Soňa Nevšímalová, Evžen Růžička, Jiří Tichý, et al.
NEUROLOGIE Tato elektronická verze publikace Neurologie slouží výhr...
450 downloads
7608 Views
19MB Size
Report
This content was uploaded by our users and we assume good faith they have the permission to share this book. If you own the copyright to this book and it is wrongfully on our website, we offer a simple DMCA procedure to remove your content from our site. Start by pressing the button below!
Report copyright / DMCA form
Soňa Nevšímalová, Evžen Růžička, Jiří Tichý, et al.
NEUROLOGIE Tato elektronická verze publikace Neurologie slouží výhradně k prezenčnímu studiu pro potřeby studentů a pracovníků 3. LF UK
Projekt elektronických verzí učebních textů vznikl na základě spolupráce 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a nakladatelství Galén a Karolinum
Soňa Nevšímalová Evžen Růžička Jiří Tichý et al.
NEUROLOGIE
vstup-NEW.p65
1
13.10.2005, 14:37
vstup-NEW.p65
2
13.10.2005, 14:37
SOŇA NEVŠÍMALOVÁ EVŽEN RŮŽIČKA JIŘÍ TICHÝ et al.
NEUROLOGIE
vstup-NEW.p65
3
13.10.2005, 14:37
Pořadatelé prof. MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc. prof. MUDr. Evžen Růžička, DrSc. prof. MUDr. Jiří Tichý, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika Recenzenti prof. MUDr. Zdeněk Ambler, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, LF UK a FN v Plzni, Neurologická klinika prof. MUDr. Karel Urbánek, CSc. Univerzita Palackého v Olomouci, LF UP a FN, Neurologická klinika
Soňa Nevšímalová, Evžen Růžička, Jiří Tichý et al. NEUROLOGIE Dotisk prvního vydání Vydalo nakladatelství Galén, Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5, www.galen.cz a Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Ovocný trh 3–5, 116 36 Praha 1 Prorektor-editor prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc. (Univerzita Karlova v Praze) Editor PhDr. Lubomír Houdek (Galén) Šéfredaktorka PhDr. Soňa Dernerová Odpovědná redaktorka Mgr. Jana Jindrová Dokumentace z archívu autorů a nakladatelství Galén Titulní obrázek z archívu doc. RNDr. Josefa Reischiga, CSc. (Snímek byl pořízen na konfokálním mikroskopu firmy OLYMPUS) Sazba Milena Honců a Jan Starý, Galén Tisk Glos, Špidlenova 436, 513 01 Semily Určeno odborné veřejnosti G210014
www.galen.cz Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršním systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství. Autoři, pořadatelé i nakladatelé vynaložili značné úsilí, aby informace o léčivech odpovídaly stavu znalostí v době zpracování díla. Nakladatel za ně nenese odpovědnost a doporučuje řídit se údaji o dávkování a kontraindikacích uvedených výrobci v příbalovém letáku příslušného léčivého přípravku. Týká se to především přípravků vzácněji používaných a nově uváděných na trh. V textu jsou používány ochranné obchodní známky léků a dalších produktů. Absence symbolů ochranných známek (®, ™ ap.) neznamená, že jde o nechráněné názvy a značky. Copyright © Galén, 2002, 2005 ISBN 80-7262-160-2 (Galén) ISBN 80-246-0502-3 (Karolinum)
vstup-NEW.p65
4
13.10.2005, 14:37
Autorský kolektiv
Pořadatelé
prof. MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika prof. MUDr. Evžen Růžička, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika prof. MUDr. Jiří Tichý, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika
Autoři
doc. MUDr. Jiří Bauer, CSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika MUDr. Jiří Böhm Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika MUDr. Petr Dočekal Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika MUDr. Jan Fiksa Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Neurologická klinika doc. MUDr. Miluše Havlová, CSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika doc. MUDr. Eva Havrdová, CSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika MUDr. Petr Mečíř Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika prof. MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika doc. MUDr. Jiří Obenberger, CSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Radiodiagnostická klinika doc. MUDr. Jan Roth, CSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika prof. MUDr. Evžen Růžička, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika prof. MUDr. Zdeněk Seidl, CSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Radiodiagnostická klinika
vstup-NEW.p65
5
13.10.2005, 14:37
VI
Neurologie
Autoři
doc. MUDr. Jana Süssová, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika prof. MUDr. Karel Šonka, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika PhDr. Nataša Špačková, Ph. D. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Neurologická klinika prof. MUDr. Jiří Tichý, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. LF UK a VFN, Neurologická klinika
Recenzenti
prof. MUDr. Zdeněk Ambler, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, LF UK a FN v Plzni, Neurologická klinika prof. MUDr. Karel Urbánek, CSc. Univerzita Palackého v Olomouci, LF UP a FN, Neurologická klinika
vstup-NEW.p65
6
13.10.2005, 14:37
Obsah
Autorský kolektiv ...................................... V Obsah ....................................................... VII Předmluva ............................................... XV
OBECNÁ NEUROLOGIE A SYNDROMOLOGIE 1. 1.1. 1.2. 1.2.1. 1.2.2. 1.2.3. 1.2.3.1. 1.2.3.2. 1.2.3.3. 1.2.4.
1.3. 1.3.1. 1.3.2. 1.3.3. 1.3.4. 2. 2.1. 2.2. 2.3. 2.4. 2.5. 2.6. 2.7. 2.7.1.
vstup-NEW.p65
Vědomí a jeho poruchy, diferenciální diagnóza poruch vědomí (Jiří Bauer) .................................................. Definice vědomí .......................................... Kvantitativní poruchy vědomí ..................... Definice ........................................................ Patofyziologie .............................................. Etiologie ....................................................... Strukturální léze ........................................... Metabolické a toxické léze .......................... Záchvatovité poruchy vědomí ..................... Diferenciální diagnóza ................................ Strukturální léze ..................................... Metabolické a toxické léze ..................... Apalický syndrom (vegetativní stav) ..... Locked-in syndrom ................................ Psychiatrické afekce ............................... Kvalitativní poruchy vědomí ....................... Definice ........................................................ Patofyziologie .............................................. Etiologie ....................................................... Diferenciální diagnóza ................................
2.7.11. 3. 3 3 3 3 3 3 4 4 4 4 4 4 4 5 5 5 5 5 5 5
Kortikální funkce, syndromy mozkových laloků (Jiří Tichý) ................................................... 7 Frontální laloky ............................................ 9 Temporální laloky ...................................... 11 Lobus limbicus .......................................... 13 Parietální laloky ......................................... 14 Okcipitální laloky ...................................... 15 Inzula – lobus insularis .............................. 15 Afázie a poruchy symbolických a dorozumívacích funkcí ........................... 15 Motorická afázie ........................................ 16
7
2.7.2. 2.7.3. 2.7.4. 2.7.5. 2.7.6. 2.7.7. 2.7.8. 2.7.9. 2.7.10.
3.1. 3.2. 3.2.1. 3.2.2. 3.2.3. 3.3. 3.3.1. 3.3.2. 3.3.3. 3.3.4. 4. 4.1. 4.1.1. 4.1.2.2.
4.2. 4.2.1. 4.2.2. 4.2.2.1. 4.2.2.2. 4.2.3.
Senzorická afázie ....................................... Amnestická afázie ..................................... Globální (totální) afázie ............................ Akalkulie .................................................... Agrafie ....................................................... Amúzie ....................................................... Agnózie ...................................................... Apraxie ....................................................... Poruchy způsobené lézí řečově nedominantní hemisféry ............................ Syndrom protětí corporis callosi ............... Řízení hybnosti, parézy centrální a periferní (Jana Süssová) ....................... Řízení hybnosti .......................................... Kaskádovité uspořádání motorického systému – úlohy motorických center ........ Motorická funkce míchy, proprioceptivní reflexy .............................. Motorické funkce mozkového kmene ....... Motorické oblasti mozkové kůry .............. Poruchy hybnosti ....................................... Centrální (spastická) paréza ...................... Periferní (chabé) obrny .............................. Smíšená léze .............................................. Primárně svalové poruchy a poruchy nervo-svalového přenosu ..........
17 17 17 18 18 18 19 19 19 20 21 21 22 22 23 23 23 24 24 25 25
Syndromy z postižení extrapyramidového systému a mozečku (Evžen Růžička, Jan Roth) ....................... 27 Extrapyramidový systém ........................... 27 Přehled anatomie a fyziologie ................... 27 Hyperkinetické (dyskinetické) syndromy . 30 Tremor .................................................. 30 Chorea ................................................... 32 Balismus ............................................... 32 Dystonie ................................................ 32 Myoklonus ............................................ 33 Tiky ....................................................... 34 Mozeček ..................................................... 35 Přehled anatomie a fyziologie ................... 36 Mozečkové příznaky a syndromy ............. 37 Paleocerebelární syndrom ......................... 37 Neocerebelární syndrom ........................... 38 Chorobné příčiny mozečkových poruch ................................. 38
13.10.2005, 14:37
VIII
5. 5.1. 5.1.1. 5.1.2. 5.1.3. 5.1.4. 5.1.5. 5.1.8. 5.2. 5.3. 5.4. 5.5. 5.5.1. 5.5.2. 5.6. 5.6.1. 5.6.2. 5.6.3. 5.6.4. 5.7. 5.7.1. 6. 6.1. 6.1.1. 6.1.2. 6.2. 6.2.1. 6.2.2. 6.2.3.
6.3. 7. 7.1. 7.2. 7.3. 7.4. 7.5. 8. 8.1. 8.2. 8.2.1. 8.2.2. 8.3. 8.4. 9.
vstup-NEW.p65
Neurologie
Funkce a postižení hlavových nervů a mozkového kmene (Jiří Tichý) ............ Hlavové nervy a jejich jádra ...................... Nervus oculomotorius (n. III.) .................. Nervus trochlearis (n. IV.) ......................... Nervus abducens (n. VI.) ........................... Klinické projevy okohybných poruch .. Nervus trigeminus (n. V.) .......................... Nervus facialis (n. VII.) ............................. Mnohočetné postižení hlavových nervů ......................................... Kmenové syndromy ................................... Pontinní syndromy .................................... Mezencefalické syndromy ......................... Obrny pohledů ........................................... Parinaudův syndrom .................................. Internukleární oftalmoplegie ..................... Syndromy diencefalické ............................ Thalamický syndrom ................................. Hypothalamické syndromy ....................... Subthalamický syndrom zániku nc. subthalamicus (Luysii) ........................ Epithalamus ............................................... Decerebrační a dekortikační syndromy .... Apalický syndrom ..................................... Mícha a míšní syndromy (Zdeněk Seidl) ........................................... Míšní dráhy ................................................ Dráhy ascendentní ..................................... Dráhy descendentní ................................... Klinická symptomatologie při postižení míšních struktur ......................................... Poruchy hybnosti ....................................... Poruchy čití ................................................ Poruchy sfinkterů, sexuální poruchy, poruchy střevní motility ............................ Syndrom míšního epikonu (postižení segmentů L4–S2) ................ Syndrom míšního konu (postižení segmentů S3–S5) ................. Syndrom kaudy ..................................... Cévní zásobení míchy ...............................
10. 39 40 40 41 41 41 41 42
KLINICKÉ VYŠETŘENÍ
44 44 44 44 45 45 45 46 46 47
11. 11.1. 11.1.1. 11.1.2. 11.1.2.1. 11.1.2.2. 11.1.3. 11.1.3.1. 11.1.3.2. 11.1.3.3.
47 47 47 47
11.1.3.4. 11.1.3.5. 11.1.3.6. 11.1.3.7.
49 50 50 50 51 51 52 52
11.1.3.8. 11.1.3.9. 11.1.4. 11.1.5. 11.1.6. 11.1.7.
53 53 53 54
Senzorické funkce – zrak, sluch, rovnováha, čich, chuť (Jiří Tichý) .......... Zrakové funkce .......................................... Sluchové funkce ........................................ Vestibulární systém .................................... Chuťový smysl ........................................... Čichový smysl ...........................................
55 55 57 58 60 60
Systém somatického čití a jeho poruchy (Jiří Tichý) ................................................. Anatomicko-fyziologické poznámky ........ Klinické projevy ........................................ Subjektivní poruchy čití ............................ Objektivní poruchy čití .............................. Senzitivní syndromy .................................. Klinické dělení bolesti ...............................
61 61 62 63 63 63 64
Autonomní – vegetativní nervový systém a jeho poruchy (Jiří Tichý) ................................................. 65
8
10.1. 10.2.
Nitrolebeční homeostáza, poruchy cirkulace mozkomíšního moku (Jiří Tichý) ................................................. 71 Hydrocefalus .............................................. 72 Mozkové herniace ...................................... 72
11.1.8. 11.1.9. 11.1.10. 11.1.11. 11.1.12.
11.1.13. 12. 12.1. 12.2. 12.2.1. 12.2.1.1. 12.2.1.2. 12.2.1.3. 12.2.1.4. 12.2.2. 12.3. 12.4. 12.5. 12.6.
Klinické vyšetření (Jiří Tichý) ................ 77 Základní neurologické vyšetření ............... 77 Anamnéza .................................................. 77 Vlastní vyšetření ........................................ 77 Orientační vyšetření fatických funkcí ....... 78 Aspekce ...................................................... 78 Vyšetřování funkcí hlavových nervů ........ 78 Čichový nerv (n. I. – n. olfactorius) .......... 78 Zrakový nerv (n. I. – fasciculus opticus) .... 79 Okohybné nervy (n. III. – n. oculomotorius, n. IV. – n. trochlearis, n. VI. – n. abducens) ................................... 79 Trojklaný nerv (n. V. – n. trigeminus) ....... 80 Lícní nerv (n. VII. – n. facialis) ................ 80 Sluchový nerv (n. VIII. – n. acusticus, n. statoacusticus – viz kap. 11.1.3.7) ........ 81 Vestibulární nerv (n. VIII. – n. vestibularis) .......................... 81 Postranní smíšený systém (nn. IX., X., XI. – n. glossopharyngicus, vagus et accessorius) ................................. 81 Nervus hypoglossus (n. XII.) .................... 82 Vyšetřování krku a krční páteře ................ 82 Vyšetření horních končeti ......................... 84 Vyšetření aktivní hybnosti ................... 84 Reflexologie ......................................... 84 Vyšetření trupu .......................................... 87 Vyšetřování dolních končeti ...................... 88 Reflexologie ......................................... 88 Vyšetření páteře ......................................... 90 Vyšetření stoje ........................................... 91 Vyšetření chůze ......................................... 92 Vyšetření čití .............................................. 92 Vyšetřování mozečkových funkcí ............. 94 Pasivita .................................................. 94 Asynergie .............................................. 95 Hypermetrie .......................................... 95 Diadochokineze .................................... 95 Vyšetřování extrapyramidového systému ... 95 Neurologické vyšetření u poruch vědomí (Jiří Bauer) ................ 97 Hodnocení stavu vědomí ........................... 97 Hodnocení funkcí mozkového kmene ...... 98 Oční příznaky ............................................ 98 Oční štěrbiny a svalový tonus očních víček ............................................... 98 Postavení očních bulbů .............................. 98 Spontánní a reflektorické pohyby očních bulbů ............................................... 98 Zornice ....................................................... 99 Ostatní kmenové reflexy ........................... 99 Hodnocení dýchání .................................... 99 Hodnocení hybnosti a svalového tonu .... 100 Hodnocení ložiskových příznaků ............ 100 Hodnocení dynamiky klinického nálezu .. 100
13.10.2005, 14:38
Obsah
13. 13.1. 13.2. 13.3. 13.4. 13.5. 13.6. 13.7.
IX
Neurologické vyšetření u kojenců a malých dětí (Miluše Havlová) ........... 103 Vyšetření na zádech ................................. 103 Posazování ............................................... 104 Obracení a vyšetřování na bříšku ............ 104 Vyšetřování v závěsu ............................... 104 Vyšetřování stoje a chůze ........................ 105 Vyšetření úlekových reakcí ..................... 105 Psychomotorický vývoj kojence ............. 105
ZÁKLADY PARAKLINICKÝCH VYŠETŘOVACÍCH METOD (metodika, normální a patologické nálezy) 14. 14.1. 14.1.1. 14.1.2. 14.1.3. 14.2. 14.2.1. 14.2.2. 14.2.3. 14.2.4. 14.2.5. 14.3. 14.3.1. 14.3.2. 14.3.3. 14.3.4.
Klinická neurofyziologie (Soňa Nevšímalová) ................................ 111 Elektroencefalografie .............................. 111 Fyziologické EEG rytmy ......................... 112 Abnormální EEG nálezy ......................... 113 Klinické využití EEG .............................. 115 Evokované potenciály .............................. 115 Zrakové EP .............................................. 116 Kmenové sluchové EP ............................. 116 Somatosenzorické EP .............................. 117 Další modality EP .................................... 118 Klinické využití EP ................................. 118 Elektromyografie ..................................... 118 Nervové kondukční studie ....................... 119 Konvenční EMG ...................................... 119 Speciální vyšetřovací techniky ................ 120 Diagnostický význam a klinické využití EMG ........................... 120
16.4. 16.5. 16.6. 16.6.1. 16.6.2. 16.6.2.1. 16.6.2.2. 16.6.2.3. 16.6.2.4. 17.
17.1. 17.1.1. 17.1.2. 17.2. 17.3. 17.4. 18. 18.1. 18.2. 18.3. 18.4. 18.5.
15.
19.1. 19.1.1. 19.1.2. 19.1.3. 19.2. 19.2.1. 19.2.2. 19.2.3.
16. 16.1. 16.1.1. 16.1.1.1. 16.1.1.2. 16.1.2. 16.1.2.1. 16.1.2.2. 16.1.2.3. 16.1.2.4. 16.1.2.5. 16.1.2.6. 16.2. 16.3.
vstup-NEW.p65
Zobrazovací metody .............................. 129 Rentgenová vyšetření (Zdeněk Seidl) ..... 129 Nativní vyšetření ...................................... 129 Nativní vyšetření lebky ........................... 129 Nativní vyšetření páteře .......................... 130 Speciální rtg vyšetření ............................. 131 Pneumoencefalografie ............................. 131 Ventrikulografie ....................................... 131 Myelografie (PMG – perimyelografie) ... 131 Mozková angiografie ............................... 131 Spinální angiografie ................................. 133 Digitální subtrakční angiografie .............. 133 Výpočetní tomografie .............................. 133 Magnetická rezonance ............................. 135
9
Neurogenetika a metody molekulární biologie, indikace a přínos bioptických nálezů (Soňa Nevšímalová) ................................ 141 Mechanismus dědičného přenosu ........... 141 Monogenní dědičnost .............................. 141 Polygenní dědičnost ................................ 142 Mutace a jejich příčiny ............................ 142 Charakteristika některých molekulárních metod genetického výzkumu a jeho aplikace ......................................... 143 Přínos a indikace bioptických vyšetření . 143 Klinická biochemie a likvorologie (Jiří Tichý) ............................................... 145 Cytologie mozkomíšního moku .............. 145 Stanovení transparence ............................ 146 Stanovení proteinů a jejich subfrakcí ...... 146 Stanovení cukrů ....................................... 148 Stanovení chloridů ................................... 148
SPECIÁLNÍ NEUROLOGIE 19.
Klinická neuropsychologie (Nataša Špačková) .................................. 123 15.1. Předmět, definice a význam pro klinickou neurologii .......................... 123 15.2. Neuropsychologické vyšetření ................ 123 15.3. Přehled testových metod používaných v neuropsychologii .................................. 124 15.3.1. Testové baterie ......................................... 124 15.3.2. Individuální testy ..................................... 125 15.3.2.1. Nespecifické testy .................................... 125 15.3.2.2. Specifické testy ........................................ 126 15.4. Neuropsychologická rehabilitace ............ 128
Pozitronová emisní tomografie ............... 137 Jednofotonová emisní tomografie ........... 137 Ultrazvuková diagnostika (Jan Fiksa) ... 137 Princip vyšetření ...................................... 137 Význam a možnosti ultrazvukového vyšetření ................................................... 137 Echokardiografie ..................................... 138 Extrakraniální úsek karotid ..................... 138 Vertebrobazilární tepny ........................... 139 Magistrální tepny intrakraniálního povodí ....................................................... 139
19.3. 19.3.1. 19.3.2. 19.4.
Neurologie bolesti, bolesti hlavy, obličejové neuralgie a další bolestivé syndromy (Petr Dočekal) ....................... 153 Neurologie bolesti ................................... 153 Bolest nocicepční a bolest neuropatická . 153 Bolest akutní a chronická ........................ 153 Nejčastější neurologické bolestivé syndromy ................................................. 155 Bolesti hlavy ............................................ 155 Klasifikace bolestí hlavy ......................... 155 Sekundární bolesti hlavy ......................... 155 Závažné, potenciálně život ohrožující sekundární cefalgie ............................. 155 Primární bolesti hlavy ............................. 156 Migréna ............................................... 156 Tenzní cefalea ..................................... 158 Cluster headache ................................ 159 Chronická paroxyzmální hemikranie . 159 Chronická každodenní bolest hlavy, transformovaná migréna, »drug induced headache« ................... 160 Obličejové neuralgie ................................ 160 Neuralgie trigeminu ................................. 160 Primární neuralgie trigeminu ............. 160 Sekundární neuralgie trigeminu ......... 161 Méně časté neuralgie ............................... 161 Vertebrogenní bolesti ............................... 161
13.10.2005, 14:38
X
20. 20.1. 20.2. 20.3. 20.3.1.
20.3.2. 20.3.2.1.
20.3.2.2. 20.3.2.3. 20.3.2.4. 20.3.2.5. 20.3.2.6. 21. 21.1. 21.2. 21.3. 21.3.1. 21.3.2. 21.3.2.1. 21.3.2.2. 21.3.3. 21.3.3.1. 21.3.3.2. 21.3.4. 21.3.5. 21.4. 21.4.1. 21.4.1.1. 21.4.1.2. 21.4.2. 21.4.3. 21.4.4. 21.4.4.1. 21.4.4.2. 21.5. 21.5.1. 21.5.2. 21.5.3. 21.5.4. 21.5.5. 21.5.6. 21.5.7.
vstup-NEW.p65
Neurologie
Kraniocerebrální traumata (Jiří Böhm) .............................................. 163 Epidemiologie .......................................... 163 Mechanismy kraniocerebrálních traumat 163 Klasifikace kraniocerebrálních traumat .. 163 Primární kraniocerebrální traumata ........ 164 Fraktury lebky a poranění měkkých extrakraniálních tkání ......................... 164 Otřes mozku ........................................ 164 Zhmoždění mozku .............................. 165 Roztržení mozku ................................ 165 Difúzní axonální poranění .................. 166 Sekundární kraniocerebrální traumata .... 166 Nitrolebeční hematomy ........................... 166 Extracerebrální krvácení .................... 166 Subarachnoidální krvácení ................. 168 Intracerebrální krvácení – hematomy 168 Mozkový edém ........................................ 169 Poranění přívodných a mozkových tepen . 169 Nitrolebeční infekce ................................ 170 Likvorea ................................................... 170 Další posttraumatické komplikace .......... 170 Cévní onemocnění mozku (Jiří Bauer) .............................................. 171 Definice .................................................... 171 Epidemiologie .......................................... 171 Etiopatogeneze ........................................ 171 Cévní zásobení mozku ............................. 171 Regulační mechanismy mozkové perfúze ...................................... 172 Zajištění dostatečné a konstantní mozkové perfúze ................. 172 Zajištění adekvátní mozkové perfúze ..... 172 Etiopatogeneze mozkové ischémie ......... 173 Projevy mozkové ischémie ...................... 173 Příčiny mozkové ischémie ....................... 173 Etiopatogeneze mozkové hemoragie ...... 174 Etiopatogeneze subarachnoidálního krvácení .................................................... 175 Klinický obraz ......................................... 175 Klinický obraz ischemických cévních mozkových příhod ..................... 175 Ložiskové hypoxie mozkové tkáně ......... 175 Ischémie v povodí karotickém ........... 175 Ischémie v povodí vertebrobazilárním 176 Celková hypoxie mozkové tkáně ............ 176 Průběh ischemických cévních mozkových příhod .............................. 177 Klinický obraz mozkových hemoragií .... 177 Klinický obraz subarachnoidálního krvácení .................................................... 177 Diferenciální diagnostika podle klinického obrazu .................................... 178 Diferenciální diagnostika jednotlivých typů CMP ................................................. 178 Diferenciální diagnostika CMP a jiných onemocnění mozku .................... 178 Diagnostika .............................................. 181 Výpočetní tomografie .............................. 181 Magnetická rezonance ............................. 181 Digitální subtrakční angiografie .............. 181 Sonografické vyšetření ............................ 181 Nukleární metody .................................... 182 Vyšetření likvoru ..................................... 182 Ostatní diagnostické metody ................... 182
10
21.6. 21.6.1. 21.6.2.
21.6.3. 21.7. 22. 22.1. 22.2. 22.3. 22.4. 22.5. 22.5.1. 22.5.2.
22.6. 22.7. 22.7.1. 22.7.2.
22.7.3.
23. 23.1. 23.1.1. 23.1.2. 23.1.3. 23.1.4.
23.1.5.
23.2.
Terapie a prevence ................................... 182 Primární prevence CMP .......................... 182 Léčba akutního stadia CMP .................... 183 Celková intenzívní terapie .................. 183 Cílená medikamentózní terapie ......... 183 Specializovaná terapie ........................ 184 Angioneurochirurgické intervence .... 184 Endovaskulární intervence ................. 184 Sekundární prevence CMP ...................... 184 Intrakraniální tromboflebitidy a trombózy žilních splavů ....................... 185 Alzheimerova nemoc a jiné demence (Evžen Růžička) ...................................... 187 Definice .................................................... 187 Epidemiologie .......................................... 187 Etiopatogeneze ........................................ 187 Klinický obraz ......................................... 188 Diagnóza .................................................. 188 Klinické vyšetření .................................... 188 Pomocné vyšetřovací metody ................. 189 Zobrazovací metody ........................... 189 Elektrofyziologie ................................ 189 Neuropatologické nálezy .................... 189 Léčba ........................................................ 190 Diferenciální diagnóza ............................ 190 Stavy napodobující demenci ................... 190 Další primární degenerativní onemocnění s projevy demence ................................... 191 Frontotemporální demence ................ 191 Parkinsonova nemoc ........................... 191 Jiné extrapyramidové choroby s demencí ............................................ 191 Sekundární demence ................................ 192 Vaskulární demence ........................... 192 Normotenzní hydrocefalus ................. 192 Intoxikace ........................................... 192 Metabolické, endokrinologické a karenční příčiny demence ................ 192 Další chorobné stavy s možnými projevy demence .............. 193 Prionové encefalopatie ....................... 193 Parkinsonova nemoc a jiná extrapyramidová onemocnění (Evžen Růžička, Jan Roth) ..................... 195 Parkinsonova nemoc a jiné příčiny parkinsonského syndromu 195 Epidemiologie, etiologie a patogeneze ... 195 Klinický obraz ......................................... 195 Diagnóza .................................................. 196 Léčba ........................................................ 197 Farmakoterapie ................................... 197 Neurochirurgická léčba ...................... 198 Rehabilitace, funkční reedukace, sociální podpora ................................. 199 Jiné příčiny parkinsonského syndromu ... 199 Polékový parkinsonský syndrom ....... 199 Vaskulární neboli arteriosklerotický PS .......................... 200 Další příčiny sekundárního PS ........... 201 Jiná neurodegenerativní onemocnění provázená PS (»Parkinson plus«) ...... 201 Esenciální tremor a jiná onemocnění projevující se třesem ................................ 201 Esenciální tremor ................................ 201
13.10.2005, 14:38
Obsah
23.3.
23.4. 23.4.1.
23.4.2. 23.4.3. 23.5. 23.5.1. 23.5.2. 23.5.3. 23.5.4. 23.5.5. 23.5.6.
XI
Varianty esenciálního tremoru ........... 202 Akcentovaný fyziologický tremor ..... 202 Mozečkový tremor ............................. 202 Holmesův tremor ................................ 203 Tremor u Wilsonovy choroby ............ 203 Tremor při chronickém abúzu alkoholu a abstinenční tremor ............ 203 Psychogenní tremor ............................ 203 Huntingtonova choroba a jiné příčiny chorey ....................................................... 203 Huntingtonova choroba ...................... 203 Tardivní dyskineze ............................. 204 Chorea minor Sydenhami ................... 204 Vzácnější formy chorey ..................... 204 Dystonická onemocnění .......................... 205 Idiopatické fokální a segmentové dystonie ............................. 205 Cervikální dystonie ............................ 205 Idiopatický blefarospazmus ............... 205 Grafospazmus ..................................... 206 Idiopatická generalizovaná dystonie ....... 206 Sekundární, symptomatické dystonie ..... 206 Touretteův syndrom a jiné příčiny tiků ... 207 Epidemiologie, etiologie a patogeneze ... 207 Klinický obraz ......................................... 207 Diagnóza .................................................. 208 Léčba ........................................................ 208 Varianty TS .............................................. 208 Sekundární tiky ........................................ 208
25.3.3. 25.3.4. 25.4. 25.5. 25.6. 25.7. 26. 26.1. 26.1.1. 26.1.2. 26.2. 26.2.1.
26.2.2. 24. 24.1. 24.2. 24.3. 24.4. 24.5. 24.6. 24.6.1. 24.6.2. 24.6.3. 24.6.4. 24.6.5. 24.7. 24.8.
25. 25.1. 25.2. 25.3. 25.3.1.
25.3.2.
vstup-NEW.p65
Roztroušená skleróza mozkomíšní (Eva Havrdová) ....................................... 211 Epidemiologie .......................................... 211 Etiopatogeneze ........................................ 211 Klinický obraz ......................................... 212 Diagnóza .................................................. 213 Diferenciální diagnóza ............................ 214 Léčba ........................................................ 214 Léčba akutní ataky ................................... 214 Léčba k prevenci atak a progrese choroby v remitentním stadiu ................................ 214 Léčba ve stadiu chronické progrese ........ 214 Léčba primárně progresívní RS .............. 215 Symptomatická terapie ............................ 215 Prognóza a komplikace ........................... 215 Jiné demyelinizace .................................. 215 Akutní diseminovaná encefalomyelitida ............................... 215 Syndrom Marchiafava-Bignami a centrální pontinní myelinolýza ....... 216 Epilepsie (Soňa Nevšímalová) ............... 217 Epidemiologie .......................................... 217 Etiopatogeneze ........................................ 217 Klasifikace epileptických záchvatů, epileptické syndromy a jejich klinické projevy, status epilepticus ....................... 218 Parciální záchvaty .................................... 218 Jednoduché parciální záchvaty .......... 218 Komplexní parciální záchvaty ............ 219 Parciální záchvaty přecházející v generalizované záchvaty tonicko-klonických křečí .................... 219 Parciální epileptické syndromy .......... 219 Generalizované záchvaty ......................... 219
11
26.2.2. 26.2.4.
26.2.5.
27. 27.1. 27.1.1. 27.1.2. 27.1.3. 27.1.4. 27.1.5. 27.1.6. 27.1.7. 27.1.8. 27.1.9. 27.2. 27.2.1. 27.2.2. 27.2.3. 27.3.
Generalizované tonicko-klonické záchvaty .............................................. 220 Tonické záchvaty ................................ 220 Myoklonické záchvaty ....................... 220 Atonické záchvaty .............................. 220 Absence .............................................. 220 Generalizované epileptické syndromy ............................................ 221 Neklasifikovatelné epileptické záchvaty ................................ 221 Status epilepticus ..................................... 221 EEG a zobrazovací metody v diagnostice epilepsie ............................ 222 Diferenciální diagnostika epilepsie a neepileptických záchvatů ...................... 224 Léčba ........................................................ 224 Prognóza, kvalita života a psychosociální aspekty ......................... 225 Poruchy spánku (Karel Šonka) ............. 227 Vyšetření .................................................. 227 Anamnéza ................................................ 227 Základní instrumentální vyšetření spánku ...................................... 228 Klasifikace chorob spánku a bdění ......... 229 Nadměrná denní spavost ......................... 230 Narkolepsie ......................................... 230 Idiopatická hypersomnie .................... 230 Kleineho-Levinův syndrom ............... 230 Porucha nočního spánku organického původu ...................................................... 231 Spánkový apnoický syndrom ............. 231 Syndrom neklidných nohou a periodické pohyby končetinami ve spánku .......... 232 Insomnie .................................................. 232 Pseudoinsomnie .................................. 232 Psychofyziologická insomnie ............ 232 Poruchy cirkadiánní rytmicity ................. 233 Intolerance směnného režimu ............ 233 Syndrom zpožděné fáze spánku ......... 233 Syndrom předčasné fáze spánku ........ 233 Parasomnie ............................................... 233 Somnambulismus ............................... 233 Pavor nocturnus .................................. 233 Noční můra ......................................... 233 Enuresis nocturna ............................... 233 Záněty CNS (Jiří Tichý) ........................ 235 Bakteriální neuroinfekce ......................... 236 Hnisavé meningitidy ................................ 236 Mozkový absces ...................................... 236 Tuberkulózní záněty ................................ 237 Spirochetové neuroinfekce ...................... 237 Lymeská borrelióza ............................ 237 Lues ..................................................... 238 Leptospirové infekce ............................... 239 Listerióza ................................................. 240 Brucelóza ................................................. 240 Tetanus ..................................................... 240 Botulismus ............................................... 240 Neuroinfekce způsobované parazity ....... 241 Malárie ..................................................... 241 Toxoplazmóza .......................................... 241 Amébové neuroinfekce ............................ 241 Neuroinfekce způsobované mykotickými organismy .......................... 241
13.10.2005, 14:38
XII
27.3.1. 27.3.2. 27.3.3. 27.4. 27.4.1. 27.4.2. 27.4.3.
27.4.4.
27.4.5. 27.4.6. 27.4.7. 28. 28.1. 28.2. 28.3. 28.4. 28.4.1.
28.4.2. 28.4.3. 28.4.4. 28.4.5. 28.4.6. 28.4.7. 28.4.8. 28.4.9. 28.5. 28.5.1. 28.5.2. 28.5.3. 28.5.4.
28.5.5. 28.5.6. 28.6.
vstup-NEW.p65
Neurologie
Kandidóza ................................................ 241 Kryptokokóza .......................................... 242 Aspergilóza .............................................. 242 Virové neuroinfekce ................................ 242 Arbovirózy ............................................... 242 Středoevropská klíšťová encefalitida . 242 Ruská jaro-letní klíšťová encefalitida 242 Herpetické neuroinfekce ......................... 242 Arenavirózy ............................................. 243 Lymfocytární choriomeningitida ....... 243 Ortomyxovirová a paramyxovirová onemocnění ......................................... 243 Chřipka ............................................... 243 Spalničky ............................................ 243 Enterovirová onemocnění (fekálně-orální nákazy) ........................... 243 Poliomyelitis anterior acuta ............... 243 Coxsackie virózy ................................ 244 Echovirózy .......................................... 244 Retroviry – HIV infekce .......................... 244 Prionová onemocnění .............................. 245 Kuru .................................................... 246 Creutzfeldtova-Jakobova nemoc ........ 246 Polyradiculoneuritis Guillain-Barré ........ 246 Millerův-Fisherův syndrom ............... 246 Nádory mozku (Jiří Bauer) ................... 247 Definice .................................................... 247 Epidemiologie .......................................... 247 Etiopatogeneze ........................................ 247 Klasifikace ............................................... 248 Nádory neuroepitelové tkáně .................. 248 Astrocytomy ....................................... 248 Oligodendrogliomy ............................ 250 Ependymomy ...................................... 250 Smíšené gliomy .................................. 250 Nádory chorioidálního plexu ............. 250 Neuroepitelové nádory ....................... 250 Neuronální a smíšené neuronálně-buněčné nádory ............... 250 Pineální parenchymové nádory .......... 251 Embryonální nádory ........................... 251 Nádory hlavových nervů ......................... 251 Nádory meningeální tkáně ...................... 251 Meningoendoteliální nádory .............. 251 Mezenchymální nádory ...................... 251 Lymfomy a hemopoetické nádory .......... 252 Nádory germinativních buněk ................. 252 Cysty a nádoru podobné léze .................. 252 Nádory selární oblasti .............................. 252 Lokální nádory ......................................... 253 Metastatické nádory ................................ 253 Klinický obraz ......................................... 253 Celkové příznaky ..................................... 253 Ložiskové příznaky z iritace nebo destrukce nervové tkáně ................. 254 Ložiskové příznaky vzdálené .................. 254 Klasické topické klinické obrazy intrakraniálních nádorů ........................... 254 Nádory supratentoriální ...................... 254 Nádory infratentoriální ....................... 255 Nádory báze lebeční ........................... 255 Paraneoplastické syndromy ..................... 256 Jiná neurologická onemocnění s podobným klinickým obrazem ............. 256 Diagnostika .............................................. 256
12
28.7. 28.7.1. 28.7.2. 28.7.3. 28.7.4. 28.7.5.
Terapie ..................................................... Léčba chirurgická .................................... Léčba radiační ......................................... Chemoterapie ........................................... Léčba antiedematózní .............................. Ostatní terapie ..........................................
29.
Neurometabolická a neurodegenerativní onemocnění (Soňa Nevšímalová) ................................ 259 Poliodystrofie ........................................... 259 Neuronální ceroid lipofuscinózy ........ 259 GM2 gangliosidózy ............................ 260 Gaucherova choroba ........................... 260 Niemannova-Pickova choroba ........... 260 Alpersova choroba .............................. 260 Leukodystrofie ......................................... 260 Metachromatická leukodystrofie ....... 260 Adrenoleukodystrofie ......................... 261 Krabbeho choroba .............................. 261 Canavanova choroba .......................... 262 Pelizaeusova-Merzbacherova choroba ............................................... 262 Difúzní encefalopatie .............................. 262 Metabolické encefalopatie časného dětství ................................... 262 Peroxisomální poruchy ....................... 263 Mitochondriální encefalopatie ........... 263 Onemocnění s převahou postižení subkortikální šedé hmoty ........................ 263 Rettův syndrom .................................. 264 Leighova choroba ............................... 264 Wilsonova choroba ............................. 264 Spinocerebelární degenerativní onemocnění .............................................. 265 Spinocerebelární ataxie dětského věku ..................................... 265 Spinocerebelární ataxie dospělého věku ................................... 266 Degenerativní onemocnění s postižením motorického neuronu ......... 267 Onemocnění postihující centrální motoneuro ........................... 267 Degenerace předních rohů míšních ... 267 Současné postižení centrálního a periferního motoneuronu ................. 268 Degenerativní postižení preriferních nervů ........................................................ 269 Hereditární motoricko-senzorické neuropatie ........................................... 269 Hereditární senzorické a autonomní neuropatie ........................................... 270 Vzácnější formy dědičných neuropatií 270
29.1.
29.2.
29.3.
29.4.
29.5.
29.6.
29.7.
30. 30.1.
30.2.
30.3.
257 257 257 258 258 258
Vývojová a dětská neurologie (Soňa Nevšímalová) ................................ 271 Vrozené malformace CNS ...................... 271 Poruchy uzávěru neurální trubice ...... 271 Jiné vrozené anomálie CNS ............... 271 Vývojové anomálie lebky ................... 272 Neurokutánní syndromy .......................... 272 Neurofibromatóza ............................... 272 Tuberózní skleróza ............................. 273 Poruchy pigmentu .............................. 274 Vaskulární syndromy .......................... 274 Dětská mozková obrna ............................ 275
13.10.2005, 14:38
Obsah
30.4.
31. 31.1.
31.2. 31.2.1.
31.2.2. 31.3.
31.4. 31.5. 32. 32.1.
32.1.1.
32.1.2.
32.1.3. 32.1.4. 32.2. 32.2.1. 32.2.2. 32.2.3.
vstup-NEW.p65
XIII
Spastické formy .................................. 275 Dyskineticko-ataktické formy ............ 276 Lehká mozková dysfunkce, poruchy chování a učení .......................... 276 Lehká mozková dysfunkce ................. 276 Vývojové poruchy chování ................ 276 Vývojové poruchy učení .................... 277 Onemocnění míchy (Jiří Obenberger) .................................... 279 Traumata míchy ....................................... 279 Míšní komoce ..................................... 279 Míšní kontuze ..................................... 280 Míšní komprese .................................. 280 Whiplash syndrom .............................. 280 Hematomyelie .................................... 280 Nádory páteře .......................................... 280 Primární nádory míchy a kanálu páteřního ................................... 280 Nádory intramedulární ....................... 280 Extramedulární nádory ....................... 281 Sekundární nádory páteře ........................ 283 Míšní cévní příhody ................................. 283 Míšní ischémie ................................... 283 Míšní hemoragie – hematomyelie ..... 283 Arteriovenózní malformace míšní ..... 284 Cervikální myelopatie ............................. 284 Syringomyelie .......................................... 284 Onemocnění periferních nervů (Jana Süsová) .......................................... 287 Obrny jednotlivých plexů a periferních nervů ................................... 287 Plexus cervicalis ................................. 287 Plexus brachialis ................................. 288 Parézy jednotlivých nervů pletence pažního ...................................... 288 Obrna n. thoracicus longus (C5-7) ..... 288 Obrna n. axillaris (C5-6) .................... 288 Obrna n. musculocutaneus (C5-6) ..... 288 Obrna n. radialis (C5-8) ..................... 288 Obrna n. medianus (C6–Th1) ............ 289 Obrna n. ulnaris (C8–Th1) ................. 289 Parézy jednotlivých nervů v oblasti pletence lumbosakrálního ........................ 289 Plexus lumbalis ................................... 289 Plexus sacralis .................................... 289 Úžinové syndromy ................................... 290 Zásady léčby periferních obr ................... 291 Polyneuropatie ......................................... 291 Klasifikace ............................................... 291 Pomocná vyšetření .................................. 292 Nejzávažnější klinické jednotky .............. 292 Diabetická neuropatie ......................... 292 Alkoholová polyneuropatie ................ 292 Toxické polyneuropatie ...................... 292 Paraneoplastické polyneuropatie ....... 292 Karenční a nutriční polyneuropatie .. 293 Zánětlivé a autoimunitní systémové choroby ............................................... 293 Hereditární motorické a senzitivní neuropatie ........................................... 293 Polyneuropatie nezjištěné etiologie ... 293
13
33. 33.1.
33.2. 33.2.1.
33.2.2. 33.2.3.
33.2.4. 33.2.5.
34. 34.1. 34.2.
35.
35.1.
Poruchy nervosvalového přenosu a svalová onemocnění (Soňa Nevšímalová) ................................ 295 Poruchy nervosvalového přenosu ............ 295 Myasthenia gravis ............................... 296 Lambertův-Eatonův syndrom ............ 296 Kongenitální myastenické syndromy . 297 Svalová onemocnění ................................ 297 Svalové dystrofie ..................................... 297 Duchenneova svalová dystrofie ......... 297 Facioskapulohumerální forma svalové dystrofie ................................. 298 Pletencové formy svalové dystrofie ... 298 Vzácnější formy svalových dystrofií . 299 Myotonická dystrofie ......................... 299 Kongenitální myopatie ............................ 300 Kongenitální strukturální myopatie ... 300 Kongenitální svalové dystrofie ........... 300 Metabolické myopatie ............................. 300 Glykogenózy ....................................... 301 Poruchy lipidového metabolismu ...... 301 Mitochondriální myopatie .................. 301 Metabolické myopatie jiné etiologie . 301 Zánětlivé myopatie .................................. 301 Autoimunitní zánětlivé myopatie ....... 301 Zánětlivé infekční myopatie ............... 302 Poruchy iontových kanálů ....................... 302 Periodické obrny ................................. 303 Myotonické syndromy ....................... 303 Autoimunitní poruchy ........................ 303 Vertebrogenní a myofasciální onemocnění (Petr Mečíř) ....................... 305 Úvod ......................................................... 305 Klinické jednotky .................................... 306 Potíže spojené s osteoartrózou ........... 306 Cervikokraniální syndrom .................. 306 Akutní blokáda krční páteře ............... 307 Cervikobrachiální syndrom ................ 307 Cervikobrachiální neuralgie ............... 307 Výhřez krční meziobratlové ploténky 307 Hrudní úžinový syndrom ................... 309 Bolesti v oblasti hrudní ...................... 309 Akutní blokáda bederní páteře ........... 311 Výhřez bederní meziobratlové ploténky .............................................. 311 Spinální arachnoiditida ...................... 312 Postoperační discitida ......................... 312 Spondylolýza, spondylolistéza, retrolistéza .......................................... 313 Stenóza bederního kanálu páteřního .. 313 Pseudoradikulární bolesti v dolních končetinách ........................ 313 Ostatní onemocnění s bolestmi v bederní páteři ................................... 313 Postižení nervového systému při metabolických a endokrinních onemocněních, při chorobách vnitřních orgánů a při systémových onemocněních (Karel Šonka) ................ 315 Endokrinní nemoci .................................. 315 Akromegalie ....................................... 315 Hypotyreóza ....................................... 315 Tyreotoxikóza ..................................... 315
13.10.2005, 14:38
XIV
35.2. 35.3. 35.4. 35.5. 35.6. 35.7. 35.8.
Neurologie
Hypoparatyreoidismus ....................... 315 Diabetes mellitus ................................ 316 Feochromocytom ................................ 317 Onemocnění krve a krvetvorných orgánů ...................................................... 317 Jaterní onemocnění .................................. 317 Nemoci vylučovací soustavy ................... 317 Onemocnění srdce a cév .......................... 318 Respirační onemocnění ........................... 318 Paraneoplastické neurologické projevy .. 318 Kolagenózy, choroby cév a pojiva .......... 319
37. 37.1. 37.2. 37.3. 37.4. 37.5.
36.
Toxické a polékové postižení nervového systému (Eva Havrdová, Jan Roth) ..................... 321 36.1. Toxické postižení nervového systému látkami a léky vytvářejícími návyk a závislost ................................................. 321 36.1.1. Alkohol .................................................... 321 Akutní intoxikace alkoholem (opilost) ............................................... 321 Abstinenční syndrom ......................... 322 Delirium tremens ................................ 322 Wernickeho-Korsakovův syndrom .... 322 Alkoholická polyneuropatie ............... 322 Alkoholická epilepsie ......................... 322 Alkoholická myopatie ........................ 322 Centrální pontinní myelinolýza ......... 323 Cerebelární atrofie .............................. 323 Syndrom Marchiafavův-Bignamiho .. 323 36.1.2. Další psychoaktivní návykové látky ....... 323 36.2. Náhodné toxické postižení nervového systému .................................................... 324 36.2.1. Bakteriální toxiny .................................... 324 36.2.2. Rostlinné toxiny ....................................... 324 36.2.3. Zvířecí toxiny .......................................... 324 36.2.4. Průmyslové a technické zplodiny ............ 325 36.2.5. Těžké kovy ............................................... 325 36.3. Polékové postižení nervového systému .. 325 36.3.1. Typická neuroleptika ............................... 325 36.3.1.1. Časné extrapyramidové vedlejší účinky neuroleptik ..................... 325 Akutní dystonie .................................. 325 Sekundární parkinsonský syndrom navozený neuroleptiky ....................... 326 Akatizie ............................................... 326 36.3.1.2. Pozdní extrapyramidové vedlejší účinky neuroleptik ..................... 326 Klasická tardivní oro-lingvo-faciální dyskineze ............................................ 326 Tardivní dystonie ................................ 327 36.3.2. Antidepresíva ........................................... 327 3.3. Antiepileptika .......................................... 327 36.3.4. Thymoprofylaktika .................................. 328 36.3.5. Hypnotika a sedativa ............................... 328 36.3.6. Analgetika ................................................ 328 36.3.7. Ostatní ...................................................... 328
vstup-NEW.p65
14
Psychiatrická problematika v neurologii (Jan Roth)) ........................ 329 Organické duševní poruchy včetně symptomatických ..................................... 330 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktivních látek 330 Schizofrenie, schizofrenní poruchy a poruchy s bludy ..................................... 330 Afektivní poruchy .................................... 330 Deprese .................................................... 331 Mánie ....................................................... 331 Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy ............ 332
ZÁKLADY OBECNÉ TERAPIE 38. 38.1. 38.2. 38.3. 38.4. 38.5. 39. 39.1. 39.2. 39.3. 39.3.1. 39.3.2. 39.3.3.
39.3.4. 40. 40.1. 40.1.1. 40.1.2. 40.1.3. 40.2. 40.3.
Základy neurofarmakologie (Evžen Růžička) ...................................... 335 Základní principy nervového přenosu .... 335 Neuromediátory ....................................... 335 Receptory ................................................. 336 Farmakologické ovlivnění nervového přenosu ..................................................... 337 Zásady farmakoterapie v neurologii ....... 337 Základy rehabilitace v neurologii (Jana Süsová) .......................................... 339 Definice .................................................... 339 Vyšetřovací metody ................................. 339 Vlastní léčebné metody ........................... 340 Léčebná tělesná výchova ......................... 340 Vlastní techniky a metody používané v LTV ....................................................... 340 Fyzikální metody ..................................... 341 Elektroléčba ........................................ 341 Léčba elektromagnetickými vlnami .. 341 Léčba ultrazvukem ............................. 341 Léčba magnetickým polem ................ 341 Vodoléčba a termoterapie ................... 341 Mechanoterapie .................................. 342 Ergoterapie ............................................... 342 Intenzívní péče v neurologii (Jiří Bauer) .............................................. 343 Metody intenzívní péče ........................... 343 Intenzívní sledování ................................. 343 Intenzívní ošetřování ............................... 343 Intenzívní léčba ........................................ 343 Indikace intenzívní péče .......................... 344 Jednotka neurointenzívní péče ................ 344 Seznam zkratek ...................................... 347 Rejstřík .................................................... 351
13.10.2005, 14:38
Předmluva
Učebnice neurologie, koncipovaná kolektivem autorů Neurologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice, vychází z téměř 60leté tradice Hennerovy kliniky a podává ucelený přehled o šíři oboru. Vzniká v době, kdy výuka neurologie prochází na lékařských fakultách změnami, objevuje se její interdisciplinární propojení i návaznost na příbuzné psychiatrické, interní i chirurgické obory. Byli jsme vedeni snahou o koncepčně ucelený a moderní pohled na onemocnění, která tvoří 30–40 % diagnostické náplně i v ordinacích praktického lékaře. Přes narůstající trend studia prostřednictvím internetu a CD stále trvá potřeba vhodné učebnice. Obecná část obsahuje základy jednotlivých funkcí centrálního i periferního nervového systému, syndromologii i klinické vyšetření včetně specifičnosti vyšetřovacích technik u kojenců a malých dětí. Paraklinická vyšetření se věnují klasickým metodám, které v diagnostice neurologických onemocnění mají dominantní postavení – zobrazovacím vyšetřovacím technikám, klinické neurofyziologii i klinické biochemii a likvorologii. Jsou sem zařazeny i perspektivní diagnostické metody, jako je neurogenetika či neuropsychologie. Speciální část tvoří ucelený obraz diagnostického rozsahu oboru a zabývá se pokroky v diagnostice i léčbě jednotlivých onemocnění. Přínosem jsou klinické zkušenosti autorů z dlouholeté praxe vedení specializovaných center zaměřených na problematiku cerebrovaskulárních, extrapyramidových i demyelinizačních poruch a spánkové medicíny. Tato část textu zahrnuje i hraniční tematiku společnou s interními obory, psychiatrií, rehabilitačním lékařstvím a traumatologií. Součástí monografie je i vývojová tematika a vybrané kapitoly dětské neurologie. Ačkoli učebnice byla původně koncipována pro studenty lékařství, její využití bude patrně širší i v rámci postgraduálního kontinuálního vzdělávání v neurologii. Částečné interdisciplinární zaměření umožňuje její využití i pro medicínsky příbuzné obory. Monografie vznikla ve snaze přiblížit čtenářům neurologii jako obor, který se věnuje nejcennějším a nejsložitějším pochodům lidského organismu, a který si proto zasluhuje pozornost, podporu i úctu. Vřelé poděkování patří oběma recenzentům knihy: prof. MUDr. Karlu Urbánkovi, CSc., jehož velkorysost, nadhled, odborně nesmírně cenné a s humorem podané připomínky obohatily text většiny autorů, i prof. MUDr. Zdeňku Amblerovi, DrSc., který svým kritickým pohledem přispěl k úpravě koncepce i ke zlepšení kvality předkládané knihy.
Soňa Nevšímalová
vstup-NEW.p65
15
13.10.2005, 14:38
vstup-NEW.p65
16
13.10.2005, 14:38
OBECNÁ NEUROLOGIE A SYNDROMOLOGIE
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.
01 NEWNEW.p65
Vědomí a jeho poruchy, diferenciální diagnóza poruch vědomí ..................... 3 Kortikální funkce, syndromy mozkových laloků ............................................... 7 Řízení hybnosti, parézy centrální a periferní.................................................. 21 Syndromy z postižení extrapyramidového systému a mozečku .................. 27 Funkce a postižení hlavových nervů a mozkového kmene ........................... 39 Mícha a míšní syndromy ................................................................................... 49 Senzorické funkce – zrak, sluch, rovnováha, čich, chuť ................................ 55 Systém somatického čití a jeho poruchy ........................................................... 61 Autonomní – vegetativní nervový systém a jeho poruchy ............................ 65 Nitrolebeční homeostáza, poruchy cirkulace mozkomíšního moku ..............71
1
20.9.2005, 12:35
01 NEWNEW.p65
2
20.9.2005, 12:35
3
1. Vědomí a jeho poruchy, diferenciální diagnóza poruch vědomí
1.1. Definice vědomí Pojem vědomí má různý obsah podle toho, zda je definováno z hlediska filozofického, sociálního nebo medicínského. V lékařské praxi se pod pojmem vědomí rozumí takový stav, kdy si jedinec plně a správně uvědomuje sám sebe i své okolí, je schopen jednat podle své vůle a reagovat na zevní i vnitřní stimuly. Odchylky od tohoto stavu lze označit jako poruchy vědomí. Fyziologickou poruchou vědomí je spánek, který je aktivním biologickým dějem, sloužícím k zotavení mozkové tkáně. Patologické poruchy vědomí vznikají při onemocnění mozku a lze je rozdělit na poruchy kvantitativní a poruchy kvalitativní.
1.2. Kvantitativní poruchy vědomí 1.2.1. Definice Kvantitativní porucha vědomí (zastřené vědomí) je stav porušené bdělosti (vigility). Podle intenzity útlumu lze kvantitativní poruchy vědomí dělit na několik stupňů: l somnolence – lehká porucha vědomí charakterizovaná zvýšenou spavostí; pacienta lze snadno probudit slovními nebo dotykovými stimuly, je schopen normálního slovního kontaktu a spolupráce, je-li však ponechán v klidu, opět rychle usíná; l sopor – závažnější stav, kdy probouzecí reakce již vyžaduje opakované stimuly o vyšší intenzitě, většinou nocicepčního charakteru; nemocný odpovídá jedním slovem nebo jen špatně srozumitelným zvukovým projevem, náročnější slovní kontakt nebo spolupráce nejsou možné;
01 NEWNEW.p65
3
l
kóma – nejzávažnější stav, kdy nemocný nereaguje na oslovení, může reagovat na bolestivé stimuly. Tyto jednotlivé kategorie poruchy vědomí nejsou od sebe striktně odděleny, tvoří plynulý přechod od lehké somnolence až po hluboké kóma a v průběhu času mohou plynule přecházet jedna v druhou. Termín bezvědomí vyjadřuje nejtěžší stupeň poruchy vědomí, který sám může být různé intenzity. Pro přesnější aktuální stanovení úrovně vědomí je proto lépe používat termín porucha vědomí a definovat zároveň typ a stupeň této poruchy (viz kap. 12).
1.2.2. Patofyziologie Rozhodující úlohu v udržování bdělosti má ascendentní aktivační systém retikulární formace orálního mozkového kmene. Nejrůznější senzitivní a senzorické podněty jsou prostřednictvím tohoto systému a za spoluúčasti thalamu nespecificky a difúzně převáděny do mozkové kůry, jejíž neurony jsou tak permanentní stimulací udržovány v aktivním bdělém stavu. Kvantitativní poruchy vědomí vznikají při postižení tohoto aktivačního systému buď přímou lézí orálního mozkového kmene nad úrovní středního pontu (mezencefalodiencefalická oblast), nebo difúzním kortikosubkortikálním postižením obou mozkových hemisfér organického nebo metabolického původu. Iritační léze retikulární formace mozkového kmene může rovněž způsobit přechodnou poruchu vědomí (centrencefalická epilepsie).
1.2.3. Etiologie Příčiny kvantitativních poruch vědomí mohou být léze strukturální, lokalizované supratentoriálně i infratentoriálně, nebo léze metabolicko-toxické. Samostatnou skupinou jsou záchvatovité poruchy vědomí.
20.9.2005, 12:35
4
Obecná neurologie a syndromologie
1.2.3.1. Strukturální léze
1.2.4. Diferenciální diagnóza
Porucha vědomí je v těchto případech způsobena buď lézí samotného orálního mozkového kmene, nebo difúzním postižením kortikosubkortikálních oblastí mozku hypoperfúzí, mozkovým edémem, zánětem nebo akutním hydrocefalem při obstrukci likvorových cest. Nejčastější příčiny strukturálních lézí jsou cévní mozkové příhody (intracerebrální krvácení, subarachnoidální krvácení, pituitární krvácení, mozkové ischémie), mozkové nádory (primární nádory mozku, metastatické postižení mozku, karcinomatóza mening), zánětlivá postižení mozku (meningoencefalitidy, absces mozku, subdurální empyém) nebo mozkové léze traumatické (difúzní axonální postižení, kontuze mozku, poúrazový edém mozku, traumatická krvácení). Porucha vědomí je rovněž hlavním příznakem mozkové komoce. Je způsobena přechodným funkčním postižením neuronální aktivity ascendentních aktivačních systémů.
Pro rozlišení jednotlivých příčin kvantitativních poruch vědomí jsou důležité anamnéza, klinický nález i výsledky pomocných vyšetření.
1.2.3.2. Metabolické a toxické léze Postižení mozku bývá difúzní, často víceložiskové, většinou symetrické. Nejde o primární strukturální mozkovou lézi. Nejčastější příčinou jsou intoxikace léky, alkoholem, opiáty, kysličníkem uhelnatých, houbami, těžkými kovy, postižení mozku při urémii, jaterním nebo diabetickém kómatu, hypoglykémii, při celkové mozkové hypoxii, při hypertenzívní encefalopatii, minerálové dysbalanci, poruše acidobazické rovnováhy, dále při různých endokrinopatiích, porfyrii, hypotermii, hypertermii, při status epilepticus.
1.2.3.3. Záchvatovité poruchy vědomí Jde o samostatnou skupinu poruch vědomí charakterizovanou náhlým začátkem, krátkým trváním (několik sekund až minut) a spontánní a kompletní úpravou. Nejčastěji jde o synkopu nebo epileptický záchvat. Synkopa je způsobena přechodnou hypoperfúzí mozku (srdeční arytmie, srdeční selhávání, hypovolémie, arteriální hypotenze, vazovagální synkopa při podráždění karotického sinu, vazodepresorická synkopa v důsledku emoce, bolesti a nadměrné fyzické zátěže, tusigenní a mikční synkopa ze sníženého žilního návratu v důsledku zvýšení intratorakálního tlaku). Epileptické záchvaty mohou mít různý klinický obraz podle typu epilepsie. Záchvatovitá porucha vědomí provází i některá metabolická onemocnění (hypoglykémie), může být obrazem i hyperventilační tetanie.
01 NEWNEW.p65
4
n Strukturální léze Tyto léze jsou obvykle provázeny ložiskovým neurologickým nálezem, častý je obraz rostrokaudální deteriorace (viz kap. 12). Při postižení středových struktur mozku nebo při oboustranných hemisferálních lézích může však být klinický nález víceméně symetrický a může tak připomínat postižení metabolické nebo toxické. CT nález bývá obvykle patologický.
n Metabolické a toxické léze Obvyklým nálezem je disperzní neurologická symptomatologie, často symetrická, většinou je přítomna alterace pouze některých funkcí, a to současně v různých etážích mozku, není přítomný obraz rostrokaudální deteriorace. Prvním příznakem bývají poruchy mentální, zorničky jsou většinou symetrické, miotické s výbavnou fotoreakcí. Časté jsou též bloudivé pohyby bulbů, jejich spontánní deviace jsou však naopak velmi vzácné. Časté jsou rovněž mimovolné pohyby, neklid, tremor, myoklonie. Dýchání bývá zrychleno (Kussmaulovo dýchání), svalový tonus bývá symetrický. Tyto příznaky naopak obvykle chybí u lézí strukturálních. CT ani likvorový nález nebývají výrazněji patologické.
n Apalický syndrom (vegetativní stav) Je zvláštním typem poruchy vědomí. Jde o těžké postižení kortikosubkortikální úrovně při zachované funkci mozkového kmene. Tomuto klinickému obrazu většinou předchází těžké postižení celého mozku s klinickým obrazem kómatu, s následnou reparací jen odolnějších, fylogeneticky starších struktur mozkového kmene. Nemocný má zachovány kmenové reflexy včetně spontánního dýchání, oči bezděčně sledují okolí, které však pacient nevnímá. Spontánní pohyby mohou být částečně zachovány, nebo zcela chybí. Jsou nepřítomny jakékoli kognitivní neurologické funkce. Tento stav bývá často trvalý, ireverzibilní (perzistentní vegetativní stav). Příčinou je nejčastěji globální mozková hypoxie při přechodné srdeční zástavě nebo difúzní axonální postižení při traumatu mozku. V některých případech (častěji u posttraumatických stavů) může však dojít
20.9.2005, 12:36
Vědomí a jeho poruchy, diferenciální diagnóza poruch vědomí
k postupné úpravě i kortikálních funkcí, někdy i po několika letech. Nejprve se zpravidla objevují pouze primitivní reakce, související s pudem obživným a sexuálním (Klüverův-Bucyho syndrom, pacient má snahu vše uchopit do úst – buldočí reflex, osahává personál, masturbuje), později je zmatený, konfabuluje (Korsakovův syndrom), mentální procesy jsou zpomaleny (organický psychosyndrom). Finálně se mohou psychické funkce i zcela upravit.
n Locked-in syndrom Velmi důležité je odlišit od komatózního stavu tzv. locked-in syndrom. Je charakterizován téměř úplnou ztrátou hybnosti při plně zachovaném vědomí. Patofyziologickým podkladem tohoto syndromu je přerušení kortikobulbárních a kortikospinálních drah v oblasti ventrobazálního pontu, nejčastěji při trombóze bazilární artérie (deeferentace distálnějších struktur). Při klasické formě onemocnění je nemocný schopen jen mrkání a vertikálního pohybu bulbů. Proto u každého nemocného s obrazem těžké poruchy vědomí musíme tyto pohyby vyšetřit, abychom mylně nediagnostikovali komatózní stav u plně lucidního pacienta.
n Psychiatrické afekce Některá psychiatrická onemocnění mohou připomínat poruchu vědomí. Abulie je stav těžké apatie se ztrátou vůle, iniciativy, někdy i spontánní hybnosti. Katatonie je porucha hybnosti, projevující se stereotypními pohyby nebo naopak nehybným setrváváním v bizardních polohách a mutismem. V obou případech je plně zachována vigilita.
1.3. Kvalitativní poruchy vědomí 1.3.1. Definice Kvalitativní porucha vědomí (obluzené vědomí, konfúze) je stav dezorientace a zmatenosti. Je porušen obsah vědomí, nikoli vigilita. Klinicky se projevuje amentními a delirantními stavy provázenými dezorientací a poruchou psychomotoriky s abulií i agitovaností, deficitem pozornosti, poruchou vnímání s iluzemi a halucinacemi, poruchou myšlení s produkcí bludů, zmateným inkoherentním slovním projevem s konfabulacemi, poruchou chování, emočních reakcí a nálady, změnou reaktivity vegetativního systému a následnou amnézií. Podle intenzity
01 NEWNEW.p65
5
5
příznaků může tento stav kolísat od lehké, snadno přehlédnutelné poruchy až po těžkou zmatenost, často též v závislosti na denní době (obvykle večerní akcentace potíží). Z praktického hlediska se podle převládající symptomatologie rozlišují akutní konfúzní stavy spojené se snížením psychomotorické aktivity a stavy delirantní doprovázené psychomotorickým neklidem až agitovaností.
1.3.2. Patofyziologie Kvalitativní poruchy vědomí jsou důsledek metabolických změn při difúzním postižení mozkové kůry.
1.3.3. Etiologie Kvalitativní poruchy vědomí mohou mít stejnou příčinu jako poruchy kvantitativní, se kterými se mohou vyskytovat současně, nebo jim i předcházet. Nejčastěji jde o intoxikaci léky, především anticholinergiky. Jsou také součástí abstinenčních příznaků po vysazení některých léků (barbituráty, sedativa, hypnotika apod.) nebo drog (amfetamin, kokain, »crack«). Klasickým obrazem je delirium tremens po vysazení alkoholu. Amentně delirantní stav může způsobit i reziduální efekt anestetik, zvláště po kardiochirurgických a ortopedických operacích, ale také po operacích katarakty a prostaty. Ložiskové strukturální léze, cévní mozkové příhody, mozkové nádory i traumatická a zánětlivá postižení mozku mohou být rovněž příčinou těchto stavů, především jsou-li lokalizovány ve frontobazální nebo okcipitotemporoparietální oblasti nedominantní hemisféry. Kvalitativní poruchy vědomí jsou popisovány i u některých metabolických onemocnění (hypoglykémie), u endokrinní dysfunkce (Cushingův syndrom, hyperfunkce štítné žlázy), u paraneoplastického postižení limbického systému (limbická encefalitida), u komunikujícího nebo nekomunikujícího hydrocefalu nebo u migrény v dětském věku. U epilepsie mohou být součástí záchvatu, mohou na záchvat navazovat, mohou se vyskytovat i v mezidobí mezi záchvaty nebo mohou být komplikací antikonvulzívní terapie.
1.3.4. Diferenciální diagnóza V diferenciální diagnostice těchto stavů je nutno odlišit demenci, senzorickou afázii a onemocnění psychiatrického charakteru. & ADAMS, RD., et al. Principles of neurology. New York : McGraw-Hill, 1997.
20.9.2005, 12:36
01 NEWNEW.p65
6
20.9.2005, 12:36
7
2. Kortikální funkce, syndromy mozkových laloků
Kortikální funkce a jejich poruchy odpovídají představám o nejvyšší činnosti, kterou nervový systém člověka vykonává – vnímání, učení, paměť, myšlení, účelné sociální chování a vzájemné dorozumívání pomocí řeči a řečových symbolů včetně múzie a pantomimy. Z didaktických důvodů začínáme funkčně-anatomickým popisem kůry jednotlivých mozkových laloků. Poruchám řeči slyšené, mluvené, psané a ostatním psychomotorickým poruchám funkcí spojených se zkušeností, nácvikem, pamětí, gnozií a reakcemi, které až do doby vzniku nemoci byly dobře vytvořeny, se věnujeme v samostatné kapitole o afáziích. Poruchy symbolických funkcí souvisejí s existencí hemisferální dominance, tedy »praváctvím« a »leváctvím«. Klinické rozdělení mozkových částí od prodloužené míchy, pontu, mozečku a mezencefala je popsáno v kapitole o mozkovém kmeni (kap. 5), ke kterému funkčně náleží i thalamus a hypothalamus jako »orální kmen«. Přední mozek (prosencephalon) je tvořen mozkovými hemisférami a bazálními ganglii (telencephalon) a mezimozkem (diencephalon). Každá z hemisfér obsahuje bílou hmotu, tvořenou nervovými vlákny s myelinem, a do závitů uspořádanou šedou hmotu – mozkovou kůru. Tyto struktury obsahují obrovské množství navzájem pospojovaných neuronů, kdy každý neuron má stovky až tisíce synaptických spojení excitačních i inhibičních a spolu s diencefalickými strukturami (a nejen s nimi) tvoří funkční celky – okruhy. Poruchou na kterémkoli místě mohou vznikat podobné syndromy (např. motorická afázie při postižení bílé hmoty vedoucí do area 44). Vývojově nejmladší částí kůry je neokortex, zvrásněný zářezy (sulci) do povrchu asi třikrát většího, než by odpovídalo bílé hmotě. Hluboký sulcus centralis Rolandi je rozhraním mezi převážně eferentní přední částí mozku, frontálními laloky, a lalokem parietálním, který spolu s dalšími laloky a strukturami slouží převážně aferentním
02 Kortikální funkce.p65
7
funkcím mozku. Ve všech lalocích jsou rozsáhlé oblasti asociační (viz níže). Fissura longitudinalis cerebri odděluje od sebe hemisféry, spojené bílou hmotou corporis callosi. V každé z hemisfér lze topograficky i funkčně rozeznat 6 mozkových laloků: 1. frontální, 2. parietální, 3. okcipitální, 4. temporální, 5. centrální (insula) a 6. limbický, častěji uváděný jako limbický systém. V prvních čtyřech jsou specifické funkční oblasti pro hybnost, smyslové vnímání a konečně pro symbolické funkce (řeč, gnozie a další), vázané na tzv. větší – řečově dominantní hemisféru. 90 % povrchu mozkové kůry zaujímá vývojově mladší neokortex, ve kterém se rozlišuje 6 vrstev nakupených gangliových buněk. Od šestivrstevného izokortexu (neokortexu) se liší vývojově starší alokortex (paleo- a archikortex), obsahující jen tři vrstvy gangliových buněk. Paleokortex je »čichovým mozkem« a jeho součástmi jsou: bulbus olfactorius, striae olfactoriae, trigonum a uncus gyri parahipocampalis (viz kap. 7). Archikortex temporálního laloku (subiculum, cornu Ammonis, gyrus dentatus) patří k limbickému systému. Na přelomu 19. a 20. století vznikaly cytoarchitektonické (Brodmann) a myeloarchitektonické (Flechsig) mapy, které rozčlenily korová pole mozkových laloků na okrsky (areae), jejichž struktura se velice podobala a které, jak se ukázalo na základě anatomicko-klinických pozorování, byly spojeny s určitými funkcemi (obr. 2.1 a 2.2). Dále budeme z 52 Brodmannem popsaných oblastí uvádět jen ty nejdůležitější. Izokortex je uspořádán do »sloupců«. Hypercolumn je kortikální jednotka o ploše asi 1 mm2, jejíž neurony sdílejí společné »receptivní« pole. V bílé hmotě probíhá trojí systém vláken (obr. 2.3 a 2.4): 1. vlákna asociační – spojující stejnostranné korové oblasti, 2. vlákna komisurální – spojující pravo-levé oblasti, 3. vlákna projekční – spojující kortiko-fugálně a kortiko-petálně různé struktury CNS. Jednotlivé laloky a korové oblasti spojují: A. dlouhá asociační vlákna: 1. fasciculus uncinatus (fronto-temporální), 2. fasciculus longitudinalis superior (seu f. arcuatus), 3. fasciculus fronto-occipitalis superior (f. subcallosus), 4. fasciculus fronto-occipitalis inf., 5 fasciculus longitudinalis inferior (temporo-okcipitální), 6. cingulum, 7. fasciculus occipitalis verticalis; B. krátké fibrae arcuatae, spojující gyry či jejich části. Hlavní komisurální spojení probíhají v corpus callosum. Zadní část comissurae anterioris spojuje sluchové oblasti, comissura
20.9.2005, 9:32
8
Obecná neurologie a syndromologie
primární motorická area
premotorická area
primární somestetická area
frontální okohybné pole
4 6
8
5
3 9
7
2
1
40 39
10
19
44
45
41 42 22
11
18 37
17
21 primární zraková area chuťová area sluchová area
Obr. 2.1. Oblasti funkční lokalizace na povrchu zevní části hemisféry označené čísly Brodmannovy cytoarchitektonické mapy
primární motorická area (M I)
premotorická area (M II)
primární somestetická area
5
2
1 3
4
6
8 9
7
19
18
10
17 12 18
19
11
primární zraková area
Obr. 2.2. Brodmannovy arey na vnitřní ploše povrchu hemisféry
02 Kortikální funkce.p65
8
20.9.2005, 9:32
Kortikální funkce, syndromy mozkových laloků
9
horní longitudinální fascikulus
cingulum
horní okcipitofrontální fascikulus
corpus callosum insula
postranní komora cauda nuclei caudati
capsula externa
thalamus capsula extrema capsula interna claustrum
nucleus lentiformis
dolní okcipitofrontální fascikulus
Obr. 2.3. Asociační a komisurální vlákna na koronárním řezu hemisférou sulcus Rolandi
fornicis spojuje alokortexy obou hemisfér. Homotropní vlákna propojují stejné areae, heterotopní odlišné (např. area 19 s 37).
2,3 7
2.1. Frontální laloky A 1 4 6 cingulum genu corporis callosi
splenium corporis callosi
1
5
B comissura ant.
Obr. 2.4. Dlouhé asociační dráhy při pohledu na laterální stranu hemisféry (A) a při pohledu na mediální stranu (B)
02 Kortikální funkce.p65
9
Lobus frontalis doznal u člověka neobyčejného rozvoje a významu – kůra frontálních laloků představuje 2/3 plochy veškeré mozkové kůry. Od parietálního laloku jej ohraničuje sulcus centralis Rolandi, před ním je v gyrus praecentralis uložena primární motorická oblast (area 4, funkčně M I). Somatotopická projekce do jednotlivých svalů hlavy, končetin a trupu odpovídá Penfieldově homunkulu, stojícímu »na hlavě« (obr. 2.5). Z obrázku je zřejmé, že velikost korové reprezentace je úměrná funkční důležitosti a složitosti. Ruka a prsty, jazyk a rty zaujímají plochu větší než paže, trup a dolní končetiny. Somatotopická senzitivní reprezentace se poněkud liší od motorické. Primární motorické zóně je nadřazena oblast premotorická (area 6) na zevní ploše laloku. Patří mezi asociační zóny pro pohyb. Dostává impulsy ze senzorických oblastí a představuje zpětnovazebný okruh naučených pohybů. Nepochybně souvisí
20.9.2005, 9:32
ok no o t váøs
ko l k o en o t pr n ík y st y
r uk
zá p ìstí loket rameno trup el k yè
kyè el trup krk týl ram en o pa e lok e t k tí p øe dlo s tí zá pì a ru k rs t p t 5. prs t 4 . pr s t 3. p r s c 2. ale p
c re bé ha no n ost y e h p r t ál t s ni ge
a
Obecná neurologie a syndromologie
5 4 .p 3 . p rs 2 . . p rs t t p r r st st
10
lec k pa k r è í o ob o ko a k o tv á ø v íè
rty
rty d oln í è e lis t ja z yk
zuby, dásnì, èelist
ýk á ní in ì ní
jazyk
hltan y b ro út
sl
p oly v k án í
A
B
Obr. 2.5. Penfieldův homunkulus: rozložení senzitivních (A) a motorických (B) korových okrsků
s paměťovými okruhy pro hybnost. Drážděním této oblasti lze vyvolat mnohem komplexnější motorické odpovědi než při iritaci motorické zóny (area 4). Reaguje na aktuální informace a zpětnovazebným
kortex IV.
$
%
'
motorický
III.
!
bazální ganglia
kmen
!
& '
"
thalamus "
#
$
I.
&
"
#
II.
senzitivní
#
kmen "
spinální mícha
%
$
" "
cerebelum
spinální mícha
!
Obr. 2.6. Schéma zapojení hlavních senzitivních (1) a motorických drah (3) mezi kortexem, bazálními ganglii, thalamem, cerebelem, mozkovým kmenem a spinální míchou podle Petrovického (jednotlivé dráhy viz Anatomie IX. Praha : Karolinum, 1995)
02 Kortikální funkce.p65
10
mechanismem (obr. 2.6) připravuje změny motoriky podle aktuálního stavu informací. Na vnitřní ploše laloku v horní části frontální (oblast cévního zásobení a. cerebri ant.) se nachází suplementární motorická oblast M II (area 6). Je opět somatotopicky rozčleněna, ale opačně než v motorické zóně M I, tj. rostrokaudálně jsou umístněny: obličej–ruka–noha. Reprezentace pro kořenové, proximální svalstvo je objemnější. Základní odpovědí stimulace M II je pomalý tonický pohyb homo- i kontralaterálních končetin. Suplementární motorická area je propojena bilaterálně s premotorickou oblastí (area 6). Ovlivňuje postoj a držení těla a má význam pro iniciaci a plánování volních pohybů. Ve spolupráci s premotorickou oblastí vypracovává hybný program. Spolu s drahami vycházejícími z premotorické a motorické oblasti se účastní na somatotopicky propojených okruzích kortiko-striato-palido-thalamokortikálních. Frontální pohledové pole v area 8 v gyrus front. medius vydává kortikonukleární dráhu k druhostrannému kmenovému pohledovému centru v paramediální retikulární formaci v pontu (viz kap. 11). Sousedí s area 6. Mluvíme o adverzívním frontálním poli. Je-li frontální adverzívní pole podrážděno, dojde k deviaci očí (a hlavy) na druhou stranu, při jeho zániku se naopak subjekt »dívá na ložisko« a má parézu volních pohledů ke druhé straně. Toto frontální adverzívní pole se účastní reflexního oblouku optokinetického nystagmu a vychází z něj dráhy zprostředkující rychlou složku (sakádu) optomotorické odpovědi. Rozsáhlá prefrontální oblast je re-
20.9.2005, 9:32
Kortikální funkce, syndromy mozkových laloků
prezentována tzv. němou zónou, jejímž drážděním nelze vyvolat motorickou odpověď. Jde o asociační korové oblasti (Brodmannovy areae 9, 10, 11 a 12). Porušená funkce frontálních laloků je spojována s poruchami hybnosti a chování. Léze area 4 vyvolává druhostrannou centrální obrnu (mono-, hemiparézu), iritace vyvolává lokalizované konvulze (parciální epilepsii). Oboustranné paramediální postižení area 4 vyvolává paraparézu dolních končetin. Oboustranná léze suplementární motorické oblasti může vést k obrazu akinetického mutismu s chyběním aktivního vertikálního pohybu očí. Poruchy v premotorické oblasti vedou k motorické apraxii (viz níže). Poruchy chůze u frontální léze jsou následkem ztráty integrace zpětnovazebných okruhů (apraxie chůze). Držení těla je ve flexi o širší bázi (astázie), chůze o krátkých krocích připomíná chůzi senilní, »lakunérskou«. Podobnou chůzi nacházíme i u normotenzního hydrocefalu či u hyporesorpčního hydrocefalu po subarachnoidálním krvácení. Pacient trpí bazofóbií, celkovou zpomaleností až různým stupněm demence. K příznakům při postižení frontálních laloků patří ztráta kontrolních mechanismů nad vrozenými reflexy a instinkty. Deliberačním mechanismem (odtlumením) se objevují některé reflexy: úchopový (Janiševský) na zkřížené horní (vzácně na dolní) končetině, axiální reflexy: reflex sací a reflexy labiální. Někdy se objevuje obživný reflex (»žrací«) Oppenheimův – pacient aktivně ústy sleduje předmět přiblížený k obličeji. Pacient ztrácí kontrolu sfinkterů, někdy se objevuje gatismus (rozmazávání stolice). Při lézích frontálního laloku bývá někdy bulimie, poruchy emotivity, chybění zábran a sociálního cítění, agresivita. Jindy pokles zájmů, nedbání o hygienu, ztráta iniciativy, hypobulie až abulie (zvláště u oboustranných lézí). Novější dělení poruch podle výchozích oblastí kůry, které jsou propojeny zpětnovazebnými okruhy s bazálními ganglii a s thalamem do tří funkčních celků: l dorzolaterální prefrontální okruh, při jehož poruše vzniká dorzolaterální prefrontální syndrom s postižením exekutivních kognitivních funkcí, tj. s poruchami cílené činnosti a řešení problému, učení a paměti; l laterální orbitofrontální okruh a následný orbitofrontální syndrom, odpovídající klasickému popisu prefrontálního syndromu s dezinhibovaným chováním a s emoční labilitou, provázený euforií, puerilismem, planým vtipkováním až šibeničním humorem – moria; l přední cingulátový okruh s předním cingulátovým (mediofrontálním) syndromem, charakterizovaným útlumem, apatií až akinetickým mutismem.
02 Kortikální funkce.p65
11
11
Je ale třeba uvést zkušenosti neurochirurgů, že ani rozsáhlé resekce frontálních laloků nemusejí vyvolávat nápadnější poruchy. Při neuropsychologických testech lze však zjistit velké zpomalení v procesu učení. Poruchy symbolických funkcí (expresívní afázie) viz níže. Frontální syndrom přehlížení, opomíjení (neglect syndrome): při postižení přední části (bílé hmoty) frontálního laloku může vzácně vzniknout motorický neglect syndrom, imitující parézu druhostranných končetin. Motorická obranná reakce na nociceptivní podnět nechybí, reflexy, čití a jejich elektrofyziologické parametry jsou nezměněny. Na první pohled stav může připomínat poruchu při druhostranné homonymní hemianopsii (vizuální neglect syndrom, příznak stranové nepozornosti), zorné pole je však neporušeno. Někdy při lézi bílé hmoty přední části corporis callosi vzniká tzv. porucha cizí či odcizené ruky (alien hand). Pacient považuje svou ruku (většinou levou) za cizí, patřící jiné osobě. Úchop Janiševského bývá pozitivní. Někdy je na této končetině možné vyvolat tzv. zrcadlové pohyby. Ty jsou zřejmě vývojovým stupněm motoriky a v patologii jde tedy o deliberační fenomény, podobně jako echopraxe, echomimie a další. Vzácný frontální syndrom odcizení je třeba odlišovat od velmi častého příznaku anozognózie: anozognózie hemiparézy, anozognózie slepoty (Antonův syndrom) při lézích thalamoparietální řečově nedominantní hemisféry. Neuznávání existující poruchy, event. existence levé poloviny těla a prostředí je vázána na poruchu nedominantního parietálního laloku. K příznakům léze báze frontálních laloků náleží anosmie či hyposmie jednostranná či oboustranná. U nádorů báze čelních laloků může vzniknout syndrom Fostera Kennedyho: atrofie papily optického nervu z přímého tlaku na fasciculus opticus a městnavá papila na druhé straně při nitrolebeční hypertenzi, současně bývá jednostranná hyposmie a psychické změny. Příčiny postižení frontálních laloků jsou nádory, cévní příhody, záněty a velmi často traumata. Je to mechanismus zpětného nárazu po pádu na záhlaví, ale i po přímém úderu (čelní nárazy, boxerské údery).
2.2. Temporální laloky Anatomicky i funkčně jde o velmi složitou oblast mozku. Dorzálně přechází temporální lalok plynule do okcipitálního laloku, od parietálního laloku je oddělen hlubokým Sylviovým zářezem, jeho přední část – polus temporalis – naléhá na kostní struktury báze lebeční a je, podobně jako polus frontalis,
20.9.2005, 9:32
12
Obecná neurologie a syndromologie
vulnerabilní na mechanické poškození (vznik kontuzních ložisek). Horní zevní povrch (gyrus temporalis superior) obsahuje i Heschlovy gyri transversi s tonotopicky uspořádanou sluchovou zónou (area 41 a 42). V řečově dominantní hemisféře je oblast pro vnímání řeči (viz senzorickou = Wernickeovu afázii). Dorzálně od této arey 22 je area vestibulární. Vpředu překrývá svým temporálním operkulem (spolu s operculum frontale et parietale) inzulu. Spojení do frontálního a parietálního laloku prochází poměrně úzkou vrstvou bílé hmoty (tzv. istmus) (obr. 2.7). Kortiko-subkortikální spoje se týkají zejména sluchové dráhy, procházející přes corpus geniculatum mediale thalami. Traktus kortiko-ponto-cerebelární zabezpečuje zpětnovazebně přes thalamus nezkřížené spojení s mozečkem, thalamo-kortikální spojení tvoří III. neuron vestibulární dráhy. Fasciculus uncinatus spojuje pól temporálního laloku s bazální částí laloku frontálního. Přední část temporálního laloku je zapojena do limbického systému emocí a krátkodobé paměti. Na spodině laloku jsou uloženy gyri temporooccipitalis lateralis et medialis, oddělené kolaterálním zářezem od paleokortexu (gyrus parahippocampalis). Spodní plocha temporálního laloku je nad skalní kostí (snadný přestup infekce z vnitřního ucha, možnost vzniku temporálního abscesu). Bazální část tem-
porálního laloku je náchylná k tzv. unkální herniaci (při edému mozku dochází k útlaku uncus gyri parahippocampalis a nad ním ležícího n. oculomotorius o okraj tentoria, event. k útisku a. cerebri posterior a žil se všemi následky). Tato oblast je vulnerabilní i v době porodní a může vést ke vzniku temporální epilepsie. Oblast hipokampu (gyrus dentatus a cornu Ammonis) patří k fylogeneticky nejstarším oblastem mozku. Je napojena na limbický systém. Léze bílé hmoty s porušením radiatio optica vede k druhostranné homonymní hemianopsii, léze přerušením Mayerovy kličky v přední části temporálního laloku vyvolává defekt v horním kvadrantu zorného pole (horní kvadrantovou hemianopsii). Oboustranná destrukce terminálu sluchové dráhy vyvolává tzv. korovou hluchotu. Jednostranná léze snižuje intenzitu sluchového vnímání a dá se objektivně zjistit tzv. dichotickým slyšením. Iritačními příznaky temporálních laloků se zabývají epileptologové. Nejznámějšími jsou unciformní krize – záchvaty čichových parosmií. Jde o pseudohalucinace (pacient má »náhled« na vznik většinou nepříjemných čichových pocitů – kakosmií). Někdy jsou spojeny s mrákotnými stavy (dreamy states). Parciální komplexní záchvaty jsou charakterizovány ztrátou vědomí s automatismy – pomlaskáváním, olizováním či stereotypním, někdy nenápadným chováním.
fissura lateralis Heschlovy závity caudatum tractus opticus fimbria hippocampi
is
th
m us
druhý temporální závit
ventriculus lateralis
fissura hippocampalis
třetí temporální závit
gyrus dentatus
gyrus parahippocampalis
gyrus fusiformis
fissura collateralis
Obr. 2.7. Koronární řez temporálním lalokem: úzká zóna bílé hmoty – isthmus
02 Kortikální funkce.p65
12
20.9.2005, 9:32
Kortikální funkce, syndromy mozkových laloků
2.3. Lobus limbicus Lobus limbicus není makroskopicky tak zřetelně ohraničen jako např. lalok frontální. Jeho synonymem je limbický systém. Lobus limbicus má komplikovaný tvar límce a tvoří ho: gyrus subcallosus (area parolfactoria), gyrus cinguli jako neokortikální část, napojená istmem (gyrus retrosplenialis) na gyrus parahippocampalis. Ten před polem laloku se obrací zpět a vytváří uncus. V jeho hloubce se nachází amygdala. Nejstarší částí systému je archikortikální subiculum, gyrus dentatus a cornu Ammonis, vyklenující se do spodiny temporálního rohu postranní komory (obr. 2.8).
Limbický systém, napojený na přední a dorzolaterální jádra thalamu, hypothalamus (corpora mamillaria), mezencefalické a další struktury, je zodpovědný za emocionální chování, viscerální a vegetativní aktivity a pravděpodobně i imunitní procesy. Hippocampus a gyrus dentatus mají jen tři vrstvy nakupenin gangliových buněk (archikortex), které přijímají vlákna z kůry ostatních laloků. Účastní se na mechanismu krátkodobé paměti. Jeho vztah k paměťovým okruhům dlouhodobé paměti se týká tzv. deklarativní (kognitivní) paměti. K tomu, aby byla uložena v neokortexu (konsolidace), probíhá aktivita entorhinální kůrou (area 28). Nejznámějším okruhem je tzv. Papezův okruh (obr. 2.9) propojený obousměrně: hippocampus – fornix – corpus mamillare – fasc. mamillothalamicus – přední jádra thalamu – gyrus cinguli – gyrus parahippocampalis – hippocampus.
vena thalamostriata stria terminalis
cauda nuclei caudati
13
Zakončení čichové dráhy (dvouneuronové, bez přepojování v thalamu) je v amygdalovém komplexu a v gyrus pyriformis (entorhinal area: uncus – limen insulae). Vnímání a rozpoznávání čichových podnětů je spojeno s vnímáním podnětů chuťových (operculum parietale – viz obr. 7.1 a kap. 7). Dráždění oblasti amygdaly u lidí vyvolává strach, agresivitu, emocionální chování s vegetativním doprovodem. Lze vyvolat i adverzívní pohyby očí a hlavy, pomlaskávání, oblizování, žvýkací a polykací pohyby. Destrukce této oblasti může vést ke vzniku Klüverova-Bucyho syndromu – tj. ke ztrátě strachu, hypersexualitě a snaze dávat si vše do úst (viz také Oppenheimův obživný, tzv. žrací reflex). Sluchové aury a unciformní krize viz iritační příznaky temporálních laloků a kap. 25. Klinické poruchy paměti – amnézie: l anterográdní – pacient není schopen si zapamatovat události v čase po příhodě (úraz, infekce, náhlá cévní mozková příhoda); jde o mechanismus vázaný na hippocampus; l retrográdní – pacient si nepamatuje na různě dlouhý časový úsek před poruchou, jako by paměťové stopy sekundární (dlouhodobé) paměti byly »smazány«. Oba typy se mohou vyskytovat společně (úrazy, Korsakovského sy alkoholiků aj.).
plexus choroideus
temporální roh postranní komory
fissura chorioidea fimbria hippocampi sulcus fibriodentatus
vrstva polymorfních buněk
gyrus dentatus
vrstva pyramidových buněk
sulcus hippocampalis subiculum
molekulární vrstva
gyrus parahippocampalis
vrstva granulárních buněk gyri dentati
Obr. 2.8. Hippocampus na koronárním řezu
02 Kortikální funkce.p65
13
20.9.2005, 9:32
hippocampus
alveus
14
Obecná neurologie a syndromologie
cingulum
přední jádro thalamu
radialis thalamocingulata
tractus mamillothalamicus corpus mamillare
fornix z hipokampu do corpus mamillare
cingulum, zpětně do hipokampu
Obr. 2.9. Papezův okruh limbického systému (hippocampus, fornix, corpus mamillare, přední jádro thalamu, gyrus cinguli, cingulum, hippocampus)
2.4. Parietální laloky Od frontálních laloků jsou parietální laloky odděleny Rolandovým zářezem, od temporálního laloku jsou odděleny Sylviovým zářezem a plynule přecházejí do laloku okcipitálního. Na vnitřní straně hemisféry je okcipitální lalok oddělen fisurou parietookcipitální a obsahuje lobulus paracentralis a cuneus. Na konvexitě jsou zářezy oddělující závity hlubší než ve frontálním laloku, nejsou zcela symetrické na levé a pravé hemisféře. Area 5 a 7 v lobulus parietalis sup. et inf. patří k sekundární somestetické oblasti. Asociačními oblastmi jsou gyrus supramarginalis (area 40) a gyrus angularis (area 39), mající specifické funkce závislé na hemisferální dominanci (viz afázie a poruchy symbolických funkcí). Area 43 v operculum parietale je terminálem chuti (viz kap. 7). Primární somatosenzorická zóna – S 1 (areae 3, 1, 2) – dostává vlákna z ventrálního posterolaterálního a ventrálního posteromediálního jádra thalamu (viz kap. 1.8 o somatickém čití). Kortikální reprezentace – senzorický homunkulus – je podobná motorické (viz obr. 2.5 a 2.6). Projekce nohy je v lobulus paracentralis na vnitřním povrchu hemisféry. Existuje selektivní zakončení jednotlivých moda-
02 Kortikální funkce.p65
14
lit (dotek, bolest). Díky studiím pomocí PET byla nalezena aktivita v postcentrálním závitu nejen při volních, ale i při pasívních pohybech a při somatosenzorické stimulaci. Zadní parietální oblasti jsou propojeny s retikulárním systémem (internukleárními jádry thalamu), limbickým systémem, zrakovým i sluchovým systémem a představují integrační systém kognitivních funkcí u člověka. Léze hlubokých partií bílé hmoty parietálních laloků vyvolává kromě jiných poruch kontralaterální hemianopsii (vzácně kvadrantovou dolní). Při parietálním postižení chybí vizuální mžikací reflex z opačné strany a optokinetický nystagmus k opačné straně ložiska. V parietookcipitální oblasti se nachází i tzv. zadní pohledové či adverzívní pole, při jehož podráždění se oči stáčejí k opačné straně. Poruchy zásadního významu nastávají při lézi řečově dominantního parietálního laloku, včetně poruchy orientace v prostoru (pravo-levo) a na vlastním těle. Diskonekční příznaky a aprax-agnózie při lézi corpus callosum jsou probrány dále (kap. 2.7). Iritačními příznaky jsou parciální epileptické paroxyzmy s brněním na kontralaterální polovině těla, zánikovým syndromem kontralaterální hemihypestézie s relativním ušetřením algického čití. Nejčastějšími příčinami parietálních lézí
20.9.2005, 9:32
Kortikální funkce, syndromy mozkových laloků
jsou ischemické cévní příhody, expanzívní procesy, mozkové atrofie (m. Alzheimer).
15
zy a embolie v oblasti aa. cerebri posteriores. Jezdcovitý embolus, uzavírající obě aa. cerebri posteriores, a rostrální úsek a. basilaris mají i těžké příznaky kmenové.
2.5. Okcipitální laloky Okcipitální laloky jsou ze všech laloků lidského mozku nejmenší a představují terminální a asociační orgán zraku. Všechny zrakové funkce kromě fotoreakce jsou u člověka »kortikalizovány«. Na zevním povrchu konvexity přechází lobulus parietalis superior (asociační oblast v area 7) nezřetelným parietookcipitálním zářezem do area peristriata (area 19) (viz obr. 2.3 a 2.4). Dorzálně od ní je uložena area parastriata (area l8 = V2). Obě tyto oblasti jsou asociačními zónami pro vlastní zrakový terminál v area striata (area l7 = V1), uložený na vnitřním povrchu okcipitálního laloku a v jeho pólu. Tato oblast je tvořena hlubokým horizontálním zářezem (fissura calcarina) a její kůra (koniokortex) obsahuje vysoký počet granulárních buněk, které ve vnitřní granulární vrstvě tvoří makroskopicky viditelný myelinový proužek – stria Gennari (odtud i název area striata). V přední části area striata jsou uloženy terminály pro podněty z nejperifernější části zorného pole. Nervové elementy v sítnici, corpus geniculatum laterale a kůře jsou spojeny bodově. Area 18 a area 19 jsou recipročně spojeny s pulvinarem thalamu a přes splenium corporis callosi (forceps maior) se stejnými oblastmi druhé hemisféry. Vnímání barev je spojeno s area l7, rozpoznávání a pojmenování barev je pak záležitostí asociačních center. Iritačními příznaky z okcipitálních laloků jsou různě složité zrakové (nepravé) vjemy, od jednoduchých záblesků (fosfénů) až po zrakové halucinace (z asociačních oblastí okcipitálních a okcipito-temporálních). Je třeba upozornit na to, že zrakové iluze a halucinace mohou být vyvolány i farmakologicky (LSD, mescalin, atropin, antidepresíva, L-dopa), dostavují se jako abstinenční příznaky při alkoholové a barbiturátové závislosti. Zraková aura před epileptickým paroxyzmem či záchvatem migrény náleží mezi iritační přechodné poruchy. Následující zánikové příznaky odpovídají postiženému ložisku a většinou se projevují jako druhostranná homonymní hemianopsie. Při lézi řečově dominantní hemisféry bývá hemianopsie provázena alexií či zrakovou agnózií. Oboustranná okcipitální léze vyvolá kortikální slepotu. Při současném postižení thalamoparietální oblasti řečově nedominantní hemisféry může vzniknout vzácný syndrom popírání – anozognózie slepoty (Antonův sy). U kortikální slepoty chybí optokinetický nystagmus, fotoreakce je plně zachovaná. Nejčastější příčinou jsou trombó-
02 Kortikální funkce.p65
15
2.6. Inzula – lobus insularis Inzula – lobus insularis je korová oblast uložená mezi frontálním, parietálním a temporálním lalokem. Zmíněné laloky tvoří svými nejkaudálnějšími částmi operkula: frontální, parietální a temporální. Pod nimi je uložena vlastní inzula, ohraničená zářezem – sulcus circularis insulae. Centrální sulkus rozděluje inzulu na orální a kaudální část, nejníže uložená část – limen insulae – přechází do čichového paleokortexu. Od hlubokých struktur kmene – bazálních ganglií a pod inzulou uloženého klaustra – je oddělena jen tenkou vrstvou bílé hmoty. Představuje vývojový přechod mezi paleokortexem a neokortexem. Při stimulaci kortexu inzuly lze ovlivnit peristaltiku žaludku a vyvolat epigastrické, gastrické i distální abdominální senzace. Inzula obsahuje viscerosenzorické a visceromotorické funkce (»viscerální mozek«). V epileptologii jsou známé tzv. gastrické aury.
2.7. Afázie a poruchy symbolických a dorozumívacích funkcí Učení o řeči, činnosti specificky lidské, a jejích poruchách – afáziích – představuje jednu z nejzajímavějších kapitol klinické neurologie. Poruchy symbolických funkcí a komunikativních schopností do té doby »normálního« jedince jsou vázány na párovou činnost obou hemisfér: levé – větší či »řečově« dominantní a pravé – menší a vývojově »starší«, s emocemi, prostorovým a tónovým vnímáním spojené hemisféry. Nejméně 80 % lidí má řečové funkce uloženy v levé hemisféře, a přitom 10 % těchto jedinců preferuje motoricky levou ruku! Není tedy řečová dominance spojena bezvýhradně s praváctvím. U osob s řečově dominantní pravou hemisférou nejméně 25 % preferuje naopak ruku pravou. Proto testování praváctví a leváctví (navlékání niti, krájení chleba, vázání uzlů, házení předmětů či držení náčiní) má význam nikoli absolutní. Spolehlivým testem praváctví je vyšetření mozečkových funkcí – u praváků lze nalézt lehký zánikový levostranný neocerebelární syndrom.
20.9.2005, 9:32
16
Obecná neurologie a syndromologie
parietální asociační oblast 31
motorická oblast ruky
oblasti řeči a hybnosti ruky44 6 4
2
4 6
6 oblast 4 ruky
22 40
5 7
39 19
40
18
39 44 19
22 41
42
18
37 okcipitální asociační oblast
motorická řečová oblast
senzorická řečová oblast temporální asociační oblast
fasciculus arcuatus
Obr. 2.10. Kortikální oblasti spojené se symbolickými řečovými funkcemi
Řečově dominantní hemisféru lze prokázat tzv. Wadovým testem (intraarteriální aplikace amytalnatria), kterým vyřadíme na několik minut z funkce oblasti mozku zásobené a. cerebri media. Asi l7 % populace má řečově dominantní pravou hemisféru. Asi ve 3 % se lokalizovaná řečová dominance v některé z hemisfér nedá prokázat. Dalším objektivním testem řečové hemisferální dominance je zkouška pomocí dichotického slyšení. Přestože sluchová dráha končí v protilehlé i homolaterální temporální kůře, je zkřížená cesta významnější a při ohlušení druhého ucha lze testovat oba temporální laloky odděleně (tóny, slovy). Jakákoli lingvistická porucha rezultující z vývojového defektu nebo ze senzitivně-motorického deficitu (parézy, poruchy fonace či smyslů) nepatří do obrazu afázií. Pochopitelně ani neznalost cizího jazyka není afázií. Z hlediska funkční neurologie je afáziologie naukou o ztrátě naučených symbolických funkcí, ke kterým kromě řeči a písma patří i kalkulie, mimika, gestikulace, posunky, pantomima, múzie aj. Učení o afáziích zahrnuje i stavy, které označujeme jako apraxie, agnózie (aprax-agnózie). Opět jen rámcově lze uvést, že apraxie jsou způsobovány postižením předních (»eferentních«) částí mozku – motorické apraxie (pozor – nejde o parézy!), ideomotorická a konstruktivní apraxie jsou z lézí dominantního parietálního laloku, event. z corpus callosum. Agnózie vznikají lézemi v temporálních, parietálních či okcipitálních oblastech.
02 Kortikální funkce.p65
16
Z klinického hlediska je proto účelné uměle vytvořit celky mající společné hlavní znaky poruch a také jejich lokalizaci v mozku. Soudobá neurologie, vybavená funkční nukleární magnetickou rezonancí (fNMR), pozitronovou emisní tomografií (PET) a dalšími neurozobrazovacími a neurofyziologickými metodami (SPECT – single photon emission computed tomography, EEG, BEAM – brain electric activity mapping, rCBF – regional cerebral blood flow, ERP – event related brain potentials, MEG – magnetoelectroencephalography) potvrzuje zkušenosti kliniků o tzv. řečových centrech (obr. 2.10). Postupně probereme základní formy poruch symbolických funkcí: afázii motorickou (Brocaovu, expresívní), senzorickou (Wernickeovu, percepční), amnestickou i další poruchy, jakými jsou akalkulie, apraxie, agrafie, alexie, agnózie, amúzie, poruchy tělesného schématu a prostorové orientace, neglect syndrom. Některé poruchy jsou až bizarní, svádějící k podezření na akutní psychózu (anozognózie slepoty, či některé formy temporální senzorické afázie s neologismy a žargonofáziemi).
2.7.1. Motorická afázie Motorická afázie se nazývá také Brocaova z léze area 44, anteriorní, »non-fluent«, nejčastěji expresívní, což podle některých je zavádějící pro mož-
20.9.2005, 9:32
Kortikální funkce, syndromy mozkových laloků
nost záměny s malou znalostí (např. cizího) jazyka. Protože víme, že afázie jsou poruchy naučených funkcí, považujeme název za přijatelný, již proto, že vystihuje eferentní část poruchy funkce. Nejde o parézu mluvidel a je třeba ji odlišit od anartrie, vznikající bilaterální supranukleární obrnou bulbárního svalstva (status lacunaris, ALS), u které bývají i poruchy polykání. Motorická afázie může být nazvána apraxií řeči, kdy základní hrubé pohyby mluvidel jsou zachovány a chybějí naučené motorické vzorce řeči. Dysartrie může být nazývána dyspraxií, může vznikat i při lézích mozečku, bazálních ganglií aj. Nutné je odlišení od afonie, vzniklé z poruchy v laryngu (inervační, zánětlivé), a od mutismu, vzniklého obyčejně psychogenně (úlek). Čistý mutismus byl ale popsán i u ohraničených infarktů v horní operkulární oblasti. Akinetický mutismus může být součástí předního cingulátového syndromu frontálních laloků. Tempo řeči je zpomaleno, někdy je porucha prozodie (melodičnosti), spojovaná s lézí nedominantní hemisféry! Pacienti někdy produkují tzv. telegrafickou řeč, vynechávají slovesa a velmi se zlobí na svoji neschopnost. Vnitřní řeč, porozumění písmu či gestikulaci jsou zachovány. Čím větší je rozsah léze směrem k temporálnímu laloku, tím hlubší a pestřejší je porucha. Objevují se parafázie (přeříkávání), neologismy (zkomoleniny). Postižení area 6 nad area 44 vede k motorické agrafii.
2.7.2. Senzorická afázie Wernickeova sluchová či percepční, receptivní afázie je často těžkou poruchou řeči. Její hloubka je dána rozsahem léze. Při postižení větví a. cerebri media bývá i porucha hybnosti na druhostranných končetinách. Nemocný není schopen diferencovat hlásky a nerozumí slovům. Osobnost pacienta je ve srovnání s motorickou afázií mnohem výrazněji postižena. Pacient, který nerozumí mluvenému ani psanému slovu a posunkům, nemůže být brán za svéprávného. Centrum poruchy je uloženo v primární (A I) sluchové oblasti v Heschlových gyri transversi (areae 41, 42) a v asociační oblasti A II (area 22 dominantní hemisféry). Nemocný není schopen opakovat slova nebo je opakuje jen otrocky, aniž by jim porozuměl. Tempo spontánní řeči není porušeno (tzv. fluent aphasia) a může mít zachovanou prozodii. Desorganizace řeči vede k parafáziím – přeřeknutím pro použití nesprávných hlásek či celých slov jiného významu. Produkování agramatismů a tvorba neologismů (neexistujících zkomolenin) vede k žargonofázii až ke slovnímu salátu (word salad), řeč se stává nesrozumitelnou. Čím větší je rozsah postižení temporo-parieto-okcipitálního po-
02 Kortikální funkce.p65
17
17
mezí, tím hlubší je fatická porucha včetně alexie, agrafie. Při ušetření asociačních oblastí parietálních, nezbytných pro integritu řeči, je možné otrocké opakování slyšených slov po spojích ve fasciculus arcuatus. Tzv. čistá slovní hluchota může nastat u bilaterální léze temporálních areí 22. Na tomto příkladu je možné demonstrovat i pestrost v názvosloví – lze ji nazvat i sluchovou agnózií řeči (za předpokladu zachované elementární sluchové percepce).
2.7.3. Amnestická afázie Amnestická afázie (nominální, anomická) se vyznačuje tím, že pacient si nemůže vybavit rychle anebo vůbec pojem, který zná, ale je schopen ho slovy opsat: tužka je »to, s čím se píše«, klíče »to, s čím se odmyká« apod. Někdy stačí napovědět první část slova a nemocný si vzpomene. Podle některých autorů všechny typy afázií se po určité době, když došlo ke zlepšování původních poruch, projevují pod obrazem amnestické (anomické) afázie. Proto tento typ afázie nemá lokalizační klinickou hodnotu. Někteří jej nazývají »optickou afázií«, protože při vyšetřování používáme především zraku – chceme, aby nemocný pojmenoval ukázané předměty. Můžeme ale použít i stereognózie a sluchových podnětů – zatřepání svazkem klíčů či poloprázdnou krabičkou sirek apod., možností je nekonečně mnoho. Zde se opět ukazuje obrovská variabilita řečových poruch podle toho, jak budeme vyšetřovat. Někteří autoři tvrdí, že nejčastěji se amnestická (optická, anomická) afázie dostavuje při lézi báze temporo-okcipitálního pomezí (area 37). Při postižení thalamu dominantní hemisféry spontánní řeč obsahuje parafázie a prvky amnestické afázie. Postižení thalamu může vyvolávat i těžké afázie (motorickou), častěji přechodné poruchy řeči s výrazným kolísáním a sklonem k únavě. Vysvětluje se to současným postižením retikulární formace, ovlivňující stav vědomí a funkceschopnosti kůry, zejména však poruchou již zmiňovaných kortikosubkortiko-thalamo-kortikálních okruhů. Amnestickou afázii mohou připomínat neúplné vědomosti rigorózní a u starších. Tzv. primární progresívní afázie nevzniká náhle, prohlubuje se během let a její příčinou bývá m. Alzheimer.
2.7.4. Globální (totální) afázie U rozsáhlých lézí, většinou při infarktech po uzávěru a. cerebri media, dochází k úplné asymbolii, tj. ke ztrátě veškeré řečové komunikability. Někteří uznávají jen »jednu afázii«, všichni se ale shodují na zmíněné oblasti dominantní hemisféry. V klinickém slovníku se často používá ne zcela výstižného názvu
20.9.2005, 9:32
18
Obecná neurologie a syndromologie
2
1
3
GA
1
2
3
Obr. 2.11. Topografie anatomických změn vyvolávajících poruchy řeči z trojrozměrného pohledu podle Mohra, 1995 Koronární řezy: 1 – přední řez odpovídá motorické afázii, 2 – střední řez afázii senzorické a 3 – zadní řez parieto-temporo-okcipitálním pomezím zahrnuje různé formy poruch symbolických funkcí (agrafie, akalkulie, poruchy porostorové a tělové orientace, alexie, agnózie). Rozsáhlé léze – většinou jako následek uzávěru a. cerebri media l. sin. – vedou ke globální (totální) afázii (asymbolii) – GA
opisování bez porozumění textu. Dysgrafie u parietální léze má blízko ke konstrukční apraxii a souvisí s prostorovou orientací. Mikrografie u parkinsonských syndromů a makrografie u zánikového syndromu cerebelárního jsou záležitostí regulačních hybných okruhů. Klasickým syndromem korového postižení area 39 (gyrus angularis) je Gerstmannův syndrom. Jde o zvláštní kombinaci poruch orientace v prostoru (pletení si pravé a levé strany), poruchy počítání (akalkulie), psaní (agrafie) a poznávání (agnózie) prstů ruky u sebe i u druhých. Příčinou mohou být jak cévní, tak expanzívní procesy. Někdy je porucha jen v pojmenovávání prstů, většinou pacient nedovede pojmenovaný prst ukázat či uchopit prst ukazovaný na jiné ruce. Alexie, zraková agnózie a hemianopsie mohou syndrom nekonstantně provázet. Rozumění řeči i artikulace jsou neporušeny a nejde o příznaky demence. Tento syndrom sloužil vždy za příklad důležitosti »lokalizace funkcí« a významu lokalizační funkce parietálního laloku jako centra křižovatky drah ostatních laloků. Dominantní parietální lalok zabezpečuje kromě kalkulie a grafie i orientaci pravo-levo (u dětí se fixuje později než somatognózie). Somatognózie a tělesné schéma jsou založeny na proprioceptivní a zrakové zkušenosti, uložené v paměťových okruzích asociačních oblastí parietálních laloků. Svědčí pro to i existence a ztráta příznaku fantomové bolesti (fenomén amputovaného údu) u nemocného s krvácením do dominantního parietálního laloku. Pozn.: Vzácně se vyskytují afázie při lézi dominantního thalamu, začínající mutismem a pak amnestickou formou při zachování opakování, při lézi přední části capsula interna a caput nucleus caudati, kdy jde o neplynulou řeč s parafáziemi, potíží při pojmenovávání a opakování. Potvrzují důležitost znalosti existence kortiko-subkortikálních okruhů.
»smíšená afázie«, ten ale odpovídá nejvíce »neúplné globální afázii« (obr. 2.11).
2.7.7. Amúzie 2.7.5. Akalkulie Akalkulie – porucha zacházení s čísly – je vázaná na dominantní parietální lalok. Počítání souvisí nepochybně s prostorovou orientací (odečítání atd.).
2.7.6. Agrafie Motorická agrafie bývá průvodkyní expresívní afázie a její výskyt bez afázie je pochybný. Nejde o parézu ruky, ale o chybění hybných vzorků pro písmo. Při zachování okcipito-frontálního spojení dominantní hemisféry může být zachováno otrocké
02 Kortikální funkce.p65
18
Amúzie je ztráta schopnosti komunikovat pomocí rytmu, tónů, melodie zpívané či hrané na hudební nástroj. Rozděluje se podobně jako afázie na motorickou – expresívní a senzorickou – percepční. Zatímco řeč slouží racionálnímu dorozumívání, je múzie »řečí emocí«. Motorická amúzie se dělí na: l orální –ztráta schopnosti tvořit tóny a melodii hlasivkami a ústy zpěvem, mumláním, pískáním, l instrumentální – neschopnost hrát na hudební nástroj, vyklepat rytmicky melodii, l neschopnost používat notopisu. Podskupiny senzorické amúzie jsou: l neschopnost rozeznávat výšku tónu,
20.9.2005, 9:32
Kortikální funkce, syndromy mozkových laloků
neschopnost rozpoznávat barvu tónů, nástroje a melodie, l ztráta schopnosti číst noty. Na múzii se účastní obě párové hemisféry, v pravé je uloženo rozpoznávání absolutní výšky tónů. Čím složitější je činnost (studium a profesionalita), tím více je zaangažována řečově dominantní hemisféra. Při vyřazení levé temporoparietální oblasti pacient může melodii zanotovat (la-la-la). Při vyřazení řečově nedominantní temporoparietální oblasti je nemocný »melodii« schopen deklamovat jen jako počítač – monotónně, bez melodie (chybí prozodie). l
19
domů apod. (visuospatial agnosia). Příčinou bývají infarkty v oblasti a. cerebri posterior. Alexie je neschopnost číst a porozumět psanému. Jde o zvláštní formu zrakové agnózie. Někdy jde o poruchu poznávání jen některých znaků. Složitost poruchy demonstruje i alexie v populacích používajících obrazové písmo (Japonci, Číňané atd.). Lze předpokládat, že každý druh písma má své paměťové okruhy, jako je tomu při znalosti cizích jazyků. Alexie se dostavuje u trombózy levé arteria cerebri posterior s malacií dominantního okcipitálního laloku, a tedy i bílé hmoty spojující oba okcipitální laloky a sousední lalok parietální. O agnóziích čichových a chuťových nejsou informace.
2.7.8. Agnózie Agnózie jsou poruchy poznávání, tj. uvědomování si smyslovou zkušeností nabytých představ o našem zevním i vnitřním prostředí. Taktilní agnózie, jinak zvaná stereoagnózie (méně správně astereognózie), je porucha poznávání předmětů hmatem. Je třeba ji odlišit od stereohypestézie a stereoanestézie z léze primárních somatosenzorických struktur. Projevuje se na obou stranách těla. Hemiastereognózie na levé polovině u praváků je způsobena lézí zadní části corpus callosum (spojení obou parietálních laloků). Funkčně i lokalizačně lze do parietálních laloků zařadit i grafestézii jako zvláštní formu topestézie a planestézie. Není vzácností nalézt pacienta s pravostrannou homonymní hemianopsií a alexií se zachovanou schopností rozumět psanému na kůži (např. zad). Do parietálních oblastí lze lokalizovat i engramy pro Braillovo písmo u slepců. Sluchová agnózie je velmi vzácná. Díky bilaterální sluchové reprezentaci v Heschlových závitech, spojení s okolními laloky a komisurálnímu propojení vyžaduje, podobně jako korová slovní hluchota, oboustrannou lézi částí area 41, 42 a 22 a příslušné bílé hmoty. Projevuje se nemožností poznat typické zvuky – tekoucí vodu, chrastění klíčů, zvuk zvonku, jedoucího auta apod. Zraková agnózie: její diagnostika vyžaduje vyloučení oboustranné korové elementární zrakové poruchy. Jednou ze zkoušek je zachování mžikacího reflexu a optomotorická reakce, na které se účastní area parastriata. Pacient nepoznává viděné, dovede ale sluchem či hmatem věci identifikovat. Byla popsána řada podskupin, jako je vizuální objektagnózie (které často předchází kortikální slepota a má oboustranné postižení) nebo jen prozoagnózie (se spoluúčastí nedominantní hemisféry), kdy pacient nepoznává tváře, ale dokáže identifikovat osobu podle hlasu. Někdy je zraková agnózie spojena se ztrátou topografické paměti a rozpoznávání krajiny,
02 Kortikální funkce.p65
19
2.7.9. Apraxie Apraxie je názvem pro poruchy projevující se ztrátou získané pohybové dovednosti v nejširším slova smyslu. Motorická apraxie se projevuje neúčelnými souhyby, např. při házení míčku nemocný neotevře ruku, nedokáže složitější pohyby, i když končetina není paretická. Značně to připomíná apraktičnost dítěte či sportovce–začátečníka. Složitější poruchou je tzv. ideomotorická apraxie, při které nemocnému (na povel) chybí plán pohybu – např. chce použít tužku či klíč opačným koncem, nedovede salutovat, učesat se, zamávat na pozdrav; automatická činnost může být zachována a pacient je soběstačný. Za zvláštní formu apraxie se považuje apraxie oblékání (spojená s poruchami pravo-levo), což ukazuje na spoluúčast obou parietálních laloků, podobně jako při vzniku konstruktivní apraxie. Při konstrukční apraxii nemocný nedokáže skládat kostky, obrázky, kreslit geometrické obrazce ap. Ideatorní apraxie je naprostá bezradnost nad zadaným úkolem. Zřejmě jde o poruchu jak poznávání, tak převodu na motorické vzorce. Pacienti jsou nesoběstační. Nejčastěji se dostavuje u atrofií (m. Alzheimer) a u hlubokých lézí bílé hmoty parieto-okcipitální. U této poruchy, která se někdy spojuje s lézemi zadní části corpus callosum, je lépe mluvit o apraxagnózii (apraktagnózii). Spíše než jedno ložisko lze hledat difúznější poruchy spojené s demencí.
2.7.10. Poruchy způsobené lézí řečově nedominantní hemisféry Mezi poruchy způsobené lézí nedominantní hemisféry náleží hemiasomatognózie: pacient s levo-
20.9.2005, 9:32
20
Obecná neurologie a syndromologie
strannou hemiplegií v rámci syndromu popírání (tzv. anosognosia hemicorporis – neglect syndrom) považuje levé končetiny za cizí, patřící někomu jinému. Často je i konjugovaná deviace očí a hlavy s pohledem na ložisko, podobně jako u podstatně vzácnějších syndromů z lézí frontálních. Zanedbávání (neglect) se týká i levostranného mimotělového prostoru (hemianopická ztráta pozornosti). Anozognózie (někdy zvaná nozoagnózie) je poměrně častou záležitostí u rozsáhlých encefalomalacií v nedominantní hemisféře. Je to popírání nebo nepřipouštění defektu – např. hemiplegie (anozognózie hemiplegie). Popírání defektu bylo popsáno i při korové hluchotě nebo slepotě při poruše thalamo-parietálního spojení řečově nedominantní hemisféry.
2.7.11. Syndrom protětí corporis callosi Z předchozího textu o poruchách »kortikálních« funkcí vyplývá, jak důležité jsou asociační a komisurální spoje. Protětí corporis callosi, prováděné někdy u nezvládnutelných epilepsií, vyvolává diskonekční syndrom, syndrom rozpolcení mozku (split brain), kdy každá z hemisfér pracuje nezávisle na druhé, ale jen levá (dominantní) má schopnost komunikace slovy či písmem. Syndrom nejlépe dokumentují tato pozorování: Pacient není schopen pojmenovat předmět zkoumaný levou horní končetinou, je ale scho-
02 Kortikální funkce.p65
20
pen bez kontroly zrakem levou rukou natočit matici na šroub, což demonstruje existenci procedurální paměti v nedominantní hemisféře. Není schopen čtení z levé poloviny zorného pole. Po přečtení úkolu zadaného v pravé polovině zorného pole jej levostrannými končetinami není schopen vykonat. Podobně je tomu i s reakcí na slovní podnět, pro existenci řečové percepce v levém temporálním laloku. Podle neurochirurgických zkušeností – zejména u dětí do věku 10 let – jsou následky většinou subtotální (ušetření splenia) callosotomie překvapivě malé. Týkají se zhoršené orientace v prostoru a dyspraxie. Někdy považují levou ruku za cizí (alien hand). Přední callosotomie s poškozením fornixu vyvolá hrubé poruchy paměti. Epidemiologická poznámka: Protože většina náhle vzniklých poruch fatických funkcí je vázána na akutní cerebrovaskulární příhody, odhaduje se, že každý cca 250. občan Evropy trpí nějakou formou afázie. & MOHR, JP., GAUTIER, JC. Guide to clinical neurology. New York : Churchill Livingstone, 1996. MUMENTHALER, M. Neurologic differential diagnosis. Stuttgart : Thieme, 1992. BARR, ML., KIERNAN, JA. The human nervous system. Philadelphia : Lippincott, 1988. CHUSID, JG. Correlative neuroanatomy and functional neurology. California : Lange, 1982.
20.9.2005, 9:32
21
3. Řízení hybnosti, parézy centrální a periferní
3.1. Řízení hybnosti Řízení pohybu lze srovnat s přenosem informací. Z center vycházejí impulsy ke svalové činnosti, je zajištěná kontrola předané informace a provádí se i korekce vzniklé chyby. K motorickému nervovému systému počítáme všechny nervové struktury, jejichž výhradním nebo převážným úkolem je kontrola držení těla a pohybu. Mají kaskádovité uspořádání a leží v nejrůznějších
oddílech CNS. Motorické funkce jsou úzce spojeny s psychickou činností, proto u lidí rozlišujeme volní a mimovolní motorickou aktivitu, někdy se mluví o opěrné a cílené motorice. Cílená pohybová aktivita je vždy doprovázena akcemi a reakcemi opěrné motoriky. Každý pohyb můžeme proto z hlediska zajišťujících mechanismů rozdělit na tři složky: l kinetická volní – kortex, pyramidová dráha, l kinetická mimovolní – neostriatum, neocerebellum;
VÝKON
STRUKTURA podkorové a korové motivaèní oblasti
popud k jednání
asociaèní kùra
návrh pohybu
bazální ganglia
mozeèek
ÚLOHA PØI POHYBU
plán
cílené pohyby (vrozené a nauèené)
program
thalamus
motorická kùra
mozkový kmen
spinální neurony
motorické jednotky
opìrná motorika
monosynaptické, polysynaptické reflexy
realizace
délka svalu, svalové napìtí
Obr. 3.l. Kaskádovité uspořádání motorického systému a úkoly jednotlivých center
03 Øízení hybnosti.p65
21
20.9.2005, 9:44
22
Obecná neurologie a syndromologie
statická mimovolní – paleostriatum, archicerebellum, subst. reticularis mozkového kmene, spinální mícha. Základem veškeré hybnosti je mimovolní posturální aktivita, a ta je zajišťovaná posturálními reflexy. Výsledné aktivní základní svalové napětí, bez změny délky svalu, nazýváme svalovým tonem. Jeho úroveň se za fyziologických podmínek neustále mění (hluboký spánek, vzrušení, chladový třes). Patologicky zvýšený svalový tonus je jedním z typických projevů spasticity. Funkční uspořádání nervové soustavy je podle fylogenetického řádu – nejjednušší reflexy mají centra v míše, jim jsou nadřazeny vyšší oddíly CNS, nejvyšší je motorická oblast mozkové kůry. K motorickým centrům mohou být počítány podkorové (např. centra hladu nebo žízně v hypothalamu) a korové (asociační kůra se vstupem do mozečku a bazálních ganglií) motivační oblasti (obr. 3.1). l
Úkolem této oblasti je tvoření programu pro cílené pohyby, řízení jemných pohybů a má podíl také na plánování pohybů. Motorický thalamus: nejdůležitějším motorickým jádrem je nucleus ventralis lateralis (VL). Spojuje mozeček a bazální ganglia s motorickou kůrou. Úkolem je propojení vnímání a pohybů. Mozeček: l vermis (resp. flokulo-nodulární systém) – řídí opěrnou motoriku, l partes intermediae– koordinace opěrných a cílených pohybů, l hemisféry (resp. neocerebellum) – řízení rychlých naučených cílených pohybů. Důležitá je spoluúčast při kontrole očních pohybů. Bazální ganglia sestávají ze striata, pallida, substantia nigra, přidává se také nucleus subthalamicum. Úkolem je vypracovávání pohybových programů a řízení amplitudy, směru, rychlosti a síly pohybu. Funkce a postižení extrapyramidového systému a mozečku bude podrobněji rozvedeno v další kapitole.
3.2. Kaskádovité uspořádání motorického systému – úlohy motorických center
3.2.1. Motorická funkce míchy, proprioceptivní reflexy
Motorická jednotka je tvořena motoneuronem v míše nebo kmeni a svalovými vlákny inervovanými jeho axonem. Tvoří nejperifernější část motorického systému. Velikost motorické jednotky je od několika svalových vláken v zevních nitroočních svalech až k 500–1000 vláken v zádových svalech. Přední roh míšní je součástí šedé hmoty míšní. Obsahuje motoneurony a interneurony četných monosynaptických a polysynaptických motorických reflexních oblouků. Míšní reflexy tvoří zásobu elementárních postojových a pohybových programů, které automaticky proběhnou na zevní dráždění nebo na popud z vyšších etáží CNS. Motorická centra v kmeni kaudo-kraniálně jsou: l oblongátová část retikulární formace, l motorická část vestibulárních jader, l část retikulární formace (RF) v pontu, l nucleus ruber. Úkolem této oblasti je kontrola opěrné motoriky, její koordinace s cílenými pohyby a regulace svalového tonu. K motorické kůře náleží: l gyrus praecentralis (area 4), l jeho okolí, tj. area 6 se suplementárními motorickými oblastmi (SMO) a premotorická kůra (PMK). Odtud vychází pyramidová dráha – tractus corticospinalis.
Každý reflexní oblouk sestává z pěti částí: 1. receptor – somatosenzorické vstupy: kožní aferentace, smyslové orgány, útrobní aferentace, svalová vřeténka, šlachová tělíska; podílejí se na různých typech reflexů; 2. dostředivá dráha – tvoří ji aferentní nervová vlákna receptorů; 3. centrum – počet neuronů je s výjimkou monosynaptických napínacích reflexů vždy větší než 1. Excitační a inhibiční dráhy k těmto neuronům jsou podstatou plasticity reflexů; 4. odstředivá dráha – u motorických reflexů jsou to axony motoneuronů, u vegetativních reflexů postganglionální vlákna autonomního nervového systému; 5. efektor – u motorických reflexů kosterní sval, u vegetativních sval hladký, srdeční sval nebo žlázy. Nejjednodušším příkladem úplného motorického reflexního oblouku je monosynaptický proprioceptivní reflex (obr. 3.2). 1. a 2. část reflexního oblouku představují spirální zakončení na svalových vřeténcích a Ia-vlákna. Aktivace reflexního oblouku se uskutečňuje protažením svalu – proto napínací reflex. Centrem jsou α-motoneurony homonymního svalu (toho, ze kterého přicházejí Ia-vlákna). Reflexní oblouk má jen jednu centrální synapsi (aferentní Ia-vlákno na mo-
03 Øízení hybnosti.p65
22
20.9.2005, 9:44
Řízení hybnosti, parézy centrální a periferní
a bylo objeveno reflexní rozdělení svalového tonu – posturální reflexy a vzpřimovací reflexy. Jsou vyvolávány hlavně ze šíjového svalstva (šíjové reflexy) a statokinetického čidla (labyrintové reflexy). Tyto poznatky výrazně přispěly k pochopení vývoje a organizace hybnosti, vzájemného vztahu postojové a opěrné motoriky s motorikou cílenou.
Ia-vlákna
svalové vřeténko
3.2.3. Motorické oblasti mozkové kůry
αm
ot
on
e u ax ro on nu
sestupná aktivace
axon γ-motoneuronu
sval
Obr. 3.2. Monosynaptický reflex – γ -klička toneuron) – proto označení monosynaptický napínací reflex. Odstředivou drahou jsou axony α-motoneuronů vstupující do homonymního svalu. Efektorem jsou svalová vlákna svalu, kde došlo k podráždění vřeténka. Reflex bývá označován také jako proprioceptivní nebo myotatický. Podráždění γ-motoneuronu z vyšších motorických center vede k intrafusální kontrakci s protažením centrální oblasti svalového vřeténka, a tím k aktivaci monosynaptického reflexního oblouku – γ-klička.Většinou jsou α- i γ-motoneurony podrážděny současně. Reflex má velmi krátkou reakční dobu – od začátku podnětu až k akci efektoru 20–30 ms. Šlachová tělíska mají jen aferentní dráhu, působí tlumivě na vlastní sval a antagonistu dráždí. Na míšní úrovni jsou řízeny některé další polysynaptické reflexy – jejich prototypem je např. flexorový reflex nebo zkřížený extenzorový reflex.
3.2.2. Motorické funkce mozkového kmene Motorické funkce mozkového kmene spočívají hlavně v řízení posturální motoriky. Vstupy jsou hlavně somatosenzorické z oblasti krku, z vestibulárního ústrojí a z nadřazených vyšších motorických center. Sestupnými drahami jsou: l tractus reticulospinalis lat. (z medulární části), l tractus reticulospinalis med. (z pontinní části), l tractus vestibulospinalis, l tractus rubrospinalis. Modulační vliv mají také sestupný noradrenergní systém z locus coeruleus a serotoninergní systém z nucleus raphe. Převážně na zvířecích preparátech byla podrobně studovaná činnost center mozkového kmene
03 Øízení hybnosti.p65
23
23
V mozkové kůře existuje somatotopická a mnohonásobná reprezentace. Tělo je v motorické kůře zobrazeno v podobě motorického homunkula, kde je nadproporčně zastoupena hlavně ruka a obličej (viz obr. 2.5). Mimo area 4 (gyrus praecentralis) je somatotopicky organizovaná kůra i v area 6 (suplementární motorická oblast), ale i premotorická kůra. Při volních pohybech předchází aktivita v SMO aktivitu v area 4. Vstupy do mozkové kůry přicházejí hlavně z bazálních ganglií (zčásti přímo, zčásti přes thalamus) a částečně ze senzorických receptorů (přes pontinní jádra). Hlavním výstupem je tractus corticospinalis (pyramidová dráha) s kolaterálami prakticky do všech supraspinálních motorických center. Zakončení je zčásti přímo na motoneuronech, zčásti na interneuronech motorických reflexních oblouků. Nepřímé výstupy vedou přes centra mozkového kmene jako mimopyramidový systém.
3.3. Poruchy hybnosti Poruchy hybnosti se mohou projevit v několika podobách: I. kvantitativní porucha motorické inervace: paréza – částečná ztráta hybnosti, plegie – úplná ztráta pohybu. Tyto poruchy se mohou projevit v podobě: l centrální (spastické), periferní (chabé) nebo smíšené; l funkční – konverzní neboli disociativní (dříve hysterické); l prvotně svalového postižení; l reflexní sympatické dystrofie či komplexního regionálního bolestivého syndromu; l látkově metabolické a záchvatovité obrny; II. kvalitativní porucha hybnosti: l v podobě poruchy stíhání cíle – ataxie, asynergie apod.; l chorobné abnormální pohyby; l spazmy, klony, hyperkineze, dyskineze, rigidita apod.
20.9.2005, 9:44
24
Obecná neurologie a syndromologie
3.3.1. Centrální (spastická) paréza Centrální (spastická) paréza je klinický termín používaný při poruše pyramidových a mimopyramidových drah. Nad křížením pyramidové dráhy se projeví na opačné straně těla, pod ním je postižení stejnostranné. Přitom selektivní experimentální protětí pouze pyramidové dráhy vyvolá malé omezení celkové hybnosti v dané oblasti, ale výrazné zhoršení jemné motoriky ruky. Experimentální postižení premotorické kůry vede k poruchám posturálních reakcí a k poruše časové souslednosti pohybů. Postižení suplementární motorické oblasti vede ke zřetelné pohybové chudobě v dané oblasti. Spastickou parézu charakterizuje: l porucha hybnosti – jsou postiženy všechny svaly dané oblasti s akrálním maximem; l postižení svalového tonu – bezprostředně po příhodě je hypotonie či atonie. Po několika dnech až týdnech svalový tonus narůstá, objevuje se hypertonie, která je charakteristickým příznakem spastického syndromu. Uvádí se fenomén »sklapovacího nože« – pasívně napínaný sval klade od určité polohy odpor, když překonáme maximální odpor, sval povolí, takže další pasívní pohyb je již snadný; l význačná hyperreflexie proprioceptivních reflexů – jsou zvýšené, je rozšířená zóna vyvolání reflexu a jsou polykinetické; l klony – při prudkém protažení svalu dochází k rytmickým záškubům. Spontánní přerušení aktivity nazýváme pseudoklonem. Nejčastěji je vyvoláván klonus nohy a pately; l patologické příznaky spastické – nejčastěji se uvádí Babinského příznak, tj. extenzorová odpověď palce na plantární podráždění (normální reakcí na podráždění je plantární flexe). Obdobou na horní končetině je Justerův příznak; l paretické, zánikové příznaky – pacient nesvede špetku, je pokles ve výdržích (Mingazziniho příznak – podrobněji v klinickém vyšetření); l na postižené straně nelze vybavit kožní břišní reflexy; l primárně nejsou svalové atrofie; l vazomotorické změny se objevují až v pozdějších stadiích; l v pozdějších stadiích hemiparéz je typické Wernickeho-Mannovo držení: horní končetina v semiflexi a pronaci, dolní v extenzi a varózním postavení v hleznu. Všechny popisované příznaky nemusí být vždy vyznačeny. Při rychlém vzniku léze bývá zpočátku hypotonie a hyporeflexie či areflexie, mluvíme o pseudochabém stadiu centrální léze.
03 Øízení hybnosti.p65
24
Podle lokalizace léze vznikají charakteristické obrazy postižení – hemiparézy, alternující hemiplegie, paraparézy, s možným přidruženým postižením přilehlých struktur, jako poruchy čití, sfinkterů apod. Spasticita a hyperreflexie je vysvětlována ztrátou tlumivého vlivu dlouhých drah na segmentové napínací reflexy. Obecně se přijímá dvojí charakter spasticity: spasticita fázická neboli dynamická a spasticita tonická neboli statická. Je řada přechodů mezi nimi a některé svaly jsou spasticitou postiženy predilekčně (flexory na horních končetinách a extenzory na dolních končetinách). Medikamentózně lze ovlivňovat spasticitu z různých etáží nervového systému.
3.3.2. Periferní (chabé) obrny Tyto obrny vznikají při postižení dolního neboli periferního motoneuronu. Mohou být vyvolány postižením jader, kořenů či kmenů periferních nervů, gangliových buněk předních rohů míšních, plexů i nervových kmenů. Diagnosticky je velmi důležité určit, ve které lokalitě došlo k lézi. Tyto typy periferních paréz se od sebe poněkud liší. Obecné charakteristiky periferní léze: l parézou jsou zřídka postiženy všechny svaly končetiny – zde platí pravidlo o periferní distribuci nervů, l svalstvo postižené oblasti je hypotonické až atonické, proto chabá paréza, l proprioceptivní reflexy jsou snížené nebo vyhaslé, l nejsou přítomné patologické spastické příznaky a klony, l jsou přítomné paretické zánikové příznaky, odpovídající distribuci léze, l denervované svaly velmi záhy atrofují, l časně se objevují vazomotorické a trofické poruchy, l idiomuskulární dráždivost je zpočátku zvýšená, s pokračující atrofií mizí, l fascikulace – záškuby svalových snopců viditelné prostým okem, tzv. hra svalů – jsou časté u nukleárních a kořenových lézí. Pokud jsou přítomné, jsou známkou funkčního nervo-svalového přenosu. Mohou vznikat také z metabolických a ischemických příčin, ale i při prostém přepětí svalů (benigní fascikulace), l fibrilace jsou známkou denervace svalů. Jsou to spontánní výboje motorické jednotky, patrné při EMG vyšetření. Mohou přetrvávat i po dobře ukončené regeneraci.
20.9.2005, 9:44
Řízení hybnosti, parézy centrální a periferní
Topická diagnostika periferních lézí Porucha předních rohů míšních (nukleární léze): typická periferní obrna se svalovými atrofiemi nerespektujícími inervační okrsky periferních nervů, lokalizace odpovídá myotomům. Vždy jsou přítomné fascikulace a výrazné trofické změny. Izolované postižení motoneuronů předních rohů míšních je vždy bez poruchy čití – poliomyelitis anterior acuta, amyotrofická laterální skleróza. Syringomyelické a myelopatické syndromy mají charakteristické poruchy čití. Kořenové obrny: většina svalů dostává vlákna ze 2–3 kořenů (resp. myotomů). Monoradikulární postižení má minimální výpady funkce. Nejčastěji se takové minimální postižení projeví snížením až vyhasnutím proprioceptivního reflexu. Vzhledem k tomu, že většinou bývají postiženy také zadní kořeny, mohou se objevit vystřelující bolesti a hypoaž anestézie v příslušném dermatomu. Porucha plexu a periferního smíšeného nervu: řídí se periferní distribucí postižených struktur. Nalézáme odpovídající poruchy hybnosti, čití, reflexů a vegetativní inervace. Vyšetření rychlosti vedení nervem dovoluje určit přesnou topickou diagnózu.
03 Øízení hybnosti.p65
25
25
3.3.3. Smíšená léze Smíšená léze je centrální obrna spolu s periferní lézí. Většinou jsou postiženy všechny svaly končetiny (končetin). Svaly jeví jak hypotonii, tak hypertonii. Zpočátku je svalová hyperreflexie, v pokročilých stadiích hyporeflexie. Jsou přítomné spastické příznaky. Svaly jsou atrofické, s fibrilacemi. Nejčastější příčinou tohoto syndromu je amyotrofická laterální skleróza, do klinického obrazu nepatří poruchy čití.
3.3.4. Primárně svalové poruchy a poruchy nervo-svalového přenosu Viz kap. 33.
& GUYTON, AC. Basic neuroscience. Philadelphia : W. B. Saunders, 1991. TROJAN, S., DRUGA, R., PFEIFFER, J., VOTAVA, J. Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. Praha : Grada Publishing, 2001.
20.9.2005, 9:44
03 Øízení hybnosti.p65
26
20.9.2005, 9:44
27
4. Syndromy z postižení extrapyramidového systému a mozečku
4.1. Extrapyramidový systém Pojmy »extrapyramidový syndrom« či »extrapyramidový systém« vycházejí z tradiční dichotomické představy o řízení hybnosti, podle které pyramidový systém (korové neurony v gyrus praecentralis a kortikospinální dráha) odpovídá za volní hybnost a extrapyramidový systém (bazální ganglia, jejich spoje, kmenová jádra, navazující ascendentní a descendentní dráhy) zajišťuje základní posturální a hybné mechanismy a pohybové automatismy. Ve skutečnosti je pro volní i mimovolní a automatické pohybové aktivity zapotřebí dokonalé souhry pyramidového a extrapyramidového systému spolu s mozečkem. To potvrzují i nálezy u poruch hybnosti, kde se mnohdy současně nacházejí známky »pyramidového« i »extrapyramidového« postižení (například dystonické projevy nacházené u spasticity a naopak). V této kapitole budou probrány jednotlivé extrapyramidové příznaky a syndromy, tzv. extrapyramidová onemocnění budou popsána v kap. 23.
psích se uplatňuje řada excitačních a inhibičních neuromediátorů a neuromodulátorů (viz kap. 38). Tento systém BG je uspořádán do několika paralelních okruhů, propojujících somatotopicky a funkčně odpovídající okrsky mozkové kůry, striáta, palida a souvisejících jader, thalamu a zpětně mozkové kůry. V těchto okruzích je vstupní jednotkou BG striátum, které přijímá budivé glutamátergní aference z mozkové kůry. Výstupními jádry BG jsou vnitřní palidum a pars reticularis substantiae nigrae, které vysílají tlumivé (GABAergní) spoje do thalamu, pedunkulopontinního jádra a prodloužené a spinální míchy.
4.1.1. Přehled anatomie a fyziologie Mezi bazální ganglia (BG) patří nucleus caudatus a nucleus lentiformis, jež se skládá z putamen a globus pallidus, dále rozděleného na zevní a vnitřní část. Nucleus caudatus a putamen spolu tvoří corpus striatum (»striátum«). Dále se k systému BG řadí nucleus accumbens, nucleus basalis Meynerti, nucleus subthalamicus a mezencefalická substantia nigra (pars compacta et pars reticularis). S BG úzce anatomicky a funkčně souvisejí thalamus a jádra amygdalárního komplexu (obr. 4.1 a 4.2). Z kmenových struktur se na řízení hybnosti mimo substantia nigra podílí též nucleus ruber a pedunkulopontinní jádro. Koordinační pohybové působení systému BG je umožněno zapojením do sítě spojů, na jejichž syna-
04 Syndromy z posti•ení.p65
27
LV NC Put
STN
A
NCt
Th
Obr. 4.1. Bazální ganglia. Schematický nákres prostorových vztahů bazálních ganglií v hloubi mozkových hemisfér. (Převzato z knihy: RŮŽIČKA, E., ROTH, J., KAŇOVSKÝ, P., et al. Parkinsonova nemoc a parkinsonské syndromy. Praha : Galén, 2000.) A – amygdala, NC – hlava nucleus caudati, NCt – ocas nucleus caudati, LV – postranní komora, Put – putamen, STN – subthalamické jádro, Th – thalamus
13.10.2005, 10:08
28
Obecná neurologie a syndromologie
Obr. 4.2. Anatomické vztahy a zapojení bazálních ganglií. (Převzato z knihy: RŮŽIČKA, E., ROTH, J., KAŇOVSKÝ, P., et al. Parkinsonova nemoc a parkinsonské syndromy. Praha : Galén, 2000.) CI – capsula interna, Ctx – kortex, GPe – vnější část globus pallidus, GPi – vnitřní část globus pallidus, Pyr – tr. corticospinalis, SNc – substantia nigra, pars compacta, SNr – substantia nigra, pars reticularis, Str – striatum, Th – thalamus
Model motorického okruhu (obr. 4.3) vychází z uvedeného obecného schématu. Excitační glutamátergní kortikostriatální spoje se sbíhají především ze suplementární motorické arey a dále z premotorické a motorické kůry frontálního laloku a somatosenzorické kůry parietálního laloku do somatotopicky uspořádaných okrsků putamen. Putamen ovlivňuje činnost výstupních jader BG prostřednictvím dvou paralelních drah. Funkční souhra těchto drah je předpokladem normální činnosti systému. Tlumivě působí na výstupní jádra přímá dráha, vycházející převážně ze středních ostnitých neuronů putamen. Tyto buňky používají jako mediátorů GABA, substance P a dynorfinu a na svém povrchu nesou glutamátové NMDA receptory a dopaminové receptory typu D1. Excitačně na výstupní jádra působí glutamátergní spoje z nucleus subthalamicus, jež jsou součástí nepřímé dráhy striatopalidální. V rámci této nepřímé dráhy je nucleus subthalamicus tlumen GABAergní drahou z vnějšího palida, jež je samo tlumeno projekcí vycházející ze středních ostnitých neuronů putamen. Tyto striatální neurony používají mediátorů GABA a enkefalinu a vykazují povrchové receptory typu NMDA a D2. Dopaminergní dráha nigrostriatální hraje klíčovou úlohu při
A) Normální stav
C) Dyskineze vyvolané léčbou
SNr
Pyr
B) Parkinsonova nemoc
GPi/SNr
Glu
Glu
GABA
+
STN
NMDA
PPN mícha
–
GPe GABA
GABA
NMDA
Putamen D2
VL/VA
SNc GPi/SNr
NMDA
Glu
GABA, Sub P, Dyn
DA
DA
GABA NMDA
D1
Glu
Glu
+
STN
PPN mícha
Enk
GABA
GABA
–
GPe GABA
SNc
NMDA
NMDA
Putamen D2
Glu
DA
DA
GABA Glu
STN
NMDA
VL/VA
Frontální kortex
DA
GPe
D1
GABA, Sub P, Dyn
+
DA
Enk
–
DA
GABA
NMDA
Putamen D2
Glu
NMDA
GABA
Frontální kortex
Glu
Glu
Frontální kortex
D1
Glu
SNc
Glu
STN
DA
GPi
GABA, Sub P, Dyn
GPe
DA
Th
CI
Enk
striatum
GABA
Ctx
VL/VA
SNc GPi/SNr
GABA
PPN mícha
Obr. 4.3. Funkční stavy motorického okruhu. A – normální funkční stav motorického okruhu, B – stav navozený degenerací substantia nigra a deficitem dopaminu ve striatu, C – dyskineze vyvolané dopaminergní léčbou. Excitační spoje jsou vyznačeny červeně, inhibiční jsou šedé. Detaily viz v textu. (Převzato z knihy: RŮŽIČKA, E., ROTH, J., KAŇOVSKÝ, P., et al. Parkinsonova nemoc a parkinsonské syndromy. Praha : Galén, 2000.) D1, D2 – subtypy dopaminových receptorů, DA – dopamin, Dyn – dynorfin, Enk – enkefalin, GABA – kyselina gamaaminomáselná, Glu – kyselina glutamová, GPe – vnější část globus pallidus, GPi – vnitřní část globus pallidus, NMDA – NMDA receptor, PPN – pedunkulopontinní jádro, SNc – substantia nigra, pars compacta, SNr – substantia nigra, pars reticularis, Sub P – substance P, VL/VA – komplex ventrálních anteriorních a ventrálních laterálních jader thalamu
04 Syndromy z posti•ení.p65
28
13.10.2005, 10:09
Syndromy z postižení extrapyramidového systému a mozečku
modulaci funkce putamen a celého systému BG tím, že dopamin působí excitačně na buňky opatřené receptory D1 (počátek přímé dráhy) a inhibičně na D2 (nepřímá dráha). Vnitřní palidum a pars reticularis substantiae nigrae pak vydávají tlumivé GABAergní spoje do nucleus ventralis anterior et ventralis lateralis thalamu. Zde inhibují glutamátergní projekci thalamokortikální, směřující v případě motorického okruhu především do premotorické oblasti kůry. Z funkčního hlediska BG a jejich spoje aktivně propojují korové oblasti s ascendentními a descendentními systémy, vhodně modulují posturální nastavení pro zahájení specifického pohybu a koordinují jemnou cílenou volní hybnost. Klíčovou strukturou pro plánování a iniciaci volního pohybu je suplementární motorická area, zatímco premotorická kůra frontálního laloku kontroluje stoj a držení těla. BG přijímají informace o stavu motorických efektorů a korové podněty a pomocí zpětnovazebních spojů nastavují výkonné korové a spinální oblasti na optimální úroveň aktivace. Ve sféře hybnosti je zřejmě hlavním úkolem systému BG výběr vhodných a inhibice nevhodných pohybových vzorců a synergismů.
4.1.2. Extrapyramidové příznaky a syndromy Pečlivé pozorování a přesný popis příznaků konkrétní hybné poruchy jsou nutnými předpoklady pro její správné syndromologické zařazení. Z popisného hlediska lze extrapyramidové projevy dělit na dvě základní skupiny (tab. 4.1): hypokinetické příznaky, které omezují volní hybnost (pacient se pohybuje příliš málo), a hyperkinetické (dyskinetické) příznaky, které se vyznačují abnormálními mimovolními pohyby (pohybu je příliš mnoho). Tab. 4.1. Extrapyramidové příznaky – rozdělení Hypokinetické příznaky l hypokineze, akineze, bradykineze l rigidita Hyperkinetické (dyskinetické) příznaky l l l l l l
tremor (třes) chorea balismus (hemibalismus) dystonie myoklonus tik
V rámci extrapyramidových poruch se někdy zmiňují další mimovolní pohybové projevy: l akatizie označuje pohybový neklid spojený s nutkáním k pohybu, zpravidla vzniklý vlivem farmak;
04 Syndromy z posti•ení.p65
29
29
l atetóza je historický výraz pro abnormální pohyby hadovi-
tě kroutivého rázu, nejčastěji vznikající při poškození bazálních ganglií v rámci perinatální encefalopatie – tyto projevy se dnes obvykle řadí mezi choreatické a dystonické dyskineze; l stereotypie označuje složité strukturované pohyby delšího trvání, které mohou napodobovat účelnou činnost a mívají zpravidla pro danou osobu a situaci nějaký symbolický význam; často doprovázejí psychické poruchy, např. schizofrenii. V psychiatrické praxi jsou některé výše uvedené pojmy obvykle chápány v zúženém smyslu: výrazem extrapyramidový syndrom se označuje polékový (postneuroleptický) hypokineticko-rigidní syndrom a pod pojmem dyskineze se chápe chorea, zpravidla polékového původu.
4.1.2.1. Hypokinetický extrapyramidový syndrom Mezi hypokinetické příznaky se řadí hypokineze, která v tomto užším slova smyslu znamená snížení rozsahu (amplitudy) pohybů, akineze označuje poruchu iniciace (startu) volních pohybů a bradykineze zpomalený průběh pohybů. Tyto příznaky se zpravidla vyskytují společně, ale mohou být vyjádřeny nestejnou měrou. Ojediněle vznikají zcela samostatně. Rigidita, zvýšení svalového napětí, většinou provází hypokinetické příznaky, ale může se vyskytnout i nezávisle. Svalový hypertonus u rigidity je plastického rázu, klade odpor aktivnímu i pasívnímu pohybu v celém jeho rozsahu, přirovnává se proto k odporu ohýbané trubice z měkkého kovu (tzv. fenomén olověné trubky). Při pasívní extenzi končetiny nemocného (např. v zápěstí nebo v hlezenném kloubu) je hmatný přerušovaný odpor tvořený reflexními stahy protahovaných flexorů (tzv. fenomén ozubeného kola). Rovněž při pasívním zkracování svalu jsou hmatné náskoky šlach fixujících segment končetiny v nově zaujatých polohách (zvýšené elementární reflexy posturální, např. na flexorech předloktí při ohýbání v lokti). U spasticity se na rozdíl od rigidity projevuje zvýšené svalové napětí pouze v počáteční poloze, a je-li odpor násilím překonán, sval se uvolní. Parkinsonský syndrom (též hypokineticko-hypertonický nebo hypokineticko-rigidní syndrom) je porucha hybnosti charakterizovaná hypokinezí (akinezí, bradykinezí), rigiditou, a navíc ve většině případů třesem a posturálními abnormalitami (poruchami stoje a chůze). Obecným podkladem syndromu je postižení nigrostriatálního dopaminergního přenosu nebo defekt navazujících vnitřních spojů systému BG. Nejčastějším onemocněním s projevy parkinsonského syndromu je Parkinsonova nemoc, která tvoří 80 % všech případů, zbylých 20 % je způsobeno jinými neurodegenerativními, cévními, metabo-
13.10.2005, 10:09
30
Obecná neurologie a syndromologie
lickými aj. chorobami či intoxikacemi a polékovými projevy (viz kap. 23).
Patofyziologie hypokineticko-hypertonického syndromu U neléčené Parkinsonovy nemoci (PN) schází v putamen modulační vliv dopaminu. Nedostatkem dopaminu dochází k relativnímu útlumu aktivity v přímé dráze a k vzestupu aktivity v nepřímé dráze striopalidální (viz obr. 4.3). Výsledkem je hyperaktivita vnitřního palida, vedoucí k útlumu thalamokortikální projekce, a tím i kortikální motorické aktivity, projevujícímu se hypokinezí. Dopaminergní stimulace (levodopou nebo agonisty dopaminu) pak ovlivní striatální receptory, a tím i aktivitu v striatopalidálních drahách tak, že se upraví činnost systému BG a obnoví volní hybnost. Jakkoli je tato jednoduchá představa výhodná pro vysvětlení semiologie a farmakologických souvislostí PN, ukazuje se, že skutečnost je složitější. Hypokinetické projevy mohou být chápány jako porucha automatického výkonu vrozených nebo naučených motorických programů. Úkolem BG je automaticky spouštět sekvence motorických programů (rutin), z nichž se skládá normální pohybová aktivita. Plán automatického pohybu je tvořen sledem rutin, jež jsou v průběhu cíleného pohybu postupně spouštěny v souladu s prostorovými a časovými okolnostmi, které se plynule vyhodnocují na základě průběžně přicházejících aferentních informací. Ačkoli motorické programy zřejmě nejsou uloženy přímo v BG, jejich spouštění a automatický výkon dle cíleného plánu závisejí na neporušené funkci BG. Z tohoto pohledu lze akinezi chápat jako poruchu spouštění motorických programů a bradykinezi jako poruchu automatické návaznosti jejich sledu. Pohyb pak je možno realizovat jen za použití náhradních mechanismů, tj. volním spouštěním za
A
B
pomoci různých »triků« a volním řízením jednotlivých původně automatických prvků pohybu – pochopitelně za cenu podstatného zpomalení a zhoršené koordinace. Podkladem rigidity je nerovnováha mezi motorickým systémem α a γ. Jak bylo uvedeno výše, u PN dochází k hyperfunkci vnitřního palida, které mimo jiné působí na pedunkulopontinní jádro a retikulospinální systém. Výsledkem je facilitace míšních interneuronů zprostředkujících dlouholatentní tonické napínací reflexy. Obecným mechanismem rigidity je tedy zvýšená zpětnovazební reflexní aktivita na suprasegmentální míšní úrovni.
4.1.2.2. Hyperkinetické (dyskinetické) syndromy n Tremor Tremor (třes) je rytmický oscilační pohyb části těla působený střídavými stahy svalových agonistů a antagonistů. Tremor je vůbec nejčastější extrapyramidový příznak, který se za určitých okolností může vyskytnout u každého zdravého jedince jako tzv. fyziologický tremor. Třes může dále být příznakem různých neurologických onemocnění a chorobných stavů metabolického, toxického nebo jiného původu.
Syndromologická diagnóza třesu Pro určení povahy a příčiny třesu je rozhodující určení, zda je nejvíce vyjádřen v klidu (klidový tremor), ve statické poloze (statický, posturální tremor) nebo při pohybu (kinetický tremor při každém pohybu, intenční tremor při cíleném pohybu) (obr. 4.4). Statický a kinetický třes se společně zahrnují pod pojem »akční třes«. Dalšími důležitými rysy jsou frekvence a amplituda třesu, jeho tělesná lokaliza-
C
Obr. 4.4. Třes klidový (A), posturální (B) a kinetický (C). (Převzato z knihy: RŮŽIČKA, E., ROTH, J., KAŇOVSKÝ, P., et al. Parkinsonova nemoc a parkinsonské syndromy. Praha : Galén, 2000.)
04 Syndromy z posti•ení.p65
30
13.10.2005, 10:09
Syndromy z postižení extrapyramidového systému a mozečku
ce, symetrie či asymetrie, faktory provokující či potlačující tremor, případně reakce třesu na farmakologické vlivy (levodopa, alkohol, β-sympatolytika ap.). Při hodnocení třesu je nutno mimo pozorování v klidu, ve statických polohách a při spontánních pohybech provést jednoduché zkoušky, např. cílené pohyby prst–nos, přelévání vody ze sklenice do sklenice, napití se z plné sklenice, písmo, kreslení atd. Pro detailní analýzu zúčastněných svalů, jejich střídavého zapojování, a pro stanovení frekvence třesu je vhodné EMG vyšetření. V diferenciální diagnóze je nutno tremor odlišit především od rytmického myoklonu tvořeného krátkými monofázickými svalovými záškuby, omezenými obvykle na určitý segment. Zde pomůže EMG vyšetření, které prokáže současné stahy, a nikoli střídání příslušných skupin svalů. Dále je nutno odlišit asterixis (též tzv. flapping tremor), kde se jedná o »negativní myoklonus« působený náhlými výpadky svalového tonu, dobře patrnými v obrazu EMG.
Klinické formy třesu Klidový tremor (třes převažující v klidové poloze, například třes rukou ležících v klíně) se nalézá u Parkinsonovy nemoci (typicky akrální třes kolem 5 Hz), v menší míře u jiných příčin parkinsonského syndromu, vzácněji se klidová složka může objevit u esenciálního tremoru, u mozečkového tremoru a u třesu provázejícího cervikální dystonii. Posturální (statický) tremor se objevuje při udržování těla nebo jeho části ve statické poloze proti působení gravitace. Ve zvláštním případě polohového tremoru vzniká třes pouze v určité poloze těla či jeho postižené části. Nejčastější formou posturálního třesu je fyziologický tremor – jemný rychlý třes (nad 10 Hz) vznikající u zdravých osob při prochlazení, hladu, emoci, úzkosti, svalovém přetížení, vyčerpání. Míra vyjádření fyziologického třesu závisí na konstitučních předpokladech jedince. K akcentaci fyziologického třesu dochází při různých metabolických onemocněních, intoxikacích atd. Nejčastější chorobnou příčinou třesu je esenciální tremor, kde zpravidla dominuje posturální složka, může však být přítomen i kinetický a klidový třes. Podobný třes může provázet fokální dystonie a periferní neuropatie. Posturální třes může dále být projevem Wilsonovy nemoci a ložiskových lézí mozku v oblasti horního mozečkového stonku (Holmesův neboli rubrální tremor). Kinetický tremor se objevuje při jakémkoli volním pohybu. Jeho zvláštní formou je intenční tremor, který se objevuje pouze při cílených pohybech (například při pokusu dotknout se ukazovákem vlastního nosu nebo prstu examinátora). Tremor vázaný na specifickou činnost se objevuje pouze při určité
04 Syndromy z posti•ení.p65
31
31
aktivitě příslušné části těla. Izometrický tremor vzniká v průběhu izometrické kontrakce svalu, např. při držení břemene nebo tlaku proti pevné překážce. Kinetický nebo intenční třes typicky vzniká při lézích mozečku a jeho drah (včetně kinetické složky Holmesova tremoru). Kinetickou složku mívá často esenciální tremor, za jehož varianty se považují i formy třesu vázaného na specifickou činnost (např. primární psací tremor, tremor hlasivek, primární ortostatický tremor). Jako kinetický se zpravidla projevuje psychogenní (hysterický) tremor.
Patofyziologie třesu Vznik třesu se obecně vysvětluje činností oscilátoru (zdroje rytmické aktivity) na kterékoli úrovni centrálního či periferního nervového systému. Za určitých okolností (např. zvýšením citlivosti svalových vřetének vlivem adrenalinu nebo hormonů štítné žlázy) může rytmická pohybová aktivita vznikat na úrovni periferního reflexního oblouku. Některé skupiny nervových buněk mozku mají specificky zvýrazněnou schopnost rytmické aktivace. Například neurony v oliva inferior či v některých jádrech thalamu vykazují kontinuální rytmickou aktivitu, projevující se výboji membránových potenciálů. Pokud dojde k synchronizaci výbojů ve větším počtu buněk, mohou se projevit viditelnou pohybovou aktivitou. Fyziologický význam mozkových oscilátorů není zcela jasný. Mohou se podílet na jemné regulaci svalového napětí v klidu i při pohybové aktivitě. Za chorobných okolností se poruší normální tlumivé mechanismy, zvýší se nestabilita oscilátoru a na příhodný podnět se nekontrolovaně rozvine jeho rytmická aktivita. Různé druhy třesu se tvoří v odlišných oblastech mozku. Generátor parkinsonského třesu leží zřejmě v bazálních gangliích, esenciálního třesu v oliva inferior. Mozečkový třes vzniká při lézích jader mozečku, ale také při poškození drah zapojených do zpětnovazebních mozečkových okruhů (viz dále). Frekvenci třesu ovlivňují jak délka reflexního oblouku (zpětnovazebního mozečkového okruhu, viz obr. 4.5), tak mechanické vlastnosti příslušného tělesného segmentu. Tento reflexní oblouk však zřejmě není jediným zdrojem třesu mozečkového původu, který někdy může přetrvávat i po kompletním přerušení aferentních drah přicházejících z postiženého segmentu. Další možností je vznik patologického centrálního oscilátoru v dentato-rubro-olivárním trojúhelníku (viz také kap. 4.2.1 a obr. 4.6). Představám o centrálních oscilátorech odpovídají i praktické zkušenosti s léčebným účinkem stereotaktických lézí thalamu na třes. Lézí dochází k přerušení nestabilních reflexních okruhů nebo se může přerušit šíření oscilací z mozečkově-kmenových kliček.
13.10.2005, 10:09
32
Obecná neurologie a syndromologie
n Chorea Chorea je tvořena nepravidelnými, náhodně se vyskytujícími pohyby různých částí těla. Pohyby bývají krátké a rychlé, ale kontinuálně navazující, obvykle kroutivého rázu. Pro diagnózu chorey je z výše uvedených charakteristik zejména důležitá náhodnost a nepředvídatelnost mimovolních pohybů – svalové záškuby vznikají v náhodných okamžicích a v měnlivé tělesné lokalizaci. Zpravidla převažují na akrech končetin a v orofaciální oblasti, kde se mohou vyskytovat také izolovaně. Choreatické dyskineze se obvykle zesilují při pohybu, řeči a emocích. Důležitým rysem chorey je neschopnost udržet zaujaté postavení či vytrvat ve volním pohybu. Stisk ruky je přerývaný, pacient není schopen udržet vyplazený jazyk. Chorea může být zabudována do účelných pohybů, jež ruší a dodává jim bizarní ráz. Příkladem může být charakteristická taneční chůze. V dětském věku bývají choreatické pohyby pomalejší, delšího trvání a kroutivého rázu. Někdy se pro ně používá termínů atetóza nebo choreoatetóza. Podkladem chorey je poškození striáta, zejména nucleus putamen, kde dochází k funkční převaze dopaminergní neurotransmise, proto základním symptomatickým postupem je antidopaminergní léčba neuroleptiky. Chorea může být projevem řady neurodegenerativních onemocnění (Huntingtonova choroba, dopaminergní dyskineze u Parkinsonovy nemoci atd.). Častými příčinami chorey jsou metabolické, toxické a polékové vlivy (např. jaterní encefalopatie, otravy oxidem uhelnatým, manganem, choreatické tardivní dyskineze po neurolepticích aj.).
Sekundární choreatické syndromy vznikají při ložiskových postiženích bazálních ganglií v rámci perinatální encefalopatie, u cévních mozkových příhod atd. Autoimunitní postižení striáta bývalo podkladem chorey v rámci streptokokové infekce, příbuzný mechanismus a endotoxické vlivy se předpokládají u chorey v těhotenství.
n Balismus Balismus je variantou chorey s prudkými, nepravidelnými, házivými pohyby větší amplitudy, převážně na proximálních segmentech končetin. Hemibalismus je nejčastějším obrazem balismu, postihuje jednu stranu těla. Pohyby končetin jsou velmi hrubé, vedoucí až ke zraněním. Podkladem je poškození kontralaterálního nucleus subthalamicus Luysi, ale obdobný obraz může vzniknout i při postižení putamen. V potlačování balismu bývají účinná neuroleptika podobně jako u chorey. Klasickou příčinou hemibalismu je cévní mozková příhoda, kdy pohybová porucha vzniká náhle, během několika dnů pak zpravidla projevy poleví a změní se na mírnější choreu.
n Dystonie Dystonie je tvořena přetrvávajícími svalovými stahy působícími kroucení a opakované pohyby nebo abnormální postavení postižených částí těla. Pokud jsou dystonické stahy trvalého rázu, vedou k výrazné změně konfigurace či držení postižených
Tab. 4.2. Dělení dystonických syndromů Typ dystonie
Rozsah postižení
Lokalizace (syndrom)
Fokální dystonie
jediná svalová skupina
blefarospazmus oromandibulární dystonie grafospazmus a jiné specifické dystonie laryngeální dystonie faryngeální dystonie aj.
Segmentové dystonie:
dvě nebo více sousedních svalových skupin: hlavy krku a šíje šíje a trupu jedné nebo obou HK a trupu jedné nebo obou DK a trupu
obličejové dystonie cervikální dystonie (torticollis spastica) torzní dystonie brachiální dystonie krurální dystonie
Generalizovaná dystonie
DK a jakákoli další část těla
generalizovaná dystonie
Multifokální dystonie
dvě nebo více nesousedících částí těla
multifokální dystonie
Hemidystonie
horní a dolní končetiny na jedné straně těla
hemidystonie
l l l l l
kraniální cervikální axiální brachiální krurální
04 Syndromy z posti•ení.p65
32
13.10.2005, 10:09
Syndromy z postižení extrapyramidového systému a mozečku
tělesných částí. Volní pohyby jsou rušeny nadměrnými stahy zúčastněných svalů a zapojováním svalových skupin, které se normálně na daném pohybu nepodílejí. Projevy dystonie se obvykle aktivují nebo zvýrazňují volním pohybem. Dystonie se klinicky dělí podle lokalizace a rozsahu projevů na fokální, segmentové, generalizované, multifokální a hemidystonie (tab. 4.2). Syndromologická diagnóza dystonie závisí na rozeznání její fokální, segmentové či jiné distribuce, dále je nutno zjistit, zda se dystonie aktivuje pohybem, nebo je přítomna i v klidu, zda se akcentuje pouze při specifické činnosti, či vzniká paroxyzmálně. Velký význam pro diferenciální diagnózu příčin dystonie má zjištění věku, ve kterém dystonie vznikla, a jejího familiárního nebo sporadického výskytu. Dystonie je heterogenní syndrom vyskytující se izolovaně, či v doprovodu širší neurologické symptomatiky. Bazální ganglia, zejména striátum, palidum a jejich spoje, jsou místy předpokládaného strukturálního poškození nebo funkčních změn (nerovnováha neuromediátorů, změny citlivosti receptorů). V patogenezi některých případů generalizované dystonie lze podle příznivého léčebného účinku anticholinergik předpokládat relativní nebo absolutní přebytek acetylcholinu. Některé patologické nálezy u sekundárních dystonií a neurofyziologické i funkčně morfologické studie naznačují, že podkladem dystonie je nadměrná aktivace přímé striopalidální dráhy, působící při volních pohybech nadměrné zapojení normálně nezúčastněných svalových skupin. Dystonické syndromy se z etiologického hlediska dělí na tzv. idiopatické dystonie, kde jsou dystonické příznaky jedinými nebo hlavními projevy onemocnění, a na dystonické syndromy symptomatické (sekundární), zpravidla v kombinaci s dalšími příznaky při nejrůznějších onemocněních mozku. Nejčastějšími dystonickými syndromy v populaci jsou idiopatické fokální a segmentové dystonie (idiopatický blefarospazmus, cervikální dystonie atd. – viz kap. 23). Skupina idiopatických onemocnění se ovšem s rozšiřováním poznatků molekulární biologie stále zmenšuje ve prospěch průkazu geneticky vázaných chorob. Symptomatické dystonie vznikají rovněž u geneticky vázaných metabolických poruch (různá střádavá onemocnění, především lipidózy, olivopontocerebelární atrofie aj). Zvláště je zde nutno zmínit Wilsonovu chorobu, kde dystonie může být počátečním projevem léčitelného mozkového postižení. Proto je na tuto diagnostickou možnost nutno myslet vždy, když se dystonie objeví u pacienta mladšího 40 let (dále viz kap. 29). Dalšími (sporadickými) příčinami sekundárních dystonií jsou perinatální encefalopatie, záněty moz-
04 Syndromy z posti•ení.p65
33
33
ku, cévní mozkové příhody, úrazy mozku, lékové a toxické vlivy (neuroleptika, mangan, oxid uhelnatý) aj. Pravděpodobnost, že dystonie je sekundární, je velmi vysoká u hemidystonie a dále při nálezu přídatné neurologické symptomatiky, možného vyvolávajícího faktoru v anamnéze, při přetrvávání dystonických projevů v klidu, při časném počátku řečových poruch a jsou-li abnormální nálezy morfologických vyšetření mozku nebo jiné laboratorní výsledky.
n Myoklonus Myoklonus je tvořen prudkými záškuby svalů nepravidelného rytmu, postihujícími izolovaně nebo současně jednotlivé svaly na končetinách, trupu, hlavě a obličeji. Na rozdíl od třesu jsou svalové stahy myoklonu monofázické (zároveň se stahují agonisté i antagonisté v dané oblasti), na rozdíl od chorey mají mimovolní pohyby postižené části těla jednodušší škubavý ráz a jsou prudké, až bleskovité rychlosti. Mohou být rytmické (rytmický myoklonus, myorytmie), nebo častěji nepravidelné. Myoklonus mnohdy opakovaně vzniká ve stejných svalových skupinách. Jednotlivé záškuby mohou vznikat spontánně, ale často jsou vyvolávány nebo zhoršovány určitou polohou, pohybem (akční myoklonus) a především senzorickými podněty. Na intenzitu myoklonu má vliv psychický stav, horší se při emocích, anxietě. Podle rozsahu projevů lze myoklonus dělit – analogicky k dystoniím – na fokální, segmentový, multifokální a generalizovaný. Tzv. negativní myoklonus (asterixis) může působit podobným dojmem jako ostatní případy myoklonu, jeho podstatou jsou však náhlé krátkodobé výpadky svalového tonu. Fenoménem příbuzným myoklonu je tzv. startle čili úleková reakce, bryskní komplexní pohybový automatismus vyvolaný vnějším podnětem. Z patofyziologického hlediska vznikají svalové stahy myoklonu na podkladě zvýšené dráždivosti a synchronizace výbojů nervových buněk na úrovni kortikální, subkortikální (retikulární formace, kmenová jádra) nebo spinální. Výbojovou aktivitu (a tím i myoklonus) lze relativně specificky tlumit na kortikální úrovni nootropiky (piracetam), na úrovni subkortikální a spinální GABAergními přípravky (klonazepam, valproát). Kortikální myoklonus se vyznačuje náhlými záškuby svalů obličeje a končetin. Platí, že jsou-li postiženy hlavové nervy, myoklonus se šíří kraniokaudálně, tj. např. záškuby masseteru přecházejí na svalstvo inervované nn. VII. a XI. Etiologicky bývá kortikální myoklonus podmíněn metabolickými poru-
13.10.2005, 10:09
34
Obecná neurologie a syndromologie
chami (např. urémie, elektrolytové dysbalance), farmakologicky a toxicky (např. tricyklická antidepresíva, lithium, některá antibiotika, rentgenové kontrastní látky, mangan, oxid uhelnatý, strychnin, benzin), doprovází záněty mozku (např. CreutzfeldtovuJakobovu nemoc, subakutní sklerozující panencefalitidu, herpes simplex encephalitis). Záškuby bývají vyvolávány zejména somestetickými, ale i zrakovými podněty, jsou obvykle nepravidelné v čase, ale mohou mít i rytmický ráz, takže napodobují tremor. Subkortikální (kmenový, retikulární reflexní) myoklonus postihuje např. oční svaly (opsoklonus) nebo měkké patro. Myoklonus měkkého patra je tvořen rytmickými stahy měkkého patra o frekvenci kolem 2 Hz, někdy se proto klasifikuje jako tremor. Je projevem léze v dentato-rubro-olivárním trojúhelníku. Charakteristicky přetrvává ve spánku a někdy bývá provázen pro pacienta nepříjemným cvakáním, vznikajícím v ústí Eustachovy trubice. Při postižení hlavových nervů dochází nejprve k aktivaci m. sternocleidomastoideus a další svaly se zapojují v obráceném sledu proti pořadí hlavových nervů. Spinální myoklonus je fokální nebo segmentový, postihuje končetiny a trup. U tzv. propriospinálního myoklonu se aktivita šíří míšními propriospinálními svazky. Spinální myoklonus bývá projevem úrazového, zánětlivého, demyelinizačního, nádorového aj. postižení míchy. Z etiologického hlediska lze myoklonus dělit (podobně jako dystonie) na idiopatický, který bývá jediným nebo hlavním projevem onemocnění, mnohdy hereditárního původu, a na symptomatický (sekundární), zpravidla v kombinaci s dalšími příznaky při nejrůznějších onemocněních mozku. Další jednotky myoklonu: l fyziologický myoklonus se projevuje ojedinělými svalovými záškuby při usínání, v úzkosti, po námaze; formou myoklonu je i škytavka (singultus – myoklonus bránice); l esenciální myoklonus je neznámé příčiny, hereditární nebo sporadický; l epileptický myoklonus (forma kortikálního myoklonu) je součástí některých epileptických syndromů (myoklonické záchvaty, fotosenzitivní myoklonus, Koževnikovova epilepsia partialis continua, progresívní myoklonická epilepsie); l akční myoklonus se vyvolává či akcentuje volním pohybem, bývá projevem ložiskových mozkových poškození, např. traumatického či cévního původu; l tzv. minipolymyoklonus se projevuje drobnými stěhovavými záškuby prstů horních končetin a dalších akrálních částí těla, bývá projevem primární generalizované epilepsie. Používá se též pro označení drobných záškubů pozorovaných u pacientů s onemocněními motorického neuronu;
04 Syndromy z posti•ení.p65
34
symptomatický myoklonus může být kromě již výše uvedených sporadických onemocnění projevem střádavých neurometabolických chorob a mitochondriální encefalomyopatie (MERRF) (viz kap. 29). Diagnostický postup se zaměřuje především na zjištění potenciálně léčitelných příčin symptomatického myoklonu. Předpokladem je důkladné zhodnocení anamnestických údajů (sporadický či hereditární výskyt, věk vzniku, předchozí setkání s možnými noxami) a pozorné klinické vyšetření (rozsah a lokalizace – fokální, segmentový, multifokální či generalizovaný myoklonus, přídatná symptomatika – pyramidová, extrapyramidová, mozečková, kognitivní, periferní, senzorická). Pro upřesnění diagnózy myoklonu mají velký význam elektrofyziologická vyšetření: elektroencefalografie (EEG) umožňuje rozpoznání ložiskových změn odpovídajících epileptickému myoklonu. Zpětným zprůměrněním časově vázaných úseků EEG předcházejících svalovému záškubu lze zjistit existenci a lokalizaci kortikálního generátoru myoklonu. Elektromyografické (EMG) vyšetření umožní ověřit synchronní svalovou aktivaci (na rozdíl od střídavých stahů třesu) a mapovat šíření myoklonických záškubů do jednotlivých svalových skupin. Somatosenzorické evokované potenciály jsou užitečné pro diagnózu kortikálního myoklonu (vysokovoltážní »obří« potenciály).
l
n Tiky Tiky jsou rychlé, nepravidelně se opakující, ale stereotypní pohyby nebo vokalizace provázené uvolněním vnitřní tenze. Důležitým rysem tiků je jejich částečná ovlivnitelnost vůlí. Projevem tiku může být prakticky jakýkoli pohyb nebo zvuk, jehož je lidské tělo schopno. Tiky mívají nutkavý ráz. Často jim předchází lokální nepříjemný pocit, který se provedením tiku zmírní. Pohyb či zvuk může být velmi podobný účelnému úkonu, např. volnímu obrannému pohybu nebo fyziologickému zvuku z horních cest dýchacích. Tiky lze rozdělit na pohybové a zvukové, prosté a složité. Prosté pohybové tiky postihují jedinou svalovou skupinu. Většinou jsou to stereotypně se opakující náhlé a krátkodobé pohyby škubavého rázu (klonické tiky), ale mohou se vyskytnout i pomalejší přetrvávající stahy a kroutivé pohyby (dystonické tiky). Klasickými klonickými tiky jsou obličejové pohyby – pomrkávání, krčení kořene nosu a záškuby chřípí, škubání rtů a různých mimických svalů. Časté je prudké trhání hlavou. Dystonické tiky zahrnují svírání očních víček, valivé pohyby bulbů, otevírání a kroucení úst, cenění a skřípání zubů, kroucení šíje
13.10.2005, 10:09
Syndromy z postižení extrapyramidového systému a mozečku
a ramen, ale patří sem i izolované stahy břišní stěny a jiných svalů. Složité pohybové tiky jsou tvořeny sledem koordinovaných pohybů působených několika svalovými skupinami, podobajících se normální motorické aktivitě nebo gestikulaci, která je však nevhodně intenzívní a nesprávně časovaná. Mohou být zjevně bezúčelné (potřásání hlavou, kývání trupem), nebo napodobovat cílené účelné pohyby (odhazování pramene vlasů z očí, rovnání brýlí na nose, upravování účesu či oděvu ap.). Jindy je původní účel pohybů nejasný: ohmatávání, uchopování, očichávání a další manipulace s různými předměty, jejich odhazování, údery do okolních předmětů, poskoky, výkopy nohou, otočky či dokonce kotouly během chůze ap. Tyto tiky mohou mít symbolický význam, zpravidla nevhodného nebo urážlivého obsahu. Výslovně symbolického významu jsou gestikulační tiky, které se většinou vyznačují obscénním nebo jinak nevhodným obsahem, odpovídajícím kulturnímu kontextu prostředí (gesto zdviženého prstu, pěsti ap.). Naznačování manipulací s genitáliemi, jejich ohmatávání či vystavování se nazývá kopropraxie (název není zcela přesný – podobně jako koprolálie se zdaleka neomezuje na výrazy související s vyměšováním). Napodobování a opakování pohybů a gest jiné osoby je echopraxie. Prosté zvukové tiky jsou vlastně pohybové tiky postihující dýchací, hrtanové, ústní a nosohltanové svalstvo, tvořící jednoduché neartikulované zvuky charakteristického rázu: frkání nosem, odkašlávání, chrochtání, krkání, hvízdání, sání. Na rozdíl od těchto relativně nenápadných zvuků napodobujících různé přirozené úkony se některé tiky projevují daleko nápadněji, velmi hlučnými neartikulovanými hlasovými projevy, výkřiky, jekotem a pískotem až nelidského rázu a intenzity. Složité zvukové (vokální) tiky jsou tvořeny slovy nebo jejich fragmenty, které obvykle obsahují nějaký význam, opět často nevhodného nebo urážlivého rázu. Vyslovování či spíše vykřikování neslušných, často obscénních slov nebo nadávek se nazývá koprolálie. Obscénní a urážlivé výkřiky jsou obvykle hlasitější než běžná řeč a přicházejí zcela mimo kontext situace a osobnosti postiženého. Používaná slova zahrnují ty nejnepřijatelnější výrazy pro danou kulturní oblast. Čím obscénnější a hrubší je použitý výraz, tím větší je úleva po provedení tiku. U některých osob přesto může být obtížné rozeznat tikovou koprolálii od běžného klení či úmyslných nadávek. Většina pacientů svou koprolálií velmi trpí a mohou se pro ni nakonec zcela vyřadit ze všech pracovních i společenských kontaktů. Koprolálie je nejvýraznějším projevem, častější však může být echolálie (opakování slov nebo vět jiné osoby, zpravidla spoluúčastníka rozhovoru) či palilálie (opako-
04 Syndromy z posti•ení.p65
35
35
vání vlastních výroků, zvláště poslední slabiky, slova nebo části věty). Tiky mohou být alespoň přechodně potlačeny vůlí, obvykle ovšem za cenu značného duševního úsilí, nárůstu nepříjemných pocitů a vnitřního napětí. Napětí ustoupí ihned po provedení tiku. Pacienti proto často uvádějí, že tiky jsou »neodolatelně, ale vědomě vykonané« v důsledku popsaného nutkání. Tato částečná ovlivnitelnost vůlí je významným diferenciálně diagnostickým rysem tiků, i když není zcela specifická a bývá částečně možná i u jiných poruch hybnosti. Při delším potlačování tiků (školní hodina, návštěva koncertu ap.) dochází zpravidla po skončení příslušného období (např. o přestávce vyučování nebo koncertu) k fenoménu »rebound«, intenzívnímu vybíjení nashromážděných tiků. Mnoho nemocných udává, že jejich tiky se automaticky zmírní, když jsou zaujati duševními nebo fyzickými činnostmi vyžadujícími soustředění. Někteří pozorují ústup tiků při provádění složitého výpočtu, při hře na počítači, či dokonce při projevu na veřejnosti. Při přerušení činnosti a rozptýlení pozornosti se ovšem četnost a mohutnost tiků zvyšuje. Kromě dočasné potlačitelnosti jsou tiky charakterizovány zhoršováním ve stresu či při vzrušení. Tiky se ale mohou zvýraznit i při uvolnění následujícím po období stresu nebo při únavě, nudě, jednotvárné činnosti, zvláště v horkém prostředí. Oproti jiným hyperkinetickým poruchám hybnosti, které jsou obvykle zcela potlačeny spánkem, pohybové a zvukové tiky mohou přetrvávat ve všech stadiích spánku. Tiky odrážejí poruchu funkce BG při spouštění motorických programů. Podkladem je relativní hyperdopaminergní stav, nejspíše na podkladu zvýšené citlivosti dopaminových receptorů ve ventrálním striátu a dalších oblastech mozku. Tím je dán terapeutický efekt neuroleptik. Podle vyvolávající příčiny lze tiky dělit na idiopatické (většinou hereditární, v rámci Touretteova syndromu a příbuzných poruch) a symptomatické u různých neurometabolických hereditárních onemocnění (Huntingtonova choroba, některé chromosomální poruchy, neuroakantocytóza, Hallervordenova-Spatzova nemoc), u schizofrenie a vývojových neuropsychiatrických onemocnění (autismus) či při nejrůznějších ložiskových postiženích mozku (perinatální encefalopatie, encefalitidy, toxické, polékové, úrazové nebo cévní poruchy).
4.2. Mozeček Mozeček hraje klíčovou roli v kontrole postavení těla, jeho jednotlivých částí a v koordinaci pohybů.
13.10.2005, 10:09
36
Obecná neurologie a syndromologie
Proto je obdařen hustou sítí aferentních a eferentních drah zajišťujících přívod informací z mozkové kůry a ze senzorických orgánů a předávajících zpětně podněty jak ascendentně do thalamu a mozkové kůry, tak descendentními drahami zpět do periferie. Při cílených volních pohybech je úkolem mozečku integrovat informace o plánu, zahájení, průběhu a cíli pohybu, o postavení tělesných segmentů, jejich mechanických vlastnostech, svalových silách a dalších biomechanických faktorech. Na základě těchto informací mozeček průběžně provádí jemnou regulaci svalových sil v zájmu co nejpřesnějšího průběhu pohybu. Mozečková onemocnění cévního, nádorového, zánětlivého, neurodegenerativního, úrazového či metabolického původu se projevují charakteristickými příznaky a syndromy z postižení uvedených funkcí.
4.2.1. Přehled anatomie a fyziologie Mozeček (obr. 4.5) je spolu s mozkovým kmenem uložen pod tentoriem v zadní jámě lebeční. Skládá se ze dvou hemisfér a centrálně uloženého vermis. S každou sousedící etáží kmene je mozeček spojen párem stonků – horními mozečkovými stonky (pendunculi cerebellares superiores, brachia conjunctiva) s mezencefalem, středními (pedunculi cerebellares medii, brachia pontis) s pontem a dolními (pedun-
culi cerebellares inferiores, corpora restiformia) s prodlouženou míchou. Fylogeneticky a funkčně se mozeček dělí na nejstarší archicerebellum (flokulonodulární lalok) úzce související s vestibulárním systémem, paleocerebellum (přední lalok, horní a spodní část vermis a sousedící části včetně mozečkových tonzil) přijímající spinocerebelární aference a na nejmladší neocerebellum (většina objemu hemisfér, střední část vermis) spojené s motorickými oblastmi mozkové kůry a podkoří. Mozečková kůra se skládá ze tří buněčných vrstev (molekulární, Purkyňových buněk a granulární). Purkyňovy buňky přijímají velké množství aferencí z různých částí mozku a míchy a vydávají vlákna do párových mozečkových jader, uložených v hloubi hemisfér. Fastigiální jádro je zapojeno do činnosti archicerebela, globózní a emboliformní jádra přijímají aference z paleocerebelární kůry a vysílají eference do kontralaterálního nc. ruber (cestou horních mozečkových stonků). Nc. dentatus je největší z mozečkových jader a přijímá vlákna Purkyňových buněk z celé neocerebelární a části paleocerebelární kůry. Jeho eferentní vlákna procházejí horními mozečkovými stonky, kříží se po vstupu do kmene a směřují jednak do protilehlého nc. ruber, jednak do ventrolaterálního jádra druhostranného thalamu. Po přepojení v thalamu dráha pokračuje do primární motorické kůry (area 4 a 6), kde začínají kortikospinální dráhy a odkud zároveň vycházejí vlákna do
tractus thalamocorticalis
thalamus
tractus dentatorubralis et tractus dentatothalamicus tractus pontocerebellaris nc. emboliformis nc. dentatus
tractus corticopontinus nc. ruber tractus tegmenti centralis nc. pontis retikulární formace lobulus centralis culmen nc. emboliformis lingula et globosus nc. fastigii declive folia cerebelli
oliva tractus spinocerebellaris ant. et post. tractus spinoolivaris
tractus pontocerebellaris
tractus rubrospinalis
tuber
nc. vestibulares nodulus uvula tractus vestibulospinalis
pyramis
tractus reticulospinalis
tractus olivocerebellaris
Obr. 4.5. Anatomické schéma mozečku a jeho drah
04 Syndromy z posti•ení.p65
36
13.10.2005, 10:09
Syndromy z postižení extrapyramidového systému a mozečku
tractus corticospinalis et corticorubralis
thalamus
nucleus ruber tractus tegmenti centralis
nucleus dentatus
oliva inferior
Obr. 4.6. Anatomické schéma dentato-rubro-olivárního trojúhelníku stejnostranných pontinních jader. Projekce z pontinních jader se kříží a směřují protilehlými středními mozečkovými stonky do kůry neocerebela. Tím se uzavírá hlavní mozečkový zpětnovazební okruh kortiko-ponto-cerebelo-dentato-thalamo-kortikální, který zajišťuje plnění úloh cerebela v řízení volní hybnosti (viz obr. 4.5). Vzhledem k dvojímu křížení drah (dentato-thalamické a ponto-cerebelární) mozečková hemisféra ovlivňuje stejnostranné končetiny. Přídatný zpětnovazební okruh, tzv. dentato-rubro-olivární trojúhelník, je tvořen výše zmíněnou křížící dentato-rubrální projekcí, eference z nc. ruber směřují centrální tegmentální drahou do stejnostranné oliva inferior a odtud zpět do kůry protilehlé mozečkové hemisféry (obr. 4.6). Prostřednictvím rubrospinální dráhy tak může mozeček modulovat míšní motorickou činnost. Jelikož se tato dráha pod nc. ruber kříží, činnost mozečku se opět týká stejnostranných končetin. Projekce z mozečkových jader směřuje rovněž do centromediánního jádra thalamu, odkud po přepojení pokračuje do striáta, kde ovlivňuje činnost extrapyramidového systému. Mozeček přijímá senzorické informace ze všech částí CNS a prostřednictvím uvedených zpětnovazebních okruhů může regulovat činnost motorických drah při udržování rovnováhy, svalového napětí a při tvorbě a automatickém výkonu složitých naučených pohybů. Při své činnosti mozeček neustále průběžně vyhodnocuje senzorické informace a na jejich základě moduluje motorický výstup. Ačkoli je mozeček thalamokortikálními drahami spojen s mozkovou kůrou, jeho činnost není pod vědomou kontrolou. Archicerebelum přijímá vestibulární informace o prostorové poloze a pohybech hlavy a moduluje míšní motorickou aktivitu zajišťující rovnováhu nezávisle
04 Syndromy z posti•ení.p65
37
37
na poloze či pohybu těla. Paleocerebelum dostává míšní aference, na základě jejichž zpracování moduluje činnost antigravitačního svalstva a zajišťuje jeho přiměřené napětí pro udržení rovnováhy při stoji a pohybu. Kombinovaným účinkem archi- a paleocerebela je zajištěno přiměřené svalové napětí a souhra agonistů a antagonistů podílejících se na stoji a chůzi. Neocerebelum přijímá cestou kortiko-ponto-cerebelární dráhy aference z rozsáhlých oblastí mozkové kůry, zvláště z motorických areae 4 a 6, a cestou olivocerebelární dráhy z nc. ruber. Mozeček tak předem dostává informace o jakémkoli plánovaném volním pohybu. Veškeré pyramidové a extrapyramidové motorické podněty pak mozeček může modifikovat (inhibovat) prostřednictvím výstupních drah (viz výše). Hladký a přesný výkon všech volních i mimovolních pohybů je umožněn průběžnými informacemi o jejich průběhu, které mozeček dostává rychle vedoucími spinocerebelárními drahami. Mozeček tak může okamžitě korigovat drobné nepřesnosti. Rychlost, se kterou mozeček dokáže zpracovat vstupující informace, je předpokladem automatického bezchybného výkonu všech i velmi složitých a obtížných kombinací předem naučených pohybů (psaní, specializované pracovní a sportovní činnosti, hra na hudební nástroje atd.). Mozeček je zřejmě zároveň schopen uchovávat různé pohybové vzorce (programy) naučené v průběhu života, které jsou pak k dispozici pro okamžité spuštění.
4.2.2. Mozečkové příznaky a syndromy Náhlá porucha mozečkové funkce nevede k úplné ztrátě volní hybnosti, pouze závažně narušuje řízení svalové činnosti a pohybovou koordinaci. Postupně vznikající poškození mozečku (např. pomalu rostoucím tumorem) mohou dokonce probíhat nepozorovaně díky značné kompenzační schopnosti a plasticitě mozečkových funkcí. Mozečkové příznaky a syndromy se různí podle funkčního zapojení postižené oblasti. Poškození jednotlivých částí mozečku se však často kombinují, a tak např. čistý paleocerebelární syndrom bývá v praxi zachycen jen vzácně. Základní mozečková porucha hybnosti se obvykle označuje výrazem ataxie, porucha pohybové koordinace, která se však ve skutečnosti skládá z dále uvedených dílčích příznaků.
4.2.2.1. Paleocerebelární syndrom Astazie (ataxie stoje) označuje nejistý a nestabilní stoj o široké bázi dolních končetin, s tendencí k pádu bez určité stranové predilekce.
13.10.2005, 10:09
38
Obecná neurologie a syndromologie
Abázie (ataxie chůze, opilecká chůze) je projevem astazie při chůzi. Chůze se děje se širokou bází dolních končetin, je vrávoravá, nejistá, s tendencí k pádu bez predilekce. (Astazie a abázie jsou vlastně projevy postižení flokulonodulárního laloku, který patří k archicerebelárnímu systému. Nejsou zcela specifické pro mozečkové postižení. Podobný obraz vzniká u vícečetných ložiskových procesů bílé hmoty frontálních mozkových laloků, nejčastěji cerebrovaskulární encefalopatie – tzv. frontální apraxie chůze, syndrom astazie-abázie.) Paleocerebelární (»velká«) asynergie se projevuje poruchou koordinace jednotlivých skupin trupového axiálního svalstva a špatně odměřenými pohyby při udržování stoje, při posazování z lehu, vzpřimování ap. Axiální ataxie je kombinací výše uvedených projevů nejistoty v prostoru a dyskoordinace axiálního svalstva. Na rozdíl od ataxie z postižení propriocepce nebo drah zadních provazců se paleocerebelární ataxie nijak podstatně nehorší při zavření očí.
4.2.2.2. Neocerebelární syndrom Hypermetrie (dysmetrie) se projevuje nepřesným zakončováním, většinou »přestřelováním« pohybů. Adiadochokineze (dysdiadochokineze) postihuje rychle alternující pohyby, tvořené střídavým zapojováním svalových agonistů a antagonistů. Pohyby jsou zpomalené, váhavé, arytmické. Neocerebelární (»malá«) asynergie označuje ztrátu souhry svalových skupin potřebnou pro výkon přesných koordinovaných pohybů. Jednotlivé svalové skupiny pracují nezávisle a komplexní pohybové vzorce se rozkládají na dílčí pohyby. Intenční tremor je akční třes, objevující se při cílených pohybech a zvýrazňující se obvykle při přiblížení k cíli (viz kap. 4.1.2.2. – Tremor). Nejčastěji vzniká při poškození nc. dentatus nebo horního mozečkového stonku. Pasivita (mozečková hypotonie) se projevuje snížením svalového napětí a odporu kladeného pasívním pohybům. Kombinací výše uvedených elementárních příznaků vznikají další projevy: Neocerebelární ataxie (neobratnost, nepřesnost, neúměrnost pohybů) je kombinací projevů hypermetrie, adiadochokineze a asynergie. Postihuje končetiny, zvláště jejich distální části. Ataxie dolních končetin se vyznačuje úchylkami stoje a chů-
04 Syndromy z posti•ení.p65
38
ze k postižené straně. Na rozdíl od ataxie z postižení propriocepce nebo drah zadních provazců se neocerebelární ataxie nijak podstatně nehorší při zavření očí. Přerývaná (»skandovaná«) řeč je způsobena asynergií a adiadochokinezí artikulačního a dýchacího svalstva, jež vede ke zpomalení tempa řeči a zhoršené artikulaci. Slova jsou vyrážena s nepřiměřeným důrazem na jednotlivé slabiky, někdy až explozívně.
4.2.3. Chorobné příčiny mozečkových poruch Podobně jako u postižení jiných částí mozku, platí základní rozdělení mozečkových poruch na primární (idiopatické) a sekundární (symptomatické). Mezi primární onemocnění mozečku patří především tzv. neurodegenerativní onemocnění, sporadická či familiární, jejichž genetický podklad se již ve většině případů podařilo prokázat (Friedreichova choroba a autosomálně dominantní spinocerebelární ataxie typu SCA 1 – SCA 8). U těchto chorob se mozečková symptomatika zpravidla kombinuje s postižením dalších systémů (pyramidového či extrapyramidového, periferního motorického nebo senzitivního neuronu atd.) – viz dále v kap. 29. Sekundární mozečkové syndromy vznikají u onemocnění postihujících difúzně mozek nebo predilekčně mozeček a mozkový kmen v zadní jámě lebeční. Patří sem encefalitidy a neinfekční záněty mozku, zejména roztroušená skleróza, u níž je mozečkový syndrom takřka patognomonickým projevem. Dalšími častými příčinami mozečkového syndromu jsou cévní a traumatické léze, nádory v zadní jámě lebeční, metabolické poruchy (Wilsonova choroba a jiná onemocnění jater), intoxikace (etylalkoholem, benzodiazepiny atd.), paraneoplastické procesy aj. & JANKOVIC, J., TOLOSA, E. Parkinson’s disease and movement disorders. Baltimore : Williams & Wilkins, 1998. MARSDEN, CD., FAHN, S. Movement disorders. 1, 2, 3. London : Butterworths, 1982, 1987, 1997. RŮŽIČKA, E., ROTH, J., KAŇOVSKÝ, P. Parkinsonova nemoc. Extrapyramidová onemocnění I. Praha : Galén, 2000. RŮŽIČKA, E., ROTH, J., KAŇOVSKÝ, P. Dyskinetické syndromy. Extrapyramidová onemocnění II. Praha : Galén, 2002. WEINER, WJ., LANG, AE. Movement disorders. A comprehensive survey. Mount Kisco - New York : Futura Publishing, 1989.
13.10.2005, 10:09
39
5. Funkce a postižení hlavových nervů a mozkového kmene
Kmenové syndromy (tzv. klasické) a jejich rozpoznávání i v době neobyčejného pokroku neurozobrazovacích metod neztratily na důležitosti a patří k určitému druhu intelektuálního cvičení a diagnostického umu v neurologii. Jejich podrobný seznam přesahuje rámec znalostí požadovaných u rigorózní zkoušky
z neurologie. Mozkový kmen je tvořen směrem rostrálním prodlouženou míchou, Valorovým mostem a mezencefalem, funkčně i mozečkem a thalamem (»orální kmen«). V mezencefalu, pontu a prodloužené míše jsou jádra jednotlivých mozkových nervů (obr. 5.1).
n. III. (parasymp.) n. III. (somatomotor.)
nc. accessorius et radix descendens n. V. (mesenc.)
DIENCEPHALON nc. termin. n. V. n. IV. n. trigeminus
n. V. (proprioc.) n. V. (motor.) nc. originis dorsalis n. X.
nc. n. VI.
PONS vestibulární jádra
nc. salivatorius pontis nc. salivatorius medullae n. VII. (motor.) n. VII. (parasymp.) n. IX. (parasymp.) n. IX. (motor.) MEDULLA OBLONGATA n. X. (parasymp.) n. X. (motor.) radix myencephalicus n. XI.
n. VII. n. vestibularis n. IX. n. X. tractus et nc. spinalis n. V.
radix spin. n. XI.
nc. et tractus solitarius
radix C1 MEDULLA SPINALIS
nc. n. XII.
radix C2
nc. ambiguus
Obr. 5.1. Jádra mozkových nervů ve kmeni (podle Carpentera)
05 Funkce a posti•ení.p65
39
20.9.2005, 11:41
40
Obecná neurologie a syndromologie
5.1. Hlavové nervy a jejich jádra Kraniální nervy a jejich jádra uložená v mozkovém kmeni (obr. 5.2) zahrnují 4 funkční komponenty, odpovídající periferním nervům (spinálním): 1. aferentní somatická (senzitivní), 2. aferentní viscerální (senzorická), 3. somato-motorická, 4. viscero-motorická. Mezi speciální aferentní funkce patří senzorické systémy: čichový, zrakový, chuťový, sluchový a rovnovážný. Funkce a postižení nervů I. (n. olfactorius), n. II. (fasciculus opticus) a n. VIII. (n. statoacusticus) jsou popsané v kapitole o smyslech. Čistě motorickými hlavovými nervy jsou n. III., IV., VI., část n. XI. a n. XII. (n. III. má parasympatickou »motorickou« část). Všechny čtyři funkční komponenty mají nn. VII., IX., X. a XI.
5.1.1. Nervus oculomotorius (n. III.) Jádra n. oculomotorius (n. III.) leží v horním tegmentu mezencefala pod mokovodem prakticky ve střední čáře, kde je uloženo nepárové jádro Perliovo (pro
nc. ruber
konvergenci a souhyby očí) a párová jádra parasympatická Edingerova-Westphalova, jejichž axony po přepojení v ganglion ciliare inervují m. sphincter pupilae a m. ciliaris. Axony motoneuronů procházejí dolní částí n. ruber, ve fossa intercruralis tvoří n. oculomotorius, prostupují kavernózním sinem a horní fisurou orbitální do očnice. Inervují svaly: m. levator palpebrae, rectus superior, rectus nasalis, rectus inf. et obliquus inf. Vlákna jsou částečně zkřížená. Jenom nezkřížená vlákna dostávají svaly: m. rectus inf., rectus nasalis et obliquus inf. Porucha motoneuronu n. III. je následovaná diplopií, vyvolanou paralytickým divergentním strabismem pro převahu m. rectus temporalis (n. VI.), ptózou (převaha m. orbicularis oculi – n. VII.) a mydriázou z převahy sympatické inervace m. dilatatoris pupilae. Parasympatická vlákna jsou uložena na povrchu nervu a tlakem trpí nejdříve (oslabení fotoreakce u temporální herniace – tzv. vnitřní oftalmoplegie). Zevní oftalmoplegie je léze n. III. s ušetřením parasympatické inervace. Diplopie se zvětšuje při pohledu ve směru oslabeného svalu. Poruchy zornic a dráha fotoreakce viz jinde (kap. 7 a 11). Postižení n. III. spojené s kontralaterální spastickou hemiplegií (hemiparézou) se nazývá horní alternující obrna.
nc. originis parysympathicus n. III.
nc. originis n. III.
nc. n. IV. nc. accessorius et radis mesenceph. n. V.
n. trigeminus sensit.
nc. terminalis n. V. n. trigeminus motor.
nc. n. VI. nc. tractus solitarii pons n. VI. n. VII. nc. olivaris n. IX. n. XII.
nc. originis salvatorius nc. originis dors. n. X. nc. n. XII. nc. ambiguus
n. X. n. XI. radix. spin. n. XI.
nc. terminalis tract. spinalis n. V.
nc. spin. n. XI.
Obr. 5.2. Prostorové uspořádání jader kmene (podle Carpentera)
05 Funkce a posti•ení.p65
40
20.9.2005, 11:41
Funkce a postižení hlavových nervů
41
5.1.2. Nervus trochlearis (n. IV.) N. trochlearis (n. IV.), inervující horní šikmý sval, má jádro uložené pod jádrem (nc.) n. III., jeho axony obkružují periakveduktální šeď a po zkřížení ve velum medulare superius vystupují pod colliculi caudales (jediný nerv vystupující z dorza kmene) a provázejí n. III. Paréza m. obliqui superioris se projeví diplopií při pohledu dolů a zevně (směr tahu svalu). Defekt bývá kompenzován inklinací ve směru oslabení pohybu oka.
meningitidami, aneuryzmaty. Každá diplopie bez poruch zornic je suspektní z myastenie. Monokulární diplopie není neurologického původu (může být i psychogenní), neparalytický konkomitující strabismus je pro jednostrannou amblyopii bez diplopie. Vertikální strabismus (skew deviation, Hertwigovo-Magendieho šilhání, údajně bez diplopie!) bývá při lézi v mozečku a v kmeni (FLM): na straně léze je bulbus otočený dolů a dovnitř, druhostranný vzhůru a zevně.
5.1.4. Nervus trigeminus (n. V.) 5.1.3. Nervus abducens (n. VI.) N. abducens (n. VI.) má jádro uložené v pontu laterálně od kmenového pohledového centra v paramediální pontinní retikulární formaci (PPRF), axony procházejí přímo tegmentem a bází pontu, po výstupu do cisterna pontis tvoří nerv, provázející oba předchozí nn. Část intrapontinních vláken směřuje do fasciculus longitudinalis medialis (FLM). Porucha tohoto vulnerabilního nervu se projevuje konvergentním strabismem s diplopií zvětšující se ve směru pohledu a naopak.
Klinické projevy okohybných poruch Totální oftalmoplegie je postižení všech okohybných svalů. Bývá kombinována s řadou dalších příznaků: exoftalmem, chemózou, lézí n. ophthalmicus – a spojována s thrombophlebitis sinus cavernosi, tumorózní afekcí (syndrom fissurae orbitalis sup.),
N. trigeminus (n. V.) je smíšeným nervem senzitivně motorickým. Jeho tři větve zabezpečují citlivost kůže obličeje a hlavy (viz přehled dermatomů – obr. 5.3), sliznice nosních a paranazálních dutin, zubů a durae matris, přední části zevního zvukovodu a bubínku. Jádro motorické pro žvýkací svaly je v mezencefalu. Ganglion semilunare (Gasseri) je přiložené na skalní kost. Periferní výběžky jeho buněk vytvářejí n. ophthalmicus, n. maxillaris (foramen rotundum) a n. mandibularis (foramen ovale). Poslední obsahuje i axony motoneuronů pro mm. temporales, masseteri et pterygoidei (zevní a vnitřní), přední část m. biventeris, m. mylohyoideus, m. tensor veli palatini a m. tensor tympani (viz kap. 7.2). Obsahuje i jejich somatosenzorická vlákna končící v mezencefalickém jádru n.V. a do radix mesencephalica směřující vlákna hluboké propriocepce z dolní čelisti a zubů i identická vlákna z horní čelisti (via n. maxillaris). Axony ganglion semilunare tvoří silný kořen vstupující do kmene koutem mos-
n. ophthalmicus n. maxillaris
n. V.
n. mandibularis n. occipitalis major
n. occipitalis minor
mozkový kmen
C2
n. auricuaris major
nn. cutanei cervicales posteriores
C3
nn. cutanei cervicales anteriores
C4 jádro n. V.
Obr. 5.3. Zóny kožní inervace na hlavě a na krku odpovídající segmentům (vlevo) a periferním nervům (vpravo) podle Chusida
05 Funkce a posti•ení.p65
41
20.9.2005, 11:41
42
Obecná neurologie a syndromologie
tomozečkovým. Do vlastního senzitivního vlákna (nc. pontinus principalis n. V.) přicházejí vlákna vedoucí kvality čití obdobně zadním provazcům. Do tractus spinalis n. V. (sahajícímu až ke 3. cervikálnímu segmentu) a do v něm uložených buněk nc. spinalis n. V. směřují vlákna vedoucí podněty nociceptivní. Obsahují i vlákna z VII., IX. a X. nervu. Projekce na kůži odpovídá cibulovitému cirkumorálnímu uspořádání (viz obr. 5.3). Klinické projevy: neuralgie trigeminu jsou záchvatovité šlehy ostré bolesti (tic doloureux) spontánní či vyvolatelné ze spoušťové zóny (trigger point). Do obrazu »esenciální neuralgie« nepatří poruchy citlivosti (kromě hyperpatie spoušťových zón). Snížení korneálního reflexu, porucha mžikacího reflexu (»blink« reflex na EMG) nasvědčují sekundární neuralgii. Diferenciální diagnóza: zubní afekce, temporomandibulární neuralgie při špatné geometrii skusu. Poruchy periferního motoneuronu: homolaterální žvýkací svaly jsou oslabeny – na m. temporalis a m. masseter lze pozorovat atrofie, je menší síla ve skusu, nápadnější je porucha žvýkání – čelist se uchyluje k postižené straně pro převahu druhostranných mm. pterygoidei. Při oboustranné lézi je ne-
možné předsunutí dolní čelisti, otevření úst (přední část m. digastricus a m. mylohyoideus). Pro parézu m. tensor tympani vzniká hyperakuze. Maseterový reflex se snižuje, jeho zvýšení nasvědčuje současné supranukleární lézi.
5.1.5. Nervus facialis (n. VII.) Po výstupu z kmene jako n. intermediofacialis je smíšeným nervem, majícím všechny čtyři modality: somatomotorickou, visceromotorickou, senzitivní a senzorickou (obr. 5.4). Aferentní kožní vlákna pocházejí z ganglion geniculi a inervují boltec a zevní část bubínku. Chuťová vlákna viz kap. 7.4. Motorická vlákna vycházejí z nc. n. VII. v tegmentu pontu. Jejich axony obtáčejí nc. n. VI. pod spodinou IV. komory, po výstupu z kmene nerv prochází mostomozečkovým koutem a spolu s n. intermedius, n. VIII. a s arteria auditiva int. se vnořuje do vnitřního zvukovodu a do Fallopova kanálu. V prvním ohbí je uloženo g. geniculi (viz chuťová dráha – chorda tympani), pak odstupují vlákna pro m. stapedius. Motorická vlákna opouštějí Fallopský kanál ve foramen stylomas-
m. frontalis genu internum nc. motorius n. VII.
caput zygomaticum
genu externum
caput infraorbitale caput angulare
m. depressor septi m. incisivus labii superioris
zygomatic ká chuť větev pr 2/3 jao předn zyka í
m. orbicularis oris m. incisivus labii inferioris m. buccinator m. quadratus labii inferioris m. mentalis m. triangularis m. risorius m. platysma
vá yko jaz d p o za žlá
m an . aur t. icu lar is
a. carotis ganglion oticum chorda tympani te
m. zy go ma m tic v p us ěte orál v ní
m. caninus
nc. tractus solitarii
n. petrosus superficialis major n. vidian
m. procerus m. quadratus labii superioris:
m. dilatator naris
nc. salivatorius superior
n. petrosus profundus major
m. orbicularis oculi
m. nasalis
n. intermedius ganglion geniculi
n. li ngu alis
m. corrugator supercilii
ganglion sphenopalatinum
n. geniculotympanicus plexus tympanic m. stapedius n. petrosus superficialis minor m. auricularis sup. et post.
temporofa ciální větev
ganglion submaxillare podčelistní žláza
m. occipitalis foramen stylomastoideum zadní bříško m. digastricus m. stylohyoideus
cervikofaciální větev
motorické nervy senzitivní nervy parasympatické nervy
ramus colli
Obr. 5.4. Inervační oblast n. facialis
05 Funkce a posti•ení.p65
42
20.9.2005, 11:41
Funkce a postižení hlavových nervů
toideum a inervují mimické svalstvo. Mm. frontales et orbiculares oculi mají i homolaterální supranukleární inervaci. Parasympatická pregangliová vlákna z nc. salivatorius sup. jsou určena pro gl. lacrimalis a řadu žláz ve sliznici dutiny ústní, nosních a paranazálních dutin a pro glandulae submandibularis et sublingualis. Tvoří spolu s chuťovými vlákny n. intermedius. Část vláken jde do g. sphenopalatinum (= pterygopalatinum) a část do g. submandibulare (cestou chordae tympani). Odtud pak vycházejí postgangliová vlákna (obr. 5.4). Klinické projevy: periferní paréza n. VII. vzniklá z postižení jádra je čistě motorická (viz střední alternující hemiparézu). Díky složité topografii se liší postižení celého n. intermediofacialis v koutu mostomozečkovém (kompletní porucha) či v canalis n. VII. před odstupem n. petrosi superficialis majoris od úseku mezi g. geniculi a odstupem n. stapedii (není porucha slzné sekrece), pod odstupem n. stapedii a odstupem chordae tympani (není hyperakuze, je porucha chuti). Pod odstupem chordae tympani není hemiageuzie a léze je jen motorická. Bellovu obrnu provází hemiageuzie a lagoftalmus z převahy m. levator palpebrae, nacházíme Bellův příznak (viditelnou synkinezi bulbů vzhůru při zavření očí), chybí mžikací reflexy všech modalit. Oboustranné postižení bývá u neuroinfekcí, ale i u 30 % jednostranných obrn nacházíme zánětlivý likvor – viz kap. 27. Diferenciální diagnóza: myastenie, myopatie (dystrofická. myotonie). Hemispazmus n. VII. jako iritační příznak může předcházet paréze (neurinom akustiku), může být projevem špatné regenerace po paréze, podobně jako kontraktury, synkineze a »krokodýlí slzy«. Blefarospazmus je křečovité sevření očních víček, nalézané u extrapyramidových poruch. Periferní léze n. VII. se projevuje hybným postižením celé poloviny tváře, centrální léze n. VII. pouze hybným postižením dolní větve.
5.1.6. Postranní smíšený systém (nn. IX., X., XI.) Postranní smíšený systém pokrývá všechny modality aferentní i eferentní. Senzorická vlákna viz kap. 7.4. Další senzorická vlákna přicházejí přes ganglion inferius (petrosum) n. IX. informace z mechanoreceptorů a chemoreceptorů sinus caroticus a z baroreceptorů a chemoreceptorů oblouku aorty, přiváděné cestou n. X. přes g. nodosum a v nucleus tractus solitarii končí i stejnou cestou jdoucí aferentní vlákna viscerální. Do oblasti nociceptivní inervace n. glossopharyngei (n. IX.) patří: střední ucho, Eustachova trubice, zadní část jazyka, horní část faryngu a měkké patro. Nociceptivní inervační
05 Funkce a posti•ení.p65
43
43
oblastí aferentních vláken n. X. je zevní zvukovod (spolu s n. VII.) a část boltce, dolní farynx, larynx a aferentní vlákna viscerální z oblasti hrudní a břišní. Aferentní axony buněk ganglion superius n. IX. i n. X. končí v tractus spinalis nervi trigemini. Somatomotorickým jádrem n. IX a n. X (a vnitřní části n. XI.) je nc. ambiguus, obklopený jádry retikulární formace. Po výstupu z prodloužené míchy (»bulbu«) se k němu přidávají vlákna z nucleus spinalis n. accessorii (n. XI.) pro m. sternocleidomastoideus a horní část m. trapezii. Funkce somatomotorických vláken n. IX. a n. X. pro měkké patro a farynx nelze klinicky oddělit. Z dolní části nc. ambiguus vycházejí vlákna do n. laryngeus inf. (cestou n. recurrentis n. X. – n. laryngeus recurrens) pro hlasivky. Vlákna pro addukci jsou z nejkaudálnější části. Visceromotorická pregangliová parasympatická vlákna n. IX., vycházející z nc. salivatorius inferius, jsou přepojována v ganglion oticum a končí v glandula parotis. Pregangliová parasympatická. vlákna pro viscera vycházejí z nc. dorsalis n. vagi a tvoří eferentní část viscerálních reflexů, napojených na aferentaci z orgánů hrudní a břišní dutiny. Informace z nich probíhají většinou mimo naše vědomí. Vlákna jdoucí retikulární formací do hypothalamu zprostředkovávají pocity tepla, plnosti aj. Visceromotorická preganglionární vlákna z nc. dorsalis n. vagi jsou protiváhou torakolumbálního sympatiku (viz kap. 9). Inervují žlázy gastrointestinálního traktu, trachey a bronchů. Klinické projevy: jednostranná paréza faryngo-laryngeální (Avellisův sy) – patro se nezvedá při fonaci, je přetahováno ke zdravé straně, chybí dávivý reflex, při laryngoskopii je hlasový vaz v abdukci (kadaverózní postavení hlasivek). Léze rekurentního nervu v mediastinu (nádory, u levého např. aneuryzma aorty) vyvolává chrapot. Oboustranné postižení postranního smíšeného systému vyvolá bulbární paralýzu s nazolálií, dysfagií pro tuhá sousta, dysartrií. Postižení kývače a trapézového svalu na jedné straně svědčí pro lézi postranního smíšeného systému ve foramen jugulare (Vernetův sy).
5.1.7. Nervus hypoglossus (n. XII.) N. hypoglossus (n. XII.) je čistě motorickým nervem, jehož jádro je pod koncem IV. komory a inervuje přísně jednostranně svaly jazyka (pozn.: supranukleární inervace je oboustranná). M. genioglossus vytahuje jazyk dopředu. Jazyk se při snaze o vyplazení uchyluje k paretické straně. Postižená polovina jazyka atrofuje, jsou přítomné fascikulace. Oboustranné postižení bývá v rámci amyotrofické laterální sklerózy, progresívní bulbární paralýzy a myastenie.
20.9.2005, 11:41
44
Obecná neurologie a syndromologie
5.1.8. Mnohočetné postižení hlavových nervů Vzhledem k uložení kraniálních nervů a jejich výstupů se popisují syndromy: l přední jámy lebeční (I., II.), l fissurae orbitalis cranialis (II., IV., V.1, VI.), l kavernózního sinu (totéž postižení + exoftalmus s chemózou), l orbitálního apexu (II., III., IV., V.1, VI.), l apexu pyramidy – Gradenigův (V., VI.), l koutu mostomozečkového (VIII., VII., V.1,2,VI.), l foramen jugulare (IX., X., XI.), l kraniocervikálního přechodu (IX.–XII.), l retrofaryngeální – Hornerův (totéž se spolupostižením cervikálního sympatiku), l báze lebeční (V.–XII).
ky disociovaná hypestézie v obličeji, Avellisův syndrom nebo jeho rozšířená varianta o lézi pars spinalis n. accessorii (sy Schmidtův), kontralaterálně hemihypestézie pro teplo a bolest, někdy prchavá hemiparéza, někdy se přidružuje vestibulární léze s nystagmem a homolaterální postižení n. VI. a n. VII. s diplopií a periferní obrnou lícní.
5.3. Pontinní syndromy Syndrom střední alternující hemiparézy (hemiplegia alternans media seu facialis, syndrom MillardůvGublerův): homolaterální periferní obrna lícního nervu a druhostranná hemiparéza při postižení kaudálního mezobazotegmenta.
5.2. Kmenové syndromy Nejčastější příčinou kmenových syndromů jsou poruchy cévního zásobení ve vertebrobazilárním povodí. Arteriální řečiště ve kmeni je velmi variabilní, oblasti zásobení a. spinalis anterior, a. vertebralis, a. cerebelli inferior anterior (AICA), a. cerebelli inferior posterior (PICA) se v prodloužené míše v rozličném rozsahu překrývají, pro pons a mesencephalon platí systém obkružujících artérií: krátkých pro laterální části, dlouhých pro dorzální a paramediálních perforujících artérií pro paramediální část báze kmene. Všechny tři mozečkové artérie (AICA, PICA a horní cerebelární artérie) navzájem bohatě anastomozují, a proto existuje velký počet syndromů vzniklých náhlou ischémií. Těmi nejdůležitějšími od prodloužené míchy vzhůru jsou bulbární syndromy: l léze nejkaudálnější části oblongáty v místě dekuzace pyra-
mid: kvadruplegie bez poruchy čití, částečná léze dekuzace pyramid – hemiplegia cruciata. Homolaterálně je postižena již zkřížená dráha pro dolní končetinu, kontralaterálně je obrna horní končetiny; l Avelisův syndrom – hemiparesis vagospinalis: obrna měkkého patra, faryngeálního a laryngeálního svalstva, homolaterálně s anestézií faryngu a laryngu, dysfonií a dysfagií; l syndrom dolní alternující hemiplegie: homolaterálně hemiglosoplegie s kontralaterální hemiparézou (hemiplegií); l syndrom asociovaných myoklonií palatofaryngeálních z postižení dentato-olivárního buď z léze nc. olivaris inferior, nebo z léze nc. dentatus cerebelli. Někdy se přidružuje rotační nystagmus. Lokalizace postižení může být na okruhu dentato-rubro-thalamo-olivárním (viz kap. 4); l
Wallenbergův syndrom z postižení laterálního retroolivárního segmentu, zásobeného a. vertebralis nebo PICA, je nejčastějším syndromem bulbárním. Homolaterálně je neocerebelární syndrom zánikový, Hornerova trias, syringomyelic-
05 Funkce a posti•ení.p65
44
5.4. Mezencefalické syndromy Syndrom horní alternující hemiplegie (hemiplegia alternans superior seu oculomotoria – Weberův syndrom): z postižení pedunkulu mezencefala a kořenů n. oculomotorius vzniká homolaterálně obrna n. III. včetně paralytické mydriázy a druhostranná hemiparéza – hemiplegie z léze pyramidové dráhy. Benediktův syndrom při lézi pedunkulu s postižením červeného jádra, jádra III. nervu, s ušetřením pyramidových drah. Projevuje se homolaterální obrnou n. III. a druhostrannými hyperkinezemi. Parinaudův syndrom, tj. obrna vertikálních pohledů, zejména vzhůru, někdy poruchy konvergence a fotoreakce z léze zadní komisury a pretektální oblasti. Syndrom periakveduktální šedi – retrakční či konvergenční nystagmus a pupilární abnormality.
Syndrom uzamčení (»locked-in syndrome«) je pseudokomatózní stav se zachovanou zrakovou percepcí, zachovaným vědomím a úplnou ztrátou hybnosti v oblasti hlavových nervů, trupu a končetin, ztrátou citlivosti a sluchu (ten může být výjimečně zachován). Zachování čichu nebylo zkoumáno. Jedinou ušetřenou volní hybností nemocného jsou vertikální pohyby očí, někdy i zavření a otevření víček, event. i konvergence. Jinak je úplná pseudobulbární paralýza. Vidění a vertikální pohyb očí jsou tedy jedinou komunikační cestou, kterou se s nemocným signalizací ano–ne lze domluvit. Ve většině případů je příčinou tohoto kmenového syndromu ischemická léze báze pontu, event. jeho přechodu v mesencephalon při uzávěru arteria basialis. Pro poruchu hlavových nervů včetně mastikoplegie (někdy se vyskytne trismus jako iritační příznak), anartrii a kvadruplegii mohou být poruchy mylně
20.9.2005, 11:41
Funkce a postižení hlavových nervů
interpretovány jako kóma (vigilní kóma). Nemocní však mají téměř normální EEG a normální spánkový rytmus. Někteří během onemocnění prošli stavem bezvědomí a hladina jejich vigilance může kolísat. Rozhoduje o tom funkční stav ponto-mezencefalo-diencefalické retikulární formace. Pokud je ascendentní retikulární aktivační systém (ARAS) v horním tegmentu funkčně schopný, je nemocný při vědomí. Při lézi v prodloužené míše, pontu, ale i výše můžeme u nemocného pozorovat eupnoické dýchání, které nemůže být ovlivňováno vůlí pro lézi kortikospinálních drah. Tato autorytmická forma dýchání je následkem odpojení bulbárního dechového centra od vyšších kmenových dechových center. U nemocných je postižen i fasciculus longitudinalis medialis (kromě jeho nejrostrálnější části se zachováním vertikálních pohybů očí) a podle výšky léze může chybět laterální pohyb bulbů i na vestibulární podnět, event. pod obrazem přední internukleární oftalmoplegie (viz níže).
45
frontální pohledové centrum – area 8
kůra sin
colliculus superior nc. nervi oculomotorii
Parinaudův syndrom je obrna vertikálních konjugovaných pohybů očí z poruchy tekta mezencefala. Při oboustranné lézi nc. interstitialis je paréza pohledu dolů, při lézi v kaudálnějším nc. comissurae posterioris je porucha pohledu vzhůru. V retikulární formaci mezencefala jsou buňky regulující rychlé i pomalé pohyby. Jejich výboje předcházejí jak sa-
05 Funkce a posti•ení.p65
45
tractus tectobulbaris m. rectus lateralis
levý m. rextus medialis
fasciculus longitudinalis medialis inhibiční internukleární neuron
n. abducens inhibiční internukleární neuron
nucleus n. VI. od vestibulárních jader
5.5.1. Parinaudův syndrom
decussatio tegmentalis posterior
n. III.
5.5. Obrny pohledů Poruchy konjugovaných očních pohybů vznikají při postižení supranukleárních okohybných drah. Řada kmenových syndromů je spojena s parézami pohledů. Kortikální pohledová pole jsou probrána v kap. 2. Pohledovým centrem kmene je paramediální pontinní retikulární formace (PPRF), uložená mediálně od nc. n. VI. Poruchy horizontálních pohledů lze rozdělit do několika typů podle toho, zda jsou zachována napojení z vestibulárních jader a jiných částí retikulární formace (RF) a spojení s colliculi rostrales. Otěže ovládající konjugované pohyby bulbů představuje fasciculus lungitudinalis medialis (FLM) (obr. 5.5). Kompletní léze ve fasciculus longitudinalis medialis či pohledového pontinního centra vede ke kompletní obrně laterálních pohybů bulbů ke straně ložiska. Částečné léze jsou provázeny příznaky tzv. internukleární obrny a různou reakcí na vestibulární dráždění a optické kompenzační pohyby očí.
dx
paramediální pontinní retikulární formace (pontinní pohledové centrum)
Obr. 5.5. Schéma supranukleárních drah ovládajících konjugované pohyby očí podle Barra a Kiernana. Léze ve fasciculus lingitudinalis medialis vyvolávající internukleární horní oftalmoplegii je označena kruhem kádám, tak pomalým sledovacím pohybům. Lze předpokládat, že koordinují pohyby očí v celém rozsahu. Prakticky u všech poruch konjugovaných očních pohybů je porušen i optokinetický nystagmus. Konvergence a fotoreakce mohou i nemusejí být postiženy.
5.5.2. Internukleární oftalmoplegie Jde o zvláštní poruchy hybnosti bulbů při neúplné lézi fasciculus longitudinalis medialis. Rozdělují se na přední a zadní internukleární obrnu. Přední internukleární obrna se týká (supranukleární) obrny m. rectus nasalis z léze FLM na druhé straně od PPRF. Při laterálním pohledu je možná jen abdukce, addukující bulbus zůstává ve středním postavení. Na abdukujícím oku nalézáme hrubý, ne zcela pravidelný trhavý nystagmus, na bulbu s parézou addukce nystagmus buď chybí, nebo je velmi malého rozsahu (tzv. disociovaný, převážně uniokulární nystagmus). Tento příznak – zejména je-li oboustran-
20.9.2005, 11:41
46
Obecná neurologie a syndromologie
kortiko-nukleární dráha pro pohled doleva
kortiko-nukleární dráha pro pohled doprava
nc. n. oculomotorius
mesencephalon
OČI V KLIDU
strabismus divergens a ztráta konvergence
A POHLED DOPRAVA
fasciculus longitudinalis medialis
n. III.
abdukce možná, spojená s nystagmem
n. III.
B
addukce chybí, nystagmus je minimální nebo chybí
POHLED DOLEVA
nc. n. VI.
P
P
addukce chybí, nystagmus je minimální nebo chybí
na abdukujícím oku je výrazný nystagmus
C pons POHLED DOPRAVA n. VI.
n. VI.
chybí abdukce
medulla oblongata
addukce nepostižena, nystagmus je minimální nebo chybí
POHLED DOLEVA
addukce nepostižena
dx
abdukce chybí
sin
Obr. 5.6. Internukleární oftalmoplegie. Schéma umístění lézí ve fasciculus longitudinalis medialis a typy oboustranných internukleárních oftalmoplegií: I – paréza konvergence a horní přední internukleární oftalmoplegie v místě A, II – přední internukleární oftalmoplegie z léze v místě B, III – zadní internukleární oftalmoplegie z léze v místě C s bilaterální parézou n. VI. (konvergence nepostižena, při pohledu »do dálky« chybí divergence a dostavuje se diplopie), P – paramediální pontinní retikulární formace (pontinní pohledové centrum) (Guyton)
ný – nasvědčuje s vysokou pravděpodobností demyelinizačnímu onemocnění (RS). Konvergence a fotoreakce bývají rovněž postiženy. Je-li zachována fotoreakce, lze použít čistě názvu supranukleární obrna m. recti nasalis. Syndrom jeden a půl (one and a half syndrome): při jednostranné lézi fasciculus longitudinalis medialis (s vlákny pro homolaterální m. rectus nasalis) a homolaterálního jádra n.VI. je bulbus na straně léze paretický pro horizontální pohyby, na druhostranném bulbu je zachovaný pohyb jen zevně a dolů. Zadní internukleární oftalmoplegie a paréza divergence vznikají při oboustranném porušení spojení PPRF s jádry n.VI. (obr. 5.6).
5.6. Syndromy diencefalické Diencefalon je tvořeno thalamem, subthalamem, hypothalamem a epithalamem.
05 Funkce a posti•ení.p65
46
5.6.1. Thalamický syndrom Vyskytuje se vzácně a podle postižení sousedních struktur se mu přičleňují tyto nekonstantní příznakové komponenty: prchavá hemiparéza druhostranných končetin, druhostranná homonymní hemianopsie, hemianestézie převážně na druhostranné horní končetině, zvláště pro hluboké čití, někdy dysestézie bolesti, hyperpatie, nekonstantně porucha čití v obličeji, v dutině ústní a při lézi ventrobazálního komplexu i druhostranná hemiageuzie, hemiataxie, dále paroxyzmální bolesti druhostranných končetin až nesnesitelné, na analgetika rezistentní, choreoatetoidní hyperkineze (převážně na horní druhostranné končetině), thalamická ruka (anteflexe v zápěstí, extenze prstů). Trofické změny, cyanóza, hypotermie, vzácně i Hornerův syndrom jsou na straně léze. Výjimečně se vyskytuje motorická afázie. Postižení thalamu,
20.9.2005, 11:41
Funkce a postižení hlavových nervů
zejména nádorové, často zůstává bez specifických příznaků a prezentuje se buď příznaky nitrolebeční hypertenze, nebo příznaky z hypothalamu. Vztahy k řečovým a extrapyramidovým poruchám viz kap. 4.
5.6.2. Hypothalamické syndromy Hypothalamus je sice rozsahem malý, ale má klíčový význam pro vegetativní regulace; endokrinní systém a jeho mamilární část je zapojena do limbického systému. Totální destrukce hypothalamu vede ke ztrátě termoregulace. Při lézi area supraoptica vzniká hypertermie (typická pro terminální stadia trombózy a. basilaris). Léze v zadní části hypothalamu vyvolávají somnolenci až spánek. Area tuberalis je zdrojem sekrece hormonů neurohypofýzy (neurokrinie).
5.6.3. Subthalamický syndrom zániku nc. subthalamicus (Luysii) Vznikají házivé, kymácivé až metací hyperkineze druhostranných končetin – hemibalismus – pro odpadnutí tlumivého okruhu. Jsou vůlí neovlivnitelné, ve spánku mizejí. Jejich pohyb vychází z kořene končetiny. Vzácně jde jen o monobalismus, při oboustranných lézích mluvíme o balismu.
5.6.4. Epithalamus Epithalamus obsahuje corpus pineale a trigona habenularum s jádry napojenými na limbický systém a čichovou dráhu. Corpus pineale je endokrinní žláza produkující melatonin. Expanze v oblasti glandula pinealis vyvolávají Parinaudův syndrom, někdy pubertas praecox.
5.7. Decerebrační a dekortikační syndromy Dělení komatózních stavů a význam poškození různých etáží mozkového kmene je uvedeno ve stati o kómatech a jejich vyšetřování (kap. 12). Čím níže se léze nacházejí, tím blíže je pacient k selhání center v bulbopontinní oblasti, zabezpečujících vitální funkce. Zvláštní formou kómatu je tzv. apalický syndrom.
05 Funkce a posti•ení.p65
47
47
5.7.1. Apalický syndrom Apalický syndrom (syn.: vigilní kóma, protrahované kóma, prolonged unconsciousness, persistent vegetative state) je typicky zánikový syndrom, kdy je porušeno spojení mozkové kůry s podkorovými strukturami a je postižena retikulární formace kmene. Nejčastější příčinou jsou těžká kraniocerebrální traumata s mnohočetnými kortiko-subkortikálními kontuzními ložisky v obou hemisférách, ischemické léze po difúzní anoxii a pozdní resuscitaci (traumata s obstrukcí dýchacích cest, srdeční zástavy, prasklá aneuryzmata – zvláště na přední komunikantě – aj.). Ložiska nekróz se nacházejí od rostrálního pontinního tegmenta (retikulární formace) přes mesencephalon, diencephalon až po subkortiko-kortikální oblasti hemisfér. Klinický obraz: nemocný je ležící, někdy má otevřené oči, jako by sledoval pohledem. Mohou se objevit sporadické mimovolní pohyby končetin, může reagovat na silný nociceptivní podnět. Pacient nereaguje na zevní smyslové podněty (odtud »vegetativní stav«), je inkontinentní, mohou se objevovat vegetativní poruchy (pocení, kolísání tlaku i dechového a srdečního rytmu), v podstatě ale dýchání i krevní oběh fungují bez podpory. Názvu »apalický syndrom« se používá spíše pro těžší formy, kdy je nezbytná výživová sonda, a »vigilní kóma« spíše pro nemocné, kteří mimovolně pohybují bulby a polykají, takže je lze nakrmit. Průběh: těžký apalický syndrom může trvat týdny až měsíce, při dokonalé ošetřovatelské péči i roky. Prognóza je velmi vážná až beznadějná (po uplynutí několika měsíců bez efektivní terapie), poněkud lepší vyhlídky na restituci (alespoň částečnou) mají děti a mladí jedinci, zvláště při lézích kortiko-subkortikálních. Decerebrační rigidita nastává při přerušení kmene nad úrovní vestibulárních jader. Projevuje se extenčními křečemi horních i dolních končetin. V experimentu se dá zrušit lézí nc. vestibuli laterales a vyřazením vestibulospinálních drah, určených pro antigravitační svaly (tj. extenzory). Je prognosticky závažným příznakem (u mozkových herniací, trombóze a. bazilaris aj.). Diferenciální diagnóza: vigilní kóma (apalický sy, vegetativní stav) je třeba odlišit od globální afázie (asymbolie), kdy pacient »zírá«, ale kontakt jakoukoli řečovou signalizací s ním nelze navázat. Při vigilním kómatu chybí asymetričnost neurologického nálezu (hemiplegie, hemianestézie, obrny pohledů ap.). Při locked-in syndromu jde o pseudokoma-
20.9.2005, 11:41
48
Obecná neurologie a syndromologie
tózní stav díky ušetření retikulární formace se zachovanou vigilitou, ale s úplnou pseudobulbární paralýzou a kvadruplegií, se zachováním volních vertikálních (výjimečně i jiných) očních pohybů. S nemocným lze takto přes zrak a vertikální pohyb očí komunikovat. Důležitým nálezem je normální EEG. Akinetický mutismus má zachované reakce zornic a je stavem neodlišitelným od vigilního kómatu. Stav bývá podmíněn lézemi thalamo-hypothalamické oblasti, ale i paramediálních struktur frontálních laloků (suplementární motorická oblast M II, tzv. přední cingulární frontální syndrom). Příčinou mohou být stavy po zánětech, neurochirurgickém zákroku, ischémiích, krvácení z prasklého aneuryzmatu a. comunicans ant. aj.
05 Funkce a posti•ení.p65
48
Psychogenní stavy (pseudokómata) se dají odlišit – mutismus po úleku, hysterické reakce. Všechny tyto stavy vykazují normální EEG, normální kalorickou reaktivitu atd. & DUUS, P. Topical diagnosis in neurology. Stuttgart : Thieme, 1989. MUMENTHALER, M. Neurologic differential diagnosis. Stuttgart : Thieme, 1992. BARR, ML., KIERNAN, JA. The human nervous system. Philadelphia : Lippincott, 1988. CHUSID, JG. Correlative neuroanatomy and functional neurology. California : Lange, 1982.
20.9.2005, 11:41
49
6. Mícha a míšní syndromy
Mícha je součástí CNS, pracuje ve funkční návaznosti na ostatní struktury nervové soustavy. Mícha je provazec dlouhý asi 40–50 cm, který kraniálně přechází v prodlouženou míchu. Hranici mezi krční míchou a oblongatou tvoří výstup prvního krčního nervového kořene, na ventrální straně se v této výši kříží pyramidová dráha. Kaudálně se mícha zužuje v conus medullaris, který končí na rozhraní obratle L1–2, pokračuje pak kaudálně uvnitř durálního vaku nitkovitým filum terminale až k druhému kostrčnímu obratli (S2), kde srůstá s jeho periostem. Embryonálně mícha zprvu vyplňuje celou délku páteřního kanálu. Od 4. fetálního měsíce roste páteř rychleji, mícha v růstu zaostává. Při narození sahá mícha k 3. bedernímu obratli (L3). Mícha je spolu se svými obaly (pia mater a arachnoidea spinalis) uzavřena v durálním vaku. Subarachnoidálně je obklopena mozkomíšním mokem. Mícha se na dvou místech vřetenovitě rozšiřuje v intumescencích. Krční zahrnuje segmenty C3–Th2 a zajišťuje inervaci horních končetin. Bederní je v segmentech Th9–L1 a inervuje dolní končetiny. Míšním epikonem rozumíme segmenty L5–S2, míšním konem S3–5. Kaudálně od míšního konu (níže od těla obratle L2) probíhají již jen míšní kořeny cauda equina (koňský ocas). Po přední straně míchy probíhá podélně rýha, fissura mediana anterior, po zadní straně sulcus medianus posterior, které míchu dělí na dvě poloviny. Na bočné straně probíhající sulcus lateralis anterior et posterior člení bílou hmotu míšní do tří provazců: fasciculus anterior, medialis et posterior, přičemž zadní provazec se ještě dělí na mediální – funiculus gracilis (Golli) a laterální – funiculus cuneatus (Burdachi). Míchu rozdělujeme na 31 míšních segmentů (8 krčních,12 hrudních, 5 lumbálních, 5 sakrálních a 1 kokcygeální). Segment je úsek míchy, odkud přecházejí vlákna v jeden míšní kořen. Jednotlivé segmenty je ob-
06 Mícha.p65
49
! ! " #
" #
krční nervy
$
$ %
%
&
!
! "
" #
# $
$
%
hrudní nervy
%
&
&
'
'
bederní nervy a křížový nerv
!
!
" #
"
# křížové nervy
! " #
Obr. 6.1. Vztah míšních segmentů k obratlovým tělům a obloukům
20.9.2005, 11:51
50
Obecná neurologie a syndromologie
Tab. 6.1. Základní orientace dermatomů Dermatom
Anatomická lokalizace
Th3
axilla
Th4
prsní bradavka
Th10
pupek
TH12
tříslo
tížné přesně anatomicky definovat, ale tvoří nepochybně funkční jednotku. Na příčném řezu probíhá středem míchy míšní kanálek, který je obklopen šedou hmotou, motýlovitého tvaru s předními a zadními míšními rohy. Bílá hmota zasahuje k povrchu a tvoří míšní provazce. Protože mícha je podstatně kratší než páteřní kanál, je pro praxi důležitý vztah mezi míšním segmentem a obratli (obr. 6.1). Užíváme Chipaultovo pravidlo: obratlové trny v horní krční páteři odpovídají stejným segmentům míchy. V dolní krční páteři odpovídá trnu míšní segment +1, v horní hrudní páteři míšní segment +2, v dolní hrudní páteři míšní segment +3, do výšky trnu Th10 sahají míšní segmenty Th12–L1, do výšky trnu obratle Th11 sahají segmenty L2–3, k trnu obratle Th12 segmenty míšní L4–5, do výšky trnu L1 všechny segmenty sakrální a segment kokcygeální. Dermatomy pásovitého průběhu představují periferní projekci kořenového čití (areae radiculares). Jiným zmapováním čití je projekce periferních nervů (areae nervorum). Základní orientaci kožních dermatomů přibližuje tab. 6.1.
6.1. Míšní dráhy Uvádíme jen zcela základní údaje v rozsahu nutném pro snazší pochopení patologických stavů v oblasti míšních struktur. Pro větší anatomicko-fyziologický detail odkazujeme na příslušné učebnice. Řada detailních poznatků o struktuře a funkci nervového systému má pro běžnou klinickou praxi jen omezený význam, přesto mohou někdy i tyto znalosti pomoci vysvětlit klinickou symptomatologii. Jedním z takových poznatků jsou naše znalosti o somatotopickém uspořádání míšních drah. Ze znalosti průběhu jednotlivých drah a míst jejich křížení můžeme odvodit i toto vnitřní uspořádání. Probíhá-li míšní dráha bez zkřížení celou délkou míchy, jsou vlákna z DK nejhlouběji a vlákna z vyšších segmentů se zevně přikládají. Pokud se dráha v segmentu kříží, je uspořádání právě obrácené. Intramedulární expanze v oblasti cervikální postihne u drah nezkřížených dříve DK, u zkřížených
06 Mícha.p65
50
naopak dříve HK. Jiná situace nastane v případě extramedulárně lokalizované léze. V bílé hmotě míšní jsou nervová vlákna, která vzájemně propojují míšní segmenty, dráhy spinospinální, dále dráhy ascendentní, které vedou do vyšších etáží CNS, a dráhy descendentní z nadřazených struktur CNS do šedé hmoty míšní.
6.1.1. Dráhy ascendentní Ascendentní míšní dráhy představují nervová vlákna vstupující z míšních ganglií do zadních rohů šedé hmoty k jádrům zadních rohů míšních, odkud pak probíhají v provazcích jako vzestupné dráhy míšní. Tractus spinothalamicus: anatomicky jej můžeme rozdělit na tractus spinothalamicus lateralis et medialis, přičemž vlákna z dolních segmentů leží nejvnitřněji. K těmto vláknům se postupně přikládají vlákna ze segmentů kraniálnějších. Tato dráha probíhá z nucleus proprius columnae posterioris a vede nervová vlákna pro bolest, pocit tepla a částečně vlákna pro taktilní citlivost. Kříží se ve svém mateřském míšním segmentu v šedé hmotě před centrálním míšním kanálkem a vstupuje do druhostranných míšních fascikulů. Z jader zadních rohů míšních začíná i dráha spinotektální a spinoretikulární. Tractus spinocerebellaris: ze zadního rohu míšního – jádra Stillingova-Clarkeova – pokračuje tractus spinocerebellaris anterior (Gowers) a tractus spinocerebellaris posterior (Flechsig). Vedou vzruchy z interoreceptorů kloubů, šlach a svalů a rovněž podněty z kožních receptorů. Fasciculus gracilis (Golli) a fasciculus cuneatus (Burdachi): vlákna těchto nervových drah vstupují do zadních provazců přímo a končí až v jádrech zadních provazců v prodloužené míše. Jádro Gollova provazce se nazývá clava, jádro Burdachova provazce tuberculum cuneatum. Jedná se o dráhy fylogeneticky mladé, jejichž rozvoj je spjat s rozvojem periferní citlivosti. Obsahují vlákna dotyku, mají význam pro symbolické čití, např. pro stereognozii (povrchové rozlišení předmětů hmatem). Fasciculus gracilis vede vlákna z lumbální a dolní torakální oblasti, fasciculus cuneatus z oblasti horní torakální a cervikální oblasti.
6.1.2. Dráhy descendentní Tractus corticospinalis (pyramidalis) anterior et lateralis (obr. 6.2): spojuje kortikální motorický analyzátor s buňkami předních rohů míšních. Na hranicích prodloužené a hřbetní míchy se většina vláken kříží, dekuzace pyramid, zkřížená vlákna probíhají v tractus corticospinalis lateralis, nezkřížená (asi
20.9.2005, 11:51
Mícha a míšní syndromy
51
20 %) pak v tractus corticospinalis anterior. Tato nezkřížená vlákna se kříží až v různých etážích míchy před šedou hmotou, tzv. commissura anterior alba. Vlákna pyramidové dráhy se nepřepojují přímo na přední rohy míšní, ale končí na buňkách zona intermedia. Převod se dále realizuje přes vmezeřené interneurony. Korové neurony mají přísně topickou reprezentaci v šedé hmotě míšní v předních rozích. Pyramidová dráha je hlavní motorickou dráhou a její postižení znamená poruchu hybnosti na polovině těla.
tractus corticospinalis lateralis
tractus corticospinalis anterior
Obr. 6.2. Tractus corticospinalis lateralis a tractus corticospinalis anterior Tractus rubrospinalis, reticulospinalis, vestibulospinalis, tectospinalis (extrapyramidové): probíhají přes vmezeřené interneurony a končí u předních rohů míšních. Kromě jiných funkcí ovlivňují svalový tonus. Jsou fylogeneticky starší než dráha pyramidová. Z klinického neurologického vyšetření je důležité stanovit výšku léze a to, zda je léze kompletní či inkompletní, což určuje rozsah léze v transverzální rovině (např. skok po hlavě do mělké vody a následné trauma krční míchy). Systémovým postižením míchy rozumíme postižení určité struktury ve více segmentech (např. syndrom zadních provazců při tabes dorsalis, syndrom předních rohů míšních při ALS).
6.2. Klinická symptomatologie při postižení míšních struktur 6.2.1. Poruchy hybnosti Poruchy hybnosti dělíme na centrální, periferní a smíšenou parézu.
06 Mícha.p65
51
Při centrální (spastické) paréze je postižen kortikální – centrální (1.) motoneuron. Centrální paréza se projevuje zvýšeným svalovým tonem (spasticita), poruchou volní hybnosti (paréza), zvýšenými šlachovými reflexy (hyperreflexie), objevují se patologické pyramidové iritační jevy (Juster, Babinski ap.) a jen diskrétní svalová hypotrofie. Reflexy exteroreceptivní (kožní) jsou sníženy nebo chybí. Při kompletní transverzální míšní lézi procházely míšní struktury stadiem šoku (ztrátou reflexní míšní aktivity). Tento míšní šok trvá od tří dnů až po několik týdnů (déle u starších lidí). Během této doby jsou příznaky jako u parézy chabé (pseudochabé). Volní hybnost vyšetřujeme svalovým testem, diferencujeme stupni 0–5. Stupeň 0 – při volní kontrakci není ani záškub (kryje se s pojmem plegie). Stupeň 5 je normální svalová síla. Stupně 1–4 odpovídají pojmu paréza, který je s ohledem na funkční stav příliš široký. Paréza může být těžká a pohyb končetiny je funkčně bezvýznamný, nebo naopak lehká, při zcela diskrétním oslabení končetiny, které si sám nemocný ani uvědomuje a neví o ní. Periferní paréza (chabá) nastává při postižení periferního (2.) motoneuronu v předních rozích míšních. Projevuje se sníženým svalovým tonem (hypotonie), výrazně sníženou trofikou (hypotrofie až atrofie) svalů, poruchou volní hybnosti (paréza), šlachové reflexy jsou snížené až chybí (hyporeflexie až areflexie), pyramidové iritační jevy jsou nepřítomné. Reflexy exteroceptivní (kožní) jsou snížené až chybí (např. poliomyelitis). Svalová hypotrofie až atrofie vzniká narušením jednak funkčního, jednak trofického vlivu motoneuronu na svalová vlákna. Nechybí typické poruchy citlivosti (jednotlivých nervů či kořenů). Smíšená paréza (kombinace chabé a spastické parézy) – postižení centrálního i periferního motoneuronu – se projevuje kombinací příznaků periferního a centrálního postižení. Svalová trofika je snížená (hypotrofie až atrofie), volní hybnost vázne (paréza), reflexy šlachově-okosticové jsou zvýšené (hyperreflexie), patologické pyramidové iritační jevy jsou přítomné (Juster, Babinski). Při současném postižení předních rohů jsou patrné fascikulace. Příkladem smíšených paréz je amyotrofická laterální skleróza (ALS) při současném postižení předních rohů míšních a dráhy kortikospinální. Úplná transverzální léze míšní v úrovni míšního poškození vzácně a v úzkém rozsahu v destruovaných segmentech vykazuje příznaky parézy periferní (léze obou motoneuronů). Pod úrovní léze bude plegie v rámci ostatních příznaků pouze centrálních– spastických (z léze 1. motoneuronu). V prvních dnech po úraze pozorujeme často i pod úrovní léze míšní příznaky poruchy hybnosti periferního typu (období míšního šoku), které během několika dní až
20.9.2005, 11:51
52
Obecná neurologie a syndromologie
týdnů odeznívají a postupně nastupují příznaky poruchy hybnosti centrální (spastické).
probíhat rovněž pod obrazem Brownova-Séquardova syndromu.
Klinické příznaky z poruchy míšních provazců
6.2.2. Poruchy čití Poruchy čití kořenového typu se vyznačují segmentálním (dermatomovým) uspořádáním (areae radiculares). Postižení má charakter zánikový ve smyslu snížené či vymizelé citlivosti – hypestézie až anestézie – nebo iritační v podobě mravenčení – parestézie, zvýšené citlivosti – hyperestézie, odpověď neodpovídá typu podráždění, např. brnění jako odpověď na dotyk nebo tepelné podráždění – dysestézie. V některých nových neurologických publikacích je rozdíl mezi parestéziemi a dysestéziemi uváděn pouze v okolnosti, že dysestézie pociťuje nemocný jako vysloveně nepříjemné. Pro poruchy čití kořenového typu je typické, že nemocný přesně lokalizuje své obtíže do kožních dermatomů (autodermografie). Takto je postižen zadní míšní kořen při výhřezu meziobratlové ploténky, častá je i periferní motorická léze (atrofie, hypotonie a paréza) z postižení předního míšního kořene, resp. spinálního nervu. Syringomyelická disociace čití (typická pro syringomyelii, intramedulární expanzívní procesy) se projeví poruchou čití pro bolest a teplo v postiženém segmentu. Ostatní čití zůstává neporušeno. Postižení poloviny míchy představuje syndrom Brownův-Séquardův (obr. 6.3). Pod úrovní léze na straně postižení je spastická paréza z poruchy pyramidové dráhy a porucha hlubokého čití z postižení zadních provazců. Kontralaterálně je porušena citlivost pro teplo a bolest ze zkřížené spinothalamické dráhy, jejíž hranice vlivem lokalizace křížení spinothalamické dráhy bývá o 2–3 segmenty kaudálněji. Intramedulární expanze v iniciálním stadiu může
Obr. 6.3. Syndrom Brownův-Séquardův
06 Mícha.p65
52
Syndrom zadních míšních provazců (tabický, Lichtheimův-Déjerineův) (obr. 6.4): základním příznakem je postižení drah hlubokého čití (palhypestézie až palanestézie), s poruchou polohocitu, diskriminačního čití na DK, s pozitivním Rombergovým příznakem, ataxií, horšící se při ztrátě zrakové kontroly. Povrchové čití je neporušeno, nebo jen velmi diskrétně, šlachové reflexy jsou snížené až chybí (z poruchy propriocepce). Setkáme se s ním u funikulární myelózy v rámci neuroanemického syndromu (perniciózní anémie) nebo tabes dorsalis (dříve časté pozdní komplikace lues). Syndrom zadních a postranních míšních provazců (spasticko-ataktický, Crouzonův): postižena je dráha pyramidová, spinocerebelární, dráhy vedoucí čití. Většinou nejsou všechny příznaky plně vyvinuty. Nacházíme poruchu hybnosti, pyramidové iritační jevy, poruchy hluboké citlivosti, ataxii, snížení reflexů, mozečkové příznaky. Syndrom postranních pyramidových míšních provazců (Risienův-Russelův): jsou zde příznaky léze pyramidové dráhy, spastické projevy, hybnost je porušena, příznaky cerebelární. Vyskytuje se samostatně vzácně u primární ALS, většinou s jinými provazcovými příznaky (se zadními provazci). Je přítomen např. při funikulární myelóze.
6.2.3. Poruchy sfinkterů, sexuální poruchy, poruchy střevní motility Spinální centrum pro močení je umístěno v míše v segmentech S2–4 (tělo obratle Th12). Teprve v prvních letech života se dostává pod volní kontro-
Obr. 6.4. Syndrom zadních míšních provazců
20.9.2005, 11:51
Mícha a míšní syndromy
lu CNS (lobulus paracentralis). Stimulace z CNS realizuje volní mikci, zatímco centrální tlumení mikci inhibuje. Ze spinálního centra mikce vystupují vlákna předními kořeny, dále jako část cauda equina. N. pudendus a n. perinealis inervují kosterní svaly pánevního dna a zevního svěrače uretry, normálně neschopné trvalé kontrakce. Jejich význam narůstá při spasticitě. Hlavní funkci měchýře zajišťuje hladký sval m. detrusor urinae, inervací z parasympatiku, rovněž z míšních segmentů S2–4 (pregangliová vlákna z tractus intermediomedialis do plexus vesicalis, odkud vedou postgangliová vlákna k detrusoru). Funkčně připomíná měchýř dělohu za porodu. Při náplni vzrůstají kontrakce detrusoru, tlak v dutém orgánu stoupá, otevírá se jeho ústí, rovněž tvořené hladkými svalovými vlákny detrusoru. Při zvyšování kontrakcí podrážděním mechanoreceptorů ve stěně měchýře dochází přes nn. pelvici ke stimulaci jak mikčního centra v míše, tak kortexu, který opět jen jinou cestou stimuluje mikční centrum v míše v segmentech S2–4. Sympatická inervace má pro mikci podružný význam. Při cystometrickém vyšetření měchýře je patrné, že tlak v močovém měchýři roste do náplně 350 ml, a nedojde-li k mikci, potom tlak dále stoupá jen velmi mírně. Při postižení míchy nad mikčním spinálním centrem, nad segmenty S2–4 (nad konem – nad spinálním výběžkem obratle L1) dochází k automatickému, spinálnímu měchýři. Jeho funkci pochopitelně nemůžeme vůlí ovládat, ale k mikci v ideálním případě dochází reflexně při náplni kolem 300 ml. Při porušení mikčního centra (syndrom konu nebo kaudy) vzniká autonomní, kaudový močový měchýř. Chybí kontrakce detrusoru, moč je evakuována manuální expresí tlakem na podbřišek.Vzácně je trvalá inkontinence nebo naopak retence vyžadující epicystostomii. Po traumatickém přerušení míchy nastupuje iniciální fáze míšního šoku. Analogicky s chabou obrnou kosterních svalů je chabá obrna detrusoru (trvá 8 dní až 8 týdnů). Klinicky je přítomna retence či inkontinence. Autonomní kontrakce nepřekoná periferní odpor uretry, vzniká ischuria paradoxa (naplněný měchýř přetéká).Vývoj automatického měchýře znamená zachování funkčního sakrálního míšního oblouku, v opačném případě se vyvíjí měchýř autonomní. Při neporušeném mikčním centru v míše (S2–4) vzniká automatický spinální měchýř. V ideálním případě je koordinovaný – po 3–4 hodinách dojde k spontánnímu vyprázdnění asi 300 ml moče. Nepohodlným pro pacienta je spinální hypotonický měchýř obvykle poškozený distenzí (infekce, nízká
06 Mícha.p65
53
53
frekvence cévkování), stejně jako hypertonický měchýř, poškozený svraštěním, s malou kapacitou, vzniklý po příliš častém cévkování. Později mohou u takto nemocných mikci narušovat spazmy, případně vzniklé anatomické změny. Porušení mikčního centra v sakrálních míšních segmentech (S2–4) vyústí v autonomní kaudový měchýř, kontrakce detrusoru chybí, nezbývá než k evakuaci moče užít břišního lisu a manuální exprese v pravidelných časových intervalech. Je-li navíc poškozen i příčně pruhovaný m. sphincter uretrae, moč odkapává. Míšní postižení doprovázejí sexuální poruchy. Ve stadiu míšního šoku erekce chybí, později se může dostavit zpravidla na taktilní dráždění (např. při cévkování), k ejakulaci zpravidla nedochází. Bezprostředně po transverzální míšní lézi dochází ke snížení až zástavě střevní peristaltiky, hrozí nebezpečí ileu. Po několika dnech se peristaltika obnovuje.
n Syndrom míšního epikonu (postižení segmentů L4–S2) V rámci smíšené či periferní paraparézy (menší či větší stupeň destrukce míchy) je z hybnosti zachována v kyčli addukce a flexe, v koleni extenze. Citlivost je porušena na zadní straně DK a od kolene akrálně. Je spinální, automatický močový měchýř, bývá porucha až nemožnost erekce, nebývá ejakulace.
n Syndrom míšního konu (postižení segmentů S3–S5) Postiženy jsou svaly pánevního východu a drobné svaly prstců, ostatní hybnost na dolních končetinách je zachována. Dominují poruchy sfinkterů, kdy dochází vlivem postižení spinálního mikčního centra k autonomnímu močovému měchýři s následnou inkontinencí nebo retencí moče. Porucha čití (hypestézie) je perianogenitálního (sedlovitého) typu. Konus míšní je zásoben cévně z epikonu. Syndrom epikonu bývá tak spolu se syndromem konu.
n Syndrom kaudy Syndrom kaudy je postižení míšních kořenů pod úrovní obratle L2, jsou přítomné některé příznaky připomínající postižení konu a epikonu, ale zpravidla se dá dobře klinicky rozlišit. Na rozdíl od syndromů epikonu a míšního konu bývá syndrom kau-
20.9.2005, 11:51
54
Obecná neurologie a syndromologie
dy s neúplnou symptomatologií a často s asymetrií (poruchy hybnosti, sfinkterů a čití), většinou je spojen s bolestí.
Klinické projevy při transverzální míšní lézi K transverzální míšní lézi dochází např. úrazem, transverzální myelititidou, expanzívním procesem na různé úrovni: l lumbální intumescence: kompletní léze míšní, důsledkem je smíšená plegie na DK (paraplegie). Inkompletní léze míšní pak je příčinou smíšené parézy DK (paraparézy); l hrudní segmenty: je přítomna centrální (spastická) paréza (při neúplné míšní lézi) nebo plegie (při úplné míšní lézi) DK (spastická paraparéza nebo paraplegie); l cervikální intumescence: je přítomna smíšená paréza nebo plegie HK, s centrální (spastickou) poruchou hybnosti DK (paraparézou – paraplegií); l postižení kraniálněji od segmentu C5 má pro nemocné nejhorší prognózu pro ochrnutí bránice, na HK i DK je centrální (spastická) kvadruparéza (částečně zachovaná hybnost), kvadruplegie (úplná ztráta hybnosti).
6.3. Cévní zásobení míchy Z 62 embryonálních kořenových artérií zbývá po narození jen 6–8 tepen, které vytvářejí bohatě anastomozující síť. Lze v ní rozlišit tři hlavní tepenné osy – jednu ventrální, zásobující 4/5 míchy vpředu, a dvě dorzolaterální, vyživující zadní rohy míšní a zadní provazce. Ventrální spinální artérie probíhá v sulcus medialis anterior a konstituuje se z několika předních radikulomedulárních tepen (větévek z arteria subclavia a horní hrudní aorty) a z jedné silnější
06 Mícha.p65
54
radikulomedulární tepny v dorzolumbární krajině, Adamkiewiczovy artérie. Ta má praktický význam pro možnost cíleného zobrazení při spinální angiografii. Adamkiewiczova artérie anastomozuje s větvemi dorzolaterálních kmenů a tvoří v úrovni míšního konu arkádu, z níž vycházejí mnohočetné lumbosakrální kořenové tepénky. Uzávěr může způsobit rozsáhlou míšní lézi, syndrom lumbální intumescence s paraplegií DK a anestézií pro všechny kvality čití pod úrovní léze a lze ji zobrazit angiograficky. Příčinou cévní nedostatečnosti může být aterosklerotický proces aorty, trauma nebo nádor v páteřním kanále. Vzácný syndrom arteria spinalis anterior je z cévní insuficience tepny. Klinicky jsou přítomné parestézie, bolesti a periferní paréza HK, spastická paraparéza DK, poruchy sfinkterů, snížená citlivost pro teplo a bolest v postiženém segmentu (syringomyelická disociace čití). Angiodysgenetická myelomalacie (myelitis necroticans Foix-Alajouanine) vzniká na podkladě míšní cirkulační poruchy způsobené venózní míšní malformací (angioma racemosum venosum). Jedná se o nekrotické změny, nejčastěji v hrudní oblasti, se subakutními projevy transverzální míšní léze. Až 80 % míšních cévních lézí tvoří durální A-V píštěle. Rozšířený žilní systém komprimuje a ischemizuje míchu a je tak příčinou míšní léze. Praktický význam je v možnosti embolizace, přes operační zákrok nebo embolizaci mohou píštěle recidivovat. & MUMENTHALER, M. Neurologie. Stuttgart – New York : Georg Thieme, 1990. OSBORN, AG. Diagnostic neuroradiology. St. Luis : Mosby, 1994. LINDSAY, KW., BONE, I., CALLANDER, R. Neurology and neurosurgery illustrated. New York : Churchill Livingstone, 1991.
20.9.2005, 11:51
55
7. Senzorické funkce – zrak, sluch, rovnováha, čich, chuť
Informace o zevním i vnitřním prostředí jsou základem existence života na všech stupních jeho vývoje. Funkce nervové soustavy zahrnuje receptorovou detekci, zařazení informace a následné chování. U člověka pak učení a paměť určují rozsah nejvhodnějších odpovědí na zevní podněty. Senzitivní detekce je procesem, při kterém neurony převádějí energii z prostředí na měřitelný nervový signál. Řazení informací probíhá v neuronální síti, kde je kombinováno s jinými signály (neurální integrace), umožňuje uchovávání a opakované využití získané zkušenosti. Smyslové vnímání začíná u receptorových neuronů (mechano-, foto-, chemoreceptorů) a končí po několikaetážovém přepojování v příslušných kortikálních oblastech.
1
1
2
2
1 3
3
2 3
4 4
4
5
5
5 6
6
6 7
7
7
Obr. 7.1. Schéma zrakové dráhy a druhy poruch zrakového pole při postižení očí
07 Sensorické funkce.p65
55
7.1. Zrakové funkce Od vzniku písma až po sledování obrazovek přístrojů včetně počítačů je zrak naším nejpotřebnějším smyslem. U člověka jsou všechny zrakové funkce kortikalizovány, výjimku tvoří dráha fotoreakce a některé regulační okruhy očních pohybů přes colliculi rostrales (obr. 7.1).
Anatomicko-fyziologické poznámky Oční bulbus představuje optickou komoru, jejíž dioptrické prostředí tvoří rohovka, komorová tekutina, čočka a sklivec. Retina se skládá z 10 vrstev. Tři z nich tvoří neurony (vrstva 4, 6, 8). Nejdorzálněji je uložena vrstva pigmentových buněk choroidey. Zabraňuje odrazu a rozptylu světla a její epitelové buňky jsou v úzkém nutričním kontaktu se světločivými elementy – čípky v místě nejostřejšího vidění (fovea centralis) a tyčinkami uloženými na periferii. Tyto fotoreceptory obsahují 3 druhy rhodopsinu a absorbují paprsky o délce 420 nm (světlo modré – asi 3 % všech čípků), 531 nm (zelené) a 558 nm (červené), čímž je dána možnost barevné percepce. Po dopadu světla dojde k hyperpolarizaci neuronů a k přenosu glutamátem na další neurony sítnice. Prostorové uspořádání buněk (sumárně v ganglion retinae) je v podobě »centra a okolí« a působí jako »on-off« systém (hyperpolarizace či útlum). Z vrstvy 8 – gangliových buněk – vycházejí nervová vlákna (vrstva 9), vnořují se do papily (zde chybí světločivé elementy, a proto mluvíme o slepé skvrně) a retrobulbárně tvoří fasciculus opticus.
Chiasma opticum: kříží se jen vlákna z nazálních polovin sítnic (včetně vláken z macula lutea). Tractus opticus obsahuje vlákna ze stejnostranných polovin sítnic a před vstupem do corpus geniculatum laterale z něj odbočuje dráha fotoreakce (obr. 7.2). Corpus geniculatum laterale (CGL) představuje přepojovací zařízení o 6 vrstvách a odpovídá terminálnímu uspořádání v korové area 17 (V1). CGL dostává vlákna z kortikální zrakové arey, z nc. reticularis thalami a z retikulární formace kmene. Z CGL vychází optická radiace. Část vláken odpovídající horním kontralaterálním zorným polem je uložena ventrolaterálně v temporálním laloku (Mayerova klička). Projekce makuly je v nejdorzálnější části fissura calcarina okcipitálního pólu. V přední části area 17 (V1) jsou terminály pro tyčinky a čím perifernější části retin, tím menší
20.9.2005, 11:55
56
Obecná neurologie a syndromologie
kortikální zastoupení. Retinotopická reprezentace umožňuje prostorové vidění – stereopsis. Analýza barev a tvarů probíhá v asociační korové oblasti area 19 podle Brodmanna, a to v area V5 lokalizované v horní části area 19, ve spolupráci s neurony ve V1 a V2 a v dolní části arey 19 (V4). Složitost vnímání a uložení do paměti jsou umožněny uspořádáním kortikálních elementů do »sloupců« (column + subcolumns). Při analýze pohybu využívá sloupců různě »nakloněných«. Základní frekvence trojbarevného vidění mají svoje vlákna spojující příslušné čípky s odpovídajícími korovými elementy. Neurofyziologie se zabývá detailně procesy probíhajícími ve zrakové kůře, která je propojena s asociačními centry ostatních smyslů. (Viz též kap. 2.)
Mimokorová zraková spojení zajišťují kromě fotoreakce spojení s hypothalamem (nc. suprachiasmatis), kontrolující cirkadiální rytmus. Colliculi superiores mesencephali (horní vrstvy) dostávají přímá vlákna z buněk sítnice cestou brachia coniunctiva a z okcipitální kůry a vydávají vlákna pro pulvinar thalami a CGL.
8
sin
dx 6
7 B
5
A 4
C
3
n. III.
2
D 1
Obr. 7.2. Schéma dráhy fotoreakce Retina – fasciculus opticus – chiasma opticum – tractus opticus – corpora quadrigemina anteriora – spojky k jádrům n. III – malobuněčné parasympatické laterální jádro Westphalovo-Edingerovo – n. oculomotorius – ganglion ciliare – nn. ciliares breves – m. sphincter pupilae. Při lézi optického nervu (A) nedojde k fotoreakci při osvětlení levého oka. Při lézích optické dráhy (B, C) je přítomna hemianoptická fotoreakce. Při lézi v oblasti II. neuronu optické dráhy (D) nedochází k poruše fotoreakce. 1 – Westphalovo-Edingerovo parasympatické jádro, 2 – corpus geniculatum laterale, 3 – tractus opticus, 4 – chiasma opticum, 5 – fasciculus opticus, 6 – retina, 7 – ganglion ciliare, 8 – nervi ciliares breves
07 Sensorické funkce.p65
56
Klinické poruchy a jejich vyšetřování Zraková ostrost se zjišťuje různými optotypy, emetropní oko přenáší obraz na vzdálenost 6 m (6/6). Poruchy refrakčního média a s ním spojené snížení zrakové ostrosti spadají do oftalmologie. Poruchy akomodace (presbyopie): po věku 40 let ztrácí čočka pružnost a akomodaci je třeba posílit spojkami, neurogenní poruchy nastávají při lézi zpětnovazebních okruhů z kůry do kmene a do Perliova jádra n. III. Poruchy neuroretinální: vaskulární změny při hypertenzi, ischemické změny při mikroembolizacích do a. centralis retinae, metabolicko-degenerativní změny sítnice (retinitis pigmentosa, diabetická retinopatie), glaukom.
Poruchy z léze různých etáží zrakové dráhy: intraokulárně – při papilitidě n. optici, prosáknutí při pseudopapilitidě či městnavé papile. Při pravém městnání fluorescenční angiografie prokáže přestup barviva do okolí v sítnici; l retrobulbárně – při neuritidách (nejčastěji u demyelinizací), při kompresi zrakových nervů, při chiasmatu. Poruchy se projevují jako ohraničené výpady v zorném poli – skotomy (pozitivní = černá plocha, negativní = světlá plocha). Fyziologickým skotomem je zjišťování slepé skvrny na perimetru či podrobnějším kampimetru. Při binokulárním vidění se slepá skvrna neprojevuje. Opakem zánikových projevů jsou fotopsie, někdy barevné (mechanické podráždění bulbu, epileptická aura, scintilující skotom na začátku záchvatu migrény). Centrální skotom se vyskytuje nejčastěji při neuritis retrobulbaris. Tubulární vidění (koncentrické zúžení zorného pole) vzniká při poruchách retiny, častěji je funkčního původu, při hysterii. Hemianopsie je výpadek poloviny zorného pole. Rozeznáváme hemianopsie: l heteronymní bitemporální – pacient vidí jen nazální části zorného pole, jako by měl zevní klapky na očích; je nejčastější poruchou např. při tlaku nádoru hypofýzy na chiasma; l heteronymní binazální (vyžaduje 2 ložiska poškozující zevní části chiasmatu – viz obr. 7.1 a 7.2); l homonymní– postiženo je zorné pole na druhé straně ložiska při lézi tractus opticus (zde lze nalézt hemianoptickou fotoreakci zornic), CGL (corpus geniculatum laterale), radiatio optica (cévní, nádorové postižení centrum semiovale) či okcipitálního laloku. S výjimkou okcipitální lokalizace mohou být hemianopsie: l inkongruentní (pro různý rozsah postižení temporálního a nazálního zorného pole); l horizontální hemianopsie – horní vzniká lézí dolní části area striata obou hemisfér, dolní při lézi horních částí Vl; l kvadrantové hemianopsie vznikají nejčastěji z léze temporální (Meyerova klička). l
20.9.2005, 11:55
Senzorické funkce – zrak, sluch, rovnováha, čich, chuť
Monokulární slepota s amaurotickou fotoreakcí svědčí pro lézi od chiazmatu periferně, kortikální amauróza nastává při lézi obou okcipitálních laloků, nejčastěji při tromboembolii. Amblyopie (tupozrakost) může být jednostranná a vést ke strabismu bez diplopie, či oboustranná a způsobovat undulační nystagmus.
7.2. Sluchové funkce Sluchový smysl přijímá a analyzuje tlaková vlnění o různé frekvenci a intenzitě z pružného prostředí (vzduch, voda). Díky rozvoji řeči a múzie člověku umožňuje vysoce specializovanou komunikaci. Tón – zvuk v oblasti slyšitelnosti, vyšší harmonický tón = celočíselný násobek základního tónu (udává barvu zvuku). Zvuk – superpozice konečného množství tónů. Šum – superpozice nekonečného množství tónů. Hřmot, hluk jsou směsicí neuspořádaných zvuků. Člověk vnímá tóny o frekvenci od 20 Hz do 16 000 (20 000?) Hz. Práh vnímání je nejnižší při frekvencích mezi 1000 a 3000 Hz. Hladina zvukového tlaku se udává v decibelech (dB). Intenzita zvuku nad 100 dB je škodlivá uchu, intenzita nad 120 dB vyvolává bolest. Intenzita hlasité mluvy (frekvence 300–3000 Hz) se pohybuje kolem 65 dB.
ho
rn
Anatomicko-fyziologické poznámky Zvukové vlny se koncentrují v zevním uchu (boltec, zevní zvukovod), rozechvívají bubínek tlumený m. tensor tympani (n. V.) a sluchové kůstky tonizované stahem m. stapedius (n. VII.). Vibrace se přenášejí na oválné okénko, kterým končí střední ucho. Vnitřní ucho tvoří kostěný a membranózní labyrint. Membranózní labyrint vestibulárního systému (viz níže) je obklopen perilymfou o složení podobném likvoru (spojení přes ductus perilymphaticus). Ve sluchové části tvořené kochleou (2,5 závitu kostního kanálu se střední helikotrémou) perilymfa vyplňuje na kostěné dutiny naléhající membranózní struktury: scala tympani začínající oválným okénkem, přecházející na vrcholu šneku úzkou helikotrémou do scala tympani, končící slepě kruhovým okénkem středního ucha. Oba »tunely« jsou odděleny pružnou kochleární přepážkou, která obsahuje vlastní sluchové zařízení (obr. 7.3). V receptorové části – Cortiho orgánu – reaguje na různé kmitočty svojí deformací bazilární membrána a irituje mechanoreceptory (vláskové buňky opatřené stereociliemi). Otevřením kaliových kanálů umožní proudění endolymfy (složení podobné intracelulární tekutině – 140 mmol/l iontů kalia) do vláskových buněk, jejichž klidový vnitřní potenciál je -40 mV. Vzniklá depolarizace vytvoří receptorový potenciál, který se přenese chemicky na bipolární buňky v ganglion spirale uložené v modiolu kostěného hlemýždě. Jejich podráždění přenášejí vlákna sluchového nervu do centrálních sluchových jader. Sluchová dráha je čtyřneuronová: l prvním neuronem je ganglion spirale corti; l druhým neuronem jsou buňky v nc. cochlearis ventralis, jehož neurity směřují přes corpus trapezoideum, a buňky v nc. cochlearis dorsalis s neurony křížícími se pod IV. komorou. Oboje vlákna směřují přes lemniscus lateralis do dolního čtverohrbolí; l třetím neuronem jsou neurity buněk colliculi inferioris, které přes brachia dolních hrbolků (colliculi inferiores) končí v corpora geniculata medialia (CGM); l čtvrtým neuronem jsou vlákna gangliových buněk CGM, která vytvářejí tractus geniculo-corticalis (radiatio acustica), končící v primární kortikální oblasti (A1), tj. areae 51, 41 a 42 podle Brodmanna temporálních laloků (hetero- i ho-
í
sacculus endolymphaticus
d za
57
ampulae et cupulae
ganglion Scarpae sup. ramus saccularis sup.
ní
ho
o riz
nt
ál
ganglion Scarpae inf. n. vestibularis n. facialis
ní utric
semicirkulární kanálky
ulus
s
c ac
ulu
s
n. cochlearis
canalis reuniens ramus cochleo-vestibularis (Corti)
ramus cochleo-saccularis ganglion spirale cochleae n. saccularis major
Obr. 7.3. Schéma receptorové části vnitřního ucha
07 Sensorické funkce.p65
57
20.9.2005, 11:55
58
Obecná neurologie a syndromologie
molaterálně!). Na všech úrovních přepojování i v kůře je tzv. tonotopické uspořádání. V dráze jsou vmezeřené neurony (nc. corporis trapezoidei, nc. olivaris sup., nc. lemnisci lateralis). Některá vlákna CGM odbočují do druhostranného CGM, do retikulární formace a do subst. grisea centralis (vegetativní spoje). Zpětnovazební struktury existují z kůry do CGM, kochleárních jader a Cortiho orgánu. Mediátory těchto eferentních drah jsou acetylcholin a GABA. Složité uspořádání sluchového orgánu a centrálních drah umožňuje při oboustranném slyšení s velkou přesností lokalizovat směr zvuku (jen 3 % odchylek od střední čáry). Prostorové slyšení vzniká díky rozdílům v intenzitě a časovém průběhu sluchových podnětů.
Klinické projevy Hluchotou trpí 6 % populace. Poruchy sluchu se dělí na převodní (postižení zevního a středního ucha) a percepční (léze Cortiho orgánu, sluchového nervu a vyšších etáží). Jednostranná hluchota vzniká při destrukci sluchového nervu, většinou spolu s lézí n. vestibularis (neurinoma n. VIII., traumata, krvácení, záněty, lues). Oboustranná hluchota z vyšších etáží předpokládá lézi bilaterální. Zkoušky: Weberův test – zvuk vibrující ladičky přiložené na vrchol kalvy, Rinného zkouška – vibrace ladičky přiložené na proc. mastoideus je vnímána normálně asi o 30 sekund kratší dobu než před uchem (Rinne +) (viz kap. 11 – základní neurologické vyšetření). Mezi iritačně-zánikové poruchy patří tinitus (degenerativní, při ischemizaci na nejrůznějších etážích). Hyperakuze může vzniknout při periferní lézi n. VII. (ochabnutí m. stapedii) a n. V. (m. tensoris tympani). Hluchoněmota (surdomutitas) je vrozený defekt ve vývinu mechanoreceptorů Cortiho orgánu. Kortikální poruchy viz kap. 2.
ny perilymfou (o složení podobném mozkomíšnímu moku). Sacculus a utriculus zaznamenávají lineární zrychlení, semicirkulární kanálky zrychlení úhlové. Sakulus se svojí makulou je orientován vertikálně, utrikulus horizontálně. Prostorové uspořádání semicirkulárních kanálků na sebe kolmých je takové, že laterální samostatný kanálek se dostává do horizontální polohy u sedící osoby předkloněním hlavy o 30°. Horní (přední) kanálek, vycházející z utrikulu společně se zadním, směřuje od sagitální roviny 45° zevně. Horní kanálek levého vestibula je tedy ve stejné rovině jako zadní kanálek pravého a vice versa. V obou makulách jsou v podpůrných buňkách uloženy dva druhy vláskových buněk, obsahujících stereocilie a jednu kinocilii. Ty jsou v endolymfě a v kontaktu s gelovou statolitovou membránou, obsahující krystalky CaCO3 (statolity, otolity či statokonie, otokonie) reagující na gravitaci, akceleraci či deceleraci (lineární zrychlení). Pohyb stereocilií směrem ke kinocilii vyvolá depolarizaci a přenos na aferentní vlákno – »dendrit« bipolární buňky vestibulárního ganglia (g. Scarpae) – uložené na dně vnitřního zvukovodu. Podobně reagují vláskové buňky v kristách ampulí semicirkulárních kanálků. Ampulopetální pohyb endolymfy vyvolává depolarizací podráždění, ampulofugální pohyb hyperpolarizací vyvolává útlum. Mechanoreceptorové buňky mají spontánní aktivitu a jejich suma představuje »vestibulární tonus« (napětí). Mechanoreceptory aktivitu přenášejí na dendrity I. neuronu vestibulární dráhy, dostávají ale i podněty z eferentních vláken. Vestibulární dráha je tvořena 3 neurony: l První neuron tvoří bipolární buňky ganglion vestibulare, jejichž neurony tvoří nervus vestibularis, vystupující spolu se sluchovým nervem z vnitřního zvukovodu do mostomozečkového koutu. Po vstupu do kmene přestává být sluchová dráha »jednostranná«. Přepojuje se v horní prodloužené míše na 4 různá vestibulární jádra: nc. superior Bechtěrevi (pro semicirkulární kanálky), nc. lateralis Deitersi, nc. medialis Schwalbei (semicirkulární kanálky) a nc. inferior Rolleri (vlákna z utrikulu a sakulu). Z vestibulárních jader je dráha rozvedena odbočkami k motorickým centrům řídícím pohyby očí a trupu a do mozečku (převážně homolaterálně). l Druhý neuron vlastní vestibulární dráhy vede z buněk nucleus vestibularis medialis et superior. Překříží se, prochází vnitřním lemniskem a končí ve ventrálních jádrech thalamu. l Třetí neuron tvoří axony buněk z thalamu probíhající přes capsula interna do kůry temporálního laloku těsně vedle sluchového centra a do kůry parietální. Z odbočujících drah má zvláštní význam tractus vestibulo-nuclearis, probíhající homo- i heterolaterálně do fasciculus longitudinalis medialis (FLM).
Klinické projevy
7.3. Vestibulární systém Vestibulární funkce zabezpečují zachovávání rovnováhy v prostoru. Konečnou orientaci v prostoru a pocit rovnováhy zajišťuje souhra řady smyslových systémů, zejména zraku a propriocepce.
Anatomicko-fyziologické poznámky Vestibulární aparát je spolu se sluchovým uložen v kostním labyrintu. Membranózní labyrint je tvořen 3 semicirkulárními kanálky, napojenými na utriculus a sacculus, propojené utrikulosakulárním kanálkem, z něhož odbočuje ductus endolymphaticus k povrchu zadní plochy kosti skalní. Tenký ductus reuniens (viz obr. 7.3) spojuje tyto struktury vyplněné na kationty kalia bohatou endolymfou se scala media cochleae (viz sluchový orgán, obr. 7.3). Zatímco v hlemýždi membranózní labyrint naléhá na kostní stěny, jeho vestibulární část a kanálky jsou ke stěně volně fixovány vazivem a obklope-
07 Sensorické funkce.p65
58
Základními příznaky vestibulární poruchy jsou závrať a poruchy rovnováhy. Pojmy vestibulární závrati (vertigo), závrativosti a pocit nejistoty v prostoru při pohybu, způsobované vadou propriocepce či hybnosti (včetně extrapyramidových a cerebelárních funkcí), se často matou. Závrať vestibulárního původu: v akutní fázi bývá spojena s pocitem rotace (rotační závrať) – buď se okolí točí, nebo postižený má pocit rotace. Je provázena intenzívním vegetativním doprovodem – nauzeou, zvracením, pocením, neschopností stát, někdy se ležící pacient »drží postele« ve strachu z pádu. V průběhu dní až týdnů díky adaptaci a kompenzaci proprioceptivními a zrakovými mechanismy se klinický obraz mění. Může se změnit i charakter vždy přítomného nystagmu. Typickým příkladem vertiga periferního pů-
20.9.2005, 11:55
Senzorické funkce – zrak, sluch, rovnováha, čich, chuť
vodu je m. Ménière (záchvaty rotační závrati – minuty až hodiny trvající, provázené tinitem a poruchou sluchu). Vestibulární neuronitida se projevuje rotační, hodiny až dny trvající závratí bez tinitu a sluchových poruch. Benigní polohová závrať nastává při rychlé změně polohy, zejména ze sedu při pootočené hlavě či z lehu. Závrať při postižení centrálním, tj. struktur mozkového kmene (nejčastěji ischémie), má podobné subjektivní příznaky, odlišit ji můžeme jen objektivním vyšetřením.Vzácně se prezentuje jako projev parciální epilepsie. Syndrom závrativosti: pocity nejistoty, motání, ztráty rovnováhy často s vegetativními příznaky jsou velmi častou záležitostí. Příčinou postižení více systémů mohou být intoxikace, ischémie, záněty, nádory, traumata aj. Vestibulární syndrom dělíme na periferní (harmonický) a centrální (disharmonický). Za fyziologických poměrů celkový tonus obou vestibulárních aparátů je v rovnováze. Je-li jeden podrážděn (nebo druhý oslaben), dochází k jednostranné převaze a vzniku periferního nebo centrálního vestibulárního syndromu: l periferní vestibulární syndrom se projevuje: tonickými úchylkami ke straně slabšího vestibula (snížením inhibičního vlivu na homolaterální, převážně extenzorové svaly) a/nebo vznikem nystagmu o rychlé složce k převažujícímu vestibulárnímu aparátu. Tyto poruchy jsou závislé na poloze hlavy – pád v Rombergu je za slabším uchem, nystagmus bije k opačné straně. Tonické úchylky předpažených paží (Hautant, stíhání cíle, chůze, chůze na místě s předpažením) jsou stranově shodné s pomalou složkou nystagmu; l centrální vestibulární syndrom vzniká při afekcích mozkového kmene (ischémie, změny nitrolebečního tlaku, tlak na kmen při tumorech – zejména v úhlu mostomozečkovém, v mozečku, při demyelinizacích, rombencefalitidách). Nystagmus (jeho pomalá složka) neodpovídá tonickým úchylkám, často je rotační, diagonální či vertikální, tonické úchylky jsou nezávislé na poloze hlavy. Nystagmus může být i izolovaně. Závrať většinou chybí, je pocit nejistoty, motání, opilosti. Klinické zkoušky (viz též kap. 11): l Kalorická zkouška proplachováním zevního zvukovodu
(20 ml chladné vody) vyvolá po 20 s nystagmus k opačné straně – reakce není závislá na stavu vědomí, ale na zachování vestibulookulárních spojů. Jednostranná kalorická areflexie prokazuje periferní poruchu, hyperreflexie nasvědčuje poruše centrální, oboustranná areflexie pak pomáhá k výškové lokalizaci léze v mozkovém kmeni. l Rotační zkouška: každý ze semicirkulárních kanálků lze vyšetřit jeho uvedením do horizontální polohy. Pro klinickou potřebu a pochopení postačí zjednodušené vyšetření sedícího nemocného na otočné židli s hlavou předkloněnou o 30°. Laterální kanálky si lze představit jako paže se-
07 Sensorické funkce.p65
59
59 miflektované v předpažení (poloha sjezdaře) s pěstmi představujícími ampuly, ve kterých se kinocilie pohybují jako létací dveře. Pohyb endolymfy směrem ke kristě vychýlí cilie směrem do utrikulu a klidová aktivita se zvýší. K tomu dochází na počátku rotační zkoušky, kdy se endolymfa v obou laterálních kanálcích »zpožďuje«. V kanálku na straně rotace spontánní aktivita stoupá, v druhostranném klesá. Náhlým zastavením (po 10 otáčkách) dochází k opačnému jevu. Postrotační nystagmus bije proti směru přerušeného otáčení. (Poznámka: podnět se v obou párových kanálcích sumuje.) Subjektivně vzniká závrať, pocit tahu ke straně či rotace prostředí, s nauzeou až zvracením i dalším vegetativním doprovodem – zpocením, zblednutím.
Postižení periferního vestibulárního aparátu – hydrops při m. Ménière, postinfekční neuronitis vestibularis (vyskytuje se např. po tonzilektomiích), cupulolithiasis (u starších osob), toxické poškození vláskových buněk i poruchy centrální mohou mít nejrůznější příčinu (ischémie, intoxikace). Optokinetická závrať vzniká např. u řidiče stojícího automobilu, když se v jeho sousedství rozjíždí kamion, zaujímající velkou část periferního zorného pole.Vliv vestibulárního systému na posturální reflexy viz řízení motoriky a kmenové funkce (kap. 3).
Nystagmus a jeho formy Undulační (pendulární) nystagmus není vestibulárního původu (poruchy vizu, fixace). Trhavý nystagmus má pomalou složku vestibulární a rychlou kompenzatorní (sakáda). Stupně vestibulárního nystagmu: 1. stupeň – nystagmus bije ke straně pohledu, 2. stupeň – nystagmus je při přímém pohledu, 3. stupeň – nystagmus bije i při pohledu k jeho pomalé složce. Nystagmus může být horizontální, diagonální, vertikální s rotační složkou, rotační kolem předozadní osy. Ataktický nystagmus (dysrytmický) je při lézích mozečku. Při roztroušené skleróze se vyskytuje nystagmus disociovaný, převážně monokulární na abdukujícím oku při přední internukleární obrně. Brunsova-Stewartova disociace – na straně kmenově-mozečkové léze je nystagmus o větší extenzitě a pomalejší frekvenci. Retrakční a konvergentní nystagmus se objevují při lézi periakveduktální šedi. Poziční nystagmus vzniká zvláště při poloze na zádech s hlavou svěšenou dozadu (přítomnost otokonií v endolymfě), opsoklonus jsou rychlé intermitentní undulační pohyby, horšící se fixací. Pohledový nystagmus – při parézách pohledu (rychlá složka ke straně parézy – kortikální heterolaterální, kmenové homolaterální). Pozn.: fixační nystagmus (několik nystagmoidních záškubů při laterálním pohledu přes 45°) není patologický. Fyziologickým nystagmem je optokinetický nystagmus a nystagmus vyvolávaný kalorickou či rotační zkouškou. Spontánní nystagmus je vždy patologický.
20.9.2005, 11:55
60
Obecná neurologie a syndromologie
7.4. Chuťový smysl Anatomicko-fyziologické poznámky Chuťové buňky v chuťovém pohárku představují chemoreceptory. Obklopené podpůrnými buňkami jsou synapticky spojeny s dendrity I. neuronu chuťové dráhy, která je tříneuronová a končí v kůře operculum parietale. Chuťové buňky opatřené chuťovými vlásky se rychle obnovují (délka jejich života je asi 10 dní). Reagují na čtyři základní chuťové kvality: sladkost – pohárky na stěnách houbových jazykových papil na špičce jazyka, slanost – na předním okraji jazyka, kyselost – na zadním okraji jazyka a hořkost – na kořeni jazyka a na patře. Největší citlivost chemoreceptorů je na látky chutnající hořce (alkaloidy, strychnin, nikotin, chinin) ve zředění 1 : 2 milionům, nejmenší na sladké (glykoly, alkoholy, aminokyseliny, ale i kysličníky olova a berylia) – jen při zředění 1 : 250. Mechanismus stimulace není znám – pro kyselost zřejmě pH, pro slanost koncentrace NaCl. Chuťové nervy přenášejí určité profily (směsice čtyř základních chutí) a ty jsou dekódovány v CNS. Prvním neuronem jsou pseudounipolární T-buňky ganglií tří hlavových nervů: 1. ganglion geniculi n. VII., jehož dendrity inervují přední 2/3 jazyka cestou chorda tympani a n. lingualis (n. V.), 2. ganglia n. IX., jejichž dendrity inervují zadní 1/3 jazyka a patra a 3. ganglia n. X. s dendrity pro epiglotis. Axony (neurity) ze všech 3 zdrojů po vstupu do kmene tvoří tractus solitarius. Druhým neuronem jsou buňky nc. tractus solitarii (nc. gustatorius). Jejich axony běží cestou lemniscus medialis do nc. ventralis posteromedialis thalami, odkud vychází třetí neuron – dráha thalamokortikální, končící v area 43 (operculum parietale insulae).
Klinická symptomatologie Nemocný často pociťuje snížení chuti – hypogeuzii – při poruše čichu. Dysgeuzie je změněné vnímání, zkreslení chuti, ageuzie znamená úplnou ztrátu chuti. Nejčastěji nacházíme hemiageuzii pro sladké, slané a kyselé na předních 2/3 jazyka při periferní obrně postihující n. intermediofacialis.
7.5. Čichový smysl Čichový smysl je u člověka v regresi, nicméně je možné rozeznat až 10 000 čichových kvalit a citlivost čichu je 20 000krát větší než citlivost chuti.
07 Sensorické funkce.p65
60
Anatomicko-fyziologické poznámky Sliznice horní části dutiny nosní je tvořena čichovým epitelem obsahujícím kromě bazálních a podpůrných buněk i čichové receptorové elementy. Jsou nejprimitivnějším typem neuronů CNS a jsou schopné regenerace z bazálních buněk. Životnost čichových buněk je asi 30 dní a jejich absolutní počet (asi 25 milionů) stářím klesá. Tyto chemoreceptory mají na ztluštěném konci dendritu (veziklu) 6–20 cilií ponořených do mukózní tekutiny produkované Bowmanovými žlázkami. Chemické substance ve vdechovaném vzduchu se musí nejdříve rozpustit v hlenu čichového epitelu. V membránách řasinek je velký počet receptorových proteinů, které při interakci s procházející molekulou vůně otevírají kalciové kanály. Vzniklý akční potenciál probíhá nemyelinizovanými fila olfactoria do bulbus olfactorius. Axony chemoreceptorových buněk s dendrity mitrálních buněk (druhý neuron) v bulbu vytvářejí glomeruly, na které se napojují periglomerulární interneurony. Granulární buňky spojují dendrity mitrálních buněk. Jejich axony tvoří tractus olfactorius rozdělený do striae olfactoriae mediales et laterales a končí v oblasti uncus gyri hippocampi a amygdaly. Napojení na limbický systém a hypothalamus vysvětluje silný emocionální a vegetativní efekt některých čichových podnětů.
Klinické projevy Jednostranná hyposmie až anosmie vede k podezření na afekci báze frontálního laloku, oboustranná bývá u fraktury lamina cribriformis. Nejčastější příčinou anosmie jsou chronické záněty nosní sliznice. Kakosmie je pocit nepříjemného pachu. Paroxyzmální parosmie (unciformní krize) viz léze temporálního laloku (kap. 2). Klinické testování čichu lze provádět jen látkami, které nedráždí n. V. a jeho nociceptivní zakončení (alkohol, amoniak aj.). & ATWOOD, HL., MacKAY, WA. Essentials of neurophysiology. Toronto : B. C. Decker, 1989. DUUS, P. Topical diagnosis in neurology. Stuttgart : Thieme, 1989. MUMENTHALER, M. Neurologic differential diagnosis. Stuttgart : Thieme, 1992. KAHLE, W., LEONHARDT, H., PLATZER, W. Nervous system and sensory organs. Stuttgart : Thieme, 1992. Kolektiv autorů: Pokroky v neurovědách. Praha : Univerzita Karlova (Sekce postgraduálního studia v biomedicíně), 1995. BARR, ML., KIERNAN, JA. The human nervous system. Philadelphia : Lippincott, 1988. CHUSID, JG. Correlative neuroanatomy and functional neurology. California : Lange, 1982.
20.9.2005, 11:55
61
8. Systém somatického čití a jeho poruchy
Impulsy v podobě energie přicházející ze zevního i vnitřního prostředí jsou přetransformovány receptory na nervové vzruchy a vyvolávají reflexní odpovědi různého charakteru. Somatické čití lze rozdělovat na povrchové (kůže, zvenčí dosažitelná sliznice) a na hluboké (kosterní svaly, šlachy, klouby, periost). Další dělení čití je podle receptorů a jejich drah na nocicepční a tepelné (bolest, teplo, chlad, destrukce tkáně), mechanické (dotyk, tlak, napětí, protažení, vibrace). Podle kvality a složitosti podnětu rozeznáváme čití elementární – dotyk, bolest, tah, tlak, vibrace a syntetické – rozeznávání dvou bodů Weberovým kružítkem, někdy dotykem 1–2 prsty (diskriminační čití), statestézie (určení polohy), kinestézie (určení pohybu), barestézie (vnímání váhy a tlaku), planestézie (rozpoznání rovné či křivé čáry, určení tvaru geometrického obrazce) a konečně grafestézie (rozpoznávání písmen). Patří sem i topoestézie (určení místa dotyku), somatognózie (orientace na vlastním těle) a stereognózie (rozpoznávání předmětů hmatem). Somatosenzorické funkce jsou závislé na stupni a kvalitě vývoje CNS, na mentální úrovni, momentální kondici a vědomí. (Pozn.: anglická nomenklatura neužívá slova »sensitive« v našem smyslu, »sensory« znamená senzitivní a »special sensory« smyslové vnímání.) Epikritické čití je vědomé (diskriminační), protopatické je převážně nocicepční, podle některých »thalamické«. Senzitivita je úzce propojena s hybností (viz kap. 1.3, 1.4 a 2.6).
8.1. Anatomicko-fyziologické poznámky Systém lze rozdělit do 4 etáží: I. – nejnižší etáž, míšní (zadní rohy), II. – nadřazená etáž kmenová včetně laterální retikulární
08 Systém.p65
61
formace, III. etáží je thalamus a IV. (terminální) etáží je mozková kůra. Všechny etáže jsou propojeny horizontálně komisurálními a vertikálně asociačními spoji a umožňují adekvátní odpovědi, např. segmentální reflexy. Čím vyšší etáž, tím složitější reflexní děj (např. kýchání, polykání, kašel, vzpřimovací reflexy na úrovni kmene). Nejvyšší etáž (korová) je terminálem a zároveň asociačním centrem. Dostředivá dráha je tříneuronová. Prvnímu senzitivnímu neuronu jsou předřazeny kožní receptory (exteroreceptory): Merkelovy disky, Pacciniho a Ruffiniho tělíska jako mechanoreceptory pro pomalé vedení, Meissnerova tělíska a senzory vlasového folikulu pro středně rychlé vedení a Pacciniho tělíska pro rychlé vedení. Receptorem nocicepce jsou volná nervová zakončení. Hlubokou citlivost (propriorecepci) tvoří mechanoreceptory Golgiho tělíska a svalová vřeténka. Mechanismem dráždění se mění permeabilita membrány receptoru a jeho klidový potenciál změnou polarizace vyvolá receptorový čili generátorový potenciál. Dráždění, depolarizace a vznik senzorického potenciálu se nazývá transdukcí. Rozhoduje intenzita podnětu a frekvence. Přesáhne-li prahovou hodnotu, vznikne na dendritu prvního neuronu akční potenciál. Receptory jsou napojeny na periferní výběžky (dendrity) pseudounipolárních T-buněk spinálních ganglií, tvořících první neuron (tj. primární aferentní neuron). Spinální ganglia jsou uložena extradurálně v canalis intervertebalis a odpovídají 7 segmentům krčním (2–8), hrudním (12), lumbálním (5) a sakrálním (5+1 kokcygeální). K tomu přistupují senzitivní ganglia hlavových nervů V., VII., IX. a X. Primární aferentní vlákna (dendrity prvního neuronu) tvoří spolu s motorickými a vegetativními vlákny periferní nervy. Oblasti citlivosti odpovídající jednotlivým nervům jsou areae nervinae. V periferním nervu se nacházejí tenká myelinizovaná vlákna A-δ (rychlost vedení 4–30 m/s) pro epikritickou senzitivitu, malá nemyelinizovaná C-vlákna pro protopatické čití (rychlost vedení 0,4–2 m/s) a A-α vlákna (o rychlosti vedení 30 až 72 m/s), zprostředkující dotyk. Rozdíl v rychlosti vedení se projevuje v reflexní odpovědi. A-α a A-δ vlákna se účastní na trojflexi, po které následuje pomalejší odezva bolestivá (C-vlákna), přetrvávající a hůře lokalizovatelná. Jednotlivé nervy pro horní a dolní končetiny vytvářejí plexy. Vlákna po opuštění spinálního ganglia vytvářejí zadní kořeny. Po vstupu do míchy se odděluje informace nocicepční a tepelná od všeobecné. Druhý neuron dráhy bolesti a tepla (tractus spinothalamicus) začíná u buněk IV. a V. Rexedovy vrstvy v nucleus proprius columnae posterioris, kam se neurity I. neuronu dostaly přes Lissauerovu zónu (fasciculus dorsolateralis), obsahující krátká odštěpená vlákna směřující kraniálně i kaudálně. Axony přecházejí přední bílou komisurou na druhou stranu míchy a stoupají v předním (tractus spinalis ant.) a v laterálním (tractus spinalis lat.) sloupci míšním do prodloužené míchy Zde se zevně přikládají k mediální kličce (lemniscus medialis). Vlákna z kaudálních segmentů jsou uložena nejpovrchněji, vlákna z kraniálnějších segmentů se postupně ukládají mediálně, a jsou proto nejhlouběji. Dendritická část prvního neuronu pro epikritické čití (vlákna A-α) a propriocepci (vlákna A-β) probíhá periferním nervem do
20.9.2005, 12:08
62
Obecná neurologie a syndromologie
spinálního ganglia. Odtud centrální výběžky – neurity T-buněk – spoluvytvářejí zadní kořeny, vstupují do míchy a vydávají sestupná vlákna a kolaterály k různým segmentům stejné strany. Dlouhá vzestupná vlákna vytvářejí tractus spino-bulbaris, tj. dráhu zadních provazců. Ta končí v nc. fasciculi medialis (gracilis) Golli (dolní končetiny a dolní část trupu) a v nc. fasciculi lateralis Burdachi (horní část trupu, horní končetiny). Somatotopické uspořádání (na rozdíl od tractus spinothalamici) je takové, že se vlákna kraniálnější přidávají zevně ke svazkům kaudálnějším. Druhý neuron povrchového a hlubokého čití začíná v buňkách nc. Golli a nc. Burdachi, jejichž axony tvoří lemniscus medialis, který se kříží v prodloužené míše a spolu s tractus spinothalamicus vstupuje do thalamu (nc. ventralis postero-lateralis). Axony – centrální výběžky T-buněk ganglií hlavových nervů – vstupují do kmene a vydávají četné kolaterály pro synapse s řadou buněk. Hlavní projekční drahou do druhostranného thalamu (ventrálního postero-mediálního jádra) je tractus trigeminothalamicus.
Třetí neuron (dráha thalamo-kortikální) začíná v thalamu, který dostává informace z druhé poloviny těla. Axony buněk procházejí zadní částí capsula interna a corona radiata do gyrus postcentralis (area 3, 1, 2 – funkčně SI) a do gyrus supramarginalis (area 40 – asociační oblasti parietální SII) (viz kap. 2, obr. 2.1).
8.2. Klinické projevy Poruchy čití lze dělit na subjektivní, dostavující se spontánně, a na objektivní, zjistitelné základním vyšetřením či elektrofyziologickými metodami (viz jinde).
es gyri frontal
dolní končetina noha lob us pa rie tal is
trup šíje ram e paž no e lok et pře d záp loktí ě ruk stí a ma lí prs k ten ík
pra gyr ec us en tra lis g po yru stc ent s ral is
kyč el
somatosenzorické projekční pole
prostředník ukazovák palec oči nos
nehty na noze
tváře horní ret dolní ret
genitálie
gyri orbitales lis pora s tem gyru
zuby
levá polovina velkého mozku
patro čelist jazyk hltan
střední thalamická jádra břišní dutina
hlavní jádro trigeminu
n. trigeminus (ze senzorů hlavy)
ventrobazální thalamická jádra mozkový kmen
spinální jádro trigeminu
formatio reticularis
jádra zadních provazců
medulla oblongata
zadní provazec aferentní vlákna (ze senzorů těla)
ventrolaterální provazec
páteřní mícha
Obr. 8.1. Schéma senzorických drah
08 Systém.p65
62
20.9.2005, 12:08
Systém somatického čití a jeho poruchy
8.2.1. Subjektivní poruchy čití l
l
l
l
l
Parestézie – spontánní chorobný pocit mravenčení, svědění, brnění, tuposti, tíhy. Parestézie mohou vznikat jak centrálně: z parietální kůry (senzitivní epilepsia Jacksoni, parciální epileptické paroxyzmy), při lézi zadních provazců (neuroachylický syndrom, roztroušená skleróza, vaskulární cervikální myelopatie aj.), tak periferně: při poruše zadních kořenů (komprese např. hernií disku), u diabetické i jiných polyneuropatií, polyneuritid, polyradikuloneuritid, ale i při poranění periferních nervů, po anestézii, přeležení ap. Algie jsou bolesti obecně. Mohou být sekundární (většina bolestí!) a bývají stálé či recidivující (kontralaterální hemialgie při lézi thalamu či kůry, lancinující bolesti u míšních kompresí, zánětů, tabes dorsalis, algické vertebrogenní syndromy, pseudoradikulární syndromy při postižení kloubů a svalů). Lze sem zařadit i pocity elektrického výboje (decharge) u arachnoiditid, roztroušené sklerózy aj., vznikající kořenovým podrážděním po předklonu hlavy. Lze sem přiřadit i meningeální syndrom a jeho reakce. Neuralgie je pojmem pro lokalizovanou bolest, často intenzívní, ostrou či záchvatovitou (příkladem je neuralgie n. V., n. IX.), je ale také názvem pro trvalé neuralgické bolesti, např. interkostální neuralgie (herpes zoster, míšní tumory). Kauzalgie jsou úporné palčivé bolesti, často neodpovídající lokalizací perifernímu nervu či dermatomům, reagující často příznivě na chlad. Výrazná je spoluúčast sympatiku (trofické poruchy kůže, svalů, vaziva i kostí – Sudeckova atrofie). Bývají i u neúplných přerušení periferních nervů. Přeludy amputovaných údů (fantomové bolesti) viz kap. 2.
8.2.2. Objektivní poruchy čití Objektivní poruchy čití (i když jsou individuálně značně subjektivní!) dělíme na: l dysestézie (často zaměňované za parestézie) – změněný pocit vnímání (dotyk je vnímán jako šimrání, tlak jako pálení), l synestézie – vznik pocitu na opačné straně těla (i fyziologicky!), l hyperestézie – zvýšená citlivost, l hyperpatie – přecitlivělost s nadměrnou reakcí. Poruchy ve smyslu minus (negativní) jsou: l hypestézie – snížení citlivosti; l anestézie – úplná ztráta citlivosti; l termhypestézie (až termanestézie) – snížená schopnost (neschopnost) vnímat teplo;
08 Systém.p65
63
63 l l l l
l l
palhypestézie (palanestézie) – snížená schopnost (neschopnost) vnímat vibrace; hypalgézie – snížení citlivosti pro bolest; analgézie – vymizení citlivosti pro bolest; hyperalgézie – snížení prahu citlivosti pro bolest. Může být způsobena chemickou senzitizací při zánětech (histamin, serotonin, prostaglandiny, bradykinin) a K+ uvolněnými po nekróze buněk, vedoucí k depolarizaci nociceptorů. Aktivace nociceptorů může vést k uvolnění substance P axonovým reflexem (antidromní vedení). Následuje vazodilatace a zvýšení kapilární permeability. Hyperalgetické zóny jsou častým nálezem v postižených svalech (viz kap. 34); hyperpatie – přecitlivělost s neadekvátní reakcí; přenesená bolest (referred pain) – do povrchu těla se promítající bolest z hlubokých struktur (Headovy zóny při postižení vnitřních orgánů – angina pectoris atd.), neobyčejně častá je přenesená bolest při svalových spazmech (trigger points).
8.3. Senzitivní syndromy Může jít o asociované poruchy čití nebo o poruchu jen některé složky – tzv. disociace čití. Periferní (obvodové, povrchové) syndromy – postiženy jsou areae nervinae (viz obr. 8.1 a kap. 32). Při lézi nervových kmenů či plexů přistupují i poruchy hybnosti. Radikulární syndromy – postižení je segmentální (dermatomy, myotomy a sklerotomy), čití je bez disociace. Při lézi jen zadního kořene, vzhledem k uložení tenkých myelinizovaných a C-vláken na jeho povrchu, trpí např. tlakem přednostně nocicepce (pozn.: uplatňuje se při epidurální anestézii). Postižení může být polyradikulární (neuroinfekce, komprese) i monoradikulární. Postižení spinálního ganglia (event. ganglií hlavových nervů) je příčinou pásového oparu (herpes zoster). Míšní syndromy: l syndrom zadních provazců (Déjerine) se projevuje vymizením (snížením) svalových náskoků (areflexií šlachově-okosticovou), pal-/hypanestézií a postižením všech složek hlubokého čití. Není přesné mluvit např. o steroagnózii, ale správně o stereoanestézii, plananestézii a grafanestézii. Gnostické funkce jsou záležitostí kortikální. K syndromu patří ataxie, svalová hypotonie a parestézie; l léze spinothalamické a trigeminothalamické dráhy vedou k tzv. syringomyelické disociaci po-
20.9.2005, 12:08
64
Obecná neurologie a syndromologie
ruchy čití (zachování diskriminačního a hlubokého čití při poruše vnímání bolesti a tepla). Syndrom míšní hemisekce (Brownův-Séquardův sy) a transverzální léze a kmenové syndromy jsou pojednány v kap. 5; Postižení thalamu (jader ventroposterolaterálního a ventroposteromediálního) se projeví hypanestézií na druhé straně těla, event. thalamickými bolestmi. Na složité problematice bolesti se účastní i dráhy spinoretikulární a spinomezencefalická. Syndromy při kortikálním postižení čití jsou probrány v kap. 2.
8.4. Klinické dělení bolesti Z klinického hlediska dělíme bolest takto: l akutní, organicky podmíněná, mající varovný a ochranný vliv (např. svalový spazmus kolem postiženého pohybového segmentu), l chronická, měsíce trvající, organicky podmíněná, recidivující (migrény, neuralgie, bolesti v pohybovém aparátu), l chronizující bolest, přetrvávající i po odstranění organické příčiny, velmi častá u bolestivých
08 Systém.p65
64
syndromů pohybového aparátu (mající složku psychogenní), l psychogenní, kdy mluvíme o somatizaci obtíží vniklých psychologicky (z důvodů sociálních, emocionálních, psychických). Je třeba se zmínit i o eferentní kontrole somatoviscerálního čití, zejména bolesti. Mluví se o endogenním analgetickém systému, napojeném na centra ve kmeni a jejich descendentní dráhy. Například stimulace periakveduktální šedi, locus coeruleus, nc. raphe medulae inhibují nocicepční neurony, další dráhy začínají v kortexu, hypothalamu a retikulární formaci. Endogenní analgetický systém lze rozdělit na zprostředkovaný opioidními neuropeptidy (neurotransmitery či modulátory), tlumícími presynapticky uvolňování substance P, a neopiátový (např. stresem způsobená analgezie, katecholaminy inhibující nocicepční neurony). & DUUS, P. Topical diagnosis in neurology. Stuttgart : Thieme, 1989. GUYTON, AC. Textbook of medical physiology. Philadelphia : W. B. Saunders, 1986. Kolektiv autorů: Pokroky v neurovědách. Praha : Univerzita Karlova (Sekce postgraduálního studia v biomedicíně), 1995. CHUSID, JG. Correlative neuroanatomy and functional neurology. California : Lange, 1982.
20.9.2005, 12:08
65
9. Autonomní – vegetativní nervový systém a jeho poruchy
Somatomotorický a somatosenzorický systém (včetně smyslového vnímání) je pod přímou kontrolou naší vůle a je tím závislý na stavu vědomí. Kromě tohoto systému existuje na naší vůli prakticky nezávislý systém neurovegetativní (včetně neuroendokrinního), který pracuje na základě zpětnovazební autoregulace (autonomní systém). Jeho existence je ontogeneticky starší než prvně zmíněného systému. Díky vegetativnímu systému došlo k vývoji druhů a díky adaptačním mechanismům i k zachování druhů a života. Oba systémy (volní i troficko-vegetativní) se navzájem prolínají. Ve většině učebnic a učebních textů neurologie je právě troficko-vegetativnímu systému věnována patřičná pozornost. Snad proto, že tak významně zasahuje do všech medicínských oborů, internou počínaje a chirurgií konče.
nucleus intermediolateralis
ramus communicans griseus
ramus communicans albus
výstup z míchy v předním míšním kořeni sympatické ganglion prevertebrální ganglion postganglionární vlákna
vlákna bez interpolace v gangliu
malé terminální ganglion ve stěně orgánu
Obr. 9.1. Preganglionární neurony sympatiku
09 Vegetativní.p65
65
Centrální regulace vegetativního a endokrinního systému je uskutečňována hypothalamem. Hypothalamus, přestože reprezentuje méně než 1 % hmotnosti mozku, je nejdůležitější strukturou, která kontroluje autonomní systém, zprostředkovává spojení periferie s různými oddíly mozku, zejména pak z limbického systému a z inzuly. Z hypothalamu a retikulární formace vycházejí spoje do míchy a k některým jádrům hlavových nervů a zajišťují mimovolní, automatickou funkci cílových orgánů. Dělí se na kraniosakrální, parasympatický a sympatoadrenální preganglionární systém thorakolumbálního sympatiku, napojený na centrální dráhy míšní v nucleus intermediolateralis všech hrudních segmentů a prvních 2–3 segmentů lumbálních. Odtud pokračují pregangliová vlákna předními kořeny a kratičkou vzdáleností ve společném kořenu přes ramus communicans albus do sympatického ganglia (obr. 9.1). Ramus communicans griseus obsahuje postganglionární vlákna vracející se zpět z truncus sympathicus do společného kořene a do periferie. Po obou stranách páteře je uložen systém prevertebrálních ganglií – truncus sympathicus, v krční oblasti jej tvoří 3 cervikální ganglia, horní, střední a dolní (ganglion stellatum), v abdominální oblasti jsou ještě napojena 3 další ganglia (g. coeliacum a horní a dolní mezenterické ganglium). V sakrální oblasti jsou ganglia uložena před sakrální kostí. Autonomní nervovou soustavu tvoří kromě sympatické inervace parasympatický systém kraniální a pánevní (obr. 9.2). V cílových orgánech oba systémy působí protichůdně. Příklad: podráždění parasympatiku vyvolává miózu, drážděním sympatiku vzniká mydriáza. Parasympatikus zpomaluje srdeční činnost, sympatikus ji urychluje. Krevní tlak parasympatikus snižuje, sympatikus zvyšuje. Bronchiální systém sympatikus dilatuje, parasympatikus stahuje, cévy naopak stahuje sympatikus a rozšiřuje parasympatikus… Platí zde
20.9.2005, 12:16
66
Obecná neurologie a syndromologie
pravidlo rovnováhy – dráždění jednoho má výsledný efekt jako útlum (event. zánik) druhého (tab. 9.1). Stejnou závislost můžeme pozorovat při vyšetřování pohledů, vestibulárního i mozečkového systému atd. Mediátorem preganglionárního i postganglionárního parasympatiku je acetylcholin s receptory nikotinového a muskarinového typu. Centrální (preganglionární) axony sympatiku mají jako mediátor acetylcholin, mediátorem postganglionárního sym-
patiku je noradrenalin, působící převážně na α-receptory, a adrenalin, působící převážně na příslušné β-receptory sympatiku cílových orgánů. Mediátorem některých postganglionárních vláken jsou peptidy (pozdní pomalé potenciály). V potních žlázách končící postganglionární axony mají jako přenosovou látku opět acetylcholin! Stručně řečeno: veškeré preganglionární neurony sympatiku i parasympatiku jsou cholinergní.
ganglion ciliare ganglion pterygopalatinum
n. oculomotorius
n. III.
ganglion oticum
n. intermedius
n. VII.
n. lossopharyngeus
n. IX.
n. vagus
n. X.
slzná žláza příušní žláza slinné žlázy
ganglion submandibulare
C1
plicní nervy
bronchy, plíce
GCS
GCM
nn. cardiaci GSt
srdce
Th1
potní žlázy
vlasové folikuly
společně se somatickým nervem Th5
do kůže
vazokonstrikce nebo vazodilatace žaludek
ganglion coeliacum
játra, slezina, pankreas, nadledvina, ledvina
nn. splanchnici maj. Th10
nn. splanchnici min. ganglion mesentericum sup. ganglion mesentericum inf.
L1
tenké a tlusté střevo (2/3)
plexus hypogastricus S1
pánevní nn. splanchnici
močový měchýř
aborální 1/3 tlustého střeva a rektum
genitálie
Obr. 9.2. Periferní autonomní systém: plná čára – preganglionární vlákna, přerušovaná čára – postganglionární vlákna. GCS – ganglion cervicale superius, GCM – ganglion cervicale medium, GSt – ganglion cervicale inferius (stellatum)
09 Vegetativní.p65
66
20.9.2005, 12:16
Autonomní – vegetativní nervový systém a jeho poruchy
67
Tab. 9.1. Přehled protichůdného působení podráždění parasympatiku (acetylcholin) a sympatiku (adrenergní receptory) v různých cílových orgánech Orgán
Parasympatikus
Sympatikus
Typ receptoru
srdce: síně
bradykardie ↓ kontraktility
tachykardie ↑ kontraktility
beta beta
ventriculi
0
↑ kontraktility
beta
cévy (svalovina)
0
vazokonstrikce
alfa
arterioly
0
vazokonstrikce
alfa, beta
ve svalech
0
vazodilatace
alfa, beta
gastrointestinální trakt
↑ motility
↓ motility
alfa, beta
sfinktery
relaxace
kontrakce
alfa
detrusor močového měchýře
kontrakce
relaxace
beta
plíce, trachea a bronchiální svaly
kontrakce
relaxace
beta
zornice
mióza
mydriáza
alfa
ciliární svaly
kontrakce
relaxace
beta
pilomotorické svaly
0
kontrakce
alfa
žlázy: slinné
sekrece
sekrece
alfa
slzné
sekrece
0
alfa
potní
0
sekrece
acetylcholin
bronchiální
sekrece
0
↑
zažívací
sekrece
snížení sekrece
alfa
játra
inervují jen žlučové cesty
↑ glykogenolýzy, ↑ glukoneogeneze
beta
uterus
0
kontrakce i relaxace
alfa, beta
vas deferens
0
kontrakce
alfa
tuková tkáň
0
lipolýza
beta
pankreas
0
snížení sekrece
alfa
↑ – zvýšení; ↓ – snížení; 0 – neodpovídá
Proto aplikace cholinergních látek (acetylcholinu, pilokarpinu, prostigminu, fysostigminu, esserinu) stimuluje oba autonomní systémy. Na kůži se to projeví zvýšenou potivostí – viz Minorův test: potření kůže škrobem a Lugolovým roztokem při potní sekreci vyvolá modré zbarvení v oblasti neporušené inervace sympatiku, reakce nenastane v denervované oblasti. Pozn.: cervikotorakální kořenové léze C5−Th2 nevyvolávají poruchy pocení. Poruchy termoregulace a ztráta farmakologicky vyvolávaného pocení nasvědčuje lézi plexu nebo periferního nervu. Snížení nazýváme hypohidrózou, ztrátu pocení anhidrózou. Anhidróza horního segmentu trupu spojená s Hornerovým syndromem se dostavuje při lézi sympatiku ve výši C8-segmentu míšního (centrum ciliospinale), léze o segment níže není provázena tímto syndromem. Hornerův syndrom může být vyvolán v kterékoli výšce sestupné dráhy v mozkovém kmeni.
09 Vegetativní.p65
67
Vegetativní systém je funkčně spojen s humorální regulací vnitřního prostředí. Sympatický systém je katabolizující, parasympatický anabolizující. Vegetativní rovnováha je ovlivňována i iontovým složením prostředí – převaha iontů OH či K provází parasympatikotonii, převaha iontů Ca či H souvisí se sympatikotonií. Většina vegetativních poruch postihuje oba systémy, přesto je účelné si uvědomit pojmy vagotonie (parasympatikus) a sympatikotonie. K jejich anamnestickému zjišťování nám poslouží tab. 9.2. Sympatikotonický syndromový komplex bývá spojen s těmito příznaky: zornice jsou širší a oční bulby spíše vystouplé (obrácený Hornerův syndrom), je zvýšený dermografismus a pilomotorická reakce, kůže je vlahá a dobře prokrvená, za chladu naopak bledá s tzv. husí kůží, vyskytují se spontánní erytémy, chybění slzné a slinné sekrece, sekrece v nosní sliznici a v zažívacím ústrojí (hypochlorhydrie), zpo-
20.9.2005, 12:16
68
Obecná neurologie a syndromologie
Tab. 9.2. Anamnestické vyšetřování k zjištění převahy systému sympatiku a parasympatiku Dotaz
Převaha sympatiku
Převaha parasympatiku
Jaké máte obvykle ruce
studené
teplé
V ústech míváte spíše
sucho
hodně slin
Krevní tlak máte
vyšší
nižší
Kůži máte spíše
suchou
vlhkou
Váhově snadno
hubnu
přibírám
Náchylnost k omdlení
malá
větší
Stolice spíše
zácpa
průjem
Emoční třes rukou
ano
ne
Bušení srdce
občas
ne
Při stresu spíše
bledost
červenost
Sklon k anxietě
větší
menší
Chuť k jídlu za stresu
menší
větší
Usínání
obtížnější
snadné
Slzení očí
málo
často
Tolerance horka
špatná
dobrá
Tolerance chladu
dobrá
špatná
malené zažívání, zpomalení peristaltiky, kontrakce sfinkterů trávicího ústrojí, povšechná relaxace střevní svaloviny s meteorismem a obstipací, tachykardie, vyšší krevní tlak, tremor prstů, zvýšení bazálního metabolismu, polyurie, kontrakce ureterů, kontrakce uteru, zvýšené pocení. Vagotonický syndrom charakterizují některé příznaky: bledost pleti, užší zornice, rozšíření očních štěrbin, slzení (lakrimace), větší sekrece slinných žláz (hypersalivace, sialorrhoea) a žlázek sliznice nosní, ústní a faryngeální, dále tendence k laryngospazmu, ke zvýšené sekreci bronchiální až ke spazmům bronchiálním (astmatické stavy). Je přítomna výrazná respirační arytmie s tendencí k bradykardii a kardiovaskulární hypotonii, ke kolapsům, k hypersekreci žaludeční (hyperchlorhydrie), hypersekreci a hypermotilitě střevní s kolikami a ke spastické obstipaci či naopak k průjmům, k dráždivému močovému měchýři až k stresové inkontinenci, k akrocyanóze s pocením (akrohyperhidróza). Hypothalamo-hypofyzární postižení (nejčastěji tumory) může být iritační či zánikové. Postižení ve kmeni (sestupné dráhy) bývá nejčastěji následkem ischémie. Tzv. syndrom zadního krčního sympatiku je způsobován iritací periarteriální (arteria vertebralis) sympatické pleteně v rámci deformačních změn obratlů. Projevuje se stavy závrativosti (zejména při záklonu), tinitem, bolestí v záhlaví, poruchou dynamiky krční páteře.
09 Vegetativní.p65
68
Často používané pojmy, jako anxiózní neuróza, neurovegetativní dystonie, hyperventilační syndrom, neurocirkulační astenie, jsou dnes zařazovány do širší jednotky nazývané panická porucha. Periodicky se dostavují panické ataky, které se projevují řadou poruch z oblasti vegetativní regulace, jako jsou např. tachykardie, palpitace, chvění (třesení), pocení, pocit na omdlení, dále parestéziemi (většinou po hyperventilaci), návaly horka a různými strachy (ze smrti, ze zbláznění nebo ze ztráty sebekontroly). Mezi poruchy autonomního systému jsme zařadili tuto diagnostickou jednotku proto, že se projevuje především se značnou složkou »somatizace« – bolesti u srdce, závratě, abdominální a zažívací obtíže. Tyto poruchy jsou třikrát častější u žen než u mužů. Nemocní putují od kardiologa k neurologovi či k psychiatrovi a odcházejí většinou s ubezpečením, že nejde o žádnou závažnou chorobu… Od těchto stavů je třeba oddělit spazmofilii s hyperventilační (latentní) tetanií. Pokud jsou přítomny fobie (klaustrofobie, agorafobie aj.), náleží péče o pacienta do oblasti psychiatrie. Další skupinu neurovegetativních poruch tvoří tzv. primární progresívní autonomní selhání (v rámci multisystémové atrofie – tzv. Shyův a Dragerův syndrom či podobné selhávání u nemocných s Parkinsonovou nemocí) nebo sekundární autonomní selhávání, spojené s toxicko-metabolickými procesy,
20.9.2005, 12:16
Autonomní – vegetativní nervový systém a jeho poruchy
jakými jsou amyloidová neuropatie, autoimunitní a paraneoplastické neuropatie. Projevují se výraznou ortostatickou hypotenzí až ortostatickým kolapsem (v extrémních případech stačí u ležícího pacienta nadzvednout hlavu!!). Reflexologie vegetativního systému prodělává značný vývoj ve snaze kvantifikovat a standardizovat odpovědi. Nejvýznamnějšími ukazateli jsou hodnocení srdeční frekvence a změny hodnoty krevního tlaku, tedy vyšetřování kardiovaskulárních autonomních funkcí. Pro orientaci uvádíme tyto testy: l Valsalvův manévr: nemocný exspiruje do hadičky tonometru po dobu 15 s proti odporu 40 mmHg za sledování srdeční frekvence. Po ukončení této »izometrické« násilné exspirace by měla být srdeční frekvence fyziologicky nižší. Hodnotí se poměr mezi klidovou tepovou frekvencí před Valsalvovým manévrem (f = 1), během něho (f = 1,21 nebo větší) a po manévru (f = 0,91). Hodnoty během Valsalvova manévru pod 1,1 jsou abnormální; l ortostatická zkouška: zjistíme TK vleže po naprosté relaxaci trvající 5 minut. Po rychlém postavení by systolický tlak neměl poklesnout o více než 30 mmHg, normálně je pokles o 10 mm, hodnoty 11–29 jsou hraniční;
09 Vegetativní.p65
69
69 l
l
okulokardiální reflex: tlak na oční bulbus vyvolává zpomalení srdeční frekvence. Tlak na bulbus okulokompresorem silou kolem 250 gramů po dobu 10–12 s vyvolá bradykardii. Hodnoty zpomalení změřené v prvních 10 s (po přepočtení na klidovou minutovou frekvenci) nemají činit větší úbytek než 9/minutu; hodnocení funkce močového měchýře: provádíme urodynamické vyšetření (na urologii). Hyperreflexie detrusoru nastává při dezinhibici při lézi frontální, v bazálních gangliích, v hypothalamu. Areflexie detrusoru (atonický měchýř) nastává ve stadiu míšního šoku, u poruch periferní inervace (např. u syndromu kaudy). Retence může být provázena paradoxní ischurií při přeplněném měchýři.
& DUUS, P. Topical diagnosis in neurology. Stuttgart : Thieme, 1989. GUYTON, AC. Textbook of medical physiology. Philadelphia : W. B. Saunders, 1986. MUMENTHALER, M. Neurologic differential diagnosis. Stuttgart : Thieme, 1992. KAHLE, W., LEONHARDT, H., PLATZER, W. Nervous system and sensory organs. Stuttgart : Thieme, 1992. BARR, ML., KIERNAN, JA. The human nervous system. Philadelphia : Lippincott, 1988.
20.9.2005, 12:16
09 Vegetativní.p65
70
20.9.2005, 12:16
71
10. Nitrolebeční homeostáza, poruchy cirkulace mozkomíšního moku
Likvor (CSF – cerebrospinal fluid) nahrazuje v mozku lymfatický systém. Představuje spolu s extracelulární tekutinou intersticiálních prostorů mozku uzavřený kompartment. Od krve je oddělen nefenestrovaným endotelem kapilár, představujícím hematoencefalickou bariéru (BBB – blood brain barrier). Od 6. měsíce věku díky těsným spojením epiteliálních buněk arachnoidálních plexů existuje i hemato-likvorová bariéra. Mezi extracelulární intersticiální tekutinou CNS a likvorem existuje bezbariérový přesun látek na základě difúze, který představuje tzv. mikrocirkulaci moku. Funkcí likvoru je: l nadnášet CNS, l zabezpečovat stálost vnitřního prostředí, l transportovat a odstraňovat produkty metabolismu, l funkce nutriční. Tím, že mozek »plave« v tekutině, je jeho hmotnost snížena na 14 % a tekutinový »polštář« šetří anatomické struktury. Tvorba likvoru činí asi 500 ml za 24 h, z toho sekrece v plexus chorioidei všech komor představuje asi 50–70 % produkce. Při celkovém objemu cca 150 ml CSF (variabilní podle stáří, velikosti anatomických struktur včetně šíře spinálního kanálu a velikosti spinálního durálního vaku) se likvor za 24 h třikrát obmění. Intrakraniální cirkulace moku začíná v postranních komorách, prochází přes foramina Monroi do III. komory a Sylviovým mokovodem do IV. komory. Odtud přes foramen Magendie a apertures laterales Luschkae se dostává do cerebelomedulární cisterny. Intrakraniálně likvor cirkuluje podél báze lebeční nad konvexitu frontálních laloků, druhou cestou jsou prostory kolem mozečku a opět nad konvexity (obr. 10.1). Systémem arachnoidálních klků, zanořených do šípového splavu a do diploických žil (pachionské granulace) likvor vytéká do žil. Cirkulace ve spinálním intraarachnoidálním prostoru je
10 Nitrolební.p65
71
sporná, pohyb likvoru zde je ovlivňován polohou těla, pohyby páteře, dýcháním. Hlavní hnací silou likvorové cirkulace jsou arteriální pulsace a tlakový gradient mezi likvorovým a venózním tlakem v horním šípovém splavu. Když rozdíl tlaku likvoru a tlaku v odvodných žilách v diploe a sinus durae matris klesne pod 0,6 kPa (61 mmH2O = 4,5 mmHg), uzavřou se tubulární struktury buněk arachnoidálních klků v sinech a v pachionských granulacích, čímž se zamezí přestupu krve do likvoru. Tato funkce jednocestných ventilů se uplatňuje při exspiraci, Valsalvově manévru, venostáze. Arachnoidální klky, resp. jejich tubulární struktury, se mohou »ucpat« erytrocyty po subarachnoidálním krvácení nebo zánětech a vést k poruše resorpce. Likvorový tlak vleže měřený při lumbální punkci je 70–200 mm vodního sloupce a rovná se nitrolebečnímu tlaku. Zvyšování nitrolebečního tlaku nastává při zvětšování objemu mozkové hmoty (expan-
chorioidální plexus
postranní komora
subarachnoidální prostor
sinus sagittalis superior arachnoidální klky
III. komora aquaeductus mesencephali IV. komora apertura mediana
cisterna cerebellomedullaris
Obr. 10.1. Intrakraniální likvorové cesty a schéma likvorové cirkulace
20.9.2005, 12:24
72
Obecná neurologie a syndromologie
zívní procesy, edém) a při zánětech. Hypertenze likvoru (vsedě nad 500 mmH2O) při delším trvání vede k městnání na očním pozadí. Městnavá papila nad 2 dioptrie je kontraindikací lumbální punkce pro možnost vzniku okcipitálního konusu s vtlačováním mozečkových tonzil do velkého týlního otvoru. Postpunkční hypotenze likvoru nastává únikem moku při použití klasické lumbální jehly, po které zůstává cípovitá dehiscence v durálním vaku. Abychom této komplikaci předešli, doporučujeme použití atraumatické jehly (konické, s konickým mandrénem a otvorem na straně). Nemusíme se tak bát předčasné vertikalizace po lumbální punkci. Při použití klasické jehly doporučujeme po lumbální punkci 24 hodin ležet (v jakékoli poloze, i s polštářkem pod hlavou!) a doplňovat tekutiny perorálně, event. infúzí 5% glukózy. Pseudotumor cerebri – syndrom benigní intrakraniální hypertenze – je charakterizován zvýšeným intrakraniálním tlakem, přítomností městnání na očním pozadí, nepřítomností ložiskových příznaků a normálním složením mozkomíšního moku. Tento obraz může vzniknout i při řadě nemocí – např. u chronické meningoencefalitidy, u trombózy (tromboflebitidy) venózních sinů, u intratorakálních procesů s žilním městnáním, u polyradikuloneuritid a vzácně u spinálních tumorů. Všechny tyto příčiny musejí být před stanovením diagnózy »pseudotumor« vyloučeny pomocí CT, MRI, AG a vyšetřením likvoru. Klinickými příznaky jsou: bolesti hlavy, zhoršení vizu, někdy diplopie z léze fragilního VI. nervu.
10.1. Hydrocefalus Jde o pojmenování stavů hromadění tekutiny v likvorových prostorách, zejména v mozkových komorách. Hydrocefalus a jeho druhy můžeme rozlišovat z několika různých hledisek: hydrocefalus vrozený a získaný, obstrukční a neobstrukční, symetrický, vnitřní a zevní, komunikující a nekomunikující, normotenzní. Hyporesorpční hydrocefalus vzniká ucpáním resorpčních mechanismů arachnoidálních klků např. u stavů po meningitidách nebo po subarachnoidálních krváceních. Obstrukční hydrocefalus může vzniknout útlakem na kterémkoli místě likvorových cest – foramina Monroi, mokovod, foramen Magendie, kdy vzniká vnitřní hydrocefalus, či při arachnoidálních srůstech na bázi či konvexitách (po zánětech, operacích) – zevní hydrocefalus. Základním principem vzniku hydrocefalu je nerovnováha mezi novotvořením likvoru a jeho absorp-
10 Nitrolební.p65
72
cí. Léčba je podle příčiny, zavedením tzv. zkratů (ventrikulo-peritoneálních, spino-peritoneálních) u tzv. komunikujícího hydrocefalu, tj. tam, kde není porucha pasáže do spinálních likvorových prostorů. Hydrocephalus e vacuo nastává při atrofii mozkové tkáně.
10.2. Mozkové herniace Přesuny mozkových struktur vedoucí k útlaku některých částí mozku se nazývají mozkové herniace. Dostavují se u expanzívně se chovajících procesů v různých oblastech, vznikají při lokálním či difúzním edému mozku a podle směru tlakového kužele (nádory, kontuze, náhlé CMP, záněty) se rozdělují na: l centrální herniace, kdy dochází k souměrnému posunu mozkových hemisfér kaudálně (nádory čelních laloků, corpus callosum, bitemporální subdurální hematomy) a podle tlaku na diencefalon, mezencefalon, pons a prodlouženou míchu se dostavují progredující příznaky: – poruchy vědomí a Cheyneovo-Stokesovo dýchání, – střední fáze s dekortikačním držením (horní končetiny ve flexi, dolní v extenzi), s miózou se zachovanou fotoreakcí a zachovaným vertikálním kompenzačním pohybem bulbů (fenomén očí panenky) a se zachovanou vestibulookulární reakcí při kalorizaci, – fázi pozdní s mydriatickými nereagujícími zornicemi, decerebračním držením (extenze horních i dolních končetin), vestibulární areflexií, ataktickým dýcháním a zástavou dechu; l subfalcinní (cingulární) herniace (obr. 10.2) nastává při expanzi v jedné hemisféře v čelních lalocích, při akutních subdurálních i epidurálních hematomech. Časnými příznaky jsou dekortikační křeče a bezvědomí; l tentoriální (unkální, temporální) herniace nastává vtlačováním spodiny temporálního laloku pod incisuru tentoria. Mozkový kmen je přetlačován na druhou stranu, kde komprimuje n. oculomotorius. Prvním příznakem bývá homolaterální mydriáza (80 %) se sníženou až vyhaslou fotoreakcí (může být i heterolaterální – 20 %), pak decerebrační křeče homolaterálně i kontralaterálně, vestibulární areflexie, centrální hyperventilace až zástava dechu; l vzácná je obrácená herniace mozečku, kdy lobus cerebelli ant. je tlačen proti zadním partiím kmene. Časně mizí kalorická dráždivost při zachované fotoreakci a vertikálních kompenzačních pohybech bulbů. Mozečková okcipitální (dolní)
20.9.2005, 12:24
Nitrolebeční homeostáza, poruchy cirkulace mozkomíšního moku
A
73
B
Obr. 10.2. Schéma subfalcinní herniace podle Jirouta (s laskavým svolením autora) A – posun komorového systému ke straně a sklon přepážky a III. komory u frontoparietálních expanzí, B – stlačení stropu podsunutím komory pod falx a bazální stlačení spánkového rohu u frontoparietálních nádorů herniace je spolu s tentoriální nejčastější herniací. Provází kontuze s difúzním edémem, encefalomeningitidy, difúzní ischémie. Prvními příznaky bývá nucené držení hlavy, pak dechové a oběhové poruchy a decerebrační křeče. Poruchy rovnováhy mezi nitrolebečním objemem a jeho obsahem vedou k poruchám mozkové perfúze selháním autoregulačních mechanismů lokální vazomotoriky. Na druhé straně díky tomu, že kardiovaskulární řečiště i likvorový kompartment jsou uzavřenými systémy, probíhá sekrece a vstřebávání likvoru i v poloze hlavou dolů, ve stavu beztíže i při potápění do hloubek. Umožňuje to negativní tlak v dutých žilách a pravé předsíni a uložení srdce přibližně v polovině likvorového sloupce mezi koncem durálního vaku a vrcholem parietálních laloků. Sekrece likvoru zprostředkovaná sodíko-draslíkovou
10 Nitrolební.p65
73
pumpou (Na-K-ATPázou) a karboanhydrázou se snižuje při poklesu perfúzního tlaku pod 55 torrů (7,3 kPa). Homeostatická funkce likvoru zajišťuje optimální prostředí pro buňky CNS svým konstantním složením. Existují ale rozdíly regionální – např. vyšší koncentrace cukrů ve ventrikulárním likvoru než v likvoru lumbálním, naopak vyšší koncentrace proteinů a jejich větší »podobnost« sérovým proteinům v lumbálně odebraném likvoru (blíže viz kap. 18 – Klinická biochemie a likvorologie). & Kolektiv autorů: Pokroky v neurovědách. Praha : Univerzita Karlova (Sekce postgraduálního studia v biomedicíně), 1995. CAROLA, R., HARLEY, JP., NOBACK, CR. Human anatomy and physiology. New York : McGraw-Hill, 1990. KALVACH, P., et al. Mozkové ischemie a hemoragie. Praha : Grada Publishing, 1997.
20.9.2005, 12:24
10 Nitrolební.p65
74
20.9.2005, 12:24
KLINICKÉ VYŠETŘENÍ
11. Klinické vyšetření .........................................................................77 12. Neurologické vyšetření u poruch vědomí ........................................... 97 13. Neurologické vyšetření u kojenců a malých dětí ................................ 103
11 Základní NEW.p65
75
21.9.2005, 14:40
11 Základní NEW.p65
76
21.9.2005, 14:40
77
11. Klinické vyšetření
11.1. Základní neurologické vyšetření Vyšetření neurologicky nemocného se řídí podle stavu vědomí pacienta, podle jeho celkového zdravotního stavu a může být modifikováno podle charakteru onemocnění. Například u akutního bolestivého syndromu nebude zapotřebí systematicky vyšetřovat mozečkové či fatické funkce. Základní vyšetření má svůj řád, podle kterého postupujeme od anamnézy, což je i vyšetřování rozhovorem, k objektivnímu vyšetření, tj. aspekci, palpaci, testování hybnosti, citlivosti, obranných a dalších reflexů postupně od hlavy přes krk, horní končetiny, trup a dolní končetiny k vyšetření páteře, stoje a chůze.
11.1.1. Anamnéza Začínáme dotazem na aktuální obtíže, neklademe sugestivní otázky. Zjišťujeme, jak dlouho obtíže trvají, zda se objevily poprvé či se již podobné příznaky vyskytly dříve, zda se upravily úplně a za jak dlouho. Důležitá a někdy rozhodující je anamnéza objektivní, tj. od členů rodiny, spolupracovníků či svědků. Jsou to zejména záchvatovitá onemocnění a úrazy s následnou amnézií. Jindy (např. u spánkového apnoického syndromu) je tím, kdo přináší první diagnostické údaje, manželka či spolunocležník. U bolestí se ptáme na jejich lokalizaci, intenzitu, charakter, event. úlevový faktor, dále zjišťujeme případné poruchy při močení a defekaci. Anamnézu aktuální je třeba doplnit anamnézou osobní, do které patří údaje o porodu, poporodním vývoji, pohybové a mentální zdatnosti ve srovnání se spolužáky. Dotazujeme se i na absolvování vojenské služby, na původní a nynější zaměstnání, pracovní prostředí, pobyty v rizikových oblastech. U žen se ptáme na pravidelnost menstruace, porody, potra-
11 Základní NEW.p65
77
ty. Zaznamenáváme si event. operační zákroky, tážeme se na traumata, na sexuální život a jiné vegetativní funkce. Zajímá nás tělesná hmotnost a její změny, způsob stravování, pití alkoholických nápojů, kouření, chronické užívání léků. Ptáme se, zda nemocný je pravák (asi 80 % populace) či levák (asi 17 % populace) a snažíme se objektivizovat tento údaj jednoduchými testy, jako je naznačení navlékání nitě do jehly, uvázání kravaty, otáčení při chůzi (praváci se otáčejí pravým ramenem dopředu, proti směru hodinových ručiček). Osobní anamnézu doplníme anamnézou rodinnou, důležitou u geneticky vázaných chorob. Zásadně je třeba anamnézu od nemocného respektovat. Měli bychom předpokládat, že nemocný u nás hledá pomoc a nepřichází »účelově«. Čas a opakovaná vyšetření nakonec odhalí pravou příčinu. Při takto vedené anamnéze si tvoříme obraz o psychice nemocného, o stavu jeho vědomí a paměti.
11.1.2. Vlastní vyšetření Posouzení vědomí a kortikálních funkcí Vyšetřování nemocných v bezvědomí a komatózním stavům je věnována samostatná kapitola (viz kap. 12). Kvalitativní poruchy vědomí souvisejí více s kortikální činností. Vigilance závisí na činnosti kmenové retikulární funkce a kvantitativní činnosti smyslů. Poruchy vědomí mohou být přechodné, či trvalé. Dostavují se při poruchách saturace kyslíkem, prokrvení, při úrazech, horečnatých stavech, intoxikacích, epileptických záchvatech, při kolísavé nitrolebeční hypertenzi, ale i u enormní únavy, nevyspání, stresujících situacích a poruchách psychiatrických, kde je široké společné pole obou oborů (panická ataka, organické psychosyndromy aj.). Chronické, víceméně »trvalé« poruchy vědomí (často s určitou fluktuací hloubky poruchy) nastávají zpravidla u pro-
21.9.2005, 14:40
78
Klinické vyšetření
gredujících stavů, často ireverzibilních (nádory, těžké ischémie, demence). O stavu vědomí se přesvědčujeme již během zjišťování anamnézy, kdy se mohou projevit i fatické defekty, poruchy chování, jednání, paměti, orientace časem, místem a další. Akutní i chronická zmatenost (konfuze, amentní stav) se projevuje dezorientací časem, místem, dezorientací v prostoru a zhoršením až ztrátou krátkodobé paměti. Může nastat u boxerů (ale i u jinak získaných úrazů hlavy), někdy je provázena amnézií. Amentní syndrom spojený s konfabulacemi bývá u alkoholické encefalopatie, u ischémií, u horečnatých stavů a u delirantních stavů. U intoxikací bývá spojen s halucinacemi (pacient je přesvědčen o věrohodnosti smyslové šalby). Mrákotné stavy (dreamy states, obnubilace) patří mezi poruchy některého ze spánkových laloků. Nemocnému připadají věci jako ve snu, nepřiměřeně známé či naopak cizí, často jsou i čichové pseudohalucinace (korigované parosmie). Mrákotný stav může být i protrahovaný – např. u hypoglykémií. Zmatenost mohou připomínat poruchy řeči u temporálních lézí, kdy je řeč nesrozumitelná (tzv. řečový salát).
11.1.2.1. Orientační vyšetření fatických funkcí Z dorozumívacích schopností posuzujeme: 1. spontánní mluvu, její plynulost, srozumitelnost a gramatičnost; 2. mluvené řady – měsíce, dny v týdnu tam i zpět; 3. hlasité opakování slyšeného slova, věty, příkazu; 4. provádění jednotlivých úkolů na slovní podnět – např. dejte si pravou ruku na levé rameno, dejte ruku hřbetem na čelo, zasalutujte, učešte se pravou či levou rukou (testujeme zároveň funkce corporis callosi a posuzujeme event. apraxii či parézu), rozumění složitějším výrazům (bratrův otec – otcův bratr); 5. ukazování pojmenovaných předmětů a pojmenování ukazovaného předmětu (jde o spoluúčast zraku se sluchovým řečovým podnětem); 6. počítání – necháme pacienta odříkávat řadu čísel (+ 3 + 3 atd.), zejména odečítat (100 – 7 – 7 – 7 atd.), odečíst např. 41 – 16 = ?, požádáme o napsání čísla náročného na řády (např. 2 030 021); 7. psaní – spontánní, na diktát, opisování a event. vyhovění napsanému příkazu; 8. čtení – hlasité, ukázání a provedení příkazu (viz předchozí bod), reprodukovat vlastními slovy přečtený text;
11 Základní NEW.p65
78
9. poznávání předmětů: a) hmatem (mince, tužka) = stereognózie, b) sluchem (zatřepání svazkem klíčů či krabičkou zápalek) = sluchová gnózie, c) zrakem (poznávání obrázků např. v ilustrovaném časopisu) = zraková gnózie; 10. praxie (viz bod 4), konstruktivní praxie (namalovat brýle, hodinky, složit z 5 špachtlí 2 trojúhelníky); 11. schopnost poznávat písmena a čísla na kůži = dermatolexie (na zádech, špičkách prstů, je třeba odlišit agnozii od graf-hyp-an-estézie); 12. schopnost rozeznat různé tóny a melodie, též jen rytmicky vyklepávané, produkovat notoricky známou melodii slovy, mumláním (la-la-la) a vyklepáním rytmu = amúzie.
11.1.2.2. Aspekce Pozorujeme nemocného a zaznamenáváme, přichází-li sám či s dopomocí, zda má na první pohled nějakou nápadnou poruchu pohybu či zda je transportován v určité poloze, nemá-li tzv. nucené držení hlavy, trupu nebo končetin, všímáme si výrazu obličeje (únava v obličeji, facies dolorosa, facies febrilis, facies oleosa, maska úžasu, lagoftalmus při obrně VII. nervu, Hornerova trias, konjugovaná deviace očí a hlavy apod.). Snažíme se vždy nemocného vidět a vyšetřovat zcela bez oděvu. S trochou taktu lze nemocného vyšetřit tak, že neunikne ani podezřelý névus či jiné postižení povrchu kůže, jako jsou erytémy, jizvy, změny ochlupení, ale i tvaru nehtů a konečků prstů. Všímáme si konstituce, zda jde o astenický, pyknický, atletický či dysplastický habitus, posuzujeme konfiguraci končetin, pátráme po svalových atrofiích, spojených často s fascikulacemi. Pozorně sledujeme držení trupu a končetin, asymetrické postavení ramen, zakřivení páteře, paravertebrální kontraktury, vadné držení hrudníku při zkrácení prsních svalů (mm. pectorales). Všímáme si případných třesů, hyperkinezí a mimovolních pohybů. Posuzujeme stav výživy, zaznamenáváme výšku a váhu, sledujeme rozložení tukového polštáře (lipodystrofie). Během aspekce s nemocným rozmlouváme, doplňujeme si event. anamnestické údaje a současně již vyšetřujeme.
11.1.3. Vyšetřování funkcí hlavových nervů 11.1.3.1. Čichový nerv (n. I. – n. olfactorius) K vyšetřování čichu nám postačí kousek chleba, pečiva, ovoce, event. mýdla, které střídavě přikládáme
21.9.2005, 14:40
Klinické vyšetření
k jedné z nosních dírek (pozor na kontrolu zrakem!). Jednostranná porucha má větší diagnostický význam: mluvíme o hyposmii až anosmii. Jejich nejčastější příčinou bývají slizniční afekce nosní, dále traumata v přední jámě lebeční, fraktury, eventuálně nádory, ale i stavy po zánětech mozkových blan či subarachnoidálním krvácení. Porucha čichu bývá vnímána jako porucha chuti! Parosmie je spontánní chorobné vnímání většinou nepříjemných pachů (kakosmie). Vyskytuje se často u depresívních osob, u chronických sinusitid. Záchvatovité parosmie se nazývají unciformními krizemi. Jejich příčinou bývají afekce spodiny temporálního laloku, mohou představovat čichovou auru epileptického paroxyzmu.
11.1.3.2. Zrakový nerv (n. I. – fasciculus opticus) Zjišťujeme orientačně ostrost vizu střídavě vždy na jednom a druhém oku, např. určením počtu ukazovaných prstů, event. přečtením tisku z novin, poznáváním obrázků v časopise. Neopomeneme orientačně vyšetřit zorné pole nemocného. Jeho porucha může totiž být téměř izolovaným příznakem (např. levostranná homonymní hemianopsie u tumoru v pravém okcipitálním laloku). Vyšetření zorného pole (ZP) provádíme tak, že nemocného vyzveme, aby se nám díval do očí. Současně ukazujeme ve vzdálenosti asi 40 cm od očí pacienta bílý či žlutý předmět (tužku) a pohybujeme jím z temporální a nazální strany (mimo zorné pole ) směrem ke spojnici svých a pacientových zornic. Pacient si rukou zakrývá druhé oko. V momentě, kdy hlásí, že předmět vidí, odhadujeme ve stupních rozsah zorného pole. Jiný způsob vyšetření ZP provádíme tak, že těsně od oka přibližujeme např. hrot tužky směrem do viditelné polohy. Normálně má pacient vidět přes 90 stupňů zevně a podle velikosti nosu úměrně nazálně. Orientačním vyšetřením perimetru nemusíme odhalit tzv. skotomy. Pacient si jich všimne nejspíše při čtení, kdy v zorném poli se objevují buď jako temné skvrny – pozitivní skotom, nebo jako negativní skotom, který pacient nevnímá, ale určité oblasti nevidí (tzv. bílá skvrna). Centrální skotom představuje ztrátu makulárního vizu. Centrocekální skotomy znamenají rozšíření fyziologické slepé skvrny do centrální krajiny. Scintilujícími skotomy jsou nazývány body bílého či barevného světla v zorném poli. Mohou být jako fotopsie (záblesky světla) přítomny jako prodromy zrakové migrény či jako zraková aura epileptického záchvatu. Do vyšetření zrakových funkcí můžeme zařadit i vyšetření optokinetického nystagmu. Přítomnost
11 Základní NEW.p65
79
79
optomotorické odpovědi vylučuje např. hysterickou slepotu. K tomuto vyšetření slouží otočný bubínek, můžeme ale vystačit se složeným ručníkem, novinami i hůlkou, když tyto předměty protahujeme ve vzdálenosti asi 40 cm před očima vyšetřovaného. Úplné chybění optokinetického nystagmu je při amauróze a patří k testu, kterým můžeme odkrýt hysterickou slepotu i simulaci. Jednostranné chybění rychlé složky odpovídá druhostranné hemisferální lézi. Optokinetický nystagmus má značnou diagnostickou hodnotu a podobně jako vizuální mžikací reflex chybí u lézí parietálních laloků.
11.1.3.3. Okohybné nervy (n. III. – n. oculomotorius, n. IV. – n. trochlearis, n. VI. – n. abducens) Všímáme si šíře očních štěrbin, zornic, postavení očních bulbů (exoftalmus, enoftalmus), zaznamenáváme event. přítomnost šilhání (strabismus). Zkoušíme pohyby bulbů na povel (sakády), při sledování pohybujícího se prstu (sledovací pohyb), při pasívním pohybování hlavy a zrakové fixaci. Obrna pohledů není provázena diplopií, paréza některého ze svalů (nervů) vyvolává strabismus (šilhání – angl. squint) provázený diplopií. Tzv. konkomitující, kongenitální strabismus při tupozrakosti není provázen diplopií. U paralytického, neurogenního strabismu pacient dvojí vidění vnímá velmi rušivě. Rozeznáváme strabismus konvergentní (léze n. VI.), divergentní (léze n. III.), vzácně se vyskytuje vertikální strabismus (tzv. Hertwigovo-Magendieho šilhání) při lézích v kmeni či zadní jámě. Konjugované deviace jako projev supranukleární zánikové léze jsou při supratentoriální lokalizaci směrem k ložisku (pacient s hemiplegií se »dívá na ložisko«), při lézi parapontinního pohledového centra díky převaze zdravého centra se dívá k nepostižené straně. Dyskonjugované deviace vznikají při lézích fasciculus longitudinalis medialis v rámci tzv. internukleárních oftalmoplegií, ale i při současných parézách některého z okohybných svalů. Poruchy pohledu vzhůru nebo vzhůru a dolů se nazývají Parinaudovým syndromem a mohou být provázeny poruchami konvergence i fotoreakce. Sledujeme tvar zorniček (izokorie, anizokorie, zneokrouhlení), spontánní pohyblivost (hippus při změně osvětlení) a zkoušíme jejich pohyblivost na osvit (z každého oka zvlášť) a při konvergenci. Mióza spojená s nenápadným enoftalmem a ptózou znamená lézi sympatiku (Hornerova trias, syndrom Claude-Bernard-Horner), mydriáza lézi n. III. Argyllovy-Robertsonovy zornice znamenají ztrátu fotoreakce při zachované reakci při konvergenci.
21.9.2005, 14:40
80
Klinické vyšetření
11.1.3.4. Trojklaný nerv (n. V. – n. trigeminus) K vyšetření kožní citlivosti 1., 2. a 3. větve používáme jednak lehký dotyk vatičkou, jednak ostřejší předmět, k orientaci o tepelném čití používáme teplý prst a studený konec neurologického kladívka (lépe zkumavku s teplou a se studenou vodou). Dotekem vaty na okraji rohovky zjišťujeme přítomnost korneálního reflexu – prudkého mžiknutí až sevření očí. Jde o motorickou odpověď v oblasti n. facialis na podnět z 1. větve n. V. Poruchy typu hyper-, hypo- či dysestézie mohou být buď periferního, nebo centrálního typu. Je třeba si připomenout, že centrální topografie čití na obličeji má podobu slupek cibule rozložených koncentricky kolem horního rtu (obr. 11.1 a obr. 5.4), a sumární vyšetření citlivosti. Ptáme se, ale nevyšetřujeme zbytečně, na tzv. zóny spouště, odkud lze vyvolat záchvat neuralgie trojklaného nervu. Všímáme si palpační bolestivosti výstupu všech tří větví v sulcus supraorbitalis, foramen infraorbitale a nad foramen mentale. Nesmíme zapomenout, že trojklaný nerv inervuje senzitivně celou dutinu ústní a že chuťová vlákna pocházející z n. intermedius se přidružují ke 3. větvi n. V. via n. lingualis. Jejich porucha vede k ageuzii v předních dvou třetinách jazyka. Palpačně vyšetřujeme žvýkací svaly, jejich tonus a napětí při sevření čelistí. Požádáme nemocného, aby otevřel ústa, předsunul dolní zuby před horní a provedl žvýkací pohyby ze strany na stranu. Iritačním příznakem je trismus (u vztekliny, tetanu, meningitid, ischémií, nejčastěji u afekcí zadních zubů). Vyšetřujeme maseterový reflex poklepem na špachtli opřenou o zuby dolní čelisti při pootevřených ústech, případně provedeme poklep na vlastní ukazovák přiložený na bradu (výhodné
C2
C3
Obr. 11.1. Zóny čití na hlavě člověka
11 Základní NEW.p65
80
u pacientů se zubní protézou). Zvýšený maseterový reflex nacházíme u pseudobulbární obrny (léze centrálního motoneuronu), u čistě periferní léze chybí. Zvýšení maseterového reflexu je typické pro amyotrofickou laterální sklerózu (ALS). Trojklaný nerv inervuje rovněž m. tensor tympani, jehož paralýzou dochází k hyperakusi.
11.1.3.5. Lícní nerv (n. VII. – n. facialis) Všímáme si výrazu obličeje, jeho symetrie, třesu víček, který může být rychlý (neurotický, u spazmofilie), retrakci víčka u hypertyreóz, hydrocefalu. Při bulbární paralýze vidíme oživenou horní a maskovitou dolní část obličeje, hypomimii a facies oleosa u Parkinsonovy nemoci. Typický je obraz únavy u myastenika, vydouvání koutku při hemiplegii. Hybnost zkoušíme tak, že požádáme nemocného, aby zvedl obočí, zamračil se, zavřel oči, zapískal, nadul tváře, vycenil zuby. Musculus platysma nejlépe ozřejmíme tak, že nemocného požádáme, aby vycenil zuby a tlačil hlavu proti našemu odporu tak, že se mu opřeme o bradu nebo o čelo rukou. Bellův příznak – při intenzívním zavírání očí na straně periferní léze vidíme pro lagoftalmus fyziologickou synkinezi bulbů, otáčejích se vzhůru. Při vyšetřování VII. nervu nesmíme opomenout vyšetření chuti pro sladkost, kyselost a slanost na předních dvou třetinách jazyka. Zkoušku provádíme u každé parézy n. VII. Namočenou špachtli otiskneme do soli či jiného chuťového vzorku a přiložíme na laterální okraj vyplazeného pacientova jazyka. Testem okamžitě vyloučíme centrální obrnu lícního nervu a drobnou cévní příhodu, za kterou může být tento stav považován. Neopomeneme vyšetřit Chvostkův jev poklepem na tvář před m. masseter a směrem k hornímu rtu. Spolu s jinými jevy tzv. idioneurální dráždivosti (tj. mechanické dráždivosti nervového kmene) nám odkrývá spazmofilní terén. Dalším reflexem, který náleží do oblasti n. VII., je již zmíněný trigemino-facialisový reflex korneální, dále reflex akustiko-faciální (mžiknutí při tlesknutí) a nazopalpebrální (klepnutím mezi oči), které jsou přítomny fyziologicky. Nazopalpebrální reflex je zvýšený u pseudobulbární obrny. Tzv. mžikací reflex, který vyvoláme rychlým přiblížením ruky před oči, patří mezi korové reflexy (reflex zrakově-faciální). Chybí na straně protilehlé k parietální lézi, není výbavný na straně obrny lícního nervu. Snížený až vyhaslý je u jednostranné parézy, zejména periferní. Reflexy vyvolávané ze střední čáry se označují jako axiální. Mezi ně patří kromě nazopalpebrálního reflexu i reflexy labiální horní a dolní, kdy při
21.9.2005, 14:40
Klinické vyšetření
lehkém poklepu rtů dojde k jejich vyšpulení, dále reflex sací po dotyku rtů, kdy se objevuje podobný pohyb. Při rozšíření zóny vybavitelnosti těchto reflexů i na bradu mluvíme o mentolabiálním reflexu – naopak o labiomentálním reflexu mluvíme tehdy, když při podráždění rtů dojde ke kontrakci svalů brady. Vzácně se objevuje tzv. Oppenheimův obživný reflex: nemocný otevírá ústa a chňapá po domnělé potravě při přibližování ruky nebo kladívka k jeho ústům. Jde o deliberační fenomény při frontální lézi.
11.1.3.6. Sluchový nerv (n. VIII. – n. acusticus, n. statoacusticus – viz kap. 11.1.3.7) Je překvapivé, jak málo si – díky adaptaci – někteří nemocní uvědomují jednostrannou poruchu sluchu. Orientační vyšetření lze provést střídavým ucpáním jednoho zvukovodu (např. prstem) vyšetřovaného, přičemž těsně před boltcem jeho druhého ucha šustíme třením prstů proti palci či luskáním prstů. Snížení sluchu = hypakuse, ztráta sluchu = anakuse, zvýšení sluchu = hyperakuse (při poruše m. tensoris tympani – n. V. či m. stapedii – n. IX.). Jednostranná hluchota je vždy periferní, tj. vzniká poruchou struktur před vstupem sluchového nervu do mozkového kmene! Převodní porucha nastává při poškození zevního a středního ucha, percepční při postižení Cortiho orgánu (viz kap. 7). Při Weberově zkoušce (chvějící se ladička opřená o střed vrcholu kalvy) je zvuk vnímán u zdravého symetricky, při převodní poruše kostní vedení převáží a vjem vibrace je lateralizován do postiženého ucha. U percepční vady lateralizuje zvuk do zdravého (či percepčně lepšího) ucha. Rinného zkouška: vjem chvění ladičky na procesus mastoideus (kostní vedení) přestane dříve než zvuk ladičky chvějící se před uchem (fyziologický Rinné +). Negativní Rinného zkouška je při převodní poruše – nemocný déle vnímá kostní vibraci než zvuk zevním a středním uchem.
11.1.3.7. Vestibulární nerv (n. VIII. – n. vestibularis) Vestibulární nerv je v těsném sousedství se sluchovým nervem, se kterým po výstupu z meatus acusticus int. tvoří n. statoacusticus a spolu s n. intermediofacialis (chuť a slinné žlázy) prochází mostomozečkovým koutem. Při orientačním klinickém vyšetřování zjišťujeme tzv. základní vestibulární tonus. Vyšetřujeme nemocného vsedě, bez opření zad. Vyzveme ho, aby předpažil ruce a zavřel oči. Při
11 Základní NEW.p65
81
81
zkoušce podle Hautanta dochází k vychýlení předpažených paží ke straně slabšího labyrintu. Platí zde poučka, že iritace na straně jedné se projevuje obdobně jako oslabení na opačném labyrintu. Stejný princip se uplatní při Barányho zkoušce stíhání cíle, kdy pacient bez kontroly zrakem se má svým ukazovákem a při natažené paži dotknout prstu naší ruky vertikálním pohybem v sagitální rovině. Otočením hlavy k jedné a druhé straně provokujeme buď úchylku některé paže vzhůru (bývá u centrálních, zejména korových poruch), nebo deviaci paží ke straně slabšího vestibulárního aparátu. U harmonického vestibulárního syndromu (periferní postižení) je tonická úchylka a pomalá složka nystagmu, event. pád v Rombergově stoji za slabším labyrintem, tedy závisle na otočení hlavy. Stejně tak při chůzi na místě se zavřenýma očima dochází k otáčení ke slabšímu vestibulárnímu aparátu, podobně jako při úchylce při chůzi bez kontroly zraku. U centrálního postižení (vestibulární jádra) mluvíme o dysharmonickém vestibulárním syndromu, kdy pády, tonusové úchylky i směr nystagmu jsou nezávislé na poloze hlavy i navzájem.
11.1.3.8. Postranní smíšený systém (nn. IX., X., XI. – n. glossopharyngicus, vagus et accessorius) N. glossopharyngicus Při vyšetřování zjišťujeme stav inervace faryngu, laryngu a jazyka. Je třeba vyšetřit jak inervaci senzitivní, senzorickou, tak vegetativní a motorickou. IX. nerv zprostředkuje vnímání chuti, zejména hořkosti. První z nervů postranního smíšeného systému (n. IX.) inervuje motoricky spolu s n. X. měkké patro a pharynx. Sekreční parasympatická vlákna jsou určena pro příušní slinnou žlázu. Vyšetřujeme veškerou citlivost faryngu, měkkého patra, dorzální části jazyka, choan, tonzil. V oblasti inervace Eustachovy trubice a středouší může vzniknou neuralgie n. IX. Zkoušíme: l dávivý reflex dotykem špachtle, lžičky nebo vatičky na zadní stěnu faryngu; u mužů bývá živější než u žen, odpověď má být symetrická na obou stranách; l vyšetříme rozpoznávání chuti pro hořké na zadní třetině jazyka (je třeba poznamenat, že i na kořeni jazyka vnímáme všechny čtyři kvality chuti, ale kromě hořké všechny méně intenzívně než na přední části jazyka); l opatrným tlakem (nedoporučuje se, může ale vznikat nechtěně – úderem, tlakem límce při usi-
21.9.2005, 14:40
82
l
Klinické vyšetření
lovném kašli) na karotický sinus lze vyvolat bradykardii a pokles krevního tlaku – reflex karotického sinu; při zkoušce fonace dochází ke zvedání patra a zkracování uvuly (vyslovováním vysokého »é«). Při jednostranné lézi n. IX. (a n. X.) dochází k tzv. příznaku opony, kdy paretická část patra je přetahována s uvulou ke straně zdravé. Pozor na asymetrie patra po tonzilektomiích! Vzácnou afekcí je tzv. neuralgie n. IX. se zónou spouště v oblasti tonzily. Při nekompletní neuralgii postihující jen větev pro středouší dochází k tzv. Reichertovu syndromu neuralgie středního ucha.
Nervus vagus (n. X. – bloudivý nerv) Motoricky spolu s IX. nervem inervuje měkké patro a farynx. Spolu s vnitřní větví n. XI. inervuje larynx. Parasympatická vlákna zásobují vnitřní orgány hrudníku a břišní dutiny (blíže viz kap. 9). Senzitivní vlákna vedou podněty z faryngu, laryngu, trachey, ezofagu a z vnitřních orgánů dutiny hrudní a břišní. Drobná vlákna z krajiny epiglotis zprostředkují vnímání chuti, jinak X. nerv zprostředkovává vnímání distenze střev a pocit nauzey. Motorická funkce: každý zdravý jedinec je schopen 4–7krát polknout takzvaně nasucho (naprázdno). Počínající paréza polykání se projeví ztrátou schopnosti polykat naprázdno či omezením počtu polknutí. Postižení samotného X. nervu je vzácné, vždy se přidružuje k IX. a XI. nervu. Centrální oboustranná paréza vagu vede rychle ke smrti, projeví se kompletní obrnou laryngu, afonií, zvracením, dilatací žaludku, bradykardií. (Jednostranné postižení jader je probráno v samostatné kapitole – kap. 5). Poměrně častou afekcí (projevuje se chrapotem) je jednostranná paralýza n. recurrentis nn. vagi (n. laryngeus recurrens), který prochází mediastinem a trpí často při tlaku tumorem v této krajině. Levý se podtáčí pod obloukem aorty, pravý pod a. subclavia. Vyšetření laryngu provádí ORL specialista.
Nervus accessorius (n. XI.) Je motorickým nervem, který má menší část vnitřní zásobující spolu s X. nervem larynx. Zevní spinální část obsahuje motorická vlákna předních rohů prvních 5–6 segmentů pro m. sternocleidomastoideus a horní část m. trapezius. Příznaky jednostranné poruchy: nemocný není schopen otočit a zaklonit hlavu (přesněji provést zákyv v atlanto-okcipitálním skloubení) ke zdravé straně. Má menší sílu při zvedání ramene na straně léze. Při oboustranném postižení vázne záklon (zákyv) hlavy. Komplexním iritačním příznakem je torticollis – otočení hlavy ke zdravé straně (viz kap. 4). Zkoušky hybnosti: 1. zvednout ramena proti odporu, 2. otáčet hlavu.
11 Základní NEW.p65
82
11.1.3.9. Nervus hypoglossus (n. XII.) Tento motorický nerv, jehož jádro je uloženo v mediální, kaudální části prodloužené míchy, spolurozhoduje se svrchu popsanými nervy (nn VII., IX.–XI.) o tom, zda nemocný je schopen mluvit a polykat. Všímáme si objemu jazyka. Makroglosie bývá u akromegalie, u amyloidní polyneuropatie. Atrofie, spojená s fascikulacemi, může být na jedné či na obou stranách. Jednostranná obrna jak centrální, tak i periferní díky oboustranné propletenosti fascikulů svalů jazyka nevede k výraznější poruše ani řeči, ani polykání. Při snaze vypláznout jazyk se uplatňují mm. genioglossi. Při unilaterální lézi se pak špička jazyka uchyluje k paretické straně. Při oboustranné lézi nastává paréza až úplná plegie jazyka, vedoucí k dysartrii–anartrii. Je tomu nejčastěji u progresívní bulbární paralýze a při bulbární formě amyotrofické laterální sklerózy (ALS), kdy máme před sebou pacienta, který v jedné ruce drží tužku, aby nám napsal svoje pocity, a v druhé drží kapesník, kterým si utírá ústa, poněvadž pro dysfagii nemůže polykat sliny. Zkouškou hybnosti jazyka je i tzv. diadochokineze, kdy požádáme nemocného, aby střídavě vyplazoval a zatahoval jazyk, jak nejrychleji dovede, a aby co nejrychleji pohyboval jazykem z jednoho koutku úst do druhého (»zamrskat« jazykem). Posuzujeme rychlost a pravidelnost pohybu. Adiadochokineze patří mezi neocerebelární příznaky, hypodiadochokineze může být i z motorické léze a při postižení extrapyramidovém. Na závěr je třeba říci několik slov o rozdílu mezi tzv. bulbární a pseudobulbární paralýzou. Postižení motorických částí hlavových nervů V., VII. a IX.–XII. vede k poruchám hybnosti mluvidel a k poruchám polykání (dysartrii, dysfagii). U bulbární paralýzy (léze periferního motoneuronu) je přítomna atrofie jazyka, u obrny pseudobulbární nacházíme jazyk normální velikosti. Řeč je monotónní až afonická, nemocný nemá sílu pro stisk čelistí, maseterový reflex je zvýšený. U čistě periferní léze tento reflex chybí. Při polykání jídlo zaskakuje do dutiny nosní či do hrtanu. V počátečním stadiu je pacient schopen polykat polotekutou stravu, později beznadějně trpí na aspirace potravy, vedoucí nakonec k pneumonii.
11.1.4. Vyšetřování krku a krční páteře Všímáme si konfigurace krku, palpujeme štítnou žlázu, sledujeme tep karotid, pomocí fonendoskopu pátráme po event. šelestu při zúžení nad bifurkací arteria carotis. Jemnou palpací se přesvědčujeme o stavu svalstva paravertebrálního a kývačů. Častou
21.9.2005, 14:40
Klinické vyšetření
83
Tab. 11.1. Příznaky meningeálního dráždění Název
Provádění
Odpověď
Pozn.
Horní meningeální jevy opozice šíje
předklon hlavy
vázne anteflexe, lze měřit distanci brada–sternum v cm
odlišit od vertebrogenního postižení
Brudzinského šíjový příznak
předklon hlavy
váznutí anteflexe + flexe HK a DK
trojflexe HK a DK
Brudzinského lícní příznak
tlak na pons zygomaticus
flexe HK a DK
trojflexe na podnět nociceptivní
Flatauův příznak
předklon hlavy
mydriáza
obdoba fyziologické odpovědi na silnou nocicepci
Kernigův příznak I (vleže)
zvedáme obě DK extendované v kolenou
v určitém úhlu dojde k flexi kolen
jednostranná odpověď je shodná s druhou fází Laségueho manévru
Kernigův příznak II (vsedě)
posazení s DK nataženými v kolenou
flexe v kolenou
současně bývá lordóza a záklon
Kernigův přiznak III (vstoje)
předklon trupu, kolena extendovaná
flexe v kolenou
flexe jen jednoho kolena = Thomayerův jev u radikulalgií
Amosův příznak trojnožky
při posazení extenze kolen
vede k záklonu a opření o paže za trupem
odpovídá pokročilým změnám
spinální znamení (spine sign)
dotknout se kolen bradou či ústy
ohnutí páteře je omezeno
třeba odlišit od vertebrogenních lézí + u gerontů a obézních
znamení Brdlíkovo-Teyschlovo u dětí
»polibek« kolínka
dtto
cenný příznak u dětí
Dolní meningeální jevy
Pozn.: Meningeální jevy chybějí při myorelaxaci, ve stadiu míšního šoku na straně plegie, v kómatu. Je třeba odlišit antalgické reakce při vertebrogenním postižení (tumory, artróza). Chybí-li patologická odezva v likvoru (zmnožení elementů a bílkoviny), mluvíme o meningismu.
příčinou bolestí v záhlaví je trvalý stah drobných svalů v záhlaví, které svým spazmem kompenzují hyperkyfózu hrudní do zákyvu hlavy. Sledujeme infra- a supraklavikulární jamku, zda v ní nejsou zvětšené uzliny. V supraklavikulární jamce často nacházíme citlivou rezistenci, způsobenou nejčastěji spazmem mm. scaleni, upínajících se na první dvě žebra. Prostý spazmus těchto svalů může vyvolávat příznaky tzv. skalenového syndromu, včetně chybění pulzu na arteria radialis při hyperabdukci a vzpažení. Vyšetřování pohyblivosti páteře: zkoušíme pasívní a aktivní rotaci hlavy v neutrální poloze a dále v předklonu, kdy rotace probíhá v skloubení mezi atlasem a epistrofeem. Při záklonu hlavy je atlantookcipitální skloubení vyřazeno (uzamknuto) a rotace nastává v dolní krční páteři. Dále sledujeme provádění úklonů. Na kůži krku zkoušíme tupým předmětem dermografismus. Při zjištěném omezení předklonu hlavy nezapomeneme vyšetřit tzv. meningeální příznaky. Kromě omezení anteflexe, kterou
11 Základní NEW.p65
83
můžeme odhadovat vzdáleností brady od sterna na rozměr jednoho až tří prstů, vyšetřujeme Brudzinského šíjový příznak, kdy anteflexe hlavy při meningeálním dráždění provokuje flexi kyčlí a kolenou, event. i horních končetin. Dalším Brudzinského příznakem je lícní příznak, kdy při oboustranném tlaku na jařmový oblouk dochází ke stejné odpovědi na dolních a horních končetinách (tzv. horní meningeální příznaky). Ostatní meningeální příznaky řadíme k tzv. dolním meningeálním jevům: spinální znamení s nemožností dotknout se bradou flektovaného kolena, příznak trojnožky, kdy nemocný vsedě na lůžku se opírá o napjaté paže a je zakloněn (Amosův příznak), a konečně Kernigův příznak (I–III) vybavovaný vsedě, vleže a vstoje. U tohoto příznaku jde vždy o flexi v kolenou, vyvolanou zvýšeným napětím flexorů bérce při zvedání obou natažených dolních končetin vleže, při jejich napínání posazením a předklonem vstoje. Přehled meningeálních příznaků přináší tab. 11.1.
21.9.2005, 14:40
84
Klinické vyšetření
Při anteflexi hlavy dále můžeme vyvolat pocit elektrického proudu probíhajícího podél páteře, event. do končetin (Lhermittův příznak elektrického výboje – u roztroušené sklerózy). Nedoporučujeme zkoušet podle Magnuse de Kleyna záklon a rotaci hlavy, protože u disponovaných osob se tím zhorší průtok v a. vertebralis na straně úklonu a může se dostavit nystagmus, nevolnost a závrať. U osob středního a vyššího věku s pokročilou deformační spondylózou a spondylartrózou nacházíme kromě poruchy statiky a dynamiky krční páteře event. méniériformní příznaky cervikovestibulokochleární v rámci tzv. syndromu zadního krčního sympatiku.
v musculus biceps). Prudká extenze prstů a dorziflexe v zápěstí může vyvolat klonus ruky jako příznak spasticity. Spazmy jsou reflexní odpovědí převážně na nociceptivní podnět, přicházející z některého kloubu či z jiných struktur pohybového aparátu. Jsou provázeny zkrácením příslušných svalů. Při dlouhotrvajících spazmech mluvíme o kontraktuře, která může přejít do ireverzibilní fibrózy. Je známa tzv. ischemická Volkmannova kontraktura předloktí po dlouhodobé fixaci a ischemizaci.
n Vyšetření aktivní hybnosti 11.1.5. Vyšetření horních končetin Při vyšetření horních končetin (HK) postupujeme opět od aspekce, kdy sledujeme konfiguraci a držení, pátráme po fascikulacích u neurogenních svalových atrofií, u myogenního postižení pátráme po pseudohypertrofiích. Všímáme si trofických změn kůže, nehtů, edémů. Sledujeme, zda nejsou přítomné hyperkineze a třes. Palpací měkkých částí a pasívní pohyblivostí v jednotlivých kloubech zjišťujeme svalový tonus. K základu porozumění poruchám hybnosti u centrálního a periferního neurogenního postižení patří právě posouzení svalového napětí. Hypotonie je typická pro lézi periferního motoneuronu, lézi neocerebelární a poruchu zadních provazců, vyskytuje se i ve stadiu šoku po lézi centrální a u některých postižení extrapyramidových (chorea, atetóza). Může nastat ztrátou proprioceptivního čití při lézi zadních kořenů, plexů, nervů, ale i u léze parietální. U některých jedinců (dětí a žen) nalézáme výraznou hypotonii a kloubní hypermobilitu. Hypertonie je způsobována spazmy, event. kontrakturami, spasticitou nebo rigiditou. Ve stáří ubývá kloubní extenzibility a exkurzibility. Rigidita (plastická hypertonie) se projevuje svalovou rezistencí, kterou vnímáme jako odpor při ohýbání měděného drátu, olověné trubky. Při sakadovaných pohybech u těchto nemocných pak vidíme a hmatáme výrazný stah šlachy m. bicipitis brachii při sakadovaném ohýbání paže v lokti (zvýšené elementární reflexy posturální). Fenomén ozubeného kola vzniká střídavě nastupující rigiditou většinou ve frekvenci tremoru při flektování v lokti. Jiným druhem svalové hypertonie je spasticita, kdy při ohýbání a natahování končetiny v lokti vnímáme pérový odpor a mluvíme o fenoménu sklapovacího nože či o tzv. fenoménu ocelového drátu. Je způsoben α- a γ-spasticitou. Tzv. napínací reflexy vyvoláváme prudkým ohnutím předloktí (stah v musculus triceps) nebo náhlou extenzí v lokti (stah
11 Základní NEW.p65
84
Kromě zkoušení rozsahu pasívní hybnosti ve všech kloubech zkoušíme aktivní hybnost a svalovou sílu jednotlivých svalů. Pro hodnocení síly jednotlivých svalů je dokonale vypracovaný systém svalového testu, kdy záleží na testovací poloze a postavení končetiny. Stupnice postižení: 0 – žádná viditelná kontrakce svalu, 1 – patrná kontrakce svalu bez pohybu, 2 – aktivní pohyb s vyloučením gravitace, 3 – aktivní pohyb proti váze končetiny dané gravitací, 4 – pohyb proti mírnému (4-), střednímu (4) či silnému odporu (4+), 5 – plná síla. Přehled svalů a jejich segmentální inervace zobrazují tab. 11.2 a 11.3.
n Reflexologie K vyšetření hybnosti patří neoddělitelně vyšetřování reflexů, tzv. svalových náskoků (šlachově-okosticových). Zvyšují se u lézí centrálního motoneuronu, snižují se u lézí periferních, postihujících reflexní oblouk vyšetřovaného míšního segmentu či kmenového úseku, dále u stavů s nízký svalovým tonem, jakými jsou léze zadních provazců a neocerebela. Snižují se až chybějí u svalových dystrofií. Jsou to: l reflex bicipitový, který je vyvolán poklepem na lacertus fibrosus, nejlépe přes palec vyšetřujícího v supinační a semiflekční poloze předloktí (segment C5); l reflex brachio-bicipitový, kdy po úderu na radius a předloktí v semipronační poloze dochází ke stahu bicepsu a m. brachioradialis (segment C5-6); l reflex radiopronační, kdy v semipronační poloze předloktí lehkým úderem z volární strany na radius (proti směru očekávané odpovědi) vyvoláme pronaci (segment C6);
21.9.2005, 14:40
Klinické vyšetření
85
Tab. 11.2. Přehled nejdůležitějších svalů horní končetiny a jejich inervace a funkce – testování Musculus
Segment
Inervace
Funkce – testování
trapezius (horní část)
C3-4
n. accessorius
zvedá rameno
trapezius (dolní část)
táhne rameno vzad
serratus lateralis
C5-7
n. thoracicus longus přitahuje dolní úhel lopatky (scapula alata)
rhomboides
C4-5
n. dorsalis scap.
přitahuje mediální okraje lopatek k sobě
supraspinatus
C4-6
n. supraspinatus z připažení
extendovanou paži v lokti abdukuje
infraspinatus
ohnutou paži v lokti rotuje zevně
deltoideus
C5-6
n. axillaris
abdukuje zejména od 45° již upažované paže
biceps humeri
C5-6
n. musculocutaneus flektuje supinované předloktí
brachioradialis
C5-6
n. radialis
flektuje předloktí v pronační poloze
pectoralis major (pars abdominalis, pars sternalis)
C5-8
n. pectorales
stahuje vzpaženou paži vpřed a dolů, upaženou předpažuje
supinator
C5-6
n. radialis
supinuje z pronace
triceps
C6-8
n. radialis
extenduje v lokti
pronator teres
C6-7
n. medianus
pronuje ze supinace
extensor digitorum
C7-8
n. radialis
dorzální flexe v na bázi 1. článku prstů
extensor carpi radialis C7-8 longus
n. radialis
dorzální flexe při extenzi prstů
extensor carpi ulnaris
C6-8
n. radialis
ulnární dukce ruky
extensor pollicis longus C7-8
n. radialis
extenze nataženého palce
extensor pollicis brevis flexor carpi radialis
C6-7
n. medianus
flexe pěstí v zápěstí
flexor digit. subl.
C7–Th1
n. medianus
flexe druhých článků prstů
flexor digit. prof.
C7–Th1
n. medianus
flexe posledních článků prstů
abductor pollicis brevis C7–Th1
n. medianus
abdukce základního článku palce
flexor pollicis longus
C7–Th1
n. medianus
flexe posledního článku palce
flexor pollicis brevis
C7–Th1
n. medianus
flexe základního článku
opponens policis
C8–Th1
n. medianus
opozice palce
flexor carpi ulnaris
C7–Th1
n. ulnaris
flexe zápěstí
abductor digit. quinti
C8–Th1
n. ulnaris
abdukce malíku v supinaci
abductor pollicis
C8–Th1
n. ulnaris
abdukce palce
interossei dorsales
C8–Th1
n. ulnaris
roztažení prstů
interossei ventrales
C8–Th1
n. ulnaris
stažení prstů
l
11 Základní NEW.p65
extenze ohnutého palce
reflex tricipitový vyvoláme poklepem na šlachu m. triceps brachii nad loktem – dojde k extenzi v lokti (segment C7).U sedícího nemocného podepřeme paži tak, aby předloktí bezvládně viselo. Po náskoku hodnotíme počet kyvů u takto vyvolaného reflexu. Kyvadlové reflexy jsou při zvýšené pasivitě a hypotonii,
85
l
např. u homolaterálního zánikového neocerebelárního postižení; reflex flexorů prstů, kdy při poklepu na volární část karpu nad karpálním tunelem vyvoláme flexi prstů. Lze použít modifikace, kdy nemocný lehce oponuje, flektuje prsty proti odporu našeho ukazováku položeného napříč jeho prstům,
21.9.2005, 14:40
86
Klinické vyšetření
pak poklepem (buď na vlastní prst, nebo na volární část karpu) vyvoláme očekávanou odpověď. Idiomuskulární dráždivost: nejde o reflex obdobný náskokům (jerks). Tuto dráždivost vyšetřujeme přímým poklepem na bříško svalu (deltového, velkého prsního, svalů thenaru) a všímáme si stahu a rychlosti dekontrakce. Jde o fyziologický jev, závislý na přímém mechanickém podráždění svalové tkáně. Podaří se jej vybavit po smrti mozku i na mrtvole před vznikem rigoru. Zvýšenou idiomuskulární dráždivost mají osoby se spazmofilií. Hůře vybavitelná a špatně patrná je u obézních osob. Idiomuskulární odpověď chybí u myopatií a u těžkých svalových atrofií s přestavbou svalových vláken. Chorobně zvýšenou odpověď nacházíme u Thomsenovy a u dystrofické myotonie, kdy dekontrakce trvá i několik desítek sekund. Zvýšená odpověď s tvorbou příčného svalového valu a s protrahovanou dekontrakcí se objevuje u periferní neurogenní léze jako známka částečné reakce zvrhlosti při denervaci. Dnes již málo vyšetřovaný fenomén horního předloktí je způsoben idiomuskulárním stahem extenzorů prstů. Vybavuje se úderem na společný úpon extenzorů předloktí a prstů pod epicondyl radiální kosti. Při rozšíření reflexogenní zóny bicipitového reflexu se objevuje tzv. horní odpověď, tj. flexe v lokti, oproti fyziologické extenzi prstů či zápěstí. Zvyšování svalových náskoků a rozšíření jejich reflexogenní zóny se projevuje i přítomností patologických reflexů, např. mediosternálního (addukce semiflektovaných paží po úderu na sternum, jednostranná flexe v lokti po úderu na akromion). Při nápadně nízkých reflexech můžeme k jejich facilitaci použít Valsalvova manévru. Po nadechnutí požadujeme na pacientovi forsírovaný výdech proti uzavřené hlasové štěrbině.
l
pinátorů a obdobně jako u předchozí zkoušky pokles v rameni bez slábnutí supinace je suspektní z agravace; dalšími zkouškami je fenomén retardace – pacient předpažuje současně oběma pažemi, na straně oslabení se pohyb zpožďuje; příznak špetky – pacient nedokáže spojit všechny prsty; opačným testem je roztažení prstů (vějíř), kdy můžeme zkoušet i aktivní sílu abdukovaných prstů.
Vyšetření spastických jevů (tzv. iritačních jevů pyramidových) Patří mezi ně patologické kožní reflexy (obr. 11.2): l Justerův palcový jev – ostrým předmětem podráždíme dlaň od ulnárního okraje podél »mozolů«. Patologickou odpovědí je addukce a opozice extendovaného palce; l Trömnerův jev – osvědčuje se nejlépe v následujícím provedení: ruku nemocného necháme volně viset na jeho prostředníku, který držíme mezi vlastním ukazovákem a palcem, a druhou rukou cvrkneme odspodu do bříška tohoto prstu jako při hře v kuličky. Objeví se krátká flexe palce nebo všech prstů (podobnou odpověď, ale s menší citlivostí, vyvoláme zkouškou podle Hoffmanna, kdy uchopíme všechny prsty do vlastní ruky a brnkneme shora na nehet třetího prstu); l zkouška podle Marieho-Foixe – stejná odpověď jako při Justerově jevu při podráždění volární ulnární části distálního předloktí;
směr odpovědi (Juster nebo Marie-Foix)
Vyšetřování tzv. zánikových jevů pyramidových Paretické příznaky odhalujeme řadou jednoduchých testů, při nichž zjišťujeme skupinovou sílu na kořeni i akrálně: l Mingazziniho zkouška – paretická paže při předpažení klesá, při plegii zkoušku nelze provést. Pokles je více vyjádřen akrálně (v karpálním kloubu); l Ruseckého fenomén – v pronačním předpažení vyšetřovaný provede maximální extenzi prstů a dorziflexi v zápěstí. Na straně parézy je akrální pokles. Pokles v rameni bez akrální slabosti je suspektní z funkční parézy (může být ale u periferní léze – n. axillaris!); l zkouška podle Dufoura – nemocný předpaží v maximální supinaci. Za patologického stavu dochází k pronaci ruky, event. i konvergenci v lokti, a to u latentních spasticit a u extrapyramidových syndromů. Jde tedy o test slabosti su-
11 Základní NEW.p65
86
Juster
reflex dlaňo-bradový (místo píchání)
Marie-Foix
Obr. 11.2. Způsob vybavování tzv. iritačních jevů pyramidových na dlani, resp. předloktí (podle Vítka)
21.9.2005, 14:40
Klinické vyšetření l mezi patologické kožní reflexy řadíme i dlaňo-bradový reflex podle Marinesca-Radoviciho – po bodání do kůže thenaru se objevuje stah homolaterálního bradového svalstva; l Vítkův palco-bradový jev provokujeme energickým pootočením palce, což vyvolává stejnou odpověď jako jev předchozí. Palco-bradové a dlaňo-bradové reflexy nazýváme paraaxiálními jevy; l úchop Janiševského – při jeho zkoušení vkládá-
me do dlaně nemocného rukojeť kladívka či své dva prsty. Je třeba vysvětlením vyloučit volní snahu o pohyb. Reflexní úchop se dostavuje při vysouvání předmětu z ruky. Patří i s předchozími reflexy k tzv. deliberačním fenoménům, které nejsou vázány jen na pyramidové poškození, ale na postižení rozsáhlejší oblasti frontálních kortiko-subkortikálních struktur. Značný význam mají jednostranné nálezy Trömnerova jevu. U neurotických stavů s hyperreflexií se vyskytují oboustranně a nemají lokalizační význam. K základnímu vyšetření patří zjišťování taxe. Vyšetřovaný má položit ukazovák na špičku nosu, a to nejdříve s otevřenýma očima a posléze bez kontroly zraku. Podobně se má dotknout špičkou ukazováku okraje ušního lalůčku na druhé straně (při otevřených očích, opakování při zavřených). Ataxie se projevuje hypermetrií (u zánikových neocerebelárních lézí) nebo hypometrií (u extrapyramidových syndromů s rigiditou) či nepřesností při poruchách hluboké citlivosti, ale i při parézách (ataxie z parézy). Ataxie při zavřených očích je typická pro poruchy proprioceptivního čití, mozečková ataxie se zavřením očí zhoršuje méně. Bývá spojena s intenčním třesem (před cílem). Vestibulární ataxii vyšetřujeme tzv. Barányho testem: pacient vzpaží a vztyčeným ukazovákem při natažené paži má vertikálním pohybem stihnout naši předpaženou ruku. Totéž opakuje se zavřenýma očima. Tonická úchylka směřuje ke straně slabšího vestibulárního aparátu. Můžeme provádět i opačně: u sedícího se svěšenou paží žádáme, aby ukazovákem stihl naši předpaženou ruku.
11.1.6. Vyšetření trupu Jak již bylo řečeno, při kraniokaudálním postupu neurologického vyšetření se jednotlivé zkoušky prolínají, překrývají a doplňují. Zejména je tomu tak u horních končetin a při vyšetřování hrudníku. Na hrudníku si všímáme jeho tvaru a držení. Svalem nápadně náchylným ke zkracování je m. pectoralis major, nazývaný pro tuto vlastnost též svalem špatného držení těla (80 % lidí se sedavým zaměstnáním má oslabení m. pectoralis major). Při jeho spazmu a zkrácení dochází k hrudní hyperkyfóze. Sledujeme dechové exkurze a jejich rytmus. Dechové exkurze mohou být asymetrické při jedno-
11 Základní NEW.p65
87
87
stranných blokádách sternokostálních skloubení, zejména 4. a 5. žebra. U Tietzeova syndromu můžeme nacházet palpační bolestivost hrudních sternokostálních skloubení. Dále sledujeme palpační citlivost výstupu interkostálních nervů parasternálně a v axilární a paravertebrální čáře. Je to důležité při rozpoznávání interkostálních neuralgií, které jsou vždy sekundární (metastázující procesy do páteře, herpes zoster, pokročilá deformační spondylóza). Sílu exspirace zkoušíme při podezření na nervosvalové postižení, jakým je např. myasthenia gravis – chabé zakašlání je známkou možného nástupu myastenické krize. Oslabení exspiračních svalů je i u vzestupné formy polyradikuloneuritidy a myelitidy (tzv. Landryho obrna), u amyotrofické laterální sklerózy a u myopatií. Slabá exspirace a menší exkurze hrudníku signalizují terén připravený pro hypostatickou bronchopneumonii. Podobně jako na krku, i na hrudi si všímáme živosti dermografismu a citlivosti. V poloze na zádech zkoušíme přítomnost břišních kožních reflexů. Vyvoláme je ostrým předmětem, např. ulomenou špachtlí či dřívkem štětičky. Použití jehly se v době AIDS nedoporučuje. Epigastrický reflex vyvoláme krátkým, energickým podrážděním kůže pod obloukem žeberním směrem ke středu; jeho reflexní oblouk probíhá ve výšce 7., 8. a 9. hrudního segmentu. Mezogastrickému reflexu, vybavovanému škrábnutím směrem od boků k pupku, odpovídá reflexní oblouk segmentů Th9, 10, a hypogastrický reflex nad inguinou směrem k symfýze má segmenty Th11, 12. Těmto reflexům se blíží reflex femoroabdominální, který vybavujeme podrážděním (škrábnutím) kůže pod inguinálním vazem (segment L1, 2). Při ochablých břišních stěnách mohou kožní reflexy chybět. Časně mizí u lézí pyramidové dráhy a jejich chybění je typické pro sclerosis multiplex. Živé, až nápadně vysoké reflexy nacházíme u dětské mozkové obrny, u dvojí atetózy, ale i u kořenových iritací příslušných segmentů. Palpačně zjišťujeme napětí stěny břišní; défense stěny nemusí vždy odpovídat náhlé příhodě břišní, vyskytuje se i u meningitid, izolované spazmy břišních svalů jsou u blokád sternokostálních skloubení. Neopomeneme vyhmatat tep nad abdominální aortou a její bifurkací. V ingvinách pak palpujeme tep na a. iliaca. Poklepem na prsty položené nad symfýzu u pacienta ležícího na zádech s lehce abdukovanými a flektovanými končetinami vyvoláváme reflex mediopubický. Má dvě odpovědi: horní, kdy dochází ke stahu přímého břišního svalu, a dolní, kdy dochází k addukci dolních končetin. U poruchy pyramidové dráhy dochází k tzv. disociaci tohoto reflexu, kdy horní odpověď chybí a dolní odpověď je zvýšená. Systematickému vyšetřování čití je věnována oddělená část (viz kap. 8).
21.9.2005, 14:40
88
Klinické vyšetření
11.1.7. Vyšetřování dolních končetin Při aspekci dolních končetin (DK) si všímáme barvy končetin, zvláště na akrech, zda se mění zvednutím končetiny či jejím svěšením, sledujeme trofické změny nehtů a kůže, všímáme si žilních pletení, event. otoků, držení a tvaru, stavu svalstva, event. přítomnosti fascikulací. Palpujeme tep na a. poplitea v podkolení a na a. dorsalis pedis na nártu. Všímáme si teploty končetiny. Pro orientační zjištění kvality periferního prokrvení nám slouží tzv. příznak bílé skvrny: tlakem vlastního prstu na bříško palce či ostatních prstců vyvoláme u pacienta anemickou skvrnu, která se po uvolnění má prokrvit do dvou sekund (nelze vyšetřovat u prochladlých končetin). Sledujeme změny v konfiguraci, pátráme po atrofiích, např. atrofii lýtka u postižení S1, v anteroexterní skupině svalů bérce (u radikulárních syndromů L5, u polyneuropatií), po atrofii čtyřhlavého svalu při postižení L2-4. Hledáme fascikulace a hodnotíme svalový tonus palpací a při pasívní hybnosti. Tou zjišťujeme i pohyblivost v kyčelních kloubech, kdy zejména omezená vnitřní rotace upozorňuje na rozvoj koxartrózy, hodnotíme rozsah pohybu kolenních kloubů. Zkoušíme tzv. napínací manévry, např. Laségueův manévr, který má dvě fáze: flektujeme DK v koleni a v kyčli (obr. 11.3), druhou fází je zvedání končetiny od podložky při extenzi v koleni. Odhadujeme úhel od podložky, fyziologický je kolem 90 stupňů. Pozitivní Laségueův manévr je u zkrácení flexorů bérce (hamstrings), u lumboischiadických syndromů (zejména při postižení S1), je i v rámci pozitivních meningeálních jevů. Menelův příznak (»obrácený Laségue«) zkoušíme vleže na břiše, nemocný při radikulárním postižení L3-4 a při zkrácení m. ileopsoas a m. rectus femoris reaguje bolestivě na dorzální pohyb v kyčli při ohnutém koleni. Při koxartróze a zkrácení addukto-
rů bývá pozitivní Patrickův manévr, tj. abdukce DK v kyčlích při flexi kolen, omezen bývá u bolestivých syndromů sakroiliakálního skloubení, kyčelního kloubu. Zkoušíme jej s výhodou současně na obou stranách a posuzujeme rozsah abdukce ve stupních. Aktivní hybnost dolní končetiny zprostředkují svaly, jejichž inervace, funkce a testování síly uvádíme v tabulce podle Chusida (tab. 11.3).
n Reflexologie Vyšetření svalových náskoků na dolních končetinách (reflexů šlachově-okosticových): l reflex patelární (segmenty L2-4) – úderem kladívka na ligamentum patellae dojde ke zkrácení kvadricepsu a tím k extenzi v kolenním kloubu. Zkoušíme vsedě či vleže při otevřeném úhlu asi 100 stupňů. S výhodou lze vyšetřovat s volně visícími bérci na vysokém lůžku či stole (posouzení kyvadlových reflexů); l reflex adduktorový (L2-4) – pacient v poloze na zádech abdukuje v kyčelních kloubech při flexi v kolenou (poloha jako při oboustranném Patrickově manévru). Úderem na vnitřní plochu kolena vyvoláme addukci. Zvýšení tohoto reflexu při spasticitě lze ozřejmit tzv. zkříženým reflexem adduktorovým (viz níže); l reflex šlachy Achillovy (L5–S2) – úderem na šlachu asi 5 cm nad patní kostí u pacienta vleže či klečícího na měkké židli s volnými kotníky vyvoláme stah v m. triceps; l reflex medioplantární – úderem doprostřed plosky chodidla (obdoba reflexu Achillovy šlachy).
Zánikové jevy pyramidové Podobně jako na horních končetinách, tak i na dolních končetinách oproti podrobnému vyšetření jed-
°
Obr. 11.3. Vyšetřování dolních končetin – Laségueův manévr
11 Základní NEW.p65
88
21.9.2005, 14:40
Klinické vyšetření
89
Tab. 11.3. Svaly ovládající dolní končetiny Musculus
Segment
Inervace
Funkce
iliopsoas
L2-3
n. femoralis
flexe v kyčli
quadriceps femoris
L2-4
n. femoralis
extenze v koleni
pectineus
L2-4
n. femoralis
flexe a addukce kyčle
adductor longus, brevis et magnus
L2-4
n. femoralis
addukce a flexe kyčle
glutaeus maximus
L5–S1
n. glutaeus inf.
extenze kyčle, částečně zevní rotace
glutaeus medius
L5–S1
n. glutaeus sup.
abdukce a vnitřní rotace kyčle
glutaeus minimus
L5–S1
n. glutaeus sup.
abdukce a vnitřní rotace kyčle
tensor fasciae latae
L4-5
n. glutaeus sup.
abdukce, flexe kyčle
quadratus femoris, obturrator internus, piriformis
L4–S1
n. plexus sacr.
zevní rotace kyčle
biceps femoris
L4–S2
n. ischiadicus
flexe kolena
semitendinaeus, semimembranaceus
L4–S1
n. ischiadicus
vnitřní rotace a flexe kolena, extenze kyčle
gracillis
L2-4
n. obturatorius
addukce kyčle
obturator externus
L3-4
n. obturatorius
zevní rotace a abdukce kyčle
quadriceps femoris
L2-4
n. femoralis
extenze kolena, flexe kyčle
soleus
L5–S1
n. tibialis
stoj na špičce nohy při flexi kolena
gastrocnemius
L5–S2
n. tibialis
plantární flexe v kotníku
tibialis anterior
L4-5
n. peroneus profundus
dorziflexe nohy
extensor digit. brevis et longus
L4-5
n. peroneus profundus
dorziflexe prstů
extensor hallucis longus
L4-5
n. peroneus profundus
dorziflexe palce
notlivých svalů a jejich funkce stojí jednodušší, rutinní globální vyšetření síly a hybnosti pomocí tzv. zánikových jevů pyramidových. Jsou to vleže na zádech vyšetřované jevy: l zkouška podle Mingazziniho – nemocný má udržet dolní končetiny flektované v kyčlích a v kolenou do pravého úhlu; l zkouška retardace – ležící pacient ohýbá dolní končetiny v kyčlích a kolenou a opět je pomalu pokládá, aniž by se končetiny navzájem dotýkaly; na straně parézy dochází ke zpožďování. Zánikové jevy vyšetřované v poloze na břiše: l zkouška šikmých bérců – testujeme tak skupinu ohybačů bérce »hamstrings«; l test Barré I – výdrž vleže na břiše s bérci flektovanými v kolenou do 90 stupňů; l test Barré II – pacient ohýbá bérce do maximální flexe, paty se snaží přiblížit k hýždím, na straně parézy se mu to podaří méně; l retardace – pacient ohýbá bérce v kolenou a opět je pokládá; l test Barré III – zkoušíme sílu, jakou nemocný vyvíjí v poloze I a II.
11 Základní NEW.p65
89
Vyšetřování pyramidových jevů spastických (tzv. iritačních jevů pyramidových) Toto vyšetřování patří k nejpopulárnějším zkouškám neurologického vyšetření a není snad nikoho, kdo by neznal reflex Babinského. Iritační jevy pyramidové dělíme na extenční a flekční (obr. 11.4). Patologickou odpovědí u všech dále jmenovaných jevů je tonická dorzální flexe (extenze) palce: l reflex Babinského – vybavujeme ho ostrým předmětem tahem od paty po plosce nohy pod bříška prstů asi po stopě, kterou zanechá mokrá noha na dlaždici; l fenomén podle Roche – dráždíme kůži ostrým předmětem směrem od paty po zevní ploše nohy až k malíku; dle našich zkušeností jde snad o vůbec nejcitlivější iritační extenční fenomén. Dalšími jevy klasické neurologie jsou: l Brissaudův fenomén – při vyšetřování Babinského reflexu se objevují klonické stahy v musculus tensor fasciae latae;
21.9.2005, 14:40
90
Klinické vyšetření
l spontánní trvalá extenze palce (tzv. jev Sicardův) – při bedlivém pozorování můžeme konstatovat, že jde o rozšířenou reflexogenní zónu a že stačí někdy tlak podložky či přikrývky k tomu, aby vznikla extenční odpověď palce; l Vítkův fenomén mostu – pacient ležící na zádech se snaží nadzvednout pánev (opřít se o paty a lopatky), odpovědí je opět extenze palce; l Chaddockův jev – ostrým předmětem dráždíme kůži kolem zevního kotníku; l Oppenheimův jev – tlačíme kůži od tuberositas tibiae distálně tak, že přiložíme palec a ohnutý ukazovák na bérec a malým pohybem suneme ruku dolů po hraně tibie; l Strümpellův jev patologické synkineze – nemocný flektuje koleno proti odporu, objevuje se opět extenze palce; l Gordonův fenomén – bolestivé hnětení přechodu Achillovy šlachy do trojhlavého svalu.
Spastické pyramidové jevy flekční (viz obr. 11.4): l Rossolimův jev – je obdobou Trömnerova jevu na horních končetinách, kdy při hyperreflexii dochází po úderu na bříška prstů či těsně pod ně k flexi v základních článcích; l fenomén Žukovského-Kornilovův – stejnou odpověď obdržíme při poklepu na střed plosky nohy jako při reflexu medioplantárním; l Weingrowův jev – vyvoláme jej úderem na střed paty; l Mendelův-Bechtěrevův fenomén – úder na os cuboides na hřbetu nohy. U všech zkoušek je patologickou odpovědí flexe prstů. Flekční iritační jevy jsou spojeny s hyperreflexií.
Další zkouška zaměřená na spasticitu a hyperreflexii je vybavení klonu pately. Provádíme ji tak, že vleže na zádech při extendované dolní končetině prudkým pohybem zatlačíme patelu dolů, protáhneme tím čtyřhlavý sval, ve kterém vyvoláme rytmické stahy. Pokud klonus ustává, mluvíme o pseudoklonu. Klonus nohy: vzniká někdy i spontánně u spastiků vsedě opřením o špičku nohy. Vleže se vyšetřuje tak, že při flektovaném koleni a kyčli provedeme
Babins
Gordon
ki
Oppenheim
Chaddock
Žukovski (místo úderů)
Rossolimo (směr úderů)
Roche
Rossolimo
Mendel-Bechtěrev
Obr. 11.4. Místa výbavnosti tzv. iritačních jevů pyramidových (patologických reflexů) na dolní končetině (podle Vítka)
11 Základní NEW.p65
90
prudce dorziflexi nohy v kotníku a vyvoláme tím klonické stahy v trojhlavém lýtkovém svalu. Jako velmi citlivý test pro hyperreflexii na dolních končetinách slouží tzv. zkřížený reflex adduktorový. Úderem na patu extendované dolní končetiny se kontralaterálně objevuje za hyperreflexie addukce flektované a abdukované dolní končetiny (poloha jako u Patrickova testu). Je tedy obdobou reflexů mediosternálního a akromiálního na horní končetině. Vyšetření koordinace je věnováno cílené vyšetření mozečkových funkcí, zde jen zkouška ataxie – k jejímu zjišťování slouží tyto testy: l zkouška pata-koleno při otevřených a zavřených očích – modifikací je cílení paty na místo, které určíme dotykem vlastního prstu; je zvláště citlivou zkouškou u ataxie z poruchy hlubokého čití a její závislost na zavření očí je výraznější než u ataxie cerebelární; l zkouška pata-koleno spojená se sunutím paty podél holeně k nártu a zpět – patologická odpověď nastává zejména u mozečkových lézí, kdy bývá spojena s intenčním třesem.
11.1.8. Vyšetření páteře Páteř je osovým orgánem těla, umožňujícím pohyby a u člověka jeho vzpřímené držení. Vyšetřujeme ji vlastně od počátku sledování nemocného. Krční páteř vyšetřujeme před vyšetřením horních končetin. Páteř tvoří jeden funkční celek, sledujeme proto fyziologické zakřivení páteře, všímáme si hyperkyfózy hrudní, která je zákonitě provázena hyperlordózou bederní a krční. Velká kyfóza hrudní je často způsobovaná zkrácením musculi pectorales, bývá provázena bolestivými syndromy (lumbalgie, pseudoradikulární syndromy, cervikokraniální bolesti při trvalém zákyvu v atlantookcipitálním skloubení). Nošení vysokých podpatků zvyšuje lordózu bederní. Příčinou abnormit v držení páteře je svalová dysbalance, např. slabost břišních svalů, hypertrofie hýžďových svalů u některých sportovců (krasobruslaři, sportovní gymnastky). Všímáme si paravertebrálních kontraktur, přítomnosti skoliózy a rotace, úchylek trnů v sagitální rovině. Juvenilní skolióza bývá často spojena s »blokádou« kostrče a dolních žeber. Lze ji proto i terapeuticky příznivě ovlivňovat. Skolióza je spojená s rotací. Směr rotace se udává podle polohy těla obratle. Při vyšetření páteře torakální a lumbosakrální je dextroskolióza (kyfoskolióza) hrudní provázena sinistrorotací hrudních obratlů (trny směřují doprava), v lumbální oblasti je tomu naopak. Při předklonu je zřetelná prominence žeber na straně
21.9.2005, 14:40
Klinické vyšetření
91
cm
cm
Obr. 11.5. Vyšetřování hybnosti páteře – úklon, předklon (Thomayerův příznak)
rotace. Zkoušíme i lokální bolestivost na tlak a poklep jednotlivých trnů. Paravertebrální kontraktury u bolestivých syndromů mizí či se zmenšují vleže, event. při zavěšení ve vzporu, kdy nemocného vyzveme, aby opřel vlastní extendované horní končetiny o čelo postele či o stůl, relaxoval a vyvěsil trup. O přítomnosti paravertebrálních kontraktur nás dobře informuje palpační zkouška. Při ní lehce přiložíme bříška prstů obou našich rukou na paravertebrální svaly torakolumbálního a lumbosakrálního přechodu a vyzveme nemocného, aby pomalu pochodoval na místě. Střídavé přenášení váhy z jedné končetiny na druhou je fyziologicky provázeno kontralaterální kontrakcí a naopak uvolněním paravertebrálních svalů na stojné straně. Vyšetřování hybnosti páteře: zkoušíme předklon, záklon a úklony (obr. 11.5). Předklon vyšetřujeme pomocí Thomayerova manévru, kdy můžeme změřit v centimetrech vzdálenost mezi konečky prstů a podlahou při maximálním předklonu o extendovaných dolních končetinách. Je třeba odlišit předklon prováděný jen v kyčelních kloubech při rigidní, nerozvíjející se bederní páteří. Dále je třeba vyloučit zkrácení flexorů bérce (tzv. hamstrings), proto vyšetřujeme anteflexi páteře i v sedě na židli. Záklon při Baastrupově syndromu se projeví bolestí sousedících obratlových trnů, které se o sebe při záklonu opírají. Úklony váznou při kontralaterální, ale i homolaterální paravertebrální kontraktuře. Rozsah inklinace lze rovněž objektivně měřit vzdáleností mezi konečky prstů a podlahou, kdy pacient
11 Základní NEW.p65
91
při úklonu (pozor na současnou anteflexi!) sune svoji dlaň po zevní straně stehna co nejníže. Vyšetření páteře u akutních traumatických stavů musí být šetrné, omezené na vyšetření čití a příslušné vyšetření pomocí rentgenu. Na závěr vyšetření páteře je třeba důrazně varovat před jakýmikoli násilnými neodbornými manipulacemi, a to zejména bez podrobného neurologického a radiologického vyšetření. Opakovaně byli napravováni nemocní se subarachnoidálním krvácením, neuroinfekcemi, metastatickými procesy ap.
11.1.9. Vyšetření stoje l
Stoj I (přirozený stoj) – pozorujeme nejdříve spontánní držení ve stoji, zda se pacient nepřidržuje rukou, nekymácí se, za patologické považujeme rozšiřování báze. l Stoj II (stoj spojný) –požádáme vyšetřovaného, aby stál s chodidly spojenými u sebe. l Následuje stoj III (chodidla u sebe a zavřené oči) – Rombergův příznak: nemocný titubuje, event. padá, musí se zachytit. Všímáme si konstantního směru či úchylky, zkoušíme, zda jsou závislé na poloze hlavy – při jejím otočení o 90 stupňů doleva a doprava sledujeme směr úchylky od vertikály. Úchylka, event. pád jsou u periferní poruchy vestibulární ke straně slabšího labyrintu. Jako zjemnění této zkoušky jsme zavedli vyšetřování ve stoji na jedné noze. Je náročnější než
21.9.2005, 14:40
92
Klinické vyšetření
zkouška Rombergova a odkrývá i jednostranné poruchy hlubokého čití a antigravitační koordinace. Fyziologicky lze setrvat ve stoji na jedné noze bez kontroly zraku asi 3–4 sekundy. Poruchy stoje a chůze patří k projevům nazývaným velkou asynergií, pokud jsou způsobovány lézí paleocerebelární (viz vyšetřování mozečku a zkouška záklonu ve stoji o mírně rozšířené bázi). Při poruše vermis cerebelli nemocný neflektuje kolena a padá nazad. Při hysterickém pádu nemocný padá ve směru očekávané pomoci.
11.1.10. Vyšetření chůze Toto vyšetření je neobyčejně cenné, neboť nás informuje nejen o koordinaci a o velké asynergii, ale i o psychickém stavu nemocného. Rozeznáváme chůzi ráznou, energickou, astenickou, depresívní ap. l Chůze I – spontánní chůze při otevřených očích. l Chůze II – chůze bez kontroly zrakem; zhoršuje se zejména při spinální ataxii. Při cerebelární ataxii je rozdíl mezi chůzí I a chůzí II méně nápadný. l Chůze III – je vlastně lezením po čtyřech. Z důvodů lepšího pozorování vyšetřujeme nemocného tak, že sami poklekneme (má to i pozitivní psychologický vliv na nemocného) a sledujeme, jak nemocný v poloze na kolenou, opřen o ruce, se snaží co nejrychleji jít k nám po čtyřech. Všímáme si, zda na jedné straně (event. oboustranně) nadměrně nezvedá ruku či koleno a zda hlasitě nepřitlouká končetiny k podlaze. Jde o velmi průkaznou zkoušku při zánikovém neocerebelárním procesu. Dále zkoušíme chůzi po špičkách, po patách, poskoky (snožmo i na jedné noze), chůzi pozadu, eventuálně další, např. chůzi po fiktivním provazu. Z organických poruch je typickou chůzí ataktická chůze o rozšířené bázi, s nadměrnými souhyby horních končetin, jako tomu bývá při oboustranném mozečkovém postižení. Opačným obrazem »rozevláté« cerebelární chůze je strojová chůze parkinsoniků, kdy pacient při celkovém držení v semiflexi má snížené souhyby paží, event. souhyby na končetinách úplně chybí. Stařecká chůze (tzv. lakunérská) je provázena bazofobií, tj. strachem z pádu. Je to chůze o drobných krocích a širší bazi. Pacientům se status lacunaris pomůže někdy podat prst nebo třeba jen tkaničku či pásek, aby se jejich bazofobie zmírnila. Frontální typ chůze se někdy nazývá apraxií chůze. Je součástí příznakové trias u normotenzního hydrocefalu a podobá se chůzi lakunérské. Tzv. provazolezecká chůze Hennerova: nemocný paradoxně zužuje bázi. Tato chůze mluví pro funkcionální poruchy (hysterie, pithiatismus).
11 Základní NEW.p65
92
Chůze hemiparetika je typická s tzv. WernickeMannovým držením: horní končetina je v semiflexi a pronaci, dolní v extenzi a v kloubu hlezenném v poloze varózní. Nemocný tahá nohu za sebou, cirkumdukuje, aby nezadrhoval malíkovou částí nohy (někdy se tomu říká sekání kosou). Spastická chůze diplegiků v dospělosti se přirovnává k příznaku kružítka, kdy nemocný cirkumdukuje střídavě levou a pravou dolní končetinu. Předklání se, často je schopen jen chůze s oporou o berle či o stoličku. U dětí je to »chůze baletky«, kdy se dítě při chůzi staví na špičky. Myopatická chůze je typická svým kolíbáním v bocích (kachní chůze). Může se zaměnit s chůzí při ankylozující koxartróze.
11.1.11. Vyšetření čití Vyšetřování čití většinou přitahuje méně pozornosti lékaře než vyšetření pohybů a reflexů. Přitom v dostředivých drahách je 5–6krát větší počet vláken než v drahách motorických, resp. centrifugálních. Shrnutí poruch čití uvádíme na konci chorobopisu. Čití v obličeji bylo popsánu u V. nervu. Při vyšetření horních končetin postupujeme tak, že s ohledem na celkový stav nemocného požádáme, aby předpažil. Vyzkoušíme citlivost horní končetiny na dotyk na distální i proximální části. Pak postupujeme cirkulárně kolem paže a kolem předloktí, na dorzu ruky a na radiální a ulnární straně dlaně. Zjistíme typ hyp/ hyper/anestézie, zda je difúzní, či s převahou na akrech. Zjišťujeme, zda je vázána na areae radiculares, případně nervové pleteně, nebo zda jde o postižení jednotlivých periferních nervů (s postižením jednotlivých areae nervinae). Rukavicové čití nacházíme u polyneuritid, převážně akrální čití bývá v rámci centrální poruchy čití (hemihypestézie) (obr. 11.6). Při vyšetřování čití přecházíme logicky již na hrudník, neboť dermatomy pletence ramenního hraničí s hrudními dermatomy. Čití na trupu je jednou ze základních informací, kterou se snažíme získat u nemocných se spastickou obrnou dolních končetin. Pátráme po stabilní hranici čití s event. zónou hyperestézie a distálně od ní hypo- až anestézie. Umožňuje nám to stanovit výšku míšní léze. Ke korekci výšky slouží tzv. vertebromedulární topografie daná tím, že mícha končí u horní části druhého bederního obratle. Pro stanovení projekce míšních segmentů na jednotlivé obratle odečítáme u dolních krčních segmentů jeden, u horních hrudních dva a u dolních hrudních tři segmenty. Při zjištění hemihypestézie na trupu si všímáme, zda hranice čití neprobíhá přesně v mediální čáře, což nasvědčuje tzv. funkcionálním poruchám.
21.9.2005, 14:40
Klinické vyšetření
93
DISTRIBUCE PERIFERNÍCH NERVŮ
4 n. ophthalmicus 56 n. maxillaris n. mandibularis
n. occipitlais minor n. auricularis major
Th8
Th11 Th12
Th1
C6
Th9 Th10
n. iliohypogastricus (pánevní větev)
L1
C7 8
L2
n. superclavicularis post.
rami thoracici lat.
C5
Th3 Th4 Th5 Th6 Th7
nn. cutanei cervicales rami post. n. cervicalium
+#
n. axillaris n. intercostobrachialis n. cutaneus brachii med. n. cutaneus brachii post. n. cutaneus antebrachii med. n. cutaneus antebrachii post.
L2
n. cutaneus antebrachii lat. (n. musculocutaneus) n. radialis superf. n. ulnaris
S3 S4
S5
n. radialis
rami thoracici lat.
n. cutaneus antebrachii lat. (n. musculocutaneus)
C3
Th2 Th3 Th4 Th5 Th6 Th7 Th8 Th9 Th10 Th11 Th12 L1
Th2
C6
n. cutaneus antebrachii med.
C4
C5
n. cutaneus brachii med. ramus cutaneus n. intercostobrachialis n. cutaneus brachii post.
n. occipitalis major
C4
C3
post.med. ant. rami thoracici ant.
nn. supraclaviculares n. axillaris
C2
rami thoracici post.
n. cutaneus cervicalis
Th 2
n. trigeminus
DISTRIBUCE PERIFERNÍCH NERVŮ
KOŘENOVÁ NEBO SEGMENTÁLNÍ DISTRIBUCE
n. medialis
n. peroneus com.
L4
n. iliohypogastricus n. lumboinguinalis n. ilioinguinalis
rami lumbales post.
S2
nn. sacrales rami post.
n. cutaneus femoris lat. n. cutaneus femoris ant. n. obturator n. cutaneus femoris post.
S1
n. peroneus com.
L5
n. saphenus
L5
n. peroneus superf. L4
n. obturator n. cutaneus femoris ant.
n. medianus
L3
L3
n. ulnaris n. cutaneus femoris lat.
n. saphenus n. peroneus superf.
n. suralis S1
n. peronealis profundus
S1
n. plantaris lat. n. tibialis n. plantaris med.
Obr. 11.6. Segmentální (radikulární) inervace a projekce jednotlivých periferních nervů: A – ventrální pohled na distribuci kožní citlivosti, B – oblasti kožního čití ze zadního pohledu (upraveno podle Chusida) Je třeba upozornit na tzv. cervikální hiatus čití nad sternem, kde dermatom C4 sousedí kaudálně se segmentem Th2 a dermatomy C5–Th1 ventromediálně vůbec nejsou zastoupeny. To často u méně zkušených diagnostiků vede při posuzování transverzální leze míšní k hledání její poruchy u 1. a 2. hrudního obratle místo správně očekávané oblasti kolem 4. krčního obratle. Rozhraní cervikálního a horního hrudního čití je asi v polovině vzdálenosti mezi prsními bradavkami a sternoklavikulárním skloubením. Úplná monoanestézie horní končetiny bývá u tzv. avulze plexu, tj. vytržení kořenů z míchy (úraz typický pro motocyklisty), či při přetržení brachiálního plexu, ale i u těžkých klíšťových myelo-polyradikuoneuritid. Kromě monoanestézie je také (úplná) monoplegie. Zvláštní poruchou čití je ztráta vnímání pocitů pro bolest a teplo, nazývaná syringomyelická disociace čití podle syringomyelie, event. syringobulbie, u kterých se vyskytuje. Změněný charakter vnímání podnětu při zkoušce čití nazýváme dysestézií.
11 Základní NEW.p65
93
Spontánními pocity jakožto iritačními příznaky jsou parestézie. Nemocný udává pocit mravenčení, brnění, tuposti, přeležení. Syndrom přeležení se u vnímavých osob dostavuje po usnutí s lokty opřenými o stůl (n. ulnaris) či při otlaku nervi radialis hlavou spolunocležníka či nerovností lůžka. Pro zjištění radikulárních a periferních bolestí může dobře posloužit tzv. autodermografie. Požádáme nemocného, aby jedním prstem ukázal směr či místo bolesti, event. sám na kůži oblast poruchy označil dermografem. Pro odhalení poruch diskriminačního povrchového čití srovnáváme vnímání vzdálenosti dvou sousedících bodů současně dotýkaných na levé a pravé horní končetině. Můžeme použít Weberova kružítka. Při orientačním vyšetření stačí zkouška dotykem dvěma prsty různě daleko od sebe vzdálenými. Pacient udává vjem dvou či jednoho dotyku. Kožní receptory jsou nejhustěji uloženy na prstech a ústech, nejřidčeji na zádech. Kromě povrchového čití zkoušíme čití hluboké, tzv. polohocit (statestézie) a pohybocit (kinestézie). Vcelku rychle se u dobře spolupracujícího pacienta
21.9.2005, 14:40
94
Klinické vyšetření
přesvědčíme o vnímání polohy a pohybu tak, že při jeho zavřených očích pasívně pohybujeme a měníme polohu jeho prstů, dlaně, ruky, loketního a ramenního kloubu. Vyžadujeme, aby nemocný provedl zrcadlový pohyb na druhé končetině. To opakujeme několikrát střídavě na obou končetinách. Kromě vnímání zjišťujeme vlastně i motoriku na opačné straně. Začínat s vyšetřením čití proto považujeme za výhodné. K vyšetření hlubokého čití potřebujeme dále ladičku o nižších kmitočtech, pomocí které zjišťujeme tzv. palestézii (pallesthesis = vnímání kmitavého pohybu), jinak též osteoakuzii (osteoacusis = kostní slyšení). Dotyk, teplo, bolest a palestézii řadíme k elementárnímu čití. Jako syntetické čití označujeme složitější vnímání, např. barestézii (vnímání tlaku či váhy zprostředkované hlubokým i povrchovým čitím), dále již zmíněnou diskriminaci dvou bodů (tzv. Weberovy kruhy), dále vnímání jen proximálního podnětu u dvou dotyků i značně vzdálených (fenomén extinkce distálního podnětu, tzv. BenderWeinstein), jejichž poruchy jsou přítomny u korových lézí i u poruch senzitivních drah. Topestézie je určení místa a jeho přesné popsání (autotopognózie). Planestézie je určení plochy, resp. jejího tvaru (např. zda jde o kruh či čtverec, zda na kůži kreslená čára je rovná nebo křivá). Zvláštní formou epikritického syntetického čití je grafestézie (dermatolexie, tj. čtení čísel a písmen z kůže). Je spjata s funkcí dominantního parietálního laloku. Do funkcí gnosticko-řečových, které jsou zajišťovány dominantní hemisférou (především strukturami v jejím temporoparietálním pomezí), náleží stereognózie, tj. rozpoznávání předmětů hmatem. Zde se účastní jak syntetické epikritické, tak i hluboké čití. Při tomto vyšetřování je třeba vyřadit kontrolu zraku a sluchu. Vyšetřování čití provádíme průběžně »od hlavy k patám«, jak je uvedeno u hlavových nervů, trupu a končetin. Vyšetření čití na DK je obdobné jako na HK. Při bolestivých syndromech začínáme obvykle autodermografií – zejména u pacientů s pozitivním břišním lisem (bolest se objevuje při tlaku na stolici, při zakašlání, při kýchnutí). Pacient má prstem ukázat oblast bolesti nebo ji nakreslit. Anteflexe hlavy a zakašlání slouží jako velmi citlivý test pro kořenovou kompresi. Zkoušíme citlivost pro dotyk na kořeni končetiny a akrálně. Postupujeme směrem kolmým na předpokládanou hranici čití. U punčochovité poruchy postupujeme proximo-distálně a opačně. Změny takto zjištěné hranice jsou dosti spolehlivým ukazatelem progrese či regrese onemocnění u polyneuritid a polyneuropatií. U kořenových lézí zkoušíme čití cirkulárně kolem končetiny. Podobně jako existuje v kožní citlivosti hiatus cervicalis, nacházíme i na hýždích chybění kořenové reprezentace L3, L4 a L5 (hiatus lumbosacralis)
11 Základní NEW.p65
94
(viz obr. 11.1). Na ventrální ploše končetin jsou dermatomy uspořádány tak, že třetí bederní kořen dosahuje k patele, čtvrtý v pásu přes patelu na nárt, pátý inervuje zevní stranu lýtka a palec, první sakrální kořen inervuje kůži v distální zadní části lýtka a malíkovou část nohy. Zvláštní pozornost zasluhuje reprezentace čití v oblasti nervus cutaneus femoris lateralis. Postižení tohoto čistě senzitivního nervu (inervační oblast na přední a zevní ploše stehna nad m. quadriceps v podobě různě velké rakety, směřující rukojetí k inguině) bývá často zaměňováno za radikulární postižení nebo – a to spíše nemocným než lékařem – za příznaky ochabování končetiny. Porucha palestézie se objevuje poměrně často u starých osob bez dalších hrubších příznaků. Často ale nacházíme i horší rovnováhu ve stoji na jedné noze a hypo- až areflexii na dolních končetinách (L5, S2). Pal/hyp/anestézie a poruchy pohybocitu mohou být jak z léze zadních provazců, tak i v rámci polyneuropatie při diabetu či při jiných metabolických poruchách. Vyšetřujeme jednak čití povrchové – taktilní (dotykové), rozeznávání tepla a chladu (termestézie), bolesti (nocicepce, např. štípnutí, píchnutí špendlíkem) a čití hluboké – vnímání vibrace (palestézie), polohocit (statestézie), pohybocit (kinestézie), rozeznávání tlaku a tíhy (barestézie). Poslední dvojice náleží mezi syntetické čití podobně jako stereognózie, grafestézie, planestézie a somatognózie.
11.1.12. Vyšetřování mozečkových funkcí Zkoušíme: 1. pasivitu (kloubní extenzibilitu a svalový tonus), 2. asynergii (velkou a malou), 3. hypermetrii, 4. diadochokinezi.
n Pasivita Zkoušíme pocit odporu a rozsah pohybu ve zkoušené části – inklinace hlavy, rozsah pohybu v loketním kloubu, kdy na straně »slabšího« neocerebela cítíme tvrdší náraz olekranonu do loketní jamky při maximální extenzi a je zde až negativní úhel. Pasivitu ruky zkoušíme potřásáním za předloktí, dobře se hodnotí opřením základních článků metakarpů a maximální flexí v karpálním kloubu tlakem paží proti sobě. Na dolních končetinách zkoušíme pasivitu nohy potřásáním při uchopení distální části bérce, pasivitu v kloubu kolenním zkoušíme obdobně jako u lokte sledováním tvrdosti zárazu při maximální extenzi v koleni. Zkoušíme rotace v kyčlích rychlým vyrotováním špičky nohy zevně a rozsah abdukce při Patrickově manévru.
21.9.2005, 14:40
Klinické vyšetření
Dalšími testy jsou sukuse trupu, kdy u stojícího střídavou rotací ramen dopředu a dozadu rozkýváme horní končetiny a sledujeme rozsah a počet kyvů paží kolem trupu. Zjišťujeme svalové náskoky při zkoušení tricipitového a patelárního reflexu u zavěšené končetiny (podepřená paže nad loktem, bérce visící při sedu na vysokém lůžku či na stole) a sledujeme počet kyvů končetiny po vyvolání reflexu. Rozdíl jednoho kyvu na jedné straně je v rámci praváctví, event. leváctví (mozečková homolaterální dominance).
n Asynergie Velká asynergie byla popsána při vyšetření stoje a chůze. Malá asynergie: zkoušíme náhlé posazení z lehu na zádech s rukama zkříženýma na hrudníku. Na straně poruchy nemocný nadměrně elevuje dolní končetinu. Další modifikací je rychlé zvrácení nemocného sedícího pevně na židli s opěradlem: na straně neocerebelární léze nadměrně extenduje dolní končetinu v koleni. Asynergie se jako porucha koordinace projevuje i při zkoušení taxe, kdy se pacient nadbytečně rozmáchne a pak ještě přestřelí. V oblasti bulbární inervace se asynergie projevuje takzvanou explozívní a skandovanou řečí.
n Hypermetrie Při zkoušení taxe (přesné cílení je závislé na koordinaci, patří tedy vlastně do asynergie) pacient »přestřeluje«, vázne koordinované zastavení pohybu. Jednotlivými zkouškami taxe jsou: prst–nos, prst– ušní lalůček druhé strany, ukazovák–ukazovák vlastních rukou a vyšetřujícího, na dolních končetinách pata–koleno, s výhodou pata–bod na holeni určený dotykem vyšetřujícího. Všechny zkoušky se provádějí nejdříve při otevřených a posléze při zavřených očích. Hypermetrie se výrazně projevuje při zkoušce úchopu tužky či sklenice (pacient narazí do předmětu dříve, než jej uchopí). Zkouška podle Stewarta-Holmese: nemocnému bráníme silou v přitahování ruky k trupu. Při náhlém uvolnění odporu nemocný přestřelí (může se i uhodit do trupu či obličeje!). Citlivou modifikací je bránění silou zvedaných předpažených paží se zaťatými pěstmi. Náhlým uvolněním na straně léze ruka vylétne výše. Při zkoušce zig-zag písma (alespoň 3 cm vysoké zuby) prováděné bez přerušení a bez podepření ruky se
11 Základní NEW.p65
95
95
křivka zvětšuje. Při spojování dvou bodů nemocný přetahuje. Spontánní písmo je makrografické, na konci řádku se zvětšuje.
n Diadochokineze Při normální inervaci a koordinaci vyšetřovaný může provádět rychlé střídavé pohyby rytmicky a bez »zadrhování«. Jsou to rychlé vyplazování a stahování jazyka, mrskání jazykem z koutku do koutku, rychlé otevírání a zavírání pěsti, rychlé souměrné natahování a ohýbání končetin v lokti, vykonávání extenze a flexe v kloubu kotníku v poloze podle Minganizziho. Při neocerebelární poruše dochází k adiadochokinezi. Klasická adiadochokineze (ruky) je ztráta rytmicity v rychlém provádění supinace a pronace ruky. Dá se modifikovat synchronním připleskáváním střídavě hřbetů rukou a dlaní k vlastním stehnům.
11.1.13. Vyšetřování extrapyramidového systému Provádíme je průběžně během klinického vyšetření aspexí (hypomimie, maskovitý obličej, flekční držení, hypokineze, brachybazická chůze s chyběním či zmenšením souhybů horních končetin, klidový třes u Parkinsonovy nemoci, choreatická hyperkineze, zhošující se při stresu), torzní spazmy u dyskinetických syndromů, špatné hospodaření s dechem u athetózy. Řeč u parkinsonismu je pomalá, monotónní, bez prozodie (melodičnosti), časté jsou perseverace.U hypertonicko-hypokinetického syndromu pátráme po rigiditě, po zvýšených elementárních posturálních reflexech a po fenoménech ozubeného kola. Při zkoušení taxe nacházíme hypometrii a bradykinezi (tab. 11.4). Při zkoušení diadochokineze a rytmických pohybů je výrazné zpomalení a ztráta rytmu. Vyšetření třesu provádíme v klidu, ve výdrži (v předpažení), během pohybu. Vysoce citlivou zkouškou je nakreslení spirály – bez přerušení (akcentuje se esenciální tremor). & CAROLA, R., HARLEY, JP., NOBACK, CR. Human anatomy and physiology. New York : McGraw-Hill, 1990. MOHR, JP., GAUTIER, JC. Guide to clinical neurology. New York : Churchill Livingstone, 1996. ADAMS, V. Principles of neurology. New York : McGraw-Hill, 1989.
21.9.2005, 14:40
96
Klinické vyšetření
Tab. 11.4. Přehled neocerebelárních zánikových příznaků v porovnání s hypertonicko-hypokinetickým syndromem extrapyramidovým Parkinsonský syndrom
Neocerebelární syndrom
svalový tonus
rigidita
hypotonie
pasivita
snížená
zvýšená
náhle uvolněný odpor
zástava pohybu
přestřelení ve směru
obrácení rukou
pomalé
přehnané
úchop rukou
prsty předčasně svírá
narazí dlaní před sevřením prstů
písmo
mikrografické
makrografické
spontánní pohyby
zpomalené
zbrklé, rozevláté
zkouška diadochokineze
hypodiadochokineze pro ztuhlost
adiadochokineze z dysmetrie
svalové náskoky (reflexy)
náhlá zástava
kyvadlové až vyhaslé
elementární reflexy posturální
zvýšené
snížené až vyhaslé
fenomén ozubeného kola
někdy až výrazně pozitivní
nikdy
chůze
šouravá, strojová
potácivá
souhyby HK při chůzi
snížené až vyhaslé
zvýšené na straně léze
třesy
klidový
intenční
Zkouška hypermetrie
Pozn.: Nápadný rozdíl mezi oběma syndromy není v etiopatogenetickém vztahu – blíže o tom u extrapyramidových onemocnění.
11 Základní NEW.p65
96
21.9.2005, 14:40
97
12. Neurologické vyšetření u poruch vědomí
Neurologické vyšetření nemocného s poruchou vědomí má svá specifika a je odlišné od vyšetření pacienta v bdělém stavu (tab. 12.1). Přednostně musí být vždy posouzeny vitální funkce a v případě potřeby provedena jejich stabilizace. Součástí neurologického vyšetření je rovněž objektivní anamnéza a somatické vyšetření zahrnující aspekci (stav výživy, barva kůže, známky traumatu, projevy krvácení, kožní vpichy, otoky, pocení, známky parézy,
Tab. 12.1. Schéma klinického vyšetření pacienta s poruchou vědomí A. Posouzení vitálních funkcí
křeče ap.), detekci zápachu dechu, vyšetření dutiny ústní (vyjmutí snímatelných zubních náhrad!), fyzikální vyšetření srdce a plic, palpační vyšetření břicha (dilatovaný močový měchýř při retenci moči!) a zhodnocení stavu dolních končetin (flebotrombózy, otoky). Vlastní neurologické vyšetření je zaměřeno na hodnocení stavu vědomí, funkcí mozkového kmene, typu dýchání, hybnosti, svalového tonu a ložiskových příznaků, při opakovaném vyšetření i na hodnocení dynamiky klinického nálezu. Vyšetření musí být provedeno s co nejmenší časovou prodlevou, neboť porucha vědomí obvykle signalizuje závažný klinický stav vyžadující urgentní rozvahu.
B. Objektivní anamnéza C. Somatické vyšetření D. Neurologické vyšetření: 1. hodnocení stavu vědomí 2. hodnocení funkcí mozkového kmene: a) oční příznaky: – oční štěrbiny a svalový tonus očních víček – postavení očních bulbů – spontánní a reflektorické pohyby očních bulbů – zornice b) ostatní kmenové reflexy 3. hodnocení dýchání 4. hodnocení hybnosti svalového tonu 5. hodnocení ložiskových příznaků E. Diagnostický závěr: 1. zhodnocení vitálních funkcí 2. zhodnocení stavu vědomí (GCS) 3. zhodnocení funkcí mozkového kmene (PBSS) 4. zhodnocení ložiskové symptomatologie 5. stanovení topické diagnózy a etáže postižení mozku 6. etiologický diferenciálně diagnostický rozbor
12 Neurologické vyšetøení.p65
97
12.1. Hodnocení stavu vědomí Dělení kvantitativních poruch vědomí na somnolenci, sopor a kóma je velmi hrubé a málo vypovídá o dynamice patologických změn. Pro přesnější zhodnocení stupně poruchy vědomí jsou proto používány různé skórovací systémy. Nejznámější a pro praxi nejvýhodnější je GCS – Glasgow coma scale (tab. 12.2). Hodnotí stupeň poruchy vědomí bodovou škálou od 3 do 15 bodů podle otevírání očí, motorických a verbálních odpovědí jako reakcí na slovní a nocicepční podněty. Nejnižší počet 3 bodů odpovídá hlubokému kómatu: nemocný nereaguje na slovní ani na silné nocicepční podněty (tlak na mandibulu, sternum, nehtová lůžka, symfýzu). Nejvyšší počet 15 bodů odpovídá naopak stavu plného vědomí: spontánně otevřené oči, normální volní hybnost, adekvátní slovní projev. Mezi těmito krajními hodnotami je plynulý přechod a každý aktuální stav vědomí nebo porušeného vědomí lze ohodnotit konkrétním počtem bodů (3–15 bodů). Opakovaná vyšetření v časových odstupech podávají informace
20.9.2005, 13:27
98
Klinické vyšetření
Tab. 12.2. Glasgow coma scale Hodnocená kvalita
Stupeň reakce
Počet bodů
otevírání očí
spontánní na oslovení na bolest žádná
4 3 2 1
motorická odpověď
vyhoví příkazům cílený pohyb úniková flekční reakce abnormální flexe extenze žádná
6 5 4 3 2 1
verbální odpověď
adekvátní neadekvátní, zmatená ojedinělá, náhodná slova nesrozumitelné zvuky žádná
5 4 3 2 1
o regresi nebo progresi poruchy vědomí. Hodnocení stavu vědomí podle GCS je však ztíženo až znemožněno, je-li pacient intubován, tlumen, relaxován nebo má-li poruchu řeči (afázie, anartrie).
12.2. Hodnocení funkcí mozkového kmene Vyšetřením mozkových nervů testujeme oční příznaky a ostatní reflexy mozkového kmene.
12.2.1. Oční příznaky Hodnotíme šířku očních štěrbin, svalový tonus očních víček, postavení očních bulbů, spontánní a reflektorické pohyby bulbů a zornice.
12.2.1.1. Oční štěrbiny a svalový tonus očních víček Spontánně otevřené oči jsou většinou známkou zachované bdělosti (neplatí u apalického syndromu). Komatózní nemocný má obvykle oči zavřené, při těžké poruše vědomí pootevřené pro celkovou hypotonii. Vždy hodnotíme, zda nemocný reaguje na oslovení nebo bolestivý podnět otevřením očí. Pozitivní reakce na oslovení nebo mrkání jsou prognosticky příznivé. Nereaguje-li nemocný ani na bolestivý podnět, jde o těžkou poruchu vědomí. Pasívním zvedáním horního víčka hodnotíme svalový tonus.
12 Neurologické vyšetøení.p65
98
Asymetrie šíře očních štěrbin nebo svalového tonu svědčí pro postižení III. nebo VII. hlavového nervu.
12.2.1.2. Postavení očních bulbů Symetrické střední postavení očních bulbů je nejčastějším nálezem i u nemocných s poruchou vědomí, včetně nejzávažnějších komatózních stavů, je-li přítomna symetrická porucha periferní i supranukleární okohybné inervace. Asymetrické postavení očních bulbů svědčí pro postižení periferní okohybné inervace. Temporální dislokace je obrazem léze III. hlavového nervu na úrovni mezencefala, nazální dislokace je lézí VI. hlavového nervu na úrovni pontu, obvykle však nemá topickou významnost. Konjugované deviace očních bulbů, často provázené stejnostrannou deviací hlavy, jsou důsledkem postižení supranukleárních okohybných center a drah. Supratentoriální zániková léze vyvolává deviaci směrem k ložisku, iritační léze ve směru opačném. U lézí mozkového kmene je tomu naopak. Lokalizaci léze určuje ložiskový neurologický nález. Konjugované deviace očních bulbů jsou známkou alespoň částečně zachovalé integrity mozkového kmene. Vzácná je tzv. skew deviation (syndrom Hertwig-Magendi), kdy jeden oční bulbus je dislokován vzhůru. Tato deviace svědčí pro postižení mozkového kmene nebo mozečku, nemá přesnější lokalizační význam, léze je však 2krát častější na straně bulbu nacházejícího se níže.
12.2.1.3. Spontánní a reflektorické pohyby očních bulbů Spontánní mimovolní pohyby bulbů jsou častým patologickým projevem u komatózních nemocných. Bývají konjugované, většinou symetrické a dělí se na několik typů. Pohyby bulbů v horizontálním směru z jedné krajní polohy do druhé mohou být buď pomalé – bloudivé pohyby, nebo rychlé – ping-pong pohyby. Pohyby bulbů ve vertikálním směru mohou být kombinací pomalých pohybů směrem dolů a rychlých pohybů směrem vzhůru – okulární dipping, nebo naopak rychlých pohybů směrem dolů a pomalých pohybů směrem vzhůru – okulární bobbing. Bloudivé pohyby bulbů a okulární dipping jsou projevy difúzní léze subkortikální nebo v oblasti diencefala při zachované integritě mozkového kmene. Ping-pong pohyby a okulární bobbing jsou příznakem postižení pontu. Opsoklonus, rychlé chaotické pohyby očních bulbů všemi směry, je známkou léze Huntova olivodentorubrálního trojúhelníku, vyskytuje se často v kombinaci s myokloniemi měkkého patra. Nystagmus jako známka poruchy vestibulár-
20.9.2005, 13:27
Neurologické vyšetření u poruch vědomí
ního aparátu a vestibulookulárních drah je u nemocných s poruchou vědomí relativně vzácný. Retrakční nebo konvergentní nystagmus bývá u postižení mezencefala. Reflektorické pohyby bulbů jsou konjugované pohyby očí vyvolané stimulací vestibulárního ústrojí u nemocných s porušeným vědomím. Okulocefalický reflex (dolls eye phenomenon) je reflexní pohyb očních bulbů v opačném směru, než je směr pasívně prováděného pohybu hlavou (opakované rotace k oběma stranám, opakovaný předklon–záklon). V bdělém stavu tento reflex nelze vyvolat, neboť kmenové mechanismy nutné k jeho realizaci jsou tlumeny mozkovou kůrou. U nemocných s porušeným vědomím difúzní postižení kortikosubkortikální tento reflex odtlumuje, a při současně zachované integritě mozkového kmene je proto vybavitelný. Nevýbavný je však při současné lézi mezencefalické (vertikální okulocefalický reflex) nebo pontinní (horizontální okulocefalický reflex). Kalorický reflex (vestibulookulární reflex) je reflexní konjugovaný pohyb očních bulbů v horizontální rovině směrem ke stimulovanému uchu (instilace 10 ml ledové vody do zevního zvukovodu). Jeho nevýbavnost svědčí o postižení oblasti pontu. Oba reflexy mohou být významně ovlivněny medikamentózně.
12.2.1.4. Zornice Hodnocení zornic, především jejich šíře, symetrie a reakce na osvit, je zásadní důležitosti. Normální šíře zornic je 2,5–4,5 mm v závislosti na souhře vegetativního systému. Lehká stranová asymetrie do 1,5 mm může být fyziologická. Jednostranná léze sympatiku kdekoli v jeho průběhu má za následek miózu (Hornerův syndrom), jednostranná léze parasympatiku naopak mydriázu (šíře až 9 mm) s obleněnou nebo vyhaslou fotoreakcí, u komatózních nemocných je většinou velmi závažným příznakem temporální herniace. Postižení vegetativních vláken sympatiku a parasympatiku však může být i oboustranné. Při postižení diencefala jsou zorničky úzké (šíře 2 mm) se zachovalou reakcí na osvit (diencefalické zornice). Mióza je způsobena převahou parasympatické inervace při lézi prvního neuronu sympatiku. U mezencefalické léze jsou zorničky středně široké (šíře 4–6 mm) a na osvit nereagují. Tento obraz je důsledkem současného postižení jak sympatiku, tak i parasympatiku. U postižení pontu jsou zorničky velmi úzké, velikosti špendlíkové hlavičky (šíře 1 mm), fotoreakce je přítomna, ale bez lupy ji nelze hodnotit. Příčinou je postižení sympatiku při zachovalé inervaci parasympatické. Hippus je výraz pro rychle měnlivou šíři zorniček. Bývá přítomen u kortikosubkortikálních lézí.
12 Neurologické vyšetøení.p65
99
99
Šíři zornic a její reaktivitu na osvit ovlivňuje řada medikamentů.
12.2.2. Ostatní kmenové reflexy Výbavnost kmenových reflexů je velmi důležitá pro zhodnocení funkčního stavu jednotlivých etáží mozkového kmene. Ciliospinální reflex (homolaterální mydriáza jako reakce na nociceptivní stimulaci podklíčkové krajiny) je nepřítomen u postižení dráhy sympatiku v kterékoli úrovni mozkového kmene. Je však výbavný při lézi kortikosubkortikální. Nazopalpebrální reflex a lash reflex (mrknutí po podráždění očních řas dotykem) vyhasínají při postižení mezencefala. Korneální reflex a maseterový reflex vyhasínají při lézi pontinní. Dávivý reflex (též reakce na odsávání) a okulokardiální reflex (reflexní bradykardie při tlaku na oční bulby) vyhasínají při lézi prodloužené míchy. Axiální reflexy (nazolabiální, mentolabiální a sací) jsou známkou deliberace kmenových struktur při postižení kůry čelních laloků. Kmenové reflexy mohou být významně ovlivněny medikamentózně, jejich hodnocení je ztíženo až znemožněno při sedaci nebo relaxaci pacienta. Podobně jako vigilitu lze i funkční stav mozkového kmene hodnotit numericky pomocí stupnice Pitsburg brainstem score (PBSS). Hodnotí se nejvýznamnější kmenové reflexy: fotoreakce, lash reflex, korneální reflex, okulocefalický reflex a dávivý reflex. Přítomnost všech reflexů se hodnotí plným počtem bodů (15), jejich nevýbavnost nejmenším počtem bodů (6).
12.3. Hodnocení dýchání Dýchání je základní vitální funkce řízená z dechových center v prodloužené míše, která jsou pod modulačním vlivem jiných oblastí mozku (hypothalamus, mozková kůra). Postižení různých etáží mozku může vyvolat různé typy poruch dýchání. Při difúzní lézi kortikosubkortikální bývá přítomna posthyperventilační apnoe (několik hlubokých dechů následovaných pauzou). Cheyneovo-Stokesovo dýchání (dýchání s postupně narůstající a opět klesající hloubkou dechů) je příznakem postižení subkortikální a diencefalické oblasti. Léze mezencefalopontinní vyvolává centrální neurogenní hyperventilaci (tachypnoe s frekvencí 40–70 dechů/min). Pro postižení dolního pontu je typické apneustické dýchání (prolongovaná inspirační křeč s následnou přechodnou apnoí)
20.9.2005, 13:27
100
Klinické vyšetření
nebo cluster breathing (skupina krátkých vdechů s následnou přechodnou apnoí). Ataktické dýchání (zcela nepravidelné) a lapavé dýchání (gasping) svědčí pro postižení prodloužené míchy. Při postižení vlastního dechového centra dochází k úplné depresi dýchání (apnoe). Aktivita dechového centra může být nebezpečně ovlivněna mnohými léky.
12.4. Hodnocení hybnosti a svalového tonu Při hodnocení hybnosti sledujeme, zda nemocný je schopen volního pohybu, mimovolního reflexního pohybu nebo zda je přítomna úplná akineze. V bdělém stavu nebo při lehké poruše vigility je nemocný schopen vykonávat volní, tedy vůlí chtěné pohyby (otevření očí, podání ruky). Při těžší poruše vigility jsou přítomny pouze pohyby reflexní jako reakce na nocicepční podněty (grimasa při tlaku na mandibulu, reflexní pohyb horní končetiny při tlaku na nehtová lůžka, reflexní pohyb dolní končetiny při tlaku na symfýzu nebo při dráždění planty). U nejtěžších poruch vigility není přítomna žádná pohybová reakce. Stranová asymetrie volní i mimovolní hybnosti je známkou ložiskového postižení. Důležité je rovněž hodnocení svalového tonu. Jeho tělesné rozložení závisí na lokalizaci léze. U lehčího difúzního postižení kortikosubkortikální oblasti bývá přítomna paratonie, generalizovaná svalová rezistence, patrná při pasívním pohybu. U těžšího postižení téže oblasti se může rozvinout obraz dekortikační rigidity (flexe a addukce horních končetin, extenze dolních končetin). Postižení mezencefala a horního pontu doprovází obraz decerebrační rigidity (extenze, addukce a vnitřní rotace horních končetin, extenze dolních končetin). Při postižení dolního pontu vzniká smíšená decerebrační rigidita (extenze, addukce a vnitřní rotace horních končetin, hypo- až atonie dolních končetin). Intenzita dekortikace a decerebrace se mění vlivem různých stimulů (dotyk, pohyb, bolestivý podnět). Generalizovaná atonie je známkou léze v úrovni prodloužené míchy. Svalový tonus výrazně ovlivňuje celá řada medikamentů.
12.5. Hodnocení ložiskových příznaků
stavu. Hodnocení ložiskových příznaků u nemocných s těžkou poruchou vědomí je však obtížnější, neboť chybí spolupráce pacienta. V těchto případech lze hodnotit pouze funkci jednotlivých mozkových nervů, symetrii spontánních pohybů a reakcí na nocicepční podněty, symetrii svalového tonu, výbavnost reflexů a přítomnost spastických iritačních fenoménů. Břišní kožní reflexy jsou u nemocných s poruchou vědomí většinou nevýbavné. Ložiskovými příznaky mohou být rovněž křeče nebo různé formy hyperkinezí. Meningeální příznaky, vznikající v důsledku iritace mening, nemusí být u komatózních pacientů průkazné.
12.6. Hodnocení dynamiky klinického nálezu Šířící se mozkový edém vyvolaný supratentoriální lézí může způsobit tzv. rostrokaudální deterioraci (tab. 12.3), kdy dochází k postupnému postižení jednotlivých mozkových etáží, a to v následujícím pořadí: oblast kortikosubkortikální, diencefalická, mezencefalická, pontinní a oblast prodloužené míchy. Každá z těchto oblastí je charakterizována jinou klinickou symptomatologií a pečlivá opakovaná klinická vyšetření komatózního nemocného mohou stanovit nejen aktuální úroveň postižení, ale i dynamiku změn. Čím nižší mozková etáž je postupně postižena, tím významněji je ohrožen život nemocného. Při regresi onemocnění lze naopak sledovat ústup příznaků v opačném směru – tzv. anterográdní reparace. Při postižení určité úrovně mozkového kmene v rámci rostrokaudální deteriorace jsou zároveň postiženy i všechny oblasti vyšší. Klinický obraz proto nebude identický s obrazem izolované léze v téže úrovni (např. při pontinní lézi v rámci rostrokaudální deteriorace jsou zornice široké pro současném postižení mezencefala, při izolovaném postižení pontu jsou naopak zornice velmi úzké, neboť parasympatická inervace mezencefala je intaktní). Závěr neurologického vyšetření u nemocného s poruchou vědomí musí obsahovat: zhodnocení vitálních funkcí, zhodnocení stavu vědomí (GCS), zhodnocení kmenových funkcí (PBSS), zhodnocení ložiskové symptomatologie, stanovení topické diagnózy a etáže postižení mozku a etiologický diferenciálně diagnostický rozbor (viz tab. 12.1). & ADAMS, RD., et al. Principles of neurology. New York : McGraw-Hill, 1997.
Neurologické vyšetření nemocných s lehčí poruchou vědomí se neliší od vyšetření nemocných v bdělém
12 Neurologické vyšetøení.p65
100
20.9.2005, 13:27
Neurologické vyšetření u poruch vědomí
101
Tab. 12.3. Neurologické příznaky postižení jednotlivých úrovní mozku v rámci rostrokaudální deteriorace u ložiskových supratentoriálních lézí Úroveò postiení
Oèní pøíznaky zornice ostatní
Kmenové reflexy výbavné
Svalový tonus
Dýchání
nevýbavné
kortikosubkortikální
l l
bloudivé C, F, L, N, pohyby bulbù OCV, OCH, okulární K, M, D, OK dipping
paratonie, dekortikace
posthyperventilaèní apnoe, CheyneovoStokesovo dýchání
diencefalická
l
bloudivé F, L, N, pohyby bulbù, OCV, OCH, okulární K, M, D, OK dipping
C
dekortikace
Cheyneovo-Stokesovo dýchání
mezencefalická
skew deviation
OCH, K, M, D, C, F, L, N, OK OCV
decerebrace
centrální neurogenní hyperventilace
pontinní
l l l l l l
fixní støední postavení bulbù
D, OK
C, F, L, N, OCV, OCH, K, M
decerebrace (horní pons), smíená decerebrace (dolní pons)
centrální neurogenní hyperventilace, apneustické dýchání, cluster breathing
bulbární
l l
fixní støední postavení bulbù
C, F, L, N, OCV, OCH, K, M, D, OK
atonie
ataktické dýchání, gasping, apnoe
l
C – ciliospinální reflex, F – fotoreakce, N – nazopalpebrální reflex, OCV – okulocefalický reflex vertikální, OCH – okulocefalický reflex horizontální, K – korneální reflex, M – maseterový reflex, D – dávivý reflex, OK – okulokardiální reflex Cave: tabulka nezobrazuje izolované léze jednotlivých úrovní mozku, ale příznaky postupující rostrokaudální deteriorace (viz text)!
12 Neurologické vyšetøení.p65
101
20.9.2005, 13:27
12 Neurologické vyšetøení.p65
102
20.9.2005, 13:27
103
13. Neurologické vyšetření u kojenců a malých dětí
Neurologické vyšetření malých dětí, zejména pak novorozenců a kojenců, by mělo vždy probíhat: l standardním způsobem při zachovávání stejného vyšetřovacího postupu (aspekce, palpace, auskultace, perkuse), l za optimálních podmínek (teplo, ticho, dítě najedené, vyspalé), l přirozeně, klidně a nenásilně. Důležité je znát před vyšetřením podrobnou anamnézu: l rodinnou (fyzické i psychické nemoci, hereditární zátěž, genetické faktory, konsangvinita), l prenatální (všechna rizika, stresy, věk, potraty, nemoci, úrazy, léky, drogy během těhotenství), l perinatální (termín a průběh porodu, poloha plodu, Apgar skóre, časná/pozdní asfyxie, křeče, krvácení, úraz, infekce, zvýšená dráždivost/apatie dítěte), l nynější (obtíže od narození až po současnost, event. změny reakcí či chování, popis všeho, co již dítě umí/neumí vzhledem k věku).
13.1. Vyšetření na zádech Sledujeme celkový stav dítěte, jeho vědomí, chování, vegetativní funkce, barvu kůže (případné »kávové skvrny«), prokrvení. Zajímá nás velikost a tvar lebky (hydrocefalus, mikrocefalie, kraniostenóza), švy, jak vypadá velká fontanela (větší/menší vzhledem k věku, její pulsace, napětí), poklep a poslech lebky. Průměrný obvod hlavičky novorozeného chlapce je 35,3 cm, ve 3 měsících 40,8 cm, v 6 měsících 44,0 cm, ve 12. měsíci 47,1 cm, u holčiček je zhruba o 10–12 mm menší.
13 kojenci.p65
103
Všímáme si polohy, jakou dítě zaujímá, abnormálního držení hlavy (predilekce, opistotonus) i končetin (abnormální držení, asymetrie, vývojové anomálie). Posuzujeme spontánní hybnost hlavy, trupu i končetin (množství a rozsah pohybů, event. asymetrii až parézu, dyskineze, třes, křeče). Hodnotíme okohybnou inervaci (velikost štěrbin, zornic, hybnost bulbů, event. »příznak zapadajícího slunce«, strabismus, fixování pohledu, sledování), mimiku obličejového svalstva, úsměv, vokalizaci, polykání. Vyšetření pasívní hybnosti začínáme vyšetřením svalové konzistence a napětí (normo/hypo/hypertonie). Zkoušíme rozsah kloubní flexibility a extenzibility, tendenci k návratu po protažení, tzv. šálový příznak (míra objetí krčku vlastníma překříženýma rukama), rozsah abdukce v kyčelních kloubech (tzv. příznak kružítka), rychlost pádu končetin. Při vyšetřování provokované hybnosti nejprve zkoušíme: l tonické myotatické reflexy, kdy pomalu protahujeme jednotlivé svalové skupiny na končetinách a zjišťujeme odpověď (např. odpověď »sklápěcího nože« či reflex napínací jsou suspektní z incipientní spasticity). Jde v podstatě o reflexy polohové, posturální; l fázické myotatické reflexy vyšetřujeme ve stejném rozsahu jako u dospělých, ale jemně, nejlépe poklepem kladívkem přes vlastní prst, v obličeji pouze prstem; l exteroreceptivní reflexy (reflex korneální, reakce na osvit, reflex sací, nazopalpebrální, akustikopalpebrální, reflexy břišní, reflex kremasterový, anální, dlaňočelistní, Justerův, Babinského, reflexní úchop) necháváme na konec vyšetření, abychom dítě zbytečně nerozrušili a nezkreslili si vyšetření.
10.10.2005, 8:22
104
Klinické vyšetření
13.2. Posazování Posuzujeme spontánní schopnost posazování či úsilí o ně (včetně odpovědi na naši dopomoc). Důležitý je tzv. trakční test, kdy při přitahování dítěte za obě ručky do sedu si všímáme držení hlavičky a šíje (přepadává vpřed–vzad, odkdy ji udrží), trupu (flexe s aktivitou břišního svalstva), držení horních končetin (síla úchopu, symetrie, flexe v loktech) a hlavně odpovědi dolních končetin (symetrická flexe v kyčelních a kolenních kloubech nebo naopak patologická extenze jedné nebo obou končetin). Hodnotíme stabilitu a držení v sedu (rozsah hrudní kyfózy). Zajímá nás spontánní pohyblivost, sahání po hračkách (kterou rukou, jak), otáčení se za zvuky, za světlem, za lidmi atd. V sedu vyšetřujeme rozsah pasívní hybnosti hlavy, končetin i trupu. »Příznak pásovce« (rozsah pasívního předklonu hlavy a trupu ke kolínkám) nás informuje o stupni hypotonie. Pasívním záklonem hlavy zjišťujeme, zda dochází k extenzi horních a flexi dolních končetin (tonické symetrické reflexy šíjové, při anteflexi hlavy je odpověď opačná). Zkoušíme vyvolat provokovanou hybnost, latero-laterální postrk vede k obranné reakci ve smyslu opření se protilehlé ručky o loket v I. trimenonu, o pěst extendované ruky ve II. a až o dlaň ve III. trimenonu. Homolaterální končetiny pohyb vyvažují, elevují se. Při kolébání na zadečku v předo-zadním směru dostáváme z odpovědí hlavy, trupu i končetin (především dolních) informaci o mozečkových funkcích.
13.3. Obracení a vyšetřování na bříšku Sledujeme, zda kojenec má již tendenci obracet se na bok a na bříško, posuzujeme, jakým způsobem to provádí (normální či náhradní sterotyp). V případě potřeby mu pomáháme »valivým reflexem« (pasívní rotace trupu vpřed vede k flexi svrchní nohy a tzv. nakročení, což v případě centrálního hemisyndromu nenastává) anebo »krčním reflexem trupu« (pasívní rotace hlavičky vyvolá následnou rotaci ramen a pánve). Popisujeme polohu těla i všech čtyř končetin na bříšku, všímáme si, zda nemá ještě zadeček výše než hlavu (normální v 1. měsíci). Hodnotíme spontánní hybnost (rotace, zdvihání a držení hlavy, plazení, tendence k lezení po kolínkách, přetáčení se zpět na záda).
13 kojenci.p65
104
Zkoušení rozsahu pasívních pohybů je podobné jako při vyšetřování na zádech. Stejně je tomu při vyšetřování provokované hybnosti v rámci myotatických reflexů tonických i fázických (reflex Achillovy šlachy nebo klonus nohy se lépe vybavují na bříšku). Z exteroreceptivních reflexů je důležitý reflex lumbální – Galantův (kožní stimulace mezi posledním žebrem a hřebenem kosti kyčelní vybaví prohnutí trupu konkavitou ke stimulaci), který mizí ke konci I. trimenonu.
13.4. Vyšetřování v závěsu Způsobů je mnoho, pro základní orientaci uvádíme jen několik základních. V horizontálním závěsu bříškem dolů hodnotíme postavení hlavy, trupu i končetin. V I. trimenonu dítě zdvihá hlavičku v rámci počínající vertikalizace do horizontály, ve II. trimenonu se napřimuje původní kyfotické držení trupu až do mírného opistotonu (Landau I), ve III. trimenonu se extendují i končetiny (dítě plachtí nad podložkou). Pasívní předklon hlavičky vybaví flexi trupu i dolních končetin (Landau II). Přiblížení se v této poloze hlavou k podložce vyvolá tzv. střemhlavou reakci. Od 4. měsíce dítě předpaží obě ruce a má obrannou tendenci opřít se jimi o podložku (zprvu pěstmi, začátkem III. trimenonu již plně dlaněmi). Vedle celkové reakce sledujeme i event. asymetrii nebo úplné chybění odpovědi (např. při paréze plexus brachialis nebo těžší mentální retardaci). Ve vertikálním závěsu v podpaží při pohupu vpřed–vzad sledujeme symetričnost pohybů i rozkyv dolních končetin, všímáme si zejména event. nadměrné tendence k extenčnímu držení. Při prudkém poklesu k podložce dítě reflexně extenduje dolní končetiny (reflex padací – »lift reakce«), při rychlém zdvihu je flektuje. Šikmý závěs – do této bočné polohy dostáváme dítě z vertikálního závěsu rotací kolem jeho předozadní osy jdoucí pupkem. Posuzujeme držení hlavy, trupu a zejména končetin. V I. trimenonu vidíme ručky a svrchní dolní končetinu ve flexi, spodní je v semiextenzi. Od II. trimenonu jsou horní končetiny uvolněny do semiflexe a obě dolní končetiny jsou symetricky flektovány. Ve III. trimenonu dítě začíná pěkně zdvihat hlavu, flektované dolní končetiny se díky flexi v kyčlích dostávají do přednosu a postupně se uvolňují do semiextenze. Od IV. trimenonu provádějí obě svrchní končetiny v rámci vyvažovací reakce abdukci. Jiné držení končetin budí vždy podezření na poruchu vývoje dítěte!
10.10.2005, 8:22
Neurologické vyšetření u kojenců a malých dětí
13.5. Vyšetřování stoje a chůze U novorozenců a maličkých kojenců zkoušíme chůzový mechanismus, který patří mezi flexní vzpřimovací reakce. U větších pak od konce III. trimenonu sledujeme tendenci k samostatnému postavování (odkdy, jakým způsobem, s dopomocí?), hodnotíme rovnovážné reakce (vlastní i schopnost obranné reakce na náš postrk). Pokud dítě už samo chodí, popisujeme způsob (po špičkách, s vyvracením nohy zevně), jistotu a event. typ chůze.
105
6. rokem věku. Dokonalý morfologický vývoj s ukončenou myelinizací je ovšem základním předpokladem pro budoucí správnou činnost nervového systému. O postupu zrání nervového systému a s ním souvisejícího fu