FLEISCHER - SCHÜTZ
pěstování kaktusů
ZDENĚK F L E I S C H E R DR. BOHUMIL SCHÜTZ
Pěstování kaktusů Scan a OCR Ketiv...
218 downloads
1340 Views
49MB Size
Report
This content was uploaded by our users and we assume good faith they have the permission to share this book. If you own the copyright to this book and it is wrongfully on our website, we offer a simple DMCA procedure to remove your content from our site. Start by pressing the button below!
Report copyright / DMCA form
FLEISCHER - SCHÜTZ
pěstování kaktusů
ZDENĚK F L E I S C H E R DR. BOHUMIL SCHÜTZ
Pěstování kaktusů Scan a OCR Ketiv 28.04.2007
V papírové knize jsou umístěny obrazové přílohy
mezi mezi stranami 64-65 (16 barevných) a
160-161 (64 barevných). Z důvodu zachování
STÁTNÍ ZEMĚDĚLSKÉ číslování stran jsou tytoNAKLADATELSTVÍ, přílohy umístěny až za te PRAHA 1969
Pérovky kreslila akad. malířka J. Lipenská
Lektoři: Dr. Anežka Hrabětová, CSc., Rudolf Šubík, Dr. Vladimír Zacha (kapitola: Nemoci a škůdci kaktusů a ochrana proti nim)
Scan a OCR Ketiv 28.04.2007 V papírové knize jsou umístěny obrazové přílohy mezi stranami 64-65 (16 barevných) a 160-161 (64 černobílých). Z důvodu zachování číslování stran jsou tyto přílohy umístěny až za text.
© Zdeněk Fleischer a dr. Bohumil Schütz, 1969
Vsázím se předem, že opomine popsati jednu zajímavou botanickou čeled, a sice samotné kaktusáře čili pěstitele kaktusů. Ani Karel Schumann ve své veliké „Monographia Cactacearum" se o nich nezmiňuje; je to zřejmě oblast vědecky zanedbaná. Pokud jsem mohl v našem podnebí pozorovati, pěstiteli kaktusů jsou většinou muži; dělají si sbírku kaktusů tak, jako jiní muži dělají sbírku zbraní, mečů, šípů, kopí, arkebiiz, halaparten, oštěpů a tesáků. Vášeň pro kaktusy je, abych tak řekl, militaristická, a tedy převážně mužská. Proto se říká, že kaktus jest „ozbrojen" ostny a glochidami; čím více jich má, tím je krásnější. Sbírka kaktusů je trochu jako sbírka vojenských trofejí. Je to věc mužská. Druhým téměř obecným rysem pravých kaktusářů je, že se v naprosté většině rekrutují z lidí méně zámožných. Bohatší mají raději všelijaké ty palmy a klivie, azalky, filices a cypripedia a bromelie předně proto, že pro ně mají dosti místa a za druhé, že kaktus zjeví svou krásu jen tomu, kdo s ním dů věrně a blízce obcuje. Pravý kaktusář má jen jedno okno nebo stolek; to je jeho zahrada. Ale právě proto, že má málo místa, může strkat nos rovnou mezi ostny a bradavky svých ježatých přátel, vážně sedících na miniaturním hrnéčku. Na jednom čtverečním metru je možno pěstovati kaktusářskou zahradu ráje. Dnešní kaktusářská vášeň je sociálním úkazem: je to veliká láska k přírodě, omezená na nejmenší prostor. Třetím význačným rysem pravých kaktusářů je bručáctví. Dosud není vy zkoumáno, je-li pravdou, že se na pěstění kaktusů vrhají lidé od přírody samotářští, nebo proto, že se v nich tato vlastnost vyvine jakousi aklimatizací; zkrátka, pravý kaktusář vypadá, jako by chtěl píchat, nestará se o politiku, ani o kopanou nebo jiné světské marnosti, zato však, dostane-li se do řeči s jiným kaktusářem, stojí za poslechnutí, co toho ví a s jakou odborností se rozpovídá. Pravý kaktusář si potrpí na latinská jména; není jen amatérem, nýbrž za svěcencem. Pěstování kaktusů je sice snazší než pěstování karfiolu, ale podobá se svými učenými jmény a laboratorní čistotou spíše vědě. Pravé kaktusářství
není zálibou jen zahradnickou, nýbrž také sběratelskou; okno kaktusářovo jest hotovou kolekcí. Často jsem viděl sbírku drobného kaktusáře; kaktousky malé, vypiplané z laciných semenáčků, ale krásně nalité a ozbrojené, lesknoucí se bujností. Nescházela u nich biskupská čepička ani běloučký dědeček De Laetii, mamillarie tuhých cecíků, cereusy modré jako ojíněná švestka, echinocereusy s ostny tlustými jako drápy, nebo břitkými jako šípy z Melanesie — samé vzácnosti, radost se podívat. Div, kde to ten drobný pěstitel sebral, a ještě větší div, ze to ve svém okně tak dokonale vypěstil. Je to div lásky, tak jako téměř všecky divy v tomto slzavém údolí se rodí a dějí z lásky. Taková malá, důvěrná sbírečka Vám poví o radostech kaktusářství více než celé skleníky importérů. Karel Čapek (předmluva ke knize O. Smrže; Kniha o kaktusech a jiných sukulentech z r. 1929)
Obsah
úvod
9
Základy morfologie
12
Tělo kaktusů Areoly a axily Ostny Žebra a mamilly Kořeny Květy a plody Semena
13 16 17 17 20 21 22
Kaktusy v přírodě
23
Mexiko Jižní státy USA Severnější státy Unie a jižní Kanada Střední Amerika Jihoamerické centrum El Gran Chaco Východní Paraguay a jižní Brazílie Uruguay Patagonie Peru Chile
25 27 28 28 29 31 32 33 35 35 37
Všeobecné pěstitelské zásady Kaktusy pozemní a epifyty Střídáni klidu a vegetace Letní stanoviště Zimní stanoviště Příprava půdy Nádoby na sázení Přesazování Začátek vegetace Zalévání a hnojení Vzduchování a stínění Letni stagnace Ukončení vegetace
38 ,
39 40 42 45 48 51 52 55 56 58 58 60
7
speciální pěstitelské metody
61
Epifytické kaktusy Volná kultura Pěstování obtížných druhů Aklimatizace importů Hydroponie Vodní kultura. Štěrková kultura Výběr substrátu Sázení Živné roztoky Voda Způsoby zavlažování Regenerace substrátu Rašelinová kultura Pěstování zimovzdorných kaktusů
61 66 68 71 73 76 78 81 82 84 86 88 90 91 92
•
.
Množení kaktusů
95
Odnože a řízky Roubování Podnože a jejich vlastnosti Technika roubování Jiné způsoby roubování Roubování semenáčků Roubovací aparáty Kontrola zdaru roubování Rozmnožování výsevem O květech, opylování a semenech Výsev kaktusových semen Výsevy do lahví Pikýrování semenáčků Výsev na agar - agar a podobné způsoby Výsev při umělém světle
97 102 103 110 112 116 118 120 121 121 124 129 132 133 133
Nemoci a škůdci kaktusů a ochrana proti nim
135
Fyziologické choroby Virózy Bakteriózy Mykózy Škůdci .
135 137 138 138 140
Kalendář prací O systémech kaktusů a nejdůležitějších rodech
144 152
Seznam nejdůležitější literatury
179
Rejstřík jmen kaktusů
180
Rejstřík věcný 8
185
úvod
Již dlouho předtím, než první Evropané vstoupili na půdu Nového světa, sehrály kaktusy svou roli v životě domorodého obyvatelstva. Indiánské kmeny si pochutnávaly na jejich ovoci, pojídaly měkké stonky, zpracová valy jejich dřevo a k různým účelům používaly vlasy jejich cefálií. Avšak kaktusy měly i jiný význam. Božstvem, symbolem boha slunce, byla posvátná opuncie - teonochtli. Důležitou rekvizitou při náboženských obřadech byl největší mexický kulovitý kaktus Echinocactus ingens. Sloužil jako oltář nebo obětní stůl, na jehož dlouhé ostny byla pokládána lidská oběť. Značný náboženský význam měly některé menší druhy kaktusů. Používaly se jako amulety, protože Indiáni věřili v jejich nadpřirozenou moc. Čikulí (Lophophora williamsii), mulato (Mamillaria micromeris), rosarapa (Mamillaria lasiacantha var. denudata), sumaní (Ariocarpus fissuratus) byly talismany, které chránily před bleskem, před nemocí a před jinými ranami osudu. Rosarapa chránila i majetek před krádeží. Věřilo se, že zloděj věci, která byla pod její ochranou, bude za trest stižen šílenstvím. Čikulí byla zase pro svoje narkotické účinky nezbytná při některých slavnostech apod. Moderní chemické rozbory prokázaly, že skutečně obsahuje mnoho velmi účinných alkaloidů. Zvláštní tvary kaktusů přirozeně upoutaly pozornost evropských moře¬ plavců. Přiváželi si je domů jako suvenýry. Tu a tam se začínalo s jejich pěstováním, které však bylo úspěšné pouze u opuncií. Ty rychle zdo mácněly, a to nejprve ve Španělsku. Potom se rozšířily po celém Středo moří. Kromě opuncií se dovážely hlavně melokaktusy s pestrými cefálii. S jejich pěstováním to však bylo horší. Odhalení tajemství jejich úspěšného pěstování zůstalo vyhrazeno až naší generaci. Skutečné kaktusářství začalo teprve ve třetím desetiletí minulého století. Po napoléonských válkách byla zrušena dlouholetá blokáda Evropy. Pomalé plachetnice, které v dřívějších dobách byly málo spolehlivým dopravním prostředkem přes oceán, byly nahrazeny rychlejšími plavidly poháněnými párou. Tehdy se také objevují první lovci kaktusů, botani9
kové — specialisté, sběratelé kaktusů, slavné sbírky, hodnotná odborná literatura a přirozeně i příslušné obchodní složky. Centrem zájmu o kaktusy se stala Francie. Rozmach první kaktusářské epochy nastal v období biedermaieru. Po přechodném poklesu zájmu nastává koncem století nový rozmach. Tentokrát přejímá prvenství Německo. Další období velkého vzestupu zájmu o kaktusy spadá do doby po první světové válce. Prvním průkop níkem této kaktusářské horečky byl náš cestovatel a lovec kaktusů A. V. Frič. V přítomné době se sběratelství kaktusů rozrostlo do nebývalých rozměrů nejen v Evropě, ale i v Japonsku, Severní Americe a jinde. U nás jsou tisíce organizovaných kaktusářů. Ještě větší počet je těch, kdo pěstují kaktusy, aniž jsou členy některého kroužku. Podobná situace je nejen na západě, ale i v Polsku, Maďarsku a NDR. V četných zemích vychází mnoho časopisů a knih, které jsou věnovány této zálibě. Sbírání kaktusů před sto lety bylo vyhrazeno pouze velmi zámožným lidem. V roce 1840 se zaplatilo za import Ariocarpus kotschoubeyanus 200 dolarů. Bylo to více, než byla váha tohoto kaktusu ve zlatě. Jiné rost liny byly sice levnější, ale přece jen málokomu dostupné. Teprve v no vější době, kdy se začaly kaktusy pěstovat ve velkém ze semen, poklesly ceny na únosnou míru. V dřívějších dobách převládaly ve sbírkách im porty, dnes jsou základem sbírek semenáčky. V západoevropských státech, zejména v Holandsku, jsou speciální závody, které vypěstují ročně přes sto tisíc semenáčků. Produkce je organizována tak, aby náklady byly co nejnižší. Proto jsou dnes kaktusy poměrně levné. Dovážejí se sice také desetitisíce importů, ale nízké ceny semenáčků ovlivňují i jejich hodnotu. U nás máme v pěti městech specializovaná komunální zahradnictví, která produkují ročně asi 150 000 rostlin. To však zdaleka nestačí krýt po ptávku. Zájem o pěstování kaktusů dnes stále vzrůstá. Není to jen zvláštní vzhled a neobvyklá krása kaktusů, která přitahuje pozornost mnoha lidí. K to muto zájmu o kaktusy přispívá i to, že na malé ploše je možno pěstovat značný počet rostlin a že je možno využít k pěstování i okenní římsy, které těmto suchomilným rostlinám dobře vyhovují. Mnoho kaktusářů se zabývá i sběratelstvím, které je zdrojem stále nových podnětů. Není to sběratelství mrtvých předmětů, ale živých rostlin, které potřebují stále ošetření a péči. Právě tato péče je základem úspěchu pěstování kaktusů. Ten, kdo chce mít zdravé, krásné a bohatě kvetoucí kaktusy, musí dokonale ovládat všechny zásady jejich správného pěsto10
vání. Proto i tato publikace je zaměřena převážně na pěstování. Bude to jistě vyhovovat všem pěstitelům kaktusů, ať už jsou to ti, kterým je kaktusářství ušlechtilým koníčkem, nebo ti, kteří se budou pěstováním kaktusů zabývat v zahradnických závodech. Přehled nejdůležitějších rodů poskytuje pouze povšechnou orientaci. Podrobnější poučení je možno získat pouze studiem odborných časopisů a velkých cizojazyčných monografií. Březen 1966 Zdeněk Fleischer a dr. Bohumil Schütz
11
Základy morfologie
Kaktusy se celým svým vzhledem nápadně odlišují od rostlin, které rostou u nás. Návštěvníci skleníků s většími sbírkami kaktusů mívají často dojem, že mají před sebou rostliny, které jako by ani nebyly z naší planety. Podivné tvary kaktusů vzbuzují vždy obdiv a zájem. Není snad člověka, který by při pohledu na pěkně upravenou sbírku zůstal lhostejný. Zajímavé je, že přes svoje neobvyklé vzezření jsou kaktusy blízce pří buzné s mnohými listnatými rostlinami. Můžeme si to ověřit pozorováním mladých, právě vyklíčených semenáčků. Mnoho druhů má dvě zřetelně vyvinuté dělohy. Jsou to zejména zástupci podčeledi Peireskioideae, které mají normální děložní lístky, stejné jako rostliny z jiných čeledí. U kaktusů z podčeledi Opuntioideae jsou sice děložní lístky rovněž zřetelné, ale jsou nápadně ztloustlé. Je to projev intenzivnějšího sukulentního vývinu. Podobné děložní lístky mají i četní zástupci podčeledi Cereoideae. Zde však jsou již mezi různými rody značné rozdíly. U vývojově vyšších typů se dělohy postupně zmenšují a přitom tloustnou, takže nejvyvinutější rody mají dělohy ve tvaru dvou malých polokulovitých útvarů, oddělených pouze slabě naznačenou rýhou. Patří tedy všechny kaktusy mezi rostliny dvouděložné — Dicotyledones. Není vzácností, že semenáčky mají i dělohy tři. U těchto rostlin můžeme obvykle i v dalším vývoji pozorovat různé odchylky. Morfologii kaktusů se věnuje zvýšená pozornost teprve v posledních dese tiletích. Do nedávné doby v celé světové literatuře neexistovala publikace, která by se do náležité hloubky zabývala morfologickými zvláštnostmi kaktusů. I česká literatura je v tomto směru chudá. Avšak kdo se o tyto neobyčejné rostliny zajímá, měl by být náležitě obeznámen se stavbou jejich těl a jejich nejdůležitějších orgánů. Vždyť popisy starých i nových druhů tyto znalosti předpokládají. Považujeme proto za nutné, aby hned na počátku této knihy byly uvedeny základy morfologie, které by každému pěstiteli umožnily správně pochopit botanické popisy jednotlivých druhů. A nejen to. Jde o to, aby kaktusáři dovedli rozeznat na kaktusech co nej12
více podrobností a vyvozovat z nich správné závěry. Není ovšem možné vysvětlovat základní botanické pojmy, a proto předpokládáme u čtenářů obecné botanické znalosti, které je možno si osvojit v rámci základního školního vzdělání. Budeme si však všímat i některých základních vývojových tendencí. Je to především rozvoj sukulence u kaktusů od primitivních forem až po formy, které představují nejdokonalejší sukulentní rostliny vůbec. Dále budeme sledovat působení zákona zkrácení vegetační fáze. Je to nejdůležitější zákon, kterým se vývoj kaktusů v celé své historii řídil. Abychom význam tohoto zákona správně pochopili, musíme si především uvědomit, že každý organismus, a tedy i kaktus, prochází během svého života různými obdobími. Můžeme je nazvat dětství, mládí, doba zralosti a stáří. U mnohých kaktusů se tato období zrcadlí i v různém vzhledu téže rostliny. Například známý Echinocactus grusonii má v dětství — jako semenáček — pouze zcela slabé, malé ostny podobné štětinám. V mládí, tj. asi v druhém roce života, je celé tělo rozloženo v bradavky a ostny jsou dlouhé asi 1 cm. Tato doba trvá několik let. Ostny se sice prodlužují, ale teprve po letech se místo bradavek objevují mohutná, souvislá žebra. Temeno se pokrývá silnou vrstvou zlatožluté plsti. Na stává doba zralosti. Postupem času se objevují i poupata a květy; v dobré kultuře to v našich podmínkách trvá asi 30 let. Představme si nyní, že by si některý semenáček období mládí a zralosti zkrátil. Projevilo by se to tak, že by rostlina s tělem rozděleným ještě v bradavky začala kvést a dávat semena. Takových kaktusů máme poměrně mnoho, a to jak v Severní, tak i v Jižní Americe. Nemají souvislá žebra, pouze bradavky a kvetou někdy již v druhém roce svého života. Podle názoru botaniků je toto zkrácení období mládí a zralosti jednou ze základních tendencí vývoje kaktusů a zákon zkrácení vegetační fáze platí tedy obecně.
Tělo kaktusů Nadzemní část kaktusu, stonek, se nazývá tělo. Tento název, odchylný od normálního botanického názvosloví, se vžil v celé odborné kaktu¬ sářské literatuře a používá se ve všech jazycích i v latinských popisech. Středem těla každého kaktusu probíhá cévní svazek, a to od kořenů až k temeni rostliny, kde končí. Tomuto zakončení se říká vegetační 13
Tvary kaktusů: 1 — - sloupovitý, kolumnární, 2 — válcovitý, cylindrický, 3 — kulovitý, 4 — terčovitý, diskovitý, 5 — stromovitý, arborescentní, 6 — kandelábrovitý, 7 a 8 — trsovitý, cespitózni, 9 — převislý, 10 — plazivý.
vrchol. Kolem cévního svazku je různě silná vrstva kambiálního pletiva, která je zase obalena pokožkou — epidermis. Nejprimitivnější kaktusy — peireskie — mají stonky tenké. Čím však jsou kaktusy vývojově pokročilejší, tím silnější jsou stonky. Současně se po stupně redukují listy. Tak u peireskií jsou ještě zcela normální listy. 14
u opuncií však jsou již silně zredukovány. Zbytky listů můžeme u nich pozorovat na velmi mladých výhoncích: jsou krátké, v průřezu okrouhlé a zašpičatělé. Brzy odpadávají. Ostatní kaktusy pak už nemají ani náznak nějakých listů. Funkce listů — asimilaci a dýchání — převzalo tělo, přesněji řečeno epidermis, ve které jsou umístěny chloroplasty s chloro fylem. Někdy vznikají jedinci bez chlorofylu. V jejich epidermis jsou chro¬ moplasty se žlutými nebo červenými barvivy. Těmto rostlinám říkáme aurea a rubra. Při životě je udrží pouze roubování na vhodné podnože, protože samy nemohou vytvářet asimiláty pro nedostatek listové zeleně. Zdužnatění těla, jak je známe u většiny našich typických kaktusů, se na zývá sukulence. Kaktusy jsou tedy rostliny sukuletní, tučnolisté. Český odborný název není přesný, protože kaktusy nemají, aspoň v rozhodující většině, žádné listy. Zvětšení objemu těla kaktusů způsobuje silná vrstva parenchymatického pletiva, která má schopnost vázat velké množství vody. To umožňuje kaktusům, aby si vytvořily zásobu potřebnou pro udržení životních pochodů i v období déletrvajícího sucha. Všechny kaktusy jsou rostliny vytrvalé. Jejich vzrůst je však velmi rozmanitý. Ty nejprimitivnější (peireskie) se při zběžném pohledu nijak zvláště neliší např. od našich šípkových růží nebo jiných keřů. Opuncie mají zvláštní, charakteristické články, které mohou být bud ploché, vej¬ čité nebo válcovité. Z každého článku může vyrůst i několik dalších. Tak vznikají větve a celé keře nejrůznějších tvarů. Ostatní kaktusy dělíme zhruba na sloupovité (cereoidní), kulovité a epifyty. Sloupovité kaktusy jsou mnohem vyšší, než je průměr jejich kmene. Rostou-li přímo do výše, aniž se rozvětvují, mluvíme o sloupovitém nebo kolumnárním vzrůstu. Kandelábr má větve, které rostou zcela rovnoběžně s hlavním kmenem. Při stromovitém vzrůstu jsou jednotlivé větve odchýleny od svislého kmene v určitém úhlu, asi jako u většiny našich stromů. Četné cereoidní kaktusy rozvětvují hned u země, tvoří tedy keře. Jsou-li stonky slabé a potřebují nějakou oporu, hovoříme o popínavých keřích. Ne¬ mají-li oporu, je jejich vzrůst plazivý nebo převislý. Převislý vzrůst má i většina epifytů. Ty totiž rostou hlavně v korunách stromů a jejich stonky visí volně dolů. Přechodem mezi sloupovitými a kulovitými kaktusy jsou kaktusy vzrůstu válcovitého, cylindrického. U sběratelů jsou nejblíbenější kaktusy kulovité až krátce sloupovité. Některé druhy tvoří pravidelné koule, někdy jsou koule zploštělé a ně které mají dokonce vzrůst terčovitý nebo diskovitý. Mnoho druhů silně odnožuje, takže vznikají celé shluky hlav. Tomuto vzrůstu říkáme vzrůst trsovitý nebo cespitózní. 15
Trsy se mohou vytvořit i dichotomickým dělením hlav. To je zejména typické pro některé mamilárie (Mamillaria parkinsonii aj.). Hlava začne růst v temeni do šíře a postupně se rozdělí na dvě až tři části. Zpočátku jsou tyto části ještě spojeny, ale jak dále rostou, postupně se oddělují, až se každá úplně podobá té hlavě, z které vznikla. Nové hlavy se mohou dále dichotomicky dělit. Podobně začíná vzrůst kristátní, hřebenovitý. To je však abnormita. Kristány tvoří celé dlouhé hřebeny. Někdy bývají zajímavě zpro¬ hýbány nebo zvlněny. Příčina tohoto jevu není dosud známa. Tento vzrůst se ani nepodařilo vyvolat uměle. Někdy se objevuje již u semenáčku, jindy se vyvine teprve na starém normálním těle. Jiná odchylka od normálního vzrůstu je monstrózita. U monstróz je původní, přísně geometrický růstový řád dokonale narušen, takže vzrůst je nepravidelný. Ani příčinu monstrózity se ještě nepodařilo objevit. Kristátní i monstrózní růst není dědičný. Ze semen sklizených na kristᬠtech se obyčejně vyvine normální potomstvo.
Areoly a axily Na kaktusech jsou nápadné zvláštní útvary, ze kterých vyrůstají ostny a většinou i odnože a květy. Těmto útvarům se říká areoly. Areoly jsou tedy něco podobného jako očka u dřevin. V každé areole končí céva, která odbočuje z hlavního svazku. Když z jakéhokoliv důvodu odumře vege tační vrchol, vyraší z některé areoly nový výhon neboli nová hlava. U primitivních kaktusů vyrůstají z areol také listy. Ostny vznikají v areole postupně odspodu směrem nahoru. U primitivnějších forem kaktusů mohou i po mnoho let vyrůstat z areoly postupně nové a nové ostny, kdežto u vývojově vyšších druhů to není možné. Květy i odnože vyrůstají ve většině případů přímo z areol. Objevují se těsně nad ostny. U některých rodů je však místo, kde vzniká poupě, a tedy i květ (a odnože), od areoly vzdáleno. Je to výhradně u těch rostlin, které nemají žebra, nýbrž pouze bradavky. V těchto případech bývá horní strana bradavky (mamilly) jakoby rozpolcená podélnou rýhou. Tato rýha se nazývá „korýtko". Korýtka mají zejména kaktusy rodu Coryphantha. Tím však není vývoj oddělení areoly a místa, kde vznikají květy a odnože, ukončen. Fruktifikační bod bývá posunut až do úžlabí mezi třemi bradav kami. Toto místo se pak nazývá axila. Takové uspořádání je typické pro 16
Tělo kaktusů v průřezu: vlevo Echinopsis, vpravo Mamillaria: V - vegetační vrchol, CS — cévní svazek, C — cévy, E - epidermis, A areoly, AX - axily.
všechny druhy rodu Mamillaria a ještě pro některé další. U těchto rostlin totiž boční céva, která směřuje k areole, se v určité vzdálenosti před ní štěpí ve dvě. Jedna odbočuje k axile, druhá pokračuje k areole. Správné zjištění místa vzniku květu je velmi důležité při určování rodové pří slušnosti. Areoly bývají porostlé jak ostny, tak i vlnou nebo plstí. U některých druhů vlna nebo plst dlouho vydrží, u jiných se záhy ztrácí a areoly jsou pak holé. I v axilách se může objevit buď vlna, nebo i chlupy a štětiny. Jsou to významné znaky při určování kaktusů.
Ostny Nejkrásnější ozdobou kaktusů jsou ostny. Ostny vznikly u kaktusů přeměnou listů. U ostnu rozeznáváme spodní část (základnu, patu, bázi), část střední a špičku. Pokud ostny rostou, přirůstají na bázi. Proto také mladé ostny se velmi snadno ulomí právě ve spodní části, kde tkáň je ještě mladá, nevyzrálá, a tedy měkká. Ostny postupně ztrácejí vodu. Teprve když náležitě vyzrají, jsou pevné a tvrdé. Tvary ostnů jsou velmi rozmanité. Ustálilo se určité názvosloví, které 17
1 - vlasové, 2 — jehlovité, 3 ~ šídlovité, 4 — kuželovité, 5 — péřovité, 6 - kroužkované, 7 — papírové nebo pergamenové, 8 — hřebenovitě uspořá dané, pektinátní, 9 — hákovité.
vystihuje charakter jednotlivých typů. Základní typy jsou: ostny vlaso¬ vité, štětinovité, jehlovité, šídlovité a kuželovité. V průřezu jsou ostny většinou okrouhlé. Mohou však být i hranaté a ploché, nebo mohou mít na spodní straně „kýl", na horní straně jednu nebo více rýh atd. Některé, hlavně silnější ostny mohou být příčně vroubkované nebo i kroužkované. Celkem vzácné jsou ostny „pergamenové" nebo „pa pírové", které vypadají, jako by byly vystřiženy z pergamenu. Pro určité druhy jsou charakteristické ostny s hákovitě zahnutým koncem. 18
Všechny tyto někdy zcela jemné rozdíly musí každý kaktusář postupem času spolehlivě rozeznávat. Dobrá lupa prokáže neocenitelné služby. Stejně důležitá je i barva ostnů. Správná barva se nejlépe zjišťuje po navlhčení. U některých mamilárií musíme dávat pozor, abychom dobře rozeznali bílé ostny od průsvitných (jakoby skleněných). Ostny bývají zpravidla v areole uspořádány v jedné nebo dvou sériích. Vnější série jsou ostny okrajové, uprostřed nich jsou ostny střední. Někdy bývají mezi středními ostny ještě další ostny, tzv. třetí série. Zvláštním případem ostnů jsou glochidy. Jsou to zcela krátké a slabé malé ostny, které mají mikroskopické zpětné háčky. Jsou to miniaturní harpuny. Velmi lehce se odlamují, ulpívají v pokožce a mohou být značně nepříjemné. Glochidy jsou charakteristické pro opuncie. U několika druhů se objevují ostny, které mají tu zvláštnost, že jsou chlupaté. Zajímavé uspořádání má Mamillaria plumosa, kde jednotlivé ostny vypadají pod lupou jako peříčka. Jinou zvláštností jsou „nektarové" ostny. Jsou to zakrnělé ostny, které vylučují kapky sladkého nektaru. Jaký to má význam pro rostliny v přírodě, nebylo dosud objasněno. V na šich sbírkách je nektar lákadlem pro obtížné mravence.
Žebra a mamilly Pro většinu kaktusů z podčeledi Cereoideae jsou charakteristická žebra. Peireskioideae a Opuntioideae nikdy žebra nemají. Žebra mohou být nízká, vysoká, široká nebo úzká. Výška a šířka žeber se pochopitelně různě kombinuje, a tak máme žebra vysoká a široká, vysoká a úzká apod. Zpravidla jsou žebra přímá, tj. probíhají svisle od temene ke kořenovému krčku. Někdy však bývají spirálovitě stočená a u cylindrických nebo sloupovitých rostlin mohou být uspořádána šroubovitě. Pozorujeme-li žebra v průřezu, vidíme, že mohou být oblá nebo hranatá. Hrana žebra zase může být ostrá, tupá, zaoblená nebo dokonce zkosená. Při pozorování žeber si musíme všímat též příčných zářezů. Známá Echinopsis eyriesii má žebra souvislá bez jakýchkoliv příčných zářezů nebo rýh. Jsou však druhy, které mají žebra hlubokými příčnými zářezy úplně rozložená v samostatné hrbolce. Mělké příčné zářezy se také nazývají rýhy. U lobivií jsou příčné zářezy vedeny šikmo k ose žebra, jindy mají tvar písmene V nebo jsou ve tvaru obloučku. Na hranách žeber jsou areoly. Jsou umístěny buď na povrchu žeber, 19
žebra kaktusů: 1 ostrá, 2 - zaoblená, 3 plochá a nízká, 4 - souvislá, 5 — dělená příčnými zářezy, 6 brady, 7 - rozložená v hrboly, 8 — rozložená v mamille.
nebo jsou „zapuštěny" do žebra.Poz rujem — li žebra z boku, můžeme na nich někdy rozeznat zvláštní výrůstky, které mají tvar brady. Tyto „brady" mohou být krátké, silně vystouplé, tupé, ostré, tenké, tlusté apod. Na vznik žeber u kaktusů nemají zatím odborníci shodný názor. Také se ještě přesně neví, jak vznikl ten typ kaktusů, který nemá žebra, kde areoly jsou umístěny na vrcholcích mamill a květy vyrůstají z axil. Je pravdě podobné, že i zde se uplatnil již zmíněný zákon o zkrácení vegetační fáze.
Kořeny Podzemní část kaktusů, tj. kořeny, může být velmi různě utvářena. Při pěstování kaktusů, kdy rostliny často přesazujeme, bývá koře20
nový systém poraněn, takže se vyvíjí jinak než v přírodě. Některé druhy mají sklon k tvoření jediného kůlového kořene, který proniká do hloubky a má pouze málo bočních kořínků. Opakem je mělký kořenový systém, kde kořeny rostou těsně pod povrchem půdy, někdy do značné délky. Známe i kaktusy s kořeny řepovitými nebo hlízovitě ztlustlými, se systémem silných hlavních kořenů a kaktusy, u kterých z kořenového krčku vyrůstá spleť jemných a bohatě rozvětvených kořínků.
Květy a plody U primitivních kaktusů vyrůstají květy na konci větviček a mají charakter přeměněného výhonku. V tomto případě jsou areoly, ze kterých vyrůstají ostny, umístěny na zeleném semeníku. Poupě se může přeměnit ve vý honek. Po odloupnutí může také zakořenit a stát se základem nové rostliny. Takové květy mají četné opuncie. U vyšších vývojových typů zakořenění poupěte sice nedosáhneme, ale semeník mívá areoly i ostny. Čím pokročilejší je vývoj, tím více se charakteristické znaky výhonku ztrácejí. Ostny jsou nahrazeny vlasy nebo jen chloupky a konečně jsou květy zcela holé. Mizí i areoly, zůstávají pouze šupiny. U nejvyšších vý vojových typů jsou květy malé, na semeníku není ani šupinka, mizí i chlo rofyl. Květy jsou petaloidní, to je celý květ má stejné zabarvení jako okvětní plátky. U květů kaktusů není rozlišen kalich a koruna. Všechny orgány květu jsou totiž uspořádány spirálovitě. Okvětní plátky přecházejí plynule z vnějších spirál ve vnitřní. Není proto dobře možné rozlišovat sepály a petály. Rovněž tyčinky jsou uspořádány spirálovitě. Semeník je vždy spodní. Jedinou výjimku zde tvoří rod Eupeireskia. Mezi semeníkem a okvětím (perigon) bývá různě dlouhý trubkovitý útvar. Je to prodloužené pletivo květního lůžka a nejde tedy o trubku v pravém slova smyslu (ze srostlých bází korunních plátků). Ve starší literatuře se vyskytuje název calycium, v novější perikarpel a recepta¬ culum. Názvosloví není dosud ustáleno. Podle tvaru mohou být květy kruhové, zvonovité, trychtýřovité a trub kovité. Květy válcovité jsou uzpůsobeny pro opylování kolibříky nebo netopýry. Většina kaktusů má květy pravidelné (aktinomorfní), jsou však i celé rody, kde jsou květy souměrné (zygomorfní). Plody kaktusů jsou bobule. Bývají otrněné, chlupaté nebo lysé, podle 21
vývojového stupně určitého druhu. V době zralosti buď usýchají a roz padají se, nebo měknou a rozplývají se. Většina zralých plodů vertikálně praská, některé plody i horizontálně. Některé druhy vytvářejí plody uvnitř těla a teprve zralé plody vysunují (Mamillaria, Melocactus a.].).
Semena První, kdo se zabýval podrobněji morfologií semen kaktusů, byl A. V. Frič. Ukázalo se, že semena mají velký význam při rekonstrukci vývoje celé čeledi. I u semen si můžeme ověřit platnost zákona o zkrácení vegetační fáze. Semena primitivních druhů jsou velká a tvrdá, černé barvy. U druhů vývojově nejpokročilejších jsou semena malá, měkká a hnědá. Vypadají, jako by ještě ani nebyla zralá. U semene rozeznáváme zevní obal, slupku neboli testu, dále hilum, to je místo, kde semeno bylo přirostlé k poutku (funiculus), a arillus, což je korkovité pletivo kolem hila, které má u různých druhů charakteristický tvar. Uvnitř semene je embryo. Perisperm, který je u primitivnějších druhů dobře vyvinut, u vyšších forem kaktusů úplně chybí.
22
Kaktusy v přírodě
Endemicky rostou kaktusy v přírodě výhradně v Americe. Jedině zástupci rodu Rhipsalis se dostali do Afriky a Indie, a to patrně bez lidského při spění. Po objevení Ameriky byly kaktusy přivezeny do Evropy, kde zdo mácněly a zplaněly kolem Středozemního moře a později i v mnohých jiných zemích. V Austrálii se opuncie staly dokonce obtížným plevelem. Teprve nedávno byl nalezen způsob, jak je biologickými činiteli omezit na snesitelnou míru. Ve své původní vlasti se kaktusy během celých věků rozdiferencovaly v množství rodů a druhů. Původně byly patrně obyvateli tropických pra lesů, ale dovedly se přizpůsobit i suchu a zimě. Někteří jejich zástupci zasahují na severu až do Kanady k 53° severní šířky a na jihu do Patagonie k 50° jižní šířky. V těchto končinách je podnebí mnohem drsnější než na stejných rovnoběžkách u nás, poněvadž ani v Kanadě, ani v Patagonii není žádný teplý proud, který by podnebí zmírňoval. Nejsevernější a nejjižnější oblasti jejich výskytu jsou od sebe vzdálené přes 10 000 kilometrů. A nejen to. Kaktusy zdolaly i značné výškové rozdíly. Rostou stejně dobře na březích moří jako na velehorách. Dovedly se přizpůsobit i přírodním podmínkám v nadmořských výškách přes 5000 m (Oroya v Peru). Je jasné, že v tak obrovských prostorách je i velmi rozmanité podnebí. Známe-li domovinu jednotlivých druhů a přírodní podmínky, ve kterých v přírodě žijí, můžeme z toho vyvodit celkem spolehlivé závěry pro jejich pěstování u nás. Proto je v závěrečné části této knihy u každého rodu stručná informace o jeho původu. Je však třeba aspoň povšechně znát klimatické podmínky v jednotlivých oblastech. Podnebí zemí, kde kaktusy žijí, můžeme rozdělit do několika základ ních typů. Je to sice rozdělení pouze velmi schematické, ale tím lépe vy niknou rozdíly jednotlivých klimat. Základní typy jsou: podnebí tropické, subtropické, stepní, savan, skalních a písečných pouští, velehorské a pod nebí mírného pásma. 23
Tropické podnebí je charakterizováno jednak vysokými teplotami během celého roku, jednak velkým množstvím srážek. I kromě hlavního období tropických dešťů prší často, takže období sucha jsou pouze krátká, popřípadě žádná. Z kaktusů zde rostou pouze některé popínavé cereusy a epifyty. Pěstují se u nás v tropických sklenících s vyšší teplotou v zimě. Savany jsou oblasti s tropickými teplotami a tropickými dešti. Na rozdíl od tropů se však doba dešťů střídá s delším obdobím sucha. Kaktusy, které zde rostou, jsou rovněž teplomilné a potřebují teplejší zimní sta noviště. Pouštní klima je, pokud jde o srážky, pravým opakem tropů. Déšť bývá velmi vzácný. Někdy neprší i několik let. V létě bývá vždy značně teplo. Zimní teploty kolísají podle zeměpisné šířky a nadmořské výšky. Ve skalních a písečných pouštích roste jen několik druhů. Stepní klima vzniká tam, kde jsou sice každoročně dosti hojné srážky, avšak pouze během krátkého období. Potom následují dlouhé měsíce sucha. Na teplotu má vliv zeměpisná šířka a nadmořská výška. Četné druhy kaktusů dávají přednost právě tomuto podnebí. Velehorské podnebí je podobné stepnímu, avšak mezi denními a noč ními teplotami jsou velké rozdíly, teploty často klesají až hluboko pod bod mrazu. Ve velehorách roste rovněž mnoho druhů kaktusů. Podnebí mírného pásma odpovídá přibližně našim klimatickým podmínkám. Někdy je ještě podstatně drsnější. V příhodných polohách, např. na suchých místech, rostou kaktusy i zde. Některé z nich jsou i u nás zimovzdorné. Jestliže nás zajímá, v jakém podnebí rostou kaktusy v přírodě, zajímá nás neméně i otázka, v jaké tam rostou půdě. Dělaly se rozbory vzorků do vezených přímo z některých nalezišť. Bylo zjišťováno, kolik je v telé, kteří měli příležitost pozorovat nesčetné kaktusy v přírodě, se sho dují v názoru, že na složení půdy příliš nezáleží. V přírodě mohou kaktusy existovat pouze tam, kde není souvislý porost jiných rostlin. Na lepší půdě a při větší vlhkosti by se jistě vyvíjely lépe, ale nemohou konkurovat s bujnou vegetací. Proto kaktusy nejvíce rostou ve velmi suchých polo hách, mezi kamením, ve skalních štěrbinách apod., kde neobstojí žádná jiná rostlina. Jsou to extrémní životní podmínky, ale právě pro ně je kaktus znamenitě vybaven. S klimatem souvisí také otázka půdního typu. Důležitou součástí půd je humus. Vzniká rozkladem organických hmot a jeho tvorba je pod míněna podnebím. Aby humifikační proces, při kterém by z organické 24
hmoty (listí, stonky, kořeny, hnůj apod.) vznikl humus, mohl proběhnout, je nezbytná určitá vlhkost. Protože kaktusy nacházejí vhodné životní podmínky pouze na velmi suchých stanovištích, bývá tam i humusu poskrovnu. Podle názoru odborníků není převážná většina kaktusů vázána ani na určitou horninu. Jejich přizpůsobivost je skutečně neobyčejně velká. Proto mohou ve sbírkách dobře prospívat i v nejrůznějších substrátech. Zajímavé je, že některé kaktusy, žijící v přírodě v neuvěři telném suchu, mají kořenový systém, který velmi dobře snáší hojnou zálivku. Cestovatelé bývají někdy překvapeni tím, že v přírodě je nápadně málo semenáčků a mladých rostlin vůbec. Je to však přirozené. Tam, kde prší jednou za několik let, nemohou semena každoročně vyklíčit. Ale i tam, kde jsou pravidelná období dešťů, nebývá situace lepší. Semena sice hromadně klíčí, ale mladé rostlinky, šťavnaté a ještě bez ostnů se stávají pro různé živočichy vítanou potravou. I větší rostliny bývají napadány, a to zejména larvami brouků, které se dostanou někdy s importy až do Evropy. Stalo se i u nás, že kaktusář k svému velkému překvapení objevil na čerstvém importu z Mexika neznámého brouka. Horší bylo, že se při podrobnějším prozkoumání ukázalo, že celá rostlina je provrtána chod bičkami. Pro kaktusy jsou nebezpečím i vyšší živočichové, zejména kozy a ovce, které dovedou velmi dokonale zpustošit kaktusové porosty. Některé druhy kaktusů se vyskytují jen na omezeném nalezišti; jejich areál je tedy malý. Pro ně je největším nebezpečím člověk. Zemědělskou kultivací, výstavbou údolních přehrad, sídlišť a průmyslových závodů byla zničena nejedna lokalita. Jsou také nesvědomití sběratelé, kteří zničí i nevzhledné nebo poškozené, a tedy neprodejné exempláře, jen aby si zajistili pochybný „monopol" na tu nebo onu raritu. Nelze se proto divit, že se stále silněji ozývají hlasy po ochraně těchto rostlin. V Mexiku již před válkou byly některé druhy prohlášeny za chráněné a vývoz kaktusů je vázán na zvláštní povolení.
Mexiko Největší počet různých druhů kaktusů v celé Severní Americe se vyskytuje v Mexiku, na velkém území mezi dvěma oceány. Jižní Mexiko má cha rakter tropů, kdežto střední a severní část země má dešťů málo. Výjimku tvoří pobřeží Atlantického oceánu. Největší plocha Mexika je hornatá 25
a ve značné nadmořské výšce. Hlavní město státu México, má nadmořskou výšku přes 2600 m. Četná pohoří jsou ještě značně vyšší. Sucho je velké. Mraky, přinášející z oceánu vláhu, pouze zřídka překročí horská pásma rovnoběžná s mořským břehem. Celá krajina je step a místy dokonce vyslovená poušť. Jsou místa, hlavně na severu, kde za celý rok nespadne více než asi 100 mm deště. Na severu je nejen větší sucho, ale celé podnebí je extrémnější než ve středním Mexiku. Noci bývají chladné. V zimě mrzne a dokonce ani sníh není ničím mimořádným. V lednu 1967 klesla i ve městě México rtuť teploměru na —10 °C. Celá země byla pod sněhem. Mnoho lidí zmrzlo, ale kaktusy přežily mrazy i sníh celkem dobře. Ovšem ve dne bývá poměrně teplo. Slunce i v zimních měsících je vysoko nad obzorem a denní teploty jsou poměrně vysoké. Období dešťů přichází v celém Mexiku v letní době. Ve středních provinciích nastává na podzim ještě druhé, kratší a slabší období srážek. V severních pro vinciích bývá v zimních měsících všude sucho. Nejbohatší na kaktusy jsou středomexické provincie Hidalgo, Queretaro, San Luis Potosi a Zacatecas. Je to domov především většiny druhů rodu Mamillaria, Coryphantha, Thelocactus, Echinofossulocactus, Astrophytum, Echinocactus, Echinocereus aj. Vyskytuje se zde i mnoho sběratelsky velmi ceněných rarit, jako Ariocarpus, Obregonia, Strombocactus, Lophophora aj. Proslavená Baranca Venados, údolí starců, kde roste oblíbený „stařeček" — Cephalocereus senilis, je právě v Hidalgu. V šedesátých letech minulého století, tedy asi před sto lety, procházel tudy slavný český cestovatel a sběratel Benedikt Roezl. Tehdy ještě cestoval z města México tři dny na koni, než do tohoto údolí dorazil. Jako první přivezl do Evropy semena vzácného Cephalocereus senilis. O padesát let později zde byl další slavný český sběratel A. V. Fric. I on dovezl semena, přivezl však i rostliny. Dnes jezdí do podivného údolí se štíhlými a vysokými bělovlasými kaktu sovými sloupy na výlet po dokonalých silnicích četné autokary s výpra vami. I když to neplatí bez výjimky, je možno říci, že se kaktusy ze středo¬ amerických provincií lépe pěstují než kaktusy ze severnějších států Du¬ rango, Coahuila, Chihuahua a Sonora. Sonora je už v pravém slova smyslu poušť. Tam mnoho druhů neroste. V ostatních územích jsou za stoupeny četné mexické rody. Tak z Duranga je překrásná Mamillaria plumosa. Roste ve skalních štěrbinách. Proti přemíře slunečního záření ji chrání vrstva hustě navzájem propletených sněhobílých peřovitých ostnů. Její pěstování není snadné. Většinou se roubuje a ani tak se obvykle dlouho neudrží. V horách Chihuahua roste Mamillopsis senilis. Je to tak 26
vysoko, že je tam poměrně vlhčeji. Rostou tam dokonce jehličnaté stromy a pod nimi bělostné koule Mamillopsis, která má i střední háčkovité ostny zcela bílé. Je to vzácnost, která jen krátce těší i ty nejlepší kaktusáře. Pokusy bylo zjištěno, že i u nás bez následků snese v době klidu mráz — 10 °C. A přece se její aklimatizace nedaří. Vděčnou rostlinou je jiná, rovněž sněhobílá mamilárie, Mamillaria hahniana z Queretara, stejně jako Mamillaria candida z Hidalga. Obě jsou spolu s mnoha jinými ozdo bami četných sbírek. Mexiko bývá nazýváno klasickou zemí kaktusů nejen proto, že je zde soustředěno mnoho druhů. Je zde i nesmírné tvarové bohatství, jaké nemá nikde jinde obdoby. Rostou zde největší kulovité kaktusy vůbec. Echino¬ cactus ingens, vážící i několik tun, mívá přes metr v průměru a kolem dvou metrů výšky. Stáří takových kusů se odhaduje na několik set let. Také rozšířený Echinocactus grusonii, známá efektní zlatá koule, pochází z Me xika. Vyskytují se však i četné miniaturní kaktusy, například zástupci rodu Turbinicarpus, jejichž útlá tělíčka dosahují sotva průměru 3 cm. Jsou oblíbeny u sběratelů malých forem, kdežto velké Echinocactus grusonii dodávají lesk velkým sbírkám v botanických zahradách. Z Mexika pochází i taková kuriozita jako Leuchtenbergia principis. Má ze všech kaktusů nejdelší mamilly. Na konci mamill jsou dlouhé, bizarní, papírové ostny. Rovněž astrofyta se svými elegantně členěnými a bíle vločkovanými těly jsou vesměs z Mexika (až na ojedinělý výskyt v Texasu). Jsou to snad nejhledanější kaktusy vůbec. Sbírky mexických rostlin vynikají pestrostí tvarů a barev. Nyní se kaktusáři, ovlivnění stálým proudem novinek z Jižní Ameriky a spojenou s tím reklamou, nevěnují ke své škodě me xickým kaktusům tak, jak si toho zaslouží.
Jižní státy USA Z mexického centra zasahují kaktusy i do sousedních států USA, zejména do Kalifornie, Arizony, New Mexica a Texasu. V Arizoně jsou dokonce velké rezervace, kde jsou chráněny hlavně obrovské kandelábrovité „sahuaro" — Carnegia gigantea. Je to pro Arizonu typická rostlina. V re zervacích je i mnoho opuncií, echinocereusů i Ferocactus wislizenii. V Texasu jsou zastoupeny hlavně echinocereusy, zasahuje sem však i Astrophytum asterias a Ariocarpusfissuratus.Je zajímavé, že právě zde je domov Mamillaria camptotricha a Mamillaria prolifera, což jsou vysloveně 27
druhy, které může pěstovat každý začátečník, protože snesou i zásadní pěstitelské přehmaty. Ostatní kaktusy jak z Texasu, tak z ostatních států severoamerické Unie jsou pěstitelsky náročné. Klimaticky patří všechny tyto země mezi stepi a pouště. Srážek je všude málo. V zimě zde někdy mrzne tak silně, že mladé výhonky kaktusů zmrznou. Přežijí pouze starší části rostlin, ze kterých vyrážejí nové výhony.
Severnější státy USA a jižní Kanada Podnebí těchto oblastí se přibližně shoduje s naším podnebím. Pouze zima je delší a mrazy větší. Kaktusy zde rostou jen na místech s rychlým odtokem vody, podobně jako naše netřesky. Jsou to hlavně různé zimovzdorné opuncie, které i u nás na alpínu nebo v misce před oknem vydrží celý rok pod širým nebem. Kulovité kaktusy se vyskytují pouze vzácně, např. Neobesseya missuriensis ve státě Missouri nebo Coloradoa messae verdae ve státě Colorado. V Kanadě se vyskytuje Coryphantha vivipara, která je u nás zimovzdorná. Pěstování těchto rostlin je však tak obtížné, že je sotva v některé naší sbírce najdeme. Úspěšné by snad mohlo být, aspoň na nějakou dobu, pěstování na chráněném místě venku s možností ochrany fólií před přílišnou vlhkostí.
Střední Amerika Jde o vyslovené tropy s velkým množstvím srážek a se značnou vzdušnou vlhkostí. Patří sem nejen státy na Panamské šíji, ale i nejsevernější státy Jižní Ameriky, tj. Venezuela a Kolumbie i ostrovy Karibského moře, zejména Kuba. Kaktusy rostou pouze na některých místech. Dosti hojné jsou epifyty žijící v korunách stromů, zejména z rodu Epiphyllum (syn. Phyllocactus) a Rhipsalis. Z kulovitých roste ojediněle mamilárie. Více se vyskytují melokaktusy. Jen z Kuby jich bylo popsáno 6 druhů. Tu a tam se najdou různé druhy štíhlých pilozocereusů. Všechny kaktusy z těchto končin vyžadují velmi teplé stanoviště při přezimování. Teplota nemá klesnout pod 18 °C.
28
Jihoamerické centrum Jako je Mexiko centrem výskytu kaktusů v Severní Americe, je centrem výskytu kaktusů na jižní polokouli severozápadní Argentina a jihozápadní Bolívie. I zde je v určité oblasti soustředěno neobyčejné množství druhů. Jsou to vesměs území, prostoupená předhořími hlavního andského hře benu. Kaktusy z těchto končin tvoří převážnou část rostlin, které se v sou časné době pěstují v našich sbírkách. Terén stoupá od jihu k severu, ale klima se do značné míry vyrovnává tím, že severnější části jsou blíže rovníku, a tedy i intenzita slunečního záření je vyšší. I když se v údolích při umělém zavodňování daří i bavlna, jsou na horských úbočích a hřbetech pouze kaktusy a jiné stejně houžev naté rostliny. Srážek, pokud jde o množství, je poměrně hodně. Jsou to však prudké lijáky, soustředěné do krátkých období. Potom bývá dlouho sucho. Dešťová voda z holých skalnatých strání rychle odteče. Kaktusy mají tedy velmi suché prostředí. Období dešťů spadá do jarních nebo letních měsíců. V zimě bývá naprosté sucho. Nejnižší zimní teploty kolí sají podle nadmořské výšky jednotlivých stanovišť. Je zajímavé, že se zde většina druhů kaktusů vyskytuje jen v menších areálech. Druhů, které by se vyskytovaly na velkých plochách, je poměrně málo. Córdoba je argentinská provincie, kde roste téměř polovina všech druhů oblíbeného rodu Gymnocalycium. Je prostoupena dvěma hlavními pohořími Sierra Grande a Sierra Chica. Nejsou to zvláště vysoké hory. Vzhledem k dosti značné zdálenosti od rovníku jsou zimy chladné; teplota mírně pod nulou zde není zvláštností. Kaktusy z Córdoby jsou při pěstování nenáročné snad právě proto, že dovedou snášet tyto nízké teploty a že přitom nepocházejí z velehorských výšek. La Rioja je další provincie, kde se vyskytují četné druhy gymnokalycií. Dominuje zde pohoří Sierra de Famatina, známé v kaktusářské literatuře. Gymnokalycia z nižších poloh mají stejně dobré vlastnosti jako ze sousední Córdoby. Avšak Sierra de Famatina je podstatně vyšší než Sierry v Cór¬ době. Gymnokalycia z vyšších poloh mají mohutné ostny a jejich pěsto vání není již tak jednoduché. Proto se často roubují. Sierra de Famatina je současně nejjižnějším nalezištěm lobivií (Lobivia famatimensis). Salta je provincie, která leží ještě severněji. Kaktusy zde rostou až do výše kolem 3000 m nad mořem. Saltu navštěvují lovci kaktusů nejčastěji ze všech argentinských nalezišť. Zde se totiž kaktusy vyskytují ve velmi bohatém sortimentu. Z gymnokalycií tu byly nalezeny pouze tři druhy, 29
zato však je tu značný počet lobivií, rebutií, několika druhů Acantho¬ calycium apod. Salta je také významné naleziště krásných parodií, které ojediněle zasahují i do sousedního Tucumánu. Začíná zde oblast pasakᬠnoidních trichocereusů. Jsou to mohutné, většinou nerozvětvené sloupy s dlouhými ostny. Porosty těchto gigantů vtiskují zcela osobitý charakter stovkám čtverečních kilometrů horských svahů a hřebenů. Je to zvláštní paralela našich horských lesů. Snad první lovec kaktusů, který prošel tímto kaktusovým rájem, byl český cestovatel A. V. Frič. Objevil a přivezl desítky druhů do té doby zcela neznámých. V jeho stopách šli pak klasickou cestou údolím Quebrada del Toro na horské pampy v okolí Cachi četní slavní sběratelé, profesio nálové i amatéři. Jedni, aby nasbírali mnoho druhů pěkných kaktusů a jejich semen pro trh, druzí, aby zde strávili svoji dovolenou a rozšířili své sbírky. Kaktusy ze Salty jsou nejen krásné, ale i vděčné. Pěstují se poměrně snadno, mají-li hodně čerstvého vzduchu. V zimě se spokojí teplotami slabě nad nulou; kaktusy z vyšších poloh snesou bez následků i nějaký ten mrazík. Jujuy, nejsevernější argentinská provincie, má podobné přírodní pro středí a podobnou vegetaci jako Salta. I zde rostou lobivie, rebucie a pa rodie. Vyskytují se i pseudolobivie. Některé z nich mají enormně dlouhé ostny. Tak velehorská Pseudolobivia ducis paulii má ostny dlouhé až 15 cm. Hojné jsou zde velehorské opuncie z rodu Tephrocactus. Tvoří nízké, silně rozvětvené a někdy i pestře zbarvené rozměrné polštáře. Mohou žít až na hranicích věčného sněhu. Nejsou vzácné případy, že taková skupina je na straně odvrácené od slunce obalena několikacenti¬ metrovou vrstvou sněhu, kdežto na té straně, kde je ozářena sluncem, jsou otevřené květy. V nižších polohách jsou stanoviště echinopsů vykvétají¬ cích dlouhými, v noci se rozvíjejícími trubkovitými květy. Bolívie ve své jihozápadní části leží ve výši asi 4000 m n. m. V této nadmořské výšce je nejvyšší splavné jezero světa Titicaca. Podnebí je vysloveně velehorské. Prudké, vysoko nad obzorem stojící slunce roz paluje ve dne terén, kdežto noci jsou citelně chladné. V zimě bývají silné mrazy, teplota klesá až na —20 °C. Ovšem mrazivé počasí spadá do období dlouhotrvajícího sucha. V nižších polohách, kolem 3000 m n. m., roste mnoho druhů krásných kaktusů. Kromě pasakánoidních trichocereusů jsou zde celé porosty oreocereusů, velmi oblíbených sbírkových rostlin. Vyskytují se četné lobivie, pseudolobivie a parodie. Parodia maasii a příbuzné druhy jsou ozdobeny velmi dlouhými a krásně zbarvenými ostny. Bolívie je také 30
domovinou různých druhů nyní moderních a hledaných sulkorebucií. V údolích, kde je tepleji, rostou i sloupovité kleistokaktusy, zejména sněhobílý Cleistocactus straussii, krásná dominanta větších sbírek. Ve vy sokých polohách vegetují velehorské miniaturní lobivie a zajímavá Neowerdermannia vorwerckii. Objevil ji A. V. Fric. Kaktusům z těchto končin se v našich podmínkách celkem dobře daří. Svědčí jim pěstování pod širým nebem. Výjimku tvoří právě Neowerdermannia vorwerckii, která patří k několika nejobtížněji pěstovaným kaktusům vůbec. Všechny bolivijské rostliny z horských poloh přezimují nejlépe za nízké teploty a v úplném suchu.
El Gran Chaco Bolivijské Kordillery prudce spadají do obrovské nížiny, známé pod jmé nem Gran Chaco. Začíná ve východní Bolívii, rozprostírá se přes západní polovinu republiky Paraguay, severní Argentinu a zasahuje až do Bra zílie. Ještě na počátku našeho století tu žily svým tradičním způsobem četné kmeny domorodých Indiánů, téměř nedotčených civilizací. Jména protékajících veletoků, Rio Pilcomayo a Rio Paraná, jsou snad každému známa z různých dobrodružných knih a napínavých cestopisů. Přispěl k tomu i náš cestovatel A. V. Frič, který mezi Indiány Jižní Ameriky prožil mnoho let. Gran Chaco leží v nadmořské výšce pouhých 400 až 500 m. Prší zde v letních měsících. Poněvadž léto je na jižní polokouli v době, kdy u nás je zima, začíná zde období vydatných dešťů pravidelně v listopadu a končí v březnu. Neprší ovšem nepřetržitě, ale zato vydatně. Je zde i značně teplo. Není proto divu, že celé Gran Chaco je porostlé lesem, který má místy charakter tropického pralesa. Jak rozdílný obraz vegetace proti pasakánovým „lesům" na horských svazích od Salty až po Bolívii! V Gran Chacu jsou převládající složkou porostu listnaté stromy, palmy a keře. V zimní době je zde naprosté sucho. Tím se právě tato oblast liší od skutečných tropů, jak je známe např. z povodí Amazonky. V době sucha mnoho stromů shazuje listí. Teploty v zimních měsících klesají dosti nízko, k ránu bývají i — 2 °C, ale jen zcela krátce, protože po vý chodu slunce teploměr rychle vystoupí na 20 °C i více. V pralesích Gran Chaca rostou místy stromovité cereusy, jinde jsou po rosty různých keřovitých opuncií. Najdeme zde i Peireskiopsis. Vzhledem 31
i tvarem květů připomíná silně šípkovou růži. Domorodci ji nazývají „sača rosa", tj. lesní růže. V korunách starých stromů vegetují různé druhy epifytických ripsálisů. Kaktusáři si velmi cení chakenská gymno¬ kalycia, zejména Gymnocalycium mihanovichii, G. friedrichii, G. damsii, G. anizitsii aj. Jsou to vesměs menší kulovité kaktusy s krásně vybarvenou pokožkou. Všechny se velmi dobře pěstují a kvetou nepřetržitě od jara do podzimu. Často se rozvíjí jedna série žlutých, bílých nebo růžových květů za druhou. Nové formy byly objeveny teprve v posledních letech, a to jak v bolivijské, tak i v paraguayské části Gran Chaca, v blízkosti hranice mezi oběma státy. Uprostřed Paraguaye roste velké Gymnocalycium megatae, dosahující v průměru až 30 cm. Hojné jsou zde i echinopsy. Z nich vyniká dlouhými, šídlovitými, u báze nápadně ztloustlými ostny Echinopsis chacoana. Všechny kaktusy z Gran Chaca rostou dobře jako pravokořenné. Snesou přezimování v teplejších podmínkách než horské druhy, nemají však příliš přeschnout.
Východní Paraguay a jižní Brazílie Na jihovýchod od hranic Paraguaye leží za výběžkem Argentiny jiho¬ brazilská provincie Rio Grande do Sul. Východní část republiky Para guay má stejný charakter jako Rio Grande. Je to krajina protkaná četnými pohořími. Úbočí těchto pohoří jsou porostlá stromy a palmami, horní části jsou holé. Na horských hřbetech mezi kameny a trávou jsou pod mínky pro existenci kaktusů. Je to domov rodu Notocactus a příbuzných Wigginsia (syn. Malacocarpus), Brasilicactus a Eriocactus. Brasilicactus a Eriocactus se již jinde nevyskytují, ale Notocactus a Wigginsia zasahují i do Uruguaye a dále na jih podél pobřeží oceánu. Jsou to vesměs oby vatelé území na východě Jižní Ameriky. Je zajímavé, že jediný druh, Notocactus pampeanus, roste i v předhoří Kordiller v Córdobě. Rod Wigginsia má dokonce jeden druh na izolovaném nalezišti až na severním konci jihoamerického kontinentu v Kolumbii. Také miniaturní Frailea, která je rozšířena jižně od rovníku v oblasti Brazílie — Paraguay — Bo lívie, má jediného zástupce na sever od rovníku, rovněž v Kolumbii. Tento překvapivý výskyt zástupců hned dvou rodů v tak velké vzdálenosti až na severní polokouli je problémem, který se dosud nepodařilo uspo kojivě vysvětlit. 32
V oblasti, kterou se nyní zabýváme, žijí také oblíbená gymnokalycia. Je to však druh, který je naprosto odlišný od těch druhů, které známe z Gran Chaca. Mají vesměs velká semena a patří k příbuzenstvu Gymnocalycium denudatum, nazývaného „pavoučkovitý kaktus". V Rio Grande do Sul se mimo Gymnocalycium denudatum žádné jiné gymnokalycium nevyskytuje. Další příbuzné druhy pocházejí podle všeho z argentinské provincie Misiones. Předpokládá se, že odtud pochází Gymnocalycium megalothelos, které je poměrně často zastoupeno ve sbírkách. Kvete bílými květy. Jeho naleziště však není přesně známo. Dále na západ, ve východní Paraguayi pak rostou Gymnocalyciumfleischerianuma G. paraguayense, pěkné, velmi variabilní kaktusy. Květy jsou velké, bílé s růžovým středem. Rio Grande do Sul sběratelé kaktusů dlouho opomíjeli. Před dvěma lety zde začali pracovat hned dva lovci kaktusů a došlo k překvapujícím objevům. Bylo nalezeno několik zcela nových notokaktusů, wigginsií, eriokaktusů a dokonce jedna rostlina, která je považována za zcela nový rod. Nové objevy nebyly většinou dosud ještě řádně popsány. Rostliny pocházející z této oblasti se v naší kultuře projevují různě. Tak například Notocactus ottonis se svými varietami patří mezi nejnenáročnější kaktusy, kdežto Gymnocalyciumfleischerianum,které roste v přírodě v jeho bezprostřední blízkosti, ztrácí snadno kořeny. Proto je lépe pěstovat je roubované. Ostatní notokaktusy a wigginsie se sice nepěstují tak snadno jako ottonis, ale zkušenější pěstitel s nimi nemívá potíže. Také brazili¬ kaktusy a eriokaktusy (kromě Eriocactus leninghausii) se obyčejně roubují. Patří k nejkrásnějším kaktusům vůbec. To platí zejména o bělostných kou lích Brasilicactus haselbergii a jeho zlatém protějšku Brasilicactus grässnerii. Překrásný, rovněž zlatý Eriocactus leninghausii má sloupovitější vzrůst. Severnější končiny jižní Brazílie mají podnebí sušší a teplejší. Rostou tam kromě všudypřítomných opuncií hlavně sloupovité kaktusy. Některé z nich jsou sice velmi krásné, avšak ke zdárnému vývoji potřebují vyšší skleník a v zimě i vyšší teplotu. Proto je vidíme ve sbírkách jen zcela vý jimečně.
Uruguay V poměru k ostatním státům, popřípadě oblastem, o kterých jsme se dosud zmiňovali, je Uruguay malá země. Je však pro kaktusářství velice významná, protože zde rostou některé z nejoblíbenějších kaktusů. Přede33
vším je Uruguay domovem několika druhů rodu Notocactus. Jsou to luční rostliny. I když uruguayské louky nejsou stejného typu jako svěže zelené lučiny našich horských strání nebo vlhkých nížin, jsou to přece jen louky. V době dešťů se kamenité a suché stráně rychle zazelenají a rozkvetou množstvím pestrých květů. Na těchto loukách, mezi kamením a travinami, rostou Notocactus ottonis, Not. concinnus. Not. apricus, Not. tabularis, Not. mamulosus a Not. submamulosus. Jejich výskyt (mimo Not. ottonis) je většinou omezen pouze na Uruguay, a to na její severovýchodní část. Jižněji, v pobřežních skalách, je domov krásného Notocactus scopa. Snad každý kaktusář zná tyto menší kaktusy s bílými a červenými, u některých variet dokonce zlatými ostny. Uruguay má také svoje specifická gymnokalycia. Jsou vzdáleně příbuzná brazilským denudátům, ale mají svůj zvláštní ráz. I tato gymnokalycia jsou ve sbírkách hojně zastoupena, protože se černými odnožemi snadno množí. Jsou vesměs dosti malá, plochá a velmi ochotně zakvétají buď žlutými, nebo růžovými květy. Gymnocalycium leeanum, Gymn. netrelia¬ num, Gymn. hyptiacanthum a Gymn. gürkeanum rostou společně s noto¬ kaktusy na severovýchodě. Ve středu země kaktusy příliš nerostou, kromě několika druhů opuncií. Na severní hranici je naleziště Gymnocalycium uruguayense, poněkud jižněji, v provincii Tacuarembo, se vyskytují echinopsy. Rostou prý na severních svazích, kde jsou vystaveny plnému slunci. Také Notocactus herterii, větší rostlina s červenými květy, pochází z této krajiny. Vysoké hory v Uruguay nejsou, země je však prostoupena četnými pahor katinami. Jihovýchodní větry způsobují citelné ochlazení, zvláště v zimě. Jaro začíná v říjnu, kdy nastává teplejší počasí. Avšak i tehdy klesají často noční teploty pod nulu. Minus dva i více stupňů není něčím neobvyklým. To však otužilým rostlinám nezabrání v tom, aby tím více a krásněji ne¬ kvetly. Tvrdé podmínky, ve kterých rostou ve vlasti, přímo předurčují uruguayské kaktusy pro naše sbírky. Nízké teploty snášejí dobře i u nás, pokud jsou ovšem v naprostém suchu. Na jaře se však probouzejí k vege taci brzy, a to již je musíme mírně zavlažit. Potom již dobře nesnášejí proschnutí kořenového balu. Ztrácejí kořeny a obnovují je až zase na jaře příštího roku.
34
Patagonie Jižní část Argentiny je plochá, suchá, a tedy vegetací chudá krajina. Svou zeměpisnou polohou odpovídá Patagonie přibližně naší zeměpisné šířce. Podnebí je však mnohem drsnější. V zimě silně mrzne, a jestliže zde mohou existovat kaktusy, je to umožněno, podobně jako ve velehorách, suchem. A. V. Fric napsal již dávno, že velké části země jsou obdělávány, že byly zřízeny větrolamy i systém závlah a že to vše přispělo ke změně klimatu. V obvodu farem přirozeně kaktusy vyhynuly. V patagonských provinciích Chubut a Rio Negro rostou ještě gymnokalycia, která sem zasahují z Córdoby. Jsou to vesměs rostliny z příbuzenstva známého a vděčného Gymnocalycium gibbosum, které má četné variety. Z Chubutu pocházející Gymnocalycium chubutense je Gymn. gibbosum dosti podobné, ale pokožku má téměř černou. Ještě jižněji zasahuje rod Austrocactus. Je přizpůsoben pro drsné podnebí, ale v naší kultuře se prostě nedaří. Roste zde též Pterocactus a podivná Maihuenia. O jejich pěstování se pokoušejí pouze nemnozí specialisté na zimovzdorné kaktusy. Na východě Argentiny mezi jižní hranicí Uruguaye a Patagonií se vysky tuje jen málo kaktusů. Jediný zástupce rodu Notocactus (Not. pam¬ peanus) byl objeven daleko na jihu v Sierra de la Ventana. Jeho areál zasahuje až hluboko do vnitrozemí, do provincie Córdoba. Sierra de la Ventana je současně nejsevernějším nalezištěm Gymnocalycium gibbosum. Roste zde většinou skupinovitě, cespitózně, kdežto jinde jako solitéra. Pokud i na jiných místech tvoří shluky hlav, bývá to následek poranění vegetačního středu.
Peru Svou polohou těsně u rovníku je Peru mezi zeměmi s bohatou vegetací kaktusů jediná výjimka. Všechny ostatní kaktusové oblasti leží v pásmu subtropickém, tedy ve větší vzdálenosti od rovníku. Pohledem na mapu zjistíme, že východně od Peru se rozkládá obrovské „zelené peklo" amazonských pralesů. Tam ve vlhkém a dusném ovzduší nejsou pro kaktusy podmínky. Rostou-li však v sousedním Peru a dokonce hojně, vděčíme za to především hřebenu Kordiller, který probíhá nedaleko pobřeží Tichého oceánu. Horstvo dosahuje výšky přes 5000 m. To by 35
však nestačilo. Je zde ještě druhý činitel: suché klima. Způsobuje je chladný mořský proud, omývající západní pobřeží Jižní Ameriky a na zývající se Humboldtovým proudem; ochlazuje vlhký oceánský vzduch již nad mořem, takže déšť spadne ještě dříve, než dosáhne pevniny. Ná sledkem toho je pobřežní pruh, široký asi 100 km, pouští, kde prší jednou za několik let. Zato jsou zde mlhy „garua", které se srážejí na zemi jako hojná rosa a umožňují tak existenci chudé vegetace. Rostou zde i kaktusy. Zřejmě i ony čerpají vláhu z mlhy a rosy. Další zvláštností Peru jsou velmi četná příčná údolí, která probíhají kolmo k hlavnímu hřebeni Kordiller. Garua zasahuje až do těchto údolí, a to do výše asi 600 m. V této zemi neuvěřitelných kontrastů jsou střední polohy svahů Kordiller porostlé lesy. Prší zde velmi často a hodně. Ve vyšších vrstvách nemůže totiž Humboldtův proud způsobit ochlazení vlhkého vzduchu. Mraky z Tichého oceánu se tedy přenesou přes po břežní pásmo a ke kondenzaci dojde až na úbočích velehor. V pásmu, kde rostou lesy, se kaktusům nedaří. Ty se zase objevují až ve vyšších polo hách, kde je opět pro změnu takové sucho, že jiné rostliny než kaktusy (a ostatní xerofyty) tam neobstojí. Hranice věčného sněhu je v Peru po sunuta značně vysoko, nad 5000 m. V tom se projevuje bezprostřední blízkost rovníku. Někteří zástupci kaktusů rostou až těsně k této hranici. Z uvedeného je zřejmo, že povětrnostní poměry v Peru jsou značně složité. Je zde celá pestrá paleta rozdílných podnebí. Každé klima má pak svou vlastní kaktusovou flóru. Kulovitých kaktusů je velmi málo. Je to hlavně několik druhů rodu Oroya. Rostou ve velehorských polohách kolem 5000 m nad mořem a dovedou tedy snášet mrazy i — 20 °C za předpokladu, že jsou v naprostém suchu. Že takové rostliny trpí v dus ném a vlhkém prostředí některých skleníků, je samozřejmé. Také rod Matucana je specializován na vysoké hory, ale takové výšky jako Oroya nesnáší. Z Bolívie zasahují do Peru několika zástupci i lobivie. V teplých údolích roste více druhů melokaktusů. Peru je však hlavně země ozdob ných cereusů. V pobřežním pásmu roste Haageocereus, ve vyšších pásmech Borzicactus a na severu překrásné bílé sloupy Espostoa. Z jihu zasahuje z Bolívie Oreocereus. Peru bylo z hlediska kaktusů prozkoumáno vlastně teprve po poslední válce. Zjistilo se, že jednotlivá údolí jsou navzájem zcela izolována, takže v každém údolí, a je jich velmi mnoho, se vyvinuly jiné druhy nebo aspoň zřetelně odlišitelné variety. Je zajímavé, že kaktusy z těch nejsušších oblastí, kde je déšť nesmírně řídkým přírodním úkazem, se přizpůsobují našim pěstitelským podmínkám velice dobře. Zejména cereoidní formy 36
se pro své pestře zabarvené ostny hojně pěstují ve sklenicích. Také bílými vlákny hustě opředené espostoe z horských končin se dobře daří, i jako pravokořenné. Většinou se však přece jen roubují. Oroya z velehor po třebuje stejné podmínky jako jiné horské druhy.
Chile Studený Humboldtův proud omývá též pobřeží jižního souseda Peru, Chile. Je to zvláštní stát. Je totiž asi 4000 km dlouhý a přitom v průměru pouze 200 km široký. Jižní části jsou vlhké a lesnaté; čím dále k severu, tím více ubývá srážek. Deště jsou v nejsevernějších končinách, stejně jako v Peru, velmi vzácné. Tak v okolí města Copiapó nepršelo plných 8 let. Na pobřeží jsou usazeniny ledku, které by se jistě v místech, kde prší, neudržely. V těchto končinách rostou krásné a sběratelsky ceněné druhy rodu Copiapoa. Při životě je udržují pouze časté mlhy a rosy. Je to též oblast výskytu rodu Chileorebutia. Jsou to miniaturní kaktusy, žijící v písčitém terénu. Kořeny mají řepovitě ztloustlé a v nich si uklá dají zásoby vody. Tak přežívají horší a delší období sucha než ostatní kaktusy. Tam, kde končí na jihu areál Copiapoa, začíná oblast rodů Neoporteria, Neochilenia a Horridocactus. Zde není již podnebí tak extrémně suché. Deště se dostavují každoročně, a to v zimě. Na svazích Kordiller, které stoupají prudce až přes 5000 m, roste největší jihoamerický kulovitý kaktus Eriosyce. Nedosahuje sice takových rozměrů jako největší mexické echinokaktusy, ale dorůstá přece jen úctyhodné velikosti. Jsou to krásné, jako sud velké kaktusy s dlouhými ostny a čepicí vlny na temeni. Obraz chilské flóry by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili i o sloupovitých trichocereusech. Rostou zvolna a jsou neobyčejně odolné. Jeden z nich, Trichocereus chilensis var. žižkaanus, pojmenoval Benedikt Roezl po našem Janu Žižkovi z Trocnova, protože uspořádáním ostnů připomíná husitský palcát. Chilské kaktusy bývají ve sbírkách většinou roubované. Rostou však docela dobře i na vlastních kořenech. Nejlépe jim vyhovuje pěstování venku; daří se však i ve sklenících a pařeništích, jsou-li hodně vzducho vané. Pro menší sbírky jsou vhodné hlavně miniaturní chileorebucie.
37
Všeobecné pěstitelské zásady
Viděli jsme, v jak rozmanitých podmínkách žijí kaktusy v přírodě. Byl to sice jen stručný popis, ale tím více vynikly rozdíly v jednotlivých nalezištích. Kdybychom měli u nás napodobit pro každý druh jeho spe cifické přírodní podmínky, byl by to úkol neřešitelný. Máme totiž pouze omezené možnosti. Proto souběžně se snahou napodobit přírodu musí jít i snaha opačná. To znamená, že se musíme pokusit o to, abychom kaktusy co nejvíce přizpůsobili těm podmínkám, jakými disponujeme my. Jinými slovy, snažíme se kaktusy aklimatizovat. Aklimatizace se skutečně daří, a to u většiny rostlin uspokojivě. S někte rými máme ovšem značné nebo i velmi značné potíže. Těžko aklimatizo¬ vatelné druhy nazýváme druhy obtížnými a bude jim věnována samo statná stať. Možnost aklimatizace souvisí s neobyčejnou schopností kaktusů přizpůsobit se novým podmínkám. Tato přizpůsobovací schop nost ostatně umožnila, aby se během věků uchytily na nejrůznějších stanovištích. Při aklimatizaci však narážíme na další vlastnost kaktusů. Jsou to totiž rostliny velmi plastické, tj. reagují na podmínky vnějšího prostředí celým svým vzhledem. Zkušený pěstitel pouhým pohledem pozná, zda určitý kaktus byl pěstován na výsluní nebo v polostínu, pod sklem, pod širým nebem apod. Dokonce můžeme podle vzhledu rostlin i dosti přesně poznat, od kterého pěstitele pochází. Přeneseme-li kaktus k jinému pěsti teli, přizpůsobí se dosti rychle novým podmínkám a má potom stejný vzhled jako jiné rostliny v daném prostředí. Změny vyvolané stanovištěm se nazývají modifikace. Nejsou dědičné. Modifikace můžeme pozorovat i u rostlin dovezených přímo z přírody, u importů. Týž druh, rostoucí na plném výsluní, vypadá zcela jinak než exempláře, které měly své stanoviště třeba jen několik metrů opodál, avšak byly chráněny před palčivým sluncem. Rozdíly bývají tak velké, že někdy bychom byli ochotni považovat je za dva různé druhy. V kultuře takové rozdíly záhy mizí a druhová příslušnost dokonale vynikne. 38
Každý pěstitel má na daném stanovišti možnost vytvořit některé pod mínky podle svého přání, jiné nikoliv.Máme— li jediné okno, kde můžeme pěstovat kaktusy, obrácené k západu, nemůžeme dát svým rostlinám celodenní slunce. To se určitě projeví v jejich vzhledu. Naproti tomu půdu, zálivku, teplotu a jiné faktory můžeme téměř libovolně regulovat. Záleží pak na celkové koncepci pěstitele, jaké modifikace budou jeho kaktusy představovat. Pěstitelská koncepce pak souvisí s cílem, který pěstitel sleduje. Většinou usilujeme o to, aby naše rostliny měly takový habitus (vzhled), jako mají v přírodě, tj. aby byly kompaktní, pevné konzistence, aby otrnění bylo co nejlépe vyvinuto a aby hodně kvetly. Jiní kaktusáři zase usilují o rychlý růst, aby co nejdříve vypěstovali velké rostliny apod. Že v každé z těchto kultur vznikají jiné modifikace, rozumí se samo sebou. Co se však v kultuře změnit nedá, jsou dědičné znaky. Ty rostliny získaly v dlouhých etapách vývoje. Dědí se z pokolení na pokolení a po tomci jsou v základních znacích shodní s rodiči. Dědičnost je vlastnost velmi konzervativní a není snadné ji změnit. Rozhodně na to nestačí odchylné podmínky v našem prostředí. Požadavky jednotlivých druhů, které jsou hluboce zakořeněny v dědičnosti, musíme respektovat i při pěstování u nás. Jinak vznikají poruchy ve vývoji, deformace a rostliny mohou i zahynout. Rozdíl mezi druhotným působením vnějších činitelů a faktory vedoucími k modifikacím je dobře si uvědomit. Jinak můžeme dojít k nesprávným závěrům, které pak brání správnému hodnocení pěstitelských výsledků.
Kaktusy pozemní a epifyty
Pomineme — li systematické rozdělení kaktusů, o kterém bude poje v závěrečné kapitole, můžeme si je rozdělit na dvě skupiny. Kaktusy, které zahrnujeme do první skupiny, rostou přímo na povrchu terénu a kořeny mají v zemi. Říkáme jim kaktusy pozemní nebo terestrické. Patří sem převážná většina druhů. Jsou to typické kaktusy s dužnatými těly, s areolami, ze kterých vyrůstají ostny nebo aspoň vlasy. Druhá sku pina sídlí v korunách stromů. Kaktusy zde rostou ve vlhkém prostředí, většinou v pralesích. Svými kořínky se zachycují ve štěrbinách kůry. Žijí z humusu, který vzniká v záhybech větví apod. Těmto kaktusům se říká epifytické nebo epifyty. Od první skupiny se liší celým svým ze39
vnějškem. Jejich stonky se často podobají listům, bývají ploché, tenké a svěže zelené. Ostny buď chybějí vůbec, nebo aspoň nejsou nijak zvláště nápadné a ozdobné. Obě skupiny žijí v přírodě v naprosto odlišných podmínkách. Také v kultuře potřebují tak různá prostředí, že prakticky není možné pěstovat obojí na témž stanovišti. Proto o pěstování epifytů pojednává zvláštní kapitola. Nyní se budeme zabývat výhradně kaktusy pozemními.
Střídání klidu a vegetace V přírodě mohou kaktusy vegetovat pouze potud, pokud mají k dispozici dostatek vláhy. Tedy prakticky mohou růst jedině v období dešťů a potom snad ještě určitou dobu, než půda proschne tak, že kořeny již z ní nemohou čerpat živiny. V místech, kde prší pouze jednou za rok, a to krátce, je období vegetace rovněž krátké. Tam, kde prší častěji, probouzejí se kaktusy k vegetaci i víckrát. Avšak téměř na všech nalezištích jsou spo lečným znakem dlouhá období naprostého sucha. V obdobích sucha bývá sluneční záření velmi intenzívní a zpravidla i po celé dny nepřetržité. V této době kaktusy nerostou. Nedostatek vláhy a hlavně prudký sluneční žár nedovolují náležitou asimilaci, a tedy ani vzrůst. Je zajímavé sledovat, jak kaktusy odolávají tomuto, jak možno bez nad sázky říci, vražednému podnebí. Tak především mají uvnitř těla záso bárnu šťáv. Tělo je rozbrázděno žebry nebo rozloženo v mamilly. Těmito nerovnostmi povrchu se soustředěné sluneční paprsky tříští. Slunci jsou exponovány pouze určité části těla, kdežto ostatní jsou zastíněny. Prů duchy jsou uzavřeny a je jich méně než u jiných rostlin. Mnoho druhů rozptyluje světlo hustými ostny, bílými vlasy nebo voskovými povlaky. Některé menší druhy se dokonce scvrkají a zatahují se do země, jako na příklad chileorebucie nebo jim podobné Copiapoa hypogaea, popřípadě Gymnocactus subterraneus.Slovo hypogaea je odvozeno z řečtiny, sub¬ terraneus z latiny a obojí má v překladu stejný význam: podzemní. Toto pravidelné střídání vegetačního klidu a vegetace je zá kladem životního rytmu kaktusů. Určité období vegetačního klidu je pro kaktusy naprostou fyziologickou nezbytností. Je to jeden ze základních předpokladů úspěšné kultury. Dobu klidu musíme tedy bezpodmínečně dodržovat. Rozdíl je v tom, že u nás není odpočinek vynucen suchem a slunečním zářením, nýbrž suchem a nízkou teplotou. Podobá se tedy 40
období klidu v našem pěstování spíše tomu klidu, který má většina kaktusů ve své vlasti v zimě, kdy mnohde klesají teploty rovněž značně nízko. I zde je však rozdíl, neboť to světlo, které mají v přírodě i v zimě, jim u nás poskytnout nemůžeme. Ale to není podstatné, protože vegetační činnost je stejně zastavena nebo aspoň snížena na minimum. Doba vegetace je v našich podmínkách mnohem delší než v přírodě. To však kaktusy snášejí dobře. I ve své domovině by byly schopny vege¬ tovat delší dobu, kdyby měly více vláhy. V takových podmínkách by se však tak rozmohlakonkurenčnívegetace listnatých rostlin, že by kaktusy v existenčním boji nutně podlehly. I rostliny z tak extrémních podmínek, jako jsou v pouštích severního Chile nebo přímořských oblastí Peru, rostou u nás bez nepříznivých následků od jara do podzimu. Jen u něko lika druhů, a to těch nejchoulostivějších, nelze dobu vegetace příliš pro dlužovat. Letní, horké období klidu nahrazujeme našim kulturním rostlinám aspoň tím, že počátkem jara je vystavujeme v uzavřených prosto rách slunci a vysokým teplotám. Tím dosahujeme zhoustnutí, tj. vyšší koncentrace šťáv, opět v souladu s podmínkami na přírodních na lezištích. V době nejprudších letních veder, koncem července a počátkem srpna nastává u nás další, méně nápadné období vegetačního klidu. Mluvíme o takzvané letní stagnaci. Je způsobena vysokými teplotami a suchým vzduchem. Letní stagnace není u všech druhů stejná. Přirozeně nejvý razněji se projevuje u vysokohorských druhů a u kaktusů chilských. Uvedli jsme, že vegetačního klidu dosahujeme u našich kaktusů chladem a suchem. Ovšem musíme dobře rozlišovat, jaký stupeň chladu kaktusy snesou. Kromě zimovzdorných kaktusů, které mohou zůstat celou zimu volně venku pod širým nebem, existuje mnoho druhů, které rostou sice v krajinách, kde v noci klesají teploty hluboko pod bod mrazu, avšak naše zimy nesnášejí. Těmto kaktusům říkáme chladnomilné druhy. Mráz by jim zřejmě neuškodil ani u nás, kdyby rostliny neměly v sobě příliš mnoho vody a kdyby nebylo našich plískanic, kdy vlhkost vzduchu je příliš vysoká. Takových chladnomilných druhů je velké množství. Náleží sem přede vším zástupci rodů Lobivia, Rebutia, Tephrocactus a jim příbuzných i většina druhů z rodů Gymnocalycium a Parodia. To jsou vesměs druhy jihoamerické a patří k nim i všechny oreocereusy, trichocereusy atd. V Severní Americe to jsou rody Echinocereus, Mamillopsis, mamilárie z vyšších poloh a všechny druhy ze severnějších nalezišť, hlavně minia41
turní druhy z rodů Toumeya, Utahia, Pediocactus, četné koryfanty atd. Tyto vyloženě chladné druhy snášejí i u nás velmi dobře teploty blízké nule. Mají-li v létě kvést, nesmějí mít v zimě trvaleji vyšší teplotu než 12 °C, avšak musí být na plném světle. Nižší teplota, kolem 5 °C, je však u chladnomilných druhů výhodnější. Přechodný vzestup teploty, způ sobený slunečním zářením, nevadí. Naopak dostatek zimního slunce zvyšuje kvetení. Jakýmsi opakem druhů chladnomilných jsou kaktusy teplomilné. Pocházejí z tropických krajin a ze savan, kde je stále vysoká teplota, a to i v zimním období. Tyto druhy nesnášejí větší chlad ani u nás. Kdyby chom je nechali přezimovat v chladnu, zahynuly by nebo by se na nich objevily nepěkné hnědé skvrny. Vyžadují v období klidu 12—18 °C. Mezi teplomilné druhy patří zejména kaktusy rodů Pilosocereus, Cephalo¬ cereus, Melocactus, Discocactus aj. Všimněme si, že horní hranice pro přezimování chladnomilných druhů je současně nejspodnější tepelnou hranicí pro přezimování druhů teplo milných. Je to 12 °C. Při této teplotě můžeme skutečně přezimovat jak chladnomilné, tak i teplomilné druhy a současně i všechny ostatní, které tvoří jakýsi střed mezi oběma skupinami. Ovšem je to kompromis a jako každý kompromis má i své záludnosti. Je proto přirozenější a jistější, přezimujeme-li obě skupiny odděleně v podmínkách, které jsou pro ně spíše optimální než hraniční. V každém případě je však třeba, abychom se u každého druhu informovali, z které krajiny pochází, a tím se hlavně v zimním období, tj. v době vegetačního klidu, vyvarovali různých chyb.
Letní stanoviště Od jara do podzimu, tj. v době vegetace, potřebují kaktusy (máme na mysli stále pouze kaktusy pozemní) co nejvíce světla. Místo, kde hodláme svou sbírku umístit, má být tedy situováno tak, aby bylo co nejdéle ozařo váno sluncem. Přitom nemá být ani přechodně stíněno stromy, budovami atd. Ideální místo pro kaktusy je ozařováno sluncem hned po východu a jeho paprsky na něj dopadají ještě při západu. Takových ideálních míst není mnoho, zejména ve městech. Ale i při polodenním slunci je možno s úspěchem pěstovat ještě velmi mnoho krásných druhů. Ranní slunce je vždy výhodnější než odpolední. Proto dáváme přednost jihovýchodní poloze před polohou jihozápadní apod. Nemáme-li jinou možnost, než 42
umístit sbírku na severovýchod nebo severozápad, musíme i výběr druhů značně omezit. Ovšem při vhodném výběru je i zde možno dosáhnout slušných pěstitelských úspěchů. Kromě přímých slunečních paprsků jsou pro vegetaci velmi důležité i paprsky odražené. Proto není zásadně možné pěstovat se zdarem kaktusy v pokoji za oknem.Dáme— li je před okno, záhy pozorujeme značnou změnu k lepšímu. V tomto smyslu tedy kaktusy nejsou pokojovými rostlinami v pravém slova smyslu. Běžné okrasné rostliny, jako aspidistry, begónie, kapradiny atd., jsou rostliny stínomilné, kdežto kaktusy milují slunce, a to slunce takové intenzity, jaké u nás nikdy nemůžeme dosáhnout. Avšak i toto pravidlo má své výjimky. Rebucie a některé parodie rostou i v přírodě ve stínu; můžeme je tedy pěstovat i v pokoji za oknem. Stanoviště pro pěstování je všeobecně tím výhodnější, čím větší plo chu oblohy má kaktus k dispozici. Tak kaktus za oknem má k dispozici pouze asi 10 % oblohy, kdežtodáme— li ho před okno, pak má již asi 50 %. To je velký rozdíl. Umístíme-li však tutéž rostlinu na rovnou střechu vysoké budovy, bude mít k dispozici plných 100 % světla odraženého oblohou a plné přímé slunce ještě nad to. Intenzitu světla ještě dále ovlivňuje místní poloha, nadmořská výška, blízkost továren (exhalace) atd. Jisté je, že kaktusy pěstované ve větší nadmořské výšce a v krajině s čistým vzduchem mají mnohem silnější ostny než v nižší poloze, kde vzduch je zakalen kouřem a popílkem z průmyslových podniků. Nejvíce kaktusářů pěstuje své rostliny před oknem. Je pouze málo druhů, které můžeme umístit v předokenním truhlíku bez jakékoliv ochrany. Jen ty nejotužilejší snášejí bez jakékoliv ochrany všechny rozmary našeho počasí. Jsou to velmi rozšířené Echinopsis, některé trichocereusy a opuncie, Chamaecereus silvestrii a několik málo mamilárií. Proto si po řídíme předokenní skleníček. Může to být zařízení velmi jednoduché. V nejjednodušším provedení a při troše zručnosti si ho každý může pořídit sám a ještě k tomu prakticky zdarma. Stačí nějaká bednička, u které se seříznou boční stěny, jak je to znázorněno na str. 44. Za kryt tohoto „skleníčku" poslouží tabulka skla nebo ještě lépe průsvitná fólie napnutá na rámečku z dřevěných lišt. Můžeme použít fólie ze sáčků, v kterých se prodávají potraviny. Nejdůležitější je umístit skleníček tak bezpečně, aby ho nemohla odnést ani nejsilnější vichřice. Skleníček může mít ovšem i luxusnější provedení. Základní kostra se sešroubuje nebo svaří z úhlového železa, boční i zadní stěny jsou ze skla nebo fólií. Přední stěna má být vždy dřevěná. Je vhodné, je-li zadní stěna 43
Schéma předokenního skleníčku: vlevo správné umístěni rostlin blízko skla, vpravo špatné — rostliny jsou daleko od skla, přední stěna vrhá stín.
odklápěcí nebo ještě lépe odnímatelná. Pohodlně se vzduchuje, ke kaktu sům je snadný přístup a je na ně z místnosti pěkně vidět. I to je důležité. Velmi příznivé podmínky pro umístění sbírky jsou tam, kde je k dispozici balkón nebo dokonce terasa či rovná střecha. Tam je možno instalovat podobné zařízení, jako je předokenní skleníček, avšak ve větších rozměrech. Skleníček se postaví buď přímo na zem, nebo na stůl, popří padě se podle místní situace vhodně upevní na okrajové zdivo nebo zá bradlí, hlavně s ohledem na to, aby rostliny měly co nejvíce slunce a co největší volnou plochu oblohy. Všechny předokenní skleníčky nebo kaktusové skříně mají být co nej nižší. Přední stěna má být vysoká pouze 10 až 12 cm a zadní pouze o tolik vyšší, aby vznikl ne příliš prudký sklon krycího skla nebo fólie. Čím blíže jsou temena kaktusů u tohoto krytu, tím lepší jsou pěstitelské výsledky. Kdo má zahrádku, může si zřídit pařeniště. Je to zařízení tak známé, že není třeba ho popisovat. Pařeniště pro kaktusy má být zcela mělké, aby i zde byly rostliny blízko skla. Pařeništní kultura je velmi snadná a kaktu sům se v ní většinou výborně daří. V zahradách, kde je mnoho vzrost lejších stromů nebo kde stíní blízké budovy, bývá výhodné umístit pa řeniště nad terénem. Postavíme-li něco na způsob pařeniště nebo před okenního skleníčku pouze jediný metr nad úroveň záhonů, získáme často neuvěřitelně mnoho světla, a tím i možnost lepších výsledků než na zastíněném terénu. Přáním mnohých kaktusářů je, aby si mohli postavit vlastní skleník. Je to především otázka místa. Náklady nemusí být značné, je-li kaktusář 44
obratný a vyzná se v řemeslných pracích a má-li možnost získat levně různý vyřazený materiál, například z bouraček. Velmi snadno se dá skleník zkonstruovat z prefabrikovaných panelů, které vyrábějí Roudnické strojírny a slévárny, nebo z pařeništních oken. Pokud jde o konstrukci, rozlišují se dva základní typy: skleník sedlový a pultový. Pultový, jednostranný skleník stavíme pouze tam, kde není možno postavit výhodnější sedlový s lomenou střechou. Všeobecně se lépe osvědčilo sklo surové než čiré, průhledné. Surové sklo tolik nepálí a značně rozptyluje sluneční paprsky. V takovém skleníku nevznikají těžké stíny, což je pro vzrůst příznivé. Velmi výhodný je skleník s odní¬ matelnou střechou. Skleník stavíme zásadně pouze tam, kde jsou příznivé světelné podmínky. Proto se osvědčily i skleníky postavené na plochých střechách garáží a jiných budov. Pěkné úspěchy mají i ti kaktusáři, kteří přeměnili na skleník část půdy, a to tak, že odstranili na jižní straně střechy krytinu a nahradili ji sklem. Celý potřebný prostor se pak oddělí od ostatní půdy vhodnými izolač ními deskami. Že je třeba provést pod takovým skleníkem také dokonalou izolaci podlahy, aby vlhkost nepoškozovala konstrukci stropu místností, rozumí se samo sebou. Pro všechny skleníky, kde se mají kaktusy pěstovat po celou dobu vege tace, platí zásada, že musí být dobře větratelné. Jinak se vnitřní prostor přehřívá a kaktusy nerostou. Celá jedna třetina zasklené plochy má být uzpůsobena jako větrací zařízení.Není— li to možné, je třeba instalovat ventilátor, který se automaticky zapne, stoupne-li teplota na 35—40°C. To platí jak pro skleníky amatérské, tak i zahradnických pěstíren. Při nedostatečném vzduchování se musí skleníky nechat přes léto nevyužité a kaktusy přestěhovat do pařenišť. Kromě ekonomických ztrát nevyužitím plochy skleníku vznikají další náklady stěhováním do pařenišť a na podzim zase zpět.
Zimní stanoviště V době vegetačního klidu je pro kaktusy nejdůležitější, aby v místnosti pro přezimování nebyla trvale nepřiměřeně vysoká teplota. Při trvale vysoké teplotě by kaktusy rostly i bez zálivky. Vyčerpávaly by se zásoby vody, které se nashromáždily v době růstu a ovšem i zásoby asimilátů. Protože v našich podmínkách je v zimním období velmi málo světla, byly 45
by přírůstky nepěkné. Kaktusy by rostly „do špičky", výhony by byly světlé a ostny by chyběly. Takové kaktusy můžeme často vidět v teplých obytných místnostech nebo na pracovištích, kde se v zimě vytahují a de formují. Jsou-li však ve správně temperované místnosti, mohou být i po celé měsíce zcela bez světla. V bytě můžeme tedy pro přezimování nechat kaktusy v každé míst nosti, kde se netopí a kde nemrzne. Můžeme je pěkně naaranžovat v po kojovém skleníčku, můžeme je však také vyjmout ze země, zabalit jednotli vě do hedvábného papíru a uložit v předsíni na skříň nebo třeba v ložnici pod postel. Je ovšem i mnoho dalších možností. I velkou sbírku je možno uskladnit na malé ploše, když rostliny narovnáme do dřevěných lísek od ovoce. Lísky můžeme nastavět na sebe a využít tak dané místo až ke stropu. Potíž je v moderních, ústředně vytápěných domech. Tam není snad jediná místnost, kde by nebylo příliš teplo. V takovém případě se musíme vzdát pěstování chladnomilných druhů. Ty teplomilnější snesou nor mální pokojovou teplotu bez škodlivých následků. Je však dobře umístit je poblíž okna, aby měly aspoň nějaké osvětlení. Také prostor mezi vnitř ními a vnějšími okny nám dává možnost pro přezimování několika chlad¬ nomilnějších druhů. Musíme si ovšem pořídit podnosy, které mají stejnou šířku, jako je vzdálenost vnitřních a vnějších okenních skel. Na těchto podnosech mohou být kaktusy i v několika poschodích nad sebou.Hrozí— li silnější mráz, pootevřeme poněkud vnitřní okno. V období příliš krutých mrazů dáme všechny rostliny přechodně do pokoje, a jak mile mrazová vlna přejde, vrátíme je zpět mezi okna. Je to osvědčená metoda. Chladnomilné druhy po takovém chladném přezimování zvláště bohatě kvetou. Nevýhoda je, že se okno nemůže při větrání otvírat. Výjimečně je možno použít pro přezimování i sklep. Příslušná část sklepa musí být každoročně vybílena vápnem. Rozhodně se nesmí použít ta část sklepa, kde jsou uskladněny brambory. Různé plísně napadnou i kaktusy a způsobí značné ztráty nebo aspoň nepěkné skvrny. Nepouží vají se ani sklepy vlhké. Tam by zle řádila hniloba, která se může přímo epidemicky rozšířit. Když to pěstitel zjistí, bývá již pozdě a z celé sbírky se s těžkým srdcem zachraňují jen trosky. Nejlépe přezimují kaktusy ve speciálním skleníku, tj. ve skleníku, kde nejsou jiné rostliny vyžadující větší vlhkost. Ve skleníku můžeme snadno regulovat teplotu a je také dostatek světla. Po dobu větších mrazů se však i skleníky kryjí rohožemi a deskami, takže i zde jsou kaktusy po určité období ve tmě. Ve skleníku se však musí topit, a to je pro amatéra 46
někdy velice obtížné. Proto četní kaktusáři koncem listopadu nebo po čátkem prosince stěhují sbírky ze skleníku do bytu a koncem února, podle počasí, je zase přemístí zpět. Přitom je třeba dbát, aby skleník, kde se celou zimu netopilo, byl napřed náležitě vyhřát. Jinak působí jako led nička a může způsobit na rostlinách nepříjemné škody. Kdo má větší sbírku, neobejde se bez skleníku, kde jsou kaktusy po celou zimu. U takových zařízení je jednou ze stěžejních otázek problém vytá pění. Je celkem ideální,může— li být skleník napojen na domovní ústřední topení. Potom odpadá obsluha zvláštního topeniště ve skleníku. Neplatí to však bezvýhradně. Pokud nejsou příliš velké mrazy, shoduje se topný rytmus obytných místností se skleníkem. Jakmile však klesne teploměr hluboko pod nulu, je potřeba topení ve skleníku v noci mnohem větší než ve dne. V bytě je tomu právě naopak. Každý takový skleník by proto měl mít ještě druhý topný systém, který by se uvedl v činnost právě v tomto období. V praxi se pro menší a střední amatérské skleníky dobře osvědčila kamínka, ve kterých se topí briketami. Při uzavřeném tahu žhnou 10 hodin i déle. Při jiných systémech se musí přikládat několikrát za noc a to není ani pohodlné, ani příjemné. Malá kamínka nám pomohou i na jaře, kdy se v bytech již netopí, ale ve skleníku potřebujeme vyšší teplotu, protože rostliny již rostou. Také tam, kde jsme po celou zimu odkázáni na vytápění skleníčku samo statným tepelným zdrojem, osvědčilo se topení briketami lépe než jiný systém. Malá jednoduchá kamínka je dobře obložit dvěma vrstvami cihel. Ty se prohřejí a vznikne jakýsi tepelný akumulátor, který sálá mírné teplo. Od kamínek ke komínu je výhodné vést dlouhý kouřovod. Využije se tak do krajnosti i tepla z kouře a teplo se rozvádí do větší vzdálenosti od topeniště. Proti zbytečným tepelným ztrátám izolujeme skleník tím, že položíme druhou vrstvu oken.Máme— li k dispozici fólie z plastických hmot, na pneme je uvnitř skleníku, aby vznikl pokud možno vzduchotěsný obal. Proteplení skleníku je pak pozoruhodné. V každém skleníku by měl být instalován termostat, který by signalizoval pokles teploty pod kritickou mez asi 5 °C. Menší sbírky můžeme také vhodně přezimovat v otopném předoken¬ ním nebo terasovém skleníčku. Takový skleníček je hlubší než normální, aby ve spodní části vznikl prostor pro umístění topných spirál. Nad nimi je vodotěsně oddělená horní část, kde mohou být kaktusy v létě i v zimě. Skleníček nesmí mít žádné škvíry a v zimě musí být dokonale tepelně izolován, například tak, že ho podložíme polystyrénovou deskou. 47
Otopný předokenní skleníček: S — spirály odporového drátu, P — kovová přepážka, T — termostat, I — izolace stěn a dna, K1 a K2 — krycí skla.
Podobnými plotnami ho obložíme i ze všech stran a všude utěsníme. Shora kryjeme dvojím sklem, z nichž vnější má být silné asi 5 mm. Za zvlášť silných mrazů klademe ještě i shora další izolaci. Aby vytápění elektrickým proudem příliš nezatížilo rodinný rozpočet a aby se nám rostliny neupekly, musíme bezpodmínečně instalovat nějaký termostat. Dříve se používaly speciální teploměry, nyní však je nejvý hodnější opatřit si zařízení s termistory. Zapojovací plánky najdeme v literatuře pro radiokonstruktéry. Kdo nemá s podobnými konstrukcemi zkušenosti, učiní nejlépe, požádá-li o pomoc odborníka. Potřeba proudu při dobré funkci termostatu není značná. Obvykle nepřesáhne náklady 150 Kčs na jeden metr čtvereční skleníčku za celou zimu. Kaktusům se přitom dobře daří. Zimní slunce působí na ně blahodárně.
Příprava půdy V kaktusářské literatuře najdeme mnoho různých předpisů na složení půdního substrátu pro kaktusy. Názory jednotlivých autorů bývají často zcela protichůdné. Dá se to vysvětlit tím, že návody pro pěstování kaktusů nezřídka píší lidé, kteří nemají buď žádné, nebo jen zcela povrchní prak tické zkušenosti. V praxi, ověřené na statisících kaktusů a osvědčené po několik desetiletí, se ukázalo, že kaktusy dávají přednost půdě, která má 48
nejen určité chemické a biologické, nýbrž — a to zejména - také fyzi kální vlastnosti. Po stránce chemického složení musí půda obsahovat především všechny základní živiny, tj. dusík, fosfor a draslík (N, P, K), dále vápník (Ca) a mnoho tzv. stopových prvků. Další důležité prvky — uhlík (C), vodík (H) a kyslík (O) — jsou obsaženy ve vzduchu a ve vodě. Všechny živiny musí být ve formě přijatelné pro rostliny a musí jich být dostatečná zásoba. Důležitá je také půdní reakce. Půda nesmí být ani příliš kyselá, ani příliš zásaditá (alkalická). Pro většinu kaktusů je nejvhodnější reakce slabě kyselá, tj. asi pH 6. Kaktusy snášejí sice reakci kyselejší i zásaditější, avšak při větší odchylce od optima rostou hůře a při pH 8 přestává růst úplně. Biologické vlastnosti půdy souvisejí přímo s množstvím živých organismů v půdě. Nejdůležitější z nich jsou půdní baktérie. Mnohé z nich rozkládají humus na jednoduché, rostlinám přijatelné látky. Ně které obohacují půdu dokonce i o dusík. Jinými slovy půdní baktérie vyrábějí pro rostliny stále nové zásoby živin. Velmi důležité jsou i fyzikální nebo mechanické vlastnosti půdy. Půda bývá složena z různě velkých částic.Skládá— li se ze samých malých nebo převážně malých částeček, tyto částečky se na sebe silně váží nebo dokonce lepí. Taková půda je velmi hutná a málo vzdušná. Říkáme, že půda je těžká. Opakem je půda lehká. Převládají v ní zrnka písku apod. Je velmi propustná a vzdušná. Půda pro kaktusy má sice být hodně vzdušná a propustná, ale přitom má mít dostatek jemných částic i humusu. Toho dosáhneme smíšením ně kolika základních substrátů. Uvádíme zde několik takových složek a jejich nejdůležitější vlastnosti s ohledem na potřeby kaktusáře. Rašelina vzniká tlením rašeliníku za nepřístupu vzduchu. Je to surový humus s velmi malým obsahem živin. Má však důležité vlastnosti. Je značně kyselá a přitom vzdušná. Váže dobře vodu i živiny. Listovka vzniká rozkladem listí. Může mít různé vlastnosti podle druhu listů, jejichž rozkladem vznikla. Nejcennější je listovka buková, hlavně z lesů na vápencovém podkladě. Bývá neutrální reakce. Listovky z dubo vého a kaštanového listí bývají kyselé. Abychom vyrobili dobrou listovku, musíme listí nejméně dva roky kompostovat a během této doby několikrát přehodit. Hnojovka je zetlelý hnůj. Nejlepší je z kravského hnoje. Čím je starší, tím je lepší. Má tvořit černou, lehčí zeminu, kde již nerozeznáme žádné 49
zbytky hnoje nebo slámy. Reakci má neutrální až slabě zásaditou. Blaho dárné působení kravské hnojovky se kromě bohatství základních živin přičítá i hormonům obsaženým v kravském hnoji. Drnovka je těžší půda vzniklá zkompostováním drnů. Její vlastnosti určuje půda, na níž drn rostl. Tak například drnovka ze spraše obsahuje vápno. Při kompostování se doporučuje prokládat ji hnojem. Přidává se k příliš humózním půdám. Dlouho váže živiny. Písek používáme ke zlepšení půdní směsi. Písky mají různé vlastnosti podle složení. V některých bývají hlinité přimíšeniny, které jsou značně alkalické. Takový písek musíme napřed dobře proprat, aby se přimíšenin zbavil. Cihlovou drtí rovněž zlepšujeme fyzikální vlastnosti půdy. Písku a cihlové drti přidáváme do směsi pro kaktusy nejméně třetinu, u chou lostivých druhů mnohem více, někdy až 90 %. Sphagnum - rašeliník — je nejnovější přísadou do půdy pro kaktusy. Přidává se ho do směsi asi 10 %, kromě vrstvy, která se klade na dno nádoby jako drenáž. Rašeliník se osvědčil velice dobře. Provzdušuje půdu, udržuje dlouho vlhkost a konečně svou přirozenou kyselostí 3,5—4,5 pH zabraňuje alkalizaci. Použitím rašeliníku omezíme též výskyt červce kořenového. Základní směs pro kaktusy sestavíme takto: 2 až 3 díly rašeliny, 1,5 dílu písku, 1,5 dílu cihlové drti, 2 díly hnojovky, 1 díl drnovky a 1 díl rašeliníku. Tuto základní směs můžeme pozměňovat přidáním nebo ubráním některých složek podle toho, pro jaké kaktusy je určena. Tak pro Echinopsis, Aporocactus, Epiphyllum hybr. (syn. Phyllocactus) dáme méně cihlové drti a písku a zvýšíme podíl hnojovky. Pro cereusy přidáme listovku, pro mamilárie, hlavně bílé, ubereme rašelinu a přidáme drnovku a cihlovou drť. Pro vzácné druhy, které mají choulostivé kořeny, sestavíme směs tak, že humusových složek bude obsahovat pouze 10 až 20 %, ostatní bude písek, drť a rašeliník. Dříve se přidávalo do směsi vápno ve formě staré omítky nebo dokonce plavená křída. Ukázalo se však, že většina kaktusů vápno v takové formě v půdě nesnáší. Rostliny krnějí a ztrácejí kořeny. Nejmarkantněji se to pro jevilo u rodu Ferocactus a Echinofossulocactus. Pro tyto rody dnes použí váme velmi písčité zeminy, kde převládá kyselý humus a ve kterých se oba rody výborně daří. Kdybychom však použili tuto směs pro astrofyta, velké radosti bychom se nedočkali. Zvlášť starší exempláře, zejména pak Astrophytum ornatum, ztrácejí v kyselém humusu rychle kořeny a brzy hynou. Základ zeminy pro astrofyta tvoří sprašová drnovka a až 70 % 50
písku a drti. Aby byl růst uspokojivý, přidáváme do zálivkové vody plné umělé hnojivo v čisté formě (Sfinx, Hortus apod.). Pro astrofyta má být půdní reakce neutrální až mírně zásaditá. Vápno obsažené ve spraši většinou stačí. Jinak je musíme přidat ve formě mletého vápence, plavené křídy nebo sádry, nikoli však mnoho. Jeden gram na litr substrátu stačí. Pro Thelocactus a Coryphantha smícháme astrofytovou půdu na polovinu se základní směsí.
Nádoby na sázení Pokud nevysazujeme kaktusy přímo do půdy v pařeništi, na parapetu nebo do záhonu, sázíme je do truhlíků, misek a hrnků. I zde nastaly v posledních letech pronikavé změny proti tomu, jaké nádoby se použí valy dříve. To platí především o hrnkách. Tradiční hrnky z pálené hlíny mají mnoho chyb. Malé hrnky velmi rychle vysýchají, takže je musíme často zalévat. Jinak kaktusy trpí su chem a v období, kdy mají vegetovat, nerostou. Ani sebečastějším zalé váním jim příliš nepomůžeme. Hrnek pórovitým povrchem rychle odpařuje vodu. Tím se velmi ochlazuje vnitřek. Co je však horší: schnoucí stěny vysávají v pravém slova smyslu vláhu z kořenového balu. Nastává prou dění vlhkosti směrem ke stěnám a současně s vláhou putují i rozpuštěné živiny. Vláhu sledují i kořeny, které podél stěn silně rozvětvují a konečně zplstnatějí. Mezitím se stálou zálivkou znehodnocuje substrát, a použí¬ váme-li vodu z vodovodu, rychle se alkalizuje. Reakce rychle stoupá, až dosáhne hranice, kdy žádný kaktus nemůže vegetovat. Proto se hrnky zapouštěly do půdy, aby se zabránilo vysávání vody stěnami. Pohodlnější a účelnější je však používat pro kaktusy nádoby neporézní. Dříve to byly plechovky od konzerv, jež se však v poslední době nahrazují hrnky z plastických hmot, které se nyní vyrábějí i u nás. Odpadají rázem všechny nevýhody zastaralých hliněných hrnků. Hrnky z plastických hmot není třeba zapouštět do půdy, neboli jak zahradníci říkají „senko¬ vat". Pouze se doporučuje sestavit je tak, aby aspoň částečně byly stíněny před přehřátím prudkým sluncem. Moderní výrobky jsou kromě toho lehké, nerozbitelné, a protože jejich stěny jsou tenké, vejde se na stejnou plochu asi o 10 % i více kaktusů než dříve. Truhlíky se vyráběly buď ze dřeva, nebo z pálené hlíny. Ty však byly těžké a snadno se rozbily. I dřevěné měly nevýhody. Jejich trvanlivost 51
Truhlíky a misky musí mít otvory pro odtok vody ve všech rozích (1). Je-li otvor pouze uprostřed, zůstává při poněkud šikmé poloze v nádobě mnoho vody, která ohrožuje zdravotní stav kořenů (2).
byla velmi omezená. Mimoto se v nich rozmáhají dřevokazné houby, které půdu znehodnocují, a to má za následek ztrátu kořenů. Proto i zde používáme plastické hmoty nebo plech. Plech má tu výhodu, že může me vyrobit nádoby v takových rozměrech, jaké nám nejlépe vyhovují. V praxi se dobře osvědčil plech zinkový, pozinkovaný nebo hliníkový. Plechové nádoby dlouho vydrží, takže se vyšší pořizovací náklady vy platí. Pro různě velké rostliny volíme hloubku nádob od 5 do 7 cm, ostatní rozměry pak podle potřeby. Důležité jsou otvory ve dně pro odtok vody. Mají mít aspoň 6 mm v průměru a mají být v každém rohu.
Přesazování Kaktusy přesazujeme obyčejně na jaře. Menší sázíme do truhlíků, větší jednotlivě do hrnků nebo do širokých, nízkých, kulatých misek. Máme — li pařeniště, můžeme je také vysadit do volné půdy, kde výborně rostou po celou vegetační dobu. Na podzim je zase z půdy vyjmeme a na skládáme těsně vedle sebe do truhlíčků, aby zabraly co nejméně místa. Tak je uskladníme na vhodném místě k přezimování. Můžeme tedy pěsto vat i bez hrnků nebo jiných nádob. Má to své výhody, ale také nevýhody. Vznikne-li houbová infekce, bývají postiženy větší plochy. Jednotlivé rostliny nemůžeme přemístit bez přerušení jejich vegetace. Na podzim spodní třetina pařeniště nevysýchá a dochází tak ke ztrátě kořenů. Zem, do které přesazujeme, nemá být ani příliš mokrá, ani přeschlá. Sázíme — li do truhlíku menší rostliny, sázíme je poměrně blízko sebe, a to menší asi na vzdálenost rovnající se průměru rostliny, u větších stačí půl 52
Sázení kaktusů: vlevo správná poloha kořenů, vpravo špatná — kořeny jsou ohnuté nahoru; S — vlevo správně uložený střep, vydutou stranou nahoru, vpravo nesprávně, D — drenáž.
průměru. Zkušenost učí, že nejlépe kaktusy rostou tehdy, jsou-li již tak husté, že se navzájem dotýkají. Naopak kaktusy sázené daleko od sebe celkem špatně koření a někdy vůbec nerostou. Přesazovat můžeme nejen na jaře, ale i ke konci letní stagnace, tj. koncem července a počátkem srpna. Pro kaktusy kvetoucí na jaře je to dokonce velmi výhodné. Všechny rostliny přesazené v uvedené době ještě do podzimu velice dobře rostou, často lépe než ty, které jsme ne¬ přesadili. Někteří pěstitelé přesazují zásadně celou sbírku v létě a ušetří si tím práci s jarním přesazováním. Jiní přesazují dokonce dvakrát, jak na jaře, tak i na podzim, a dosahují dobrých výsledků. Při sázení musíme zachovávat některá základní pravidla. Hlavní je, aby kořeny volně splývaly. Největší chyby se dopustí ten, kdo sází tak, že kořeny jsou všelijak pokřiveny nebo dokonce zahnuty směrem vzhůru. Takové kaktusy nutně „sedí". Jsou-li kořeny příliš dlouhé, raději jich část odřízneme. V takovém případě necháme rostliny nezasazené ležet několik dní na suchém místě, aby se rány zahojily. Teprve potom sázíme. Další zásada je, že starou zem odstraníme. Je to docela něco jiného než u jiných rostlin, kde se kořenové baly ponechávají vcelku. Ostatně správná půdní směs spadne při přesazování s kořenů sama, popřípadě stačí, zatřepeme-li několikrát lehce kaktusem. Je-li půda na kořeny přilepená, snažíme se ji lehce oddrolit. Můžeme také použít štěteček. Zvláště pečlivě odstraníme zbytky staré země, jsou-li kořeny napadeny škůdci. Potom je dezinfikujeme a teprve za několik dní sázíme. Velkým nebezpečím pro kořeny je přemokření substrátu. Proto musíme 53
již při sázení dbát na to, aby byl zajištěn odtok přebytečné vody, U každé nádoby kontrolujeme, zda jsou odtokové otvory v pořádku. Jsou-li ucpány, uvolníme je. Otvory v plechových nádobách musí být proráženy směrem zevnitř ven, aby materiál na okraji otvoru směřoval ven. U nádob se širokým dnem se postaráme o to, aby bylo také několik otvorů u samého kraje. Jinak při šikmém postavení misky vznikne mi niaturní podzemní jezírko. Substrát je pak stále mokrý a to nesnesou kořeny žádného kaktusu. Odtok vody zajišťujeme dále drenáží. Na každý odtokový otvor polo žíme střep ze starého hrnku. Klademe ho vydutou stranou nahoru, aby pod ním voda mohla snadno odtéci. Kromě toho dáváme na dno každého hrnku, misky nebo truhlíku jako drenáž asi 1 cm silnou vrstvičku hrub šího písku, cihlové drti apod. Nejnověji se jako drenáž osvědčil rašeliník. Natlačíme ho na dno tolik, aby po stlačení tvořil rovněž asi 1 cm silnou vrstvu. Je to výborná drenáž, která také příznivě ovlivňuje správnou reakci půdní směsi. Technika sázení do hrnků je jednoduchá. Levou rukou držíme kaktus ve správné výši, pravou upravíme kořeny, aby volně splývaly, a potom sypeme ke kořenům substrát. Nabíráme ho buď pravou rukou nebo malou lopatkou. V prostoru hrnku nesmějí zůstat žádné dutiny. Aby substrát pronikl i mezi kořínky, pomáháme si buď dřívkem, nebo ještě lépe ruko jetí polévkové lžíce. Pracujeme s citem, abychom zbytečně neporanili kořeny. Nakonec na hrnek několikrát klepneme ze strany, dnem udeříme o dlaň levé ruky a substrát doplníme až k okraji. Potom se přesvědčíme, zda kaktus není zasazen ani výše, ani níže než dříve. U širších rostlin podsuneme půdu i pod spodní část těla a ihned zapíchneme jmenovku. Půdu nikdy ke kořenům nepřitlačujeme. Hrnky pro kaktusy volíme spíše menší než velké. U kulovitých rostlin má být průměr pouze nepatrně větší, než je průměr kaktusu. U sloupo¬ vitých se velikost nádoby řídí rozměry kořenového systému. Volíme takový hrnek, aby se kořeny do něho pohodlně vešly. Sázíme — li do truhlíků, musíme postupovat jinak. Truhlík naplníme půdní směsí až po okraj. Přebytek odstraníme nějakou lištou, kterou sou časně urovnáme povrch. Před zasazením každého kaktusu musíme zem odhrábnout rukou nebo lžící, aby vznikla prostora pro kořeny, která pak v prohlubni uspořádáme tak, aby žádný kořínek nebyl obrácen vzhůru; rostlinu držíme levou rukou ve správné poloze a pravou přihrneme sub strát. Potom sázíme další. Podobně postupujeme při vysazování do volné půdy pařeniště. 54
Začátek vegetace Po přesazení není dobře kaktusy ihned zalít, zvláště tehdy, jestliže jsme při odstraňování staré země poranili kořeny. Po přesazení rostliny skoro vždy přemisťujeme. Tím se změní světelné poměry a snadno může dojít k popáleninám. Sluníčko v březnu nebo v dubnu je již velmi intenzívní. Musíme tedy zpočátku stínit a za teplého počasí lehce mlžit. Tak je zvolna zvykáme na změněnou světelnost a současně je připravujeme na nastávající vegetaci. K popálení rostlin dochází na jaře velmi často a stává se to i zkušeným pěstitelům. V uzavřeném prostoru předokenního skleníčku nebo paře niště mohou teploty při slunečním svitu stoupnout neobyčejně prudce. Během půl hodiny vystoupí rtuť teploměru přes 50 °C a to neotužilé kaktusy nesnesou. Škodlivé účinky se zvyšují, je-li sucho. Proto se dopo ručuje rosit. Můžeme také od prvního okamžiku intenzívně vzducho vat, což se osvědčuje zejména u vysokohorských druhů. Mají rády pohyb vzduchu a kolísání teploty. Do vegetace se ovšem dostanou později. Vlastní začátek vegetace se nedá určit nějakým přesným datem. Záleží na počasí a na individuálních podmínkách každého pěstitele. Chceme — li vytápět skleník již od února na 20—25 °C nebomáme— teplé pařeniště, můžeme přivést kaktusy do vegetace již koncem února. Jinak se sbírky stěhují na letní stanoviště až koncem března nebo počát kem dubna. Jak již bylo řečeno, zpočátku stíníme a slabě mlžíme, abychom udrželi vzduch vlhký. Mlžíme pouze za slunečného počasí, aby těla záhy oschla. Po několika dnech, je-li teplo, začnou kaktusy projevovat známky vege tace. Temena se jim lesknou, objevují se nové ostny, nová vlna a záhy zpozorujeme i násadu poupat. Je-li naděje na několik dnů pěkného počasí, poprvé zaléváme. Velmi se osvědčilo zalévání horkou vodou. Když je voda v konvi tak teplá, že v ní udržíme ruku, můžeme s ní rostliny bez obav zalít. Zaléváme konví s růžicí. Teplá voda smyje usazený prach, pronikne ke kořenům a proteplí substrát. Současně se silně vyvine pára. Tento zásah nesmírně urychlí tvorbu kořínků a přechod kaktusů do plné vegetace.Není— li k dispozici horká voda, nemá být v žádném případě ani příliš studená. Další pěstitelské zásahy se omezují na zalévání, hnojení, vzduchování a stínění.
55
Zalévám a hnojení Voda má různé vlastnosti podle toho, kolik je v ní rozpuštěno nerostných látek. Mluvíme o vodě měkké, která má rozpuštěných solí co nejméně, a tvrdé, která jich má více. Množství nerostných látek obsažených ve vodě se vyjadřuje ve stupních tvrdosti. Takzvaná německá stupnice má 30 stupňů. Nejměkčí je voda destilovaná, potom voda dešťová. Následují vody povrchové, voda z potoků, řek a rybníků. Vody studniční bývají často velmi tvrdé. Pro zálivku kaktusů nemá být voda tvrdší než asi 4 stupně německé stupnice. Vodovodní vody jsou tvrdší a i v různých částech téhož města bývají velké rozdíly. Tvrdost vody působí hlavně soli vápníku. Častým zaléváním se soli v substrátu hromadí a alkalizují půdu. Dosáhne-li alkalita pH 8, pak kaktusy přestávají růst. Proto považujeme za nejlepší vodu dešťovou. Ale i ta může být značně znečištěna, zejména ve větších městech. Ideální by bylo, kdyby se mohla před svodem do sběrných nádrží filtrovat filtrem naplněným aktivním uhlím. Tím by se odstranil rozpuštěný siro vodík, kysličník siřičitý, různé dehtové látky i hrubší částice popílku. Většina pěstitelů je však odkázána na vodu vodovodní, tedy tvrdou. Tvrdost se dá do značné míry odstranit varem, což je možné pouze ve vý jimečných případech. Použitím rašeliníku velmi zmírníme nepříznivé působení tvrdé vody. Můžeme také vodu okyselovat, o čemž je podrob něji pojednáno v oddílu o hydroponii. Jsme-li nuceni používat tvrdou vodu, musíme kaktusy každoročně přesazovat. Při velkém množství kaktusů zaléváme obyčejně konví nebo přímo hadicí s nasazenou kropicí růžicí. Jde to sice rychle, ale má to svou stin nou stránku: smáčí se celé tělo rostlin, což u některých druhů snižuje jejich krásu. Hlavně bývá odplavována jemná vlna, kterou některé kaktusy vytvářejí v axilách nebo na temeni. Na zelených rostlinách vzniká šedá usazenina, která hyzdí jejich vzhled. Vyskytuje-li se ve větším množství, ucpává průduchy. Proto v menších sbírkách zaléváme konví s trubičkou, abychom tělo kaktusů příliš nesmáčeli. Jde to ovšem zvolna, protože se musí každá rostlina zalít zvlášť. Výhodné je zalévání podmáčením. To však je možné pouze tam, kde jsou kaktusy i s hrnky postaveny ve větších mísách, do nichž se napustí zálivková voda, a když substrát dostatečně nasákl, přebytek vláhy se zase odčerpá. Zaléváme-li hadicí, nesmí být proud příliš prudký. Prudkým proudem se nikdy nepodaří rostliny vydatně zalít. Mimoto prudké zalévání působí 56
nepříznivě na Strukturu půdy. Zalévat musíme tak, aby vláha proniklá celou půdou v nádobě. Raději občasné zálivky, ale vydatné, než častější a slabé. Tím se dostáváme k často kladené otázce, v jakých intervalech se má zalévat. Správná odpověď bude znít snad někomu neurčitě, poněvadž zaléváme podle potřeby a nikoliv podle nějakého schématu. Zalijeme, když je půda téměř suchá. Není správné nechat substrát docela vyschnout na prach, ale nesmíme nikdy zalévat, dokud je země mokrá. Za teplého a suchého počasí zaléváme častěji, při chladném, deštivém počasí nejlépe nezalévat vůbec. Mlžení nebo přestřikování (kropení) nemůže nahradit zálivku. Používáme je tehdy, když chceme vytvořit vlhký vzduch, například při vysokých teplotách v uzavřeném prostoru nebo při zakořeňování. Hnojení kaktusů se nedoporučuje. Ve zdravé a vzdušné půdě rostou dobře, mají v ní i dostatečné množství živin. Nejsme-li se vzrůstem spo kojeni, mívá to jinou příčinu než nedostatek živin. Je vždy lepší kaktusy přesadit než experimentovat s přihnojováním. Pouze když použijeme nevýživný substrát, jaký se doporučuje pro astrofyta, zaléváme asi jednou za měsíc živným roztokem, tj. jednopromilovým roztokem plného hnojiva (Sfinx apod.). Dáváme tedy 1 g živných solí na 1l vody. Teplota vody na zálivku nemá být nižší, než je teplota vzduchu. Na
Zalévání: 1 — trubičkou, 2 — kropítkem, které je obráceno tak, aby voda jemně dopadala na rostliny, 3 — podmáčením.
57
jaře a na podzim zaléváme ráno, v létě večer, až když jsou těla kaktusů poněkud vychladlá. Na sluncem rozpálené kaktusy vodu nelijeme, ze jména ne vodu studenou.
Vzduchování a stínění
Vzduchování a stínění má v podstatě stejný účel. Obojím způsobem můžeme totiž snížit teplotu v prostoru, kde máme kaktusy umístěny. Čím více vzduchujeme, tím méně musíme stínit. Na jaře a při zakořeňo¬ vání je výhodnější méně vzduchovat a více stínit. V uzavřeném prostoru je totiž vyšší teplota než venku a současně se udržuje vlhký vzduch. Asi po 14 dnech však stínění postupně omezujeme a raději více větráme. Mamiláriím, astrofytům, telokaktusům a echinocereusům přes léto ne stíníme vůbec. Naproti tomu echinopsy, notokaktusy a gymnokalycia stíníme více. Rebucie po odkvětu těžko snášejí plné letní slunce. Umělé regulování vláhy, světla, tepla a vzduchu závisí především na přírodních klimatických podmínkách. Tyto podmínky se na území naší republiky velmi liší. Tak například rebucie snáší i v létě plné slunce pod širým nebem,pěstuje— li se v polohách kolem 600 m nad mořem. Avšak na Žitném ostrově by těžko obstála. Tam musí být umístěna ve vlhkém, uzavřeném polostínu. Proto si musí každý pěstitel modifikovat péči o kaktusy podle svých podmínek. Zastiňujeme buď tak, že okna postříkáme vápenným mlékem nebo pla venou křídou rozmíchanou ve vodě, nebo stínovkami. Rákosové stínovky nebo stínovky z latěk jsou lepší než nátěr. Klademe je pouze podle po třeby,svítí— li v poledne slunce. Jinak mají rostliny plné světlo. Kdo se nemůže věnovat kaktusům celý den, musí se postarat o zastínění trvalé. Potřebujeme — li stínit pouze jednotlivé rostliny, zakryjeme je hedváb papírem. Je to nutné u kaktusů, které nejsou ještě plně ve vzrůstu, které zakořeňujeme nebo které se přece jen popálily.
Letní stagnace V červenci a v první polovině srpna nastává často delší období letních veder. V této době svítí slunce nepřetržitě po celý den, vzduch je velmi suchý a i noční teploty bývají vysoké. Za takového počasí mnoho kaktusů 58
zastavuje růst. Projevuje se to především u horských druhů nebo u rostlin z vyšších zeměpisných šířek. Zvláště nápadné je to u kaktusů, které na jaře odkvetly a jsou vysíleny kvetením i násadou plodů. Letní stagnace není úkazem nepřirozeným. Vždyť i v přírodě nastává za horka a sucha vegetační klid. Stagnace nebývá všeobecná, neboť některé druhy právě při tomto počasí nejlépe rostou a vytvářejí krásné ostny. Je to většina me xických druhů, jako mamilárie, ferokaktusy, astrofyta, telokaktusy, dále všechny melokaktusy, pilozocereusy, cefalocereusy apod. Na stagnaci myslíme již na jaře, a proto stagnující druhy pěstujeme odděleně. Biologicky je nejsprávnější, když stagnující kaktusy zastíníme a omezíme zálivku, aby půda byla spíše sušší. Na noc rosíme, abychom zabránili přílišnému vyschnutí. Kdybychom během tohoto přirozeného zastavení růstu hodně zalévali, způsobili bychom uhnití kořenů. Re¬ bucie, které jsou na úpal a horko nejcitlivější, odumírají většinou v létě a nikoliv v zimě nebo na jaře, jak bychom předpokládali. Dostaví — li se zvrat počasí a je deštivo, končí také období letního klidu Kaktusy vydatně zalejeme a během krátké doby jsou v nejbujnější vege taci. Je-li léto chladné a deštivé, zastavení růstu není výrazné a musíme podle toho přizpůsobit pěstování. Jsou-li naše kaktusy příliš vysíleny dlouhou zimou a jarní růst byl pouze krátký, můžeme letní stagnaci zamezit. Dosáhneme toho tím, že přestaneme vzduchovat, a aby se rostliny nespálily, více zastíníme a něko likrát denně rosíme. V uzavřeném prostoru je vlhký vzduch, průduchy zůstanou otevřené a kaktusy rostou dál. Toto „napaření", jak tomu říká me, je však třeba považovat za opatření výjimečné, vynucené okolnostmi. Rozhodně by se nemělo stát základní pěstitelskou metodou. Napařuje¬ me-li během celé růstové doby a dokonce teple zimujeme, dosáhneme sice velmi rychlého růstu, ale tento růst je na úkor pevné konzistence rostlin a jejich odolnosti proti chorobám i změnám prostředí. Takto pěs tované kaktusy se sice krásně lesknou, mají však vzhled, jako by byly na fouklé. Ostny a chlupy se vyvíjejí hůře a méně než normálně. Snahou každého kaktusáře by mělo být, aby vypěstoval rostliny, které by se svým vzhledem co nejvíce přiblížily kaktusům rostoucím na svém přiro zeném stanovišti. Letní klid můžeme využít, jak již bylo uvedeno, k přesazování. Můžeme dokonce kaktusy v červenci vyjmout z půdy, popřípadě zkrátit kořeny a pak je nechat nezasazené v uzavřeném a stíněném prostoru, až se objeví čekací kořeny. Po zasazení je můžeme ihned zalít. Vytvářejí rychle množství nových kořenů, takže do týdne jsou v nejbujnějším růstu. 59
Týden po přesazení se „napařují", ale potom začneme normálně vzdu chovat. Do 10. srpna má být přesazování skončeno. Vlétěpřesazené kaktusy dohoní do podzimu případnou ztrátu růstu a pak na jaře daleko předhoní ty, které v létě přesazeny nebyly.
Ukončení vegetace Naše léto má mnohem delší dny, než na jaké jsou kaktusy zvyklé v pří rodě. Některé druhy se změněnému rytmu světla a tmy špatně přizpů sobují. To je patrně příčinou, že četné kaktusy začínají kvést teprve v době rovnodennosti. Jsou to ariokarpusy, neoportérie, Gymnocactus gielsdor¬ fianus a některé mamilárie, například Mamillaria rhodantha, Mam. prin¬ glei. Mam. schiedeana a Mam. plumosa. Avšak v době rovnodennosti již nastává chladné počasí, bývá většinou zamračeno, a i když svítí slunce, intenzita záření je malá. V tomto období kaktusy zásadně nestíníme a popřáváme jim hodně čerstvého vzduchu. Současně omezujeme zálivku, protože půda zůstává dlouho mokrá. Rostliny již téměř nerostou, ale vytvářejí nejdelší a nejkrásnější ostny. Dbáme na to, aby těla kaktusů nebyla zbytečně smáčena. Proto nemlžíme a chráníme je zejména proti zakapávání. Voda, která vnikne do temene nebo mezi axily, popřípadě do trsovitých kaktusů, může snadno v této době vyvolat hnilobu nebo aspoň umožnit vývoj různých houbových chorob. Noční pokles teploty až téměř k nule je nebezpečný pouze pro teplomilné druhy. Většina kaktusů je snáší dobře.Hrozí— li podzimní mrazíky, stačí rostliny přikrýt na noc novinovým papírem. Stejně chráníme i kaktusy, které jsou vysazeny volně v zahradě. Tyto kaktusy začneme přemisťovat v teplejších polohách asi v polovině října. V pařeništích a předokenních sklenících ponecháme sbírku asi do poloviny listopadu. Teplomilné druhy přemístíme ovšem již dříve.
60
Speciální pěstitelské metody
Epifytické kaktusy Ve vlhkém tropickém pásmu jsou rozsáhlá území pokryta pralesy. Tro pický prales je společenstvo velmi různých rostlin. Základ tvoří vysoké stromy, které silně stíní. Proto dole, na zemi, mohou vegetovat jen rostliny s velkými listy, kterými zachycují rozptýlené světlo. Liány se šplhají až do vrcholků stromů, aby se aspoň částečně dostaly na výsluní. A nahoru do větví se za sluncem přestěhovala celá velká skupina rostlin, kterým říkáme epifyty. Epifyty patří k nejrůznějším botanickým skupinám. Z vyšších rostlin cévnatých jsou to hlavně kapradiny, bromélie, orchideje a také kaktusy. Všechny epifyty mají společné to, že nekoření v zemi, ale na větvíchpra— nebo rostou v rozsochách větví, popřípadě v korunách palem mezi listo vými řapíky. Epifyty jsou kryty pouze poslední etáží větví, takže rostou v polostínu. Mnoho epifytů roste také v horských pralesích, kde jsou sice stromy nižší, ale zato je tam skoro stále mlha, která se sráží ve formě rosy. V tomto mlžném pralesním pásmu roste zvlášť mnoho epifytických rostlin.
Je samozřejmé, že tyto zvláštní podmínky jsou předpokladem pro zcela jiné tvary, než na jaké jsme zvyklí u pozemních kaktusů. Ale značná rozmanitost tvarů je i zde. Jsou to většinou tenké, visuté stonky, různě větvené a více nebo méně článkovité. Stonky jsou často i listovitě roz šířené. Bývají buď úplně lysé, nebo mají zcela krátké, měkké a nenápadné ostny. Všechny epifytické kaktusy mají na stoncích vzdušné kořeny, a to buď po celé délce stonku, nebo v místě srůstu dvou článků. Často jsou vzdušné kořínky i na samé špičce výhonu. Vzdušné kořeny ihned zako¬ řeňují,dostanou— li se k vhodnému substrátu nebo do rozsochy s trochou humusu. 61
Donedávna jsme epifytní kaktusy znali jen málo, a to ponejvíce z bota nických zahrad. Více se pěstovaly jen Zygocactus a hybridy rodu Epiphyl¬ lum. Dnes se v bytech často zřizují takzvané epifytní skříně, kde se pěstují různé bromélie, kapradiny a orchideje. Zde se uplatňují velmi výrazně i epifytní kaktusy pro svůj visutý vzrůst a krásný tvar větví. Epifytní kaktusy patří vesměs do podčeledi Cereoideae. Je jich mnoho druhů. Všechny však nemají stejný životní rytmus a mají i rozmanité nároky na pěstování. Bez ohledu na botanické rozdělení je můžeme řadit zhruba do tří skupin. Rhipsalis, Hatiora a Lepismium
První skupinu tvoří visuté rostliny. Jejich větve tvoří většinou slabé články, někdy listovitě rozšířené. Jsou to rody Rhipsalis, Hatiora a Le pismium. Kvetou malými květy, a to v pozdním podzimu a v zimě. A právě tato okolnost, že kvetou a často i rostou v zimě, určuje celý způsob pěsto vání. Můžeme je pěstovat tam, kde máme pro ně světlé a poměrně teplé místo v bytě nebo ve skleníku s teplotou mezi 16 až 20 °C. V bytě se nejlépe daří v epifytních skříních, které musí být umístěny blízko okna. Tam je můžeme zalévat i rosit, aniž poškodíme zařízení bytu. Tyto epifyty se totiž musí zalévat i v zimě. V přírodě na větvích, i když často prší, nebývá nikdy půda přemokřená, protože jí bývá jen tenoučká vrstva. Voda rychle odtéká a často několik hodin po dešti je substrát proschlý. Abychom napodobili přírodní podmínky, pak raději častěji rosíme než zaléváme. V čem rostou epifyty této skupiny ? Nejlepší směs připravíme ze stejných dílů rašeliny a polozetlelého listí, nejlépe bukového. V půdě má být jen nepatrné množství vápna. Ke zdárnému růstu potřebují epifyty sub strát kyselé reakce, asi pH 4,5. K zálivce používáme raději vodu měkkou nebo okyselenou. Přesazujeme buď na jaře po odkvětu, nebo koncem léta, kdy u druhů této skupiny končí letní klid. Volně splývající druhy se pěkně vyjímají v orchidejových košíčcích.Pěstujeme— li je však v bytě mimo epifitní skříň, je výhodnější sázet je do nádob z neporézních materiálů, tedy do hrnků nebo misek z plastické hmoty, polévané keramiky apod. V těchto nádobách kořeny přece jen tak brzo nevysýchají. Dobře se daří také v rašelině nebo ve vodní kultuře. Můžeme — li je umístit v létě na volném vzduchu na zahradě pod stromy nebo ve stíněnějším koutě balkónu, pak jim rozhodně prospějeme. Přímé 62
slunce snášejí v létě jen ráno a večer. Přes den musí mít polostín. Je-li suché počasí, kropíme nejen rostliny, ale i širší okolí jejich stanoviště, abychom udrželi vlhčí vzduch. I když z epifytů této skupiny rostou v létě jen některé, aspoň se letním pobytem na volném vzduchu tak otuží, že v zimě velice bohatě kvetou. Většina druhů kvete, je-li dobře pěstována, z každé areoly. Dokonce se z některých areol vyvinou až 3 květy. Květy jsou sice malé, ale ve svém množství působí neobyčejně zajímavě a krásně. Plody jsou bílé nebo růžové bobule a podobají se překvapivě bobulím jmelí. Ptáci, kteří je požírají, starají se současně bezděky o přenesení semen na jiná místa. Zygocactus, Epiphylhpsis a Rhipsalidopsis Do druhé skupiny patří kaktusy, které jsou si vzhledem velmi podobné. Jsou to keříky, jichž větvičky jsou složeny z nevelkých a plochých článků. V místě, kde vyrůstá nový článek, jsou větvičky velmi zúžené a zde se také tvoří vzdušné kořínky. Jedny kvetou v zimě, druhé v létě, a tím je také dána určitá rozdílnost v jejich pěstování. Zygocactus, který je více znám pod nesprávným jménem Epiphyllum, je nejpopulárnější epifyt a pěstuje se velmi často. Přestože v brazilských pralesích, kde se Zygocactus truncatus vyskytuje, je dosti specifické pod nebí, jsou jeho hybridy u nás již dobře aklimatizovány a celkem dobře se daří. Kvetou v zimě poměrně velkými zygomorfními (souměrnými) květy, nejčastěji o vánocích. Odtud název „vánoční kaktus". Pěstujeme je buď jako pravokořenné nebo, roubované na peireskii, popřípadě jinou podnož. Asi šest týdnů po odkvětu tento kaktus odpočívá a na jaře začíná opět růst. V době odpočinku se nezalévá a udržuje se při teplotě kolem 8 °C. V době vegetace je nejlepší umístění na polostínném a chráněném místě v zahradě nebo v pařeništi, kde rostliny často kropíme a nenecháme je přeschnout. V srpnu však zálivku omezíme, aby přestaly růst a mírně zavadly. V této době, trvající asi měsíc, začnou již nasazovat poupata. Často se stává, že po přenesení do bytu poupata odpadnou. Není to ani přenesením, jak se často říkává, ale příliš vysokou pokojovou teplotou a následkem toho suchým vzduchem. Rovnováha růstových činitelů je porušena a rostlina je pak zeslabena tak, že se poupata přestanou dále vy víjet a odumírají. K udržení vlhkého vzduchu, a tím i poupat na kaktusech postačí dát na rostlinu přiměřeně velký sáček z plastické fólie. Přestože zygokaktusy pocházejí z tropů, snášejí v zimě lépe teploty kolem 8 °C než teploty vysoké. V chladnějším prostředí také lépe vykvétaji. Zeminu 63
vyžadují Vydatnější; vhodné je přidat k substrátu, který byl doporučen pro předešlou skupinu, značný díl kravské hnojovky. I pravokořenný zygokaktus se může dobře vyvíjet pouze při kyselé reakci půdy. V tomto ohledu je mnohem citlivější než jiné kaktusy a hlavně proto se roubuje na méně citlivé podložky. Epiphyllopsis a Rhipsalidopsis jsou habitem podobné zygokaktusu, i když jejich články jsou různě velké. Kvetou až na jaře, a to pravidelnými květy. V pěstování se celkem shodují se zygokaktusy, jen doba omezené zálivky v srpnu odpadá. Má-li Rhipsalidopsis na jaře kvést, musí v zimě odpočívat 100 dnů při teplotě 10 °C. I v této době se musí mírně zalévat, aby příliš nezvadl. Zeminu vyžadují tyto rostliny poněkud lehčí než zygokaktus, tedy s větší dávkou rašeliny. Epiphyllopsis gärtneria Rhipsalidopsis rosea byly vzájemně kříženy a vzniklo několik krásných hybridů, které se začínají rozšiřovat i u nás. Pěstují se buď jako pravokořenné, nebo se roubují podobně jako zygokaktusy. Selenicereus, Hylocereus a Epiphyllum Třetí skupinu tvoří druhy, které rostou v klimatu s delší dobou sucha. Rostou ještě na nižších stromech, ale také na skalách nebo mezi řídkými křovinami. U nás v zimě odpočívají a doba vegetace i doba květu spadá do letních měsíců. Kaktusy této skupiny mají již silnější větve, a tím i větší zásobárnu vody pro dobu sucha. Patří sem Aporocactus, který má větve visuté, a Selenicereus, Hylocereus a Deamia, jež se vzdušnými kořeny zachycují na vhodné opory, a tak se pnou vzhůru. Tyto rostliny nejsou epifyty v pravém slova smyslu, mají však stejné požadavky na pěstování. Z pravých epifytů sem patří Epiphyllum a jemu podobné rody. Všechny tyto rostliny vyžadují propustnou, ale velice vydatnou půdu, kde hlavní součástí jsou rašelina a kravská hnojovka. Během léta je za bujného růstu přihnojujeme i roztokem plného hnojiva, a to v dávce 1 gram na 1 litr vody. Šlahouny selenicereusů mohou narůst za jedinou sezónu až přes 2 m. Stanoviště je vhodné stínit, ale jen velmi mírně. Pěstujeme-li je ve skleníku, vzduchujeme i v noci. Pak se dočkáme u aporokaktusu již na jaře množství květů, které zakryje celou rostlinu. U selenicereusů, hlavně druhu Selenirecereus grandiflorus — „královna noci", můžeme pak očekávat i proslulé pohádkově krásné, obrovské květy. Selenicereusy kvetou za teplých nocí v plném létě. Rozkvétají krátce před západem slunce. Asi za hodinu nato začnou vydávat silnou, ale příjemnou vůni. Ráno po východu slunce rychle vadnou. 64
Podobný způsob pěstování mají epiphyla, která jsou známa pod jménem fylokaktus. Musíme rozeznávat, zda se jedná o původní druhy nebo o křížence. Botanické druhy Epiphyllum jsou velmi vzácné a mohou se pěstovat jen ve skleníku. Dosahují velkých rozměrů a přitom kvetou poměrně řídce. Například Epiphyllum grandilobum je popínavá rostlina, která ve své vlasti Panamě a Costarice dosahuje délky přes sto metrů. Přitom jsou jednotlivé větve široké až 25 cm. V botanické zahradě v Berceley byl zasazen řízek v orchidejovém skleníku a za deset let po¬ pnula rostlina zeď velkou několik set čtverečních stop. Již v minulém století se Epiphyllum a velmi příbuzná Nopalxochia křížily jednak vzájemně, ale hlavně s Heliocereus speciosus a s Selenicereus grandiflorus. Později se křížily také s Heliocereus coccineus a Aporocactus flagelliformis. Tak vzniklo velké množství hybridů. V minulém století bylo hlavním pěstitelským cílem dosáhnout co největších květů a zvlášt ních barev. V novější době se klade důraz na nízký vzrůst, větší množství květů a jejich delší trvanlivost. Tak například velkokvěté francouzské hybridy kvetly sice nádhernými velkými květy, avšak tyto květy většinou již během 24 hodin odkvětaly. Dnes vydrží jednotlivé květy u některých mnohokvětých hybridů 3 až 4 dny. Pěstování hybridních epifyl není těžké. Mohou se pěstovat za oknem i před oknem, nebo venku pod širým nebem. Prudký úpal většinou nesná šejí a mají se umístit tak, aby byly asi od 10 do 15 hodin stíněny. V létě je pravidelně zaléváme pokud možno měkkou vodou. Můžeme i několi krát přihnojit ředěným, dobře vykvašeným kravincem. Poslední přihno jení má obsahovat více fosforu a drasla než dusíku. Přidáme proto fos for a draslo ve vhodné formě k zálivce. V létě je dobře chránit rostliny stříškou před kroupami, které způsobují, zvláště na mladých křehkých výhonech, velké škody. Také před slimáky se musíme mít na pozoru, hlavně ve vlhkých letech. V zimě epifyla zaléváme jen málo a zimujeme při 8—12 °C. Místnost má být světlá, poněvadž v lednu a únoru se objevují první poupata. Čím více poupata dospívají, tím více, ale opatrně zaléváme. Epifyla mají někdy velmi bohatou násadu poupat. Poněvadž by je všechny nemohly vyživit, část poupat opadá. Existují však druhy a hybridy, kde převládají vlastnosti mnohokvětých Nopalxochia phyllanthoides, N. akcermannii a N. hambur¬ gensis, které mohou vykvést z každého stvolu deseti i více menšími květy. Velkokvěté odrůdy mohou přinést na jedné větvi nejvíce dva květy. Opadávání poupat u velkokvětých hybridů je tedy přirozené. Když se však nevyvine žádné poupě nebo rostlina shodí celou násadu květů, je to 65
neklamná známka, že jsme udělali v pěstování nějakou chybu. Buď pře¬ schly kořeny, nebo rostliny byly vystaveny delší dobu příliš prudkému slunci, popřípadě se projevil vliv suchého vzduchu. Také přemokřený substrát, který přivodí hnilobu kořenů, se projeví především úplným shozením poupat. Epifyla se přesazují nejlépe v srpnu.
Volná kultura Pěstování kaktusů bez jakéhokoliv krytu, tedy pod širou oblohou, má mnoho výhod. Volná kultura je zejména nedocenitelná při pěstování vyso kohorských rostlin. Nehodí se však vůbec pro druhy tropické a teplomilné. Poprvé ji použil Josef Papírník, jeden z nejlepších pěstitelů, kteří kdy u nás byli. Začal pěstovat kaktusy v roce 1930, kdy mu bylo již přes 60 let. Ačkoliv byl začátečník, obstaral si mexické importy. Nasázel je do živné půdy a postavil je do zahrady na dřevěný stůl. Kaktusy byly pod širým nebem, měly plné, ničím nefiltrované sluneční záření a v noci hojnou rosu. Rostly tak krásně, že se sbírka záhy stala velmi známou. V horkých dnech poléval několikrát denně desky mezi hrnky vodou a za vytrvalého deště přikrýval celou sbírku pařeništním oknem. Toto okno bylo opřeno o sloupky, takže čerstvý vzduch měl stále ze všech stran k rostlinám volný přístup. Protože se tato metoda osvědčila, velmi brzy se rozšířila a mnozí pěstitelé pěstují „beze skla" svoje rostliny stále. Bohužel úspěšnou kulturu pod širým nebem lze pěstovat pouze tam, kde nejsou nadměrné exhalace. Při množství popílku, který dopadá na většinu našich měst, je to však možné jen v některých nezamořených místech. Poloha, kde se mají kaktusy pěstovat volně, má být chráněna před větrem. Zejména chladné severní a západní větry nemají rostliny rády. Velmi vhodné jsou terasy situované na jih, místa u jižních stěn budov, prostory chráněné plnými ploty apod. Zařízení pro volnou kulturu je velice jednoduché. Stačí nějaký stůl nebo několik desek, na kterých umístíme sbírku. Rostliny mohou být v truhlících nebo v neporézních hrnkách. Sem se kaktusy přenesou v dubnu za příhodného počasí. Otužilým rostlinám neuškodí ani slabší mrazíky, jaké se někdy dostavují i v květnu. V prvním období je velmi důležitý kryt, který chrání sbírku před chladnými dešti. Pořídíme ho nejlépe z fólie z plastické hmoty. Osvědčil se polyetylén, z kterého se také 66
vyrábějí sáčky na potraviny. Je slabě matný a částečně i rozptyluje světlo. Fólii upevníme buď na lehký dřevěný rámeček, nebo na dvě tyčky, aby chom ji mohli pohodlně svinovat. Důležité je, aby i pod krytem mohl aspoň z obou bočních stran volně proudit vzduch. Za příznivého počasí fólii odstraňujeme a necháme rostliny ozařovat sluncem. Na volném vzduchu je totiž nebezpečí popálení docela nepatrné. Pouze v prvních dnech po přestěhování z tmavého zimního stanoviště je třeba zvýšené opatrnosti. Za krátkou dobu budeme překvapeni tím, jak kaktusy nasály vodu a jak bohatě nasazují na květ. Nejvíce však překva pují na podzim, kdy jim narůstají neuvěřitelně dlouhé a silné ostny. Kaktusům nesmírně prospívá vlahý déšť. Ale taková lázeň nesmí trvat příliš dlouho. Nesmí to být ani prudký liják. Déšť, který rostliny bičuje, zbaví je ozdobné vlny a potřísní je rozbahnělým substrátem. Zato po ně kolikahodinové vlahé lázni při mírném dešti kaktusy přímo povyskočí. Existují i velmi otužilé rostliny, které můžeme na jaře volně zasadit do záhonku v zahradě. Snášejí bez úhony všechny rozmary našeho počasí bez jakéhokoli krytu. Neuškodí jim ani sníh, který někdy napadne v dubnu, ani dlouhodobé lijáky, ba dokonce je nepoškodí ani krupobití. Jsou to hlavně sloupovité druhy rodu Tňchocereus, Cereus, různé opuncie a echi¬ nopsis. Pro menší druhy vysazení do volné půdy není vhodné, protože je poškozují slimáci a různý hmyz. Volnou kulturu můžeme také kombinovat s jinými způsoby. I při pěsto vání v předokenním skleníčku nebo v pařeništi odkrýváme okna, kdy koliv to povětrnostní podmínky dovolí. Déšť můžeme kaktusům popřát i zde, protože když prší, bývá vzduch čistý. Existují též skleníky s od klápěcí střechou. V takovém skleníku mohou rostliny přezimovat a v létě mohou užívat výhody volné kultury. Každá metoda má svoje specifické vlastnosti a vyhovuje některým druhům lépe, pro jiné je méně vhodná. Volná kultura v čisté formě se příliš ne osvědčila u astrofyt, melokaktusů, Cephalocereus senilis apod. Naproti tomu jinak nedostižných výsledků bylo dosaženo u echinocereusů, bílých mamilárií a u vysokohorských dlouhotrnných lobivií a pseudolobivií. Zdá se, že různé rarity z jižních států severoamerické Unie můžeme udržet v dobré formě a dokonce i přivést je do květu pouze při pěstování pod širým nebem. Možnosti, které dává volná kultura, ocení zejména ten, kdo je nucen ne chávat sbírku několik dní bez ošetření. Při služební cestě nebo při od jezdu na dovolenou můžeme bez obav ponechat rostliny pod lehkým krytem z fólie. Hlavní je, aby byl zabezpečen volný přístup vzduchu 67
z bočních stran. Ve volné kultuře by se důsledně měly pěstovat podnože pro roubování, ovšem mimo peireskií a peireskiopsis. V některých botanických zahradách mají zvláštní vitríny umístěné pod širým nebem. Místo skel je silné drátěné pletivo. V takových vitrínách se dobře daří velký počet tvrdších druhů kaktusů i četné jiné sukulenty. Při prudkém dešti se vitríny jednoduše přikryjí pařeništními okny nebo ještě lépe fóliemi. V oblastech, kde se musí počítat s častějším krupobitím postačí krýt rostliny přiměřeně hustým pletivem napnutým na dřevěných rámech. Pletivo působí příznivě i proto, že prudký déšť roztříští v jemnou spršku.
Pěstování obtížných druhů Jsou kaktusy, které se daří poměrně snadno každému, kdo jim může poskytnout aspoň poněkud přijatelné podmínky. Je však mnoho rostlin, se kterými si někdy ani velmi zkušení pěstitelé nevědí rady. A bývají to právě ty druhy, které pro svůj krásný vzhled patří k těm nejatraktivnějším kaktusům. Jsou to zejména astrofyta, hlavně Astrophytum asterias, A. capricome, A. senile a A. niveum se svými varietami, dále Thelocactus bicolor, T. lophothele a T. nidulans, Echinomastus mackdowellii, Pediocactus, Sclerocactus, Gymnocactus beguinii aj. Pocházejí většinou z nalezišť, kde v době vegetačního klidu procházejí obdobím dlouhotrvajících vysokých teplot. Naproti tomu doba vegetace bývá u nich v přírodě pouze velice krátká. Klid, který jim po skytujeme v našich podmínkách v zimním období, jim zřejmě nemůže nahradit to, na co jsou přizpůsobeny tisíciletým působením domácího podnebí. Nemusí tomu tak být vždy. Víme, že kaktusy ze severochilských nebo peruánských pouští, kde prší třeba i pouze jednou za více let, mají kořeny dobře odolné proti vlivům vlhčího substrátu. Naproti tomu druhy, které označujeme za obtížné, ztrácejí kořeny velmi snadno, a to hlavně na jaře a na podzim, kdy půda déle udržuje vláhu. Někteří pěstitelé se snaží pomoci si roubováním. To však má právě u těchto druhů mnoho nevýhod. Tak Astrophytum ornatum pravokořenné roste mnohem rychleji než roubované exempláře. Jiné druhy rostou zase na podnožích příliš rychle, a to do výšky. Ztrácejí přirozený vzhled a pů vab a musí se často přeroubovávat. A přece je možno pěstovat všechny obtížné druhy jako pravokořenné, zachováme-li několik pravidel. 68
Především je bezpodmínečně nutné vyjmout na podzim všechny choulostivé rostliny z půdy. Kořeny očistíme štětečkem pokud možno nejúplněji od zbytků substrátu. Štětiny nesmějí být příliš tuhé a ostré, abychom kořeny zbytečně nepoškodili. Nemusíme však být zase příliš úzkostliví. Kořeny totiž stejně poraníme, neboť je zkrátíme. Ostrými nůžkami jim ustřihneme asi třetinu. Jsou-li však příliš dlouhé, zkrátíme je více, a to tak, aby se nám při jarním sázení neohýbaly. Po zkrácení dobře prohlédneme a odstraníme všechny odumřelé nebo ne mocné kořínky. Režná plocha všech kořenů musí být světlá. Když zpo zorujeme hnědavé nebo rezavé skvrny nebo pouze jemné tečky, musíme takový napadený kořen zkracovat tak dlouho, až se dostaneme do na prosto zdravé části. Kořeny můžeme zkracovat od listopadu do ledna. Takto ošetřené kaktusy musíme však bezpodmínečně přechodně umístit v teplé a suché místnosti, aby se rány rychle zahojily. Kdybychom to opomenuli, celý kořenový systém by byl v chladném a vlhkém prostředí napaden těžkou infekcí, a tím by byla ohrožena celá rostlina. Jakmile rány zaschnou, postaráme se o to, aby kaktusy byly v normální poloze. Postavíme je na prázdné hrnky, a to tak, že kořeny jsou volně ve vzduchu. Kaktusy sedí samy na hrnku. Jsou-li tenčí, obalíme jim spodní část hedvábným papírem, který zajistí svislou polohu. Přezimu¬ jeme je pak v normální teplotě. Další důležitý úkon provedeme před začátkem vegetace. Umístíme rostliny ve skleníčku nebo ve skleníku a necháme je projít asi čtrnáctidenním obdobím veder. Přitom jsou kaktusy stále v prázdných hrnkách a v úplném suchu. Při únorovém a březnovém slunci je ovšem musíme pečlivě zastínit třeba bílým papírem, aby se nepopálily. V tomto období horka, které je náhražkou toho, co mají v přírodě, prodělají rostliny značné fyziologické změny. Především poněkud seschnou a šťávy v jejich těle se zkoncentrují. Po krátké době se pak objeví na pahýlech starých kořenů bílé kuželovité výrůstky. To jsou tzv. čekací kořeny. Kaktusy samy nám tak dávají najevo, že jsou připraveny na vegetaci a že očekávají zálivku. Teprve nyní je můžeme zasadit do vhodné zeminy. Jakmile je zasadíme, začnou čekací kořeny růst, takže rostliny musíme udržovat v růstu. Kdyby se vytvořily nevhodné podmínky, mělo by to za následek ztrátu čekacích kořenů, a tím i stagnaci růstu na dlouhou dobu. Kdyby tedy po zasazení značně poklesla teplota a mokrý substrát se pro chladil nebo úplně proschnul, byla by celá naše dosavadní práce zmařena. Proto se sázením nespěcháme a podle individuálních podmínek vyčkáme, 69
až bude pro zdárný vývoj zaručeno vše. Při pokusném zasazení kaktusů až koncem června bylo zjištěno, že rostliny potom neuvěřitelně brzy nasály vodu a rychlým růstem doháněly to, co promeškaly. Mnoha srovnávacími pokusy bylo také prokázáno, že zkrácení kořenů působí na další vývoj rostlin spíše stimulačně. Kaktusy se zkrácenými kořeny rostly mnohem lépe než kontrolní s kořeny nezkrácenými a dokonce i mnohem lépe kvetly. Někteří pěstitelé aplikují tuto metodu na všechny své kaktusy a pocho pitelně mají dobré výsledky. Je to výhodné zejména tam, kde se na jaře rostliny vysazují do volné půdy. Jsou však druhy, které delší období naprostého sucha nesnášejí. Ty musíme zasadit již časně zjara, jinak je nebezpečí, že přeschnou. Sem patří zejména kaktusy z jižní Brazílie a Uru¬ guaye, které se probouzejí záhy na jaře, jako například Gymnocalycium denudatum, Notocactus ottonis, ostatní notokaktusy a wigginsie (malako¬ karpusy) a některé parodie. Ty však nepočítáme k obtížným druhům. U těchto druhů a u druhů, které kvetou záhy zjara (rebucie), je výhod nější zkrátit kořeny v létě, v období vegetační stagnace. Kaktusy se vy jmou z půdy v druhé polovině července, když zastaví růst. Kořeny se očistí a zkrátí, jak již bylo popsáno. Čekací kořeny se objeví ve velmi krátké době. Potom rostliny zasadíme. Dostaví se bouřlivá podzimní vegetace. Tyto kaktusy se pak již na jaře nepřesazují, aby se jim nenarušilo kvetení. Celkem je možno říci, že pro severoamerické druhy je lépe zkracovat kořeny na podzim, pro jihoamerické v létě. Metoda se nehodí pro malé semenáčky a pro roubované rostliny. Zde by totiž mohlo dojít k tomu, že by rouby vysály podnože. Podnože samy pak již vodu nenasají a růst roubovanců je mnohem pomalejší než na podno žích, které se i v zimě udržovaly svěží mírnou zálivkou. Pro zdárný vývoj obtížných a choulostivých druhů je ovšem třeba posta rat se i o další vhodné podmínky. Tak astrofyta, jak bylo již několikrát zdůrazněno, nesnášejí kyselou půdu. Půdní reakce má být slabě alkalická, tedy pH 7—7,5. Astrofyta nesnášejí ani humózní substrát. Naproti tomu jiný pěstitelsky obtížný rod Ferocactus, roste dobře pouze v kyselém prostředí. Ve stejném substrátu, v kterém astrofyta bujejí, ferokaktusy krnějí. Pro některé kaktusy je zase vhodná volná kultura apod. Proto zkušení pěstitelé vycházejí vždy z podmínek, v jakých jednotlivé druhy rostou v přírodě.
70
Aklimatizace importů Importy mají svoje zvláštní kouzlo. Jsou to rostliny, které žily na svém při rozeném stanovišti, ve volné přírodě. Většinou se hned na první pohled liší od rostlin, vypěstovaných u nás. Mívají mohutné ostny, u některých druhů pestře vybarvené. Avšak právě rostliny s nejdelšími a nejpestřejšími ostny jsou pro naše podmínky nejméně vhodné. Když v nových podmín kách rostou dále, je rozdíl mezi původními a novými ostny příliš nápadný; nerostou — li, pak po nějaké době hynou. Importy mají své odpůrce své příznivce. Obojí mají i nemají pravdu. Obojí totiž generalizují a generalizace, jako tak často, není ani v tomto případě na místě. Je pravda, že se některé importy udržují pouze s velkými obtížemi. Je však současně i pravda, že je mnoho druhů, kde pěstování je poměrně snadné, pouze o málo těžší než u našich kulturních rostlin. Importy mají ještě jednu výhodu. Jsou poměrně levné. Jsou to vlastně jediné dospělé, květu schopné rostliny, které je možno koupit ve větším množství. Vypěstování stejně velkých kaktusů by u nás bylo mnoho násobně dražší. Takový ariokarpus v ceně několika desetikorun rostl snad sto let a možná i déle. V dějinách kaktusářství byla dlouhá období, kdy ve sbírkách byly téměř samé importy, jako například v slavných sbírkách minulého století. A mnohé z těchto importů žily až do poslední války, kdy je většinou zničily nálety a nedostatek otopu. Jinak by patrně žily ještě nyní. Orien tace na semenáčky začala teprve vlastně kolem roku 1925, kdy se rozšířila technika roubování semenáčků. Dovoz importů je organizován podobně jako import jiných přírodnin. Začíná u lovce kaktusů. Je to zaměstnání sice romantické, ale obtížné, namáhavé a spojené s různými nebezpečími. Lovec musí navštěvovat odlehlá místa, musí kaktusy pracně dobývat ze země a dopravit je ke ko munikaci. Když jich má větší množství, musí je zabalit a odeslat. Dnes již lovci kaktusů mohou používat motorová vozidla. V dřívějších dobách byli však odkázáni pouze na primitivní dopravní prostředky — muly, mezky, lamy a popřípadě koně. Mezi lovci kaktusů se proslavili také dva Češi: Benedikt Roezl a A. V. Frič. Roezl má pomník na Karlově náměstí v Praze, Frič má pomník v četných kaktusech, které objevil a pojmenoval, nebo které nesou jeho jméno. Distribuci importů provádějí speciální firmy. Kupují je od lovců a roz¬ prodávají přímo zájemcům. Cesta importů z naleziště k pěstiteli je tedy 71
dosti složitá a hlavně dlouhá. Kaktusy čekají napřed týdny na dopravu do přístavu, lodní přeprava přes oceán trvá několik měsíců a u firmy zabývající se importem uplyne také dlouhá doba, než vyjdou inzeráty nebo ceníky. A to ještě zdaleka není rostlina u kaktusáře ve vhodných podmínkách pro vegetaci. Některé firmy importy etablují, tj. napřed je nechají zakořenit a teprve, když rostou, prodávají je dále. Kaktusáři však dávají přednost importům čerstvým, neetablovaným. Je zde sice větší riziko ztráty, ale je to vyváženo tím, že již zakořeněné importy jsou dražší. V čerstvých importech se často najdou i semena, takže je postaráno i o další množení. Každoročně se dovážejí do Evropy celé vagóny importů. Dostanou se různými cestami i k nám. Kaktusáři si je dovážejí ze zahraničních zájezdů, dostávají je darem od příbuzných a přátel, získávají je i v rámci amatérské výměny. Pro naše sbírky mají velký význam. Zejména podaří-li se přivézt nově objevené druhy a formy, jaké u nás dosud nejsou. Je proto na místě, aby jim byla věnována co nejlepší péče a co nejvíce zajištěna jejich zdárná existence. Nový import především dobře prohlédneme. Očistíme ho od zbytků obalového materiálu, který bývá zapleten mezi ostny. Zkontrolujeme, zda na temeni nejsou zbytky plodů se semeny. Jestliže zde jsou, pak je pečlivě vybereme. Potom věnujeme pozornost kořenům. Všechny suché nebo nalomené kořeny odstraníme. Zdravé kořínky očistíme od všech zbytků půdy, které na nich snad ještě lpí. Pak následuje očistná lázeň. Vykoupeme je ve vlažné vodě, do které jsme přidali nějaký neškodný dezinfekční prostředek, nejlépe Chinosol. Po koupeli necháme rostliny na teplejším, ale stinném místě dobře oschnout, a pak je znovu prohlédneme. Jsou-li do těla zabodnuty ostny, opatrně je vytáhneme. Někdy zpozorujeme, že v těle rostliny jsou dutiny nebo otvory. Ty musíme zvláště pečlivě očistit. Pracujeme pinzetou a štětečkem tak dlouho, až se objeví hladká pokožka, uzavírající zhojené rány. Vyčištěné dutiny a chodbičky po larvách zaplombujeme sádrou, která znemožňuje proniknutí vlhkosti do nitra kaktusu, a současně dutiny dezinfikuje. Nyní importy připravíme k zakořenění. Vždy čekáme, až se objeví čekací kořeny. Teprve potom sázíme. Často rostliny již mají čekací kořeny, které se vyvinuly už během dopravy. Takové rostliny zasadíme ihned, jakmile se zacelí rány na kořenovém systému, vzniklé dopravou. Krátce před zasazením je dobré ponořit kaktusy do roztoku nějakého insekticidu, např. Fosfotionu. Tam je ponecháme asi půl hodiny. Po oschnutí sázíme. 72
Jako substrát se pro importy hodí stejná směs, doporučená již ve vše obecné části. Můžeme je zasadit i do drti, kde zvláště dobře koření. Importy ariokarpusů, astrofyt a jiných severoamerických importů na příklad v samotné cihlové drti mnohem lépe a rychleji zakořeňují než v půdě. Určitý význam zde má i to, že substrát je nevýživný, což nutí kaktusy, aby vytvořily bohatší a rozvětvenější kořenový systém než v ze mině, která bývá právě na začátku růstu hojně zásobena živinami. Ze severoamerických druhů nejsnáze zakořeňují mamilárie. Daří se jim pak většinou dobře i dále. Stejně vděčné jsou téměř všechny importy jiho americké. Gymnokalycia, parodie, notokaktusy, rebucie, lobivie i echo¬ nopsy rychle a spolehlivě koření. Při správné péči rostou mnoho let. Brzy nejsou od kulturních rostlin k rozeznání. Importy vyrostly vesměs ve velmi drsných podmínkách. Měly stále čerstvý vzduch, za který jsou vděčné i u nás. Nebojme se proto co nejvíce vzduchovat. Nechceme, aby rostly rychle, zato však klademe důraz na vývoj co nejsilnějších ostnů. Pokud mají aspoň zbytky kořenů, nebývá zakořenění importovaných rostlin obtížné. Horší však je, když dostaneme rostliny zcela bez kořenů, kdy ještě ke všemu je spodní část uschlá, jakoby korkovitá. Bývá to u rodů Escobaria, Coryphantha, Echinocereus, Thelocactus apod. Nezbývá, než mrtvé pletivo postupně odstraňovat, až vypreparujeme zbytek živé tkáně. Pak posoudíme, zda se budeme pokoušet o zakořenění. Obvykle bývá lépe sáhnout k záchrannému roubování. Jako podnože se používají jedině ty kaktusy, které přijímají seschlé rouby, tj. Trichocereus pachanoi, Trich. lamplochorus a Trich. schickendantzii. Po nasáknutí rostlin vodou můžeme teprve začít přeroubovávat. Také dojdou-li importy nahnilé, naroubujeme ihned i sebemenší zbytek rostliny.
Hydroponie že rostliny nežijí přímo z půdy, bylo prokázáno již před více než sto lety. Již tehdy bylo známo, že hlavní živiny mohou přijímat jedině ve formě jednoduchých minerálních solí, které musí být rozpuštěny ve vodě. Kromě uhlíku, který čerpají ze vzduchu, živí se všechny rostliny, a tedy i kaktusy, silně zředěnými minerálními solemi rozpuštěnými ve vodě. Jsou ovšem výjimky, například rostliny parazitické nebo hmyzožravé, které se vyživují zcela odlišně. Ty se však mezi kaktusy nevyskytují. 73
První zpráva o tom, že se také kaktusy dají pěstovat hydroponicky, byla uveřejněna v roce 1921. V tehdejší době se používala pro zakořeňování odnoží a řízků kaktusů drť z dřevěného uhlí. Německý kaktusář Rudolf Suhr však pozoroval, že když přesadí zakořeněné kaktusy z dřevěného uhlí do půdy, ztrácejí choulostivější druhy záhy kořeny. Tehdy připadl na myšlenku, že by tomu mohl předejít, kdyby rostliny ponechal v drti a živil je uměle. Pro přípravu živného roztoku vzal za podklad recepturu ze starého lexikonu. Pokus se podařil. Po pěti letech znovu o svém způsobu pěstování psal a líčil, jak krásně mu kaktusy „vyživované výhradně uměle" rostly a kvetly. Asi o deset let později se objevuje další zpráva o podobných pokusech. Tentokrát však šlo o čistou hydroponii, kdy kořeny pokusných rostlin byly ponořeny přímo do živného roztoku. Pokusy ve větším měřítku pro váděla dr. Zora Klasová na universitě v Záhřebu. Pokusy byly založeny velmi pečlivě a v poměrně značném rozsahu. Ukázalo se, že kaktusy v roztoku živin rostou mnohem lépe než kontrolní rostliny zasazené do normálního substrátu. Ukázalo se také, že v roztoku většinou lépe a rych leji zakořeňují než při tradičním způsobu. Již tehdy vynikla důležitost vhodné reakce živného roztoku. I u nás se již v této době dělaly četné pokusy. Hlavně šlo o zakořeňování kaktusů, které normálním způsobem nebylo možno přimět k tvorbě kořenů. Také zde byly výsledky většinou velmi dobré, někdy i překvapu jící. Přesto se tehdy hydroponie nerozšířila. Bylo to hlavně proto, že sesta vování živných roztoků bylo obtížné. Také pěstování většího počtu rostlin ve skleněných nádobách způsobovalo těžkosti. Výměna živného roztoku byla zdlouhavá, nebyl vhodný materiál k upevnění kaktusů atd. Teprve po druhé světové válce se počalo v některých pokročilejších za hradnických závodech přecházet k sterilním substrátům. Byla propraco vána a v praxi ověřena takzvaná štěrková i rašelinová kultura. Tak se i v kaktusářství přešlo na nové, moderní způsoby pěstování. Bylo to však vyvoláno i jinými okolnostmi. Je totiž stále obtížnější opatřit si vhodnou zem pro přesazení sbírky kaktusů. Je sice možné chodit do lesů na bukovku s batohem, není to však dovoleno. Dovoz většího množství by byl snad únosný u toho, kdo má motorové vozidlo. Kde však vzít hnojovku? Kdo ji má, určitě ji nikomu neprodá. I když se podaří získat někde chlévský hnůj, kde vzít ve městě místo na založení kompostu ? S přípravou zeminy je vlastně práce po celý rok. Přesazovat se přece musí každoročně a stará zem se podruhé používat nemá. 74
Zemina má také mnoho nedostatků. Její složení se totiž každoročně mění. Například je rozdíl v listovkách. I listovka ze stejného druhu listí a ze stejného místa má pokaždé jiné vlastnosti. Humifikační proces totiž ne probíhá rovnoměrně, půdní baktérie jsou jednou zastoupeny ve větším, jindy v menším počtu, podle stupně vlhkosti vegetují zde různé druhy hub apod. Následkem těchto a ještě mnoha dalších činitelů se může stav živin i struktura půdy dosti rychle měnit. Neznáme tedy vlastně nikdy přesné složeni svého substrátu. A co teprve při pěstování! Při zalévání se stále vyplavují živiny. Při tako vém stupni vlhkosti, který vyhovuje kaktusům jako rostlinám suchomil ným, nemají baktérie zdaleka nejvýhodnější existenční podmínky. Ustává rozklad humusu, živiny se nedoplňují. Velmi rychle se mění i fyzikální vlastnosti substrátu. Substrát se slehne a provzdušení je stále horší. Jediná odpomoc je časté přesazování. Všechny tyto potíže při pěstování kaktusů bez půdy odpadají. Substrát nepotřebuje zvláštní péči, je vždy stejný a dá se regenerovat. Živiny podáváme v přesných dávkách. Jejich složení můžeme celkem jednodu chými zásahy libovolně měnit. Pokusy je možno opakovat v přesně repro¬ dukovatelných podmínkách. Při této pěstitelské metodě není nic ponechá no náhodě a výsledky lze tedy celkem spolehlivě regulovat. Píšeme-li o pěstování bez půdy, můžeme použít vlastní zkušenosti za dobu více než 15 let. Dnes již hydroponické pěstování kaktusů není nějakou nevyzkoušenou novinkou. Máme u nás mnoho velkých, středních i malých sbírek, kde pěstitelé za své výsledky děkují jedině hydroponii. Malé semenáčky až po metrové cereusy a půlmetrové koule echinokaktusů a ferokaktusů se daří bez půdy bezvadně. Kaktusy hojně kvetou a tvoří dobře klíčivá semena. Ostny jsou dlouhé a pevné. Mnohým choulostivým druhům se daří v hydroponii mnohem lépe než dříve v tradičních sub strátech. Kdo dosahuje dobrých výsledků v dosavadním způsobu pěstování, neměl by osvědčený způsob měnit. Naproti tomu, kdo není se svými úspěchy z jakéhokoliv důvodu spokojen, měl by se pokusit o štěstí při pěstování kaktusů v živných roztocích. Jsou známy tři základní metody hydroponie. Liší se od sebe vlastně pouze technikou. Princip je všem společný: rostliny jsou totiž vyživovány výhradně roztoky živin. 1. Vodní kultura: kořeny splývají přímo do živného roztoku. 2. Štěrková kultura: kořeny jsou zasazeny do pevného sterilního sub strátu, do kterého je různými způsoby přiváděn živný roztok. 75
3. Vzdušná kultura: kořeny visí volně ve vzduchu a živný roztok se na ně stříká nebo rozprašuje rozmanitými mechanismy. Pro pěstování kaktusů jsou vhodné pouze první dva způsoby, tj. vodní kultura a štěrková kultura.
Vodní kultura V dlouholeté praxi bylo ověřeno, že kaktusy je možné pěstovat trvale, jako by to byly vodní rostliny. Kořeny splývají do živného roztoku, bohatě rozvětvují a nadzemní část, tělo, roste „jako z vody". Živný roztok je ve skleněných nebo keramických nádobách. V poslední době je na trhu i dostatek nádob z umělé hmoty, které se pro tento účel zvláště dobře hodí. Speciálně vyráběné tzv. hydroponické vázy nejsou příliš praktické. Jsou příliš široké a zabírají mnoho místa. Použije je pouze ten, kdo má v úmyslu pěstovat jen několik málo rostlin. Nádoby pro kaktusy nemusí být velké. Pro rostliny běžných velikostí docela stačí sklenice od hořčice obsahu 200 ml, pro větší vezmeme sklenice od zava řenin, džemů apod. Nejdůležitější je správné upevnění kaktusu, a to tak, aby se živným roztokem nevlhčilo tělo, nýbrž aby do něho zasahovaly pouze kořeny. Dříve se používaly korkové zátky, nyní máme materiál mnohem lepší. Je to pěnový polystyrén. Z desky silné asi 2 cm vyřežeme snadno nožem zátku libovolného průměru. Ve středu uděláme přiměřený otvor pro ko řeny. Snažíme se, aby byl co nejmenší, protože kořeny před zavedením do roztoku stejně silně seřežeme. Konečně vybereme část materiálu tak, aby vznikla mělká prohlubenina — lože, odpovídající tvaru spodní části kaktusu. Spodní část má spočívat stabilně na polystyrénové zátce. Pro vy soké rostliny volíme polystyrén silnější. Pro opuncie vyřízneme otvor oválný. Vždy se snažíme, aby kolem kořenů a těla kaktusu bylo co nej méně mezer. Tím se zmenší ztráty vody odpařováním na minimum. A to je u kaktusů, které potřebují plné slunce, zvláště důležité. Polystyrénová zátka má také tu dobrou vlastnost, že jde o měkký ma teriál. Můžeme ji do nádoby s roztokem mírně zatlačit, a tak ji téměř vzduchotěsně uzavřeme; je to důležité pro maximální snížení vypařování roztoku. Když je nádoba pro hydroponii z neprůhledného materiálu, je to výhoda. Avšak i při použití sklenic lze snadno dosáhnout toho, aby kořeny, které 76
nemají rády světlo (negativní heliotro¬ pismus), byly ve tmě. Mimoto by se nám za přístupu světla rozmnožovaly řasy, které spotřebují pro sebe dosti živin. Uděláme si proto na každou skle nici pouzdro válcovitého tvaru bud z černého papíru, nebo z le penky. Trvanlivější jsou pouzdra plechová. Můžeme použít prázdné plechovky od konzerv přiměřené ve likosti. Ještě lepší je však kousek svi nutého hliníkového plechu. Takový hliníkový váleček nerezaví, je lesklý a dobře odráží sluneční paprsky. Za Vodní hydroponie: S — sklenice od braňuje se tak nadměrnému oteple hořčice, P — polystyrénová zátka, Ž — živný roztok, V — světlotěsný válec. ní roztoku. Černý obal naopak otep lení podporuje. Pro čistou hydroponii jsou nejvhodnější odnože nebo řízky, které již ukazují čekací kořínky. Chceme-li „přeškolit" již zakořeněné kaktusy, vyjmeme je z dosavadního substrátu, kořeny seřízneme na 2 až 3 cm a dobře je opereme, až se zbaví zbytků hlíny. Pak je necháme asi 14 dní v suchém prostředí. Teprve potom je přeneseme do hydroponie. Připravené kaktusy posadíme na polystyrénové zátky. Pokud mají kořeny, provlékneme je opatrně otvorem. Do nádoby dáme čistou vodu, a to tak vysoko, aby do ní zasahovala pouze spodní část kořenů. U nezakořeněných rostlin se ovšem musí hladina vody dotýkat kořenového krčku. Potom denně kontrolujeme, zda se již začaly tvořit nové kořínky. U neprůhled ných nádob musíme rostlinu vyjmout i se zátkou, u skleněných je pozo rování pohodlnější. Teprve když jsou nové kořeny dlouhé asi 1 cm a je jich větší počet, nahradíme vodu živným roztokem v poloviční koncentraci. Dáváme-li tedy normálně 1 g živných solí na 1 l vody, použijeme nejprve roztok, kde je v litru pouze půl gramu živin. Teprve po čtrnácti dnech vylejeme vy čerpaný roztok a popřejeme kaktusům živný roztok v plné optimální kon centraci. Další pěstování je celkem jednoduché. Vždy asi po 14 dnech vylejeme starý roztok a nahradíme ho novým. Vyskytnou-li se řasy, vypláchneme nebo vyčistíme nádoby a teprve potom je naplníme čerstvým roztokem živin. Když se u rostlin, které neměly žádné kořeny, vytvořil nový koře77
nový systém, snižujeme postupně hladinu tak, aby i zde horní část kořenů v délce asi 2 cm byla ve vzduchu. Jestliže by se roztok více vy pařoval a hladina poklesla, nahradíme odpařenou tekutinu obyčejnou vodou. Na podzim, po ukončení vegetace, se živný roztok vyleje a kořeny se ponechají v suchu až do jara. Podnože s odolnými kořeny mohou zůstat v roztoku přes celou zimu. Na jaře se začne, stejně jako při zako¬ řeňování, obyčejnou vodou, potom roztokem poloviční koncentrace a teprve při plné vegetaci se kořenům dodá normální živný roztok. Poněvadž kořeny kaktusů potřebují také vzduch, doporučuje se každo denně rostliny i s kořeny z roztoku vyjmout a po krátké chvíli je zase dát zpět. Z uvedeného je patrno, že při tomto způsobu pěstování musíme provádět mnoho úkonů, a to individuálně — s každou rostlinou zvlášť. Kdybychom umístili více rostlin na společné podložce, vyžadovalo by to zase složitější zařízení. Proto můžeme čistou hydroponii použít pouze tehdy, pěstuje¬ me-li menší počet kaktusů. Hydroponie prokazuje také neocenitelné služby při zkoumání různých problémů výživy kaktusů. Otázky, jaké je nejvhodnější složení živin, jaká je nejlepší koncentrace roztoku, optimální pH aj., se dají řešit jedno duchými pokusy. Jako nejjednodušší pokus uvádíme porovnání vhodnosti různých tzv. plných hnojiv pro přípravu živných roztoků. Stačí pěstovat souběžně několik sérií stejných kaktusů v roztocích různých výrobků. V krátké době se snadno odhalí nedostatky v jejich složení se zřetelem na potřeby zkoumaných rostlin. Takovou laboratoř v malém si může zřídit každý kaktusář a může si sám zodpovědět mnoho otázek, které ho zajímají. Pro pěstování kaktusů pro trh se čistá hydroponie naprosto nehodí. Při přesazení do normální půdy se totiž musí vytvořit nový kořenový systém. Kořeny, které se vytvořily v roztoku, je nutno nechat zaschnout a celé zakořeňování provádět znovu. To je ovšem dosti zdlouhavé a ve větším rozsahu není rentabilní.
Štěrková kultura Pěstování kaktusů v pevných substrátech se velmi rozšířilo a pěsti telů, kteří na tento způsob přecházejí, je stále více. Proti pěstování v půdě je hlavní rozdíl v tom, že se rostliny sice zasadí do nějakého substrátu, podobně jako do půdy, avšak substrát sám o sobě neobsahuje žádné živiny 78
a poskytuje kořenům pouze oporu. Takových substrátů je mnoho. Může me použít každý materiál, který je dostatečně pevný. Nesmí být rozpustný ve vodě a musí být naprosto netečný k slabým kyselinám a zásadám. Hlavně však nesmějí tyto substráty měnit chemické složení a pH živných roztoků. Proto jsou některé látky použitelné teprve po určité předchozí úpravě. Nejčastěji se používají tyto substráty: Písek. Rozeznáváme mnoho druhů písků, podle toho, z jaké horniny vznikly. Pro naše účely je vhodný jedině písek křemenný. Takzvaný sklářský písek je téměř čistý křemen. Je prakticky prostý jakýchkoliv jiných přimíšenin. Písek má mít velikost zrn do 4 mm. Každý písek se před použitím musí pořádně vyprat. Provedeme to nejlépe tak, že písek nasypeme na moučné síto a potom propíráme silným proudem vody z hadice tak dlouho, až protéká naprosto čistá voda. Na sítu ho nesmí být příliš silná vrstva, jinak se řádně nevypere. I říční písek se musí prát, protože vždy je v něm obsaženo určité procento bahna. Zvláště pečlivě se musí vypírat písek kopaný, protože špatně vypraný se spéká. Vypraný písek necháme dobře proschnout a uskladníme ho na suchém místě. Žulová drť, stejně jako drť z jiných hornin, se může použít za před pokladu, že má stejné zrnění jako písek. Protože však takové drti bývají složeny převážně z větších zrnek, mícháme je asi z poloviny s čistým jemnějším pískem. Pemza. V západním Německu je to nejoblíbenější substrát. Jeho výhodou je malá váha. Je totiž velmi porézní. Drť je také levná, protože se používá pouze odpad při průmyslovém zpracování pemzy. U nás pemzu nemáme, aspoň ne v takovém množství, abychom do ní mohli sázet. Není však třeba toho litovat, protože pemza není tak ideální, jak by se mohlo na první pohled zdát. Silně nasakuje roztokem a na jejím povrchu bujejí nepěkné řasy. Někteří odborníci uvádějí, že také váže železo a fosfor, a tím nepříznivě ovlivňuje růst kaktusů. Cihlová drť neboli antuka je odpad při výrobě cihel rozdrcený zvlášt ními drtícími stroji. Kdo má dostatek trpělivosti, může si ji vyrábět sám ze starých cihel nebo tašek. Stačí k tomu kladivo a síto s velikostí ok asi 6 mm. Antuka se používá jako výborný materiál pro tenisové dvorce. V poslední době se osvědčuje jako náhrada za písek do betonových tvárnic a panelů. Proto je dnes úzkoprofilovým materiálem a není snadné si ji opatřit. Pro kaktusy je vhodné zrnění do 6 mm. Antuka obsahuje vždy značné procento prachu, který musíme bezpodmínečně odstranit, neboť jinak je nebezpečí ztráty kořenů. Protože prach lpí na jednotlivých zrnech, zba79
víme se ho jedině propráním přes moučné síto, jak bylo popsáno u písku. Cihly se vyrábějí z cihlářské hlíny, jejíž hlavni složkou je kaolín. Převlá dají tedy v cihlové drti kysličníky křemičitý a hlinitý. Jsou tam i jiné sloučeniny. Charakteristickou barvu dává cihlám kysličník železitý. Čím intenzivnější je červeň, tím vyšší je obsah železa. V každé cihle je však také určité množství vápna. Procento kolísá od 3 do 15 %. Je tedy antuka z každého závodu jiná. V čerstvě vypálené cihle je kysličník vápenatý CaO2, který se po navlhčení mění v hydroxid Ca(OH)2. Proto čerstvá antuka může mít z počátku alkalickou reakci.Není— li procento vápna příliš vysoké, dojde rychle k neutralizaci a substrát již reakci neovlivňuje. V našich kulturách se antuka většinou dobře osvědčila. Šamotová drť má velmi podobné vlastnosti jako antuka. Vyrábí se z podobného materiálu a stejným způsobem jako cihly. V Rakousku dá vají šamotové drti přednost před pemzou i antukou. Vhodné zrnění je stejné jako u antuky. Erdbrand je pálená hlína, která vzniká v severočeských povrchových dolech při hoření vrstev hnědého uhlí. Je červené barvy a má vzhled jako antuka. Je sypká a prohozením přes síto se snadno získá vhodné zrnění, tj. do 6 mm. Vápno v něm není žádné, nebo jen v mizivém množství. Pro vápnobojné druhy je to velmi vhodný substrát. I jinak je rovnocenný antuce. Je však složen převážně z větších zrn, a proto je dobře smíchat ho s jemnějším pískem. Škvára a koks. Škvára jako odpad při topení v kotlech je všude snadno dostupná. Abychom dostali potřebnou granulaci, stačí prohodit ji přes síto. Drobný koks má podobné vlastnosti. Obojí materiál musí však být po několik měsíců vystaven ve slabé vrstvě dešti a vzduchu. Tím ho zba víme všech rozpustných sloučenin a také škodlivých plynů. Potom je to skutečně dobrý substrát. Dřevěné uhlí. Je to materiál, který před několika desetiletími vyzkoušel Rudolf Suhr. Kaktusy mu tehdy celá léta dobře rostly a byly to právě druhy s choulostivými kořeny. Dnes je výroba dřevěného uhlí značně omezena, a proto se používá pouze ve výjimečných případech. Perlit. Vyrábí se v poslední době i u nás. Jako vyvřelá hornina je silně porézní a velmi lehký. Vzhled má podobný jako pemza a má také podobné vlastnosti. V zahraniční literatuře se doporučuje změní do 5 mm. Keramzit. Je to rovněž přírodní materiál, průmyslově upravený, aby se mohl používat ve stavebnictví. Skládá se ze zaoblených částic různé veli kosti. Pro pěstování kaktusů je vhodná granulace asi do 6 mm. Má málo menších zrníček, a proto se používá ve směsi s jemnějším pískem. 80
Bialaston jsou tyčinky vyrobené z plastické hmoty (PVC). Je černé barvy. Protože se v něm vytvářejí příliš pevné kořenové baly, je pro kak tusy méně vhodný. Ztěžuje totiž kontrolu kořenového systému a pří padné odstraňování jeho nemocných částí. Granulovaný polystyrén se v poslední době používá místo písku k zlehčování příliš těžkých půd. Je velmi lehký a snadno se odplavuje vodou. Rašelina je organická hmota. Svou strukturou je nejblíže normální půdě. Je velmi kyselá. Je základem zvláštní, tzv. rašelinové kultury. Výběr substrátu To je otázka, na kterou není snadné odpovědět. Každý substrát má své výhody i nevýhody. Ideální substrát by měl mít schopnost nasávat živný roztok, současně by však měl mít tu vlastnost, že by se přebytečné živiny daly snadno vyplavit. Měl by být tak levný, že by bylo možné používat vždy čerstvý, nebo by měl mít takové složení, že by se dal snadno rege nerovat. Měl by být pokud možno lehký, ale zase ne tak, aby plaval na vodě. Žádný z uvedených substrátů všechny tyto vlastnosti nemá. Křemičitý písek je sice velmi levný, ale není všude snadné si ho opatřit. Je prů svitný. Světlo proniká do hloubky a vznikají tak podmínky pro vývoj silné vrstvy řas. Koks a škvára jsou snad k dispozici všude, a to v dostatečném množství, ale musí se pracným přeséváním vytřídit vhodné granule a po tom se ještě po několik měsíců musí vystavovat vlivům povětrnosti. Cihlová a šamotová drť se opatřuje velice obtížně. Je těžká. Odstranění přebytečných solí není zcela jednoduché. Keramzit se prozatím získává ještě obtížněji. Je použitelný pouze s pískem. Perlit a pemza jsou příliš lehké, plavou na vodě, při zálivce se vzdouvají a snadno odplavují. Pro zatím je jich nedostatek. Také granulovaný polystyrén je příliš lehký, a rovněž plave na vodě. Relativně nejvhodnější jsou tedy antuka, šamotová drť, škvára a koks, písek a žulová drť. Tyto substráty můžeme také kombinovat. Zejména je výhodné smíchat antuku s hrubším pískem, žulovou drť s pískem nebo písek s keramzitem apod. Také můžeme přidat asi 10 až 15 % rašeliny. rašelina však mění dosti rychle svoje chemické vlastnosti. Zba vujeme se tedy výhody neměnnosti substrátu, která je jednou z hlavních předností kultury bez půdy. Zrnění, které bylo uvedeno u jednotlivých substrátů, bylo vyzkoušeno 81
jako nejvhodnější pro dospělé rostliny. Platí však pravidlo, že čím jsou kaktusy menší, tím jsou pro ně vhodnější jemnější granule. Pro výsevy nemají mít jednotlivá zrnka větší průměr než 3 mm. Do výsevního sub strátu přidáváme vždy přesátou rašelinu. Stejné směsi s rašelinou po užíváme i při pikýrování malých semenáčků. Mladé rostliny o průměru asi 2 cm sázíme do substrátu bez rašeliny o zrnění do 4 mm. Teprve kaktusy o průměru nad 5 cm pěstujeme v drtích s normálním změním. Sázení Kaktusy v pevných substrátech je možno pěstovat dvěma způsoby. Při prvním se používají normální nádoby jako při pěstování v půdní směsi, tedy truhlíky, nejlépe kovové, a hrnky z plastické hmoty nebo plechovky, to znamená zásadně nádoby neporézní. Hrnky z pále né hlíny vůbec nejsou vhodné. Nádoby mají být pokud možno malé a nízké. Sází se stejně jako do půdy. I zde je důležité, aby byl zajištěn od tok přebytečné tekutiny. Proto na otvory ve dně nádob klademe střepy. Při druhém způsobu se používají nádoby hluboké 10 cm i více. Nádoby nemají otvory ve dně, nýbrž na boku, a to 2 až 3 cm nad dnem. Do těchto nádob se dá silnější vrstva hrubšího materiálu. Na tento ma teriál se rozprostře asi 6 cm silná vrstva substrátu normálního zrnění, do níž se nasázejí kaktusy. Živný roztok se nalévá tak dlouho, až začne vytékat bočním, otvorem. Tím vznikne v substrátu rezervoár živného roztoku, který zásobuje po dlouhou dobu horní vrstvu vláhou i živinami. Toto zařízení můžeme použít pouze tam, kde je k dispozici spodní vytá pění. Jinak růst při poklesu teploty stagnuje a u citlivějších druhů se zničí kořenový systém. Také na podzim se v substrátu udržuje příliš dlouho vlhkost, která vážně ohrožuje zdravotní stav kořenů. U nás se osvědčilo sázení do nízkých, mělkých nádob, které vyžaduje častější zálivku; jestliže však použijeme závlahu podmokem, můžeme se tomu vyhnout. Vláhu substrátu však můžeme v těchto nádobách lépe regulovat než v nádobách hlubokých; tím odpadá nebezpečí, že bychom přílišnou vláhou ohrozili zdraví kořenů na jaře a na podzim. Pro seme náčky jsou nejvhodnější misky hluboké pouze 4 cm; pro větší rostliny nad 4 cm v průměru postačí hloubka 5 až 6 cm. Pro kaktusy, které koření hluboko, jako cereusy, musí být nádoby přiměřeně hlubší. Pouze opravdu velké kusy sázíme do kulatých mís hlubokých asi 18 cm. Avšak pro skupi¬ novitě rostoucí mamilárie, echinocereusy a jiné mělce kořenící druhy volíme přiměřeně široké, ale jen asi 7 cm hluboké, nejlépe opět kovové mísy. Nádoby se širokým dnem musí mít více odtokových otvorů, hlavně při okraji. 82
Sázíme vždy do úplně suchého substrátu. Jednou rukou držíme kaktus a druhou sypeme materiál ke kořenům. Dbáme na to, aby v ná dobách nebyly zbytečné dutiny a aby kořeny byly substrátem dokonale obaleny. Občas nádobou klepneme o nějakou podložku, aby se substrát sesedl. Při sázení většího počtu rostlin do truhlíku postupujeme nejlépe tak, že podél jedné stěny uděláme ze substrátu jakýsi násyp. Na něj roz prostřeme kořeny první řady vysazovaných kaktusů. Zasypeme je sub strátem, uděláme další šikmý násyp, položíme druhou řadu, a tak pokra čujeme, až zasadíme všechny kaktusy. Sázíme-li kaktusy, které dosedají na substrát velkou plochou, dáme na dno nádoby 3 až 4 menší hrnky z pálené hlíny dnem vzhůru. Tak vytvoříme v substrátu dutiny, které usnadňují jeho provzdušení a prosychání. Jinak by zůstal příliš dlouho mokrý, což by mohlo ohrozit kořeny. U kaktusů, které snadno zahnívají, chráníme kořenový krček a spodní část těla před trvalejší vlhkostí. Do substrátu zasadíme pouze spodní část kořenů. Horní třetinu až polovinu hrnku vyplníme hrubšími oblázky nebo jinými hladkými a neporézními předměty. Voda rychle proteče a místa, kde nejčastěji dochází k infekci, jsou trvale v suchu. Při přechodu z normální kultury k pěstování bez půdy nemusíme kaktusy nijak zvlášť připravovat. Z kořenů odstraníme starou zeminu. Nemusíme však kořeny propírat jako při čisté hydroponii. Můžeme bez obav sázet i s menšími zbytky půdy na koříncích. Vždy však pečlivě očistíme koře nový krček. Také přesazování z drťové kultury do normální zeminy je možné, aniž musíme dělat nějaká zvláštní opatření. Tato snadná a bez pečná možnost změny obou kultur je velkou předností proti čisté hydro ponii. Další velkou předností je to, že můžeme přesazovat kdykoliv, a to jak v době vegetace, tak i v období klidu. Sázíme totiž do suchého a sterilního materiálu. Nějaká infekce tedy nehrozí. Po přesazení nejméně dva dny nezaléváme. To je minimální doba potřebná k tomu, aby se menší rány na koříncích zahojily. Kdyby byly poškozeny i silnější kořeny, museli by chom však počkat se zálivkou asi týden.Přesazujem — li během vegetace, necháme napřed substrát proschnout. Potom ho z kořenů lehce setřeseme a zasadíme již popsaným způsobem. Přesazujeme — li kaktusy, které ztratily kořeny, nebo řízky, sázíme je te až se objeví čekací kořeny. Sázíme hlouběji než normálně, protože kořínky vnikají zpočátku do substrátu dosti obtížně a mohly by nezakořeněnou rostlinu nadzvednout. Museli bychom ji tedy sázet znovu. 83
ž i v n é roztoky Každý živný roztok má obsahovat všechny potřebné živiny, aby se kaktusy mohly dobře vyvíjet. Živiny mají být ve správném poměru a ve správné koncentraci. Základními prvky jsou dusík, fosfor a draslík — N, P a K. Kromě těchto prvků potřebují rostliny i vápník Ca a v menším množství i železo Fe. Velmi důležitou živinu uhlík C získávají hlavně ze vzduchu při asimilaci kysličníku uhličitého. Živný roztok musí však obsahovat ještě mnoho dalších prvků, které však musí být přítomny pouze ve zcela nepatrném množství, neboť jinak by mohly působit na rostliny negativně. Říká se jim prvky stopové. Dále se přidává do živných roztoků vitamín B1, růstové hormony, popřípadě i jiné látky, například výtažek z půdy. Pro pokusné účely jsou vhodné roztoky, které si podle předpisu může každý sestavit sám. Má to výhodu, že se poměr živin dá značně měnit. Pro exaktní pokusy musíme používat destilovanou vodu, jinak postačí voda dešťová. Pro čistou hydroponii má být vždy voda převařená. Předpisů na živné roztoky je mnoho. Uvádíme zde pouze dva, a to kla sický předpis Knopův a oblíbený předpis Van der Krona. Předpis Van der Krona
Předpis Knopův H2O Ca(NO3)2 Mg(SO4)2 KH2PO4 KNO3 FeSO4
1000,00 1,00 0,25 0,25 0,25 0,05
g g g g g g
H2O KNO3 CaSO4 MgSO4 Ca3(PO4)2 Fe3(P04)2
1000,00 0,50 0,50 0,50 0,25 0,25
g g g g g g
Do živného roztoku se pak přidává roztok stopových prvků. Nejužívanější je roztok stopových prvků podle Hoaglanda. Roztok stopových prvků podle Hoaglanda H2O 18 litrů LiCl 0,5 g SnCl2 0,5 g KJ 0,5 g KBr 0,5 g CuSO4 1,0 g ZnSO4 1,0 g 84
Co(NO3)2 TiO2 Al2(SO4)3 NiSO4 MnCl2 H3BO3
1,0 1,0 1,0 1,0 7,0 11,0
g g g g g g
Tento zásobní roztok se ředí tak, že se na 1 l živného roztoku přidá 1 cm3 tohoto roztoku. Soli se však mohou také rozpustit pouze v 1lvody a pak se přidává na 18 l živného roztoku 1 cm3. Tyto předpisy, hlavně pak předpis na roztok stopových prvků, zde uvá díme také proto, aby si čtenář mohl udělat představu o tom, jaký je rozdíl v dávkování hlavních živin a stopových prvků. U stopových prvků jde o mimořádně velké zředění. U většiny stopových prvků stačí půl až jeden gram soli na 18 000 l živného roztoku. Silnější koncentrace by mohla být nebezpečná. Složité předpisy byly jednou z příčin, proč dříve nebylo dobře možné, aby hydroponie rostlin a kaktusů zvlášť se dostala z laboratoří k nejširším vrstvám pěstitelů. Dnes na štěstí si nemusíme komplikované roztoky pracně sestavovat. V každé drogerii nebo semenářském obchodě můžeme levně koupit tzv. plná hnojiva. Jsou to směsi živných solí sestavené tak, že jsou v nich obsaženy všechny základní živiny. Hoaglandův roztok nám na hradí preparát Mikrola, který ředíme podle návodu. Jsou však i takové směsi, které se skládají ze všech stopových prvků. Vyrábějí se dokonce speciální směsi pro hydroponii. Stačí pouze roz pustit pilulku v litru vody a živný roztok je hotov. Zní to velmi pěkně, ale tak docela jednoduché to přece jen není. Kaktusy mají totiž poněkud jiné požadavky než například pokojové rostliny, vytvářející množství zelené hmoty. Důležité jsou zde jednak vzájemný poměr jednotlivých živin, jednak reakce roztoku. Pokud jde o poměr živin, který by byl pro růst kaktusů nejvhodnější, pak je třeba říci, že se názory značně rozcházejí. Dříve se tvrdilo, že kaktusy potřebují hlavně fosfor a draslo, kdežto dusíku že nemají mít příliš mnoho. Srovnávacími pokusy bylo však v poslední době zjištěno, že potřeba dusíku je i u kaktusů značná.Není— li ho dostatek, trpí tím nejen růst, ale ani celkový zdravotní stav není dobrý. Praktikové to věděli dávno. Půda vzniklá rozkladem chlévského hnoje byla vždy základem úspěchu proslavených pěstitelů. Tito pěstitelé si však tuto zkušenost nechávali pro sebe. V odborných knihách se pak doporučovala „hubená zem". Z toho pak vznikl názor, že živné soli mají mít pouze nepatrné procento dusíku. Protože i zde je hlavním kritériem praxe, byly provedeny také u nás srov návací pokusy, při kterých bylo použito výrobků Hydroponix, OBM, H o r t u s a Sfinx. Nejlépe se osvědčil Sfinx. Hydroponix a OBM obsa hují sice stopové prvky, ale pro kaktusy mají patrně více vápníku. Poko jovým rostlinám to vyhovuje, ale kaktusy by potřebovaly poněkud jiné 85
složení. Hortus má přece jen příliš mnoho dusíku. Poměr N : P2O5 : K2O je 1 : 0,6 : 0,6. Naproti tomu Sfinx svým poměrem těchto látek 1 : 2,3 : : 3,3 je velmi blízký ideálnímu stavu. Ve Sfinxu není žádná sloučenina s vápníkem. Obsahuje všechny stopové prvky. Jeho roztok má nižší pH, což je rovněž příznivé. Většina našich kaktusářů má s tímto hnojivem dobré zkušenosti. Má i tu dobrou vlastnost, že se snadno a beze zbytku rozpouští. Při hydroponii se tedy obejdeme bez půdních baktérií. Jejich úlohu pře vzala chemie, která nám dodává živiny v té formě, v jaké je mohou kořeny rostlin přijímat. Přidáváme pouze vitamín B1, který podporuje tvorbu kořenů. Dáváme ho do živného roztoku hlavně na jaře v množství 1 mg na 1 1. Jedna tabletka Thiaminu Forte obsahuje 50 mg tohoto vita mínu. Stačí tedy na 50 1 živného roztoku. Potřebujeme-li menší množ ství roztoku, pak rozpustíme tabletky s menším obsahem tohoto vitamínu. V živných roztocích bývají také různé růstové látky. V některých roztocích by měl být výluh z půdy a jiné přísady. Používám růstových hormonů je zatím ve stadiu pokusů. Jisté však je, že kaktusy rostou i bez těchto látek všeobecně dobře. Po dlouholetém pozorování tisíců kaktusů jsme nezjistili žádné jevy, které by bylo možno vysvětlit nedostatkem auxinů a jiných stimulátorů růstu. Dosud jsme se nezmínili o různých jiných hnojivech, jako je citramfoska, arborit, cererit aj. Tato hnojiva jsou vhodná pouze pro venkovní kultury. Okamžitě rozpustná je totiž pouze část živin, další část se rozkládá po stupně v půdě. Pro hydroponii však potřebujeme pouze takové směsi živných solí, které se ve vodě ihned rozpouštějí, takže je rostliny mohou přijímat. Voda Zbývá ještě jeden důležitý činitel, a to je voda. Nejvhodnější je voda dešťová nebo aspoň měkká. Převážná většina kaktusářů je však od kázána výhradně na vodu vodovodní, která je tvrdá. U pramenité vody způsobuje tvrdost hlavně kyselý uhličitan vápenatý. Ve městech, kde se pitná voda vyrábí z vod povrchových, upravuje se přidáním hašeného vápna, tedy kysličníku vápenatého. Tak vzniká slabý, ale pro rostliny přece jen významný roztok hydroxidu vápenatého. Při častých zálivkách se tyto látky dostávají do substrátu. Rostliny je sice částečně využijí, ale zbytky se usazují. Odpařuje se totiž pouze voda, kdežto minerální soli, 86
které způsobují tvrdost, v substrátu zůstanou. Tak se postupně zvyšuje alkalita a může vzniknout prostředí, v jakém kaktusy úplně přestávají růst. Proto věnujeme zálivkové vodě velkou pozornost. Tvrdost vody se vyjadřuje v tzv. německých stupních dH. 1 °dH má voda, ve které je 10 mg CaO v 1 1, tj. 1 g ve 100 1 vody. Ale i když si tvrdost zjistíme, nemáme záruku, že se nezmění. Na štěstí v létě bývá spíše nižší, protože se vody spotřebuje mnoho, a tak upravená voda pře vládá. Ve velkých městech mohou být různé čtvrtě zásobovány z různých zdrojů, a tak mohou vznikat velké rozdíly. Pokud tvrdost nepřesáhne asi 6 °dH a používáme-li Sfinx, není to kritické. Sfinx totiž, jak už jsme se zmínili, neobsahuje žádnou sloučeninu vápníku; kaktusy však přece jen nějaký vápník potřebují a mohou ho tedy čerpat z vody. Pro zálivku bez živných solí musíme však vodu pečlivě odvápnit. Provedeme to tak, že vodu okyselíme. Velmi snadno se to dělá zředěnou kyselinou sírovou. Zředěná kyselina není tak nebezpečná jako koncentro vaná a potřebné množství se také lépe odměřuje. Přidáme-li kyselinu do vodovodní vody, dojde k chemické reakci, při které se sloučeniny vápníku přemění na síran vápenatý. To je sádra, která je ve vodě rozpustná pouze v nepatrném množství. Zbytek se usadí na dně nádoby jako bílý prášek. 1 cm3 koncentrované kyseliny sírové přidaný do 100 l vody sníží její tvrdost o 1 °dH. Snad ještě lepší je okyselování kyselinou šťavelovou. 45 g krystalků této kyseliny se rozpustí v 1 l vody. 5cm3koncentrovaného roztoku přidaného do 10 1 vody sníží její tvrdost o 1 °dH. Šťavelan vápenatý, který v tomto případě vzniká, klesne ke dnu beze zbytku, takže tvrdost vody, tj. pří tomnost vápníku, můžeme libovolně regulovat. Voda pro zálivku má mít nejvýše 4 stupně tvrdosti a pH 5 až 6, nikdy ne více. Reakci kontrolujeme nejsnadněji indikátorovými papírky. Koupíme je v obchodě s laboratorními potřebami. Kousek papírku namočíme do vody, chvíli počkáme a potom porovnáme barvu s kontrolní barevnou škálou. Není to sice metoda obzvlášť citlivá, zato však jednoduchá. Větší odchylky od normálu signalizuje nápadnou změnou barvy. Neznáme-li tedy stupeň tvrdosti vody, kterou máme k dispozici, přidá váme po kapkách zředěný roztok kyseliny. Pokaždé zamícháme a reakci měříme papírkem. Pamatujeme si, kolik kapek jsme přidali, abychom dosáhli správné reakce, a příště přidáváme stejný počet kapek na stejné množství vody. Vodu pak necháme vždy 24 hodiny ustát, aby se mohly vápeníté sraženiny usadit u dna nádoby. Po uplynutí této doby je také možné přesně zjistit pH. Nádoby na vodu musí mít dobrý nátěr. I slabá 87
koncentrace kyselin stačí k tomu, aby při častějším používání narušila pozinkovaný nebo jiný kovový povrch. Odvápňování vody je velice důležité a ušetří nám mnoho práce s jinak nezbytným častým přesazováním. Předejdeme také různým růstovým poruchám rostlin, které by s největší pravděpodobností při přealkalizování substrátu nastaly. Způsoby zavlažování Při pěstování v drti můžeme kaktusy zalévat živným roztokem stejně, jako kdyby byly zasazeny do normální půdy. Můžeme dokonce zalévat konví s kropítkem. To by však mělo být spíše výjimkou. Po každé zálivce živným roztokem by se těla kaktusů měla neprodleně opláchnout čistou vodou. Jinak by se na pokožce vytvořily šedé povlaky — usazeniny živ ných solí. Pravidlem tedy bude, že každou rostlinu budeme zalévat individuálně, a to trubičkou. Výhody tohoto způsobu pěstování však oceníme správně teprve tehdy, když přejdeme k zálivce podmáčením neboli podmokem. Není-li sbírka příliš veliká, dáme pod každý květináč mělkou misku a roztok nebo vodu nalejeme do ní. Odtokovým otvorem pronikne vláha dovnitř a substrát si potřebné množství nasaje. Celá manipulace se však zjedno duší, když rostliny postavíme do mísy hluboké asi 5 cm. Pak můžeme zavlažit více kaktusů najednou. Dobrou službu udělá i nízká dřevěná bednička, vyložená plastickou fólií, aby se v ní udržela tekutina. Pro větší sbírky jsou nejúčelnější přiměřeně velké mísy, do kterých nastavíme kaktusy, ať už jsou jednotlivě v hrnkách, v truhlících nebo v miskách. Tak můžeme najednou zásobit živným roztokem nebo vodou mnoho rostlin. Mísa musí být ovšem v naprosto vodorovné poloze. Zálivka podmáčením má mnoho výhod. Máme záruku, že substrát bude u všech rostlin dokonale navlhčen. Zalévání je snadné a dá se provést neobyčejně rychle. Přitom těla kaktusů zůstanou suchá. Nedojde k od¬ plavování vaty a jemných chloupků. Vata i plst zůstává čistě bílá a rost liny mají mnohem lepší vzhled, než při zalévání shora. Některé druhy, které mají charakteristický voskový povlak, vytvoří ho v našich podmín kách jedině tehdy, když není stále smýván zálivkovou vodou. Hlavní výhodou je však mnohem lepší růst kaktusů. Když část sbírky začneme zalévat podmáčením a část obvyklým způsobem, zpozorujeme nápadný rozdíl v jejich vzhledu. Nepodmáčené kaktusy v porovnání s podmáčený mi vypadají přímo zanedbaně. 88
Při pěstování v drti, stejně jako při vodní kultuře, poprvé zaléváme na jaře horkou obyčejnou vodou, tedy bez živin. Tím se současně spláchne i přes zimu usazený prach. Voda má tehdy správnou teplotu, jestliže v ní udržíme ruku. První zálivku provedeme přirozeně za pěkného, teplého a slunného dne. Substrát nemá být po této první zálivce příliš mokrý, stačí, když poněkud navlhne. Kořeny ještě nepracují naplno a musíme počítat i s možným zvratem počasí. Teprve, když jsou všechny předpoklady pro plnou vegetaci, zalejeme rostliny řádně a můžeme již podmáčet. Na plochu 1m2potřebujeme asi 15 l tekutiny. Vodu necháme v míse stát asi hodinu a potom přebytek od čerpáme. Podaří se to snadno slabou gumovou hadičkou — násoskou. Po takovém řádném provlhčení nemusíme 14 dní zalévat. Substrát udrží vláhu velmi dlouho. Když vyschne, můžeme za příznivého počasí pod máčení opakovat. Zaléváme stále čistou vodou, tedy bez živin. K první řádné zálivce můžeme přidat vitamín B1, popřípadě růstové hormony. Nutné to však není. Kaktusy koření spontánně velmi dobře, není třeba je jakkoliv stimulovat. Když kaktusy dobře nasály vodu a když vidíme, že jsou v plné vegetaci, zalejeme je živným roztokem. To bývá obvykle počátkem května. Živný roztok si připravíme tak, že rozpustíme například 1 g Sfinxu na každý 1 l vody. Zaléváme zase nejlépe podmáčením. Podle všech pravidel by se napoprvé měla dát pouze poloviční koncentrace živin, ale zkušenost učí, že uvedené ředění jim nijak neublíží. Kořeny jsou v pevném sub strátu mnohem robustnější než při čisté hydroponii. Za horkého letního počasí můžeme nechat živný roztok nebo i jen vodu stát v míse třeba dva nebo tři dny. Potom už někdy nebývá co odčerpávat. Zato na kaktusech je vidět, jak po takové lázni „poskočily". Protože v substrátu zůstanou po odpaření vody vždy ještě nevyčerpané živné soli, střídáme zálivku živinami se zálivkou čistou vodou. Nevyčerpané živiny se rozpustí a kořeny mají i tak dost výživy. Kdybychom stále zalévali živným roztokem, mohla by koncentrace soli tak stoupnout, že by se kořeny spálily. A právě střídavou zálivkou se tomu snažíme předejít. Při podmáčení nemusíme zdaleka tak často zalévat, jakozavlažujeme— li shora. Jak častá má být zálivka, to záleží jednak na počasí, jednak na pro středí, ve kterém je sbírka situována. Podmáčíme zásadně za teplého počasí. Za trvalých veder vysýchá substrát rychleji, než když je zamračeno, tedy v červenci rychleji než na jaře nebo na podzim. Sbírka umístěná na rozpálené jižní frontě velkoměstského činžáku nebo na žhavé terase po třebuje jistě více vláhy, než kdyby byla ve vlhkém vzduchu na břehu 89
horského potoka nebo přehradního jezera. V polohách, kde substrát vy sýchá abnormálně rychle, zaléváme častěji, avšak střídáme živný roztok s dvěma nebo třemi zálivkami čistou vodou. Roztok živin dáváme od května do srpna, a to asi celkem pětkrát za sezónu. Ke konci srpna dáváme živiny naposled. Asi v polovině září můžeme kaktusy zalít roztokem, ve kterém je pouze fosfor a draslo. Může to být roztok kyselého fosforečnanu draselného, opět 1 g na 1 1 vody. Jsou to živiny, které potřebují kaktusy před obdobím vegetačního klidu ve zvýšeném množství. Rostliny v žádném případě nespotřebují všechny živiny, kterými je zá sobujeme. Po nějakém čase se objeví na povrchu substrátu bílý povlak. Jsou to malé krystalky přebytečných solí. Abychom tomu zabránili, musíme dvakrát za sezónu substrát dobře proprat. Nejjednodušší je, když celou sbírku vystavíme na několik hodin mírnému a vlahému dešti. Dešťová voda rozpustí a odplaví všechny rozpustné látky. Za deště se rychle rozrostou nové sací kořínky. Proto ihned po propláchnutí zalejeme živným roztokem. Tím neobyčejně podpoříme vegetaci. Zálivku zastavíme koncem září nebo počátkem října, jakmile se zhorší počasí. V té době udržuje substrát vlhkost velmi dlouho. Proto musíme být se zaléváním na podzim stejně opatrní jako při pěstování v půdě. Přes zimu zůstanou kaktusy v suchém substrátu a pro přezimování platí nor mální zásady. Regenerace substrátu Většinu pevných substrátů můžeme opět použít. Proto při přesazování upotřebený materiál uskladňujeme. Než však do něho budeme znovu sázet, musíme ho regenerovat a dezinfikovat. Účelem regenerace je zbavit ho jednak všech nespotřebovaných solí, jednak všech možných přimíšenin, které se do něho dostaly. Jsou to především zbytky půdy, ve které byly kaktusy dříve zasazeny. Usadilo se však v něm též značné množství prachu. Ve starém substrátu jsou také kousky kořenů, řasy apod. Musíme proto drť napřed pořádně proprat. Nepereme najednou velké množství, v menších dávkách to jde rychleji a důkladněji. Vypraný sub strát pak sterilizujeme horkou párou. Nejlépe je,nasypeme— li ho do ně jaké staré nádoby, nalejeme tolik vody, aby jí bylo na dně asi 3 cm a ná dobu postavíme na oheň. Voda se brzy začne vařit a horká pára zničí během půlhodinového působení všechny choroby a škůdce i s jejich zárodky, řasy, houby i semena plevelů. Potom regenerovaný substrát necháme proschnout a můžeme do něho sázet znovu. 90
Regenerovat budeme hlavně antuku, šamotovou drť, keramzit a perlit. Písek pouze výjimečně, dalo-li by opatření nového více práce než regene race. Koks a škváru asi regenerovat nebudeme. Do neregerovaného sub strátu bychom zásadně neměli sázet, neboť bychom tak mohli rozšířit infekční choroby i škůdce. Zbavovali bychom se tak jedné z podstatných výhod tohoto způsobu pěstování, že totiž sázíme vždy do naprosto steril ního a nezávadného substrátu.
Rašelinová kultura Jakýmsi přechodným typem mezi pěstováním v půdě a pěstováním v pevné drti je pěstování v rašelině. Rašelina se v mnohém ohledu blíží půdě. Na rozdíl od popsaných substrátů je původu organického. Je to v podstatě humus a nejsou v ní obsaženy téměř žádné živiny. Do značné míry je prosta různých škůdců, kteří jinak mohou být ukryti v jednotlivých složkách zeminy. Při rašelinové kultuře se nemusíme starat o přípravu mnoha zemin, nejsme odkázáni na nekontrolovatelný stav živin v půdě a máme k dispozici substrát shodný vždy v základních vlastnostech. Nevýhodou rašeliny je, že se její vlastnosti v porovnání s minerálními substráty nebo umělými hmotami dosti rychle mění. To platí zejména o její reakci. Nehodí se ani pro všechny druhy kaktusů stejně. Pro svou značnou kyselost není vhodná pro pěstování astrofyt, ariokarpusů a čet ných jiných choulostivých druhů. Naproti tomu se dobře osvědčuje při pěstování běžných druhů pro trh. V cizině se hojně používá ve velkých pěstírnách kaktusů, a to buď přírodní, nebo různě upravovaná. Příprava substrátu je velmi jednoduchá. Rašelinu, pokud je slisována v balíku, nakypříme a prohodíme přes síto. Tím ji zbavíme hrubších sou částek, kousků dřeva a jiných příměsí. Získáme jemnou, homogenní hmotu, ke které přimísíme písek nebo cihlovou drť, perlit apod. Poměr rašeliny k drenážním látkám má být asi 2 : 1, tedy dva objemové díly rašeliny a jeden díl písku. Vše dobře smícháme a můžeme sázet. Sázíme do směsi, která je mírně vlhká. Zachováváme proto pravidla, jako bychom přesazovali do normální půdy. Na dně každé nádoby má být drenáž, aby byl zaručen odtok přebytečné vody. Sázíme zásadně do ná dob neporézních. I zde je nejvydatnější a časově nejúspornější podmáčení. Poněvadž rašelina má schopnost nasát více vody než jiné substráty a také pomaleji prosýchá, zalévá se zde ve větších časových odstupech. 91
I když zaléváme měkkou nebo okyselenou vodou, přesto časem dochází k chemickým změnám. Původně kyselá reakce se mění v neutrální až alkalickou. Tomu nezabrání ani občasné propírání. Naopak tím se právě kyseliny rychle odplaví a alkalizace pokračuje tím rychleji. Aby nám rostliny dobře rostly, musíme je častěji přesazovat. A poněvadž se mladé rostliny stejně přesazují poměrně dosti často, je použití rašelinové kultury ekonomicky výhodné. Opatřit si rašelinu, popřípadě rašelinový substrát, je mnohem levnější než získat jinak potřebné zeminy. A možnost sou časného zavlažování větších ploch znamená další úspory. Nebezpečí houbových epidemií se dá do značné míry předejít preventiv ními prostředky fungicidy. Všechny výhody rašelinové kultury se uplatní tím lépe, čím menší počet druhů se pěstuje, a pěstují-li se druhy pro ni zvláště vhodné, a to ve velkých množstvích. Je zde i možnost zasadit vzrostlé semenáče nebo roubovance přímo do menších hrnků, kde dobře rostou a jsou stále připraveny pro potřebu distribuce. Odpadne jedno pře sazování a spotřebitel dostane kaktusy s kvalitním kořenovým systémem, schopné dalšího pěstování. Také zakořeňování odnoží a řízků probíhá velmi rychle.
Pěstování zimovzdorných kaktusů Kaktusů, které by v našich klimatických podmínkách mohly být vysazeny volně a vydržely naši zimu bez zvláštních opatření, není mnoho. Jsou to většinou opuncie z USA, které rostou v dešťovém stínu Skalistých hor až ke kanadským hranicím a vyskytují se dokonce i v jižní Kanadě. Nej otužilejší je Opuntia humifusa (syn. rafinesquei). Op. camanchica. Op. rho¬ dantha a Op. fragilis. Každý z těchto druhů má mnoho variet, které se od nich více nebo méně liší. Je známo ještě několik dalších druhů opuncií, které sice po nějakou dobu v našich zahradách dobře rostou, ale když na stane příliš tuhá, nebo jinak nepříznivá zima, pak namrzávají. Zimovzdorné opuncie vytvářejí nízké, do šíře rozvětvené keříky. Ploché, kruhovité nebo u Opuntia fragilis kulovité články na podzim silně svrašťují, i když je vlhko. Toto svrašťování jim pak umožňuje přečkat naši proměn livou zimu. Nejlépe se daří na suchých a slunných jižních svazích. V sušších oblastech naší republiky se můžeme pokusit o štěstí nejen u dalších druhů opuncií, ale i u několika kaktusů patřících do jiných rodů. Jako zimovzdorné se uvádějí a i u nás již úspěšně přezimovaly Cory92
phantha vivipara, Cor. neomexicana a Cor. arizonica, dále Echinocereus coccineus, Ecer. viridiflorus a Neobesseya missuriensis. Některé kaktusy z Jižní Ameriky snášejí sice v domovině značné mrazy, avšak naši dlouhou a vlhkou zimu nepřečkají. Snad jediná spolehlivě zimovzdorná má být Maihuenia poepigi. Pro velkou vzácnost této rostliny to však není bez pečně přezkoušeno. Aby venku vysazené rostliny nejen vydržely mráz, ale i dobře rostly a kvetly, je nutno p ů d u upravit. Platí to zejména pro uvedené kulovité druhy. Půda musí být především velmi propustná, bez jakékoliv trvalé spodní vody. Z živin nesmí převládat dusík, jinak by byl růst příliš bujný a pletiva kaktusů by nebyla vyzrálá. Do půdy se má přimíchat dost popela z hnědého uhlí a velká dávka Thomasovy moučky. Tím obohatíme půdu draslem, fosforem a vápnem a vyvážíme tak přebytečné množství dusíku. Celé jaro i léto pečlivě dbáme, aby se plochy se zimovzdornými kaktusy nezaplevelily. Musíme počítat s tím, že pletí zimovzdorných opuncií je práce velice nepříjemná. Proti ostnům opuncií nechrání ani kožená ruka vice. Dostane-li se do záhonů pýr nebo jiný vytrvalý plevel, nezbývá, než kaktusy vyrýt a z pozemku pýr důkladně odstranit. Choulostivější druhy sice snášejí značné mrazy, ale co jim škodí, je časté rozmrzání a opětné zmrzání půdy. Velmi těžko také snášejí naše plíska nice. Oreocereus celsianus a O. trollu snesou například bez úhony několik stupňů suchého mrazu, ale zmrzají při plískanicích, kdy se při teplotě kolem nuly utvoří na jejich těle námraza. Proti rozmarům naší zimy můžeme zabezpečit zimovzdorné druhy kaktusů rozprostřením krytu z fólie, a to již koncem září. Tím jednak zabráníme za deštivého počasí přemokření půdy a jednak podpoříme lepší ukončení vegetace. Přijdou-li pak již takové mrazy, že zem zamrzne i pod fólií, přikryjeme rostliny ještě vrstvou silného papíru. Tím je uchráníme před nejsilnějšími nápory mrazu. Také zabraňujeme před časnému roztáni půdy při častých oblevách. V teplejších krajinách, kde oblevy jsou trvalejší, takže roztaje půda i pod krytem, je nutno kryt nad zvednout, a tak větrat. Postupujeme — li důsledně podle tohoto návodu, rozšíří se nám zimovzdorných kaktusů o tyto druhy: Opuntia imbricata. Op. arborescens. Op. hystricina. Op. phaeacantha, Echinocereus mojavensis, Ecer. oklaho¬ mensis, Ecer. fendleri, Sclerocactus whiplei, Sclerocactus polyancistrus, Echinomastus johnsonii, Pediocactus simpsonii, Toumeya papyracantha a Utahia sileri, z jihoamerických pak Tephrocactus corrugatus, Tephr. pentlandii, Tephr. andicolus aj. Většina uvedených druhů patří k nej93
větším vzácnostem, které se ve sbírkách pěstovaných normálním způ sobem dlouho neudrží. Snad právě proto, že potřebují pěstovat v drsných podmínkách s periodou mrazu. Je nutno však připomenout, že pro vzác nost materiálu se v našem podnebí s těmito druhy nekonaly rozsáhlejší pokusy. Paleta zimovzdorných kaktusů se nám neobyčejně rozšíří, když na zimu vzácné druhy vyjmeme z půdy a přezimujeme je na nějakém velmi chlad ném místě. Může to být hlubší pařeniště, nevytopený pokoj, veranda nebo skleník. Pro ty, kdo ve městě nemají vhodné podmínky, stačí v zimě i ne obydlená rekreační chata. Po válce bylo v odborných časopisech uveřejněno mnoho zpráv o tom, jak neuvěřitelně mnoho druhů přežilo kruté zimy v nevytápěných sklenících nebo místnostech, kde všechna okna byla po náletech bez skel. I když máme vynikající odborníky, je pěstování zimovzdorných druhů u nás teprve v počátcích. Pro ty, kdo mají zahrady nebo chaty na jižních sva zích, byly by pokusné skalky s těmito zajímavými kaktusy zdrojem mnoha radostí a nových poznatků. Když svého času A.V. Frič přivezl jihoamerické velehorské druhy, pěstoval je pokusně na skalkách, které nazýval „andina". Kaktusy z Jižní Ameriky se však převážně projevily jako neodolné naší zimě. Většina zimovzdorných druhů pochází ze Severní Ameriky.
94
Množení kaktusů
Snad každý, kdo se zabývá pěstováním kaktusů, snaží se stále o rozšiřo vání sbírky. Ten, kdo teprve s pěstováním kaktusů začíná a buduje svou sbírku, dovede se radovat z každého nového kaktusu bez ohledu na to, zda jde o botanickou nebo sběratelskou vzácnost. Pokročilejší kaktusář zpra vidla má již určitý plán. Má jasnou představu o tom, co by chtěl pro svou sbírku získat. A nejvýrazněji se to projevuje u těch, kdo se specializují. Ti mají zájem jen o předmět své specializace. Přitom specializace může být velmi různá. Jsou kaktusáři, kteří sbírají jen určitý rod, jiní mají zájem pouze o kristáty, jiní jen o malé rostliny, tzv. miniatury apod. Přírůstky sbírek se mohou získat koupí, darem, výměnou nebo výsevem semen, popřípadě roubováním nebo množením vegetativní cestou. A protože i k výměně je nutno mít materiál, patří množení kaktusů k běžné čin nosti každého kaktusáře. Nejjednodušší je množení vegetativní. Musíme však dávat dobrý pozor, abychom nerozmnožovali rostliny stížené nějakou chorobou. S darovanou odnoží si můžeme přinést do sbírky různé nemoci a škůdce, kterých se později obtížně zbavujeme. Mohou na ní být i zárodky různých chorob, jež se mohou rozšířit i na zdravé rostliny. Při vegetativním množení je ještě jedno nebezpečí. Často se totiž rozmnožují rostliny s nad měrným nebo až chorobným sklonem k odnožování. Takoví jedinci ne rostou normálně, nemají typický habitus, nýbrž vytvářejí celé shluky odnoží. Sklon k hojnému odnožování má ještě další stinnou stránku. Takové rostliny obyčejně nerady kvetou, pokud kvetou vůbec. Vegetativní rozmnožování má však i velké přednosti. Tak především některé zvláště krásné exempláře se nedají namnožit jinak než od nožemi nebo řízky. Například existuje snad jediné Gymnocalycium gibhosum var. nobile s úplně bílými ostny. Pokud je ve sbírkách rozšířeno, bylo to umožněno výhradně odnožemi. Originál totiž nekvete, a i kdyby kvetl, je otázkou, zda by semenáčky měly stejné krásně bílé ostny. Po dobná byla situace s Echinocactus grusonii. I zde se vyskytuje forma s bílý95
mi ostny. Mezi statisíci semenáčky normálních grusonů se po celá dlouhá léta nevyskytl ani jediný další bílý. Všechny měly typické, krásně jantarově žluté ostny. Bílá rarita byla tedy množena výhradně vegetativně. Teprve nedávno se podařilo získat semena, u nichž vlastnost vytvářet bílé ostny je dědičná. Také u kristát a monstróz jsme odkázáni výlučně na vegetativní množení. Hodnotné hybridy Epiphyllum (fylokaktusů), zygokaktusů aj. se nedají množit jinak než právě řízky. Kapitolou samou pro sebe je množení podnoží pro roubování. Těch není nikdy dost a potřebné množství těchto podnoží můžeme poměrně rychle napěstovat jedině z odnoží a řízků. Roubování patří vlastně také k vegetativním způsobům množení kak tusů. Ze dvou rostlin získáme často tři i více. Horní část podnože obvykle ošetříme jako řízek a brzy máme podnož novou. Spodní část roubované rostliny zpravidla ještě obráží a vzniká matka. I pro roubování platí však to, co bylo již řečeno o chorobách a škůdcích. Bez roubování se dnes neobejde snad žádný kaktusář. Vždyť můžeme rou bovat malé odnože, které by samy sotva zakořenily, spíše by uschly. Můžeme roubovat i zcela malé semenáčky, jež bychom stěží udrželi přes zimu. Roubováním můžeme zachránit i větší rostliny, které z nějakého důvodu nekoření. A konečně můžeme při zvládnutí techniky roubováni namnožit kteroukoliv rostlinu. Tak před několika lety se ve velkém výsevu Gymnocalycium friedrichii vyskytly dva semenáčky bez chlorofylu. Jejich těla byla intenzívně červená. Bez chlorofylu ~ listové zeleně — by ovšem tyto rostliny nemohly vytvářet asimiláty. Pěstitel oba semenáčky hned po vyklíčení narouboval, a protože tmavočervené kaktusy jsou velmi nápadné, začal je množit. Během několika let byly z těchto exemplářů namnoženy statisíce kusů, které byly z Japonska exportovány do všech končin světa. Toto gymnokalycium je už rozšířeno i v našich sbírkách. Stálým vegetativním množením se však vyvinul sklon až k chorobnému odnožování. Původní Gymnocalycium friedrichii forma rubra bylo sytě červené. Do oběhu bylo uvedeno pod názvem Gymnocalycium „Hibotan". Později se objevila zlepšená varianta. Je světlej i červená se slabým nádechem do fialové. Epidermis se mírně leskne. Je to velice efektní rostlina, působící dojmem jakoby zářila a opalizovala. Obchodní název je Gymnocalycium „Nishiki". O dobrém vkusu japonských pěstitelů svědčí i kombinace jasně modré odnože s červeným roubem. Tím však nebyl nápor Japonců na světový trh ukončen. V neuvěřitelně velkých kvantech jsou reprodukována Gymn. friedrichii s povrchem těla 96
pestře a zajímavě mramorovaným. Nabízí se 1 sytě červená Mamillaria woburnensis. Protože se pro podobné kuriozity nachází stále dostatek od běratelů, bude patrně lavinovité množení atraktivních mutací za pomoci roubovací techniky pokračovat. Že se stejně lavinovitě mohou šířit některé choroby, není ani třeba zdů razňovat. Platí to hlavně o virózách a jiných nemocech, jejichž původce dosud ani neznáme. Proto každou podnož, na kterou roub nepřirostl, nebo na níž uhynul, ihned vyřadíme a spálíme. Nikdy ji nepoužijeme jako matku k pěstování dalších podnoží. Velmi oblíbeným způsobem rozšiřování sbírky je vlastní výsev semen. Pozorování klíčících semenáčků je neobyčejně zajímavé. Pěstováním semenáčků se mnoho naučíme. Poznáme, co jim prospívá a co jim škodí. Tak pronikneme do zákonitostí růstu a vývoje kaktusů mnohem hlouběji a rychleji než při pěstování již dospělých rostlin. Ze semen získáme oprav du zdravý dorost a roubováním na zdravé podnože si můžeme rychle opatřit květuschopné rostliny. Vždy bychom si však měli nechat i nějaký pravokořenný semenáček. Stane se velmi často, že za několik let před běhne své roubované sourozence. Největší výhodou při vlastním výsevu je však možnost vybrat si ty nejkrásnější a nejrychleji rostoucí exempláře pro svou sbírku. Semenáčky, které hned od počátku rychle rostou, bývají nejzdatnější a nejlépe aklimatizovatelné. Pro sbírku mají největší cenu.
Odnože a řízky Odnože jsou mladé rostliny, které vyrostly z některé areoly nebo axily staršího kaktusu. Někdy stačí pouhý dotyk a odnož se od mateční rostliny oddělí. Nejlépe to můžeme pozorovat u jednoho z nejznámějších druhů, u Echinopsis eyriesii. Na areolách vyrůstají dosti nápadné, ostnité kuličky. Snadno je odloupneme a tu vidíme, že byly přirostlé pouze tenkým cév ním svazkem. Po oddělení zůstala tedy jenom nepatrná ranka. Vedle ní často můžeme pozorovat již dobře vyvinuté kořínky. Odnož po zasazení a zakořenění roste normálně jako samostatná rostlina. Tento způsob nazýváme roznmožování vegetativní, nepohlavní, na rozdíl od množení generativního, kde vzniká nová rostlina ze semene. Při vege tativním množení jsou všechny rostliny vzniklé z téže matky naprosto shodné ve svých vlastnostech. U cizosprašných druhů tedy vzá jemným opylením odnoží z téže matky semeno nezískáme. 97
Jsou druhy, které tvoří tolik odnoží, že je zbytečné pěstovat je ze semeň. Kromě již uvedené Echinopsis eyriesii a druhů s ní příbuzných je možno jako příklad uvést Mamillaria fragillis, M. prolifera, M. multiceps, Cha¬ maecereus silvestrii a další. Jiné druhy tvoří odnože pouze v omezeném množství a některé je vůbec netvoří. Někdy vede k vytváření odnoží příliš výživná půda nebo naroubování na podnož, která nutí roub k nepřiro zenému vzrůstu. Jsou i takové druhy, které tvoří odnože pouze tehdy, když je nějakým způsobem narušen vegetační střed. Zvláštním úkazem jsou podzemní odnože. Tak se mluví o „bram bůrkách" u Notocactus ottonis. Vznikají na spodní straně rostliny, tedy pod zemí. Původně jsou hnědé barvy. Podle místa vzniku, tvaru i barvy se skutečně do určité míry podobají miniaturním brambůrkám. Nejde však o hlízy, nýbrž o odnože, které po oddělení a přesazení rychle mění vzhled a přeměňují se v normální ottonisy. Podobné odnože z bazální části kaktusu známe u Gymnocalycium denudatum, Gymn. paraguayense apod. Oddělenou odnož necháme den nebo dva ležet na teplém, suchém a stin ném místě, aby se ranka vzniklá odloupnutím zhojila. Je to doba, která k dokonalému zaschnutí docela stačí. Potom rostlinku zasadíme do nor mální půdy, kde zanedlouho zakoření a začne samostatně růst. Sázíme-li do drti, tj. při hydroponii, musíme odnože zasadit hlouběji, aby nám je rostoucí kořeny nenadzvedávaly. Řízek je část rostliny, kterou musíme od matky odříznout nožem, pro tože je s ní srostlá pevněji nebo širokou plochou. Nožíkem (skalpelem) odřezáváme také odnože, když nejdou docela snadno oddělit. Kdybychom je odlupovali násilím, mohli bychom vytrhnout dlouhý kus cévního svazku z těla matky. Tím bychom ji zbytečně více poškodili. Řízkováním můžeme snadno a pohodlně množit mnoho druhů kaktusů. Protože u řízků je větší řezná rána, je dobře ji hned po odříznutí dezin fikovat. Místo, kde byl řez veden, by se jinak mohlo stát vstupní branou infekce. Ošetříme tedy jak ránu na mateční rostlině, tak i řeznou plochu na řízku. Dříve se k dezinfekci používal prášek z dřevěného uhlí nebo sádry, který na ráně vytvořil pevný uzávěr, jenž se po zhojení dal odloupnout. Nyní se však zjistilo, že se mnohem lépe hodí hliníkový prášek. Naneseme ho na ránu vlasovým štětečkem bezprostředně po řezu. Prášek se na vlhkou plochu nalepí a vytvoří vrstvičku, která mechanicky i chemicky zabrání infekci. Řízky nesázíme tak brzy jako odnože. Rána musí dokonale zaschnout, 98
musí se vytvořit kalus a mimoto musí mít řízek dostatek času, aby mohl vyvinout kořínky. Nebojme se nechat řízek tak dlouho nezasazený, až se čekací kořínky skutečně objeví. To trvá podle teploty a druhu rostliny 10 až 30 dní. Nejlépe zakořeňují řízky na jaře, když začíná vegetace. Můžeme je odřezávat již koncem zimy. Mateční rostliny i řízky umístíme nejlépe nad radiátory nebo rourami ústředního topení, aby byly v teple a suchu. Ale pozor, aby se nám nespálily. Řízek má být stále v té poloze, kterou bude mít po zasazení.Necháme— li totiž řízky opuncií nebo i cereusů ležet, tak se nám prohnou. Potom se obtížně sázejí a vzniklá deformace se již nikdy nevyrovná. Dokonce se často stane, že kořeny nevyrůstají tam, kde je potřebujeme, ale začnou se objevovat po celé délce ležícího stonku. Proto je nejlépe postavit vždy řízky do přiměřeně velkého hrnku, a je-li třeba, zajistit je ve svislé poloze zmačkaným papírem. Tímto způsobem se množí většina cereusů, opuncií, epifyl (dříve fylo¬ kaktusů), zygokaktusů a mnoha jiných kulatých nebo mírně sloupovitých kaktusů. U vynikajících hybridů je množení řízky zvláště důležité, protože se jedině řízkováním zachovají vlastnosti původních rostlin. Řízky zygo kaktusů („vánoční kaktus"), schlumbergera („velikonoční kaktus") a ripsalidopsis odřezáváme na úzkém místě mezi články. Můžeme uříz nout pouze jeden článek nebo i větvičku s více články, podle toho, kolik rostlin chceme namnožit. Řízky epifyl (fykokaktusů) neodřezáváme na nejužším místě, nýbrž 3 až 5 cm 'výše, kde centrální osa není tak dřevnatá a kde větvička je široká aspoň 2 cm. Řez vedeme asi půl centimetru pod dvěma protilehlými areolami. Potom uděláme ještě dva řezy šikmo směrem vzhůru. Řízek má tedy tvar připomínající vlaštovčí ocas. Když takto připravený řízek zasa díme, vyrostou z obou spodních oček výhony a každý z nich má vlastní kořeny. Tak z jednoho řízku vzniknou současně dvě rostliny. U řízků sloupovitých rostlin se stává, že obnažená tkáň v místě řezu silně seschne, až na spodním konci vznikne hluboká dutina. Takové řízky nekoření dobře. Zabráníme tomu, když spodní část seřízneme do tvaru komolého kužele. Potom vyrostou kořeny přesně ze středu. Když řízky ukazují čekací kořínky, zasadíme je. Můžeme je zasadit do normální půdy. Někteří praktikové dávají nejprve řízky na čistý písek nebo na směs rašeliny s pískem. V takovém substrátu sice řízky rychle koření, musíme však dávat pozor, aby nepřekořenily. Při sázení do hrnků by se pak kořeny mohly zbytečně poškodit. Dlouhé řízky, které nejsou dosti stabilní, uvážeme napřed k hůlečce, kterou pak i s přivázaným 99
Řízky: 1 — řízek cereusu koření často z boku, 2 — týž řízek správně seříznutý do tvaru komolého kužele koření pěkně ze středu, 3 — řízek Epiphyllum řežeme v širším místě pod areolami a pak ještě vyřízneme trojúhelník, 4 — konečný tvar řízku, který přivážeme k hůlce.
řízkem zapíchneme do substrátu. Tím zabráníme tomu, aby se rostliny při kořenění nevyvracely. Většina kaktusů koření lehce. Pouze u některých druhů míváme potíže. Tak řízky pektinálních i jiných tlustých echinocereusů musíme vždy uříznout těsně u mateční rostliny. Kdybychom je přeřízli uprostřed, ne¬ zakořenily by. Rychlý vývoj kořenů podporuje vlhký vzduch. Substrát však má být pouze vlhký. Za žádných okolností nesmíme řízky přelít. Za teplého počasí je dobře řízky několikrát denně porosit. Odnože a řízky, které dlouho nekoření nebo jsou velmi seschlé, pěstujeme v uzavřené prostoře, tedy pod sklem nebo fólií a více stíníme. I zde jsou však výjimky. Tak u Opuntia microdasys se stává, že i zakořeněné řízky v uzavřeném pro storu hromadně hynou. Takovým škodám můžeme zavčas zabránit stálým pozorováním a náležitou péčí. Zvláštním případem řízků jsou takzvané odříznuté hlavy. Zde jsou řezné plochy obzvláště velké. Zacházíme s nimi jako s řízky, avšak za schnutí řezu a vytvoření kořenů trvá obyčejně mnohem déle. Hlavy od řezáváme buď proto, že spodní část rostliny byla zasažena hnilobou, nebo proto, že se stářím už stala nepěknou. Říkáme, že kaktus zmlazujeme. Často odřezáváme hlavu proto, abychom spodní část přinutili k odnožo100
váni. I po zakořeněni zůstává řezná plocha pro rostlinu stále ještě nebez pečím. Velká jizva potřebuje dlouhou dobu, než získá stejné schopnosti bránit se infekci jako původní epidermis. Proto podkládáme pod od říznutou hlavu vrstvu oblázků, aby bazální část byla více v suchu. Některé druhy nedělají samy odnože a mateční rostliny z nich teprve musíme vytvořit. Sloupovité cereusy jednoduše přeřízneme, horní část zakořeníme jako řízek a spodek zpravidla obráží. Vznikají od nože, které oddělujeme a ošetřujeme jako řízky. Postupně narůstají stále další výhony. Jde-li o vzácné druhy, musíme mateční rostlinu dobře ošetřovat. Abychom dosáhli co největšího počtu odnoží, poskytneme jí ty nejlepší podmínky. Současně musíme dbát, abychom ji řezem příliš ne¬ zeslabili. Proto řežeme starší výhony tak, že je-li to možné, necháme vždy část na původní rostlině. Často se pak vyvinou celé shluky hlaviček, protože z mladší tkáně vyráží více výhonů. Velice zajímavé je množení z jednotlivých mamill. Daří se to pouze u několika málo druhů. Tak mamilly Dolichothele longimamma, oddělené od mateční rostliny, mají schopnost zakořenit a vytvářet nové rostliny. Mamilly uřízneme těsně u těla rostliny. Hodí se k tomu pouze dobře vyvinuté, avšak ne příliš staré mamilly. Zacházíme s nimi jako s řízky, tj. necháme je napřed ležet na teplém místě, patřičně zastíněné. Po dokonalém zaschnutí řezné plochy je sázíme do truhlíku a udržujeme vlhký vzduch. Zakořeněná mamilla po určité době praskne a z boku vyrazí nová rostlinka. Podobně se množí i Mamillaria plumosa a jiné druhy. Někdy se podaří zakořenit i část žebra s jednou nebo dvěma areolami. Je to však celkem výjimečné. Pokoušíme se o to při zachraňování vzácných rostlin. Dosti často se hovoří a píše o používání stimulátorů při zakořeňování odnoží a řízků. Poněvadž kaktusy celkem dobře samy koření, nebyl dosud podán přesvědčivý důkaz o tom, že stimulátory ovlivnily příznivě tvorbu kořenů. Dokonce se někdy stane, že při objektivním hodnocení jsou vý sledky spíše negativní. Při používání stimulátorů je nejobtížnější stanovení vhodné koncentrace, aby se dosáhlo optimálních výsledků. Patrně každý druh má jiné poža davky. Předávkovat můžeme zejména roztoky. To má za následek desorga¬ nizaci buněčné činnosti, nepřirozený vzrůst apod. V množství druhů, s kterými u kaktusů pracujeme, vznikají při použití stimulátorů časté chyby, protože každý jedinec může reagovat jinak. Proto by se snad daly stimulátory použít ve formě pudru nebo pasty. Je však bezpečnější, když nekořenící rostliny raději naroubujeme. 101
Roubování Roubování je v podstatě chirurgický zákrok, kterým vytváříme podmínky aby se dvě rostliny spojily v organismus schopný další vegetace. Odborně se spojení a následujícímu srůstu tkání různých jedinců říká transplan tace. Umožňuje nám například rychle roznmožit nové odrůdy ovocných i okrasných dřevin a má ještě mnoho dalších uplatnění. U dřevin se provádí transplantace roubováním nebo očkováním. U kaktusů má praktický význam pouze roubování. Přenášení „oček", tj. jednotlivých mamill nebo částí žeber s areolou, je spíše zajímavou výjimkou a málokdy se podaří. Rovněž se zřídkakdy zdaří pokus o roubování rostlin dvou různých če ledí. Snad prý se podařilo naroubovat na kaktusy madagaskarskou rost linu rodu Didiera. Jinak je možné v mezích čeledě Cactaceae roubovat s úspěchem zástupce druhů velmi vzdáleně příbuzných. Vzájemné rou bování mezi podčeleděmi je docela běžné. Rozhodně je schopnost při jímat rouby větší než možnost křížení pohlavní cestou. Tak se nikdy ne podařilo zkřížit opuncii s gymnokalyciem, ale roubování gymnokalycií na opuncie je docela běžné. Proč kaktusy roubujeme ? 1. Roubováním si ulehčíme pěstování choulostivých druhů nebo forem. Některé druhy mají totiž kořenový systém, který v naší kultuře často trpí různými chorobami. Nahradíme-li ho odolnou podnoží, dostaneme zdravé a pěkné rostliny. 2. Urychlujeme růst. Podnožové druhy kaktusů se pravidelně vyznačují schopností rychle narůst do větších rozměrů. Vyživují proto i roub mno hem více, než kdyby rostl jako pravokořenný. Nejvýrazněji se to projevuje při roubování semenáčků. 3. Roubované rostliny rychleji dosahují vehkosti, kdy jsou schopné kvést. Dosáhneme tedy časnějšího květenství, květů bývá větší množství a často bývají i větší než u neroubovaných rostlin. 4. Naroubované kaktusy mívají mnohdy delší a silnější ostny, více vlasu a vlny. Vhodnou podnoží tedy dosáhneme zkrášlení celkového vzhledu. 5. Roubováním udržíme na živu i rostliny, které by jinak nebyly vůbec schopné samostatné existence. Jsou to zejména auree nebo rubry, tj. kaktusy bez chlorofylu. 6. Naroubováním můžeme mnohdy rostliny zachránit. 7. Je to důležitý způsob rozmnožování. 102
Podnože a jejich vlastnosti Techniku roubování je možné si osvojit častějším cvikem. Těžší a zdlou havější je poznání, která podnož se pro daný účel hodí. Každá podnož totiž nepřijme každý roub. Různé podnože ovlivňují také vzhled roubo vané rostliny. Je zajímavé, že stejná podnož může u některého druhu mít dobrý vliv na délku ostnů, kdežto u jiného se ostny dobře nevyvíjejí. Stejně můžeme pozorovat různý vliv na květuschopnost apod. Proto si nejdříve probereme podnože, na které se nejčastěji roubuje, a zhodno tíme jejich vlastnosti. Trichocereus spachianus tvoří světle zelené sloupy, vysoké až 2 m. Od spodu odnožuje. Dosahuje průměru až 6 cm a mívá 10 až 15 nízkých žeber. Je velmi otužilý a snáší dobře chladné zimování. Roste dobře, i když je přes léto vysazen volně do záhonu v zahrádce, a neuškodí mu ani slabší mrazík na jaře nebo na podzim. Přijímá dobře všechny rouby. Je to obzvláště dobrá podnož pro Espostoa, Haageocereus, Oreocereus i pro většinu kulatých druhů. Rebucie, lobivie a podobné druhy rostou na něm dosti zvolna, nedeformují se, kvetou však pouze průměrně. Podnože vy pěstované v novější době ze semene jsou lepší než staré, celé století ve getativně množené rostliny. Nevýhodou je časté odnožování, zvláště tehdy, jsou-li na něm naroubovány slabě rostoucí druhy. Tuto podnož musíme ob čas zalít i v zimě, jinak se velmi seschne, svraští a potom již nenasaje vodu. Trichocereus santiagnensis pochází z Argentiny (Santiago del Estero). Vzhledem se podobá u nás pěstovanému Trichocereus spachianus, za který ho také považovali botanikové Britton a Rose. Má však bílé ostny a v přírodě dosahuje výšky až 8 m. Jako podnož má stejné vlastnosti jako T. spachianus. Trichocereus macrogonus roste velmi rychle. Když doroste výšky asi 2 až 3 m, začne se odspodu rozvětvovat. Tělo je modré barvy a má průměr 7 cm. Žeber je 7 a jsou poměrně nízká a plochá. Dříve se považoval za nejlepší podnož, dnes se používá méně často. Mnoho druhů na něm roste sice rychle, ale na úkor dobrého vzhledu. Četné druhy sice přirostou, potom však sedí a podnož odnožuje. Rostou však na něm výborně všechny variety Trichocereus chilensis a přitom tvoří zvlášť krásné ostny. Také Cephalocereus senilis roste na něm dobře, musí se však roubovat na špičku, tedy na zcela mladou tkáň. Je to i výborná podnož pro kristáty. Chladno a sucho snáší dobře; i jinak je velmi otužilý. Trichocereus pachanoi se dosti podobá T. macrogonus. Je však méně modrý, 103
žebra jsou plošší a ostny většinou úplně chybějí. Střed nedřevnatí. Je to výborná podnož, zatím však není u všech druhů vyzkoušená. Pro mi niaturní druhy se nehodí. Zato Neoporteria, Copiapoa, Horridocactus apod. se na ní vyvíjejí tak jako na žádné jiné podnoži. Při roubování se doporučuje jak roub, tak i podnož obřezat tak, aby se k sobě přiložily jen plochou průměru asi 25 mm. Pod roubem sílí. Snáší dobře chladno i su cho. Dobře přijímá rouby i v době vegetačního klidu. Je proto vhodná pro roubování, kterým některé rostliny chceme zachránit. Trichocereus schickendantzii se na první pohled podobá menšímu T. spa¬ chianus. Zůstává však krátce sloupovitý a silně odnožuje, takže vytváří celé shluky hlav. Žeber mívá až 18. Jsou velmi nízká. Průměr těla je 6 až 8 cm. Je velmi šťavnatý a měkkomasý. Donedávna se používal jako podnož jen málo. Ukázalo se však, že je nejlepší podnoží právě pro ty druhy, které se mají přes zimu silně scvrknout. Má tu nevýhodu, že stále obráží. Je proto dobře odnože odřezávat teprve tehdy, když jsou velké asi jako ořech. Dobře na ní rostou echinocereusy, zvláště pektinátní, a Mamillopsis senilis. Ta na ní dříve odnožuje než na jiných podnožích. Je vhodná i pro Pediocactus, Neobesseya a Toumeya papyracantha. Snáší velmi chladné přezimování a mráz do —3 °C. Trichocereus lamplochlorus je světle zelený, lesklý, silný asi 6 cm. Má sloupovitý růst, později Vytváří řídké, kolem půl metru vysoké keříky. Je velmi šťavnatý a přijímá výborně i mimořádně seschlé rouby. Používá se proto s oblibou k záchraně rostlin, které by již neměly sílu zakořenit a které by na jinou podnož stěží přirostly. Poněvadž však bývá později roubem vysát, je nutné zachráněnou rostlinu po několika letech přeroubovat. Lamplochlorus je nejlepší podnoží pro gymnokalycia řady muscosemineae, tedy z okruhu Gymnocalycium mihanovichii, Gymn. friedrichii, Gymn. delaetii apod. Trichocereus candicans roste napřed kulovitě a rychle dosahuje značného průměru. Je z běžných podnoží nejsilnější, má až 12 cm v průměru. Je dosti měkkomasý, proto později poléhá. Osvědčuje se hlavně tam, kde je nutno naroubovat již starší, silné rostliny. Dobře je přijímá a vyživuje po dlouhá léta. Je to však rostlina příliš vzácná, než aby se mohla používat pro běžné roubování. Proto se používá jako podnož jen pro skutečně vzácné kusy. Snáší dobře chladno i sucho. Trichocereus cuzcoensis se v poslední době nabízí na trhu v semenech. V mládí se podobá slabšímu Trichocereus pachanoi. V cizině se na něj hodně roubuje, snad proto, že je možno ho brzy namnožit výsevem semen. U nás je zatím málo známý a nejsou s ním ještě potřebné zkušenosti. 104
Trichocereus terscheckii a Trich. pasacana tvoří v přírodě vysoké sloupy a roste do značné šířky 30 až 35 cm. Jsou to horské, otužilé druhy. Nej¬ častěji se používají za podnož jako semenáčky ve velikosti vlašského ořechu. Jsou to podnože vzácné a drahé, protože se dají množit jen seme nem. Obyčejně ani odříznuté hlavy nezakoření. Semenáčky rostou zvolna, takže je můžeme roubovat až třetím rokem. Hodí se pro vzácné druhy, které na této podnoži narůstají sice zvolna, ale mají všechny svoje charak teristické znaky dobře vyvinuty. Podnož je to odolná, tvrdá, snášející velká chladna a nikdy neodnožuje. Rostou na ní dobře rostliny rodu Pele¬ cyphora, Solisia, Turbinicarpus, Toumeya, Escobaria, Navajoa a dále Blossfeldia, Frailea a Neochilenia. Dospělejší pasakány jsou ozdobou sbírky, ale jako podnož se sotva kdo odhodlá je použít. Echinopsis eyriesii a její hybridy se os