Až na dno blahobytu

Jan Keller

AŽ NA DNO BLAHOBYTU

SZH

1993 Jan Keller: Až na dno blahobytu Použité vydání: třetí, nakladatelství EarthSave CZ, Praha 2005, ISBN 80-903085-7-0 Zpracováno v prostředí OpenOffice.org 3, sazba písmem Garamond.

„Kniha se zabývá společenskými souvislostmi ekologické krize s důrazem na oblast politiky a ekonomiky. Analyzuje patologické rysy konzumní společnosti, které výrazně omezují naše šance přejít k trvale udržitelným životním způsobům. V závěru se dotýká jednoho z předpokladů tohoto přechodu: mocenské a ekonomické decentralizace.“ Autor se vzdal honoráře.

OBSAH Předmluva ke třetímu vydání.............................................................................7 Předmluva nakladatele........................................................................................9 Úvod: Zplodiny blahobytu..............................................................................11 Trh, ekonomický růst a příroda. Iluze růstu.................................................14 Růst, anebo kolaps............................................................................................14 Růst a chudoba..................................................................................................15 Ekonomický růst a třetí svět............................................................................16 Ekonomický růst a devastace přírody............................................................18 Vedlejší důsledky ekonomického růstu..........................................................19 Potřeby přirozené a potřeby vynucené..........................................................21 Potřeby trhu........................................................................................................23 Konzum jako azyl..............................................................................................24 Automobil jako droga.......................................................................................25 Potřeby politického režimu..............................................................................28 Konzum v pařeništi...........................................................................................29 Případ McDonald’s............................................................................................31 Politická moc a příroda.....................................................................................32 Kontraproduktivita národních států...............................................................32 Masová demokracie a příroda.........................................................................36 Profesionálové politiky a političtí analfabeti.................................................37 Šance přírody v soupeření politických stran.................................................41 Všechny strany jsou konzervativní.................................................................44 Televize jako symbol pasivní demokracie.....................................................45 Reálný socialismus jako přírodní pohroma a krize státu blahobytu..........46 Kapitalismus versus socialismus: oblasti kontroly a oblasti relativní svobody...................................................47 Peníze a úřad: dva alternativní nástroje kontroly.........................................49 Devastace páchnoucí a devastace voňavá.....................................................53 Zablokované řešení: společnost v hypnóze..................................................54 Výzva k přežití: decentralizace........................................................................59 Neviditelná ruka konzumu..............................................................................61 Decentralizace podle přírody..........................................................................62 Raději život než blahobyt.................................................................................64 Místo doslovu....................................................................................................67 Shrnutí.................................................................................................................69 Literatura.............................................................................................................71 —3—

„Ekologové tvrdí, že nevybereme-li si správně a nerozhodneme-li se včas, nemá lidstvo šanci. Citlivější ucho vskutku slyší, že lidská chamtivost už svou dlouhou rukou občas hrábne o dno.“ Ivo Možný: Proč tak snadno…

—5—

PŘEDMLUVA KE TŘETÍMU VYDÁNÍ

Když jsem počátkem devadesátých let minulého století sepisoval útlou knížku Až na dno bla­ hobytu, zdál se tehdy její název i obsah mnoha lidem příliš škarohlídský. Byla doba velkých oče­ kávání a nadějí. Po desetiletích krajně necitlivého přístupu k přírodě svitla naděje, že od nynějška bude všechno jinak. V čele nově zřízeného ministerstva životního prostředí stáli bývalí disidenti a přesvědčení eko­ logové Ivan Dejmal, Bedřich Moldan, Josef Vavroušek. Přijímaly se osvícené zákony na ochranu životního prostředí a věřilo se, že probuzená občanská společnost se už postará o to, aby devastaci přírody u nás definitivně odzvonilo. Jako v mnoha jiných oblastech, také v případě ekologie byla tehdejší očekávání až nepochopitel­ ně optimistická a naivní. Po patnácti letech je ekologické hnutí podobně bezradné a roztříštěné jako dříve a strana Zele ­ ných je nepatrně méně problematická, než když začínala. Osvícené zákony z počátku devadesátých let minulého století jsou mezitím rozmělňovány, právo veřejnosti na účast v ekologicky citlivých kauzách se zpochybňuje jako nikdy dříve. V žebříčku hodnot nejširší veřejnosti se podle posledních průzkumů propadla starost o životní prostředí až někam na osmé či deváté místo. Byla zatlačena do pozadí spoustou nových problémů, které lidé pociťují jako palčivější, ať již jde o strach ze ztráty zaměstnání, o znechucení nad mírou korupce, anebo o obavy z rostoucí kriminality. Ekologické problémy rozhodně nezmizely, pouze se výrazně změnil jejich charakter. Namísto kouřících komínů a špinavých řek, které byly důsledkem vynucené orientace naší země na těžký prů­ mysl, získaly ekologické problémy na první pohled mnohem méně drastickou podobu: nebrzděný rozmach automobilismu, výstavba čtvrtí pro zbohatlíky v oblastech hodnotného zemědělského půdního fondu, snaha využít za každou cenu chráněných krajinných oblastí ke komercionalizované zábavě a pro sport. Zatímco před listopadem 1989 byli ekologičtí aktivisté vnímáni jako ti, kdo chrání zdraví popula­ ce, jež je poškozováno nesmyslně zbytnělým těžkým průmyslem, po roce 1989 jsou odsuzováni jako bariéra prosperity, která nechce dopřát hojný konzum lidem, kteří čtyřicet let strádali nedostatkem. Řada politiků zprava i zleva živí tuto averzi vůči ekologickým hnutím ve spolupráci s lobbystickými skupinami, které působí například při stavbě dálnic, při dovozu ojetých automobilů či při budování zábavních areálů v nejcennějších partiích chráněných krajinných oblastí. Situace je krajně absurdní. Minulý režim obviňoval ty, kdo se angažovali v ekologickém hnutí, z pravicových názorů a ze záporného postoje k socialismu. Dnes jsou nejednou ti samí ekologičtí aktivisté obviňováni (nejednou opět těmi samými lidmi) z levicových postojů a z nenávisti ke kapita­ lismu. V minulosti byli ekologové nálepkováni jako protisocialistické živly, dnes jsou veřejně nazý­ vání extremisty, ba ekoteroristy. Zdá se, že Česká republika jen zrychleným tempem kopíruje určitý obecnější trend. Prvním stadiem ekologického prozření byla šokující zjištění typu zprávy Římského klubu a manželů Meadowsových. Díky tomu se ekologie dostala ve vyspělých zemích počátkem se­ dmdesátých let dvacátého století na přední místo veřejného diskuse. U nás k takovému prozření do­ šlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ve vyspělých zemích následovala fáze, kdy se přidávala další a další svědectví o prohlubujícím se charakteru ekologické krize a o jeho globálních rozměrech. Zároveň ovšem vyrazili do protiútoku ti, kdo z různých důvodů začali závažnost krize zpochybňovat a bagatelizovat. My tuto fázi prožíváme od poloviny devadesátých let, kdy ekologičtí disidenti byli na klíčových postech vystřídáni stranicky konformními úředníky. Polemika o ekologii se pak často ve světě i u nás dostávala do zcela chybných poloh. Diskuse o tom, zda se zásoby ropy vyčerpají už za dvacet, anebo teprve za šedesát let, je z historického hle­ —7—

diska naprosto iracionální a zakrývá podstatu problému: že naše civilizace začala přechodem od ag­ rární ekonomiky k ekonomice průmyslové žít dalekosáhle na dluh. Je přitom méně podstatné, zda civilizační šok, který se dostaví, až začne být dluh splatný, postihne naše děti anebo teprve jejich děti. Dnes prožíváme ve světě i u nás doma další fázi ve vývoji komunikace o ekologii. Vlivem opaku ­ jících se a stále sugestivnějších varování došlo k jakési inflaci a ke znecitlivění veřejnosti. Lidé si zvykli, že žijí ve stínu katastrofy a zároveň získali pocit, že s tím nemohou nic udělat. Je to podobné, jako když si zvykají na to, že jejich penze budou nejisté, že jejich děti budou mít nižší životní úro­ veň, než jaké dosáhli oni sami, že budou stále častěji nezaměstnaní a že budou žít v trvalé nejistotě kvůli svému sociálnímu postavení. Krize ekologická a krize sociální postupují souběžně. Pojmy z oblasti ekologie se přitom para­ doxně využívají k posilování letargie, odevzdanosti, ba i cyničnosti lidí, když se mluví například o udržitelných financích či o udržitelném zadlužení apod. Odbourávání sociálních práv je vydáváno za něco, co postupuje s přírodní nutností a co povede k ozdravění „ovzduší“ ve společnosti. Lidem se zároveň sugeruje, že sociální rizika mají charakter stejné přírodní nutnosti jako rizika technolo­ gická a ekologická, že jsou tedy něčím naprosto přirozeným. Je to obrovský paradox: není to tak dávno, kdy ekologičtí aktivisté chtěli ukázat, že s ekologický­ mi problémy se dá něco dělat. Jejich hesla byla nepozorovaně vytunelována a posloužila politikům k manipulaci, když zdůrazňují naopak přirozenost, ba přírodní nutnost narůstání sociálních rizik a s nimi spojených nejistot. Výsledkem je, že lidé jsou stejně otupělí vůči problémům sociálním i ekologickým a volí různé formy úniku z reality, které jim média (zvláště některá) velice ochotně dvacet čtyři hodin denně poskytují. Ekologičtí aktivisté, kteří nastoupili počátkem devadesátých let, se postupně vyčerpali, opakují se a mnozí z nich si prožili syndrom vyhoření. Někteří přecházejí od tmavozelených ke světlezeleným, jiní dokonce až k lahvově zeleným, protože mají pocit zmaru a zbytečnosti úsilí. Nová vlna mladých aktivistů jaksi stále nenastupuje, takže nemá kdo střídat. Sny o aktivní a výrazně nazelenalé občan­ ské společnosti se rozplývají s každou další prohranou ekologickou kauzou. Jako autor, který mnohé z toho předvídal ještě v době všeobecného opojení, bych měl být navý­ sost spokojen. Vychutnávat naplno tuto satisfakci mi ovšem přece jen trochu kazí starost o osudy mých dětí a jejich dětí. Navíc mám neodbytný dojem, že tuto starost, a to je na tom všem nejhorší, sdílí stále méně lidí. Jako kdyby na naší společné cestě až k samému dnu blahobytu už nezbývalo na podobné úvahy dost času. Ve Frýdku–Místku 23.1.2005

—8—

PŘEDMLUVA NAKLADATELE

Jan Keller je předním českým sociologem. Jeho rozhled, nezávislost, osobní nasazení a kuráž mu umožnily v knize Až na dno blahobytu podat z ekologického a sociologického hlediska velmi výstiž­ nou analýzu průmyslové společnosti. Publikované informace a souvislosti jsou tak důležité, že by se s nimi měl s ohledem na přežití lidského rodu seznámit bezesporu každý. Kniha, kterou právě držíte v rukou, bude jistě přínosem k pochopení mechanismů systému, kte­ rý člověk sice vytvořil, ale přestal jej už ovládat. Autor v předmluvě k třetímu vydání výstižně charakterizuje situaci dnešní „zelené“ scény. Eko­ logové jsou vyčerpaní, unavení beznadějí boje proti mocným průmyslovým gigantům, krátkozrakým politikům a lidské lhostejnosti. Jakkoli jde o stav neradostný, obsahuje současně pozitivní impuls: poučení a poznání, že neexis­ tuje pohodlná cesta. Jako iluzorní se ukázala představa, že stačí mít v politické reprezentaci zástupce ekologických zájmů, a ostatní půjde samo. Jediná správná cesta je ta trnitá. Každá změna musí zákonitě začít dole, aby se potom promítla až nahoru, do správy státu. Opač­ ný model není funkční, jakkoli by to bylo žádoucí. Neznamená to ovšem, že by se mělo rezignovat na snahu o odpovídající politické zastoupení, pouze to, že jakákoli změna k lepšímu je možná pouze tehdy, když ji začne žít nejdříve každý sám. V tom spočívá velká síla a nová naděje. Nikdo Vám v takovém počinu nemůže bránit. Takoví lidé budou příkladem svému okolí, ostrůvkem pozitivní deviace. Motivací je úcta a odpovědnost vůči naší matce, Zemi.

—9—

ÚVOD: ZPLODINY BLAHOBYTU

Heslem dne je prosperita. Ekonomové a politici bez ohledu na stranickou příslušnost slibují vo­ ličům více štěstí, blahobytu i prosperity. Zaklínadlo prosperity k nám promlouvá z rádia, zubí se na nás z televize a mává na nás z plakátů, z nichž ještě včera civěly neméně stupidní reklamy na vyspělý socialismus. Nikdo se příliš neobtěžuje objasnit, co vlastně ona magická prosperita znamená, jaký je účet, který za ni bude třeba zaplatit, a jaké jsou vůbec šance lidí přežít důsledky slibovaného blahobytu. Údaje o odvrácené straně prosperity se již nevešly na rozjásané plakáty a nevešly se ani do vysílacích časů reklamami přetížených médií. Je to škoda, neboť jsou to údaje velmi výmluvné. V roce 1992 vymírá denně na planetě, která patří politikům a ekonomům, nejméně 140 rostlin­ ných a živočišných druhů, jež už v budoucím ráji prosperity zaručeně nenalezneme. Jejich většina se likviduje v důsledku masového ničení dříve nezměrných pralesů, jichž letos opět ubylo sedmnáct milionů hektarů. Plocha obětovaná pouštím se tak opět zvětšila o rozlohu celého Rakouska. V příštím roce tomu nebude jinak. Vloni přibylo na planetě zmenšované pouštěmi téměř sto milionů obyvatel. Devíti desetin z nich se prosperita určitě týkat nebude. Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře opět stoupla a zemský povrch se zase o něco více rozpálil. Ochranná ozono­ vá vrstva nad ním naopak dále slábne, navíc tempem dvojnásobně překračujícím rychlost předví­ danou vědci ještě koncem osmdesátých let (Brown 1992: 3). Stav světa se zhoršuje působením zplodin naší prosperity a situace dosáhla rozměrů, kdy již další zplodiny blahobytu ohrožují prosté přežití. V této situaci politici a ekonomové volají po urychlení ekonomického růstu, slibují ještě větší blahobyt a zaklínají se novými, nebývalými perspektivami. Toto šílenství se stalo běžnou normou politické kultury. Lidé, kteří vyzývají lidstvo k tomu, aby spá­ chalo ekologickou sebevraždu, jsou odměňováni čestnými doktoráty. Téměř nikdo se tomu nediví, všichni se již těší na to, jaké to bude. Prý „super“. Ti, kteří říkají nepříjemnou pravdu a varují, jsou označováni za podivíny, o které se v lepším pří ­ padě zajímají šprýmaři z humoristických časopisů, v případě horším tajná policie, která nežertuje. Není cílem této práce inventarizovat podrobně všechny pohromy, které teprve ve svém celku dávají smutný obraz dnešní ekologické situace. Takové přehledy samozřejmě existují a po čistě tech­ nické stránce lze k nim jen těžko něco nového dodat. Kromě údajů o skleníkovém efektu, o úbytku ozonové vrstvy, o mizení tropických pralesů, erozi úrodné půdy, mizení rostlinných a živočišných druhů, obsahují údaje o vymírání celých podvyživených národů, referují o nárůstu odpadu všeho druhu včetně odpadů jaderných, o průmyslovém šíření tisíců nových chemikálií, o záhadných gene­ tických vývojových programech. Nebudeme již posté popisovat, co se děje s přírodou. Spíše se pokusíme hledat odpověď na otázku, proč se to vlastně děje. Hlavně se soustředíme na skutečnost zdaleka nejpodivuhodnější: proč se s tím nic neděje? Jak je možné, že lidé, i když tuší, anebo dokonce vědí, že jim zcela bezpro­ středně hrozí velké nebezpečí, činí tak neuvěřitelně málo pro to, aby nebezpečí odvrátili. Co způsobilo, že místo toho probíhají v lehce euforickém transu dost možná poslední etapou svých dějin? Co je dokázalo zhypnotizovat natolik, že jednají vzhledem k hrozícímu nebezpečí zcela iracionálně a pokračují v tom, co měli již dávno zastavit? Jak je vůbec možné, že mechanismy pudu sebezáchovy, které v individuálních případech působí vcelku spolehlivě, v případě lidstva jako celku žalostně selhávají? Ilustrativní je v této souvislosti krátká, ale poučná historie freonů (CFC). Vynalezl je roku 1930 Thomas Midgley. Nejedovatost, nehořlavost a výjimečná stabilita je předurčovaly k využití při výro­ bě zboží masové spotřeby. Téměř čtyřicet let sloužily ke všeobecné spokojenosti všech uživatelů ledniček. Vyrábějí se dodnes, i když na rozdíl od třicátých let bezpečně víme, že „zřetelný nárůst četnosti rakoviny kůže, nárůst počtu těžkých očních onemocnění, zeslabení imunitního systému, — 11 —

značný pokles výnosu mnoha zemědělských plodin s vážnými důsledky pro výživu světové popula­ ce, stejně tak jako dramatické účinky na mořský plankton, to vše jsou vysoce pravděpodobné dů­ sledky úbytku ozonu, který lze pozorovat již dnes a který v našich zeměpisných šířkách činí v zim­ ním období deset až patnáct procent“ (Crutzen, Muller 1988: 233). Již koncem šedesátých let zaznamenal renomovaný vědec James Lovelock, autor hypotézy Gaia, pozvolné přibývání freonů v přírodě. Nekonstatoval tehdy ještě jejich škodlivost. Na tu upozornili zcela jednoznačně a otevřeně američtí badatelé Molina a Rowland. Učinili tak roku 1974, tedy před dvěma desetiletími. Tehdy se nestalo téměř nic. Proto dnes ničí ozonovou vrstvu nad námi sloučeniny vyrobené a uvolněné v době, kdy oba badatelé poprvé upozornili na jejich zcela výjimečnou nebezpečnost. Postup proti výrobě těchto plynů je právě tak pomalý, jako jejich vzestup do horních vrstev atmo­ sféry. Trval déle než patnáct let. Přestože badatelé placení firmou DuPont v polovině sedmdesátých let snášeli důkazy o naprosté neškodnosti freonů, halonů a příbuzných sloučenin, vlády Spojených států (roku 1978), Kanady (1979) a Švédska (1979) jejich užívání omezily alespoň částečně. Jiné ze­ mě jednaly mnohem rozvážněji. Zatímco Spojené státy zakázaly výrobu sprejů, odborníkům bri­ tského chemického koncernu ICI se podařilo přesvědčit vládu Velké Británie, že užití navrhovaných náhražek by bylo příliš nebezpečné. V zájmu většího bezpečí nás všech tedy výroba freonů pokra­ čovala a počátkem osmdesátých let mohly firmy DuPont a ICI opět omezit nákladné výzkumné programy vývoje alternativních látek. Ještě v červnu 1984 se na stránkách německého tisku táže fir ­ ma Aerosole: „Musela vůbec být ona hysterie kolem ozonu?“ Zástupce firmy ujišťuje, že vědci se od počátku mýlili v odsudcích freonů a slibuje, že firma bude pokračovat ve výrobě sprejů s freony, neboť právě ony, jak známo, naše životní prostředí ochrání nejlépe. O rok později, v květnu 1985, anglický polární vědec Joe Farman oznámil, že ozonová vrstva nad Antarktidou se již několik let rychle zmenšuje. Podal by zprávu dříve, ale chyběly mu přesnější přístroje. Když ji konečně předal redakci, ležela řadu měsíců v zásuvce jednoho vědeckého časopisu. Výrobci freonů ve Spojených státech okamžitě Farmanovu zprávu zpochybnili a úbytek ozonu nad Antarktidou prohlásili jen za přechodnou anomálii. Druhý největší výrobce freonů v USA, firma Allied Signál, rozšiřuje roku 1986 svoji produkci a přesvědčuje výrobce počítačů, aby čistili elektro­ niku novým výrobkem CFC113. Západoevropské země téhož roku produkují téměř půl milionu tun freonů. Přesně tři roky poté, co ve Vídni proběhla mezinárodní konference na ochranu ozonové vrstvy, tvrdí v dubnu 1988 firma DuPont, že „výsledky vědeckých výzkumů nehovoří pro dramatickou re­ dukci výroby freonů. Ve skutečnosti poslední pozorování ukazují, že nad USA dochází k ústupu slunečního ultrafialového záření“ (Douthwaite 1992: 181). Ve stejné době prodávají americké firmy Indii zařízení pro výrobu ledniček chlazených freony. To vše jen několik měsíců před tím, než vstoupí v platnost Montrealský protokol požadující snížit výrobu freonů do roku 2000 o padesát procent. Přestože jsou v Londýně roku 1990 opatření Montrealského protokolu dále zpřísněna (požadují zastavit do roku 2000 veškerou výrobu freonů), brzy se ukazuje, že i tento krok byl nedostatečný. V dubnu 1991 je konstatováno, že v průběhu osmdesátých let ubylo dvakrát více ozonu, než vědci předpokládali. Ani toto varování nedokázalo výrobu freonů zastavit. Firma DuPont trvá na postupném omezování výroby až do roku 2000, firma ICI dělá gesto a je ochotna uvažovat o zasta­ vení výroby vražedných látek již do roku 1997. Zimní sezona 1991/1992 přinesla drastický, i když tentokrát ještě přechodný, úbytek ozonové vrstvy nad Evropou. Začátkem roku 1992 prach ze sopky Pinatubo na Filipínách zvýšil působení freonů, takže přechodně ubyla značná část ozonové vrstvy dokonce i nad Severní Amerikou. Pod dojmem této tragédie přichází prezident Bush s iniciativou zrušit výrobu freonů ve Spojených stá­ tech do roku 1995. Již podle stavu z roku 1991 lze ovšem očekávat jen v USA v průběhu příštího půlstoletí vzrůst výskytu rakoviny kůže o 12 milionů případů. Úbytek planktonu, který byl potvrzen — 12 —

roku 1991 v jižních mořích, však naznačuje, že to nebude rakovina kůže, nač se bude především umírat. Pokud by skutečně USA jako největší výrobce freonů zastavily jejich výrobu do roku 1995, ne­ muselo to ještě mnoho znamenat. Již roku 1988 uzavřeli ministři životního prostředí (!) Evropského společenství dohodu (tzv. „burden sharing“), podle níž se omezování výroby freonů týká jednot­ livých zemí, a nemůže být tedy bráněno tomu, aby země s menší výrobou ji nerozšiřovaly. Tato do­ hoda umožňuje firmě DuPont otevřít nové provozy v Lucembursku, které až dosud produkovalo freonů směšně málo, pouhých 170 tun ročně. Firma DuPont k tomuto množství přidá velkoryse dalších tisíc tun ročně. Také v případě, že by výroba freonů byla zastavena okamžitě, úbytek ozonu a doprovodné sílení tvrdého ultrafialového záření bude pokračovat ještě desítky let. Ani tato vize nedokáže přimět poli­ tiky a výrobce k rázným krokům. Stručná historie výroby freonů zřetelně ukazuje dvojvrstevnatost postupující ekologické krize. Nejde v ní totiž pouze o to, že společnost ničí přírodu, že vyčerpává její zdroje a zamořuje prostře ­ dí, které až dosud sloužilo k životu. Druhá a snad ještě záludnější stránka celé věci spočívá v tom, že sama společnost zároveň vytváří mechanismy, které dokážou vcelku spolehlivě odvádět pozor­ nost právě od takového jejího počínání. Moderní společnost vytváří mechanismy, které dokážou hypnotizovat její členy do té míry, že slepou uličku vývoje vnímají jako cestu jedině správnou a vy ­ soce perspektivní. Skutečná hloubka dnešní ekologické krize tedy nespočívá pouze v tom, že společnost ničí příro­ du. Spočívá navíc v tom (a tato dimenze je pro naši šanci na přežití možná podstatnější), že příroda je ničena společností, která nedokáže evidentní důkazy o sebevražednosti svého počínání pochopit jako signály ke změně jednání. Moderní společnost je postavena na principech, které blokují projevy jejího pudu sebezáchovy. Takzvané vyspělé společnosti se liší od předchozích civilizací nejen tím, že mohou být stěží rozvráceny sousedy, tedy zvnějšku, jak se to zcela běžně stávalo kulturám v minu ­ losti. Vyspělé společnosti představují unikát také v tom, že nutně, nezmění-li radikálně způsob své­ ho fungování, budou rozvráceny v důsledku fungování právě těch principů, na nichž jsou založeny. Jedná se především o princip ekonomického růstu, který je úzce a mnohonásobně provázán s mechanismy tržní ekonomiky, dále o princip pasivní demokracie, který se vyvinul v souvislosti s fungováním politických stran, a konečně o princip konzumního stylu života, jenž úzce souvisí s charakterem společnosti středních vrstev. Tržní růst, pasivní demokracie a konzumní styl života vznikly v různých historických souvislostech, dnes se však prolínají a ve svém negativním působení na životní prostředí se navzájem umocňují. Jejich společným jmenovatelem je snaha dosáhnout, udržet a maximalizovat blahobyt. Blahobyt je hnacím prvkem ekonomiky trhu, vystupuje jako zá­ kladní legitimizační prvek pasivních demokracií a je synonymem konzumního stylu života. Volba, před kterou dnes stojíme, je osudová. Pokud se nezřekneme blahobytu, sami máme možná ještě šanci nějak dožít; budoucí generace ji již mít nebudou. Pokud se proti blahobytu po­ stavíme, může to zničit tržní systém v jeho dnešní podobě, zcela jistě to ale způsobí legitimační krizi pasivní demokracie a pochopitelně zruší možnost praktikovat v masovém měřítku konzumní styl života. Jsou lidé, kteří tvrdí (a někteří z nich si to snad dokonce i myslí), že lze zachránit obojí. Žádná fakta o akutním stavu přírody nedokážou zpochybnit jejich víru v to, že přírodu zachrání, budou-li používat recyklovaný toaletní papír. Připomene-li jim někdo tisíce druhů rostlin a živočichů, které člověk vyhubil, vyjmenují snad všechny, které ještě zbývají. Hovoří zasněně o rozumných úsporách energie, recyklaci a filtrech, které jednou umožní všechno napravit. Jejich snaha zachránit planetu alespoň částečně je dojemná, ale nebezpečná. „Z hlediska drastických změn, které musejí nastat, máme-li přežít, jsou mnohé aktivity dnešních environmentalistů triviálníma co je horší, stávají se překážkami našeho prohlédnutí. Jakkoli jsou snahy o větší důraz na veřejnou dopravu, recyklaci, méně škodlivé obaly, více veřejné zeleně, o filtry na komínech apod. samy o sobě hodnotné, zastírají nut­ — 13 —

nost osvobodit se od destruktivního produktivismu vcelku. Z čistě ekologického hlediska už nezbý­ vá žádný čas ani prostor pro čistější výrobu a recyklaci přebytečných věcí“ (Hoogendijk 1991: 89).

TRH, EKONOMICKÝ RŮST A PŘÍRODA. ILUZE RŮSTU

Heslo ekonomického růstu patří k základní ideové výbavě politiků stojících v čele neudržitelné společnosti. V jejich slibech plní ekonomický růst nejméně trojí funkci: 1. Je příslibem dalšího zvýšení životní úrovně všech členů dané společnosti. Argumentuje se tím, že jedině ekonomický růst dokáže vytvořit přebytek, z něhož budou moci být uspokojeny potřeby nejen vyšších a středních vrstev, ale časem i těch nejchudších. Protože trh věrně reprodu­ kuje existující sociální nerovnosti, je přetrvávající nerovná distribuce a nerovný konzum spolehlivou zárukou toho, že také do budoucna bude zapotřebí ekonomický růst, který jedině může situaci tržně méně úspěšných vylepšit. Takto lze strategii růstu ospravedlňovat až do naprostého vyčerpání všech zdrojů. 2. Ekonomický růst je líčen jako nezbytný předpoklad vylepšení situace všech chudých i v celosvětovém měřítku. Zpráva komise OSN vedené Gro Harlem Brundtlandovou nazvaná Naše společná budoucnost se vyslovuje pro další ekonomický růst jako pro jediné možné řešení bídy zemí třetího světa. Světový hospodářský růst by měl podle představ komise stoupnout pět až desetkrát, aby mohla být přijatelně zvýšena životní úroveň obyvatel chudých zemí. Zpráva neříká, při jaké úrovni růstu budou například obyvatelé Bangladéše spokojeni s dosaženou životní úrovní v porovnání se životní úrovní obyvatel Spojených států. 3. Ekonomický růst je většinou ekonomů vydáván za jedinou možnou cestu k řešení tí­ živých ekologických problémů. Jinými slovy: další ekonomický růst má pomoci vyléčit přírodu, jejíž přežití je ohroženo dosavadním ekonomickým růstem. Je třeba vyrábět více, mají-li se napravit škody způsobené výrobou. Ve všech třech případech by měl ekonomický růst dodat prostředky k upravení něčeho, co bylo z velké míry způsobeno právě minulým ekonomickým růstem, ať již byl provozován klasickým tržním způsobem, anebo socialistickou karikaturou tržního hospodářství. Všechny problémy, které se mohou ve společnosti vyskytnout, se naopak vysvětlují jako důsledky nedostatečného růstu. Proč vlastně ekonomové a politici právě na ekonomickém růstu tolik lpějí? Jejich důvody mají jen velmi málo společného s manifestovanými cíli ekonomického růstu.

RŮST, ANEBO KOLAPS

Tržní podnikání funguje na základě ušlechtilého hesla: „Peníze, nebo život.“ Tržní systém musí neustále expandovat, nemá-li se zhroutit. V podmínkách peněžního hospodářství expandovat zna­ mená „kontrolovat více peněz“. Bez dostatku financí nelze investovat, provádět inovace ve výrobě, rozšiřovat sortiment. Bez investování, inovací a rozšiřování sortimentu nelze obstát v konkurenci, neboť druzí investují, inovují a rozšiřují. Rychlejší růst znamená větší možnost změny, ta zase více tržních příležitostí (na úkor těch, kdo byli méně dynamičtí), a tedy více možností většího profitu. Větší profit znamená více finančních zdrojů pro další změnu atd. atd. Větší množství peněz jako základ celého systému lze pochopitelně získat pod vlastní kontrolu rovněž jinými způsoby, než ekonomickým růstem. Lze si je například půjčit. V tom případě je ovšem nutné platit úrok. Co by se stalo v případě, že ekonomika určité země neporoste? Firmy, kte­ ré si peníze půjčily, by nedisponovaly takovými přírůstky zisku, aby z nich mohly úroky platit. Ne­ — 14 —

mohly by však ani libovolně zvyšovat ceny toho, co vyrobí, neboť by byly z trhu rychle vytlačeny la­ cinější konkurencí. Poslední možností, která jim zbývá, je platit úroky ze svého existujícího zisku. Tím ho ovšem snižují a do budoucna nemohou více investovat. V tomto případě však dále snižují své šance na trhu oproti podnikům, které růst dokázaly. Imperativ ekonomiky růstu zní: jakmile nastane změna, nemá nikdo volbu mezi tím, zda změnu přijme, anebo nepřijme. Kdo by nepřijal, ztratí trhy a ekonomicky zahyne. Ani v případě, že by v rámci dané ekonomiky nerostly vůbec žádné podniky a konkurence by z této strany nehrozila, nebude situace o nic lepší. V celku se bude mnohem méně investovat, to po­ vede ke ztrátě pracovních příležitostí nejprve ve stavebnictví, u dodavatelů nových strojů, ale také u právníků, ve finančnictví a jinde. Nově nezaměstnaní budou pochopitelně méně utrácet, na to druhotně doplatí majitelé skladů, přepravci a mnozí další. Tržní systém tedy nemá volbu mezi růstem a stabilitou. Může volit pouze mezi neustálým růs­ tem a naprostým kolapsem. Podle Edwarda, bývalého předsedy britské vlády: „Alternativou expan­ ze není Anglie poklidných trhovních městeček, propojených pouze vláčky pokojně se šinoucími v moři zelených luk. Alternativou růstu jsou slumy, nebezpečí číhající na cestách, zastaralé továrny, ochromené školství a zakrnělí lidé“ (Douthwaite 1992: 20). Absence růstu neruinuje pouze ekonomiku, ale ohrožuje také státní moc. Pro politiky znamená růst národního hospodářství více příjmů z daní, tedy větší možnosti výdajů a s nimi i více vlivu uvnitř země i navenek. Pokles ekonomiky naopak pro vlády představuje nutnost vyšších výdajů na sociální zabezpečení těch, kdo na trhu neuspěli. Takoví lidé kupují méně, daně z obratu tedy dále klesají, vláda je nucena půjčovat si na nejnutnější výdaje, zadlužuje se a celá spirála deprese se umoc­ ňuje. Z hlediska ekonomů i politiků může být tedy alternativou ekonomického růstu pouze zadlužení, hospodářská deprese, nezaměstnanost, úpadek obchodu a zvýšené sociální napětí. Ekonomický růst se jeví v této konstelaci jako nutné zlo. Ve skutečnosti je však nezbytností právě jen v situaci, která je definována nadměrnou centralizací politických úkonů a rozhodnutí a nutností zabezpečovat lo­ ajalitu řadových členů těchto útvarů (tzv. občanů) neustále vzrůstajícím konzumem. Rozhodování v této situaci je tedy zdánlivě jednoznačné: je třeba učinit vše pro zajištění ekono­ mického růstu. Problém je však v tom, že ekonomický růst nedokáže naplnit žádný ze slibů, k nimž se ústy neoliberálních politiků a ekonomů zavazuje.

RŮST A CHUDOBA

Ekonomický růst bývá vydáván za jedinou možnou cestu k odstranění chudoby a za záruku dal­ šího vzestupu životní úrovně těch, jichž se chudoba netýká. Ve skutečnosti země, které zaznamená­ vají ekonomický růst, zaregistrují zpravidla zároveň nárůst počtu osob žijících pod hranicí bídy. Od roku 1973 klesá hodnota reálné mzdy ve Spojených státech i přes to, že hrubý národní produkt rostl v letech 1973–1988 v průměru o 2,65 procenta. Ve stejné době vzrostl počet chudých v této zemi z 23 milionů na více než 35 milionů. Pokud by za stejnou dobu nenastoupilo dalších 13 milionů žen, které dosud pracovat nemusely, byla by sociální bilance ekonomického růstu ještě horší. Země reálného socialismu zaznamenávaly stálé přírůstky hrubého národního produktu až do svého naprostého ekonomického zhroucení. Ekonomický růst měřený růstem hrubého národního produktu nemusí tedy příliš vypovídat o skutečných změnách v úrovni života obyvatel dané země. Ekonomové v ukazatelích zachycují pouze pohyb prodávaných a kupovaných věcí. Zcela ignorují nemonetarizované sektory (například práci v domácnosti, vzájemnou výpomoc apod.), stejně tak jako řadu dalších faktorů, které mohou být pro celkovou kvalitu života velmi podstatné, aniž by se daly přímo penězi vyjádřit (čistota pro­ — 15 —

středí, míra sebeúcty apod.). Výsledkem je, že například země, která by porazila všechny své stromy, prodala je jako řezivo a za získané peníze nakoupila elektricky jištěné drátěné zátarasy k zahrazení vzniklých pasek, by se jevila z hlediska výše hrubého národního produktu na hlavu jako bohatší a tedy prosperující. Příklad se může zdát poněkud přitažený za vlasy. Řada prosperujících ekonomik si však z hlediska ekologie nepočíná příliš odlišně. Stačí připomenout, že výdaje na čištění pobřeží Aljašky po ztroskotání tankeru Exxon Valdez se projevily ve statistice americké ekonomiky jako vzrůst hrubého národního produktu. Ekonomický růst nemá v „popisu práce“ snižování rozdílů životní úrovně mezi různě šťastnými skupinami obyvatel. Není to v podmínkách trhu ani technicky možné. Ideologie růstu funguje zcela jinak: „Slib marmelády na zítřek pro všechny, má odvrátit pozornost od nerovného rozdělení chleba dnes,“ konstatuje v úvodu své práce Douthwaite. Také pokud by teoreticky došlo k tomu, že ekono­ mický růst se promítne do příjmů (či sociálních dávek) každého obyvatele určité země, nepovede to ke srovnatelnému vzrůstu životní úrovně celé populace. Zvýšená schopnost všech utrácet, zvýší ceny zboží a statků, jejichž nabídka nemůže růst tak rychle jako poptávka. Do tohoto typu obecně nedostupného zboží bude možné zařadit právě tak chalupy v relativně nedotčeném přírodním pro­ středí, jako možnost získat povolení k lovu či rybolovu, či šance na členství v exkluzivních klubech. Čím větší bude v těchto případech poptávka, tím výrazněji budou klesat šance masy zájemců opatřit si tyto věci vymykající se vzorům standardního konzumu. Současně se ovšem zvýší hloubka propa­ du těch nejméně šťastných (důchodců, nezaměstnaných, handicapovaných), kteří, i když budou mít o něco peněz více než dříve, nebudou mít již šanci udržet svoji dosavadní pozici vzhledem ke střed ­ ním vrstvám. Jejich „zbohatnutí“ se tedy projeví jako další sociální sestup. Kromě sociálních příčin existují i ekologické příčiny, které způsobují, že ekonomický růst se zda­ leka nemusí odrazit právě zlepšením kvality života. Mnohé z konzumu, který je umožněn neustálým růstem hrubého národního produktu, je nutno řadit do kategorie konzumu vynuceného (viz další kapitola). Ilustrativní příklad uvádí rovněž Douthwaite. Jestliže vzroste počet letadel startujících z určitého letiště, lidé v okolí budou bránit svůj klid kupováním zdvojených oken. Prodaná okna jsou regis­ trována jako zvýšení objemu hrubého národního produktu. Přitom k nové formě konzumu došlo pouze proto, že lidé byli donuceni nakupovat to, co dříve měli zadarmo, tedy klid. Tato forma kon­ zumu ve skutečnosti nezvýšila blahobyt konzumentů, snaží se pouze uchovat minulý standard. Bu­ deme mít příležitost přesvědčit se, že nezanedbatelná část konzumní prosperity současných vyspě­ lých společností spočívá právě ve vynuceném kupování zdvojených oken.

EKONOMICKÝ RŮST A TŘETÍ SVĚT

Vyspělé země nastartovaly ekonomický růst v epoše kolonialismu a uskutečňovaly ho do značné míry na úkor zemí třetího světa. Dnes vystupují rozvojové země jako největší dlužníci zemí vyspě­ lých. Neoliberální myšlení má na bídu rozvojových zemí tentýž recept, jaký nabízí pro léčení sociál­ ních neduhů vlastní země: je třeba dále zbohatnout, aby jistý díl bohatství zbyl i na chudé. Ze zprávy k vývoji světa vypracované Světovou bankou pro rok 1991 vyplývá, že klíčem k další­ mu pokroku je další urychlení ekonomického růstu a další integrace světové ekonomiky. Tím, že se dále zvýší příjmy bohatých, bude se moci zvýšit i jejich poptávka po zboží, které mohou nabídnout země chudé; tím může postupně dojít k redukci jejich chudoby. Ve zprávě není ani zmínka o ros­ toucím soupeření bohatých a chudých ve sporu o postupně mizející přírodní zdroje. Světová banka tvrdí, že bohatí mají konzumovat ještě více, jen tak pomohou chudým.

— 16 —

Podobně komise Brundtlandové ve své zprávě navrhuje řešit problémy chudých zemí třípro­ centním ekonomickým růstem dosahovaným v měřítku celého světa. Pokud by se akce povedla, při­ neslo by to každému obyvateli chudé Etiopie během příštích deseti let zvýšení příjmu o 41 dolarů. Průměrný Američan by za stejnou dobu při tomto růstu inkasoval oproti dnešku navíc 7257 dolarů. Námitka je opět dvojí: sociální a ekologická. Ze sociálního hlediska je podobný návrh problema­ tický především proto, že ekonomický růst nedokáže automaticky redukovat chudobu. I když v prů­ běhu posledních čtyřiceti let byl ekonomický růst světa během každé dekády srovnatelný s ekono­ mickým růstem dosaženým lidstvem od počátku civilizace až do poloviny dvacátého století, zazna­ menaly uplynulé dekády zároveň dosud nebývalý nárůst počtu absolutně chudých. Výsledkem je, že dnes živoří na pokraji smrti hladem v rozvojových zemích tolik obyvatelstva, kolik ho v polovině minulého století obývalo celou planetu. Ekologická námitka je neméně závažná. Měl-li by být celosvětově povolen tříprocentní ekono­ mický růst, musela by se světová výroba v průběhu dvaceti pěti let zdvojnásobit (Dobson 1991). Ta­ kový nápor by zeměkoule neunesla. Přitom při zachování dosavadních trendů by rovněž tento celo­ světový ekonomický boom přinesl obyvateli Etiopie ročně pouze tři a půl dolaru navíc. Podle představ mezinárodních bank mají být problémy chudých zemí řešeny především integrací ekonomiky v celosvětovém měřítku v kombinaci s finančními půjčkami poskytovanými rozvojovým zemím. Integrace světové ekonomiky znamená, že nadnárodní tržní síly budou mít zaručenou vol­ nost působení, aniž by se musely obávat zásahů jednotlivých národních vlád. V praxi by to mohlo znamenat, že Sever získá volný přístup k primárním zdrojům Jihu a přitom si nadále podrží mono­ pol na disponování vyspělou technologií (například formou GATT). Označení „Sever“ přitom není nutno chápat striktně geograficky. Je to spíše krycí název pro silné skupiny transnacionálního kapi ­ tálu, které dokážou vytlačit na okraj ekonomického dění všechny slabší partnery bez ohledu na je ­ jich geografickou polohu. Mezinárodní pomoc chudým zemím formou půjček vede k poněkud paradoxním výsledkům. Nejde jen o to, že značná část půjček končí v rukách autoritativních vlád obdarovaných zemí. Z ekologického hlediska je podstatnější změna směru toku financí, ke které došlo ve druhé polovině osmdesátých let. Zatímco například v roce 1981 přitekly ze Severu na Jih formou půjček 43 miliar ­ dy dolarů, v roce 1989 již plynulo 50 až 60 miliard dolarů naopak z Jihu na Sever (Korten: 178). Se­ ver tyto částky zjevně velice nutně potřebuje, neboť výdaje vyspělých zemí na zbrojení ročně dosa­ hují dvojnásobku celkové zadluženosti chudých zemí. Logika ekonomů v přístupu k zemím třetího světa je na první pohled málo pochopitelná. Aby umožnili chudým zemím splácet jejich vysoké dluhy, půjčují jim ochotně další peníze. Zadlužení má být řešeno zvýšením dluhu. Přitom vůbec není jasné, proč by právě nová půjčka měla být využita produktivněji než ta minulá. Celá transakce získává logiku teprve ve svém vyústění: nakonec je nut­ no zaplatit surovinami. Protože zadlužených zemí je mnoho, vytváří se na trhu surovin konkurence a zákazník ze Severu si může vybrat zboží nabízené nejladněji. „Kdykoliv se chudé země či region snaží uspokojit potře­ by bohatších, místo aby se soustředily na své vlastní potřeby, jejich slabost, a závislost se nezmenšu­ je, ale naopak roste,“ (Douthwaite 1992: 322). Podobně Koden zdůrazňuje, že pro chudší země jedi­ né řešení spočívá koneckonců v tom, zbavit se nereálných snů o prosperitě zajištěné cizími půjč­ kami a cizími investicemi. Měly by se spolehnout na vlastní kapacity, samy pro sebe využívat své zdroje a pochopitelně rezignovat na velký ekonomický růst. Až na několik málo výjimek je totiž v silách zemí Jihu zabezpečit základní potřeby z vlastních zdrojů. Pokud by se soustředily právě na to, mohlo by dojít k radikálnímu snížení mezinárodních půjček i pomoci. Redukovala by se zároveň exportní závislost těchto zemí a změny by mohly být patrné také na trhu se zbraněmi. Není jisté, zda by takové řešení bylo přijatelné pro Sever, neboť by jej to nutilo dramaticky zredukovat závis­ lost na zdrojích Jihu. Musel by se pracně učit žít z vlastních prostředků, které ovšem již do značné míry dosavadním nadměrným konzumem vyčerpal. Nabízí se otázka, zda by bez dlouhodobě zadlu­ — 17 —

ženého Jihu mohl Sever i nadále spotřebovávat více než tři čtvrtiny produkce světové energie, pl­ ných 85 procent světové produkce dřeva a 72 procent světové produkce oceli. „Opatrné odhady hovoří o nejméně 50 bilionech dolarů, jimiž od poloviny padesátých let finančně slabý Jih podepřel blahobyt bohatého Severu, a to v důsledku poklesu cen surovin, vzrůstu úroků z půjček, obchodní­ ho protekcionismu, úniku kapitálu mocenských špiček, odlivu kvalifikované pracovní síly apod.“ (Payer 1992: 21). Ve světle podobných údajů si nelze nepoložit otázku, zda ekonomický růst Severu je skutečně nutný pro skoncování s bídou Jihu, či zda spíše bída Jihu není jedním z předpokladů pokračování ekonomického růstu a prosperity Severu.

EKONOMICKÝ RŮST A DEVASTACE PŘÍRODY

Stoupenci „ekonomického růstu za každou cenu“ zdůrazňují, že jedině růst může opatřit chybě­ jící finance na záchranu přírody. Nepřipouštějí, že příroda až dosud naopak opatřuje veškeré zdroje pro záchranu ekonomického růstu a že právě proto vypadá dnes tak, jak vypadá. Ekonomické teorie i ekonomické instituce vycházejí z premisy, podle níž je vzhledem k regene­ rativním schopnostem přírody celkový dopad lidských ekonomických aktivit na prostředí zanedba­ telný. Stejným způsobem přistupují ekonomové paradoxně také k neobnovitelným zdrojům, které se v dimenzích lidského času regenerovat nedokážou. Proto mohou například cenu fosilních zdrojů energie kalkulovat jako funkci nákladů na těžbu. Pokud bychom měli se zbylými zdroji hospodařit skutečně zodpovědně, pak by se kromě nákladů na těžbu musely do cen neobnovitelných zdrojů promítat také ztráty, které vyplynou příštím generacím z toho, že spotřebované zdroje zamořují pro­ středí. Jen díky tomu, že se tímto způsobem například ceny fosilního paliva zásadně nekalkulují, si mohou vyspělé země ještě nějakou dobu dovolit udržovat prosperitu. Navíc přitom zadarmo zne­ čišťují prostředí planety i těm, kdo sami spotřebovávají neobnovitelné zdroje jen minimálně. Zdá se tedy, že ekonomové mají ve zvyku chápat výraz „dary přírody“ vskutku doslovně. Jedině to jim umožňuje pokračovat v politice růstu. Teprve roku 1989 se objevil požadavek (David Pearce: Blueprint for a Green Economy), aby účty národního hospodaření zahrnovaly položky typu „úby­ tek zásob přírodních zdrojů“ či „znečištění prostředí“. Teprve jejich porovnání s položkou „blaho­ byt“ by umožnilo odhadnout reálné možnosti prosperity a bohatství národů. Trh však není podobné internalizaci ekologických nákladů příliš nakloněn. Nedokáže sám rozdě­ lit zdroje, které jsou ještě k dispozici, mezi dnešní a příští generace. Kdo zaplatí nejvíce, tomu jsou přiklepnuty. Smůla těch, kteří se ještě nenarodili, spočívá v tom, že nemohou zaplatit nejvíce. Pokud by část firem důsledně internalizovala do cen výrobků ekologické dopady výroby, bude riskovat, že ji vytlačí z trhu firmy, které tak neučiní. Je rozšířena představa, podle níž bude trh korigovat každý problém vzácných či ubývajících zdrojů prostě tím, že automaticky zvýší jejich ceny, a tím dá podnět k využívání alternativních zdro ­ jů, jejichž nedostatek však není v současné ekologické situaci hlavním limitujícím faktorem. Tím je omezená schopnost naší planety absorbovat zplodiny ekonomického růstu. Ten předpokládá stálý nárůst toku materiálu ekonomickým systémem a doprovodný růst zplodin. Jestliže míra znečištění již přesáhla absorpční schopnosti prostředí, málo záleží na tom, pochází-li z nedostatkových, anebo z (dosud) hojných zdrojů. Trh není schopen korigovat množství výroby v závislosti na schopnosti přírody pohlcovat znečištění výrobou emitované. Naprosto spolehlivě dokáže trh zajistit pouze jediné: uspokojí poptávku toho, kdo více zaplatí. Ekologické zdanění výrobků není za těchto podmínek neproblematickým všelékem na neduhy tržní hrabivosti, jak se domnívají naivnější z ekonomů. Takové zdanění může na jedné straně ještě rych­ leji vyřadit z konkurence menší výrobce, které dokáže přivést internalizace ekologických dopadů — 18 —

jejich výroby rychle na mizinu. Tím se jen uvolní prostor pro monopoly schopné prosadit diktát i přes vůli těch, kdo by je snad chtěli ekologicky zdaňovat. Na druhé straně trh nemá nic proti pro­ deji přírody, jejích zdrojů i posledních zbytků jakžtakž kvalitního prostředí nejbohatším zájemcům. Řešení, jež by mělo spočívat v tom, nechat zaplatit znečišťovatele, tak může vést ke stěží řešitelným problémům. Jediným skutečným řešením je přestat znečišťovat. Právě to je ovšem v podmínkách tržní konkurence zrovna tak obtížné jako v podmínkách direktivně devastované ekonomiky, i když důvody jsou poněkud odlišné. Trh nedokáže regulovat znečištění s ohledem na omezené absorpční schopnosti prostředí. Na­ opak, se zákonitou nutností přírodní znečištění produkuje a v dlouhodobější perspektivě umocňuje. Základním imperativem tržního chování, jehož respektování je pro každého podnikatele životně důležité, je posilování vlastní pozice v konkurenčním boji za pomoci neustálých výrobních inovací. Na dnešním stupni technického rozvoje se již může jednat zpravidla jen o inovace zprostředkované chemickým průmyslem. Nepřekvapuje, že jen od roku 1990 bylo na světový trh vyvrženo celkem šedesát milionů tun nejrůznějších chemikálií. Téhož roku se objevilo na trhu 816 zcela nových chemických sloučenin. Ti, kdo převezmou nové technologie nejrychleji, budou mít po určitou dobu nejvyšší profit. Ne­ zbývá dostatek času na testování všech případných důsledků dlouhodobějšího používání nových sloučenin. Tato skutečnost je hrozivá, uvážíme-li, že jen velmi málo je známo o možných dopadech na zdraví, které mohou být způsobeny různými kombinacemi více než pětašedesáti tisíc chemikálií, jež jsou dnes na trhu dostupné. Například pouze v případě deseti procent užívaných pesticidů bylo dosud provedeno komplexní testování snad všech rizik, která mohou znamenat pro lidské zdraví. Na druhé straně u téměř osmdesáti procent chemikálií běžně na trhu k dostání, podobné testování chybí a údaje o jejich toxicitě nejsou spolehlivě ověřeny (de la Court 1990: 69). Nebyl na to čas. A čas jsou peníze. Neví se přesně ani to, kolik toxických odpadů každoročně produkuje světový chemický průmysl. Na základě dostupných dat se odhaduje, že by to snad mohlo být něco mezi 325 až 375 miliony tun. Zároveň je však známé, že dostupná data mohou oficiálně přiznávat pouze menší část skutečného stavu.

VEDLEJŠÍ DŮSLEDKY EKONOMICKÉHO RŮSTU

Nejzávažnější ekologické problémy současnosti mají společného jmenovatele. Je jím ekonomický růst praktikovaný v prostředí s omezenými zdroji. Jako vcelku spolehlivý ukazatel ekonomického růstu může sloužit globální oteplování planety. Především z nafty, uhlí a zemního plynu, tedy z fosilních paliv, které slouží ekonomickému růstu jako pohonná hmota, se do atmosféry Země uvolňuje každoročně přibližně šest milionů tun oxidu uhličitého. Více nezjedná čtvrtina těchto emisí je produkována ve Spojených státech, na druhém místě následuje Kanada. Poté, co američtí analytici spočítali, kolik miliard dolarů národního příjmu by každoročně ubylo při zpomalení ekonomického růstu o jedno či dvě procenta, rozhodli američtí politici raději v oteplování klimatu zeměkoule pokračovat (Douthwaite 1992: 200). O redukci ozonové vrstvy se zasluhují především freony a další chemikálie vyvinuté, a dosud průmyslově vyráběné s cílem zvýšit hospodářskou prosperitu a dále povznést úroveň masového konzumu. Čtyři pětiny obyvatel planety se sice bez těchto látek obejdou; zvýšený průnik ultrafia lo­ vého záření je bohužel ohrožuje stejně jako nadměrné konzumenty. Vyspělé země podepsaly řadu dohod o radikálním snížení výroby látek poškozujících ozonovou vrstvu. Aby tento šlechetný čin nemohl ohrozit míru jejich ekonomického růstu, exportují freony a jejich výrobu do zemí, které do­ hody o ochraně ozonové vrstvy nepodepsaly (Douthwaite 1992: 184). — 19 —

Osudový úbytek tropických pralesů je mimo jiné důsledkem skutečnosti, že tempo ekonomické­ ho růstu předstihlo možnosti prosté regenerace obnovitelných zdrojů. Tempo úbytku pralesů se neustále zrychluje. Jestliže počátkem osmdesátých let mizelo z povrchu planety přibližně „pouze“ deset milionů hektarů tropických pralesů ročně, pak v roce 1990 to bylo již 17 milionů hektarů. Pralesy jsou mýceny ve velkém pro komerční účely a pro potřeby vysokého, leč krátkodobého zisku. Zájmy ekonomického růstu tak z různých stran připravují podmínky pro nastoupení velmi ne­ blahého vývoje. Úbytek značné masy rostlinstva snižuje možnosti redukce oxidu uhličitého v ovzduší, což vede ke zrychlování skleníkového efektu, jenž pak ohrožuje existenci dalších rostlin a zvyšuje mimo jiné riziko vzniku a šíření velkých plošných požárů vyschlé vegetace. Rostoucí ohro­ žení zbytku rostlinstva i planktonu ve světových oceánech, které lze očekávat v důsledku vzrůstu in­ tenzity ultrafialového záření, může přivodit jen další úbytek kyslíku a nárůst oxidu uhličitého, což dále zrychlí skleníkový efekt a spolu s novými požáry vyschlé planety usnadní další úbytek ozonové vrstvy. Ideologové ekonomického růstu schovávají před podobnými riziky hlavu do písku. Jde o poho­ dlný a laciný manévr, který je navíc velmi usnadněn tím, že tempo desertifikace se právě nyní dra ­ maticky zrychluje a každým rokem se proměňuje v poušť šest milionů hektarů půdy. Značný podíl na postupující erozi půdy a na šíření pouští má přechod k pěstování monokultur, který byl v ohro­ žených oblastech v minulosti praktikován kolonialisty, zatímco dnes je vynucován mimo jiné po­ třebami chudých zemí splácet dluhy za zdaleka ne nezištnou materiální pomoc zprostředkovanou mezinárodními bankami. Ekonomický růst spočívá na předpokladu, podle něhož jsou uměle vyrobené věci cennější než pouhá příroda. Jedině za tohoto předpokladu je myslitelné provozovat „ekologické účetnictví“, tedy snažit se přičítat k cenám výrobků navíc také hodnotu těch částí přírody, které byly výrobou deva­ stovány. Pokud bychom vyšli naopak z předpokladu, že hodnota všeho živého je nesouměřitelná s hodnotou výrobků lidských rukou, nemělo by ekologické účetnictví příliš smyslu. V současné do­ bě lidstvo totiž ničí denně kolem 140 rostlinných a živočišných druhů. Tento masakr růstu se ode­ hrává opět především jako součást ničení rovníkových pralesů. Právě v nich se vyskytují dvě třetiny známých druhů rostlin, 80 procent druhů hmyzu, 90 procent žijících primátů… Také tyto ztráty by bylo nutné započítat do nákladů, jež si provozování ekonomického růstu vyžaduje. Není toho málo, co nám na druhé straně ekonomický růst přináší. Jen země Evropského spole ­ čenství vyprodukují v rámci svého růstu ročně 2000 milionů tun domácích a průmyslových odpadů, které zamořují půdu, řeky i moře. Aby příliš nesnižovaly celkovou kvalitu života obyvatel, odkládají v rostoucí míře odpady na území národů, které ještě nevyspěly natolik, aby se dokázaly zbavit vlast­ ní špíny podobně elegantním způsobem. Vcelku je zřejmé, že ekonomický růst je možný pouze za předpokladu, že trvale zůstanou zcela či alespoň částečně nezaplaceny ty výdaje, které zatím hradí ze svého příroda. V tomto ohledu žijí naprosto všechny průmyslové společnosti na úkor budoucích generací. Ekologicky nejnáročnější, a přírodě nejméně splacenou, součást ekonomického růstu představu­ je transport věcí a doprava osob. Tento sektor ekonomiky je ekologicky nejnáročnější a zároveň patří k činnostem nejvíce znečišťujícím. Intenzivní transport je předpokladem i důsledkem rostoucí ekonomické a politické centralizace. Právě do ceny tohoto transportu je zapotřebí zakalkulovat naše dluhy vůči přírodě. Je sem třeba zahrnout nejen náklady na kompenzaci znečištění, které doprava způsobuje, ale též úbytek zdrojů energie, který tento energeticky nejnáročnější sektor reprezentuje. Pokud by se znečištění i cena promrhané energie skutečně promítly do nákladů na transport a dopravu, centralizovaná ekonomika a politika by se v důsledku toho musela vrátit k měřítkům a potřebám nepolitiků. Pokud k takové radikální decentralizaci nedojde, pokud zůstanou zachovány dnešní centralizované systémy, budou tyto útvary nuceny i nadále ignorovat své dluhy vůči přírodě, které narůstají v podobě nákladů na jejich vlastní provoz. Ve svých důsledcích se ovšem bude toto

— 20 —

ignorování až do definitivního zhroucení centralizovaných systémů prudce prodražovat spolu s tím, jak poroste jejich energetická náročnost a jak budou klesat absorpční schopnosti přírody. Centralizovaná společnost prostě není schopna platit skutečné náklady na centralizaci. Pokud by je i chtěla začít platit, ekonomicky by se zhroutila. Pokud je nadále platit nebude, zhroutí se příroda. Potřeby, konzum a příroda Když roku 1972 na stockholmské konferenci o životním prostředí indická ministerská předsed­ kyně Indíra Gándhíová prohlásila bídu existující v zemích třetího světa za největší světové ekolo­ gické znečištění, mohli si praví viníci blížící se ekologické katastrofy alespoň na chvíli oddechnout, neboť pozornost byla zatím odvrácena jiným směrem. Teprve o dvacet let později, na ekologickém summitu v Rio de Janeiru uvedl mala jsijský minis­ terský předseda věci opět na správnou míru. Upozornil, že i kdyby 90 procent méně zámožných obyvatel planety vymřelo hladem, skutečné znečištění klesne pouze o deset procent.

POTŘEBY PŘIROZENÉ A POTŘEBY VYNUCENÉ

Na první a velice povrchní pohled by se mohlo zdát, že dnešní výroba a dnešní konzum jsou nutné, protože se vyrábí a konzumuje to, co lidé potřebují. Pokud by tomu tak skutečně bylo, byla by ekologická katastrofa bohužel neodvratná. Naštěstí tomu tak není. Že je tomu jinak nás napadne jakmile se zamyslíme nad tím, proč průměrný Američan spotřebu­ je l,7krát více energie než Němec a dokonce dvou a půl násobek spotřeby průměrného Japonce. Po­ třebuje skutečně denně, měsíčně i ročně nechávat za sebou tak objemné haldy degradovaného od­ padu? Spíše se zdá, že lidé potřebují právě tolik, nač zrovna mají. Právě podle tohoto kritéria dělí Alan Durning dnešních zhruba pět miliard obyvatel zeměkoule do tří kategorií: a) Nadměrní konzumenti. Tato miliarda lidí potřebuje jezdit co nejvíce a co nejrychleji autem, často potřebuje používat letadlo, někteří nutně potřebují letadla soukromá stejně tak jako soukromé jachty či ponorky. Všich­ ni potřebují jíst hodně masa. Této skupině vévodí bezkonkurenčně obyvatelé Spojených států a Ka­ nady, kteří každý den zkonzumují výrobky získané z množství surovin odpovídajícího jejich vlastní váze. Tito lidé zřejmě potřebují, aby na každého z nich připadlo osmkrát až devětkrát tolik škod­ livých emisí, než kolik připadá na průměrného obyvatele naší planety. V roce 1988 nezbytně potře­ bovali, aby na každých tisíc obyvatel připadlo 572 (USA) nebo alespoň 446 (SRN) osobních auto­ mobilů. Letos jich už potřebují přirozeně více. b) Za každým z těchto nadměrných konzumentů se pěšky plahočí jedna osoba z přibližně miliar­ dy marginálních. Tito lidé mají stále bezmasou dietu, jejíž součástí je i více či méně kontaminovaná voda. Nepro ­ dukují téměř odpady, neboť nemají z čeho. Jejich hlavní potřeba se redukuje na přání nezařadit se mezi oněch šedesát milionů nešťastníků, které každým rokem demografové odepisují z důvodů trvalé podvýživy. Jinak jsou si ovšem ve všem naprosto rovni se spoluobčany z kategorie a). Popírat to, by znamenalo zpochybňovat hodnoty pokroku a humanity, o kterých dokáží velice vzletně hovo­ řit nadměrní konzumenti. c) Zbylé tři miliardy žijí víceméně obstojně. Jezdí převážně veřejnou dopravou anebo na kole, konzumují pravidelně jídlo z obilovin, zeleniny a trochu masa, pijí vodu, která jim není dodávána v lahvích ani v plechovkách, a většinu odpadů dokážou sami recyklovat. Stojí dnes v centru zájmu velkých firem, které se je svojí reklamou snaží přesvědčit, aby ve jménu ekonomického pokroku přejali životní styl nadměrných konzumentů (Kor­ ten: 180).

— 21 —

Je tedy zřejmé, že lidé, i když jsou si přirozeně naprosto rovni, mají až nepřirozeně různé potře­ by. Je to způsobeno tím, že konzum je jen zdánlivě individuální záležitostí. Jeho charakter je určen charakterem společnosti, v níž konzument svých statků a služeb užívá. Velká část dnes již nutného konzumu v zemích, které jsme si zvykli považovat za vyspělé, je vynucena důsledky úrovně konzu­ mu, která v zemi existuje. Lidé ve vyspělých zemích byli ve značné míře zbaveni možnosti uspoko­ jovat základní potřeby způsobem, jenž jim v minulosti umožňovala příroda. Zničení přírody v dů­ sledku ekonomického růstu vedlo k tomu, že obyvatelé vyspělých zemí mohou stále menší část a přirozených potřeb uspokojovat jiným než nepřirozeným a umělým způsobem. V těchto zemích vzniká řada potřeb pouze v důsledku ekonomického růstu, které jsou lidem vnucené ekonomickým růstem. Lze je rozdělit do několika druhů (Hoogendijk 1991: 56): a) Potřeby kompenzující minulé ztráty. Patří sem například umělé bazény a plovárny vznikající v důsledku toho, že v řekách se už kou­ pat nedá, stejně tak jako hřiště, vně kterých je pohyb vinou automobilů již příliš nebezpečný. Dále rekreační zařízení budovaná pro ty, kdo jsou po zbytek roku nuceni žít ve městech. Patrně sem bu­ dou brzy patřit také zařízení dávkující nezávadnou vodu a nezávadný vzduch. b) Potřeby vyvolané nutností nápravy napáchaných škod. Druhou stranou blahobytu se stala rostoucí potřeba čisticích zařízení, úpraven vody, lapačů ply­ nů, potřeba rekultivace, ob novy zničených lesů apod. Jedná se o oblast ekoindustrie, jejíž velké per ­ spektivy jsou nejpádnějším důkazem krachu jedné civilizace. Brzy se zde mohou objevit nové po­ ložky napravující například různá nedopatření dnešních genetických experimentátorů. c) Potřeby vytvořené minulým rozvojem. Jedná se např. o potřeby vytváření nových pracovních příležitostí pro ty, kdo ztratili uplatnění v důsledku zavádění automatizace. Společnost, která tuto potřebu nepociťuje, riskuje, že brzy bude potřebovat silnější policii a snad i větší armádu. Patří sem též stále rostoucí potřeby transportu v dů­ sledku separace funkcí, které byly dříve vykonávány na tomtéž místě. Všechny uvedené potřeby ve skutečnosti úroveň života příliš nezvyšují. Musejí se však soustavně a s velkými výdaji naplňovat, nemá-li úroveň života v zemích s narušenou přírodou dramaticky poklesnout. Tyto potřeby se stávají právě tak nezbytnými jako berle pro člověka, který se sám zchromil. Lidé zkrátka potřebují řadu nových věcí jednoduše proto, že již přestaly existovat podmínky, ve kterých mohli potřeby uspokojovat jednodušším způsobem. Často se argumentuje tím, že ekonomický růst ve svých důsledcích údajně zvyšuje počet mož­ ností, mezi nimiž se mohou lidé rozhodovat. Zapomíná se ale přitom, že tento růst jim zároveň ně­ které volby definitivně znemožňuje. Může jít o naprosté banality, například o možnost jít se v létě bez vážného ohrožení zdraví opalovat k čisté vodě. Řada nových nutností se stává lidskými potřebami teprve druhotně. V prvé řadě jsou to totiž potřeby systému. Obrovská mašinérie ekonomického růstu spotřebuje většinu energie a surovin, které jí procházejí, pouze k tomu, aby se udržela v chodu. Celý systém je přitom stále méně účinný, musí užívat stále více zdrojů (a produkovat odpovídající znečištění), aby realizoval stále spornější vý­ stupy. Zatímco celková produkce Spojených států v letech 19461970 stoupla o 120 procent, míra znečištění prostředí se za stejnou dobu zvýšila o 700 procent. Státy reálného socialismu velice brzy dohnaly a předehnaly Západ v umění, jak z maxima vstupů vytěžit minimum potřebných výstupů a rozdíl rozprášit do ovzduší a vypustit do řek. V principu se však oba systémy, alespoň z hlediska nepřirozeného zatěžování přírody, odlišovaly spíše jen v kvantitě.

— 22 —

POTŘEBY TRHU

Mnohé z potřeb, které lidé bez ohledu na aktuální stupeň devastace přírody považují za vlastní potřeby, jsou ve skutečnosti potřebami trhu, respektive potřebami jednotlivých firem na trhu soupe­ řících. Aby mohli producenti s úspěchem prodávat své zboží, musí je někdo spotřebovat. Pokud tomu tak není, existují dvě možnosti. Buďto producent zkrachuje, anebo se mu podaří přesvědčit dostatečný počet zákazníků o tom, že jeho výrobky ve skutečnosti neodkladně potřebují. Proto bý­ vá na trhu nejúspěšnější výrobní aktivita, která uspokojuje potřeby, jež sama budí. Činit lidi uměle neuspokojenými je úlohou reklamy. Reklamní slogany jim sugerují, že zvýšení odbytu nejnovějšího pracího prostředku není ani tak v zájmu firmy, která prací prášky vyrábí, jako spíše v nejvlastnějším zájmu řadových hospodyněk, pro které již prací šlágr minulé sezony není přece jen dost dobrý. Je zvláštní, kolik teoretického úsilí ekonomů a kolik exaktnosti ekonomických matematiků spolu se sofistikovaností jejich počítačových programů je zapotřebí k tomu, aby se výstupem celého snažení nakonec stala stupidní reklama. Jen ve Velké Británii vzrostly výdaje na reklamu v letech 1950–1986 více než pětinásobně (ve srovnatelných výdajích) a zadlužení konzumentů, poslušně re­ spektujících pokyny reklam, dosáhlo v roce 1988 již 17 procent jejich celkových příjmů. Před te­ levizorem, tedy masmédiem, které zásobuje populaci reklamami nejvydatněji, prosedí průměrný Brit denně tři a tři čtvrtě hodiny, zatímco v roce 1955, kdy ekonomický růst nebyl ještě tak pokročilý, vě­ noval průměrný Brit televizi pouze asi dvě hodiny denně. Německé televizní stanice vysílají denně celkem 456 minut reklamy. Podniky, propagující na ob­ razovkách německých konzumentů výrobky nebo služby, vynaložily za rok 1991 na reklamu pět mi­ liard marek. Reklamy na cukrovinky, bonbony a dorty se v rychlém sledu střídají s reklamami na zubní pasty chránící chrup před zhoubným vlivem nadměrné konzumace cukru. Cíle reklamy jsou náročné. Musejí přesvědčit nadměrné konzumenty, kterým v podstatě nic ne­ chybí, že každým dnem přicházejí o spoustu zcela nezbytných věcí, bez nichž se již déle opravdu nemohou obejít. Přitom průměrný obyvatel kterékoli vyspělé země dnes jí, pije a obléká se přibližně stejně jako počátkem padesátých let. Inovace vynucené konkurencí však výrazně změnily technolo­ gii výroby statků i poskytování služeb. Strava se vyrábí pomocí pesticidů, šaty obsahují více umělých vláken a perou se v syntetických pracích prostředcích, pivo a kola se dodávají v plechovkách, automobily jsou těžší a výkonnější. Úkolem reklamy je přesvědčit konzumenta, že právě tyto změny bytostně potřeboval. Protože čistě rozumově jsou uvedené konzumní proměny stěží obhajitelné, apeluje se především na smysly. Nový výrobek je pokaždé jemnější, hebčí, voňavější a zářivější, než byl ten minulý. Pochopitelně také lépe chutná. Smyslové vjemy související s nižšími úrovněmi nervové soustavy mají vyvážit nepříjemnou skutečnost, že nový výrobek je současně zpravidla o něco dražší. Výsledkem je, že dnes průměrný Američan konzumuje zhruba tolik jídla, jako dvacet Číňanů. Pokud by tato skutečnost měla svědčit o tom, že lidské potřeby jsou bez hranic a čekají jen na své naplnění konzumem, stěží bychom vysvětlili, proč je tedy zapotřebí tolika reklam a proč výdaje na ně musejí tak příkře stoupat. Vysoký konzum Američanů způsobuje konkurence, která nutí výrobce obměňovat jejich produkty co nejrychleji. Protože provozní kapitál musí růst, zákazníci musejí ku­ povat. Jinými slovy: nutnost peněz si vynucuje výrobu, nutnost výroby prodej a nutnost prodeje na­ kupování. Protože základní potřeby skutečně nejsou neomezené, je součástí výroby v podmínkách trhu plánované zastarávání výrobků. Výsledkem je, že ve vyspělých zemích není celková produkce závislá na počtu obyvatel, ale na potřebách institucí, které organizují produkci a konzum. Konkurence, která je nepochybně motorem výroby, se zároveň stává kontraproduktivní. Vynu­ cuje si rychlou destrukci výrobků i strojů a vytváří stále nové potřeby na straně populace. Trh se v této záležitosti ostatně nemusí příliš vnucovat. Sociální charakter obyvatelstva vyspělých zemí tvo­ ří přímo ideální terén pro tvorbu stále nových potřeb. — 23 —

KONZUM JAKO AZYL

V jedné z posledních prací vyjádřil Erich Fromm rozhořčení a zklamání nad tím, že typický člo­ věk moderní společnosti se stará především o to „mít“ a mnohem méně touží autenticky „být“. Fromm kritizuje konzumní mentalitu, podle níž lidé sami sebe posuzují v prvé řadě v závislosti na tom, jakými spotřebními statky se dokázali obklopit. Fromm konstatuje, že konzumování je snad nejdůležitější formou vlastnění v průmyslových společnostech. Jejich mentalita nutí lidi, aby konzu­ movali stále více, protože to, co již jednou spotřebovali, je přestává uspokojovat. Pomíjivé užívání konzumních statků a jejich brzká výměna za statky nové, vytváří bezvýchodný koloběh spotřebního nakupování. Je jen logické, že sebevyšší výroba a sebetrvalejší ekonomický růst nemohou v těchto podmínkách definitivně uspokojit nikoho. Vzniká typ „homo consumens“, který vyžaduje stálý růst produkce, protože bytostně lpí na stálém růstu osobní spotřeby, v jejíchž kategoriích definuje sám sebe i druhé lidi. S Frommovým popisem situace nelze nesouhlasit. Zároveň je však nutné upozor­ nit, že by bylo velmi podivné, pokud by se běžný člověk v podmínkách moderní společnosti choval jiným způsobem. V nejvyspělejších zemích dnes již zpravidla více než čtyři pětiny obyvatelstva v produktivním věku tvoří zaměstnanci státních či soukromých firem. Je to situace naprosto odlišná od všeho, co zde bylo v minulosti. Moderní společnost vznikla právě tím, že lidé byli vytrženi z přirozených ko­ munitních vztahů a jejich život ztratil bezprostřední kontakt s rytmem přírody. Není zapotřebí mi­ nulost nikterak idealizovat. Přítomnost však dokázala nabídnout pro velkou část lidí pouze příliš velké a sociálně nepřehledné organizace podřizující celý život produktivního člověka umělému ryt­ mu, který sleduje cíle, jež zaměstnanci sami neformulují ani nekorigují. Prostředí organizací se vyznačuje vysokou mírou odosobněnosti, jejich chod je podřízen neo­ sobní logice předpisů a norem, které z jednotlivců všech úrovní hierarchie činí pouze lehce zaměni­ telné vykonavatele vysoce formalizovaných pokynů. Jednotlivec, dokonce ani ten, který zastává v organizaci vyšší funkce, nekontroluje chod mašinérie. Ten se odvíjí mimo jeho vůli a bez ohledu na jeho soukromá přání. Neopakovatelnost osudů a pocitů jednotlivců je pro organizaci zcela ire­ levantní, efektivita fungování celku je založena právě na naprosté osobní indiferentnosti. Pocity hlu­ bokého odcizení, které prožívají jednotlivé částečky organizovaného soukolí, jsou v této situaci spí­ še pravidlem než výjimkou. Naproti tomu osobní soukromý konzum umožňuje lidem žít ve světě, který ve všem velice peč­ livě respektuje právě jejich lidské rozměry. Konzumní zboží všeho druhu vytváří útulnou skuteč­ nost, která je přesně šita na rozměry zákazníka. Zatímco svět velkých organizací odrazuje nepře­ hledností a s ní spojenou cizotou, svět konzumu naopak v každém ohledu respektuje právě ta měří­ tka, která rovněž konzument pokládá za přirozená. Může proto sloužit jako ten nejpřirozenější útu­ lek ve světě, který naopak nemůže zúčastněným nenahánět hrůzu předimenzovaností. Fromm má nesporně pravdu, když popisuje počínání nenasytných konzumentů obklopujících se stále novými a novými věcmi. Má pravdu, když na příkladu vlastníka nového vozu popisuje pocit triumfu, jenž zažívá ten, komu se poštěstilo nový předmět ovládnout. Počíná si však nerealisticky, když přesvědčuje čtenáře, aby se povznesli nad marnivé usilování o to mít, a dali přednost mnohem hlubšímu postoji být. Lidé nepreferují první z postojů proto, že by byli pouze špatní, hamižní a ma ­ licherní. Mají k takovému postoji velice dobré důvody, i když si je nemusejí vůbec uvědomovat. Svět, ve kterém je jim dáno žít, je prostě nutí získávat pod kontrolu konzumní statky, chtějí-li kont­ rolovat alespoň něco. Ekonomika i politika moderní společnosti fungují způsobem, který jim doká­ že poskytnout nanejvýš jen těkavou iluzi jakékoliv jiné kontroly. Rituály konzumního chování jsou rituály bezbranných a zranitelných lidí, kteří se snaží vybudo­ vat z cetek přinesených ze supermarketů alespoň jakousi ochranu před světem velkých organizací a velké politiky, hledícím s obludným a urážlivým nezájmem kamsi skrze a mimo ně. Filozofové — 24 —

mohou moralizovat, jak dlouho chtějí. Pokud bude mít svět lidí centralizovanou a megalomanskou podobu nerespektující přirozené lidské rozměry, nemůže nikdo očekávat, že lidé svoji obrannou reakci změní. Nechtějí nic jiného, než vymanit se alespoň částečně zpod všudypřítomné kontroly ekonomických a politických mechanismů, a nenalézají přitom jiný prostor než ten, který jim umož­ ňuje jejich miniaturní svět konzumu se svými tak lidskými rozměry. Je to pochopitelně do značné míry útočiště iluzorní, neboť konzumní chování ještě více posiluje moc tržních mechanismů i mechanismů, jimiž disponuje centralizovaná politická moc. Z hlediska běžného konzumenta však širší souvislosti nejsou příliš relevantní a sledování vzdálenějších důsled­ ků vlastního jednání nebylo nikdy silnou stránkou lidského rozumu. Moderní svět velkých organizací je do značné míry anonymní. V centralizované politice je zamě­ nitelný každý, protože systém je tvořen soustavou funkcí obsazovanou v principu bez ohledu na ne­ opakovatelné osobní kvality dočasných držitelů. Tím důležitější je, aby v azylu soukromí mohl každý co nejplněji vyjádřit právě svoji zvláštnost. Konzumní zboží vyráběné sériově jednotlivcům příliš neusnadňuje jejich touhu vyjádřit svoji zvláštnost, neopakovatelnost a nezaměnitelnost. Ti, kdo si nemohou dovolit exkluzivní zboží vyrobené podle individuálního přání, mají v podstatě jedinou možnost: snažit se mít stále co nejvíce věcí nových, takových, které druzí zatím ještě nemají. Jestliže jsou tržní výrobci nuceni vyrábět stále nové věci, nemají-li být vytlačeni z trhu, konzumenti jsou nu­ ceni stále nové věci kupovat, nemají-li ohrozit svůj sociální status a mají-li si v moři masovosti uchovat alespoň zdání originálnosti a jedinečnosti pomocí něčeho, co tu ještě zaručeně nebylo. Potřebu domáckého bezpečí i potřebu zakotvení vlastní individuality naplňují četné rituály kon­ zumu. David Riesman v jedné ze studií popisuje životní dráhu průměrného Američana, při které jsou rituály přechodu, obvyklé v tzv. primitivních společnostech, vyznačeny přechodem ke spotřebě nového konzumního zboží. Od elektrického holicího strojku pro dospívajícího jinocha, přes první motocykl či automobil a později pračku a mrazničku pro nový manželský pár, vyjadřují koupené věci to, co bylo v nevyvinutých společnostech vyjadřováno kolektivními obřady celé komunity. Po­ dobně by bylo možné vzpomenout konzumní doprovod rituálů úcty či ještě lépe rituálů oslavných, v nichž dominantní úlohu hrají nově koupené věci. Rituální chování tvoří pochopitelně antropologickou konstantu lidského rodu. Trh však umož­ ňuje, aby jeho původně sociální charakter (účast všech členů komunity) byl nahrazován rituálním opatřováním věcí. Člověk se tak vrací do primitivnějších fází fylogeneze tím nejmodernějším způso­ bem a jak poznamenává Hoogendijk: „Podle chování lidí v obchodních palácích je zřejmé, že v já­ dru stále zůstávají lovci a sběrači.“ Je zbytečné chtít po lidech, aby konzumních rituálů zanechali. Ve společnosti, která je odrazuje neprůhledností, se nenechají připravit o útulné ostrůvky konzumního štěstí, kde vše má každou chvíli zcela novou vůni, nenapodobitelnou chuť a je tak hebké na dotek. To v kanceláři většina z nich nemá. Konzumní rituál je jednou z mála aktivit, která nevyčerpává a neunavuje. Jako každý rituál navíc uklidňuje, neboť je signálem, že vše je na svém místě a vše se děje přesně tak, jak se dít má. Návody k použití spotřebních předmětů jsou ve vyspělých zemích zásadně i na zboží, s nímž si hravě ví rady malé dítě. Neustálé rady zákazníkům, že zástrčka se má dát do zásuvky a hrnec postavit při vaření na plotnu, mají v sobě cosi magického. U každého rituálu je svrchovaně důležité provádět zcela pře­ sně i ten nejdrobnější úkon, a jak je vidět, výrobci nechtějí ponechat zcela nic náhodě.

AUTOMOBIL JAKO DROGA

Osobní automobil se stal čítankovým příkladem sobectví člověka vedeného snahou privatizovat zisky ze svého počínání a zároveň na celou společnost rozložit příslušné náklady. Přesto však bývají — 25 —

k automobilistům sociologové snad až příliš krutí, když líčí jejich touhu po automobilu jako výraz snahy zvýšit a upevnit svůj sociální status prostřednictvím určité formy ostentativního konzumu. Co však mají řidiči dělat, když se narodili do společnosti, která jim neumožňuje prezentovat svůj status méně páchnoucím způsobem? Občané vyspělých zemí nepoužívají automobily zdaleka jen jako prostředky rychlého a pohod­ lného přemísťování. To je ostatně patrné i z toho, že řidičů ve všech zemích neustále přibývá, i když například v Británii koncem osmdesátých let je již v mnoha městech průměrná rychlost automobilů srovnatelná s rychlostí městských drožek 18. století a v pařížském provozu dosahují automobily průměrné rychlosti 7 km/h, tedy v průměru o dva kilometry méně než drožky v době Balzaca. Jed­ nou z příčin tak vysoké oblíbenosti tak pomalého dopravního prostředku je nepochybně skuteč­ nost, že automobil plní funkci statusového symbolu. W. Sachs, který analyzuje motorismus v historickém pohledu (viz Brüggemeier 1987), konstatuje, že drožka s kočím, dřívější znaky privilegovaného postavení, ztratily definitivně na atraktivnosti poté, co je předhonil vlak. Automobil však o něco později triumfoval tím, že dokázal nabídnout sílu stroje a přitom obnovit dřívější volnost pohybu neomezovanou jízdními řády ani nepohodlnými spolucestujícími. Automobil převzal funkci kočáru jako nositele vyššího statusu v několika ohle­ dech: chrání cestující od prachu cest a námahy fyzického pohybu, dává jim pocit převahy nad těmi, kdo cestují kolektivně, spolu s pocitem důležitosti toho, kdo je nesen cizí silou, a konečně, nabízí podívanou pro všechny pěší stejně jako kdysi kočár. Automobil funguje zpočátku jako luxusní dopravní prostředek. Na počátku století připomínají majestátní limuzíny i svým řešením staré ekvipáže aristokratů. V automobilu nalezli nejprve pres­ tižní symbol podnikatelé, lékaři a vysocí úředníci, kteří se mohli vozit jako knížata, i když jim chybě­ la urozenost, s pomocí auta se dotyčné osoby stávaly nejen pány času a prostoru, ale také pány spo ­ lečnosti. Tato forma aristokratického automobilismu trvá prakticky až do druhé světové války: ještě počátkem třicátých let bylo v Německu motorizováno pouze jedno procento obyvatelstva. V době mezi dvěma světovými válkami je rozvoj automobilového průmyslu spojován s otázkou národní velikosti. Automobil však od počátku plní také latentní funkci: pomáhá disciplinovat obča­ ny. Zatímco v minulosti cesty jako součást veřejného prostoru patřily v principu všem, s příjezdem automobilu se stává ze silnice výcvikový prostor vhodný pro trénování sebekontroly občanů. Od nynějška se každý musí chovat podle velice přesných a nekompromisních pravidel a musí tak činit dokonce ve vlastním životním zájmu. Nad dodržováním těchto pravidel bdí zvlášť pověření státní úředníci. Pouze v armádě a snad ve vězení panuje disciplína srovnatelná s disciplínou silničního provozu. Důsledná sebekontrola se pěstuje pod nejtvrdší sankcí. Celá drezúra je natolik metodická, že v lidech pozvolna vzniká nová zkušenost: i když je silnice či ulice naprosto volná, nevyplatí se do ní vstupovat. Vzniká tak prostor, který je veřejný a do něhož se zároveň nedoporučuje vkročit; právě ten zaplňuje stále větší část jednotlivých měst i celé země. Status motoristů je statusem lidí, kteří jsou nuceni, a koneckonců i ochotni, vykupovat své nad­ řízené postavení tou nejtužší disciplinovaností. Není divu, že automobilismus učaroval Hitlerovi. Již roku 1934 vyjádřil hořký pocit z toho, že miliony pilných a udatných Němců nemají zatím vlastní auto. Propříště nemá být automobil v Německu luxusem, musí se stát běžným předmětem lidové spotřeby. Toto přání se naplnilo beze zbytku, takže počátkem osmdesátých let jsou ročně silnice a dálnice Německa obohaceny 3400 tunami olova a v ovzduší přibývá každým rokem pět milionů tun oxidu uhličitého. Přestože když Hitler stačil vybudovat pouze 3500 kilometrů dálnic, položil zá­ klady „průchozí společnosti“, která je ovládána jediným životním rytmem a které není schopna se postavit žádná lokální síla. Dálnice, která má spojovat lidi, zároveň rozbíjí krajinu, a to zcela bez ohledu na původní charakter přírody. Je ideálním nástrojem centralizovaného panství, neboť umož­ ňuje snadný dohled i nad sebe vzdálenějšími regiony. Od počátku sedmdesátých let se díky nim mo­ hl např. zdesateronásobit nápor automobilové nákladní dopravy v rakouských Alpách. Nebezpečí onemocnění rakovinou plic se v tyrolských údolích zvýšilo čtyřicetkrát, 42 procent stromů v Tyro­ — 26 —

lích je nemocných a tři sta tisíc lidí žijících podél dálnice trpí hlukem. Je to daň, kterou Rakousko platí za nižší ekonomickou integraci sousedů, členů ES. Také naše cesta do Evropy byla do roku2000 vydlážděna téměř tisícem kilometrů dálnic. Naštěs­ tí budou ty naše, na rozdíl od tyrolských, respektovat všechny požadavky zdravého životního pro­ středí. Česká vláda to garantovala prohlášením z 19. 8. 1992, takže o tom nelze pochybovat. Již počátkem dvacátých let německé automobilové revue předpovídaly, že přijde den, kdy každý bude mít u domu garáž a v ní vlastní automobil. „Tento sen se naplní právě tak, jako se naplnil sen našich otců mít doma tekoucí vodu, plyn a elektrický proud,“ dodává redaktor jedné z těchto revuí. Počátkem padesátých let se snu chopily reklamní agentury a učinily z automobilu symbol soci­ álního vzestupu a blahobytu. Reklama na vůz Ford Taunus z roku 1955 ukazuje hlavu rodiny stojící před naleštěným vozem a vysvětlující ostatním členům rodiny: „My jsme to dokázali. Nové auto stojí zde. Všichni sousedé leží v oknech a mohou vidět, jak se chystáme podniknout malý víkendový výlet. Ano, povedlo se to. Chceme přece mít něco ze života, koneckonců jsme kvůli tomu oba dva pracovali.“ V následujících letech to dokázali další a další a v roce 1970 mohla mít konečně něco ze života více než polovina německých dělnických domácností (nutno ovšem odečíst ročně devět tisíc, a po­ čátkem osmdesátých let již dvanáct tisíc těch, kdo právě v důsledku motorismu již nebudou mít ze života vůbec nic, 150 tisíc zmasakrovaných zajíců ročně pak již nehraje roli). Přestože automobil dávno přestal být ve vyspělých zemích luxusní záležitostí a i když zácpy na dálnicích a zablokovaná města rapidně snížily časový zisk i radost řidičů z rychlosti, bez vozu se dnes již prostě nelze obejít. Auto se stalo drogou a lidé jej užívají, i když na to doplácejí. Zatímco v roce 1957 vynaložila britská rodina na motorismus necelých osm procent příjmu, v roce 1987 již činily její výdaje na koupi a provoz automobilů patnáct procent z příjmu. I když se za toto období příjmy průměrné britské rodiny ani ne zdvojnásobily, rodinné výdaje na transport vzrostly téměř čtyřikrát. Výdaje britské vlády na rozvoj motorismu se zvýšily za stejné období třikrát. Nezanedba­ telná část přírůstku zajištěného ekonomickým růstem se tak věnovala na to, aby lidé mohli bez ustá­ ní popojíždět tam a zpět. Bylo by to zábavné a legrační, pokud by toto popojíždění zároveň drasticky neomezovalo svobo­ du ostatních, nevyčerpávalo neobnovitelné fosilní zdroje a nezamořovalo ovzduší i pro pěší a cyklis­ ty. To, co bylo dříve bezplatné, tedy čistý vzduch, možnost neomezeného pohybu bez stresu, bez­ pečné ulice, klid při spaní, to vše bylo v důsledku rozmachu motorismu komercionalizováno a může být solventním zájemcům zajištěno jen díky stále novým a novým produktům, počínaje protihlu­ kovými bariérami a zabezpečovací elektronikou konče. Ani prodej automobilů používajících bezo­ lovnatý benzin z těchto problémů mnoho neřeší. Automobilový průmysl si dnes ve jménu „ekolo­ gicky čistého auta“ zajišťuje nová odbytiště a odborníci tohoto průmyslu nové šance pro kariéru. To vše nic nemění na skutečnosti, že i ekologicky nejčistší auto ničí alternativy nemotorizovaného života. V letech 1953–1988 stoupla ve Velké Británii frekvence cestování autem desetinásobně, za­ tímco cestování autobusem pokleslo na polovinu a frekvence cest na kole poklesla dokonce o osm­ desát procent. Automobil si podřídil nezanedbatelnou část veřejného prostoru. To, co kdysi začalo jako velký příslib osvobození, se změnilo v novou formu závislosti. Lidé dnes používají automobily, které je prokazatelně ohrožují, minimálně ze dvou důvodů. Cen­ tralizace, vytvořená působením trhu a státní moci, vyvolala nutnost pohybovat se zcela rutinně v oblasti natolik rozlehlé, že to přesahuje možnosti nemotorizovaného pohybu. Ekonomický růst, který umožnil masový rozvoj motorismu, snížil v důsledku toho kvalitu životního prostředí, takže přišlo do módy masové víkendové a prázdninové přesouvání, kdy lidé v automobilech vyhledávají místa, jejichž rekreační hodnotu automobilismus zatím ještě příliš nedegradoval. Pochopitelně tímto způsobem znehodnocují stále další a vzdálenější oblasti. Druhý důvod rozmachu automobilismu souvisí s rozmachem konzumního životního stylu obec­ ně. Soukromý osobní automobil je významnou součástí toho, co je dopřáno kontrolovat i těm, kteří — 27 —

jinak nekontrolují vůbec nic. Také ten, kdo zhola nic neřídí, může ovládat alespoň automobil. Před dopravními značkami si jsou navíc všichni rovni. Současně automobil umožňuje tolik žádanou individualizaci. Také pokud nelze získat výjimeč­ nost „měřením“ auta každým druhým rokem, zůstává nicméně možné odlišit se tisíci drobnými úpravami od jakéhokoliv jiného automobilu. Přestože se auta vyrábějí sériově, zatímco řidiči nikoliv, bývá design automobilů nezřídka nápaditější než design jejich řidičů a majitelé aut působí mnohem majestátněji vsedě než vestoje. Tato kombinace pohodlnosti a touhy po vlastním, bezpečném a na­ víc zcela samohybném útočišti, zanechává po sobě jen v malém Nizozemsku každoročně na půl mi­ lionu ojetých a odložených vraků.

POTŘEBY POLITICKÉHO REŽIMU

Princip konkurence jako základ tržního hospodářství je založen na tom, že zákazníka lze pře­ svědčit o potřebě právě toho zboží a služeb, které poskytuje výrobce. Diktát podnikatelů je zákaz­ níky vděčně přijímán, neboť dokáže využít nejistot i určité vykořeněnosti člověka v moderní spo­ lečnosti. Osobní konzum dokáže navodit lahodnou a zářivou atmosféru bezpečného útočiště před anonymními silami neosobních mechanismů příliš velkých formálních organizací. Tato bariéra je příjemná na dotek a krásně voní. Lidé koneckonců berou i skvělou svěžest výfukových plynů vlast­ ního automobilu, který je činí nezávislými na jízdních řádech. Stále nové a nové spotřební cetky je přesvědčují o tom, že i ve společnosti, které už dávno přestali rozumět, lze žít docela obstojně. Společnost nakonec funguje jako velký hrací automat. Stačí do něj vložit potvrzení o určitém počtu odpracovaných hodin, automat se rozsvítí, zabliká a po stlačení příslušných tlačítek z něho začnou padat atraktivní výhry: limonády, horská kola, kiwi, hamburgery. Vše je hezky zabalené a za­ ručeně čerstvé. Společnosti, které podobný hrací automat nezkonstruovaly, se považují za primi­ tivní. Člověk vyspělé společnosti má nad nimi obrovskou převahu, neboť velice dobře ví, do kte­ rého otvoru má vložit potvrzení a ze kterého otvoru mu začne padat zboží. Co se děje uvnitř, ho přitom nemusí příliš zajímat. Z hlediska vyspělé společnosti je celá hra velmi dobře vymyšlena. V té míře, v jaké je společnost schopna poskytnout žádané statky, je schopna podmanit si a kontrolovat jednání svých členů. „V rozvinuté industriální společnosti převládá pohodlná, bezkonfliktní, demokratická nesvoboda, jež je znakem technického pokroku“ (Marcuse 1991: 32). Za to, že osvobodila lidi od nedostatku, vyžaduje společnost jejich bezpodmínečnou konformitu ve všech podstatných věcech. Pokud by někdo s diktátem blahobytu nesouhlasil, má společnost v záloze stále připravenou nejvyšší hrozbu: hrací automat se může vypnout. Nesouhlas se systémem, který přece nechce nic jiného než blaho všech, by byl ostatně sám o sobě nesmyslný. Nikdo by na něm nevydělal, všechny může taková sna­ ha jedině poškodit. Systém, který lidem zaručuje blahobyt, se nemusí bát svobody občanů. Občan by byl nerozum­ ný, pokud by svobody využíval způsobem, jenž by mohl blahobyt jedině ohrozit. Na stejném prin­ cipu fungují nejen systémy, které blahobyt skutečně poskytují, ale i ty, které ho do budoucna pouze slibují. Teprve když se občan přesvědčí, že slib byl nereálný, je ochoten riskovat opozici proti systé­ mu, který ho zklamal. Právě to se přihodilo zemím reálného socialismu. Fronty na slibovaný bla­ hobyt byly již tak dlouhé, že si jen málokdo uchoval přesvědčení, že na něho kdy vůbec dojde ještě řada. Lidé zvolili „pravdu a lásku“, kterým po krátkém čase začali pro jednoduchost říkat „prospe­ rita“. Pokud by věci mohly nadále fungovat tak, jako tomu bylo v zemích Západu v době jejich pro­ sperity, bylo by vše velmi jednoduché. Podle ověřených receptů by bylo dosaženo blahobytu a ten by spolehlivě zaručil naprostou loajalitu drtivé většiny občanů. Rezignace na svobodu nesouhlasit — 28 —

by byla bohatě zaplacena výší průměrné životní úrovně. Nesouhlas by ztratil smysl a všichni by byli rádi, že už mají to, co chtěli. „Neboť totalitní neznamená jen teroristickou politickou organizaci společnosti, nýbrž i neteroristickou ekonomickotechnickou organizaci, která se uplatňuje manipu­ lováním potřeb prostřednictvím tradičních zájmů. Totalitarismus znamená nejen zvláštní formu vlá­ dy nebo stranického panství, nýbrž i zvláštní systém výroby a rozdělování, který je zcela slučitelný s pluralismem‘ stran, novin, vyrovnávajících se sil‘ etc.“ (Marcuse 1991: 33). V takové šťastné společnosti by se lidem dostalo naprosté svobody uvolňovat se v souladu s re­ klamou a vzniklý radostný konsensus by mohly narušovat snad jen asociální živly a naprostí blázni. Vznikla by společnost, v níž by téměř všichni měli téměř rovné šance na úspěch. Všichni by přitom věděli, že: „Úspěch velice závisí na tom, jak dobře se člověk na trhu prodá, jak dobře vyhádá svou ‚osobnost‘, jak pěkný ‚obal‘ má; zda je ‚veselý, bodrý, solidní, agresivní, spolehlivý, ctižádostivý‘; z jakého prostředí přichází, k jakému klubu patří a zda zná ‚správné‘ lidi. Žádaný typ osobnosti zá ­ visí do určité míry na odvětví, v němž chce člověk pracovat. Burzovní makléř, prodavačka, sekretá­ řka, železničář, vysokoškolský profesor, hotelový manažer, každý z nich musí nabídnout odlišný druh osobnosti bez ohledu na své zvláštnosti, musí splnit jednu podmínku: odpovídat poptávce“ (Fromm 1992: 114). Podobná vize ovšem naší společnosti nehrozí. Lze se přít o to, je-li to dobře, anebo ne, skuteč­ ností však zůstává, že systém politické kontroly, dosahované prostřednictvím uspokojování uměle vyvolávaných potřeb, přestal být perspektivním a v zemích Evropy, kam mezi které jsme vstoupili, kam směřujeme, se to již ví. Automat „blahobyt“ spotřebovával příliš mnoho energie a nastal čas ho odstavit. Sociální kontrola praktikovaná vyspělými zeměmi si vynucovala mohutnějící potřebu výro­ by a tedy i spotřeby zbytečných věcí tak dlouho, až se celý systém zahltil vlastními odpady a zplodi­ nami. Průmyslová společnost Západu příliš dlouho vydávala plýtvání za nezbytnou potřebu a její neumělá východní karikatura vydávala příliš dlouho ničení za budování. Produkce „společensky nut­ ného plýtvání“ (Marcuse) sice dosud nestačila omrzet lačné konzumenty, dokázala však vyčerpat velkou část disponibilních zdrojů. Podle Marcuseho prosperita a konzum snižují užitnou hodnotu lidské svobody. Lidé žijící v bla­ hobytu ztrácejí důvod naléhat na právo na vlastní sebeurčení. Proč také, když je jejich ovládaný ži­ vot pohodlný. Rubem jejich hojnosti je však živořící příroda. Umírající příroda nám nyní dává ještě jednu, a zdá se, že poslední šanci stát se opět svobodnými. Lidé ve vyspělých zemích mají vzácnou možnost otestovat skutečnou míru své vyspělosti. Pravdivé informace o skutečném stavu přírody jim umožňují rozhodnout se, zda chtějí čekat, až spokojený blahobyt zaplaví jejich konzumní úto­ čiště splašky ekonomického růstu a pokroku. Spolu s Marcusem se také my budeme muset vážněji zamyslet, zda je „životní standard dosažený ve většině rozvinutých průmyslových oblastí skutečně vhodným vývojovým modelem. S ohledem na to, co tento standard z člověka a přírody udělal, je třeba se opět tázat, zda to stojí za oběti, které se na jeho ochranu přinášejí.“ (Marcuse 1991: 181).

KONZUM V PAŘENIŠTI

Neustále rostoucí konzum vyhovuje jak výrobcům, soupeřícím na trhu o odbyt svých výrobků, tak politickým režimům spoléhajícím na to, že dosažený, nebo alespoň slibovaný blahobyt je nejjis­ tější zárukou loajality občanů. Kromě přírody tak vyhovuje rostoucí konzum vlastně všem. Nicméně příroda, i když stojí v této otázce osamocena, si ponechala ve věci dalšího konzumu rozhodující právo veta. Uskutečňuje ho dnes především prostřednictvím tzv. skleníkového efektu. Moderní společnost se ukázala být schopna během tří staletí spotřebovat zásoby fosilní energie, k jejichž vytvoření bylo zapotřebí mnoha milionů let. Nedokáže však zahladit stopy onoho nesku­ — 29 —

tečného rabování. Od poloviny minulého století vzrostla koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře o dvacet pět procent. Otřesná je především rychlost, s níž k nárůstu koncentrace skleníkových ply­ nů v celosvětovém měřítku dochází. Až do roku 1960 jsme přidali jen dvacet procent skleníkových plynů v porovnání s jejich předprůmyslovou úrovní. V roce 1990 je to již čtyřicet procent, a pokud nedojde k radikálnímu zvratu, bude nárůst v roce 2030 činit již plných sto procent. Za pouhých tři­ cet let (od roku 1960) se v atmosféře zdvojnásobila koncentrace metanu, tedy plynu, který k rozvoji skleníkového efektu přispívá dnes jednou pětinou. Z hlediska meteorologie je situace zcela zřejmá. Jedině v případě, že by se podařilo redukovat užívání fosilních paliv o šedesát procent oproti současnému stavu, může se koncentrace oxidu uhli­ čitého stabilizovat zhruba na dnešní úrovni. Pokud se to nepodaří, lze si jen těžko představit, jak by se daly odvrátit katastrofální důsledky plynoucí z neuvěřitelně rychlého oteplování klimatu. Snížení emisí C02 o plných šedesát procent v měřítku celé planety však představuje neřešitelný politický problém. Pokud by totiž bylo povoleno každé zemi podílet se na budoucím znečištění at­ mosféry oxidem uhličitým zcela demokraticky, tedy podle počtu obyvatelstva, musely by například Spojené státy snížit dnešní spotřebu fosilní energie o plných 93,5 procenta, zatímco Indie by si mo­ hla dovolit, vzhledem k počtu obyvatel, zvýšit dnešní spotřebu fosilních paliv dvaapůlkrát. Zatímco Američané stěží přistoupí na tak drastické snížení spotřeby energie, Indové stěží pochopí, že by je­ jich nároky na energii měly být i do budoucna o tolik nižší, než jsou nároky Američanů. Pokud by byl někdo ochoten vzít doslova frázi o vzájemné rovnosti všech lidí, pokrytecky šíře­ nou nadměrnými konzumenty, mohl by si spočítat, že žádoucí pokles spotřeby energie z fosilních paliv o šedesát procent by v budoucnu umožnil každému obyvateli naší planety spotřebovat ročně půl tuny ropy či jejího ekvivalentu. Byl by to stále desetinásobek energie, s níž musel ročně vystačit rolník odkázaný na sílu zvířat, slunce a větru. Celou tunu ropy však dnes spotřebuje nadměrný konzument pouze na to, aby automobilem ujel jedenáct tisíc mil, tedy zhruba 18 tisíc kilometrů. Vytopení standardního britského přístřeší by bě­ hem jedné sezony vyčerpalo příděl fosilního paliva pro čtyři osoby. Tito lidé by už tedy nemohli ujet rodinným automobilem ani míli (Douthwaite 1992: 196). Na podobná radikální opatření nejsou nadměrní konzumenti připraveni a jejich politikové se proto snaží přírodu všemožně obelstít. Margaret Thatcherová například slibuje v květnu 1990, že Británie učiní vše pro to, aby snížila do roku 2005 celkové emise CO 2 o plných třicet procent, je­ likož úřad pro energii krátce před tím vypočetl, že britská spotřeba se zvýší během příštích patnácti let právě o třicet procent, neudělala předsedkyně vlády vlastně o nic více, než že se pateticky zaváza­ la stabilizovat neudržitelnou spotřebu z roku 1990. O skutečné šedesátiprocentní redukci tedy ne­ může být ani řeč, neboť nadměrní konzumenti na ni zatím nejsou připraveni. Při současném způso­ bu života však lidská společnost, respektive její nejbohatší pětina, spotřebovává každým rokem ta­ kový objem fosilních paliv, na jehož vytvoření potřebovala příroda zhruba jeden milion let. Přestože opticky vše vypadá tak, jako bychom se konzumem obohacovali, ve skutečnosti se jím ochuzujeme. Přinejmenším o šanci nechat přežít potomky. Pokud by měl konzum nadále růst o pouhých 0,5 procenta ročně, emise oxidu uhličitého by nemohly při existujícím objemu výroby poklesnout ani při všech úsporných ochranných opatřeních o dvacet procent. Skleníkový efekt by byl i v tom případě neodvratný. Bylo by velice naivní domnívat se, že hrozbu skleníkového efektu automaticky odvrátí trh. Právě země s tradičními tržními vztahy přispěly a dále přispívají ke globálnímu oteplování klimatu nejvíce. Dosažitelnost další energie není v žádném případě pouze otázkou ceny. Pokud by byla zdražena na­ tolik, že by to dokázalo srazit její spotřebu na míru, jež by odstranila hrozbu skleníkového efektu, masa obyvatelstva vyspělých zemí by nemohla již nadále uspokojovat potřeby zbytnělého konzumu. Znamenalo by to konec ekonomické prosperity v její dnešní podobě.

— 30 —

Trh dokáže dodat zboží a služby těm, kdo si to zaplatí. Zvýšení cen energie, které by dokázalo snížit spotřebu fosilních paliv o šedesát procent, by zároveň znemožnilo masovou spotřebu a tedy rozvrátilo trh, který je právě na masovém odbytu závislý. Pro uspokojování potřeb těch, kdo by na to i po drastickém zvýšení cen energie měli, by nebylo zapotřebí budovat supermarkety. Cena ener­ gie nesmí zřejmě překročit určitou hranici, aby mohl trh ještě fungovat. Navíc teoreticky platí, že trh je sám schopen regulovat cenu surovin a energie, pokud se stávají nedostatkovými. Cenovými úpravami motivuje hledání jiných forem energie a surovin. Dnešní si­ tuace je však odlišná. Lidstvo disponuje stále ještě takovými zásobami surovin a energie, že trh ne­ má důvod začít vysílat signály o jejich nedostatkovosti. Energie je ještě tolik, že si s její pomocí mů­ žeme naše klima klidně uvařit. Teplotní čidla trh zřejmě nemá. Proč bychom zeměkouli třeba neu ­ smažili, když na to máme? Neexistuje žádný tržní důvod, proč zavádět sankce za trochu více tepla, než je obvyklé. „Svobodný trh, tak jak je dnes praktikován, nezavádí žádné poplatky za ohrožování prostředí v důsledku nadměrné spotřeby paliva. Současný trh neposkytuje žádné přiměřené cenové signály ke snižování spotřeby znečišťujícího paliva a nevybírá od uživatelů ani producentů tohoto tepelného znečištění žádné pokuty.“ (Crutzen, Můller 1988: 140). Hlavními viníky neutěšené situace jsou opět konzumenti vyspělých zemí. Oxid uhličitý, který se podílí na oteplování planety téměř ze dvou třetin, se z plných devadesáti procent uvolňuje při spa­ lování fosilních paliv. Zbylých deset procent přidávají důsledky ničení tropických pralesů, opět z velké části pro potřeby konzumentů vyspělých zemí. Neustále roste podíl transportu jak na spo­ třebě energie (motorismus dokáže využít energii pouze ze sedmnácti procent), tak na celkovém zne­ čištění. Přitom zůstává v zájmu energetických koncernů upravovat příslušné tarify nikoli v závislosti na riziku oteplování klimatu, nýbrž tak, aby byl umožněn rostoucí odběr proudu a plynu spotřebite­ li. Výsledkem je, že osmdesátá léta představují zatím nejteplejší dekádu zaznamenanou od počátků meteorologických měření.

PŘÍPAD MCDONALD’S

Relativnost potřeb, nepřirozenost konzumu a utrpení přírody, která to vše hradí, lze ilustrovat na jednom ze zvlášť podařených symbolů centralizované konzumní společnosti: na oblíbených ham­ burgerech firmy McDonalďs. Právě ta dokázala přímo ukázkově spojit rychlou službu zákazníkům s rychlou devastací přírody, obojí v měřítku celé planety. Veškerá technologie její produkce je postavena na naprostém ignorování hodnoty všeho, co ne­ má podobu umaštěného hamburgeru. Jeho výroba je v pravém slova smyslu internacionální: podílí se na ní několik kontinentů. Nákladný transport polotovarů hradí zdánlivě zákazník, ve skutečnosti jde úhrada na konto těch, kteří se ještě nenarodili. Americké restaurace s hamburgery se výrazně zapojily do procesu devastace rovníkových pralesů zemí Střední Ameriky, především Kostariky a Guatemaly (de la Court 1990: 43). V prvé z uvede ­ ných zemí je ročně likvidováno 50 až 70 tisíc hektarů lesa, vše kvůli dobytku, jehož maso je poté z 95 procent vyvezeno pro potřeby rychlého stravování. Přestože dnes tvoří již více než jednu třeti ­ nu rozlohy této středoamerické země rychle erodující pastviny, spotřeba masa v Kostarice stejně jako v Guatemale klesá. Klesají ovšem také výkupní ceny masa, neboť na svobodném trhu soupeří s Kostarikou o přízeň nadměrných konzumentů i sousední země. Nepříznivá bilance zahraničního obchodu (ceny dováženého obilí, ovoce i zeleniny rostou) nutí zemi rozšiřovat dále pastviny na úkor dalších stovek a tisíců hektarů pralesa. McDonalďs zná i další způsoby, jak spolehlivě devastovat přírodu. Například jeho podniky v Německu zpracovávají sice výhradně tuzemské hovězí (každý den pět set kusů), avšak kromě hoř­ čice a majonézy, které pocházejí z Bavorska, se jedná o produkt vpravdě mezinárodní. Houska vyro­ — 31 —

bená z amerického obilí je plněna sýrem a bramborami z Nizozemska, hlávkovým salátem ze Špa­ nělska (v zimě z Kalifornie), cibule a kečup jsou přiváženy z USA, pohárek na kolu pochází z Kana­ dy, obal ze Skandinávie je potištěn v Německu a tvarován ve Francii. Snad jen kromě letadel a lodí transportujících polotovary je zde všechno na jedno použití. Jak vidno, hamburger je zhotovován na stejném principu, na jakém funguje moderní centrali­ zovaný stát: jakoukoliv lokální potřebu lze uspokojit zdaleka nejlépe, využijeme-li k tomu zdrojů mobilizovaných vně lokality. Výhodou celého systému je unifikace, která usnadňuje hromadnost vý­ roby v případě hamburgeru a rozhodování v případě suverénního státu. Jeho velkou nevýhodou je ovšem obrovská energetická náročnost. Pokud by vyplýtvaná energie měla být plně hrazena (a to včetně bezprostředních i vzdálenějších ekologických dopadů), snadno by se hamburgery mohly stát cenově nedostupnými i pro majitele firmy. Pokud by, analogicky, měla být vyplýtvaná energie započ­ tena do nákladů na provoz státu, daňoví poplatníci by tento provoz nikdy nemohli pokrýt. Proto výrobci hamburgerů i provozovatelé občerstvení McDonalďs ve všech státech, aby si udrželi živnosti, sahají k jednoduchému uskoku. Tváří se, že všechna energie, kterou při podnikání marno­ tratně vyplýtvali, má hodnotu srovnatelnou s náklady na její získání. Jak případně poznamenává Douthwaite, je to jako kdybychom se domnívali, že hodnota našich úspor je dána cenou lístku na autobus, kterým se svezeme do spořitelny. Popsanou strategii lze praktikovat pouze do té doby, než v souvislosti s nevratným úbytkem ne­ obnovitelných zdrojů dále pronikavě vzrostou náklady na jejich těžbu. Již počátkem příštího tisíci­ letí má ostatně těžba ropy v USA spotřebovávat více energie, než kolik bude obsahovat ropa vytě ­ žená. Teprve potom zřejmě dojde k přehodnocení stanoviska na skutečnou cenu fosilní energie. Lidé si snad uvědomí, že není možné cenově zvládnout ani dnešní způsob výroby hamburgerů, ani reprodukce mocenských útvarů. Není však zaručeno, že toto prohlédnutí proběhne v atmosféře happy endu. Může k němu dojít v atmosféře až nepříjemně přehřáté.

POLITICKÁ MOC A PŘÍRODA

Samotný trh není schopen svými mechanismy regulovat hospoda ření člověka na planetě způso­ bem, který by bylo možné přežít, i Existují snad v oblasti dnešní politické moci spolehlivější mé chanismy, které by pojišťovaly šanci lidstva na přežití?

KONTRAPRODUKTIVITA NÁRODNÍCH STÁTŮ

Politická mapa světa je dnes složena z pestrobarevné mozaiky národních států i států vytvoře ­ ných dodatečně jako nápodoba států národních. Centralizační síly moderních států dokázaly v prů­ běhu staletí překonat vnitřní anarchii a blokovat odstředivé tendence uvnitř svých hranic. Stav války všech proti všem tam byl alespoň v rámci jednotlivých států překonán. Navenek státních hranic však k podobné pacifikaci zdaleka nedošlo. Každý stát usiluje o vlastní suverenitu, která v podstatě znamená, že si kdykoli vyhrazuje právo vyhlásit válku komukoliv. Ani jeden z existujících států pochopitelně nevznikl kvůli ochraně přírody. Přesto si každý z nich osobuje svrchované právo vystupovat jako protektor té části přírody, kterou vojensky okupuje. Je jen jedním ze znaků paradoxní situace, že právě vojenské výdaje pohlcují ročně deset až třicet pro­ cent veškeré spotřebované energie a surovin. Jsme tak svědky truchlivého obrazu, kdy zhruba dvě stě po zuby vyzbrojených národních armád stráží jednotlivá národní bohatství zemí, které se mimo jiné právě v důsledku vyzbrojování a cvičení těchto armád stávají stále méně bohatými. — 32 —

První moderní státní útvary, podle jejichž vzoru pak byly stále vytvářeny další státy, se od vzniku velice čile zapojily do soutěže o to, který z nich ovládne větší díl přírody a získá tak pod kontrolu větší množství strategicky významných zdrojů. Po určitou dobu probíhalo toto soutěžení téměř vý­ lučně mezi bezprostředními sousedy, protože bylo technicky nemožné přivlastnit si další kus příro­ dy jinak, než jeho bezprostředním připojením k vlastnímu území. Skutečné dějiny moderního státu začínají v 15. a 16. století, tedy v době, kdy zároveň (shodou okolností?) dochází k prvním přesu­ nům přírodního bohatství v masovém měřítku. Skutečná revoluce v plundrování zdrojů planety ve prospěch ekonomik dominujících států se však odehrála poměrně nedávno, teprve ve druhé polovině 19. století. Až do té doby byly možnosti transportu přírodních zdrojů ve velkém měřítku a na větší vzdálenosti silně omezeny. Teprve vyná­ lez parního stroje a jeho aplikace v námořní a železniční dopravě umožnily provádět transport su­ rovin skutečně velkoryse. V souvislosti s tím se změnil také přístup k domorodcům. Přestali být ma­ sově vyvražďováni a začali být soustřeďováni do koncentračních táborů jako mimořádně laciná pra­ covní síla. Značné úspěchy ve změněné taktice zaznamenali v Indii Angličané, skuteční vynálezci pracovních táborů. Od šedesátých let minulého století až do první světové války se tak rozvíjí sféra jakéhosi neo ­ merkantilismu, kdy se každá z průmyslových zemí snaží vytvořit velký, soběstačný monopol na do­ dávání zboží a na odběr surovin. Různé formy koloniální a neokoloniální závislosti umožňují pokra­ čovat v této taktice opatřování nedostatkových zdrojů hluboko do našeho století. Teprve vlivem narůstající ekologické krize se taktika vyspělých národních ekonomik opět mění. Přestává pro ně být atraktivní soustřeďovat zdroje a suroviny ve vlastní zemi a z nich pak, za velké­ ho znečištění domácího prostředí, vyrábět zboží určené stejně z velké části na vývoz. Začíná se prosazovat tendence ponechat méně vyspělým zemím jejich díl přírodního bohatství a umístit v nich především toxické fáze jeho zpracování. Tento postup má řadu výhod. Vyspělé ze­ mě jím sníží míru vlastního znečištění, kromě toho klesnou náklady firem na odškodnění těch za­ městnanců, jejichž zdraví je zplodinami výroby znehodnoceno. Zdraví a životy lidí v méně vyspě­ lých zemích jsou totiž, bráno čistě tržně, lacinější. Dějiny nejvýznamnějších národních států za po­ slední dvě tři století dokazují, že takové politické útvary dokážou v závislosti na své momentální ekonomické a vojenské síle velice úspěšně transportovat značné objemy přírodního bohatství. Dokážou rovněž minimalizovat dopady zpracování surovin na vlastní obyvatelstvo a lokalizovat je do vzdálených (ze svého hlediska) částí planety. Jejich schopnost přispívat jednotlivě či koordino­ vaně k ochraně zbytku světového přírodního bohatství byla však až dosud zcela zanedbatelná. „Ná­ rodní zájmy“ v minulosti nesčetněkrát posloužily ke zdůvodnění drancování přírody ve válkách me­ zi státy a jejich koalicemi. Tytéž „národní zájmy“ však nebyly zatím zapojeny do úsilí o uchování zbytků přírody jinak, než zcela okrajově. Naopak, posedlost národních ekonomik vidinou neustálé­ ho růstu (jednoho z nejbizarnějších projevů opožděného merkantilismu) představuje v ekologických důsledcích velké nebezpečí pro přežití lidstva jako celku. Národní vlády už z principu legitimace moci před voliči nejsou schopny počínat si jinak, než že neustále upřednostňují zájmy svého státu před zájmem globálním. Národní státy byly příliš dlouho navyklé prosazovat vlastní zájmy na úkor zájmů druhých států. Tento instinkt u nich nevymizel ani v radikálně změněné situaci. Působí nyní naprosto kontraproduktivně, přesto o nic slaběji než v mi­ nulosti. Jednou z hlavních příčin naprosté nešetrnosti národních států vůči přírodnímu prostředí je jejich velikost. I když rozdíly v územní rozloze mezi malými a velkými státy mohou být značné, až na veli­ ce řídké výjimky platí, že rozloha existujících států je příliš malá i příliš velká současně. Je příliš ve ­ liká, aby ponechávala obyvatelstvu možnost žít nerušeně v měřítcích přirozených regionů. Centrali­ zovaná státní moc podřizuje naopak potenciální regiony vlastním potřebám, manipuluje s jejich po­ třebami a vytváří zdání své nezastupitelnosti tím, že uměle zvyšuje vzájemnou závislost jednotlivých regionů na sobě a všech dohromady na centru. Zároveň jsou ovšem národní státy příliš malé na to, — 33 —

aby dokázaly uspokojovat potřeby obyvatel (poté, co se již vydaly cestou maximalizace jejich potřeb) samy z vlastních zdrojů. Jednotlivé národní státy mohou dnes vypracovat kratší či delší seznamy všeho, co se jim nedostává a co si tedy nutně potřebují opatřit u jiných států. I když zbavily regiony jejich potenciální soběstačnosti, nedokážou je v tomto ohledu suplovat. Výsledkem je, že se samy stávají nesoběstačnými vzhledem k nadnárodnímu společenství propojovanému stále úžeji nadná­ rodní sítí bankovnictví a obchodu. Doprovodný vzrůst objemu transportu věcí a dopravy osob představuje z hlediska energetické náročnosti nejtíživější položku na účtu ekologické únosnosti. Existuje více důvodů podpírajících úsudek, podle něhož se dnes instituce národních států již přežila a bylo by vhodné nahradit ji jiným organizačním členěním. Uvedeme alespoň některé z nich: 1. Rostoucí nefunkčnost národních států v měnící se situaci. V době, kdy první národní státy postupně vznikaly, převyšovaly jiné typy mocenských útvarů co do své schopnosti ochránit populaci žijící na určitém území. Samostatné město, knížecí dvůr i ar­ chaičtější mocenské útvary nebyly přibližně od 16. století schopny zajistit spolehlivou obranu životů a majetků svých obyvatel. Moderní stát, který vzniká jako svérázná kombinace prvků městské samo­ správy a knížecího panství, dokáže poddané a později občany ochránit mnohem lépe, a to jak před vnitřní anarchií, tak před útoky zvenčí. Dokáže navíc podpořit také jejich kolektivní expanzi nave­ nek, jak o tom svědčí dějiny kolonialismu v 16. až 19. století. Radikální problémy é protektorské funkce státu vzhledem k vlastním občanům se projevují ve dvacátém století. Vynález zbraní hroma­ dného ničení spolu s globálními ekologickými problémy situaci naprosto změnily. V obou případech přestává být suverenita národních států zárukou účinné ochrany občanů. Ob­ čané dále odevzdávají daně a slouží v armádě svého státu, nemohou se však do budoucna domní ­ vat, že tyto jejich náklady budou v případě potřeby adekvátně vyváženy dostatečnou ochranou. Moderní státy se v jistém smyslu dostaly do nezáviděníhodné situace feudálů v době absolutismu. Také oni vyžadovali od poddaných nejrůznější dávky, poslušnost a úctu, nebyli však v důsledku centralizace panovnické moci již schopni oplatit v případě potřeby ochranou jejich zájmů. Národní státy jsou dnes v podobné situaci jako šlechta počátkem moderního věku a jejich představitelé mají vzhledem k mezinárodním bankám asi tolik reálné moci jako napudrovaní dvořané ve Versailles. Su­ verenita států přestává garantovat cokoliv kromě práva vyhlašovat válku druhým v situaci, kdy mno­ hem vážnější ekologická krize již dávno přestala respektovat všechny hranice. Státní suverenita se stává kontraproduktivní v měřítku celé planety. 2. Problém veřejných (kolektivních) statků. V obecnější rovině brání existence národních států tomu, aby mohl být na mezinárodní úrovni uspokojivě řešen problém tzv. kolektivních statků. Jedná se o nejrůznější výkony, o nichž platí, že nikdo nemůže být z jejich užívání vyloučen a přitom nikomu neplyne z účasti ostatních na využívání těchto statků a služeb žádná škoda. Jako příklad tohoto druhu statků bývá uváděno veřejné osvět­ lení, udržování klidu a pořádku, požární služba apod. Existence veřejných statků vede k tzv. kolek­ tivnímu dilematu: když nikdo nemůže být z užívání veřejných statků vyloučen, je obtížné určit, kdo má platit náklady spojené s jejich provozem. Zároveň nikdo se, alespoň teoreticky, nemůže stát pří­ živníkem, neboť užíváním těchto statků nikdo nepůsobí nikomu škodu. V rámci jednotlivých států se problém úhrady provozu i rizika parazitování na veřejných statcích řeší prostřednictvím systému povinných daní. Na mezinárodní úrovni však analogická instance chy­ bí. Vláda nejbohatšího státu světa proto mohla na summitu v Rio de Janeiru odmítnout financovat alespoň zpomalení likvidace rostlinných a živočišných druhů na zeměkouli. Neexistuje ale ani způ­ sob, jak rozdělit formou světové daně povinnost vydržovat existenci kolektivních statků mezi jed­ notlivé suverénní státy, aniž by tím utrpěla jejich nadevše stavěná suverenita. 3. Slabost státu oproti nadnárodním společnostem. Moderní stát je institucí historicky starší než generalizovaný trh. Národní trhy se ve skutečnosti vyvíjely za silné asistence státní moci. Také klasičtí liberálové v čele s Adamem Smithem přiznávají státu řadu důležitých funkcí při stanovení a udržování pravidel pro hladké fungování trhu. Moderní — 34 —

státy pacifikovaly svá teritoria, která se stala podmínkou pro ustavení a provoz pokojných směnných vztahů. Pacifikovaly dokonce i řadu vzdálených oblastí světa, s nimiž měly zájem tržní vztahy pro­ vozovat. Zejména kolébka liberalismu Anglie učinila nejednu zkušenost s tím, jak užitečná je dů­ kladná dělostřelecká příprava pro nastolení pokojných a jistě zcela rovnoprávných směnných vzta­ hů. Vojenská síla národních států v minulosti právě tak doprovázela ustavování mezinárodních trhů. Dnes se situace v mnohém změnila. Zatímco státní moc zůstala omezena na národní rovinu, ekonomická moc v podobě velkých finančních a obchodních korporací se dokázala internaciona­ lizovat. Jednotlivé národní vlády již za této situace nejsou schopny vykonávat účinně mimotržní funkce, jejichž prostřednictvím v minulosti dokázaly některé účinky trhu částečně korigovat. Pro­ hlubující se integrace světové ekonomiky umožňuje koncentrovat nebývalou moc v rukách nadná­ rodních korporací, které pak mohou využívat zbývající světové zdroje, aniž by se musely zodpovídat národním vládám. Přestože tyto vlády zůstávají formálně správci národního přírodního bohatství, jejich hospodářská situace jim zpravidla nedovoluje zacházet s ním skutečně hospodárně. „Je třeba přiznat, že většina nadnárodních korporací netvoří nová zaměstnání, spíše je jen umně rozmisťuje po světě ve snaze snížit mzdy a náklady na ochranu zdraví, právě tak jako na ochranu životního prostředí.“ (Douthwaite 1992: 175). Zatímco v často podružných otázkách jednotlivé státy úzkostlivě lpějí na své suverenitě, v těchto záležitostech, které mohou ve svých důsledcích snadno ohrozit i poslední zbytky jejich národního bohatství, zachovávají postoje až překvapivě smířlivé. Jejich ústupnost je motivována příslibem „marmelády na zítra“. 4. Krize státu blahobytu. Kromě zajištění ochrany pro své občany usilují národní státy již zhruba sto let alespoň o ele­ mentární zajištění občanů po stránce materiální. Stát blahobytu se jim pokusil zajistit takový ekvi­ valent bezpečí a jistoty, který vlastníkům dokáže zajistit jejich vlastní majetek. Stát se zde projevuje jako velký pojišťovací ústav, který chce klientům garantovat za všech okolností přijatelnou životní úroveň. Měřítka pro to, co lze považovat za ještě přijatelné, přitom neustále rostou. Vyspělé státy byly v tomto pojišťovacím úsilí natolik aktivní, že v řadě z nich došlo k situaci, kdy rytmus veřej­ ných výdajů určených na zabezpečení životního standardu občanů překročil tempo vlastního eko­ nomického růstu. Vzniklé vážné ekonomické problémy států blahobytu oslabují loajalitu jejich ob­ čanů. Bohatší část požaduje oslabení státu, který podle jejího názoru zbytečně mrhá prostředky a podporuje lenost a pasivitu, chudší část se odvrací od institucí, od nichž může očekávat stále men­ ší podporu v těžkých životních situacích. Výsledkem je, že stát, který na sebe vzal v minulosti zřej­ mě příliš mnoho pravomocí i povinností, postupně zjišťuje, že pravomoci se mu daří prosazovat stále obtížněji, zatímco závazkům dokáže dostát stále méně. 5. Problematičnost moderního státu v zemích třetího světa. Kolonialisté odešli z bývalých držav, všude však po sobě zanechali návod, jak si zřídit vlastní stát přesně podle starého vzoru. Evropané dosáhli toho, že nikdo dnes nemůže nárokovat vlastní ne­ závislost, pokud si nepořídí vlajku, hymnu a stát evropského typu. Vznikají tak nutně země, které připomínají spíše karikatury původních vzorů. Jedná se často o pouhé mechanické připojení admi­ nistrativního aparátu ke značně heterogenní kmenové společnosti. Nově vyškolená národní by­ rokracie se omezuje často jen na policejně administrativní opatření, aniž by výrazněji kontrolovala ekonomický život země. Jak již bylo vzpomenuto, právě v tomto ohledu mívají značný prostor pro své působení právě nadnárodní společnosti. Mocenská elita korupcí akumuluje zbytky národního bohatství, opřena při­ tom o široce rozvětvenou síť příbuzenských a klientských vztahů. Základní masa populace se o exi­ stenci národního státu dovídá často jen prostřednictvím nedobrovolného kontaktu s moderní potla­ čovací technikou. Stručně lze shrnout: dnešní forma státu vznikla jako pokus o řešení specifických problémů Ev­ ropy na počátku novověku. Problémy, s nimiž je lidstvo konfrontováno dnes, se radikálně změnily. — 35 —

Jedná se především o globální ekologické problémy. Při jejich řešení nevystupují národní státy zdale­ ka jako optimální nástroje řešení, spíše se stávají zdroji nových konfliktů a nových problémů. Kon­ frontace národních států s jejich válečnickým pojetím suverenity vytvářejí stále nové série pseudo­ problémů, které vyhroceností zatlačují do pozadí problémy, na jejichž rychlém řešení závisí přežití lidstva jako biologického druhu. Moderní stát ztratil původní funkci garanta ochrany a bezpečí občanů, nedaří se mu řešit ani funkci odvozenou, úlohu spolehlivého zaopatřovatele blahobytu. V prvním případě se stává zdro­ jem mezinárodního napětí a konfliktů, které druhotně devastují přírodu. V případě druhém se svým dílem zasloužil o neudržitelný vzrůst masového konzumu, opět s následným ohrožením zbylých pří­ rodních zdrojů. Národní stát vytvořil mechanismy zabezpečení, obrany apod., které jsou natolik centralizované, že na jednotku výstupu spotřebovávají neúměrné množství zdrojů všeho druhu. Na druhé straně ani tato neúnosně předimenzovaná centralizace nedokáže zaručit naplňování cílů, kte­ ré jsou s existencí moderního státu spojovány a které tvoří základ jeho legitimity vzhledem k ob­ čanům. Ve svých důsledcích je sama možnost přežití občanů na udržitelné úrovni právě další existencí státní moci v současné podobě nebezpečně ohrožována. Státy se mohou velmi snadno stávat zdroji nových nacionálních konfliktů, jejich zodpovědnost vůči přírodě vně člověka je přitom minimální. Vznikly v době, kdy ekologické problémy ještě neexistovaly ve viditelné poloze, a dodnes nedoká­ zaly vpravit ekologickou citlivost do mechanismů svého fungování. Představují především subjekty kumulované politické moci a jsou zcela pohlceny problémem distribuce, legitimace a kontroly této moci. Podstatné je, že žádné řešení těchto problémů nemůže být z ekologického hlediska přijatelné právě proto, že se stále jedná o distribuci, legitimizaci a kontrolu moci centralizované, tedy ekolo­ gicky i lidsky vysoce nešetrné.

MASOVÁ DEMOKRACIE A PŘÍRODA

Evropští (a po jejich vzoru také naši) politikové často o demokracii prohlašují, že je to nejlepší ze všech špatných politických zřízení. Politik, který tento bonmot vymyslel, byl vtipný. Politikové, kteří ho donekonečna opakují, jsou už jenom líní. Moderní demokracie je pokusem o legitimizaci a kontrolu vysoce centralizované a v podstatě ne­ demokratické moci. Moderní státy a jejich politikové těží z toho, že pojem „demokracie“ se pů­ vodně pojil se sociálně přehlednými, protože miniaturními útvary antických městských států. Jestliže sama demokracie řeckých měst vykazovala velmi četné vady a nedostatky (existence otroků, vylou­ čení žen, totalitní rysy vynucené permanentním válčením obce), pak demokracie centralizovaná představuje politický útvar, který je třeba interpretovat velice opatrně. Při veškeré úctě k heslům demokracie je totiž nápadné, že ve světě, v němž právě demokracie mají konečné rozhodující slovo, se pro přežití lidstva dělá tak zoufale málo. Demokracie vznikají z nedemokratických systémů, jakmile jsou privilegia a všeobecná posluš­ nost nahrazeny hodnotami rovnosti a svobody. Zejména heslo svobody je natolik povznášející (kdo by nedal přednost svobodě před poddanstvím), že zpravidla blokuje pokusy o hlubší úvahu. Svobo­ da myšlení, slova a svědomí byly probojovány jako kritické ideje v odporu ke skutečnostem, které jejich realizaci pro většinu lidí, či dokonce pro všechny nedovolovaly. Podle Marcuseho je konkrétní substancí veškeré svobody osvobození od nedostatku. Je-li tomu tak, pak společnost konzumu představuje nebezpečnou past na svobodu. Svobody zde nemůže být využito ke změně systému (snaha měnit prosperující systém za jiný je považována za abnormální), může se realizovat pouze ve svobodě volby v rámci širokého sortimentu zboží a služeb. Je to svoboda člověka, který může li­

— 36 —

bovolně mačkat různé klapky herního automatu, nesmí však v žádném případě prohlásit, že ho hra přestala bavit. V situaci, kdy rozsah a podobu alternativních voleb určují vzájemně si konkurující výrobci, „ku­ pující má jen druhořadé a pochybné privilegium vybrat si mezi různými vzájemně si konkurujícími výrobky“, (Fromm 1992: 138). Snaha odstoupit od takové hry by změnila člověka v podivína, který se sám vylučuje ze slušné společnosti. V omezeném měřítku to společnost toleruje, neboť masová výroba zboží a jeho masový odbyt nejsou ohroženy individuálními úchylkami v chování konzumen­ tů. Pluralitní demokracie promítá popsaný mechanismus i do chování voličů. Tito lidé mají napro­ stou svobodu rozhodovat se mezi alternativami, jejichž podobu mohou v podmínkách centralizo­ vané masové demokracie spoluurčovat jen nepatrně, anebo spíše vůbec. Skutečná svoboda volby ovšem neznamená přiklonění se k jedné z předepsaných variant, skutečná svoboda by měla zahrno­ vat možnost podílet se přímo na tvorbě variant, mezi nimiž volba proběhne. Je zřejmé, že z psycho­ logických důvodů působí i dílčí rozšíření svobody jako úleva na ty, kdo dříve neměli prakticky žád­ nou volbu. V Evropě však již tato dílčí svoboda jen těžko někoho ohromí. Skutečná svoboda je v podmínkách centralizované státní moci minimální. Nejde přitom zdaleka jen o to, že cesta z periferie do centra politického dění je příliš dlouhá a hierarchicky členěná, takže centrum mívá dostatek možností zastavit nezvané daleko od bran politického rozhodování. Snad ještě závažnější je ta skutečnost, že vysoce centralizované politické útvary jsou nuceny vyrovnávat se s problémy, jež jsou natolik komplexní, že je stěží představitelné, aby o nich rozhodovali nespecialis­ té, tedy občané jakožto političtí amatéři. Státní politika vyžaduje profesionály, zatímco volební kam­ paně apelují na politické laiky, či dokonce analfabety. Je na nich, aby vybrali ty nejschopnější. Jak je mají vlastně poznat, to jim nikdo neporadí.

PROFESIONÁLOVÉ POLITIKY A POLITIČTÍ ANALFABETI

Teoreticky by měla demokracie znamenat, že každý občan bude mít stejné právo podílet se na rozhodování o svém osudu. Toto naivní pojetí demokracie zároveň implicitně předpokládá, že demokratické instituce rozhodují o osudech občanů podle míry závažnosti jednotlivých problémů. Ani tento předpoklad není v masové demokracii splněn, velká politika funguje jiným způsobem a ctí jiné priority. Osmnácté století, které připravilo nástup masové demokracie a její zastupitelské podoby, pova­ žovalo instituci voleb za prvek nedemokratický, vhodný spíše pro zřízení aristokratické. Volby jsou výběrem elity, která by měla převyšovat ostatní znalostmi, rozhledem a schopnostmi. „Velká většina našich spoluobčanů nemá ani dostatek vzdělání, ani dost volného času, aby se mohla přímo zabývat zákony, které budou řídit Francii. Proto za tímto účelem volí své reprezentanty,“ konstatuje abbé Sieyes koncem 18. století. Teprve následující století začíná připouštět, že volby mohou vyjadřovat skutečnou participaci občanů na politice. Tehdy vzniká zjednodušená představa, podle níž volby zajišťují, aby se vůle voli­ čů prosazovala prostřednictvím jednání jejich zástupců. Přesto však volby v mínění mnohých zů­ stávají nutným zlem, které je zde proto, že čistě technicky nelze v podmínkách velkých centralizo­ vaných politických útvarů zajišťovat participaci všech na moci jiným způsobem. V současné době určitou alternativu zdánlivě nabízí prudký rozvoj počítačové a sdělovací tech­ niky. Díky němu se některým zdá do budoucna poměrně jednoduché zabezpečit pro každého obča­ na tlačítko, jehož prostřednictvím se bude moci osobně podílet na rozhodování, podobně jako to činí dnes poslanci nejvyšších zákonodárných orgánů. Tato iluze účastnické demokracie ovšem auto­ maticky předpokládá, že občané budou mít tolik času ke studiu nejrůznějších aspektů chodu centra­ — 37 —

lizovaného státu, jako mají za tímto účelem uvolnění poslanci. Snad s výjimkou nezaměstnaných je tento předpoklad zcela jistě nesprávný. V podmínkách centralizovaného statuje nevyhnutelné roz­ dělení občanů z hlediska jejich politických pravomocí na profesionální politické reprezentanty a je­ jich více či méně amatérské voliče. V důsledku toho je přirozené, že „volby mohou jen velice zřídka odhalit, jak by si většina představovala řešení specifických politických problémů“, (Gaxie 1978: 27). Ve skutečnosti instituce voleb implicitně rozděluje společnost na menšinu, která fakticky rozhoduje, a na většinu, která má při tomto rozhodování jen zcela nepatrnou váhu. Tato skutečnost mimochodem plně odpovídá liberálnímu chápání politiky. Podle ideologie libe­ ralismu je vlastní sférou seberealizace člověka občanská společnost. Zde s lidská energie využívá nejproduktivněji. Sféra státu a státní politiky je jen nutným zlem, jehož jediným legitimním účelem je bdít nad tím, aby svobodný chod občanské společnosti nebyl zvnějšku narušován a deformován. Politikové jsou lidé, kteří se obětují kvůli tomu, aby se ostatní mohli nerušeně realizovat. Tato oběť je jim vynahrazena tím, že jejich profese umožňuje kariéru jako každá jiná. Jinak by stěží kdo schop­ ný projevil zájem ztrácet ve sféře politiky čas, který je drahocenný, neboť znamená peníze. Povšimněme si nyní, jak si počínají obecně lidé, kteří jsou ochotni se za nás obětovat, abychom se my mohli plně realizovat v občanských povoláních. Obsahem práce profesionálního politika je získávání a udržování kontroly nad nástroji ovládání. Bez takové kontroly by byl bezmocný, nemohl by činit opatření, která považuje pro blaho spoluob ­ čanů za žádoucí. Na druhé straně profesionalizace politiky znamená, že vzniká vrstva lidí, kteří jsou na politiku více či méně odkázáni, musejí žít nejen pro ni, ale také z ní. Při velkém počtu odborníků, jichž je zapotřebí k řízení centralizovaných politických útvarů, nelze obsazovat místa pouze lidmi, jejichž majetek by jim umožňoval být na své politické činnosti existenčně zcela nezávislými. Politika, která se stala záležitostí profesionálního zájmu, zajímá od nynějška především právě profesionály a poměrně úzký okruh jejich stoupenců a příznivců. Masa občanů zasahuje do politiky jen v řídkých, zpravidla krizových momentech. Jinak tvoří víceméně pasivní diváky či davy politicky zcela indiferentní. Je pochopitelně v zájmu profesionálních politiků líčit společnost jako politické kontinuum, jehož všechny části, od prezidenta až po teprve osmnáctiletého voliče v zapadlé vísce, se na tvorbě poli­ tiky svojí měrou podílejí. Skutečnost je jiná. V centralizovaných demokraciích existuje široký a ne­ snadno překročitelný předěl, který poměrně jednoznačně odděluje ty, kdo politiku skutečně dělají, od těch, kteří politice pouze přihlížejí. Tato hranice zároveň znesnadňuje všem novým zájemcům do politiky proniknout, neboť to předpokládá získat podporu alespoň části přihlížejících, kteří však bývají dosavadní politickou podívanou dostatečně saturováni a máloco je dokáže přimět k jakékoli výraznější politické aktivitě. Ve skutečnosti je publikum z politiky prakticky vyřazeno, neboť „četba politických rubrik v no­ vinách, poslouchání zpráv v rádiu a v televizi, ani debaty o politice naprosto neznamenají účast v boji o získání funkcí, které umožňují řídit aparát státu“, (Gaxie 1978: 42). Liberální chápání poli­ tiky ostatně ani dost dobře neumožňuje angažovat se v politice pouze částečně. Pokud není politika dělána na plný úvazek, nese s sebou nanejvýš ztrátu ušlého zisku. Ani účast při volbách nelze neproblematicky považovat za projev samostatné politické aktivity. Velice často se jedná pouze o projev sociálního konformismu. Mnoho voličů odevzdá ve volbách hlasy vítězné straně právě proto, že se předpokládá, že právě tato strana ve volbách zvítězí. Pokud by tomu tak nebylo, byly by zbytečné veškeré nákladné předvolební kampaně. Je zde přímá analogie s konzumem. Pokud by všichni konzumenti bezpečně věděli, co chtějí konzumovat, nákladná rekla­ ma by byla zhola zbytečná. Přesně totéž platí o nezanedbatelné části voličů. Volební chování občanů v sobě skrývá četné rituální prvky umocněné vzdáleností běžného ob ­ čana od centra politického dění a rozhodování, která je v centralizovaných (byť demokratických) státech obrovská. Vztahy mezi občany a vzdálenými politiky mají v sobě cosi „z opozice mezi drži ­ teli monopolu na správu věcí posvátných a mezi laiky, kteří nerozumí kultu a jsou vzdáleni těm, kdo — 38 —

do něj byli zasvěceni“, (Gaxie 1978: 42). také proto není správné označovat pouhou zvědavost pub­ lika za formu politické participace. Ve skutečnosti je legitimní zasahování občanů do politiky v ma­ sových demokraciích silně limitováno. Přechodné vzrušení občanů, vyvolané dovednou dramatizací volební kampaně, na této skutečnosti nic nemění. Hlavní důvod, kvůli němuž nelze občany přihlížející politickému dění považovat za skutečné po­ litické aktéry, nespočívá v tom, že by se tito lidé nemohli k politice vyjadřovat. Jejich mínění může mít pro politiky dokonce určitý význam. Problém však je v tom, že se jedná o mínění vyslovené k otázkám, které byly formulovány profesionálními politiky. Občané v masové demokracii se mo­ hou více nebo méně svobodně vyslovovat, velmi nízká je však jejich možnost spoluurčovat, k čemu se budou vlastně vyslovovat. Témata jsou jim zadávána v průběhu politického soupeření profesio­ nálů, které ostatně nevyvolává ve veřejnosti zpravidla příliš velký ohlas. Ve vyspělých zemích je běž­ né, že nejrůznějších schůzí a mítinků pořádaných v době volební kampaně se účastní v průměru de­ setina oprávněných voličů. Téměř polovina Francouzů, Němců a Britů nečte vůbec politické ru­ briky v novinách, 60 procent Francouzů uvádí, že se o politiku nezajímá buď naprosto, anebo jen zcela okrajově, ve Francii i v USA jsou politicky organizována pouze dvě až čtyři procenta všech oprávněných voličů. Vcelku se odhaduje, že 50 až 70 procent občanů vyspělých zemí, kteří dosáhli volebního věku, je víceméně indiferentní vůči všem politickým aktivitám. Pouze období voleb vzbu­ zuje vyšší zájem, ten však rychle opadá a nemalý počet voličů se ani nenamáhá seznámit se s voleb ­ ními výsledky stran, které volili. Není to nijak překvapivé. Výsledky výzkumů politologů zde pouze ilustrují Marcuseho tezi o konzumu, který činí svobodu rozhodování nadbytečnou. Důkazy o správnosti výsledku voleb hle­ dá občan masové demokracie především na tabulích oznamujících u čerpadel cenu benzinu a v re­ gálech supermarketu. Pokud jsou regály plné a ceny nízké, zůstávají volby formalitou. Politici to dobře vědí, a proto se nemůže stát, že by datum voleb do francouzského parlamentu kolidovalo s termínem konání tenisového turnaje na Rolland Garos. V této atmosféře blahovolné apatie mají politikové poměrně volné ruce v zápolení o to, kolik podílu na státní moci který z nich pro sebe a svou stranu vybojuje. Tento boj pochopitelně není pre­ zentován aktéry jako boj o moc, nýbrž jen jako odborná debata o tom, jak zajistit zemi co nejkva­ litnější řízení a národu co nejvyšší blahobyt. V tomto ušlechtilém soupeření pochopitelně žádný po­ litik nepoškodí své šance tím, že by začal národ přesvědčovat o ekologických výhodách, které by vy­ plynuly z rozumného omezení běžného životního standardu. Takové počínání by bylo politicky nesvéprávné hned z několika důvodů. Předně by politik pro­ kázal, že nerozumí duši svých voličů. Masa voličů je tvořena lidmi, kteří se poznávají ve svém kon­ zumu a kteří „ve svém autě, ve svém hi-fi přístroji, ve svých několikapodlažních bytech, ve svých kuchyňských přístrojích nacházejí své duše“, (Marcuse 1991: 37). Kromě toho by byla ekologická upřímnost ze strany politikovy nekonečně bláhová, protože poli­ tika je založena na konkurenci a pravdomluvný politik si může být jist, že jeho konkurent nabídne veřejnosti mnohem méně znepokojující a mnohem lákavější perspektivy. Koneckonců funkční ob­ dobí bývá pouze čtyřleté a kdo ví, jestli se vážné ekologické problémy nedostaví až pátým rokem. A to již bude z hlediska předvolebních slibů naprosto v pořádku. V průběhu politického soupeření mezi profesionály může pochopitelně dojít i na ekologii. Stává se to tehdy, když politici určitého tábora usoudí, že právě toto téma jim v dané chvíli může přinést převahu nad protivníky. Může to být ekologie, ale může to být cokoli jiného. „V daný okamžik se politické tábory začnou dohadovat o válce v Alžírsku či ve Vietnamu, o problémech telefonní sítě anebo dálnic, o ekologii či ropné krizi, o inflaci či o nezaměstnanosti“, (Gaxie 1978: 82). Tyto pro­ blémy zmizí z debat okamžitě, jakmile se zjistí, že jiné téma by mohlo poškodit protivníka více. Pro­ fesionálové tak usměrňují debatu z hlediska její politické či předvolební rentability. Záleží na nich, které problémy budou příslušně zveličeny a které naopak uměle bagatelizovány.

— 39 —

Soupeření politiků se přitom stále odvíjí na principech analogických s principy tržní konkurence. „Tak jako logika ekonomické konkurence vede hospodářské podniky k vývoji stále nových výrobků (a tedy nových potřeb), chtějí-li nalézt nové trhy, právě tak jednotlivé politické tábory musejí, chtějí­ -li se zbavit konkurence a získat více voličů, konstruovat stále nové politické problémy a budit zdání, že jejich vyřešení závisí na tom, získá-li či udrží daný politický tábor dostatek moci“, (Gaxie 1978: 83). Tím lze například vysvětlit, proč se dokonce i strany s téměř totožnými politickými pro­ gramy vášnivě pouštějí do debat o vysloveně podružných otázkách. Dělají přesně totéž, co výrobce pracích prášků, který téže substance využije nejprve pro výrobu prášku P, poté prášku extra P a na ­ konec super-extra-prášku P. Ekologická témata bohužel nemají v této situaci příliš šancí vyniknout. Nedojde-li bezprostředně ke katastrofě, budou vždy spíše bagatelizována než vyzdvihována. Vyzdvižení ekologických problé­ mů může sice znevýhodnit pozici politického protivníka, je to však příliš nebezpečná hra a politi­ kové to tuší. Ekologické problémy totiž vyplývají přímo z podstaty fungování centralizované spo­ lečnosti masového konzumu, tedy přesně té společnosti, o jejíž řízení se politikové skromně ucháze­ jí. Pokud by se neomezovali pouze na namátkové vyzdvihování zvláště křiklavých ekologických problémů, ale snažili se dobrat ke kořenům celého problému, museli by konstatovat, že ty vězí v pří­ lišné centralizaci a v nadměrné spotřebě celého systému. Oni ale potřebují právě tento systém, ne­ boť bez velké centralizace není velké moci a bez nadměrného konzumu nemůže nikdo zaručit další politickou apatii masy řadových občanů. Centralizovaný systém je zárukou toho, že komplexnost jeho řízení bude vyžadovat přítomnost profesionálních politiků, nadměrný konzum je zase zárukou toho, že společnost bude politicky pacifikována. Proto mají v politice šanci jen ty nejjemnější odstí­ ny zelené. Preferování umírněných zelených není důkazem technické řešitelnosti aktuálních ekolo­ gických problémů prostředky umírněného environmentalismu. Je pouze výrazem hluboké neochoty vrstvy politiků jako celku nechat se připravit o atraktivní manažerské příležitosti, které pro ně ply­ nou ze zachování krajně neekologického statu quo. Celý tento mechanismus se přímo čítankově projevil v bývalém Československu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ekologická situace země byla ve druhé polovině osmdesátých let právě tak zoufalá, jako je v prvé polovině let devadesátých. Opozice, vystupující proti den ze dne neschopnějšímu systému reálného ‚socialismu, si učinila z ekologické problematiky zcela oprávněně jeden z hlavních argumentů. Šlo totiž o to, poukázat na neschopnost systému jako celku a ekolo­ gické údaje zde byly více než výmluvné. Přišla revoluce a s ní budování pluralitní demokracie. Eko­ logická otázka je přitom odsouvána stále více do pozadí a ve slušné společnosti lidé o ekologii pro­ stě přestali mluvit. Odborníci byli odstraněni z míst ministrů pro životní prostředí a místo nich do ­ sazeny dvě velké ekologické nuly (pozn.: autor zde má na mysli J. Macka a E Bendu, kteří se shodou náhod stali ministry životního prostředí). Sdělovací prostředky se vyjadřují k ekologii stejným způ­ sobem, jako se vyjadřovaly tisk, rozhlas a televize minulého režimu: o systémově neudržitelné situa­ ci zcela mlčí, epizodicky však vyzvedávají izolovaná dílčí ekologická zlepšení, aby převládl dojem celkového optimismu. S každou novou sezonou se znovu „mapují ekologické problémy“, byť byly důkladně zmapovány již koncem osmdesátých let. Zdá se, že vláda, která vydrží mapovat ekologické problémy čtyři roky, má vyhráno. Hlubší ekologická analýza může být stěží žádoucí, neboť by mo­ hla zpochybnit hlavní bod veškeré ideologie konzumu, tedy předstírání, že škody napáchané minu­ lým ekonomickým růstem lze napravit jedině růstem příštím. Pokud se nesplní předpoklad dnešních politiků, podle něhož spálením jedné tuny privatizovaného uhlí dochází k uvolnění menšího množ­ ství CO2 než spálením jedné tuny uhlí státního, bude příští ekologická kocovina velmi, velmi nepří­ jemná.

— 40 —

ŠANCE PŘÍRODY V SOUPEŘENÍ POLITICKÝCH STRAN

Vznik centralizovaných masových demokracií vedl ke vzniku politických stran. Politické strany se značnou měrou zasloužily o to, že řeči o demokracii hovoří o něčem poněkud jiném, než o čem vypovídá běžná praxe systémů, které se na demokracii odvolávají. Až do poloviny minulého století nebyly politické strany s demokracií spojovány a první američtí prezidenti dokonce varují před rozbíjením veřejnosti do soupeřících stranických skupin. Vznik stran byl vynucen nepřehledností příliš velkých a příliš centralizovaných politických útvarů. Politické stra­ ny vznikají jako prostředek umožňující seskupovat stoupence určitého politika či skupiny politiků a napomáhající jejich prosazení ve volbách. Jsou tedy původně jakýmsi politickým transformátorem, který má zprostředkovat kontakt mezi neorganizovanou masou občanů a parlamentním životem. Propojují politika s širším okruhem jeho voličů. O jedné z funkcí politických stran v Anglii v poslední třetině minulého století nás zpravuje teh­ dejší ruský politolog Moisei Ostrogorski: „Jestliže vznikne naléhavá potřeba, jestliže v průběhu ost­ rého boje jsou argumenty šéfa strany vyčerpány, ihned je z Londýna objednáno dodání mínění lidu, stačí jednoduchá telegrafická depeše adresovaná všem organizacím strany v celém království – a hlas lidu země neprodleně promluví.“ (Ostrogorski 1979: 46). Jak vidno, politické strany nebyly za sto let schopny vymyslet nic nového. Již od konce minulého století se jim vyčítá řada nešvarů. Zjednodušují mínění a vytvářejí černobílé stereotypy, ve kterých dominuje obraz zlého nepřítele, jímž se může stát v podstatě každý, kdo právě nevyhovuje vedení vlastní strany. Produkují politický konformismus tím, že kladou přehnaný důraz na ortodoxii, a zdů­ vodňují ho udržením akceschopnosti strany. Velice snadno se mění z prostředku k dosažení původ­ ně snad i ušlechtilých cílů ve svůj vlastní samoúčel, jejich jediným cílem se stává jejich vlastní růst a kumulace stále větší moci. Všichni členové včetně nejvyšších funkcionářů se časem stávají vězni vlastní organizace. Logika soupeření stran nutí každou z nich tvářit se, jako by znala odpověď na všechny otázky a dokázala, pokud se ovšem dostane k moci, všechny problémy vyřešit. Přitom to, co nezajímá strany z hlediska jejich vlastních zájmů, za problém prostě nepovažují. Doplácí na to opět ekologie, neboť ta klade problém způsobem, který nevyhovuje prakticky žádné z tradičních stran soustředěných na pravo-levém kontinuu. Spolu s rozvojem stran se rozvíjí typ politika, který dokáže dovedně argumentovat pro cíle té strany, která ho platí, či mu alespoň zaručuje politickou existenci a kariéru. Horizont takového poli­ tika zřídkakdy sahá za nejbližší volby. Nemá to ostatně ani v náplni práce. Proto se živě zajímá o problémy, které lze pokud možno efektivně vyřešit ihned, zatímco problémy vyžadující dlouhodo­ bé řešení ho tolik nezajímají. Již Ostrogorski na samém počátku století zaznamenal úkaz, který od té doby politologové zjiš­ ťují vcelku pravidelně a který opětovně problematizuje smysluplnost voleb ve vysoce centralizované společnosti: „Stačí, aby pět procent všech voličů změnilo sympatie, a strana u moci se změní. Těch­ to pět procent, které zajišťují střídavý pohyb volebního kyvadla, zahrnuje vedle voličů více či méně rozvážných také velký počet těch, kteří se nechávají ze svého hlubokého politického nezájmu vylá ­ kat pouze tamtamy volební kampaně. To znamená, že nová výchylka kyvadla není o nic více repre­ zentativní pro vývoj veřejného mínění, než tomu bylo v případě voleb minulých.“ (Ostrogorski 1979: 71). Vlastním cílem politických stran není v prvé řadě řešení problémů země, nýbrž rozdělování at ­ raktivních postů mezi členy strany po vyhraných volbách. Šéf strany při tom působí jako všemocný patron, jenž rozdává věrným klientům četné prebendy a žádané posty. Právníci od něho očekávají místa vyšších soudců, úředníci místa ve státní správě, učenci a profesoři čestné tituly. Aby podepřeli své nároky, všichni se odvolávají na stranickou disciplinovanost a na odvěkou věrnost ideálům stra­

— 41 —

ny. (Při četbě Ostrogorského je nutno stále znovu si uvědomovat, že jeho práce byla napsána pat ­ náct let před VŘSR a vycházela ze studia britského a amerického parlamentarismu.) „Vůdce strany konzultuje opatření, která chce podniknout, maximálně s generálním štábem svých nejbližších důvěrníků,“ pokračuje dále Ostrogorski, „ostatní poslanci dostávají pouze stranic­ ké pokyny.“ Skutečným posláním davu poslanců strany je bezvýhradná podpora jejich vůdce a jeho pobočníků. Těm nejpohotovějším a nejvýřečnějším z poslanců se dostává zvláštního vyznamenání: mohou působit v parlamentu jako řečničtí gladiátoři strany. Ti ostatní jsou pouhými automaty na zvedání rukou. Porušení stranické disciplíny při volbě čehokoli je považováno za nejvyšší zradu. „Debaty v parlamentu nemají téměř žádný reálný dosah, snad kromě toho, že umožňují vyniknout gladiátorům stran. Neovlivňují, jak bude kdo volit, nedokáží přesvědčit nikoho, protože stranická disciplína přísně zapovídá všem věrným nechat se přesvědčit. Proto kromě zvlášť významných pří­ ležitostí hovoří řečníci zpravidla před prázdnými lavicemi.“ (Ostrogorski 1979: 83). Z uvedených důvodů nemohou být šéfové jednotlivých stran skutečnými státníky s programem prospívajícím celé zemi. Jejich hlavním zájmem je vždy momentální výhoda vlastní strany. Jejich programy byly složeny v prvé řadě pro potřeby permanentní války, kterou strany vedou mezi sebou. Ani opozice nemůže v této atmosféře pracovat nijak plodně. Její hlavní snahou je co nejvíce ztí­ žit život straně, která je právě u moci. Snaží se přetáhnout vládní straně voliče a při této snaze je jí vše dobré. Skutečné potřeby země ji přitom zajímají právě tak málo jako stranu vládnoucí. Ostrogo­ rski tedy již počátkem století konstatuje, že: „Kultivovaní lidé jsou šokováni degradací politiky, kte­ rou zavinily strany. Ti, kdo o tom něco vědí, jsou zoufalí, když sledují, jak celý obrovský a nákladný parlamentní stroj běží zoufale naprázdno.“ (Ostrogorski 1979: 87). Jaký prostor se otevírá v této situaci pro ekologii? Jednotlivé dosud neřešené ekologické problé­ my mohou sloužit opozičním stranám k provokování strany vládnoucí. Jednotlivé řešené ekologické problémy mohou naopak posloužit vládnoucí straně k odrážení útoků opozice. O tom, jak málo jde o samu přírodu, se přesvědčí všichni, jakmile se po volbách role vládnoucí strany a opozice vymění. Řešení ekologické problematiky na sebe bohužel neváže ani dostatek atraktivních postů, které by se mohly stát žádanou kořistí pro vítěze voleb. Státní funkce svázané s dohledem nad životním pro­ středím představují spíše Černého Petra, jehož se i vítězi rádi zbavují. Straničtí gladiátoři by sice mohli krizi přírody využít k celým seriálům působivých parlamentních řečí, najdou si však raději jiné téma, neboť nechtějí riskovat, že budou vyzváni, aby podali sami návrh řešení. Dobře vědí, že ta­ kový návrh by musel být buď alibisticky povrchní, a pak by se sami znemožnili, anebo by byl radi­ kální, a pak by riskovali ztrátu přízně voličů a nahráli by pouze protivné straně. Také Ostrogorski je krajně skeptický k možnosti, že by volby do centrálních orgánů mohly být skutečným nástrojem uplatňování vlády lidu. Voliči ve volbách pouze ratifikují výběr uskutečněný dopředu stranickými aparáty, zodpovědnost poslanců vůči voličům ustupuje do pozadí před jejich zodpovědností stranickým aparátům, které je nominovaly. Skutečná moc spočívá v rukou volebních týmů, které mají prostředky k manipulování míněním voličů pod záminkou, že slouží veřejnosti. Politické strany spočívají na podobných principech a mezi svými členy udržují stejnou atmosféru jako náboženské sekty. Příslušnost ke straně musí být úplná, ani v jediném bodě vyznání se člen ne­ smí lišit od linie strany. Tato konformita je zároveň nejvyšší ctností straníka a dokáže bohatě vyvážit jeho případné jiné nedokonalosti. Odklonění od linie strany je naopak smrtelným hříchem, který již nemůže být vykoupen sebevětšími schopnostmi. Hlavní nedostatek politických stran však spatřuje Ostrogorski v tom, že jsou založeny na prin­ cipech, které nemohou z jejich představitelů neučinit velice brzy šarlatány. Programy stran se vy­ slovují naprosto ke všemu. K této formě vševědoucnosti jsou strany nuceny. Pokud by vznikl do­ jem, že k jakékoli podružné oblasti společenského života nemají co říci, ihned by se v této věci cho­ pily iniciativy strany ostatní, vedené snahou získat právě zde nový politický kapitál. Představitelé všech stran se tedy nutně musejí vyslovovat i k věcem, o kterých prokazatelně nemohou nic vědět. Navíc se při tom musí tvářit vrcholně zasvěceně. Musí sypat z rukávu řešení všech problémů, které — 42 —

se kdekoli mohou vyskytnout, ať již jde o umělé přerušení těhotenství, o stanovení maximálních cen hovězího, o vztah státu a církve, či o možnosti recyklace surovin. Pokud by při tom příliš vyzve­ dávali například poslední z uvedených problémů, pak riskují, že jistá část žen, řezníků a kněží bude volit stranu, která projevuje jejich problémům více porozumění. Ostrogorski již před sto lety vyslovil názor, který dodnes dokáže spojit ve spravedlivém rozhoř­ čení straníky všech vyznání. Politické strany jsou podle jeho názoru hlavním nepřítelem demokracie, a to bez ohledu na to, jaký je jejich počet. Odporují totiž vlastnímu smyslu demokratického uspořá­ dání. Úlohou občanů v centralizované demokracii pochopitelně není vládnout. Centralizovaný sys­ tém nemůže být spravován zdola. Pokud by měli vládnout skutečně sami občané, ubyl by vlastně je­ den z nejvážnějších důvodů, proč stát vůbec centralizovat. Maximálně mohou občané v masové demokracii dosáhnout stavu, kdy vládnoucí menšina bude mít strach zneužívat svého postavení. To není málo. Všechny politické svobody (svoboda tisku, shromažďování apod.) nemají jiný význam, než zastrašit mocné a odradit je od zneužívání jejich moci. Stejný cíl sleduje též oddělení zákono­ dárné a výkonné moci. Politické strany však fungují způsobem, který právě snahu o zastrašení mocných vážně zpochyb­ ňuje. Členové stran jsou podřizováni tlakům, které zastrašují naopak je samotné. Ve jménu získání, udržení či zvýšení akceschopnosti strany jsou zbavováni možnosti kritického přístupu jak k před­ stavitelům strany, tak k jejím principům. Toto neuspokojivé postavení si kompenzují pěstováním pocitu výlučnosti oproti členům jiných stran. Velkým nebezpečím demokracie je, že mínění mnohých je v ní zcela programově povýšeno na zákon platný pro všechny. Pouhá síla veřejného mínění může zastrašit občany, kteří mají na věci jiný názor. Většina má v demokracii pravdu i v tom případě, že se prokazatelně mýlí. Právě politické strany toto zlo zosobňují ve zvlášť koncentrované podobě. Pokud není člen strany součástí většiny, zůstává mu již jen pochybné právo stát se součástí více či méně podezřelé frakce. „Život strany je v důsledku toho pouze dlouhou školou servilního podřizování. Všechny lekce, které tato škola člo­ věku uděluje, ho učí zbabělosti. První z těchto lekcí ho učí, že občan nenalezne spásy, nevstoupí -li do některé ze stran. Připravuje ho na všechny budoucí ústupky, které jsou s takovým vstupem spo­ jeny. Také ti, kdo nemají politické záměry a plány, se podrobují těmto lekcím, zatímco ti, kdo usilují o veřejné posty, jej pečlivě studují jako vědu i umění zároveň. Na konci tohoto výcviku je jejich duše zlomena a připravena na libovolné cviky, podobna tělu akrobata.“ (Ostrogorski 1979: 191). Ostrogorského úvahy předznamenávají mnohé z pozdějšího osudu ekologie v sevření stranické politiky. Neexistuje strana, která by neměla ve svém všezahrnujícím programu (zpravidla na předpo­ sledním místě) bod přesvědčivě hovořící o tom, jaký zájem strana projevuje o ekologické problémy a jak rezolutně je bude řešit. Zdálo by se tedy, že naprosto všechny strany se mohou přinejmenším na ekologických záležitostech plně shodnout. Není tomu tak. Strany vedou mezi sebou neustálý konkurenční boj, a proto musí být ekologická iniciativa kterékoliv z nich automaticky podezřelá všem ostatním. Jakmile někdo přijde s takovou iniciativou, začnou se ostatní tázat nikoli po tom, co tato iniciativa věcně obsahuje a co navrhuje, ale zajímá je, kdo s ní přišel, a uvažují, proč to asi uči ­ nil. Nahrává řešení určitého ekologického problému spíše levici, anebo pravici? Může být problém vyložen tak, že by to případně mohlo poškodit zájmy vlastní strany, anebo bude možné jej využít k oslabení protivníka, či přímo k jeho diskreditaci? Neprospěje vyřešení určitého ekologického problému někomu, jehož prospěch by byl z hlediska naší politické linie žádoucí? Podobné úvahy se musejí honit hlavami mužů a žen, kteří dobře vědí, že bez své strany by nebyli ničím. Neexistuje proto nesmysl, který by nepodpořili, pokud za ním stojí jejich vlastní strana. Velice dobře tuší, že v opačném případě by hlasovali sami proti sobě.

— 43 —

VŠECHNY STRANY JSOU KONZERVATIVNÍ

Vláda jedné strany dokázala dialekticky skloubit všechny nedostatky existující v roztroušené po­ době u různých stran, takže mohl vzniknout vzácně odpudivý celek. Opětné rozložení těchto nedo­ statků a jejich další reprodukce v systému více stran však představuje řešení, které může uspokojit opět jen ty nejortodoxnější straníky. Až po vstupu do Evropy s údivem zjišťujeme, že systém politických stran se v ní již fakticky přežil. Hesla, s nimiž kráčejí strany do boje dnes, stejně neohroženě jako v minulém století, už málokoho přesvědčí a téměř nikoho nezaujmou. Zaměstnány neustálými vzájemnými politickými šarvátkami strany přehlédly, že již nežijeme v 19. století. Vyžívají se například v testování opozice práce a kapitálu i tam, kde již existují opozice jiné, a jak se zdá, mnohem vážnější. Protože uvažují v kategoriích minulého století, nedokážou postřehnout rozpor mezi producenty a konzumenty, kte­ rý dnešního člověka zajímá více, než dozvědět se, jaká je exaktní míra jeho vykořisťování. Vůči přírodě zůstávají tradiční strany zpravidla slepé. Konzervují dědictví 19. století, kdy všech­ ny soupeřící skupiny, ať již byl jejich základ sociální či národní, zároveň svorně vystupovaly z pozic vykořisťovatelů přírody. Na větší zisky, větší konzum i větší životní prostor doplatila nakonec příro­ da, ať již byl konkrétní výsledek zápasu jakýkoliv. Vedle těchto stranických šarvátek, vedených pod hesly stále méně aktuálními, lze na politické scéně přibližně od šedesátých let vystopovat síly svým charakterem zcela nové. Jedná se o tříšť hnu­ tí, která nechtějí pateticky hovořit o termínech pokroku, lidu, dějinné pravdy či celých tříd. Jejich cíle jsou na první pohled mnohem skromnější. Namísto nastolení dokonalého řádu pro příští gene­ race chtějí změnit hned teď něco z nedokonalosti dnešního světa. Každé z těchto hnutí upozorňuje na určitý problém, který zůstal klasickými stranami, soustředěnými na rutinní soupeření o moc, prakticky nepovšimnut. Týká se to studentského hnutí, právě tak jako hnutí regionálních, mírových aktivit, hnutí feministek a pochopitelně hnutí ekologického. K četným společným znakům všech těchto iniciativ a hnutí patří, že se nejedná o skupiny motivované snahou o převzetí moci, nýbrž naopak o projevy kolektivní sebeobrany. Klasické strany žárlí na tyto iniciativy, neboť jejich vznikem přicházejí o monopol na interveno­ vání do věcí veřejných. Navíc nechápou, jak může jít někomu například pouze o přírodu, když pře­ ce existuje tolik oblastí, ve kterých je „dělání politiky“ mnohem více vzrušující. Vadí jim též málo ceremoniální charakter nových hnutí, jejichž stoupenci si neuvědomují, že k béžovému mikrofonu není každá kravata stejně dobrá. Především je znepokojuje, že nová hnutí otevírají nová témata, kte­ rá nejsou v politice ještě odzkoušená, takže nikdo neví, co všechno by v ní vlastně mohla napáchat. Je přece zapotřebí vyřešit nejprve problémy 19. století, a to nejlépe podle receptů století osmnác­ tého. Potom (ale skutečně až potom) by mohla přijít na řadu řekněme i příroda, pokud s tím ovšem bude alespoň pět sedmin předsednictva souhlasit. Ostatně o přírodě se již stejně hovoří v předpo­ sledním bodu programu strany, takže věc je vlastně již částečně vyřešena. Nové iniciativy a nová netradiční hnutí, která v posledních desetiletích začínají stále razantněji působit v oblasti politiky, se mnohem více než fosilní strany klasického typu blíží charakterem spíše představám o dynamické politice, které formuloval před sto lety Ostrogorski. Politické strany jsou vcelku dobře uzpůsobeny k vedení neustálé latentní občanské války. Mno­ hem méně však dokážou přispět k rozuzlení problémů, které nejsou řešitelné válečnickým způso­ bem. Za kouřovou clonou jejich sterilních zápasů tyto problémy ve skutečnosti stále narůstají. Hlav­ ní problém přitom tkví v tom, že prvořadým cílem zápasů politických stran je co nejúplnější ovlád­ nutí hlavních pák centralizované moci. Ta, ať už se ocitne v rukou kohokoli, však sama představuje hlavní zdroj problémů nejzávažnějších. Výsledek snažení stran je tedy absurdní. V demokratickém soupeření usilují o maximalizaci své kontroly centralizované moci, aby tím údajně získaly prostor k vyřešení problémů, které jsou ve skutečnosti mnohdy právě důsledkem centralizované moci. Jed­ — 44 —

ná se zcela zřejmě o bludný kruh, který by se mohl reprodukovat snad donekonečna, nebýt toho, že jedním z klíčových problémů je vyčerpávání zdrojů a doprovodné znečišťování prostředí, které opět mnohonásobně souvisí právě s fungováním vysoce centralizovaných politických útvarů. Sama existence politických stran je jedním z nutných důsledků této centralizace. Navrhované řešení mocenskou centralizaci nepředpokládá. Spočívá v nahrazení permanentních stran, svazujících členy více či méně rigidními stanovami, skupinami dočasnými, které by byly tvoře­ ny velice volně. Spojovaly by občany, jejichž cíle jsou sice dlouhodobější, zato však zcela konkrétní. Skupiny by se tvořily a přetvářely samy podle naléhavosti měnících se problémů. Organizovaly by se ad hoc, což by s sebou neslo celou řadu výhod. Především by se nevytvářely rigidní struktury, pro které je charakteristická tendence proměňovat se z nástroje řešení problémů ve vlastní samoúčel. Běžná strana klasického typu spotřebuje jen na to, aby udržovala v chodu mašinérii, velkou část energie, které se jí pak nedostává při řešení skutečných problémů. Strana postupně osifikuje a její ri­ tuály se pro ni stávají podstatnější než cíle, kvůli kterým původně vznikla. Nezanedbatelnou výhodou takového systému by bylo, že občané mající odlišné názory na jeden problém by mohli beze všeho spolupracovat při řešení jiného problému. Nebude je rozdělovat stranická příslušnost, nýbrž spojovat snaha o nalézání věcných řešení. Fronty, ostře ohraničené ne­ snášenlivým partaj ničením, by se mohly promísit a rozplynout, život ve společnosti by přestal mít charakter latentní občanské války. Navíc by lidé, angažovaní současně ve větším množství takových skupin, neztráceli svoji autonomii a nehrozilo by, že se jejich aktivita vyčerpá dodržováním stranické kázně. Každý z nich by se mohl zítra klidně spojit s včerejším oponentem. Znamenalo by to velkou školu tolerance, zcela nepředstavitelnou ve světě na život a na smrt. Namísto toho, aby se přístup k problému deformoval zájmy a filozofií strany, vznikl by prostor pro věcné jednání. Stranická ortodoxnost by uvolnila místo střízlivému pohledu na věci takové, jaké jsou. Odpadla by nutnost postranního stranického taktizování s neustále kladenou otázkou: „Co když toto řešení prospěje také druhé straně?“ Jakákoliv zmínka o „většině“ by přestala vzbuzovat v nezávislých mystickou hrůzu, neboť slože­ ní oné většiny by se neustále měnilo v závislosti na charakteru řešeného problému. Politika by se stala mnohem realističtější. Zmizela by totiž povinnost stran a jejich představitelů rozdávat sliby napravo i nalevo, když přitom všichni tuší, že zdaleka ne všechny jsou míněny vážně a budou splnitelné. Odpadl by celý odpuzující mezičlánek boje o moc, který je dnes považován za nezbytný předpoklad toho, aby se problémy mohly začít řešit. Je pravděpodobné, že i poté by zbyly relikty stran, jejichž členové by se i nadále organizovali především kvůli dosažení svých zájmů. Tyto strany by se však už nadále nemohly halit do frází o svobodě a prosperitě pro všechny. Musely by začít bojovat s odkrytým hledím a riskovat, že ostatní časem přestanou brát jejich krásné řeči vážně.

TELEVIZE JAKO SYMBOL PASIVNÍ DEMOKRACIE

Centralizovaná společnost jen stěží může být společností skutečně demokratickou, bez ohledu na to, zda se sama ústy aristokratických vůdců za takovou prohlašuje. Jedná se v lepším případě o pasivní demokracii, jejíž popis podal již Max Weber, který upozorňuje, že výraz „demokracie“ bývá často silně zavádějící. „Demos“ v podobě anonymní masy populace se ve větších útvarech nikdy nespravuje sám. Stále zůstává spravován a řízen, mění se pouze kritéria pro výběr těch, kdo mu budou vládnout. Takzvaná demokratizace podle Webera vůbec nemusí znamenat nárůst aktivní­ ho podílu ovládaných na řízení a správě; demokratizace společnosti se v této situaci projevuje zej­ ména v tom, že do oblasti správy a řízení země může vstoupit více diletantů. Ty, kdo budou o vě­ cech veřejných rozhodovat, neurčuje v demokracii libovůle vládce, nýbrž libovůle vůdců stran, do nichž se ti, kdo byli dříve ovládáni, spojili. (Weber 1925/11: 677). — 45 —

Komunikace ve společnosti tímto způsobem „demokratizované“ zůstává i nadále rigidně hierar­ chizována a pouze jednosměrná. Od padesátých let se ideálním médiem takové komunikace stává televize. Televize dokáže kombinací sluchových a zrakových vjemů vyvolávat iluzi spoluúčasti a při­ tom zároveň zvyšovat faktickou izolovanost a pasivitu diváků. Televize vyvolává pocit svrchované dramatičnosti zároveň s tím, jak diváka sociálně umrtvuje. Hraná dramatičnost a fingovaná spolu­ účast dokáží zcela zakrýt jednostrannost komunikace, na níž je televize založena. Přesně podle všech pravidel pasivní demokracie skýtá televize naprostou iluzi volby, kdy příjem­ ce může svobodně vybírat mezi řadou programů nabízejících s malými obměnami tentýž obsah. Jednostrannost působení, pasivita příjemců, pocit spoluúčasti a iluze svobodné volby postačí k účin­ né manipulaci průměrným občanem v podmínkách centralizované masové společnosti. Americký sociolog R. K. Merton hovoří o občanech, kteří mají díky televizi pocit spoluúčasti na dění ve všech klíčových oblastech planety, v iluzi, že jsou přímými účastníky světového dění, prose­ dí před televizory právě tolik času, kolik by jinak mohli věnovat úsilí o změnu běhu věcí v bezpro ­ středním okolí. Podle Herberta Marcuseho je úloha televize v systému konzumu natolik klíčová, že pouhé její nefungování by mohlo ohrozit celý systém více než všechny krvavé politické revoluce. Politická manipulace v rámci vysoce centralizovaných útvarů je v dnešní době bez televize již prak­ ticky nepředstavitelná.

REÁLNÝ SOCIALISMUS JAKO PŘÍRODNÍ POHROMA A KRIZE STÁTU BLAHOBYTU

Z ekologického hlediska představují kapitalismus a socialismus dvě varianty masové společnosti založené na nadměrné centralizaci moci, která se legitimuje vůči ovládaným péčí o neustálý růst průměrného konzumu. Podstatnou součástí obou systémů je kontrola masy populace prostřednic­ tvím reálného blahobytu, anebo jeho příslibem do budoucna. Oba systémy přitom spočívají na se­ bevražedném předpokladu, podle nějž jsou jednotlivé části planety Země rukojmím individuálních národních států a přírodní bohatství, které se na jejich teritoriu nachází, může být konfiskováno zce­ la libovolně podle jejich momentálních potřeb. Z ekologického hlediska se socialismus a kapitalismus liší způsobem, jakým znásilňují přírodu pro potřeby vlastní mocenské reprodukce. Na první pohled jsou patrné pouze nejviditelnější z těch­ to rozdílů: zatímco kapitalismus dává již tradičně přednost drancování cizích území, socialismus se z řady důvodů iniciativně soustředil na drancování vlastního území. Socialismus jako politický režim vznikl v době, kdy sféry vlivu na zeměkouli byly již rozebrány, a až do svého zhroucení nebyl scho­ pen (přes několik dílčích a dočasných úspěchů) dosáhnout pro sebe výhodnějšího přerozdělení. Za touto vnější kulisou se však skrývají hlubší zvláštnosti základních strukturních rysů obou systémů. V podobě vyspělého kapitalismu a reálného socialismu rozvinula lidská společnost nebývalým způsobem svoji kontrolní a dohlížecí kapacitu. Obě dvě společnosti se zaměřily na neustálé zvy­ šování kontroly nad přírodním prostředím i nad vlastním chodem. Liší se však v tom, jakým způso­ bem rozvrhly oblasti přísné kontroly a které oblasti ponechaly naopak stranou svého dohledu. Dále se liší tím, jakému kontrolnímu prostředku přisoudily úlohu dominantního nástroje dohledu nad lid­ ským chováním i nad přírodou. Zatímco kapitalismus používá za tímto účelem především peníze, jejichž tok zprostředkovává tržně, socialismus kontroloval především pomocí byrokraticky utváře­ ných úřadů.

— 46 —

KAPITALISMUS VERSUS SOCIALISMUS: OBLASTI KONTROLY A OBLASTI RELATIVNÍ SVOBODY

Úvahy politiků a žurnalistů o kapitalismu jako společnosti svobody a socialismu jako říši nesvo­ body nemají pochopitelně za cíl vysvětlit povahu obou společností, nýbrž v případě politiků mají podepřít jejich mocenské postavení, zatímco žurnalistům mají umožnit získat si přízeň těchto poli­ tiků. Pohlédneme-li na obě společnosti optikou nehodnotící sociologie, pak zjišťujeme, že v obou po­ litických systémech existuje vcelku konstantní rozložení masy kontroly a v protikladu k ní podobně konstantní objem relativní svobody. Cukr svobody a bič kontroly velice dobře znají oba dva systé­ my, liší se však v tom, do jakých oblastí kontrolu směřují a kde ponechávají relativní svobodu. Západní společnosti od samého počátku moderních dějin podrobují tvrdé a nekompromisní kontrole vše, co souvisí s prací, s podnikáním a s hromaděním zisku. Kontrola měla a má mnoho podob. Extrémního stupně dosáhla v samotných počátcích tržního podnikání, kdy práce otroků podrobených drastickému dohledu pomáhala zhodnocovat přírodní bohatství svobodného světadí­ lu. Ve stejné době vznikají v Evropě manufaktury, jejichž vojenská organizace pomáhala discipli­ novat až dosud nedostatečně ukázněnou pracovní sílu. Také později se průmyslové továrny stavějí podle vzoru věznic, tak aby zaručovaly maximální účinnost dohledu nad prací. Také podnikatelé se podrobují velice tvrdé kontrole a disciplíně. Má například podobu neustálého vylepšování a preci­ zování technik vedení účtů, zavádění sofistikovaných revizních praktik a podobně. Celý život gene­ rací grůnderů je pod neúprosným dohledem diktovaným nutností rentability veškerého počínání. Tehdy vzniká přesvědčení, že čas jsou peníze a čas strávený neproduktivně se rovná ušlému zisku. Kontrola času a jeho produktivního trávení se stává stejně přísnou jako kontrola peněz. Celá výroba je koncipována tak, aby z jejího výnosu mohly být hrazeny náklady na všudypřítomný dohled nad zúčastněnými. Zmírnění dohledu neúměrně zvyšuje riziko bankrotu. Vývoj manažerství jako vě­ decké disciplíny lze pochopit jako snahu o stále dokonalejší internalizaci dohledu, která umožňuje snížit náklady na jeho výkon. Tuhá, systematická a zcela nekompromisní kontrola všech výrobních aktivit se stala jedním z bezprostředních zdrojů ekonomického úspěchu západní společnosti, která zároveň pochopila, že by bylo velmi neekonomické rozšiřovat takto přísnou kontrolu na všechny oblasti života společno­ sti. Každá kontrolní činnost vyžaduje značné náklady a není ekonomické rozšiřovat ji natolik, že by náklady převážily nad ziskem. (Právě o tom se přesvědčily nejen četné tradiční společnosti, ale v jis­ tém smyslu i společnost reálného socialismu.) Západní společnost proto ponechává četné oblasti života společnosti buď zcela mimo kontrolu, anebo se v těchto sektorech uspokojuje poměrně vy­ sokou mírou nepředvídatelnosti. Část oblastí, v nichž byla ponechána autonomie a volnost, nese pracovní označení „oblast lidských a občanských práv“. Společnosti, které se naopak snažily strikt­ ně kontrolovat jednání členů i v těchto oblastech, vykazovaly pravidelně vysokou míru nerentability a postupně krachovaly. Vítězná měšťanská společnost pochopila, že stačí podrobit tvrdému dohle­ du výrobu a ostatní výdaje mohou být bez většího rizika ušetřeny. Výstupy fungující výroby v podo­ bě nadbytku konzumního zboží regulují chování členů společnosti zcela spolehlivě, navíc dokážou vsugerovat pocit stále se rozšiřující svobody. Společnosti reálného socialismu ke své škodě rozvrhly oblasti kontroly a relativní svobody přes­ ně opačně. Za clonou centrálního plánování a všelidového vlastnictví byla nastolena skutečná říše svobody právě v oblasti práce a výroby. Zde fakticky neplatily žádné zákazy a mnohé zde probíhalo formou naprosto spontánní improvizace. Právo na práci zajišťovalo prakticky všem stabilní zisk a přitom každému garantovalo naprostou volnost, zda pracovat, či nikoliv. Pro mnohé tak byla se­ třena hranice mezi prací a odpočinkem, právě tak jako hranice mezi majetkem státním, družstevním a vlastním. Práce se stala pro mnohé hrou. Hrou o to, kdo si víc nahrabe, v níž soupeřili s komunis­ — 47 —

ty mnozí ziskově angažovaní nestraníci. Při této kratochvíli chléb a hry vystupovaly v dialektické jednotě. Stěží některý zaměstnanec v takzvané svobodné společnosti zažil v práci tolik báječné svo­ body, jako průměrný zaměstnanec národního podniku v době reálného socialismu. Ten, kdo úzus nerespektoval a chtěl skutečně pracovat, riskoval, že bude považován za potrhlého podivína. V in­ stitucionalizované podobě se návyk nepracovat pěstoval právě tak v prostředí učňovského školství, jako na úrovni vysokých škol a mnoha vědeckých ústavů. Nebyl to pochopitelně protest proti reži­ mu, nebyla to čtyřicet let trvající generální stávka. Byla to naopak naprostá identifikace s principy, na nichž byl režim založen. Teprve mnohem později se stanou „z milionů líných kmánů dva miliony partyzánů v Matičce stověžaté“ (Karel Kryl). Nastolení skutečné říše svobody v práci mělo své výhody i nevýhody. Absence účinné kontroly umožňovala těm nejotrlejším kumulovat značné majetky. Vrstva socialistických zbohatlíků začala úspěšně parazitovat na stále hůře fungující ekonomice. Příslušníkům této vrstvy se dařilo uskuteč­ ňovat v malém i ve větším jakousi původní akumulaci kapitálu. Na rozdíl od klasické akumulace ne­ byl však jejím doprovodem dohled a kontrola, nýbrž naopak právě absence účinné kontroly. Nevý­ hodou tohoto postupu bylo, že sice vznikaly značné majetky, spolu s tím však nedocházelo k ma­ sovému rozšíření konzumních možností, jako tomu bylo zcela přirozeně v kapitalismu. Nekompro­ misně rabovaná ekonomika toho prostě nebyla schopna. Neexistence snadno dostupného masového konzumu (při stále viditelnějším kontrastu s roz­ vojem konzumu v západních zemích) neumožňovala účinně manipulovat chováním řadových ob­ čanů, tak jak to činí zcela rutinně všechny společnosti nadbytku. To byl také jeden z hlavních důvo­ dů, proč musely být vně sféry výroby celé oblasti chování a myšlení podrobeny zcela otevřenému dohledu a systematické kontrole. Pro reálný socialismus se stala jeho kombinace kontroly a relativní svobody osudnou. Stále ros ­ toucí náklady na kontrolování celé oblasti liberálních práv a svobod se neměly časem z čeho hradit. Tak se lidé posléze od socialismu osvobodili. Nikoli však hrdinstvím, nýbrž svou leností. Nízká pro­ duktivita práce už nedokázala zajistit ani výrobu vlastních okovů. Tak se stalo, že se dělný lid po předlouhém váhání nakonec přece jen postavil odvážně na stranu hrstky disidentů požadujících ná­ vrat k úspěšnější kombinaci kontroly a volnosti, ke kombinaci ekonomických nutností a občanských svobod. Zbytnělá vrstva reálně socialistických zbohatlíků pozdravila tuto volbu s upřímným nadše­ ním, neboť jí konečně umožnila přeměnit nakradený majetek v produktivní kapitál. Je s podivem, kdo všechno dokázal profitovat z pravdy a lásky. Nás zde zajímá ovšem ekologická stránka a ekologické dopady obou historicky vyzkoušených kombinací autonomie a kontroly, svobody a dohledu. Politická kontrola zprostředkovaná ekono­ mickou prosperitou a nadměrným konzumem je kontrolou vysoce efektivní. Náklady na ni hradí příroda. Rituály soukromého konzumu, které jsou druhou stranou hladkého fungování vysoce cent­ ralizovaných demokracií a jejich zcela funkčním doplňkem, ukrajují neúprosně z pralesů Brazílie, z pastvin Afriky i z ropných ložisek Blízkého východu. Politická stabilita vyspělých demokracií vyža­ duje každoročně obrátit v prach a popel (ne-li v něco horšího) neobnovitelné zdroje, které se tvořily v nitru zeměkoule přibližně milion let. Mnohé demokratické politiky přitom jistě ve snu straší otáz­ ka: budou občané vyspělých zemí nadále respektovat demokracii, jestliže jim do budoucna nezaručí, že každý z nich bude moci za sebou i nadále denně zanechávat nevábnou hromádku smetí? Reálný socialismus vsadil na absenci účinné kontroly produkce. V rekordním čase se mu podaři­ lo dohnat a předehnat Západ v tvorbě skrývek, hald, stok, smetišť a odpadních jímek. To vše se po­ dařilo, aniž by přitom konzum dosáhl úrovně západního vzoru. Zdroje se obrátily v prach a popel, bez odpovídajícího konzumu to však legitimitu systému neposílilo. Výsledkem byl pocit relativní deprivace širokých mas pracujících, které znaly báječné hamburgery a pivo v plechovkách pouze z amerických filmů. Zatímco vedení strany a vláda neustále vyhlašovaly, že životní úroveň opět vzrostla o n procent, hospodyňky byly zoufalé, že si nemohou vyzkoušet na vlastní kůži rozdíly mezi persilem, arielem a vizirem, zatímco jejich manželé byli stresováni komplikovaností výměny — 48 —

nové škody za ojetý mercedes. Situace dospěla tak daleko, že dokonce i pro Gottwaldovy vnuky ve stranických funkcích se stal nejprůkaznějším měřítkem úspěchu co nejpohodlnější přístup do ob­ chodů se západním zbožím. Drancování přírody se neustále zvyšovalo v blahé naději, že prosperita se přece také u nás musí jednou dostavit. Materiální výstupy drancování se však neobjevovaly na pultech běžných obchodů. Ztrácely se v rozvětveném labyrintu klientských sítí propojujících tajem­ níky, náměstky a vedoucí všech stupňů a všech resortů. Celý systém se pak zhroutil, když bohatí již nebyli schopni hrát si dále na chudé a chudí již nebyli schopni být na svoji chudobu hrdí. Dnes již stěží kdo určí, jaký díl bohatství, jež neustále plynulo ze soustavně rabované přírody, se rozplynul v nekontrolovatelném plýtvání a kolik uvízlo v sítích tajemníků, náměstků a vedoucích. V každém případě byla zmíněná druhá část zřejmě dostatečně velká na to, aby se na jejím základě vytvořila nová, solidně zajištěná elita moci. Jaký bude její vztah k ekologii? Přesně takový, jaký jí dovolí Mezinárodní měnový fond. Jeho globální strategie, zdá se, připouští pouze dvě možnosti: buď budeme ještě připuštěni k hostině bohatých, která vyjídá zbytky rezerv z talířů chudých zemí, anebo se zúčastníme hostiny ve funkci jednohubky, případně dvou jednohubek spojených velice, ve­ lice volnou unií. V každém případě však dojde ke změně hlavního nástroje kontroly společnosti i přírodního pro­ středí. Namísto vlády byrokratického úřadu nastoupí vláda peněz.

PENÍZE A ÚŘAD: DVA ALTERNATIVNÍ NÁSTROJE KONTROLY

Kapitalismus a socialismus představují dva typy vysoce centralizované a industrializované spo­ lečnosti. K regulaci užívají společnosti v různé míře dvou hlavních principů, jejichž původ a rozvoj souvisí mnohem více s centralizací než s industrializací. Kapitalismus i socialismus jsou dědici měst­ ské kultury a jejích dvou vynálezů: principu kontroly pomocí peněz a principu kontroly pomocí by­ rokratického úřadu. Peníze a byrokracie představují dva umělé prostředky, s jejichž pomocí lze kontrolovat chování lidí na dálku a udržovat tuto kontrolu v čase. Moc peněz a moc úřadu se přenesla z měst přes kníže­ cí dvory do moderní doby a dnes stojí v samotných základech moderního státu, ať je jeho politický režim jakýkoliv. Zatímco kapitalismus podřídil chod společnosti moci peněz, socialismus podřídil ve stejné míře společnost moci úřadu. Zatímco neomezená moc peněz je jen vnějším projevem fungování genera­ lizovaného trhu, neomezená moc úřadu je vnějším projevem existence byrokracie. Generalizovaný trh i byrokracie, každý svým způsobem, jsou závislé na centralizované moci a svým působením cen­ tralizaci neustále posilují. Trh ani byrokracie nemají v sobě zbudovány mechanismy, které by doká­ zaly brzdit jejich enormní rozpínavost a jejich snahu pohltit a ovládnout všechny ostatní možné způsoby regulace sociálního života. Snaha spojit princip trhu s principem úřadu v měřítku státu a v rámci centralizované moci tak, aby se navzájem korigovaly, dala vzniknout tzv. „státu blahobytu“. Dnešní hluboká krize států toho­ to typu naznačuje, že propojení obou protikladných principů je mnohem obtížnější, než se původně předpokládalo. Dokonce se zdá, že v měřítku celých centralizovaných států je takové propojení prakticky nemožné. Cílem státu blahobytu je vyrovnávat nestejné dopady tržního mechanismu na jednotlivce a celé domácnosti přerozdělováním části nadproduktu, jež se realizuje byrokratickým aparátem. Také v podmínkách trhu tak má být zajištěna určitá minimální rovnost občanů před konzumem, a to včetně těch, kteří z různých důvodů nebyli tržně příliš úspěšní. Stát blahobytu garantuje všem ob­ čanům minimální příjem, poskytuje jim základní sociální zabezpečení, základní i vyšší vzdělání, za­ jišťuje standardní péči o zdraví, zabezpečuje je v nezaměstnanosti, garantuje jim střechu nad hlavou — 49 —

atd. K zajištění všech těchto sociálních vymožeností je nutné odčerpávat část zisků realizovaných tržně pomocí byrokratické správy, která tržně nefunguje. Po dobu přibližně třiceti let od skončení druhé světové války se zdálo, že stát blahobytu dokázal překlenout rozpory mezi povahou peněz a trhu na jedné straně a fungováním byrokracie na straně druhé. Podíl veřejných výdajů z hrubého národního produktu po celou tuto dobu neustále stoupal, životní úroveň téměř celé populace západních zemí rostla až dosud neznámým tempem. Stále vzrů­ stající kontrast mezi průměrným konzumem na Západě a jeho náhražkovými formami na Východě Evropy výrazně přispíval k diskreditaci reálného socialismu, jehož cíle byly i za odlišnou ideolo­ gickou rouškou v podstatě identické s politikou států blahobytu, jejichž ubývající prostředky však ke splnění těchto cílů stále zřetelněji nepostačovaly. V polovině sedmdesátých let věnovaly vyspělé země na sociální výdaje od 40 procent (Rakous ­ ko) do 54 procent (Nizozemsko) ze svého hrubého národního produktu. Třebaže ropné krize v se­ dmdesátých letech ekonomikou vyspělých zemí poněkud otřásly, poptávka po sociálním zabezpe­ čení a po garantovaném konzumu nejenže neklesla, ale dále stoupala. Na udržení dosaženého život­ ního standardu musely vyspělé země na přelomu osmdesátých a devadesátých let vydávat již zhruba 50 procent (Německo, Británie) až 60 procent (Nizozemsko, Itálie, Dánsko) svého hrubého ná­ rodního produktu. Švédsko, které dokonce překročilo hranici 60 procent, mělo jako první země Zá­ padu možnost přesvědčit se, že rostoucí přerozdělování vede dříve nebo později k ohrožení ekono­ mické prosperity. Růst přerozdělování pro sociální účely snižuje možnost investovat do výroby, sni­ žuje motivaci podávat výkon, stále větší část nadproduktu pohlcuje byrokratická mašinérie zabývají­ cí se jeho přerozdělováním. Otevírá se bludný kruh, neboť neustále přibývá těch, kdo musejí přispívat na sociální zabezpečení druhých. Spolu s tím se rozvíjejí předpoklady pro růst rasistických nálad, neboť domorodí daňoví poplatníci odmítají přispívat na živobytí politických i ekonomických utečenců ze zahraničí. Tato situace vedla v ekonomické teorii i v praktické politice k energickému nástupu neoliberalis­ mu, který požaduje radikální snížení míry přerozdělování, výraznou redukci moci úřadu a návrat k moci peněz nerovně rozdělovaných trhem. Volá po oživení ekonomiky vyčerpávané nadměrnými sociálními výdaji a po nutnosti povzbuzení pracovní i podnikatelské motivace tlumené nezaslou­ ženou jistotou solidního zabezpečení zcela nezávisle na podaném výkonu a tržních výsledcích. Od sedmdesátých let se tak rozvíjí spor mezi stoupenci minimálně regulovaného trhu a přívr ­ ženci výrazné regulace prostřednictvím státní správy. Stoupenci trhu obviňují soupeře z náklonnosti k socialismu a jeho direktivnímu řízení, odpůrci se brání poukazem na to, že reálný socialismus vznikl v první řadě jako odpověď na sociální ignorantství stoupenců čistého trhu, neprozřetelných předchůdců stejně neprozřetelných neoliberálů. Spor mezi oběma tábory je ve skutečnosti výrazem závažné krize západní civilizace, jejíž hodno­ ty výkonu a spravedlnosti se dostávají do vážné kolize v důsledku omezenosti přírodních zdrojů. Stoupenci státu blahobytu považují za správné, aby měl každý občan vytvořené podmínky pro dů­ stojný život, a to bez ohledu na svůj ekonomický přínos a individuální zdatnost, neboť tyto kvality nemůže v podmínkách komplexní společnosti a v peripetiích životní dráhy vždy sám dost dobře ovlivňovat. Slabost tohoto přístupu spočívá v tom, že nedokáže stanovit obecně přijatelnou hranici pro to, co lze považovat za důstojné životní podmínky. Princip relativní deprivace působí, že tlak na další zlepšení životního standardu a standardního konzumu nemá konce. (Ani skromnější Nizoze­ mec není ochoten klesnout v životní úrovni na úroveň průměrného Čecha.) Ekologické dopady životního standardu zajištěného pro celou populaci jsou však otřesné. Jeho běžnou součástí se stalo také právo na atraktivní dovolenou, a tak, když se v létě desítky milionů Němců přesunují v třiceti milionech osobních automobilů na pláže italské a francouzské Riviéry, přenáší se mrak zplodin z výfukových plynů až nad ostrovy u pobřeží Irska. Řešení neoliberálů je přímočaré. Nárok každého občana na výši životní úrovně se má řídit pouze tím, nakolik bude jeho výkon oceněn trhem. Schopní jedinci budou podle tohoto předpokladu zcela — 50 —

ve vlastním zájmu iniciovat další ekonomický pokrok. Případné přebytky se mohou teprve doda­ tečně rozdělovat mezi ty méně schopné. Mezi četné slabiny takového přístupu patří neochota stanovit, ve kterém okamžiku budou již po­ třeby schopných a úspěšných saturovány natolik, že svolí k rozdělení přebytků. Je pravděpodobné, že pokud by takové rozhodnutí mělo zůstat na jejich vůli, celý problém by se poměrně brzy vyřešil tím, že méně schopní by vymřeli hladem. Něco podobného praktikuje liberální politika již delší do­ bu ve vztazích mezi vyspělými zeměmi a zeměmi třetího světa. Hlavní problém ideologie neoliberalismu tkví ovšem v tom, že je velmi obtížné zajistit loajalitu populace k systému demokracie, není-li pro dostatečně široké vrstvy společnosti zajištěn dostatečný a trvale vzestupný konzum. Tento problém nevadí liberálům ve vztahu k zemím třetího světa, ne­ boť jejich obyvatelstvo je nevolí. Demokracie je však „vládou většiny“ a manipulovat s níbez reálné šance na zajištění jejího materiálního komfortu lze pravděpodobně pouze dočasně. Jakmile je však takový konzum (samozřejmě v důsledku tržně úspěšných) v dostatečném měřítku zajištěn, ocitáme se opět v neúnosné situaci milionů motorizovaných kobylek. Dnešní volání po prosperitě je rekla­ mou na právě takové řešení, které ve skutečnosti řešením není. Spor mezi neoliberály a stoupenci státu blahobytu pomohl zřetelně odkrýt jak omezenost peněz (trhu), tak také omezenost úřadů (byrokracie), pokud se používají jako nástroje kontroly společnosti i přírodního prostředí. Limity tržní regulace mají podobu tzv. externalit. Strukturní podobou tržního mechanismu je suma kontraktů uzavíraných mezi jednotlivými partnery, přičemž se předpokládá, že zúčastněné strany mají naprostou svobodu do jednotlivých kontraktů vstoupit, či nikoliv. Rozhodují se pouze podle míry výhodnosti jednotlivých kontraktů. Představa ideálního trhu dále předpokládá, že každý přínos účastníka bude druhými odměněn, zatímco opak bude penalizován. Lze uvést triviální příkla­ dy. Nabídnu-li žádané zboží, budu jeho kupcem odměněn, nedodržím-li podmínky pracovní smlou­ vy, budu zaměstnavatelem penalizován. Externality představují takové situace, kdy například jednání jedné strany prokazatelně poškozuje stranu druhou, aniž by bylo jakkoli penalizováno. Kladné externality naopak prospívají druhé stra­ ně, aniž by byl jejich původce touto stranou či někým jiným odměněn. Jako příklad kladné externali­ ty bývá uváděna péče o vlastní zdraví. Tím, že respektuji pravidla hygieny, přispívám zároveň k och­ raně druhých před nákazami, aniž bych byl za to z jejich strany odměňován. Běžně uváděnou nega­ tivní externalitou je znečištění životního prostředí, které není zahrnuto do nákladů výrobce. V roli poškozené strany zde vystupuje příroda, případně lidé, kteří na znečištění zdravotně doplácejí. Po­ škozené straně se vzniklé škody automaticky nehradí, tak jak by tomu mělo v případě dokonalého trhu být. Odpůrci trhu poukazují na podobné případy jako na důkazy toho, že trh ve skutečnosti ne­ funguje natolik perfektně, jak to tvrdí neoklasičtí ekonomové. Stoupenci trhu naopak upozorňují, že příklad znečištění (i všech dalších externalit) je pouze dokladem toho, že v daném případě tržní vztah mezi stranami vlastně neexistuje. Podle těchto ekonomů je to právě absence trhu, co nese v daném případě vinu za nekompenzovanou újmu. Situaci lze údajně napravit tím, že do výrobních nákladů znečišťovatele budou zahrnuty také náklady na kompenzaci škod vzniklých v důsledku znečištění. Tím dojde k takzvané internalizaci ekologických dopadů výroby. Udrží se jen ti výrobci, kteří budou schopni vyrábět ekologicky natolik šetrně, že ani náklady na případné mizivé znečištění neohrozí jejich konkurenceschopnost. Podle stoupenců trhu mohou být tedy ekologické externality řešeny tím, že poškozování přírody se bude započítávat do výrobních nákladů těch, kdo ji poškozu­ jí. Takové řešení má řadu důsledků. Mimo jiné z něho plyne, že chudí nebudou moci přírodu poško­ zovat. Poškozování přírody se stane výlučným právem bohatých. K internalizaci ekologických dopa­ dů do ceny výrobků by navíc muselo dojít u všech současně, navíc pravděpodobně v mezinárodním měřítku. Také potom lze ovšem předpokládat, že kapitálově silnější výrobci si budou moci dovolit „dotovat“ své znečištění, zatímco kapitálově slabší výrobce může snadno přivést na mizinu i zne­ — 51 —

čištění velmi nízké. Zůstane-li u logiky trhu, pak pouze bohatí budou moci odepsanou přírodu řád­ ně zaplatit. Na omezenost alternativního způsobu regulace a kontroly skrze byrokraticky uspořádané orga­ nizace, upozorňuje koncepce internality organizací vyvinutá kolem sedmdesátých let ekonomem Charlesem Wolfem. Koncept poukazuje na bytostnou neekonomičnost v činnosti veřejných orga­ nizací. Zatímco externalita znamená, že určitý kladný dopad není odměněn, či záporný dopad pena­ lizován, internalita organizací znamená, že zde existuje tendence pobírat odměny bez ohledu na to, vedla-li činnost dané organizace k nějaké formě ekonomického zisku, či obecně k nějakému kladné­ mu dopadu. Příbuznou formou internality organizací je situace, kdy se náklady na provoz hradí bez ohledu na rentabilitu činnosti. Výsledkem je, že organizace považuje za hlavní kritérium úspěšnosti především neustálý nárůst rozpočtu na svoji činnost, bez ohledu na její výsledky. Stoupenci neolibe­ ralismu zdůrazňují, že existující externality jsou pro vývoj zdravé ekonomiky méně nebezpečné, než neustálý růst nákladů spojených s financováním provozu veřejných organizací, které by měly nedo­ statky trhu korigovat. Jde o působivý argument, zejména v diskusi o možnostech dalšího přežívání státu blahobytu. V podstatě se tvrdí, že činnost byrokratických organizací, které by měly spraved­ livěji přerozdělovat část nadproduktu těm, kdo bez vlastního přičinění nemohou být tržně úspěšní, spotřebovává neúměrně velkou část vytvořeného nadproduktu. Pokud by se byrokratické organiza­ ce redukovaly na minimum (volnost trhu rozvinuta maximálně), byla by společnost bohatší, což je koneckonců také v zájmu tržně neúspěšných. Celý spor nás zde nezajímá jako spor mezi politickou pravicí a levicí, zajímají nás pouze ekolo­ gické souvislosti a ekologické dopady obou stanovisek. V čem se liší stanovisko peněz a stanovisko úřadu z hlediska přírody? Zatímco trh si chce přírodu koupit, byrokracie ji chce usměrnit dekrety. Trh považuje za férové pouze takové ničení přírody, které bylo řádně zaplaceno. Byrokracie pouze to úředně povolené. Hlubší příbuznost obou stanovisek spočívá v tom, že ani trh, ani úřad nepři­ znávají přírodě zvláštní statut, který by byl výrazněji odlišný od ostatních kupovaných věcí, či spra ­ vovaných záležitostí. Ekonomové se snaží prosazovat „ekologický“ přístup i při posuzování nevratného ničení naší planety. Hovoří se v této souvislosti o ekologickém účetnictví. Jeho důsledné uplatňování však před­ pokládá, že se může stanovit cena za všechny druhy ohrožování a poškozování života. Kolik by mělo stát například dřevo z brazilských pralesů, pokud by do jeho ceny měla být kromě nákladů na těžbu započítána cena neznámého počtu živočišných druhů, které v důsledku zničení dané části pralesa vyhynou? Jak tuto cenu smrti stanovit, když nikdo není schopen spočítat, zaniknou-li řádově tisíce, anebo „jenom“ stovky živočišných a rostlinných druhů? Co když některý z vybitých druhů náhodou obsahuje klíč k vývoji léku proti rakovině? Neměla by se v tom případě započítat do ceny dřeva i cena milionů lidských životů, které na absenci léku doplatí? Pokud ničení pralesů přivodí ne­ vratné změny v atmosféře planety (a nic není pravděpodobnější), neměl by se v ceně mahagonové ­ ho nábytku pro snoby odrazit snad i výdaj za vyhynutí lidstva? Kde berou ekonomové drzost, s níž si troufají sestavovat ceníky smrti? Jaká je vůbec cena eko­ noma, který v klimatizované kanceláři vypracovává výpočty na dvě desetinná místa? V čem se liší obchodník, který za nacistické totality kalkuloval ceny transportů pokusných lidí, od ekonoma, který v demokracii řeší problém, jak započítat náklad na rizika jaderného znečištění rodné země do ceny elektrického proudu? Také průměrný ekonom dokáže stanovit, o kolik by měla vzrůst cena určité suroviny při stejné poptávce a klesající nabídce (nabídka neobnovitelných surovin musí v delší perspektivě nutně klesat). Ani geniální ekonom však nedokáže zahrnout do ceny výrobků náklady na škodlivé efekty výroby jednoduše proto, že je při komplexnosti a provázanosti ekologických souvislostí prostě ne­ může znát. Pokud by všechny globální ztráty plynoucí bezprostředně i zprostředkovaně z výroby vyčíslit dokázal, je velmi pravděpodobné, že naprostá většina konzumního zboží by byla pro astro­ nomickou cenu zcela neprodejná. Pokud zboží zatím prodejné je, není to proto, že by nás jeho vý­ — 52 —

roba smrtelně neohrožovala, nýbrž proto, že ani geniální ekonomové si zmíněné ohrožení neuvědo­ mují, či je prostě z nějakých mimoekonomických důvodů neberou do úvahy. Ani vláda úřadu (byrokracie) není ovšem schopná zohlednit v rozhodování naprostou výjimeč­ nost přírody, nedokáže ji ani odlišit od ostatních objektů svého rozhodování. Příroda tak sdílí osud všech záležitostí, které se kdy staly předmětem rozhodování byrokratického úřadu: její problémy se stávají pro stále více zbytnělou byrokracii víceméně irelevantní. Byrokracie představuje systém, který dokáže parazitovat na jakémkoliv řešeném problému. Pro její vlastní bujení je přitom povaha řeše­ ného problému vcelku nepodstatná. Byrokracie představuje institucionalizovaný způsob řešení problémů všeho druhu v podmínkách nadměrně centralizovaného politického útvaru. Z povahy centralizace i z povahy samotné byrokra­ cie přitom vyplývá, že zdaleka nejslabším místem fungování celého systému jsou styčné body mezi úřadem a realitou. Byrokracie představuje poměrně spolehlivý způsob řešení vztahů mezi úřady a úředníky různých úrovní. Ovšem v místě, kde nejnižší úředník již nemá komu štafetu předat, spo ­ čívá Achillova pata celého systému. Úředníci tuto slabinu dobře znají a snaží se proto rozsah styč­ ných ploch s mimoúřední realitou minimalizovat. Čím více se jim to daří, tím bezchybněji celá byro­ kracie funguje. Podobně jako ministerstvo školství dbá, aby nepřicházelo do přímého kontaktu se školami, po­ dobně jako ministerstvo obrany dodržuje bezpečnou vzdálenost od vojenských útvarů, podobně se ministerstvo životního prostředí snaží co možná nejméně se poskvrnit kontaktem s přírodou. Mi­ nistři, kteří tento nepsaný zákon nerespektují, nezůstávají v úřadech dlouho. Zájmem o školy, armá­ du či přírodu dokazují, že nepochopili, v čem spočívá jejich funkce. Byrokracie se formovala v evropském civilizačním kontextu po celá staletí. Rozhodně nevznikla proto, aby vyřešila kterýkoliv z problémů, které po tuto dobu společnost trápily. Ostatně celý me­ chanismus jejího fungování jednorázovému vyřešení jakéhokoliv problému spolehlivě brání. Nalézat účinná řešení není přirozeně v zájmu žádné organizace, neboť by tím ztratila důvod k existenci. V jejím zájmu je problémy právě jen řešit. Byrokracie jako seberegulující systém ustavila základní vzorce svého fungování v době, kdy vidina nekonečného řešení určitého problému znamenala záru­ ku trvalého sociálního zabezpečení členů organizace a vysokého statusu pro všechny řešitele. Byro­ kratický úřad je proto naprosto nevhodným nástrojem pro řešení problémů ekologického typu, tedy problémů, jejichž nevyřešení nepřináší trvalé zajištění a status, nýbrž zánik celého systému.

DEVASTACE PÁCHNOUCÍ A DEVASTACE VOŇAVÁ

Období budování, rozvoje a postupného vyhnívání reálného socialismu lze přirovnat k přírodní pohromě. Existuje přesná dokumentace, která zachycuje dopady tohoto období na naši přírodu i na zdravotní stav populace (Moldan 1990, Hadač 1983, Vavroušek 1990). Tyto práce, fundované v oblasti přírodovědné, bohužel nezachycují, o co vlastně u nás zejména v posledních dvaceti letech šlo. Pod vlajkou socialismu, kterou již stěží kdo dokázal brát vážně, pro­ bíhala na jedné straně jakási obdoba původní akumulace kapitálu, a to stejně dravě a nekompro­ misně, jako na Západě počátkem novověku. Na straně druhé sílila konzumní závislost populace na zbytečných výrobcích masové spotřeby. To vše probíhalo za obrovského mrhání přírodními zdroji, jako ostatně všude tam, kde majetek, jenž se stal objektem akumulace, nepatřil dosud nikomu. Také v tomto ohledu jsme pouze kopírovali Západ z období počátku novověku. Výsledkem je ekologická katastrofa a stav země srovnatelný se stavem zemí třetího světa, které se staly objektem tržního drancování financovaného Severem. Aby bylo možné odhadnout, jaké jsou vůbec možnosti pozitivních změn do budoucna, bylo by třeba pečlivě zvážit a rozlišit, jaký díl naší ekologické katastrofy byl způsoben socialistickou zaosta­ — 53 —

lostí země a kolik z ní je prostým důsledkem toho, že žijeme ve vysoce centralizovaném státním útvaru, který je již sto let industrializován a vzhledem k rezervám zdrojů všeho druhu evidentně přelidněn. Je vysoce pravděpodobné, že pokud by se naše ekonomika nepodrobila strategickým požadavkům Sovětského svazu a jeho vojenské kultury, nebyla by naše ekologická situace tak zoufa­ lá, jako je dnes. Byla by zřejmě pouze tak zoufalá, jako je v dnešním Nizozemsku, severní Itálii či Anglii. Měli bychom určitě o několik set kilometrů více dálnic, v republice by bylo nepochybně již několik desítek prodejen firmy McDonalďs, na tisíc obyvatel by nepřipadalo pouze 173 osobních aut, nýbrž něco přes 400, nikoliv 122 televizorů, nýbrž zhruba 350. Denně bychom spotřebovali na hlavu přibližně 3500 kalorií stejně jako dnes, potraviny bychom však kupovali v přepestrých oba­ lech. Dětská úmrtnost by byla jen nepatrně nižší, průměrný věk by však byl o několik let vyšší. Naše surovinové bohatství by snad nebylo vydrancováno, protože bychom potřeby dokázali uspokojovat drancováním méně progresivních zemí. Naše elektrárny by snad nebyly přetíženy, neboť bychom energeticky náročnou výrobu realizovali na území méně šťastných států. Radost z prosperity by nám mohlo kazit snad jen to, že globálně bychom byli ve stejně katastrofální situaci, v jaké jsme společně s Nizozemci dnes. Skleníkový efekt by nás ohrožoval naprosto stejně a ultrafialové záření by kosilo jen o něco zdravější a snad opálenější populaci. Reálný socialismus, jehož gulášová prosperita byla jen zvlášť plýtvavou karikaturou prosperity Západu, se rozvíjel i stagnoval na půdorysu centralizované společnosti konzumu. Jeho udržitelnou alternativou stěží může být společnost, která má centralizaci i konzum ve znaku. Situace se nezlepší, když se ke dvanácti obézním hvězdičkám připojí dvanáct nebo čtyřiadvacet podvyživených, o to však lačnějších.

ZABLOKOVANÉ ŘEŠENÍ: SPOLEČNOST V HYPNÓZE

Na nástupu hrozivé ekologické krize, jehož jsme dnes přímými svědky, není zhola nic překvapi­ vého, bylo by naopak s podivem, pokud by chování moderní společnosti, která zcela bez zábran drancuje prokazatelně omezené zdroje přírody, nakonec vedlo k výsledkům méně zoufalým. Na smutné situaci, do níž jsme se narodili, je však nepochopitelné něco zcela jiné. Jak je možné, že lid ­ stvo, které se považuje za vrchol evoluce rozumu, se v nastupující krizi nepřestává chovat zcela nea­ dekvátně? Lidé velice dobře tuší, že jejich přežití je ohroženo. Ten, kdo chce, může si opatřit dosta­ tek informací, které mu oprávněnost jeho tušení exaktně potvrdí. Nikdo dokonce ani lidem neupírá svobodu začít ihned jednat tak, aby jejich šance na přežití již dále neklesaly. Přesto lidstvo nedělá pro svou záchranu téměř nic. Existují tisíce neskonale malichernějších problémů, pro které jsou lidé ochotni strádat, stávkovat, válčit, obětovat životy druhých i své. Vůči hrozbě definitivního zániku však stojí všichni tito odvážní bojovníci prakticky nečinně. Jako kdyby pud sebezáchovy v případě lidstva jako celku nepochopitelně selhával. Tajemné selhávání, které uvádí lidstvo do strnulého stavu hypnózy právě v době, kdy by mělo začít jednat co nejrozhodněji, je podle našeho názoru jen dalším z řady neblahých důsledků přílišné centralizace moderní společnosti. Zhoubné důsledky centralizace se nevyčerpávají v enormním plýtvání zdroji všeho druhu, které se stalo vedlejším produktem chodu byrokratických mašinérií včetně té státní. Nevyčerpávají se ani systematickým blokováním všech pokusů skupin a institucí o větší emancipaci a autonomii. Neméně závažné dopady má přílišná centralizace také na oblast mentality společnosti. Centralizovaná moc, která chce řešit všechny problémy člověka za něho, vyvolává v lidech ne­ bezpečnou iluzi, že je toho skutečně schopna. V rozhovorech o ozonové díře či skleníkovém efektu bývá nejčastější reakcí dotázaných odpověď: „Vždyť oni už to nějak zařídí.“ Centralizovaná moc tak dlouho sugerovala poddaným a později poddaným občanům, že právě ona je kompetentní vyře­ — 54 —

šit vše za ně samotné, že její oběti na ni spoléhají i v situaci, vůči které je tato moc nejen bezbranná, ale dokonce ji marnotratným fungováním jen ještě dále zhoršuje. Řadový občan věří, že záchranu planety musí mít přece někdo na starosti, když mnohem malichernější věci vždy někdo v referátu má. Ale ti, kdo v čele velkých organizací za něho rozhodují, ani ti, kdo ho v čele států nezištně re­ prezentují, mu neprozradí, že by se právě v téhle důležité věci na ně neměl raději příliš spoléhat. Neporadí mu to, neboť by riskovali, že se na ně přestane spoléhat také ve věcech ostatních, pro pře­ žití méně důležitých. Jak vypadá konkrétně ona do krajnosti centralizovaná moc, která si bere pod patronát občany a dokonce celé státy, aniž by dokázala zvýšit jejich vyhlídky do budoucna? Je to moc, která vznikla kombinací obou prvků kontroly, s nimiž jsme se již seznámili, tedy úřadu a peněz. O propojení obou principů se od konce druhé světové války s impozantním, avšak přechodným úspěchem po­ kusily státy blahobytu. Po velmi slibném nástupu, kdy během padesátých a šedesátých let vzrostla průměrná životní úroveň v těchto zemích historicky zcela ojedinělým způsobem, přichází od let se­ dmdesátých znatelné rozčarování. Průměrná životní úroveň je sice stále neobyčejně vysoká (tak vy­ soká, že působí jako zaručený uspávači prostředek a odvrací pozornost běžných konzumentů od prvních signálů ohlašující se ekologické krize), její udržování však odčerpává neúměrně vysoký po­ díl vytvořeného hrubého národního produktu. Pokud bychom odhlédli od ekologické neudrži­ telnosti perfektního sociálního zajištění, jež je v nejvyspělejších zemích poskytováno masově, zcela zřejmá je jeho neudržitelnost ekonomická. Sociální výdaje pohlcují prostředky, bez jejichž inve­ stování není ekonomika schopná udržovat dosaženou výši sociálních výdajů. V době, kdy se Česko­ -Slovensko vydávalo na cestu za prosperitou, věděli ekonomové a politici západních zemí, že pro jejich společnosti prosperita pozvolna končí a nastává období utahování opasků. Pečovatelský stát, ve kterém měl úřad přerozdělovat peníze všem potřebným, začíná vytvářet více problémů, než kolik je jich schopen řešit. Ústup od jeho ideálů nastává postupně, zdá se však, že nevratně. Švédsko omezuje výši nemocenských dávek, v Německu rostou poplatky, jež si musí za lékařské ošetření hradit sami pacienti, Nizozemsko přestává platit umělecká stipendia tak velkoryse jako dříve. Po prvních krocích budou následovat další. Neúspěch snahy o spojování peněz a úřadu na úrovni národního státu je jen dalším důkazem toho, že instituce suverénních států přestává být vhodným nástrojem pro řešení zásadních problé­ mů. Ve skutečnosti se dnes suverénní stát stává institucí folklórní. Při veselé muzice v podobě státní hymny křepčí šohajové v kravatách kolem žerdí se státními vlajkami. Je v podstatě jedno, kolik je právě teď na zeměkouli států, neboť na úrovni drtivé většiny z nich se o důležitých věcech stejně nerozhoduje. Národní stát se nepozorovaně přeměnil z vrcholného nástroje řešení problémů urči­ tého teritoria pouze v další z hypnotizujících médií, které spolehlivě dokážou odvrátit pozornost přihlížejícího publika od problémů skutečně důležitých. Nejde o to, že by snad někdo záměrně bránil lidem uvědomovat si naprostou prioritu ekologie před všemi ostatními záležitostmi. Problém je sprše v tom, že stále žijeme mentálně ponořeni do světa, který ekologický rozměr v jeho dnešní naléhavosti prostě neznal. Náš horizont vnímání je za­ plněn takovým množstvím veteše, že příroda se do něj již většinou nevejde. Nacionalismus je jed­ ním z nejnázornějších příkladů kulturní veteše prosáklé naftalínem minulého století. Původ nacionalismu je v zemích, které se dnes k němu příliš nehlásí a bědují nad každou jeho novou obětí. Státy jako Francie, Anglie, USA a později Německo či Itálie zformovaly v poměrně nedávné minulosti nejrůznější aspekty národní kultury pro potřeby vlastní mocenské reprodukce. Například z jazyka jako nástroje lidského dorozumění a chápání se stal jazyk úřední, tedy prostředek mocensky výrazně asymetrického vztahu mezi úředníky státu a pouhými občany. Přestože úřední mluva patří po jazykové stránce nesporně k nejzuboženějším formám lidského projevu, začal být právě jazyk používaný v úřední podobě považován za jediný plnohodnotný nástroj pro praktický život nejdůležitějších forem komunikace. Jazyky, které nebyly žádným státem uznány za jazyk úřed­ ní, jsou automaticky považovány za méněcenné. — 55 —

Stát zasáhl do kultury ještě hlouběji. Mezi zcela nejvyšší lidské hodnoty postavil občanskou ctnost v podobě služby státní moci. Této hodnotě musely postupně ustoupit všechny loajality, cha­ rakteristické pro evropskou kulturu v době před převládnutím státní centralizace, ať již se jednalo o vazby lenní věrnosti, či o oddanost univerzálním hodnotám různých náboženství. Politizace kultu­ ry státem pronikla dokonce i do nejintimnějších oblastí lidského soužití. Rodina byla prohlášena za základ státu a ten touto lacinou ideologickou operací dosáhl toho, že rodina jako objekt nejpřiro­ zenější loajality byla státní moci de facto podřízena. Stát bdí nad soukromým životem člověka od narození až do smrti. Zavedením občanského křtu a občanských svateb koncem 18. století převzal stát od církve iniciativu při definování významů jednotlivých klíčových událostí životní dráhy. Stát se stal rovněž nejvyšším arbitrem konečného po­ suzování úspěšnosti této dráhy a rituál státních pohřbů potom nesporným důkazem toho, že lidé jsou si v moderní společnosti snad formálně rovni během života, nikoli však po smrti. Moderní stát politizoval periodizaci času tím, že vynalezl instituci státních svátků. Rovněž naro­ zeniny státu se staly předmětem kultovního uctívání. Obojí je magickým prostředkem upevňování základů existující státní moci. Politizace členění prostoru je v éře moderních států zcela evidentní. Národní státy novověku ohraničují „svůj“ prostor způsobem, který je z hlediska možností komunikace nejednou větším problémem než bariéry přírodní. Uvnitř takto ohraničeného prostoru je pak vnímání centra a peri­ ferie zcela jednoznačně funkcí potřeb státní správy. Pozice hlavního města vzhledem ke zbytku země je založena na polaritě posvátného a profánního, právě tak jako pozice státních svátků vzhle­ dem k plynutí všedního času. Státy Západu, které všudypřítomnou politizaci národní kultury v minulosti samy důsledně učini­ ly, nevycházejí dnes z údivu nad úspěchem nacionalismu, této reklamy sugerující výhodnost toho, pořídí-li si občané vlastní stát. Masový úspěch takové reklamy je ovšem zcela pochopitelný. Vždyť západní státy samy navodily situaci, kdy kultura, která nedostává příležitost zapojit se mnohostranně do služeb vlastního národního státu, se obecně považuje za méněcennou. Národ, který nedisponuje vlastním státem, je ve vzniklé atmosféře nejen mocensky, ale též kulturně frustrován. Reklama na vlastní stát byla natolik úspěšná, že desítky dalších národů budou pravděpodobně i nadále důrazně požadovat desítky vlastních států. Etablované metropole moci se nemohou zároveň tvářit navýsost liberálně a současně odmítat druhým to, co již dříve učinily samy: dát nový smysl vlastní kultuře právě tím, že ji postaví do služeb svého státu. Vysoce žádanou kulturou se dnes stala kultura ze­ státněná a národy, které dosud nemají vlastní stát, na tom nenesou ani nejmenší vinu. Jejich nacio ­ nalismus není ničím jiným než snahou vyrovnat se těm, kteří se již mohou tvářit, že jsou nad nacio ­ nalismus povzneseni, neboť již dříve dokázali na trhu suverénních států svoji poptávku uspokojit. Tragédií je, že právě jejich vzor vede národy, které si stát ještě nestačily pořídit, k odhodlání za­ platit za něj jakoukoliv cenu. Přitom netuší, že v době, kdy se v lepší společnosti na úrovni států o nejdůležitějších věcech již skutečně nerozhoduje, představuje státní suverenita nikoli solidní pro­ dejní artikl, nýbrž docela obyčejný šmejd. Národy Východu jsou ovšem ochotné za tento obnošený artikl zaplatit stejně přemrštěnou cenu, jako za ostatní obnošené a ojeté zboží Západu. Přemrště­ nost ceny není přitom vyjádřena měnovými jednotkami, nýbrž ztrátou elementární hrdosti. Nablýs­ kané cetky dokážou oslnit natolik, že občané ztrácejí smysl pro realitu. Uniká jim, že jejich touha po suverénním státu dochází naplnění právě v době, kdy státy ztrácejí podstatnou část dřívější suvere­ nity, že usilují o zboží, které by muselo být při realističtějším pohledu naprosto neprodejné. K čemu vlastně došlo? Polovina čtyřicátých let není pouze dobou, v níž odstartoval ve velkém měřítku pokus podřídit moc peněz moci byrokratického úřadu, a to na úrovni jednotlivých států. Ve stejné době začíná odlišný pokus, bráno čistě pragmaticky, mnohem úspěšnější. Úřad je dán do slu­ žeb peněz, a to na úrovni nadnárodní. Vznikají tak mocné byrokratické mašinérie regulující tok peněz v měřítku celé planety. Ústřední ideou takových organizací je zásada, že vše lze zaplatit, že naprosto nic není vyňato z možnosti koupě a prodeje. — 56 —

Roku 1944 byla ustavena trojice organizací, jejichž oficiálním posláním byla mimo jiné pomoc méně vyspělým zemím, jejichž latentní funkcí však byla snaha vyjádřit hodnotu zbylých zdrojů planety v penězích tak, aby si je bohatí mohli koupit a chudí byli nuceni je ve vlastním zájmu prodat. Mezinárodní měnový fond (IMF) uděluje půjčky zemím, které jsou ochotné respektovat jeho podmínky, mezi nimiž přitom pravidelně vystupuje požadavek snížit či zrušit kvóty na dovoz cizího zboží a požadavek snižovat tarify na tento import. Dovoz se tím výrazně liberalizuje, v důsledku če­ hož se vlastní výroba země stává fakticky bezbrannou před expanzí zboží vyspělých ekonomik. Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) zajišťuje, že západní ekonomiky zůstávají systé­ mem cel a kvót i nadále chráněny, zatímco země méně vyspělé ztrácejí schopnost lokálně vyrábět produkty, které jim důrazně nabízí ke koupi Sever. Světová banka (WB) zajišťuje v méně vyspělých zemích financování staveb silnic, přístavů a další infrastruktury nezbytné pro usnadnění importu a exportu surovin a zemědělských plodin. Zejména od sedmdesátých let financuje též komercionalizaci zemědělství zemí třetího světa. Podporuje pěstování monokultur namísto potravin umožňujících lokální potravinovou soběstačnost (Sahabat Alam Malaysia 1988: 52). Zejména poslední ze vzpomenutých organizací se vyznačuje megalomanií, kterou by jí mohl zá ­ vidět i reálně socialistický budovatelský exhibicionismus. Světová banka vnucuje služby při realizaci ekologicky zvlášť zhoubných projektů. Patří mezi ně například stavba dálnice do Rondonie (Brazí­ lie), která dosud vedla ke zničení tropického pralesa o rozloze bývalého západního Německa; pře­ hrada na řece Jang-c’-ťiang (Čína), která zatopí obydlí tří milionů lidí; investice do zařízení gigan­ tického chovu dobytka na hamburgery v Botswaně, které zničí lokální ekosystémy; zavodňovací prá­ ce v údolí řeky Narmada (Indie) s následným zasolením půdy; nucené přesídlování milionů obyvatel Indonésie atd. (de la Court 1990: 120). Jedním z hlavních cílů zmíněných organizací je přerozdělování bohatství mezi nadměrně boha­ tým Severem a zoufale chudým Jihem. Problém je v tom, že bohatství je přerozdělováno způsobem, který Severu přidává, zatímco Jihu opět jen ubírá. Lesk Severu je vykupován bídou Jihu. Meziná­ rodní měnový fond a jeho sesterské organizace při tom postupují zcela rutinně. Svoji péči poskytují zejména zemím ochotným respektovat podmínky jejich „politiky strukturálního přizpůsobování“ (SAP). Ty vždy zahrnují požadavek radikálně omezit veřejné výdaje, podporovat výrobu na export a snižovat dovoz, privatizovat státní podniky. Sleduje se přitom vyváženost finančních toků, sociální dopady uvedených opatření nejsou pro IMF zajímavé. Patří k nim pravidelně růst míry nezaměst­ nanosti, zhoršení kvality péče o zdraví, kolaps celých odvětví, která přestávají být dotována (de la Court 1992: 91). Měnový fond má dostatek prostředků, jak si vynutit dodržování stanovených podmínek. Patří mezi ně konfiskace kapitálu investovaného v cizině, konfiskace vyvezeného zboží, odejmutí práv le­ teckým společnostem státu, který se provinil, uvalení embarga na dovoz součástek a náhradních dílů do tohoto státu apod. Dodržování stanovených podmínek bývá zpravidla možné jen za cenu nadměrného vytěžování přírodních zdrojů pro potřeby exportu. Experti mezinárodních bankovních organizací nejsou v tomto počínání příliš původní. V pod­ statě jen přebírají nápady velkých vůdců anglického kolonialismu. Cecil Rhodes: „Musíme nalézt nové země, z nichž budeme moci lacině získávat suroviny a zároveň exportovat lacinou otrockou práci domorodců. Tyto kolonie nám rovněž zajistí výhodná odbytiště pro přebytečné výrobky na­ šich továren.“ (Sahabat Alam Malaysia 1988: 47). Dnešní monetární kolonialismus odčerpává z rozvojových zemí zdroje, které rozvinuté země stačily na svém území již dávno vyčerpat. I když bychom se cynicky smířili s neutěšeným osudem méně vyspělých, tak jak to například činí neoliberální ekonomové, musí nás zarazit přinejmenším obrovská energetická náročnost spojená s převážením zbytků bohatství Jihu na Sever. Měnový fond a Světová banka zde ve velkém provozují to, co se neosvědčilo už v menším měřítku nadměrně centralizovaných států. Sítě těchto národních byrokratických organizací mají políčeno na vše, co lze — 57 —

na této planetě ještě prodat. Pokud některé z příliš chudých zemí nic takového nenajdou, pozmění její produkci odpovídajícím směrem. U nejchudších zemí se jedná zpravidla o podporu pěstování monokultur pro potřeby Západu. Například Súdán, který pod tlakem IMF rozšířil počátkem osm­ desátých let pěstování bavlny na export na úkor udržení potravinové soběstačnosti, obětoval vzápětí s nástupem prvního sucha statisíce obyvatel smrti hladem. Monokulturní pěstování kokosové palmy pro potřeby exportu zdevastovalo rozsáhlé území Senegalu v době poměrně nedávné. Monokultur­ ní pěstování sóji jako krmiva pro evropský dobytek sice umožnilo Evropským společenstvím vy­ produkovat značný nadbytek masa a mléka, avšak Brazílie, která plodinu začala pěstovat na plné pě­ tině veškeré orné půdy, připravila desetitisíce rolníků o práci a zaplnila jimi slumy velkoměst. Po­ dobně se například v Kolumbii prudce zvýšil počet nedobrovolných obyvatel předměstských slumů poté, co se na velkých rozlohách půdy začalo pěstovat ovoce a květiny pro potřeby nadměrných konzumentů. Stále integrovanější síť světového obchodu činí ve velkém to, co v minulých stoletích dělaly v neskonale menším měřítku centralizující se státy. Dříve jednotlivé země zbavovaly autonomie a soběstačnosti své regiony, nyní světové finanční ústavy zbavují soběstačnosti a autonomie celé stá­ ty. Status folklórních rezervací, který se dříve stával osudem regionů, se nyní stává osudem celých států. Napojeny na mezinárodní trh, jsou nuceny vyrábět i kupovat to, co potřebují finančně silné skupiny ovládající celý systém. Jestliže chudé země odmítnou odebírat zboží, jehož mají bohaté země právě přebytek, může se jim pohrozit zastavením finanční podpory, na níž jsou více či méně závislé. Když Bangladéš, jedna z nejchudších zemí světa vůbec, odmítl v polovině osmdesátých let kupovat léčivo, které bylo ve Spojených státech neprodejné, pohrozily mu USA zastavením potravi­ nové pomoci. Léčivo odebral. V roce 1985 podobně Anglie pohrozila Indii zastavením pomoci, ne­ odkoupí-li tato od ní helikoptéry v ceně šedesát milionů dolarů (Sahabat Alam Malaysia 1988: 51). Pomoc Západu má v těchto polohách téměř příchuť pomoci bratrské. Úzké propojení chudých a bohatých zemí světa pouty půjček a dluhů za nimi, je oficiálně inter ­ pretováno jako snaha o hospodářskou pomoc, která by měla umožnit zemím třetího světa rozvi­ nout se postupně na úroveň vyspělých zemí. K takovému rozvoji nemůže ovšem nikdy dojít. Zna­ menal by zcela neudržitelný nárůst spotřeby energie i surovin a odpovídající nárůst znečištění pro­ středí. Pokud by během padesáti let měla celá světová populace (tehdy by měla činit deset až jede­ náct miliard obyvatel) užívat energii na úrovni dnešní spotřeby obyvatel Austrálie, stoupla by světová spotřeba energie na desetinásobek oproti dnešnímu stavu. To by mimo jiné znamenalo, že dnes známé zdroje paliva by se zcela vyčerpaly během dalších dvaceti let (Sahabat Alam Malaysia 1988: 69). Takový vývoj však, zdá se, nehrozí. Pouze splácení existujících dluhů odčerpává zemím třetího světa takový podíl jejich zisků z exportu, že nemají z čeho financovat další rozvoj. Rychlé vyčerpá­ vání půdy v situaci, kdy monokultury obstarávají převážnou část exportu, naznačuje, že platební schopnosti „zemí na cestě rozvoje“ budou v budoucnu dále klesat. Rozvojové země nemohou do­ sáhnout nikdy západní (severní?) rozvinutosti, neboť již nemají k dispozici žádné další rozvojové země. Pověstná je odpověď Mahátmy Gándího na otázku britského koloniálního úředníka, zda se domnívá, že Indie může po osvobození dohnat Anglii v úrovni životního standardu: „Británie po­ třebovala k dosažení prosperity polovinu zdrojů planety. Kolik planet by k tomu potřebovala země jako Indie?“ Lze dodat snad jen to, že pouze Spojené státy spotřebovaly během posledního půlsto­ letí k zajištění konzumu více surovin, než do té doby celé lidstvo od počátku historie. Podle slov jednoho z poradců prezidenta Bushe Američané „nejsou dosud připraveni uvažovat o možnosti změny amerického způsobu života“ (Douthwaite 1992: 197). Časem by snad přece jen měli o tako­ vé možnosti začít uvažovat. Už proto, že při současném tempu těžby zmizí zbylé rovníkové pralesy během padesáti let a při nedostatku kyslíku se přemýšlí velice špatně. Zatím jsou tedy ve jménu rozvoje drancovány pralesy, vyčerpávány zásoby vod a bývalí rolníci nuceni odcházet do slumů velkých měst. Celý mechanismus údajného rozvoje působí proti tomu, co — 58 —

lze zatím považovat za jediné možné východisko z ekologické krize, tedy proti decentralizaci a zvý­ šené autonomii malých regionů. Toto řešení je dnes v měřítku celé planety účinně blokováno mezi­ národními fondy a bankami, v měřítku jednotlivých národů potom přežívající institucí národních států. Jejich armády a policie jsou neméně účinnou pojistkou proti decentralizaci moci, jako je vydí­ rání podmínkami finančních půjček v globálním měřítku. Celé „suverénní“ státy se stávají rukojmí­ mi Měnového fondu právě tak, jako se v minulosti občané stali rukojmími centralizovaných států. V obou případech je bič donucení oslazen příslibem nebývalé prosperity do budoucna. Odosobnělá byrokracie světových bank a peněžních fondů přitom funguje stejně, jako kterákoliv jiná byrokratická mašinérie. Neplundruje zbytky přírody ze zlé vůle či z vrozené špatnosti. Nedělá nic jiného, než že pečlivě dodržuje pokyny organizace, tedy zaměstnavatele. Ničení planety před­ stavuje jen vedlejší produkt její činnosti a ona sama na něm nemá ani ten nejmenší zájem. Je ostatně přesvědčená, že až jednou budeme dostatečně bohatí, koupíme si novou zeměkouli. Od tohoto ušlechtilého předsevzetí ji nikdo neodradí. Úředníci světových peněžních ústavů pracují mnohdy přesčas ve snaze urychlit hromadění peněz, které nám ještě chybí k tomu, abychom si mohli novou přírodu koupit. Nic přece není zadarmo, také na přírodu si musíme nejprve vydělat. Kolik pralesů bude ještě nutné vykácet, abychom si vydělali na jejich obnovu? Kolik uhlí, ropy a zemního plynu musíme ještě zaplatit a spálit, abychom se stali natolik prosperujícími, že si budeme moci dovolit pořídit nové neobnovitelné zdroje? Kolik dalších atomových elektráren musíme ještě postavit, abychom měli konečně tolik energie, že se budeme moci obejít zcela bez atomových elektráren? V tomto testu pro chytré ekonomy by bylo možné pokračovat ještě dlouho. Času však příliš nezbý­ vá. Tytam jsou doby, kdy čas znamenal pouze peníze.

VÝZVA K PŘEŽITÍ: DECENTRALIZACE

Každá diskuse o neudržitelné ekologické situaci vedená se stoupenci neudržitelnosti, končívá obvykle stejně. Nejbystřejší z nadměrných konzumentů, vědom si toho, že zdaleka nejlepší obranou je útok, vypálí ostře inteligentní dotaz: „A co tedy vlastně navrhujete?“ Ten zpravidla nečeká na od ­ pověď, je spise vážným obviněním. Jako kdyby se jím říkalo: „Heč, stejně nás nedokážete zachrá­ nit.“ Po vznesení dotazu nadměrný konzument opět usedá, vědom si své moudrosti. Ani já neaspiruji na Nobelovu cenu za záchranu planety. To však ještě neznamená, že se smíříme s moudrostí nadměrných konzumentů a jejich mluvčích, kteří na nás rozzářeně zírají z televizních obrazovek. Chceme-li hledat řešení, měli bychom si především udělat jasno v tom, co řešením určitě nebu­ de. Rozhodně jím není tvářit se, že se vlastně nic neděje a že vše je stále lepší v tomto nejlepším z možných světů. Je přece jen příliš známá historka o muži, který při pádu z desátého patra s kaž­ dým podlažím s úlevou zjišťuje, že se zase nic nestalo. Jeho spokojenost prý byla nejvyšší zhruba metr nad zemí. Toto stanovisko není dnes ve světě naštěstí příliš rozšířené a je sdíleno v podstatě pouze těmi, kdo pravidelně fetují drogu politické a ekonomické moci. Nebezpečnější je i luze, podle níž lze nedobrou situaci k uspokojení všech vyřešit právě jen s po­ užitím technických inovací. Optimisty z řad technologických environmentalistů čeká ještě mnohé rozčarování, neboť limitovanost lidského rozumu je spolehlivou zárukou toho, že vylepšení do­ savadní techniky budou plodit stále nové nezamýšlené efekty. Není to ostatně tak dávno, co se zjis ­ tilo, že nejmodernější měřiče analyzující obsah výfukových plynů automobilů uvolňují při ekolo­ gicky chvályhodné činnosti bohužel nezanedbatelné množství freonových látek. Ani při použití té nejdražší a nejsofistikovanější techniky není například Nizozemsko schopné přiblížit se víc než na 50 procent stavu, kdy by jeho spotřeba fosilních paliv přestala přispívat k tvorbě skleníkového efek­ tu. Zbylých 50 procent nadměrných plynů nelze odstranit jinak, než rezignací na určitý díl dnes zce­ — 59 —

la běžného konzumu. Předpokládejme, že určité průmyslové odvětví dokáže snížit míru znečišťová­ ní za dvanáct let. Jestliže poroste o pouhá tři procenta ročně, bude znečišťovat stejně jako před eko­ logizací za 24 let (Douthwaite 1992: 176). Ani omezování konzumu, ani instalace výkonnějších čisticích zařízení nemůže ve střední a delší perspektivě vyústit do udržitelného rozvoje, neboť každá centralizovaná mašinérie se rozvíjí způso­ bem, který spotřebovává stále větší kvanta vstupů pouze na její udržení v chodu. Nadměrná centra­ lizace moci je faktorem, který zcela nekompromisně blokuje možnosti každé účinnější obrany před nastupující ekologickou katastrofou. Principy ekologie jsou totiž zcela protikladné principům, na nichž je založena a podle nichž dále bují nadměrná centralizace politické a ekonomické moci. K základním poznatkům ekologie patří axiom, podle nějž je stabilita ekosystémů funkcí jejich diverzity. Centralizovaná společnost a centralizovaná státní moc tento požadavek naprosto nere­ spektují. Naopak, historický proces centralizace byl odbouráváním lokálních a institucionálních zvláštností, procesem stírání rozdílů mezi jednotlivými částmi stále více a více unifikovaných států. Postupně se při něm vyřazovaly všechny mezistupně, které dříve oddělovaly jednotlivce od vševlád­ ní moci státu a chránily ho před ní. Zároveň se rozhodování vzdalovalo od lidí, o nichž se rozho­ dovalo. Národní státy novověku vznikly jako útvary, v nichž je maximum záležitostí občanů řízeno z je­ diného centra. Přeměna absolutních monarchií v demokratické státy na této skutečnosti mohla změnit jen málo, pokud požadavek participativní demokracie ustoupil před realitou nadvlády poli­ tických stran. Změna se projevila především v tom, že královský trůn obsadil kolektiv neurozených úředníků, takzvaných ministrů. Nezměněná však zůstala závislost všech částí země na jediném řídi­ cím centru, ve kterém se rozhoduje o všech životně důležitých (a o mnoha dalších) záležitostech občanů. Mocenské centrum ustavené do podoby hlavního města, učinilo ze zbytku země periferii. V něm probíhají změny režimů (periferie poslušně následuje), odtud vycházejí direktivy ke konzer­ vování režimů (periferie poslušně následuje). Dnešní centralizace politické moci, jejíž velice pozvolný nárůst lze v řadě zemí Evropy konti­ nuálně sledovat přibližně od 13. století a která se podstatně zrychluje teprve od druhé poloviny století patnáctého, je z velké části důsledkem vojenských opatření, výsledkem permanentní válečné krize. Centralizace moci se vytváří jako opatření ke zvýšení bojové akceschopnosti politických útva­ rů, jejichž neustálé soupeření vytváří krvavou osu dějin Evropy, nositelky pokroku v celosvětovém měřítku. S výjimkou jediného delšího období v 19. století, kdy Evropané vybíjeli své pudy v koloni­ ích, je náš kontinent neustále zmítán válkami. Hlavní města tvoří od 13. století vůdcovské stany vál­ čení, pohyblivé hranice států vyjadřují momentální skóre válečné hry. Mocenská centralizace země v čele s hlavním městem není výrazem demokracie, nýbrž výrazem principu jednoty vedení. Ta byla pro každou zemi nezbytná, měla-li v permanentní mocenské kon­ kurenci vůbec přežít. Přežití představuje pochopitelně hodnotu natolik vysokou, že každá země byla v minulosti ochotna zaplatit za ně jakoukoliv cenu. Tou se staly náklady na mocenskou centralizaci a na to, aby byl monolit moci udržován v chodu. Fungování těchto nadměrně centralizovaných útvarů je ovšem energeticky obrovsky náročné. Náklady na jejich udržování v neustálé válečné bdě­ losti musejí být hrazeny kontinuálně, a to dokonce i v tom případě, že centrum zasahuje do dění ve zbytku země pouze epizodicky. Kolos tvořený propletencem centrálních úřadů, jejichž vznik a po­ slání si již nikdo nepamatuje, funguje podle všech imperativů byrokratických mašinérií. „Arogantní, všudypřítomný a ve všem kompetentní stát je nutně impotentní, protože neumí nic jiného, než naři­ zovat na základě abstraktních principů a obecných hledisek. Jedině mnohem skromnější stát by mohl být skutečně aktivní, protože jedině on je schopen naslouchat společnosti, rozumět občanům, sloužit jim a pomáhat uskutečňovat jejich vlastní cíle.“ (Crozier 1987: 10). Centralizovaná moc pochopitelně rozbujela natolik, že dokonale zapomněla, proč původně vlastně vznikla. Zrodila se kdysi dávno z potřeby pouhého přežití. V situaci neustálé vojenské kon­ frontace se všemi okolními mocenskými útvary centralizace skutečně zvyšovala šance na přežití, — 60 —

takže enormní náklady na ni se zdály být ve srovnání s tímto cílem přinejmenším snesitelné. Dnes se však situace radikálně změnila. V podmínkách, kdy určujícím faktorem možností dalšího vývoje se stala zcela prokazatelná omezenost zdrojů planety, přestávají enormní náklady na provoz příliš centralizovaných politických útvarů nejen garantovat jejich přežití, stávají se pro něj naopak hlavní hrozbou. Centralizace již nepůsobí funkčně, nýbrž naopak kontraproduktivně. V nové situaci nám již náklady na provoz nadměrně centralizovaných politických útvarů nemohou být lhostejné. Je velkým omylem domnívat se, že centralizovaná moc může působit ekologicky blahodárně. Ani pokud by ministři pro životní prostředí nebyli pouhými hříčkami v rukou mocných bossů vel­ kých stran, neměli by šanci. Centralizovaná moc spotřebuje na pouhou mocenskou reprodukci ta­ ková kvanta zdrojů, že její případná ekologická gesta musejí Matku Přírodu jedině znechutit. Je při­ tom vcelku lhostejné, zda ministři docházejí do kanceláří pěšky, či se prohánějí na motocyklech bez tlumičů. Pokud se centralizovaný stát dojemně pokouší pečovat o přírodu, je to podobně problema­ tické, jako kdyby se armáda rozhodla věnovat, řekněme, jedno promile z rozpočtu na podporu pa­ cifistických hnutí. Pokud by ministerstva pro životní prostředí fungovala jinak než ostatní byrokra­ tické úřady, nestala by se pro ně nikdy důvěryhodným partnerem. Pokud budou fungovat stejně, brzy se zapomene, kvůli čemu byla vlastně původně zřízena. Chyba není v ministerstvu, nýbrž v po­ vaze centralizovaných mocenských útvarů.

NEVIDITELNÁ RUKA KONZUMU

Úkol načrtnout alespoň základní parametry udržitelného kompromisu mezi nadměrným centra­ lismem a naprostou anarchií není právě jednoduchý. Přitom je zřejmé, že každé nastíněné řešení musí obsahovat nejen cíl, k němuž směřuje, ale také způsob, jímž ho lze dosáhnout. Podaří-li se nám totiž třeba i přesvědčivě vylíčit stav společnosti, který by umožňoval minimalizovat neblahé působení člověka na přírodu, vcelku to ještě mnoho neznamená. Naše civilizace, která je sama na sebe pyšná natolik, že se nerozpakovala zdecimovat civilizace alternativní, není právě nejlépe uzpů­ sobena k vlastnímu přežití. Zmínili jsme se již o četných mechanismech, které dokážou tuto snahu víceméně spolehlivě blokovat. Nezbývá, než s těmito mechanismy počítat. Neviditelná ruka konzumu má zvláštní vlastnost, že dokáže ožebračit ty, kdo mají plná ústa pro­ sperity. Dnešní světová politika a ekonomika jsou strženy nesmyslnou logikou budování umělé ze­ měkoule dálnic, letišť a mrakodrapů do křeče, která stále zjevněji odhaluje její naprostou zvráce­ nost. Je třeba pečlivě, neustále a krok za krokem monitorovat toto počínání. Je třeba den po dni ukazovat každému, kdo ještě neoslepl jako ovce v jižním Chile pasoucí se pod ozonovou dírou, jak „prosperita“ v posledním záchvatu vybíjí celé živočišné druhy, mění v poušť tropické pralesy a zou­ fale z místa na místo převáží jedovaté zplodiny svého skomírání. Je třeba ukazovat tragikomickou nesmyslnost procesů, které bývají bez přemýšlení považovány za viditelné ukazatele pokroku. V ekonomice, nejdůležitější oblasti moderního materialismu, je za měřítko rozvinutosti země považován podíl ekonomicky aktivních v jednotlivých sektorech hospo­ dářství. Až do průmyslové revoluce pracovalo přibližně 90 procent populace evropských zemí v ze­ mědělství. Pokrok vypadal nejprve tak, že se zhruba dvě třetiny populace přemístily z polí do tová­ ren, aby se o sto let později přesunuly z továren do kanceláří a za pulty obchodů, tedy do služeb. Dnes se tato masa, která opustila zemědělství pro průmysl a průmysl pro služby, postupně převaluje do sektoru přebytečných pracovních sil. Vyspělá ekonomika již nepotřebuje pro další fungování stá­ le více lidí. Ti zírají z oken městských obydlí (v zemích třetího světa z děr slumů) na to, jak tři pro ­ centa jejich šťastných spoluobčanů ukládají do půdy jedy a převálcovavají mohutnými stroji stále méně úrodnou zem.

— 61 —

Podobně truchlivé divadlo se odehrává v politice centralizovaných států. Až do 18. století bylo 80 procent lidí z politiky naprosto vyloučeno. Devatenácté století zapojuje do mohutnějícího poli­ tického stroje stále další a další masy občanů, jejichž rukou je zapotřebí k aklamativnímu potlesku. Současná doba však má již k dispozici techniku umožňující potlesk hrstky lidí zesilovat a pískot davů zeslabovat podle potřeby. Ti, kdo jsou přebyteční ve vyspělé ekonomice, stávají se přebytečný­ mi také ve vyspělé politice. Obojí si vystačí samo. Jednou za čtyři roky je z lidu učiněn král karne­ valu, poté se opět stává ulicí, kterou stačí jednou za čas pokropit. Přílišná účast na rozhodování by údajně snadno mohla vzbudit temné vášně a navíc: ulice politice stejně nemůže rozumět. V podmínkách centralizované politické moci nelze z přebytečného konzumenta učinit opět platného výrobce a v podmínkách centralizované moci politické nelze z manipulovatelného voliče učinit toho, kdo je schopen se znalostí věci rozhodovat o svém příštím osudu. Je třeba vrátit ekono­ mice i politice lidské rozměry, aby se zde opět mohli uplatnit lidé a ne pouze zástupci lidí. Lidská měřítka nerespektuje svět, ve kterém mohou občané jedné země (USA) utratit ročně za služby v salonech krásy 4,5 miliardy dolarů, zatímco obyvatelé nedaleké země (Haiti) pro ně za mzdu dva a půl dolaru denně vyrábějí moderní techniku (de la Court 1992: 105). Problém je tedy poměrně jednoznačný. Cílem je skromná společnost, která by dokázala žít nikoli místo, nýbrž vedle přírody. Obrysy takové společnosti jsme schopni alespoň v nejhrubších rysech nastínit. Nejsme však schopni, alespoň dokud trvá pro některé blahobyt a prosperita, ukázat k ní cestu. Ti, kdo profitují z nadměrné centralizace politické a ekonomické moci, nebudou souhlasit s decentralizací, která by je jejich privilegií pochopitelně zbavila. Členové klubu prosperity se budou nepochybně všemi prostředky zasazovat o to, aby se celá planeta co nejdéle neuvěřitelně devastova­ la. Trh, jehož prostřednictvím realizují svou moc, si však lze ochočit jen do jisté míry. Trh sám se postará o to, aby mizející suroviny a stále obtížněji získatelná energie zdražily výrobu natolik, že sám v generalizované podobě nebude moci dále existovat a rozpadne se do kratších řetězců směny. Ne­ viditelné chapadlo trhu bude ochromeno logikou svého fungování. Pokud lidé tento kritický bod dějin přežijí, mají naději. Je vysoce pravděpodobné, že čím více zásob surovin a energie dokáže ta která oblast uchránit před pokušením nabídnout je na světovém jarmarku, tím větší budou v budoucnu šance této oblasti na civilizované přežití. Zdá se, že některé země třetího světa tuto šanci již propásly a že dnes jsme na řadě my. Až trh zvedne cenu mizejících statků do takové výše, že budou k dispozici již jen pro nejbohatší, pochopí mnozí, proč vlastně Sever pořád tolik zbrojil.

DECENTRALIZACE PODLE PŘÍRODY

Hrabivost, která dlouhými nehty skřípe o dno udržitelného rozvoje, je sice schopna bez větších problémů rozvrátit existující systém, nezná však k němu žádné alternativy. Naopak, je na ně přímo alergická. Proto je budou muset vymyslet jiní. Je třeba hledat alternativy pro dobu, kdy ti, kdo znají pouze jedinou cestu, s nelíčeným údivem zjistí, že už jsou na jejím konci. Přesnější představa o po­ době decentralizované společnosti může být zanedlouho jedním z toho mála, co bude lidem zbývat poté, co vše ostatní ve jménu budoucího blahobytu prošustrovali. Z toho, co se až dosud konstatovalo o centralizaci, je zřejmé, že schůdná alternativa bude muset mít nějakou podobu společnosti decentralizované. Stupeň decentralizace ale zůstává sporný. Podat popis udržitelné společnosti je obtížné mimo jiné proto, že se nejedná o ideální konstrukt, jehož příchod by byl otázkou vzdálených generací. Musí se jednat o nástin zcela prozaického přežití, jehož nosnost si bude moci v praxi odzkoušet možná již tato generace. Alternativnost příští společnosti přitom bude podle všeho klesat přímo úměrně s tím, jak dlouho se bude zainteresovaným dařit její

— 62 —

realizaci oddalovat. Čím později se decentralizace uskuteční, tím méně zdrojů bude zbývat pro krytí provozu decentralizovaných útvarů. Nelze předpokládat, že by decentralizace mohla proběhnout shora. Její uskutečnění je totiž proti bezprostředním zájmům těch, kdo mohou shora činit téměř cokoliv, ovšem za předpokladu, že k decentralizaci nedojde. Není tedy vůbec pravděpodobné, že by iniciativa jakýchkoliv držitelů moci vyšla dále než k vymýšlení hymen, znaků a praporů budoucích decentralizovaných útvarů. Bude tedy nutné sestoupit hluboko ze světa politiky do světa zdravého rozumu. Právě v této souvislosti ekologové formulovali nejobecnější zásady, které by decentralizovaná společnost měla respektovat. Například R. Douthwaite je sestavil do podoby elementárních principů ekonomiky bez růstu: 1. Budoucnosti je nutno přisuzovat stejnou váhu jako přítomnosti. Pokud by měl být tento princip důsledně dodržován, bylo by například možno nadále obhospodařovat půdu pouze takový­ mi způsoby, které jí neuberou na úrodnosti. Spotřebu fosilních paliv by bylo nutno omezit na míru, která Zemi přestane ohrožovat skleníkovým efektem. V principu by bylo možno těžit fosilní paliva pouze pro potřeby výstavby nových zdrojů obnovitelné energie. Při respektování tohoto principu by se na předním místě žebříčku hodnot muselo ocitnout úsilí směřující k okamžitému zastavení vy­ bíjení rostlinných a živočišných druhů, jež je spojeno s nevratnou redukcí genetického potenciálu. 2. Zájmy druhých oceňovat stejně jako své vlastní zájmy. Z této zásady plyne například princip, podle něhož jakýkoli znečišťovatel má povinnost odškodnit všechny, kteří jsou jeho činnos­ tí poškozeni. Dodržování zásady by vedlo ke krachu producentů smrti typu koncernu DuPont. V principu by mohlo vést k radikálnímu omezení veškerého chemického průmyslu, neboť o sku­ tečných důsledcích této výroby na zdraví budoucích generací mají i experti představy jen značně ml­ havé. Zcela radikálně by se musel snížit počet chemických a genetických inovací, neboť současný stav znemožňuje jejich spolehlivé otestování. Lidé v zemích třetího světa by museli být za škody na svém zdraví způsobené vývozem toxického odpadu odškodňováni stejně jako občané zemí vyspě­ lých. To samo by mohlo vést ke zhroucení řady nebezpečných průmyslových výrob. 3. Uznat, že některé věci prostě nejsou na prodej a nelze je zaplatit penězi. Toto přiznání by vedlo ke zhroucení všech iluzí o velkých perspektivách ekologického účetnictví. Tyto iluze vy­ cházejí totiž z přesvědčení, že kompenzace jakéhokoli ublížení přírodě je jen otázkou ceny. Jestliže žádný druh zlikvidovaného zvířete či rostliny nelze penězi zaplatit, nemá ekologické účetnictví smy­ sl. Namísto zásady, že znečišťovatel má platit, je nutno postavit zcela kategorický požadavek: zne­ čišťovatel má především přestat znečišťovat. Společným jmenovatelem všech tří požadavků je skoncování s iluzí, podle níž lidstvo může být v budoucnu bohatší, než je dnes. Měli bychom potomkům něco k živobytí nechat, byť by to bylo na úkor naší vlastní prosperity. Eventuální závist můžeme snad tišit přesvědčením, že ani jim prosperi­ ta nehrozí. Nehrozí dokonce ani potomkům majitelů firmy McDonalďs. Co všechno vlastně plyne z nastíněných požadavků pro konkrétní podobu decentralizované spo­ lečnosti? Důsledky jsou dalekosáhlé. Jakmile by byl transport, energeticky nejnáročnější sektor eko­ nomiky centralizovaného světa, donucen respektovat uvedené principy (a to se může stát v důsled­ ku kombinace nedostatku zdrojů a růstu znečištění velice brzy), jeho objem radikálně poklesne. To by vedlo k většímu usazování lidí v lokalitách, ke značnému poklesu jejich prostorové migrace, ale též k radikálnímu poklesu všech forem obchodování s výjimkou místního obchodu. Velké společ­ nosti uskutečňující obchodní transakce v měřítkách celých kontinentů by bankrotovaly, neboť by přestalo být finančně výhodné dopravovat čerstvé nizozemské tulipány na tržnici do Tokia. Menší výrobci by byli donuceni vrátit se k místním zdrojům a na místní trhy. Podstatně by se tím snížila koncentrace ekonomické moci, která vznikla v minulém století, jež nemělo ještě ponětí o ekologic­ kých limitech. Byl by to krok zpět? Vzhledem k tomu, že větší část obchodování spočívá nikoliv na manipulaci se zbožím, nýbrž na manipulaci s lidmi a jejich potřebami, mohlo by to otevřít prostor

— 63 —

pro skromnější, ale autentičtější bytí. Ti, kdo ještě nemají návyk na mango a na kiwi, by přitom byli v citelné výhodě. Základní jednotkou, která vystupuje v představách ekologů o povaze decentralizovaného světa, je oblast natolik soběstačná, že objem vnějšího obchodu může být radikálně omezen, aniž by obyva­ telstvo strádalo při naplňování základních životních potřeb. Takový přístup může zahrnovat poměr­ ně dramatickou redukci toho, co všechno lze považovat za základní životní potřeby. Pro ty, kdo me­ zi ně automaticky řadí osobní automobil a barevné video, zavání vize decentralizovaného světa jistě primitivismem. Při bližším pohledu na myšlení a jednání mnohých majitelů osobních aut a diváků videa je ovšem nutno otázku skutečného primitivismu zkoumat zvláště obezřetně. Cílem přívrženců decentralizace není návrat k absolutní soběstačnosti zcela izolovaných komu­ nit. Ani radikální zelení nemíní takového stavu dosáhnout, v ten může paradoxně vyústit nejspíše pouze závěrečná epizoda kataklyzmatu, které se dříve nebo později dostaví, nebude-li opuštěna dnešní honba za blahobytem a prosperitou. Také radikálům je zřejmé, že určité nezbytné statky a služby se mohou stěží opatřovat místně či regionálně. Na jak velkou část těchto služeb bude nutné rezignovat, bude dáno stavem zdrojů zbývajících po ukončení dnešní protipřírodní fáze umělé pro­ sperity. Poté, co se dosáhne až na dno blahobytu, bude zapotřebí navrhnout takové uspořádání de­ centralizovaných útvarů, aby udržování nejnutnějších nadregionálních forem sociální organizace nemohlo nadále sloužit k parazitnímu bujení orgánů centralizované moci. Decentralizace tedy ne­ znamená návrat k jakémusi primitivismu, ale spíše odmítnutí primitivismu centralizované moci, to­ hoto plodu válečnické mentality pozdního středověku. Ostatně ti, kdo intuitivně ztotožňují radikální decentralizaci společnosti s návratem k primitivis­ mu a obávají se nástupu myšlenkového a kulturního temna, zapomínají, že parametry velmi blízké navrhovaným řešením byly v Evropě zcela běžné v době renesance a humanismu, zatímco totalita­ mi společnosti se daří nejlépe ve vysoce centralizovaných státech s velkoměsty a dálnicemi, v nichž se průmyslově provozuje nejen zemědělství, ale též věda a masová kultura.

RADĚJI ŽIVOT NEŽ BLAHOBYT

Existuje několik navzájem nezávislých myšlenkových linií, které se snaží alespoň v hrubých ob­ rysech vystopovat podobu možné decentralizované společnosti. Pro jednoduchost je nazveme linií sociologickou, urbanistickou a ekologickou. a) Sociologové se dotýkají problematiky decentralizace nejúžeji v souvislosti se studiem tzv. komunit. Existuje dnes již prakticky nepřehledná řada komunitních studií, v nichž se analyzují podmínky a charakter života místních pospolitostí. Sociologové se inspirovali metodami etnografii zkoumajících sociálně uzavřené archaické pospolitosti a použili podobného přístupu při analýze lokálních pospolitostí existujících v podmínkách moderní společnosti. Lokální komunitou se přitom rozumí sociální útvar relativně nezávislý na širším sociálním pro­ středí, v jehož rámci může člověk prožít celý život, aniž by strádal při naplňování potřeb. Mezi kla ­ sické komunitní studie patří Warnerova analýza fungování malého amerického města, Arensbergova a Kimballova studie malých rolnických pospolitostí v Irsku, Banfieldův výzkum života tradiční obce na jihu Itálie, studie nizozemské vesnice manželů Keurových, ale také dlouhá řada analýz každoden­ ního života amerických předměstí. Z hlediska problematiky decentralizace má ovšem studium komunitního života řadu nedostatků. Souhrnnější studie se z velké části vyčerpávají snahou definovat mnohoznačný termín „komunita“, užívaný zcela běžně v nejrůznějších souvislostech (existuje téměř sto různých definic komunity), po­ dávají typologie komunit a snaží se určit postavení daného pojmu ve vývoji sociologické teorie. Pro potřeby systematizace základních sociologických pojmů je toto úsilí nepochybně cenné a přispívá — 64 —

k vyostření sociologického pohledu. Z hlediska námi sledovaných souvislostí je však jejich přínos poněkud menší. Cenné však je, že komunitní studie upozorňují na řadu iluzí a falešných idealizací, které se již od minulého století s pojmem komunity pravidelně spojují. Mezi jejich nedostatky lze naopak zahrnout výhradní soustředění pozornosti pouze na oblast mezilidských vztahů, což je spo­ jeno s ignorováním vazby lidé – příroda. Nejen v souvislosti s komunitními studiemi budí úvahy so­ ciologů často dojem, jako by se sociální život odehrával v naprostém přírodním vzduchoprázdnu. Ke kladům komunitních studií naopak patří, že často a zevrubně analyzují problematiku mo­ cenských vztahů uvnitř lokálních komunit, čímž poopravují četné stereotypy salonní politologie. Komunitní studie rovněž přesvědčivě dokumentují, že pro vývoj zdravé lidské osobnosti má zcela primární význam bezprostřední sociální prostředí, zatímco realita velké centralizované společnosti má na formování lidské osobnosti vliv relativně zanedbatelný. Převážná většina komunitních studií studuje ovšem proces přímo opačný procesu, který zajímá nás. Studují vlivy pokračující industrializace, urbanizace a rozvoj komunikace na proměny dříve au­ tonomního komunitního života. Analyzují postupné vstřebávání dříve soběstačných sociálních útva­ rů do soukolí centralizované společnosti. Tyto studie vznikaly v době, která si nástup ekologické krize ještě příliš nepřipouštěla. Proto se jejich autoři mohli domnívat, že zánik autonomie komunit je víceméně nutnou cenou za nástup éry hojnosti. Stěží v nich tedy budeme hledat odpověď na otázku o možnostech opětné rekonstrukce sociálních útvarů poté, co přechodná sezona hojnosti opět pomine, b) Urbanistické studie sdílejí v zásadě paradigma studií komunitních. Vycházejí z před­ pokladu, že život měst je spolehlivě zajištěn jejich průmyslovým a venkovským zázemím, takže úkol spočívá v tom, učinit jej příjemnějším. Cenné však mohou být úvahy o tom, jak více přiblížit měst­ ský život přírodě, jak učinit jednotlivé územní sektory města soběstačnějšími, jak autonomizovat život v rámci urbanistických okrsků. V úvahách o podobě zdravějšího města lze nalézt myšlenky o radikálním snižování automobilového provozu, o výrazné podpoře veřejné dopravy na úkor sou­ kromé, o rozvoji zón pro cyklisty a pro pěší, dokonce i o využití tažných zvířat k transportu. K eko­ logickému pohledu má tato myšlenková linie již velmi blízko v případech, kdy se začíná uvažovat nejen o nutnosti snížit distanci mezi pracovištěm a bydlištěm, ale i o přesunutí těžiště aktivity měst­ ského obyvatelstva do sektorů náročných na práci, spíše než na kapitálové investice. Právě v domyš­ lení tohoto principu spočívá podstata radikální ekologické transformace. c) Ekologický přístup má například podobu bioregionalismu. Podle této představy by zá­ kladní jednotky lidského soužití neměly mít více než pět až deset tisíc členů. To je velikost, která na jedné straně umožňuje (za předpokladu relativní soběstačnosti) přiblížit život lidí co nejvíce přírodě, na straně druhé (za předpokladu relativní autonomie) umožňuje maximálně přiblížit rozhodování o osudech lidí přímo těm, o nichž se má rozhodovat. Až skončí sezona prosperity, budou sociální jednotky nuceny snížit svoji závislost na centru, které již nebude mít co přerozdělovat. Kromě toho budou nuceny radikálně pozměnit celkovou proporci práce a kapitálu investovaných do území. Ne­ dostatkovost zdrojů a kritičnost znečištění je přinutí omezovat sektory kapitálově intenzivní, jako je těžba či chemický průmysl, a podporovat sektory intenzivní práce, (de la Court 1992: 50). Prudké zdražení všech možností dopravy si současně vynutí zajišťovat výživu oblasti lokálně. V praxi by to znamenalo návrat velké části populace do sektoru zemědělství, což by vedlo k přemě­ ně dnešního průmyslového zemědělství do podoby fyzicky náročného zahradničení. Vedlo by to ne­ sporně k prudkému poklesu produktivity práce, ale též k likvidaci nezaměstnanosti. Především by to však ukončilo vražednou chemizaci zemědělství. Podstatně by se zkrátil řetěz mezi výrobou a konzumem, což by vedlo k dalším úpravám fosilních paliv. Pouze přátelé monokultur a znečištění vod, stoupenci eroze a zasolení půdy mohou snad považovat návrhy alternativního zemědělství, vy­ soce náročného na lidskou práci, za výraz primitivismu. Ve jménu stejného primitivismu by mohlo být využito obrovské množství lidské práce na čištění řek a jezer, na zalesňování, na boj proti erozi. Radikální omezení postihnou provozy továren náročných na kapitálové investice a spotřebovávají­ — 65 —

cích neúměrná kvanta fosilního paliva. Renesance naopak očekává řemesla a drobné provozy, které vystačí s recyklovaným materiálem. Odpůrce takto radikálních transformací musí pochopitelně děsit představa světa bez miliono­ vých velkoměst. To je ovšem čistě jen otázka vkusu. Existuje nemálo lidí, které naopak zcela opráv­ něně děsí představa života v milionovém velkoměstě. Ani dnes, kdy podle všeho prožíváme po­ slední sezonu blahobytu, není život ve velkoměstech zdaleka bez problémů. Co teprve, až bude po sezoně? Těmto odpůrcům je navíc třeba neustále připomínat, že skutečná míra zaostalosti a primitivis­ mu, která při budoucím návratu k přírodě hrozí, bude záviset v prvé řadě na tom, jaké výchozí pod­ mínky naleznou lidé na onom dně, k němuž je bez milosti sráží dnešní honba za blahobytem. Nelze zakrývat, že čím později bude odvrácen kurs na sebevraždu prosperitou, tím ubožejší budou výcho­ zí podmínky pro příští život. Každé dnes prodané auto snižuje šanci našich dětí pohybovat se jinak, než pěšky. Konkrétní podobu decentralizované společnosti, především míru autonomie a soběstačnosti je­ jích sociálních jednotek lze dnes stěží odhadnout. Tady se otevírá velký prostor pro hypotézy. Jsou však známé hrubé obrysy nejzávažnějších problémů, které bude třeba na této cestě řešit. Patří mezi ně potřeba sladit značnou míru autonomie decentralizovaných regionů s potřebami elementární ko­ operace, která by zároveň blokovala rozvoj extrémů ve vývoji jednotlivých lokalit. Podobně závaž­ ným problémem je riziko snah regionů dosáhnout pro ně výhodnějšího přerozdělení zbývajících zdrojů. Jednoznačné a definitivní vyřešení těchto problémů se nabízí pouze v případě, že dnešní křeč blahobytu se nepodaří včas zvládnout a utlumit. V tom případě by časem nezbyly žádné prostředky na koordinaci a nebylo by ani co přerozdělovat. Dokud však naše prosperita tohoto bodu nedosáh­ ne, lze přemýšlet a lze jednat. Východiskem bude muset být zřejmě velice pečlivý rozbor toho, co všechno lze činit a o čem všem lze rozhodovat na co nejnižší úrovni, tedy co nejblíže přírodě a li ­ dem. Zásada, která praví, že nic nemá být činěno či rozhodováno na vyšší úrovni, co může být uči ­ něno nebo rozhodnuto na úrovni nižší, se musí proměnit z proklamace v konkrétní program. K to­ mu je zapotřebí si nejdříve ujasnit kdo, o čem a s jakými vedlejšími důsledky vlastně v moderní spo­ lečnosti rozhoduje. Rovněž bude třeba odhalovat iluzornost řady navrhovaných pseudořešení krize, v níž se mo­ derní společnost vlastní vinou ocitla. Do této kategorie patří například volání po participativní de­ mokracii, která je v podmínkách centralizovaných států absurdní. Participativní forma demokracie, tedy přímá účast občanů na rozhodování, nikoli tedy pouze volba těch, kdo budou rozhodovat za občany, má opravdový smysl pouze tehdy, mohou-li jejím prostřednictvím občané ovlivňovat řešení skutečně zásadních problémů a mají-li k takovému rozhodování dostatek informací a znalostí. V podmínkách centralizovaného státu je participativní demokracie prakticky nerealizovatelná, neboť záležitosti, o nichž se rozhoduje, jsou pro řadové občany (často bohužel i pro jejich poslance) příliš komplexní a příliš vzdálené. Situace se pak „řeší“ tím způsobem, že se občanům ponechá volnost samosprávy ve věcech, o jejichž základních parametrech se rozhodne bez jejich účasti. Bude také zapotřebí už brzy zrušit tabu uvalené vyznavači kultur prosperity na vše, co se týká al­ ternativních forem vlastnictví a mezi nimi vlastnictví obecního, které má velkou tradici a možná také velkou budoucnost, podobně jako různé formy samosprávy (Rosanvallon 1976). Přestože se dnes může zdát, že podobné archaické instituce více problémů vyvolávají, než řeší, až se ocitneme na dně blahobytu, mohou přijít vhod. Dosud se na přípravě podmínek pro budoucí uspořádání civilizovaného života podílejí mnohem více a energičtěji stoupenci blahobytu, než ekologové. Připravují jeho nástup tím, že neuvěřitelně systematicky likvidují poslední zdroje, bez nichž již nebude možné udržet nadále v provozu ani generalizovaný trh, ani pasivní demokracii založenou na nadměrném konzumu. Dostáváme se do fáze, kdy by iniciativu měli převzít ekologové. Je nejvyšší čas zachránit to, co ještě zbývá, má-li být — 66 —

skromnější život, který nás čeká, životem důstojným. Lze žít šťastně i s málem. Právě o ně se dnes bojuje. Cesta ke dnu blahobytu nastoupená před dvěma sty lety je téměř u konce. Je nejvyšší čas vysvět ­ lit závodníkům, kteří se na ni vydali, že nemá cíl. Je načase jim říci, kolik pohonných hmot již spo­ třebovali z nádrže, která není bezedná. Bude třeba sesednout a jít se podívat, jestli se trávník kolem trati může ještě zazelenat. Pro ješitné závodníky toužící po vavřínovém věnci to nebude nic příjem ­ ného. Ušetří jim to však ošklivý karambol za další zatáčkou. Ten čeká bohužel i na ty, kteří se záj ­ mem přihlíželi.

MÍSTO DOSLOVU

Neopodstatněná víra lidí v to, že „někdo nahoře“ za ně v zájmu všech, tedy i v jejich, hrozivou situaci nakonec vyřeší, paralyzuje myšlení a otupuje přirozený pud sebezáchovy. Z osudové letargie je mohou vyvést snad již jen akce typu té, kterou se podařilo uspořádat v červnu roku 1992 v Rio de Janeiru. Poklábosit si sem přijelo snad sto „hlav států a vlád suverénních zemí“. Podávaly se šun­ kové závitky s chřestem, holubicí vajíčka v salámu, plátky lososa a lodičky s kuřecím kari, po nichž následovaly kukuřičné krokety, jemně krájená studená ryba surubin v jogurtové omáčce a pečené hovězí se zeleninou, případně nazvané la Diplomat. Nad zbrusu novými porcelánovými talíři vyro­ benými speciálně pro tuto slavnostní příležitost se projednávaly nejožehavější otázky hladu a chudo­ by. Pro odpor Spojených států nebyla sice na závěr přijata smlouva o ochraně rostlin, živočichů a přírodních zdrojů, zato se však přítomní státníci společně vyfotografovali a slíbili si, že si budou psát. Deníky jejich zemí pak téměř po celý týden referovaly o ekologii, teprve poté přešly k aktuál­ nějšímu zpravodajství. „Po této konferenci mohou nadnárodní společnosti a nejmocnější vlády pokračovat, jako by se nic nestalo,“ shrnul přínos planetární události předseda brazilské pobočky hnutí Greenpeace.

— 67 —

SHRNUTÍ

Převážná většina ekologické literatury se zabývá popisem toho, jak člověk postupně a systema­ ticky ničí přírodu, která je nezbytným předpokladem jeho přežití. Tato studie má poněkud jiný zá­ měr. Snaží se přispět k pochopení toho, proč naprostá většina lidí, a konečně také lidstvo jako celek, lhostejně přihlíží blížící se pohromě. Klíč k vysvětlení této absurdity lze, podle našeho názoru, hle­ dat především v přílišné centralizaci společnosti. Nadměrná centralizace politických útvarů je dědictvím minulosti, která řešila zcela jiné než eko­ logické problémy. V dnešní situaci krajní ekologické nouze se však stává jednou z rozhodujících překážek udržitelného vývoje. Centralizace blokuje možnost přežití v několika ohledech: 1. Náklady na fungování nadměrně centralizovaných politických útvarů zcela neproduktivně od­ čerpávají prostředky, které by bylo možné mnohem efektivněji využít k ekologicky přátelštějšímu uspořádání života. Nadměrně centralizované útvary zakládají své fungování na logice byrokratické mašinérie, jejíž veškerá energie se vyčerpává na řešení problémů vzniklých v důsledku její existence, takže již nezbývá na realizaci cílů, kvůli kterým tyto mašinérie původně vznikly. Moderní státy vznikly jako prostředek ochrany občanů a právě tímto cílem dosud legitimují svou existenci. Ve sku­ tečnosti jsou však dnes vůči globálním ekologickým problémům, které přežití občanů aktuálně ohrožují, víceméně bezbranné. Navíc samy výrazně přispívají k vyostření problémů v důsledku plýtvání, které je cenou za udržování nadměrné centralizace. 2. Centralizované politické útvary jsou z technických důvodů založeny na principu pasivní de­ mokracie. Masa občanů tvoří publikum, které přihlíží zápasu politických stran, usilujících o ovládnu­ tí centralizované moci a o její následné využití pro vlastní potřeby. Rétorika demokracie je jednou ze zbraní, kterou strany v tomto zápase s oblibou používají. Centralizovaná masová demokracie sice formálně poskytuje občanům naprostou svobodu volby, sama však představuje natolik komplexní systém, že občané nejsou sami schopni posoudit kompetentně, která volba bude pro optimální fungování systému nejvhodnější. Svoboda jejich volby se tak do značné míry vyčerpává v ochotě nechat se přesvědčit (případně zmanipulovat) těmi politiky, kteří dokážou vyvolat dojem přiměřené kompetentnosti. Hlavním (ne-li zcela jediným) měřítkem správnosti volby se pro občana stává výše a úroveň konzumu, kterou mu jednotliví politikové a jejich strany dokážou garantovat. V podmín­ kách nadměrně centralizovaných států je jiný mechanismus stěží představitelný. Politikové, stojící v čele těchto útvarů, nemají zájem jít až ke kořenům ekologické problematiky, protože ty tkvějí prá­ vě v nadměrné centralizaci moci a v doprovodném nadměrném konzumu, tedy ve skutečnostech, které činí moc v očích politiků tak neodolatelně atraktivní. 3. Nadměrný konzum se stává v podmínkách nadměrné centralizace psychologickou nutností. Soukromý konzum vytváří nejen iluzi neomezené volby, nýbrž především útulný azyl, vlídný ost­ růvek v moři nedozírné komplexnosti velké společnosti. Na rozdíl od megalomanských parametrů centralizované společnosti respektuje konzum ve všech ohledech míry zákazníka (v některých přípa­ dech si zákazníka dokonce pro tento účel vhodně upraví pomocí reklamy). Svět konzumu je jedním z mála míst, které je natolik přehledné, že je i člen vysoce komplexní společnosti může snadno kon­ trolovat. Právě v tomto světě si kompenzuje svoji frustraci plynoucí z poznání, že velký svět neko­ nečně přesahuje možnosti jeho intervence, byť by se nazýval demokratickým. Na rozdíl od dění ve velké politice svět konzumu navíc krásně voní. Schopnost uspokojovat stále rostoucí potřeby nad­ měrného konzumu je užívána jako hlavní legitimizační trumf v politice vyspělých zemí. Celý systém je ovšem bezprostředně ohrožen, vznikne-li dojem, že dosažený konzum nebude moci být zvyšo­ ván, či dokonce do budoucna ani udržen. Odtud pramení politická potřeba dosahování neustálého ekonomického růstu. 4. Hospodářský růst, jenž je považován za rozhodující měřítko, ne-li přímo za ekvivalent prosperity země, představuje neudržitelný směr vývoje. Jestliže se centralizované politické útvary — 69 —

nemohou obejít bez hospodářského růstu, budou se muset lidé, chtějí-li přežít, obejít bez centra­ lizovaných útvarů. Je ovšem obtížné apelovat na masu konzumentů v tomto směru, neboť nadměrná centralizace uvádí do chodu psychické mechanismy, které lidem brání uvědomit si neper­ spektivnost dosavadního vývoje i zrůdnost svého postoje k vlastní budoucnosti. Vzniká paradoxní situace, kdy skutečným destruktivním postojem není postoj ekologů, jimž jde vlastně již jen o možnost holého přežití. Destruktivní je ve svých důsledcích stanovisko slibující prosperitu a nechá­ pající, že „tyto žně všech dob jsou jen jednorázovou akcí a potom nastane čas, kdy již nebude co sklízet.“ (Wöhlcke 1987: 25). 5. Strategie změny by v této absurdní situaci měla vycházet z poznání, že není momentálně v si ­ lách zdravého rozumu obrátit chod sebedestruktivní prosperity. Koncentrovaná politická a ekono­ mická moc, úřad a peníze, dokážou zlomit jakýkoliv odpor. Navíc s odvoláním na nejvyšší hodnoty humanity a pokroku. Tato pokrytecká civilizace však stravuje sama sebe. Ničí zdroje, bez nichž ne­ může fungovat. Je v silách ekologů postup této sebevraždy jedné civilizace pečlivě monitorovat a o jeho průběhu neustále referovat. V současné době je to zřejmě jediná možnost, jak zvýšit naději, že neudržitelný systém bude opuštěn již po úvodních příznacích krize, a nikoli až v konečné agónii, která by už neponechala dostatek prostředků ke skromnému, avšak důstojnějšímu životu. Zároveň je třeba začít seriózně rozvíjet představy alternativního uspořádání, neboť ti, kdo znají jen jedinou cestu, nám budou pramálo platní, až dorazíme na její konec.

— 70 —

LITERATURA AUSTRUY, I: Le prince et le patron. Paris, Cujas 1972. BAILEY, F. G.: Les Régles du Jeu Politique. Paris, PUF 1971. BASTIAN, T.: Nach den Bäumen stirbt der Mensch. München, Beck 1987. BELL, C, NEWBY, H.: Community Studies, London, George Allen & Unwin 1971. BELL, C, NEWBY, H.: The Sociology of Community. London, Frank Cass 1974. BRÉMONT, I: Les Économistes néo-classiques. Paris, Hatier 1989. BROWN, L. R.: State of the World 1992. New York, Worldwatch Institute 1992. BRÜGGEMEIER, F. J., ROMMELSPACHER, T.: Besiegte Natur. Geschichte der Umwelt im 19. und 20. Jahrhundert. München, Beck 1987. CROZIER, M.: État modeste, État modeme. Paris, Fayard 1987. CRUTZEN, P. I, MÜLLER, M.: Das Ende des blauen Planeten? Der Klimakollaps, Gefahren und Auswege. München, Beck 1988. DAHL, R.: Dilemmas of Pluralist Democracy. London, New Haven 1982. DE LA COURT, T.: Beyond Brundtland. Green Development in the 1990s. New York, New Horizons Press 1990. DE LA COURT. T.: Different Worlds. Utrecht, Green Print, Jan van Arkel 1992. DOBSON, A.: Green Political Thought. London, Harper Collins 1992. DOUTHWAITE, R.: The Growth Illusion, How Economic Growth Has Enriched the Few, Impoverished the Many, and Endangered the Planet. London, Resurgence Book 1992. FROMM, E.: Mít nebo být? Praha, Naše vojsko 1992. GAXIE, D.: Le Cens Caché. Paris, Seuil 1978. GOLDSMITH, E.: The Great U-Turn. Deindustrializing Society. London, Green Books 1988. GOMES, M. A KOL.: A Vision from the South. How Wealth Degrades the Environment. Amsterdam, Wise 1992. GUERRIEN, B.: Léconomie néo-classique. Paris, La Découverte 1989. HADAČ, E., MOLDAN, B., STOKLASA, J.: Ohrožená příroda. Praha, Horizont 1983. HOOGENDIJK, W.: The Economic Revolution. Towards a Sustainable Future by Freeing the Economy from Money-making. Utrecht, Green Print, Jan van Arkel 1991. KÖNIG, R.: The Community. London 1968. KORTEN, D. C: Sustainable Development. In: World Policy Journal. LE VINE, A.: Liberal Democracy. A Critique of its Theory. New York 1981. LUDWIG, K.: Bedrohte Völker. München, Beck 1985. MARCUSE, H.: Jednorozměrný člověk. Praha, Naše vojsko 1991. MAYER, P. C: Die verseuchte Landkarte. Das Grenzenlos Versagen der internationalen Umweltpolitik. München, Beck 1987. — 71 —

MERCHANT, C: Der Tod der Nátur, München, Beck 1987. MOLDAN, B. A KOL.: Životní prostředí České republiky. Praha, Academia 1990. OSTROGORSKI, M.: La Démocratie et les partis politiques. Paris, Seuil 1987. PAYER, H.: Sustainable Development. In: Aufrisse No. 1/1992. POPLIN, D. E.: Communities. New York, Macmillan 1972. PORRIT, J.: Vacuum That Will Stiffle Us AU. In: New Statesman, Septemberl991. RIESMAN, D.: Wohlstand Wofur? Suhrkamp 1973. ROSANVALLON, R: La Crise de l’État-providence. Paris, Seuil 1981. ROSANVALLON, P: Lage de l’autogestion. Paris, Seuil 1976. RULOFF, D.: Weltstaat oder Staatenwelt. München, Beck 1987. SACHS, W.: Environment and Development. The Story of a Dangerous Liaison. In: The Ecologist, vol. 21, Sahabat Alam Malaysia No. 6, Nov./Dec. 1991. SAHABAT ALAM MALAYSIA: Global Development and Environment Crisis – Has Humankind a Future? Penang, Sahabat Alam Malaysia 1988. SAUVY, A.: Croissance zéro? Paris, Calmann-Lévy 1973. SCHERER, J.: Contemporary Community. London, Tavistock Publishing, 1974. SCHOLZ, R.: Betrifft: Robin Wood. München, Beck 1989. STEIN, M. R.: The Eclipse of Community. New York, Harper and Row 1964. TOURAINE, A.: Au-Dela de la crise. Paris, Seuil 1976. TOURAINE, A.: Le retour de l’acteur. Paris, Fayard 1984. VAVROUŠEK, J.: Životní prostředí a sebeřízení společnosti. Praha, Institut řízení 1990. WEBER, M.: Wirtsschaft und Gesellschaft. Tübingen 1925, Bd. II. WÖHLCKE, M.: Umweltzerstorung in der Dritten Welt. München, Beck 1987.

— 72 —