo obvykle vyhrazeno králi.

380

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Tyto ústupky, jakkoli významné, však nikdy úplně nezničily struk­ tury starého kolegiátního lidového soudnictví. I tam, kde byl „setninový" soud v rukou barona, se scházel i nadále jako v dobách, kdy mu předsedal královský zástupce. Co se týče soudů hrabských, jejich fun­ gování podle starého schématu nebylo nikdy přerušeno. Před tato shro­ máždění nepochybně obecně přestali předstupovat významní lidé, kteří byli příliš vysoce postavení na to, aby se podrobovali jejich rozsudkům, a rovněž sedláci, dokonce i svobodní, které lapily panské soudy. Udržela se jen teoretická povinnost prostého venkovského lidu nechat se zde zastupovat knězem, panským úředníkem a čtyřmi muži. Všichni, kdo nebyli ani dost mocní, ani plně svobodní, se jich naopak museli účast­ nit i nadále. Role těchto shromáždění, která z jedné strany dusily vrch­ nostenské soudy a z druhé - od dob normanského výboje - rozpínavé královské soudnictví, se postupně výrazně omezila. Přesto však nebyla úplně zanedbatelná. Především se zde - tedy zejména v rámci hrabství, ale i v užším rámci „setniny"- scházely skutečně živoucí složky národa s cílem určovat zvykové právo daného území, reagovat jejím jménem na všechna možná vyšetřování, ba dokonce i v případě potřeby nést zod­ povědnost za její kolektivní chyby, a to až do okamžiku, kdy shromáž­ dění všech zástupců hrabských soudů utvořilo prvotní jádro budoucí Dolní komory. Je jisté, že kolébkou anglického parlamentního systému nebyly „hvozdy Germánie". Tento systém byl silně ovlivněn feudálním prostředím, z něhož vzešel. Neplatí snad, že jeho specifický charakter, který jej tak zřetelně odlišoval od pevninských „stavovských" systémů, a obecněji ona mocenská spolupráce bohatých tříd, jež byla už od stře­ dověku tak charakteristická pro anglické politické uspořádání, pochá­ zejí z pevně zakořeněného systému soudních shromáždění svobodných lidí, který odpovídal starému úzu z barbarských dob. Vývoji německého soudního systému vládly nad nekonečnou roz­ manitostí místních či krajových zvyků dvě významné skutečnosti. Jeli­ kož zde zůstalo „lenní právo" odlišeno od „práva zemského", vazalské soudy se zde rozvinuly vedle starších systémů soudnictví, aniž by je pohltily. Existence rozvrstvenější společenské hierarchie a především dlouhé přežívání představy, že požívat svobody znamená bezprostředně záviset na veřejné moci, zachovaly starým soudním shromážděním v hrabstvích a „setninách", jejichž kompetence byly poměrně nejasně rozděleny, dosud velmi široký akční rádius. To byl především případ Švábské Jury a Saska, krajů četných alodů a jen částečně prosazeného

MOC NAD LIDMI

381

seniorátního systému. Soudci, tzn. „radní", však museli mít zpravidla jistý pozemkový majetek. V souladu s tehdy téměř všeobecným vývojem byly jejich úřady někdy pokládány dokonce za dědičné. Úcta ke star­ šímu principu, který podřizoval svobodného člověka soudu svobodných lidí, tak nakonec často vyústila ve výrazně oligarchické složení soudů. Francie byla - nepochybně spolu se severní Itálií - zemí, kde soudnic­ tví podléhalo pánům v mimořádné míře. Stopy po karlovském systému zde sice zůstaly samozřejmě hluboké, především na severu, ale týkaly se jen rozvrstvení panských soudů na vyšší a nižší a jejich vnitřního uspořá­ dání. „Setninová" a hrabská soudní zasedání zanikla velmi záhy a úplně. Je charakteristické, že pravomoc soudce vyššího soudnictví se obvykle označovala jako chátellenie, „kastelánství", jakoby kolektivní vědomí uznávalo jako odůvodnění soudcovské pravomoci jen vlastnictví hradu, jenž byl zdrojem a symbolem faktické moci. To ale neznamená, že ze sta­ rých hrabských soudů nic nezbylo. Vládcové velkých teritoriálních kní­ žectví si někdy dokázali uchovat monopol hrdelních kauz, přinejmenším na rozsáhlých územích: to platilo o Flandrech, Normandii a Béarnu. Jak jsme již viděli, hrabě často soudil alodní spory, řešil procesy, v nichž jako jedna ze stran figurovaly kostely, nedokonale zapojené do feudální hierarchie, a až na jisté ústupky a uzurpace měl teoreticky pravomoc zabývat se otázkami souvisejícími s trhy a veřejnými cestami. To byl při­ nejmenším zárodek účinného léku na drobení soudních kompetencí. Nikoli však jediný. Na omezení či zamezení parcelace soudnictví pra­ covaly v celé Evropě dvě velké síly, které sice dlouho dosahovaly jen ne­ výrazných výsledků, ale nakonec měly mít zcela zásadní vliv. Na prvním místě to byly monarchie. Na faktu, že byl král ze své pod­ staty svrchovaným soudcem svého lidu, se shodovali všichni. Zbývalo však vyvodit z tohoto principu praktické důsledky. V tomto ohledu se celý problém přesouval na pole faktického výkonu moci. V 11. století fungoval tribunál Kapetovce jen jako soud osob bezprostředně podří­ zených vladaři a jeho klášterům a kapitulám nebo vzácněji a s mno­ hem menší účinností jako vazalský dvůr, jemuž podléhali velcí leníci koruny. Soud německého krále, pojatý po karlovském vzoru, dosud na­ opak řešil řadu významných kauz. Jakkoli byly tyto soudy, vázané na osobu panovníka, relativně výkonné, samozřejmě nemohly zasáhnout masu poddaných. K tomu nestačilo ani opatření, známé z Německa, na jehož základě ustupovalo veškeré soudnictví panovníkově svrchované pravomoci všude tam, kde se král zastavil při objíždění svého panství.

382

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Královská moc se mohla stát rozhodujícím prvkem soudního systému jen za předpokladu, že by svá chapadla roztáhla po celé říši prostřed­ nictvím celé sítě delegovaných soudců či trvalých zástupců. Tento krok vykonali v okamžiku všeobecného sbírání sil na konci druhého feudál­ ního věku nejprve anglonormandští a angloanjouští panovníci a poz­ ději a mnohem pomaleji také Kapetovci. Jedni i druzí, především však ti posledně jmenovaní, přitom měli najít cennou oporu v samotném vazalském systému. Feudalità, která na jedné straně dospěla k rozdělení soudní pravomoci do mnoha rukou, totiž na straně druhé poskytla lék na toto drobení prostřednictvím systému odvolání. V této době nikoho nenapadlo, že by se spor nějakých dvou stran, který byl už jednou uzavřen, mohl znovu otevřít před jinými soudními úředníky. Jinými slovy nebylo možné napravit chybný výrok pronesený v dobrém úmyslu. Pokud se jedné ze stran naopak zdálo, že tribunál úmyslně soudil nespravedlivě, nebo si dokonce stěžovala, že jí byl soud upřen, nic jí nebránilo v tom, aby jeho členy popohnala před vyšší au­ toritu. Pokud stěžovatel dosáhl vítězství touto cestou, zcela odlišnou od té prvně jmenované, provinilým soudcům byl obvykle uložen trest a jejich výrok byl každopádně přehodnocen. Takto chápané odvolání, jež bychom dnes označili jako napadení soudce, existovalo už od dob barbarských království. Tehdy však mohlo být podáno pouze u jedi­ ného soudu nadřazeného soudním zasedáním svobodných lidí, totiž u soudu královského. Tato praxe byla tudíž ojedinělá a složitá. Vazalský systém otevřel oproti tomu nové možnosti. Nyní byl běžným soudcem každého vazala jeho lenní pán. Odepření soudu přitom bylo pokládáno za zločin jako každý jiný. Zcela přirozeně se tedy řešilo na základě vše­ obecně platného pravidla, a odvolání tak stoupala stupínek za stupín­ kem po žebříčku homagií. Tato procedura byla sice složitá a především ošemetná, protože důkazní řízení se zde obvykle odbývalo soubojem. Feudální dvůr, na nějž bylo nyní třeba se obrátit, byl ale přinejmenším mnohem dosažitelnější než soud příliš vzdáleného krále, a pokud se touto cestou dospělo až k panovníkovi, stalo se tak krok za krokem. Ve skutečnosti se odvolání stala v životě vyšších tříd stále méně výjimeč­ nými. Jelikož byla součástí vazalského a lenního systému hierarchie zá­ vislostí, která mezi seniory, tvořícími její stupně, utvářela sérii přímých kontaktů, umožnil tento systém znovu do soudní organizace zavést jed­ notící prvek, jaký si monarchie staršího typu, pro většinu obyvatelstva, které jí bylo teoreticky podřízeno, nedosažitelný, nedokázaly uchovat.

MOC NAD LIDMI

383

2. TRADIČNÍ M O C N O S T I : KRÁLOVSTVÍ A CÍSAŘSTVÍ Zeměpis království Nad množstvím panství, rodových či vesnických společenství a skupin vazalů se ve feudální Evropě tyčily různé mocnosti, jejichž široký záběr byl sice dlouho vykoupen jejich mnohem menší účinností, ale jejichž úkolem bylo udržovat v této rozdrobené společnosti jisté pořádající a jednotící principy. Na vrcholu této pyramidy odvozovala království a císařství svou moc a ambice z dlouhé minulosti. Níže následovaly s téměř nepostřehnutelnými přechody mladší formy moci, počínaje teritoriálními knížectvími až po prosté baronie či chátellenies. Nejprve se však zaměříme na mocnosti s nejdelšími dějinami. Po pádu římské říše byl Západ rozdělen na království ovládaná ger­ mánskými dynastiemi. Právě z těchto „barbarských" monarchií po­ cházela ve více či méně přímé linii téměř všechna království feudální Evropy. Tato filiace byla obzvláště zřejmá v anglosaské Anglii, která se ještě kolem první poloviny 9. století dělila na pět či šest států, které byly skutečnými dědici vlád kdysi založených barbarskými útočníky, i když nyní v mnohem užším počtu. Již jsme viděli, jak po skandinávských nájezdech přežil nakonec jen Wessex, který se rozrostl o územní pozů­ statky svých sousedů. V 10. století se jeho panovník začal titulovat buď jako král celé Británie, nebo častěji a déle jako král Anglů či Angličanů. Na hranicích tohoto království Anglů, regnum Anglorum, však v době normanského vpádu stále přežívala keltská populace. Ve Walesu se Bretonci rozpadali na několik drobných knížectví. Směrem na sever rod skotských vůdců původem z Irska ovládl ostatní keltské kmeny z vy­ sočiny a dále germánské či germanizované populace Lothianu, a kou­ sek po kousku tak utvořil rozsáhlé království, které se podle etnického jména vítězů začalo nazývat Skotsko. Na Iberském poloostrově si svého krále zvolilo několik urozených Gótů, kteří se po muslimské invazi stáhli do Asturie. Takto vzniklý stát, který se sice několikrát rozdělil mezi dědice zakladatele, ale značně se rozrostl rekonkvistou, přenesl na počátku 10. století své hlavní město do Leonu, na náhorní plošinu na jihu hor. V průběhu tohoto století byla východně odtud, v Kastilii, zřízena vojenská správní jednotka, která původně závisela na asturskoleónských královstvích, postupně se však osamostatnila a její vůdce přijal roku 1035 královský titul. O století

384

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

později pak dal obdobný rozpad vzniknout na východě Portugalsku. Ve svých údolích však žili stranou Baskové ze středních Pyrenejí, kterým se říkalo Navařané. I oni si nakonec založili království, jež se jasně rýsuje kolem roku 9 0 0 a z něhož se roku 1037 vyčlenila jiná drobná monar­ chie, nazvaná Aragonsko, podle bystřiny, která protékala jeho územím. K tomu si připojme ještě „marku", kterou na sever od dolního toku Ebra utvořili Frankové a která byla pod názvem „barcelonské hrabství" pokládána až do doby Svatého Ludvíka z právního hlediska za léno francouzského krále. Právě z těchto politických formací - s nesmírně proměnlivými hranicemi, podléhajícími nejrůznějším dělením, výbo­ jům a sňatkové politice - vznikly tzv. „Spaněly". Na sever od Pyrenejí jedno z těchto barbarských království, království Franků, nesmírně zvětšili Karlovci. Sesazení Karla Tlustého v listopadu roku 887, po němž brzy, 13. ledna roku 888, následovala jeho smrt, zna­ menalo neúspěch posledních pokusů o zachování jednoty. To, že nový král východní části říše Arnulf neprojevil nejmenší zájem o vládu nad její západní částí, kterou mu nabízel remešský arcibiskup, nebylo žádným rozmarem. Dědictví Karla Velikého se zjevně zdálo být neúnosné. Roz­ dělení proběhlo zhruba podle plánu, jaký určilo první, verdunské dě­ lení z roku 843. Království Ludvíka Němce, které k tomuto datu tvořily tři spojené diecéze na levém břehu Rýna (Mohuč, Worms a Spýr) spolu s rozsáhlými germánskými kraji, kdysi podrobenými východně od této řeky oběma franskými dynastiemi, bylo roku 8 8 8 obnoveno ve prospěch jediného žijícího Ludvíkova potomka, Arnulfa Korutanského. Byla to Francia Orientalis, kterou můžeme od této chvíle označovat anachronickým názvem „Německo", který, je-li používán vědomě, není na závadu. V někdejším království Karla Holého, ve Francii Occidentalis, zkrátka v naší Francii, byli téměř zároveň králem prohlášeni dva velcí páni: ital­ ský vévoda z franského rodu Vít ze Spoleta a neustrijský hrabě, prav­ děpodobně saského původu, jménem Eudes. Z obou bez obtíží zvítězil ten druhý, který disponoval mnohem širší klientelou a proslavil se ve válce proti Normanům. I v tomto případě odpovídala hranice přibližně verdunskému dělení. Tato mez, tvořená překrývajícími se hranicemi jednotlivých hrabství, několikrát přetínala Seldu, dotýkala se Maasy kousek po proudu za jejím soutokem s řekou Semois a pokračovala dál podél jejího levého břehu, ve vzdálenosti několika mil od ní. Poté dosahovala Saóny, po proudu za Port-sur-Saóne, a na poměrně dlouhém úseku splývala s jejím tokem, od něhož se odkláněla jen u Chalonu, v zákrutu

MOC NAD LIDMI

385

odbočujícím směrem na východ. Na jih od Máconu konečně opouštěla linii Saóny a Rhóny, takže přenechávala sousední mocnosti všechna hraniční hrabství na západním břehu a s tokem Rhóny se znovu spo­ jovala až v říční deltě, jejíž rameno, Malou Rhónu, sledovala až k moři. Zbýval střední pás, tvořící od roku 8 4 3 neurčité Lotharovo králov­ ství, vklíněné severně od Alp mezi státy Ludvíka Němce a Karla Holého a táhnoucí se dál na Apeninský poloostrov až k Římu. Protože žádní potomci tohoto vladaře v mužské linii už nežili, bylo celé jeho dědictví nakonec připojeno k Francii Orientalis. Stalo se tak však část po části. Sever a střed Apeninského poloostrova s výjimkou byzantských Be­ nátek pokrývalo Italské království, které bylo nástupcem někdejšího langobardského státu. Toto království prožívalo zhruba sto let ty nejbouřlivější osudy. O korunu zde soupeřilo několik rodů: na jihu vévo­ dové ze Spoleta a na severu především páni oněch alpských průsmyků, odkud bylo tak snadné a lákavé útočit na rovinu, totiž markrabata z Friuli a Ivrei, burgundští králové, kteří ovládali přechody přes Alpy, králové či hrabata provensálští a vévodové bavorští. Několik těchto pretendentů se dokonce nechalo pomazat papežem na císaře. Vlastnictví Itálie, z něhož vyplývala práva na dohled a vládu nad Římem, se totiž od prvního dělení říše za Ludvíka Zbožného jevilo jako nezbytná pod­ mínka k získání této prestižní hodnosti a nejlepší důvod, proč se o ni ucházet. Na rozdíl od králů Francie Occidentalism které už samo jejich odloučení chránilo před růstem ambicí na ovládnutí Itálie a zisk říš­ ské koruny, patřili k blízkým sousedům tohoto krásného, ladem leží­ cího království i panovníci Francie Orientalis. Už v letech 8 9 4 a 896 sem vtáhl Arnulf, který své nároky opíral o svůj karlovský původ a který se zde nechal uznat za krále a dosáhl císařského svěcení. Roku 951 se vydal stejnou cestou jeden z jeho nástupců, Sas Ota I., jehož dědeček možná kdysi doprovázel Arnulfa za Alpy. Ota byl prohlášen králem Langobardů v jejich starém hlavním městě Pavii a po deseti měsících, kdy jej zaměstnávaly jiné povinnosti, se sem vrátil, aby si zemi více podrobil a konečně dospěl až do Říma, kde z něj papež udělal 2. února 962 „vznešeného císaře". Takto chápaná Itálie tak až na krátká období krize neměla mít od tohoto okamžiku až hluboko do novověku jiného prá­ voplatného monarchu než německého krále. Roku 888 stála na čele významného vojenského správního celku, který Karlovci zřídili v předešlých letech mezi Jurou a Alpami a který se ob­ vykle označoval jako Zajurské Burgundsko, jistá velice významná osoba

386

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

bavorského původu, totiž Welf Rudolf: šlo o pozici klíčového významu, protože její součástí byla kontrola nad několika hlavními vnitřními pře­ chody v říši. I Rudolf se pokusil ulovit ve zčeřené vodě nějakou korunu, k čemuž si vybral právě onu „no man's landw, kterou mezi západními a východními „Franky" tvořily kraje, jimž se mělo později tak přiléhavě říkat „Pomezí". Kam směřovaly jeho naděje, dostatečně naznačuje to, že se nechal v Toulu pomazat na krále. Tak daleko od jeho vlastního vévodství se mu však nedostávalo příznivců. Poté, co byl poražen Arnulfem, si sice ponechal královský titul, ale jinak se musel spokojit s tím, že k Zajurskému Burgundsku připojil pouze větší část církevní provincie Besançon. Na sever od ní tedy zůstával neobsazený velký kus Lotharova dědic­ tví. Tento kraj, který neměl vlastní zeměpisný název, se často označoval jako „Lotharingie", podle Lotharova stejnojmenného syna, který zde ně­ jakou dobu vládl: šlo o rozsáhlé území, které na západě lemovaly hra­ nice Francie Occidentalis, v podobě, jak už byly popsány, a na východě tok Rýna, který hranice opouštěla až zhruba po dvou stech kilometrech, čímž Francii Orientalis ponechávala její tři diecéze na levém břehu. Byl to kraj bohatých opatství a biskupství a krásných řek, které brázdily ku­ pecké čluny, a také kraj úctyhodný, poněvadž byl kolébkou karlovského rodu a vlastním srdcem veliké říše. Živé vzpomínky na tuto legitimní dynastii pravděpodobně zabránily tomu, aby se zde pozvedla nějaká domácí královská moc. Protože však ani tady nechyběli ctižádostivci, snažili se alespoň štvát proti sobě obě sousední monarchie. Lotharingie, jež byla nejprve nominálně podřízena Arnulfovi, k roku 8 8 8 jedinému korunovanému potomku Karla Velikého, a jež později značně odporo­ vala svému vlastnímu králi, kterého jí dal Arnulf v osobě jednoho ze svých levobočků. Po vymření německé větve Karlovců se po roku 911 stala na dlouhou dobu předmětem sporů mezi sousedními vládci. Co se týče panovníků Francie Occidentalisa alespoň tedy v době, kdy náleželi ke karlovskému rodu, což platilo v letech 8 9 8 - 9 2 3 a 936-987, ti se sa­ mozřejmě začali dovolávat následnictví po svých předcích, kteří vládli na Maase a Rýnu. Francia Orientalis však byla zjevně mocnější: když roku 987 zaujali v nepřátelském království místo po starší dynastii Kapetovci, zcela přirozeně se vzdali záměru, který byl cizí jejich vlastním rodovým tradicím a pro nějž by ostatně v příslušných oblastech nenašli podporu připravené klientely. Lotharingie tak byla na dlouhá staletí - a její seve­ rovýchodní část, Cáchy, Kolín, Trevír a Koblenz, dokonce natrvalo - za­ členěna do německé politické sféry.

MOC NAD LIDMI

387

V okolí Zajurského Burgundska se Lyonsko, Viennsko, Provence a alpské diecéze téměř dva roky nepřihlásily k žádnému králi. V těchto krajích však dosud žili stoupenci ctižádostivého muže jménem Boson, který zde navzdory legitimním karlovským nárokům dokázal před rokem 887 založit nezávislé království. Jeho synu Ludvíkovi, který byl mimochodem po své matce potomkem císaře Lothara, se nakonec poda­ řilo dosáhnout ve Valence ke konci roku 890 vysvěcení na krále. Takto vzniklé království však mělo mít jen jepicí život. Ludvík, jemuž roku 905 vypíchli ve Veroně oči, i jeho příbuzný Hugo z Arles, který po této tragédii dlouho vládl jménem nebohého slepce, však ve svých zemích mezi Rhônou a horami zjevně viděli vždy jen příhodnou výchozí po­ zici pro lákavé dobývání Itálie. Po Ludvíkově smrti roku 928 tak Hugo, který byl prohlášen králem v Lombardii, nechal Welfy více méně volně expandovat až k moři. Zhruba od poloviny 10. století se tak burgund­ ské království, jak se obvykle označoval stát založený Rudolfem, táhlo od Basileje až po Středozemní moře. Od tohoto okamžiku však jeho slabí monarchové působili vedle německých králů či císařů jen jako poměrně pokorní chráněnci. Poslední potomek tohoto rodu, který zemřel roku 1032, konečně uznal - i když s velkým odporem a váhá­ ním - za svého nástupce německého panovníka. Ostatně stejně jako Itálie se ani takto chápané „Burgundsko", jež mělo být od 13. století známé spíš jako Arelatské království, nestalo na rozdíl od Lotharingie součástí staré Francie Orientalis. Spojení těchto říší bylo chápáno spíš jako unie tří samostatných království, nerozlučitelně sjednocených v jedněch rukou. Ve feudální éře tak vznikly první obrysy evropské politické mapy, jejíž některé prvky se dodnes rýsují i na mapě naší, a začaly se řešit otázky hraničních zón, na něž se mělo v budoucnu vyplýtvat mnoho inkoustu i krve. Nejcharakterističtějším rysem tohoto zeměpisu mo­ narchií však nakonec byla spolu s nesmírně proměnlivými hraničními pásmy možná i překvapivá stabilita mnohých královských mocí. Ačkoli se totiž ve staré karlovské říši pozvedla celá řada ve skutečnosti téměř nezávislých vlád, které se mezi sebou neustále ničily, žádný z těchto lo­ kálních „tyranů", jakkoli mocný, se neodvážil osobovat si královskou hodnost ani popřít, že je podle práva poddaným či vazalem některého z králů. Byl to ten nejvýmluvnější důkaz síly, jakou si uchovala monar­ chická tradice, která byla mnohem starší než feudalita a měla mít také mnohem delší budoucnost.

388

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Tradice a povaha královské moci Králové staré Germánie často odvozovali svoje rodokmeny od bohů. Právě od mystické moci, kterou byli tito vládcové, podobní „Ašům či polobohům", jak řekljordanes, dědičně nadáni, lidé očekávali vítězství v boji a v míru úrodnost polí. Římští císařové byli zase obestřeni bož­ skou svatozáří. Monarchie feudálního věku odvozovaly svou svatost z tohoto dvojího dědictví a především pak z toho prvně jmenovaného. Křesťanství tento odkaz posvětilo tím, že převzalo z Bible starý hebrej­ ský či asyrský nastolovací rituál. Ve státech, které nastoupily po karlovské říši, a dále v Anglii a Asturii králové při nástupu na trůn nepřijímali z rukou prelátů jen tradiční znaky své důstojnosti, zejména korunu, kte­ rou se měli později slavnostně zdobit při dvorských slavnostech pořá­ daných při příležitosti velkých svátků, na oněch „korunních soudech", jež připomíná jedna listina francouzského krále Ludvíka VI.6) Biskup nadto jakožto nový Samuel pomazával tyto nové Davidy svěceným ole­ jem na různých částech těla: šlo o gesto, jehož obecným smyslem v ka­ tolické liturgii bylo přenesení nějakého člověka či předmětu z kategorie světskosti do kategorie svatosti. Tato zbraň byla po pravdě řečeno dvoj­ sečná. „Ten, kdo žehná, je nadřazen tomu, komu je žehnáno." Tak mlu­ vil apoštol Pavel. Nevyplývala tedy ze svěcení králů kněžími nadřazenost duchovní moci? Takovýto názor zastával téměř od počátku nejeden cír­ kevní autor. Vědomí nebezpečí, jaké takový výklad skýtá, nepochybně vysvětluje, proč se několik prvních panovníků Francie Orientalis poma­ zání vyhnulo, či je dokonce odmítlo. Jejich nástupci však záhy uznali svou chybu. Jak by také mohli toto prestižní charisma přenechat svým východním rivalům? Církevní obřad předání insignií - prstenu, meče, praporce a samotné koruny - byl s větším či menším zpožděním napo­ dobován i v různých knížectvích: v Akvitánii, Normandii a burgund­ ském a bretaňském vévodství. Je ale charakteristické, že žádný velký leník, jakkoli mocný, se nikdy neodvážil vztáhnout své nároky i na svě­ cení ve vlastním smyslu slova, tedy na obřad pomazání. Kromě kněží byli „Kristy Páně", božími pomazanými, jen králové. Význam tohoto znamení nadpřirozenosti, které pomazání spíše po­ tvrzovalo než vytvářelo, byl v tomto věku, zvyklém neustále směšovat každodenní život s nadpřirozenými vlivy, pociťován velmi silně. Sku­ tečně kněžská královská moc by byla samozřejmě neslučitelná s obecně vládnoucím náboženstvím. Schopnosti katolického kněze jsou čímsi

MOC NAD LIDMI

389

přesně definovaným: kněz dokáže proměnit chléb a víno v tělo a krev Krista a je jediným, kdo je toho schopen. Králové, kteří nedosahovali kněžského svěcení, a tudíž ani nemohli celebrovat mše, tedy nebyli kněžími v přesném smyslu slova. Ještě méně však byli ryzími laiky. Je těžké jasně vysvětlit představy, jež se samy o sobě vzpírají logice. Ne­ budeme však vzdáleni pravdě, řekneme-li slovy jednoho autora 11. sto­ letí, že králové sice nebyli pověřeni kněžstvím, ale „podíleli se" na jeho úřadu. Z toho vyplýval jistý nesmírně závažný důsledek, totiž přesvěd­ čení králů a jejich stoupenců, že ve svém úsilí o ovládnutí církve jednají jakožto její příslušníci. Takové bylo alespoň obecné mínění. V církev­ ních kruzích však nikdy nepanovalo bezvýhradně. V i l . století jej stou­ penci gregoriánské reformy napadli s maximální silou a prozíravostí. Zasadili se za ono oddělení duchovních a světských věcí, v němž nás Rousseau a Renan naučili vidět jednu z velkých inovací křesťanství. Obě moci rozlišovali tak jasně mimochodem jen proto, aby ponížili pány nad těly před pány duší a pokořili „měsíc", který je pouhým odleskem „slunce", zdroje veškerého světla. Jejich úspěch však byl v tomto směru jen chabý. Musela uplynout ještě celá řada staletí, než byl význam mo­ narchií v očích národů omezen na roli pouhých světských mocností. V myšlení mas se tato posvátnost králů neprojevovala jen v příliš abstraktní představě práva na duchovní moc. Kolem královské moci obecně či kolem královských mocí jednotlivých zemí se utvořil celý cyklus legend a pověr. Svého vrcholného rozkvětu dosáhl až poté, co se v praxi upevnila většina monarchických pravomocí, tedy někdy ve 12.-13. století. Jeho počátky však sahají až do prvního feudálního věku. Remešští arcibiskupové od konce 9. století tvrdili, že uchovávají zá­ zračný olej, který kdysi Chlodvíkovi přinesla z nebes holubice. Toto obdivuhodné privilegium prelátům zároveň umožnilo vyhrazovat si ve Francii monopol na svěcení králů a králové se zase s odvoláním na něj prohlašovali za panovníky posvěcené samotnými nebesy. Francouzským králům, počínaje přinejmenším Filipem I., pravděpodobně však už od Roberta Zbožného, a anglickým králům od Jindřicha I. se přisuzovala schopnost léčit dotekem některé nemoci. Když roku 1081 projížděl císař Jindřich IV., v dané chvíli exkomunikovaný, Toskánskem, sedláci mu vbíhali do cesty, aby se dotkli jeho šatů, protože byli přesvědčeni, že si tak zajistí dobrou úrodu. 7 ) Měli bychom snad působivost této představy zpochybnit tím, že tuto auru, jež obklopovala osoby králů, budeme konfrontovat s nedostatkem

390

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

respektu, jaký si královská autorita až příliš často vysloužila? Tím by­ chom si ale celou otázku položili špatně. Podívejme se na věc blíže: pří­ kladem králů, jimž jejich leníci odepřeli poslušnost, proti nimž bojovali, tupili je, či je dokonce věznili, je nepočítané. Pokud však vím, v době, jíž se zabýváme, zemřeli násilnou smrtí rukou svých poddaných jen tři králové: v Anglii Eduard Mučedník, oběť palácové revoluce, která byla vyvolána ve prospěch jeho vlastního bratra, dále ve Francii Robert I., uzurpátor zabitý v boji stoupencem legitimního krále, a konečně v Itá­ lii, zmítané tolika dynastickými spory, Berengar I. Vedle jatek známých z islámského světa, ale i ve srovnání s nekonečným seznamem vražd velkých vazalů různých korun přímo na Západě a konečně i vzhledem k mravům této násilnické doby musíme uznat, že to není mnoho. V rovině nadpřirozených sil byly tyto představy, od náboženských až po magické, jen výrazem specifického politického poslání, jaké se krá­ lům přisuzovalo: totiž jejich role „vůdců lidu", starogermánsky thiudans. Jak přiléhavě napsal Guizot, v množství dílčích vlád, typickém pro feu­ dální svět, měla královská moc kompetence sui generis: nejen v zásadě nadřazené všem ostatním, ale i skutečně zcela jiného rázu. Příznačným rysem tohoto stavu bylo, že zatímco ostatní mocnosti byly většinou pouhými shluky nejrůznějších pravomocí, jejichž propletenost mařila jakýkoli pokus o stanovení hranic těchto, ať už velkých či malých „lén", mezi monarchickými státy existovalo to, co lze legitimně označovat za hranice. Ty ani v tomto případě nevypadaly jako nějaké vykolíkované meze, což vzhledem k dosud řídkému osídlení ani nebylo nutné. Ne­ stačily snad k oddělení Francie od říše v oblasti maaských marek pusté křoviny Argonny? Přinejmenším města či vesnice, jakkoli sporná mohla být jejich příslušnost, však z právního hlediska zjevně vždy závisely jen na jednom ze soupeřících království, zatímco zde mohl disponovat na­ příklad jeden pán vyšší soudní pravomocí, druhý zase vlastnit nevolníky, třetí vybírat daň a uplatňovat příslušnou soudní pravomoc a čtvrtý mít právo desátku. Řečeno jinými slovy, půda či člověk mohli mít celkem běžně několik pánů, ale krále vždy jen jednoho. Daleko od Evropy, v Japonsku, se postupně utvořil systém osob­ ních a pozemkových závislostí velmi podobný našemu feudálnímu režimu, a to stejně jako na Západě v konfrontaci s mnohem starší mo­ narchií. Obě instituce zde však koexistovaly, aniž by jedna zasahovala do druhé. Japonský císař, který byl posvátnou osobou stejně jako naši krá­ lové, ve skutečnosti však mnohem bližší božskosti než oni, sice v Zemi

MOC NAD LIDMI

391

vycházejícího slunce zůstal z právního hlediska panovníkem veškerého lidu, pod ním ale stoupala hierarchie vazalů jen k šógunovi, který byl jejich svrchovaným pánem. Výsledkem bylo, že se šógun na dlouhá sta­ letí zmocnil veškeré reálné moci. V Evropě naopak královská moc zau­ jala místo na vrcholu vazalské sítě, ačkoli byla starší než tento systém a svou povahou mu byla cizí. Zároveň však dokázala zabránit tomu, aby uvízla v síti závislostí. Pokud se totiž událo, že se dílem dědičnosti lén stalo nějaké panství, dříve závislé na nějakém konkrétním světském či duchovním pánovi, součástí královského dominia, platilo všeobecně respektované pravidlo, na jehož základě král sice přebíral jisté závazky, byl ale zproštěn povinného homagia. Bylo totiž vyloučeno, aby se stal člověkem některého ze svých poddaných. Nikdy naopak nic nebránilo tomu, aby si mezi těmito poddanými, kteří byli jako takoví všichni jeho chráněnci, vybral jisté privilegované osoby, na něž pak prostřednictvím rituálu homagia rozšířil svou zvláštní ochranu. Jak už jsme viděli, od 9. století mezi těmito královskými „oddanými" figurovali vedle zástupu drobných „satelitů" také všichni magnáti, kteří se záhy proměnili z vysokých úředníků v místní knížata. Monarcha tak byl coby hlava veškerého svého lidu také nejvyšším lenním pánem ne­ smírného množství vazalů a přes ně pak ještě početnějšího davu pro­ stých poddaných. V zemích, kde mimořádně přísná feudální struktura vylučovala alodní vlastnictví (jako například v Anglii po normanském výboji), tak nebylo chudáka, jakkoli nízko stál na žebříčku závislostí, od nějž by příčku po příčce nevedla cesta až ke králi. Jinde se tento řetě­ zec někdy přerušoval už mnohem dříve. Tato feudalizace však byla pro královskou moc nepochybně všude spásným prvkem. Tam, kde král už nedokázal vládnout jako hlava státu, mohl ve svůj prospěch využít ales­ poň zbraní vazalského práva, které bylo tím silnější, že bylo pokládáno za nejpevnější z tehdy existujících mezilidských pout. Bojuje hlavní hr­ dina v Písni o Rotandovi za svého panovníka nebo snad za svého pána, jemuž složil homagium? To jistě neví ani on sám. Za svého panovníka však bojuje s takovým sebezapřením jen proto, že král je zároveň i jeho pánem. Později, když se Filip II. August bude přít s papežem o právo naložit s majetky jistého kacířského hrabství, ještě prohlásí zcela přiro­ zeně, „toto hrabství je mým lénem", a nikoli „toto hrabství je součástí mého království". V tomto smyslu se politika Karlovců, kteří snili o tom, že svou vládu postaví na vazalském systému, ukázala v delší perspektivě mnohem smysluplnější, než se mohlo zdát na základě jejích prvních

392

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

neúspěchů. V průběhu prvního feudálního věku výrazné omezila pů­ sobnost královské moci řada příčin - to už jsme konstatovali a ještě se k tomu vrátíme. Přinejmenším však tato moc disponovala dvěma vel­ kými latentními silami, připravenými rozvinout se pod vlivem přízni­ vějších podmínek: jednak nedotčeným dědictvím své starobylé prestiže a dále z mladosti, kterou čerpala ze své schopnosti přizpůsobit se no­ vému společenskému systému. Předávání královské moci; dynastické problémy Jak se ale tato monarchická hodnost s dlouhou a různorodou tradicí vlastně předávala? Dědičně, nebo prostřednictvím volby? Dnes tyto dvě kategorie rádi pokládáme za neslučitelné. Ze tomu tak ve feudál­ ním období nebylo, to nám dokládá jednoznačné svědectví nesčetných pramenů. „Dosáhli jsme jednomyslné volby lidu a knížat a dědičného následnictví v nedílném království." Takto se roku 1003 vyjádřil ně­ mecký král Jindřich II. A ve Francii prohlásil vynikající kanonista Ivo ze Chartres: „A po právu byl vysvěcen na krále ten, jemuž královská moc náleží na základě dědičného práva a jehož určil jednomyslný hlas bis­ kupů a magnátů."8) Žádný z těchto dvou principů totiž nebyl chápán absolutně. Volba samotná, jež byla vnímána spíš jako uposlechnutí ja­ kéhosi vnitřního zjevení, umožňujícího odhalit toho správného vůdce, než jako výsledek svobodného rozhodnutí, našla po pravdě řečeno své zastánce mezi kleriky. Ti totiž odmítali téměř pohanskou představu ro­ dové svatosti, a tudíž měli tendenci vidět legitimní zdroj jakékoli moci ve způsobu jmenování, který i sama církev pokládala za jediný princip vyhovující jejímu vlastnímu zákonu: nemuseli snad opata volit sami mniši a biskupa zase duchovenstvo a lid příslušné obce? Tito teolo­ gové byli v tomto ohledu zajedno s ambicemi velkých leníků, kteří si nic nepřáli víc, než aby na nich monarchie byla závislá. Obecně rozší­ řený názor, který se prosadil prostřednictvím celého okruhu představ, jež středověk přejal především z Germánie, byl však odlišný. Lidé věřili v dědičné poslání nikoli jedince, nýbrž celého konkrétního rodu, který pokládali za jediný, který může poskytovat dobré vůdce. Logickým závěrem by nepochybně byla společná vláda všech synů zemřelého krále či rozdělení království mezi ně. Tyto praktiky, jež byly někdy zcela neoprávněně interpretovány jako důkaz údajného zto­ tožnění královské moci s dědictvím, zatímco ve skutečnosti naopak

MOC NAD LIDMI

393

vyjadřovaly sdílení téhož dynastického privilegia všemi potomky, byly, jak víme, běžné v barbarském světě. V anglosaských a španělských stá­ tech se dlouho užívaly i ve feudální éře. Pro blaho lidu se však zdály být nebezpečné. Narážely totiž na onu představu nedílné monarchie, které přikládal Jindřich II. zcela vědomě takový význam a která odpovídala i přes všechny zmatky stále silnému vědomí státu. Převládlo tak jiné řešení, které ostatně vždycky působilo více méně souběžně s řešením prvním. Nového krále měly v rámci tohoto vyvoleného rodu a pouze mezi jeho příslušníky - v případě vymření mužské linie pak eventuálně ve sňatkově spřízněných rodech - jmenovat nejvýznamnější osoby krá­ lovství, které byly svým původem předurčeny k tomu, aby zastupovaly masu poddaných. „Obyčej Franků," píše roku 893 velmi přiléhavě remešský arcibiskup Flodoard, „byl vždy takový, že po smrti svého krále 9 zvolili krále nového z královského rodu." ) Takto chápaná kolektivní dědičnost musela ostatně téměř nevyhnu­ telně dospět k individuální dědičnosti v přímé linii. Nekolovala snad v žilách synů posledního krále táž jedinečná krev? V tomto ohledu byl ale rozhodujícím faktorem jiný úzus, který církev rovněž sama ak­ ceptovala jako vhodné řešení nahodilosti voleb. Opat si často vyžádal ještě za svého života od mnichů uznání osoby, kterou sám určil jako svého nástupce. Tak postupovali zejména první představení velkého kláštera v Čluny. Král či kníže dosáhl podobně na svých poddaných, aby byl jeden z jeho synů ještě za jeho života zapojen do vlády, či - jednalo-li se o krále - dokonce bezodkladně vysvěcen. V průběhu feudální éry šlo o skutečně všeobecně rozšířenou praxi, k níž se připojily nejen všechny západní monarchie, ale i benátská dóžata či gaetští „konzu­ lové". V případě, že synů bylo více, avšak vyvstávala otázka, jak mezi nimi vybrat onoho šťastlivce, který bude z této předčasné volby těžit. Monarchické právo se stejně jako právo lenní nepřiklonilo k prvorozenosti ihned. Proti tomuto principu se často stavěla práva dítěte „zroze­ ného v purpuru", tedy toho, které se narodilo až tehdy, když byl jeho otec již králem. Často také rozhodly důvody osobnějšího rázu. Výsada prvorozenosti, která byla praktickou fikcí, jež se ostatně pomalu pro­ sadila právě po vzoru léna, ve Francii převládla i přes jisté protichůdné pokusy téměř od počátku. Německo, které bylo věrnější duchu starých germánských obyčejů, ji nikdy nepřijalo bezvýhradně. Fridrich Barba­ rossa měl ještě uprostřed 12. století označit za následníka svého druhorozeného syna.

394

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

To byl ostatně jen jeden z příznaků hlubších rozdílů. Vývoj monar­ chických zvyků, které vzešly z týchž představ, spojujících volební princip s rodovým právem, se totiž začal v různých evropských státech ubírat později pozoruhodně odlišnými směry. Na tomto místě však postačí zmínit jen dva obzvláště charakteristické příklady, totiž příklad Fran­ cie a Německa. Dějiny Francie Occidentalis otevírá roku 8 8 8 skandální rozchod s dy­ nastickou tradicí. Magnáti zvolili v osobě krále Euda doslova nového člověka. Z potomků Karla Holého totiž zbývalo už jen jedno osmileté dítě, jehož nástup na trůn byl vzhledem k jeho věku už dvakrát zamít­ nut. Sotva však tento chlapec - také Karel, jehož měla historiografie neshovívavě označit přezdívkou „Prostaček" - překročil věk dvanácti let, který byl podle práva sálských Franků hranicí plnoletosti, byl 28. ledna 8 9 3 v Remeši vysvěcen na krále. Válka mezi oběma panovníky trvala dlouho. Eudes však krátce před svou smrtí, jež nadešla 1. ledna 898, vy­ zval zřejmě na základě dohody uzavřené o několik měsíců dříve své stou­ pence k tomu, aby se po jeho odchodu přidali na stranu Karlovce. Ten pak našel nového soupeře až po dalších čtyřiadvaceti letech. Několik nejvýznamnějších osobností království, jež pobouřila přízeň, jakou Karel projevoval jistému drobnému rytíři, a které nadto měly přirozený sklon k neposlušnosti, si začalo hledat nového krále. Protože Eudes po sobě nezanechal žádného syna, dědicem jeho rodových hodností i kli­ entely se stal jeho bratr Robert. Toho také 29. června 9 2 2 vzbouřenci zvolili králem. Vzhledem k tomu, že tento rod už jednou na korunu dosáhl, působil jako napůl posvěcený. Jakmile byl potom následujícího roku Robert zabit na bitevním poli, svěcení dosáhl jeho zeť, burgund­ ský vévoda Raul. Krátce nato pak tomuto uzurpátorovi zajistila vítězství léčka, která z Karla udělala na celý zbytek jeho života zajatce jednoho z předních vzbouřenců. Raulova smrt, rovněž bez mužského potomka, však měla vydat signál ke skutečné restauraci. V červnu 9 3 6 byl povo­ lán zpět z anglického vyhnanství syn Karla Prosťáčka Ludvík IV. Po něm nastoupil bez potíží jeho syn a poté i jeho vnuk. Na konci 10. sto­ letí tak vše nasvědčovalo tomu, že legitimita byla definitivně obnovena. K jejímu novému zpochybnění bylo zapotřebí náhody, která při lovu připravila o život mladého Ludvíka V. Dne 1. června 9 8 7 prohlásilo shromáždění v Noyonu králem vnuka krále Roberta, Huga Kapeta. Byl tu však ještě jeden syn Ludvíka IV., Karel, jehož předtím německý císař jmenoval dolnolotrinským vévodou. Ten neváhal a se zbraní v ruce se

MOC NAD LIDMI

395

začal dovolávat svého dědictví. Ačkoli řada lidí v Hugovi viděla nepo­ chybně jen „dočasného" krále, jak řekl Gerbert, s přispěním jisté osoby bylo rozhodnuto jinak. Karel byl zrádně oklamán biskupem z Laonu a na Květnou neděli roku 991 v tomto městě zajat. Stejně jako jeho dě­ deček Karel Prostaček měl poté zemřít v zajetí. Francie tak až do chvíle, kdy krále odmítla, neměla mít jiné panovníky než z rodu Kapetovců. Z této dlouhé tragédie, kterou rozuzlila náhoda, jasně vyplývá, že vědomí legitimity si dlouho udrželo jistou sílu. Spíš než akvitánské listiny, v jejichž datačních formulích se za Raula a později i za Huga projevuje vůle neuznat uzurpátory (kraje na jih od Loiry ostatně vždy vedly svůj vlastní život a baronát zde byl logicky nepřátelsky naklo­ něn předákům z Burgundska či z vlastní Francie), i spíš než smluvené či zištné rozhořčení jistých kronik, zde jasně hovoří fakta. Vzhledem k tomu, že byl Eudův, Robertův a Raulův pokus zopakován až o tolik let později, se musel jevit jako nepříliš lákavý. Robertovu synu Hugovi Velikému nezabránily žádné ohledy v tom, aby Ludvíka IV. věznil po dobu zhruba jednoho roku. Kuriózní však je, že se neodvážil této tak příznivé okolnosti využít k tomu, aby se sám prohlásil králem. Ať už o tom bylo řečeno cokoli, událost roku 987, kterou způsobilo to nej­ méně předvídatelné úmrtí, nebyla „především výsledkem působení církve". I když v ní remešský arcibiskup Adalberon sehrál jednoznačně prvořadou roli, církev za ním nestála jako celek. Se vší pravděpodob­ ností směřovaly nitky těchto intrik na říšský dvůr Germánie, s nímž byl tento prelát i jeho rádce Gerbert svázán jak svými osobními zájmy, tak svým politickým přesvědčením. V očích těchto vzdělaných kněží totiž byla říše synonymem křesťanské jednoty. Ve francouzských Karlovcích viděli Sašové, kteří tehdy vládli v Německu a Itálii, hrozbu krve Karla Velikého, jehož vznešeného dědictví se sami chopili, aniž přitom byli jeho potomky. Od dynastické změny ve Francii zejména správně očeká­ vali poklidné vlastnictví Lotrinska, o něž se s nimi Karlovci, kteří se zde cítili být doma, nikdy nepřestali přít. Úspěch pak Sasům usnadnilo roz­ ložení sil v samotné Francii. Nejenže zde už Karel Lotrinský, který musel hledat štěstí mimo svou rodnou zemi, neměl žádné leníky. V obecnější rovině se totiž karlovská věc stala obětí neschopnosti posledních králů, kteří si pod svou přímou vládou nedokázali udržet dost půdy a kostelů, a tak si zajistit dědičnou podporu široké vazalské klientely, kterou by neustále udržovali v pohotovosti slibováním nových odměn. V tomto smyslu představoval triumf Kapetovců vítězství mladé moci - moci

396

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

územního pána, jenž byl vlastníkem a dárcem řady lén - nad tradiční autoritou téměř ryzí královské moci. Překvapivý ostatně není ani tak tento jejich počáteční úspěch jako spíš to, že po roce 991 se už neobjevily žádné dynastické spory. Karlovský rod přitom nevymřel s Karlem Lotrinským. Ten po sobě zanechal syny, kteří - někteří dřivě a jiní později - unikli zajetí. Nevidíme však, že by se kdy o něco pokusili. A totéž platí o hrabatech z Vermandois, jejichž rod, odvozující svůj původ od jednoho ze synů Karla Velikého, měl zaniknout až ve druhé polovině 11. století. Možná na základě jaké­ hosi zúžení loajality chyběla vůle rozšířit pokrevní práva na příbuzné z vedlejší větve, kteří by v situaci, kdy by se jednalo o léno, byli obecně pokládáni za vyloučené z následnictví. Tento argument byl zřejmě po­ užit proti Karlovi roku 987. K tomuto datu a jakožto výrok jeho protiv­ níků ale působí podezřele. Neupozorňuje však do jisté míry na ústup větve z Vermandois, jejž lze sledovat již od roku 888? A kdo ví, jaký by byl osud Kapetovců, kdyby nedošlo k oné neuvěřitelné náhodě, která způsobila, že od roku 987 až do roku 1316 měl každý kapetovský pa­ novník syna, který po něm mohl nastoupit. Respekt ke karlovské legi­ timitě, který u magnátů zastínily jednak jejich osobní ambice a který dále postrádal oporu, jakou mu mohla poskytnout dostatečně velká skupina vlastních leníků, se především mohl nadále udržet jen v pro­ středí onoho duchovenstva, jež mělo jako jediné či bezmála jako jediné obvykle dostatečně široký intelektuální obzor, aby vidělo za hranici drobných každodenní sporů. To, že ti nejčinorodější a nejchytřejší před­ stavitelé církve jako Adalberon či Gerbert už vzhledem ke svému vztahu k říšské ideji pokládali za nezbytné obětovat dynastii Karla Velikého novým nositelům této ideje, byl při rovnováze nikoli už hmotných, ale morálních sil nepochybně rozhodující prvek. Jak ale vysvětlit to, že proti Kapetovcům nepovstali kromě posledních potomků Karlovců ani žádní jiní konkurenti? Volba se přitom udržela ještě velmi dlouho. Jen se podívejme na již citované svědectví Iva ze Char­ tres, jež se vztahuje k Ludvíkovi VI., který byl vysvěcen roku 1108. Tehdy se stále ještě pravidelně scházel slavnostní sněm, na němž byl prokla­ mován nový král. V den jeho vysvěcení pak prelát ještě před samotným pomazáním žádal přihlížející o vyjádření jejich souhlasu. Tato takzvaná volba pouze padala vždy na syna předchozího panovníka, a to nejčas­ těji ještě za života tohoto prvního krále díky praxi zapojení královského syna do vlády. Někdy se stalo, že se ten či onen velký leník snažil vyhnout

MOC NAD LIDMI

397

složení homagia, a časté byly také vzpoury. Protikrál se ale neobjevil nikdy. Je příznačné, že nová dynastie ihned projevila zájem o napojení se na tradici rodu, který vystřídala, jako to udělal Pipin a jeho nástupci ve vztahu k Merovejcům. Kapetovští králové tak o Karlovcích mluvili jako o svých předchůdcích. Záhy si pak zřejmě zajistili slavný karlovský původ prostřednictvím žen. Lze považovat za spolehlivé, že trocha karlovské krve kolovala například v žilách manželky Huga Kapeta. Nejpoz­ ději od dob Ludvíka VI. pak okolí vládnoucího rodu začalo ve prospěch dynastie využívat legendy velikého císaře Karla, která se tehdy bujně roz­ víjela díky eposu. Toto prostředí se možná dokonce podílelo na jejich šíření. Z tohoto dědictví čerpali Kapetovci především cennou prestiž posvátné královské moci. K tomu pak brzy připojili vlastní, obzvláště působivý zázrak, totiž zázrak uzdravování. Úcta k pomazání tak sice ne­ bránila vzpourám, ale předcházela uzurpacím. Vědomí podivuhodné vý­ lučnosti vyvoleného rodu, jež bylo římskému světu zcela cizí a na Západ proniklo z hloubi prastarých časů prostřednictvím Germánie, mělo zkrátka takovou houževnatost a sílu, že ve chvíli, kdy mu posloužila jednak náhoda, která zajistila narození série mužských potomků, a dále přítomnost dostatečného počtu věrných v okolí královské dynastie, vy­ rostla na troskách staré legitimity velmi rychle legitimita zcela nová. V Německu nám počátky následnictví králů ukazují mnohem jedno­ dušší vývoj. Když roku 911 vymřela německá větev karlovské dynastie, volba magnátů padla na významného franského pána spřízněného se zaniklým rodem, na Konráda I. Tento vladař, který sice nebyl dosta­ tečně respektován, ale nikdy se proti němu nepozvedl jiný pretendent, sám určil svého nástupce, jenž měl vládnout po jeho smrti, saského vé­ vodu Jindřicha, který byl i přes konkurenci bavorského vévody zvolen a uznán bez velkých potíží. Od této chvíle - zatímco se západní králov­ ství potýkalo s dlouhými dynastickými spory - se panovníci z této saské dynastie střídali z otce na syna či bratrance na bratrance po více než sto let (919-1024). Volba, jež se konala i nadále, zjevně jen potvrzovala dědičnost. Poskočme však v čase zhruba o jeden a půl století. Rozdíl mezi oběma národy sice stále přetrvává, ale v opačném smyslu. Od této chvíle bude v Evropě jedním z politických klišé protiklad mezi Fran­ cií jako dědičnou monarchií a Německem jako tzv. monarchií volební. Německý vývoj takto vychýlily z původní osy tři základní, souběžně působící příčiny. Jednak zde zapůsobila v neprospěch dynastické konti­ nuity fyziologická náhoda, která se vůči Kapetovcům naopak zachovala

398

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

příznivě: bez mužských potomků či příbuzenstva po meči zemřel nej­ prve pátý saský král a později pak čtvrtý král ze „sálské", tzn. franské dynastie, která zaujala místo po prvním rodu. Od vlády Oty I. se dále německá královská moc zdála být spjata s císařskou hodností. Zatímco královská moc čistě germánské tradice spočívala na myšlence dědičné předurčenosti ne-li jedince, pak přinejmenším rodu, římská tradice (o níž se říše opírala a kterou udržovala historická či pseudohistorická literatura, od konce 11. století stále známější) tato pokrevní privilegia naopak nikdy plně nepřijala. Často se opakovalo, že „císaře dělá vojsko". A vysocí baroni byli přirozeně připraveni přijmout roli těchto legií nebo také „senátu", jak sami rádi říkali. Prudký spor, který vypukl v době gregoriánského hnutí mezi panovníky Německa a papežstvím, které tito panovníci sami pomohli zreformovat, konečně přiměl papeže k tomu, aby proti nepřátelskému monarchovi, jehož chtěli sesadit, postavili vo­ lební princip, který ostatně postojům církve nanejvýš vyhovoval. První vzdorokrál, jakého Německo poznalo od roku 888, byl zvolen v přítom­ nosti papežských legátů 15. března 1077 proti sálskému panovníkovi Jindřichu IV. A ani zdaleka neměl zůstat posledním. A je-li nepochybně nepřesné, že se toto shromáždění vyslovilo jednoznačně ve prospěch tr­ valé volitelnosti monarchie, zvěsti, jež se o tom záhy šířily v klášterech, svědčí přinejmenším o přesném odhadu budoucího vývoje. Ani samu tvrdost sporu, jenž takto rozděloval německé krále a kurii, však nelze vysvětlit jen tím, že tito králové byli také císaři. Zatímco jiným panovní­ kům mohli papežové vyčítat jen utiskování jednotlivých kostelů a kláš­ terů, v nástupcích císaře Augusta a Karla Velikého nacházeli soupeře ve vládě nad Římem, apoštolskou stolicí a celým křesťanstvem. Císařství Zhroucení karlovského státu mělo za následek vydání obou univerzálně křesťanských mocností napospas lokálním klikám: papežství klanům římské aristokracie a říše zase stranám, jež se neustále utvářely a zase rozpadaly v rámci italského baronátu. Císařský titul totiž byl, jak jsme již viděli, spjat s držbou italského království. Jakýsi smysl však znovu získal až tehdy, když byl roku 9 6 2 přijat německými panovníky, jejichž nároky se mohly opřít o na tehdejší dobu značnou sílu. Tyto dva tituly, královský a císařský, ostatně nikdy nesplynuly. V prů­ běhu období, jež uběhlo mezi vládou Ludvíka Zbožného a panováním

MOC NAD LIDMI

399

Oty I., se definitivně prosadil dvojí, římský a papežský charakter zá­ padní říše. K tomu, aby se někdo mohl označovat za císaře, nestačilo, že byl uznán a vysvěcen v Německu. Nezbytně musel dosáhnout zvláštního posvěcení v Římě, a to tak, že z rukou papeže přijal druhé poma­ zání a vlastní říšské insignie. Novinkou bylo to, že nyní byl vyvolenec německých magnátů pokládán za jediného legitimního kandidáta na tento vznešený rituál. Jak napsal na konci 12. století jistý alsaský mnich, „ať už si Germánie zvolila za svého vůdce jakéhokoli vladaře, veliký Řím před ním skloní hlavu a přijme ho za svého pána". Záhy se dokonce prosadilo přesvědčení, že tento monarcha se ihned po svém nástupu na německý trůn a z tohoto titulu se stává panovníkem nejen Francie Orientalis a Lotrinska, ale všech říšských území vůbec, tedy rovněž Itálie a Burgundska. Řečeno slovy Řehoře VIL, říši vládl už jakožto „budoucí císař". Tento stav očekávání od konce 11. století vyjadřovalo označení „král Římanů", které nyní německý panovník nosil od okamžiku svého zvolení. Tuto hodnost měl vyměnit za vznešenější titul až tehdy, když vykonal tradiční „římskou jízdu", Rómerzug, a na březích Tibery při­ jal korunu césarů. Pokud jej však okolnosti, bránící této dlouhé a ná­ ročné cestě, neodsoudily k tomu, aby zůstal na celý svůj život pro říši jen králem. Předpokládejme však, že měl dost štěstí a skutečně se stal císařem, což byl ostatně až do doby Konráda III. (1138-1152) dříve či později osud všech monarchů, kteří byli povoláni vládnout Německu. Jaký byl tedy obsah tohoto záviděného titulu? Není pochyb o tom, že vyjadřo­ val nadřazenost nad obyčejné krále, nad „králíčky" (regult), jak se bude ve 12. století v okolí císaře rádo říkat. Tak si lze vysvětlit, že se za hra­ nicemi staré karlovské říše tímto titulem někdy zdobili různí panov­ níci, kteří tak chtěli dát najevo svou nezávislost na jakékoli monarchii, jež se pokládala za univerzální, a zároveň i svou vlastní hegemonii nad sousedními královstvími či někdejšími královstvími. To platilo v Anglii o některých králích Mercie či Wessexu a častěji ve Španělsku o králích leónských. Ve skutečnosti však šlo o pouhé plagiátory. Na Západě byl jediným pravým císařem císař „Římanů", jak zněla titulatura, k níž se pod vlivem Byzance vrátila roku 9 8 2 otonská kancelář. Vzpomínka na římské císaře, především na ty křesťanské, živila mýtus císařství. Nebyl snad Řím zároveň „hlavou světa" a apoštolským městem, „obnoveným" vzácnou krví mučedníků? Se vzpomínkami na římskou univerzalitu se smísila legenda Karla Velikého, jenž byl rovněž, jak řekl jistý říšský

400

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

biskup, „dobyvatelem světa".10) Tyto starší reminiscence tak posílila no­ vější paměť. Ota III., který na svou pečeť nechal napsat heslo Obnovená římská říše, tedy heslo, jež používal i sám Karel Veliký, nechal v Cáchách vyhledat hrob tohoto velikého Karlovce, který k dějinám lhostejnější generace zanedbaly, těmto slavným ostatkům zajistil schránu hodnou jeho pověsti a pro svou vlastní potřebu si ponechal, jako v případě řady jiných relikvií, šperk a několik útržků látky, které patřily zemřelému. Tyto souběžné úkony výmluvně vyjadřovaly věrnost dvojí nerozlučitelné tradici. Toto všechno jistě byly především představy duchovenstva. Alespoň tedy svými kořeny. Je pravděpodobné, že poměrně nevzdělaní válečníci, jako byli Ota I. či Konrád II., jim nikdy příliš nenaslouchali. Klerikové, kteří krále obklopovali či jim radili a kteří se někdy starali i o jejich vý­ chovu, však měli na jejich konání značný vliv. Opojení říšským snem dosáhlo vrcholu u Oty III., byl mladý, vzdělaný a mystického založení, „zrodil se v purpuru" a získal vzdělání od své matky, byzantské prin­ cezny. „Říman, vítěz nad Sasy a nad Italy, otrok apoštolů, z boží milosti vznešený císař světa": máme snad věřit tomu, že si notář, který takto v záhlaví panovníkových listin rozvíjel jeho titulaturu, nebyl předem jist jeho souhlasem? O něco víc než století později se v textu oficiálního historiografa prvního ze sálských vladařů opakují výrazy jako „vůdce světa ci „pan panu světa v 1 ) Po bližším ohledání ale zjistíme, že tato ideologie byla plná rozporů. Na první pohled nebylo nic svůdnějšího než se nechat označovat za nástupce Konstantina Velikého, jako to dělal Ota I. Podvržená donace, kterou církev spojila se jménem tvůrce smíru s církví, jenž měl jejím prostřednictvím papeži postoupit Itálii, ba dokonce celý Západ, však byla pro císařskou moc natolik nepřijatelná, že v okolí Oty III. začala být zpochybňována její pravost. Stranickost tak probudila kritického ducha. Tím, že se němečtí králové nechávali od dob Oty I. pomazávat nejraději v Cáchách, dávali najevo, že se pokládají za legitimní dědice Karla Velikého. Jak ale víme z historiografie, v Sasku, odkud vládnoucí dynastie pocházela, zanechala vzpomínka na krutou válku, kterou zde tento dobyvatel vedl, dlouhotrvající zášť. Byla římská říše skutečně stále živá? To s oblibou prohlašovali klerikové, protože i obvyklý výklad Apo­ kalypsy hovořil pro to, aby byla chápána jako poslední ze čtyř říší před koncem světa. Jiní autoři však o tomto trvání pochybovali a domnívali se, že verdunské dělení znamená v historii zcela nový počátek. Tito

MOC NAD LIDMI

401

Sašové, Frankové, Bavorové a Švábové, císařové nebo významní říšští páni, kteří chtěli kráčet ve stopách někdejších Římanů, se vůči Říma­ nům své doby cítili jako cizinci či jako dobyvatelé. Neměli je v lásce, ba dokonce ani v úctě a i samotní Římané je nenáviděli. Na obou stranách docházelo k tomu nejhrubšímu násilí. Případ Oty III., který byl srdcem skutečný Říman, představuje výjimku a jeho vláda skončila tragédií zklamaného snu. Zemřel daleko od Říma, odkud jej vyhnala vzpoura, a mezi Němci byl obviňován z toho, že kvůli Itálii zanedbal „svou rod­ nou zemi, drahé Německo". Co se týče nároků na obecnou vládu, ty samozřejmě postrádaly hmotnou oporu ze strany panovníků, protože těm až příliš často brá­ nily i v účinné vládě nad jejich vlastními státy vzpoury Římanů či lidí z Tivoli, odbojní páni držící hrad na důležité cestě, nebo dokonce ne­ poslušnost jejich vlastních oddílů, nemluvě o závažnějších potížích. Až do doby Fridricha Barbarossy, jehož nástup připadá na rok 1152, tyto nároky ve skutečnosti zjevně nepřesáhly sféru kancelářských formulací. Ani v nejmenším nevidíme, že by kdy byly zdůrazňovány v průběhu čet­ ných zásahů prvních saských králů ve Francii Orientalis, popřípadě se tyto nesmírné ambice projevovaly záměrně jen nepřímo. Sasky či sálský císař, který byl svrchovaným pánem Říma, a tudíž „advokátem" čili ochráncem svatého Petra, a především dědicem tradičních pravomocí, jež uplatňovali římští císařové a první Karlovci ve vztahu k papežství, a konečně také strážcem křesťanské víry všude tam, kam sahala jeho vláda, ať už reálná či pouze domnělá. Podle vlastního soudu neměl vyšší poslání, jež by bylo nadto úžeji spjato s jeho hodností, než chrá­ nit, napravovat a vést římskou církev. Jak řekl biskup z Vercelli, „papež smývá hříchy věků pod ochranou moci caesara". 12 ) Tento „caesar" si především osoboval právo jmenovat papeže, či přinejmenším vyžado­ vat, aby byl papež jmenován pouze s jeho souhlasem: „Z lásky ke sva­ tému Petru jsme vybrali za papeže našeho učitele pana Silvestra a s boží pomocí jsme jej ustavili papežem." Tak hovoří v jedné ze svých listin Ota III. Protože však papež nebyl jen římským biskupem, ale také a pře­ devším hlavou obecné církve (universalis papa), jak se dvakrát opakuje v privilegiu, jež udělil Ota Veliký Svatému stolci, císař si vyhrazoval ja­ kési právo dohledu nad celým křesťanstvem, které by z něj, v případě, že by bylo skutečně uplatněno, učinilo mnohem víc než pouhého krále. Do říše tak pronikl zárodek nevyhnutelného sporu mezi duchovní a světskou mocí, jenž byl ve skutečnosti zárodkem zkázy.

402

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

3. OD T E R I T O R I Á L N Í C H KNÍŽECTVÍ PO CHÁTELLENIES Teritoriální knížectví Tendence, jež vedla velké státy k rozpadu na politické útvary menšího dosahu, byla na Západě starou záležitostí. Téměř stejně jako ctižá­ dost vojevůdců ohrožovala jednotu pozdní římské říše neposlušnost městských aristokracií, které se někdy spojovaly v regionální ligy. V ně­ kterých částech feudální Evropy dosud přežívalo několik z oněch oligarchických Romaniaeyjež působily jako svědkové věků, které byly jinde už dávno pryč. To platilo například o „společenství Benátčanů", spolku městeček, založených v lagunách uprchlíky z pevniny, jejichž společné označení podle jejich původní provincie mělo být až mnohem později vztaženo ke kopečku Rialto - našim Benátkám, jež tak povýšily na úro­ veň hlavního města. Stejně na tom byla i Neapol a Gaeta v jižní Itálii. Na Sardinii rozdělily dynastie domácích předáků ostrov na tzv. judikatury. Jinde tomuto tříštění zabránilo zřízení barbarských království. I tak si ale neúprosný tlak lokálních sil vynutil nejeden ústupek. Nebyli snad merovejští králové nuceni přiznat aristokracii toho či onoho hrabství právo zvolit si svého hraběte a magnátům Burgundska zase právo vy­ bírat si vlastního majordoma? Vznik provinčních mocí, k němuž došlo po rozpadu karlovské říše na celém kontinentě a s jehož obdobou se setkáváme o něco později i u Anglosasů, tak v jistém smyslu mohl pů­ sobit jako pouhý krok zpátky. Vliv velmi silných veřejných institucí bezprostředně předcházející doby však tomuto jevu vtiskl zvláštní ráz. V celé franské říši byla obvykle základem územních knížectví aglo­ merace několika hrabství. Jinými slovy, protože byl karlovský hrabě sku­ tečným úředníkem, můžeme držitele nových pravomocí přirovnat bez přemíry anachronismu k jakýmsi nadprefektům, z nichž každý by byl vojenským velitelem a zároveň by pod svou správou soustředil několik „departementů". Karel Veliký se prý držel zásady nikdy jednomu hraběti nesvěřovat více okrsků. Není však jisté, zda se toto moudré nařízení ne­ začalo porušovat už za jeho života. Za jeho nástupců a zejména po smrti Ludvíka Zbožného se každopádně zcela přestalo respektovat. Nenará­ želo jen na nenasytnost magnátů, ale těžko se uplatňovalo už vzhledem k okolnostem. Nájezdy a spory mezi soupeřícími králi zavlekly válku až do samého srdce franského světa, a tak se více méně všude utvořily rozsáhlé vojensko-správní celky, jaké vždy existovaly na jeho hranicích.

MOC NAD LIDMI

403

Někdy tyto celky vznikly z kontrolních okružních jízd, které zavedl Karel Veliký: missus, který byl původně jen dočasným inspektorem, se postupně proměnil v trvalého správce. To platilo o Robertu Silném mezi Seinou a Loirou či jižněji o prapředku hrabat z Toulouse. Vedle hrabství byly jednotlivcům běžně postupovány i nejvýznamnější královské kláštery v kraji. Významný předák, který se stal jejich ochráncem, ba dokonce jejich laickým „opatem", z nich čerpal značné bohatství v majetku i lidech. Tento pán, který si často v provincii sám opatřil nějaké majetky, zde pak získával další léna či alody a vytvořil si početnou klientelu, zejména uzurpováním homagií královských vazalů. Protože nedokázal sám uplatnit svou autoritu na celém území, jež mu bylo legálně podřízeno, a byl tak nucen do některých částí dosadit či zde přijmout buď hrabata nižšího řádu, nebo pouhé vikomty (doslova zástupce hraběte, vicecomes), alespoň si tyto podřízené připoutával vaz­ bami homagia. Starší úzus neměl pro správce celého souboru hrabství žádné přesné označení. Byli titulováni a sami se titulovali více méně li­ bovolně buď jako „arcihrabata", „hlavní hrabata", „markrabata", tedy správcové marky, podle pohraničních celků, které se staly předlohou celků vnitrozemských, a konečně jako „vévodové", což byl pojem přejatý z merovejské a římské terminologie. Toto posledně jmenované označení se však používalo jen tam, kde nové moci sloužila jako opora nějaká starší provinční či etnická jednotka. Móda pak nechala pomalu zvítězit tu ten, tu onen konkurenční titul, nebo dokonce prosté označení hrabě, jako v Toulouse či ve Flandrech. Tyto mocenské konstelace dosáhly skutečné stability samozřejmě až se všeobecným zavedením dědičnosti „hodností", k němuž, jak víme, došlo ve Francii Occidentalis velmi záhy a v říši až mnohem později. Do té doby mohla celé dílo kdykoli zničit nenadálá smrt, vrtkavost záměrů některého z králů, kteří občas dokázali dát účinně pocítit svou autoritu, nebo nepřátelství mocných pánů či obratných sousedů. Na severu Fran­ cie předcházely unifikačnímu dílu, jež měla završit „flanderská markra­ bata" ze své citadely v Bruggách, přinejmenším dva pokusy o spojení hrabství, které podnikly dva různé rody. Náhoda zkrátka sehrála v úspěchu i porážce jistě značnou roli. Její vliv však nevysvětluje vše. Zakladatelé knížectví jistě nebyli právě důmyslnými geografy. Prozí­ ravě však postupovali v oblastech, kde zeměpis nestál v cestě jejich am­ bicím: tam, kde mohli spojit území, mezi nimiž existovaly dostatečně snadné a tradičně časté styky, a především tam, kde měli možnost stát

404

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

se pány oněch komunikačních uzlů, jejichž význam nám ukázalo již stu­ dium monarchií. Ty byly strategickými body a díky mýtnému i zdroji značných příjmů. Mohl by burgundský principát, ohrožovaný řadou nepříznivých okolností, žít a prosperovat, kdyby vévodové neovládali cesty od Autunu až po údolí řeky Ouche, které vlastní Francii spojo­ valy přes drsnou a pustou vysočinu s rhónskou pánví? „Hořel touhou po tom, aby vlastnil dijonskou citadelu," řekl o jednom pretendentovi mnich Richer, „přičemž se domníval, že jakmile tuto pevnost získá, bude si moci podrobit většinu Burgundska." Také páni z Canossy, kteří ovládali Apeniny, záhy z výše hor rozšířili svou moc i na sousední nížiny směrem k Arnu a Pádu. Tento krok také často připravily starší zvyky plynoucí ze společného života. Skutečnost, že pod titulaturou řady nových předáků prosvítaly staré národní názvy, nepostrádá své opodstatnění. Tam, kde byla takto označovaná skupina příliš rozsáhlá, se z ní nakonec stala jen nálepka, používaná poměrně libovolně na jednu část celku. Z velkých tradičních částí íránského státu, které mnohdy tvořily sa­ mostatná království, byla Austrasie téměř celá pohlcena Lotrinskem. Ostatní tři - Akvitánie, Burgundsko a Neustrie, která se pomalu začala označovat jednoduše jako Francie - však kolem roku 9 0 0 ještě stále ne­ zmizely z lidské paměti. Různé osoby, stojící v čele rozsáhlých krajo­ vých celků, se tak titulovaly jako vévodové Akvitánců, Burgunďanů či Franků. Spojení těchto tří knížectví se zdálo být natolik blízké rozloze celého království, že se i sám král někdy označoval jako „král Franků, Akvitánců a Burgunďanů", a Robertovec Hugo Veliký, který chtěl ovlád­ nout celý tento soubor, se domníval, že toho nejjistěji dosáhne tím, že k francouzskému vévodství, kde nastoupil po svém otci, připojí ještě obě zbývající vévodství, kde si vynutí investituru. Ostatně šlo o příliš velkolepé spojení, než aby mohlo trvat déle než jen chvíli.13) Vévodové Francie, kteří se později stali kapetovskými králi, však měli ve skutečnosti reálnou autoritu jen v hrabstvích, která drželi bezpro­ středně ve svých rukou a která se kolem roku 9 8 7 omezovala na pou­ hých šest či osm okrsků v okolí Paříže a Orleansu, protože o hrabství na dolní Loiře je připravili jejich vlastní vikomti. Název někdejšího území Burgundů nakonec ve feudální epoše používalo království Rudolfovců, dále jedno velké léno, které tito králové drželi (tzv. burgund­ ské „hrabství", dnešní Franche-Comté), a konečně jedno francouzské vévodství. A i tento posledně jmenovaný celek, táhnoucí se od Saóny

MOC NAD LIDMI

405

až po Autunsko a Avallonsko, ani zdaleka nezahrnoval všechny kraje, které se ve Francii Occidentalis i nadále označovaly za „burgundské", na­ příklad kraj v okolí Sens či Troyes. Akvitánské království sahalo na se­ veru až k Loiře a v blízkosti této řeky zůstalo dlouho i ohnisko vévodství, které bylo jeho nástupcem. Vévoda Vilém Zbožný vydal zakládací lis­ tinu kláštera v Čluny roku 910 v Bourges. Protože se však o vévodský titul přelo několik konkurenčních rodů, ten, který si jej udržel, nejprve vlastnil příslušná práva jen na poitevinských rovinách a na západě Cen­ trálního masivu. Kolem roku 1060 mu pak příhodné dědictví umož­ nilo připojit k původnímu rodovému panství ještě knížectví založené mezi Bordeaux a Pyrenejemi jistou domácí dynastií, jejíž příslušníci se označovali jako vévodové Basků či Gaskoňců, protože tento kraj kdysi z části okupovali útočníci mluvící baskickým jazykem. Feudální stát, který vznikl z tohoto spojení, byl jistě veliký. I tak ale ponechával mimo svůj dosah rozsáhlé zóny původní Akvitánie. Jinde byla etnická základna zřejmější, tedy přesněji řečeno přítom­ nost substrátu v podobě skupiny, charakterizované jistou tradiční kul­ turní jednotou, bez vztahu k jakýmkoli tzv. rasovým úvahám. Bretaňské vévodství, podléhající řadě zvratů, bylo dědicem „království", založe­ ného keltskými předáky z Armoriky, kteří využili nepokojů v karlovské říši a stejně jako skotští králové daleko na severu připojili k územím s keltským osídlením sousední kraje hovořící jiným jazykem, v tomto případě staré románské marky s centry v Rennes a Nantes. Norman­ die vděčila za svůj vznik skandinávským „pirátům". V Anglii sloužily starší celky, které vznikly s příchodem různých germánských národů, jako přibližné rámce velkých správních území, která začali králové od 11. století zřizovat ve prospěch několika magnátů. Nikde však tento rys nebyl tak výrazný jako v německých vévodstvích. Na počátku jejich existence se setkáváme s týmiž skutečnostmi jako ve Francii Occidentalis či v Itálii, totiž se spojením několika hrabství v jeden celek a s nejprve neurčitou titulaturou. Ta se zde ale ustálila mnohem rychleji a systematičtěji. V pozoruhodně krátkém intervalu přibližně mezi léty 905 a 915 - zde vzniklo vévodství alemanské či šváb­ ské a dále vévodství bavorské, saské a franské (odpovídající diecézím na levém břehu Rýna a íránským kolonizovaným územím na dolním Mo­ hanu), nepočítaje v to vévodství lotrinské, kde byl vévoda jen zesláblým nástupcem někdejšího krále. Tyto názvy jsou příznačné. Ve Francii Orientalisy kterou nepostihlo velké etnické míšení způsobené nájezdy, jaké

406

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

poznamenalo starou Románii, přežívalo za teoretickou jednotou velmi mladého státu staré rozdělení na germánské národy. Nedostavovali se snad magnáti ke královské volbě ve skupinách, jež se utvářely podle těchto etnických sympatií, či se volby na základě téže sounáležitosti na­ opak neúčastnili? Tento partikularismus, který udržovalo užívání speci­ fických systémů kodifikovaného zvykového práva na území jednotlivých národů, živily také vzpomínky na nedávnou minulost. Alemánie, Bavor­ sko a Sasko byly připojeny ke karlovskému státu až v průběhu druhé poloviny 8. století a samotný vévodský titul, který feudální knížata při­ jala, původně - za přerušované franské nadvlády - dlouho nosili dědiční panovníci obou prvně jmenovaných zemí. Pro srovnání se podívejme na zcela opačný případ, jaký představovalo Durynsko. To po pádu domácí královské moci roku 5 3 4 ztratilo nezávislou národní existenci, aniž by zde pak vznikla nějaká trvalá vévodská moc. Vévoda byl natolik vnímán jako vůdce národa (nikoli tedy jako obyčejný správce nějakého nižšího správního okrsku), že si aristokracie vévodství často nárokovala jeho volbu a v Bavorsku si někdy od králů nechávala potvrdit právo podílet se na jeho jmenování alespoň svým souhlasem. Tradice karlovského státu však byla v Německu ještě příliš živá na to, aby králové přestali pokládat jedince pověřené těmito významnými funkcemi především za své zástupce. Jak už jsme viděli, dlouho odmítali uznat jejich dědičnost. Charakter veřejné funkce, který si vévodská moc uchovala, se spojil s přežívajícím vnímáním etnické příslušnosti, a z německého vévodství 10. století tak udělal cosi velmi odlišného od francouzských knížectví: cosi mnohem méně feudálního, chceme-li, a tudíž velice příznačného pro zemi, která nedospěla tak daleko jako Francie, totiž že by už mezi mocnými neexistovala jiná účinná forma vlády a poslušnosti, než byl va­ zalský vztah. Zatímco ve Francii záhy vévoda, markrabě nebo arcihrabě dosáhl i přes úsilí prvních franských, akvitánských či burgundských vé­ vodů stavu, kdy měl reálnou moc jen nad hrabstvími, která sám vlastnil nebo která od něj někdo držel jako léno, německý vévoda sice samozřej­ mě značnou část své moci odvozoval přímo ze svých „hodností", i přesto byl ale i nadále svrchovaným pánem mnohem širšího území než jeho francouzští protějškové. Bylo zcela dobře možné, že některá hrabata, je­ jichž okrsky byly součástí vévodství, byla připoutána homagiem přímo ke králi. I přesto však byla do jisté míry podřízena vévodovi: tak trochu jako zůstává ve Francii podprefekt jmenovaný centrální mocí nadále podřízeným prefekta, mohu-li tedy znovu použít tohoto zcela zjevně

MOC NAD LIDMI

407

anachronického přirovnání. Vévoda na své dvorské sněmy svolával všech­ ny významné pány vévodství, velel příslušnému oddílu královského voj­ ska, a protože byl v rámci vévodství pověřen udržováním míru, uplatňoval zde právo soudit, sice poměrně nejasných obrysů, ale značné účinnosti. Tato velká „etnická" vévodství - Stammesherzogtumer německých his­ toriků - však shora ohrožovala královská moc, kterou tato vévodství vý­ razně omezovala, a zdola zase všechny rozkladné síly, které byly v této společnosti, jež se vzdalovala svým počátkům i vzpomínce na staré ná­ rody a jež směřovala k postupné feudalizaci, stále aktivnější. Někdy byla vévodství prostě a jednoduše zrušena, jako v případě Frankonie roku 939, nejčastěji však byla z rozhodnutí králů rozdělena a zbavena veš­ keré moci nad nejvýznamnějšími církevními institucemi a hrabstvími, jež k nim byla připojena, čímž ztratila svůj původní charakter. Pěta­ osmdesát let poté, co roku 1106 přešel dolnolotrinský vévodský titul na lovaňský rod, si držitel této hodnosti začal dělat nároky na celé ně­ kdejší teritorium. Říšský dvůr mu odpověděl, že na základě náležitě zjištěného obyčeje „je vévodou jen v těch hrabstvích, která sám drží či která propůjčil jiným". To jistý soudobý kronikář přetlumočil slovy, že vévodové z tohoto rodu „nikdy nesoudili za hranicemi svých vlastních 14 panství". ) Novou orientaci vývoje nebylo možné vyjádřit lépe. Z vé­ vodství staršího typu zbylo jen několik titulů, i když někdy i víc než jen to. I přesto se však těchto několik celků už ničím nelišilo od množství „územních" mocností, které se v Německu konce 12. století a především ve 13. věku tak energicky utvářely díky rostoucí slabosti monarchie, až daly nakonec vzniknout spolkovým státům, jejichž poslední formy jsme měli možnost sami poznat. Šlo o politické organismy mnohem bližší francouzskému typu, protože byly celkem vzato také jen konglomeráty hrabských práv a jiných pravomocí nejrůznějšího druhu. Prostřednic­ tvím evolučního vývoje, s nímž jsme se již seznámili, se tak Německo vydalo přibližně o dvě století později cestou, kterou v té době jeho zá­ padní soused už zjevně opouštěl. Hrabství a chátellenies Ve státech, které vznikly z karlovské říše, nebyla velkými knížectvími pohlcena všechna hrabství, jež se dříve či později stala dědičnými. Ně­ která vedla i nadále nezávislou existenci: to platilo například až do roku 1100 o hrabství Maine, jež přitom bylo neustále ohrožováno

408

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

svými anjouovskými či normandskými sousedy. Různá dělení, zřizování množství imunit a konečně i uzurpace však vedly k rozdrobení hrabských práv. Rozdíl mezi legitimními dědici íránských úředníků a obyčej­ nými „mocipány", kteří měli dost štěstí a šikovnosti, aby ve svých rukou soustředili značný počet panství a soudních pravomocí, tak měl stále více tendenci se omezovat jen na užívání titulu, který si ostatně někdy uzurpovali i někteří laičtí zástupci církevních institucí, jako například „ochránci" kostela Saint-Riquier, z nichž se stala hrabata z Ponthieu, ba dokonce jako v Německu někteří bohatí alodní páni. Natolik ustupo­ vala představa veřejného úřadu prostému konstatování faktické moci. Při utváření a konsolidaci těchto panství nejrůznějšího typu a roz­ sahu se projevuje jeden společný rys: totiž role hradů jakožto opěrných bodů postupné centralizace moci. „Byl mocný," říká Orderic Vital o pá­ novi z Monfortu, „jako člověk, který vlastnil mocné hrady, střežené silnými posádkami." Hovoříme-li však o hradech v této souvislosti, ne­ smíme šije představovat jako ona jednoduchá opevněná sídla, s nimiž se spokojila masa rytířů. Pevnosti magnátů byly skutečnými malými opevněnými tábory. Jejich součástí byla i nadále věž, sídlo pána a po­ slední útočiště obrany. Kolem ní však vymezovala jedna či více hradeb poměrně rozsáhlý prostor, kde se soustředily budovy určené buď k uby­ továvání vojenských oddílů, služebníků a řemeslníků, nebo k usklad­ ňování dávek či zásob. Takto vypadalo už v 10. století hrabské castrum ve Warcq-sur-Meuse či o dvě století později pevnosti v Bruggách či Ardres, jejichž stavba byla jistě už mnohem dokonalejší, ale co do dispozice v hrubých rysech stále téměř táž. První z těchto citadel zbudovali krá­ lové či předáci velkých vojensko-správních celků v době normanských a maďarských nájezdů a představa, že právo na opevnění je ve své pod­ statě atributem veřejné moci, už nikdy nezanikla. V různých dobách se pak hrady, zbudované bez svolení krále či knížete, označovaly za nele­ gitimní či, jako v anglonormanském prostředí, za „nevěrné" (adultérins). Toto pravidlo však mělo reálnou účinnost jen tehdy, stála-li za ním au­ torita, v jejímž zájmu bylo ho uplatňovat. Konkrétní obsah mu tak měla vrátit až konsolidace monarchických či teritoriálních práv, která byla zahájena ve 12. století. Ještě závažnější pak bylo, že králům a knížatům, kteří nedokázali zabránit budování nových pevností, se nepodařilo ani udržet si dohled nad těmi, které nejprve sami zbudovali a pak je svě­ řili do péče svým věrným jakožto léna. Proti těmto vévodům či velkým hrabatům se ale nakonec postavili jejich vlastní hradní správci, kteří

MOC NAD LIDMI

409

byli sami úředníky a vazaly, připravenými rychle se proměnit v zakla­ datele nových dynastií. Tyto hrady však pro svého pána a někdy i pro jeho poddané nebyly jen spolehlivým útočištěm. Byly také správním střediskem celého okol­ ního kraje a ohniskem sítě závislostí. Venkované zde vykonávali robotu v podobě opevňovacích prací a nosili sem své dávky. Vazalové z okolí zde hlídkovali a svá léna drželi, jak se říkalo, přímo od této pevnosti, jako v případě „veliké věže" Issoudun v Berry. Na tomto místě se soudilo a právě odtud vycházely všechny citelné projevy autority. V Německu 11. století tak začala řada hrabat, která již nedokázala svá správní práva uplatňovat na celém území nenapravitelně rozdrobeného okrsku, na­ hrazovat ve své titulatuře označení obvodu, Gau> názvem své hlavní ro­ dové pevnosti. Tento úzus se někdy rozšířil i na ještě vznešenější osoby: nenazýval snad Fridrich I. švábského vévodu vévodou štaufským? 15 ) Ve Francii se zhruba v téže době začal okrsek vyššího soudnictví označovat jako châtellenie („kastelánství"). Ještě vzácnější však měl být šťastný osud, jaký potkal jistý akvitánský hrad jménem Bourbon-PArchambault: ač­ koli jeho vlastníci neměli hraběcí postavení, dal nakonec vzniknout sku­ tečnému teritoriálnímu knížectví, jehož název žije dál v označení jedné z francouzských provincií - Bourbonnais - jakožto patronymum jistého slavného rodu. Věže a hradby, které byly viditelným zdrojem moci, mu tak sloužily jako nálepka i jako ospravedlnění. Církevní panství Podle merovejské a římské tradice měli Karlovci vždy za normální a uži­ tečné, že se biskup podílel na světské správě své diecéze, vždy však jako spolupracovník či někdy jako kontrolor královského zástupce, tedy hra­ běte. Monarchie prvního feudálního věku však zašly ještě dál: z biskupa někdy udělaly zároveň i hraběte. Tento vývoj se odehrál ve dvou fázích. Město, kde stál katedrální kostel, působilo ještě víc než zbytek diecéze jako oblast spadající pod zvláštní ochranu a autoritu svého pastýře. Zatímco hrabě měl tisíc dů­ vodů, proč jezdit křížem krážem po okolí, biskup sídlil obvykle ve své „obci". V případě nebezpečí to byl často právě on, kdo se ujímal velení, zatímco jeho lidé pomáhali obsadit hradby, které byly nezřídka zbu­ dovány a opraveny na jeho náklady. Právě jeho sýpky se otevíraly, aby nasytili obležené. Tím, že mu králové nad touto pevností a přilehlými

410

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

svahy přiznali hraběcí pravomoci, které se obvykle spojovaly s právem razit minci a budovat hradby, posvěcovali status quo, který pokládali za výhodný pro obranu města. To byl případ města Langres roku 887, Bergama nepochybně roku 904, Toulu roku 927 a Spýru roku 946, abych citoval jen nejstarší dostupný příklad pro každou zemi. Vládu nad okolním územím si uchoval hrabě. Toto rozdělení se někdy udrželo velmi dlouho. Hrabětem města Tournai byl po staletí jeho biskup či katedrální kapitula a řlanderský hrabě byl zase hrabětem zdejšího kraje. Jinde bylo biskupovi nakonec raději svěřeno celé území. Sto let poté, co byla v Langres hraběcí hodnost udělena zdejšímu prelátovi, mu bylo postoupeno i hrabství, které představoval okolní kraj. Jakmile se úzus předávání celých těchto hrabství zavedl, začalo se postupovat rychleji: remešští arcibiskupové se stali roku 940 hrabaty Remeše i remešského kraje, zřejmě aniž by předtím byli hrabaty jen v Remeši. Důvody, které krále vedly k těmto ústupkům, jsou zřejmé. Panovníci sázeli na dvě karty, nebeskou a pozemskou. Na onom světě se svatí jistě radovali, že jejich služebníci získali výnosné příjmy a zároveň se zbavili nepohodlných sousedů. A na zemi znamenalo dát hrabství biskupovi předat vládu do rukou, které se jevily jako nejspolehlivější. Je zřejmé, že v prelátovi, u něhož nehrozilo, že svůj úřad promění v dědičné ro­ dové vlastnictví, a jehož jmenování záviselo na králově souhlasu (i když král nemohl tento souhlas vynést sám o své vůli), a jenž konečně vzhle­ dem ke svému rozhledu a zájmům přirozeně inklinoval k monarchické straně, nacházel král ve zmatku feudálních států nejméně neposluš­ ného ze všech úředníků. Je příznačné, že prvními hrabstvími, která němečtí králové svěřili biskupům, byly některé alpské okrsky, jejichž ztráta by uzavřela přechody přes hory, a zásadním způsobem by tak ohrozila říšskou politiku. Tato instituce, která všude vzešla ze stejných potřeb, se však v jed­ notlivých zemích začala ubírat velmi odlišným směrem. Ve francouzském království se od 10. století stala řada biskupství zá­ vislými na teritoriálních knížatech, ba dokonce na obyčejných hraba­ tech. Výsledkem bylo, že někteří biskupové, především z vlastní Francie a Burgundska, dosáhli sami hraběcích práv. Přinejmenším dva z nich, biskup remešský a biskup langreský, v jistém okamžiku utvořili kolem sídelních center celou síť vazalských hrabství, která sami řídili, a vytvo­ řili tak skutečná knížectví. Ve válkách 10. století se žádná jiná vojenská síla nezmiňovala tak často a s takovou úctou jako „rytíři remešského

MOC NAD LIDMI

411

kostela". Tato rozsáhlá panství, svíraná sousedními laickými knížec­ tvími a trpící neposlušností vlastních leníků, však zjevně rychle zeslábla. Od 11. století biskupům-hrabatům všech kategorií nezbývalo nic jiného než se bránit nepřátelským silám utužováním vazby na královskou moc. Němečtí panovníci, věrní íránské tradici, zřejmě dlouho váhali, zda mají sáhnout na staré hrabské uspořádání. Ke konci 10. století však za­ čalo rychle přibývat případů, kdy bylo biskupovi uděleno celé hrabství, ba dokonce celé skupiny hrabství. Když se k těmto darům ještě připojila imunitní privilegia a nejrůznější ústupky, vznikly tak v několika málo letech církevní územní mocnosti značného významu. I když neradi, králové se zjevně přiklonili k myšlence, že nejlepší zbraní proti uzurpacím lokálních pravomocí neposlušnými magnáty a zejména vévody je světská moc prelátů. Je pozoruhodné, že tato církevní území byla častá a silná zejména tam, kde byla vévodství buď vygumována z mapy (jako ve Frankonii), nebo zbavena veškeré účinné vlády nad částí svého pů­ vodního území, jako ve starém porýnském Lotrinsku nebo v západním Sasku. Události však měly tyto kalkulace vyvrátit. Dlouhý spor mezi papeži a císaři a triumf církevní reformy, alespoň tedy částečný, způso­ bily, že se od 12. století němečtí biskupové pokládali stále méně za úřed­ níky monarchie, a tím méně pak za její vazaly. Církevní principát zde prostě nakonec zaujal místo mezi rozkladnými prvky národního státu. V lombardské Itálii a v Toskánsku, i když zde se říšská politika ubí­ rala původně v mnohem menší míře stejným směrem jako v Německu. Držba hrabství v rukou církevní instituce zde však byla mnohem vzác­ nější. Vývoj zde tedy dospěl k velmi odlišným výsledkům. Vedle biskupa-hraběte se velmi rychle vytvořila nová moc, totiž městská komuna. V mnoha ohledech šlo o konkurenční moc, jež ale nakonec dokázala ve prospěch vlastních ambicí využít zbraně, které jí připravili dřívější páni obce. Jakožto dědicové biskupa či pod ochranou jeho jména vyhlašovaly velké oligarchické republiky lombardských měst od 12. století svou ne­ závislost a šířily svou vládu za hradbami města. Bylo by ostatně příliš složitým právním problémem chtít pro každou zemi přesně stanovit rozdíl mezi církevní institucí, jež požívala hrabská práva, a institucí, jež sice žádné takovéto právní výsady neměla, i tak se však honosila dostatkem imunit, vazalů, sedláků a osob podléhajících její soudní pravomoci, aby téměř stejně oprávněně působila jako sku­ tečná teritoriální mocnost. Hranice těchto velkých církevních „svobod" brázdily téměř celý Západ. Jejich meze často vytyčovaly řady křížů, které

412

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

se podobaly „Herkulovým sloupům", jak prohlásil Suger, za něž světští lidé nesměli vkročit.16) Tato nepropustnost však byla spíše teoretická. Praxe byla velmi odlišná. Laická aristokracie si v patrimoniu světců a chudých uměla najít jeden z nejoblíbenějších pramenů k utišení své žízně po bohatství a moci. Světští urozenci od církve přijímali léna, jichž dosahovali výhrůžkami či díky ústupkům příliš snadno nabytých přátel, někdy také těmi nejsprostšími krádežemi a konečně, alespoň tedy na území někdejšího karlovského státu, prostřednictvím fojtství) Jakmile se upravilo první karlovské zákonodárství ohledně imunit, vyvstala potřeba, aby měla každá imunitami obdařená církevní instituce svého laického zástupce, který by přímo na panství svolával příslušná soudní shromáždění a předváděl před hrabský soud předvolané pod­ dané, které na imunitní půdě nemohli vyhledat vlastní královi úředníci. Tato instituce odpovídala dvojímu záměru, který byl už touto svou du­ alitou v souladu se základními orientacemi politiky, jež si byla velice dobře vědoma svých cílů: neodvracet světskými závazky duchovní a ze­ jména mnichy od povinností, vyplývajících z jejich stavu, a začlenit je do řádného a kontrolovaného systému jasně definovaného soudnictví, což měla být kompenzace za oficiální uznání vrchnostenských soudů. Každý kostel obdařený imunitou tedy musel mít svého „ochránce" (advocatus). Také výběr tohoto zástupce podléhal úzkému dohledu veřejné autority. Karlovský ochránce byl zkrátka sice ve službách biskupa či kláštera, ale i přesto hrál ve vztahu k nim roli jakéhosi reprezentanta monarchie. Tato instituce nezanikla ani důsledkem zhroucení správní struktury zbudované Karlem Velikým. Hluboce se však proměnila. Ochránce byl jistě už od začátku odměňován beneťiciem, jež pro něj bylo vyčleněno z církevního patrimonia. Jakmile však zvítězily vazby osobní závislosti a představa veřejné funkce ztratila svůj jasný obsah, obecně se přestal pokládat za úředníka závislého na králi, jemuž neskládal homagium, a začal být vnímán jen jako vazal biskupa či mnichů. O jeho jmenování od tohoto okamžiku rozhodovala jejich svobodná volba, alespoň tedy až do chvíle, kdy se jeho léno i přes jisté právní výhrady záhy stalo prak­ ticky dědičným a spolu s ním i jeho úřad. Role ochránce se tehdy také podstatně rozšířila, především o soudní pravomoci. Zatímco dříve předváděl zločince před hrabský soud, nyní, protože imunity pohltily i hrdelní kauzy, začal sám nakládat s obáva­ nou zbraní vyššího soudnictví. Především nebyl jen soudcem. Za teh­ dejších nepokojů potřebovaly církevní instituce vojevůdce, kteří by pod

MOC NAD LIDMI

413

korouhví světce vedli jejich lidi do boje. Jelikož stát přestal být účinným ochráncem, potřebovali nějaké dostupnější obhájce, kteří by jejich ne­ ustále ohrožovaným majetkům zajistili ochranu. Církevní pány tak napadlo, že by obojí pomoc mohli nalézt v laických zástupcích, které jim přidělilo zákonodárství velikého císaře. A pravděpodobně i sami tito profesionální válečníci jim své služby ochotně nabízeli, či dokonce vnucovali za úřady, které slibovaly dost prestiže i zisků. Těžiště úřadu se tak přesunulo zcela jinam. Jakmile se texty pokoušejí definovat po­ vahu „ochrany" a zdůvodnit „ochráncem" požadované odměny, zdů­ razňují stále častěji právě otázku ochrany. Současně se změnil i způsob náboru těchto úředníků. Zatímco karlovský „ochránce" byl vcelku po­ měrně nevýznamným úředníkem, v 10. století už ani nejmocnější páni, ba dokonce ani sami příslušníci hraběcích rodů neopovrhovali touto hodností, jež by jim kdysi připadala nehodná jejich postavení. Drobení, jež bylo tehdy společným osudem celé řady nejrůznějších práv, se však nevyhnulo ani tomuto privilegiu. U subjektů s vlastnictvím rozkládajícím se na rozsáhlých plochách počítalo karlovské zákonodár­ ství zjevně s jedním ochráncem pro každé hrabství. Jejich počet se však záhy zvýšil. V Německu a Lotharingii, kde se tato instituce nejméně vzdálila svému původnímu charakteru, byli tito místní ochránci, ozna­ čovaní často jako sous-avoués, ve skutečnosti i nadále teoreticky zástupci a obvykle i vazaly buď vrchního ochránce dané církevní instituce, nebo některého ze dvou, tří či více vrchních ochránců, mezi něž tato církevní instituce své majetky rozdělila. Jak se dalo očekávat, ve Francii zašlo dro­ bení ještě dál, a to natolik, že zde nakonec neexistovaly pozemky či sku­ piny pozemků větší rozlohy, které by neměly vlastního „ochránce" z řad okolních drobných potentátů. I zde však osoba, obvykle výše postavená, jíž připadal dohled nad vlastním biskupstvím či klášterem, svými pří­ jmy a mocí značně převyšovala potěr drobných místních „ochránců". Někdy se ostatně stávalo, že tento magnát byl nejen ochráncem cír­ kevního společenství, ale i jeho „vlastníkem", tedy že především určo­ val opata, ba dokonce že sám nosil opatský titul, i když jen laický. Pro tento věk, který se víc než o právní detaily zajímal o reálnou sílu, bylo toto splynutí různých kategorií velmi charakteristické. Ochránce měl k dispozici nejen často velmi rozsáhlá léna, jež byla součástí jeho funkce. Jeho úřad mu také umožňoval rozšířit jeho správní pravomoci i na pozemky kostela a vybírat zde výnosné dávky. V Německu se stal Vogt sice také ochráncem, ale víc než kdekoli jinde

414

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

zde zároveň zůstal i soudcem. Nejeden německý Vogt si tak na území klášterních panství dokázal vymoci téměř úplný monopol na výkon vyššího soudnictví, přičemž argumentoval starým nařízením, které duchovním zakazovalo prolévat krev. Tento zábor usnadnila vedle ji­ ných faktorů i relativní síla zdejší monarchie a její věrnost karlovské tradici. Ačkoli i v tomto případě museli králové rezignovat na jme­ nování ochránců, i nadále jim alespoň teoreticky udělovali ban, tedy soudní pravomoc. Z jakého titulu se pak měli řeholníci, kteří přišli 0 tuto mocensko-právní výsadu, jež tímto způsobem přecházela z pa­ novníka přímo na jeho vazala, , chopit vyššího soudnictví? Sotva se jim podařilo uchovat si moc trestat vlastní poddané, kteří k nim byli připoutáni nejužšími vazbami, totiž své služebnictvo a nevolníky. Ve Francii, kde byly všechny vazby mezi královskou autoritou a ochránci zpřetrhány, byly soudní pravomoci rozděleny rozmanitějšími způsoby a tento chaos jistě posloužil církevním zájmům lépe než v Německu užívaný systém. Jakému vyděračství, použijeme-li výrazu často se opa­ kujícího v listinách, byli naopak všude vystaveni poddaní církevní in­ stituce ze strany svých, ať už skutečných či jen domnělých „ochránců"! 1 ve Francii, kde „ochrana" padla do rukou nespočtu kariérních ven­ kovských tyranů, možná tato ochrana nebyla tak marná, jak naznačuje historiografie psaná kleriky. Nepokládá snad jistá listina Ludvíka VI., jež přitom byla se vší pravděpodobností napsána v klášteře, za „zcela 18 nezbytnou a svrchovaně užitečnou"? ) Jistě však byla velmi draze za­ placena. Pomoc všeho druhu, počínaje zemědělskou robotou a povin­ ností účastnit se vojenských tažení až po povinnost poskytnout nocleh a vykonávat opevňovací práce, dále pak renta v ječmeni, vínu, slepicích a denárech z polí či ještě častěji ze stavení (protože na prvním místě bylo třeba bránit vesnici): seznam všech věcí, které dokázali vynalézaví „ochránci" vymámit ze sedláků, kteří přitom nebyli jejich bezprostřed­ ními poddanými, by byl téměř bez konce. Jak píše Suger, ve skutečnosti je ochránci vysávali „plnými ústy".19) Zlatým věkem ochrany bylo na kontinentě 10. a první polovina 11. století. Naopak Anglie, která se nedržela karlovského příkladu, tuto instituci nikdy nepoznala. Církev oživená gregoriánským úsilím později přešla do útoku. Dohodami, soudními rozhodnutími, odkupy a také kajícnými a zbožnými dary se jí pomalu podařilo vyhradit ochráncům výkon striktně vymezených a postupně redukovaných práv. Musela jim však postoupit rozsáhlé kusy svého někdejšího patrimonia a na

MOC NAD LIDMI

415

nejedno její panství ochránci i nadále vztahovali své soudní pravomoci a právo vybírat dávky, jejichž původ lidé chápali stále méně. Sedláci z trpělivého díla svých pánů neměli vždy užitek. Odkoupená renta se totiž vybírala i nadále, pouze s tím rozdílem, že se od nynějška platila biskupovi či mnichům, místo aby z ní bohatl nějaký drobný venkovský šlechtic z okolí. Tím, že se církev odhodlala k těmto nevyhnutelným obětem, však unikla její vrchnostenská moc jednomu z nejzákeřnějších nebezpečí, jaké ji kdy ohrožovalo. Za tuto reformu ale zaplatili především tito drobní a střední páni, bez nichž by se nejednomu rytířskému rodu minulosti nikdy nepoda­ řilo zbavit se své někdejší průměrnosti a kteří nyní byli nuceni zříci se užívání kdysi téměř neomezeně dostupných zdrojů. Ke konci druhého feudálního věku byli místní ochránci téměř zneškodněni. Úřad vrch­ ního ochránce se sice udržel, ale jeho prvořadými držiteli byli králové a nejvyšší baroni. V této době už se nadto obecné „ochrany" všech kos­ telů ve státě začínaly dovolávat monarchie. Biskupové, kapituly a kláš­ tery si také troufli odmítnout nákladné služby množství drobných obhájců jen proto, že se nyní mohli v zájmu zajištění své bezpečnosti spokojit s oporou velkých královských či knížecích vlád, které znovu získaly někdejší údernost. Ale i za tuto ochranu, ať už se nazývala jak­ koli, se i nadále muselo platit, a to velmi tíživými závazky a peněžními dávkami, jejichž tlak neustále rostl. ,Je dobré, jsou-li kostely bohaté," vložil nelíčené do úst německému králi Jindřichu II. padělatel z 12. sto­ 20 letí, „protože čím víc se dá, tím víc se vyžaduje." ) Církevní panství, teo­ reticky nezcizitelná a už samou svou povahou chráněná před věčným nebezpečím dědického dělení, byla v tomto proměnlivém světě už od počátku pozoruhodně stabilním prvkem. V okamžiku sbírání sil proto měla být tím cennějším nástrojem v rukou velkých autorit.

4. CHAOS A BOJ PROTI CHAOSU Meze jednotlivých pravomocí Často dnes hovoříme o feudálních státech. Tento pojem jistě nebyl in­ telektuální výbavě učenců cizí. Texty dokonce někdy uvádějí starý ter­ mín respublica. Vedle povinností k blízkému pánovi uznávala politická morálka také závazky vůči této vyšší autoritě. Jak řekl Bonizo ze Sutri,

416

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

rytíř musí „obětovat život na obranu svého pána a za stav věci veřejné 21

bojovat do posledního dechu". ) Tato představa státu však byla velmi odlišná od té dnešní. Především měla mnohem užší obsah. Seznam činností, jež nám připadají neoddělitelné od představy státu a jež přitom feudální státy vůbec neznaly, by byl dlouhý. Vzdělávání náleželo církvi, stejně jako sociální péče, která byla totožná s charitou. Veřejné práce byly ponechány iniciativě jednotlivých uživatelů či drob­ ným lokálním autoritám, což byl obzvláště citelný rozchod s římskou tradicí i s tradicí Karla Velikého. Podobnými věcmi se vládcové začali znovu zabývat až ve 12. století, a to spíš než v rámci monarchií v ně­ kolika knížectvích, která předběhla dobu: například v Anjou Jindřicha Plantageneta, budovatele ochranných hrází na Loiře, či ve Flandrech, které hraběti Filipu Alsaskému vděčí za několik kanálů. Na zásah králů či knížat do stanovování cen či na jejich dosud nesmělé plánování hos­ podářské politiky bylo třeba vyčkat následujícího století. Jedinými auto­ ritami, udržujícími ozdravné zákonodárství, byly ve druhém feudálním věku po pravdě řečeno jen mocnosti mnohem menšího dosahu, svou podstatou vlastní feudalitě zcela cizí. Města se totiž už od své proměny v samostatná společenství starala o školy, špitály a nařízení hospodář­ ské povahy. Král či vysoký baron měl totiž pouze tři základní povinnosti: zajiš­ ťovat svému lidu duchovní spásu prostřednictvím zbožných nadací a ochranou pravé víry; bránit jej proti nepřátelům zvnějšku, což byla ochranná funkce, k níž eventuálně přistupoval ještě výboj, motivo­ vaný otázkou cti a touhou po moci; a konečně udržovat spravedlnost a vnitřní mír. Jelikož mu tedy jeho poslání ukládalo především boj s útočníky či nepřáteli, spíš válčil, trestal a potlačoval, než aby spra­ voval. Takto chápaná funkce tedy byla již sama o sobě velmi náročná. Jedním ze společných rysů všech druhů moci totiž byla ne-li přímo jejich slabost, pak alespoň neustále selhávající účinnost. A tato vada se nikde neprojevovala jasněji než tam, kde šlo o větší ambice a kde se očekával širší mocenský dopad. Když se bretaňský hrabě roku 1127 přiznal, že nedokáže ochránit jeden ze svých klášterů před svými vlast­ ními rytíři, upozornil tak jen na slabost nevýznamného teritoriálního knížectví. Mezi panovníky, jejichž moc kronikáři vynášeli do nebe, by­ chom však nenašli ani jediného, který by nemusel trávit dlouhá léta po­ tlačováním vzpour. Celý stroj někdy zablokovalo maličké zrnko písku. Císaře Jindřicha II. zastavil na tři měsíce drobný odbojný hrabě, který

MOC NAD LIDMI

417

22

se opevnil ve svém hnízdě. ) Už jsme se setkali s hlavními důvody této krátkodechosti: s pomalou dopravou, nedostatkem peněžních rezerv, nutností přímého kontaktu s lidmi k uplatnění reálné autority. Ota z Freisingu, který chtěl svým nelíčeným výrokem vyslovit svému hr­ dinovi pochvalu, prohlásil, že když se roku 1157 Fridrich Barbarossa „znovu odebral na sever od Alp, jeho přítomnost vrátila mír Frankům [tzn. Němcům] a vzala ho Italům". K tomu si připojme neodbytnou konkurenci osobních vazeb. Ještě uprostřed 13. století jistá sbírka fran­ couzského zvykového práva připouštěla, že existují případy, kdy může vazal nějakého barona oprávněně válčit s králem, totiž přidá-li se na 23 stranu svého pána. ) Nejlepší myslitelé stát zjevně pokládali za trvalý. Konrádovi II. vlo­ žil jeho kaplan do úst tento výrok: „Zemře-li král, království žije dál, jako loď, jíž zemřel kapitán." K obecnému přesvědčení však měli mno­ hem blíž lidé z Pavie, jimž byla tato výtka určena. Ti popírali, že by se snad dopustili zločinu, když zničili císařský palác. Jak totiž sami tvr­ dili, stalo se tak v době interregna: „Svému císaři jsme sloužili, dokud žil. Jakmile však zemřel, žádného krále už jsme neměli." Opatrní lidé si nezapomněli nechávat od nového panovníka potvrdit privilegia, která jim byla udělena jeho předchůdcem, a uprostřed 13. století se angličtí mniši nebáli před královským dvorem tvrdit, že jistá listina, která pozměňovala starší obyčej, platila jen za života jejího autora. 24 ) Řečeno ji­ nými slovy, konkrétní představa vůdce se od abstraktní myšlenky moci oddělovala jen těžko. I samotní králové se jen obtížně dokázali povznést nad úzce vymezené vnímání rodiny. Podívejme se, jak mělo být podle vůle Filipa II. Augusta, který se chystal na křížovou výpravu, naloženo v případě jeho smrti s jeho pokladem, s onou nezbytnou základnou každé královské moci. Kdyby jej jeho syn přežil, měla být v almužnách rozdána jen polovina pokladu. Kdyby však dítě zemřelo dříve než jeho otec, měl být poklad rozdán celý. Nepředstavujme si však nějaký personálně absolutistický režim, a to ani z právního, ani z praktického hlediska. Podle tehdy obecně přijímaného kodexu dobré vlády nemohl žádný vládce, ať už jakýkoli, rozhodnout nic závažného, aniž by si předtím vyžádal radu. Nikoli sa­ mozřejmě radu lidu. Nikdo se nedomníval, že by snad měl být lid do­ tazován přímo či prostřednictvím nějakých volených zástupců. Nebyli snad podle božího plánu jeho přirozenými zástupci mocní a bohatí? Král či kníže měl tedy žádat o vyjádření své nejvýznamnější poddané

418

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

a své vlastní věrné, zkrátka svůj dvůr ve vazalském smyslu slova. Tuto nezbytnou konzultaci ve svých listinách nikdy nezapomínali zmínit ani nejhrdější monarchové. Nepřiznal snad císař Ota L, že zákon, který měl být vyhlášen na jednom shromáždění, nemohl být zveřejněn „z důvodu 25 nepřítomnosti několika magnátů"? ) Více či méně přísné dodržování tohoto pravidla záviselo na rovnováze sil. Vždy však bylo neopatrné pře­ kračovat je příliš otevřeně. Jedinými nařízeními, která poddaní vyššího postavení skutečně pokládali za směrodatná, byla ta, jež byla vyslovena buď s jejich souhlasem, nebo alespoň v jejich přítomnosti. V této ne­ schopnosti pojímat politickou vazbu jinak než jako přímý kontakt mu­ síme znovu rozpoznat jednu z hlubokých příčin feudální rozdrobenosti. Násilí a mírové snahy Obraz feudální společnosti, především společnosti prvního feudálního věku, který by bral v úvahu jen právní instituce, a přitom by zapomínal, že člověk tehdy žil ve stavu neustálé a bolestné nejistoty, by skutečnost zpodobňoval velmi nepřesně. Nešlo o obavu ze strašlivého, kolektiv­ ního a dočasného nebezpečí, jaké dnes skýtá svět vyzbrojených národů, ani - přinejmenším tedy ne především - o strach z hospodářských sil, jaké drtí obyčejné lidi či ty, kteří mají smůlu. Hrozba, která byla sou­ částí každodenního života, neblaze ovlivňovala osud každého člověka. Války, vraždění či případy zneužití síly ostatně vrhly svůj stín na kaž­ dou z předcházejících stránek naší analýzy. Příčiny, které z násilí udělaly jeden ze znaků této doby a tohoto společenského systému, nyní postačí shrnout několika slovy. Jakmile zanikne římská říše Franků a na vznešený trůn dosednou nejrůznější králové, člověk se bude moci spolehnout už jen na vlastní meč." Tak hovořil kolem poloviny 11. století pod rouškou proroctví jeden ravennský mnich, který na vlastní oči viděl a oplakával zhroucení velkého říšského snu.26) Lidé této doby si tedy velmi jasně uvědomovali, že rozpoutání zla usnadňovala slabost států, jež byla sama do značné míry důsledkem nepotlačitelné přivyklosti nepořádku. Na zničení sta­ rých mocenských struktur se podílely také nájezdy, které všude zavlekly vraždění a rabování. Násilí však plynulo i z vlastního společenského uspořádání a mentality. Předně bylo součástí ekonomiky. Jaký jiný způsob, jak zbohatnout, byl v této době ojedinělých a nesnadných styků jistější než kořist a útlak?

MOC NAD LIDMI

419

Především z nich žila celá vládnoucí a válečnická třída. Jeden mnich tak mohl jménem jistého pána ve své listině nezúčastněně prohlásit: postu­ puji tuto půdu „nezatíženou dávkami, platbami či berněmi, robotou 27

(...) ani žádnými věcmi, jež mají rytíři ve zvyku brát chudým násilím". ) S násilím dále počítalo právo, a to jednak vzhledem ke zvykovému principu, který vedl v dlouhodobé perspektivě k legitimizaci téměř každé uzurpace, a dále vzhledem k pevně zakořeněné tradici, která je­ dinci či malé skupině přiznávala právo, či jim dokonce ukládala povin­ nost zajistit si spravedlnost. Rodinná vendeta, jež byla zodpovědná za nespočet krvavých dramat, nebyla jedinou formou osobní exekutivy, která neustále ohrožovala veřejný pořádek. Když mírová shromáždění zakázala, aby oběť hmotné újmy, reálné či jen fiktivní, dosáhla odškod­ nění zabavením majetků škůdce, byla si dobře vědoma toho, že tak po­ stihovala jednu z nejčastějších příčin nepokoje. Násilí bylo konečně také součástí mravů. Lidé, kteří dokázali jen s obtížemi potlačit své pudy, kteří byli jaksi nervózně lhostejní k bolesti a neměli úctu k životu, v němž viděli jen přechodný stav před věčností, totiž měli silný sklon pokládat téměř zvířecí rozvoj tělesné síly za otázku cti. „Poddaní svatého Petra," napsal kolem roku 1024 biskup Burchard z Wormsu, „se denně dopouštějí vražd jako divoká zvířata. Vrhají se na sebe z opilosti, pýchy či jen tak pro nic za nic. Za poslední rok zavraž­ dili služebníci církve pětatřicet nevinných poddaných svatého Petra a vrahové, místo aby se káli, se ještě chlubí svými zločiny." Anglický kro­ nikář, který téměř o století později chválil velký mír, jejž ve svém krá­ lovství nastolil Vilém Dobyvatel, se domníval, že jeho úplnost nemůže vyjádřit lépe než těmito dvěma rysy: že už žádný člověk nemůže zabít jiného člověka, ať už mu bylo jakkoli ukřivděno; a že může každý bez obav cestovat po Anglii s měšcem plným zlata. 28 ) Nelíčené tak poukázal na oba kořeny nejběžnějších svárů: jednak na mstu, jež se mohla podle soudobého myšlení hájit morálním oprávněním, ale i na krádež, která žádnou omluvu neměla. Tímto násilím však nakonec trpěli všichni a víc než kdokoli jiný si jeho ničivých důsledků byli vědomi právě vládcové. Z nitra této po­ hnuté doby se tak s veškerou silou, jakou představovala snaha o ten nejcennější a nejméně dostupný ze všech „božích darů", ozývá dlouhé volání po míru. Tedy především po míru vnitřním. Pro krále či knížete nebylo větší chvály než titul „Mírumilovný". Toto slovo však musíme chápat v jeho plném významu, tedy nikoli jen jako označení toho, kdo

420

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

mír přijímá, ale toho, kdo jej prosazuje. „Mír budiž v království": tak zněla modlitba v den svěcení nového krále. „Požehnáni nechť jsou mírotvůrci," zvolal Svatý Ludvík. Tato snaha, kterou sdílely všechny au­ tority, byla někdy vyjádřena působivě prostými slovy. Poslechněme si moudré zákony krále Knuta, téhož Knuta, o němž jistý dvorský básník prohlásil: „Byl jsi ještě mlád, ó vladaři, a už za tebou zůstávaly lidské příbytky v plamenech. [...] Chceme, aby každý muž starší dvanácti let přísahal, že se nikdy nedopustí krádeže ani nebude pomáhat zloději."29) Právě proto, že velké světské autority nebyly dost silné, se ale rozvinulo spontánní úsilí o nastolení tohoto tolik vytouženého pořádku na okraji světa řádných vládců a z podnětu církve. Mír a „boží příměří"30) Mírové spolky se zrodily na shromážděních biskupů. V prostředí du­ chovenstva se vědomí lidské sounáležitosti opíralo o představu mys­ tického těla Spasitele. „Nechť žádný křesťan nezabije jiného křesťana," prohlásili roku 1054 biskupové z provincie Narbonne, „protože není pochyb o tom, že zabít křesťana znamená prolít Kristovu krev." V praxi si nadto církev byla vědoma vlastní mimořádné zranitelnosti. A konečně také pokládala za svou zvláštní povinnost chránit vedle vlastních členů také všechny slabé, ony miserabiles personae, na něž měla podle kanonic­ kého práva dohlížet. I přes ekumenický charakter mateřské instituce a s výjimkou pozdní podpory reformovaného papežství bylo hnutí ve svých počátcích ryze francouzské a úžeji pak akvitánské. Toto úsilí, které se zrodilo zřejmě kolem roku 989 na koncilu v Charroux nedaleko Poitiers, jehož pří­ kladu měly záhy následovat synody od Španělské marky až po Berry a Rhónu, se rozšířilo do Burgundska a na sever království až ve druhém desetiletí 11. století. Jeho propagátory u italských biskupů se v letech 1040 a 1041 stalo několik prelátů z arelatského království spolu s clunyjským opatem. Zřejmě však bez většího úspěchu.31) Kraje Lotrinska a Německa byly vážně zasaženy až ke konci 11. století, Anglie dokonce nikdy. Tato vývojová specifika lze snadno vysvětlit odlišnostmi v po­ litické struktuře. Když roku 1023 biskupové ze Soissons a Beauvais, kteří utvořili mírový spolek, vyzvali svůj protějšek z Cambrai, aby se k nim připojil, tento prelát, který byl stejně jako oni sufragánem remešské metropole, jež sice ležela ve Francii, ale byla závislá na říši, odmítl

MOC NAD LIDMI

421

s odůvodněním, že by bylo „nevhodné", kdyby se biskup pletl do věcí, které náležejí králům. V říši a zejména pak v říšském episkopátu totiž byla myšlenka státu dosud velmi živá a ani sám stát se nezdál být zcela neschopný vykonávat svou funkci. I v Kastilii a Leonu se velkému ar­ cibiskupovi z Compostely Diegu Gelmirezovi podařilo uvést v život usnesení koncilu, přijatá po vzoru „Římanů a Franků", až díky nástup­ nické krizi roku 1124, která monarchii značně oslabila. Ve Francii byla slabost monarchie naopak všude očividná. Zejména však v neuspořá­ daných krajích na jihu či ve středu země, které už dlouho vedly takřka nezávislou existenci a kde se nadto nepodařilo utvořit stabilní knížectví, jako byly Flandry či Normandie. Zdejší lidé tak mohli buď podlehnout anarchii, nebo si pomoci sami. Potlačit veškeré násilí bylo zcela nemyslitelné. Přinejmenším však bylo možné doufat, že se podaří vymezit jeho mantinely. Nejprve za­ jištěním zvláštní ochrany některým osobám či věcem, což byl původní význam pojmu „boží mír". Jejich soupis, stanovený koncilem v Charroux, byl dosud jen elementární: vyslovoval zákaz pronikat násilím do kostelů či je vykrádat, krást sedlákům dobytek, zaútočit na duchovního, není-li ozbrojen. Později byl tento seznam rozšířen a upřesněn. Mezi osoby, jimž vzhledem k jejich přirozenosti náležela ochrana, byli zahr­ nuti kupci, poprvé zřejmě na synodu v Puy roku 990. Byl vypracován soupis zakázaných skutků, a to ve stále podrobnější podobě: například zákaz zničit mlýn, otrhat plody z vinic, napadnout člověka, který jde do kostela či z kostela. I nadále se však počítalo s jistými výjimkami. Ně­ které si zjevně vynucovaly potřeby související s válkou: roku 1023 povo­ luje přísaha z Beauvais zabíjet dobytek venkovanů pro vlastní obživu či pro obživu osobní eskorty. Jiné si lze vysvětlit respektem vůči nátlaku či dokonce vůči násilí, jež byly v této době chápány jako legitimní sou­ část každého výkonu moci: „Neokradu sedláky," slibovali roku 1025 páni, kteří se sešli v Anse na řece Saóně, „a neporazím jejich zvířata, s výjimkou těch, která žijí na mých vlastních pozemcích." Některé vý­ jimky byly nevyhnutelné vzhledem k všeobecně respektovaným práv­ ním či morálním tradicím. V případě vraždy počítalo právo téměř vždy, ať už explicitně či implicitně, s následnou odplatou. Zabránit tomu, aby byli nevinní a prostí lidé zatahováni do sporů mocných, předejít mstě, pokud nemá jiné odůvodnění, jak prohlásil koncil v Narbonne, než spor o půdu či dluh, a především omezit krádeže: už tyto ambice se zdály být poměrně vysoké.

422

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Vedle osob a věcí, které si zasluhovaly zvláštní ochranu, však existo­ valy také dny, během nichž bylo násilí zakázáno. Už jeden karolinský listinář zakazoval, aby se ve mstě pokračovalo i v neděli. K tomuto pří­ kazu se poprvé vrátil zřejmě až nevýznamný diecézní synod, který se konal „na louce u Toulonges" v Rousillonu - nikoli samozřejmě proto, že by byl onen starý listinář dosud znám, ale že byla tato myšlenka dosud živá. Vzápětí dosáhl rychlého úspěchu, přičemž se obvykle pojil s příkazy druhého typu. Záhy se zdál ostatně jediný den oddechu pří­ liš málo. To už se však, tentokrát na severu Francie (v Beauvais roku 1023), objevilo souběžně s nedělním tabu také tabu velikonoční. „Boží příměří", jak se nazýval tento pravidelný klid zbraní, se pomalu rozšířilo nejen na významné svátky, ale i na tři dny v týdnu bezprostředně před­ cházející neděli. Tyto dny počínaje středečním večerem představovaly jakousi přípravu na tento svátek. Válka tak měla nakonec k dispozici méně času než mír. Jelikož se v tomto případě nepřipouštěla více méně žádná výjimka, mohlo jít o mimořádně blahodárný zákon, kdyby však nežádal příliš. Často proto zůstal jen mrtvou literou. První koncily, jako byl ten v Charroux, se omezily na tu nejbanálnější formu legislativní činnosti, totiž na penalizování přečinů náboženskými tresty. Kolem roku 9 9 0 však biskup Vít z Puy shromáždil věřící své die­ céze, rytíře i sedláky, na jedné louce a „požádal je, aby se přísahou zavá­ zali, že budou zachovávat mír, nebudou ohrožovat kostely a chudé na majetku a že vrátí, co předtím zcizili. [...] Ti však odmítli." Prelát poté v noci svolal oddíly, které předtím potají svolal, a „ráno pak vzpurníky přinutil, aby odpřisáhli mír a odevzdali rukojmí, což se s boží pomocí stalo". 32 ) Tak podle místní tradice vznikla, ne zcela dobrovolně, první „mírová smlouva". Po ní pak následovaly další, až záhy nebylo shro­ máždění usilujícího o omezení násilí, které by neskončilo takovouto velkou kolektivní přísahou, zaručující smír a řádné konání. Tento slib, inspirovaný usneseními koncilu, byl zároveň stále podrobnější a někdy jej také provázelo předání rukojmí. Skutečným specifikem mírového hnutí tak byly právě tyto přísežné spolky, jež se snažily zapojit do mí­ rového díla veškerý lid, který samozřejmě zastupovali především jeho malí či velcí vůdcové. Zbývalo přinutit k poslušnosti nebo potrestat ty, kteří přísahat od­ mítli, či ty, kteří své závazky porušili. Od duchovních trestů se dal totiž samozřejmě očekávat jen dočasný účinek. Co se týče trestů svět­ ských, jež se shromáždění rovněž snažila stanovit, zejména ve formě

MOC NAD LIDMI

423

odškodnění obětí a pokut, ty mohly mít jakousi váhu jen za předpo­ kladu, že existovala autorita, která by byla schopná je uložit. Lidé se zřejmě odevzdávali nejprve do rukou existujících mocen­ ských struktur. Porušení míru spadalo pod soudní pravomoc „pána země", jenž se k tomuto úřadu náležitě zavázal a jehož zodpovědnost mohla být rovněž udržována v bdělosti prostřednictvím rukojmí, jak to vidíme na koncilu v Poitiers. Neznamenalo to však vrátit se k témuž systému, který se předtím ukázal nefunkční? Přísežné spolky, jejichž původním cílem bylo pouze zavázat lidi široce pojímaným pozitivním slibem, tak měly tendenci téměř nevyhnutelně se proměnit ve výkonné orgány. Je možné, že si tyto spolky někdy určovaly, alespoň tedy v Languedoku, vlastní soudce mimo rámec běžného soudnictví, kteří byli pověřeni trestáním provinění proti pořádku. Každopádně je jisté, že mnohé z nich utvořily skutečné vojenské oddíly. Slo vesměs o pouhé uzákonění staršího principu, který ohroženému společenství přiznával právo na obranu před lupiči. I v tomto případě se tak dělo původně se zjevnou snahou o respektování stávajících autorit. Silami, jimž koncil v Poitiers svěřil úkol přimět viníka k uznání své viny v případě, že se to nepodařilo jeho vlastnímu pánovi, jsou další páni, kteří složili společ­ nou přísahu. Záhy se však utvořily ligy nového typu, které rozhodně překročily rámec tradičních struktur. V jistém textu se náhodou do­ chovala vzpomínka na konfederaci, kterou roku 1038 zřídil arcibiskup z Bourges Aimon. Přísaha byla vyžádána od všech příslušníků diecéze starších patnácti let prostřednictvím jejich farářů. Ti pak pochodovali v čele farních vojsk pod rozvinutými korouhvemi svých kostelů. Tato lidová armáda zničila a vypálila nejeden hrad, a to až do okamžiku, kdy toto špatně vyzbrojené vojsko, jehož jízda se musela spokojit s osly místo koní, porazil pán z Déolsu na březích řeky Cher. Podobné spolky také musely nutně vzbuzovat silné antipatie, jež se neomezovaly jen na kruhy, které měly největší zájem na trvání anarchie. Jednoznačně v nich totiž bylo cosi, co se protivilo hierarchii: nejen proto, že stavěly sedláky proti loupeživým pánům, ale také a možná především z toho důvodu, že lidi podněcovaly k tomu, aby se bránili sami, místo aby očekávali ochranu od běžných mocenských struktur. V této době tomu ještě nebylo tak dávno, co za krásných časů Karlovců zakázal Karel Veliký „gildy" či „bratrstva", a to i přesto, že jejich cílem bylo potírání loupežnictví. Zjevné pozůstatky praktik přejatých z germánského pohanství a nebyly jediným důvodem tohoto zákazu. Stát, který se snažil opřít

424

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

o myšlenku veřejné funkce a o vztahy osobní závislosti, využité ve pro­ spěch monarchického řádu, nemohl strpět, aby dohled vzaly do rukou skupiny bez příslušného pověření, jež nadto podle kapitulám obvykle se­ stávaly z prostých venkovanů. Baroni a páni feudální éry si dobře hlídali svá práva. Jejich reakce se projevují s mimořádnou plasticitou v jisté pří­ hodě, jež byla v Akvitánii jakoby posledním zábleskem staletého vývoje. Roku 1182 měl jistý tesař z Puy vidění, na jehož základě založil mí­ rové bratrstvo, které se záhy rozšířilo po celém languedockém kraji až do Berry, ba dokonce až do Auxerrois. Jeho emblémem byla bílá kukla s jakousi šerpou, jejíž vnitřní pás, visící přes hruď, nesl obraz Panny Marie s nápisem: Beránku boží, který snímáš hříchy světa, dej nám mír. Vyprávělo se, že tomuto řemeslníkovi předala odznak i s příslušným heslem sama Panna Marie, která se mu zjevila. V rámci skupiny byl vý­ slovně zakázán jakýkoli druh vendety. Pokud se některý z jejích členů dopustil vraždy, měl dát bratr zavražděného, pokud sám patřil k bra­ trstvu, vrahovi smírčí polibek a zavést ho do vlastního domu, kde ho měl na znamení odpuštění pohostit. Tito hlasatelé pokoje, jak sami sebe rádi nazývali, ostatně neměli nic společného s myšlením Lva Ni­ kolajeviče Tolského. Proti loupežným bandám vedli tvrdou a vítěznou válku. Tyto spontánní zásahy však začaly záhy vzbuzovat obavy v pan­ ských kruzích. Týž mnich, který v Auxerre roku 1183 zahrnoval ony dobré služebníky pořádku chválou, následujícího roku příznačně obrá­ til kabát a začal na jejich neposlušnou „sektu" házet špínu. Podle jiného kronikáře byli obviňováni z toho, že usilují „o zkázu institucí, jež nám vládnou z vůle boží, a o zničení vlády mocných tohoto světa". K tomu dodejme, že nekontrolovaná vnuknutí nějakého osvíceného laika, tudíž zřejmého nevzdělance, ať už šlo o tesaře Duranda či Janu z Arku, při­ padala strážcům víry nikoli bezdůvodně vždy jako značná hrozba pro pravověří. „Spříseženci" z Puy a jejich spojenci, které nakonec roz­ drtilo spojené vojsko baronů, biskupů a loupeživých band, skončili stejně neslavně jako mírové oddíly z Berry v předcházejícím století. Tyto katastrofy byly jen obzvláště výmluvným příznakem neúspěchu obecnějšího dopadu. Církevním synodům ani mírovým ligám, které ne­ dokázaly zajistit řádný dohled a spravedlivé soudnictví, bez nichž je mír nemyslitelný, se nikdy nepodařilo potlačit nepokoje s trvalým výsledkem. „Lidské pokolení," píše Raoul Glaber, „je jako pes, který se vrací ke svým zvratkům. Slib byl sice dán, nikoli však dodržen." V jiných prostředích a v jiné podobě však měl tento zklamaný sen zanechat hluboké stopy.

MOC NAD LIDMI

425

Právě trestnými výpravami, které pod korouhvemi jednotlivých cír­ kevních institucí směřovaly proti hradům loupeživých pánů, začalo v Mans roku 1070 francouzské hnutí komun. Historik „božích mírů" zde rozpoznává staré známé konstanty, včetně pojmu „svaté instituce", jímž zdejší mladé společenství označovalo své dekrety. Je sice pravda, že měšťany vedla ke sjednocení i řada jiných potřeb odlišné povahy. Jak ale zapomenout na to, že jedním z hlavních zdůvodnění existence tohoto městského „přátelství", jak si některé skupiny rády říkaly, bylo potlačení či zmírnění vendet mezi členy spolku a vně boj proti lupičství? A jak bychom především mohli nepřipomenout vztah mezi mí­ rovou smlouvou a smlouvou komuny, kterým je v obou případech táž přísaha rovných, jejíž revoluční akcent jsme si již uvědomili? Na rozdíl od velkých konfederací, které vznikly pod záštitou koncilů či prelátů, komuna sdružovala osoby z jednoho města, které spojovala silná třídní solidarita a kteří už dávno žili bok po boku. Tato sevřenost byla jednou z příčin její údernosti. Po vnitřním řádu však toužili i králové a knížata, a to ať už z titulu svého poslání či prostě ze zištnosti. Ti také dlouho neváhali a toto hnutí, které vzniklo bez jejich přičinění, využili ve svůj prospěch, přičemž se každý ve své vlastní sféře prohlásili „velkými mírotvůrci" (grands paciaires), podle titulu, který roku 1226 výslovně přijal jeden z provensálských hrabat. 33 ) Už arcibiskup Aimon zřejmě snil o tom, že si z pověstných mí­ rových oddílů z Berry udělá nástroj skutečné provinční suverenity. Také v Katalánsku se hrabata nejprve jen účastnila synod, záhy však začala zařazovat příslušná rozhodnutí do vlastních listin, přičemž těmto vý­ půjčkám vtiskla ráz, který pomalu proměnil církevní mír v mír knížecí. V Languedoku a zejména v diecézích Centrálního masivu zajistil rozvoj peněžního oběhu mírovým spolkům ve 12. století pravidelné financo­ vání: pod názvem commun depaix či pezade se zde vybíral příspěvek, který měl sloužit k odškodňování obětí nepokojů a zároveň k hrazení výprav. Výběr poplatku měly na starosti farní struktury a pokladnu spravoval biskup. Tento příspěvek však záhy ztratil svůj původní charakter. Mag­ náti - především toulouská hrabata, která byla přímými pány či lenními pány řady hrabství - přinutili biskupy, aby se s nimi dělili o zisky, a na původní určení těchto příjmů ostatně zapomněli i sami biskupové. Nejtrvalejším výsledkem tohoto velikého úsilí o spontánní obranu, protože pezade měla existovat až do revoluce roku 1789, v tomto případě nakonec bylo jeho přispění k pozoruhodně brzkému vzniku pozemkové daně.

426

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

S výjimkou Roberta Zbožného, který kvůli mírovým přísahám svolal několik velkých shromáždění, se Kapetovci o tyto instituce zjevně nesta­ rali, zřejmě proto, že podle nich zasahovaly do jejich vlastních soudních pravomocí. Za Ludvíka VI. útočily farní oddíly na panské pevnosti na­ opak v bezprostředních královských službách. Co se týče slavnostního desetiletého míru, který vyhlásil jeho nástupce roku 1055, ten už nesl i přes citelný vliv obvyklých konciliárních ustanovení všechny známky aktu monarchické autority. V nejsilnějších knížectvích severní Francie, v Normandii a ve Flandrech, knížata naopak pokládala za užitečné se k úsilí mírových přísah připojit hned od počátku. Roku 1030 se Balduin IV. Flanderský spojil s biskupem z Noyon-Tournai, aby dosáhl roz­ sáhlého kolektivního slibu. Roku 1047 vyhlásil boží mír koncil v Caen, snad pod vlivem vlámských textů. Nikde však nevidíme žádné ozbro­ jené ligy. Ty by nebyly trpěny a zdály by se bezpředmětné. Hrabě či vé­ voda - tomu v Normandii napomáhaly jisté tradice charakteristické pro skandinávské právo - pak velmi rychle nahradil církev v její roli zá­ konodárce, soudce a strážce pořádku. Nejdlouhodobějších účinků a zároveň i nejpodivnějších forem do­ sáhlo hnutí božích mírů v říši. Už víme, s jakým oporem se zde původně setkalo. I zde byli samozřejmě lidé od počátku 11. století na velkých shromážděních vyzýváni k obecnému smíření a ukončení násilí. Dělo se tak ale na královských sněmech a prostřednictvím královských dekretů. Věci zůstaly v tomto stavu přinejmenším až do velkého sporu mezi Jin­ dřichem IV. a Řehořem VII. Pak byl roku 1082 poprvé vyhlášen boží mír, a to v Lutychu místním biskupem a za přítomnosti baronů zdejší diecéze. Pozornost si zaslouží i místo a datum této události. Lotharin­ gie se totiž otevírala západním vlivům víc než vlastní Německo. Nadto uplynulo sotva pět let od chvíle, co se proti Jindřichovi IV. pozvedl první protikrál. Tento akt, podniknutý z iniciativy proříšského biskupa, ale nesměřoval proti monarchii, neboť jej potvrdil sám Jindřich. Ovšem z daleké Itálie. Zhruba v téže době však začali pociťovat nutnost sjed­ notit se v boji proti anarchii také baroni z těch částí Německa, kde už říšská autorita nebyla uznávána. Církev a lokální mocenské struktury se tak zjevně snažily vzít povinnosti králů do vlastních rukou. Říšská monarchie ale dosud byla příliš silná na to, aby se této zbraně zřekla. Jindřich IV. po svém návratu z Itálie začal sám vydávat zákony proti násilí a od této chvíle císařové či králové po několik století vyhla­ šovali čas od času rozsáhlé mírové konstituce, které se někdy vztahovaly

MOC NAD LIDMI

427

na tu či onu konkrétní provincii, ale nejčastěji na celou říši. Nebyl to jen pouhý návrat ke starším praktikám. Pod vlivem francouzských mírů zprostředkovaných Lotrinskem byly někdejší velmi obecné příkazy na­ hrazeny nebývalým luxusem stále podrobnějších pravidel. Postupně se tak prosadil zvyk vkládat do těchto textů nejrůznější zákazy, jež měly se svým původním účelem už jen vzdálenou souvislost. Jak přiléhavě říká jedna švábská kronika z počátku 13. století: „Friedesbriefe jsou jedi­ nými zákony, kterými se Němci řídí."34) Uvážíme-li, že toto veliké úsilí, o něž se pokusily synody a spříseženství, vedlo v Languedoku ke vzniku knížecí daně, pak jeho přispění k obnově monarchického zákonodár­ ství v Německu rozhodně nebylo jeho nejméně paradoxním důsledkem. Své mírové ligy či „gildy" měla svým způsobem i Anglie 10. a 11. sto­ letí. Statuta londýnské gildy, jež byla zaznamenána písemně mezi léty 930-940, jsou mimořádným svědectvím o nejistotě a násilí: překotně fungující soudnictví, pronásledovatelé vysílaní po stopě zlodějů do­ bytka - jako bychom se ocitli mezi průkopníky na Divokém západě v hr­ dinských dobách „Frontery". V tomto případě se však jednalo o zcela laický dohled drsného společenství a lidový trestní zákoník, jehož kr­ vavá přísnost, o níž svědčí dodatek k tomuto textu, zarazila i krále a biskupy. Pod označením gildy chápalo germánské právo spolky svo­ bodných lidí mimo rodová pouta, které měly tyto rodové vazby do jisté míry zastupovat. K jejich hlavním rysům patřila přísaha, pravi­ delné hostiny, které v pohanských dobách provázely náboženské úlitby, někdy společná pokladna a především povinnost vzájemně si pomáhat: „Zůstaneme spojeni v přátelství i ve mstě, ať se stane cokoli," prohlašo­ vala londýnská nařízení. V Anglii, kde se vztahy osobní závislosti pro­ sadily všeobecně mnohem později než na kontinentě, tato uskupení ani zdaleka nebyla zakázána jako v karlovském státě, ba naopak je krá­ lové ochotně uznávali, aby se o ně mohli sami opřít při udržování po­ řádku. Zodpovědnost rodu či lorda ustoupila zodpovědnosti gildy za vlastní členy. Tuto praxi vzájemného ručení převzala z anglosaské tra­ dice i velmi silná královská moc, jež byla nastolena po normanském vpádu, mimo jiné i proto, aby z ní nakonec udělala - pod označením frankpledgey jehož historii už jsme nastínili35) - jedno ze soukolí nového panského systému. Ve specifickém vývoji anglické společnosti, která od režimu, kde kolektivní působení svobodného člověka ještě zcela neu­ stoupilo moci vůdce, přešla rovnou k tvrdé monarchii, se instituce bo­ žího míru francouzského typu nedokázaly prosadit.

428

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Přímo na kontinentě měly tyto snahy, jejichž živoucí sílu ukázaly už koncily a různé smlouvy, nakonec realizovat monarchie a územní knížectví, a to v okamžiku, kdy tyto celky přikročily k nezbytnému přeskupení sil.

5. SMĚŘOVÁNÍ K PŘESTAVBĚ STÁTŮ: VÝVOJ V JEDNOTLIVÝCH ZEMÍCH Příčiny přeskupení sil V průběhu druhého feudálního věku se dosud mimořádně rozdrobená společenská moc začala koncentrovat do rozsáhlejších organismů, a to samozřejmě nikoli nově vzniklých, ale ve své akceschopnosti v pravém smyslu slova obrozených. Zjevné výjimky, jako například Německo, jsou nepodstatné, přestaneme-li stát chápat výhradně ve vztahu ke králov­ ské moci. Tak všeobecný jev mohly řídit jen stejně všeobecně rozšířené příčiny. Na to, abychom sestavili jejich výčet, by téměř stačilo jen po­ zpátku vyjmenovat ty, které předtím vedly k rozdrobení. Ukončení nájezdů zbavilo královskou moc v jednotlivých zemích úkolu, který vyčerpával její síly. Zároveň umožnilo i mimořádný de­ mografický růst, na který od poloviny 11. století upozorňuje postup klučení. Zvýšená hustota obyvatelstva usnadňovala nejen udržování pořádku, ale i obnovu měst, řemesel a obchodu. Díky rychlejšímu a ak­ tivnějšímu oběhu peněz se znovu objevila daň a spolu s ní i placené úřednictvo a žoldácké armády, které nahradily nefunkční režim dě­ dičně smluvních služeb. Těchto proměn hospodářství uměli samo­ zřejmě využít i drobní a střední páni, kteří měli, jak jsme viděli, své vlastní „berně". Král či kníže však téměř vždy vlastnili víc půdy i vazalů než kdokoli jiný. Sama povaha jejich autority jim nadto poskytovala řadu příležitostí k vybírání poplatků, zejména od církevních institucí a měst. Denní příjem Filipa II. Augusta se v okamžiku jeho smrti řádově rovnal přibližně polovině o něco později přiznaného ročního příjmu jistého klášterního panství, které sice nepatřilo mezi ta nejbohatší, ale i tak disponovalo velmi rozsáhlými majetky v mimořádně prosperující provincii.36) Stát tak od tohoto okamžiku začal získávat onen základní prvek své nadvlády, totiž nesrovnatelně větší bohatství, než jakým dis­ ponovala jakákoli jiná osoba či společenství.

MOC NAD LIDMI

429

Podobně se měnila i mentalita. „Kulturní" renesance, zahájená na konci 11. století, člověku umožnila lépe pochopit vždy poněkud ab­ straktní společenskou vazbu, jakou je podřízenost jedince veřejné moci. Oživila také vzpomínku na velké civilizované monarchie minulosti, totiž na římskou říši, jejíž zákoníky vypovídaly stejně jako dějepisné knihy o majestátní velikosti absolutních vládců, a na říši karlovskou, okrášlenou kultem legendy. Lidí, kteří byli dost vzdělaní na to, aby na ně mohly působit podobné vlivy, byla ve srovnání s masou nepochybně i nadále jen hrstka. Sama o sobě se však tato elita výrazně rozrostla. V laickém prostředí pronikla vzdělanost vedle vysoké aristokracie pře­ devším do rytířských kruhů. Tito nepříliš majetní šlechticové, kteří byli v době, kdy musel být každý správce zároveň i vojevůdcem, užitečnější než klerikové a kteří podléhali méně než tito duchovní volání zájmů, jež byly světským mocnostem cizí, a kteří byli konečně už dlouhou dobu zběhlí v soudní praxi, a dávno před buržoazií tedy tvořili štáb mocen­ sky obrozených monarchií, Anglie Jindřicha Plantageneta a Francie Filipa II. Augusta a Svatého Ludvíka. Užívání, obliba a možnost pí­ semného projevu vedly v těchto státech ke vzniku archivů, bez kterých nemůže existovat jakákoli skutečně trvalá vláda. Soupisy povinností vyplývajících z držby lén, pravidelné vedení účtů, registra výdajů či pří­ jmů: tyto mnemotechnické pomůcky se v anglonormandském státě a v sicilském normanském království objevují uprostřed 12. století a na jeho konci pak i v království francouzském a ve většině jeho velkých kní­ žectví. Jejich vznik byl jako varovné znamení, že se na obzoru pozvedá nová mocnost, či alespoň mocnost, jež dosud působila jen při velkých církevních institucích a na papežském dvoře: byrokracie. I přesto, že byl tento vývoj ve svých hlavních rysech bezmála vše­ obecný, ubíral se v každé zemi jiným směrem. Na tomto místě postačí stručně se pozastavit nad třemi příklady, představujícími tři různé typy států. Nová monarchie: Kapetovci Karlovská monarchie čerpala ve své slavné éře sílu, ostatně velmi rela­ tivní, z uplatňování několika obecných principů: patřila sem vojenská služba požadovaná od všech poddaných, dále svrchovanost královského soudu, podřízené postavení hrabat, kteří tehdy byli skutečnými úřed­ níky, síť královských vazalů rozšířená po celé říši a konečně moc nad

430

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

církví. Co z toho všeho zbývalo francouzské královské moci na konci 10. století? Ve skutečnosti téměř nic. Je sice pravda, že především od doby, kdy korunu získali robertovští vévodové, a tak jí zajistili věrné pří­ vržence, skládal dost velký počet drobných a středních rytířů i nadále homagium přímo králi. Od této chvíle se s nimi však setkáváme téměř výhradně jen v onom poměrně omezeném prostoru severní Francie, kde požívala hrabských práv sama dynastie. Jinde měla - s výjimkou vysokých baronů - jen vazaly nepřímé, což znamenalo v době, kdy byl blízký pán jediným, k němuž vazal cítil silné pouto, obrovskou nevý­ hodu. Hrabata či vládcové území rovnajících se hrabstvím, kteří se tak stali zprostředkujícími články mnoha vazalských pout, sice nepopírali, že svou hodnost drží od krále, jejich úřad se však stal rodovým dědic­ tvím, zatíženým povinnostmi zvláštního typu. „Nejednal jsem proti králi," prohlásil podle jednoho svého současníka Eudes z Blois, který se snažil zmocnit hraběcího hradu Melun náležejícího jinému vazalovi Huga Kapeta, „protože králi je jedno, zda jeho léno drží ten či onen." 37 ) Rozumějme, pokud vazalské pouto i nadále existuje. Bylo to stejné, jako by řekl nějaký nájemce: „Není důležité, kdo platí nájemné, ale je-li za­ placeno." A to bylo ještě toto „nájemné", tedy věrnost a služba, často placeno velmi špatně. Jedinou královou armádou byli v běžné praxi jeho drobní vazalové, totiž „rytíři" kostelů, nad nimiž neztratil veškerou moc, a pěšáci, sebraní v jeho vlastních vesnicích a na pozemcích těchto církevních institucí. Někdy mu přivedli své oddíly někteří vévodové či velká hrabata - spíš však jako spojenci než jako poddaní. Téměř výhradně z týchž kruhů, tedy z řad drobných pánů, kteří byli ke králi poutáni bezprostředním homagiem, a z prostředí královských klášterů a kapitul, pocházeli i stě­ žovatelé, kteří i nadále vznášeli své kauzy před královským soudem. Když roku 1023 projevil jistý magnát, hrabě z Blois, své odhodlání pod­ řídit se rozsudku královského dvora, podmínil je tím, že mu budou nejprve postoupena léna, která byla přímo předmětem sporu. Králov­ ské moci zcela unikaly víc než dvě třetiny biskupství, které přešly pod vládu teritoriálních knížat, a to včetně čtyř kompletních církevních pro­ vincií, Rouenu, Dolu, Bordeaux a Narbonne. Těch, jež mu zůstala bez­ prostředně podřízena, však bylo po pravdě řečeno stále ještě dost. Díky některým z nich měla královská moc stále jakýsi vliv i v Akvitánii (pro­ střednictvím biskupství Le Puy) a v krajích pod vlámskou nadvládou (přes biskupství Noyon-Tournai). Většina těchto královských diecézí

MOC NAD LIDMI

431

však ležela rovněž mezi Loirou a hranicí říše. To platilo také o „králov­ ských" opatstvích, z nichž řada pocházela z dědictví Robertovců, kteří v době své vévodské vlády s kláštery cynicky handlovali. Tyto kostely se měly stát jednou z nejpevnějších opor monarchie. První Kapetovci však byli zřejmě příliš slabí na to, aby jejich vlastní duchovní přikládali větší význam privilegiím, která od nich mohli získat. Od Huga Kapeta známe za deset let vlády jen tucet listin - od jeho současníka císaře Oty III. za méně než dvacet let, z nichž ta první spadají dokonce do období krá­ lovy nezletilosti, více než čtyři sta. Tento nepoměr mezi slabostí královské moci ve Francii Occidentalis a jejím relativním leskem v sousedním velkém státě neunikl ani pozor­ nosti současníků. V Lotharingii se často hovořilo o „nedisciplinovaných mravech" tzv. Kerlinger, tedy obyvatel někdejšího království Karla Holého.38) Tento kontrast se ale snáze konstatuje, než objasňuje. Karlovské instituce původně nebyly na jedné straně silnější než na druhé. Vysvětlení je pravděpodobně třeba hledat v hlubších rysech společenské struktury. Velkým motorem feudálního drobení byla vždy moc lokál­ ního či osobního předáka nad drobnými skupinkami, jež tak unikaly jakékoli autoritě širšího dopadu. Dáme-li však stranou tradičně nepo­ slušnou Akvitánii, kraje, jež tvořily vlastní srdce francouzské monar­ chie, představovaly právě ony země mezi Loirou a Maasou, kde našly vztahy osobní závislosti svou vyvolenou zemi. Tam, kde byla převážná většina pozemků držbou či lénem a kde se jako „svobodný" záhy ozna­ čoval nikoli člověk bez pána, nýbrž ten, kterému ze všech výsad zbývalo už jen právo vybrat si svého pána, už pro skutečný stát nezbylo místo. I sama tato zkáza starého veřejného práva však měla nakonec osudu kapetovské monarchie posloužit. Ne, že by kdy novou dynastii napadlo distancovat se od karlovské tradice, z níž čerpala to nejlepší ze své mo­ rální síly. Zastaralé orgány franského státu však musela nutně nahradit jinými mocenskými nástroji. Protože dřívější králové pokládali hrabata za své zástupce, nenapadlo je, že by mohli některé z větších území ovlá­ dat jinak než prostřednictvím těchto úředníků. Nevidíme, že by některé z hrabství, podřízených bezprostřední královské vládě, získal Hugo Kapet z dědictví posledních Karlovců. Kapetovci, kteří pocházeli z rodu, jehož velikost se zrodila z kumulace hrabských „důstojenství", naopak zcela přirozeně pokračovali v téže politice i na trůně. Nikoli však bez jistého váhání. Francouzští králové byli někdy při­ rovnáváni k sedlákům, kteří trpělivě lepili jedno políčko k druhému.

432

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Tato představa je však mylná hned ze dvou důvodů. Jednak neodpo­ vídá mentalitě králů, kteří dosáhli pomazání a kteří nadto byli - stejně jako rytířská třída, s níž je spojoval týž způsob cítění - vždy velkými bojovníky, nebezpečně podléhajícími lákadlu prestižních dobrodruž­ ných podniků. Dále tato představa přisuzuje jejich záměrům konti­ nuitu, jakou historik při bližším pohledu konstatuje jen vzácně. Kdyby onen Bouchard z Vendóme, jehož Hugo Kapet udělal hrabětem Paříže, Corbeil a Melunu, měl kromě syna, který žil tehdy už dávno v klášteře, ještě jiné přímé potomky, vzniklo by přímo v srdci Ile-de-France vůbec nejnebezpečnější ze všech územních knížectví. Ještě Jindřich I. chápal udělení Paříže jako léna jako možnou eventualitu.39) Od karlovských praktik bylo zjevně těžké se odpoutat. Od počátku 11. století však králové postupně získali několik hrabství, aniž by do nich dosadili nového hraběte. Jinými slovy panovníci tyto magnáty právem přestali považovat za úředníky a začali se stále méně váhavě dosazovat sami na jejich místo. Na těchto územích, ať už zděděných po předcích či získaných teprve nedávno, jež byla tímto způ­ sobem zbavena clony mocenského mezičlánku, představovaly jediné zá­ stupce královské autority poměrně nevýznamné postavy, z nichž každá stála v čele nevelkého okrsku. A i když si zřejmě někteří tito prévóts, už vzhledem ke své bezvýznamnosti celkem neškodní, původně předávali svůj úřad z otce na syna, jejich páni z nich v naprosté většině případů v průběhu 12. století udělali bez velkých obtíží pouze dočasné nájemce. Od Filipa II. Augusta se pak na vyšším stupni správní hierarchie začali objevovat skuteční placení úředníci, tzv. baillis a sénéchaux. Jelikož fran­ couzská královská moc ve snaze přizpůsobit se novým společenským podmínkám svou moc skromně opřela o přímou vládu nad užšími sku­ pinami lidí, mohla z této situace, jakmile okolnosti umožnili přesku­ pení sil, vytěžit maximum ve prospěch velmi starých představ a postojů, jež i nadále zosobňovala. Nebyla však jedinou mocí, která této situace využila. K témuž jevu totiž došlo i v rámci dosud přežívajících velkých územních knížectví. Mezi mozaikou hrabství, jež si od Troyes až po Meaux a Provins doká­ zal kolem roku 1022 přivlastnit Eudes z Blois díky chytrému využití ro­ dinných vazeb, a champagneským státem počátku 13. století byl stejný rozdíl jako mezi královstvím Roberta Zbožného a státem Ludvíka VIII. Nový champagneský stát totiž disponoval nástupnickým právem, zalo­ ženým na principu primogenitury, a tudíž vylučujícím dělení, a s jasně

MOC NAD LIDMI

433

vymezenými správními okrsky, úředníky a archivy. Takto utvořené struktury byly natolik silné, že nezanikly ani poté, co je nakonec po­ hltila monarchie. Králové Francii každopádně spojili mnohem dříve, než ji sjednotili. V Anglii Magna charta a ve Francii let 1314-1315 listiny udělené obyvatelům Normandie, Languedoku, Bretaně, Burgundska, Pikardie, Champagne, Auvergne, lidem ze západních „Dolních marek" a obyvatelům Berry a Nevers; v Anglii parlament a ve Francii zase pro­ vinční stavy, mnohem častější a vesměs aktivnější než stavy generální; v Anglii common law se sotva postřehnutelnými regionálními výjim­ kami a ve Francii pestrá směsice krajových zvykových práv - všechny tyto odlišnosti musely vývoj ve Francii velmi závažně ovlivnit. Fran­ couzská královská moc ve skutečnosti i po vzkříšení státu zůstala na­ vždy poznamenána tím, že svou prvotní sílu čerpala velmi „feudálním" způsobem z aglomerace hrabství, chdtellenies a vrchních práv nad cír­ kevními institucemi. Konzervativní monarchie: Německo Když Montesquieu konstatoval, že „stálá léna se ve Francii utvořila dříve než v Německu", hovořil o „flegmatické povaze a snad i nezmě­ 40 nitelnosti německého národa". ) Jistě jde o odvážné psychologizování, a to i tehdy, zmírní-li se jako v Montesquieuho případě oním „snad". I tak ale máme co do činění s mimořádně pronikavou intuicí. Namísto „flegmatické povahy" budeme ale raději mluvit o „archaismu": tento výraz si žádá jakákoli studie německé středověké společnosti, založená na přesném chronologickém srovnávání se společností francouzskou. Tento závěr platí v případě vazality, léna, seniorátního systému i eposů, jež působí svými legendárními náměty a pohanskou atmosférou svého zázračná skutečně velice archaicky. Stejně výstižný je i v hospodářské oblasti („městská renesance" se v Německu zpozdila za Itálií, Francií a Flandry o jedno až dvě století) a je ho možné vyslovit i tehdy, přejdeme-li k vývoji státu. To nejpřesvědčivěji potvrzuje znovu konstato­ vaný soulad mezi společenskou a politickou strukturou. V Německu, kde byla feudalizace a struktura panství mnohem povrchnější a méně rovnoměrná než ve Francii, zůstala monarchie věrná karlovskému mo­ delu mnohem déle než ve Francii. Král vládl s pomocí hrabat, jejichž dědičnost se prosazovala jen po­ malu. I po jejím zavedení totiž byla hrabata i nadále pokládána spíše

434

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

za držitele konkrétní funkce než za vlastníky léna. I tehdy, když hra­ bata nebyla přímými královými vazaly, získávala teoreticky jakožto „ochránci" církevních institucí, těšících se imunitám, od panovníka na základě zvláštního propůjčení bany tedy právo nařizovat a trestat. Monarchie samozřejmě i v tomto případě narážela na konkurenci te­ ritoriálních knížectví, především v podobě oněch vévodství, o jejichž specifické struktuře jsme už hovořili. I přes zásahy O tonů, které vedly ke zrušení a rozdělení některých vévodství, vévodové nikdy nepřestali být nebezpečně mocní a neposlušní. Králové však proti nim uměli používat církev. Na rozdíl od Kapetovců totiž německý dědic Karla Velikého dokázal zůstat pánem takřka všech biskupství v království. Postoupení bavorských biskupství bavorskému vévodovi, na něž musel přistoupit Jindřich I., bylo jen záhy odvolaným momentálním opatře­ ním. Pozdní předání zalabských biskupství saskému vévodovi, k němuž se rozhodl Fridrich Barbarossa, se zase týkalo jen misijní oblasti a ne­ mělo dlouhého trvání. Případ drobných alpských biskupství, jež byla udělena jejich salzburskému metropolitovi, představoval výjimku bez významnějšího dopadu. Královská kaple se stala skutečným „seminá­ řem" říšských prelátů, a právě toto vzdělané, ctižádostivé a v politice zběhlé duchovenstvo udržovalo kontinuitu monarchické myšlenky. Královská biskupství a kláštery od Labe až po Maasu a od Alp až po Severní moře dávaly panovníkovi k dispozici své „služby", tedy peněžní či naturální dávky, ubytování pro krále či jeho družinu a především vo­ jenskou hotovost. Oddíly jednotlivých kapitul a klášterů tvořily převáž­ nou a nejstabilnější část královské armády. Nebyly však samy. Král totiž i nadále vyžadoval pomoc od všech svých poddaných. A i když ke svo­ lávání obecné hotovosti, k tzv. volání vlasti (clamor patriaé), docházelo jen v příhraničních oblastech ve chvílích barbarských vpádů, povinnost sloužit společně se svými rytíři spočívala na bedrech všech knížat a hra­ bat z celého království a skutečně bývala vcelku dobře plněna. Tento systém však nikdy nefungoval dokonale. Umožnil sice reali­ zovat velké „římské" výpravy, ale byl poměrně nebezpečný už tím, že upřednostňoval tyto příliš široké ambice, jež byly samy o sobě anachronické. Vnitřní struktura země totiž ve skutečnosti nebyla dost silná na to, aby takovou zátěž unesla. Jak by si také tato vláda, jejímž jediným příjmem byly daně od církevních institucí, která neměla placené úřed­ níky ani stálou armádu, jejíž panovník vykonával správu země pro­ střednictvím jejího objíždění, aniž by přitom měl k dispozici vhodné

MOC NAD LIDMI

435

komunikační prostředky, a která se lidem zdála být jak fyzicky, tak z hlediska morální autority velmi vzdálená, mohla vynutit trvalou po­ slušnost? Žádné kralování se tak neobešlo bez vzpour. Německo tak spělo, stejně jako Francie, avšak s jistým zpožděním a s řadou odlišností, k drobení veřejné moci na malé segmenty ovládané jednotlivci. Nezbytnou základnu celé stavby pomalu likvidoval vedle ji­ ných projevů tohoto vývoje také rozpad hrabství. Němečtí králové, kteří byli mnohem víc než územními knížaty, nadto nevytvořili nic, co by se podobalo úzké, ale dobře centralizované doméně robertovských vévodů, kteří se stali francouzskými králi. I saské vévodství, kde Jindřich I. vládl před svým nástupem na trůn, nakonec uniklo královské moci - i když se zmenšenou rozlohou. Byl to jeden z prvních příkladů úzu, který se po­ stupně změnil v železné pravidlo. Každé léno spojené s hodností, které koruna dočasně získala na základě konfiskace či vakance, muselo být záhy znovu uděleno jinému držiteli. Toto pro říšskou monarchii cha­ rakteristické pravidlo bylo pro její vývoj nanejvýš osudné. Kdyby bylo použito ve Francii, znemožnilo by Filipu II. Augustovi udržet si Nor­ mandii, stejně jako v Německu o třicet let dříve zmařilo pokus Fridricha Barbarossy o anexi vévodství, odebraných Jindřichu Lvovi. Samozřejmě bylo na 12. století, aby toto pravidlo pod tlakem baronátu zformulo­ valo v celé jeho přísnosti. Jeho podstata však vyplývala bez nejmenších pochyb ze skutečnosti, že hrabským a vévodským „důstojenstvím" se vytrvale přisuzoval charakter veřejné funkce. Německý král byl sice pří­ mým pánem mnoha vesnic a měl své vlastní vazaly, ministeriály a hrady, to vše však roztroušené na obrovském prostoru. Toto nebezpečí však pochopil Jindřich IV. až příliš pozdě. Od roku 1070 začal v Sasku pra­ covat na vzniku obdoby Ile-de-France, jakési dynastické državy, zježené lesem pevností. Jeho pokus byl ale neúspěšný: v té době už totiž začí­ nala kvasit velká krize sporu s papežstvím, která měla upozornit na řadu zárodků slabosti. Ani zde se nesmíme bát slova anachronismus. To, že ze zdánlivě ba­ nálního konfliktu, který už několik let rozděloval Jindřicha IV. a Ře­ hoře VIL, náhle roku 1076 propukla nelítostná válka, způsobilo jisté teatrální gesto, k němuž Jindřich přikročil ve Wormsu, totiž papežovo sesazení (na základě rozhodnutí synodu německých biskupů) králem, který ještě nebyl exkomunikován. Toto gesto však bylo jen ohlasem starších příkladů. Jednoho papeže sesadil Ota I. a Jindřichův vlastní otec a předchůdce dokonce najednou hned tři. Svět se ale od té doby

436

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

změnil. Papežství, které císařové sami zreformovali, si vydobylo zpět svou morální prestiž a velké obrodné hnutí z něj udělalo nejvyšší sym­ bol duchovních hodnot. Už jsme viděli, jak tato dlouhá rozepře v Německu definitivně zni­ čila dědičný princip. Panovníky nakonec uvrhla do neustále se obno­ vujícího vosího hnízda Itálie a napomohla ke krystalizaci všech vzpour. Především však hluboce zasáhla pravomoci nad církví. Králové měli v podstatě až do 13. století na jmenování biskupů a opatů vliv. Ten sice dramaticky kolísal podle jednotlivých vlád a okolností, ale i přesto byl obecně velmi významný. Preláti, jimž byla nyní udělována investituru prostřednictvím žezla, jež bylo symbolem léna, však přestali být pova­ žováni za reprezentanty veřejné moci a začali být pokládáni za pouhé leníky. Vývoj náboženského uvědomění, který otřásl představou sva­ tosti, jež se dosud pojila s královskou hodností, nadto nepochybně du­ chovenstvo odvedl od služby panovnickým snahám o nadvládu, které v jeho případě narážely na radikálnější vnímání prvenství duchovní moci. Transformace společnosti zároveň definitivně proměnila někdejší představitele královské moci v provinciích v dědičné pány rozdrobe­ ných domén, snížila počet svobodných lidí a konečně také přispěla k ústupu veřejného charakteru soudů, které se postupně dostaly do rukou pánů. Fridrich Barbarossa působí ve 12. století samozřejmě stále ještě jako velmi mocný monarcha. Říšská myšlenka, která se sytila bo­ hatším a uvědomělejším rozhledem, neměla být nikdy později vyjád­ řena přesvědčivěji než právě za jeho vlády a v jeho okolí. Celá stavba, bez pevné opory a špatně adaptovaná na síly přítomnosti, však už byla vydána na milost či nemilost jakémukoli prudšímu otřesu. Na troskách monarchie i starých etnických vévodství však záhy vy­ rostly jiné mocnosti. Z dosud volně spojených teritoriálních knížectví za­ čaly na sklonku 12. století pomalu vznikat zbyrokratizované státy, které byly relativně dobře spravovány, platily se v nich daně a existovala v nich sněmovní shromáždění. To, co zbývalo z vazalské struktury, se zde ob­ rátilo ve prospěch knížete, čemuž se podrobila i sama církev. V politic­ kém smyslu slova už se nedalo hovořit o Německu, nýbrž o „Němcích", jak se dříve tato mozaika území označovala. Na jedné straně speci­ ficky německé zpoždění společenského vývoje a na straně druhé v Ev­ ropě téměř všeobecný nástup podmínek, příhodných ke koncentraci veřejné moci: střet těchto dvou kauzálních řetězců způsobil, že v Ně­ mecku došlo k přeskupení sil jen za cenu fragmentace někdejšího státu.

MOC NAD LIDMI

437

Anglonormandská monarchie: důsledky normanského vpádu a germánské pozůstatky Anglonormandský stát vzešel z dvojího výboje: jednak z Rollonova vý­ boje západní Neustrie a dále z dobytí Anglie Vilémem Levobočkem. Tomuto původu vděčil za mnohem pravidelnější strukturu, než jakou měla po částech zbudovaná knížectví a monarchie s dlouhou a někdy spletitou tradicí. K tomu dodejme, že ke druhému výboji, k výboji Ang­ lie, došlo v temže okamžiku, kdy začaly změněné hospodářské a men­ tální podmínky napomáhat boji s drobením moci. Je příznačné, že tato monarchie, která se zrodila z úspěšné války, byla zjevně od počátku za­ ložena na psaném projevu a také velmi záhy vybavena vzdělaným per­ sonálem s byrokratickými návyky. V pozdní anglosaské Anglii vznikla v rukou earlů skutečná územní knížectví, která podle klasického modelu tvořily aglomerace hrabství. Jelikož dobyvačná válka a následující krutě potlačené vzpoury odstra­ nily ze scény významné domácí předáky, zdálo se, že z této strany bylo veškeré nebezpečí, ohrožující jednotu státu, zažehnáno. Představa, že by král mohl bezprostředně vládnout v celém svém království, však tehdy byla natolik nepřijatelná, že Vilém pokládal za nezbytné zřízení správních celků obdobného typu. Naštěstí pro monarchii si sama neloajálnost těchto vysokých baronů velmi rychle vynutila zrušení těchto nebezpečných politických formací, do jejichž čela byli předtím dosazeni rebelové, avšak s výjimkou hrabství Chester v oblasti velšských marek a církevního knížectví Durham v oblasti marek skotských. Králové hra­ bata někdy jmenovali i nadále, ti už ale ve svých hrabstvích vybírali jen část výnosů ze soudnictví. Samotný výkon soudních pravomocí, svo­ lávání vojenské hotovosti i výběr daní měli na starost přímí královi zástupci, kterým se v angličtině říkalo sheriffs. Šlo o úředníky? Ne tak úplně. Jednak proto, že si svůj úřad pronajímali za pevnou částku, od­ váděnou do královské pokladnice. V době, kdy ještě hospodářské pod­ mínky neumožňovaly zavedení mzdového systému, byl tento systém pronajímání jediným řešením, jaké se nabízelo mimo oblénění. Druhým důvodem bylo to, že se poměrně velké části z nich na začátku podařilo zajistit si dědičnost. Tento nebezpečný vývoj však anjouovští panovníci svou pevnou rukou bleskově zarazili. Když Jindřich II. roku 1170 náhle všechny šerify království odvolal, jejich správu podrobil přezkoumání a zpět dosadil jen některé z nich, bylo všem jasné, že král je v celé Anglii

438

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

pánem těch, kteří vládnou jeho jménem. Jelikož v Anglii veřejná funkce nesplynula s lénem, stala se tato země mnohem dříve než kterékoli krá­ lovství na kontinentě skutečně jednotným státem. V jistých ohledech ale žádná monarchie nebyla do té míry feudalizována jako Anglie, kde královská moc ve všech ohledech získávala stále větší autoritu. Nebyl snad v této zemi, kde byl každý pozemek držbou, král doslova pánem všech pánů? Systém vojenských lén především nikde nebyl použit metodičtěji. V takto sebraných armádách bylo, jak víme, hlavním problémem dosáhnout toho, aby přímí vazalové krále či knížete nastoupili do vojska s dostatečným počtem nepřímých va­ zalů, kteří tvořili samozřejmě převážnou část armády. Místo aby bylo toto číslo vydáno napospas nahodilosti proměnlivého obyčeje či více či méně respektovaným individuálním dohodám, což se jinde dělo velmi často, bylo už v normandském vévodství a později v mnohem širším měřítku i v Anglii centrální mocí jednou provždy pevně stanoveno pro každou baronii - alespoň tedy jakožto minimum. A protože platilo, že téměř každá fyzická povinnost mohla být nahrazena ekvivalentem v pe­ nězích, králové začali už od prvních let 12. století od svých hlavních le­ níků vyžadovat namísto vojáků daň, vybíranou v poměru k počtu rytířů či „štítů", jak se tehdy běžně říkalo, které měli povinnost poskytnout. Toto obdivuhodné feudální uspořádání se však pojilo s tradicemi převzatými ze vzdálenější minulosti. Jak bychom mohli v pevném míru, jaký zavedli ihned po okupaci neustrijských hrabství „vévodové pirátů", nevidět kodex tábořící armády, podobný zákonům, které dánský dě­ jepisec Saxo Grammaticus připisuje legendárnímu dobyvateli, králi Frothimu? Především si dávejme pozor, abychom vliv anglosaského dědictví příliš nesnižovali. Byl slib věrnosti, který si Vilém v roce 1086 vyžádal od všech, kdo měli v Anglii nějakou moc, a jejž si pak měli ne­ chat potvrdit i jeho první dva nástupci (onen slib přenosný na všechny vazalské vazby a zároveň mající přednost před všemi ostatními), něčím jiným než starou přísahou poddaných, jakou znala všechna barbarská království a jakou praktikovali i panovníci wessexské dynastie a Karlovci? Jakkoli se zdála být anglosaská monarchie v závěru své éry slabá, dokázala si jako jediná ze svých současnic zachovat daň, která se ozna­ čovala jako Danegeld, protože původně sloužila k vyplácení výkupného útočníkům a později k financování boje s nimi. Normanští králové měli v tomto překvapivém pozůstatku starší éry, který zjevně na os­ trově počítal s omezenějším oběhem peněz než jinde, najít mimořádně

MOC NAD LIDMI

439

účinný mocenský nástroj. A konečně skutečnost, že v Anglii přežívala stará shromáždění svobodných lidí, kteří byli mnoha způsoby zapojeni do udržování veřejného pořádku (to byla rovněž germánská instituce), významně podpořila zachování a později i rozšíření královského soud­ nictví a správní moci. Síla této složité monarchie byla ostatně jen relativní. I v tomto pří­ padě se stále více uplatňovaly rozkladné elementy. Lenní služba byla vymáhána stále obtížněji, protože královská vláda, která sice dokázala vyvíjet jakýsi nátlak na své hlavní vazaly, působila s mnohem menším úspěchem jejich prostřednictvím na masu drobných a často vzpurných leníků. Baroni se neustále stavěli do opozice. V letech 1135-1154, v prů­ běhu dlouhých dynastických nepokojů za Štěpánovy vlády, jakoby bu­ dování nesčetných „nevěrných" hradů a dědičnost šerifů, kteří někdy ovládali několik hrabství zároveň a sami nosili hraběcí titul, ohlašovaly nevyhnutelný tlak fragmentace. Jakmile se však za vlády Jindřicha II. postavila královská moc na nohy, magnáti se snažili prostřednictvím vzpour království spíše ovládnout než rozložit. Třída rytířů zase na­ cházela na hrabských sněmech příležitost se spojovat a vybírat si své zástupce. Mocná královská moc dobyvatelů nezničila všechny ostatní mocenské prvky, přinutila je však působit výhradně ve strukturách státu, byť by to nakonec bylo namířeno proti ní samotné. Národnosti Do jaké míry tyto státy byly či se staly také národy? Tato otázka vyža­ duje stejně jako všechny problémy kolektivní psychologie pečlivé zo­ hlednění nejen chronologie, ale i prostředí. Národní uvědomění se nemuselo zrodit nutně v prostředí nejvzdělanějších lidí. Všechny hlubší pozůstatky kultury uchovával až do 12. sto­ letí pouhý zlomek duchovenstva. Tuto inteligenci také odváděla řada důvodů od předpojatosti, kterou by sama ochotně pokládala za před­ sudky: užívání latiny, univerzálního jazyka, a tudíž i jednoduchost in­ telektuální komunikace a především pak kult velkých ideálů jako mír, zbožnost a jednota, které jako by byly vtěleny do vzájemně spřízněných idejí křesťanství a říše. Gerbert, který byl Akvitáncem a bývalým hod­ nostářem remešského biskupství a jako takový poddaným francouz­ ského krále, se jistě nedomníval, že snad nedostál některé ze svých hlavních povinností, když se v době, kdy byl dědicem Karla Velikého

440

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

Sas, stal „vojákem v císařově táboře". 41 ) Abychom odhalili nejasné po­ čátky národního uvědomění, musíme se zaměřit na prostší prostředí, které mělo spíše tendenci žít přítomností. Nepochybně ani ne tak na lidové masy, jejichž duševní rozpoložení nám ostatně žádný dokument nedovoluje rozpoznat, nýbrž spíše na rytířské třídy a na onu část světa duchovních, která měla jen průměrné vzdělání a jejíž spisy zřetelněji odrážely obecné mínění. Jako reakce na romantickou historiografii se u některých novějších historiků objevila móda upírat prvním staletím středověku veškeré skupinové, národní či etnické uvědomění. Znamenalo to zapomenout, že podobné postoje, v naivně syrové podobě nepřátelství vůči cizinci či spíše „cizákovi", nevyžadují velkou duchovní vynalézavost. Dnes víme, že v době germánských nájezdů se projevovaly s mnohem větší silou, než si myslel například Fustel de Coulanges. Na jediném velikém pří­ kladu výboje, jaký nám feudální éra nabízí, na příkladu normanské Anglie, je vidíme pracovat zcela zřetelně. Když poslední Vilémův syn Jindřich I. na základě charakteristické úvahy usoudil, že by bylo vhodné oženit se s princeznou ze staré wessexské dynastie, „z pravého anglic­ kého rodu", jak řekl jeden mnich z Canterbury, normanští rytíři se ba­ vili tím, že královskému páru dávali hanlivé saské přezdívky. Zhruba o půl století později, za vlády Jindřichova a Editina vnuka, oslavil jistý hagiograf tentýž svazek slovy: „Nyní má Anglie krále anglického rodu a v téže dynastii najde biskupy, opaty, barony i udatné rytíře, kteří budou pocházet z jedné i druhé setby."42) Dějiny této asimilace, které jsou zároveň i dějinami anglické národnosti, na tomto úzce vymezeném prostoru nemůžeme ani nastínit. Budeme se muset spokojit s tím, že vznik národních celků prozkoumáme mimo veškeré skutečnosti sou­ visející s výboji, pouze v mezích někdejší franské říše, severně od Alp: zaměříme se totiž na zrod dvojice Francie-Německo. 43 ) Zde byla tradicí samozřejmě jednota: ve vztahu k celému území karlovské říše však tradicí relativně mladou a jaksi umělou, zároveň však staletou a opírající se o opravdovou kulturní sounáležitost, pokud se jednalo jen o staré regnum Francorum. Ačkoli rozdíly v mravech a jazy­ cích mohly být v případě nejnižších vrstev obyvatelstva velmi citelné, přesto si musíme uvědomit, že Karlovcům pomáhala ovládat nesmírný stát, rozkládající se od Labe až po Atlantik, táž aristokracie a totéž duchovenstvo. Tyto velké, mezi sebou spřízněné rody po roce 8 8 8 po­ skytly královstvím a knížectvím, které vzešly z dělení říše, také jejich

MOC NAD LIDMI

441

vůdce, kteří byli vůdci národními pouze zdánlivě. O italskou korunu se přeli Frankové, korunu burgundskou si nasadil na hlavu Bavor, ko­ runu Francie Occidentalis zase - v osobě Euda - snad původem Sas. Vzhle­ dem k tomu, že magnáti při svém kočovném životě, který si vynucovala politika králů, od nichž plynuly hodnosti, nebo si jej vyžádaly jejich vlastní ambice, za sebou vláčeli celou klientelu, podílela se na tomto řekněme nadprovinčním charakteru i sama třída vazalů. Zmatky let 8 4 0 - 8 4 3 v lidech této doby oprávněně vyvolaly dojem občanské války. Za touto jednotou však přežívala vzpomínka na starší uskupení. Právě tyto populační celky se v rozdělené Evropě obnovily jako první, a to ve vzájemném opovržení či nenávisti. Neustrijci měli ve své pýše, kterou v nich vyvolávala příslušnost k „nejvznešenějšímu kraji světa", Akvitánce za „zrádce" a Burgunďany zase za „třasořitky", Akvitánci po­ ukazovali na íránskou „zvrhlost", lidé od Maasy na švábskou „nepocti­ vost" a spanilí Sašové, kteří nikdy před nikým neprchali, zase v temných barvách líčili durynskou zbabělost, alamanské lupičství a bavorskou lakotu. Tuto urážlivou antologii bychom mohli poměrně snadno roz­ šířit o další příklady převzaté od autorů, kteří psali od konce 9. až do počátku 11. století.44) Protiklady tohoto typu byly z důvodů, které už známe, obzvláště silné v Německu. Nejenže monarchickým státům ne­ posloužily, ale dokonce ohrožovaly jejich integritu. Vlastenectví mnicha a kronikáře Widukinda za vlády Oty I. jistě nepostrádalo horlivost ani nesmiřitelnost. Bylo to však vlastenectví saské, nikoli německé. Jak tedy jednotlivé národnosti, adaptované na nové politické struktury, dospěly k uvědomění si sebe sama? O vlasti nelze uvažovat anonymně. Přitom není nic poučnějšího než potíže, s jakými se lidé dlouho potýkali, když měli označit dva hlavní státy, které vznikly rozdělením starého regnum Francorum. Oba se nazývaly Francia. Přívlastky „východní a západní", Orientalis a Occi­ dentalis, kterými se léta odlišovaly, však pro národní uvědomění nebyly právě plnovýznamovou oporou. Co se týče označení Galie a Germánie, která se někteří autoři pokusili záhy oprášit, ta promlouvala jen k učencům a nadto se dala jen stěží aplikovat na nové hranice. Ně­ mečtí kronikáři, kteří měli na paměti, že pro Caesara končila Galie na Rýně, tímto názvem ochotně označovali své vlastní levobřežní provin­ cie. Někdy se paměť opřela o vzpomínku na prvního panovníka, v jehož prospěch království vzniklo, čímž nevědomky upozorňovala na to, na­ kolik byly tyto hranice původně umělé: pro Lotrince či obyvatele ještě

442

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

vzdálenějších oblastí byli jejich západofranští sousedé i nadále lidmi Karla Velikého (Kerlinger, Carlenses) a Lotrinci zase lidmi temného Lo­ thara II. Německá literatura měla této terminologii zůstat dlouho věrná, pravděpodobně proto, že se jí příčilo přiznat západnímu národu mo­ nopol na označení Frankové či Francouzi (oba tyto termíny používá nahodile ještě Píseň o Rolandoví), na které měly oprávněný nárok zjevně všechny následnické státy. Každý ví, že k tomuto omezení na jednu zemi nakonec došlo. Už době v Rolanda je kronikář Sigibert z Gembloux pokládal za obecně přijaté.45) Jak se vlastně toto označení stalo francouzským národním názvem? To je velká a dosud příliš málo probádaná hádanka. Tento úzus se zřejmě prosadil v době, kdy se, na rozdíl od východního králov­ ství ovládaného Sasy, vrátila západní říše ke skutečné franské dynastii, k dynastii karlovské. Oporu nalezl přímo v královské titulatuře. Když Karel Prosťáček dobyl Lotrinsko, vrátil se ke starému titulu rex Francorum, jednak aby se odlišil od svých rivalů, kteří se ve svých listinách označovali pouze jako králové, bez dalšího upřesnění, a především aby dal s náležitým leskem najevo právě své postavení dědice Karla Velikého. Tímto titulem se pak i nadále a stále obecněji honosili i jeho nástupci, ačkoli vládli už jen na území Francie, a dokonce i poté, co už nepatřili ke staré dynastii. K tomu dodejme, že v Německu si pojem Frankové musel v přítomnosti ostatních etnických skupin zachovat téměř nevy­ hnutelně charakter dílčího označení: běžně se tak zde totiž nazývali lidé z Porýní a z údolí Mohanu (dnes bychom řekli z Frank) a například pro Sasy by bylo takové označení nepřijatelné. Na druhé straně hranice se tento název naopak bez problému používal, ne-li na všechny populace království, pak alespoň na obyvatele kraje mezi Loirou a Maasou, jehož zvyky a instituce byly stále mimořádně hluboce poznamenány franským vlivem. Západní Francie si jeho užívání konečně vyhradila tím snadněji, že měla ona druhá Francie v téže době tendenci přiklonit se k jinému jménu, odvozenému od jisté mimořádně citlivé skutečnosti. Mezi „Karlovými lidmi" a lidmi z východního království se proje­ voval nápadný rozdíl, a to rozdíl jazykový, v rámci každé skupiny. Na jedné straně existovali Frankové románští (romans) a na straně druhé Frankové germánští (thiois). Slovo thiois bylo ve středověkém úzu pře­ kladem přídavného jména, z něhož pochází současné německé deutsch a které středověcí klerikové ve své latině, překypující starověkými re­ miniscencemi, přepisovali bez ohledu na etymologii často jako teutoni.

MOC NAD LIDMI

443

Tato theotisca lingua, o níž hovořili misionáři karolinské epochy, nebyla v původním smyslu slova ničím jiným než jazykem lidu (thiuda), tvo­ řícím protiklad k církevní latině, a možná i jazykem pohanů. Tato ná­ lepka, která vznikla jako označení způsobu vyjadřování, dosáhla velmi rychle kvality etnického názvu (termín „Germáni", spíše učený než li­ dový, v obecném povědomí nikdy hlouběji nezakořenil); „lidé hovořící německy (thiois)", říká se už za Ludvíka Zbožného v prologu k jedné z nejstarších básní napsaných v tomto jazyce. Odtud už nebylo daleko k označování politického útvaru. Tento úzus se prosadil pravděpo­ dobně mnohem dříve, než se autoři odvážili tento v tradiční historio­ grafii tak neobvyklý obrat citovat. Už roku 9 2 0 však salzburské anály hovoří o království Teutonů. 46 ) Možná tento sémantický fakt překvapí ty, kteří mají sklon se do­ mnívat, že národní uvědomění vzkypělo teprve v nedávné době. Politi­ kové však tento jazykový argument používali už dávno. Nenapsal snad už v 10. století jistý lombardský mnich, který se rozhořčoval nad ná­ roky Byzantinců na Apulii (z historického hlediska ostatně zcela pod­ loženými), že „jazyk zdejších obyvatel je důkazem toho, že tato země 47 náleží k italskému království"? ) Užívání společných vyjadřovacích pro­ středků lidi za všech okolností sbližuje, je projevem podobnosti jednot­ livých mentálních tradic a zároveň vytváří podobnosti nové. Pro dosud prosté myšlení tu však bylo cosi ještě podstatnějšího: různé jazyky udr­ žovaly vědomí odlišnosti, jež je samo o sobě zdrojem nepřátelských postojů. Už jistý švábský mnich v 9. století zaznamenal, že „Latinci" ze­ směšňují germánská slova, a právě z posměšků na adresu jazyků, které sami používali, vzešel roku 9 2 0 poměrně krvavý střet mezi družinami Karla Prostačka a Jindřicha I., který ukončil jednání obou panovníků.48) V samotném západním království si také dílem zvláštního, dosud ne­ dostatečně objasněného vývoje, který vedl v rámci galorománštiny ke vzniku dvou různých jazykových skupin, „Provensálci", tedy obyvatelé Languedoku, po dlouhá staletí jasně uvědomovali, že tvoří specifické společenství, aniž přitom kdy dosáhli politické jednoty. Stejně tak se lotrinští rytíři, kteří byli poddanými říše, sblížili za druhé křížové vý­ 49 pravy s Francouzi, s nimiž sdíleli týž jazyk. ) Není nic absurdnějšího než ztotožňovat jazyk s národností. Podobně nesmyslné by však bylo i popírat jeho roli při krystalizaci národního uvědomění. Z textů je zcela zřejmé, že národní uvědomění - ať už ve Francii či v Německu - existovalo už kolem roku 1100. Za první křížové výpravy

444

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

měl Godefroy z Bouillonu, významný lotrinský pán, který naštěstí mlu­ vil oběma jazyky, co dělat, aby utišil tehdy prý už tradiční nepřátelství mezi francouzskými a německými rytíři.50) Na „sladkou Francii" z Písně o Rolandovi si pamatují všichni: byla to Francie dosud poněkud nepřes­ ných hranic, která sice měla sklon snadno splynout s obrovskou říší legendárního Karla Velikého, jejíž srdce však zcela jednoznačně leželo v kapetovském království. Legenda tak napomohla asimilaci a ustálení tohoto toponyma. Národní hrdost, jež byla jakoby pozlacena vzpomín­ kou na Karlovce, tak v očích těchto lidí, kteří se nechali snadno omámit válečnými úspěchy, jen tím víc sílila. Velká hrdost Němců zase plynula z toho, že zůstali císařským národem. Tyto postoje pomáhala udržovat monarchická loajalita. Je příznačné, že jejich projevy se prakticky vůbec neobjevují v epických básních ryze magnátské inspirace, jako byl lotrin­ ský cyklus. Nepředstavujme si však nějaké naprosté ztotožnění národ­ ního cítění s monarchií. Mnich Guibert, který byl horlivým vlastencem a který dal za Ludvíka VI. svému líčení křížové výpravy slavný titul Gesta Dei per Francos, byl jen vlažným obdivovatelem Kapetovců. Vědomí ná­ rodní příslušnosti vycházelo ze složitějších předpokladů: ze společného jazyka, tradice, více či méně správně pochopených historických remi­ niscencí a z vědomí společného osudu, který v každém dílčím případě určovala velmi nahodile vymezená politická struktura, která však jako celek odpovídala hlubokým a již letitým tendencím. To vše vlastenectví nevytvořilo. V průběhu druhého feudálního věku, který charakterizovala potřeba lidí spojovat se v širší společenství a záro­ veň existence společnosti, která si každopádně lépe uvědomovala samu sebe, však byl patriotismus jakoby konečně explicitním projevem těchto latentních skutečností, a tudíž i projevem vytvářejícím skutečnosti nové. Už v básni, která vznikla krátce po Rolandovi, se chválí obzvláště úcty­ 51 hodný rytíř slovy: „není nad Francouze". ) V době, jejíž hlubší dějiny se snažíme vytyčit, nevznikly jen státy. Tato epocha byla svědkem po­ tvrzení či vzniku vlastí, které měly zažít ještě řadu vzestupů a pádů.

3. KNIHA

F E U D A L I T À JAKO S P O L E Č E N S K Ý M O D E L A JEJÍ PŮSOBENÍ 1. FEUDALITÀ JAKO S P O L E Č E N S K Ý MODEL Feudalità či feudality: singulár či plurál? Podle Montesquieua byl vznik „feudálních zákonů" v Evropě jedineč­ ným fenoménem svého druhu, „událostí, k jaké ve světě došlo jen jed­ nou a jaká se možná nikdy nebude opakovat". Voltaire, který byl sice nepochybně méně zběhlý v přesných právních definicích, ale zase se zajímal o širší obzory, s tímto názorem nesouhlasil: „Feudalita není událost. Je to velmi stará forma, která stále existuje na třech čtvrtinách naší polokoule, pouze s odlišnými správními systémy."1) Věda se dnes obecně přiklonila na stranu Voltaira. Egyptská, achajská, čínská či ja­ ponská feudalità: tato nijak vzácná slovní spojení - a to cituji jen namátkově - jsou dnes už zcela vžitá. V západoevropských historicích ovšem někdy vzbuzují lehké pochybnosti. Ti totiž dobře vědí, jak rozmanité definice byly tomuto pověstnému pojmu přisuzovány už na jeho rodné půdě. Podle Benjamina Guérarda byla podstatou feudální společnosti půda. Jacques Flach namítal, že jí byla skupina osob. Jsou však ony cizokrajné feudality, kterými se dnes obecné dějiny zjevně jen hemží, spíše Guérardova nebo naopak Flachova typu? Tyto pochybnosti vyřešíme jen tehdy, vrátíme-li se k počátkům celého problému. Jelikož získalo tolik společností, jež od sebe dělí mnoho století i kilometrů, označení „feudální" zcela zjevně jen pro svou skutečnou či předpokládanou po­ dobnost s naší feudali tou, musíme určit na prvním místě rysy tohoto modelového případu, který stojí jakoby v centru rozsáhlého systému odkazů. Nejprve však musíme poukázat na některé případy zcela zjevně nesprávného užití tohoto pojmu, který byl vzhledem ke své zvučnosti často zneužíván. Na režimu, kterému dali jméno feudalita, si, jak víme, jeho první kmotři všímali především toho, co jej odlišovalo od centralizovaného státu. Odtud už nebylo daleko k rozšíření tohoto označení na všechny případy drobení společenské moci, protože k prostému konstatování

446

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

daného faktu obvykle přistupoval ještě hodnotový soud. Jelikož byla svrchovanost dostatečně velkého státu pokládána za pravidlo, jakákoli odchylka od tohoto principu musela být zjevně označena za abnor­ mální. Už to by stačilo, abychom tento úzus, který musel nutně způ­ sobit neúnosný zmatek, odsoudili. Někdy je ale možné narazit i na přesnější použití tohoto termínu. Roku 1783 obvinil jistý nevýznamný obecní úředník, působící jako tržní dozorce ve Valenciennes, ze zdra­ žení potravin „feudalitu velkých venkovských vlastníků".2) A kolik kri­ tiků později pranýřovalo „feudalitu" bankéřů či průmyslníků! Tento pojem, zatížený více či méně neurčitými historickými reminiscencemi, měl u některých autorů poukazovat zjevně prostě na krutost moci, ale často také, méně elementárně, na zasahování hospodářských sil do ve­ řejného života. Přitom naprosto platí, že splynutí bohatství, jež tehdy bylo především pozemkové, a autority, bylo jedním z výrazných rysů středověké feudality. To ale nezpůsobily vlastní feudální rysy této spo­ lečnosti, nýbrž spíše skutečnost, že se tato společnost zakládala záro­ veň i na fenoménu panství.

Feudalità rovná se seniorátní systém: tato definice je mnohem starší. Nejprve se objevila v souvislosti s užíváním pojmu „vazal". Aristokratický charakter, který tento termín získal až na základě v podstatě se­ kundárního vývoje, nebyl tak silný, aby pojem „vazal" ve středověku nemohl občas označovat obyčejné pachtýře nebo nevolníky, kteří byli původně osobním charakterem své podřízenosti prvotním vazalům mnohem bližší. To, co bylo v této době pouhou významovou odchylkou, která se často vyskytovala zejména v poměrně nedokonale feudalizovaných krajích, jako byly Gaskoňsko či Leon, se s postupným zánikem původního chápání vazalského pouta stalo stále rozšířenějším územ. „Všichni vědí," píše roku 1786 Perreciot, „že poddaní pánů se ve Francii obecně označují jako jejich vazalové."3) Zároveň se prosadil zvyk nazý­ vat navzdory etymologii „feudálními právy" závazky, kterými byly zatí­ ženy venkovské pachty. Když lidé za revoluce volali po likvidaci feudality, mínili tím především likvidaci venkovského poddanství. Ale i zde musí historik uvést věc na pravou míru. Panství sice představovalo jeden ze základních prvků feudální společnosti, ale samo o sobě bylo mnohem starší než tato společnost a mělo také mnohem déle přetrvat. Pro přes­ nou nomenklaturu je důležité, aby obě kategorie zůstaly jasně odlišeny. Pokusme se tedy shrnout v hrubých rysech, co o evropské feudalitě v pravém smyslu slova víme z jejích dějin.

FEUDALITÀ JAKO SPOLEČENSKÝ MODEL A JEJÍ PŮSOBENÍ

447

Základní rysy evropské feudality Nejjednodušší bude, začneme-li tím, že řekneme, čím tato společnost nebyla. Ačkoli vnímala závazky plynoucí z příbuzenství jako velmi silné, nebyla bezvýhradně založená na rodu. Vlastní feudální vazby existo­ valy přesněji řečeno jen proto, že vazby pokrevní nebyly dostačující. Dále feudalità časově splývá s hlubokým oslabením státu, především pak jeho ochranitelské funkce, a to i přesto, že kategorie veřejné moci zastřešující masu drobných pravomocí existovala i nadále. Feudální společnost však byla nejen jiná než společnost rodová a společnost ovládaná státní mocí. Časově přišla až po nich a byla jimi ovlivněna. Vztahy osobní závislosti, které pro ni byly typické, si zachovaly cosi z vazeb v rámci družiny bojovníků, které tvořily v mnoha ohledech ja­ kousi náhražku rodu, a značná část mocenských práv, uplatňovaných množstvím drobných nadřízených osob, působila jako zcizené pozů­ statky „regálů". Evropská feudalità tedy vyplynula z náhlého rozkladu starších společností. Bez prudkého nárazu germánských nájezdů, který přiměl ke splynutí dvě společnosti, jež se původně nacházely v různých stadiích vývoje a jejichž strukturu narušil, a který zároveň nechal vyplout na povrch řadu způsobů uvažování a společenských zvyků překvapivě pri­ mitivního charakteru, by totiž byla evropská feudalità nevysvětlitelná. Definitivně se utvořila v atmosféře posledních barbarských vpádů. Je­ jím předpokladem bylo hluboké zpomalení společenských styků, pří­ liš zakrnělý peněžní oběh, aby umožnil existenci placeného úřednictva, a mentalita orientovaná na hmatatelné a prostorově blízké skutečnosti. Jakmile se tyto podmínky začaly měnit, začalo odzvánět i feudální spo­ lečnosti. Byla to společnost spíše nerovná než hierarchizovaná, společnost spíše nadřízených než urozených, společnost nevolníků a nikoli otroků. Kdyby v ní otroctví nehrálo tak zanedbatelnou roli, nemohly by v ní existovat skutečné feudální formy závislosti aplikované na nižší třídy. V tomto všeobecném zmatku byla role dobrodruha příliš významná, lidská paměť příliš krátká a systematičnost společenského uspořádání příliš chabá, než aby umožnila jednoznačné utvoření přísných kast. Předpokladem feudálního systému však byla úzká podřízenost zá­ stupu prostých lidí několika mocným. Toto zřízení převzalo od star­ ších věků villu římského světa, již seniorátní, a germánskou vesnickou

448

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

občinu. Tyto způsoby exploatace člověka člověkem rozšířilo a upevnilo, a tím, že spojilo v nerozlučný svazek právo na rentu z půdy a právo vlád­ nout, proměnilo všechny tyto prvky v panství. A to jednak ve prospěch oligarchie prelátů a mnichů, kteří měli za úkol získat přízeň nebes, a především pak ve prospěch oligarchie válečníků. To, že mezi charakteristické rysy feudálních společností musíme zařadit takřka naprostou totožnost třídy nadřízených s třídou profe­ sionálních válečníků, kteří bojovali způsobem, jenž se tehdy jevil jako jediný účinný, tedy jako těžkooděnci na koních, stačí prokázat i na zá­ kladě velmi zběžného průzkumu. Už jsme viděli, že společnosti, kde se udržela vrstva sedláků s vojenskými povinnostmi, vazalskou strukturu a strukturu panství buď neznaly, nebo znaly jen jejich velmi nedokonalé formy: to platí například o Skandinávii nebo o královstvích asturoleónské skupiny. Případ byzantské říše je možná ještě příznačnější, protože zdejší instituce byly poznamenány mnohem vyšším smyslem pro řízení. Od protiaristokratické reakce 7. století zde vláda, která zachovala velké správní tradice římské epochy a která se zároveň snažila řešit potřebu silné armády, vytvořila držby, zatížené vojenskými závazky vůči státu. V jistém smyslu šlo o skutečná léna, ale na rozdíl od Západu o léna po­ zemková, tvořená drobnými venkovskými hospodářstvími. Panovníci se od této chvíle zabývali především tím, aby tyto „žoldnéřské majetky", ostatně stejně jako drobná vlastnictví obecně, ochránili před jejich zci­ zením bohatými a mocnými. Na konci 11. století však přišel okamžik, kdy říše, zaskočená hospodářskými podmínkami, které stále více na­ rušovaly autonomii trvale zadlužených sedláků, a také oslabená vnitř­ ními rozepřemi, přestala svobodným hospodářům zajišťovat účinnou ochranu. Tím neztratila jen cenné fiskální zdroje, ale zároveň se vydala na milost magnátům, kteří nyní jako jediní dokázali sebrat v řadách svých poddaných nezbytné vojenské oddíly. Ve feudální společnosti byla charakteristickým mezilidským poutem vazba mezi podřízeným a nejbližším předákem. Stupínek za stupín­ kem spojovala takto utvořená pouta jako nekonečně se větvící řetězce ty nejprostší s těmi nejvýznamnějšími. Samotná půda se zdála být tak cenným bohatstvím jen proto, že umožňovala opatřit si odměnou za pozemky vlastní „muže". Chceme půdu, říkali ve zkratce normanští páni, kteří odmítali dary, jež jim jejich vévoda nabízel ve špercích, zbra­ ních a koních. A mezi sebou dodávali: „Tak si budeme moci vydržovat spoustu rytířů, zatímco vévoda už ne."4)

FEUDALITA JAKO SPOLEČENSKÝ MODEL A JEJÍ PŮSOBENÍ

449

Zbývalo vytvořit specifická pozemková práva, jež by byla přizpůso­ bena odměňování služeb a jejichž trvání by záviselo na trvání podřízeněho vztahu. Řešení tohoto problému vtisklo západoevropské feudalitě jeden z jejích nejpůvodnějších rysů. Zatímco služebníci v okolí slovan­ ských knížat získávali i nadále od svých vladařů svá dominia pouze jako dary, franskému vazalovi byla po jistém váhání udělována už jen léna, a to teoreticky pouze na dobu jeho života. V nejvyšších vrstvách, které se vyznačovaly úctyhodnou povinností vojenské služby, totiž vztahy závislosti získaly původně formu svobodně smlouvaných dohod mezi dvěma žijícími osobami, stojícími tváří v tvář. Právě nutnost takovéhoto osobního kontaktu dodávala těmto vazbám to nejlepší z jejich morální hodnoty. Čistotu tohoto závazku však záhy porušily nejrůznější prvky: dědičnost, přirozená pro společnost, kde byl rod i nadále velmi pevně semknut, dále praxe „oblenění", kterou si vynutily hospodářské pod­ mínky a která vedla spíše k zatížení půdy služebnými povinnostmi než k zavázání člověka věrností, a konečně a především vícečetnost homagií. Loajalita oddaného byla v řadě případů stále významnou silou. Jakožto výsadní společenský tmel, který měl spojovat různé skupiny napříč celým společenským žebříčkem, předcházet rozdrobení moci a ukončit chaos, se však ukázala jednoznačně jako neúčinná. Na tom, jak nesmírný význam se těmto vazbám přisuzoval, bylo od začátku cosi umělého. Všeobecné rozšíření těchto vztahů bylo ve feudálních dobách dědictvím umírajícího státu, státu Karlovců, který chtěl bojovat proti společenskému drobení prostřednictvím jedné z in­ stitucí, jež se z tohoto drobení zrodila. Hierarchie závislostí totiž byla sama o sobě nepochybně schopna soudržnosti státu posloužit. O tom svědčí anglonormanská monarchie. K tomu však bylo zapotřebí cen­ trální autority, jíž by stejně jako v Anglii pomáhal ani ne tak samotný výboj, jako spíš současný výskyt nových hmotných a materiálních pod­ mínek. V 9. století byl však rozkladný tlak příliš silný. V prostoru západoevropské civilizace vykazuje mapa feudality ně­ kolik rozsáhlých prázdných ploch: Skandinávský poloostrov, Frísko a Irsko. Možná je ještě důležitější konstatovat, že feudální Evropa ne­ byla všude feudalizována do stejné hloubky ani stejně rychle a přede­ vším nikde úplně. V žádné zemi se venkovské obyvatelstvo nepodřídilo vazbám osobní a dědičné závislosti bezvýhradně. Téměř všude, i když v různých krajích v mimořádně proměnlivém počtu, existovaly i na­ dále větší či menší alody. Kategorie státu nikdy zcela nezanikla a tam,

450

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

kde si zachovala největší sílu, se lidé stále označovali za „svobodné" ve starém smyslu slova, protože byli závislí jen na panovníkovi a jeho zá­ stupcích. V Normandii, dánské Anglii a ve Španělsku se udržely skupiny sedláků-válečníků. V rámci institucí božích mírů žila vzájemná přísaha, která byla zcela opačného charakteru než přísahy podřízenosti a která se vítězně prosadila v komunách. K osudu společenských institucí ne­ pochybně patří to, že se vždy realizují jen částečně. Nevybočovala snad v evropské ekonomice počátku 20. století stále řada podniků z tohoto jednoznačně kapitalistického schématu? Jak by zhruba vypadala feudální mapa, o níž jsme začali před oka­ mžikem uvažovat? Nejhustěji by byl vyšrafován prostor mezi Loirou a Rýnem a v Burgundsku na obou březích Saóny. Ten by se v. 11. sto­ letí dílem normanských výbojů rozšířil náhle až do Anglie a jižní Itá­ lie. Kolem tohoto centrálního jádra by sytost barvy ustupovala téměř rovnoměrně až k Sasku a především k Leonu a Kastilii, kde by bylo šrafování mimořádně řídké. V nejvýrazněji vyznačené zóně snadno roz­ poznáme kraje, kde byl vliv karlovských reforem nejsilnější a kde míšení romanizovaných a germánských prvků, hlubší než jinde, nepochybně úplněji rozložilo strukturu obou společností a zároveň umožnilo rozvoj mimořádně starých zárodků pozemkového panství a osobní závislosti. Řez srovnávacími dějinami Jaké tedy byly základní prvky evropské feudality? Zřejmě to byla pod­ řízenost sedláků, dále namísto obvykle neuskutečnitelného vyplácení mzdy široké užití držby, spojené se službami, což je v přesném smyslu slova léno, dále pak nadvláda třídy specializovaných válečníků, pouta poslušnosti a ochrany, která spojují člověka s člověkem a která v této válečnické třídě získávají mimořádně čistou podobu vazality, a konečně uprostřed všech těchto prvků a navzdory jim přežívání jiných druhů uskupení, totiž rodového a státního, z nichž to posledně jmenované mělo v průběhu druhého feudálního věku získat novou sílu. Stejně jako všechny jevy popsané onou vědou o věčné změně, kterou je historie, nesla jistě i takto charakterizovaná struktura specifické známky vlivu doby a prostředí. Ale stejně jako se vzájemně podobají klany s ženskou či mužskou filiací či některé formy hospodářských podniků, jež se vy­ skytují ve velmi odlišných civilizacích, je možné, že kultury odlišné od té naší prošly podobným stadiem, jaké jsme právě popsali. Pokud je to

FEUDALITÀ JAKO SPOLEČENSKÝ MODEL A JEJÍ PŮSOBENÍ

451

pravda, zasloužily by si být v průběhu této fáze označovány jako feu­ dální. Takto chápané komparativní úsilí však zjevně překračuje síly je­ diného člověka. Omezím se tedy na jediný příklad, který nám umožní udělat si přinejmenším představu o tom, jak by mohl vypadat takový výzkum v povolanějších rukou. Tento úkol mi usnadní vynikající stu­ die, které už nesou punc té nejzdravější srovnávací metody. Ve vzdálené historii Japonska tušíme existenci společnosti, tvořené pokrevně spřízněnými skupinami či skupinami, jež se za takové poklá­ daly. Na konci 7. století našeho letopočtu zde byl pod čínským vlivem nastolen státní režim, který usiloval podobně jako naši Karlovci o ja­ kýsi morální patronát nad poddanými. V i l . století konečně začíná ob­ dobí, jež se obvykle označuje jako feudální a jehož nástup časově splývá, v souladu s nám již známým schématem, s určitým zpomalením hos­ podářské směny. I zde stejně jako v Evropě „feudalitě" předcházely dvě velmi odlišné společenské struktury a feudalità si stejně jako u nás za­ chovala hluboké známky vlivu obou z nich. Monarchie, jež byla, jak už jsme viděli, více oddělena od vlastní feudální stavby, protože hierarchie homagií nesahala až k osobě císaře, zde z právního hlediska zůstala teoretickým zdrojem veškeré moci. A i zde se drobení mocenských práv, které podporovaly velmi staré tradice, prezentovalo oficiálně jako série neoprávněných zásahů do pravomocí státu. Nad vrstvu sedláků se povznesla třída profesionálních válečníků. Právě v tomto prostředí se po vzoru vztahů ozbrojeného družiníka k jeho předákovi rozvinuly vazby osobní závislosti, které tak měly zřejmě už od počátku mnohem silnější třídní charakter než evropská „podřízenost". Tyto vazby byly stejně jako v Evropě hierarchizované. Ja­ ponská vazalita však byla mnohem víc než ta naše aktem podřízení se a mnohem méně dohodou. Byla také mnohem přísnější, protože nepři­ pouštěla podřízenost vůči více pánům. Jelikož bylo třeba tyto válečníky nějak živit, rozdávaly se jim držby velmi podobné našim lénům. Někdy se dokonce podobně jako v případě našich „znovuudělených" lén udě­ lovaly pozemky, které byly původně součástí dědictví jejich domnělého příjemce. Tito bojovníci přistupovali na obdělávání půdy samozřejmě stále méně ochotně, tedy až na několik výjimek. V Japonsku totiž až do konce feudální éry existovaly ony mimořádné případy venkovských vavassores. Vazalové tedy žili především z rent od svých vlastních pachtýřů. Bylo jich však příliš mnoho, zjevně mnohem víc než v Evropě, než aby zde v jejich prospěch mohla vzniknout dominia se silnými

452

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

pravomocemi nad poddanými. Dominia se prosazovala pouze v rukou magnátů a církevních institucí. A i tak byla poměrně vzácná a bez pří­ mých hospodářských rezerv, takže připomínala spíše zárodečná panství anglosaské Anglie než panství v západoevropských krajích s rozvinu­ tou feudální strukturou. Na této půdě, kde představovala zavlažovaná rýžová pole převažující druh pěstitelství, byly technické podmínky pří­ liš odlišné od evropských praktik, než aby i podřízenost venkovského obyvatelstva nezískala specifické formy. Tento nástin, jistě příliš stručný a v hodnocení odlišností mezi obě­ ma společnostmi nedostatečně přesný, snad i přesto dovoluje vyslovit je­ den jednoznačný závěr. Feudalità nebyla „událostí, k jaké ve světě došlo jen jednou". Touto fází prošlo - i když s nevyhnutelnými a hlubokými rozdíly - vedle Evropy i Japonsko. Překonaly ji i jiné společnosti? A po­ kud ano, pod vlivem jakých příčin a případně jakých společných pří­ čin? To je tajemství, které snad odhalí příští studie. Byl bych rád, kdyby tato kniha vyvolala v badatelích otázky a připravila tím cestu výzkumu, který ji v mnohém překoná.

2. POZDNÍ PROJEVY EVROPSKÉ FEUDALITY Trvání a návraty V polovině 13. století se evropské společnosti definitivně odvrátily od feudálního modelu. Jakožto pouhý moment trvalého vývoje, k jakému dochází ve společenství nadaném pamětí, však žádný společenský sys­ tém nezaniká náhle ani beze zbytku. Feudalità měla i své pozdní projevy. Seniorátní systém, který feudalità ovlivnila, ji přežil, ostatně s řadou vzestupů i pádů, které zde není naším úkolem řešit. Jakmile však tento systém přestal náležet do celé sítě mocenských institucí, které s ním byly úzce propojeny, nutně začal poddanskému obyvatelstvu připadat stále méně srozumitelný, a tudíž i stále méně přijatelný. Ze všech forem závis­ losti bylo pro feudalismus nejcharakterističtější nevolnictví. To se ve Fran­ cii udrželo až do revoluce, i když se hluboce proměnilo a stalo se spíše pozemkovým než osobním. Kdo si tehdy ještě vzpomněl, že mezi lidmi, podléhajícími odúmrti, byli jistě i tací, jejichž předkové se kdysi sami „da­ rovali" nějakému ochránci? A kdyby byla tato vzdálená vzpomínka stále živá, ulehčila by snad nějak těmto lidem toto anachronické postavení?

FEUDALITÀ JAKO SPOLEČENSKÝ MODEL A JEJÍ PŮSOBENÍ

453

S výjimkou Anglie, kde následkem první revoluce v 17. století za­ nikly veškeré rozdíly mezi rytířskými lény a ostatními držbami, trvaly vazalské či feudální povinnosti spojené s půdou buď stejně dlouho jako seniorátní systém, jako ve Francii, nebo po dobu o něco málo kratší, jako v Prusku, kde se v 18. století přistoupilo k obecné „alodizaci" lén. Státy, které nyní dokázaly jako jediné využít hierarchie závislostí, se této zbraně, kterou jim feudalità dala zjevně do rukou, vzdávaly jen velmi pozvolna. Ještě Ludvík XIV. svolal několikrát vazalskou hotovost. V pří­ padě vlády, jíž chyběli vojáci, to však byl už jen zoufalý podnik, ne-li přímo příležitost k získání finančních prostředků z pokut a poplatků za zproštění vojenské povinnosti. Od konce středověku si totiž ze všech prvků spojených s lénem zachovaly nějakou praktickou hodnotu jen sankce za neplnění lenních povinností a specifická pravidla následnictví na lenním panství. Vzhledem k tomu, že už neexistovali domácí vaza­ lové, bylo nyní homagium všeobecně spojeno s vlastnictvím nějakého pozemku. Jeho obřadnost, jakkoli se mohla právníkům ovlivněným no­ vověkým racionalismem jevit „zbytečnou",5) měla pro šlechtickou třídu, přirozeně tíhnoucí k zachovávání etikety, i nadále značný význam. Sa­ motný rituál, který měl kdysi tak hluboce lidský rozměr, už ale sloužil pouze ke konstatování přesunu majetku, který byl podle jednotlivých okruhů zvykového práva zdrojem více či méně výnosných pravomocí. Tyto mimořádně sporné „feudální otázky" zaměstnávaly právní vědu a poskytovaly působivá témata hojné literatuře z pera teoretiků i prak­ tiků práva. To, že byla tato stavba už značně zastaralá a že výnosy, jež od ní očekávali jednotliví leníci, byly vesměs poměrně nízké, ve Francii nic nedokazuje lépe než její snadné zhroucení. Zatímco zánik seniorát­ ního systému si vyžádal značné a opakované úsilí a závažně narušil roz­ dělení majetků, zánik léna a vazality se jevil jako nevyhnutelné a téměř bezvýznamné završení dlouhé agonie. Ve společnosti, která stále trpěla mnoha konflikty, však byly i nadále cítit důsledky potřeb, jež kdysi vzešly ze starých praktik života v bojovnické družině a později z praxe vazality. Jedním z nejpodstatnějších důvodů, které vyvolaly vznik rytířských řádů, jež byly ve 14. a 15. sto­ letí zakládány v tak hojném počtu, byla nepochybně snaha panovníků připoutat si mimořádně pevnými pouty skupinu věrných vysokého postavení. Rytíři svatomichalského řádu králi podle statut Ludvíka XI. slibovali, že mu budou „plně a upřímně oddáni" a budou mu věrně sloužit v jeho spravedlivých válkách. Byl to ostatně stejně marný pokus

454

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

jako kdysi za Karlovců. Na nejstarším seznamu osob poctěných právem nosit pověstný řádový řetěz zaujímá třetí místo connétable de Saint-Pol, který svého pána tak nízce zradil. Účinnější - a nebezpečnější - bylo zformování oddílů soukromých bojovníků za nepokojů pozdního středověku, kteří byli velice podob­ ní „satelitním" vazalům, na jejichž lupičství si dávno předtím stěžovali autoři merovejské éry. Příslušnost k pánovi, za něhož bojovali, často vy­ jadřovali nošením oděvu v jeho barvách či s jeho erbem. Tento zvyk, kte­ rý Filip Smělý ve Flandrech zakázal,6) byl zřejmě mimořádně rozšířen v Anglii posledních Plantagenetů a pak Lancasterů a Yorků. Uskupení, jež se takto utvořila kolem baronů, se zde dokonce nazývala „livreje". Stejně jako někdejší neobleněné vazalstvo tyto formace nezahrnovaly jen neurozené dobrodruhy. Většinu oddílů tvořili nepochybně lidé z řad gentry. Pokud byl takový člověk souzen, jeho lord jej před tribunálem zaštitbval svou autoritou. Tato praxe soudní „podpory", nelegální, ale mimořádně životná, jak lze vidět z jejích opakovaných zákazů parla­ mentem, téměř do puntíku kopírovala starší mithium, které ve franské Galii poskytoval „mocný" svému poddanému. A jelikož bylo i pro pa­ novníky výhodné využívat těchto osobních pout v jejich nové podobě, pokusil se Richard II. rozesílat po celém království své věrné, kteří byli obdobou karlovských vassi dominia a kteří se dali rozpoznat podle bí­ 7 lého srdce na uniformě. ) Nepodobal se snad původní vazalitě svým způsobem života mimo­ řádně i šlechtic, který se ve Francii prvních Bourbonů stal ve snaze prorazit dvořanem některého z magnátů? S výmluvností hodnou ně­ kdejšího feudálního slovníku se zde tehdy o tom či onom člověku říkalo, že „patří" králi či kardinálovi. Sice zde po pravdě řečeno neexistoval příslušný rituál, ale často byl nahrazován písemným slibem. Na konci středověku totiž upadající homagium nahradil tzv. „příslib přátelství". Jen si přečtěme „lístek", který 2. června 1658 podepsal Fouquetovi jistý kapitán Deslandes. „Slibuji a přísahám panu generálnímu prokuráto­ rovi (...) že nikdy nebudu náležet jinému člověku a že se mu odevzdá­ vám a zavazuji nejvyšším poutem, jakého jsem schopen. A slibuji mu, že mu budu věrně sloužit proti všem bez výjimky a že budu poslouchat jen jeho rozkazy a nebudu se stýkat s lidmi, s nimiž mi zakáže se stý­ kat. [...] Slibuji mu, že obětuji svůj život za všechny, za něž se mu zlíbí, a to bez výjimky."8) Není to snad, jako bychom z hloubi věků slyšeli ozvěnu těch nejkrajnějších přísah oddanosti: „Tví přátelé budou mými

FEUDALITÀ JAKO SPOLEČENSKÝ MODEL A JEJÍ PŮSOBENÍ

455

přáteli, tví nepřátelé mými nepřáteli." A to v tomto případě není vyňat dokonce ani král! Stručně řečeno, i když pravá vazalita přežívala jen v podobě souboru prázdných obřadných gest a jednou provždy zastaralých právních insti­ tucí, duch, který jí vdechl život, se neustále rodil z jejího popela. A jistě bychom i v časově nám bližších společnostech snadno našli projevy tak­ řka identických postojů a potřeb. V tomto případě už ale šlo jen o spo­ radické praktiky, jež byly charakteristické pro určité prostředí a jež stát ostatně zakázal ihned, jakmile jej začaly ohrožovat. Tyto už se konečně vesměs nedokázaly spojit v nějaký dobře provázaný systém a dát speci­ fické zabarvení celé společenské struktuře. Válečnické poslání a představa smlouvy Feudální éra odkázala následujícím společnostem rytířstvo přetavené ve šlechtu. Vládnoucí třídě zůstala z tohoto původu hrdost na válečnické poslání, kterou symbolizovalo právo nosit meč. Nejsilněji na tomto poslání lpěla tam, kde z něj odvozovala právo na cenné daňové úlevy. Urození nemusejí platit berni, tvrdili kolem roku 1380 dva panoši z Varennes-sur-Argonne, protože „jsou z důvodu své urozenosti nuceni na­ sazovat krk ve válkách".9) Před revolucí roku 1789 se stará šlechta stále označovala jako šlechta „meče". Až do dnešní doby, kdy smrt za vlast zcela přestala být monopolem jediné třídy či jediného řemesla, působil houževnatý pocit jakési morální nadřazenosti, související s rolí profe­ sionálního válečníka (což byla předpojatost jiným civilizacím, například čínské, zcela cizí), stále jako ohlas rozdělení úkolů mezi prosťáčkem a rytířem z počátku feudálních časů. Vazalské homagium bylo skutečnou smlouvou, a to smlouvou obou­ strannou. Pán, který nedostál svým závazkům, o svá práva přišel. Tato představa, která byla nevyhnutelně přenesena i do politické sféry, pro­ tože nejvýznamnější královi poddaní byli zároveň i jeho vazaly, a která na tomto poli ostatně splynula s jinými, velmi starými představami, na jejichž základě se vůdci národa přisuzovala jakási mystická zodpověd­ nost za blaho jeho poddaných a v případě veřejného neštěstí vyměřo­ val příslušný trest. Tato koncepce měla mít hluboký vliv. A to tím spíše, že se ony staré proudy spojily s jiným myšlenkovým zdrojem, který se zrodil v církvi z gregoriánského odporu k nadpřirozené a posvátné královské moci. Právě autoři této ryze církevní skupiny vyjádřili jako

456

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

první a s dlouho nepřekonanou silou myšlenku smlouvy, poutající pa­ novníka k jeho lidu, „jako je pasáček připoutaný k pánovi, který ho zaměstnává", jak napsal kolem roku 1080 jeden alsaský mnich. Smysl tohoto výroku vyplývá ještě jasněji z rozhořčeného zvolání jistého, jinak poměrně umírněného stoupence monarchie: „Pomazaného krále přece nelze odvolat jako nějakého vesnického přísežného!" I tito teoretikové z řad duchovenstva však řadili mezi důvody sesazení špatného vladaře obecně uznávané právo vazala opustit špatného pána.10) Z prostředí vazalů vzešel především impulz k činu, a to pod vlivem institucí, které utvářely jejich mentalitu. V tomto smyslu stála za řadou vzpour, jež na první pohled působily zcela chaoticky, jistá velice plodná myšlenka: „Králi a soudci se smí odporovat, a dokonce pomáhat jiným v boji proti němu, pokud jedná protiprávně. [...] Za těchto okolností nejde o porušení povinné věrnosti." Tak mluví Saské zrcadlo.11) Toto po­ věstné „právo na odpor", jež existovalo v zárodečné podobě již ve štrasburských úmluvách z roku 8 4 3 a ve smlouvě uzavřené roku 8 5 6 mezi Karlem Holým a jeho magnáty, se ve 13. a 14. století ozývá v celém zá­ padním světě v řadě textů, jež sice většinou vzešly ze šlechtické reakce či z měšťanského egoismu, ale i tak měly mít obrovský dopad. Roku 1215 to byla anglická Magna Charta, roku 1221 uherská Zlatá bula, dále jeruzalémská sbírka zvykového práva, privilegium pro braniborskou šlechtu, roku 1287 aragonská smlouva o jednotě, brabantská listina z Cortenbergu, dauphinský statut z roku 1341 a roku 1356 prohlášení komun v Languedoku. Jistě nebylo náhodou, že zastupitelský režim v krajně aristokratické podobě anglického parlamentu, francouzských stavů (États), německých stavů (Stände) a španělských cortézu vznikl ve státech, které právě překonávaly feudální stadium, i když nadále zů­ staly pod jeho vlivem. A náhodou ostatně nebylo ani to, že v Japonsku, kde byla vazalská podřízenost mnohem jednostrannější a kde zůstávala božská moc císaře mimo rámec homagií, z režimu, který se přitom naší feudalitě v tolika ohledech velmi podobal, nic analogického nevzešlo. V tomto důrazu kladeném na dohodu, schopnou provázat různé mo­ censké prvky mezi sebou, spočívá jedinečnost naší feudality. Jakkoli byl tento režim drsný ke spodním vrstvám společnosti, odkázal našim ci­ vilizacím cosi, co si stále přejeme prožívat.

POZNÁMKY

ÚVOD - O B E C N É Z A M Ě Ř E N Í VÝZKUMU 1) Histoire de l'ancien gouvernement de la France avec XIV Lettres historiques sur les Parlements ou Etats-Généraux, Haag 1727. Čtvrtý list má název Détails du gouver­ nement féodal et de Vétablissement des Fiefs, díl 1, s. 286, a čteme v něm tuto větu: „Obsah této listiny jsem shrnul obšírněji, protože se domnívám, že si lze na jejím základě udělat přesnou představu o staré feudalitě." 2) Kolik Francouzů z těch, kteří dnes nosí v knoflíkové dírce červenou stužku nebo kokardu, asi ví, že jednou z povinností, jež jejich řádu ukládala jeho pů­ vodní ustavovací listina z 19. května 1802, bylo „potírat jakoukoli činnost, jež by směřovala ke znovunastolení feudálního režimu"? 3) Phaidon, 109 b. 4) Auctores Antiquissimi - MGH XI, s. 362; Widukindi Monachi Corbeiensis Rerum Gestarum Saxonicarum Libri Très, (edd.) P. HIRSCH, G. WAITZ, MGH SS LX, 1,19. 5) Obrací-li se historik na relativně širokou veřejnost, pokaždé při psaní naráží na jistý, velmi znepokojivý praktický problém, totiž jak naložit s poznámkami. Bylo by možná správné, kdyby v nich figurovaly názvy všech odborných prací, bez nichž by tato kniha nikdy nevznikla. Ačkoli si tak mohu vysloužit nepříjemné obvinění z nevděku, přesto se mi zdálo vhodnější, aby čtenáře provedla po cestič­ kách odborné literatury bibliografie na konci svazku. Stanovil jsem si pravidlo nikdy necitovat nějaký dokument, aniž bych pro účely alespoň trochu obezná­ meného badatele neuvedl údaj, jenž by mu umožnil příslušnou pasáž dohledat a ověřit si její interpretaci. Pokud odkaz chybí, poskytuje příslušné údaje samotný výklad a bádání dostatečně usnadňuje dobře koncipovaný přehled v publikaci, z níž je dané svědectví převzato. V opačném případě slouží jako ukazatel po­ známka. I soudu jsou ostatně daleko platnější osobní údaje svědka než advokáta.

1. D Í L - V Z N I K V Z T A H Ů Z Á V I S L O S T I 1. Č Á S T - P R O S T Ř E D Í 1. kniha - Poslední nájezdy 1) Vzpomínku na toto jméno uchovává současná vesnice La Garde-Freinet. Saracénská citadela však ležela na břehu moře, nikoli v La Garde, jež se nachází ve vnitrozemí.

458

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

2) Už samotné označení Uhři je pravděpodobně tureckého původu, stejně jako možná, alespoň tedy zčásti, i označení Maďar, jež se ostatně původně vzta­ hovalo zřejmě jen k jednomu z maďarských kmenů. 3) LANTBERTUS, Vita Heriberti, 1. kapitola - SS IV, s. 741. 4) FLODOARD, Annales, 937. 5) LEON, Tactica, XVIII, 62. 6) K. SCHÜNEMANN, Die Entstehung des Städtewesens in Südosteuropa, Breslau 1929, s. 18-19. 7) K nejasným podmínkám vzniku Uherského království srov. R E. SCHRAMM, Kaiser, Rom und Renovatio, Lepzig 1929, díl 1, s. 153n. 8) Vývoj etnického osídlení „extrafeudální" Evropy se nás zde přímo netýká. Přesto vezměme v úvahu, že usazení Maďarů v dunajské nížině skončilo rozdě­ lením slovanského bloku na dvě části. 9) Vztahy mezi skandinávským lidem Götar a Góty, kteří v rámci germán­ ských invazí sehráli tak významnou roli, představují ožehavou otázku, ohledně níž se odborníci výrazně názorově rozcházejí. 10) „Normany", o nichž se občas zmiňují prameny anglosaské provenience, jsou - podle úzu skandinávských textů - Norové, kteří stricto sensu nebyli totožní s Dány. 11) Asser's Lift ofKing Alfred, (ed.) W. H. STEVENSON, Oxford 1904, coi. 66. 12) HAAKON SHETELIG, Les origines des invasions des Normands (Bergens Museums Arbog, Historisk-antik-varisk rekke 1), s. 10. 13) Landamabók, col. 3 0 3 , 3 3 4 , 3 4 4 , 3 7 9 . 14) Byly navrženy především dvě interpretace. Někteří odborníci slovo odvo­ zují od skandinávského vik, záliv, jiní v něm zase vidí odvozeninu ze slova wik z obecné germánštiny, jež označovalo městys či trh (srov. se staroněmeckým Weichbild, městské právo, a s řadou místních jmen jako Norwich v Anglii nebo Braunschweig v Německu). V prvním případě by se tedy Viking jmenoval podle zálivu, kde si našel bezpečné místo, a ve druhém podle městysů, které někdy navštěvoval jako poklidný kupec a jindy je plenil. Dosud však nikdo neposkytl jednoznačný argument ve prospěch alespoň jedné z obou teorií. 15) R POUPARDIN, Monuments de l'histoire des abbayes de Saint-Philibert, Paris 1905; G. TESSIER, Bibliothèque de l'École des Chartes 1932, s. 203.

16) KingAlfred's OldEnglish version ofBoetbius, (ed.) W.J. SEDGERFIELD, XV. 17) OSCAR MONTELIUS, Sverige och Vikingafäderna västernt, Antikvarisk Tidskrift 22, č. 2, s. 14 (několik dalších příkladů). 18) K orientaci po nesmírně rozsáhlé literatuře o této básni postačí Klaeberova edice z roku 1928. Datum jejího vzniku je sporné, protože lingvistická hlediska lze v tomto případě jen velmi těžko interpretovat. Názor, který zastávám v textu, zřejmě potvrzuje historická pravděpodobnost: srov. LEVIN SCHÜCKING, Wann entstand der Beowulfr, Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache 42/1917. M. RITCHIE GIRVAN, Beowulfand the seventh Century, se nedáv­ no (1935) pokusil sepsání posunout až do doby kolem roku 700. Skandinávským vlivem, který je už v samotném námětu tak citelný, se však nezabývá.

POZNÁMKY

459

19) M. PETIT-DUTAILLIS, La monarchie féodale, s. 63, pokládá za pravděpo­ dobné, že oba útočníci uzavřeli dohodu, jež údajně počítala se smlouvou o roz­ dělení území. Tato hypotéza je sice důmyslná, ale nelze ji prokázat. 2 0 ) A zřejmě i Maine, jehož postoupení však bylo později odvoláno. 21) Později panské rody z různých míst Francie prohlašovaly, že jejich předky byli normanští vůdcové. To platí například o pánech z Vignory a z la Ferté-surAube - M. CHAUME, Les origines du duché de Bourgogne, díl 1, s. 400, pozn. 4. Jeden badatel, pan Moranvillé, přisoudil stejný původ rodu Roucy (Bibliothèque de l'École des Chartes 1922). V tomto ohledu však chybějí jisté důkazy. 2 2 ) FLODOARD, Annales, 9 2 4 (ohledně Rôgnvaldu). 23) GUILLAUME DE JUMIÈGES, Gesta Normannorum ducum, (ed.) Jean Marx, Paris 1914, V, 12, s. 86. 24) JEAN MABILLON, Acta Sanctorum ordinis sancti Benedicti, Paris 1733, díl 2, s. 214; Landnamabók, III, 14,3. 25) La Saga de Saint Olaf(Ólafi saga helga, tirée de la Heimskringla), (ed.) GEORGES SAUTREAU, Paris 1 9 3 0 , 6 0 . kapitola, s. 56. 26) ROLF NORDENSTRENG, Die Zuge der Wikinger, Leipzig 1925, s. 19. 27) Cartulaire de l'abbaye de Saint-Victor de Marseille, (ed.) M. GUÉRARD, Paris 1857, č. LXXVII. 28) Bibl. Nat. de France, Baluze 76, f. 99 (900,14. září). 2 9 ) Annales Bertiniani, 8 5 9 (s opravou F. Lota - Bibliothèque de l'École des Chartres 1908, s. 32, pozn. 2); REGINO Z PRÚMU, s. 882; DUDO ZE SAINTQUENTINU, II, 22. 30) KingAlfreďs West Saxon Version ofGregory's Pastorale Care, (ed.) H, SWEET, s. 4. 31) Srov. FERNAND VERCAUTEREN, Étude sur les „civitates" de la Belgique seconde, Bruxelles 1934, s. 371, pozn. 1; ohledně Tournai srov. V. S. Amandi, III, 2 (MGH - Poetae Latini medii aevi III, s. 589). 32) Memorie e documentiper servir alVistoria del ducato di Lucca, díl 5/2, č. 855. 3 3 ) Testament du roi Aethelwulf in: Asser's Life of King Alfred, (ed.) W. H. STE­ VENSON, col. 16. 3 4 ) R POUPARDIN, Le royaume de Provence sous les Carolingiens, Paris 1901; R DELISLE, Introductions adressées parle Comité des travaux historiques... Littérature latine, Paris 1890, s. 17; LODOVICO ANTONIO MURATORI, Antiquitates italicae medii aevi, Milano 1738, díl 1, col. 22. 35) Capitularia, díl 2, č. 273; F. Lot - Bibliothèque de l'École des Chartes 1915, s. 486; MAURICE CHAUME, Les origines du duché de Bourgogne, Paris 1925, díl 2 / 2 , s. 4 6 8 - 4 6 9 . 3 6 ) JOHN E. JOLLIFFE, The constitutional history of medieval England, London 1937, s. 102. 37) La Saga de Saint Olaf (Ólafi saga helga, tirée de la Heimskringla), (ed.) GEORGES SAUTREAU, s. 24. 3 8 ) ADÉMAR DE CHABANNES, Chronique, (ed.) J. Chavanon, Paris 1897, III, col. 44 (k příběhu vicehraběnky); HAAKON SHETELIG, Vikingeminer i Vest Europa, Oslo 1933, s. 2 4 2 (k zastoupení normanských oddílů v bitvě u Clontarfu).

460

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

39) ADÉMAR DE CHABANNES, Chronique, (ed.) J. Chavanon, III, col. 27. 4 0 ) Srov. F. LOT, Études critiques sur l'abbaye de Saint-Wandrille, Paris 1913, s. XlIIn., L, pozn. 2. 41) Lois d'Edgar, IV, 2 , 1 . 4 2 ) Ke slovu dreng srov. J. STEENSTRUP, Normandiets Historie under de syv forste Hertuger 911-1066, Mémoires de l'Académie royale des sciences et des lettres de Danemark 1925, č. 5/1, s. 268. K právnímu řádu božích mírů srov. J. W E R , L'interdiction de la guerre privée dans le très ancien droit normand, Caen 1928. Dosud je cenná i studie KARL VON AMIRA, Die Anfange des normannischen Rechts, Historische Zeitschrift 39/1878. 43) Domnívám se, že na rozdíl od obecného mínění anglických odborníků Jolliffe nesprávně odmítá v „plužině" v severovýchodní Anglii vidět vliv zvratu, jenž způsobily skandinávské invaze - J. E. A. JOLIFFE, The era of the folk, in: Ox­ ford Essays in medieval history presented to H. E. Salter, Oxford 1934. 44) Srov. ALLEN MAWER, The rédemption ofthe five boroughs, English Historical Rewiev 38/1923. 45) OSCAR MONTELIUS, Sverige och Vikingafäderna västernt, s. 20. 46) E.-H. DUPRAT, À propos de l'itinéraire maritime: l Citharista, La Ciotat, Mémoires de l'Institut Historique de Provence 9/1932. 47) Ep. 16, MGH - Epistolae IV, s. 42. 48) K tomuto pomalému vývoji mořeplavby v Anglii srov. F. LIEBERMANN, Matrosenstellung aus Landgütern der Kirche London um 1000, Archiv für das Studium der neueren Sprachen 104/1900. Námořní bitva, kterou roku 851 rozpoutali lidé z Kentu, je ojedinělým případem. Na tomto úseku pobřeží však styky s blízkými přístavy Galie jistě udržovali čilejší námořní život než jinde. 49) Prolégomènes, díl 1, s. 291. K Mongolům srov. chytré Grenardovy postřehy v Annales d'histoire économique 1931, s. 564, od něhož jsem převzal několik výrazů. 50) Monuments de l'histoire des abbayes de Saint-Philibert, (ed.) R. POUPARDIN, Paris 1905, s. 62. 51) Srov. například L. LÉVY-BRUHL, La mentalité primitive, s. 377. 52) Analecta Bollandiana 1883, s. 71. 53) PL CXXXI, col. 966. 54) Analecta Bollandiana 1883, s. 78. y

2. kniha - Životní podmínky a duchovní atmosféra 1) NITHARD, Histoire des fils de Louis le Pieux, (ed.) Philippe Lauer, Paris 1926, díl 2, col. 8. 2) LOUP DE FERRIÈRES, Correspondance, (ed.) L. Levillain, Paris 1927, díl 1, č. 41. 3) Capitularia, díl 2, č. 281, col. 25. 4) Srov. E. Fáral v Revue critique 1933, s. 454. 5) Ep. c. 69 - PL CXLI, col. 235.

POZNÁMKY

461

6) Asser's Ufe ofKing Alfred, (ed.) W. H. STEVENSON, col. 104. Obdobný sys­ tém zřejmé používal ještě Karel V. - L. REVERCHON, Petite histoire de l'horlogerie, s. 55. 7) Gisleberti Chronicon Hanoniense, MGH SRG XXI, s. 188-189 (1188). 8) P. VIOLLET, Les Établissement de Saint Louis, Paris 1881-1886, díl 3, s. 165, pozn. 8. 9) King Alfred's West Saxon Version of Gregory's Pastorale Care, (ed.) H, SWEET, s. 6. 10) GUNZO NOVARIENSIS, PL CXXXVI, col. 1286. 11) ADÉMAR DE CHABANNES, Chronique, III, col. 54. Pro císaře Jindři­ cha III., o němž bude řeč níže, mniši opisovali knihy: Codex epistolarum Tegerneenstum - MGH - Epistolae selectae III, č. 122. 12) MENENDEZ PIDAL, La Espagňa del Cid, Madrid 1909, s. 590, 619. 13) Srov. O. HÖFLER, Kultische Geheimbünde der Germanen, díl 1, s. 160. 14) RAB AN MAUR, De Universo UbriXXII, PL CXI, col. 12. 15) HELMOLD, Chronica Slavorum, 1,55. 16) Apologeticus, PL CXXXIX, col. 472. 17) Cartons des rois (période mérovingienne - 1793), (ed.) J. TARDIF, Paris 1866, c. 357; Diplomata regum et imperatorum Germaniae, díl 1, Ota I., č. 366. 18) ANDRE WILMART, Le couvent et la bibliothèque de Cluny vers le milieu du XI siècle, Revue Mabillon 11/1921, s. 8 9 - 1 2 4 . 19) Srov. E. PERELS, Das Kaisertum Karls des Grossen in mittelalterlichen Geschichtsquellen, Sitzungsberichte der preussischen Akademie, Phil.-hist. Klasse 1931. 20) P. FOURNIER, G. LE BRAS, Histoire des collections canoniques, Paris 1932, s. 338. 21) De civitate Dei, XVII, 1. 22) CH. E. PERRIN, Recherches sur la seigneurie rurale en Lorraine d'après les plus anciens censiers, s. 684. 2 3 ) Huon de Bordeaux, chanson de geste publiée pour la première fois d'après les manuscrits de Tours, de Paris et de Turin, (edd.) François Guessard, Charles Grandmaison, Paris 1860, s. 148. 2 4 ) AILRED DE RIEVAULX, Spéculum charitatis, II, 17 - PL CXCV, col. 565. 2 5 ) Verše 1880-1882. Týto výroky jsou tím víc zarážející, že je Píseň o Vilémovi klade do úst arcibiskupa. Gregoriánská reforma tento text zjevně nezasáhla. 2 6 ) Stopy použití kronik lze možná nalézt v Ludvíkově korunovaci - srov. Zeit­ schrift für die französische Sprache 1931, s. 428. 27) Srov. prolog Thidreksagy; srov. H. J. SEEG ER, Westfalens Handel, s. 4. 2 8 ) De perfectione monachorum, PL CXLV, col. 324. 2 9 ) PETRUS DAMIANI, De elemosina, PL CXLV, col. 220. 30) Srov. F. LOT, Romania 1928, s. 375; k celé předcházející problematice srov. soubory článků tohoto badatele. 31) LAMBERT D'ARDRES, Chronique de Guines etd'Ardres, (ed.) Denis-Charles Godefroy-Ménilglaise, Paris 1855, CXXX, s. 311. 32) Miracles de Saint Benoît, (ed.) EUGÈNE DE CERTAIN, Paris 1858, VIII, 36. e

462

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

3 3 ) CARL ERDMANN, Fabulae Curialis, Zeitschrift für deutsches Altertum 73/1936, s. 88; TÝŽ, Günther von Bamberg als Heldendichter, Zeitschrift für deut­ sches Altertum 74/1937, s. 116. 3 4 ) Histoire de Guillaume le Maréchal, (ed.) PAUL MEYER, Paris 1891-1901, díl 1, v. 8444n.; PHILIPPE DE NOVARE, Mémoires, (ed.) Ch. Kohler, kapitola LXXII, CL. 3 5 ) Přezkoumání tohoto zmizení, k němuž zřejmě dosud nikdo nepřistoupil, by ostatně mohlo poskytnout dobrou oporu pro datování obliby rolandovské legendy. 3 6 ) GIRALDUS CAMBRENSIS, De principis instructione, dist. III, c. Cíl (Opera, Rolls Series VIII, s. 258). 37) JAN ZE SALISBURY - Chartularium universitatis Parisiensis, (edd.) H. Denifle, E. Châtelain, díl 1, s. 18-19. 3 8 ) Histoire de sa vie, 1,4, (ed.) G. BOURGIN, s. 12-13. 3 9 ) D'ARBOIS DE JUBAINVILLE, Histoire des ducs et comtes de Champagne, díl 3, s. 189n.; Chroniques des Comtes d'Anjou et des Seigneurs d'Amboise, (edd.) LOUIS HALPHEN, RENE POUPARDIN, Paris 1913, s. 217-219. 4 0 ) LAMBERT D'ARDRE, Chronique, kapitoly LXXX, LXXXI, LXXXVIII, LXXXIX. 41) MANEGOLD Z LAUTENBACHU, Ad Gebehardum liber, MGH - Libelli de lice I, s. 31 la 420. 4 2 ) Tetralogus, in: Wiponis Gesta Chuonradi II ceteraque quae supersunt opera, (ed.) Harry Bresslau, Hannover 1878, v. 197n. 4 3 ) Asser's Life of King Alfred, (ed.) W. H. STEVENSON, col. 106. 4 4 ) Také ve Španělsku, kde si, jak jsme viděli, laici udržovali jistý stupeň vzdě­ lanosti, se nadále opisovaly a studovaly vizigótské zákoníky. 4 5 ) RANULF DE GLANVILL, De legjbus et consuetudinibus regni Angliae, (ed.) G. E. Woodbine, New Häven 1932, s. 24. 4 6 ) HINCMAR, De ordine palatii, 21. kapitola, PL CLI, col. 356 (1092, 2. pro­ since); srov. TERLULLIAN, De virginibus velandis, 1. kapitola. 47) Chronicon Eberspergense, MGH SS XX, s. 14; tato pasáž je celá velice pozo­ ruhodná. 4 8 ) Histor. de Fr. VI, s. 541; LAMBERT d'ARDRE, Chronique, CXXVIII. 4 9 ) E. DE HINOJOSA, El régimen señorial y la cuestión agraria en Cataluña, Madrid 1905, s. 250-251. 50) EDMUND MARTENE, URSIN DURAND, Veterum Scriptorum Monumen-

torum Amplissima Collectio, díl 1, col. 470 (1065). 51) E. MABILLE, Cartulaire de Marmoutier pour le Dunois, Paris 1874, č. CLVI, LXXVIII. 5 2 ) Revue histoire du Droit 1922, s. 301. 5 3 ) WALTER MAP, De nugis curialium, (ed.) M. R. James, s. 237. 54) Mezi nejstaršími královskými zákony figurují také zákony jeruzalémských králů - srov. H. MITTEIS, Beiträge zur Wirtschaftsrecht, Marburg 1931; MAURI­ CE GRANDCLAUDE, Liste des assises remontant au premier royaume de Jérusalem

POZNÁMKY

463

(1099-1187), in: Mélanges Paul Fournier, Paris 1929 - a rovněž zákony králů sicilských. Ty však z části navazovaly na jiné než západní tradice. 55) Alespoň tedy v jediné verzi, jež se dochovala. Té předcházela pravděpodob­ ně verze latinská, jež je dnes ztracena. 2. ČÁST - M E Z I L I D S K É VZTAHY 1. kniha - Pokrevní vazby 1) Cartulaire de Sainte-Madelaine de Davron, BNF, ms. lat. 5288, f. 77v. Toto synonymní užívání slov „přítel" a „příbuzný" se objevuje i v galských a irských právních textech - srov. R. THURNEYSEN, Das keltische Recht, Zeitschrift der Savigny-Stiftung, Germanische Abteilung 35/1935, s. 100-101. 2) JEAN DE JOINVILLE, Histoire de saint Louis, Credo et Lettre à Louis X, M. Natalis de Wailly, Paris 1874, s. 88; Garin le Lorrain, (ed.) P. PARIS, díl 1, s. 103; Chronique de Robert de Torigni, abbé du Mont-Saint-Michel, (ed.) LEOPOLD DELISLE, Rouen 1872-1873, s. 2 2 4 - 2 2 5 ; Gisleberti Chronicon Hanoniense, MGH SRG XXI, s. 235,258; AETHELSTAN, Louis, VI, 8. kapitola, 2. 3) E. DE HINOJOSA, Der germanische Element im spanischen Recht, Zeitschrift der Savigny-Stiftung, Germanische Abteilung 10/1910. 4) J. TARDIF, Coutumiers de Normandie, díl 1, s. 52, kapitola LXI. 5) Le couronnement de Louis, (ed.) E. LANGLOIS, v. 787-789. 6) R. DAVIDSON, Geschichte von Florentz, Berlin 1927, díl 4, s. 3 7 0 , 3 8 4 - 3 8 5 . 7) REGINO DE PRÜM, Libri duo de synodalibus causis et disciplinis ecclesiasticis, (ed.) Friedrich G.A. Wasserschieben, Berlin 1840, II, 5. 8) HARIULF, Vita Arnulfi episcope, AA SS XV, s. 889. 9) RAOUL GLABER, Histoires, (ed.) M. Prou, Paris 1886, díl 2, kapitola X. 10) Toto nepřátelství líčí s nenápadnými sympatiemi vůči Talvasům HENRI REGNAULT DU MOTEY, Origines de la Normandie et du duché d'Alençon de Van 850 à l'an 1085, Paris 1920. 11) F. CA'JLTlER, La guerre privée dans le comté de Hainaut, Annales de la Faculté de philosophie de Bruxelles 1/1889-1890, s. 221-223. K Bavorsku srov. WOLFGANG SCHNELBÖGL, Die innere Entwicklung des bayerischen Landfriedens des 13. Jahrhunderts, München 1932, s. 312. 12) Například ve Flandrech WALTERUS, Vita Karoli, 19. kapitola, AA SS XII, s. 547. 13) GEORGES ESPINAS, Recueil de documents relatifs à l'histoire du droit municipal, Artois, Paris 1934, díl 1, s. 236, cap. XXVIII. Je příznačné, že z listiny z roku 1469 toto nařízení zmizelo, s. 251, cap. IV. 14) A také pánovi oběti či jejímu vazalovi, jak uvidíme níže, to však na základě skutečného ztotožnění vztahu ochrany a závislosti mezi jednotlivci s rodinnou vazbou. 15) Girart de Rousillon, (ed.) PAUL MEYER, s. 104, č. 787; Leges Edwardi Confessoris, XII, 6.

464

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

16) Établissements de Saint Louis, (ed.) PAUL VIOLLET, Paris 1881. 17) L. DELISLE, E. BERGER, Recueil des actes de Henri II, č. CLXII, CXCIV; M. QUANTIN, Recueil de pièces pour faire suite au cartulaire général de l'Yonne, č. 349. 18) BNF, ms. lat. 4763, f. 47r. 19) MICHEL FELIBIEN, Histoire de l'Abbaye royale de Saint-Denys en France, con­ tenant la vie des abbez qui l'ont gouvernée depuis onze cens ans: les hommes illustres quelle a donnez à l'église & à l'état, Paris 1706, č. CLV; A. LUCHAIRE, Louis VI, č. 531. 2 0 ) Bertran von Born, (ed.) CARL LUDWIG ERNST APPEL, Halle 1931, 19, v. 16-17; CHARLES PORÉE, Les statuts de la communauté des seigneurs pariers de La Grande-Guérin (1238-1313), Bibliothèque de PÉcole des Chartres 1907; Études historiques sur le Gévaudan 1919. 21) Lex Saxonum, cap. LXII. 2 2 ) Jeden příklad (rozsudek soudního dvora v Blois) podává CH. MÉTAIS, Cartulaire de Notre-Dame de Josaphat, Chartres 1911, díl 1, č. CIII, CIL 2 3 ) B. GUÉRARD, Cartulaire de l'abbaye de Saint-Père de Chartres, Paris 1840, díl 2, s. 278, č. XIX. 2 4 ) Toto omezení se objevuje v letech 1055-1070 v poznámce k Livre Noir de Saint-Florent de Saumur, BNF, ms. lat. 1930, f. 113v. 2 5 ) Už v anglosaské době v Anglii ostatně vznikla kategorie půdy označovaná jako book-land, po pravdě řečeno nepříliš zastoupená, jež unikala zvykovým ome­ zením a mohla se volně prodávat. 2 6 ) Miracula S. Ursmari, 6. kapitola, AA SS XV, 2, s. 89. 2 7 ) GEOFFREY OF VIGEOIS, Chronicon, (ed.) Philippe Labbe, Nova bibliotheca manuscripta, díl 2, s. 291. 2 8 ) Histoire de Guillaume le Maréchal, (ed.) PAUL MEYER, Paris 1891-1901, díl 1, v. 339n. 29) VILÉM Z TYRU, XII, 12;JEAN DEJOINVILLE, Histoire de saint Louis, Credo et Lettre à Louis X., M. Natalis de Wailly, s. 105-106. 3 0 ) Garin le Lorrain, (ed.) P. PARIS, díl 2, s. 268. 31) W.-O. FARNSWORTH, Uncle and nephew in the old French chansons de geste: a study in the survival ofmatriarchy, New York 1913; C. H. BELL, The sister's son in the medieval german epic: a study in the survival of matriliny, California 1922. 3 2 ) Polyptyque de l'abbé Irminon, (ed.) A. LONGNON, II, 87. Stávalo se, že snaha uvést obojí filiaci vedla k podivným protimluvům, jako v případě anglo­ saského jména Wigfrith, což doslovně znamená „mír-válka". 3 3 ) Livre Roisin, (ed.) R. MONIER, Paris 1932, § 143-144; A. GIRY, Histoire de la ville de Saint-Omer, díl 2, s. 578. Tak lze vysvětlit, proč mohlo bez přehnané domýšlivosti kanonické právo zakazovat pokrevní sňatky až do sedmého stupně příbuzenství. 34) Annales Altahenses maiores (1037), MGH SS XX, s. 792; JEHAN MASSELIN, Journal des États Généraux, (ed.) A. Bernier, s. 5 8 2 - 5 8 4 . 35) PHILIPPE DE NOVARE, Mémoires, (ed.) Charles Kohler, s. 17, 56.

POZNÁMKY

465

2. kniha - Vazalita a léno 1) CH. H. HASKINS, Norman institutions, Cambridge (Mass.) 1918, s. 63. 2) Už znalci středověkého práva z období před Revolucí byl v tomto významu občas skutečně zcela nesmyslně užíván pojem „suzerén". Jeho pravý smysl byl totiž jiný. Představme si, že se Pavel zavázal homagiem Petrovi, jenž se zavázal zase Jakubovi. Jakub - a nikoli Petr - bude Pavlovým „pánem suzerénem" nebo zkrátka „suzerénem", tedy svrchovaným pánem (slovo „suzerén" bylo zjevně odvozeno z příslovce sus analogicky ke slovu „suverén"). Jinými slovy je mým su­ zerénem pán mého pána a nikoli můj bezprostřední pán. Tento výraz se ostatně objevuje až dost pozdě, snad v 16. století. 3) LÉON MIROT, Les ordonnances de Charles VII relatives à la prestation des hommages. Mémoires de la Société pour l'Histoire du droit et des institutions des anciens pays bourguignons 2/1935; G. DUPONT-FERRIER, Les origines et le

premier siècle de la Cour du Trésor, Paris 1936, s. 108; P. DOGNON, Les institutions politiques et administratives du pays de Languedoc, Paris 1895, s. 576 (1530). 4) Urkundenbuch der Abtei Sanct Gallen, (ed.) HERMANN WARTMANN, Zürich 1866, díl 1, č. 31. 5) Jeho autorem je Hrabán Maurus - srov. Zeitschrift für deutsches Altertum 15/1872, s. 444. 6) G. DOTTIN, La langue gauloise, Paris 1920, s. 296. 7) Alespoň tedy v tomto smyslu slova. Protože právě ze slova ambactus po­ chází - oklikou, jíž se zde nebudeme zabývat - francouzský výraz ambassade („poselstvo"). 8) Capitularía, díl 1, č. 64, cap. 17. 9) Capitularía, díl 1, č. 141, cap. 27. 10) Thietmari Merseburgensis episcopi Chornicon, VII, 30; Miracula S. Bertini, II, 8, JEAN MABILLON, Acta Sanctorum ordinis sancti Benedicti, díl III/I, s. 133-134. 11) Užívání homagia jakožto kajícného gesta, na něž jsme upozornili výše, rozšiřuje význam tohoto obřadu o aspekt podrobení se, charakteristický pro relativně vyšší třídy. Svědectví, publikovaná G. Platonem v ostatně nedostateč­ ně kritickém článku (L'hommage comme moyen de contracter des obligations privées, Revue générale du droit 26/1902), tento rituál dále prezentují jako prostředek ke sjednávání různých povinností v rámci soukromého práva. Jde o výjimečnou praxi, omezenou jen na několik málo oblastí (Katalánsko, možná Kastilie) a nad­ to pozdního data 12) Z lingvistického hlediska nejlepší výklad srov. WALTER VON WART­ BURG, Französisches etymologisches Wörterbuch, Basel 1928, díl 3, (listina Karla Tlustého z roku 8 8 4 je ale falzum). 13) Recueil des chartes de l'abbaye de Čluny, (edd.) A. BERNARD, A. BRUEL, Paris 1876, díl 1, č. 2 4 , 3 9 , 5 0 , 5 4 , 6 8 , 8 4 , 1 0 3 , 2 3 6 , 2 4 3 . 14) Cartulaire de Maguelonne, (edd.) J. ROUQUETTE, A. VILLEMAGNE, Montpellier 1912, č. III (odlišný text v Histoire de Languedoc, díl 5, č. 48). Datum: 23. ledna 893 - 27. ledna 894 či (pravděpodobněji) 1. ledna - 31. prosince 898.

466

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

K pozdějším příkladům na tomto místě nemohu citovat příslušné odkazy. Provensálský tvar feuzje doložen k 9. červnu 956 (Histoire de Languedoc, díl 5, č. 100). 15) A. MIRAEUS, Donationes bel&cae, II, XXVII. 16) V básni Heliand (822-840) se oba významy, k nimž se vztahuje francouzské fief a německé Lehn, nacházejí v podivném spojení ve výraze lehni Jeho, což zname­ ná „vypůjčený majetek" (v. 1548). 17) Příklady seržantských lén (jihofrancouzské feuum sirventale: srov. Histoire de Languedoc, sv. V, č. 1037) jsou dobře známy. Totéž platí i o feudum preshyterale. K řemeslnickým lénům srov. M. BLOCH, Un problème d'histoire comparée: la ministérialité en France et en Allemagne, Revue historique du droit 1928, s. 54-55.

18) Gisleberti Chronicon Hanoniense, MGH SRG XXI, s. 35; Red Book ofthe Exchequer, (ed.) H. HALL, díl 1, s. 283.

19) Cartulaire de Vabbaye de Saint-Sernin de Toulouse (844-1200), (ed.) C. Douais, Paris-Toulouse 1887, č. 155. 2 0 ) H. ROUND, Feudal England, London 1907; H. M. CHEW, The English ecclesiastical tenants-inchiefand knight-service, especially in the thirteenth and fourteenth Century. K Salzburku srov. MGH SS XI, 25. kapitola, s. 46. 21) Sancti Stephani Lemovicencis cartularium, (ed.) JEAN DE FONT-REAULX, c. XCI a XVIII. 22) Lambert ďArdres, Chronique de Guines etdArdre, (ed.) DENIS-CHARLES GODEFROY-MENILGLAISE, kapitola CI. 23) Alespoň v hluboce feudalizovaných zemích, jako byla valná část Francie. V Itálii tomu bylo jinak. 24) G.-G. DEPT, Les influences anglaise et française dans le comté de Flandre, Paris 1928; WALTER KIENAST, Die deutschen Fürsten im Dienste der Westmächte bis zum Tode Philipps des Schönen von Frankreich, Utrecht 1924-1931, díl 1, s. 159; díl 2, s. 76, pozn. 2; 105, pozn. 2; 112; HENRI-FRANÇOIS DELABORDE, Jean de Joinville seigneurs de Joinville, Paris 1894, č. 341. 25) Nejlepší výklad k anglickým drengs představuje G. T. LAPSLEY, Victoria County Historiés Durham, London 1900, díl 1, s. 284; k tomu srov. J. E. A. JOLLIFFE, Northumbrian institutions, English Historical Review 41/1926. 26) P. GUIDI, E. PELLEGRINETTI, Inventáři del vescovato, délia cattedrale et di altre chiese di Lucca, Studi e Testi pubblicati per cura degli scrittori délia Biblioteca Vaticana 34/1921, č. 1. 27) Capitularia, díl 1, č. 88. 28) K bule vydané v Terracine 26. prosince roku 1000 srov. KARL JORDAN, Das Eindringen des Lehnwesens in das Rechtsleben der römischen Kurie, Archiv für Urkundenforschung 1931. 29) Srov. LOTTE HÜTTEBRÄUKER, Das Erbe Heinrich des Löwen. Die territo­ rialen Grundlagen des Herzogtums Braunschweig-Lüneburg von 1235, Göttingen 1927. 30) AETHELSTAN, Lois, II, 2. V prohlášení Karla Holého, jež je součástí do­ hod, které roku 847 uzavřeli tři synové Ludvíka Zbožného, figuruje následující věta: „Volumus etiam ut unusquisque liber homo in nostro regno seniorem, qualem voluerit, in nobis et in nostris fidelibus accipiat." Rozbor obdobných

POZNÁMKY

467

návrhů na uspořádání, jež jsou obsaženy v jednotlivých smlouvách o rozdělení říše, však ukazuje, že „volumus" zde znamená „dovolujeme", nikoli „nařizujeme". 31) Chronique de Robert de Torigni, abbé du Mont-Saint-Michel, (ed.) LEOPOLD DELISLE, díl 1, s. 320. 3 2 ) Za cenné údaje o asturoleónských institucích vděčím laskavé pomoci savojského archiváře pana P. Bernarda. 33) E. LESNÉ, Histoire de la propriété ecclésiastique en France, díl 2/2, s. 251-252. 34) Pro ecclesiae libertatum dejènsione, PL CXXV, col. 1050. 35) MGH Epistolae V, s. 290, č. 20; LOUP DE FERRIÈRES, Correspondance, (ed.) L. Levillain, Paris 1927, díl 2, č. 122; Urkundenbuch der Abtei Sanct Gallen, (ed.) HERMANN WARTMANN, díl 2, č. 386. 36) Le couronnement de Louis, (ed.) E. LANGLOIS, v. 83. 37) CH. MÉTAIS, Cartulaire de Vabbaye cardinale de la Trinité de Vendôme, díl 1, č. LXVI a LXVII. 38) Cantatorium S. Huberti, AA SS VII, s. 581-582. 39) Bratři však záhy získali zvláštní privilegia (srov. nařízení Konráda III.), která někdy dospívala až k jejich upřednostňování před syny, podobně jako v ně­ kterých systémech lidového práva, upřednostňujících nejstarší generaci - srov. G. GARAUD, Bulletin de la Société des Antiquaires de POues 1921. 40) WOLFRAM VON ESCHENBACH, Pamval, 1,4-5. 41) Někteří historikové tyto poplatky vysvětlují starým zvykem, na jehož základě páni vyzbrojovali své vazaly. Takto poskytnutá výzbroj tak měla být po smrti vazala údajně navrácena. K čemu by však byla taková restituce v okamžiku, kdy byl syn zemřelého vazala sám přijat jako vazal? Interpretace, kterou zde před­ kládáme, má tu přednost, že bere v úvahu zřejmou podobnost mezi feudálním poplatkem za dědictví a ostatními poplatky podobného charakteru, například taxami za provozování některých řemesel, jež byly rovněž vypláceny pánovi, a to formou předmětů odpovídajících zpoplatněné profesi. 4 2 ) Tytéž obavy si v Anglii roku 1290 vynutily zákaz prodeje léna formou druhotného oblenění. Kupec musel napříště majetek držet přímo od pána svého prodejce. 43) MGH - Constitutiones I, č. 447, cap. 5. 44) H. MITTEIS, Lehnrechtund Staatsgewalt, s. 103; W. KIENASTA, Historische Zeitschrift 141/1929-1930, údajně uvádějí ještě starší příklady. Jediný, který skutečně prokazuje existenci dvojího pouta věrnosti, však souvisí s rozdělením moci v Římě mezi papežem a císařem: jde tedy o panovnický dualismus, nikoli o vztah mezi pánem a „darovaným". Svatohavelská listina, kterou se nepodařilo najít panu Ganshofovi ani panu Mitteisovi a jež se ve skutečnosti nachází v Ur­ kundenbuch der Abtei Sanct Gallen, (ed.) HERMANN WARTMANN, díl 1, č. 440, se vztahuje k postoupení půdy za pachtovné. 45) Ruodlieb, der dlteste Roman des Mittelalters, (ed.) F. SEILER, Halle 1882,1, v. 3; KARL LEHMANN, Das Langobardische Lehnrecht (Handschriften, Textentwicklung dltester Text und Vulgattext nebst den capitula extraordinaria), Gôttingen 1896, II, 2, 3; WOLDEMAR LIPPERT, Die deutschen Lehnsbùcher, Leipzig 1903, s. 2.

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

468

4 6 ) Vita Burchardi, (ed.) CHARLES BOUREL DE LA RONCIÈRE, s. 19, XVII. 4 7 ) F. L. GANSHOF, Depuis quand a-t-on pu en France être vassal de plusieurs seigneurs? in: Mélanges Paul Fournier, Paris 1929; Usatges de Barcelona, cap. 2 5 . y

4 8 ) K tomu srov. práce citované v bibliografii: k oběma klášterům Arch. Nat., LL 1450 A, f. 68r-v ( 1 2 2 0 - 1 2 0 9 ) ; k Morigny BNF, ms. lat. 5 6 4 8 , f. HOr ( 1 2 2 4 , prosinec); k nevolníkům MARC BLOCH, Rois et Serfs, Paris 1920, s. 23, pozn. 2. 4 9 ) Leges Henrici, 4 3 , 6 ; 8 2 , 5 ; 5 5 , 2 , 3 ; Usatges de Barcelona, cap. 36. 5 0 ) Chartes du Forez antérieures au XIV siècle, (ed.) MARGUERITE GONON, díl 4, č. 467. 51) MGH - Epistolae V, s. 127, č. 34. 5 2 ) CH. H. HASKINS, Norman institutions, s. 15; J. HORACE ROUND, Family Origins, London 1930, s. 2 0 8 ; H. M. CHEW, The English ecclesiastical tenants-in-chief and knight-service, especially in the thirteenth and fourteenth century, Oxford 1932; SARELL EVERETT GLEASON, An ecclesiastical barony of the middle ages, London 1936; H. NAVEL, Venquête de 1133, Paris 1935, s. 71. 5 3 ) HARIULF, Chronique de l'abbaye de Saint-Riquier, (ed.) F. Lot, Paris 1894, III, 3, s. 97; Usatges de Barcelona, cap. CXXIV; DU CANGE, Dissertations sur l'histoire de saint Louis, V, s. 23. 5 4 ) V Anglii se však tyto pojmy nakonec utřídily hierarchicky: termín „pomoc" byl vyhrazen vazalům a „skroj" níže postaveným závislým. 5 5 ) Premier cartulaire de Saint-Serge, restituce Marchegay. Archiv Maine-et-Loire, H. f. 2 9 3 . Na církevních lénech by se tyto případy přirozeně lišily; například na lénech, jež závisela na biskupovi z Bayeux, šlo o cestu biskupa do Říma, opravu katedrály a požár biskupského paláce - srov. SARELL EVERETT GLEASON, An ecclesiastical barony of the middle ages, s. 50. 5 6 ) Srov. 3. knihu. 5 7 ) ELIAS VON STEINMEYER, EDUARD SIEVERS, Althochdeutschen Glossen, díl s. 2 6 8 , 2 3 . 5 8 ) FLODOARD, Historia Ecclesiae remensis, libri quatuor, (ed.) G. Waitz, MGH SS XIII, s. 5 4 0 ; dále srov. Actus pontificum Cenomannensium, s. 1 3 4 , 1 3 5 (616: „nutritura"); Mémoires de Philippe de Commynes, (ed.) BERNARD DE MANDROT, Paris 1901-1903, díl 2, s. 50. 5 9 ) Codex Euricianus, cap. 310. Vazal, kterého postupně oženili dva jeho páni, jak se dovídáme ze zápisů synody v Compiěgne roku 757, je naopak v souladu s pů­ vodním smyslem tohoto slova pouhým otrokem, a tudíž se našeho výkladu netýká. 6 0 ) Ordonnances, XII, s. 2 9 5 ; Les Établissements de Saint Louis, (ed.) P. VIOLLET, Paris 1881-1886, díl 1, cap. 67; F. M., STENTON, The first century of English feuda­ lism (1066-1166), s. 3 3 - 3 4 . 61) Très ancien Coutumier, XXXV, 5. 6 2 ) Le Roman de Thèbes, (ed.) L. CONSTANS, díl 1, v. 8041n., 8165n.; Arch. Nat., X 1,6, f. 185; srov. O. MARTIN, Histoire de la coutume de la prévôté et vicomte de Paris, díl 1, s. 257, pozn. 7. 6 3 ) J. FOURGOUS, G. DE BEZIN, Fors de Bigorre, les manuscrits et les éditions, l'établissement du texte, Travaux sur l'histoire du droit méridional 1/1901.

POZNÁMKY

469

6 4 ) Girart de Rousillon, (ed.) PAUL MEYER, s. 100; Girart de Rousillon (ed.) W. FOERSTER, Romanische Studien 5/1800, v. 3054; Premier cartulaire de SaintSerge, restituce Marchegay. Archiv Maine-et-Loire, H, f. 88; Doon de Maience, (ed.) FRANÇOIS GUESSARD, s. 276. 65) Například Girart de Rousillon, (ed.) PAUL MEYER, s. 83; Garin le Lorrain, (ed.) P. PARIS, díl 2, s. 88; synodální usnesení PL CXLII, col. 400. 66) Alfred, in: F. Liebermann, Die Gesetze der Angelsachsen, Halle 1903-1916, díl 1, s. 47 (49, 7); Leges Henrici, 75, 1; Gisleberti Chronicon Hanoniense, MGH SRG XXI, s. 30; PHILIPPE DE NOVARE, Mémoires, (ed.) Charles Köhler, s. 20. 67) The Christ ofCynewulf, (ed.) A. S. COOK, v. 457; PL CXCIII, col. 523-524. 68) RICHER, Historiarum Libri Quatuor, IV, 78; další příklady (až do 13. století) uvádí J. E. A. JOLLIFFE, Northumbrian institutions, s. 164. 69) Alfred, in: F. Liebermann, Die Gesetze der Angelsachsen, XLII, 6; Two ofthe Saxon chronicles, (ed.) CHARLES PLUMMER, díl 1, s. 48-49 (755); KARL LEH­ MANN, Das Langobardische Lehnrecht, díl 2 , 2 8 , 4 . 70) Leges Henrici, 55,3; Raoul de Cambrai, v. 1381; Chronicon Monasterii de Abingdon (Rolls Séries), díl 2, s. 133 (1100-1135); Renaud de Montauban, (ed.) H. MICHELANT, s. 373, v. 16. 71) J. DEPOIN, Recueil de Chartes et documents de Saint-Martin-des-Champs, díl 1, č. 47; Liber Testamentorum S. Martini, č. 18. 72) Například léno malíře: P. DE BROUSSILLON, Cartulaire de l'abbaye de Saint-Aubin d'Angers, díl 2, č. CCCCVIII. 73) CH.-V. LANGLOIS, Textes relatifs à l'histoire de Parlement, č. CXI. 74) Další příklady vedle francouzských: FERDINAND CHALANDON, His­ toire de la domination normande en Italie et en Sicile, Paris 1907, díl 2, s. 565; CARL GUSTAV HOMEYER, System des Lehnrechts der sächsischen Rechtsbücher, in: Des Sachsenspiegels, díl 2/2, Berlin 1844, s. 273; WALTER KIENAST, Die deutschen Fürsten im Dienste der Westmächte bis zum Tode Philipps des Schönen von Frankreich, díl 2, s. 44. 75) Možná nebylo dostatečně zdůrazněno, že nařízení z roku 1188 ohledně desátku pro účely křížové výpravy u těchto drobných vazalů předpokládá, že mají jediného seigneur lige. 3. kniha - Vztahy závislostí v rámci nižších společenských tříd 1) Capitularia, díl 1, č. 132, hl. 5. 2) A. LESORT, Chroniques et chartes de l'abbaye de Saint-Mihiel, Paris 1906, č. 33. 3) Acta Murensia, in: Quel len zur schweizer Geschichte, díl 3/2, s. 68, cap. 22. 4) Chartes du Forez antérieures au XIV siècle, (ed.) MARGUERITE GONON, díl 4, č. 500. 5) Historiae patriae monumenta, díl 13, col. 711. 6) Olim, díl 1, s. 661, č. 3. 7) SUGER, De rebus, (ed.) Lecoy de La Marche, kapitola X, s. 167. 8) Capitularia, díl 1, č. 162, cap. 3; č. 50, cap. 2.

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

470

9) Lex Romana Visigothorum, (ed.) G. HÄNEL, Berlin 1849, Cod. Theod., V, 10, 1; Interpretatio. 10) Recueil des chartes de Vabhaye de Cluny, (edd.) A. BERNARD, A. BRUEL, dil 4, c. 3024. 11) Bibliothèque Tours, ms. 2041, pfidestî; Histoire de France, XII, s. 340; Cartulaire de Vabhaye de Saint-Vaast d'Arras, s. 177. 12) Coutumes de Montchauvet (concédées primitivement vers 1101-1137), Mémoire Société archéologique Rambouillet 21/1910, s. 301. 13) PIERRE DE FONTAINES, Le Conseil de Pierre de Fontaines, (ed.) A.-J. Marnier, XXI, 8, s. 225; M. BLOCH, Les transformations du servage, à propos de deux documents du XIII siècle, relatifs à la région parisienne, in: Mélanges d'Histoire du Moyen Age Offerts à M. Ferdinand Lot, Paris 1927, s. 55-74. 14) CH.-E. PERRIN, Recherches sur la seigneurie rurale en Lorraine d'après les plus anciens censiers (IX-XII siècle), s. 225n.; Chronique de VAbbaye de Saint-Benigne de Dijon Suivie de La Chronique de Saint-Pierre de Beze, (edd.) E. BOUGAUD, J. GARNIER, s. 3 9 6 - 3 9 7 (1088-1119). 15) Listina obce Codalet v Conflentu z roku 1142 - J. B. ALART, Privilèges et titres relatifs aux franchises, institutions et propriétés communales de Roussillon et de Cerdagne depuis le Xle siècle jusqu'à l'an 1660, Paris 1874, dil 1, s. 40. e

e

2. DÍL - S P O L E Č E N S K É T Ř Í D Y A Z P Ů S O B V L Á D N U T Í 1. kniha - Společenské třídy 1) Poslední výklad problému: J. CALMETTE, La familie de saint Guilhem et l'ascendance de Robert le Fort, Annales du Midi 40/1928, s. 2 2 5 - 2 4 5 . 2) H. PRENTOUT, Les origines de la maison de Bellême, Études sur quelques points d'histoire de Normandie 1926. 3) Bibliotheca Casinensis seu Codicum Manuscriptorum IV, s. 151. 4) MGH - Leges IV, s. 557, col. 2, ř. 6. 5) HARIULF, Chronique, (ed.) F. Lot, s. 3 0 8 , 3 0 0 ; Monumenta boica XXVIII/2, s. 27, e. XVII. 6) RICHER, Historiarum Libri Quatuor, 1,15. 7) K mírové smlouvě z Beauvais C. PFISTER, Études sur le règne de Robert le Pieux, Paris 1885, s. LXI. 8) Cartulaire de l'abbaye de Beaulieu en Limousin, (ed.) MAXIMIN DELOCHE, Paris 1859, č. L; Casus S. Galli, col. 48. 9) FRITZ MEYER, Die Stände, ihr Leben und Treiben, dargestellt nach den altfr. Artus- und Abenteuerromanen, Marburg 1892, s. 114; Poema del mio Cid, (ed.) MENENDEZ PIDAL, v. 918. 10) H. DERENBOURG, Ousama ihn Mounkidh. Un emir syrien au premier siècle des Croisades, Paris 1893, s. 476.

POZNÁMKY

471

11) Bertran von Born, (ed.) CARL LUDWIG ERNST APPEL, č. 40; srov. Gironde Vienne, chanson de geste, (ed.) F. G. YEANDLE, New York 1930, v. 2108n. 12) HARTMANN VON AUE, Gregorius, v. 1 5 4 7 - 1 5 5 3 . 13) HERMANN SUCHIER (ed.), La Chanson de Guillelme. Französisches Volksepos des XI. Jahrhunderts, Halle 1911, v. 1055n. 14) ORDERICUS VITALIS, Histoire ecclésiastique, (ed.) Auguste Le Prévost, Paris 1855, díl 3, s. 2 4 8 . 15) Histoire de Guillaume le Maréchal, (ed.) PAUL MEYER, Paris 1 8 9 1 - 1 9 0 1 , v. 2 7 7 7 , 2 7 8 2 (jedná se ostatně o rytíře, kteří objíždějí turnaje). 16) Pons de Capdeuil - vydáno v FRANÇOIS-JUSTE-MARIE RAYNOUARD (ed.), Choix de poésies originales des troubadours, Paris 1816-1821, díl 4, s. 8 9 , 92. 17) CARL ERDMANN, Die Entstehung des Kreuzzugsgedankens, Stuttgart 1935, s. 312-313. 18) G E O F F R E Y OF VIGEOIS, Chronicon, (ed.) Philippe Labbe, Nova biblio­ t e c a manuscripta, díl 2, s. 281. 19) Bertran von Born, (ed.) CARL LUDWIG ERNST APPEL, Halle 1 9 3 1 , 1 0 , 2 ; 35,2; 37,3; 28,3. 2 0 ) GUIBERT DE NOGENT, De vita sua, (ed.) Georges Bourgin, Paris 1907, díl 1,13. kapitola, s. 43; Girartde Rousillon, (ed.) PAUL MEYER, s. 42. 21) Ke kořisti srov. Codex Euricanus, f. 3 2 3 ; DOM G. MARLOT, Histoire de la ville, cité et université de Reims, Reims 1843-1846, díl 3, č. LXVII (1127); vozy: Garin le Lorrain, (ed.) P. PARIS, Paris 1 8 3 3 - 1 8 3 5 , díl 1, s. 1 9 5 , 1 9 7 ; - stížnosti mnichů z Canigou: AUGUSTE LUCHAIRE, La société française au temps de Philippe Auguste, Paris 1909, s. 2 6 5 . 2 2 ) Huon de Bordeaux, chanson de geste publiée pour la première fois d'après les manuscrits de Tours, de Paris et de Turin, (edd.) François Guessard, Charles Grandmaison, Paris 1860, s. 41, v. 1 3 5 3 - 1 3 5 4 ; LUDVÍK IX., Enseignements, 2 3 . kapitola - cituji podle CHARLES V. LANGLOIS, La Vie en France au Moyen Age de la fin e

du XII au milieu du XIV siècle, díl 4: La Vie spirituelle, enseignements, méditations et controverses d'après des écrits en français à l'usage des laïcs, Paris 1928, s. 4 0 ; Bertran von Born, (ed.) CARL LUDWIG ERNST APPEL, 2 6 , 1 5 . 2 3 ) Girart de Rousillon, (ed.) PAUL M E Y E R , v. 6 3 3 , 637; Vita Henrici, (ed.) W. EBERHARD, kapitola 8. 2 4 ) Ekkeharti IV. Casus S. Galli, MGH SS II, 4 3 . kapitola. 2 5 ) Vita Johannis ep. Teruanensis, 12. kapitola, AA SS XIV/2, s. 1146. 2 6 ) Miracula sancti Benedicti, (ed.) E. DE CERTAIN, Paris 1858, VIII, 16. kapitola. 2 7 ) Walter ofHenley's Husbandry together with An Anonymous Husbandry, Seneschaucie and Robert Grosseteste's Rules, (ed.) ELIZABETH LAMOND, London-New York 1890. 2 8 ) MARC BLOCH, Les caractères originaux de l'histoire rurale française, Paris 1931, s. 148. 2 9 ) J. FOURGOUS, G. DE BEZIN, Fors de Bigorre, les manuscrits et les éditions, l'établissement du texte, 13. kapitola.

472

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

30) Lambert à'Arares, Chronique de Guiñes etdArdre, (ed.) DENIS-CHARLES GODEFROY-MENILGLAISE, kapitola LXXXVIII; Garin le Lorrain, (ed.) P. PARIS, díl 2, s. 244. 31) CH. MÉTAIS, Cartulaire de l'abbaye cardinale de la Trinité de Vendôme, díl 1, č. CCLXI. 32) K turnajům kromě prací uvedených v bibliografii dále srov. G. WAITZ, Deutsche Verfassungsgeschichte, díl 5, s. 456; Histoire de Guillaume le Maréchal, (ed.) PAUL MEYER, díl 3, s. XXXVIn. 33) JEAN DE JOINVILLE, Histoire de saint Louis, Credo et Lettre à Louis X, kapitola CIX. 34) RANGERIUS, Vita Anselmi, AA SS XXX/2, s. 1252, v. 1451. 35) JEAN DE JOINVILLE, Histoire de saint Louis, Credo et Lettre à Louis X, kapitola CLIX. 36) Girartde Rousillon, (ed.) PAUL MEYER, s. 2 5 7 , 2 9 9 ; srov. La Mort de Garin, (ed.) E. DU MERIL, s. XL; dále srov. lehce smyslnou scénu v Lancelot The vulgátě version of the Arthurian romances, (ed.) HEINRICH OSCAR SOMMER, Washing­ ton 1909-1913, díl 3, s. 383. 37) V souvislosti s dvorskou láskou a lyrickou poezií, jež byla výrazovým prostředkem této lásky, se někdy hovořilo také o arabském vlivu. Nezdá se však, že by snad byl dosud v tomto ohledu předložen nějaký přesvědčivý důkaz - srov. A. JEANROY, La poésie lyrique des troubadours, díl 2, s. 3 6 6 - k tomu pak refe­ rát C. APPELA, Zeitschrift für romanische Philologie 52/1932, s. 770 (o práci A. R. Nykla). 38) Albert de Malaspina - cituji podle C. APPEL, Provenzalische Chrestomathie, c. 90, v. 19n. 39) GEOFFREY OF VIGEOIS, Chronicon, (ed.) Philippe Labbe, Nova bibliotheca manuscripta, díl 2, s. 322. 40) RAIMON LULL, Libro de la orden de Caballería, (ed.) J. R. DE LUANCO překlad do francouzštiny M. P. ALLUT, Étude biographique et historique sur Symphorien Champier, Lyon, 1859, IV, 11; Lambert dArdres, Chronique de Guiñes et d Ardre, (ed.) DENIS-CHARLES GODEFROY-MENILGLAISE, kapitola XCI. 41) CH. H. HASKINS, Norman institutions, s. 282. 42) Recueil des historiens de France, díl 15, s. 187. 43) Edictum Rothari, cap. 359. Liturgie pasování dosud nebyla předmětem dostatečného zkoumání. Použitá díla a sborníky studií uvádím v bibliografii. K tomuto prvnímu pokusu o utřídění poznatků, jakkoli elementárnímu, jsem mohl přistoupit jen díky pomoci, jakou mi laskavě poskytl můj kolega ze Štras­ burku, abbé Michel Andrieu. 4 4 ) Jehan et Blonde, (ed.) H. SUCHIER (Oeuvres poétiques de Phillipe de Rémi, díl II, v. 5916n.). 45) JOHANNES VON SALISBURY, Policratici sive De nugs curialium et vestigis philosophorum, (ed.) Clemens C. I. Webb, London 1909, díl 2, VI, 10, s. 25. 46) GUILLAUME DURANT, Rationale, IV, 16. 47) PIERRE DE BLOIS, Epistulae, XCIV.

POZNÁMKY

473

4 8 ) JOHANNES VON SALISBURY, Policratici sive De nugis curialium et vestigiis philosophorum, díl 2, VI, 10, s. 25. 4 9 ) GUILLAUME DURANT, Rationale, IV, 16. 5 0 ) RAIMON LULL, Libro de la orden de Caballeria, I, 9. Pozoruhodná je celá tato pasáž. 51) Stará řehole: G. SCHNÜRER, Die ursprüngliche Templerregel, Berlin 1903; řehole ve francouzštině - H. De CURZON, La règle du Temple, cap. 4 3 1 , 4 4 5 , 4 4 6 , 4 4 8 ; obdobná ustanovení přijata také johanitskou generální kapitulou 19. září 1262: DELAVILLE LE ROULX, Cartulaire général, díl 3, s. 47, cap. 19. 5 2 ) MGH - Constitutiones I, s. 197, cap. 10, s. 451, cap. 20; H. NIESE, Die Gesetzgebung der normanischen Dynastie, s. 67; Marca Hispanica, col. 1430, cap. 12; JEAN PIERRE PAPON, Histoire générale de Provence, Paris 1777-1786, díl 33, s. 423; La Siete Partidas de la Rejo Don Alfonso X El Sabio, díl 2,1, 2; k Portugalsku srov. PRESTAGE EDGAR, Chivalry: a séries ofstudies to illustrate its historical significance and civilizing influence, by members ofKing's College, London, London 1928, s. 143; k Francii jsou odkazy příliš hojné, než aby byly všechny citovány - srov. Vessor des États d'Occident, (ed.) Ch. PETTT-DUTAILLIS, P. GUINARD, Paris 1937, s. 22n. 5 3 ) RAIMON LULL, Libro de la orden de Caballeria, III, 8; Girart de Rousillon, (ed.) PAUL MEYER, s. 28; srov. Girart de Rousillon (ed.) W. FOERSTER, v. 940n. 5 4 ) P. THOMAS, Textes historiques sur Lille, Paris 1936, díl 2, s. 237. 5 5 ) Recueil des historiens de France, díl 22, s. 18. 5 6 ) Gesta Friderici imperatoris, II, 23. 5 7 ) Histoire de Languedoc, díl 8, col. 1747. 5 8 ) Annales Colmarienses minores et maiores, MGH SS XVII, s. 2 0 8 , 1 , 1 5 ; s. 224. 5 9 ) ANATOLE DE BARTHÉLÉMY, De la qualification de chevalier, Revue nobiliaire 1868, s. 123; TYZ, Etude sur les lettres d'anoblissement, Revue nobiliaire 1869, s. 2 0 5 . 6 0 ) Usatges de Barcelona, cap. 8-9; PORÉE CHARLES, Les statuts de la com­ munauté des seigneurs pariers de La Grande-Guérin (1238-1313), Études historiques sur le Gévaudan 1919, s. 62, cap. 1; listina stvrzující boží mír v Henegavsku z roku 1200 - MGH SS XXI, s. 619. 61) Summa de legibus, in: Coutumiers de Normandie, (ed.) E.-J. Tardif, Rouen 1881-1903, díl 2, XIV, 2; F. BENOIT, Recueil des actes des comtes de Provence, díl 2, č. 246, c; IX a, 275, c; V a, 2 7 7 , 2 7 8 (1235-1238); A. GUILHIERMOZ, Essai sur les origines de la noblesse en France au moyen âge, Paris 1902, s. 481, pozn. 5. 6 2 ) Annales Colonienses maximi, MGH SS XVII, s. 845. 63) ANATOLE DE BARTHÉLÉMY, Étude sur les lettres d'anoblissement, s. 198. 6 4 ) PHILIPPE DE BEAUMANOIR, Coutumes de Beauvaisis, díl 2, § 1434. 6 5 ) Srov. výše s. 311-313. 6 6 ) Značné množství údajů v tomto ohledu poskytují práce: ALOYS SCHUL­ TE, Der Adel un die deutsche Kirche im Mittelalter, Stuttgart 1910; URSMER BERe

LIÈR, Le recrutement dans les monastères bénédictins aux XIII et XIV siècles, Bruxelles 1924, avšak s nedostatečnou chrononologickou a kritickou přesností. Ať už si o tom Schulte myslí cokoli, z citovaných textů vyplývá, že - s výhradou staršího,

474

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

velmi volného užití slov nobiles a ignobiles - byl monopol urozených v úzkém smyslu slova všude relativně pozdním jevem. Co se týče přijímání nesvobodných, ať už akceptovaného či nikoli, to už představuje zcela jinou otázku. 6 7 ) Olim, díl 1, s. 427, č. XVII (Chandeleur, 1255); F. BENOIT, Recueil des actes des comtes de Provence, díl 2, č. 246, c; IX a, 275, c; V a, 2 7 7 , 2 7 8 ( 1 2 3 5 - 1 2 3 8 ) ; M. Z. ISNARD, Livre des privilèges de Manosque, Paris 1894, č. XLVII, s. 154. 6 8 ) Srov. E. PORRITT, A. G. PORRITT, The unreformed House of Gommons, London 1909 2 , díl 1, s. 122. 69) K Provence srov. FRITZ KIENER, Verfassunggeschichte der Provence seit der Ostgothenherrscbafl bis zur Errichtung der Konsulate (510-1200), Leipzig 1900, s. 107; k ba­ cheliers srov. E. F.JACOB, Studies in the period ofbaronial Reform, Oxford 1925, s. 127n. 7 0 ) Usatges de Barcelona, cap. 6. 71) Usatges de Barcelona, cap. 6. 7 2 ) Srov. F. TOUT, Chapters in administrative history, díl 3, s. 136n. 7 3 ) Ve prospěch bretaňského vévody: DOM MORICE, DOM TAILLANDIER, Histoire de Bretagne, Paris 1750-1756, díl 1, col. 1122; k požadavkům pairů L'essor des États d'Occident, (ed.) Ch. PETIT-DUTAILLIS, P. GUINARD, s. 266-267. 74) BORELLI DE SERRES, Recherches sur divers services publics, Paris 1909, díl 3, s. 276. 7 5 ) Odkazy k tomuto odstavci se daly snadno najít v různých pracích uve­ dených v bibliografii pod hlavičkou „ministeriálové a ministerialita". K nim je pak třeba ještě připojit následující studii: ROTH VON SCHRECKENSTEIN, Die Ritterwürde und der Ritterstand, Freiburg 1886. Je zřejmé, že jsem poznámky zredukoval na minimum. 7 6 ) Girart de Rousillon, (ed.) PAUL MEYER, § 6 2 0 ; Girart de Rousillon (ed.) W. FOERSTER, v. 9139. 7 7 ) Sur les routes de l'émigration. Mémoires de la duchesse de Saulx-Tavannes, (ed.) GUY DE VALOUS, Paris 1934, úvod s. 10. 7 8 ) Nevolnické postavení tohoto člověka - jak si správně všiml W. M. NEWMAN, Le domaine royal sous les premiers Capétiens, Paris 1937, s. 24, pozn. 7 - vyplý­ vá ze skutečnosti, že král po jeho smrti přijal jeho majetek jako odúmrť. 7 9 ) Quellenwerk zur Entstehung der schweizerischen Eidgenossenschaft, Aarau 1933, č. 1650. 8 0 ) K. ROST, Die Historia pontificum Romanorum aus Zwetd, Greifswald 1932, s. 177, pozn. 4. 81) Srov. zejména Z. N. BROOKE, The effect ofBecket's murder on Papal Authority in England, Cambridge Historical Journal 2/1926-1928, s. 222. 8 2 ) Srov. výše s. 3 2 9 - 3 3 0 . 8 3 ) PL CLXXXIX, col. 146; P. ABAELARDI, Opera, (ed.) V. Cousin, díl 1, s. 572. 8 4 ) A. WAUTERS, Les libertés communales. Preuves, Bruxelles 1869, s. 83 (1221, duben); k tomu srov. BLOCH MARC, Liberté et servitude personnelles au moyen âge, Anuario de historia del derecho español 1933, s. 79n. 8 5 ) L. RAYNAL, Histoire du Berry, Paris 1845, díl 1, s. 477, č. XI (23. dubna 1071 - 22. dubna 1093, Saint-Silvain de Levroux).

POZNÁMKY

475

86) GUIBERT DE NOGENT, De vita sua, (ed.) G. Bourgin, Paris 1907,1, 11, s. 31; Thietmari Merseburgensis episcopi Chornicon, II, 27, s. 72-73; charakteristický epický text: Garin le Lorrain, (ed.) P. PARIS, díl 1, pozn. 2. 87) Papežům gregoriánské doby se někdy připisoval úmysl stát se feudálními pány některých králů. Ve skutečnosti se však zřejmě omezili jen na požadavek slibu věrnosti a tributu, jichž někdy i dosáhli: šlo tedy samozřejmě o jisté formy podřízenosti, na nichž však nebylo nic ryze feudálního. Homagium se tehdy žádalo jen od pouhých územních knížat (od normanských vládců jižní Itálie či od languedockých hrabat). 88) PHILIPP JAFFÉ, WILHELM WATTENBACH, Regesta pontificum Romanorum, díl 1, č. 3564; Rathier z Verony - PL CXXXVI, col. 249; Thietmari Mersebur­ gensis episcopi Chornicon, 1,26, s. 3 4 - 3 5 . 89) Jeden z nejstarších příkladů - přitom často opomíjený - ABBÉ BUSSON, ABBÉ LEDRU, Actus pontificum Cenomannensium, source canonique authentique, s. 299 (832). 90) JEAN DE JOINVILLE, Histoire de saint Louis, Credo et Lettre à Louis X., kapitola CXXXVI. 91) Srov. pařížskou synodu z roku 1212: MANSI, Concilia, XXII, col. 851, cap. 8 (fèneratoribus et exactoribus). 9 2 ) A. GIRY, Documents sur les relations de la royauté avec les villes, Paris 1885, c. XX, s. 58. 2. kniha - M o c nad lidmi 1) Mírová smlouva z Laonu (26. srpna 1128) - T. A. WARNKÔNIG, L. STEIN, Franzôzische Staats- und Rechtsgeschichte, Basel 1846, díl 1; Urkundenbuch der Abtei Sanct Gallen, (ed.) HERMANN WARTMANN, s. 31, kap. 2. 2) Cartulaire du prieuré de Notre Dame de Longpont, (ed.) JULES MARION, Paris 1879, č. 25. 3) Ortliebi Zwifaltensis Chronicon, MGH - Scriptores X, 1,9, s. 78. 4) ROGER OF HOWDEN, Chronica, (ed.) William Stubs, London 1868-1871, Rolls séries, díl 1, s. 66. 5) T. A. WARNKÔNIG, L. STEIN, Franzôzische Staats- und Rechtsgeschichte, s. 34. 6) T. A. WARNKÔNIG, L. STEIN, Franzôzische Staats- und Rechtsgeschichte, s. 34. 7) RANGERIUS, Vita Anselmi, AA SS XXX/2, s. 1256, v. 4777n. 8) Diplomata regum et imperatorum, díl 3, č. 34; Recueil des historiens de France, díl 15, s. 144, č. CXIV. 9) FLODOARD, Historia Ecclesiae remensis, libri quatuor, (ed.) G. Waitz, MGH SS XIII, s. 563. 10) Die Werke Liudprands von Cremona (Liudprandi Opera), (ed.) Joseph Becker, MGH - Rerum Germanicarum in usum scholarum XLI, Hannover 1915, Antapodosis, II, 26. kapitola. 11) Wiponis Gesta Chuonradi II ceteraque quae supersunt opera, (ed.) HARRY BRESSLAU, s. 3,106.

476

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

12) HERMANN BLOCH, Neues Archiv 1897, s. 115. 13) Někdy byla obhajována teze, že titul francouzského vévody, který od Roberta I. nosili všichni Robertovci, vyjadřoval jakousi vicekrálovskou moc nad celým královstvím. Je možné, že někteří současníci byli tohoto názoru, i když jsem se v textech nikde nesetkal s jeho jasným vyjádřením (termín dux Galliarum, který používal RICHER, Historiarum Libri Quatuor, II, 2, je pouze pedantským překladem označení aux Franciae; obrat omnium Galliarum ducem constituit naráží na skutečnost, že Hugo Veliký dosáhl investitury nejen v francouzském vévodství, ale i ve vévodství burgundském). Avšak to, že byl původní smysl tohoto titulu teritoriální, se zdá být zcela zřejmé. Připustíme-li opačnou hypotézu, jak si po­ tom vysvětlíme Hugův pokus o spojení všech tří vévodství? Možná, že hodnost královského hraběte byla rozdělena stejně jako v Německu, takže mělo každé vévodství svého vlastního královského hraběte: tak by bylo možné vysvětlit titul comes palatinus, jehož se dovolával zároveň flanderský hrabě ve „Francii", hrabě z Troyes (později „ze Champagne") v Burgundsku a hrabě toulouský v Akvitánii. K tříčlennému královskému titulu srov. Recueil des historiens de France, díl 9, s. 578, 580 (933, 935). 14) Gisleberti Chronicon Hanoniense, MGH SRG XXI, s. 223-224,58. 15) Monumenta Boica XXIX/1, č. CCCCXCI; Wurttemberger Urkundenbuch, díl 2, č. CCCLXXXIII. 16) SUGER, Vie de Louis VI, (ed.) H. Waquet, Paris 1929, s. 228. 17) O postkarlovské „ochraně" ve Francii neexistuje žádná podrobná stať. V rámci studia středověku je tato mezera jednou z nejzávažnějších a přitom jednou z nejsnáze řešitelných. V Německu byla tato instituce studována - nikoli bez přehnaného teoretizování - ve vztahu k soudnímu systému. 18) Mémoire Société archéologique Eure-et-Loire X, s. 36; Gallia Christiana VIII, col. 323. 19) SUGER, Liber de rébus in administratione suagestis, (ed.) Lecoy de La Marche, Paris 1867, s. 168. 20) Diplomata regum et imperatorum, díl 3, č. 209. 21) BONIZO VON SUTRI, Liber de vita Christiana, (ed.) Ernst Perels, Berlin 1930, VII, 248. 22) Cartulaire de Vabbaye de Redon, (ed.) A. de COURSON, Paris 1863, s. 298, č. CCCXLVII; SIEGFRIED HIRSCHJahrbucher des Deutschen Reiches unter Heinrich II, díl 3, s. 174. 23) Les Établissements de Saint Louis, (ed.) P. VIOLLET, Paris 1881-1886, díl 1, s. 53. 24) PLACITA ANGLO-NORMANNICA, Law Cases Jřom William I to Richard L, (ed.) Melville M. Bigelow, London 1876, s. 145. 25) MGH - Constitutiones I, č. XIII, s. 28-29. 26) MGH - Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saec. VI-IX, s. 385, čl. 166. 2 7 ) Cartulaire de Saint-Aubin dAngers, (ed.) B. de BROUSSILLON, díl 2, č. DCCX, 1138,17. září.

POZNÁMKY

477

28) MGH - Constitutiones I, s. 643, cap. 30; Two ofthe Saxon chronicles, (ed.) CHARLES PLUMMER, díl 1, s. 220. Všechny příklady násilností ani nelze vy­ jmenovat. Přesně to bychom však měli udělat, abychom pochopili skutečnou atmosféru této doby. Například amglický král Jindřich I. po sobě nezanechal právě pověst divoké bestie. Orderic Vital přitom líčí, že poté, co nechal manžel jedné z jeho nelegitimních dcer vytrhat oči malému synovi jednoho z králov­ ských kastelánů, sám přikázal, aby byly oslepeny a zmrzačeny jeho vlastní vnučky. 29) M. ASHDOWN, English and Norse documents relating to the reign ofEthelred the Unready, London 1930, s. 137; KNUT, Lois, II, 21. 30) Práce k dějinám božích mírů (zejména HUBERTI LUDWIG, Studien zur Rechtsgeschichte der Gottesfrieden und Landesfrieden, díl 1: Die Friedensordnungen in Frankreich, Ansbach 1892; GÖRRIS G.-C.-W., De denkbeeiden over oorlog en de hemoeeiingen voor vrede in de elfde eeuw, Nijmegen 1912) obsahují řadu snadno dohledatelných odkazů; proto v následujícím textu uvádím množství citací bez odkazů. 31) Na jihu poloostrova bylo boží příměří zavedeno francouzským papežem (Urbanem II.) a normanskými barony: JAMISON E., The Norman administration of Apulia and Capua, Papers of the British School at Rome 6/1913s. 240. 32) Histoire de Languedoc, díl 5, col. 15. 33) Les bouches du Rhône. Encyclopédie départementale, díl 1/2 : Antiquité et moyen âge, Paris 1924, s. 563. 34) MGH SS XXIII, s. 361. Srov. F. FRENSDORFF, Die Lehnfähigkeit der Bürger, Nachrichten der Kaiserlichen Gessellschaft der Wissenschaften zu Göttingen, PhiL-hist. Klasse 1894. Táž transformace proběhla i v Katalánsku a Aragonu. 35) Srov. výše s. 407. 36) Denní příjem Filipa Augusta v okamžiku jeho smrti podle svědectví Conona z Lausanne: 1200 pařížských liber (MGH SS XXIV, s. 782). Roční příjem opatství Sainte-Geneviève v Paříži podle odhadu pro královský desátek z roku 1246:1810 pařížských liber (Bibliothèque Sainte-Geneviève, ms. 356, s. 271). První cifra je zřejmě nadnesená, druhá zase podhodnocená. K odůvodnění tohoto rozdílu však dodejme, že mezi oběma daty došlo pravděpodobně k nárůstu cen. Každopádně jde o působivý kontrast. 37) RICHER, Historiarum Ubri Quatuor, IV, 80. 38) Gesta episcopi Cameracensium, MGH SS XVII, s. 466 (III, 2); s. 481 (III, 40). 39) Cartons des rois (période mérovingienne - 1793), (ed.) J. TARDIF, č. 264. 40) Esprit des Lois, XXXI, 30. 41) Deutung des Epitafium ducis Frederici, (ed.) JULES HAVET, Paris 1889, Lettres de Gerbert, č. 12, 37. 42) MARC BLOCH, La vie de S. Edouard le Confesseur par Osbert, Analecta Bollandiana 41/1923, s. 22,38. 43) Kromě závěrečné bibliografie (národnost) dále srov. F. LOT, Les derniers carolingiens, s. 308n.; A. LAPOTRE, VEurope et le Saint-Siège, Paris 1895, s. 300n.; F. KERN, Die Anfänge der französischen Ausdehnungspolitik, Berlin 1510, s. 124n.; M. L. BULST-THIELE, Kaiserin Agnes, Berlin 1933, s. 3, pozn. 3.

478

FEUDÁLNÍ SPOLEČNOST

4 4 ) Abbonis de Bello Parisiaco, (ed.) G. H. PERTZ, MGH - SS I, v. 618; ADÉMAR DE CHABANNES, Chronique, (ed.) J. Chavanon, s. 151; Gesta episcopi Cameracensium, MGH SS XVII, s. 204; Widukindi Monachi Corbeiensis Rerum Gestarum Saxonicarum Libri Très, (edd.) P. HIRSCH, G. WAITZ, MGH SS LX, 1,9-11; II, 3; Thietmari

Merseburgensis episcopi Chornicon, V, 1 2 , 1 9 . 45) MGH SS VI, s. 3 3 9 , 4 1 - 4 2 . 4 6 ) Prolog k Heliandovi, (ed.) E. SIEVERS, s. 3. Rozlišení královských vazalů na Teutisci quam etLangobardi se výsky tuje v jedné italské listině z roku 8 4 5 - LO­ DOVICO ANTONIO MURATORI, Antiquitates italicae medii aevi, díl 2, col. 971; Annales Juvavenses maximi, SS XXX/2, s. 738. 4 7 ) Liudprandi legatio ad Imperatorem Constantinopolitanum Nicephorum Phocam, 7. kapitola - vydáno v Die Werke Liudprands von Cremona (Liudprandi Opera), (ed.) Joseph Becker, MGH - Rerum Germanicarum in usum scholarum XLI. 4 8 ) WALAFRIED STRABO, De exordiis, in: Capitularia regum Francorum, MGH - Leges III, díl 2,7. kapitola, s. 481; RICHER, Historiarum Libri Quatuor, 1,20. 4 9 ) EUDES DE DEUIL, De profectione Ludovici VII in orientem, MGH SS XXVI, s. 65. 5 0 ) EKKEHARD URAUGIENSIS, Chronicon, (ed.) G. Waitz, MGH - SS VI, s. 218. 51) Girartde Rousillon, (ed.) PAUL MEYER, § 631; Girart de Rousillon (ed.) W. FOERSTER, v. 9324. 3. kniha - Feudalita jako společenský model a její působení 1) Esprit des Lois, XXX, I; VOLTAIRE, Fragments sur quelques révolutions dans Vlnde, in: Œuvres complètes de Voltaire, díl 29, s. 91. 2) G. LEFEBVRE, Les paysans du Nord, Paris 1924, s. 309. 3) Například E. LODGE, Serfdom in the Pyrénées, Vierteljahrschrift für Sozialund Wirtschaftsgeschichte 1905, s. 31; C. SANCHEZ-ALBORNOZ, Estampas de la vida en Leon, s. 86, pozn. 37; CLAUDE-JOSEPH PERRECIOT, De l'état civil des personnes, Paris 1786, díl 2, s. 193, pozn. 9. 4) Dudo ze Saint-Quentin - De moribus et actis primorum Normanniae duc um, (ed.) Jules Lair, Caen 1865, III, 4 3 - 4 4 (1933). 5) P. HÉVIN, Consultations et observations sur la coutume de Bretagne, Paris 1724, s. 343. 6) P. THOMAS, Textes historiques sur Lille et le Nord, Paris 1936, díl 2, s. 2 8 5 (1385 a 1397); srov. s. 218 (č. 68). 7) T. F. TOOT, Chapters in the administrative history, London 1928, díl 4, s. 62. 8) COLBERT, Lettres, (ed.) P. Clément, díl 2, s. XXX. Starší příklad slibu přátel­ ství uvádí JULES QUICHERAT, Rodrigue de Villandrando, l'un des combattants pour l'indépendance française au X\ř siècle, Paris 1879, č. XIX. 9) CH. AIMOND, Histoire de la ville de Varennes, Paris 1925, s. 50. 10) Srov. spisy Manegolda z Lauterbachu a Winricha z Trevíru v MGH - Li­ belli de Lite Imperatorum et Pontificum Saeculis XI. et XII. Conscripti I, s. 365,

POZNÁMKY

479

s. 2 8 9 ; PAUL DE BERNRIED, Vita Gregorii VII, 97. kapitola - publikováno v M. Watterich, Romanorum pontificum vitae, Leipzig 1862, díl 1, s. 532. 11) Sachsenspiegel, III, 78, 2. Tento význam zpochybňuje K. ZEUMER, Zeit­ schrift der Savigny Stiftung - Germanische Abteilung 1914, s. 6 8 - 7 5 , což uvádí na pravou míru F. KERN, Gottesgnadentum und Widerstandsrecht im früheren Mit­ telalter, Leipzig 1914.